Básně

J. H. Krchovský
BÁSNĚ
NOCI PO NICHŽ NEPŘICHÁZÍ RÁNO
Výbor z básnických sbírek
Z let 1978 – 1991
I. část
Básně vybrané ze sbírek
PROCHÁZKA URNOVÝM HÁJEM (1978 – 1979)
NEKLID (1980)
BESTIÁLNÍ NĚHA (1981 – 1982)
PŘISTAVIL JSEM SI ZRCADLO
od té doby se nenávidím
včera mě ale napadlo
že se v něm stejně neuvidím…
rozplynul jsem se děsem
nad tím, že vůbec nejsem
vůbec si nezávidím…
(Procházka urnovým hájem)
NA STROPĚ HOŘČICE A V NÍ JE BUŘT
zmítám se v šílenství na podlaze
a je mi blaze, tolik blaze
že už snad nemůže ani být hůř
(Procházka urnovým hájem)
MÁ DUŠE JE PERPETUUM MOBILE
Žije a umírá krmena ničím
dokonale se zničím
rozkrájím se na motorové pile
Dneska je Štědrý den
postavil jsem si betlémské jesle
usínám, jde na mne sen
usínám, houpu se v elektrickém křesle
(Procházka urnovým hájem)
POKOJEM OBCHÁZEJÍ POSTAVY
celé davy
kývám jim rukou a šeptám pozdravy…
pokojem obcházejí postavy
tiše, jak se sluší…
postavy bez rukou, bez nohou
postavy bez těla, bez hlavy
jenom s duší
jenom s duší…
(Procházka urnovým hájem)
NĚKDY NA TEBE MYSLÍM
když v podzimních ránech
plazím se vlhkým listím
po hrobkách na Olšanech
Občas tě i potkám
když se tvůj obraz nerozdvojí
směješ se mrtvým fotkám
všem, jenom ne té mojí
Jednou ti vyznám lásku
a budeš-li mít zájem
pozvu tě na procházku
urnovým hájem
Zatím mne však drtí
skutečnost tíživá
že ač nejsi po smrti
tak přesto nejsi živá!
(Procházka urnovým hájem)
MÁM SVOU NOHU MEZI DVEŘMI
do místnosti nekonečné
z ní na sebe křičím: Věř mi
- je to marné a zbytečné!
Z jedné strany dovnitř cpu se
a z druhé si bráním vstupu
v ostrých zpětných zubech v puse
držím konec svého trupu
(Procházka urnovým hájem)
NETŘEBA HLEDAT V PULTECH BIBLIOTÉK
a rukou v prázdnu šmátrat
když poznání je blízko na dotek
když reálný je návrat
Netřeba šplhat vzhůru
na výsostná území
stačí jen ožírat kůru
zde dole, při zemi
(z textů do sbírek nezařazených)
ČTYŘI SVĚTOVÉ STRANY?
ne, je jich mnohem více
snad leda čtyři stěny
zlomené svitem svíce
Čtyři prázdné stěny
a na nich tentýž obraz
šepot, vzlyky a steny
skok, pád a znovu odraz
(z textů do sbírek nezařazených)
POD BÍLOU ZDÍ
tmou zaštěkali psi…
přichází všední
temný výjev z apokalypsy:
Za chvíli ozvěny
všech kroků odezní…
o úzkost opřeny
postavy obcházej
na cestě podél zdí
- křik rodící stařeny
ozývá se z parku
a synek tmy
debilní měsíc
uléhá do kočárku…
vytí psů vychází zespod
a ohlašuje dobu:
čas zavíraní hospod
a otvírání hrobů…
(Neklid)
NA SAMÉM KONCI
temné chodby
v tunelu pod městem
kde jsem nikdy nebyl
za dlouhou řadou
vytlučených světel
zmítán průvanem
a zimnicí
potmě a poslepu
narazil jsem na zeď
z betonu a ze střepů
- na hluboký a ztvrdlý
otisk své tváře…
na opačném konci
zaslechl jsem s ozvěnou
vzdálený nářek
a já zjistil
že nejsem tady
ale za stěnou
že nejsem odlitkem
ale formou
ze nejsem uvnitř
ale vně
- jsem zazděnou
zatvrdlou šlápotou
hlubokým otiskem mě…
(Neklid)
S PRONIKAVÝM ZVUKEM
kdosi přejel nožem
po hrdle sklenice
a můry, naoko mrtvé
náhle spadaly na zem
jako by se blížil netopýr…
bojím se světel
studených světel
výbojkových zářivek…
přál bych si být netopýrem
umět tak zpívat
pronikavým ultrazvukem
aby zářivky
strachem praskaly
a padaly na zem
ve strachu, že se blížím já…
přál bych si být velikým
černým, skleněným netopýrem…
(Neklid)
MÁ BESTIÁLNÍ NĚHO
chtěl jsem se zavřít
s tebou
do domu srdce mého
kde se sny o snech
ve spánku zdají…
zavřít se do něj
než strhnout ho dají…
do prázdných oken
jsem příliš zamilován
obehnán drátem
a skrz naskrz
podminován…
(Bestiální něha)
NAPÍCHNUTÝ K ŇÁKÉ HOLI
hlídám se a zaháním
visím tu jak strašák v poli
zaháním se máváním
Má pravá i levá ruka
vlaje blbě ve větru
jak divná boží muka
navlečená do svetru…
(z textů do sbírek nezařazených)
ACH TO JARO!
strašná vůně
s nekonečným smradem…
- tahá mi to plíce z pusy
omotává větví
drtí mne to, dáví, dusí
a přetíná ve dví…
ta hrůza a nostalgie
po předsmutku polapení!
Jak když kanec v listí ryje
Strkám rypák do lupení
- duše vyje, štěká, stůně…
ach ten smrad a jeho vůně
nekonečno brání nasát…
ozývá se ze mě řvaní
jak z porodny prasat
(Bestiální něha)
NARÁŽEJE DO LIDÍ
Jdu liduprázdnou ulicí
a nikdo mne v ní nevidí
- mám zatemněnou palici
Nezářím a nemám světlo
jen mé oči trochu žhnou
ňáké zvíře si mne spletlo
s vymlácenou lucernou
Vydávám dnes jenom skřeky
mluvit už mě uráží
jdu se na most napít z řeky
žízeň mám, i závaží
(Bestiální něha)
JSEM BÝK A NATÍRÁM SE NA ČERVENO
dráždím tak zrcadlo
a ono dráždí mne
máme jenom stejné jméno
- navzájem se vraždíme…
se sklopenou hlavou
nabíháme proti mně
ničí nás, že nezjistíme
kdo je uvnitř, a kdo vně…
v opuštěné spalovně
v zrcadlové síni
triumfálně křičím
na zasklenou svini
že já, já jsem býk
a já tě zničím!
a rozbíhám se proti stěně
směrem hlavou na hřebík
(Bestiální něha)
LIDÉ, ROZSVIŤTE VŠECHNA SVĚTLA
ať vaše tváře zazáří!
lidé, vy lidé krásní
andělé pražští
vám patří moje pozdravy!
- Kušuj a zhasni
jinak tě praštím
a nebo kopnu do hlavy!
(Bestiální něha)
CHČIJU KLIDNĚ DOLŮ Z OKEN
- jsem přec pánem svýho domu!
přesto skrytě šilhám okem
copak dole říkaj tomu
Nic neříkaj, nic nevidí
jenom sedí v podřepu
klopí oči, snad se stydí
že mi serou do sklepů
(Bestiální něha)
OTÁZKA VRÁSKAMA
čelo mi brázdí:
jsem tady, nebo tam
nebo zde za zdí?
…není mi pomoci
není mi rady
dál křičím do noci:
kde jsem, jsem tady?
jsem tady, nebo tam
nebo tam za zdí?
do slov se zamotám:
jsem uzel, - z obou stran
buším si na stěny…
nejsem zde ani tam
- jsem do zdi zazděný!
(Bestiální něha)
CHCI-LI ZMIZET BEZE STOPY
nebudu se v řece topit
- uložím svou kůži línou
Na dno vany s kyselinou
Zatímco si chystám lázeň
přemýšlím a krotím bázeň:
- jak, až budu rozežraný
vytáhnu pak zátku z vany?
Pomohu si mechanikou!
- spojím drátem zátku s klikou
a jak někdo chytne kliku
pohřbí mě i bez hrobníků
Jsem si jist, že každopádně
zůstane má duše na dně…
já vyteču stokou z vany
duše usne do nirvány
Hovno nelze umýt mejdlem…
to, co není, zničit nejde
jen to nic, co trápí hlavy
kanálem se neodplaví…
(Bestiální něha)
DNES MNE NEMÁ UŽ CO BOLET
jsem schopen žít klidně sto let
a třeba i o den déle
- je mi všechno u prdele!
Všechno! Všechno? – Všechno zas ne
tvá svíce až jednou zhasne
tma vyteče z kalamáře
na tvou bledou stěnu tváře…
…a to bude konec světla!
kdyby tma tvůj obraz smetla
tak buď sebe, či tvůj stín
zpátky na zeď pověsím…
(Bestiální něha)
NECÍTÍM SE VE SVÉ KŮŽI
ve své kůži bezpečně…
chci si s tebou trochu užít
- buď tak hodná, vysvleč mě
Stáhni mi tu kůži s těla
jako svetr přes hlavu
vysvleč mě, a kdybys chtěla
projdeme se ke splavu…
(Bestiální něha)
DNES MĚ ČEKÁ TOLIK PRÁCE!
- vypít vše, co přinesou
a nutit se do legrace
s asynchronní grimasou
Do mrazáku sáhnu pro led
až se vrátím domů v noci
- celej ksicht mě bude bolet
od smíchu a od bezmoci…
(Bestiální něha)
DĚSÍM SE KRŮPĚJÍ, JEŽ ZBYDOU VE SNĚHU
bojím se přemýšlet – krvácet na sníh
zítra zas rozmotám při trpkém úsměvu
obvazy s otiskem mých dnešních básní
Zítra, než rozmočím ztvrdlý chléb v kafáči
musím se ujistit o dnešní noci
co bylo, přečtu si ze skvrny na fáči
- z bolesti zůstane jen temný pocit
Tak, jak čtou ze sazby pozpátku sazeči
já denně převracím otisk své rány
básně jsou v podivném, neznámém nářečí
- dá se jim rozumět jen když jsou psány…
(Bestiální něha)
SPÍM A SNY MÁM SAMÉ HNUSNÉ…
Proč, když vedle sebe usnem
proč se nezdáš v mých snech ty?
denně křičím ze sna: Pojď sem!
přesto vstávám sám a zpocen
s vlastní kůží za nehty…
(Bestiální něha)
PODIVNÁ OBLAKA LETÍ MI NAD HLAVOU
od rána do noci všude je šero
proč i mé myšlenky po bouři odplavou?
pluji a unikaj, a tím mě serou
Namísto svodidla, které mne uzemní
jsem jenom krajinou, kde dojde k bouři…
mám oči dokořán – v hlavě, však pouze v ní
- zvenčí to vypadá jak když je mhouřím
Vidím, co nevidím: šedivé chuchvalce
děsivé záblesky štěpících blesků
svou duši – krajinu, pustím po válce
z níž vítěz odjíždí na chromém mezku
Odjíždím vítězně k temnému obzoru
zatímco na poli předstírám smrt…
…červenou temperou brodím se v lavóru
houpacím koníkem duní můj prd
(Bestiální něha)
SEDÍM PROTI OTEVŘENÉMU OKNU
zády ke dveřím
sedím strnule a bez hnutí
jen v průvanu mi vlasy vlají
sedím a čekám…
- musí přijít!
každou chvíli musí přijít
každou chvíli musí někdo přijít
a zezadu mi rozetnout lebku!
(Bestiální něha)
NECHTĚ JSEM SI POLIL KAFEM
koncept se svým epitafem
zapomněl jsem jeho znění
a text už je k nepřečtení
Co teď vzkážu příštím lidem
(pokud někdo živý zbyde)?!
že jsem zde žil v sedmém nebi?
- vůbec nikdy jsem tu nebyl!
Něco vzkázat? – Co a komu?!
ty pitomče, směj se tomu!
- u konce až budeš s dechem
Skončí s tebou život všechen!
(Bestiální něha)
II. část
Básně vybrané ze sbírek
JARNÍ ELEGIE (1982)
VALČÍK S MÝM STÍNEM (1982)
POSLEDNÍ JARO (1983 – 1984)
DNES BYLO BY MI DVAADVACET…
moc šťastně se však netvářím
mám pod nohama další klacek
s hvězdičkou křížek v diáři
- blíž ke smrti než ke stáří
blíž do rakve než do kolébky
blíž k rozpadu než srůstu lebky
však o to blíže úniku…
je život vskutku „unikum“?!
snad nebude jich probůh více?
Mně stačí jeden – zlá lasice
V mém pobořeném kurníku!
(Jarní elegie)
SÁM PROTI PLYNŮM CHRÁNĚN MASKOU
a uhýbaje před těly
dnes vyšel jsem ven za procházkou...
obědy z oken smrděly
tak jako každou neděli
a v neprodyšných rukavicích
jsem hladil děti v parku spící:
- proč pláčeš, larvo malinká?
- má strach, odpoví maminka...
- že v masce jsem a v divném kroji?!
to budoucnosti, té se bojí
až nasráno má v peřinkách!
(Jarní elegie)
AČ VE DNE SLUNKO HEZKY HŘEJE
tak teď je půlnoc mrazivá...
já, neboť jsem se spánku přejed
jdu protáhnout si vaziva...
jak v záklonu jsem zazíval
tu uviděl jsem padat přes dům
buď úlomek či celou hvězdu
a ač jsem skeptik napořád
tak začal jsem si honem přát
ať střetne se ňák s naším světem
ať celou Zemi s sebou smete!
leč nesmetla, tak půjdu spát...
(Jarní elegie)
PRACH NA ZDECH, KNIHÁCH, UVNITŘ SKŘÍNĚ
prach na mém stole s barvama
i na obrazech, na peřině
jež samým prachem narvaná
se hemží moly, larvama...
prach na klice (vždyť není kam jít)...
ven z okna místo záclon vlají
jen cáry sítě pavoučí
a prach, jejž mám i na očích
svou silnou vrstvou prozrazuje
věc, jež mi nejvíc k ničemu je
-já s pavučinou v náručí...
(Jarní elegie)
NE, NEJSEM JEŠTĚ TAKÝ CHUDÁK
bych smrti své se polekal
a přesto sám se nejdu udat
že dnes chci zabít člověka
a poslat ho plout po řekách
- to byl bych jen sám sebe zrádce...
však mrtvý, jehož zřím teď v Svratce
když jménem svým naň zavolám
řve: Nejsem tvoje mrtvola!
a s úsměškem dál pluje Svratkou
a já jdu domů radši zkratkou
- vždyť musí mě mít za vola!
(Jarní elegie)
UŽ ABY TAK BYL SVÁTEK PRÁCE
už aby zas byl první máj!
tím dnem zahradní restaurace
jak studánky se otvíraj...
už teďka leckde natíraj
ty stolečky mnou ošoupané
jež říkaly mi vloni: Pane...
a letos opět v mraku much
zas usednu na čerstvý vzduch
a až se stromy ztratí ve tmě
pak ňáké dívce řeknu: Veď mě!
no ano, ovšem - dá-li bůh...
(Jarní elegie)
JEN PIVEM BYCH SE SOTVA UPIL...
dnes pro změnu jsem sed k vínu
a vybírám si z vlasů lupy
jak lístky květů jasmínu...
lup přilepím vždy na slinu
pak o zrcadlo setřu s palce
a ve skle za mnou spatřím v dálce
svých tisíc ksichtů rozplizlých
jež prst si také olízly...
...jsem rád, že je tu se mnou spolu
ta řada navlas stejných volů
mám strach však z jejich očí zlých...
(Jarní elegie)
JÁ CHTĚL BYCH TAK MÍT MOTOCYKL
a punčocháče s podvazky!
pak s malou změnou starých zvyků
a s tváří skrytou do masky
řetězem místo pomlázky
bych všechno vytlouk jako datel
- hned první Čs. spisovatel
a podobných je pajzlů moc
kde zavřeli by „pro nemoc"
kde den před tím bych svlékal z kůže
mnou milované ženy, muže
- ach, to by byla Velká noc!
(Jarní elegie)
KRUH KOLEM LŮŽKA KRESLÍM KŘÍDOU
tím zkouším čelit svým zlým snům
neb cítím, že zas dneska přijdou
- jak Pegas bych lez na klisnu...
tak přivážu si k penisu
dvě kilovky, ať nezvedá se
- mám dost už těch svých snových lásek
a zrovna dnes chci klidně spát
a žádnou klisnu nelíbat
vždyť chudák postel - stará panna
je ráno celá uslintaná
jak obcházím svůj celibát...
(Jarní elegie)
STÍN ZVĚTŠUJE SE VZDÁLENOSTÍ...
čím blíž mám hlavu u svíce
tím víc se děsím obludnosti
své ohořelé palice...
i obyčejná jepice
je velká jako pterodaktyl
- pryč odháním ji svými lokty
co možná nejdál od světla
- chci, aby ke zdi odlétla
a sám se nesmím světlu vzdálit
- vždyť co kdyby pak můj stín malý
si s trilobitem popletla!
(Jarní elegie)
I DNESKA V NOCI PŘI NÁVRATU
jdu obezřetné ulicí
krok za krokem se plížím k vratům
- mám strach, když zvedám petlici
že někdo s dlouhou jehlicí
se právě dočkal chvíle vhodné
kdy vracím se, a teď mi bodne
tu jehlu okem do hlavy
až o lebku se zastaví...
však dnes tam nestál nikdo opět
tak jehlici zas schovám v klopě
- jsem ještě furt moc laskavý!
(Jarní elegie)
KŘÍŽ NA MÝCH ZÁDECH NEJVÍC VADÍ
těm, co mne pod něj zahnali...
s dojemnou péči o mé mládí
teď odklápějí kanály
a dívaj se sem, zda mám klid
čímž akorát mé naschvál ruší...
vím, ze jim nejde o mou duši
však mám snad sloužit tělem těm
co konejší mé mementem?
těm, které asi strašné hryže
že na zádech se tahám s křížem
namísto pytle s cementem...
(Jarní elegie)
PRÁZDNOTOU UVNITŘ MNE BYL JSEM AŽ ZDRCEN
když jsem si na hrudník pod levý prs
přitiskl konzervu s hovězím srdcem
a obsah protlačil přes žebra skrz...
co bych moh od sebe jiného čekat
- že se tam nevejde hloupých pár deka?
třeba pět plechovek nacpu tam hravě
- to ani neříkám, co nosím v hlavě!
(Valčík s mým stínem)
SOUSEDI OD VEDLE BUŠÍ A LÁTEŘÍ
nejspíš je (jako vždy) zas něčím ruším
- snad se jim nelíbí praskot v mé páteři
snad není příjemné pro jejich uši
jak sebou zmítám, když zavěšen na dveřích
snažím se vytřepat ven z těla duši
...beztak jsem pro ně jen nestvůra prašivá
která je strašívá po léta ze sna
- teď zase pro změnu břicho si zašívám
neboť mi kůže už byla moc těsná
tak asi navždycky zůstanu „na kordy"
se zlými sousedy za bílou zdí
- zpívám si brnkaje na střeva akordy
nového valčíku pro mne a stín...
(Valčík s mým stínem)
VLHKEM MI ZAVONĚL MAGICKÝ ŘÍJEN
vítr dnes vyje jak sbor smečky hyen
ulicí honí se spadané listy
i svíčky na hrobech blikají místy
...slyším jak ze síně ke mně skrz hroby
plazí se do mlhy Fibichův Poém
dupám si do taktu raz dva tři doby
- komusi dávají poslední sbohem...
(Valčík s mým stínem)
OBUT A OBLEČEN POČÍTÁM MINUTY
- čeká mé příšerná křížová cesta
svíjím se u dveří do klubka svinutý
třesu se, potím se, v noci jsem nespal
Z kabátu odlétly zbylé dva knoflíky
sotva jsem oblečen, hned se zas svlíkám
čelo mám do krve rozbité od kliky
- proboha nemohu! Nechci jít nikam!
Někoho uvidět, být viděn kýmkoliv
obojí děsí mé hrůzností stejnou
kéž bych měl vypito aspoň tak pět šest piv
kéž bych měl někoho, kdo by šel se mnou!
Kdybych moh alespoň požádat kohosi
někoho, kdo by se v ulicích nebál
podat mu peníze, tašku a poprosit:
prosím vás, kupte mi naproti chleba!
(Valčík s mým stínem)
V PODIVNÉM, CHVĚJIVÉM PŘÍŠEŘÍ TONE BYT
má tvář se bojácné noří ven z šera
měsíc jde velikým obloukem po nebi
úplné jinudy, než jak šel včera
Je celý pobledlý, slabý, až splývá s tmou
spřízněné zamrkal na mne svým okem
- taky ho vyděsil ohňostroj nad Letnou
tak to vzal po nebi raději bokem
(Valčík s mým stínem)
RANIL MNE, URAZIL, POTUPIL, NAKRK MĚ!
ten sviňák v zrcadle zas se mi smál!
rád bych ho konečně viděl už na prkně
- pak ať se posmívá, že chci žít dál!
(Valčík s mým stínem)
NEDĚLÁM VŮBEC NIC. CO ZAČAL LISTOPAD
nežiju, nemyslím; chtěl bych jen pořád spát
celé dny sedávám s pohledem doblba
spícího kocoura tu a tam podrbám
a jeho pacička, rozbitá od broků
probouzí ve mně sklon k humánním výrokům:
-jak mohou proboha někoho vůbec hřát
neživé kožichy, stažené se zvířat?!
...kocour mi chápavé přikývne s povděkem
a dal spí, zahříván neživým člověkem...
(Valčík s mým stínem)
TAHÁM ŠPUNT Z FLAŠKY VEN, DVĚ VÍLY SPALY V NÍ
...k tanci jim připíjím už sedmou deckou
náhle si připadám bezbranný, naivní
čistý a bezelstný jak malé děcko...
Došel chlast. Nejsem už přitroublý dobráček!
žíznivý obcházím po prázdném bytě
dupaje vztekám se a kopu do hraček
zákeřný, krutý a zlý jako dítě
(Valčík s mým stínem)
DNES V NOCI DOSTAL JSEM ZAS JEDNOU DO DRŽKY
když jsem šel od Šupů na noční tramvaj
kousek dál od místa, kde pečou pirožky
v koutě, kam opilci obvykle srávaj
Byl jsem bit jako pes a ani nevím kým
vím jen, že byli dva a tma jak v pytli
- mám vůbec z včerejška dost chudé vzpomínky
(byl jsem sám ztřískaný, už než mě chytli)
Vím jen, že z rypáku krev proudem tekla mi
pak ještě jeden z nich kopnul mě do rtů
uleh jsem do stínu lákavé reklamy
s nabídkou zákusků, zmrzlin a dortů
(Valčík s mým stínem)
ZŘÍDKA TEĎ OPOUŠTÍM SVŮJ TEMNÝ PŘÍBYTEK
ven mě to netáhne, radši sám popíjím
ruce mám ke stolu hřebíkem přibité
jinak bych zoufale sáhnul hned po pyji
a to mě pokaždé velice vysílí
- zbytečná námaha! Obzvláště visí-li...
(Valčík s mým stínem)
VEŠKERÉ PSANÍ DNES ZDÁ SE MI PITOMÉ
odporné, zbytečné, marné a hloupé
bohužel, myslím tím dokonce i to mé
- asi mě zblbnul vlak tím, jak mnou houpe
asi jsem opravdu už velmi unaven
z okna ven upírám oči své tupé
teď zrovna do noci, - jedu už třetí den
sužován samotou prázdného kupé
-vlak náhle zastavil za Starou Krčí...
(už někdy od války v polích tu trčí!)
...Na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak
v něm nikam odnikud jede vrak muže
to jsem já, - zoufalý, vychrtlý vlkodlak
vlkodlak oděný do vlčí kůže...
(Valčík s mým stínem)
BYLO MI DNESKA TAK SMUTNO...
Bylo mi dneska tak smutno z mých vlastních slov
jimiž furt naříkám, jak žiju stěží
tak jsem si v podvečer zašel sám na hřbitov
abych si upřesnil, co je to Nežít
...Chodím a přemýšlím; přituhlo, stmívá se
nemám se k odchodu, postávám před branou
a koukám se strachem na vločky ve vlasech
jestli v nich roztají, anebo zůstanou...
Slyším však hrobníka: - Hej, pane, zamykám
mrtví chtěj taky spát, běžte už domů!
...poslušně odcházím, - proboha, ale kam?!
- vracím se k aleji hřbitovních stromů
(Valčík s mým stínem)
JAKO BYCH ZASLECHL NĚJAKÉ VOLÁNÍ
kdo by to moh však být? - Ve čtyři v noci...
- snad vítr za domem honí se po pláních
snad mám jen takový podivný pocit
S trychtýřem na uchu vycházím na pavlač
- snad něčí dítě řve, či vyje v domě pes?
ne, tohle nebude psí ani dětský pláč
to jen má pitomost volá až do nebes!
(Valčík s mým stínem)
SÁM OŽÍRÁM SE „POD LIPKAMA"
půllitr laskám polibkama
a vidím skrz jeho prasklý sklo
tvář, po který se mi zastesklo
a která ml tu tolik schází...
a hospodskej šel pro obvazy...
(Poslední jaro)
SVÝM „NECH MĚ BÝT!" TÉ VLASTNĚ VOLÁM
vždyť dělám všechno naopak
a s předsevzetím přestat s pitím
jdu na pivo a na loupák
...Je poledne a pro mě ráno
jdu na pivo a na loupák
když říkám Ne, tak chci říct Ano
a stejně tak i naopak...
(z textů do sbírek nezařazených)
VIDÍM SE V ZRCADLE... NE, - ONO VIDÍ MNE
svým skelným pohledem skleněný desky
která se nesměje, a když, tak na jiné
na ty se usmívá hezky, tak hezky
Já svejma očima vidím jen obraz svůj
nikdy se nespatřím v celý svý bídě
chtěl bych bejt očima vlastního odrazu
chtěl bych bejt zrcadlem, chtěl bych se vidět!
(z textů do sbírek nezařazených)
ACH, ŽIVOT JE TAK TRAPNÝ, BOŽE
jak uprdnutí do soulože
(Poslední jaro)
III. část
Básně vybrané ze sbírek
ZAMILOVANÝ DEMENT (1984 -1985)
NOVÉ VALČÍKY (1984 -1985)
MÉ LEBKY STÍN (1989 -1991)
JDU S VLČÍ MLHOU PO SÍDLIŠTI
a s celkem slušnou erekcí
rvu šaty z dívek, které chci
jen nechápu, proč tolik piští
Hej, pojď sem, malá, co se škubáš?!
vždyť horký líh mi zahřál dech!
snad nezdá se jí, že můj rubáš
je rozstřižený na zádech
(Zamilovaný dement)
MÉ MILÉ JE DNES DVACET ČTYŘI
tak vytáhl jsem z kalhot úd
a napsal jsem si na žalud:
,,Vše nejlepší Ti přeje Jiří!"
už zvoní zvonek, otevírám
se ztopořeným pohlavím
dvě pionýrky na mě zíraj
snad přišly pro sběr, co já vím...
(Zamilovaný dement)
ZKUS PROSIT CESTOU CIZÍ CHODCE
pros, aby domů s náma šli
že je nám úzko na mašli
jak v odbržděné maringotce
že bojíš se být se mnou sama
a hlídat mě až do rána
v mém strašném domě, kam jde s náma
nám v patách jak stín Morana
(Zamilovaný dement)
JSEM HRSTKA PRACHU ZE SVÝCH KOSTÍ
jsem chladný popel bez urny
a průvan, přízrak nestvůrný
mne rozfoukává po místnosti
- a kde jsi ty? Tvá ruka. kde je?!
jen lichý vzdech se ozval tmou
jsem popel jenž už nezahřeje
tvou ruku větrem rozvátou
(Zamilovaný dement)
VŠICHNI JSOU ZÁKEŘNÁ HLADOVÁ KLÍŠŤATA
jsou na svých prdelích vzájemně přisátá
a když se poslední na první zavěsí
pak z jeho prdele vlastní krev saje si
(Nové valčíky)
V NÁDRAŽNÍ HOSPODĚ LÉČÍM SE Z OPICE
absence peněz mi brání zas opít se
prašivá neděle! Mé tělo není s tvým...
procitám v Hybernské před prázdným řeznictvím
Jistě sám ďábel mne poslal sem pro lekci
abych se pobavil dvojitou projekcí
průhledným zrcadlem, sklem, které chvěje se
a za ním pustý krám; Žer, prase, přežer se!
Jako bych v zubech měl hořící zápalku
s úšklebkem cením chrup na svou tvář na špalku
slunce, jak zapadá, barví ji do ruda
a chodci míjej mne s výkřiky o zrůdách
Háky mi splývají s budovou nádraží
na prasklou výlohu masařka naráží
a vzhůru nohama leze mi po ksichtě
syčím skrz čelisti: Tady máš, co jsi chtěl!
Konečné vidíš sám, z čeho máš nejvíc strach
ne z rudých cákanců na hloupých sekyrách
máš strach jen ze tebe a ze zla. kterým jsi!
...vůbec si nevěřím a tudíž věřím si
Výklad svým Výkladem zrcadlí muka má
oči si bojácně zakrývám rukama
děsím se představy, že bych si s nima sáh
na svou tvář zkroucenou v štítivých grimasách
(Nové valčíky)
MARASMUS? ASKEZE?! UŽ MĚ TO NEBAVÍ!
stejné tak celibát, ten mne sral po léta
nevím, proč Březina nezůstal Jebavý
může snad krásnější jméno chtít poéta?
(Nové valčíky)
UŽ BYCH MĚL DÁVNO SPÁT, A PŘESTO NEUSNU
bojím se odplout tmou na cestu k zlému snu
nechal jsem rozžato, mám strach mít v noci tmu
bojím se krásných snů, že z nich zas procitnu
Hrůzami přežraná má duše hladoví
po klidné plavbě tmou do říše Hádovy
už jsem si pomalu v posledních dobách zvyk
usínat s korunou vloženou pod jazyk
(Nové valčíky)
BOŽÍ HOD V CHRÁMU SV. MIKULÁŠE
Chrám, to je budova poměrně stylová
pokud se jednomu zachce „se milovat"
jen jsem se musel vzdát estétských nároků
a spolknout averzi, kterou mám k baroku
Petřín byl pod sněhem a nejsem Eskymák
abych to v šestnácti pod nulou hezky zmák
kostel byl naopak příjemné vyhřátý
...Ježíšek v jeslích spal zahříván zvířaty
Když jsi se k betlémským jesličkám skláněla
stoup jsem si za tebe a s tváří anděla
stáh jsem ti punčochy, a kabát se sukní
vyhrnul přes boky, abych měl cestu k ní
Kalhotky, ty vem čert, prostě mi vadily
jediným trhnutím vznikly z nich dva díly
čímž jsem si zajistil přístup k tvé sliznici
která již čekala, vlhká i žíznící
Lidé si mysleli, že vzdycháš dojetím
byla jsi dojatá, jenomže pouze tím
že té má varlata hřála až na pochvě
a úd byl nadoraz (to len sám Pán Boh vie...)
(Nové valčíky)
PROČ SE MÁM STÁŘÍ BÁT, NEŘKU-LI STAROBY?
že bych svým přátelům chodil srát na hroby?!
neznám své přátele, - snad oni znají mne...
ve světle bez konce počkám si na jiné
(Nové valčíky)
FALLPHILA
Část I. (listopad)
Ležíme na kůžích donaha svlečení
v plamenech plápolá má stará loutna
trháme zubama kočičí pečeni
obraný hřbet z kočky v ohni jíž doutná
Dým z ohně potáhnul strop černou patinou
v otvoru po lustru hvězdy se třpytí
pijem krev z pohárů, já tvoji a ty mou
šampaňské přestávám nazývat pitím
Posílen pářením řvu hlasem věčných stvůr
zpěv o tvé něžnosti, drsné a krásné
pod okny vyje vlk, který mi střeží dvůr
noc bledne v plamenech, za chvíli zhasne...
(atd…)
Část II. (únor)
Zatímco Fallphila blouzní dnes v horečkách
snažíc se vypudit mé jméno z hlavy
opékám na šavli embryo tvorečka
z něhož by býval byl dědic mé slávy
Žel, jenom s člověkem lze zkřížit člověka
což v našem případě bylo dost jiné
Fallphila? Není už. Snad na svém rově lká
Půjdem spát, synu můj. Kde jsi? Můj stíne...
(Nové valčíky)
NEVÍM DNES O NIČEM...
Nevím dnes o ničem, neznám nic, co bych chtěl
s kocourem na zádech ploužím se po bytě
a marné přemýšlím, co bych si mohl přát
kořalku? Celý svět? Věčnost, klid napořád
holku? Tak na chvíli... A co pak, zase rum?!
už mě to nebaví! Jestli se naseru
vyryju penisem po stěnách samé NE!
přitom si mohu přát, aby byl z kamene
(Nové valčíky)
MÁŠ HEZKÉ KALHOTKY, - K VÁNOCŮM OD MÁMY?
ta vůně Azuru málem až omámí
Moc pěkné kalhotky! Co guma? Neřeže?
myslím, že raději zamknu ty dveře, že...
Hlaďoučké kalhotky... - Hedvábí? Mušelín?
Půjč mi je na chvilku, jak by mi slušely!
(Nové valčíky)
DĚŤÁTKA VESELE HÝKAJÍ Z KOČÁRKŮ
důchodci jako hmyz ožívaj pod slunkem
s punčochou na tváři obcházím po parku
lákaje děvenky nemravným posunkem...
já vím, ta punčocha, ta se jim nelíbí
kdybych však odkryl tvář, co potom, - chtěly by?
(Nové valčíky)
KONEČNĚ VYRAZÍM NA DRÁHU ZLOČINU
nějakou zapadlou poštu si očíhnu
vejdu a zasyčím na ženskou u kasy:
Naval sem peníze, nebo ho vytasím!
vím, je to riskantní, může se lehce stát
že zdrhnu s výkřikem: Už mi zas nechce stát!
(Nové valčíky)
S VÝRAZEM ČLOVĚKA, KTERÝ MÁ ŽRÁT SVŮJ TRUS
trávím své myšlenky, které mne tráví
kdo stojí v pozadí většiny těch mých hrůz?
jako bych nevěděl, kdo je ten pravý!
Ukaž se, hyeno; kde jsi, ty zvíře zlý?!
škrtnul jsem zápalkou a zařval: Tu jsem!
z hlubiny zrcadla mé rysy vyhřezly
gotický maskaron vrhnoucí hnusem
(Nové valčíky)
NAD RÁNEM UŽ JSOU SLYŠET ZPÍVAT DROZDI
pod lampou kocour chroustá spadlou můru
oslepen dnem jak hmyz narážím do zdi
žeru se sám; chci tmu, chci nebýt vzhůru
Netoužím, jako jindy, usnout navždy
a netvrdím jak dřív (i mne čas mění)
že dokonalá hrůznost sebevraždy
spočívá v jejím neuskutečnění
Chci prostě jenom usnout a spát sladce
a zítra vstát; rád, že mé budí drozdi
chci spát, spát sladce jako dítě v matce
nebo jak v hrobě mrtvý, - jaký rozdíl...
(Mé lebky stín)
DNES POPRVÉ MŮJ PES UVIDĚL SNÍH
sníh, který dosud mohl znát jen z knih
z knih starých; z dob, kdy ještě žili psi
psi v stopách jezdců apokalypsy...
(Mé lebky stín)
KAM JÍT, KDYŽ V PŘÍBYTKY VŠECH LIDÍ ZVE MNE
netopýr přibitý na jejich vrata...
jdu dál, mé kroky tichnou v noci temné
jdu, mnu si ruce, persona non grata...
kam jít?! Tam, kam mé to jít nutí, kam
utíkám za tím, před čím utíkám
(Mé lebky stín)
SVĚT, V KTERÉM ŽIJI, BEZTAK VŮBEC NENÍ
tak jako vše, s čím mám co do činění
- spoléhat jenom na svůj zrak -jak hloupé!
zrcadlo slepne, amalgam se loupe
a tak jak obraz můj v něm je jen zdáním
jsem přeludem i já, před ním i za ním...
(Mé lebky stín)
SE SEBOU SÁM, A SÁM I V SOBĚ SAMÉM...
již dlouho vzájemně se takto klamem:
dvě číše plním témuž, víno pění
pozdvihám těžký pohár k usmíření
sklo třesklo o sklo; sám před prázdným rámem
piju svou krev a střepy s amalgamem
(Mé lebky stín)
JSEM NEZVANÝ HOST KARU KONCEM BŘEZNA...
i když mne nikdo z pozůstalých nezná
mám dojem, že se mladé vdově líbím
...popíjím punč s úsměvem samolibým
a záhadným jak úsměv nebožtíka
jak dutý smích při zatloukání víka
(Mé lebky stín)
VYCHÁZÍM NAHÝ V NOCI DO ZAHRADY
jdu, překračuji ve tmě spící hady
snad znehybnělé hrůzou, strachem ze mě...
jdu aniž bych se dotknul vlažné země
svou nohou chladnou, víc než na kost bosou
...jdu třpytem hadích svleků, ranní rosou...
(Mé lebky stín)
JSOU ZLOČINY, K NIMŽ NETŘEBA MÍT MOTIV
jsou básně, jimž by ublížilo motto...
dnes ožeru se sám, a do němoty!
a bezdůvodně, - tedy právě proto
(Mé lebky stín)
SPÍM (ZNUDĚN ČETBOU KNIHY KÁMASÚTRA)
a v sladkém snu své invenci se klaním:
tvá stehna v kruzích, skřípající futra...
- slast v mrtvém bodě! Ještě větší za ním...
(Mé lebky stín)
DO NOCI VONÍ HLÍNA ČERSTVĚ VYKOPANÁ
už asi svitá, utichá zpěv slavíků...
ty, jako každá žena neznámá, jsi panna
já dole a ty na mně... Na mně?! Na víku...
(Mé lebky stín)
DŮM VE TMĚ, V DOMĚ TMA, DŮM NA SAMOTĚ
a ve tmě já, a ve mně tma; sám v domě
na klíně chovám týden mrtvé kotě
- zemřelo steskem, asi dva dny po mně
(Mé lebky stín)
SKRZ VÍČKA HLEDÍM DO TMY KE HVĚZDÁM
a zdá se mi, sám sobě že se zdám
žel, sen to není, či spíš bohudík
prd platné dát si talíř pod budík
(Mé lebky stín)
JEŠTĚ JÍT SE PSEM... NECHCE SE MI! (PSOVI TÉŽ NE)
tři ráno, mrzne; v parku žádné vzdechy něžné...
...pes kulhá po mém boku a já po jeho
- vždyť milujeme v druhém jenom svoje jho...
(Mé lebky stín)
ZDI MÉHO DOMU - CHRÁM GENIA LOCI
všech prohýřených dnů a děsných nocí
- dny nepočítám, ale noci ano ty noci,
po nichž nepřichází ráno...
(Mé lebky stín)
LEDA S LABUTÍ
Výbor z básnických sbírek
z let 1992-1996
ZA SMRTÍ TEČKA, DVOJTEČKA, ČI OTAZNÍK...
vznik, život, zánik... Konec, nebo znova vznik?
odpověď neznám; nechci ji znát, zatím ne
- zemřu-li, ztratím život! Ne, on ztratí mne...
(Chci ještě chvíli)
PĚT KROKŮ VPŘED A ČTYŘI ZPĚT JDU PODÉL PLOTU
vítr mne rve a řve: Dál nechoď, nechoď dále!
- proč právě teď bůh seslal takovouto slotu
když spěchám stát se králem na maškarním bále?!
Ten svinský vítr! Kéž by aspoň chvíli nevál
dlaň tisknu k masce, jež tak bolestně mne vězní
a dál podzimní nocí kráčím na karneval
v té nejkrutější ze svých masek - totiž bez ní
(Chci ještě chvíli)
,,U ZELENÉHO STROMKU" DAL JSEM SI DVĚ PIVA
hned je mi lépe, vše jak skutečné se zdá
iluze Hradčan je dnes obzvlášť přesvědčivá
přes Karlův most se motám; kam, toť ve hvězdách
Zavřel jsem oči počítaje do desíti
zmizelo vše, i zdání malostranských střech
a most je pouhým vláknem ve zvetšelé síti
dokola kolem propast, nikde žádný břeh
(Chci ještě chvíli)
ZAS JEDNOU MLUVÍM S DÍVKOU MLČKY, BEZ FALŠE
byť přímočarých výkladů se jindy lekám
leč naše oči prozrazují beztak vše:
ty chceš tam něco a já chci zas tohle někam...
jen pro jistotu očima se ještě ptám
zda právě teď a právě tohle právě tam
(Chci ještě chvíli)
RÁNO, ČI VEČER? NEVÍM... STÁLE ZA SOUMRAKU
hluboko na dně moře v potopeném vraku
pod neprodyšným nebem sevřen klenbou ledu
sám v sobě, nebo naopak, říct nedovedu
Proč tohle snášet?! Což mne k tomu někdo nutí?
sám -jeden v druhém, v prvém druhý - do zblbnutí
v jediném těle dusíme se hrůzou oba
v napjaté kůži vesmírného klaustrofoba
(Chci ještě chvíli)
UŽ V AUTOBUSE CESTOU TAM MNE ZAUJALA
věk asi dvacet; plachá, štíhlá, spíše malá
a ovšem krásná! A mně čímsi vnitřně blízká
(...kalhoty ostře zaříznuté v stydkých pyskách)
Před bránou ZOO stála za mnou u pokladny
v týlu jsem cítil pohled žáruplně chladný
byť k zešílení váben jejím (nejen) tělem
srab, utekl jsem k pavilonu malých šelem
Chtíč zmítá mnou a v hlavě se mi leccos motá
čumím jak vůl clo prázdné klece ocelota
mám, nebo nemám?!-Je mi jasné, že by chtěla...
vycházím ven a kolena mám rozechvělá
Na denním světle znovu slabé zaváhal jsem
ale jdu dál, zván tajuplným, temným hlasem
- vtom jsem ji spatřil; zrudla, oči cudné klopíc
v rozkroku mokrá vyšla z pavilonu opic
(Chci ještě chvíli)
ZHNUSEN SÁM SEBOU CPU SI RUKU DO HUBY
- jsem nechutný a hnusný, mrzký parazit!
ku stisku dlaní - z vděku, že dál mohu být
snažím se druhou do prdele zarazit
(Chci ještě chvíli)
PADAJÍ HVĚZDY DO TMY SE SVÝM TAJEMSTVÍM
dávno již zhaslé oslňují pádem svým
jak chápu jejich zvěst! Zvěst padajících hvězd...
jen to, co bylo, mám; to jediné tu jest
(,,...fugit hora, hoc, quod loquor, inde est"
„- čas letí, a to, co říkám, není už tady...")
(Persius,Sat. V, 153)
(Chci ještě chvíli)
JIŽ DELŠÍ DOBU POZORUJI KLIKU
na záchodovém okně do světlíku prst
- ukazovák, jenž mi kyne, zve mě:
Nejen svým zrakem připoutej se ke mně!
(Chci ještě chvíli)
NEVIDNO PRO TMU NIC...
Nevidno pro tmu nic; sliz tlejících vrbových listů
nejistým činí krok... - Zpět k výchozímu místu!
...v měsíční záři náhle, krátce zaleskla se cesta
z níž vyvstal stín, stín bledý hrůzou, - nikdo nad ním nestál
(Chci ještě chvíli)
JE KONEC ŘÍJNA...
Je konec října a zem prvním mrazem tvrdá je...
Jsi chladná, šeptám hlíně, hrob svůj mrdaje
(Chci ještě chvíli)
PRÁZDNOTOU? ANI TOU NE... TMOU MÉ OČI ZEJÍ
v tíživé vůni vadnoucích již orchidejí
zrak čísi skrze cosi v sebe - nikam hledí
prost otázek, pln nevýslovných odpovědí
(Chci ještě chvíli)
ZDVIHNU-LI VÍČKA...
Zdvihnu-li víčka, v srdce ihned bolest se mi zatne
nesnesu pohled na nic (- což je oboustranně platné)
vteřina každá na mé pouti ze sna znovu do sna
je emocionálně pro mě zcela neúnosná
(Chci ještě chvíli)
MÉ „RÝMY"... - MOHU ZVÁT SVÉ BÁSNĚ SVÝMI?
já jsem je nepsal; já byl napsán jimi...
(Chci ještě chvíli)
BLÍŽÍ SE KONEC, VÍM... PŘESTO TA VĚTA
nikterak není v rozporu („můj Pane")
s mou obavou, že totiž konec světa
spočívá v tom, že nikdy nenastane
(Chci ještě chvíli)
UNAVEN K SMRTI NUDNOU ROLÍ
sám sebe hrát, - že jsem... Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád
Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád
(Chci ještě chvíli)
ČAS NENÍ... JAKO SLEPÝ PTÁK VESMÍREM LETÍ
...za jeden pouhý den už druhá noc... Už třetí...
(Chci ještě chvíli)
CHCI JEŠTĚ CHVÍLI V POKLEKU SÁM NA SEBE SE DÍVATI
byť zpovzdáli už slyším ve tmě ostrý skřípot rýčů...
ne náhodou a právě teď chci, - musím, zvolat: Vivat!
- ten zbylý chomáč na mé lbi mi připomenul píču
(Chci ještě chvíli)
JAK O SVATEBNÍ NOCI PŘIPOSRANÁ KAPNA
tak zdá se mi být moje existence trapná
(Chci ještě chvíli)
JAZYK MI LEZE Z ÚST A HLAVA SE MI TOČÍ
nemohu snést ten pohled, pohled vlastních očí
a stísňující, neodbytný pocit viny
- Já nejsem já. A nejsem ani nikdo jiný
(Chci ještě chvíli)
UŽ ZAS?!
Už zas?! Během tak krátké doby? Kdo by to jen řekl...
jakživ jsem ale nezažil tak nudný fin de siècle
(Chci ještě chvíli)
PO SCHODECH VZHŮRU TMOU...
Po schodech vzhůru tmou sem kdosi kradmým krokem jde
odmyká, vchází, vyčkává... Je tady. Ale kde?!
namáhám oči šátraje kol sebe ve tmě tmoucí
Je tady někdo?! Ticho... Jen své srdce slyším tlouci
(Chci ještě chvíli)
HNÁN VPŘED VIDINOU...
Hnán vpřed vidinou jídelního vozu, - stále vpřed
(po směru jízdy) obloukem jsem dospěl zase zpět
vlak nestaví... A já chci pít! Tak znova; pořád jdu
a opět míjím svoje kupé, - ale opět odzadu!
(Chci ještě chvíli)
FILM V KINĚ...
Film v kině, pak pár piv... A noc, noc ve dvou na Petříně...
procitám (trochu jinde) sám; úd vadne v chladné hlíně
ale tam, ještě nahoře, mi stál nad dívčí hrmou!
- ta stráň se před tím zdála být poněkud méně strmou...
(Chci ještě chvíli)
„TĚCH NEZNÁM SLOV...
„Těch neznám slov..." -Já taky ne; slova nic nevysloví
jen ticho, víc či méně němé; ticho mezi slovy...
(Chci ještě chvíli)
S OČIMA V SLOUP…
S očima v sloup ulehla naznak, překvapena: „- Ted?"
(pár dalších, věcných úkonů - to byla moje odpověď)
„-Alespoň rozsviť! Mám strach ze tmy! Prosím, ve tmě ne!“
Ach, nač ten strach, nikdo tu není. Nikdo, včetně mne...
(Chci ještě chvíli)
ŠPLOUCHÁNÍ VLN...
Šploucháni vln, stůl pro jednoho (a mých mnoho stínů)...
svíce se krátí; zhasla... Nastává čas pro hostinu
trýznivá blízkost přehrady, bolestná vůně noci
co na srdci, to na jazyku - sladce hořký pocit...
sám s vůní Svratky, laskán vánkem hladkým od Bystrce
s ubrouskem kolem krku potmě žvýkám svoje srdce
(Chci ještě chvíli)
UŽ JSEM SE PROBRAL...
Už jsem se probral... Venku den; na prsou spí mi kobra…
jednou i jedna pouhá vteřina mi bude dobrá
prosral jsem celé roky, proč se mám teď starat o dny
z nichž každý další je - a také bude - trestuhodný
(Chci ještě chvíli)
POŘÁD JEN TMA A TMA... A NÁHLE TOLIK SVĚTLA!
ale jen krátce, krátce jen... Sám sobě zdál se sen
sen? - Svatojánská muška do oka mi vlétla
a svítíc dál vylétla druhým okem zase ven
(Chci ještě chvíli)
UŽ TEĎ? - SNAD V PŘÍŠTÍ VTEŘINĚ?!
(a začlo to tak nevinně...)
můj úd hluboko proniká
v řiť houpacího koníka
(Chci ještě chvíli)
DNES NECHAL JSEM SI POPRVÉ ČÍST OSUD...
Dnes nechal jsem si poprvé číst osud z čar v mé dlani
zítra by bylo pozdě; - ráno čtyři koně vraní...
a co je psáno? Dlouhý věk (ach zač mé pánbůh trestá!)
mír v srdci, štěstí, bohatství a dlouhá, dlouhá cesta
...zůstávám chladným; usmívám se mlčky, odevzdaně
- to vše lze vyčíst přece z každé vychladlé již dlaně
(Chci ještě chvíli)
ZMIZEL JSEM Z D0MU...
Zmizel jsem z domu do zběsilé bouře vprostřed noci...
už na ulici zmocnil se mne známý, divný pocit
- kamkoliv jdu (většinou právě vstříc svým příštím vinám)
v tu samou chvíli jdu i na opačnou stranu, -jinam...
(„Nebuď v tom mokrým, svlékni se!" - s tou vizí naschvál moknu
po hromosvodu v záři blesků šplhám k tvému oknu...)
- Ne, nestojí to za to; ustal déšť, už ani nehřmí
jsem zase tam, odkud jsem vyšel; sám před svými dveřmi
Na chodbě ještě cítím kouř... Kouř z vlastní cigarety
- byl jsem tu včera, nebo dnes? A nebo před sto lety...
odmykám dveře, jako pes jdu po své horké stopě
tady však končí opět, - dírou v ohořelém stropě...
(Chci ještě chvíli)
PLN OBAV, ZDALI ZASE NĚKDE NĚCO NEPROVEDU
došel jsem na kraj náměstí, pak zvolna k jeho středu
a tam jsem chvíli stál a pozoroval akrobatky
bylo jim kolem patnácti... Hned potom šel jsem zpátky
(Chci ještě chvíli)
PROČ BY SE ANDĚL MĚL PŘEVLÉKAT ZA ANDĚLA...
že by i víly znaly dlouhou chvíli, nudu?
ví bůh, co chtěla; možná sama nevěděla
mohla však aspoň tušit, že já vědět budu
(Chci ještě chvíli)
POSLEDNÍ DEN MÝCH DNÍ... SNÁŠÍ SE PRVNÍ NOC
první noc, dlouhá noc; bude jich ještě moc...
vychází úplněk; pro mne už nesvítí
...první noc, dlouhá noc, a k tomu bez pití
(Všechno je jako dřív)
HRST CIZÍCH VLASŮ JSEM VYTÁHL Z HŘEBENE
včera v něm nebyly, tím jsem si jistý
a navíc, jak se zdá, krví jsou slepené
všude krev, střepy a popsané listy...
hrst bílých vlasů jsem vytrhal z hřebene
rukopis poznávám; vlasy a sebe ne
(Všechno je jako dřív)
MOC JSEM SI NEUŽIL.. A ČAS TAK UTÍKÁ!
musím si na noc dát k posteli budíka
- stačí půl dvanácté? Nařídím radši čtvrt
nerad bych nakonec zaspal i vlastní smrt
„Nastává už tvůj čas, rozkoší zešílíš!
- měl jsi rád hubený?" (štíhlá až přespříliš)
blondýnka! (víc než to...) A ještě panna jste!
přišla jsi právě včas, v hodině dvanácté
(Všechno je jako dřív)
BYLO TO NEDÁVNO, TEPRVE PŘED PÁR DNY...
seděla opodál v příšeří vinárny
furt na mé koukala, - byla dost opilá
řek jsem si, že by se snad ještě vzchopila...
Ve stavu, kdy už se pode mnou motá zem
přisedl jsem si k ní (se slušným dotazem)
a s pěnou u huby jak bych měl vzteklinu
vjel jsem jí pod sukni dlaní až ke klínu
Poněkud pasivní (i to mi přišlo vhod)
lhostejná, se zrakem upřeným v jeden bod
dělala jako že nic to s ní nedělá
- alespoň zpočátku, když ještě seděla
...Zůstala pod stolem, punčochy u kolen
vstal jsem a pil jsem dál (aspoň já ukojen)
potom ji odnesli. A pořád čuměla!
snad, - v lepším případě, byla jen umělá...
(Všechno je jako dřív)
A ZNOVA NA DNĚ JSEM... A V TÉŽE ŘECE
teď to vím! Pozdě sic, nicméně přece
- že já vůl nezůstal raději doma!
jazyk mi dřevění, stěží hnu rtoma
Lokty, úd, kolena; všechno mě bolí
- co jsem to prováděl pod těmi stoly?!
teď už vím, co jsem měl vědět už včera
a další vzpomínky noří se z šera...
Ted to vím, co jsem měl, a co ne dělat
že jsem se nemusel ožrat jak prelát
a že jsem neměl nic strkat, kam nemám
- především hlavně ne neznámým ženám
(Všechno je jako dřív)
POSLEDNÍ VEČEŘE
Jenom já a můj stín... - Zbylí dva v arše
gramofon vyhrává smuteční marše
a břehů nevidno, ani hor, natož měst...
poslední večeře (jednotné menu):
prsíčka holubic, obloha - ratolest
stylové prostředí, nelidské ceny
(Všechno je jako dřív)
PŮLNOC A NA KAMNECH ČERVENÉ VÍNO VŘE
a my dva v pomalé blednoucí stínohře...
začíná Nový rok... Co je mi do něho
- co na něm asi tak může být nového...
Nový rok začíná, síra čpí ve vzduchu
(zatím jen z rachejtlí, světlic a dělbuchů)
a z věže kostela trubači troubějí...
jsem zase o kus dál, - o něco hlouběji
(Všechno je jako dřív)
POSLEDNÍ DEN VŠECH DNÍ... KDO MŮŽEŠ, DĚKUJ!
poslední hodina starého věku
poslední minuty zkurvené epochy
poslední vteřiny (poslední bezpochyb)
nastává Nový věk. - Bůh žehnej dětem...
Nový věk nastává, co svět je světem
(Všechno je jako dřív)
VŠECHNO SE SČÍTÁ A PAK JEŠTĚ NÁSOBÍ...
dnešní noc počítám s tebou a s vínem
- od toho ostatně jsou „hříšné nádoby"
abych klín vytloukal doslova klínem
Jednou si každý sní to, co si nadrobí
a včetně kamenů, písku a hlíny...
jídelní lístek dál narůstá v záhrobí
i tvůj dech otáčí božími mlýny
(Všechno je jako dřív)
ODEŠLA... INU CO, - LHAL BYCH, ŽE BREČÍM...
odešla s úsvitem (alespoň s něčím)
- po čtyřech odlezla k domovním dveřím,..
že prý mi nevěří (a tomu věřím)
a že prý od včera (- lež v jednom kuse!)
neměla vůbec nic teplého v puse
(Všech no je jako dřív)
JAK BUDE PO SMRTI? - TOBĚ DOST TĚŽCE...
není co závidět; netěš se, - těš se!
ale ne, duše má, čeho ses lekla
- očistce, mučení, plamenů pekla?
to je moc humánní, mírné a všední...
Jak bude po smrti? Tak jako před ní
(Všechno je jako dřív)
DĚJOVÁ ZKRATKA JE POMALU ZA NÁMA
(- hlazení, polibky a něžná slůvka...)
vždyť ještě nedávno hrála si s panama!
a teď si hraju já, (dějová vsuvka...)
Některá poupata hmyz k sobě přímo zvou
sama se nabízí podobnost s mimózou
- tak byla citlivá, a právě na dotek...
ani se nesvlékla (s výjimkou kalhotek)
(Všechno je jako dřív)
TEĎ, PRVNĚ V ŽIVOTĚ! - V ŽIVOTĚ?! PRVNĚ SNAD...
poprvé ucítím najednou žár i chlad
- není moc nabito... A ještě aby to!
(zbylá část průvodu šla kouřit na hřbitov)
Kdo by se ostatně tady rval o lístky...
žalostným pokusům ožralé sólistky
spěchají na pomoc housle a hoboje...
- budu blít, nebo srát? Zdá se, že oboje
(Všechno je jako dřív)
BUDÍM SE ÚZKOSTÍ, SMRTELNÝM ÚDĚSEM
sám sebe objímám, - důkaz, že vůbec jsem...
zase ten hrozný sen! Živý sen o hadech
... už jsou pryč, a jen pot stéká mi po zádech
- ale proč odzdola nahoru, po šíji
a kolem dokola krku mne ovíjí?!
znovu se probouzím smrtelným úděsem
- už visím na půdě! Ne, v rodné půdě jsem...
(Všechno je jako dřív)
PLAŠE SI SVLAŽILA BLEDÉ RTY VE VÍNĚ
„Otoč se, otoč se!" řekla tak nevinně
...čekám tu s útrpně zdviženým obočím
kdy už mi řekne Už (už v rouše Evině...)
třeba mé překvapí? Jenže jde o to, čím...
- dvakrát mé prosila, dvakrát se otočím
(Všechno je jako dřív)
NYNÍ I V HODINU... ZŮSTAŇME V OBJETÍ
před spánkem beze snů, před tancem sazí...
sví vrazi, nebo spíš naopak oběti
dva v sebe vpletení uštknutí plazi
Buďme až do konce! Aspoň se pokusme...
jen tady mohu psát odtamtud vzkazy
z tmy, odkud smíme jen tehdy, pokud jsme
…dvě nahé oběti - dva nazí vrazi...
(Všechno je jako dřív)
HŘMÍ, KAPE ZE STROPU A ZVONÍ POLEDNE
vstávám, už neusnu; nohy mě zebou
vše marnost nad marnost, kam oko pohlédne
ještě že ty tu jsi. Ale co s tebou...
Soudnej den ve vaně... Další chlup šedivej
otoč se a spi dál, dál měj noc temnou
spi, není o co stát, ani se nedívej
jsem tady, u tebe. Ale co se mnou...
(Všechno je jako dřív)
NAD ŠŇŮROU S PLAVKAMA MĚSÍC JE V KOLE
v předvečer dalšího marného dne
přes kopec slyším vlak z Králova Pole
tentýž vlak včera sem vezl i mne...
Před sebou zavřený zbytečný sešit
po týdnech těšení zase tu jsem...
a co dál? Co si přát, na co se těšit?!
na cestu ve vlaku, na cestu sem...
(Všechno je jako dřív)
ACH, JAK JE KRÁTKÁ POUŤ POUPÁTEK K OHRYZKŮM
všem ženám, - jablkům, žehnám Pax vobiscum
a dál se točí svět, theatrum Dei
a dívky s pláčem jdou, ještě se smějí
Jak od nich alespoň zrakem se odpoutat
když ani v myšlenkách nemám klid od poupat...
a dál se točí svět, theatrum mundi
a dál se točí svět okolo kundy
(Všechno je jako dřív)
ODNIKUD NIKAM JDU, NESEJDE NA SMĚRU…
asi to obrátím, než se zas naseru
... jdu domů pozpátku, po druhém chodníku
není mi o moc lip, jdu nikam odnikud
(Všechno je jako dřív)
DRUHOU NOC TEPLOTA DRŽÍ SE PŘI NULE
objímám vlastní kříž v touze se ohřát...
všechno, co stane se, dávno je minulé
je jenom věčné teď, věčné nic pořád
...Zas piju „U splavu"... A řeka plyne
všechno je jako dřív; Jen trochu jiné...
(Všechno je jako dřív)
LISTOPAD... DRUHÝ DEN V MĚSÍCI, NEDĚLE...
stojím tu se svící... Plačící andělé
vás ruka nepálí, vy jste jen kamenní...
- už, bílá hrdličko, spíš na mém rameni?
Všichni už odešli, utichly veřeje...
to, že mě nestudíš, to mě moc nehřeje
- půjdem, jsme poslední; nikdo už neslaví
ještě se ohlédnem. - Jak?! Když jsme bezhlaví...
(Všechno je jako dřív)
VÁNOCE
Brusle, či kožíšek? - Co komu k Vánocům?
alespoň morčátko... Budiž dnes přáno snům
...tam v nebi nahoře houf bílých andílků
už chystá každému - dle zásluh - nadílku
Už k sáňkám s dárečky připřáhli koníčky
bělounkou jiskřivou tmou zvoní rolničky
i já se usmívám v napjatém těšení...
dluhů tři prdele a hovno v kešeni
(Všechno je jako dřív)
NEJSEM? - JSEM! I ONA... NENÍ, A PŘESTO JE
- v ní jsem jí důkazem! Zezadu ve stoje
strkám ji k zrcadlu (v neblahé předtuše)
hle - duše bez těla a tělo bez duše
(Všechno je jako dřív)
SPI, NEBO UMEJ SE; JÁ SI JDU ZAPÁLIT
...dopíjím zbylý sekt, usnula a mám klid
dvakrát to nemám rád, - aspoň ne bez mytí
- prznit mnou zprzněnou, to mě moc nevznítí
(Všechno je jako dřív)
ŽIVOT JE PŘEDPEKLÍM NA CESTĚ DO RÁJE
a tam chci; nečekám, až hudba dohraje
- že není kam dál jít? A právě proto jdu
abych tu setrval i po svém odchodu
(Všechno je jako dřív)
HLÍDÁM SVÉ ŠÍLENSTVÍ V ÚNOSNÝCH MEZÍCH
střídavé pobývám na obou březích...
- co nejdál od břehů! Po proudu k jezu
jak Charón v lodi své nocí té vezu
Lůžko se kolébá... Do rytmu, zvolna
necháš se proudem nést ke všemu svolná
- všechno je lepší než nehybný močál...
a z pádu neměj strach; ten pád už počal
Teď už nic nebude stejné jak předtím
za chvíli spočinem na břehu třetím
- poslední, devátá, úlevná vlna...
spi... Zdrávas Maria... - Čeho žes plná?...
(Všechno je jako dřív)
NA VRATKÉ HLADINĚ PLUJÍ DVĚ LABUTĚ...
tu a tam (po tom všem...) strništěm škrábu tě
ty moje ubohá, rusalko bledá...
- ach, Leda s labutí! (S labutí - leda...)
(Všechno je jako dřív)
DODATKY...
Druhý, doplňující výbor
z básnických sbírek z let 1978 - 1996
ZDÁ SE MI:
jsem tam, kde bych chtěl být
nevnímám nic, jen nahoře nebe...
jsem s tebou, říkám si
-jak snadné...
stačí si jen odmyslit
lidi dole
pochyby
a sebe
(Procházka urnovým hájem)
MÁM ZAS TROCHU DIVNÝ POCIT
neklidného spáče
který náhle ze sna procit
a zjistil, že pláče
O zeď jsem si utřel slzy
po snu, který se mí zdál
bylo sice ještě brzy
ale moh jsem snad spát dál?!
Ze strachu jsem zůstal bdít
a uniknul dřímotě
bál jsem se zas znovu snít
zlý sen o svém životě...
(Procházka urnovým hájem)
DNES SE ZAS MÁ EXISTENCE
trefila do černého
dostal jsem plný zásah...
no dobře, ty stará krávo
trefila ses, růže je tvoje
ale řekni mi, co je to za umění
trefit se (a třeba i bez náboje)
když na téhle blbé střelnici
jiný terč, kromě mé duše, není?!
(Procházka urnovým hájem)
V KATAKOMBÁCH MÉ ZLÉ PSÝCHÉ
jsou mumie všech mých vášní
měly by být sice tiché
ale řvou, a to je zvláštní
Růženec mám bez korálů
navlečen je tisíci dní
opouštím svou katedrálu
s divnou touhou suicidní
V mlze mizí vrata chrámu
duše tam bdí opuštěna
unikám pryč svému rámu
zůstává jen holá stěna
Minulá i příští cesta
podobá se mým švům v lebce
bortím se, jak byl bych z těsta
zpět ani dál se mi nechce
Bludiště odnikud nikam
zrcadlo v zrcadle, střepy
když se ztrácím, tak si říkám:
to je temno, nejsi slepý!
Nezbyla mi ani věta
z rozhovorů včera dnešních
zkyslé mléko - nápoj světa
slova jako pecky v třešních...
(Procházka urnovým hájem)
JE VEČER, MLHA PADÁ
a já se hrabu v jídle
a bolej mě záda
od hospodský židle
Konečně jsem sám
v osamění plachém
co jsem chtěl to mám
tak teď se klepu strachem
Snědl jsem kus filé
s páteří i s kostí
začíná defilé
madame Úzkosti
Divně skřípe v hodinách
a listí chrastí po římse
stíny se plazej po stěnách
třesu se, rozpadám, bořím se!
Voda pleská o vanu
a svíce se svijí
záclony vlají v průvanu
obrazy zděšeně vyjí
...Je noc, opona padá
za rakví hrstka hlíny
peřinou zatěžkám záda
a přikryju se stíny
usínám...
(Procházka urnovým hájem)
ŽITÍM ZMOŽEN, ZBLBNUT SNÁŘEM
denně v divném pohnutí
spávám s nožem pod polštářem
připravený k bodnutí
Do závěsu jen zahalen
s vyhrnutou košilí
v sebeděsu jsem připraven
přejet nožem přes žíly
Obraz stínů na mým těle
je obrys stromu bez listí
na tvým klínu u postele
cvakám lačně čelistí
Stíny větví prorůstají
tvý kořeny a chapadla
v mysli tvý se mý sny zdají
a očka tvá jsou zapadlá
Nejsi hezká a nevysvětlíš
proč ses zdála být krásnou
jsi jen dneska, zítra zetlíš
v mých očích, jež vyhasnou...
(Neklid)
JSME SI BLÍZCÍ JAKO PRVE
ač důvod je mi záhadou
nosíš z kapek mojí krve
náhrdelník pod bradou
Starý věnec z mého hrobu
usušilas na čele
místo něj teď zdobí skobu
polštář z naší postele
V obálce máš moje vlasy
starý obraz chmurný
mezi ňadra schovala jsi
klíček od mé urny
Slova, která jsem ti říkal
napsal někdo po zdech
z naší lásky zbyl jen výkal
uhořelý povzdech...
(Neklid)
NOC SETNULA HLAVY STÍNŮM
a otřela sekeru
o kápě svých věrných synů
potracených večerů
Pokleknul jsem ke své hlavě
s bílým zbytkem límce
hlava z tlamy vyplivla mi
do dlaně půl mince
...Doma děda stavěl kostel
v láhvi od slivovice
já jsem pilou zkrátil postel
o délku své palice
Děda skončil u oltáře
a lahví mrštil do rohu
já, ač spím dnes bez polštáře
neusínám, nemohu
Poslouchám, jak v kalné vodě
v akváriu mlaská mlok
děda čte si na záchodě
nejnovější nekrolog
(můj poslední nekrolog...)
(Bestiální něha)
NEMOHU DNES USNOUT ZIMOU
ani v botách s teplou vložkou
bdím v kabátě pod peřinou
pod vlajkou a pod rohožkou
Je mi zima, zima mi je
kéž by se tak dalo žít!
vítr v kamnech slabé vyje
nemám už co přiložit
Poslední list s poezií
vzplanul jak má slova vzletná
po skříni a stolu s židlí
šla do kamen i má flétna
Děkoval bych moudrým lidem
kteří knihám život dali
mít tak pár knih, hned bych s klidem
do poslední všechny spálil
Mít tak v sklepě ňáké uhlí...
aspoň mít klíč k cizím sklepům!
nemám nic, tak ležím ztuhlý
a už sotva se i klepu
Z huby mi jdou mraky páry
napadaj mé divný věci
- mít pod sebou radši máry
s vyhlídkou na teplo v peci!
A zatímco vítr vyje
do peřin mi padá sníh
když se snažím o rekviem
přimrzne mi na dásních
Dívám se vstříc bílým vločkám
do očí mi létají
nevím, jak se rána dočkám
když mi na rtech netají...
Poslední dvě ze svých kostí
do kamen jsem přiložil
mám strach (při své velikosti)
-jen abych zas neožil!
(Bestiální něha)
OD OKNA KE DVEŘÍM,ZAS K OKNU ZPÁTKY
vystydlou snídaní jsou noční zvratky
k večeři ohřívám zas zvratky ranní
strávená snídané - k večeři sraní
Myšlenka, která mi nedala spáti
ráno se obloukem k mé hlavě vrátí
zatne se do lebky úderem pod pás
a z noční kolébky stane se propast
Už se mi posmívaj mé vlastní děti
potratní embrya, spláchnutí skřeti
jako by tušili, co je tu čeká
stanou se plaváčky, - kanál je řeka
A tam, kde řeka se s kanálem stéká
počkám si u břehu na předčlověka
ráno ho naberu do prázdných dlaní
večer z něj stanou se vývržky ranní
Myšlenka, pro kterou musel jsem vstáti
večer se do duše se mnou zas vrátí
dojdu s ní od dveří k oknu - a zpátky
z embrya myšlenky posnídám zvratky...
(Bestiální něha)
MÁM - NEMÁM; MÁM, NEBO NEMÁM?
-jeden vlas za druhým
z hlavy si trhám
mám - nemám; mám, nebo nemám
mám jít spát, nebo dál
trhat si vlasy?
mám - nemám; mám, nebo nemám?
nemám už co bych rval
půjdu spát asi...
(Bestiální něha)
ŽE JSEM, TO VÍM JEN DÍK TOMU
že být nechci, ale jsem...
přesto hledám větve stromů
až když už jsem za lesem
Těším se, až sebou seknu
jednou mrtvý na rypák
ale kdybych dneska zdechnul
na co bych se těšil pak?!
Že jsem, to vím stejné jasně
tak, jak nevím, že bych byl...
nechceš být? i No tak piš básně
o tom, jak ses zahubil!
(Bestiální něha)
NEVÍM, V KTERÉM SEDÍM PAJZLU
nevidím už přes své oči...
na thérové zídce hajzlu
kreslím velké srdce močí
Až tam půjdu do pětice
(zatím jsem byl čtyřikrát)
napíšu doprostřed srdce:
JÁ+JÁ že mám se rád
(Bestiální něha)
SKOŘÁPKY SE SVÍČKOU HOUPOU SE NA VODĚ
možná jsou vánoce, možná, že ne...
plujem vstříc osudu, a nebo náhodě
neznáme hodiny, neznáme dne
Co vše se může stát do dne a do roka
copak nám přichystal tenhleten svět?
pokleklas vedle mne se smutkem proroka
a tvůj stín na stropě začal se chvět
Náhle nám kolem těl slizkej had proletěl
na svíčkách zasyčel smáčenej knot
had zajel do mísy podoben kometě
a pak se vynořil z páchnoucích vod
Radši jsem přiklopil dekl a spláchnul jsem
spláchnul jsem celej náš prašivej svět
skořápky zmizely v potrubí s rámusem
jenom to hovno se vrátilo zpět...
(z textů do sbírek nezařazených)
DEN ZAČAL OPĚT IDYLICKY...
mám pyžamo zas na hadry
rty rozhryzané jako vždycky
na srdci krunýř ze sádry
a dvě sýkorky koňadry
mi zobou hleny přímo s tváře
jež pomačkaná od polštáře
jim připomíná asi strom
a zanícený aterom
mi vyhřezl zas v plné kráse
a ke všemu jsem včera zase
si zapomněl vzít na noc brom
(Jarní elegie)
AŽ DIVÍM SE, KDYŽ LOVÍM Z KÝBLE
co v noci jsem tam našlapal...
- nůž, ponožky a salát bible
pár bot a kabát od bláta..:
- ta slivovice proklatá!
i prázdná flaška leží v koši
a vedle ní, - a to je horší
jsem našel cáry z podprsenky!
ta nejspíš bude od děvenky
jež přivlekla mne po setmění
- však jak tak koukám, už tu není
a s ní jsou pryč i moje trenky...
(Jarní elegie)
ŽE NAŠEL JSEM DNES POHLED V SCHRÁNCE?
tak na zeď si ho pověsím..
a že je na něm fotka kance
z kutnohorského polesí
to pramálo mě poděsí
tak jako pravda (trochu hrozná)
s níž bezpečně jsem ihned poznal
že poslal mi to adresát...
nejvíc mne teď však bude srát
to, že jsem zjistil, že tu bydlím!
teď musím dveře zapřít židlí
ať odnikud si nesmím psát!
(Jarní elegie)
PRACH NA MÉ LOUTNĚ S JEDNOU STRUNOU
podladěnou až k prasknutí...
prach na hlavě i pod korunou
jež rolničkama v prázdnu zní
prach na zdi, s které bláznův stín
své šabloně se tiše směje
- já směju se zas jemu, že je
a že tak málo přitom stačí
jen abych sáhnul k vypínači
a nebude... Vše pro mne zmizí
i prach, jejž schválně neuklízím
prach na všem, co je k smíchu, k pláči...
(Jarní elegie)
EPOS MUMIE NA CESTÁCH
(psáno v 2. polovině července 1982)
Zvon rozezvučel prázdný kostel
tak vstávám vzbuzen klekáním...
zas vidím na svých holých kostech
pár čerstvých stop po nočních hostech
- to krysy nebo potkani
sem přišli na kus kostní dřeně
a já jsem spal dál celý den...
však teď, jak předzvěst strašných přeměn
mne rozechvěl strach s neklidem
Nad schody hlídač chrastí klíčem
a nejde sám! - Leč nevím s kým
ve světle dlouhých bílých svíček
na písku v rýhách od hrabiček
v tmě zaleskly se penízky...
hned ulehl jsem zpátky radši
na svoje místo pod triptych...
za malou chvíli po hlídači
ten druhý vešel do krypty
Ten druhý člověk, to byl správce
a pod paží nes inventář...
svým potměšilým zrakem dravce
mne prohlédl si jenom krátce
pak ku hlídači stočil tvář
a tiše syknul jako zmije
(já tvářil se jak kdybych spal):
- Ten vlevo už nám nějak hnije
tak radši ho hned zítra spal!
...Nic nevidí, ti hnusní vrazi
jdou dál oslepli svícemi...
strach před nimi mne doprovází
když po schodech se vzhůru plazím
a utíkám i s mincemi
jež házeli mi lidi k nohám
když ještě byl tu pro mne klid
- než ale muset zemřít znova
to radši půjdu k živým tlít!
Zář slunce zrak mi oslepila
když vylezl jsem před chrám ven
a vlekl pryč svá čtyři kila
na místo, kde dřív krčma byla
sem. kde teď stojím udiven
jak začínám se rozkoukávat
a nevidím nic, co jsem znal...
až točí se mi z toho hlava
- toť podívaná otřesná!
Uši mne bolí od lomozu
jsem zblblý zmatkem v ulicích
mám strašnou hrůzu z divných vozů
však nejvíce mi kalí rozum
strach z lidí strachem úpících
- jdou smrti vstříc jak průvod s kříži
a přes mrtvoly uháněj
i přes mne, když se potmě plížím
skryt v rozkousané sutaně
...Den prochrněl jsem v jednom sklepu
teď tmou se plazím po městě
jsem vyschlý žízní, až se klepu
mám strach však vejít do výčepu
tak obcházím jen podél stěn
- vždyť všichni se tě leknout musí
a mohou lapit, odvést tě!
leč suchem se mi kouří z pusy
a jazyk mám až na vestě
Bylo mi jedno, co se stane
tak prudce jsem vlít do šenku
- Hej, co si dáte, mladý pane?
řek krčmář a už nesl džbánek
a nabízel mi tlačenku
a já zmateně vyhrk: Ano
a prosím hodně krvavou!
... pak už jen vím, že někdy ráno
jsem usnul s loktem pod hlavou…
Své mince marně v kutně hledám
- když spal jsem, tak mě obrali...
ne, tady se žít také nedá!
snad v mausoleu, to snad leda
- tak přemýšlím jsa ožralý
když před krčmou se zbitý válím
- kdo pozná, že jsem mrtvý mnich?!
kéž by se ke mně nechovali
tak, jako bych byl jedním z nich!
Jsem bez peněz a žebrat chodím
před chrám, kde byla hrobka má...
až do večerních pozdních hodin
tam čekám, co mi lidi hodí
tak krmím se spíš bobkama
jichž najdu víc, než peněz k pití
- chrám prázdný jak lán plný min…
zato však z oken lidi svítí
zář obrázkových pitomin
Už přestávám znát v pití míru
a není to tak příšerné...
jen kutnu mám už samou díru
tak přes den slídím po papíru
a ten prodávám ve sběrně
- v těch cárech, které na mně visí
mne vyhazují odevšad...
však dnes, za balík s časopisy
vyjdu si oděn v nový šat
Své staré hadry stáh jsem s těla
jdu vykoupat se do říčky...
a to jsem ale neměl dělat!
- jak kůže se mi promáčela
tak nabobtnal jsem celičký...
má hlava, schnouc po proceduře
se smutné sklání nad řeku
- teď bude mi tu ještě hůře
když podobám se člověku!
Je strašné žít zde, kde to neznám
kde neznám vůbec nikoho
a navíc teď, když koncem března
ta hrozná vůně přelíbezná
se táhne jarní oblohou
a já jsem sám a mrtvý k tomu
tak bezmocný jak zaživa
když v patách jde mi vůně stromů
i pro mumii dráždivá
Dnes vyhnali mne z další půdy
a ve sklepích už nesmím spát
(ač bývaj v nich tak dobré sudy!)
- leč dělám všechno pro své údy
abych se zcela nerozpad
- jak najednou se smrti bojím
a hledám sobě přístřeší!
chlast s láskou - moje „pod obojí“
chci dál žít, dokud nezhřeším!
Co nepoznal jsem za života
chci poznat aspoň po smrti
- měl ráj snad být pout po žebrotách?!
však teď se tu jen smutně motám
a potloukám se po čtvrti
kde na nárožích kurvy stojí
však stojí moc; a bez lásky
mou zdechlou touhu neukojí
- chci mrtvé dítě, nemám s kým...
... Sám plahočím se cizím světem
čas pomaličku sune se...
je květen, kolem všechno kvete
a já prohlížím každou větev
a zkouším, zda mne unese
- vždyť od těch dob, co piju pivo
jsem jistě přibral na váze
a čím víc v sobě cítím život
tím spíš si hraju s provazem
Nad pivem sedím, koukám pod stůl
nic dobrého už nečekám...
mám strach ze smíchu divných hostů
a jdu pryč dřív, než s židlí srostu
ač nemám s kým jít, ani kam...
jdu ulicí a za mnou kráčí
vrah v přestrojení dalších dnů
stín osudu je pořád kratší
- svou milou zítra zahlídnu!
Vždy k pořádnému utrpení
je třeba trochu sladkých scén!
já zkrátím však své vyprávění
a čas, kdy žil jsem beze snění
jen krátce bude zachycen
- a ani na tom nezáleží
jak jsem se potkal, kdy a kde
s tou dívkou, co tu se mnou leží
a hladí mou srst na zádech
Má milá leží s nahým břichem
a ve své dlani moji má...
jen její srdce bije tichem
a ona neví, že spí s mnichem
nic neví, když mne objímá
když ze rtů se jí vzdechy linou
a venku tiše mrholí
že miluje se se zdechlinou
že líbá ústa mrtvoly...
A láska se mnou dělá divy
což nejspíš asi bude tím
že s dívkou svou a s osmi pivy
jsem nejmíň stokrát více živý
než byl jsem před svým úmrtím…
žel, nebude mi dlouho přáno
mé krátké štěstí na zemi...
jen dnešní noc, a zítra ráno
vše přikryje se sazemi
Když ráno táh jsem papír v pytli
a ranec kovu do šrotu
tak strážnici mne cestou chytli
a do vězení se mnou smýkli
pro potulku a žebrotu
- teď ptají se mě pořád znovu
kdo jsem, proč nemám doklady?!
a nevěří mým tichým slovům
Jež skučím, sevřen do klády
...Dnes ani už si nevzpomínám
jak dlouho mě tam trápili...
až včera jsem byl teprv vyhnán
snad do blázince nebo jinam...
dva strážci, trochu opilí
mne převáželi vozem v noci
a já, ač k smrti unaven
a zesláblý jak po nemoci
jim přesto utek do tmy ven
Však k čemu mi to ale bylo?!
vždyť teď mě všude hledají
a já, s kostrou už téměř shnilou
zas marně hledám svoji milou
- jak neměl bych ji nenajit
když zrovna dnes ji pohřbívají?
a to mi stačí, půjdu též...
mé vlasy v letu vzduchem vlají
a na cestu mi zvoní věž...
ZPRÁVY Z NOVIN:
mumie, odcizená před rokem
z městských katakomb
byla nalezena zohavená pod věží
- pachatel tohoto vandalského činu
zatím neznámý...
pomatený žebrák dosud na útěku!
neznámá mladá žena zemřela při porodu
- živý, zdravý plod se podařilo zachránit...
BYL JSEM DNES NAVEČER PROJÍT SE K LESU
(musím čas od času kouknout se ven...)
diví se sousedi, co si to nesu
když táhnu po schodech k domovu kmen
kterým chci v pokoji podepřít strop...
když si tu nemohu vykopat hrob
budu se alespoň u kůlu mučit!
... omotán provazem tiše už skučím
před sebou zrcadlo, za zády totem
prosím se o milost, zalitý potem...
(Valčík s mým stínem)
VE ČTYŘECH PRAMÍNCÍCH KREV ZE ZDI TEČE
jídelní vidlička trčí ven z cihly
gumová panenka svíjí se vkleče
vlásky jí od krve celičké zplihly
též z tváře obrazu krev plátnem vytryskla
z děr, kam jsem zabodnul dva dlouhé střepy skla
střepy z ran zrcadla, které řve bolestí...
z hřbetů knih kape krev a stéká podél zdi
na níž můj živý stín pláče a krvácí
- k hlavě má přibitý kalendář trhací...
vše kolem dokola ožívá smrtí
teď já jdu na řadu, pilou se čtvrtím
rotaci kotouče nabíhám vstříc
bolest však necítím, neteče nic!
(Valčík s mým stínem)
SNAD UŽ SE ROZEDNÍ, ODLÉTNE MŮRA!
zdál se mi hrozný sen, až strachem čůrám
- před šachtou výtahu bezmocně že jsem stál
a v díře ve dveřích měl jsem svůj genitál
který mi trčel ven do dráhy zdviže
a ta se blížila čím dál tím blíže...
strašný sen! Naštěstí konečně svítá
- zmáčknul jsem tlačítko, přijíždí výtah
(Valčík s mým stínem)
ZAS DALŠÍ BOD SVÉ „MOKRÉ MAPY"
jsem oplakal a začernil
- dnes naposled jsem dostal napít
ve vinném sklípku v Klášterní...
a přitom já jsem návštěvník
tak slušný, téměř k pohledání!
teď pro pár hloupých střepů v dlani
a trochu krve okolo
jež cákla bůhví na koho
mě strkaj ven, ač pláču nad tím
že spolu s krví, kterou ztratím
mne opouští i alkohol
(Poslední jaro)
PŘÍŠERNÝ HORROR!
po první stránce
sbalil jsem rance
strach mě hnal do hor
Teď, když jsem zmizel
směju se skromně
s prstama v knize
s nadpisem „O mně“
(Poslední jaro)
KDYBYCH DAL...
Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce
neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce
(Poslední jaro)
PŘED NOEMOVOU ARCHOU ČEKÁM
na bytost, hodnou nadčlověka
a čekám marně, to já vím
sám sebe s ženským pohlavím...
(Poslední jaro)
JSEM DUŠE SNÍCÍ V TĚLE MUŽE
či tělo s duší? - Ptám se posté:
jsem hovno, z něhož trčí růže
a nebo květ, jenž z hovna roste?
(Poslední jaro)
JE ŠŤASTEN TEN, KDO V BLUDU ŽIJE
a nedozví se ani v stáří
že svět se točí kolem pyje
a místo slunce kunda září
(Poslední jaro)
TAK RÁD BYCH KOPNUL DO PRDELE
svých dvacet čtyři krásných jar!
jsem poloviční lidský pár
v tom prokletí je moje celé
že dáma, do níž údem vnikám
je moje, ale není má...
až bude svátek Kurevníka
sám popřeju si k jmeninám
(Zamilovaný dement)
UŽ MĚL BYCH SPÁT, LEČ NEUSÍNÁM
jen poškubávám rameny
jsem v duchu zas jak zmámený
snem o embryu svého syna...
mít v lihu synka - macaráta
a nebát se, že bude růst!
a přitom by byl celý táta
skrz naskrz samý špiritus
(Zamilovaný dement)
CHLAST VYVRÁTIL MOU DUŠI Z PANTŮ
jak vetchá vrata u chlíva
je půlnoc, chvíle truchlivá
kdy čekám příchod gratulantů...
nad lahví vína krouží můry
pár chryzantém jsem do váz dal
tři židle, ty jsou pro lemury
a čtvrtá pro mne, pro nás dva
(Zamilovaný dement)
JAK BYCH MĚL V PRDELI PÁLIVOU KAPII
pospíchám na pivo, už ať se napiji!
týden jsem nechlastal (aspoň ne „přes míru“)
což mohlo ohrozit běžný řád vesmíru
(Nové valčíky)
ŠMÍRUJU TRIEDREM Z OKNA SVÉ OKOLÍ
myslím, že zbytečně měnil jsem adresu
z budovy naproti čísi zrak sokolí
šmíruje triedrem škvíru v mém závěsu
Jak je to absurdní, že se tu zamykám!
copak lze ukrýt se!? Vždyť není ani kam
věčnost je bez hranic, a já, vůl pitomý
zoufale skrývám tvář s pštrosími symptomy
(Nové valčíky)
PO VLAHÉ KOUPELI DOUTNÍČEK A PAK FÉN... oholen
dohladka, v čistém a zčerstva
odcházím na oběd a potom na kafe
a v rohu kavárny spřádám svá zvěrstva
(Nové valčíky)
I JÁ UŽ TUŠÍM, ŽE JSEM TADY JEN HOST
přestávám věřit ve svou nesmrtelnost
a právě pro mé sklony věrolomné
začíná věčnost ztrácet zájem o mne
(Mé lebky stín)
ACH. JARNÍ NOCI! NEJEN MALÍ KLUCI
lámou si ráno hlavu nad polucí
spím na břiše, a k ránu, na mou věru
si připadám jak auto na heveru
(Mé lebky stín)
MOUCHA SE TOPÍ V PIVU NEDOPITÉM
nečinně potácím se pustým bytem
nejenom k lidem, ale k sobě item
cítím jen odpor, odpor se soucitem
(Mé lebky stín)
SNAD ZE VŠEHO ČAS MILOSRDNĚ LÉČÍ
jen ze strachu ne, strachu z nebezpečí
které sám sobě a všem člověk skýtá
- v milosrdenství času též je skrytá
kauzální jeho hravá bezohlednost
v týž moment vždy jít na dvě strany přes most
(Mé lebky stín)
JE PŮLNOC, ROZHLAS HRAJE STÁTNÍ HYMNU
já nejdu spát, až nad ránem si zdřímnu
ach, máme jednu z nejkrásnějších hymen
vzal při ní zasvé nejeden již hymen
(Mé lebky stín)
MNĚ NEPATŘÍ TU NIC; JÁ PATŘÍM VŠEMU NAVŽDY...
jednou, ne zcela, jenom z těla někam zmizím
a potom - kam? A kam tak sám... To ptá se každý
i já, ač vím, že beztak dlím tu v těle cizím
(Chci ještě chvíli)
OZVĚNA JEŠTĚ DOZNÍVÁ, - ODBILA PŮLNOC PRÁVĚ...
tmu protíná srp kyvadla, jde blíž a blíž k mé hlavě
sem - neúprosné pomalý, tam - neúprosně rychlý
- už teď? Už teď... Hodiny náhle v půli taktu ztichly
a v úplňku dvou srpků s husí kůží cítím v týle
zrychlený dech, dech tyhle krvelačný chvíle
(Chci ještě chvíli)
POSMRTNÁ MOJE MASKA NA MĚ ZE TMY MLASKÁ
Zdalipak ještě dýchá? Tajím dech… Je zticha
(Chci ještě chvíli)
UŽ JEN MÁ BEZNADĚJ SKÝTÁ MI NADĚJI...
vyndat trn z prdele? Spíš prdel z trní
... už nemám žádné sny, nic nechci raději
každý sen, bohužel, vždy se mi splní
(Všechno je jako dřív)
TAK TOHLE ZDÁ SE BÝT AŽ PŘÍLIŠ NADĚJNÉ…
- jdem ke mně? Nebo ne... Ano! Ne, raděj ne...
proč z deště pod okap, proč z bláta do hovna?!
touha je beze slov, láska však doslovná
(Všechno je jako dřív)
JE TO SEN... ALE SEN, JENŽ SE MI NEZDÁ...
přes křeslo bílý plášť s křídly a hvězda
a spolu s vodou zní tichý zpěv z lázně
... zvolna se vysvlékám, věcně a rázně
přesto ne zcela prost citu, ba stesku...
na starý gramofon pokládám desku
a svůj chtíč stupňuji poslechem koled
- bude to surové. Bude to bolet...
(Všechno je jako dřív)
TŘINÁCTÁ, POSLEDNÍ DVÍŘKA... - KAM VEDOU?
(nikdy jsem neviděl dívku tak bledou...)
„Tahle jsou zamčená, nesahej na ně!“
- tak proč mi podává klíč stiskem dlaně...
„Prosím tě, nechoď tam, pokoušíš osud!“
chci se jen podívat, nechci pryč odsud
„Tam ale není nic! Vůbec nic, věř mi!“
- cožpak jsem nepřišel sem týmiž dveřmi?...
(Všechno je jako dřív)
ZDE LEŽÍ (JISTÝ BÁSNÍK...) SPOLU SE SVOU CHOTÍ...
co je pak lepší, - věčnost, nebo doživotí?...
(z textů do sbírek nezařazených)