Historie plemene

Genové zdroje
Národní program zahrnuje plemena
skotu
česká červinka, český strakatý skot
prasat
přeštické černostrakaté
ovcí
šumavská ovce, valašská ovce
koz
koza bílá krátkosrstá, koza hnědá krátkosrstá
koní
starokladrubský kůň, huculský kůň, slezský norik, českomoravský belgický kůň
drůbeže
česká slepice zlatě kropenatá, česká husa
králíků
český strakáč, český luštič, český albín, český červený, český černopesíkatý,
moravský modrý,
moravský bílý hnědooký
nutrií
přeštická vícebarevná, standardní nutrie českého typu, stříbrná nutrie
ryb
kapr obecný, pstruh duhový, pstruh obecný forma potoční, lín obecný, sumec
velký, jeseter malý,
vyza velká, síh peleď, síh maréna
včel
včela kraňská
Český strakatý skot
Český strakatý skot je původním plemenem na území České republiky.
Je součástí celosvětové populace strakatých plemen shodného
fylogenetického původu, rozšířené, pro svoje vynikající vlastnosti a
široké využití, na všech kontinentech. Na celkových stavech skotu v ČR
se podílí v současné době přibližně jednou polovinou.
Chovný cíl plemene je zaměřen na vysokou a hospodárnou produkci
kvalitního mléka a masa. Cílový požadavek 6 000 až 7 500 kg mléka s
obsahem bílkovin nad 3,5 %. Masná užitkovost: průměrný denní
přírůstek nad 1 300 g v intenzivním výkrmu býků a jatečná výtěžnost
nad 58 %. Řada předních chovů dosahuje těchto parametrů již nyní.
Požadován je skot kombinovaného produkčního zaměření se
zvýrazněnými znaky mléčnosti, středního až většího tělesného rámce,
dobrého osvalení a harmonického zevnějšku. Požaduje se dobrý
zdravotní stav, zejména mléčné žlázy, pravidelná plodnost, vitální telata,
bezproblémový odchovem, schopnost k pastvě a vysokému příjmu a
využití objemných krmiv.
Zpracovatelský průmysl oceňuje dobrou a standardní kvalitu suroviny,
mléko v nejvyšších třídách jakosti s žádoucím obsahem mléčných složek
a vysokou výtěžnost kvalitního, chuťově výrazného masa, vhodného ke
všem formám technologického využití.
Širší typová variabilita českého strakatého skotu v rámci populace a jeho
adaptibilita na rozdílné chovatelské podmínky usnadňuje chovatelům
volbu vhodného produkčního využití a pohotové reagování na měnící se
požadavky trhu. Umožňuje jak efektivní využití ke spolehlivé
kombinované produkci, tak specializované využití k výrazné mléčné
nebo masné produkci.
Je vhodný pro křížení s dojnými plemeny i pro pastevní chov jako masný
skot.
Česká červinka
Česká červinka představuje jedno z nejproslulejších původních
krajových plemen v českých zemích. Řadí se do skupiny červeného
skotu středoevropského. Vývojově pochází z malé formy diluviálního
tura krátkorohého (Bos taurus brachyceros europaneus), jenž byl ve své
divoké formě rozšířen na územích Evropy severně od Alp. Není přesně
známo, kdy a jak se objevila domestikovaná forma červeného skotu. Je
reálný předpoklad, že byl v našich zemích chován jako původní rasa, a
že byl částí velké chovné oblasti skupiny krátkorohého
(brachycerosního) skotu evropského. Původní krátkorohý skot českých
červinek (L) se choval na území Čech a zdá se, že byl často zaměňován
s podobným červeným skotem, rozšířeným na území Moravy, Slezska a
částečně i Slovenska. Právě krátkorohý skot se stal genetickým
základem domorodých českých červinek. Nejčistší typ krátkorohého
skotu bylo možno nalézt ve slovácké části moravských Karpat a v
hornaté části Českomoravské vysočiny. Tento skot byl často nazýván
skotem keltickým, keltickými červinkami, což je jedním z důkazů
keltského osídlení Čech a Moravy.
Valašská ovce
Historie plemene
První záznamy o plemeni na území ČR se datují do 16. stol., kdy došlo
ke kolonizaci Karpat Valachy rumunského původu.
Ve 40.-50. letech 20. stol. se přistoupilo ke zušlechťování různými
plemeny, přičemž se nejvíce osvědčila plemena lincoln, texel a
východofríská ovce. Různé typy zušlechtěné valašky nahradily původní
valašskou ovci. Stádo valašských ovcí původního typu v počtu asi 80 ks
bylo do nedávné doby chováno ve Starých Hamrech v
Moravskoslezských Beskydech. Po opakovaném útoku šelem zbylo v
polovině 90 let pouze 54 ks, 20 zvířat v drobnochovech a 29 ovcí se 4
berany ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm. V
roce 1999 bylo začleněno do genetických živočišných zdrojů.
Plemenné znaky
Vyznačuje se malým tělesným rámcem, konstituční pevností, výbornou
chodivostí a pastevní schopností. Vykazuje však nízké parametry
užitkovosti.
Zvířata mají lehkou kostrou, delší končetiny, hlavu mírně klabonosou,
klínovitého tvaru.
Berani jsou rohatí, bahnice byly většinou bezrohé, nyní převažují
rohaté. Rohy jsou většinou šroubovitého tvaru.
V letech 1942-1950 se živá hmotnost pohybovala u beranů 45-60 kg, u
bahnic kolem 30-45 kg. V současnosti dosahuje živá hmotnost bahnic
přibližně 45 kg.
Zbarvení může být různé – bílé, šedé, černé nebo strakaté. Vlna je
dlouhá, smíšená (tj. s krátkou a jemnou podsadou a dlouhými hrubými
pesíky), hrubá, splývavého charakteru, s velkým podílem mrtvých
vlasů.
Užitkovost
Plemeno patří mezi hrubovlnné ovce a vyznačuje se trojstrannou
užitkovostí (vlna, maso, mléko).
Roční produkce vlny u beranů 2,0-3,5 kg u bahnic 1,5-2,2 kg s délkou
ročního rouna 30-35 cm, sortimentem vlny E-E/F.
Produkce mléka za dojnou periodu 45-130 l, plodnost 100-110 %.
Šumavská ovce
Historie plemene
Plemeno je odvozeno od českých selských ovcí, na jejichž formování
měly vliv pravděpodobně primitivní středoevropské, východoevropské i
severské ovce. Populace selských ovcí byla následně plošně překřížena
merinovými berany. Přesto se v horských a podhorských oblastech,
zejména Šumavy, udržely v drobnochovech zbytky původního typu.
V roce 1953 byl zahájen program regenerace a zušlechťování české
selské ovce. V oblastech Sušicka, Hartmanicka, Klatovska,
Kašperskohorska, Želenorudska a Nýrska byla vykoupena zvířata, která
se nejvíce blížila původním selským ovcím. Vybraná zvířata byla
zušlechťována plemeny cigája, cheviot, texel, východofríská ovce, kent.
V roce 1986 byla šumavská ovce uznána jako plemeno. V roce 1987
byla zařazena do světového genofondu hospodářských zvířat a v roce
1992 mezi genetické živočišné zdroje v ČR.
Plemenné znaky
Vyznačuje se středním tělesným rámcem, harmonickou tělesnou
stavbou, konstituční pevností. Velmi dobrá chodivost (až 20 km) je
doplněna dobrou pastevní schopností, neboť plemeno je schopné
využívat i méně kvalitní pastevní porosty v prodlouženém pastevním
období).
Živá hmotnost bahnic je značně variabilní a pohybuje se v rozmezí 5070 kg, berani dosahují hmotnost 70-100 kg. Zbarvení je bílé, ale jsou
přípustné tmavé skvrny na hlavě a končetinách.
Hlava je mírně klabonosá (u beranů), obrostlá vlnou až po spojnici očí,
nohy po hrbol patní a zápěstí. Kratší šavlovité rohy se vyskytují u
beranů, ovce jsou většinou bezrohé.
Předností bahnic je dobrý mateřský instinkt a dobrý zdravotní stav.
Plemeno je vhodné ke košárování a k chovu v drsných klimatických
podmínkách.
Užitkovost
Plemeno se vyznačuje trojstrannou užitkovostí (vlna, maso, mléko). V
současné době se chová ve formě vlnařsko-masného užitkového typu.
Vlna je bílá, polohrubá, smíšená, splývavá, výrazně voskově lesklá
sortimentu CD-E, s výtěžností 65-70 %.
Roční produkce vlny u beranů 6,5 kg, u bahnic 3,5-4 kg s výtěžností
62-72 %. Délka ročního rouna dosahuje 20-25 cm s jemností 3540μm. V rouně je 80 % a více vlnovlasů, obsah mrtvých vlasů do 1 %.
Produkce mléka za 200 dní laktace 60-120l, plodnost se pohybuje
kolem 125 %.
Průměrný denní přírůstek jehňat v odchovu 200 g, ve výkrmu 250 g
při výtěžnosti 48 %.
Koza bílá krátkosrstá
Historie plemene
Bílá krátkosrstá koza vznikla křížením domácích selských koz,
chovaných ve vnitrozemí, se sánským plemenem importovaným ze
Švýcarska v období 1900 – 1930. Proto je plemeno dnes řazeno do
skupiny Saanen jako plemeno odvozené.
Plemenné znaky
Výrazně krátká, hladká srst bez pigmentu, u některých zvířat s
výskytem kožních přívěsků a rohů. Výskyt rohů je povolen od roku
1992. Plášťové zbarvení je jednobarevné, tj. bílé, bez přípustných
znaků jiných barev.
Vyznačuje se středním tělesným rámcem. Živá hmotnost kozlů
dosahuje 70-90 kg, koz 50-70 kg.
Kozy jsou odolné, s dobrou schopností pro zhodnocení krmiv.
Užitkovost
Vysoká mléčná užitkovost, průměr za poslední tři roky je 730 kg/280
dní. V současné době se větší pozornost věnuje mléčným složkám, a
to hlavně bílkovinám, jejich obsah vykazuje jistou nevyrovnanost v
rozmezí 2,02-3,53 %, s průměrem za poslední 3 roky 2,86 %.
Průměrný obsah tuku dosahuje 3,22 %.
Dalším ekonomicky významným znakem je vysoká a stabilní
reprodukční výkonnost, průměrně 97 % oplodnění, 176 % plodnost,
157 % odchov. Po umožnění zařazení rohatých zvířat do plemenitby
se výrazně snížilo procento výskytu hermafroditů, 3,25 % do r. 1993
proti průměru 1,53 % v letech 2003-2005.
Koza hnědá krátkosrstá
Historie plemene
Hnědá krátkosrstá koza vznikla křížením původních barevných a
hnědých koz, chovaných v pohraničních oblastech převážně s
německým osídlením, hnědými plemeny. Zejména harzkým
(Harzziege), krušnohorským (Erzgebirgziege) a hnědým alpským
(Alpenziege) importovaným v období 1900 – 1930. Proto je plemeno
dnes podle klasifikace EAAP (AGDB Hannover, 2001) řazeno do
skupiny Chamois jako plemeno odvozené.
Plemenné znaky
Zbarvení hnědé s různými odstíny. Mulec černý, uši hnědé s černým
lemem, vnitřní strana černá. Po délce hřbetu se táhne černý ohraničený
pruh, který začíná trojúhelníkem za ušima, končí na kořeni ocasu.
Vyznačuje se menším tělesním rámcem. Živá hm. kozlů 60-80 kg, koz
45-50 kg. Výrazně krátká, hladká srst, u některých zvířat s výskytem
kožních přívěsků a rohů. Výskyt rohů je povolen od roku 1992.
Kozy jsou odolné, přizpůsobené zejména pastevnímu chovu a vyšším
polohám, mají dobrou schopnost pro zhodnocení širokého spektra
krmiv.
Přeštické černostrakaté prase
Odvozuje se od krajových rázů, které vznikly v oblasti Přešticka, Domažlicka a
Klatovska, křížením původních klapouchých prasat s anglickými plemeny sussex,
yorkshire, lincolnshire, cornwall, bergshire, a německými plemeny švábskohalským,
poločerveným prasetem bavorským.
V průběhu 50. let se započalo s vlastní regenerací plemene a byla využita
importovaná plemena: mirgorodské, livenské, cornwall, bergshire, wessex,
saddleback, essex a německé sedlovité, které se použilo v největším rozsahu. V roce
1964 bylo plemeno přeštické černostrakaté uznáno za samostatné. Poté se přistoupilo
k jeho dalšímu zušlechťování, ke zlepšení masné užitkovosti. Použilo se belgické
plemeno pietrain.
V 80. letech docházelo k imigraci genů německého sedlovitého plemene,
sattelschweinu z Německa a plemene saddleback z Anglie. Předpokládané výsledky
nepřineslo křížení pro zlepšení užitkových vlastností s plemeny wels a landrase. Na
počátku 90. let bylo použito plemeno hampshire. V roce 1992 bylo přeštické
černostrakaté plemeno prasat uznáno jako genetický zdroj a v roce 1996 se chová
jako uzavřená populace.
Plemenné znaky
Kombinovaný užitkový typ masosádelný s vyšší vrstvou hřbetního
tuku. Plemeno je přizpůsobivé, odolné, vyznačuje se tvrdou konstitucí
a odolností vůči stresu. Je typické černostrakatým zbarvením bez
krajinového vymezení, hlava je široká a krátká v profilu mírně
prohnutá, uši klopené. Je středního tělesného rámce, kanci dosahují v
dospělosti 260-280 kg, prasnice 215-235 kg. Kohoutková výška u
kanců je 85-90 cm, u prasnic 75-80 cm. Délka těla u kanců je 160-170
cm, u prasnic 150-160 cm, obvod holeně u kanců 21-22 cm, u prasnic
19-20 cm.
Ukazatel
Průměrné hodnoty
Počet vrhů za život
4,5
Počet dochovaných selat na 1 vrh
9,6
Prům. denní přírůstek (g)
kanečci/prasničky
522/ 590
Podíl libového masa (%) kanečci/prasničky
57,6/ 58,8
Prům. výška hřbetního špeku (cm) kanečci/prasničky
1,17/ 1,18
Starokladrubský kůň
Historie plemene
Starokladrubský kůň byl vyšlechtěn v českém dvorském hřebčíně Kladrubech nad
Labem, založeném Rudolfem II. r. 1579, křížením domácích koní s koňmi
starošpanělskými a starointalskými. Zakladatelem současných linií běloušů
GENERALE a ENERALISSIMUS byl vraník Peppoli narozen r. 1764 v severní
Itálii.
V 50. letech 20.století došlo k zušlechtění běloušů lipickým plemenem, které je
geneticky
a fylogeneticky starokladrubskému koni blízké, v 70. letech byl použit portugalský
hřebec lusitánkého plemene Rudolfo (1968). Původní linií starokladrubských vraníků
jsou linie SACRAMOSO z panství markýze Sacramoso z Verony (1799) a
NAPOLEONE (1845). Ve 20. - 30. letech 20. století bylo stádo vraníků zrušeno,
plemenná zvířata rozprodána. Z původního stáda zachránil prof. Bílek a jeho
následovníci pouze 10 klisen a 3 hřebce polobratry linie SACRAMOSO, kteří byli
použiti v projektu záchrany plemene. V roce 1974-1985 působil v chovu
starokladrubského vraníka frízský hřebec Romke (1966). Romke posloužil k
jednorázovému přilití krve, za účelem jednak rozšířit krevní základnu, dále zvětšit
tělesný rámec koní a využít výrazné dědivosti vraného zbarvení bez odznaků.
Od 70. let stavy strarokladrubských koní postupně rostou a v polovině
90. let tvoří chovnou populaci 228 klisen, 126 vranek a 102 bělek a 30
plemeníků.
V roce 1995 bylo plemeno uznáno jako státní kulturní památka.
Národní hřebčín v Kladrubech s částí stáda běloušů získal statut
národní kulturní památky a je dvorním dodavatelem ceremoniálních
spřežení Dánské koruny.
Slezský norik
Jako užitkový kůň menšího typu pro polní a lesní práce byl
vyšlechtěn z původního norika v oblasti severní Moravy a
Slezska. Jde o koně dobře ovladatelného, pracovitého,
dobrého charakteru, dobře pohyblivého. Je odolnější a
vytrvalejší než belgik. Je to mohutný kůň se silnou kostrou,
obdélníkového rámce, méně ušlechtilý, s hrubší hlavou a
širokými prsy, kostnaté končetiny mají výrazné klouby.
Barvou převládá ryzák.
Českomoravský belgický kůň
Až do druhé poloviny 19. století byl na území ČR chován převážně
teplokrevný kůň. Pak vznikla potřeba hospodářsky využitelnějších
typů koní a v krátkém čase se rozšířil chov chladnokrevných
belgických koní, jejichž dovoz končí r. 1924.
Přes určité rozdíly v typech chovaných v Čechách a na Moravě vznikl
postupně jednotný typ českomoravského belgika, který se liší od
ostatních zahraničních belgických plemen chladnokrevných koní. Je
typově lehčí, bez přehnané robustnosti, velmi pohyblivý a relativně
ušlechtilý, výkonnostně velmi spolehlivý i v maximálním nároku na
tažnou sílu. Převažující barvou je ryzák s bohatou světlou hřívou a
ohonem s typickými rousy.
Do genetického zdroje jsou zařazováni jedinci po důkladné analýze
jejich původu.
Huculský kůň
Historie plemene
Huculský kůň je přímým potomkem divokého koně evropského – tarpana, který byl
ještě na počátku 20.století rozšířen i ve střední Evropě,
a to v celém oblouku Karpat, na západě až k Beskydám. Postupná změna biotopu jej
přinutila k přesunu do východní a severní části kontinentu. Hucul (v rumunštině
zbojník) bylo jméno pro karpatské pastevce rumunsko-rusínského původu. Původ
koní je však mnohem starší a spadá až do období dávno před slovanským osídlením
Evropy. Vyskytoval se již u horských kmenů starých Dáků, i v oblastech, které nebyly
zasaženy asijskými nájezdy. Proto zůstala původní krev huculů téměř nedotčena
křížením. Hucul byl chován polodivoce a velice tvrdě hlavně na karpatských
poloninách. V roce 1856 byl založen první huculský hřebčín v Luczině (dnešní
Rumunsko), pro účely rakousko-uherské armády. Po 1. světové válce bylo stádo
chovných huculských koní z Lucziny rozděleno v rámci reparací mezi
Československo, Polsko a Rumunsko. Naše republika získala v roce 1922 celkem 33
chovných koní, které umístila v hřebčíně v Turja Remetech na Podkarpatské Rusi
(zánik před 2. světovou válkou). Po druhé světové válce, pod vlivem motorizace,
nebyl o chov koní velký zájem. V roce 1950 učinilo ředitelství Státních lesů v
Košicích pokus o obnovu chovu huculských koní na Muráňské planině, ale toto úsilí
ztroskotalo. V roce 1972 TIS- svaz pro ochranu přírody a krajiny založil Hucul Club
se sídlem v Praze, na záchranu huculských koní z Muráně. K jejich záchranné akci se
připojilo Polsko, Rumunsko, Ukrajina, Maďarsko, Rakousko, Slovensko.
Plemenné znaky
Plemeno se vyznačuje souměrností, přestože má delší
nízkoobdélníkový tělesný rámec, na kratších suchých kostnatých
nohách, s tvrdou kopytní rohovinou. Hlavu má výrazně těžší, středně
dlouhou, v čele širokou, charakterem připomíná tarpaní typ. Krk je
silný, svalnatý, často s tukovým valem a s bohatou hřívou. Hřbet je
silný, pevný, bedra dobře vázaná. Pánev je široká, kratší a mírně
skloněná. Postoj hrudních končetin je pravidelný, postoj pánevních
končetin je často šavlovitý. Chody jsou krátké, vytrvalé a spolehlivé.
Zbarvením jsou převážně hnědáci, plaváci a ryzáci bez odznaků.
Ostatní barvy se vyskytují sporadicky.
Vyniká především vytrvalostí, dlouhověkostí a velmi dobrou plodností.
Svou skromností a pevným zdravím, nenáročností na ošetřování a
zacházení je výborně přizpůsoben horským a vysokohorským
podmínkám.
Užitkovost
Tělesnou stavbou je hucul výborně přizpůsoben pro práci a
všestranné využití v horských oblastech. Využíval se jako vynikající
soumar. Dnes už jen jako jezdecký kůň, pro rekreační ježdění a
turistiku na koních, i jako kůň do lehkého tahu. Populace
huculského koně se prověřuje dvěma stupni (A, B) výkonnostních
zkoušek.
Česká slepice zlatě kropenatá
Původ české slepice se odvozuje od české slepice selské. V roce 1913
se zasadil Karel Škoda o vytvoření populace české slepice chované v
té době již jen ojediněle na Českomoravské vysočině a na
Humpolecku. Na Klatovsku a Dobříšsku založil chovné hejno
Čestmír Sedlák. Později byly obě populace sloučeny a chovány již
jen jako populace jediná. V roce 1925 byla nazvána Česká slepice
zlatě kropenatá. V roce 1992 byla zařazena do genetických
živočišných rezerv.
Česká slepice patří mezi lehká plemena s živým temperamentem. Má
jemnou konstituci. Hlava lehká, menší, kratší a méně klenutá,
jednoduchý listový hřeben. Obličej je mírně porostlý jemnými
peříčky, s živě oranžovýma, červenýma až hnědočervenýma očima,
ušnice jsou malé, podlouhlé a červené. Zobák kratší. Laloky jsou
středně dlouhé, zakulacené. Středně dlouhý poměrně hluboký dobře
osvalený trup válcovitého tvaru, mírně zvednutý.
Středně dlouhá poměrně široká záda se mírně sklánějí k ocasu. Prsa
jsou široká, dobře klenutá, břicho plné, výrazné. Křídla jsou silná,
středně dlouhá. Ocas je delší, výše nesený, vějířově rozevřený, s
dlouhými a širokými srpy.
Běháky kratší, jemnější, břidlicové s rohovými drápky.
Plemeno se vyskytuje ve zbarvení zlatě kropenatém, stříbřitém,
koroptvím, bílém, stříbřitém. Slepice dosahují živé hmotnosti 2-2,5
kg, kohout 2,3-2,8 kg.
Plemeno je dobře přizpůsobeno venkovním podmínkám. Je odolné, s
dobrými mateřskými vlastnostmi, zachovává si značnou míru
ostražitosti.
Patří mezi plemena lehkého nosného typu. Snáška je pro nosné
plemeno poměrně nízká a činí cca 150 ks vajec za rok, nízká je i
hmotnost vajec, pohybuje se v průměru okolo 55-57 g.
Česká husa
Česká husa patří mezi plemena masného typu. Má výborné jatečné
vlastnosti. Maso je vynikající kvality, oproti ostatním plemenům
nejsou tak sádelné. Živá hmotnost houserů 5-6 kg, hus 4-5 kg.
Snáška dosahuje ve dvou snáškových cyklech 15-40 vajec o
průměrné hmotnosti 130 g. Vysedí dvoje mláďata za rok. Plodnost si
zachovává po poměrně dlouhou dobu, 10 a více let. Počet housat od 1
husy činí cca 8-10.
Peří má vysokou kvalitu a výtěžnost s velkým podílem prachového
peří.
Chocholatá varianta
Králíci
český strakáč
český luštič
český albín
český červený
český černopesíkatý
moravský modrý
moravský bílý hnědooký