Kudy k životu
Transkript
Kudy k životu? Kázání faráře Vladimíra Kopeckého na text L 10, 25-37 v neděli 28. srpna 2011 Dnešní Ježíšovo podobenství důvěrně známe. Mnohokrát nás napomínalo, abychom neupadli do lhostejnosti, která je v dnešním světě běžná. Mnohokrát nás zvalo, abychom s trpícími a potřebnými ve svém okolí jednali milosrdně. Má nám ještě co nového říci? Při čtení tohoto známého oddílu se obvykle soustřeďujeme na postavu Samařana a na pohotovost, s níž bez váhání poskytl pomoc ohroženému člověku. Člověka, který pomáhá a slouží zraněným, nemocným a všelijak sevřeným lidem, nazývá podle tohoto vyprávění samaritánem i ten, kdo nikdy nečetl Bibli. Evangelista však nevypráví jediný příběh, nýbrž dva. Druhý příběh je vložen do prvního jako ilustrace či příklad. Příkladem Samařana, který pomohl bližnímu v nouzi, doplnil evangelista Lukáš Ježíšovu řeč o lásce k Bohu a k bližnímu, kterou zaznamenali také Marek a Matouš. Příklad milosrdného Samařana je výrazný. Základním vyprávěním, které nás chce oslovit, je však příběh jakéhosi zákoníka, který hledal odpověď na otázku, jak dosáhnout věčného života. Kdybychom odtud tedy zaslechli pouhé pobídnutí ke službě, minuli bychom se s evangelistovým základním záměrem. Jde tu totiž o víc než jen o to, zda pomáhat či nepomáhat potřebným. Ježíš tu odpovídá na zásadní otázku po nalezení smyslu a po dosažení cíle lidského života. Nejen jakýsi dávný zákoník, ale také my máme poznat, co je podle Boží vůle životem hodným tohoto jména. Odpověď na otázku, co má člověk dělat, aby měl podíl na opravdovém životě, hledají také mnozí dnešní lidé. Ježíš na ni tehdejšímu tazateli odpovídá nečekaně. Člověku soustředěnému na vyhledávání a plnění příkazů Mojžíšova zákona by snad mohl říci cosi o víře. Pokud se apoštol Pavel a reformace nemýlili, zákon přece mnoho nepomůže. Především je třeba věřit v Ježíše Krista. Zákoník, který, jak se tu říká, Ježíše „zkoušel“, možná jen zkoušel, doví-li se něco, co z Božího slova, které dobře znal, není snadné vyčíst. Chtěl slyšet něco, co vnese nové světlo do jeho hledání pravého života. Ježíš však na tu základní lidskou otázku nenabízí žádnou novou, překvapivou, strhující odpověď. Odkazuje zpátky k tomu, co tazatel dávno zná. Odkazuje k Zákonu, který Bůh dal svému lidu Staré smlouvy. „Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Ukazuje se, že tazatel Zákon opravdu dobře zná. Odpovídá bez nejmenšího zaváhání. Přesně cituje z Deuteronomia: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou myslí a celou svou silou“. Vzápětí k tomu připojuje stejně přesný citát z Leviticu: „Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.“ Přiznejme si, že nás ten člověk zahanbuje. Většina z nás má za to, že tahle slova poprvé vyřkl Ježíš. On však dobře ví, že ta slova odedávna patří k nejzákladnějším slovům života, která si Boží lid Staré smlouvy měl neustále připomínat a řídit se jimi. Dvě významná slova z různých míst Zákona navíc dovedně spojuje do výrazného a smysluplného celku. Je to tedy nejen člověk, který dbá na Boha a na jeho slovo, ale je to zřejmě i bystrý bohoslovec. Ježíš mu také dává bezvýhradně za pravdu. Potvrzuje, že láska k Bohu spojená s láskou k bližnímu je pravou cestou k životu. Potvrzuje, že nic víc není zapotřebí. „To čiň a budeš živ.“ Je to stará, důvěrně známá, samozřejmá pravda. K jejímu objasnění není třeba už nic dalšího vykládat. Ani Ježíš nenabízí žádnou jinou, tajemnější nebo snazší cestu k životu. Zákoník však přesto pokračuje v započatém rozhovoru. V něm vychází najevo, že naše odhodlání řídit se Boží vůlí, kterou známe tak dobře, že dokonce chápeme i skryté souvislosti mezi jednotlivými slovy, je ve velikém napětí s naší každodenní životní zkušeností. I my stejně jako ten zákoník víme, k čemu nás Bůh zve. Přesto se však vzpíráme myšlence, že by se všem lidem mělo měřit stejně. Říkáme si, že všecko má své meze. Uvažujeme, že i lásku je třeba si zasloužit. Potřebuje-li někdo z našich nejbližších, někdo, kdo je téže víry nebo téže krve, někdo, kdo se nám líbí nebo koho obdivujeme, případně někdo, kdo je podle obecného mínění aspoň slušný člověk, abychom mu činem dali najevo lásku, dovedeme přemáhat svou přirozenou soběstřednost a své sobectví. Ani Pán Bůh po nás však nemůže chtít, abychom nerozumně překračovali tuto hranici. 1 Zákoník, o němž je řeč, zřejmě měl za to, že je povinen láskou židům, ale nikoli pohanům. Věděl, že jeho víra žádá, aby podal pomocnou ruku mravně zachovalému člověku, který se bez vlastní viny dostal do potíží, ale aby se nešpinil se stykem s takovými, kterým není nic svaté. Spolu s ním se nechápavě ptáme také my: „A kdo je můj bližní?“ Ze samé zbožnosti chceme, aby Pán Bůh načrtl dělicí čáru mezi lidmi, kteří stojí za lásku a pomoc, a ostatními, jimiž je zbytečné se zabývat, protože jsou tak či tak ztraceni. Tohle však Ježíš nechce a nemůže připustit. Kdyby na to přistoupil, zpochybnil by celé svoje dílo, které nehodným a provinilým lidem, tedy také nám, otvírá cestu k Bohu a ke skutečnému lidství, tedy cestu k životu. Místo jasné odpovědi, která měla zřetelně rozdělit lidi na bližní a ostatní, vypráví tedy Ježíš tomu zákoníkovi i nám podobenství, které rozmetává všechny naše dosavadní představy. Jako odpověď na otázku, kdo je náš bližní, vypráví Ježíš příběh o člověku, kterého na divoké cestě skalnatou pouští mezi Jeruzalémem a Jerichem potkala příhoda dodnes běžná. Přepadli ho, obrali ho a div ho přitom nezabili. Nedovíme se, kdo to vlastně byl. On i ta neblahá událost jen vytvářejí scénu, na které se názorně předvádí, jak nesprávná je zákoníkova a naše otázka. Kdo chce, může rozpoznat, že lidi nelze dělit na bližní a ostatní, na vlastní a cizí, na dobré a zlé, či na zbožné a bezbožné podle přirozených měřítek, která jsou nám vlastní a proto jich stále užíváme. V samém středu ilustrativního příběhu se setkáváme s knězem a vzápětí s levitou. Ti dva nepochybně patří k oporám církve Staré smlouvy. Předpokládá se, že Boha opravdu milují a velice jim záleží na tom, aby se mu líbili. V žádném případě jim nelze vytknout nevšímavost. O obou se v příběhu říká, že si hynoucího člověka dobře všimli, když šli náhodou kolem. Mají však jedinou, veledůležitou starost, která je zcela pohlcuje. To, oč horlivě usilují, není nic špatného. Naopak, zahanbují mnohé z nás. Jsou si dobře vědomi svého jedinečného povolání a svých zvláštních povinností. Chtějí udělat všechno, co po nich Bůh žádá, a ani v nejmenším se neposkvrnit. Role, do níž je Ježíš v podobenství staví, je však přísným soudem nad tehdejším náboženským provozem v jeruzalémském chrámu a také výstrahou každému, kdo by chtěl spoléhat na to, že plní všechny náboženské povinnosti a ve všedním životě se úzkostlivě vyhýbá každé špíně. Snaha těch dvou líbit se Bohu totiž potlačuje jejich lidskost. Oni se osudně mýlí, když věří, že se na své cestě vzhůru mohou vyhnout lidskému utrpení a hrozící smrti. Nedivme se tedy, že s nimi nesouhlasí ten, který svoje božství vyměnil za lidský úděl. Ježíš názorně ukazuje, že tudy cesta k životu nevede. Dva zbožní z podobenství nepromarnili jen možnost zachránit člověka. Oni se odřekli lidství, k němuž se přiznal sám Bůh. Přehlédli možnost stát se druhému bližním a v té chvíli prohráli svůj vlastní život. Teprve pak vstupuje na scénu Samařan. Z tehdejšího židovského hlediska je to odpadlík horší než kterýkoli pohan. Podle měřítek zákoníka hledajícího cestu k životu tento člověk není bližním. Přesto však má možnost se někomu bližním stát. Jde si svou cestou a stejně jako ti dva před ním spatří hynoucího člověka. Všimněme si, co dělá, a vyvarujeme se nestřízlivosti, která nás někdy v podobných situacích popadá. Pisatel příběhu si dal záležet, aby zdůraznil, jak střízlivě a věcně tento člověk jedná. Nejprve dostupnými prostředky vyčistí postiženému rány a udělá vše potřebné, aby se zahojily. Pak ho dopraví na bezpečné místo a věnuje přiměřený obnos na jeho zaopatření po nezbytně nutnou dobu. A pak jde dál za svými záležitostmi. Nehledá v péči o trpící svoje životní povolání ani smysl svého života. Bez nejmenších rozpaků, bez dojímavých scén, bez přecitlivělosti a bez zbožných slov dělá to nejnutnější, co je třeba k záchraně. A to stačí. Nezapřel svou lidskost. Nevyhnul se utrpení a hrozící smrti. Stal se bližním jednomu bezejmennému člověku. To je cesta k životu, kterou Ježíš doporučuje, po níž sám jde a kterou otvírá dávnému zákoníkovi i všem, kteří se ptají podobně jako on. Příkladem všedního dne Ježíš ukazuje, že zdánlivě důležitá otázka, kdo je a kdo není náš bližní, je nemístná. Máme na ni zapomenout. Máme se ptát jinak. Nepochybně nám prospěje, uvědomíme-li si přitom, že máme sklon sklouzávat tam, kde se bezděky ocitli kněz s levitou. I my se velice snadno upínáme k plnění povinností, které nám dovolí vyhnout se všemu, co by nás vyvedlo ze směru a z tempa. Může se to stát a stává se to dokonce i těm, kteří si samaritánskou službu vybrali jako své životní povolání. Ježíš nás tímto příběhem nevybízí, abychom nechali kazatelské služby či občanských povolání a začali se výhradně věnovat práci v Diakonii nebo charitě. Ježíš dělá jako obvykle cosi lepšího. Ubezpečuje nás, že podíl na životě budeme mít tehdy, dokážeme-li se vždy 2 nově ptát, komu se na svém místě můžeme stát bližními. K tomu nás zve, když v závěru příběhu prostě říká: „Jdi a jednej také tak.“ Modlitba: Pane Ježíši Kriste, díky, že nám svým slovem ukazuješ cestu k lidem, kteří vedle nás žijí, zápasí, trpí a umírají. Prosíme, ať se před bolestí a smrtí neuzavíráme do svých náboženských jistot a do navyklých způsobů jednání. Pomáhej, ať zůstáváme pozorní i střízliví a v pravý čas činíme, co je třeba. Měj ve své láskyplné péči všechny, jichž si nikdo z lidí nevšímá. Obracej naše kroky k těm, na které si pro samé povinnosti nedovedeme najít čas. Skrze službu své církve dávej poznat svoji blízkost lidem, kteří v ostatních vzbuzují odpor a obavy a jimž se každý raději zdaleka vyhne. Svou dobrotou a svým milosrdenstvím přemáhej samotu, nouzi a bolest, navracej lidskou důstojnost a podle svých slibů otvírej všem pravý a věčný život. O to prosíme, když skrze tebe společně voláme k Bohu: Otče náš... ...Amen. 3
Podobné dokumenty
Milí bratři a sestry, Opět začal školní rok, doba nabývání
k modlitbě. Zanedlouho se objevili bojovníci rodu Apačů, Čejenů, Irokézů, Kiowů, Čipevajů a Lakotů. To už náčelník kmene Hiawatha zanotoval píseň a ostatní se přidávali vedeni rytmem bubnu. A pak z...
Čtvrtý týden postní
svátky stánků. Když jeho příbuzní odešli na svátky, odebral se tam i on - ne veřejně, ale potajmu. Někteří
lidé z Jeruzaléma se ptali: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hle: mluví veřejně a nic...
PROSINEC 2011
Na začátku příběhu se vídeňský kníže rozhodne předat své
pravomoci náměstkovi Angelovi, aby si nešpinil ruce prosazováním nepopulárních zákonů. Vzápětí se ukáže, že vzor
všech ctností Angelo je ve ...
Říjen - Časopis Život v Kristu
negace tohoto výroku: „každý člověk je Boží moci a na duchovní dary, zejména
dar jazyků. Některé tyto tradice mohou
do jisté míry strážcem svého bratra.“
V jednom rozhovoru se zákoníky Pán být sprá...