Euroteam speciál

Speciální číslo časopisu věnované poznávací cestě Euroteamu do Japonska
Už počtvrté se Euroteam pustil do organizace daleké poznávací cesty, po třech
výpravách do Spojených států jsme na letošní léto plánovali navštívit Kanadu.
Ceny letenek a další náklady na víza a ubytování byly ale nad naše síly, takže
jsme se rozhodli změnit plán a vybrat nějaké jiné, zajímavé místo. Nakonec náš
výběr padl na Japonsko, a tak v polovině srpna čtyřčlenná výprava – M.Frolík,
Z.Parchanská, B.Dadejová a Z.Zielinová vyrazila do Tokia!
Den "D" je tady! Ve středu v sedm hodin ráno odlétáme z letiště v Praze do
Milána, kde musíme vydržet necelých šest hodin na letišti Malpensa, než
nasedneme na náš dálkový let do Tokia. Naštěstí čas v Itálii ubíhal rychle a
přiblížila se doba našeho odletu z Milána do Tokia. Stejně jako na našich
předchozích "amerických" cestách má letadlo 10 míst v každé řadě - tři
místa, uličku, čtyři místa, další uličku a zbývající tři místa. Na nás vyšla
čtveřice míst uprostřed letadla, ale protože let nebyl úplně obsazený, po
chvíli jsme si zabrali místa tak, že každý měl kolem sebe dostatek volného
prostoru pro své pohodlí. Naše letová dráha míří přes Slovensko, Polsko
nad sever Ruska, přes Sibiř až k Chabarovsku a přes moře k Japonsku. Po
obědě se každý z nás uvelebil, a protože let do Tokia trvá 12 hodin, snažíme
se aspoň část cesty prospat, což se nám vcelku úspěšně daří. Letíme proti
času a tak přijdeme o jednu noc - zatímco odlétáme z Milána brzy
odpoledne, při příletu do Tokia bude devět hodin ráno (u nás teprve 2
hodiny po půlnoci). Tak hlavně nějak v klidu přečkat těch 12 hodin na
palubě a v pořádku přistát v Japonsku!
1.DEN
Jsme v Japonsku!! Před půl desátou přistáváme na letišti Narita a naším
jediným úkolem je teď dostat se do centra města, do hotelu Edoya, kde
máme rezervováno ubytování. Z internetu se nám podařilo vyčíst, jak se
nejlépe a nejlevněji dopravit na stanici metra Yushima, od které je to už jen
pár minut pěšky. Když v příletové hale otvírám své poznámky a mapy,
přichází k nám jeden z mladíků z informací vyzbrojen tabletem se všemi
důležitými informacemi a nabízí pomoc. Lámanou angličtinou (přeci jen v
Japonsku to se znalostí angličtiny nebylo nijak valné) vysvětluje to, co už
vlastně víme, a posílá nás koupit si lístky na vlak. Z letiště Narita do Tokia
se můžete dostat buď pomoci společnosti JR (Japanese Railways) anebo
Keisei line - vybíráme si tu druhou, sice pomalejší, ale také levnější. O
rychlovlaku ani neuvažujeme, těch pár minut získaného času nestojí za
třináct stovek yenů. Náš vlak odjíždí za pár minut, takže se jen rychle
přemisťujeme na perón a hurá do Tokia! Za necelou hodinu už začínají
budovy nabírat výšku a my víme, že se blížíme do centra. Po osmdesáti
minutách cesty vlakem jsme na Nippori, musíme ještě jednu zastávku
přejet JR vlakem na Nishi - Nippori, odkud už nám pojede metro na
Yushimu. Před polednem naše cestování končí, jsme na místě!
Pro jistotu si ještě prohlédneme mapu na stanici metra, abychom trefili ten
správný východ, a jde se na hotel! Naše přemístění z letiště až k hotelu
proběhlo kupodivu velice lehce, pár minut po poledni vidíme nápis Edoya!
A protože ubytování začíná právě od dvanácti hodin, není na co čekat,
míříme přímo na recepci.
Při zařizování ubytování v Japonsku si můžete vybrat z několika různých
typů hotelů - můžete se zakuklit v "kapsuli" (to jsme opravdu zkoušet
nechtěli), zabukovat převážně hodně malé pokoje v hotelu "evropského"
střihu anebo si vybrat jako my ryokan - což je hotel v japonském stylu, s
podlahami z tatami a spaním na futonech, japonských matracích
položených přímo na zemi. Jedeme do Japonska možná jen jednou v životě,
a tak ryokan je dobrá volba  Nejvíce nás těší fakt, že pokoje mají téměř
40 metrů čtverečních, kromě koupelny a WC také malý předpokoj s
posezením (samozřejmě japonským....), televizí, ledničkou a pak pokoj na
spaní. Prostoru a pohodlí jsme tedy měli až až, a za opravdu solidní cenu
necelých 45 tisíc yenů na osobu (přibližně 9 tisíc za osm nocí pobytu). A
takto vypadá dvoulůžkový pokoj, který okupovala Zuzka s Barčou…..
Odpoledne jsme se rozhodli nejprve trochu dospat dlouhé cestování a až
navečer se oblíkáme (no tedy... oblíkáme... i večer je tady asi 35 stupňů,
takže tričko a kraťasy bohatě stačí) a vyrážíme o dvě ulice níž, na
Akihabaru na večeři. Samozřejmě je třeba vyzkoušet něco japonského,
vybrali jsme si jednu z mnoha místních minirestaurací a objednali si
"něco". Japonské znaky nikomu z nás nic neříkají, personál anglicky moc
neumí, tak to riskujeme jen podle obrázků :-) Naštěstí servírka znala
anglické slovíčko "čiknnnn", tak jsme velice ochotně souhlasili. Jaká
"omáčka" byla k těm nudlím, ale opravdu netušíme.
Nakonec to nebylo tak špatné, nasytili jsme naše hladové žaludky a po
krátké procházce šli pokračovat v dospávání a vyrovnávání se s časovým
posunem. Určitě se podaří rychle usnout, tady v Tokiu je tma už snad od
sedmi hodin večer. Před ulehnutím si Barča se Zuzkou ještě dopřávají
„kulturní program“ při pohledu z okna – v protějším hotelu se totiž za
oknem předvádí nějaký podivný domorodý šohaj  Je to ale jenom tento
večer, další díly vystoupení už se v nekonaly. Tak - zhasnout a spát! První
tokijský den je tedy úspěšně za námi!
2.DEN
Pátek 16.srpna. Více či méně úspěšně se vyrovnáváme se změnou času. Můj
spánek skončil (podobně jako při předchozí daleké cestě do Kalifornie) už
kolem třetí hodiny ranní, ale všichni se těšíme na první zážitky z památek
Tokia, takže únavu určitě překonáme. Naším plánem je dnes po snídani
nasměrovat naše kroky k jedné z nejvýznamnějších památek - Sensoji
Temple nebo také Asakusa Temple.
V ceně našeho ubytování je i snídaně, takže nemusíme utrácet za ranní
nákupy a shánět se po čerstvém pečivu. Na výběr máme jak typické
"evropské" jídlo, tak místní kuchyni. Nakonec asi většina z nás zkouší
zkombinovat obojí, ale postupně se den za dnem přesouváme víc a víc k
evropským jídlům. Ne snad, že by nás nelákalo vyzkoušet i ráno něco
typicky japonského, ale přeci jen je třeba posílit se na většinu dne, takže
tentokrát se držíme při zemi a pouštíme se do párků, vajíček, sladkého
pečiva a nějaké té kávy a džusu.
Recepce hotelu je velice dobře připravená na turisty, mohli jsme si vzít
nějaké materiály o cestování po městě i o nejzajímavějších památkách, tak
toho rozhodně využíváme, moc se vše hodilo! Naší první japonskou
památkou je tedy Asakusa, chrám v typickém japonském stylu. K Sensoji
temple se musíme dostat ještě uličkou plnou malých krámků se suvenýry,
sladkostmi, občerstvením, kimony a dalšími japonskými zajímavostmi. Na
informačním centru se dozvídáme něco z historie Asakusy a je nám také
vysvětlen rozdíl mezi buddhistickými "temples" a šintó "shrines". Vedle
buddhistického chrámu ještě stojí čtyřpatrová pagoda, takže fotíme a
fotíme. V chrámu právě probíhá bohoslužba, dovnitř se tedy nedostaneme,
můžeme však pozorovat vše zvenčí. Kdo chce, může si také za pár
yenů naklonit štěstí v dřevěných "skříňkách" před vchodem do chrámu.
Nikdo z nás se asi moc neorientuje v buddhizmu nebo náboženství šintó,
takže jsme spíše jen nezúčastněnými pozorovateli.
Na Asakuse trávíme asi dvě hodiny a pak se rozhodujeme, co dále. Přes
most na nás kouká "Tokyo Sky Tree", tak míříme k této věži. Po cestě
máme ještě jeden park a "shrine", takže trochu odpočíváme. Sluníčko nám
přeje až přespříliš, myslím, že čtyřicet stupňů není daleko. Téměř na
každém rohu jsou ale nápojové automaty, kde si můžete koupit za 100-150
yenů (na koruny vydělte pěti) něco k pití. Pravidelně tak doplňujeme
tekutiny vypocené turistikou a jako správní cizinci všechno a všude fotíme a
fotíme. Přeci jen, často se sem asi vracet nebudeme.
Sky Tree z dálky trochu připomíná pařížskou Eiffelovku a nás taky láká
nechat se vyvézt nahoru a rozhlédnout se po Tokiu. Cena není až tak
vysoká, ale tříhodinové čekání (nikoliv ve frontě - u okýnka dostanete
vstupenku na přesný čas!) na příští volné místo ve výtahu nás odrazuje.
Podobné čekání bychom museli vydržet i pro vstup do Aquaria, a tak
nakonec volíme cestu zpátky a projdeme si Akihabaru za dne. Náš hlavní
sobotní cíl je splněn, a koneckonců máme před sebou ještě několik dní, tak
kdybychom se rozhodli pro Sky Tree, máme ještě dost příležitostí.
Navečer se vydáváme ještě na malou procházku do nedalekého parku Ueno,
od hotelu to je jen asi patnáct minut, tak proč nevyužit této možnosti, že?
Malá pauza na projížďku po jezírku, káva ve Starbucks a posezení u
fontánek završuje náš příjemný páteční den.
3.DEN
Po páteční návštěvě Asakusy máme dnes v plánu pokračovat v "kulturní"
části programu a podívat se k Císařskému paláci. Podle mapy by tu
nemuselo být daleko, a tak tentokrát místo cestování metrem volíme pěší
procházku. Za půl hodiny se dostáváme do centra, východní část parku u
Císařského paláce je nedaleko tokijského nádraží. Protože teplota venku je
opět silně přes třicet, děláme pravidelný kšeft majitelům nápojových
automatů - půllitrovky s vodou přijdou vhod.
První vstup do parku je uzavřen a ostraha nás posílá k jinému, naštěstí
nedalekému vstupu. A jako obvykle vytahujeme svoje fotoaparáty a
hledáme nejlepší místo pro zaznamenání skloubení historické a moderní
části města. Vstup do parku je stejně jako včera na Asakuse zdarma (info
na internetu nebylo tedy správné, což nám ale nijak nevadí, každý ušetřený
yen přijde vhod). S mapkou v ruce se snažíme co nejvíce přiblížit k
Císařskému paláci - aspoň tak - palác je pochopitelně uzavřený pro
veřejnost.... Orientace na malé mapě nám ale moc nešla, a tak jsme zkusili
najít pomoc na mapě v parku - hned k nám přistoupil místní policista a
nabídl svoji radu. Ale když došlo na angličtinu, věděli jsme, že to bude
podobné jako na letišti... a věděl to i ten policista, který jen tak prohodil
nějaké to anglické slovo, ale jinak jeho komunikačním prostředkem byl
pouze smích. Předstírali jsme, že jsme pochopili jeho japonsky pronesené
rady a poděkovali. Stejně ale je to zajímavé, jak je velká většina Japonců
ochotná pomoci turistům - kdykoliv jsme koukali do mapy s snažili se něco
vyhledat, přišel k nám někdo z místních a nabízel pomoc.
Pomalou procházkou jsme dorazili až na malý vrcholek bývalého hradu
Edo a usedli na lavičky. Tam se dal s námi do řeči další Japonec, první,
který velice dobře ovládal angličtinu (!), i když při chápání jeho výslovnosti
to vyžadovalo určitou představivost. A nejen že uměl anglicky, měl i docela
dobrý přehled o Evropě, znalosti o Praze, Zátopkovi, broušeném skle, ale
také o polském Krakově či solných dolech ve Wieliczce. Snad půlhodinku
jsme strávili příjemným povídáním a také my jsme se dozvěděli několik
zajímavostí o Japonsku a o Tokiu. Navíc nám vysvětlil, že Císařský palác
odtud neuvidíme, že je schován za stromy, museli jsme tedy na tento pohled
počkat až na druhou stranu parku.
Po malé občerstvovací pauze a ochlazení v informačním středisku jsme se
vydali opět na procházku, tentokrát do druhé strany parku. V
čtyřicetistupňovém vedru jsme prošli park, udělali asi jedinou společnou
fotku s výhledem na Císařský palác a domluvili se na dalším programu.
Kousek od parku je čtvrť Ginza známá svými obchody, většinou ale
bohužel luxusními. Do Ginzy jsme došli asi za dvacet minut a tam jsme si
také dali rozchod. Holky měly chuť nakouknout do některých těch
obchodů, a my jsme dali přednost poháru v cukrárně. Byl skvělý, jen ta
cola mohla být levnější než 600 yenů...! Pro dnešek ale stačí, jedeme zpátky
na hotel. Také holky nakonec dorazily samy do hotelu celkem rychle, přeci
jen Ginza není pro naše peněženky :-)
4.DEN
Druhý víkendový den - neděle 18.srpna. Rádi bychom se v tom horku
přesunuli k oceánu, ale předpokládáme, že o víkendu bude ve vlacích
opravdu plno. Přeci jen Tokio má několikanásobně více obyvatel než Praha
a ti všichni určitě nebudou chtít v neděli jen tak sedět doma. Odkládáme
tedy oceán na pondělí a volíme návštěvu shoppingové části Shibuya, snad
tam bude méně lidí. Nasedáme do správného metra, avšak v opačném
směru, co teď? Přestoupit mezi peróny na dalších zastávkách nejde a nový
lístek se nám nechce kupovat. Ale nápad je tu, dojedeme na konečnou na
Asakusu a pak se svezeme už tím správným směrem :-) Cesta na Shibuyu se
nám sice o necelou půlhodinku prodloužila, ale to nevadí, sedíme a
klimatizace ve vlaku funguje dobře!
Vystupujeme na Shibuyi a hned na první pohled vidíme, že sem se opravdu
jezdí nakupovat. Kousek před námi stojí šestipatrový Forever 21, který
jsme si oblíbili už v Londýně a v Hollywoodu, takže míříme tam. Po cestě
jen tak nahlédneme do dalších obchůdků, ceny jsou tu přeci jen mnohem
lepší než na Ginze.
Ve Foreveru jsme nakonec strávili asi dvě hodiny a nakoupili "něco málo
na sebe" a pár dárků. Vedlejší Bershka už nás neláká, jdeme raději na
oběd. Japonské jídlo už jsme vyzkoušeli, teď je na řadě zase trochu změna vcházíme do italské restaurace, obrázky u vchodu vypadají lákavě a ceny
příznivě. Skončili jsme u boloňských špaget a myslím, že jsme si všichni
pochutnali!
Na Shibuyi zůstáváme ještě na chvíli v obchodech, narazili jsme dokonce
na "japonský" Pilsner!, ale nechystáme se už utrácet, a tak se vydáváme
zase zpátky do naší čtvrti.
Nakonec se rozhodujeme, že vystoupíme na nádraží Akihabara a podíváme
se po Electric City (a také po bankomatu, ne všude můžeme kupodivu platit
kreditkou!). ATM na Akihabaře s námi spolupracuje a cash na zítřejší
cestu k Tichému oceánu míří do peněženky! Nastává ale jiný problém kudy ven?? Východů je několik a nám se nedaří narazit na nám známou
ulici. Jméno si ani nikdo z nás nepamatuje, jenom víme, že po ní vede trasa
G metra se zastávkou Suehirochó :-), toť vše. Na třetí pokus se ale ocitáme
na správné ulici a jde se na hotel, V nohách máme za ty tři dny už dost
kilometrů a zítra bychom rádi vyrazili na výlet na celý den.
5.DEN
Máme za sebou polovinu našeho japonského pobytu a je čas na malou
změnu. Opouštíme Tokio a vydáváme se na celodenní výlet. V našem
původním plánu jsme uvažovali o "expedici" k hoře Fuji anebo návštěvě
parku Nikkó (obě místa jsou od Tokia vzdálena přes sto kilometrů), ale
ceny nebyly až tak příznivé (cca 2500,- Kč) , zkoušíme tedy cestovat po
vlastní ose. V propagačních materiálech na recepci jsme objevili několik
zajímavých tipů, volba padá na Kamakuru, zaprvé je u oceánu a zadruhé
máme tam i historickou zajímavost, největší japonskou sochu Buddhy.
Ráno tedy vycházíme pěšky opět na nádraží Akihabara, odkud bychom
měli s jedním přestupem dojet až do Kamakury. Cestujeme ve špičce, takže
poprvé zažíváme tváře nalepené na sklo oken vlaku metra a doufáme, že se
naše malá skupinka nerozdělí na ještě menší. První úkol je ale splněn bez
ztráty kytičky, dorazili jsme celí, nezmačkaní, a hlavně kompletní na
přestupní stanici. Problém nastává až tam, i když informace na ceduli píše
jasně směr Kamakura, vlak odjíždějící za minutu míří jinam. Nedaři se
nám už vystoupit, takže se vezeme někam zpátky. Naštěstí bez průvodčího,
protože jde o rychlovlak a na ten opravdu nemáme jízdenky! Úkol zní jasně
 na první zastávce rychle vystoupit a doufat, že natrefíme na vlak zpátky.
Ve finále to dopadá výborně, vystupujeme na nejbližší zastávce a na
vedlejší kolej má za čtvrt hodiny přijet vlak směrem na Kamakuru. A opět,
jako už obvykle, při prohlížení naších poznámek a koukání do mapy k nám
přichází jeden z místních a pomáhá se orientovat. Všechno je ok, za pár
minut už sedíme ve správném vlaku. Sice budeme muset ještě přestoupit
kousek před Kamakurou, ale co už. Sedíme, jedeme, těšíme se na oceán!
Úspěšně přijíždíme do Kamakury a dělíme program na první historickou
část a druhou koupací. K soše Buddhy se nám daří dojít za necelou
půlhodinku a tato návštěva stojí za to! Pár fotek na památku, pár
propagačních fotek pro Euroteam, nákup suvenýrů, doplnění tekutin a jde
se za slanou vodou!
K oceánu už je to jen pár minut a čím více se blíží pláž, tím rychleji asi
jdeme. Konečně! Tichý oceán je před námi a my se okamžitě převlékáme do
plavek a hurá do vody! Do nečekaně teplé vody!! Tady není za potřebí
žádné postupné osvěžování, voda je tak teplá, že můžeme rovnou do vln.
Odpoledne na tichomořské pláži je opravdu parádní a naše volba
Kamakury se ukazuje jako skvělá!
Ale všeho s mírou, přeci jen nechceme jen tak ležet na pláži a "smažit se"
celé odpoledne, zkusíme navštívit ještě nějaké další místo. Po malém,
dobrém obědě v tureckém stylu (i když název „Kebab dog“ zněl poněkud
zvláštně..) a povídání s francouzským majitelem o japonských zvycích
nasedáme na vlak a našim cílem je Fujisawa. Podle chytré knížky z recepce
a obrázků by to mělo být malé městečko u jezera s výhledem na prosluslou
sopku Fuji. Vše je ale úplně jinak, Fuji neuvidíme  Zkoušíme popojít
městem trochu dál, ale pak to vzdáváme, jedeme zpátky do Tokia. Ještě
jedna malá zastávka ve Starbucks a šup zase do vlaku. Fuji jsme sice
neviděli, ale i přesto jsme spokojení s naším výletem. A já osobně jsem si
vyzkoušel Tichý oceán zase z druhé strany... v únoru jsme se na naší
euroteamácké cestě do Kalifornie procházeli po pláži v Santa Monice, teď
tedy Pacific z druhé strany!
6.DEN
Do konce našeho pobytu zbývají poslední dva dny, většinu naplánovaného
programu jsme už zvládli, a teď můžeme trochu zvolnit tempo. Dneska
vstáváme o něco dříve, protože se chystáme na rybí trh Tsukiji. Už před
devátou jsme na místě a jen tak volně procházíme prodejní místa rybářů a
koukáme na všechny možné druhy ryb, chobotnic, sépií, krabů a dalšího
zvířectva.. Na nákupy se ale zcela určitě nechystáme :-) Z Tsukiji míříme
zase zpátky na hotel, dneska si dáváme přes poledne pauzu a odpoledne se
vydáme znovu na procházku do parku Ueno.
Náš odpolední plán navštívit ZOO z technických důvodů nevyšel, o něco
déle jsme se zdrželi na kávě a nepočítali jsme s tím, že vstupní brána bude
otevřena jen do čtyř hodin. Rozhodli jsme se tedy změnit náš plán a vydali
jsme se do zábavního parku kousek od našeho hotelu. Horská dráha
působila poněkud hrozivě, takže jsme si raději prohlídli jen zespodu a tak
jedinou atrakcí, která se dočkala naší alespoň symbolické návštěvy v počtu
1, bylo ruské kolo s výhledem na Tokio. Nejlepší bod odpoledne byl
nakonec trochu nečekaný a překvapivý, ale o to lepší. Nebyla to žádná
kulturní památka, ale "jen" sushi bar, nicméně jsme v Japonsku a byl by
hřích neochutnat sushi. Zasedli jsme ke stolkům, vybrali si, na co jsme měli
chuť a počkali, až nám "shinkanzen" přiveze naše objednávky s lososem
a tuňákem. Nečekaná večeře nám docela chutnala! Úterý je za námi a zítra
si tokijskou atmosféru vychutnáme už naposledy.
7.DEN
A je tu závěr našeho japonského pobytu. Týden utekl jako voda, my jsme si
prošli všechny památky a místa, která jsme chtěli vidět, a dnešek už
strávíme jen tak pohodově. Ráno se vydáváme do ZOO v parku Ueno, asi
nejzajímavějšími zvířaty, která chceme vidět, jsou panda a gorilí mládě.
Dvouhodinová procházka po zoologické zahradě Ueno je prima a protože
nikam nespěcháme, užíváme si „the days of our lives“
Při prvním pokusu se nám nedařilo pandu pozorovat, užívala si spánek,
zkusili jsme se ještě vrátit později a byli jsme úspěšnější 
Naším závěrečným poznávacím bodem je japonská zahrada Hamarikyu.
Vstupné 300 yenů je asi naším posledním výdajem, zbytek už si šetříme na
jízdenku na letiště. Procházka po zahradách je taky docela zajímavá,
hlavně i proto, že kousek nad zahradami se tyčí mrakodrapy centra, takže
ta směs historie a oddechové zóny a moderních staveb vypadá zajímavě.
V Tokiu jsme narazili na docela dost klidných, přírodních míst, není to jen
město mrakodrapů a jiných výškových budov.
Obloha se poněkud zatahuje, takže se raději chystáme zpátky do metra,
abychom unikli blížící se bouřce. Naše poznávání je u konce, večer balíme a
zítra se vypravíme opět zpátky přes půl zeměkoule. Good bye, Japan!
A JEŠTĚ NĚCO NA ZÁVĚR…..
Před cestou Japonska jsem se snažil přečíst spoustu informací, abych věděl, co
se dá očekávat. Ne všechno ale nakonec bylo tak, jak najdete na internetu… Na
závěr japonského povídání tedy pár zodpovězených otázek 
Je v Japonsku draho?
Spousta webových stránek varuje turisty před velkými náklady během pobytu.
Skutečnost ale byla docela jiná – o ceně hotelu jsem se už zmínil, i ten se dá
pořídit podstatně levněji, my jsme ali chtěli vyzkoušet tradiční ryokan, mít
prostorné pokoje i snídani a rozhodli jsme si za to trochu připlatit. A s jakými
cenami můžete v Tokiu počítat?
Doprava z letiště do centra stála něco málo přes 1000 yenů, tedy asi 200,-Kč.
Taxíky jsou údajně velmi drahé, tak jsme to ani nezkoušeli. Jízdenka na metro
stojí od 160 do 320 yenů (32 – 64 Kč) podle délky jízdy, celodenní jízdenka se
vyplatí, pokud plánujete během dne 5 jízd a více.
Za oběd nebo večeři v restauraci jsme platili od 400 do 1000 yenů (na české
koruny vždy vydělte pěti…..), půllitrovka vody nebo coly z automatu nás stála
80-120 yenů, vstupné do ZOO 600 yenů, výlet do Kamakury nás vyšel asi na
2000 yenů, ceny v obchodech jsou taky celkem solidní, takže není čeho se bát!
Jsou opravdu v metru davy lidí?
Cestovali jsme většinou mimo špičku a nebyl problém si v metru najít místo na
sezení. Ve špičce je to ale jiné, při našem výletu do Kamakury jsme museli jet
metrem i ve špičce, a tady je metro opravdu přeplněné. Dalo by se říct, že lidé
jsou v tokijském metru během špičky namačkaní nejen „face to face“, ale také
„face to window“  Ale je to snad jiné během špičky v Paříži nebo Londýně?
Jak se dá v Tokiu poobědvat?
Vyzkoušeli jsme návštěvu tradičního bistra s japonským jídlem, poobědvali
jsme v italské restauraci a nezapomněli jsme ani na sushi. Některá bistra na
Akihabaře fungovala tak, že jsme si podle obrázků vybírali jídlo, peníze dali do
automatu a stiskli tlačítka toho, co jsme si chtěli objednat. Servírka nám pak
vybrané jídlo přinesla ke stolu. Docela nám tady chutnalo, až snad na jednu
výjimku, kdy jsem neodhalil, které zvíře mám na talíři, nebylo totiž k poznání

ani vizuálně ani chuťově, jestli jde o hovězí, vepřové nebo třeba o veverku
Voda k pití byla snad všude zdarma. Dá se poobědvat také v McDonald´s a to se
nijak výrazně neliší od nás. Na konci našeho pobytu jsme také vyzkoušeli sushi,
museli jsme sice chvíli čekat, než se uvolní místa v restauraci, ale stálo to za to.
Výběr je opět podle obrázků na monitorech u stolku, naťukali jsme svoji volbu i
počty jednotlivých kousků a „vláček“ nám za pár minut přivezl sushi s tuňákem,
lososem i nápoje, které jsme si vybrali.
Jací jsou Japonci v Tokiu?
Tady jsme byli velice příjemně překvapeni, Japonci jsou opravdu milí, ochotní,
zdvořilí a usměvaví. Kdykoliv jsme vypadali jen trochu nejistě a zkoumali
mapy, někdo k nám přišel a nabídl pomoc. V obchodech vám podávají účet nebo
peníze oběma rukama a k tomu se ještě mírně ukloní. Byla to opravdu velice
příjemná zkušenost!
Za kolik se dá podobná dovolená pořídit?
Pokud se rozhodnete vyrazit na druhou stranu světa s cestovkou, je třeba si
přišetřit pár tisíc navíc. Zájezdy s podobným programem i délkou pobytu vás
v cestovce vyjdou přes čtyřicet tisíc, mnohdy i víc, nám se podařilo i přes trošku
dražší výběr ubytování vejít se do částky o třetinu nižší, kolem 28000,- Kč.
Letenky stály i s pojištěním 16 tisíc, ubytování 9, transfery a metro dohromady
asi tisícovku, výlet do Kamakury čtyři sta, vstupné do zahrad a do ZOO asi dvě
stovky a zbytek jsme utratili za jídlo, pití a další občerstvení. Je to sice
dohromady hodně peněz, vyšlo to dráž než naše americké cesty, ale zažít
„Japonsko“ nemůžete zase každý rok.
Vrátíme se do Japonska ještě někdy?
Letní cesta do Tokia určitě stála za to, je to zážitek na celý život! Je to úplně jiný
svět, úplně jiný zúsob života, je tam spousta zajímavých věcí a památek k
vidění, ale všichni čtyři jsme se shodli na tom, že vidět Tokio a strávit tam část
letních prázdnin stačí jednou v životě. A i já můžu potvrdit, že po zkušenostech
ze všech čtyř dálkových cest Euroteamu se přeci jen se raději příště opět vrátím
do Ameriky, ať už na východní pobřeží nebo do Kalifornie - anebo se vydám do
„letos odložené“ Kanady, Jižní Ameriky nebo třeba Austrálie. Ale těm, kteří
v Japonsku nikdy nebyli a uvažují o této cestě, rozhodně návštěvu země
doporučuju!!
AKTUÁLNÍ INFORMACE O AKCÍCH EUROTEAMU
www.euroteam.webnode.cz
www.facebook.com/euroteamcz
www.euroteamhavirov.blogspot.com
M.Frolík