Semeno v dobré zemi

Semeno v dobré zemi
Kázání faráře Vladimíra Kopeckého
na text L 8, 1-15
v neděli 3. února 2008
Známé Ježíšovo podobenství o rozsévači zaznamenali oba další synoptičtí evangelisté
v poněkud obšírnější podobě než Lukáš. U Matouše a Marka má první místo v souboru
dalších Ježíšových podobenství. Lukáš však toto vyprávění řadí do jiné souvislosti. Uvádí
je čtyřverším, které připomíná, jak Ježíš v městech a vesnicích se skupinou svých učedníků a učednic zvěstoval Boží království. Lidé se k němu scházeli v zástupech z mnoha
míst.
Obdobně vstupuje Boží království mezi lidi také dnes. Jeho nástrojem je slovo svěřené
učedníkům a učednicím, které si Kristus dodnes povolává svým evangeliem. Díky
Lukášovi snáze rozumíme, že připojené podobenství se netýká jen Ježíše a zástupů, které
mu kdysi naslouchaly. Obrací se k také nám, aby nás připravilo na úkol, k němuž nás Pán
církve zve. Ukazuje nám, jak to chodí při zvěstování Božího království, aby nás zkušenost
s touto činností ve sboru, kde žijeme, nepřiváděla do zbytečných rozpaků.
Předně se dejme Lukášovým vyprávěním ujistit, že zvěst, kterou přinesl Ježíš a která se
dotkla také nás, je opravdu radostná. Tak jako Ježíš a jeho někdejší učedníci a učednice
jsme tu také my proto, abychom lidem přinášeli dobré poselství, že Bůh pamatuje na své
stvoření a že s láskou myslí na dnešní svět a na lidi v něm. Když lidi v našem okolí přepadá malomyslnost nad dnešními poměry, když si nevědí rady s vlastním životem, když
ztrácejí chuť žít a o cokoli usilovat, smíme jim s dobrým svědomím říkat a vlastním jednáním dotvrzovat, že není třeba ztrácet hlavu ani tupě čekat, až všechno špatně skončí.
Bůh tu přece dodnes dělá svoje dílo, tvoří nové věci a zve nás i jiné, abychom se dali
strhnout do pohybu k budoucnosti, v níž nečíhá zkáza a nicota, ale čeká vysvobození,
pokoj a radost.
Evangelista Lukáš nás zve, abychom ve stopách Ježíšových šli s touto dobrou zprávou do
měst a vesnic, abychom ji přinášeli zástupům lidí na mnoha místech. Nepřeslechněme
jeho hlas. Zvěstování království Božího, tedy misie, je úkolem, který nám svěřuje sám
Pán církve. Neuzavřeme-li se se svou vírou ve svých rodinách a ve svých kostelech, odvážíme-li se následovat Ježíše na jeho cestě za lidmi, pamatujme jen, že nejsme mravokárci, kteří svému okolí otravují život stálým napomínáním a přikazováním, co se nesmí a
co se musí. Nejsme ani posly hrůzných zpráv o zlém konci světa, jemuž se vyhne pouze
ten, kdo se k nám dá. Naše víra je pro mnohé pozváním k Bohu, který je věrný ve své
pravdě a ve svém milosrdenství.
Dnešní doba klade důraz na úspěch. Každý chce být úspěšný a kdekdo nabízí recepty, jak
dosáhnout úspěchu. Poctivě přiznejme, že i my toužíme po úspěchu a závidíme úspěšným. Pohrdáme takovými, kteří ničeho nedosáhli, a vyhýbáme se těm, kterým se nedaří.
Naše úcta a náš obdiv se rychle vytrácejí, když ten, ke komu jsme s očekáváním vzhlíželi, zakolísá na cestě k vytčenému cíli.
To neplatí jen v občanském životě, v hospodářství a v politice. Úspěch nás fascinuje také
v náboženské oblasti. Toužíte snad patřit k tichým v zemi? Je-li církev ve společnosti
menšinou, není-li dost vidět, není-li uznávána a hmotně zajištěna, znepokojuje nás to.
Pokud jsme jako mnozí nedospěli k přesvědčení, že na kostel je lépe dívat se zvenku než
zevnitř, protože se v něm nenabízí nic, co by nám připadalo žádoucí, toužíme, aby se náš
kostel co nejrychleji naplnil. Závistivě pokukujeme po každém, komu se něco takového
podařilo. Jde nám víc o výsledky našich náboženských snah, než o otázku, zda se držíme
Kristovy pravdy nebo lidských nálezků. Kvůli okamžitému úspěchu je leckdo z nás ochoten bez rozpaků opouštět bezpečné základy víry, kterou převzal od otců, a pustit se cestou, na kterou strhuje povrchní náboženská poptávka.
Evangelista Lukáš zdůrazňuje, že v nazaretském Ježíšovi mluví a jedná sám Bůh. Proto
na rozdíl od Matouše a Marka přidává do první věty přivlastňovací zájmeno. Vyšel rozsévač rozsévat své semeno. V téhle maličkosti se skrývá povzbuzení pro nás a pro všechny, které si Ježíš povolává ke službě zvěstování. Slovo, které rozséváme, není naše, nýbrž Kristovo. Patří samotnému Pánu církve. Nemusíme si tedy dělat starosti, zda je ho
dost, nemusíme s ním zacházet jako se šafránem, aby vystačilo na celou dobu, po niž
máme konat práci rozsévačů. Jak dlouho nám setba vydrží, nezávisí na naší prozíravosti
1
a opatrnosti, ani na velikosti zásob, které jsme před započetím setby nahromadili. Nemusíme se trápit počítáním nákladů, které ta práce vyžaduje, a výnosů, které přinese. O
zrno k setbě se stará jeho majitel, sám Bůh, a on sám také nese veškeré ztráty.
Vlastní děj podobenství, který následuje, je překvapivý. Když Bůh sám v Ježíšovi zvěstuje
svoje království, mělo by to přece působit, probouzet novou mysl, zapalovat srdce a strhávat všechny k proměně života. Ale ono to tak není. Dílo nepřináší jednoznačný úspěch.
Dopadá to s ním jako se zrnem, které v sobě sice tají nový život, avšak je vydáno na
pospas lidem, kteří po něm šlapou, ptákům, suchu a trní. Zvěst Božího království dopadá
v dnešním světě do rozmanitých okolností. Rozmanité jsou i příčiny, pro něž často zapadá bez užitku. Vezměme to na vědomí a netrapme se tím. Bylo tomu tak od počátku, je
tomu tak dnes a bude to tak, dokud svět bude světem.
Neexistuje spolehlivá misijní strategie a taktika, která je zárukou úspěchu. Přestaňme
tedy bez přestání pošilhávat po úrodnějším poli a nenapodobujme hned jednoho a hned
zas jiného, když se nám zdá, že se komusi daří dílo lépe než nám. Na místě, kam nás
Pán církve postavil, rozsévejme, co nám svěřil. Dělejme to trpělivě a s nadějí, bez níž se
neobejde žádný zemědělec, nemá-li pověsit práci na hřebík a jít prodávat podřadné zboží, které přináší rychlý zisk. Vždyť setba, než přinese užitek, musí nejprve vzklíčit a pak
růst. Až po dlouhé době se ukáže, zda dílo bylo úspěšné. Při sklizni však už není proč
počítat, kolik zrn během setby přišlo nazmar.
Podobenství nás zbavuje obav o výsledek naší práce, o budoucnost Božího království, o
budoucnost církve a našeho sboru. Boží slovo vykoná, k čemu je Bůh posílá, a nevrací se
prázdné. Mnoho zrn zapadne bez užitku, ale některá se ujmou. Setba Božího království
přinese užitek bez ohledu na okolnosti, v nichž jako Kristova církev žijeme a pracujeme.
K objasnění, jak tomu je s Božím královstvím, lze užít našich zkušeností jen do jisté míry.
Proto Lukáš uprostřed příběhu z ničeho nic opouští střízlivý tón a na rozdíl od Matouše a
Marka mluví o stonásobném užitku. Tím nás chrání před pokušením rozhlížet se po okolních lavicích a odhadovat, kdo přináší Bohu větší a kdo menší užitek. Díky Ježíši Kristu
Boží království v tomto světě vzchází, roste a přinese nečekaný užitek. Cíl, ke kterému
směřuje Boží dílo, do něhož jsme byli vtaženi, se vymyká našim představám omezeným
dosavadními zkušenostmi. Boží království je zázrakem, který přesahuje každé naše pomyšlení i všechny naše obzory. Lukáš burcuje nás i celou zemi k odvážné víře, která s
tím počítá. Proto v závěru jeho vyprávění Ježíš pozvedá hlas a křičí: „Kdo má uši k slyšení, slyš.“
Nechceme-li zůstat těmi, kteří hledíce nevidí a slyšíce nechápou, pamatujme že ten, který přišel sít Boží království, nedosáhl laciného úspěchu, ale dovršil své dílo na kříži. Nebojme se práce, k níž je třeba trpělivosti, vytrvalosti a nezlomné naděje. Svěřujeme-li se
Ježíšovi a pouštíme-li se s ním na nesnadnou a nebezpečnou cestu k lidem, směřujeme k
odhalení tajemství Božího království.
Práce rozsévače, Krista, pokračuje dodnes. Pokračuje také v tomto sboru, zní-li tu Boží
slovo. Žádný z evangelistů to nezdůrazňuje silněji než Lukáš. Semenem je Boží slovo,
říká Ježíš, když odpovídá učedníkům na nevyslovenou otázku, která je také naší otázkou:
Proč někteří slovu uvěří a jiní ne? Ježíš odpovídá výkladem, v němž se zrcadlí pastýřská
zkušenost církve. Nevybízí k posuzování druhých, ale nastavuje nám zrcadlo. Upozorňuje
na četná nebezpečí, která nám hrozí, když slyšíme Boží slovo. Pouhé slyšení nic dobrého
nepřinese, udusí-li v nás dobrou setbu pochybnosti, jimž nasloucháme ochotněji, než řeči
Božích slibů a Božích skutků. Kdo byl zasažen Božím slovem, nemá ještě vyhráno. Přijde
čas pokušení, který ukáže jak povrchní a mělká bývá víra, která sotva vzklíčila. Všední
starosti, soustředění na majetek či touha po pohodlí, rozkoši a štěstí mnohdy zadusí Boží
království i tam, kde už zakořenilo a vzešlo.
Poslouchejme pozorně. Lukáš nám nenamlouvá, že křesťan má bezstarostný život. Netvrdí, že majetek vždy škodí, naopak hned na počátku (v. 3) připouští, že majetek může
prospívat službě zvěstování. Nezve k poustevnickému odříkání. Upozorňuje pouze, co
dusí Boží setbu v nás i nás samotné, dáme-li tomu přednější místo, než náleží. Kdo podřizuje své jednání každodenním starostem, majetku či rozkoši, nic tím nezíská. Proti očekávání se ochudí a zpustoší svůj život, který zůstane planý a neplodný. Nepřinese ovoce.
Nestačí slyšet zvěst Božího království, nestačí uvěřit, nestačí ani dlouho věřit a poslouchat. Překvapivou úrodu Božího království nepřineseme jednorázově, ani ji nebudeme
přinášet po určitou vymezenou dobu. Ti, v nichž Boží slovo zapouští hluboké kořeny a
roste, ponesou úrodu až do konce. Aby tohle vyjádřil, použil Lukáš sloveso τελεσφορειν,
2
které v Novém zákoně najdete pouze na tomto jediném místě. Ježíš v Lukášově podání
ujišťuje všechny znepokojené učedníky i nás, že zůstaneme-li ve víře trpěliví a vytrvalí,
jistě poneseme úrodu, která roste z Boží dobré setby.
Jít cestou, na niž vyšel rozsévač Kristus, má smysl a je to nadějné. Díky Bohu tu zní Kristovo slovo, které nás činí tím, čím máme být. Pro vyjádření, jak nás Kristovo slovo mění,
užil Lukáš slov καλη̃ καὶ αγαθη̃̃ καρδία, jimž dobře rozuměli jeho řečtí současníci, kteří
nepatřili k církvi. I ti, kteří k nám nepatří, mají přece rozpoznávat, že semenem v dobré
zemi jsou ti, kteří zachovávají slovo slyšíce krásným a dobrým srdcem a v trpělivosti přinášejí úrodu.
Modlitba:
Pane Ježíši Kriste,
dopřej, ať v moci tvého slova, které nás zasahuje, nalézáme cestu k lidem
a přinášíme dobrou zprávu,
že věrně a dobrotivě pamatuješ na celé stvoření i na každého z nás.
Pomáhej, ať trpělivě a vytrvale plníme úkol,
který jsi svěřil své církvi do doby, než nastolíš své království.
Prosíme o naději pro lidi, kterými zmítají pochybnosti.
Dej, ať jim Boží slovo přináší pokoj.
Prosíme za ty, jejichž víra nemá dost hluboké kořeny, aby vydržela v krizích.
Dej, ať v evangeliu nalézají sílu vytrvale vzdorovat pokušení.
Prosíme za všechny, které dusí denní starosti,
snaha hromadit majetek či co nejvíc užívat života.
Dej, ať je tvé slovo vysvobozuje a dává nový smysl dnům, které jsou před nimi.
Prosíme, ať tvoje království překvapivě roste v dnešním světě
a se všemi, kteří znají tvoje jméno, společně prosíme Boha:
Otče náš ...
... Amen.
3