Česká filharmonie

19. 9. 2008
Pátek v 19.30 hodin / Friday at 7:30 p.m.
Rudolfinum, Dvořákova síň / Dvořák Hall
Česká filharmonie, Pražské jaro, Český rozhlas
a BVA International ve spolupráci
s Národním muzeem a Národní knihovnou zahajují projekt
Pocta Gustavu Mahlerovi 2008-2011
The Czech Philharmonic Orchestra, Prague Spring, Czech Radio
and BVA International in collaboration with the National Museum
and the National Library have started a project entitled
Tribute to Gustav Mahler 2008-2011
Koncert ke 100. výročí světové premiéry v Praze
Concert commemorating the 100th anniversary
of its world premiere in Prague
GUSTAV MAHLER
Symfonie č. 7 e moll
Symphony No. 7 in E minor
1. Langsam (Adagio) – Allegro risoluto, ma non troppo
2. Nachtmusik 1 (Noční hudba 1 / Night Music 1). Allegro moderato
3. Scherzo. Schattenhaft (Hra stínů / Play of Shadows)
4. Nachtmusik 2 (Noční hudba 2 / Night Music 2) Andante amoroso
5. Rondo. Finale. Tempo I (Allegro ordinario) – Tempo II (Allegro
moderato ma energico)
Česká filharmonie
Czech Philharmonic Orchestra
Jiří Bělohlávek – dirigent / conductor
English on page 12
1
Slovo k programu
Symfonické dílo Gustava Mahlera
(1860–1911) představuje jeden z mezníků hudebních dějin. Splynuly v něm
dva proudy, které se od sebe oddělily
v první třetině 19. století, směr programní hudby a hudby absolutní, jak
byly označovány. Oba směry měly své
stoupence, odpůrce, přeběhlíky – i takové, kteří byli nad spory, zda hudba
může něco konkrétního sdělovat, zda
je schopna vyprávět děj, popisovat krajinu či vyvolávat nálady (a jaké),
povzneseni. Za první představitele programního směru hudby, inspirovaného literárními podněty, přírodními výjevy, dějinnými skutečnostmi
a podobně, jsou považováni Hector Berlioz jako tvůrce programní symfonie a Franz Liszt jako zakladatel nového druhu, symfonické básně.
Výchozí moment rozdvojení na absolutní a programní hudbu, které
poznamenalo vývoj hudby v 19. století, však začíná Ludwigem van
Beethovenem. V jeho tvorbě nalezneme klíč k oběma směrům. Programním skladatelem jej sice ještě nenazýváme, ale vzorem k Berliozově Fantastické symfonii se stala struktura jeho Šesté symfonie „Pastorální“. S Beethovenovým symfonickým dílem se musel vypořádat každý
ze skladatelů, který se zabýval symfonií po něm. Zápolil s ním Franz
Schubert i Johannes Brahms – a také Gustav Mahler, který více než
půlstoletí po Beethovenovi po velkém váhání znovu použil v symfonii
sborový a sólový (ve Druhé a Třetí symfonii) resp. sólový zpěv (ve Čtvrté
symfonii). V následujících třech symfoniích se pak Mahler opět vrátil
k čistě orchestrální podobě symfonie, jako by soustřeďoval síly na svůj
největší monument, dvoudílnou Osmou symfonii, zvanou „Symfonie
tisíců“.
V letech 1895–1907 byl Mahler ředitelem vídeňské Dvorní opery.
Nesl břímě divadelního provozu, které mu jeho umělecká náročnost
nijak neulehčovala. Za šest prvních let ve funkci zde sám nastudoval
dvacítku nových děl, od roku 1898 kromě toho po odchodu Hanse
Richtera převzal také řízení koncertů Vídeňských filharmoniků. Hráči,
kteří jej zatím znali pouze z Dvorní opery (neboť Vídeňští filharmonici
2
působili a dodnes působí i jako orchestr první vídeňské scény), poznali
jeho novou tvář. Zde narazila kosa na kámen, neboť Mahler měl o interpretaci symfonického repertoáru svou představu, zatímco Filharmonici
byli zvyklí, že jim dirigent ponechává volný prostor k vlastnímu přístupu
k dílu. Obrovské vypětí výkonného hudebníka a šéfovské funkce Mahler kompenzoval tvorbou, na kterou se mohl soustředit pouze během
divadelních prázdnin. Roku 1905 tak dokončil v rakouském Attersee
svou Sedmou symfonii.
Sedmá symfonie e moll má – jako už předtím druhá a pátá symfonie – pětivětou formu (odvolává se v zásadě na pětivětou stavbu
klasického dramatu). Okrajové části stavby tvoří rozlehlá první věta budovaná na sonátovém principu a její protějšek, finále ve formě ronda.
Tři střední věty tvoří jeden náladový celek, který zároveň obsahuje kontrast – jako dvě strany jedné mince. Sudým větám (tedy druhé a čtvrté)
dal Mahler titul „Noční hudba“ (Nachtmusik), do středu celé stavby je
umístěno scherzo, jež rovněž patří k „nočním“ obrazům. „Noční hudba“
č. 1 je pochod. Je to hudba, při níž se vybavují plátna romantických
krajinářů s rozeklanými skalami, věkovitými stromy a ruinami starých
hradů v pozadí, ale také vysokohorské pastviny (v nástrojovém obsazení jsou i kravské zvonce). Mahlerovi se prý údajně při kompozici
vybavovala Rembrandtova Noční hlídka, Alma Mahler hovořila o asociaci zurčících pramenů a veršů Josefa Eichendorffa. V následujícím
scherzu, u nějž je nadepsán interpretační pokyn „schattenhaft“ (hra
stínů), spatřují někteří mahlerovští životopisci jakýsi bizarní žert, cosi
orgiastického, stíny mají groteskní škleby a čemusi se vysmívají, ale
nevzbuzují strach. „Noční hudba“ č. 2 pak má charakter tajného dostaveníčka; potvrzuje to i nadpis Andante amoroso a v instrumentaci
použitá kytara a mandolina. Závěrečné rondo otevírá sólo tympánů. Je
to vysvobození z nočních stínů a vystoupení do jasného slunce.
V době kompozice Sedmé symfonie stál Mahler ve Vídni na vrcholu a jeho renomé celkově stoupalo i všude jinde, jak jako dirigenta,
tak jako skladatele. Stupňující se neshody s orchestrem Vídeňských
filharmoniků se však nakonec přenesly zpět do opery a spolu s dalšími
hlasy, namířenými proti Mahlerovi ze souboru, z řad kritiky i z publika,
vedly roku 1907 k Mahlerově rezignaci a odchodu do Spojených států.
3
Na Nový rok 1908 dirigoval v newyorské Metropolitní opeře Tristana
a Isoldu a v dalších dvou měsících následovaly opery Don Giovanni,
Valkýra, Siegfried a Fidelio. Na jaře 1908 se Mahler ještě jednou vrátil
do Evropy s podepsanou smlouvou na další newyorskou sezónu. Svou
Sedmou symfonii nabízel Mahler počátkem roku 1908 mnichovskému
koncertnímu agentu Emilu Gutmannovi pro koncertní cestu, která jej
v Evropě čekala. Z New Yorku mu napsal: „Přál byste si případně uvést
při plánovaném turné mou nejnovější, VII. symfonii jako světovou premiéru? Myslím, že obsazení vyhovuje, jsou tam jen čtyři lesní rohy a tři
trubky a velký aparát bicích. Dřevěné nástroje jsou jen po čtyřech a kytara a mandolina. Je to mé nejlepší dílo a převážně radostného charakteru. […] Přirozeně jen tehdy, budou-li k dispozici prvotřídní hráči.”
K prvnímu provedení nakonec nedošlo v Mnichově (Emil Gutmann
se pak zasloužil – nikoli bez problémů – o světovou premiéru Mahlerovy Osmé symfonie v Mnichově roku 1910), neboť se pro Sedmou
symfonii mezitím naskytla jiná příležitost. Roku 1908 uplynulo šedesát
let od nástupu císaře Františka Josefa I. na trůn. Na pražském Výstavišti byla k této příležitosti uspořádána (od května do října) Jubilejní
výstava Obchodní a živnostenské komory, kterou 14. května zahájil
v Průmyslovém paláci arcivévoda Ferdinand d’Este. Součástí výstavního programu byla i vystoupení Výstavního orchestru, složeného
z České filharmonie, posílené o hráče orchestru Nového německého
divadla. Koncert 23. května s díly Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany dirigoval Gustav Mahler. (Průmyslový
palác Výstaviště měl už s velkými hudebními podniky své zkušenosti:
roku 1904 se zde konal první český hudební festival, pořádaný Jednotou zpěváckých spolků českoslovanských.) Nejspíš při Mahlerově
jarní návštěvě došlo s tehdejším ředitelem České filharmonie Vilémem
Zemánkem k dohodě, na jejímž základě se místem světové premiéry
Mahlerovy Sedmé symfonie stala Praha. 18. července psal skladatel
Bruno Walterovi ze svého letního pobytu v Toblachu: „Má Sedmá se
bude 19. září dávat v Praze – pokud si mezitím Češi s Němci nevjeli
do vlasů.“ Mahler znal poměry v Praze ze svého krátkého působení
jako kapelník Německého zemského (Stavovského) divadla v sezóně
1885/86, a je pravda, že od té doby se národnostní vztahy nezlepšily,
4
naopak. Mahlerova skepse však tentokrát nebyla na místě. Ke světové
premiéře Sedmé symfonie 19. září 1908 skutečně došlo, rovněž na
Výstavišti. Zúčastnila se jí celá řada Mahlerových přátel a obdivovatelů: byli mezi nimi také mladí Alban Berg, Arthur Bodanzky, Gerhard
Keussler, Otto Klemperer. „Všichni Mahlerovi pomáhali zanášet do
partitury a hlasů korektury, protože při zkouškách nebyl spokojen se
zvukem, takže opravoval do poslední chvíle,“ vzpomínala Alma Mahler.
„Já přijela k posledním zkouškám. Mahler byl velmi unaven, našla jsem
ho v posteli, nervózního a skoro nemocného. Všude v pokoji se povalovaly rozepsané orchestrální hlasy, byl celý rozervaný pochybnostmi.
Během zkoušek však nabýval jistoty. Publikum symfonii příliš nepochopilo, byl to jakýsi uctivý úspěch.“ V poněkud rezervované reakci publika
(pokud můžeme Almě Mahler věřit) možná opravdu sehrály roli česko-německé vztahy. Gustav Mahler se stal v příštích letech především
zástupnou autoritou hudby pražských Němců, kteří svým přihlášením
k němu kompenzovali chybějící protějšek k již pevně utvrzené české
hudební tradici, a koneckonců i k její moderně, neboť právě v těchto
letech psal svá vrcholná symfonická díla Vítězslav Novák a kupředu se
dral Josef Suk. Zejména symfonická tvorba Josefa Suka je k Mahlerově
často přirovnávána. Mladý Karel Boleslav Jirák navštěvoval Mahlerova
přítele Josefa Bohuslava Foerstera ve Vídni, později se podílel na provedení Mahlerových děl jako dirigent, a na jeho prvních větších dílech
je Mahlerův vliv nepopiratelně znát. Mahler sám věřil, že jednou bude
plně pochopen. Dílo Gustava Mahlera, „současníka budoucnosti“, jak
jej nazval jeho životopisec Kurt Blaukopf, se skutečně dočkalo v druhé
polovině 20. století své renesance. Ať už si o jeho ženě Almě myslíme
co chceme, také ona měla pravdu, když v předmluvě k vydání Mahlerových dopisů napsala: „Mahler objevil pro hudbu zcela novou hodnotu
– eticko-mystického člověka. Svět představ hudebníků, který dosud
zahrnoval lásku, válku, víru, přírodu, lidstvo, obohatil o osamělého
člověka, který – na této zemi nevykoupen – krouží v univerzu. Mahler
převedl do hudby Dostojevského otázku: „Jak mohu být šťasten, dokud
někde na zemi jiný tvor trpí?“
Vlasta Reittererová
5
Jiří Bělohlávek
Jiří Bělohlávek je mezi českými dirigenty přední osobností. Jeho umělecké kreace jsou založeny na detailní znalosti prováděné skladby a přesné
představě orchestrálního zvuku. Promyšlená příprava zkoušek s orchestrem mu při provedení umožňuje plně se oddat momentální hudební
inspiraci. Rovnováha intelektu a emocionálního vkladu dává jeho interpretacím pečeť dokonalosti.
Jiří Bělohlávek je absolventem Pražské konzervatoře a Akademie
múzických umění, v roce 1970 zvítězil v celostátní soutěži mladých dirigentů a brzy nato se stal dirigentem-asistentem České filharmonie,
o rok později byl finalistou Mezinárodní dirigentské soutěže Herberta
von Karajana. Se Státní filharmonií Brno, jejímž dirigentem byl v letech
1972–1978, podnikl řadu velkých koncertních turné po Rakousku, Německu a po Spojených státech. V letech 1977–1989 působil jako šéfdirigent Pražských symfoniků, kde navázal na tradici svých předchůdců
a dále pozvedl uměleckou úroveň tělesa, s nímž opakovaně vystoupil
ve většině evropských zemí, v Japonsku a v USA a nahrál řadu gramofonových snímků, z nichž mnohé byly oceněny (Zlatá deska Supraphonu
za nahrávku Smetanovy Mé vlasti a za díla Bohuslava Martinů, cena
Diapason d’Or za nahrávky skladeb českých autorů).
6
S Českou filharmonií spojuje Jiřího Bělohlávka dlouholetá spolupráce:
od roku 1973 pravidelně hostoval s orchestrem v Praze i v zahraničí, od
roku 1981 byl jeho stálým dirigentem a v letech 1990 až 1992 působil
ve funkci šéfdirigenta. Pokračoval v interpretační tradici nejvýznamnějších českých dirigentů – šéfů České filharmonie Václava Talicha, Karla
Ančerla, Rafaela Kubelíka a Václava Neumanna.
V roce 1994 Jiří Bělohlávek založil Pražskou komorní filharmonii,
jejímž čestným dirigentem je do dnešních dní. Od roku 1995 je profesorem dirigování na pražské Akademii múzických umění. S Českou filharmonií a Pražskou komorní filharmonií nahrál pro společnost Chandos
Records řadu snímků, mj. komplet symfonií Bohuslava Martinů.
Jiří Bělohlávek pravidelně hostuje u nejlepších evropských orchestrů
jako Gewandhausorchester Leipzig, Vídeňští a Berlínští filharmonikové a v Japonsku Symfonický orchestr NHK. Ve Spojených státech
a v Kanadě řídil všechny významné orchestry v San Francisku, Washingtonu, St. Louis, Minnesotě, v Torontu a Montrealu aj. V letech 1995–
2000 byl hlavním hostujícím dirigentem BBC Symphony Orchestra
v Londýně, od července 2006 je tam šéfdirigentem. Je rovněž
významným operním dirigentem – od roku 1979 je stálým hostem
Komické opery v Berlíně, trvale spolupracuje mj. s Národním divadlem
v Praze.
V sezoně 2006–2007 řídil Janáčkovu Její pastorkyni v Metropolitní
opeře a v Národní opeře ve Washingtonu, vystoupil s orchestry v Los
Angeles, Washingtonu, Torontu, s Japonskou filharmonií a s Orchestrem
Svizzera Italiana. V sezoně 2007–2008 ve Spojených státech dirigoval
orchestry ve Filadelfii, St. Louis, Detroitu a v Dallasu, v Evropě Berlínské
filharmoniky, amsterdamský Concertgebouworkest a Orchestre de
Paris. V Londýně nastudoval představení Čajkovského opery Evžen
Oněgin. Na letošní sezonu připravuje Prodanou nevěstu v Pařížské
opeře, Káťu Kabanovou v Madridu a Evžena Oněgina a Rusalku v newyorské Metropolitní opeře.
Jiří Bělohlávek je prezidentem festivalového výboru mezinárodního
hudebního festivalu Pražské jaro. V roce 2001 mu prezident České
republiky udělil medaili Za zásluhy 1. stupně.
7
Výstava
MALUJEME S MAHLEREM
Výstava prací žáků ZUŠ inspirovaných
Mahlerovou Sedmou symfonií
Pod záštitou ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR Ondřeje
Lišky vyhlásila Česká filharmonie ve spolupráci se Supraphon Music
při příležitosti 100. výročí světové premiéry Symfonie č. 7 Gustava
Mahlera projekt „Malujeme s Mahlerem“. Žáci výtvarných oborů
základních uměleckých škol se mohli nechat hudebně inspirovat
jednotlivými větami symfonie nebo dílem jako celkem a pracovat
jakýmikoli technikami. Ze 14 škol, například ze ZUŠ ve Vlašimi,
Valašském Meziříčí, Plzni, Klatovech, Kravařích či ZUŠ Gustava
Mahlera v Humpolci, se sešlo na 130 artefaktů od dětí různých
věkových kategorií. Ty nejlepší jsou k vidění ve foyeru balkonu
Rudolfina od 19. září do pátku 31. října 2008.
8
Exhibition
PAINTING WITH MAHLER
Exhibition of works of pupils of the Primary School
of Art inspired by Mahler's Seventh Symphony
Under the auspices of the Czech Minister of Education, Youth and Sport,
Ondřej Liška, the Czech Philharmonic announced the project “Painting
with Mahler”, organised in association with Supraphon Music to
coincide with a concert held to mark the 100th anniversary of the world
premiere of Gustav Mahler’s Symphony No. 7 in Prague. Pupils studying
artistic disciplines at ZUŠ (primary art school) were encouraged to find
inspiration from the individual movements of the symphony or from the
work as a whole to create an art work using any technique. The project
gave rise to around 130 wonderful artefacts by children of various ages,
the best of which are on display in the foyer of the Rudolfinum from
Friday, 19 September to Friday, 31 October 2008.
9
Česká filharmonie na dnešním koncertě
Tonight’s Concert of the Czech Philharmonic Orchestra
I. housle / First Violin
Miroslav Vilímec,
koncertní mistr /
concertmaster
Jan Jouza
Ota Bartoš
Zdeněk Starý
Milan Vavřínek
Viktor Mazáček
Helena Valentová
Stanislav Bodlák
Vlastislav Horák
Pavel Nechvíle
Lenka Machová
Marie Dvorská
Luboš Dudek
II. housle /
Second Violin
František Havlín
Ondřej Skopový
Zuzana Hájková
František Bártík
Petr Havlín
Petr Hadraba
Helena Chytrová
Jiří Ševčík
Xenie Dohnalová
Pavel Arazim
Jan Jírů
Pavel Herajn
Viola
Jaroslav Pondělíček
Pavel Ciprys
Dominik Trávníček
Ivan Pazour
René Vácha
Jiří Řehák
Petr Žďárek
Jiří Poslední
Jan Šimon
Ondřej Kameš
10
Violoncello
František Host,
koncertní mistr /
concertmaster
Josef Špaček
Josef Dvořák
Jiří Sládeček
Karel Stralczynský
Jan Holeňa
Tomáš Hostička
František Lhotka
Vladimír Manoušek
Ladislav Pospíšil j.h.
Kontrabas /
Double Bass
Pavel Nejtek
Jiří Valenta
Jaromír Černík
Martin Hilský
Roman Koudelka
Ondřej Balcar
Vít Mach
Jiří Rohan j.h.
Harfa / Harp
Jana Boušková
Barbara Pazourová
Kytara / Guitar
Jiří Zelba j.h.
Mandolina /
Mandoline
Zdeněk Starý j.h.
Flétna / Flute
Andrea Pazderová
Roman Novotný
Jan Machat
Petr Veverka
Otto Rejprich
Hoboj / Oboe
Ivan Séquardt
František Kimel
Vojtěch Jouza
Jiří Zelba
Klarinet / Clarinet
František Bláha
Zdeněk Tesař
Ivan Doksanský
Petr Sinkule
Karel Dohnal
Fagot / Bassoon
Jaroslav Kubita
Jiří Seidl
František Herman j.h.
Martin Petrák
Lesní roh /
French Horn
Ondřej Vrabec
Zdeněk Divoký
Jindřich Kolář
Stanislav Suchánek
Trubka / Trumpet
Jaroslav Halíř
Miroslav Kejmar st.
Antonín Pecha
Trombon / Trombone
Břetislav Kotrba
Robert Kozánek
Jiří Odcházel
Karel Kučera
Tuba
Karel Malimánek
Bicí nástroje /
Percussion
Michael Kroutil
Petr Holub
Daniel Mikolášek
Pavel Polívka
Miroslav Kejmar ml.
2008
19/9/2008, Rudolfinum
Česká filharmonie
Jiří Bělohlávek
Symfonie č. 7 e moll
Předehra oslav
19/4/2009, Obecní dům
Symfonie č. 3
Třikrát Christoph Eschenbach
Mladí z celého světa hrají Mahlera
2009
Gustav Mahler Jugendorchester,
Ingo Metzmacher
3/7/2010, Rudolfinum
Schleswig-Holstein Festival Orchester, Christoph Eschenbach
baryton Matthias Goerne
Lieder eines fahrenden Gesellen
Rückert Lieder
Symfonie č. 1
4/7/2010, Rudolfinum
Schleswig-Holstein Festival Orchester, Christoph Eschenbach
baryton Matthias Goerne
Slavnostní koncert
ke 150. výročí narození skladatele
7/7/2010, Obecní dům
Česká filharmonie, Christoph Eschenbach
Symfonie č. 2
2010
Symfonie č. 5
Koncerty Pražského jara
ke 100. výročí úmrtí skladatele
18 a 19/5/2011
Norddeutscher Rundfunk Orchester Hamburg
a Česká filharmonie, Christoph Eschenbach
Symfonie č. 8
2011
2008-2011
MAHLERovI
Pocta Gustavu
Koncert ke 100. výročí
světové premiéry Symfonie č. 7
Program Notes
The symphonic oeuvre of Gustav Mahler (1860–1911) represents one of
the landmarks in history of music. It united two trends which went apart in
the first third of the 19th century—programmatic music and absolute music.
The starting moment of this division, which influenced the development
of music in the 19th century, began with Ludwig van Beethoven. Although
he is not considered a programmatic composer, the structure of his Sixth
Symphony ‘Pastoral’ was a model for Berlioz’s Symphonie fantastique. Every
composer who dealt with symphony after Beethoven had to come into terms
with Beethoven’s symphonic oeuvre. This applies to Franz Schubert and
Johannes Brahms—as well as Gustav Mahler, who more than half a century
after Beethoven used choir (Second and Third Symphonies) and solo voices
(Fourth Symphony) in a symphony. In the following three symphonies Mahler
returned to the purely orchestral form of symphony.
In the years 1895–1907 Mahler was the director of the Vienna Imperial
Opera. He was in charge of theater operation, which was not made any easier
by his high artistic standards. In addition, in 1898 he also took over conducting
concerts of the Vienna Philharmonic Orchestra. Mahler compensated the
tremendous strain of being an active musician and a manager by composing,
which could take place only during theater holidays. Thus he finished his
Seventh Symphony in 1905 in Attersee, Austria.
The symphony is in five movements. The extensive first movement is
in sonata form and the final fifth movement is in the form of rondo; the
middle three movements represent one whole in a gloomy mood. The
second and four movements are entitled “Nachtmusik” (Night Music); the
third movement in the middle of the whole structure is a scherzo, which
has an equally dark “night” character. The first “Nachtmusik” is a march.
It evokes canvases of Romanticist landscape painters with ragged rocks,
age-old trees and ruins of old castles in the background, but also mountain
valleys (clanking of distant cow-bells). The following scherzo—with the
instruction “Schattenhaft” (Play of Shadows)—is a bizarre, grotesque joke,
but the spooky shadows are not threatening. The second “Nachtmusik”
has the character of a secret rendezvous, as documented by the ‘Andante
amoroso’ marking and guitar and mandolin used in instrumentation. The
closing rondo opens with timpani solo. It provides delivery from the shadows
of the night and the blazing brilliance of the sun.
12
At the time of composing his Seventh Symphony Mahler was at the
peak of his career in Vienna and scored major successes both as
a conductor and composer. However, climactic clashes with the Vienna
Philharmonic Orchestra (which was the orchestra of the Vienna Opera
as well) together with other dissenting voices from the critics and the
public led in 1907 to Mahler’s resignation and his departure for the
United States. In the spring 1908 Mahler returned to Europe once more,
having signed a contract for the next New York season.
Mahler offered his Seventh Symphony to the Munich concert agent
Emil Gutmann for a planned concert tour in Europe. However, another
opportunity provided itself. In 1908, the 60th anniversary of accession of
Emperor Franz Josef I to the throne was celebrated. A Jubilee Exhibition
(from May to October) of the Chamber of Commerce and Trade was
held at the Prague Exhibition Grounds. An integral part of the program
was a concert of the Exhibition Orchestra, consisting of the Czech
Philharmonic supplemented by members of the orchestra of the Neues
Deutsches Theater in Prague. The concert on 23 May, featuring works
by Ludwig van Beethoven, Richard Wagner and Bedřich Smetana, was
conducted by Gustav Mahler. Probably during this visit Mahler made
an agreement with the then director of the Czech Philharmonic Vilém
Zemánek, based on which the world premiere of Mahler’s Seventh
Symphony took place in Prague on 19 September 1908 at the Prague
Exhibition Grounds. It was attended by a number of Mahler’s friends
and admirers, including Alban Berg, Arthur Bodanzky, Gerhard Keussler
and Otto Klemperer. Alma Mahler reminisced that “the public did
not understand the symphony very well; it was a kind of respectful
success.” The rather demure response of the listeners might be caused
by the Czech-German relations. In the following years, Gustav Mahler
became a vicarious authority of the music of Prague Germans, who by
their professed affiliation to him compensated a missing counterpart
to the established Czech musical tradition, and after all also modern
Czech music since this was the time when Vítězslav Novák wrote his
best symphonic compositions and Josef Suk was on his way up. In
particular, the symphonic oeuvre of Josef Suk has been often compared
to that of Mahler.
13
Jiří Bělohlávek
Jiří Bělohlávek is a prominent
Czech conductor. His artistic
creations are based on his detailed
knowledge of the composition
performed and the precise idea
of the orchestral sound. His
well-thought-out preparation of
rehearsals with orchestra makes
it possible for him to commit
fully to the momentary musical
inspiration. The balance of intellect and emotion give his interpretations
a mark of perfection.
Jiří Bělohlávek is a graduate of the Prague Conservatory and
the Academy of Performing Arts; in 1971 he was a finalist of the
International Herbert von Karajan Conducting Competition. In the years
1972–1978 he was the conductor of the Brno Philharmonic Orchestra;
between 1977 and 1989 he was the Chief Conductor of the Prague
Symphony Orchestra, with which he repeatedly appeared in most
European countries, Japan and the United States and made a number
of gramophone records, many of which won awards (golden plates
awarded by Supraphon for his recording of Smetana’s My Country and
compositions by Bohuslav Martinů; Diapason d’Or for recordings of
music by Czech composers).
Jiří Bělohlávek has collaborated with the Czech Philharmonic
Orchestra for many years: from 1973 he extensively directed this
ensemble both abroad and in Prague as its guest conductor; from
1981 he was its permanent conductor; and from 1990 to 1992
its Chief Conductor, developing the interpretational tradition of the
most important Czech conductors—Chief Conductors of the Czech
Philharmonic Orchestra Václav Talich, Karel Ančerl, Rafael Kubelík and
Václav Neumann.
In 1994 he founded the Prague Philharmonia, whose honorary
conductor he has been up to this day. Since 1995 he has been a professor
of conducting at the Academy of Performing Arts in Prague.
14
Jiří Bělohlávek appears regularly with major European orchestras such
as the Gewandhausorchester Leipzig, Vienna Philharmonic Orchestra,
Berlin Philharmonic Orchestra and the NHK Symphony in Japan. In the
United States and Canada he has conducted prominent orchestras in
San Francisco, Washington, St. Louis, Minnesota, Toronto, Montreal,
etc. In the years 1995–2000 he was the Principal Guest Conductor of
the BBC Symphony Orchestra in London; in 2006 he was appointed its
Chief Conductor.
In the season 2006–2007 Jiří Bělohlávek conducted Janáček’s
Jenůfa at the Metropolitan Opera and the National Opera in Washington,
gave performances with orchestras in Los Angeles, Washington and
Toronto; appeared in Europe with the Orchestra Svizzera Italiana;
conducted in Japan, etc. Highlights of the 2007–2008 season
includes performances in Philadelphia, St. Louis, Detroit and Dallas; in
Europe Jiří Bělohlávek will conduct the Berlin Philharmonic Orchestra,
Amsterdam Concertgebouworkest and Orchestre de Paris. He also
led the Royal Opera House Orchestra in a production of Tchaikovsky’s
Eugene Onegin. His 2008-09 season includes appearances at Opera
de Paris (The Bartered Bride), Madrid Opera (Katya Kabanova) and The
Metropolitan Opera (Eugene Onegin and Rusalka).
reitt
Translated by Vladimíra Šefranka
Výhradní dodavatel květin
na koncerty České filharmonie
Vodičkova 28, Praha 1
tel. 224 226 581
Lékařskou péči na koncertech České filharmonie
zajišťují lékaři fakultní Thomayerovy nemocnice
s poliklinikou v Praze 4 - Krči.
Vydala Česká filharmonie | Redakce Pavel Petráněk | Foto: Clive Barda
(s. 6, 14), Zdeněk Chrapek (s. 16) | Grafický návrh a úprava MiniMaxstudio
Vytiskl ArtProject Praha | Cena programu 25,- Kč
15
KRONIKA
Chronicle
V neděli 7. září se uskutečnil ve spolupráci
s Polským institutem v Praze koncert nazvaný
HUDBA PRO PRAHU 1968 / MUSIC FOR PRAGUE 1968
In Memoriam Ryszard Siwiec
Záštitu převzali předsedové senátu Polské a České republiky
Bogdan Borusewicz a Přemysl Sobotka
Národní symfonický orchestr Polského rozhlasu v Katovicích
On Sunday, September 7th a concert was held
in cooperation with the Polish Institute in Prague, entitled
HUDBA PRO PRAHU 1968 / MUSIC FOR PRAGUE 1968
In Memoriam Ryszard Siwiec
under the auspices of Presidents of the Polish and Czech Senates
Bogdan Borusewicz and Přemysl Sobotka
Wit Siwiec, syn Ryszarda Siwiece a dirigent koncertu Łukasz Borowicz
16