PŘÍRODOPIS 6

Příjmení a jméno: ………………………………….
Třída: ……………
PŘÍRODOPIS 6
(1. část)
strukturované učivo
viry
Pouze pro vnitřní potřebu školy, 2015
Seznam kapitol
strana
OBECNÁ BIOLOGIE
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
Biologie, projevy života
Přeměny látek v organismech
Podmínky života
Rozmanitost přírody
Vztahy mezi organismy
Buněčná stavba těl organismů
Jednobuněčné a mnohobuněčné organismy
Metody zkoumání (mikroskop)
Roznožování (buněk, organismů)
Systém organismů
3
4
5
5
6
8
9
10
12
13
NEJSTARŠÍ ORGANISMY
Říše: Nebuněční
Viry
Říše: Prvobuněční
Bakterie
Rozkladné bakterie
Cizopasné bakterie
Sinice
Říše: Houby
Houby
Rozkladné (hniložijné) houby
Cizopasné houby
Houby bez plodnic
Houby s plodnicemi
Lišejníky
Říše: Rostliny
Řasy (stélkaté rostliny)
Říše: Živočichové
Prvoci (jednobuněční živočichové)
Bičíkovci
Kořenonožci
Nálevníci
Výtrusovci
Přírodopis, 6. ročník
15
15
16
16
17
17
18
19
19
20
21
21
22
23
24
24
24
-2-
BIOLOGIE, PROJEVY ŽIVOTA
Člověka obklopují výtvory přírody (= přírodniny) a výtvory člověka.
Přírodniny třídíme na přírodniny neživé (voda, vzduch, hvězdy, horniny,…) a přírodniny živé (=
organismy).
BIOLOGIE = věda o všem živém = věda o živých přírodninách = věda o organismech
Hlavní biologické obory :
1. BOTANIKA
(biologická věda o ……………………………………………)
2. MYKOLOGIE
(biologická věda o ……………………………………….……)
3. ZOOLOGIE
(biologická věda o ……………………………………………)
4. ANTROPOLOGIE (biologická věda o ……………………………………………)
5. MIKROBIOLOGIE (biologická věda o jednobuněčných organismech a virech, = o tzv.
mikroorganismech)
ORGANISMY se odlišují od neživých přírodnin 10 PROJEVY ŽIVOTA. Jsou vnějším projevem
složitých přírodních dějů, které v nich probíhají..
Přiřaď k popisu projevu života jeho příslušné označení:
PŘÍJEM látek
VÝVIN jedince
ROZMNOŽOVÁNÍ
RŮST těla
aktivní POHYB
PŘEMĚNA látek
VÝDEJ látek
DĚDIČNOST
DRÁŽDIVOST
VÝVOJ druhu
1. ………………..
Organismus reaguje (= odpovídá) na podněty z okolního prostředí.
2. ………………..
Organismus se přemisťuje z místa na místo nebo ohýbá část těla.
3. ………………..
Organismus nevratně zvětšuje tělo.
4. ………………..
Organismus se během života kvalitativně mění (dospívání, stárnutí,…).
5. ………………..
Organismus vytváří nové jedince stejných vlastností (= potomky).
a) nepohlavní
b) pohlavní
Potomek vzniká z oddělené části těla 1 mateřského jedince.
Potomek vzniká splynutím samčí a samičí pohlavní buňky 2 rodičů.
6. ………………..
Organismus přenáší své vlastnosti na potomky.
7. ………………..
Organismus přijímá z okolí do těla látky (=živiny, vodu, kyslík, ...)
a) živočichové, houby
b) rostliny
živinami jsou organické látky (=cukry, tuky, bílkoviny).
živinami jsou anorganické látky (=oxid uhličitý, soli dusíku, fosforu,
draslíku, ...).
8. ………………..
Organismus odstraňuje z těla odpadní a nepotřebné látky do okolí v
podobě moči, potu, výkalů, odpařování vody, …
9. ………………..
Organismus přeměňuje v těle přijaté látky. Z přijatých látek vytváří látky
nové., Přeměna látek = metabolismus látek.
(př. fotosyntéza, buněčné dýchání, …)
10. ………………..
Organismus se přizpůsobuje měnícímu se prostředí a přitom se mění jeho
vlastnosti. Změny se projeví při střídání generací (u potomků).
Přírodopis, 6. ročník
-3-
PŘEMĚNY LÁTEK A ENERGIÍ V ORGANISMECH
Těla všech organismů jsou z velké části tvořena vodou a organickými látkami (= cukry, tuky,
bílkovinami a nukleovými kyselinami). Organické látky jsou pro organismy stavebními látkami
(umožňují růst těla) a jsou zdrojem energie (tepla, pohybové energie pro životní děje).
FOTOSYNTÉZA
= uskladňování sluneční energie do zásoby
Fotosyntézu provádí rostliny, protože pouze rostliny obsahují chlorofyl (= zeleň listovou).

Rostlina při fotosyntéze přemění za přítomnosti chlorofylu oxid uhličitý,
vodu a sluneční energii na cukr glukózu a kyslík.
ENERGIE +
sluneční
záření (den)


OXID UHLIČITÝ
přijatý
z ovzduší
VODA
přijatá
z půdy
+

GLUKÓZA +
ukládá se
v těle rostliny
KYSLÍK
vylučuje se
do ovzduší
Rostliny fotosyntézou vytváří organickou látku (cukr glukózu) s obsahem ukryté energie a
kyslík, který potřebují všechny organismy při buněčném dýchání.
V glukóze rostliny „uskladňují“ energii, kterou přijaly ze slunečního záření. Glukózu dále
přeměňují na jiné organické látky (cukry, tuky, bílkoviny), které taky obsahují energii.
Nejvíce ukryté energie obsahují tuky a nejméně bílkoviny.
Zevní projev fotosyntézy: Rostliny vylučují do okolí kyslík. Fotosyntéza probíhá v rostlinách
pouze ve dne.
z ovzduší
….
do ovzduší
….
….
….
….
….
….
….
ze slunce
chlorofyl
do ovzduší
DÝCHÁNÍ
FOTOSYNTÉZA
glukóza
….
….
Přírodopis, 6. ročník
uschovává
do zásoby
z půdy
-4-
glukóza
BUNĚČNÉ DÝCHÁNÍ
= získávání energie pro životní děje
Dýchání provádí všechny organismy (živočichové, člověk, rostliny i houby).

Organismus při dýchání spaluje glukózu s kyslíkem a přitom se uvolňuje z glukózy
energie a odpadní látky (oxid uhličitý a voda).
GLUKÓZA
organická
látka (cukr)

+
KYSLÍK
anorganická
látka

ENERGIE
+
OXID UHLIČITÝ
anorganická látka
(odpad)
+
VODA
VODA
anorgan. látka
(odpad)
Organismy dýcháním získávají z organických látek energii pro životní děje.
Zevní projev dýchání: Organismy vylučují do okolí oxid uhličitý.
PODMÍNKY ŽIVOTA
Podmínky prostředí, které umožňují život organismů:
1. Kapalná voda
2. Kyslík
3. Sluneční záření
4. Živiny
Je podstatnou součástí těl organismů - tvoří 2/3 hmotnosti těla (voda v těle
organismů umožňuje transport rozpuštěných látek mezi orgány a tvoří i
prostředí, ve kterém může docházet k přeměně látek). Pro vodní organismy
je životním prostředím, ve kterém se pohybují, rozmnožují, … žijí.
Umožňuje organismům provádět buněčné dýchání a získávat tak energii.
Umožňuje rostlinám provádět fotosyntézu. Bez rostlin by nevznikaly
organické látky, které jsou zásobním zdrojem energie a stavebními látkami.
Sluneční záření ohřívá atmosféru a povrch Země.
Pro živočichy, houby a bakterie jsou živinami organické látky (cukry, tuky,
bílkoviny), protože nemohou provádět fotosyntézu.
Pro rostliny a sinice jsou živinami anorganické (= minerální) látky (oxid
uhličitý a ve vodě rozpustné soli dusíku, fosforu, draslíku aj.)
Organismy jsou závislé na prostředí, ve kterém žijí a kterému jsou přizpůsobené (ekosystém pole,
louka, les, rybník, …)
ROZMANITOST PŘÍRODY
Rozmanitost organismů se projevuje v rozdílné velikosti, tvaru i stavbě těla a ve způsobu života.
Na Zemi dnes žije a je popsáno asi 1 500 000 druhů organismů. Mnoho druhů zatím neznáme.
Každý druh organismu je přizpůsoben životu v určitých podmínkách, žije v určitém životním
prostředí. Jsou-li změny podmínek v prostředí postupné, mohou se některé organismy těmto
změnám přizpůsobit a jiné naopak nepřizpůsobit, vyhynout. Během vývoje života na Zemi tak mnoho
druhů organismů vyhynulo, ale také mnoho nových druhů vzniklo.
Náhlé (revoluční) změny v životním prostředí na Zemi způsobovaly hromadné vymírání druhů.
Zároveň však nabízely volná životní prostředí pro vznik nových druhů z druhů, které katastrofu
přežily (vymření dinosaurů, umožnilo rychlý rozvoj savců a ptáků).
Základní třídění organismů:
o Např. Třídění podle odlišností ve stavbě a činnosti buněk v jejich těle:
bakterie
sinice
houby
rostliny
živočichové (včetně člověka)
o Např. Třídění podle počtu buněk v jejich těle:
jednobuněčné organismy
mnohobuněčné organismy
Přírodopis, 6. ročník
-5-
VZTAHY MEZI ORGANISMY
Organismy potřebují ke svému životu organické látky. Z organických látek si budují své tělo a
také z nich získávají energii pro životní děje.
ZÍSKÁVÁNÍ ORGANICKÝCH LÁTEK organismy:
1. PRODUCENT
Vytváří organické látky z látek minerálních (fotosyntézou,…) ve svém těle.
Potravně nezávislý na jiných organismech.
Výrobci organických látek jsou ROSTLINY A SINICE.
Získává organické látky tak, že pojídá jiné živé organismy.
Potravně závislý na živých organismech.
Pojídači organických látek jsou ŽIVOČICHOVÉ.
konzumenti I. řádu = býložravci (saranče, zajíc, jelen, husa,…) … živí se producenty
konzumenti II. a dalších řádů = masožravci, hmyzožravci, všežravci (krtek, zmije,
sýkora, kuna, liška, káně,…). Pojídají býložravce nebo konzumenty nižšího řádu.
2. KONZUMENT


3. DESTRUENT
Získává organické látky tak, že rozkládá mrtvý organismus nebo organický
odpad. Organické látky rozkládají až na látky minerální.
Potravně závislý na odumřelých organismech.
Rozkladači organických látek jsou rozkladné BAKTERIE a HOUBY.
Patří k nim i mnozí drobní půdní živočichové (žížala, mnohonožka, …)
POTRAVNÍ VZTAHY mezi organismy:
1. PREDACE
2. SYMBIÓZA
3. PARAZITISMUS
4. KONKURENCE
Jeden organismus (predátor) zabíjí a požírá druhý organismus (kořist).
Příklad: liška – zajíc, jestřáb - holub.
Vzájemně výhodné soužití dvou různých druhů organismů
(symbiontů). Příklad: mravenec - mšice.
Jeden organismus (parazit - cizopasník) odebírá živiny z těla jiného
druhu organismu (hostitele) a tím ho oslabuje. Příklad: klíště - zajíc.
Dva různé druhy organismů (konkurenti) získávají živiny stejným
způsobem. Příklad: jestřáb – liška, srnec – jelen.
V každém ekosystému jsou vztahy mezi organismy založené na potravní závislosti mezi
producenty, konzumenty a destruenty. Potravní vztahy vytváří potravní řetězce. Propojením
několika potravních řetězců vzniká potravní síť.
Potravní pyramida graficky vyjadřuje nejen potravní vztahy mezi organismy v ekosystému, ale
i poměrné množství mezi producenty a konzumenty.
Přírodopis, 6. ročník
-6-
Na počátku potravního řetězce je producent, za ním konzument I. řádu (býložravec) a dále
konzumenti vyšších řádů (masožravci). Na konci řetězce je vrcholový predátor (masožravec).
buk
jestřáb
trnka
kopretina
liška
lasice
zajíc
tráva
babočka
ťuhýk
koroptev
muchomůrka
hraboš
žížala
krtek
 Vyznač šipkami potravní řetězce (tak, že každý následující organismus v řetězci je potravně
závislý na organismu předcházejícím, pro každý řetězec použij jinou barvu) :
producent
konzument I. řádu
konzument II. řádu
konz. III. řádu

…………………….  ……………………. ……………………. …………………….

…………………….  ……………………. ……………………. …………………….

…………………….  ……………………. ……………………. …………………….

…………………….  ……………………. ……………………. …………………….
 …………………….  ……………………. ……………………. …………………….
 Urči potravní vztah mezi dvojicemi organismů v následující tabulce.
Použij symboly : konkurence (K), predace (P), parazitismus (C), symbióza (S)
olše
vrba
mravenec
mšice
moucha
vlaštovka
holub
sokol
pijavka
kapr
včela
jabloň
člověk
tasemnice
kopretina
pampeliška
koroptev
babočka
štika
plotice
hlemýžd
pampeliška
klíště
ježek
srna
zajíc
kudu (antilopa) klubák (pták)
jestřáb
veverka
žížala
kos
liška
zajíc
skokan
ropucha
bříza
kozák (březový)
lýkožrout
smrk
ovád
tur (kráva)
Přírodopis, 6. ročník
-7-
BUNĚČNÁ STAVBA TĚL
ORGANISMŮ
Těla organismů jsou vytvořena z buněk.
 Buňka je základní stavební a funkční jednotka těla každého organismu.
 Buňka vykazuje projevy života. (Některé buňky jsou schopny i samostatného života.)
 Buňka je složena z organel, které zajišťují projevy života.
 Organely jsou vytvořeny z organických látek:
cukrů (= sacharidů), tuků (= lipidů), bílkovin (= proteinů) a nukleových kyselin
ZÁKLADNÍ DRUHY ORGANEL V BUŇKÁCH
2. cytoplazma
ŽIVOTNÍ ČINNOST ORGANELY
Tenká blána, která ohraničuje buňku . Zajišťuje výměnu látek
mezi cytoplazmou a okolním prostředím buňky.
Polotekutá hmota uvnitř buňky. Tvoří vnitřní prostředí buňky umožňuje pohyb organel a přenos látek uvnitř buňky.
3. buněčná stěna
Tuhá blána. Zpevňuje povrch buňky a dodává buňce stálý tvar.
Je propustná pro vodu s rozpuštěnými minerálními látkami.
ORGANELA
1. plazmatická membrána
4. buněčné jádro
s jadernou hmotou
5. plastidy
6. mitochondrie
7. vakuoly(a)
8. endoplazmatické retikulum a
Golgiho aparát
9. buněčná inkluze
Jaderná hmota obsahuje chromozomy s dědičnými informacemi .
Řídí všechny životní děje v buňce.
Váčky, které obsahují fotosyntetizující barviva. Chloroplasty
obsahují zelené chlorofyly . Chromoplasty obsahují červené
karotenoidy a žluté xantofyly . Probíhá v nich fotodyntéza.
Energetická centra buňky - probíhá v nich buněčné dýchání.
Dutinky v cytoplazně, které obsahují buněčnou šťávu. Tvoří ji
voda s rozpuštěnými odpadními látkami, barvivy, kyselinami,
cukry,…)
Soubor blanitých měchýřků, váčků a kanálků propojujících jádro
s plazmatickou membránou. Zajišťují transport látek uvnitř
buňky a na jejich povrchu probíhá syntéza bílkovin, tuků
pektinů (cukry) a enzymů.
Kapénky a zrna organických látek (škrobů, tuků a bílkovin) v
cytoplazmě. Zásoba stavebních látek a zdrojů energie.
Stavba a složení buňky u bakterie, houby, rostliny a živočicha se liší.
1. Prokaryotické buňky u BAKTERIÍ A SINIC

buňky jsou velmi malé, mají jednoduchou stavbu a nemají vytvořené jádro
(jaderná hmota je rozptýlena v cytoplazmě).
 buňky BAKTERIÍ jsou složené pouze z buněčné stěny, plazmatické membrány, cytoplazmy,
jaderné hmoty, mitochondrií a kapének zásobních látek.
2. Eukaryotické buňky u HUB, ROSTLIN A ŽIVOČICHŮ

buňky jsou větší, mají jádro a složitější stavbu.
 buňky ROSTLIN obsahují všechny druhy organel.
 buňky HUB postrádají plastidy (chloroplasty).
 buňky ŽIVOČICHŮ nemají buněčnou stěnu, plastidy (chloroplasty) a vakuoly.
Přírodopis, 6. ročník
-8-
BUŇKA ROSTLINY
vakuola
BUŇKA ŽIVOČICHA
mitochondrie
cytoplazma
endoplazmatické
retikulum
buněčné
jádro
Golgiho
aparát
plastid
(chloroplast)
plazmatická
membrána
buněčná
stěna
JEDNOBUNĚČNÉ A MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY
Těla organismů jsou vytvořena z buněk. Viry jsou nebuněčné organismy.
1. JEDNOBUNĚČNÉ ORGANISMY
 Tělo tvoří samostatně žijící buňka, která vykonává všechny životní děje (= projevy života).
 zástupci: mikroorganismy
BAKTERIE, SINICE,
KVASINKY
(= jednobuněčné houby),
JEDNOBUNĚČNÉ ŘASY (= jednobuněčné rostliny)
PRVOCI
(= jednobuněční živočichové)
KOLONIE jednobuněčných organismů:
 Představují vývojový přechod od jednobuněčných k mnohobuněčným organismům.
 Kolonie je dočasné seskupení jednobuněčných organismů stejného druhu. Buňky mohou
žít i samostatně mimo kolonii.
 Buňky v kolonii si dočasně rozdělují mezi sebe životní činnosti.
(Některé buňky zajišťují pohyb kolonie, jiné ochranu kolonie, další rozmnožování, ...)
 zástupci : některé jednobuněčné řasy – např. VÁLEČ KOULIVÝ, ...
2. MNOHOBUNĚČNÉ ORGANISMY
 Tělo tvoří mnoho buněk, které jsou trvale sdružené. Buňky v těle organismu jsou tvarově a
funkčně rozlišené.
 Stejné buňky (velikost, tvar, stavba) jsou specializované na výkon určité činnosti (životního
děje).
 Skupiny stejných buněk nazýváme TKÁNĚ (u živočichů) nebo PLETIVA (u rostlin).
př. tkáň kostní, vazivová, svalová, epitelová, nervová,…, pletivo krycí, dělivé, výplňové, vodivé )
 Zástupci: makroskopické organismy
MNOHOBUNĚČNÉ HOUBY
MNOHOBUNĚČNÉ ROSTLINY
MNOHOBUNĚČNÍ ŽIVOČICHOVÉ
Přírodopis, 6. ročník
-9-
(plíseň, hřib, choroš),
(žabí vlas, smetánka, smrk)
(žížala, kapr, slon)
 V tělech živočichů se různé tkáně sdružují a vytváří ORGÁNY (= žaludek, střevo, sval,
kost, oko, …). Orgány, které ve své činnosti na sebe navazují, tvoří orgánové soustavy
(soustava pohybová, opěrná, trávicí, nervová,…).
 V tělech vyšších rostlin (kromě řas) se pletiva sdružují a vytvářejí ORGÁNY (= kořen,
stonek, list, květ, plod,…).
 Tělo mnohobuněčných hub a řas není rozlišené na orgány, a proto ho označujeme výrazem
STÉLKA. Pozn. Řasy jsou rostliny s tělem nerozlišeným na orgány.
METODY ZKOUMÁNÍ,
MIKROSKOP
Metody zkoumání přírody (přírodnin)
1. Pozorování
(při pozorování nezasahujeme do zkoumaného děje)
2. Pokus = experiment (při pokusu vědomě zasahujeme do zkoumaného děje)
Při pozorování je někdy nutno použít přístroje  dalekohled, lupa, mikroskop.
O provedeném pozorování nebo pokusu je nutno vést písemný záznam (=protokol). Součástí
protokolu je vždy zjištění a z něho vyvozený závěr.
Světelný MIKROSKOP
Světelný mikroskop je optické zařízení, pomocí něhož můžeme
zvětšovat malé a světlo propouštějící objekty.
(např. mikroorganismy nebo buňky v tkáni a pletivu)
Části mikroskopu – popis, funkce:
okulár
Optická část se zvětšovacími skly; zobrazuje se v
něm zorné pole s objektem pozorování.
tubus
Dutá trubice, do které se vkládá okulár.
revolver
Otáčením revolveru měníme objektivy, aktivní je
objektiv proti otvoru ve stolečku.
objektivy
Optické části (3 ks) se zvětšovacími skly s různým
zvětšením.
stoleček
Plocha se svorkami pro preparát s objektem
pozorování. Pozorovaný objekt musí být co nejblíže
středu otvoru ve stolečku.
clona
Jejím otáčením upravujeme množství
procházející skrz objekt do objektivu.
lampička
Zdroj světla pro prosvětlení objektu. Světlo lze
přivést do mikroskopu i odrazem pomocí zrcátka.
zaostřovací
šrouby (2)
Jejich otáčením měníme vzdálenost mezi stolečkem
s objektem pozorování a aktivním objektivem. Tím
docílíme zaostřování obrazu objektu v zorném poli.
rameno
stojan
Přírodopis, 6. ročník
světla
- 10 -
Zvětšení objektu:
Čísla na okuláru a objektivech udávají, kolikrát zvětšují pozorovaný objekt.
Aktuální zvětšení objektu (mikroskopu) vypočítáme tak, že znásobíme zvětšení okuláru
zvětšením objektivu, který je nastaven proti otvoru ve stolečku. (např. 10 x 20 = 200x)
Zaostřování:
Nezaostřený objekt vidíme v okuláru rozmazaný s neostrými okraji.
Při ostření pozorujeme objekt v okuláru a současně plynule oddalujeme objekt od objektivu
otáčením zaostřovacím šroubem (při přibližování hrozí zničení objektu objektivem).
V určité vzdálenosti dojde k zaostření pozorovaného objektu = v okuláru je zřetelný a ostrý.
Laboratorní protokol:
POZOROVÁNÍ BUNĚK POKOŽKY ZE ŠUPINY CIBULE
Úkol:
1. Zhotov vodní preparát pokožky z dužnaté šupiny cibule kuchyňské.
2. Pozoruj a zakresli obrys několika sousedících buněk. Popiš pozorované organely.
3. V závěru slovně popiš tvar buněk pokožky.
Pomůcky:
Mikroskop, podložní a krycí sklo, kapátko, kádinka s vodou, žiletka (skalpel), pinzeta,
preparační jehla, hadřík, červený inkoust (barvivo), šupina z cibule cibule kuchyňské
Postup:
1. Skalpelem (žiletkou) lehce nařízni blanitou pokožku na vnitřní straně šupiny cibule několika
řezy tak, abys pokožku rozdělil na čtverce o hraně přibližně 5 mm.
2. Polož na desku stolu čisté a suché podložní sklo. Do jeho středu přenes z kádinky kapátkem
kapku vody obarvenou červeným inkoustem.
3. Hrotem jehly uvolni roh jednoho „čtverečku“ pokožky od dužniny. Pinzetou uchop roh
„čtverečku“ a stáhni jej celý ze šupiny. Přenes pokožku do kapky vody na podložním skle.
4. Preparační jehlou vyrovnej čtvereček do plochy tak, aby nebyl přehnutý (pokrčený).
5. Uzavři preparát krycím sklem. Uchop čisté krycí sklo mezi palec a ukazovák za jeho horní
rohy. Volnou hranu sklíčka opři o podložní sklíčko za kapkou vody a přisuň jej tak, aby se
voda, které se dotkne sklíčko, rozlila po jeho hraně. Sklíčko opatrně sklop nad kapku vody s
objektem a uvolni sevření palce a ukazováku. Sklíčko přiklopí objekt.
6. Hotový preparát polož na stolek mikroskopu tak, aby objekt pod krycím sklem byl ve středu
otvoru ve stolečku. Pozoruj od nejmenšího zvětšení mikroskopu.
7. Nakresli ostrou měkkou tužkou skupinu pěti sousedících buněk. Obrys každé buňky
zakresli jednoduchou nepřerušovanou čarou. Velikost jedné buňky by měla být nejméně 4
cm. Neprováděj stínování, ani vyplňování ploch. Podobně zakresli i obrysy organel uvnitř
buňky. Vpravo od nákresu zhotov tužkou popis buněk. Odkazové čáry proveď podle
pravítka.
Zjištění: Nákres buněk pokožky cibule
Zvětšení: 200 x
buněčné jádro
buněčná stěna
vakuola s buněčnou šťávou
Závěr: Buňky pokožky cibule mají ……………………………………………………………… .
Přírodopis, 6. ročník
- 11 -
ROZMNOŽOVÁNÍ
ROZMNOŽOVÁNÍ BUŇKY


Růst těla mnohobuněčného organismu je podmíněný množením buněk v těle. Buňky se
množí PŘÍČNÝM DĚLENÍM, které řídí JÁDRO buňky.
 V jádru buňky jsou různě velké tyčinkovité útvary, které nazýváme chromozomy.
Tvarově stejné chromozomy tvoří páry. V každém páru pochází jeden chromozom
od jednoho a druhý od druhého rodiče. Chromozomy obsahují dědičné informace
(geny), které řídí utváření dědičných vlastností celého organismu.
 V jádru lidské buňky je 46 chromozomů a tvoří 23 párů.
Během dělení se mateřská buňka rozdělí na dvě buňky dceřiné.
Příčné dělení buňky (mitóza) :
1. Na povrchu jádra se rozpustí jaderná blána a objeví se chromozomy.
2. Každý chromozom vytvoří svoji kopii (kopie vytvoří i ostatní organely v buňce)
a počet chromozomů se tak zdvojnásobí.
3. Všechny chromozomy se seřadí v rovníkové rovině buňky.
4. Chromozomy i organely se rovnoměrně rozdělí na dvě stejné části a přemístí do
obou polovin buňky. Originál a jeho kopie se přitom rozchází.
5. Okolo obou skupin chromozomů se vytvoří jaderné blány a vzniknou 2 jádra (se
stejným počtem chromozómů jako jádro mateřské buňky) a nová cytoplazmatická
membrána rovnoměrně rozdělí obsah mateřské buňky na dvě dceřiné buňky.
mateřská buňka
dceřiné buňky
příčné dělení mateřské buňky
1.
2.
chromozómy
chromozómy
tvoří kopie
3.
seřazení
chromozómů
4.
rozchod
chromozómů
5.
vznik 2 jader
ROZMNOŽOVÁNÍ ORGANISMŮ
I. NEPOHLAVNÍ (vegetativní) ROZMNOŽOVÁNÍ
Nepohlavně se rozmnožuje 1 mateřský organismus.
Potomek, který vzniká při nepohlavním rozmnožování, má stejné vlastnosti jako mateřský
organismus.
 Podstata nepohlavního rozmnožování:
Z těla mateřského jedince se oddělí část těla. V oddělené části dochází k množení buněk a
postupně dorostou chybějící částí těla potomka.
 Nepohlavně se běžně rozmnožují:
jednobuněčné organismy, houby, rostliny, živočichové jen výjimečně
 Rostliny vytváří specializované části těl, které jsou určené k nepohlavnímu rozmnožování:
 výtrusy
(houby, mechy, kapradiny, plavuně, přesličky)
 oddenkové nebo kořenové hlízy (brambor, jiřina)
 cibule
(lilie, tulipán, česnek, bledule)
 šlahouny
(jahodník)
Přírodopis, 6. ročník
- 12 -
II. POHLAVNÍ (generativní) ROZMNOŽOVÁNÍ
Pohlavně se mohou rozmnožovat 2 rodičovské organismy (rodiče).
Potomek, který vzniká při pohlavním rozmnožování, má vlastnosti po obou rodičích. Je to kříženec.
 Podstata pohlavního rozmnožování:
Oplození. Splynutím samičí pohlavní buňky jednoho rodiče se samčí buňkou druhého rodiče
vzniká zárodečná buňka potomka, tzv. zygota. Opakujícím se příčným dělením zygoty pak
vzniká mnohobuněčný zárodek potomka.



Rodiče:
 odděleného pohlaví (= samec a samice)
... př. kachna, člověk, vrba jíva
 oboupohlavní (= rodiče jsou obojetníci)
... př. hlemýžď, žížala, lilie, tulipán
Pohlavní orgány a pohlavní buňky rodičů:
Pohlavní buňky se tvoří v pohlavních orgánech rodičů. Liší se od tělních buněk tím, že
mají v jádrech pouze poloviční počet chromozomů (u člověka pouze 23 chromozomů).
 v samčím orgánu se tvoří samčí pohlavní buňky
… př. spermie
 v samičím orgánu se tvoří samičí pohlavní buňky
… př. vajíčka
Uložení zárodků (zárodek = embryo) potomků:
 ve vejcích
(u hmyzu, měkkýšů, ryb, plazů, ptáků, …)
 v dělohách
(u savců, orgán v těle samic)
 v semenech
(u semenných rostlin)
vejce
se zárodkem
ptáka
děloha
se zárodkem
savce
semeno
se zárodkem
rostliny
SYSTÉM ORGANISMŮ

Druh – základní jednotka v systému organismů
Druh je soubor všech jedinců, kteří mají stejné podstatné vlastnosti,
mohou se mezi sebou pohlavně rozmnožovat a jejich potomci jsou plodní.

České i mezinárodní jméno druhu je složené ze dvou slov:
z rodového jména (podstatné jméno v názvu druhu)
z druhového jména (přídavné jméno v názvu druhu)
Příklady českých jmen druhů:
výr velký, slepýš křehký, vlk obecný, kuna lesní, kuna skalní, jetel luční, jetel plazivý, hřib
smrkový, hřib satan, muchomůrka červená, smrk ztepilý, smrk pichlavý, …
Česká jména druhu se píšou s malým písmenem na začátku obou slov.

Přírodopis, 6. ročník
- 13 -

Mezinárodní (latinská) jména druhů:
Bubo bubo, Anguis fragilis, Canis lupus, Martes martes, Martes foina, Trifolium pratense,
Trifolium repens, Boletus edulis, Boletus satanas, Amanta muscaria, Picea abies, Picea
pungens, …

Každý druh je zařazen v systému organismů do určitého rodu, rod do čeledi, čeleď do řádu,
řád do třídy, třída do kmene a kmen do říše.
Systém (= soustava) organismů



Systém je sestavený podle příbuznosti organismů, která se vytvořila během vývoje
organismů na Zemi.
Příbuznost druhů zařazených do stejné systematické jednotky se projevuje souborem
společných vlastností (=znaků).
Čím je systematická jednotka vyšší, tím méně společných vlastností mají zařazené organismy.
Systematické jednotky od nejnižší po nejvyšší:
DRUHY  RODY  ČELEĎI  ŘÁDY  TŘÍDY  KMENY (ODDĚLENÍ)  ŘÍŠE
Příbuzné druhy řadíme do téhož rodu, příbuzné rody do téže čeledi, příbuzné čeledi do téhož
řádu atd. Nejvyšší systematickou jednotkou jsou říše.
Říše organismů (5 říší):
říše nebuněční (= viry),
říše rostliny
říše prvobuněční (= bakterie, sinice)
říše živočichové
říše houby
Příklad: Zařazení druhu kuna lesní v systému organismů.
ŘÍŠE
živočichové
měkkýši
strunatci
členovci
ryby
savci
ptáci
hlodavci
šelmy
primáti
psovití
kunovití
kočkovití
tchoř
kuna
vydra
kuna lesní
kuna skalní
kuna rybářská
Přírodopis, 6. ročník
- 14 -
příbuzné KMENY
(některé)
příbuzné TŘIDY
(některé)
příbuzné ŘÁDY
(některé)
příbuzné ČELEĎI
(některé)
příbuzné RODY
(některé)
příbuzné DRUHY
NEJSTARŠÍ ORGANISMY
1. VIRY
virus chřipky
Viry jsou mikroskopické nebuněčné organismy.
Stavba viru :
 bílkovinný obal
 nukleová kyselina (organická látka nesoucí genetický
kód viru)
 Viry jsou cizopasnící buněk buněčných organismů –
pronikají do buněk hostitele, zde se rozmnoží a
přitom buňky poškodí nebo zničí. (Mimo buněk
hostitele nevykazují viry projevy života.)
 Napadení viry se projevuje u hostitele virovými
nemocemi (u člověka - rýma, chřipka, opar, dětská
obrna, zarděnky, spalničky, příušnice, vzteklina,
infekční žloutenka, plané neštovice, bradavice,
klíšťový zánět mozkových blan, AIDS).
 Viry napadají také bakterie, rostliny a živočichy.
bílkovina
nukleová
kyselina
Ochrana proti virům: zvyšování odolnosti (otužování),
očkování, zdravá životospráva,
dodržování hygieny.
bakteriofág
2. BAKTERIE
Bakterie jsou mikroskopické jednobuněčné
organismy s jednoduchou stavbou buňky
(= s prokaryotickou buňkou).
 Tvary buněk u bakterií:
1. koky
= kulovité bakterie
2. bacily
= tyčinkovité bakterie
3. vibria
= rohlíčkovité bakterie
4. spirochéty = spirálovité bakterie
 Všudypřítomné - ve vodě, v ovzduší, v půdě,
v hlubinách oceánů, v pouštích, v horkých vřídlech,
na povrchu i uvnitř těl jiných organismů (i člověka)
 Nepříznivé podmínky (= sucho, chlad) přežívají
zapouzdřením v podobě klidové spory (= cysty).
 Za příznivých podmínek (= vlhko, teplo, živiny) se
rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením
buňky.
 Většina druhů bakterií se vyživuje hotovými
organickými látkami.
Přírodopis, 6. ročník
- 15 -
bacily
buněčná stěna
jaderná hmota
I. ROZKLADNÉ (= hniložijné) bakterie
Rozkládají odumřelá těla organismů (živočichů, rostlin) a organické odpady (výkaly).
Rozklad se projevuje hnitím a tlením. Bakterie přitom postupně přeměňují organické látky na
látky minerální. Mezi rozkladné bakterie patří především většina půdních bakterií.
 Nežádoucí účinky rozkladných bakterií:
Kažení potravin v domácnostech (např. kysnutí mléka nebo vína, hnití masa, žluknutí másla),
kažení zubů (vznik zubního kazu), …
Ochrana potravin před rozkladem konzervací:
Princip konzervace - Zničení bakterií v potravině a zabránění přístupu dalších bakterií do
potraviny (vakuovým balením, uložením do sklenice, …).
Způsoby konzervace - Sušení, zmrazovaní, solení, uzení, pasterace mléka, sterilizace teplem,
nakládání do nálevů (octových, solných, olejů aj.).
Využívání rozkladných bakterií člověkem:
1. bakterie mléčného kvašení (Lactobacillus) využíváme při výrobě kysané smetany, kefíru,
jogurtu, sýra, kysaného zelí, kvašených okurek a siláže
(zkvašená píce pro dobytek)
2. bakterie octového kvašení využíváme při výrobě octa,
3. při výrobě některých antibiotik,
4. při čistění odpadních vod v čističkách, při kompostování a při odstraňování ropných látek
z půdy při haváriích.
II. CIZOPASNÉ (= parazitické) bakterie
Cizopasí v těle živých organismů.
Hostitelům odebírají z těla organické látky a vylučují do jejich těla jedy, které vyvolávají u
hostitele bakteriové nemoci.
 Některé nemoci člověka vyvolané cizopasnými bakteriemi:
Angína, tuberkulóza (TBC), záškrt, tetanus, spála, borelióza, salmonelóza, zápal plic, cholera,
mor, kapavka, břišní tyfus, chronické záněty sliznic, …
Způsoby ochrany člověka proti cizopasným bakteriím:
1. očkování
Vyvolává tvorbu protilátek v našem těle proti určité bakterii (nemoci).
2. hygiena
Soubor opatření a způsobů chování, která zabraňují rozšiřování a
přenosu bakterií mezi nemocným a zdravým člověkem – vdechnutím,
otevřenými ranami, s potravinami, při pohlavním styku,…
3. dezinfekce
Ničení bakterií v místnostech, ve vodě, na nástrojích a v krvácivých
ranách chemickými prostředky (např. peroxidem vodíku, lihem,
jódem, chloraminem, ozónem, chlorem, …)
4. posilování odolnosti Otužování, doplňování stravy vitamíny (C), …
Léčba bakteriových nemocí antibiotiky Antibiotika jsou chemické látky, které ničí bakterie nebo
zabraňují jejich množení v našem těle.
(př. - penicilín, tetracyklín, streptomycin, augmentin aj.)
Některé cizopasné bakterie žijí se svými hostiteli v symbióze a jejich přítomnost hostiteli
propívá.

bakterie Escherichia coli a člověk
 bakterie E.coli žije v tlustém střevě člověka.
 bakterie E.coli člověku pomáhá při tvorbě výkalů, zabraňuje množení jiných
nebezpečných bakterií (ochrana), vyrábí některé látky - vitamíny.
Přírodopis, 6. ročník
- 16 -
3. SINICE
Sinice jsou mikroskopické jednobuněčné organismy
podobné bakteriím (s prokaryotickou buňkou), ale se
schopností provádět fotosyntézu.
Buňky sinic často vytvářejí kolonie spojené slizovitým
obalem (několikabuněčné nebo vláknité kolonie).
Buňka sinice má podobnou stavbu jako bakterie:
 chybí jádro (jaderná hmotu je rozptýlená
uprostřed buňky),
 na povrchu je buněčná stěna pokrytá slizovitým
obalem,
 v cytoplazmě jsou drobné měchýřky obsahující
směs barviv (= zelený chlorofyl, modrý fykocyanin
a červený fykoerytrin).
sinice pod mikroskopem
slizovitý obal
buněčná stěna
 Vyskytují se ve stojaté sladké i slané vodě, ale i na
vlhké půdě, na povrchu dřevin i na vlhkých skalách.
(Tvoří slizovité povlaky a chuchvalce na vodních
rostlinách, na dně i na hladině rybníků. Přemnožené
měchýřky s
sinice tvoří na hladině vodních nádrží modrozelený až
barvivy
hnědavý „vodní květ“.) Do vody vylučují jedy, které
jaderná hmota
mohou vyvolávat alergie.
 Za příznivých podmínek se rychle nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk. (Vláknité
kolonie se množí rozpadem vláken na několikabuněčné útvary.)
 Nepříznivé podmínky (= sucho) přežívají zapouzdřením v podobě spory (= cysty)
 Vyživují se rozpuštěnými minerálními látkami a k životu potřebují i sluneční záření. Sinice
získávají organické látky fotosyntézou (mají fotosyntetická barviva). Vylučují přitom do
ovzduší kyslík.
jednořadka
sinivka
4. HOUBY
Houby tvoří buď samostatné houbové buňky (=
houby jednobuněčné) nebo mnohobuněčná houbová
vlákna neboli hyfy (= houby mnohobuněčné).
Buňky hub mají podobnou stavbu jako buňky rostlin:
 mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly, …
 v cytoplazmě hub však chybí chloroplasty
Houby nemohou provádět fotosyntézu.
 Houby jsou takřka všudypřítomné.
Přírodopis, 6. ročník
- 17 -
houba štětičkovec (mikroskop)
Podhoubí (= mycelium)
Množením buněk a růstem houbových vláken (hyf) se
v živném substrátu vytváří podhoubí. Mycelium tvoří
nahromadění buněk nebo jemná síť propletených
houbových vláken.
Plodnice
Při nepohlavním rozmnožování vytváří některé houby
na podhoubí dočasné nadzemní plodnice z husté spleti
vláken. Na povrchu nebo uvnitř plodnic se tvoří
výtrusy. Plodnice různých druhů hub mají
charakteristický tvar, barvu,…
houbová vlákna – mycelium (mikroskop)
Rozmnožování
Houby se nepohlavně rozmnožují mikroskopickými VÝTRUSY.
 Výtrusy vznikají odškrcováním na konci houbových vláken.
 Výtrusy ve vlhku, teple a na vhodném živném podkladu klíčí a rostou v houbová vlákna.
Rouško na plodnici (u hub rouškatých)
 Rouško je vrstva výtrusnic (= buněk na koncích houbových vláken). Na každé výtrusnici se
vytváří 4 mikroskopické výtrusy.
 Na plodnicích se rouško nachází uvnitř plodnice (u pýchavky) nebo na povrchu pod
kloboukem:
a) Rouško pod kloboukem může být na lupenech  u hub lupenatých (muchomůrka)
b) Rouško pod kloboukem může být v rourkách  u hub rourkatých (hřib)
houba lupenatá (bedla) má
rouško na lupenech
houba rourkatá (hřib)
má rouško v rourkách
PLODNICE
klobouk
prsten
ROUŠKO
třeň
ROUŠKO
pochva
řez lupenem
řez rourkou
PODHOUBÍ
Výživa
Houby se vyživují ve vodě rozpuštěnými ORGANICKÝMI LÁTKAMI.
I. Hniložijné (= rozkladné, saprofytické) houby
Získávají organické látky z odumřelých zbytků organismů.
 způsobují rozklad zbytků organismů v půdě (hnojník, výkalník), kažení potravin (plíseň
hlavičková, štětičkovec), trouchnivění dřevěných konstrukcí (dřevomorka domácí).
Přírodopis, 6. ročník
- 18 -
II. Cizopasné (= parazitické) houby
Získávají organické látky z těl živých organismů.
 oslabují své hostitele a vyvolávají u hostitelů houbové nemoci (např. hlízenka ovocná,
plíseň bramborová; hmyzomorka muší)


Některé druhy cizopasných hub žijí v symbióze s kořeny určitých stromů. Toto soužití
označujeme výrazem MYKORRHÍZA. Vlákna hub pomáhají stromům nasávat z půdy
více vody s živinami a strom pak rychleji roste. Houba odebírá ze stromu organ. látky.
př. kozák březový – bříza, hřib dubový – dub, křemenáč osikový – osika, …
I. HOUBY BEZ PLODNIC
KVASINKY
Jednobuněčné houby. Většina druhů neškodně cizopasí na povrchu květů a
dužnatých plodů. Buňky kvasinek se rychle nepohlavně množí pučením.
kvasinka pivní - způsobuje alkoholové kvašení
(tj. rozkládá cukr na alkohol a oxid uhličitý)
využití kvasinek:
 při výrobě alkoholických nápojů např. pivo, víno, líh
(Kvasinky zkvašují cukerné roztoky na alkohol.)
 na kynutí těsta (do těsta se přidává pekařské droždí s kvasinkami)
 při získávání vitamínů B pro lékařství a kosmetiku
pučící buňky
kvasinek
PLÍSNĚ
Mnohobuněčné vláknité houby. Uvnitř i na povrchu živného substrátu tvoří
pouze řídké podhoubí bez plodnic a souvislého rouška výtrusnic.
A. Hniložijné plísně:
Často rostou na uskladněných potravinách, které tak ničí (chleba, zavařeniny, marmelády,
zelenina, jogurty, ovoce,…). Jsou hojné v půdě a na humusu. Vylučují jedovatý aflatoxin.
plíseň hlavičková
hyfy nesou kulaté černé
výtrusnice s výtrusy
štětičkovec (několik set druhů)
hyfy se štětičkovitě větví a jsou
zakončené řetízky výtrusů
kropidlák černý
hyfy jsou na konci kulovitě
rozšířené a nesou řetízky
výtrusů
výtrusnice
s výtrusy
řetízky
výtrusů
štětičkovec
plíseň hlavičková
kropidlák černý
Některé druhy štětičkovců (Penicillium) se používají k výrobě antibiotik (penicilínu), při
výrobě plísňových sýrů (hermelínu) a plísňových salámů (uheráku).
B. Cizopasná plíseň:
hlízenka ovocná
 cizopasí na dozrávajících plodech jabloní, hrušní a švestek
 způsobuje moniliózu (hnilobu) ovoce – tvoří na plodech bělavé soustředné kruhy
Přírodopis, 6. ročník
- 19 -
II. HOUBY S PLODNICEMI
neboli Rouškaté houby
Mnohobuněčné houby. Tvoří na podzemním
podhoubí dočasné plodnice s rouškem.
Plodnice mnoha druhů jsou jedlé a chutné, a proto
se tradičnímu sběru „hub“ věnuje mnoho lidí.
 jedovaté druhy muchomůrka červená
muchomůrka zelená
hřib satan
 nejedlé druhy hřib žlučový
troudnatec pásovaný
(hořké, dřevnaté, nechutné)
 jedlé druhy
většina druhů v seznamu
plodnice
Pravidla pro sběr plodnic hub:
muchomůrky
1. Sbírej houby jedlé, které bezpečně znáš. Ostatní nenič.
2. Sbírej mladé, zdravé a nepoškozené plodnice, neodkrývej přitom podhoubí v zemi.
3. Plodnice ihned očisti a ulož do vzdušného košíku.
4. Tentýž den plodnice doma zpracuj - konzervuj nebo z nich připrav jídlo.
5. Při příznacích otravy vyvolej zvracení, použij projímadlo a volej lékaře.
(příznaky – křeče, zvracení, ospalost, pocení, závratě, bolest, halucinace, …)
Poznej houby podle plodnic:
 houby rourkaté
hřib smrkový („pravák“), hřib žlučový („hořčák“), hřib satan, kozák
březový, křemenáč březový, klouzek sličný
 houby lupenaté
bedla vysoká, muchomůrka zelená, muchomůrka červená, pečárka ovčí
(„žampión“), ryzec smrkový, hnojník obecný, václavka obecná,
 houby břichatkovité pýchavka obecná,
 choroše
liška obecná, hlíva ústřičná, troudnatec pásovaný
Plodnice většiny chorošů rostou na odumírajících kmenech listnatých
stromů. Plodnice jsou většinou nejedlé a víceleté (dřevnaté nebo kožovité)
břichatkovitá houba
pýchavka obecná
lupenatá houba
bedla vysoká
choroš
troudnatec pásovaný
Přírodopis, 6. ročník
rourkatá houba
hřib smrkový
- 20 -
terčovka bublinatá
5. LIŠEJNÍKY
terčovka
Lišejníky vznikají trvalým soužitím (symbiózou) vláken
některých druhů hub s některými druhy jednobuněčných
zelených řas nebo sinic.
Lišejník tvoří druhově specifická mnohobuněčná stélka.
 Tvarové typy stélek lišejníků:
 korovitá stélka = plochá stélka pevně přirůstá k holé
skále, zdem i betonu
př. mapovník zeměpisný
 lupenitá stélka = plochá stélka volně porůstá povrch
kůry stromů, lesní půdu apod.
př. terčovka bublinatá, terčovník zední
 keříčkovitá stélka = větvená stélka odstává od
podkladu, k němuž přirůstá spodní
částí stélky; na lesní půdě, na
humózních skalách
př. dutohlávka sobí, pukléřka islandská
 provazcovitá stélka = tenké větvené provázky stélky
volně visí z větví stromů
př. provazovka obecná
dutohlávka sobí
 Nepohlavně se rozmnožují úlomky suché stélky.
 Rostou velmi pomalu a jsou velmi nenáročné – stačí jim čerpat vlhkost z ovzduší, světlo,
čistý vzduch a trochu živin.
 Význam lišejníků:
 průkopníci života na holých skalách - narušují skálu a jejich zbytky tvoří prvotní půdu.
 potrava živočichů - zejména v nehostinných polárních či vysokohorských oblastech.
 ztěžují dýchání ovocných dřevin – pokud rostou na kůře stromů.
 ukazatelé čistoty ovzduší – jsou citlivé na přítomnost jedovatých plynů v ovzduší.
6. ŘASY
Řasy jsou nejstarší a nejjednodušší rostliny. Tělo řasy je
jednobuněčná nebo mnohobuněčná stélka. Mnohobuněčné
řasy mají stélku vláknitou nebo lupenitou.
Buňky řas jsou typickými rostlinnými buňkami:
 mají jádro, buněčnou stěnu, vakuoly a
chloroplasty s chlorofylem
 Řasy jsou vodní organismy. Nejvíce řas žije
v moři. Některé jednobuněčné řasy rostou i na
vlhkých skalách, kmenech stromů a půdě.
chaluha Macrocystis pyrifera, 60m
 Podle přítomnosti barviv třídíme řasy na:
 řasy zelené – rostou převážně ve sladkých vodách a na vlhkých
místech; vyvinuly se z nich suchozemské rostliny
 řasy hnědé (= chaluhy) - rostou výhradně v mořích; mnohé mají až
desítky metrů dlouhé lupenaté stélky
 řasy červené (= ruduchy) - vyskytují se převážně v mořích
Přírodopis, 6. ročník
- 21 -
 Jednobuněčné řasy se nepohlavně rozmnožují příčným dělením buněk; vláknité a lupenité
řasy rozpadem stélek na menší části.
pláštěnka a
I. Zelené jednobuněčné řasy
krásnoočko
Bičíkaté
buňky
se
aktivně pohybují ve
stojaté vodě rybníků
bohatých na živiny.
zrněnka
Nepohyblivé buňky
rostou na vlhkých
kmenech stromů i na
skalách.
zelenivka
Nepohyblivé buňky se
vznáší ve stojaté vodě
rybníků
(způsobují
zelenou barvu vody).
Kolonie - váleč koulivý
Bičíkaté buňky se dočasně
sdružují do dutých kolonií
obalených slizem. Hojné
ve stojaté vodě rybníků
II. Zelené vláknité mnohobuněčné řasy
žabí vlas
Větvené vláknité stélky
rostou v pomalu tekoucích
vodách.
šroubatka
Nevětvené vláknité stélky
mají v buňkách spirálně
stočené
chloroplasty;
rostou v tůních.
trepka velká
7. PRVOCI
Prvoci jsou nejstarší a nejjednodušší jednobuněční živočichové.
Buňky prvoků jsou živočišnými buňkami:
 mají jádro,
 chybí jim buněčná stěna a chloroplasty
Životní prostředí
Prvoci potřebují k životu vodu. Žijí ve vodě nebo ve vlhkém
prostředí. Někteří cizopasí i v těle člověka. Sucho a chlad přežívají
zapouzdřením tak, že vytvoří okolo buňky pevnou cystu.
Pohyb ve vodě
Zajišťují pohybové organely – krátké brvy, dlouhé bičíky nebo dočasné panožky.
Přírodopis, 6. ročník
- 22 -
Potrava
Prvoci se vyživují organickými látkami:
 Cizopasní nasávají celým povrchem buňky rozpuštěné organické látky z tekutin hostitelů.
 Volně žijící pohlcují do nitra buňky buněčnými ústy nebo panožkami úlomky těl rostlin nebo
celé buňky (bakterie, jiné prvoky). Potravu tráví v potravních vakuolách v cytoplazmě.
Rozmnožování
 Nepohlavní - příčným dělením buňky
 Pohlavní - spájením (Trepky si před dělením
buněk vzájemně vymění poloviny malých jader.)
Stavby buňky prvoků - trepka velká
brvy
Kmitání drobných chloupků umožňuje trepce pohyb.
plazmatická
membrána
Tenká pružná blána, která ohraničuje
Umožňuje měnit tvar buňky při pohybu.
cytoplazma
Vnitřní polotekuté prostředí buňky.
jádro
buňku.
Řídí rozmnožování buňky i ostatní životní děje.
jadérko
Účastní se pohlavního rozmnožování (=spájení).
nálevka
Prohlubeň v plazm. membráně na povrchu buňky.
buněčná ústa
Otvůrek v plazmatické bláně - pohlcování potravy.
potravní
vakuoly
Dočasné dutinky s kousky potravy v cytoplazmě,
v nichž trepka tráví potravu.
stažitelné
vakuoly
Dvě dutinky v cytoplazmě, v nichž se shromažďuje
přebytečná voda a odpadní látky z cytoplazmy.
buněčná řiť
Otvůrek
v cytoplazmě
pro
nestrávených zbytků potravy.
odstraňování
Trepky (i ostatní nálevníci) žijí ve sladké stojaté vodě znečištěné
rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi; vyschnutí vody přežívá
trepka v podobě cysty.
K laboratornímu pozorování lze nálevníky získat ze senného nálevu.
1. BIČÍKOVCI
Pohybovými organelami jsou dlouhé bičíky (1–5). Cizopasní bičíkovci jsou původci některých
nemocí člověka. Často je jeden z bičíků podélně spojen s buňkou vlnící se membránou.
 trypanozoma spavičná Cizopasí v krvi člověka; vyvolává spavou nemoc; přenašečem
trypanozom je moucha tse-tse sající krev, vyskytuje se v Africe.
 bičenka poševní
Cizopasí v pochvě žen (i močové trubici mužů);
vyvolává záněty; přenáší se při pohlavním styku
bičík s membránou
4 volné bičíky
bičík s membránou
bičenka
trypanozoma
Přírodopis, 6. ročník
- 23 -
2. KOŘENONOŽCI
Na povrchu buňky nemají plazmatickou membránu a cytoplazma se může volně rozlévat.
Pohybují se vytvářením dočasných panožek (=výběžků cytoplazmy) přeléváním cytoplazmy.
Panožkami také chytají a pohlcují potravu. Některé druhy mají okolo buňky vápenité, křemičité
nebo rohovité schránky charakteristického tvaru.
a)
Kořenonožci bez schránek = měňavky Panožky mají silné – prstovité.
 měňavka velká
Volně žije na povrchu bahna a na kamenech v rybnících.
 měňavka zubní
Cizopasí v zubním plaku člověka, neškodná.
 měňavka úplavičná Cizopasí ve střevě, způsobuje u lidí měňavkou úplavici (průjmy).
b) Kořenonožci se schránkami
 dírkonožci
Tvoří vápenaté schránky s komůrkami; otvůrky ve schránce vysouvají
jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu;
nahromaděním schránek na dně se tvoří usazenina – křída
 mřížovci
Tvoří křemičité schránky bez komůrek; otvůrky ve schránce vysouvají
jemné a tenké panožky; jsou součástí mořského planktonu;
nahromaděním schránek na dně se tvoří bahnité usazeniny a křemelina.
silné panožky
tenké panožky
vápenatá
schránka
křemičitá
schránka
měňavka velká
dírkonožec
mřížovec
3. NÁLEVNÍCI (= obrvení)
Pohybují se kmitáním četných drobných brv na povrchu buňky a smršťováním buňky. Na povrchu
buňky mají nálevku a v ní otvůrek - buněčná ústa pro pohlcování potravy.
Žijí ve sladkých stojatých vodách znečištěných rozkládajícími se zbytky rostlin a bakteriemi.
 trepka, slávinka, vířenka, mrskavka, bobovka, …, chobotěnka, vejcovka, ledvinovka…
brvy
trepka
slávinka
vířenka
mrskavka
bobovka
ledvinovka
4. VÝTRUSOVCI
Velmi drobní cizopasní prvoci, kteří vyvolávají vážné nemoci u svých hostitelů.
 zimnička tropická
Přírodopis, 6. ročník
Cizopasí v krvi člověka a vyvolává malárii; zimnička napadá a
ničí červené krvinky (hromadný rozpad krvinek vyvolává záchvaty
zimnice doprovázené vysokými teplotami, které se střídají s pocity
chladu). Přenašečem zimniček je komár rodu Anofeles.
- 24 -