Zpravodaj I/2009 - Kulturní zařízení

zpravodaj
I/09
45. Mezinárodního
festivalu poezie
čtvrtek 19. 11.
dnes večer
Pozdrav z Teonatu
Soňa Horňáková
a Slide & Udu
Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, Občanské sdružení Valašské
Athény a město Valašské Meziříčí, za finanční podpory Ministersva kultury ČR, Fondu kultury
Zlínského kraje a sponzorů ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým
centrom Bratislava.
Editorial
poezie, má dobře našlápnuto na další dlouhou
cestu, jehož konce my už nedohlédneme.
Mílí a vážení spiklenci slova,
čas překotně předbíhá sám sebe a vy po roce
opět třímáte ve svých tlapičkách festivalový
Zpravodaj. Po uplynulých početních kotrmelcích a peripetiích se výbor MFP shodl na
faktu, že festival slaví 45. narozeniny a snad
nejlepším dárkem pro něj je vaše letošní hojná
účast. Festival bych přirovnal k pánovi s prošedivělou bradkou, cylindrem na hlavě stále
držícím původní tvar, pláštěm na některých
místech již potrhaném a s hůlkou lehce podpírající jeho tělesnou konstituci. Ocitá se na
rozcestí, řeší otázku, kam by měly dál směřovat jeho kročeje. Ne mladý, ne starý, tak
něco uprostřed. Vědom si svých zkušeností a
významu, ale také do jisté míry v posledních
letech svého přešlapování na místě, upíná
svůj pohled do budoucnosti, přesvědčen stále
o své síle a energii k novým počátkům. Jsem
si jist, že díky nadšení a profesionální práci
všech členů organizačního výboru, ale také
vám – recitátorům, porotcům a milovníkům
Přinášíme vám, v tom roce hektickém, ponořeném do hlubin recese, festivalový časopis
v nové grafické podobě a snad i obsahově bohatší a inspirativnější. A za sebe doufám, že
s ním budete spokojeni. Přeji vám krasosmutné počteníčko.
Mirek Kyšák
editor
Obsah
Vítejte na 45. MFP
1
Jsem hrdá, že můžu být u toho...
2
Čím je pro vás poezie?
3
Poezie před blbostí nechrání
4
Rozhovor s básnířkou Marií Šťastnou
6
Seznam recitátorů
8
Organizační struktura 45. MFP
9
Pokyny k ubytování
9
Oslava Máchova výročí a festival poezie 10
Již trochu vyčpělý underground
11
Byl jsem v Dolnom Kubíně
13
Petr Nikl si umí hrát s barvami...
15
Dnes večer: slovenská elita
17
Otevírací doby
18
Festivalové menu
18
45. Mezinárodní festival poezie
Vítejte na 45. MFP
Vítejte ve Valašském Meziříčí,
kde se toho od vaší návštěvy loňského Mezinárodního festivalu poezie, neboli, jak my
mu důvěrně říkáme na „Moraváku“, příliš
moc nestalo, skoro jako bychom tady měli
také nějakou „dočasnou“ či „přechodnou“
vládu. Zato přímo v Kulturním zařízení se
toho odehrálo víc než dost, včetně toho, že
již čtvrt roku má novou ředitelku. Občas se
mě někdo ptá, jestli je Kulturní zařízení lepší
nebo horší než dříve, tak abych se vyhnul podobným otázkám od vás, odpovím vám stejně
jako ostatním zvědavcům: „Je mladší.“ Jenže
vzhledem k tomu, že vedle mě je už kromě
černého uhlí mladší úplně všechno, může se
někomu i tato odpověď zdát vyhýbavá, takže
to upřesním: „Je podstatně mladší.“ A hned
to rozvedu, že to vlastně neznamená jen
mládí jako takové, ale také jeho doprovodné
atributy jako je svěžest, energie a odvaha
pouštět se do rizika, což ale přináší nejen
zlepšení tam či onde, ale též větší procento
omylů. Někteří puristé jsou přesvědčeni, že
chyby se dělat nemají, ale já souhlasím s tím,
že mýlit se je lidské, a i když nejsem zastáncem cimrmanovské filozofie „pokus – omyl“,
pokud nejde o chyby fatální, že mohou být
i ony prospěšné.
Když se teď koukám na to, co jsem napsal,
připadá mi to jako první krok k nějakým
omluvám, že letos na festivalu nebude fungovat to či ono, a že se příště polepšíme. Takže
znovu. To o těch chybách jsem myslel jen
tak obrazně, o žádných konkrétních nevím,
a pokud jsem i nějaké náhodou objevil, určitě se netýkaly tohoto festivalu. Ten, byť je
pětačtyřicátý a mohl by být i trochu sváteční,
letos moc svátečně nebereme a žádné větší
změny nepřipravujeme. (Ty chceme udělat
až v rámci programů přeshraniční spolupráce
v létech budoucích.) A pokud letos nějaké
změny budou, tak ku prospěchu a doufám, že
i k radosti soutěžících. Například by se jim
mohlo líbit letos zavedené placení cestovného, ubytování přímo v zámku a zvýšení počtu udělovaných cen. Jinak skutečně změny
nejsou, snad jenom návrat k bodovému hodnocení soutěžících, ale to je návrat k tradici.
Nemění se ani počet čísel Zpravodaje, první
dvě čísla vyjdou tiskem a to poslední si budete moci stáhnout v elektronické podobě na
stránkách www.mfp.kzvalmez.cz. Doufám,
že se vám budou líbit.
Mám tento festival rád, a proto mě potěšilo,
že vás k nám letos přijede podstatně víc než
v letech minulých, a protože jsem bytostný
optimista, doufám, že se tato kvantita projeví
i v kvalitě. K čemuž vám přeji hodně zdaru.
Josef Fabián
festivalový zpravodaj 1/2009
1
45. Mezinárodní festival poezie
Jsem hrdá, že můžu být
u toho...
Gabriela Zelinková nastoupila na post ředitelky Kulturního zařízení města Valašského
Meziříčí v červenci letošního roku. I za tuto
poměrně krátkou dobu stihla prosadit v KZ
řadu změn. Některé z nich se týkají i letošního festivalu. Ve vztahu k němu ale nic razantního očekávat nelze. „Tradici ctím,“
podotýká ředitelka Zelinková.
Jste na svém postu velmi krátce. Mohla
byste říci, s jakými ambicemi a vizemi jste
do své funkce nastupovala? Případně co se
vám už povedlo?
Jednou z mých hlavních ambicí je udělat z Kulturního zařízení místo, do kterého se
lidé nejen z našeho města chodí bavit a kde je
jim příjemně. Místo, které má dobré jméno a
které není mezi jinými žádnou Popelkou.
Troufám si říci, že se mi podařilo změnit to,
jak je KZ vnímáno navenek. Ze základních
věcí, které se mi již povedlo realizovat, patří
2
festivalový zpravodaj 1/2009
určitě zpestření dramaturgie a zřízení propagačního oddělení. Na propagaci nebyl v minulosti kladen přílišný důraz. Hrdá jsem také
na to, že se nám snad podaří zdigitalizovat
kino Svět a v příštím roce navíc zřídit 3D
promítání.
Letos proběhne jubilejní 45. ročník Mezinárodního festivalu – čas k bilancování.
Kam by se měl festival dále ubírat?
Festival letos díky novému logu a novým webovým stránkám získal novou tvář.
To je dobrý základ pro směrování festivalu do
dalších let. Z mé strany má tato soutěž plnou
podporu a cítím hrdost za to, že jsme dospěli
až k 45. ročníku a zároveň zodpovědnost ve
vztahu k dalším ročníkům. Uvítáme jakékoli
podněty, které by vedly ke zlepšení organizace nebo i samotného jména festivalu.
Mottem festivalového zpravodaje je
otázka, čím vlastně poezie je a jaké místo
v našich životech zaujímá. Pokusila byste
se i vy o odpověď …?
Abych řekla pravdu, zase až tak blízký
vztah k poezii kromě toho, že jsem v dětství
sama recitovala, nemám. Daleko bližší je mi
muzika. Na druhou stranu si dovolím říci, že
mé vnímání hudby má k poezii velmi blízko.
Stejně jako poezie také hudba dokáže vyjevit
ty nejintimnější a nejniternější pocity. Saxofon, na který hraji, dokáže dokonale obnažit
duši. Způsob, jakým hraji, je dost obdobný
způsobu, kterým recitátoři interpretují prózu
nebo básně.
Lukáš Martinek
45. Mezinárodní festival poezie
Čím je pro vás poezie?
Máte rádi poezii? Pak jste pro většinu
národa asi divní. Pokud se tedy nebavíme
o vtipných přáních k svátku, narozeninám,
Vánocům, Novému roku… ty znají všichni,
ale za poezii ji nepovažují. Mylně. Poezii
v její klasické podobě se dnes věnuje jen
hrstka lidí. Ta zbývající většina si ale neuvědomuje, že poezie je pořád s námi a hyperaktuální, ačkoli v okleštěné formě reklamních
sloganů, v lepším případě pak ožívá v hudebních textech. Protože hudba je zpívaná
poezie.
Devítiletý Jirka má rád počítačové hry. Dítku
digitální doby se při slově „báseň“ pravděpodobně otevírá rybička v kapse jeho volných
džín. „Musíme se je učit nazpaměť“, říká a
přitom si elegantně pohrává s „hakysákem“.
Přístup některých vyučujících se sice v poslední době změnil, přesto však stále existují
tací, kteří se snaží probudit u mladých zájem
o poezii tím, že je nutí vrývat si otrocky do
mozkových závitů verše klasiků. Tím z nich
ale nositele kultury dalším generacím neudělají, možná právě naopak.
Revoltující Tomáš před panelákem mydlí
autošampónem svého dvacet let starého favorita. Nijak přitom nedbá na to, že kdyby
na pátých dveřích na hadřík více přitlačil,
ocitne se jeho ruka díky prohnilým plechům
v zavazadlovém prostoru. Auto je totiž jen
jeho. Tomáš si vady neuvědomuje, je principiálním popíračem všeho. Pár vrstevníků,
které poezie „baví“, zná. „Tihle lidé se berou
strašně vážně“, možná trochu zbytečně předsudečně hodnotí kamarády. Je v období, kdy
lidi vnímá jako archetypy – neoromantiky,
šampóny, hopery aj. (Že těmto slovům nerozumíte? Kupte si některý z lifestylových magazínů pro teenagery, budete ihned v obraze,
co si pod kterým představit). Ani si neuvědomuje, že paradoxně on by mohl být osobitým
básníkem – má totiž svůj styl.
Drobná plavovlasá asi pětatřicetiletá učitelka ze základní školy Lenka si poezii oblíbila teprve nedávno a náhodou. „Loni jsem
viděla vyhlašování cen Magnesia Litera.
Cena za knihu roku připadla Petru Niklovi
za knihu Záhádky. Knihu jsem si vypůjčila
v knihovně a naprosto jsem jí propadla“, obnažuje se Lenka. Od té doby vnímá poezii
jinak. Změnu vztahu k poezii může u široké
veřejnosti iniciovat někdo tak originální a
hravý, jako je právě zlínský rodák, myslí si.
Poezie u soudobého autora Jiřího Žáčka je:
„Způsobem myšlení, myšlení hlavou i srdcem. Poezie je permanentní pokus obnovit
ztracenou vnitřní harmonii ve světě plném
disharmonie. V jejím silovém poli tají ledovce předsudků a z pouště všednosti klíčí
zázračná vegetace.“ Čím je pro vás?
Lukáš Martinek
festivalový zpravodaj 1/2009
3
45. Mezinárodní festival poezie
Poezie před blbostí
nechrání
Nebudu psát, co poezie je, protože to nevím. Neznám žádnou dobrou definici poezie,
tedy takovou, která by nezevšedněla. Možná
se poezie každé definici brání. Možná se jí
brání proto, že je opakem opakování. Snadnější je tedy říct, co poezie není. Poezie tu
není od toho, aby idealizovala svět. Ani my
bychom si ji proto neměli idealizovat. Poezie nás neuchrání před blbostí, z nikoho neudělá lepšího člověka. Naopak, často sloužila
tyranům, natírala věci narůžovo, nasazovala
klapky na oči. Nejeden tyran dokonce sám
sedlal pegasa a cituplně veršoval – v poslední
době třeba Saddám Husajn či Radovan Karadžič. I ti největší básníci byli často brutální egoisti a nemravové. Rodokmen poezie
je plný parchantů, narcisů, opilců, vlezdoprdelků, slouhů či vagabundů. Kdysi poezie
chtěla podvracet, šokovat, přinášet subverzivní pohled na svět. To byla poezie vzdoru,
poezie rebelská. Možná v tom bylo mnoho
pozitivního, osvobozujícího. A možná kvůli
tomu padaly i užitečné zábrany.
Ale pořád to bylo lepší, než když poezie
chtěla vychovávat a budovat. U nás dokonce
chtěli vychovávat a budovat ti, kdo předtím
chtěli podvracet a šokovat. Zdálo se jim to
logické, protože dělník na rozdíl od měšťáka
prý šokovat nepotřeboval.
„Ten gigant pospolité práce dřel/ a sklízel rád
a sklizeň byla jeho,/ přes soustředěnou frontu
nepřátel/ od Chamberlaina až po Trockého.“
(Vítězslav Nezval, Stalin, 1949).
Nebo: „Náš Gottwald hledí k ponkům./ A je
to pohled hebký, / jak když se matka dívá/
s úsměvem do kolébky.“
(Ivan Skála, Pětiletka, 1950)
4
festivalový zpravodaj 1/2009
Nebo: „Tam za Stalinem leťte,/ sniváci, ptáci
mí,/tam za Stalinem leťte,/ mí ptáci ohniví!/
Je v jeho dlaních všechno,/ co chudák vysnil
si,/ ta Stalinova země je/ studně našich sil.“
(Milan Kundera, Italská, 1953.)
Nebo: „Naše revoluční třída,/ ta nesní v posteli/ s očima přivřenýma,/ta hloupě nežasne,/
že hvězdy nebem jdou,/ ona sní ve skutcích,/
sní pod parou.“
(Josef Kainar, Fantazie, 1950)
Marek Wollner (foto: repro/ČT)
Všechny uvedené příklady mluví jazykem
tak prostoduchým, že o jejich smyslu nelze
pochybovat. Jen poslední verš je až troufale
dvojsmyslný a vybízí k tradiční otázce: co
tím chtěl básník říct? Tomu, že naše revoluční třída v čele s Klementem Gottwaldem
snila pod parou, by se celkem i dalo věřit,
ostatně toto někdejší státní tajemství je dnes
už oficiálně potvrzené a opřené o historické
prameny. Pokud by skutečně myslel tohle,
odpustili bychom mu všechny jeho ostatní
lži. Bylo by to vrcholné básnické odhalení
typu „král je nahý“. Ale riskoval by věrný
soudruh Josef Kainar roky tvrdého žaláře,
které za podobné žertíky v padesátých letech
45. Mezinárodní festival poezie
hrozily? Pravděpodobnější je, že úsloví být
„pod parou“ se ještě nepoužívalo ve smyslu
být „pod vlivem alkoholu“. Jinak si nedovedu
představit, že by tehdejší cenzura něco takového pustila, i kdyby si to byl Kainar (třeba
sám pod parou) nakonec nakrásně troufl. Ale
zase, slabost Kainarova charakteru, osvědčená i později během normalizačních čistek,
nic neubírá na síle jeho nejlepším básním. Ta
síla je osvědčená tím, že dodnes si je lidi zpívají jako rock či blues, recitují na veřejnosti
i pro sebe.
Co je to tedy ta poezie? Čím ji vymezit? Koho
do ní zahrnout, koho vyloučit? Jsme-li u vylučování, je to další disciplína, v níž básníci
vynikají: modernisté vylučovali tradicionalisty, ale pak se nesnesli mezi sebou, vylučování a štěpení pokračovalo ostošest, až
zasáhlo dovnitř jednotlivých proudů a škol,
z nichž nakonec vznikaly úzce definované
party a sekty a i jejich zbylí členové si nakonec vjeli do vlasů, jeden surrealista vyloučil druhého, ten zas třetího atd., až nakonec
stejně zůstal každý sám před svou stránkou
bílého papíru. O komunistech ani nemluvě.
Vyprávět by mohli mnozí, kteří skončili ve
vězení, když se jich předtím zřekli jejich soudruzi kamarádi. Vyprávět by mohl jmenovitě
Ivan Blatný, kterého na stránkách Rudého
práva poplivala a zavrhla takřka celá generace v čele s Kainarem (ale i Jiřím Kolářem),
když se Blatný nevrátil ze služební cesty do
Anglie.
Poezii je dobré třídit, klasifikovat, hodnotit,
ale není nutné v ní škrtat, učesávat ji a přepisovat její historii. Možná je taková smířlivost
pro dnešní dobu typická, možná je to podstata postmoderního pohledu na svět, když
už dokážeme poezii přiznat právo na to, že
může stejně dobře lyricky zpívat jako slavík,
nebo se jen tiše a introvertně dívat, nebo vy-
jadřovat konfesi, manifestovat názor či víru,
glosovat aktuální dění a kdovíco ještě. Ale ať
už žije v nejrůznějších podobách a formách,
nikdy by neměla idealizovat; neměla by lhát.
A my bychom si na oplátku neměli nic nalhávat o ní.
Básně – ani ty dobré - nám prostě neposkytují žádný druh imunity: ani proti AIDS, ani
proti jiné nákaze. Každý, kdo je píše, stejně
tak ten, kdo je čte, si musí hledat a dešifrovat
jejich smysl sám. Možná právě v této intimnosti, v tom osamělém louskání trochu jiných
slov, je síla toho kouzla. Je to věc výsostně
individuální a výběrová - není to zkrátka pro
každého. Ale pamatujme, že při veškeré její
výlučnosti neposkytuje poezie jejím tvůrcům
patent na rozum - a už vůbec ne na pravdu!
Pamatujme, že ji tvoří smrtelníci. A smrtelníky jsou dokonce i tehdy, když skrze ni dosáhnou nesmrtelnosti. Dělat z básníků bohy
se nevyplácí. Lepší je připomínat si, že poezii
může tvořit kdokoli. I jedinec bezcharakterní.
Ba dokonce i vrah. Ovšem pod podmínkou,
že má talent – protože v tom může být její
svůdnost nebezpečná.
Pokud se vyskytují básníci, kteří mají talent
i charakter, je to samozřejmě o to cennější.
Pár jich znám. Jednoho takového si na závěr
ocitujme:
„Když ti velí psát Poesie/ nesmíš ustoupit/
i kdybys měl stát proti celému světu/ Když ti
schází její rozkaz/ nepiš/ i kdyby tě o to žádalo celé lidstvo/ Básník/ který je schopen
tvořit/ aniž se dá unést dychtivostí po slávě/
a je schopen mlčet bez obavy z potupného zapomenutí/ znalý pravdy krásy a cti poesie/ je
vzácným klenotem své země“.
(Jiří Kolář, Mistr Sun o básnickém umění,
1957).
pro zpravodaj MFP
Marek Wollner
festivalový zpravodaj 1/2009
5
45. Mezinárodní festival poezie
Rozhovor s básnířkou Marií Šťastnou
Před měsícem se v místní Schlattauerově kávárně konalo autorské čtení básnířky Marie Šťastné, držitelky Ceny Jiřího Ortena za
rok 2004 za svou sbírku „Krajina s Ofélií“.
Rodačka z Valašského Meziříčí četla milovníkům poezie básně ze své poslední dosud
rukopisné sbírky „Interiéry“. Při této příležitosti jsme ji požádali o krátký rozhovor.
Má na začátku 21. století soutěž v recitaci jako MFP podle vás ještě nějaký svůj
význam?
Hodně se mluví o tom, že lidé nečtou
prózu, protože nemají čas. Naopak čtou poezii, protože je to krátký útvar. Pokud to, že si
někdo čte poezii nahlas nebo ji přednáší před
6
festivalový zpravodaj 1/2009
publikem, pomůže k tomu, aby ji lépe pochopil nebo si ji lépe zažil, tak to rozhodně smysl
má. Ať už je to na veřejnosti, nebo si ji čtete
doma sám před zrcadlem.
Může různý přístup k interpretaci básně
pozměnit její smysl?
No jéje. Několikrát se mi stalo, že někdo při přednesu mých básní mírně pozměnil
slovo, klesání a stoupání hlasu. Pokud z věty
oznamovací uděláte větu tázací, naprosto tím
převrátíte smysl textu. Tím ale nechci říci, že
jsem zastáncem pouze autorského čtení. I sám
autor může leckdy svou báseň pohřbít, pokud
si ji neumí pořádně přečíst. Záleží na tom, jak
to kdo umí podat, jak to kdo cítí, a tak příliš
45. Mezinárodní festival poezie
nezáleží, jestli ji čte autor nebo interpret.
Na festivalu se přednáší básně autorů,
kteří jsou už stovky let po smrti. Mohou
tak soutěžící interpretovat básně jinak, než
jejich autoři zamýšleli?
Rozhodně mohou. Dokonce si myslím,
že některým autorům by se ježily vlasy hrůzou na hlavě, kdyby slyšeli současné interpretace svých básní.
Jak jste se dostala k poezii?
Poezii jsem měla ráda už od dětství, kdy
nám maminka recitovala z knížek dětské poezie. Mé první pokusy s psaním básní začaly
na střední škole.
Psala jste spolužákům milostné básně?
To vůbec ne. Milostných básní jsem napsala minimum.
Z čeho ve vaší tvorbě čerpáte? O čem vaše
poezie vlastně je?
To je otázka, na kterou se mě ptá každý,
přitom je vůbec nejsložitější na ni odpovědět.
Kdokoli něco tvoří, čerpá náměty z různých
podnětů kolem sebe. Většinou z blízkého
okolí, z vlastního prožívání, z věcí, které na
vás nepřímo působí. Témat je široká řada. Na
druhou stranu každý má své dekadentní období, milostné období a tak dále.
V jakém období jste nyní vy?
Momentálně píši intimní introspektivní
poezii. Je to hodně niterné, žádné široké popisy dění okolo.
ptal se Lukáš Martinek
básně z nové sbírky Interiéry
Ve snu jsem se po tobě natáhla
protože jsem ti chtěla pomoci
Rukou sis upravovala výstřih
Od nohou tě ovinuly svlačce
a bylas příliš úzká v bocích
Až pak mě napadla ta hrozná věc
a zeptala jsem se:
Koho jsi nechala umřít místo sebe?
...
Viním matku ze závislosti
na čase
vodě
a zvedání obočí
Ona se zarazí
a opatrně se ptá:
Opravdu si to myslíš?
V dlouhém tichu
se můj strach nesnese s jejím
báseň ze sbírky Jarním pokrytcům
Moje sudička měla
zpěněné oči
a dlouhý krk
Milovala se s jelenem
ještě tu noc
co jsem se narodila
a přišla pozdě
zchvácená a horká
Mám v prstech
délku jejího krku
a pěna v očích
začíná písmenem S
naší vlastní abecedou
festivalový zpravodaj 1/2009
7
45. Mezinárodní festival poezie
Seznam recitátorů
příjmení a jméno
ročník
kategorie
bydliště
Baroš Peter
92
I.
Košice – SR
Borovičková Zuzana
90
I.
Bánovce nad Bebravou – SR
Drotárová Jana
92
I.
Košice – SR
Francouz Václav
92
I.
Chrudim – ČR
Gáliková Katarína
91
I.
Banská Štiavnica – SR
Hauserová Kristina
93
I.
Valašské Meziříčí – ČR
Kačmarčík Josef
92
I.
Praha 4 – ČR
Kovalčiková Jana
91
I.
Prešov – SR
Kranich Dan
92
I.
Kralupy nad Vltavou – ČR
Kučerová Michala
91
I.
Košice – SR
Lengyelová Adriana
92
I.
Bratislava – SR
Nádvorníková Tereza
90
I.
Praha 1 – ČR
Oľhová Juliána
91
I.
Martin – SR
Pecáková Andrea
92
I.
Chrudim – ČR
Pelzová Kristina
91
I.
Svitavy – ČR
Petříková Nina
92
I.
Hradec Králové 2 – ČR
Rakovská Anna
93
I.
Prešov – SR
Roleček Vít
91
I.
Chrudim – ČR
Slámová Tereza
92
I.
Brno – ČR
Smolková Veronika
92
I.
Praha 6 – Břevkov – ČR
Šuľová Lucia
90
I.
Levice – SR
Viskupičová Michaela
91
I.
Ružindol – SR
Vyhnálková Milada
91
I.
Mokré Lazce – ČR
Zemaníková Anna
91
I.
Banská Bystrica – SR
Andrejcová Katarína
88
II.
Košice – SR
Benderski Vladimir
54
II.
Sadov – ČR
Ferenčíková Ivana
89
II.
Tvrdošín – SR
Müllerová Ludmila
86
II.
Praha 2 – ČR
Náther Pavol
89
II.
Bratislava – SR
Nekuda René
86
II.
Hlinsko – ČR
Polák Michal
87
II.
Praha 5 – ČR
Režný Martin
87
II.
Kojetín – ČR
Špaček Jonáš
89
II.
Horní Bříza – ČR
Urbanová Laura, Bc.
87
II.
Prešov – SR
8
festivalový zpravodaj 1/2009
45. Mezinárodní festival poezie
Organizační struktura
45. MFP
Vlasta Frantíková
Eva Hajná
Ředitelka festivalu
Danuše Půstová
Ing. Gabriela Zelinková
NIPOS ARTAMA Praha
Jana Štefánková
Předseda OS Valašské Athény
Josef Fabián
NOC Piešťany
Jaroslava Čajková
Organizační středisko
Hana Marková
Magda Siekliková
Tiskové středisko
Lukáš Martinek
Miroslav Kyšák
Pavel Stojar
Josef Fabián
Tereza Kyšáková
Tomáš Kocián
Daniel Kadlec
Jakub Vémola
Propagace
Renata Bechná
Technika a program
Karel Prokeš
Roman Štěrba
Martin Janírek
Martin Krejčí
Prodej vstupenek
Vlasta Bohůnková
Výpočetní středisko
Alena Svozilová
Radka Svozilová
Ubytování
Péče o porotu
Zdeňka Křížanová
Tajemnice poroty
Kristýna Skotnicová
Porota
Jaroslava Čajková - předseda
Aleš Vrzák
Libor Vacek
David Kroča
Nina Martínková
Soňa Pariláková
Martina Longinová - náhradník
Ivan Kováč - náhradník
Režie
Hana Kofránková
Pokyny k ubytování
Vážení účastníci festivalu,
ubytování máte zajištěno v Zámeckém penzionu Kulturního zařízení a v hotelu Apollo.
Ubytovaní, kteří odjíždějí v neděli, odevzdají
klíče v době od 10.00 do 12.00 hod na recepci
v přízemí KZ. Ti, kteří se rozhodnou odjet
mimo toto časové rozmezí, zanechají klíče na
pokoji.
Příjemný pobyt vám přeje organizační výbor MFP.
Ekonom
Eva Králová
Cestovné
festivalový zpravodaj 1/2009
9
45. Mezinárodní festival poezie
Oslava Máchova výročí a
festival poezie
Letos v listopadu jsem zjistil, že jsem nejspíš tak trochu kulturní ignorant. Bez mého
povšimnutí proběhlo už deset ročníků akce,
kterou organizátoři nazvali Den poezie. Na
mou omluvu může sloužit snad jen to, že nejbližší programy Dne poezie se letos konají
třicet kilometrů od mého zlínského bydliště
v Uherském Hradišti a ve Vsetíně.
ganizátoři na svých webových stránkách
www.denpoezie.cz.
Slavný český romantický básník se narodil
16. listopadu v roce 1810, proto se program
odehrává v době kolem poloviny listopadu.
Jedenáctý celorepublikový cyklus akcí se
letos koná od 9. do 23. listopadu ve zhruba
čtyřiceti městech a obcích po celém Česku.
Po deseti letech už ale nejde jen o jediný den,
jak by se mohlo podle názvu zdát. Dvoutýdenní maraton nabízí desítky různých akcí.
Je to tedy spíš jakýsi velký putovní básnický
festival.
Program tvoří veřejná čtení, výstavy, hudební
a divadelní představení pořádaná jak v klubech, knihovnách, ve školách, kinech a v kavárnách, tak i na méně tradičních místech.
Všechny akce jsou jednotně propagovány a
koordinovány volným sdružením milovníků
poezie, především občanským sdružením
Společnost poezie.
Den poezie je oslavou výročí narození Karla Hynka
Máchy. Foto: archiv
Stranou je zatím i Valašské Meziříčí. A to
je docela škoda, právě tady se totiž ve stejné
době koná podobně velkolepá oslava básnického umění – Mezinárodní festival poezie.
O co jde pořadatelům Dne poezie? „Smyslem akce je oslavit roli poezie v našem životě a v české kulturní tradici. Den poezie
se konává vždy v listopadu u příležitosti výročí narození Karla Hynka Máchy,“ píší or-
10
festivalový zpravodaj 1/2009
„Každý pořádá během festivalu svůj vlastní
program poetického charakteru pro veřejnost
a pro lidi, kterým je poezie blízká. Akci koordinuje a pořady aktérů celostátně propaguje
Společnost poezie. V minulém roce probíhaly
programy Dne poezie ve více než padesáti
městech po celé naší republice,“ říká organizátorka akce Bernie Higginsová ze Společnosti poezie.
Sdružení Společnost poezie vzniklo s cílem
podporovat české básníky a jejich tvorbu.
Kromě každoročního Dne poezie organizuje
také třeba projekt Poezie pro cestující, při
kterém se instalují kratší poetické texty do
vitrín v pražském metru.
Hlavní postavou české Společnosti poezie je
paradoxně Angličanka. “Bernie Higginsová
45. Mezinárodní festival poezie
žije v Praze už sedmnáct let. A v poslední
době se jí daří husarský kousek. Den poezie, vzniklý původně jako příležitostná připomínka narozenin Karla Hynka Máchy, se
po letech rozrostl na impozantní projekt, trvající bezmála dva týdny. Patří ke zdejšímu
folkloru, že nám Máchu a poezii takto velkorysým šťouchancem připomene až mladá
žena původem z Newcastlu,” podotkl básník
Jan Štolba v časopisu A2.
Szabo z Maďarska, Walter Sobchak z Polska,
Sergej Glovjuk, Michal Pismennyj a Anna
Bessmertnoj z Ruska, Eduard Vaze z Portugalska a další.
Možná by stálo za to se zamyslet nad tím,
zda by se valašskomeziříčský Moravský festival poezie nemohl nějakým způsobem propojit s touto pozoruhodnou aktivitou. Určitě
by to pomohlo k rozšíření povědomí o Dnu
poezie mezi lidmi, kteří do Meziříčí přijíždí
a o poezii se zajímají, a stejně tak by to prospělo Mezinárodnímu festivalu poezie, který
by tak mohl získat nové impulsy a další zajímavý rozměr.
Pavel Stojar
Již trochu vyčpělý
underground
Mezi hosty Dne poezie jsou Viola Fischerová a Petr
Borkovec (vlevo za ní). Foto: Lipár
Podobně jako v letech minulých se letošního
ročníku účastní řada zajímavých českých
i zahraničních básníků. Z České republiky
jmenujme například Josefa Straku, Petra Borkovce, Violu Fischerovou, Jiřího Dědečka,
Marii Šťastnou, Tomáše Míků, Davida Jana
Žáka, Ivana Pasedenu, Jana Suka, Petra Krále
nebo Stanislava Dvorského.
Hosté ze zahraničí jsou už léta neodmyslitelnou součástí tohoto poetického festivalu. Letos přijeli nebo přijedou Daniel Varro a Anna
V pondělí 2. listopadu 2009 v den Památky zesnulých vystoupil v Muzeu Umění
v Olomouci J. H. Krchovský se svou kapelou
Krchoff band. Když jsem viděla týden předtím plakátek s upoutávkou na tuto akci, pousmála jsem se, ale už tenkrát jsem myšlenku
„zúčastnit se“ tak úplně nezavrhla. Protože
festivalový zpravodaj 1/2009
11
45. Mezinárodní festival poezie
Krchovský patří k mým oblíbencům, jehož
básně mne vždy zajímaly a byly mi blízké,
líbí se mi jeho osobitý styl a pokud se snoubí
i s jeho životním pohledem, mohu říci, že se
s ním v mnoha věcech ztotožňuji. Navštívila jsem tedy tuto akci s nevědomím do čeho
vlastně jdu, ale s očekáváním toho, že uslyším
slova jeho básní (byť zhudebněných), přímo
z Mistrových úst.
Na místo jsem dorazila s menším zpožděním,
neboť jsem neočekávala, že by se začínalo
přesně v osm a u vchodu mi bylo sděleno, že
kapela začala hrát před malou chvílí, ovšem
přednesy básní, které koncertu předcházely
jsem propásla, což mi v danou chvíli nevadilo
tolik, jako když jsem z muzea odcházela zpět
domů. Hned první tóny, které jsem uslyšela a
hlas Krchovského doprovázející pomalou hudbu mě najednou jako by vrátily o pár let zpět
na koncert Mejly Hlavsy či Plastic People.
Syrový přednes slov, ze kterých občas mrazí,
poměrně zajímavá hudba ozvláštněna houslemi a cellem a celkový pohled na muže na pódiu ve mně opravdu vyvolával pocit, že lépe
už jsem svátek Dušiček oslavit nemohla.
Tento pocit se mne však držel asi tak do třetí
písně, než jsem si uvědomila, že ač fascinovaná drsností a mrazivostí Krchovského textů,
začínám se trochu nudit. Přednes, který mi
zpočátku připadal tak dokonalý a přesně zasazený do hudby, mi najednou připadal jednoduchý a nezajímavý. Hudba pro mne začínala
být důležitější, než poselství obsažená v Krchovského textech, neboť on je ubíjel svým
monotónním podáním. Bubeník s fotkou
Milana Hlavsy na hrudi svého trika mi začal
připadat zajímavější, než ten rebel s dlouhými prořídlými vlasy, kvůli kterému jsem zde
byla. Dostala jsem chuť odejít, neboť mě už
nemohlo nic překvapit, nebo aspoň zakřičet:
„Kdyby žil Mejla, ten by Vám ukázal, jak na
to!“
12
festivalový zpravodaj 1/2009
Myslím si, že ač jsou Krchovského texty plné
mrtvol, hřbitovů, pochmurných nálad a temnoty, nemusel by být koncert Krchoff bandu
tak mrtvý, kdyby Mistr občas místo přednesu
zapěl, či změnil způsob výkladu na zajímavější. Možná potom by vše nepůsobilo tak neopravdově a chvílemi až amatérsky.
Domů jsem tedy odcházela poněkud zklamaná a v duchu si přála slyšet ty přednesy, o které jsem přišla v úvodu, sic okleštěné o hudbu,
ale možná tolik nedegradující celou atmosféru
na nudnou. Proto, že jsem to srovnání neměla,
mohu se jen domnívat. Přesto si na závěr neodpustím svůj shrnující komentář a sice, že by
Mistr měl dále psát, ovšem prezentaci svého
díla by měl nechat na druhých.
Tereza Kyšáková
Skořápky
Skořápky se svíčkou houpou se na vodě
Možná jsou Vánoce, možná že ne…
plujem vstříc osudu a nebo náhodě
neznáme hodiny, neznáme dne.
Co vše se může stát do dne a do roka
copak nám přichystal tenhleten svět?
Pokleklas vedle mne se smutkem proroka
a tvůj stín na stropě začal se chvět.
Náhle nám kolem těl slizkej had proletěl
na svíčkách zasyčel smáčený knot
had zajel do mísy podoben kometě
a pak se vynořil z páchnoucích vod.
Radši jsem přiklopil dekl a spláchnul jsem
spláchnul jsem celej náš prašivej svět
skořápky zmizely v potrubí s rámusem
jenom to hovno se vrátilo zpět…
45. Mezinárodní festival poezie
Byl jsem v Dolnom Kubíně
Pro našince je Slovensko poetické samo
o sobě. Stačí se vydrápat do Makovského
průsmyku a v dálce se před vámi zjeví majestátné štíty Fatry a Tater – pohled jakoby
do jiného, mnohem vzdálenějšího a exotičtějšího světa. Trochu cyberpunkovou atmosféru
nasáváme v industriální Žilině. To už jsme
ale v Dolnom Kubíně, cíli naší cesty. Koná
se zde 55. Hviezdoslavův Kubín, celostátní
přehlídka v uměleckém přednesu poezie a
prózy.
diska, architektonického skvostu socialistického funkcionalismu, ze kterého je celá
přehlídka řízena. Seznamujeme se zde s paní
Dudášovou, ředitelkou Městského kulturního
zařízení. Na festivalu poezie se podle všeho
zabývá spíše vyřizováním formalit, akci organizačně zajišťuje. Básnická zkratka ji ale
není cizí, během pěti minut naši čtyřčlennou
delegaci odbavuje a my, vybaveni nejdůležitějšími informacemi, jdeme „lovit“ slovenské
talenty.
První dolnokubínská reálie, se kterou se konfrontujeme, je místní City Hotel Park, tříhvězdičkový hotel, který se na dva dny stává
nejen naším, ale také domovem samotných
soutěžících a porotců. Město, do kterého se
zakousávají meandry Oravy, je velké tak akorát na to, aby chůze po vlastních nebolela, ale
byla spíše příjemným zážitkem. Naše první
kroky vedou do Městského kulturního stře-
Do kina, kde právě začíná soutěž v přednesu
čtvrté a páté kategorie (pro nás stěžejní),
přicházíme včas. Nervozitou prosycená atmosféra přesvědčí i zarytého negativistu, že
tito lidé to s poezií myslí vážně. Takřka třicetivteřinová koncentrace na pódiu před září
reflektorů je, jak mi vysvětluje zkušenější
kolegyně, nutností, nikoli pseudodramatickou pózou, jak si ji vykládám já, člověk,
festivalový zpravodaj 1/2009
13
45. Mezinárodní festival poezie
který něco takového viděl poprvé v životě.
Výběr recitovaných básní mě nepřekvapuje
– převládají spíše dnes už klasické básně slovenské poezie, ve kterých vítězí lyrika nad
dějovostí. Přesto jsou některé přednesy natolik strhující, že jim průměrný konzument
tento fakt snadno odpustí. O poznání neformálnější, (a z mého nezaujatého pohledu
záživnější), je soutěžní přehlídka dětských
recitačních kolektivů, která následuje. Ta
trvá až do pozdních večerních hodin, což po
celodenní dávce poezie trochu unavuje.
Možná také proto je poslední den festivalu
vyloženě oddechový. Kromě ranní diskuze
mezi porotou a recitujícími, totiž organizátoři naplánovali výlet po stopách Pavola Orságha Hviezdoslava, který končil v hájovně
pod Babí horou. Letos 2. února uplynulo 160
let od narození tohoto slovenského buditele.
Výlet do těchto míst nebyl náhodný. Orságh
zde poznal svoji ženu a Oravské Beskydy jej
velmi inspirovaly. Svými výhledy inspirovaly i nás.
Večerního slavnostního vyhodnocení už se
účastnila jen hrstka soutěžících. Není divu,
ceremoniál probíhal od osmi večer a celá
14
festivalový zpravodaj 1/2009
řada soutěžících přijela zdaleka.
Logicky tak zůstali povětšinou jen ti, kteří
věděli, že budou oceněni. Komponovaného
večera se zúčastnily mimo jiné také osobnosti
politického života – primátor Dolného Kubína Ivan Budiak a poslanec europarlamentu
Miroslav Mikolášik. Ocenění recitátoři předvedli své umění znovu. Jejich interpretaci
jsme tak slyšeli ve dvou dnech už podruhé.
A zřejmě uslyšíme i potřetí – rozdali jsme jim
totiž přihlášky na Mezinárodní festival poezie ve Valašském Meziříčí.
Lukáš Martinek
45. Mezinárodní festival poezie
Petr Nikl si umí hrát s barvami,
zvuky i slovy
Petr Nikl je už od osmdesátých let nepřehlédnutelným fenoménem českého výtvarného umění. V posledních letech se mu
ale stejně dobře daří i v literatuře. I když jeho
hravá fantazijní poloha jistě neosloví každého, rozhodně stojí Niklova literární tvorba
za povšimnutí.
A když ho pak vidíte, jak své zvláštní texty
deklamuje s pitvořícím se obličejem, v legračních kostýmech a za doprovodu prapodivných zvuků, prostě vás dostane. Takový
je Petr Nikl.
„Ta groteskně absurdní poloha mě baví, dá
se s ní dosyta pohrát, a to i vizuálně. Jiná,
depresivní poloha mé tvorby zatím spí v šuplíku. Objevila se jen v písních, které vznikly
ve spolupráci se sborem Lakomé Barky.
A pokud jde o vliv na mé psaní i další činnosti, zásadní bylo setkání s Ivanem Vyskočilem začátkem osmdesátých let. Docházel
jsem na jeho literární semináře i další akce.
Tahle zkušenost mi potvrdila nasměrování a
tříbení podstatných věcí od těch nepodstatných,“ uvedl nedávno Petr Nikl v rozhovoru
pro Týdeník Rozhlas.
I když v roce 2008 získal za sbírku Záhádky
ocenění Magnesia Litera v kategorii „knihy
pro děti a mládež“, sám se takovému zařazení brání. „Knížky, které vydal Meander,
jsem tak původně vůbec nezamýšlel. Nakladatelka Iva Pecháčková si ke mně přišla zakoupit některé grafiky právě ve chvíli, kdy
připravovala edici Modrý slon. Nakonec se mi
festivalový zpravodaj 1/2009
15
45. Mezinárodní festival poezie
možnost vydat texty právě v této řadě velmi
zalíbila, protože spontánnost, s níž věci vznikaly, k ní samozřejmě patří. Ovšem ty knihy
kupují mladí i staří,“ podotýká Nikl.
Své literární počiny Petr Nikl vydává posledních devět let. „První autorskou knihu
mi vydal Zdeněk Křenek v nakladatelství
Aulos jako bibliofilii s názvem Atlas Salta.
Je to soubor čtyřverší, která jsem psal za pobytu v nemocnici v roce 2000 a která jsem
smísil s litografiemi rostlin a zvířat. V témže
roce vyšly v Aulosu Pohádky Oscara Wildea,
které jsem doprovodil svými staršími ilustracemi. Ostatně i symbolika Wildeových
pohádek, také nedětských, mne kdysi ovlivnila. A pak se na mě obrátila Iva Pecháčková a začali jsme realizovat knížky, které
jsem vymýšlel před patnácti dvaceti lety: Pohádka o Rybitince a O Rybabě a mořské duši.
Uspořádal jsem je a dotvořil. Lingvistické
pohádky Zahádky vznikly na počátku devadesátých let. Jělěňovití jsou sestaveni rovněž
z textů a ilustrací, mezi kterými je velký časový rozdíl, někdy i devětadvacet let. Takže
skáču, pohybuji se napříč časem, přidělávám
nové ilustrace ke starým textům nebo k starším kresbám doplňuji nové básně,“ vysvětluje
Petr Nikl.
Teprve před pár dny vydal knihu složenou
ze současných textů. Jmenuje se Blázníček a
vyšla v nakladatelství Meander, které se systematicky věnuje podobným neobvyklým literárním a uměleckým počinům.
A jak charakterizuje nejnovější Niklův počin
jeho vydavatel? „Neobyčejný atlas neobyčejných bytostí – sbírka podivínů, které autor
v průběhu let potkal, ať už v životě, nebo ve
své fantazii. Veršované panoptikum různorodých lidiček, seskládané z postaviček bláznivých, postav něčím vyčnívajících, postav
zvláštně činorodých nebo postav zcela oby-
16
festivalový zpravodaj 1/2009
čejných. Krátké, groteskní útvary, vzdáleně
podobné limerickům, mnohdy s absurdními
či převrácenými pointami či jazykovými
hrátkami, určené jako obvykle dětem i dospělým.“ Tolik z upoutávky na Portálu české
literatury www.czlit.cz.
Petr Nikl přiznává, že jeho hudební a divadelní improvizace, ale také texty a ilustrace,
vznikají bez záměru a plánu, ze spontánních
nápadů prýštících odněkud z podvědomí.
„Fascinuje mě, když něco vzniká z nultého
bodu, bez představy jasného cíle. Snažím se
tím vrátit k projevu, který znám z dětství.
Po školách, které mi naroubovaly řemeslo a
realismus, je to ale zatraceně těžké. Je někdy třeba opustit rozum, vzdát se všeho naučeného, všech stereotypů a návyků. Prostě
zapomenout na sebe. Kresba nebo text pak
rostou samy z imaginativní podstaty, kterou nelze pojmenovat. A i když to zní podezřele, přesahují svého tvůrce. Ten jenom zírá.
V této poloze pozorovatele jsem velmi rád,“
říká Petr Nikl.
Petr Nikl se narodil 8. listopadu 1960 ve
Zlíně. Patří k nejvýraznějším postavám současného českého výtvarného umění. Zabývá
se malbou, kresbou, grafikou, divadlem, ale
také psaním poezie. Je členem divadelního
sdružení Mehedaha a v letech 1987 až 1991
byl také členem umělecké skupiny Tvrdohlaví. Žije a pracuje v Praze.
V roce 2000 představil v pražském Rudolfinu
interaktivní projekt Hnízda her, na který pak
navázala stejně hravá expozice Orbis pictus.
Na principu roztodivných přístrojů podněcujících lidskou imaginaci byl postaven i jeho
projekt Zahrada fantasie a hudby, jenž se stal
základem české expozice na světové výstavě
EXPO 2005 v Aichi.
Pavel Stojar
45. Mezinárodní festival poezie
Dnes večer: slovenská
elita
Elitní slovenští hudebníci vystoupí
v rámci doprovodného programu na Mezinárodním festivalu poezie ve Valašském Meziříčí ve čtvrtek 19. listopadu. Od 20.00 hodin
zahraje v M-klubu slovenská folkrocková
písničkářka Soňa Horňáková, kterou doprovází muzikantský tandem Slide & Udu.
Jméno Soňa Horňáková je pro mnohé synonymem pro slovenský folkrock. Hudební
kariéru odstartovala v polovině 70. let a za
tuto dobu získala renomé nejen jako hudebnice a textařka, ale i jako hudební publicistka.
Ve Valašském Meziříčí se představí v roli
frontmanky prestižní sestavy, která si říká
Slide & Udu. Základem jejich koncertního
repertoáru jsou písně z alba Pozdrav z Teonatu. „Před několika lety se mi ve snu zjevily
jakési bytosti v modrém oparu, které měly
tvarovatelná těla. Mohly být malé nebo dvoumetrové, jakékoli. Říkali, že můžou vypadat tak, jak já chci. Chtěla jsem vědět, odkud
jsou, ale nechtěly mi to říct. Celý sen skončil
tak, že mi do ucha zašeptaly, že jsou z Teonatu. Probudila jsem se a to slovo si zapsala.
Od té doby se ke mně ve snech vracejí,“ popsala důvod názvu alba sama interpretka.
Pod názvem Slide & Udu se schovávají Aidži
Sabo a Martin Zajko. Oba dva se kromě společného projektu Slide & Udu věnují také
spolupráci se špičkovými slovenskými hudebníky. Zatímco Sabo hraje například v doprovodu Jany Kirschner, Zajko je členem
bandu Richarda Müllera.
„Soňa Horňáková, bratislavská písničkářka,
na Slovensku jistě jedna z nejvýraznějších a
v projevu nejzralejších zpěvaček, měla vydávat desky přinejmenším už v osmdesátých
letech a je záhadou, proč se to nepodařilo.
Talentu má na rozdávání, doprovázela ji elita
slovenské hudební scény a profesionálních
nahrávek do roku 1990 měla na dvě alba. Ty
snímky, na nichž se tenkrát podíleli skutečně
výborní muzikanti, kytaristé František Griglák, nebo Andrej Šeban, basista Anton Jaro,
hráč na klávesy Martin Karvaš, příležitostně
celá skupina Prúdy i s Hammelem, bohužel
vyšly až roce 2003,“ vzpomíná dramaturg
klubových programů Karel Prokeš.
„Autorce výborných písní se ale příliš nedařilo ani v devadesátých letech. Mohla a stihla
sice udělat víc, jenže v sestavách jejích skupin se ten jiskřivý talent někam vytrácel. To
všechno se ale změnilo, když potkala hudebníky z kapely Slide & Udu. Muzikantský
čaroděj Martin Zajko v partech strunných
nástrojů rozehrává i ticho, hráč na akordeon, především však bubeník a perkusista
Igor Ajdži Sabo, který naučil bubínky mluvit
i zpívat, a srdcem swingující basista Martin
Gašpar k jejím písničkám našli správný klíč.
Na koncertech i v nahrávkách alba Pozdrav
z Teonatu společně dokázali otevřít tajemné
komnaty vnitřního světa Soni Horňákové,
která našla ve zprávě o snové zemi cestu
k posluchačům i k sobě,“ uvádí dramaturg
a hudební publicista, který slovenskou scénu
dlouhodobě sleduje.
Lukáš Martinek
festivalový zpravodaj 1/2009
17
Otevírací doby
Festivalové menu
čtvrtek 19. listopadu 2009
Zámecký guláš 55 Kč
Smažený kuřecí řízek, bram. salát 60 Kč
Klobása 25 Kč
2 ks dietních párků 20 Kč
Valašská kyselice 25 Kč
Pečivo 1ks 3 Kč
divadelní kavárna:
M-klub:
prezence, ubytování:
šatna M-klub:
14.00–19.00 hod.
19.00–24.00 hod.
15.00–22.00 hod.
14.00–24.00 hod.
pátek 20. listopadu 2009
divadelní kavárna:
M-klub:
šatna S-klub:
šatna M-klub:
8.00–18.00 hod.
18.00–24.00 hod.
8.00–18.00 hod.
18.00–24.00 hod.
sobota 21. listopadu 2009
divadelní kavárna:
M-klub:
šatna M-klub:
šatna S-klub:
8.00–18.00 hod.
od 17.00 hod.
od 17.00 hod.
8.00–18.00 hod.
Mediálním partnerem festivalu je
Dobrou chuť vám přeje šéfkuchař William
Seward Burroughs!!!
Sponzorem festivalu je
Zpravodaj 45. Mezinárodního festivalu poezie
pro účastníky festivalu vydává
Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí
Redakce: Lukáš Martinek - šéfredaktor, Mirek Kyšák - editor,
Jakub Vémola - grafik, Daniel Kadlec - foto, Pavel
Stojar, Josef Fabián, Tereza Kyšáková, Tomáš Kocián - redakce