Poutník - Vrbno pod Pradědem

Poutník
Vrbenský měsíčník Církve Adventistů sedmého dne
5/2012
Jako slunce ve svítání.
Jako nová píseň ranní.
Jako sníh, když z nebe slét.
Přišla láska na náš svět.
Láska na kříž upoutaná.
Dala vše, co mohla dáti.
Lidmi je však odmítána.
Lidé nechtějí ji znáti.
Jak, když dítě zrodí žena.
Do jeslí je položena.
Co s ní lidé udělají?
Snad ji vůbec nepoznají…
I když do hrobu dána.
Láska nezůstala v hrobě.
I když lidmi křižována.
Láska svítí dnes i tobě.
Láska krásná jako duha.
Láska čistá jako křišťál.
Přišla na zem, jako sluha.
Místo žádný jí nechystal.
Jako
slunce
Láska totiž projít musí.
Bránou soužení a smrti.
A těm kdo jít za ní zkusí.
Často zkropí cestu krví.
Autor: Petr Hoff
Potom dítě roste v muže.
Jako ze semínek stromy.
Lásku nikdo nepřemůže.
Bouře, blesky ani hromy.
Všechnu sílu, všechnu vůli.
Celý život lásce dej.
Pokoj, radost, věčnou slávu.
Z jejích dlaní přijímej.
Jak když ptáče slétne z hnízda.
Kolikrát se ještě vrátí?
Od své matky jít se chystá.
Životem svým za nás platí.
Jako slunce ve svítání.
Jako tichá píseň ranní.
Jako sníh, když z nebe slét.
Boží LÁSKA – vykoupila svět.
Úvodní slovo šéfredaktora
Milé sestry, milí bratři,
nastal květen, měsíc lásky, měsíc zamilovaných, měsíc krásného kvetoucího a voňavého jara. Vnímáme
sílící hřejivé slunce, a kolem nás konečně krásně zelenou trávu, stromy a keře, včely zase létají a bzučí… Je
úžasné pokud máme kolem sebe lidi s kterými jsme šťastní a spokojeni, je smutné, pokud jsme, nebo se
cítíme sami, protože i mezi lidmi, můžeme mít tento pocit. Ale velkou útěchou nám může být, že máme
našeho nebeského Otce, který nás všechny objímá svou nekonečnou láskou.
A pokud si teď říkáš, miluje také mne ? Tak na to je jen jedna odpověď: V křesťanské rodině milují rodiče
každé ze svých dětí a milují ho stejně – není to snad pravda? A jestli přece jen některému věnují více péče a
lásky než ostatním, nebývá to proto, že jí potřebuje více, protože je slabší a neduživé? Nuže a Pán Ježíš k
nám má přinejmenším tolik lásky jako dobrý otec ke svému dítěti.
Pán Ježíš prokazuje svou lásku každému z nás zvlášť. Přichází každé ráno, aby viděl každé ze svých
milovaných dítek, aby s ním promluvil, navštívil a objal jej. A ačkoliv již tak dlouhá léta k nám dochází, jeho
návštěvy jsou stále milostné, půvabné a tak plné lásky jako byla ta první. Nestárne, neunavuje se láskou k
nám ani tím, že se již tolikrát dal každému z nás. A nedává se snad každému celý? Dává snad někomu
méně?
A když je sbor plný, nemůže snad jej prosit a s ním mluvit každý? A není snad slyšen a vyslyšen tak, jako by
byl ve sboru sám?
Tak miluje Pán Ježíš mne, moji osobu, a také každého. Každý si ho bere celého pro sebe a neubírá tím
nikomu; tak svítí slunce každému celé; tak je moře celé pro každou rybu a pro všecky ryby zároveň. Pán
Ježíš je nekonečně větší než my všichni - je nevyčerpatelný.
A tak vám přeji moji milí, aby vám svítil úsměv na tvářích a oči vám zářily štěstím, aby vaše srdíčka byly
naplněné láskou, která je od Pána a stejně jako On, byla nevyčerpatelná. A pozor!!- nezapomeňte ji
rozdávat ostatním a svědčit tak o Bohu.
Vše dobré v měsíci květnu vám přeje za redakční tým šéfredaktorka – Kateřina ŠVANCAROVÁ
OBSAH:
Báseň „Jako slunce“ – str.1
Úvodní slovo šéfredaktora – str.2
Život s vírou, 1 Jan 5.4 – str.3
Odraz vaší podoby – str.4
Církev, církve, denominace, odnože – str.5
Církev, církve, denominace, odnože/pokračování – str.6
Církev, církve, denominace, odnože/dokončení – str.7
O zatloukání hřebíků ( příběh pro děti ) – str.8
PPP/tentokrát o moudrosti – str.9
Česnek – str.10
Důkazy z kalendáře (pokračování z minulého čísla) – str. 11
Důkazy z kalendáře/pokračování – str. 12
Důkazy z kalendáře/dokončení – str.13
Turistické okýnko – str.14
Kluby zdraví Vrbno/květen2012 – str.15
Oznámení/rozpisy – str. 16
Život s vírou
Každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem.
A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.
(1 Jan 5,4)
Vítězit, přemáhat, mít navrch! To jsou hesla tohoto světa.
Hodí se pro křesťany? Jak si poradit s tvrzením,
že křesťanská víra přemáhá svět?
Je to výzva k nějakým imperiálním choutkám?
Nebo obraz, který není třeba brát vážně?
Kde víra přemáhá svět? První a jednoduchá odpověď zní:
V tobě samém, milý věřící křesťane!
Protože "svět" chce, abys mu bezmezně věřil,
abys dělat to, co "se dělá", myslel si to, co si "myslí všichni",
opustil víru v Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného,
protože "svět" nabízí zcela jiné plné vyžití a velké jistoty!
Pokud tedy člověk skutečně věří,
potom jeho víra přemáhá to, co ho svádí,
odvádí nebo i odtrhuje od Boha.
Přemáhá tak síly velice přitažlivé.
Víra, která věří v Boží dobrotu, projevenou v Ježíši Kristu,
tedy víra, která se drží toho, že Bůh není proti člověku ale pro člověka
a to ne v maličkostech, ale v celém jeho věčném určení,
unese celý život, včetně smrti…
Může přemoci to, co by člověka spoutalo, zabavilo,
i něčím obdarovalo, ale nic z toho by mu nemohlo natrvalo zůstat.
Může přemoci to, co by člověku nakonec sebralo smysl života
a ponechalo ho v samotě.
Protože křesťanská víra spojuje člověka s Bohem
a to poutem, které má mít věčné trvání.
Vyprošťuje ze samoty, izolace a beznadějné nesmyslnosti.
Vítězí v člověku samém i když neporáží na hlavu jeho nepřátele.
Není druhým nebezpečná, ale toho, kdo věří, uvádí do bezpečí.
Zdroj: -web-
Odraz vaší podoby
Jsem vaše církev. Budu taková, jakou mne chcete mít. Bud vás
odrážet zřetelně, jako zrcadlo. Jsem- li navenek laskavá a
příjemná, je to vaší zásluhou.
Pokud je moje duchovní ovzduší laskavé, ale opravdové, uctivé,
ale přátelské, důstojné, ale chápavé, Boží, ale lidsky vyjádřené, je
to projev ducha těm, kteří mne tvoří…
Kdybyste mne však náhodou shledali poněkud chladnou a
nudnou, prosím, neodsuzujte mě, neboť já napodobuji život,
který přejímám od vás.
Tím si vždy můžete být jistí, okamžitě zareaguji na každé vaše
vyjádřené přání, protože odrážím podobu vaší vlastní duše.
Budu taková jací, jste vy sami…
Chceš–li zničit sborové shromáždění, řiď se těmito radami :
1. Choď pozdě do shromáždění.
2. Posaď se co nejvíce dozadu.
3. Všechno kritizuj.
4. Nenech si vnutit žádnou službu, ať to dělají ostatní, že?
5. Nezpívej, dost je těch, kteří zpívají!
6. V sobotní škole se nehlas, ať se hlásí ti, co znají méně, než ty.
7. Vybírej si kazatele, když ti nevyhovuje, zdřímni si.
8. Buď lhostejný při sbírce sobotních darů.
9. Po skončení pobožnosti se zabývej všedními řečmi.
10. Choď do sboru se špatnou náladou.
TAK DOKONALE ZNIČÍŠ SBOR A TAKY SÁM SEBE !!!
Církev, církve, denominace, odnože… jak se v tom vyznat…?
Proč existuje tolik křesťanských církví? Jaký je mezi nimi rozdíl? Na čem zakládají svá učení? Drží se Bible a
jejích pravd? Slouží všechny stejnému Bohu? Je možné zajistit si spasení díky církevní příslušnosti? Je vůbec
důležité patřit k církvi? A jak je možné poznat, která z nich je ta pravá?
Proč existuje tolik církví?
Křesťanské církve. Proč je jich tolik? Je to způsobeno rivalitou náboženských vůdců? Jejich touhou po moci?
Proč se křesťané rozdělili na katolíky, evangelíky, baptisty, svědky Jehovovy, pravoslavné, adventisty,
starokatolíky, české bratry, metodisty a mnohé další? Nenapsal snad apoštol Pavel v listu Efezským 4,4-6
„jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden
Bůh a Otec všech…“? Nevyzývá snad Ježíš Kristus své následovníky k jednotě? Proč to rozdělení? A kterou z
mnoha křesťanských církví bych si měl vybrat? V čem se jejich učení liší? Má Bůh dnes ještě nějaký svůj lid?
Podobné otázky se asi honí hlavou mnoha lidem, kteří s křesťanstvím přišli do styku. Mnoho lidí nechápe,
proč existuje takové množství různých denominací, když se hlásí ke stejnému Bohu a k Ježíši Kristu. Mnoho
lidí se v těchto společenstvích a jejich učení jen těžko orientuje. Proč je jich tedy tolik?
Lidé často pokládají výmysly, které se tvrdí nebo trvají dlouhou dobu, za pravdu. Uveďme si příklad. Asi
350 let před naším letopočtem řecký filosof Aristoteles určil, že pavouk má šest noh. Dalších šest století
tomu všichni věřili. Bylo jasným "vědeckým faktem", že pavouk má šest noh. Nikdo se neobtěžoval tím, aby
si je spočítal. Konečně, kdo by si dovolil namítat něco proti velkému Aristotelovi?
Vynikající biolog a přírodovědec Lamarck však časem objevil novou skutečnost. Nepřijal slepě celá staletí
tradovanou "pravdu", ale nohy pavouka pečlivě spočítal. A hádejte, kolik jich napočítal – přesně osm!
Výmysl, který byl po staletí pokládán za pravdu, padl. A to jen díky tomu, že Lamarck si dal tu práci a ověřil
si skutečnost.
Podobně se svobodně smýšlející Polák Koperník postavil proti "pravdě", které věřili "vědci" jeho doby.
Prohlásil, že „Slunce, ne Země, je středem sluneční soustavy“. Církevní hodnostáři namítali: „Tak to nemůže
být! Nemůžeš měnit Boží nebesa!“ Koperník však neměnil nebesa. Prostě objevoval pravdu a odhaloval
výmysly. Lidé po celou historii věřili polopravdám, lžím i naprostým nesmyslům. Když jde o přijetí
"vědeckých" výmyslů, není to pro člověka (většinou) tak závažné. Ale přijetí náboženských výmyslů má
důsledky, které v jistém smyslu rozhodují o životě a smrti. Jinými slovy, v náboženské oblasti má
schopnost rozlišovat skutečnost od představ a lež od pravdy zásadní význam pro věčnost.
Jak ovšem poznáme, které náboženské učení je lidský výmysl a které ne? Jak můžeme rozeznat Boží pravdu
od náboženské představy? Co je naší skutečnou autoritou?
Pro věřícího člověka by odpověď měla být zřejmá. Konečnou autoritou je bezpochyby Bůh. A Bible je jeho
psaným slovem. Obsahuje neměnné, věčné pravdy. Studujeme-li Boží slovo, odhalíme náboženské
výmysly, kterým lidé věřili po celá staletí. Pak už je na nás, přijmeme-li pravdu, nebo zůstaneme v bludu...
Pozvolný úpadek církve
Raná křesťanská církev neprožívala jednoduché časy. Kristovi následovníci byli krutě pronásledováni
římskými císaři, byl jim majetek, byli vyháněni ze svých domovů, byli bičováni, vězněni, mnozí zpečetili svou
víru vlastní krví. Byli pobíjeni urození i otroci, bohatí i chudí, vzdělaní i prostí. Mnozí z nich byli v
amfiteátrech předhozeni dravé zvěři, zaživa upáleni nebo ukřižováni. Jejich mučednická smrt byla často
hlavním bodem zábavy při veřejných slavnostech.
První křesťané byli pronásledováni jako lovná zvěř, byli nuceni se skrývat na nehostinných a pustých
místech. I za nejkrutějšího pronásledování si však Kristovi následovníci uchovali čistou víru. Drželi se
Ježíšových slov a zaslíbení. Z prostředku šlehajících plamenů stoupaly k nebesům oslavné písně.
Satan se marně snažil zničit Kristovu církev násilím. Pronásledování přineslo vězení a smrt obrovským
zástupům křesťanů, na jejich místa se však vzápětí stavěli další a další. Násilí nepřineslo konec křesťanství,
ale paradoxně jeho rozmach. Satan se proto rozhodl, že bude proti Boží vládě bojovat účinněji – tím, že
svůj prapor vztyčí přímo uprostřed křesťanské církve. Kdyby se mu podařilo oklamat Kristovy následovníky
a vést je k odpadnutí od Božích pravd, jistě by ztratili i svou sílu, odhodlanost a vytrvalost a stali by se
snadnou kořistí.
Padlý cherub se tedy snažil získat lstí to, co se mu nepodařilo získat silou. Pronásledování skončilo a místo
něho se objevila mnohem efektivnější satanova zbraň. Zbraň, která se mu osvědčila už v ráji – mistrně
namíchaný koktejl pravdy a lží. Pohané byli vedeni, aby částečně přijali křesťanskou víru, zatímco odmítali
některé její základní důrazy. Udělali určité ústupky a navrhovali křesťanům, aby také v něčem ustoupili.
Většina křesťanů nakonec přistoupila na to, že sleví ze svých zásad. Tak došlo ke spojení mezi křesťanstvím
a pohanstvím. Ctitelé model tvrdili, že se obrátili ke křesťanství a spojili se s církví, ve skutečnosti však stále
tíhli k modlářskému uctívání předmětů. Zaměnili pouze objekty svého uctívání za obrazy Pána Ježíše, nebo
dokonce Marie a svatých. Tímto způsobem proniklo modlářství do církve. Nesprávné učení, projevy
pověrčivosti a pohanské obřady se staly součástí víry a bohoslužby křesťanů. Když se Kristovi následovníci
spojili s uctívači model, začalo se křesťanství kazit, církev ztratila svou čistotu i sílu.
Ne všichni křesťané však tomuto klamu podlehli. Mnozí i nadále důvěřovali Bohu a jeho slovu a nedali se
svést k odpadnutí od pravdy. V každé době měl Bůh své věrné, kteří se drželi pravdy zjevené v Písmu.
Spojení církve se státem
Když 28. října roku 312 n.l. vyšlo slunce, Konstantin a jeho armáda přešla přes Mulvínský most řeku Tiber a
porazila vojska Maxentia. Západ patřil Konstantinovi. Stal se z něj "Pontifex Maximus", což je pohanský titul
pro hlavu římské říše. Konstantin věřil, že tohoto vítězství dosáhl ve jménu Ježíše Krista. Brzy na to, v roce
313, vydal "Milánský edikt", ve kterém se vyhlašuje, že do této doby pronásledovaná a ničená křesťanská
sekta obdržela plný pokoj a výsady říše. Křesťanství se stalo státním náboženstvím Říma.
Na první pohled se zdá, že to byla pro Boží lid radostná událost. Když se však podíváme zpět 17 stoletími
historie, uvědomíme si, že to, co se ve skutečnosti stalo, byla jen nová taktika nepřítele. Kdykoliv se totiž
moc církve a státu spojí dohromady, stává se toto spojení tragickým kompromisem s krvavými pouty.
William L. Gilde napsal v časopise Katolický svět:
„Církev přijala pohanskou filosofii a učinila z ní ochranu víry proti pohanství. Vzala pohanský římský
pantheon, chrám všech bohů a zasvětila ho všem mučedníkům. A tak je tomu dodnes. Vzala pohanskou
neděli a učinila z ní křesťanskou neděli. Vzala pohanské velikonoce (Ištar) a učinila z nich svátek, který
oslavujeme dodnes.“
V tomto článku se nechci příliš rozepisovat o papežství, které mělo v odpadnutí církve klíčovou úlohu. Jistě
se k tomu dostaneme jindy. Kdokoliv bude s otevřenou myslí porovnávat falešná papežská učení s Biblí,
musí odhalit pravdu. Kdokoli nahlédne do historie a uvidí, jak po dlouhá staletí Vatikán pronásledoval věrný
Boží lid, musí poznat, jakému pánu tato mocnost slouží.
Snahy o reformaci církve
V desetiletích a staletích, jež následovala po prvním křesťanském císaři, stále přibývalo lidí, kteří volali po
reformě a pravdě. Tito lidé byli systematicky umlčováni a vyhlazováni. Pronásledování, které kdysi církev
prožívala, se stalo jejím nástrojem pro umlčování hlasů těch, kteří poukazovali na její odpadnutí. Proto
bývá období středověku nazýváno dobou temna.
Jak jste možná četli ve článku o malém rohu z Daniele 7. kapitoly nebo v knize Zjevení, biblická proroctví
hovoří o 1260 letech papežské nadvlády, kdy bude světlo Písma téměř úplně zastíněno. Ve středověku se
Bible dostala na seznam zakázaných knih a stala se výhradně vlastnictvím církevní hierarchie. Bible byla
přikována ke stěnám knihoven a velmi zřídka byla čtena, dokonce i duchovními. Obyvatelstvo bylo
udržováno v nevědomosti a v zajetí pověr. Neznalost Bible tak přispěla k rozmachu papežství, které na
celá staletí zbrzdilo rozvoj evropské civilizace.
I v dobách největšího temna se však našly skupiny křesťanů, kteří znali Písmo, drželi se jeho pravd a v
opisech šířili Boží slovo mezi lidmi. K těmto skupinám patřili především Valdenští a Albigenští. Víra, kterou
po staletí uchovávali a šířili se podstatně lišila od falešných nauk Říma. Jejich učení vycházelo z Bible, z
pravé křesťanské věrouky. Tito chudí zemědělci, kteří žili v ústraní a odloučení od světa, nedospěli k
pravdě vlastním zápasem s bludy odpadlé církve. Neobjevili nějakou novou víru. Jejich víra byla dědictvím
po předcích.
Samozřejmě, že už samotná existence lidí, kteří si uchovali víru první církve, trvale svědčila o odpadlictví
Říma a proto vyvolávala rozhořčenou nenávist a pronásledování. Kdyby Řím dovolil, aby světlo pravdy
nerušeně zářilo, hrozilo, že by se lidé zaměřili jen na Boha a to by mohlo podkopat nadvládu papežství a
ohrozit jeho zájmy. Tak začalo strašné křížové tažení proti tomuto Božímu lidu, který našel své útočiště v
horách.
Jakmile Řím rozhodl, že nenáviděnou sektu Valdenských vyhladí, vydal papež bulu, která je označila za
kacíře a vynesla nad nimi rozsudek smrti. Papež nařídil, aby „tato zhoubná a ohavná sekta škůdců byla
rozdrcena jako klubko jedovatých hadů, odmítnou-li se podřídit.“ (Wylie, sv. 16, kap. 1)
Pronásledování tohoto lidu, které trvalo po mnoho staletí, snášeli tito bohabojní lidé s trpělivostí a
neochvějností, která oslavovala jejich Vykupitele. Navzdory křížovým tažením a přes nelidské
pronásledování, jemuž byli vystavováni, vysílali stále své misionáře a šířili vzácnou pravdu. Tak Valdenští
nesli svědectví o Bohu už několik staletí před narozením Luthera. Rozptýleni do mnoha zemí zasévali
semeno reformace, které vzklíčilo v době Viklefa, rozrostlo se do šířky a do hloubky v době Luthera a bude
hlásáno až do konce světa lidmi, kteří jsou stejně jako oni ochotni trpět „pro slovo Boží a svědectví
Ježíšovo“ (Zj 1,9).
Klíčem pro reformaci (nápravu) církve byla vždy Bible, tedy kniha, která přináší Boží zjevení světu. Prvním
reformátorem byl již ve 14. století Jan Viklef. Jeho rozhodný nesouhlas s Římem se už nikdy nepodařilo
zcela umlčet. Po Viklefovi následovali další, mezi nimi například Jan Hus. Také on veřejně odsuzoval
zkaženost církve a všeobecný úpadek. Nechtěl založit novou církev, volal jen po nápravě. Také on, stejně
jako všichni ostatní reformátoři, byl terčem papežských útoků. Všichni víme, že svou věrnost Bohu nakonec
zaplatil životem na hořící hranici.
Jedním z nejvýznamnějších reformátorů se stal mladý mnich jménem Martin Luther, když 31. října roku
1517 přibil na dveře kostela svých 95 tezí kritizujících nebiblické tradice církve. Ani jeho záměrem nebylo
vytvořit novou církev. On svou církev miloval. Věnoval jí celý svůj život. Když však bylo jeho srdce
osvobozeno objevem evangelia v Bibli, která byla připoutána řetězem ke zdi kláštera, nemohl se zdržet
zvěstování dobré zprávy o milosti a pokoji skrze víru ve spasení prostřednictvím Ježíše Krista. Objevil
úžasnou věc. Boží přátelství si nemusíme zasloužit. Bůh je nabízí s otevřenou náručí.
Pokračování příště
Milé děti aneb „O zatloukání hřebíků“
nedávno jsem navštívila sboreček ve městě Zlín a přiznám se, že jsem byla mooc zvědavá, jestli to bude ve
sborečku jiné, než u nás ve Vrbně. Před kázáním to ale vypadalo úplně stejně. Strýček kazatel zavolal
všechny děti do přední řady (bylo jich tu asi patnáct) a zeptal se jich, jestli umějí zatlouct hřebík. No,
představte si, že to některé děti uměly, dokonce se hlásily i holky. Tak to je co říct, mně by se ten hřebík
určitě ohnul.
Další zajímavostí bylo, že i když byla sobota, děti tady dostaly kladívko a zatím, co strýček vyprávěl příběh,
každé dítě si mohlo zatlouct jeden hřebík a potom si zkusit ten hřebík zase vytáhnout.
Tu sobotu měli totiž ve Zlíně slavnostní památku Večeře Páně a ten příběh s památkou souvisel.
Jak, to se dozvíte až na jeho samém konci.
Určitě jste už hodně zvědaví, tak se dobře soustřeďte, to vyprávění ze Zlína právě začíná.
Jeden tatínek měl syna Péťu, který byl dost netrpělivý, hodně se vztekal, a když se vztekal, znepříjemňoval
život všem, které měl kolem sebe. Tatínek přemýšlel, jak Péťu té nešťastné vlastnosti zbavit. Jednou přišel
za Péťou, přinesl mu dřevěnou desku, kladívko a hřebíky stejně, jako ten strýček dětem ze sboru. Tatínek
se s Péťou domluvil, že když ho zase přepadne vztek a něco nepěkného udělá, že má zatlouct jeden hřebík.
Péťovi to šlo „docela dobře“. Už první den měl zatlučených 37 hřebíků. Tolik zlých věcí se mu podařilo
udělat. Druhý den bylo hřebíků méně, další den zase méně, až nadešel den, kdy Péťa nezatloukl žádný
hřebík.
Utíkal, aby se pochlubil tatínkovi. Tatínek ale řekl: „Dobře, ale ještě jsme neskončili. Teď to uděláme
naopak. Každý den, kdy se Ti podaří udělat něco dobrého nebo napravit něco, co jsi před tím pokazil, jeden
hřebík vytáhneš.“ S vytahováním to Péťovi už tak dobře nešlo. Vytahovat hřebíky bylo těžší a hoodně,
hoodně dlouho to trvalo. Nakonec byla přece jen celá deska bez hřebíků.
Tatínek poradil Péťovi, aby si desku dobře prohlídl a zjistil, v čem se deska po vytažení hřebíků liší
od té původní. Určitě vás to už taky napadlo. No, přece, ta deska byla plná dírek.
„Ty dírky, to jsou jizvy po těch špatných věcech, které jsi dříve udělal“, vysvětlil tatínek Péťovi. „Ty
jizvy se jen tak snadno nezahojí.“
Potom tatínek Péťovi názorně ukázal, kde je řešení. Vzal do ruky ještě jednu desku, kladívko a
jeden dlouhý hřebík. Tím hřebíkem spojil obě desky, a najednou držel v ruce dřevěný kříž. „Na
kříži zemřel Pán Ježíš, aby zahojil všechny jizvy, které mohou způsobit nejenom děti, ale často i my,
dospělí,“ vysvětlil tatínek Péťovi, proč z té hřebíky proděravěné desky vytvořil kříž.
„A právě kříž Pána Ježíše si připomínáme dnes, kdy slavíme památku Večeře Páně“, řekl strýček ve
Zlíně dětem a před zraky dětí vytvořil kříž stejně, jako to tatínek předvedl Péťovi.
Tak, kluci a děvčata, poproste tatínky nebo strýčky ve sborečku, a zkuste si zatlouct hřebík. Uvidíte,
jak je potom těžké ten hřebík zase vytáhnout a hlavně si všimněte, jaká po něm zůstane díra. Až
se vám bude chtít udělat něco špatného, vzpomeňte si na dnešní příběh.
Povzbuzení
Poučení
Vztahy
…tentokrát o moudrosti…
Životní krédo
Prosil jsem Boha o sílu, abych něčeho dosáhl. Učinil mě slabým, abych se mohl učit skromně poslouchat…
Prosil jsem o zdraví, abych mohl konat velké věci. Dostal jsem nemoc, abych mohl dělat něco lepšího…
rosil jsem o bohatství, abych mohl být šťastný. Dostal jsem chudobu, abych mohl být moudrý…
Prosil jsem o moc, aby mě lidé mohli chválit. Dostal jsem slabost, abych mohl cítit, že potřebuji Boha…
Prosil jsem o všechno, co by mi dávalo radost ze života. Dostal jsem život, abych mohl mít radost ze
všeho….
Nedostal jsem nic z toho, oč jsem prosil – ale všechno, v co jsem doufal. Téměř navzdory mně samému byly
mé modlitby vyslyšeny.
Jsem člověk, kterému se dostalo nejvíce požehnání ze všech lidí. ☺
Roy Campanella
Není hloupější přání než být vždycky nejchytřejší ze všech.
François de la Rochefoucauld
Vrchol sebezapření je, když matka připustí, že i jiné matky mají hezké, chytré a hodné děti.
Oldřich Fišer
Včera jsem byl chytrý. Proto jsem chtěl změnit svět. Dnes jsem moudrý. Proto měním sám sebe.
Sri Chinmoy
Počátek moudrosti je bát se Hospodina; velice jsou prozíraví všichni, kdo tak činí. Jeho chvála trvá
navždy!
Žalm 111:10
(Allium sativum) neboli Česnek
Již staří Egypťané oceňovali česnek pro jeho posilující účinek a od té doby se používá k léčení téměř všech chorob, od
lepry až po hemeroidy. Moderní výzkum se soustředit na využití jeho schopnosti snižovat riziko srdečních
onemocnění a rakoviny.
Česnek je pro svou léčivou sílu oceňován již po tisíciletí. Stavitelé pyramid ho užívali, aby byli silní a vytrvalí; v
polovině 19. století zkoumal jeho antibakteriální účinky Louis Pasteur, vojenští lékaři česnekem léčili válečná
poranění. Česnek je příbuzný cibule, šalotky a ostatních rostlin čeledi Allium. Celá rostlina má typický pach, ale
nejsilnější aroma je koncentrováno v cibulce – skutečném sídle léčivých sil a chuti česneku.
Většina příznivých účinků česneku pochází z více než stovky jeho složek obsahujících síru. Když cibulku česneku
rozmačkáte nebo rozžvýkáte, změní se allin (jedna z těchto složek) na Alicin, chemickou látku odpovědnou za
česnekový zápach i léčivé účinky. Část Alicinu se zase velmi rychle štěpí na další sloučeniny síry, které mohou mít
také léčivé vlastnosti. Tepelná úprava česneku potlačuje tvorbu allicinu a vyřazuje i jiné léčivé látky.
Nejčastější uplatnění česneku: Česnek může snižovat hladinu cholesterolu; redukuje krevní srážlivost; má
protiinfekční účinky; přispívá ke zvyšování imunity. Dále česnek může sloužit k prevenci některých druhů rakoviny,
může mírně snižovat krevní tlak, potlačuje plísňové infekce.
Česnek - působení a účinky: Tradičně se česnek používá k léčení celé řady onemocnění. Současný výzkum se
soustředil na jeho možnosti snižovat riziko srdečních nemocí a rakoviny.
Česnek a prevence: Bohaté používání česneku ve středomořské kuchyni může částečně vysvětlovat, proč se v zemích
jako Itálie a Španělsko tak málo vyskytuje arterioskleróza. Podle některých studií dokáže česnek předcházet srdečním
chorobám různými způsoby; snižuje například shlukování krevních destiček a jejich přilnavost ke stěnám cév, takže
brání tvorbě trombů, které jsou příčinou srdečních příhod. Existuje také důkaz, že česnek rozpouští bílkoviny
vytvářející krevní sraženiny, což může ovlivnit tvorbu usazenin. Česnek také mírně snižuje krevní tlak, hlavně svou
schopností rozšiřovat cévy, a pomáhá tak zlepšovat krevní oběh.
Výsledky studií vlivu česneku na hladinu cholesterolu nejsou zcela shodné, ale většina lékařů, kteří dávají přednost
přírodním prostředkům, se domnívá, že česnek – nejlépe v kombinaci s jinými doplňky snižujícími krevní cholesterol
– stojí za zkoušku. Kombinace léčivek může ovlivnit metabolismus cholesterolu v játrech a výsledkem je menší
uvolňování cholesterolu do krve.
Česnek a další jeho příznivé účinky: Česnek má pravděpodobně i protirakovinné účinky. Zvláště příznivě se hodnotí
jeho vliv na rakovinu střev a možná i rakovinu prsu a prostaty, ale způsob, jak toho dosahuje, není jasný.
Pravděpodobně se na tom účastní více enzymů, které umějí netoxikovat „spouštěče“ zhoubného bujení. Česnek také
blokuje tvoření nitritů spojovaných s rakovinou žaludku a stimuluje imunitní systém. Stejně důležité jsou i jeho
antioxidační vlastnosti.
Česnek působí také proti infekcím – virům, bakteriím i plísním. Allicin totiž dokáže blokovat enzymy, které infekčním
organismům dodávají schopnost napadat a poškozovat tkáně. Ukazuje se, že rostlina také ničí plísně odpovědné za
myotická onemocnění nohou a zvukovodů.
Jak česnek užívat:
Česnek – návod k užívání:
Česnek lze brát trvale. Pokud ho užíváte pro snížení cholesterolu, nechte si zkontrolovat hladinu
cholesterolu v krvi po třech měsících; jestliže jeho hladina neklesá, požádejte lékaře o jiný lék. Česnek
můžete užívat ve formě tobolek (jako potravinový doplněk), dále jako česnekový olej, nebo syrový
rozmačkaný česnek, působí dobře i na kožní problémy (například bradavice a kousnutí hmyzem, mohou
rovněž dobře reagovat na léčení česnekovým olejem nebo rozmačkaným česnekem).
Česnek - fakta a rady:
Podle jedné současné laboratorní studie je česnek dostatečně účinný, aby neutralizoval Helicobacter pylori –
bakterii, která působí peptické vředy. Dalším krokem bude zjistit, zda bude česnek stejně účinný i v lidském těle.
Česnek může být účinný v prevenci tuhnutí aorty – tepny, která odvádí krev ze srdce do celého těla -, k němuž
dochází běžně věkem. Pružnější aorta pomáhá snižovat rizika vyššího tlaku.
Důkazy z kalendáře
(pokračování z minulého čísla)
Biolog profesor Conklin z university Princenton prohlásil: “Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je
srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.” Ujišťuji vás, že
můžeme miliardy let nechat vybuchovat jednu tiskárnu za druhou, ale dokonalý slovník takto nezískáme.
Stejně tak miliardy let nedokáží vytvořit život.
Vývoj druhů
Víru v evoluci popírají i další zákonitosti přírody a řada nálezů. Například učení o vývoji člověka ze zvířat
vyvrací genetika, biochemie a řada dalších oborů. Evoluční “noční můrou” jsou i zkameněliny. Těžko věřit,
že by údajný miliony let trvající vývoj jednoho zvířete v jiné nezanechal po sobě miliony kostí
zkamenělých mezistupňů, když zůstaly miliony kostí hotových druhů! To zneklidňovalo už Darwina. Pokud
se podle této fantazie vyvíjelo křídlo ptáka z přední končetiny nějakého dávného plaza (máváním prackami
a skákáním ze stromů!!!) mnoho desítek milionů let, muselo by za tu dobu žít miliardy rodin poloplazů a
poloptáků (kteří kdysi mávali prackami a skákali ze stromů, než se jim vytvořila funkční křídla). Ti prý měli
ještě před létáním evoluční výhody (například údajnou tepelnou izolaci díky peří) a museli se tedy v krátké
době rychle rozmnožit a vytlačit hůře přizpůsobené původní druhy. Kdepak jsou jejich kosti?! Miliardy
kostí?!
Evolucionisté zcela klidně ignorují statistiku – nejen tu, ovšem. Oni ignorují všechna fakta, která se jim do
teorie nehodí. Evoluční teorie je udržitelná jen díky pečlivé selekci faktů, tedy zákonitostí, dat a nálezů.
Jde o uměle vybranou mozaiku ze střípků, které se do ní hodí, aby tak vznikl domněle správný obraz o
naší minulosti. Vše nehodící se škrtněte.
Když se zachovaly spousty kostí plazů a savců, proč ne spousty kostí poloplazů a polosavců? Když máme
zkamenělé kosti ploutví a křídel, kdepak jsou miliony zkamenělin poloploutví a polokřídel? Stejná situace je
i s kosterními nálezy, které by měly prokázat údajný vývoj člověka ze zvířat (tedy existenci jakýchsi
“pololidí”).
Druhá otázka, která Darwina také zneklidňovala a na kterou dodnes neexistuje odpověď, je, proč vůbec
existují oddělené skupiny zvířat? Proč jedna skupina nepřechází plynule v jinou (když to tak prý bylo
kdysi)? Proč dnes nežijí poloryby a poloobojživelníci, proč nežijí plynulé přechodové skupiny plazů až k
ptákům a proč nežijí zvířata podobná opicím, která by v současnosti plynule přecházela v dnešní lidi – když
prý tito tvorové žili po dlouhé miliony let kdysi dávno před námi?
Evoluční paleontologové a biologové zahánějí tyto dotěrné otázky řadou neuvěřitelných hypotéz a
domněnek. V hodinách biologie se evoluční fantaskní příběhy o vzniku člověka ze zvířat učí tak jistě jako v
dějepisu o původu Germánů nebo Slovanů, ale pokud by se vycházelo jen z faktů, pak by se tyto neustále
měnící se hypotézy mohly učit jen v kroužcích antropologické fantaziologie a ne ve vědě. Žádný vědecký
obor není tak poznamenán spory, podvody, omyly i osobními tragédiemi jako právě antropologie a
evoluční biologie. Tam se pohádky o pradávných velmi nezvyklých procesech a událostech na naší Zemi
mísí s hypotézami, spornými nálezy a dogmaty.
Směr myšlení, kterým se začala ubírat podarwinovská biologie, můžeme připodobnit ke známé situaci
člověka, který se vydal špatnou cestou. Jak jde dál, stále více tuší, že něco není v pořádku, něco “nehraje”,
ale čím déle jde, tím méně se mu chce vracet (hlodá to v něm: možná přece jen jdu dobře, to bude ostuda,
tolik už jsem ušel, taková ztráta času atd.). A tak raději umlčuje pochybnosti i kritiky, zavírá oči před fakty,
než aby si přiznal omyl a vrátil se.
Stvořitelský model
Až dosud jsem psal o evolučním pohledu na vznik světa a života. Jak jsem se již zmínil, nemám tak velikou
víru, abych tomuto pohledu věřil. Mám k tomu spoustu důvodů a budu je postupně uvádět na těchto
stránkách. Ale předem varuji – nejsem vědec a tudíž vás nezahrnu spoustou učených pojmů, teorií a
myšlenkových konstrukcí. Budu jen používat svůj mdlý rozum a poukážu na to, proč já ve stvořitelskou moc
evoluce nevěřím.
Pokud však nevěřím v evoluci, musím přijímat jiný model vzniku života. Myslím, že ze zaměření těchto
stránek je zcela zřejmé, kterým směrem se má víra ubírá. Věřím tomu, že
Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. (Gen 1,1)
Nemohl však Bůh tvořit prostřednictvím evoluce? Nemohl Bůh věci jen tak „pošťouchnout“, aby se
rozhýbaly a pak je ponechat miliardy let dlouhému vývoji? I tomuto spousta lidí věří. Dokonce i vysocí
představitelé katolické církve a mnoho věřících tuto teorii přijímá. Asi vás zklamu, ale ani tomu já nevěřím.
Byl by to sice hezký kompromis, ale Bible říká něco jiného. Záznam o stvoření můžeme číst v první knize
Bible – v Genesis. Podívejme se spolu na krátký výňatek:
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. Tak byla dokončena
nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne
přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré
své stvořitelské dílo. Toto je rodopis nebe a země, jak byly stvořeny. (Gen 1,31-2,4)
To, co je zajímavé na tomto výňatku ze zprávy o stvoření, je to, že se tu nehovoří o miliardách, milionech
ani tisících let. Tento text tvrdí, že Bůh stvořil tento svět za šest dní a sedmého dne odpočinul. Stvořit svět
a život za šest dní? Jak tomu může někdo věřit? Vážně nebyla ta časová období, která jsou zde nazývána
„dny“, delší? Jak můžeme vědět, že jeden tehdejší „den“ netrval miliony či miliardy let?
Podívejme se na část čtvrtého z desatera přikázání:
V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul.
Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. (Ex 20,11 NBK)
Když Bůh dává svému lidu desatero přikázání, zdůvodňuje svůj požadavek na oddělení soboty jako
zvláštního dne tím, že stvořil nebe, zemi, moře a všechno, co je v nich v šesti 24 hodinových dnech. O tom,
že šlo o doslovné dny svědčí i to, jak byl ve zprávě o stvoření každý z nich uveden – např. „byl večer a bylo
jitro, den šestý“. Jak to mohl Bůh stihnout? Stvořitel nepotřeboval miliardy let a miliardy náhodných
mutací. Stvořitel ve kterého já věřím, tvořil slovem (viz Gen 1).
Divíte se, jak tomuhle může dneska někdo věřit? Nic si z toho nedělejte, já se taky divím tomu, kolik lidí
stále ještě věří evoluční teorii. Všechny teorie vzniku života jsou založeny na víře, takže si nemáme co
vyčítat…
Důkaz z kalendáře
Asi si říkáte, jestli mám pro svou víru ve stvoření světa nějaký důkaz. Dnes bych se s vámi o jeden rád
podělil. Tento důkaz můžeme hledat v textu, který jsme tu už měli:
V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. (Ex
20,11)
Už jste přemýšleli nad tím, že neexistuje žádné historické ani astronomické vysvětlení pro to, proč má
týden sedm dnů? Každé časové období má své astronomické odůvodnění. Den o 24 hodinách je dán
otočením Země kolem její osy. Měsíc je odvozen z oběhu Měsíce kolem Země (lunární měsíc má přesně
29,5 dne). Rok je doba, za kterou Země oběhne kolem Slunce. Co však oběhne za týden, za sedm dní? Nic!
Týden, na rozdíl ode dne, měsíce a roku, nemá spojitost s žádným astronomickým cyklem. Odkud se tedy
vzal?
Je zajímavé, že i když neexistuje žádné vesmírné těleso, ani žádný přirozený cyklus, ze kterého bychom
mohli odvodit tuto krátkou složku času, různé kultury a tradice mají čas ve svých kalendářích rozdělen do
úseků stejné délky. Zajímavé je, k čemu došel Anathony Aveni, profesor astronomie a antropologie na
Colgate University v New Yorku, autor knihy Království času. Píše:
„Vedle dne je týden jednou z nejběžněji používaných časových jednotek a je také nejpraktičtější. Někteří
biologové prohlašují, že týden je daný sám sebou. Sedmidenní biorytmus v lidském těle je jedním z
posledních objevů moderní chronologie. Projevuje se v podobě drobných výchylek krevního tlaku a
srdečního tepu a také reakcí na infekci a dokonce na schopnosti přijetí transplantovaných orgánů.“
Není to zajímavé? Naše těla fungují na základě tajemného sedmidenního cyklu. Ale netýká se to jen nás!
„Nejsme jediní, kdo má tento rytmus. Mají ho i jednoduché organismy, jako bakterie a podobně. Existuje
například sedmidenní rytmus u mořských řas, které mají tvar skleničky na šampaňské, s dlouhou stopkou a
velkým rozšířeným kruhem na konci. U těchto organismů můžeme zpomalit jejich rychlost růstu, když se
vystaví měnícímu se cyklu světla a tmy po sedmi dnech, ne více ani méně.“
V biblické zprávě o stvoření čteme: „A byl večer a bylo jitro, den první… A byl večer a bylo jitro, den
druhý… A byl večer a bylo jitro, den šestý… Sedmého dne Bůh dokončil své dílo…“ Čtvrté přikázání
desatera říká: „V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne
odpočinul.“
Z dějin se dovídáme, že lidé občas zkoušeli změnit délku týdne. Řekové experimentovali s desetidenním
týdnem. Římané vyzkoušeli osmidenní týden. V průběhu francouzské revoluce se usneslo, že týden bude
mít deset dní. Chtěli přepsat dějiny a zavést čas v desetinném systému, což zrušil Napoleon, když se dostal
k moci. Ve dvacátém století experimentoval s týdnem Sovětský svaz. V roce 1929 přešli na pětidenní týden,
v roce 1932 na šestidenní a v roce 1940 se vrátili ke všeobecně uznávanému sedmidennímu týdnu.
Odkud tedy pochází týden se sedmi dny? Nejpřesvědčivějším důkazem, který nacházíme v dějinách,
filozofii a vědě pro původ celosvětového sedmidenního týdne, je stará biblická zpráva o stvoření světa.
To mě vede k tvrzení, že týden a sobota jsou jedním z přesvědčivých důkazů, že teorie stvoření je pravdivou
teorií o původu života. Věda není schopná vysvětlit týden jinak, než tím, že odkazuje na dějiny. A dějiny
ukazují, že nejdůslednější zdůvodnění sedmidenního týdne se nachází ve zprávě o stvoření. Pokaždé,
když se podíváme na kalendář, můžeme si připomenout, že nejsme produktem slepé náhody, ale že za
naším vznikem stojí Stvořitel.
Každý člověk se musí rozhodnout, které teorii o původu života bude věřit. Buď můžeme věřit, že jsme vyšli
z ruky inteligentního Stvořitele, nebo že jsme vznikli díky shodě nepravděpodobných náhod. Vyberte si.
Mám-li hovořit za sebe, věřím ve stvoření světa v šesti dnech.
Zdroj: -Neuvěřitelná Odhalení-
Turistické okénko
V minulém čísle jsme „prošli“ hřeben Zlatohorské vrchoviny táhnoucí se z Karlovic nad Vrbno, Mnichov a
Heřmanovice. Dnes začneme rovněž v Karlovicích. Pro změnu se vydáme po hřebenech Hrubého Jeseníku.
Hrubý Jeseník začíná v Karlovicích nad autobusovou zastávkou Karlovice-rozcestí
jako Zámecký vrch (664 m n.m.) a pokračuje horou Brdo (766 m n.m.). Úbočím tohoto hřebene vede
z karlovického rozcestí nad Vrbno lesní cesta, která končí u chaty Sokolka.
Za Sokolskou chatou začíná hřebenovka, která vás na vrcholek hory Brdo přivede. Přímo u této cesty se
nachází trigonometrický bod, ale jeho ochranná tyč už může být rozpadlá rzí. Výškové rozdíly zde nejsou
téměř patrné, že jste na vrcholku bez trigonometrického bodu nejspíš nepoznáte. Také při pohledu z Vrbna
se vrcholové body hřebene nedají přesně určit.
Dalším vrcholem Hrubého Jeseníku nad Vrbnem (ve směru hodinových ručiček) je Vysoká hora. Tento
název zná jistě každý Vrbeňák. Místo, které vidíme z centra města ve směru za kostelem není vrchol Vysoké
hory, ale její nižší kóta (907 m n.m.). Probíhá tudy vrstevnicová cyklotrasa. U ní, v místě rozcestí, stojí
krmelec a liz neboli slanisko (místo, kam se sype lesní zvěři sůl). Naproti slanisku stoupá do kopce
hřebenovka, po které se dá přes vrchol Vysoké hory (1031 m n.m.) dostat na lesní rozcestí Malá Hvězda a
odtud až k hotelu Stonožka v Ludvíkově. Z Vysoké hory je výhled směrem k Bruntálu. Je vidět např. Obří
vrch v Karlovicích, Anenský vrch a za příznivých podmínek také krnovský Cvilín. Na ludvíkovskou stranu je
vrchol zarostlý.
Nad Ludvíkovem je Vysoká hora rozbrázděná několika průseky a podle nich je mohutný a protáhlý hřbet
hory snadno poznatelný např. z cesty z Ovčárny na Praděd. Ve směru od Bruntálu horu poznáme
z nejvyšších míst hlavní silnice před Světlou Horou. Jakmile uvidíme kostel na Anenském vrchu, za ním a
mírně do leva „vykousaný“ vrcholek je Vysoká hora.
Stejně jako Vysoká hora je velmi dobře známá Zámecká hora (854 m n.m.) nad Ludvíkovem. Vede na ni
místní červené turistické značení (červenobílé trojúhelníky). V místě, kde se značky rozdělují na dvě strany,
je jedno, kterou stranou se vydáte. Červená vytváří kolem Zámecké hory okruh. Směr vpravo je o něco
delší, za to mnohem hezčí. Ze sedla na okruhu k vrcholu vede krátká značená odbočka. Na Zámecké hoře
lze najít již jen malé zbytky hradu Fürstenwalde. Když budete mít štěstí, můžete tu objevit zákonem
chráněnou ohroženou rostlinu s názvem lilie zlatohlávek.
Méně známý nebo spíše neznámý je název vedlejšího vrcholu Plošina (1015 m n.m.), který je velmi dobře
viditelný z Vrbna vlevo od Zámecké hory. Plošina je součástí hřebene Žárového vrchu. Samotný Žárový vrch
(1094 m n.m.) se nachází až na úplném konci tohoto hřebene.
Nad Železnou se táhne mohutný hřeben Pytláku, který je tisícovkáři klasifikován jako hlavní vrchol (1040 m
n.m.). Jeho soused Loupežník (1020 m n.m.) je klasifikován jako vedlejší vrchol Pytláku. Podíváme-li se
např. ze Střelniční ulice, zprava doleva vidíme kótu 978 m n.m. s názven Na vyhlídce, za ní Loupežník a
nakonec Pytlák. Dva malé kopce přilepené ke svahům hlavního hřebene jsou bez názvu. Svahy Loupežníku
směrem k Mnichovu jsou pojmenovány jako Zbojnická stráň.
Tady naše putování za názvy hor ve Vrbně a jeho blízkém okolí končí a teď už zbývá jen ověřit si všechny
údaje vlastníma nohama a ti, kterým už zdraví neslouží, mohou to zkusit alespoň prstem po mapě.
Ti, co některá jmenovaná místa už navštívili, se s námi mohou podělit o své turistické zážitky.
Autor: Helena Rusková
Centrum ŽIVOT a ZDRAVÍ pro Vás v KVĚTNU 2012 připravuje:
Název přednášky: Komunikace
KDY: ČTVRTEK
KDO: Tomáš
10. května 2012
Sedlák B.Th.
Komunikace je základem společenských a hlavně intimních vztahů. Je cestou ke vzájemnému porozumění.
Pokud neporozumíme principům naslouchání a mluvení, nemůžeme se skutečně poznat. Zůstáváme jeden
druhému uzavřeni. Způsob vzájemné komunikace je jedním z nejsilnějších faktorů, které ovlivňují úspěch,
nebo selhání vztahu.
Název přednášky:
KDY: ČTVRTEK
KDO: Magda
Spojené arabské emiráty
24. května 2012
Škrlová, BN
Zveme Vás na další virtuální dovolenou. Přijměte pozvání na přednášku o tomto turistickém ráji na
arabském poloostrově! Navštívíme společně Abu Dhabi, Ras Al Khaimah, Dubaj a další místa. Poznejte
s námi úžasnou architekturu mrakodrapů, luxusní obchodní centra, umělé ostrovy, přepychové hotely,
písečné pláže a azurové moře. Potkáme muže v bílých hábitech a ženy zase zahalené do černých. Tyto a
mnoho dalších zajímavostí uvidíte v této přednášce.
Na závěr obou přednášek bude jako obvykle připravena ochutnávka zdravých pokrmů
spolu s recepty na jejich přípravu.
Uvedené přednášky o. s. CENTRUM ŽIVOT a ZDRAVÍ se konají ve Středisku
chytrých aktivit STŘECHA, Vrbno pod Pradědem. Začátek přednášek je v 18
hod. Vstup volný.
příběh pro děti
05.05. – Galleová Lenička
12.05. – Sedlák Tomáš
19.05. – Odstrčilová Věrka
26.05. – Hoff Petr
02.06. – Šimáková Janička
Rozpis sobotních bohoslužeb na měsíc květen :
Mmm
třída přátel
třída klasická
Wagenknecht Olda
Svobodová Renatka
Stavárková Dáša
Gryczová Olinka
Bukur Mireček
Galle Petr
Keilingová Andrejka
Svobodová Renatka
Švancarová Katka
Gryczová Olinka
Rozpis kázání na měsíc
květen:
05.05. – Wagenknecht Olda
12.05. – Sedlák Tomáš
19.05. – Odstrčilová Věra
26.05. – Savický J.
02.06. – Stejskal Jaroslav
Přehled západů slunce ve dnech pátek – sobota v měsíci květen 2012 :
04.05. 2012 – 20:11 hod. - 05.05. 2012 – 20:12 hod.
11.05. 2012 – 20:20 hod. - 12.05. 2012 – 20:22 hod.
18.05. 2012 – 20:30 hod. - 19.05. 2012 – 20:32 hod.
25.05. 2012 - 20:39 hod. - 26.05. 2012 – 20:40 hod.
01.06. 2012 – 20:47 hod. - 02.06. 2012 – 20:48 hod.
Rozpis učitelů sobotní školy a školky pro mládež :
školáci
předškoláci
mládež
mimiškolka
05.05. – Gruntovi , Krausová I.
Bukurová Jolanka
Bukur Mirek
Galleová Lenička
12.05. – Gruntovi , Krausová I.
Bukurová Jolanka
Bukur Mirek
Galleová Lenička
19.05. – Gruntovi , Krausová I.
Bukrová Jolanka
Bukur Mirek
Galleová Lenička
Bukur Mirek
Galleová Lenička
Bukur Mirek
Galleová Lenička
26.05. – Gruntovi , Krausová I.
02.06.- Gruntovi , Krasuová I.
Hoffovi
Bukurová Jolanka
Narozeniny ve sboru v měsíci květen:
Modlitby za členy/rodiny sboru CASD Vrbno p.Prad.
29.04. - 05.05. – Majeriková Anička
15.05. – Gruntová Vladimíra
02.06. – Antoš Radek
06.05. – 12.05. – Novotná Anička
13.05. – 19.05. – Ruskovi - Bohuslav + Helenka
20.5. – 26.05. – Sedlákovi – Tomáš + Martinka,
Terezka, Martínek a Markétka
27.05. – 02.06. – Svobodová Renatka
Přehled vaření v Centru Zdraví :
05.05. – Šimáková Iva
15.05. – Galleová Lenka
19.05. – Bukurová Jolanka
26.05. – Keilingová Andrejka
02.06. – bude upřesněno