Vztahy architektury a výtvarných umění ve 2. polovině 20. století.

Vztahy architektury a výtvarných umění ve 2. polovině 20. století.
(PhDr. Pavel Škranc – teze přednášky DE IV.)
ÚVOD – Vztahy A a VU v 19. a 1. pol. 20. stol.
Historismus – malířství a sochařství jsou dosud samozřejmou součástí architektury, jsou jí podřízeny
a uplatňovány v jejím rámci; rozhoduje vůle architekta a sloh stavby. (Vznikající moderní směry
počínaje realismem se od takto tradičně chápané „služebné“ funkce umění odchylují.)
Secese (art nouveau) – přichází s vyrovnáním rolí A, VU a uměleckého řemesla; ideálem je jejich
dokonalé spojení ve společném díle (tzv. Gesmtkunstwerk)
Modernismus po 1. světové válce – po prosazení geometrické abstrakce v avantgardních směrech
VU reaguje A radikálním příklonem k totožným prostředkům a principům (De Stijl, Bauhaus,
suprematismus a konstruktivismus v Rusku).
Nejzřetelnější je toto společné východisko a přechod z 2D do 3D v tvorbě skupiny
De Stijl:
• malíř Piet Mondrian, malíř a designér Theo van Doesburg, sochař Georges Vantongerloo, architekti
Cornelis van Eesteren a Gerrit Rietveld (dům Schroeder v Utrechtu).
• V budoucnosti dlouhodobé ovlivnění výtvarné prezentace v architektonických kruzích mezinárodního
stylu (postery CIAM z 50. let, urbanistické návrhy A. van Eycka a J. Bakemy z Team 10).
V rušném prostředí ruské avantgardy dochází ke vzájemnému ovlivňování např. suprematistů
malíře Kazimíra Maleviče, malíře, designéra a architekta El Lisického (Lissitzky), konstruktivistů
sochaře Vladimíra Tatlina, malířek a scénografek Lubov Popovové a Alexandry Exterové, architektů
Konstantina Melnikova a Jakova Černichova.
Podněty pro budoucnost:
• Tatinova Věž III. internacionály (1919) jako první světelně-kinetický superobjekt (viz N. Schöffer);
• Lisického Proudový prostor (1923) jako první instalace;
• Malevičovy obrazy a architektony jako inspirace dekonstruktivistů (Hadid aj.)
Constantin Brancusi (1876 – 1957) – areál Cesta hrdinů (památník obětem 1. svět. války) v Târgu
Jiu (Rumunsko), dok. 1938 – osová kompozice Stolu mlčení, Brány polibku a Nekonečného sloupu;
dobově výjimečné a pro budoucnost inspirující propojení sochařských a architektonických principů
v jediném díle (viz později Dani Karavan v Cergy-Pontoise aj.)
Funkcionalisté a VU:
• Karel Teige doporučuje pro výzdobu moderního interiéru fotografii, plakát nebo reprodukci
moderního obrazu;
• Karel Honzík (Tvorba životního slohu, 1946) doporučuje střídmost, vyzdvihuje princip japonského
výklenku tokonoma, prosazuje „projevy rané, elementární, počáteční“.
Uplatnění výtvarného díla ve funkc. architektuře – většinou prostá adice (přiřazení).
Výjimečné, ale důležité a vlivné příklady zakomponování:
• Le Corbusier: Pavilon L’Esprit Nouveau (1925) – uplatnění kubistických soch Jacquese Lipchitze a
puristických obrazů vlastních a Fernanda Légera;
• týž: Villa Stein-de Monzie v Garches (1926) – plastika Henri Matisse;
• týž: Pavillon Suisse (1932) – výjimečné uplatnění vlastní nástěnné malby v obytné hale.
• Ludwig Mies van der Rohe: Německý pavilon v Barceloně (1929) a vila Tugenthat (1930) –
neoklasicistní figurální plastiky ženských postav Georga Kolbeho resp. Wilhelma Lehmbrucka.
SITUACE VE 2. POLOVINĚ 20. STOLETÍ
• Spolupráce VU a A již není samozřejmá.
• Obecná tendence směřuje spíše k tomu, že se umělci a architekti příležitostně
zmocňují prostředků těch druhých, využívají je (nebo i „zneužívají“) a jejich tvorba
probíhá paralelně nezávisle na sobě.
• U některých umělců z okruhu konceptualistů / land-artistů se projevují zřetelné
sklony k fyzické destrukci, deformaci nebo eliminaci architektury.
• U některých světelných instalací dochází virtuálnímu vytváření, dotváření,
přetváření či zkreslování reálného architektonického prostoru.
• Nejpřirozenějším místem setkání i soupeření VU a A jsou ve velkém množství
budovaná muzea moderního umění – pro obě strany prestižní příležitost k uplatnění.
I. ARCHITEKTI - UMĚLCI
Eero Saarinen (1910 – 1961): Jeffersonův památník národní expanze, St. Louis,
1947-65 – jedinečné monumentální dílo, spojující lapidární symboliku, výtvarné a
architektonické myšlení s brilantním technickým řešením.
Le Corbusier (1887 – 1965)
• Paralelní dílo architektonické i malířské (ovlivněné Picassem, Braquem a Légerem).
• V poválečné tvorbě častější uplatnění vlastních výtvarných kompozic znakověfigurativních i znakově-abstrahujících (dveře v Ronchamp a Chandigarhu atd.).
• Převládající křivkovitost obrazů bez zřetelnějšího vlivu na architekturu.
Alvar Aaalto (1898 – 1976)
• Průběžně vznikající malířské dílo příbuzné s nejaktuálnějším dobovým proudem
lyrické abstrakce a informelu.
• Obrazy jako tvarově studie pro architekturu.
• Dřevěné reliéfy využívající zkušeností z designu nábytku z ohýbaného dřeva.
• Uplatnění těchto prací ve vlastních interiérech (TU v Onaniemi, Opera v Essenu,
banka v Lahti atd.).
• Reliéfy vycházející z urbanistických modelů, dřevo a mramor (banka v Lahti).
II. ARCHITEKTI A POP-ART
Architekti Peter (1923 – 2003) a Alison (1928 – 1993) Smithsonovi
(viz CIAM, nový brutalismus, Team 10) se jako členové Independent Group v 50.
letech významně zasloužili jako organizátoři, designéři a teoretici o konání dvou
programových kolektivních výstav v Londýně, jež jsou považovány za zrození
britského (a tím i světového) pop-artu:
• „Paralel of Life and Art“ (Paralela života a umění), Institute of Contemporary Art,
1953.
• „This is Tomorrow“ (To je zítřek), Whitechapel Gallery, 1956.
Kolážová a asamblážová tvorba Eduarda Paolozziho (1924 – 2005) a Richarda
Hamiltona (1922 – ) ovlivnila v následujícím desetiletí zásadním způsobem
výtvarnou prezentaci o generaci mladší skupiny britských architektů ARCHIGRAM
(Warren Chalk, Peter Cook, Ron Herron).
TEAM 10 – na Trienále v Miláně 1968 použil podobných prostředků v instalacích:
Giancarlo de Carlo: Protestuj s mládím, P. a A. Smithsonovi: Svatba ve městě.
Americký pop-art:
Převládá lhostejnost k architektuře.
Výjimkou jsou kolosální obyčejné předměty Claese Oldenburga (1929 – )
v konfrontaci s architekturou:
Spadlý kornout, Nůž krájející zeď, Kolíček, Badmintonový košíček, Dalekohled (s Fr.
Gehrym, Venice, Cal.) aj.
House-Ball (Uzlík), Berlín 1996 – „památník tolerance“ na místě někdejšího
Böhmische Betlehemskirche, zřízeného 1737 Friedrichem Wilhelmem II. pro české
evangelické emigranty (spolupráce Coosje van Bruggen)
Pařížský Nový realismus:
Daniel Spoerri (1930 – ) navrhl ve fotomontáži Dylaby (1962) instalaci výstavy
otočenou v prostoru galerie o 90˚ vč. podlahy, dveří atd. (později realizace v Grand
Palais v Paříži).
Christo (Javašev 1935 – ) s manželkou Jeanne-Claude (1935 – 2009) s konceptem
pacage – balení předmětů, krajiny, ale také architektury (Ponte-Neuf v Paříži, 1984;
Reichstag v Berlíně, 1995)
III. OBYTNÉ SOCHY A SOCHAŘSKÁ ARCHITEKTURA
Frederick Kiesler (1890 – 1965), André Bloc (1896 – 1966), Jean Dubuffet (1901
– 1985)
Dani Karavan (1930 – ):
Památník Negevské brigády, Beersheva, Izrael, 1964-68
Bílé náměstí, Tel Aviv, 1977-88 (památník architektům TA)
Velká osa, Cergy-Pontoise, Francie, od 1980 (napojení na Bofillův Belvedere)
Kolosální sochy (často s vnitřním prostorem) jako konkurence, protějšek i kontrast
moderních budov:
- geometrické: Max Bill (1908 – 1994), Tony Smith ( 1912 – 1980)
- organické: Henry Moore (1898 – 1986)
- mobily a stabily: Alexander Calder (1898 – 1976)
- spektakulární současnost: Anish Kapoor (1954 – ): Cloud Gate, Chicago,
2004
- obtížná a znepokojující překážka: Richard Serra (1939 – ): Nakloněný oblouk,
Federal Plaza, NY 1981 (odstraněno na nátlak veřejnosti)
IV. OP-ART A KINETISMUS
Nicolas Schöffer (1912 – 1992)
maďarsko-francouzský průkopník světelně-kinetického umění projektoval a částečně
realizoval od 40. let kybernetické objekty až do velikosti architektonických věží,
reagujících na změny počasí a denní doby.
• Vrcholí nerealizovaným projektem obří La tour lumière pro La Defense, 1974.
• V roce 1969 vydal knihu „La ville cybérnetique“ (Kybernetické město).
Victor Vasarely (1906 – 1997)
maďarsko-francouzský průkopník optického umění, který hojně uplatnil svůj
univerzální geometrický dekorativní systém v architektuře (např. univerzita
v Caracasu, průčelí RTL v Paříži 1970-72, Fondation Vasarely v Aix 1974)
- část. ve spolupráci se synem Yvaralem (Jeanem-Pierrem V. 1934 – 2002).
Yaacov Agam (1928 – )
izraelský tvůrce lamelových reliéfů a barevných fontán,
jenž uplatnil v 90. letech na fasádách budov pruhované chromatické dekorace (Hotel
Dan, Tel Aviv; Hotel Villa Regina, Miami)
Carlos Cruz-Diez (1923 – )
venezuelský umělec, uplatňující velmi frekventovaně systém barevného pruhování
při designu fasád i interiérů, vč. stropních podhledů a transparentních barevných
žaluzií, barevně temperujících prostor apod.
(viz www.cruz-diez.com)
K dalšímu studiu (mimo zkoušku):
Světelné a optické instalace
• optické transformace reálného arch. prostoru:
Daniel Buren (1938 – ) – zrcadlové plochy a barevné fólie; podobně Robert Irwin (1928 – ) a Olaffur
Eliasson (1967 – );
Dan Flavin (1933 – 1996) – iluminace barevnými zářivkami; James Turrell (1943 – )
• projekce textů na A a krajinu:
Jenny Holzerová (1950 – ), Magdalena Jetelová (1946 – ), Charles Sandison(1969 –)
• virtuální trojrozměrné tvary a prostory:
kalifornský okruh Light & Space, zvl. Eric Orr (1939 – 1998), Robert Irwin a James Turrell.
Fyzické deformace, destrukce a eliminace architektury
Gordon Matta-Clark (1943 – 1978) – prořezávání a rozřezávání A;
Robert Smithson (1938 – 1973), Walter de Maria (1935 – ), Magdalena Jetelová – zasypávání A;
Richard Wilson (1953 – ) – Turning the Place Over, Liverpool 2007; Erwin Wurm (1954 – ) – House
Attack, MMK Vídeň 2006; Urs Fischer (1973 – ) – prořezávání stěn a výkop podlahy galerie.
Akční umělci v pozdním věku
Vito Acconci (1940 – ) – Acconci Studio, New York;
Chris Burden (1946 – ) – stavebnicové modely mostů a mrakodrapu;
Denis Oppenheim (1938 – ) – prostorové arch. objekty-instalace.
Postmodernisté a umění
• architekti s výraznou výtvarnou aktivitou: Michael Graves (1934 – ) – malíř. tvorba v 70. letech,
uplatnění sochař. díla v A; Robert Krier (1938 – ) – sochařská tvorba;
• dočasné či epizodní aktivity na pomezí A a VU: Peter Eisenman (1932 – ); John Hejduk (1929 –
2000); Daniel Lineskind ((1946 – ); Coop Himmelb(l)au.
• ýtvarníci s tématem architektury: Anselm Kiefer (1945 – ) – archit. motivy a instalace; Friedensreich
Hundertwasser (1928 – 2000) – malovaná a reálná A jako ekologická aktivita.
„Soucit s architekturou“
Rachel Whitereadová (1963 – ) – odlitky prostoru;
Dagmar Schmidtová (1963 – ) – Grabungstädte, Halle 2005
Kateřina Šedá (1977 – ) – „Každej pes jiná ves“, Nová Líšeň 2007
Architekti – umělci v 21. století
nalezli specifickou univerzální „krásnou“ výtvarnou řeč pro malířství, sochařství, design i architekturu,
(která nekoresponduje se současnými trendy ve VU): Zaha Hadid (1950 – ) a Santiago Calatrava
(1951 – )