ORL číslo 2013-6
Transkript
ORL číslo 2013-6
O tevřený R ozšalovávací kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, surreálný, ale milý číslo 2013-6 Motto: Přináším odpovědi těm, kteří se neptali http://orl.bloger.cz/ L ist Obsah čísla Václav Cílek: Nechci bouře v ulicích. Doufám, že se politici proberou včas............................................................3 Sametová revoluce: Všechno bylo (trochu) jinak......................................................................................................... 4 Ezechiel a jeho tajemná kniha......................................................................................................................................... 6 Svobodu pro Smetanu!................................................................................................................................................... 11 Všechno dle plánu: Nákaza houstne............................................................................................................................ 12 Jan Keller: Mladí konzervativci a staří chaoti............................................................................................................. 13 Mohly by osoby jako Jindřich Šídlo někdy vyjít mezi normální lidi?.......................................................................15 Gorbačovovi při pádu berlínské zdi telefonovali zděšení Thatcherová a Mitterrand, aby použil vojsk...........16 Snadné charakteristiky................................................................................................................................................... 17 Pravicový bolševismus................................................................................................................................................... 19 Pivo bylo v klášterech vždy doma!............................................................................................................................... 21 O jalové snaze našich politiků zrušit anonymní akcie............................................................................................... 22 Ostré vyhlásenia Lasicu: Našu spoločnosť ovplyvňujú finančné skupiny..............................................................23 Psychedelics and Religious Experience....................................................................................................................... 23 Svatá Terezie a mystika jako cesta k Bohu.................................................................................................................. 29 Špinavá tajemství války proti terorismu..................................................................................................................... 31 Západ a ropné monarchie vyostřují informační válku o Sýrii..................................................................................32 Režisér, který šéfoval komunistům: Havel mě nezajímá, vždyť jen plnil zadání jiných.......................................33 Profesorka Dvořáková: Politici mluví jako za normalizace. To už musí skončit....................................................34 Výhled pro 21. století: Spor mezi USA a zbytkem světa........................................................................................... 35 Videonářez....................................................................................................................................................................... 38 Hergot!: Duchovní čtyřhra s Igorem Chaunem................................................................................................................................................... 38 Stopy fakta tajemství Apoštolové temných sil.................................................................................................................................................... 38 ANDĚLÉ a dějiny lidstva - Jarda Dušek a Emil Páleš............................................................................................................................................ 38 RNDr. Václav Cílek, CSc, Dobrý život v obtížné době........................................................................................................................................... 38 ORL číslo 2013-6 Václav Cílek: Nechci bouře v ulicích. Doufám, že se politici proberou včas Asi proti žádné vládě v posledních dvaadvaceti letech vývoje české společnosti se nevyrojilo takové množství protestních akcí z nejrůznějších vrstev jako proti té vedené Petrem Nečasem. Ale paradoxně čím více se o nespokojenosti mluví, tím méně viditelné jsou její projevy, které svou účastí často jen vzbuzují úsměšky mocných. Filosof Václav Cílek v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz vysvětluje, že o možných nepokojích nemluví proto, že by si je přál, ale proto, že je vnímá jako reálný proces destabilizace společnosti. Mentální příprava na nepokoje pro něj znamená čekání, že v takovém okamžiku demonstrací, jako teď byly v Maďarsku nebo hodně velké v Rumunsku, se objeví některé pozitivní, ale i některé destruktivní tendence. A je třeba se připravit se na to, jak v okamžiku chaosu vyhmátnout to pozitivní. Dá se vzhledem k tomu, že se o nespokojenosti lidí s vývojem ve společnosti jen diskutuje na internetu a svolávané protestní demonstrace mají žalostnou účast, mluvit o tom, že lidem u nás stačí chléb a hry? Tedy přeneseně slevové akce v hypermarketech coby chléb a vyměňování názorů u počítače coby hry, takže žádné masové bouře nehrozí? Větší části národa se daří pořád ještě dobře, ale právě příklady, kdy se to nečekalo, jako třeba v USA, nebo teď v Rumunsku, ukazují, že k sociálním bouřím zoufalých lidí může dojít. Nemyslím si, že to bude hned, proto také mluvím s perspektivou dvou či tří let. Zmiňoval jste chléb a hry, ale to má ještě třetí člen, a to jsou dluhy. Jde o klasický způsob, jak ovlivnit, aby se lidi nebouřili. Když máte hypotéku, tak se bojíte o to, že ztratíte práci a příjem. Narazil jsem na to v okamžiku, kdy jsme s kolegyní rozebírali model „české pampy“. Je to model podobný jako v Argentině, kde máte velké chovatele dobytka. Tihle velcí latifundisté, kteří jsou u moci zhruba dvě stě let, potřebovali, aby země měla rozvinutou infrastrukturu, tzn. železnici a přístavy. Takže bohaté rodiny se nesmírně zasloužily o rozvoj dopravní infrastruktury země. Ale postupně se ukázalo, že oni potřebují poměrně malé množství chytrých lidí. To znamená, že na rozvoji státu jako celku jim vůbec nezáleží. Pár chytrých lidí si najdou a naopak potřebují velké množství pracujících lidí s menším rozhledem, a tyhle lidi – to je klasický model v 19. století – se zadluží a stávají se někým takovým jako bývali nevolníci. K něčemu podobnému už dochází, nebo může dojít i u nás? Vidíme to i v Evropě – na jednu stranu máme soubor občanských svobod, na druhou stranu se mnozí z nás cítí v ekonomické pasti. Roste nezaměstnanost, bojíme se o místa a o mnoho svobod přicházíme. Evropský model přitom proti modelu pampy stojí na tom, že existuje velké množství malých firem, které absorbují velké množství chytrých lidí. Stát je v tomto případě rozvíjen z mnoha center. A teď k té české pampě. My jsme totiž možná na rozcestí. Buď se spokojíme s tím, že několik velkých podniků lobbisticky ovládá českou scénu a že na zbytku – třeba vzdělání středních tříd – zas tak moc nezáleží. Ale je třeba si uvědomit, že model „pampy“ je poměrně nestabilní, protože stojí na několika exportérech, které ohrozí třeba slintavka nebo cena ropy. Ale je tady klasický evropský model, který počítá s velkým http://orl.bloger.cz množstvím malých firem, z nichž některé zanikají, jiné vznikají, ale celkově potřebují dobré vzdělání. Vedou ke vzniku široké střední třídy a vytvářejí stabilnější model společnosti právě proto, že všechno nezanikne hned. To je průběžný neskokový model vývoje společnosti. Objevují se názory, které u nás vylučují ostřejší nepokoje s odkazem, že jsme národ s holubičí povahou a společenské změny, které zcela jistě nastanou, proběhnou podle nich bez násilí. Jsou podle vás možné změny jinou než násilnou cestou? Možná by byl dobrý kombinovaný model. Mně se docela líbí akce ve stylu Occupy Wall Street, to znamená, že lidé vyjdou do ulic, není to násilné, ale je to důrazné varování. V tom okamžiku společnost, která má zpětnou vazbu, a já jen doufám, že naše společnost neztratila zpětnou vazbu mezi vládou a lidmi, si řekne: „Ano, něco se děje a může to být ještě mnohem horší, tak pojďme něco udělat.“ Určitou paralelou je západ za studené války, když kapitalismus sváděl souboj se socialismem. Západ viděl, že výhody socialismu jsou v určitém typu sociálního státu, tak už jen tenhle příklad donutil nejhrubší formy tehdejšího kapitalismu, aby se přetvářely více sociálním způsobem. Já bych vlastně jako každý – až na nějaké anarchisty – dával přednost pozvolné evoluci systému, ale zároveň někdy vidíte, že ti naši politici potřebují doopravdy silný signál, aby vůbec zareagovali, protože jsou zapouzdření v tom svém světě. Takže máme pocit, že ti bohatí ztrácejí zpětnou vazbu k těm chudším. Ale to není jen u nás, ale všude na světě. Kromě výše zmíněného se jako faktor smíření s osudem zmiňuje výrazné zhloupnutí českého národa. To se projevuje jednak hladem po jednoduchých řešeních a také myšlenkou, že moje problémy za mě vyřeší kdosi jiný. S tím pak jde ruku v ruce hledání snadno odlišitelného viníka, jako jsou menšiny, nezaměstnaní nebo bezdomovci. Dá se o čemsi takovém, jako je zhloupnutí národa, v nějaké historické epoše vůbec mluvit? strana 3 ORL číslo 2013-6 Jde o celoevropský proces. Pěkně to popisuje Thilo Sarrazin v knize Německo páchá sebevraždu. On tam uvádí, že když si vzal učebnice za posledních dvacet let, tak zejména u exaktních předmětů, jako jsou matematika, fyzika nebo chemie, se nároky změkčují a změkčují. Učebnice jsou barevnější a mají čím dál víc obrázků, ale chtějí toho mnohem méně. Dá se to ukázat na dříve středoškolské matematice, která je dnes vysokoškolská a podobně. Sarrazin zmiňuje příhodu, kdy na německé škole při nějaké oslavě pronášejí rodiče děkovné proslovy na adresu školy. A najednou vystoupí Číňan, jehož děti tam také studují, a říká, že to takhle dobře není a že se obává o osud Německa. Zdůvodňuje to tím, že když jeho děti studovaly v Šanghaji, tak na ně byly kladeny mnohonásobně vyšší nároky než teď na Němce. Říkal, že chce žít v Německu, ale bojí se zhloupnutí Německa jako takového právě proto, že je čím dál méně nároků. Už my jsme zhýčkaná generace a naše děti ještě mnohem víc. Panují obavy, jestli jsme schopní udržet konkurenceschopnost ve vzdělání vzhledem k Asiatům, kterých je nejen hodně, ale je mezi nimi hodně nadaných a pracovitých lidí. Celkově se dá říci, že konkurenceschopnost Evropy vůči zbytku světa klesá. A to se netýká jenom Česka. Často se mluví o tom, že nadšení z pádu komunistů vystřídala naštvanost a skepse. Lidem vadí obrovské zlodějny, za které nebyl nikdo - a těžko asi někdy bude - potrestán. Politické strany si rozparcelovaly zemi a vysávají peníze vybrané z daní hlavně pro sebe a své spřátelené firmy. Říká se, že svrhnout vládu není řešením, že další strany nejsou o moc lepší. Jak ale donutit vládu, úředníky, hejtmany, primátory a další k zodpovědné práci ve prospěch společnosti, a ne svůj? Řešení jsou dávno známá. Hlavní příčinou korupční situace je financování politických stran. Dlouhé roky tu politické strany tolerovaly nějakou formu rozkrádání. Lidé, kteří do toho vidí, říkají, že dvě třetiny až tři čtvrtiny vytunelovaných peněz míří k řetězci soukromníků a zhruba třetina až čtvrtina jde na financování vo- lebních kampaní. Budou-li jasně dané mantinely vlivu lobbistů, bude-li jasně dáno financování politických stran už třeba jenom tím, že bude strop na volební kampaň ve spojení s transparentností volební kampaně, korupce se výrazně omezí. Další věc, o které roky mluvím a sním, je zákon o státní službě. Musí platit jasná kontinuita na ministerstvech, aby do funkce ředitele odboru daného ministerstva to byly funkce apolitické a odborné. Ministr má mít právo přivést si své náměstky, ale tam někde to končí. Existuje celá řada drobných prozkoušených řešení, některá jsou známa od 19. století, která mohou postupně tento systém doopravdy vylepšovat. Najde se hodně lidí, kteří jsou rozčarováni z vývoje společnosti po roce 1989 a dokonce říkají, že je to teď horší. V parafrázi na události roku 1968, kdy se ozývalo volaní po socialismu s lidskou tváří, lze čekat i sílící volání po kapitalismu s lidskou tváří? Ono je vůbec otázkou, co ten dnešní kapitalismus je vlastně zač. Lidé, kteří studují politické systémy, říkají, že dnešní kapitalismus už vlastně ani moc kapitalistický není. Že jsou to hybridy se socialismem a myslí se tím nikoliv péče o lidi, ale přerozdělování ve prospěch bank a podobně. Myslím si, že pro začátek by úplně stačilo, kdyby platila zákonnost. A pod tím si představuji i takové drobnosti, že lidé i firmy se naučí platit včas faktury. Nemám představu, že by se mělo budovat něco nového, jiného, ona už žádná alternativa ani není. Modely jsou takové: mít právní stát, kde doopravdy věci platí, ale potom – jak zmiňuje zpráva Světového ekonomického fóra o globálních rizicích na rok 2012 – je nutný princip „průběžného dohledu“. To znamená, že jsou si všichni vědomi, že zavedení jakéhokoli opatření může mít nechtěné nebezpečné následky. S tím nic nenaděláte. Ale jde o sledování dopadů, tedy zpětnou vazbu, a zabudování opravného mechanismu. U nás se vydá špatný zákon a až když už to je po pěti letech hodně zjevné, že to nefunguje, tak se napůl opraví. Mezitím lidé ztratí jakoukoli důvěru v zákony. Ale pokud vydáte nějaký zákon či regulaci a máte mechanismus http://orl.bloger.cz monitoringu a mechanismus rychlé opravy, tak můžete v tom systému pokračovat poměrně dál. K tomu ale musíte mít omezenou moc lobbistických skupin a politická strana musí být odříznuta od starosti o své financování. To znamená, aby tu nebyla forma politické korupce, aby se politici starali o dění ve státě. Nikoli o to, jak získat prachy k tomu, aby byli znovu zvolení. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/Filosof-Cilek-Nechci-boure-vulicich-Doufam-ze-se-politiciproberou-vcas-221325 Sametová revoluce: Všechno bylo (trochu) jinak Jan Schneider se zamýšlí nejen nad skutečnou rolí sovětských vojsk v Československu v listopadu 1989. Jak to rozhodně nebylo Zatím byla historie novodobými „popularizátory“ (dříve se jim říkalo „politruci“) zjednodušeně („aby to lidi pochopili“) vykládána v tom smyslu, že jak skončila druhá světová válka, nastala v Československu demokracie. Dnem „Vítězného února“ (25. února 1948) však potáhla naší zem z ničeho nic a jedním vrzem těžká deka totality, která tu nepřetržitě (pri sám baču! je na to zákon!) trvala až do 17. listopadu 1989. Byla tak těžká, že 99 procent národa pod ní úpělo a „muselo“ volit komunisty. Pak ale nějak ti voliči zjistili, že ten hrůzný režim stojí na hliněných nohách. A stal se zázrak. Poprvé od stvoření světa nikdo s nikým nic nepiklil, neintrikoval, nevystrana 4 ORL číslo 2013-6 jednával, nekonspiroval, nedomlouval ani nesmlouval, všichni ustali se svými čachry a čekali, až přijdou do sametu oblečení hrdinové a zazvoní klíči na Václaváku. A hnedle bylo po režimu! Jenže hrdinům práce nekončila, museli nás ještě uchránit od nepřátel vnitřních i vnějších, a co jich bylo! Byli tu dokonce sovětští vojáci. A hodně jich tu bylo, že by nás čepicemi umlátili. Jeden z těch hrdinů-osvoboditelů proto prozíravě ty čepice od Rusů vykoupil, a pak je s mírným ziskem prodával na Karlově mostě a v přilehlých buticích. Tím vtipně odzbrojil sovětskou armádu a ta musela s hanbou táhnout domů. Od té doby je tu zase demokracie. Pak byly vytvořeny všelijaké vyšetřovací komise, aby osvětlily, co se vlastně toho 17. listopadu 1989 událo. Pak vznikl dokonce úřad na vyšetřování onoho předchozího režimu. Pak byl – zřejmě z nejistoty, jak se ty věci budou vyvíjet – uzákoněn pohled na minulost. Pak ještě pro zabezpečení ideologicky správného pohledu na minulost (a na občasné hrátky s kompromitujícími materiály) vznikl dokonce samostatný státní výzkumný ústav. Čtvrt století se dařilo chválit císařovy nové šaty, až – zase to proklaté Rusko! – se začaly v zahraničí, mimo působnost našich politruků, publikovat archivní materiály, které leccos odkrývaly i o naší uzákoněné minulosti. A tak bylo třeba chytit tygra za ocas a konat. roku ale překvapivě na straně reformních sil. I tato informace se objevuje v dokumentech vyšetřovací komise pro objasnění událostí 17. listopadu. Kdysi tajné materiály teď vydává Ústav pro studium totalitních režimů.“ Na obrazovce se dokonce objevila příslušná citace z oněch nyní publikovaných materiálů: „(...) pokud by ze strany Lidových milicí mělo k něčemu dojít, tak sovětská posádka u nás silou proti nim zasáhne (...)“. Poté se na obrazovce objevil Pavel Žáček, protagonista (bývalý ředitel) onoho státního ústavu na výzkum jedině správného pohledu na minulost a autor inkriminované publikace Vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Z Žáčkovy dosavadní činnosti soudě, dalo by se předpokládat, že případný zásah sovětských vojsk na ochranu československých obyvatel popře, odmítne a vysměje se tomu coby spikleneckým teoriím, a svět bude zase takový, jaký býval. Jenže saturninovské „uvedení na pravou míru“ se nekonalo, a šok pokračoval, neboť takto pravil Žáček: „S poměrně dlouhým odstupem můžeme konstatovat, že zapadají do kontextu těch materiálů archívních, které už byly publikovány v Rusku (...)“. Takže toto byl ten zcela pragmatický důvod náhlého prozření Pavla Žáčka. Člověka, který měl dlouhodobě přístup k většině materiálů, které nyní tak pozoruhodně – téměř po čtvrt století! – vyvzlínávají na světlo boží. Velikonoční šoking Na velikonoční pondělí, v hlavní zpravodajské relaci veřejnoprávní televize, uvedl moderátor „nové informace o 17. listopadu 1989“ těmito šokujícími slovy: Proč to tak dlouho trvalo? Nu, předběhneme dobu, a nabídneme jednu „konspiračně“ tradovanou odpověď: „Ono to totiž s tím strašákem komunismu tak krásně fungovalo, když bylo třeba.“ „Pokud by v roce 1989 došlo v Československu k ozbrojeným střetům mezi komunisty a opozicí, byla prý sovětská armáda připravena zasáhnout. Na rozdíl od osmašedesátého Jenomže nyní se v zahraničí objevují materiály, v jejichž světle už nebylo možno ony hloupoučké teze o zvoněních klíči udržet. A protože by se docela trapně ukázaly všechny nedohttp://orl.bloger.cz statky ve „vědecké“ práci ústavu, bylo třeba chytit vítr do plachet. Jak v oněch televizních Událostech pravil člen vyšetřovacích komisí Milan Hulík, „ (...) půl roku, rok předtím, z jiných materiálů, se ví, že Sověti měli zájem na změnách tady (...) nějaký vliv na převrat u nás měli (...)“. Prostě jedna etapa skončila a bylo třeba přehodit výhybku. Jistě se ozvou hlasy, že historici dělají, co mohou, a že určité závěry vyžadují určitý čas. Obecně je to pravda, ale neplatí to v tomto případě. Naprostá většina skutečností týkajících se Československa, které teď zmiňují v Rusku, byla vypovězena přímými účastníky ve slyšeních před oněmi komisemi, úřady a ústavy. Je dohledatelné, že byly řečeny v podstatě již bezprostředně po onom „sametovém“ listopadu. Proč už dávno nebyly zveřejněny? Zřejmě proto, že bylo třeba prodloužit ono „bilakovsko-husákovské“ ticho a z něho vytvořený černobílý obraz světa o zlém Východě a dobrém Západě. To aby se podařilo počátkem devadesátých let bez zbytečného přemýšlení prudce překlopit společnost zleva doprava. Dobový kontext změn Jak to vidí bývalý aktivní účastník oněch stydlivě odkrývaných dějů, bývalý příslušník zpravodajské služby a diplomat Miroslav Polreich? Sovětská okupace Československa v srpnu 1968 nebyla vedena geostrategicky, byť měla samozřejmě důsledky i v tomto směru. Byla motivována ideologicky, k likvidaci něčeho, co bujelo nejen v Československu, ale co rezonovalo po celém světě. Množily se totiž pokusy o nové vidění problémů světa, když se obě strany studené války ocitly v těžké ideové krizi. Mnozí sovětští diplomaté a zpravodajci tehdy v osmašedesátém soukromě vyjadřovali společenskému pohybu v Československu nejen postrana 5 ORL číslo 2013-6 chopení, ale i podporu. Smutnou podporu, protože si uvědomovali, že doba pro takové změny ještě nebyla příhodná a že to prostě nemůže dopadnout dobře. Měli pravdu. Invaze v srpnu 1968 zabránila mnohému přemýšlení nad „třetí cestou“, a vrhla společnost hodně doleva. Měli pravdu i v tom, že příhodný čas nastal později. V polovině osmdesátých let se něco podobného začalo odehrávat v Sovětském svazu. Rázy z tohoto pozoruhodného vývoje se začaly přenášet z mocenského centra na střední Evropu, kde způsobily či přispěly k vytvoření vhodných podmínek pro změny režimů. A opět – aby se zabránilo zbytečnému přemýšlení nad variantními (tentokrát možná již „čtvrtými“ a dalšími) cestami, byla společnost onou „sametově revoluční změnou“ rychle vržena, tentokrát hodně doprava. Dobře utajená milovická jednání Důležité pro osvětlení pozadí oněch listopadových událostí je pak to, že kontakty mezi reformně uvažujícími lidmi v Československu a v Sovětském svazu nikdy zcela neustaly, byť byly udržovány velmi zřídka a s maximální obezřetností. Je však také pravdou, že v druhé půli osmdesátých let byli takzvaní „eurokomunisté“ v Československu precizně informováni o dění v Sovětském svazu někdy ještě dříve než politbyro KSČ. Tyto kontakty byly vázány (nikoliv přímo prováděny) na dvě osoby. Jiřího Hájka zde a Zdeňka Mlynáře v emigraci. O kontaktech se (zřejmě zpravodajskými) složkami sovětské armády v Milovicích píše zcela jasně Miroslav Polreich (Utajená zákulisí, 2009). Bylo při nich domluveno, že sovětská reprezentace (perestrojkového Gorbačovova režimu) dá československé reprezentaci (Jakešovu konzervativnímu režimu) zcela jasně najevo, že by v případě zásahu československých ozbrojených sil sovětská vojska chránila československé obyvatele. 1989, 2012) pak cituje zmínky Milouše Jakeše o dopise sovětské vlády z 20. listopadu 1989, v němž právě toto stanovisko zaznělo. Ezechiel a jeho tajemná kniha Veřejná pochvala Žáčkovi A nyní – jak říkají Francouzi, s hořčicí po večeři – najednou ÚSTR publikuje údajně plné znění protokolů vyšetřovací komise pro objasnění oněch listopadových událostí. Co tomu bránilo? Šetřili si badatelé tento materiál, aby „nevystříleli všechen prach“, aby jim ony státem placené „výzkumné“ posty co nejdéle vydržely? Každopádně je třeba Pavlu Žáčkovi vyslovit pochvalu, jakkoliv limitovanou, že svým jménem zaštítil objevení se střípku pravdy pronikající doposud neprodyšným ideologickým sametem. Konečně. S klidem pak můžeme přejít závěr, jejž televizní moderátor uvedl takto: „Ihned po roce 1989 se objevila spousta konspiračních a spikleneckých teorií o sametové revoluci. Tato kniha má na ně odpovědět.“ Na to pravil Žáček: „Ta bohatá dokumentace té komise a ty protokoly nasvědčují, že žádné spiknutí nebylo.“ Ezechiel, psáno též Ezekiel. Jeden z nejsilnějších symbolů setkání lidí a možných mimozemšťanů. Tedy alespoň pro teoretiky podporující starověkou astronautiku (archeoastronautii), čili kontakt lidí a cizích bytostí během starověku. A že jde o opravdu silný symbol, dokládá i ten fakt, že se nachází přímo v Bibli! Kacířské řeči? Vůbec ne. Samozřejmě se ale různí výklady jeho příběhu. Zatímco právě teoretikové archeoastronautie (včele s Erichem von Dänikenem) tvrdí, že popisuje jeho setkání s mimozemšťany, skeptici jim oponují, že jde o pouhou představu (!) setkání s Bohem. Kdo má tedy pravdu? Pojďme se na Ezechiela podrobněji podívat. Panenko skákavá! Takže historik Žáček vyvozuje, že když v dokumentech není zmínky o spiknutí, žádné spiknutí nebylo. Teď už poznáváme bezpochyby, že to je onen starý Žáček, že za něj nebyl nastrčen nějaký dvojník, jak by se snad mohlo zdát po Žáčkově potvrzení skutečné role sovětských vojsk v Československu v roce 1989. O to zajímavější však bylo toto Žáčkovo přitakání. Ezechiel (jeho jméno znamená „Bůh posiluje“) byl židovský kněz a prorok, který se podle všeho narodil okolo roku 623 př. n. l. a zanechal nám velmi podivnou zprávu, či chcete-li, příběh. A podle všeho zprávu (údajně ji ale nesepsal sám) o kontaktu s bohy Vladimír Čermák (Operace listopad http://orl.bloger.cz strana 6 ORL číslo 2013-6 humanoidních rysů (člověk se tedy podobá bohům, respektive bohové se podobají lidem – pozn.). Zhruba kolem roku 597 př. n. l. byl Ezechiel s tisíci dalšími židy na rozkaz krále Nebukadnesara II. deportován do Babylonu. Právě v jeho okolí se měl poprvé setkat s podivnými bytostmi, „nebeskými návštěvníky“. Vše je pak zapsáno v Knize Ezechielově, jež je součástí Starého zákona, a tudíž je známá všem (a nelze ji jen tak označit za výmysl, jak to bývá v jiných případech). Zajímavostí ale je, že nedošlo jen k jednomu setkání, ale podle všeho hned ke čtyřem! První je datováno do roku 593, dvakrát v roce 592 a naposledy v roce 572 př. n. l. U všech figuroval Ezechiel. Setkat se přitom vždy měl s jakýmsi objektem, který přilétl z nebe. Nebeští návštěvníci pak udělili Ezechielovi rady a příkazy. Jenže jak si tento objekt a setkání s jeho „posádkou“ vysvětlit? Erich von Däniken nabízí tři výklady, jež připadají v úvahu: 1) nevědecký, náboženský výklad – věc víry; 2) názor, že popisované děje mají psychologické příčiny, jsou tedy do jisté míry výplodem fantazie; 3) realistický výklad událostí, přičemž je třeba brát v úvahu psychologické a náboženské komponenty dotčeného. Záhadný je také skon Ezechiela. Neví se totiž jistě, kde se nalézá jeho hrob. Údajně by to mělo být v Al Kiflu jižně od Babylonu. Že vám to pořád přijde jen jako plácání do vody bez nějakých konkrétních důkazů? V tom případě přinesu ty největší. Ezechielův popis! A že jde o něco výjimečného, dokládá i ten fakt, že Ezechiel jako vůbec první používá osobní styl psaní „já jsem viděl, já jsem slyšel“, atd.: uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu. (1,5) Uprostřed něho bylo cosi velmi podobného čtyřem bytostem, které se svým vzhledem skutečně podobaly člověku. (1,6) Každá z nich měla čtyři tváře a každá čtyři křídla. (1,7) Nohy měly rovné, ale chodidla byla jako chodidla býčka, jiskřila jako vyleštěný bronz…“ Co z předchozích Ezechielových vět můžeme vydedukovat? Nejprve se zkusme zaměřit na ono místo setkání, průplav Kebar. Dnes samozřejmě takovýto průplav neznáme, ale kdysi skutečně existoval. Historicky se totiž „průplav Kebar“ podařilo identifikovat s kanálem Kabaru u Nippuru nedaleko Babylonu. To znamená, že se jedná o reálné místo, ne smyšlené! Jdeme tedy dále. Ezechiel opakovaně nazývá (nejspíše) velitele lodi mužem nebo člověkem. Jak uvádí von Däniken, muselo být Ezechielovi jasné, že nestojí před bohem. Ve svém komentáři k Ezechielovi poukazuje rabín dr. Solomon Fisch na to, že Ezechiel pro svůj popis používá slovo „Adam“, což znamená „člověk“. A že se nejspíše jedná o skutečnost, to prý dokládá ono co nejpřesnější datování, o které se Ezechiel pokusil. Proč by totiž něco takového dělal, kdyby si vše jen vymýšlel? Navíc se snažil co nejpřesněji popsat to, co viděl, samozřejmě dle tehdejších znalostí a zvyklostí. Šlo by i v tomto případě jen o pouhé fantazírování? Odpověď možná nabízí další detailní popisy toho, co Ezechiel vidí: (1,15) Když jsem na ty bytosti hleděl, hle, na zemi u těch bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole. (1,1) Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne toho měsíce, když jsem byl mezi přesídlenci u průplavu Kebaru, otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha. (1,16) Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chryzolit a všechna čtyři se sobě podobala; jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jakoby bylo kolo uvnitř kola. (1,2) Pátého dne toho měsíce, byl to pátý rok přestěhování krále Jójakína. (1,17) Když jela, mohla jet všemi směry, ale při jízdě se nedalo zatáčet. (1,3) Událo se slovo Hospodinovo ke knězi Ezechielovi, synu Buzího, v kaldejské zemi u průplavu Kebaru. Tam na něm spočinula Hospodinova ruka. (1,18) Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň; ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí. (1,4) Viděl jsem, jak se přihnal bouřlivý vítr od severu, veliké mračno a šlehající oheň; okolo něho byla zář a (1,19) Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola…“ http://orl.bloger.cz Proč pořád zmiňuje slovo „kolo“? Vysvětlení je poměrně jednoduché. V té době je totiž kolo jako jedna z mála technických vymožeností už všeobecně známé. Zároveň to ale ukazuje na fakt, že tam kola skutečně viděl. A co jejich materiál? Uvedl jsem chryzolit. V různých vydáních a překladech Bible je tento materiál vždy (!) přirovnáván k blyštivému taršíši, tyrkysu, topasu či již zmíněnému chryzolitu. Zajímavostí je, že všechny tyto minerály mají zelené, lehce modravé zabarvení. Náhoda? Příběh ovšem pokračuje: (1,22) Nad hlavami bytostí bylo cosi podobného klenbě jako třpyt oslňujícího křišťálu rozpjatého nahoře nad jejich hlavami. (1,23) Pod tou klenbou pak byla jejich křídla vztažena jedno k druhému; každá bytost měla dvě křídla, jimiž přikrývala své tělo. (1,24) I slyšel jsem zvuk jejich křídel jako zvuk mnohých vod, jako hlas Všemocného, když se pohybovaly; bylo to jako hřmění, jako zvuk válečného tábora; když stály, svěsily křídla. (1,25) Zvuk se šířil svrchu nad klenbou, kterou měly nad hlavou; když stály, svěsily křídla. (1,26) A nahoře nad klenbou, kterou měly nad hlavou, bylo cosi, co vypadalo jako safírový kámen podobný trůnu, a na té podobě trůnu, nahoře na něm, bylo cosi, co vypadalo jako člověk. (1,27) I viděl jsem, jako kdyby se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň šířící záři dokola. (1,28) Vypadalo to jako duha, která bývá na obloze za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího…“ Šlo tak i v tomto případě snad o jakousi vizi? Vždyť přece vnímal i akustické a další vjemy! Ezechiel totiž cítí vítr, slyší hřmění a další zvuky. Ano, možná některé vize mohou být i akustické, ale co to cítění větru? Takové věci známy z vizí nejsou! A zažít strana 7 ORL číslo 2013-6 je podle všeho nelze ani během obzvláště silných snů (tzv. „živých snů“). Přesto se často tvrdí, že Ezechiel měl jen vize, nic víc. Jenže to je opravdu velmi nepravděpodobné. Ezechiel musel dané věci vidět i cítit, aby je tak dokonale popsal! A že jde dodnes o kontroverzní „nejasnost“, hovoří i následující fakt – podle Slovníku teologie a církve vydaného ve Freiburgu byla „pozdějším židům četba úvodní a závěrečné kapitoly Knihy Ezechiel zakázána pro její nejasnost“. Patrně totiž ani rabíni nedokázali pochopit její smysl. A to už je co říct! Někteří teologové proto vnímají Ezechielovo líčení jako zčásti reálné, a zčásti obrazné (tedy jakýsi kompromis). Švýcarský teolog profesor Othmar Keel ho chápe jako ideogramy, dr. Alfred Guillaume jako líčení přírodních událostí, teolog dr. Walter Beyerlin v něm zase vidí náznaky jakéhosi kultu Izraelitů. Dr. Fritz Dummermuth to ale vidí jinak. Podle něj je nutné se na text dívat ze zcela nového úhlu pohledu. Z pohledu preastronautiky (archeoastronautie). Z tohoto pohledu je totiž Ezechielova zpráva popisem přistávacího modelu kosmické lodi „bohůastronautů“. Ezechiel ale ve svém příběhu pokračuje dále: (8,1) Šestého roku v šestém měsíci, pátého dne toho měsíce, jsem seděl ve svém domě a přede mnou seděli Judští starší. Tam na mne dolehla ruka Panovníka Hospodina. (8,2) Měl jsem vidění. Hle, cosi vzhledem podobného ohni. Od beder dolů to vypadalo jako oheň a od beder nahoru to vypadalo jako záře, jako třpyt oslnivého vzácného kovu. (8,3) Vztáhl cosi, co se podobalo ruce, uchopil mě za kštici na hlavě a duch mě vynesl mezi zemi a nebe; v Božích viděních mě přivedl do Jeruzaléma ke vchodu vnitřní brány, která je obrácena na sever, v níž je modla žárlivosti, která vyvolává žárlivost Hospodinovu. (8,4) A hle, byla tam sláva Boha Izraele. Vypadala jako tehdy, když jsem ji viděl na pláni…“ Ezechiel tedy popisuje druhé, další setkání s „Hospodinem“. Dokonce jej popisuje jako toho stejného co posledně. A pokud budeme považovat onu „slávu Boha Izraele“ (či někdy také překládáno jako „sláva Boží“) za stroj, viděl stejný stroj jako prvně. Nehledě na to, že celý popis působí jako jakási halucinace, či snad dokonce únos nebo levitace (že by narážka na dnes známé „únosy do UFO“?). Zatímco s halucinací, a eventuálně i s levitací, nemá církev a skeptici až takový problém, s možností, že by snad mohlo jít o stroj, už problémy mají. A vědci (historikové) také. Vždyť v tehdejší době přece žádné stroje znát nemohly! A už vůbec ne takové, aby snad uměly přilétat z nebes! Dlouho proto byla tato možnost zcela zavrhována. Vše se změnilo až tehdy, kdy inženýr NASA Josef F. Blumrich tuto „mezeru“ zaplnil. A to technicky a matematicky fundovanými doklady! Ve své knize Tu se otevřelo nebe systematicky a s vědeckou precizností zkoumá prorokovu zprávu. Zjišťuje přitom, že ona kola otáčející se všemi směry lze zkonstruovat! Je to možné proto, že do kola jsou zabudovány segmenty otáčející se kolem sebe. Blumrichovo řešení pak dokonce bylo v USA roku 1974 patentováno a NASA je používá! Záhadná „kola uvnitř kol“ tedy lze také logicky a reálně vysvětlit. Z popisu noh (cherubové dle Ezechiela) tohoto „dopravního prostředku“, jeho žhnoucí spodní strany a křišťálové vrchní strany, zkonstruoval Blumrich model starověkého přistávacího modulu na reaktivní pohon. Celková hmotnost stroje pak byla stanovena na 100 000 kg, a průměr měla mít 18 metrů. Zajímavé je, že podoba Blumrichova modelu by při určitém odmyšlení si (můžete to také chápat jako další výhttp://orl.bloger.cz voj této kosmické lodi, ne jen jako smazání detailů) pár detailů vypadala prakticky jako popisy „dnešních“ UFO! Je zde nějaká souvislost, nebo ne? To se prokázat nepodařilo (žádné oficiální UFO totiž neznáme). Blumrich ale nebyl sám, kdo se pokoušel vytvořit podobu onoho podivného stroje. Podobnou kosmickou loď vyvinul v roce 1962 také rakouský paleontolog a geolog dr. Herbert Schaffer. I u jeho modelu najdeme vrtulníkové rotory, ústřední pohon a na horní straně stroje velitelskou kabinu. Ezechiel ovšem neviděl jen stroj „boha“. Byl také svědkem nejasných aktivit tohoto „nebešťana“, které zcela nechápal: (9,1) I zavolal na mne mocným hlasem: ,Blíží se ti, kteří budou trestat toto město; každý se svou zkázonosnou zbraní v ruce.‘“ Blumrich ale třeba s tímto překladem nesouhlasí. Podle něj je konstatování „blíží se ti, kteří budou trestat“ špatné, a má se nahrazovat rozkazem „…pojď“. A „zkázonosná zbraň“ zase mohla být technickým předmětem jiného významu, jenže Ezechiel díky své neznalosti nebyl schopen tento předmět jinak popsat. Má Blumrich pravdu? Nebo je původní překlad správný? Ezechielův příběh každopádně pokračuje dále: (9,2) A hle, šest mužů přichází cestou od horní brány, obrácené k severu, každý se svou ničivou zbraní v ruce. Jeden z nich je oděn lněným šatem a má na bedrech písařský kalamář. Když přišli, postavili se u bronzového oltáře. (9,3) Tu se přenesla sláva Boha Izraele z cheruba, na němž spočívala, k prahu domu. Hospodin zavolal muže oděného lněným šatem, který měl na bedrech písařský kalamář. (9,4) …a poručil mu: „Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají.“ (9,5) A slyšel jsem, jak ostatním poručil: „Procházejte městem za ním a bijte bez lítosti a bez soucitu…“ (9,11) A hle, muž oděný lněným šatem, s kalamářem na bedrech, podal zprávu: „Provedl jsem, co jsi mi přikázal.“ strana 8 ORL číslo 2013-6 Celý tento popis tak vypadá jako jakási trestná výprava. Blumrich ale tvrdí, že se spíše jednalo o jakousi technickou akci, a ne výpravu. Navíc v jeho prospěch hovoří ten fakt, že takováto „trestná výprava“ není ani doložena historicky, a dokonce ani v legendách. Minimálně v tomto případě má tedy Blumrich pravdu. Onen psací kalamář by tak mohl být technickým (mimozemským) zařízení, jež se nejspíše podobalo psacímu náčiní Ezechielovy epochy. A Ezechiel opravdu popisuje velmi zvláštně: (2,8 a následující) „… Rozevři ústa a sněz, co ti dávám!“ Tu jsem viděl, že je ke mně vztažena ruka, a hle, v ní knižní svitek. Otevřel jsem tedy ústa a on mi dal ten svitek sníst… Tady asi mnoho lidí ihned pochopí, že toto Ezechiel opravdu nemyslel a nepsal doslovně. Určitě nebyl „donucen“ strojem k tomu, aby snědl jakýsi svitek! Přesto se nabízí hned několik možností, jak to vlastně Ezechiel ve skutečnosti myslel. Jednou je to, že převzal cosi (buďto svitek, či něco tomu podobného) z jakési přihrádky, druhá zase hovoří o tom, že byl Ezechielovi podán lék (svitek), a tím by se dalo vysvětlit i ono Ezechielovo otevření úst a pozření „svitku“. Je to skutečně tak? Erich von Däniken pak dokonce spekuluje, že mohlo jít o jakýsi lék, který mu byl podán v souvislosti s navazujícím letem, možná kosmickým. Možná jste si ale všimli, že Ezechiel opět hovoří o jakési „ruce“. Je nutno říci, že tento obrat používá vždy (!) při setkáních s oním „božským objektem“. A to ve všech čtyřech případech: 1. setkání: (1,3) „Tam na něm spočinula Hospodinova ruka…“ 2. setkání: (3,22) „I spočinula tam na mně Hospodinova ruka…“ 3. setkání: (8,1) „Tam na mne dolehla ruka Panovníka Hospodina…“ 4. setkání: (40,1) „…spočinula na mně ruka Hospodinova…“ já jsem šel v duchu roztrpčen a rozhořčen, ale Hospodinova ruka na mně pevně spočívala…“ Podle Dänikena zde Ezechiel dokonce popisuje pocit „gravitace“. To je ovšem těžké posoudit. Jisté jsou další konkrétní údaje, které uvádí Ezechiel. Konkrétně pak o městě a kraji, kam dolétl. Zajímavostí na tom ale je, že se nejedná (!) o Jeruzalém a Izrael, které samozřejmě znal: (40,1-4) Desátého dne toho měsíce na začátku roku, dvacátého pátého roku našeho přesídlení a čtrnáctého roku po dobytí města, právě toho dne spočinula na mně ruka Hospodinova, a uvedl mě tam. Uvedl mě ve vidění Božím do izraelské země a postavil mě na velmi vysokou horu (vesmírná loď? – pozn. autora), na které bylo z jižní strany zbudováno cosi jako město. Uvedl mě tam, a hle, byl tam muž, který vypadal, jakoby byl z bronzu. Stál v bráně, v ruce měl lněnou šňůru a prut k měření. ,Lidský synu,‘ oslovil mě ten muž, ,pozorně se dívej a napjatě poslouchej a vezmi si k srdci všechno, co ti ukážu; kvůli tomu, co ti bude ukázáno, byl jsi sem přiveden. Oznam domu izraelskému všechno, co uvidíš.‘ A aby toho nebylo málo, podle popisu Ezechiela možná byla na této „kosmické lodi“ provedena nějaká oprava! Podle popisu by se dokonce mohlo (snad) jednat o nějaký radioaktivní díl: (10,1) „Tu jsem uviděl, hle, na klenbě nad hlavou cherubů bylo cosi jako safírový kámen; ukázalo se nad nimi cosi, co se vzhledem velmi podobalo trůnu. (10,2) I řekl Hospodin muži oděnému lněným šatem: ,Vstup do soukolí pod cherubem, naber si plné hrsti žhavého uhlí z místa mezi cheruby a rozhoď jej po městě!‘ I vstoupil tam před mýma očima. (10,3) Cherubové stáli po pravé straně domu, když ten muž vstupoval, a vnitřní nádvoří naplňoval oblak. Jen při prvním setkání Ezechiel ale reaguje vzrušeně a šokovaně. Při zpátečním letu pak přiznává: (10,4) Hospodinova sláva se vznesla od cheruba k prahu domu, takže dům byl naplněn oblakem a nádvoří bylo plné jasu Hospodinovy slávy… (3,14) „… Duch mě zvedl a odnesl a (10,6) I přikázal muži oděnému lněhttp://orl.bloger.cz ným šatem: „Naber oheň ze soukolí, z místa mezi cheruby.“ On vstoupil a stanul u kola. (10,7) Tu jeden z cherubů vztáhl ruku z místa mezi cheruby k ohni, který byl mezi cheruby, nabral z něho a dal do hrsti muži oděnému lněným šatem. Ten to vzal a vyšel… (10,18) I vyšla Hospodinova sláva od prahu domu a stanula nad cheruby. (10,19) Cherubové zvedli křídla a vznesli se před mýma očima ze země. Spolu s nimi se hnula i kola. Sláva stanula u vchodu východní brány Hospodinova domu; sláva Boha Izraele byla nahoře nad nimi. Může tento text odkazovat na to, že ještě dnes snad v nějakém chrámu najdeme stopy po radioaktivitě právě od této „kosmické lodi“? Jenže kde takový chrám, jak jej popisuje Ezechiel, je? Německý amatérský badatel Karl Maier tvrdí, že takovýto Ezechielův židovský chrám by se mohl nalézat v blízkosti Šrinagaru v Kašmíru. Usuzuje tak dle prorokova popisu, kdy se hovoří o čtvercovém areálu s několika nádvořími. Problém ale je, že chrám měl být postaven až v 8. století našeho letopočtu. A určité rozpaky budí také ten fakt, že by poté museli židé být i v Indii. Vypadá to opravdu zvláštně, ale u Kašmířanů lze prý ještě dnes najít stopy židovského původu. Celá věc ale vypadá poněkud nejistě. Přesto Däniken a archeolog profesor R. K. Kaul Bhatt radioaktivní stopy. A to v linii hlavní brány, zcela podle prorokova popisu. Právě tam totiž mělo být registrováno intenzivní záření. Podobných úspěchů bylo ale dosaženo také na jiném místě v Kašmíru, ve zříceninách Parahaspuru. Tam se zdá, že zdroj záření je uzavřen v kamenných kvádrech! Podaří se snad při dalším bádání zjistit jeho příčinu? Přesnou rekonstrukci chrámu dle Ezechielova popisu provedl německý inženýr Hans Herbert Beier. K jeho překvapení, což se však dozvěděl až později (!), se rekonstrukce lodi J. F. Blumricha hodila do areálu ve tvaru stadionu. Popisuje tedy Ezechiel skutečné setkání s bohem nebo snad dokonce s mimozemšťany, či jejich nějakým strana 9 ORL číslo 2013-6 strojem? Kdo ví. Není ovšem sám! Už jsem zde zveřejnil článek o Henochovi (zde). I ten se totiž podle všeho setkal se „strojem z nebes“. Jenže zatímco Ezechiel v současné Bibli zůstal, Henoch byl z Knihy knih (Bible) vyřazen. A možná právě kvůli jeho kontroverznosti. Ostatně posuďte sami: „Viděl jsem plápolající oheň, který nepřetržitě hořel sem a tam a jeho pravidelný běh neustával ve dne ani v noci. Ptal jsem se: ,Co je to za věc?‘ Reguel, jeden ze svatých andělů, mi odpověděl: ,Tento rotující oheň, který jsi viděl směrem na západ, je ohněm, jenž zásobuje všechna nebeská světla.‘“ Viděl tak Henoch samotné Slunce přímo ve vesmíru? Nejspíše ano, protože podle jeho popisu se také proletěl mezi planetami ve „vznášejícím se chrámu“. Jiný příběh z Bible dokonce hovoří o konkrétním místě přistání! Nalézt lze v 19. kapitole starozákonní knihy Exodus a popisuje sestup samotného Všemohoucího (Boha): „Hora pak Sinai všecka se kouřila, proto že sstoupil na ni Hospodin v ohni, a vystupoval dým její jako dým z vápenice, a třásla se všecka hora velmi hrubě.“ Jak tedy chápat všechny tyto příběhy? Je zde ale ještě jedna velmi záhadná věc okolo Ezechiela. Upozorňuje na ni David H. Childress: (26,19) Toto praví Panovník Hospodin: „Učiním z tebe město ležící v troskách stejně jako města dávno neobydlená, přivedu na tebe propastnou tůň, přikryje tě obrovské vodstvo.“ Co nám to Ezechiel zmiňuje? Vždyť to vypadá jako jakási výhrůžka od Boha směrem k lidstvu, podle všeho k jakémusi konkrétnímu městu. Ale jakému? A proč jej vůbec hodlá zničit? A to dokonce způsobem takovým, že jej „přikryje“ (tedy ne jen zaplaví a voda pak odteče) masa vody? Příběhů o potopených městech je poměrně mnoho, a jsou známy z celého světa, ovšem takových měst, které má „ztrestat“ samotný Bůh evidentním potopením města, už tak mnoho (asi) není. Samozřejmě zde mohou někteří spatřovat jakýsi odkaz na biblickou potopu. Pak by ale byla na místě otázka, proč byla zaplavena velká část země kvůli jednomu městu. Má tedy toto podivné potopení města souvislost s biblickou potopou? Anebo je zde možná ještě jiná, mnohem záhadnější možnost? Mohl se Ezechiel tímto odkazem zmínit o bájné Atlantidě? Tuto variantu nabízí například americký badatel (narozen ale ve Francii) David Hatcher Childress ve své knize Atlantida – po stopách zmizelých měst v Evropě a Středomoří (2010). Někteří, například řecký seismolog profesor Angelos Galanopulos či americký oceánograf James W. Mavor Jr., jdou ještě dál a spojují Atlantidu a její potopení s výbuchem sopky (podle odhadů zhruba okolo 1630 př. n. l.) na dnešních řeckých ostrovech Santorini (starořecky Théra), a tím i odkazem na její zničení a potopení, jelikož část tehdejšího ostrova se „propadla“ pod vodu. Zmiňuje tedy Ezechiel výbuch a následné částečné potopení ostrova Théra? A nacházela se právě na něm Atlantida? Někteří badatelé přikyvují, jiní zase tvrdí, že v době výbuchu zdejší sopky byla Atlantida již dávno potopená, jelikož se tak tomu mělo odehrát zhruba okolo 9000 př. n. l. Nechci nyní ale moc rozebírat téma Atlantidy, proto mi snad prominete, že dále v rozboru nebudu pokračovat. Chci se totiž vrátit k původnímu tématu o Ezechielovi. Proto na závěr shrnující otázka: Zmínil se Ezechiel o zničení (potopení) Atlantidy, nebo nějakého jiného města? A aby záhad nebylo málo, věděl snad Ezechiel o tomto zkázonosném potopení ještě dříve, než se tak tomu skutečně stalo? Pak by asi nejednoho z vás zajímalo, kde k takovéto informaci vůbec přišel. Byl snad prorokem? Někteří záhadologové tvrdí, že možná dokonce nebyl jediným, kdo psal „předem“ o „zániku“ jakéhosi města. Zmiňuje se totiž například také prorok Sofoniáš (prorokoval zničení Jeruzaléma), Jeremjáš, a zmínky se údajně nachází také ve http://orl.bloger.cz starozákonních biblických knihách Genesis a Exodus, či tzv. Královských knihách (ty měl údajně sepsat právě Jeremjáš). Zdrojů tedy poměrně mnoho, otázkou je, zda jen „neopisovali“ z jednoho zdroje. Přesto to vypadá, že se kdysi dávno potopilo jakési významné město (osvětlení mé myšlenky – „významné“ z toho důvodu, že se o něm vůbec zmiňují). Problém je, že nevíme kdy, kde a ani jaké. Vše tak zůstává jen v legendách a bájích. Stejně jako Atlantida. Přesto se pořád musím ptát, zda Ezechiel skutečně nehovoří o Atlantidě. A v souvislosti s ní mě rovněž napadá, zda Ezechiel mohl být v přímém kontaktu s touto bájnou říší. Co myslíte, mohl? A pocházejí jeho neskutečné vědomosti právě odsud? Toto myslím tak, že Atlantida oplývala vědomostmi nepocházejícími z tohoto světa, a Ezechiel se k takovýmto vědomostem dostal. Vždyť prorokoval zničení města Týr zhruba o 300 let dříve, než se tak tomu skutečně stalo. Měl jen „dar“ proroka, nebo jakési vědomosti? A co si o Ezechielovi myslíte vy? *** Použité zdroje: vlastní myšlenky, DAVID H. CHILDRESS – Atlantida: Po stopách zmizelých měst v Evropě a Středomoří, ULRICH DOPATKA – Velká encyklopedie Ericha von Dänikena, LUCY DONCASTER a ANDREW HOLLAND – Největší záhady světa, časopis Enigma, wikipedia.org, zahadolog.webnode.cz, maerchenquelle.ch, allmystery.de, thelivingmoon.com http://petrczernek.wordpress.com/20 13/02/22/ezechiel-a-jeho-tajemnakniha/ strana 10 ORL číslo 2013-6 Svobodu pro Smetanu! Jan Čulík Po vynikajícím filmu Spřízněni přímou volbou, o panoptikální reklamě a drsné manipulaci českého občanstva během nedávné prezidentské kampaně, o zhoubné síle "reklamokracie" v dnešní České republice se nezapomeňte podívat na další výborný film této filmařské dvojice, snímek Svobodu pro Smetanu!, který se bude vysílat tuto neděli 14. dubna večer na ČT 2. Je to opět časosběrný dokument, který nestranně zaznamenává skoro celou historii bývalého olomouckého řidiče autobusu Romana Smetany, který pokreslil před volbami na jaře 2010 předvolební plakáty ODS, vylepené na jeho autobuse, tykadly, která fixem přikreslil na hlavy politiků, především velmi kontroverzního Ivana Langera. V šokujícím střetu zájmu Romana Smetanu bezostyšně odsoudila jeho manželka, soudkyně Langerová! Úroveň české justice a samotné paní Langerové je tak otřesně nízká, že jí vůbec nenapadlo, že se děsným způsobem octla ve střetu zájmů. Zdiskreditovala tak nadobro českou justici a není divu, že Roman Smetana od té doby její procedury, připomínající tupého úředního šimla, začal bojkotovat. Jeho zásluhou a především v důsledku jeho odvahy byl tematizován a medializován otřesný stav české justice a zejména neuvěřitelně politováníhodný stav českých politických i intelektuálních elit. Nikdo se totiž z pražských intelektuálů či spisovatelů či herců nepostavil na obranu proti této do nebe volající nespravedlnosti. Hovořil jsem v těchto dnech s kýmsi v Parlamentu ČR, a ten se vyjádřil, že podle jeho zkušenosti jsou činitelé současné vlády ještě tvrději ideologicky zabednění než byli představitelé někdejšího komunistického režimu kolem Miloše Jakeše. Byl jsem také informován, na základě osobního svědectví tohoto politika, s nímž jsem hovořil, že Petr Nečas je zbabělec. Ve filmu to tak skutečně vypadá. Vrcholem dokumentárního snímku je samozřejmě setkání Romana Smetany s Petrem Nečasem v ústředí ODS těsně po té, co loni na podzim ODS drsně prohrála regionální volby. Mimo jiné tímto Smetanovým proniknutím přímo do centra ODS ve chvíli jejího nevětšího volebního ponížení prokázala ODS i naprostou nekompetenci - přestože se předtím bezpečnostní složky zjevně snažily Romanu Smetanovi zabránit, aby se dostal do přímého styku s Petrem Nečasem, podařilo se to, přímo před zraky televizních kamer, a Nečas, s odpuštěním, reagoval velmi trapně. Pozoruhodně ideologicky zdiskreditovanou argumentací od politiků ODS proti Romanu Smetanovi bylo, že Smetana údajně "poškodil" namalováním tykadel "cizí majetek". Samozřejmě, že každý slušný soud v civilizované zemi by takovou argumentaci vyhodil - aspekt veřejného zájmu drtivou měrou převážil v tomto případě jakékoliv ódéesácké kňučení o majetku. Šokující ve filmu jsou především právě odpovědi Petra Nečase - ten v rozhovoru se Smetanou přiznává, že by on sám ho za tykadla k soudu nepohnal. Ne proto, že to bylo nemorální a nespravedlivé, ale proto, že to pro ODS bylo nevýhodné - mediální skandál, který tak vznikl, se Nečasovi a ODS nevyplatil. Skutečně otřesný způsob vyjadřování. Jiným pozoruhodným případem jsou vytáčky a demagogie Ivana Langera, který tvůrcům věnoval "patnáct minut svého života" i tehdejšího ódéehttp://orl.bloger.cz sáckého ministra spravedlnosti Pavla Blažka - argumentace těchto lidí je otřesná. Politováníhodnou roli však v tomto dalším příkladu českého tragikomediálního panoptika hraje i veřejnost. Ta samozřejmě s Romanem Smetanou sympatizuje, ale jen odsud až posud. Veřejnost je zbabělá. Někteří účastníci loňské dubnové odborové demonstrace deklarují, že Smetanu od policie osvobodí, nebo že se nechají za něho také zavřít. Neudělají však nakonec nic. Pozoruhodné je, že policisté, zřejmě v zájmu zachování svého zaměstnání, se podílejí na frašce zatýkání a věznění Romana Smetany, přestože si musejí být vědomi, že se tím český stát i policie hrubě diskredituje. Během dlouhé historie pronásledování Romana Smetany se vyskytly i názory, že je to prý kýmsi - možná opozicí? - nastrčený provokatér. Dokonce jsem zaslechl i názor, že celou jeho osobnost i případ "vytvořili" právě Klusák a Remunda. Zřejmě z tohoto důvodu byla do poslední verze tohoto dokumentárního filmu (která je zaostřenější a pádnější, než byla předchozí verze z loňského podzimu) začleněna i stručná sekvence, kde Roman Smetana vyjadřuje nechuť, že ho Klusák a Remunda neustále natáčejí, a vyjadřuje také pochybnosti, zda jim může důvěřovat, že natočený materiál nezmanipulují a že ho sestřihají seriózně. Seriózně ovšem sestřihán byl. Zajímavým způsobem využívá nový Klusákův a Remundův film hudbu. Kritikové mohou namítnout, že rozhodnutí použít v celém dokumentu hudbu od Bedřicha Smetany, když se hovoří o případu jiného Smetany, je možná tak trochu mechanické. Není tomu tak. Zaprvé, využívání klasikovy hudby jaksi povyšuje samotný dokument do kategorie "klasického" díla, využíváním Smetanovy hudby se tento dokument jaksi stává podprahově součástí české národní integrity, jde až na dřeň češství. Tou hudbou film naznačuje, že jde o ryze české rysy, které se týkají nás všech. Kromě citastrana 11 ORL číslo 2013-6 cí z Mé vlasti (když v závěru filmu Klusák a Remunda ničí billboard Tomáše Töpfera, přizvali si k happeningu soubor hudebníků, kteří jim k tomu na kraji ulice hrají Smetanovu Vltavu) používá například film sekvenci recitativu Kecala z Prodané nevěsty o tom, jaká se hraje a může hrát komedie - a to pro záběry, kdy policie odvádí v Praze Romana Smetanu do cely předběžného zadržení a jeho stoupenci z řad veřejnosti je doprovázejí a (nepříliš efektivně) proti tomu protestují. Ano, česká komedie. Docela neuctivým způsobem je využita hudba v záběrech těsně před tím, než v ústředí ODS osloví Roman Smetana po jeho volební porážce Petra Nečase. Před tím, než Roman Smetana k Nečasovi přikročí, vidíme Nečase, jak vysvětluje reportéru České televize svou volební porážku. Jsou to nepřesvědčivé, typické řeči žvanivého politika, a Klusák a Remunda jim vyjadřují neuctivost tím, že je téměř úplně zahltí hudební zvukovou stopou. Nečasovi sice při vysvětlování své volební porážky v televizi je jakžtakž rozumět, ale protože Smetanova hudba v této sekvenci je skoro tak silná, nebo možná ještě silnější, než Nečasův hlas, filmoví tvůrci tou hudbou naznačují, že naprosto nezáleží na tom, co v tomto záběru Nečas říká, a užitím hudby divákovi sdělují, že tohle je také součást smutné české komedie. Dokument Svobodu pro Smetanu! má jeden zvláštní rys, je podstatně výraznější než tentýž rys ve filmu Spřízněni přímou volbou. Oba dokumentaristé totiž zároveň fungují jako přímí účastníci, přímí protagonisté příběhu. Toho je dosaženo tak, že přestože Klusák a Remunda mají oba na ramenou kameru a příběh tak vytvářejí před našima očima, na natáčení se podílel ještě třetí kameraman, který ve filmu většinou nevystupuje (když tak se v něm jen tak mihne). Ve filmu tedy divák vidí, že se Klusák a Remunda AKTIVNĚ PODÍLEJÍ na vytváření narativu tím, že ho sami natáčejí a provádějí rozhovory zpoza své kamery. V závěru filmu sami vstoupí do příběhu tím, že demonstrativně zničí nakreslením tykadel jeden politický billboard. Vstup obou dokumentaristů do příběhu je stimulativní - je nesmírně zajímavý. Je explicitním přiznáním, že dílo obou tvůrců je SUBJEKTIVNÍ. Neznám jiného současného českého filmaře či televizního pracovníka, který by to přiznal. Přitom je film natočen nesmírně férově. http://blisty.cz/art/68141.html Všechno dle plánu: Nákaza houstne Tohle nemá být šíření poplašné zprávy. Tohle je míněno jako dání si dvou a dvou dohromady. Tak tedy první střípek: Před pár dny jsme se v našich kancelářích bavili „kvízem“, který jsme si dávali sami mezi sebou. „Je to evropská země. Dnes po náhlém a prudkém nárůstu nabízí své státní dluhopisy za výnos o plných pět procentních bodů vyšší, než je výnos srovnatelných dluhopisů německých. Jaká země to je?“ Než uhádnete, vězte, že podobně prudký nárůst výnosů státních dluhopisů většinou předznamenává problémy. Většinou se v minulosti taková země neubránila žádosti o pomoc. A pohled na graf výnosů jejích dluhopisů říká, že by bylo divné, kdyby tato země buď nezbankrotovala, anebo si alespoň s bankrotem nezahrávala jako Kypr. Graf totiž ukazuje něco podobného, čím si prošlo Řecko, Portugalsko i Kypr. Tato země ale není ani jedna z nich. Je to země, která má srovnatelný (respektive jen nepatrně vyšší) poměr veřejného dluhu k svému HDP než Česká republika. Ovšem má banky, ve kterých má vysoký vlastnický podíl stát, které masívně investovaly za hranicemi a trochu se http://orl.bloger.cz s tím přepočítaly. Takže dnes se odhaduje, že mají zhruba 7 miliard eur ztrátových úvěrů. Už víte? Je to Slovinsko. (Taktně teď pomineme úvahu o tom, co srovnání s výší veřejného dluhu říká o České republice.) Druhý střípek: Pamatujete si loňské a mediálně dost provařené zátěžové testy bank v eurozóně i u nás? Úkolem těchto testů oficiálně bylo proklepnout banky a vyvrátit obavy, že by mohly neustát krizi. Neoficiálně ještě druhým úkolem bylo v zárodcích udusit případnou paniku veřejnosti. A pamatujete si, jak tehdy testy dopadly? Dovolím si připomenut. Takzvané „závažné nedostatky“ našly jen u osmi evropských bank. Jedna byla řecká (nepřekvapivě), pět jich bylo španělských (nepřekvapivě), dvě byly rakouské (pro zasvěcené nepřekvapivě, pro část veřejnosti překvapivě) a tím to končilo (velmi překvapivě). Kde byly banky kyperské? Kde byly banky italské? A kde byly banky slovinské…? Co asi nám vlastně testy měly říct, ale neřekly? A můžeme přidat i slušnou hromádku dalších střípků: Irsko se snažilo jak blázen udělat ekonomický pokrok od doby, co dostalo pomoc. Poněkud frustrující ovšem je, že přesto podle ratingové agentury Moody’s v nejbližší době nemá šanci na zlepšení ratingu, protože je ohroženo – zcela mimo své možnosti ovlivnění – šířením krize z Kypru. Itálie je už víc než měsíc v patové situaci, neschopna sestavit vládu. Pokud se nakazí od Kypru (či Slovinska…?), nebude nikdo, kdo by ji pilotoval. Zhoršení ratingu je na spadnutí. Francie nedokázala udržet své veřejné finance pod kontrolu a za loňský rok přednedávnem vykázala deficit rozpočtu k HDP 4,8 % místo 4,5 %. Zhoršení ratingu je na spadnutí. Portugalsko čelí politické krizi. Konstrana 12 ORL číslo 2013-6 senzus o protikrizových opatřeních vzal za své. Jenomže krizovým plánem byla podmíněna pomoc od MMF. Ztratí ji Portugalsko? Pokud ano, znamenalo by to bankrot. Německá Bundesbank přišla se studií, že Němci jsou překvapivě chudší než Italové či Španělé, jejichž ekonomiky se topí v krizi. Jak to? Protože nevlastní v takové míře nemovitosti, nemají žádné „solidní“ zabezpečení. Zatímco v Německu má svůj dům nebo byt 44 % domácností, ve Španělsku je to skoro 83 procent. Holt Němci se cítili příliš silní a svůj majetek projedli. Netřeba pokračovat, i když střepů se tu válí ještě hodně. Stačí jen těchto pár smést na jednu hromadu a už vznikne dostatečně jasný obraz: Eurozóna drží pohromadě jen na základě důvěry ve svou vlastní sílu. (Víra tvá tě uzdraví.) Semínko nedůvěry sice již bylo zaseto, ale dosud nevyklíčilo v silnou rostlinu. Pokud se ovšem nedůvěra rozbují jako plevel, Slovinsko skončí jako Kypr. Italské banky začnou bankrotovat. Portugalsko přijde o mezinárodní pomoc. Francie přijde o rating a možnost levného financování. Rakouské banky začnou mít problémy. Španělské banky začnou mít problémy. Němci tu spoušť odmítnou platit. Budou se zestátňovat vklady (jako na Kypru), penzijní fondy (jako v Maďarsku) a státní dluhopisy (jako v Řecku). Pokud se vytratí důvěra… Co s tím? Je to prostší, než se může zdát. Na úrovni jednotlivců a firem raději opatrně s úsporami v euru, které nejspíš z velmi dlouhodobého pohledu musí oslabit. Držet se koruny, dolaru, skandinávských měn, hmatatelných hodnot… A na úrovni států pokojně eurozónu rozdělit. Ostatně všechno vychází podle plánu - tuhle melu jsme s Pikorou předpovídali už v roce 2011 v knize Všechno je jinak. A recept je od té doby stále stejný. Markéta Šichtařová Jan Keller: Mladí konzervativci a staří chaoti Šedesátá léta minulého století přinesla v Evropě řadu výrazných kulturních změn, jejichž dědictví se v té či oné podobě projevuje dodnes. Tehdy bylo radikálně odmítnuto pohlížet na společnost tak jako doposud, tedy jako na celek složený z vrstev či tříd s odlišnými zájmy. Byla to doba vzestupného blahobytu, kdy se i nižším příjmovým vrstvám dostalo možnosti pořídit si statusové symboly, které byly do té doby vyhrazeny pro vrstvy vyšší a střední. Dělníci si koupili automobil a začali jezdit na dovolenou. Stačilo to k tomu, aby je přešla revolučnost. Štafetový kolík revoluce od nich převzali studenti. Poté, co byly ve všech zemích různými prostředky potlačeny koncem šedesátých let revolty mladých, začali jejich poražení stoupenci na západ od našich hranic rozvíjet nová sociální hnutí. Vznikala v době, kdy se soudilo, že sociální problémy jsou definitivně na ústupu a že společenské konflikty se budou nadále odehrávat již jen v rovině hodnot, vkusu, životních orientací a životního stylu. Mladí a vzdělaní příslušníci středních vrstev, kteří byli v průběhu šedesátých a sedmdesátých let hlavními protagonisty těch to hnutí, sami sebe viděli jako subjekt revoluce zcela nového typu. Revoluce, která v rámci nebrzděného individualismu osvobodí všechny z područí institucí, jako jsou rodina, církve či politické strany. Namísto přízemních materiálních a sociálních zájmů, které ovlá- http://orl.bloger.cz daly jejich rodiče, vyzdvihovali ideu seberealizace. Chtěli rozvinout svou individualitu a osvobodit touhu. Na rozdíl od minulých revolucionářů nepovažovali za hlavního nepřítele kapitalismus, nýbrž systém. Všechno organizované a hierarchicky uspořádané se pro ně stalo synonymem disciplinizace, útlaku a potlačování růzností. Tito mladí revolucionáři věděli, že mají do budoucna zajištěnu víceméně spolehlivou kariéru. To je však příliš neuspokojovalo. Za důležitější považovali otázky „vně práce“: volný čas, sexualitu, životní styl. Protože změnu institucí jim v osmašedesátém nepovolili, chtěli radikálně změnit alespoň své zvyky a svůj každodenní život. Toužili praktikovat novou alternativní životní zkušenost, život „vně systému“. Skutečnost, že materiální zájem byl v roli nositele radikální změny vystřídán nehmotnou touhou, zachytil počátkem devadesátých let 20. století ve své knize Společnost zážitků německý sociolog Gerhard Schulze. Tento zlom je generační záležitostí. Příslušníci starší generace jsou vnějšně orientovaní. Vycházejí z toho, jak na ně působí okolní svět, a snaží se mu vhodně přizpůsobit. Mladší jsou naopak vnitřně orientovaní, jejich zájem patří převážně jejich vnitřní skutečnosti. Vycházejí sami ze sebe, z toho, co pociťují, co si přejí a co očekávají. Okolní svět se má jejich pocitům a očekáváním nějak přizpůsobit. Zatímco starší jsou konzervativní a zakládají si na dosaženém postavení, hmotném zabezpečení a zaručených jistotách, pro mladší je mnohem více vzrušující neusměrněná, chaotická touha a její naplnění. Zdaleka nejde jenom o oblasti sexuální. Jsou plně zaujati svým vnitřním životem, svým nitrem. Schulze zdůrazňuje, že v této zaměřenosti na sebe sama nemusíme hledat jen obyčejný egoismus nebo narcismus, či dokonce prvky autismu. Je v tom přítomen také určitý strana 13 ORL číslo 2013-6 pocit nezávislosti a víra ve vlastní možnosti. Usilují o autenticitu. Jsou krajně skeptičtí vůči jakýmkoliv autoritám. To proto, že nejvyšší autoritou jsou pro ně oni sami. Nemají pocit, že by jejich seberozvoj nějak výrazně (pokud vůbec) závisel na stavu okolního světa. Proto chtějí měnit k lepšímu sebe, nikoliv vnější svět. O politiku se buď nezajímají vůbec, anebo je přitahují právě nejrůznější hnutí. Angažují se v nich opět nikoliv kvůli tomu, aby změnili společnost, ve které žijí, nýbrž proto, že v nich nalézají jedince podobně smýšlející. Proto je jejich angažovanost krajně přelétavá a v kombinaci s odporem vůči pevnějším organizačním strukturám vytváří poněkud chaotický obraz. Jestliže se nepodařilo mladým na Západě v roce 1968 svrhnout kapitalismus, podařilo se alespoň mladým na Východě o dvacet let později svrhnout reálný socialismus. Na první pohled by se řeklo – systém jako systém. Je však velký rozdíl mezi tím být revolucionářem, který neuspěl, nebo se stát revolucionářem vítězným. Ti druzí to mívají mnohem těžší. Na Západě rozptýlila neúspěšná revolta mladé lidi do pestré směsi nových sociálních hnutí. Nebyli v nich sice ani v nejmenším nebezpeční systému, mohli však po libosti a zcela svobodně ventilovat svou touhu a radovat se z toho, že žijí „vně systému“. Úspěšní revolucionáři z Východu museli o dvacet let později naopak začít pracně pojišťovat své zcela konkrétní zájmy v rámci systému nově vznikajícího. Bylo logické, že role se oproti poměrům na Západě vyměnily, a tak u nás máme dnes mladé konzervativce a staré chaoty. Nedávné prezidentské volby to potvrdily v plném rozsahu. Mladí volili konzervativně. Své hlasy odevzdávali člověku, kterého i v demokracii uctívají titulem kníže a který je pro ně symbolem toho, že tradice se vyplácí. Političtí komentátoři vyzvedávali, že týmu Karla Schwarzenberga se dokonale podařilo oddělit osobu kandidáta od silně konzervativní politické strany, jejímž je předsedou. Klidně si mohli tu námahu ušetřit. Dnešním mladým, především těm se středním a vyšším vzděláním, toto spojení ani v nejmenším nevadí. Přivítali by naopak, kdyby se Karel profiloval více monarchisticky, a mnozí z nich by možná neměli ani nic proti tomu, pokud by se prezidentská funkce ustavila v jeho rodě dědičně. Starší generace v těchto volbách potvrdila, že se skládá z dokonalých chaotů. Nebyla schopna dohodnout se na společném kandidátovi, rozhádala se mezi sebou a v den sčítání hlasů se pak už jen tiše modlila, aby kandidát vlády, která má ve společnosti jen minimální podporu, nakonec ještě nevyhrál. Naše země se podobá bájnému ostrovu Puntanela. Lidé se tam rodili staří, v průběhu života stále mládli a umírali jako děti. Také u nás není nic konzervativnějšího než mládež a nejsou výjimkou scény, kdy patnáctileté paničky vyhubují své spolužačce za to, že mluví nedostatečně uctivě o knížeti. Příslušníci starších generací jsou naopak rozjívení, nedisciplinovaní a rozháraní jako nezbední bakaláři. Nestačí jim být organizováni ve dvou politických stranách, které se navzájem hašteří a pomlouvají. V každé z nich potřebují rozvinout co nejvíce frakcí, jež si jdou po krku a navzájem se škodolibě diskreditují. Založení vlastní strany po ukončení svého předsednictví ve straně parlamentní je u české levice bráno jako podmínka váženosti. Tato situace dokonale vyhovuje těm, kdo dokázali prosadit své zájmy v novém systému po roce 1989. Tito lidé totiž nejsou ani staří, ani mladí. Generaci, která jako první mohla využít dříve netušených možností, je dnes kolem čtyřicítky. Ti nejúspěšnější z nich během posledních třiadvaceti let ještě ani nevykoukli z oken parlamentu. Jejich kolegové mezitím ovládli lukrativní příležitosti v sektoru soukromém a obsadili dobře honorované židle v oblasti vehttp://orl.bloger.cz řejné. Drží při sobě a navzájem si mezi oběma sektory pomáhají. Závistivci označují tuto hlavní podobu solidarity, jež se v naší společnosti ujala, nepěkným slovem korupce. Chceme-li pochopit, co se u nás děje pod povrchem soupeření mladých a starých, musíme nahlédnout do staré řecké mytologie. Jak známo, Kronos vykastroval svého otce Urana a potom začal pojídat své děti v obavě, aby mu neoplatili stejným. Dnešní střední generace se zřekla svých rodičů (takzvaných starých struktur) a odsoudila je k politické impotenci. Zároveň zabrala místo generaci mladé. Obrazně řečeno – sežrala jí budoucnost. Denně se o tom můžeme přesvědčovat při pohledu na statistiku tempa růstu zadlužení země. Tento dluh nebudou splácet politici střední generace. I s úroky ho pěkně do poslední koruny zaplatí dnešní mladí konzervativci. Podobně nebudou hradit třeba církevní restituce současní senioři. Po celou dobu své ekonomické aktivity se na ně budou skládat nadšení obdivovatelé Karla Schwarzenberga. Ti, kdo jim to zařídili, zařazují zároveň s nemalou dávkou cynismu do jejich učebních osnov nový předmět – finanční gramotnost. Na našem ostrově Puntanela generace seniorů s mladickým nadšením zachraňuje svým odporem proti reformám mladé starce a stařenky, kteří o to vůbec nestojí. A nejméně ze všeho stojí o to, aby jim to někdo vysvětloval. Už se stalo tradicí, že v době voleb jsou mladí lidé štváni proti seniorům. Starají se o to naši přední umělci, kteří tím tak jaksi na vedlejšák hrají dnes už hodně komickou roli svědomí národa. Pod jejich odborným vedením mladí konzervativci svými hlasy zachraňují zemi, jako kdyby staří revoluční chaoti mohli někoho vůbec kdy přehlasovat. Až mladí jednou vyrostou, dozvědí se sladké tajemství. Poznají, že v rozletu jim vůbec nebránili senioři, nýbrž střední generace, která dokáže zatrastrana 14 ORL číslo 2013-6 ceně dobře hájit své zájmy a která bude mít ještě zhruba čtvrt století obsazeny klíčové pozice a nejlukrativnější příležitosti. Ze svých dobře zajištěných židlí budou pobízet mladé, aby drželi protestní hladovky proti starým. Karel je v tom jako správný anarchista pokaždé podpoří. Mladí lidé volící konzervativně se k nerozeznání podobají Bolku Polívkovi, který poté, co přišel o všechno, volá na svou zamilovanou, avšak náročnou krásku: „Já ťa mám rád aj tak, bez peněz.“ V kapitalismu už to tak prostě chodí, že jeho hodnoty vyznávají i ti, kdo nemají žádný kapitál. A na ostrově Puntanela je zase zcela logické, že penzijní reformou jsou ohroženi nejvíce ti, kdo jsou mladí. Stanou se hlavní obětí reformy prosazované stranou Karla Schwarzenberga. Je to dáno tím, že dnešní středoškoláci a vysokoškoláci budou do důchodu odcházet těsně kolem poloviny tohoto století. Právě v té době bude nejvíce nepříznivý poměr mezi ekonomicky aktivními a důchodci. Po roce 2060 se situace v tomto ohledu zase zlepší, to už ale bude pro mnohé pozdě. My staří snad stihneme umřít ještě před krachem průběžného penzijního systému. Úspěšní ze střední generace si to jistě už nějak zařídí. Ale generace mladých konzervativců na tom nebude dobře. Dnes si ještě nemohou odkládat z kapesného či ze stipendia na spokojené stáří do soukromých penzijních fondů. Také jejich o něco starší kolegové stojí na počátku profesní dráhy a zakládají rodiny, takže peněz nazbyt rovněž nemají. Až dnešním mladým uvolní lukrativní pozice generace studentů z roku 89, budou se už blížit věku, kdy začnou být pro trh práce málo perspektivní. V případě, že bude mít Karlova strana úspěch v příštích parlamentních volbách, stihnou si ještě mnozí mladí konzervativci za své celoživotní čekání na slušně odměňovanou práci připlatit školné. Přejme mladým jejich konzervatismus. Co jiného než hluboká víra v to, že systém je správný, je může ochránit v dobách, kdy už je nebudou chránit rodiče. Devět z deseti mladých konzervativců prožije život v zaměstnaneckém poměru. Budou tedy fungovat jako ten nejsnadněji zdanitelný subjekt. To bude v době, kdy příležitostí ve veřejném sektoru ubude a sektor soukromý bude muset kvůli tvrdé konkurenci stále více šetřit na platech. Po nich se přitom bude chtít, aby si ze svých příjmů stále více odkládali pro případ nemoci, nezaměstnanosti a na stáří. Jak se v té situaci zachovají? Ze svých trablů nebudou moci vinit staré chaoty. My už tady nebudeme. Dost možná budou kolísat mezi rezignací a vlnami hněvu. Tyto reakce byly popsány u sociálních kategorií, které vyrůstaly s velkými očekáváními ohledně budoucnosti a poté je čekalo tvrdé rozčarování. Reagují způsobem, který můžeme nazvat výbušná nostalgie. Rozhodně se nevrátí k žádné formě třídního vědomí. Nestanou se ani součástí žádného hnutí. Ve vzniklém prázdnu nedokážou ani pojmenovat, co se s nimi vlastně děje a proti čemu přesně jsou. Nebudou mít žádnou ucelenější vizi světa a jejich postoje nebudou vnitřně koherentní. Budou jen navztekaní, jejich jednání se může stát nepředvídatelným i pro ně samotné. Jejich pohled na svět se bude i nadále v zásadě krýt s neoliberálním viděním. I v případném neúspěchu budou přesvědčeni, že každý má sledovat jen svůj osobní zájem. Budou uznávat, že boj každého jen za sebe, ke kterému je vychovali, má své vítěze a své poražené. I ti, kteří spadnou mezi poražené, odmítnou solidaritu s druhými, protože jim také nikdo nepomohl. I když se mnozí z nich začnou považovat za ovládané, nebudou tušit, kdo a proč je ovládá. Jejich frustrace nebudou mít žádný jasný cíl, případné výbuchy hněvu budou namířeny proti všemu a všem. Uvědomí si, že v kapitalismu je možno zcela beztrestně zpochybňovat úplně všechno, s výjimkou kapitalismu. Ti tvrdší http://orl.bloger.cz si budou chtít stále znova a znova dokazovat, že jsou schopni obstát ve válce všech proti všem, že dokážou být ještě tvrdší a surovější než svět, ve kterém žijí. Těm měkčím a citlivějším nezbude nic než rezignace. Stáhnou se do sebe, propadnou trudnomyslnosti a budou dlouze a zadumaně prohlížet zažloutlou placku s Karlem. Pravda a láska v nich zvítězí nad lží a nenávistí. http://www.novinky.cz/kultura/salon /294990-jan-keller-mladikonzervativci-a-stari-chaoti.html Mohly by osoby jako Jindřich Šídlo někdy vyjít mezi normální lidi? Jan Čulík Motto: "'Antikomunismus' je naprosto normální, přirozenou a mnoha lidmi hluboce prožívanou reakcí v zemi, kde vedle sebe stále ještě žijí nepotrestaní zločinci se svými oběťmi. Zpochybňovat to může jen primitiv.“ Jindřich Šídlo Myslím, že o co ve skutečnosti jde, nepochopili ani Jindřich Šídlo, ani Boris Cvek. Mám v současnosti v Praze jednoho svého britského postgraduanta. Tématem jeho výzkumu je život v Československu v sedmdesátých a v osmdesátých letech, Hovoří v ČR s mnoha lidmi, v Praze i mimo Prahu. Zřejmě to, co zaměstnanci pražských pravicových deníků jako Jindřich Šídlo málokdy udělají. Protože jinak by objevili to, co zjistí cizinec bez předsudků asi za pět minut: V Česku existuje dvojí interpretace historie. Obojí je zcela legitimní, strana 15 ORL číslo 2013-6 nebo aspoň osoby, které se každé z nich přidržují, tu svou interpretaci považují za naprosto autentickou a jedině platnou životní zkušenost. Šídlo má samozřejmě pravdu, že v České republice dodnes žijí lidé, které komunistický režim poškodil, nebo jim dokonce úplně zničil život. Jejich antikomunismus je naprosto legitimní. (Pak ovšem existují i "antikomunisté", kteří zjevně brojí proti komunismu pro své politické cíle. Nikdo nemůže brát vážně jako antikomunistu takového Petra Nečase, bývalého aktivistu SSM (!), Mirka Topolánka, absolventa školy zelených mozků za komunismu, nebo Jaromíra Štětinu, bratřícího se za komunismu se sovětskými soudruhy. Jejich antikomunismus je prostě nepřesvědčivý.) Jenže, jak mi připomněl můj britský student to, co zjistil za pět minut: V dnešní době žije v ČR velké množství lidí, možná (podle výsledků voleb soudě) většina, která zastává názor, že režim před rokem 1989 byl režim menšího útlaku, než režim dnešní. Lidé jako Jindřich Šídlo se nad tím mohou čertit, jak chtějí, jenže problém je, že Česká republika je (doufám) demokracie, a tito lidé mají právo na to, aby jejich názor ostatní občané respektovali a přijímali ho jako zcela legitimní. Pro zřejmě velké množství lidí v dnešní České republice byl režim před rokem 1989 daleko lidštější než dnešní režim. Ano, nadšeně podporovali pád režimu r . 1989, avšak to, co za posledních třiadvacet let v ČR vytvořili politikové, je pro ně utlačitelský paskvil. Mnoho lidí dnes v ČR uvažuje o tom, že svržení komunistického režimu - které je překvapilo nebyl zase tak dobrý nápad. Můžeme proti tomu brojit, jak chceme - já osobně tento názor nezastávám, režim před rokem 1989 jsem považoval za naprosto odporný. Jenže jsou prostě lidé, kteří si zřejmě něco málo z hlavy vytěsnili, něco si zakázali a žili v komunistickém reži- mu svobodně a spokojeně. Mému studentovi mnozí argumentovali, že měli za komunismu existenční jistotu a proto se jim žilo daleko líp než v dnešním brutálním kapitalismu. Jak na to často upozorňoval antropolog Ernest Gellner - nakonec vždycky vítězí "argument ledničky". Lidé podporují takový režim, v němž se mají dobře. činnosti místních disidentů. Ti byli – snad s výjimkou Polska – na to příliš slabí. Rozklad komunistického režimu způsobili sami jeho komunističtí bossové, i když nechtěli – konec konců to byl jejich režim. V tom spočívá paradox pádu komunismu ve středovýchodní Evropě v roce 1989, uvedl na konferenci americké asociace slavistů v Bostonu v sobotu profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity. Je naprosto nesporné, že velká část národa se měla v režimu 1989 líp než dneska, anebo na to alespoň dnes velmi nostalgicky vzpomínají. Osoby jako Jindřich Šídlo by se měly tímto problémem seriozně zabývat. Opravdu by stálo za to, kdyby s těmito lidmi hovořili a vyšli ze své pražské bubliny, v níž mají tendenci veřejnosti kázat, co je správné a co je pravda. Potíž je, že velká část veřejnosti už neposlouchá. A počet lidí, kteří jsou k článkům jindřichů šídlů hluší, zjevně pořád výrazně roste, přímou úměrou nekompetenci a aroganci dnešní vlády. http://blisty.cz/art/68209.html Gorbačovovi při pádu berlínské zdi telefonovali zděšení Thatcherová a Mitterrand, aby použil vojsk Pád komunismu ve středovýchodní Evropě nezpůsobil Západ. Ten požadoval stabilitu a změny režimu se obával a s rozmontováním komunistického režimu nesouhlasil. Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se nerozložily ani v důsledku http://orl.bloger.cz Tehdejší vedoucí představitelé Spojených států, Británie a Francie Bush senior, Thatcherová a Mitterrand v žádném případě neusilovali o jakékoliv změny ve středovýchodní Evropě. Sovětský vedoucí představitel Michail Gorbačov svědčí podle Lukeše v rozhovorech, které poskytl společnosti BBC, že když došlo k otevření berlínské zdi, Thatcherová a Mitterrand ho rozčíleně telefonicky žádali, aby proti svobodomyslným demonstrantům v Berlíně použil síly. „Zastavte to,“ požadovali. „Jak?“ ptal se Gorbačov. „Máte vojáky, ne?“ Gorbačov vojensky zasáhnout odmítl. Thatcherová se podle Lukeše hystericky bála sjednoceného Německa a přijela za Mitterrandem s různými mapami Německa a vysvětlovala mu, jak nebezpečné by sjednocené Německo bylo. Mitterrand souhlasil, že „pokud by s Německem byly nějaké problémy, my jsme s vámi, s Británií.“ Bylo to „jako v roce 1939“. Lidé žijí v minulosti. strana 16 ORL číslo 2013-6 Západ si nepřál destabilizaci komunistického bloku. Ještě v lednu 1989, shodou okolností v tentýž den, kdy byl naposled v Praze zatčen Václav Havel, odcestoval do Kremlu z Ameriky Henry Kissinger a přivezl tam tajné memorandum, v němž se pravilo, že pokud Sovětský svaz nebude dělat mocenské výboje mimo vlastní sféru vlivu, Západ bude plně respektovat sovětské zájmy ve středovýchodní Evropě. Bylo zjevné, že Spojené státy neměly naprosto žádný zájem o podporu hnutí za svobodu ve střední a východní Evropě. Francouzský prezident Mitterrand měl plány proměnit Evropské společenství v mocný hospodářský celek a případná nezávislost Polska a Československa by mu tyto plány zkřížila. Thatcherová podporovala Gorbačova (protože nebylo jisté, že nebude svržen), zároveň ale podporovala posílení a modernizaci Varšavské smlouvy – Evropa měla být dál rozdělena mezi Varšavskou smlouvu a NATO. Thatcherová, stejně jako dlouholetá britská politika, podporovala v Evropě stabilitu. Britský ministr zahraničních věcí Douglas Hurd se vyjádřil, že „studená válka je systém, v němž žijeme šťastně a spokojeně už čtyřicet let“. K pádu berlínské zdi došlo omylem – média totiž začala vysílat zprávu, že je berlínská zeď už otevřená, přestože nebyla. Východoněmecký kapitán, odpovědný za ostrahu hranice, zoufale telefonoval svým nadřízeným, protože měl rozkaz střílet na kohokoliv, kdo by se pokusil dostat se přes berlínskou zeď do západního Berlína, přitom však byl obklopen pěti až sedmi tisíci demonstrantů, kteří mu pouštěli z tranzistorových rádií zprávu, že berlínská zeď padla. Když se kapitán nedovolal, vydal rozkaz svým vojákům: „Všichni pryč!“ – a tak berlínská zeď skutečně padla. Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se rozložily zevnitř. Podle Igora Lukeše hrála velmi významnou roli skutečnost, že vyjednávání o změně režimu byla pokojná. Vládnoucím komunistickým nomenklaturám to totiž umožnilo vzdát se pokryteckého předstírání o vládě „socialismu“, uvědomily si, že budou moci existovat pohodlněji a příjemněji za nových podmínek, a tak elegantně odešly od moci. Roku 1947 napsal tehdejší americký ministr zahraničních věcí Marshall, že Sověti ovládli středovýchodní Evropu, ale dál už nepůjdou. Je však, dodal, zcela zjevné, že Rusové budou muset své zahraniční kolonie ovládat tvrdými policejními metodami a že to nebude jednoduché, protože 90 milionů Východoevropanů Rusy kulturně pohrdá. Nakonec dojde k rozkladu ruského koloniálního režimu a až se sovětská moc začne rozpadat, bude to obrovské nebezpečí pro stabilitu světa. Máme vlastně všichni veliké štěstí, že jsme pád komunismu přežili, ukončil svou argumentaci Igor Lukeš. http://www.blisty.cz/art/68110.html Snadné charakteristiky Ivan Štampach Hlásí-li se člověk k určité politické nebo náboženské skupině, vystavuje se nebezpečí, že bude vnímán skrze stereotypní představy o dané skupině, ba co hůře, že bude spojován s aktuálními negativními projevy uvnitř té které skupiny. Po delším váhání a s opatrností vyvolanou předchozí špatnou zkušeností http://orl.bloger.cz jsem se před více než rokem zaregistroval na jedné internetové sociální síti. Bez velkého uvažování jsem tam uvedl některé požadované údaje o sobě. Do rubriky vyznání jsem napsal křesťan a jako politické přesvědčení jsem uvedl socialista. Po dlouhé době jsem si klikl na vybrané charakteristiky, a byl jsem překvapen, k čemu že se to mám hlásit jako křesťan a co mám zastávat a k jakým zdrojům se mám přiznávat v roli socialisty. Ty dva výklady mluvily o dvou různých osobách, a žádnou z nich nejsem já. Náboženská i politická charakteristika na síti pracuje s jednoduchými schématy. Zdroje jsou americké a vše je to v angličtině. Být křesťanem tam v podstatě znamená být příslušníkem směru, který je ve Spojených státech nehlasitější a který snad nejmohutněji ovlivňuje i politiku. Popis víceméně odpovídá americkému fundamentalismu, tedy hnutí náboženských konzervativců, které dal dohromady miliardář Lyman Stewart, zakladatel ropného gigantu Union Oil (Unocal). Zejména prostřednictvím série 12 brožur zdarma šířených v létech 1910 – 1915 v milionech exemplářů prosadil náboženskou a politickou agendu, která jde ostře proti směru dějin, který naznačilo americké Prohlášení nezávislosti a které vyjadřuje americká Ústava. Jsou to s překvapivou libovůlí formulovaná náboženská a politická dogmata. Série vrcholí svazkem obsahujícím ostrou kritiku socialismu. Socialismus je pro americké autory charakteristik kuriozitou. Reálně se s něčím takovým nesetkali. Neumí odlišit demokratický, pluralitní, samosprávný, decentralizovaný socialismus, který se po desetiletí postupně, více či méně úspěšně prosazuje v některých částech světa, zejména ve Skandinávii a nověji v Latinské Americe, od karikatury socialismu, jíž představovaly diktátorské režimy 20. století ve střední a východní Evropě, též v Číně a dalších zemích Asie a od jejích ideologie. Mohl jsem to tak nechat a spolehnout se, že čtenáři mého profilu na sociální síti dají mým charakterisstrana 17 ORL číslo 2013-6 tikám vlastní význam podle znalosti dějin a současnosti. Jenže obě charakteristiky se staly problémem i pro mne. V poslední době vše nasvědčuje tomu, že čas trhl oponou, a že je třeba znovu uvažovat, vybírat, znovu souhlasit a odmítat. A nejde jen o to, že jsem charakteristiky upravil, aby byly aspoň relativně blíž tomu, co si myslím. V posledních dnech se mi přihodilo něco, co zhuštěně představuje zkušenosti desítiletého politického vývoje. Odehrálo se to kolem zdánlivě nevinné diskuse na téma vztahu Izraele k Palestincům. Zaujal jsem postoj, který mi připadal standardní a normální. Podporuji existenci Izraele a jeho obyvatel různých jazyků a náboženství v bezpečných hranicích a zastávám se práva Palestinců na domov. Tedy snad žádná krajnost. Jeden z diskutujících je novinář, který kdysi opustil dráhu římskokatolického faráře, získal vzdělání v sociologii a osciluje mezi různými mainstreamovými médii. Nepatří však k novinářům, kteří si v nových podmínkách kladou nové otázky. Je mu totálně jasno. Karty jsou podle něj rozdány. Pozoruhodná jsou jeho východiska a závěry. Východiska v náboženství i politice jsou liberální, konce šovinistické. Jeho pohrdání Palestinci vyslovené v této diskusi nejde jen za hranice politické korektnosti, nýbrž hraničí s hanobením a podněcováním nenávisti podle trestního zákona. Kdyby tak vypjatý nacionalismus byl spojen se sociální demagogií, nebylo by to daleko od fašismu. Nedávno se týž diskutující vyslovil proti liberální české konfesní politice, tedy proti důsledně pojaté svobodě vyznání. Ač srdcem a přesvědčením socialista, jsem také liberál. Pro mne se to nevylučuje. Naopak socialismus (ne jeho zmíněná karikatura) umožňuje převést deklarované ústavní svobody a práva ve svobodu reálnou, dostupnou všem, kdo o ní stojí. Kapitalismus a s ním jakási počáteční demokracie vítězí od revolucí z konce 18. století nad vládou vyvolených, postupně nad starým režimem, jak se už tehdy říkalo, nad despocií či tyranií. Tato emancipace zjevně není dokončena. Demokratický a liberální program vrcholí v programu socialistickém, a k tomu dochází zatím jen experimentálně, metodou pokus omyl a v ohrožení mocným okolím. Jenže jsem se zhruba před týdnem setkal se skupinou většinou mně už dobře známých, sympatických lidí. Jako obvykle v tomto proměnlivém kroužku prakticky jediným tématem byla politika. Tváře těchto lidí se objevují na pódiích protivládních demonstrací, jména v titulech článků nebo i knih na levicová témata. Respektuji různost odstínů socialistického programu, ale velmi daleko za mou ochotou tolerovat byla více než půl hodiny trvající debata na téma, koho v případě vítězství pověsit a koho zastřelit. Podotýkám, že nešlo o členy a snad ani o voliče komunistické strany. Kdybych se jich na to dodatečně zeptal, řekli by možná, že to nebylo myšleno vážně. Ale mně se ani (polo?)žertovné koketování s představou aktivního násilí nezamlouvá. Nejsem bezbřehý pacifista, ale etika úcty k životu je pro mne základním principem jednání. Za etický cíl pokládám ochranu života, péči o něj a jeho rozvoj, a nejsem ochoten od toho ustoupit. Jsou mi nakonec tito moji myšlenkoví souputníci stejně vzdálení jako zmíněný pravicový žurnalista? A ocitám se mimo připravené bojové linie? Jsem solitér, který nemá žádnou skutečnou niku a bez ní (ideově) zhyne? I když nenacházím pro své osobní vlastnosti a preference v žádné církvi prostor pro systematické působení, pokládám se stále za křesťana. Neznamená to, že jsem proti nekřesťanům na způsob sparťanů proti slávistům či baníkovcům. Historické snahy uchopit impuls Ježíše Krista jsou pro mne zajímavé jen jako lidské pokusy. Biblické texty, dogmata a církevní struktury a ceremonie mají pro mne jen tuto váhu. Přesto pro mne v poslední době bylo důležité se identifikovat jako křesťan. Vidím totiž jaký děs a hrůzu produkuje mocenská elita odpoutaná od křesťanských inspirací. Zdálo se, že brutální moc nejbezohlednějších, kteří se prohlásili za aristokraty, vrchnosti a panovníky, http://orl.bloger.cz máme za sebou. Mohli bychom si myslet, že vnitřně rozporné absolutistické režimy, které se snažily prosazovat pokrok reakčními autoritářskými postupy, jsou už také za námi. Iluzi o pokroku narušily diktátorské režimy 20. století, avšak zdálo se, že jen dočasně. Vítězství pokroku se však stále nedostavuje. Nastoupila a trvá vláda mamonu, moc, prakticky (a někdy i teoreticky) popírá ústavně zaručené (např. podle Listiny základních práv a svobod, čl. 6, odst. 1) právo na život. Je rozvrácen solidární systém. To je situace, kdy je třeba zastávat nepopulární, alternativní postoje. Tady je třeba s Ježíšem stát na straně chudých, slabých a marginalizovaných. Někdy se ale stydím za to, že jsem pokládán za křesťana. Zázrakem se přihodilo, že na stolec římských nejvyšších pontifiků dosedl křesťan. Papež František není modernista ani liberál, a v tomto smyslu nepřišel vyhovět preferencím současných mocných. Ale vypadá to, že následuje Ježíše. Že uprostřed vatikánského luxusu chce prosazovat to, co prý řekl, když mu před prvním vystoupením na balkón svatopetrské basiliky chtěli na bílou papežskou kleriku dát rudou mozetu lemovanou hermelínem: „Karneval skončil“. A co dal najevo, když se rozhodl bydlet ve dvoupokojovém bytě v domě, kde bydlí kardinálové na návštěvě v Římě, a ne v luxusním apartmá v apoštolském paláci, o kterém řekl, že by tam mohlo bydlet 300 lidí. Pozoruhodné bylo i jeho setkání s reprezentanty jiných křesťanských vyznání a jiných náboženství hned v prvních dnech. Poprvé v dějinách pokládal za možné přijet na inauguraci cařihradský patriarcha a ujmout se role zástupce všech pozvaných. Reakce na křesťanské projevy papeže z prostředí jeho církve eskalují během pouhých dvou týdnů od údivu přes znepokojení k nepřímému napomínání papeže a ostrou kritiku jeho kroků. V diskusích kolem nového papeže se vylilo tolik sektářské zloby, tolik pohrdání jinými křesťany a příslušníky jiných náboženství, a pak také chudými a potřebnými, že se člověk o nového papeže až bojí. Nebude to tak totiž jen u českých disstrana 18 ORL číslo 2013-6 kutérů nebo polských biskupů, ale i v papežově bezprostředním okolí. S touto zlobou nechci být spojován. Jeli toto křesťanství, nechci s ním být k němu počítán a spokojím se s charakteristikou sekulárního humanisty. Co tedy s jednoduchými charakteristikami? Někdy je asi nutné zjednodušení a prosté přiznání k určitému programu, myšlence, osobnosti nebo iniciativě. Asi je nutno vyvažovat a doplňovat přiznání ke křesťanství a k socialismu tak, že jedno bez druhého neplatí. A že přednost má život, který se s jednoduchými schématy nesnáší. http://denikreferendum.cz/clanek/1 5310-snadne-charakteristiky Pravicový bolševismus Jakub Patočka Míra iracionality a fanatismu, která provází personální změny ve vedení Ústavu pro studium totalitních režimů, svědčí o tom, že mentalita mnoha z jeho vášnivých obhájců se začíná k nerozlišení podobat původně zamýšlenému předmětu zkoumání. Česká pravice v době Topolánkovy vlády zřídila Ústav pro studium totalitních režimů se zřejmým politickým zadáním. Měl se snažit kodifikovat vyklad československé poválečné mi- nulosti tak, aby podporoval její mocenské zájmy. Oč šlo, mohlo být každému, kdo o to stál, od počátku jasné: vykládat československé období 1945-1989 jako temný monolit (odtud slovo totalita). Účel takového plánu je také zcela zřejmý: pravice, která zde stvořila systém institucionalizované korupce a začala se propadat do marasmu, jehož současnou míru půvabně ilustrovala Mladá fronta dnes hlavním titulkem svého čtvrtečního vydání: „Členové ODS pláčou. Mezi lidi nemůžeme,“ potřebovala co nejpevněji ukotvit velkovyprávění, jehož pointou by byla věta: „I když pláčem, i když nemůžeme mezi lidi, jsme aspoň lepší než komunisté.“ Kvůli tomu ÚSTR vznikl: aby připravoval munici tohoto druhu, disciplinoval veškerou českou principiálně přemýšlející levici jako potenciální nositelku „nové totality“ a konečně aby umožňoval před každými volbami české pravici provést znovu a znovu totožný trik: „Možná, že krademe, možná, že si děti nemohou dovolit školní obědy, možná, že důchodci z hladu kradou jídlo v samoobsluhách, možná, že jsme rozvrátili všechno, co se dalo, ale: Pořád a provždy jsme lepší než komunisté, kteří jsou naší jedinou alternativou.“ Nebyl to úplně špatný plán, zvláště v situaci, kdy už vůbec jiný plán nezbýval. Narazil ale na několik úskalí. Za prvé: česká pravice si bůhví proč myslela, že Senát zůstane v jejích rukou navždy, a tak kontrolu na Ústavem svěřila právě této instituci. Dnes v něm má ovšem většinu sociální demokracie a tak radu ÚSTR obsazují lidé vybírání sociálně-demokratickou většinou. Tak to – pravicový – zákonodárce zamýšlel. To jsou účinky demokracie. Za druhé: začalo se ukazovat, že slova „studium“ a „totalitní režim“ se k sobě mají jako voda a oheň. Zvláště vtipný příklad badatelsko-ideologického karambolu popsal minulý týden v textu prodchnutém půvabnou ironií Jan Schneider v České pozici: Popisuje zde, jak dokumenty http://orl.bloger.cz střežené ÚSTR, před časem zveřejněné v Rusku a pod tímto tlakem tedy konečně – jako „hořčice po večeři“ – i u nás, potvrzují to, o čem se dříve jen tu a tam spekulovalo: sovětská okupační vojska byla v listopadu 1989 připravena chránit civilní obyvatelstvo před případným pokusem režimu utopit cinkání klíči v krvi. Jinak řečeno pojem „totalitní režim“ je už sémanticky vadný, pojem totalita, úplnost nikdy nemůže společenskou skutečnost adekvátně popsat. Po čtyřicet let tu panoval autoritářský režim komunistické strany, který ovšem procházel různými fázemi: jiná byla padesátá léta charakterizovaná bolševickým fanatismem a jeho postupným slábnutím; jiná léta šedesátá, v nichž se postupně sbíraly síly k okouzlujícímu jaru 1968 s jeho tragickým vyústěním a marným, avšak původně nikoli beznadějným bojem o uchování co nejširšího prostoru svobody. I za Husákovy normalizace byla jiná léta sedmdesátá počínající ohavným lámáním páteří a nastolováním režimu sobectví a přetvářky, a zase jiná byla léta osmdesátá postupně se ubírající k perestrojce, na jejímž konci přišla revoluce, o níž, jak již dnes víme, můžeme hovořit jako o sametové nejen díky Václavu Havlovi, ale také díky Michailu Gorbačovovi. Snad proto musel ředitel Herman obměňovat personál, snad proto v Ústavu pracuje tak málo odborně kompetentních lidí: úlohu propagandistickou a úlohu badatelskou je velmi těžké ve svobodných poměrech skloubit. Čím člověk více ví, tím méně je ochotný sloužit propagandě. Pokud tedy přistoupíme na výzvu jednoho z nových radních Lukáše Jelínka, zveřejněnou v Deníku Referendum, abychom dali Ústavu, který vznikl se špatným úmyslem a s popsaným neudržitelným paradoxem zabudovaným do základů své konstrukce, ještě jednu šanci, musíme bez nadsázky říci, že snaha o její využití by musela začít tím, že sama instituce navrhne zákonodárcům změnu svého absurdního názvu. strana 19 ORL číslo 2013-6 Zde se dostáváme ke třetímu a vůbec nejvážnějšímu úskalí, na nějž antikomunistická strategie narazila: lidé čím dál víc berou výzvu ke srovnávání minulého a současného režimu vážně a pro soustavně rostoucí počet pozorovatelů výsledek takového srovnání přitom nevychází pro současné poměry nijak znamenitě. V loňských krajských volbách získala KSČM větší počet hlasů než strany vládní koalice dohromady. Znamená to, že si tak velké množství lidí přeje návrat poměrů před rokem 1989? Asi se najdou i tací, ale je pošetilé myslet si to o celku voličstva komunistické strany. Stejně pošetilé jako myslet si to o vedení KSČM. Přemýšlejme ale nad jinou otázkou: k čemu dokázal dospět od puče v únoru 1948 komunistický režim a k čemu jsme za dvacet let svobodné samostatné České republiky dospěli nyní my? Jak bylo možné, že se z lůna bolševického režimu v satelitním státě surové sovětské diktatury zrodil mezi lety 1948 a 1968 tak kulturně, sociálně, občansky, stručně řečeno civilizačně vyspělý pokus o uskutečnění toho, co nakonec bylo prapůvodním ideálem Masaryka a jemu blízkých zakladatelů Československa: spojení socialismu s demokracií? Velmi podstatnou součástí mýtu o čtyřiceti letech monolitního totalitního režimu je snaha, abychom se takto vůbec neptali a inspiraci v tomto úctyhodném a demokratickou levicí celého světa podnes obdivovaném pokusu o překonání sovětského i tržního modelu něčím hlubším a pronikavějším ani nepokoušeli hledat. A tak tu máme panoptikální děj věrně odrážející českou současnost, kterou charakterizuje vskutku mimořádná míra odtrženosti od reality. Čím více totiž o reálném dění v ÚSTR víme, tím více je zřejmé, že architektkou současných změn je Petruška Šustrová, protože noví radní zvolení sociálně-demokratickou senátní většinou se zde teprve rozkoukávají. Je evidentní, že nová prozatímní ředitelka ÚSTR Pavla Foglová byla její návrhem. Petruška Šustrová je člověk, který od roku 1989 konzistentně projevuje pravicové názory, v minulosti mimo jiné redigovala názorovou stránku Lidových novin, ale vždycky si uchovala smysl pro věcnou podstatu problému a respekt k odlišným stanoviskům, na němž byla založena vnitřní kultura Charty 77, v níž spolu v součinnosti působili lidé svými ideovými východisky tak protikladní jako Jiří Dienstbier či Jaroslav Šabata a Václav Benda nebo Jan Ruml. Pokud tedy lze o nějakém posunu v koncepci ÚSTR hovořit, je to posun od ryze ideologického, politicky předpojatého přístupu k poválečným dějinám k přístupu, jenž odpovídá postojům kultivované, s evropským diskursem obeznámené liberální pravice. Principiální postoj demokratické levice k institucím typu ÚSTR nemůže být totiž jiný, nežli ten, že by vůbec neměly existovat: zůstat by měl jen všem co nejpřístupnější archiv a bádání by mělo být zcela svobodné, jak jsme zde popisovali před týdnem a jak v současné diskusi správně a důsledně připomněl Martin Hekrdla. Současný postoj levicovou senátní většinou zvolených radních ÚSTR Lukáše Jelínka, Michala Uhla či Jana Bureše tudíž nelze charakterizovat jinak než jako vstřícně kompromisní. Fakt, že jsou přesto vystavování hysterickému štvaní z nejrozmanitějších antikomunistických koutů, počínaje Respektem, v těchto věcech vždy spolehlivě zpátečnickým, nejrůznějšími bloggery Bakalova vydavatelského domu, valnou většinou českého pravicového komentátoriátu a dokonce i veřejnoprávních zpravodajů, přes Jaromíra Štětinu či Petra Nečase až po jistě jen ideovými motivy poháněnou družinou kolem odvolaného ředitele Hermana, nutí k zamyšlení nad tím, kde jsme se s takovým typem mentality setkali. Jak přesně ho popsat? Interpretativní sociologie líčí, jak snadno se mentalita lidí může sblížit s objekty vlastního odporu, pakliže se příliš ponoří do jejich světa. Jenomže popsat současné antikomunistické fanatiky jako protějšek kohttp://orl.bloger.cz munistů by nebylo dost přesné, páchali bychom tím křivdu na úctyhodných osobnostech Pražského jara, ani u nikoho z dubčekovců, natožpak u demokratických komunistů, jako byli Kriegel, Šabata či Vaculík, bychom si míru fanatismu, kterou nyní předvádějí Monika Pajerová, Erik Tabery či Petr Nečas neuměli představit. I oni nyní bezděčně poskytli důkaz o neudržitelnosti konstrukce monolitního totalitního režimu. Máme-li k jejich třeštění nalézt případnou paralelu, je třeba vypátrat v dějinách československého komunistického režimu údobí, v němž byl tento typ zaslepenosti a hysterie normou. Tak zjistíme, že skutečným protějškem dnešních zuřivých antikomunistů nejsou prostě komunisté, ani úctyhodná generace roku 68, ani zcyničtělé duchaprázdné Husákovy živoucí mumie, nýbrž horkokrevní, vášniví bolševici z padesátých let. Pojem pravicový bolševismus, kterým vystihl tuto stránku současné půtky o ÚSTR Jiří Dienstbier, tak nalézá své opodstatnění, s „pravicovými komunisty“ či „svazáky“ bychom zkrátka nevystačili. Fakt, že se tato zdivočelá mentalita z pravicových médií, vcelku zákonitě a instinktivně hájících zájmy současné mocenské elity, do značné míry přelila i do médií veřejnoprávních, jen znovu podtrhuje nutnost, aby si demokratická levice, nechce-li rezignovat na ambice proměnit podstatně zdejší poměry a zásadně změnit naše směřování, stanovila reformu médií jako jednu ze svých stěžejních priorit. Ve společnosti, kde mediální obsahy vykazují tak frivolní vztah k realitě, je totiž krajně obtížné provozovat věcnou politiku. Zbývá poslední věc: povšimnout si možných politických důsledků a souvislostí panoptikálních dějů kolem ÚSTR. Je přece podivuhodné, jak Miroslav Kalousek a jeho TOP 09 k celé záležitosti významně mlčí. Kalouskovi se právem vyčítá kde co, mnoho temnějších postav nežli on v české politice věru nepůsobí, a to už je co říct, ale zřídka mu někdo upře, že vidí o dost dál, než většina jeho kolegů. strana 20 ORL číslo 2013-6 Musí vidět, že jediná šance, jak může pro TOP 09 udržet sebemenší podíl na moci po příštích volbách, spočívá v naději, že sociální demokracie v případě svého předpokládaného vítězství bude odsouzena k tomu hledat spojence buď u komunistů, anebo přes politický střed. Současný antikomunistický vřískot, který je reakcí na krotkou zprava vedenou snahu o depolitizaci ÚSTR, lze chápat jako malý nácvik toho, co nás pravděpodobně čeká po příštích volbách. TOP 09 na sociální demokracii už prakticky vůbec neútočí, naopak se snaží zničit ODS. A Petr Nečas, jehož ODS čím dál rychleji míří pod hladinu, zdá se má ještě právě tak dost sil, aby ochotně pro Kalouska vykonal špinavou antikomunistickou práci. ČSSD k většině nemusejí ovšem stačit ani zemanovci, jejich bublina ostatně může do voleb docela splasknout a ve Sněmovně vůbec nemusejí být. A je dost možné, že ani nikdo další už do Sněmovny nepronikne. Kalousek je chladnokrevný a praktický vyjednavač: nebude skoro nic chtít; třeba jenom ta ministerstva, jejichž stínoví sociálně-demokratičtí ministři budou překážet i pánovi na Pražském hradě. Nic si nenamlouvejme, v sociální demokracii se oportunistická většina, jíž by se takové řešení mohlo zamlouvat, najde snáz, než si teď dokážeme představit. S pravicí ČSSD vládne ve spoustě měst a krajů. Prakticky kompletní český mediální provoz by takovou vládu popsal jako střízlivou, proevropskou, v ekonomice rozumnou. A i kdyby se nakonec mělo jednat o obdobu opoziční smlouvy, počítejme s tím, že by se jásalo i v Respektu. A tak celá bouře kolem ÚSTR má vlastně jen málo překvapivou pointu: antikomunističtí svazáci a pravicoví bolševici, ať už si to uvědomují nebo ne, reálně pracují v zájmu udržení co největšího podílu TOP 09 na dalším směřování českých zemí a na oslabení idealistického křídla ČSSD. Antikomunismus zkrátka svůj účel, jímž je konzervovat privilegia stávající mocenské elity, stále ještě plní. http://denikreferendum.cz/clanek/1 5343-pravicovy-bolsevismus Pivo bylo v klášterech vždy doma! Ladislav Jakl ného soudku, tedy spíše ležáckého tanku, než běžná tovární spotřební tekutina. A co teprve Imperial Pilsner! Ten se nepije, ten se skoro kouše. A ta vyváženost chutí a plnost, že se ani do velké pusy skoro nevejde. Člověk se nediví, že po jeho ochutnání prohlásil pan opat Siostrzonek, že se zamiloval do dvacítky. Tolik stupňů totiž tenhle pivní skvost má. A to je teprve začátek. V příštích týdnech chystá tým pivovarského odborníka Jana Šuráně další a další pivní novinky. A to je dobře. Pivovarská tradice českých klášterů si žádá pokračování. Někteří pivopisci uvádějí, že zrovna Břevnovský klášter je prvním místem u nás, kde je doložena výroba piva. Jiní pivopisci celkem po právu namítají, že to není tak úplně pravda, protože ony nejstarší záznamy z jedenáctého století se týkají obchodu s chmelem, nikoli přímo piva. Loňského roku, o druhém červnovém víkendu, proběhla za krásného počasí na unikátním místě v zahradách Pražského hradu přehlídka českých mikropivovarů s rozhodným názvem „Pivo na Hrad!“ Se svou degustační sklenkou jsem tam hned v prvních minutách narazil na úplně nové pivo úplně nového pivovaru, který v posledních měsících vyrostl v benediktinském klášteře na Břevnově. Nese název Břevnovský klášterní pivovar sv. Vojtěcha a přišel na svět po dlouhém a těžkém těhotenství. Co razítek, co povolení, co úřednických obstrukcí! Ale pivovar nakonec v někdejších barokních stájích pivo přece jen vaří a v těchto dnech se otevírá veřejnosti. A jak jsem si ověřil na hradním pivním festivalu, mají se znalci na co těšit. Už klasický světlý ležák je úplně z jihttp://orl.bloger.cz Chmel totiž není odvěkou součástí piva. Aromatickou a hořkou složkou byly v různých krajích a různých mravech všelijaké byliny a jiné roztodivné přísady. Pravidelné a soustavné vaření piva s chmelem a hospodářskou produkci chmele mají na svědomí podle mnoha záznamů právě kláštery, a to v pásu od Flander až po Čechy a zhruba od jedenáctého do čtrnáctého století. Pro kláštery bylo vaření piva především významným hospodářským přínosem. Kláštery disponovaly potřebným zázemím a také – na rozdíl od měst – nepotřebovaly k vaření piva várečné právo od světské moci. Některé řády se však rozhodně neodříkaly ani mohutné konzumace piva, přičemž – jak plyne z některých záznamů – jejich výkony v přepočtu na hlavu a s přihlédnutím k síle tehdejších piv byly velmi mužné. Je také třeba dodat, že pivo bylo především v zimním období zásadní položkou na jinak kaloricky chudém jídelníčku mnichů. Však také některé klášterní pivovary ze Švýcarska či Belgie dělají v Ameristrana 21 ORL číslo 2013-6 ce díru do světa pomocí pověstí, jak před staletími obyvatelstvo v nich ukryté přežilo obléhání kořistnických dobyvatelů jen díky místnímu vydatnému pivu. Inu, pohádky mají Američané rádi a rádi si je zaplatí. Pivo bylo pro mnichy bezpečné i ze zdravotního hlediska. Pivo převařené, navíc se živými kvasinkami, s aseptickým efektem chmelu a alkoholu dávalo choleře či úplavici mnohem menší šance než podezřelá voda z dešťových cisteren. Zajímavé je, že mniši po celé Evropě vařili pivo poněkud odlišných charakteristik než várečné domy ve městech. V klášterech nebyla tak populární lehká či pšeničná piva, daleko častěji se u mnichů setkáváme se silnými až velmi silnými pivy. Po invazi spodně kvašených piv se přízeň mnichů mnohde přiklonila k těžkým a hutným pivům typu bock. Nad důvody nehodlám spekulovat. Charakterističnost klášterních piv byla leckde tak výrazná, že vedla k samostatnému druhovému označení. Například v Belgii se jako „klášterní“ obvykle označují i ta silná svrchně kvašená piva, která vaří někdo jiný než sedm privilegovaných trapistických klášterů. Ty jsou ovšem ve světě piva samostatnou kapitolou. Rochefort, Orval, Westvleteren, Chimay, Achel, Westmalle a La Trappe (ten jediný z nich je v Nizozemí). Jde o úžasná originální piva s přísně dodržovanou recepturou a také s dokonalým marketingem. Zde je možná na místě malá spekulace. Po vyhnání trapistů z Francie se část z nich usídlila v Kladrubech u Plzně a na Buštěhradě. Část z této části po několika generacích zamířila právě do Flander a Brabantu. Přímo se tak vnucuje myšlenka, že v trapistických pivech se možná odráží i cosi ze starých českých pivních tradic. Kláštery v Belgii a Německu jsou skoro jedinými místy, kde se v Evropě udržela piva svrchně kvašená ještě před moderním boomem mikropivovarů, protože jinak téměř celou Evropu a vlastně skoro celý svět zválcovalo nové tovární pivo typu ležák, které svou expanzi zahájilo v roce 1842 v Plzni. Právě v klášterech přežila původní pivovarská kultura, v některých ohledech přímo doslova, pokud pod slovem kultura rozumíme i kultury kvasinkové. Mnohé klášterní pivovary v Bavorsku (například Adrechs, krásný klášter kousek na jihozápad od Mnichova) nakonec stejně přešly na ležáky, vaří je však osobitě a s nefabrikovou péčí. U nás sice máme dokonce pivo s názvem Klášter (z pivovaru v Klášteru-Hradišti), žádný klášterní pivovar však nástup ležáků nepřežil a klášterní pivovarskou tradici tak je nyní nutno obnovovat od nuly. Zkusili to například v Želivě, kde se však po nepovedených obchodech v Kanadě pivovar utopil v dluzích, aby poslední dobou znovu začal dýchat. To jiný vývoj mělo obnovení pivovarnictví na Strahově. Pivovar sv. Norbert prosperuje velmi dobře, vaří skvělý ležák, jantar, tmavé, pšeničné a také mnoho titulů sezónních, třeba každoroční „vánočku“, kterou si chodívám dávat vždy 18. prosince v 18 hodin a 18 minut, neboť to bývá obvykle osmnáctka. Výborné je i místní ale, na žízeň to nejlepší. Jestli čeká českou klášterní pivní tradici nějaká renesance, těžko říci. Založit nový mikropivovar není žádná legrace a udržet ho rentabilní už vůbec ne. Pivo ke klášterům však historicky patří, a pokud se tam alespoň někde vrátí, jistě si vzpomene, že tam bývalo doma. Pivo má totiž moc dobou paměť. Když se kdysi pivo vyrábělo v otevřených spilkách spontánním kvašením (jako dodnes piva typu lambic), záležela jeho kvalita na tom, jaké neviditelné kvasinkové spory zavane vítr ve správnou chvíli na to správné místo. Jednou to vyšlo, jindy ne. A protože pivovarníci dávno věděli, že náhody neexistují, začali se mezi sebou zdravit „dej Bůh štěstí“. A zůstalo jim to dodnes. Proto se v pivu nemůže ukrývat žádná čertovina… http://orl.bloger.cz Dej Bůh štěstí http://protiproud.parlamentnilisty.cz /stopy/pamet/tradice/140-ladislavjakl-pivo-bylo-v-klasterech-vzdydoma.htm O jalové snaze našich politiků zrušit anonymní akcie Majitel serveru Bankovnipoplatky.com Patrik Nacher natočil první díl ze série videí Peníze až na prvním místě o jalové snaze našich politiků zrušit anonymní akcie. Vládní návrh zákona, který v únoru schválila Poslanecká sněmovna, totiž tuto praxi ruší jen formálně, ale fakticky na základě různých úhybných manévrů bude současná praxe pokračovat (pokud zákon zůstane v dnešní podobě). Fakt, že se v České republice mohou účastnit veřejných zakázek i firmy s nedohledatelnými majiteli, je ve světě raritou (ještě ostrovy Marschalovy a Nauru) a podle zIndexu se takto za poslední čtyři roky vysoutěžilo přes 123 miliard korun. Na straně druhé je návrh zákona zbytečně přísný či lépe řečeno extenzivní v tom, že by se zákaz anonymních akcií měl týkat totálně všech, tedy i společností, které peníze daňových poplatníků nežádají. Takže opět typicky po česku: polovičatě, neefektivně, ale na oko drsně. http://www.ceskapozice.cz/video/ojalove-snaze-nasich-politiku-zrusitanonymni-akcie strana 22 ORL číslo 2013-6 Ostré vyhlásenia Lasicu: Našu spoločnosť ovplyvňujú finančné skupiny Dokumentárny film Kríza slovenských elít z cyklu Colnica prináša názory mnohých významných a tiež známych osobností slovenského šoubiznisu na fungovanie štátu. povedal pár slov na nejakú tému. Tak prišla za mnou do divadla, povedal som a to je všetko,“ doplnil Lasica. V dokumentárnom filme si zaspomínal aj na staré časy po boku svojho hereckého kolegu. „Neviem, či by sa to, čo sme so Satinským hovorili, dalo nazývať pravdou, ale vtedy za tých starých čias bolo jasné, že sa to neoplatí, že tým si človek škodí, že nielen sebe, pravdaže. Zaujímavé je, že mnohým tento pocit zostal a už nie sú staré časy,“ dodal na záver Lasica. Čo je projekt Colnica? Svoju kritiku v premiérovom diele otvorene vyjadril aj herec Milan Lasica (73), ktorý si servítku pred ústa rozhodne nedával. Milan Lasica je známy svojím humorom, ale taktiež aj otvorenosťou, ktorú často vôbec netají. V novom cykle Colnica, ktorý v sebe spája niekoľko dokumentárnych filmov, sa obul do tých, ktorí podľa neho vedú štát. Herec sa svojej úlohy chopil a svoj názor pred kamerou neskrýval. „Túto spoločnosť ovplyvňujú temné sily, pod nimi myslím určité finančné skupiny, alebo skupiny ľudí, ktoré majú takú moc cez financie, že môžu dokonca ovplyvňovať aj politikov,“ hovorí Lasica. Cyklus 26 dokumentárnych filmov od renomovaných českých a slovenských tvorcov v novom spoločnom projekte Colnica prinášajú na obrazovky RTVS a Česká televízia. Programom budú divákov sprevádzať moderátorka Adela Banášová a český hudobník a moderátor Michal Prokop. V cykle predstavia autorské dokumenty a živé diskusie o témach charakterizujúcich českú a slovenskú spoločnosť. Ku každej téme ponúknu vždy jeden slovenský a jeden český dokument, ktoré budú súčasťou talkshow. 13-dielny cyklus Colnica začnú obe verejnoprávne televízie vysielať už túto nedeľu 14. apríla - Dvojka o 20.00 a ČT 2 o 20.55 hod. Psychedelics and Religious Experience Aj keď vyjadrenie z úst hereckej legendy znie kontroverzne, Lasica svoj názor nemení: „Myslím, že to nie je nič prevratné, každý deň sa o tom môžete dočítať v novinách. Nikto, samozrejme, nič konkrétne nepovie, ale ten pocit, že nejaké finančné skupiny rozhodujú o zásadných veciach, na to som ja neprišiel. Povedal som to, čo sa hovorí a čo si môžem prečítať,“ povedal Novému Času herec, ktorý sa rozhodol vystúpiť v projekte po tom, ako ho oslovila režisérka Zuzana Piussi. „Chcela, či by som nehttp://orl.bloger.cz by Alan Watts The experiences resulting from the use of psychedelic drugs are often described in religious terms. They are therefore of interest to those like myself who, in the tradition of William James,1 are concerned with the psychology of religion. For more than thirty years I have been studying the causes, the consequences, and the conditions of those peculiar states of consciousness in which the individual discovers himself to be one continuous process with God, with the Universe, with the Ground of Being, or whatever name he may use by cultural conditioning or personal preference for the ultimate and eternal reality. We have no satisfactory and definitive name for experiences of this kind. The terms "religious experience," "mystical experience," and "cosmic consciousness" are all too vague and comprehensive to denote that specific mode of consciousness which, to those who have known it, is as real and overwhelming as falling in love. This article describes such states of consciousness induced by psychedelic drugs, although they are virtually indistinguishable from genuine mystical experience. The article then discusses objections to the use of psychedelic drugs that arise mainly from the opposition between mystical values and the traditional religious and secular values of Western society. The Psychedelic Experience The idea of mystical experiences resulting from drug use is not readily accepted in Western societies. Western culture has, historically, a particular fascination with the value and virtue of man as an individual, self-determining, responsible ego, controlling himself and his world by the power of conscious effort and will. Nothing, then, could be more repugnant to this cultural tradition than the notion of spiritual or psychological growth through the use of drugs. A "drugged" person is by definition dimmed in consciousness, fogged in judgment, and deprived of will. But not all psychotropic (conscistrana 23 ORL číslo 2013-6 ousness-changing) chemicals are narcotic and soporific, as are alcohol, opiates, and barbiturates. The effects of what are now called psychedelic (mind-manifesting) chemicals differ from those of alcohol as laughter differs from rage, or delight from depression. There is really no analogy between being "high" on LSD and "drunk" on bourbon. True, no one in either state should drive a car, but neither should one drive while reading a book, playing a violin, or making love. Certain creative activities and states of mind demand a concentration and devotion that are simply incompatible with piloting a death-dealing engine along a highway. I myself have experimented with five of the principal psychedelics: LSD-25, mescaline, psilocybin, dimethyl-tryptamine (DMT), and cannabis. I have done so, as William James tried nitrous oxide, to see if they could help me in identifying what might be called the "essential" or "active" ingredients of the mystical experience. For almost all the classical literature on mysticism is vague, not only in describing the experience, but also in showing rational connections between the experience itself and the various traditional methods recommended to induce it: fasting, concentration, breathing exercises, prayers, incantations, and dances. A traditional master of Zen or Yoga, when asked why such-and-such practices lead or predispose one to the mystical experience, always responds, "This is the way my teacher gave it to me. This is the way I found out. If you're seriously interested, try it for yourself." This answer hardly satisfies an impertinent, scientifically minded, and intellectually curious Westerner. It reminds him of archaic medical prescriptions compounding five salamanders, powdered gallows rope, three boiled bats, a scruple of phosphorus, three pinches of henbane, and a dollop of dragon dung dropped when the moon was in Pisces. Maybe it worked, but what was the essential ingredient? It struck me, therefore, that if any of the psychedelic chemicals would in fact predispose my consciousness to the mystical experience, I could use them as instruments for studying and describing that experience as one uses a microscope for bacteriology, even though the microscope is an "artificial" and "unnatural" contrivance which might be said to "distort" the vision of the naked eye. However, when I was first invited to test the mystical qualities of LSD-25 by Dr. Keith Ditman of the Neuropsychiatric Clinic at UCLA Medical School, I was unwilling to believe that any mere chemical could induce a genuine mystical experience. At most, it might bring about a state of spiritual insight analogous to swimming with water wings. Indeed, my first experiment with LSD-25 was not mystical. It was an intensely interesting aesthetic and intellectual experience that challenged my powers of analysis and careful description to the utmost. Some months later, in 1959, I tried LSD-25 again with Drs. Sterling Bunnell and Michael Agron, who were then associated with the Langley-Porter Clinic, in San Francisco. In the course of two experiments I was amazed and somewhat embarrassed to find myself going through states of consciousness that corresponded precisely with every description of major mystical experiences that I had ever read.2 Furthermore, they exceeded both in depth and in a peculiar quality of unexpectedness the three "natural and spontaneous" experiences of this kind that had happened to me in previous years. Through subsequent experimentation with LSD-25 and the other chemicals named above (with the exception of DMT, which I find amusing but relatively uninteresting), I found I could move with ease into the state of "cosmic consciousness," and in due course became less and less dependent on the chemicals themselves for "tuning in" to this particular wave length of experience. Of the five psychedelics tried, I found that LSD-25 and cannabis suited my purposes best. Of these two, the latter—cannabis— which I had to use abroad in counhttp://orl.bloger.cz tries where it is not outlawed, proved to be the better. It does not induce bizarre alterations of sensory perception, and medical studies indicate that it may not, save in great excess, have the dangerous side effects of LSD. For the purposes of this study, in describing my experiences with psychedelic drugs I avoid the occasional and incidental bizarre alterations of sense perception that psychedelic chemicals may induce. I am concerned, rather, with the fundamental alterations of the normal, socially induced consciousness of one's own existence and relation to the external world. I am trying to delineate the basic principles of psychedelic awareness. But I must add that I can speak only for myself. The quality of these experiences depends considerably upon one's prior orientation and attitude to life, although the now voluminous descriptive literature of these experiences accords quite remarkably with my own. Almost invariably, my experiments with psychedelics have had four dominant characteristics. I shall try to explain them-in the expectation that the reader will say, at least of the second and third, "Why, that's obvious! No one needs a drug to see that." Quite so, but every insight has degrees of intensity. There can be obvious-1 and obvious-2, and the latter comes on with shattering clarity, manifesting its implications in every sphere and dimension of our existence. The first characteristic is a slowing down of time, a concentration in the present. One's normally compulsive concern for the future decreases, and one becomes aware of the enormous importance and interest of what is happening at the moment. Other people, going about their business on the streets, seem to be slightly crazy, failing to realize that the whole point of life is to be fully aware of it as it happens. One therefore relaxes, almost luxuriously, into studying the colors in a glass of wa- strana 24 ORL číslo 2013-6 ter, or in listening to the now highly articulate vibration of every note played on an oboe or sung by a voice. From the pragmatic standpoint of our culture, such an attitude is very bad for business. It might lead to improvidence, lack of foresight, diminished sales of insurance policies, and abandoned savings accounts. Yet this is just the corrective that our culture needs. No one is more fatuously impractical than the "successful" executive who spends his whole life absorbed in frantic paper work with the objective of retiring in comfort at sixty-five, when it will all be too late. Only those who have cultivated the art of living completely in the present have any use for making plans for the future, for when the plans mature they will be able to enjoy the results. "Tomorrow never comes." I have never yet heard a preacher urging his congregation to practice that section of the Sermon on the Mount which begins, "Be not anxious for the morrow...." The truth is that people who live for the future are, as we say of the insane, "not quite all there"—or here: by overeagerness they are perpetually missing the point. Foresight is bought at the price of anxiety, and when overused it destroys all its own advantages. The second characteristic I will call awareness of polarity. This is the vivid realization that states, things, and events that we ordinarily call opposite are interdependent, like back and front, or the poles of a magnet. By polar awareness one sees that things which are explicitly different are implicitly one: self and other, subject and object, left and right, male and female-and then, a little more surprisingly, solid and space, figure and background, pulse and interval, saints and sinners, police and criminals, in-groups and outgroups. Each is definable only in terms of the other, and they go together transactionally, like buying and selling, for there is no sale without a purchase, and no purchase without a sale. As this awareness becomes increasingly intense, you feel that you yourself are polarized with the external universe in such a way that you imply each other. Your push is its pull, and its push is your pull—as when you move the steering wheel of a car. Are you pushing it or pulling it? At first, this is a very odd sensation, not unlike hearing your own voice played back to you on an electronic system immediately after you have spoken. You become confused, and wait for it to go on! Similarly, you feel that you are something being done by the universe, yet that the universe is equally something being done by you-which is true, at least in the neurological sense that the peculiar structure of our brains translates the sun into light, and air vibrations into sound. Our normal sensation of relationship to the outside world is that sometimes I push it, and sometimes it pushes me. But if the two are actually one, where does action begin and responsibility rest? If the universe is doing me, how can I be sure that, two seconds hence, I will still remember the English language? If I am doing it, how can I be sure that, two seconds hence, my brain will know how to turn the sun into light? From such unfamiliar sensations as these, the psychedelic experience can generate confusion, paranoia, and terror-even though the individual is feeling his relationship to the world exactly as it would be described by a biologist, ecologist, or physicist, for he is feeling himself as the unified field of organism and environment. The third characteristic, arising from the second, is awareness of relativity. I see that I am a link in an infinite hierarchy of processes and beings, ranging from molecules through bacteria and insects to human beings, and, maybe, to angels and gods-a hierarchy in which every level is in effect the same situation. For example, the poor man worries about money while the rich man worries about his health: the worry is the same, but the difference is in its substance or dimension. I realize that fruit flies must think of themselves as people, because, like ourselves, they find themselves in the middle of their own world-with immeasurably greater things above and smaller things http://orl.bloger.cz below. To us, they all look alike and seem to have no personality-as do the Chinese when we have not lived among them. Yet fruit flies must see just as many subtle distinctions among themselves as we among ourselves. From this it is but a short step to the realization that all forms of life and being are simply variations on a single theme: we are all in fact one being doing the same thing in as many different ways as possible. As the French proverb goes, plus ca change, plus c'est la meme chose (the more it varies, the more it is one). I see, further, that feeling threatened by the inevitability of death is really the same experience as feeling alive, and that as all beings are feeling this everywhere, they are all just as much "I" as myself. Yet the "I" feeling, to be felt at all, must always be a sensation relative to the "other"-to something beyond its control and experience. To be at all, it must begin and end. But the intellectual jump that mystical and psychedelic experiences make here is in enabling you to see that all these myriad I-centers are yourself— not, indeed, your personal and superficially conscious ego, but what Hindus call the paramatman, the Self of all selves.3 As the retina enables us to see countless pulses of energy as a single light, so the mystical experience shows us innumerable individuals as a single Self. The fourth characteristic is awareness of eternal energy, often in the form of intense white light, which seems to be both the current in your nerves and that mysterious e which equals mc2. This may sound like megalomania or delusion of grandeur-but one sees quite clearly that all existence is a single energy, and that this energy is one's own being. Of course there is death as well as life, because energy is a pulsation, and just as waves must have both crests and troughs, the experience of existing must go on and off. Basically, therefore, there is simply nothing to worry about, because you yourself are the eternal energy of the universe playing hide-and-seek (off-and-on) with itself. At root, you strana 25 ORL číslo 2013-6 are the Godhead, for God is all that there is. Quoting Isaiah just a little out of context: "I am the Lord, and there is none else. I form the light and create the darkness: I make peace, and create evil. I, the Lord, do all these things."4 This is the sense of the fundamental tenet of Hinduism, Tat tram asi—"THAT (i.e., "that subtle Being of which this whole universe is composed") art thou."5 A classical case of this experience, from the West, is in Tennyson's Memoirs: A kind of waking trance I have frequently had, quite up from boyhood, when I have been all alone. This has generally come upon me thro' repeating my own name two or three times to myself silently, till all at once, as it were out of the intensity of the consciousness of individuality, the individuality itself seemed to dissolve and fade away into boundless being, and this not a confused state, but the clearest of the clearest, the surest of the surest, the weirdest of the weirdest, utterly beyond words, where death was an almost laughable impossibility, the loss of personality (if so it were) seeming no extinction but the only true life.6 Obviously, these characteristics of the psychedelic experience, as I have known it, are aspects of a single state of consciousness—for I have been describing the same thing from different angles. The descriptions attempt to convey the reality of the experience, but in doing so they also suggest some of the inconsistencies between such experience and the current values of society. Opposition to Psychedelic Drugs Resistance to allowing use of psychedelic drugs originates in both religious and secular values. The difficulty in describing psychedelic experiences in traditional religious terms suggests one ground of opposition. The Westerner must borrow such words as samadhi or moksha from the Hindus, or satori or kensho from the Japanese, to describe the experience of oneness with the universe. We have no appropriate word because our own Jewish and Christian theologies will not accept the idea that man's inmost self can be identical with the Godhead, even though Christians may insist that this was true in the unique instance of Jesus Christ. Jews and Christians think of God in political and monarchical terms, as the supreme governor of the universe, the ultimate boss. Obviously, it is both socially unacceptable and logically preposterous for a particular individual to claim that he, in person, is the omnipotent and omniscient ruler of the world-to be accorded suitable recognition and honor. Such an imperial and kingly concept of the ultimate reality, however, is neither necessary nor universal. The Hindus and the Chinese have no difficulty in conceiving of an identity of the self and the Godhead. For most Asians, other than Muslims, the Godhead moves and manifests the world in much the same way that a centipede manipulates a hundred legsspontaneously, without deliberation or calculation. In other words, they conceive the universe by analogy with an organism as distinct from a mechanism. They do not see it as an artifact or construct under the conscious direction of some supreme technician, engineer, or architect. If, however, in the context of Christian or Jewish tradition, an individual declares himself to be one with God, he must be dubbed blasphemous (subversive) or insane. Such a mystical experience is a clear threat to traditional religious concepts. The Judaeo-Christian tradition has a monarchical image of God, and monarchs, who rule by force, fear nothing more than insubordination. The Church has therefore always been highly suspicious of mystics, because they seem to be insubordinate and to claim equality or, worse, identity with God. For this reason, John Scotus Erigena and Meister Eckhart were condemned as heretics. This was also why the Quakers faced opposition for their doctrine of the Inward Light, and for their refusal to remove hats in church and in court. A few occasional mystics may be all right so long as they watch their language, like St. Teresa of Avila and http://orl.bloger.cz St. John of the Cross, who maintained, shall we say, a metaphysical distance of respect between themselves and their heavenly King. Nothing, however, could be more alarming to the ecclesiastical hierarchy than a popular outbreak of mysticism, for this might well amount to setting up a democracy in the kingdom of heaven-and such alarm would be shared equally by Catholics, Jews, and fundamentalist Protestants. The monarchical image of God, with its implicit distaste for religious insubordination, has a more pervasive impact than many Christians might admit. The thrones of kings have walls immediately behind them, and all who present themselves at court must prostrate themselves or kneel, because this is an awkward position from which to make a sudden attack. It has perhaps never occurred to Christians that when they design a church on the model of a royal court (basilica) and prescribe church ritual, they are implying that God, like a human monarch, is afraid. This is also implied by flattery in prayers: O Lord our heavenly Father, high and mighty, King of kings, Lord of lords, the only Ruler of princes, who dost from thy throne behold all the dwellers upon earth: most heartily we beseech thee with thy favor to behold....7 The Western man who claims consciousness of oneness with God or the universe thus clashes with his society's concept of religion. In most Asian cultures, however, such a man will be congratulated as having penetrated the true secret of life. He has arrived, by chance or by some such discipline as Yoga or Zen meditation, at a state of consciousness in which he experiences directly and vividly what our own scientists know to be true in theory. For the ecologist, the biologist, and the physicist know (but seldom feel) that every organism constitutes a single field of behavior, or process, with its environment. There is no way of separating what any given organism is doing from what its environment is doing, for which reason ecologists speak not of organisms in environstrana 26 ORL číslo 2013-6 ments but of organism-environments. Thus the words "I" and "self" should properly mean what the whole universe is doing at this particular "here-and-now" called John Doe. The kingly concept of God makes identity of self and God, or self and universe, inconceivable in Western religious terms. The difference between Eastern and Western concepts of man and his universe, however, extends beyond strictly religious concepts. The Western scientist may rationally perceive the idea of organism-environment, but he does not ordinarily feel this to be true. By cultural and social conditioning, he has been hypnotized into experiencing himself as an ego-as an isolated center of consciousness and will inside a bag of skin, confronting an external and alien world. We say, "I came into this world." But we did nothing of the kind. We came out of it in just the same way that fruit comes out of trees. Our galaxy, our cosmos, "peoples" in the same way that an apple tree "apples." Such a vision of the universe clashes with the idea of a monarchical God, with the concept of the separate ego, and even with the secular, atheist/agnostic mentality, which derives its common sense from the mythology of nineteenth-century scientist. According to this view, the universe is a mindless mechanism and man a sort of accidental microorganism infesting a minute globular rock that revolves about an unimportant star on the outer fringe of one of the minor galaxies. This "putdown" theory of man is extremely common among such quasi scientists as sociologists, psychologists, and psychiatrists, most of whom are still thinking of the world in terms of Newtonian mechanics, and have never really caught up with the ideas of Einstein and Bohr, Oppenheimer and Schrodinger. Thus to the ordinary institutional-type psychiatrist, any patient who gives the least hint of mystical or religious experience is automatically diagnosed as deranged. From the standpoint of the mechanistic religion, he is a heretic and is given electroshock therapy as an up-to-date form of thumbscrew and rack. And, incidentally, it is just this kind of quasi scientist who, as consultant to government and lawenforcement agencies, dictates official policies on the use of psychedelic chemicals. Inability to accept the mystic experience is more than an intellectual handicap. Lack of awareness of the basic unity of organism and environment is a serious and dangerous hallucination. For in a civilization equipped with immense technological power, the sense of alienation between man and nature leads to the use of technology in a hostile spirit— to the "conquest" of nature instead of intelligent co-operation with nature. The result is that we are eroding and destroying our environment, spreading Los Angelization instead of civilization. This is the major threat overhanging Western, technological culture, and no amount of reasoning or doom-preaching seems to help. We simply do not respond to the prophetic and moralizing techniques of conversion upon which Jews and Christians have always relied. But people have an obscure sense of what is good for them-call it "unconscious self-healing," "survival instinct," "positive growth potential," or what you will. Among the educated young there is therefore a startling and unprecedented interest in the transformation of human consciousness. All over the Western world publishers are selling millions of books dealing with Yoga, Vedanta, Zen Buddhism, and the chemical mysticism of psychedelic drugs, and I have come to believe that the whole "hip" subculture, however misguided in some of its manifestations, is the earnest and responsible effort of young people to correct the self-destroying course of industrial civilization. The content of the mystical experience is thus inconsistent with both the religious and secular concepts of traditional Western thought. Moreover, mystical experiences often result in attitudes that threaten the authority not only of established churches, but also of secular society. Unafraid of death and deficient in worldly ambition, those who have http://orl.bloger.cz undergone mystical experiences are impervious to threats and promises. Moreover, their sense of the relativity of good and evil arouses the suspicion that they lack both conscience and respect for law. Use of psychedelics in the United States by a literate bourgeoisie means that an important segment of the population is indifferent to society's traditional rewards and sanctions. In theory, the existence within our secular society of a group that does not accept conventional values is consistent with our political vision. But one of the great problems of the United States, legally and politically, is that we have never quite had the courage of our convictions. The Republic is founded on the marvelously sane principle that a human community can exist and prosper only on a basis of mutual trust. Metaphysically, the American Revolution was a rejection of the dogma of Original Sin, which is the notion that because you cannot trust yourself or other people, there must be some Superior Authority to keep us all in order. The dogma was rejected because, if it is true that we cannot trust ourselves and others, it follows that we cannot trust the Superior Authority which we ourselves conceive and obey, and that the very idea of our own untrustworthiness is unreliable! Citizens of the United States believe, or are supposed to believe, that a republic is the best form of government. Yet vast confusion arises from trying to be republican in politics and monarchist in religion. How can a republic be the best form of government if the universe, heaven, and hell are a monarchy?8 Thus, despite the theory of government by consent, based upon mutual trust, the peoples of the United States retain, from the authoritarian backgrounds of their religions or national origins, an utterly naive faith in law as some sort of supernatural and paternalistic power. "There ought to be a law against it!" Our law-enforcement officers are therefore confused, hindered, and bewildered—not to mention corrupted— by being asked to enforce sumptuary strana 27 ORL číslo 2013-6 laws, often of ecclesiastical origin, that vast numbers of people have no intention of obeying and that, in any case, are immensely difficult or simply impossible to enforce—for example, the barring of anything so undetectable as LSD-25 from international and interstate commerce. Finally, there are two specific objections to use of psychedelic drugs. First, use of these drugs may be dangerous. However, every worthwhile exploration is dangerous— climbing mountains, testing aircraft, rocketing into outer space, skin diving, or collecting botanical specimens in jungles. But if you value knowledge and the actual delight of exploration more than mere duration of uneventful life, you are willing to take the risks. It is not really healthy for monks to practice fasting, and it was hardly hygienic for Jesus to get himself crucified, but these are risks taken in the course of spiritual adventures. Today the adventurous young are taking risks in exploring the psyche, testing their mettle at the task just as, in times past, they have tested it—more violently—in hunting, dueling, hot-rod racing, and playing football. What they need is not prohibitions and policemen, but the most intelligent encouragement and advice that can be found. how what William Blake called that "energy which is eternal delight" can consist with the misery and suffering of everyday life.9 dia (1951), pp. 355-463. A popular version is in A. Watts, The Book—On the Taboo Against Knowing Who You Are (1966). —back The undoubted mystical and religious intent of most users of the psychedelics, even if some of these substances should be proved injurious to physical health, requires that their free and responsible use be exempt from legal restraint in any republic that maintains a constitutional separation of church and state.10 To the extent that mystical experience conforms with the tradition of genuine religious involvement, and to the extent that psychedelics induce that experience, users are entitled to some constitutional protection. Also, to the extent that research in the psychology of religion can utilize such drugs, students of the human mind must be free to use them. Under present laws, I, as an experienced student of the psychology of religion, can no longer pursue research in the field. This is a barbarous restriction of spiritual and intellectual freedom, suggesting that the legal system of the United States is, after all, in tacit alliance with the monarchical theory of the universe, and will, therefore, prohibit and persecute religious ideas and practices based on an organic and unitary vision of the universe.11 Isaiah 45: 6, 7. —back Footnotes Second, drug use may be criticized as an escape from reality. However, this criticism assumes unjustly that the mystical experiences themselves are escapist or unreal. LSD, in particular, is by no means a soft and cushy escape from reality. It can very easily be an experience in which you have to test your soul against all the devils in hell. For me, it has been at times an experience in which I was at once completely lost in the corridors of the mind and yet relating that very lostness to the exact order of logic and language, simultaneously very mad and very sane. But beyond these occasional lost and insane episodes, there are the experiences of the world as a system of total harmony and glory, and the discipline of relating these to the order of logic and language must somehow explain See W. James, The Varieties of Religious Experience (1902). —back An excellent anthology of such experiences is R. Johnson Watcher on the Hills (1959). —back Thus Hinduism regards the universe not as an artifact, but as an immense drama in which the One Actor (the paramatman or brakman) plays all the parts, which are his (or "its") masks or personae. The sensation of being only this one particular self, John Doe, is due to the Actor's total absorption in playing this and every other part. For fuller exposition, see S. Radhakrishnan, The Hindu View of Life (1927); H. Zimmer, Philosophies of Inhttp://orl.bloger.cz Chandogya Upanishad 6.15.3. —back Alfred Lord Tennyson, A Memoir by His Son (1898), 320. —back A Prayer for the King's Majesty, Order for Morning Prayer, Book of Common Prayer (Church of England, 1904). — back Thus, until quite recently, belief in a Supreme Being was a legal test of valid conscientious objection to military service. The implication was that the individual objector found himself bound to obey a higher echelon of command than the President and Congress. The analogy is military and monarchical, and therefore objectors who, as Buddhists or naturalists, held an organic theory of the universe often had difficulty in obtaining recognition. —back This is discussed at length in A. Watts, The Joyous Cosmology: Adventures in the Chemistry of Consciousness (1962). —back "Responsible" in the sense that such substances be taken by or administered to consenting adults only. The user of cannabis, in particular, is apt to have peculiar difficulties in establishing his "undoubted mystical and religious intent" in court. Having committed so loathsome and serious a felony, his chances of clemency are better if he assumes a repentant demeanor, which is quite inconsistent with the sincere belief that his use of cannabis was religious. On the other hand, if he insists unrepentantly that he looks upon such use as a religious sacrament, many judges will declare that they "dislike his attitude," finding it truculent and lacking in appreciation of the gravity of the crime, and strana 28 ORL číslo 2013-6 the sentence will be that much harsher. The accused is therefore put in a "double-bind" situation, in which he is "damned if he does, and damned if he doesn't." Furthermore, religious integrity—as in conscientious objection—is generally tested and established by membership in some church or religious organization with a substantial following. But the felonious status of cannabis is such that grave suspicion would be cast upon all individuals forming such an organization, and the test cannot therefore be fulfilled. It is generally forgotten that our guarantees of religious freedom were designed to protect precisely those who were not members of established denominations, but rather such (then) screwball and subversive individuals as Quakers, Shakers, Levellers, and Anabaptists. There is little question that those who use cannabis or other psychedelics with religious intent are now members of a persecuted religion which appears to the rest of society as a grave menace to "mental health," as distinct from the old-fashioned "immortal soul." But it's the same old story. —back Amerindians belonging to the Native American Church who employ the psychedelic peyote cactus in their rituals, are firmly opposed to any government control of this plant, even if they should be guaranteed the right to its use. They feel that peyote is a natural gift of God to mankind, and especially to natives of the land where it grows, and that no government has a right to interfere with its use The same argument might be made on behalf of cannabis, or the mushroom Psilocybe mexicana Heim. All these things are natural plants, not processed or synthesized drugs, and by what authority can individuals be prevented from eating theme There is no law against eating or growing the mushroom Amanita pantherina, even though it is fatally poisonous and only experts can distinguish it from a common edible mushroom. This case can be made even from the standpoint of believers in the monarchical universe of Judaism and Christianity, for it is a basic principle of both religions, derived from Genesis, that all natural substances created by God are inherently good, and that evil can arise only in their misuse. Thus laws against mere possession, or even cultivation, of these plants are in basic conflict with biblical principles. Criminal conviction of those who employ these plants should be based on proven misuse. "And God said 'Behold, I have given you every herb bearing seed, which is upon the face of all the earth, and every tree, in the which is the fruit of a tree yielding seed- to you it shall be for meat.... And God saw every thing that he had made, and, behold, it was very good." —Genesis 1:29, 31. http://deoxy.org/w_psyrel.htm Svatá Terezie a mystika jako cesta k Bohu španělského Zlatého věku, do jehož prvního období řadíme například i známého Miguela de Cervantese y Saavedru s jeho Důmyslným rytířem Donem Quijotem de la Mancha. Z nejproslulejších Tereziiných děl jmenujme Život, Cestu k dokonalosti a Hrad v nitru. Kromě toho psala poezii a zachovala se nám i její četná korespondence. Život Terezie od Ježíše se liší od jiných autobiografických děl tím, že se spíše než na životní události soustřeďuje na duchovní život a na niterné prožitky. Terezie v tomto díle vykreslila cestu do své duše, jak se měnil její vztah s duchovnem a nahlížení na Boha. Kniha končí založením kláštera sv. Josefa, sídla bosých karmelitánek, které představuje srdce jejího reformního úsilí. Kdybychom chtěli hovořit o žánru dalšího Tereziina díla, Cesty k dokonalosti, asi bychom se nedopátrali jednoznačné odpovědi. Terezie v něm provádí řeholnice, které jí byly svěřeny, duchovním životem. Tento spis obsahuje jednak rady pro "dobrý duchovní život", ale také vlastní zkušenost, která je protkaná mystickými zážitky. V proslulém Hradu v nitru Terezie vytváří alegorii duše, v níž přebývá Bůh. Přirovnává lidské nitro k opevněnému hradu, který má množství komnat. V jejím středu sídlí nejvyšší bytost. Avšak k tomu, aby bylo možné navštívit onu poslední komnatu, je nutné projít dlouhou cestu všemi hradními pokoji. Tato cesta odpovídá mystické a asketické zkušenosti. Povaha mystiky a asketiky Svatá Terezie od Ježíše (zvaná též z Ávily, 1515-1582) byla španělská karmelitánka, reformátorka řádu karmelitánů (větev bosých karmelitánů) a jedna z nejvýznamnějších spisovatelek španělského mysticismu. V povědomí českého čtenáře je možná vnímána spíše jako světice, tedy osobnost z jiné sféry než té literární. Avšak je nutno říci, že jak ona, tak její spisy patří mezi nejvýznamnější ukázky nejen mysticismu jako jistého duchovního proudu, který zasahuje do umění a literatury, ale také http://orl.bloger.cz Co je to mystika? Když významný literární badatel Helmut Hatzfeld (1) mluví o mystice, vyzdvihuje jako důležitý aspekt zkušenost s Boží přítomností, kterou lidská duše zakouší jako součást reality. Důležité je podtrhnout otázku osobního prožitku a také zakoušení spojení s Bohem. Přesto, že je tato zkušenost hluboce prožívána, samotný mystik ji není schopen popsat slovy. strana 29 ORL číslo 2013-6 Ángel Cilvetti (2) ji přirovnává k vidoucímu, který se marně snaží vysvětlit slepci od narození, jak vypadají barvy. Stejně jako ten, kdo vidí, není schopen dokonale nevidoucímu popsat barevné spektrum, ani nevidomý nedokáže uchopit ve své obrazotvornosti vysvětlení, které mu vidoucí nabízí. Problém mystiky je podobného rázu. Člověk, který se dostal do přímého kontaktu s Bohem a uzřel "barvy" jeho přítomnosti, se stává "vidoucím". Nadchnutý krásou Boha, je puzen k tomu, aby o tom vyprávěl. Avšak brání mu v tom chudoba lidských slov, které nedostačují k vyjádření tajemného setkání, a zároveň je omezen posluchačem - slepcem, jenž i kdyby se mystik sebe víc snažil, nemůže nikdy pochopit. Proto se mystik často utíká k paradoxům a k symbolům, které můžou alespoň z části napomoct ve vyjádření nepopsatelného. Mystika je tedy spojení s bytostí, která nás přesahuje. Není charakteristická jenom pro křesťanství, ale také pro jiná náboženství (například buddhismus). Je to také v širším smyslu slova proces "duchovního růstu" skrze etapy mystické cesty, při níž je nutné, aby si mystik prošel etapou očišťování od hříchu a požitků tohoto světa. Tomuto očistnému procesu se říká asketika. Celý proces je vnímán jako stoupání do nitra lidské duše, jako sebepoznání a nahlédnutí do vlastní reality, do středu svého bytí, kde dochází k setkání mezi člověkem a jeho stvořitelem. tou pro své sestry. Její vliv nejenom že přesáhl zdi jejich klášterů, ale ovlivnil také duchovní život v Latinské Americe. Svoji zkušenost chtěla předat i mužským členům církve a zároveň jako návod na modlitbu pro svoje sestry. Takový úkol však nebyl lehký, musela totiž vyslovit to, co je slovy nevyslovitelné: niterný vztah s Bohem. Protože se snažila co nejnázorněji zobrazit svoje nitro pro potřeby svých čtenářů, uchylovala se k obrazům z běžné reality, ze svého okolí. Ve svém životopise (3) přirovnává mystickou cestu k vodě a duši člověka k zahradě, kterou je potřeba zbavit nejprve plevele (nedokonalostí, hříchu), aby v ní mohl přebývat Bůh: Kdo začíná, musí počítat s tím, že má z velmi zpustlé půdy, kde bují jen plevel, vytvořit rozkošnou zahradu pro Pána. (…) A nyní my, jako dobří zahradníci, se musíme postarat s Boží pomocí o to, aby ty květiny rostly: proto je třeba je zalévat, aby neuschly, a snažit se, aby vydávaly květy plné úchvatných vůní, jež se líbí Pánu. Za využití obrazu z běžného života, který byl jak Terezii, tak jejím sestrám blízký, nastiňuje duchovní problém a důležitost sebezapření, tedy asketiky. Mystika je viděna jako cesta nebo určité zdokonalování se v modlitbě, které Terezie vyobrazuje jako čtyři formy zavlažování zahrady: Terezie a její obraz mystiky a asketiky Jak jsem již zmínila, problém mystické zkušenosti obecně tkví v její nevyslovitelnosti. Proto spisovatelé, kteří se ji snaží zachytit, pracují s obrazným jazykem. Důležitých je několik aspektů. Terezie od Ježíše psala na žádost svých zpovědníků. Jakožto řeholnice neměla právo vykládat pravdy duchovního života, to náleželo jenom kněžím jako duchovním autoritám, přesto však popisuje svou zkušenost s Bohem. Jako zakladatelka nové větve karmelitánů psala o duchovním životě a stala se autori- Mám dojem, že zahrada se může zalévat čtverým způsobem: čerpat vodu ze studny, to je nejnamáhavější, nebo načerpat vodu do vodních kanálů pomocí řetězového čerpadla, totiž otáčet velkým rumpálem, jak jsem to mnohokrát dělala i já, a tak mít víc vody s menší námahou, přivést vodu z řeky nebo potůčku, to je lepší způsob, neboť půda zůstane napitá a není zapotřebí ji tak často zalévat a zahradník se nemusí tak namáhat, a konečně vydatný déšť, v tom případě zalévá Bůh bez jakéhokoliv http://orl.bloger.cz našeho přičinění, a to je nejlepší způsob, který překonává všechny předešlé. Vidíme tedy, že mystická cesta má podobu určitého růstu. Čím je způsob zavlažování zahrady jednodušší, tím jsme blíže Bohu, tedy tím víc práce za nás udělá Boží přítomnost. Nadpřirozeným způsobem, ve kterém se projevuje Boží kontakt, je déšť dopadající na zahradu bez přičinění zahradníka. Mystičtí spisovatelé často opisují přítomnost Boha jako oheň, který působí v duši rozkoš: (Duše) má ohromnou radost, když vidí, že šlehající oheň se mírní i rozdmychuje vodou. Jejich prožitek je často doprovázen ztrátou vědomí (tzv. extází či vytržením): Při vytržení tělo zmrtví, není s to učinit jakýkoliv pohyb (…). Jinde Terezie líčí, co se děje uvnitř duše "zahleděné" na Boha: Dosti často se stává, že jí zcela vyhasne pohled, zůstane zahloubaná a úplně bez sebe údivem nad tolika vznešenými věcmi, které vidí. Zároveň autorka popisuje vize Boha, které měla. Bůh se jí zjevoval jako světlo, úplně odlišné od toho, které můžeme znát. Tady vidíme problém nepopsatelnosti mystické zkušenosti, jež vede k hromadění obrazů a metafor ve snaze alespoň z dálky zachytit odlesk toho, co mystik vidí a prožívá: Je to světlo, které neoslňuje, bělost plná lahodnosti, vlitá zář, jež slastně okouzluje pohled, aniž by jej unavila, jako jej neunavuje jasnost, s jakou vidí ono vznešenou krásu. To světlo je tak odlišné od našeho, že se sluneční paprsky ve srovnání s ním zdají velmi zakalené (…). V knize Hrad v nitru (4) Terezie vytváří obraz duše jakožto pevnosti, která se skládá ze sedmero komnat. V jejím středu přebývá král neboli Bůh. Jak jsme mohli vidět v příměru o vodě, také pevnost je metaforou mystické cesty, tedy cesty skrze sedmero komnat do středu hradu, kde se duše spojuje s Bohem. Je nutné strana 30 ORL číslo 2013-6 projít postupně všemi komnatami, abychom konečně přišli do cíle naší cesty. I tento obraz si Terezie půjčila ze své "kastilské" reality, z četby rytířských románů, Bible a možná i muslimské tradice. Mystici ve svém popisu zkušenosti s Bohem, která je tak niterná, že se stává nepopsatelnou, sahají k metaforám a přirovnáním z běžného života (zahrada, hrad), jež však ale stále nestačí k vyjádření jejich hlubokého zážitku. Musí být proto modifikovány a přetvořeny, aby jim umožnily mystický prožitek čtenářům alespoň přiblížit. Literatura: (1) Helmut Hatzfeld: Estudios literarios sobre mística española. Gredos, Madrid 1968. (2) Ángel Cilvetti: Introducción a la mística española. Cátedra, Madrid 1974. (3) Sv. Terezie od Ježíše: Život. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2006. (4) Sv. Terezie od Ježíše: Hrad v nitru. Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří 2003. http://www.kulturninoviny.cz/nezavisle-vydavatelske-amedialni-druzstvo/archiv/2013/142013/svata-terezie-a-jeji-mystickacesta-k-bohu Špinavá tajemství války proti terorismu Více než čtyři roky poté, co Barack Obama přislíbil, že uzavře americký internační tábor na Guantánamo, drží více než polovina tamějších vězňů hladovku. Šestnáct z nich je násilně vyživováno a vojáci minulý týden použili gumových projektilů proti "neposlušným" vězňům. Guantánamo spolu s věznicí Abu Ghraib se už před dlouhou dobou stalo symbolem brutality a bezpráví Bushovy války proti terorismu, píše v deníku Guardian Seamus Milne. Tábor v zálivu Guantánamo je umístěn na území, které okupují Spojené státy. Byl naplněn údajnými "nepřátelskými bojovníky", zajatými v poinvazním Afghánistánu. Většina vězňů tam byla zadržována, aniž by proti nim bylo vzneseno jakékoliv obvinění, byla brutalizována a mučena. To všechno mělo po Obamově zvolení skončit. Avšak tábor se nyní přestavuje. Kongres hrál klíčovou roli v rozhodnutí udržet Guantánamo otevřené. Avšak prezident se ho jen pokusil přesunout do státu Illinois, nezamýšlel ukončit skandál nekonečného věznění osob bez soudu. A Obama osobně zablokoval propuštění desítek vězňů, přestože byli shledáni nevinnými. Hlavně proto drží vězni v Guantánamo hladovku. Mezi vězni je Shaaker Aamer, občan Saúdské Arábie s povolením k pobytu v Británii, který je tam vězněn už 11 let, většinou na samotce. Stejně jako v případě poloviny ostatních vězňů, americké úřady nyní přiznávají, že proti němu nemají žádné obvinění a Shaaker Aamer byl shledán nevinným a měl být propuštěn před šesti lety. Aamer neviděl svou rodinu od roku 2001 a nikdy neviděl svého jedenáctiletého styna Farise. Odmítá potravu už 71 dní a o jeho případu bude debatovat britská Dolní sněmovna v reakci na petici, která shromáždila více než 100 000 podpisů. Nyní se ale ukazuje, že jako jediný vězeň Aamer smí být propuštěn do jediné země: do Saúdské Arábie. Navzdory tomu, že britská vláda údajně u Američanů lobbuje za jeho návrat do Londýna, z důkazů vyplývá, že si to ani Londýn ani Washington http://orl.bloger.cz nepřejí. Jak to vysvětlil Aamerův právník, Clive Stafford Smith: "Jediným důvodem, proč má být Shaker poslán do Saúdské Arábie je to, že má být umlčen. Velmi pravděpodobně by tam byl po podvodném procesu odsouzen k dlouholetému věznění." Důvod, proč má být Aamer umlčen, jen jasný. Aamer říká, že ho krátce poté, co byl zajat, mučili (aby falešně přiznal své vazby na al Kajdu) za přítomnosti činitelů z britské MI6 američtí vyšetřovatelé na letecké základně Bagram v Afghánistánu. Byl také přítomen, stejně jako britští agenti, když byl v Bagramu mučením přinucen Ibn al-Sheikh al-Libi k svědectví, že prý Saddam Husajn provádí výcvik teroristů z al Kajdy. Byly to lživé argumenty, jichž použili Bush a Colin Powell k ospravedlnění invaze do Iráku. Londýnská Metropolitní policie nyní zahájila tři nová vyšetřování spiknutí amerických výzvědných agentů, kteří páchali mučení a protizákonně unášeli osoby do třetích zemí, včetně Aamera. Už je známo, že se britská rozvědka MI6 podílela v roce 2004 na únosu libyjských disidentů a jejich rodin, za což jim už britská vláda vyplatila odškodné ve výši více než 2 milionů liber. Rozsah mučení, unášení a věznění bez soudu, které spáchala americká vláda po 11. září, je nyní, jak zjistila minulý týden americká zpráva Constitution Project, "nesporný", A ve všech etapách ho podporovali nejbližší spojenci Ameriky, kteří páchali ještě větší zvěrstva. Nejméně 54 států, včetně Británie a dalších 24 zemí v Evropě, ze podílelo na únosech, které CIA organizovala do třetích zemí. A britské jednotky se účastnily na množství bití a mučení vězňů v Iráku i v Afghánistánu, v součinnosti s americkými a místními jednotkami, jak to vyplývá z četných zpráv. Není vzhledem k tomu překvapující, že k západnímu tvrzení, že Západ hájí lidská práva a zasahuje ve světě na obranu lidských práv, se většina zemí staví s posměchem. Avšak jak všechstrana 31 ORL číslo 2013-6 na tato špinavá tajemství vycházejí najevo, válka proti terorismu se už proměnila v něco jiného. Obama nezlikvidoval Guantánamo ani nepohnal mučitele k odpovědnosti. Avšak americké mučicí tábory se postupně likvidují. Nahrazují je letecké údery a války vedené na dálku, jako v Libyi a v Sýrii, a války vedené bezpilotními letadly, které už usmrtily tisíce lidí v Pákistánu, v Jemenu a v Somálsku, avšak v Americe jsou populárnější. Neznáme dosud motivaci dvou lidí, obviněných ze spáchání atentátu minulý týden v Bostonu. Víme ale, že téhož dne zahynulo v Iráku 61 lidí v útocích, z nichž je obviňována al Kajda, kterou do Iráku přivedla britsko-americká invaze. A 16 osob bylo následující den usmrceno v Pákistánu sebevražedným atentátníkem z pákistánského Talibanu, jehož podpora obrovskou měrou stoupla v důsledku americké invaze do Afghánistánu. Je zjevné, že dokud budou Spojené státy a jejich spojenci vést války v arabském a muslimském světě - ať už přímo nebo za pomoci zástupců či bezpilotních letadel - takové atentáty budou pokračovat. Je to logika války terorismu bez konce. rii propaganda a dezinformace, za nimiž stojí jak válčící strany, tak zahraniční vlády, tajné služby či média. Udělat si objektivní obrázek o skutečné situaci v zemi je pro nezasvěcené téměř nemožné. Svůj pohled na věc přednesl tento týden šéf výboru pro informační politiku ruské Státní dumy Alexej Mitrofanov při setkání se syrskou vládní delegací, jíž vedl ministr informací Omram az-Zuabí. Podle Mitrofanova vedou západní a některé arabská média masivní válku proti režimu prezidenta Bašára Asada. Oficiální syrské sdělovací prostředky nemají podle něj prakticky žádnou možnost informovat svět o skutečném dění v zemi. Zuabí zdůraznil, že podle poznatků Damašku pochází až 85 procent válčících rebelů, respektive žoldáků, ze zahraničí. "Co se nyní děje kolem Sýrie je bezpochyby informační válka. Nasazují se v ní všechny možné prostředky, aby se zabránilo šíření informací druhé strany. Syrské vysílače nemají dnes prakticky žádný přístup k zahraničním satelitům. Jsou v podstatě blokované," prohlásil syrský host. http://blisty.cz/art/68265.html Západ a ropné monarchie vyostřují informační válku o Sýrii Už od samého počátku před dvěma lety provázejí ozbrojený konflikt v Sý- Jeho návštěva v Moskvě je snahou sdělit jinou pravdu. Ti, kteří konflikt sledují, podle Zuabího vidí, že zprávy západních masových médií jsou v rozporu s tím, co se v jeho zemi skutečně děje. které nebyly ani natočené v Sýrii," pokračuje Zuabí. Tvrdí dále, že některé západní a arabské televizní stanice vědí o místech možných teroristických útoků dříve, než k nim dojde. Je proto podle něj možné je označit za spolupachatele krveprolití v Sýrii. Zuabí pokračuje: "Saúdská Arábie a Katar nabízejí syrským občanů, mezi jinými novinářům, velké peněžní sumy, aby přešli na jejich stranu a produkovali nepravdivé zprávy. Jejich verbování se jim občas daří, bohužel. Převážná většina novinářů však tyto nabídky nepřijala. Jedna reportérka televize al-Arabíja informovala o jednom teroristickém útoku dříve, než k němu došlo." Ministr Zuabí prohlásil, že desítkám pracovníků syrských rádií a televizí vyhrožují. Musí dokonce se svou prací v médiích skončit, protože se obávají o svůj život. Zhnusen. Založil si vlastní noviny List New York Times otiskl tento týden článek o Absím Smasanovi, který začal v Sýrii vydávat svůj vlastní týdeník. Má už prý dost dezinformací, které se o Sýrii šíří. Rozhodl se nechat za zády facebookovou fázi zpravodajství, jak říká tomu, co se šířilo dosud, a poskytnout objektivnější obrázek o tom, jak Syřané bojují proti prezidentovi Asadovi, napsal americký deník. Ministr uvedl, že v uplynulých třech měsících syrské vládní vojsko zaznamenává v bojích s ozbrojenými žoldnéři úspěchy. Asadovo vojsko si je vědomo své síly a sebevědomě postupuje. "Západní média nicméně uvádějí, že Damašek je už jen kousek od pádu." Ostatně, to část médií ve světě tvrdí už dlouho. Smasan prý často nevěřil svým očím, když sledoval zprávy satelitních televizí al-Džazíra nebo al-Arabíja, které zjevně straní opozici. Spoléhají se na neověřované zprávy místních aktivistů, jež si najaly jako zpravodajce, anebo zpracovávají cokoli, co najdou na Facebooku. "Hodně videí na internetu a dokonce zprávy v televizi je zfalšovaných. Ně- Když syrská armáda obsadila jeho rodné město Binniš u turecké hrani- http://orl.bloger.cz strana 32 ORL číslo 2013-6 ce, jeden z takových "zpravodajců" použil tamní výrok Dabahúna dbah, což ve spisované arabštině znamená Vraždí nás, avšak na severu Sýrie si to překládají jako Nemůžeme dýchat. Do několika minut televizní stanice rozjely v pásu rychlého zpravodajství informaci, že syrští vojáci v Binniši páchají masakr. "Musíme se dostat z této facebookové fáze, v níž se jenom skuhrá a nadává na režim," řekl šedivějící Smasam nad šálkem čaje v turecké Antakyji. Al-Arabíja a al-Džazíra bývaly kdysi považovány za stanice schopné objektivního pohledu na svět, v němž sdělovací prostředky pracují většinou na zakázku vlád. Tím, jak teď informují o Sýrii, ale tuto pověst ztratily a mluví se o nich spíš jako o propagandě zahraniční politiky Kataru a Saúdské Arábie. Tvrdí to ředitel programu blízkovýchodních studií na univerzitě George Washingtona Marc Lynch. Změna je prý patrná zejména v případě alDžazíry, jež byla kdysi nezbytným zdrojem informací o regionu. "Už neposkytuje neutrální prostředí pro řešení otázek, o nichž se Arabové dohadují," řekl Lynch. http://www.tyden.cz/rubriky/zahrani ci/asie-a-oceanie/zapad-a-ropnemonarchie-vyostruji-informacnivalku-o-syrii_268239.html Režisér, který šéfoval komunistům: Havel mě nezajímá, vždyť jen plnil zadání jiných Někdejší předseda KSČM, který v 90. letech prosazoval její přejmenování a slavný režisér Jiří Svoboda už pro ParlamentníListy.cz nedávno shrnul své mínění o domácí politice, Miroslavu Kalouskovi či krizi důvěry v politiku. Nyní Svoboda mluví o prezidentu Zemanovi i bývalých prezidentech Havlovi a Klausovi. S jakými pocity jste uvítal nového prezidenta Miloše Zeman a co od něho očekáváte? Je potřeba brát v úvahu pravomoci, které prezidentovi stanovuje ústava. Miloš Zeman je obratný rétor a myslím si, že může více komunikovat s parlamentem. Tedy, že nebude jen používat veta, ale bude nejdříve chtít parlament a vládu přesvědčit. To je sice možné, ale řekl bych, že ta parlamentní smečka si nenechá nic vzít. Když si něco myslí, prezident může říkat, co chce, ale parlament a koalice se prosadí, co chce. Nemyslím si, že manévrovací prostor prezidenta je příliš velký. Oproti Václavu Klausovi bude Miloš Zeman samozřejmě v mnoha věcech rozdílný. Už třeba pověsil na Hradě vlajku Evropské unie. To jsem si hned řekl, že si raději vyberu nějaké peníze z banky, kdyby nás náhodou někdy potkal scénář z Kypru a náhodou se v parlamentu nehlasovalo, že mi zdaní to, co jsem si vydělal a dají to bankéřům na hraní. http://orl.bloger.cz Takže Zemanův přístup vůči EU vám asi moc nesedí… Politika Václava Klause vůči Evropské unii mi připadala daleko správnější. Hlavně v tom, že Klaus trval na určitých demokratických principech, protože EU je postavena na nedemokratických principech. Jako volič nemáte prakticky žádnou moc, vždyť český parlament musí schvalovat směrnice přijaté v Bruselu. Nedávno jsem četl, že řady bruselských úředníků mají větší plat než německá kancléřka Merkelová. Takže kapři si sami rybník nevypustí. Já bych jim ho vypustil rád, a kdyby existovala možnost jak z EU vystoupit, velmi bych to uvítal. Miloš Zeman se bude pokoušet o konformní evropskou politiku, podobně jako dlouhodobě sociální demokracie. To je cesta, která měla jiné příčiny v době vzniku, kdy byl tento projekt vymýšlen, aby pacifikoval Německo. Dneska se z toho vyvinulo monstrum, kde lidé bez odpovědnosti vymýšlejí zákony. Politika se stává věcí úředníků, kteří mi nařizují. Připomíná to totalitní strukturu, která vládne příkazy a je neodvolatelná. Jak vidíte zahraniční politiku ministra Karla Schwarzenberga a jeho orientaci v této oblasti? Určitě by bylo správné reorientovat ekonomiku na technologicky náročné trhy, protože jen to je schopné pozvednout technologicky zaostávající ekonomiku a dostat ji na úroveň západních zemí. Evidentním omylem na počátku devadesátých let bylo, když dvojice Havel a Dienstbier zlikvidovala zbrojní průmysl. Buď to bylo naivní gesto, anebo úlitba zbrojařským firmám, které vstoupily na trh. Dneska vidíme, že produkce zbraní a jejich prodej vyspělými západními státy, s nimiž jsme v jedné alianci, je na špičkové úrovni. My jsme se toho zbavili humanitárním gestem. strana 33 ORL číslo 2013-6 Když v pohledu na prezidenta Zemana vynecháme EU, tak třeba krátce po nástupu do úřadu začal prosazovat Vladimíra Remka jako velvyslance do Ruska. Co na to říkáte? Vladimír Remek má v Rusku vynikající kontakty a úctu. Když tu byl na návštěvě americký kosmonaut, s Remkem komunikoval jako rovný s rovným. Neptal se ho, za jakou stranu je v Evropském parlamentu a vnímal ho jako partnera. V Rusku je jistě vnímán velmi pozitivně, těžko tam někdo může udělat víc, než on. Dá se tento prezidentův krok vysvětlovat i jako jeden ze signálů, že bude v zahraniční politice hledět hlavně na národní zájmy, než na situaci někde v Tibetu, což českým lidem žádná pracovní místa nepřinese? To nemohu komentovat moc odborně, ale já na vysoké škole přednáším, že 80 procent toho o dnešním světě víme z médií a asi jen 20 procent známe z vlastní zkušenosti. My se často vyjadřujeme k věcem, které jsou tisíce kilometrů vzdálené, a známe o tom jen údajná fakta, která si přečteme v novinách. Třeba když v Číně byla naposled jako ministryně zahraničí Hillary Clintonová, chovala se v otázce lidských práv velmi opatrně, protože věděla, že Čína je největším držitelem dolarových rezerv. My jsme malá země a musíme se to respektovat. Zmínil jste Hillary Clintonovou. Jak vidíte dnešní Ameriku a její činnost v zahraničí? Značně se mi nelíbí, že Spojené státy nastoupily politiku bombardování Jugoslávie. Za normálních okolností, které přišly po druhé světové válce, takoví lidé končili u Norimberského tribunálu. Třeba lidé jako byl Richard Holbrooke, který je už na pravdě boží, nebo možná spíše v pekle, to já nevím. Těch mrtvých jugoslávských civilistů ale bylo velmi mnoho. V Norimberku se to posuzovalo jako zločiny proti míru, ale můžu to já sám říkat i ostatní říkat stokrát, ale USA si stejně budou dělat, co chtějí. Nebo někteří říkají, že je třeba zvát dalajlamu a meditovat s ním. Tak pokud není státním zájmem, abychom se všichni stali buddhisty a koupili si modlící mlýnky, tak k tomu nevidím důvod. Což je obecně směr, který razí dnešní moderní západ, když tedy mluvíme o napadání samostatných zemí a selektivní podpora lidských práv… Však se podívejme na Libyii. Vůdci západních zemí jako Francie či Itálie se nejdříve s Kaddáfím kamarádili, dávali mu vyznamenání a objímali se s ním, a jak nakonec dopadl… Dnes vůbec přestaly platit dohody, které tu platily po staletí, tedy že suverenita zemí je nedotknutelná a nyní, když máte dostatek zbraní, můžete se dělat, co chcete. Nelíbí se vám vůdce v nějaké zemi, vymyslí se tam vzbouřenecké hnutí, a pokud ta země neposlechne po dobrém, pošlou se tam bombardéry a případně se tam pak ještě vysadí kontingent amerických vojáků. Třeba taková válka v Iráku byla postavená na lži, žádné zbraně hromadného ničení se tam nenašly, stálo to životy statisícků Iráčanů… Svět přestal být idealistický, stal se naprosto cynickým. Jsme v absurdním světě, kde válka je mír a mír je válka, jak to předpověděl Orwell. Jinak si to neumím vysvětlit, protože člověk, který o sobě říká, že vyznává humanismus, by asi neuvažoval o „humanitárním bombardování“ a rozhodně by to nepodporoval. Nebyl by asi u výzvy k útoku na Irák. Stal se z něho válečník. Zda to dělal z důvodu, že ve svém věku ztratil náhled, nebo proto, že vzhlížel k mezinárodní politické kariéře, to nevím. Václav Havel pro mě tím skončil. Zajímavý pro mě byl před rokem 1989. Pak se stal pro mě nezajímavým politikem, který plní zadání, jež mu někdo dává. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/Reziser-ktery-sefovalkomunistum-Havel-me-nezajimavzdyt-jen-plnil-zadani-jinych-268826 Profesorka Dvořáková: Politici mluví jako za normalizace. To už musí skončit Stát je napaden chorobou, která se jmenuje systémová korupce. Chybí transparentnost v rozhodovacích procesech a zákon o státní službě. Argumentace politiků se podobá normalizačním frázím, na jaké jsme byli zvyklí u generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše. A pro postup v některých funkcích je důležité, aby člověk byl líný a hloupý. V Olomouci to v sobotu řekla na ideové konferenci hnutí Andreje Babiše ANO 2011 politoložka Vladimíra Dvořáková. Mluvili jsme o Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi, tak bych se na závěr zeptal na Václava Havla. Jak jeho činnost hodnotíte? Moc jsem ho nepochopil. Myslím, že asi směřoval k nějaké jiné kariéře, než v které skončil. Možná směřoval k nějaké celoevropské kariéře, kde si myslel, že právě podporou těch velmocenských stanovisek získá kreditibilitu a třeba se stane evropským prezidentem. http://orl.bloger.cz Do Olomouce se v sobotu sjeli členové, příznivci a hosté politického hnutí ANO 2011, které chce uspět v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny. Cílem setkání strana 34 ORL číslo 2013-6 byla diskuse o tom, co je v této zemi špatně a co se s tím dá dělat. Po krátké úvodní řeči předsedy hnutí Andreje Babiše, který zde mimo jiné uvedl, že je možné, aby tento stát fungoval stejně dobře jako koncern Agrofert, který vlastní, se dostala ke slovu politoložka a předsedkyně Akreditační komise ČR Vladimíra Dvořáková. Stát je nemocný systémovou korupcí Ta hned v úvodu svého vystoupení uvedla, že stát je napaden chorobou, která se jmenuje systémová korupce. „Nejde o to, že někdo chodí někam s obálkou a strká ji nějakému úředníkovi do kapsy. Jedná se ale o to, že celý systém je nastaven a ovlivňován korupční logikou, kdy každý významný zákon má v sobě nejdříve zabudovánu možnost, jak státní peníze vyvést a pro koho je vyvést,“ vysvětlila politoložka. K tomuto stavu podle ní vedlo několik příčin. „Svět se proměnil. Nástup neoliberalismu zeslabil stát. Děje se tak od osmdesátých let, v té době se ocitl sociální stát v hluboké krizi. Ovlivňuje nás také finanční krize. Kromě těchto vnějších příčin ale existují také příčiny vnitřní. Jedním z největších problémů této země je, že se fakticky nebudoval právní stát a například Ústava se interpretuje mnoha odlišnými způsoby. A v důsledku toho vznikají nedemokratické režimy. Pokud se nenaučíme, že pravidla platí pro všechny, tak se dál nedostaneme,“ zdůraznila předsedkyně Akreditační komise ČR. nesmí být o tom, že my si rozdělíme tyto dozorčí rady a vy támhlety a podělíme se o ty kšefty,“ řekla k asi dvěma stovkám přítomných v sále. Politické strany jsou slabé „Státní správa je pod vlivem politiky a často dochází k tomu, že profesionální podklady nejsou zapracovány do zákonů,“ pokračovala politoložka. Kontrolní instituce jsou pod vlivem politiky. I toto je velký problém. Jsou tu i mocenské konflikty o policii, justici a zastupitelství,“ uvedla dále Dvořáková. Podle ní jsou také politické strany velmi slabé. „Malá členská základna se nakonec potýká s tím, že utváří frakce, bojuje o moc a propojení s ekonomikou, regionální kmotři ovlivňují tyto frakce. A vedení stran pak ztrácí kontrolu a je v zajetí různých regionálních zájmů,“ doplnila profesorka. Netransparentnost a zamlžování odpovědnosti Poté hovořila o netransparentnosti. „Nevím, proč smlouvy, které utrácejí veřejné peníze, nemohou být veřejně k dispozici. Proč mají být tajné doložky, které se nesmějí zveřejňovat? Není nejmenší důvod, ale je to naprosto běžné. Proč nemůžeme znát platy vysokých státních úředníků? Proč nemůžeme vědět, jaké jsou peníze sekretářky ministra? Navíc je tu snaha procesy rozhodování tak zamlžit, že nevíte, kdo má jakou odpovědnost,“ krčila rameny politoložka. Role konfliktu a kompromisu Elita ? Genius průměrnosti Dalším problémem je dle jejích slov role konfliktu a kompromisu ve společnosti. „V normální demokratické společnosti všichni vědí, že konflikt je přirozený. Demokracie je jediný systém, který má pravidla, jak to vyřešit. Prostě někdy někdo vyhraje, jindy prohraje. Ta představa, proč se politici hádají, protože je jedno ideální řešení, je nesmysl. Totéž je kompromis. Politik schopný na něj přistoupit je velmi ceněnou osobností. Jenomže ten kompromis V závěru své prezentace také uvedla, že to, co se dnes tváří jako elita, je ve skutečnosti genius průměrnosti. „Pro postup v některých funkcích jsou důležité dvě vlastnosti - aby člověk byl líný a hloupý. Hloupý proto, aby dělal, co se mu řekne, a líný proto, aby se moc neptal,“ prohlásila Dvořáková. http://orl.bloger.cz Roli hrají i média a ideologie politiků Na této celkové situaci mají prý podíl také média, která mají tendenci témata bulvarizovat a není zde prostor pro seriózní diskusi, a to ani u veřejnoprávních médií. Nešťastná je podle Dvořákové také výrazná míra ideologizace, kdy politici nic neříkají o problému. „Místo toho řeknou, že druhá strana se chce zviditelnit, a použijí nějaké ideologické klišé. Argumentace současných politiků je podobná jako v době normalizace,“ připomněla s tím, že odmítnutí této ideologizace je strašně důležité. „Dokud se společnost nezačne smát těmto frázím a nebude chtít od politika seriózní odpověď, nezmění se to,“ dodala. Jak to změnit? Ke kýženým změnám pak můžeme dospět až za řadu let, když přijmeme některá opatření, zejména zákon o státní službě, budeme trvat na maximální transparentnosti rozhodovacích procesů a na nastavení kontrolních mechanismů. Kromě Vladimíry Dvořákové na konferenci z řad hostů vystoupili také ekonomové Pavel Kohout, Petr Zahradník nebo bývalý eurokomisař Pavel Telička. Výhled pro 21. století: Spor mezi USA a zbytkem světa George Friedman Americký politolog George Friedman podává poměrně drsně otevřenou analýzu stavu a současných tendencí USA. strana 35 ORL číslo 2013-6 z něj čouhá jak sláma z bot. Friedman hlásá, že při ohlédnutí zpět je nutné konstatovat, že zdravý rozum se mýlí. (Kdo by na konci roku 2000 tušil, v jaké situaci bude svět na konci roku 2001?) To mu šikovně umožňuje otevřít pole pro poměrně svévolnou argumentaci. Friedman odmítá rozeznávat dějinné cykly. To mu však nezabránilo svou knihu v určitých cyklech pojednat. Zásadní teze Americký politolog George Friedman založil a vede prestižní privátní analytickou a prognostickou firmu Strategic Forecasting (Stratfor) zabývající se především otázkami v oboru působnosti ozbrojených a zpravodajských služeb. Svou knihu s podtitulem Předpověď pro 21. století vydal sice již před čtyřmi lety, ale vzhledem k jejímu názvu Příštích sto let je zřejmé, že na kritickou recenzi je stále poměrně dost času. Friedman postuluje, že po rozpadu SSSR se všechno točí okolo USA a už to tak zůstane. Celé 21. století bude poznamenáno základním sporem mezi USA a „zbytkem světa“. Ten se bude snažit z „druhotných velmocí“ slepit koalici, která by „zkrotila a kontrolovala“ USA. Ty budou „jednat preventivně“ (!), aby tomuto úsilí zabránily. Klíčovou okolností bude, že objem transpacifického obchodu se vyrovná transatlantickému. A kdo ovládá oceány, ovládá globální eko- Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice Friedmanův přístup i výsledek bude zajímavé srovnat s více než 15 let starou geopolitickou analýzou a předpovědí Zbigniewa Brzezinského Velká šachovnice. Už jenom pro tehdejší podtitul K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha a s přihlédnutím k nedávné Brzezinského práci Strategic Vision: America and the Crisis of Global Power (Strategická vize: Amerika a krize globální moci). My se spokojíme pouze s touto povinnou zmínkou, práce to však bude pro odborníka politologa. A bude velmi zajímavá, zejména vezme-li v úvahu datum, kdy pustil knihu do tisku Friedman (2009) a kdy Brzezinski (2012), a co všechno se mezitím stalo. nomiku. Proto USA nikomu nedovolí vybudovat srovnatelné námořnictvo a ovládnout vesmírný prostor. Friedmanův postoj je založen na geopolitických danostech, ale ideologie Zásadní vztahy v 21. století se budou odehrávat mezi USA, Japonskem, Tu- Námořnictvo USA kontroluje všechny oceány na světě a každá loď se pohybuje pod kontrolou amerických satelitů. Friedman tvrdí, že každá plavba je povolena – nebo odmítnuta – na základě vůle námořnictva USA. Taková námořní dominanci nikdy dosud v historii nenastala. Proto mohou USA provést invazi kdekoliv na světě, kdežto žádná země nemůže podniknout invazi do Spojených států amerických. Námořnictvo se stalo základem americké bezpečnosti a blahobytu. http://orl.bloger.cz reckem a Polskem. (Nelze nezmínit protagonisty podle starší předpovědi Brzezinského: Francie, Německo, Čína, zatímco Velká Británie a Japonsko výslovně nikoliv!) Infantilní Amerika Friedman soudí, že americké výkyvy nálad znemožňují charakterizovat skutečný význam USA na počátku století. Velkou roli hraje skutečnost, že většina průmyslových velmocí prožila ve 20. století zničující válečný konflikt. Zabralo jim čas, než se z toho zotavily. Nikoliv USA – ty se díky válkám rozvíjely. Friedman tvrdí, že je nutné si zapamatovat rozdíl mezi americkou psychikou a geopolitickou realitou. A to ze dvou důvodů: za prvé to odhaluje nevyzrálost americké moci; a za druhé její obrovskou sílu. Psychologicky jsou prý USA bizarní směsicí nadměrného sebevědomí a hluboké skleslosti, což přesně odpovídá charakteristice adolescentní mysli. (Přetrvávají-li však tyto příznaky v dospělosti, můžeme hovořit o maniodepresivní psychóze, která nemívá dobrou prognózu.) Amerika je podle Friedmana „barbarská“, což používá jako popis, nikoliv morální hodnocení, a přirovnává tento stav Evropě 16. století. (Nelze se vyhnout srovnání s jiným „civilizačním skluzem“, a to islámského světa oproti Evropě – má jít o skluz sedmi století. Střet USA s islámským světem je tedy souboj historických mastodontů, kterým trpí celý civilizovaný svět. Takový popis, jakkoliv drsný až neuctivý, začíná ovšem dávat smysl!) Americká kultura se dosud nevytvořila, konstatuje Friedman. Americká vůle je však silná a její emoce vystřelují různými a protichůdnými směry. Američané se barbarsky domnívají, že „zvyky z jejich vesnic jsou zákony strana 36 ORL číslo 2013-6 přírody a že každý, kdo žije jinak než oni, je opovrženíhodný a zasluhuje si spasit nebo zničit“. (To není citace z manifestu al-Kájdy, ale vyhodnocení prestižního, hubatého analytika.) Pět strategických cílů USA zanechaly po první světové válce v Evropě časovanou bombu, která jim zaručila moc po další válce, píše Friedman. Tou bombou byla Versailleská smlouva, která sice ukončila válku, ale neřešila podstatu konfliktu. Friedman se tu dotýká tabuizovaného tématu, jímž je ekonomické pozadí druhé světové války. Má pravdu, má strašnou pravdu! Evropané tím podle Friedmana ztratili svoji říši. Částečně z vyčerpání, částečně z neschopnosti nést náklady na její obnovu – a také proto, že USA „prostě nechtěly, aby si ji Evropané nadále ponechali“! USA jsou podle Friedmana historicky „válečnickou zemí“. Jsou v neustálém válečném stavu. Války jsou pro americkou zkušenost ústřední a jejich frekvence stále narůstá. Válka je zabudovaná do americké kultury a hluboce zakořeněná v americké geopolitice. Amerika se zrodila z války, pokračuje v boji až do dnešního dne a vojenské tempo se stále zrychluje. Americké strategické cíle a americká rozsáhlá ambiciózní strategie mají svůj původ ve strachu. USA mají nyní pět strategických cílů: • Mít rozhodující Severní Americe. vliv v • Eliminovat jakoukoliv hrozbu pocházející ze západní polokoule. • Udržet ovládání světových moří. • Ovládnout mezinárodní obchodní systém. • Preventivně zabránit komukoliv, kdo by chtěl ohrozit americké globální námořní síly. Proměnlivé regionální aliance Proto USA hodlají zaměstnávat potenciální nepřátele pozemními konflikty, aby museli vydávat prostředky na budování pozemních vojsk, takže na námořnictvo jim už nezbude. Za tímto účelem budou USA podnikat i jemnější, preventivní kroky vůči všem eurasijským mocnostem (včetně takzvaných spojenců). USA budou neustále vytvářet různé a velmi proměnlivé regionální aliance, aby zabránily vzniku regionálního hegemona. Jsou totiž odhodlány zablokovat vzestup kohokoliv kdekoliv. USA zabránily vzestupu Iráku, zablokovaly Srbsko. Nyní je na pořadu Írán, napadne každého, ačkoliv o něm Friedman téměř nemluví. Je to vůbec velmi zajímavá, až podezřelá okolnost. Pro Friedmana Írán není téma. A Čína je pro něho „papírový tygr“. Velmi osobité! Rusko Dle Friedmana Rusko bude neustále ve zmatku a vlastně prý ani nebude důležité. Alespoň zpočátku století. Velmi brzy však prý USA začnou být Ruskem posedlé! Jeden Friedmanův výrok je třeba si zapamatovat: „Ruské akce se v budoucnu budou jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné.“ Je údajně „samozřejmě“ absurdní, že by NATO představovalo pro Rusko hrozbu. Rusové ale prý přemýšlejí v 20letých cyklech (?!) a „dobře vědí, jak rychle se absurdní může stát skutečným“. Z ruského hlediska je totiž rozšiřování NATO směrem k Ukrajině ohrožením zájmů, srovnatelným snad s rozšířením Varšavské smlouvy do Mexika. Rusové jsou – prý nepochybně – paranoidní, aniž by to však současně podle Friedmana znamenalo, že by neměli nepřátele, nebo že by byli šílení. http://orl.bloger.cz Friedmanovy pointy jsou, jak vidno, leckdy překvapivé. Věta začne v dobře známém propagandistickém duchu, pak se mu tam ale nějak dostane pravda. Je dobré číst Friedmana pozorně! Překvapivá strategie USA podnikly invazi do islámského světa. Jejich cílem však podle Friedmana nebylo vítězství! Ono by prý ani nebylo jasné, co by takové vítězství znamenalo. Skutečným cílem prý bylo pouze rozložit islámský svět a postavit jej proti sobě, aby nemohla vzniknout islámská říše. „Spojené státy nepotřebují vyhrávat války. Stačí jim jednoduše rozložit řád věcí, aby druhá strana nemohla vybudovat dost velkou sílu, která by jim mohla oponovat.“ A dále to Friedman píše ještě polopatičtěji: „Výše uvedené nám dovoluje porozumět americké reakci na islámské útoky a další události. Spojené státy systematicky dosáhly svých strategických cílů, takže posledním cílem bylo zabránit vzniku nějaké výrazné velmoci v Eurasii, která by mohla ohrozit americké zájmy. Vzešel z toho následující paradox: Cílem těchto intervencí nikdy nebylo něčeho dosáhnout – ať už byla politická rétorika jakákoliv –, ale něčemu zabránit. Spojené státy chtěly zabránit stabilitě v územích, kde by se mohla rozvinout nějaká nová velmoc. Jejich cílem nebylo stabilizovat, ale destabilizovat. A to vysvětluje, jak Spojené státy reagovaly na islámské zemětřesení – chtěly zabránit vzniku velkého mocného islámského státu. Když pomineme veškerou rétoriku, prvořadým cílem Spojených států vůbec není dosažení míru v Eurasii. Spojené státy také nemají zájem, aby naprosto jednoznačně vyhrály válku. Stejně jako ve Vietnamu nebo v Koreji je účelem těchto konfliktů prostě blokovat moc nebo destabilizovat region, nikoliv nastolit pořádek. V příhodnou dobu je dokonce přijatelná i přímá porážka... Nikdy se tyto intervence nevyvinou tak, aby dosáhly alespoň nějakého přibližného ‚řešení‘, a budou se strana 37 ORL číslo 2013-6 vždy provádět s omezenými vojenskými silami, aby nebyly rozhodující.“ USA podle Friedmana vedou politiku, kterou lze považovat za lehkomyslnou. Její výsledky jsou pro mnoho zemí bolestné, ba zničující. USA se však rozvíjejí dál a vzkvétají. Dotyčné národy stojí bezmocně tváří v tvář americkým akcím, a z této bezmoci se rodí zášť a zlost a odpor. A velmi to motivuje teroristy. Videonářez Hergot!: Duchovní čtyřhra s Igorem Chaunem Tendence Jakou roli budou hrát Polsko, Turecko a Japonsko, nechť si čtenář vyhledá sám. Dočte se, že Japonsko možná okolo poloviny století z vesmíru napadne USA, Turci budou válčit s Poláky a přeženou se za tím účelem jen o fous vedle nás (chudáci Slováci!). Dozví se o zvyšující se roli populační imploze, o klíčových změnách v imigrační politice a o nezadržitelném vzestupu Mexika na konci 21. století. Čím dále do budoucnosti, tím šprýmovnější čtení, fantazie puštěná na špacír. Ale ani to není špatné cvičení, cíleně se snažit uvidět některé zákonitosti z jiného úhlu, a zbavit se stereotypů. Nejhodnotnější částí knihy však zůstane poměrně drsně otevřená analýza stavu a současných tendencí USA. http://www.rozhlas.cz/radiowave/he rgot/_zprava/hergot-duchovnictyrhra-s-igorem-chaunem-1196528? Stopy fakta tajemství Apoštolové temných sil http://youtu.be/Vw06ssZxArg ANDĚLÉ a dějiny lidstva - Jarda Dušek a Emil Páleš http://youtu.be/6LGTNpKg7pM Řeknu to také naplno. Zamrazilo mě při té četbě. Když k nám, leckdy v podobném smyslu hovořili komunističtí propagandisté, posílali jsme je k šípku. Nyní je poctivé nezavírat oči a položit si otázku: Byli to propagandisté, nebo velmi dobří analytici? Příštích sto let. Předpověď pro jednadvacáté století (The Next 100 Years: A Forecast for the 21st Century, Doubleday 2009) RNDr. Václav Cílek, CSc, Dobrý život v obtížné době http://www.cestyksobe.cz/vaclavcilek-dobry-zivot-v-obtizne-dobead2398/ AUTOR: George Friedman VYDAL: Dokořán & Argo, Praha 2010 http://www.ceskapozice.cz/magazin/ recenze/vyhled-pro-21-stoleti-spormezi-usa-zbytkem-sveta?p http://orl.bloger.cz strana 38
Podobné dokumenty
Proroci - Bible21
Člověk tehdy popadne svého bratra,
někoho z vlastní rodiny:
„Buď naším vůdcem, máš přece plášť,
udělej něco s těmi troskami.“
Dokument ke stažení
Po letních prázdninách začal nový školní rok 2016/2017. Všem přeji
úspěšné vykročení do jeho začátku. Říká se sice: “Konec dobrý,
všechno dobré.“ Jistě ale nebude na škodu, pokud bude dobrý
i začát...