Bulletin TIMUR 2015-01

Číslo 1
Ročník VI
2015
T ý m o vá i n i c i a t i va p r o m í s t n í u d r ž i t e l n ý r oz v o j
Z OBSAHU • KLIMADAPT pomáhá menším obcím • Chybějící podpora státu v oblasti
adaptací na změny klimatu • Hospodaření s dešťovou vodou v obcích 2 • Vzdělávání
o změně klimatu v ČR • Zkušenost z realizace projektu Adaptace sídel
2
Editorial
Milé čtenářky a milí čtenáři bulletinu,
po dnech plných hřejivého slunce teploty s velkou razancí zamířily
k dolním hodnotám a my jsme narychlo ze skříní vytahovali svetry
a bundy, abychom se náhlé, i když očekávané, změně přizpůsobili.
Na polích, ve vinohradech a sadech již pověsili cedule s nápisem
sklizeno. V mnohých případech ani nebylo se sklízením moc práce, a to nejen kvůli nezvaným nočním návštěvníkům. Svou daň
si vybral nedostatek přirozené vláhy ze srážek a zemědělci s obavami vyhlížejí další sezonu. V lesích ani nebylo co sbírat a my
teď přemýšlíme, jak se vyrovnat s mizejícími zásobami sušených
hřibů a křemenáčů – do vánočního kuby budeme muset nejspíše
dát žampiony nebo obratně v rodině zavést jinou tradici. V kuchyni
možnosti jsou a můžeme si dovolit experimenty – i když i zde
platí, že jen do určité míry. V případě krajiny a sídel musíme
postupovat obezřetněji, špatná rozhodnutí mohou mít závažné
dlouhodobé dopady na kvalitu života, a to se samozřejmě týká
i oblastí, kde se hledají cesty, jak se adaptovat na nové podmínky
v měnícím se klimatu. Lidé z TIMUR patří k těm, kteří se snaží
reagovat a TIMUR dnes prostřednictvím svých aktivit pomáhá
městům a obcím nastavit účinné procesy přizpůsobení se.
Tomu odpovídá obsah aktuálního čísla našeho zpravodaje, ve kterém
vám přinášíme v hlavních článcích přehled o projektech, ve kterých
se otázkami adaptací na změny klimatu zabýváme. Zdeňka Černá
a Adam Hron se s vámi podělí o dosavadní zkušenosti z běžících
projektů, s nimiž tematicky souvisí pravidelná rubrika Michala
Pondělíčka. Vedle toho vám také představíme další z organizací,
se kterými na našich projektech spolupracujeme – sdružení Ekocentrum
Koniklec a Alici Končinskou.
Simona Kosíková / ředitelka
Obsah
Bulletinu TIMUR / č. 1 / 2015
3
5
7
9
11
13
14
KLIMADAPT pomáhá menším obcím
s adaptacemi na změny klimatu
Zdeňka Černá / TIMUR
Chybějící podpora státu v oblasti adaptací
na změny klimatu – aktuální pocity malých
a středních obcí
Adam Hron / TIMUR
Hospodaření s dešťovou vodou v obcích 2
Ing. Ondřej Nehasil / ZO ČOSP Koniklec
Vzdělávání o změně klimatu v ČR
Alice Končinská / Ekocentrum Koniklec
Zkušenost z realizace projektu Adaptace sídel
aneb jak se u nás (ne)dělá environmentální
zpravodajství
Adam Hron / TIMUR
Kostlivec ve skříni o svém vzniku
Michael Pondělíček / kustod skryté kostnice
TIMUR
O nás, o vás:
Alice Končinská / Ekocentrum Koniklec
TIMUR
Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj, o. p. s.
Olšanská 55/5, 130 00 Praha 3 / Tel.: 602 43 54 21 / e–mail: [email protected]
BULLETIN TIMUR
Vydává Týmová iniciativa pro místní udržitelný rozvoj, o. p. s., pouze
v elektronické podobě pro vnitřní potřebu a pro potřebů partnerů TIMUR.
REDAKCE
Michaela Koucká / odpovědná redaktorka
Mirek Lupač, Michael Pondělíček
DESIGN
Petra Sadilová / [email protected]
Vydání bulletinu podpořili:
3
KLIMADAPT pomáhá
menším obcím s adaptacemi
na změny klimatu
Zdeňka Černá / TIMUR
V letošním horkém létě jsme nezvykle
často slýchali nářky nad projevy změny
klimatu, ač mnozí z nás nevěděli,
že mluví právě o nich.
Ať už to byla paní stěžující si na vyschlou studnu v důsledku
množících se bazénů v okolních zahradách, či soused chatař,
který si přidal pod okap další nádobu na dešťovou vodu, aby bylo
čím zalévat. Voda nebyla k nalezení ani ve studnách, ani nepadala
z nebe. Meteorologické sucho postihlo různou mírou nás všechny
a iniciovalo intenzivnější debatu o možných adaptacích měst nejen
na aktuální sucho, ale také na další dopady změny klimatu například
na častější lokální povodně, požáry či nečekané větrné smrště.
Jak všem těmto jevům předcházet a minimalizovat jejich
negativní dopady? …začali se tázat občané českých měst. Stát
nabídl řešení v podobě materiálu „Strategie přizpůsobení se
změně klimatu v podmínkách ČR“, která je však značně obecná
a při tvorbě adaptačních strategií menších obcí slouží spíše
jako úvod do problematiky. Nejen v reakci na horké léto a ubývající
vodní zdroje se obce začínají rychle rozhlížet kolem sebe a hledat
pro svá území řešení. Naštěstí pro ně je momentálně v České
republice v procesu realizace mnoho projektů, které se danou
situaci snaží řešit a poskytují nejen obcím, ale také občanům,
potřebné know-how o tématu změny klimatu.
Jeden z takových projektů je právě projekt KLIMADAPT,
v rámci něhož se snažíme podpořit menší obce ve Středočeském
kraji, které hledají návodné postupy a nástroje, jak se přizpůsobit
stále častějším negativním dopadům změny klimatu. Obce
ležící ve Středočeském kraji dle průzkumu organizace TIMUR
(2014) vnímají jako nejvíce ohrožující tyto dopady klimatických
změn: 30 % extrémní výkyvy počasí, např. prudké a vydatné
srážky, silné bouřky a vítr; 28 % střídání extrémů (nedostatku
a nadbytku srážek); 10 % sucho v důsledku dlouhodobého
nedostatku srážek; 10 % častější povodně a sesuvy půdy v důsledku
intenzivních srážek; 8 % nedostatek pitné vody a 15 % jiné.
Činitelé potenciálně zodpovědní za rozhodování tedy vnímají
rizika spojená s dopady změny klimatu, avšak v realizaci možných
adaptačních opatření jim často brání nejistota spojená s nedostatkem
znalostí a konkrétních příkladů dobré praxe. Kromě osvěty je
třeba zástupce veřejné správy provést celým procesem od analýzy
místa, přes definici ohrožení a navržení konkrétních opatření,
až k jejich realizaci tak, abychom jim ukázali, že daná cesta nemusí
být nutně složitá a že i sami občané mohou přispět k hledání řešení.
V projektu jsme si vzali za cíl připravit pro zástupce menších
obcí ucelenou metodiku, která jim usnadní cestu jejich
obce k adaptaci na změnu klimatu. Součástí metodiky bude
především popis toho, jak sestavit a pracovat s tzv. Místním
adaptačním týmem (MAT), tedy skupinou místních lidí,
která participačním způsobem vytváří adaptační strategii obce.
Vycházíme totiž z předpokladu, že na tvorbě adaptační strategie
pro obec by se měli podílet zejména místní občané. Právě oni
totiž znají problémy obce nejlépe, všimnou si například, že mizí
voda ve studních jako ta babička v úvodu článku nebo, že je
méně sněhu, než bývalo. A právě jako ta babička dokážou
dohlédnout i příčinu – dlouhodobé sucho spojené s čím dál
vyšším počtem bazénů, vede k nedostatku vody v její studni.
Žitá zkušenost se do značné míry nedá nahradit expertním
věděním. Zároveň daný způsob řešení přináší ten pozitivní
efekt, že jsou do procesu tvorby adaptační strategie zahrnuti
místní, kteří ji následně snáze přijmout, neboť ji berou za svou.
Členové MAT v Rakovníku označují klíčová diskutovaná opatření.
Zapojení hasičů a lesníků
Zvolili jsme participační metodu, kterou jsme testovali v
obci Kly na Mělnicku a ve městě Rakovník. Ze strany obyvatel
jsme zaznamenali velký zájem o to, stát se členem Místního
adaptačního týmu (MAT). Mezi zapojenými občany a členy MAT
byli místní hasiči, lesníci, vodohospodáři, zemědělci v důchodu,
učitelé i zástupci místních neziskových organizací. Všichni měli
k tématu co říci a jejich společná práce vedla skrze dvě setkání
MAT k výsledkům v podobě náčrtu relevantních adaptačních
opatření pro jejich obce. Je třeba také uvést, že se jednalo
o pilotní testování zvolené metodiky a ukázalo se, že společná
očekávání tvůrců metodiky a členů MAT nebyla vždy stejná.
Členové MAT museli projevit určitou dávku pochopení, jelikož
nebyli dosud zvyklí na to, že by oni sami měli vytvářet a hledat
vhodná řešení pro jejich obce. Na prvních setkání naopak očekávali,
že jim někdo zvenčí nabídne „to správné řešení“ a oni si jej
po následné debatě s odborníkem odhlasují. Bylo tedy nutné
si během procesu společně s členy týmu MAT vyjasňovat směřování
činnosti MAT, zvolené přístupy práce a celková očekávání.
Veškeré zkušenosti, které jsme díky tomu získali, byly využity
při tvorbě finální metodiky pro obce, která bude zveřejněna
na stránkách projektu ke konci roku.
4
Problémy s povodněmi a suchem v obci Kly přikládají členové MAT mimo jiné strukturálním změnám v zemědělství a špatnému
hospodaření s půdou.
Hlavním tématem Středočeského kraje
je voda
Nové možnosti financování adaptačních
opatření
Z prozatímní zkušenosti se zdá, že hlavní oblastí pro navrhování adaptačních opatření pro obce nejen ve Středočeském
kraji bude téma voda, ať už z pohledu povodní či dlouhodobého
nedostatku vody. V obci Kly se potýkají s povodněmi a jen velice
těžko hledají možná řešení, které by mohli realizovat sami.
Jejich problém se týká celého povodí Labe a také povodí Vltavy.
Mezi další tematické oblasti rizik, které byly MAT vytipovány,
v obci Kly patří: strukturální změna v zemědělství a oblast sucho. Z konkrétních rizik zaznělo ze strany členů MAT například
riziko stoupající zalidněnosti obce, nekoncepční zábor půdy v
okolí obce i na jejím území či odklon od zelinářství k obilnářství
a nekoncepčnost při tvorbě povodňových plánů protipovodňových opatření.
Nelze zůstávat pouze u diskuzí a tvorby strategií, je třeba
i promyšleně jednat. Realizace adaptačních opatření stojí
nemalé peníze. S tím může pomoci stát – Ministerstvo životního prostředí vyhlásilo prostřednictvím Agentury ochrany
přírody a krajiny ČR několik výzev k podávání žádostí do Operačního
programu životní prostředí 2014–2020. Vybrané výzvy se týkají
adaptačních opatření na změnu klimatu. Na posílení přirozené
funkce krajiny je zaměřena 12. výzva, mimo jiné například
na realizaci přírodě blízkých opatření vyplývajících z komplexních
studií cílených na zpomalení povrchového odtoku vody, protierozní
ochranu, a adaptaci na změnu klimatu. S vodou souvisí také 13. výzva,
která je zaměřena na revitalizaci a podporu samovolné renaturace
vodních toků a na vodu vázaných ekosystémů – vyplývající
z Plánů oblastí povodí/Plánů dílčích povodí. Pro obce a města
bude zajímavá i 15. výzva zaměřená na podporu zakládání
a revitalizace funkčních ploch a prvků sídelní zeleně.
V Rakovníku byla kromě řešené oblasti – voda – intenzivně
řešena také oblast sucho a průmysl a strukturální změna
v zemědělství. Ukázalo se, že z konkrétních vytipovaných
problémů je třeba urgentně řešit odběry vody, zrychlený odtok
vod, nedostatek vodních nádrží a jejich trvalé ubývání. Rozšiřování nové zástavby a nevhodné využití zemědělské půdy.
Adaptační tým v Rakovníku
považuje za klíčové urgentně
vyřešit mimo jiné nedostatek
vodních nádrží a jejich trvalé
ubývání.
5
Chybějící podpora státu v oblasti adaptací na změny klimatu
– aktuální pocity malých a středních obcí
Adam Hron / TIMUR
Adaptace na změnu klimatu je u nás
nejen letos horké téma. Ještě tento
rok by měla být schválena projednávaná
národní Strategie přizpůsobení se změně
klimatu v podmínkách ČR a Vláda
ve světle letošního extrémního sucha
v červenci vydala usnesení ukládající
ministrům zemědělství a životního
prostředí zpracovat dlouho odkládanou
koncepci ochrany před následky sucha,
jejíž návrh má být předložen do června 2017.
Ani neziskový sektor nezůstává pozadu – v současnosti běží
řádově desítky projektů řešící téma adaptace měst, TIMUR tedy
v tomto ohledu není výjimkou. To jsou vše dobré zprávy, neboť
to vypadá, že po několika letech, co jsme oproti západním zemím
spali, se věci konečně dávají do pohybu.
V tomto článku chci stručně pojednat o zmiňovaných krocích
vlády a spojit je s našimi dosavadními zkušenostmi z dvou
probíhajících projektů, o jejichž průběhu vás v tomto čísle podrobněji
informujeme na jiných místech.
Chystaná adaptační strategie ČR je zcela zásadním krokem
vpřed, sama o sobě však není spásná. Ze své povahy je to klíčový
zastřešující dokument, který má tvořit základní podpůrný
rámec, avšak jako takový nemá praktickou legislativní váhu,
byť navrhuje řadu opatření – příslušné normativní právní akty,
které by měly být vydávány v souladu se strategií, teprve budou
následovat.
Co tedy adaptační strategie ČR z praktického hlediska znamená?
Pro starosty a starostky českých obcí – a zejména těch s omezenou
působností – znamená přirozeně zatím poměrně málo. Mohou
jít spát s klidnou myslí, že se věci hýbou, v praktické rovině jim
však adaptační strategie ČR může posloužit pouze k opodstatnění
podávaných projektů, například v rámci operačních programů.
Jinak se však mohou jen těšit, že vláda časem schválí příslušné
novely zákonů, které teprve budou mít pro jejich obce v tomto
směru praktický dopad.
Právě legislativní kroky jsou něčím, po čem starostové malých
obcí dle naší zkušenosti často volají. Nicméně legislativní cesta
„Aktivita státu v oblasti adaptace na změnu klimatu je z pohledu
města nedostatečná,“ říká rakovnický starosta.
je jak známo poměrně zdlouhavá (viz např. zmiňovaná plánovaná
koncepce ochrany před následky sucha a s ní svázaná chystaná
legislativní opatření). Navíc sama o sobě nestačí. Ze strany státu
by měly následovat i jiné kroky, které obcím ulehčí adaptaci
na změnu klimatu ne pouze tvrdou cestou práva, ale i měkkou
cestou osvěty, zprostředkovávání informací a vytváření prostoru
pro komunikaci a participaci. V tomto směru zatím stát příliš
činný není a jeho práci v současnosti supluje neziskový sektor.
Tato aktivita je přitom stejně důležitá jako vytváření strategického,
koncepčního a legislativního rámce. Ukazují to naše zkušenosti
z obcí, s nimiž v současnosti spolupracujeme na probíhajících
projektech týkajících se adaptací. Zejména menší obce jsou velmi
skeptické k tomu, co a jak samy efektivně mohou udělat už teď,
a místo toho pouze pasivně vyčkávají na legislativní kroky státu.
Avšak právě zde je obrovský nevyužitý prostor pro akci. První
z kroků, které obce mohou učinit už teď, bez ohledu na jakkoli
omezené možnosti stran současné legislativy, by měla být
snaha o systematické nahlédnutí situace – vypracování vlastní
místní adaptační strategie analyzující situaci obce a navrhující
opatření. Dalším praktickým krokem, jenž je plně v kompetenci
obce, jsou některé konkrétní kroky počínající zapracováním
příslušných změn do územního plánu, úpravami pozemků
ve vlastnictví obce až k tzv. měkkým opatřením typu krizový
plán, vyhlášky, nařízení atd. Třetím krokem je osvěta, neformální
domluva a cílená práce s vlastníky pozemků na území obce,
potažmo obyvatel. Obecně přitom platí, že čím menší obec,
tím více práce může a musí být odvedeno skrze poslední ze tří
zmiňovaných kroků.
Ukazuje se však, že obce jsou v tomto směru často pasivní.
Částečně je to proto, že nevědí, jak tento problém systematicky začít
řešit, částečně i tím, že necítí oporu státu. Pokud obec sklouzne
k této pasivitě, zcela tím opomíjí vlastní možnosti, kterých se jí
dostává, jakkoli mohou být oproti možnostem státu malé.
6
Situace tedy není jednostranná: obce samy musí jednat
a nečekat na záchranu shora, stát by se jim to ovšem měl snažit
co nejvíce usnadnit a být nápomocen – potřebují pomocnou
ruku v podobě systematicky utříděných informací o problematice
adaptace na změnu klimatu, doporučení, metodických návodů,
jak postupovat při přípravě vlastních, místních adaptačních
strategií a konkrétních adaptačních opatření, atd. Neziskový
sektor v tomto ohledu plní též důležitou roli, nemůže však roli
státu nahradit.
Závěrem dám jeden příklad oboustranně dobré praxe ze zahraničí,
na kterém je patrné, co u nás zatím schází. Jednou z evropských
zemí, které jsou v oblasti adaptace na změnu klimatu nejdále,
je Švýcarsko. To je země, jejíž jednotlivé obce a města jsou z důvodů
historických, politických i zeměpisných oproti českým obcím
tradičně velmi samostatné. Švýcaři nikdy nezažili centralizovanou
vládu tak jako Češi nejprve pod nadvládou Habsburků a následně
dvou po sobě jdoucích totalitních režimů. Zároveň jejich politické
zřízení je tradičně založeno na velké míře participace ve směru
zdola nahoru, a tím více vyžaduje značnou míru samostatnosti.
Ovšem na druhou stranu, pokud jde o adaptaci na změnu klimatu,
státní politika zde poskytuje kantonům a obcím velkou podporu
– a to jak pomocí přísné legislativy ve prospěch životního prostředí,
tak skrze instituci Spolkového úřadu pro životní prostředí
(Bundesamt für Umwelt – zkráceně BAFU). Ten kromě přípravy
důležitých strategických dokumentů, jako je např. Akční plán
přizpůsobení se změně klimatu ve Švýcarsku (v němž je mj.
speciální kapitola rozebírající spolupráci mezi městy a kantony
Pozvánka
na konferenci k projektu
Adaptace sídel
Úspěšná adaptace měst a obcí na změnu klimatu vyžaduje
součinnost a aktivní přístup na obou stranách, přičemž obě
strany mají u nás v tomto ohledu určité rezervy. V tomto ohledu
skončím pozitivním výrokem rakovnického starosty, pana
Jenšovského, který na úvodním setkání projektu KLIMADAPT
pronesl toto: „Aktivita státu v oblasti adaptace na změnu klimatu
je z pohledu města nedostatečná, na což je třeba upozorňovat.
Nicméně pokud se nám nedostává patřičné pomoci od státu,
o to více se v těchto věcech musíme snažit sami.“
Švýcarský úřad pro životní prostředí BAFU zveřejňuje místní projekty adaptace
na změnu klimatu.
Začátkem prosince vás zveme na konferenci
projektu Adaptace sídel na změnu klimatu.
3. prosince
2015
na změnu klimatu
podle všech hospodářských sektorů), zveřejňování studií a informací
z jednotlivých kantonů vyhlásil v roce 2013 tzv. Pilotní program
přizpůsobení se změně klimatu (Pilotprogram Anpassung an den
Klimawandel), který cíleně podporuje a propaguje místní projekty
adaptace na změnu klimatu.
Místo konání:
Nadace ABF,
Václavské nám. 833/31,
Praha
Program konference
8:00
registrace účastníků
12:30 oběd
9:00
Informace o projektu Adaptace sídel
Michael Pondělíček, CIVITAS PER POPULI
13:30 Příklady adaptačních opatření
David Vačkář, CzechGlobe
Případové studie k adaptačním strategiím
Vladimíra Šilhánková, CPP; Miroslav Šafařík, PORSENNA
Změna klimatu
Mark Rieder, ČHMÚ
Strategie přizpůsobení se změně klimatu v podmínkách ČR
Pavel Zámyslický, MŽP
Neživotní pojištění ve spojení s klimatickými změnami
Marcela Kotyrová, Česká asociace pojišťoven
Možnosti financování adaptačních opatření
zástupce SFŽP
15:00 přestávka
15:15 Chemicko-fyzikální show: Energie, CO2 a Vy.
Michael Londesborough
10:30 přestávka
17:00 Ukončení konference
10:45 Cesta k adaptačním strategiím měst zapojených
do projektu
zástupci společnosti CIVITAS PER POPULI
Změna programu vyhrazena.
WWW stránky adaptacesidel.cz a adaptace on-line
Miroslav Lupač, Agentura Koniklec
Adaptace sídel na změnu klimatu očima žáků ZŠ
a SŠ
Alžběta Škodová, Ekocentrum Koniklec

Účast na konferenci je bezplatná, oběd a občerstvení jsou zajištěny. Vzhledem k omezené kapacitě
svou účast prosím potvrďte prostřednictvím
webového registračního formuláře. Registrace probíhá do pátku, 13. listopadu 2015 na www.
adaptacesidel.cz/konference.
Konference je součástí projektu Adaptace sídel na změnu klimatu, který je řešen
konsorciem neziskových organizací Civitas per Populi, CzechGlobe, Agentura
Koniklec, Ekocentrum Koniklec, PORSENNA a TIMUR. Za organizaci konference
odpovídá společnost PORSENNA o.p.s.
Hlavní partner
konference:
Kontakt:
Jan Kyselý
tel.: 244 013 190
mail: [email protected]
Mediální partner:
Projekt byl podpořen grantem
z Finančního mechanismu
Islandu, Lichtenštejnska,
a Norska.
Hlavním tématem konference budou otázky,
jakým rizikům v souvislosti se změnou klimatu
čelí naše města, a jak je možné se na změnu
klimatu připravit. Dozvíte se zde aktuální
informace z oblasti praktické adaptace na změnu
klimatu. Na programu je i představení studií,
které jsou základem unikátních adaptačních
strategií tří měst, která se do projektu zapojila.
Na závěr si nenechte ujít jedinečnou chemicko-fyzikální show Michaela Londesborougha,
který Vám řekne a předvede vše, co jste ještě
o CO2 nevěděli.
7
Hospodaření s dešťovou
vodou v obcích 2
Ing. Ondřej Nehasil / ZO ČOSP Koniklec
Hospodaření s dešťovou vodou (HDV)
v obcích doznává v posledních letech
velkých změn. Tradiční rolí obce bývalo
vybudovat dešťovou kanalizaci, která
bezpečně sváděla dešťovou vodu z celé
obce do vodního toku.
Co vlastně dělá voda v krajině?
Zdravá krajina je krajina zavodněná. Kapka deště, která spadne
v přírodě, se zachytí na listu nebo jehličí, klesá k zemi, přitom
se jí velká část vypaří do vzduchu. Po dopadu na zem se velká
část dešťové vody vsákne a jen zbytek, který země nepojala,
odtéká po povrchu. Vsáklá voda pak pomalu a postupně napájí
potůčky, přesouvá se podzemními prameny a vegetací je vytahována
zpět, aby se vypařila do vzduchu. Voda se nejvíc vypařuje v době
slunečního svitu a odebírá z krajiny teplo pro svoji skupenskou
přeměnu. Odevzdává ho zpět v noci a v chladných místech,
kde kondenzuje (padá rosa) a vyrovnává tak teploty v prostorovém
i časovém měřítku.
Voda, která se vypařila, ale nespadne v podobě rosy, vytváří
oblačnost a znovu zásobuje krajinu dešťovou vodou. Voda je
stabilizátorem počasí.
Takto se dešťová voda od staveb odváděla od starověku do počátku
třetího tisíciletí. V současné době se naše společnost vyvíjí takovým
způsobem, že musí starý systém kanalizace dešťových vod přehodnotit.
Tak jako jsme vybudovali čističky na odpadní vodu, abychom
nepouštěli do řeky splašky, tak nyní musíme změnit i způsob
odvádění dešťové vody, abychom nepřetěžovali řeky velkými
nárazovými průtoky srážkových vod.
Kanalizování dešťové vody má velké ekonomické i ekologické
důsledky. Časté povodně v posledních letech, výkyvy počasí
v dlouhodobém měřítku a dlouhá období sucha jsou přímým
důsledkem naší činnosti a našeho způsobu nakládání s vodou.
Proto je důležité, aby ke změně došlo globálně, v celém regionu.
Česká republika má již od roku 2009 zavedená pravidla
pro správné nakládání s dešťovou vodou. Morálka jejich dodržování je relativně slabá nebo je jejich dodržování vyžadováno
jednostranně. Pravděpodobnou příčinou je, že tato pravidla
byla málo vysvětlena odborné veřejnosti i pracovníkům stavebních
úřadů. Nový systém odvodnění přitom přinese užitek jen tehdy,
pokud bude správně pochopen a bude respektován jak ze strany
stavebníka, tak ze strany města.
Municipality mají díky projektu Počítáme s vodou k dispozici online nástroj k lepšímu schvalování staveb z pohledu hospodaření se
srážkovými vodami. http://kalkulacka.pocitamesvodou.cz
Kanalizováním vody vytváříme celé rozsáhlé oblasti, z nichž
vodu odvádíme, a tak je vysušujeme. Městská krajina je
náchylná k přehřívání slunečním teplem, nemajíc vodu,
která by ji svým vypařováním chladila. A protože jsme takto
odvodnili obrovské množství ploch, voda v krajině již začíná
chybět ve velkém. Tato skutečnost vede k dlouhým obdobím
sucha, přehřívání kontinentu a následným přívalovým srážkám
z oceánu, které vyplaví povodí řek a odtečou zpět do moře.
Zdravá krajina má časté a málo vydatné srážky.
Letecký termovizní snímek Třeboně pořízený společností ENKI, v. o. s. (www.enki.cz). Na snímku je vidět, které plochy jsou v letním dni
teplé a které nikoli. Tmavě modrý rybník Svět a modročervená přilehlá obora mají nižší teplotu než červené a bílé město vpravo nahoře
i než červené pole vlevo.
8
Ačkoli by se mohlo zdát, že problém velkého množství
odvodněných ploch se týká jen větších měst, opak je pravdou.
Tento problém se týká téměř každé obce. Odvodněná plocha
totiž není jen střecha domu, ale i chodníky, betonové dvorky,
nepropustně vyasfaltované náměstí, v obrovské míře i obilná
pole, z nichž voda rychle odtéká a téměř se zde nezadržuje.
Problém hospodaření s vodou se zdaleka netýká jen měst,
ale i rozvojových oblastí a zemědělských obcí. Přímé kanalizování
dešťové vody přináší i další, zcela lokální problémy. Města se dnes
rozvíjejí rychleji, než se dříve očekávalo, a v mnoha městech přestává
stačit kapacita dešťové kanalizace. Mnohá města vybudovala kanalizaci
například před patnácti lety (je tedy relativně nová), ale stále se
připojují nové pozemky na okrajích obce a přestává stačit kapacita
páteřních stok. Ty pak již nedokáží dost rychle odvést všechnu vodu.
V důsledku přetížení dešťovou vodou z okraje města může za deště
docházet k přehlcení kanalizace a vyplavení centra města.
Stejný princip funguje ve větším měřítku i u celých vodních
toků. Město v horním povodí toku může svojí vodou vyplavit
město v dolním povodí, a to se může stát jak v případě řeky,
tak v případě malého potoku.
Jak se to řeší?
Smyslem nového způsobu odvodnění urbanizovaných území je
eliminovat prudký odtok z lokality tak, aby odvodnění staveb bylo
bezpečné a nedocházelo k zaplavování obce a aby se voda pokud
možno dostala zpět do malého vodního koloběhu, nikoli do řeky.
Pravidla, která jsou v České republice již několik let v platnosti,
rozdělují povinnosti v nakládání s dešťovou vodou mezi stavebníka
a obec. Povinností stavebníka je řešit problém s dešťovou vodou
v maximální možné míře na svém pozemku: dešťovou vodu ze střechy
a odvodňovaných ploch zachycovat a zadržovat na pozemku tak,
aby neodtékala najednou. Stavebníkova povinnost je nechat ji pokud
možno vsáknout. Jsou ale časté případy, kdy je tato možnost
komplikovaná, nebo dokonce vyloučená, a nevsáknutá voda se
vypouští regulovaným seškrceným odtokem do dešťové kanalizace
tak, aby odtékala postupně, nikoli najednou. Kanalizací potom
tečou malé průtoky vody po dlouhou dobu, a to nevyžaduje tak
velkou kapacitu kanalizace. Kdybychom to dělali postaru, klasická
dešťová stoka by byla využitá pouze za deště, a naprostou většinu
času by byla zbytečně prázdná. Zařízení k zadržování dešťové vody
pochopitelně něco stojí a tyto náklady platí stavebník. Čím více je
na jeho stavbě odvodňovaných ploch (střechy, příjezdové cesty,
terasy, betonové dvorky…), tím větší a dražší zařízení potřebuje.
To zároveň nepřímo motivuje k zřizování co největšího množství
propustných povrchů a zeleně na pozemcích, které jsou pro fungování
krajiny důležité.
Úkolem města je vytvářet podmínky pro stavebníky tak, aby mohli
tento systém odvodnění dodržovat. To znamená zohlednit
nakládání s dešťovou vodou v strategických dokumentech obce,
znát geologii a vsakovací poměry v obci a budovat dešťovou
kanalizaci tam, kde nejsou vhodné podmínky pro vsakování.
Úkolem města je rovněž jít příkladem a principy HDV uplatňovat
na svých nemovitostech a ve veřejném prostoru. Při plánování
ve městě je žádoucí preferovat zeleň a propustné povrchy před betonem
a dlažbou, aby se zmenšoval poměr odvodňovaných a propustných
ploch. Při plánování v extravilánu obce je vhodné preferovat
rozdělování velkých polí tak, aby mezi nimi vznikaly meze, které zadržují
vodu a brání erozi. Při úpravách vodních toků regulovat koryta
ve městě jen pokud je to nutné, mimo obec vracet řeky a potoky
do původních meandrů a obnovovat lužní lesy. Řeka musí mít
možnost se za vysokého vodního stavu bezpečně mimo město
rozlít do poldrů, které zachytí vysoké průtoky povodňových vln
a zachycenou vodu postupně pomalu pustí zpět do řeky.
Vyplatí se to?
Samozřejmě, že každá změna něco stojí a například pohled
na fakturu za projekt revitalizace říčního koryta a na rozpočet
může vzbudit dojem, že „ochranáři zase vymysleli nějaký drahý
nesmysl“. Principy HDV ale vznikly ve skutečnosti převážně z důvodu
ekonomického. Řada obcí, které zažily rychlý růst, nyní řeší
problém nedostatečných kapacit kanalizace. Pokud by nepřešly
na nový systém odvodnění, musely by vykopat stávající kanalizaci
a nahradit ji kanalizací s větší kapacitou, což by bylo velmi
drahé. V novém systému problém z velké části řeší ti, kdo jej
zároveň vytvářejí: sami stavebníci, kteří budují nové nepropustné
plochy. Stejně tak preventivní opatření proti povodním, jako
je vytváření suchých poldr ů, jsou vždy levnější než sanace
povodňových škod. Zdá se, že tam, kde se systém HDV ještě
nebyl zaveden (nebo byl zaveden jen částečně), chybí především
osvěta, znalost příslušných zákonů a předpisů a poznání příkladů,
jak na to. Obojímu se budou věnovat další články v příštích
číslech.
Zodpovíme vaše dotazy k hospodaření
s dešťovou vodou v obcích*
– emailem na [email protected]
– přes poradenský portál www.pocitamesvodou.cz
* Poradenství poskytujeme bezplatně až do skončení projektu.
9
Hospodaření
s dešťovou
vodou
zákonná povinnost
a podmínka udržitelného
rozvoje měst
ZVEME VÁS NA SEMINÁŘ:
3. 12. 2015 ÚSTÍ NAD LABEM
– Magistrát města Ústí nad Labem
www.pocitamesvodou.cz
Vzdělávání o změně
klimatu v ČR
Mgr. Alice Končinská / Ekocentrum Koniklec
Problematika změny klimatu je
pro mnohé učitele ve své složitosti
a souvislostech špatně uchopitelná
a v omezeném čase se žákům obtížně
předává. Na pomoc jim mohou
(a měly by) přijít střediska a centra
ekologické výchovy.
Úkolem neziskových organizací je mimo jiné rychle a pružně
vyhledávat a řešit aktuální problémy, které občany a společnost
tíží. Změna klimatu takovým problémem bezpochyby je. Jedná
se navíc o průřezové téma, na kterém lze žákům demonstrovat
propojení environmentálního, sociálního a ekonomického pilíře
udržitelného rozvoje, a to na všech úrovních od individuální až
po globální.
portálech vzdělávacích či informačních institucí. Může se
např. podívat na metodický portál RVP – inspirace a zkušenosti
učitelů (www.rvp.cz) nebo do multimediální ročenky životního
prostředí (http://www.vitejtenazemi.cz/pro-ucitele/index.
html). Dostatek výukových materiálů přímo o změně klimatu
tam ale nenajde, proto je zde další možnost – využít nabídky
vzdělávacích programů a projektů o změně klimatu již výše
zmíněných středisek a center ekologické výchovy.
Na změnu klimatu environmentálně zaměřené neziskové
organizace upozorňují již delší čas nezávisle na aktuálních
strategických dokumentech a národních politikách. Dříve řada
těchto organizací, které se zabývají vzděláváním žáků, nabízela
krátkodobý výukový program o globálních problémech Země,
v rámci kterého se hovořilo o změně klimatu (tehdy byl akcentován spíše pojem skleníkový efekt a globální oteplování).
V několika hodinách však bylo obtížené problematiku vyložit
tak, aby program v žácích nevzbudil frustraci a obavu namísto
odhodlání problém spoluřešit, nebo aby jim předal dostatek
informací potřebných k porozumění základů této problematiky.
Proto jsou dnes v této formě výuky nabízeny spíše programy
specifičtější, které se zaměřují na konkrétní environmentální
téma v souvislosti se změnou klimatu, např. udržitelná energetika, stavba pasivního domu, udržitelné zemědělství, zeleň ve
městě, hospodaření s vodou, předcházení povodním. Nicméně
lze v nabídce nalézt i programy zaměřené přímo na změnu
klimatu, např. 2hodinový program Podblanického ekocentra
Metodický pokyn MŠMT k EVVO přímo školám doporučuje
využívat vícedenní pobytové programy zaměřené na EVVO
a výuku v terénu, externí výukové programy ekologické výchovy
prováděné ve střediscích ekologické výchovy, vzdělávací
programy muzeí, správ chráněných území, zoologických
zahrad, občanských sdružení a dalších institucí, školní ekologické
projekt y (včetně zapojení do mezinárodních, celostátních
a regionálních) atd. Podporovat neziskové organizace zaměřené
na vzdělávání v jejich činnosti, kterou je zejména poskytování
metodické podpory školám na všech úrovních vzdělávání, je také jedním z cílů všech klíčových mezinárodních a národních strategických dokumentů a politik o životním prostředí a udržitelném rozvoji.
Pokud se v současné době učitel rozhodne věnovat tématu
změny klimatu ve výuce větší pozornost, může využít kromě
stávajících učebnic ekologie metodickou podporu na webových
Zkušenosti učitelů s výukou o změnách klimatu jsou dostupné na:
http://rvp.cz/
10
„Větru, dešti neporučíš“ či 2/3hodinový program 01/71 ZO ČSOP
Koniklec „Klima a dnešní svět“.
Jestliže chce učitel problematiku žákům vysvětlit ve své
celistvosti a souvislostech, měl by zvolit časově i organizačně
náročnější formu integrované tematické výuky, projektové
výuky (např. projekt Ekocentra Koniklec „Adaptace sídel
na změnu klimatu“), soutěže (např. „CO2 liga“ – celorepubliková
soutěž na téma změny klimatu, organizovaná Ekologickým
institutem Veronica) či pobytového programu (např. v Hostětíně
– téma ochrany klimatu, úspor energie a obnovitelných zdrojů).
Takovýchto projektů a programů zaměřených na změnu klimatu
ale zatím v nabídce středisek a center ekologické výchovy mnoho není.
V nejbližší době lze nicméně očekávat změnu k lepšímu
a rozšíření této nabídky. Téma změny klimatu se dostává
z mezinárodních strategických a pedagogických dokumentů
a politik do těch národních, a tudíž dochází k nárůstu podpory
projektů s touto problematikou ze strany zahraničních fondů
i státní a veřejné správy. Strategie pro růst a zaměstnanost
„Evropa 2020“ vyzývá k radikální reakci na klimatické problémy
ve formě výzkumu, vývoje a inovací. Ve Strategii vzdělávání
pro udržitelný rozvoj ČR na roky 2008–2015 je téma klimatu a
energie zmíněno jako jedno ze 13 témat. Ve Státní politice životního
prostředí 2012–2020 je téma ochrany klimatu a zlepšování
kvality ovzduší druhou ze 4 prioritních oblastí (vedle ochrany
a udržitelného využívání zdrojů, ochrany přírody a krajiny
a bezpečného prostředí). A konečně v současné době vznikající
Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy,
osvěty a poradenství 2015–2025 bude pravděpodobně
obsahovat změnu klimatu v souvislostech jako jedno ze 4 prioritních
tematických okruhů (vedle kontaktu s přírodou, vztahu k místu
a výroby a spotřeby). Tento dokument je určen nejen státní
Obecně prospěšná společnost
Ekocentrum Koniklec (zal. 2012)
se ve své činnosti tematicky zaměřuje
na problematiku hospodaření s vodou,
vodního režimu krajiny a měst a klimatické změny, a to jednak
ve formě praktické ochrany životního prostředí a praktických
opatření v oblasti péče o ŽP a jednak v oblasti environmentálního
vzdělávání, výchovy a osvěty a ekoporadenství.
Kromě již zmíněného dlouhodobého environmentálně vzdělávacího projektu „Adaptace sídel na změnu klimatu – praktická
řešení a sdílení zkušeností“ nabízí organizace mateřským, základním
a středním školám ekologické výukové programy a základním a středním
školám environmentálně vzdělávací projekt „Vodní škola“, zaměřený na vzdělávání a ekologizaci provozu základních a středních škol
v oblasti úspor pitné vody, hospodaření s dešťovou vodou a ovlivňování
mikroklimatu. Dále pořádá řadu seminářů a akcí k tématu hospodaření
s dešťovou vodou. Zabývá se i praktickou ochranou přírody jako je
tvorba a údržba naučných stezek (např. naučná stezka „Počítáme
a veřejné správě, vzdělávacím a výzkumným institucím, ale
i střediskům a centrům ekologické výchovy, a tak lze očekávat
vzestup jak poptávky, tak nabídky po informačních a výukových
materiálech a po programech a projektech s tématem změny klimatu.
Se změnou vnějších podmínek (např. legislativa, výsledky vědy
a výzkumu, celospolečenské události a diskurz) je pravděpodobné,
že dojde i k aktualizaci rámcových vzdělávacích programů, jak je
uvedeno v Akčním plánu Státního programu environmentálního
vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2010–2012
s výhledem do roku 2015. Tyto dokumenty jsou určeny přímo
ekopedagogům a v jejich současném znění není téma změny
klimatu nijak akcentováno či rozpracováno, je zmíněno jen
jako jedno z řady environmentálních témat. Větší důraz na téma
změny klimatu a ochrany klimatu v těchto dokumentech by jistě
pomohl zdárné implementaci tohoto vážného globálního problému
současného světa do výuky.
Multimediální ročenka životního prostředí.
http://www.vitejtenazemi.cz/cenia/
s vodou“ v Praze 12 v Komořanech včetně realizace jezírka a revitalizace
laguny), a tvorba vertikálních zahrad. Dalšími činnostmi je každoroční mapování zeleně v pražských ulicích, informační a vzdělávací
kampaň ke Dni Země v pražských městských částech na téma třídění
a recyklace odpadů a hospodaření s vodou a obnova a provoz Domu
zaniklých řemesel a skanzenu v Dolní Vidimi (Kokořínsko).
Ekocentrum Koniklec, o.p.s. ve své činnosti navazuje na činnost
01/71 ZO ČSOP Koniklec (od 1981), o. p. s., a také s touto organizací
nadále spolupracuje. Téma dešťové vody v souvislosti s klimatickou
změnou do této organizace přišlo před 8 lety s knihou „Voda pre ozdravenie klímy – Nová vodná paradigma“ od M. Kravčíka a kol. z občanského sdružení „Ľudia a voda“. 01/71 ZO ČSOP Koniklec v současnosti
nabízí školám v rámci EVVO ekologické výukové programy a environmentálně vzdělávací projekt „Mikroklima okolí školy“. Pro veřejnost
pořádá řadu osvětových akcí a provozuje ekoporadnu v rámci pražské
sítě poraden „Ekoporadnypraha.cz“. Pro veřejnou správu i veřejnost
realizuje projekt „Počítáme s vodou II“. Je členem sítě středisek
ekologické výchovy Pavučina, sítě ekoporaden STEP a rovněž členem
neformální platformy neziskových organizací na Praze 3 „Še3sil“.
11
Zkušenost z realizace
projektu Adaptace sídel
aneb jak se u nás (ne)dělá
environmentální zpravodajství
Adam Hron / TIMUR
Vedle projektu KLIMADAPT v současnosti spolupracujeme
i na projektu Adaptace sídel na změnu klimatu. Je to velký
projekt, na němž se dohromady podílí 6 organizací, přičemž
TIMUR v něm má na starost zejména propagaci. O projektu
hojně informujeme na našich webových stránkách a zejména
pak v elektronickém Zpravodaji (http://issuu.com/adaptacesidel/
docs/as-zpravodaj-__ervenec2015), jeho příprava a vydávání je
též v gesci TIMURu. Zde proto nemá moc smysl opakovat, co již
bylo řečeno jinde. Místo toho bude určitě zajímavější se podělit se
čtenářem o zkušenost, kterou jsme v obou projektech, zejména v projektu
Adaptace sídel nabyli, ale přitom jsme se o ní nezmiňovali v žádném
z textů, které v rámci projektů tvoříme, neboť na to není prostor.
Tedy ona zkušenost, o níž zde chci psát, spočívá v tom, jak nesnadným a nevděčným úkolem je u nás psaní zpráv o adaptaci na změnu
klimatu – tyto zprávy je velmi nesnadné v médiích prosadit. Jejich
hlavní nevýhodou je z podstaty věci oproti mainstreamovým zprávám
poměrně vysoká složitost a technická povaha: srozumitelným
způsobem napsat i pro nezasvěcenou osobu na jednu normostranu
tiskovou zprávu o tom, jak ve městě proběhl seminář, na němž
místní řešili adaptaci města na změnu klimatu, to je dost těžká
věc – vždyť co je to vlastně ta změna klimatu, co je to adaptace
na ni, co je adaptační strategie a co adaptační opatření? A kdo že se
tam na tom semináři sešel...? Chm, to je nuda, pokrčí mezitím rameny
přehlcený čtenář a pokračuje radši k jinému článku, třeba o migrační
vlně, nebo o prolomení těžebních limitů.
Prvním problémem takových zpráv tedy je, že jsou příliš
abstraktní. A to i pro novináře samotné – na jedné z akcí v městech,
jež jsme pořádali, pozvalo město místní novinářky. Bylo na nich
vidět, že jsou z celého setkání značně zmatené a nevědí, jak o tom
zprávu podat. Ani po dohodnutí exkluzivní zprávy dodané
s fotografiemi vedení města a citacemi nebyla zpráva uveřejněna.
Ojedinělý případ? V září jsme rozesílali zprávu ze setkání místního
adaptačního týmu v Rakovníku. Byla tematicky provázaná s letošním
suchem, které zrovna na Rakovnicko dopadlo velmi tvrdě. Zaslali
jsme ji jmenovitě a vytipovaným novinářům, kteří o suchu
na Rakovnicku intenzivně v létě psali. Bohužel bez odezvy.
Tedy celkový výsledek: tiskové zprávy uveřejnily vždy jen místní
obecní a radniční plátky, nikdy však média komerční.
Problémem druhým, který s předchozím značně souvisí, je to,
že v konkurenčním závalu zpráv, ze kterých si novináři vybírají,
nemají zprávy o změně klimatu příliš velkou šanci na úspěch:
Novinář potřebuje něco, čím může na první pohled zaujmout.
Jeho hlavním úkolem, má-li obstát v očích šéfa a tedy se uživit,
je čtenáře zaujmout, aby plátek šel na odbyt. Novinář většinou
nemá moc prostoru na to, aby se prioritně zabýval tím, co je
podstatné: živí ho senzace. Není tedy v tom, co píše, příliš
svobodný. To je výsadou jen novinářských velikánů, jejichž
jméno jim dovoluje psát o tom, o čem sami chtějí. Novinářům
se tedy nikdo moc nemůže divit, že zprávy nezpracují.
Až potud se v podstatě jedná o nářky jednoho pisálka,
který se jen s velmi malým úspěchem snaží prosazovat své
zprávy ve veřejném prostoru, což může být do značné míry
dáno i tím, že nedokáže text napsat tak, aby otištěn byl.
Nicméně dále popíšu ještě další dva problémy, s nimiž se
environmentální zpravodajství u nás potýká beze sporu zcela
obecně, a nespadají tedy do první kategorie.
„Člověk vážným způsobem poškozuje planetu,“ říká papež František
(Encyklika Laudátó Sí, 2015) – „To je takový nesmysl, že snad větší
jsem ještě neslyšel...Žádné ničení planety nevidím a nemyslím, že
nějaký vážný a rozumný člověk by to mohl říci,“ říká Václav Klaus
(rozhovor pro HN, 9.2.2007). Kde je pravda? Nalevo, napravo,
uprostřed?
Prvním z těchto dvou je fakt, že u nás je téma změny klimatu
velmi pichlavé a zmatené, za což velkou měrou vděčíme
mediálnímu diskurzu, jenž ovládl veřejný prostor za doby
minulého prezidenta. Ten, kdo píše o změně klimatu, může
být velmi snadno označen jako „alarmista,“ „klimaskeptik,“
„ekoterorista“ a podobně. Vyznat se v té změti škatulek dá
práci i zasvěcenému, neboť sami aktéři nejsou ve svých výrocích
úplně konzistentní. Nezasvěcený novinář je pak zmaten
docela, což kvalitě jeho zprávy rozhodně nepřidá.
Zároveň tento diskurs zapříčinil, že téma změny klimatu
bylo u nás až do nedávné doby poměrně kontroverzní, a proto
se o něm psalo a stále píše dosti málo (letos byla situace
„naštěstí“ aktuálně posunutá díky extrémnímu suchu, které nám
hrálo do karet, ovšem to je jen momentální výkyv, novinařina
se v tomto ohledu nevyhnutelně točí jako korouhev podle
směru větru, ale o tom jsem již psal výše).
Posledním problémem, který činí příkoří kvalitnímu environmentálnímu zpravodajství, je tolik vyžadovaná objektivita
médií, respektive mýtus o jejich objektivitě, protože má-li
být objektivita prostředkem, jak podávat informace nezkresleně,
pak média ve své snaze o objektivitu vlastně vůbec objektivní nejsou:
v rámci nestrannosti v každém vstupu musí být rovnoměrně zastou-
12
peny obě strany, což ovšem nemusí vůbec odpovídat názorovému
zastoupení ve společnosti, a už vůbec ne názorovému zastoupení
v odborné sféře. Nicméně na základě „objektivních“ mediálních
zpráv se zdá, že toto zastoupení je vyvážené. Klasickým příkladem
je třeba právě onen mediální diskurs o změně klimatu, který před pár
lety velmi zkresloval realitu názorového rozložení jak v politické,
tak odborné sféře: nic naplat, že většina odborníků na změnu
klimatu i světových politiků už zhruba 30 let otevřeně zastává
onen druhou stranou nazývaný „alarmistický“ pohled. Při čtení
médií se jeví, jako by ty dvě názorové skupiny byly rovnoměrně
zastoupené. A navíc, že jsou zde jen tyto dvě názorové skupiny,
a přitom mohou být i třetí, kteří říkají, že je pravda je někde
uprostřed. Díky tomu tak dochází k zásadnímu zkreslení reality.
SOUTĚŽ
Objektivita médií je pro kvalitní environmentální zpravodajství
zhoubná ještě v jednom ohledu: média se kvůli ní bojí zastávat
jakýkoliv názor, aby nebyla nařčena z předpojatosti (přitom
tradičním úkolem médií bylo nějaký názor tlumočit, dnes už jsou
však tyto rozdíly mezi médii téměř úplně smyté). Výsledkem je změť
2015
textů, které jen úzkostlivě kličkují názorovým spektrem. V praxi se to
pak dělá tak, že se do studia pozvou dvě skupiny lidí, např. zastánci
prolomení limitů (těžaři a odboráři) a jeho odpůrci (Duha, Greenpeace),
přičemž celá věc je komická tím, jak úzkoprse se média snaží podat
celou věc tak, že se jedná o střet dvou skupin, jejichž kvalitativní
výpověď má posoudit až divák.
Toto však výrazně ztěžuje pozici environmentálních žurnalistů,
kteří, chtějí-li psát kvalitně a ne „objektivně,“ tedy nic neříkajícím
způsobem, jsou pak vykázáni do environmentálních médií, protože
naprostá většina ostatních médií jejich by měla s jejich textem problém, protože je „názorově zatížený.“ Tím pádem se značně snižuje
jejich dopad. A přitom rozvoj povědomí o environmentálních problémech a kvalitní šíření informací jsou už od Summitu v Riu v roce
1992 a následně pak Aarhuskou úmluvou z roku 1998, kterou přijala
i ČR, nedílnou součástí udržitelného rozvoje. A mýtus objektivity,
který jde paradoxně proti duchu těchto úmluv, u nás přitom dopadá
nejtvrdší vahou právě na veřejnoprávní média.
TIMUR spolupořádá
5. ročník soutěže „Zelená informacím“
o nejlepší prezentaci o životním prostředí
na internetových stránkách měst.
Smyslem soutěže je najít nejzdařilejší prezentace životního prostředí na oficiálních internetových stránkách měst. Cílem je dále
motivovat města k uživatelsky přátelskému elektronickému publikování údajů o životním prostředí s využitím originálních
forem a vhodných indikátorů.
Do soutěže se města sama nehlásí, posuzují se stránky všech měst ČR s více jak 5 tisíci obyvateli. V první fázi probíhá „předvýběr“,
kde se z cca 300 prezentací vybírá na základě určených kritérií 30 postupujících, a tyto prezentace jsou předány k hodnocení porotě.
V předvýběru hraje roli především otázka, zda má město na svých webových stránkách vyhrazen samostatný, dostupný a viditelný
prostor pro informace o životním prostředí a odpovídající strukturu a množství informací. V navazujícím hodnocení již porota
bere v úvahu další kritéria, např. dostupnost informací o životním prostředí, rozsah a kvalita obsahu, míru aktualizaci apod.
Rozhodné datum pro začátek posuzování webových stránek je 15. říjen 2015.
Slavnostní vyhlášení soutěže proběhne začátkem roku 2016 v Praze za účasti zástupců měst, která se umístí na prvních 30 místech.
Více informací naleznete na stránkách soutěže: http://www.zelenainformacim.cz
Putovní výstava o ekologické stopě vzdělává veřejnost,
učitele i žáky škol
Výstava přibližuje veřejnosti, pracovníkům úřadů
i politikům znalosti o udržitelné spotřebě, vzorcích
chování a jejich vlivu na životní prostředí a čerpání
přírodních zdrojů. Ve školách je výstava o ekologické stopě jednou z volitelných aktivit, kterou mohou učitelé
doplnit svůj výukový plán přírodovědy, občanské nauky a jiných
předmětů. Žáci mohou v souvislosti s výstavou počítat svoji vlastní
ekologickou stopu nebo mohou ve spolupráci s učitelem zjistit,
jaký výsledek ekologické stopy má celá škola a porovnat ho s jinými
školami v ČR(viz http://kalkulator.ekostopa.cz/).
Máte zájem o zapůjčení výstavy?
Výstavu ke vzdělávacím účelům půjčujeme zdarma a podle
zájmu i na dobu několika měsíců, požadujeme pouze
spoluúčast na úhradě převozu výstavy na místo určení.
Kontaktujte nás na e-mailu [email protected] nebo telefonu
+420 602 435 421. Více informací k výstavě najdete na
stránkách http://www.ekostopa.cz/skoly/projekty/20.
13
Kostlivec ve skříni
o svém vzniku
Michael Pondělíček / kustod skryté kostnice TIMUR
Jak vlastně vzniká kostlivec ve skříni – jak se tyto
fejetony také jmenují? Je to jednoduché – kostlivcem ve skříni
se může stát cokoliv, co je důležité, ale z nějakého důvodu
to zanedbáme, pak schováme a nepouštíme ven, aby od toho
byl pokoj. Tak ve skříni popravdě kostlivec vznikne, mýlil
by se ovšem každý, kdo by si myslel, že takový kostlivec
je mrtvý. Nikoliv, žije vesele dál a svou životní sílu čerpá
z našich stresů, strachů a obav, že jej někdo najde, když o něm
chvíli není slyšet, tak někdy v tichém podvečeru zabuší a my
víme, že je zpátky a zase není jasné kam s ním.
Co se stane, když kostlivce ve skříni předržíme? Vrátí
se v nějaké ještě horší podobě, např. v oblíbené detektivce
Dirka Gentlyho (od D. Adamse) se promění kostlivec ve formě
neuklizené ledničky s nejasným avšak nahnilým
obsahem v ohromného a mocného Boha Viny. I to je možné
očekávat…
Teď ovšem k praktické stránce kostlivců. Od roku 2013
je již jasné, že je nutné adaptovat státy, města i obce na změnu
klimatu, a dokonce to na podzimním summitu OSN ve Varšavě
2013 vyhlásil generální tajemník OSN s tím, a tedy že je
nutné připravovat cestovní mapy na cestu k adaptaci,
rozuměj „přizpůsobení se“ změně klimatu. V roce 2014 na to již
několik organizací zareagovalo, včetně TIMUR, ale stát
zadal cosi komusi a nakonec úřední šiml v podobě několika
nepříliš schopných úředníků měl vytvořit národní strategii
adaptace na změnu klimatu. Výsledek, na který vlastně
stále ještě čekáme v podobě skutečné strategie, zatím nebyl
zjeven, byť text je známý. Vláda materiál zatím nepřijala,
protože jí ledovka nebo záplavy v Podhradí příliš nezajímají
(uprchlická vlna, která zapadá do kontextu klimatické
změny, ji zajímá. Ale to nevadí, protože stejně neudělá nic
konzistentního). Takhle vznikl celorepublikový kostlivec
v podobě jednoúčelové strategie, která nejde příliš uchopit
na regionální úrovni, natož pak na úrovni měst a obcí,
na které vlivy změny klimatu skutečně dopadají. Vláda tedy
má kostlivce ve skříni, a doufám, že ho vnímají i příslušné
osoby vinné tím, že materiál nebyl dříve a preciznější. Obce
a města zatím nemají k podpoře nic, jen vědí, že někde
nahoře to drhne!
Drhne to a nemálo, jedni z prvních v pověřeném resortu
ŽP si měli všimnout vlivů změny klimatu a jejích průvodních
jevů pracovníci ochrany přírody a krajiny. Kupodivu chtějí
čerpat pořádné dotace na „naše ohrožené mokřady“ v období,
kdy srážkové průměry zejména ve vegetačním období klesají
a silně kolísají, a naopak teplota stoupá. Naproti tomu jako
nejlepší projekt v ochraně přírody je údajně vyhodnocena
údržba stepí a skalních stepí v Českém středohoří. Jak geniální,
jenže diplom neměli převzít správci a údržbáři rezervací,
ale naše milá a ctnostná změna klimatu za svou dojemnou
péči spočívající v proslunění strání, snížení srážek a zvýšení
teplot… Agentura ochrany přírody a krajiny má ovšem na
chodbě dalšího kostlivce, pro kterého je třeba najít aspoň
poloprázdnou skříň.
Co dodat? Snad že je nutno větrat (nejen na jaře) a ze skříní
věci staré vymetat, vyhazovat a nedeponovat, ale otvírat.
Je lépe někdy snad ani neuvažovat, kdo a co všechno zaspal
a kolik má kostlivců. Vždy je jednodušší nakonec nějak
pracovat a věci řešit, nikoliv kolem nich potichu chodit.
Velký myslitel Søren Kierkegaard říkal: „evropský intelektuál
je při řešení problémů podoben bruslaři na zamrzlém jezeře,
který krouží okolo díry do ledu, nikdy do ní však nevjede
– nespadne“ a intelektuál totiž praktický problém jen tak
nevyřeší… daleko častěji ho schová… a kam? Do skříně!
Buďme praktičtí a skříně přenechme úřadům a planým
intelektuálům bruselského typu.
14
O nás o vás: Alice Končinská
Zde vám postupně představujeme osoby spojené s TIMUR.
Už jako malá světluška ve Skautu zjistila, že příroda ji bude provázet celý život.
V 17 letech se stala vedoucí oddílu mladých ochránců přírody Koniklec, což definitivně
nasměrovalo její život do oblasti ochrany přírody, životního prostředí a ekopedagogiky.
Vystudovala Fakultu humanitních studií – nejprve bakalářský obor Humanitní studia,
kde přijala za své ideály humanismu a evropské kultury, a poté magisterský obor Sociální
a kulturní ekologie, který doplnil její působení v ekocentru Koniklec. Od narození žije
v Praze, považuje se za vinohradského a žižkovského patriota. Také se ve své bakalářské
práci zaměřila na občanskou společnost Prahy 3. V organizacích 01/71 ZO ČSOP Koniklec
a Ekocentrum Koniklec vedla za dobu svého 16letého působení řadu projektů. Nejprve
se zabývala zejména lektorskou činností a praktickou ochranou přírody, nyní se zaměřuje
spíše na fundraising, řízení environmentálně-vzdělávacích projektů a rozvoj organizace.
Ve své diplomové práci sestavila Indikátor gramotnosti pro udržitelný rozvoj dospělé
veřejnosti. Tématem evaluace programů a projektů z oblasti EVVO se zabývá nadále nejen
ve své domovské organizaci, ale i v jiných pracovních skupinách. Rovněž ji zajímá téma
klimatické změny a (přestože miluje slunce) téma dešťové vody. Její srdeční záležitostí
je příroda a kultura Řecka, kde absolvovala studentskou stáž, a příroda a společnost Krušných hor. Podílela se na tvorbě knihy
„Tváře Krušnohoří“ a filmu „Schmitke“. Moderní metody výuky, zejména Montessori pedagogiku, nyní využívá při výchově čtyřletého
syna a roční dcery. Ráda chataří, cestuje po Česku i za jeho hranicemi.