zde

PQ > Zpráva z cesty - Daniel Dvořák
Poznámky ze tmy a na přeskáčku : Jak jsem je zaznamenal na sympoziu Staging the
Spectacular.
Datum: 21.11.2013
Čas: 11.00 -17.30
Místo: Victoria and Albert Museum, Lydia and Manfred Gorvy Lecture Theatre, Londýn
Sympozium je organizované ve spolupráci s Pražským Quadriennale jako součást projektu
SharedSpace.
Auditorium s prudkou elevací univerzitní auly se k půl dvanácté zaplnilo asi dvěma stovkami
účastníků z řad studentů scénografie a přilehlých oborů a také zřejmě profesionály a dalšími
zájemci. Potemnělé atmosféře neorenesanční haly vévodila velká projekční plocha umístěná v
obří apsidě, vedle které se krčil řečnický pultík osvětlen toliko sporadicky pro čtení.
Atmosféru přicházení zpříjemňovala reprodukovaná hudba Pink Floyd The Wall.
Úvodu se ujaly mladé dámy Matilda Pye a Kate Bailey z V+A muzea. Matilda zdůraznila
obrovský potenciál spektakulárních produkcí pro scénografii a Kate připojila tři příklady,
které zásadním způsobem ovlivnily dění: Olympiáda v Londýně, festival v Glastonbury a sérii
koncertů skupiny U2 360 Tour.
Sodja Lotker ve svém vystoupení popsala projekt SharedSpace jako platformu, která si klade
za cíl předvést, co vše dnes scénografie může představovat zejména v přesazích do veřejného
prostoru a v sociálně politických kontextech. Svůj výklad doprovodila projekcí reálných
událostí, které samovolně přerostly ve výtvarné akce - pád berlínské zdi, Burning Man v
Nevadě, rituál Kumbha Méla a slavnosti Hólí z Indie, Spiderman Parade v N.Y., rajčatová
bitva Tomatina ve Španělském Buňolu a politické megashow ze severní Koreje.
Misty Buckley předvedla své práce od studií módního návrhářství, přes asistence (Robbie
Williams Tour), spolupráce (Glastonbury Festival), po samostatnou činnost (show skupiny
Take That ). Nejzajímavější byla dokumentace výtvarné spolupráce na koncertech Cold Play
za pomoci 70tis. návštěvníků vybavených svítícími náramky a Paralymics Closing Ceremony
- zjevně její zatím vrcholné dílo, dokumentované od skic mobilů (bizarních samohybů), až po
video-sestřih celé akce, integrující všechny složky do monumentální show. Misty opakovaně
zdůraznila potřebu enormní kreativní spolupráce nejen v týmu, ale i s diváky.
Susanna Boehm - další mluvčí - představila zcela specifickou scénografickou tvorbu vážící
se k jezerní scéně v rakouském městečku Bregenz na břehu Bodamského jezera. Susanna má
na starosti realizace inscenací (sama je ale také i výtvarnicí) a zevrubně tedy představila
nároky, které příprava klade, od pochopení měřítka a vztahu k hledišti (šířka scény 55m,
nejvzdálenější divák 75m), přes vypořádání se s výrobními a montážními okolnostmi
(scénografie zůstává na jezeře i přes zimu), až po bezpečnost a návaznost na ozvučení a
světlo. Vše doprovodila diaprojekcí, zahrnující historii od r. 1946 a výtvarně nejvýznamnější
inscenace z novější doby např. Tosca, Il ballo in maschera, Il trovatore a Aida. Postup
realizace ilustrovala aktuální inscenací Die Zauberfloete scénografa Johana Engelse (režie
David Pountney). Susanna k mé radosti skvěle doložila proces zrodu scénografie, jako
zvládnutý průsečík všech ovlivňujících faktorů tady a teď.
Následoval programový bod diskuze pod taktovkou Greer Crawley. Asi nejzajímavějším
tématem byla "jiná zkušenost" z velkých plenérových akcí. Misty a Susanna připomněly
prvek náhody (vítr, déšť, reflexy na hladině apod.). Sodja pak upozornila na jinakost akcí ve
veřejném prostoru, kde je klíčové pozdvihnout realitu. Dalším tématem byla relace k politice,
především vztah k lokální komunitě (Bregenz - účast obyvatel na festivalu) a došlo i na
protřepání sociálního pozadí tvorby přítomných scénografek (mateřství vs. termín odevzdání
návrhů), takže jsme se i zasmáli.
A nastal čas na oběd. Vzhledem k tomu, že byl v propozicích označen jako Not Included,
dovolím si vynechat jeho popis.
Odpolední část zahájil Robert Kronenburg pedagog a autor odborných publikací. To bylo
možné ihned rozpoznat podle jeho syntetizujícího a systematizujícího pohledu na danou
oblast. Nastínil, a obrázky doprovodil, vývoj koncertních lokací, od sklepů a klubů (Roxy v
Londýně), až po obří festivaly (Woodstock, Glastonbury) a koncertní turné (Rolling Stones
Big Bang, U2 Under a Blood Red Sky). Typologicky prostory definoval jako adoptované,
adaptované, dedikované a mobilní. Ideálem je zde dle Roberta současná živoucí architektura s
experimentálními, napřednými ambicemi, překračující typologii a žánry. Jako příklad uvedl
Taipei Pop Music Centre - kulturní strukturu, která (otevření 2014) má ambici stát se pro
světovou pop music stejným fenoménem jako je Hollywood pro světovou kinamatografii.
Willie Williams navázal na dopolední autorská vystoupení. Jeho demonstrace se víceméně
týkala projektu architektury pódiové konstrukce a jejího scénografického užití v rámci
koncertního turné U2 360 Tour. Kromě ohromující faktografie turné (dva a půl roku příprav,
náklady 739mil GBP), se zmínil i o iracionálních aspektech tvorby, když označil vymýšlení
tak složité obří struktury za jistou formu šamanismu. Zdůraznil i základní aspekt milionové
návštěvnické účasti na takovém projektu, a sice společné sdílení euforie, jako prastarou
motivaci, jak dát lidi dohromady. Výklad doprovodil mnoha fotografiemi a videem. Zajímavé
přitom byly jeho prvotní obrázky. Umělecky čestně jimi přiznal inspiraci letištní budovou v
Los Angeles a ukázal, že i pro takovouto technologickou supervizi mu stačila tužka a list
papíru.
Následovala diskuze, kterou vedl Sean Crowley. Tematicky se opět nevyvrbila, takže se spíše
odpovídalo na dotazy z auditoria.
K budoucnosti Robert uvedl, že ji spatřuje spíše v menších podnicích. K obligátní otázce
kolik stojí na takové megaakce vstupenky vyjádřil Willie mínění, že rock´n´roll je drahá
zábava, ale (a tím je na rozdíl od klasického divadla demokratičtější - pozn. DD) nejlevnější
vstupenky jsou přímo pod pódium. A cenu svým způsobem ospravedlňuje i fakt, že se jedná o
zážitek na celý život.
Poté v krátkém bloku představil Ric Lipson společnost StuFish, která se specializuje na
realizace obřích projektů - koncertů, sportovních ceremoniálů, zábavních parků, ale i
speciálních divadelních produkcí. Ohromující výčet klientů a realizací. Pár fotek a videí. Ric
dostal příliš málo prostoru k dokumentaci činnosti lídra v oboru. Škoda. Doporučuji si
vygůglit představení KÁ Cirque du Soleil uváděné v MGM Grand v Las Vegas, které
realizovali, k pochopení mé scénografické lítosti.
Poznámka editora: Tento blok byl do programu zařazen zejména kvůli vzpomínce na letos
zesnulého Marka Fischera, jednu z nejzásadnějších postav koncertní scénografie.
Po kratičké pauze na kávu vystoupila jako první Shizuka Hariu. Představila práce své i
atelieru SHSH, který spoluřídí. Nejzajímavěji působily její scény, ve kterých rozvíjí
svobodovskou linii abstraktního prostoru (Compil D´Avril, Sacred Monsters), přičemž druhý
titul, který uvádím, realizovala v několika variantách od standardního divadla po open air
(Sadler´s Wels Theatre, amfiteátr v Lyonu). Některými tvůrčími činy intervenovala nejen do
veřejného prostoru, ale dokonce i v Praze (Make Your Own Bed v rámci PQ 2011). Veřejné
angažmá Shizuku přivedlo i k organizaci pomoci japonským kulturním institucím postiženým
tsunami (Act For Japan).
Mónica Raya představila svůj tvůrčí příspěvek k pouliční parádě připravené k oslavám dvou
století nezávislosti Mexika - Performing For Mexico (2010). Její segmety se jmenovaly
Hrdinové a Mýty a představily významné osobnosti, jakož i mytologického hada Emplumada
a hlavního mayského boha Kukulkána. Vše zlaté, nafukovací a vznášející se. Dotkla se i
sociálního aspektu akce, která byla realizačně téměř výhradně spontánní záležitostí
obyčejných lidí.
Roma Patel ve své promluvě dosadila původ drama(tu) do veřejného prostoru (ilustrovala to
obrazem Pietera Breughela ml. Vesnická slavnost). Opírajíc se o myšlenky psychologa
Jamese Hillmana (1926-2011, který vrátil do vědecké psychologie fenomén duše zejména
jako původce kreativity - pozn. DD), poukázala v souvislosti s veřejnými akcemi na vizuální
radost a radost z pozorování a jakousi dvoustrannost pojmu pozorovatel (spectator) předvádějící a drama na jedné straně a město (architektura, historie) a diváci jako skupina na
druhé. Asi nejlepší dokumentace, kterou si přibrala na pomoc, byly fotografie realizací
Corcadorca Theatre z Irska. Zejména jejich Kupce benátského a Bouře, realizované (včetně
veřejné výstavby dekorace a zkoušení) způsobem balancujícím mezi site specifics a intervencí
do veřejného prostoru.
Odlišným směrem obrátil naši pozornost publicista Alwyn Turner. Otázkou co se stalo v
Londýně 1.9.1997 představil auditoriu příklad masové spontánní veřejné akce k uctění
památky princezny Diany (+ 31.8.1997). Tři miliony lidí vyšly takto do londýnských parků,
mříž Dianina paláce zaplavil oceán květin a svící. Nikdo nic neorganizoval, a přesto každý
věděl a pochopil. Alwyn to definoval jako působení mocné konvergence, která dokáže dát lidi
dohromady a organizovat jejich vystoupení.
Podobné téma měla i následná diskuse: Jaké jsou důvody, které přimějí lidi dát se dohromady,
přiložit ruku k dílu. Roma upozornila na fakt, že v regulérním divadle je to prakticky
nemožné. Motivem můžou být zejména oslavy, ale i katastrofy uvedla Shizuka a dodala, že
ale například po tsunami v Japonsku zaznamenali u veřejnosti i jistou bázeň z pobytu ve
volném prostoru. Debata se dále i dotkla sociálně politického aspektu - na jedné straně
masové akce, karnevaly apod. a na druhé digitální izolace.
Na závěr vystoupila Es Devlin a opět si musím postesknout, že tato mimořádně disponovaná
a zkušená umělkyně dostala zbytkový prostor a její vystoupení nebylo víc než závěrečným
ornamentem, což nejlépe charakterizuje její odpověď na otázku, odkud bere nápady. "Je to
jako držet klíče v kapse a pak je vytáhnout."
Závěrečná poznámka:
Scénografie jako poetická odnož architektury je ošemetný pojem, pod a za který se leccos
schová.
Na otázku, jestli je víc uměním, řemeslem nebo technickou disciplínou nebo čím vlastně je,
odpovídám, že se především jedná o způsob myšlení, obecně založeném na schopnosti
analyzovat a syntetizovat zároveň. To vysvětluje i neuvěřitelně široké tvůrčí spektrum většiny
přednášejících od malých divadel přes megakoncerty až po ceremoniály globálního významu.
To že se tak děje v rámci společensko politických pohybů, které nutně do tvorby prosakují,
otevírá dveře různým konotacím. Co je důležité, a sympozium Staging the Spectacular to
jasně doložilo, že samotný tvůrčí proces vzniku a realizace díla je autonomním kreativním
gestem jednotlivce nebo týmu a materiální nebo společenské okolnosti vzniku a působení díla
jsou jen jednou z jeho estetických kvalit. Proto, myslím, je škoda, že více prostoru nedostali
Ti, kteří nejlépe reprezentovali výše uvedené Willie Williams, StuFish a Es Devlin. Časový
rámec byl však i tentokrát neúprosný a snaze, umožnit co nejvíce rozmanitých pohledů bez
apriorní hierarchizace, lze dobře porozumět.
Možná je to námět pro pokračování v rámci PQ. V každém případě organizátoři sympozia
prokázali mimořádnou schopnost sestavit vysoce kompetentní skupinu mluvčích a patří jim za
to dík a uznání.
Ak.arch. Daniel Dvořák