Povaha čínského písma byla pro Evropany dlouho

Povaha čínského písma byla pro Evropany dlouho

Čínské písmo
Povaha čínského písma byla pro Evropany dlouho
zastřena rouškou tajemství, o to víc však čínské
písmo lákalo ke spekulacím o jeho jedinečných
schopnostech zprostředkovávat myšlenky
bezprostředně, nezávisle na jazyku. Od konce
16. století v Číně působili jezuitští misionáři,
jejichž rozličné zprávy posílané do Evropy
vzbuzovaly zvědavost a podněcovaly fantastické
představy o zemi, kde je všechno jinak než
„Toto studium [čínštiny] se mi zdá
být navýsost důležité, neboť pokud
bychom nalezli klíč k čínským
znakům, objevili bychom něco
podstatného pro analýzu myšlení.“
(Dopis Lacrozovi, 1707)
Gottfried Wilhelm Leibniz (1646–1716)
pod vlivem starších zpráv, zejména holandského
orientalisty Jakuba Gohlia (1596–1667),
zvažoval možnost využití čínských znaků pro
vytvoření univerzálního jazyka prostředkujícího
ideje nezávisle na konkrétním jazyce. V těchto
úvahách nebyl Leibniz osamocen, na konci
17. století se podobné myšlenky objevily
i v díle jiných filosofů, mezi nimi i Jana Ámose
Komenského.
v Evropě. Některé z nich, například, že čínské
písmo zaznamenává „ideje“, nikoliv jazyk,
zůstávají v obecném povědomí živé dodnes.
Ostatně i na poli „vědecké“ sinologie zůstává
fascinace písmem stále natolik silná, že se
nezřídka zapomíná, že se jedná o způsob zápisu
jazyka, nikoli o jazyk samotný, a že myšlení
a filosofie byly daleko více ovlivňovány živou
čínštinou než strukturou psaných znaků.
Protestantský kněz Andreas Müller (1630–1694)
tvrdil, že odhalil tajemství čínského písma a že vytvořil klíč k jeho čtení. Svoji Clavis sinica však před smrtí
zničil, a tak ještě po celé 18. století si učenci od Paříže po Petrohrad marně lámali hlavu nad tajemstvím
čínských znaků.
Orientální sen
o filosofickém
jazyce
Theophil Siegfried Bayer (1694–1738)
věnoval studiu čínských znaků velkou část svého vědeckého díla. Inspirován Leibnizem byl přesvědčen,
že znaky byly kdysi vynalezeny jako hierarchizovaný systém kombinace tahů nadaných konkrétními
významy, a to na základě předem dané filosofické metody. V důsledku toho považoval čínské písmo za
filosofický jazyk vyjadřující svět jako uspořádaný systém. Tyto názory vyložil v knize Museum Sinicum
(Petrohrad, 1730) a částečně je vtělil do Čínského slovníku, který zůstal v rukopise. Na konci života se
mu podařilo navázat písemný kontakt s Dominiquem Parreninem (1665 –1741), francouzským jezuitou
žijícím mnoho let v Pekingu a autorem čínsko-latinského slovníku, který používali misionáři. Ten však
Bayerovy spekulace nepotvrdil.
S čínským písmem se Evropané seznámili prostřednictvím zpráv, které přicházely
od jezuitských misionářů. Misionáři v Číně však studium jazyka pokládali za pouhý
prostředek k dosažení svých cílů a nepovažovali za nutné Evropu seznamovat s tím, jak
konkrétně vypadá čínský jazyk a na jakém principu je založeno čínské písmo. Rukopis
podávající zevrubnou a věcnou informaci na toto téma označený jako „Digressio
de Sinarum Literis“, který se koncem 17. století dostal do Evropy, byl poprvé zveřejněn
bohužel až o tři sta let později. Mezi filosofií a filologií
之+心
„Moře čínských znaků misionáře netrápí. Překročili oceán obklopující Asii
a Afriku, a tak se nebojí, že by mohli ztroskotat v oceánu čínských znaků. Je
to bezpochyby oceán, avšak není třeba prozkoumat ho celý, abychom dosáhli
svého drahého cíle… Netřeba studovat všech 60 000 znaků, ve skutečnosti stačí
zvládnout jich 5 000 a vědět, jak je správně používat, a stane se z vás učenec
dobrý stejně jako kterýkoliv jiný v říši.“
之+心
之+心
+心
之之
+寸
(= 寺)
Anonym: „Digressio de Sinarum Literis“.
Text byl původně zamýšlený jako příloha
knihy Confucius Sinarum Philosophus od
Philippa Coupleta (1923–1693), vydané
v Paříži r. 1687. Po levé straně jsou
zachyceny různé grafické varianty znaku
yong („věčný“).
之 + 寸 (= 寺)
之+心
之 + 寸 (= 寺)
之 + 寸 (= 寺)
之+心+寸
之 + 寸 (= 寺)
之+心+寸
之+心+寸
之+心+寸
心
之+心+寸
心
心之 + 心 + 阜
心
之+心+阜
之+心+阜
Strukturní
varianty
znakůpro
použitých
Strukturní varianty
znaků
použitých
zápis pro zápis slova
zhì („záměry,
úmysly,
ambice“;
slova zhi4 "záměry,
úmysly,
ambice"
(dnesdnes standardně
textech přísežných
standardně psáno
psáno 志)) v textech
přísežnýchsmluv z Houma,
analyzované
na jednotlivé
složky.
smluv z Hóuma,
analyzované
na jednotlivé
složky.
>
Lukáš Zádrapa, Michaela Pejčochová
Čínské písmo, Academia, Praha 2009
Kniha je prvním souhrnným pojednáním o čínském písmu a dějinách
čínské kaligrafie v češtině. Věnuje se znakům v prvé řadě coby
grafickým jednotkám vytvořeným a užívaným k zápisu daného jazyka
a objasňuje jejich vzájemné vztahy, je tu popsán i vývoj písemné
soustavy od počátků do přelomu letopočtu a za reforem ve 20. století.
Úvodní kapitola se zaměřuje i na dějiny poznávání čínských znaků
v Evropě, včetně ukázek z předmoderní literatury k tématu. Publikace
se nevyhýbá ani praktičtějším otázkám, jako je pořadí tahů ve znacích,
způsob hledání ve slovníku či kódování znaků v počítači.
Kirchera fascinovalo zejména
archaické písmo v jeho době
užívané jako dekorace, případně
k rituálním účelům, aniž by si
uvědomoval jeho pravou povahu.
China Illustrata (poprvé vydáno
v Amsterodamu r. 1667)
2013
Skutečnost je prozaická a nevymyká se z dějin jiných filosofických tradic. V raném období
v Číně vyrůstá filosofie z diskurzivního základu mluveného slova. Písemný záznam
je rozkolísaný a zjevně je pro něj primární postižení živého, byť stylizovaného jazyka.
Charakteristické jsou četné fonetické výpůjčky, bohatý repertoár variant, živelnost.
Dokládají to autentické texty z příslušné doby. Ukazují též, že tradiční zápis pojmů,
z něhož se běžně vychází při rozboru znaků, je větším dílem pozdější standardizace písma
a fixace textu. Důležitější tak je, co a jak staří Číňané říkali, než jakými znaky byly jejich
hovory zapsány. I samotné spisy jsou fluidní, převážně anonymní, stále se přeskupují,
na jádra pozdějších „děl“ se postupně nabalují další úryvky podle uvážení kompilátorů,
konečnou podobu získávají až v císařské knihovně poklasické éry.
心
之+心+阜
之+心+阜
Mezi prvními filosofy, kteří se zajímali o čínské
znaky v přesvědčení, že zapisují přímo věci a pojmy,
byl Francis Bacon (1561–1626). Ten čínské
písmo označuje jako characters real – reálné znaky
(Advancement of Learning, 1605). Podobně píše
i John Wilkins (1614–1672) v Rozpravě o reálném
znaku a filosofickém jazyce z r. 1668.
Nejznámějším dílem 17. století věnovaným Číně je spis Athanasia
Kirchera (1602–1680) zkráceně nazývaný China Illustrata. Kirchera
zaujala podobnost čínských znaků s egyptskými hieroglyfy. Čínské
znaky nahlíží jako zachycení věcí „tak, jak se nabízejí našim zrakům“
a uvažuje o nich jako o piktogramech, případně ideogramech.
Neobratný zápis čínských znaků v jeho knize svědčí o tom, že jsou
opsány bez pochopení jejich vnitřní struktury, a dokládá tak, že ani
Kircher, stejně jako ostatní autoři úvah o čínském písmu v 17. století,
čínský jazyk neznal.
Ani s nástupem novodobé vědecké sinologie fascinace
Evropanů čínskými znaky neskončila. Představa, že čínský
jazyk jsou vlastně čínské znaky a že ke kořenům stěžejních
filosofických a kulturních pojmů se lze dobrat skrze rozbor
znaků, přetrvává u mnohých historiků čínského myšlení
doposud. Reflexe poznatků jazykovědy čínštiny a starověké
textologie zaostává za vývojem v této disciplíně mnohdy
celá desetiletí.
Cena poroty za encyklopedické dílo Slovník
roku 2010, nominace na cenu nakladatelství
Academia v kategorii původních děl.
2013
Den vědy
Den vědy
6
6
udlv.ff.cuni.cz