Manifest interurbanismu.

Matěj Stropnický: Manifest interurbanismu.
V Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu není o ekonomické
moci ani slovo
DOPLNĚNO O REAKCE.
Autor eseje Matěj Stropnický je náměstkem primátorky hl. města Prahy pro územní rozvoj
zvoleným za SZ.
I urbanismus chce být někde neoliberální. A navrhuje se to Praze. Před dvěma lety padlo
pod vedením TOP 09 rozhodnutí opustit připravovaný koncept nového územního plánu,
zastupitelstvo smetlo všech šestnáct tisíc připomínek, které k němu přišly, a týmu kolem
architekta Romana Kouckého zadalo přípravu plánu nového. Tedy: obsahem
staronového, ovšem vystavěného zcela odlišnou metodikou. Výsledný návrh ideové
chyby reprodukuje, co mizí, je vymahatelnost a kontrola. Autoři to zdůvodňují tím, že
dosavadní plánování je strnulé a město je třeba rozpohybovat.
Urbanistické schéma hlavních myšlenek Metropolitního plánu
středa 24. června 2015, 10:00
(Aktualizováno: pondělí 20. července 2015, 16:21 )
Územní plán je regulativem, říká tohle tady ano a tohle prosím jinde. V praxi se uplatní
nejvíc v územním řízení, což je první ze dvou kol povolování každé stavby, kde je
posuzován záměr stavebníka z hlediska možného funkčního využití území. Právě, že jen
možného, ne žádoucího. Výsledkem je – průměr. Úřad znivelizuje každý odvážnější
stavební záměr tak, až zapadne mezi budovy již stojící, až je jako ony. Praha tím jako
metropole, kudy má do země přicházet nové, trpí ještě více než ostatní česká města.
1
K úřednímu zglajchšaltovávání výrazu, tvarů a objemů přistupuje jako druhý stěžejní
nešvar prostorová rozpínavost: město se šíří a pohlcuje krajinu. Tu jsou na vině jak
spekulující vlastníci městu přilehlých polností, často restituenti, kteří prodali půdu svých
předků spekulantům (i z řad politických stran, nejčastěji ale velkým developerským
firmám), tak okrajové městské části a středočeské obce tím, že to laissez-faire dopustily.
Jev popsal ve své knize Sídelní kaše architekt Pavel Hnilička, jinak též autor nyní
novelizovaných Pražských stavebních předpisů z loňského roku. Rozptýlená zástavba na
okrajích a takzvané bydlení v zeleni stojí město nekonečné peníze. Ty všechny
bleděmodré, zelenkavé a růžové moučníky s garážemi, zdí, psem a splněným snem
o vlastním domě se zahradou znamenají pro veřejné rozpočty kilometry kanalizací a
kilometry nových silnic, sem tam nějaký strom a desítky autobusových spojů, školy a
školky, toho všeho údržbu a za odměnu stejně ucpané příjezdové tahy, neboť i zde se,
znovu jako na sídlištích, jen bydlí, ale za prací dojíždí.
Až potud panuje s východisky urbanismu, jak jsou popsána na různých místech dvanácti
set stránek Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu, které dal dohromady Kouckého
tým, všeobecná shoda. Město potřebuje svou energii začít soustřeďovat znovu od okrajů
do středu, koncentrovat se. Musí mít jasně stanoveno, kde jako město končí, tedy kde
jsou území zastavitelná a kde nezastavitelná. Ne nezastavěná, ale i pro budoucnost
nezastavitelná. Město musí umět umožnit kvalitu, umět rozpoznat a připustit novou
hodnotu do území, aniž by rezignovalo na ochranu hodnot v území již přítomných.
Současný územní plán a vůbec tzv. plánování a systém posuzování staveb toto vše
neumožňuje, na místě je proto změna. Ale jaká?
Nejprve si popišme, co navrhují autoři Metropolitního plánu. Chvíli si teď dovolím
vytrhávat z kontextu a uvedu teze Kouckého urbanistického názoru snad bez zkreslení,
nicméně naholo, jak jsem si je pro sebe vypsal nejen z Konceptu odůvodnění, ale i z jeho
starších teoretických prací Elementární urbanismus (2005) a Úřad kreátora (2008).
Především: Nahradit direktivní regulování strategickým iniciováním. Místo možného
maxima regulovat jen nutné minimum. Majetkoprávní urbanismus jdoucí do detailu
parcel zahlcuje celkový obraz. Současné město chce být někde vysoké. Lidský život, ale i
život města je tajemstvím, které je nutné spíše s pokorou sledovat, než jej direktivně řídit.
Praha musí být znovu světová. Stavět mají ti nejlepší. Chceme stavět krásu.
O mnoho víc tento elementární urbanismus vlastně neříká. Nástrojem jsou mu tzv. dvě
čáry urbanismu. První odděluje zastavitelné od nezastavitelného. Druhá veřejné od
soukromého. Na místo funkčního využití parcel staví zátěže lokalit. Jeho základní
jednotkou není parcela, ale lokalita, třeba celý dolní Žižkov mezi Husitskou, Kubelíkovou a
Prokopovou. Posuzovat se při umístění nové stavby má soulad záměru stavebníka ne
s plánem stanovenou funkcí pozemku, ale s převažujícím charakterem lokality. Přitom
zátěže jsou nutně slabší regulativ než funkce: neříkají, co výhradně lze, ale co ještě lze.
Koucký navrhuje čtyři základní zátěže, sestupně: produkční, obytnou, rekreační a
krajinnou. Nejvyšší povolená zátěž umožňuje využít území i jakkoliv mírněji, ne však
naopak: kde je stanovena krajinná zátěž, nemohou být ani rekreační stavby. Nakonec
odlišuje elementární urbanismus vzhledem k nutnosti popsat charaktery lokalit ještě typy
2
území – a to stabilizované, transformační a rozvojové. Zjednodušeně řečeno je
stabilizované území obytná zástavba vnitřního města, transformační jsou areály zaniklých
továren či například nádraží a rozvojové je dosud nevyužité území, kde však chce plán
navrhnout možnou novou výstavbu. Tím jsou nástroje elementárního plánování všeho
všudy vyčerpány, aspoň mluvíme-li o tom, co Metropolitní plán v Konceptu odůvodnění
ohlašuje jako závazné.
Vše ostatní je víceméně duchařina tvrzená tu a tam nahodilými čísly a útržkovitými fakty.
Jak málo pracuje na Institutu plánování a rozvoje, který za plánem stojí, sociologů,
demografů, ekonomů, statistiků, ekologů, památkářů, dopravních inženýrů či právníků!
I urbanistů je poskrovnu. Zato architektů plno. A ti chtějí hlavně stavět. To není hřích. Ani
spiknutí. Ani fetiš. To je jejich životní zájem.
Klíčové místo má v Konceptu sešit nazvaný Duch plánu, v němž najdeme formulovaných
deset požadavků. Ty vlastně alternují zadání zastupitelstva, které je obecné až nihilisticky
(a z praxe bych skoro řekl, že takové bylo záměrně, jednak aby prošlo, ale také aby
umožnilo právě Kouckého plán). Duch plánu se hlásí k platónské „komunikaci myšlenek
skrze abstraktní ideální stav“. Třeba dodat, že nikoliv jen ke komunikaci, ale k jejich
formalizaci: územní plán totiž není esej, systém idejí, utopismus ušlechtilé či jiné vize, je
to norma, podzákonný referenční rámec, podklad pro rozhodování, závazný výkres, text a
metodika, jimiž se koneckonců budou muset řídit úředníci, ano i subalterní referenti
stavebních odborů hluboko na městských částech, budou mu muset porozumět a bude
muset být vykonatelný, přezkoumatelný a právně obhajitelný. Tento urbanismus a jeho
Metropolitní plán je však spíše kabalistickým snem, vidinou „města velikého, jehož sláva
hvězd se dotýká“. Je takový z čirého idealismu, tedy že strašně touží po tvůrčí svobodě a
kráse? Snad.
Jenže krásu nelze naplánovat a odstraněním regulace k erupci tvořivosti nedojde. Naopak
– město recitujíc vzletné fráze neoliberálního urbanismu o svobodě a kráse upustí klíče ke
krocení stavebníků dobrovolně do kanálu. A pak už to pojede: všude, hustě, hodně,
vysoko a rychle. „Výškové omezení vidím už jako zcela zastaralou a překonanou
záležitost,“ řekl Koucký v rozhovoru pro HN právě před deseti lety. Jak teprve sešlá mu ta
„záležitost“ musí připadat dnes.
Na rozdíl od Kouckého mám za to, že často si teprve omezení vynucují tvůrčí řešení, že
regulace je zdrojem kreativity. Co se totiž architektovi jeví jako nadměrná regulace, jako
zbyrokratizovaný aparát a šeď nivelizace, úpadkový provincialismus, teror ekologů a
památkářů, to vyjadřuje jen jiné zájmy, zájmy ostatních článků společnosti. Za příčinu je
jako obvykle v kapitalistických společnostech označován důsledek, přičemž pravá příčina
zůstává taktně mimo kritikovu bystrou pozornost. Totiž že problémem je zas a znovu
i tady koncentrace energie, bohatství, vlastnictví, investičních prostředků, prostě peněz, a
také vůle je zúročovat – v příliš málu rukou. A zde na scénu vstupují developeři.
3
Architekt Roman Koucký
Developer měl být ten, kdo rozvíjí území ve vlastnictví svém nebo pro někoho (třeba i pro
město). Ukažte mi však developera, který nějaké území v Praze za poslední čtvrtstoletí
rozvinul! Vznikly jednotlivé kvalitní architektury, solitérní domy a několik málo veřejných
budov. Veřejný sektor však staví vlastně jen infrastrukturu, zejména dopravní, a z té ještě
nejvíc silniční. Na víc nemá peníze, a často ani dost vnitřního politického přesvědčení, že
je to jeho úkol. Zbytek jsou ohavnosti, těžba území nadivoko. Koupit, postavit, střelit a jít
dál. Město pak omývá těm místům rány, za obrovských nákladů je dotváří a udržuje jejich
okolí. Přitom developer už při stavbě parazituje na veřejném a inzeruje své holobyty
reklamou na billboardech: „jen pět minut od metra“, „výhled na Hradčany“, „bydlení
v zeleni u hostivařské nádrže“ atp. Skanska, Penta, Ekospol, Central Group, Sekyra a asi tři
desítky dalších – ti všichni sledují jen své vlastní komerční zájmy, které jsme si zvykli
přijímat jako legitimní. Mají na své straně všechny výhody: jsou vlastníky, investory, často
i projektanty, mají prostředky, jasný záměr, znalost zákonů a politické konexe. Vystupují
jako ekonomická moc v území. Moc, která je prosta reálné odpovědnosti. Náklady
i dlouhodobá rizika chybných rozhodnutí jsou kryty městem, a to i ve velmi dlouhodobém
horizontu.
Dopady developerských projektů se bezprostředně přenášejí do kvality života obyvatel v
okolí a do cen nemovitostí sousedních vlastníků bez toho, že by ti měli reálnou možnost
ovlivnit, co se děje, pokud jejich zájmy nechrání územní plán. Je směšné i smutné
zároveň, že se o developerech, klíčových aktérech výstavby a rozvoje města, nedočteme
v Konceptu odůvodnění Metropolitního plánu ani v ostatních knihách Romana Kouckého
zhola nic. O ekonomické moci samozřejmě také ne. Pro Kouckého je pánem nad stavbou
architekt, ten tvoří. O tom, kdo ho platí a za co, nepadne slovo.
Jeden můj přítel, zaměstnaný ve významné pražské architektonické kanceláři, mi popsal
obvyklý průběh jednání mezi klienty a architekty o podobě návrhu budovy, který ve sto
jednom případě ze sta vede k pokorné nivelizaci vzletu domnělého tvůrce návrhu už při
sjednávání zadání.
„Proč nevzdorují?“ zeptal jsem se. „Zkusili jsme oponovat zahraničnímu investorovi,
okamžitě to utnul slovy: Oh, shut up, you are my drawing monkeys.“ Kreslili samozřejmě
dál a budova už stojí.
4
Tato profesní etická selhání, tisíce drobných kompromisů, penězi, ne totalitou zlomených
páteří, kdy se architekti rozhodli raději navrhovat pyšné, samolibé, předimenzované a do
sebe uzavřené projekty podobné meteoritům, jež proměňují město v poušť a lidi v nich
v lhostejné, odcizené majitele kreditních karet, nuže tato selhání se nám nyní Roman
Koucký snaží podat jako důsledek byrokracie památkářů, hrůzy před čímkoli novým ze
strany veřejnosti a obstrukcí aktivních občanů v připomínkových řízeních. Jaká ironie!
Jaká drzost! Korupce není jen problémem politiků, korupce existuje ve všech povoláních.
Všude, kde volíme v práci peníze proti svému přesvědčení, nejen proti zákonu. Když do
území, už dnes zatíženého k nehnutí, kde chybí běžné obchody, odkud je za prací nutné
dojíždět přeplněným metrem či autobusy, kde zaparkovat lze až po hodině hledání
volného místa, kde lavičky natíralo naposled OPBH a keře si musejí ořezat obyvatelé sami,
aby se vůbec prodrali ke vchodu svého domu, zamýšlí investor nový development, diví se
architekt, že stávající obyvatelé protestují, a tvrdí nám, že se bojí nového.
Matěj Stropnický
FOTO: Petr Hloušek, Právo
Zakládal jsem dvě občanská sdružení a obě se věnují bydlení v širším slova smyslu. Druhé
z nich – Tady není developerovo – vzniklo přímo s cílem bránit současné obyvatele s jejich
nemovitosti a také veřejný prostor, zeleň a architektonicky cenné stavby i ráz území,
zkrátka hodnoty současného města, před deklamovanými budoucími hodnotami, které
však dle naší zkušenosti s novou výstavbou nepřicházejí. Snažili jsme se účastí
v nesčetných územních řízeních zastavit, nebo aspoň zbrzdit a zmenšit navrhovaná
monstra – a byli jsme v mnoha případech úspěšní. Naučili jsme se stavební zákon,
zorientovali se v možnostech existujícího územního plánu a stavebních předpisů,
sepisovali jsme stohy odvolání, byli jsme neúnavní. Poznali jsme při tom také, že krása a
ošklivost nejsou při posuzování staveb argumentem, ale subjektivními dojmy. Oporou
nám byla jednoznačnost územního plánu a jeho vymahatelnost.
Jsme si vědomi nevýhod takto nastaveného územního plánování, proto se i úvodem
tohoto textu směle a rád hlásím k jeho kritice, jak ji Roman Koucký a jeho Koncept
odůvodnění Metropolitního plánu formulují. Územní plán nám však byl a je, coby přísný
regulativ, nedocenitelnou oporou, obranou proti ekonomické moci, která chce být ne jen
někde vysoká, ale všude vysoká, zabrat celé pozemky, všude zastínit výhled a oplotit, co
5
lze, všude vytěžit i tu poslední píď hodnoty, která tvoří z beztvarých ubikací životní
prostor – a proto jsme začali říkat developeři hanlivě.
Přesto jsme se dál vzdělávali v dějinách umění a v architektuře, četli Le Corbusiera,
Norberga-Schulze, Obraz města, Města pro lidi, ale i Dalibora Veselého, Jane Jacobsovou,
Jiřího Musila, ano, i Kouckého s Jehlíkem a Melkovou. A třeba také Heideggera a Patočku,
neboť ti vědí o architektuře možná víc než mnozí architekti, jelikož vědí leccos o tom, co
znamená bydlet ve světě, ne však ve světě povrchně kosmopolitním, který je vysoký, a
proto snad světový, ale ve světě hluboce přijaté existence, kde jsou lidské bytosti
osvobozeny od existenciálního strachu ze ztráty střechy nad hlavou, nebo v mírnější
podobě strachu ze ztráty hodnoty prostředí, v němž žijí a do něhož vložili často všechny
přebytky své práce, neboť pro ně znamená domov. A o ty nám má jít především, ne o ty,
o nichž jsem se dočetl v kterémsi lifestylovém časopise: „Přiletěli do Vídně, jen aby
ochutnali kombinaci humra a zelí, o které se za oceánem doslechli.“
Četli jsme proto, abychom z nevědomosti nebránili novému, cennému, krásnému, co
mělo jiný cíl než prachy na dřevo pro investora a architekta.
I my, interurbanisté, jak bych nás pojmenoval pro toto naše aktivní, organizované,
poučené, dobrovolné hledání veřejného zájmu, pro urbanismus zdola zaměřený na
ochranu hodnot, jejich zmnožování k obecnému užitku, které má pomoci zrušení vlivu
ekonomické moci v území a zabydlení všech, jistě chceme krásné, živé a nové město.
Víme však, že v demokratické společnosti nevzniká na rozdíl od aristokratických zakázek
v minulosti hlavně svobodnou tvorbou architektů umožněnou odstraněním domnělých
byrokratických překážek a únavných regulací, neboť ryze materiální, do jisté míry
dokonce námezdní vztah mezi investorem a architektem zůstává tímto nezměněn.
Buď tedy tvůrci Metropolitního plánu svůj chystaný návrh přepracují do podoby, v níž
stanoví skutečný veřejný zájem v území, a zároveň předloží variantu vymahatelnou,
vykonatelnou a jednoznačnou, čili umožní domoci se obrany také těm, kdo se budou
možnou novostavbou cítit ohroženi. Anebo nebude vůbec projednáván. Krásu budoucích
staveb ponechávám architektům jako možnost podmíněnou vzpřímeností páteří,
odolností charakterů, důvtipem výmluvnosti a „nevratností tužek“, až budou kreslit svou
příští soukromou zakázku. Teď ale pracují pro město.
Reakce Filipa Endala: Manifest interurbanismu versus udržitelný rozvoj města
Radní hlavního města Prahy Matěj Stropnický formuloval svůj názor na další rozvoj města,
na jehož řízení má nyní klíčový vliv. Ve své dosavadní politické kariéře ukázal, že ví, jak je
důležité názor na věc kodifikovat do zřetelného a mediálně uplatnitelného dokumentu, a
určit tak základní kontury, a tím často i výsledek debaty. Provedl tedy první výkop a
nemá-li to být, vedle Romana Kouckého, vůči kterému se vymezuje, jediný zřetelný názor
k dalšímu rozvoji metropole, je třeba s ním polemizovat.
6
Radnímu Stropnickému je třeba za to, že Manifest interurbanismu sepsal, poděkovat a
současně se pozastavit nad tím, proč je po 25 letech jedním z mála, neřku-li prvním, který
tak interdisciplinárním způsobem uvažuje o rozvoji města. To ovšem neznamená, že se
současně v mnoha věcech nemýlí a některé teze, které prezentuje, nejsou determinovány
jeho politickým viděním světa více než odborným úsudkem. Implementace tezí, které
vtělil do své polemiky s územním plánem, by přitom paradoxně vedly k menší
udržitelnosti města, tedy přesně k opačnému cíli, který vzývá jeho mateřská strana.
Stojí za to krátce sumarizovat objektivně věcné deficity Manifestu interurbanismu.
Metropolitní plán zpracovávaný na Institutu plánování a rozvoje týmem Romana
Kouckého více než kterýkoli projekt obdobného rozsahu zohledňuje a kombinuje
ekonomické, environmentální a sociální aspekty plánování. A IPR – opět více než kterákoli
instituce tohoto typu do přípravy koncepčních dokumentů vtahuje vzývané sociology,
ekology, demografy, o památkářích nemluvě. Chce-li soukromé investory nahradit
veřejnými, městskými, neuvědomuje si, že takto realizované projekty stejně realizují
soukromí projektanti, architekti, developeři apod. Jen je to obvykle těžkopádnější a
usedlejší.
Také je třeba zdůraznit, že za poslední čtvrtstoletí normálních a demokratických poměrů
všechny stavby, kterými se Praha pyšní, zrealizovali soukromí investoři – jen namátkou
nový symbol Prahy Tančící dům, centrum Anděl, administrativní čtvrť na Karlínském
nábřeží koneckonců i upgrade Karlína na atraktivní čtvrť apod. Naopak, stát (resp. veřejný
zadavatel) nezřídka selhal a je otázkou, zda díky nekompetenci a tuhosti úředního šimla či
kvůli rigidním pravidlům veřejných zakázek podmiňujícím čerpání evropských fondů.
Ano, město, radnice, IPR (pražský Institut plánování a rozvoje) a další veřejné instituce
mají hájit veřejný zájem a respektovat potřebu co nejkvalitnější veřejného prostoru.
Tento zájem – a je ho opravdu těžké definovat – se odvíjí od hodnotového systému
obyvatel, samosprávy i plánovačů města. A ti, kteří budují veřejný prostor, by měli mít na
paměti jeho kvalitu. Upřímně, projdeme-li se po Praze, těžko nabudeme dojmu, že
veřejné instituce (TSK, Dopravní podnik, Pražské služby, Lesy hl. m. Prahy a další), tento
veřejný zájem vzývají stejně jako Matěj Stropnický a potřeba kvality veřejného prostoru je
pro ně stejným fetišem jako – parafrázujeme-li Manifest interurbanismu – pro developery
potřeba stavět.
Nikdo jiný než developeři – nebo jim říkejme stavitelé/investoři – město nepostaví.
Úlohou politiků, IPR, radnic je, aby dostali jasná pravidla, a měli proto k sobě stejně
kompetentního partnera, který s nimi – v duchu paradigmatu kvality života, udržitelnosti
a veřejného zájmu – povede kvalifikovaný dialog vedoucí ke konsenzu. Máme dvě
možnosti, jak město budovat – striktní regulaci, fetišismus stále dokonalejších norem,
úřednickou architekturu a urbanismus nebo systém postavený na důvěře, participaci a
sdílení hodnot dávající prostor kreativitě nikoli pouze architektů.
Těch pár staveb, kterými se Česko pyšní – ať již Miluničův Tančící dům nebo Hubáčkův
Ještěd, stejně jak Dientzenhoferův Sv. Mikuláš – by nevzniklo, pokud by jejich tvůrci
nevnutili veřejnému zájmu svou vizi. A lze jen spekulovat, kolik jich, bohužel, nevzniklo.
7
Díky soukromému kapitálu byly rekonstruovány a zachráněny stovky historických budov,
které dál Pražanům slouží k bydlení, kultuře či podnikání. Obvykle bez konkrétní podpory
Prahy nebo městské části.
Veřejný zájem je institut, který není snadné popsat – při jeho formulaci mají vždy navrch
ti hlasitější a komunikačně protřelejší, což vede k sociálně, genderově i generačně
disproporčnímu vnímání hodnot, na kterých je postavena společenská koheze, bez které
je rozvoj města nemyslitelný. Město není ve vlastnictví automobilistů ani cyklistů,
hipsterů ani měšťáků, generace Z ani X. Společným jmenovatelem rozvoje města jsou
však – Matějem Stropnickým tak zatracované – peníze (a byly jimi i před rokem 1990).
Spíše než velké veřejné investice a veřejné stavby jsou efektivnější ekonomické nástroje
politiky udržitelnosti, jak je známe z Vídně, Curychu či Amsterdamu. Ti, kteří protestují
proti jakékoli nové výstavbě bez rozdílu, škodí veřejnému zájmu (čtěme také kvalitě
života, udržitelnosti města, konkurenceschopnosti regionu, sociální kohezi) stejně jako ti,
kteří jsou zodpovědní za výstavbu tomuto veřejnému zájmu odporující.
Metropolitní plán by měl být vyjádřením kompromisu spojujícím potřebu kvality
prostředí (tedy zejména bydlení), městotvorných prvků, konkurenceschopným fyzickým
prostředím s požadavky na prostupnost města a občanskou vybavenost. Metropolitní
plán by měla být férová dohoda mezi všemi participanty na fungování města, mezi něž
ovšem patří i investoři. Bez nich ve městě vznikne jen a pouze to, na co stačí městský
vyblankovaný rozpočet.
Developer není tím, kdo si svévolně určuje, co a kde má stavět. Nemůže získat povolení
ke stavbě a jejímu provozu, pokud nesplňuje požadavky právních předpisů. Na
stavebnictví se jich přitom vztahují zhruba dvě tisícovky! Stejně tak je jeho konání
ovlivněno klientem, pro kterého staví – realitní trh je sám o sobě velkým participačním
fórem. Opravdu mají investoři na své straně všechny výhody? Není zodpovědnost za
všechny přešlapy, chyby, klientelismus, marnotratnost či deficit plánovací inteligence
naopak na profesi, kterou se živí právě Matěj Stropnický, tedy na politicích?
Jakkoli s mnoha myšlenkami Matěje Stropnického lze souhlasit a s mnohými má smysl
s respektem polemizovat, odmítnout je třeba ultimativní hrozbu adresovanou tvůrcům
Metropolitního plánu zformulovanou v posledním odstavci Manifestu. Jednak z důvodu
rozdílné kompetence tvůrců plánu a politiků, ale také proto, že právě oddělení estetické
kvality města (kterou prý požadují architekti) od jeho plánování a regulace vede k rigidně
úřednickým, zoufale nekreativním a pro udržitelnost a konkurenceschopnost města
nepřínosným výsledkům. Smutným paradoxem je, že pokud by Matěj Stropnický měl být
tím, kdo zbrzdí pozitivní trendy z posledních let, nahraje tím především těm, které on sám
považuje za své politické i hodnotové protivníky.
Takže, co posadit k jednomu stolu Matěje Stropnického, další zástupce magistrátu,
zástupce IPR a zástupce investorů a hledat řešení směřující k rozvoji Prahy?
Autor je tajemníkem Sdružení pro udržitelný rozvoj měst a obcí.
8
Reakce Ondřeje Beneše a Oldřicha Ševčíka: O co může a o co má usilovat Metropolitní
plán
Se světem „se něco děje“. Architektura si vždy musela hledat cesty k přijetí veřejností.
Nicméně: Kdo by chtěl popírat, že soudobé realizace vyvolávají ve svém celku
i jednotlivostech obavy? To, co je zamýšleno jako obohacení, se pociťuje jako deformace.
Do „produkce i recepce architektury“ vstupuje stále naléhavěji otázka smyslu, cíle,
vyrovnání technicky možného s kulturou. S tím musíme počítat jako se „samozřejmou
nesamozřejmostí“. To platí dvojnásob pro zamyšlení nad návrhem Metropolitního plánu.
Manifest interurbanismu Matěje Stropnického je, mimo jiné, právě vyjádřením toho
rozměru naší doby, který zachycují i slova profesionálů v architektuře a urbanismu:
„Stavění se stalo předmětem všeobecné nevole“, „stavění se stalo hrozbou pro krásu
krajiny, pro historické obrazy měst“, „stavění ztratilo nevinnost… Architektura také
znamenala razantní nárůst tvůrčích možností. Digitální techniky a algoritmické
technologie rozšířily slovník možných forem o obzvlášť silové a extravagantně nápadné
opce“ (D. Franck a A. Franck). To by Matěj Stropnický neměl přehlédnout: ústřední téma
jeho Manifestu interurbanismu je jako jádro pudla obsaženo jak v diskurzech urbanistů a
architektů, tak v diskusích alternativních hnutí.
Proto je třeba Manifest brát vážně (přesto, že aktivistická rétorika tu místy přechází do
pamfletu). Dodáváme vědomou provokaci: Nejde jen o „zastavěná“ a „nezastavitelná“
území, ale dříve nebo později půjde (nemůže k hrůze nejen památkářů nejít) i o plánovité
výběrové destrukce staveb (v té míře, v níž jsme poprvé v historii konfrontováni se
„zastavěným světem“; viz R. Koolhaas). Proto je důležité vidět na horizont doby, je
důležité mít kompas, který chrání hodnoty minulosti a ukazuje přitom do budoucnosti.
Metropolitní plán se může a má stát takovým fundamentem; platí: každá perspektivace je
závislá na fundamentu, z kterého vyrůstá.Metropolitní plán je – právě díky své
programové nedirektivnosti – koncipován tak, že umožní prověřování onoho
fundamentu.
Rozčlenění území na lokality provedené Romanem Kouckým je pro nás směřováním přes
topologii metropole (od již nadále neúnosných, „spotřebovaných“ modernistických
konceptů spjatých s industriální společností!) k topografii (i to je třeba docenit!).
Kouckým zvolený přístup nepodřizuje uchopení místa univerzálním idejím, které
produkovala moderní doba, naopak propojuje místo, aktuální stav s perspektivou, neruší
v realitě obsažené „funkce“ (doprava ad.), takto konstruovaná kompozice neruší
funkcionalitu města, ale svazuje je s dalšími hodnotami historicky rostlého města (krása
ad.).
Stropnického interpretace základních idejí Metropolitního plánu jako „vidiny“, touhy po
kráse a tvůrčí svobodě architekta a urbanisty, tento rozměr opomíjí a stává se fatálním
nepochopením toho, oč zde běží. Bohužel. Proto i další kvalita Kouckého přístupu, kdy se
„neprotahuje“ minulost do budoucnosti, ale jde o tvoření budoucnosti, nemá naději na
ocenění.
9
V čem je význam tohoto přístupu Romana Kouckého? V tom, že jde o ofenzivní,
nedefétistické otevření tématu: jak by mělo město „přirozeně“ růst, při veškerém zatížení
obsahu tohoto pojmu. Co vše je třeba v dalších etapách „důkladně a citlivě“ propracovat
a s jakými riziky je to spojeno, o tom nepochybně Roman Koucký a jeho tým ví.
Metropolitní plán získává stoupence z řad původních kritiků, probíhá proces (mj. vřazení
empatie k městským částem a vyšší tlak na regulační prvky atd. – tyto poslední důležité
konkretizace přesahují rámec článku), který je s každým tak závažným dokumentem spjat.
Hotel Praha v únoru 2014 před demolicí
FOTO: Ondřej Kořínek, Novinky
Metropolitní plán je z podstaty strategický dokument – definuje perspektivu a cíle.
Konečně! Čím může být ohrožen?
Rozmělněním strategie na naplňování taktických cílů (tragické následky typicky českého
povýšení taktiky na strategii v politice popsal historik J. Tesař, na fatální opominutí
strategických témat v československé politice poukázal filosof J. Patočka).
Rozmělnění strategického plánu přes aspirace a požadavky, které jsou oprávněné a mají
být ošetřeny na operativní úrovni, by bylo osudovou chybou. Stejně tak jako jejich
přehlížení.
Hodnota Metropolitního plánu je v konečné instanci zajišťování a zprostředkování setkání
perspektivních cílů s potřebami na operativní – suburbánní úrovni. Proto sám způsob
vytýčení „terénu“, „herního prostoru“ Romanem Kouckým (přes oddělení zastavitelného
od nezastavitelného, veřejného od soukromého, stanovování zátěže lokalit atd.) nelze
diskvalifikovat jako pouhý „elementární urbanismus“ a liberalismus.
Občanské iniciativy umí artikulovat potřeby a zájmy běžného každodenního života
obyvatele metropole. Zdánlivě prostá, jednoduchá řešení jsou výsledkem akumulované
mnohogenerační zkušenosti. Občanské iniciativy, alternativci, znají zblízka „náš přirozený
habitat“. Někdy až tak zblízka, že nevidí horizont. V tom je jejich sláva i utrpení (viz
pejorativum „chaoti“). Je možné a je třeba porozumět zkušenostem, které zprostředkují.
Také tomu, že „územní plán je praktický dokument, který hájí veřejný zájem a o který se
občan může opřít. Stejně tak je ale pravda, že územní plánování se stalo za poslední
desítky let z iniciačního nástroje pozitivní změny (plánovat), rigidním regulačním
10
dokumentem, nástrojem byrokratů právníků“. (Tomáš Pejpek) Překročení zkratkovitých
happeningů směrem ke spolupráci na suburbánních tématech se může stát magistrálou
propojení konkrétních témat s perspektivou. Proto z dokumentu Metropolitního plánu
nechtějme udělat přes regulativy Prokrustovo lože, v něž se vše, co přesahuje, nepřipustí,
zláme a ořeže. Naopak – občanské iniciativy potřebují otevřený dokument.
Proč? Vševědoucí není a nemůže být ani urbanista, ani představitel občanských iniciativ,
ale mohou se nalézat a jít po společné cestě. Obava z odvrácené strany činnosti
developerů a snaha ji minimalizovat je přítomna v návrhu Metropolitního plánu a
především ji lze vyčíst v procesu, který vedl a probíhá v jeho formulování.
Je zde nebezpečí: i diskuse se může stát cestou emigrace do vlastního vidění světa. Proto
zdůrazňujeme, co Romana Kouckého, Matěje Stropnického a – na ně nezapomínejme –
účastníky dosavadní diskuse spojuje: kritika současného stavu územního plánování
v České republice.
Metropolitní plán je ze své podstaty výzvou k angažování se ve společném světě.
Co tedy Metropolitní plán vyžaduje? Prostou událost, která se odehrává stejně často jako
konflikty. Recepce každého projektu, každé realizace je stejně frekventovanou událostí
jako místem střetávání. O jakou událost jde?
V takové diskusi se setkávají a střetávají zájmy veřejnosti a obce profesionálů (architektů
a urbanistů) – a to je vstup na minové pole. Výchozí fáze diskuse nad návrhem
Metropolitního plánu a nad Manifestem interurbanismu není jiná než podobné příběhy.
Zaznívají v ní racionální a objevné podněty, neméně je ale důležité, že se artikulují
i předsudky, zaujatosti z obou stran – to je prostor, který vypovídá o stavu demokratické
společnosti.
Umíme pocítit sílu argumentace protivníka, snažíme se ho pochopit lépe, než on sám
rozumí svým stanoviskům? A tím porozumět vlastním stanoviskům (srov. „Manifest
Matěje Stropnického, publikovaný v deníku Právo, tak míří především na veřejnou
správu. Z jeho textu to však nemusí být zřejmé a zřejmé – popravdě řečeno – dokonce
není ani to, zda si je toho pan náměstek vědom.“ Michal Šourek, MS architekti). To jsou
předpoklady dialogu. Skutečný dialog znamená, podle J. Lacroix, nastolení reálných
vztahů. Jinak máme před sebou souběžné monology. A ještě hůř: jde o narušení
pravdivého vztahu k sobě samému, odmítnutí reálných vztahů – následuje buď střet,
anebo lhostejnost. Jestliže diskuse ve veřejném prostoru přerůstají do agresivně
protikladných, nesmiřitelných stanovisek – tak je něco v nepořádku. V poslední době je to
v české společnosti až stigma, které sděluje: neumíme dospět ke konsensu, „neumíme si
vládnout“. Nicméně: Řada konfliktů sice skončila „nedobře“ (srov. demolice Obchodního
střediska Ještěd ad.), ale končila i konsensem a nadšeným přijetím po realizaci (Televizní
věž a horský hotel Ještěd – kdo si dnes vzpomene na nelítostnou ráznost odsudků z řad
veřejnosti i profesionálů k vystavenému modelu? Dnes občanské iniciativy pečují o svůj
„Ještěd“!). Je v zájmu obou obcí – urbanistů, architektů i občanských hnutí, aby o příběh
11
Metropolitního plánu po typicky bouřlivé fázi vstupu do diskurzu spěl ke konsensu –
produktivnímu závěru.
Podívejte se do fascinujících prostor Tančícího domu
Co je třeba respektovat v návrhu Metropolitního plánu, v diskusích a v Manifestu
interurbanismu? Odvahu Romana Kouckého, s níž koncipoval nedirektivnost, otevřenost
Metropolitního plánu, akcentoval iniciační a strategické parametry. Plány Vídně, Berlína
i Paříže vykazují tuto „volnost“ – svobodu plánu vůči budoucnosti, ideu kontinuity vývoje
(jsme zavázáni vůči minulosti i budoucnosti, přítomnost se nevyčerpává tím, že se stává
funkcí údajně nám známé budoucnosti, nepodléhá aktuálním tlakům atd.), kdy každá
změna politické garnitury nevede k bodu nula. Politika se ustavila do volebních cyklů a
většinou i do nich vtěsná svůj horizont.
Urbanismus pražské metropole by měl z toho cyklu a neklidu vystoupit (Položme vedle
sebe politické dějiny meziválečného Československa s úspěchy, riziky, střídajícími se
úřednickými vládami a – výsledky architektury a urbanismu! Idea státu, kontinuita kultury
se petrifikuje do architektury, do urbanistických řešení a dá se po desetiletích a staletích
z nich vyčíst!).
Metropolitní plán je odpovědí na trvalé a akutní téma české kultury i řízení české
společnosti: zachovávání a ošetřování kontinuity.
Takže řečeno souhrnně: Aby mohly západní metropole mít strategický územní plán, musí
mít a mají také mechanismus, jak s dostatečnou právní jistotou zhmotnit v něm obsažené
obecné zásady do pravidel pro řešení konkrétní lokality – vzniklé se znalostí habitatu.
Dosud všichni zúčastnění „jsou na cestě“ hledání ekvivalentu plánování ve Vídni,
Mnichově, Drážďanech. V tom je – odkazujeme na příspěvky Michala Šourka (MS
architekti, Glosář Michala Šourka), Martina Klody, Tomše Pejpka, Petra Klápště,Tomáše
Vícha a dalších (na FB) – jádro střetu Matěje Stropnického a Romana Kouckého: jak se
obecné zásady a koncepce promítají do pravidel v konkrétním místě, jak založit platformu
pro formulaci společenské dohody v konkrétní lokalitě.
Architektonické navrhování začíná, ať už to člověk pojedná jakkoliv, uzpůsobením
prostorového programu na stavební prostor. Začíná vlastně teprve tam, kde se prostory
rozdělují a navzájem oddělují, kde je přiřazováno využití, kde se slučuje do větších
12
jednotek a kde se tyto prostory určitým způsobem využívají. To je v centru
Metropolitního plánu i Stropnického Manifestu. Jestli okolí získá nebo ztratí, závisí na
vložení budovy do urbanistických souvislostí.
V tématu suburbanismu, „individuálního bydlení a jeho koordinované výstavby“, se
naplňuje to, co Stropnickému právem leží na srdci: naplnění mantry o nezbytném spojení
teorie a praxe, lokality a celku, makro a mikroměřítka, ctění místa atd. Z podřadícího subvyrůstá velké téma. Zeptáme se provokativně naivně, prvoplánově: Proč naše domy a
ulice, městské čtvrtě nejsou již na první pohled tak útulné, zklidněné, přívětivé, bezpečné
a vítající, jak se s tím setkáváme po překročení hranic v Rakousku, jak to vnímáme při
procházce některými ulicemi Amsterdamu? Proč v situaci, kdy každý dům je jiný, pro nás
jejich podoba, barevnost a velikost zůstává příjemná?
Je to výsledek nepřekročitelných regulativů, po kterých volá Matěj Stropnický a
happeningů občanských iniciativ? Anebo je to snad výsledek diktátu architekta a
urbanisty? Nic z toho.
Vystavěné prostředí je nepochybně mnohovrstevné, nesmírně komplexní, vnitřně
mnohonásobně provázané téma. Je za ním vyvažování územního plánu a urbanistické
praxe, strategie a operativních řešení, usmiřování teorie se zkušenostmi, úsilí o kontinuitu
řešení, akumulovaná zkušenost přeložená do právního ošetření atd. Jen tak se lze
vyhnout dvojímu nebezpečí: podlehnutí tíži reality (se kterou se z mnoha důvodů mnoho
dělat nedá), anebo podřizování reality ideálu (ať je jeho nositelem kdokoli) se všemi
důsledky, které obsahuje výše uvedená metafora o Prokrustově loži.
Co tedy chybí a s čím se potýkají urbanisté, architekti? „Města neumí generovat vize,
vytvářet rámec pro synergii veřejného soukromého sektoru, chybí schopnost municipalit
vyjednávat s developery o win-win řešeni. Tyhle nezbytné kreativní, dynamické na
kompetencích odpovědnosti založené procesy nejsou vyvinuty, a i kdyby byly, územní
plánování v dnešní podobě je neumí reflektovat.“ (Tomáš Pejpek)
Praha se nestane skanzenem historických staveb, to jí nehrozí, i kdyby památkáři získali
tu moc, po které touží a kterou neměli a nebudou mít nikdy – vždyť developeři invazivně
zasahují již dnes a není důvod si myslet, že by tento tlak, jakkoli podléhá konjukturálním
výkyvům (a zdaleka nemusí být jen negativní), zcela odezněl. Je s ním třeba počítat. Proto
jsme si v jiném článku kladli otázky: co developer umí jako nikdo jiný (proto také existuje),
na čem selhává a co je za hranicemi jeho vidění světa.
Pražskou metropoli nevidíme ani jako dynamicky se rozvíjející město – obtížně udržovaný
rozsah investic (které vyžaduje jen samotný provoz města) je limitující. Selhávání a
neschopnost formulovat a realizovat strategické cíle (Národní knihovna, nový koncertní
sál – to jsou příběhy, které vydávají závažná svědectví) nepodlamují jen vzdálenou
perspektivu, ale již zasahují do dnešních dní (srov. Generel Vltavy a další práce D. A.
studia z počátku devadesátých let). Krutě pravdivá teze Michala Kohouta – Praha za
posledních dvacet pět let spíše dále ztrácela, než že by se jim (srovnatelným městům a
kontextu – Vídni, Mnichovu, Drážďanům) výrazněji přibližovala, je věcným, střízlivým
13
konstatováním. To, co je přítomno a co hrozí, je vývoj po pokleslé trajektorii
k zmatečnému urbanismu.
Skutečná opozice možných řešení je jen tam a tehdy, kde z operativních rozhodnutí
vyrůstají reálné alternativy. Prvním krokem, který je třeba k tomu provést, je artikulování
perspektivy – vypracování a přijetí Metropolitního plánu. Jsme přesvědčeni, že ve
společnosti, kde se tak těžce dosahuje konsensu v čemkoli, bude tato odvaha spjatá
s Romanem Kouckým plně doceněna až s časovým odstupem.
Přestaňme být pozdně moderními „dětmi rezignace“: Praha rovná se „zadlužené město
s korupční pověstí“, vzpomeňme si články v MFD a na „zdeúřední“ vysvětlování, že
„prostě“ na nový koncertní sál nemáme peníze ani dostatek návštěvníků, nemáme
sebevědomí obrozujícího se národa 19. století atd. – stačilo málo a realizace nového
koncertního sálu je znovu na pořadu dne.
Kdo nechce nebo neumí vidět perspektivu, nerozpoznává ani svůj všední den, řečeno
znovu expertním jazykem: Každá perspektivace je zhodnocováním výchozího fundamentu
(v opačném případě jeho oslabováním s fatálními důsledky). Toho se nevzdává žádný
člověk, toho se nesmí vzdát ani Praha. A v tom vidíme význam Metropolitního plánu – je
to mobilizující dokument otevírající perspektivu. „Věc, o kterou běží“, je nepromarnění
obrovského motivačního a mobilizujícího potenciálu, který v sobě téma územního plánu
má.
Autoři jsou pedagogové na Fakultě architektury ČVUT.
Matěj Stropnický, autoři reakcí: Filip Endal, Ondřej Beneš a Oldřich Ševčík, SALON, Právo
14