Trhlina věčnosti

Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Prolog
Víte, jaké to je přijít během několika minut o všechny osoby, na kterých vám kdy záleželo?
Co znamená přijít o všechno? Jen málo lidí zná tu bolest. A nejen lidí, i někteří z nás, jak jim
právě vy lidé říkáte zrůdy, znají ten bezmezný pocit naprosté ztráty. Právě my…
Zná někdo z vás přesný význam slova krutý? Já si až donedávna myslel, že ten výraz
dobře znám, ale mýlil jsem se. Nyní už vím, že mě život může stále něčím krutým
překvapovat. Už chápu, že je mnohem horší sledovat, jak trpí vaši blízcí a neumět jim
pomoci, než žít s vlastní bolestí a touhou po pomstě, která stejně nic nevyřeší. Jen vás na
chvíli utěší, ale prázdné místo ve vašem srdci nevyplní, stejně jako nespraví rány na duši, ani
nevyhojí jizvy na těle.
Občas přemýšlím, jestli ten život v úkrytu a ve strachu, jenž jsem vedl, nebyl lepší než
život na útěku a ve strachu, ke kterému mě dovedla má víra v to, že každý může změnit svůj
osud.
Někteří tvrdí, že osud neexistuje, že každý sám může za to, co se mu přihodí. Jiní
zastávají názor, že osud je nezvratný a každé naše rozhodnutí bylo předem dáno. Já nepatřím
ani k jedněm ani k druhým. Věřím v osud, ale také věřím v to, že každý může svůj osud
změnit. Jistě, jsou dány věci, kterými si musíme projít, ale každé naše rozhodnutí mění další
chod našeho života a tudíž i osudu. K čemu by jinak naše životy byly? Kde by se brali
obyčejní lidé, ze kterých se stávali hrdinové? Nevěřil jsem, že mi vše je předurčeno… Tohle
byla víra, která mě držela na nohou i v těch nejbeznadějnějších chvílích. Prostě jsem věřil, že
to takhle nemůže skončit. Věřil jsem, že to můžu změnit, protože jsem to chtěl změnit.
Změnil jsem osud! Nejen svůj. Změnil jsem osud několika věků. Ale ne sám, pomohli mi
k tomu lidé, které jsem mohl nazývat přáteli. Byli to právě oni, kdo změnil tok historie a
právě na ně všichni stále zapomínají…
Chtěl jsem jen říci, že nezáleží na obtížnosti úkolu, který před námi leží. Záleží na tom,
jestli věříme v to, co děláme. Musíme mít víru a sny, bez nich bychom nebyli nic! A také
potřebujeme přátele, protože nic nezvládneme sami. A s nimi můžeme změnit třeba celý svět!
Teď vám vypovím příběh, na který čekáte. Pak třeba pochopíte, co jsem vám chtěl říct…
1
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola první – Život
Risch se probíral starými spisy, které se vršily na dubovém stole a jež mu ještě zbývalo
přečíst, aby mohl dokončit svou práci. Pracoval na posledních detailech kronikářských
zápisků o Temné válce.
„Rischfielde!“
„Mistře!“ Risch si stoupl tak prudce, až převrhl židli, a hluboce se uklonil Mistrovi svého
řádu.
„Jsi již hotov?“
„Odpusťte, ale ještě ne. Chtěl bych svou práci obohatit ještě o několik obrázků, aby…“
Mistr ho gestem ruky zadržel v dalším přívalu slov a výmluv.
„Jak je vidět, úspěšně pokračuješ. Ale měl by sis pospíšit.“
„Ano, Mistře.“
„Pak je vše v pořádku. Pro dnešek si jdi lehnout.“
„Jistě, Mistře.“
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc i vám, Mistře,“ odpověděl Risch zdvořile a počkal, až Mistr odejde. Teprve
pak zvedl židli a začal rovnat svitky a knihy zpět do polic. Poté sfoukl svíce a s jednou v ruce
se odebral do svého pokoje.
Pokoj neměl vybaven příliš bohatě. V rohu měl lůžko vystlané hebkými kožešinami,
které zahřály i ve studených kamenných zdech rozlehlého Skalního hradu. Vedle postele stál
malý stolek se svícnem a nahrubo opracovaný šatník. Místnosti vévodil dubový stůl se dvěmi
židlemi, na němž voněla večeře. Vedle talíře leželo několik knih, kterých se tu všude kolem
povalovaly hromady. Pod oknem stál stolek a na něm miska s vodou.
Risch nejdříve něco pojedl, poté se umyl ve studené vodě a rozestlal přikrývky. Chvíli
přemýšlel, zda se nemá vrátit do knihovny a přečíst si posledních pár svitků. Nakonec sfoukl
svíci a zachumlal se do teplých kožešin. Tato noc však pro Rische nebyla příliš klidnou, stejně
jako mnoho posledních nocí. Měl stále dokola tutéž noční můru.
Viděl ženu při porodu. Byla velice pohledná, ale pohledem třpytivě modrých očí mu
naháněla strach. Něco křičela, ale Risch ji neslyšel. Jen viděl, jak si od ní neznámý muž bere
právě narozené dítě.
2
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
V další noční můře viděl bitevní pole poseté mrtvými vojáky. Přes toto pole zkázy a
utrpení kráčel se zdviženou hlavou muž z předchozího snu. A jakoby to nestačilo, jeho vědomí
mu přichystalo nemilou vzpomínku.
Stál na kraji lesa a díval se, jak jeho vesnici plení vojsko s emblémem Temného vládce.
Musel sledovat, jak zapalují domy a stodoly, kradou, co se dá, a zabíjejí všechny bez rozdílu –
muže, ženy, starce i malé děti. Vběhl do vesnice a volal matku a otce. Všude panoval zmatek.
Lidé utíkali, ale než udělali pár kroků, padli mrtví k zemi – vojáků bylo příliš mnoho. Risch se
rozbrečel a utíkal ke svému domu, který už pohltily plameny, volajíce stále matku a otce.
Náhle ucítil prudkou bolest na temeni a sesunul se k zemi. Následovala tma.
Ucítil něčí ruce, jak s ním třesou, a někdo volá: „Vzbuď se!“
Pomalu otevřel oči a spatřil nad sebou ustaranou tvář svého Mistra.
„Jsi v pořádku Rischfielde?“ Risch si sáhl na temeno a nahmatal malou jizvu.
„Ano, Mistře.“
„Zase noční můra?“
„Ano, Mistře. Nic to není, opravdu.“
„Poslední dobou tě pronásledují nějak často. To se mi nelíbí.“
„Mně také ne,“ zamumlal Risch rozespale.
„Udělej si bylinkový čaj a přestaň se na chvíli zabývat Temnou válkou. Připomíná ti to
rodiče, a to není moc dobré.“
„Ale Mistře, zkoušky jsou už za pár dní!“
„Zanech na chvíli své práce, však ji stihneš dokončit.“
„Už mi opravdu moc nezbývá…“
„Jak myslíš,“ povzdechl si Mistr. Věděl, že Risch je velice paličatý, když chce.
„Nebojte, budu jinak dbát vašich rad,“ pokusil se ho Risch uklidnit. Mistr se nepatrně
pousmál a v tichosti opustil Rischův pokoj.
Risch se snažil ještě usnout, ale nemohl. Vstal, oblékl se a vyšel ven. Bylo chvíli po svítání a
tráva byla mokrá od rosy. Všude se valily drobné chomáčky mlhy. Chvíli se procházel po lese
a pozoroval Skalní hrad. Šlo o zvláštní místo – ohromná skála plná chodeb, sálů, místností a
místnůstek, ale udělali jste pár kroků ven po schodech a ocitli jste se a mýtině upravené jako
zahrada, i když všude kolem byl hustý neprostupný les. Rischovi přišlo, že je zde na některé
věci použito příliš mnoho magie, a vypadají až příliš nepřirozeně.
Dnes se nad tím nepozastavoval, spíše čas využíval k přemýšlení o svém snu. O vypálení
vesnice se mu zdálo již mnohokrát, obzvlášť za poslední měsíc. Není divu, že to Mistra
3
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
znepokojovalo. Rische však znepokojovalo i něco jiného. Kdo byla ta žena ze snu? Co se s ní
stalo? Na druhou otázku si dokázal odpovědět sám. Nevěděl co, ale něco mu říkalo, že je už
dávno mrtvá. Ale proč se mu o ní zdálo? A kdy se to všechno stalo? Mělo to být nějaké
znamení? Nedávalo to smysl!
Rozhodl se, že si pročistí hlavu v jezeře.
Skočil do studené vody, která ho objala jako chladivý závoj. Plaval v jezeře tak dlouho,
až mu začaly zuby drkotat zimou. Vylezl ven a čekal, až trochu oschne, při tom si třel
prokřehlé údy. Podíval se na svůj odraz na vodní hladině a povzdechl si.
Byl vcelku pohledným mladým mužem, i když on sám si to nemyslel. Nepatřil mezi
žádné trpaslíky, ale nebyl ani příliš vysoký. Postavu měl štíhlou a ani obličej nebyl
k zahození. Na muže měl pěkná ústa, skořicové oči, přiměřený nos, neodstávající uši a středně
dlouhé oříškově hnědé vlasy, v nichž se na pravé straně vyjímal rudý pramen. Ten
prozrazoval, že Risch se zatím pouhým učedníkem a ne Mistrem Jižního Řádu.
Risch se díval na odraz vzpurného mladíka, který nedávno oslavil své čtyřiadvacáté
narozeniny a který se rozhodně nehodlal smířit s tím, že se celý život bude skrývat a žít ve
strachu o svůj život. Vždyť byl obyčejný člověk! No, tím si nemohl být tak jistý. Ty prokleté
uši! Všichni si mysleli, že patří ke zrůdám, a to jen proto, že měl o něco špičatější uši, než se
slušelo. Ani zdaleka nevypadaly jako elfské! To, že si to myslel on sám, ho ale nijak
neuchránilo před názory okolí. A proto skončil tady – ve Skalním hradu.
Abyste chápali, podle Temného vládce Erca si žádná bytost kromě lidí nezasloužila žít na
tomto světě. Nejprve nechal na pokoji čisté rasy a vraždil jen míšence, jako jsou půlelfové.
Ale postupem času začal vybíjet i je. Několik ras a národů zcela vyhladil. Nyní už to zašlo tak
daleko, že terorizuje i vlastní národ, jen aby měl to potěšení někoho trýznit. Kdykoli nějaký
voják, kterých se po Vërmësu potuloval nespočet, potkal někoho, kdo nebyl lidské krve, zabil
ho. A bylo mu jedno, že právě zabil otce od rodiny. On stoupne v očích svého vládce a
dostane pár stříbrňáků navíc, protože zabil další nestvůru. Za takové byl považován i někdo,
kdo měl jen o něco špičatější uši, než bylo běžné. A mezi takové lidi patřil i Risch.
„Ksakru, já se nechci skrývat!“ zaklel a udeřil dlaní o hladinu. Ta se zavlnila a jeho odraz
se rozmazal. Oblékl se a vrátil se zpět do svého pokoje. Roztáhl těžké závěsy a usadil se ke
stolu ke své rozepsané práci. Ale jakoby ztratil schopnost číst i psát. Vůbec se nedokázal
soustředit, a tak toho raději nechal.
Celé dopoledne se toulal po okolí a sbíral různé léčivé bylinky na čaje a lektvary.
V poledne si zašel na oběd, kde se sešli všichni obyvatelé hradu. Byly to osoby z různých
důvodů vyvržené z běžné společnosti. Žilo tu asi pět tuctů mužů a několik žen. Několik
4
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
z obyvatel bylo, stejně jako Risch učedníky, ale nikdo nebyl jeho věku. Risch si tu připadal
často osamělý.
Po chutném jídle šel opět do pokoje, kde si lehnul s úmyslem trochu si odpočinout.
Nakonec ale usnul tak tvrdě, že ho nevzbudilo ani Mistrovo klepání na dveře.
Probral se až k večeru. Okamžitě se zhrozil, protože dnes vůbec nepokročil se svou prací.
Rychle odspěchal do knihovny, kde strávil spoustu času pročítáním svitků a děláním
poznámek. Poté se vrátil do pokoje, kde své poznámky v podobě dlouhých a upravených vět
zapsal do připravené knihy. Když byl s přepisováním hotov, obohatil ještě některé stránky
drobnými obrázky. Svou práci dokončil až pozdě po půlnoci. Přesto se rozhodl donést ji do
knihovny a dát ji na Mistrův stůl. Mistr bude mít jistě radost, až zjistí, že jsem svou práci
dokončil jako první, říkal si cestou po ztemnělých chodbách hradu. Jak se blížil ke knihovně,
všiml si, že se tam svítí.
„Proboha! Snad jsem nezapomněl sfouknout nějakou svíčku!“ rozběhl se ke dveřím, ale
jeho strach byl zbytečný. Uviděl pouze svého Mistra, jak píše něco do knihy; vypadal u toho
ustaraně.
Když dopsal posledních pár řádků, zabalil knihu do červené látky a uložil ji do skříňky
z mahagonového dřeva s kovanými ozdobami. Rische to trochu vyvedlo z míry. Pak skříňku
zamkl a donesl ji k prosklené knihovně, do které měli přístup pouze Mistři a Starší. Byly v ní
staré a velice cenné rukopisy. Tam Mistr knihu uložil do malého výklenku za zbylými
knihami. I tuto knihovnu zamkl a klíče vhodil do jednoho z ozdobných pohárů na polici.
Risch rychle zaběhl za roh, protože věděl, že byl právě svědkem něčeho tajného, a počkal
tam, dokud neuslyšel, jak Mistr zavírá dveře. Teprve pak mu vyšel vstříc.
„Ach, Mistře,“ řekl s pokorou a uklonil se.
„Co tu děláš, Rischfielde?“ zeptal se Mistr rozladěně.
„Odpusťte, Mistře. Nemohl jsem spát, a tak jsem dokončil svou práci na učednické
zkoušky. Chtěl jsem vám ji nechat na stole v knihovně. Myslel jsem, že to pro vás bude
překvapení, ale jak se zdá, můj plán se nezdařil.“ Risch se to celé snažil zamluvit, protože mu
nynější situace byla značně nepříjemná.
„Dobrá, dobrá Rischfielde. Nesmíš mě tak rychle zahrnovat tolika věcmi, obzvlášť ne
takhle pozdě večer,“ usmál se Mistr vlídně.
„Odpusťte, Mistře.“
„V pořádku. Nech mi tu tvou knihu na stole, zítra si ji přečtu. Neboj, budu se tvářit, jako
bych neměl ani zdání, že tam bude. Souhlasíš?“ Mistr na něj spiklenecky mrknul a odešel.
5
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch byl rád, že ho Mistr nepřistihl, když ho před chvílí pozoroval. Když se ale blížil
k Mistrovu stolu a tím i k prosklené knihovně, začala ho přemáhat zvědavost. Co asi v té
knize může být, že ji Mistr tak pečlivě schovává? Nakonec však zvědavost přemohl. Položil
svou práci – knihu o Temné válce – opatrně na stůl a odešel.
Cestou do pokoje, a pak i v něm, se zamýšlel nad událostmi posledního měsíce. Zdálo se
mu stále o rodičích a o tom krutém muži. Všichni se o něj až přehnaně starali a navíc byli
všichni samé tajemství. Nejvíce tajemství měl Mistr. Risch šel spát až pozdě k ránu s pocitem,
že se všechno jistě brzy vysvětlí.
Jenže nikdo mu vysvětlení nepodal. A tak míjel den za dnem, stále ve stejně šedi jako
dny předešlé. Nakonec listí na stromech pomalu zezlátlo a zčervenalo. Po pár týdnech zůstaly
stromy holé a zemi každé ráno pokrývala jinovatka. Blížila se zima a s ní i učednické
zkoušky. Risch měl napilno. Nejenže se musel učit, ale navíc začal pracovat na další knize –
„Historie Jižního řádu“, kterou chtěl dokončit ještě před Radou Starších.


Rada Starších se konala každý půlrok a scházeli se na ní všichni Mistři a starší hodnostáři
Jižního řádu. Vždy debatovali o svých záležitostech, ale poté přišla řeč na studium tohoto
umění. Byly předloženy veškeré práce učedníků a výsledky jejich zkoušek. Na závěr dne pak
vyhlásili jméno nejlepšího učedníka. Šlo o jediné rozptýlení, které tu učedníci měli.
Risch si moc dobře pamatoval na letní Radu. Nebyl sice vyhlášen nejlepším učedníkem,
ale jeho práce sklidila spoustu ocenění. Jako odměnu dostal hodnost knihovníka, což byla
v řádu opravdu pocta. Získal tím přístup i k velice cenným knihám. I když mu s touto
hodností přibyly i nějaké povinnosti, Risch nikdy nezapomněl na hrdý výraz v Mistrově tváři,
když předčítal jeho slova.
„Temná válka. Období, kdy jednu krutovládu vystřídala další, ještě temnější a hrozivější.
Zahalil nás oblak smrti a strachu. V těchto dobách, kdy si nikdo nemůže být jist svým životem,
bychom měli držet pospolu, spojit síly a bojovat proti útlaku temného tyrana a jeho zkaženého
syna!
Vše začalo nástupem elfského krále na trůn naší země a tím celého známého světa. Lidé
byli pohoršeni. Nedokázali přenést přes srdce, že by vládce nebyl z lidského rodu. Nechápali,
proč ostatní bytosti nezůstanou ve svých zemích a nenechají vládu nad světem lidem. Každý
6
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
národ měl svou zemi a krále, ale o trůn Vërmësu, který byl postaven v královském městě –
Histel –, se ještě nikdy neucházel nikdo z jiné rasy než lidské. Přesto teď byl někdo takový
zvolen. Tato pro lidi nepřirozená změna mohla vést jen k jedinému. Král byl násilím svržen
chvíli po nastolení své vlády a na jeho místo nastoupil člověk. Svět si místo vlídného, na dlani
ležícího elfského srdce ve své pýše a předsudku vybral srdce lidské – chladné a bez soucitu.
Tento král chtěl dobývat. Ovládat nové světy. Byl to válečník, ne diplomatický panovník.
Přestože byl vládcem celého Vërmësu, chtěl víc. Zotročoval jednu rasu za druhou, nevyjímaje
té lidské. Každou vzpouru krvavě potrestal, ale jednou se někdo přišel mstít… Král byl
jednoho dne nalezen mrtev a nad jeho mrtvolou seděl na trůně cizí muž. Jmenoval se Erco a
provolal se králem Vërmësu. Zabil každého, kdo se mu pokusil vzepřít.
Snahy napravit křivdy na lidu Vërmësu vedly nakonec k Ercovu soukromého boji proti
nelidským rasám a jejich postupnému vybíjení. Nespočet vražd a bitev vedl až k úplnému
vyhlazení několika ras. Erco – Temný vládce –, utržil mnoho ran, některé i smrtelné, ale vždy
přežil. Všechny zrůdy, jak nazval nelidské bytosti, protože nám dává za vinu to, co se kdysi
stalo, se radši schovávají a bojí se každého nadcházejícího dne. Všem začne běhat mráz po
zádech jen při vyslovení těch dvou jmen: Temný vládce Erco a jeho syn Tanis. Oba zabíjejí
pro potěšení, bez špetky cti a soucitu. Toto bezohledné a kruté zabíjení se nazývá Temná
válka. Je to soukromý boj mezi dvěma muži a zrůdami. Tohle je nelítostný a krutý svět, ale já,
a se mnou i mnoho dalších, jsme se do něj bohužel narodili!“
Rische z jeho snění o Mistrově chvále probrala prudká rána do okna. Byla to větev unášená
vichřicí, zuřící právě venku. Risch si uvědomil, že je pozdě, nechal knihu knihou a šel spát.
Bůhví, jestli v tomhle nečase dokáže vůbec usnout a alespoň se trochu vyspat.
Nevyspal se. Opět ho v noci pronásledovaly hrozné sny. Probudil se celý zpocený a
vyděšený. Tentokrát u něj neseděl Mistr, takže asi nekřičel ze spaní jako minule. V poslední
době se mu zdály samé sny o rodičích a o ženě se třpytivýma očima a bledou pletí. Svému
Mistrovi to raději neříkal, už tak na jeho tváři za posledních několik týdnů přibylo dost
vrásek. Protože už nemohl spát, rozhodl se, že si zajde něco zopakovat do knihovny.


Byla polovina prosince, ale sníh se přesto ještě neukázal. Do učednických zkoušek zbývaly
dva týdny a všichni se pilně připravovali. Kdyby v této zkoušce Risch uspěl, přestal by být
7
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
učedníkem, stal by se Vyučeným řádu a mohl by Skalní hrad opustit. A i když to všem znělo
jako bláznovství, velice si přál z tohoto místa odejít. Chtěl se alespoň pokusit změnit svůj
osud vystrašeného králíčka.
Risch strávil celý den jako ty předešlé – v knihách nebo venku v lese u jezera. Po
několika dnech konečně napadl sníh. Sněžilo celý den a večer už byla venku pěkná vrstva
čerstvého prašanu. Risch pozoroval sněhové vločky snášející se z nebe na zem.
„Všechno teď vypadá tak čistě a nevinně, když napadl sníh,“ řekl si sám pro sebe.
Zároveň si ale uvědomil, že tahle čistota a nevinnost zmizí okamžitě, jakmile bude prolita
nevinná krev, což může být velice brzo. Vojáci už naštěstí neměli v poslední době moc obětí,
ale často se obraceli proti svým. Otázkou zůstává, proč už není jejich obětí tolik? Buď se
většina zrůd dobře ukryla, nebo, což byla horší varianta, už jich byla většina pobita.
Risch skromně povečeřel a vydal se do knihovny za účelem ještě se něčemu přiučit.
Překvapilo ho, že je knihovna úplně prázdná, obzvláště teď, když do zkoušek zbývají sotva
čtyři dny. Rozhodl se nad tím nepřemýšlet a využít čas ke studiu.
Těsně před půlnocí musel už učení nechat. Když se snažil vrátit vysoko na polici knihu o
léčivých rostlinách, celá knihovnička se povážlivě zakymácela a svrchu spadl na zem stříbrný
pohár. Jak se kutálel po zemi, vypadl z něj svazek klíčů. Najednou se Risch rozpomněl.
Knihovna, výklenek a kniha v kované skříňce! Jak vůbec mohl na něco takového
zapomenout?!
Okamžitě se ujistil, že je v knihovně opravdu sám, a poté zamkl dveře. Tentokrát ho
zvědavost přemohla a on s klíči v rukou došel k prosklené knihovně u Mistrova stolu. Chvíli
mu trvalo, než našel správný klíč, ale podařilo se a on posléze začal vyndávat knihy, za nimiž
byl tajný úkryt.
Když před ním ležela krásná skříňka z mahagonového dřeva zdobená drobnými tepanými
ozdobami ve tvaru hadů a draků, roztřásly se mu ruce. Ani sám nevěděl proč, vždyť ve
skříňce nemusí být nic důležitého. I když tomu sám nevěřil.
Risch našel správný klíč a konečně skříňku otevřel. Nemohl se dočkat, až rozbalí
červenou látku a zjistí Mistrovo tajemství. Možná, kdyby tak netoužil vše změnit, kdyby
nedychtil po poznání a kdyby nechtěl rozluštit všechny hádanky, které mu svět připraví…,
možná by nenalezl knihu vázanou v kůži s nápisem „Rischfield“ a neutvrdil by se ve svém
rozhodnutí, které se mu může stát osudným.
Risch knihu otevřel a prolistoval několik prvních prázdných stránek. Pak kniha začala
nabírat zajímavý směr. Risch zjistil, že svazek opravdu dělá čest svému jménu, protože je plná
8
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
informací o něm a o jeho životě. Na spoustě stránek našel připsané rozličné poznámky, které
mu nedávaly smysl, ale Mistrovi zřejmě ano.
… Dnes jsme ve vesnici nedaleko Slunečního města nalezli chlapce, který přežil další z mnoha
nájezdů Temného vládce a jeho vojáků. Vzali jsme ho do Skalního hradu, kde jsme vyléčili
jeho zranění, na něž málem zemřel. Nevíme, jestli těžké zranění na hlavě nebude mít neblahé
důsledky na jeho paměť nebo komunikaci, ale snažíme se ze všech sil. Možná by nám mohl
říct něco důležitého – je jediný z Tornu, kdo přežil.
… Dnešní den si naši léčitelé budou pamatovat jako velice významný. Dnes se po dvou
týdnech probral onen chlapec, kterého jsme přivedli z ruin Tornu. Je to o to lepší zpráva, že
když jsme ho přivedli, byl našimi léčiteli prohlášen předem za mrtvého.
… Chlapec si nic nepamatuje a jeho řeč je velice nesrozumitelná.
… Chlapec už plynule a srozumitelně mluví. Všichni jsme tomu pokroku rádi, ale zároveň
nás rmoutí, že si stále nemůže vzpomenout ani na své jméno.
… Dnes jsou to čtyři měsíce a ten chlapec si stále na nic nevzpomněl. Dali jsme mu
jméno Rischfield a začali jsme ho seznamovat se světem. Léčitelé odhadli jeho věk na sedm
let, a tak ho starší začali učit číst, psát, počítat a odhalovat mu základy historie.
… Rischfield se ukázal jako zdatný žák. Za rok, který strávil v naší výchově, se naučil
všechny základní předměty a mnohem víc. Začal se učit i několik jazyků a druhů písem.
Dokonale zmapoval zdejší okolí. Nevíme si s ním rady, stále vyžaduje nové poznatky a
informace. Stále si nevzpomíná.
… Dnes si vzpomněl! V noci se mu zřejmě zdála nějaká noční můra, protože křičel ze
spaní. Přispěchal jsem k němu a po chvíli se mi ho podařilo probudit. Byl dokonale zmatený.
S brekem opakoval stále jednu věc: „Vypálili naši vesnici, vypálili. Všechny zabili!“ Ptal jsem
se ho, na co všechno si vzpomíná, ale zatím toho moc není. Stalo se to přesně rok poté, co
jsme ho přivedli do Skalního hradu.
… Risch několik dní s nikým nemluvil a nejedl. Když jsem za ním přišel, vysvětlil jsem mu
všechno, co chtěl vědět – jak to bylo s jeho vesnicí, proč se to stalo, kdo je za to zodpovědný,
proč jsou tu lidé, kteří nemají kam jít a jakému umění je zde vyučujeme. Na to vše řekl jen
jedno: „Já si na ně nepamatuji, Mistře! Nepamatuji si své jméno, rodinu ani přátele! Je to
jako bych celou tu dobu vůbec nežil. Pamatuji si jejich tváře, ale ne jejich zvyky, hlasy, nic…“
Bylo strašné, dívat se na jeho zoufalství a být bezmocný. Rischfield zaháněl svůj žal
studováním a brzy se z něj stal velice chytrý mladý muž.
9
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
… Stále si nejsme jisti, jaké národnosti Risch je. Mně samotnému připadá jako člověk, ale
ostatní si myslí, že tomu tak není. Pravda, má v sobě něco z elfské elegance, moudrosti a
rozvážnosti, ale je v něm více toho lidského. Těžko říct, jestli je míšenec.
… Když Risch konečně plně pochopil vše, co se děje s naším světem, prohlásil, že svůj
osud jednou změní. Smál jsem se jeho dětské naivitě, ale on se od té doby této vize drží.
… Dnes Risch oslavil své osmnácté narozeniny. Jako den jeho narozenin jsme určili den,
kdy se poprvé probral z bezvědomí po příchodu na Skalní hrad. Vždyť to také bylo, jako by se
znovu narodil. Přesto je to zvláštní, jako bysme mu nadiktovali nový život…
Risch nemohl uvěřit tomu, co se zde dočetl. Mistr si dal takovou práci a zapsal téměř každý
den jeho života! Četl dál a dál a všechno se zdálo stále méně pochopitelné. Najednou vůbec
nechápal, jak o něm Mistr uvažuje a s čím si ho dává do souvislostí. Nemohl přijít na to, jaký
má tato kniha účel a dožíralo ho to. Nacházel v ní stále více zkazek, na které si pomalu
vzpomínal. Našel záznamy svých studijních výsledků, neposlušností i nemocí, kterými prošel.
Bylo tam úplně všechno!
… Opět se mu zdálo o rodičích a vypálení jeho vesnice. Byli jsme se tam podívat, ale jediné,
co jsme našli je zbořeniště zarostlé trávou.
… Rischfield dnes přešel do našeho učení Jižního Řádu. Již ovládá několik jazyků a
druhů písma – v tomto ohledu je velice nadaný. Se svou částečnou ztrátou paměti se vyrovnal
velmi brzy, stejně jako se všemi problémy. Začal se hodně zajímat o Temnou válku, Temného
vládce Erca a jeho syna Tanise.
… Dnes se mu opět zdálo a Tornu, ale i o Temném vládci. Začínám si dělat starosti.
Takže ten muž ze snu byl Erco? podivil se Risch. Nejspíš za mlada. usmál se sarkasticky. Jak
četl, zjišťoval, že Mistr ví i věci, které mu nikdy neřekl. Když listoval knihou, znovu prožíval
sedmnáct let svého života. Některé vzpomínky byly úsměvné, jiné ne.
… Myslím, že Risch má jasnozřivé schopnosti. Vidí minulost lidí, které ani nezná a možná
bude časem vidět i něco do budoucnosti…
Tohle Risch poznával – byl to sen o ženě se třpytivýma očima.
10
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
… Risch opět píše knihu – Historie Řádu. Doufám, že ji brzy dopíše, protože jeho minulá
kniha o Temné válce byla vskutku fantastická. Ocenění za její vypracování je rozhodně
zasloužené. Blíží se zkoušky a já doufám, že s nimi Risch nebude mít žádné problémy a bude
po jejich vykonání i nadále studovat.
Nad tím se Risch pousmál. Mistrovi se jeho kniha opravdu líbila. Ale zároveň zesmutněl.
Musel svého Mistra zklamat. Nechtěl pokračovat ve studiu řádu. Ne, že by nechtěl být
Mistrem, ale musel jít za svým snem… za svým posláním!
… Já i Rada Starších jsme velice znepokojeni. Rischfieldovi se opět zdálo o Temném vládci.
Ono se mu o něm vlastně zdá poslední dobou velice často, ale neříká mi to. Vím, že mi nechce
přidělávat starosti, ale stejně to poznám z výrazu jeho tváře. Ještě více než jeho sny mě však
znepokojuje to, že se chystá po učednických zkouškách odejít.
To byl poslední zápis. Mimo Mistr připsal i několik samostatných hesel a poznámek.
… Rada sdílí mou teorii o tom, že by to mohl být on.
… Podle posledních informací to vypadá na dva potomky.
… Jasnozřivost; sny; vraždy…???
Pro Rische to bylo čím dál tím méně srozumitelné. Věděl, že něco je zaručeně o něm, ale co
ten zbytek?
Strávil v knihovně celou noc a ani si nevšiml, že už je dávno po svítání. Když si to
uvědomil, rychle knihu zabalil do látky a opatrně ji uložil do skříňky. Když vtom, jakoby
s Rischovým uvědoměním si toho, že dělá něco nesprávného, někdo vzal za kliku. Risch začal
panikařit. Rychle skříňku vrátil a začal ji zakrývat knihami. Poté, co na druhý pokus klika
nepovolila, ozvalo se zabouchání a vzápětí druhé. Risch pospíchal. Rychlostí blesku naskládal
zbytek knih před výklenek a zamkl knihovnu.
„Otevřete ty dveře!“ hlas zpoza dveří patřil Mistrovi. Risch vrátil klíče do poháru. Rychle
dal na stůl několik knih a svitků.
„No tak! Dochází mi trpělivost. Otevřete ty dveře! Okamžitě!“ Risch se tak lekl, že
omylem vylil kalamář s inkoustem. Tiše zaklel a rychle dal svitky a knihy z dosahu
rozlévající se inkoustové skvrny, při tom si v ní omylem namočil rukáv. Rozcuchal si vlasy,
nahodil ospalý výraz a šel otevřít.
Otevřel zrovna ve chvíli, kdy se ozvalo další zabušení.
11
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Rischfielde! Co tu proboha děláš?! Proč bylo zamčeno?“
„Odpusťte mi prosím, Mistře,“ řekl Risch s hranou rozespalostí. „Včera večer jsem tu
usnul při učení. Přišel jsem už pozdě a nikdo tu nebyl, tak jsem zamkl, aby mě nikdo nerušil.“
„Evidentně ses toho moc nenaučil,“ poznamenal Mistr sarkasticky při pohledu na knihy a
svitky na jedné straně stolu a na inkoust odkapávající z druhé strany a z Rischova rukávu.
Jeho pohled zabloudil i k několika netknutým svícím. Risch se bál, že Mistr jeho lži neuvěří.
Nakonec přece jen uvěřil a odešel pouze se slovy o úklidu a s káravým pohledem.
Risch po sobě rychle všechno uklidil a pořádně si oddechl, i když jeho svědomí čisté
nebylo. Vůbec nebylo čisté…


Zbylé tři dny do zkoušek se vůbec neučil a přemýšlel o všem, co si přečetl a prožil. Ať si
lámal hlavu sebevíc, nemohl v tom najít souvislosti. Vůbec nevycházel ze svého pokoje a nic
nejedl. Mistr za ním přišel s otázkou, jestli je vše v pořádku.
„Ano, Mistře. Proč by nemělo? Je to jen nervozita ze zkoušek.“
„Jistě, to chápu,“ odpověděl Mistr klidně, ale neodcházel v dobrém rozpoložení. Ví, že
jsem mu lhal, uvědomil si Risch a pozdě po půlnoci zašel do knihovny, podívat se, jestli do
Mistrovy knihy nepřibyl nějaký zápis. Přibyl.
… Poslední dobou mi Risch lže a já nevím proč. To ráno v knihovně, dny bez jídla a bez lidí,
jako když si tenkrát vzpomněl na to, co potkalo jeho rodinu. Já vím, o co jde, ale proč mi ani
po tolika letech nevěří natolik, aby se mi svěřil?
Rische zamrzelo, že svého Mistra zklamal, ale přece mu nemohl říct, že ho tajně pozoroval a
četl jeho knihu! To by bylo bláznovství!
Druhý den se mu nevstávalo ke zkouškám lehce. Měl sice všechno řádně připravené, ale
narůstaly v něm pochybnosti. Nechtělo se mu říkat Mistrovi o svém plánovaném odchodu, ale
vzhledem k tomu, že už to stejně věděl, to bylo docela jedno.
Zkoušky se skládaly z několika částí. Risch musel ukázat své teoretické znalosti z okruhů
bylinkářství, historie, starodávných jazyků a praktické dovednosti v léčitelství a kouzlech.
12
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Myslel, že dva dny do vyhlášení zkoušek snad nevydrží. Jeho náplní dne bylo dopisování
knihy „Historie Řádu“, ale přesto to bylo málo, aby přestal myslet na to, jak vyřešit svůj
problém s Mistrem. Nevěděl, jak mu to všechno vysvětlit. Mistr většinu toho už stejně věděl,
ale Risch to chtěl vysvětlit po svém. Nejspíš chtěl sám sebe ospravedlnit. Buď jak buď, čas
stejně ubíhal neskutečně pomalu, jako by si řekl, že si odpočine a na pár hodin se zastaví.
Ovšem i v tomto případě, jako v mnohém jiném, platí pravidlo: Kdo si počká, ten se dočká.
„Učednické zkoušky byly tento rok velice úspěšné a všichni učedníci je zvládli bez problému.
Byli bychom rádi, kdybyste nám do Rady Starších sdělili, co budete nadále dělat. Zda budete
studovat dál a stanete se Mistry, nebo pokud budete chtít, můžete odejít. To je ovšem velice
riskantní a byli bychom neradi, kdyby se tak někdo rozhodl. Jste nyní Vyučenými, další
rozhodnutí je jen a jen na vás.“
Rischovi se nesmírně ulevilo, ale zároveň se mu i přitížilo. Rada Starších byla už za dva
týdny a on musel nejdříve své rozhodnutí sdělit Mistrovi. Po pravdě… bál se dne, který k jeho
smůle přišel příliš brzy…
13
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola druhá – Dar vidění
Mistr zaklepal na Rischovy dveře právě v okamžiku, kdy přemýšlel, co se mu asi bude hodit
za věci po odchodu ze Skalního hradu.
„Dále!“ Dveře nepatrně vrzly a Mistr vešel dovnitř. Risch mu nabídl židli. „Stalo se něco,
Mistře?“
„Proč se ptáš?“
„Já jen, že jste mne již dlouho nepoctil svou návštěvou a nyní se tváříte tak zasmušile.“
„Vidím, Rischfielde, že začínáš tak trochu uvažovat jako já, takže ti nebudu lhát. Přišel
jsem se tě zeptat, jak ses rozhodl ohledně své další cesty životem. Stále chceš změnit svůj
osud?“
Risch se zachmuřil a po chvíli prohlásil to, co si již delší čas připravoval. „Mistře, velice
mne mrzí, že vás takhle zklamu. Já vím, že jste chtěl, abych tu i nadále zůstal studovat, ale já
mám svůj sen a chci za ním jít.“
„Chápu. Je to tvá konečná volba? Copak by ses nikdy nechtěl stát Mistrem Jižního řádu?“
„Víte, Mistře, že bych se chtěl, stejně jako vy, stát Mistrem. Ale taky víte, že bych asi
nezvládal moc dobře dál žít takhle v ústraní, schovaný ve strachu před okolním světem.“
„Ale víš, co to obnáší? Víš, že se už nikdy nebudeš moci stát Mistrem a nikdy se na toto
místo nebudeš moci vrátit? Počítáš také s tím, že kvůli své krvi možná nepřežiješ bez úkrytu
ani týden? A když jsme u úkrytu, schovávání a strachu…, myslíš, že to bude tam venku jiné?
Myslíš, že se nebudeš muset stále otáčet přes rameno, zda tě někdo nesleduje a že se nebudeš
bát ulehat ke spánku, protože co kdyby ses ráno náhodou neprobudil?! Co myslíš, Rischi, že
tím získáš?“ Z mistrova hlasu byla slyšet naléhavost a velké obavy.
„Nevím, Mistře. Třeba nepřežiji ani den, ale jestli umřu, tak jedině s pocitem, že jsem
nakonec nestál se založenýma rukama a nesledoval bezmocně, jak mi život utíká před očima.
Budu vědět, že jsem se alespoň pokusil změnit svůj osud! Třeba i někomu pomůžu a kdo ví,
třeba si najdu i přátele.“
„Anebo taky ne. Možná, že někomu pomůžeš, ale kdo pomůže tobě, až to budeš
potřebovat? Tvá víra v lepší osud? Přátele? Lepší osud tuto zemi pod vládou Temného vládce
obchází velkým obloukem. A přátelé při troše dobré vůle zemřou až po tobě, takže už nebudeš
muset žít s pocitem jejich ztráty. Otevři oči, Rischi! Venku je jen zkáza utrpení a smrt! Tuto
realitu nezměníš!“
14
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„A vy, Mistře, nepodkopete mé sny a přesvědčení! Já už jsem se rozhodl a žádná zemská
síla mě neodradí!“
„Rischi…“ Mistrův hlas zněl najednou tak tiše a rezignovaně. „Pochop, že já nechci
podkopávat tvé sny ani plány do budoucnosti nebo tvé přesvědčení. Mně na tobě záleží, jsi
pro mě jako syn. A tak jen nechci, aby se ti něco stalo.“
„Já to chápu, Mistře. Stál jsem před těžkým rozhodnutím, před svými největšími sny: stát
se Mistrem řádu a smířit se svým osudem, nebo odejít a pokusit se pomoci okolnímu světu.“
„To je ta nezkrotná touha po slávě,“ poznamenal Mistr ironicky.
„Takhle bych to neřekl. Spíše vyhrálo srdce nad rozumem a osud nad Mistrem.“
„A ty opravdu věříš, že něco změníš?“
„Věřím, Mistře, a nikdy nepřestanu.“
„V tom případě mi nezbude nic jiného než ti také plně důvěřovat a doufat, že to všechno
zvládneš. Po pravdě řečeno, každý potřebujeme nějaký sen, kterému budeme bezmezně věřit.
Protože bez snů a bez víry nejsme nic!“
„Takže mě chápete, Mistře?“
„Chápal jsem tě vždy, i když si to nemyslíš. Chápal, ale to neznamená, že jsem s tím
souhlasil,“ poznamenal Mistr s unaveným úsměvem. „Kdy chceš odejít?“
„Někdy na jaře, až zima ustoupí, a až dopíši svou knihu.“
„Dobrá tedy. Věřím, že tvé rozhodnutí bylo správné.“
„Já také. Mistře…, odpusťte mi někdy, prosím.“
„Odpustit? A co?“
„Že jsem vás zklamal.“
„Ale nezklamal, to nejde. Není co odpouštět. Dobrou noc, Rischfielde.“
„Dobrou noc, Mistře!“ Rischovi se ulevilo, že to má za sebou. Na druhou stranu se cítil
provinile. On Mistra nezklamal, ale způsobil mu bolest, a to bylo ještě horší. Bylo to to
poslední, co kdy Risch chtěl.

Risch prohlásil, že odejde na jaře, až ustoupí zima a dopíše svou knihu. Jaro se blížilo příliš
rychle, mnohem rychleji než si Risch přál. Mírná zima už zemi dávno pustila ze svého jindy
dlouhého a krutého sevření. Historie Řádu byla také dopsána a Risch měl za sebou Radu
15
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
starších a několik dalších sáhodlouhých rozhovorů s Mistrem, jenž konečně začal akceptovat
jeho rozhodnutí.
Risch si zrovna balil věci, se kterými počítal na své cestě, když na jeho dveře zaklepal
Mistr, stejně jako přede dvěma měsíci.
„Dále,“ řekl Risch a dál se věnoval balení.
„Rischfielde, máš chvilku čas? Chtěl bych ti něco ukázat.“ Risch Mistra na jeho žádost
následoval do hradního sklepení, kam měli ostatní kromě Mistrů a Starších zakázaný vstup. S
pochodní v ruce sestupoval za Mistrem úzkým kamenným schodištěm až do temné chodby,
která vyústila u podzemního jezírka, na jehož dně se třpytily podivné kameny.
„Mistře, to jsou…?“
„Ano.“
„A proč je…?“
„Protože by to stejně k ničemu nebylo.“
„Ale…“
„Tohle bohužel žádné ale nemá.“
„Asi ne,“ připustil nakonec Risch, ale nebyl si jist, jestli on i Mistr měli na mysli totéž.
Když prošli kolem jezírka se třpytivým dnem, ocitli se v systému podzemních chodeb.
Risch by se okamžitě ztratil za první zatáčkou, ale Mistr toto místo znal dokonale. Pak po pár
minutách, které Rischovi připadaly v té tmě jako věčnost, dorazili k jeskyni, z níž se do okolí
rozlévalo slabé namodralé světlo.
„Kde to jsme, Mistře?“
„Nacházíme se poměrně hluboko pod hradními prostorami. Teď jsme asi někde pod
hodovní síní.“
„Ale proč tu jsme? Co jste mi chtěl vlastně ukázat?“
„Chtěl jsem ti ukázat tohle,“ odpověděl Mistr na druhou otázku a ukázal směrem ke slabě
světélkující jeskyňce.
„To je totiž, Rischfielde, Jeskyně mágů.“

„Jeskyně mágů?!“ Risch nevěřil svým uším. „Počkat! V celé zemi jsou jen čtyři Jeskyně
mágů!“
16
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ano, jedna zničená, jedna pohřbená na dně jezera, další v horách a ta poslední se nachází
zde. Záleží ovšem jen na tobě, jestli přijmeš mou nabídku a vstoupíš.“
„Ale každý smí vstoupit jen jednou,“ podotkl ještě Risch, aby se ujistil.
„Ano, jen jednou za celý život a nezáleží na tom, jak je dlouhý. Vstoupíš?“
„Je to nabídka, která se naskytne jen jednou za život. Vidět svou budoucnost, to by si přál
každý. Ale slyšel jsem, že někdy se tam člověku zjeví takové výjevy…“
„Že se zblázní. Někdy není dobré znát svou budoucnost. Tedy spíše střípky budoucnosti,
jejichž význam pochopíme až postupem času.“
„Vy jste tam vstoupil, Mistře?“
„Ano, před dvaceti lety.“
„Co jste tam viděl?“ V Rischovi se opět začala probouzet nenasytná zvědavost.
„To ti nemohu prozradit. A stejně ani ty, pokud se rozhodneš vstoupit, nesmíš nikdy
nikomu říci, co jsi viděl.“
„Proč?“
„Je to tak dáno. Nikdo, kromě tebe, nemá právo znát tvou budoucnost.“
„Ale Mistře, víte přeci, že já nevěřím v pevně daný osud. Věřím v to, že jsou věci, které si
musíme prožít za každou cenu, ale také jsou věci, které můžeme ovlivnit svým rozhodnutím.“
„Já jsem neřekl, že to, co uvidíš, se musí stát. Může, ale nemusí. Může se ti vyjevit
událost, kterou musíš zažít, nebo se ti může ukázat obraz budoucnosti toho, jak by něco
skončilo, kdybys i nadále dělal to, co děláš – a to můžeš změnit.“
„Vím, Mistře, kam tím míříte. Doufáte, že uvidím svou smrt a že mě to přesvědčí zůstat.
Ale i kdyby se mi to zjevilo, stejně mě to nepřesvědčí.
„Ne, Rischfielde, pleteš se, pokud si tohle myslíš. Dávám ti jedinečnou možnost vidět
klíčové okamžiky tvého života, které je nutné změnit, abys dosáhl svého snu.“
Po této větě Risch poznal, že to s ním Mistr, jako vždy, myslí dobře. Mistr prostě nikdy
neuměl lhát, takže i nyní Risch poznal, že mu chce opravdu jen dopomoci ke splnění snu a
k naplnění vlastního přesvědčení. Za to mu byl Risch neskonale vděčný, ale nevěděl, jak to
dát najevo, a tak jen stručně odpověděl: „Vstoupím.“
„Ale nezapomeň, že je to svým způsobem zkouška…,“ upozornil ho Mistr. S těmito slovy
na rozloučenou vešel Risch do namodralé Jeskyně mágů.

17
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
To, co uviděl, se nedalo srovnat s žádným místem, které kdy navštívil. U jedné stěny jeskyně
viděl jezírko se zářivou, průzračnou vodou. Od jezírka vycházela ona namodralá záře a
odrážela se v úlomcích slídy, jimiž byly stěny jeskyně pokryty. Na podlaze se skvěl jemný
bílý písek a v něm se, naprosto se vyjímaje běžným známým přírodním zákonům, bez vánku
ladně jako tanečnice, pohupovaly nízké květiny s fialovo-růžovými zvonkovými květy. Na
protější straně naproti jezírku, olemovanému bílými oblázky, se v třpytivé stěně majestátně
rýsoval temný nápis v starodávných runách.
Pohlédni do jezera vědění a věz, že vše, co tam spatříš, se brzy stane skutečností. Jsi tu a
nyní již neexistuje cesta zpět. Tak přistup – bez obav, překládal Risch tiše.
A pamatuj! Nemůžeš nijak obelstít to, čemu nelze uniknout. Poslední slovo bylo viditelně
větší než zbytek slov v textu.
Když si Risch nápis dočetl, písmena začala slabě žhnout a po chvíli se ztratila v třpytivé
stěně. V tu chvíli jakoby všechny rostliny kolem začaly šeptat: „Neutečeš!“
Risch měl pocit, že se z toho během pár okamžiků zblázní. Nakonec to nevydržel a začal
utíkat k východu z Jeskyně mágů. Když viděl změť tmavých chodeb venku, zastavil se.
„Ne, já nebudu utíkat! Nejsem zbabělec!“ Otočil se a šel zpět k zářivému jezírku. Květiny
šeptaly temný vzkaz ze stěny stále naléhavěji.
Náhlá slabost mě nezastaví! říkal si Risch cestou k jezírku. Hlasitost šepotu se stále
zvyšovala a Risch měl ohromné nutkání zacpat si uši, ale neudělal to. S velkým přemáháním
vlastních smyslů došel k jezírku a poklekl před ním, dívaje se na průzračnou vodu a svůj
odraz v ní.
18
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Po chvíli se mu dlaně na hladkých oblázcích začaly potit, v uších mu hučelo. Šepot květin
ho doháněl k šílenství. Také ho značně znervózňoval fakt, že přestože voda byla naprosto
průzračná a blankytně modrá, neviděl na dno.
Potil se a měl dojem, že přichází o rozum. Stále klečel a hleděl na klidnou hladinu.
Když už na něj šly mdloby a obraz se mu začínal rozmazávat, začala hladina jemně
probublávat. To už ale Risch ani pořádně nevnímal, protože omdlel. Poslední, co viděl, byly
dvě bledé ruce, jak se vynořují z vody…

Šok, který utrpěl, ho velmi rychle probral opět k vědomí. Voda byla tak ledová, že mu až
vyrazila dech. Plaval k hladině. Vysvětloval si pád do vody jako následek mdlob.
Náhle ho něco ale opět stáhlo pod hladinu. Snažil se vysmeknout, ale ta bytost byla příliš
silná. Na okamžik ho napadlo, že se ho Mistr chtěl jen šikovně zbavit. Tady, na dně jezírka,
jeho tělo nikdy nikdo nenajde. Pak ale sám sebe rychle okřikl, co ho to jen napadlo.
Bytost, která ho celou dobu stahovala hlouběji pod hladinu, se náhle objevila před ním. Ve
vodě se zdála jakoby průsvitná a podivně perleťově se leskla. Podlouhlá tvář, v níž vynikaly
dvě duhové oči, nebyla nijak ošklivá. Vlasy, dalo by se tomu tak snad říkat, vypadaly jako
hadi a měly stejnou barvu jako zbytek evidentně dívčího těla – průsvitnou.
Bytost před ním, ať už byla čímkoli, se ve vodě vznášela, zatímco Risch pomalu stoupal
k hladině. Byl zcela okouzlen. Nemyslel na nic jiného, jen na okamžik tohoto nádherného
setkání. Zvláštní průsvitná dívka se na něj usmála a vztáhla k němu ruce. Risch je okamžitě a
bezmyšlenkovitě vzal do svých dlaní.
Zhrozil se toho, co tím způsobil. Její tělo začalo ponenáhlu černat, duhové oči se změnily
na dvě krvavě rudé skvrny a nádherný úsměv se znetvořil v podivný škleb, se dvěmi řadami
špičatých zubů. Na krásné ruce se objevily dlouhé drápy a jeden z nich se Rischovi bolestivě
zaryl do zápěstí. Voda okolo se začala zabarvovat jeho krví.
Chtěl křičet, ale jediné, čeho tím dosáhl, bylo, že se nalokal ledové vody a ztratil poslední
zásoby vzduchu. Vzduch! Teprve teď mu došlo, kde se nachází – je přece pod hladinou a
pomalu a jistě se topí. Začal se zuřivě zmítat a podařilo se mu té bestii vysmeknout. Ale
nedostal se o moc blíž k hladině, když se ho černý přízrak opět zmocnil. Se šíleným výrazem
ve tváři mu přitiskla své pařáty ke spánkům a zaryla mu přitom dlouhé drápy do kůže.
19
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Rischovi projela hlavou palčivá bolest. Už neměl sílu na žádný odpor. Podivná bytost mu
zvrátila hlavu dozadu a její oči se opět proměnily ve dvě třpytivé duhovky. Risch umíral, nebo
měl alespoň ten pocit, protože se mu zatmělo před očima.
Tmu po chvíli, která se zdála věčností, vystřídaly rozmazané obrazy. Výjevy budoucnosti?
Rischův mozek se začal opět probouzet a on začal konečně znovu vnímat. To, co viděl, ho
zaskočilo.
Obrazy začaly být dobře viditelné a Risch v nich mohl rozpoznat dívku se zelenýma očima a
rudými kadeřemi. Její úsměv byl odzbrojující. Náhle ale dívka padla tváří na zaprášenou cestu
u rozštípaného ukazatele.
Obraz se změnil a on viděl vojáka napínat kuši. Střelil. Ozval se zoufalý křik a pak… ten
skřek! Risch viděl hrůzu ve vojákových očích, když se k němu blížila smrt.
Další skok a obraz byl opět jiný: Temný les, bez ptáků a zvěře.
Další výjev: Dvě armády řítící se na sebe. Viděl královské barvy a korouhve. Královských
vojáků bylo málo, ale náhle se za zády druhé armády objevili další a Risch byl
nedobrovolným svědkem obrovského masakru.
Už nechtěl nic vidět, chtěl pryč, měl toho dost! Ale přízrak ho nepustil, místo toho mu
ukazoval další hrůzné výjevy z jeho budoucího života.
Mladík sedící u hrobky. Risch mu neviděl do tváře, ale cítil jeho bolest a žal. Řízl se do
dlaně. Z malé rány proudilo takové množství krve, až to Rische udivovalo. Po chvíli mladík
padl mrtev k zemi. Risch uslyšel podivný zvuk a pak nastalo na několik okamžiků hrobové
ticho, které prořízl až bolestný výkřik. Z hrobky se někdo zvedal…
Další obraz: Risch ležel na zemi, nemohl se hýbat. Viděl kolem sebe několik těl a cítil
omračující bolest v rameni – něco se mu zarývalo hluboko pod kůži. A pak… ztratil vědomí.
To bylo ovšem jen v budoucnosti. Ve skutečnosti byl stále pod vodní hladinou a připadal si
jako omámený. Cítil, jak jeho hlavu pouští ruce černé zrůdy.
Když tlak zcela povolil, odvážil se Risch otevřít oči. Voda kolem byla jemně zbarvená
jeho krví, která se mu neustále řinula z rány na zápěstí. Pod sebou zahlédl pohled dvou
duhových očí a prudký pohyb něčeho průsvitného. Začal rychle plavat k hladině. Topil se a
bál se, že se na hladinu nedostane včas. Zabral z posledních sil, co nejvíce mohl, a během
několika okamžiků se ocitl na hladině.
Nadechl se tak prudce, až to rostliny, které už nic nešeptaly, jen se tiše chichotaly,
vyděsilo a ztichly úplně. Opět se ponořil pod hladinu a zase se vynořil. Chytil se kluzkého
20
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
povrchu kamenů, obklopujících jezírko a pomalu se drápal ven, zanechávajíce za sebou
krvavou cestičku. Padl vyčerpán na záda a prudce oddychoval. Jeho pohled upoutal nápis
objevující se na zdi.
Viděl jsi, teď se sám rozhodni…
„Dejte mi pokoj!“ rozkřikl se, aniž by nápis dočetl a praštil pěstí do písku na zemi. Letmo
se podíval na levou ruku. Měl tam vyryt, vyřezán, vypálen… bůhví, jak by se tomu dalo říkat,
nějaký znak. Neměl ani ponětí, co to znamená, věděl jen, co se stane, když nezastaví krvácení.
Byl vzteky bez sebe, ale věděl, že to nic neřeší.
Utrhnul kus mokré košile a snažil se zavázat si zranění. Moc to nepomáhalo, tak se rychle
vydal na cestu zpět do Skalního hradu.
Velmi ho překvapilo, a zároveň vyděsilo, že na něj Mistr před jeskyní nečekal. Nenechal
tam ani pochodeň. Risch si sedl na chladnou zem, zavřel oči a začal se soustředit, snažíce se
nevnímat pulsující bolest na levém zápěstí, ani pramínek krve, prosakující zpod košile.
Seděl takto několik okamžiků, pak se ze svého soustředění probral, převázal si zranění a
vydal se do chodby přímo proti místu, kde seděl.
Nevěděl, jak dlouho se motal bludištěm černočerných chodeb pod prostorami Skalního
hradu, ale konečně spatřil slabou záři. Pomalu se k ní blížil. Z košile už nezbylo víc než jen
cáry – celou ji roztrhal jako obvazy na své zápěstí a konečně se mu podařilo zastavit krvácení.
Přesto ztratil příliš mnoho krve a byl těsně před zhroucením. Jediné, co mu dodávalo sílu
pokračovat, bylo vědomí, že tady by ho nemusel nikdo objevit včas.
Konečně došel ke zdroji místního nevyužitelného bohatství – jezeru s drahokamy na dně.
Měl hroznou žízeň. Voda z jezera byla sladká a velice chutná. Risch ji pil velkými doušky a
hladinu při tom tu a tam protkly nitky jeho krve.
Za chvíli už spatřil dlouhé kluzké schodiště a vyškrábal se po něm do hradního sklepení.
Po usilovné námaze se dostal až do svého pokoje. Tam na něj čekal Mistr s otázkou, která mu
zmrzla na rtech hned poté, co se Risch vpotácel do místnosti se zkrvavenou rukou a chvíli na
to se zhroutil na podlahu.

21
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch se probral u sebe na posteli. Byl unavený a stále ještě hodně zesláblý. Ležel zabalený
do kožešin a koukal do stropu. Přemýšlel o tom, co vlastně viděl, ale nějak se nemohl
rozpomenout. Cítil jen bolest na levém zápěstí. Nemohl se však podívat, jak je na tom jeho
zranění, protože bylo pevně obvázané. Po delší době zase usnul.
Když se večer opět probudil, seděl u něj Mistr, ale nevypadal ustaraně. Ba naopak, byl
potěšen a okamžitě začal Rische zahrnovat hromadou otázek a rad.
„Byl jsi tam dlouho, ale jak vidím, obstál jsi! Jsem na tebe pyšný!“
„Mistře, vždyť jsem tam málem vypustil duši! Nejdřív se mi div nerozskočila hlava, pak
mě něco chytlo a pokusilo se mě to utopit a cestou zpátky jsem málem vykrvácel a umřel
vyčerpáním! Ke všemu jsem viděl samé…“
„Neříkej nikdy, co jsi tam viděl!“ okřikl ho Mistr přísně. „Rád bych se podíval na znak,
který ti byl přisouzen, ale nepřísluší mi to,“ dodal klidněji.
„Znak?“ Nechápal Risch.
„Raději se posilni a pak si dělej, co uznáš za vhodné. Jen doufám, že ti to k něčemu bude.
A pamatuj…, vidět smrt neznamená, že to tak musí být, alespoň ne tak, jak jsi viděl. I smrt se
dá ošálit, i když jen na chvíli. Musíš se rozhodnout sám… a pak nést následky.“

Rischův odchod ze Skalního hradu se kvůli zranění oddálil, ale ať se Mistr snažil jakkoli,
neodradil Rische od jeho úmyslů. A tak se jednoho dne probudil a Risch byl pryč. Mistr
věděl, že to jednou muselo přijít, ale i tak z toho byl plný smutku. Zašel do knihovny
s rozhodnutím připsat pár řádků do knihy o Rischově životě. Psal tuto knihu od chvíle, kdy se
u nich Risch objevil, protože si myslel, že to byl Risch, koho on sám viděl kdysi v Jeskyni
Mágů. Ale poslední dobou o tom pochyboval.
Vyndal knihu z mahagonové skříňky a opatrně odhrnul červenou látku. Když knihu
otevřel, našel v ní dopis. Rozlomil pečeť, rozložil pergamen a četl.
22
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Mistře,
nechtěl jsem vás zklamat, ale zřejmě s tím už nic nenadělám.
Doufám, že mi jednou odpustíte. Chci, abyste věděl, že vás mám
velice rád a chovám vás ve velké úctě. Proto mne rmoutí, co se
stalo. Ale navštívení Jeskyně mágů mne utvrdilo v mém
rozhodnutí. Budu psát své zážitky a postarám se o to, aby se vám
dostaly za každou cenu do rukou. Mějte se, jak nejlépe budete moci
v této smutné době a vzpomínejte na mne v dobrém,
tak jako já na vás.
Sbohem
Rischfield
Mistr dopis pročítal znovu a znovu a byl čím dál tím víc zkroušený. Napsal pár řádků do
své knihy s velice smutným výrazem, který mu na tváři zůstal ještě hodně dlouhou dobu. Pak
pohlédl z okna na stromy a květiny, které se pomalu probouzely po krátké a letos nezvykle
mírné zimě pod prvními hřejivými slunečními paprsky, a do ticha s povzdechem zašeptal:
„Jdi a změň svůj osud!“
23
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola třetí – Cizinec
Nefe byla obyčejná dívka, žijící se svým otcem na kraji lesa u vesnice jménem Včelná. Se
svým otcem žila Nefe v nevelkém srubu s doškovou střechou. Vlastnili malé políčko nedaleko
domu, na kterém pěstovali obilniny. U domu měli malou zahrádku se zeleninou a ovocné
stromy. Měli i kus pastviny, tak potřebné pro několik ovcí a dva tažné koně do lesa. Tohle
jejich království hlídal pastevecký pes Ňufka, který pomáhal navečer shánět ovce.
Asi půl míle od domu, schovaná dobře za křovinatým podrostem, tekla líně široká po
pás hluboká řeka, z níž čerpali vodu. Mohlo by se zdát, že se rodina měla skvěle, neměla
problémy a netrpěla chudobou. Ale ne vše je takové, jak se na první pohled zdá.
Pokud na začátku bylo řečeno, že Nefe je obyčejná dívka, musím to uvést na pravou míru.
Nefe se potýkala s jistými problémy… Ve vesnici by se nenašel jediný hoch, mladík či muž,
který by ji nepožádal o ruku nebo o ní alespoň tajně nesnil. Jenže ona nikoho z nich
nemilovala. Lidé ji měli za čarodějnici, která muže uhranula. Ale ona nikdy nic takového
neudělala. Měla to zkrátka v krvi a také v krásném těle. I v ladnosti jejích pohybů,
v nádherných plavých vlasech, v hebké alabastrové pleti, v jejím zpěvu i zvonivém smíchu.
Její růžové tváře a plné rudé rty, na kterých vždy hrál úsměv – to byly příčiny toho, že po ní
každý zatoužil při prvním pohledu. Muži by vraždili za její něžný dotyk, nebo jen za pohled
nádherných modrých očí, lemovaných dlouhými řasami. Byla nádherná. Patřila mezi nejhezčí
stvoření, jaká jsem kdy viděl…
Dívky ji nenáviděly pro její krásu, muži ji milovali i nenáviděli zároveň, kvůli jejímu
chladu a věčnému odmítání. Lidé si pro to našli vysvětlení – upsala svou duši démonu a on ji
dal neskonalou krásu a moc léčit. Ano, Nefe už ve svém útlém věku byla velice znalou
bylinkářkou. Tato schopnost se osvědčila při mnohých epidemiích či zraněních. V tu chvíli ji
lidé zbožňovali, ale když se uzdravili, začali ji opět proklínat.
Její znalost bylin se hodila především v tomto období sychravého počasí.
Nefenin otec byl dřevorubcem. Když ale před třemi dny jel do lesa, Kiri – jeho tažná
klisna – se ale splašila. Kmen stromu tak padl špatným směrem a Nefenin otec skončil
s rozdrcenou nohou.
Nefe ho našla až pozdě odpoledne, když už bylo pozdě. Stále si vyčítala, že otce nešla
hledat, už když nepřišel k obědu. Rána zčernala a bylo jisté, že otec o nohu přijde. Nefe
24
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
věděla, že ani její byliny nepomohou úplně. Mohla jen utlumit bolest a zpomalit proces otravy
krve, ale čekala jen to nejhorší…

Nefenin otec ležel již téměř nehybně ve své posteli. Nefe se vrátila z pole a začala vařit oběd.
Jeho nádherná dcera se za chvíli udře! Ležel na něm pocit viny. Je teď mrzák a ona vše
musí zastávat sama. Z plotny začala vonět zeleninová polévka.
„Poklade můj, můžu ti s něčím pomoc?“
„Nejvíc mi pomůžeš, když budeš dodržovat mé rady a nebudeš se na mě zlobit kvůli
zpožděnému obědu.“ Nefe obdařila svého otce nádherným úsměvem a jemu nezbylo než se
také usmát.
„Nefe, jak bych se na tebe mohl zlobit? Jen si po obědě odpočiň!“ naléhal.
„Po obědě se ti podívám na nohu a ani pak musím nanosit vodu.“
„Nefe, to počká…“ Otec o ni měl starost.
„Neboj se, tati. Jsem v pořádku a prozatím na práci stačím.“ Nefe otce obdařila dalším
úsměvem a odešla zpět do kuchyně.
„Děvče moje zlatý!“ posteskl si Laoci. Moc dobře viděl Nefeninu krásnou a mladou, leč
strhanou a ustaranou tvář. „Vždyť ty na to nestačíš,“ zašeptal tiše a v duchu ještě hořce dodal:
A já už nikdy nebudu v pořádku, abych ti mohl pomoci! Radši rychle přestal přemýšlet nad
nepříjemnou budoucností a začal se věnovat své každodenní činnosti – pozorování svého
stáda ovcí z okna.
Polévka byla vynikající a sytá, takže Nefe za chvíli sklízela ze stolu a zpívala při tom krásnou
píseň. Tuhle píseň měl Laoci nejradši, připomínala mu totiž jeho dávno zesnulou ženu.
Vždy, když zaslechl jen jediné slovo z této písně, pohlédl na obraz své ženy. Byla
krásná a Nefe jako by jí z oka vypadla. I když její matka byla ještě půvabnější. Všeho se pro
Laociho vzdala. Všechno kvůli lásce k němu opustila – rodinu, přátele a domov. Byli svoji
sedm let a měli krásnou dcerku, na níž byli oba pyšní. Ale osud jim nepřál. Miriam –
Nefenina matka – onemocněla, a když bylo Nefe pět let, zemřela. Od té doby se Nefe zajímala
o léčivé byliny. Neskonale rozšířila své znalosti a pomáhala lidem, přestože ji nenáviděli.
Laoci z toho byl zarmoucen a nevěděl, jak své dceři pomoci. Když Miriam umírala,
slíbil jí, že se o Nefe postará a zcela jistě bude svědkem její svatby – to si přejí všichni rodiče.
25
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Jenže Laoci věděl, že ani jeden z těchto slibů již nedodrží. To jediné, společně s tím, že nechá
Nefe v tomto krutém světě samotnou, ho tížilo při pomyšlení na smrt.
Ne, Laoci se jí nebál, ba naopak, uvítal by ji, jen kdyby se našel někdo, kdo by se dobře
postaral o jeho dceru.
„Nad čímpak to přemýšlíš, tati?“ zeptala se Nefe.
„Jen nad tím, jak ti mám vysvětlit, že už se cítím lépe a že mě ta noha přestává bolet.“
„To mi vysvětlovat nemusíš. Při troše dobré vůle to uvidím sama,“ prohlásila Nefe a
v duchu si vyčinila za své pokrytectví. Při pomyšlení, co za chvíli uvidí, se jí spíše zvedal
žaludek.
„Tak, lehni si a dej tu nohu nahoru.“
„Jak myslíš.“ Laoci to udělal a Nefe donesla bylinkový obklad, který na zranění
přikládala.
„Teď ještě vypij tohle.“ Podala mu roh s podivně hustou tekutinou.
„Tenhle odporně hořký nápoj opravdu nesnáším a navíc se musí pít z kravskýho rohu…
Co to vlastně je?“
„To ti nemohu prozradit. A teď buď v klidu.“ Nefe s velkým přemáháním sebe sama
začala sundavat obvaz. Přes nos ji praštil podivný mrtvolný zápach a žaludek se jí při pohledu
na černou hnijící nohu nepříjemně houpal.
Začala pomalu vyměňovat obklady a snažila se nedívat na dolní část otcovi nohy. Prsty
mu pomalu odpadaly a nárt se také již rozpadal na kusy mrtvé tkáně. Zápach, který z rány
vycházel, byl k zalknutí. Nefe věděla, že jediná možnost, je otce o nohu připravit
ranhojičským zákrokem, ale nikde v okolí desítek mil takhle zkušený léčitel nebyl a ona
nechtěla ze svého otce udělat pokusného králíka. Sama by to nedokázala. Dokázala ale svými
schopnostmi zatím zadržet na určitý čas otravu krve.
Nefe svou práci dokončila, ale musela co rychle na čerstvý vzduch, jinak by to nevydržela.
„Otevřu okno, aby se sem dostalo trochu tepla a čerstvého vzduchu zvenčí, souhlasíš?“
„Jistě, bude tu pak mnohem líp.“ Laoci viděl na tváři své dcery velkou starost, ale nedal
na sobě nic znát a raději ze sebe dál dělal přihlouplého starce, aby ji ještě více netrápil.
Nefe vyběhla ven, co nejrychleji mohla. Když jí čerstvý vzduch ovanul zpocenou tvář a
zbavila se zápachu hnijícího masa, ulevilo se jí. Šla pod jabloň, kde si sedla a opřela se zády o
kmen. Po chvíli k ní přiběhl Ňufka a kňouraje jí položil hlavu do klína.
„Neboj, to bude v pořádku,“ šeptala a hladila psa po hřbetě. V očích se jí zaleskly slzy.
26
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková

Druhý den neměla Nefe nic moc na práci. O ovce se s nadšením staral Ňufka, pole bylo
obdělané, a tak se šla podívat, co by bylo třeba udělat na zeleninové zahrádce. Strávila tam
celé dopoledne a několikrát za ní přiběhl Ňufka s vrtícím ocasem, aby mu dala vodu.
„Jsi ve svém živlu, viď chlupáči! Hlídat ovce, to je tvoje! Tak utíkej, ať se některá
neztratí!“ S těmito slovy se po okolí konečně po dlouhé době roznesl Nefenin smích. Ňufka
běžel s vyplazeným jazykem zpět na pastvinu.
Když Laoci uslyšel smích své dcery, spadla z něj část jakéhosi zoufalství. Třeba to
nebude tak zlé. Utěšoval sám sebe. Nefenin smích však ztichl, jako když utne. Laoci viděl ten
důvod náhlého ticha. Prašnou cestou si to do mírného kopce k domu vykračoval Killen
Johnson, syn místního majitele hojně navštěvované hospody.
„Krásný den, co myslíš, Nefe?“ volal už z dálky. Killen byl Laociho dcerou přímo
posedlý. Chodil za ní téměř dva roky. Někdy byl chladný jako led a vyhrožoval, jindy se
choval jako prvně zamilované děcko. Tak i tak, jeho činy byly zoufalé.
„Byl krásný, Killene, než ses ukázal!“ Nefe měla po náladě a dávala to patřičně najevo.
„No tak, Nefe, nebuď taková, já se jen přišel zeptat, jestli…“
„Killene, mou odpověď na veškeré své otázky znáš, tak proč ztrácíš zbytečně čas? Vždy
je to jednoznačné ne!“ Nefe se bez dalších řečí odebrala do domu.
„Ale, Nefe!“ vzkřikl za ní Killen.
„Když dovolíš, Killene, mám jiné starosti, než se tu s tebou dohadovat.“
„Co může být důležitějšího než já?!“ Killenova otázka byla příliš smělá, ale to si
uvědomil, až když uviděl Nefenin pohled plný hněvu.
„Co? Představ si, že vše je pro mě důležitější než ty! A na prvním místě je můj otec!
Táhni odsud, ty sobče! Vypadni a už se nikdy nevracej, rozumíš?!“ Nefe se tak rozčilila, že ze
země vzala kámen a mrštila jím po Killenovi. Netrefila se – kámen Killena bezpečně přelétl.
„Tak za to mi jednou zaplatíš! Já se stejně dočkám!“ S výhružkami na rtech se dal
Killen na útěk před Ňufkou, který za ním s vrčením vyběhl, když zaslechl rozčilený hlas své
paní.
Večer si Nefe konečně vyšetřila trochu času a šla se vykoupat do jezírka ukrytého
hlouběji v lese. Narozdíl od svého otce to dělala často.
27
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Druhý den šla Nefe hned po ránu do Včelné na nákupy. Nakoupila potraviny a
samozřejmě neopomněla zajít do krámku s věcmi pro léčitele a ranhojiče za svou přítelkyní
Lailou. Laila byla kromě Nefenina otce jediný člověk, který ji bral takovou, jaká je. Laila v ní
neviděla žádnou čarodějnici, i když její léčitelské schopnosti ji někdy velice udivovaly.
Když Nefe koupila léčivé masti a spoustu plátna na obvazy, sedla si s Lailou k čaji a
svěřila se jí se svými starostmi.
„Jak je otci, co jeho noha?“
„Raději se mě na to ani neptej.“
„To je to tak zlé?“ Na Lailině tváři se zračily obavy. Všichni měli Laociho rádi, i když
jeho dceru nesnášeli. Navíc pro Lailu to nebyl jen místní dřevorubec, byl to její dobrý přítel.
Často sedávala s Laocim a Nefe u nich v domě a všichni si dlouho do noci povídali.
„Zlé? To je bohužel slabé slovo.“ Laile se při té odpovědi na tváři usadil bolestný výraz.
„Čím dál tím víc se otrava rozšiřuje. Otec brzy přijde o prsty. Všechno snažení je marné. Jen
mu dávám sirup na tišení bolesti. Tak se mu alespoň uleví. Doufám. Myslím, že ani moc
nevnímá, co se s ním vlastně děje.“
„A co Laoci, myslíš, že něco tuší?“
„U nás doma je atmosféra, že by se dala krájet. Oba víme, že táta umírá, ale ani jeden to
před tím druhým nepřiznáme a radši si hrajeme na naivní děti, které věří, že všechno dobře
dopadne. Oba obelháváme toho druhého i sami sebe. Tváříme se, že jsme silní. Někdy je to až
směšné, ale stejně se mi při pomyšlení na to svírá hrdlo i žaludek a do očí se mi vkrádají
slzy.“ Nefe měla na krajíčku.
„Kdykoli budeš potřebovat moji pomoc, stačí říct,“ zašeptala Laila
„Já vím a děkuju ti za všechno!“ Pak se obě přítelkyně objaly a Nefe se odebrala
k domovu za svým otcem.
Den už od rána sliboval vydatný déšť, ale zatím nespadla ani kapka. Nefe toho využila k práci
na malém políčku.
Domů se vrátila až odpoledne a hned začala nosit vodu. Laoci ji pozoroval z okna. Jsi
tak podobná své matce… Pohlédl k nebi. „Již brzy se setkáme, má milovaná.“ S tímto
pochmurným příslibem se od okna odvrátil.
Nefe s prací okolo pozemků skončila až v podvečer. Upekla otci obilné placky a dala
mu každodenní dávku sirupu na tišení bolesti.
„Nefe, já už jsem toho utrejchu plný.“
„Jen ho vypij,“ naléhala.
28
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Dobře, ale jen když mi slíbíš, že si pak konečně odpočineš!“ Laoci byl smlouvavý
člověk a nic nedal úplně lacino.
„Nic jiného jsem ani neměla v úmyslu. Práce už je hotova,“ usmála se zářivě.
„Dobrá,“ souhlasil Laoci a s nechutí vypil dávku sirupu.
„Přijde mi dnes ještě odpornější než obvykle,“ ušklíbl se.
„Já moc dobře vím, jak chutná. A teď, když mě omluvíš, půjdu se vykoupat.“ Byla už na
odchodu, když ji otec zastavil rázným hlasem.
„Nefe, nechoď dnes nikam. Dnešek je velice podivný. Je strašné ticho, dusno a na tuhle
dobu je tma. To nevěstí nic dobrého. Nikam nechoď, prosím.“
„Tatínku, věř, že se obávám zcela jiných věcí, než je ticho před bouří.“ A nedbajíc
otcových slov, vyšla ze dveří.
„Ty jedna paličatá!“ vzdychl Laoci rezignovaně.

Nefe došla k jezeru zrovna ve chvíli, kdy slunce začalo s krvavým nádechem zapadat za
obzor. Nemám příliš času. Uvědomila si a v rychlosti se svlékla a skočila do sluncem prohřáté
vody. Voda měla příjemnou teplotu a Nefenino znavené tělo ji s radostí přijalo.
Nefe milovala ten pocit, když proplouvala vodou a ta proudila přes její kůži. Také se
ráda plavala pod hladinou. Vždy jí při tom dlouhé vlasy zavířily kolem těla a změnily se ve
změť slunečních paprsků. V tu chvíli Nefe připomínala spíše bájnou mořskou vílu nežli
člověka.
Plavala napříč jezerem a krásnou píseň jí k tomu hrál šum lesa a zpěv ptáků. O osvětlení
se postaralo zapadající slunce.
Konečně si po dlouhé době připadala volná. Najednou jí nic netížilo, nic jí nedělalo
starosti. Jakoby voda vše smyla a odnesla někam daleko. Ještě chvíli bezstarostně plavala, pak
nadšeně zavýskla a zajela pod hladinu.
Teprve, když se vynořila, uvědomila si, že slunce už nevydává takové světlo a že les je
děsivě tichý. Ve vodním tichu doplavala až k přítoku jezírka – malému potůčku.
Náhle se ve vodě v posledních slunečních paprscích něco zalesklo a kleslo to na měkké
dno. Nefe vyplavala na hladinu, nadechla se a znovu se potopila. Tentokrát při vynořování
svírala v ruce prsten. Obyčejný zlatý kroužek, tvořený jakýmisi pletenci.
29
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Nefe si ho zkoumavě prohlížela; líbil se jí. Najednou uslyšela, jak se v křoví dál proti
proudu potůčku něco hýbe. Podle zvuku šlo o pohyb pomalý a namáhavý; doprovázený
nepříjemně sípavým dechem. Ať za tím křovím bylo cokoli, bylo to těžce raněné a
pravděpodobně to umíralo.
Nefe zaslechla slabé zakňučení a teprve v tu chvíli si uvědomila, že listí přestalo šustit,
ptáci přestali zpívat a slunce pro dnešek ukončilo svou pouť po obloze.
Vyndala ponořenou dlaň z vody a zděsila se toho, co spatřila. Na světlé kůži spatřila
temný pramínek. Kolem ní se pomalu začala rozlévat do jezírka temná skvrna – krev.
„Panebože!“ vykřikla zděšeně a i s prstenem v sevřené dlani začala rychle plavat ke
břehu, na němž nechala své věci. Slyšela, jak stvoření za křovím zbystřilo a pomalu se blížilo
po proudu potůčku.
Neváhala ani okamžik a začala se v rychlosti oblékat. Nedokázala se přinutit, aby se
ohlédla, co ji z křoví pozoruje. Cítila pohled toho stvoření na holých zádech. Zamrazilo ji. Už
nemohla dále otálet.
Většinu věcí nechala na místě a začala utíkat pryč odtud. Pohled z křoví ji následoval.
Přepadla ji nezkrotná zvědavost – chtěla vědět, čeho se tak bojí, a prudce se otočila. Nic
neviděla, jen černočernou tmu. Bylo to zvláštní, ale cítila zklamání. To ji ale brzy přešlo, když
se ze tmy vynořil pár zvířecích očí. Byly to tak zvláštní oči, že Nefe nedokázala s jistotou říci,
čemu patří.
Místo, aby utíkala, stála na místě a náhle se vůbec nebála. Se zrychleným dechem a
jistým pocitem vzrušení se dívala do modrošedých očí s nezvykle úzkou zorničkou. Ty oči
byly nádherné, ale unavené a zastřené bolestí. Dívala se tomu stvoření do očí až do té doby,
dokud se nadobro nezavřely a tělo toho tvora nespadlo do vody.
Ještě chvíli tam stála, než se vzpamatovala, ale pak se opět dala na rychlou cestu
k domovu. Vítr sílil a zvedal v hrozivých vírech listí a spadané větvičky stromů.
Konečně spatřila svůj dům. S předzvěstí něčeho hrozivého se k němu rozběhla.
Něco ji švihlo přes tvář, ale ona na to nedbala a utíkala dál. Panovalo nezvyklé ticho,
jako by i vítr utišil své dovádění pro tuto chvíli. Nefe běžela dál a za chvíli se k ní připojil i
Ňufka, který jí vyběhl naproti ze své boudy.
Nefe v rychlosti zkontrolovala ovce v ohradě, koně ve stáji a vběhla do světnice.
V kuchyni uviděla pár kusů rozbitého nádobí a dohořívající svíci. O kus dál ležel na zemi její
otec a vypadal jako mrtvý.
V Nefe by se v tu chvíli krve nedořezal. Naštěstí se rychle vzpamatovala a přiskočila
k otci. Zjistila, že jen omdlel, a tak se ho snažila co nejrychleji probrat. Nakonec se jí Laociho
30
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
i přes jeho zesláblost a dezorientovanost, zapříčiněnou vysokou horečkou, podařilo dostat do
postele. Z nahrubo opracované dřevěné truhly vyndala dva velké bílé kusy plátna a namočila
je v ledové vodě. Takto vybavená se vrátila zpět k otci a zabalila ho do pláten.
Mezitím, co se mu takto snažila srazit horečku, uvařila páchnoucí lektvar na zpomalení
otravy, která, jak Nefe usoudila, již dospěla do závěrečné fáze. Laoci nechutný nápoj vypil a
už mu to ani nevadilo – zvykl si na jeho chuť. Zhruba po půl hodině usnul.
Nefe ho pravidelně zabalovala do mokrých pláten a před půlnocí se jí podařilo horečku
trvale snížit. Mezitím venku zuřila bouře.
Poklidila rozbité nádobí. Nakonec, když bylo vše hotové a Nefe byla příliš vyčerpaná,
usnula na židli s hlavou opřenou o stůl.
Nevěděla, jak dlouho spala, ale probudila ji hrozná rána, to když vichřice, zuřící venku
rozrazila okno.
Rychle vyskočila ze židle a s námahou okno zavřela. Otec stále spal a sílící bouře venku
ho nijak netrápila. Nefe chvíli přemýšlela, jestli odvar neudělala příliš silný, ale pak se
zaměřila na hluk vycházející zvenčí. Ovce divoce bečely a nebyly k utišení. Ňufka který na ně
chvíli štěkal, po chvíli ztichl a se skučením začal škrábat na dveře. Nefe z toho byla zmatená.
Rychle se snažila najít další svíci a zapálit ji.
Když se jí to podařilo, vpustila mokrého a k smrti vyděšeného psa dovnitř, kde se ukryl
pod postel.
„Ňufko, co blázníš? Vždyť je to jen bouřka.“ Nefe si nebyla jistá, jestli utěšovala sebe
nebo psa. Ňufka neměl bouřky rád – Nefe to věděla, ale ještě nikdy takhle nevyváděl. „Ňufko,
co je tam venku?“ Odpovědí jí bylo zakňučení. Nefe sebrala veškerou sílu a odvahu, která jí
dnes ještě zbyla, a vyšla ven do toho nečasu.
Ovce bečely a neutěšilo je ani to, když u nich Nefe stála. V očích měly nevyslovitelnou
hrůzu a běhaly sem tam po ohradě, šlapajíc jedna po druhé. Nefe nevěděla, co se děje a co má
dělat, a tak šla ještě zkontrolovat koně.
I ti byli neklidní. Zděšeně pofrkávali a cukali sebou. Když se k nim Nefe přiblížila,
málem chytla kopanec do žeber. Stačila jen taktak uhnout, ale podjela jí noha a ona si při pádu
vyrazila dech.
31
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Okamžik jen zírala do stropu, pak prudce vstala a pokoušela se nadechnout. Vyběhla ze
stáje, snažíc se stále popadnout dech. Ovce už byly tak zděšené, že prorazily ohradu a prchaly
pryč.
Něco se blížilo tmou. Nefe nevěděla, co to je, ale věděla, že je to blízko. Byla celá
promočená a myslela, že se každým okamžikem udusí.
Náhle uslyšela tupý, náraz – jako by něco těžkého narazilo na stěnu jejich srubu. Dívala
se směrem, odkud se rána ozvala a vlastní strach jí zastavoval srdce.
Nadechla se; konečně! Hluboký životadárný nádech, právě včas na to, aby Nefe začala
křičet. Ta tupá rána se ozvala znovu, ale tentokrát Nefe viděla její příčinu.

Mladý muž vypadal hrozně. Byl celý od krve a na pár místech bylo vidět nechutně
rozšklebené sečné rány. Nefe se po tom všem, co dnes zažila, neovládla a začal křičet. Muž
jen padl na dveře a vydechl: „Prosím…“ Poté se svezl na zem a na dveřích po něm zůstala
tmavá šmouha.
Nefe neměla ani ponětí, jak toho muže dostala dovnitř, ale byl tam. Vlastně ani
nevěděla, proč mu pomohla, vždyť ho neznala! Mohl to být vrah na útěku před královskými
vojáky nebo žoldáky, nebo utíkal před lovci odměn. Mohl to být zloděj, který zradil své
kumpány, a ti ho takhle zřídili. Ale co kdyby se rozhodli dílo dokončit? Ve všech těch
případech by Nefe i jejího otce zabili, kdyby tu cizince našli.
Snažila se zapudit ty šílené představy a připravovala provizorní lůžko ze slámy a
kožešin. Přece ho prostě nemohla nechat umřít před svými dveřmi, aniž by se nepokusila ho
zachránit. Možná to byl jen nějaký poutník, kterého na cestách přepadli. Po pravdě řečeno, na
to vypadal nejspíš, protože u sebe neměl vůbec nic. Neměl ani šaty.
Zvláštní bylo, že Ňufka na cizince vždy štěkal, ale když spatřil tohoto černovlasého
muže, zakňučel a odpelášil ven. Nefe se nad tím nezdržovala a začala pracovat.
Už zase vyndávala z dřevěné truhly bílé plátno, ale tentokrát ho trhala na kusy a připravovala
na stůl. Po pár okamžicích byla na stole připravena spousta mastí a obvazů, jehla a nit a na
kamnech začínala vřít voda.
32
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Začala s ošetřováním nejvážnější rány, což byla dlouhá a hluboká sečná rána táhnoucí se
přes celý pravý bok. Nefe ji šetrně omyla. Šlo to těžko, z rány se stále řinula krev, ale nakonec
se jí podařilo ránu vyčistit, zašít, namazat hojivou mastí a ovázat plátnem.
Umění léčitelství je náročné a Nefe byla již vyčerpaná. Přesto přešla k další ráně. Byla
to rozšklebená rána na levém stehně.
Pak ještě bodná rána pod pravým ramenem a rozseknuté obočí. K tomu všemu se musí
připočíst i drobné ranky, odřeniny a četné pohmožděniny.
Když ho Nefe ošetřovala, nevycházela z údivu. Pro většinu lidí by byla smrtelná již rána
na boku, ale on přesto žil. Žil a přitom by dle vážnosti svých zranění měl být dávno mrtvý.
Nefe věděla, že by takhle přemýšlet neměla, ale přišlo jí to divné. Každý člověk by
podlehl vážnosti zranění. A když ne zranění, tak ztrátě krve. Vysvětlení byla jen dvě a Nefe
nevěděla, která z možností by ji měla znepokojovat víc. Buď jak buď, teď měla dva pacienty:
otce, který tvrdě spal, a pohledného cizince, který byl v bezvědomí.
Byli rozdílní, ale přece měli něco společného.
Oba měli jen nepatrnou šanci, že budou žít.
33
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola čtvrtá – Brzy
Něco slyšel. Slabě, velice slabě, ale slyšel. Také něco cítil – slabou květinovou vůni. Kde už ji
jen cítil? Náhle mu to došlo: byl naživu! Ale co se stalo? Kde to je? A odkud zná tu vůni?
Najednou se zase začal propadat do tmy.
„Ne!“ vykřikl. Ten slabý zvuk i vůně se přiblížily a známý hlas ho utěšoval. Iann to už ale
nevnímal – tma ho obklopila a nechtěla ho pustit.

Ticho, tma a náhle oslepující záblesk. Ta bolest pod pravým ramenem. Iann se podíval na
ránu a uviděl černé opeření šípu trčícího mu z ramene. Zlomil ho, ale zároveň inkasoval úder
něčím tupým do obličeje. Zatímco se kácel k zemi, díval se do očí toho nejodpornějšího
člověka na zemi. Člověka? Zavětřil…, ne není to člověk.
Přestával vidět, protože mu do očí stékala krev. Snažil se jí setřít z tváře. Klečel na mokré
zemi a kolem stály silné stromy. Někdo ho skopl obličejem do bláta. Cítil tlak vzadu na krku a
uslyšel něčí hlasy.
„Tak co šéfe, chcete ho sejmout sám?“
„Jistěže!“ Zněla štěkavá odpověď.
Byli dva! Ale jak to? Jak to, že je neviděl, neslyšel nebo necítil? Že by ho zradily smysly?
To ne, to je hloupost! Někdo z těch dvou ho kopancem do žeber převrátil na záda. Slyšel
smích, kopali do něj, ale on se nebránil, byl jako omámený. V tu chvíli mu to došlo. V té
hospodě mu museli dát něco do pití. Tenhle chlap tam seděl a… věděl o něm!
Věděl o něm a připravil se na něj. Měl vztek sám na sebe. Jak mohl být tak neopatrný?!
Jak to, že toho šmejda nepoznal?

Ucítil tlak na bolavém rameni a známou květinovou vůni. Zpanikařil. Nechtěl umřít, nechtěl!
Najednou chtěl žít a ani sám nevěděl proč. Sebral zbytek sil, které ještě měl, a stiskl vztekle
ruku, která ho svírala. Následoval výkřik. Pár okamžiků na to mu někdo otvíral ústa a lil mu
do nich hořký nápoj. Pral se, ale byl příliš slabý a po chvíli ho opět pohltila nepříjemná tma.
34
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková

Tentokrát ho ze tmy vytrhl bolestný výkřik. Zranil ho! Dvěmi nebo třemi ranami mu rozpáral
kožený kabátec. Poté Tanise švihl přes tvář a dal základ budoucím jizvám. Všechno ale viděl
tak divně, jako by to ani nebyla skutečnost, jen černobílý sen.
Tanis se nehýbal a Iann začal utíkat. Jeho rány se nehojily a prýštila z nich krev. Chvíli
ticho a jen ta slabá květinová vůně visící ve vzduchu. Pak potok a v něm krásně studená voda.
Ležel v něm a nechal vodu, aby z něj smyla všechnu krev. Umíral, cítil to.
Nevěděl, jak dlouho utíkal, ale počítal, že asi dva dny. Kdyby nezemřel teď, Tanis by ho
našel a dorazil.
Otevřel oči a podíval se na noční oblohu. Miloval hvězdy a měsíc už mu taky nevadil. Už
ho neproklínal. Neproklínal už nikoho a nic. Necítil zlost ani nenávist, byl se vším smířený.
Něco ho vytrhlo ze snění a přemýšlení o smrti. Jakýsi šplouchavý zvuk, kterému do té
doby nevěnoval pozornost, protože ho nepovažoval za důležitý. Teď byl příliš blízko a mísil
se s nádhernou květinovou vůní.
V tu chvíli si Iann na vše rozpomněl a otevřel oči. Došlo mu, že celou dobu jen blouznil
v horečkách, ale teď už to bylo za ním. Byl sice slabý a viděl trochu rozmazaně, ale už
s jistotou věděl, že bude žít. Věděl, kdo je a kde je.

Bylo asi poledne, voněla tu polévka a od stolu slyšel dva hlasy. Muž a žena – oba šeptali. Byl
zvědavý a chtěl vědět, o čem mluví. Zavřel oči, které mu teď stejně k ničemu nebyly, když
pořádně neviděl, a soustředil se výhradně na svůj sluch.
„Otče…“
„Nefe, o tomhle se nebudeme bavit! Nedělejme si to těžší než to je.“
„Ty se ale nakonec uzdravíš!“ Dívčí hlas zněl plačtivě.
„Ne, neuzdravím, a ty to víš stejně dobře jako já. Navíc máš teď i jiného.“
„Vždyť ho ani neznám, tak proč bych se o něj měla starat víc než o tebe?!“
35
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Nezáleží na tom, jestli ho znáš. On má budoucnost. Když zachráníš život jemu, bude
před sebou mít ještě spoustu let a bude to mnohem užitečnější, než kdybys ztrácela čas
s nemohoucím starcem, který si svůj život prožil a k ničemu už není.“
„Tati…,“ hlesla Nefe a plačíc otce objala.
„To bude dobré, zlatíčko.“
„Ne, nebude! Co si bez tebe počnu?! Co budu dělat? Já nechci být sama!“
„Možná, že bude lepší, když odejdeš někam jinam. Jsi šikovná a statečná dívka, jistě to
zvládneš. A pamatuj…“
„Nikdy nebudu sama,“ špitla Nefe.
„Ano, nikdy,“ souhlasil Laoci.
Iann si nebyl jistý, jestli chtěl vyslechnout zrovna něco takového, ale teď už bylo stejně
pozdě. Ve snaze přestat myslet na jejich rozhovor, usnul. Ale tentokrát opravdu jen usnul, už
neupadl do bezvědomí.
Probudil se až v noci. Všude byl klid a tma. Místnost prosycovala vůně čerstvých bylinek.
To všechno působilo zvláštně uklidňujícím dojmem. Iann už nabyl dostatek své ztracené síly,
i když ho celé tělo stále bolelo od utrpěných ran i z toho, jak musel celou dobu ležet.
Potřeboval se trochu proběhnout. V tom mu ovšem bránila bolavá rána na boku. Nebránila mu
však v tom, aby se došel umýt. Na svém lůžku ze slámy se zvedl na loktech a zjistil, že
prudký pohyb mu stále nedělá dobře.
Nefe se zvedla od stolu a pomalu přešla k němu.
„Vítej opět ve světě živých, pane“ řekla s úsměvem a zatlačila Ianna zpět do kožešin.
„Jestli něco potřebuješ, stačí jen říct, ale nevstávej.“
„Chtěl bych se trochu omýt.“
„Tak to bude muset počkat do zítřka, kamna jsou už studená.“
„Mně by stačila i studená voda,“ odporoval Iann.
„Možná, že tobě by stačila, ale tvým ranám by se nemusela líbit. Z nepřevařené vody bys
mohl dostat zánět.“
Iann jen nesouhlasně zamručel. Bez urážky, ale o tomhle věděl své.
„Jak se vůbec jmenuješ, pane?“
„Iann. Myslím, že ta přehnaná zdvořilost není nutná.“
„Jak chceš,“ řekla Nefe a došla pro vodu.
To je zvláštní… velice zvláštní, zamumlal si pro sebe Iann.
36
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Když se Nefe vrátila, Iann už zase seděl, prohlížel si ránu na boku a tvářil se u toho
znepokojeně.
„Tady.“
„Díky.“ Iann se snažil být zdvořilý, ale moc mu to nešlo. Vždyť to ani neuměl.
„Jak dlouho jsem tu?“ zeptal se, když dopil.
„Třetí noc.“
Zhrozil se. „Třetí noc?! Tak to asi bylo hodně zlý.“
„Já bych řekla, že ještě je. Málem jsi mi umřel na prahu.“
Když na to Iann nic neříkal, Nefe beze slova odešla. Ten cizinec jí přišel drzý a hrubý. A
raději nemyslela na to, jak je možné, že se jeho rány tak rychle hojily.

Když se opět probudila, venku už svítilo slunce. Otec spal, a tak se rozhodla, že se půjde
vykoupat do jezera. Vzpomněla si na předešlý zážitek na onom místě a zarazila se. Ale
nakonec ji přemohla zvědavost a usoudila, že by mohla alespoň zjistit, co to bylo za zvíře.
Po příchodu k jezeru však nikde nic nenašla. Nevěděla, jestli má být zklamaná, nebo jestli
má být ráda. Oblečení, které tu nechala, zde zůstalo, ale bylo promáčené a špinavé. Rovnou
ho v jezeře přemáchla.
Zbystřila, když uslyšela blížící se kroky z houští. Srdce se jí rozbušilo a nevěděla, jestli
má utíka,t nebo zůstat. Rozhodnout se už nestihla, protože z houští vyšel Iann. Chvíli na sebe
oba vyjeveně koukali a pak se Nefe rozkřikla.
„Chceš se snad zabít?! Vždyť jsi těžce raněn a procházíš se tu po lese!“
„Chtěl jsem se jen projít.“
„Tak projít?!“ Nefe by ho v tu chvíli nejradši umlátila nějakým tupým předmětem.
„Nechtěl jsem se tě nějak dotknout, nebo tě urazit. Taky nechci, aby to vypadalo, jako že
si nevážím toho, co jsi pro mě udělala, protože vím, že bez tebe bych nepřežil…“
„Ale…?“
„Ale tvá znalost bylinkářství se nedá měřit s mou znalostí léčitelství. Vím, co je pro mě
dobré.“
Tak tohle jí ještě v životě nikdo neřekl.
„Máš obrovské schopnosti…,“ pokračoval Iann, „ale já přece jen umím víc.“
37
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Urazil jsem ji, dívá se na mě, jako by mě nejradši zabila. Asi budu brzo bez přístřeší. Ale
musím jí vysvětlit, že jsem v pořádku a musím vypadnout!
Nefe na něj koukala, ale nic neříkala. Takhle arogantního chlapa ještě neviděla. Do téhle
arogance měl daleko i Killen. Koukala na Ianna, jak s kulháním odchází a krev jí vřela.
„Arogantní, sobeckej hulvát!“ ulevila si potichu.
Chvíli si rovnala nervy a pak se vrátila domů s mokrým oblečením. Rozprostřela ho na
zahradě, aby rychleji uschlo.
Velice ji překvapilo, že v domě hořela kamna a něco se na nich vařilo. U stolu seděl Iann
a přehraboval se v jejích bylinkách!
„Ty se mi tu klidně hrabeš ve věcech a…“ Víc už říci nedokázala, protože Iann vstal od
stolu, otočil se k ní a skočil jí do řeči. Nefe si teprve teď uvědomila, že ho ještě nikdy
neviděla na světle. Více než na jeho slova se tedy soustředila na něj. Ani si později pořádně
nevybavovala, co vlastně říkal.
„Hledal jsem něco, co by pomohlo nám oběma. A už jsem to našel,“ řekl mávaje před ní
snítkou šalvěje.
Mnohem lépe si vybavovala jeho vzhled. Svalnatá hruď a paže ji po dvou dnech
ošetřování nepřekvapily, ani vysoká postava, ba ani dlouhé černé vlasy padající mu do čela.
Překvapily ji jeho nádherné šedé oči. Nikdy se nevydržela nikomu dívat dlouho do očí, ale u
Ianna měla pocit, že by to vydržela celou věčnost. Ovšem největším překvapením bylo, že
Iann nebyl člověk. Nefe na sobě nedala nic znát a vyšla ven. Za chvíli za ní přišel Iann
s hrnkem v ruce.
„Na, vypij to.“
„Co je to?“ Nefe byla nedůvěřivá.
„Neboj, nechci tě otrávit!“
„To by jeden nevěřil,“ odsekla Nefe uštěpačně.
„Vážně, uleví se ti.“
Nefe si nakonec hrnek vzala a vypila nepříjemně sladký nápoj. Poté dala hrnek na okno a
položila základní otázku: „Ianne, ty nejsi člověk, že ne?“
Najednou se jí začala točit hlava.
Odpověď: „Ne, ale to máme společný,“ téměř neslyšela a pak… usnula. Iann ji jen taktak
včas zachytil, aby nespadla, a odnesl ji dovnitř, do její postele.
Všiml si, že má zavázanou ruku. Aniž by zkoumal, co je to za zranění, přiložil k němu
svou dlaň a po chvíli jen sundal obvaz.
38
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Chystal se k odchodu, ale u dveří se zastavila a zavětřil. To, co cítil, se mu vůbec nelíbilo,
a tak se oklepal.
„Co cítíš, Ianne?“ zeptal se Laoci, který to dění už chvíli pozoroval.
Iann strčil do dveří. „Obchází tu smrt,“ odvětil ledově.
„Jak dlouho?“
Iann na chvíli zavřel oči, ale když je otevřel, neodpověděl a měl se k odchodu.
„Chtěl bych ještě udělat tolik věcí,“ povzdechl si Laoci. Na to mu přišla krutá odpověď.
„Tak se to snaž udělat do dvou dnů.“ Iann na Laociho pohlédl a jeho oči slabě
modrostříbřitě zářily. Laoci se nebál, věděl, že v Iannově případ zář brzy zmizí.
Iann otevřel dveře.
„Ianne, proč jsi stále jak kus ledu?“
„Nechci se k nikomu vázat. Ztráta milovaného člověka je horší, než ztráta člověka,
kterého sotva znám.“
„To jistě, ale není ta samota hrozná?“
„Je nesnesitelná!“ Iann vyšel ven a tím dal jasně najevo, že se o tom už nehodlá bavit.

Nefe spala jak nemluvně až do rána příštího dne. Když se probudila, cítila se skvěle. Byla
plná energie a měla dobrou náladu. To se ale změnilo, když u stolu uviděla Ianna, jak si
ošetřuje zranění na boku. Hned si vzpomněla, co se stalo.
„Co tu ještě pohledáváš? Dal jsi mi něco do pití!“
„Koukám, že ses už vzbudila.“
„Řekni, cos mi dal!“
„Jo. Spala jsi víc jak půl dne, ale účinek to má, jako by si spala skoro dva dny –
potřebovala sis odpočinout.“
„Cože?“
„Určitě se cítíš líp,“ konstatoval Iann s neznatelným úsměvem.
„Neříkám, že ne, ale odpovíš mi konečně?“
„Dal jsem ti tam trojlaločnan šedý s…“
„Trojlaločnan je jedovatá bylina!“
„Možná, že kdybys mě nechala domluvit, řekl bych ti, že jsem ji tam dal se šalvějí, která
jeho účinky zmírní na látkou podobnou jako v časlovníku.“
39
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Takže prostě něco jako droga.“
„Ano, ale tvému tělu prospěšná!“
„To se mi vážně ulevilo,“ řekla sarkasticky. Pak sledovala, jak si Iann ošetřuje ránu. Lil na
ni nějakou zářivě žlutou tekutinu, která při doteku s ránou začala slabě pěnit a značně
páchnout.
Nefe viděla, jak se mu obličej kroutí bolestí, ale nevydal ani hlásku. Pak na ránu vylil
zbyteček podivného červenohnědého roztoku. Teď už tiše sykl. Pozorovala, jak se na ráně
tvoří strup a rána se uzavírá. Tomu nemohla Nefe uvěřit. Iann měl pravdu, její schopnosti a
vědomosti se s tímhle nedaly měřit.
Jako by jí Iann četl myšlenky, řekl: „Chtěl bych se ti omluvit za to, co jsem řekl u jezera.“
Ani nevěděl, proč to řekl, vždyť mu mohlo být ukradené, jestli je na něj naštvaná, nebo ne.
Ale z nějakého důvodu nechtěl, aby se zlobila, protože to, že vám někdo zachrání život, je
dosti podstatná věc. Jenže Iann neuměl vyjadřovat radost, lásku ani vděk. Zato projevit zlost a
nenávist, to mu šlo.
„Nemáš rád, když se o tebe někdo stará?“
„Ne, to nemám.“
„O tebe není třeba pečovat. A když se podívám, co všechno dokážeš, musím připustit, byť
nerada, že máš pravdu.“ Kupodivu se nezlobila.
„Myslíš, že bychom si mohli promluvit venku?“ zeptal se nejistě. Chtěl jí říct co je zač, co
se mu stalo a proč je léčitelem. Nejradši by jí řekl všechno, na co by se zeptala.
Nefe se zmocnila podivná předtucha, ale neprotestovala.
Když vyšli ven, začal Ňufka na Ianna štěkat. Ovce, které se vrátily po bouři, s bečením
přeběhly na druhou stranu ohrady. Iann začal být nervózní. Pod jeho pohledem Ňufka začal
kňučet a ovce ještě více bečet. Nefe nevěděla, co si o tom má myslet. Ňufka si nakonec před
Ianna lehl a ukázal mu bílé břicho. Iann ho podrbal a od té doby za ním Ňufka, už bez štěkání
či kňučení, všude chodil.
„Psí hierarchie,“ usmál se Iann. „Já…“ Větu už nedokončil, protože se okolím rozlehl
nadšený výkřil.
„Nefe!“ Výkřik přišel od Laili, která běžela k domu.
„Nefe, víš, jak dlouho jsem tě u sebe neviděla?!“
„Lailo…“
„A kdopak je tohle?“ zeptala se přítelkyně se zájmem při pohledu na Ianna.
„Můj pacient.“
40
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Já půjdu,“ hlesl Iann, který si teprve teď uvědomil, že je vysvlečený do půli těla. Ňufka
ho okamžitě následoval. Evidentně by chtěl jít s Iannem do domu, ale stačil jeho jediný
pohled a Ňufka pelášil do stodoly.
„Pán šelem,“ uchechtla se Laila, ale Nefe to tak vtipné nepřišlo.
„Pojď ke mně na čaj, aspoň přestaneš myslet na všechny ty nepříjemnosti kolem.“
Nefe chtěla dát odpočinout své znavené mysli, a tak souhlasila.

Iann počkal, až Nefe odejde, a pak se vydal do lesa k jezírku. Když k němu došel, klekl si a
ponořil hlavu do studené vody. Opakoval to ještě několikrát, než se mu mysl pročistila a on
byl opět schopen přemýšlet. Několikrát obešel jezírko kolem dokola, než mu to došlo.
Nefe nebyla člověk, to věděl už od chvíle, kdy ji prvně uviděl, ale nebyla ani zrůda (jak
jiné národnosti častoval Temný vládce). Byla míšenec a evidentně o tom vůbec nevěděla,
takže jí ani nedocházelo, proč tolik přitahuje muže a každého dokonale poblouzní. I u Ianna se
jí to na chvíli podařilo.
Šel za Laocim a chtěl si s ním o tom promluvit, ale když přišel do domu, našel starého
muže ve vysokých horečkách. Pokusil se mu pomoci a horečnatě přemýšlel, kde může bydlet
žena, k níž Nefe šla.
Jediné co mu zbývalo, bylo modlit se, aby se Nefe vrátila co nejdříve.

Mezitím se Nefe s Lailou pomalu procházely po okolí a sbíraly bylinky na sušení, stále si
povídajíc o tom, co se v poslední době děje. K poledni už uviděly Včelnou a vydaly se
k Lailině krámku.
Poté, co vešly dovnitř, Laila obrátila ceduli na dveřích z „Otevřeno“ na „Zavřeno“,
rozloučila se s Mariou, která ji tu zastupovala, když byla Laila pryč.
Společně s Nefe přešla do zadní části obchůdku, kde se skrývala malá kuchyňka. Laila
začala vařit polévku a Nefe jí pomáhala. Obě byly u této činnosti mlčenlivé, stejně jako u
oběda samotného. Po chutném jídle se ale u čaje rozpovídaly.
41
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Byly asi dvě hodiny po poledni, když na cestě uslyšely tlumený dusot koňských kopyt.
Vyšly před krámek, stejně jako většina lidí vyšla před své domy, když koně zaslechli. Všichni
sledovali nově příchozího.
Byl to nějaký cizinec na nádherném černém hřebci se spoustou zavazadel. Všechny
vyděsil meč, který se cizinci houpal u sedla. Navíc měl kápi svého pláště staženou hluboko do
tváře, takže mu do ní nebylo vidět. Na takovéhle chování nebyli ve Včelné zvyklí. Cizinci zde
nebyli vítáni.
Muž sesedl z vraníka, odepnul svůj náklad a vešel do hostince U Lesa, který stál naproti
Lailině krámku. Po tomto rozruchu se všichni pomalu vrátili ke svým původním činnostem.
Ovšem u Laili a Nefe to nebylo na dlouho.
O pár minut později Laila zaslechla známé zavrzání svých dveří a za pochodu už se
rozčilovala: „Je zavřeno! To neumíte číst, nebo jste…“ Větu nedokončila, když u dveří
spatřila onoho ozbrojeného cizince.
„Co bys rád, pane?“ zeptala se již o něco mírněji.
„V hostinci mi řekli, že zde prodáváte léčiva a také, že léčíte raněné,“ odpověděl cizinec
uhlazeně a strojeně.
„Vyznám se v bylinách a prodávám je, ale léčit neumím. Jedinou léčitelkou zde je Nefe.“
„A kde bych ji našel?“ zeptal se netrpělivým tónem.
„Bydlí kus za vesnicí, na kopci se svým otcem. Ale máte štěstí, je zrovna u mě. Mám ji
zavolat?“
Nefe, která vše opatrně sledovala z kuchyně, doufala, že pro ni Laila nedojde. Nechtěla,
aby o ní ten cizinec věděl. Dostávala z něj husí kůži.
„To by bylo velice laskavé.“ I když byl ten cizinec hodně netrpělivý, neztrácel nic ze své
hrané zdvořilosti.
„Nefe, pojď sem na okamžik.“
Nefe se pokusila zakrýt svou nevysvětlitelnou hrůzu za nečitelný výraz tváře a vstoupila
do místnosti plné lektvarů, mastí, bylinek a obvazů, které vévodil cizinec oděný v nákladném
plášti. Než Laila stačila říci něco na vysvětlenou, Nefe ji zarazila jednoduchým gestem ruky.
„Slyšela jsem. Předpokládám, že když jsi mě nechal zavolat, pane, budeš chtít, abych tě
ošetřila zde.“
„Ano, to bych opravdu chtěl,“ usmál se cizinec.
„Nebudu starat o ozbrojeného cizince bez tváře a bez jména,“ odsekla Nefe.
42
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Laila se na ni vyděšeně podívala. Nefe sama věděla, že by ho neměla tak provokovat, ale
tem cizinec jí byl proti srsti. A tím spíš, že se ani nepředstavil a neodzbrojil.
Cizincův pobavený hlas přešel do vzteklého zavrčení, když si odepínal opasek s mečem a
vyndával z pláště dvě ukryté dýky. Poté si se slovy: „Říkejte mi Tanis.“ sundal kapuci a
odložil plášť. Odhalil tak dlouhé vlasy barvy slámy stažené do ohonu, hladkou tvář ostrých
rysů s tenkými rty, nevelkým nosem a ledovýma očima v barvě kalené oceli. Nefe okamžitě
připomněl Ianna. Smál se na ni tím podivným úsměvem, jako by věděl něco, co ona ne.
„Zranění na tváři vidím. Ty rány jsou evidentně čerstvé, ale neřekla bych, že byly léčeny
zcela přírodní cestou. Máš i jiná zranění, pane?“
V odpověď na její otázku si Tanis pomalu sundal zbytky kožené prošívanice a obnošenou
hnědou tuniku pod ní. Laila se na jeho svalnaté tělo dívala se značným zájmem, ale Nefe to
brala téměř jako samozřejmost, poté, co ošetřovala Ianna.
Opatrně sundala Tanisovi z hrudníku obvazy a zkoumala pozorně několik tržných ran.
Jedna z nich byla zanícená.
„Kde jsi k tomu, pro všechny bohy, přišel, pane?“
„V lese na cestě jsem narazil na párek vlků. A protože jsem jel sám, jeden z nich mě stihl
takhle zřídit.“
„Vlci?“ zeptala se Nefe nevěřícně. „A jak je to dlouho, co tě zranili, pane?“
„Zhruba týden. Ale cestou jsem potkal dva léčitele, kteří moje zranění z části vyléčili.“
„Týden? To máš štěstí, že je zanícený jen jeden ten šrám. Bylo dobře, že jsi na sobě měl
oděv, který ránu tlapou zmírnil. Kdybys ho neměl, pane, bylo by ti moje umění k ničemu.“
Chvíli ještě pozorovala zranění na hrudi a pak škrábance na tváři, které už byly téměř
zahojené. Ti léčitelé asi nejvíce času věnovali Tanisově uhlazené tvářičce. Na tváři nezbude
po šrámech ani památka.
„Zůstanou vám tam jizvy,“ ukázala mu na hruď.
„Vím,“ zabručel Tanis, který byl v nepříliš dobrém rozpoložení ze všetečných otázek.
Nefe řekla Laile, co vše potřebuje, a než to Laila vyndala z poliček, ještě konstatovala:
„Ten vlk musel být ale obrovský a nesmírně silný, aby jediným úderem způsobil takové
zranění i přes prošívanici.“
„To byl,“ odpověděl Tanis se zkoumavým pohledem upřeným na její tvář.
„A proč jsi vůbec přijel do těchto bohem zapomenutých končin, pane?“
Tanisovi už došla trpělivost a vybuchl: „Moc se ptáš!“
„Odpusť, pane, jen nemám příliš ráda cizince.“ V tu chvíli Nefe na zádech začal
mravenčit Lailin podezřívavý pohled.
43
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková

Když nezvaného hosta ošetřila, ještě mu poradila, aby si teď nějaký čas nebral upnutý oděv –
zpomalovalo by to hojení.
Cizinec konečně zaplatil požadovanou sumu, kterou si mezi sebou Nefe a Laila rozdělily
rovným dílem, sbalil své věci a odešel zpět do hostince. Obě dívky si oddechly.
„Poslední dobou se tu potuluje nějak moc cizinců,“ posteskla si Laila.
„Ano, je jich tu čím dál tím víc. Stejně je nemám ráda.“
„Nemáš ráda?“ ušklíbla se Laila. „A co ten, co ho máš doma?“
„Jen ho ošetřuju,“ stála si Nefe na svém.
„Opravdu? A není to náhodou tvůj milenec?“
„Zbláznila ses?“
„Ani bych se tomu nedivila. Je urostlý a pohledný. I když ten Tanis taky nebyl
k zahození.“
„Víš co, Lailo? Občas si říkám, jestli by si radši neměla změnit povolání.“ Laila se tomu
musela zasmát. Nefe se neudržela a také se začala smát.
„Přísahám, Lailo! Je to jen můj pacient. Je trochu podivínský to uznávám. Přišel k nám asi
před pěti dny, za té velké bouře a byl na pokraji smrti. Myslela jsem, že…“
„Tak to brzdi. Už jsem ti skoro věřila, ale nepřeháněj. Na pokraji smrti? Mně se teda
nezdá, že by byl nějak viditelně raněný. Tedy až na tu ránu na boku, ale ta nevypadala vážná,“
pak s úsměvem dodala: „Bohové vědí, jak k ní mohl přijít.“
Teprve teď si Nefe uvědomila, že kromě drobné ranky na boku neměl ani památku po
ostatních zraněních. Vůbec si to neuvědomovala. Sice ho vyplísnila za to, že se potuluje
venku sám, ale jeho zranění nezkontrolovala… Viděla je, až když se sám ošetřoval. Celou
dobu tuto informaci vytěsňovala, přes ostatní starosti na ni neměla ani pomyšlení.
„Není zraněný,“ vydechla konečně ohromeně.
„Ne, není.“ Laila pohlédla na Nefe s obavami.
„Byl skoro mrtvý! Ztratil spoustu krve. Ta rána na boku byla smrtelná. Myslela jsem, že
nedožije rána!“ Nefe byla vyplašená jako novorozené mládě, které poznává svět. „Měl
rozseknuté obočí, probodnuté rameno, sečnou ránu na noze a na boku. A k tomu ještě spousta
odřenin a pohmožděnin,“ pokračovala dál Nefe.
44
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Nefe…, nic takového nemá.“ Laila byla opravdu ustaraná. Myslela, že Nefe je akorát
hodně unavená a sklíčená.
„Měl vysokou horečku a blouznil. Něco vykřikoval, chtěla jsem mu pomoct, ale chytil
mě za zápěstí a málem mi zlomil ruku. Mám tam modřinu!“ Nefe si vykasala rukáv na důkaz
svých pravdivých slov, ale na zápěstí nebylo ani stopy po nafialovělé pohmožděnině.
„To není možné!“ vykřikla.
„Nefe sedni si a uklidni se!“
„Já se nechci uklidnit. Chápeš? Není zraněný!“
„Sedni si, donesu ti něco….“ Nestačila to ani doříct, když Nefe vyběhla z krámku jako
splašená a utíkala co nejrychleji domů.
Cestou horečnatě přemýšlela. Konečně to všechno začalo dávat smysl. Bouře, ovce,
Ňufka, zranění, výkřiky do tmy, jezero, Tanis…, všechno do sebe zapadlo jako velká
mozaika.
Nefe se nebála o otce, vlastně se vůbec nebála. Jen nechtěla, aby ji Iann zastihl
nepřipravenou, kdyby se něco semlelo. Bylo by to velice nepříjemné, teď když věděla koho,
nebo spíše co, si nasadila do domu.

Konečně doběhla domů, rozrazila dveře a… oněměla hrůzou.
Všechno, na co myslela a co chtěla říci, se jí náhle vypařilo z mysli, jako ranní rosa pod
náporem slunečních paprsků. Dokázala se soustředit jen na výjev, který jí stanul před očima.
Viděla svého otce v ledových zábalech. Iann pobíhal mezi kamny, na nichž stál hrnec vařící
vody, a jídelním stolem plným bylinek a jiných přísad do všemožných lektvarů a mastí.
„Co se stalo?“
„Není čas na vysvětlování! Musíme co nejrychleji srazit tu zatracenou horečku.“
„Jak…“
„Upadl do bezvědomí. Horečku má už dlouho. Našel jsem ho v tomhle stavu, chvíli poté
co jsi odešla. Od tý doby dělám, co můžu, abych srazil tu horečku, ale nic nezabírá.“ Nefe se
už dál na nic neptala a společně s Iannem se snažila zachránit život svému otci, i když oba
věděli, že je to zbytečné.
45
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Nepolevovali ve svém snažení, dokud si Iann po půlnoci nesedl unaveně ke stolu a dal tím
najevo, že on už víc udělat nemůže. Nefe ještě chvíli pobíhala sem a tam.
„Nefe.“
„Nechci nic slyšet!“ bránila se předem.
„No tak, poslouchej mě! Nemá to cenu a ty to víš!“
„Já to nevzdám!“
„Sakra…!“ Pak opět svůj hlas ztišil a promluvil. „Nefe, oba víme, že už nadešel jeho čas.
Už nemůžeme nic dělat. Ani ty, ani já… Nech ho jít,“ dopověděl smířlivě.
„Ani ty bys nemohl… vždyť přece…“ Hlas se jí vytratil.
„Ani já. Někdy ti třeba vysvětlím proč.“ Nefe si se zadržovaným pláčem přisedla ke stolu.
„Vím, že to tak musí být, ale nikdy bych si neodpustila, kdybych to aspoň nezkusila.“
V Iannovi se něco pohnul. Zase se mu vracely lidské pocity. Raději, než aby tomu čelil, se
zbaběle sebral a beze slova vyšel ven.
Sedl si k Ňufkově boudě, podrbal ho za ušima a při dotyku s jeho srstí bolestně zatoužil
stát se zvířetem. Být zvířetem je tak jednoduché. Spoléháte akorát na své instinkty a pudy a
nic jiného vás nezajímá. Kdykoli po tom vaše srdce zatouží, můžete utíkat tak daleko, jak jen
dokážete. Necháte vítr proudit kolem sebe a vychutnáváte si tu volnost… zvířecí volnost. Ianna
to všechno začalo tížit. Pár dnů mezi lidmi a několika roční úsilí se mu začalo hroutit jako
domeček z karet.
Protože byl sám sobě i ostatním nebezpečný, stranil se lidí, aby někomu neublížil… nebo
aby někdo neublížil jemu. Musel přestat vnímat lidské pocity a nakonec se mu je opravdu
podařilo vymazat se svého srdce – přestal cítit a stal se z něj kus ledu… kamenná socha…
říkejte si tomu, jak chcete. Pak se na několik dní vrátil mezi lidi a začal roztávat jako led na
rybníce, když nastává jaro. A hrozilo, že se jeho snažení zhroutí úplně pod pár doteky a
pohledy modrooké dívky vonící po medových květech. Tak jako kdysi…
I když si uvědomoval, že Nefe je napůl víla a svou krásu má dozajista po matce, byl
přesvědčen, že na něj udělala dojem její lidská stránka zděděná po otci.
Ano, znal Laociho už před tím a bylo vidět, že Nefe je po něm. Ale pokud by tomu tak
bylo, znamenalo by to mnohem větší problém, než si Iann na začátku připouštěl. City by byly
stálejší a pak by se naplnil Iannův strach, a to nemohl dopustit! Musel odejít!
Rezolutně vstal a po chvíli zmizel s Ňufkou v patách.

46
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Vrátil se až nad ránem a potichu vešel do domu, aby Nefe nevzbudil, kdyby spala. Ale Nefe
nedokázala usnout. Celou dobu seděla u otce a tiše mu zpívala jejich oblíbenou píseň.
Iann se zchladil douškem vody, posadil se ke stolu a tiše naslouchal Nefeninu zpěvu,
občasně přerušovanému drobnými vzlyky. Snažila se být silná, ale Iann nějak nechápal proč.
Ňufka se dožadoval vstupu, tak ho Iann raději pustil dovnitř, aby venku tolik nekňučel. Pes
okamžitě přiběhl k Nefe a lehl si jí k nohám.
Trvalo ještě hodinu, než se Laoci na okamžik probral a naposledy promluvil.
„Tati!“ vykřikla Nefe a Iann rychle přiskočil k Laociho posteli.
„Dítě moje. Chtěl jsem ti toho tolik říct.“
„To zvládneme, ještě si mockrát promluvíme!“ chlácholila ho.
„Neřekl bych,“ usmál se Laoci smutně a pokračoval „Myslím, že bys měla odejít.“
„Ale proč?“
„Až zemřu, nebude tu pro tebe bezpečno. Slib mi, že odejdeš.“
„Dobrá, pokud je to tvé přání otče, pak tedy odejdu.“ Laoci se usmál, pak ale dostal křeč,
která mu znemožnila na několik chvil mluvit.
Když přešla, Laoci se obrátil na Ianna. Chytl ho za ruku a promluvil k němu jazykem,
kterému Nefe nerozuměla. „Iann, algy tarpo es tö I duru. I bo mea I berpo!“
Iann se na Laociho smutně podíval a pak vážně odpověděl: „Nalgo, Laoci, li tormeor.“
„Iann, bo wö ru mea kuy! Wory nai!“ Hlas Nefenina otce zněl stále naléhavěji.
„I tö li tormea I berpo! Bo wö ru mea, Laoci.“
„Mea, Iann, mea. Melho an bo.“ Pak se Laoci odmlčel a pozoroval, jak se Iann vnitřně
pere sám se sebou. Otočil se k Nefe.
„Dcerko moje zlatá…, tolik se podobáš své matce. Víš, jak jsem vás obě miloval.
Doufám, že nalezneš štěstí, které si tolik zasloužíš.“ Nefe už své slzy nedokázala zadržet a
nyní se jí koulely po tvářích.
Laociho poslední slova však patřila Iannovi: „Algy, Iann, algy.“
„Laoci, tö…“
„Dotai bo cry on nai, Iann!“
Iann tam chvíli seděl se zavřenýma očima a pak bez jediného slova odešel ven,
následován Ňufkou. Laoci se ještě otočil a usmál se na Nefe. Poté se jeho oči zavřely a Nefe
se mu do nich už nikdy nepodívala.
47
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola pátá – Pohřeb
Když Nefe vyšla ven, aby se trochu uklidnila, poté, co se jí za poslední hodinu zhroutil celý
svět, nemohla nikde najít ani Ianna ani Ňufku. Chvíli je hledala, ale nakonec to vzdala a šla tu
děsivou novinu sdělit Laile.
Laila tu zprávu přijala mnohem hůř, než Nefe původně očekávala. Věděla sice, že Laoci byl
pro Lailu důležitý, ale nevěděla, jak moc.
Tak tam seděly pospolu a utěšovaly jedna druhou, než Laila řekla: „Myslím, že bys to
měla říct ostatním vesničanům a měla bys domluvit pohřeb.“
„Lailo, prosím tohle po mně nežádej! Nemohla bys to udělat ty?“
Laila se na okamžik odmlčela.
„Ale jen kvůli tobě!“
„A ještě bych tě chtěla poprosit o jednu věc…“
„O co?“ Laila začínala něco tušit.
„Otec ani já nejsme stejné víry jako zbytek obyvatel Včelné. Takže bych na pohřbu
nechtěla kněze.“
„To ale většinu lidí hrozně pobouří.“
„Já vím. Tak se aspoň pozná, kdo si otce vážil i bez ohledu na vyznání.“
„Dobře, ale když tam nebude kněz, tak kdo tedy…“
„Ty, Lailo. Otec by nechtěl nikoho jiného.“
Laila chvíli stála mlčky a pak přikývla. „Když myslíš. A kdy…?“
„Kdyby to šlo, tak zítra. Chtěla bych pak co nejdříve…“
„Odejít? Já vím,“ dopověděla za ni Laila.
„Díky, Lailo. Díky za všechno!“
Pak Nefe Lailu přátelsky objala a odešla.

Nefe přišla do prázdného a tichého domu, převlékla se do tmavých šatů a vyšla opět ven.
Právě v čas, aby viděla Ianna a Ňufku vycházet společně z lesa.
Bez otázek oznámil: „Na tý malý mýtině mezi břízama jsem vykopal hrob.“
48
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„O tom s tebou tedy otec mluvil?“
„Ne tak docela.“ Zněla příkrá odpověď.
Nefe chtěla zajít k jezírku a být chvíli o samotě, ale v půli cesty na ni zavolal Killen, a to
ji donutilo se zastavit.
„Nefe!“
„Co chceš, Killene?“
„Posílá mě Laila, říkala, že potřebuješ s něčím pomoc.“
„Díky, ale už je to v pořádku – ta práce je už hotová. Chtěla jsem, aby někdo vykopal hrob
pro mého otce, ale…“ Killen zbledl a Nefe raději přestala mluvit, protože myslela, že za to
může její zmínka o kopání hrobu.
Když však Killen zrudnul a začal se tvářit nepříčetně, Nefe došlo, že za to nemůže ona, a
tak se radši podívala stejným směrem jako Killen. Viděla, jak se k nim blíží Iann a zmocnila
se jí opětovná hrůza.
„Kdo to je?!“ vykřikl Killen
„To je Iann, můj…“
„To je tvůj milenec?“ vyštěkl Killen.
„Ne, Killene,vidíš to jinak. Je to můj…“
„Co všichni máte s tím milencem?“ vložil se do toho Iann s poťouchlým úsměvem, který
se v této chvíli opravdu nehodil.
„Tak kdo to je?!“ vztekal se dál Killen.
„Jen ho léčím,“ hlesla Nefe tiše, vědoma si toho, že tak trochu lže.
„Nepřijde mi zraněný!“ odsekl Killen. „Pokud mu ovšem neléčíš rány na srdci!“ dodal
zlobně.
Iann udělal krok ke Killenovi a zabránil tak výbuchu Nefenina potlačovaného hněvu.
„Neměl bys zpochybňovat její slova,“ řekl Iann mírně, ale Killena to neuklidnilo.
„A ty bys mi neměl říkat, co můžu, a co ne,“ opáčil a dodal: „Víš, kdo jsem?“
„Ne, nevím a ani mě to nezajímá,“ odpověděl Iann nevzrušeně.
„Jsem prvorozený syn majitele místního hostince. Můj otec tu má hodně velký vliv! Když
se mi jen zachce, můžu tě nechat…“ Svou výhružku ale nedokončil, neboť ho Iann chytl pod
krkem se zlověstným zavrčením.
„A teď se podívej, kdo jsem já! Pro příště si nech svoje výhružky!“ Při pohledu do
Iannovi tváře Killen děsivým způsobem zesinal, ale Nefe to nechalo chladnou. Až příliš
chladnou.
49
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Teď běž za Lailou a řekni jí, že jsem ten hrob už vykopal!“ přikázal Iann a pustil Killena
na zem. Ten začal rychle utíkat zpět do Včelné. Nefe celou událost ani slůvkem
neokomentovala a pokračovala ve své cestě.
Byla zmatená. Ze všeho toho rozruchu za poslední týden nevěděla, kde jí hlava stojí.
Snažila se všechno si urovnat a nakonec dospěla k rozumným závěrům, jak všechno vyřešit.
Nejprve byla rozhodnuta, že po otcově smrti tu ještě nějakou dobu zůstane a sbírala
odvahu k tomu, aby Ianna udala někomu z královských vojáků. Myslela, že by za to dostala
aspoň nějaké peníze – tak to vždy bylo. Ale postupem času názor změnila.
Teď věděla, že i kdyby tu chtěla zůstat, nebude to bezpečné. Takže co nejdříve po pohřbu
si sbalí věci, domluví se na rozumném prodeji domu, pozemků a zvířat a odejde. A co se týče
Ianna… Nikomu nic nepoví. I když jí lezl na nervy svou arogancí, tak si na něj za ten týden
nějak zvykla. Navíc Ňufka ho měl rád a Ňufka pokaždé pozná, když někdo za jeho vřelou
přízeň stojí. Nic nevzal, nikomu neublížil a naopak jí pomohl. Snažil se zachránit jejího otce a
evidentně se znali. To by nemohla otci udělat. Nemohla by si vzít na svědomí smrt jeho
přítele. V hloubi duše věděla, že by stejně tak jako tak nesebrala odvahu k jeho udání…
Také nemohla popřít, že by Iann byla škoda i z jiných důvodů. Byl chytrý a přitažlivý. A
ty jeho oči! Možná, že kdyby se potkali za jiných okolností… Nefe tyto myšlenky rychle
zapudila a s vědomím toho, co si právě předsevzala a s trochu pročištěnou hlavou se vracela
domů.
Téměř celé odpoledne jí zabraly přípravy otcova pohřbu, ale večer už bylo vše připraveno.

Druhý den se konal pohřeb.
I přes Nefeninu žádost, aby zde nebyl kněz, se zde sešla téměř celá vesnice. Nefe byla
ráda, když uviděla známé tváře.
Když Laila začala svou řeč, o kterou ji Nefe požádala, všichni zmlkli.
„Dnes tu jsme, abychom se rozloučili s dlouholetým obyvatelem naší vesnice. Přišli jsme
dát sbohem Laocimu z Monzu.“
„Laoci nebyl jen pouhým dřevorubcem, byl to náš přítel s velkým srdcem a s pochopením
pro všechny…“
50
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Nefe přestala řeč po chvíli vnímat a zadívala se do prodlužujícího se stínu bříz. Teprve po
chvíli v šeru rozeznala dobře ukrytou postavu. Iann.
Po skončení obřadu pár mužů hrob zasypalo a zatlouklo k němu starý kříž označující
Laociho vyznání. Pak se Nefe domluvila se dvěma farmáři na prodeji domu a se všemi se
rozloučila. Teprve, když si byla jistá, že jsou všichni pryč, vydala se do březového stínu. Po
Iannovi zde nebylo ani památky. Řeknu mu to ráno…, pomyslela si Nefe a šla domů.
Ale její dům jí už nepřipadal jako domov. Bylo to najednou pusté tiché místo bez života.
Kamkoli se Nefe podívala, všude viděla svého otce. Na zdi visel jeho lovecký luk, támhle stál
jeho hrnek… Nefe se bezmyšlenkovitě začala probírat bylinkami, které ještě od včerejší noci
zůstaly ležet na stole. Byla vyčerpaná. Bylo to z nedostatku spánku? Nebo za to snad mohla ta
bolest?
Začala si zpívat. Její hlas se rozléhal tichem a příjemně prosycoval noční ticho. V té tmě
připomínal záblesk slunečních paprsků, který sliboval lepší budoucnost. Ano byl příslibem
lepšího osudu…, byl touhou po návratu ztracené naděje.
Po Nefenině tváři stekla slza. Jedna jediná slza, která zazvonila o podlahu. Nefe se strašně
chtělo brečet. Toužila po tom, ale kromě té jediné slzy, která jí stekla po tváři, toho nebyla
schopna.
Hlas se jí zlomil a medový zpěv utichl. Všude kolem se rozhostilo ticho, tak jak to po
smrti vždycky bývá…
Nekonečné, nikým nerušené ticho.

Iann pobíhal po lese a vychutnával si radost z pohybu. Když se trochu unavil, dřepnul si
poblíž potoka a napil se. Poslední dobou dost přemýšlel. O onom souboji s Tanisem, o Nefe, o
Laocim a o tom, jak se jeho život začíná ubírat směrem, o který nestojí.
Teď měl na krku Nefe, o kterou se musel postarat, protože to bylo Laociho poslední, a on
mu to dlužil. Jenže to přinášelo různá nebezpečí. Neuměla se bránit a on by ji nemohl pořád
chránit – obzvláště ne sám před sebou. Největší nebezpečí ale hrozilo jemu… Díky ní by se
opět mohl stát člověkem, ale on nechtěl!
Ne, takhle to nepůjde! Nemůžu to udělat! Nedokážu splnit Laociho přání! Vždyť seš jak
malej kluk! Ksakru! Proč si ten stařík bláznivá nemohl přát něco jinýho. Já nemůžu, nejde to.
Já to neudělám. Musím pryč! Postarám se o ni jen jednu noc, víc nemůžu dát. Zítra odejdu!
51
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Iann se rozhodl. Vydal se na zpáteční cestu. Ale ještě před tím se podíval na měsíc.
Už zase ho proklínal!
52
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola šestá – Dřevěný Most
Risch byl na cestách téměř dva měsíce. Občas si někde něco přivydělal a kupodivu se neměl
vůbec špatně. Občas si dokonce dovolil chodit bez kápě, která by mu zakrývala tvář. Lidé se
na něj nedívali skrz prsty a měli ho rádi kvůli jeho znalostem a ochotě.
Risch si občas vyčítal, že všechny kolem balamutí kouzlem, které zakrývá tvar jeho uší a
rudý pramen ve vlasech, ale na druhou stranu mu nehrozilo žádné nebezpečí. Tedy téměř
žádné. Kdyby narazil na královy specializované vojáky, kteří umějí rozpoznat magii, byl by
s ním amen! Ale tím se příliš nezatěžoval, snažil se především zjistit různé informace o králi,
jeho vojsku a záměrech.
Ať byl kdekoli, nikde ale nezaslechl nic o žádných vzbouřencích ani o jakémkoli povstání.
Tento fakt ho značně znepokojoval, protože nevěděl, koho má vyhledat, aby mu nabídl své
služby ve věci poražení Erca.
Takže se zatím jen bezcílně toulal a po několika týdnech se ocitl v nevelkých lesích
patřících k vesničce s názvem Dřevěný most.
Podle toho, co Risch slýchal ve Skalním hradu, se mělo jednat o jakousi pevnůstku, která
strážila vyhlášený Dřevěný most – jediné místo, kde se dalo přejít suchou nohou přes
hlubokou Tanju. Ta pokračovala do lesa směrem k nejvýchodnější vesnici Vërmësu – Včelné.
Risch v těchto lesích strávil několik dní, než se dostal k Dřevěnému mostu.
Po prvním pohledu na vesnici okamžitě usoudil, že Mistrovo vyprávění nebylo příliš přesné.
Dřevěný most rozhodně nevypadal na pevnůstku, ale spíše na velký prasečí chlívek.
Risch procházel rozčvachtaným blátem vesnice a čas od času přemáhal nevolnost při
pohledu na hnijící hromady čehosi, u čeho si raději ani nechtěl domýšlet, co by to mohlo být.
Vesnice nebyla příliš rozlehlá, ale i přesto Rischovi chvíli trvalo, než objevil místní
hostinec, jehož jméno z oprýskané dřevěné tabule nade dveřmi ani nešlo přečíst. Chvíli otálel
vejít, při pohledu na chlapíka stojícího přede dveřmi, který se netvářil zrovna přátelsky.
Kupodivu ale nechal Rische v klidu vejít. Schválně, jestli mě nechá i vyjít? Pomyslel si Risch,
když za sebou zavřel dveře.
Pohled do místnosti nebyl zrovna z nejlákavějších. Podlaha nebyla vidět pod nánosy bůhví
kolikaleté špíny. Všechny okenice byly zavřené a jediným zdrojem světla bylo nevelké
ohniště blízko nemytého pultu. Celá hospoda působila ponuře a vzduch v ní byl naprosto
nedýchatelný. Zápach špíny, nedostatek čerstvého vzduchu, oheň a výpary z drobné kuchyňky
53
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
schované za jakýmsi závěsem v rohu místnosti tvořily vražednou kombinaci pro každého, kdo
zrovna neměl pořádnou rýmu, nebo na ten zápach nebyl po léta zvyklý. A Risch bohužel
nepatřil ani k jedné z těchto skupin.
Rozhlédl se po hospodě po nějakém volném místě, ale spatřil pouze bandu přiopilých
vesničanů.
Tam, kde náhodou bylo volno, bylo evidentní, že volné židle už se dlouho neudrží na
svých červotoči prožraných vratkých nohách. Sednout si na takovou židli si Risch opravdu
netroufal.
Když už stál u dveří hodnou chvíli a všichni přítomní si ho zvědavě, někteří i značně
pohrdlivě, prohlíželi, všiml si konečně normálně vypadajícího volného místa. Byla to jediná
židle u malého stolku v rohu místnosti u stěny naproti dveřím.
Risch k místu zamířil a zvědavé pohledy ho přestaly zkoumat a vrátily se ke svým
původním činnostem, jako byla hra v kostky, nebo popíjení zteplalého (kdo ví, jestli ne i
zvětralého) piva.
„Mohu si přisednut?“ zeptal se Risch zdvořile osůbky, která osamoceně seděla u stolku.
Osoba nehlasně přikývla a Risch si sedl naproti ní. Zkoumal tu osobu a snažil se přijít na to,
zda se jedná o ženu či o muže. Člověk to nebyl vysoký a ani příliš široký v ramenou. Tvář měl
špinavou a v přítmí tohoto podniku nebylo ani možno zjistit barvu očí. Vlasy měl ten člověk
stažené a z části přes ně měl přehozenou kápi. Pohlaví tohoto tvora naproti Rischovi nešlo
určit ani podle rukou, protože byly ukryty pod záhyby cestovního pláště. Nezbývalo nic
jiného než čekat, až dotyčný promluví.
K Rischovi se přitočil sádelnatý hospodský s běžnou otázkou: „Dáte si něco?“
„Víno.“ Rozhodl se, že nic jiného radši nebude riskovat v zájmu svého vlastního zdraví.
„A ty, dáš si to ještě jednou?“ zeptal se hospodský nezdvořile Rischova společníka.
Odpověď byla opět jen souhlasné přikývnutí.
„A máš čím zaplatit?“ Pohled, který ona osoba na hostinského vrhla, byl velice výmluvný.
Po chvíli se hospodský vrátil s vínem pro Rische a nápojem pro toho druhého.
Rischův tichý společník hodil na stůl dvě mince a odhalil při tom své dlouhé štíhlé prsty.
Na jednom z nich se skvěl umně tepaný zlatý prsten s jakýmsi drahokamem. Risch si všiml,
jak po něm hospodský lačně kouká. Aby na něj lépe viděl, sundal si Risch kápi. To odpoutalo
pozornost hospodského od prstenu. Rychle si Rische prohlédl, položil oba poháry na stůl a
beze slova odešel.
54
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch na sobě ucítil pohled toho neznámého sedícího naproti. Opětoval mu jeho dlouhý
zkoumavý pohled a snažil se vyčíst z jeho tváře, částečně ukryté pod kápí, o co mu jde. Ale
nepoznal to. Neznámý pohlédl z Rische na ostatní vesničany, věnující se své zábavě a pozvedl
nechápavě obočí. Risch nevěděl, na co tak civí, a měl sto chutí se zeptat, ale zrovna v tu chvíli
se jeho společník zatvářil znuděně, promíchal obsah svého nápoje a zhluboka se napil.
V tu chvíli Rische praštil přes nos nový zápach. Jeho společník pil zcela určitě víno ještě
s nějakým jiným druhem alkoholu, ale něco tu nehrálo.
Bezděčně si přejel prsty po svém rudém pramenu vlasů a zhluboka se nadechl, než ke
svému společníkovi promluvil.
„Být tebou, už to nepiju,“ oznámil suše. Drobná postava na něj zpoza stolu jen nechápavě
pohlédla a přiložila pohár ke rtům. Risch její pohyb rukou zastavil a uchopil ji za zápěstí
dříve, než se stačila znovu napít. Překvapilo ho, jak silný odpor mu jeho spolustolovník kladl.
Nakonec však při o otrávený pohár vyhrál a vytrhl ho neznámému z ruky. Při tom se obsah
poháru rozlil po stole.
„Zbláznil ses?“ obořil se na Rische dívčí hlas.
„Řekl jsem přece, ať to nepiješ,“ odvětil klidně, ale překvapilo ho, že je to dívka.
„A to si myslíš, že poslechnu kdejakýho cizince, kterej si přisedne k mýmu stolu?“
„Kolik jsi těch pohárů vypila?“
„Neslyšels?! Nehodlám se s tebou bavit!“ Dívka si objednala další pohár. Hospodský jí ho
přinesl, ale při pohledu na Rische se nějak ošíval. Risch se rozhodl, že to nebude řešit a nechá
dívku, ať se klidně otráví, když si nedá říct.
Neznámá dívka si dala ještě dva doušky ze svého poháru a po chvíli bylo i v šeru hospody
vidět, jak začala náhle blednout. Risch si toho nevšímal, dopil svůj pohár vína a měl se
k odchodu.
Když se zvedal, uslyšel, jak k němu dívka promluvila.
„Hej, druide, cos to prvně říkal?“
Risch se na ni podíval a ani se nesnažil skrýt své překvapení.
„A co sis myslel? Že jsem úplně slepá? Tyhle vesničany si klidně balamuť nějakým
primitivním kouzlem, ale uvědom si, že to nefunguje na všechny.“
Risch si s obdivným výrazem zase sedl zpátky na židli.
„To se ti ještě nikdy nestalo, že by to někdo zjistil?“
„Ne, nestalo. Ale nemluvila si o něčem jiném?“
Dívka se ošila. „Co jsi to říkal o tom poháru?“
„Shrnu to. Ať to nepiješ a pak jsem ti položil základní otázku, kolik jsi toho měla.“
55
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Když nepočítám ten vylitej, tak tenhle byl třetí. Proč?“
Risch obrátil oči v sloup. „Možná nejsi slepá, ale natvrdlá určitě.“ Uchopil její ruku a
prohlédl si její prsten.
„Ryzí zlato a pravý nebroušený diamant. Kvůli tomu by v díře, jako je tahle neváhali zabít
nějakou naivku, která navíc vypadá jako zlodějka.“ Risch si všiml, jak dívka zrudla a prudce
vytrhla svou ruku z jeho.
„Sem‘ zvyklá, že se mě snaží zbavit. A tohle je dar,“ řekla a ukázala na prsten.
„Mně je celkem jedno, kde jsi k tomu přišla. Nezajímá mě to, ale tebe by možná mělo
zajímat, co ti dali do toho pití.“
„Ty si druid, ne já. Já se nevyznám v jedech.“
„Nejsem druid,“ odpověděl Risch.
„Není to jedno? Tak jak mi teda můžeš pomoct.“
„Neříkala jsi ještě před pár okamžiky, že nebudeš poslouchat nějakýho cizince? A navíc,
co bych z toho měl, kdybych ti pomohl?“
„Nevím, řekni si, co chceš! A kašli na to, co sem‘ říkala před chvílí! Co mi tam dali?“
„Záleží na tom, co všechno bys mi byla ochotná dát za to, že ti pomůžu.“ Bylo to zvláštní,
ale Rische bavilo si ji dobírat. Už podle zápachu věděl, co jí do pití dali, a věděl, že to není
zas tak prudký jed. Pokud ho nebylo mnoho. Risch silně pochyboval, že by někdo z místních
měl možnost sehnat takové množství jedu, které by bylo smrtelné. Když se ta dívka nebude
pár dní příliš namáhat, rozchodí to maximálně s menšími nevolnostmi. Ale měl zvláštní
škodolibé potěšení z náznaku paniky v jejím hlase.
„Dám ti všechno, o co si řekneš, udělám pro tebe cokoli! Hlavně mi, prosím pomoz,
druide!“
„Dobře. Nejprve mi řekni své jméno.“
„Jmenuju se Katharine.“
„Dobře. Tak mě poslouchej Kate. Ten jed, co ti dali, není příliš silný. Musím ale zjistit,
kolik ti ho tam dali. Počítám ale, že takovýhle venkovský balíci by neměli možnost dostat se
k příliš velkému množství tohohle jedu. Jestli ti ho tam dali málo, bude stačit, aby si tak tři,
čtyři dny odpočívala a nepila alkohol. Jediné co by ti mělo dělat potíže, bude nevolnost.“
Chvíli bylo ticho a pak Kate uraženě odpověděla.
„Ty si ze mě děláš legraci, viď? Nejdřív mě tu vyděsíš, že můžu umřít a pak řekneš, že to
není vážný.“
56
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Neřekl jsem, že to není vážné, jen ještě nevím, jak moc je to vážné. Tohle by byla ta
nejlepší varianta. Musím zjistit množství toho jedu. Zbylo ti tam něco?“ zeptal se s pohledem
upřeným na Katenin pohár.
„Něco tam ještě je,“ odpověděla a podala mu ho.
Risch dopil zbytek vína s jedem, při čemž na něj Kate vyděšeně pohlédla. Po jediném
doušku se Risch zakuckal. Po chvíli kašlání ze sebe dostal: „Ty seš fakt pitomá!“ – upustil od
své slušné mluvy. „Ale naivní jsem tu já. To ti nedošlo, že to chutná úplně jinak než víno
s pálenkou? Když jsme u toho, jak vůbec můžeš takovej hnus pít?“
„Je to běžný pití! Nemusel bys mě pořád urážet! Taky by sis mohl odpustit ty rádoby
vtipný kousky. Už ti na to neskočím!“ Opravdu naštvaně se zvedla a měla se k odchodu.
Risch ji ale okamžitě stáhl zpět do židle.
„Poslyš, udělal jsem chybu. Podcenil jsem místní…“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se vylekaně.
„Chci tím říct, že toho jedu bylo dost. Zvláště, pokud jsi vypila tři poháry.“
„Dost? To znamená…?“
„Dost znamená tolik, že jestli tu nejsi na koni, mohlo by být po tobě, než bys došla do
Včelné.“
Kate zbledla ještě víc než před tím. „Nemám koně,“ hlesla tiše.
„Vyznáš se v téhle vesnici?“
„Trochu jo.“
„A je tady poblíž nějaký léčitel?“
„Nejsem si jistá!“
„Tak se koukej rozhodnout, Kate! Potřebuji nějaké přísady, které zrovna nemám, abych
mohl namíchat protijed. A spěchá to!“
„Jo…, prej někde u lesa na druhý straně vesnice žije stařík, co sbírá různý kořínky a
vykřikuje, že mají léčivou moc.“
„Tak bysme ho měli co nejrychleji najít. Třeba nám bude schopen pomoci.“
„Dobře,“ pípla Kate.
„Běž ven, pokus se být v klidu a já zaplatím hospodskému.“
Risch se vydal zaplatit za svoje víno a Kate šla ke dveřím. Cestu jí ale zastoupil chlapík,
který předtím hlídal vchod zvenku.
„Já myslím, že nikam nepůjdeš, slečinko.“
„A já myslím, že půjdu,“ odsekla a odstrčila muže stranou. Než však stačila otevřít,
popadl ji někdo za ruku a prudce jí smýkl zpět do hospody.
57
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kate to nečekala, škobrtla o hrbolek na podlaze a upadla. Hospodou se rozlehl smích
chlapů sedících okolo. Několik jich už stálo na nohou a byli připraveni se na Kate vrhnout.
Tento ruch upoutal Rischovu pozornost. Viděl Kate vstávat z podlahy a usoudil, že je zle.
Problém byl v tom, že jí v tuto chvíli nemohl nijak pomoct. Neměl u sebe žádnou zbraň a
použít nyní nějaké kouzlo by bylo velice nerozumné.
„Nech mě projít,“ zavrčela Kate.
„Budeš to mít jednodušší. Ten jed by ti mohl jinak dát docela zabrat, kočičko,“ ušklíbl se
onen hlídač.
„Když mě necháš projít, slibuju, že ti neublížím,“ řekla smířlivě.
„Myslím, že já tak jako tak ublížím tobě,“ odpověděl tvrdě hlídač a vytáhl dlouhý lesklý
nůž. Risch tiše zaklel.
„Tak ty si chceš hrát?“ zeptala se Kate jízlivě. „Jak myslíš, ty vesnickej blázne!“ Prudce
ze sebe strhla těžký cestovní plášť. V ten okamžik jí na záda dopadl silný cop rudých vlasů a
ukázalo se, že tahle slečinka se opravdu umí sama o sebe postarat.
Hlídač po ní skočil s nožem v napřažené ruce. Kate mu vyšla naproti se svým nožem,
který vytáhla tak rychle, že nikdo ani nestačil postřehnout, kde ho vlastně měla ukrytý.
Během pár okamžiků padl hlídač mrtev k zemi s dírou v břiše.
V tu samou chvíli se na ni vrhli další dva muži. Jeden ji ze zadu chytil za ruce a druhý se
jí snažil zepředu zasadit ránu rozbitou lahví. Kate mu však láhev vykopla z ruky, a když
neměl zbraň, uštědřila mu pořádný kopanec do břicha. Podařilo se jí vysmeknout i druhému
útočníkovi a též ho bodnout. Než se stihla otočit, byli tu další.
Po jednom hodila dýku, která si s krutou přesností našla svůj cíl, a zabila tak i třetího
muže. Stále tu ale byli ještě dva další a další se sbíral se země, stále se držíce za břicho. Kate
ho poslala znovu k zemi dobře mířenou ranou pěstí. Ozvalo se chřupnutí a muž se za
nedůstojného kvílení zhroutil na podlahu s přeraženým nosem.
Někdo ji zezadu praštil ulomenou nohou od židle s takovou razancí, že Kate padla na
kolena. Tentýž muž ji povalil na zem a udeřil ji do obličeje. Risch to s hrůzou pozoroval a
snažil se přijít na nějaké vhodné kouzlo.
Kate se s vesničanem válela po zemi snažíc se vymanit z jeho sevření. V mihotavém
světle se zaleskl nůž a za pár vteřin byla jeho čepel zkrvavená. Všichni sledovali boj a snažili
se odhadnout, kdo je raněn.
Když to pro Kate vypadalo hodně bledě, tak sebou vesničan párkrát škubl v křeči a
znehybněl. Padl na vlastní nůž.
58
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kate jeho tělo s námahou odvalila stranou, jen aby se podívala do tváře dalšímu
protivníkovi. Uhnula jeho výpadu, zvedla se a ranou do zad ho srazila na zem. Tam útočník
inkasoval dva pořádné kopance do žeber a už se evidentně neměl k tomu, aby se znovu
zvedal.
Nikdo už na ni neútočil – bylo po všem. Kate si došla pro svou dýku a otřela si ji do oděvu
padlého muže. Přehodila si přes ruku svůj cestovní plášť a rázně vyšla ze dveří, zanechávajíc
za sebou čtyři mrtvé muže a dva raněné. Risch nevycházel z údivu a celý zkoprnělý za ní
vyšel ven do prosluněného odpoledne.

„Zkus si rychle vybavit něco o tom bláznivém staříkovi. Budeš ho brzo potřebovat,“ zabručel
Risch cestou k potemnělému lesu.
„Nebyla to má vina! Přece se nenechám zabít!“
„Řekl jsem snad něco?“ Risch byl obvykle trpělivý, ale dnes mu trpělivost nějak
docházela.
„Ne, ale vyznělo to tak!“
„Tak teď už víš, že jsem se to tak nemyslel. Ale přestaňme se hádat a pospěšme si. Jestli
to nestihneme tak do tří hodin, budu tě moci rovnou zakopat na nějaké mýtině s křížem, na
němž bude nápis: Zde leží Katharine, zabita svou nevěřícností!“
„Na tyhle řeči vážně nejsem zvědavá!“
„Ale to bys měla. Obzvlášť po tom výkonu, co jsi předvedla v té hospodě!“
„O co ti jde?“ vyjela na něj Kate už značně podrážděně.
„O co? Zvýšila jsi tím pravděpodobnost své smrti!“
„Jed, nebo ten chlap. Není to jedno?“
„To vskutku ano!“
„Řekni, co ti tak vadí, druide?“
„Mně? Mně nic nevadí. To ty máš nějaký problém – nemyslíš?“
„To tě tolik sžírá představa, že jsem odhalila tvoje tajemství? Nebo fakt, že nějaká holka
přemohla během pár minut víc chlapů, než ty za celej život? Vadí ti snad pohled na mrtvolu?“
Hádka nabírala na intenzitě a Risch se snažil udržet si chladnou hlavu.
„Ne, nic z toho mi nevadí tak, jak si myslíš,“ odsekl.
„Že ne?“ vysmívala se mu Kate.
59
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ne. Ale tobě by mělo vadit, že bez mé pomoci třeba umřeš,“ nadhodil.
„A mám snad na výběr?“
„Ano. Co takhle nezemřít?!“
„O to se snažím, ty chytrej!“
„Jenže to tak nevypadá! Nejdřív mi nevěříš, že ten pohár je otrávený a pak se popereš!“
„A co jsem podle tebe měla dělat? Taky jsi mi mohl pomoct. A nemůžu podle pár vět
poznat, kdo mi lže a kdo ne!“
„To bys ale měla! Tvoje povolání tě k tomu předurčuje. Nebo právě proto, že seš v tom
tak mizerná, jsi teď na útěku, zlodějko?“
Reakci, která přišla, Risch nečekal. Ale přesto, i když ho Kate shodila na zem a přiložila
mu nůž ke krku, zachoval si duchapřítomnost.
„Tak za prvý – jak se opovažuješ mě osočovat, že jsem zlodějka?! A za druhý – nejsem
mizerná! Kdybych byla, tak asi nemám tohle, nemyslíš?“ zařvala na Rische, mávajíc mu před
nosem oním zlatým prstenem. Risch se netvářil tak ohromeně, jak čekala. A to proto, že
vůbec neměl ponětí, co je na prstenu tak výjimečného. Ovšem Kate už mu přišla značně
troufalá, a tak se rozhodl stávající situaci pozměnit.
Strhl Kateninu ruku stranu a převalil se na ni.
„Jedna věc: něco ode mě snad chceš, ne? Tak bych ocenil, abys byla upřímná. A jestli je
něco, co opravdu nesnáším, tak to, když ze mě někdo dělá blbce!“
Kate se pokusila poranit ho nožem, aby její slova nebral na lehkou váhu. Risch jí ruku
zkroutil tak, až vyjekla bolestí a nůž pustila. Přitom jí rovnou stáhl z ruky prsten a schoval si
ho do kapsy.
„Není moudré, ho teď nosit.“ Kate se naposledy pokusila vyprostit z jeho sevření, ale
marně. Risch byl mnohem silnější, než by se dalo na první pohled čekat, a ona byla navíc
oslabená předešlým bojem a jedem.
„A taky bych byl rád, kdybys mě nepodceňovala jenom proto, že jsem, jak ty říkáš,
druid,“ dodal, jakoby jí četl myšlenky.
Po chvilce ticha se zeptal: „Rozumíme si?“
Kate na něj odevzdaně pohlédla a pomalu přikývla. Neznala toho druida ani dvě hodiny a
už v ní vzbuzoval zvláštní respekt a jisté spříznění. Risch ji pustil a pomohl jí na nohy.
„Teď pravdu.“
S Kateniním vyprávěním se opět vydali na cestu.
60
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková

„Svým způsobem máš pravdu, druide. Jsem zlodějka, ale nekradu! Abys chápal, byla jsem
významnou členkou jedné z nejváženějších královských špiónských sítí. Jasně, čas od času
jsme museli udělat i špinavější práci, která nám zrovna moc nevoněla, ale s tím se u týhle
práce musí počítat. Z místa člověka, co dělá jen podřadnou práci, jsem se během několika
málo let vypracovala na místo jednoho z nejdůležitějších a nejuznávanějších lidí vůbec.
Výhodný bylo, že se nikdo nestaral o mou minulost. Všem bylo úplně ukradený, odkaď jsem
přišla a proč. A tak jsem jednou dostala listinu s královskou pečetí.
Měla jsem se podle ní neprodleně dostavit do královskýho města. Tak jsem vyrazila.
Večer jsem se tajně sešla se samotným králem Ercem. Měla jsem odstranit nějakýho ňoumu.
Bylo to víc než snadný, a tak jsem dostala ještě pár dalších úkolů. Po jejich splnění jsem
dostala od krále dar. Byl to ten prsten, co jsi mi vzal,“ dodala na vysvětlenou. „Byl to dar, ale
zároveň i jakýsi řetěz, kterým si mě král připoutal.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Risch nechápavě.
„Víš, jaká je nevýhoda zlodějskýho řemesla?“
„Kromě toho, že za drobnou neopatrnost tě čeká smyčka z konopnýho provazu?“
„Když nesplníš, nebo ještě hůř, odmítneš splnit zadaný úkol, znamená to kudlu v zádech.
Někde se stačí hloupě prokecnout a seš předem mrtvej. Když máš dostatek informací, nechá
tě klidně i tvůj šéf zatknout a pověsit, protože seš už příliš nebezpečná osoba.“
„Tak proč to děláš?“
„Neměla jsem moc na výběr. A taky jsem si nepřipouštěla, že by se něco podobnýho
mohlo stát i mně. Tím, že mi král daroval prsten, mi zaručil, že mě nikdo nemůže zatknout –
vždycky bych utekla katovi. A pokud by mě zabil někdo bez králova příkazu, trest by byl
strašlivý. Ale na druhou stranu si tím zaručil mé mlčení. Je to znak, že už jednou provždy
patřím do králových služeb a může si se mnou dělat, co chce. A jen on mě z této úmluvy
může vyvázat! Jediné neuposlechnutí či vzepření se jeho příkazu by znamenalo vyšší výplatu
pro hrobníka.“
„Tyhle zákony jsou docela kruté.“
„Někdy ano.“
„To je celé? Ještě jsme se nedostali k tomu, proč jsi na útěku.“
„Jak víš, že jsem na útěku?“ ohradila se. Odpovědí jí byl pouze Rischův dlouhý pohled.
61
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Dobrá, dobrá. Už pokračuju,“ odsekla podrážděně. „Všechno šlo hladce. Neměla jsem se
špatně. Čas od času jsem dostala nějakej jednodušší úkol. Stoupala jsem výš a výš a nakonec
jsem patřila mezi tři nejmocnější lidi ve špiónských kruzích. Král si mě celkem vydržoval –
měla jsem vlastní pokoj v královském paláci a služebnictvo mi bylo k dispozici. Měla jsem i
nespočet dalších výhod. Tohle všechno, co jsem ti teď vyprávěla, bylo období asi pěti let. Pak
se to zvrtlo. Nejdřív jsem mohla vyzvídat i od samotnýho krále a občas jsem si dovolila
odmítnout nějakej ten úkol, a to bez následků.“
„Ale?“
„Ale jednou jsem krále odmítla. Ne jako šéfa, ale jako muže. To dost pošramotilo jeho
ješitnost. Měl vztek, vážně zuřil. Takhle rozčilenýho jsem ho neviděla snad ani po prohrané
bitvě! Chtěl mě zabít, viděla jsem mu to na očích. Jenže… nemohl. Byla jsem moc vysoce
postavená a oblíbená osoba mezi zloději, a kdyby mě zabil, mohlo by hrozit vzbouření
podsvětí. Sice by ho nikdo nezabil, to je nemožné, ale Erco by si bez našich služeb nedokázal
své vládnutí představit.“
„Takže na to musel vynalézavěji,“ zapřemýšlel Risch.
„Jo,“ přitakala Kate. „Nevím vlastně jak, ale zjistil si, kde mám rodinu. Dal mi úkol –
zabít pár lidí z nějaký malý vesnice severně od Histel. Nejdřív mi to nedošlo, ale když mi
přesně vysvětlili, kde to místo leží, bylo mi to jasný. S rodinou jsem nevycházela moc dobře,
taky proto jsem utekla a dala se na zlodějinu. Kdybys měl na výběr mezi kurtizánou a
zlodějkou, tak bys myslím taky moc neváhal,“ podívala se na něj vyčítavě.
„Asi neváhal,“ připustil Risch.
„No, i když seš s rodinou rozhádanej, většinou nemáš žaludek na to, abys je zabil. Vrátila
jsem se a snažila se předstírat, že jsem úkol splnila. Musela jsem to hrát asi dost přesvědčivě,
protože mi věřil. Aspoň ze začátku.
Pak si mě jednoho dne nechal zavolat a ukázal mi něco nepěknýho – důkaz o tom, že jsem
lhala. Samozřejmě si neodpustil ukázat mi i hlavu mojí malý sestřičky, v tý době zhruba
devítiletý, jen aby viděl můj výraz. Viděla jsem dost zrůdností, a za některý jsem mohla i já
sama, ale v tuhle chvíli jsem se prostě neudržela a… začala jsem zvracet.“ Při této vzpomínce
se z nepochopitelného důvodu usmála. „No vážně jsem mu nahodila trůnní sál! Na otázku,
kdo je zabil, přišla odpověď, která mě ani nepřekvapila: ,Můj syn‘.“
Tady ji Risch přerušil. „Víš, jak vypadá?“
„Ne. Je to zvláštní. Za celé ty roky v králových službách jsem ho ani jednou neviděla.
Většinou byl pryč, zabíjel pro svého otce. A když se vrátil na pár dní domů, než ho Erco zase
někam poslal, byla jsem pryč já…
62
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Myslím, že zbytek příběhu si už snad domyslíš, druide. Za neuposlechnutí příkazu
následoval, pardon, měl následovat trest smrti. Mně se ale na poslední chvíli podařilo utýct.
Teď je na mě vypsaná odměna; asi měsíc jsem na útěku. Teď už jsi spokojen?“
„Ano. Ale mám ještě jednu otázku – kolik ti je let?“
„Je mi zhruba dvaadvacet, druide. A tobě?“
„Na tom nezáleží. Takže svoje řemeslo provozuješ už od šestnácti?“
„Jo. Řekni, proč ti to vůbec vyprávím?“
„Třeba proto, že chceš, abych ti zachránil život?“ podal Risch požadované vysvětlení.
„Hmm. Tak mi řekni aspoň své jméno, druide!“ naléhala Kate, ale Risch ji umlčel gestem
ruky.
Byli u cíle. Před nimi se v lesním porostu otevřela nevelká mýtina s roubeným domkem
uprostřed.
63
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola sedmá – Je to snad osud?
„Pojď,“ vybídl Risch Kate k další chůzi.
Po několika krocích dorazili ke dveřím. Risch se zaposlouchal. Zevnitř slyšel bujarý zpěv.
Opatrně zaklepal. Zpěv umlkl a po chvíli se ozvalo: „Kdo je tam?“
„Dobrý den! Jsme poutníci a potřebovali bychom vaši pomoc.“
„Co potřebujete, poutníče?“ Hlas zněl pochybovačně.
„Má společnice je raněná a k jejímu ošetření bych potřeboval nějaké bylinky.“
„Já vím, o co vám jde!“ rozkřikl se mužík. „Jste zase nějací vtipálkové z vesnice!“
„Nejsme!“ odporoval mu Risch.
„Nevěřím vám!“
„Pane, tu dívku, co je se mnou, ve vesnici otrávili.“
„To jistě. Já vám otevřu a vy se mi budete posmívat, že jsem blázen. Takových tu bylo! A
pak zase přijde onen rádoby léčitel a bude mě zase nalejvat tou odpornou břečkou, co má být
lékem! Jděte pryč!“
„Ve vesnici nám řekli, že jste blázen, to je pravda, ale já tomu nevěřím. Vím, že rostliny
mají léčivou moc!“ snažil se Risch se staříkem vyjednávat. Uvnitř bylo chvíli ticho. Risch si
všiml, že Kate trochu zbledla a zapotácela se.
„Prostě vám nevěřím, poutníku,“ stál si na svém stařík. Risch vztekle bouchl pěstí do
roubených dveří, až jejich panty žalostně zaúpěly.
„Sakra, chlape, spěchá to!“
Žádná odezva.
„Jsem Vyučený Jižního Řádu, tak mi proboha otevřete!“ vyhrkl Risch. Čím jiným by
mohl toho staříka obměkčit?
„Dokažte to!“
„To byste nejdřív musel otevřít!“
Po chvilce mužíkova váhání se dveře pootevřely a on vykoukl ven.
„Nevidím znaky Jižního Řádu,“ prohlásil mužík a chystal se dveře znovu zavřít. Risch mu
v tom ale zabránil a opatrně si přejel rukou po vlasech. Začal se v nich objevovat rudý
pramen. Muž okamžitě otevřel dveře dokořán, stejně jako svoje ústa.
„Velice se omlouvám, pane. Pojďte dál,“ vykoktal ze sebe.
„Tak co byste potřeboval?“
64
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jak už jsem řekl, má společnice byla otrávena ve zdejší hospodě…“ Risch pak mužíkovi
vysvětlil, co se přihodilo.
„V tom případě myslím, pane, že bych vám mohl pomoci. Ale jednu bylinu, kterou na ten
odvar potřebujete, bohužel nemám. Jde o rinu trojlistou,“ zachmuřil se stařík.
„A víte alespoň, kde roste?“ zeptal se Risch.
„Ano, vím. Ale obávám se, že v našich podmínkách ještě nebude ve květu. Mohu vám
říci, že ji určitě bude mít léčitelka Nefe, nebo lékárnice Laila ze Včelné.“
„Ze Včelné?!“ vyděsil se Risch. „Pravda, za tou léčitelkou jsem měl původně namířeno,
ale nepředstavoval jsem si naše setkání za takovýchto okolností. Kde by podle vás měla rina
růst? I slabý výtažek může otravu zpomalit.“
„Víte, co se říká pane: Zadarmo vás ani gryf nesveze,“ ušklíbl se jejich hostitel.
„Já ale peníze nemám,“ podotkl Risch.
„A kdo říkal, že chci peníze? Jste-li ve skutečnosti opravdu ten, kdo tvrdíte – Vyučený
Jižního Řádu, tak mi můžete pomoci zcela jinak.“
„A jak?“
„Měl byste ovládat několik typů starých jazyků a run, nemýlím-li se?“
„To je pravda.“
„V tom případě pro mě bude mnohem užitečnější, kdybyste mi něco přeložil, než
kdybyste mi dal peníze.“
„Tak mi to už konečně ukažte, spěcháme!“ Risch věděl, že jed už začíná působit, a byl
z toho nervózní. Kate sice znal jen několik hodin, ale to neznamenalo, že ji nechá zemřít.
Obzvlášť ne teď, když našel spřízněnou duši, která toho navíc ví tolik o jejich společném
nepříteli.
Stařík na okamžik odběhl do zadní místnosti a vrátil se se svitkem, kusem papíru, brkem a
inkoustem.
„Tady,“ řekl a ukázal na posledních pár řádků textu, psaném ve starověkých elfských
runách. Risch přelétl několik prvních řádků očima a pak konstatoval: „Jde o kopii
Bernmunaliho Dračího rukopisu.“
„Ano,“ odsouhlasil mu to stařík, který stál po jeho boku.
„Ještě se nikomu nepodařilo tu směs vyrobit, uvědomujete si to? A pochybuji, že vy
budete první!“
„Když mi to přeložíte, třeba vám pak něco ukážu,“ usmál se na něj mužík vřele.
„Správně bych vám to ani neměl říkat. Kdyby se vám to povedlo, byl byste nebezpečný.“
65
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Pokud to ovšem nechci použít pro dobrou věc,“ mrkl na něj stařík spiklenecky a dodal:
„Navíc, když mi to nepřeložíte, tak vaše společnice zemře. Oba víme, že bez riny nemá odvar
vůbec význam. Lehce jed zpomalí, ale ona mu nakonec stejně podlehne.“
„Kruci, chlape! Máte v rukou můj život! To necháte umřít člověka kvůli pár runám?“
rozkřikla se Kate, které už došla trpělivost.
„Dámo, vy vůbec nevíte, co je v sázce! Proti tomu je váš život zcela bezcenný! A podle
toho, co mi sdělil Vyučený, snad ještě chvilku nezemřete!“ Z onoho ustrašeného staříka se
nyní stal rozhodný muž, který se už nenechal zastrašit.
„Tak přeložíte to, nebo ne?“ zeptal se už zase klidně, Rische.
„Tu směs nalijte do nádoby se slanou vodou, nechte ji chvilku působit a pak ji zahřejte
modrým plamenem, do něhož přidáte špetku červené síry. Ta látka posléze dostane zvláštní
polotekutou konzistenci a zezlátne. Nakonec celou směs stačí přidat k obyčejnému ohni, jenž
pak získá požadovanou teplotu. Pak ve výhni s takovým ohněm roztavíte cokoli.“ Risch to vše
rychle zapsal a podal potěšenému staříkovi.
„Je to tak jednoduché!“ zaradoval se mužík.
„Ano, to zcela jistě je, ale neslíbil jste mi něco?“
„Ano, ano,“ vzpamatoval se stařík ze své euforie.
„Když se o kus vrátíte, všimnete si po pravé straně v březovém mlází úzké pěšiny. Vypadá
jako ušlapaná od zvěře. Půjdete po ní rovně asi míli. Poté vyjdete na prašnou cestu. Po ní se
dáte doprava. Někde kolem té cesty rina roste jako plevel. Když půjdete pořád dál po té cestě,
dostanete se do Včelné. Kdybyste si náhodou nevěděli rady, tak je tam někde ukazatel, jen
netuším, v jakém bude stavu.“
„Děkujeme za radu,“ poděkoval Risch a i s Kate se měli k odchodu.
„Počkejte ještě!“ zarazil je mužík.
„Kus za tím ukazatelem je další cestička od srnčí. Je na levé straně a zavede vás na malý
palouček, kde byste mohli v klidu uvařit protijed.“
„To je užitečná rada. Ještě jednou děkujeme. Sbohem!“ pozdravil Risch a společně s Kate
a snítkami bylin, které jim muž během rozhovoru nanosil, opustili roubenku.

66
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch i Kate uposlechli staříkovu radu a po své pravici hledali srnčí stezku. Za nedlouho
opravdu uviděli březové mlází a našli v něm úzkou pěšinu. Bylo těžké ji sledovat – místy se
zcela ztrácela, ale nakonec skutečné došli k prašné cestě, kterou muž popisoval.
„Kam máme jít teď?“ zeptala se Kate.
„Doprava,“ zněla stručná odpověď.
„Seš si jistej? Neříkal náhodou doleva?“
„Ne. Říkal, ať jdeme doprava a nehádej se se mnou věčně! Zkus mi jednou prostě věřit.“
„Dobře, tak doprava,“ poddala se Kate.
Šli zhruba dvě míle po prašné cestě, když si Risch všiml drobných rostlinek při okraji
cesty.
„To je ona!“ zaradoval se. Jeho nadšení ale rychle opadlo, když přišel blíž a zjistil, že
rostliny ještě nekvetou. Povzdechl si.
„Co se děje, druide?“
„Ty rostliny nemají ještě květy ani plody, které potřebuji.“
„Co budeme dělat?“
„Budeš to muset vydržet do Včelné.“
„A myslíš, že to vydržím?“ zeptala se ustaraně.
Risch si již před chvíli všiml, že je bílá jako stěna, zpomalila krok a často vrávorala. „Po
pravdě? Nejsem si jist. Mám podezření, že bys to vydržet nemusela. Ale už jsem se dnes
jednou mýlil. Tak jako tak bychom si měli pospíšit. Najdeme ten palouk a já tam uvařím
protijed z toho, co zatím máme.“
„To ale nestačí, viď?“
„Ne, nestačí. Ale zmírní to účinky jedu natolik, že snad budeš schopna dojít do Včelné.“
Kate beze slova vyrazila dál a Risch se k ní přidal se zachmuřeným výrazem.

Z dálky uviděli ukazatel. Podle toho, co Risch viděl na mapách, věděl, že do Včelné se
dostanou, jen když půjdou na jihovýchod. To znamenalo jít stále rovně po prašné cestě.
Ukazatelem se příliš nezabýval a zkoumal les po své levici. Asi po stu metrech našel pěšinu,
dobře ukrytou v houští.
67
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Kate, pojď, našel jsem tu cestu.“ Když mu nikdo neodpověděl, rozhlédl se. Teprve teď si
všiml, že Kate nejde těsně za ním, jako ještě před okamžikem.
Uviděl ji, jak se motá na cestě. Pořádně se rozhlédl po svém okolí, jako by se z něj snažil
vyčíst, co se děje. Všiml si, že ukazatel je na jedné straně rozštípnutý. Náhle si vzpomněl, kde
Kate viděl. Pohlédl na své zápěstí a rozběhl se k ní.
Pozdě – Kate se pár kroků před ním zhroutila na zem.
„Kate!“ Risch se ji snažil probrat k vědomí, ale marně. Opatrně ji vzal do náruče a odnesl
ji k cestičce v houštinách.
Několikrát si musel na své cestě odpočinout, protože náklad, který nesl, se po chvíli
trochu pronesl. Ale moc dobře věděl, že nesmí otálet, a tak Kate opět vzal do náruče a
tentokrát ji donesl až na palouk.
Tam v rychlosti za pomoci kouzel rozdělal oheň a po chvilce úsilí se mu podařilo zavěsit
nad něj kotlík, který s sebou všude nosil.
Nalil do něj poslední zbytky vody a mezitím, než voda začala vřít, připravil pro Kate
provizorní lůžko.
V první řadě jí svlékl těžký cestovní plášť a spolu s nějakým oblečením, které u ní našel,
ho naskládal pod ní. Pak ji přikryl svým pláštěm a přiložil jí na čelo studený obklad. Když se
odvar z bylin uvařil, s námahou jí nalil pár kapek do úst a pak nezbývalo, než čekat.
Risch ji ještě v noci hlídal a zabavoval se u toho plněním několika malých lahviček
přebytečným odvarem. Také přemýšlel nad tím, jestli je mu dáno, aby mu první člověk
s užitečnými informacemi zemřel pod rukama. Nakonec ale taky usnul.
Vprostřed noci ho vzbudil šramot. Kate se převalila na druhý bok – to bylo znamení, že už
jen spí a snad je mimo vážné nebezpečí. Risch se k ní přiblížil a opatrně ji vzbudil.
„Jak se cítíš?“
„Hrozně unaveně. Taky mě bolí hlava.“
„Dobře, nechám tě ještě spát.“
„Počkej, druide! Proč mi vůbec pomáháš?“
„Můžeš mi být prospěšná,“ odpověděl Risch stroze.
Kate se zatvářila nedůvěřivě. „Opravdu?“
„Kdybych ti řekl vše, co si myslím, vypadal bych jako hlupák.“
„Opravdu? Tak povídej,“ vybídla ho.
68
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Přijde mi to skoro jako osud. Jako by mi někdo předem určil, že ti mám zachránit život.
Nejsem si jist proč to tak je, ale vím, že se to takhle mělo stát.“
„Nebudu si myslet, že jsi hlupák. Mám stejný pocit,“ odpověděla tiše. Risch se na ni
zamyšleně podíval a pak jen řekl: „Měla by ses prospat.“ A odešel si lehnout.
Za pár okamžiků se od Kate ještě ozvalo: „Předtím jsi mi neodpověděl na otázku, druide.“
„Jakou?“
„Jak se jmenuješ?“
Risch chvíli mlčel, než odpověděl.
„Risch? Hmm,“ zavrněla Kate a usnula.

Kate si nebyla zcela jistá, co se dělo v několika následujících hodinách. Vybavovala si jen
nepříjemnou pachuť v ústech. První okamžik, který si pořádně pamatovala, se udál až ve
Včelné.
Kate si jasně vzpomínala, jak seděla na židli a sledovala živý rozhovor mezi druidem a
ženou prodávající v krámku s bylinkami. Předmětem rozhovoru byla ona bylina, kterou Risch
potřeboval k dokončení konečného protijedu. Poté se ale rozhovor zvrhl ve vášnivou debatu o
všemožných rostlinách s léčivými účinky. Po pravdě, Kate tak úplně nechápala, co na nich
Risch vidí, a proč rostliny tak obdivuje.
Když se řeč opět stočila k rině a k léčitelce Nefe, kterou, jak přiznal, chtěl Risch navštívit
a která byla jediným léčitelem ve zdejším kraji majícím sušenou rinu i v tomto ročním
období, ozval se z venku křik.
„Hoří!“ Tento výkřik se nesl Včelnou a probral k životu všechny její obyvatele. Každý se
okamžitě vyhrnul ze svého domu a pak poslal výkřik dál. Všichni rychle vybíhali z domů,
připraveni být k ruce komukoli, kdo to bude potřebovat. Ani Laila nezahálela a nehledíc na
své zákazníky, vyběhla ven. Ti dva cizinci ji kupodivu následovali.
Laila se rozhlížela po vesnici, ale důvod nyní ustávající, paniky stále nenacházela.
Pak to spatřila: hořel Nefenin srub!
„Co se děje?“ vyhrkl Risch, když na kopci spatřil plameny.
„Myslím, že už asi Nefe nenavštívíte.“
„Proč?“
69
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Protože ten dům, co hoří na kopci…, je její,“ vydechla Laila nešťastně. „Prosím,
pomozte mi,“ dodala zoufale, když viděla, že nikdo jiný se k pomoci nemá.
„Proč jí nikdo nepomůže?!“ zhrozila se Kate.
„Nenávidí ji! Klidně ji nechají zemřít!“
„Vy lidi!“ zavrčel Risch. Laila si jeho poznámky zřejmě nevšimla.
„Prosím, pomůžete mi?“
Risch už neotálel a rozběhl se k hořícímu srubu. „Jistě.“
Když tam i s Kate doběhl, dům byl celý v plamenech a hrozilo, že se každou chvíli zřítí.
„Počkej tady!“ nakázal Kate a sám šel vstříc plamenům. Za pár okamžiků se vrátil
s popálenou rukou a ušpiněný od kouře.
„Nikdo tam není,“ uklidnil je.
„Jak…?“ užasla Kate.
„Kouzlo. Hodně složité a vyčerpávající.“
V tu chvíli dorazila Laila se dvěma muži, kteří se uvolili jít jí pomoct.
„Nikdo tam není. Je pozdě na záchranu domu,“ sdělil Risch nově příchozím. V tu chvíli
spadly trámy domu za doprovodu tisíců jisker.
Laila tam stála se slzou stékající jí po tváři a sledovala tu pohromu.
„V domě nikdo nebyl. Poohlédneme se po okolí.“
Laila na to nic neřekla, jen přikývla. Risch se rozhlédl po zemi a spatřil tam stopy
koňských kopyt.
„Tady,“ ukázal na stopy. S Kate se vydali po stopách směrem k lesu.
Ušli pár set kroků, když stopy začaly být zmatené a posléze se obrátily.
„A je to v háji!“ zaklel Risch.
„Ne, není,“ oponovala mu Kate a sklonila se ke stopám. „Podívej, tyhle stopy jsou hlubší
– ten kůň musel nést jezdce i s pořádnou výzbrojí. Ty druhé jsou mělčí a jsou dál od sebe. Ten
kůň se podle těch stop…“ ukázala na kruhovou změť otisků, „splašil, shodil jezdce a vzal to
nejkratší cestou zpátky,“ dokončila Kate svou teorii.
„Máš pravdu,“ souhlasil Risch po chvilce zkoumání.
„Vydáme se ještě kus do lesa po směru původních stop.“
Po pár metrech narazili na mělkou, ale širokou říčku. A tam uviděli tělo.
Risch se k němu rozběhl.
Byl to muž a byl v bezvědomí. Všechny jeho šrámy byly staré. Pak si Risch všiml zranění
na hlavě. Nejspíš spadl na kámen, na němž byla ještě nezaschlá krev.
70
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Dojdi pro někoho do vesnice!“ zakřičel Risch. Kate to beze slova splnila a za chvíli se
vrátila s několika muži a koněm. Ten válečník, jak ho označovali vesničané, byl těžký a chvíli
trvalo, než ho dostali na koně.
Podařilo se jim dostat ho do vesnice, kde se o něj postarala Laila. Při jeho ošetřování také
našla zbytky sušené riny a dala ji Rischovi zdarma, jako dík za jeho pomoc.
Risch připravil pro Kate protijed.
„Jak se cítíš?“
„Už líp. Děkuju. Za jak dlouho to zabere úplně?“
„Za chvíli. Pojď se posilnit do hostince,“ vybídl ji Risch.
Cestou k hostinci si povšimli několika mužů, kteří nevesele připravovali jakousi dřevěnou
stavbu na místním náměstíčku. Připomínalo to šibenici. Většina vesničanů byla ve
smutečním.
Když seděli v hostinci a pili víno, nedalo jim to a zeptali se jedné ženy, co se tu stalo.
„Víte, včera se oběsil syn našeho hospodského. To všechno kvůli té čarodějnici! Tak jsme
se shodli, že bychom jí měli ukázat, co to obnáší, motat hlavy našim chlapům. Poslali jsme na
ní toho cizince s černým koněm, ale nechytil jí. Až jí dostanem, bude s ní konec. Ta šibenice
venku totiž čeká na ni! A když ne na ni, tak na její přítelkyni Lailu, co prodává ty kytky!“
Babka, která jim tuto tragédii vylíčila, si odplivla a odbelhala se zase pryč.
„Přestává se mi tu líbit!“
„Mně taky,“ souhlasil Risch znechuceně.
71
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola osmá – Já ne…
Iann se ráno probudil do zcela ztichlého a prázdného domu. Na stole měl snídani a lístek s
dopisem od Nefe.
Ianne,
přichystala jsem Ti snídani a nějaké věci, které by se Ti
snad mohly hodit při tvém putování po světě. Myslím,
že je na čase, abys odešel.
Prosím, odejdi! A to co nejdříve! Je to v tvém vlastním zájmu!
Mohlo by Tě zajímat, že do Včelné včera přijel nějaký cizinec.
Je to válečník na černém hřebci. Myslím, že se jmenuje Tanis.
Sbohem!
Nefe
Iann pohlédl na hromádku věcí na židli. Bylo tam nějaké oblečení, chléb, sýr, suchary, dvě
jablka a měch s vodou. U toho byla připravena stará brašna.
Iann se v rychlosti nasnídal, zabalil si věci a odešel.
Cestou se na chvíli ještě zastavil u jezera. Zamyslel se, ohlédl se zpět směrem, kterým
ležel Nefenin srub a pak zmizel v houští, následován Ňufkou.
Když Nefe dorazila v poledne domů, nenašla ani stopy po Ňufkovi nebo Iannovi. Na stole
našla jen vzkaz na rubu svého dopisu.
Děkuji za vše, co jsi pro mě udělala.
Doufám, že mi odpustíš, že jsem
k tobě choval hrubě.
72
Iann
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Dům jí najednou přišel neútulný. Neslyšela Ňufkovo štěkání ani zvuky, které by
naznačovaly, že v domě je kromě ní ještě jiný živý tvor. Chyběla jí i Iannova přítomnost. Za
těch pár dní, co ho ošetřovala, si na něj zvykla. Ale ze všeho nejvíc jí tu chyběl otec. Při
vzpomínce na něj se jí oči opět zalily slzami.
Nemohla do sebe dostat ani sousto, a tak se rozhodla, že půjde k Laile pro nové bylinky na
sušení.
Cesta do města ale nebyla klidná. Potkala dřevorubce, který pracoval s jejím otcem. Když
ji uviděl, plivl před ní a bez jediného slova zašel i se svým koněm do lesa.
Ve městě ji nikdo nepozdravil, ani na ni nepohlédl. Nefe vešla k Laile do krámku.
„Ahoj,“ pozdravila.
„Panebože, Nefe! Co tu děláš?!“ rozkřikla se na ni hned, jak ji uviděla mezi dveřmi.
„Co se děje? Vypadáš, jako bys viděla přízrak.“
„Taky že skoro jo. Co tu pohledáváš?“
„Jdu si pro nějaké věci, jako obvykle.“ Na tuto odpověď jí Laila začala spěšně balit nějaké
sáčky.
„Ty nic nevíš, viď?“ zeptala se při tom.
„Co bych měla vědět?“
„Killen… Včera večer se v opilosti ze zoufalství… oběsil. Na stole ležel vzkaz, že jeho
srdce tvé věčné odmítání už nevydrželo, a tak své nekonečné trápení raději ukončil. Mluvil
tam taky o tom, že viděl tvého milence. Lidé zuří! Zrovna teď rokují o tom, co s tebou udělají,
ale myslím, že to nebude nic dobrého!“ Nefe zůstala stát jako opařená. Věděla, že jí vesničané
nikdy neměli rádi, mysleli si, že je čarodějnice, proklínali její nezvykle krásnou matku i ji.
Ale jejího otce si vážili. A jejích dovedností také… Co se tak strašně pokazilo?
„Vypadá to, že do toho zatáhli lidé i toho Tanise. Měla bys okamžitě utéct!“
„Ale co ty?“
„O mě se neboj!“
Laila jí dala do ruky pár balíčků a vedla ji zadním vchodem ven z domu.
„Už se neuvidíme, že?“ vzlykla Nefe.
„Nejspíš ne,“ usmála se Laila smutně. „Ale teď běž, ať jsi co nejdřív pryč! Určitě za tebou
někoho pošlou! A pamatuj si jedno: ať se stane cokoli, ať se ti kdokoli pokusí něco namluvit,
nikdy se nevracej! Rozumíš?“
Nefe na ni nechápavě pohlédla.
„Rozumíš?! Nikdy!“ zdůraznila Laila svoje varování.
73
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Rozumím,“ kývla Nefe.
„Sbohem,“ rozloučily se tiše. Pak se ještě objaly a Laila za Nefe opatrně zavřela. Někdo
vešel do krámku. Laila se přinutila k úsměvu a šla se podívat, kdo to přišel.
„Dobrý den, co to bude?“

Nefe utíkala, sotva dechu popadala. Ve srubu sbalila ty nejnutnější věci a běžela směrem
k jezeru. Měla s sebou jídlo, bylinky, obvazy, vodu, křesadlo a lehkou přikrývku. V tu chvíli
zalitovala, že Iannovi dala všechno pánské oblečení.
U brodu přes Tanju jí blesklo hlavou, že možná v otcově truhle zbyly ještě nějaké kalhoty.
Jistě, jedny tam jsou! Schovala tedy kožený vak s věcmi do křoví a rozběhla se zpět ke srubu.
Když tam doběhla, jediné co viděla, byla Tanisova záda, když seděl na hřbetě svého koně a
kochal se plameny, které šlehaly z jejího domu.
Neudržela se a vykřikla. Tanis se obrátil, a jakmile ji spatřil, popohnal koně. Nefe se dala
na útěk.
Utíkala houštinou a do obličeje ji šlehaly větvičky. Po chvíli se jí zdálo, že už za sebou
neslyší dusot kopyt, a tak zamířila zpátky k brodu.
Když se skláněla ke svým věcem, někdo ji chytil za vlasy a prudce jí zvrátil hlavu dozadu.
Sice neviděla, kdo ji drží, přesto jí to bylo okamžitě jasné. Pokusila se ze sevření vymanit, ale
její vlasy byly příliš dlouhé a Tanisův stisk příliš silný. Výsledkem bylo jen bolestné syknutí.
„Co ode mě chceš?“
„No, to je správná otázka,“ souhlasil Tanis a otočil Nefe tváří k sobě. „Co ti vlastně chci?
Zamysli se. Proč myslíš, že po tobě každý muž prahne a tvé hojivé lektvary jsou tak účinné?
Myslíš, že by ta tvá přítelkyně dokázala vyrobit tak dobrou hojivou mast? Killen se z tebe
dokonce zbláznil a oběsil se. Myslíš, že by něco takového dokázal obyčejný člověk?!“
Nefe chvíli přemýšlela, o čem to Tanis vlastně mluví.
„Nejsi člověk! Jsi zrůda! Cítím to z tebe na dálku!“ zasyčel jí do ucha.
„Co ode mě chceš!“ zeptala se znovu. Byla k smrti vyděšená.
„Zabíjím takové, jako jsi ty. Je, jejich rodiny a přátele. Všechny nelidi, víš? Je to smutné
poslání, vidět tolik nechutných hříček přírody! A ta tvoje kamarádka… Potká ji stejný osud
jako tebe. Ve vesnici se staví pěkná šibenice.“
74
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ne!“ Nefe se Tanisovi vytrhla a začala utíkat směrem ke Včelné. Tanis ji po pár krocích
ale opět chytil a zašeptal jí do ucha: „Ale než tě zabiju, ještě mi s něčím pomůžeš.“
„S ničím ti pomáhat nebudu!“
„Věřím, že dobrovolně ne, ale stejně mi nakonec pomůžeš. Počkáš tu se mnou na Ianna.“
„Proč by měl přijít?“
„Už je takový, nemůže si pomoct… Ale trochu tomu pomůžu…“ zašeptal. Nefe ucítila na
paži chlad a vzápětí se jí do těla zakouslo ostří. Tanis jí řízl do paže. Byl to jen povrchový
šrám, přesto nepříjemně pálil. Nefe se roztřásla.
„Měl bych ti říct jednu krutou skutečnost. Nešel jsem po tobě. Celou tu dobu jsem šel
jenom po Iannovi. Ale tím, že šel do Včelné a zrovna k tobě, zpečetil osud mnoha lidí.“
„Nebýt jeho, nevěděl jsem o tom, že je tenhle kraj plný zrůd a nemusel bych sem poslat
vojáky. Nebýt jeho pošetilosti, nemusel bych ti teď ublížit, Killen by se neoběsil a celá
vesnice by tě nenáviděla jen stejnou měrou jako doposud. A Lailu by nemuseli oběsit. A víš,
co je na tom nejsmutnější? Iann znal tvého otce, takže věděl, že má dceru nelidského původu.
Moc dobře věděl, že by tím mohl ohrozit jeho i tvůj život. A je dobře, že to má Laoci už za
sebou. Byl na seznamu zrádců a nestihl by ho pěkný osud – jednou pomohl Iannovi. Ale ty
nevíš, co sis nasadila do domu, viď? On není člověk!“
„Já vím. Viděla jsem jeho oči!“
„Víš, že není člověk, to je hezké. Ale víš přesně, co je zač?“ začal Tanis dorážet se
škodolibým potěšením v hlase.
„Tanisi, to by stačilo!“ ozvalo se z druhého břehu Tanji. „Už víc říkat nemusíš. Je to mezi
námi dvěma, tak jí do toho netahej.“
„Ianne, vždy tak čestný a oddaný!“ usmál se Tanis jízlivě a pomalu přešel k brodu. Nefe
tlačil před sebou jako štít.
Když došli k Tanje, Tanis ji pustil a postrčil ji do vody. Nefe si přišlápla lem sukně, takže
upadla a celá se zmáčela.
„Tak to, Ianne, vyřídíme jednou pro vždy, co ty na to?“
„Taky bych to chtěl mít z krku.“ A s těmito slovy pomalu a opatrně přešel k Tanisovi na
druhý břeh.
„Nemáš žádné zbraně,“ podotkl Tanis. „Tak to bude o to jednodušší.“
„Ty víš, že mám dost nebezpečných zbraní,“ odsekl Iann.
„Ale vsadím se s tebou, o co chceš, že je nepoužiješ.“ Ještě než dořekl větu, vrhl se na
Ianna. Ten však uskočil stranou a rána pěstí ho neškodně minula. Tanis vytáhl nůž a zaútočil
75
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
znovu – opět bezúspěšně. Na potřetí se výpad povedl a Tanis nepatrně zranil Ianna na paži.
Ani jeden si toho pořádně nevšiml.
Iann srazil Tanise na zem a chvíli se váleli v kamení přetahujíce se o Tanisův nůž.
Vypadalo to, že Iann už slábne a Tanis ho na chvíli přemohl. Oba těžce oddechovali a Tanis
znovu napřahoval ruku s nožem k výpadu.
„Už nemůžeš?“ zeptal se posměšně
„Ne!“ vykřikla Nefe a brodila se vodou k nim.
„Nech toho, Nefe, on mě stejně nezabije,“ řekl Iann sebejistě. Nefe se zastavila.
„Nebuď si tak jist.“ zavrčel Tanis.
„Už dlouho mě pronásleduješ, takže pochybuju, že mě jen tak zabiješ. Chceš si to
vychutnat…“
„Výjimečně máš pravdu. Nejdřív ale zkusím, jestli jsi i takhle nezranitelný.“ A
s úšklebkem Tanis zabodl nůž do Iannovy paže. Iann zatnul zuby a nevydal ani hlásku.
Tanis vztekle zabodl nůž hlouběji a pootočil s ním v ráně. To už Iann nevydržel a vykřikl.
Tanis nůž vytáhl a postěžoval si: „S tebou není žádná zábava.“ A sekl Ianna přes tvář.
„Myslíš?“ zeptal se Iann jízlivě a shodil ho ze sebe. Než se Tanis stačil vzpamatovat,
ponořil mu Iann hlavu pod vodu. Tanis jen tak chvíli máchal rukama kolem sebe, ale pak
uštědřil Iannovi pořádnou ránu loktem do žeber.
Oba se namáhavě zvedli a hleděli na sebe.
„Chtěl jsem to vyřešit férově,“ posteskl si na oko Tanis. „Víš, Ianne, to že nesnáším
magii, neznamená, že si ji taky čas od času nevezmu na pomoc,“ řekl Tanis zadumaně a
odněkud vytáhl malou lahvičku, v níž byl stříbřitě se lesknoucí obsah.
Iann udělal krok vzad.
„Copak Ianne, snad nemáš strach?“
„Nemám. A už mě nebaví před tebou pořád utíkat. Tak už to skonči. Víš, ona smrt nemusí
být vždycky tak strašná, někdy může být i vysvobozením.“ Iann spoléhal na Tanisovu povahu
válečníka, který nemá rád, když mu někdo něco usnadňuje. Doufal, že se na něj Tanis opět
vrhne a budou dál bojovat až do vyčerpání sil jednoho z nich.
Ale Tanis ho tentokrát překvapil. Lahvička se zaleskla ve slunečních paprscích.
Iann s hrůzou sledoval, jak k němu letí, a nebyl schopen udělat jakýkoli pohyb.
Pak se ale stalo něco podivného. Několik stop od Ianna se lahvička ve vzduchu roztříštila
a neviditelná síla odhodila Tanise stranou. Odhodilo ho to velice příhodně, neboť se udeřil
hlavou o kámen a zůstal nehybně ležet.
76
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Idiote!“ ulevil si Iann. „Když s magií neumíš zacházet, tak ji nepoužívej!“ dodal
výsměšně a pak pohlédl na nebe. Pomalu se zatahovalo a vypadalo to na déšť.
„Měli bychom už jít,“ poznamenal k Nefe. Ta se nyní brodila říčkou zpět na břeh blíže ke
Včelné.
„Kam jdeš? Musíme na druhou stranu!“
„Chci za Lailou, musím jí pomoct!“
„Nemůžeš! Tanis měl pravdu!“
„Tomu nevěřím.“
„Nefe, poslouchej mě! Laile už nepomůžeš!“
„Ne, to není pravda!“ křičela Nefe.
„Nefe…“ Iann se jí pokusil obejmout, ale bránila se tomu.
„To není možné,“ vzlykala. Pokoušela se jít dál, ale přes slzy neviděla, takže po několika
krocích upadla a zůstala sedět v mělké vodě.
„Nefe, prosím pojď, než přijde někdo další.“
„NE!“ Nefenin bolestný výkřik se nesl vzduchem a hned po něm nebe pročísl blesk a
spustil se liják.
Nefe i přesto dál seděla nehnutě ve vodě a otřásala se vzlyky. Iann nevěděl co dělat.
Jediné co ho napadlo, byl pokus znovu ji obejmout, a tak to udělal.
Tentokrát se tomu už nebránila. Sedl si k ní, opřel si její hlavu o rameno a opatrně ji hladil
po vlasech.
„To bude dobré, neboj,“ konejšil ji u toho. Po chvíli Nefeniny vzlyky utichly a Iannovi
došlo, že usnula. Pomalu ji postavil na nohy, ale Nefe mu sklouzla zpět do náruče – jeho
odhad byl mylný – vyčerpáním omdlela.
„Sakra,“ zaklel potichu. „Kam s ní v tomhle lijáku?“
Vzal ji opatrně do náruče a vyhledal nějaké sušší místo.
Najít suché místo byl nadlidský úkol. Nakonec se to ale Iannovi podařilo. Našel vhodné
místo pod mohutným bukem s rozložitou korunou, přes kterou jen sem tam propadla dešťová
kapka.
Iann Nefe opatrně položil na zem a došel jí pro věci, ukryté u Tanji.
Když se vrátil, Nefe byla vzhůru a třásla se zimou.
„Je mi zima,“ zadrkotala.
„Není divu, seš celá promočená. Běž pro nějaké dřevo, já zatím rozdělám oheň z toho, co
tu je a pak ti přijdu na pomoc.“
77
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Dobře,“ souhlasila Nefe a na nejistých nohou se zvedla k odchodu.
Nefe se vrátila asi po deseti minutách s náručí větví.
„Perfektní! Spousta jich je březových.“
„Ano, snažila jsem se,“ usmála se Nefe.
„Prostě miluju listnatý lesy,“ zaradoval se Iann. „A víš proč?“
„Ne, to nevím,“ zavrtěla Nefe hlavou.
„Vždy se najde nějaká ta bříza nebo souška na rozdělání ohně. A vždycky se objeví
nějakej buk samotář, pod kterým neprší.“ Jako na zavolanou jeden z velkých listů už nápor
vody neudržel a na Ianna dopadla sprška ledové vody.
„Fuj!“ oklepal se. Nefe se neudržela a zasmála se. Její zvonivý smích se rozléhal po okolí.
Iann rychle zapátral v paměti a uvědomil si, že je to poprvé, co slyšel Nefe takhle se smát.
„Tak dojdi ještě pro něco, já udělám druhý pokus o rozdělání ohně. A nesměj se mi.“
Dodal nakonec s úsměvem.
Tentokrát se Iannovi podařilo rozdělat oheň dřív, než se Nefe vrátila. Začal něco vařit.
„Tady něco je,“ prohlásila Nefe a sesypala na zem hromadu větví. „Pro další běž ale sám.“
„Samozřejmě. Ale nejdřív vypij tohle,“ řekl podávaje jí dřevěnou misku.
„Co to je?“
„Lektvar na spaní, který jsem ti už jednou dával.“
„Po pravdě jsem teď tak unavená, že bych snad ani žádný nápoj na spaní nepotřebovala.“
„Tenhle ti mimo jiné dodá sílu, a tu teď potřebuješ,“ namítl Iann. „Počkej ale až to
vystydne a něco ještě pojez – není dobré pít to na lačný žaludek.“ S těmito slovy odešel do
nacházející tmy.
Když se vrátil a přiložil na oheň, Nefe už dávno spala a prázdná miska ležela vedle ní. Ani
se nepřevlékla.
Přece ji nemůžu nechat v těch mokrých šatech, dostane akorát zápal plic…
Opatrně rozepnul Nefe mokré šaty a sundal je z ní. Lektvar už účinkoval, takže se Nefe
neprobudila.
Když spatřil její takřka nahé tělo, začaly se mu hlavou honit samé zajímavé myšlenky.
Opatrně přejel rukou po jejím boku. Při pocitu, jaký to v něm vyvolalo, se zachvěl. Uklidni se,
uklidni se! Říkal si v duchu – jeho reakce ho znepokojovala. Nefe byla opravdu krásná a on
byl dlouho sám. Příliš dlouho…
78
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Chvíli jen pozoroval tančící stíny plamenů na jejím těle a přemýšlel o jejích plavých
vlasech rozprostřených na zemi a rudých rtech, které by v tuto chvíli tak rád políbil. Sklonil
tvář k její šíji a vdechl vůni jejích vlasů. Reakce jeho těla byla okamžitá. Jemně přejel rty po
jejím krku – její kůže byla tak hebká!
Nefe se neklidně zavrtěla. Mohl bych…, mohl… Mysl mu zaplnily vzpomínky na to, co se
stalo naposled, kdy se k nějaké dívce přiblížil.
Zabalil Nefe do deky. Celou noc nespal a držel hlídku. Při tom mu oči neustále bloudily
k Nefe.
„Víla, víla, víla!“ Tím, že si to stále opakoval, se uklidňoval celou noc.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se Nefe hned jak otevřela oči.
„Jen jednu noc, tentokrát jsem lektvar udělal slabší.“
„Děkuju,“ odpověděla. Pak si uvědomila, že pod dekou leží skoro nahá. Přitiskla si deku
blíže k tělu a podívala se na Ianna vytřeštěnýma očima.
„Nemohl jsem tě nechat spát v těch mokrých šatech,“ bránil se.
„Nestalo se nic, že ne?“ vyděsila se.
„Jen jsem z tebe sundal mokré šaty, přísahám,“ ušklíbl se při vzpomínce na své včerejší
úvahy.

S Nefe putovali asi pět dní, než konečně vyšli z lesa, který obklopoval Včelnou a U
Dřevěného mostu. Mezitím museli překročit Tanju na několika místech její delty.
„Nefe, byla jsi někdy jinde než ve Včelné?“
„Ne, nikdy jsem nepřekročila hranice Mosteckého lesa.“
„V tom případě ti dám jednu radu – drž se u mě a s nikým nemluv.“
Nefe proti tomu nic nenamítala. Za těch pár dní, co byli společně na cestách se Nefe
naučila na nic se Ianna neptat. Jednak nebyl zrovna sdílný a navíc věděl, co dělá.
Další den začali potkávat vozy tažené koňmi na prašné cestě.
„Být tebou, tak si dnešní večer dávám pozor na záda.“
„Proč?“ zeptala se Nefe nechápavě.
79
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Půjdeme ke Zlatnému tou nejkratší cestou – přes Lapkovskou alej. A věř mi, že ten název
mluví za vše.“
To Nefe zjistila velice brzy. Ze začátku šla Lapkovská alej projít bez větších obtíží, ale zhruba
uprostřed cesty, kdy jste dopředu ani dozadu neviděli nic než husté stromy, by Nefe
odpřísáhla, že ve křoví zahlédla postavu. Strach, který se jí náhle zmocnil, byl zcela
oprávněný.
Po pár minutách vyskočila z křoví osmičlenná banda lapků ozbrojená loveckými tesáky.
„Heleďme se co to tu máme?“ nadhodil jeden.
„Čerstvý maso,“ zaskřehotal se smíchem další.
„No jo, slečinka je moc pěkná, to se musí nechat.“
„Sáhněte na ni a zlámu vám ruce i nohy. Běžte, odkud jste přišli, nebo zle skončíte,“ řekl
Iann s ledovým klidem.
„Pán by chtěl vyhrožovat? No to snad ne!“
„To není výhružka, ale fakt. Nezačínej si s někým, koho nemůžeš zvládnout.“
„Teď toho mám právě tak akorát dost,“ vykřikl zloděj a vrhl se na Ianna.
Iann jen udělal zvláštní pohyb rukou a muž odletěl daleko do houští.
„Teď!“ ozval se sborově křik lapků běžících na Ianna. Iann si s nimi však hladce poradil.
„Ahoj, krásko,“ zašvitořil jeden z lapků, pravděpodobně šéf bandy. „Nehceš si trochu
užít?“
„S tebou tedy ne!“ odsekla Nefe. V tu chvíli jí nenapadlo nic jiného, než kopnout muže do
rozkroku. Lapka se okamžitě zkroutil, v očích bolestivý výraz. Nefe sebrala rozum do hrsti a
utekla. Lapka se ale rychle vzpamatoval a hnal se za ní.
Nefe v rychlosti seběhla z cesty do lesa. Po několika krocích ji potkalo štěstí – u těla
nějaké jejich předchozí oběti našla luk. Popadla zbraň i toulec s šípy a vyběhla opět na cestu.
Při pohledu na bitku kolem se musela zamyslet nad tím, proč je Iann nevyřídí jako toho
prvního. Její úvahy přerušil šelest listů oznamující návštěvu.
„Tak co, kočičko, nezměnila si eště názor?“
„Ne.“ Na důkaz svých slov založila šíp do tětivy a namířila na zloděje.
„Hele, děvče polož to, nebo si eště ublížíš,“ uchechtl se.
„Mluv sám za sebe, staříku,“ odvětila a napnula tětivu.
„No…“ zarazil se, „luk je to silnej a natáhla jsi ho dost a ani se ti ruka nechvěje. Asi sem‘
se splet no. Ale tím líp, můj návrh pořád platí.“
80
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Nefe neměla ani pomyšlení se s ním dál hádat. Koutkem oka totiž zahlédla, jak se jeden
z lapků plíží zezadu k Iannovi, který o něm zřejmě neměl ani tušení. Okamžitě se na něj
obrátila a ještě více napnula tětivu.
Zvuk svištícího šípu se nesl vzduchem jen do té doby, než se zabodl lapkovi do zad. Ten
pustil nůž a jen se neškodně svezl po Iannových zádech.
Iann se otočil a když za sebou uviděl mrtvolu a vyděšenou Nefe s lukem, zatvářil se
uznale.
„Tak to mi zaplatíte!“ vykřikl šéf bandy a zmizel v lese.
„To bychom měli. Pojďme se někam utábořit.“

Začala už padat tma, když Iann v suchu a v bezpečí rozdělal oheň a začal opékat párek ušáků.
Pozoroval při tom Nefe, která se tvářila jako hromádka neštěstí. Snažila se sice většinou tvářit
statečně, ale Iann poznal, že ji něco trápí. Nemusel si ani moc domýšlet, co by to tak asi
mohlo být. Sám si ten pocit, když zabil prvního člověka, moc dobře nevybavoval, časem se
vůči tomu obrnil notnou dávkou apatie, ale přesto dokázal pochopit, jak se teď Nefe cítí a
snažil se jí vyhovět a povídal si s ní i o naprostých hloupostech.
„Překvapilo mě, jak dobře zacházíš s lukem,“ nadhodil, když už se ticho protahovalo.
„Naučil mě to otec. Byl dobrý lukostřelec.“
„Ano, to byl,“ souhlasil Iann.
„Ianne, dovolíš mi pár otázek?“ zeptala se nesměle Nefe. Iann na chvíli zaváhal.
„Jo, ale neslibuju, že na všechny budu moct odpovědět.“
„O čem jste mluvili s mým otcem?“
„Já a tvůj otec jsme se znali už dřív. Chtěl po mně, abych se o tebe postaral, protože věděl,
co přijde.“
„Jak to mohl vědět?“ podivila se Nefe.
„Někdo na to holt má čuch.“
„A odkud jste se znali?“
„Tak to je na dlouho.“
„Tady máme spoustu času,“ odvětila suše.
Iann si povzdychl. „Jak sis určitě už všimla, nejsem člověk. Jsem míšenec mezi člověkem
a elfem – jsem půlelf. A ke všemu jsem v několika směrech dost zvláštní. Takový jako jsem já
81
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Temný vládce Erco a jeho syn Tanis zabíjejí. Najímají si i mnoho lidí, aby jim pomáhali. Tvůj
otec na tom byl jednoho času dost zle, a tak se dal k žoldákům. Potkal mě, ale byl jsem
tenkrát sotva patnáctiletý chlapec, takže mě nechal žít, dokonce se o mě nějaký čas i staral.
Když už to bylo moc riskantní, raději z žoldácké armády vystoupil. Doslova mi řekl: ‚Její
život za tvůj‘.“
„Nechtěl jsi jeho přání vyhovět, viď?“
Iann se ošil. „Zpočátku ne, to máš pravdu.“
„Ale proč? Bylo by pro tebe tak obtížné být pár dní v mé společnosti?“
„Ne, o to nejde. Všechno to bylo z jiných důvodů, který tu nechci rozebírat. Nakonec
přece jen vyhrála má čest.“
„Zajímalo by mě, co se stalo s Ňufkou,“ odbočila Nefe od tématu.
„Nejdřív šel se mnou, ale pak se zaběhl za králíkem. Neboj, on se zase najde.“
„Ještě něco, několikrát si naznačil, že nejsem člověk, tak jak to se mnou tedy je?“
„Jak to jen říct… Jsi napůl lvíla, myslím. Svou krásu jsi zdědila po matce. Proto všechny
muže poblouzníš jediným mrknutím. To víly dělávají. Svedou muže a pak je většinou
utancují, svrhnou ze skály, nebo nechají utopit v močálech.“
„To je strašně kruté! Proč to dělají?“
„Jako vždy – odvěký boj, u kterého se ani neví, kdo s ním začal. Jednou jeden muž zradil
krásnou ženu a opustil ji i jejich dceru. Když ho po letech objevily, společně ho za tu zradu
zabily. Vytvořily kolem sebe skupinu odvrhnutých a zhrzených žen s jistým kouzlem. Jen
muže zneužívaly a vraždily pro potěšení. Ne všechny dívky těchto rodů jsou zlé. Ty a tvá
matka jste toho důkazem. Tyto ženy se mstí a ani neví za co. Dnes už ale moc těchto víl
nežije.“
„Jak si ale poznal, kdo jsem?“
„Každá zrůda pozná jinou zrůdu, když je jí nablízku. Kdyby ses začala trochu učit, za
chvíli bys je taky rozpoznala.“
„Mohl bys mě učit, Ianne?“
„Možná bych trochu mohl,“ zapřemýšlel.
„I magii?“ zeptala se Nefe dychtivě.
„Magii?“
„Ano, magii. Používal jsi ji přece v boji s těmi bandity, ne?“
„Jak jsi to poznala?“ podivil se.
„Víš Ianne, nejsem zas tak hloupá, jak možná vypadám. A proč si ji nepoužil i v boji proti
Tanisovi u Tanji?“
82
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„No, jakožto zrůda máš předpoklady k tomu, že budeš magii ovládat, takže bych to snad
mohl zkusit. A proč jsem magii nepoužil na Tanise? To je prosté – on je proti některým
druhům magie odolný. A zrovna proti té mé.“
„A jaké kouzlo, že to mají ty víly?“
„Jsou krásné a velice přitažlivé. Bez větších problémů dokážou svést jakéhokoli muže, to
je celé. Jejich krása dokáže muže poblouznit natolik, že udělají cokoli. Třeba se i zabijou,
když je požádají. Málokterý muž by odolal vlivu víly, kdyby se snažila dosáhnout svého.“
„A na tebe tohle kouzlo nepůsobí, Ianne?“
„Ne, na mě ne. Na zrůdy to většinou nefunguje. To jen lidé jsou tak slabí,“ zalhal Iann.
„Aha,“ okomentovala to Nefe a přistihla se, že ji to mrzí.
„A teď mi dovol ty jednu otázku.“
„Beze všeho,“ neprotestovala Nefe.
„Jakto že jsi po tom všem tak v klidu?“
„Za poslední dny se toho dost stalo. Zemřel mi otec, popravili mou jedinou opravdovou
přítelkyni. Zničili mi dům a vyhnali z rodné vesnice. Několikrát se mě pokusili zabít a já sama
jsem před několika hodinami zabila člověka. Takže po tom všem mě už nemůže rozhodit něco
typu, že nejsem člověk, nebo že se můj otec propůjčil do služeb nelidské zrůdě. Dokonce ani,
to že se mi zatoulal pes.“ Nefe potlačila slzy deroucí se jí do očí. Iann zmlknul a raději se
zakousl do pečeného králíka.
„Nevíš v jaké fázi je dnes měsíc, Ianne?“ zeptala se náhle.
„V úplňku,“ odpověděl bez valného zájmu. „Proč?“
„Jen tak, ráda se dívám na hvězdy.“
Když dojedli, Nefe se zabalila do přikrývek a chystala se k spánku, zatímco Iann hlídal.
„Ianne?“ ozvala se po chvíli polohlasně.
„Ano?“
„Musím ti něco říct. Já… vím, o čem to mluvil Tanis u Tanji.“
„Cože?“ podivil se Iann. Nevěděl, co přesně má Nefe na mysli.
Nefe chvíli šátrala v brašně a pak mu vtiskla do dlaně drobný předmět.
Iann rozevřel ruku a uviděl na ní svůj zlatý prsten. S láskou dlaň opět sevřel a naklonil se
k Nefe.
„Pamatuj, já ti neublížím, já ne…“
83
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola devátá – Odvěký nepřítel
Nefe se druhého dne probudila až k polednímu. Oheň dávno dohořel a po Iannovi nebylo
nikde ani památky. Trochu ji to vyděsilo, ale zachovala klid. Porozhlédla se okolo tábořiště a
po chvíli objevila malý potok. Svlékla se a vlezla do studené vody.
Sotva se zlehka namočila, začaly jí drkotat zuby. Dnešní den nebyl slunečním paprskům
přívětivě nakloněn. Začal foukat studený vítr a než se Nefe otočila, měla své oblečení ve
vodě.
Za zády uslyšela smích. „Má tu ale někdo dneska štěstí.“
„Opravdu velice vtipné, Ianne,“ odsekla, aniž by se otočila.
„Něco jsem ti přinesl. Položím to na břeh, tak ne že to zase necháš spadnout do vody.“
Když se Nefe otočila, uviděla hromádku suchého prádla.
Oblékla se do podivného úboru. Byly to pánské šaty, ale byly přešity na dívku. Kalhoty
byly užší v pase a i nohavice byly zúžené. Halena měla jen tříčtvrteční rukávy a na několika
místech byla zapošitá, takže zvýrazňovala ženské křivky.
Teprve teď si uvědomila, že jsou jí kalhoty stále ještě volné v pase, a tak si vzala i
přiložený pásek. Byl kožený a dost široký, takže zpočátku byl trochu nepohodlný. Po celé
délce měl vyryté podivné ornamenty. Tento komplet byl doplněn o vysoké boty. Byly na
šněrovačku, ale těžko říct, jestli by spíše lovecké nebo jezdecké.
Nakonec si spletla dlouhé vlasy do copu a prohlédla se v líně tekoucí hladině potoka.
Musela uznat, že to nevypadalo vůbec špatně.
„Jak jsi věděl, že budu potřebovat suché šaty?“ zeptala se Ianna hned, jak byl v doslechu.
„Běžel jsem kolem, a když jsem tě viděl, bylo mi hned jasné, jak to dopadne. Navíc jsi
potřebovala pohodlnější šaty na cestování. Přiznej, že ta sukně byla příšerná. A kus odsud
mám jednoho známého, takže jsem využil jeho služeb,“ odpověděl Iann stručně.
Poobědvali. Nefe se radši ani neptala, co to jí – bylo bezpečnější to nevědět.
Opět se vydali na cestu. Nijak nespěchali. Lapkové si na ně už netroufnou, ale Nefe
stejně zamrazilo při pomyšlení, že ji v tom nebezpečném lese Iann nechal, byť na chvíli,
samotnou. Zlatné bylo jen dva dny cesty odtud.
„Jak dlouho chceš zůstat ve Zlatném?“
„Počítal jsem tak čtyři dny. Musíme nabrat zásoby a taky sílu na další cestu.“
84
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Další cestu? Kam chceš potom jít?“
„Nevím. Jsem tulák. Chodím po světě, živím se lovem a prodejem kůží a trofejí. Není pro
mě problém skolit pěkného severského dvanácteráka,“ usmál se.
Nefe zamrazilo, když pochopila, jak to myslel.
„V tom případě se asi budu toulat s tebou, pokud by ti to nevadilo. Nemám teď zrovna
chuť se někde usadit.“
Iann měl skvěle vymyšlenou řeč, jak jí pěkně vysvětlí, že je svět pro takovou křehkou
dívku až příliš nebezpečný. Přesvědčí ji, že by se měla usadit a po čase založit rodinu a žít
šťastně, dokud to jen půjde. Nakonec ale bez rozmyslu souhlasil.
„Tak jo, ale bude to pro tebe asi těžké.“
„Já to zvládnu, neboj,“ odpověděla Nefe nadmíru potěšena.
Iann si celou cestu až do Zlatného nadával, co jen je to za hlupáka a sobce, že jí ničí život
ve vlastní prospěch. V duchu si své chování pak obhajoval tím, že přece není tak křehká, jak
vypadá, a že je podobný toulavý typ jako on sám. Také nechtěl ztratit někoho tak nadaného.
Nefe se učila velice rychle. Byla neuvěřitelně chytrá a hlavně dychtila po poznání a
bavily ji Iannovy lekce.
Zrovna se učila lépe používat své smysly, intuici a využívat lépe energii. Dělala
neskutečné pokroky. Ale hlas Iannova svědomí jen škodolibě krákoral. Po dlouhé době je tu
člověk, který před tebou neutekl jak vyplašené zvíře, co? Jojo, nikdo nechce být sám. Iann ho
ale ignoroval a nepřipouštěl si nic z toho, co mu jeho vnitřní hlas našeptával. Věděl, že je sám
sobě i ostatním hrozbou, ale bylo to tak lákavé. Po dlouhých letech samoty, kdy mu jedinou
společnost dělal jeho odvěký nepřítel – jeho vlastní, prokleté svědomí –, to bylo vskutku
osvěžující. Jen měl pocit, že už nedokáže normálně komunikovat. Věděl, že se chová
sobecky, že riskuje něčí život a nenáviděl se za to! Teď tomu ale prostě nedokázal odolat! A
snad ani nechtěl…


Do Zlatného dorazili chvíli po poledni. Našli nejslušněji vyhlížející hostinec za rozumnou
cenu a hned po obědě se v něm ubytovali. Nefe byla zvědavá, jak to tu vypadá a Iann ji po
městě provedl. Každý se za nimi podezřívavě díval.
„Nemají tu moc rádi cizince. Naháníme jim tak trochu strach,“ vysvětlil Iann.
85
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„A ke všemu zrůdy…,“ dodala Nefe.
„Psst!“ okřikl ji Iann. „Oni to nevědí!“
„Jakto?“
„Magie – zapomínáš? U koho nechci, ten nepozná, co jsme zač.“ Dál toto téma již
nerozebírali.
Tentokrát se Nefe ráno probudila jako první. Šla dolů a pomohla hostinskému s vařením.
Ten byl překvapený – nebyl zvyklý, že by mu hosté pomáhali.
Prvních několik dnů sladkého nicnedělání jim rychle a bez problémů uteklo. Spát
v pořádné posteli do kolika chcete a nad ničím se netrápit, udělá své. Dokonce i Iann byl
v lepší náladě než dříve.
Byli si jisti, že jim zde nic nehrozí, a tak ve Zlatném setrvali déle, než původně zamýšleli.
Nakonec ale s čerstvými silami a zásobami vyrazili na cestu neznámo kam.


Putování jim ubíhalo rychle. Přes den šli po prašných cestách, v noci si ustlali na mechu. Nefe
pokračovala ve studiu. Iann ji naučil i lépe lovit a zanedlouho zpeněžila svou první kožku. O
jídlo se tedy bát nemuseli.
Kdykoli procházeli městem či vesnicí, zastavili se tam na den či dva, aby zjistili novinky.
Ovšem kromě Iannových lekcí skoro vůbec nemluvili. Nefe o Iannovi nic nevěděla, neřekl jí
nic – ani kam mají namířeno.
Nikam nespěchali, Iann si byl jist, že nebezpečí už pominulo…
86
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola desátá – Chyba lávky
Kate s Rischem počkali ve městě, dokud se jejich pacient nezotavil. Tanis byl několik dní
v bezvědomí a za tu dobu byli svědky několika nepříjemných událostí. Byl to pohřeb syna
místního hospodského, který zarmoutil všechny vesničan. Druhou událostí byla veřejná
poprava ženy, která jim prve poradila, kde najít léčitelku Nefe. Ani jeden nic nechápal, a tak
se začali pídit po informacích. Po několika dnech, když se Tanis probral, jim vše začalo
docházet.
Trvalo asi čtrnáct dní, než se Tanis postavil na nohy. I když mu to všichni rozmlouvali, za tři
týdny po své nehodě odjel i s Rischem a Kate, kterým nabídl, aby s ním cestovali. A jelikož
Risch nevěděl, co by si jinak počali, souhlasil.
Tanis jim sdělil, že chce dopadnout ty dva zločince, kteří mu to způsobili. A tak se vydali
po jejich stopě. Vyptávali se, kde mohli, až v jednom městě konečně narazili na něco, co jim
pomohlo. Pak se této stopy drželi až k městu jménem Dawn.
V Dawnu se ubytovali a vyčkávali. Tanis vůbec nevycházel a na výzvědy posílal jen Kate
nebo Rische. Kate už po několika dnech přišel jejich společník divný a nedůvěryhodný.
Neznali jeho jméno, řekl jim jen jakousi přezdívku, ani nevěděli, co předcházelo onomu
souboji, v němž utrpěl své zranění. Přesto mu Risch slepě důvěřoval.
Kate ale ne. Ona nebude tak naivně důvěřivá a raději se bude mít na pozoru.
Jednoho dne Risch konečně přinesl zprávu, která Tanise potěšila. Kate začala mít na
Rische vztek, protože se k tomu světlovlasému cizinci choval na její vkus až příliš úslužně.
Večer Kate počkala, než Risch půjde do svého pokoje a pak ho zastavila na chodbě.
„Rischfielde, ty ses snad pomátl na rozumu! Co to proboha děláš?!“
„Neboj, vím dobře, co dělám.“
„To tedy vidím,“ odsekla.
„Možná, že něco vidíš, ale nic nevíš, tak se nestarej!“ Risch začínal být stejně naštvaný a
nepříjemný jako Kate.
Druhý den několik minut po poledni vyrazili. Jak Kate zjistila, opět stopovali ty dva
údajné zločince, kteří jí pomalu začínali připadat spíše jako oběti.
87
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
K večeru na obzoru uviděli světlo ohně. Kate ani na chvíli nezapochybovala, že si na něm
právě jejich oběti opékají večeři. Čím více se blížili k plamenům, tím více Kate pochybovala
o správnosti svého jednání.
Pohlédla na Tanise, který uvazoval svého hřebce. Byl ledově klidný, zabíjení v něm
evidentně neprobouzelo žádné emoce. Ona sama byla vždy jak na trní, když šla plnit úkol,
který zahrnoval i zabíjení. Vždy si připadala sama sobě odporná a svědomí jí nedávalo spát.
Pravda je, že po čase i ona otupěla. Po několika desítkách mrtvol ji sice svědomí nepřestalo
hryzat, ale už nemusela potlačovat nevolnost a mučit se představami, že její oběť třeba byla
nevinná. Dnes jí ale bylo stejně, jako když se připravovala na svoje první zabíjení.
Podívala se na Rische – byl nervózní. Zatínal ruce v pěst a pořád těkal pohledem mezi
ohnivou skvrnou na obzoru a Tanisem. Kate silně pochybovala, že tenhle druid někdy někoho
zabil.
Plížili se pomalu nízkým křovím k ohni. Byli už tak blízko, že slyšeli hovor a smích.
Pronásledovaní se docela dobře bavili při pojídání pečeného zajíce. Kate se z Tanisových
výzvěd vždy nějak ulila, takže teprve teď zjistila, že jejich kořistí je muž a mladá žena,
vlastně spíš dívka.
Žena byla velice krásná. Měla dlouhé plavé vlasy a milou tvář. Muž byl tmavovlasý a i
přes svůj relativně mladý vzhled z něj vyzařovala síla a autorita.
Kate se rozhodla. Tohle dělat nebude. Měla se k odchodu, ale cestou šlápla Rischovi na
nohu a ten zasykl.
Oba pronásledovaní se přestali bavit a zpozorněli. Tanis vrhl na Rische vražedný pohled.
„Zůstaň tu,“ zašeptal Risch ke Kate.
„Nech mě. S tímhle nechci mít nic společnýho!“
„Zůstaň!“ zavelel Tanis. Ten autoritativní tón jí na okamžik někoho připomněl, a tak
raději poslechla.
Pronásledovaní se rozhlíželi. Dívka pomalu sáhla pro svůj luk a muž vytahoval ze svého
cestovního vaku lovecký tesák. Risch už věděl, jak Kate bojuje – dává přednost nožům.
Ale teď se k boji nechystala. Zato Tanis ano. Potichu si odepnul meč a položil ho na zem.
Rozepnul řemínky na pochvě a poté meč velice pomalu a neslyšně vytáhl. Byla to krásná
jeden a půl ruční zbraň se zdobeným jílcem.
Ještě několik kroků, skok na mýtinku a bitva začala.
88
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Tanis vyrazil prudce ze křoví. Risch vyrazil za ním, ale podstatně pomaleji. Pak zůstal
stát těsně mimo dosah, místo aby šel také bojovat. To Kate, která byla stále ukrytá,
považovala za zbabělost.
Pak si ale všimla Rischových rukou. Dělal s nimi spoustu složitých pohybů a vypadalo to,
jako by něco spřádal. Ozval se výkřik – mladík byl zraněn. Tanis ho sekl do ruky, ve které
držel zbraň. Kate si všimla, že i když rána nebyla příliš prudká a zranění tudíž mohlo být jen
povrchové, začala se rána děsivě rozšklebovat. Mladík nemohl bojovat. Dívka si toho všimla
a v rychlosti vystřelila dva šípy. Oba zasáhly svůj cíl – Tanisovu pravou paži a nohu.
Tanis si šípy s řevem vyrval, čímž si způsobil ještě větší zranění a rozmáchl se po
mladíkovi. Dívka zoufale pohlédla na Rische. Ten pracoval ještě rychleji než předtím.
Mladík se i přes své zranění obratně vyhýbal Tanisovým výpadům. Dívka vystřelila svůj
poslední šíp, ale ten minul. Kate nechápala, proč ho nezabila, když měla tu možnost.
„Kate!“ zakřičel na ni náhle Risch. „Pospěš si!“ naléhal. Kate k němu přiskočila.
„Vem tohle a omotej to kolem jakékoli části Tanisova těla!“ S těmito slovy vrazil Kate do
ruky…, co jí to vlastně dal? Kate nic neviděla, ale přesto něco svírala v dlani.
„Dělej!“
„Ale já mu nechci…“
„Dělej!“ křičel na ni Risch netrpělivě. V jeho hlase zněla naléhavost. „Běž už!“
Kate se podívala po Tanisovi. Stále bojoval s mladíkem, ale ten teď při svém ústupu
klopýtl a upadl na zem. Tanis teď měl navrch, takže by bylo zbytečné mu pomáhat, ledaže…
„Rischi!“ Kate se ohlédla po tom zavolání. Byla to ta plavovlasá dívka, která to
nevydržela a oslovila druida jménem. Tanis se také překvapeně ohlédl.
„Běž!“ zařval Risch na Kate. Ta se konečně rozběhla. Tanis se k ní obrátil čelem a
chystal se k útoku. Kate se útoku vyhnula, přesto ale Tanisův meč s řinkotem na něco narazil.
Odpor při nárazu vyrazil Tanisovi zbraň z rukou. Pronásledovaný mladík za ním se
vzpamatoval a skočil po něm. Oba spadli na zem a Kate už neváhala a omotala Tanisovi
neviditelný provaz kolem ruky.
O několik kroků ustoupila. Viděla mlhavý opar, který se kolem Tanise vytvořil a po pár
okamžicích opadl.
Tanis vstal – nikdo mu nebránil.
„Vítej ve světě kouzel!“ zvolal mladík po Katenině boku.
Tanis nechápal – proč ho nezabili, když měli možnost? „Cože?“
„Zatímco ses rval s Iannem, utkal jsem magickou síť. Ta ti znemožní řadu věcí…“
89
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jako například ublížení někomu z nás, nebo lidem nám blízkým. Vylíčení pravdivých
událostí těchto okamžiků a okamžiků u Nefenina srubu…,“ dodal Iann na vysvětlenou.
„Samozřejmě se to týká i veškerých pokusů o útěk nebo ublížení sama sobě,“ doplnil
ještě Risch. Jako by to Tanisovi nedocházelo, pokusil se sáhnout pro meč ležící opodál, ale
ruka se mu zastavila v půli cesty.
„Udivuje mě tvá nechápavost, udatný válečníku,“ poškleboval se Iann. „Opravdu sis
myslel, že je ten druid takový úslužný hlupák? Myslel sis, že nás nevyhledá a nezjistí, co jsme
zač? Že nepřijde, na to, na čí straně je právo? Ty sám jsi hlupák!“
„Dost možná. Ale vím, co jsi zač! Jsi odporný kříženec! Zrůda! Vy všichni, co tu stojíte!“
Takhle se hádali ještě hodnou chvíli.
„Jsi náš vězeň, Tanisi, tak se s tím smiř!“ zakřičel Iann. „Nejradši bych tě zabil, ale to už
bys nám k ničemu nebyl, tohle je mnohem elegantnější řešení.“
Kate, která se dění přestala už dávno účastnit, náhle zpozorněla.
„Jak si mu to řekl?“ zeptala se.
„Ty snad nevíš, kdo to je?“ užasl Iann. „To je ten všemi známý a všeznalý zabiják
nestvůr. Ten, před nímž se všichni třesou… Je to sám velký syn Temného vládce – Tanis.“
Kate vrhla na Tanise tak nenávistný pohled, až to ostatní překvapilo. Pravda, měla jisté
podezření, ale doufala, že se mýlí.
Pomalu si sáhla za opasek. Risch už věděl, co přijde.
„Kate, nedělej to!“
Ale bylo pozdě – nůž už zasvištěl vzduchem. Tanis uhnul, ale i tak ho nůž zranil. Místo,
aby se mu zabodl do prsou, kam původně mířil, ho trefil do paže.
„Ty parchante!“ Kate se na něj vrhla s nenávistným řevem jako divoká šelma. „Ty
hnusnej hajzle! Ty vrahu! Jseš mnohem horší zrůda než my všichni dohromady! Jseš netvor!“
křičela, zatímco mu uštědřovala jednu ránu za druhou a kopala do něj.
Tanis se chtěl bránit, ale vlivem Rischova kouzla nemohl. Kate vzala nůž, který po něm
prve hodila. Chystala se ho zabít. Risch včas zasáhl. Skočil po ní a pokusil se ji odtáhnout.
Kate se ale přeci jen stačila nožem ohnat.
Risch se zapotácel. V tu chvíli z Kate konečně opadlo bojové šílenství a uvědomila si, co
provedla. Než však stačila cokoli říct, přiskočil k Rischovi Iann. Pohlédl na jeho zranění.
„Není to vážné.“ Kate s ním, při pohledu na dlouho sečnou ránu, táhnoucí se Rischovi
šikmo přes hrudník, nesouhlasila.
„Rischi, moc mě to mrzí… já…,“ začala, ale Iann ji přerušil.
90
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Udělejte mi místo!“ zavelel. Všichni uposlechli a Iann položil Rische opatrně na záda.
Zavřel oči a všichni náhle pocítili, jak kolem začala proudit energie – magická energie. Nefe
na to byla obzvlášť zvědavá. Iann před ní ještě žádná kouzla nepoužil (vyjma oné roztržky
v Lapkovské aleji). Vypadalo to, jako by se za své schopnosti styděl.
Přiložil ruce k Rischovu zranění. Od dlaní mu vycházela slabá namodralá záře.
Za několik okamžiků nebylo po ráně ani památky. Risch z toho byl trochu vykulený –
překvapil ho samotný Katenin útok a pak byl najednou během chvilky zase v pořádku. Místo,
kde ránu utržil, ho sice ještě bolelo, ale zranění bylo pryč.
„Děkuju. Tohle by se jinak hojilo dlouho.“
„V pořádku,“ odpověděl Iann, který teď kus poodešel a stál ke všem zády.
„Co se děje?“ zeptala se Nefe.
„Nic se neděje!“
„Vy si tu hezky léčíte kamarády a mě necháte klidně krvácet. Tak vám za to něco
prozradím,“ vložil se do toho Tanis.
„Tanisi…,“ zavrčel výhružně Iann, „nech toho!“
„Jen se pochlub, jak hluboce modré máš oči,“ pokračoval Tanis, ale asi neřekl všechno,
co chtěl, neboť mu Iann uštědřil pořádnou ránu.
Otočil k ostatním. Když na ně pohlédl, všiml si jejich překvapených tváří, ale nikdo nic
neříkal. Mlčeli a vyhýbali se jeho pohledu. Jen Risch si pro sebe něco zamumlal.
Iannovy oči byly původně šedé, teď však modrostříbřitě zářily, a připomínaly tak dvě
světýlka s nenápadnou zorničkou uprostřed.
„Tak ošetří mě někdo?“ ozval se Tanis.
„Pomoz si sám,“ odsekla Kate a zamířila pryč.
Nefe se vrátila ke své večeři a Risch odešel za Iannem, který se mezitím vytratil.
Tanise si nikdo nevšímal.
„Ianne, kde jsi? To jsem já – Risch.“
„Tady jsem,“ zamručel podrážděně.
„Co tu děláš?“
„Nevidíš? Schovávám se a přemýšlím.“
„A můžu tě z toho přemýšlení vyrušit?“
„To už si stejně udělal.“
„Můžu se tě na něco zeptat?“
„Do toho,“ povzdechl si Iann. Nebyl v dobré náladě, ale ani to Rische neodradilo.
91
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Víš, jak si mě vyléčil…“
„Promiň, že ti skáču do řeči, ale měl bys ještě odpočívat.“
„To je možné, ale já měl na mysli něco trochu jiného. Tvé oči… byly po použití magie
velice zvláštní…“
„A co má být? Hnusí se ti to snad?“
„Ne, to v žádném případě! Oprav mě, jestli se pletu, ale tyhle oči prozrazují jeden národ.
Národ, který je údajně už dlouhá léta vyvražděn.“
„Pokud se patnáct let považuje za dlouhá léta…,“ odpověděl ledabyle Iann.
„Záleží na tom, jak to vezmeš. Ale podle všech těch svitků, co jsem četl, tomu opravdu
tak bylo. Nikdo neví, proč to Temný vládce udělal, ale Temné elfy po druhé válce zcela
vyhladil. Byla to jedna z nejpronásledovanějších ras. Říká se, že k nim Erco vzhlížel, dokonce
si možná kvůli nim říká Temný vládce…“
„Tak za prvé: Temní elfové, kdo to proboha vymyslel? Jenom proto, že máme radši noc
než den, neznamená, že sme temní a nutně zlí. A za druhé: Podle toho co si pamatuju, tak
národ Temných elfů nikdo nevyvraždil.“
„Ale tobě oči září jen při použití magie, takže jsi míšenec. To tě ostatní berou mezi sebe?
Chovají se k tobě jako k sobě rovnému?“ vyzvídal Risch, z čistě vědeckých účelů.
„Já ti nevím, zkus se jich zeptat sám, až je potkáš…“
„Nechtěl jsem se tě…“
„Nech toho. Myslíš, že bych tu teď trčel, kdyby mě brali jako svýho?“
„Promiň. Ale proč považuješ za své víc elfy než lidi – vždyť s nimi žiješ.“
„Já nežiju s lidmi! A nepovažuju se ani za elfa!“ Iannovi zaplály oči a Risch věděl, že už
by se neměl ptát, ale neodolal.
„Dovol mi ještě jednu otázku. Víš, kde Temní žijí?“
Iann šlehl po Rischovi pohledem. „Ne, nevím. Nikdy jsem to nezjistil. A stejně bych to
nikomu neřekl.“
„Jen jsem se ptal…“
Iannův pohled byl čím dál tím podezřívavější. „Proč to chceš vědět?“
„Možná proto, že se snažím sehnat dostatek lidí, abychom někde vybudovali
vzbouřenecký tábor.“
Iann na něj nevěřícně pohlédl. „Žertuješ?“
„Ne, myslím to zcela vážně,“ odsekl Risch a uraženě odešel.
92
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Iann zapřemýšlel. Vzbouřenecký tábor nebyl zas tak špatný nápad. Mít dost lidí, které by
spojovala nenávist k Ercovi a byli by ochotni žít společně… Možná by to zamezilo tak častým
vraždám.
Na druhou stranu, kdyby takový tábor někdo našel, došlo by k masakru, na který by
dějiny nezapomněly. Místo pobytu by muselo být tajné, hodně tajné. K tomu by mohly
dopomoci hory na severu – jsou zrádné pro lidi, co je neznají…
A v tu chvíli ho něco napadlo.

„Ošetříš mě?“ zeptal se Tanis drze Nefe sedící u ohně.
„Ne. Kolikrát ti to mám ještě opakovat?“
„Ale co když mě ta ženská vážně poranila?“
„Po pravdě je mi to úplně jedno. Myslíš, že po tom všem, co jsem si kvůli tobě vytrpěla,
mi ještě záleží na tvém životě?“ zeptala se sarkasticky. „Bylo by mi úplně ukradené, kdybys
teď na místě vypustil duši, to mi věř,“ zasyčela nenávistně.
Tanis vstal a obešel ohniště. „Nejradši bych si to s váma vyřídil. Nemáte ani tušení, do
čeho jste se to pustili!“ rozkřikl se.
Nefe k němu nevzrušeně vzhlédla.
„Taky bysme si to s tebou nejradši vyřídili,“ ozvala se Kate.
Tanis zavrčel a odešel si sednout ke vzdálenému stromu. Uprostřed cesty však narazil na
neviditelnou bariéru, která ho nepustila dál.
Zkusil to ještě na několika místech. Nikde však neuspěl. Vztekle praštil pěstí do stromu a
vrátil se k ohništi.
„Copak, copak?“ ušklíbla se Kate.
„Mlč!“
„Co ta zbytečná nevraživost, válečníku?“
„Nech mě na pokoji!“
„Vždyť ti nic nedělám!“
Tanis po ní střelil výhružným pohledem.
„Co, chtěl bys mi ublížit? Tak do toho!“ vyzvala ho.
93
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Tanis udělal několik kroků směrem k ní, ale když si všiml vítězoslavného úsměvu na její
tváři, zase se vrátil. To Kate zklamalo, přesně jak doufal. Chtěla, aby se ji pokusil napadnout a
ona pak mohla ospravedlnit to, že ho zabila – v sebeobraně. Takové potěšení jí nedopřeje.
Po chvíli se vrátil Risch a společně s ním i Iann. Na Rischově tváři se zračily chmury,
zatímco na Iannově hluboké zamyšlení.
„O čem přemýšlíš?“ zeptala se ho Nefe.
„O tom, co s ním provedeme.“ odpověděl Iann a ukázal na Tanise.
„Zabít ho?“ nadhodila Kate s nadějí v hlase.
„Až se otec dozví, co se tu stalo, šeredně si to odskáčete!“ vyhrožoval Tanis.
„No právě.“
„Na co tím narážíš?“ zeptal se Risch zvědavě.
„Na kolik si Erco váží života jediného syna, co myslíš?“
„Na tohle vám nikdy neskočí,“ utrousil Tanis.
„Tebe se nikdo na nic neptal.“
„Vážil by si ho natolik, aby se vzdal vlády?“
„To je až příliš smělé, nezdá se vám?“ podotkla Nefe tiše. „Víte, nechci se do toho plést,
ale Erco mi nepřijde zrovna jako rodinný typ a už vůbec ne jako milující otec. Vážně věříte
tomu, že vymění vládu nad celým známým světem kvůli synovi?“
„Nezbývá nám než doufat. Aspoň to můžeme zkusit, ne? Protože, co jiného bychom
s ním jinak měli udělat?“
Iann si vzal první hlídku. Ale byl tu ještě někdo, kdo nespal.
Tanis seděl u ohně a tiše koukal do řeřavých uhlíků, které pomalu vyhasínaly.
„Neříkej, že máš strach?“
„Nemám strach o sebe, ale o vás,“ odpověděl Tanis uštěpačně.
„Neměj obavy. My se o sebe dokážeme postarat.“
„Tomu věřím. Koukám, jak se mi tu před očima rodí vzpoura, a jen si říkám, jak asi
dopadne ten, kdo to vymyslel.“ Tanis se spokojeně usmál, když Iannova tvář potemněla.
„A co si čekal, Ianne? Hrstka statečných se snaží změnit svět? To je bláhová myšlenka.
Všichni umřete,“ neodpustil si jedovatou poznámku.
„Abys to nakonec nebyl ty, kdo pro naši věc zemře,“ opáčil tiše Iann.


94
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Druhý den se společně vydali na cestu. Všichni šli pěšky, jen Tanis jel na svém vraníkovi.
Cestou minuli několik lidí, avšak Tanis veškeré pokusy o útěk už vzdal. Včera večer se
pokoušel ještě několikrát dostat přes bariéru vytvořenou kouzlem, ale marně. A tak si řekl, že
si raději nebude zbytečně ztěžovat situaci. Bude se tvářit jako malý poslušný hoch a třeba se
mu podaří z těch jeho směšných věznitelů dostat nějakou rozumnou informaci.
Každý den probíhal stejně. Přes den šli a večer přespali v lese. Několikrát se jim dokonce
podařilo sehnat přijatelné ubytování v hostinci. Neměli dohromady moc peněz. Tanisův
měšec se zlaťáky se pomalu vyprazdňoval, a tak žili jen z toho, co Iann vydělal prodejem
kožešin ze zvířat, která měli k večeři. A to nebylo mnoho pro pět lidí a koně.
Jednou se zastavili v malém městečku Gärd a ubytovali se. Dívčí část družiny okamžitě
využila příležitost vykoupat se v teplé vodě. Když pak chvíli seděli u stolu a čekali na večeři,
přikročil k nim hostinský se zkroušeným výrazem.
„Pánové, dámy… já… no víte, máme tu takový malý problém,“ začal opatrně.
„A jaký?“ zeptal se Risch zdvořile – ukázalo se, že je nejlepším diplomatem.
„Víte, několik lidí má jisté výhrady tady vůči tomuto ctihodnému pánovi…,“ ukázal
směrem k Tanisovi. Ten se jen ušklíbl.
„Odpusťte, ale říkají, že jste vrah a zrádce a vaše přítomnost zde je uráží. Říkají, že
pokud neodejdete vy, půjdou oni. A to by mě zničilo! Jsou to mí stálí zákazníci a bez nich by
mi padla živnost!“
„Co si o…,“ začal neurvale Tanis, Risch ho naštěstí včas umlčel gestem ruky.
„Jistě vám nebudeme bránit v živnosti, takže pokud je to opravdu takový problém,
odejdeme.“
„Je mi líto vážení, ale opravdu na tom trvají.“
„Pak tedy dopijeme a odejdeme. Ale co bude s našimi penězi za ubytování?“
„Ty vám samozřejmě vrátím!“ prohlásil hostinský a začal štrachat ve váčku u pasu. Bylo
evidentní, že se mu ulevilo, když Risch souhlasil s klidným odchodem. Určitě se bál, že se
strhne bitka. Za chvíli jim na stole přistálo několik mincí.
„Jídlo a pití máte zdarma, za ony způsobené trable,“ dodal ještě hostinský omluvně.
„V pořádku, chápeme, že naše přítomnost může vzbuzovat nedůvěru,“ usmál se Risch
kysele. Rychle dopili, sbalili se a odešli.
Nocleh si našli asi míli za městečkem v remízku nízkých jabloní. Jako většinu předešlých
nocí si rozdělali skromný ohníček, sesedli se kolem a povečeřeli něco z toho, co měli s sebou.
95
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Vrah a zrádce! Pche, já tuhle zemi vyčistil od desítek zrůd! Jsem spásou!“
„A ptal ses někoho, jestli o tu tvojí spásu stojí?“ zeptal se sarkasticky Iann. „Jak vůbec
můžeš říct, že tuhle zemi čistíš od zrůd? Jak si můžeš myslet, že vraždění lidí je pro dobrou
věc?!“ dorážel.
„A jak jim ty můžeš říkat lidi? Vždyť jsou to jenom odporné hříčky přírody, stejně jako
vy!“ odsekl mu Tanis hrubě.
„Jseš vážně nechutnej!“ utrousila Nefe.
„A co jinýho jste? Nejste normální, je to nepřirozený a proti všem pravidlům!“
„Jakým pravidlům?!“
„Prostě proti všem! Nejsem žádnej vrah!“
Nefe stěží ovládla zuřivost. „Mě ses pokusil zabít a bylo to dost skutečné!“ odsekla Nefe.
„Má nejlepší přítelkyně je kvůli tobě mrtvá, vše na čem mi záleželo, je zničené, a to jenom
proto, že se moji rodiče milovali a měli spolu dítě. Přijde ti tohle normální?!“
„Mně jsi vyvraždil celou rodinu!“ přidala si Kate. „Byli to normální lidi. Jsi vrah a
vždycky budeš! Na tom se nikdy nic nezmění. Vraždíš nevinný!“
„Co to zase meleš? Tvojí rodinu jsem nezabil!“
„Že ne? Nevzpomínáš si na prošedivělého muže s chromou rukou, na ženu s dlouhými
rusými vlasy a hlavně na malé zrzavé děvčátko s pihovatým nosíkem? Já si na okamžik, kdy
mi tvůj otec strčil její hlavu pod nos na stříbrném talíři, pamatuju dost dobře. Je to pohled, na
který se nezapomíná!“ V Kate už opět narůstal vztek.
„Opakuju to znova: Já tvou rodinu nezabil.“
„Vrah, zrádce a lhář – to jsi asi rodičům dělal jako malej kluk samou radost viď?“
„Kate počkej…,“ pokusil se ji zastavit Risch dřív, než se příliš rozohní.
„Já tvojí rodinu nezabil!“ zakřičel Tanis. „Zabil jsem spoustu lidí a hlavně zrůd a další
jsem předával do rukou vojákům, ale nikdy jsem nezabil ženu nebo dítě.“
„Prosím tě, nepokoušej se mě dojmout tím, že tvrdíš, že máš nějakou čest,“ zasmála se
Kate pohrdlivě. Tanis ji probodl ledovým pohledem.
„Kate…,“ zkusil to znovu Risch.
„Co je?“ obořila se na něj.
„On nelže – opravdu tvoji rodinu nezabil.“
„A jak to můžeš vědět?!“
„Protože to svazující kouzlo mu nedovoluje nikomu z nás lhát.“
Kate chvíli zaraženě koukala, neschopna slova. Pohlédla na Tanise a tiše hlesla. „Ale
Erco říkal…“
96
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Já to nebyl…“
„Ale kdo…“
„Nevím,“ zašeptal Tanis. Trochu ho zraňovala myšlenka, že otec použil jeho jméno, jako
jméno vraha skutečně nevinných lidí.
Byl to vždy jeho otec, kdo zastával názor, že osvobodit zemi od nečistých ras, je to
nejdůležitější poslání. Že zabití jakéhokoli nečistého tvora není trestuhodné. A teď ho postavil
do role vraha!
Tanis byl bezcitným zabijákem, ale ne vrahem! Alespoň se snažil něco podobného si
namluvit. Mezi zabijákem a vrahem dělal velké rozdíly, i když mnozí je v tom neviděli.
Ovšem musel uznat, že otcova očista nabrala nečekaný směr.
Nejprve zabíjeli jen míšence – jakékoli. Nechávali jen čisté rasy. Ale postupem času
začali zabíjet i je, až jedinou nepronásledovanou rasou byli lidé. Čím víc nad tím nyní Tanis
přemýšlel, tím spravedlivěji se cítil nařčen vrahem.
Rychle zaplašil podobné myšlenky. Nesmí takto smýšlet o svém otci…, o svém vládci.
Pocity mistrně ukryl za masku sarkastického pobavení. Risch se rozhodl, že mu úsměv z jeho
tváře vymaže.
„Být tebou, netvářil bych se tak samolibě.“
„Proč?“
„Opravdu ti nechci kazit náladu, ale myslím, že bys o zrůdách neměl mluvit s takovým
pohrdáním.“
„Řekni mi jedinej důvod, proč bych to neměl dělat.“
„Nejspíš proto, že jednou z věcí, kterými si člověk nikdy nemůže být zcela jistý, je
krev… A pokud se nemýlím, tak jsi matku nikdy nepoznal,“ poznamenal Risch nevinně.
„Co tím naznačuješ, druide?!“
Risch neodpověděl, místo toho si poklepal na špičku svého mírně zašpičatělého ucha.
Tanis si vyděšeně sáhl na své uši. Nepřišly mu jiné než dřív. Přesto v něm nyní zakořenilo
semínko pochyb o jeho vlastní existenci. To nesmí dopustit!
97
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola jedenáctá – Život jde dál
Cesta, kterou si vybrali, byla po další dva dny velice tichá.
Tanis byl zamračený a nemluvil, Risch byl stále trochu vyčerpaný po zranění, které
utrpěl, a Iann nemluvit téměř nikdy, pokud to nebylo nezbytně nutné. A co se Kate a Nefe
týkalo, stále se moc neznaly a do seznamování se příliš nehrnuly.
„Musíme se stavit ve Slunečním městě, abychom nabrali zásoby,“ upozornil Iann.
„Sluneční město? To je divné jméno, proč se tak jmenuje?“ ptala se Nefe.
„Protože je tam největší chrám sluneční bohyně Iresi. Dalo by se říci, že je to historicky
její první chrám, a toto město obývá nejvíce Iresiných uctívačů,“ odpověděl mdle Risch.
Cestou městem potkávali tucty lidí v zlatavě žlutých či oranžových sutanách se zlatým
tetováním na čele. I hostinský se ukázal být bývalým kněžím Iresi, a proto je před ubytováním
donutil navštívit místní chrám, který byl dominantou města.
Po půl hodině poměrně nudné mše je teprve pustil do hostince. Po večeři se všichni
kromě Rische konečně rozpovídali.
„Co je?“ zeptala se Kate opatrně.
„Já ani nevím. Padá na mě podivná nostalgie,“ odpověděl Risch.
„Blízkost minulosti,“ zašeptal Iann.
„Co prosím?“ zeptal se Risch.
„Kouká ti to z očí – minulost, ztráta, smrt… blízkost toho všeho.“
„Nevím, co tím myslíš,“ odpověděl Risch chladně.
„Nevadí, ale v rozvalinách se dá najít mnohé.“ Iann dopil a šel si lehnout. Postupně
odcházeli všichni až Risch zůstal sám.
Rozhodl se. Když ze dveří vyšel poslední host, Risch tiše vyklouznul ven.

„Rischfield je pryč.“ S tímto oznámením Kate vzbudila ostatní. Okamžitě prohledali celý
hostinec a přilehlou stáj.
„Takže náš přítelíček se ztratí a ještě si vezme mýho koně!“ rozčiloval se Tanis.
„Klid, on se vrátí,“ uklidňoval je Iann.
98
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Pravda, moc nemluvíš, ale když už, vypadne z tebe nějaký moudro,“ obořil se na něj
vztekle Tanis.
„Věř mi, do zítřka je zpátky.“
„Kam myslíš, že jel?“ zeptala se Kate.
„Do ruin Tornu.“


Risch sesedl z koně a rozhlédl se po pustém místě, které kdysi bývalo prosperujícím městem a
jeho domovem.
Takřka dvacet let se na ruinách podepsalo, přesně jak očekával. Zbytky zdí byly porostlé
vrstvou mechu. Několikrát měl pocit, že zahlédl něco, co se podobalo úlomkům kostí. Bylo
znát, že na toto místo dlouhá léta nikdo nevkročil.
Zafoukal vítr. Risch zavřel oči a nechal hlavou proudit vzpomínky. Náhle ucítil známou
vůni. Šel za ní a přesně věděl, čemu patří. A pak to uviděl – rozlehlý koberec drobných
bleděmodrých kvítků, rostoucích před zbytky nějakého domu. Ne nějakého domu… jeho
domu. Teď z něj zbylo jen pár rozdrolených kamenů, ale ty květiny – matčiny oblíbené –
přetrvaly. Nezničil je ani požár, ani dlouhé roky, kdy se o zahrádku nikdo nestaral. Ba
naopak. Jako by díky všem těm útrapám byly silnější a krásnější než dřív. A jak se rozrostly!
Risch neodolal a lehl si do nich. Připadalo mu, jak by na to květiny celé roky čekaly.
Musel usnout, protože se mu zdálo o otci.
„Poslouchej, synu. Přijdou časy, kdy tu ani já ani tvoje matka nebudeme. A až ty časy přijdou,
budeš se cítit osamělý. Ale dokud v tobě budou žít vzpomínky na nás a naděje na lepší osud,
budeš vědět, že život půjde dál, a to ti dodá sílu a odvahu.“
„Ale, co když tu naději ztratím, otče?“
„Když ztratíš i poslední zbytky naděje, vzpomeň si na naši jabloň.“
Risch se probudil a posadil se. Pohlédl za zbytek zdi a spatřil starý, uschlý strom.
Přišel k němu a chvíli vzpomínal na jeho dřívější krásu. Pak začal hrabat. Rozedřel si
přitom ruce do krve. Přesto byl odhodlaný nepoužít žádná kouzla. Když už to chtěl vzdát,
narazil na něco tvrdého. Z počátku myslel, že je to kámen, ale pak zpod hlíny vykouklo zrezlé
kování.
99
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch truhličku opatrně vyndal. S úsměvem zjistil, že je chráněná jakýmsi kouzlem, které
zabránilo jejímu úplnému rozpadu. Zauvažoval, zda ji má otevřít nyní, nebo až v příhodnější
dobu. Ve chvíli, kdy už nadzvedával víko, si vzpomněl na otcova slova: Až ztratíš i poslední
zbytky naděje. A tak jediné co udělal, bylo, že utrhl jednu z květin, vložil na ni stejné kouzlo,
které spočívalo na truhličce, a uložil ji do ní. Truhličku šetrně vložil do koňské brašny a vydal
se na zpáteční cestu.
Dorazil až večer, ale jeho společníci už na něj netrpělivě čekali u jídla.
„Tady jseš!“ začal okamžitě Tanis. „Jak to, že sis vzal mýho koně?!“
„Prostě jsem ho potřeboval,“ odpověděl Risch klidně. „Omlouvám se.“
„Nikdy, už nikdy na mýho koně nešahej!“ zavrčel Tanis výhružně.
Pokud se zdálo, že Tanisovi na nikom a na ničem nezáleží, byl to omyl. Na jeho koni mu
záleželo víc, než by si byl přiznal. Všichni si už zvykli na jeho nevraživost, ale nikdy ho
neviděli tak rozzuřeného, jako když dnešního rána zjistil, že je jeho vraník pryč.
Třeba to s ním nebude úplně marné. Pomyslel si Iann a v hlavě se mu pomalu rodil další
plán…
100
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvanáctá – Nespravedlnost
Druhý den časně z rána Iann prodal zbytky kožešin, které měl ještě s sebou, nakoupil nějaké
potraviny a poté opět vyrazili. Atmosféra byla tak hustá, že by se dala krájet.
Navečer se utábořili. Všichni zarytě mlčeli. Ticho prolomil až Tanis, který dal Rischovi
návrh. „Hele, druidíku, co si takhle trochu zašermovat? Mám tu dva meče, aspoň se s ním
naučíš. Kdyby se něco stalo, tak tě Iann zase vyléčí. Co ty na to?“
Místo Rische mu odpověděl Iann. „Nesnaž se, i kdyby se mu něco stalo, to kouzlo
nezmizí.“
„S tebou jsem nemluvil. Chci se jen trochu procvičit, nic víc.“
„Já jsem Vyučený Řádu, má ruka vládne magii ne meči,“ odmítl Risch zdvořile.
„Ale tvá ruka vládne magii i meči, co Ianne?“ nadhodil Tanis s jízlivostí v hlase.
„Nemám na to náladu.“
„Ale no tak… Mám tu ještě jeden meč – jeden a půl ruční. Neboj se, máme tu přece ještě
jednu léčitelku.“
„Léčitelku budeš potřebovat ty!“ Iann přijal výzvu k boji. „Chceš boj, máš ho mít, ale
každej svejma zbraněma.“ Tanis se v odpověď jen ušklíbl. Využil každou příležitost, aby se
s Iannem mohl střetnout v boji – miloval pocit vítězství.
„Připraven?“ zeptal se Ianna, zatímco vytáhl svůj meč se zdobeným jílcem. Ostří bylo
perfektně nabroušené a lesklo se v záři ohně. Tanis svou zbraní výhružně máchl ve vzduchu.
Iann si byl vědom toho, že je to meč určený k zabíjení zrůd. Bylo v něm několik kouzel, u
nichž pochyboval, že by o nich měl Tanis sebemenší zdání, a jeho ostří bylo postříbřené.
I přesto vytáhl Iann dva jednoduché lovecké tesáky, které si cestou koupil. Ostatní se
sesedli blíže, aby lépe viděli. Všichni byli zvědaví a napětí bylo hustší než mlha podzimního
rána.
„Sejmi ze mě to kouzlo, Rischi,“ houkl Iann.
„Víš, co děláš?“ ujistil se Risch.
„Ano, vím,“ odpověděl Iann sebejistě. „Můžeš ho pak obnovit, ne?“
„Samozřejmě.“ Risch udělal pohyb rukou, jako by projel struny harfy. Vyhledal to
správné vlákno kouzla a zdálo se, že ho drží v ruce. Sevřel pěst, pak ji otevřel a nechal její
obsah padnout na zem. Mrkl na Ianna a přisednul si k Nefe.
101
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Rischův pohled byl okamžitým znamením pro Tanise, aby se vrhnul na Ianna. Iann stačil
jen taktak uhnout. Další útok vykryl.
Oba soupeři kolem sebe kroužili jako párek supů a snad nikomu neušlo, jak si byli v ten
okamžik podobní. Byli stejně vysocí, oba byli urostlí a svižní. Rty stažené do stejného
soustředěného výrazu a přísně zamračené obočí. Z očí jim čišela stejná nenávist.
Ozvalo se zadrnčení kovu – Tanis opět zaútočil, tentokrát na hlavu. Iann ránu hravě
vykryl a v otočce sekl Tanise do boku. Ten ani nehlesl a pokračoval dál i přesto, že krvácel.
Pramínek krve mu stékal přes bok a vpíjel se tuniky.
Série dalších výpadů a tentokrát Iann bodl. Tanis zařval, když mu jeden z tesáků zůstal
zaklíněn ve stehně. Byl to od něj riskantní krok, ale podařilo se – ve chvíli, kdy Iann bodl, se
prudce otočil. Iann tak ztratil kontrolu nad zbraní a ta mu vyklouzla z ruky. Kdyby ji držel
pevněji, rozřízl by Tanisovi nepochybně téměř celé stehno.
Tanis tesák vytáhl a zahodil. V noze mu tepalo a věděl, že musí souboj rychle ukončit.
Iann už teď neměl žádnou výhodu; odhodlal se k útoku. Tanis ho odrazil a vyrazil mu z ruky i
druhý tesák. Iann se vyhnul jeho meči a srazil ho na zem.
„Tak jak se ti to líbí?“ zeptal se Iann sarkasticky, zatímco držel Tanise pod krkem. Tanis
ho ze sebe z posledních sil shodil a sebral svůj meč.
Iann se pár rychlými kroky dostal k Tanisovým věcem a vytáhl z nich druhý meč. To
Tanise rozčílilo natolik, že se sebral k dalšímu útoku.
Opět zadrnčel kov. Rány obou útočníků byly silné – jakoby jim nenávist dodávala sílu.
Boj stále gradoval.
Náhle se blýsklo ostří a Iann vykřikl. Z paže mu tekla krev. Rána nebyla hluboká, přesto
byla rozšklebená a vypadalo to, jakoby se Iannovi propalovala čím dál tím hlouběji do paže.
To Iannovi znemožnilo držet meč oběma rukama.
Tanis potěšen svým úspěchem zasadil ještě jednu ránu – špičkou meče ho lehce škrábl
přes hruď. Boj přesto trval dál.
Iann byl teď rozzuřený a začal dělat chyby. Na Tanisovi se podepisovala ztráta krve.
V jedné sérii útoků ho Iann zasáhl – škrábl ho těsně nad klíční kost. Kdyby nebyl už tak
slabý, rána by Tanisovi bez problémů oddělila hlavu od těla. V tuto chvíli však působila jako
směšné zranění… relativně směšné.
Z rány se okamžitě vyvalila krev. Tanis s nevěřícným pohledem padl na kolena a poté se
úplně svalil na zem. Zvedl se rozruch.
„Tys ho zabil!“ vřískla Kate.
102
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ještě žije,“ odsekl Iann.
„Tak dělej něco!“ naléhal Risch. Se značnou nelibostí Iann přiklekl k Tanisovi a přiložil
mu zdravou ruku na zranění.
„Nech mě umřít,“ zachroptěl Tanis.
„Velice rád bych tě nechal chcípnout, ale nemůžu. Tak ať nám oběma bohové odpustí.“
Opět se mu pod dlaní rozlila mdlá záře. Rána se ale po chvíli přestala hojit.
Tanis omdlel, takže nevěděl, jak Iann křičel bolestí, když se mu začaly otvírat staré rány.
Nefe si všimla, že mu začala prosakovat krev na tunice v místech, kde mu ošetřovala zranění
ještě ve Včelné. Čím víc se Iann snažil vyléčit Tanisova zranění, tím více se ta jeho
prohlubovala.
„K čertu s tebou, Tanisi!“ zaklel, když skončil. Risch a Nefe k němu přistoupili.
„Nechte mě!“ vyrazil ze sebe namáhavě, zvedl se a odbelhal se do lesa. Nefe ho ale stejně
neposlechla a vydala se opatrně za ním.
V lese našla pohozenou tuniku. O kus dál seděl u stromu Iann a pozoroval svá zranění.
Nefe si k němu přisedla a Iann se na ni jen nevraživě podíval. Jeho oči měly nepřirozeně
rozšířené zorničky.
„Ianne,“ hlesla tiše. Iann odvrátil znechuceně pohled, zavrčel a pomalu odešel pryč.


Ráno Iann seděl u vyhaslého ohně.
„Co tvá zranění?“ zeptala se Kate starostlivě.
„Bolí, ale už to není tak strašné,“ odpověděl odměřeně a úkosem pohlédl na Nefe. I přes
její snahu s ní celý den nepromluvil jediné slovo. Až když se večer utábořili, odvedl ji
stranou.
„Proč jsi to udělala?“ obořil se na ni hned, jak byli z doslechu.
„Co?“ vykulila na něj nechápavě oči.
„Proč jsi za mnou včera večer přišla?“
„Já…,“ zakoktala se Nefe.
„Co, došla ti slova? Chtěla si jen vidět, jak vypadám? Moc dobře jsi to věděla,
nezapírej!“
„Nezapírám. Věděla jsem, co se děje!“ Nedala se Nefe.
103
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Tak proč jsi přišla?! Jsem snad nějaký zvíře v cirkusový kleci?“
„Ne, nejsi! Vím to! Ale proto jsem tam nepřišla, chtěla jsem jen prokázat trochu účasti.“
„Účast? O tu já nestojím. Nestojím o ničí společnost, o ničí účast, rady ani ničí lítost! Tím
spíš ne o tu tvou!“ vyštěkl Iann rozezleně. Jeho slova se zabodla do Nefenina srdce jako ostré
střípky ledu. Jediné, na co se zmohla, bylo zalapání po dechu.
„Chováš se nespravedlivě!“ nařkla ho.
„Já, že se chovám nespravedlivě? A to, co se mi děje je snad spravedlivé?!“
„Mýlíš se,“ zašeptala.
„A v čem? Myslíš, že to je správný, že to tak má být?“
Nefe se i přes svůj strach a bolest, která ji stahovala hrdlo, vzchopila a podívala se mu
zpříma do očí. „Za to, co se ti děje, si můžeš z části sám, jen si to nepřiznáváš. Odmítáš
z principu spoustu věcí, které by ti mohly přinést radost,“ pronesla tiše a hlas se jí chvěl
potlačovaným pláčem.
Iann se na ni vztekle podíval a jeho odpověď byla víc jedovatá, než zamýšlel. „To je
skvělý! Tak teď mi bude dávat rady do života malá, nezkušená a ukňučená holka, kterou mi
její otec svým posledním přáním hodil na krk?! To se opravdu hodí!“
Nefe se z jeho slov udělalo nevolno. Myslela si, že už to nevydrží a pozvrací se.
Nevolnost naštěstí ustoupila a místo ní se dostavil vztek hraničící s nenávistí.
Iann si všiml, jak Nefe zbledla a sevřela ruce v pěst, až jí zbělely klouby. Teprve v tu
chvíli si uvědomil, co řekl a vztek ho nadobro opustil. Místo toho přišla lítost.
„Nefe, já jsem to tak nemyslel…,“ začal se omlouvat, ale bylo pozdě.
Nefe ovládla svůj vztek a pohybem ruky zastavila jeho proslov. „Myslím, že by všichni
kašlali na to, co jsi, jen kdyby ses choval víc jako člověk!“ S těmito slovy odešla a nechala
Ianna samotného s jeho vlastními myšlenkami a výčitkami.
104
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola třináctá – Jméno…
Nefe s Iannem spolu několik dní nemluvili. Ticho, které se mezi cestovateli rozhostilo, bylo
z nějakého důvodu ještě tíživější než minule. Nefe požádala Rische, aby ji místo Ianna dával
lekce magie. Když mu vysvětlila, co se od toho očekává, Risch ochotně souhlasil.
Za několik týdnů (cestovali pomalu, protože Iann odmítl vyléčit Tanisova ostatní zranění,
a tak ho i jízda na koni vyčerpala velice rychle) už ovládala pár jednoduchých kouzel. Risch
musel konstatovat, že má Nefe talent a dělala mu radost svou zvědavostí a pílí. Na její žádost
o tom nikomu neříkal. Často šli spolu daleko za ostatními a rozebírali mezi sebou všemožné
věci týkající se magie. Nefe se také spřátelila s Kate. Našla v ní přítelkyni, které se mohla
svěřovat, i když ne zcela se vším. Kate k ní také nebyla upřímná ve všem. Dokonce i Tanis se
v některých chvílích ukázal společenský a vtipný. Všichni pomalu zapomínali na to, proč je
vlastně Tanis s nimi a kým je. Iann to ovšem milerád vždy všem připomněl a zkazil tak
všeobecné veselí. Uzavřel se do sebe a s nikým nemluvil, nebylo-li to nezbytně nutné. Co
nejvíce času trávil mimo společnost, a když všichni spali, vyrážel na toulky do okolních lesů.
Špatná nálada, uzavřenost a únava se na něm začaly podepisovat. Byl teď o něco pohublejší a
měl často zarudlé, zapadlé oči.
Takto cesta pokračovala až do města Umaitea. Město leželo na soutoku dvou řek.
Největší řeky Vërmësu – Omorei – a jejího přítoku – řeky Shi-an, která pramenila nedaleko
Skalního hradu. Tato připomínka Rischovi trochu pokazila náladu. Umaiteia ležela asi týden
cesty koňmo od Histel – hlavního města Vërmësu. Tam měli namířeno.
V Umaiteie zůstali čtyři dny. Druhý den jejich pobytu se zde konaly velké slavnosti.
Přijelo mnoho stánků s různým druhem zboží. Všichni se rozhodli, že se půjdou na slavnosti
podívat. Jediný Iann byl proti a chtěl zůstat v hostinci, ale ostatní ho nakonec přemluvili.
Nakoupili pár potřebných věcí a dobře se pobavili pohledem na různá cizokrajná zvířata,
nebo polikače ohně. Dokonce i Iannova nálada se trochu zlepšila.
Cestou zpátky procházeli kolem ledabyle postaveného, omšelého stanu, zastrčeného
v nevelké uličce daleko od ostatních.
Když stan míjeli, vylezla z něj velice staře vyhlížející žena a zastavila je.
„Nechcete předpovědět budoucnost?“ zeptala se. Všichni se usmáli.
„Nebudeme vyhazovat peníze za šarlatánství,“ odpověděl Iann. „Lidí s takovým darem je
jen velmi málo,“ dodal.
105
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Tobě klidně vyložím budoucnost zadarmo, chlupáči.“ Při této poznámce se ostatní začali
pohihňávat. Iannovy rysy ztvrdly a vytratil se z nich i náznak úsměvu, který tam prve byl.
„Půjdete, nebo ne?“
„Proč ne,“ shodli se nakonec.
„Klidně půjdu první,“ navrhl Risch.
„Ne!“ odmítla ho rázně babka a obrátila k němu své zkalené oči. „Tobě budoucnost číst
nebudu.“
„Proč ne?“
„Budoucnost je nebezpečná. A proto do ní každý smí nahlédnout jen jednou! A ty,
Vyučený,“ řekla s jemným úklonem hlavy, „jsi do budoucnosti už nahlédl,“ vysvětlila.
Risch překvapeně vykulil oči.
„První půjdeš ty!“ řekla a ukázala na Nefe.
„Já?“ podivila se.
„Ano ty, má drahá Cynath-Saroi.“
„Já se ale jmenuji…,“ ohradila se Nefe.
„Nefe, ano já vím. A musím ti říct, že ani jedno z těchto jmen není zrovna šťastné. Pojď
už a nezdržuj!“ pobídla ji babka. Nefe po krátkém zaváhání vstoupila za ní do stanu.
„Posaď se, Cynath-Saroi,“ ukázala babka na rozviklanou židli.
„Jmenuji se Nefe!“
„Chceš slyšet, co ti chci říct?“ Nefe přikývla. „Tak mě stále nepřerušuj!“
„Dobře.“
„Poslouchej. Věci i lidé by se měli nazývat svými pravými jmény. Tvé jméno – Nefe ti
vybrali rodiče, avšak osud ti vybral jiné jméno, a to zní Cynath-Saroi. To tě předurčuje
k životu, jaký tě čeká. Nefe – to jméno znamená smutek, lítost, pláč a slzy. To ve své podstatě
nemá váhu. Oproti tomu, jméno Cynath-Saroi tě předurčuje k velkým věcem.“
„Já a velké činy?“ usmála se Nefe a pomyslela si, že to tu asi slyší každý.
„Ano, velké činy,“ potvrdila babka. „Vidím velkou bitvu. To, jak dopadne, záleží jen a
jen na tobě! Budeš muset přinést jistou oběť, ale nevím jakou. Ale jestli tu oběť podstoupíš,
přijde velké vítězství a toužebně očekávaný mír. Ovšem dávej pozor a chraň se svého jména.
Cynath znamená chlad, smrt a osamělost. Naproti tomu Saroi znamená věrnost, nesmrtelný
plamen lásky. Ano, budeš milovat jen jednou, ale tvá láska bude věčná! Půjde až za hrob.“
Babka byla jako u vytržení. „Vidím muže s šedýma očima, ale není to člověk. Je to bytost
z pradávného rodu, bytost starší než náš věk. Zdá se, že je nemocen. Ne, není to nemoc,“
106
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
opravila se vědma. „Je to posedlost. Nebude snadné dobýt jeho srdce, ale bez něj nedojdeš
svého štěstí!“ Babka skončila a Nefe s vytřeštěnýma očima vyšla ven. Vědma nechtěla žádné
peníze, ale kladla jí na srdce, aby o tom, co zde slyšela, s nikým nemluvila.
Po Nefe vešla do stanu Kate a po pár minutách vyšla ven se stejným výrazem jako
Nefe. Obě si přisedly k Rischovi, který se opíral o zeď protějšího zchátralého domu a čekal.
Do stanu právě vešel Tanis.
„A výborně, Calad-Charoi,“ zahlaholila nadšeně.
„Řekněte, pletete si ta jména záměrně?“
„Ó ne, můj pane. Vím, kdo jsi, nebo spíš co jsi…“
„Skutečně?“ ušklíbl se Tanis pochybovačně.
„Jsi synem našeho nemilovaného krále. Ó, odpusť. Skoro jako bych viděla před sebou
tvůj vzpurný výraz a zlobu šlehající ti z očí. Někteří lidé tvého otce milují, ale co ti ostatní? Je
to nelidské zacházení a kruté příkoří. Ovšem v tvém otci již mnoho lidskosti nezůstalo.
Nenapadlo tě někdy, kdo asi byla tvá matka? Tvůj otec snad kdysi býval člověkem, ale bolest
mění duši i srdce… a nejen ty lidské.“ Vědma zcela ignorovala Tanisovu narůstající zuřivost.
„A také vím, můj princi, že jsi vždy toužil poznat svou matku a chtěl jsi bratra či sestru.
Kvůli samotě se z tebe stal bezcitný vrah, i když se zbytky cti. Ale zarmoutím tě – už mnoho
zim uplynulo od smrti tvé matky. Dala život královskému synovi a při tom byla usmrcena
emblémem tvého otce.“
Tanisova tvář se měnila. Zlost přešla přes úžas až k pohrdání.
„Něco, co bych nevěděl, mi neřekneš?“
„Strpení, princi. Začnu tedy od začátku – tvým jménem. Tanis – prázdné slovo, které
vystihuje akorát hezkou tvář, ale nic víc. Ale tvé druhé jméno – Calad-Charoi je vznešené.
Znamená symbol moudrých a spravedlivých králů. Také je znakem ohromné síly a zuřivosti,
kterou se dokázali vyznamenat jen draci ohně. Je to zvláštní, spíš měsíc by měl být tvým
pánem,“ zašeptala si babka takřka pro sebe.
„To je vše?“
„Kdybys někdy měl syna, nesl by hrdě tvé jméno. Ale ano… vidím mladého muže. Má
tvé oči, ale vlasy má černé jako uhel. Cítím, že neplane takovou nenávistí jako ty. Ovšem i
semínko tvé nenávisti se postupně scvrkává jako sušená švestka,“ ušklíbla se.
„Tohle nemám zapotřebí!“ Tanis se měl k odchodu.
„Počkej!“ zadržela ho stařena rázně.
107
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Princi…, dvě věci pamatuj. Chystá se na tebe zrada, a proto neodmítej pomoc, kterou ti
někdo nabídne, byť by to byl sebehorší nepřítel! A ještě něco – cestou z města se drž silnice.
Stane se něco, co ti změní život.“
„Má-li se to stát, tak se to stane, bez ohledu na to, kudy půjdeme. Protože svému osudu
neutečeme. Pokud nějaký vůbec existuje,“ s těmito slovy Tanis konečně opustil stan a uvolnil
tak místo Iannovi.
Iann se zprvu zdráhal, ale stařenino halasné volání ho donutilo vejít. Nakonec tam zůstal
dobrou půlhodinku. Když vyšel ven, byl ještě zamračenější než předtím. Dost často už
neodpověděl ani na otázku, která na něj byla mířená.
Ke změně došlo, až když za ním přišel Risch.
„Chtěl bych s tebou probrat něco ohledně toho kouzla, které svazuje Tanise.“
„Já vím, budeme pak všichni v nebezpečí.“
„O to právě jde – nejsem si tím tak jist.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Iann podezřívavě.
„Po té vaší cvičné bitvě, kdy jste se málem zabili…, já to kouzlo neobnovil. Naopak ho
pořád zeslabuju. Tanise teď váže už jen slib mlčenlivosti.“
„Druide, ty žertuješ? Nebo ti snad přeskočilo? Jestli to poznal, nebo pozná, může nás
všechny pozabíjet, ani nemrkneme!“ Iann byl bez sebe zlostí.
„Uklidni se! Stačí jediné mávnutí ruky a kouzlo se obnoví v plné míře,“ uklidňoval ho
Risch.
„Rischfielde, proč mám pocit, že to má nějaké ale…“
„Zeslabení jde po určité době opravdu rozpoznat – jako by ti spadnul kámen ze srdce.“
„Takže?“
„Takže, dle mého názoru si je Tanis zhruba už týden vědom toho, že ho takřka nic
neomezuje.“
„Cože?“ vyštěkl Iann.
„Ale nikomu nic neudělal, ani neutekl. Možná, že jsme se v něm všichni zmýlili a měli
bychom všechno znovu uvážit…“
„Nic se nebude znova zvažovat. Plán je dán a nebudeme na něm nic měnit. Nemůžeme si
být jisti, že to není jenom trik. Byl bych nerad, kdyby se komukoli něco stalo,“ poslední větu
už nepronesl zlostně, ale se zjevným strachem.
Další den se nachystali odjezd. Všichni byli nervózní z nadcházejících dnů, ale nikdo
nebyl tak napjatý jako Iann.
108
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola čtrnáctá – Nezvaný host
Při odjezdu z Umaiteai museli projít celým městem. Jediný volný hostinec byl totiž v jižní
části města a Umaitea má jen dvě brány – Severozápadní, vedoucí do lesa, a Severovýchodní,
vedoucí na obchodní silnici.
Všichni se snažili prorazit si cestu zástupem lidí, kteří někam spěchali. Nebylo to
jednoduché. Tanis to měl asi nejlehčí – seděl na hřbetě svého vraníka a každý, kdo jeho
obrovského koně viděl, mu okamžitě uhýbal z cesty.
Když procházeli jednou relativně klidnou uličkou, Tanisův kůň zničehonic zastavil a
podrážděně stáhnul uši.
„Co se ti nelíbí?“ ptal se chlácholivě Tanis. Kůň v odpověď jen tiše zaržál. „Musíme jít!“
pobízel ho. Kůň se ani nehnul a zastřihal nervózně ušima.
V tu chvíli vyšla z vedlejší ulice postava zahalená do temně modrého pláště. Když si
cestující všiml skupinky postávající nedaleko, zastavila se a pohlédl jejich směrem. Tanisův
kůň ten pohled nevydržel, hlasitě zaržál a vzepjal se na zadní. Tanis to nečekal a nepodařilo se
mu udržet se v sedle. Při pádu si vyrazil dech. Kůň na nic nečekal a splašeně pelášil pryč.
„Argo, vrať se!“ rozkřičel se Tanis, když se mu podařilo opět se nadechnout. Rozběhl se
za koněm. Postava mezitím zmizela v jedné z postranních uliček.
„Za ním!“ zakřičel Iann a celá skupina se rozběhla za Tanisem. Našli ho hned na rohu,
kde chlácholil Arga.
„Copak, Ianne, myslel sis, že ti uteču?“ zeptal se Tanis posměšně.
„To mě ani nenapadlo,“ odpověděl Iann bezbarvým hlasem.
Zbytek cesty městem Tanis svého koně radši vedl. Ještě dvakrát Argo opět stáhl uši a
zůstal stát na místě jako přikovaný. Pak vždy někdo zahlédl postavu maskovanou v tmavém
plášti.
Bez dalších obtíží došli až na malé náměstíčko, z kterého bylo vidět na obě brány. Na
rozcestí, kde se stýkal most Severozápadní brány se silnicí Severovýchodní brány, se
zastavili. Nevěděli kudy se dál vydat.
Risch a Nefe chtěli jít lesem. Iann s Kate chtěli jít po silnici. Bylo to na Tanisovi. Argo
ho táhl směrem k silnici a chvíli to vypadalo, že se Tanis tak rozhodne. Nakonec se ale, snad
vědmě natruc, rozhodl jít jinudy.
„Jsem pro, jít lesem.“
109
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Dobrá, půjdeme teda lesem,“ konstatoval Iann toto rozhodnutí.
„Počkat!“ zarazila je Kate. „Osm mil proti proudu Omorei je brod, tam se sejdeme.“
„Jseš si jistá, že je to dobrý nápad?“ bránil jí Risch.
„Ne, nejsem, ale bylo by dobrý, kdyby někdo zkusil vyzvědět, jaký jsou tu teď poměry.
Přece jenom se mohlo leccos změnit.“
„Dobře, počkáme u brodu. Zní to rozumně,“ shodli se všichni. Pak se rozdělili.
Cesta k brodu byla bez potíží. Za celou dobu nepotakali ani živáčka, i když někdo v okolí
přeci jen být musel, protože Argo pořád nervózně pofrkával.
Kate už je netrpělivě očekávala a bez jakéhokoli vysvětlení je odvedla hlouběji do lesa.
„Zjistila jsi něco?“ ptal se okamžitě Risch.
„Samý obchodní vozy, ale nikdo nevěděl nic určitýho. Ale před chvíli jsem se minula
s královskýma vojákama. Ptali se mě, jestli jsem neviděla králova syna. Vyptávala jsem se a
dozvěděla se, že celý království je na nohou. Všude jsou hlídky, protože králův syn je
nezvěstný. Už měsíc uběhl od chvíle, kdy se měl ukázat, a nedal o sobě vědět, takže jeho otec
má o něj obavy. Máme nepředstavitelné štěstí, že jsme na žádnou hlídku zatím nenarazili.“
„To si děláš srandu?“ houkl Iann směrem k Tanisovi.
„Dávám otci zprávy o tom, co se děje v jeho zemi. Snad sis nemyslel, že vám to projde?“
„Ty šmejde!“
„Přece ti to nebudu usnadňovat!“ odsekl Tanis. „Dost už na tom, že se s váma táhnu jak
beránek na porážku!“
„O čem to mluvíš?“ užasla Kate.
„To si vážně myslíte, že nevím o tom zeslabeným kouzle?! Že snad nevím, co chcete
navrhnout mýmu otci? Že chcete jeho abdikaci vyměnit za mě, že ho pak necháte zavřít,
ustanovíte radu a zvolíte jinýho vládce? “ Tanis skoro křičel. „Tak ubohej plán jsem dlouho
neviděl! Měl jsem jedinej důvod, proč jít s váma, měl jsem vlastní cíle, ale všechno je teď
v tahu!“ V tu chvíli zaútočil na Ianna. Než stačil kdokoli zareagovat a něco udělat, Iannovi se
zablýsklo v očích a z ruky mu vylétla ohromná koule energie.
Sotva se dotkla Tanisova těla, explodovala a náraz oba útočníky odhodil. Tanis padl do
mechu, ale Iannův let zastavil až statný dub.
Risch v rychlosti obnovil kouzlo poutající Tanise.
„Měl by sis radši… vyslechnout, co ti chce… ta zlodějka,“ dostal ze sebe namáhavě
Tanis, když se zvedl.
„Zlodějka?“ hlesl Iann, zatímco se s funěním a bolestným úpěním zvedal na nohy.
„Sám nejsi upřímnej, tak upřímnost nechtěj od druhejch.“
110
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„To je to, co jsem vám chtěla říct,“ vložila se do toho Kate, „řekla jsem jim, že jsem
Tanise viděla. Okamžitě poslali dva vojáky na koních zpátky do Histel, aby to řekli králi a
zjistili další rozkazy. Byli tam ještě dva pěšáci. Ty se mě ptali, kde jsem ho viděla. Nenapadlo
mě nic jinýho, než jim říct, že jsem ho viděla v Umaiteai. Okamžitě se tam vydali.“
„Tak kde je problém?“ ptal se nechápavě Risch.
Kate si povzdechla. „V tom, že tam dneska vyvěšovali nový listiny s odměnama. A já
byla mezi nima. Až jim dojde, kdo jsem, nebude jim dlouho trvat, aby si uvědomili, že jsem
jim lhala. Máme nanejvýš den náskok, než se dostanou ke králi a varujou ho.“
Iann bez jediného slova vyrazil dál. Když mlčel, bylo to ještě horší, než kdyby se vztekal.
Jen si pomyslel, že se jim to hezky schází. Půlelfský druid, bojovník a nájemný vrah
v jednom, ukňučená půlvíla, zlodějka a on – ta nejhorší zrůda ze všech. Tanis měl pravdu –
nemohl od nikoho čekat upřímnost, ale ve skutečnosti ji ani nevyžadoval. On sám nehodlal
nikomu říct pravdu, pokud se něco nezvrtne. A ani pak by asi nic neřekl, ale sbalil by se a už
by o něm nikdy nikdo neslyšel…


Iannovi se těžko dýchalo a bolelo ho celé tělo. Nefe pozorovala, jak mu docházejí síly a
přemýšlela, jak dlouho mu asi ještě jeho hrdinství vydrží. Vydrželo mu ještě pár kroků, než se
znaveně zhroutil na zem. Zakašlal a vyplivl trochu krve.
„Jseš blázen! Určitě máš zpřerážená žebra!“ vyčetla mu Nefe.
„Jo a mám taky proraženou levou plíci,“ zachrčel.
„Počkejte!“ zakřičela Nefe na zbytek skupiny vepředu. „Musíme se utábořit,“ vysvětlila
jim a ukázala při tom na Ianna.
„Nech toho. Víš přece, že mě hned jen tak něco neporazí. Za chvíli budu zase v pohodě.
Nemůžem si dovolit další ztrátu času.“
„Takhle svůj stav ještě zhoršíš!“
Iann však jejích rad nedbal a začal se zvedat. Nefe to dopálilo. Vytáhla ze své košile
pečlivě ukrytý ozdobný špendlík po matce a lehce jím bodla Ianna do paže.
„Au, cos to…?“ nedořekl, když v její ruce uviděl špendlík.
„Byl…?“
„Ano,“ odvětila klidně Nefe. Iann si v rychlosti vyhrnul rukáv košile. Neznatelná ranka
po špendlíku se rozšklebila natolik, že to vypadalo jako rána po šípu.
111
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Proč?“ zeptal se zmateně.
„Protože si nejsem jistá, zda se tvé fantastické léčitelské schopnosti vztahují i na vnitřní
zranění.“
„Copak si nepamatuješ, co jsem ti o tom všem říkal?“ zeptal se rozezleně, ale v jeho
očích se něco změnilo.
„Pamatuju. Otázkou ale zůstává, jestli si ty pamatuješ, co jsem ti o tom řekla já,“ vrazila
mu do ruky hrst bylinek a měla se k odchodu.
„Pomalu je žvýkej, utiší to bolest,“ dodala ještě a pak šla za ostatními, kteří hledali
vhodné místo na utáboření. Iann jen žasl. Nakonec si strčil jednu z bylinek do úst a odplahočil
se k ostatním.
K večeru musel dát Nefe za pravdu. Cítil, že žebra se pomalu hojí, ale se zbytkem si
nebyl úplně jist. Dýchalo se mu stále hůř, ale naštěstí aspoň bylinky od Nefe zabraly.
Byli zrovna uprostřed hovoru, když se z blízkého houští ozvaly kroky a Argo podrážděně
zafrkal. Všichni ihned zpozorněli a chopili se svých zbraní. Kroky nezpomalovaly a ten, kdo
se k nim blížil, se ani nesnažil být nenápadný. Jejich oheň byl zcela určitě vidět, tudíž ta
osoba musela být velice sebevědomá, nebo to musel být sebevrah.
Tanis se přiblížil ke křoví a ve chvíli, kdy se objevil lem temně modrého pláště, sekl.
Ovšem místo, aby si meč našel svůj cíl, zarazil se o něco ve vzduchu. Tanis vztekle zavrčel –
magie. Neznámý pouze hodil po Tanisovi nevraživý pohled. Tanis svůj meč, na který
působila magie, neudržel. Zbraň mu vylétla z ruky a dopadla pár stop od něj.
„Přišla jsem v míru!“ pronesla osoba dřív, než na ni stačil kdokoli znovu zaútočit.
„A jak ti máme věřit?“ zeptal se Risch nedůvěřivě. Postava mlčela a po chvíli šátrání
hodila před Rische uťatou ruku královského vojáka.
„Stačí? Hlava by se mi do brašny nevešla.“ Všichni stáli v úžasu nad mrazivou
chladnokrevností svého návštěvníka. Neznámá osoba nechala ruku ležet a bez pozvání si
přisedla k plápolajícímu ohni.
„Kdo jsi?“ zeptal se Tanis nedůvěřivě. Přece jen, jeho jedna useknutá ruka nepřesvědčila.
„Můžete mi říkat Arana,“ odpověděla osoba v modrém plášti.
Všichni seděli mlčky a prohlíželi si nového člena jejich kruhu. Tanis si Aranu nevraživě
měřil pohledem.
„Co je?“ zeptala se nevinně.
„Zajímalo by mě, proč si nesundáš ten plášť…?“
112
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Každý má svá tajemství. Některá zahalí kouzla, některá plášť,“ usmála se Arana. „A
večer ještě nepokročil natolik, abych vám své tajemství sdělila…“
„Ve městě jsi to byla ty, kdo nás sledoval, že?“
„Ano, ale evidentně jsem nebyla jediná,“ podotkla s pohledem upřeným na ruku, která
stále ležela kus od nich. Risch se znechuceně zvedl a odkopl ji do houští. Tanis si brousil meč,
který se dle jeho názoru od včerejšího večera zřejmě strašně ztupil.
Všichni si ještě chvíli povídali a až podezřele rychle ztráceli obavu z Arany. Tanis měl
podezření, že je v tom zase magie, ale nedokázal se tomu ubránit. Přišlo mu ale jaksi divné
sedět po boku někoho, koho neznal ani hodinu, neviděl mu do tváře, nevěděl, co je zač, a měl
se tvářit jako by byli staří známí. V jedné chvíli, když byla Arana zabraná do rozhovoru
s Nefe, odkryla si omylem zápěstí. Jediní, kdo si toho všiml, byl Tanis a Iann. Oba se zarazili
nad její lehce nafialovělou barvou kůže. Arana si toho všimla a ruku opět skryla. Těžko říct,
jak se tvářila, protože jí kápě zakrývala celý obličej.
Nedlouho na to se Tanis postavil na hlídku a ostatní šli spát. Arana vylezla do koruny
vysokého dubu, který stál opodál, a usnula tam. Tanis přemýšlel nad vším, co se v poslední
době stalo, a nad tím, co se ještě stane v budoucnu… s ním. Ani nevěděl proč, dříve by o tom
vůbec nepřemýšlel, ale najednou začal mít strach ze svého otce, z jeho reakce. Někde v hloubi
duše cítil, že otec nevymění život syna za vládu nad tak rozlehlou říší, jako je Vërmës…
Ráno už Arana seděla u ohně. Iannovi bylo lépe, ale stejně museli jít mnohem pomaleji,
než by se jim líbilo. Nakonec Nefe musela připustit, že Iannova schopnost sebeléčení je
opravdu obrovská.
Všichni začínali být unaveni, méně ušli, méně spali, ale hnalo je dál pomyšlení, že za pár
dní už možná bude po všem. Jistě to nevěděli, ale byla to jediná naděje, kterou měli. Každý
večer (bez Tanisovy přítomnosti) probírali znovu do detailů svůj plán a připravovali se na
každou možnost. Kromě Tanise do svých plánů nezasvětili ještě Aranu. Možná, že její kouzlo
zabralo, ale nikdo jí stále plně nedůvěřoval.
Toho večera zrovna byla Arana u Arga, který si ji velice rychle oblíbil, protože mu
zpívala krásné písně dalekých krajů, když ji tam zastihl Tanis.
„Co tu pohledáváš?“ obořil se na ni.
„Zpívám tvému koni. Vadí ti to?“ odpověděla mírně.
„To bych řek, že vadí,“ odsekl.
113
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Proč? Protože tvůj perfektně vycvičený kůň najednou přilnul víc ke zrůdám a tobě se
tolik nevěnuje? Třeba nikdy nechtěl zrůdy zabíjet.“
„Co ty o tom můžeš vědět?“
„Víc než by sis mohl myslet. Nikdy ti nepřišlo divné, že Argo žije tak dlouho a je v tak
skvělé formě? Ani to, že místy má jeho srst nádech do modra?“
„Ne, nepřišlo. Dostal jsem ho jako hříbě od otce. A otec má přístup k ledajakým chovům.
Nikdy jsem po Argově původu nepátral, proč taky?“
„Škoda, možná jsi měl. Určitě je ze stájí tvé matky.“
„Co o tom víš?!“ vyštěkl.
„O nic víc než ty. Ale být zrůdou má i své výhody. Za každých okolností poznáme
našince, což se o lidech opravdu říci nedá,“ odpověděla pobaveně.
„Co mi tím naznačuješ?“
„Vůbec nic, ale zkus nad tím zapřemýšlet.“
„Poslyš, elfko…“
„Vida, takže taky rozpoznáš, kam patříš.“
„Nech už těch hloupých narážek a odpovědí v hádankách! Nic o mně nevíš!“ zuřil Tanis.
„Vím toho o tobě víc než ty sám.“
„Tak to pardon. Mně stačí to, co o sobě vím, a stačí mi, že vím, kdo si ty!“
„A kdo podle tebe jsem?“ zeptala se s neskrývaným výsměchem v hlase.
Tanisovi došla trpělivost. „Jsi Temná elfka. Jak okouzlující setkání! Podle barvy kůže
čistokrevná…“ Mluvil o ní, jako o nějakém chovném koni. „Několikrát jsem se setkal
s ubohými kříženci této rasy, jako je Iann, ale čistokrevného Temného elfa jsem ještě nikdy
neviděl. Myslel jsem, že všichni zemřeli v té bitvě, kde jen to bylo…,“ pokračoval jízlivě.
Kdyby býval viděl Araně do obličeje, pochopil by, že má mlčet. „Už vím, pod horou Hurji!
Ale evidentně někteří přežili. Škoda,“ a s neskrývanou nenávistí v hlase zasyčel: „Lituju, že
vás otec nepobil všechny do jednoho!“
To už na Aranu bylo moc. „Jak se opovažuješ?!“ vyštěkla a přirazila Tanise překvapivou
silou k nejbližšímu stromu.
„Co uděláš? Zabiješ mě?“ zeptal se výsměšně.
„Moc dobře víš, že ne. Ale dej si pozor, princátko, a raději drž jazyk za zuby, protože za
pár dní už nezaváhám ani vteřinu a s potěšením ti setnu hlavu!“ Pak Tanise pustila. Ten ale
nesnesl takovou potupu.
114
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Podíval se za odcházející Aranou, přiskočil k ní a strhnul jí kápi. Chtěl vidět tvář té, která
ho tak ponížila. To ale udělal další chybu. Aranina pěst se okamžitě vymrštila k jeho nosu a
Tanis pod silou úderu málem klesl na kolena. Měl přeražený nos.
Pohlédl Araně do tváře a oněměl úžasem. Byla to nejkrásnější žena, jakou kdy viděl.
Měla dlouhé modročerné vlasy, spletené do silného copu. Její oči, planoucí hněvem, byly
stříbrné jako měsíční svit s nepatrnými zastřenými zorničkami. Ústa temně rudá, až fialová.
Na tváři měla drobné tetování, které se mu nepodařilo rozluštit. Tanisovi najednou nevadila
ani rasa, ani její nafialovělá pleť a zatoužil spatřit i zbytek jejího těla.
Než se vzpamatoval, nasadila si zpět kápi a Risch s Kate, kteří přiběhli, když zaslechli
křik, už viděli jen lem jejího pláště, mizející v koruně.
„Co se stalo?“ vyhrkla Kate.
„Nic, jen malá roztržka,“ odpověděl Tanis, který se již vzpamatoval ze svého
poblouznění. Všichni tři se odebrali k malému ohništi, kde Nefe Tanise ošetřila.
Celou noc je z koruny dubu hlídal pár stříbřitých očí.
Putovali ještě několik dní. Bylo divné, že spolu všichni v poklidu hovořili a nehádali se.
Všechno se ale změnilo ve chvíli, kdy se na obzoru objevily první věže královského města
Histel. Atmosféra ztěžkla a všichni se ubírali světem vlastních myšlenek. Těžko říci, zda si
všichni opakovali svůj plán, nebo se utěšovali, že vše dobře dopadne. Jediná jistá věc bylo to,
že se všichni z událostí nadcházejícího dne cítili nesví.
115
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola patnáctá – Listina
Když se večer utábořili, do Histel to bylo ještě půl dne cesty. Nikomu se moc nechtělo do
jídla. Nerozdělávali oheň, nebylo to potřeba – vše osvětloval měsíc a světla z nedaleké Histel.
Histel bylo velkolepé město dávných králů. Nikdo nevěděl, kdo a kdy ho postavil. Věže
tyčící se do výšky, chrámy i domy, to vše působilo velice starobylým dojmem. Všichni se
shodli, že nejkrásnější místo v Histel je bezpochyby královský palác a jeho zahrady. Jediní,
kdo se nemohli k obdivu přidat, byli Risch a Nefe – ani jeden v Histel nikdy nebyl. Nefe toho
litovala, ale Risch ne. Planul záští k tomuto městu, k Ercovi a všem jeho přisluhovačům. O
Tanisovi to ovšem říci nemohl. Vcelku si ho oblíbil a přišel si najednou provinile, když ho
chce prodat jako kus dobytka. Věřil, že Tanis není v jádru zlý, ale že se stal pouze další obětí
svého otce (v tomto případě obětí jeho výchovy). Nikdy by to nahlas neřekl, ale bral ho dávno
jako sobě rovného, možná by z nich časem mohli být přátelé… Ani si neuvědomil, kdy
k tomuhle zásadnímu zlomu došlo. Možná ve chvíli, kdy věděl, že ho nic nepoutá, a přesto
nikoho neohrožoval. Risch strašně chtěl věřit tomu, že to bylo nezištné, že Tanis nesledoval
pouze vlastní cíle, jak jim naznačil. Když se nad tím zamyslel, nikdo se už na Tanise nedíval
spatra a brali ho mezi sebe, ale stále z nich nebyli přátelé. Přece jenom toho provedl moc na
to, aby se mu dalo za pár týdnů odpustit. Ale ostatní z jejich různorodé skupiny se celkem
spřátelili. Jediný, kdo se tvářil, že jsou mu všichni ukradení, byl Iann.
Toho dne usnuli někteří až nad ránem. Pár odvážlivců, jako byl Tanis a Iann, nespalo vůbec.
Na další cestu se vydali takřka před polednem. Nikomu nebylo do řeči. Nespěchali.
Po poledni si našli dobře ukryté místo mezi skalami těsně u Histel, kde chtěli dokončit
svůj plán. Připravili tam pečlivě listinu ke králově abdikaci a stále hledali i ty nejmenší
skuliny, které by mohly narušit jejich plán. Listinu připravila Arana, která se až překvapivě
vyznala ve státnických záležitostech, a navíc listinu opatřila několika svými kouzly.
K večeru, když se začalo stmívat, zastrčila si Kate listinu do rukávu, nasadila si kápi
svého pláště a vyrazila k Histel.
„Je skoro tma, jak projdeš bránou?“ zeptal se škodolibě Tanis.
„Mám svoje cesty,“ odsekla Kate a nasadila si prsten cechu. Její odpověď byla sebejistá,
ale Kate se tak necítila. Měla obavu, že na její tajné cesty někdo přišel.
116
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Ukázalo se, že její obavy nebyly liché. Dvě ze tří jejích tajných cest do města byly
hlídané. Zbývala jen jediná cesta, o které Kate nikdy nikomu neřekla. Cesta to byla
krkolomná a Kate sama z ní nikdy nebyla nadšená. Tím spíš ne teď, když na tom závisel život
tolika dalších lidí.
Histel stála z poloviny na skalnatém kopci. Bylo to strategicky výhodné a působilo to
velkolepě, když na vás shůry shlížel majestátní palác a nespočet chrámových věží. A strmá
část tohoto kopce byla nyní Kateniným cílem.


Po chvíli svižné chůze došla na místo, kde se dalo po úbočí relativně snadno vyšplhat.
Zhluboka se nadechla a pustila se do šplhání. V půli cesty se jí smekla noha a málem spadla.
Chvíli tam jen tak visela a uklidňovala se. Pak se dala opět na cestu.
Po několika minutách, které se jí zdály jako věčnost, konečně rukou nahmatala trávu
vlhkou od rosy. S obtížemi se vytáhla nahoru a chvíli odpočívala. Při představě, že musí
zdolat ještě hradbu, se cítila vyčerpanější než doposud. Naštěstí hradbu z této strany tvořila
jen palisáda a ne kamenná zeď, neboť nikdo nepředpokládal, že by z této strany mohl do
města někdo proniknout. Díky tomu tu nebyly téměř žádné stráže. Nezodpovědné…
Kate chvíli trvalo, než našla místo navršených kamenů, přes které bylo snazší se dostat
přes palisádu. Vyzkoušela jejich stabilitu a poté za jejich pomoci přelezla na druhou stranu.
Seskok na políčko, které se kolem rozléhalo, se jí příliš nepovedl a Kate si při dopadu
bolestivě narazila zápěstí. To bylo nemilé, ale teď už s tím nemohla nic dělat. Zkontrolovala
všechny věci a vyrazila dál.
Když se dostala do obydlené části, očistila si boty o něčí trávník, srovnala si plášť a
vyrazila do ulic. Snažila se vypadat vyrovnaně a sebevědomě, aby nikdo neměl podezření, že
tu nemá co dělat. Pokud by šlo všechno dobře a její cech by si vedl stejně jako před jejím
odchodem, nebyl by problém dostat se pak zase ven z města. Pokud by tomu bylo jinak,
čekala by ji namáhavá cesta po kamenné stěně dolů. Nezbývalo jí než zjistit, jaké tu panují
poměry…
Několik okamžiků na to už vcházela do zakouřené hospody U Mlsný číči – vyhlášený,
zaplivaný pajzl, ve kterém se scházeli lidé z různých zlodějských cechů, popřípadě jejich
informátoři. Nikdo jiný se tam většinou neodvážil vstoupit. Věděl, že by ho to mohlo stát krk.
117
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kate vešla, sedla si sama ke stolu a objednala si rum. Kate neudělala tu chybu, aby si
sundala kápi – poznali by ji. Většina lidí tu tak chodila, takže to nikomu nepřišlo podezřelé. I
tak ale bylo poznat, že je to žena.
Když do sebe kopla druhou skleničku, jeden z přísedících mladíků to nevydržel a přisedl
si k ní.
„Copak tu pohledáváš, děvče?“
„To samý, co ty,“ odpověděla.
„Zlatíčko, jak můžeš vědět, co tu pohledávám?“
„Snadno. V tomhle městě jsem žila a pracovala dýl, než ty kdy budeš,“ usmála se.
„To jsou silný slova, kotě.“
„Nebudeme se přece hádat,“ chlácholila ho Kate. „Pověz mi místo toho, ja si vede cech
Zlatý luny?“
„Blázníš?“ vyděsil se.
„Proč?“
„O nich se tady nemluví.“
„Vypadne z tebe konečně, proč?“
„Co za to?“ zeptal se úlisně.
„Co bys chtěl?“ sykla vyzývavě. Mladík ji pohladil po ruce, naklonil se k ní a něco jí
pošeptal. Chvíli ještě popíjeli a pak spolu odešli nahoru do pokoje.
Mladík za nimi zamknul a schoval si klíč do kapsy.
„Odzbroj se,“ houknul na ni a sám si sundal opasek se zbraněmi. Kate následovala jeho
příkladu.
„Ještě kápi.“
„Co kdybych se svlékla a ty by si mi mezitím povyprávěl o Zlatý luně?“
„To zní dobře,“ usmál se mladík. Kate se k němu otočila zády a sundala si plášť. Byla
připravena na každou situaci, takže teď se její dlouhé rudé vlasy rozprostřely na holá ramena.
Měla upnuté, ale pohodlné kalhoty, vysoké boty a bílou halenu, odhalující ramena.
„Začni,“ vybídla ho.
„Dobře. Cech Zlatý luny je dneska nejmocnější zlodějskej cech široko daleko.“
„Tak to bylo i za mých časů.“
„Pochybuju, že byl až takhle mocnej, kotě. Má jen pár desítek členů, ale maj funkci
tajných hlídek. Král na ně nedá dopustit, můžou úplně všechno. Zabíjí dokonce i stráže a
vojáky jen tak. Když se jim nechce, nemusej nic platit a jsou nedotknuteln. Jednou budu taky
118
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
jejich členem!“ prohlásil mladík sebevědomě, přistoupil ke Kate a začal jí líbat na krk a
ramena. Měla co dělat, aby se neotřásla hnusem.
„Pokud jsem si všimla, patříš jen mezi Šedáky. Jeden z nejnižších cechů. Jarmarční
zlodějíčci a kapsáři. Kdybys alespoň byl v nějakým cechu pracujícím pro krále…,“ ušklíbla se
a doufala, že ho její zjevné pohrdání trochu zchladí.
„Každej se může vypracovat! A navíc, král dal všechny svoje bývalý pracovníky z jiných
cechů, který se nedostali ke Zlatý luně, zavřít nebo popravit.“
„Cože?“ vyděsila se. Mladík ji objal. Naštěstí k němu pořád stála zády.
„Slyšelas. Většina lidí z cechů jako Liščí kvítek, Dragoni, Modrý svit a Smrtící polibek
jsou mrtvý, nebo je to brzo čeká. Byli prověřeni a pokud obstáli při nějakejch pitomejch
zkouškách, dostali se ke Zlatý luně. A když ne…“
„Konopný provaz,“ dodala Kate mdle.
„Přesně. Ale proč tě to vůbec zajímá?“
„Byla jsem v jednom z významných cechů,“ vysvětlila.
„Cechy se ale neopouštěj,“ zarazil se mladík.
„Nikdo neřekl, že jsem ho opustila. Ale řekni, proč se to děje?“
„Jseš zlodějka a nevíš?! Kvůli tý zrádkyni Katherine z Bällu. Zradila samotnýho krále. A
protože patřila ke Zlatý luně, král si teď všechny hezky hlídá.“
„Co bys udělal, kdybych byla Katherine z Bällu?“ zeptala se Kate nevinně.
„Neblázni. Musel bych tě zabít. Ale třeba bych se tak dostal ke Zlatý luně,“ zapřemýšlel.
„Tak mě zabij, protože jinou možnost už nikdy mít nebudeš!“ řekla zcela vážně.
„Co to meleš?“ vyjekl mladík a pustil ji. Kate se k němu otočila čelem a kochala se
pohledem na jeho vyděšený obličej. Jak se zdálo, její pověst stále měla stejné účinky. Pak mu
bez jakéhokoli varování vrazila nůž až po rukojeť mezi žebra. Polonahý mladík nevěřícně
vytřeštil oči a zhroutil se.
„Říkala jsem ti, že tady dlouho pracovat nebudeš.“ Vytáhla z mladíka nůž a nechala ho
s žuchnutím spadnout na podlahu. Otřela o něj zakrvácenou čepel a oblékla se.
Pár okamžiků na to už opět scházela dolů do hospody s kápí na hlavě. Ledabyle hodila
přes hospodského zlatou minci a dala si záležet, aby byl dobře vidět její cechovní prsten.
„Odkliďte ze shora tu mrtvolu.“
„Jistě, jak si přejete,“ odpověděl hospodský s úklonou. Kate, stále nepoznána, vyšla před
hospodu. Napřímila se a vydala se ulicí dál. Byl to osvěžující pocit, být po dlouhé době zase
tak mocná. Nikdo z jejích společníků neměl ani ponětí, jak mocnou osobu mají mezi sebou.
Byla tak mladá a není to dlouho, co se před ní strachem třásla celá Histel…
119
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kate zamířila rovnou do hostince se slušným ubytováním, jménem Vrzavý vůz. Hnal ji
strach. Mladíkova zpráva o cechu Smrtící polibek ji znepokojila. V tomto hostinci ještě před
její zradou pracoval její přítel. Hodně toho spolu zažili a oba nějaký čas pracovali pro Smrtící
polibek. Pak se ale Kate dostala ke Zlaté luně a z jejího přítele se stal pouze informátor
Smrtícího polibku. Pokud tento cech zanikl, byl její strach o něj oprávněný.
Velice se jí ulevilo, když onoho přítele a svého času i milence, spatřila za pultem při
čepování piva. Nedala na sobě svou radost znát a sebevědomě se vydala k pultu. Zrzavý
mladík se na ni podíval.
„Co si dáte?“ zeptal se lhostejně. Kate lehce položila ruku s cechovním prstenem na pult.
„Na slovíčko, o samotě.“ Mladík na ni tázavě pohlédl.
„Hned!“ zavelela. Mladík houknul na malého chlapce a udělil mu několik pokynů
ohledně načepovaného piva. Poté zavedl Kate do skladu.
„Co ode mě chcete?“ vyštěkl na ni. Kate si místo odpovědi sundala kápi.
„Kate!“ vydechl překvapeně.
„Ricku!“
„Proboha, co tady děláš? Jseš v nebezpečí, koukej vypadnout!“
„Já nemůžu, Ricku. Mám tu důležitý poslání.“
„Co může být tak důležitý? Neriskuj a odjeď.“
„Nemůžu ti to říct, byl bys taky v nebezpečí. Když jsem slyšela o Smrtícím polibku, měla
jsem hroznej strach.“
„Znám tě. Neriskovala bys, kdyby to nebylo důležitý. Ale jestli to má něco společnýho
s Ercem, tak se radši zdekuj dřív, než bude pozdě!“
„Nemůžu, věř mi. Po tom všem toužím po pomstě, ale mám teď jinej úkol. I když asi
naplní i mou touhu po pomstě.“ Hlas se jí téměř zlomil. Rick věděl, že jakkoli se Kate zdála
silná, byla citlivá a její rodina, i když měli neshody, v ní vždycky vyvolala bolestné
vzpomínky.
„Teď bych ale potřebovala ten klíč,“ řekla už opět vyrovnaným hlasem. Rick moc dobře
věděl, jaký klíč má Kate na mysli a šeptem jí sdělil, kam ho ukryl. Když se loučili, Rick se jí
zeptal: „Uvidíme se ještě někdy?“
„Snad. A doufám, že na lepším místě. Třeba v nebi.“
„Nebo v pekle,“ dodal Rick se smutným úsměvem.
„Nebo tam…,“ zašeptala Kate a s nečitelným výrazem ve tváři si nasadila kápi.
Naposledy se objali. Když se Kate už měla k odchodu, Rick ještě dodal.
120
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Kate! Měla bys něco vědět, Tanis tvojí rodinu nezabil. Udělal to můj bývalej šéf.“
Kate k němu vzhlédla ode dveří. „Proč by mě to mělo zajímat?“ zeptala se pevným
hlasem. Jen pohled jejích zářivě zelených očí prozrazoval, že se v ní něco pohnulo. Rick ten
pohled dobře znal. Byla to jediná známka její nelidské části – zářivě zelené oči s nepatrnou
černou zorničkou. Přestala se ovládat jen tehdy, když byla velice rozrušená, a vždy se to dalo
poznat podle toho, jak se jí změnily oči. Když se uklidnila, oči se jí zase vrátily k normálu. I
tuhle věc, ač byla poněkud děsivá, na ní Rick miloval.
„Vím toho víc, než by se mohlo zdát,“ usmál se. Kate mu úsměv oplatila. Stáhla si kápi
více do obličeje.
„Sbohem,“ rozloučila se a opustila sklad.
A na dobro. Pomyslel si teskně Rick. „Sbohem,“ zašeptal do ticha.


Klíč byl přesně tam, kde Rick řekl. Kate si ho pečlivě schovala a vydala se k místnímu
chrámu bohyně Riheny – bohyně lovu. Chrám byl zanedbaný, ale byl v těsné blízkosti paláce
Temného vládce.
Kate se protáhla rozbitým oknem, které naštěstí celá léta nikdo nezasklil, dovnitř a ocitla
se kousek od Riheniny sochy. V rychlosti se ukryla do jejího stínu a chvíli poslouchala, jestli
je tu opravdu sama. Když nabyla jistoty, že je to bezpečné, opustila svůj úkryt a vydala se
k místu, kde se Riheně zanechávaly oběti. Bylo to místo ozdobené pestrobarevnými
dlažebními kostkami.
Kate odpočítala správnou kostku a jemně na ni zatlačila. Kostka se skřípěním zapadla
dolů a zároveň se otevřel tajný vchod za zády Riheniny sochy v nadživotní velikosti, která se
před ní tyčila. Kate se obezřetně rozhlédla a přeběhla k otevřenému vchodu. Ze stěny si vzala
jednu nezapálenou louči a rozžehla ji o olejovou lampu, jež záměrně osvětlovala sochu. Takto
vybavena vešla do temné chodby.
Tajná chodba byla ve skutečnosti bludištěm cest, vedoucím pod celým městem. Bez
světla a mapy byste tu bloudily celou věčnost, až byste zde nakonec zahynuli. Kate tu kdysi
na svých toulkách pár lidských ostatků našla. Ona a Rick tuto cestu používali celkem často,
takže po čase ani nepotřebovali mapu, aby bezpečně prošli. Toto tajemství znal ještě jeden
místní kněz. Ten si ho ale za podivných okolností vzal do hrobu.
121
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kate si nebyla jistá, jak dlouho chodbou šla, protože v podzemí čas člověku utíká jinak,
doufala však, že jde včas.
Konečně narazila na nevysoké schodiště. Opatrně potichu našlapovala až ke dveřím,
kterými schodiště končilo. Chvíli poslouchala a pak opatrně vzala za kliku. Bylo zamčeno –
jak předpokládala. Zašátrala v jedné ze svých kapes a vytáhla klíč z Rickovy skrýše. Opatrně
jím otočila v zámku. Ozvalo se známé cvaknutí. Pomalu otevřela a pak nahlédla do potemnělé
chodby. Nikde nikdo. Louč nechala na schodech a pak opět zamkla. Odsud už to nebylo
daleko k její ložnici a odtamtud ke královským komnatám.
Nacházela se právě v neosvětlené chodbě, která spojovala její bývalý pokoj s královskou
ložnicí a sloužila k jejich společným tajným poradám ohledně její práce. Vzhledem k tomu, že
v paláci pobývala v královniných pokojích (Kate nikdy nevěřila tomu, že Erco nějakou ženu
někdy měl), tušila, že chodba původně sloužila k zcela jiným účelům, než ke kterým ji
využívala ona.
Čím víc se Kate blížila k dubovým dveřím, vedoucím do královy ložnice, tím více
ztrácela svůj klid. Mísily se v ní zvláštní pocity. Hrdost a pýcha nad tím, co dokázala a jak se
vypracovala během krátkého času až na cechmistra. Stud nad tím, do čích služeb se zaprodala
za moc. Lítost nad ztracenou mocí a autoritou. Žal za mrtvou rodinu, pocit křivdy a zrady a
v neposlední řadě vztek – ani nevěděla na koho. To všechno se v ní nakonec vzedmulo ve
vlnu znechucení a nenávisti, která ji donutila vyndat z opasku podivně zkroucený kousek
drátku a začít jím otáčet v klíčové dírce.
Štěstí jí přálo. Co se zámků týče, Erco nebyl příliš důmyslný, a tak zámek po chvíli
povolil. Kate vešla do přetopené místnosti, kterou důvěrně znala. I když bylo léto, vysoká
teplota uvnitř kamenného paláce ji nijak nepřekvapovala. Často se zabývala otázkou, proč i
v horkých letních měsících se v každé místnosti, kde Erco alespoň chvíli přebývá, topí ve
všech krbech. Nakonec došla k úsměvnému závěru, že Erco bude nejspíš studenokrevný, jako
nějaký plaz.
V místnosti nikdo nebyl, ale z vedlejší místnosti slyšela Ercův hlas, jak zrovna posílá
pryč sluhu. Takže to stihla na poslední chvíli. Schválně nechala otevřené dveře to temné
chodby, zkontrolovala listinu s abdikací a pohodlně se usadila do křesla naproti roztopenému
krbu. Stáhla si kapuci a rozepla sponu na plášti. Odhalila tak opět hřívu rudých kadeří a holá
ramena. Erco by ji mohl klidně zabít, hned jak vstoupí. Takže jí nezbývalo než spoléhat na
svou ženskost… a na Aranin dar, který se jí houpal ve váčku u pasu.
122
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola šestnáctá – Odpusť mi, můj synu!
„Není pryč už příliš dlouho?“ strachoval se Risch.
„Neznepokojuj se, druide, ona se o sebe dokáže postarat víc než dobře.“
„Ale opravdu už by měla být zpátky,“ podotkla Nefe.
„Jestli ji něco zdrželo, tak to bylo důležité.“
„Ale, co když se jí něco stalo?“
„Nemůže se jí nic stát,“ vložila se do rozhovoru Arana svým sametovým hlasem.
„Jak si můžeš bejt tak jistá?“
„Protože jsem jí dala něco na cestu.“
„A co?“ zeptal se Iann.
Arana si sáhla do váčku u pasu, něco z něj vyndala a vhodila to do jejich skromného
ohníčku. Ten zaplál modrofialovým plamenem a vylétla z něj sprška stříbrných jisker.


Erco si jí v první chvíli nevšiml. Během pár vteřin ale objevil pootevřené dveře do tajné
chodby a jako by věděl, kam přesně dotyčný šel, pohlédl přímo na Kate sedící v křesle. I ty
oči jakoby patřily hadovi, pomyslela si Kate znechuceně.
„Ale, ale. To je mi milá návštěva.“
„Ráda bych řekla, že tě taky ráda vidím, ale dneska nebudu lhát.“
Chladný úsměv z Ercovy tváře zmizel. „Ani jeden z nás není blázen, Katherine. Vím, že
bys neriskovala život kvůli tomu, že bys chtěla potěšit návštěvou starého přítele.“
„My dva nejsme přátelé.“
„Takže,“ pokračoval Erco a trochu zvýšil hlas, „nebudeme si hrát na kočku a myš, i když
je to moje oblíbená hra.“ Zlomyslně se usmál. „A ty mi hned vyklopíš, proč jseš tady, a co
chceš, nebo zavolám stráže.“
„Ale no tak. Vyhrožovat někomu hned na uvítanou není příliš zdvořilé,“ vytkla mu Kate
a stoupla si tak, aby jí z ramen sklouzl celý plášť. Zabralo to a ona dostala několik
drahocenných vteřin, aby se připravila na případný boj… nebo útěk.
123
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Přestaň si se mnou hrát! Jediný důvod, proč jsem ještě nezavolal stráže je fakt, že tvá
návštěva bude mít pravděpodobně něco společného se zmizením mého syna a já chci vědět,
co!“
„Jako vždy jsi plný důvtipu, můj králi,“ řekla posměšně.
Erco ji popadl za ruku a prudce s ní mrštil o zeď. Když se vyškrábala na nohy, hodila po
něm zuřivý pohled plný nenávisti. Erco si toho vůbec nevšímal a klidně se usadil ke stolu,
odkud Kate pozoroval.
„Co tedy chceš?“ zeptal se vyrovnaně.
„Jak jsi uhodl, má to spojitost s Tanisem. Už několik týdnů máme tvého syna uvězněného
pomocí kouzla. A pokud ho chceš ještě někdy vidět živého, mám tu pro tebe jistý návrh.“
„Jaký?“
„Tohle,“ zamávala mu před obličejem listinou, „je úmluva o tvojí abdikaci. Ty jí
podepíšeš, my ustanovíme radu a dokument jí předáme. Rada tě zbaví moci. Na základě
následných udání tě předvedou před soud a zavřou na tak dlouho, než přijdou na způsob, jak
tě popravit. Ale budeš mít dobrý pocit, že s tebou v cele bude i tvůj syn. Jak prosté.“
„A když odmítnu?“ zeptal se nevinně.
„Pak ti tvého syna budeme postupně posílat v dárkových koších kus po kusu. A moci tě
zbavíme jinak, nemusíš mít strach,“ dodala sarkasticky.
Erco nevraživě zavrčel a oči se mu zúžily.
Odporný, slizký rysy.
„A když bych to, řekněme, podepsal, kde mám záruku, že Tanisovi nikdo neublíží?“
„Nezbude ti nic jiného, než nám věřit. Já si odtud odnesu podepsanou abdikaci a do
zítřejšího poledne tu budeš mít syna živého a zdravého.“
„Ale pořád je to jenom tvoje slovo a po předchozích zkušenostech mu věřit nehodlám.“
„Co tedy navrhuješ?“
„Já tu abdikaci podepíši, nechám si ji u sebe a zítra brzy ráno provedeme výměnu.
Dokument za Tanise – pěkně z ruky do ruky, takříkajíc.“
„Kde?“
„Na Mohanově mostě. Je to místo, kde se moc lidí neukazuje, ale zároveň je dobře
přístupné a bude snazší rozpoznat, jestli se na někoho nechystá nějaká past.“
Po chvilce přemýšlení Kate souhlasila. „Ale teď chci být u podpisu,“ dodala.
„Samozřejmě,“ usmál se Erco vítězoslavně, neboť si myslel, že se Kate dá snadno
přelstít. Vzal si od ní listinu a rozmáchle ji podepsal.
„Spokojená?“ zeptal se, jist si svým triumfem.
124
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ještě maličkost,“ podotkla Kate zamyšleně. Sáhla si do váčku u pasu a vytáhla z něj
špetku podivně pableskujícího prachu. Modlila se při tom, aby to nebyla jen nějaká Aranina
lest.
Erco užasle pozoroval, jak oním prachem posypala podepsanou abdikaci. Písmo na ní
zazářilo a poté se kolem celé listiny rozprostřela jakási nafialovělá záře, která ne a ne zmizet.
Erco vztekle zasyčel.
„Nejsem zas tak pitomá, jak sis myslel. Teď tu listinu nemůžeš zaměnit s žádnou jinou –
hned to poznáme. Kouzlo zmizí, až se tvé abdikace dotkne jistá pověřená osoba. A pokud se
pokusíš o nějaký podvod, odnese to tvůj syn.“
„Ty…“
„Zítra za rozbřesku buď na Mohanově mostě, králi. A varuji tě, nepokoušej se o nic
nekalého, nevyplatilo by se ti to.“ S těmito slovy vhodila špetku prachu do vzduchu a
vytvořila portál, který jí umožnil opustit královu ložnici.
Portál vyústil u místa, kde Rick zanechal původně klíč. V rychlosti ho tam opět
uschovala. Pak si nasadila kápi a vyrazila přímo k bráně.
Strážný se jí začal vyptávat, co tu pohledává, ale stačilo mu ukázat cechovní prsten a
strážný ji pustil z města. Kate pospíchala za svými přáteli, aby jim sdělila tu novinu.
Všichni ji už netrpělivě očekávali.
„Tak jak to probíhalo?“ ptaly se jí tři hlasy naráz.
„Až podezřele snadno,“ odpověděla Kate a dala se do líčení svého setkání s králem. Dva
lidé se do hovoru vůbec nezapojili: Tanis byl někde u svého koně a ani se neobtěžoval
s večeří, jak byl zabrán do svých chmurných myšlenek. A tím druhým byla Arana. Až do
konce Katenina vyprávění mlčela. Až když Kate skončila, konečně promluvila.
„Erco něco chystá. Musíme se připravit.“ Poté se odebrala, jak bylo jejím zvykem, do
koruny nejrozložitějšího stromu v okolí a ani se neobtěžovala někomu říct, co má v plánu.
Zatím se jim ale vyplatilo věřit jí, tak se nikdo na nic neptal.
Nikdo nemohl spát, i když se o to všichni sebevíc snažili. Do rozbřesku zbývaly ještě asi
dvě hodiny, když Arana konečně opustila svoje útočiště v koruně stromu, vzala Tanisova
koně a odvedla ho pryč i přes Tanisovy silné námitky.
„Tvůj kůň se momentálně pase na mýtině zhruba míli po proudu řeky od Mohanova
mostu. Po předání si ho tam můžeš vyzvednout,“ uklidnila Tanise hned po svém příchodu.
Svítání se blížilo, a tak se všichni vydali pomalu, jak na popravu, k Mohanovu mostu.
125
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková


Už z dálky byla na mostě vidět králova zástava. Když přišli blíž, zjistili, že na mostě stojí král
s pážetem, které onu zástavu drželo. Erco téměř s odporem svíral fialovou listinu, která se
podivně leskla. Arana i Kate ji okamžitě poznaly – byla to Ercem podepsaná abdikace.
Král stál na jednom konci mostu a celá skupina jeho vyděračů i s jeho synem se zastavila
na druhém konci. Král pokynul pážeti, které opřelo zástavu o jednu sochu na kamenném
zábradlí mostu. Poté si vzalo od krále fialovou listinu a s ustrašeným výrazem se vydalo vstříc
skupině na druhé straně. V tu samou chvíli Iann postrčil kupředu Tanise, který se tvářil ještě
ustaraněji než páže.
Když Tanis páže míjel, všiml si, že v druhé ruce něco pevně svírá, ovšem nemohl poznat,
co to bylo. Stačilo to ale k tomu, aby se ještě víc zasmušil a svěsil hlavu. Iannovi to začalo být
podezřelé, stejně jako fakt, že páže šlo čím dál tím pomaleji…
Tanis dorazil k otci dřív než páže k jeho bývalým věznitelům.
„Obejmi mě, synu!“ zvolal radostně. Tanis tak učinil a ucítil, jak z něj Risch sejmul
kouzlo, které ho až do té doby poutalo.
„Synu,“ zašeptal mu těsně u ucha Erco, „byl si s nimi příliš dlouho a já nemohu
riskovat… Také se nevzdám své vlády…“
Tanis to očekával, ale ten ledový klid, který z jeho otce vyzařoval, ta krutá lhostejnost,
hlas bez jediné známky jakékoli emoce… V tu chvíli se v něm něco zlomilo a on jakoby se na
svět koukal jinýma očima. A náhle si uvědomil, že Iann a všichni ostatní měli pravdu.
Uvědomil si, jak žil, co dělal a jaký to mělo smysl. Že kvůli němu trpěli nevinní lidé, jen kvůli
pocitu dávné křivdy, který zatvrdil srdce a pokroutil duši nenávratným způsobem. Došlo mu,
že se také stal stvůrou a noční můrou mnoha lidí… i nelidí. Že bojoval v nesmyslné válce,
která ani nebyla jeho, a stal se nástrojem pomsty krutého člověka. I přesto dokázal otci
odpovědět jediným způsobem – nacvičenou větou, jak se od něj očekávalo.
„Já vím, otče, a jsem připraven,“ zašeptal.
„Odpusť mi, můj synu!“
V tu chvíli Kate přidušeně vykřikla, protože zahlédla, jak Tanisovým tělem projela lesklá
čepel. Jeho bezvládné tělo přepadlo přes most a zřítilo se do řeky. V ten samý okamžik se
126
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
abdikace vznítila, shořela na prach a páže padlo mrtvé k zemi. Než stačil kdokoli zareagovat,
bylo po všem.
„Chci tu Temnou elfku!“ zakřičel král a ukázal prstem na Aranu. Odevšad se vynořili
lučištníci, připraveni okamžitě všechny pobít. Arana bez váhání odhodila svůj tmavě modrý
plášť a dala tak na odiv záplavu dlouhých modročerných vlasů, rozevlátých v náhlém poryvu
větru. Všechny to dokonale vyvedlo z míry, takže si ani nikdo nevšiml, jak se Kate vrhla
z mostu do chladné řeky. Arana vykřikla něco ve starověkém jazyce elfů a všichni náhle
zmizeli. Šípy, vystřelené v téže chvíli, jen s rachotem dopadly na kameny. Okolím se rozlehl
řev nelidského krále.
„Kde to jsme?“ zeptal se Risch, když se ocitli uprostřed lesa na mechem pokryté zemi.
„Nemám tušení,“ odpověděla Arana. „Jen vím, že si to místo detailně vybavuji, protože
se mi tu velice příjemně nocovalo, a že je dost daleko od Mohanova mostu,“ dodala, když
spatřila vyděšené tváře svých společníků.
„Co bude s Kate a Tanisem?“ ptala se Nefe, která si jejího zmizení nyní povšimla.
„Nevím. Do večera tu na ně počkáme a pak půjdeme dál.“ Nikdo se ani nezmínil o tom,
že by oba mohli být mrtví. Byli v takovém šoku, že se ani nikdo nevyjadřoval k Aranině jinak
překvapujícímu odhalení, za což jim byla neskonale vděčná.
„Jak se k nám dostanou a jak nás vůbec najdou?“ zajímal se Iann.
„Myslím, že Kate mělo zbýt ještě trochu prachu, tak snad bude vědět, co s ním. Bude
stačit, když nás bude chtít najít a prach už jí v tom pomůže,“ odpověděla Arana. Iann se po ní
zvědavě podíval.
„Na vysvětlování bude času dost,“ řekla, aniž by na něj pohlédla. Iann přikývl.

Kate pobyt ve vodě nevadil, ba naopak – byla vodní stvoření a to doslova. Dýchat pod vodou
jí nedělalo sebemenší potíže. Nikdy se nepídila po tom, proč tomu tak je, ale mělo to při
některých jejích úkolech nespornou výhodu. Bylo to její tajemství. Tajemství, o kterém věděl
jen Rick a její mrtvá rodina. Přesto se bála, že Tanise nenajde nebo že bude mrtvý dřív, než ho
najde, což bylo vzhledem k okolnostem velice pravděpodobné. Osud s ním však měl jiné
plány…
127
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kate našla Tanisovo tělo vyplavené na mělčině. S velkými obtížemi se jí podařilo
vytáhnout ho úplně na břeh. Nebyla si zcela jistá, ale měla za to, že ještě dýchá. Velice slabě,
ale dýchá. Nevěděla, proč to vlastně dělá, ale měla podezření, že je to kvůli jejímu
neoprávněnému nařčení, že může za smrt její rodiny. Ovšem měla silné pochyby o tom, zda si
to Tanis zaslouží, nebo jestli to ocení. Přesto z něj s námahou stáhla mokrý plášť a kabátec.
Jeho tunika byla nasáklá krví. Kate bylo jasné, že dlouho nevydrží. Utrhla kus tuniky a
pokusila se jím ucpat krvácející ránu na břiše a na zádech, aby alespoň trochu zmírnila
krvácení. Ale mnohem víc ji děsil fakt, že za ohybem řeky je stále Mohanův most a královi
vojáci, kteří jistě zdejší okolí už prohledávají píď po pídi. Bylo nasnadě, že je najdou ještě
dřív, než Tanis zemře. Kate si neustále opakovala, jak je pitomá, že v návalu chvilkové účasti
udělala takovouhle hloupost. Snažila se uklidnit a přijít na to, jak situaci vyřešit, ale nápady
nepřicházely. Náhle uslyšela dusot kopyt.
„To ne!“ vyhrkla a zničehonic se vrhla k Tanisovu tělu. Najednou chtěla, aby byl
v pořádku, aby bojoval, zachránil je a oba je dostal pryč. Dusot se blížil.
Když už čekala jen ránu z milosti, vynořil se zpoza stromu zpěněný a uřícený Argo.
„Díky bohu!“ zvolala Kate. Argo přiběhl a začal hlavou strkat do Tanisova těla. Když
jeho pán na pozdrav neodpovídal, Argo bolestně zaržál. Bylo to tak procítěné, až to Kate
překvapilo. Mezi stromy za nimi se ozvaly hlasy královských vojáků.
„Pomoz mi, Argo!“ Podívala se zoufale na koně. A jakoby jí Argo rozuměl, klekl si a
trpělivě čekal, než se jí podařilo přehodit Tanisovo tělo přes sedlo jako pytel brambor. Nebyla
si jistá, jestli to v jeho stavu bylo vhodné, ale co jiného mohla dělat?
Mezi stromy se mihl první rudý kabátec. Kate po vojákovi hodila nožem – přesný zásah.
Když sahala po druhém noži, zavadila rukou o váček od Arany.
„No jistě!“ Rozzářila se, vytáhla hrudku mokrého prachu, rozmělnila ji mezi prsty a
doufala, že to bude fungovat. Vhodila prach do vzduchu a… otevřel se portál.
„Honem, Argo, pospěš si!“ popohnala koně, který jí věnoval vděčný pohled.


Otevřel se portál. Všichni se připravili k boji. Z portálu však vyšel jen Argo a pár vteřin po
něm k nim vpadla i Kate, která zůstala vyčerpaná ležet na zemi.
Nefe se okamžitě vrhla k Tanisovu tělu. S pomocí Rische a Ianna ho dostala na zem a
vysvlékla mu tuniku. Jeho zranění bylo zlé.
128
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ještě žije!“ oznámila, když zjistila, že mu bije srdce. „Tohle já nesvedu, ale ty by si
mohl, Ianne.“
Iann úkosem pohlédl na Aranu, která jen přikývla. S evidentní nechutí přiložil dlaň nad
Tanisovo zranění a oči mu zazářily.
Nejprve to vypadalo, že se nic neděje, ale po chvilce se Tanisovo zranění začalo
zacelovat. Trvalo to dlouho, ale nakonec se to podařilo. Tanis zůstal v bezvědomí. Bylo stále
možné, že nepřežije značnou ztrátu krve, nebo poškození některých orgánů, přesto, že je Iann
díky své moci opět vrátil do původního stavu.
„Mohl by to přežít, ale bude potřebovat tvou pomoc…,“ začal Iann, ale uprostřed věty
ztuhnul a podivně sebou škubnul. Nefe se na něj nechápavě podívala a on její pohled
opětoval. Poté si vytáhl tuniku a nevěřícně sledoval ránu na břiše, která se tam rozšklebovala
a mohutně krvácela. Měl bodné zranění v místech, jako prve Tanis.
Iann omdlel a svalil se vedle Tanise na zem. Nefe vyděšeně vyjekla. Nikdo nechápal, co
se stalo. Arana si povzdechla. „Zdá se, vážení, že máme problém…“
129
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola sedmnáctá – A co dál?
Nefe se vzpamatovala jako první. Klekla si vedle Ianna a v rychlosti prohlédla jeho zranění.
Vypadalo to, jako by jeho tělem někdo prohnal meč.
„Tanise jeho otec probodnul a jestli má teď Iann stejné zranění…“ nedořekla Kate. Nefe
s Kateninou pomocí Ianna obrátila na bok a s hrůzou zjistila, že Kate má pravdu a on krvácí i
na zádech.
„Chvíli takhle vydrž. Ošetřím mu nejdřív ránu na zádech.“ Nefe okamžitě odběhla pro
svoje věci. „Moc toho nemám,“ posteskla si, když nahlédla do své brašny. Kate její metody
občas udivovaly.
„Musela to být pořádně silná rána,“ podotkl Risch. „Přece jenom probodnout někoho i
skrz kožený kabátec a několik vrstev oblečení hned jen tak někdo nedokáže. A král mi
nepřišel zrovna jako statný válečník,“ dodal na vysvětlenou, aby to nepůsobilo dojmem, že on
by to nedokázal.
„Nenech se zmást jeho vzhledem, víš přece, co je zač.“
„Teď ho obrátíme na záda,“ přerušila Nefe jejich rozhovor. „A silná rána to možná byla,
ale na válečníka dost nešikovná, protože nepoškodila žádný životně důležitý orgán. Nebýt
toho, byl by Tanis mrtvý dřív, než by stihnul dopadnout na vodní hladinu, takhle to jeho tělo
ještě chvíli samo zvládlo, než ho ošetřil Iann,“ osvětlila jim Tanisův stav.
„A tomu říkáš nešikovná rána? Tomu já teda říkám pořádný štěstí.“
„Řekla jsem nešikovná rána na válečníka. Pro nás to samozřejmě bylo obrovské štěstí.“
Nefe měla ruce celé od krve. Věděla, že si Iann se zbytkem poradí, ale měla obavu, že
s vykrvácením by si asi moc neporadil.
„Počkat…,“ zarazila se Kate. „Neříkala si, že s tím zraněním nic nesvedeš? A najednou to
jde? Neřekla si to jenom kvůli Tanisovi?“
„Taky že s tím nic nesvedu! Jen se snažím zastavit to krvácení!“ odbyla ji Nefe rychle.
„Ale, jak se pak teda…“
„Prosím,“ zarazila ji Nefe v dalších úvahách. „pomoz mi ho dostat do sedu. Musím to
celé ještě pevně obvázat.“ A tak Iannovo bezvládné tělo společnými silami posadily a Nefe ho
obvázala.
„Teď si budeš muset poradit sám,“ zašeptala.
„A co dál?“ zeptal se Risch.
130
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Budeme muset pokračovat v cestě.“
„Ale kam?“
„Do bezpečí,“ konstatovala suše Arana.
„To ještě existuje?“ zeptala se Nefe pochybovačně.
„Ano, existuje,“ odpověděla Arana se zasněným pohledem. „Existuje za rozeklanými
štíty Ardénských hor.“
„Tam ale nic není. Jen holé pustiny, konec světa,“ oponoval jí Risch.
„Právě tak vás to učí. Nikdo proto nebude předpokládat, že bychom se tam vydali.“
„Jo, protože přes štíty Ardénských hor se ještě nikdo nedostal. Všichni zemřeli!“
Arana se šibalsky usmála. „Skutečně?“
„Aspoň se to povídá. Prostě zmizeli. Nikdo je už nikdy neviděl.“
„Zmizeli. A proto je logicky všichni považují za mrtvé. Někteří bezpochyby zemřeli, ale
co ti ostatní?“ Arana nechala tuto nezodpovězenou otázku viset ve vzduchu.
„Měli bychom co nejdřív vypadnout,“ připomněla jim Kate.
„Ale co s nimi?“ Ukázala Nefe na Tanise a Ianna.
Arana se podívala na Arga. „Pomůže nám, náš čtyřnohý přítel.“
Argo v odpověď tiše zaržál.
Arana zvedla ruce do vzduchu a něco nesrozumitelně mumlala. Zvedl se lehký vánek a
pohrával si s jejími vlasy, stejně jako s listím okolních stromů. Ty se v tak lehkém vánku
nepřirozeně kymácely. Ozvalo se tiché žuchnutí, to když na zem dopadla první větev. Po ní
další a další. Větve různé délky a šířky padaly bez jakýchkoli zjevných příčin. Jako živá
stvoření se začaly pohybovat a různě se skládat na sebe. Ze země vyrůstaly bleskurychle
stébla trávy, která prorůstala mezi větvemi a spojovala je tak k sobě. K jejich práci se
připojily i slabší kořeny okolních stromů.
Po chvíli před nimi stála pevně vyhlížející nosítka. Arana láskyplně pokynula
k nedalekému smrku a ten na oplátku shodil několik svých větví s tím nejjemnějším chvojím.
Arana je k sobě kouzlem přivolala a než k ní dopluly vzduchem, jemně pohladila zem a
provizorní nosítka pokryla vrstva hebkého mechu. Chvojí neslyšně dopadlo do mechu a
vytvořilo tak pohodlné lůžko pro dva válečníky.
Risch z Argovy sedlové brašny vytáhl lano a přivázal nosítka k jeho sedlu. Arana jemně
luskla prsty a kolem nosítek se objevila mdlá namodralá záře, která vzápětí opadla.
„Aby taky něco vydržely,“ vysvětlila své počínání. „Teď je můžeme naložit.“
S obtížemi se jim podařilo oba přátele naložit na nosítka.
131
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„A kam teď?“ zeptala se Nefe
„Půjdeme k nejbližšímu útočišti, kde se budeme moci domluvit, co dál.“
„A to je kde?“
„Ve zříceninách Samerského hradu.
„Jak je to odsud daleko?“
„Asi tak sto mil,“ odpověděla Arana, jakoby se nechumelilo.
„To abychom si pospíšili,“ povzdechla si Nefe a přehodila si svou brašnu přes ramena.


A tak se vydali na další cestu. Když jejich lest, jak připravit Erca o trůn, selhala, cítili se
zoufale a byli plní beznaděje. Teď směřovali za určitým cílem a všem to alespoň trochu
zvedlo náladu. Nevěděli, co budou dělat pak, ale stejně to bylo lepší než nic.
Za celý den urazili jen politování hodný kus cesty. Nebylo divu – Argo se sice snažil ze
všech svých koňských sil, ale přesto to nebylo nic snadného. Nosítka neustále zadrhávala o
nějaké překážky. Arana se sice snažila překážky odstraňovat kouzlem, ale po čase se to
ukázalo být únavné a nedostačující.
Až ke konci dne se jim podařilo najít rozumnou cestu, kterou mohl Argo táhnout nosítka
bez větších potíží. Ze svého výkonu nebyli ale ani tak nadšení. Jejich náskok před Ercovými
vojáky se minutu za minutou snižoval.
„Něco mě napadlo,“ prohodil Risch do ticha. „Z Mohanova mostu nás přece Arana
dostala nějakým kouzlem. Nemohla bys nás teď přenést do rozvalin toho hradu?“
„Nemohla,“ odtušila Arana bezvýrazně.
Risch se nedal tak lehce odbýt. „A proč ne?“
„Je to složité kouzlo. Potřebuji k němu temný prach. A přenášení je dost nebezpečné.“
„V čem je to nebezpečné?“ ptala se Nefe zvědavě.
„Místo, kam se chceš přenést, musíš důvěrně znát. Jinak se ti může stát, že skončíš na dně
jezera, v kmeni stromu nebo tak něco. Není to asi pěkný konec,“ vysvětli jí Risch.
„Teoreticky to, druide, znáš dobře, ale prakticky je to kouzlo mnohem složitější. Záleží
také na kvalitě a množství prachu, který je k tomu potřeba. Záleží na způsobu a místě výroby
a na měsíční fázi. Přečíst si něco v knihách nestačí!“ řekla kousavě. Risch si povzdechl – už
dávno rezignoval na to vysvětlovat všem pořád dokola, že on není žádný druid.
„A na jakou dálku můžou tyhle kouzla přenášet?“
132
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Když máš dost prachu, příhodné místo a rituál provádíš během tří úplňkových dnů po tři
měsíce… Můžeš se z Ardénských hor dostat až k Umaiteai.“
„Tak to je dálka,“ hvízdl Risch uznale.
„Ale to nás teď nemusí zajímat. Žádný prach nemáme, takže takhle cestovat nemůžeme.“
„Mně nějaký prach zbyl,“ ozvala se nesměle Kate.
„Opravdu? A kolik?“ vyhrkla Arana nadšeně.
„Moc ne. Navíc jsem s ním skočila do řeky. Ale snad nám to ušetří pár mil.“ Podala
Araně váček se zbytky temného prachu.
Aranin úsměv se vytratil. „Je ho opravdu málo,“ posteskla si.
„Jak daleko nás s ním dostaneš?“
„Je nás šest a kůň, máme tak dvě špetky navlhlého prachu a měsíc je… v polovině fáze
dorůstání. Nepůjde to dál než třicet nebo čtyřicet mil. Kdybychom narazili na nějaké město
s alchymistickým krámkem, mohla bych tam nakoupit potřebné věci a vyrobit trochu prachu,
ale na to teď není čas,“ odpověděla. Tváře všech přítomných se zachmuřily a naděje z nich
opět vyprchala.
„Ale lepší něco než nic. Ušetří nám to alespoň dva dny, v našem případě možná i víc,“
nadhodila Kate zvesela.
„To je pravda,“ zabručel Risch souhlasně.
„Kolik času potřebuješ na to kouzlo?“
„Tři noci.“
„Tak to se dej rychle do práce. Budu držet první hlídku. Vy se jděte vyspat. Budeme
muset vyrazit brzy, jestli si chceme udržet alespoň nějaký náskok.“
133
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola osmnáctá – To nikdo nepochopí…
Už zase! Pomyslel si Iann hořce. Už zase se moje kouzlo obrátilo proti mně! Jak je to možný?
Přestože nebyl stále schopen ovládat svoje tělo a všem se zdálo, že je v bezvědomí, jeho
mozek pracoval na plné obrátky. Pravda, chvílemi nebyly jeho myšlenky zrovna smysluplné,
ale co na tom záleží? Vše se daří, dokud se neobjeví ten mizernej blonďák v nablýskaný
zbroji! Kdykoli se setkáme, nedopadne to dobře… ani pro jednoho z nás.
Blížily se k němu měkké kroky. Někdo mu nadzvedával obvazy a prohlížel si jeho rány.
To lechtá! Chtěl se ohradit, ale tělo ho neposlouchalo a zůstalo nehybně ležet.
„Myslím, že budeš brzo zase v pořádku,“ zašeptala mu Nefe do ucha. Jasně že budu.
Hlavou mu prolétlo pár vzpomínek a on se zasnil. Budu v pořádku. Všechno bude v pořádku.
Kdykoli jsi u mě, mám pocit, že už ani nemůže být líp bez ohledu na okolnosti. Jsi skoro jako
můj strážný anděl. A nemělo by to být naopak? Zamyslel se. A vždycky tak hezky voníš po
květinách a máš moc hezký hlas a krásně zpíváš. Jsi nádherná ty moje… vílo. Měl podezření,
že se přiblble usmívá, protože Nefe se zachichotala. Jeho mysl ho evidentně už taky
neposlouchala. Ale se vzpomínkou na víly začal uvažovat zase klidněji. Slyšel, jak Nefe
ošetřuje Tanise a pak si jde lehnout. Slyšel šramot z koruny stromu nad sebou a něčí kroky
přecházející sem tam. Pak se zarazil. Když už dokáže takhle vnímat svoje okolí, tak už vážně
nemůže být v bezvědomí, a tak otevřel oči…


Risch se zrovna chystal probudit Nefe, aby ho vystřídala na hlídce, když ho zarazil něčí hlas.
„Nech ji spát, vezmu to za ní.“
„Ianne?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Ano?“ Ve tmě se stříbřitě zaleskly jeho oči.
„Jak to, že si vzhůru?“
„Nefe mi nejspíš hodně pomohla. Cítím se teď mnohem líp,“ odpověděl s úsměvem.
„Stejně ji radši vzbudím. Ve svém stavu by ses neměl moc namáhat.“
„V jakým stavu?“ zeptal se ironicky a vstal. „Už mi nic není, jsem jenom trochu
zesláblej. Když budu sedět, nic se mi nestane.“
Risch se tvářil skepticky. „Opravdu?“
134
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Opravdu.“
„Dobře, ale je to na tvojí zodpovědnost! Kdyby něco, řeknu, že jsi mě donutil!“ řekl
Risch s úsměvem.
„Samozřejmě.“
„Kdybys něco potřeboval, vzbuď mě.“
Risch doufal, že na hlídce usnul a všechno se mu jenom zdálo, protože jestli ne a Nefe se
to dozví, zabije ho! Otevřel oči a pohlédl na Ianna, který seděl opřený zády o kmen stromu.
„Tys hlídal celou noc?“ obořil se na něj. Iann souhlasně přikývl. „To jsme si ale
nedomluvili! Nefe nás oba zabije, až to zjistí!“
„Tak to bys neměl moc křičet, nebo jí vzbudíš,“ odpověděl mu Iann nevzrušeně. Ale
pozdě – Nefe už byla vzhůru. Risch čekal nějaký výbuch vzteku nebo něco podobného (znal ji
a věděl, jak nesnáší, když někdo nedodržuje její pokyny ohledně svých zranění), ale nic se
nestalo.
„Moc hezký rozhovor, pánové. Já jsem se rozhodla, že už vám nic říkat nebudu. To
zdraví je vaše, a když si ho chcete zničit tak prosím, je to vaše věc,“ řekla jim klidně a odešla
pro vodu k nedalekému potoku.
„Co se stalo?“ zeptal se Risch udiveně.
„Nemám ponětí,“ odpověděl po pravdě Iann.
Večer za ní zašel.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit.“
„Beze všeho, Ianne.“
„Nedalas mi včera nějaký bylinky?“
„Dala.“
„A co to bylo zač?“
„Bruzna – tiší bolesti,“ odpověděla Nefe, aniž by k němu vzhlédla.
„A nemá to nějaké vedlejší účinky?“
„No, většinou tvoje mysl zůstává bdělá, i když tě tělo neposlouchá, a na první pohled jsi
v bezvědomí nebo v mdlobách. Když se to ale přežene s dávkováním, nebo se s tím tělo
nevyrovná tak, jak by mělo, může dojít k jistému zkreslení uvažování. Můžeš pak trpět
určitými druhy všemožných nesmyslných představ. Brzy to ale odezní,“ uklidnila ho.
„Aha.“
„Proč tě to zajímá?“ zeptala se na oko nevinně. Z jejího hlasu zaznívalo pobavení.
135
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jen tak.“
„Opravdu?“ Pohlédla na něj podezřívavě.
„Ano!“
„Dobře. Myslela jsem, že to má něco společnýho s tím tvým včerejším blábolením.“
„Cože?“
„Nu ano. Mluvil si o nějakých květinách, zpěvu a vílách. Neboj, všichni už spali,“ dodala
rychle, když si všimla jeho zrudlého obličeje. „Nikomu to nepovím,“ slíbila.
Cesta jim ani dnes neubíhala o moc rychleji. Iannovo zázračné uzdravení všem trochu
zvedlo náladu. A když se odpoledne probral k vědomí i Tanis, na některých tvářích se
dokonce objevil i slabý úsměv.
Risch neustále dorážel na Ianna, aby mu prozradil, jak to dělá, že se dokáže sám vyléčit.
Iann mu na to ale nedokázal dát odpověď, tak se toho nakonec musela zhostit Arana.
„Temní elfové mají sami o sobě docela slušnou regeneraci. A Iann je ke všemu ještě
léčitel.“
„Ale je to jen míšenec,“ odporoval jí Risch.
„Mohl to zdědit po některém ze svých rodičů. To už dnes asi nezjistíme.“
Risch se už dál na nic neptal, ale myslel si o tom své. Iann věnoval Araně vděčný pohled.
Ona ho ale neopětovala. Její pohled byl spíš nedůvěřivý. Ianna se zmocnilo podezření, že
Arana přinejmenším něco tuší. Vzhledem k jejímu původu by to nebylo nic zvláštního.
Večer se utábořili na kraji lesa blízko zanedbaného remízku planých jabloní.
Uchlácholeni tím, že dnes ušli větší kus cesty než včera, rozdělali skromný ohníček.
„Teplá večeře!“ liboval si Risch.
„Moc se neraduj. Dochází nám zásoby,“ podotkla Kate.
„Budeme muset do města a zase je doplnit.“
„Blízko odtud je malá vesnička, zítra se tam můžeme stavit.“
Všichni v poklidu večeřeli, když se nedaleko od nich objevilo několik mužů na koních.
Kate se pokusila uhasit oheň, ale bylo pozdě – vojáci si jich už všimli a zamířili k nim. Iann se
zvedl a všichni následovali jeho příkladu. Zhodnotil situaci.
„Je jich dvacet. Pět na každýho.“ Vojáci mezitím dorazili téměř k nim.
„To jsou oni!“ zakřičel někdo a vojáci tasili zbraně.
„Počkat. Je nás pět, takže jsou čtyři na každýho,“ namítla Nefe.
„Ty zůstaneš u Tanise.“
136
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Proč? Chci vám pomoct!“
„Zůstaneš tady a nebudeme se o tom bavit!“ zavelel zvýšeným hlasem. Když Nefe
udělala vzdorovitě krok dopředu, Iann nedbale máchl rukou ve vzduchu a kolem Nefe se
utvořila neviditelná bariéra, která jí znemožňovala opustit tábořiště.
„Zůstaneš tady a my se o to postaráme.“
Nefe začala do svého vězení zuřivě bušit drobnými pěstmi. „Ianne! Ianne!“ Iann jí už ale
nevěnoval pozornost – právě sesílal první útočné kouzlo.
Šarvátka trvala sotva pár minut. Během ní všichni vojáci zemřeli, nebo byli omráčeni a
jejich koně je odnesli pryč odsud. Z jejich skupiny nebyl nikdo vážně zraněn. Těch pár
škrábanců pro Ianna nebyl problém. Nefe celou dobu přecházela po tábořišti a krev v ní vřela.
„Tím pádem nám odpadá návštěva vesnice,“ říkala Kate při návratu.
„Proč?“ obořila se Nefe na Ianna hned, jak přišel.
„Co?“
„Proč jsi mě tu nechal?!“
„Někdo se během boje musel postarat o Tanise.“
„On by to tady těch pár chvil sám vydržel,“ oponovala mu. Iann se o svých pohnutkách
k tomuto činu nechtěl bavit, ale Nefe zjevně ano.
„Sakra, Ianne, proč jsi mě tu nechal, když jsem vám mohla pomoct?“ naléhala. Cítila se
nedoceněná. Nikdo ji nikdy k ničemu nepustil a neuznávali ani její léčitelské schopnosti, na to
měli Ianna. Iann stále neodpovídal. Neměl v úmyslu jí říct, že by asi umřel strachem o ni,
kdyby tam s nimi byla. Ostatní se raději stáhli do ústraní v předzvěsti něčeho strašného,
k čemu se mezi Nefe a Iannem schylovalo už delší dobu.
„Tak proč? Proč mi pořád nevěříš?“ zakřičela, až jí přeskočil hlas. Iann už to nevydržel a
také na ni zakřičel.
„Protože to tam bylo nebezpečný a tady ležel zraněnej muž. A já ani nikdo jinej, bysme tě
na bojišti nemohli hlídat, ta tvá pomoc by nám nakonec k ničemu nebyla.“
„Co ty o mně víš?!“
Iann už měl této hádky dost a rozhodl se ji ukončit. Mohl jí říct pravdu a tím ji uklidnit,
ale on si přísahal, že ji k sobě nikdy nepustí. Proto udělal něco, co pro něj bylo typické. Ve
chvíli, kdy by měl člověka uklidnit a chlácholit ho, mu ještě víc ublížil, aby nikdo neviděl
jeho vlastní bolest nebo strach.
„Vždyť se na sebe podívej! Pořád si akorát na něco stěžuješ a jseš strašně přecitlivělá.
V boji bys nám k ničemu nebyla, jseš slabá a zranitelná. Pitomá bezbranná půlvíla!“ Odebral
137
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
se ke svým věcem, aby si je sbalil, tady nemohli zůstat. Jako jediný si neuvědomil, že
tentokrát přestřelil, že tentokrát Nefe neodběhla s pláčem…, že se něco změnilo.
„Pitomá půlvíla… pitomá půlvíla…,“ opakovala po Iannovi s narůstající zuřivostí. „To si
opravdu myslíš?“ Iann neodpověděl.
„Nefe…,“ začal Risch, když si všiml, co se chystá Nefe udělat.
„Aspoň se ke mně otoč čelem, když s tebou mluvím!“ Vztek, který ji opanova, se ani
nedal popsat. Iann neměl v plánu se otočit. Až do chvíle, než mu Nefe do zad poslala kouli
energie a on měl co dělat, aby neupadl. Chtěl se otočit, ale znovu ho strefila. Konečně se mu
to podařilo, ale vzápětí ho výbuch syrové energie odhodil několik stop stranou. Byl zmatený a
jediné na co se vzmohl, bylo, že se nadzvedl na loktech.
„Pitomá? To sotva!“ křičela a od ruky jí vylétla další koule energie, která s přesností
trefila Iannův hrudník a způsobila mu ošklivou popáleninu. Stejně se během chvíle ta rána
zahojí, tak co?
„Slabá, bezbranná půlvíla!“ Nefe vzteky přeskakoval hlas a křikem o něj skoro přišla.
Přesto po Iannovi házela výboji energie dál a dál. Ianna to natolik překvapilo, že se ani
nebránil.
„Ty parchante! Mizernej, mizernej parchante! Co si o sobě vlastně myslíš?!“ Postupovala
směrem k němu. Vítr způsobený použitím velkého množství magické energie jí cuchal vlasy.
Tvář měla osvětlenou pouze plameny skomírajícího ohně a vynikaly v ní světlé oči planoucí
zuřivostí. Jak se k němu blížila, v bílé košili potřísněné ještě od včerejška jeho krví, vypadala
jako démon. Iann se na okamžik opravdu bál.
„Ty nevděčnej, sobeckej, arogantní…“ V jedné ruce se jí objevilo něco jako klubko
blesků a v druhé ohromná ohnivá koule. Risch nemohl zakrýt své překvapení – neznal mnoho
lidí, kteří by dokázali použít naráz více magických prvků.
„Ne!“ Tentokrát už ji Risch strhl stranou. Klubko blesků si stejně našlo svůj cíl. Iann
bolestně zavyl, když se mu střela zakousla do boku. Nefe seděla na zemi a těžce oddechovala,
zatímco o pár kroků dál se Iann svíjel v bolestech.
„Proboha, Nefe, co to do tebe vjelo?“
Nefe ale neodpověděla. Místo toho si vzala svoje věci a vyrazila dál směrem k lesní cestě.
„Bude lepší, když přespíme jinde,“ oznámila suše.
„Ale co Iann?“
„Ten se o sebe postará sám – jako vždy!“ odsekla a odešla. Argo se pomalým krokem
vydal za ní a Tanis se tiše pochechtával.
138
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch pomohl Iannovi na nohy a po chvíli se i zbytek výpravy zvedl a vydal se za Nefe,
která zmizela ve tmě.
Najít cestu, kudy se Nefe dala, nebylo nijak těžké, protože nosítka tažená Argem
zanechávala v měkké půdě hluboké stopy.
Našli ji až po hodině chůze. Spala vedle odsedlaného Arga pod převislými větvemi vrby
v blízkosti nějaké lesní tůňky.
Když přicházeli, tak k nim vzhlédla a beze slova zase ulehla.
Nikdo jí její chování nevyčítal, ale všichni se ptali sami sebe, proč to udělala. Nefe ale
odmítala s kýmkoli mluvit.
Další večer Nefe někam zmizela. Velice ji překvapilo, že za ní přišla Arana.
„Co tu děláš tak sama? Proč se nejdeš ohřát k nám?“
„Přemýšlím.“
„To je ušlechtilá činnost. Nebude ti vadit, když tě z toho na chvíli vyruším?“ Usmála se
Arana přátelsky.
„Není to už jedno?“ opáčila Nefe ironicky.
„Přišla jsem si s tebou promluvit o tom včerejšku. Co se stalo?“
„Jestli jsi přišla jen na výzvědy, tak sis mohla klidně ušetřit zbytečnou cestu!“ odsekla.
„Nepřišla jsem vyzvídat,“ uklidňovala ji Arana. „Jen si chci promluvit. Mám o tebe
starost, to je vše.“
„To je od tebe moc milé, ale nic mi není, jsem v pořádku. Opravdu.“
„Nevím, co si tím chceš dokázat! Nemusíš se přece takhle chovat. Nemusí se tvářit, že jsi
bez emocí, že se tě nic netýká, jenom proto že pak snad vypadáš nebezpečněji. Na tom, že jsi
citlivější než my ostatní, není nic špatného. Ba naopak, někoho takového potřebujeme,“
povzbuzovala ji.
„Všichni zřejmě tvůj názor nesdílí. Nechceš změnit téma?“
„Ne, nechci. Je na tobě vidět, že se něco děje, tak se vypovídej.
„Nic mi není, zvládnu to,“ trvala Nefe na svém.
„Teď se chováš jako Iann,“ rýpla si Arana.
„Cože?“
„Tváříš se, že všechno zvládneš sama. Ale to není pravda. Nikdo nic nezvládne sám!“
„A to je právě ten problém,“ ušklíbla se, „Iann.“
139
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„No, všichni jsme včera poznali, že s ním máš nějaký problém,“ utrousila Arana
sarkasticky.
„Nějak na mě dolehly události uplynulých týdnů. Ještě jsem se z toho všeho asi pořádně
nevzpamatovala, jak jsem si celou dobu myslela. A teď navíc to s tím Tanisem. Měla jsem na
všechno vztek a v té bitvě jsem si ho mohla vybít, ale Iann…, já…, prostě jsem po tom všem
dostala strašnou chuť mu ublížit!“ Hlas se jí zlomil. Chvíli zarytě mlčela a dívala se na zem.
„Prostě jsem se neovládla a ten vztek si vybila na něm. Vím, že je to špatné, ale taky vím, že
se to už nikdy nebude opakovat.“
„Já tě chápu…, ale nebylo to zrovna vhodné.“
Nefe přikývla.
„Ale vypadalo to, že Iann už si ten výprask nějakou tu dobu zasloužil. Alespoň ty ses o
tom tvářila dost přesvědčeně.“
„Zasloužil, nezasloužil, stejně je mi z toho teď na nic. Ale po tom všem už asi nedokážu
překousnout svou hrdost a omluvit se mu.“
„Tak se neomlouvej. Myslím, že tvoje chování ho alespoň přesvědčilo, že nejsi tak slabá
a bezbranná, jak si myslel.“
„Ale jsem… On má pravdu ve všem, už od samého začátku. A já se na něj vlastně ani
nezlobím kvůli tomu, co včera řekl,“ přiznala Nefe smutně.
„A jsme konečně u podstaty věci…“
„Prostě mě štve!“ prohlásila a snažila se, aby to znělo nazlobeně. „Když jsme se poznali,
byl na tom můj otec dost zle. Jednoho večera za silné bouřky se ozvala rána. Něco narazilo do
našich dveří – byl to Iann. Byl ošklivě zraněný a téměř v bezvědomí. Každý jiný by na jeho
místě dávno zemřel, ale on ne. Ošetřila jsem ho a on se uzdravil. Na normálního smrtelníka
dost rychle, řekla bych. Jeho jsem zachránila, no spíš se zachránil sám,“ dodala sarkasticky
při vzpomínce na jejich hádku u jezera, „ale otec zemřel.“
„To je mi líto.“
„Těsně před smrtí se ukázalo, že se s mým otcem celou tu dobu znal. Mluvili spolu a Iann
mi dodnes neřekl, i přes mé prosby, o čem. Otcova poslední slova patřila Iannovi, ne mně. Po
jeho pohřbu jsem chtěla odejít pryč, ale něco se zvrtlo. Přijel Tanis. Poté mi vypálili dům,
popravili mi nejlepší, vlastně jedinou, přítelkyni a při mém útěku se mě Tanis pokusil zabít.“
„Ty jsi pomáhala zachránit život muži, který se tě pokusil o ten tvůj připravit?“ užasla
Arana.
„S tím člověk nic nenadělá. Tak už to prostě občas je. Iann mě před Tanisem zachránil a
nějaký čas jsme putovali spolu. Ale vsadila bych cokoli, že neustále přemýšlel, jak se mě
140
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
zbavit. Určitě mě chtěl někde nechat! Moc se netajil tím, že mu není moje společnost
příjemná. Já chtěla po tom všem jenom přítele, se kterým bych si mohla promluvit, ale on
mluvit nechtěl. O ničem!“
„Co ho k tomu vedlo?“
„Na to se nesmíš ptát mě,“ povzdechla si Nefe. „Chtěla jsem po něm, aby mě učil magii,
abych nebyla bezbranná, ale nějak z toho sešlo. Pak jsme potkali Rische a Kate a společně
s nimi jsme chytili Tanise. Šli s námi. Iannovi se viditelně ulevilo. No a nakonec jsme se
seznámili s tebou. Opravdu nechápu, co to se mnou včera bylo.“
„Jsem taky žena, takže přesně vím, co se děje,“ usmála se šibalsky.
„Na co tím narážíš?“
„Vím moc dobře, proč si včera tak vylítla. Ale nenapadlo tě, že jeho chování může
pramenit z něčeho jiného?“ zeptala se. Nefe nechápavě zavrtěla hlavou. „Třeba tě v táboře
nechal, protože o tebe měl strach…“
„To mě vážně nenapadlo, protože je to nesmysl. Pochybuju, že měl Iann někdy o někoho
strach, tím spíš ne o mě. Už několikrát mi dal jasně najevo, co si o mně myslí. Ale strašně mě
štve, jak mě pořád odhání. Chci mu jen být přítelkyní, chci, aby věděl, že nemusí být sám, že
je mi jedno, co je zač. Že i přesto mi na něm záleží a může se mi kdykoli s něčím svěřit. Ale
on se baví dokonce víc i s Tanisem než se mnou! Je radši s Kate nebo s Rischem. Nikdy
neprojevil ani náznakem, že bych mu něčím udělala radost, nebo neocenil to, co jsem dělala,
nejen pro něj. Jsem pro něj prostě až něco druhořadého…“
„Měla by sis konečně přiznat, co k němu cítíš, protože dokud to neuděláš, nehneš se
z místa,“ poradila jí Arana.
„Ale ne, tak to není,“ začervenala se Nefe. „Jde o to, že už jsme toho společně dost
prožili, a přesto ke mně pořád nemá důvěru! Je jen samé tajemství. A to jeho největší
tajemství ještě kryju!“
„Jaké tajemství?“ zeptala se Arana podezřívavě.
„Nedělej, že to nevíš! To, jak jsi ho kryla před Rischem nebylo zrovna nenápadné,“
odbyla ji.
Po chvíli ticha Arana konečně zareagovala. „Já to nikomu nepovím.“
Nefe se znovu zasmušila. „To já taky ne, a přesto věří víc tobě.“
„Teď si hlavně musíš urovnat svoje vlastní city, jinak tu situaci mezi vámi dvěmi nikdy
nevyřešíš.“
Za jejich zády něco zašustilo.
„Měly bychom se vrátit,“ upozornila ji Arana. Nefe přikývla a zvedla se ze země.
141
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková


Po dvou dnech jim Arana konečně řekla, že je může bezpečně přenést. Teď, když na to byli
připraveni, zaznamenali při přenášení zvláštní pocit nevolnosti.
„A jak se to kouzlo vyrábí?“ vyzvídal neustále Risch.
„To je tajemství a já ti ho nesmím prozradit.“
„Něco ale pořád nechápu,“ pokračoval Risch. „Samotný prach může vytvořit portál, tak
proč se nemůže použít na přenášení.“
„Rischi, vytvoření portálu je o něčem úplně jiném než přenášení. Jsou to dvě naprosto
odlišné záležitosti. Přenášení je mnohem složitější, proto se prach musí ještě upravit.“
Zatímco si nad tím Risch lámal hlavu, objevil se na blízkém kopci hrad. Tedy zbytky hradu –
to bylo mnohem vhodnější označení.
142
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola devatenáctá – Upřímnost nade vše
„To je zřícenina Samerského hradu?“ zeptala se Nefe.
„Ano,“ odpověděla jí Arana. Všichni se zadívali na siluetu zříceniny, která se tyčila proti
zapadajícímu slunci. Byl to krásný, ale smutný pohled.
Obě věžičky hrádku chyběly. Většina zdí byla pobořena, severní chyběla úplně.
Odtamtud bylo vidět točité schodiště vedoucí do zbytku jedné z věží. Zahrada, která stavbu
kdysi obklopovala, byla zarostlá a jedinou památkou na ni bylo několik polouschlých
okrasných stromů. Byl to bezútěšný pohled, ale rudá obloha tomu dodávala jistý nádech
mystična. Po chvilce pozorování se pomalu vydali k rozvalinám.
Utábořili se ve zbytcích místnosti, která snad kdysi mohla být jídelnou.
„Jak dlouho je hrad v tomhle stavu?“ Chtěl vědět Risch.
„Poničili ho asi před třiceti lety.“
„Komu patřil a co se tu asi stalo…,“ zapřemýšlela Nefe.
Odpověď jí dala Arana. „Patřil jedné mocné elfské kouzelnici. Podle historických
pramenů našeho lidu se řadí mezi jedny z nejmocnějších mágů, kteří kdy žili. Ale o tom, co se
s ní stalo, nikdo pořádně neví.“
„Jak to?“
„Mezi naším lidem byla oblíbená a byla velice mocná a uznávaná. Já sama jsem se s ní
moc neznala…“
„Takže to byla Temná elfka?“ zeptal se Iann.
„Ano, byla. Měla spoustu přátel mezi všemi rasami a znala se velice dobře s elfským
králem, když vládl v Histel.“
„Histel vládl elf?“ skočila jí Nefe překvapeně do řeči.
„Ano, ještě dřív než vládl Dugo dobyvatel a následně Erco,“ vysvětlil Risch.
„Ale pak se dlouho neobjevila,“ pokračovala Arana ve svém vyprávění. „Neví se jistě, co
se s ní stalo. Světem o ní koluje mnoho historek, které si každý další vypravěč upravil po
svém. Ale ta nejznámější zní asi takhle: Lady Samers uzavřela dohodu s Ďáblem, aby zvýšila
svou moc a ochránila se tak před nadcházející válkou. Po čase ale dostala strach a pokusila se
skrýt v těchto prokletých, zapomenutých končinách. Ale Ďábel má dlouhé prsty. Lady Samers
otěhotněla a při porodu si Ďábel přišel pro svou odměnu. Vzal si od ní jejího čerstvě
narozeného syna. Porod byl pro ni ale tak namáhavý, že zemřela. Ďábel pak toto místo zničil,
aby dal najevo, že si s ním nikdo nemá zahrávat… Porodní bába, která u toho onehdy byla,
143
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
ještě žije. Ale z toho, co viděla, přišla o rozum a není schopna říci jedinou srozumitelnou
větu. Jen blábolí.“
„Ale když byla tak mocná, k čemu potřebovala další moc a proč se nebránila, když si
Ďábel přišel pro její dítě?“ zajímal se Iann.
„Je to legenda. Ale je vidět, že toho o elfských ženám příliš nevíš. Naše ženy postupně
ztratí veškerou svou magickou moc, když čekají dítě. Teprve, až dítě přijde na svět, jejich
moc se vrátí.“
„Ale mohla se pokusit dítě zachránit, když už byla po porodu.“
„Nevím. Je to jen taková povídačka, nesmíš všemu hned věřit.“
„Něco pravdy na tom ale přece je!“ nedal se odbýt Iann.
Arana na něj zkoumavě pohlédla. „To ano, ale nedá se říci do jaké míry.“
Chvíli bylo ticho a všichni přemýšleli o příběhu, který právě vyslechli. Risch si
zkoumavě prohlížel mapu.
„Říkala jsi, že se pokusila ukrýt v těchto prokletých končinách,“ zopakoval
s přimhouřenýma očima.
„Ano,“ přisvědčila Arana.
„A mohla bys mi ukázat, kde přesně teď jsme?“ zeptal se a přistrčil k ní mapu.
„Jistě. Jsme právě… tady,“ řekla a zabodla prst do západní části mapy.
„To snad ne?“ zeptal se Risch tónem, který naznačoval, že jde o nepovedený žert.
„Ale ano,“ ujistila ho Arana. „Je to dokonalé místo pro úkryt. Nikoho nenapadne, že
půjdeme zrovna sem. A i kdyby, nikdo se sem neodváží.“
„Co se děje?“ zeptala se Nefe podezřívavě.
„Nic, jen nás naše elfí přítelkyně vzala na výlet na moc pěkné místo,“ povzdechl si Risch.
„Rischi, to místo je neprobádané. Je možné, že tu dlouhá léta už nic nežije. Tento kraj je
pouze plný legend, které měly kdysi lidem pouze nahnat strach. Nic víc.“
„Vzhledem k tomu, že ty sama jsi součástí mnoha legend, neměla bys to brát tak na
lehkou váhu. A když to podle tebe není pravda, tak mi řekni, proč tady několik staletí nikdo
nežije, proč všichni utekli a proč se sem stále bojí?“
„Síla zvyku.“
„Nechtěli byste toho nechat a konečně nám říct, co se děje?“ Vložil se do toho Tanis.
Všichni se na něj podívali – po onom incidentu na Mohanově mostě to byla jeho první slova.
Risch i Arana chvíli váhali. Nakonec se vysvětlování ujal Risch.
Ukázal na mapu. „Jsme právě na tomto území.“
„Hic sunt lupinus,“ přečetla Nefe potichu. „Co to znamená?“
144
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Risch si povzdechl.
„Je to v mrtvém jazyce lidí. Dříve se tak mluvilo téměř všude. V překladu to znamená:
Zde žijí vlci.“
„To není tak strašné. Vlci přece žijí na mnoha místech ve Vërmësu,“ namítla Kate.
Risch si povzdechl. Evidentně nikdo kromě něj a Arany neznal historii tohohle místa.
„Tak co se děje, druide? Vysvětlíš nám konečně ten svůj protáhlej ksicht?“ ozval se zase
Tanis.
„Jak bylo řečeno, k tomuto místu se vztahuje mnoho legend,“ začal Risch, ale nevypadalo
to, že by chtěl pokračovat, tak se toho ujala Arana.
„Tohle území je dnes neobydlené, ale nebývalo tomu vždycky tak. Před několika
staletími tu bylo pár vesnic a dřevorubeckých osad. Do té doby, než je postihla pohroma.
Příběh začíná ve chvíli, kdy se jedna místní žena, čekající dítě, vydala do lesa – nejspíš pro
trochu dřeva. Cestou ji napadl vlk. Zdál se nemocný, vlci jinak na lidi sami neútočí. Ten vlk ji
pokousal. Stačila dojít domů, ale nakonec zemřela na následky svého zranění. Jelikož už dítě
mělo každým dnem přijít na svět, bylinkářka, která ženu ošetřovala, z ní dítě vyjmula dříve,
než by se stačilo udusit. Byla to krásná, zdravá holčička.“
„Dítě v poklidu vyrůstalo,“ pokračovala dál Arana. „Když už z ní byla téměř dospělá
žena, začaly se kolem dít zvláštní věci. Mizel dobytek, psi, nakonec i lidé, až celá vesnice
zanikla. Lidé buď zemřeli, nebo utekli. Dívka přežila a vydala se hledat domov jinam. Ale
v další vesnici to bylo stejné. A v další a další…, až jí nakonec došlo, že ona je tou příčinou.
Rozhodla se, že bude žít sama v lese.
Na počátku jednoho velice sychravého podzimu ji našel v lese na pokraji smrti lovec
z vesničky Gllossolli. Přivedl ji domů, a když se uzdravila, oženil se s ní. Avšak nedlouho po
svatbě došlo k tragédii a lovce v lese zabili vlci. Od té doby to tam bylo stejné, jako kdekoli
jinde, až nakonec zanikla i tato vesnice. Všechny pobili, nebo donutili k útěku vlci. Tahle
nákaza se šířila stále dál, ale pak se náhle zastavila a nikdy nepřekročila hranice území,
označovaného jako Hic sunt lupinus. Nikdo neví proč.“
„Proč ale ty vlky nepobili?“ ptala se Kate.
„To je právě ta děsivější část příběhu. Obyvatelé vesnic uspořádali mnoho trestných
výprav na vlčí smečku. Buď ale žádné vlky nenašli, nebo se nikdo z nich už nevrátil. Za to
vlků stále přibývalo. Několikrát se lovci vrátili s tím, že opuštěné vesnice vůbec nejsou
opuštěné a stále v nich žijí lidé. Vypráví se totiž, že to nebyli obyčejní lidé. Vždy se na tři dny
v období úplňku měnili na vlky. Právě na ty vlky, kteří pobili tolik lidí. Za každého úplňku se
145
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
měnili ve zrůdy, které pak vraždili i své nejbližší. Touze po lidském mase a krvi se prostě
neubránili – vlkodlaci.“
Když příběh dokončila, zavládlo na chvíli absolutní ticho.
„Tak takhle vznikli…,“ zašeptala Nefe.
„Vlkodlaci, to jako se vším všudy? To jako nesnesou stříbro, vyjí na měsíc a tak?“
zeptala se Kate zaraženě. Pomyšlení, že se právě nachází uprostřed jejich území, jí na odvaze
moc nepřidalo.
„Ano. Přesně tihle vlkodlaci se tu údajně potulují.“
„Ještě, že není úplněk!“ pokusila se Nefe o odlehčení situace.
„Je to jen legenda, no a co? Co je za problém?“ odfrkl si Tanis podrážděně – tohle dnešní
vyprávění pohádek pro děti ho už unavovalo.
„Problém je v tom, že legendy mívají dost často pravdivé jádro,“ poučil ho Risch.
„Ale no tak, druide. Už jsi někdy nějakýho vlkodlaka viděl?“ dorážel stále Tanis.
„Ne,“ připustil Risch, „ale docela bych chtěl.“
„Zbláznil ses?“ vyjekla Kate. Považovala se celkem za statečnou, ale s takovýma
potvorama, jako jsou právě dlaci a různé magické či bájné bytosti, nechtěla mít nic
společného. Podle legend věděla, jací dokážou být…
„Je to normální člověk, jako každý jiný! Klidně by to mohl být někdo z nás a ani bychom
o tom nevěděli! Vždyť vlkodlak nemůže za to, co je. Stejně, jako nikdo z nás neovlivní, zda je
elf či člověk, tak vlkodlak za to taky nenese vinu. A nemůžeš člověka odsuzovat za něco, za
co vlastně sám nemůže!“
„Nešílel jsi z nich ještě před chvílí? A teď se jich tu skoro láskyplně zastáváš,“ popíchl ho
Iann.
„No tak, Ianne, koukej se na to trochu jinak. Co kdybys byl vlkodlak ty?“
„Já?“
„Ano. Kdybys byl vlkodlak, myslíš, že bychom tě proto hned odsoudili? Že bychom tě
nechali někde samotného? Myslím, že samota u takového člověka může akorát způsobit
zahořklost a může pak změnit jeho charakter. Co bys dělal ty?“
„No, kdybych byl vlkodlak, tak bych nečekal, až mě odsoudí někdo jiný. Udělal bych to
sám, takže by možnost, že bych s vámi takhle cestoval, byla velice mizivá,“ konstatoval.
„Vidíš všechno moc černě, příteli. Odsoudil by ses k samotě bez vážnějšího důvodu!“
obhajoval dál Risch svůj názor.
„Bez vážnějšího důvodu?“ opakoval po něm Iann nevěřícně. „A co bys dělal, Rischi,
kdybych se teď proměnil v přerostlýho chlupatýho mazlíka s několikacentimetrovýma
146
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
drápama, ostrejma tak, že by ti bez sebemenších potíží rozpáraly krk? Co bys dělal, kdybych
se najednou neovládnul a jako nemyslící stvůra, hnaná jen svými pudy, bych tady někoho
zabil? Dál by ses tvářil, že se nic neděje, až do té doby, než bys přišel na řadu ty? Dál bys
tvrdil, že je to jenom moje přirozenost? Ne, samozřejmě, že ne. Kdo by to taky udělal? Zabil
bys mě první stříbrnou zbraní, která by ti přišla do ruky! Pochop to, vlkodlaci jsou
nebezpečný,“ dopověděl Iann a v hlase mu zaznívala hořkost. Risch zamyšleně mlčel.
„Zamysli se nad tím druidíku a možná to pochopíš,“ prolomil ticho Tanis posměšnou
poznámkou. Iann se zvedl a odešel – tahle debata už ho omrzela.
„Co to do něj vjelo? Něco ho snad žere?“ zeptala se Kate šeptem Nefe.
„Těžko říct.“
„Jak jste se tady tak bavili, vzpomněla jsem si na jednu dětskou říkanku,“ ozvala se
Arana.
„Jakou?“
„V dobách, kdy padl Samerský hrad se nám začalo vést hodně špatně. Proto si naše děti
začali vyprávět takovou říkanku ve víře v lepší časy…“ Odkašlala si a zarecitovala:
Až vlkodlak, co miluje,
se nad mocným králem slituje,
až najde se ztracený syn,
co králem by možná byl…
Pak zhubeno nožem z démantu,
bude srdce, jež plodí temnotu!
„Zní to spíš jako nějaké proroctví,“ uchechtla se Kate.
„Pochybuji, že jsou naše děti tak moudré, aby vymysleli proroctví. Je to prostě dětské
blábolení.“
„A proč je to podle tebe jen blábolení?“ Chtěl vědět Risch. Arana mu hbitě odpověděla.
„Hned z několika důvodů. Nůž z démantu – už jsi něco takového někdy viděl? I kdyby se
někomu podařilo takový nůž vyrobit, pochybuji, že by vydržel byť jediné bodnutí do lidského
těla. Dál – Erca, o němž se tam jasně mluví, dokáže zabít jen někdo z jeho vlastní krve. Nemá
žádného ztraceného syna, protože jeho jediný syn tu sedí s námi. Taky pochybuju, že by se
nad naším milovaným králem kdokoli smiloval a…,“ zarazila se.
„A co?“ vybídl ji Risch.
147
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„A… pak je taky všeobecně známo, že vlkodlaci nedokážou milovat,“ dokončila už
mnohem méně rozhodným hlasem, než jakým prve začala.
„Všechno, co jsi tu právě řekla, ti dokážu hravě vyvrátit!“ podotkl sebevědomě Risch.
„To je smělé tvrzení.“
„Znám muže, který podle starého svitku dokáže vyrobit Dračí oheň a ten dokáže roztavit
naprosto cokoli – dokonce i diamant. Ten je pak možné přidat do jakékoli slitiny kovů na
výrobu zbraní. To by se dalo považovat za démantový nůž, ne?“ nadhodil. Ostatní souhlasně
přikývli. „Co se týče zabití Erca – určitě by se dal najít nějaký jiný způsob, než ten, který dal
Erco všeobecně rozšířit. Tanise bychom teď mohli klidně považovat za ztraceného syna,
protože si Erco myslí, že je mrtvý. Takže až se znovu ukáže, mohlo by se to klidně považovat
za znovunalezení. A králem by byl, pokud by na trůnu neseděl pořád jeho otec. Na světě se
určitě najde alespoň jeden člověk, který by se nad ním ustrnul a odpustil mu. A co se
vlkodlaků týče, proč by nemohli milovat? Jak jsi na to přišla?“
„Má se za to, že duše vlkodlaků, byť za normálních okolností spořádaných lidí, je po
zabití tolika nevinných natolik roztříštěná, že už nejsou schopni tak ušlechtilého citu, jako je
láska. Nebo se sami sobě tak hnusí, že v nich jejich duše zemře, čímž se oprostí od všech
citů.“
„To je nesmysl!“ nesouhlasil Risch. „Každý člověk dokáže milovat a i vlkodlak má
lidskou stránku. A co se týká té vlčí – vlci jsou známí svou věrností. Považují se za velice
citlivá a společenská zvířata, a pokud si najdou partnera, jsou mu věrní do konce života.
Mohli bychom se od nich učit. Myslím, že hlavním problémem vlkodlaků je, že nenašli toho
správného druha. Ono soužití s nimi asi nebude lehké, ale kdyby se našel někdo, kdo by je
pochopil a zůstal s nimi… Troufám si tvrdit, že by to mohlo alespoň z části uzdravit tu jejich
roztříštěnou duši. Nemyslíte?“
„Staň se zastáncem vlkodlačích práv,“ navrhl Tanis ironicky.
„Nemohli bychom radši rozebírat něco smysluplnějšího než dětskou říkanku?“ Na Araně
byla na ní znát podrážděnost.
„Když už jsme u těch dětí,“ prohodil Tanis, „do kdy jsou elfský děti vlastně dětma? Do
dvou set, tří set let? Nebo jsou už v tý době před hranicí dospělosti?“ Všichni se začali smát.
Bylo to vítané rozptýlení.
Nefe se pomalým krokem vydala směrem, kterým odešel Iann. Cestou se k ní připojil Risch.
„Asi máme stejný cíl,“ usmál se.
148
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Iann seděl zády opřený o jeden strom ve zbytcích staré zahrady.
„Nechci s nikým mluvit, tak mě nechte!“ vyjel na ně, jen co byli na doslech. Nefe trochu
zpomalila, už znala Iannovy nálady. Ale Risch šel stále dál.
„Nerozuměli ste?! Zmizte!“ Nefe se bez jediného slova obrátila a uraženě odešla. Risch
ale přišel až k Iannovi a posadil se.
„Víš, přemýšlel jsem o tom našem rozhovoru.“
Iann mu nevěnoval pozornost.
„A už vím, jak odpovědět na tu tvojí otázku.“
„Na jakou?“ nechápal Iann.
„Jestli bych se s tebou dál přátelil, i kdybys zabil nějakého mého přítele.“
„A na co jsi přišel?“ zavrčel Iann netrpělivě.
„Ano.“
„Co ano?“
„Dále bych tě nazýval svým přítelem jako doposud,“ odpověděl Risch tiše.
Iann překvapeně zamrkal. „Co-cože?“
„Pořád si myslím, že vlkodlak za to nemůže. Je jen obětí. Když se z normálního člověka
či elfa stane vrah, který zabíjí pro potěšení, neexistuje pro to omluva. Ale vlkodlak za to
nemůže, to prokletí je prostě silnější než on. A každý má přeci právo na normální život!“
„To ano,“ zamumlal souhlasně Iann.
„U ohně mi přišlo, že je důležité, abych ti to řekl. Nevím sice proč, ale poslechl jsem svůj
instinkt.“
„Děkuju,“ zašeptal Iann vděčně.
„Já si tvé díky nezasloužím. Ale znám osobu, které dlužíš hodně velké poděkování a
hezkou řádku omluv.“
„Máš pravdu.“
„To mám. Ona při tobě vždycky stála a pomáhala ti, i když ty si to možná neuvědomuješ,
ale my ostatní to vidíme… Dobrou noc!“ popřál mu Risch a odešel.
Iann tam ještě chvíli seděl, než sebral dostatek odvahy.
Seděla ve zbytcích staré věže, přesně jak předpokládal. Dlouhé plavé vlasy jí povlávaly
ve větru a v očích se jí odrážela noční obloha plná hvězd. Iann polkl.
„Nefe?“ zeptal se nesměle. „Můžu s tebou mluvit?“ Nefe neodpověděla, ani se na něj
nepodívala. Iann si k ní přisedl „Nejsem si úplně jistej, kde začít…,“ promluvil potichu. Nefe
stále mlčela. „Vím, co všechno si pro mě udělala, a chápu, jak to pro tebe muselo být těžký po
149
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
tom všem. Chtěl bych ti poděkovat za tvou péči a starost. Taky bych se ti chtěl omluvit za
svoje chování. Spousta věcí vůči tobě nebyla fér a vím, že bych se měl chovat líp,“
pokračoval a doufal, že mu to Nefe nějak usnadní, ale nestalo se tak. Stále se na něj ještě ani
nepodívala.
„Risch mi radil, abych za tebou zašel a…“
„Tak Risch?“ vyštěkla. Iann ztuhnul a čekal, co přijde. „Tak Risch ti řekl, že bys mohl
projevit trochu vděku? Že by si mohl ocenit lidské snahy? To ho šlechtí.“
„Jen mě napadlo, že má pravdu…“
„Tebe napadlo?“
„A když jsi říkala, že bych ti měl říct pravdu o tvém otci…“
Nefe ho opět nenechala domluvit. „Já jsem ti ale nic takového neříkala,“ zarazila se.
„Takže jsi navíc poslouchal můj rozhovor s Aranou?!“
„Já ne…“ ale větu nedokončil.
„Nechat si mluvit do toho, co máš komu říkat, poslouchat cizí rozhovory. To by ti šlo,
co?! A co kdybys zkusil něco vymyslet sám? Tohle svoje vyznání díků si nech! Až to bude
z tvojí hlavy a budeš to myslet upřímně, tak přijď.“
„Co po mně vlastně chceš?“ rozkřikl se Iann.
„Jen jedno,“ odtušila Nefe. „Chovej se líp k sobě i k ostatním. Slyšel jsi Rische – všem je
to ukradený, tak se nesnaž všechny kolem sebe za každou cenu chránit, když o to nestojí.“
Pak zmizela pod rozbořeným schodištěm. Iann zůstal sám.


I když by se všichni rádi zdrželi, aby nabrali síly, Arana a Risch byli proti. Díky jejich
naléhání, které nemělo nic společného s vlkodlaky, jak si myslela Kate, vyrazili dál.
K Ardénským horám to bylo ještě daleko a nikdo nechtěl, aby je cestou dohnala nějaká
hlídka.
„Myslím, že bychom mohli mít trochu problém s překročením hranice pevnosti Folmar,“
prohodil Iann.
„Proč?“ nechápala Nefe, která toho o rozložení Vërmësu jako jediná moc nevěděla.
150
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jsou to největší vojenský kasárny v zemi. Táhnou se do délky několika desítek mil. Buď
budeme muset požádat o volný průchod, nebo budeme muset uhnout z nynějšího směru. To
bych já osobně viděl jako rozumnější.“
Arana souhlasila.
Po kratší poradě změnili směr a vydali se více na severovýchod. Cesta se tím prodloužila,
ale nikomu to nedělalo příliš velké starosti. Nikomu, kromě Tanise.
„Teda, bylo od vás fakt milý, že jste mi udělali takovýhle pohodlný nosítka, ale s tím
místem jste to teda nemuseli tak přehánět,“ prohlásil Tanis, když se mu poprvé s Rischovou
pomocí podařilo vstát.
„Nechci ti brát iluze, ale nebylo to jenom pro tebe,“ utrousil Risch.
Tanis zase zvážněl. „To se Iann tak unavil, když mě léčil?“ zeptal se uštěpačně.
„Jen mezi námi,“ vložila se do toho Nefe, „abys věděl, tak Kate pro tebe skočila do řeky
a vytáhla tě na břeh. Hned, jak jste se přenesli portálem, tě Iann vyléčil. A přežil jsi jenom
proto, že tvoje zranění za záhadných okolností přešlo na Ianna. Chvíli jste byli v bezvědomí
oba. Takže buď tak laskav a odpusť si pro příště ten svůj sarkasmus.“
„Chudák Iann, zase je za obětního beránka,“ neodpustil si ještě poslední kousavou
poznámku. Přestože v jeho hlase stále zněl posměch, v jeho nitru se odehrával boj mezi
vděkem, který proti své vůli pociťoval k Iannovi, a vztekem, že ho už zase zachránil on.
Ale nebyl sám, kdo sváděl vnitřní boj. Iann stále přemýšlel nad Nefeninými slovy.
Uvědomil si, že má pravdu. Teď už nebylo důležité, kdo je jaké rasy. Už záleželo jen na
společných cílích. Cílích, které si vytyčili a které se zdály být nesplnitelné. Nesplnitelné?
Snad kdysi takové mohly být, ale teď jsou ty cíle reálné. Nabývají stále ostřejších rysů. Iann
poprvé po dlouhých letech pocítil ten hřejivý pocit, že může někomu důvěřovat. Měl pocit, že
někam patří, že má přátele. Dokonce už necítil nenávist ani vztek vůči Tanisovi, i když ještě
nebyl připraven to přiznat.
Když ho jeho vlastní otec zradil, cítil, že ho teď s Tanisem něco spojuje. Ale tohle
všechno si uvědomil až po včerejším rozhovoru s Nefe. Snažila se mu to říct už tolikrát, ale
on nikdy neposlouchal. Nechtěl si připustit, že by mohla mít pravdu. Nechtěl uvěřit tomu, že
celá ta léta bolestné samoty byla zbytečná. A teď, když si přiznal to, co bylo všem dávno
jasné, už ho to netrápilo. Náhle se cítil volný, plný nové touhy do života. A za to vděčil Nefe.
Její neustávající touze pomáhat mu i jejím výbuchům hněvu, kdy mu vždy na rovinu řekla, co
si myslí. Možná pro něj byl přínosnější právě její hněv a oprávněná zloba. Nevěděl jistě, proč
to dělala, ale byl jí vděčný. Byl pevně rozhodnut, že až nadejde správná chvíle, prozradí svým
151
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
přátelům pravdu. Bylo to moudré rozhodnutí. Náhle mu to přišlo zcela přirozené. Je to co je a
neměl by se za to stydět! Ano, udělá to. Co nejdříve. A s tímto novým pocitem, který ho
prostupoval, se vydal za Rischem a zapředl s ním zajímavý rozhovor na téma Temné války a
nelidských ras.
Nefe si všimla změny v Iannově chování a musela se usmát. Že by ji konečně poslechl?
Rischovi dělalo evidentně velkou radost, že si konečně mohl povídat s někým o tom, co ho
v poslední době nejvíce zajímalo. Nefe to pozorovala se stále větším uspokojením. Sice ji
mrzelo, že se jí Iann pořád vyhýbá, ale říkala si, že to chce čas. Vše jí vynahradilo to, když
viděla Ianna spokojeného mezi přáteli. Byl teď mnohem veselejší a sdílnější.
Této změny si postupně všimli všichni. Ale neuniklo jim ani to, že se stále vyhýbá Nefe a
Tanisovi. U Tanise to bylo pochopitelné – pokoušel se Ianna nesčetněkrát zabít a několikrát se
mu to málem podařilo. Všichni tedy předpokládali, že ho Iann nenávidí. Ale proč se vyhýbal
Nefe, nikdo nechápal.
Jen Arana cítila, že něco visí ve vzduchu.
152
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá – Co dokáže víno
Putování k Ardénským horám bylo čím dál tím těžší a namáhavější. Země se na severu
změnila. Buď zde byly husté lesy, jimiž se prodírali několik dní, nebo jen pusté pláně plné
kamenů a štěrku. Tyto bezútěšné končiny připomínaly každému, že kráčí v blízkosti Gamské
pouště.
Žádný zlatavý písek v navátých dunách. Jen kameny, uschlé trsy trav a sem tam kostřička
živočicha, který se sem nedopatřením zatoulal. Nebyla tam žádná hlína, jen holé kameny.
Mrtvé rostliny a vzrostlé stromy se na kameni bůhví proč držely už dlouhá léta. Život z nich
dávno vyprchal, byly scvrklé a seschlé, přesto se však stále pohupovaly ve větru, jako za
svého života. Nikdo nevěděl proč tomu tak je – možná bylo lepší to nevědět. Na první pohled
to vypadalo jako morbidní obraz, který někdo záměrně vytvořil, aby se kolemjdoucí mohli
věčně děsit toho pohledu, a aby je zároveň zvráceně fascinoval.
Gamská poušť nebyla rozlehlá. Táhla se do šířky asi dvou mil, ale na délku dosahovala
takřka třiceti mil. Ležela blízko pobřeží Miaureova moře. Nikdo neví, jak bylo Miaureovo
moře rozlehlé, protože ho asi po sto mílích halila nepřirozená mlha, ve které nebylo vidět na
krok. Žádná z lodí, která se do této mlhy dostala, se už nevrátila. Pokud náhodou nějaký
trosečník někdy přežil, vyprávěl hrůzostrašné historky o velkých mořských hadech, netvorech
a zákeřných skaliskách, která potopila i tu nejlepší loď. Někteří námořníci tvrdí, že tyhle
mořské tvory viděli ještě před hranicí Záhadných mlh, jak je obyvatelé Vërmësu pojmenovali.


Všichni byli zamlklí, podráždění a hrozně unavení. Tak působila Gamská poušť na každého,
kdo se pohyboval v její blízkosti. Nebyli schopni ujít víc jak pár mil denně, takže se jejich
cesta opět protáhla. A stísněné pocity, které v nich vyvolávala Gamská poušť, jim na náladě
moc nepřidaly.
„Co je to za místo?!“ ptal se Risch a v hlase mu zaznívalo vyčerpání.
„Nikdo neví, kde ani proč se tu vzalo. Je tu odjakživa. Říká se, že každý, kdo tam vejde,
zemře brzy ve velkých bolestech. Ani ptáci nad pouští nekrouží, jak je děsí,“ vysvětlila Arana
klidně. Byla jediná, na koho stísněnost pouště téměř nepůsobila. Iann s Tanisem na tom nebyli
tak dobře jako ona, přesto na tom byli lépe než ostatní. Nejhůře zvláštní moc pouště působil
153
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
na Kate. Když si uvědomili, co s nimi poušť dělá, mysleli si, že to bude nejhůře snášet Nefe.
Ta se ale tvářila, až na únavu, že se jí to vůbec netýká. Když viděli, že Kate je na tom hůř,
trochu se zastyděli a přestali Nefe tolik podceňovat. Jen Iann měl obavu, aby se Nefe
nesnažila všechny jen přesvědčit, že je statečná stejně jako oni, a přitom netrpěla víc než
všichni ostatní dohromady.
Když byli daleko za pouští, ulevilo se jim. Utábořili se v lese a konečně se mohli pořádně
vyspat. U ohně si všichni sdělovali, jak na ně poušť působila. Ve všech to vyvolávalo špatné
vzpomínky a úzkost. Svěřovali se ostatním, jako by patřili do jedné rodiny. Ani Iann se tomu
nevzpouzel. Ještě neměl možnost, nebo spíš možná nechtěl, mluvit tak otevřeně o tom, co
cítil. Ten pocit, že se může někomu svěřit, se mu líbil. Přesto si nechával stále spoustu věcí
pro sebe. Do toho nikomu nic není…
„Přišlo mi, jako by to místo bylo vytvořené samotnou bolestí. Nevím, jak líp to popsat.
Měla jsem pocit, jako by mi neustále něco svíralo srdce,“ pronesla Nefe zamyšleně.
Nefe spát nemohla. Stále cítila tu svíravou bolest, kvůli níž po celou tu dobu téměř
nemohla dýchat. Opatrně, aby nevzbudila ostatní, vstala a šla se projít.
Když byla daleko od tábořiště a obklopovala ji nepropustná tma, padla na kolena a
konečně dala průchod svým pocitům. Když si vzpomněla na všechno, co v ní vyvolala poušť,
rozbrečela se. Stále se nemohla zbavit té bolesti. Měla pocit, že ji brzo zadusí. Přesto vzlykala
tiše. I když se jí chtělo křičet, nevydala ani hlásku.
Náhle za sebou uslyšela kroky. Byl to Iann. Nefe měla podezření, že musel očekávat, že
bude brečet, a proto schválně způsobil hluk, aby si stihla otřít slzy, protože když chtěl,
dokázal chodit zcela neslyšně. Ona si slzy ale neotřela. Bylo jí úplně jedno, že jí Iann uvidí
takhle. Ať si klidně myslí, že je slabá, neschopná a přecitlivělá, ale ona už neměla sílu dál se
v tuto chvíli přetvařovat.
Iann si přisedl k ní a čekal, až něco řekne. Nefe ale nepromluvila a jen se dál tiše otřásala
tichými vzlyky. Iann ji náhle objal a ona se rozbrečela naplno.
„To bude dobré,“ chlácholil ji. Cítil její bolest i smutek.
„Nic nebude dobré! Myslela jsem, že ano, že to přejde, ale tak to není. Nic už nebude
dobré, prostě nemůže! Žádná síla už nenapraví to, co se stalo. Občas mám pocit, že na světě
už není nic dobrého! Jen se na nás podívej – šest bláznů, co pořád věří v lepší osud světa, ale
nic nás nečeká, nikoho to nezajímá!“
„Proč to říkáš?“ zeptal se a odtáhl se od ní.
154
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Protože je to tak.“ Oči měla zarudlé pláčem, ale po tváři už jí žádné slzy nestékaly. Iann
ji něžně chytil za bradu a donutil jí, aby se mu podívala do očí.
„Poslouchej, to nejsi ty. Jsou to jenom pocity, který vyvolává Gamská poušť. Uvidíš, že
to brzo přejde,“ zašeptal konejšivě. Nefe přikývla. Iann spatřil v jejích očích náhlou
odhodlanost a bezmeznou důvěru. Sklouzl pohledem k jejím rtům a dostal strašnou chuť ji
políbit. Lehce se naklonil…, když v tom je vyrušil šramot v podrostu za nimi. Oba zbystřili.
Šramot neustával a byl stále blíž.
Z nejbližšího šípkového keře se vynořil zablácený pes.
„Ňufko!“ vykřikla nadšeně a vztáhla k němu ruce. Ňufka nejprve olízl Iannovu nataženou
ruku a potom se s vrtící oháňkou vrhl na Nefe. Za chvíli byla i ona celá od bláta.
„Že už nic nebude dobré?“ zeptal se Iann s úsměvem. Při pohledu do jejích rozesmátých
očí se mu vybavilo, co se nestalo před chvílí. Byl z toho na rozpacích. Doufal, že si toho Nefe
v té tmě nevšimne. Také děkoval prozřetelnosti, že se objevil Ňufka. Byl to sice jeho přítel,
ale hlavní důvod byl jiný. Iann se ani nechtěl domýšlet, co všechno se mohlo stát, kdyby se
Ňufka neobjevil. Pomalu ale jistě ztrácel kontrolu nad sebou samým a jen bůh ví, jak to
mohlo skončit! Využil jsem situace! – Ale ne, nevyužil! okřikl se v duchu. Ale chtěl jsem. –
Neblázni, vždyť je to zcela přirozené! – Neměl jsem za ní chodit! – Vždyť se nic nestalo!
Hádalo se v něm jeho vlastní svědomí. Ale mohlo, mohlo se stát něco strašnýho! – Co by na
tom bylo strašnýho?! Iann se pokusil všechny tyhle myšlenky zapudit, ale nepodařilo se mu
to. Kvůli svému rozporuplnému nitru se skoro nevyspal.


„Vesnice!“ vykřikl Tanis nadšeně, když si všiml sloupu kouře na obzoru.
„Výborně, aspoň nabereme zásoby.“
„Tady jsou nějaké peníze, tak běžte.“ Arana podala Kate do ruky váček se zlatem. Kate
společně s Tanisem vyrazila k vesnici. Snažili se být opatrní a nenápadní. Proto, pokud někdo
musel jít mezi lidi, šla Kate nebo Tanis, neboť vypadali nejlidštěji. Arana by do davu
nezapadla, ať by se snažila sebevíc. Bylo zbytečné na sebe poukazovat Nefeninou krásou a
Iannovým vzhledem (odmítal používat jakákoli kouzla na zahalení svého původu). A co se
Rische týče, šel jen tehdy, byla-li zapotřebí diplomacie. Tanis ani Kate moc diplomaticky
nejednali, ba naopak – oba byli horkokrevní. A navíc, pokud by ve městech byly magické
hlídky, ihned by Rischovo primitivní kouzlo prohlédly a bylo by zle. Museli spoléhat na to, že
155
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
nikde nevisí Katein portrét s tučnou sumou zlaťáků vypsanou pod jménem, a že takhle daleko
od Histel nikdo nepozná Tanise, nebo že nebudou ještě vědět, že by vlastně měl být mrtvý.
Vyhýbali se proto lidnatějším městům, kde bylo riziko odhalení větší.
Zanedlouho se dvojice vrátila s bohatým úlovkem.
„Podívejte, co jsme našli!“ volala Kate rozjařeně a mávala všem před očima lahvemi vína
a medoviny. Měla z toho ohromnou radost.
„To muselo stát celé jmění!“ vztekala se Arana, jejíž peníze utráceli.
„Vůbec ne,“ usmál se Tanis. „Ten trouba byl úplně mimo z Kateina úsměvu a dal nám to
skoro zadarmo.“ Znovu se usmál. Kate se taky zazubila.
„Dneska večer si dáme pořádně do nosu!“ rozhodla Kate.
„Všichni potřebujeme trochu odpočinku, a tohle nám prospěje,“ zastal se jí Tanis.
Všichni pohlédli na Aranu a Ianna. Bezhlesně si tyhle dva odsouhlasili za své vůdce.
Vyzařovala z nich moc a nezpochybnitelná autorita rozených vůdců. Nechyběla jim
rozhodnost, ale ani pochopení (alespoň v jednom případě) pro pocity a potřeby druhých.
„Pokud si najdeme bezpečný úkryt a pořádně ho zabezpečíme, nevidím jediný důvod,
proč bychom nemohli trochu popít.“ Usmála se Arana. „Potřebujeme trochu uvolnit napětí…“
Okamžitě se vydali na cestu a bedlivě se rozhlíželi po vhodném místě k přenocování. Šlo
jen o pár lahví laciného alkoholu a všichni se na to těšili jako malé děti.
Nakonec to byl Ňufka, který k večeru objevil vhodné místo. Přes cestu mu přeběhl zajíc,
a když se za Ňufkou hnali, aby ho přivedli zpátky, objevili malou, příjemně vyhlížející
jeskyni. Bylo to dost daleko od cesty, takže nebyl vidět ani oheň a nebylo nic slyšet. Kus
odtud líně tekl potok, což bylo ideální. Risch s Araninou pomocí upletl magickou síť a
rozprostřel ji přes vchod. Jeden konec si uvázala na zápěstí Arana, druhý Risch. Na každého
ze svých společníků upevnili drobné kouzlo se stejným vzorem, jaký měla síť u vchodu.
Každý, kdo by neměl na sobě takové magické znamení a pokoušel se dostat dovnitř, by
všechny ostatní díky kouzlo vzbudil. Síť byla velice jemná a odpuzovala od sebe vše živé
v okolí, takže by je neměla uprostřed noci vzbudit ani zvědavá veverka nebo liška. Bylo to
podobné jako Tanisovo předchozí neviditelné vězení. S výsledkem byli oba spokojeni.
Rozdělali oheň a povečeřeli. Pak přišla řada na první lahev. Tanis ji zkušeným pohybem
otevřel a nechal ji kolovat. Víno bylo silnější i chutnější, než očekávali.
Brzy se všichni dostali do dobré nálady a smáli se všemu, co řekli.
156
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Zvážněme trochu,“ navrhl Tanis, když otevíral pátou lahev vína. „Podívejte se na nás!
Jsme banda podivínů, co se toulá krajem a myslí si, že něco zmůže. A teď tu chlastáme!“
uchechtl se a pořádně si loknul. Pak podal lahev Rischovi.
„Jak to myslíš?“ zeptal se Risch, když si lahev bral.
„Kdo jsem? Jsem syn vládce naší země, našeho známýho světa. Lidi mě nenáviděj a
proč? Protože jsem zabíjel ve víře, že jsem člověk bojující za správnou věc. Pak jsem narazil
na Ianna a můj život šel do kytek! Dostat ho, to byla moje šílená posedlost, která mě zavedla
k vám. Tady jsem teprve začínal přicházet na to, kdo nebo co doopravdy jsem. Jo, prozřel
jsem,“ pronesl typickým opileckým. „A co mě to stálo? Vědomí, že ze mě celou tu dobu
dělali hlupáka, že jsem se choval jako neurvalý tyran? Musel jsem pochopit, že můj otec je
nelidská zrůda, ta nejhorší ze všech, a já že nejsem o nic lepší než on, když jsem šel v jeho
stopách. Pochopil jsem to, ale za jakou cenu? Že se mě můj vlastní otec pokusil zabít…, že
mě zabil! A život mi zachránily ti, kterejma jsem tolik pohrdal?! Není to ironie?“
„Ale aspoň máš trochu zajímavej život. Já jsem od malička jenom studoval u Jižního
řádu. Byl jsem knihovník a kronikář. Pořád nevím, co jsem zač. Odešel jsem pryč
z bezpečnýho úkrytu jenom kvůli naivní víře, že dokážu něco změnit. Pche!“ odpověděl mu
Risch. Poté se začali všichni svěřovat s nejdůležitějšími událostmi svého života. Byl to
osvobozující pocit, moci mluvit takhle otevřeně. Navíc bylo dost pravděpodobné, že si
spoustu z toho nebudou zítra pamatovat, nebo že to na ně nikdo nevytáhne, aby se nedočkal
odplaty stejnou mincí.
„No, já pocházím ze země za Ardénskými horami. Nikdo neví, že existuje, takže nikdo
ani neví, že existuju já. Jsem vysoce postavená politička.“ Tomu nemohl nikdo uvěřit. Všichni
věděli, jak dokáže Arana bojovat a kouzlit a ani jedno z toho nevypadalo moc jako
diplomatické jednání s nepřítelem o smíru.
„Já jsem zlodějka z cechu Zlatý luny. Teda byla jsem. Teď sem profesionální uprchlík a
hledaný zločinec z vyšších kruhů. Nevím, co jsem, ale člověk určitě ne.“ Tomu se ani nikdo
nedivil. V jejich případě by to bylo velice podezřelé, kdyby mezi sebou měli byť jediného
člověka.
„Po matce mám vílí krev. Umřela, když jsem byla dítě, a otec zemřel nedávno. U nás ve
Včelné mám na svědomí smrt jednoho mladíka. Byl do mě zamilovaný, ale já odmítla jeho
nabídku ke svatbě. Vzalo ho to a zabil se. Chtěli mě pověsit, ale podařilo se mi utéct. Místo
toho popravili mojí nejlepší přítelkyni. A tady Tanis mi podpálil dům a pokusil se mě zabít.
Naštěstí tam byl Iann a od té doby putuji s ním.“
„Nezabil bych tě,“ dodal Tanis na svou obhajobu, ale byl očividně nesvůj.
157
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Já vím, že ne,“ odpověděla mu Nefe klidně.
„Stejně je to absurdní!“ vložila se do toho Arana. „Většině z nás Tanis nebo jeho otec
něco provedli. Zahrnuju do toho i pouhou Ercovu existenci. A přesto tu teď s Tanisem sedíme
a chováme se jako staří známí. Na zdraví!“ vykřikla a zvedla lahev do vzduchu. Pak si notně
přihnula a poslala ji dál.
„A co ty, Ianne?“ zeptal se Risch.
„Já?“ Tvářil se Iann na oko nechápavě.
„Já jsem…,“ začal, ale nedokázal pokračovat. No tak, teď máš příležitost vyklopit pravdu!
Všichni jsou na mol, třeba si ani neuvědomí, co jsi řekl… Iann se zhluboka nadechl.
„Jsem v…“ Všichni na něj hleděli s napjatým očekáváním. Nefe ho pohledem
povzbuzovala. Dokonce i Ňufka na něj upíral svoje velké psí oči. Doputovala k němu lahev.
Do toho, ty srabe! Napomenul se v duchu. Jiná příležitost se už nemusí naskytnout.
„Jsem v háji lidi,“ řekl se smíchem a dopil lahev. Všichni se začali smát. Alkohol jim už
značně stoupl do hlavy a všechno jim připadalo směšné. Iannovi stejně neuniklo zklamání a
nepochopení, které se Nefe zračilo ve tváři.
Odešel ven z jeskyně. Ňufka ho chtěl následovat, ale stačil jediný Iannův pohled a zase si
v klidu opřel hlavu o přední tlapy a zavřel oči.
Opět propuklo bujaré veselí, když Tanis načínal jednu z posledních lahví. Nefe se opatrně
vytratila ven. Nikdo si toho ani nevšiml.
Našla Ianna sedět na břehu potoka. Zamyšleně sledoval hladinu a bavil se tím, že jí čeřil
vhozenými oblázky.
„Můžu?“ zeptala se nesměle.
Iann přikývl. Chvíli seděli mlčky.
„Vím, proč si přišla.“
„Ano?“
„Bylo mi to jasný hned, jak jsem se na tebe podíval v té jeskyni. Já jim to prostě
nedokážu říct. Je to zbabělý, ale prostě jsem to nezvládnul.“
„Myslím, že by to vzali. Ten alkohol by tomu napomohl,“ oponovala mu Nefe
tvrdohlavě.
„Taky jsem si říkal, že by mi to mohlo usnadnit situaci, ale nestalo se tak. Měli by z toho
akorát srandu. Všichni jsme na mol, zítra nás čeká pořádnej bolehlav.“
„Když o tobě nikdo nic neví, jak pak můžeš po někom chtít, aby tě měl rád?“
„Já to po nikom nechci!“ odsekl jí Iann.
158
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Nevěřím ti,“ odpověděla sebejistě. Na dalších pár okamžiků se opět rozhostilo ticho
přerušované jen jemným šploucháním vody v potoce.
„A ani mně neřekneš, jak to s tebou vlastně bylo?“
„Proč to chceš vědět?“
„Musíš být slepý, jestli to nevíš,“ zašeptala.
Iann neodpověděl. „Opravdu to chceš slyšet?“ zeptal se po další odmlce.
„Ano.“
„Tak dobrá…“


Hned na začátku Temné války přinesla neznámá žena na práh Hadumových dveří malé
nemluvně. Hadum byl dřevorubec. Vypadal neotesaně a hrubě, ale byl to dobrák. Bydlel na
kraji vesnice v malém srubu a kolem pobíhala jeho tlupa loveckých psů.
Když ta podivná stařena zaklepala na jeho dveře, zprvu se bál nějakých nepříjemností,
ale když uviděl malý uzlíček, který svírala, na tváři se mu rozlil úsměv. Neměl ženu ani děti,
ale tohle nemluvně si ho ihned získalo. Proto rád přistoupil na její nabídku a dítě si ponechal.
Stařena mu řekla, že matka dítě těsně před svou smrtí pojmenovala Iann, a Hadum tomuto
přání dostál. Stařena ho upozornila, že možná jednou nastane čas, kdy bude muset Iann
neprodleně odejít a důrazně Haduma žádala, aby mu nijak nebránil. Hadum jí to ochotně
přislíbil.
Roky ubíhaly a Iann rostl. Hadum byl dobrým otcem i učitelem. Část jeho ryzí povahy se
přenesla i na Ianna. Iann dychtil po vědění a byl to bystrý žák. Ale stejně tak se nebál ani
tvrdé práce. Ale takový poklid v kraji zmítaném válkou, nemůže vydržet dlouho.
Když bylo Iannovi necelých patnáct let, přehnala se i jeho vesnicí válka. Pod zlatou
zástavou s černým orlem byly páleny domy a ničeny lidské životy. Hadum stihl Ianna ukrýt
v lese, sám ale zaplatil životem, jako mnoho dalších vesničanů.
Po bitvě se Iann vrátil zpět na místo, které nazýval svým domovem. Teď to bylo jen
spáleniště s hromadou mrtvol. Našel mezi nimi Haduma a s vypětím všech sil ho pochoval.
Poté plakal, dokud vysílením neusnul.
Mnoho dní sám bloudil v lese, živ jen z lesních plodů a toho, co si sám ulovil. Jednoho
dne ale nenarazil na žádnou vodu a už ho zmáhala žízeň. Proto, když uviděl na cestě kaluž
159
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
vody, okamžitě se k ní vrhl a lačně pil. Až pozdě si uvědomil, že to nebyla kaluž, ale vlčí stopa.
Vybavila se mu Hadumova slova.
„I kdybys trpěl sebevětší žízní, nikdy se nesmíš napít z vlčí stopy, nebo z tůňky do níž
chodí vlci pít. Stihlo by tě prokletí. Prokletí horší než smrt!“ Ale Hadum mu o tom záhadném
prokletí nikdy více neřekl.
Když Iann seznal, že se ho nedrží nijak velká smůla a neštěstí, zapomněl na to. Až se ho
jednoho večera zmocnila horečka a nesnesitelná bolest. Musel upadnout do bezvědomí,
protože si ráno nic nevybavoval. Věděl jen, že ho probudil mužský hlas. Ležel nahý u něčích
dveří. Ten muž – Alkor, se ho ujal. Ale bylo to jiné než u Haduma. Alkor nebyl laskavý. Byl to
alchymista. Neustále dělal zvláštní pokusy na principech, které Iann nikdy plně nepochopil.
Iann proto lovil, staral se o Alkorovy pozemky a o dům.
Alkor v něm objevil zvláštní schopnost. Schopnost používat magii a začal ho tomuto
umění vyučovat. Záhy Iann shledal, že je skutečně prokletý. Každý měsíc ho stíhala ona
podivná horečka, po níž si na nic nevzpomínal. Alkor si to brzy uvědomil taktéž. Ale na rozdíl
od Ianna to vítal, považoval to za skvělou příležitost. A tak byl Iann nucen podstoupit
nespočet pokusů na zlomení prokletí a ne všechny byly příjemné.
O tři roky později se Iann opět setkal s královskými vojáky, když přišli zabít Alkora. To se
jim povedlo bez větších obtíží. Iann neměl Alkora nijak v lásce, takže se mu ani nesnažil
pomoci. Při svém vlastním útěku zabil několik vojáků a od té doby byl psancem.
Toulal se po světě, kam ho nohy nesly. Všude sbíral střípky nejrůznějších informací, díky
čemuž si brzy udělal obrázek Erca a jeho lidí. Také zjistil, že Hadum nebyl jeho otce, neboť
on sám nebyl člověk.
I když se poměrně brzy naučil ovládat své prokletí, nebo alespoň rozpoznat jeho příznaky,
jednou nad ním opět zvítězilo a on zabil skupinku lidí. Byli mezi nimi i královští vojáci, kteří
ho málem zabili. Když se polomrtvý plahočil lesem, došel až ke srubu. Tam ho uvítal muž
s malou, nanejvýš desetiletou, holčičkou v náručí. Ten muž mu nabídl přístřešek. Pozdě
Iannovi došlo, že je ten muž ve službách krále. Jmenoval se Laoci. Zpočátku možná chtěl
Ianna zabít, ale neudělal to. Přece jen to byl jen zubožený mladík, který za svůj osud nemohl.
Iann u něj nějakou dobu zůstal. Laoci mezitím vystoupil z králových služeb a stal se
dřevorubcem, stejně jako Hadum. Iann ho později pravidelně, samozřejmě tajně, navštěvoval.
S vědomím toho, že je svým prokletím nebezpečný lidem ve svém okolí, začal se stranit
jakékoli společnosti. Brzy se z něj stal člověk spoléhající jen sám na sebe. Nikomu
nedůvěřoval, s nikým se nebavil. Jen čas od času si mohl promluvit s Laocim, ale ani jemu
neřekl o svém prokletí, které přes veškerou Alkorovu snahu nebylo zlomeno, jen nepatrně
160
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
omezeno. Na to, co je zač, přišla až Laociho dcera ve chvíli, kdy se, tak jako před lety,
polomrtvý dostal k jejich srubu. Jenže tentokrát nepřišel sám. Byl s ním i jeho největší
protivník – králův syn Tanis. Tím, že se opět ukázal ve Včelné, zničil životy mnoha lidí… a pak
si v klidu odešel!


Iann si postupně všechno vybavoval a řekl to Nefe, která mu tiše naslouchala.
„To je opravdu smutné,“ pronesla tiše.
„Jen mě nelituj, prosím tě!“
„Nelituju tě, jen jsem poznamenala, že je to smutné,“ opáčila na jeho kousavou
poznámku.
„Kolik lidí jsi zabil?“ zeptala se po chvíli ticha.
„Jako člověk, teda elf, hodně. Ani to nemá smysl počítat.“
„Víš, jak to myslím.“
„Jo tak. Ty jako myslíš, když jsem se neovládnul?“ zeptal se ironicky. „Já nevím,“ hlesl.
„Myslím, že to nebude tak strašný,“ snažila se ho Nefe povzbudit.
„Já chci být normální! Chci mít normální život se vším všudy.“
„Myslela jsem, že ses s tím už naučil žít…“
„Naučil, ale pořád jsem se s tím nesmířil, to prostě nejde!“
„Proč ne?“
„Celý je to trochu složitější. Stejně bych ti nic z toho neřekl, nebýt toho vína. Spoléhám
na tvoje mlčení!“
„A proč? Vždyť kdybys to ostatním vysvětlil tak jako mně, určitě by to pochopili.“
„To těžko!“
„Já to přece taky chápu,“ oponovala mu.
„Jo, ty to chápeš. Ale ty jsi jiná.“
„A v čem prosím tě?“
„Prostě jiná. Jseš mnohem citlivější a vnímavější než ostatní. Vidíš na každým něco
dobrýho. Občas žasnu, že i na mně dokážeš najít něco dobrýho.“
„Je toho v tobě víc, než si myslíš. Zasloužíš si normální život, jako každý jiný.“
„Problém je v tom, že já nejsem normální, takže jen stěží můžu mít normální život.“
„To nic nemění na tom, že si zasloužíš štěstí.“
161
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Víš stejně jako já, že jsem zrůda do slova a do písmene. Mají i takoví právo na štěstí?“
„Samozřejmě, že ano. Přes to všechno jsi muž z masa a kostí, ať se ti to líbí, nebo ne.“
Usmála se na něj a položila mu ruku na tvář. Iann ji jemně odstrčil.
„Jsi opilá, měli bychom se vrátit.“
„Oba víme, že to není jenom tím vínem,“ nedala se odbýt a opatrně se k němu naklonila.
Ač se snažil sebevíc, nedokázal se soustředit na nic jiného než na její rty a na tlukot svého
srdce. Teď, nebo nikdy! Pomyslel si. Zabořil ruku do jejích hebkých, plavých vlasů a políbil
ji. Tak něžně a váhavě, jako by se bál, že by ji mohl zranit, nebo že před ním uteče. Ale nic
z toho se nestalo. Navíc její polibek chutnal tak sladce, že už nechtěl přestat. Políbil ji znovu a
znovu, polibky se stávaly vášnivější a Nefe mu je vracela se stejnou intenzitou. Iannem
projela vlna radostného vzrušení. Přitáhl si jí blíž a pevně ji objal. Nefe se tomu nebránila a
zajela mu dlaněmi pod tuniku…
Náhle se od ní Iann odtrhl a prudce ji odstrčil. Nefe myslela, že něco udělala špatně…
„Běž pryč!“ vyrazil ze sebe namáhavě. Ležel na zemi a držel se za břicho, vypadal, jako
když dostal křeč. Nefe to nechápala.
Popošla k Iannovi, který se teď se zasténáním překulil na všechny čtyři.
„Uteč!“ zachroptěl.
Nefe ale neposlechla a opatrně se k němu sklonila. Iann ji udeřil a z úst mu vyšlo
zlověstné zavrčení. Na tváři se jí objevily čtyři krvácející šrámy. Nefe překvapeně zalapala po
dechu. Vzhlédla k nebi a ihned pochopila, co se stalo – byl úplněk.
„Uteč, prosím!“ zaúpěl Iann mezi těžkými nádechy. Nefe už na nic nečekala a dala se na
útěk. K jeskyni to nebylo daleko, ale vyděšená a přiopilá Nefe nebyla skoro schopna pohybu.
Když konečně doklopýtala až ke vchodu do jeskyně, ostatní se na ni udiveně podívali.
„Kde je Iann?“
„Za mnou,“ vydechla. To už za sebou zaslechla šelest. Ňufka zakňučel a stáhl se do zadní
části jeskyně. Všichni zpozorněli. Nefe instinktivně ustoupila o pár kroků dozadu.
Do ústí jeskyně se vřítil ohromný vlk. Byl černý jako sama noc a jeho drápy zvonivě
narážely o kámen při každém jeho kroku.
Risch nebyl údivem schopen slova, Tanis se tvářil, že se ho to netýká a Kate byla tak
opilá, že sotva stála na nohou. Jediný, kdo tedy zasáhl, byla Arana.
Vlkovým směrem vylétla namodralá koule energie. Nefe se její počínání snažila včas
zarazit, ale jediné, čeho docílila, bylo, že kouzlo místo vlka trefilo ji a odhodilo ji vlkovým
směrem. Zbytky kouzla vlka neškodně popálily na boku.
162
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
S vrčením pohlédl na tělo ležící před ním. Cítil krev své kořisti, která jí stékala po tváři a
po boku. Cítil její bolest, způsobenou zraněním, jež před chvílí utržila. To jeho se již zacelilo.
Ale necítil strach. Všichni se ho báli…, až na ni. Pohlédl jí do utrápených, slzami zalitých očí.
Vycenil tesáky ve vítězoslavném úsměvu šelmy a z hrdla mu vyšlo tiché zavrčení. Ukončím
milosrdně tvé trápení. pomyslel si a pozvedl mohutnou tlapu k smrtícímu úderu.
Nefe k němu vztáhla roztřesenou zakrvácenou ruku a opatrně se dotkla vlčí mordy.
Ucukl.
Natáhla ruku znovu. Tentokrát už neucukl a pomalu spustil tlapu na zem. Zavřel oči a
bylo znát, že se mu ten dotek líbí.
„Ianne…,“ zašeptala zoufale.
Otevřel oči. Namísto černých očí lačnících po krvi se na ni dívaly důvěrně známé,
utrápené šedé oči, takřka lidské.
Vlk jí opatrně olízl dlaň. Pochopila to gesto a usmála se na něj. Vzhledem k slzám
nevypadal úsměv příliš přesvědčivě.
Vlk přelétl pohledem všechny přítomné. Poté zavyl a vyběhl do tmy.
Nefe se překulila na bok, schoulila se do klubíčka a hlasitě se rozvzlykala. Všichni to
připisovali jejímu zranění a přestálé hrůze. Jen Arana poznala, že to není tím. Tohle nebylo
výsledkem fyzické bolesti. Takhle vypadají pouze slzy zmučeného srdce…
163
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá první – Poslední selhání
Arana Nefe ošetřila, jak nejlépe uměla. Víno a předchozí události zapříčinilo, že Arana nebyla
při ošetřování zrovna jemná. Nefe na to ale nijak nereagovala. Ležela na boku a apaticky
hleděla do tmy. Jeskyni osvětlovalo několik magických plamínků vyčarovaných Rischem,
které teď zeleně světélkovaly.
„Hotovo,“ oddechla si elfka. „Není to ale nic moc, budeš muset poprosit Ianna, aby ti
s tím trochu pomohl.“ Nefe neodpovídala. „Vnímáš?“
„On se už nevrátí,“ hlesla Nefe.
„Co to povídáš?“
„Budu si s tím muset nějak poradit sama,“ usmála se chabě.
„Proč myslíš, že se nevrátí?“
Nefe jí odpověděla otázkou: „Ty si snad myslíš, že po tom, co se dneska stalo, se vrátí?“
„Já být na jeho místě, vrátila bych se. Nedávno jsme se o tom bavili. Zná náš názor.“
„Snažila jsem se mu to vysvětlit úplně stejně. Ale on má prostě svou hlavu.“
„Co se vlastně stalo?“ vyzvídala. Nefe se po ní smutně podívala. „Chápu,“ odpověděla
Arana tiše.
„Právě, že nechápeš. Nikdo to nechápe, já nejméně ze všech. Iann se nemění jako běžný
vlkodlak…“
„Toho jsem si všimla.“
„On…, úplněk na něj nemá stejný vliv, jako na ostatní jeho druhu. Celou noc to bylo
v pořádku, dokud…, dokud jsme se nepolíbili. Jeden polibek a stalo se z něj…“ Hlas jí selhal.
„A tobě to vadí?“
„Ne. Vím to o něm už od začátku. To je na tom to nejhorší. Chtěla jsem s ním být o své
vlastní vůli i přesto, co je zač. On ale nechtěl. Sama sobě nalhávám, že to vadí spíš jemu
samotnému, a proto mě odmítá, je pak snazší to přijmout,“ usmála se sarkasticky. „Myslím, že
mě nechtěl ani u toho potoka…,“ povzdechla si.
„To by tě přece nelíbal,“ namítal Arana. Nefe zčervenala.
„Přiznejme si to. Jsem napůl víla, a jak mi řekl sám Iann, muži se na mě dívají jinak. A
já… vlastně jsem se mu tak trochu nabídla,“ dodala šeptem a bylo vidět, že se za to stydí.
„Za to může to víno.“
„Možná. Jisté je, že se to stalo kvůli mně.“
Arana nevěřila svým uším. „Dáváš si to za vinu?“
164
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Nedávám a jsem si jistá, že ani Iann mi to tak úplně za vinu nedává. Ale i přesto jsem
přesvědčená, že kdybychom se dnes nelíbali, neproměnil by se. Takže to vlastně je moje vina.
Přinejmenším od něj uslyším: Já ti to říkal! a zase dostanu kázání o tom, že je zrůda, která
nemůže žít normální život, a že nemůžeme být spolu. Bavili jsme se o tom už tolikrát. Jestli se
teda vůbec vrátí.“
„Vrátí se, určitě,“ uklidňovala ji Arana, ale sama o tom začínala pochybovat.


Ukázalo se, že pravdu měla Nefe. Čekali na něj dva dny, ale Iann se neukázal. Rozhodli se
proto dál vyrazit bez něj. Arana se snažila s Nefeninými radami ošetřovat její zranění, ale moc
se jí to nedařilo. Do rány se dostala infekce a Rischovy ani Nefeniny zkušenosti nebyly
v tomto směru dostačující. Navíc jim zoufale chyběly některé důležité byliny. Všichni doufali,
že se Iann brzy vrátí. Chyběl jim nejen jako léčitel, ale také jako společník. Moc sice
nemluvil, ale jeho přítomnost všechny podivným způsobem uklidňovala a dodávala jim pocit
určité jistoty. Teď si všichni připadali zranitelní. Chyběl dokonce i Tanisovi, který by to,
stejně jako Iann, nepřiznal. Nefe jednou měla pocit, že zahlédla mihnout se v podrostu
velkého černého vlka, ale raději o tom pomlčela.
Utábořili se nedaleko potoka. Zatímco ostatní večeřeli, Nefe si šla k potoku omýt ránu.
Opatrně si vyhrnula košili a odmotala obvaz. Rána bolela, ale Nefe to nepřiznala. I když se
cítila unavená a slabá, nikomu neřekla ani slovo, na tváři masku statečnosti.
„Je to ošklivé zranění,“ ozvalo se za ní.
„Znám i horší,“ odpověděla, aniž by vzhlédla.
„Ani ses nelekla,“ poznamenal Iann a přistoupil k ní na břeh potoka.
„Věděla jsem, že jsi tu.“
„Můžu se podívat na to zranění? Prosím, nech se ošetřit.“
„Dobře,“ souhlasila Nefe s jistou úlevou. Iann opatrně přiložil své dlaně na její zranění a
to se začalo pomalu hojit.
„A teď ještě tu tvář.“
„Ne, tu si od tebe nechci nechat vyléčit.“
„Ale no tak…,“ promluvil k ní jako k malému dítěti.
„Ne, trvám na tom!“
165
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Tak mi to aspoň ukaž.“
Nefe k němu obrátila svou poraněnou tvář. Iann se zachmuřil – přes celou levou tvář se jí
táhly čtyři dlouhé zarudlé šrámy. Rány nebyly hluboké, ale vypadaly hrozně.
„Zůstanou ti tam strašný jizvy,“ hlesl.
„Mně je to jedno.“
„Ale mně ne!“ vyštěkl Iann.
„Je to snad můj obličej!“
„Proč mi to děláš? Proč mě takhle mučíš?!“
„Já že tě mučím? Žertuješ?“
„Dokážeš si vůbec představit, jak se cítím?! Mohl jsem tě klidně zabít!“
„Ale nezabil. Nakonec jsi mě poznal.“
„Ale až na poslední chvíli. Mohlo to dopadnout úplně jinak! Nemáš ponětí, jaké by to pro
mě bylo, kdybych ti ublížil víc. Přemýšlela jsi o tom někdy? Ne, nepřemýšlela.“
„Máš pravdu. A proč bych taky měla? Ty mi dáváš jasně najevo, co ke mně cítíš…“
„Slyšela jsi Aranu, vlkodlaci nemůžou milovat.“
„Jenom se na to vymlouváš. Já už si nic nenalhávám. Ale ty nejsi schopen to přiznat na
rovinu a schováváš se za to své prokletí! Ta noc, měl jsi pravdu, bylo to vínem. A proto jsem
nepřemýšlela o tom, jak by ses asi cítil, protože by to bylo stejné, jako se všemi, které jsi kdy
zabil – bez větších obtíží by ses s tím vyrovnal!“ Nedokázala si odpustit krutou poznámku.
Iannovi se zlostně zablýsklo v očích. Pevně ji uchopil za paže a donutil ji udělat pár
kroků dozadu. Když Nefe narazila zády na kmen stromu, zasykla bolestí. Otevřel se jí jeden
z čerstvě zahojených šrámů a po tváři jí začala stékat krev.
„To už nikdy neříkej!“ zasyčel jí Iann vztekle těsně u ucha. „Rozumíš? Nikdy!“
zopakoval svou hrozbu. Bylo to poprvé, možná podruhé, co se ho Nefe skutečně bála.
Když si všiml pramínku krve stékajícího jí po tváři, vztek ho opustil. Povolil sevření a
Nefe si mohla konečně krev z obličeje otřít.
„Opravdu to tak chceš?“ zeptal se znovu.
„Ano.“
„Ale proč?“ zaúpěl.
Nefe na něj pohlédla tak tvrdě, jako nikdy předtím. „Abys věděl, že mně to nevadí! A
ostatním taky ne, tak se vrať.“
„Nemůžu…“
„Tak dost!“ rozkřikla se. „Ještě před nedávnem jsem si myslela, že máš k tomuhle
chování nějakej důvod, ale když jsem viděla, jak to ostatní vzali v klidu a s respektem na
166
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
vědomí, nechápala jsem, proč to stále skrýváš. Teď už mi to ale dochází. Ty se vyžíváš ve
svém utrpení, které už dávno přestalo být utrpením, protože teď už máš přátele a mohl jsi mít
i víc, a ty to víš! Přijde mi, že se rád z nudy utápíš v sebelítosti, ale víš co? Mě už nebaví tě
utvrzovat v tom, že jseš chudáček, kterej si zaslouží lepší osud. Protože za svůj osud si každý
může sám. A ty si nevážíš svého štěstí, nedoceňuješ ho a mrháš jím! Už nechci být tvá
utěšitelka. A můžu ti říct jen jedno: oba víme, co k tobě cítím, ale teď lituju toho, že jsem ti
dala své srdce. A to proto jaký jsi. Ne proto, že si vlkodlak, ale proto, že nedokážeš přijmout
pravdu a názory ostatních. Tím, že neuznáváš nikoho kromě sebe, že jsi slepě zahleděný,
ubližuješ nejen sobě, ale i lidem kolem sebe! Nedokážeš se postavit své hanbě, jak tomu
říkáš,“ zakončila Nefe svou řeč. Její slova Ianna zasáhla jako rána bičem. Za celou dobu, co
mluvila, se nezmohl ani na jediné slovo na svou obhajobu, tak moc ho Nefe zaskočila.
„Až tě ta sebelítost přestane bavit, tak přijď. U ohně totiž sedí další lidi, který čekaj na
tvůj návrat.“ Pak se sebrala a odešla.
Iann se musel posadit, aby to všechno vstřebal. Poslední, od koho něco takového čekal,
byla právě Nefe. I když to vlastně chápal, po tom všem. Měl teď dvě možnosti. Buď se
nevrátit a dokázat tak všem, že je opravdu nebohé prokleté stvoření, hodné soucitu či
opovržení…, anebo muset připustit, že má Nefe pravdu a on se ve své sebelítosti zbytečně
utápěl. Když je člověk dlak, nemá úplně jednoduchý a šťastný život. Ale argumenty, které
vůči němu použila Nefe byly opravdu přesvědčivé. A tak musel uznat, že Nefenina verze je
pravděpodobnější. Vlastně, že je naprosto přesná. Navíc si byl jist, že by už znovu nedokázal
žít tak jako doposud. Po dalších minutách sebepřemlouvání se zvedl a vydal se směrem
k táboru svých přátel.
„Já nejsem zbabělec!“ řekl nahlas. Ale nebyl si jist, jestli o tom přesvědčil sám sebe,
natož pak někoho dalšího.


Když se ráno Arana probudila, uviděla Ianna sedět zády opřeného o kmen stromu. S lehkým
úsměvem mu pokynula na pozdrav. Risch se zachoval stejně. Kate vypadala trochu nesvá,
když se probudila těsně vedle něj, ale nakonec i ji rozpaky přešly. Tanis kolem něj prošel
s obvyklým nevrlým zavrčením místo pozdravu, od něj ani nic jiného nečekal. Nefe ho slušně
pozdravila a tvářila se mile, přesto z ní Iann stále cítil hněv. Doufal, že ji brzy přejde.
167
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Vztek Nefe ale nepřecházel. Proměnil se spíš v okázalou ignoraci Iannovy osoby.
Chovala se k němu přátelsky, stejně jako k ostatním, ale to bylo vše. To pouto, které se mezi
nimi utvořilo už u ní ve srubu, a díky němuž byl u ní vždy na prvním místě, bylo nenávratně
zničeno. Iann tuto ztrátu pocítil až za několik dní. Už necítil na zádech její starostlivý pohled,
nestřetával se pohledem s jejíma modrýma očima plnýma rozpaků, neslýchal její rozzlobený
hlas, jak mu vyčítá, že je nedbalý ke svému zdraví. Všechny ty maličkosti, které mu čas od
času lezly na nervy, mu teď zoufale chyběly. Dokázal je docenit až teď…, když je ztratil.
Kdykoli se pokoušel navázat s ní rozhovor, elegantně se z toho vykroutila, nebo se
omezila pouze na konverzaci o počasí, bylinkách a nadcházející cestě. Občas si neodpustila
jízlivou poznámku a často tím zasáhla Iannovo citlivé místo, což moc dobře věděla. Iann se
cítil jako zpráskaný pes. I ostatní tu změnu postřehli, ale nechali to být. Jediný Tanis, který
nikdy netrpěl velkou dávkou slušného chování, si Nefe dobíral. Když ho to přestalo bavit,
začal znovu rýpat do Ianna, což bylo tradičnější.


Po několika dnech narazili na město. Po pečlivé obhlídce se ubytovali v místním hostinci.
Nebyl to žádný přepych, ale byla tu teplá koupel a měkká postel bez blech.
Když se v klidu ubytovali, sešli se dolů navečeřet a vyposlechnout si nějaké novinky.
Jediné volné místo bylo u stolu, kde seděl sám nějaký mladík. Vypadal, že hodně cestuje a
zdál se být unavený. Představil se jako Rayan. Nemohlo mu být víc než Rischovi. Nějakou
dobu spolu rozmlouvali a o všemožných věcech, až se Rayan zmínil o podivných událostech
poslední doby.
„Vypadáte, že cestujete zdaleka, tak by mě zajímalo, jestli jste slyšeli, co se tady u nás,
v téhle prokleté zemi, děje?“ Podle mluvy měl už trochu upito.
„Něco jsme zaslechli,“ houkl tiše Tanis.
„Kolují divné zvěsti. Králův syn je prý mrtev, zabila ho nějaká banda, která se taky
pokusila vydírat krále. Všude visí už nějakou dobu černý prapory. Taky se říká něco o
údajném uprchlickém táboře na severu u hor. Aby se tam moc lidí odsud nedostalo, kdyby to
náhodou byla pravda, dal král zdvojnásobit všechny hlídky v okolí pevnosti Folmar. Bez
vojenský prohlídky se už nedá nikudy projet. Povídá se, že král si najal skupinu žoldnéřů až
ze zemí za mořem, aby zabili ty provinilce, který mu zavraždili syna. Je to prej nějaká pěti,
nebo šestičlenná skupina podezřele vypadajících lidí. Podle toho, co jsem slyšel, to nebudou
168
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
žádný břídilové. Mají mezi sebou dva lidi, na který je vypsaná odměna a snad i nějaký zrůdy.
Ne že bych proti nim něco měl, to ne, docela je obdivuju, ale zajímalo by mě, co mají asi za
lubem.“
„Jak jsi přišel na ten sever?“ zeptal se Risch.
„Jednoduše. Tady se jinam jít nedá. Navíc vesnice a města na severu nejsou tolik
nakloněna králi, tudíž ideální místo. Myslím, že nelidi, výraz zrůdy se mi prostě nelíbí, budou
na krále za ty roky pořádně naštvaný. A jestli tahle skupina hrdinů existuje, nebudou podle
mě mít žádnej problém s vyvoláním vzpoury.“
Ještě chvíli to s Rayanem probírali a pak se vydali do svých pokojů. Jediný, kdo s nimi na
večeři nebyl, byla Arana. Přece jen by ve svém plášti byla nápadná. Právě u ní se všichni sešli
a rozebírali nové zprávy.
„Jestli všichni vědí, kam máme namířeno, pak nás nečekají žádná příjemná setkání.
Pokud se tedy budeme držet našeho současného plánu.“
„Nikdo neví, že jde zrovna o nás,“ namítl Risch.
„Vůbec nebude nápadná skupina, která se skládá z podivný postavy, věčně zahalený
v plášti, hledaný zlodějky, údajně mrtvýho králova syna, záhadný krásky, mlčenlivýho muže,
jehož pohled by mohl zabíjet a na pohled rozpačitýho a stydlivýho kluka, kterej nemá
problém se zabíjením,“ odpověděla mu Kate ironicky. Risch se chtěl ohradit proti výrazu
kluk, ale rozmyslel si to, když si uvědomil, že mladší je tu už jenom Nefe a tu také považovali
stále takřka za dítě.
„To je pravda, ale musíme brát v potaz to, co říkal Rayan – tady se jinam jít nedá. A měl
pravdu. Jediná cesta vede na sever, v horách nás snad nebudou hledat. Navíc tamní lidé
skutečně nejsou natolik ovlivněni Ercovou vládou.“
„Snad, ale na to se nedá spoléhat!“
„To je to jediné, na co se dá spoléhat!“ namítla Arana.
„Navrhuješ teda, abychom šli dál?“
„Ano. Musíme se pokusit obejít pevnost Folmar.


Vyrazili co nejdříve, aby za světla urazili co nejdelší vzdálenost. Už si zvykli na Aranino
vražedné tempo chůze, takže jim nedělalo žádné problémy.
169
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Tanis šel do stáje pro Arga. Všechny překvapilo, když se nevrátil pouze a Argem, ale
také s Rayanem.
„Mohl jsem si myslet, že budete chtít odjet ještě před svítáním,“ usmál se vítězoslavně.
„Co od nás chceš?“ zeptala se Arana podezřívavě.
„My jsme včera neměli tu čest se setkat. Jmenuji se Rayan, ale vaši společníci vám to už
dozajista řekli,“ vykroutil se z odpovědi s hlubokou úklonou.
„Stále jsi mi neodpověděl na moji otázku,“ podotkla ledově.
„Nechci po vás nic, jen bych chtěl nějaký čas putovat s vámi.“
„Vyloučeno,“ rozhodl Iann.
„Proč s námi chceš jít?“ zeptala se Arana bez ohledu na Ianna.
„Mám jisté poslání, které není v rozporu s tím vaším. A máme část cesty společnou.“
„A jak víš, kam jdeme?“
„Vašim přátelům jsem to snad včera vysvětlil dost jasně,“ ušklíbl se směrem k Iannovi.
„Jak můžete vědět, kdo jsme a kam cestujeme?“ zajímala se Arana a stále se chovala
velice obezřetně.
„Protože nejsem hlupák.“
„A jaké je to tvé poslání?“ vložil se do toho Risch.
„Pomsta. Víc vám nemůžu říct.“
„Jak můžeme vědět, že se ti dá věřit?“ Risch nechtěl nic nechat náhodě, i když, jestli
Rayan věděl, kdo jsou, bylo to už stejně zbytečné.
„Tohle snad jako důkaz postačí,“ odpověděl Rayan a rozevřel dlaň. Objevila se na ní
malá ohnivá koule. Arana souhlasně přikývla.
„Dobrá, můžeš s námi. Ale jestli se o cokoli pokusíš, vyřídíme si to s tebou jednou pro
vždy. Rozumíme si?“
Rayan přikývl. Všichni, kromě Ianna, byli nakonec pro, aby s nimi Rayan cestoval.


Iann pozoroval, jak se Rayan obratně se všemi spřátelil. To on nikdy nedokázal. Nikdy
nedokázal být bezprostřední a spontánní. Když se o to naposledy pokusil, skončilo to
katastrofou. Málem zabil někoho, na kom mu záleželo…, a nebylo by to poprvé. Pozoroval,
jak se Nefe v Ryanově společnosti baví a poprvé od onoho večera se směje. Iann měl radost
s ní, i když ho v hloubi duše sžírala žárlivost. On svou šanci dostal a promarnil ji – nemohl
170
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
jinak. Musel ji nechat jít. Měl pocit, že se v něm něco trhá a zatraceně to bolelo. Byl to pro něj
nový pocit… a už teď ho nesnášel.
„Nad čím přemýšlíš?“
„Nad ničím důležitým.“
„Proč mi lžeš? Stejně to nemá smysl. Moc dobře vím, na koho myslíš.“
„Nevím, o čem to mluvíš,“ zatloukal Iann dál.
Arana na něj pronikavě pohlédla třpytivýma očima. „Měl jsi šanci. Teď se nemůžeš
ohlížet zpět a litovat, k ničemu to nebude.“
„Já vím. A věř, že tímhle mi nijak nepomáháš.“
„Já se ti nesnažím pomoct,“ odtušila věcně.
„To mě uklidnilo,“ ušklíbl se Iann.
„Jen se pokouším zjistit, co se stalo. Celou tu dobu jsem cítila tvou lásku k Nefe a cítím ji
neustále. Tak proč nejste spolu, když po sobě toužíte? Co se pokazilo?“
„Pokazila se spousta věcí a to už hodně dávno.“
„Jak to myslíš?“
„To je na dlouhé povídání.“ Tím dal jasně najevo, že se o tom už nehodlá bavit. Když ho
Arana opouštěla, zračil se mu ve tváři výraz, který by odpovídal úvahám o tom, jak připravit
tisíc způsobů Rayanovy bolestné smrti…

Arana dostala další příležitost promluvit si s Iannem až za několik dní. Vykradla se za ním,
když ostatní spali. Našla ho nedaleko. Seděl zády opřený o kmen dubu, jemuž pomalu zlátlo
listí, a v ruce svíral lahev. Arana okamžitě poznala, že jde o kořalku a že Iann už je opilý.
„Dej to sem,“ utrhla se na něj a vytrhla mu lahev z ruky.
„Jen si dej, pomáhá to.“
„A na co to pomáhá?“
„Otupí to bolest,“ zahuhňal.
„Já žádnou bolest necítím.“
„To časem přijde, neboj.“
Arana vycítila vhodnou příležitost, něco z něj vytáhnout. „A co bolí tebe?“
„Mě bolí srdce a duše. Nebo je to jedno a totéž?“ zapřemítal.
„Kvůli ní?“
„Jo. Všechno je kvůli ní. Je to s ní tak těžký. Vždycky bylo a vždycky bude.“
171
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jak dlouho se už znáte?“ zavětřila Arana další stopu k tomu, aby rozluštila Iannovo
chování.
„Nevím, už ty roky nepočítám.“
„Roky?“ vyhrkla překvapeně.
„Jo,“ usmál se, „znal jsem jejího otce. Už od dětství jsem ho pravidelně několikrát ročně
navštěvoval. Nefe o tom neměla ani ponětí. Viděl jsem, jak dostala štěně – Ňufku –, jak se
radovala, jak plakala. Několikrát jsem ji viděl, když se koupala v jezeře,“ zahihňal se jako
dospívající mladíček. Tomu se musela Arana usmát. „Chtěl jsem jí o sobě už tolikrát říct, ale
nakonec jsem si to vždycky rozmyslel. Už tak bylo dost riskantní, že jsem udržoval jakýsi
přátelský vztah s Laocim.“ Poté se Iann odmlčel a vypadalo to, jakoby si třídil myšlenky.
Takže nebyl asi zas tak opilý, aby si neuvědomoval, že Araně nemůže říct všechno.
„Co se stalo pak?“ pobídla ho k dalšímu vyprávění.
„Potkal jsem se s Tanisem. Pořád mě pronásledoval a skoro mě zabil. Utekl jsem mu. Při
útěku jsem se dostal k jezeru, pořádně jsem nevěděl, kde vlastně jsem. Potom jsem uviděl
Nefe. Došlo mi, že jsem instinktivně přišel na místo, který jsem považoval… za bezpečný.“
Podle jistého zaváhání v hlase si Arana domyslela, že chtěl původně říct něco jiného.
„Uvědomil jsem si, že Nefe je léčitelka, a z posledních sil jsem se doplahočil k jejímu
domu. S její pomocí jsem nevykrvácel a mohl jsem se v klidu uzdravit. Viděl jsem, že Laoci
umírá. Chtěl jsem rychle odejít, ale Laoci mě těsně před smrtí požádal, abych se postaral o
Nefe. Byl si vědom toho, že on je to poslední, co jí chrání před smrtí z rukou královských
vojáků. Až tehdy mi vlastně došlo, že Nefe není úplně člověk. I přes slib, který jsem dal
Laocimu, jsem se jí snažil všemožně odehnat. Chtěl jsem, aby odešla sama, aby to nikdo
nemohl brát tak, že jsem porušil slib.“ Když to říkal, bylo znát, že za to na sebe není hrdý.
„Ale ona neodešla,“ konstatovala Arana.
„Ne. Cítil jsem, že si ke mně vytvořila nějaké pouto, ale jak silné jsem si uvědomil až tu
noc u potoka, kdy jsem se proměnil. Celou tu dobu jsem se jí snažil nějak odradit, zbavit se jí.
Byl jsem k ní hrubý, neuctivý, urážel jsem ji i její dovednosti, přesto, že mi několikrát
pomohla a zachránila mi život. Říkal jsem věci, ze kterých mně samotnýmu bylo špatně. Ale
nezabralo to. Nesměla být u mě. Ublížilo by to nám oběma. A taky se to stalo.“
„Jak ti mohla Nefe ublížit?“ obořila se na něj Arana. Měla pocit, že se Iann pokouší svalit
vinu na ni. Přitom ona by s ním přese všechno zůstala, ale Iann ji odmítl a podle toho mála, co
jí Nefe sdělila, asi ne zrovna slušně. Nefe tudíž byla v právu.
172
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ona mi neublížila. To já sám,“ uvedl Iann věci na pravou míru. Ve skelných očích měl
prázdný výraz. „Neměl jsem nikdy chodit k Laocimu, dávat mu ten unáhlený slib. Neměl
jsem ji nikdy potkat!“ zakvílel.
Arana ho začínala mít dost. Chtěla se konečně dozvědět, proč Iann tak trvá na tom, že
nemůžou s Nefe být spolu. Výlevů jeho citů si už užila dostatek.
„Ale stalo se,“ pokračoval Iann ve svém baladickém příběhu. „Nakonec se mi podařilo ji
od sebe odehnat, ale ve chvíli, kdy jsem o to už nestál. U toho potoka jsem si konečně přiznal,
že jí miluju, věřil jsem, že to může vyjít. A víš, co je na tom nejhorší?“ zeptal se. Arana
zavrtěla hlavou. „Mám takový podezření, že jsem jí miloval ještě dřív, než vůbec věděla o
mojí existenci. Že ona byla ten důvod, proč jsem se pořád vracel k Laocimu. Jen jsem si to
nepřipouštěl, jako spoustu dalších věcí,“ přiznal.
Arana musela uznat, že na tom něco je.
„A co přesně se stalo u toho potoka ten večer, co ses proměnil?“
„Nefe za mnou přišla, povídali jsme si. Pak jsem dostal chuť ji políbit. Pod vlivem toho
vína jsem tomu dlouho neodolal. A ona se tomu nebránila. Ale najednou jsem poznal, že se
blíží to, čeho jsem se obával – proměna. Odstrčil jsem ji, ale ona to nepochopila. Snažil jsem
se ji varovat, ale ona přišla blíž. Udeřil jsem ji. Proměna už začala, takže jsem ji zranil drápy.
Viděl jsem, jak utíká pryč. Pak si pamatuju jen to, že zašeptala moje jméno a moje podvědomí
konečně procitlo. Utekl jsem a už se nechtěl vrátit. Ale nemohl jsem. Nechtěl jsem vás v tom
nechat a hlavně jsem se bál být zase sám. Měl jsem strach, že bych se z toho zbláznil.
Uznávám, je to slabošský.“
„Není na tom nic slabošského,“ ujistila ho Arana. „Ale proč ses neproměnil už dřív?“
„Svojí přeměnu ovládám kvůli pokusům jednoho alchymisty, můžu se vlastně proměnit
kdykoli. Stejně tak nemůžu nikoho nakazit. Ale čas od času, když má měsíc opravdu sílu, se
mi proměna vymkne a zvíře ovládne mě, ne já zvíře. Pak dělám věci, kvůli kterejm bych se
nejradši zabil, kdybych na to měl dostatek odvahy.“
Chvíli bylo ticho. Arana přemýšlela nad vším, co jí Iann řekl.
„Pokud svoje proměny ale jinak ovládáš, může to znamenat, že za to nemůže nic jiného,
než měsíc. Třeba to s Nefe byla prostě jen náhoda,“ nadhodila a doufala, že Iann ještě vnímá.
„Může za to měsíc i ona. Pochop, zemřel bych kvůli ní, kdyby mě o to požádala…“
„A ona chtěla jen, aby si ji miloval.“
„Ano, žádá to jediné, co jí nemůžu dát, jak už to tak bývá,“ posteskl si. „Já ji budu
milovat, ale ona se to nesmí dozvědět. Ona mě milovat nesmí, akorát by trpěla, protože nikdy
nebudeme moct být spolu.“
173
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jak to víš? Vždyť si tím nemůžeš být tak jistý.“
„Prostě to tak je.“
„Ale proč?!“
Iann vyskočil prudce na nohy a zakřičel: „Protože už jsem takhle jednu dívku zabil!“
Arana se překvapením nezmohla ani na slovo.
„Jednou… při milování,“ zasípal. Prudký pohyb mu neudělal příliš dobře, zamotala se mu
hlava a on si musel znovu opatrně sednout.
Tak tohle měnilo situaci.
„Ta vášeň ve mně probouzí i zvířecí touhy a ty sou rozdílný od těch lidských.“
„A když se to stalo…, byl úplněk?“
„Já nevím, myslím, že ne. Ale když se znova stalo něco podobnýho, nebudu riskovat, že
zabiju jedinou ženu, kterou jsem kdy miloval! Nedokážeš si představit, jaký to bylo, jak se
doteď cítím! Ráno jsem se probudil, všude byla krev a zbytky lidskýho těla. Dělá se mi z toho
zle, jen si na to vzpomenu! Nechci nikomu takhle ublížit, tím spíš ne Nefe!“ Jako na důkaz
svých slov se odvrátil stranou a začal zvracet. Arana věděla, že to bylo způsobeno kombinací
alkoholu a špatných vzpomínek.
„Pojď. Měl by sis jít lehnout,“ navrhla a pomohla mu vstát. Iann byl dost těžký a navíc
opilý, takže po pár krocích oba upadli. Arana zopakovala stejný pokus ještě dvakrát, se
stejným výsledkem.
Našel je až Tanis, který šel zřejmě ulevit svému močovému měchýři. Ochotně Araně
s Iannem pomohl. Dvakrát museli zastavit, protože Ianna opět přemohla nevolnost. Když se
trochu zmátořil, promluvil k nim šišlavým hlasem.
„Ať tohle, prosím, zůstane mezi námi. Dopřejte mi tenhle večer, jako poslední selhání.
Jako konečné utopení žalu. Slibuju, že od zítřka už budu zase ten mrzutý, odtažitý a vážný
Iann, jakého všichni znáte.“
Tanis, který nechápal, o čem to Iann mluví, přikývl. Věděl z vlastní zkušenosti, že nemá
smysl hádat se s opilci.
„Je to naše tajemství,“ zašeptala Arana.
Když Ianna společnými silami dotáhli do tábora a uložili ho, Arana si vzala hlídku místo
Tanise. Ten jí vděčně poděkoval a šel si zase lehnout. Arana zůstala sama se svými
myšlenkami, a že jich nebylo málo.
Ve chvíli, kdy uviděla poprvé Ianna v tomhle stavu, zhnusila se. Iann v jejích očích
hodně klesl. Nechápala, jak se může někdo, kdo vypadá tak rozumně a vyrovnaně, takhle
174
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
zřídit. Musela si přiznat, že mu vyčítala i to, co způsobil Nefe. Ta dívka si toho dost prožila,
toužila jen po jeho lásce a nakonec to jediné, co jí zbylo, bylo zlomené srdce a chmurné
vzpomínky. Arana byla na Ianna rozzlobená, ale jen do chvíle, než jí řekl svůj příběh. Pak
pochopila svůj i Nefenin omyl.
Iannovo chování bylo přesným opakem toho, jak to na první pohled vypadalo. Jeho
vyprávění bylo sice zmatené, ale Arana pochopila jeho podstatu. Došlo jí, že Iann miloval
Nefe už dávno předtím, než se seznámili, a to ještě dřív, než to Iann sám vyslovil. Ale
všechno jí do sebe zapadlo až na konci vyprávění. Znala teď Iannovo tajemství a už na celou
věc koukala jinak. Iann Nefe vědomě ublížil, ale vlastně to bylo šlechetné gesto. Víc ublížil
sám sobě a ochránil ji tak podle všeho před jistou a bolestivou smrtí. Ale jak řekl, Nefe se to
nesměla dozvědět! Jak ji Arana znala, její láska by tím ještě zesílila. Takhle se její zlomené
srdce brzy zahojí, obzvlášť bude-li se o něj starat s péčí Rayan, tak jak to dělal doposud.
Navíc měla Arana podezření, že Nefe i Iann se tak trochu ve svém utrpení vyžívají a neměla
v úmyslu v nich ani jeden z těchto rozporuplných pocitů přiživovat.
Obdivovala ho a najednou pro změnu nemohla pochopit, že se neopil už dávno. Ona by to
udělala. Protože o takových obětech, které Iann podstoupil, se dočtete jen v básních nebo
hrdinských eposech. Iann nebyl zbabělec ani slaboch, jak o sobě tvrdil. Arana ho nyní naopak
považovala za velice statečného. Ona sama by se nedokázala rozloučit s někým, koho miluje,
ani kvůli takové hrozbě, která visela nad Iannem. Ona by to riziko podstoupila a pak by
musela celý život žít s vědomím, čeho se dopustila. Tak jako Iann…
Za tenhle večer Iannem stihla pohrdat kvůli jeho opilosti. Obdivovat ho kvůli statečnosti
a nesobeckosti, se kterou obětoval své sny a touhy. A stihla ho i litovat. Kvůli bezradnosti
malého chlapce, se kterou se na ni chvílemi díval.
Konečně pochopila pravdivost slov o tom, jak trápení duše, které občas láska přináší,
dokáže zlomit i toho nejodvážnějšího a nejotrlejšího válečníka…, jako byl i Iann.
175
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá druhá – To je tak… typické!
Iann se ráno probudil se strašnou bolestí hlavy. Po prvním neúspěšném pokusu vstát, aniž by
se mu udělalo špatně od žaludku, si musel na chvíli lehnout, než to zkusil znovu. Když se mu
to konečně podařilo, odbelhal se pomalu mezi stromy k potoku, který včera minuli. Sedl si na
břeh a opláchl si obličej, což ho konečně trochu probralo. Bolest hlavy to ale neutišilo. Tanis,
který měl poslední ranní hlídku, za ním po chvíli přišel.
„Oproti včerejšku vypadáš dobře,“ prohodil místo pozdravu.
„To věřím,“ zamručel Iann.
„Koukám, že už začínáš pilně pracovat na svým včerejším slibu.“ Iann se na něj
nechápavě podíval. „Ty si nic nepamatuješ, co?“ Tanis se začal chechtat. Ale nebyla v tom
žádná škodolibost.
„Podle tý bolesti bych odhadoval, že si nebudu pamatovat posledních deset let.“
„V tom případě bych pro tebe něco měl.“ Tanis mu podal sušený páchnoucí list.
„Co to je?“ zeptal se Iann podezřívavě.
„Abych pravdu řekl, nevím. Ale na kocovinu to zabírá skvěle. To víš, taky jsem se
párkrát zřídil. A když potřebuješ druhej den bejt bitvě, musíš si nějak vypomoct, ne?“
Iann si od něj list vzal a strčil si ho do úst. Chutnal stejně odporně, jako páchnul. Ale po
pár okamžicích se mu na tváři rozlil výraz úlevy, když bolest začala ustupovat.
„Dík,“ zamumlal.
„Rádo se stalo.“
Chvíli seděli mlčky.
„Proč to najednou děláš? Proč seš na všechny včetně mě milej?“ zeptal se zamyšleně
Iann.
„Nehodlám se omlouvat za to, co jsem kdy udělal, stejně by to nemělo smysl. Minulost
změnit nedokážu, ale chtěl bych teď začít znova. Vzít to za jinej konec. Mohli bysme snad být
přátelé…?“ dodal a nabídl Iannovi pravou ruku.
Iann ho chvíli pozoroval, ale nedokázala odhadnout, zda jsou za tím postranní úmysly,
nebo ne. „Jo, snad bysme mohli,“ připustil nakonec. Po vërmëském způsobu si stiskli ruce.
„Ale stejně ti řeknu, včera jsi vypadal děsně,“ neodpustil si Tanis rýpnutí.
„V tom případě je dobře, že si to nepamatuju.“
„Chlap se takhle dokáže opít jedině kvůli ženský!“ Iann se na něj vyčítavě podíval. Třeba
si z toho včerejška přece jenom něco pamatoval. „Hele, žádná ženská za to nestojí.“
176
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Co když jo?“
„Pak si idiot, že s ní nejseš,“ odpověděl Tanis s náznakem sarkasmu. Moc dobře věděl, na
co Iann naráží. „Aspoň v tom nejsem sám,“ povzdechl si.
„Cože?“ Iann zvědavě povytáhl obočí. „Arana…“ Došlo mu po chvilce přemýšlení.
„Nechci ti brát iluze, ale myslím, že by tě zabila, kdyby ses jí pokusil dotknout jen špičkou
prstu.“
„Já vím, ale přesto mě přitahuje tak, jako žádná jiná.“
„Nebo možná právě proto.“
„Taky možnost.“ Usmál se Tanis potutelně. Iann se také přinutil k úsměvu. Tanis byl
poslední, od koho by takové gesto čekal. „Možná nás to, že jsme se jeden druhýho pokusili
nesčetněkrát zabít, stmelilo víc, než kdybychom spolu vyrůstali,“ zasmál se.
Bylo to k zamyšlení.


Pevnost Folmar byla jedna z nejdůmyslnějších staveb Vërmësu. Ve skutečnosti to bylo
uskupení staveb, táhnoucí se v jedné linii od Miaureova moře až po hranice oblasti Hic sunt
lupinus. Všude kolem byla rovina, takže i když od sebe jednotlivé stavby byly několik mil,
bylo vidět z jedné na druhou – na jejich strážní ohně. Bylo tedy téměř nemožné, mezi nimi
nepozorovaně projít. Každá budova měla posádku padesáti mužů. Tato obranná linie končila
u pevnosti Folmar, podle které dostala jméno.
Folmar byla skutečná pevnost. Zdi z tvrdého kamene, čtyři strážní věže spojené širokým
ochozem, kolem dokola místo na sešikování několika menších vojenských pluků. Následovala
kamenná hradba vysoká víc jak dvacet stop se čtyřmi dalšími věžemi – v každém rohu jedna.
Na jižní straně byl jediný vchod – zamřížovaná brána s padacím mostem přes vodní příkop.
Před vodním příkopem byla ještě dřevěná palisáda s dvanácti věžičkami a branou otevírající
se směrem ven. A říkalo se, že ve sklepeních pevnosti drželi nějakou bestii, kterou mohli dle
libosti vypustit mezi ochozy, ale to byla nejspíš jen báchorka.
Folmar byla nedobytná! Ani Erco neměl tak chráněný hrad. Od doby, kdy se pevnosti
Folmar zmocnil, neutrpěl ze severu žádnou porážku. Tato linie tvořila jakousi pomylsnou
hranici Ercova území. Severně odtud se nacházelo mnoho lidí, kteří s Ercem nesouhlasili.
Sever platil za jakýsi druh vyhnanství. Jestli se dostanou za Folmar, budou v bezpečí…
Relativně.
177
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Jediným způsobem, jak se vyhnout vojenské prohlídce a pátravým zrakům, bylo obejít
pevnost Folmar z východní strany, téměř po pobřeží Miaureova moře. Zároveň se ale
potřebovali vyhnout přístavnímu městu Dock. Přesto museli projít jedním městem: Marilem.
Tanis se večer nudil, a tak navrhl, aby si trochu zašermovali. Iann i Rayan souhlasili.
Iann byl dobrý šermíř, Tanis byl výborný šermíř, ale Rayan je oba svým uměním
mnohonásobně předčil. Ani za nic nechtěl prozradit, kde se to naučil.
I přesto, že byl chladný večer, byli všichni tři brzy zpocení a vysvlékli se do půli těla. To
přilákalo pozornost jejich společnic, které do té doby o jejich boj neprojevovaly valný zájem.
Na rozdíl od Rische ale nepozorovaly ukázkové výpady, skvělé obranné techniky, ani celkový
styl boje.
Na první pohled bylo patrné, že Rayan trochu nezapadá. Byl menší než Tanis s Iannem a
neměl tak široká ramena. Nehyzdily ho téměř žádné jizvy, kromě jedné na boku. To Tanis
s Iannem se mohli v počtu jizev předhánět. Většinu si jich však způsobili navzájem.
Tanis bojoval společně s Iannem proti Rayanovi. Přesto, že byli perfektně sladěni,
nedokázali ho porazit.
„Nádhernej boj!“ pochvaloval si Tanis, když se vraceli k ohni. Arana s nelibostí
sledovala, jak se Tanis obléká. Kdyby v zápalu boje viděl, jak se na něj Arana se zájmem
dívá, zrudl by až ke kořínkům vlasů.
Nefe se šla projít. Pomalu se procházela mezi stromy a kochala se pohledem na listí
měnící barvu ze zelené na rudou, oranžovou a zlatavě žlutou. V záři zapadajícího slunce to
byla nádherná podívaná. Náhle se vedle ní objevil Rayan.
„Vyděsil jsi mě!“
„Promiň,“ omluvil se okamžitě. „Můžu se procházet s tebou?“
Nefe chtěla být sama, ale nechtěla k němu být nezdvořilá. Po pravdě se s ním cítila
bezstarostná a šťastná. „Samozřejmě.“
Chvíli se jen tak procházeli a povídali si. Nakonec narazili na místo, odkud měli
nádherný výhled na západ slunce. Stáli mlčky a pozorovali tu úžasnou paletu barev.
Zničehonic se k ní Rayan naklonil a políbil ji.
Nefe se odtáhla a nechápavě na něj pohlédla.
„Odpusť. Ale jsi tak krásná, prostě jsem musel…,“ zašeptal a pokusil se jí políbit znovu.
Tentokrát mu to Nefe nedovolila.
„Rayane, co blázníš?“
„Nemůžu si pomoct! Ty, tohle místo…, všechno jako stvořené k romantickému polibku.“
178
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Rayane, ty nechceš líbat mě, ale jen mou část,“ poučila ho smutně. Tentokrát se díval
nechápavě on.
„Nejsem to, co si myslíš.“ Zkrátila své vysvětlování a raději o krok ustoupila, kdyby se
Rayan zase o něco pokusil.
„Myslel jsem, že jsem ti padl aspoň trochu do oka,“ posteskl si.
„Ano, ale jako přítel.“
„Chápu, nejsem Iann. A k mojí smůle nikdy nebudu.“ Na tváři se mu mihl smutný výraz.
Nefe překvapeně zamrkala.
„To nic, já to chápu. Mohli bychom se chovat, jako by se nic nestalo?“
„Jistě,“ odpověděla stále trochu vyvedená z míry jeho upřímností.
„Pojďme do tábora,“ navrhl a Nefe mu neodporovala.


Když si Arana byla jistá, že všichni spí, pomalu došla k Ňufkovi. Zvíře se okamžitě
probudilo. Arana použila jedno z nejjednodušších kouzel, jaká se naučila, a zajistila si tak
Ňufkovu bezbřehou poslušnost.
Opatrně mu ke krku přivázala dopis, který předtím zabezpečila několika kouzly, kdyby se
náhodou dostal do nesprávných rukou.
„Běž do Ardénských hor a předej ten vzkaz,“ šeptala mu do ucha a předávala mu za
pomoci magie obrazy, které mu měly napomoci. Bylo jí jasné, že Ňufka udělá, co po něm
žádá.
Se slabým zakňučením se otočil po Nefe.
„Postarám se, aby byla v bezpečí, slibuji. A teď už běž!“
Ňufka se naposledy ohlédl, oblízl Araně tvář a rozběhl se splnit úkol, který mu tadůležitá-fialová právě dala.

Ráno vyrazili brzy, aby byli včas v Marilu a našli si slušné ubytování.
Procházeli poklidnou cestou na hranici lesa a snažili se najít rozumné místo k odpočinku.
Vpředu šla Nefe s Rischem, za nimi Tanis s Argem a Iannem a jako poslední šla Arana,
Rayan a Kate. Rayan se zdál být nervózní. „Stát!“ zavelel z ničeho nic.
179
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Co je?“ zeptal se ho podrážděně Iann. Rayan ale neodpověděl. Ve tváři měl nepřítomný
výraz. Ten rychle vystřídal výraz nepříjemného překvapení.
„Musíme rychle pryč, nebo se stane neštěstí…,“ zašeptal Rayan, jako kdyby ho neměly
slyšet cizí uši. Risch s Nefe se vrátili ke zbytku skupiny, aby zjistili, co se děje.
Rische náhle zamrazilo. Měl pocit, jakoby tady už byl. Pátral ve svých vlastních
vzpomínkách, až si nakonec vzpomněl na svou vizi v jeskyni mágů. Pohlédl mezi stromy…
Ten člověk vypadal jako žoldák.
„K zemi!“ zařval a strčil do Tanise, který stál nejblíž. Tanis jen zavrávoral, ale Arana,
která rychle pochopila, ho stáhla s sebou na zem. Kate a Iann už se váleli v prachu. Jen Rayan
zůstal stát. Nefe, která stála za Tanisem a uskočila, když do něj Risch strčil, zaváhala, byť na
vteřinku. Risch ji vahou svého těla srazil na zem.
„Za námi, mezi stromy,“ zasípal. Něčí kouzlo, Risch nevěděl čí, zasáhlo žoldáka, který
bolestivě zaskučel a pak umlkl navždy.
„Rischi…,“ zamumlala Nefe, která byla stále pod jeho tělem uvězněna na zemi. „Jsi
zraněný!“
Okamžitě u nich byl Tanis a pomohl Rischovi na nohy.
„Díky.“
„To nic. Já děkuju tobě za záchranu, druide.“ Konečně všiml šipky trčící z Rischova
ramene.
„To je dobrý,“ odbyl ho Risch mávnutím ruky.
„Ukaž,“ rozkázal Iann. „Ta šipka je tam skoro až po opeření – bylo to hodně zblízka.
Budu muset ulomit hrot, bude to bolet.“
„Je skrz?“ zeptal se Rayan nevěřícně.
„Chceš se podívat?“ vyštěkl Risch podrážděně.
„Promiň, brácho…“ omlouval se Rayan. Risch v odpověď jen zavrčel.
Iann ulomil hrot plitky a co nejrychleji a zároveň nejšetrněji ji vytáhl. Risch pevně svíral
ruku, kterou mu nabídl Rayan. Tanis ho držel, aby se šipka dala snáze vytáhnout.
„Druide, ty se nezdáš, ale máš docela páru. Nedivil bych se, kdybych měl zlomený
prsty!“ zažertoval. Risch byl bledý, ale vyloudil na tváři omluvný úsměv. Rayan se starostlivě
ptal Nefe, jestli jí nic není.
Iann vyléčil Rischovo zranění a ještě než mu pohasla záře v očích, se vydal za Rayanem.
„Jak jsi to věděl, ty zmetku?!“ zakřičel na něj. Rayan se k němu otočil jenom proto, aby
vzápětí inkasoval ránu pěstí a odporoučel se k zemi. Iannova postava se nad ním hrozivě
tyčila a vyzývala ho, aby vstal.
180
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Zlomil jsi mi nos, ty idiote!“ zahuhlal Rayan zatímco se zvedal ze země a z nosu mu
crčela krev. Než se stačil zvednout, udeřil ho Iann znovu. Chystal se k další ráně, ale Nefe mu
zastoupila cestu. Iann ránu v poslední chvíli zastavil.
„Nech ho být, Ianne!“
„Jak ten parchant mohl vědět, že se něco semele, kdyby v tom neměl prsty?“
„A proč by nás jinak varoval?“ odporovala mu Nefe. Měla ve tváři vzdorovitý výraz i
přesto, že i jí víc jak o hlavu vyšší Iann občas naháněl strach.
„Tak jak to můžeš vysvětlit?“ nedal se odbýt Iann.
„Vysvětlení existuje, ale já vám to nesmím říct…“
„To se na to podívejme… Vysvětlíš nám to, ať se ti chce nebo ne!“ vložila se do toho
Arana. Než stačil Rayan zareagovat, přiložila mu prsty ke spánkům. Rayanovi to zřejmě
nebylo příjemné, ale už s tím nic nenadělal. Průnik do cizího vědomí není šetrný rituál,
obzvlášť pokud se dotyčný brání.
Znenadání Arana ruce odtáhla a prudce se otočila směrem, kde před chvílí zemřel žoldák.
Vypadala překvapeně a… vyděšeně. Aranu ještě nikdo vyděšenou neviděl.
„Co se děje?“ ptal se Tanis trochu zaraženě.
„Nic, jen jsem měla pocit, že… Věřím, že v tom neměl Rayan prsty,“ dodala nakonec.
„Dobře, ale jestli se o něco pokusíš…,“ zasyčel Iann svou výhružku.
„O to se neboj,“ odsekl Rayan. „Hned na dalším rozcestí vás opustím. Mám své cíle a
naše cesty se musí rozdělit.“
Všichni, až na Ianna, se zatvářili smutně. Rayan jim bude chybět, i když to nebude ztráta,
kterou by neunesli.
Nefe se pokusila Rayanovi alespoň zmírnit bolest a následky zranění. Byla na Ianna
naštvaná, i když pro něj bylo tohle chování typické. Byla ale naštvaná i na Rayana. Pokusil se
ji svést, a přitom věděl, že by ji za pár dní musel opustit! Teď děkovala sama sobě, že mu
opravdu nedovolila nic víc…
Když narazili na rozcestí, o kterém se Rayan zmiňoval, rozloučili se.
„Doufám, že vaše cesta bude bezpečná a dosáhnete toho, o co usilujete. Je to ušlechtilý
cíl. Pokud přežiju to, co mě čeká, přidám se k vašemu boji.“
„Snad se tedy ještě setkáme.“
„To radši ani ne…,“zavrčel Iann vztekle.
„Doufám, že ano. Sbohem,“ rozloučil se bez ohledu na Iannovu poznámku. Pak si podal
se všemi ruku a zamířil k Docku.
181
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá třetí – Potíže
„Ne, já jsem tentokrát na řadě!“ hádal se Tanis s Rischem.
„To tedy ne. Půjdu já,“ trval na svém Risch
„Poslyš, druide…“
„Jestli se nedohodnete, vybereme někoho jiného.“
Tanis s Rischem po sobě šlehli vzteklými pohledy.
„Měl bych jít já. Ten žoldák chtěl nejspíš zabít tebe. Stál jsi přece před Nefe, a kdybych
tě s Araninou pomocí nedostal na zem, střelila by ta šipka tebe.“
„Jo. Ale pokud nastanou nějaký potíže, dokážu se z toho vykroutit líp než ty. Pořád jsem
princ!“
„Myslím, že Risch má pravdu,“ zastala se ho Arana.
„A co kdybych šla já?“ navrhla Nefe.
„Ne!“ shodli se všichni. Nefe se zatvářila uraženě.
„Arana jít nemůže, Kate taky ne a myslím, že Iann je ten druhej hledanej, o kterým Rayan
mluvil. Nefe by na sebe mohla strhnout příliš mnoho pozornosti. Takže zbýváme my dva,“
vypočítával Tanis.
„Ale ty jsi údajně mrtvý, vzpomínáš?“ rýpnul si Iann.
„Jenom obhlédnu situaci, jako vždycky,“ chlácholil je Risch. „Co když tam ale ty
odměny budou vyvěšené?“
„Pak budeme muset nějak obejít hlídky…“
„Tak už běž,“ pobízel ho netrpělivě Tanis. Risch se usmál a vyrazil.
Uplynulo několik hodin a Risch se stále nevracel. To nebylo dobré znamení.
Nefe už to nevydržela. „Jdu se po něm podívat.“ Zvedla se a odešla. Nikdo tentokrát
neprotestoval.


Risch pomalu procházel Marilem. Bylo to rušné město. Procházely tudy davy lidí a
v některých ulicích se místy nedalo ani projít. Všude byly stánky trhovců, nabízejících své
zboží. Od nádobí přes tabáky a dýmky, až po drahé látky, šperky a umělecká díla.
182
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Rischovi se město líbilo. Bylo živé, plné barev, ruchu a veselí. Ale ještě víc se mu líbilo,
že tu zatím nepotkal žádné vojáky. Nikde ani nevisely Kateniny podobizny. Dokonce se mu
podařilo najít, na zdejší poměry, přepychový hostinec za nízkou cenu. Strávil v Marilu
několik hodin a usoudil, že je vše dokonalé! S veselou náladou se vracel ke svým přátelům.
V jedné z postraních uliček si všiml, že ho sleduje dvojice mužů. Přidal do kroku. Když
byl na dohled od městské brány, zastoupila mu cestu skupina vojáků. To ho vyděsilo, ale
zachoval si chladnou hlavu.
„Dobrý den, pánové. Co…,“ začal, ale nedořekl. Jeden z vojáků ho udeřil ratištěm kopí
do břicha. Risch se zlomil v pase a někdo ho kopancem pod koleno srazil na zem.
Jeden z vojáků, zřejmě velitel, se k němu sklonil a s neomylnou přesností mu vytáhl
zpoza ucha rudý pramen vlasů, spletený do malého copánku. Rischovi bylo okamžitě jasné,
do čích spárů se dostal.
Dva vojáci ho chytili za paže zrovna ve chvíli, kdy se pokoušel seslat kouzlo. Velitel
něco zlostně zasyčel a pokynul dalšímu vojákovi. Bolestivě zkroutili Rischovi ruce za záda
tak, aby nemohl použít magii. Byli to zřejmě mistři svého oboru. Risch se nebránil, věděl, že
by to nemělo smysl. Rozhodl se nechat si síly na později. Nechal se vyvést ven z brány, kde
čekalo dalších pět vojáků. Teď jich tedy bylo dvanáct.
Šel s nimi poslušně jako beránek a nechal se hrubě postrkovat ratišti vojenských kopí.
Věděl, že bez kouzel nic nezmůže. Kouzlení byla jeho jediná zbraň. Samozřejmě, že se
několikrát o kouzlo pokusil, ale měl ruce svázané tak obratně, že nedokázal prsty vytvořit
potřebný vzor. Kdykoli si některý z vojáků všiml jeho snažení, srazil ho hrubě na zem.
V důsledku toho byl Risch už dost potlučený a raději to vzdal.
Najednou se na cestě objevila další postava. Risch poznal Nefe. Všiml si děsu v jejích
očích. Opatrně zavrtěl hlavou a dal jí tak znamení, ať nic nedělá. Pochopila. Měla pocit,
jakoby slyšela Rischova tichá slova. Už je tam bezpečno. A tak jí nezbylo nic jiného, než
sledovat, jak jejího přítele odvádí oddíl vojáků bůhví kam…
Hned jak zmizeli z dohledu, rozběhla se Nefe zpátky.

„Dvanáct říkáš?“ ujišťoval se Iann. Nefe přikývla.
„Měl jsem tam jít já,“ posteskl si Tanis.
„Dopadl bys stejně,“ namítla Arana.
183
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„To nemůžeš vědět!“ odsekl.
„Musíme do města tak jako tak. A jestli Risch říkal, že už je tam bezpečno…“
„Neřekl mi to přímo. Měla jsem ale pocit, že slyším jeho hlas ve své hlavě,“ upřesnila
Nefe. Arana a Iann přikývli.
„To vyjde nastejno.“
„Najdeme nějaký slušný hostinec, ubytujeme se, pořídíme zásoby a uvidíme co dál.“
„Ale co druid?“ zaprotestoval Tanis. Všichni na něj překvapeně pohlédli. Počítali s tím,
že Tanis bude první, kdo navrhne, aby Rische nechali na pospas svému osudu. „Co?“ tvářil se
Tanis nechápavě.
„Teď mu stejně nepomůžeme. Ani nevíme, kam ho odvedli.“
„Lepší bude pár dní počkat, zjistit potřebné informace a připravit podrobný plán.“
„Aby už v tý době nebylo pozdě,“ podotkl Tanis. „Tyhle hlídky maj svoje metody, jak
člověka zlomit. Vyžívaj se v různých způsobech mučení a jistě tu dlouho nebyla žádná
poprava. Neměli bysme moc dlouho čekat, nebo už svýho druidíka neuvidíme.“
Okamžitě vyrazili k městu. Prošli bez potíží, nikdo si jich ani nevšiml. Našli nějaký
hostinec, ale za přemrštěné ceny. Naštěstí stačilo pár Nefeniných smutných pohledů a
hostinský slevil na polovinu a ještě nabídl, že jim nechá nahoru donést věci na koupel.
Zatímco si Arana lebedila v horké koupeli, Nefe přemýšlela, jak co nejdříve pomoci
Rischovi. Kate nad tím také přemýšlela a chodila u toho sem tam po celé místnosti.
„Znervózňuješ mě,“ obořila se na ni Nefe.
„A mě zase znervózňuje ta tvoje netečnost.“
„Netečnost…?“ začala Nefe.
Arana naštěstí hádku ukončila hned v zárodku. „Tím, že se budeme hádat, nikomu
nepomůžeme. Musíme něco vymyslet – společně!“


Rische probralo neustálé jemné bouchání. Čekal, že ho zmlátí mnohem dřív. Ale vojáci si to
potěšení nechali až do jedné z větších strážnic pevnosti Folmar. Dovlekli ho sem a zbili do
bezvědomí.
Nepatrně se pohnul a okamžitě zjistil, že má zlomené dva prsty na pravé ruce. Podle
bolesti poznal, že má přeražený nos a rozseknuté obočí. Opatrně otevřel oči a zjistil, že je
184
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
v malé kovárně. U výhně, zády k němu, stál kovář a skláněl se nad svou prací. Risch ležel na
boku a pomalu se snažil obrátit. Všiml si, že v místnosti jsou ještě další lidé. Tři vojáci a
velitel, který napomáhal Rischovu zajetí. Ten k němu nyní přistoupil a donutil ho, si kleknout.
„Kde máš svý přátele? Přece nám nechceš tvrdit, že seš tady sám?“ Risch se usmál, ale
neodpověděl. „Takže ses rrrozhodl nám lhát?“ zvýšil velitel hlas. Risch si všiml, že když je
kapitán rozrušený, začne ráčkovat. Bylo to směšné.
„Jestli ode mě něco chceš, tak se nejdřív nauč pořádně mluvit,“ odvětil Risch klidně.
Kapitán ho udeřil rukou v okované rukavici do tváře. Risch vyplivl krev z roztrženého rtu
přesně na kapitánovy perfektně naleštěné boty. Jeden z vojáků ho nakopl.
„Není to potupa? Být velitel vojenského oddílu a mít vadu řeči. Ostatní tě asi neberou
moc vážně…“
Odměnou za jeho drzost, mu byla další rána.
„Jmenuju se Mark,“ zasyčel kapitán zlostně.
„Vidíš, že to jde, když se chce,“ chlácholil ho Risch jako malé děcko. Mark popadl nůž,
který visel za opaskem jednoho z vojáků a obratně Rischovi uřízl rudý pramen vlasů, spletený
do copánku.
„Jak se cítíš?“ zeptal se Mark se škodolibou radostí. Risch ho probodl nenávistným
pohledem. Mark vhodil znak Rischovy příslušnosti do plamenů výhně. Místnost naplnil
nepříjemný zápach spálených vlasů.
„Jen si posluž. Až budu volný, přičaruju si nový,“ utrousil Risch jen tak. Lhal – bude
muset počkat, až mu vlasy dorostou.
„Já ti to ještě neřekl? Ty už nikdy čarrrovat nebudeš. Už niky neprovedeš ani to
nejjednodušší kouzlo. Teď naposledy cítíš záchvěvy magie, tak se s ní rozluč. Jestli budeš mít
štěstí a brzo umřeš, tak se s ní nemusíš loučit na dlouho.“ Usmál se Mark téměř přátelsky.
Risch nechápal. Nebo se spíše děsil pochopení.
„Dovol, abych ti představil Mistrrra Gulka,“ řekl Mark slavnostně a ukázal na kováře.
Risch se sarkasticky usmál, když Markovi opět zadrnčelo jeho er.
„Však on ti ten stupidní úsměv brzo zmizí z tváře!“ vztekal se velitel.
Dva vojáci si stoupli vedle Rische, každý z jedné strany. Risch si jich nevšímal. Jeho
pozornost si získal Mistr Gulk, který k němu přistoupil se zachmuřenou tváří a ukázal mu dva
široké, kovové náramky. Rischovi se rozšířily oči hrůzou.
„Věděl jsem, že to poznáš. Mistr Gulk je čaroděj-kovář. Vsadím se, že jsi už slyšel o
kouzlu, zvaném Zakovaná pěst?“
Z Rischovy tváře zmizela veškerá barva. Mark si to evidentně užíval.
185
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„V tvém případě je to velice užitečné kouzlo, protože k používání magie potřebuješ, na
rozdíl od spousty jiných, ruce.“
Risch ho neposlouchal. Moc dobře věděl, k čemu slouží Zakovaná pěst…
Dva vojáci ho vytáhli na nohy a přeřízli mu pouta. Každý ho pevně uchopil za jednu paži.
„Je to kouzlo, takže není potřeba, aby ty pitomý kroužky byly rozžhavený, ale dlouho
jsme se tu nepobavili, takže jsem udělal výjimku.“ Na jeho tváři se usadil výraz očekávání.
„Gulku!“ pobídl ostře čaroděje-kováře. Tomu se zřejmě nelíbilo o nic víc než Rischovi to, co
měl právě udělat.
„Ne!“ vykřikl Risch a prudce sebou trhl. Podařilo se mu uvolnit jednu paži, ale než stihl
cokoli udělat, opět ho pevně chytili. Risch sebou házel, křičel, ale nic naplat.
Natáhli mu ruku směrem k Mistru Gulkovi. Ten s omluvným výrazem přiložil jeden
z náramků k Rischovu zápěstí. Risch začal křičet, když se rozpálený kroužek dotkl jeho kůže
a spálil ji. Vzduch naplnil zápach spáleného masa. Ale mnohem bolestivější byl pro Rische
účinek samotného kouzla. Měl pocit, jakoby mu žilami proudilo roztavené železo a zevnitř ho
spalovalo. Jeho tělo zachvátila křeč. Chtěl se schoulit do klubíčka, a tak si trochu ulevit od
bolesti, ale vojáci mu to nedovolili.
Křičel. Ta bolest byla nesnesitelná a on se jí snažil vykřičet. Jediné, čeho tím dosáhl, byl
smích jeho věznitelů. Náramek se pomalu a o to bolestivěji, ovíjel kolem jeho zápěstí, až se
konečně spojil. Bolest tím ale neustala. Náramek se pomalu začal roztahovat do šíře běžného
nátepníku a zraňoval tak znovu Rischovo zápěstí. Na dlani se mu objevilo pár kapek krve.
Když Gulk přiložil náramek i k Rischovu druhému zápěstí, měl Risch jediné přání:
omdlít a nevnímat tu bolest. Ale tento přepych mu nebyl dopřán. Vytrpěl si to celé znovu.
V očích měl slzy a křičením přišel o hlas. Třásl se po celém těle a byl na pokraji svých sil.
Přesto byl stále při vědomí.
„Jednou tě zabiju, Marku!“ zašeptal nenávistně.
„Uvidíme se zítra, ty zrůdo. Odveďte ho!“ zavelel. Dva vojáci ho popadli a napůl ho
odvedli, napůl odvlekli do jeho cely. Tam Risch konečně ztratil vědomí.


Trvalo několik dnů, než sehnali dost informací, aby mohli vymyslet nějaký plán. Napadla je
spousta různých možností, jak Rischovi pomoct, ale žádná nebyla reálná.
186
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Co když… je už mrtvý?“ strachovala se Nefe. Ostatní ji utěšovali, ale sami měli stejné
obavy.
Nakonec to byla Arana, která přišla s dobrým plánem. Po důkladném zvážení všech
možností, ho všichni schválili. Mohlo to vyjít.
„A proč zrovna Nefe a Iann?“ zajímal se Tanis.
„Já ani Kate jít nemůžeme, to uznáš sám. A Nefenino osobní kouzlo by to mohlo dost
usnadnit. A u tebe by bylo větší riziko odhalení. Navíc jako čaroděj jí bude mnohem
užitečnější, kdyby se něco zvrtlo.“
„Jestli se něco zvrtne, tak jí stejně nebude nic platnej ani Iann,“ zabručel Tanis nevrle.
Iann položil základní otázku: „Kolik času budeme potřebovat na přípravu?“
„Jestli mi Kate obstará vše, co potřebuji, tak mi výroba Prachu v těchto podmínkách
zabere nejméně pět dní a ani tak to nebude nic moc. Jestli to ale nesežene…“
„Seženu to všechno včas, neboj!“ prohlásila Kate rozhodně. Nehodlala si připustit
neúspěch.
„Věřím, že včas to jistě bude. Otázkou zůstává, jestli to bude včas i pro Rische.“


Risch seděl ve své cele a třásl se. Částečně zimou, částečně hlady; velký podíl na tom měla
především bolest. Prvotní účinky kouzla už odezněly, přesto Rischem čas od času ještě projel
záchvěv bolesti. Téměř nemohl hýbat s rukama. Popálená zápěstí bolela jak čert a bolest mu
znemožňovala pohyb. Divil se, že mu rozpálený kov vážným způsobem neporanil šlachy a
žíly v zápěstí, ale jak se ukázalo, Mark myslel opravdu na vše. Jak mu vysvětlil Mistr Gulk,
když byl ošetřit jeho zranění – náramky způsobily bolestivá zranění, ale bylo zajištěno, aby
nešlo o nic závažného. Důležitá byla především bolest…
Mark dodržel slib a ráno si ho nechal přivést z vězení. Risch si ale sotva vzpomínal, na co
se ho vlastně ptal a jaké metody k tomu používal. Stále upřeně hleděl na svoje ruce. Oba
nátepníky byly ze speciální slitiny, která se i v přítmí cely podivně leskla. Zpod nich byla
vidět Rischova popálená kůže.
Už tu bolest ani nevnímal, ale pohled na to ho jen utvrzoval v tom, že to není pouze zlý
sen. Nepočítal už svá zranění, ani počet výslechů. V temnotě své cely ztratil přehled o tom,
kolik dnů uplynulo. Troufal si odhadnout, že to nebyl ani týden, co ho zajali, a přesto mu to
připadalo jako věčnost.
187
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„To to začalo rychle,“ promluvil tiše sám k sobě. Bylo smutné si uvědomit, že je tu tak
krátce a už začíná blouznit. Myslel si, že vydrží víc.
V zámku zarachotil klíč. Risch v nově příchozím poznal Mistra Gulka.
„Jak ti je?“
„Jak mi asi tak může být?“ utrousil Risch nevrle.
Mistr Gulk mu věnoval smutný pohled. „Mrzí mě to,“ zašeptal s pohledem upřeným na
zem.
„To je mi platný…“
Gulk se pokusil o úsměv. „Něco jsem ti přinesl.“ Z jedné kapsy vytáhl drobnou krabičku
a podal ji Rischovi. V tu chvíli se na něj Risch vrhl. Gulk to nečekal a oba skončili na zemi.
Risch ho i přes silnou bolest několikrát udeřil pěstí do obličeje, než se zhroutil. Mistr Gulk se
vůbec nebránil.
Když se Risch odplahočil do kouta cely, pomohl mu Gulk vstát a posadil ho na starý
slamník, který tu byl místo postele.
„Vím, jak se cítíš.“
„A jak to můžeš vědět?“ obořil se na něj Risch a vzhlédl k němu s uslzenýma očima.
„Jednoduše,“ odpověděl a ukázal mu své ruce. Na obou zápěstích měl stejné nátepníky,
jako Risch.
„Ale jak to…?“
„Protože jsem čaroděj-kovář. Využívám magických vlastností předmětů a dokážu ty
vlastnosti přetvářet, jak se mi zrovna hodí. Ale nemůžu kouzlit v pravém slova smyslu, jako
ty. Když to Mark zjistil, donutil mě vyrábět magické předměty pro jeho potřebu.“
„Jak jsi tu dlouho?“
„Několik měsíců, nepočítám to. Ty jsi tu čtyři dny.“
„Čtyři? A mně to připadá, jako bych tady byl celou věčnost!“
„Vždyť taky vypadáš, jako bys tu celou věčnost strávil.“
Risch nevěděl, jak vypadá, ale rozhodně to nemohl být hezký pohled. Povzdechl si.
„Jak už jsem říkal, než si mě napadl – něco jsem ti přinesl.“ Risch se omluvně usmál, při
čemž mu praskl ret. „Mám tu trochu hojivé masti. Ta ti pomůže na popáleniny. A mám ještě
něco… lepšího.“ Hrdě se usmál a vytáhl z kapsy jemný řetízek. Nabídl ho Rischovi.
„Co to je?“ zeptal se mladík nedůvěřivě.
„Zbaví tě bolesti a postupně začne hojit menší zranění. Víc toho teď pro tebe udělat
nemůžu.“
„Možná by bylo lepší, kdyby mě to zabilo,“ zabručel Risch.
188
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Mistr Gulk se na něj zamračil. „To neříkej! Nedovol, aby tě ztráta magie zlomila a aby
ses propůjčil ke stejným věcem jako já. Nevzdávej se víry na život!“
Mistr Gulk byl na odchodu, když ho Risch ještě zastavil.
„Kde vás vůbec zajali?“
„Někde, kde to nemůžeš znát.“
„Zkuste to.“
„Zajali mě, když jsem sháněl nějaké věci pro jednoho přítele. Bylo to ve Zlatném.“
„Tam to shodou okolností znám. Co tam ale dělali vojáci cvičení na magii?“
„Prej měli typ na nějakou holčinu ve Včelný. Snad tu chuděru nedostali.“
„A co dělá ten váš přítel?“
„Pracoval na jednom bláznivém plánu. Našel starý svitek a pokoušel se rozluštit jeho
tajemství. Nikomu se to ještě nepodařilo, ale on měl celkem štěstí. Pracoval na…“
„Na Dračím dechu,“ dokončil za něj Risch.
„Ano, jak to víš?“ uhodil na něj Mistr Gulk.
„Pomáhal jsem mu s překladem toho svitku.“
„Proč mě to vlastně nepřekvapuje? Mělo mi dojít hned, že se Vyučení Jižního řádu
v dnešní době nepotloukají krajem moc často.“ Mistr Gulk se na něj povzbudivě usmál a
odešel.


„Máme všechno?“ ptala se Arana. Ostatní souhlasně přikývli. „Výborně.“
„Vážně se máme přenést až k tomu kopci? Nebudete potřebovat pomoct?“ strachoval se
Tanis.
„Až budeme vevnitř, stejně nám nijak nepomůžeš.“
„Snad to vyjde,“ zašeptala Kate. Měla strach, že už pro Rische bude pozdě. Nakonec jim
přípravy a okolnosti dovolily začít s Rischovou záchranou až dva týdny po jejich příjezdu do
Marilu. Žádná poprava nebo něco podobného se tu ještě nekonalo…
„Pojď. Musím tě připravit.“ Arana vzala Nefe pod paží a zamířila s ní do jejich pokoje.
Nefe si lebedila v provoněné koupeli, zatímco jí Arana připravovala věci. Podívala se na
sebe do zrcadla. Aby jejich plán na záchranu Rische měl větší šanci na úspěch, musela dovolit
Iannovi, aby vyléčil šrámy na tváři, které jí sám způsobil. Nefe z toho nebyla nadšená, ale
189
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
nakonec souhlasila. Iannovi se oproti tomu hodně ulevilo. Teď její tvář tedy zdobily pouze
čtyři tenké bělostné jizvy.
„Nevím, jestli to zvládnu,“ pípla nesměle.
„Jistě, že to zvládneš. Máš to v krvi, nebude to pro tebe problém.“
„Já nevím… Nikdy jsem se o to nepokoušela záměrně.“
„A jaký to mělo i tak účinek! Dokážeš si představit, co dokážeš, když budeš chtít,“
dodávala jí Arana sebedůvěru.
„Někdy si přeju, abych vážně měla nad muži takovou moc, jak všichni říkáte. Je to
sobecký, ale chci, aby mě Iann aspoň ještě jednou políbil,“ přiznala se.
Arana na ní překvapeně pohlédla. „Já myslela, že ty a Rayan…“
„Ale ne. Působilo to snad?“
„Rozhodně.“
„Jen ať si to všichni klidně myslí.“
„Myslíš tím hlavně Ianna, že?“
„Ano. Chci, aby si myslel, že já a Rayan… že my dva…“
„Chápu,“ zarazila ji Arana, když viděla její rozpaky.
„Chci, aby si to myslel, aby mu to vadilo, aby se cítil tak mizerně jako já! Je to špatný,
ale nemůžu si pomoc! Tolik bych si přála, aby se zase jednou přestal ovládat a políbil mě.“
„Nemysli na to, aspoň ne teď.“ Chtěla jí říct, ať si nepřeje takové věci, protože neví, co
žádá. Ale nemohla…, zatím ne. Nemohla jí říct, že by Iannův polibek mohlo být to poslední,
co na tomto světě zakusí…
Když pak před sebou viděla Nefe oblečenou v šatech orientální tanečnice,
s vykartáčovanými vlasy, s dokonalou postavou a bledou pletí, začala jí docházet skulina v
jejich plánu. Arana doufala, že Iannovo sebeovládání vydrží alespoň ještě jednu noc! Možná
to nebyl tak skvělý plán, jak se na první pohled zdálo.
Arana přibalila Nefe nějaká léčiva, uspávací prášek a Prach. Všechno řádně svázala do
uzlíku a zakryla kouzlem, které by mělo učinit tento balíček neviditelný pro vojáky
z pevnosti. Nefe se zachumlala do pláště, sahajícího až na zem, a přes tvář si přehodila
kapuci. Společně pak sešly dolů.
Ostatní už čekali ve stájích u Arga. Kromě nich tam nikdo nebyl.
„Vše připraveno,“ oznámila Arana.
„Výborně, tak vyrazíme,“ zavelel Tanis.
190
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Když se k vám do rána nepřidáme, jeďte dál,“ nařídil Iann svým přátelům. Souhlasně
přikývli, ale Iann stejně pochyboval, že kdyby k něčemu takovému došlo, že by ho poslechli.
„Hodně štěstí,“ popřál jim Tanis. Stiskli si ruce a pak Iann s Nefe zmizeli do nadcházející
noci.
191
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá čtvrtá – Risk
Schylovalo se k bouřce. Nebe bylo zamračené a z dálky se ozývaly hromy. Když nebe pročísl
první blesk, stál už Iann společně s Nefe u brány jedné z věží pevnosti Folmar. Byla to jedna
z největších obranných pevností, ale naštěstí to nebyla samotná Folmar.
„Co tu chcete?“ houkl na ně strážný zpoza zamřížované brány. Iann místo odpovědi
postrčil Nefe k bráně. Opatrně si odkryla tvář. Strážný okamžitě pochopil. Za chvíli se ozvalo
vrzání zvedající se brány.
Oba překvapilo, když se ocitli na velkém nádvoří. Všimli si, že sama budova není nijak
velká. Ovšem museli počítat s tím, že zde bude nějaké sklepení. Vedle strážní budovy stála
stáj, ze které se ozývalo nespokojené frkání. Iann s Nefe vyrazili ke dveřím, prosvítajícím
před nimi v houstnoucí tmě. Zem začaly skrápět první kapky deště.

Risch ležel bezvládně na zemi tak, jak ho tam vojáci dovlekli. Ranní setkání s Markem měl
tedy za sebou. Ležel tak až do chvíle, kdy se v zámku otočil klíč.
Když vešel Mistr Gulk, Risch se nepatrně pohnul. Gulk mu pomohl dostat se na kupku
slámy sloužící Rischovi nyní jako místo na spaní.
„Není to nic moc, ale pořád lepší než ty kameny.“
Risch se vděčně usmál, ale v jeho tváři to nebylo znát.
„Dneska už budeš mít klid. Nechal si dneska zase přivíst nějakou holku z nevěstince.
Budeš mít teda trochu času, dát se do kupy. Otoč se.“ Risch se k němu otočil zády a Gulk mu
opatrně sundal zakrvácené cáry, které snad kdysi mohly být košilí. „Bude to štípat, ale pak to
utlumí bolest.“ Risch přikývl. Gulk vytáhl ze své brašny láhev. Otevřel ji a opatrně nalil část
jejího obsahu Rischovi na záda. Kusem čisté látky pak čistil rány. Poté je ještě potřel hojivou
mastí. Gulk mu nabídl nějaké jídlo. Risch ho s chutí přijal.
„A co ty?“ ptal se Risch s plnými ústy.
„Co myslíš? Měl jsem ti napravit zlomeniny, nic víc. Když Mark zjistil, že sem chodím
častěji, taky jsem dostal na pamětnou.“ Křivě se pousmál. „Kdyby mě nepotřeboval, dávno by
mě zabil. Dej si pozor. Doteď se Mark jenom bavil, až to začne myslet vážně, nebude to jen
192
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
bití, karabáč a sem tam zlomenej prst! Tady tě můžou potkat mnohem horší věci.“ Z výrazu
jeho tváře bylo jasné, že z vlastní zkušenosti ví, o čem mluví.
„Zjistil, že takhle z tebe nic nedostane, tak to zkusí jinak. Myslel jsem, že by se ti tví
přátelé mohli pokusit dostat tě ven, ale asi jsem se spletl.“
„Naznačil jsem jim, aby to nedělali, a zdá se, že mé varování pochopili a dodrželi.“
„A to ti nevadí?“
„Ne. Jsem jen bezvýznamný člověk, oni mají šlechetnější poslání a bylo by od nich
bláhové, kdyby riskovali své životy kvůli mně.“
„To ale přátelé dělávají. Riskují kvůli těm, na kterých jim záleží, jen blázen by tohle
nevěděl. Kdyby ses ale náhodou přece jenom nějakým zázračným způsobem dostal ven, měl
bys něco vědět. Všiml jsem si tvého znaku na zápěstí a vím, že je z jeskyně mágů.“
„A s čím to má spojitost?“
„Se vším. Ty kouzelné okovy… Řekněme, že jsou vyrobeny špatně.“
Risch se v překvapení zakuckal. „Cože?!“
„Neudělal jsem je přesně tak, jak Mark chtěl, on to stejně nepozná. Kdybych je udělal tak,
jak jsem měl, nikdy by ses jich už nezbavil.“ Risch přikývl. „Takhle jsem ale kouzlo kolem
toho znamení ztenčil,“ řekl a vybídl Rische, ať mu ukáže ruku.
„Vidíš, znamení z jeskyně mágů se propálilo skrz tu chybu v kouzle.“ Risch se pozorně
podíval na nátepník. A skutečně – byl na něm zřejmý znak, který se ukrýval pod ním.
Překvapilo ho to, sám si toho předtím nevšiml.
„Každý čaroděj-kovář si s tím dokáže poradit.“
„A co ten druhý?“ zeptal se Risch.
„S tím si pak už poradíš sám. Víc jsem toho pro tebe udělat nemohl.“
„Děkuju,“ zašeptal Risch vděčně a stiskl Gulkovi ruku.
„Hodně štěstí, příteli,“ rozloučil se s ním Gulk.
„I tobě.“ Risch zůstal opět sám.

Nefe společně s Iannem byla předvedena před velitele pevnosti. Seděl v křesle potaženém
kožešinou a právě končil s večeří. V místnosti bylo ještě dalších šest mužů. Všichni taktéž
dojídali.
„Kapitáne, máte tu svou návštěvu,“ oznámil muž, který dvojici přivedl.
193
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Ať počká,“ houkl kapitán přes rameno. Voják pokynul Iannovi a Nefe, ať počkají u
dveří.
Když kapitán dojedl, konečně se na ně podíval. Byl to muž se širokými rameny, pečlivě
střiženými vlasy a upravenou bradkou. Vypadal jako rozumný člověk, ale prozrazovaly ho
oči. Byla v nich potměšilá krutost, která se Nefe vůbec nelíbila.
Naznačil jí, aby k němu přišla blíž.
„Sundej si kápi,“ poručil, když byla těsně u něj. Nefe ho poslechla a opatrně si nechala
kápi pláště sklouznout z hlavy. Kapitán na ni zůstal chvilku nevěřícně civět. Na těch pár
okamžiků mu z tváře vyprchala i ona krutost. Pak se zase vrátila a s ní i chtivost, která se mu
objevila v očích – tu znala od Killena. Vzpomněla si na Aranina slova a zachovala klid. Její
oči jakoby kapitána provokovaly slovy: To neumíš nic lepšího než takhle zírat?
Kapitán odepnul přezku jejího pláště a nechal ho spadnout na zem. Všichni, včetně Ianna,
zalapali po dechu. Nefe byla oblečena vcelku prostě, ale to jen víc podtrhovalo její přirozený
půvab. Měla jednoduchou průsvitnou sukni žluté barvy sahající až na zem. Přes ni měla
vpředu a vzadu široké pruhy zlaté látky sepnuté ozdobným řetízkem. Přes boky pak měla
uvázaný šátek ze stejného materiálu, jako byla sukně. Byly na něm našité drobné mince, které
při pohybu cinkaly o sebe. Takové šátky nosily tanečnice a pomáhaly si jimi při tanci.
Odhalené břicho a paže daly vyniknout její štíhlé postavě. Halena byla také ze zlatavé látky.
Místo rukávů měla široká ramínka a končila těsně pod linií prsou. Díky správnému zapošití,
rafinovanému šněrování vpředu a hlubokému výstřihu odhalovala mnohé, ale přesto
ponechávala místo pro mužskou fantazii. Na paži měla zlatý náramek s drobnými tepanými
ozdobami a ve vlasech vpletenou jemnou čelenku. Zbytek doplnila její bledá kůže, po pás
dlouhé vlasy a vyzývavé, svůdně našpulené rty.
Kapitán ji pomalu obešel, a když si opět stanuli tváří tvář, pokynul uznale směrem
k Iannovi.
„Jste spokojen, pane?“ zeptala se.
„Velice,“ odpověděl a nechal si mezi prsty proklouznout pramen jejích hebkých vlasů.
„Pánové, dejte si odchod!“
„Kapitáne…,“ začali muži protestovat.
„Hned!“ zavelel. Muži se začali sbírat a odcházet. Jeden z nich výrazně protestoval.
„Michaeli, něco se ti nelíbí?“
„Vždycky jsi nás nechal aspoň se koukat, jak tancujou!“
„Víš co? Běž dolů do sklepení a pečuj o našeho hosta.“
Michaelovi zasvítily oči. „A jak velkou péči mu mám věnovat?“
194
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jak uznáš za vhodné,“ odpověděl kapitán a bylo znát, že je myšlenkami někde jinde.
Když si všiml, že v místnosti ještě někdo zůstal, obořil se na něj: „Co ty tu ještě chceš?“
„Když dovolíte, pane,“ přikročil k němu Iann blíž. „Ta dívka je tu nová a je hodně žádaná.
Sám jistě tušíte proč,“ řekl a hodil významný pohled směrem k Nefe. Kapitán se usmál. „A já
tu zůstanu po celou dobu a dohlédnu na to, aby se jí nic nestalo,“ dodal a naznačil, aby se jí
podíval na tvář. Teprve teď si kapitán všiml čtyř tenkých bílých jizev.
„Tady se jí nic nestane.“
„To ten, co jí to udělal, tvrdil taky.“ Iann se v duchu hořce zasmál té ironii. „Zůstanu tu.
Vy také nejste jediný zákazník za tuhle noc.“ To kapitána zřejmě překvapilo.
„To tady vážně budete celou dobu?! Budete s náma v jedný místnosti, i když jí budu
šukat?“ ptal se Mark zcela vážně. Nefe sebou při té větě trhla, ale kapitán si naštěstí ničeho
nevšiml.
Iann se shovívavě usmál. „Ne, to budu ve vedlejší místnosti, a jakmile uslyším jediný
zvuk, který se mi nebude líbit, tak se spolehněte, že je to naposledy, co jste tuhle dívku viděl.“
„To teda…“
Nefe ho přerušila v půli věty. „Jestli se vám to nelíbí, pane, pak můžu jít hned.“ Sehnula
se pro svůj plášť.
„To zas ne,“ zarazil ji Mark a hodil Iannovi váček s mincemi.
„Zůstaň tu,“ zavrčel a ukázal směrem k rohu místnosti. Iann vzal Nefenin plášť a odešel
na místo, které mu bylo přiděleno.
„Nerozčiluj se, můj pane,“ zavrněla Nefe a jemně ho zatlačila zpátky do křesla. „Dej si
sklenku vína a jí ti mezitím zatančím a zazpívám.“
„Ty umíš zpívat?“
„Jistě.“
„Tak do toho.“
Nefe dodalo trochu sebedůvěry, že kapitán zatím nedělal problémy s tím, aby tu mohl
Iann zůstat.
Sundala si boty a začala zpívat. Byla to jedna z jejích oblíbených písní. Byla o tragickém
příběhu dvou milenců. Zatímco zpívala, obešla stůl, aby donesla víno. Snažila se při tom
napodobit ladnou chůzi, kterou odkoukala od několika dívek ve Včelné, které se tak snažily
zaujmout místní mladíky. Většinou se jim to dařilo a podařilo se to i Nefe.
Přinesla víno a pohár ke kapitánovi. Pomalu si sedla na opěradlo křesla a začala víno
nalévat. Když byl pohár plný, nahnula se přes kapitána směrem ke stolu a odložila na něj
195
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
láhev, z níž víno nalévala. Plný pohár pak s laškovným úsměvem podala kapitánovi.
S posledními tóny písně mu jemně přejela prsty po tváři.
„Máš hezký hlas.“
„Děkuji, pane.“ Usmála se a na tváři se jí objevil ruměnec. Iann se v duchu usmíval. Nefe
si kapitána dokonale omotala kolem prstu. Jejich plán zatím vycházel.
„Teď mi zatanči!“
„Jak si přeješ, můj pane.“ Nefe na jeho přání začala tančit. V duchu si opakovala, co jí o
tom říkala Arana. Trochu ho znuď, ať hodně pije víno, do kterého mu předtím v nestřežený
okamžik nasypeš ten uspávací prášek, co jsem ti dala. Nefe ji poslechla. Sice se jí podařilo
nasypat prášek do vína, ale Mark, i když se tvářil dostatečně znuděně, moc nepil.
Vydržel takové tance tři, ale vypil u nich sotva jednu sklenku vína. Pak oznámil, že toho
má dost.
„Chci něco živelnějšího a vsadím se, že ty něco takovýho umíš. A jestli ne, strhnu ti to
z peněz.“
Nefe tázavě pozvedla obočí. „Asi vím, co máte na mysli.“ Několika rychlými pohyby si
sundala sukni. Jediné, co ji teď halilo, byly dva zlaté pruhy látky a cinkající šátek. Mark se
opět začal tvářit zaujatě, když se mu naskytl pohled na další odhalenou část Nefenina těla.
Zhluboka se nadechla a začala tančit.
Nejprve jen pomalu, rytmicky kroužila boky, ale postupně k tomu přidávala i zbytek těla.
V otočkách se míhaly její plavé vlasy a pruhy zlaté látky. Nefe skvěle využívala svého
dědictví a dokonale mámila oba muže v místnosti.
Iannovi bušilo srdce tak divoce, až si myslel, že si najde cestu ven z hrudi, krátil se mu
dech a zatínal ruce v pěst. Mark na tom byl podobně, ale nezatínal ruce v pěsti. Místo toho
křečovitě svíral opěrky křesla. Nespustil z Nefe oči a hltal každý její pohyb. Soustředil se
hlavně na ten oku lahodící krouživý pohyb boky, kdy Nefe vždy odhalila své dlouhé štíhlé
nohy v celé kráse. Arana správně odhadovala, že tenhle prvek bude mít obzvlášť velký
úspěch.
Problém byl, že Mark téměř nepil. A navíc jí Iann pohledem neustále naznačoval, že je
někdo za dveřmi (nejspíš ji pozorovali klíčovou dírkou), takže nemohli Markovi nic udělat
tady. Nefe ho musela dostat do ložnice. Nechtěli způsobit povyk…
Začala se stále víc přibližovat k Markovi a přemýšlela, co dál. …A kdyby, musíš mu prostě
něčím vyrazit dech… přeříkávala si Aranina slova. Jak by se asi zachovala opravdová děvka
na jejím místě?
196
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Když byla od Marka několik posledních kroků, přestala tančit. Mark se zarazil. Pomalu k
němu přešla, bezostyšně si mu sedla na klín a políbila ho na krk. Tím vyrazila dech nejen
Markovi, ale také Iannovi.
Mark se lehce, jakoby náhodou, dotkl jejích obnažených nohou. Nefe k němu vzhlédla,
přemohla odpor, který k němu cítila a políbila ho na rty.
V tu chvíli ji ze sebe Mark strhnul a prudce oddychoval. Iann udělal krok vpřed. Nefe
vypadala překvapeně.
Mark ji popadl za paži a táhl ji ke dveřím. Iann vykročil za nimi.
„Mám tam ložnici,“ oznámil Mark. Iann nahlédl do místnosti, a když neviděl žádné jiné
dveře, souhlasně přikývl. Než stačil cokoli říct, Mark i Nefe už byli uvnitř. Nefe po něm
hodila poslední prosebný pohled a pak se dveře zavřely.
Mark zamkl a klíč si strčil do kapsy.
„Svlíkni se!“ poručil. Nefe zůstala stát jako opařená. Mark si mezitím stihnul sundat vestu
a halenu.
„Mám ti s tím snad pomoct?“ nadhodil. Nefe před ním o několik kroků ucouvla, ale pak
narazila na stěnu. Mark k ní přišel blíž a políbil ji. Nefe se podařilo ho od sebe odstrčit a
prosmýknout se kolem něj. Než stačila udělat víc než pár kroků, Mark ji chytil za ruku a
přitáhl si ji zpátky.
Když jí zabloudil rukou do výstřihu, Nefe se už neovládla a uštědřila mu pořádnou facku.
„Ty mizerná děvko!“ zaklel a udeřil ji. Nefe zakopla o roh postele a upadla na zem. Mark
ji za vlasy vytáhl zpátky na nohy. Nefe bolestivě vykřikla a v ten samý okamžik se posunula
klika dveří. Iann se pokoušel dostat dovnitř.
„Zamčeno, nerušit!“ zakřičel Mark. Popadl Nefe za paži a mrštil s ní na postel. Než se
stačila vzpamatovat, byl Mark zase u ní. Snažila se bránit jeho sevření, kopala, házela sebou,
ale nepomohlo to. Mark ji hravě přemohl a pod vahou jeho těla měla pocit, že může sotva
dýchat.
Ozvala se rána, jak se někdo pokoušel vyrazit dveře. Ty se ani se nehnuly.
„Konečně sami.“ Zazubil se. Z jeho páchnoucího dechu se Nefe dělalo špatně.
Když se jí Mark začal dobývat mezi stehna, začala se opět zuřivě bránit. Zaryla mu nehty
do tváře s takovou silou, až z drobných ranek začala vytékat krev. Mark vztekle zařval a opět
ji udeřil. Tentokrát byla rána tak silná, že Nefe napůl omráčila a přestala se bránit.
197
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Mark si zrovna rozepínal opasek, když se ozvala další rána a dveře se rozlétly v hromadě
třísek. Mark si instinktivně kryl hlavu, a když se konečně odvážil vzhlédnout, tyčila se před
ním v oblaku prachu mohutná postava se zářícíma očima.
„Co…?“ začal, ale na víc se nezmohl, protože ho silný úder shodil z postele. Než se stačil
zvednout zpátky na nohy, prudký výboj energie ho odhodil na zeď. Při pádu se udeřil hlavou
o hranu stolku a zůstal bezvládně ležet na zemi.
Iann pohlédl na Nefe, která nepřítomně mžourala do zvířeného prachu. Když jí viděl, jak
leží polonahá, s vlasy rozprostřenými na polštáři, zatoužil dokončit to, co Mark začal. A bylo
by to snadné – jemu by se nevzpírala… Z nevhodného snění ho vytrhl pohyb. Nefe se na
posteli pomalu zvedala. Iann byl okamžitě u ní a pomohl jí posadit se.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
„Jen potřebuju chvilku na uklidnění.“ Iann souhlasně přikývl a pomohl jí vstát. Nefe se
ale podlomila kolena a spadla Iannovi do náruče. Opatrně ji posadil zpátky na postel, ale
z objetí ji nepustil. Nefe to nijak nevadilo. Měla hlavu opřenou o jeho rameno, ruce obtočené
kolem krku, tiskla se k němu a zhluboka dýchala.
„To bude dobrý,“ utěšoval ji Iann a vdechoval vůni jejích vlasů. Když se dotýkal její
hebké kůže a nos mu dráždila příjemná květinová vůně, zmocňovala se ho silná touha. Touha,
o níž věděl, že ji uhasí jen Nefeniny rty a milující náruč. Oboje bylo tak blízko, tak blízko…
Nebo její krev… Zachvěl se.
V tu chvíli se od něj Nefe odtáhla. Zhluboka se nadechla.
„Měli bysme jít najít Rische.“
„Souhlasím.“
Iann obrátil Markovo tělo. „Ještě žije.“ Prohledal ho, ale nenašel nic podstatného. Pak
jeho pozornost upoutal mohutný prsten na Markově pravé ruce.
„To by se mohlo hodit.“ Stáhl mu prsten z ruky.
Vešli zpátky do jídelny, posbírali své věci a vyšli na chodbu. Šli opatrně, ale na nikoho
nenarazili. Zbytek Markových mužů zřejmě už okukování Nefe stačilo a šli se bavit jinak.
Procházeli postupně celou budovou, ale všechny dveře, které minuli, byly buď zamčené,
nebo se zpoza nich ozýval bujarý, místy i ženský, smích. Poslední dveře, na které narazili,
nebyly zamčené a neozýval se zpoza nich žádný hluk. Iann je opatrně otevřel. Bylo za nimi
schodiště vedoucí dolů, pravděpodobně do sklepení, osvětlené jen několika pochodněmi.
Podívali se na sebe a pak vyrazili dolů.
Šli obezřetně, ale nic neslyšeli. Až po chvíli zaslechli smích. Přišli blíž.
„Ten už má dost!“
198
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Pěknej chcípáček, nic nevydrží.“ Poté následovala další vlna smíchu. Všechny hlasy
zněly celkem mladě, ale teď se k nim přidal jeden starší.
„Měli jste ho nechat. Mark z vás nebude mít radost.“
„Mark mi to sám schválil.“
„Myslím, že jestli tam měl holku, vůbec tě nevnímal,“ namítl starší hlas.
„To už není tvoje starost! Vypadni odsud, Gulku!“ Pak už byly slyšet jen tři původní
hlasy.
„Kapitán má kliku,“ posteskl si jeden.
„To jo. A zrovna dneska nás nenechal ani se kouknout!“ Nefe poznala Michaelův
rozmrzelý hlas.
„Souhlas, brácho. Tahle byla vážně výstavní.“ Iann na ni tázavě pohlédl. Mlčky přikývla
a začala se upravovat. Když byla hotová, vykročila směrem ke třem vojákům posedávajícím
za rohem u malého stolku.
Okamžitě upoutala jejich pozornost. Jeden z vojáků obdivně hvízdl, když přišla až k nim.
„Zdravím, pánové.“ Usmála se. Když si všimli Ianna, trochu je to zaskočilo. Iann jim
napovídal to samé, co Markovi a jeho vojáci to stejně jako on vzali jako fakt.
„A copak chceš tady dole?“ zeptal se jeden voják a měřil si ji hodnotícím pohledem.
„Přišla jsi nás potěšit?“ dorážel další a přitáhl si jí blíž.
„To ani ne.“ Vysmekla se mu Nefe ze sevření. „I když, kdo ví?“ dodala.
„Mám jít rozveselit vašeho vězně. Prý s ním není řeč, tak mám zkusit něco jiného.“
„Kapitán zas jednou přebral,“ konstatoval nejmladší voják.
„S ním stejně nic nebude,“ namítl Michael. Nefe se k němu otočila. Vhodná oběť,
usoudila.
„Tím lépe pro tebe.“
„Co tím myslíš?“
„Nelíbím se ti snad?“ zeptala se nevinně a opřela si nohu o židli, náhle zaujata nutnou
kontrolou řetízku zdobícího její kotník. Michaelovy oči se rozšířily pochopením.
„Pusť mě za vaším vězněm, ať se můžu pokusit o to, co po mně chtěl váš kapitán, a já se
pak vrátím a nechám tě okusit něco z toho, co se dostalo i jemu,“ vrněla.
„Co mě to bude stát?“ zeptal se Michael prozíravě. Nefe sundala nohu ze židle a
přistoupila k němu.
„Jen to, že ke mně budeš něžný,“ zašeptala a ukázala na svou tvář, která byla stále
zarudlá od Markových ran. Michael kývl na souhlas.
199
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Pojďme rovnou,“ navrhl dychtivě.
„Radši ne, nechci si vysloužit další ránu od tvého kapitána. Ale těch pár chvil, co povinně
strávím s tím vaším vězněm, ti nijak neublíží. Alespoň se mezitím můžeš zbavit svých přátel –
nemám u toho ráda šmíráky,“ zašeptala mu těsně u ucha a přejela mu ukazováčkem po rtu.
Michaelovi byly najednou malé kalhoty. A byl její.
Okamžitě jí odemkl dveře Rischovy cely.
„Nenech mě dlouho čekat!“
„Buď bez obav,“ ujistila ho.
Jakmile za ní zapadly dveře, vyčarovala drobnou kouli světla a zběžně přelétla pohledem
místnost. V koutě na slámě se krčila postava.
„Rischi?“ zavolala polohlasně.
Postava se pohnula. „Nefe?“ odpověděl jí nesmělý hlas. Nefe se k němu téměř rozběhla a
objala ho. Rich jí neobjal, jen tiše zasténal.
„Promiň,“ zašeptala.
„Proboha, co tu děláš? Myslel jsem, že to znamení bylo dost jasné, že takovouhle
hloupost neuděláte!“
„Uklidni se! Všechno bude v pořádku. Buď rád, že jsme tu!“
„My? Kdo je tady s tebou?“
„Iann.“
„Hmm,“ zamyslel se Risch. „Ale jak to vypadáš?“
„Na vysvětlování není čas. Teď tě rychle ošetřím a půjdeš s námi. Ukaž.“ Risch poslechl
a sundal si zbytky košile, kterou mu daroval Mistr Gulk. Nefe si všimla, že má velkou
modřinu na hrudi – měl pravděpodobně zlomená žebra. Dál měl několik čerstvých řezných
ran na hrudi a na tváři. Záda vypadla, jako by si na nich vylil zlost drak se svými drápy, a
obličej byl k nepoznání od množství modřin a zaschlé krve. Ruce měl popálené a měl asi
zpřerážené některé prsty. O zbytku Nefe radši nechtěla ani vědět.
„Jak ti to mohli udělat?“ zhrozila se.
„Na vysvětlování není čas, vzpomínáš?“
„Poslouchej, aspoň ta nejvážnější zranění ti Iann za chvíli vyléčí. Pak půjdeme ven a ty si
budeš hrát na velitele pevnosti…“
„Jak si na něj asi můžu hrát? Neumím tak přesvědčivě ráčkovat!“
„Kouzla – neříkej, že jsi zapomněl, co si mě učil?! Navíc máme jeho prsten,“ řekla a
podala mu Markův prsten. Risch si ho nasadil.
200
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Já… já nemůžu kouzlit, nemůžu vám pomoct!“ hlesl.
„Něco podobnýho jsme čekali,“ řekla smutně. „Ale jsme tady a pomůžeme ti… se vším!“
Risch se na ni vděčně usmál. „Poslechni si ten plán. Půjdeme do stájí a vezmeme si tři koně.
Ty jim řekneš, že se mnou jedeš do nevěstince, místní kapitán to prý dělá často. Odjedeme, a
jakmile budeme z dohledu, použijeme Prach. Araně se podařilo ještě nějaký vyrobit. Ale je
ho málo. Až budeme všichni pohromadě a v bezpečí, Iann se postará o zbytek tvých zranění.“
„Jsem tak slabý, že se ani nevyškrábu do sedla…“
„Arana ti něco posílá,“ řekla mu na to a vytáhla z balíčku, který si přinesla s sebou,
malou lahvičku se zelenkavým obsahem.
„Až to vypiješ, vlije se ti do žil nová síla. Ale je to jen klam, až to kouzlo pomine,
dolehne na tebe vyčerpání, takže se moc nepřepínej a nech všechno na mě a na Iannovi.“
„Jo.“ Neměl ani v plánu se moc angažovat, byl by spíš na obtíž. Zvenku se ozvala rána,
jak něco těžkého dopadlo na zem – pravděpodobně Michael. Pár vteřin na to zarachotil
v zámku klíč a ve dveřích se objevil Iann. Oči mu stále slabě zářily.
„Rychle, nemáme času nazbyt!“ zavelel. Nefe ustoupila a nechala Ianna, aby v rychlosti
vyléčil Rischova nejvážnější zranění. Poté ho podepřela a pomohla mu ven z cely. Risch se
unaveně posadil na židli a zhluboka dýchal. Pak mu to došlo…
„Mistře Gulku?“ zavolal polohlasně. „Mistře Gulku? Jste tu někde?“ Chvíli bylo ticho a
pak se v jedné z postraních chodeb objevil postarší muž.
Usmíval se. „Zdá se, že jsi na odchodu.“
„Pojďte s námi, Mistře Gulku!“
„Jistě, že půjdu, ale nemůžeme jít všichni najednou. Když se ale vojáci budou soustředit
na váš odchod, který jak věřím, máte dobře naplánovaný, mohlo by se mi podařit proplížit se
k zadní bráně a dostat se ven. Není moc dobře střežená.“
„Ano, využijte té příležitosti, Mistře Gulku.“
„To se neboj, příteli. Jen si musím vzít něco s sebou,“ řekl, když byl na odchodu.
„Kdo to byl?“ ptala se Nefe.
„To vyřešíme později,“ odbyl ji Iann a začal čarovat.
Netrvalo to dlouho a Risch mluvil stejně jako Mark.
„Už ani nemůžu pořřřádně mluvit,“ pronesl tiše a i jeho samotného jeho nový hlas
překvapil.
201
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Honem, obleč se a vypij ten lektvar!“ Risch uposlechl naléhání svých přátel, přehodil
přes sebe Nefenin plášť a vypil Aranin lektvar. Během pár okamžiků pocítil, jak se mu
obnovují síly.
„Můžeme vyrazit,“ oznámil. Všichni tři se vydali nahoru po schodech. První šla Nefe,
které Iann vnutil svůj plášť. Za ní šel Risch a Iann šel jako poslední. Cesta nahoru do schodů
byla bez komplikací, když ale otevřeli dveře vedoucí na hlavní chodbu a ke vchodovým
dveřím, narazili na jednoho z vojáků, který byl původně dole s Michaelem. Než mu došlo, co
vlastně vidí, popadl ho Risch za zápěstí a prudce ho strhl dolů ze schodů. Iann stačil jen taktak
uhnout nešťastníkovi, který se nekontrolovatelně řítil do hlubin sklepení. Nestačil ani
vykřiknout, když se udeřil hlavou o hranu schodu.
„To bylo dost pohotový,“ pochválil ho Iann.
„Rychle!“ napomenula je Nefe dřív, než by to začali detailněji probírat. Risch si nasadil
kápi a společně vyšli ven, kde panovala tma, a zem bičovaly provazce deště.
Rychle zamířili přes rozbahněné nádvoří ke stájím. Štolba nebyl k nalezení, což bylo
velice příhodné. Iann s Nefe rychle osedlali tři zdatně vyhlížející koně a pak nasedli.
V tu chvíli dovnitř vešel voják, který se zřejmě chtěl schovat před deštěm. Namířil na
trojici mečem.
„Klid, vojáku, a skloň tu zbraň!“ zavelel Risch Markovým hlasem.
Voják okamžitě poslechl. „Odpusťte, pane, ale kam to míříte v takovém nečase?“ zeptal
se voják nesměle.
Risch strhl Nefe s hlavy kápi. „Kam myslíš?“ napodobil Markův výsměšný tón.
Mladý voják zrudl.
„A co ten muž, pane?“
„Velím snad bandě pitomců?“ rozkřikl se Risch a rozmáchle ukázal na Ianna tak, aby si
voják dobře všiml jeho prstenu.
„On přišel s ní, takže s ní asi taky musí odejít!“
„Jistě, pane. Odpusťte,“ omlouval se voják překotně.
„Uhni!“ vyštěkl na něj Risch a společně s Iannem a Nefe vyjel ze stáje.
Když byli téměř u brány, nastal v jejich plánu nečekaný zvrat. Ze dveří se na nádvoří
vypotácel Mark a začal dávat rozkazy. Jakmile si všiml tří jezdců na koních, okamžitě
pochopil.
„Chyťte je!“ zařval vztekle. Voják, který na ně narazil ve stáji, se za nimi okamžitě
rozběhl. Brána, kterou začal jeden z vojáků zvedat, s rachotem opět spadla.
202
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jeďte!“ zakřičel Iann.
„Co ta brána?“ zeptala se Nefe vyděšeně.
„Neboj!“ křikl na ni Iann přes rameno a pobídl svého koně k trysku. Cestou k bráně mu
začaly opět zářit oči a těžká mříž se sama od sebe začala zvedat. Voják, jenž jí měl na starosti,
zůstal stát s otevřenou pusou. Snažil se tomu zabránit, ale Iannovo kouzlo nemohl přemoci.
Brána přesto nebyla úplně zvednutá, když k ní přijeli. Museli sehnout hlavy, aby mohli
bezpečně projet. Mříž za nimi začala opět klesat.
„Kušostřelci!“ zavelel Mark. Lámal si hlavu, jak to že nepoznal, že to nejsou lidé.
„Ale, pane, je tma a…“
„Tak prostě střílejte naslepo, vy pitomci! Vyšlete jízdu! Rychle, chci je! Všechny tři!“
Za uprchlíky se ze tmy začalo ozývat drnčení tětiv a svistot šipek. Jedna si našla svůj cíl.
Plitka se zabořila hluboko do koňského stehna. Zvíře bolestivě zaržálo a vzepjalo se. Na
deštěm podmáčené půdě mu podjely nohy a kůň se zřítil na zem. Ozvalo se křupnutí
lámaných kostí a nebohé zvíře zůstalo s řičením ležet na zemi… a Nefe zůstala pod ním.
Iann uslyšel nářek raněného zvířete a otočil se. Když uviděl, co se stalo, okamžitě svého
koně obrátil.
„Vypadni!“ křičela na něj Nefe.
„Nenechám tě tady, ty bláznivá!“ Sesedl a sehnul se k ní. Kolem nich sem tam občas
prolétla ještě nějaká šipka. Začalo se ozývat známé vrzání otevírané brány.
„Zůstala mi noha ve třmenu! Odjeď!“
„To ani omylem! Vůbec na mě tohle nezkoušej!“ vyštěkl na ni. Jeho oči se opět změnily.
Nefe podle náhlého ticha došlo, že zastavil zvedající se bránu.
„Na tři! Jedna, dva, tři!“ Iann zabral a pokusil se nadzvednout koňské tělo. Nefe se
zapřela rukama a snažila se vytáhnout nohu ven. Nepovedlo se jí to úplně.
„Znovu!“ Nefe přikývla. Druhý pokus byl úspěšnější a Nefe se podařilo nohu vyprostit.
„Můžeš vstát?“ Nefe se o to pokusila a klesla zpátky do bláta. „Asi ji máš zlomenou. Teď ti to
nemůžu vyléčit, musíme pryč!“ Vzal ji do náruče a odnesl ji ke svému koni. Opatrně ji
vysadil do sedla, vyšvihl se za ní a pobídl koně patami. V tu samou chvíli se ozvala opět
zvedající se brána. Iann neztrácel ani vteřinu a rozjel se tryskem po rozbahněné cestě.
Kůň nesoucí dva jezdce se snažil ze všech sil, přesto je pronásledovatelé začali brzy
dohánět. V hustém dešti nebylo vidět na víc než na pár kroků před sebe a Iannův kůň náhle
prudce zastavil. Iann s Nefe se jen taktak udrželi v sedle.
203
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Na cestě stál Rischův kůň a pod ním se choulila postava zahalená v plášti.
„Lektvar už přestal účinkovat!“ zaklel Iann. Seskočil a pomohl Rischovi pryč z cesty.
Opřel ho zády o strom. Risch byl napůl v bezvědomí z vyčerpání. Nefe navedla koně ze
stezky a sotva jí Iann sundal ze sedla, přiřítil se asi tucet jezdců.
Iann už na ně čekal. Neměl žádné zbraně, takže mu zbývala jen magie. Dva jezdce shodil
ze sedel ještě dřív, než k němu stihli dorazit. Někdo po něm vystřelil z kuše a trefil ho do
ramene. Iann si toho nevšímal. Začal potichu zaříkávat. Koně útočníků se začali plašit a
vzpínat se. Většina jezdců byla shozena do bláta a koně po nich začali dupat. Dva vojáci se už
nezvedli. Zvířata s divokým ržáním odběhla zpátky k pevnosti.
Iann začínal pomalu pociťovat únavu. Přesto ještě proti dvěma vojákům stihl použít
kouzlo, které je omráčilo (méně zdatné by mohlo i zabít). Tím se snížil počet útočníků na
polovinu. Iann jich ale napočítal jen pět.
Jeden se připlížil zezadu k Nefe, která se opírala o kmen stromu a pozorovala okolní dění.
Muž ji popadl za vlasy a mrštil s ní o zem. Nefe zakřičela bolestí, když dopadla na zlomenou
nohu. Iann se po ní otočil a v tu chvíli utržil sečnou ránu od jednoho z vojáků. Neměl čas teď
jít pomoct Nefe.
Voják jí zvrátil hlavu dozadu a chystal se jí podříznout krk, když se náhle s bolestným
skučením skácel k zemi. Nefe si teprve teď všimla Rische, svírajícího v ruce zakrvácený nůž.
Usmál se na ni a potom omdlel. Voják se svíjel na zemi a držel se za koleno. Risch mu zřejmě
přeťal šlachy. Nefe neváhala, sebrala z Rischovy bezvládné ruky nůž a zabodla ho prudce do
vojákova krku. Sama se při tom pořezala. Do tváře jí vystříkla teplá krev. To Nefe na okamžik
ochromilo. Když jí došlo, co se stalo, začala zvracet.
Iann mezitím zabil dalšího muže, ale sám měl o dvě rány navíc. Boj se stále víc
přibližoval k místu, kde ležela Nefe s Rischem.
Iann se vyhnul dobře mířené ráně mečem a prudce se rozmáchl rukou, která v té chvíli
připomínala spíš dravčí spár, než lidskou dlaň. Voják padnul na zem s roztrženým hrdlem. Už
jenom tři. Opakoval si Iann, ale začínala ho zmáhat únava. Vyčerpání bylo už příliš velké.
Ve chvíli, kdy padl další muž, někdo Ianna udeřil zezadu do hlavy. Rána byla prudká a
nečekaná. Iann klesl na kolena. Jeden z vojáků ho bodl kopím do boku. Iann padl na všechny
čtyři a lapal po dechu. Druhý voják se mu chystal setnout hlavu.
„Ne!“ vykřikla Nefe. Jako na povel z nebe sjel blesk a zasáhl vojáka chystajícího se ke
smrtelnému úderu. Jeho společníka to vyděsilo a na okamžik strnul v hrůzném údivu. To se
mu stalo osudným. Nefe zalovila v paměti a vyslala kouzlo. Naučil jí ho Risch. Než si to
204
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
voják uvědomil, byl mrtvý. Rischovi se tohle kouzlo vůbec nelíbilo a mluvil o něm s nechutí.
Teď přišlo vhod.
Voják dopadl bezhlesně na zem vedle svého druha. Iann se po ní ohlédl. Oči mu pohasly
a zhroutil se stejně jako Risch. Nefe se k němu napůl doplazila a prohlédla jeho rány. Nic
vážného, alespoň ne pro Ianna. Otázkou jen zůstávalo, za jak dlouho se probere.
Nefe chtěla něco vyndat z balíčku od Arany, ale nenašla ho. Rozhlížela se kolem,
dokonce se nějak, sama nevěděla jak, dostala ke koním, ale po balíčku nikde ani stopy.
Musela ho ztratit cestou! Nejspíš při pádu z koně.
Kolem ní ležela spousta mrtvol a dva muži v bezvědomí. Přitáhla si plášť blíž k tělu. Už
to nevydržela a zoufalstvím se rozbrečela.
205
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá pátá – Zdržení
„Vyrazíme,“ rozhodla Arana, když padla tma. Ve stáji vyzvedli Arga a vyrazili. Zjistili, že
v hradbách je malá branka vedoucí ven z města. Vyšli by na východní straně a asi po dvou
mílích by narazili na březové mlází. Odtud by se dali na sever, obešli by Dock a šli několik
mil podél pobřeží, až by došli k osamocené skále. Říkalo se jí Dračí vejce, snad kvůli jejímu
tvaru. Odtud se mohli konečně pomocí Prachu dostat bezpečně na kopec jménem Zlomený
šíp. Tam se měli setkat se svými přáteli, přenocovat a vyrazit dál.
„Doufám, že ten malej kluk nekecal a vážně to tady nikdo nehlídá,“ bručel Tanis.
„Doufat můžeš,“ rýpla si Arana. Procházeli opatrně městem a snažili se držet v zapadlých
uličkách. Všude byl klid. Jen tu a tam zašustilo něco v odpadcích. Neustávající drobný déšť
byl nepříjemný a lezavý chlad se usídlil hluboko pod kůží.
Když byli nedaleko cíle, zastoupil jim cestu drobný starý žebrák, promočený na kost.
„Dejte almužnu chudému…“
„Je nám líto, ale sami nemáme už ani na jídlo.“
„Stačí mi málo. Drobná mince, nebo něco k snědku.“
„My ale opravdu nic nemáme.“ Nejhorší bylo, že to byla pravda. Dlouhý pobyt v Marilu
je připravil o poslední peníze.
„Pojďme,“ zavrčel Tanis netrpělivě.
„Kdo nedá almužnu žebrákovi, nebude mít štěstí…“
„To bylo divný,“ prohlásila Kate. Tanis přikývl. Arana neměla ve tmě nejmenší potíže
s viděním a brzy objevila drobná vrátka, vedoucí ven z hradeb.
„Zamčeno,“ povzdechla si.
„Překvapivě,“ utrousil Tanis ironicky. Arana po něm šlehla zlobným pohledem a Kate
mezitím začala pracovat na odemčení zámku.
Po chvíli se ozvalo cvaknutí a dveře se tiše otevřely. Všichni se protáhli ven.
„Co ale uděláme s Argem? Nenechám ho tady!“ prohlásil Tanis rezolutně. Arana se
zamyslela.
„Můžu zkusit jedno kouzlo, ale budeme odsud pak muset rychle vypadnout, protože to
zaručeně přiláká hlídky široko daleko.“ Tanis přikývl. Arana pozvedla ruce a začala zaříkávat.
Zvedl se vítr a koruny stromů se v něm pohupovaly, jako by tančily. Tanise se začal
zmocňovat pocit, že na něj jdou mdloby. Náhle měl zvláštní vidinu. Branka v hradbě se
nepřirozeně zvětšovaly a jeho kůň se naopak zmenšoval. Rychle zamrkal a promnul si oči.
206
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Když je opět otevřel, bylo vše, jak má být. S tím rozdílem, že Argo byl před hradbami. Arana
stála v kruhu spálené trávy a zhluboka oddechovala.
„Pojďme. Tohle tady bude zářit jako maják!“ pobídla je.
Rychlou chůzí pokračovali v cestě. Brzy došli k březovému mlází a vydali se na sever.
Cestou se museli vyhnout dvěma hlídkám. Tohle území bylo dobře střeženo. Ale zase ne tak
dobře, aby tam neproklouzla skupina lidí.
Když jim k Dračímu vejci zbývalo asi pět mil, zaslechli dusot kopyt. Arana ukryla Arga
stejně jako předtím, pomocí jednoduchého kouzla. Všichni pak sešli ze stezky a ukryli se
v nedalekých křovinách. Hustý déšť, který nyní padal, během pár okamžiků zakryl jejich
stopy.
Jezdci kolem nich projeli mírným klusem. Ještě chvíli počkali a rozhlíželi se kolem, než
se odhodlali opustit svůj úkryt. Jako první vylezla Kate. Rozhlédla se po cestě, a když ji
shledala bezpečnou, zamávala na své přátele.
V tu chvíli ji někdo popadl za paži. Lekla se a vyjekla. Něčí ruka jí zakryla ústa.
„Psst! Rychle zpátky, vracejí se.“
„Rayane?“ podivila se.
„Padej!“ Ale už bylo pozdě. Jeden z jezdců, nejspíš nějaký žoldák, se objevil na cestě.
„Tys tu mrchu dostal! Říkal jsem ti, že jí cejtim. Ty čarodějnice smrděj na sto honů!“
Pomalu se vrátila celá skupina. I s Rayanem jich bylo dohromady devět. Sesedli.
„Jseš dobrej!“ Pochválil Rayana jeden z mužů, zřejmě velitel téhle bandy.
„Počkat, počkat. To není ona,“ zarazil se žoldák, cvičený zřejmě v rozpoznávání kouzel.
„To znamená, že…“ Ale nedořekl, protože ho zranilo Aranino kouzlo. Společně s Tanisem
vyběhla ze svého úkrytu a než se žoldáci stačili rozkoukat, dva z nich byli mrtví.
„Do zbraně!“
Arana a Tanis se oháněli meči na všechny strany. Rayan pustil Kate, která okamžitě
přidala ruku k dílu a zabila jednoho muže přesným bodnutím nože.
Rayan se postavil proti Araně, ale jeho boj nestál za nic. Arana pochopila. Jednou ho
sekla přes hruď. Bylo to jen povrchové zranění, ale Rayan se okamžitě odporoučel k zemi a
už se nezvedl. Arana se musela v duchu usmát. Tanis zabil dalšího. Zbývali ještě čtyři.
Tanis bojoval se dvěmi muži najednou. Kate nevypadala, že by si se svým soupeřem
nedokázala poradit. Arana ale měla co dělat. Její protivník byl zřejmě cizinec a způsob jeho
boje byl velice netradiční. Trvalo jí dlouho, než se mu dokázala přizpůsobit. Utržila zatím jen
jednu ránu – lehké škrábnutí na prsou, které ale nepříjemně pálilo.
207
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Nakonec jí musela přijít na pomoc Kate, která se svého soupeře už zbavila. Společnými
silami se jim konečně podařilo cizince porazit.
„Musíme rychle pryč!“ zavelel Tanis.
„Souhlasím.“ Mírným poklusem se rozběhli k Dračímu vejci.
Zhruba po míli odbočili z hlavní cesty a začali se prodírat hustým podrostem. Problém to
byl hlavně pro Arga, jemuž se neustále zamotávala kopyta do popínavých rostlin. Bylo to
namáhavé a Arana začala za svými přáteli zaostávat. Tanis se k ní vrátil.
„Ukaž, pomůžu ti.“
„Běž. Já to zvládnu,“ oponovala mu. Udělala směrem k němu několik kroků a přitom
klopýtla. Ozvalo se cvaknutí, nepředpovídající nic dobrého.
„Past!“ vykřikl Tanis a přiskočil k Araně. Strhl ji stranou, povalil na zem a zaštítil
vlastním tělem. Těsně nad nimi se zhoupl mohutný kmen stromu. Ten náraz by jim
bezpochyby zpřerážel kosti.
Kmen se nad nimi ještě hodnou chvíli pohupoval, než se zastavil. Tanis pomohl Araně na
nohy. Byla celá roztřesená.
„Jak to, že jsem si toho nevšimla?! Moje smysly mě většinou nezklamou!“
„To se může stát každýmu. Mizíme.“ Začali se prodírat podrostem dál.
Konečně narazili na pěšinu a ta je brzy zavedla na mýtinu.
Arana ukázala do tmy. „Tam je Dračí vejce.“
Poklusem vyrazili. Arana se náhle zastavila a nastražila uši. „Jezdci,“ varovala své
společníky.
„Kdy je to konečně přestane bavit?“ posteskl si Tanis. Arana zašátrala pod pláštěm a
vytáhla balíček s Prachem. Vhodila posledních pár zrníček do prostoru. Vzduch zajiskřil a
objevil se v něm otvor portálu.
„Honem!“ Kate proskočila portálem jako první. Za ní šel Argo.
„Dělej!“ zakřičel Tanis na Aranu. Ta se na něj jen podívala s nepřítomným výrazem a
skácela se k zemi. Tanis zaklel. Zasunul tasený meč zpět do pochvy a opatrně vzal Aranu do
náruče. Slyšel blížící se zvuky koňských kopyt. Rychle prošel portálem.
Na druhé straně na ně už čekala Kate.
„Co se stalo?“
„Nevím. Rychle k tý jeskyni.“ Oba zamířili k nedalekému skalnímu převisu.
208
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Ušli sotva pár kroků, když za sebou zaslechli bojový výkřik. Dva jezdci za nimi stačili
projít portálem. Než se Tanis vzpamatoval, inkasoval ránu do zad. Silný plášť a kožené brnění
ránu dostatečně utlumily, přesto ztratil rovnováhu a i s Aranou v náruči upadl. Se zakletím se
zvedal ze země a šmátral po meči, když zjistil, že už je po boji. Kate to vyřídila.
„Ve vrhání nožů jsem vážně dobrá.“ Nevinně se usmála a vytahovala nože z čerstvých
mrtvol. „Zůstal nám jeden kůň,“ zaradovala se.
„Vezmi ho a jdeme.“ Pak opatrně přehodili Aranino tělo přes Argův hřbet a vydali se
směrem k převisu. Nikde nebylo ani živáčka.
Tanis začínal být pořádně nervózní. Všechno ho bolelo, nevěděl, kde jsou jeho přátelé a
nejvíc ho dožíralo, že nevěděl, co je s Aranou. Každou chvíli jí otíral potem orosené čelo a
svlažoval jí rty, avšak bez výsledku.
„Aspoň jsme v suchu,“ podotkla Kate s úšklebkem.
„V suchu? Já osobně jsem mokrej až na kost!“
Kate se pokoušela najít něco na rozdělání ohně. Mlčeli a vyčkávali.
Nic se nedělo.
„Doufám, že jsou v pořádku.“ Prolomila Kate ticho.
„To já taky…“


Nefe už dávno přestaly téct po tvářích slzy, přesto se stále otřásala tlumenými vzlyky. Dala se
do ní zima. Čekala, až se probere Iann nebo Risch, a vymyslí, co dál. Ale ani jeden z nich
nevypadal na to, že by se chtěl probrat. Počítala s tím, že Iannovy schopnosti se v tuto chvíli
projeví trochu účinněji.
Na cestě se ozvaly zvuky kopyt. Jezdec hnal koně tryskem. Nefe se modlila ke všem
známým i neznámým bohům, aby si jí nevšiml. Vzhledem k velkému počtu mrtvých vojáků
to ale bylo nemožné.
Kůň začal zpomalovat a po chvíli zastavil úplně. Nefe se strachem málem opět
pozvracela, ale přemohla se. Jezdec zřejmě jel nalehko. Nefe přes bubnování deště téměř nic
neviděla a neslyšela. Proto, když před sebou spatřila vysokou postavu Mistra Gulka, vykřikla
hrůzou.
„Klid, děvče,“ utěšoval ji. „Co Risch a ten tvůj přítel? Nejsou snad…?“
„Ne. Jsou jen v bezvědomí,“ zmohla se na souvislou odpověď.
209
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Mistr Gulk jí podal balíček. „Našel jsem to dole ve vězení na zemi. Myslím, že je to
tvoje.“
„Ano, je to moje,“ rozzářila se Nefe.
„Doufám, že máte nějaký plán, jak odtud?“
„Ano, ale dokud se neproberou, nemůžu nic dělat,“ odpověděla. Mistr Gulk se zamyslel.
Nefe mu vysvětlila jejich plán s Prachem.
„To ale není nic těžkého. Dám ti svého koně a ty máš další dva. Přes každého koně
přehodíme jedno tělo a ty si vezmeš toho posledního.“
„Ale co vy?“
„Já si koně dokážu snadno obstarat.“
„Půjdete s námi?“
„Ne. Teď ještě ne, ale možná se k vám časem přidám.“ Usmál se spiklenecky. „A teď do
práce!“ zvolal.
Dostat Iannovo tělo přes koňský hřbet byl namáhavý úkol, ale Mistr Gulk se ho zhostil
s překvapivou lehkostí. Rischovo tělo bylo o dost lehčí. Nefe se mezitím pomalu postavila na
nohy. Gulk jí pomohl do sedla a přivázal koně k sobě.
„Počkejte!“ zastavila ho ještě. „Dám vám trochu Prachu. Já už to pak nějak dojdu.“ A
s podrobnými instrukcemi mu odsypala trochu Prachu do dlaně.
„Děkuju. Přeju šťastnou cestu.“
„Vám také, Mistře Gulku.“ Vzduch zajiskřil magií a objevily se dva portály. Mistr Gulk
se naposledy ohlédl po Nefe a viděl její plavé vlasy mizet v temnotě. Poté sám vešel do
portálu, který mu měl ušetřit několik drahocenných mil.
Přestože Nefe usilovně myslela na skalní převis, kde se měla setkat se svými přáteli,
kouzlo mělo mnohem menší dosah. Nefe se dostala na místo, které si nevybavovala ani
z Aranina kouzla, jímž jim ukázala detailně celé místo setkání i s přilehlým okolím.
Zatímco přemýšlela, Risch se pohnul.
„Co se to zase děje?“ zeptal se. Nefe mu pověděla, co se přihodilo. Risch se zamyslel.
„Kouzlo na posílení smyslů. Vyprávěl jsem ti o něm. Zbystři koním čich a vnukni jim do
mysli nějaký specifický pach. Pokud nejsme příliš daleko, měli by nás tam zavést.“ Nefe
poslechla a začala se soustředit na kouzlo. Její kůň neklidně stříhal ušima. Nefe se zaměřila na
Argův pach, na pach Tanisova koženého brnění a na podivnou vůni, kterou kolem sebe šířila
Arana. Pro jistotu přidala i obrázek skalního převisu.
210
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Po chvilce, která se zdála být věčností, kůň zafrkal a pomalu vyrazil. Nefe se unaveně
opřela o koňskou šíji. Zvíře nijak neprotestovalo.
Po dlouhé době Nefe probudil zvuk kopyt na kamenné cestě. Nejprve se vyděsila, kam je
to kůň zavedl, ale když viděla, jak zvíře obezřetně našlapuje na skalní cestě, uklidnila se. Déšť
se zmírnil a po pár okamžicích Nefe rozeznala v šeru nadcházejícího úsvitu skalní převis.
Nasměrovala tím směrem svého koně a ten ihned poslechl. Před vchodem do jeskyně,
která se schovávala pod převisem, se kůň zastavil. Vchod byl pro koně s jezdcem příliš nízký.
Nefe nemohla sama seskočit. Chvíli váhala a následně zavolala do jeskyně.
Pár okamžiků se nic nedělo, ale pak se ozvaly opatrné kroky. Tanis k ní pomalu došel a
teprve, když ji poznal, zavolal i Kate.
„Problémy, co?“
Nefe ani nemusela odpovídat. Tanis jí pomohl ze sedla a odnesl ji do jeskyně k Araně.
„Vy ste zřejmě taky neměli poklidnou cestu.“
„To ne. Musíš jí ošetřit, my si s tím nevíme rady.“
„Jistě, ale nejdřív budu potřebovat pár věcí…“
211
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá šestá – Hlavně že jsme spolu
Kate s Tanisem okamžitě poslechli Nefe, vzali si dva koně a šli pro dřevo na oheň. Nad jejich
namítáním, že dřevo bude mokré a stejně se neohřejí, Nefe jen mávla rukou.
Uložili raněné na zem a Nefe si začala připravovat věci. Z jejích vlastních zásob toho
mnoho nezbylo. Posledních pár snítek bylinek, ale žádné plátno na obvazy. Zapřemýšlela a
pak začala nožem odřezávat dlouhé pruhy látky ze své sukně. Látka byla dostatečně pevná,
což bylo v tuhle chvíli nejdůležitější. Prohlédla Aranino zranění a hned věděla, na čem je.
Opatrně, s přemáháním vlastní nevolnosti z bolesti a vyčerpání, jí sundala veškeré ozdoby a
části zbroje.
Tanis s Kate se vrátili a na hřbetech koní měli několik otepí dřeva.
„Snad to k něčemu bude.“
Nefe jim vysvětlila, co má v plánu. Koukali na ni dost nedůvěřivě.
„Zvládnu to, ale potřebuju se trochu najíst.“ Kate jí okamžitě podala plátek sušeného
masa a chleba. Nefe to zhltla a Tanis zatím připravil ohniště. Zalila ji vlna nové energie, ale
věděla, že je to jen dočasné. Začala se soustředit a v duchu vytvářela obraz sítě, která vyplnila
vchod do jeskyně pod převisem. V okamžiku, kdy kouzlo seslala, téměř omdlela.
„Měla by sis odpočinout,“ nabádal ji Tanis.
„Je tu příliš mnoho raněných. Ale můžeš mi pomoct.“ Tanis ji ochotně vyslechl.
Z hromady klestu vybral dvě dlouhé, pevně vyhlížející větve bez suků a postranních větviček
a přiložil je k Nefenině zlomené noze.
„Musí být od kotníku až nad koleno. A pořádně to utáhni,“ radila. Tanis dlahu převázal
opaskem, na kterém měl běžně připevněný meč, a ještě obvazem z Nefeniny sukně. Nefe byla
bledá a vyčerpaná, přesto se jí podařilo kouzlem rozdělat oheň. Kate mezitím připravila
provizorní lůžka z chvojí a sedlových dek. Tanis se staral o koně a Nefe čekala, až se nad
ohněm začne vařit voda.
Risch už byl vzhůru, lebedil si na svém lůžku a jedl. Tanis s Kate přemístili Aranu a
Ianna na jejich lůžka. Voda začala vřít.
Nefe s Kateninou pomocí svlékla Araně tuniku a omyla jí ránu. Bylo to jen povrchové
škrábnutí, ale jed, do kterého byla zbraň, jež toto zranění způsobila, namočena, vykonal své.
Rána byla na dotek horká, zarudlá a již zanícená. Aranu schvátila horečka.
212
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Nefe rozdrtila některé bylinky v troše vody, až z nich vznikla kašovitá směs. Touto směsí
namazala Aranino zranění a obvázala jej. Ze zbytku bylinek pak připravila odvar, který Araně
opatrně nalila do úst.
„Přikryjte ji mým pláštěm, ten nepromokl,“ navrhla ještě a unaveně se opřela o stěnu
jeskyně. Risch už dávno spal a i Kate se chystala ke spánku.
Od ohně se rozlévalo příjemné teplo a ukolébávalo ji také ke spánku. Ale pulzující bolest
v noze jí nedovolovala usnout. Seděla stále opřena zády o stěnu jeskyně, zlomenou nohu
nataženou a druhou pokrčenou. Pozorovala Tanise, jak opatrně omývá Araně čelo zpocené od
horečky. Vypadal jako starostlivý manžel. V duchu se tomu usmála. Bezděky pohlédla na
Ianna. Povzdechla si a opět zavřela oči.
Zřejmě nakonec musela usnout. Když otevřela oči, oheň byl už vyhaslý a několik málo
řeřavých uhlíků se odráželo v Iannových očích. Pozoroval ji. Všimla si, že Tanis usnul vedle
Arany na holé zemi. Jakoby na její popud Iann vstal a přehodil přes něj svůj plášť. Pak se
vrátil k Nefe.
Opatrně jí sundal provizorní dlahu. Nefe se na okamžik ulevilo. Iann se dotkl její nohy a
opatrně po ní přejížděl dlaněmi. Ve chvíli, kdy našel místo, kde se kost zlomila, zabral. Nefe
vykřikla bolestí, ale nikoho to nevzbudilo. Když byla kost srovnaná, začal Iann s léčením a
jeskyni ozářila mdlá záře.
Podíval se svýma třpytivýma očima na Nefe. Z jejího výrazu zmizela částečně bolest,
přesto byla strhaná. Z únavy měla temné kruhy pod očima a byla hrozně špinavá. Rty měla
bledé a popraskané, oči zarudlé od pláče a únavy. Na tváři jí svítily jen čtyři tenké jizvy. Iann
si všiml, že má vlasy slepené krví. Teprve po chvíli mu došlo, že je celá od krve. Přisedl si
k ní blíž.
„Nefe…“ zašeptal.
„Hmm,“ zamručela.
„Promiň.“ Překvapeně na něj pohlédla. „Nebyl jsem dost silný, abych tě ochránil.
Zklamal jsem tě a nechal tě tam samotnou. Mrzí mě to.“ Nefe se lehce dotkla jeho ruky. Byla
už tak unavená, že mu ani neodpověděla. „Je zvláštní, že přes to všechno, co jsem, jsem tě
nedokázal ochránit. Tebe ani Rische. Mrzí mě, že se to tak zvrtlo. Byl jsem zbrklý. Já… nikdy
jsem neměl vstoupit do tvého života. Byla to sobecká chyba, které nikdy nepřestanu litovat.
Odpusť…,“ zašeptal.
Nefe neodpověděla.
213
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Nefe?“ zeptal se opatrně. Žádná reakce. Její dech byl klidný a pravidelný – usnula. Iann
si povzdechl a opatrně ji položil na její lůžko. Nikde neviděl žádnou volnou přikrývku.
Dávala se do něj zima a nechtěl ani pomyslet, jak je Nefe, když pohlédl na její otrhanou
sukni, kterou použila na obvazy. Nefe se neklidně zavrtěla, ale nevzbudila se. Iann přešel ke
svému místu na spaní, stáhl z něj sedlovou deku a vrátil se. Lehl si vedle Nefe a přehodil přes
ně deku. Pak ji objal a usnul.
V jeskyni zůstali několik dní, aby všichni načerpali nové síly. Koně začali být ve
stísněných prostorách neklidní a Iann musel kvůli nim posílit Nefeninu ochranou síť.
„Hlavně, že jsme spolu a už je to za námi,“ oddechla si Arana za všechny, když se
zotavila. Nejvíce je zajímal Rischův příběh. Když jim ukazoval dva nátepníky a vysvětloval
jejich účel, měl v očích slzy. Kromě Ianna a Arany, kteří byli stejně, jako Risch, na magii
zvyklí už od malička, nemohl nikdo plně pochopit Rischovu ztrátu.
„Teď musíme o to rychleji spěchat k Ardénským horám. Žije tam někdo, kdo by ti
dokázal pomoct.“
„Nic za těma horama není,“ odporoval jí stále tvrdohlavě Tanis.
Arana se na něj shovívavě usmála a pokračovala dál. „Ale už je skoro pozdě. Listí
opadává a brzy přijde zima. Musíme projít Průsmykem tesáků dřív, než zapadá sněhem. Jinak
nám zůstane průchod horami uzavřen po celou zimu.“
„Jak je to daleko?“ zeptal se pohotově Risch.
„Asi tři sta mil.“
„Páni.“ hvízdl Tanis. „To abychom vyrazili.“
„To ano.“
„Ale máme jen pět koní,“ připomněla Kate.
„Já stejně neumím moc jezdit,“ přiznala Nefe.
„O to nejde. Budeš nás zdržovat, když půjdeš pěšky. A to si nemůžeme dovolit.“
„Mám návrh,“ nadhodil Tanis. „Bude se střídat v sedle společně s každým z nás. Já ji
vezmu jako první.“
„Jinou možnost ani nemáme,“ připustila Arana.
„Jak dlouho myslíš, že nám to bude trvat?“
„Pět koní, šest jezdců, kteří nejsou zrovna v nejlepší kondici a tři sta mil… Dávám nám
tak dva týdny.“ Všichni na ni udiveně pohlédli.
„Víc času prostě nemáme.“ Rozhodila rukama.
„V tom případě, zítra ráno vyrážíme!“
214
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Kapitola dvacátá sedmá – U cíle
Ráno bylo vše připraveno, a tak vyrazili. Nefe co chvíli přesedala k někomu jinému, ale pořád
to bylo lepší, než jít pěšky. Jediný, s kým nejela, byl Risch. Ten měl chvílemi co dělat, aby se
sám udržel v sedle. Nejhůř její přítomnost samozřejmě snášel Iann. Nefe se ho snažila co
nejméně dotýkat, ale i tak byl podrážděný.
Postupovali celkem rychle. Hnal je studený vítr a lehké ranní mrazíky, jež tak ohlašovaly
blízký příchod zimy. Utábořili se, jen když to bylo nezbytně nutné. Hlavně kvůli Rischovi a
Nefe. Ostatní neměli problém s tím, aby si zdřímli v sedle.
Iann měl občas problémy se svým koněm. Zřejmě mu vadila Iannova vlkodlačí podstata.
Musel používat stále silnější těšící kouzla, ale nakonec vše selhalo. Tanis byl proto nucen
vyměnit si s ním koně. Potíž byla v tom, že Argo byl nejen zvyklý na zrůdy, včetně
vlkodlaků, ale byl také nejstatnější a nejdéle uvezl dva jezdce. Takže ironicky Iann trávil
s Nefe v sedle nejvíce času. Rozčilovalo ho to. Stále se nemohl zbavit myšlenek na ni, na
pocity, které v něm vyvolává. Od jejich polibku nepřestal toužit po jejích rtech, po dotyku
jejích rukou, po jejím těle… Obvykle mu stačilo párkrát se proběhnout ve vlčí podobě lesem a
všechno bylo pryč. Ale teď to bylo jiné. Stále cítil na rtech ten jediný polibek, který ho stál
její krev. A teď ho objímala, aby se udržela v sedle a její květinová vůně dráždila jeho smysly
víc než kdy dřív. Bylo to k zbláznění!
V polovině druhého týdne, už byli všichni tak strhaní, že se ubytovali v hostinci jednoho
města v podhůří Ardénských hor. Obyvatelé po nich házeli kradmé pohledy. Tanis a Kate
z toho byli nervózní.
Ráno šli nakoupit zásoby za peníze, které si cestou „vypůjčili“. Nikdo z nich na to nebyl
hrdý, ale co jiného mohli dělat. Doufali, že jim jídlo vydrží až do hor.
Jak tak prohlíželi vystavené zboží, přišourala se k nim stará žebračka a prosila o almužnu.
Jako cíl svých proseb si vybrala Aranu. Ta se nakonec uvolila a hodila jí drobnou minci.
„Děkuji, milostivá!“ volala a držela vděčně lem jejího tmavomodrého pláště. Arana se od
ní snažila odtrhnout, ale žena se nedala.
A jak se tak s žebračkou prala o svůj plášť, sklouzla jí z hlavy kápě. Nestihla použít ani
běžné matoucí kouzlo,
a tak kápě odhalila její černomodré vlasy spletené do copu,
nafialovělou pleť a zářivé oči.
215
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Všichni přítomní zmlkli. Po pár okamžicích úžasu se začali tlačit v houfech kolem Arany
a každý jí něco nabízel. Někdo jí dával plášť, jiní potraviny, proutěné košíky, různé šatstvo a
spoustu dalších, více či méně užitečných věcí.
Arana stála celá zmatená, s náručí plnou darů uprostřed lidského chumlu. Tanis, který se
už připravoval na boj, nevěřil vlastním očím. Stejně tak ostatní. Lidé okolo teď mlčeli, zřejmě
čekali, že Arana něco řekne.
„Páni…“ Bylo to jediné, na co se zmohla, a rozhlížela se u toho kolem sebe. Čekala, že
dojde k boji a místo toho na ně lidé hleděli s téměř zbožnou úctou.
„Čekali jsme vás.“
„Čekali?“ zeptal se nechápavě Iann.
„Ano. Šířily se zvěsti o hrdinech, kteří se vzepřeli tyranii, a míří na sever.“
„A vy myslíte, že to jsme my?“ ptal se Tanis posměšně.
„Samozřejmě. Poznáme přece údajně mrtvého králova dědice. A ona,“ ukázala na Aranu,
„jistě není člověk, to se mi nesnažte namluvit.“
„Co od nás chcete?“
„Vezměte si vše, co potřebujete, a jeďte dál na sever, k horám. Lidé tam očekávají vaše
velení.“
„Proč?“ zeptal se Risch podezřívavě.
„Lidé ve Vërmësu už nejsou šťastni pod vládou Erca. Jsou nespokojeni s poměry, které tu
v poslední době panují, a nelíbí se jim, co se děje. Obzvlášť my tady na severu nejsme
nakloněni Ercově vládě. Potřebovali jsme jen podmět, lidi, kteří by ukázali, že to není
nemožné, že se můžeme Erca zbavit… Z celého Vërmësu tudy projíždějí uprchlíci a přidávají
se k ležení pod Ardénskými horami. Vojsko se už sbírá za pevností Folmar a chystá se rozdrtit
tuto poslední vzpouru. Lidé si pamatují, že soužití s elfy nebylo zlé, a rozhodli se bojovat za
vaši věc. Nedovolte, aby zemřeli zbytečně!“
„To nemáme v úmyslu. Chystáme se do Ardénských hor pro pomoc,“ prozradil Risch.
Lidé na něj zírali, jako by byl blázen, ale nic neříkali.
„Jak už jsem řekla, vezměte si vše, co potřebujete, načerpejte nové síly a jeďte, neboť jste
netrpělivě očekáváni.
Před polednem se opět vydali na cestu. Vzali si jednoho koně, kožešinové pláště a jídlo
pro sebe i pro zvířata. Jeli co nejrychleji směrem, kterým je poslala žena z města.
Když se večer utábořili, všimli si, že za obzorem stoupá k nebi několik sloupů dýmu.
„To vypadá na vesnici nebo…“
216
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Nebo na rozbitý tábor.“
Ráno vyjeli znovu k Ardénským horám. Ve chvíli, kdy stanuli na vrcholu kopce, ze
kterého už bylo vidět úpatí hor, naskytl se jim úžasný pohled. Na obzoru se rýsovaly
Ardénské hory se svými zasněženými vrcholky a na planině před nimi se rozprostíralo
mraveniště lidí. Viděli nespočet stanů všech možných barev a narychlo postavené ohrady pro
koně. Lidé se tísnili u čerstvě rozdělaných ohňů a jedli. Pláň byla rozšířena o čerstvé paseky,
jak muži káceli stromy na podpal.
Někdo si konečně všiml šestice jezdců postávající na kopci a shlížející na jejich ležení.
Všichni se okamžitě chopili zbraní a postavili se čelem neznámým příchozím. Ti mezitím
pobídli své koně po cestě dolů z kopce k táboru. Arana si sundala kápi a dala tak na odiv své
dlouhé vlasy. Jejich barva muže upoutala už z dálky.
Netrvalo dlouho a dorazili k táboru. Když lidé jasně viděli, že jejich návštěvníci nebudou
nepřátelé, sklonili zbraně. Z davu, který se okolo nově příchozích rychle vytvořil, se ozývaly
nadšené a nevěřícné výkřiky. Arana s Tanisem jeli vpředu.
„To je snad temná elfka?!“
„Vždyť to přece králův syn Tanis!“
„Nesmysl! Ten je přece mrtvej!“
Spousta lidí provolávala smrt Ercovi a volala po navrácení starých časů a elfských
vládců. Lidé se pomalu rozestupovali, jak jimi projížděli dlouho očekávaní hosté.
Když dorazili k velkému, všedně vyhlížejícímu stanu, sesedli. Už tam na ně čekal někdo,
kdo vypadal jako vůdce tohoto ležení.
„Vítejte!“ zvolal. „Jsme rádi, že vás tu konečně můžeme přivítat!“
„Kde všichni berou tu jistotu, že jsme ty, na který pořád čekaj?“ zeptal se Iann nevrle.
„Přijměte, prosím, mé pozvání a pojďme řešit věci budoucí nad sklenkou vína.“ Tenhle
muž si evidentně z Iannových uštěpačných poznámek nic nedělal. Celá skupina ho
následovala do stanu. Uvnitř bylo krásné teplo.
„Prosím, posaďte se. Není to sice nic moc, ale lepší než venku,“ ukázal na několik židlí
okolo nevelkého stolu. Sám pak přinesl džbánky a víno. „Jmenuji se Phillip. Byl bych rád,
kdybyste mi sdělili vaše jména a budoucí plány,“ představil se a pobídl je k vyprávění, když
naléval víno.
Všichni mu vyhověli a také se představili. Z toho, co jim na oplátku pověděl Phillipe,
zjistili, že zprávu o hrdinech a jejich popis přinesl s nadšením jeden z králových mužů poté,
co ztroskotal plán na Ercovo sesazení. Obešel několik vesnic, kde s radostí vykládal o
217
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
příchodu neohrožených hrdinů, a nabádal lid, aby se k nim připojil. Nedlouho poté objevil
někdo v lese jeho mrtvolu. Nicméně, zpráva se rychle šířila dál. Od vesnice k vesnici, od
města k městu. Lidé se začali scházet a tvořit různé odbojné skupiny. Přepadali a okrádali
královské karavany a náhodné hlídky. Mnohé z nich dopadli a popravili, ale ostatní se
rozhodli nevzdat to. Vždyť i lidé začínají být Ercem tyranizováni.
Z mnoha vesnic a měst chodily další zprávy, že hrdiny někdo viděl, a to živilo naději lidí.
I kdyby žádní hrdinové nebyli, lidé by ve své vzpouře stejně pokračovali, potřebovali jen
nějaké povzbuzení pro začátek.
A pak přišel on, Phillip, a tyto odbojné skupiny sjednotil, přesunul sem a nechal
vybudovat toto stanové městečko. Protože kam jinam by mohli hrdinové jít, než na sever, kde
není Ercův vliv tak silný? A teď jsou skutečně tady, připraveni vést toto dvoutisícové vojsko,
které je ochotné za ně padnout do posledního muže!
„Ale my nejsme hrdinové,“ namítl Risch.
„Každý, kdo se otevřeně postaví Ercovi, je pro nás hrdina,“ opáčil Phillip s úsměvem.
Nějak to stále nechápali. Chtěli zbudovat vojsko…, armádu, ale to, že to někdo udělal za ně,
je překvapilo.
„My ale pouze projíždíme.“
Po těchto slovech zmrzl Phillipovi úsměv na rtech. „Co to povídáte? Kam chcete jet?!“
„Nechápejte nás špatně, Phillipe. Měli jsme v plánu vyvolat vzpouru a vybudovat vojsko,
ale neměli jsme nejmenší tušení, že tady na nás už bude někdo čekat.“
„Tak proč jste sem jeli?“
„Jeli jsme pro pomoc do Ardénských hor,“ odpověděla Arana.
Phillip se rozesmál. „Do Ardénských hor povídáte? Tam ale nic není, jen konec světa,
hluboké strže a pár vražedných oblud, to ví přece každý!“
Nikdo se ale k jeho smíchu nepřidal.
„Já pocházím z Ardénských hor,“ oznámila Arana suše. Phillip okamžitě zvážněl. Pohlédl
na ostatní, jestli snad nejde o nějaký žert. Všichni ale měli stejně vážné výrazy jako Arana, a
tak usoudil, že se nejedná o vtip.
„V tom případě tam asi opravdu nějaká říše je,“ připustil.
„A my jdeme tamní obyvatele požádat o pomoc.“
„Ale kdo pomůže nám tady? Většina mužů nejsou vojáci, ale jen prostí rolníci a úředníci.
Náš výcvik není nijak valný. Jestli na nás nyní zaútočí Ercova armáda, zabijí nás téměř bez
boje!“
„Nezaútočí,“ uklidňoval ho Tanis.
218
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
„Jste si tím tak jist, pane?“
„Ano. Můj otec možná je fanatický blázen a tyran, ale nebude riskovat, když má vítězství
na dosah. Blíží se zima a od pevnosti Folmar je to sem téměř tři sta mil. Na takovou
vzdálenost by bylo špatné zásobování, obzvlášť v zimě. Otec ví, že může v zásobování
spoléhat jen na města a vesnice jižně od Folmar. Počítal bych s přípravami na první útok až
po jarním tání.“
„Vy… vy jste Tanis?“
„Ano. Vaši muži to poznali hned.“ Usmál se Tanis celkem mile, alespoň na jeho poměry.
„A opravdu bude váš otec postupovat tak, jak předpokládáte?“
„Jisté to není. Ale je to velice pravděpodobné. Zbytečně by oslabil svojí armádu, kdyby
zaútočil teď, a to nebude riskovat. Navíc neví, co má v rukávu jeho nepřítel. Ví, že tohle je
poslední pokus o jeho svržení. Dá si záležet, aby jeho vítězství bylo dokonalé. Využije
zimních měsíců, aby nashromáždil a lépe vycvičil své vojsko. My musíme udělat totéž.“
Phillip byl jak u vytržení. Nebyl ještě tak zběhlý ve věcech války a udivovalo ho, jak
klidně o tom Tanis mluví.
„Bezpochyby také počítá s tím, že vás vyhladoví, že to většina vzdá nebo podlehne
chladu, nemocem a nedostatku potravin.“
„A co máme tedy dělat?“ Phillip se opět začal tvářit jako voják, schopný přijímat i
rozdávat rozkazy.
Odpověděla mu Arana. „Opevněte vesnice a města. Erco určitě bude chtít svým mužům
dopřát svévolného řádění. Dál přepadejte jeho karavany a hlídky. Založte tady výcvikový
tábor, kde budete své muže učit kromě boje ještě disciplíně, která je na bojišti leckdy
důležitější než touha zabíjet. Vyhledávejte Ercovi zvědy a likvidujte je. Sami vyšlete zvědy za
pevnost Folmar. A rozhodně musíte zlepšit celou svou informační síť. Když se něco stane,
musíte to vědět během pár hodin a být schopni okamžitě jednat! Připravte se na všechny
možné varianty! Mohu pro vás zařídit zásobování po celou zimu a nějaké bojové mistry ze
strany elfů. Možná bych pro vás mohla získat i nějaké magické předměty, které by vám
usnadnily komunikaci.“
Phillip se teď zdál mnohem přístupnější dalším návrhům. Společně seděli ve stanu až do
pozdního večera a projednávali všemožné návrhy. Kate Phillipovi poskytla informace a svém
řemesle. Arana a Tanis udíleli rady ohledně výcviku a taktiky. Risch s Iannem radili ostatním
mužům, jak zabezpečit své domovy. A Nefe procházela táborem a kontrolovala nemocné. Za
jeden den se všem dostalo přehršel informací.
219
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Při pozdní večeři byli všichni unaveni a už příliš nemluvili. Phillip si ještě čas od času
nechal něco vysvětlit.
„Není toho nejvíc, ale na začátek by to mohlo stačit,“ prohlásil nakonec Tanis.
„Chápu, že není možné obsáhnout mnohaletý výcvik v jednom dni. Slibuji, že se z vašich
rad pokusím vytěžit co nejvíce.“
„Pokud vše půjde dobře, budeme mít na své straně i magickou podporu, což nám,
doufejme, mnoho věcí usnadní, ale zdaleka ne vše. Nevíme, jestli Erco také nemá na své
straně čaroděje. Sice tvrdí, že se mu magie protiví, ale nemůžeme na to spoléhat.“
„Je to možné,“ usoudil Phillip. „Ale vidím, že jste unaveni. Dovolte proto, abych vám
nabídl nocleh v některých našich stanech.“ Všichni vděčně přijali a následovali Phillipa ven
z jeho velitelského stanu.
Stan, který jim nabídl, nebyl nijak prostorný, bylo tam však příjemné teplo. Na podivně
vyhlížejících postelích byly navršené kožešiny a přikrývky. Uprostřed hořel v koši oheň, od
něhož se rozlévalo teplo.
„Není to zřejmě to, na co jste zvyklí, ale je to nejlepší, co vám mohu nabídnout.“
„Myslím, že je to mnohem víc, než na co jsme zvyklí,“ usmála se Nefe. Phillip se při tom
začervenal. Rozloučil se s nimi a nechal je o samotě.
Za pár okamžiků už všichni spokojeně usínali v hebkých hřejivých kožešinách.
Ráno rychle posnídali a ještě promlouvali s Phillipem. Ten už stihl rozdat rozkazy a celé
ležení se dalo do pohybu. Na tvářích mužů se zračila radost z toho, že konečně mají co na
práci, a že je tu někdo, kdo ví co dělat. Měli Phillipa rádi, ale tihle nově příchozí byli v tom,
co dělali, zřejmě zkušenější. A takovým svěřovali muži své životy raději.
„Brzy se s vámi spojíme. Zajistím zásobování, jak jsem slíbila, s tím ostatním se ještě
uvidí,“ slíbila Arana znovu při odjezdu.
„Budu čekat na vaše zprávy. Děkuji za vaše rady a brzy na shledanou!“
„Setkáme se možná dřív, než si to budete přát…“
Poté vyrazili dál směrem k Ardénským horám. Noví spojenci jim cestou provolávali
slávu.
Nic nedokázali. Nikdo neměl jistotu, že se vrátí a že dodrží dané sliby. Nikdo nemohl
vědět, jestli nejsou zrádci nebo špehové, a přesto k nim lidé vhlíželi jako k hrdinům…
220
Trhlina věčnosti
První svazek
Zuzana Vašíčková
Naděje. Ta rozechvěla opět jejich srdce. Nebyl to jejich boj, a přesto byli ochotní riskovat
své životy. Aranu to dojalo a přísahala si, že přesvědčí radu, aby dala souhlas k válce.
K poslední válce, jak řekl Tanis.
Všichni věděli, že jestli se jim nepodaří svrhnout Erca nyní, nepodaří se jim to už nikdy.
Nikdy už nebudou mít takovou příležitost jako teď. Nikdy…
„Takže jdeme pro pomoc k elfům?“ zeptal se Tanis.
„Ano,“ odpověděla.
„A jseš si jistá, že nám pomůžou?
„Ne, nejsem. Ale mám něco, co je snad přesvědčí.“
„A co?“
„Tebe,“ odpověděla mu s úsměvem, s pohledem upřeným k přibližujícím se vrcholkům
Ardénských hor.
Něco ji náhle zastudilo na tváři. Pomalu vzhlédla k šedé obloze.
Začalo sněžit…
KONEC PRVNÍHO DÍLU
221