Sborník z kolokvia 2003 - Občanská futurologická společnost

Transkript

Občanská futurologická společnost
ve spolupráci s Centrem pro sociální a ekonomické strategie
Koncipování budoucnosti v Evropě 2003
Sborník příspěvků ze 7. mezinárodního kolokvia
pořádaného Občanskou futurologickou společností
s podporou Vysoké školy ekonomické v Praze
ve dnech 8. až 10. září 2003 v Praze
Designing the Future in Europe 2003
Proceedings of the 7th International Colloquium
organised by the Civic Futurological Society
with the support of the University of Economics, Prague
held in Prague, on September 8 – 10, 2003
Praha 2004
Redakce sborníku: František Petrášek a Barbora Slintáková
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou. Za obsah a jazykovou úpravu
jednotlivých příspěvků odpovídají autoři.
 Občanská futurologická společnost - 2004
Černá 13, 110 00 Praha 1, Česká republika
tel. 224930740, fax 224911937, e-mail: [email protected]
www.sweb.cz/ofs
ISBN 80-903440-0-3
 7. mezinárodní kolokvium Koncipování budoucnosti v Evropě 2003
3
Předmluva
Občanská futurologická společnost, pořádající toto kolokvium v průběhu svého čtrnáctiletého působení
již po sedmé, spolčuje zájemce o budoucnost z řad všech občanských profesí. Přesto právě profese
politika vyniká svými dnešními problémy i závažností poslání ve společenství nad jiné. Důsledky
plynoucí z chybných rozhodnutí politika se objevují někdy i velmi rychle na "účtech" mnoha obyvatel,
zatímco na druhé straně se společenské uznání dostává již tradičně těm politikům, kteří životy ostatním
členům dobového společenství svou profesionalitou usnadňují. Naše kolokvium je tradičně zaměřeno na
diskusi té fáze přípravy politika na jeho praxi, v níž si uvědomuje obsah politické scény rozprostírající se
v jeho společenském a přírodním okolí. Diskusí členové Občanské futurologické společnosti usilují o
přenášení zkušeností posilujících schopnost vytvářet realistické představy o budoucnosti z praxe
nejrůznějších odborných profesí i do praxe politické. Jsou si vědomi, že právě v ní je uvědomování
budoucnosti nejnáročnějším znalostním výkonem, při kterém je eticky jednající politik do značné míry
odkázán na znalostní podporu ostatních obyvatel, pro které svou politickou profesi vykonává.
V průběhu třídenní rozpravy na sedmém mezinárodním kolokviu "Koncipování budoucnosti v Evropě
03" se opakovala příjemná a současně i hluboce vážná diskusní atmosféra známá účastníkům již z
předchozích setkání kolokvia. Příspěvky do následujícího sborníků vypracovali podle svých možností
opět zcela nezištně a s nadějí, že jejich rozšíření elektronickou publikací usnadní všem zájemcům
rozpoznání obsahu problémů, které řeší či chtějí řešit koncepčně uvažující politici připravující si svá
vystoupení na dobových politických scénách nejen v Evropě.
Příspěvky účastníků jsou rozděleny do tří obsahově poněkud odlišných částí, a to podle vztahu autora
příspěvku ke konceptorské aktivitě politika. Část první zahrnuje příspěvky, v nichž autoři diskutují
převážně pojetí obsahu politických scén, které konceptoři uplatňují či mohou uplatňovat, když si
vytvářejí strategii svého jednání. Druhou část sborníku vytvářejí příspěvky autorů, kteří se zabývají spíše
stavem strategie politického jednání a diskutují konceptorskou praxi v kontextu tohoto jednání. Třetí část
obsahuje příspěvky zabývající se převážně praktickými důsledky politik zakládaných určitými
konceptorskými praktikami. Rozdělení pro účely větší přehlednosti sborníku je ovšem umělé a v průběhu
diskuse na kolokviu se nejčastěji diskutovala konceptorská praxe politiků ve všech právě zmíněných
souvislostech.
Je mojí milou povinností jménem pořádající organizace poděkovat již tradičnímu spoluorganizátoru
našeho kolokvia, Vysoké škole ekonomické v Praze. Poskytla potřebný akademický prostor pro jednání
kolokvia. Poděkování náleží i přípravnému týmu kolokvia a všem těm, kdo obětavou pomocí přispěli či
zamýšlejí přispět k jeho uskutečňování a k jeho stabilizaci jako součásti kultury občanů vědomě
sdílejících lokální, národní i globální společenství.
František Petrášek
předseda OFS
Praha, únor 2004
4
Obsah
číslo strany
Předmluva
4
Část I: O pojetí obsahu problematiky politické praxe
Escaping Trends. An Evolutionary Viable Concept of the European Equilibrium
7
Roman Galar
Vědomí stálosti a proměnnosti v politické praxi
12
Vytváranie bohatstva v informačnej spoločnosti
18
Ivan Klinec
K hodnotové dimenzi budoucí Evropy
26
Stanislava Kučerová
Iracka lekcja
30
Jan Waszkiewicz
Wojna w Iraku. W poszukiwaniu nowego paradygmatu państwowego
40
Tomasz Styś
Karteziánská a nekarteziánská racionalita jako metodologie vědeckého poznávání světa
a koncipování budoucnosti
47
František Ochrana
Část II: O stavu koncipování strategií politického jednání
The US and the EU: Transatlantic Drift or Common Destiny
55
Vadim Nikolajew
Enlargement of the European Union, Globalization, and Social Policies in the New
Member States
64
Martin Potůček
Globální partnerství pro rozvoj jako výzva pro rozvinuté země
76
Pavel Nováček
Pozice a role středu Evropy 21. století
89
Bohumír Blížkovský
Budoucnost sociálního státu
93
Václav Novotný
5
Národní identita a integrita v kontextu demokracie. Shrnutí hlavních rysů podstaty
problému v současnosti
98
Marie L. Neudorflová
České ženy a Evropská unie
105
Lidmila Němcová
Některá rizika a priority územního rozvoje v podmínkách začleňování do evropských
struktur
112
Igor Babič
Interkultúrna komunikácia ako významný faktor formovania jednotného európskeho
priestoru
115
Miroslava Szarková
Geopolitické vízie Zbigniewa Brzezinského
118
Štefan Volner
Riadenie dlhodobého společensko-ekonomického rozvoja
130
Štefan Klokner
Část III: O předpokladech a důsledcích určitých politických praktik
The Capacities of Governance in Central and Eastern Europe
135
Martin Potůček
Kam směřuje (ne)řešení globálních ekologických problémů?
152
Miroslav Farský, Libor Měsíček
Perspektívy a riziká integrácie SR do Európskej menovej únie
157
Ľubomíra Gertler, Pavel Gertler
Politické priority SR v oblasti agropotravinárstva
160
Elena Šúbertová
Člověk pro Zemi
163
Věra Řeháková
Přírodní katastrofy ve futurologii
169
Václav Němec
Závěry mezinárodního kolokvia Koncipování budoucnosti v Evropě
172
Seznam autorů s adresami/List of Authors with Addresses
174
Informace o občanské futurologické společnosti
176
Pozvánka na 8. kolokvium
177
6
Escaping Trends
An Evolutionary Viable Concept of the European
Equilibrium
Roman Galar
Thinking about the future of Europe is not longer that easy as it has been. This is because some allegedly
established trends, which we get used to take for granted, seem to escape further extension, as they show
signs of saturation, suffocation, degrade into absurdities or become malignant. This presentation
describes an exercise in divining broadly the future by defining the possible social equilibriums, which
were based on evolutionary inspirations.
Some allegedly established trends
1)
Hegemony of procedural democracy
Precondition: majority is reasonable. To this end people have to distinguish needs from wants and
immediate gratifications from fundamental values. Unfortunately, this postulate is in collision with
consumerism.
2)
Supremacy of free market and free trade
There is some disparity: between the two. The first is more West European — taxing flow of goods helps
to spread the wealth around and build diversity. The other is more Byzantine — attracts wealth to the
metropolis and promotes standardization. Competition on the global markets often amounts to the clash
of Goliath with penguins.
3)
Unstoppable technological progress
There is an evident slowdown in recent decades — failure of priority programs (thermonuclear energy,
cancer treatment, artificial intelligence, etc). Great projects produce gadgets. Abundance of incremental
improvements and recombinations coupled with growing deficit of breakthrough innovations.
4)
Ever-increasing economical development
Unjustifiable generalization of 19-20th century experiences — historically there were periods of
development and periods of stasis (much longer). In the situation of innovative deceleration these with
money have it all; these who haven’t are not creditworthy. The demise of the new economy: information
and communication technologies supposed to drive the world into new era have already the status of
utilities.1
5)
Incessantly increasing competitiveness
The debilitating excess of competition destroys adaptability: “Ever Coca-Cola” — lack of diversity
undercuts roots of development; elimination of reserves stifles flexibility. No better idea for EU that
chasing USA (Lisbon Strategy)?
1
N.G. Carr, It doesn’t matter, Harvard Business Review, May 2003
7
6)
Irreversible process of globalization
Historical basso-continuo — attempts to “globalize” the known world; i.e. make it subject to the same set
of rules. Why always successful never succeeded and most often ended in disaster? The allure of “final
orders”. Facts and myths of globalization: EU as a global player and as an antiglobalisation fortress.
7)
Expansion of the “state of law”
Legal regulations are implemented as substitute for social capital. The ensuing erosion of values and
postmodern relativism. The procedural rule “what is not prohibited is allowed” replaces decency.
Deterministic chaos produced by the ever increasing body of law.
8)
Continuing education of information society
Domination of the codified knowledge over know-how and know-who. Ignoring biological mechanisms of
learning. Confusing longer education with higher education. Industrial revolution has eliminated muscle
power — what information revolution might eliminate?
9)
Rise of multiculturalism and consumerism
The quest for the lowest common denominator of social relations. The overlooked difference between
social ecumenism and syncretism. The Faustian trap of consumption — how far the biological cycle of
life and death might be ignored. Aging coupled with demographic collapse as re-evaluators of the
welfare state.
10)
Ever more sustainable development
The myth of convergence. Drastically increasing disparities explain the supposed “failure” of the first
Club of Rome’s report. Virtualisation of economic indices1. The assault of Third World on environment
in effort to copy the white man road to dominance.
11)
“Pursuit of happiness” as an end in itself
The meaning of the feeling of bliss: the currency used by biology to pay us for the sensible behaviour.
Physiological impossibility of being happy all the time. The great innovation: direct stimulation of the
brain’s pleasure centres — pop, games and drugs.
12)
Overwhelming optimism
A form of a misguided perception of reality. Pretending to be as the highest form of existence.
There is no doubt that each trend named in the above list is sensible, even necessary — to a degree and in
the appropriate conditions. When implemented autonomously, as aims in themselves, and pushed to
excess they tend to act as loose cannons bringing havoc to the world. It seems also that it would be easier
to implement them reasonably in a society sharing the 19th century values of decency and responsibility.
We tend to accept these trends as right and ultimately victorious because they show, or have been
showing, a strong growth effect. Yet, it should be remembered that the strong growth is characteristic
also for cancer.
1
8
L. Ememerij, Major Development Challenges, Globally and Regionally, 2000
Conceptualization of a big change
The bleak picture just presented might be just a pessimistic misconception. Or it might turn out that some
cleverly applied corrections will turn the situation around — it was often so. Still, it might be worthwhile
to consider, what if the present civilizational “Plan A”, embedded in the trends discussed, collapses in the
manner resembling the fall of communism? Could we imagine some alternative “Plan B”?
An exercise in this kind of thinking, initiated by Prof. Antoni Kukliński, was carried on by the Polish
Association of the Club of Rome. The idea was to prepare three visions of the European future from the
social democratic, Christian democratic and liberal perspective. What follows are some concepts
assumed in the conservative-liberal vision1.
The basic presumptions of the vision
1. The social structures and progress have to be brought to human scale. The reasonable and
satisfactory arrangement of human lives has to take into account the human nature, as it was
formed by biological and cultural evolution. In situations similar to these, in which human
intelligence emerged, people are spontaneously intelligent — to other situations they have to be
more or less painfully conditioned. The problem is that the living conditions created in the last
few generations have become drastically different, from conditions that for thousands of
generations have been shaping neurological and physiological design of small groups of huntergatherers. We still carry these designs and their incompatibility with the our modern environment
produces frustrating mismatches, which Bjorn Grinde2 calls discords (he recommends more play,
more exercise, more learning, more touching, and more kindness and altruism).
2. The practical, adaptive role of tradition and moral practices needs to be reassessed, as Hayek
suggested3: To understand our civilization, one must appreciate that the extended order resulted
not from human design or intention but spontaneously: it arose from unintentionally conforming
to certain traditional and largely moral practices, many of which men tend to dislike, whose
significance they usually fail to understand, whose validity they cannot prove, and which have
nonetheless fairly rapidly spread by means of an evolutionary selection — the comparative
increase of population and wealth — of these groups that happened to follow them. The
unwitting, reluctant, even painful adoption of these practices kept these groups together,
increased their access to valuable information of all sorts, and enabled them to be 'fruitful, and
multiply and replenish the earth, and subdue it' (Genesis 1:28). This process is perhaps the least
appreciated facet of human civilization.
1
Galar R., Pawłowski K., Deliberating a Happier Europe, Fachhochschule Hof/Salle, 2002
2
Bjorn Grinde. Darwinian Happiness: Evolution as a Guide for Living and Understanding Human Behavior,
Princeton, New Jersey: Darwin Press, 2002
3
F.A. Hayek, The fatal conceit: The errors of socialism, Univ. of Chicago Press, 1988
9
The Adaptive drive
The base of the conservative-liberal concepts is in the practical and political implementation of
mechanisms of evolutionary adaptation. The interest is in the system that strives to identify and use new
possibilities of development via experimentation, selection and reproduction of successful solutions. The
characteristic features are:
o
Population type setups, i.e. co-existence of alternative solutions, which enables the comparison
of effectiveness of various approaches — liberalism contests monopolies.
o
Small, often accidental modifications of the existing solutions, which show in spontaneous
economic and political initiatives — liberalism lowers risk barriers of such initiatives.
o
Autonomic selection procedures, which express themselves in de-centralized and spontaneous
processes of choice — the core of mechanisms of market and political competition (in
democracy).
o
Identification of progress with effects of spontaneous processes of substitution, in which better
solutions supersede the worse — while liberals’ are open to change, they are reluctant to accept
projects of social engineering.
o
Implementation of the life and death cycle into the economic and political processes — the
smooth mechanisms of bankruptcy and removal from power, which provide space necessary for
new solutions (creative destruction).
o
Risk control in social experiments — as in the case of biological species, in order to evolve
society needs, first of all, to survive.
Some aspects of the vision of a „Happier Europe”
I.
It is deeply internalized that human’s lives are involved in many social planes (from family circle
up to the global platform). People owe a proper allegiance to all of them simultaneously.
II.
People venture around, especially when young, but spend most of their lives and ambitions on the
planes closest to them.
III.
Powers of upper planes are consistently limited by the subsidiarity principle. Their task is
alleviating conflicts of interests and managing crises. They are forbidden to try to make people
happy.
IV.
Economic relations have re-gained their proper, i.e. auxiliary place in the overall picture of
human existence.
V.
Market and democracy work within the framework of established systems of values and well
defined social structures.
VI.
Law has lost its axiological role to the principles of decency and responsibility.
VII.
Educational system acts effectively on ascending generations, indoctrinating to perform civic
duties, developing critical intelligence and stimulating creativity.
VIII.
Individual freedom, constrained by mores and solidarity, is the main factor providing dynamism
to social and economic relations.
IX.
Technology is consequently applied to diminish the necessary workload. Diverse soft strategies
of job sharing are introduced.
10
X.
The sphere of life between the paid work and the paid leisure get significantly extended. People
realize themselves mostly in this sphere, filling it with voluntary activities.
XI.
The ability of social organization to provide equal chances and good quality of life is decoupled
from the economic growth.
XII.
Local development takes place due mainly to the local efforts — with all kinds of soft
preferences for the local actors.
XIII.
Vital regional structures are the basis for the revival of innovation and creativity.
XIV.
The security of the world is successfully maintained.
Conclusions
The sketched vision is not an extrapolation of the current trends. It was assumed that they can’t continue
much longer and the focus is on possibilities that might emerge after their breakdown. The vision might
be considered as optimistic; although not the most probable. Naturally, it is not a vision of the happy end,
where “the dreams of all come true” — that would be utopist, as well as repulsive. We look for a system,
which will maintain vital cultural values and preserve dynamics and openness of liberalism. The core of
the proposed solution is placing human actions in the human contexts. The vision implies a fair degree of
human idealism — it seems to be a necessary ingredient to make it optimistic.
The worthiness of the vision will be tested by future developments, and it would be naive to expect too
much of the predictive success. Yet, the need to think ahead of trends, in terms of possible
comprehensive social equilibria (dynamic equilibria), seems to be real and somehow pressing.
11
Vědomí stálosti a proměnnosti v politické praxi
Koncipování politických rozhodnutí vyžaduje tím náročnější znalostní výkony, čím proměnlivější obsahy
politických scén politici vnímají a pojmově zpracovávají. Náročnost mohou zmenšovat vhodnou
informační přípravou jejíž důležitou součástí je vytváření vědomí stálosti či proměnnosti obsahu. Jeho
prostřednictvím snadněji vyhodnocují změny obsahu a mohou tak získávat důležitou informaci pro
vytváření vědomí cílů. Výsledek doprovodných znalostních výkonů se může projevit vyšší mírou
strategické hodnoty jejich jednání. Proměnlivost obsahů politických scén v průmyslově praktikujících
společenstvích historicky vzrůstá jak z hlediska změn hodnotových postojů jejích aktérů, tak z hlediska
poslání a organizace institucí, jejichž členy aktéři jsou. Koncepčně uvažující politici zažívají pestrost i
dočasnost zájmů prosazovaných v jednání vlád, podnikatelů i těch, kdo lobbují ve prospěch skupinových
či vlastních zájmů na lokálních, národních i globálně politických scénách.
Potíže při vytváření názoru na obsah dané politické scény bývají pro koncepčně uvažující politiky
citelné, chtějí-li obhajovat obyvatelské zájmy. Nezískají-li včas potřebné znalosti, stává se pro ně dobová
politická scéna zájmově a institucionálně nepřehledným terénem. Postrádají-li navíc etiku proobyvatelsky
orientovaného jednání, mohou pak zcela snadno přistoupit k tvorbě obsahově nevyhraněných názorů a
koncepce svého jednání podřídit partikulárním a osobním zájmům.
Pohled na historický vývoj uvažování o budoucnosti nasvědčuje, že přípravu rozhodování o činnosti
tvorbou představ o tom, co bude účelné vykonávat, si člověk usnadňuje tím, že hromadí znalosti o tom,
co z poznávaného obsahu skutečnosti zůstává stálé a co se naopak více či méně intenzivně mění. To platí
i pro přípravu rozhodování na politické scéně. I na jejím obsahu lze rozlišit části, které jsou stálejší či
proměnlivější. Hledání takových částí je možná obtížnější než hledání konstant a proměnných
charakterizující obsahy "přírody", ale každý nález může přispět k orientaci politika při vytváření jeho
názoru na obsah dané politické scény a tím i přispět k reálnosti jeho představ o cílech, které bude
prosazovat strategickým jednáním na ní.
Vědomí obyvatelských zájmů v politické praxi
Nepřehlednost dnešních politických scén v průmyslových společenstvích může vyvolat odezvu ve formě
kapitulace politika na koncepčně založeného strategického jednání a uvrhnout jej do temna hazardu.
Obhajování politických zájmů více či méně hazardními praktikami používanými vládami, podnikateli i
obyvateli se dá nalézt například rozborem nejistot, s nimiž jednají jako účastníci dnešních trhů
(Giarini,O., Stahel,W.,R.,1989).
Alternativní reakcí politika na zmíněnou nepřehlednost je snaha o získávání dodatečných informací na
míru dovolující vytvořit vyargumentovaný a na veřejnosti obhajitelný názor na příčiny zájmů obyvatel i
na odpovídající poslání dobových institucí jako pravidel, jimiž se řídí organizace součinnosti obyvatel.
Průmyslová společenství ovšem staví své koncepčně uvažující politiky často do nezáviděníhodných
situací z hlediska dohlednosti vzájemných souvislostí mezi politickými prioritami, funkcemi dobových
institucí a aktuálním stavem obyvatelských zájmů. Transformační aktivity obyvatel v průmyslově
praktikujících zemích vedou k častým změnám způsobů jejich jednání a ke změnám pravidel organizace
obyvatelské součinnosti tak, jak to lze pozorovat v osobním životě jednotlivce i v reformách dobových
institucí. Z hlediska konceptora hledajícího "záchytné body" při hledání příčin těchto proměn jsou
významné výsledky výzkumů stavu a příčin proměn vědomí potřeb u obyvatel různých zemí. Nasvědčují,
že hodnotové postoje obyvatel na dobových politických scénách průmyslových společenství vznikají či
mizí spíše pod vlivem vědomí potřeby seberealizace a sebedůvěry obyvatele vykonávajícího tvůrčí
12
fyzické i duševní aktivity než pod vlivem vědomí neuspokojených základních životních potřeb. Tím se
zároveň utváří značný rozdíl v obsahu politických scén národů průmyslově praktikujících a výkonných z
hlediska uplatňování přetvářecích dispozic obyvatel na jedné a národů takto nepraktikujících,
rozvíjejících svou kulturní praxi v podmínkách nedostatku základních životních prostředků na druhé
straně (Ingelhart,R., Baker,W., 2001).
Stává-li se ovšem "dohlednost" obsahu politické scény závislá na pochopení dynamiky vzniku a zániku
vědomí potřeb obyvatel, stojí každý konceptor před nelehkým znalostním úkolem. Pokud souvisí obsah
potřeb s biologickými funkcemi člověka, může se zdát, že nalézá určitou konstantu politické scény,
protože lze předpokládat, že biologicky vytvářené vědomí potřeby má jisté shodné příčiny u všech
obyvatel. Pokud však souvisí obsah potřeb se společenskou součinností obyvatel, a tedy se stavem jejich
kulturní praxe, je vysvětlení příčin změn vědomí potřeb spojeno se znalostí proměn této praxe. Odborníci
zabývající se v průběhu dvacátého století inovačními procesy a jejich informačním pozadím často
upozorňují na vzájemnou podmíněnost potřeb manifestovaných obyvateli průmyslových zemí. Vědomí
potřeb u obyvatel průmyslových společenství vzniká či zaniká nikoli jako vědomí jakýchsi
neuspořádaných obsahových "soliter". Vědomí jisté potřeby zpravidla následuje za vědomím jiné a
zároveň předchází vědomí zcela určité další, které se může objevit někdy v budoucnosti. Vědomí potřeb
je tedy určitým způsobem prostorově i časově strukturováno, přibližně tak, jakoby právě toto vědomí
obyvatele bylo jakousi základní odpovědí na stav informačních sítí, v nichž obyvatel žije a účastní se
dobové kulturní praxe.
Úspěšní manažeři záměrně mohou často odvozovat své úspěchy ze schopnosti prostorové a časové
uspořádání vědomí potřeb obyvatel včas nalézt. Tím, že rozpoznají souvislosti techniky jejich činností s
jejich životním způsobem a vědomím potřeb, dokáží do jisté míry předvídat i nové potřeby obyvatel a jim
odpovídající zájmové postoje, které se objeví, až obyvatelé budou používat novou techniku, která se
teprve připravuje pro hromadné užití.
Obtíže při rozpoznávání dynamiky změn vědomí potřeb se zvyšují tím, že toto vědomí obyvatelé sdílejí
prostřednictvím mezilidské komunikace poznatků, takže vědomí potřeb může vznikat či zanikat, aniž by
se měnil obsah obyvateli dosud vykonávaných činností či jejich biologické dispozice. Přesto pokusy o
klasifikaci potřeb existují a jsou politicky přinejmenším pozoruhodné (Kocowski, T.,1982). Další
pokroky v této oblasti bádání by byly patrně novou inspirací pro dosavadní politickou praxi, pokud by
posílily naději na včasné rozpoznávání příčin proměn spektra dobových zájmových postojů obyvatel.
Taková inspirace by byla patrně nejvítanější na politických scénách zájmově různorodých, vznikajících
například při řešení obyvatelských problémů ve vícenárodním či globálním geopolitickém měřítku.
V těchto případech totiž značně klesá "dohlednost" souvislostí mezi sledovanými politickými prioritami a
zájmovými postoji aktérů dané scény. Svědčí o tom i rizika a neúspěchy politik poskytování pomoci
rozvojovým zemím. Rozdíly v institucionálních strukturách dárcovských zemí a zemí přijímajících
pomoc a rozdíly v zájmových postojích obyvatel obou typů zemí vnímají konceptoři politiky pomoci jako
nepřehledný politický terén.
Vývoj zmíněné "dohlednosti" lze sledovat i historicky. Politické režimy, vznikající zejména v
předprůmyslově praktikujících společenstvích, vyznačujících se pomalými změnami potřeb obyvatel i
relativní stabilitou funkcí jejich institucí, dovolovaly dobovým politikům relativně snadno a na základě
vlastní politické zkušenosti dohlédnout souvislosti obsahu jimi sledovaných priorit s potřebami obyvatel.
Stálost hodnotových postojů obyvatel zabezpečovaná relativně stabilizovanou kulturní praxí zároveň
politikovi umožňovala praktikovat na dobových scénách s vědomím relativní stability dobové
institucionální struktury.
Koncepce případných reforem institucionální struktury vznikaly na základě výběru metodou dostatečně
dlouho opakovaných pokusů a omylů, takže vědomí politika o vzájemném vztahu hodnotových postojů
obyvatele a posláních dobových institucí mohlo být podloženo zkušenostně podloženými názory na
potřebu určitých institucí respektive jejich reforem. Pro znalostní výkony tehdejších konceptorů je
rovněž charakteristické, že byly "usnadněny" tím, že dobový hodnotový svět obyvatel byl značně
stabilizován působením rituálních a později i náboženských institucí. Mohl sloužit k relativně
13
jednoduchému vyhodnocování obsahu tehdejších politických scén proto, že tyto hodnotové světy
umožňovaly pochopit význam lidského jednání v kontextu přírody i společnosti a nabízela se proto i
univerzální hodnotová měřítka hodící se konceptorovi pro posouzení významu těch či oněch způsobů
jednání na dobové politické scéně. Do značné míry opakem takovéto dohlednosti pro konceptory politik
je situace na politických scénách průmyslových společenství. Intenzivní využívání transformačních,
poznávacích, hodnotících i komunikačních dispozic obyvatel pro inovace techniky a organizace
mezilidské kooperace ve společenství, destabilizovaly i diferencovaly vědomí hodnot u jednotlivých
obyvatel. Přesto však hodnotový svět obyvatel průmyslových zemí tímto kulturním vývojem získal novou
hodnotovou základnu, která dovoluje konceptorům politik univerzálně hodnotit alespoň část obsahu
dobových politických scén. Označujeme ji často jako "přírodní" podstatu obsahu dané scény, jakoby tedy
"někým pevně přidanou" k vínku našeho života. Tato část dnešního hodnotového světa nás a našich
politiků byla historicky vykultivovaná především na základě zkušeností získávaných institucemi evropské
empirické přírodovědy. Z hlediska množiny dnes používaných hodnotících kriterií je oddělena od části
sloužící pro hodnocení lidského jednání a dovoluje rozhodovat o stálosti či o změně přírodní podstaty
obsahu politické scény prostřednictvím značně univerzálních, ve smyslu všelidsky platných hodnot.
Vědomí "naturálního" obsahu scény manifestuje výrazně v úvahách dnešních konceptorů politik řešení
globálních či ekologických problémů.
Význam takto hodnotově stabilizované části konceptorovy hodnotové "výbavy" spočívá v získávání
znalostí o podmínkách vzniku a změn obsahu politických scén, a to ve smyslu materiálových a
energetických charakteristik těch informačních sítí, v nichž obyvatelé komunikují informace. Svou
"výbavu" získává konceptor znalostí zákonů jako univerzálně platných příčinných souvislostí mezi
hodnotami diskrétních vlastností "přírody", což mu společně s uměním měřením stanovovat jejich
hodnoty zprostředkovává schopnost určovat a predikovat "naturální" omezení či příležitosti pro jednání
obyvatel.
Pro soudobou konceptorskou praxi politiků v průmyslově praktikujících společenstvích však vznikl
postupně problém "vhodné míry" využívání této hodnotově stabilizované části jejich znalostní "výbavy".
Spočívá v disponibilní nabídce "pseudozákonů" jako formálně vytvářených vztahů mezi hodnotami
určitých vlastností obsahu politické scény, jejichž zkušenostní základna však nedovoluje určovat a
predikovat změny tohoto obsahu tak univerzálně jako v případě "zákonů". Vznik těchto "pseudozákonů"
je sice veden z metodologického hlediska podobně jako v případě poznávací praxe přírodovědecké,
nicméně, předměty poznávání obsahují lidské jednání včetně jeho volní složky.
Historicky se zájem politiků o svět hodnot ukrytý v "pseudozákonech" datuje od počátků industrializace,
kdy pro výklad politiky moci a bohatství národů počaly být používány tak zvané "zákonitosti"
společenského vývoje či společenských změn. Ve dvacátém století se koncepční politici setkávají
s nabídkou "pseudozákonů" ve školách myšlení vysvětlujících obsahy dobových politických scén
formálně značně podobně jako "zákony" přírodovědecké, jmenovitě využíváním teoretizace zkušeností.
Jejich použití jako prostředku pro určení budoucích podmínek pro jednání obyvatel a pro poslání a
organizaci dobových institucí však přináší zjednodušování názoru konceptora na proměny hodnotového
světa obyvatel při vysvětlování obsahu dané politické scény. To může vést ku vzniku informačně
neadekvátních představ o cílech jeho politického jednání na dané scéně, protože použitím pseudozákonů
si konceptor nedokáže dostatečně vysvětlit volní jednání člověka jako aktéra politické scény.
Problém koncipování politické praxe používáním zmíněných výkladů je historicky sledován zejména v
dějinách ekonomického myšlení (Pasinetti, L.L., 1986, Spechler, M.C., 1990). Manifestuje sice
sporadickým, ale o to obyvatelsky nepříjemnějším selháváním politických priorit, týkajících se
především výkonů docilovaných na průmyslových trzích, pokud jsou tyto priority odvozovány z výkladů
euroamericky kultivovaných škol ekonomického myšlení.Kritici se informačním deficitem konceptorů
politik vycházejících z výkladů těchto škol počínají zabývat. Jedním z nadějných směrů výzkumu jeho
možného řešení je informační interpretace obsahu politické scény. Dovoluje širší vysvětlení zdrojů
bohatství i potřeb obyvatel než výklady tradiční, sledující téměř výhradně materiálové a energetické
výměny v dobové kulturní praxi členů průmyslových společenství a zanedbávající sledování výměn
poznatků podmiňujících účast obyvatele v dobových institucích a změny jeho vědomí potřeb
14
(Jamaguši, K., 1990).
Politické reformy zaměřené na řešení obyvatelských potřeb mohou být relativně snadněji koncipovány v
případech, že zájmové postoje obyvatel na dané scéně vznikají v důsledku neuspokojení jejich biologicky
podmíněných či základních životních potřeb. V takovéto situaci může politik předpokládat hodnotový
konsensus obyvatel zakládaný stavem neuspokojení těchto potřeb. Může snadněji na dané scéně
prosazovat i reformy dobové institucionální struktury, dokáže-li důvěryhodně přislíbit zvýšení
dostupnosti obyvatel ke zdrojům, z nichž tyto potřeby mohou být obyvatelstvem uspokojovány. Aktivní
politika, zaměřená na reformy dobových institucí a jejich prostřednictvím na změny kooperací a
komunikací v dobové praxi společenství, může být v tomto případě konceptorsky pojata jako manažerské
zadání. Jeho řešením je nalezení a názorné vymezení souboru politických preferencí a jejich
programového řešení působením určité struktury společenských institucí usměrňovaným souborem
nástrojů politického působení na jednání obyvatel. Takto si počínají politici především v "krizových"
společenských situacích či v podmínkách politických diktatur, kde mohou předpokládat absenci politické
manifestace kulturně diferencovaných potřeb obyvatel. V demokratických a průmyslově praktikujících
společenstvích se však takovéto pojetí konceptorské praxe objevuje z hlediska aktivní politiky namířené
na uspokojování obyvatelských zájmů jako úzké. Manažerské zadání pro konceptora zde nemůže vznikat
jen ex ante, tedy zcela předcházet politickým rozhodnutím na dané scéně. Je reformulováno i v průběhu
realizace, když konceptor koriguje strategii svého jednání v průběhu vytváření podmínek pro aktivní
začleňování obyvatel do dobových institucí a pro změny hodnotových postojů obyvatel učením se praxí,
a to v odezvách na skutečný vývoj obsahu politické scény (Petrášek, F.,1995).
Výzvy etice jednání koncepčních politiků
Politici usilující o prosazování "výstavby obcí", ať již v regionálním měřítku, jak o to usiluje například
Jan Waszkiewicz prostřednictvím koncepce, kterou velmi případně nazval "hrou o region" (Waszkiewicz,
J., 2002), anebo v měřítku "obce" celoevropské v kontextu koncepcí politiky vytváření kulturně
kooperujícího a komunikujícího celoevropského společenství, popřípadě v měřítku "obce" celosvětově
kooperující a komunikující za účelem odvrácení ohrožení života obyvatel signalizovaného vědomím
globálních problémů, se mohou chovat více či méně eticky ve smyslu hájení obyvatelského zájmu o
"výstavbu těchto obcí".
Ohrožení etiky ve fázi koncipování strategie politického jednání na scéně spočívá zřejmě ve využívání
možnosti nahradit pracné rozpoznávání obsahu politické scény vlastní omezenou zkušeností a
mocenským donucováním obyvatel k určitému způsobu praktikování, které je spojeno s normováním
jejich jednání politikovi známou soustavou hodnot. Takováto etika blokuje aktualizaci hodnotového
základu koncepce zkušenostmi obyvatel, takže dysfunkce politika nastává historicky v okamžiku, kdy
hodnotový základ příslušné politické doktriny nelze mocensky udržet.
Kritické vyhodnocování nabízejících se výkladů a stálá hodnotová aktualizace prosazovaných koncepcí,
byly zřejmě ještě i ve dvacátém století jen sporadickou aktivitou koncepčních politiků, a to nejen z
etických důvodů, ale i z důvodů obtíží při prosazování potřebných znalostních výkonů. Politici dodnes
dávají přednost přijímání celých "balíků" hodnot, která ta či ona "velká" škola, nabízející značně
zobecňující výklady "optim" jednání obyvatel a též "optim" fungování jejich institucí, nabízejí. Kritická
rozvaha postupu vedoucího k získávání informačně adekvátní soustavy hodnot pro tvorbu představ o
politických prioritách na konkrétní politické scéně je i v dnešní politické praxi omezena na prostor
zaujímaný politikem-manažerem, tedy zodpovědným za určitou obyvatelskou obec. Je totiž nucen vybírat
politické priority nejen z nabídky více či méně zkušenostně podložených výkladů různých škol myšlení,
ale pod vědomím potřeby využívat disponibilní strukturu dobových institucí "obce", či měnit ji tak, aby
nebyly poškozeni obyvatelé s jejich potřebami a zájmovými postoji. Příkladem takovéto politickomanažerské praxe je praxe vládních stran, pokud nečelí ostrým populisticky vedeným výpadům.
15
Zdá se tedy, že etiku jednání konceptorů dobové politické praxe dnes nalézáme spíše jako etiku
inženýrské přípravy díla, které přijímají apriori jako nějak hodnotné či užitečné. Nedostatky takového
přístupu k založení "politického díla" jsou však stále zřetelnější. Například zmíněná koncepce "hry o
region" je rozhodně perspektivní právě v tom smyslu, že vychází z předpokladu, že konceptor musí
reagovat stále častěji na proměny "díla" v průběhu jeho trvání. Politická praxe nemůže být koncipována
jako ukončený projekt zejména na těch dnešních scénách, které jsou naplněny mezikulturními střety,
inovacemi pravidel obyvatelského jednání a inovační aktivitou v oblasti organizace obyvatelského soužití
i techniky obyvatelských činností. Informační sítě, kterými dochází k těmto změnám jsou totiž natolik
nepřehledné pro osobnost politika, že kontrolu nad obsahem scény může docílit pouze nepřímo tím, že
sleduje informační výměny a snaží se konsensuálním jednáním zasahovat do jejich průběhu a podle stavu
konsensu upravovat obsah jím sledovaných priorit.
Osobnost konceptora se z etického pohledu proto objevuje spíše jako osobnost pečovatele o informační
režim kulturně aktivního společenství, ve kterém obyvatelé uplatňují své vlastní poznávací, hodnotící,
komunikační i transformační dispozice dodržováním vzájemně dohodnutých a aktualizovaných pravidel
součinnosti. Režim je zprostředkován dobovou institucionální strukturou, která zabezpečuje dostup k
potřebným informačním výměnám každému obyvateli. Etika "sociálního inženýrství" se pro konceptora
politické praxe takto stává podřízenou etice péče o "informační režim inovačně aktivního společenství".
K takové etice mají, jak se zdá, nejblíže konceptoři zdůrazňující potřebu rozpoznání dobových
informačních praktik obyvatel a teprve následně navrhují politické reformy jako reformy těchto praktik.
Zdá se proto legitimním očekávání, že osudy budoucí politické praxe budou svázány s dovedností jejích
konceptorů rozšířit vědomí stálosti a proměnnosti za hranice energeticky a materiálově kontrolovaných
proměn společenské praxe do oblasti vědomí stálosti a proměnnosti všech informačních výměn, tedy
včetně výměn poznatků, prostřednictvím kterých se stabilizují formy kulturní praxe obyvatel. Náznaky
směrů, kterými se může budoucí konceptorská praxe politiků ubírat, nabízejí zkušenosti s koncipováním
projektů rozvoje určitých územních celků, jejichž konceptoři "kvantují" rozvoj, tedy koncipují přeměny
stavu života obyvatel v určitém prostoru a v určitém rozsahu času. Sledováním průběhu přípravy řešení
problémů urbanistické či regionální obyvatelské problematiky lze dojít k závěru, že takovýmto
předběžným vymezením "kvant" informačního dosahu připravované koncepce může i politik snáze
dosáhnout vyšší dohlednosti mezi sledovanými politickými prioritami a jednáním obyvatel. Může snáze
využít i nabízející se znalostní techniky pro přípravu své koncepce, například snadněji interpretovat
obsah politické scény, reprezentovat jej modelově i vyhodnocovat různými konsensuálně dohodnutými
soubory hodnotících kriterií. Může též rychleji a přesněji kontrolovat, zda realizace určitých politických
priorit je v určitém "kvantu" určitým souborem institucí prosazována či nikoli. Je pochopitelné, že
konceptorské zkušenosti vládních a podnikatelských manažerů, kteří zmíněné "kvantování" činností již
praktikují při přípravě programů a vedení strategie své politiky, vedou k naléhavějším požadavkům na
transformaci tradičních způsobů informačního zabezpečení výkonu politické moci ve srovnání s
požadavky reprezentantů tradičních politických stran, jejichž politická praxe se utvářela v době
industrializace. Mohla se proto opírat o zkušenosti pocházející z konceptorsky relativně přehlednějších
obsahů tehdejších politických scén a využívat snadněji i "velkých" myslitelských škol, snažících se o
vytvoření jediného hodnotového světa obyvatel prostřednictvím značné idealizace obsahu dobových
politických scén. Budoucí formy konceptorské praxe budou opět vznikat metodou pokusů a omylů, a
proto budou záviset i na ochotě a připravenosti politiků vyhledávat a uskutečňovat nové znalostní
praktiky i nové režimy spolupráce a vzájemné komunikace mezi obyvateli a jejich politickou
reprezentací. Bylo by patrně historicky významnou událostí, kdyby proces politické integrace života
obyvatel Evropy patřil z konceptorského pohledu k prvním úspěšným pokusům v tomto smyslu.
16
Odkazy na prameny:
1. Ingelhart, R., Baker, W.: Výzvy modernizace tradičním hodnotám: kdo se obává Ronalda Mc
Donalda? v čas.: The Futurist, březen 2001 (v angličtině), česká anotace v čas.: Dialogy s
budoucností, č.9, 2001, str.55, ISSN 1210-0487
2. Giarini, O., Stahel, W.: The Limits to Certainty, vyd. Kluwer, Drodrecht, 1989
3. Jamaguši, K.: Fundamentals of a New Economic Paradigm in the Information Age, v čas.:
Futures, December 1990, str.1028-1036
4. Kocowski, T.: Potrzeby czlowieka, koncepcja systemowa, 2 vyd., Ossolineum, PAN, Warszawa,
1982
5. Pasinetti, L.L.,: Strukturální změna a ekonomický růst, vyd. Ekonomický ústav ČSAV, Praha,
1986, inf.publ. IP č.161, str.8-44 (český překlad angl.originálu, vyd. Cambridge Univ. Press,
1981)
6. Petrášek, F.: Informační a komunikační aspekt současné politické praxe, ve sborníku: Aktuální
problémy demokratizace postkomunistických států střední Evropy, vyd. Čes. spol. pro politické
vědy při AV ČR, Praha 1995, str.102-114
7. Spechler, M.C.: Perspectives in Economic Thought, McGraw-Hill publ. Co., 1990, ISBN 0-07060011-2
8. Waszkiewicz, J.: Gra o region, ve sborníku: Koncipování budoucnosti v Evropě 2001, vyd. OFS,
Praha, 2002, str.114-123, ISBN 80-245-0298-4
17
Vytváranie bohatstva v informačnej spoločnosti
Ivan Klinec
Jednou z hlavných charakteristík novovytvárajúcej sa ekonomiky informačnej spoločnosti je nová
paradigma vytvárania bohatstva. Táto nová paradigma vytvárania bohatstva zahŕňa ako zmenu systému a
spôsobu vytvárania bohatstva, tak aj zmenu chápania a zdrojov bohatstva. V informačnej spoločnosti
hlavným zdrojom bohatstva sú informácie a znalosti.
Historicky ako ľudstvo prechádzalo rôznymi štádiami vývoja, menil sa aj systém vytvárania bohatstva.
Menilo sa aj samotné poňatie bohatstva.
V agrárnej spoločnosti hlavným zdrojom bohatstva bola pôda a prírodné zdroje. Systém vytvárania
bohatstva v agrárnej spoločnosti bol spojený s poľnohospodárstvom ako hlavným výrobným sektorom
agrárnej ekonomiky.
S prechodom k industriálnej spoločnosti sa zmenil aj systém vytvárania bohatstva a hlavným zdrojom
bohatstva v industriálnej spoločnosti sa stala práca a kapitál. Systém vytvárania bohatstva
v industriálnej spoločnosti bol spojený najmä s hlavným sektorom ekonomiky, ktorým bol priemysel.
Industriálny systém vytvárania bohatstva bol charakteristický tromi hlavnými výrobnými
faktormi, ktorými boli pôda, práca a kapitál.
Informačná spoločnosť so sebou priniesla ďalšiu zmenu systému vytvárania bohatstva. Hlavným
zdrojom bohatstva v informačnej spoločnosť sa stávajú informácie a znalosti a hlavným sektorom
ekonomiky sa stala výroba, spracovanie a distribúcia informácií, ktorá vytvorila základ novej ekonomiky
informačnej spoločnosti.
Zmena paradigmy vytvárania bohatstva
Nový systém vytvárania bohatstva novej ekonomiky informačnej spoločnosti je založený na
informáciach a znalostiach ako hlavnom zdroji ekonomickej moci, ekonomickej sily a
ekonomického bohatstva. Mnohí autori rozličných koncepcií transformujúcej sa spoločnosti ako napr.
Daniel Bell, Alvin Toffler, Heidi Tofflerová, John Naisbitt, Patricia Aburdeneová, Peter Drucker, Fritz
Machlup, Marc Porat, Manuel Castells, Nicholas Negroponte, Karl Sveiby, Kaoru Yamaguchi, Harlan
Cleveland alebo Don Tapscott sformulovali svoj pohľad na zmenu systému a zdrojov vytvárania
bohatstva. V mnohom sa títo autori rozchádzajú, v jednom sa však zhodujú, a to v tom, že informácie a
znalosti sa stávajú kľúčom k bohatstvu.
Informačná teória hodnoty podľa Daniela Bella
Medzi prvými sa pokúsil interpretovať zmenu systému vytvárania bohatstva americký sociológ, politológ
a futurológ Daniel Bell. Bell pozerá na vytváranie bohatstva z pohľadu teórií vytvárania hodnoty. Vo
svojej práci Sociálne rámce informačnej spoločnosti požaduje v súvislosti s prechodom od
industriálnej k informačnej spoločnosti vytvorenie informačnej teórie hodnoty. Podľa neho, keď znalosti
vo svojej systematickej forme vstupujú do praktického spracovania zdrojov ako vynález alebo
organizačné zdokonalenie, potom práve znalosti a nie práca vystupujú ako zdroj hodnoty.
18
Bell pozerá na vývoj názorov na vytváranie bohatstva ako na vývoj teórie smerujúcej od filozofie
pracovnej teórie hodnoty v spoločnosti industriálnej k vytvoreniu informačnej teórie hodnoty
v spoločnosti informačnej.
Zatiaľ čo ekonómi vo svojich koncepciách využívali ako základné premenné pôdu, prácu a kapitál,
teoretici, ktorí prenikli hlbšie ako napr. Werner Sombart alebo Joseph A. Schumpeter, doplnili túto
triádu takými dôležitými pojmami, ako pracovná iniciatíva alebo podnikavosť. V súčasnosti, podľa Bella,
dominuje taký analytický prístup k ekonomike, ktorý kladie dôraz na určité kombinácie kapitálu a práce
v duchu pracovnej teórie hodnoty, skoro úplne ignorujúc pritom úlohu znalostí alebo organizačných
inovácií a riadenia.
Postupne s prechodom k postindustriálnej spoločnosti a so skracovaním pracovného času a zmenšovaním
úlohy výrobného robotníka sa stáva podľa Bella zrejmým, že znalosti a spôsoby ich praktického
využitia nahradzujú prácu ako zdroj nadhodnoty. V tomto zmysle kým práca a kapitál boli
centrálnymi premennými v industriálnej spoločnosti, tak informácie a znalosti sa stávajú
rozhodujúcimi premennými postindustriálnej spoločnosti.
Nová teória znalostnej ekonomiky podľa Petera Druckera
Ďalším významným autorom, ktorý sa zaoberá problematikou zmeny systému vytvárania bohatstva
v transformujúcej sa spoločnosti je priekopník teórie managementu americký ekonóm a sociálny mysliteľ
Peter F. Drucker. Drucker podal vo svojich prácach pohľad na spoločnosť, kde hlavným zdrojom
bohatstva sú znalosti. Drucker tak urobil už v roku 1968 vo svojej práci Vek diskontinuity a vo svojich
neskorších prácach Nové reality, Postkapitalistická spoločnosť alebo Riadenie pre budúcnosť
predpokladá vytvorenie novej teórie znalostnej ekonomiky, avšak až po vyprofilovaní sa tejto
ekonomiky a samotnú spoločnosť fungujúcu na znalostiach ako hlavnom zdroji nazýva znalostnou
spoločnosťou.
Drucker v súvislosti so zmenou zdrojov a posunom k znalostiam ako hlavnému zdroju rozvoja
ekonomiky a spoločnosti ukazuje potrebu vytvorenia novej ekonomickej teórie. Tvrdí, že zmena
ekonomickej reality a vytváranie novej ekonomickej reality vyžaduje taktiež zmenu ekonomickej teórie, a
to najmä jej východiskových predpokladov, ktoré sú naďalej neudržateľné. Uvádza tri základné
východiskové predpoklady:
Prvým zastaralým východiskom ekonomickej teórie je predpoklad rovnováhy. Dnešná ekonomická teória
stavia na predpoklade, že cieľom hospodárskej politiky je rovnováha. Drucker však tvrdí, že stabilná
rovnováha nie je možná a možná je jedine dynamická rovnováha. Ekonomika sa podľa neho podobá
byciklu, čo znamená, že je rovnovážna iba vtedy ak je v pohybe. Rast je vždy nevyvážený, pričom však
rovnováhu môže dosiahnúť iba rastová ekonomika.
Súčasná ekonomická teória je prevažne založená na téze, že ekonomika stále osciluje okolo jednej
dokonalej rovnováhy. Drucker tvrdí, že najdôležitejšou a najväčšou ekonomickou zmenou posledných
dvoch storočí, ktoré uplynuli od priemyselnej revolúcie, je to, že produktivita je ústrednou premennou
veličinou a jej rast je skúšobným kameňom ekonomickej teórie a hospodárskej politiky. Pritom však
súčasný najdokonalejší ekonomický model, ktorým je model vstupov a výstupov celého národného
hospodárstva, vôbec nedokáže postihnúť akékoľvek zmeny produktivity. Dokáže iba skalkulovať
dôsledky zníženia alebo zvýšenia výroby za predpokladu, že technológia a produktivita ostávajú
konštantné. Nedokáže predpovedať, aké dôsledky bude mať zmena produktivity v nejakom konkrétnom
odbore alebo ekonomickom sektore pre zvyšok ekonomiky alebo pre nejaký iný sektor. Nedokáže nám
povedať ani to, čo by sa muselo stať, aby k takým zmenám produktivity došlo, alebo aby sa pre ne aspoň
vytvorili podmienky.
Druhým zastaralým predpokladom je prehliadanie technológie v súčasnej ekonomickej teórii. Úzko to
súvisí s predpokladom rovnováhy ako cieľa ekonomiky. Ekonómovia sa pozerajú na technologické
zmeny ako na niečo, čo je mimo ekonomiky, ako na javy, s ktorými jednoducho nemôžu nič robiť, ako na
19
akúsi nekontrolovateľnú a nepredvídateľnú katastrofu podobnú zemetraseniu alebo morovej rane.
Technologické zmeny nedokážu predvídať ani vysvetľovať, takže jednoducho mlčia o ich potenciálnom
priebehu alebo dôsledkoch.
Technologické zmeny však spočívajú v zmene vynakladania ekonomických zdrojov a ich výsledkom sú
zmeny a presuny v alokovaní týchto zdrojov. Ich účelom a tiež aj kritériom ich účinnosti je ekonomická
výkonnosť. Technologické zmeny sú významné ekonomické udalosti, ktoré rozhodujú o produktivite
pôdy, práce a kapitálu. Ak ekonóm nad takýmto zásadne dôležitým javom mávne rukou a vyhlási, že to
nepatrí do jeho odboru, je to také, ako keby matematik vyhlásil, že čísla nepatria do matematiky. Ekonóm
by mal s vysokou mierou spoľahlivosti posúdiť, či určitá inovácia bude mať za následok významné
ekonomické zmeny, alebo či je čisto technická, pretože bez takejto informácie nie sme schopní
formulovať racionálnu hospodársku politiku.
Tretí zastaralý predpoklad je súčasne odpoveďou na otázku, kto vytvára produktivitu. Drucker tvrdí, že
štruktúru ekonomickej teórie treba prispôsobiť novému postulátu: produktivitu vytvárajú znalosti.
Ekonomický pokrok za posledných sto rokov znamenal kratší pracovný čas a menšiu telesnú námahu a
k žiadnemu rastu produktivity práce nedošlo. Môžeme si dovoliť oveľa viac platiť menej produktívnu
prácu, pretože znalosti podstatne sproduktívnili celú ekonomiku. Diskusia o tom, kto má nárok na
výsledky zvýšenej produktivity, či kapitál alebo pracovné sily, môže byť zodpovedaná veľmi
jednoducho: nikto nemá na nič nárok. Nikto si nemôže za vyprodukovanie týchto výsledkov pripisovať
zásluhy a konečným výsledkom zvýšenej produktivity je väčšie bohatstvo pre všetkých - nie však preto,
že si ho zaslúžili.
Vo svojej práci Postkapitalistická spoločnosť Drucker uvádza, že ešte úplne nerozumieme tomu, ako sa
znalosti chovajú ako ekonomický zdroj. Zatiaľ nemáme, konštatuje Drucker, dosť skúseností aby sme
formulovali a overili teóriu. Zatiaľ iba môžeme povedať, že takúto teóriu potrebujeme. Potrebujeme
ekonomickú teóriu, ktorá umiestni znalosti do stredu procesu tvorby bohatstva. Iba takáto teória
môže vysvetliť súčasnú ekonomiku. Iba ona môže vysvetliť ekonomický rast. Iba ona môže
vysvetliť inovácie. Iba ona môže vysvetliť, ako funguje japonská ekonomika, ale predovšetkým
prečo funguje. Iba ona môže vysvetliť, prečo nováčkovia, najmä v technologicky pokročilých
odvetviach, môžu takmer v priebehu noci ovládnuť trh a vytlačiť z neho všetkých konkurentov,
bez ohľadu na to, ako dobre sú na ňom uchytení - ako sa to podarilo Japoncom so spotrebnou
elektronikou a na automobilovom trhu Spojených štátov. Zatiaľ chýba zásadná práca o ekonómii
znalostí, ale prvé štúdie sa už začali objavovať. Tieto štúdie celkom jasne ukazujú, že ekonomika
založená na znalostiach sa nechová tak, ako v súčasnosti existujúce teórie predpokladajú, že sa určitá
ekonomika chová. Vieme preto, tvrdí ďalej Drucker, že nová ekonomická teória, teória ekonomiky
založenej na znalostiach, bude celkom odlišná od každej existujúcej ekonomickej teórie, či už je to teória
keynesiánska alebo neokeynesiánska, klasická alebo neoklasická.
V súvislosti s predmetom záujmu a skúmania ekonómie znalosti už v práci Vek diskontinuity Drucker
uviedol, že potrebujeme ekonomickú teóriu, ktorá by dokázala definovať vzťah medzi ekonomickými
výsledkami a znalostnými vstupmi a tiež aj medzi ekonomickými vstupmi a znalostnými výsledkami.
Drucker identifikuje následovné odlišnosti, ktorými sa ekonómia znalosti pravdepodobne líši od klasickej
ekonomickej teórie:
• V ekonomike založenej na znalostiach sa zdá, že nedokonalá konkurencia je ekonomike vlastná.
Počiatočné výhody získané prostredníctvom včasnej aplikácie a využívania znalostí sa stávajú
stálymi a nezvratnými. Z toho vyplýva, že ani ekonomika voľného obchodu, ani protekcionizmus
nemôžu byť samy o sebe ako ekonomická politika funkčné. Zdá sa, že ekonomika založená na
znalostiach vyžaduje oboje, a to v určitej rovnováhe.
• V ekonomike založenej na znalostiach sa zdá, že nie je v rozhodujúcej miere determinovaná ani
spotrebou ani investíciami. Neexistuje ani ten najmenší dôkaz, že rastúca spotreba v ekonomike
vedie k väčšej produkcii znalosti. Ale nie je taktiež ani tieň dôkazu, že k väčšej produkcii znalostí
v ekonomike vedú väčšie investície.
20
• V ekonomike založenej na znalostiach neexistuje spoločný menovateľ rôznych druhov znalostí.
Pokiaľ ide o nové znalosti, Drucker rozlišuje ich tri druhy:
• neustále zdokonaľovanie postupu, výrobku alebo služby, čomu napr. Japonci hovoria kaizen,
• exploatácia a nepretržité využívanie nových znalostí pre vývoj nových, rozdielnych výrobkov,
postupov a služieb,
• skutočné inovácie.
Tieto tri spôsoby uplatňovania znalostí pre dosiahnutie zmeny v ekonomike a tiež aj v spoločnosti musia
byť rozvíjané spoločne a súčasne, pretože sú rovnako potrebné. Ale ich ekonomické charakteristiky - ich
náklady rovnako ako ich dôsledky - sú kvalitatívne odlišné. V súčasnosti nie je možné znalosti
kvantifikovať, tvrdí Drucker. Môžeme síce odhadovať, koľko stojí vyprodukovanie a distribúcia znalostí,
ale čo by sme mali rozumieť pod pojmom návratnosť znalostí, to zatiaľ povedať nemôžeme. Drucker
ďalej tvrdí, že množstvo znalostí, teda ich kvantitatívny aspekt nie je zďaleka také významné ako
produktivita znalostí, teda ich kvalitatívne dôsledky. A platí to ako pre staré znalosti a ich aplikácie, tak
aj pre znalosti nové. Mnohé krajiny, ktoré majú nízku produktivitu znalostí, majú aj ekonomické
problémy, a naopak, krajiny, ktoré majú vysokú produktivitu znalostí sú vysoko konkurencieschopné.
Podľa Druckera je pravdepodobné, že produktivita zdrojov sa v postkapitalistickej spoločnosti stane tou
hlavnou otázkou ekonomickej teórie.
Znalostná teória hodnoty podľa Johna Naisbitta
Americký futurológ John Naisbitt sa vyjadril k zmene systému vytvárania bohatstva vo svojej práci
Megatrendy. Tu považuje za podstatnú zmenu v súvislosti s prechodom od industriálnej k informačnej
spoločnosti nahradenie práce a kapitálu ako zdrojov rozvoja spoločnosti, informáciami a znalosťami.
Naisbitt uvádza, že zastaralá pracovná teória hodnoty by v informačnej spoločnosti mala byť nahradená
znalostnou teóriou hodnoty. Pracovná teória hodnoty vytvorená v začiatkoch priemyselného
hospodárstva sa musí nahradiť novou znalostnou teóriou hodnoty, pretože v informačnej spoločnosti sa
hodnota zvyšuje znalosťami a myšlienka, že znalosti môžu vytvoriť ekonomickú hodnotu, obyčajne
chýba vo väčšine ekonomických analýz.
Nový systém vytvárania bohatstva podľa Alvina Tofflera
Ďalší významný americký futurológ Alvin Toffler sa zaoberá zmenou chápania a spôsobov vytvárania
bohatstva najmä vo svojej trilógii Šok z budúcnosti, Tretia vlna a Posun moci. V poslednej práci Toffler
sformuloval svoju predstavu nového systému vytvárania bohatstva založeného na znalostiach ako
hlavnom zdroji bohatstva.
Toffler tvrdí, že svet sa dnes rozdelil na rýchlych a bohatých tzn. na krajiny, ktoré informačnú
technológiu ovládli a na krajiny, ktoré informačnú technológiu ešte neovládli. Odteraz, ako to napísal
v Posune moci Alvin Toffler, sa bude svet deliť na rýchlych a pomalých, to znamená na krajiny
s rýchlymi ekonomikami a na krajiny s pomalými ekonomikami. Toto rozdelenie je podľa Tofflera
výsledkom rozšírenia nového systému vytvárania bohatstva. Rýchle ekonomiky fungujú na báze
moderných informačných technológií. Pomalé ekonomiky fungujú na báze zastaralých industriálnych
technológií. Základom rýchlej ekonomiky je nový systém vytvárania bohatstva. Rýchle ekonomiky
generujú bohatstvo a moc rýchlejšie ako pomalé.
Rýchle a pomalé ekonomiky existujú vedľa seba a vzájomne spolu súperia nejaký čas, kým nahradí jedna
druhú. Rýchle a pomalé ekonomiky existujú vedľa seba nielen ako ekonomiky vyspelých a menej
vyspelých krajín, ale aj v rámci týchto krajín. Systém vytvárania bohatstva však v jednej krajine existuje
iba jeden a v súčasnej civilizácii existuje už iba jeden systém vytvárania bohatstva.
21
Nový systém vytvárania bohatstva, zodpovedajúci rýchlej alebo informačnej ekonomike, znamená zmenu
ekonomických pravidiel. Nový systém vytvárania bohatstva je založený na znalostiach ako hlavnom
zdroji ekonomickej a politickej moci a bohatstva.
Alvin Toffler v Posune moci charakterizuje nový systém vytvárania bohatstva nasledovne:
1. Nový zrýchlený systém vytvárania bohatstva je vo vzrastajúcej miere závislý na výmene údajov,
informácií a znalostí. Ak neprebieha výmena znalostí, nevytvára sa nové bohatstvo.
2. Nový systém vytvárania bohatstva prekračuje hranice masovej produkcie smerom k flexibilnej,
zákazkovej alebo „demasifikovanej“ produkcii.
3. Konvenčné faktory výroby - pôda, práca, suroviny a kapitál sa stávajú menej dôležitými, tak
ako ich nahradzujú symbolické znalosti.
4. Namiesto kovových alebo papierových peňazí, skutočným médiom sa stávajú elektronické
peniaze.
5. Tovary a služby sú modularizované a usporadúvané do systémov, ktoré vyžadujú sprísňovanie a
stálu revíziu noriem.
6. Pomaly fungujúce byrokracie sú nahradzované malými (demasifikovanými) pracovnými
jednotkami, prechodnými alebo „adhokratickými“ tímami, vzrastajúcim komplexom
obchodných aliancií alebo konzorcií.
7. Počet a varieta organizačných jednotiek sa znásobuje.
8. Pracovníci sa stávajú menej vymeniteľnými. Najúčinnejšími nástrojmi rozširovania bohatstva
sú symboly v hlavách pracovníkov.
9. Novým hrdinom už nie je pracovník modrých golierov, finančník alebo manažér, ale inovátor,
ktorý kombinuje imaginatívne znalosti s akciou.
10. Tvorba bohatstva je vo vzrastajúcej miere chápaná ako kruhový proces s odpadmi
recyklovanými do vstupov ďalšieho cyklu produkcie.
11. Producenti a konzumenti, rozdelení industriálnou revolúciou, sú znovuzjednotení v cykle
tvorby bohatstva.
12. Nový systém tvorby bohatstva je lokálny aj globálny.
Informačná teória hodnoty
Informačná teória hodnoty predstavuje jadro novo sa vytvárajúcej ekonomickej teórie
informačnej spoločnosti.
Informačná teória hodnoty hovorí o tom, akým spôsobom informácie vytvárajú resp.
pridávajú hodnotu výrobku alebo služby.
Na tomto základe potom vidíme, prečo sa vytváraná štruktúra informačnej spoločnosti organizuje okolo
informaćných a znalostných zdrojov a prečo sa hierarchická štruktúra industriálnej spoločnosti
transformuje do sieťovej štruktúry.
Pre pochopenie toho, ako informácia vytvára hodnotu, si musíme uvedomiť, že informácia je produktom
práce nejakých ľudí a moderné informačné technológie umožňujú, aby pri produkcii výrobku alebo
služby boli využívané také informácie, ktoré sú produktom desiatok, stoviek i viac ľudí. Príkladom môže
byť software napr. operačný systém Windows. Ako príklad si môžeme zobrať porovnanie dvoch
projektantov. Jedného geniálneho a druhého obyčajného. Ak vstúpia na trh ako konkurenčné produkty
produkt projektanta, ktorý je geniálny, ale disponuje iba ceruzkou, papierom a pravítkom a projektanta,
ktorý geniálny nie je, ale disponuje modernou informačnou technológiou, sieťou, hardwarom, softwarom,
22
počítačovou grafikou alebo Internetom, potom ten druhý je konkurencieschopnejší, a to z toho dôvodu,
že ten prvý vyprodukuje produkt, ktorý je výsledkom práce iba jedného človeka resp. jeho mozgu, a ten
druhý vyprodukuje produkt, ktorý je výsledkom práce väčšieho množstva ľudí t.j. projektanta plus ľudí,
ktorí vyprodukovali informácie resp. informačné produkty, ktoré projektant pri svojej práci využil.
Produktivita projektanta bez informačnej technológie je nepochybne nižšia, nech by bol akokoľvek
geniálny. To platí pre produkciu a produktivitu vo všetkých oblastiach života spoločnosti, a teda ako pre
priemysel, tak aj pre poľnohospodárstvo, služby, vedu, výskum, školstvo, zdravotníctvo a ostatné.
Informačná teória hodnoty nám teda hovorí, že informácie pôsobia v novej ekonomike
informačnej spoločnosti tak, že vytvárajú alebo pridávajú hodnotu, a informačné technológie tieto
informácie sprístupňujú a umožňujú vytvárať alebo pridávať viac hodnoty, než by to bolo možné
bez informačných technológií.
Informačná teória hodnoty nám vysvetľuje prečo sa industriálne hierarchie transformujú do sietí a prečo
sa industriálna ekonomika transformuje na informačnú ekonomiku.
Informačná teória hodnoty ukazuje ako informácie, informačné produkty a informačné technológie
transformujú industriálnu spoločnosť a informačnú spoločnosť.
Ak nazeráme na ekonomické procesy ako na procesy kreatívnej deštrukcie, vidíme, že dochádza
k neustálemu ničeniu starej štruktúry ekonomiky a vytváraniu novej štruktúry na základe kombinácie
nových výrobných faktorov so starými.
Americký ekonóm rakúskeho pôvodu Joseph A. Schumpeter ukázal ako proces kreatívnej
deštrukcie predstavuje hlavný motor rozvoja kapitalistickej ekonomiky. Táto ekonomika sa vyvíja
na základe vnútorných impulzov, ktoré predstavujú inovácie, a tieto neustále narušujú ekonomickú
rovnováhu a posúvajú ekonomiku na novú úroveň ekonomickej rovnováhy.
Schumpeter uvádza, že v rámci ekonomického systému jestvuje zdroj energie, ktorý by sám od seba
porušil každú rovnováhu, ktorá by sa dala dosiahnúť. V hospodárstve založenom na konkurencii sa
presadzujú nové kombinácie, a to tak, že staré sú vyraďované konkurenciou. Nová kombinácia musí
podľa Schumpetera odňať nejakým starým kombináciam výrobné statky, ktoré potrebuje. V zásade to
vždy aj robí. Presadzovanie nových kombinácií znamená iné použitie zásoby výrobných statkov
v hospodárstve.
Schumpeter tvrdí, že vyrábať znamená kombinovať věci a sily, ktoré sa nachádzajú v našom dosahu.
Nová kombinácia sa môže vyskytovať alebo sa vyskytuje vždy len diskontinuálne a vznikajú javy
charakteristické pre vývoj. Podľa Schumpetera vyrábať veci inak, znamená inak kombinovať výrobné
statky.
Schumpeter uvádza nasledovné nové kombinácie výrobných statkov:
• Výroba nového statku, ktorý nie je spotrebiteľom ešte známy, alebo statku novej kvality
• Zavedenie novej výrobnej metódy, ktorá je pre dané priemyselné odvetvie prakticky neznáma.
Základom novej výrobnej metódy však nemusí byť nový vedecký objav. Môže spočívať aj v novom
spôsobe komerčného využívania statku.
• Otvorenie nového trhu odbytu, teda trhu, na ktorom doteraz nebolo zastúpené dané priemyselné
odvetvie príslušnej krajiny bez ohľadu na to, či tento trh už predtým jestvoval alebo nejestvoval.
• Získanie nového zdroja surovín alebo polovýrobkov bez ohľadu na to, či tento zdroj už predtým
jestvoval, ale my sme naň neprihliadali a pokladali sme ho za neprístupný, alebo sa musel najskôr
vybudovať.
• Uskutočnenie novej organizácie, ako je vytvorenie monopolného postavenia alebo rozpad monopolu.
V novej ekonomike informačnej spoločnosti produkcia informačných produktov a služieb vytvára
nerovnováhu na trhoch, kde tieto produkty a služby vstupujú, pričom viac informácií v produkte alebo
službe znamená automaticky väčší trh pre toho, kto tieto produkty a služby na trh uvádza.
23
Generovanie produktov s väčším obsahom informácií resp. s novými informáciami vytvára
nerovnováhu na trhu. Podľa Jacka Hirshleifera a Johna G. Rileyho informačné aktivity majú
pozoruhodný vzťah k ekonomickej rovnováhe. Generovanie informácií je vo veľkej miere nerovnováhu
vytvárajúci proces a rozšírovanie informácií je rovnováhu opravujúci proces. Ak sa informácie
sprístupnia, potom viac účastníkov trhu môže tieto informácie transformovať do svojích produktov.
Uvádzanie týchto produktov na trh potom opäť obnovuje rovnováhu na trhu.
Na tomto základe môžeme vysvetliť aj príčiny transformácie industriálnych hierarchií do sietí. Keďže
jednotliví účastníci svetového trhu sú si dnes vedomí skutočnosti, že viac informácií v produkte znamená
vyššiu konkurencieschopnosť a väćší trh, potom hľadajú cesty ako sa k týmto informáciam čo
najrýchlejšie dostať.
Najrýchlejšou cestou k potrebným informáciam je sieť.
Sieť teda umožňuje rýchlejší prístup k informáciam, čo znamená možnosť implantovať do
produktu viac informácií a získať väčší trh.
Sieť pôsobí zároveň ako prostriedok vyrovnávania globálnej ekonomickej nerovnováhy,
keďže globálne disipuje informácie a pôsobí tak ako stabilizačný faktor vytvárajúcej sa
štruktúry novej ekonomiky informačnej spoločnosti.
Základné charakteristiky informačnej teórie hodnoty:
• Informácie pôsobia antientropicky teda proti zvyšovaniu entropie
• Informácie in-formujú čiže vytvárajú štruktúru ekonomiky a spoločnosti
• Generovanie informácií a ich vteľovanie do produktov vytvára nerovnováhu v tých častiach
ekonomiky, v ktorých konkurenčné produkty neobsahujú práve generované informácie
• Produkt, ktorý vzniká na základe generovaných informácií, získava väčší podiel na trhu
• Rozširovanie čiže disipácia informácií a ich vteľovanie do konkurenčných produktov potom
zasa rovnováhu obnovuje
• Informácie sa do nového produktu vteľujú tak, že tento vzniká ako nová kombinácia informácií
a starého produktu
• Týmto spôsobom prebieha proces kreatívnej deštrukcie v informačnej spoločnosti
• Nové smery vývoja, ktoré bývajú väčšinou uvádzané ako informačné technológie, nové
materiály a biotechnológie, nie sú nič iné ako nové kombinácie starých výrobných faktorov
s informáciami
• V globálnej svetovej ekonomike, krajina, ktorá investuje do informačných technológií,
informatizácie, vedy, výskumu atď. získava potom väčší podiel na trhoch a v krajinách, ktoré
do informatizácie neinvestujú, dochádza potom k rastu ekonomickej nerovnováhy
Zaujímavou skutočnosťou pri pokusoch o zmenu prístupu k vytváraniu bohatstva a o novú formuláciu
tohoto problému je skutočnosť, že tak robia predovšetkým odborníci neekonómovia, a to prevažne
odborníci z oblasti futurológie, sociológie, filozofie, synergetiky alebo teórie managementu a využívajú
pri tom globálny pohľad na vývoj spoločnosti a jej civilizačnú transformáciu. Svojimi závermi však
vytvárajú východiskové rámce pre analýzu tohoto problému ekonómami teoretikmi.
Pochopenie zmeny paradigmy vytvárania bohatstva znamená zároveň zmenu hodnotových orientácií
jednotlivca, spoločnosti i civilizácie. Túto zmenu hodnotových orientácií by mala spájať zmena
orientácie z konzumu spotrebných materiálnych statkov k rastu ľudského intelektu a zväčšovaniu
duševného bohatstva. Táto preorientácia by mala napomôcť nájdeniu novej trajektórie civilizačného
rozvoja, ktorá by bola východiskom z dnešnej globálnej civilizačnej krízy.
24
Literatúra
1. Bell, Daniel: The Coming of Post-Industrial Society. A Venture in Social Forecasting. Basic
Books, New York 1973
2. Bell Daniel: The Social Framework of the Information Society. In: The Computer Age. A
Twenty Year View. Edited by Michael L. Dertouzous and Joel Moses. MIT Press, Cambridge,
Massachusetts 1979
3. Castells, Manuel: The Rise of Network Society. The Information Age: Economy, Society and
Culture. Volume I. Blackwell Publishers, Inc., Massachusetts, Oxford 1996
4. Castells, Manuel: The Power of Identity. The Information Age: Economy, Society and Culture.
Volume II. Blackwell Publishers, Inc., Massachusetts, Oxford 1997
5. Castells, Manuel: End of Millennium. The Information Age: Economy, Society and Culture.
Volume III. Blackwell Publishers, Inc., Massachusetts, Oxford 1998
6. Davis, Stan, Davidson, Bill: 2020 Vision. Transform Your Business Today to Succeeed in
Tomorrow´s Economy. A Firestone Book, New York 1991
7. Davis, Stan, Davidson, Bill: Vize roku 2020. Národní informační centrum České republiky,
Praha 1995
8. Drucker, Peter: Postkapitalistická společnost. Management Press, Praha 1993
9. Kelly, Kevin: Out of Control. The New Biology of Machines, Social Systems and the Economic
World. Addison-Wesley Publishing Company, Reading 1994
10. Kelly, Kevin: New Rules for the New Economy: Twelve Dependable Principles for Thriving in a
Turbulent world. In: Wired. September 1997
11. Klinec, Ivan, Majtán, Michal (editori): Civilizácia a budúcnosť. Almanach FSS 1990-1996.
Futurologická spoločnosť na Slovensku, Bratislava 1996
12. Klinec, Ivan: Na prahu civilizácie Tretej vlny. Futurologické reflexie 1991 - 2002. Vydavateľstvo
IRIS, Bratislava 2003
13. Naisbitt, John: Megatrends. Ten New Directions Transforming Our Lives. Warner Books, New
York 1984
14. Naisbitt, John: Re-Inventing the Corporations. Transforming Your Job and Your Company for
the Next Information Society. Warner Books, New York 1987
15. Naisbitt, John, Aburdene, Patricia: Megatrends 2000. Ten New Directions for the 1990´s.
William Morrow and Company, Inc. New York 1990
16. Naisbitt, John: Global Paradox. The Bigger the World Economy, the More Powerful Its Smallest
Players. William Morrow and Company, Inc., New York 1994
17. Negroponte, Nicholas: being digital. Alfred A. Knopf, New York 1995
18. Schumpeter, Joseph Alois: Teória hospodárskeho vývoja. Pravda, Bratislava 1987
19. Tapscott, Don: The Digital Economy. Promise and Peril in the Age of Networked Intelligence.
McGraw-Hill, New York 1996
20. Toffler, Alvin: Future Shock. Bantam Books, New York 1990
21. Toffler, Alvin: The Third Wave. Bantam Books, New York 1990
22. Toffler, Alvin: Powershift. Knowledge, Wealth and Violence at the Edge of the 21st Century.
Bantam Books, New York 1990
23. Wriston, Walter: Twilight of Sovereignty. How the Information Revolution is Transforming our
world. Charles Scribner´s Sons, New York 1992
25
K hodnotové dimenzi budoucí Evropy
Stanislava Kučerová
Chceme-li hovořit o hodnotách, předešleme nejdříve, co hodnotou míníme. Podle filosofa Fr. Krejčího je
hodnota to, co má býti chtěno, co stojí za to, aby se stalo předmětem našeho chtění. A z hlediska
integrální antropologie hodnota je to, co je eufunkční člověku jako bytosti přírodní, společenské a
kulturní. Hodnota je věc rozumu i citu.
V uplynulém desítiletí jsme vyhlásili program výchovy k Evropanství. V seminářích, na konferencích i
v publikacích jsme hledali kořeny a zdroje evropské identity z hlediska filosofie, historie, politologie,
kulturologie. Bylo v tom hodně idealizace, mýtizace i mystifikace. (Evropa byla např. představena jako
„historicky jednotný útvar“, jindy „Evropa jako otevřenost, otevřenost jako pokora“ aj., podle zbožných
přání autorů.) Ale zazněly i realistické hlasy. Připomenu alespoň dva:
Jar. Krejčí, který se vrátil z exilu jako emeritní profesor University v Lancasteru, na semináři o výchově
k evropanství r. 1995 položil dvě otázky:
1. Budeme svým duchem dost velcí, abychom se příležitosti (otevřená Evropa, svět) chopili? Budeme dost
mravně uvědomělí a pevní, abychom nepodlehli svodům krátkodobého prospěchu a pohodlí
oportunismu?
2. Na straně západní Evropy je otázka ještě složitější: Udrží se její civilizace? Bude schopná rozšířit
svou koncepci lidských práv do oblasti, v níž je moc dosud silnější než právo?
Nejen totalitní moc diktatury a nekontrolované státní moci porušuje práva jedince a skupin (Deklarace
lidských práv, SN, 1948). Také prostá moc silnějšího, proti němuž západoevropské státy neposkytují
dostatečnou ochranu. Diskriminované menšiny, oběti zločinu a násilí, dosud nevídaná tolerance vůči
zločinnosti, jakož i kult násilí, podporovaný z komerčních důvodů sdělovacími prostředky – jsou toho
nejmarkantnější projevy.
Atlantská charta (1941) deklaruje nejen svobodu projevu a vyznání, ale též svobodu od nouze a strachu.
Nestačí dovolat se u soudu svého práva. Je žádoucí mít též ochranu před zločinem a nedobrovolnou
nezaměstnaností. K tomu přistupuje ještě odpovědnost za životní prostředí a přírodu vůbec.
Islám (horká hranice evropanství na jihu) úspěšně poukazuje na trhliny v morálním profilu civilizace
lidských práv. Rovnováha mezi permisivitou a fundamentalismem nastane, podaří-li se Evropanům
završit institucionalizovanou koncepci lidských práv institucionalizovanou koncepcí lidských
odpovědností.
Petr Piťha upozornil, že očím ne-Evropanů se Evropa jeví jako technicky velmi pokročilá, arogantní a
agresivní společnost, proslulá vynalézavou brutalitou. Jsou tu centra imperiálních výbojů a kolonialismu,
šířeného v jiných světadílech. Přitom i uvnitř Evropy bylo množství konfliktů a bojů. Je tu množství
kultur, neexistuje nic obecně evropského: české jídlo, andaluský tanec, moldavská píseň, vlámský kroj,
welšský jazyk. Dnes se prosazuje silná tendence k sjednocení: jednotná komunikační síť, rychlý pohyb
zboží – posléze jednotného – na celém území, sílí potřeba jednotné nadstátní administrace a jednotného
řízení. Technologický pokrok vytváří jednotný životní styl, překrývá a zatlačuje rozdíly lokálních kultur.
Formuje se konzumní společnost jednotného typu, jakoby jednotná kultura nové civilizační fáze lidstva.
Pod povrchem přetrvávají skryté tenze, zdánlivě překryté, které mohou nečekaně propuknout vášnivou
silou, bez rozumové kontroly. To nebezpečí trvá.
Nebývale ostře se od ostatních generačních vrstev oddělila nejmladší generace diskoték, McDonaldů,
džínsové uniformy a sexuálně drogového přehlušení myšlení. Uhlazení ideologové sjednocené Evropy a
26
teoretičtí tvůrci evropských programů rozvoj nevedou – jsou jím unášeni – realita jde jinam, než by oni
chtěli.
Jaká jsou východiska pro kulturně politickou a vzdělanostní orientaci našeho národa? V podstatě tři
možná:
1. konzumní společnost je nejlepší a vývojově nutná, nezbývá než přidat se k imperiální aroganci a
podílet se na jejím pokryteckém zastírání filantropickými akcemi v ožebračených částech světa.
Akceptovat, že střety mezi Východem a Západem, Severem a Jihem jsou nevyhnutelné.
2. potřebujeme snadný technický pohyb v civilizační vlně, tedy počítače, angličtinu, management,
marketing apod. Bez ohledu na sebezáhubné destrukční síly, bez ohledu na to, že přispíváme k vítězství
doktríny výkonu a úspěchu a k asociálním důsledkům šíření konzumní postindustriální společnosti.
3. měli bychom se zaměřit ne na neexistující evropskou jednotu, ale na dlouhý, generace trvající proces
evropské kulturní a společenské harmonizace. Podmínkou je hluboká znalost kultury vlastní, neboť jen ta
dává schopnost a ochotu chápat druhé. Kultivovanost – včetně jazyka a slušného chování – je prioritou.
Stačí zalistovat v několika publikacích, časopiseckých i knižních, abychom zjistili, že kritici různého
zaměření a různé názorové orientace se shodují v odmítání současného směřování společenského vývoje
u nás i ve světě.
„Liberalismus u nás otevřel novou, vzrušující kapitolu: tržní hospodářství, soukromé vlastnictví, podíl na
zisku, pluralita, demokracie v současném pojetí ústí do rozšířené představy, že člověk má nárok na
konzumní dobroty všeho druhu – od rafinovaně rozmanitých jídel přes prázdniny u dalekých moří až po
nekonformní erotiku. Zdá se, že byl nalezen universální prostředek pro překonání všech nedostatků:
Ńevaž se, odvaž se!´“.
„Společnost je uhranuta hesly o politické svobodě a ekonomickém růstu. Iluzorní zdání plurality
mediálně řízených konzumentů zastírá jejich závislost, ztrátu lidské důstojnosti, rozvrat státu, vlasti,
rodiny. Propaganda a reklama indiferentních nadnárodních struktur ve službách mezinárodního kapitálu
pod rouškou humanity a tolerance poskytují „svobodu“ výběru mezi drogou, pornem, byznysem, sektou a
jinými ´dobry´“.
„Bankrot komunistické diktatury (náprava světa klackem) není důvod k opuštění ideje nápravy vůbec.
Změna hodnotové orientace je nutná, nejen v postkomunistických zemích, nemá-li nastat konec…
Zdivočelá tržní ekonomika vztyčila babylonskou věž. Vlna neoliberálního koktejlu (šoková terapie,
ekonomická diktatura, hnací silou je rostoucí osobní spotřeba) přinesla s sebou příchod peněžně
fetišistické generace bez etického náboje. Kultura je lidem spíše k újmě než ku prospěchu.“
„Znavená Evropa umírá. Opěrné ideové pilíře evropanství – odpovědnost, humanita, racionalita,
exaktnost, svoboda a tolerance – se bortí. Civilizace umírá, když ztratila vizi, nepsaný konsensus o tom,
co se má a co se nemá, když ztratila elán. Není nic, co by Evropu ve vleku ničivého samopohybu mohlo
zachránit…“
Autor posledního citovaného stanoviska, O. T. Funda, ve své knize „Znavená Evropa umírá“ poukazuje
na ztrátu motivační síly jednotlivých ústředních evropských idejí – svoboda podlehla mocenským
zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože již není odpovědných rozhodnutí
a činů, historie minulého století je dokladem selhání humanity – ať již křesťanské, ať sekulární –
racionalita a exaktnost se člověku odcizily, staly se samoúčelnými.
Pokusme se shrnout ideové poselství citovaných výroků. Paradoxně (filosofové hovoří o heterogonii
účelů) dospěl člověk svou vrcholnou vědecko-technickou materiální civilizací nikoli do stavu
zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a kulturnosti, ale naopak – do stavu globální krize a
mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje. Od 60. let stojíme
tváří v tvář hrozivým katastrofám, haváriím a kataklysmatům. Dostalo se nám varování, že jsme svými
přetvářecími činnostmi narazili na meze, za kterými hrozí životu na naší planetě zkáza, dostalo se nám
naléhavé výzvy zachovávat principy trvale udržitelného života. Zároveň jsme prudce vtahováni do
27
nového globalizačního ekonomického procesu, který představuje slepý produktivismus, honbu za ziskem
a zvyšováním konkurenceschopnosti.
Nejeden kritik současnosti klade otázku, kde se stala „první chyba“, kde se daly dějiny člověka směrem
pochybeného a škodlivého vývoje, který nás zavedl do věku krizí a katastrof. Ta chyba prý spočívá v naší
racionalitě, víře v moc lidského rozumu a v představě o neomezené manipulovatelnosti či disponibilitě
přírody a přírodních sil. Řada autorů viní z chybného nastavení historické výhybky osvícence a jejich
šíření všeobecné vzdělanosti a ideálů emancipace člověka. Další jdou k jejich předchůdcům, F. Baconovi
a R. Descartesovi, empirismu a racionalismu 17. stol. a jejich spojení s galileovsko-newtonovskou
astronomií a fyzikou. Nechybějí ani pátrači, kteří poukazují na vznik renesanční vědy, na renesanční
racionalismus a touhu po osobním rozvoji a poznání světa. Ale je možno jít ještě dále. Již ve 13. stol. prý
nastala chybná volba. Lidé se nedali cestou srdce a ryzí vroucnosti v souznění s přírodou a žebráky
v bratrské lásce, kterou ukazoval sv. František z Assisi; dali se cestou rozumu sv. Tomáše Akvinského,
nejpřednějšího scholastického učence, který pro obraz uceleného světa neváhal přijmout Aristotelovo
učení. V pátrání po viníkovi (kdo vlastně vypustil toho džina z lahve?) byl objeven hegemonistický
manipulativní postoj již v naivním antropocentrismu Starého zákona, kde se v knize Genesis hovoří o
„panování člověka nad přírodou“. Nakonec však byl viník dopaden na samém počátku civilizačního
vývoje. Byl to prý bájný Prométheus, který vzal bohům oheň, dal jej lidem a naučil je písmu, řemeslům a
vědám. Prométheus to tedy zavinil, že se dal člověk cestou pokroku, růstu a rozvoje a dospěl až k dnešní
civilizační krizi.
Prométheovský princip svobodné lidské vůle a jejího zápasu s daností je tedy negován, jakož i všechny
historické podoby racionality a osvojování předmětného světa. Rozumíme správně odkazu minulosti?
Cožpak biblický výrok o „panování“ není v daném kontextu způsobu života a práce lidí Mojžíšova
pokolení spíše výzvou k obdělávání, chovu a pěstování, správě a hospodaření ve světě božího stvoření? A
nedal veškerý další vývoj racionality člověku zbraně proti nemoci, hladu, chudobě? Nezbavil ho pocitu
bezmoci, pověry a hlouposti, nedal mu vědomí lidské důstojnosti a odpovědnost? Cožpak myslitelé
minulých etap neusilovali odstraňovat překážky lidského blaha a štěstí v kontextu velmi tvrdých
životních podmínek? Cožpak naváděli k bezohledné exploataci přírodních zdrojů v dnešním měřítku?
Současné zneužívání vědy a techniky pro bezhraničně neodpovědné sobecké zájmy by si ani nedovedli
představit.
Ale co plyne ze zpochybňování lidské racionality? Máme se snad vrátit do stavu živočišného nerozvitého
vědomí? Cožpak jen předcivilizační, předlidská úroveň nám může poskytnout hlubinu bezpečnosti?
Neexistuje rozumná alternativa ke gigantickému rozvoji produkce a konzumu, k ustavičnému zvyšování
tempa, produktivity, efektivity (konkurenceschopnosti), ke ztrátě smyslu existence kromě hromadění
majetku a materiálních požitků? Cožpak musíme přijmout „poslední monoteismus“, kterým je
„moneyismus“ s kultem spekulativního a lichvářského zisku?
Můžeme shrnout. Ani přirozený antropocentrismus ani kritická racionalita, ani věda a technika, ba ani
světový názor renesanční a osvícenský nejsou na vině. Umožnily pozitivní vývoj, kulturu a vzdělanost
moderního člověka. Proč se tedy civilizace octla na scestí? Protože pokrok technický není provázen
pokrokem etickým. Protože odkaz antické filosofie - neoddělitelné sepětí poznávání objektivního světa a
zdokonalování člověka – byl opuštěn. Protože nejsou systémově váženy a respektovány všechny
souvislosti, příčiny a důsledky lidských činností. Netrpíme přemírou rozumu, ale jeho nedostatkem.
Nerozhoduje rozum, ale mocenské zájmy, které podporují, udržují a zmnožují výnosné technologie, které
stále více znehodnocují přírodu a přirozený stav věcí, přirozenost člověka nevyjímaje. Má-li se zastavit a
napravit současný destruktivní vývoj, musí se změnit ekonomické a sociální vztahy mezi lidmi.
Neomezený růst stejně jako čekání nějaké „samočinné nápravy“ vedou ke katastrofě a zhroucení.
Budoucnost nelze obětovat krátkodobým a jednostranným zájmům. Není-li možno mít všechno, je třeba
volit, dobrovolně přijmout meze růstu, produktivní síly orientovat nikoli na nekonečné rozšiřování
výroby, ale na péči o zdravější a příjemnější prostředí, o více volného času a o vyšší kvalitu jeho
využívání, o duchovní hodnoty, o kulturu ducha i těla. Takové omezení přináší menší zatížení
28
surovinových a energetických zdrojů přírodních, zato však větší zatížení lidských zdrojů morálních a
intelektuálních.
Takové omezení sotva zavedou současné vlády tohoto světa. Ale je možno vytvářet „ostrůvky pozitivní
deviace“, svobodný život podle rozumu a citu, je možno střežit a šířit hodnoty nepředstíraného
humanismu. Chránit přírodu i kulturu, lidskou důstojnost, demokracii, svébytnost i vzájemnost národů.
Kdo ví, takové ostrůvky v rodině, ve škole, mezi přáteli, ve spolku či sdružení se mohou stát útočištěm
lidskosti ve vlnách destrukčního příboje současné fáze civilizačního procesu.
Literatura
1. Funda, O. A.: Znavená Evropa umírá. Komenium, Praha 2000.
2. Krejčí, J.: Kulturněhistorické souvislosti ve vývoji evropanství. In: Nadace Jiřího z Poděbrad, Sborník
z konference Výchova k evropanství, Kouty 19. – 21.5.1995.
3. Piťha, P.: Výchova k evropanství. In: Sborník z konference výchova k evropanství. Pedagogická
fakulta, Liberec 1996.
4. Tvrdý, J.: Průvodce dějinami evropské filosofie. Komenium, Brno 1947.
29
Iracka lekcja
Jan Waszkiewicz
strategia, adaptacyjność, decentralizacja decyzji, sieć,
operacje o załoŜonych skutkach
W pracy badane są ewentualne skutki niedawnej wojny w Iraku (Operacja „Iracka Wolność”) na teorię i
praktykę zarządzania w gospodarce i administracji. Wskazuje się, Ŝe nasilić powinny się tendencje
budowy struktur adaptacyjnych – zdecentralizowanych układów działających w oparciu o powiązania
sieciowe. Pewne znaczenie moŜe teŜ mieć zastosowanie strategii EBO – operacji o załoŜonych skutkach,
precyzyjnie zaplanowanych i wykonanych działań o wąskim zakresie przyczyniających się do osiągnięcia
celów strategicznych.
1. WPROWADZENIE
W artykule tym zajmiemy się problemem, w jaki sposób przebieg ostatniej wojny na Bliskim Wschodzie
rzutować moŜe na rozwój teorii i technik związanych z zarządzaniem. Jest bowiem prawdą ogólnie
znaną, choć rzadko podkreślaną, Ŝe róŜne podejścia do problemów organizacyjnych jak teŜ techniki
działania w tym zakresie mają militarną genezę. Jest to oczywiste w odniesieniu do problematyki
zarządzania strategicznego, gdzie sama terminologia wskazuje na militarny rodowód samego podejścia
jak i poszczególnych jego zastosowań i gdzie zarówno w pracach naukowych jak i w podręcznikach
znaleźć moŜna bezpośrednie odwołania do praktyki prowadzenia wojen oraz do rozwaŜań takich jej
klasycznych teoretyków jak Klausewitz czy Sun Tzu.
Nawet krótki namysł uzmysławia, Ŝe takie przenikanie jest czymś naturalnym. Wojskowość i wojna są
bowiem naturalnym polem dla prowadzenia eksperymentów i badań nad róŜnymi zagadnieniami
związanymi z organizacja zbiorowego wysiłku. Sytuacje z jakimi mamy bowiem do czynienia są tu –
mimo ogromnej czasem ich trudności – pod pewnymi względami proste. Jasny jest cel działania, a układ
podległości czytelny. Co równieŜ jest istotne, działania wojenne i prowadzące do nich procesy decyzyjne
są na ogół wynikiem wnikliwych analiz dokonywanych ex post i to z bardzo róŜnych punktów widzenia.
MoŜna powiedzieć, Ŝe są dwa zasadnicze mechanizmy przenikania militarnych i cywilnych dokonań w
teorii i praktyce organizacji i zarządzania. Z jednej strony jest to militaryzacja badań cywilnych z drugiej
zaś – ucywilnienie dokonań militarnych. Oba mają swoje socjologiczne nośniki. Pierwszy z
mechanizmów widoczny był juŜ w czasie I Wojny Światowej, ale swoiste jego apogeum nastąpiło w
czasie II Wojny Światowej. Ówczesna bezprecedensowa militaryzacja całych społeczeństw miała swój
wymiar naukowy. Całe środowiska naukowe podejmowały się zadań związanych z wysiłkiem zbrojnym
walczących państw. PotęŜne programy badawcze dały początek epokowym odkryciom naukowym i
przełomowym wynalazkom technicznym (najlepiej znanym przykładem jest Program Manhattan
konstrukcji broni atomowej, ale wymienić moŜna równieŜ programy budowy rakiet, radaru, komputerów)
([15], [16]) jak teŜ wiedzy o organizacyjnej stronie tego typu przedsięwzięć (project management)1,
metodom analizy i programowania działań zbiorowych (metoda PERT), dziedzinom nauki (badania
1
Kerzner [9] wskazuje na militarną proweniencję tej dziedziny wiedzy.
30
operacyjne, management science) [14] czy nawet koncepcjom teoretycznym o ontologicznym zacięciu
(cybernetyka, teoria systemów). Pierwotnie niemające wiele wspólnego z wojskowością obszary wiedzy
znalazły militarne aplikacje, przy czym zostały w istotny sposób rozwinięte i wzbogacone.
MoŜe warto w tym miejscu, za [14], poświęcić (nieco uwagi genezie badań operacyjnych. Narodziły się
one, gdy najpierw brytyjskie, a następnie amerykańskie sztaby skorzystały z usług wybitnych
naukowców (głównie matematyków i fizyków, ale teŜ ekonomistów, psychologów, architektów, a nawet
zoologów, entomologów czy paleontologów1) dla rozwiązania konkretnych problemów związanych z
planowaniem operacji wojskowych na niespotykana wcześniej skalę. Skutki były znacznie lepsze od
oczekiwanych. Mieszane zespoły rozwiązały szereg konkretnych problemów związanych z balistyką,
strategia bombardowań (w ten sposób powstała koncepcja nalotów dywanowych), polowania na łodzie
podwodne, optymalizacji ruchu i ustawienia konwojów atlantyckich, ocena jakości uzbrojenia,
dyrygowaniem ruchem jednostek desantowych w czasie inwazji w Normandii itd.
Tym co wnieśli naukowcy o tak róŜnorodnym przygotowaniu był nie tylko ogromny zasób wiedzy, ale
teŜ krytycyzm i nawyk zadawania dziecinnych pytań (co pozwoliło w nowym świetle ujrzeć klasyczne
zagadnienia), nieufność do konwencjonalnej wiedzy zdobywanej w warunkach dalece odbiegających od
tych, w jakich była stosowana, znajomość metodologii naukowej (i to w bardzo róŜnych wariantach),
zaufanie do empirii i matematycznego modelowania. Autorzy dziejów (i wspomnień) tych fascynujących
dokonań podkreślają teŜ dziwne połączenie wojskowej dyscypliny z nawykiem swobodnej, ale
intelektualnie zdyscyplinowanej pracy nad problemami fascynującymi poszczególnych badaczy. Jakub
Bronowski, jeden z współtwórców tego sukcesu napisał kilka lat później: „Wojna czy bitwa, misja lub
operacja wojskowa – Ŝadna z nich nie jest powtarzalna i Ŝadna nie jest eksperymentem. JednakŜe młodzi
naukowcy wnieśli w nie przeświadczenie, ze w nich i tylko w nich musi być znalezione empiryczne
świadectwo dla prawdziwości bądź fałszywości załoŜeń teoretycznych i strategicznych na podstawie
których prowadzona jest wojna. Pasja tych ludzi było wyśledzenie w operacjach dotyczących Ŝycia i
śmierci twardego szkieletu eksperymentalnej prawdy” [3]. Bez wątpienia sukces tej wstępnej fazy badań
operacyjnych wynikał teŜ z ogromnego, nigdy przedtem (ale i nigdy potem) nie zgromadzonego
potencjału twórczego poszczególnych osób oraz ich motywacja do pracy i współpracy.
Z chwilą zakończenia wojny – często wraz ze swoimi twórcami – koncepcje teoretyczne, równieŜ te
związane z organizacją i zarządzaniem, przeniesione zostały do innych obszarów wiedzy i praktyki. Jest
to juŜ część drugiego mechanizmu – cywilnych zastosowań podejść i dokonań o pierwotnie militarnym
znaczeniu. MoŜna powiedzieć, ze zasadniczym nośnikiem transferu są w tym wypadku duŜe grupy
oficerów, zwłaszcza wyŜszych oficerów i oficerów sztabowych, którzy „przechodząc do cywila” zajmują
eksponowane stanowiska w strukturach gospodarczych i administracyjnych, co jest szczególnie widoczne
w Stanach Zjednoczonych (minister Colin Powell jest w chwili obecnej najbardziej wyrazistym
uosobieniem takiej kariery). Nie jest przypadkiem, Ŝe rozwój zarządzania strategicznego jako osobnego
stylu zarządzania oraz dyscypliny wiedzy (i nauki) o zarządzaniu zbiega się w czasie z kolejnymi
końcami konfliktów zbrojnych – II Wojny Światowej, wojny koreańskiej i wojny w Wietnamie (por.
[11], str. 3).
W świetle przytoczonych danych powstaje interesujące pytanie, czy i co wnieść moŜe w teorię i praktykę
organizacji i zarządzania niedawno zakończona wojna USA z Irakiem. Jak się wydaje, wojna iracka
spowodowała znaczące przewartościowania w teorii i praktyce działań zbrojnych, choć istnieją znaczące
rozbieŜności w ocenie charakteru tych zmian. PoniewaŜ w zmienionej konfiguracji pojawiają się tu
doktrynalne i techniczne elementy znane z przeszłości, moŜna twierdzić, ze w istocie zmiany będą
niewielkie [1]. Ale moŜna teŜ spotkać oceny diametralnie przeciwne i te wydają się bliŜsze prawdy.
Nawet jeśli tendencje zmian rysowały się juŜ wcześniej, to dzięki spektakularnemu sukcesowi (i to
następującemu po gorących kontrowersjach i bardzo rozbieŜnych prognozach) nabiorą one większej
1
W celu lepszego zrozumienia mentalności przeciwników zarówno dla skuteczniejszego ich zwalczania jak teŜ dla
powojennej rekonstrukcji pokonanych państw wykorzystywano wiedzę antropologów kulturowych (por.
poświęconą kulturze Japonii głośną pracę [2] wielkiej etnografki Ruth Benedict).
31
dynamiki. „NaleŜy oczekiwać, ze po tym konflikcie proces transformacji sił zbrojnych wiodących państw
Świata w kierunku lŜejszych, ale skuteczniejszych niŜ obecne cięŜkie, mobilniejszych, czyli zdolnych do
przerzutu droga powietrzna, sprzęŜonych szybkimi i bezpiecznymi sieciami informatycznymi
zapewniającymi sprawne dowodzenie i wysoki poziom wiedzy o polu walki, wyposaŜonych w samoloty
bezpilotowe oraz amunicje precyzyjną, ulegnie dramatycznemu przyspieszeniu”. Tak ocenia kierunki
zmian kompetentny obserwator [7]. Generalnie chodzi więc o zastąpienie dawnego paradygmatu –
realizacji przez hierarchiczne struktury działań wynikających z szczegółowych planów nowym, który
preferuje adaptacyjność zarówno struktur organizacyjnych jak i ich funkcjonowania.
W dalszym ciągu wskazane będą cztery elementy tej transformacji, które omówimy w kolejności
narastania wątpliwości co do ich stosowalności w Ŝyciu gospodarczym i działalności administracyjnej.
2. DECENTRALIZACJA DECYZJI STRATEGICZNYCH I WSPARCIE DLA
NAJAKTYWNIEJSZYCH
Jak się wydaje, charakterystycznym rysem działań wojsk amerykańskich w Iraku była bezprecedensowa
decentralizacja działań i przesunięcie na niski szczebel zasadniczych, wręcz strategicznych decyzji.
Poszczególne oddziały, a nawet pojedyncze czołgi sprawiały wraŜenie działających w pełni
autonomicznie w ramach generalnego planu, który zdawał się zaledwie szkicować podstawowe kierunki
działania. Szkice te wypełniane były szczegółami juŜ na polu walki. Nie widać było Ŝadnego znanego z
historii konstruowania linii natarcia, zajmowania „rubieŜy ataku” czy nawet zamykania pierścienia
otoczenia. W wojennej doktrynie sekretarza obrony USA Donalda Rumsfelda świadomie przyjmuje się
zasadę startu operacji (i całej wojny) w czasie, gdy wojska napływają jeszcze w rejon walki (czy w rejon
konfliktu). Jest to koncepcja ruchomego (czy teŜ rozwijającego się) startu – „rolling start” [6]1.
Być moŜe poczynione obserwacje są powierzchowne i wynikają z tego, co docierało do laika z doniesień
medialnych i artykułów w na poły popularnym periodyku „Polska Zbrojna”. W takim przypadku moŜliwe
jest, Ŝe ukształtowane są one przez najbardziej spektakularne obrazy, do których na pewno naleŜały
relacjonowane w prasie rozmowy dowódców czołgów z ich centrami dowodzenia. Padały w nich
sformułowania takie jak „Nie ma Ŝadnego oporu, rwę do przodu” czy „Napotkałem opór nieprzyjaciela,
podeślijcie helikoptery”. MoŜna z nich wnioskować, ze w praktyce to właśnie dowódcy poszczególnych
czołgów decydowali o tempie uderzenia czy o charakterze potrzebnego wsparcia. Dzięki temu uderzenie
miało niezwykłą dynamikę. Zdarzało się, ze amerykańskie wozy bojowe niespodziewanie (pewnie dla
obu stron) znajdowały się w samym centrum potencjalnego oporu nieprzyjaciela zanim opór ten udało się
zorganizować.
Oczywiście, by tak zorganizowane działania skutecznie prowadzić niezbędne było spełnienie wielu
warunków, z których wymienię tylko dwa mające czysto organizacyjny charakter. Po pierwsze,
potrzebne były znaczne i dobrze ulokowane rezerwy, które uruchamiano zawsze, gdy zachodziła tego
potrzeba – przede wszystkim jednak dla wsparcia tych, którzy nadawali tempo całej akcji oraz otwierali
nowe moŜliwości, a więc dla najaktywniejszych2. Drugim istotnym uwarunkowaniem była sprawna
łączność oraz szybka analiza ogromnej ilości napływających informacji. Oczywiście jest to obecnie
znacznie łatwiejsze niŜ przed nawet niewielu laty. Wystarczy wspomnieć choćby o systemie GPS, który
pozwala na natychmiastową identyfikację połoŜenia walczących jednostek, a nawet poszczególnych osób
1
Jest w tym elemencie coś znacznie waŜniejszego niŜ proste zastosowanie logistycznej zasady „dostawy na czas”.
2
Wysoki poziom autonomii współdziałających jednostek wymaga odpowiedniego przygotowania kadry, doskonałej
znajomości przez nią zasadniczych celów (i identyfikacja z nimi) oraz lojalności. Tę ostatnią na pewno
wzmacniały spektakularne działania specjalnych oddziałów mających za zadanie odnajdywanie zaginionych i
odbijanie Ŝołnierzy wziętych do niewoli (rescue groups). One teŜ naleŜały do systemu rezerw (czy zasobów)
strategicznych, a juŜ samo ich istnienie (udokumentowane konkretnymi dokonaniami) było czynnikiem
wspierającym działania najaktywniejszych.
32
czy teŜ o oprogramowaniu komputerów, które pozwala natychmiast tego typu dane przetworzyć i ukazać
na mapie teatru wojennego... Oczywiście konieczna teŜ była sprawne i dokonujące się na bieŜąco
współdziałanie obu systemów. Do innych uwarunkowań powrócimy w paragrafie 4.
Jak łatwo widzieć, wszystkie zasoby niezbędne dla takiego działania dostępne są nie tylko wojsku, ale
równieŜ administracji i przedsiębiorstwom. MoŜna więc wyobrazić sobie (a nawet znaleźć przykłady [15,
16]) cywilnych zastosowań podobnej doktryny. Aby miało to miejsce, niezbędne są zmiany sposobu
myślenia tych, od których zaleŜy wdroŜenie odpowiednich rozwiązań. Na przeszkodzie stać mogą nie
tylko dawne nawyki, ale teŜ czynniki emocjonalne – prestiŜowy charakter pewnych zastrzeŜeń
kompetencyjnych1.
3. DYGRESJA – GRA O REGION
Podkreślone wyŜej cechy operacji irackiej były wcześniej sygnalizowane jako właściwe dla stylu
zarządzania w niektórych sytuacjach. Jak wykazywałem w innym miejscu, refleksje nad zarządzaniem
strategicznym w samorządowym regionie prowadzą do takiego właśnie modelu, nazwanego „grą o
region” [13]. Punktem wyjścia jego opracowania było spostrzeŜenie wyraźnej nieadekwatności
dotychczasowych podejść do sytuacji, w której tworzone i wdraŜane były strategie rozwojowe
nowopowstałych województw. Cechuje ją nieusuwalna wielopodmiotowość aktywności, w której
występują obok siebie podmioty o bardzo róŜnych motywacjach i interesach, strukturze, logice działania,
a nawet języku w jakim artykułują one swoje zamierzenia i dokonania (administracja państwowa i
samorządowa róŜnych poziomów, przedsiębiorstwa, organizacje pozarządowe, partie i ugrupowania
polityczne, indywidualne osoby itd.). Osiągnięcie efektu synergii we współdziałaniu oraz harmonizacja
rozbieŜnych motywacji dla osiągania dobra wspólnego czy teŜ realizacji interesu ogółu mieszkańców
regionu wymagało spełnienia kilku warunków, które są dziwnie zbieŜne z tym, co napisano wyŜej o
prowadzeniu działań zbrojnych w Iraku. „Przede wszystkim potrzebne jest zidentyfikowanie
potencjalnych partnerów współpracy, doprowadzenie do ich bezpośredniego spotkania, wytypowanie
lidera przedsięwzięcia (i sprawienie by był on zaakceptowany przez innych aktorów), wreszcie –
skuteczny podział pracy połączony z głęboką interioryzacją zarówno ogólnych jak i szczegółowych
celów działania” [13].
W odniesieniu do konstrukcji i implementacji strategii regionalnej, powoduje to inną strukturę, kształt i
zawartość dokumentu, odmienna jest teŜ logika jego społecznego funkcjonowania. Podstawowe cechy
tak opracowanego dokumentu w [13] ujęto w pięciu punktach, które przytaczamy z niewielkimi
zmianami redakcyjnymi.
1
1)
Celem strategii jest raczej stworzenie wizji poŜądanego stanu rzeczy i przekonanie
potencjalnych partnerów do jej atrakcyjności, niŜ dawanie wytycznych do realizacji
konkretnych przedsięwzięć. Te ostatnie mogą bowiem dotyczyć jedynie tych organów czy
instytucji, co do których władze województwa posiadają kompetencje władcze bądź mogą z
nimi zawrzeć wiąŜące pod względem prawnym umowy. W polskim systemie administracyjnym
i przy sposobie finansowania struktur regionalnych ogranicza to dramatycznie potencjalne pole
współpracy zarówno pod względem rzeczowym jak i podmiotowym.
2)
Tak rozumiana strategia za punkt wyjścia musi brać uwarunkowania działające w dłuŜszym
okresie czasu niŜ to, co zwykle ujmuje analiza SWOT. UŜyteczną kategorią dla ujmowania
tych uwarunkowań jest wyzwanie. Co waŜne, wyzwania są z natury dynamiczne i motywujące
Łatwym ćwiczeniem jest sprawdzenie, jak przyjęcie takiego sposobu myślenia wpłynęłoby na funkcjonowanie
państw czy struktur ponadnarodowych takich jak Unia Europejska. Na przykład – jak akceptacja zasady
najsilniejszego wsparcia tych, którzy są najaktywniejsi odbije się na istnieniu i zasadach rozdziału europejskich
funduszy strukturalnych?
33
do działania. W samej semantyce źródłosłowu zawarte jest wezwanie do udzielenia
odpowiedzi, aktywnej reakcji na opisaną sytuację czy tendencję.
3)
Cele, których realizacja stanowić będzie odpowiedź na rysujące się wyzwania muszą być
dostatecznie ogólne, by wpisać się w nie mogły rozmaite motywacje współdziałających
podmiotów. Co więcej, jeśli mają one stać się aktywnymi i silnie motywowanymi aktorami, to
ostateczne sformułowanie celów operacyjnych i zadań, a nawet ostateczny kształt
przedsięwzięcia nie moŜe im być narzucony z góry.
4)
Aby zrealizować wytypowane cele podjąć trzeba szereg działań i podjąć sprawy, które
stosunkowo łatwo moŜna zewidencjonować, szczególnie w obecnej sytuacji – konieczności
usunięcia szeregu cywilizacyjnych deficytów będących skutkiem dziesięcioleci patologicznego
rozwoju naszego kraju. JednakŜe niemal niemoŜliwe jest ich rangowanie, zwłaszcza przy
załoŜeniu aktywności bardzo róŜnych podmiotów i środków pochodzących z róŜnych źródeł.
Bezpiecznie jest załoŜyć, Ŝe o rzeczywistej ich randze, a więc i o kolejności oraz tempie
realizacji zadecyduje aktywność tych, którzy podejmą się działania w danej sprawie.
5)
Wreszcie, istotną częścią strategii muszą być czytelne – proste, łatwe do zrozumienia,
przyjęcia i przestrzegania reguły gry.
Jak się okazało, moŜliwym było nie tylko sformułowanie dokumentu [12] odpowiadającego tym
przesłankom (choć ze względu na niestandardowość podejścia, uchwalenie strategii było procesem
trudnym i politycznie kosztownym), ale równieŜ rozpoczęcie działań w oparciu o niego. W [13] podano
szereg przykładów działań wynikających z aktywnego włączenia się do gry o region róŜnych podmiotów.
PoniewaŜ celem tego artykułu nie jest ani analiza tego dokumentu, ani omawianie metodologii jego
sporządzania, poprzestańmy na tych uwagach, mających na celu pokazanie potencjalnej uŜyteczności
podejścia do prowadzenia wojny w Iraku w odległych od wojskowości obszarach działania.
Przykład strategii rozwoju Dolnego Śląska pokazuje równieŜ, Ŝe tendencje odczytane z przebiegu działań
wojsk sojuszniczych w Iraku nie tyle zostały tam zapoczątkowane, ile mogą nabrać dodatkowej dynamiki
dzięki osiągniętemu spektakularnemu sukcesowi1.
4. SIECIOCENTRYZM
Jak wskazuje F. Gągor [7], „w wiodących armiach świata pojawiła się nowa teoria walki –
sieciocentrycznych działań bojowych. (...) Spycha ona do lamusa tę z wieku przemysłowego, określana
jako platformocentryczną, w której zasadnicza uwaga skupiała się przede wszystkim na platformie
lądowego, powietrznego czy wodnego środka uderzenia lub rozpoznania”. Dzięki szybkości
pozyskiwania, przetwarzania i transmisji informacji moŜliwe stało się „odejście od zasady grupowania
wojsk na rzecz grupowania efektów”. Rozproszenie działań i decyzji, o których była mowa w par. 2 nie
wyklucza moŜliwości koordynowania działań. MoŜliwe jest zarówno synchroniczne obserwowanie
prowadzonych niezaleŜnie działań, stały kontakt z jednostkami, wymianę informacji i opinii,
przekazywanie rozkazów, poleceń czy sugestii. MoŜliwe teŜ staje się utrzymanie więzi i ich róŜnorodne
konfigurowanie poprzez tworzenie sieci powiązań. Wszystkie podmioty będące w takiej – permanentnej
lub zadaniowo zorientowanej – sieci mogą teŜ ściśle koordynować działania np. za pomocą
telekonferencji. „Pomimo rozproszenia, wojska będą mogły działać jako system zdolny do koncentracji
uderzeń precyzyjnych, nagle na celach oddalonych o setki kilometrów, czyli zdolny do generowania
synergicznych efektów” [7]. Opinie te wyraŜane na samym początku wojny w Iraku zostały w całej pełni
potwierdzone w jej toku [6].
1
Warto zauwaŜyć, Ŝe bardzo podobne zasady organizacji formułuje Peter F. Drucker ([5], rozdz. 5) jako mające w
przyszłości zwiększyć wydajność pracowników umysłowych.
34
Działania te potwierdziły teŜ szereg przypuszczeń o skutkach, jakie powoduje szerokie zastosowanie
sieci informacyjnych na polu walki, przede wszystkim to, o czym juŜ była mowa. Fakt, ze wszystkie
współdziałające podmioty dysponują tym samym zasobem informacji powoduje rozmywanie granic
pomiędzy strategicznym, taktycznym i operacyjnym poziomem sztuki wojennej. Tradycyjne, ściśle
hierarchiczne struktury decyzyjne stają się dysfunkcjonalne. „Nowe pole walki wymaga – w pewnym
stopniu – odmiennego podejścia w zakresie dowodzenia i kierowania (...). [D]otychczasowy, kaskadowy
system planowania i wydawania rozkazów moŜe skutkować tylko opóźnieniem i zamieszaniem. Zejście z
informacją na wszystkie szczeble dowodzenia, nawet te najniŜsze, powoduje wyzyskanie przewagi nad
przeciwnikiem w danym momencie i obszarze” [7]. Najlepszym tego wyrazem jest tempo prowadzenia
działań, osiąganie efektu zaskoczenia przeciwnika nie dysponującego takimi moŜliwościami. W
rezultacie posiadania pełnego zasobu wiedzy, kaŜdy poziom organizacyjny działać musi bez oczekiwania
na szczegółowe rozkazy i samodzielnie podejmować zarówno własne działania, jak i synchronizować je z
innymi podmiotami. W związku z tym, wyŜsze szczeble dowódcze zmuszone są w coraz większym
stopniu do określania „ogólnego zamiaru dowódcy”, ale teŜ do przygotowania podwładnych do
samodzielnego działania poprzez naświetlenie wyzwań, którym przyjdzie im sprostać w samodzielnym
działaniu. W skrajnych przypadkach decentralizacja decyzji na polu walki prowadzi do zaniku
pośrednich szczebli dowodzenia, maksymalnego spłaszczenia struktur. Wojna prowadzona na zasadach
oddolnej koordynacji i samosynchronizacji działań (na razie jedynie jest to byt czysto teoretyczny) nosi
w literaturze wojskowej nazwę „wojny rojowej”. Ten styl walki zapewne w zasadniczy sposób zmieni
doktryny militarne, ale trzeba będzie zapewne kolejnych wojen dla ich sprawdzenia w praktyce.
Sieci, z jakimi mamy do czynienia w przypadku współczesnego pola walki tworzone są z bardzo róŜnych
obiektów. Wchodzą w nie tylko ludzie, ale teŜ ich oprzyrządowanie – począwszy od komputerów i
łączności zapewniającej powiązania między nimi, oprogramowania zapewniającego odpowiednie
przetwarzanie danych, róŜnego rodzaju sensorów pozwalających identyfikować waŜne z operacyjnego
punktu widzenia obiekty aŜ po systemy „inteligentnej broni”. Zapewne waŜne są teŜ przeróŜne schematy
działania i systemy wspierające podejmowanie decyzji i ich koordynowanie.
O sieciocentrycznych działaniach bojowych moŜna zapewne powiedzieć więcej, nawet na podstawie
materiałów publikowanych w szeroko dostępnych periodykach. Nie jest to przedmiotem tego artykułu,
poprzestańmy więc na tej garści informacji. WaŜniejsze jest bowiem dla nas zastanowienie się, czy i co z
tej doktryny i praktyki jej realizacji moŜe w jakiś sposób wpłynąć na teorię i praktykę zarządzania
strukturami gospodarczymi i administracyjnymi. Jak się wydaje, najwaŜniejsze elementy opisane juŜ
zostały w par. 2. Tutaj wymienię jedynie potrzebę badań i refleksji nad strukturami elastycznymi, szybko
adaptującymi się do zmiennych warunków otoczenia. Tylko czas pokaŜe, czy przypadkiem nie zrodzi się
z tego nowa teoria, analogiczna do „wojny rojowej”, a być moŜe wręcz do niej nawiązująca1.
Przewidywać w kaŜdym razie moŜna nasilenie tendencji do wypierania z praktyki tradycyjnych,
hierarchicznych struktur tam, gdzie nie są one niezbędne. A gdzie są one konieczne, jeśli tracą znaczenie
w wojskowości?
Nawiązując do poprzedniego paragrafu warto zaznaczyć, Ŝe przywołana w nim strategia rozwoju
regionalnego miała wyraźny sieciocentryczny charakter.
1
Rozkazodawstwo „w czasie rzeczywistym” w jakiejś mierze przywołuje modne przed kilkoma laty rozwaŜania o
szybkobieŜnym zarządzaniu (high-speed management) [4], które autor niegdyś adoptował do problematyki
metodologii nauk [17]. Jak się wydaje, waŜne jest uwzględnienie pomijanego wówczas zagadnienia decentralizacji
decyzji i oparcia koordynacji na współpracy w celowo zorientowanych sieciach.
35
4. EBO – OPERACJE O ZAŁOśONYCH SKUTKACH
Innym składnikiem strategii działań bojowych w Iraku wartym wspomnienia w tym miejscu jest szerokie
zastosowanie lotnictwa celem destrukcji moŜliwości działania armii nieprzyjacielskiej. MoŜna
powiedzieć, ze pod względem koncepcyjnym nie ma w tym niczego nowego w stosunku do
przygotowania artyleryjskiego poprzedzającego atak od chwili wynalezienia prochu, a w kaŜdym razie od
chwili osiągnięcia przez artylerię odpowiedniej sprawności.1. JednakŜe nowością było lepsze
adresowanie tej formy ataku w czasie operacji „Szok i przeraŜenie”, jaki kryptonim nosiła ta faza
kampanii. Ze znaczną precyzją, bombardowano starannie wybrane cele – przede wszystkim centra
dowódcze i obiekty o znaczeniu strategicznym. Oczywiście nie obeszło się bez niepoŜądanych skutków
ubocznych – strat w ludności cywilnej i dewastacji infrastruktury nie mającej militarnego znaczenia – ale
jak się wydaje były one stosunkowo niewielkie. Przy ocenie tego elementu strategii trzeba wszakŜe być
szczególnie ostroŜnym. Podobne nastawienie deklarowane było prze Amerykanów w czasie poprzednich
konfliktów – wojny w Iraku („Pustynnej Burzy”), w Kosowie i Afganistanie2, jednakŜe wykonanie
zamierzeń dalece wówczas odbiegało od zamierzeń. Zapewne przyczyną większej skuteczności działań
chirurgicznych – jak je określali dziennikarze – w niedawno zakończonej wojnie, był postęp
technologiczny, który pozwolił lepiej naprowadzać pociski na cel3, ale znaczenie miało teŜ inne
postawienie celów wojny (o czym będzie mowa w dalszym ciągu) i nowe podejście do planowania i
prowadzenia tego typu działań.
Sformułowano je jeszcze przed wybuchem wojny, choć nie jest wykluczone, ze koncepcja została
doprowadzona do końca (a na pewno przetestowana w szerokiej skali) juŜ w jej trakcie. Koncepcję EBO
(effect-based operations)4 tak ujął jeszcze przed wybuchem wojny płk G. Crowder, szef oddziału
planowania strategii i doktryn w Dowództwie Lotnictwa Bojowego USAF: „W EBO, zamiast układania
listy celów i późniejszych dywanowych nalotów albo szukania przeciwnika i niszczenia go, najpierw
określamy efekt polityczny, jaki zamierzamy uzyskać [podkreślenie moje –J.W.]. Następnie
dobieramy do niego odpowiednie środki i metody walki. Uderzając w ściśle zaplanowany sposób,
osiągamy cel skuteczniej niŜ było to moŜliwe dotychczas” [8]. JuŜ w październiku 2002 wypowiadał się
w Warszawie na ten temat amerykański wiceadmirał A. A. Cebrowski, stawiając waŜkie pytanie: „Na co
komu inteligentna bomba trafiająca z wielka dokładnością w niewłaściwy cel?” [8]. Być moŜe sekretarz
obrony USA Rumsfeld nieco przesadził twierdząc, Ŝe w przypadku kaŜdego ataku nie tylko do kaŜdego
celu dobierano zarówno rodzaj pocisku i sposób jego wystrzelenia, ale nawet „staraliśmy się uderzać o
takiej porze doby, która pozwala zminimalizować zniszczenia uboczne” [8], ale nie ulega wątpliwości, Ŝe
w przypadku EBO mamy do czynienia z nieporównywalnie większą precyzją działań (zarówno w ich
planowaniu, jak i w wykonaniu ataku) niŜ było to moŜliwe w przeszłości, jak teŜ rozpatrywanie
przeprowadzanych działań w znacznie szerszym kontekście. Udoskonalenie podejścia wymusiła równieŜ
taktyka strony przeciwnej polegająca na szerokim zastosowaniu idei „Ŝywych tarcz”, przez co waŜne
strategicznie obiekty umiejscowione były w gęsto zabudowanych obszarach, a centra dowodzenia
1
Wcześniej podobną role odgrywały oddziały łuczników, z najskuteczniejszym – jak się wydaje – uŜyciem tej broni
w bitwie pod Poitiers w XIV w.
2
Trzeba teŜ zaznaczyć, Ŝe tego typu działania występowały w praktyce wojennej znacznie wcześniej (przykładem
mogą być działania komandosów od II wojny światowej czy ataki lotnictwa izraelskiego na egipskie lotniska w
czasie wojny w 1967 r.), jednak zwykle były one dodatkiem do uderzeń o odmiennym charakterze.
3
Ocenia się, Ŝe broń precyzyjna stosowana w czasie bombardowań w „Irackiej Wolności” stanowiła ponad 90 %
całości wystrzelonych pocisków i zrzuconych bomb, podczas gdy w „Pustynnej Burzy” jej udział procentowy
wynosił 8-10, w Kosowie – około 40, w Afganistanie blisko 70. [6]. Przy tym w pierwszych dniach „Wyzwolenia
Iraku” wykorzystywany wyłącznie inteligentne pociski, potem ich liczba spadła do 80% [8].
4
Jak twierdzi A.Goławski, autor artykułu na ten temat w tygodniku „Polska Zbrojna” [8], zarówno skrót EBO, jak
jego angielskie rozwinięcie i polskie tłumaczenie – „operacje o załoŜonych skutkach” po wojnie irackiej weszło
juŜ na trwałe do fachowego języka.
36
ukrywane pod budynkami uŜyteczności publicznej. W takiej sytuacji trzeba było działać z rzeczywiście
chirurgiczną precyzją.
Aby wykorzystać nowe techniczne i operacyjne moŜliwości, naleŜało zmienić myślenie o samych
operacjach jak i sposób ich planowania. Przede wszystkim waŜne stało się znacznie dokładniejsze
rozeznanie celów działania. Przy tym istotne stało się uwzględnianie całokształtu sytuacji, a nie tylko
wąsko pojętych aspektów militarnych. Tak więc jako istotne elementy brano pod uwagę równieŜ
czynniki ekologiczne, społeczne, polityczne i propagandowe. Jasno stawiano sprawę, Ŝe nie tyle celem
jest zniszczenie danego obiektu (jak to się mawia „za wszelką cenę”), ale osiągnięcie wyraźnych celów
pozamilitarnych oraz nie naruszenie pewnych narzuconych przez sytuację warunków brzegowych.
Typowanie celów opiera się na konsekwentnie systemowym punkcie widzenia – traktowaniu przeciwnika
jako „systemu systemów” [8]. Istotne jest zniszczenie tworzących ów system powiązań, nie zaś
wchodzących w skład niego elementów. Chyba, ze są to elementy istotne dla funkcjonowania całego
systemu bądź jego najistotniejszych podsystemów. „Zakłada się, iŜ wyeliminowanie kluczowych części
megasystemu1 wroga przyniesie atakującemu zwycięstwo bez powodowania rozległych zniszczeń w
infrastrukturze oraz wśród cywili” [8]. Tak więc, co dość oczywiste, przedmiotem ataku stają się centra
dowodzenia (i osoby przywódców – do czego jeszcze wrócimy), systemy obrony przeciwlotniczej,
system energetyczny itd. W takim sposobie myślenia, moŜliwe jest dalsze wyodrębnianie podsystemów
funkcjonalnych. „Posługując się tradycyjnymi metodami walki, naleŜałoby je sukcesywnie niszczyć”.
Warto dodać, Ŝe kolejność ataku nie zawsze zgadzała się z hierarchią waŜności. Bardziej decydująca była
dostępność dla ataku takich czy innych elementów infrastruktury czy innych systemów przeciwnika. Do
tych najwaŜniejszych naleŜało sobie „otwierać drogę”. W tej chwili konieczność taka nie istnieje.
Systemowe spojrzenie pozwala wytypować najwaŜniejsze ogniwa w poszczególnych systemach i
równoczesne zaatakowanie kilku z nich. Jest to „podejście holistyczne” całkowicie odmienne od
doktryny „wojny totalnej” i to pomimo semantycznej zbieŜności nazw.
Osobną kwestię stanowi to, co wchodzi w skład analizowanego metasystemu. Fakt, ze wszędzie
podkreślane są polityczne cele i uwarunkowania przeprowadzonych obserwacji kaŜe przypuszczać, Ŝe
„wróg” nie jest widziany w wąskim militarnym sensie. Na pewno częścią megasystemu jest administracja
cywilna, ekonomia (mistrzowskie zajęcie pól naftowych!), a być moŜe i ideologia czy kultura
społeczeństwa. Nie ulega wątpliwości, Ŝe system Iraku oceniany był jako skrajnie totalitarny. Jego
spoiwo stanowiła osoba wodza i stojący za nim aparat ideologicznego i policyjnego terroru. ToteŜ nie
dziwi, ze pierwszym celem ataku w dniu 20 marca była „próba wyeliminowania Saddama Husajna”2 za
pomocą ataków bombowych na potencjalne miejsca jego przebywania. Później na liście celów
znajdowały się nie tylko centra dowodzenia, ale teŜ lokalne siedziby partii BAAS. Tę samą zasadę
zastosowano przy zdobywaniu irackich miast. Mozolne działania oblęŜnicze zostały zastąpione
precyzyjnymi atakami niewielkich grup na centra administracji, komendy policji i siedziby partii.
Kolejne cele wynikały z przejścia na inny poziom myślenia systemowego i stawały się nimi centra
dowodzenia grup paramilitarnych3. PoniewaŜ właściwy cel działań mieścił się w sferze politycznej i
ideologicznej istotna teŜ była kolejna faza operacji. „Po zajęciu i opanowaniu siedziby partii BAAS lub
willi lokalnych funkcjonariuszy reŜimu Brytyjczycy [a Amerykanie postępowali identycznie – J.W.] – po
uprzednim usunięciu broni, dokumentów itp. – pozwalali okolicznym mieszkańcom na splądrowanie
1
Paradoksalnym faktem jest, Ŝe – jak się wydaje – podobny sposób myślenia przyświecał Bin Ladenowi w wyborze
celów do ataku 11 września 2001 r. – J.W.
2
Tu teŜ widać daleko idące odstępstwo od tradycyjnych, uświęconych wręcz odwieczną tradycją obyczajów
wojennych. Ciekawe, ze to polowanie na przywódcę przeciwnej strony nie spowodowało Ŝadnej szerszej reakcji ze
strony opinii pub licznej. MoŜna bowiem przypomnieć, jaki rwetes podniósł się w połowie lat 1980., gdy
prezydent Ronald Reagan zapowiedział moŜliwość takiego działania w przypadku zbrojnego konfliktu z ZSRR.
Ciekawe, co przeniesienie tej metody działania przynieść moŜe w sferze cywilnej. MoŜe złamanie widocznej
zarówno w biznesie jak i w polityce solidarności osób stojących na najwyŜszych szczeblach hierarchii?
3
Rzadko podkreślany jest fakt skorzystania przez aliantów przy opracowaniu taktyki działań w miastach irackich z
doświadczeń armii izraelskiej.
37
budynku. Irakijczycy mogli się wówczas na własne oczy przekonać, w jakich komfortowych i
luksusowych warunkach mieszkali i pracowali ludzie władzy, podczas gdy przeciętny obywatel Ŝył w
nędzy” [10].
Jest jeszcze jedna warta wspomnienia przesłanka prowadzenia działań w logice EBO. Jest nią posiadanie
moŜliwie dokładnej wiedzy o ewentualnych skutkach zamierzonych działań. Składa się na nią nie tylko
moŜliwość komputerowego modelowania skutków ataku na dany obiekt przy uŜyciu zaplanowanych
środków, ale teŜ olbrzymia wiedza na temat rzeczywistych efektów ich uŜycia. Jest ona konsekwentnie
zbierana, przy tym – jak się podkreśla – największy zasób wiedzy posiadają sztabowcy amerykańskich sił
powietrznych. „Od wielu lat po kaŜdym bojowym uŜyciu bomb i rakiet szczegółowo badają oni skutki
uderzeń” [8]. Wykorzystuje się przy tym zarówno techniczne środki wywiadu jak i grupy oceny
zniszczeń towarzyszące teŜ formacjom wojsk lądowych. Zebrane dane starannie gromadzi się i analizuje.
Przy tym bada się nie tylko skutki materialne. Drobiazgowo oceniamy takŜe najbliŜsze otoczenie celu –
środowisko naturalne, zabudowania i mieszkańców – zastanawiając się, jaki wpływ wywołało na nim
nasze uderzenie” – ujmuje zakres tych badań płk Crowder (za [8]).
Jak powiedziano, nowe elementy w strategii stosowanej przez aliantów w Iraku opisano w kolejności
odpowiadającej moŜliwości ich cywilnego zastosowania. . Najmniej jasno rysuje się tu uŜyteczność
EBO, choć operacje o załoŜonych skutkach były najbardziej spektakularne. Zapewne wiele z tych
doświadczeń da się zastosować w cywilnych obszarach zarządzania, ale nie wydaje się, Ŝeby było to
moŜliwe w sposób bezpośredni. Oczywiste jest jedynie zalecenie konsekwentnie systemowego podejścia
do zidentyfikowanych wyzwań. MoŜna teŜ sformułować przypuszczenie, Ŝe w niektórych wypadkach
alternatywę dla kosztownych działań stanowić mogą starannie przygotowane i energicznie
przeprowadzone wąskie, chirurgiczne operacje. Być moŜe nawet mogą one znaleźć znacznie więcej
zastosowań niŜ wynikałoby to z doświadczeń przeszłości. Do dalej idących wniosków da się zapewne
dojść po dalszej analizie konkretnych sytuacji. Nie jest wykluczone, Ŝe dostarczą ich działania na rzecz
stabilizacji sytuacji w Iraku i powojenna rekonstrukcja tego kraju.
Lekcja iracka trwa nadal – i trzeba skupić na niej baczną uwagę.
38
Literatura
[1] BALCEROWICZ B., Czy to wojna XXI wieku?, Polska Zbrojna, 2003, No. 16 (326), 3-4, 28-29.
[2] BENEDICT R., Chryzantema i miecz. Wzory kultury japońskiej, tłum. E. Klekot, Warszawa, PIW,
1999.
[3] BRONOWSKI J., Review of the Morse and Kimaball book „Methods of Operations Research”, Scientific
American, October 1951, 75-77.
[4] CUSHMAN D.P., KING S. S. (ed.), High-Speed Management and Organizational Communication in
the 1990s, Albany, SUNY Press, 1994.
[5] DRUCKER P. F., Zarządzanie w XXI wieku, tłum. B. Kacprzyńska, Warszawa, Muza, 2000.
[6] GĄGOR F., „Blitzkrieg” Rumsfelda, Polska Zbrojna, 2003, No. 18 (328), 3-4.
[7] GĄGOR F., Sieciocentryczne działania bojowe, Polska Zbrojna, 2003, No. 13 (323), 28-29.
[8] GOŁAWSKI A., Strategia EBO, Polska Zbrojna, 2003, No 17 (327), str. 18-19.
[9] KERZNER H., Project Management: A system Approach to Planning, Scheduling and Controling,
New York, Van Nostrand Reinhold, 1984.
[10] OTŁOWSKI T., Ostatnie dni obrony, Polska Zbrojna, 2003, No 15 (325), 12-13.
[11] PEARCE II J.A.., ROBINSON Jr. R.B., Strategic Management.: Formulation, Implementation and
Control, Burr Ridge Ill. – Boston – Sydney, IRWIN, 1994.
[12] Strategia rozwoju województwa dolnośląskiego,
Dolnośląskiego, Wrocław, UMWD, 2000.
Urząd
Marszałkowski
Województwa
[13] WASZKIEWICZ J., Gra o region, w: Koncipovani buducnosti v Evrope 2001, Proceedings of the 6th
International Colloquium organized by Civic Futurological Society, Praha, 2001, 114-132.
[14] WASZKIEWICZ J., InŜynieria systemów przemysłowych a zagadnienia rozwoju lokalnego i
regionalnego, w: Inzynieria systemów przemysłowych, Materiały seminarium, Fundacja FrancePologne – Politechnika Wrocławska, Wrocław, Format, 1994, 25-33.
[15] WASZKIEWICZ J., Nowe wymiary nauki, Odra, 1979, Vol. 19, No. 10 (224), 3-10.
[16] WASZKIEWICZ J., Specyfika wielkich przedsięwzięć, Prace Naukoznawcze i Prognostyczne, 1982,
No. 3-4, 101-112.
[17] WASZKIEWICZ J., SzybkobieŜna metodologia, w: J. Goćkowski i M. Sikora (red.),
Porozumiewanie się i współpraca uczonych , Kraków, Secesja, 1997, 287-302.
39
Wojna w Iraku.
W poszukiwaniu nowego paradygmatu państwowego
Tomasz Styś
Nieskoordynowane rajdy donikąd wojsk zmechanizowanych, ataki na oślep oddziałów słuŜb specjalnych,
kłopoty w zaopatrzeniu – tak widziane były pierwsze dni ataku na Irak. Jednak przedstawiany przez
massmedia chaos, który miał charakteryzować działania wojsk koalicji, był chaosem czysto pozornym.
Wydaje się, Ŝe w rzeczywistości to obserwowane nieuporządkowanie mogło być przemyślaną strategią
postępowania, niezrozumiałą dla tych wszystkich, którzy oczekiwali kolejnej powtórki z wojen znanych
z przeszłości.
I. Wprowadzenie
KaŜda strategia jest zbiorem celów oraz głównych przedsięwzięć organizacyjnych. Formułowanie celów
to proces określania tego, co organizacja chce osiągnąć i czym chce się stać. Te oczekiwania zawsze
związane są ze stosunkiem do otoczenia, tym bardziej, Ŝe otoczenie, zachowanie strategiczne i struktura
organizacyjna są ze sobą powiązane. Tworzą one swoisty trójkąt relacji decyzyjnych.
Relacja pomiędzy formułowaniem strategii a otoczeniem ma charakter dynamiczny. Wszelkie
podejmowane przedsięwzięcia oceniać moŜna przez pryzmat zmian w otoczeniu zarówno w czasie
rzeczywistym, jak równieŜ poprzez analizę trendów opisujących zjawiska w przyszłości. NaleŜy
przypuszczać, Ŝe generał Tommy Franks, głównodowodzący wojskami koalicji, formułując plany ataku
na Irak zmuszony był brać pod uwagę szereg zmiennych, wśród których wyróŜnić moŜemy:
1)
Napięcia pomiędzy Departamentem Stanu i Departamentem Obrony oraz spór o sposób
prowadzenia wojny w samym Pentagonie. Sekretarz Stanu Colin Powell namawiał Prezydenta
USA, Ŝeby nie atakować Iraku bez mandatu ONZ i do końca uwaŜał, Ŝe istnieje moŜliwość
realizacji głównego deklarowanego celu administracji amerykańskiej, tj. rozbrojenia Saddama
Husajna, bez uŜycia siły. Z drugiej strony George Bush poddawany był presji grupy, określanej
mianem „neokonserwatystów”, prących do wojny bez oglądania się na opinię społeczności
międzynarodowej. NajbliŜszy współpracownik Prezydenta – Doradca ds. Bezpieczeństwa
Narodowego Condolezza Rice próbowała lawirować pomiędzy walczącymi frakcjami, jednak
w pewnym momencie wypełnienie powierzonego jej zadania koordynowania pracy pomiędzy
departamentami „siłowymi” stało się fikcją. W samym Pentagonie takŜe narastał spór:
większość generałów chciała wykorzystać sprawdzoną podczas poprzedniej wojny w Zatoce
taktykę zmiaŜdŜenia wroga przygniatającą siłą ognia, Sekretarz Obrony Donald Rumsfeld
nalegał zaś na bardziej kreatywne podejście poprzez wykorzystanie najnowszych technologii,
elementu zaskoczenia przeciwnika i mobilności oddziałów.1
2)
Polityczne cele postawione przed administrację amerykańską, w tym świadoma rezygnacja z
metod walki, które mogłyby w oczach opinii publicznej potwierdzać agresywne zamiary
sojuszników, nie zaś wyzwolenie Iraku z rąk krwawego dyktatora. Kierując się tą zasadą
1
Więcej na ten temat przeczytać moŜna m.in. w: E. Thomas, Skąd ta wojna, Newsweek Polska nr 13/2003, E.
Thomas, J. Barry, Fronty wojny, Newsweek Polska nr 14/2003, R. Cornwell, NajwaŜniejszy generał świata, Forum
nr 11 (1962) rok XXXIX.
40
naleŜało do minimum ograniczyć zmasowane ataki lotnicze, które powodować mogły duŜe
straty wśród ludności cywilnej.1
1
3)
Opinię sojuszników, w tym szczególnie Wielkiej Brytanii. Premier Tony Blair wprost
zapowiedział Prezydentowi Bushowi, Ŝe poprze wojnę w Iraku dopiero po wyczerpaniu
wszystkich moŜliwości dyplomatycznych. Nastawał na uzyskanie poparcia Rady
Bezpieczeństwa ONZ dla rezolucji zezwalającej na uŜycie siły do czasu, gdy stało się
wiadome, Ŝe nie uzyska ona większości w czasie głosowania. Premier Wielkiej Brytanii
prowadzić musiał takŜe skomplikowaną rozgrywkę z własnym zapleczem politycznym. O
erozji politycznej pozycji Blaira niech świadczy fakt, Ŝe ponad 130 deputowanych do Izby
Gmin reprezentujących Partię Pracy, czyli partię premiera głosowało przeciw przystąpieniu do
wojny. Tony Blair został uratowany przez konserwatywną opozycję, która wsparła rząd
podczas głosowania.2
4)
Strategię obrony sformułowanej przez władze Iraku i ryzyko internacjonalizacji konfliktu.
Irakowi mogło zaleŜeć na jak największych stratach cywilnych. Wywołałoby to sprzeciw
arabskiej opinii publicznej, prowadząc w konsekwencji do podnoszenia się fali nastrojów
antyamerykańskich i do wybuchu konfliktu na całym Bliskim Wschodzie. Atak na Izrael,
zręczne wykorzystanie mieszkających w Iraku Kurdów oraz wyznawców szyickiej odmiany
islamu powodowałyby wejście do wojny Izraela, Turcji i Iranu. W kwestiach wojskowych
oczywiste było, Ŝe Irak będzie unikał starć na otwartych przestrzeniach i będzie próbował
wciągać oddziały sojusznicze do walk w miastach. Husajn obawiał się buntu wewnątrz kraju,
dlatego teŜ doborowe oddziały irackie rozmieszczone były z daleka od stolicy. MoŜliwe było
takŜe nie podejmowanie walki w ogóle (casus wojny wietnamskiej), zasadzki, samobójcze
ataki czy szybkie uderzenia małymi grupami. Nie moŜna było wykluczyć w ostateczności ataku
bronią chemiczną i biologiczną.3
5)
Polityczną i informacyjną grę prowadzoną na arenie międzynarodowej oraz amerykańską
opinię publiczną. W jednobiegunowym świecie kaŜdy partner w zawiązywanej przez USA
koalicji będzie miał bardzo mocną pozycję przetargową – supermocarstwo paradoksalnie musi
droŜej płacić za budowanie jakiejkolwiek koalicji. Większość krajów deklarować się będzie
jako niezaangaŜowane próbując balansować pomiędzy naciskami Francji, Rosji i Niemiec a
korzyściami politycznymi i gospodarczymi po zwycięstwie sojuszników w Iraku. Ponadto,
trudno nie doceniać nacisku międzynarodowej i amerykańskiej opinii publicznej, która nie jest
przygotowana na oglądanie w telewizji cierpienia dzieci, kobiet i starców, ani zwłok własnych
Ŝołnierzy.
6)
Warunki geograficzne i pogodowe. Eksperci są zgodni, Ŝe najlepszym terminem uderzenia na
Irak jest styczeń. W podzwrotnikowym, suchym klimacie, w jakim znajduje się Irak, bardzo
trudno prowadzi się wojnę. W marcu temperatura przekracza 30 stopni Celsjusza. Na porządku
dziennym są burze piaskowe. Oprócz nich przeszkodą jest niemal całkowicie niedostępna
Dolina Mezopotamii. W marcu w dorzeczu Tygrysu i Eufratu stan wód jest najwyŜszy w Iraku.
Teren jest nie do pokonania przez cięŜki sprzęt.1
J. Urbanowicz, Operacja chirurgiczna, Wprost nr 14, 6 kwietnia 2003.
2
K. Bzowska, Poker Blaira, Polityka nr 15 (2396), 12 kwietnia 2003, B. Węglarczyk, Bush słucha jastrzębi, Gazeta
Wyborcza, 2-4 maja 2003.
3
M. Ostrowski, Słabe strony mocy, Polityka nr13 (2394), 29 marca 2003, A. Szostkiewicz, Huk i błysk, Polityka nr
14 (2395), 5 kwietnia 2003, A. Szostkiewicz, Największa bitwa po wojnie, Polityka nr 16 (2396), 12 kwietnia 2003,
J. Urbanowicz, op.cit., J. Pałasiński, Szachownica Pentagonu, Wprost nr 15, 13 kwietnia 2003, T. Wróbel,
MoŜliwości obrony, Polska Zbrojna nr 12 (322), 2003-03-18.
41
II. ZałoŜenia strategii wojskowej w Iraku2
Zaproponowana przez generała Franksa koncepcja prowadzenia działań wojskowych była próbą wyjścia
naprzeciw sprzecznym oczekiwaniom polityków amerykańskich i brytyjskich oraz minimalizacji
negatywnej opinii o wojnie krajów Bliskiego Wschodu i wielu państw zachodnich. Przede wszystkim
jednak brała ona pod uwagę zasoby własnej armii i wojsk Saddama Husajna oraz warunki, w jakich
będzie toczona walka. Do głównych załoŜeń strategii wojsk koalicji naleŜało:
1
1)
Oparcie ataku na Irak o koncepcję ruchomego startu. Rozpoczęcie inwazji następuje w czasie,
gdy wojska własne dopiero napływają w rejon konfliktu. Zwykle walka zaczynała się dopiero
po wcześniejszym pełnym zgrupowaniu przewaŜających sił. Koncepcja ta zapewnia
maksymalną elastyczność – w rejon konfliktu zostaje skierowana tylko rzeczywiście potrzebna
ilość wojsk.
2)
NajwaŜniejszym zadaniem jest sparaliŜowanie ośrodka dowodzenia obroną kraju i
zdezorientowanie wojsk przeciwnika. Liczne uderzenia w centrum zarządzania państwem –
stolicę Iraku i inne centra regionalne oraz próba wyeliminowania Saddama Husajna i jego
popleczników. Dzięki tym działaniom zyska się kontrolę nas centrum władzy i dzięki temu,
nad całym krajem.
3)
Szybkość ataku jest waŜniejsza o wielkości nacierających wojsk. Tempo natarcia nie tylko
wzmacnia skuteczność działania, ale takŜe zmniejsza straty wśród własnych wojsk i ludności
cywilnej. Miasta i inne ośrodki oporu są omijane, Ŝeby nie tracić czasu w realizacji
najwaŜniejszego celu – zdobycia Bagdadu.
4)
Wykorzystanie przewagi technologicznej wojsk sojuszniczych. Agresywne i błyskawiczne
uderzenia lotnicze z zastosowaniem bomb naprowadzanych precyzyjnie oraz pocisków
samosterujących. Nigdy w historii nie uŜyto tak duŜej ilości broni precyzyjnej. Dodać równieŜ
trzeba, Ŝe podczas pierwszych dni nalotów wykorzystywano tylko broń naprowadzaną
satelitarnie.
5)
Szerokie wykorzystanie lekkich i mobilnych pododdziałów sił specjalnych, których głównym
zadaniem było rozpoznanie terenu i wskazywanie celów dla lotnictwa.
6)
Wykorzystanie zasady just in time, czyli dostawy produktów w czasie, gdy są one potrzebne w
procesie zabezpieczenia logistycznego operacji wojsk koalicji. W wojnie irackiej pozwoliło to
na wykorzystanie całego potencjału militarnego, eliminację ciągnących się taborów sprzętu i
amunicji.
K. Wypustek-Zuchowicz, Piekło na pustyni, Rzeczpospolita, 21 marca 2003.
2
Podstawą do rekonstrukcji strategii wojsk sojuszniczych w Iraku były następujące artykuły: F. Gągor, „Blitzkrieg”
Rumsfelda, Polska Zbrojna nr 18 (328), 2003-04-29, T. Wróbel, Szybka i nowoczesna, rozmowa z gen. Czesławem
Piątasem, szefem Sztabu Generalnego Wojska Polskiego, Polska Zbrojna nr 17 (327), 2003-04-22, T. Otłowski,
Błyskawiczna wojna pozycyjna, Polska Zbrojna nr 14 (324), 2003-04-01, T. Wróbel, Pętla wokół Iraku, Polska
Zbrojna nr 12 (322), 2003-03-18, K. Darewicz, Najpierw bombardowanie, Rzeczpospolita, 20.03.2003, S. Koziej,
Jak najszybciej dotrzeć do Bagdadu, Rzeczpospolita, 22.03.2003, J. Pałasiński, op.cit.
42
III. Mobilność, elastyczność, informacja
1
Wydaje się, Ŝe podczas ostatniej wojny w Iraku wykorzystano nowy model dowodzenia polem walki.
Dotychczas stosowany hierarchiczny system planowania i wydawania rozkazów uzupełniony został przez
zdecentralizowane kierowanie. Istotą tego ostatniego jest uznanie centralnej roli informacji jako źródła
potęgi wojskowej. Szybkość zdobywania informacji, jej wykorzystanie dla dokonywania precyzyjnych
uderzeń waŜniejsze było niŜ tradycyjna liczebna przewaga wojenna. Dzięki odpowiedniemu zarządzaniu
informacją przez amerykańskie dowództwo w sztabie operacji i wspomaganiu podejmowania decyzji
przez najnowsze technologie informatyczne, moŜliwe było uzyskanie pomiędzy tymi procesami efektu
synergii.
Zasadą porządkującą organizację działań wojskowych było załoŜenie dostosowywania aktywności
oddziałów amerykańskich do bieŜącej sytuacji militarnej. Dowództwo uznało, Ŝe pole walki jest
zjawiskiem kompleksowym i nie moŜna zastosować w nim jednego rozwiązania. Wynika z tego, Ŝe nie
istnieje jeden decydujący środek uderzeniowy, zwycięstwo musi opierać się wiązce działań jednostek
lądowych, powietrznych i morskich.
Konsekwencją takiego rozumowania była rezygnacja z klasycznie zorganizowanego frontu wojny, w
którym wszystkie jednostki poruszają się w zbliŜonym tempie. Podczas wojny w Iraku mieliśmy do
czynienia z szybkimi precyzyjnymi uderzeniami, rajdami, z wojskiem rozproszonym, mobilnym,
sprzęŜonym szybkimi sieciami informatycznymi, zapewniającymi sprawne dowodzenie i wysoki poziom
wiedzy o polu walki. Dopiero w ślad za nimi następował atak główny. Cichym bohaterem wojny w Iraku
była najnowsza technika wojskowa - mobilne zestawy sieci komputerowej umoŜliwiające transmisje
wideo do pojedynczych komputerów. Dzięki nim moŜliwe były wideo konferencje z pola walki i
bezpośrednie połączenia z setkami zaangaŜowanych oddziałów oraz innych elementów pola walki.
W koncepcji tej wojna jawi się jako zespół interakcji dowództwa z jednostkami liniowymi i pomiędzy
samymi jednostkami, tworząc swoistą sieć środków przeznaczonych do prowadzenia działań bojowych.
KaŜdy aktor interakcji ma wiedzę o połoŜeniu swoim, wojsk własnych i przeciwnika, co pozwala na
synchronizację działań bez dodatkowych, dokładnych dyspozycji szczebla strategicznego operacji
militarnej. Dlatego teŜ moŜna przypuszczać, Ŝe w przyszłych konfliktach zbrojnych wyŜsze szczeble
dowodzenia będą ograniczały się w coraz większym stopniu do zarysowywania jedynie ramowego planu
operacji wypełnianego przez inwencję i decyzje jednostek liniowych.
Elementy bojowe świadome strategicznych zamiarów dowództwa i wyposaŜone w pełną wiedzę o polu
walki staną się zdolne do organizacji i koordynowania własnych przedsięwzięć bez oczekiwania na
dalsze rozkazy. Walczące struktury staną się bardziej płaskie, poniewaŜ zniknie zapotrzebowanie na
pośrednie szczeble dowodzenia i koordynacji. W rezultacie, spowoduje to uzyskanie przewagi nad
przeciwnikiem w danym momencie i na danym obszarze. Przyszłe pole walki wydawać się moŜe polem
pozbawionym wyraźnego kierunku głównego uderzenia. Walka na nim będzie wielowymiarowa i w pełni
połączona. Sama sztuka wojskowa straci swój podział na działania strategiczne, operacyjne i taktyczne.
1
Przy pisaniu niniejszego rozdziału korzystałem z: F. Gągor, op.cit., F. Gągor, Sieciocentryczne działania bojowe,
Polska Zbrojna, nr 13 (323), 2003-03-25.
43
IV. Co z tej wojny wynika dla cywilów?
Mechanizm dochodzenia i podejmowania decyzji podczas wojny w Iraku musi być uwaŜnie
przeanalizowany przez wszystkich zajmujących się teorią państwa i przywództwa państwowego. Jest to
tym waŜniejsze, Ŝe wnioski wyciągnięte z kampanii wojskowej w Zatoce Perskiej mogą stać się pomocne
z zrozumieniu wyzwań, przed którymi stoi dziś państwo narodowe i procesu radykalnej zmiany, jaką
przechodzi obowiązujący dotychczas paradygmat sprawowania władzy. Zaś sama konceptualizacja
nowego paradygmatu władzy państwowej zyskuje dzięki wojnie swój wymiar praktyczny i wypróbowany
w rzeczywistości.
Internacjonalizacja praktycznie wszystkich sfer Ŝycia społecznego i ekonomicznego powoduje, Ŝe
zmianie ulegają konstytutywne cechy państwa jako organizacji. Tradycyjnie rozumiane państwo było
wiązka procedur hierarchicznie zorganizowanej instytucji, autonomicznej wobec otoczenia zewnętrznego
i zamkniętej w określonej przestrzeni geograficznej. Państwo w tym modelu zdolne było prowadzić
narodową politykę gospodarczą, społeczną i kulturalną. Internacjonalizacja związana z procesami
globalizacji i integracji regionalnej powoduje, Ŝe istotą przywództwa państwowego staje się umiejętność
wykreowania mechanizmu pozytywnej kooperacji z zewnętrznymi wobec państwa aktorami. Decyzje
polityczne podejmowane przez władze państwowe oparte być muszą o kalkulacje biorące pod uwagę
takŜe, a moŜe przede wszystkim, czynniki międzynarodowe.
Dominująca jako ideologiczna baza tradycyjnie rozumianego państwa liberalna demokracja oparta jest o
logikę współistnienia róŜnych porządków aksjologicznych i negocjowanego przy pomocy instytucji
publicznych konsensu ideologicznego. Głównymi aktorami tych procesów byli politycy, administracja i
eksperci, których relacje oparte były zcentralizowane, biurokratyczne, bezosobowe procedury prawne,
silnie zhierarchizowane w strukturze państwa. Nowe przywództwo oparte jest na tworzeniu doraźnych
koalicji zawiązywanych dla osiągnięcia określonych przez aktorów celów. Wymusza to redefinicję
aksjologicznych podstaw państwa, w których strategiczne alianse i współdziałanie instytucji o
odmiennych logikach funkcjonowania (rynkowej i administracyjnej) powodują potrzebę poszukiwania
wspólnej dla róŜnych porządków bazy ideologicznej. Oznacza to tworzenie się aksjologicznych „koalicji
większościowych”, jednolitej i akceptowanej przez aktorów kultury organizacji.
Tendencje te opisuje poniŜej zamieszczona tabela.
44
Lp.
Cechy/tendencje
Państwo dziś
Wojna w Iraku
Państwo jutro
1.
Właściwości
systemu
system zamknięty i
autonomiczny, państwo
jako przestrzeń
geograficzna,
ekonomiczna, społeczna i
kulturowa
system otwary,
system otwarty i
dostosowywanie działań do kooperacyjny, państwo
bieŜącej sytuacji militarnej jako organizacja w
relacji z innymi
systemami tworząca
ramy dla realizacji
określonych celów
2.
Misja i cele
strategiczne
rozwój społeczny i
gospodarczy państwa
minimalizacja strat
własnych i wśród ludności
cywilnej Iraku
podnoszenie jakości
Ŝycia obywateli
3.
Podstawy
aksjologiczne
wartości zorientowane na
zaspokajanie potrzeb
społecznych lub
likwidowanie
negatywnych skutków
społecznych,
współistnienie róŜnych
porządków
ideologicznych,
negocjowanie ideowego
konsensu przy pomocy
instytucji
demokratycznych
wyzwolenie Iraku z rąk
krwawej dyktatury i
stworzenie moŜliwości
kształtowania przyszłości
państwa przez wszystkich
obywateli Iraku
państwo jako „dobro
wspólne”, tworzenie
aksjologicznych koalicji
większościowych,
wartości zorientowane
na współuczestnictwo
wszystkich grup
społecznych w procesach
społecznych
4.
Główni Aktorzy
politycy, administracja
państwowa i
samorządowa, eksperci
lekkie i mobilne
pododdziały sił
specjalnych, jednostki
liniowe, wojsko
rozproszone
róŜni, strategiczne
koalicje tworzone dla
realizacji załoŜonych
celów, poszukiwanie
konsensów pomiędzy
róŜnymi logikami
działania
5.
Charakter relacji
wewnątrz systemu
bezosobowe,
biurokratyczne, oparte o
procedury prawne
wiązka działań jednostek
lądowych, powietrznych i
morskich,
spersonalizowana
odpowiedzialność
dowódców jednostek
liniowych, organizacja i
koordynacja własnych
przedsięwzięć bez
oczekiwania na rozkazy
dowództwa naczelnego,
wypełnianie ram planów
strategicznych przez
własną aktywność
spersonaliowane,
podejmowanie
przedsięwzięć na
zasadzie partnerstwa
publiczno-prywatnego,
oparte o wspólną troskę
o jednoczesną realizacje
celów społecznych i
ekonomicznych
6.
Instrumenty
sterowania
systemem
zcentralizowane,
zarządzanie oparte o
hierarchicznie
zorganizowaną strukturę
państwa
zdecentralizowane, oparte
o własną wiedzę o polu
walki, centralna rola
informacji jako potęgi
militarnej
zdecentralizowane,
zarządzanie oparte o
inicjowanie i sterowanie
procesami, zarządzanie
jako gra społeczna
Zmodyfikowana wersja tabeli zamieszczonej w: W. Wawrzyniak, Innowacyjność przedsiębiorstw Mazowsza,
Regiony MBA 1/98, s. 36.
45
Rządzenie państwem jest dzisiaj zarządzaniem organizacją o wielu przywódcach, bowiem samo państwo
stało się skomplikowaną maszynerią, systemem naczyń połączonych. Gifford Pinchot1, amerykański
specjalista od spraw zarządzania twierdzi, Ŝe tworzenie warunków dla funkcjonowania wielu
przywódców obejmuje trzy etapy. Pierwszym z nich jest delegowanie uprawnień, które kreują liderów
niŜszego szczebla. Etapem drugim jest wytworzenie wspólnoty uwalniającej energię i zaangaŜowanie dla
realizacji dobra wspólnego u wszystkich członków organizacji. Dlatego tak waŜne z punktu widzenia
rozwoju naszego kraju jest niedopuszczenie do pogłębiania się procesu anomii społecznej i zwątpienia.
Zaś etapem trzecim jest uwolnienie ducha przedsiębiorczości, zniesienie barier ją ograniczających.
JeŜeli przyjąć, Ŝe optymalnym modelem polityki państwowej jest przyjęcie strategii swoistej adaptacji do
otoczenia międzynarodowego, to zaproponowana decentralizacja uprawnień będzie miała kapitalne
znaczenie takŜe z punktu widzenia rządu. Specyfika funkcjonowania poszczególnych podsystemów
umoŜliwia wymianę doświadczeń i konfrontację w praktyce róŜnych opcji decyzyjnych. Oznacza to
lepsze rozpoznanie sytuacji państwa. Rząd, pozwalając na aktywizację poszczególnych aktorów –
elementów systemu otrzyma prawdziwe informacje zwrotne na skuteczność proponowanych i
wprowadzanych w Ŝycie projektów. Aktorzy ci powinni uzyskać wtedy wsparcie strategicznych rezerw
państwa, a ich doświadczenia zostać przeniesione takŜe do innych części systemu.
V. Wnioski
Nie sposób stwierdzić dziś, jak zostanie wykorzystany spektakularny sukces wojny w Iraku przez
państwa koalicji. Nie wiemy, czy misja stabilizacyjna w tym kraju powiedzie się, ani jaki będzie dalszy
ciąg działań USA w regionie Bliskiego Wschodu. Tym niemniej wnioski z kampanii irackiej stać się
mogą dobrą podstawą w dyskusji na temat kształtowania się nowego paradygmatu państwa i sposobów
kierowania organizacją państwową w szybko zmieniającym się otoczeniu międzynarodowym. Zdaniem
autora to nowe przywództwo opierać się będzie na następujących załoŜeniach:
1)
Państwo zmuszone będzie wytworzyć odpowiednią kulturę organizacji, czyli w tym przypadku,
opartą o załoŜone cele spoistość społeczną.
2)
Kierowanie państwem w coraz większym stopniu stawać się będzie inicjowaniem i
zarządzaniem procesami społecznymi i ekonomicznymi. Implementacja decyzji opierać się
będzie o strategiczne koalicje aktorów działających w sferach róŜnych logik funkcjonowania.
Zastąpi ona powszechny dotąd model państwa jako hierarchicznie zbudowanej struktury
administracyjnej, instytucji negocjowania partykularnych interesów grup nacisku. Nie oznacza
to jednak likwidacji administracji publicznej, ale raczej przekształcenie jej w instrument
ochrony dobra wspólnego.
3)
Źródłem przewagi konkurencyjnej w stosunkach międzynarodowych stanie się zdolność do
szybkiej adaptacji do transformującego się otoczenia strategicznego oraz zapewnienie państwu
odpowiedniej sterowności w procesie dokonywania odpowiednich zmian. Rzeczywistym celem
decentralizacji uprawnień będzie konieczność odciąŜenia państwa od wykonywania funkcji
nieistotnych z punktu widzenia prowadzonej gry międzynarodowej oraz uzyskanie realnej
informacji o silnych i słabych stronach organizacji. Rolą rządu będzie wspieranie liderów
poszczególnych podsystemów organizacji oraz wykorzystanie posiadanych rezerw
strategicznych w stosunku do aktorów nie przygotowanych do adaptacji.
Prezentowana koncepcja prowadzenia polityki państwowej nie pretenduje do bycia obowiązującym
paradygmatem. Jest ona raczej próbą odczytania trendów i procesów przebiegających we współczesnym
świecie. Czy próbą udaną? O tym przekonamy się szybciej, niŜ nam się wydaje.
1
G. Pinchot, Tworzenie organizacji o wielu przywódcach, w: F. Hesselbein, M. Goldsmith, R. Beckhard, Lider
przyszłości. Nowe wizje, strategie i metody działania na nadchodzącą erę, Warszawa 1997.
46
Karteziánská a nekarteziánská racionalita jako metodologie
vědeckého poznávání světa a koncipování budoucnosti1
František Ochrana
Dovolte, abych svůj referát uvedl slovy Alfreda Northa Whiteheada, jednoho z nejoriginálnějších
myslitelů 20. století: “Charakteristickým znakem současné epochy je, že v souvislosti s hmotou,
prostorem, časem a energií vzniklo příliš komplikací, na jejichž základě se prostá jistota starých
ortodoxních předpokladů ztratila. Je jisté, že v podobě, v jaké nám je zanechal Newton a snad i Clerk
Maxwell, již dnes, přirozeně, nevyhovují. Musí dojít k rekonstrukci (podtrhl F.O.). Nová situace
v současném myšlení vyplývá z toho, že vědecká teorie předbíhá zdravý rozum...Jen nebesa vědí, jaký
zdánlivý nesmysl se může zítra potvrdit jako pravdivý.“2 A.N. Whitehead v uvedených myšlenkách
diagnostikuje to, co lze označit jako změnu paradigmatu soudobé vědy jako reflexe světa.
Tato reflexe se týká i předmětu našeho kolokvia, tedy koncipování budoucnosti,resp. jejího předvídání
vědou. Problém budoucnosti nepochybně vzrušoval lidskou mysl snad po celou dobu existence lidského
rodu. Nejinak je tomu i v současnosti. Ať budeme v roli předvídajícího subjektu, nebo jen v roli
recipienta prognózy, pravděpodobně vždy nás bude zneklidňovat otázka, nakolik je daná prognóza
věrohodná? Jaká je její pravděpodobnostní hodnota?
Faktory, které ovlivňují pravděpodobnostní hodnotu výpovědí o budoucnosti, je celá řada. Ve svém
diskusním příspěvku se chci věnovat jednomu z podstatných, a tím je existující typ racionality vědeckého
poznání.
Dříve, nežli se pokusím o analýzu problému proměny historického typu racionality a její úlohy v
„koncipování“ budoucnosti, pokusím se učinit určité poznámky potřebné pro další analýzu problému.
Nejdříve se pokusím o vymezení předmětu našeho zkoumání, jímž je právě budoucnost. Na budoucnost
lze nahlížet z různých aspektů. Jedním z nich je aspekt strukturně logický, zachycující časovost
přechodu k budoucnosti3. V tomto smyslu lze „postavení“ budoucnosti ve „struktuře světa“ a v „logice“
jeho vývoje vymezit následovně:
1
Referát vznikl jako součást výzkumného projektu Grantové agentury ČR „Alokační modely veřejných zdrojů a
sledování efektivnosti veřejných výdajů“, registrační číslo grantového projektu 402/02/1267.
2
Whitehead, A.N.: Veda a moderný svet. Bratislava. Pravda 1989, s.182-183.
3
Ve vztahu k analýze politiky tento problém řeší např. práce Volner,Š.: Úvod do teorie politiky. Bratislava. VVPŠ
1992. Kapitola II. Politický systém a politický život spoločnosti, s. 18-29. Kapitola VIII. Politika a budúcnosť,s.
107-121.
47
Obr. 1 Budoucnost ve „struktuře světa “ a „logice“ jeho vývoje
Pro potřeby další úvahy vymezím uvedené pojmy následovně. Minulost je historickou skutečností, na
níž nelze již nic měnit. Minulost lze ale poznávat. Je především předmětem historického bádání, ale i
jiných věd, pokud vycházíme z deterministicky orientovaných metodologií a hledáme logiku vývoje, příp.
používáme-li při vědeckém zkoumání tomu odpovídající adekvátní metody (např. analogii) k poznávání
současnosti. Základními kategoriemi (z aspektu metodologického) jsou např. pojmy „logické“ a
„historické“, „historický fakt“.
Přítomnost je současná skutečnost, kterou žijeme. V našem zkoumání ji představuje určitý časový
interval, např. sociální proces který bychom měli blíže specifikovat pro daný případ. Přísně vzato,
přítomnost je neustálé uplývání momentální události do minulosti. Tímto intervalem může v sociální
realitě např. být volební cyklus, proces přípravy na vstup do EU, proces reformy atd. Přítomnost
podrobujeme vědeckému zkoumání, kdy můžeme verifikovat či vyvracet určité hypotézy. Můžeme
použít jak „nezvýznamněnou“ tak i „zvýznamněnou“ metodologii. Základní kategorií (z aspektu
metodologického) je pojem „skutečnost“.
Budoucnost je potenciální skutečností. Základní kategorií, o níž je opřen jakýkoliv metodologický
přístup, je pojem „možnost“. Budoucnost je tím, co se může stát, geneticky vyvinout z přítomnosti,
budou-li naplněny určité podmínky. K budoucnosti vedou určité potenciální trajektorie. Tyto trajektorie
lze metodologicky předvídat na bázi karteziánské či nekarteziánské metodologie. Karteziánská, resp.
nekarteziánská metodologie jsou základními osami pro explorativní i normativní prognózování.
V současném vědeckém poznání dochází ke krizi klasické racionality, k tomu, co S.T. Kuhn ve své práci
„The Structure of Scientific Revolutions“1 definoval jako tzv. nové paradigma vědy.
Soudobá věda prožívá krizi, jejímž rysem je změna paradigmatu vědy. Tato krize je však ještě hlubší
svým rozsahem, netýká se pouze způsobu vysvětlení, vědecké interpretace nových faktů, ale zasahuje
samotnou podstatu vědeckých výzkumů, jejich metodologická východiska. Ve vztahu k novým
vědeckým faktům nastává krize karteziánské metodologie a metodologie baconovské, a dochází k jejich
negaci na metodologii nekarteziánskou a nebaconovskou.
Základy karteziánské metodologie byly položeny v díle R. Descarta „Pravidla na vedení rozumu“2.
Karteziánský typ racionality je založen na takovém postupu uvažování, kdy lze logickými postupu
1
Kuhn,T.S.: The Structure of Scientific Revolutions. Second Edition, enlarged. Chicago 1970. Slovenský překlad
Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava, Pravda 1982.
2
Pravidlo I.: Studiem se má rozum vést k tomu, aby jistě a pravdivě soudil o všem, co se mu naskytne.
Pravidlo II.: Je potřebné se zaobírat jen těmi předměty, které stačí náš rozum jistě a nepochybně poznat.
48
z explicitních premis dedukcí vyvodit nepochybné závěry. Tento metodologický přístup je založen na
víře, že jestliže budeme zachovávat zmíněná pravidla správného uvažování, dospějeme k nepochybným
závěrům. Názorně zobrazeno, je tento typ racionality založen na následujících souvislostech.
Ve skutečnosti však takový způsob uvažování předpokládá úplnou znalost relevantních faktů. Proto může
být takový přístup vědeckého zkoumání úspěšný tam, kde premisy a podmínky zůstanou neměnné. To
znamená, že tento typ racionality je dostačující např. pro newtonovskou fyzikou, euklidovskou geometrii,
ale zcela nevyhovuje einsteinovské fyzice a riemanovské geometrii. Karteziánská racionalita neodpovídá
ani novým požadavkům na teoretický a racionální výzkum. Výsledkem je krize paradigmatu soudobé
vědy, krize karteziánské metodologie a nástup racionality nekarteziánské. Obdobnou krizi prožívá
empirická metodologie, jež je klasicky zformulována v Millových kánonech1.
Pravidlo III.: Při předmětech předložených našemu studiu je třeba hledat nikoli to, co jiní mysleli nebo co sami
tušíme, ale to, o čem můžeme mít jasnou a evidentní intuici nebo co můžeme s určitostí dedukovat, jinak se totiž
nezískává věda.
Pravidlo IV.: Metoda je potřebná na hledání pravdy.
Pravidlo V.: Celá metoda spočívá v řádu a v uspořádání těch věcí, na něž se má zaměřit síla rozumu, abychom našli
nějakou pravdu. Tuto však budeme přesně zachovávat, když složité a nejasné výroky postupně převedeme na
jednodušší a když potom, vycházeje z intuice všech nejjednodušších věcí, se pokusíme týmiž stupni postoupit
k poznání ostatních všech věcí.
Pravidlo VI.: Pro rozlišení velmi jednoduchých věcí od složitých a pro jejich vyhledávání podle řádu je potřebné
v každé řadě věcí, v které jsme přímo vyvodili několik pravd z jiných, pozorovat, co je nejjednodušší a jak se od
toho všechny ostatní věci více nebo méně vzdalují.
Pravidlo VIII.: Na dokončení vědy je třeba postupným a nikde nepřerušeným pohybem myšlení přeběhnout všechny
věci, které se týkají našeho cíle, a to každou jednotlivě, a obsáhnout je v dostatečném a uspořádaném vypočítání.
Viz Antológia z diel filozofov. Novoveká racionalistická filozofia. Bratislava. Epocha 1970,s. 59-76.
1
První kánon tvrdí, že jestliže dvě nebo více situací zkoumaného jevu mají jen jednu společnou okolnost, v níž se
shodují, je to příčina (nebo následek) daného jevu. Druhý kánon zní: jestliže je nějaká situace, v níž se zkoumaný jev
vyskytuje, a situace, v níž se zkoumaný jev nevyskytuje, a mají-li společné všechny okolnosti s výjimkou jediné,
která se vyskytuje jen v prvním případě, pak okolnost, v níž se tyto dvě situace liší, je účinkem nebo příčinou nebo
neoddělitelnou částí příčiny zkoumaného jevu. Třetí kánon: jsou-li dvě nebo více situací, v nichž se jev nevyskytuje,
nemají s výjimkou nepřítomnosti této okolnosti nic společného. Jediná okolnost, v níž se uvedené dvě situace
(případně více situací) odlišují od ostatních, je následkem nebo příčinou (nebo neoddělitelnou částí příčiny
zkoumaného jevu). Čtvrtý kánon: jestliže z nějakého jevu vydělíme takovou část, o níž po předchozích induktivních
postupech víme, že je účinkem určitých předpokladů, zbytek jevu je pak následkem zbývajících předpokladů. Pátý
kánon: libovolný jev, který se mění pouze současně s tím, když se určitým způsobem mění jiný jev, je buď příčinou,
nebo účinkem tohoto jevu, nebo je s ním spjatý určitou příčinnou souvislostí. Viz Mill,J.S.: Systém deduktívnej a
induktívnej logiky. In: Antológia z diel filozofov. Pozitivizmus. Voluntarizmus. Novokantovstvo. Bratislava. VPL
1967,s. 126-138.
49
Jak píší ve své knize „Řád z chaosu“ I. Prigogine a I. Stengersová, „velcí zakladatelé západní vědy
zdůrazňovali univerzálnost a věčnou platnost přírodních zákonů, a snažili se proto zformulovat
obecné představy tak, aby byly v souladu s ideály racionality“1. Na časovost se nahlíželo jako na
iluzi. To však dnes již dávno není pravdou. Objevili jsme, že nevratnost, která zdaleka není iluzí,
hraje v přírodě podstatnou roli a je na počátku většiny procesů samouspořádání. Nacházíme se ve
světě, ve kterém se vratnost a determinismus týkají jen mezních případů, zatímco nevratnost a
nahodilost jsou pravidlem.
Klasická fyzika chápe základní procesy jako deterministické a vratné, a procesy obsahující
náhodnost a nevratnost jsou v ní výjimkou. Z počátečního stavu lze tak dedukovat posloupnost
stavů, kterými systém v dalších okamžicích prochází. Stejně tak můžeme dedukovat závěr
z výchozích premis. Obecný zákon má tak silnou explanační vlastnost. K úplnému popisu systému
je potřebné znát výchozí libovolný okamžitý stav, z něhož lze odvodit stav budoucí, ale určit i
stav minulý2. Při takovém metodologickém postupu je v každém okamžiku vše určeno.
Dnes ale všude můžeme sledovat úlohu nevratných procesů, fluktuací3. Důsledkem je, že vědecké
modely založené na klasické racionalitě odpovídají jen určitým limitním případům. Věda
předchozího paradigmatu, která se metodologicky opírala o „dvoupólovou“ filozofii vědy, a to buď
o „čistý“ descartovský přístup, o axiomatické deduktivní uvažování, nebo o empirické postupy,
baconovský indukcionismus, je překonávána „aplikovaným racionalismem4.
Aplikovaný racionalismus není prostým dualismem mezi klasickým racionalismem a empirismem,
nýbrž je potřebné, podle slov G. Bachelarda, je uplatnit současně. Racionalismus si žádá, aby byl
aplikován. Postavení aplikovaného racionalismu v metodologii vědy, je podle G. Bachelarda
následující:
1
Prigogine,I.- Stengerová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001, s. 26
2
Takový postup, založený na modelech klasické vědy, se běžně v současnosti používá pro zkoumání společenské
reality. Ve výuce různých předmětů zabývajících se zkoumáním společnosti jsou dosud v
převažující míře
používány modely a postupy, které jsou založeny na postupech klasické vědy. Pokud uvedu příklad ze své současné
pedagogické praxe vysokoškolského učitele veřejných financí, k vysvětlení ekonomického pohybu se používají
modely (např. model AS-AD, IS-LM), které jsou založeny na ideji klasického racionalismu. Takovýto
metodologický přístup, pokud ho „bezhlavě“ použijeme na vysvětlování současných jevů, může vést k tomu, že
„výpočty lze popsat cokoliv a přitom se ničeho nemusí dosáhnout“. Buffon,G.L.: Reflections sur la loi dáttraction.
Dodatek k Introduction á l´histoire de minéraux (1774). Oeuvres Complétes. Sv. IX. Paris Garnier Fréres,s. 75,77.
Citováno podle Prigogine,I.- Stengerová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá fronta
2001, s. 76
3
Viz Prigogine,I.- Stengerová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001, s. 33
4
Termín použil G. Bachelard v názvu své práce Le Rationalisme appliqué. Paris. Presse Universitaires de France
1949.
50
Aplikovaný racionalismus je technickým materialismem. Je to metodologie odpovídající potřebám
současného přírodovědného zkoumání, kdy je potřebné jak současně teoreticky bádat, tak i s zároveň
experimentovat. Jestliže převáží role teorie, pak se dostaneme:
•
K formalismu, který nedoceňuje roli experimentu,
•
Ke konvencionalismu, který prakticky nebere na zřetel experiment a zkoumá racionalistické
konstrukce jako výsledky dohody,
•
K idealismu, který převrací racionální struktury v pevná, nehybná schémata, kdy ve svém
zkoumání vycházíme z axiomů, přičemž tyto jsou vydávány za charakteristiky samotné
skutečnosti.
V případě, kdy budeme klást důraz na empirii, pak dojdeme:
•
K pozitivismu, jež vychází z empirického materiálu, přičemž závěry definuje na bázi
deskripce,
•
K empirismu, který pojímá vytvořená racionální schémata
k činnosti odvozené ze zkušenosti,
•
K realismu, který vylučuje racionální aktivitu subjektu.
jako jednoduché návody
Jak je zřejmé, jestliže klasický racionalismus je „čistým“ racionalismem a klasický empirismus „čistě“
zkušenostním postupem, pak aplikovaný racionalismus není racionalismem univerzálním, nýbrž
racionalismem „dílčím“, „regionálním,“ který je aplikován v určité sféře vědeckého poznání. Je to tedy
1
protiklad „univerzálního“ materialismu, materialismu mechanického (hmota jako substance) či
1
Viz francouzský materialismus (Holbach), chemická atomistika (Dalton), kdy byla hledána nejmenší částečka jako
„stavební kámen“ světa, či hledány univerzální fyzikální vlastnosti hmoty.
51
materialismu dialektického (hmota jako kategorie)1. „Univerzální“ materialismus je ontologickou
konstrukcí, zatímco technický materialismus je aplikovaným racionalismem.
Aplikovaný racionalismus odpovídá modernímu duchu soudobého přírodovědního zkoumání, kdy
experiment je prověřováním teorie, a teorie je východiskem experimentu. Jinými slovy řečeno, teoretické
konstrukce vědy podléhají empirické verifikaci, kdy výsledkem je korigovaná teorie. Racionalismus se
tak stává racionalismem otevřeným, nikoli racionalismem apriorním, uzavřeným v aprioristicky pojatých
soudech. Dochází tedy „k otevírání“ kantovsky pojatých aprioristických soudů a k jejich negaci v syntéze
rozumu a experimentu, která je základem nové epistemologie.
Problém rozpadu klasické metodologie je doprovázen změnou v pojetí determinismu. V dějinách vědy
nalezneme jak empirickou tak racionalistickou interpretaci ideje determinismu. Empirické pojetí je
příznačné pro přírodovědní zkoumání (Gallilei, Kepler, Newton, Laplace), racionalistická interpretace je
pak charakteristická pro filozofické spekulace, která jsou (i) východiskem pro poznávání společenských
jevů. Pro obě interpretace je společné, že se opírají o koncepci mechanického determinismu
(vypracovaného materialismem 17.-18. století). Zákonitosti jsou pojímány jako přímá příčinnost, jako
kauzalita příčiny a účinku, kdy příčina vyvolává účinek, a účinek se stává příčinou pro další následný jev
atd. Známe-li kauzalitu (ta je obsažena v zákonech), pak můžeme předurčit stav budoucí, resp. zpětně
odvodit stav minulý2.
Krach koncepce reálného socialismu v bývalých zemích východního bloku diagnostikoval skutečnost, že
víra v ideu (univerzálních) společenských zákonů, se ukázala vědecky mylnou. Taktéž vývoj
v přírodních vědách ve 20. století ukázal, že princip klasického determinismu nelze použít univerzálně,
že např. nelze Newtonovými zákony mechaniky vysvětlit jevy mikrosvěta.
Nové vědecké objevy a potíže uspokojivě je vysvětlit na bázi předchozí univerzální ideje determinismu
vedou některé vědce k přesvědčení (viz např. G. Bachelard), že jestliže je něco determinováno, pak se
jedná o vždy o určitou věc, proces, jev. Předpoklad ideje univerzálního determinismu je vlastně
apriorismem. Existuje jako obecná idea, konstrukce, kterou nemáme možnost porovnávat s realitou.
Reálný svět je natolik mnohotvárný, že ho nelze dostatečně popsat prostřednictvím univerzálního
determinismu.
To vedlo novopozitivisty (B. Russel, H. Reichenbach, P. Frank) k závěru, že jakýkoliv determinismus
pozbyl vědeckou hodnotu, protože axiom kauzality nelze verifikovat ani v rámci klasické fyziky. Vztahy
mezi pozorovanými jevy mají charakter statistické pravděpodobnosti. H. Reichenbach proto navrhuje
nahradit tradiční kauzální výrok dvěma následujícími:
1. Popisujeme-li jev pomocí určitého počtu parametrů, pozdější stav, který je rovněž
definován přesně určeným počtem parametrů, je možné předvídat s pravděpodobností
E.
2. Tato pravděpodobnost E se přibližuje k jedné tak, jak se zvětšuje počet parametrů,
které se berou do úvahy.
Kdybychom mohli brát do úvahy všechny parametry reálné skutečnosti, mohli bychom říci, že
uskutečněný jev je ve všech detailech jistý, že je celkem předurčen. Jestliže takto uvažujeme,
přecházíme k limitě a právě tento přechod k limitě neobezřetně uskutečňují determinističtí filozofové.V
myšlení si kladou všechny podmínky, ale se neptají, jestli se dají vypočítat.
1
Viz B. Engels: „Hmota jako taková je čistě myšlenkový výtvor“. Engels,B.: Dialektika přírody. In. Marx,K.Engels,B.: Spisy. Sv. 20. Praha 1966, s. 513. Viz taktéž Leninovo pojetí „hmota je filozofická kategorie...“.
Lenin,V.I.: Materialismus a empiriokriticismus. Spisy. Sv. 14. Praha 1957, s. 151.
2
Klasickým případem je P.S. Laplace, jehož názor, že hodnoty souřadnic a impulsů všech částic vesmíru v daný
časový okamžik naprosto jednoznačně určují jeho stav v kterémkoliv minulém nebo budoucím okamžiku, ovlivnila
významně další vývoj vědy. V oblasti společenské vedla k víře, že na základě poznání „společenských zákonů“
můžeme projektovat budoucnost (viz např. marxistické pojetí dějin).
52
Ve skutečnosti vědec operuje tak, že se implicitně řídí první výpovědí a opírá se o několik
charakteristických parametrů. Věda dělá předpovědi, které souvisejí s těmito parametry. Tyto parametry
jsou osami předvídání. Předvídání se proto vyjadřuje jen pravděpodobnostně. Zkušenost může
konvergovat směrem k determinismu, ale definovat determinismus jinak jako pravděpodobnostní
konvergentní perspektivu znamená dopustit se viditelného omylu. Nic nedokazuje apriori, že by
pravděpodobnost kteréhokoliv druhu jevu nevyhnutelně konvergovala k jedné1. Podstatou je
nekarteziánská racionalita.
Kategorická tvrzení vědy založené na karteziánské metodologii a klasické induktivní teorii ztrácejí
v podmínkách moderního zkoumání svoji absolutní platnost, neboť „výpověď o budoucnosti není možné
vydávat s nárokem na pravdivost. Vždy si můžeme představit, že se stane i opak, a nikdy nemáme záruku,
že budoucí zkušenost nám nepředstaví jako reálné to, co je dnes jen představou...Prediktivní výpověď je
postulátem, namísto poznání jeho pravdivosti poznáme jen jeho hodnotu, měřenou ve výrazech jeho
pravděpodobnosti“.2
Výpověď soudobé vědy je tedy relativní. Karteziánská metodologie, která tak úspěšně vysvětlovala
(resp. i nadále vysvětluje) svět zobrazený v mechanických modelech newtonovské fyziky a euklidovské
geometrie s nárokem na absolutně platnou výpověď, kapituluje před problémy soudobé vědy. Soudobá
věda s proniknutím do mikrosvěta, s objevením řádu z chaosu3, s vymezením fenoménu motýlího efektu4
opouští hranice kategorických výpovědí karteziánské racionality, která pozbývá platnosti univerzality.
Rodí se nová, nekarteziánská a nebaconovská metodologie a epistemologie, která se vymaňuje
z obručí absolutních výpovědí, z čistého racionálního usuzování, resp. na straně druhé z nepochybných
induktivních závěrů.
1
Viz Bachelard, G.: Nový duch vedy. Bratislava. Pravda 1981, s. 119-120.
2
Reichenbach,H.: Vznik vedeckej filozofie. In:Antológia z diel filozoofv. Logický empirizmus a filozofia
prírodných vied. Bratislava. VPL 1968,s.470.
3
Viz Prigogine,I.- Stengerová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá fronta 2001
4
Viz Gleick,J.: Chaos: vznik nové vědy. Praha. Ando Publishing1996,s. 15-36.
53
Rodí se nová vědecká pravda, pravda relativních výpovědí, výpověď založená na aplikovaném
racionalismu. Vzniká mnohem složitější vědecký obraz světa, nežli jej vytvořila klasická věda. Klasická
racionalita se rozpadá a nastupuje racionalita nová. Racionalismus uzavřený v kantovských a
newtonovských koncepcích se otevírá. Obsahem tohoto otevírání je epistemologická revoluce, která je
namířena proti karteziánské metodologii. Jejím výsledkem je vznikání nového obrazu vědy, v němž je
skutečnost zobrazována v dynamických modelech.
Rodí se „nový duch vědy“. Jeho vznik je výzvou doby, na níž bychom měli adekvátně reagovat i
v pohledech na předvídání budoucnosti.
Literatura
1)
Bachelard, G.: Nový duch vedy. Bratislava. Pravda 1981.
2)
Descartes, R.: Pravidla na vedení rozumu. In: Antológia z diel filozofov. Novoveká
racionalistická filozofia. Bratislava. Epocha 1970,s. 59-76.
3)
Engels, B.: Dialektika přírody. In. Marx,K.-Engels,B.: Spisy. Sv. 20. Praha 1966.
4)
Gleick, J.: Chaos: vznik nové vědy. Praha. Ando Publishing 1996.
5)
Kuhn, T.S.: The Structure of Scientific Revolutions. Second Edition, enlarged. Chicago
1970. Slovenský překlad Štruktúra vedeckých revolúcií. Bratislava, Pravda 1982.
6)
Mill, J.S.: Systém deduktívnej a induktívnej logiky. In: Antológia z diel filozofov.
Pozitivizmus. Voluntarizmus. Novokantovstvo. Bratislava. VPL 1967,s. 126-138.
7)
Ochrana, F.: Nový duch vědy Gastona Bachelarda. In. Filosofický časopis. Praha.
2/1998,s. 203-211.
8)
Ochrana, F.: Veřejná volba a řízení veřejných výdajů. Praha. Ekopress 2003.
9)
Prigogine, I.- Stengerová,I.: Řád z chaosu. (Nový dialog člověka s přírodou). Praha. Mladá
fronta 2001
10)
Reichenbach, H.: Vznik vedeckej filozofie. In:Antológia z diel filozofov. Logický empirizmus
a filozofia prírodných vied. Bratislava. VPL 1968
11)
Volner, Š.:Úvod do teorie politiky. Bratislava. VVPŠ 1992. Kapitola II. Politický systém a
politický život spoločnosti, s. 18-29. Kapitola .VIII. Politika a budúcnosť,s. 107-121.
12)
Volner, Š.: Vieme, čo je politika? In: Veda-armáda-spoločnosť. Bratislava, VVPŠ, č.1/1991,
s. 107-113.
13) Whitehead, A.N.: Veda a moderný svet. Bratislava. Pravda 1989.
54
The U.S. and the EU:
Transatlantic Drift or Common Destiny
Vadim Nikolajew
Introduction
The Cold War is over. There is only one superpower left, the U.S.A. On the winning side are its allies,
democracy and market economy. It should be expected that winners, in particular U.S. and EU, will hand
in hand advance in future on the same glorious route. Moreover, enlargement of the NATO, enlargement
of the EU could be deemed as further steps on the route. If everything looks so smooth and cloudless, the
subject in the title may seem strange. What may cause its appearance? Overreaction to what may later
turn up caprice or impromptu of a politician? Or something more important and consistent in nature is
behind the title and evolving? Indeed, in a self-congratulatory atmosphere after the fall of Berlin Wall
growing disgruntlement between EU and U.S. may seem as out of this world. Nonetheless, it is real and
looks as if both partners ceased to like each other as they did in the troubled times of the Cold War. Can
this turn in relations just be neglected or should it rather deserve special attention? Justified as deeper
rooted and in need of special care? For what is evolving out of the former alliance may become
misalliance. What are we living through: transatlantic drift or emergence of a relationship based on new
understanding of common destiny with new entitlement of roles in it?
The answers are rather difficult. One reason is: Strategic thinking as the proper place of dealing with
issues of the title still proceeds along mainstreams laid down during Cold War. The possibility of
transatlantic drift can’t be accordingly the focus. On the other hand, the reality presses for taking it on.
The present compromise established itself as to confine intricate subjects to occasional remarks or
comments ascribed, mostly in mass media, to mischief of a person and suddenly in the limelight. To step
out of present mainstreams is the precondition for proper handling of new developments.
1. Common destiny
1.1. Western culture and values
Speaking about common destiny the culture of European provenance should be mentioned. It provides
common ground in transatlantic relations as largerly based on Christianity which went long way through
Reformation, Renaissance and Enlightenment to become a broader shared Western culture. The common
past is one denominator which unites. The Western culture has also provided possibility of drifting apart
as certain constellation of circumstances emerge. For legitimacy and mutual respect for differences is
also inclosed in this common cultural legacy. Embarking upon differences plays the role of releasing
self-recovery forces, which help reach better understanding and restore friendly relations adapted to new
conditions. That renders the relationship vivid and lasting compared eg. to other areas of the world,1)
which don’t share the legacy with such values as protestant ethics and the role of labor, humanism and
human rights, governance based on democracy, multiparty system, parliamentarism and free press,
independent judiciary, checks and balances as decisive elements of governance, economic freedom and
market economies.
55
1.2. Threats and common perception of these threats
America needed Europe and Europe needed America to clear up European affairs was the reason for
close relationship between the Entente and the U.S. during WWI. Europe couldn’t sort them out by itself
during WWII, hence, involvement of U.S. on European continent was necessary. Europe couldn’t settle
its problems without U.S either as Russian October revolution broke out and urged America to act
showing first signs of accepting the idea of common destiny with regard to resistance to Soviet
communism. Moreover, Europe was in past something like an entire world and everything which touched
Europe‘s destiny was considered crucial for the world at large. Europe needed America, the U.S.
considered participation in European affairs to be in its own interest. To crack down on Nazism and to
save common European and American civilization were the stakes in the case of WWII. The same state
of common destiny manifested itself while containment of Soviet communism. Common values and
shared perception of threats triggered off the state in which Europe needed America and America needed
Europe. That equally means: As soon as the common threats vanish the differences come to the fore.
Such are historical lessons.
2. Differences
It was Herman Kahn who in one of his classic works compared European mentality with that of antique
Greece and European with cunning Odysseus. America, in contrast, was, in his eyes, resembling ancient
Rome: mighty, law- obedient and straightforward in dealing with matters.2) Differences can indeed be
singled out: attitude toward welfare state, view on balance between individualism and solidarity as a
matter of social justice, ie. European culture is supposed to be less individualistic, more aware of social
justice, more welfare- oriented. And that is what makes European idea such attractive to others.3)
Due to EU maybe for the first time in history Europe is becoming a comfortable place to live. It
combines rather elevated living standard with high life quality comprising care for environment and
social security, law and order with human rights. For the first time people don’t flee Europe but rather
take every effort to enter it. Hence, the EU an island of prosperity in a stormy world haunted by waves of
globalization? Not quite.
The quest for European identity unfolds at present in the EU. European idea is forming itself as a new
element of world order. What may be the arhitecture, leading ideas and driving forces of the future
Europe? Three heavyweights - Germany, France and Great Britain- are expressing their views. As
Social Democrats won 2002 election in Germany, some deliberations were formulated under impact of
what Egon Bahr4) depicted as legacy of Willy Brandt5) (once a Mayor of West Berlin and later Federal
Chancellor, both bound in friendship to the U.S. to be added) containing:
-
Politics of peace: „Peace isn’t everything, but without peace is everything nothing“, Willy
Brandt is cited. This should be the formula for positive realpolitik. The priority of peace
remains as that of absence, avoidance or ending of war.
-
Treaties and negotiations: the lesson consists in the sober assessment of the own position.
Without putting military force of superpowers in doubt Willy Brandt developed , according
to Egon Bahr, a method of defusing dangerous conflicts. Refusal of use of force evolved to
a kind of European fundamental rule. This should be the privilege of a weaker to substitute
rule by force through the rule by law.
-
Emanzipation of Europe: After the end of the Soviet Union the U.S.remained the only
superpower and develops its military and technological superiority to the level which can’t
be cought up with. There were foolish, should Europe like America be edging in that
direction instead to unfold the strength of its economy and political cooperation, ie. putting
56
into effect the European self-determination. The German way of doing became that of
Europe.
-
International division of roles: From spiritual legacy of Willy Brandt emerges the concept
of a division of roles. The European method of negotiations, diplomacy, relaxation, refusal
to use force can help avoid conflicts, making, in the positive sense, war unnecessary also
for America. The global responsibility of U.S.A. and the European way are complementary.
This division of roles can be fruitful not only in transatlantic relations. It will provide a
room for German foreign and security politics. This were continuation of German role
defined by Brandt as „pride without arrogance“.
-
To shape globalization: According to Egon Bahr globalization was for Willy Brandt a
necessary development to be used in interests of people. With its advance and intensity
grows the importance of global rules.
-
National consciousness: „The past shouldn’t impede the future“.
-
After the unification of Germany there is right and responsibility to say „Yes“ or „No“. As
the world became accustomed to Germans saying „Yes“, an important „No“ stirs up
sensation. That shouldn’t cause quivering of Germans. For it’s the sign of inner recovery,
normality after extremes, expression of necessary balance as country represents its
interests.
Awareness of differences linked to the search for European identity is general European phenomen. They
are dwelt on at length in a much discussed book „The World We’Re In“ of Brit Will Hutton 6) (I had
eg.an opportunity to take part in the discussion of this book with the author at the British Embassy in
Berlin.) Revelations, it provides, are usually awaited from a Frenchman, not a Brit. Therefore such
bitterness of exorcism sounds in comments presented by „Time“ as those depicted by Will Hutton
through selected display of the failings of American democracy:
•
American democracy today is „an offense to democratic ideals“.
•
„The object of the U.S. corporation is now naked and unashamed: it is to maximize financial gain
for those who own it.“
•
„The U.S. system is not only socially unjust but also calamitously economically inefficient.“
And further, the judgement of Robin Knight from „Time“7): „If Hutton’s purpose is to start a debate
about America’s or Europe’s future, he may well succeed. But if his object is to change minds, change
policies, change values, change priorities-on either side of the Atlantic-this angry book is far more likely
to end up worsening divisions and heightening misunderstandings.“
At present the reflection of differences is concentrated around American unilateralism in international
politics. How the U.S. is going to use its power? Primus inter pares or in analogy to ancient Rome the
superpower acting on its own? If it’s unilateralism, then what role the EU has to play?
It‘s handling of international conflicts by U.S., especially seen in the EU as bias while fixing on Iraq and
siding with Israel in Israel-Palestine-conflict.
These are deviating perceptions of the fight against terrorism. What causes terrorism, is a matter leading
to the stance of „Yes,...but“. For the EU it’s at present a more distant threat originated outside Europe
(beside Russian frays dealing with Chechen insurgency) to be watched on TV. Feeling of solidarity with
America and acknowledgement of the U.S. leading role in the fight against terrorism are out of question
and stressed. At the same time EU considers the problem not only in a more academic sense, but
differently. Who should be the fighter, to begin with? „Napoleon“ or „James Bond“? Hence, „James
Bond“ receives preference. Should it be policing or a full-blown war George W. Bush is pressing for and
meaning Iraq? European public tends to policing in Afghanistan. In the eyes of Europeans the terrorism
57
is the tip of an iceberg the submerged part of which is made up of poverty and underdevelopment. Hence,
the emphasis should be laid on the fight against poverty and underdevelopment.
It’s also growing awareness of environmental challenges 8), awareness of imperatives of sustainable
development which play a growing role in the EU. A first test is the Kyoto Protocol, which is seen in EU
as ray of hope, but bluntly rejected by the present U.S. administration.
This parade of differences can be continued and should be seen as a dwindling common perception of
threats and challenges. Not the only reason, for they also reflect the inner situation in the European
Union itself.
3. EU is overwhelmed by its own problems
The EU is enlargening and going East. The EU is debating its future architecture. The EU is looking for
its new role in the world. The EU is willing to redefine its relationship with America. The EU has to
respond to challenges of globalization. It seems that EU is overwhelmed by so many challenges pressing
for more clarity. At the same time the European Union is haunted by its past.
Several factors have been decisive in bringing about the present situation in Europe. There was EastWest conflict. The united and prospereous Europe was in the interest of the U.S. and successfully
enhanced. America provided the umbrella of protection. The united and prosperous West Europe was
important part of the architecture in global play characterized by East-West conflict. „America in, Russia
out, Germany down“ was the British post-war formula for success. With „Marshall Plan“ the U.S. 9)had
elaborated on „German miracle“, later propelled West European integration, now taking form of the
EU. America needed Europe and Europe needed America was the basis of the relationship. While Europe
contracted to West Europe and lost its leading role in the world these were America and the Soviet Union
contending for the leadership. Europe was their main battlefield.
The East-West conflict is over. The world has changed dramatically. While U.S. is preoccupied with the
quest for its new global role, the EU is absorbed by search for further directions, purpose, consensus,
which should take into account that East-West conflict ended. Hence, pros and cons arguments of
enlargement or deepening of EU. Work on a new EU constitution centering on federal Europe or Europe
of nations? Should its building proceed at different velocities? „The Economist“ adds its advice too:
..looser sort of Europe, perhaps compromising overlapping inner clubs of those who wish to integrate
more tightly.“ 10)
Is it architecture of subsidiarity or centralization with different impacts on bureacracies in Brussels? The
bout of urgent issues is such that the EU prefers escape in single issues (others...later). „...the habit of the
EU has been to invent itself as it goes along“ 11) Now it’s East- going enlargement and conundrum of
strucutral compatiblity of economies of the newcomers, eg. agriculture of Poland.
Who will be „in“, who stay „out“? Should the EU cover geographical Europe or Europe until
Vladivostok? 12) Who does belong to Europe, who can call himself „European“, one stemming from a
EU country, or who lives with European culture everywhere? „If the European idea is to inspire, it ought
to be about values, not maps or tribes“.13) Then what about Turkey, Russia, Ukraine and...? „Turkey
belongs in Europe“ was the leader in „The Economist“ 13) (also American wish). According to the advice
of „The Economist“: the EU... „open to Turkey should send a message to the troubled Muslim world of
today: the West does not consider Islam and democracy incompatible as long as Islam doesn’t.“ 14) This
sort of enlargement is opposed by other political forces, eg. in Germany openly criticized by CSU (afraid
of EU developing back to a free trade zone), or in France. Not the last argument behind is that the EU
isn’t only about values, but also about redistribution of money, free move of labor in search for scarce
jobs. The attractiveness of EU is based on extending the idea of welfare state to that of welfare area-the
EU. But can it be sustained economically, especially if the circle of doners remains limited, economic
situation precarious while the number of unwealthy candidates grows? Germany is especially cautious.
58
Still not digested is the aftermath of German reunification as the West German social state was over
night extended to the eastern part. Instead of „blooming landscapes“ promised by Helmut Kohl general
dissatisfaction and mutual accusations followed suit.
With 370m (after enlargement about 460m.) people against America’s 270 m, and a combined annual
GDP of $ 7.9 trillion against America’s $10.1 trillion the EU feels itself at present too big and too small:
too big as to claim a new decisive voice in world affairs, too small trying to abstain from taking part in
many global actions which this new role would suggest. Is that something like European puberty?
That many things are floating can mean that the U.S.-EU drifting or uniting in common effort are not
fatal but will be the outcome of how creative and innovative the new developments are mastered.
Appropriate scenarios can be helpful.
4. Possible scenarios for U.S.-EU relations in future
4.1.Eurocentrism
One sort of scenarios is eurocentristic: The EU will concentrate its effort on establishing island of
prosperity, extending the idea of welfare state to that of welfare area carefully hedged from the „Rest of
the World“ (ROW).
If so, the special emphasis will be laid on fortification, ie. building up fortress Europe. Eg. Polish border
guards are already increasingly equipped to hold back the immigration from the „Rest of Europe“ (ROE):
Ukraine, Belorussia and Russia. „In overcrowded EU bus the last holds the door“ is the metaphor. The
„fortress“ scenarios will imply regionalization of Europe to become a more closed and phobic society.
New visible and invisible walls of high-tech’s, nationalism and xenophobia will get up. Forgotten should
be the times as Europe was opened to ROW and magnet for young „aliens“, who made it famous, eg.
Hemmingway wrote his books living in Monmartre in Paris. A contrast to difficulties the government of
Gerhard Schröder encounters to assert at present the regime of „green cards“ for needed specialists from
abroad. To work toward closed society is a fatal vision.
There are trends in favor of this sort of scenarios, which could be seen in seemingly sudden successes of
ultra-right parties and movements: Haider in Austria, Pim Fortuyn in the Netherlands and France of Le
Pen. The shift is usually equated to conservatism, though the classification may be misleading. Behind is
a broader (right and left hued ) move to more closeness. Analysis and media reveal that the nationalist
undercurrents are stronger than they appear on the surface.15) They harbour further election surprises.
These are not necessarily big political issues, but rather local agendas fuelling them, eg. worries that
Europe becomes besieged by aliens. Capitalizing on general mood of insecurity the ultra-right politicians
propose simple explanations and solutions.
It’s hardly realistic that some day a new Hitler will in one of the EU countries come to power. More
likely is a creeping growth of influence through coalition governments with ultra-right parties,
compromises and consessions of established democratic parties taking over some popular ideas from the
ultra-right agendas to win elections, eg. the problem with Free Domocrat Möllemann in Germany who
tried to address nationalist undercurrents exploiting the Israel-Palestine conflict. In sum, Europe will
slide into a place absorbed by small local problems and characterized by small thinking.
This is the sort of scenarios conducive to U.S. and EU drifting, maybe at first in small steps declared as
misunderstandings. Then compiled, the differences are pointed up and heatedly debated in a tit for tat
manner. The underlying truth will be: Europe doesn’t need America and America is alienated by U.S.-EU
developments.
Then another sort of scenarios. They weigh problems and center on more demanding challenges
connected with long-term issues of sustainable development embracing environment, social and
economic issues. They are amied at eradicating sources of terrorism through positive futures the people
59
can participate in building. The EU becomes aware of its growing role as a global player sharing rights
and responsibilities. The U.S. appreciates this role and enhances the building of new Europe as it did
with the West European integration during the Cold War. New quality of U.S.-EU relationship is
acknowledged. Necessary dialogue, frequently via hardtalk, is conducted to find out mutual interests.
What might look as transatlantic drifting evolves to a fruitful cooperation leading to new assignment of
roles (like we see them in Afghanistan).
The transatlantic drift can be stopped if new challenges are perceived as common threats and common
missions. Of couse, new thrusts in strategic thinking are needed to underpin the new relationship. And
it’s the time to say „goodbye“ to strategic thinking of the Cold War.
Saying that implies the roles of both partners being reassessed. Innovativeness in connection with future
challenges moves to the center. Clusters of social and technological innovations (already practiced, in
the pipeline, or yet to be made) are to be endorsed. The U.S. and the EU can be more efficient playing
out their strengths. The idea of common destiny will capitalize on history of Europe and history of
U.S.A.
5. U.S. and EU tackling challenges of sustainable development
5.1. Vulcanic nature of European history
Thinking of Europe, not a very large or populated area, is traditionally thinking over the place where
continuous quarreling and warfare took place. A place that could inspire Hobbes to speak of „struggle of
all against all“or Hitler to write „My Struggle“ („Mein Kampf“). Then Darwinian struggling seems very
natural in European understanding of driving forces to bring about progress. And if wars of states against
states had been not enough, revolutions and civil wars were unleashed.
Two times Europe succeded in binding and funelling the fabric of hostilities along world wars
(previously unthinkable combination of ideologies, science and technologies). It was the first and the
second globlization of war within a time span of less than 30 years. Exhausted and afraid of further
hostilities Europe said: Enough is enough. Military power doesn’t suffice to change things for better.
Neither „balance of power“ nor dominance of one power, but a kind of the United States of Europe is
needed to dam European vulcanic nature.
This is further the diversity on a par with interconnectedness of European people, the characteristics,
which strike most. So many ethnicities, cultures within European culture and so many nations are
intervowen in such a way, that quarrels and squabblings started in one place produced tectonic shifts
across the continent before spilling over to the world. Indeed, European events may be seen in retrospect
as those within a family (the picture of a big European family comprising Queen Victoria of England,
Nicolaus II of Russia, Wilhelm II of Germany and other royal hauses comes up). Left on their own the
family’s spirit didn‘t prevent relatives from falling over each other destroying what was previously called
the „belle epoque“ and their own existance.
This dialectic nature of European culture, diversity and interconnectedness brought about creativity
which was unique, and this is the point which deserves special attention, for this European urge for
innovations has changed the face of the world several times.
5.2. European innovativeness
Europe released enormous forces of innovativeness turning world each time in something new (also to
the astonishment of the creaters). The changes were tremendous, and every effort to restore „the old
good times“ failed (after French revolution, after world wars, after October revolution, after the collapse
of communism). Each time the world became something completely different to what it once was. The
60
European history and its impacts on the world history are excellent exercises in hermeneutics as being
full of contradictions, uneasiness and unexpected results. But Europe was creative and innovative:
Europe was especially industrious in new technologies and invented: steam and combustion engine,
railroad and automobile, cinema and radio, dynamite and discovered radioactivity. The list of
innovations, which make up our common technical civilization, is indeed endless.
European innovativeness can’t be confined to technical gadgets. Social innovation waves began with
printing of Gutenberg to produce mosaic what is called now Western culture. Europe invented main
directions of global social developments and did it during short period of time. Taking human history as
about 10 000 years these were the last 200-300 years as innovations (technological and social) were
introduced at accelerated pace. Europe invented capitalism and its beloved advesery Marxism. As the
main direction was evolving to more radical capitalism or Marxism it introduced welfare state to change
the direction, hence, to reconcile economic opportunities with European social values. The welfare state,
which tamed capitalism, turned up more attractive than unconstrained capitalism or communist
alternatives of a better future.
Europe put forward human rights and democracy but enhanced at the same time colonialism. The legacy
of colonialism with quarellings and wars still reminds Europe as it once was. The European invention of
ethnical or racial conflicts is new, for the divide was traditionally linked to religions (like conflicts
between Hindus and Muslims in India). Conflicts along ethnical or racial differences belong to the stock
of genuine Europian inventions.
More recently and still not properly apprecitaed, Europe invented sustainable development. It is a new
historical change of direction to tame the global self-destruction, which is caused by vicious circles. The
latters are formed through the present interaction of economic growth, demographic explosion and
environment degradation. Global growth of population requires incresed effort of boosting economic
growth. More economic growth feedbacks into the growth of populations. This interaction is linked to
environment degradation and both ends don’t meet. 16) This is how vicious circles are at present acting.
To change this interplay contains the greatest chellanges for both U.S. and EU. The sustainable
development is yet to be invented and introduced as clusters of social and technological innovations.
These are again common challenges facing America and Europe.
5.3. The strength of American innovativeness
Europe invented railroad, America built railroads across the continent and invented around them decisive
preconditions of globalization (including introduction of time zones). Europe invented automobile, Henry
Ford reinvented it, this time not as technical curiosity but mass commodity due to the innovation of scale
economies. The automobile became a good everybody could afford. As a result it profoundly changed the
world (highways, extended settlements, nomadic jobs and shopping, hence, the time to be divided
„before and after the automobile“). Europe invented cinema and television. America responded with
Hollywood and turned TV to our best friend. Europe discovered radioactivity, America built the first
atomic bomb etc.
Europe invented capitalism, America turned it global and became its truest server and policeman fighting
for global spreading of capitalism against communism, now new terrorism and other foes. It acquiesced
to some extent in welfare state. If not enthusiastic about it, America is practicing elements of the social
state since introduction of the „New Deal“ by Franklin Delano Roosevelt, and in the tendence with
growing consistency.
Europe is speaking about fight against poverty, U.S. invented „Marshall Plan“ and turned impoverished
post-war western Europe in the present EU, the envy of the world.17) Since that the EU speaks their
common language-American English-to propel integration. What a difference compared with the postwar 1918 period!
61
In the assignment of roles Europe traditionally took over the part of laboratory, America was especially
good at commercializing and scaling up? That is how division of labor between two worked in the past.
But what about future? To begin with Europe, its innovativeness leaves much to be desired. What about
America? It is getting bigger and mightier, but in the same direction leading away from sustainable
development. The both have growing difficulties to understand each other. At the same time we have a
great European innovative start-up of sustainable development able to fill the vacuum of positive futures.
Awareness of environmental and social issues is growing in the U.S. too. The problem is how to tackle
new developments without compromising economic growth, employment and living standard. With
many innovations already under way Europe shows sustainability working in various fragments. But it
lacks commercialization and scaling up.
5.4. Europe as laboratory
Considering sustainable development is yet to be invented means that it is more than Kyoto Protocol and
more than issue of ethics. In the sequence of civilizations: hunter and gatherer, agrarian and industrial
society, it’s a new civilizational effort. There are many technical inventions waiting for their broader
practical use (like renewables in energy supply, energy saving cars, use of fuel cell etc.) But they and
potentially more mighty technological breakthroughs are in need of appropriate social innovations to
frame them. Behind are lying in waiting new markets, economic growth, job opportunities. Moreover,
working on sustainable futures is conducive to fighting poverty and terrorism. Without mass support in
developing world the social basis of terrorism will dry up. Europe can play a crucial role in this process
showing the change of direction. It needs American innovativeness to transfer all that to scale economies
to reach dimensions of globalization. (Eg. women‘ movement as social innovation originated in
Scandinavia, but without its scaling up in the U.S. would have remained a parochial event.)
Concluding remarks
There are preconditions for reviving the idea of common destiny: The U.S. and the EU are facing new
challenges of sustainable development. Both have to encounter common threats if things evolve as they
are evolving. America needs Europe to change the direction, Europe needs America to avoid
parochialism and to scale up sustainable development. The world needs both to build up positive futures
while fighting underdevelopment, poverty and terrorism.
Sustainable development isn’t utopia, or just another vision waiting to be exchanged tomorrow. It is in
parts a reality occuring each day. Too late and to little, considering that we are within the race against
time. We haven’t luxury of letting things go their own slow way. The common U.S.-EU effort is needed
to master transformations to positive futures.
62
Notes:
1)
Samuel P. Huntington, The West
November/December 1996, pp.28-46
Unique,
Not
Universal,
2)
H. Kahn and A.J. Wiener, The Year 2000, A Framework for Speculation on the Next ThirtyThree Years, New York 1967, McMillan Co.
3)
Rene Cuperus, Johannes Kandel ed., Transformation in Progress, Social Democratic, Think
Tanks Explore the Magical Return of Social Democracy in a Liberal Era, Amsterdam 1998,
Wiardi Beckman Stiftung/Friedrich Ebert Stifung; Europe’s Magnetic, Attraction, A Survey of
European Enlargement, The Economist , May 19th 2001; Francis Fukuyama, Social Capital and
the Global Economy, Foreign Affairs , September/October 1995 pp. 89-104; A Divided Self, A
Survey of France, November 16th 2002, The Economist, pp.1-18
4)
Egon Bahr, Visionär, Pragmatiker, Realist, in Vorwärts 10/2002, pp. 16-17; similar views are
expressed by former Chancellor of the Federal Republic of Germany Helmut Schmidt: Miles to
Go, Foreign Affairs, May/June 1997, pp.213-221
5)
Willy Brandt, Erinnerungen, Propyläen Verlag 2002
6)
Hill Hutton, The World We’Re In, Little Brown
7)
Robin Knight, The Fight for the Future, Time, May 13, 2002, p.57
8)
Global Environmental Scenarios 2000-2050, World Business Council for Sustainable
Development (WBCSD), 1998, www.wbcsd.com; Jerome C. Glenn and Thodore J. Gordon,
2002 State of the Future, American Council for the United Nations University, Millenium
Project, Washington 2002
9)
The Marshall Plan and Its Legacy, Special Commemorative Section, Foreign Affairs,
May/June 1997
10)
The Ecoomist, December 7th-13th 2002, p.13
11)
Op.cit
12)
Zbigniew Brzezinski highlighted some aspects of the problem without linking it to real
processes of emergence of new architectures in Europe and Asia, Zbigniew Brzezinski, A
Geostrategy for Eurasia, Foreign Affairs, September/October 1997, pp.50-64
13)
The Economist, December 7th-13th 2002, p.13
14)
Op.cit
15)
Eg. Jacob Heilbrunn points out that the Germany’s new right is forming itself not only among
skinheads, but among members of elites in media, arts, science and business under what is
called „normalization“ of German history after the fall of the Berlin Wall, Jacob Heilbrunn,
Germany’s New Right, Foreign Affairs, November/December 1966, pp.80-98
16)
Vadim Nikolajew, The New Age of Enlightenment, Emergence of Underlying Philosophies of
Sustainable Development, Berlin, Samizdat 2001, (http://Vadim.Nikolajew.bei.t-online.de)
17)
The Harvard Address of George C. Marshall was called „Against Hunger, Poverty,
Desperation and Chaos“ and could be easily applied to what the people in our third world
neighbourhood are living through.
Foreign
Affairs,
63
Enlargement of the European Union, Globalization, and
Social Policies in the New Member States1
Martin Potůček
1 Introduction: social conditions of the accession and the role of the EU in the
New Member States
The European Union has played an active role as a supporter and mediator of the modernization of the
New Member States. Its positive influence can be identified in various fields of public policy-making. It
should be mentioned the EU assistance in institution and capacity building (e.g. PHARE projects),
specifically designed modernization efforts - reform of public administration, regulatory reform, training
of professionals (including civil servants), implementation of new methods of public management and
administration, collaboration in the field of education, etc.
The ten-years history of systematic preparation of the New Member States for accession started with the
launching of the Copenhagen criteria of accession (1993). These criteria have been designed more as a
technical (economic and political) instrument from above than as an appropriate tool to steer people´s
living conditions in the candidate countries: legal, economic and political issues prevailed. Candidate
countries were asked to reform their national economies to be able to compete – and be compatible –
with market economies of the present Member States. They had to build robust and reliable institutions
of political democracy. They were asked to adjust their legal and administrative systems to acquis
communautaire. The fast progress in both economic and political adjustment to these requirements has
been astonishing and deserves high evaluation. Nevertheless, genuine social goals were at the bottom of
the list of priorities – limited to the preservation of individual human rights, and building loosely defined
framework for social policy making. The containment or reduction of poverty and income inequalities,
labor rights, a living wage and the alleviation of the fate of the marginalized groups, in other words, fight
against social exclusion, did not form an integral part of the reform agendas. Most of national social
policies in the beginning and the middle of the 1990s “consisted of the withdrawal of the state, and the
improvement of efficiency by the privatisation and marketisation of the services. These steps were to be
completed by the reduction of the coverage and standards of all social benefits except social assistance, a
well-targeted safety net for the poor.” (Ferge undated).
As late as in 2000, the European Union passed its Declaration of Nice and launched its Lisbon Strategy.
Both documents represent a new political initiative, rehabilitating the importance of human resources,
quality of life, social cohesion, in short, ´social fabric´ of contemporary societies. Only in 2002, when the
preparation of the New Member States – organized within the logic of Copenhahen criteria – to enter the
EU just finished, the Lisbon Strategy was presented to them as a strategy they should adhere to, too.
Thus, social policy moved to the top of EU political agenda of enlargement as late as nearly one decade
after setting up Copenhagen criteria of accession.
1
Note: I limit my attention to the Central and Eastern European countries that share a common legacy of being
exposed to the Communism: the Czech Republic, Estonia, Hungary, Latvia, Lithuania, Poland, Slovakia, and
Slovenia. Malta and Cyprus should be analyzed separately as they have never experienced the centrally planed
economy and totalitarian political regime.
64
In the meantime, neither the governments of the New Member States nor the EU institutions were able to
prevent the rent-seeking institutions of the global financial market, inspired by the influential ideology of
the Washington Consensus and the corresponding policies of the International Monetary Fund and the
World Bank in the 1990s, to grasp the opportunity window and try to implement radical changes in
various fields of social policy. The World Bank indeed seen as the major agenda-setting actor in
economic and social policy making in the region (Orenstein – Haas 2002, Ferge undated).1
What has been the specific impact of this interplay of influences on the social situation of the New
Member States?
2 Social conditions in the New Member States
Due to both historical heritage and recent developmental trends, all New Member States may fall into the
category of the semi-periphery in the stream of modernization (Wallerstein 1974, 1979, 1980; Potůček et
al. 2002).
The after-1989-transformation brought about social changes that have considerably influenced everyday
life and consciousness of the population in the New Member States. I would like to focus on the most
relevant ones: the incidence of unemployment and poverty, social inequalities, health status,
marginalized ethnic groups, and the quality and accessibility of health and social services.
It should be noted that, despite some common general tendencies, these and other social phenomena
differ a lot around the region of the New Member States - and Central and Eastern Europe as a whole.
At the same time, they are changing constantly due to the domestic political and economic pressures and
changing external environment. That is why the following analysis should be understood as an
introduction to more specific and in-depth studies.
2.1 Employment and unemployment
The general tendency in the region has beeen the declining number of employed people and the rising
number of the unemployed.
Table 1: Employment activity rate, percent of the 15-64 years old population
1990
1995
Slovenia
74
65
Czech Republic
79
74
Slovakia
74
70
Hungary
79
65
Poland
69
69
Estonia
76
67
Lithuania
75
72
Latvia
79
75
Source: Employment (1998)
1
The most important example are the reforms of the national old age pension systems, which open doors for private
insurance funds by introducing the compulsory private (co-)insurance.
65
The fall in employment was most pronounced in Central and Eastern Europe and the Baltic states – at
about 16 % during the first five years of transition (Employment 1998).
The centrally planned economies created an artificial demand for more and more labor force. Thus, the
unemployment was virtually unknown phenomenon in the region prior to 1989. More than a decade of
transition brought about sharply rising unemployment – from next to zero to two-digits rates in most of
the countries. By the end of the century, the unemployment rates have stabilised at levels which is
unacceptably high in most countries of the region. This development, associated with the necessary
restructuring of the national economies, created a considerable stress to the able bodied population.
Table 2: Unemployment rate, New Member States
2002
2003
forecast
Slovenia
11.0
11.3
Czech Republic
8.4
7.5
Slovakia
16.9
18.1
Hungary
5.2
6.2
Poland
17.5
17.9
Estonia
12.2
9.9
Lithuania
11.5
10.4
Latvia
7.7
11.3
Note: Forecast for Lithuania, Poland and Slovenia is based on registered unemployment methodology,
whereas the forecast for the rest is based on ILO (survey) methodology.
Source: Deutsche Bank Research website www.dbresearch.de (data for 2002);
Davidson Institute Emerging Markets Forecast
website www.wdi.bus.umich.edu/research/forecast (forecast 2003).
The figures for the Czech Republic may serve as pars pro toto to the general developmental trends in the
the whole region.
Table 3: The economic status of the population in the Czech Republic
Per cent of the entire
population
1990
2001
Employed people
50.24
46.30
Unemployed people
0.38
4.10
Source: National Human Development Report, Czech Republic (2003).
The differences in earning levels have widened as well.
66
Table 4: Employees with earning below two thirds of the median (%)
1989
1999
Slovenia
14
17
Czech Republic
15
16
Slovakia
13
19
Hungary
18
22
Poland
11
19
Estonia
19
30
Lithuania
20
28
Latvia
19
26
Note: The OECD average is 14 per cent.
Source: A Decade (2001).
2.2 Social inequalities and poverty
The general consequence of the political and economic changes after 1989 for the people in all New
Member States has been the improvement of standard of living for some and stagnation or deterioration
of it for many. The differences between the lower and the upper strata increased rapidly. “Income
inequality in the region at the end of the communist period was low compared to that in most of the
OECD. By the late 1990s, the average value of the Gini coefficient in Central and Eastern European and
Baltic states had risen to about the average OECD level.” (A Decade 2001). The inequalities have risen
more rapidly in the Baltic states.
Table 5: Income inequality (Gini coefficient)
1987-9
1997-9
Slovenia
0.21
0.25
Czech Republic
0.20
0.26
Slovakia
0.19
0.25
Hungary
0.23
0.25
Poland
0.28
0.33
Estonia
0.28
0.36
Lithuania
0.26
0.34
Latvia
0.26
0.33
Source: A Decade (2001)
The transition had been accompanied by serious increase of poverty (Orenstein – Haas 2002). The
number of people living in poverty has risen very much especially in some countries of the region. From
the New Member States, 26 % of Hungarians, 16,8 % Latvians, 16,4 % Lithuanians, 13, 6 % Poles, 10,1
% of Slovaks, 8,9 % Estonians, and 8 % Slovenians are reported to live under the national poverty line in
the beginning of this decade (Study 2002). The same study speaks about 8,3 % of Latvians, 7.8 % of
67
Lithuanians, 7.3 % of Hungarians and 5,2 % of Estonians living with less than 2 USD per day.
(Corresponding figures are less than 2% for the rest of the group.) With the exception of the Czech
Republic and Slovakia, there has been no attempt to define an adequate subsistence minimum. In
Slovakia, government decided to reduce the minimal provisions considerably in the beginning of 2003. In
Poland the rules of eligibility are so strict as to leave out the majority of the poor (Barr 1999, quoted by
Ferge undated).
As in most other countries, children are more vulnerable than the rest of the population. There are only
two countries in the region which do not show the signs of the extreme forms of child poverty, Slovenia
and the Czech Republic.
Table 6: Children aged 0-15 living in absolute poverty (%)
Year
2.15
USD a day
or less
4.30
USD a day
or less
Slovenia
1997/8
0.0
0.9
Czech Republic
1996
0.0
1.9
Hungary
1997
2.4
28.8
Poland
1998
2.0
30.7
Lithuania
1999
4.8
34.7
Latvia
1998
10.0
52.9
In absolute terms, in Central European countries at about 330 thousand children, along with 110
thousand children in Baltic states, lived on less than 2.15 USD a day.
The following table shows the level of economic difficulties of the New Member States population. The
first index indicates the mean number of desirable items lacking out of the list of 7 durables: television,
Video recorder, telephone, dish washer, Micro-wave, car (or van) and personal computer. The second
and the third index represent the proportion of the adult population admitting either solvency problems or
inability to save.
Table 7: Mean deprivation of the population in the New Member States
Country
Index
% of solvency problems
% not able to save
Slovenia
0.54
5.2
67.7
Czech Republic
0.80
4.0
63.2
Slovakia
1.29
7.3
72.9
Hungary
1.37
14.3
87.5
Poland
1.52
11.3
86.1
Estonia
1.54
18.8
85.5
Lithuania
1.79
21.7
84.0
Latvia
2.07
24.2
88.2
EU 15
0.64
-
-
Source: Russell – Whelan (2003)
The incidence of income deprivation is considerably higher among unemployed and unskilled workers.
68
2.3 Health and the health services
The health status of the population in the New Member States, measured by the life expectancy at birth,
has improved since the beginning of the transformation. The only exception to this rule is the stagnation
of this indicator for the male population in the Baltic states.
Table 8: Life expectancy at birth in the New Member States
Women
Women
Men
Men
1989
1999
1989
1999
Slovenia
76.7
78.8
68.8
71.4
Czech Republic
75.4
78.1
68.1
71.4
Slovakia
75.2
77.0
66.8
69.0
Hungary
73.8
75.1
65.4
66.3
Poland
75.5
77.5
66.7
68.8
Estonia
74.7
76.1
65.7
65.4
Lithuania
76.3
77.4
66.9
67.1
Latvia
75.2
76.2
65.3
64.9
The weakening of the preventive dimension of the health care, that was one of the rare good features of
the communist system, brought about the rise of the infectious diseases such as tuberculosis in some
countries. Latvia and Lithuania reported 2.5 times more newly registered cases, whereas Estonia
registered 1.8 times more cases in 1999 compared to 1989. AIDS represents a permanent danger for
countries such as Latvia even if the numbers of HIV-positive cases are still kept at a relatively low level.
“The public health funds operating now mostly as public insurance schemes severely limit the services
they pay for. Many types of prevention, screening, and medical interventions, dentistry, and a long list of
pharmaceuticals have been excluded from public funding.” (Ferge undated). This retrenchment policy is
reflected in the higher level of dissatisfaction with the functioning of the health care system in the New
Member States, compared to Present Member States.
Table 9: Comparison of the satisfaction with health care system: Present Member States versus
Candidate Countries
Present Member States
Candidate Countries
Very and fairly satisfied
56 %
32 %
Not at all and not very satisfied
42 %
67 %
Note: The Candidate Countries in this case included 8 New Member States as defined in this paper plus
Malta, Cyprus, Turkey, Romania and Bulgaria.
Source: Alber 2003, own calculations
69
2.4 Marginalized ethnic groups
The Romanies have been the ethnic group mostly hit by the consequences of economic and social
transformation. With insufficient social and cultural capital, many of them were not able to find their
way out of the changing living conditions. Low skilled labourers were first to be fired when big state
enterprises started to collapse. The public support began to shrink as well. The unemployment rates, bad
health and housing conditions, schooling failures, rates of crime, all these socially handicapping or
socially pathological phenomena are more concentrated with this ethnic group, compared to the majority
population, in all New Member States. Romanies are the most frequent target of abuse and racially
motivated attacks, particularly by other socially marginalized groups. (National 2003)
2.5 Accessibility of the social services
Traditional forms of public support for families with children weakened during the transformation
period. The price subsidies for childrens´ goods were abolished in the very beginning of the 90s. Access
to niches and kindergartens was re-commodificated, at least partially. Family cash support dropped as
well, with the important exception of Slovenia.
Table 10: Family allowances as % of the total household income
1991
1999
Slovenia
0.6
1.4
Czech Republic
4.7
1.6
Slovakia
6.4
4.3
Hungary
8.1
3.8
Poland
4.2
1.2
There is a considerable gap between the Present Member States and Candidate Countries in terms of the
capacities and quality of institutionalized social care.
Table 11: Comparison of the satisfaction with the social services: Present Member States versus
Candidate Countries
Present
Candidate
Member States
Countries
Satisfied (values 6 to10 on the 10 point scale)
52 %
24 %
Not satisfied (values 1 to 5 on the 10 point scale)
43 %
74 %
Note: The Candidate Countries in this case included 8 New Member States as defined in this paper plus
Malta, Cyprus, Turkey, Romania and Bulgaria.
Source: Alber 2003, own calculations
70
Only 4 % of adults in the present Member States report extra family responsibilities, compared to more
than 28 % of the respondents in the New Member States (Alber 2003, own calculations). This is the
striking difference, caused mainly by the underdeveloped institutional systems of care in all of the New
Member States. As they are not excluded from the general trend of population aging, this gap is very
visible especially in the insufficient care for the elderly. This situation represents an extraordinary burden
for family cares. The insufficient institutional capacities create a form of dependency, that burdens
mostly women and, of course, they are in complicated way reflected in their normative preferences.1
The situation in the New Member States as for the quality of residential care for the elderly people is as
follows: even if the situation is slowly improving in some countries (for sure in the Czech Republic),
these facilities are generally understaffed, located in old, functionally defective buildings such as
cloisters or castles, there is no exception that six or more people have to live in one room together. The
quality of physical as well as psychological environment is poor, many of these facilities resemble
asylum homes. No doubt the preference of living in such an institution in case of disability or when one
gets old is close to the bottom of the list of potential options - with only 7 % even in the Czech Republic
(Vidovičová – Rabušic 2003) .
The introduction of the mandatory second tier of old age pension schemes run by the private pension
funds represents a clear indicator of the success of re-commodification of social insurance schemes. The
move in this direction is considerable: Hungary introduced it in 1998, Poland in 1999, Latvia in 2001,
Estonia in 2002 and Slovakia in 2003. In all cases, the existent public PAYG schemes are carving out –
which may bring about the reduction of benefits in the future (Study 2002). Noteworthy mentioning, that
in Chile, the pioneering country launching the compulsory private co-insurance about thirty years ago,
about 40 % of the old age pensions provided by the private funds fall below the minimum pension level.2
There is gathered the sufficient empirical evidence to conclude, that the health and social care systems in
the New Member States will not have enough resources that would enable policy makers to satisfy many
of the legitimate needs of the population, and to adhere to the principle of universal access.
2.6 Overall assessment
Let us sum up the main discrepancies between the goals of the Nice Declaration and the Lisbon Strategy
on one hand, and the real – in many aspects divergent - developments of the living and working
conditions in the New Member States during the transformation period on the other.
1
A typical example of such situation is: there is no institution to care about my old mother (father/invalid child/other
invalid or long-term ill relative). There is nobody else than me who has to take the responsibility to care about
him/her/them.
2
The address of the Chilean President Ricardo E. Lagos given to the Progressive Governance Conference, London,
11.-14.7. 2003
71
Table 12: Comparison of the goals to fight poverty and social exclusion of the EU Declaration of
Nice and the Lisbon Strategy of 2000, and the development of social conditions of everyday life in
the New Member States.
Goals to fight
poverty and social
exclusion of EU
Nice Declaration
and the Lisbon
Strategy, 2000
To provide more
and better
employment
To ease access to
resources, rights,
goods and services
for all
To prevent the
danger of social
exclusion
To help the most
vulnerable
To mobilise all
responsible
institutions
The development of
social conditions of
everyday life in
candidate countries in
the 90s.
Selected examples
The sharp drop in
overall employment
Hungary: 1989 total employment 5,264 mil. (50,5%);
1999 total employment 3,812 mil. (37,8%)
Access to some social,
educational and health
services made more
dependent on the
purchasing power of
individuals (recommodification)
Growing numbers and
shares of marginalized
people
Poland: The number of university students increased
considerably: 1990 – 404 thousand; end of the 90s: 1584
thousand. Tuition fees came as a rescue to the school´s
finances in the situation of dwindling state subsidies.
Two-layer health service in Poland and Slovakia: 78 %
of Poles (1998) and 60 % of Slovaks (1999) made informal
payments for health care.
Slovakia: the living conditions of the Romany
population deteriorated due to the 95 % rate of
unemployment and spread of poverty among them.
Women and children
were the losers of
transformation
All countries: relative economic position of women and
families with dependent relatives – mostly children – has
worsened
Political neglect to
issues of social inclusion
Czech Republic´s government (1992-1997): “…market
is the best remedy to all illnesses of the communism”
Sources: A Decade (2001), Lewis (2000), Potůček (1999).
3. The social dimension of EU enlargement: threats and opportunities
Contrary to the neo-liberal concept, the high foreign direct investments are fully compatible with high
social expenditures. Countries as Hungary, Poland or the Czech Republic, where the level of social
benefits is kept higher than in the rest of the region, experienced the highest investment capital inflow
either. “In addition, the promise of joining the European trade zone helps, as do domestic Éuropean´
factors such as good schooling, high skill levels, a history of capitalist industrial organization, and
reliable social protection systems, including unemployment and health insurance.” (Orenstein-Haas
2002:9) Indeed, even if the social policy has been a relative loser of the transformation, due to the
combination of historical traditions and path dependency of national institutions, and the actual attention
paid to the social cohesion by the European Union, the whole region is in much better situation than most
of the former Soviet Union countries with even much higher incidence of poverty and inequality,
associated with the collapsing welfare state provisions.
It is evident that the institutions of the enlarged EU have the potential to become the main – if not the
only - institutional umbrella that can prevent further deepening and broadening of the gap between those
who work and those who are unemployed, those who have and those who have not, those included ant
72
those excluded in the New Member States. The Declaration of Nice and the Lisbon Strategy are the
blueprints for the future. The European Commission has finally asked the governments of all the New
Member States to elaborate Joint Inclusion Memoranda in order to identify key problems and policy
measures to combat poverty and social exclusion in 2002.
The time-delay between setting Copenhagen criteria (with a clear given to economic, political and legal
conditions of accession in 1993), and accepting the Nice Declaration and launching the Lisbon Strategy
(with a clear shift of priorities toward employment, education and social cohesion as the necessary preconditions of economic success) in 2000 caused that the New Member States will enter the European
Union with the health and social policies not developed enough to cope with the legitimate demand of
these strategic policy documents. The main challenge of the Enlargement will be to try to solve this
discrepancy.
Nevertheless, the method of open coordination will be too weak instrument if confronted with the
enormous public tasks of rising employment, capacity building in health and social services, alleviation
of poverty, and strengthening social cohesion in the New Member States.
As it is clear that the New Member States exhibit a serious and persistent social deficit, an
initiation of a new ´Social Marshall Plan´ will be an inevitable and necessary policy option,
organised possibly along the existing European Social Fund.
Within it, I can envisage several mutually coordinated streams of the adequate policy responses:
The political priority assigned to the support of healthy life styles and healthy environment, along
with the prevention of diseases.
The development of the long-term programming which will serve as a society-wide instrument of
coordination. Much can be learnt from the decades-long experience of the World Health
Organization and the activities of its European Office in Copenhagen.
Development of specific political and administrative instruments of coordination of the delivery of
social and health care.
The development of policy instruments which eill facilitate the transfer of ínstitutional good
practices´ from present to new Member States – as has happened in the form of PHARE and other
EU programs in the past.
The reallocation of necessary financial resources at the national and EU level in order to increase the
capacity of health and social services in the region.
National initiatives within the New Member States would be a value-added to this EU-centered effort. A
programmatic document called ´Social Doctrine of the Czech Republic´, developed by a group of
scholars for this purpose in the Czech Republic, might become an inspiration for other countries
(Sociální 2002).
Thorough analytical studies of the threats, opportunities and developmental potentials of the EU and
New Member States are needed that will assist in clear cut political decisions about the structural
developmental priorities for the whole European area.
Conclusion
The future enlargement will be a unique one as it represents the attempt to merge two different cultures
(Schöpflin 1999). It is a historical chance and a necessary step from which both sides will profit in the
long run – if implemented with care and the deep analytical insight and wise policy advise, as the
enlargement will bring about temporary problems and societal stresses on both sides. The future
development in Central and Eastern Europe will very much depend on the solution of the internal
dilemma of the enlarged European Union: should priority be given the short-term economic
efficiency or the long-term (social) quality of life for all?
73
Literature:
74
1)
A Decade of Transition. UNICEF, Florence 2001.
2)
Alber, J.: Health, Care, and Access to Services. Wissenschaftszentrum für Sozialforshung,
Berlin 2003. First Draft of a Report.
3)
Alber, J.: Recent Developments of the German Welfare State: Basic Continuity or Paradigm
Shift? Zes-Arbeitspapier No. 6. Bremen. Zentrum für Sozialpolitik, Bremen Universität 2001.
4)
Barr, N.: Reforming welfare states in post-communist countries. Paper presented at: Ten Years
After: Transition and Growth in Postcommunist Countries, Warsaw 15-16 October 1999.
5)
Deacon, B. – Hulse, M. – Stubbs, P.: Global Social Policy. London, Sage 1997.
6)
Dror, Y. The Capacity to Govern: Report to the Club of Rome. London: Frank Cass Publishers
2001.
7)
Employment and unemployment in the economies of the ECE region. Geneva, United Nations
Economic Commission for Europe 1998.
8)
Ferge, Zs.: Welfare and íll-fare´ systems in Central-Eastern Europe. In: Sykes, R. – Palier, B.
– Prior, P. (eds.): Globalization and European welfare states: challenges and change. Undated.
9)
Ferrera, M. – Hemerijck, A. – Rhodes, M.: The Future of the European “Social Model” in the
Global Economy. In: Journal of Comparative Policy Analysis: Research and Practice, Vol. 3,
No. 2, August 2001, pp. 163-190.
10)
Fuchs, D. – Klingemann, H.-D.: Eastward enlargement of the EU and the identity of Europe.
Berlin, Wissenschaftszentrum für Sozialforschung 2000.
11)
Gorzelak, G. – Ehrlich, É. – Falťan, L. – Illner, M.: Central Europe in Transition: Towards EU
Membership. Warsaw, Scholar 2001.
12)
Lewis, M.: Who is paying for Health Care in CEE? Washington, The World Bank 2000.
13)
National Human Development Report. Czech Republic 2003. Where do we come from, what
are we and where are we going? Prague, UNDP and Charles University 2003.
14)
Orenstein, M. A. – Haas, M. R.: Globalization and the Development of Welfare States in
Postcommunist Europe. Belfer Center for Science and International Affairs, J.F. Kennedy
School of Government, Harvard University 2002.
15)
Potůček, M.: Czech social reform after 1989: concepts and reality. International Social
Security Review, Vol. 54, No. 2-3, 2001. pp. 81-105.
16)
Potůček, M.: Czech social reform at a crossroad. Prague 2001. Unpublished manuscript. In
Czech: Křižovatky české sociální reformy, Praha, Slon 1999.
17)
Potůček, M.: Not Only the Market. Budapest, CEU Press 1999.
18)
Potůček, M.: Priority Issues and Strategic Concepts of the Development of the Czech Republic.
In: International Forum on National Visions and Strategies. Soul, KDI School of Public Policy
and Management 2003.
19)
Potůček, M. et al.: Vize rozvoje České republiky do roku 2015. Praha, Gutenberg 2001.
(Visions of the Development of the Czech Republic to 2015, in Czech)
20)
Potůček, M. et al.: Průvodce krajinou priorit pro Českou republiku. Praha, Gutenberg 2002.
(Guide to the landscape of priorities for the Czech Republic, in Czech)
21)
Russell, H. – Whelan, Ch. T.: Income, Deprivation, Economic Strain and Multiple
Disadvantage in the Candidate Countries. Economic and Social Research Institute, Dublin
2003.
22)
Schöpflin, G.: The Prague Conference on EU Enlargement 1999. A Foreword. Prague, The
British Council 1999.
23)
Sociální doktrína České republiky. In: Sociální politika, 2002, No. 1. (Social Doctrine of the
Czech Republic, In Czech)
24)
Study on the Social Protection Systems in the 13 Applicant Countries. Gesselschaft für
Versicherungswissenschaft und –gestaltung, November 2002. Second Draft.
25)
Vidovičová, L. – Rabušic, L.: Senior citizens and social measures in the field of aging in the
view of the Czech public. In Czech. In print, 2003.
26)
Wallerstein, Immanuel. The Modern World-System: Capitalist Agriculture and the Origins of
the European World-Economy in the Seventeenth Century. New York: Academic Press 1974.
27)
Wallerstein, Immanuel. The Capitalist World-Economy. Cambridge: Cambridge University
Press 1979.
28)
Wallerstein, Immanuel. The Modern World-System II: Mercantilism and the Consolidation of
the European World-Economy, 1600- 1975. New York: Academic Press 1980.
75
Globální partnerství pro rozvoj jako výzva
pro rozvinuté země
Pavel Nováček
Úvod
V průběhu historie se několikrát objevily myšlenky, které, pokud byly realizovány, se staly
katalyzátorem dalekosáhlých pozitivních změn. V 19. století britský kapitál napomohl významným
způsobem rozvoji ekonomiky Spojených států. Po druhé světové válce tzv. Marshallův plán, známý také
jako Program evropské obnovy, ukázal, jak může velkolepá vize ovlivnit budoucnost společnosti.
Bývalý viceprezident Spojených států, Albert Gore, přišel s myšlenkou nového, globálního Marshallova
plánu. Podle něj by mezi hlavní cíle takového plánu měly patřit:
-
záchrana životního prostředí planety;
-
stabilizace populace na Zemi;
-
podpora technologií přátelských životnímu prostředí;
-
zlepšení ekonomických norem a ukazatelů pro hodnocení vlivu na životní prostředí;
-
vytvoření nové generace mezinárodních dohod;
-
vytvoření programu pro globální ekologické vzdělávání.
Středoevropský výzkumný uzel projektu Millennium (Central European Node of the Millennium
Project), který působí při Centru pro sociální a ekonomické strategie Fakulty sociálních věd Univerzity
Karlovy v Praze, inicioval samostatnou studii, která by tuto ideu rozpracovala. Studie sestávala
z dvoukolového dotazníku a následných interview s politiky, zástupci nevládních organizací,
představiteli akademické sféry a dalšími. Cílem studie bylo prozkoumat možnosti prosazení a efektivní
realizace takového plánu.
Podle dřívějších výzkumných prací projektu Millennium je v současnosti nejdůležitější globální výzvou
prosazování a směřování k udržitelnému rozvoji. Vzhledem k tomuto faktu a vzhledem k tomu, že
„globální Marshallův plán“ by mohl být zaměňován za Marshallův plán z roku 1948, jsme se rozhodli
studii nazývat „Globální partnerství pro rozvoj“.
Hlavní výsledky projektu
Dvoukolového dotazníku a interview s experty se zúčastnilo celkem 80 lidí ze 20 zemí.
Pokrok při směřování k udržitelnému rozvoji ve všech regionech světa je jedním ze současných
klíčových globálních témat. Stejně jako Marshallův plán pomohl v polovině 20. století obnovit válkou
zničenou Evropu, podobný plán uskutečněný na globální úrovni by mohl pomoci rozvojovým zemím
směřovat rychleji k udržitelnému rozvoji.
Země, které byly obnoveny po 2. světové válce, měly tradici podnikatelského ducha a průmyslového
rozvoje, a proto finanční a technická pomoc těmto zemím způsobila dramatické zlepšení situace ve velmi
krátké době. Většina rozvojových zemí tuto tradici podnikání a industriálního vývoje nemá. Proto úsilí
bude muset být mnohem větší a komplexnější, než tomu bylo v případě Marshallova plánu. Potřebujeme
76
společnou platformu pro bohaté a chudé národy světa k vytvoření partnerství, které by zahrnulo všechny
aktéry globalizace. Studie „Globální partnerství pro rozvoj“ (GPR) prozkoumala proveditelnost,
pravděpodobnost realizace a priority takového konceptu.
Globální výzkumný panel projektu Millennium navrhl a vyhodnotil otázky, týkající se principů a
uskutečnitelnosti takového programu, a prozkoumal možnosti efektivních politik a implementace
prostřednictvím interview s politiky, zástupci nevládních organizací, zástupci podnikatelské komunity a
akademické sféry v různých regionech planety.
Studie identifikovala jako hlavní motiv pro implementaci Globálního partnerství pro rozvoj zlepšení
životního prostředí ve prospěch lidstva, zajištění globálního spravedlivého a mírového rozvoje, zlepšení
předpokladů neindustrializovaných zemí pro rozvoj a ustanovení globálních politických pravidel
odpovídajících věku globalizace. Nejníže hodnocenými motivy pro uskutečnění takového programu byla
kupodivu náprava historických křivd a omylů (kolonizace, levná pracovní síla v rozvojových zemích
apod.) a vyvarování se zastaralých a životnímu prostředí škodlivých průmyslových technologií.
Pokud by byly k dispozici finanční prostředky, nejvíce žádoucím dlouhodobým cílem by bylo vykořenění
extrémní chudoby a nebezpečných nemocí, stejně jako integrace ekologického a ekonomického rozvoje.
Nejdůležitějšími a přitom uskutečnitelnými projekty pro takové partnerství jsou zejména ekologicky
orientované zemědělství, které by snížilo spotřebu vody a energie, mezinárodní kulturní, vzdělávací a
vědecké výměny, přístup k informačním technologiím, zvláště internetu, a imunizační programy.
Bylo navrženo, aby Globální partnerství pro rozvoj bylo financováno na základě zdanění nadnárodních
korporací. (Toto bylo považováno za velmi důležité, avšak nepravděpodobné.) Zdanění užívání některých
společných globálních zdrojů, mezinárodní uhlíková daň nebo obchodovatelná emisní povolení pro CO2
byly dalšími navrženými možnostmi, jak GPR financovat.
Studie identifikovala čtyři skupiny zemí, které by hrály rozdílné role:
-
Vysoce rozvinuté země, jako jsou Spojené státy, Kanada a Japonsko, by měly poskytovat
finanční prostředky, školení expertů, vzdělávací a technické programy.
-
Skupina zemí tzv. „vynořujících se dárců rozvojové pomoci“ (emerging donor countries), jako je
Česká republika, Polsko nebo Jižní Korea, by měly být začleněny do výměny expertů,
vzdělávacích programů a studentských/učitelských výměn ve velkém měřítku a také do
technických programů rozvojové pomoci.
-
Země s vážnými ekologickými problémy, zejména země subsaharské Afriky, by měly být
příjemci masivní finanční pomoci a byly by také místem pro programové experimenty rozvojové
pomoci.
-
Země s velmi vysokým počtem obyvatel, jako Čína či Indie, by měly být místem pro programové
experimenty a měly by být začleněny do vzdělávacích programů. Tyto země by také měly
přijmout jednostranné závazky nebo regionální dohody týkající se politik udržitelného rozvoje.
-
Země bohaté na zdroje, jako je Saudská Arábie, by měly participovat jako donoři přímé finanční
pomoci a přímých zahraničních investic.
Klíčové předpoklady pro úspěšnou implementaci Globálního partnerství pro rozvoj představují
především:
-
respektování lidských práv a mezinárodního práva v zemích příjemce pomoci (hodnoceno jako
největší důležitost, ale nejmenší pravděpodobnost realizace);
-
projekty, které jsou dostatečně dlouhodobé a intenzívní, aby přispěly k podstatné změně
(hodnoceno nejvýše podle kritéria důležitosti i pravděpodobnosti realizace).
Organizace Spojených národů a její agentury byly identifikovány jako nejvhodnější instituce pro
koordinaci programů Globálního partnerství pro rozvoj. Mezinárodní nevládní organizace, jako Oxfam,
77
Lékaři bez hranic a další, by měly pracovat pod záštitou OSN. Účinek jejich práce bývá přímý, viditelný
a dokáží dosáhnout nízkých režijních nákladů.
Je důležité poukázat na úspěchy podobných projektů nebo iniciativ, které by pomohly politikům
rozhodnout se implementovat Globální partnerství pro rozvoj. Některé příklady „příběhů úspěchu“
citované Globálním výzkumným panelem:
-
Marshallův plán, který poprvé ukázal, že široce pojatý mezinárodní rozvojový projekt může být
úspěšný; tento plán se tak odlišuje od početných „partnerství“, která jsou dnes často vyhlašována,
jsou však neefektivní.
-
Podpora z fondů Evropské unie, která přispěla k modernizaci, ekonomickému rozvoji a posílení
demokracie ve Španělsku, Portugalsku a Řecku.
-
Lékaři bez hranic (v oblasti zdravotnictví).
-
„Stabilizační fond“ pro Polsko v roce 1990 a odpuštění části dluhů Polsku a Bulharsku počátkem
devadesátých let.
-
Mezinárodní iniciativy Rotary klubu, jako je vakcinace proti obrně.
-
Vývoj nových obilných odrůd s vysokým výnosem pro Indii v šedesátých letech minulého století.
-
Den Země (který odstartoval celosvětové hnutí; Den Země ztělesňuje transformaci vágního
konceptu na lokální, konkrétní aktivity po celém světě).
-
Dohoda o ochraně ohrožených druhů ve Spojených státech, která přeměnila obecný koncept do
jednoduché vize ochrany druhů.
Proč by mělo být Globální partnerství pro rozvoj realizováno nyní?
Existují přinejmenším tři dobré důvody pro uskutečnění Globálního partnerství pro rozvoj:
1. Před čtrnácti lety, s kolapsem komunismu, zvítězila liberální demokracie. To však neznamenalo
„konec historie“, jak se domníval Francis Fukuyama (1), ale objevily se nové hrozby. Samuel Huntington
(2) píše o možném budoucím střetu civilizací. V důsledku zhroucení komunismu poklesly globální
vojenské výdaje v polovině devadesátých let z původních 1000 miliard USD/rok na 650 miliard
USD/rok. Byl formulován návrh využít ušetřené peníze jako „mírovou dividendu“, ze které by se platil
boj s chudobou a investovalo do zlepšení životního prostředí. Dřívější komunistické země však
spotřebovaly peníze na transformaci centrálně plánované ekonomiky na tržní ekonomiku. Během
devadesátých let rozvojová pomoc nevzrostla, ale naopak poklesla, zvláště ve Spojených státech. Tento
pokles pomoci jen zvýšil frustraci obyvatel v rozvojových zemích. Některé „známky naděje“ indikující
možné zlepšení trendu jsou nyní viditelné ve středoevropských zemích, které se stávají „nově se
vynořujícími dárci“ v oblasti rozvojové pomoci a spolupráce (společně s Jižní Koreou a pobaltskými
státy bývalého Sovětského svazu).
2. Pouze před třemi lety lidstvo vstoupilo do nového století a tisíciletí. Tento přechod v sobě obsahoval
psychologický náboj „nového začátku“. Gerald O. Barney, autor zprávy Global 2000 (3), píše: „Změnit
náš způsob života si vyžádá prozíravost, čas a obrovské množství energie. Ne energie, která pochází
z uhlí, plynu, ropy nebo jaderného paliva, ale duchovní energie, které by bylo dost na to, aby změnila
myšlení více než šesti miliard lidí na této planetě.“ V současnosti se zdá být výhoda „magického čísla
letopočtu“ téměř ztracena. Jsme však zatím stále na počátku třetího milénia, takže výzva nového začátku
stále platí.
Dne 3. 11. září 2001 změnil zbabělý teroristický útok svět, nebo přinejmenším západní svět. Lidstvu bylo
připomenuto, že pokud skupiny lidí zůstávají dlouhodobě v bídě a na pokraji společnosti, frustrace
z neúspěchu zlepšit podmínky svého života je vede k hledání vnějšího nepřítele. Násilné činy spáchané
agresivními nacionalisty nebo militantními náboženskými skupinami, byly reakcí na tohoto domnělého
78
vnějšího viníka. Stejně jako u jiných případů, i zde je prevence levnější než řešení důsledků - a toto je
třetí, avšak nejdůležitější důvod pro uskutečnění nového „globálního Marshallova plánu“.
Jaké jsou hlavní cíle Globálního partnerství pro rozvoj?
Globální výzkumný panel projektu Millennium identifikoval vykořenění extrémní chudoby a
nebezpečných nemocí jako hlavní cíl pro budoucnost. Podle publikace Světové banky „World
Development Indicators“ (4) „šestina světové populace produkuje 78 procent zboží a služeb a získává 78
procent světového příjmu (v průměru sedmdesát amerických dolarů denně). Tři pětiny světové populace
v 61 nejchudších zemích získávají jen šest procent světového příjmu, to je méně než dva dolary za den.
Avšak jejich chudoba je ještě vážnější. Zatímco ve vyspělých zemích umírá sedm dětí z tisíce před
dosažením pátého roku věku, více než devadesát dětí z tisíce umírá v chudých zemích“. Jak dokážeme
překlenout tyto obrovské a stále se zvětšující rozdíly v příjmech, které se pak odrážejí v sociálním
postavení a životní úrovni? Budou národy světa schopny spolupracovat na snížení chudoby?
Na počátku devadesátých let definovala Světová banka Rozvojové cíle pro rok 2005 (Development Goals
for 2015) následovně: snížit na polovinu množství lidí žijících v chudobě a těch, kteří mají hlad; snížit na
polovinu počet lidí, kteří nemají přístup k nezávadné pitné vodě; dosáhnout základního vzdělání pro
všechny a dosáhnout rovnosti přístupu pohlaví ke vzdělání; snížit o tři čtvrtiny úmrtnost matek při porodu
a snížit o dvě třetiny úmrtnost dětí do pěti let věku; zastavit šíření HIV/AIDS a dosáhnout naopak
snižování počtu nakažených, poskytnout pomoc dětem, které osiřely v důsledku AIDS, a zlepšit životní
podmínky 100 miliónů lidí žijících ve slumech.
Mezinárodní rozvojová pomoc v oblasti životního prostředí má za cíl zajistit implementaci národních
strategií udržitelného rozvoje ve všech zemích do roku 2005 tak, aby současné trendy vyčerpávání
přírodních zdrojů mohly být zastaveny k roku 2015 na národní i globální úrovni.
Existují cíle, které můžeme chápat jako základní a akceptovatelné napříč různými kulturami. Jsou to:
eliminace násilí proti ženám, podpora základního vzdělání a řemesel, vykořenění některých nemocí
(lepra, dětská obrna apod.) a eliminace dalších přenosných nemocí, stejně jako přístup k nezávadné vodě
pro všechny. Mezi další důležité rozvojové cíle patří výstavba infrastruktury (především dopravy a
telekomunikací), efektivní veřejná správa a vytváření střední třídy, která představuje stabilizující prvek
společnosti. Mezi významné rozvojové cíle patří také efektivní a environmentálně přátelské technologie a
podpora výzkumných a vývojových kapacit.
V minulosti se velké rozvojové programy orientovaly především na obnovu nebo budování materiální
infrastruktury. Marshallův plán byl specificky zaměřen na ekonomickou rekonstrukci materiálně
devastované Evropy.
V rámci Nového údělu (New Deal) F. D. Roosevelta bylo v USA investováno 10,5 miliardy dolarů do
veřejně prospěšných projektů. Výsledkem bylo 8,5 miliónu nových pracovních míst, bylo postaveno 122
000 veřejných budov, 77 000 nových mostů, mnoho nových silnic, 40 000 kilometrů kanalizačních a
odvodňovacích vedení a dále byly budovány parky, hřiště a vodní nádrže. (5)
Cílem Globálního programu pro rozvoj by mělo být pomoci zemi příjemce dosáhnout úrovně, kdy se
stane atraktivní pro soukromé investory a kdy bude zajištěna schopnost této země vést se zahraničními
investory korektní vyjednávání. Proto jsou prioritou investice do rozvoje lidských zdrojů. Jinými slovy
jde o sdílení informací a znalostí v oblasti vzdělávání, veřejné správy a rozvoje občanského sektoru.
Jedná se vlastně o podporu „ekonomiky s nenulovým součtem“, kde bohatství se sdílením nezmenšuje,
ale zvyšuje.
V závěrečné fázi by Globální partnerství pro rozvoj mělo pomoci vytvořit pojišťovací fond, ze kterého by
byly investorům hrazeny případné ztráty v důsledku politické nestability, případně jiných rizik. Další
rozvoj země pak může být lépe financován z prostředků soukromého kapitálu.
79
Jak by mělo být Globální partnerství pro rozvoj implementováno?
Každá země, která splňuje základní předpoklady (viz předchozí oddíl) a nedosahuje úrovně hrubého
domácího produktu 5000 USD/osobu/rok (podle parity kupní síly), by měla být možným kandidátem pro
začlenění do projektu.
Důraz by měl být kladen na nejchudší země, ale vyloučeny by neměly být ani bohatší země, které mají
předpoklady stát se brzy „vynořujícím se dárcem pomoci“ a později plným dárcem pomoci.
Globální partnerství pro rozvoj by mělo sestávat ze dvou fází. V první, krátkodobé fázi, by mělo být
pomoženo zemi (nebo regionu), aby se vymanila z krize a stabilizovala se situace. První fáze by měla
trvat omezenou dobu, například čtyři roky, což je stejné období jako trvání Marshallova plánu. Druhá,
dlouhodobá fáze, by měla zemi pomoci stát se středně rozvinutou, s HDP kolem 5000 USD/osobu/rok,
kde je již uspokojivě rozvinuto podnikatelské prostředí a aktivity a kde investice, především ze
soukromého kapitálu, mohou proudit do země. Konečným cílem Globálního partnerství pro rozvoj by
mělo být dosažení prahu udržitelného rozvoje, kdy HDP je ve výši přibližně 8 – 10 000 USD/osobu/rok.
Celá druhá fáze vyžaduje nejenom ekonomické změny, doprovázené případně politickými změnami, ale
také sociální a kulturní změny. Tyto sociální a kulturní změny se objeví ve formě změněného postavení
žen, zrušení dětské práce, rozvoje podnikatelského prostředí a kultury, posílení etického prostředí, které
eliminuje korupci atd. Tyto sociální a kulturní změny jsou dlouhodobým úkolem a mohou trvat snad dvě
generace, tedy asi čtyřicet let.
Implementace Globálního partnerství pro rozvoj v dané zemi by měla sestávat ze čtyř etap:
1. Země pouze získává pomoc, která je zaměřena na uspokojení základních potřeb – výživy, zdravotní
péče a základního vzdělání.
2. Země přijímající pomoc vytváří vlastní fondy pro domácí využití. Vytvoření těchto fondů přinese
zdroje pro investice ve vlastní měně a na vlastním území. (Podobným způsobem fungoval Marshallův
plán).
3. Země přijímající pomoc je schopna vytvářet zdroje pro mezinárodně prospěšné projekty, ale
v omezeném rozsahu. Tyto investice by opět byly realizovány na vlastním území a ve vlastní měně.
Například země s tropickým deštným lesem by mohla splácet část svého zahraničního dluhu
prostřednictvím „výměny dluhu za přírodu“ (debt for nature). To znamená, že část dluhu by byla
splacena prostřednictvím péče o ekosystém globálního významu (deštný les) ve vlastní měně, na vlastním
území a s využitím domácí pracovní síly.
4. Dřívější příjemce pomoci se stává dárcem pomoci. Toto se týká zemí, jejichž hrubý domácí produkt
přesáhl 5000 USD/osobu/rok a země tak vytváří finanční zdroje, které mohou být investovány v jiných
zemích.
Tyto čtyři etapy mohou být dále děleny do následujících konkrétních kroků:
Etapa 1:
-
Začátek pilotního projektu a studie proveditelnosti
-
Strategie projektu
-
Zaměření na uspokojení potřeb k přežití: výživa, pitná voda, přístřeší
-
Zaměření na uspokojení základních potřeb: vzdělání, zdravotní péče, zlepšení postavení žen
Dosažení demografického prahu a HDP ve výši cca 1000 USD/osobu/rok; porodnost a úmrtnost jsou
stabilizovány na nízké úrovni, základní životní potřeby jsou uspokojeny.
80
Etapa 2:
-
Vytváření efektivní veřejné správy na národní i místní úrovni
-
Sběr dat a jejich statistické vyhodnocování
-
Podpora malého a středního podnikání
-
Pomoc při budování infrastruktury (zejména v oblasti energetiky, dopravy a telekomunikací)
Dosažení demokratického prahu a HDP ve výši cca 3000 USD/osobu/rok; stát je schopen garantovat
dodržování lidských práv, sociální a zdravotní pojištění, zdravotní péči a další služby jsou na
uspokojivé úrovni.
Etapa 3:
-
Rozvoj země nebo regionu pokračuje s významnou podporou zahraničních soukromých investic
-
Země je schopna plně a rovnoprávně participovat v mezinárodním obchodu
-
Země se stává „nově se vynořujícím dárcem“, přestává být čistým příjemcem pomoci
Dosažení podnikatelského prahu a HDP ve výši cca 5000 USD/osobu/rok; existují příznivé podmínky
pro podnikatelské aktivity a pro rozvoj nevládního, neziskového sektoru, rozvíjí se občanské
iniciativy.
Etapa 4:
-
Země se stává plně rozvinutou, lidé mohou rozhodovat svobodně o svém životě a mohou rozvíjet
svůj tvůrčí potenciál. Země se vydala na cestu směřování k udržitelnému rozvoji
Dosažení prahu udržitelného rozvoje a HDP ve výši cca 8 – 10 000 USD/osobu/rok; pozornost je
zaměřena více na kvalitu a udržitelnost života, než na materiálně orientovaný ekonomický růst.
Financování rozvoje
Ve světě, kde se podnikání stále více stává globálním, nemá velký význam spojovat daně pouze s národní
úrovní. Globální výzkumný panel projektu Millennium ohodnotil „Zdanění nadnárodních společností“
jako velmi důležitý zdroj financování Globálního partnerství pro rozvoj, zároveň však s velmi nízkou
pravděpodobností realizace. Nicméně tato „velmi nízká pravděpodobnost realizace“ se může v průběhu
času změnit. V říjnu 1999 kanadská společnost Environics International provedla průzkum veřejného
mínění. Bylo dotazováno 25 tisíc lidí z dvaceti zemí, a ukázalo se, že dva ze tří respondentů si přejí, aby
podniky překročily hranici svého tradičního poslání (vytváření zisku, placení daní, zaměstnávání lidí a
dodržování zákonů) a začaly přispívat k řešení širších sociálních problémů. (6)
Dnes nadnárodní společnosti operují bez ohledu na národní hranice a využívají výhod pramenících
z různých politických a ekonomických systémů v jednotlivých zemích. Výsledkem těchto rozdílů je, že
800 miliard dolarů skončí každý rok v tzv. daňových rájích.
„Poplatky za užívání některých společných globálních zdrojů“, „Mezinárodní uhlíková daň“ a
„Obchodovatelná emisní povolení s CO2“ byly identifikovány jako důležité globální finanční zdroje.
81
Implementace Globálního partnerství pro rozvoj bude vyžadovat hodně peněz. Ale je třeba si uvědomit,
že implementace tohoto plánu není jen o penězích, stejně jako úspěch Marshallova plánu nebyl jen o
penězích.
Marshallův plán byl něco mnohem víc než jen otázka peněz. Jeho výjimečnost spočívala v důrazu na
kooperativní plánování a akci. Každý z příjemců Marshallova plánu musel připravit návrh, jak budou
peníze rozděleny a utraceny. … Marshallův plán nám nezanechal pouze obnovenou Evropu, ale také
velkolepý příklad kooperativního přístupu pro řešení mnoha dalších výzev, před kterými lidstvo stojí. (7)
Podobně James C. Warren Jr. prohlásil: „Mezi koncem 2. světové války a začátkem Evropského
programu obnovy Spojené státy utratily 15 miliard dolarů na nekoordinovanou pomoc a obnovu v Evropě
s tím, že výsledky nebyly téměř viditelné. Zima v letech 1947-48 způsobila neočekávaně vážnou krizi. Na
druhé straně koncentrace promyšlených a strukturovaných programů, kterou nazýváme Marshallův plán,
převýšila mírně celkovou sumu 13 miliard dolarů, a to přineslo výsledky, ze kterých celá Evropa
dlouhodobě těžila. A byl zde ještě jeden klíčový rozdíl: stupeň „morální autority“. (8)
Je těžké odhadnout, kolik peněz bude třeba k implementaci Globálního partnerství pro rozvoj, ale částku
můžeme přibližně odvodit z dílčích kalkulací, které provedly agentury OSN a další organizace.
Podle odhadů OSN by poskytnutí přístřeší, pitné vody a alespoň jednoho jídla denně pro dvě miliardy
lidí, jejichž denní příjem je menší než jeden dolar, stálo přibližně 13 miliard dolarů ročně.
Dětský fond OSN (UNICEF) odhaduje, že zajištění základního vzdělání pro všechny by stálo asi sedm
miliard dolarů ročně po dobu alespoň deseti let. Pro srovnání, je to částka, kterou každý rok Američané
utratí za kosmetiku nebo Evropané za zmrzlinu.
Mark Hergsgaard (9) cituje Jeremy Leggetta, když tvrdí: „Cena za záchranu dvou třetin Amazonského
pralesa je tři miliardy dolarů, podle odhadů z roku 1989. Zrušte výrobu šesti bombardérů „Stealth“, a
máte stejnou částku.“
Světová banka odhaduje, že splnění rozvojových cílů do roku 2015 bude vyžadovat asi padesát miliard
dolarů. Další tři až čtyři miliardy dolarů by byly třeba ročně na humanitární pomoc a dvacet miliard
dolarů na péči o globální společné zdroje (na rozdíl od pěti miliard dolarů ročně vyčleňovaných dnes).
Prevence je vždy efektivnější a levnější než náprava škod. Globální partnerství pro rozvoj by bylo, kromě
jiného, účinnou prevencí proti terorismu a pašování drog. Pokud mají lidé šanci na prosperitu a vyhlídky
na lepší budoucnost pro sebe a své děti, pravděpodobnost nalezení mírových řešení problémů se zvyšuje.
Odhaduje se, že světový obchod s drogami představuje 500 miliard dolarů ročně, organizovaný zločin
celkem představuje 2000 miliard dolarů ročně. Světové výdaje na zbrojení nyní činí 780 miliard dolarů a
průměrný hrubý globální produkt převyšuje 6000 USD/osobu/rok.
Teroristický útok na Twin Towers v New Yorku stál americké pojišťovací společnosti 40 – 70 miliard
dolarů. Ekonomičtí poradci Senátu státu New York publikovali zprávu, která uvádí, že v důsledku útoku
se celkový hrubý domácí produkt Spojených států snížil o 639 miliard USD (a toto číslo nezahrnuje
škody v dalších zemích).1
Předpokládejme, že by implementace Globálního partnerství pro rozvoj stála ročně 400 – 500 miliard
USD po dobu 20 – 40 let. Mezi návrhy, jak by bylo peníze možné získat, patří:
-
1
182 členských zemí Mezinárodního měnového fondu platí ročně členské poplatky. Tyto poplatky
jsou určovány na základě relativní ekonomické výkonnosti jednotlivých zemí a celkem
představují 195 miliard dolarů ročně. Navrhujeme, aby jedno procento této částky bylo
Náklady na přípravu a provedení útoku stály Al Kajdu podle odhadů 0,5 – 1 milión amerických dolarů.
82
vyčleněno na Globální partnerství pro rozvoj. OSN učinila v minulosti podobné doporučení, aby
0,7% HDP vyspělých zemí bylo vyčleněno pro rozvojovou pomoc.1
-
Před třiceti lety James Tobin, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, navrhl daň nebo poplatek za
zahraniční devizové operace. Základ jeho návrhu nespočívá ani tak v potřebě získat finanční
prostředky, jako spíše v nutnosti zlepšit efektivnost zahraničních devizových transakcí, které jsou
dnes největším globálním trhem. Toto zahrnuje velký podíl spekulativního obchodování.
Tobinova daň ve výši 0,1% by mohla přinést ročně finanční zdroje ve výši 100 – 200 miliard
dolarů. (6)
-
Paul Johnson (5) píše, že bez daně z příjmu by Spojené státy nemohly hrát aktivní roli
v mezinárodní politice a nemohly by čelit nerovnostem v rámci americké společnosti. Dnes jde
většina federálních výdajů na zdravotní péči, vzdělání, sociální péči, vytváření pracovních míst,
administrativní správu a budování infrastruktury (zejména dopravy a komunikací). Toto by mohl
být dobrý model i pro globální úroveň s tím, že výdaje na administrativu by byly striktně
limitovány určitým procentem z celkové částky. Ve Spojených státech byly federální daně
zaváděny nebo výrazně zvyšovány v dobách vojenského ohrožení (např. 1. světová válka). Dnes
představuje analogickou situaci boj s terorismem na globální úrovni. Některé země by mohly jít
příkladem a zavést na svém území globální daň dobrovolně, další země by snad následovaly.
-
Myšlenka globální daně, která by byla využita pro Světový rozvojový fond (World Development
Fund), byla diskutována v Global Futures Bulletin. (10) „Všechny země by přispívaly jedním
procentem z HDP do tohoto fondu. Všechny země by byly donory, ačkoliv některé by byly
čistými donory a jiné by byly čistými příjemci z tohoto fondu. Fakt, že všechny země přispívají
do fondu znamená, že všechny by také mohly participovat na rozhodování, jak budou prostředky
využity. Vzorec rozdělování může být založen např. na úrovni chudoby, úrovni dostupných
zdrojů apod. Čerpání prostředků z fondu by bylo svázáno s podmínkami, jako jsou demokratické
reformy, transparentnost, řádné účetnictví, participace místních občanských organizací, lidská
práva, pozemková reforma, efektivnost státního úřednického aparátu, snížení výdajů na zbrojení,
svoboda tisku, genderová rovnost, ochrana životního prostředí atd. Určité procento z tohoto
fondu by bylo vyčleněno na krizovou pomoc a na odpuštění dluhů. Hlasování by mohlo být
založeno na principu jeden hlas pro jednu zemi, nebo na komplexnějším systému, který by dával
větší váhu největším donorům.“
-
Podobná globální dani, ale snadněji realizovatelná, je idea poplatků za užívání společného
dědictví lidstva (global commons). Přineslo by to užitek z hlediska ochrany zdrojů, ekonomické
efektivnosti, tak i vytváření finančních zdrojů. Jedná se o poplatek za mezinárodní leteckou
dopravu, poplatek za oceánskou námořní dopravu a za ukládání netoxického odpadu na dně moří,
uživatelský poplatek za oceánské rybaření, uživatelský poplatek za aktivity v Antarktidě,
parkovací poplatky pro geostacionární satelity a poplatky za uživatelská práva pro využití
elektromagnetického spektra.
-
Měli bychom také snížit environmentálně škodlivé dotace. Mark Hergsgaard, když píše o
Globálním zeleném údělu, odhaduje, že vlády států nyní vydávají 500 – 900 miliard dolarů ročně
na dotace, které jsou ve svých důsledcích škodlivé životnímu prostředí a které by raději měly být
využity ve prospěch rozvojových zemí.
-
Oficiální rozvojová pomoc (Official Development Aid – ODA) 22 členských zemí Organizace
pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD), které jsou členy Výboru pro rozvojovou pomoc
(Development Assistance Committee – DAC), tvoří 56 miliard dolarů za rok (což je 0,2% jejich
HDP). Kdyby členské země DAC zvýšily svou pomoc na úroveň předepsanou OSN (0,7% HDP),
zvýšila by se částka o 100 miliard dolarů ročně.
1
Tento závazek plní jen Norsko, Dánsko, Švědsko a Holandsko. Spojené státy poskytují pouze 0,1% HDP, Česká
republika zatím 0,02% HDP.
83
-
Neřešitelnou zátěží je pro rozvojové země jejich dluh, jehož celková částka již dosahuje 2500
miliard dolarů. O částečném odpuštění dluhů se dnes hodně diskutuje ve Světové bance,
Mezinárodním měnovém fondu, v OSN, stejně jako v mnoha dalších mezinárodních organizacích
a kampaních. Například kampaň za odpuštění dluhů Jubilee 2000 získala 24 miliónů podpisů.
Světová banka, Mezinárodní měnový fond a Pařížský klub věřitelů slíbili odpustit dluhy
největším zemím ve výši 100 miliard dolarů, ale jen malá část byla opravdu realizována. Jeffrey
Sachs (11) na pražské konferenci Forum 2000 navrhl odpustit alespoň 200 miliard dolarů. Jen
africké dluhy dosahují částky 300 miliard dolarů, Nigérie sama dluží 30 miliard dolarů.
Zadlužená země často nedokáže pokrýt ani splácení úroků a například Zambie v devadesátých
letech utratila na splácení dluhu každý rok 35 krát více než na celý systém vzdělávání. Odpuštění
dluhů samo o sobě není řešením. V minulosti si neodpovědné vlády půjčovaly peníze na
pochybné projekty a na zbrojení. Není záruka, že by se situace neopakovala, když vezmeme
v úvahu nedemokratický charakter a vysokou míru korupce vlád mnoha zemí přijímajících
pomoc. Výsledkem by mohlo být další plýtvání penězi, nehledě na pravděpodobné spory zemí o
to, komu a kolik by z dluhu mělo být odpuštěno. Odpuštění dluhu se nicméně může stát vhodnou
příležitostí pro pokus o „prolomení“ státní suverenity rozvojových zemí v pozitivním slova
smyslu. Mám tím na mysli možnost odpustit část dluhu pod podmínkou zahájení dlouhodobých
environmentálních, sociálních a vzdělávacích programů, které by mohly pomoci především
chudým. Albert Gore (12) cituje Toma Lovejoye ze Smithsonian Institute ve Washingtonu, D.C.,
který přišel s myšlenkou odpuštění dluhů výměnou za přírodu. Znamená to, že zemi, která je
zadlužena, nebude dluh nebo jeho část odpuštěna, ale věřitelé souhlasí, aby část dluhu země
splatila ve vlastní měně financováním různých rozvojových projektů, na kterých se obě země
dohodnou. Příkladem může být odpuštění části dluhu Brazílii a využití prostředků pro projekty,
které by pomohly zachránit Amazonský tropický les, který je nenahraditelný pro fungování
biosféry. Proč by tato myšlenka nemohla být rozšířena na oblast vzdělání a zdravotní péče,
rozvoje venkovských oblastí apod.?
-
Jeffrey Sachs (11), který spolupracuje se Světovou zdravotnickou organizací (WHO), navrhuje
založení zvláštního fondu, který by motivoval velké farmaceutické firmy, aby vyvinuly a
vyráběly léky proti tropickým nemocem. Firmy by z fondu nezískaly nic na vlastní vývoj léků,
ale pokud by např. investovaly do léčení malárie, měly by garantovánu určitou míru prodeje za
stanovenou cenu, která by byla z fondu pro rozvojové země dotována (protože v rozvojových
zemích je kupní síla příliš malá a lidé by si nákup léků nemohli dovolit).
-
Často diskutovaným zdrojem financování rozvoje jsou prostředky věnované dosud na zbrojení.
Před pádem komunismu svět ročně utratil za zbraně přes 1000 miliard dolarů. V roce 1995 tato
částka klesla na 650 miliard dolarů, zejména díky omezení zbrojních programů v bývalých
komunistických zemích. Od té doby se výdaje na zbrojení opět zvyšují a nyní dosahují 780
miliard dolarů ročně. (Po válce v Iráku a v souvislosti s bojem proti terorismu tato částka ještě
vzroste, především kvůli USA, kde roční rozpočet na obranu dosáhne astronomické částky 400
miliard dolarů/rok.) Dnes by však mohly být vojenské rozpočty sníženy především v rozvojových
zemích tak, že by se státy místo zbrojení mohly pojistit proti případnému napadení. Globální
komise pro financování OSN (The Global Commission to Fund the United Nations) podporuje
ustavení Agentury OSN pro bezpečnostní pojištění (UN Security Insurance Agency), která by ve
spolupráci s Radou bezpečnosti byla schopna členským zemím garantovat bezpečnost proti
vnějšímu nepříteli. (6)
Všechny tyto příklady možného financování Globálního partnerství pro rozvoj jasně ukazují, že existuje
dostatek finančních prostředků pro takový plán. Schází však zatím kolektivní vůle využít těchto
prostředků k dobrým cílům. Financování Globálního partnerství pro rozvoj by mohlo být relativně
snadné, pokud by bylo úspěšně realizováno několik rozvojových projektů v rámci tohoto programu, které
by myšlence Globálního partnerství pro rozvoj získaly kredit.
84
Kdo by měl Globální partnerství pro rozvoj koordinovat?
Respondenti Globálního výzkumného panelu projektu Millennium nejčastěji identifikovali OSN jako
nejvhodnějšího kandidáta pro koordinaci Globálního partnerství pro rozvoj, zvláště Poručenskou radu
(Trusteeship Council). Světová banka, Světová zdravotnická organizace (WHO), Program OSN pro
životní prostředí (UNEP), Komise OSN pro udržitelný rozvoj (UN CSD) a Organizace OSN pro
zemědělství a výživu (FAO) byly také zmiňovány jako možní koordinátoři.
Poručenská rada získala výbornou pověst díky úspěšné dekolonizaci, za kterou byla odpovědná, a za
úspěšné spravování území, která jí byla svěřena. Komise pro globální řízení (13) navrhla v roce 1995 pro
Poručenskou radu nové poslání: správcovství společného dědictví lidstva (global commons), čímž je
míněna Antarktida, moře a oceány mimo jurisdikci národních států a blízký kosmický prostor.
Podle Adriana Popa, účastníka Globálního výzkumného panelu, „Poručenská rada jako koordinátor
Globálního partnerství pro rozvoj není vhodné řešení. Poručenská rada byla ustavena s cílem pomoci
vládám nově nezávislých zemí na jejich cestě k nezávislosti a efektivnímu řízení země. Poslání
Poručenské rady bylo završeno v roce 1994, kdy Rada bezpečnosti ukončila poručenskou správu
posledních jedenácti území – Pacifických ostrovů spravovaných Spojenými státy. Všechna poručenská
území získala samosprávu nebo nezávislost, buď jako samostatné státy, nebo tím, že se spojila s okolními
nezávislými zeměmi. Tím prakticky Poručenská rada vyčerpala své poslání.“
Protože Poručenská rada vyčerpala své původní poslání, měla by být buď zrušena, nebo by ji měla být
přidělena další mise. Proto může být považována za jednoho z kandidátů na koordinování Globálního
partnerství pro rozvoj.
Jinou možností je vytvořit novou agenturu v rámci systému OSN. Dobrým příkladem úspěšného a
efektivního rozvojového fondu je Globální fond pro životní prostředí (Global Environmental Facility –
GEF). GEF je administrován prostřednictvím tripartitní úmluvy mezi Programem OSN pro životní
prostředí (UNEP), Programem OSN pro rozvoj (UNDP) a Světovou bankou. Poskytuje financování
globálních environmentálních programů ve čtyřech oblastech: ochrana ozónové vrstvy; snížení emisí
skleníkových plynů a zlepšení energetické efektivnosti; ochrana mezinárodních mořských a
sladkovodních zdrojů; ochrana biodiversity. GEF je podporován donorskými zeměmi, což však nesnižuje
jejich financování klasické rozvojové pomoci.
Podobně by mohl být ustanoven Globální fond obnovy (Global Recovery Fund), který by koordinoval
Globální partnerství pro rozvoj. Globální fond obnovy by měl fungovat jako horizontální organizace
(umbrella organization – „deštníková“ organizace), koordinující a financující různé projekty přijaté do
struktury Globálního partnerství pro rozvoj. Aby se stalo Globální partnerství pro rozvoj úspěšným,
potřebujeme, na rozdíl od mnoha bilaterálních a multilaterálních rozvojových programů, definovatelný,
měřitelný a dosažitelný cíl, jaký měl Marshallův plán. Koordinující organizace, ať už to bude Globální
fond obnovy, Poručenská rada, nebo někdo jiný, by měla být odpovědnou za vytvoření komplexního
plánu ze škály různých námětů, návrhů a projektů. Marshallův plán může opět sloužit jako inspirace (14):
„Jeden z faktorů, který odlišuje Marshallův plán od jeho předchůdců je, že Marshallův plán byl PLÁN.
Protože dřívější, více ad hoc orientované projekty, zaměřené spíše na humanitární pomoc, měly malý vliv
na evropskou obnovu, byl přijat odlišný, koherentní přístup. Tento nový přístup znamenal soustředěný a
koordinovaný program s jasně stanoveným cílem. Tím byla obnova Evropy, definovaná jako zvýšení
zemědělské a průmyslové produkce, obnova stabilní měny, zdravého rozpočtu a financí a podpora
mezinárodního obchodu mezi účastnickými zeměmi i mezi nimi a zbytkem světa.“
Koordinační orgán Globálního partnerství pro rozvoj by měl pracovat jako fond, ve spolupráci se státy,
nevládními organizacemi a soukromými společnostmi. Tito aktéři by mohli přicházet s návrhy projektů,
které by odpovídaly struktuře Globálního partnerství pro rozvoj. Pokud by tato podmínka byla splněna,
mohli by představitelé projektu obdržet finanční prostředky potřebné pro realizaci projektu, nebo by
mohli, ve spolupráci s koordinačním orgánem, hledat partnery pro financování a realizaci projektu.
85
Světová banka by mohla být stálým zdrojem příjmu Globálního fondu obnovy, protože na rozdíl od
jiných těles OSN není svázána podmínkou dosáhnout konsenzus. Další možné finanční zdroje byly
diskutovány v předchozím oddílu.
Struktura koordinačního orgánu by mohla být založena na návrhu struktury reformované OSN, který byl
prezentován Josefem Vavrouškem, federálním ministrem životního prostředí, v roce 1992 na Konferenci
OSN o životním prostředí a rozvoji v Rio de Janeiro.
Tabulka 2: Modifikovaná struktura koordinačního orgánu Globálního partnerství pro rozvoj
(GPR) by mohla vypadat následovně:
Primární struktura
Sekundární struktura
Sekundární struktura
Obecné poslání
Systém GPR pro Afriku Systém GPR pro
Evropu atd.
Globální systém GPR
Bezpečnostní systém
GPR
Africká bezpečnost
Evropská bezpečnost
atd.
Globální bezpečnost
Sociální systém GPR
Africký sociální a
kulturní rozvoj a
zdravotní péče
Evropský sociální a
kulturní rozvoj a
zdravotní péče atd.
Globální sociální a
kulturní rozvoj a
zdravotní péče
Ekonomický systém
GPR
Africký ekonomický
rozvoj
Evropský ekonomický
rozvoj atd.
Globální ekonomický
rozvoj
Environmentální systém Africká ochrana přírody Evropská ochrana
GPR
a obnova životního
přírody a obnova
prostředí
životního prostředí atd.
Globální ochrana
přírody a obnova
životního prostředí
Obecné poslání
(globální systém GPR)
Planetární udržitelný
rozvoj
Udržitelný rozvoj pro
Afriku
Udržitelný rozvoj pro
Evropu atd.
Příklady možné agendy pro:
Bezpečnostní systém – odminování území; jednotky pro udržování míru (Peace keeping), včetně
zvláštních sil OSN pro ochranu skladišť, zdravotnických zařízení aj. v rámci Globálního partnerství pro
rozvoj; program Zbraně za rozvoj (Weapons for Development), kdy dochází k dobrovolnému odzbrojení
civilistů výměnou za potraviny; budování infrastruktury apod.; zdravotní jednotky (Health Keeping
Troops) složené z vojenských lékařů a doprovodného personálu, kteří pracují určitou dobu v terénních
podmínkách rozvojové země a pomáhají tak chudým, zároveň nacvičují práci ve ztížených podmínkách
atd.
Sociální systém – veřejná správa; vzdělávací a zdravotnické programy, včetně popularizace Globálního
partnerství pro rozvoj v zemích přijímajících i poskytujících pomoc (semináře, programy ve sdělovacích
prostředcích a veřejných slyšeních – tzv. public hearings).
Ekonomický systém – investice a jejich zprostředkování; transfer technologií; odpuštění dluhu;
fundraisingové aktivity.
Environmentální aktivity – výměna dluhů za přírodu; boj s desertifikací, odlesňováním; ochrana
vodních zdrojů; klimatické změny; programy biodiversity atd.
86
Regiony (nebo kontinenty) by měly být děleny na subregiony, státy a oblasti v rámci státu nebo regionů
přijímajících pomoc. Například státy subsaharské Afriky by mohly být děleny na subregiony podle území
kmenových společenství. Dárcovské státy, např. skandinávské, se mohou zaměřit na vybrané příjemce
projektů v rámci Globálního partnerství pro rozvoj, kteří by korespondovali s bilaterální pomocí.
Koordinační orgán Globálního partnerství pro rozvoj by mohl fungovat na podobných principech jako
podnikatelské subjekty. Mohl by mít výkonné manažery a správní radu, která by byla složena ze zástupců
agentur OSN a nevládních organizací. Společně by manažeři pod vedením správní rady stanovovali
strategické cíle, schvalovali projekty a jejich hodnocení. Mohla by být ustavena také „dozorčí rada“, ve
které by byli reprezentováni donoři a sponzoři, včetně států, soukromého sektoru a mezinárodních
organizací, snad na základě jejich finančního příspěvku. „Dozorčí rada“ by kontrolovala efektivnost
vynaložených prostředků a získané výsledky.
Koordinační orgán by stanovoval (např. na základě Světových indikátorů rozvoje – World Development
Indicators a Indexu kvality a udržitelnosti života) rozvojové priority a překážky procesu směřování
k udržitelnému rozvoji. Soustředil by se na vyjednávání s partnery a na koordinaci akcí pro dosažení
stanovených cílů. Proto by měl mít k dispozici finanční fond (Globální fond obnovy), který by však
nemusel pokrývat veškeré náklady plánovaných projektů. Jiným zdrojem financování ve specifických
oblastech, např. zdravotnické (třeba při dotování léků proti tropickým nemocem), by zůstala Světová
zdravotnická organizace.
Koordinační orgán Globálního partnerství pro rozvoj by pomohl nalézt pojišťovací společnost (nebo by
část rizik mohl nést vlastní Globální fond obnovy), která by soukromým investorům učinila rizika
projektu v zemi příjemce akceptovatelnými. Vedl by jednání s agenturami OSN, se Světovou bankou a se
státy (donory i příjemci), s nadnárodními organizacemi a s nevládními organizacemi. Především by však
garantoval zajištění prvotřídních vyjednavačů pro zemi příjemce.
V počátku by mělo pravděpodobně Globální partnerství pro rozvoj jen omezený počet pilotních projektů
a hospodařilo by s omezenými zdroji. Cílem těchto několika prvních let by bylo naučit se využívat
prostředky efektivně pro koordinovanou a účinnou akci. „Velké peníze“ by mohly přijít později, snad
z budoucí globální daně, Tobinovy daně nebo z jiného finančního zdroje. V první řadě je však nezbytné
získat důvěru a dokázat, že Globální partnerství pro rozvoj je schopno přinést lepší výsledky než mnohá
předchozí partnerství.
87
Literatura
1. Fukuyama, F. (1989): The End of History and the Last Man. Avon Books. New York
2. Huntington, S. P. (1996): The Clash of Civilization and the Remaking of World Order. A Touchstone
Book. New York
3. Barney, G.,O., Blewett, J., Barney, K.,R. (1993): Global 2 000 Revisited. Millennium Institute.
Arlington
4. The World Bank (2000): World Development Indicators. Washington, D.C.
5. Johnson, P. (1997): A History of the American People. Weidenfeld and Nicolson, London
6. Henderson, H. (1999): Beyond Globalization. Shaping a Sustainable Global Economy. Kumarian
Press. West Hartford
7. Reuss, H., S. in: Menges, C., C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed.
University Press of America. Lanham
7. Reuss, H., S. in: Menges, C., C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed.
8. Warren, J., C. in: Menges, C., C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed.
9. Hertsgaard, M. (1998): Earth Odyssey. Around the World in Search of Our Environmental Future.
Broadway Books. New York
10. Global Futures Bulletin No. 79. Institute for Global Futures Research. Earlville. Australia
11. Sachs, J., D. (2000) in: Forum 2000 Conference Proceedings. Forum 2000 Foundation. Prague
12. Gore, A. (1994): Země na misce vah. Argo. Praha
13. Komise pro globální řízení (1995): Naše globální sousedství. Rada pro mezinárodní vztahy. Praha
14. Tarnoff, C., in: Menges, C., C., ed. (1999): The Marshall Plan from Those Who Made it Succeed.
88
Pozice a role středu Evropy 21. století
Bohumír Blížkovský
„Střed Evropy nemá Evropu dělit, ale spojovat“.
Hlavní závěr pěti mezinárodních konferencí, 1992 – 20021/
Komplexnější prognózování nejsložitějšího, nejproměnlivějšího i autopoietického (sebeutvářecího)
lidského života a světa je tak obtížné, že se zhusta nedaří ba i odmítá. Má-li poskytovat nezbytnou
hodnotovou orientaci udržitelného rozvoje a věrohodné alternativy konkrétních lidských snah, musí
vycházet z důkladné znalosti všech příslušných systémotvorných faktorů a vztahů, ze spolehlivých analýz
a z celkové správné diagnózy žádoucích i nežádoucích trendů vývoje zkoumané i styčné lidské reality.
K realizaci náročného postulátu máme dosud daleko. Převládající jednostrannost, disfunkčnost i
kontraproduktivnost mnohých polistopadových dílčích „transformací“ svědčí spíše o značné
nepřipravenosti, nedokonalosti, neodpovědnosti, bezkoncepčnosti i bezradnosti. Chaotické „šokové
terapie“ nepřežilo ani Československo, existující tři čtvrtiny století. Po 15ti letech vychvalovaných
ekonomických reforem zaostáváme za vyspělými zeměmi více, než před r. 1990. Hospodářská výkonnost
se k jádru EU nepřibližuje, ale vzdaluje se od něj. Zatímco Francie, Itálie a Německo dosahují za kg
exportu více než 3 eura při ročním HDP na osobu 18 – 25 tisíc eur, v ČR činí tyto údaje sotva 2 eura a 6
tisíc eur (J. Rusnok, ministr, HN, 6. 11. 2002).
Neméně závažné deficity vykazuje společenské vědomí naší nové situace, zejména náš veřejný mediální
prostor. Celková konstruktivní připravenost a odhodlanost řešit nové historické úlohy komplexněji,
účelněji a účinněji silně pokulhává. Sebezáchovná potřeba solidních prognóz našich strategických šancí a
rizik v soudobém dravějším světě se stále podceňuje i nihilisticky odmítá.2/ Masarykovské, kritickorealistické věcné rozbory zbylých předností a vzrůstajících rizik oslabených nástupních států
Československa nahrazují většinou jen naivní iluze, krátkozraké improvizace, neseriózní spekulace,
pasivní beznadějná vyčkávání, povrchní černobílá „velebení či zatracování“ EU i bezmezně konformní
projevy horlivé vstřícnosti vůči cizím zájmům, které nás ohrožují již i existenčně. Oprávněné národní
zájmy a reálné programy pro 21. století nemáme dosud řádně ani definované, natož koordinovaně
uplatňované. Preventivní obrana našich slabin vůči ostré i nekalé konkurenci, např. v zemědělství, je
zcela nedostatečná. Duchovní bídy ve strategickém reformním politickém, mediálním,
národohospodářském, právním, vědecko-výzkumném, vzdělávacím i kulturně osvětovém uvažování spíše
přibývá než ubývá. Nemalá rizika jednostranného přimknutí k více než 10 x mocnějšímu
velkoněmeckému prostoru naprostá většina mladších lidí i vlivná část našich předáků ani netuší. Do
nastražených pastí se vrhají střemhlav.3/ Zcela mimo naše zorné pole zůstává varovná skutečnost, že ČR
bude v EU jen 2% menšinou.
Důvodů pro podstatné zdokonalování našich národních i mezinárodních strategických koncepčních
výhledů je zkrátka více než dost. Máme co dohánět. V EU navíc ztratíme podstatný díl zbylé státní
svrchovanosti. O nejzávažnějších poměrech u nás (včetně leckteré půdy pod našima nohama a mnohých
střech nad našimi hlavami) nebudou rozhodovat jen naše, ale i nadřazené zahraniční normy a orgány.
Jedinou možnou oporou našich společných zájmů v EU zůstane naše politická reprezentace a naše
národní totožnost. Odpovědnost a kvalitu polistopadové politické reprezentace neradno ovšem
přeceňovat. V integrující se Evropě nedokázala udržet ani společný stát dvou nejbližších evropských
národů, který měl být základem demokratického středoevropského společenství. V rozporu s vůlí více
než 80 % Čechů a Slováků, většinou jediného zkorumpovaného hlasu absurdně schválila zánik
Masarykova Československa, vlastního státu, naší nejvýznamnější novodobé hodnoty i záštity. Není
divu, že 2/3 – 3/4 občanů ČR jsou již z výkonů svých zastupitelů tak znechuceni, že k demokratickým
89
volbám ani nechodí. A zbývající naděje, naše národní uvědomění, je zase přečastou duchamornou
diskontinuitou našich historických osudů od Mnichova 1938, přes totalitní léta „50“ a „70“, až po rok
1992 notně zdecimovaná. Nejhorší je, že v rozvratu pokračují vnější i vnitřní revanšisté, polistopadoví
mnichované, bezzásadoví prospěcháři, restaurátoři velkých říší, beznárodní i protinárodní kosmopolité,
postmoderní pomatenci i zaprodanci odcizených medií. Zhoubná polistopadová absolutizace
neoliberalismu a „principu občanského“ redukovaného na zájmy úzce skupinové a osobní i nihilizace
širších sociálních hodnot obecních, národních a státních včetně opravdového demokratismu a nezbytného
pořádku bohužel více méně trvá. Falšování čsl. i české historie, lámání naší podlomené sebedůvěry a
sebezáhubné odnárodňování je u nás v posledních letech mediálně tak extrémně masivní, že jeho otřesné
důsledky nemají obdobu v celé soudobé Evropě. Dokladem je i nedávný široce založený mezinárodní
výzkum historického vědomí adolescentů 29 evropských zemí, koordinovaný z Hamburgu a Bergenu.
Výsledky potvrdily všeobecně zastávaný názor, že si jednotlivé národy musí uchovat svou identitu i při
evropské integraci. Jedinou výjimkou jsou dospívající Češi, kterým o národní identitu vlivem ustavičného
vymycování vlastenectví z českých hlav nejde. “V této oblasti“, píší čeští koordinátoři, „jsme narazili u
naší mládeže na výraznou absenci národního cítění“.4/ Vlastní svébytnost, základní předpoklad plodné
rovnoprávné mezinárodní spolupráce, naši dospívající 10 let po listopadu a pár měsíců před vstupem do
EU nebezpečně postrádají. Nezbývá, než se znovu učit vlastenectví i evropanství u J. Á. Komenského, T.
G. Masaryka a dalších velkých osobností, pro něž je demokratické propojení národní svébytnosti a
mezinárodní vzájemnosti samozřejmostí.
Pozice a role ČR je přirozenou součástí pozice a role střední Evropy (dále SE). Všechny strategické
výhody i nevýhody středu Evropy sdílíme s ním. Naše zahraniční vztahy nelze samozřejmě nikterak
omezovat, nejbližší SE je pro nás nicméně nejvýznamnější možnou podporou při prosazování společných
šancí i shodné obrany před obdobnými riziky. Nemalý pozitivní potenciál SE však dosud z větší části
dříme a leží ladem, čeká na objevitele a tvůrčí realizátory.
Co rozumíme střední Evropou? Pojetí SE se liší podle zájmů angažovaných aktérů. Nejznámější je pojetí
nejmocnějších sousedů: koncepce velkoněmecká a velkoruská. Jejich soupeření i dohody vedly např. ke
čtyřem dělením Polska. Během studené války zmizela SE v bipolaritě Západu a Východu. Soudobá
supermocnost proměňuje zase SE v geopolitické odraziště pro americké dominantní postavení na
euroasijském kontinentu (Z. Brzezinski, Šachovnice). Boj o strategické pozice se po pádu železné opony
bohužel vyhrocuje. Kýžené kooperace přecházejí v agresivní konfrontace. Nebývale koncentrovaná
megamoc nepokrytě usiluje o globální nadvládu a nastoluje neoabsolutismus. Nejen česká a
středoevropská otázka, ale situace celého světa je tak krajně náročná, obtížná i existenčně riskantní.
Cizí velkoněmecké, velkoruské i globální pojetí SE usilují v podstatě o její zjevné či skryté podmanění,
více méně ji tříští i neokoloniálně anulují. Redukují SE na vlastní strategické předpolí, na pouhé
nárazníkové pásmo (Zwischeneurope“, „Cordon sanitaire“); na levné zdroje, výhodné trhy, pozice i
kolbiště častých dobyvačných střetů. Není zřejmě náhodné, že právě tu začaly ve 20. st. 2 světové války,
že tu procházela jedna z hlavních front studené války, že i hrozné důsledky poslední bratrovražedné války
v Evropě, dovršené „humanitním bombardováním“ nevinných, postihují v uplynulé dekádě opět
jihovýchodní SE. Pověstná „balkanizace“ zasahuje již celou středovýchodní Evropu. Na přelomu 20. a
21. století se tu 3 státy rozpadly a místo nich vzniklo 22 států, státečků i pseudostátů nových. Je vůbec
v této situaci možné naučit Středoevropany vidět svůj svět vlastníma očima a spolupracovat? Jsou
uvedené destabilizující tragedie dostatečným varováním? Najde se nový Svatopluk s jeho pověstnými
pruty svornosti? Dokážeme navázat na nemalé kulturní hodnoty, které dala SE světu?
Zmíním jen hlavní vnitřní a vnější předpoklad nápravy. V budoucí SE by mělo především skončit
nedemokratické rozhodování o nás bez nás. Zdejší kooperace i samo funkční vymezování SE musí
prioritně vycházet z přirozených potřeb Středoevropanů. Rozvinutí pozitivních potenciálů středu Evropy
dále předpokládá unii celoevropskou. V Evropě rozdělené může její střed jen živořit jako okrajová
periferie ke škodě všech. Budoucí SE by měla být svébytným subsystémem mezi Evropou západní a
východní. Podle údajů z r. 2001 má západní Evropa asi 2 mil. km2 a přes 340 mil. obyvatel, východní
Evropa má přes 4 mil. 767 tis. km2 a přes 170 mil. obyvatel, SE má přes 3 mil. 89 tisíc km2 a přes 240
mil. obyvatel. (Podrobný přehled viz V, 383 – 386.) Mezi uvedenými tradičními i perspektivními
90
subsystémy Evropy je však jeden nápadný, historicky podmíněný rozdíl. SE je v celé Evropě nejvíce
dezintegrovaná, leží totiž ve velice exponované oblasti. Její poloha je mimořádně výhodná, a proto i
nebezpečná. Četné vnější strategické zájmy a konfrontace i značná vnitřní nesvornost (daná i pestrou
etnickou skladbou a živená ustavičnými protichůdnými intervencemi) sem přitahují nejen ideové a
hospodářské, ale i politické a mocenské střety.
Soudobé probuzení a znovuobjevování SE jako svébytného evropského subsystému i subjektu navazuje
na zdůvodněné koncepty Středoevropanů samých. F. Palacký již v 19. století prozíravě podporoval
rovnoprávnou středoevropskou federaci, abychom se nestali „obětí rozpínavosti německé, později ruské“.
Dějinotvorně tento koncept rozvíjeli i uskutečňovali naši největší novodobí státníci, T. G. Masaryk a E.
Beneš. Po listopadu na ně nejvíce navazoval M. Zeman. Dnes reprezentuje toto pojetí hlavně diplomacie
polská, italská, rakouská, slovenská, slovinská i maďarská.
SE nespojuje jen pás zemí mezi Německem a Ruskem a moře Středozemní s Černým a Baltickým, je též
přirozenou spojnicí Evropy západní a východní, severní a jižní. Přes SE vedou kontinentální, námořní i
letecké trasy na blízký Východ, spojují E. i s Asií a Afrikou. SE je součástí propojení severního Atlantiku
se severním Pacifikem.
Perspektivně, v plném, nejširším smyslu, se SE člení na severní (Švédsko, Dánsko, Finsko, Norsko, Litva,
Lotyšsko, Estonsko, t. č. celkem přes 31 mil. ob.), centrální (Polsko, ČR, SR, Slovinsko, Maďarsko,
Rakousko, Švýcarsko – přes 81 mil. ob.), jihovýchodní (Rumunsko, Řecko, Jugoslávie, Bulharsko,
Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Moldavsko, Albánie, Makedonie – téměř 70 mil. obyvatel) a
jihozápadní (Itálie a Malta – přes 58 mil. obyv.).
Současný stav SE však jejím možnostem ani zdaleka neodpovídá. Na prahu 21. století je roztříštěnější,
než byla ve 20. století. Je tak destabilizovaná, že Evropu více rozděluje než spojuje. Má-li být SE
svébytným subjektem Evropy, musí formulovat své společné zájmy, rozvíjet svou identitu i
celoevropskou politiku, nemůže se definovat jen očima Německa a Ruska. Toto pojetí středoevropanské
vzájemnosti a svébytnosti je v souladu s našimi geopolitickými zájmy i se zájmy celé Evropy a světa.
Hlavní rozvojovou strategickou perspektivou SE je Demokratická unie SE (dále DUSE) naplňující a
prohlubující unii celoevropskou. Jde o systémotvorný projekt Masarykův, vyhlášený dva dny před 28.
říjnem 1918 ve Filadelfii, v památné Síni nezávislosti (Mid-European Democratic Union), který se
bohužel v konfliktním 20. stol. širší realizace nedočkal. O to naléhavější je jeho brzké uskutečnění ve
století 21. Potřeba DUSE je akutní z hlediska středo i celoevropského.
Některé pevné základy středoevropské vzájemnosti a svébytnosti již existují. Nejpokročilejší je integrace
severní SE. Mnohostranná vzorná funkční spolupráce kdysi soupeřících zemí Skandinávie v rámci
„Severní rady“ je jedinečným názorným příkladem k obecnému tvůrčímu následování. Vznikají i nové
nadějné struktury: „Rada baltských států“, Visegrádská čtyřka“, „Středoevropská iniciativa“, „Partnerství
pro mír“, „Středoevropská zóna volného obchodu – CEFTA“, „Česko-Slovenská celní unie“. Náleží sem
i nemalý vklad neutrálního Rakouska, Švýcarska, Švédska a Finska. K výraznějšímu pokroku však stále
chybí silnější politická vůle a více prozíravých i dělných státníků, kteří by dokázali čelit dalšímu
zaostávání i tříštění evropského středu. Stane se SE svébytným politickým subjektem a subsystémem
celoevropského demokratického sjednocení, nebo zůstane objektem svárů nových hegemonů?
Absolutizaci moci i anomii lze a je nutno čelit širší mezinárodní, kontinentální i globální kooperací na
úrovni OSN. Společným rizikům nekontrolované nadvlády nadnárodních korporací se lze bránit jen
společně. Součinnost síly šetří a násobí. Spojovat nutno zejména roztříštěné síly slabší. Největší šancí SE
je její výhodná kooperace, svébytná samospráva a spojující role mezi Evropou západní a východní
v podmínkách kolektivní bezpečnosti. Největším rizikem je nesvornost a eskalace konfrontací
mocenského hegemonismu. Svobodný tvůrčí dialog a plodná spolupráce rovnoprávných partnerů
rozmnožují jejich možnosti, přinášejí tzv. synergický efekt, mnohostranný duchovní i hmotný užitek
z vyšší společné výkonnosti. Ve vícečlenném týmu se snadněji čelí hrozbám, mnohé jde snadněji, levněji
i lépe, než v roztříštěné izolaci. Preference společných zájmů neznačí ovšem přehlížení specifických
potřeb jednotlivých partnerů. Moudrá demokratická unie roste i silou a svérázností svých účastníků.
Strategická role SE pro řádné fungování celé Evropy i přidruženého světa vyžaduje i stálou aktivní
91
spoluúčast středu Evropy na kultivaci světové politiky. Vnější politika SE musí být ve střehu, měla by
velkým světovým konfliktům předcházet podporou kolektivní bezpečnosti a světové demokracie.
Příklady prohloubené spolupráce „Severní rady“ i „Beneluxu“ dokazují, že v náročných i riskantních
situacích lépe obstojí ti, kteří umějí pružně a účinně spolupracovat se všemi shodně zainteresovanými,
kteří disponují silnějším vyjednávacím potenciálem. Polskou iniciativu směřující k těsnější kooperaci
nových i budoucích členů EU ze středovýchodní Evropy třeba proto podpořit. Je nepochybné a zcela
přirozené, že tyto země mají a budou trvale mít mnohé specifické zájmy společné.
Pouhá dekáda od druhého dělení Československa rovněž potvrzuje, jak jsou naše zbytkové státy chudší,
slabší i zranitelnější. Nemalé riziko vnějšího revanšismu, hospodářského podmanění i našeho vnitřního
odcizení sílí. Navažme proto na to nejlepší, co jsme spojenými silami ve 20. století dokázali. Čím dříve
vyústí nadstandardní vztahy České a Slovenské republiky v rovnoprávnou „Česko-Slovenskou unii“ i
„DUSE“, tím lépe. Potřeba této prohloubené spolupráce v EU nejenže neklesne, ale vzroste. Je
evidentní, že potenciál globální konkurenceschopnosti 15 milionů lidí je větší než 5 milionů, a pouhý čsl.
– polský potenciál přesahuje již 50 milionů. Do celoevropské politiky se může účinně zapojit jen silná
SE, zdůrazňoval již M. Hodža, poslední premiér Masarykova Československa (1935 – 38). Jeho projekt
středoevropské federace zahrnoval Polsko, ČSR, Rakousko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávii a Řecko.
Těsnější, mnohostranná, vzájemně výhodná čsl. kooperace není jen v bytostném zájmu našich národů, je
i v strategickém zájmu středo- a celoevropském. Střed Evropy nemá Evropu dělit, ale spojovat.
Poznámky a odkazy:
1/
Závěry z konferencí obsahují tyto publikace:
I.
Idea Československa a střední Evropa s přílohou Tři čtvrti století ČSR. Doplněk a Konvoj
Brno 1994, 1995.312 a 68 s.
II.
Českoslovenství – součást evropanství. Konvoj Brno 1996.432 s.
III.
Českoslovenství – středoevropanství – evropanství. 1918 – 1998. Konvoj Brno 1998.536 s.
IV.
Bilance a výhledy středu Evropy na prahu 21. století. Konvoj Brno 2000.375 s.
V.
Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Shrnující publikace. Konvoj Brno 2002. 391 s.
Odkazy na tyto tituly jsou označovány příslušnou římskou číslicí a stranou, např. údaj „V,20“ značí
stranu 20 páté publikace.
2/
Blížkovský, B.: Odpovědná, celistvá a otevřená řešení složitých problémů soudobého lidského světa by
měla být kategorickým imperativem. Kritika systémových přístupů. Gaudeamus, Hradec Králové 2002.
3/
Konformismus a „cenzura tichem“ postihuje též nemalou část naší odborné literatury věd o člověku a
společnosti. I vcelku zdařilý „Průvodce krajinou priorit pro ČR“ (FSV, UK Praha 2002, 686 s.)
například nejmarkantnější ohrožení demokracie i stability středu Evropy sudetoněmeckým revanšismem
nevidí.
4/
Klíma, B. a kol.: Mládež a dějiny. Akademické nakl., Brno 2001. Citát je ze strany 158.
5/
Plichta, D.: Česká otázka a EU. Vlastním nákladem, Praha 2001.159 s.
92
Budoucnost sociálního státu
Václav Novotný
Volba tématu je dána existencí krize sociálního státu v řadě zemí, počítaje v to náš stát. Tato krize je
zdrojová, axiologická a systémová a probíhá zvláště těžce všude tam, kde již došlo k významným
redukcím jeho institucí zejména na úseku sociálního zabezpečení. Vzniká proto otázka budoucnosti
sociálního státu. Odpověď na tuto otázku je ovšem podmíněna více činiteli. V prvé řadě instituce
sociálního státu ve VTE zřetelně hypertrofovaly a v současnosti je není možné financovat v rozsahu,
jaký bychom si přáli. Je zde dále krize axiologická, jelikož “pečovatelský stát” se stal konkurenční
nevýhodou, protože zvyšuje náklady na stát a demobilizuje pracovní a podnikatelskou iniciativu.
Konečně vznikla krize systémová, jelikož je třeba hledat nové zaměření respektive nový obsah sociálního
státu vzhledem k rychle se měnícím podmínkám společenské výroby. Bude zejména nutné vypracovat
alternativní model sociálního státu pro případ, že by se růst hmotné výroby zastavil v důsledku
ekologických komplikací nebo přírodně zdrojových omezení.
Pojetí sociálního státu prodělalo v průběhu historie řadu vývojových fází. V současné fázi se spíše
vzdalujeme modelu sociálního státu v té podobě, v jaké
byl vytvořen v posledních dvou staletích.
1
Podle Platona „každá forma vlády hyne tím, že překročila svůj základní princip“ . „Cum grano salis“
bychom mohli proto říci, že demokracie by mohla zaniknout na příliš mnoho demokracie a sociální stát
zaniká na příliš mnoho sociálna.
Pojem „sociální stát” bývá často ztotožňován se “státem blahobytu“, čímž dochází k určitému
sémantickému zmatku, jelikož pojem sociální stát je nutné interpretovat šíře než pojem stát blahobytu.
2
Počátky sociálního státu se údajně vztahují již na starořeckou ”polis” . Úkolem antického optimálního
3
státu bylo uskutečňovat ”bonum commune” (společné blaho) na základě ”smíšené ústavy” . Athénská
ústava umožňovala každému svobodnému občanovi podílet se na veřejné správě a působit tak ve
prospěch obce.
Proti tomu je pojem stát blahobytu zpravidla používán v souvislosti se zavedením sociálního
4
zákonodárství Otto von Bismarckem v Německu a následně v Anglii, USA a dalších vyspělých státech.
Obě pojetí se v současnosti dostávají částečně do konfliktu vzhledem ke skutečnosti, že sociální stát je
zaměřen převážně na aktivní řešení sociálních otázek (například aktivní politikou zaměstnanosti), zatím
co v případě státu blahobytu jde v podstatě o řešení pasivní - spočívající v aplikaci pojistných principů a
sociálních opatření státu v případě sociální tísně občanů. Jedná se tak převážně o pasivní účast občanů na
institucích státu blahobytu. Jednou z příčin současné krize sociálního státu je zjevně tendence k jeho
redukci na stát blahobytu, což má zmíněné negativní účinky na iniciativu a aktivitu v hospodářské sféře.
Současný stát blahobytu představuje konkrétní (historickou) modifikaci sociálního státu, která vzešla
jednak z lassallovského solidarismu, jednak z evropských křesťanských tradic. Došlo k tomu vlivem
určité historické situace, charakterizované vznikem ideologie revolučního socialismu a růstu jejího vlivu
v Německu v poslední třetině devatenáctého století. Bismarckovo sociální zákonodárství mělo proto
1
Platon: Ústava, cit podle Durant, W. : Od Platona k dnešku, Praha, Sfinx 1938 , s. 30.
2 Viz Spieker, M.: Sociální stát a jeho krize, Praha 1996 .
3 Viz tamtéž.
4 Viz Samuelson, P.A., Nordhaus,W.: Ekonomie, Praha 1994 , s. 813 .
93
1
údajně “vzít vítr z plachet” socialistům , jejichž mohutný nástup poznamenal tuto epochu. Bismarck byl
sice údajně v mládí pod Lassallovým vlivem, ale jako kancléř byl iniciátorem protisocialistického
zákonodárství.
Moderní obdoba antické polis - založené na principu rovnosti občanů v přístupu k veřejné správě a na
rovnosti v sociálních právech - je zakotvena v ústavách současných demokracií, které vymezují nejen
instituce a nástroje pro dosahování cílů dané společnosti, ale definují obvykle též základní cíle ve sféře
společenského blahobytu. V protikladu k modernímu demokratickému zřízení se setkáváme s ideou
absolutistického státu, popsanou například v Hobbesově “Leviathanu”2 . Stát by měl zprostředkovat
únik společnosti před “válkou všech proti všem”. Donucovací moc státu si podrobuje ”asociální bestie”
ve společnosti. Vládce soustřeďuje ve svých rukou nejen moc zákonodárnou, ale i výkonnou a soudní.
Donucovací moc státu je zde považována za nástroj polidštění člověka a humanizace celé společnosti.
Objevuje se zde ovšem zřetelné totalitářské přístupy, jelikož státu přísluší též “cenzura vědy a
náboženství”.
Východiskem levicových přístupů k sociálnímu státu je obvykle kritika panujících společenských poměrů
s cílem vytvořit takové společenské uspořádání, které by odstranilo existující nedostatky – tj.
hospodářské poruchy a sociální nespravedlnost. Některé projekty předpokládají vytvoření ideálního
uspořádání společnosti v podobě komunistické ekonomiky.
Pro revoluční levici je charakteristický princip otevřené vzpoury proti konkrétnímu společenskému
uspořádání. Sociální revoluce je zde nástrojem k vytvoření spravedlivější společnosti /Gracchus Babeuf,
Karel Marx, V.I. Lenin/. Sociální spravedlnosti je dosahováno donucovací mocí státu. Po vytvoření
komunismu má být spravedlnost zprostředkována bezpeněžní ekonomikou a rozdělováním podle potřeb
v podmínkách komunistické hojnosti. Donucovací moc státu má být nahrazena disciplinou kooperujícího
společenství 3.
Mnozí sociologové jsou ovšem toho názoru, že ústup od tržního hospodářství by zákonitě vedl k
autoritativnímu uspořádání společnosti, což potvrzují marxistické experimenty z nedávné minulosti i ze
současnosti. Zdrojové a ekologické problémy mohou však v budoucnosti posílit tendence k nahrazování
tržních forem rozdělování práce a produktu přímými formami, což znamená návrat k příkazové
ekonomice. Podle názoru jiných (K.J. Arrow, R. Frisch) je ovšem možné ovlivňovat trh nepřímo tak,
aby působil v souladu s požadavky, které trh není sto zprostředkovat. Tento přístup je základem
demokratické alternativy k autoritativním řešením.
Dnešní sociální stát lze charakterizovat například Keynesovým pojetím úlohy státu při zabezpečování
plné zaměstnanosti a hospodářského růstu, a to především pomocí fiskální, výdajové a měnové politiky
státu. Tento cíl byl doplněn ordo-liberály o požadavek “sociálně spravedlivého rozdělování” při
zajišťování všeobecného vzdělání a sociálního pokroku. Ordo-liberalismus (učení freiburské školy) se
stal teoretickým východiskem pro vytvoření sociálního tržního hospodářství nejprve v Německu, později
v Evropské unii4. V daném pojetí stát neplní toliko roli zachránce v případě sociální tísně jednotlivců,
ale aktivně přispívá k hospodářskému a sociálnímu rozvoji celé společnosti. Podstatou ordoliberalismu
je zabezpečit hospodářskou svobodu a zabránit zneužití státní moci, a to prostřednictvím pevného
právního řádu. Podle freiburské školy existuje pevná vazba mezi hospodářským a právním řádem. Odtud
plyne možnost spojení svobody a řádu, jehož cílem je kombinace hospodářské svobody se sociální
jistotou. Jedná se tak o spojení principu svobodné individuální iniciativy s principem společenské
solidarity. Zdůrazněn je princip subsidiarity. Vše co může jednotlivec dosáhnout vlastní iniciativou a
1
Srv. Gide,Ch., Riste, A.: Dějiny nauk národohospodářských, Praha 1927.
2
Hobbes, T.: Výbor z díla. Praha 1988.
3
V.I. Lenin: Stát a revoluce. Praha 1950.
4
Viz Novotný, V.: Kritiky sociálního tržního hospodářství, in: K vybraným otázkám sociálního tržního
hospodářství, FSE UJEP, Ústí nad Labem 1996 .
94
vlastními silami, z něj společnost nesnímá a nezbavuje jej této odpovědnosti. Princip subsidiarity
zdůrazňuje též význam skupin a institucí, které zprostředkují kontakty mezi lidmi.
Kombinace keynesovské hospodářské politiky s institucemi státu blahobytu by měla zajišťovat plynulý
hospodářský růst. Pojistné systémy resp. tzv. „sociální záchranná síť“ mají zabezpečovat sociální
jistoty. Monetaristé navrhli stimulaci agregátní poptávky pomocí nabídky peněz doplněné o velkorysé
sociální transfery ( např. negativní daní z příjmu - M. Friedman). Pozdější “ekonomie strany nabídky”
považuje za hlavní nástroj vzestupu společenského blahobytu především vyváženou fiskální politiku /A.
Laffer/1 a snaží se omezit na minimum přímé státní zásahy.
Model sociálního tržního hospodářství se ovšem v praxi stále více přibližoval “státu blahobytu”, který
více přerozděluje než podporuje individuální iniciativu a odpovědnost. Neustálý růst sociálních výdajů
v podmínkách sekulárního zvolnění hospodářského růstu a vysoké nezaměstnanosti se stal slabinou
tohoto uspořádání a lze jej označit za hlavní příčinu současné krize sociálního státu.
Pojetí Evropské unie jako sociálního státu je součástí programů většiny socialistických a křesťanských
vlád v členských zemí. V daných souvislostech se stává integrační projekt Evropské unie formou, která
umožňuje pokračovat v uskutečňování sociálního státu v podmínkách globální ekonomiky. To nabývá
na významu za současné situace, kdy vysoké sociální výdaje a vysoké náklady na stát jsou považovány
libertariány a neokonservativci za konkurenční nevýhodu v mezinárodní soutěži.
U současných reformistických levicových programů je za hlavní nástroj pro zajištění sociální
spravedlnosti považován fiskální stát. Společenské změny (uskutečnění socializačních opatření) je
dosahováno ústavní cestou /Fabiánská společnost, labouristé, socialisté/. Ve dvacátém století přispěly
výrazně k levicové podobě sociálního státu ekonomické teorie požadující ingerenci státu do rozdělování
důchodů a ovlivňování agregátní poptávky vládními výdaji / tzv. „leví keynesiáni“/. Cílem keynesiánské
politiky se stala především plná zaměstnanost a stabilizace ekonomiky (zmírnění cyklických výkyvů).
Keynesiánská “socializace investic” měla především zabezpečit plynulý vzestup agregátní poptávky a
tím i plnou zaměstnanost. Neokeynesiáni navrhli navíc doplňovat keynesiánskou výdajovou politiku
opatřeními vycházejícími z Leontjevova modelu meziodvětvových vztahů (L. Klein). Pozornost by
přitom byla zaměřena zejména na úzké profily ekonomiky. Takový přístup je sice krajně náročný na
odhady budoucího vývoje zdrojů a potřeb, nicméně v principu směřuje k realizaci selektivně
strukturovaného rozvoje: Takový postup odpovídá požadavkům a cílům udržitelného rozvoje2. Sociální
stát by tak suploval absentující úlohu soukromých ziskových podnětů při dosahování dlouhodobých cílů
v oblasti rozvoje a ekologie.
Skandinávský sociální stát, který se zaměřil na zabezpečení “práva na práci”, lze pokládat za dosud
nejúspěšnější uskutečněnou formu reformního socialismu / tzv. „švédský model“ / 3.
Hlavní principy “švédského modelu” jsou definovány takto:
1
1)
Přísná fiskální disciplina.
2)
Progresivní zdanění příjmů.
3)
Nezasahování do výroby zboží.
4)
Vytváření náhradních pracovních míst z veřejných prostředků.
5)
Hrazení nákladů na rekvalifikaci a případné přestěhování za prací z veřejných prostředků.
Holman, R. a kol.: Dějiny ekonomického myšlení. Praha, Beck 2001 .
2
V současnosti se například zjišťuje, že elektrárenské kapacity v Evropě se sníží do roku 2030 o cca 50%
v důsledku opotřebení a likvidace. Příčinou je neujasněná koncepce evropské energetiky a nejistota investičního
prostředí.
3
W. Nisbeth : Megatrendy 2000. Praha 1994 .
95
V tomto pojetí se jedná o realizaci principu “společenského disponování nadproduktem” pomocí fisku
za účelem dosahování sociální spravedlnosti. Takové řešení považoval John Hobson za podstatu
socialismu /Economics of Distribution, 1900/. V daném případě se jedná o reformní socialismus
lassallovského typu, kde na prvém místě vystupují zájmy zaměstnaneckých tříd na plné zaměstnanosti a
sociální spravedlnosti. Požadavek “nezasahování do výroby zboží” respektuje autonomii trhu. Zároveň
je odmítán řízený kapitalismus v podobách uskutečněných ve fašistických a nacistických systémech.
-o–
Překonání současné krize sociálního státu je spojeno s reformami veřejných financí směřujícími ke
snížení deficitů veřejných rozpočtů, a to při zachování elementární účinnosti fiskální a výdajové politiky
státu na hospodářský růst a stabilitu. Součástí reforem by mělo být zachování elementárních sociálních
jistot. Reforma veřejných financí uskutečněná Clintonovou vládou v USA v devadesátých letech však
byla provázena významnou redukcí sociálních programů, a to v duchu hesla, že “je nutné osvobodit
Ameriku a Američany od závislosti na sociálních podporách”. Systém sociálních podpor existoval
v USA od Velké deprese ve třicátých letech, ale spolu s dalšími výdaji sociální povahy přivedl americký
státní rozpočet do stavu chronického strukturálního deficitu. Po provedené reformě veřejných financí se
dostal státní rozpočet po dlouhé době do přebytku, ale v současnosti /G. Bush jun./ je již opět deficitní.
Kromě toho je pociťován nepříznivý vliv omezení transferových plateb na konjunkturu. President
Federálního reservního systému Alan Greenspan proto vyzval Kongres k obnovení fiskálních příjmů
z nichž by byly financovány sociální podpory.
Podle očekávání významné části futurologů zanikne v příštích padesáti letech klasický kapitalismus
v důsledku neschopnosti ekonomiky založené na soukromé ziskové pohnutce řešit ekologické a přírodně
zdrojové problémy. Například podle Rudolfa Heilbronnera vznikne “něco mezi kapitalismem a
1
socialismem”, bude to však “blíže socialismu než kapitalismu”. V přesném smyslu slova se zde
ekonomická teorie vrací k předpovědím Davida Ricarda a Johna S. Milla, podle kterých kapitalismus
směřuje po růstové dráze ke stacionárnímu stavu, to je k nulové akumulaci a k nulovému růstu. Podle
J.St. Milla bude ovšem v takové společnosti více místa pro solidaritu, sociální reformy a pro všeobecnou
kultivaci mezilidských vztahů. Nejedná se tedy o projekt socialismus v marxistickém smyslu. V případě
2
Millova řešení stagnující ekonomiky jde o tzv. “distribuční socialismus” .
V současnosti není ani pomyšlení na to, aby se růst fysického produktu zastavil, jelikož lidí na světě
rychle přibývá. Spíše půjde o zpomalení růstu ve vyspělých zemích a o urychlení rozvoje v chudých
zemích. Zatím neznáme přijatelnou alternativu k imperativu hospodářského růstu. Některé významné
3
prognózy však předpokládají pokles světového produktu i světové populace již před rokem 2050 .
Citovaná studie Worldwatch Institute z roku 1998 dospěla k závěru, že „rozvoj dosavadním způsobem
nebude nadále možný“... „Budeme li pokračovat v rozvoji i nadále stejným způsobem, povede to
nevyhnutelně k podkopání důvěry v politické instituce, jejich zhroucení a následnému společenskému
rozkladu“ (tamtéž).
Plynulý hospodářský růst je pro nás zatím jediným schůdným prostředkem pro dosažení plné
zaměstnanosti, pokud bychom nepřikročili k dělení pracovních míst a k drastickému zkrácení
produktivního období lidského života. Rovněž
nejsme sto účinně ovlivnit reprodukční chování
obyvatelstva v převážné části rozvojového světa.
Pozornost se upírá k realizaci koncepce „udržitelného rozvoje“. Zejména citlivá je otázka ekologie,
racionálního využívání neobnovitelných zdrojů a odstraňování úzkých profilů ekonomiky.
1
Heilbroner, R.: Between Capitalism and Socialism, N. York 1970
2
Mill, J.St.: Autobiography,1872, česky 1906 .
3
State of the World 1998, Worldwatch Institute, Washington, D.C. 1998.
96
Koncepce sociálního státu představuje důležitý prvek udržitelného rozvoje, jelikož vytváří předpoklady
pro zachování demokratické organizace společnosti založené na směnné formě výměny činností při
souběžném přerozdělování produktu pomocí fiskální a výdajové soustavy. Lze tak udržet jak efektivitu
rozvoje, tak elementární sociální rovnováhu a politickou stabilitu. Cílem je dlouhodobá stabilita
společnosti, plná zaměstnanost, ekologická rovnováha a elementární sociální spravedlnost.
Globalizace ekonomiky vytváří provázanost sociální problematiky v měřítku světa, jelikož demografické
procesy, ekologické krize a zaměření dalšího rozvoje jsou z dlouhodobého hlediska nedělitelné a musí
být proto řešeny komplexně na úrovni nadnárodních institucí. Sociální stát tak nabývá globální rozměry,
což zahrnuje celosvětové bilancování zdrojů a potřeb a přijímání globálních hospodářsko politických
opatření nadnárodními orgány. Těmi jsou v současnosti především Organizace spojených národů a její
agentury. Odtud je blízko k celosvětovému federalismu, který by byl zaměřen nejen na zajišťování
bezpečnosti členských států, ale rovněž na otázky udržitelného rozvoje včetně sociální problematiky.
Vzniká tak „globální sociální stát“ v rámci spontánního procesu internacionalizace ekonomiky. Podstatou
je snaha o komplexní řešení naznačených problémů, před kterými stojí „světoobčanský celek“ (I. Kant).
Stamiliony lidí by jinak v budoucnu zahynuly v důsledku hladu, pandemií a drastických změn klimatu.
Někteří prognostici se ovšem domnívají, že je již pozdě, jelikož hroucení ekologických systémů již
začalo a stamiliony lidí jsou závislé na potravinách a lécích odjinud v rámci mezinárodní solidarity. Jako
obvykle vznik věcných problémů předbíhá institucionálním řešením. Lidstvo nemá příliš na vybranou,
pokud se jedná o reakci na danou situaci. Nebudeme-li řešit vzniklé problémy společně, budeme
společně strádat.
97
Národní identita a integrita v kontextu demokracie.
Shrnutí hlavních rysů podstaty problému v současnosti
Marie L. Neudorflová
Moje úvaha je pokusem upozornit na určitou málo diskutovanou problematiku. Vzhledem k tomu, že jde
o složité jevy, mohu jen naznačit důležité aspekty a jejich vztahy. Přesto, že mým cílem je ukázat hlavní
historické souvislosti mezi národní identitou a integritou na jedné straně a demokracií na straně druhé,
nemohu se vyhnout širšímu kontextu. Jeho součástí jsou pokusy o reinterpretaci dějin, zvláště
negativistické přístupy k existenci národních entit, a zaměňováni konceptu demokracie s liberalismem.
Oba směry se nečekaně silně začaly prosazovat ve střední Evropě po roce 1989.1 Specifické příčiny pro
jejich prosazování zmíním jen obecně, i když to je téma důležité a nedostatečně diskutované. Jen bych
ráda na začátku připomněla, že „výsledky“ reinterpretačních pokusů dějin jsou jen málo zakotveny
v historických faktech, a opírají se spíše o postmoderní přístupy, které preferují „chaos“ jako základní
dimenzi lidské existenci i pohledu na historii.2 Pokusím se také naznačit, že prosazovanou
neoliberalisstickou orientaci ve střední Evropě je možné vnímat i jako nelegitimní v kontextu skutečnosti,
že politické změny a pád komunismu koncem 80. let 19. století probíhaly především ve jménu
demokracie, státní suverenity a prosperity.
Vývoj po roce 1989 byl pro velkou většinu lidí překvapením a vzhledem k výsledkům, postupně i
rozčarováním (málokdo předvídal jevy jako rychlou privatizaci výroby, restituce až absurdní, výprodej
českých podniků a zlata do zahraničních rukou). Slibovaná prosperita v důsledku co největší ekonomické
liberalizace podnikání se nekonala, a peníze chybí především na ty základní oblasti existence společnosti,
které přispívají k její úrovni (vzdělání, věda, zdravotnictví, veřejná doprava, bydlení, důchody).
Nejzávažnějším intelektuálním problémem je, že dosud existuje nedostatečné porozumění příčin a
dlouhodobých důsledků těchto zásadních změn, nejsou dostatečné analýzy současné české reality.3
Probíhající diskuse sice postupně přispívají k širšímu pochopení celého procesu, ale stále ještě nestačí na
1
Zvláště český tisk, když po roce 1992 přešel do zahraničních rukou, převážně německých, začal útočit tak
nevybíravým způsobem proti všemu, co souviselo s českými národními hodnotami a identitou. Velmi časté hrubé a
urážlivé útoky je možné vnímat jako pokračování nacistické percepce českého národa jako inferiorního národa.
Bohužel se k těmto útokům propůjčovala a propůjčuje řada českých dobře placených žurnalistů, kterým schází
základní dimenze mravní zodpovědnosti nejen vůči svému národu, ale vůči sobě.
2
Hlavním propagátorem postmoderních přístupů k historii je u nás historik středověku Dušan Třeštík. Sám ale ve
svých pracích užívá zcela tradiční metodologie. Domnívám se, že zatím nejdůkladněji se s problémem pokusů o
nové přístupy k historii vypořádal Georg G. Iggers, Dějepisectví ve 20. století. Nakladatelství Lidové noviny, 202.
(Přeloženo z anglického originálu vydaného r. 1997). Autor jasně dokazuje, že tradiční metoda postavená na
solidním výzkumu, popisu, analýze a interpretaci zůstává nejsolidnější a nejplodnější.
3
Po roce 1989 se začala do češtiny masově překládat nejrůznější filozofická a historická literatura konzervativně a
pravicově orientovaná, ale literatura vycházející s demokratických a humanitních základů se nepřekládala. Například
John Laughland, Znečištěný pramen (Praha: Prostor, 2001) byl dlouho vzácnou výjimkou. Relevantní literatury
začalo poslední dobou přibývat. Například: Robert D. Kaplan, Přícházející anarchie. Sborcení snů – svět po studené
válce. Pavel Mervart 2003. (původně anglicky 2000). Ačkoli autor popisuje některé alarmující skutečnosti ve světě,
a vytváří na nich poměrně katastrofální vizi vývoje budoucnosti, kterou sdílí s řadou citovaných autorů, vnímá tuto
perspektivu rozpadu států a národů, vzestup občanských válek a zločinnosti jako téměř nevyhnutelné vzhledem
k omezeným přírosním zdrojů a růstu populace. Ukazuje, že demokracie není řešením pro společnosti, které jsou
nevzdělané, neitegrované atd., že pro její existenci je potřeba silná střední tříd, sociální stabilita a rovnováhu mezi
mocenskými vlivy. Uznává, že každá demokracie musí vycházet z místních podmínek, což západ téměř nechápe.
Zmiňuje se o katastrofálních důsledcích nadnárodních korporací, které za sebou zanechávají sociální katastrofy (s.
85), a začínají se podobat středověkým oligarchiím. Dokonce předefinovávají charakter a smysl škol a vzdělání.Vidí
jako velké nebezpečí, že se obrovská moc začíná ukrývat v soukromém sektoru.
98
to, aby měly potřebný vliv na politiku, která od začátku nekriticky přijímá dekonstrukční přístupy západu
k zemím střední Evropy.1
Na západě daleko více než u nás intelektuální stoupenci upozorňují řadu let na to, že dekonstrukční teorie
a praxe demontují podmínky pro demokracii a sociální vymoženosti vydobyté za posledních 200 let2, což
ve střední Evropě znamená, že zdaleka nezasahují jen nežádoucí dědictví komunismu. Dravá a
expansivní podstata kapitalismu (ekonomického liberalismu) ztratila s pádem komunismu mantinely,
které z něho dělaly nedobrovolného spoluhráče demokracie. Symbolicky řečeno „protidemokratické
zvraty“ se v různých podobách celkem pravidelně objevovaly v Evropě od pozdního středověku, ale síla
současného trendu je v mnohém unikátním jevem, způsobeným nedostatkem politické a ideologické
konkurence v samotné západní civilizaci po pádu komunismu.
Dekonstrukční ideologie i praxe míří zcela cíleně proti integritě společností na několika rovinách (proti
identitě a integritě národa, proti suverenitě států, proti konceptu společnosti, proti obecné úrovni
společností, proti možnosti efektivní komunikace ve společnosti i její případné akce). Z tohoto důvodu
podporuje extrémní individualismus a stále se rozšiřující koncept menšin, vnáší princip zisku do oblastí
kam nepatří, zaměňuje pojem demokracie s ekonomickým liberalismem, atd.. Tato více méně
ekonomicko-globalistická orientace, zvláště nadnárodních korporací, přizpůsobuje svět svým potřebám,
z nichž levná pracovní síla a možnost co nejvyššího zisku jsou nejdůležitější. Kulturní, duchovní a
mravní úroveň společností jde mimo jejich zájem, a historii jako zdroj poučení, možnosti kontinuity
jejích pozitivních aspektů vnímá přímo jako nebezpečí pro svou expanzi. Ta je v neustálém napětí
s funkční společností, integrovanou společností, která je zároveň nutnou podmínkou demokracie. Z toho
plyne její úsilí narušovat integritu společnosti nejrůznějšími koncepcemi a způsoby, z nichž excesivní
důraz na práva jednotlivce, na práva různých stále rostoucích skupin, menšin, atd. jsou nejviditelnější. Ve
své podstatě toto úsilí znamená jak narušování podmínek pro funkční a efektivní demokracii tak pro
sociální smír, kterých bylo dosaženo dlouhým a bolestným historickým procesem. Narušování integrity
společností jde ruku v ruce s podceňováním a dokonce ponižování národní identity. Součástí tohoto
procesu je úsilí zamlžit tyto historické procesy a historickou paměť obecně související s pozitivními
hodnotami vytvářenými vědomím ceny národní identity a s procesy, které vedly k demokratizaci a
politické demokracii, jakkoli málo dokonalé, a které vedly k úžasné í produkci hodnotné kultury,
přispívající rovněž k úrovni většiny lidí. Cílem je vnutit světu alternativní interpretace dějin, které se
snaží ukázat v pozitivním světle osobnosti, jevy a procesy, které jen málo přispěly ke skutečnému
pozitivnímu rozvoji jednotlivců a společností, tj k lidskému pokroku.
Celý tento vývoj se od 70. let ideologicky opírá hlavně o principy politického a ekonomického
neoliberalismu, které jsou v současnosti daleko blíže názorům hlásaným Johnem Lockem a Adamem
Smithem než myšlenkám liberální demokracie tak jak se postupně pod různými sociálními a
myšlenkovými tlaky od 19. století vyvinuly. Ani na západě demokracie nikdy nenabyla ve všech
oblastech skutečnou převahu nad principy liberalismu, i když některé severské země se tomu značně
blížily. Tím, že se středoevropské země dostaly hned do vlivu extrémního proudu (Hayek, Freedman,
Heidegger, atd.) tak nedostaly po roce 1989 ani možnost se soustředit na rozvoj efektivní demokracie.
1
Z českých autorů a žurnalistů se relevantními otázkami z demokratického hlediska zabývá například Václav
Bělohradský (který v posledních letech posunul své postoje více od liberalismu k demokratickým, i když občas tyto
směry ztotožňuje), Jan Keller, Hekrdla, atd. Někteří autoři briliantně popisují celkovou situaci v Evropě, ale
nerozumí plně příčinám, ani nevidí možnost pozitivního východiska; například Otakar A. Funda, Znavená Evropa
umírá. (Praha: Karolinum, 2000). Jen málo prací se objevuje, v nichž je jasně ukázána pozitivní hodnota českého
obrození a rozvoje národní identity a integrity ve vztahu k současnosti; například: Miroslav Hroch. V národním
zájmu (Praha: Lidové noviny 1999). Ve vztahu k integračnímu evropskému procesu ukazuje jeho nebezpečí Dalibor
Plichta, Česká otázka a Evropská unie. Praha 2001.
2
Nejlepším zdrojem odkazů na relevantní literaturu v češtině je zatím sborník příspěvků z mezinárodní konference,
Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Brno Konvoj 2002, 391 stran. Autorka tohoto příspěvku v něm má také
článek s početnými odkazy především na anglosaskou současnou literaturu. Sborník, který je rozebrán, vyjde
v poněkud rozšířeném vydání znovu koncem roku 2003.
99
Skutečnost, že se demokracie začala ztotožňovat s pojmem politického liberalismu, ale zároveň jsou na ni
svalovány mnohé neblahé důsledky liberalismu, vypadá často jako špatný nebezpečný vtip. V nejlepším
případě se funkční demokracie stává jakýmsi ideálem pro vzdálenou budoucnost, tak jako tomu bylo
s komunismem nebo královstvím nebeským na zemi. Rozvíjení ekonomiky v souladu se skutečnými
potřebami většiny lidí a úrovně společnosti jako celku jsou odsouvány v zájmu privatizace, „investic“ a
restitucí, což ve skutečnosti znamená v zájmu hlavně soukromých zájmů a zisků. Stoupenci a nositelé
ekonomického neoliberalismu, zvláště nadnárodních korporací, tvoří malou menšinu v každé společnosti
i globálně, a je paradoxem, že mohou mít tak nesmírnou a nekontrolovanou ekonomickou moc a určovat
dlouhodobý vývojový trend, o němž je naprosto zřejmé, že neslouží většině lidí, ale naopak. Není jasné
proč by systém, který většinu lidí a společnosti ochuzuje promyšleným mezinárodním finančním
systémem, který slouží k luxusu menšiny, tak jako tomu bylo většinou v historii, by měl být považován za
nejlepší možný a jemuž by se měly podřizovat i demokraticky zvolené vlády. Zdravý rozum indikuje, že
je někde naprostý nedostatek zodpovědnosti a solidarity s lidmi, jejich úrovní a pozitivním potenciálem.
Živelnost neoliberalismu a fatalismus konzervatismu vytvářejí naprosto nedostatečné podmínky
k zodpovědné vládě.
Občanská veřejnost na tento vývoj nemá téměř žádný vliv, což je projevem velikého deficitu demokracie
podobně jako tomu je v případě politických mechanismů a cílů EU. Teoreticky, v efektivním
demokratickém systému má veřejnost nejvyšší možnou míru kontrolovat mocenské vrstvy a orientovat
ekonomický systém tak, aby sloužil více obecnému blahu než soukromým zájmům. Vláda demokraticky
zvolená musí být responsivní především všem důležitým potřebám veřejnosti, zvláště základním.
Demokratický politický systém má také sloužit k tomu, aby se politická moc nepřenesla jen na určité
menšinové skupiny, zvláště takové, které necítí žádnou zodpovědnost a loajalitu vůči společnosti jako
celku. Nedostatek kontroly moci veřejností vždy nakonec vede k jejímu zneužití proti úrovni velké
většiny lidí. Neoliberální ekonomický systém se však vrací k principům „divokého ekonomického
liberalismu“, který vnímal společnost jen jako zdroj levné pracovní síly, zisků, vlády jako representanty
jeho zájmů. Velkou většinu aktivit přispívajících k úrovni společnosti nechával na dobrovolné
„neziskové“ práci (samozřejmě s patřičně nedostatečnými výsledky). Je obecně známo, že ekonomický
liberalismus je daleko efektivnější v pravicově autoritativních systémech, které neberou ohled na sociální
smír a na úroveň společnosti jako celku. Excesivní svobodou a excesivním důrazem na práva a
výsledným chaosem a nedostatkem pocitu bezpečí je více méně autoritativní systém přivoláván. Přitom
problémy vznikají přemírou neoliberalismu a nedostatkem demokracie.
Vzhledem k tomu, že dosud byla věnována naprosto nedostatečná pozornost rozdílům mezi liberalismem
a demokracií (často jsou ztotožňovány), pokusím se naznačit hlavní rozdíly mezi těmito dvěma směry.
Předesílám, že pro úroveň jednotlivců i společnosti je nejoptimálnější rovnováha mezi jejich působením
a vyloučení excesů. Zárukou této rovnováhy je dostatečný vliv veřejnosti na politiku. Neboli efektivní
politická demokracie, reprezentující většinu, celek, důležité skupiny, potřeby a zájmy, je zárukou
rovnováhy sil, zárukou toho, že se moc nepřenese jen na určité skupiny. Zároveň má velký respekt ke
všemu pozitivnímu, čeho bylo v minulosti dosaženo. Samozřejmě určitá úroveň společnosti umožňující
stálou veřejnou debatu o záležitostech veřejného zájmu musí být součástí demokratického systému.
Hlavní rozdíl mezi ideologií liberalismu a demokracií je ten, že liberalismus staví především na
individualismu a hodnotách, které společnost i jednotlivce daleko více rozdělují než sbližují, zatímco
demokracie staví převážně na hodnotách, které lidi sbližují, umožňují spolupráci, smysluplnou debatu a
kompromisy. Individualistický princip neoliberalismu, přecházející často do extrémů, záměrně ignoruje
důležitost zakořeněné kolektivní identity, společenské potřeby a zájmy, a důležitost integrované
komunity pro demokracii i úroveň lidí. Výsledný chaos ve společnosti spojený s nedostatečnou
zodpovědností vůči celku, dává obrovské příležitosti ke snadným a bezpracným ziskům určitých skupin,
které necítí žádnou zodpovědnost vůči společnosti. Dalším ústředními koncepty liberalismu jsou jen
málo omezená svoboda, konkurence až destruktivní a expanse principu zisku do stále širších oblastí
lidské existence. Individualismu je zároveň doprovázený stále větším důrazem na práva jednotlivců i
menšin (jejichž počet stále vzrůstá), bez důrazu na zodpovědnost a povinnosti vůči druhým a celku.
100
Liberalismus také vnímá slabší pozice jedněch jako příležitost pro silnější bez ohledu na destruktivní
důsledky. Přelévání bohatství naakumulovaného za generace ze slabších národů do silnějších
prostřednictvím mezinárodních finančních institucí, je celkem běžným jevem. Vše se stává zbožím,
včetně kultury, která je převážně pudová a tím slouží nedospělosti lidí, měřítkem úspěchu je zisk, který se
vnáší i do oblastí kam vzhledem k potřebám a důstojnosti lidí nepatří. Důsledkem těchto hodnot je
značná atomizace společnosti, v níž se těžko definují společné pozitivní hodnoty, potřeby a zájmy i těžko
vytvářejí kompromisy prospěšné většině i celku. Když ekonomický neoliberalismu začal usilovat o své
mocenské pozice jak na západě v 80. letech 20. století tak ve střední Evropě od 90. let, hlavní
argumentem jeho představitelů bylo, že bude vytvářet tolik bohatství, že z něho budou mít užitek všichni,
dokonce i rozvojové země. Zda tomu argumentu politici vstřícní jejich úsilí skutečně věřili nebo zda
kladli na první místo své skryté osobní zájmy není dosud dostatečně jasné. Měli dostatek možností se
poučit, co tyto přístupy udělaly v koloniích. Skutečností je, že neoliberálové postupně našli i intelektuální
podporu, které sice schází jasná racionalita, ale prostupuje jí jakási nedůvěra až nenávist k lidem,
k občanské veřejnosti, k pozitivním výsledkům minulosti.
Málo povšimnutou skutečností je důležitá anomálie ekonomického liberalistického systému. Přes veškerý
hlásaný individualismus, liberalistický je tento systém založen na hierarchických a autoritativních
principech, které nepodléhají veřejné kontrole a vymykají se demokratickým principům. Problémy se řeší
bez veřejné diskuse, bez vlivu veřejnosti, bez hlubších souvislostí a dlouhodobější perspektivy týkající se
realistických možností pozitivního rozvoje společností. Bez ohlednou konkurencí se ničí naprosto funkcí
a užitečné podniky a tím i zaměstnání pro lidi, vytváří se naprosto zbytečné „potřeby“, které se
sofistikovanou reklamou vnáší do málo informované veřejnosti, luxus jedněch obvykle znamená chudobu
druhých. Podstata liberalistické ideologie je materialistická, (původně měl být její nedostatek mravního,
kulturního a duchovního obsahu vyvážen obecným přijetí nábožensko-mravních principů, ale je otázka,
zda si již její tvůrcové neuvědomovali nereálnost tohoto spojení). Tolik opěvovaný právní řád má
obvykle tolik mezer, že dává příliš prostoru pro nepoctivé aktivity, pro zneužívání slabších i zákonů, a
málo prostoru pro skutečnou a efektivní spravedlnost. Nezájem stoupenců neoliberalismu o úroveň a
kvalitu společnosti a života většiny jednotlivců se projevuje i tím, že vytvářejí nejrůznější tlaky na
demokraticky zvolené vlády, aby reprezentovaly ne potřeby a zájmy společnosti, ale převážně zájmy
korporací, „investorů“, atd., přičemž ty mohou být v naprostém rozporu se zájmy většiny a úrovní
společnosti. Původní liberalismus vznikl jako reakce na neprostupnost přísně hierarchické polofeudální
společnosti a na panovnický absolutismus v Evropě. Je velmi paradoxní, že se jeho principy používají
dnes daleko více k omezení demokracie než k jejímu rozvíjení. V kontextu demokracie je anomálií, že
liberalistický ekonomický systém není součástí celého demokratického systému, a že representuje
převážně soukromé zájmy a přivlastňuje si zdroje, které nejsou nevyčerpatelné, a uměle vytváří nepřátele
jak ve společnosti tak vůči celé západní civilizaci.
Na rozdíl od liberalismu, demokracie vychází daleko více z duchovních a mravních hodnot, uznává
důležitost kolektivních entit (společnosti, národa) a staví především na hodnotách, které lidé mohou
pozitivně sdílet. Demokratické hodnoty vycházejí z předpokladu možnosti intelektuálního a mravního
rozvoje každého jednotlivce i společnosti jako celku. Politický systém, jehož součástí je demokraticky
zvolená vláda, je utvářen tak, aby tomu nejen co nejméně bránil, ale i pomáhal. Vzdělání, spolupráce,
pozitivní a konstruktivní činnost, slušnost, vědomé směřování ke spravedlnosti, disciplina, zodpovědnost
vůči sobě, druhým i celku, jsou z nich nejdůležitější. Samozřejmě, že tyto principy musí platit jak pro
jednotlivce, skupiny tak pro korporace. Hlavním účelem demokratického snažení je slušná duševní i
ekonomická úroveň společnosti a většiny jednotlivců, samozřejmě bez destruktivních důsledků na
menšiny a slabší.
Vláda demokraticky zvolená musí být responsivní především vůči názorům informované a zodpovědné
veřejnosti, potřebám většiny i společnosti jako celku. Jedním z nejdůležitějších předpokladů
demokratické společnosti je dobře všeobecně i politicky vzdělaná veřejnost, schopná informovaného
názoru a zodpovědné politické participace na základě sebeznalosti i znalostí o společnosti a světě. To
předpokládá snadnou dostupnost slušného vzdělání a znalostí, výchovu k mravní i politické dospělosti a
zodpovědnosti vůči sobě, druhým i celku, stálou efektivní diskusi a komunikaci mezi veřejností,
101
odborníky a politiky o záležitostech veřejného zájmu, a rovněž instituce, které umožňují veřejnosti
efektivní vliv na politiku. Důležitou součástí této reality musí být i zodpovědná loajální žurnalistika a
pozitivní role medií.1 Všechny tyto součásti demokratického systému mohou však existovat jen ve
společnosti s velmi zakořeněnou identitou a integritou a ve společnosti, která má výhodu smysluplné
suverenity.2 V málo integrované, atomizované společnosti je smysluplná diskuse a komunikace téměř
nemožná. Vůbec nebyla náhoda, že podmínky pro rozvoj demokracie se vyvinuly až po staletí trvajícím
procesu postupné integrace jednotlivých národů. Nyní se tyto podmínky uměle demontují a jakési nové
podmínky pro jakousi novou demokracii jsou v nedohlednu.
Má-li být proces demokratizace a vývoje politické demokracie efektivní a smysluplný, vyžaduje
naprosto konkrétní společenské podmínky, které byly v Evropě postupně vytvářeny teprve od konce 18.
století, intelektuálně o něco dříve. Hlavním rysem 19. století nebyl nacionalismus jako negativní jev
způsobující katastrofy ve 20. století, jak nás přesvědčují někteří konzervativní historikové, snažící se o
radikální reinterpretaci dějin.
Podstatným rysem 19. století bylo vytváření podmínek pro demokracii a občanskou společnost. Kromě
filozofických základů týkající se rovnosti lidí a víry, že nikdo němá právo bránit lidem, aby se rozvíjeli
ke svému pozitivnímu duševnímu potenciálu, bylo to i vědomí hodnoty národních entit sdílejících
komplexní podmínky pro úroveň většiny lidí. Integrace společností v Evropě, jmenovitě národů, dosáhla
dlouhým historickým procesem, plném konfliktů, naprosto unikátního stupně v 19. století. Bylo tu
vědomí přináležitosti k určitému území, jazyku, historii, tradicím, s možnostmi vyššího vzdělávání ve
vlastním jazyce, efektivní komunikace, reflexe i sebereflexe, možnost identifikovat problémy, potřeby,
dohodnout se na jejich řešení.. Tím vším se vytvářela oblast veřejné sféry jako sféry pro politickou
participaci občanů.
Není pochyby o tom, že národ je dosud nejuceleněji integrovanou společenskou entitou, zakořeněnou
dlouhým historickým procesem. Národ (stát) je entita se kterou se většina lidí dovede ještě smysluplně
ztotožnit, entita, jejíž osud považuje do velké míry za svůj.
Práce pro úroveň národa vytvářela podmínky pro vyšší úroveň většiny jednotlivců a naopak. Samozřejmě
s předpokladem, že existence národní a státní dimenze byly zárukou, že výsledky této práce nebudou
zcizeny těmi, kteří se na ní nepodílely. Bylo jasné, že bez politické participace veřejnosti, bez její
kontroly mocenských elit je ideál slušné úrovně všech i směřování ke spravedlnosti neuskutečnitelné.
V tomto kontextu má stát mnohem širší role, včetně sociálních a mravních, než jak mu tradičně
přiznávají stoupenci liberalismu. Tyto podmínky není snadné splnit, a je nutné počítat s trvalým tlakem
nedemokratických sil (konzervativních, neoliberálních i církevních), které jsou lhostejné k úrovni většiny
lidí, a jde jim o mocenská privilegia. Vědomá práce k udržení demokracie musí být bohužel trvalou
součástí práce demokraticky orientované inteligence, politiků, i medií. Zrada jedné z těchto garantů
demokracie může zvrátit celý vývoj.
Společnosti s užší společně sdílenou identitou a integritou (ať více lokální či naopak nadnárodní), mají
mnohem omezenější možnosti rozvíjet efektivní demokracii , v níž by byla pevná vazba mezi možností
identifikovat důležité potřeby a zájmy většiny jednotlivců i celku a ovlivňovat politiku tak, aby relevantní
problémy byly řešeny ku prospěchu těch, kterých se týkají. Také pojem „zájem celku“ dostává naprosto
1
V tomto kontextu je nutné zmínit, že české demokratické tradice, vytvářené jak celkovým vývojem od 1í. Století do
30. let 20. století, tak teoretickou prací osobností jako byl František Palacký, Karel Havlíček, T. G. Masaryk jsou
stále nesmírně aktuální, neboť se týkají základních podmínek a konceptů k rozvoji demokracie. Komplexní politická
teorie T. G. Masaryka je dosud i na západě uznávaná demokraticky smýšlejícími intelektuály jako mající relevantní
hodnotu k současnosti.
2
Rodina, škola, kultura, tisk, média, ale i celkový vliv společnosti se musejí podílet na výchově k demokracii.
V tomto ohledu existují v naší společnosti a v liberalistických společnostech hluboké deficity, usnadňující udržování
lidí v mravně a v politicky nedospělém stavu. Zvláště „český“ tisk, vlastněný zahraničními korporacemi (většinou
německými) plní funkci výchovy k demokracii naprosto nedostatečným způsobem, spíše naopak pomáhá k atomizaci
společnosti.
102
jiný kontext, který může být oprávněně pociťován jako ohrožení tradičních historicky zakořeněných
celků, jejich úrovně, kultury, jazyka, sociálních jistot, i budoucnosti. Národy a státy vzniklé dlouhou
historickou tradicí skýtají téměř ideální podmínky k rozvíjení efektivní demokracie a jen chtivost
snadných zisků a přístupu k bohatství národů, a intelektuální a mravní nedospělost proponentů a nositelů
nových globalistických experimentů se snaží odstranit co nejrychleji unikátní podmínky k rozvoji
demokracie. Kdyby se prosadilo, aby se ekonomická dimenze vnímala jen jako jedna z několika
důležitých dimenzí lidské existence a kdyby existoval patřičný respekt ke všemu pozitivnímu, co národy
v kulturní, duchovní a politické oblasti vytvořily, pak by mohl být daleko větší důraz na mravní, kulturní,
sociální a intelektuální úroveň společností a na pozitivní vztahy mezilidské i mezinárodní. Samozřejmě
tím by získala nejen naše civilizace (na úrovni i na síle), ale preventovaly by se problémy v řadě dalších
dimenzí, včetně mezi civilizacemi. Záměrné a podstatné narušování integrity národů i tradičního stupně
jejich suverenity vytvářením „nadnárodních“ celků je návratem do středověku a zároveň vytvářením
nepřiměřeného prostoru pro neefektivní byrokracii, v jejichž silách není mít potřebný kontakt s realitou,
anebo korporacím, které vnímají společnosti jen z hlediska vlastního prospěchu, vlastních zisků a
expanse jakýmikoli prostředky.
Takováto situace vědomě bourá možnosti efektivního vlivu občanské veřejnosti na politiku, bourá
základy demokracie, a skrývá v sobě možnosti velkých konfliktů, včetně občanských válek. Demokracie
přepokládá, že konfliktům ve společnosti i mezinárodně se dá předcházet nebo je řešit kompromisy na
základě znalostí, společných zájmů, kompromisů a respektu tam, kde to je možné. Liberalistická
ideologie, podobně jako nedemokratické ideologie, však vnímá do značné míry konflikty, včetně válek,
jako přirozený jev lidské existence. Praxe ekonomického liberalismu dokonce svým způsobem hledá a
uměle vytváří nepřítele. Tím samozřejmě není zdaleka řečeno, že je možné se konfliktů zbavit; není jsou
přirozenou součástí lidské existence, ale záleží na tom jak se řeší, v čí prospěch a na čí úkor, či jakými
kompromisy.
Vzhledem k tomu, že tato diskuse je orientována futurologicky, pozastavila bych se nad otázkou budoucí
role inteligence. Postavení inteligence, zvláště v humanitních vědách, je možné v současnosti chápat jako
do značné míry služební. To se týká aktivnější části inteligence, navázané na různé mocenské instituce,
podstatná část je spíše pasivní, žijící v pocitu bezmocnosti. Cítí, že silné tlaky, zvláště ze zahraničí, berou
jen malý ohled na důstojnou a slušnou existenci českého národa, ale jejich názor není vítán, a nachází
těžko platformu k jeho vyjádření.
Zdá se, že jediným nadějným východiskem je poučit se z minulosti. Je to cesta, která není bez rizik,
zvláště existenčních, ale v této situaci se nachází stejně značná část inteligence, aniž si to ještě
uvědomuje. Pohled do historie nás učí, že inteligence si získala respekt společnosti (ne mocných) svou
odvahou dobírat se důležitých znalostí a předáváním těchto znalostí veřejnosti. Tím přispívala k její
úrovni i postupné slušné úrovni celé společnosti. Skutečnost, že určité mocenské vrstvy těchto znalostí
začaly zneužívat je v tomto kontextu méně relevantní.
Jinými slovy, byla to inteligence humanisticky a demokraticky orientovaná, ve službách obecného dobra
a lidské důstojnosti, která pomáhala bourat tradiční rozdělení evropských společností na privilegovanou,
vládnoucí menšinu a na ovládanou zanedbanou většinu, sloužící jako levná pracovní síla pro privilegia
menšin. Byla to inteligence se svou kritickou a trvalou analýzou stávajících poměrů a se svou vírou, že
všichni lidé mají právo rozvíjet svůj pozitivní potenciál, a užívat ho ke svému prospěchu i ku prospěchu
společnosti. Nedemokratické ideologicky nabyté systémy 20. století vmanipulovaly inteligenci do
postojů, kdy většina z ní buď nadšeně nebo méně nadšeně, ale málokdy skutečně kriticky, přijímá jakési
modely organizace společnosti, o nichž dost dobře neví proč byly vytvořeny a co v praxi budou
znamenat.
Politická angažovanost inteligence v zájmu demokracie a úrovně veřejnosti, svého vlastního národa,
zvýší její obecný respekt i pozitivní roli a tím i její pozici ve společnosti. Slušná úroveň každého národa,
i menšího, zpětně přispívá k celkové úrovni Evropy, a ani menší národ nemusí pak vystupovat v závislé a
nedůstojné roli, ve které ho vlastně globalizující síly, na rozdíl od demokratických, chtějí mít. Je třeba
opustit iluzi, že ekonomický liberalismus, spoutaný s principem zisku a odpoutaný od demokratických
103
principů, je schopen vytvářet bohatství pro všechny, expandovat bez destruktivních následků pro slabší
národy, společenské vrstvy i pro přírodu a prostředí, a sloužit veřejnému blahu. Kdyby obecně platila
zásada spravedlivé mzdy, povinné služby komunitě a vymahatelnost daní, tak by mocenská pozice a
expansivnost nositelů ekonomického neoliberalismu ve světě byla nesrovnatelně menší. Pravděpodobně
by se zmenšily i problémy, které tento systém vytváří a nechává neřešené nebo nechává řešit z veřejných
prostředků.
Je třeba se přidržovat těch intelektuálně a filozoficky ověřených přístupů, které vycházejí ze znalostí
reality a jejích problémů, základních potřeb většiny lidí a národa jako celku, z ověřených morálních
principů, a z víry, že těm, kteří svou prací a svými daněmi vytvářejí bohatství společnosti, patří jeho
podstatná část. Sepětí mezi inteligencí (jejím zaujetím pro znalosti a lidský pokrok, prací pro úroveň
veřejnosti), a mezi veřejností, dostatečně stmelenou vírou ve svůj duševní a mravní potenciál a úsilím ho
rozvíjet, se dosud jeví jako nejspolehlivější cesta k rozvíjení demokracie a ke slušné úrovni většiny lidí i
společností jako celků.
104
České ženy a Evropská unie
Lidmila Němcová
Úvodní poznámky
Tento příspěvek není a ani nemůže být vyčerpávajícím, chce vyvolat pouze reflexi k některým otázkám
žen v souvislosti s naším vstupem do EU.
Ujala jsem se tohoto nelehkého tématu vzhledem k tomu, že jsem se problematikou žen v ČR a EU
zabývala v souvislosti s podnikáním žen (projekt PHARE s vazbou na ženské organizace ve Francii a v
Belgii), s výzkumným úkolem pro vládu ČR a International Labour Organization, s vedením diplomových
prací na tuto tématiku na VŠE Praha a v neposlední řadě také s mojí účastí na zvláštní poradě "lobbing
žen v EU" v březnu 2003 v Paříži.
Křesťanské hodnoty základem
Otázkami žen se můžeme zabývat s různých pohledů:, ekonomického, zdravotního, biologického,
sociologického, psychologického, historického, uměleckého, teologického atd. Je zřejmé, že
problematiku důstojnosti ženy nemůžeme úplně izolovat od celé společnosti. Procházíme-li dějinami
Evropy, setkáváme se s ženami, které se již za života musely vyrovnávat s mnoha problémy, musely
překonávat velké těžkosti a četná utrpení.
Existovaly tisíce vzorných žen - z různých sociálních vrstev - manželky, matky, členky řeholních
komunit, autorky učených a vědeckých spisů, oddané spolupracovnice mužů, někdy i ženy okolím
nechápané a žijící na okraji společnosti. Většina z nich zůstala bezejmenných, jen poměrně málo (ve
srovnání s muži) se jich zapsalo do historie. Pouze v ojedinělých vzácných případech dosáhly slávy, když
byly kanonizovány právě pro svůj příkladný život založený na hodnotách křesťanského humanismu, pro
mimořádně vysokou morální a duchovní úroveň, která z nich učinila pravé osobnosti. Připomeňme si
některé patronky Evropy: sv.Kateřinu Sienskou, sv. Brigitu Švédskou, Editu Steinovou - Terezii
Benediktu od Kříže, máme ovšem i světice české: sv.Ludmilu, sv. Anežku Českou, sv. Zdislavu.
Nesmíme ovšem opomenout také mnohé ženy, které nebyly přímo spjaty s náboženskými směry, ale
odevzdaly národu příkladné dílo a trvale se zapsaly do naší historie.
A jejich typické vlastnosti? Lidskost, důstojnost, trpělivost, svědomitost, poslušnost, rozvážnost,
moudrost, otevřenost, skromnost, pravdomluvnost, důvěryhodnost, odvážnost při poukazování na
nedostatky, optimismus, praktičnost, umění hospodařit s časem, péče o druhé, soucit, obětavost, štědrost
a další.
Jsou to ženy, které i navzdory odlišnosti původu a doby ztělesňují ideály žen a mohou se stát příkladem i
pro ženy třetího tisíciletí, které by měly naplňovat křesťanského ducha Evropy. Do jakých výšin se
muselo dříve a musíme i dnes vzhlížet k těmto příkladům u nás i v Evropské Unii?
105
Modely ideálních žen
Jaký je tedy model ženy, který naše občanská společnost prosazuje? Máme vůbec takovýto model? Jaké
modely se prosazovaly v minulosti? - "Běda mužům, kterým žena vládne" - volá Chrudoš ve Starých
pověstech českých a moudrá Libuše svěřuje otěže státní moci Přemyslovi.
Není však času vracet se do bájného dávnověku či do středověku. Přenesme se zpět třeba jen o 100 - 120
let. Už v tehdejší občanské společnosti se hledaly modely žen, už tehdy se diskutovaly představy o úloze
ženy ve společnosti. Je známo, že byly a jsou rozdílné pohledy muže i ženy, obvykle se diskuse na tuto
otázku se přenášela na rovinu feminismu. Např. T. G. Masaryk odmítal izolované pojetí t.zv. ženské
otázky, podle něho ženská otázka se měla nazvat i otázkou mužskou. Celý problém viděl jako otázku
sociální, kulturní a lidskou.
Česká republika zažila v nedávné době - tak jako ostatně i jiné země t.zv. východního bloku prosazování jednotného modelu socialistické ženy, který spojoval 3 funkce: žena-matka, ženapracovnice a žena, která se účastní aktivně společenského a politického života země. Tento iluzorní
model nemohl být nikdy plně realizován. Ženy v produktivním věku byly u nás téměř 100% zaměstnané
(lišily se tak někdy od jiných zemí bloku), nebyly adekvátně rozvinuty služby, zároveň nebyla doceněna
práce žen v domácnosti, ženy čekala t.zv. druhá směna doma. Pomocnice v domácnosti prakticky
neexistovaly (zavánělo by to buržoazním způsobem života a vykořisťováním). V prvních obdobích ještě
fungovala instituce "nepracujících babiček". Avšak na zapojení do společenského a politického života
většině žen už nezbyl čas, pokud chtěly vychovat děti a starat se o rodinu. Udržení životního standartu
vyžadovalo dva příjmy. České ženy dosáhly t.zv. psudoemancipace - sociální a finanční nezávislost byla
vykoupena dvojí zátěží (práce doma a na pracovním trhu). Je třeba přiznat, že stát poskytoval jako
kompenzaci vysokou míru pracovně - právních úprav (pracovní úlevy, délka mateřské dovolené, přídavky
na děti apod.). Jedinou povolenou ženskou organizací byl Svaz žen, který fungoval v rámci tehdejší
Národní fronty.
Máme tedy naše vlastní české zkušenosti. Při hledání nového modelu však leckdy pouze ukazují, kudy
cesta nevede.
Často se jinak uvažuje, když obecné úvahy přesuneme do konkrétnější podoby, když hovoříme o své
rodině, když muž hovoří o své manželce, o své dceři či matce anebo když sama žena vyjadřuje své tužby
a přání a řeší svá dilemata.
Uvedu několik střípků z mozaiky dnešního života našich žen:
- Nedávno jsem na koncertě jednoho regionálního orchestru zpozorovala, že v něm hraje nebývale
vysoký počet žen. Soused, který seděl vedle mne, mně řekl: "Nedivte se, cožpak by muž výdělkem v
tomto orchestru uživil rodinu?"
- Jiná žena sděluje svůj názor: "Vystudovala jsem vysokou školu, přece nebudu mít hned děti, nejprve
chci udělat kariéru a užívat si. A kolik dětí ? Pouze jedno, mám přece odpovědnost k dítěti, pokud bych
měla více dětí, nemohu jim dopřát vše, co potřebují."
- V tisku se objevilo interview: žena politička si bere malé děti do práce, vše stihne.
- Konečně zpráva o tom, že jakási žena porodila pět dětí a dává je všechny do adopce.
Všechny tyto krátké sondy staví otázky daleko širší jako na př.:
- Kdo je hlavou rodiny?
- Kdo má větší měrou přispívat do rodinného rozpočtu?
- Kdo rozhoduje o nákupech a výdajích v rodině?
- Jaké pracovní zapojení společnost očekává od vysokoškolsky vzdělaných žen?
106
- Jak mohou služby pomoci zaměstnaným ženám a jak zajistit kvalitní péči o děti?
- Jaká by měla být regulace porodnosti?
- Jak bude stát podporovat rodiny s více dětmi a s nižšími příjmy a jak jim zajistí přístup k solidnímu
vzdělávání a výchově?
- Kdo má zastávat vedoucí funkce v ekonomickém a politickém životě (mají ženy vůbec o tyto funkce
zájem)?
Výzkumy a statistiky o dnešním stavu naší společnosti
Česká společnost je dnes poznamenána bouřlivými změnami, ke kterým došlo po r. 1989 a které mají
přímý dopad jak na životní strategii, tak i na demografické chování a na životy českých rodin.
Podíváme-li se do materiálů Zprávy o lidském rozvoji - ČR 2003 ("Odkud přicházíme, co jsme a kam
jdeme") , kterou vypracovalo Centrum pro sociální a ekonomické strategie při Karlově univerzitě pod
vedením prof. Martina Potůčka, zjišťujeme v kapitole 2 (Lidé ve společnosti) zajímavá fakta týkající se
žen. "Na trhu práce přetrvává profesní segregace, rozdíly v odměňování žen a mužů, nerovnosti v
profesním postupu, rozdílný stupeň ohroženosti zaměstnaností a nerovnosti v přijímání do zaměstnání".
Podívejme se - ovšem bez hlubší analýzy - na strohá čísla Českého statistického úřadu, jichž výše
uvedená Zpráva používá. Volně cituji:
Stále přetrvává vysoká míra ekonomické aktivity žen - kolem 52% (u mužů 70%), podíl žen na nerovnosti
v profesionálním postupu, rozdíly v odměňování, kdy v r.2000 průměrná mzda žen dosahovala jen 73%
mzdy mužské, rozdíly v odměňování se ještě prohlubovaly v polovině 90-tých let, poté nastala stagnace.
Překvapující je, že vyšší platové nerovnosti zaznamenáváme u kategorie obyvatel s vysokoškolským
vzděláním, kde průměrná mzda žen dosahuje pouhých 63% mzdy mužů. Odborníci se domnívají, že je to
výsledkem přímé i nepřímé diskriminace žen.
Muži jsou výrazněji zastoupeni ve vedoucích a řídících funkcích (žen pouze cca 25%), podíl žen mezi
samostatně výdělečně činnými osobami činí 28%.
Ženy se sice stále více uplatňují v tradičně mužských zaměstnáních, jejich výraznou doménou je
zdravotnictví, sociální služby a školství. Ale i zde jsou vedoucí pozice obsazeny ve většině případů muži.
Ženy jsou diskriminovány při přijímání do zaměstnání - jsou to ženy mezi 20-35 lety s malými dětmi a
ženy předdůchodového věku. Ženy jsou rovněž více než muži ohroženy nezaměstnaností, a to
nezaměstnaností dlouhodobou.
K tomu dodávám: Je možno i dnes vidět inzeráty: "Přijmeme prodavačku do věku 30 let" ap. Při
přijímacím pohovoru jsou kladeny otázky, zda žena chce mít děti, vyžaduje se závazek, že do dvou let
neotěhotní apod. Dokonce se vyžaduje potvrzení o tom, zda je žena těhotná či nikoliv (i když je to
protiprávní).
Zajímavé závěry Zprávy se týkají rodinného uspořádání: V ČR převládá tradiční patriarchální
uspořádání dělby práce v rodině. Otázka, jak sloučit rodinný život s profesní drahou, je v převážné míře
chápána jako výlučná záležitost žen, nikoliv jako společný problém žen a mužů. "Novelizovaný zákoník
práce umožňuje mužům i ženám využívat institut rodičovské dovolené, jsou to stále téměř výlučně ženy,
které tyto možnosti v ČR využívají." Společnost údajně tlačí na rozdělení genderových rolí.
Ačkoliv ženy představují v ČR více než polovinu populace, v rozhodovacích politických procesech
převládají muži, velmi nízké zastoupení je na nejvyšší celostátní úrovni, vyrovnanější je na úrovni místní.
V Senátu je 12% žen, v poslanecké sněmovně 17%.
Autoři Zprávy se domnívají, že nejsou ženské vzory, které by ženy mohly následovat a že by zvýšení
podílu žen v české politice přispělo k odstranění výše uvedených nerovností. Osobně zastávám názor, že
107
tyto vzory lze najít, a to především (i když ne výlučně) v křesťanském světě. Ostatně i u nás najdeme i v
nejnovější době nositelky různých státních a jiných vyznamenání.
V závěrech a návrzích uvedené Zprávy (k části 2.4.3 Ženy a muži) se doporučuje:
- medializovat nerovné postavení žen a mužů v různých oblastech společenského života,
- odstraňovat stereotypy ve společnosti,
- zmírňovat konflikt mezi zaměstnáním a rodinným životem (flexibilní pracovní doba, práce doma, přes
Internet, job-sharing aj.),
- umožnit rodičům pečujícím o malé děti před návratem na trh práce účast na rekvalifikačních
programech a vzdělávacích kurzech,
- přehodnotit možnost výdělečné činnosti při celodenní péči o svěřené dítě do věku 4 let,
- monitorovat vládní usnesení č. 236 "Principy a přístupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen a
navazujících politik".
Jiná doporučení, která souvisejí se ženami, se týkají chudoby a sociálního vyloučení, rodin s dětmi,
seniorů, Rómů a zdravotně postižených osob.
Evropská Unie
Evropská Unie se podle mého názoru ještě plně nevyrovnala s otázkami důstojnosti a spravedlnosti ve
vztahu k ženám. Proto se hlavní snahy EU v této oblasti soustřeďují na princip rovnosti a rovných
příležitostí mužů a žen a na genderový mainstreaming a nikoli na prosazování určitého modelu.
Především jde o to prosadit princip rovnosti mužů a žen v praxi, t.j. vytvořit takovou společnost, ve které
mohou muži i ženy plně využívat svých práv, rovných příležitostí a rovných povinností při respektování
lidských práv.
Vytvoření rovných příležitostí pro muže a ženy a jejich plné uplatnění v praxi znamená nastolení
rovnosti de iure, ovšem žádná legislativa nezaručuje prosazení de facto. Např. u nás veřejnost otázky k
tomuto problému nepovažuje za prioritu. Rovněž úroveň obecného povědomí je nízká.
Princip rovnosti pohlaví vedle nediskriminace na základě rasového a etnického původu byl shledán
natolik důležitým, že byl zařazen mezi základní cíle Evropského společenství a promítá se do evropských
smluv. Na př. amsterodamská smlouva už stanovuje princip rovné odměny za stejnou práci, rovné
zacházení bez ohledu na jejich rasový a etnický původ, rovné zacházení v zaměstnání a při výkonu
povolání,rovné zacházení i v oblastech jako vzdělání či přístup ke zboží a službám veřejnosti. Tyto
trendy jsou upřesňovány směrnicemi, které by měly napomoci realizovat zásady v přístupu k zaměstnání,
odborné přípravě, funkčnímu postupu v zaměstnání a pracovní podmínky. Rovněž v Chartě základních
práv EU je zdůrazněn princip rovnosti a zákaz diskriminace z důvodu odlišnosti rasy, věku, pohlaví,
sociální orientace či geneticky daných vlastností. Tyto principy by se měly stát součástí Evropské ústavy,
která by měla nahradit všechny dosud platné smlouvy.
Rovnost mužů a žen se označuje termínem genderová rovnost. (Náš slovník přebírá nové výrazy neexistují české ekvivalenty a zatím se o ně neusiluje, protože mezinárodní termíny jsou obsahově
okamžitě srozumitelné v celé EU.) Jde o rovnost v právech, povinnostech a příležitostech mužů a žen,
která je součástí lidských práv. Nezáleží tedy na tom, zda jsme se narodili jako ženy či muži. Gender je
sociální kategorií, zatímco pohlaví je kategorie biologická (soubor biologických vlastností). Gender je
souhrn vlastností a chování, které jsou v rámci určitého společenství spojeny s muži či ženami. Gender
odkazuje na sociální rozdíly, které jsou podmíněny sociálně a kulturně a mohou se měnit a být rozdílné v
rámci jednotlivých kultur.
108
Genderový mainstreaming je postup, ve kterém jsou všechny koncepční, rozhodovací a vyhodnocovací
procesy ve všech fázích přípravy a provádění podřízeny hledisku rovných příležitostí mužů a žen.
Setkáváme se i s termíny jako na př. pozitivní akce - můžeme použít i jiné termíny jako pozitivní
diskriminace či opatření, vyrovnávací opatření, mimořádná opatření - bereme je jako metodu k odstranění
a zmírňování projevů nerovností, které se vyskytují. V praxi to znamená dočasná opatření ve prospěch
druhého pohlaví na rozhodujících společenských aktivitách nebo výhodách.
Mechanismus převodu myšlenek EU pro rovnost mužů a žen na národní úroveň
V ČR funguje národní mechanismus pro rovnost mužů a žen. Vláda slíbila ve svém prohlášení, že se
bude zasazovat o rovnost žen a mužů v zaměstnání a ponese zodpovědnost za harmonizaci českých
právních předpisů s komunitárním právem.
Česká republika se řídí mezinárodními závazky a tím je povinna vytvořit právní i faktické předpoklady k
provádění rovných příležitostí: na př. úmluvou OSN o odstranění všech forem diskriminace žen,
Evropskou sociální Chartou, úmluvami ILO, konvencemi Rady Evropy, Pakty OSN o lidských právech,
Závěry 4. světové konference o ženách 1995 a zrevidovanými závěry Peking +5.
V české legislativě se příslušné otázky promítají do mnoha dokumentů, které jsou stále doplňovány. Jde
o Ústavu ČR, novelu o zaměstnanosti, zákoník práce, novely zákona o mzdě, novelu občanského
soudního řádu apod., novely zákona o státní sociální podpoře aj.
Na národní úrovni byly ustaveny instituce k řešení problémů rovných příležitostí, které mohou být podle
potřeby měněny:
- V rámci Ministerstva práce a sociálních věcí koordinační orgán pro danou oblast politiky - oddělení pro
rovnost mužů a žen, dále odbor sociální politiky a rodiny (akcentuje zájem o rodinu).
- Mezirezortní komise - složená ze zástupců jednotlivých ministerstev - zajišťuje komunikační vazby s
jednotlivými ministerstvy.
- Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů (jako poradní orgán vlády od konce r.2001).
- Výbor pro odstraňování všech forem diskriminace žen - v rámci Rady vlády ČR pro lidská práva.
- 25-30 nevládních organizací žen.
Pochopitelně zůstává naším stálým úkolem:
- prosazovat realizaci evropských priorit,
- využívat pozitivních zkušeností Evropské Unie,
- sladit práci a rodinný život,
- věnovat pozornost dětem a jejich právní ochraně,
- podporovat pluralitu rodinných struktur.
109
Závěry
Je zřejmé, že se modely evropské i české ženy odvíjely od týchž základů a podléhaly dobovým trendům.
Ani dnešní situace - navzdory naší "specifické" cestě v rámci totalitních režimů - není fakticky propastně
rozdílná, dochází ke konvergenci. V ekonomické oblasti v zemích EU je vysoká zaměstnanost žen, i když
v některých zemích najdeme výjimky. Rovněž v EU jsou platy žen v průměru o 27% nižší proti platům
mužů (na př. v Německu o 12%, ve Švédsku o 17%, ve Velké Británii o 34%, v Řecku o 32%). Ženy jsou
postihovány nezaměstnaností, zvláště dlouhodobou. Setkáváme se i s feminizací bídy a chudoby. Ženy v
domácnosti, které přerušily pracovní kariéru kvůli výchově dětí, mají nižší penze. Rovnoprávnost žen s
muži je sice zakotvena v zákonech, které však de facto nejsou dodržovány.
Evropa jde cestou genderové rovnosti a genderového mainstreamingu, nevnucuje jediný model ženy, i
když se v jednotlivých státech hledá řešení optimálního modelu rodiny a státní rodinné politiky.
Prosazuje se názor, že by nemělo jít o vnucování jediného modelu, žena by měla mít možnost sama si
zvolit model, který by vyhovoval jejím možnostem, tužbám a hodnotám, které vyznává. Je třeba
respektovat svobodu při výběru a realizaci modelu a sladit jej se zájmem společnosti (na př. žena, která
chce mít 10 dětí nebo žena manažerka či podnikatelka atp.). Stát by měl vzít v úvahu při podpoře
příslušného modelu i budoucnost společnosti a reprodukci obyvatelstva. Dnes se ukazuje, že stav
populace nejen v České republice, ale i v Evropě jako celku klesá. Do popředí se dostává diskuse o
"zdravé" populaci.
V EU si ženy více než u nás uvědomují svou sílu a postavení ve společnosti (zvláště ve skandinávských
zemích), získávají respekt u mužů, prosazují své specifické hodnoty. V tom se nesporně v dnešní době
sbližuje úsilí žen u nás i v celé Evropské Unii. Ženy se angažují občansky, jsou aktivní v ženských
organizacích, v organizacích na ochranu spotřebitele, v ekologických hnutích nebo v charitativních
organizacích, jejich zdravotní uvědomění je vyšší. Lze pozorovat také vyšší úroveň ženské solidarity. I
systém vzdělávání žen je na vyšší úrovni, zdůrazňuje se celoživotní vzdělávání a aktivní přístup žen k
životu.
Nemohu neuvést příklady veřejně činných a známých evropských žen: jde nejen o dosud panující
královny (Velká Británie, Dánsko, Holandsko), ale v poslední době i o prezidentky (exprezidentka
Islandu Vigdís Finnbogadóttír po 4 funkční období), premiérky a šéfky parlamentu (zejména v
severských státech). U nás přežívá zřejmě ještě z bájných dob "chrudošovský komplex".
EU doposud řeší otázky důstojnosti žen. Ožehavé jsou problémy násilí na ženách, ať již fyzické,
psychické či sexuální (včetně sexuálního obtěžování na pracovištích). Prostituce v mnoha případech bývá
vynucená, souvisí s únosy i prostitucí dětí.
Specifickou skupinu představují ženy - emigrantky z Afriky, Asie, Latinské Ameriky nebo z Východní
Evropy. Jde o jejich zapojení do nové národní společnosti a řešení interkulturních rozdílů.
Diskutuje se o otázkách rodiny a její stability, o kontrole porodnosti, o úloze otců (prosazuje se větší
účast mužů při řešení problematiky rodiny - zvláště u mladé generace), o harmonizaci pracovního a
rodinného života ženy (na př. hledání různých forem pracovních příležitostí včetně zkrácené nebo
flexibilní pracovní doby aj.), o valorizaci práce v domácnosti apod.
V mnoha směrech se v těchto diskusích projevuje v EU větší zkušenost daná životem v tržním
hospodářství a v občanské společnosti.
Postavení českých žen souvisí především s hodnotami, které sdílejí samotné ženy, ale i společnost.
Bezpochyby je třeba tyto hodnoty kultivovat a dosáhnout potřebného konsensu v rodině, zaměstnání i
společnosti.
Na úplný závěr dovolte řečnickou otázku:
Jaké hodnoty může česká žena vnést do evropského společenství a naopak o které hodnoty se může
obohatit po vstupu do Evropské Unie? Je to výzva pro nás všechny!
110
Literatura:
1)
Český helsinský výbor: Prosazování rovnosti mužů a žen na trhu práce v ČR. - 2002 - ISBN 8086436-11-X
2)
Jones K.: Velké ženy duchovní tradice - I, II - Karmel. nakl. Kostelní Vydří, 2002 - ISBN 807192-568-3 (575-6)
3)
Ministerstvo práce a soc. věcí ČR: Aktualizace a doporučení Celosvětové pekingské
konference o ženách (Peking + 5), 2001 - ISBN 80-85529-93-9
4)
Ministerstvo práce a soc. věcí ČR: Gender mainstreaming. - 2002 - ISBN 80-86552-35-7
5)
Ministerstvo práce a soc. věcí ČR: další materiály
6)
Němcová L.: přednáška o ženách a Evropské Unii, KaP, Bor u Tachova, červenec 2003
(nepublikováno)
7)
Potůček M. et al.: Zpráva o lidském rozvoji - Česká republika 2003. - MJF Praha, 2003 - ISBN
80-86284-33-6
111
Některá rizika a priority územního rozvoje v podmínkách
začleňování do evropských struktur
Igor Babič
Koncipování budoucnosti v územním plánování a územních strategiích se neobejde bez studia externích
a interních vlivů, které doprovázejí vývoj společnosti. Připomeňme si některé z externích vlivů- všude
přítomná globalizace, budování nového evropského prostoru a snaha čelit silné severoamerické a
japonské konkurenci, rostoucí vliv a integrace „bohatých regionů“ na bázi proximity, networking (1).
Mezi interní vlivy můžeme zařadit restrukturalizaci české ekonomiky, zajišťování udržitelného rozvoje,
pokračující privatizaci a posilování tržních mechanismů, snaha o optimální alokaci zdrojů, investiční
politika a silná orientace na získávání zahraničních investorů (zejména pro transfery technologií,
vytváření pracovních příležitostí, zvýšení produktivity práce, atp.), uchování a rozvoj potenciálu území a
další.
Pro ilustraci se pokusíme vytvořit optimistický a pesimistický scénář jako dva krajní stavy otevřených
nůžek mnohovariantních koncepcí. Do optimistického scénáře můžeme zařadit- strukturální a
prostorovou optimální alokaci zdrojů v dlouhodobé perspektivě, zejména s orientací na rozvoj vědy a
výzkumu, investice do špičkové technologie, rozvoj decentralizované vzdělávací infrastruktury, dále
regionálně diversifikované využívání kulturního dědictví a bohatství, uchování regionální identity,
přírodní jedinečnosti a druhovosti.
Do pesimistického scénáře lze zařadit pojmy, jako hypotézy, že český prostor se stane levným trhem pro
vyspělejší země, místem skládek odpadů- vrakovištěm západních technologií (např. z důvodu
vymísťování technologií na konci životního cyklu výměnou za krátkodobé efekty předmětných lokalit),
„second hand“ obchodním místem nebo zařadit hypotézu, že vznikne tlak na snížení životní úrovně
místního obyvatelstva nebo na snížení odolnosti proti civilizačním „chorobám“ z důvodu měnícího se
životního stylu, atp.
Položíme-li si otázku: Jak čelit negativním vlivům a podpořit pozitivní vlivy ? -můžeme si odpovědět:
„zaměřit se na to, abychom se stali silnými partnery, uznávanými a žádoucími v měřítku evropském i
globálním“ a to již ve fázi koncipování časoprostorových změn..
Takto naznačený problém se pokusíme „uchopit“ prostřednictvím
zamyšlení nám pomohou klíčová slova:
Informatiky a komunikace. K
Znalost, reprezentativnost, prozkoumanost, transparentnost, dostupnost, vědomí souvislostí a dopadů,
schopnost ohodnocení, systém řízení kvality, disponibilita portfolia ekonomických a legislativních
nástrojů, právní vymahatelnost, kontrola- sankce
112
Časoprostor a dynamika v prostoru
Pro naši úvahu si vymezíme některé základní teritoriální znaky:
Předpokládejme, že existují kategorie jako oblasti růstové, stagnující a úpadkové. Tomu odpovídají
snahy kompetentních rozhodovacích subjektů, které mají snahu stav udržet, posílit, zvrátit. Činnosti a
aktivity se provádějí v podmínkách hospodářské soutěže/konkurence a partnerství. Vnější projev může
být dominance, substituce a komplementarita.
Jedním z významných nástrojů, který bezprostředně ovlivňuje dynamiku v prostoru je územní plán.
Územní plán (ÚP) má právní statut a je považován za základní regulační dokument v území, určuje
závazná pravidla, řeší funkční využití ploch, zajišťuje harmonický rozvoj, omezuje negativní vlivy, které
v území působí.
Z pohledu prognostika a činností s tím spojených při výpovědí o budoucnosti, jsou dva klíčové
dokumenty ÚP, které by měly mít vysokou vypovídací hodnotu. Jedná se o územní prognózu a územní
generel.
Účelem územní prognózy je prověření možnosti dlouhodobého rozvoje území na základě technických
podmínek, stavu životního prostředí, demografie, sociologických podkladů a ekonomických předpokladů.
Územní generel se zaměřuje na vybrané složky osídlení a krajiny. Oba dokumenty a činnosti s jejich
tvorbou spojené ukazují, že zdroje inspirace rozvoje území, zejména velkých územních celků (VÚC) by
se měly soustředit právě zde. Přitom nelze pominout ani externí, ani interní faktory rozvoje území.
Novely zákonu o územním plánování a stavebním řízení, včetně relevantních vyhlášek, se přizpůsobovaly
v průběhu posledních let podmínkám tržní ekonomiky a volné soutěže. Přesto, územní plán si uchoval
svoji normativní povahu jako regulátor složitých a konfliktních projevů v území. Na stránkách odborné
literatury i v praxi se vedou diskuse o flexibilitě a direktivnosti tohoto nástroje. Praxe, dobrá i chybná
rozhodnutí, ukazují, jak dalekosáhlé, dlouhodobé a nákladné na odstranění jsou následky těchto
rozhodnutí. Vysledovat příčiny na dopady bývá často velmi složité, často nebývá ani vůle, ani aparát a
ani finanční prostředky, které by diagnózu umožňovaly.
Jednou ze základních příčin je, že hlavní aktéři dobře nepochopili zvláštnosti trhu s pozemky a
nemovitostmi (2). Tento trh může být chápán jako motor rozvoje území v tržní ekonomice. Trh
s realitami má znaky nedokonalého trhu, který je nezbytný regulovat. Zboží na tomto trhu nepatří mezi
zboží běžné konzumní směny, trh bývá část předmětem spekulací, které ohrožují správné fungování trhu
a tudíž i optimální alokaci zdrojů. Mezi důležité aktéry patří administrativa a nová skupina, která se
nazývá developři. Tato poslední skupina se vyznačuje tím, že přebírá značná rizika ve svých
developerských programech a projektech. Tomu také odpovídají zisky nebo ztráty v nejrůznějších
segmentech (bydlení, občanská vybavenost, technická infrastruktura, průmysl, zemědělství, atp).
Podmínkou správného fungování nedokonalého trhu je, že se určité subjekty snaží odstraňovat
informační asymetrie. Privátní sektor, zejména pojišťovací ústavy, vyhodnocují rizika a tato rizika
přebírají za své klienty v předem stanovené protihodnotě. Někdy se také snaží v určitých případech
snižovat své výdaje preventivní ochrannou politikou. Tam, kde privátní sektor nemůže nebo není schopen
vstoupit na trh, vstupuje na scénu regulátor, administrativa. Regulátor se snaží informační deficit
kompenzovat tak, že poskytuje veřejně prospěšné informace sám nebo prostřednictvím určitých forem
neziskového sektoru. Jinou formou intervence může být situace, kdy silné subjekty privátního sektoru
zadržují informace a profitují z této asymetrie a regulátor se snaží tuto asymetrii odstraňovat pro veřejné
blaho.
113
Vznik rizikových situací a řízení za rizika
Rizikové situace bývají vyvolány událostmi přírodními, technologickým selháním, ekonomickým
vývojem endogenních či exogenních faktorů v ekonomických systémech nebo vyvolány odezvami
společenskými. Rizika jsou vnímána různě veřejností (občany v relevantním prostoru, institucemi,
sdruženími a iniciativami, atp.), dále ekonomickými subjekty- manažery, kteří především hodnotí
s rizikem spojený užitek nebo ztráty, politiky, kteří je komplexně vyhodnocují vzhledem k prioritám,
která stanovují pro určitá období.
V naší úvaze vyloučíme indiferentní postoj k rizikům, který většinou nemá opodstatnění v řídící praxi.
Pak je podstatné, kromě identifikace rizik, vyhledat způsob a zajistit, jak rizikům předcházet, provádět
anticipaci a jak kompenzovat negativní účinky negativních jevů. Takový aktivní postoj umožňuje
kvalifikované přijetí nebo odmítnutí rizik podle stupně pravděpodobnosti výskytu a jejich možných
účinků.
Řízení podle rizik předpokládá, že je vytvořen mechanizmus institucionálně podpořen, který je schopen
zajistit generování veřejně prospěšných a potřebných informací na základě jasného metodického
konceptu. V mnoha případech se jedná především o sběr a třídění informací, které se vyskytují jak
v privátním, tak veřejném sektoru. Pokud nebude trend řízení za rizika a projektové řízení (3) nastaveno
s patřičnou vážností již při koncipování budoucnosti, můžeme se setkávat často s krizovým
managementem extremních událostí ex- post, tj až v době, kdy nějaká událost vznikla. (např. při
delokalizaci firem s následnými socio- ekonomickými dopady na území nebo v důsledku povodní a
následnými škodami na majetku a životech).
Odborníci z Občanské futurologické společnosti by mohli v různých interdisciplinárních komisích
sestavených ad- hoc sehrát pozitivní roli jak na úrovni státní správy, tak ve vzdělávacích systémech a při
koncipování výzkumných projektů. Resorty školství, informatika, místní rozvoj, životní prostředí,
průmysl a obchod, eventuálně další, by mohly tuto nabídku využít.
Literatura
(1) Babič I.: Zkušenosti s budováním evropských universitních sítí (časopis IP&TT, 4/2000,
str.7-9)
(2) Babič I.: Zvláštnosti trhů (II. Vydání, nakladatelství Z.Novotný, Brno, 2001, str.125, ISBN
80-86510-03-4)
(3) Švejda P. a kol.: Základy inovačního podnikání (AIP ČR, Praha, 2002, str.149-162, ISBN 80903153-1-3)
114
Interkultúrna komunikácia ako významný faktor
formovania jednotného európskeho priestoru
Miroslava Szarková
Rozširovanie EÚ prináša so sebou vznik a fungovanie stále väčšieho počtu multikultúrnych podnikov, v
ktorých sú a stále viac budú zamestnávaní a zamestnaní ľudia z rôznorodého sociálneho, národného,
etnického, náboženského prostredia, ktorí si do komunikačného procesu prinášajú celú škálu
špecifických komunikačných prvkov, komunikačných návykov, stereotypov a odtieňov vyjadrovania
svojich myšlienok, názorov a postojov, kladie zvýšené požiadavky na zvládnutie komunikačných
odlišností pracovnej sily. Komunikačné špecifiká jednotlivcov, zamestnancov alebo manažérov
pohybujúcich sa vo vznikajúcom europriestore na trhu práce, môžu spočívať v podiele uplatňovania
verbálnych a neverbálnych zložiek komunikácie v komunikačnom procese, v rozdielnom používaní
štandardných techník kladenia otázok, v spôsoboch uplatňovania techniky aktívneho počúvania,
v uplatňovaní rozdielnej úrovne empatického a asertívneho prístupu v komunikačnom procese,
v uprednostňovaní vybratých komunikačných nástrojov a médií, v tvorbe spätnej väzby a ďalších špecifík
podmienených tak výchovno-vzdelávacím procesom ako aj kultúrou komunity, z ktorej jednotlivec
pochádza. Vo vnútropodnikovom komunikačnom procese sa komunikačné špecifiká môžu veľmi ľahko
stať zdrojom komunikačných šumov a komunikačných bariér, ktoré môžu viesť k interpersonálnym
pracovným nedorozumeniam, ktoré sa môžu negatívne prejaviť na výkonnosti zamestnancov a celkovej
kvalite vnútropodnikového prostredia. Od manažéra sa očakáva zručnosť odstrániť alebo aspoň
preklenúť vyskytujúce sa rozdiely, odlišnosti a špecifiká vo vnútropodnikovom komunikačnom procese a
postupne formovať základy interkultúrnej komunikácie. Úloha to nie je ľahká. V zásade predpokladá dva
základné kroky:
1. určitú vzdelanostnú a empirickú úroveň manažéra,
2. schopnosť manažéra vytvoriť univerzálne komunikačné vzorce.
Už aj na Slovensku sa stále častejšie stretávame s manažérmi, ktorí pracovali v zahraničných podnikoch
situovaných v zahraničí, v ktorých získali reálnu skúsenosť z interkultúrnej komunikácie. Ich pohľady na
túto problematiku sú v mnohom odlišné od manažérov, ktorí vykonávali, alebo vykonávajú prácu
v slovenských podnikoch situovaných v domácom prostredí. Odlišujú sa napríklad celkovým prístupom
k procesu vnútropodnikovej komunikácie, ktorej prikladajú zásadný význam v procese riadenia a vedenia
ľudí. Ich vyjadrenia, že na komunikačný proces je potrebné sa vopred pripraviť, aj keď ide o bežnú
vnútropodnikovú komunikáciu, signalizujú, že sa snažia a získať aj odborné poznatky, ktoré im by im
boli nápomocné v zdokonaľovaní komunikačného procesu.
Podstatou interkultúrnej komunikácie je teda v prvom rade poznanie, osvojenie si a používanie
dorozumievacieho kódu a komunikačných vzorcov, prípadne tvorba univerzálnych komunikačných
vzorcov, ktoré by uľahčili komunikačný proces v multikultúrnom europriestore.
Dorozumievací kód je charakterizovaný ako zložitá entita obsahujúca všetky prvky, ktoré aktívne
vstupujú a podstatne determinujú komunikačný proces prebiehajúci tak v rámci interpersonálnej, ako aj
masovej komunikácie medzi účastníkmi rozličných kultúr. Dorozumievací kód nespočíva len v poznaní a
ovládaní jazyka. Napríklad verbálne ovládanie anglického jazyka nestačí na dobré dorozumenie sa dvoch
manažérov z rozdielneho kultúrneho prostredia. K tomu, aby došlo ku skutočnému odovzdaniu a prijatiu
správnej informácie medzi dvoma manažérmi z rozdielnych kultúrnych prostredí, je potrebné poznať
celý rad významových prvkov neverbálnej komunikácie, ako aj komunikačných prostriedkov a kultov,
115
ktoré dopĺňajú klasický jazykový systém. Ak zvážime, že podľa výskumov samotný jazyk, jeho znalosť,
má len 30-35 % podiel1 na odovzdávaní informácií v komunikačnom procese, tak je potrebné
charakterizovať ostatné komunikačné prvky, ktoré pri sprostredkúvaní informácií zohrávajú viac či menej
dôležitú úlohu. Ako ukazuje súčasná prax, stále väčší význam v tomto procese nadobúdajú prvky
neverbálnej komunikácie a vžitých komunikačných vzorcov, ktoré sa viažu na jednotlivé štandardné
a neštandardné situácie.
Na význam neverbálnej komunikácie v komunikačnom procese existuje celá škála názorov. Od názorov
extrémne preferujúcich význam a podiel neverbálnej komunikácie vo formujúcej sa interkultúrnej
komunikácii až po extrémne zavrhujúce, ktoré vychádzajú z presvedčenia, že interkultúrna komunikácia
bude prebiehať predovšetkým cez médiá, hlavne PC, kde jej význam je v podstate nulový. I napriek tomu
sa však na základe čiastkových prieskumov ukazuje, že v súčasnej etape sa v interpersonálnom
komunikačnom procese posilňujú zložky neverbálnej komunikácie, ba dokonca sa ukazuje , že sa mení
ich funkcia z doplnkovej na obsahovo významovú Zo zložiek neverbálnej komunikácie ide predovšetkým
o mimiku a gestikuláciu. Obidve tieto zložky neverbálnej komunikácie majú z hľadiska odovzdávania
informácií v komunikačnom procese vysoký informačný náboj a spolu s používanými kultmi tvoria
podstatu dorozumievacieho kódu. Dorozumievací kód je základom tvorby a fungovania komunikačných
vzorcov.
Komunikačné vzorce sú v odbornej literatúre popísané ako určité komplexné obsahovo presne
vyšpecifikované dorozumievacie kódy, ktoré majú širokú univerzálnu aplikovateľnosť. Cieľom ich
tvorby je zabezpečiť odoslanie a prijatie významovo presného obsahu komunikovanej správy, to znamená
aby špecifické komunikačné prvky nestáli v ceste pružnej komunikácii v podniku alebo v obchodnom
rokovaní. Úlohou vytvoreného komunikačného vzorca je teda prekryť určité národné a kultúrne
špecifiká univerzálnymi komunikačnými prvkami tak, aby sa v komunikačnom procese zachovala
neskreslená, presná informácia tak u odosielateľa, ako aj u príjemcu. Výsledkom tohto procesu je vznik
potrebných komunikačných vzorcov, ktoré postupne vytvoria podstatu kvalitatívne nového typu
komunikácie - interkultúrnej komunikácie2.
V rámci interkultúrnej komunikácie teda dochádza
k prekrývaniu rozličných, národnou kultúrou podmienených a vytvorených komunikačných vzorcov,
ktoré sú vo svojej podstate odlišné v nich obsiahnutom dorozumievacom kóde.
Ďalším prvkom, ako sme spomenuli, ktorému je potrebné v interkultúrnej komunikácii prikladať
adekvátny význam sú kulty. Kulty vznikajú ako určité osvojené a v komunikačnom procese výrazne
vystupujúce schémy, ktoré hodnotovo limitujú vyjadrovanie, odosielanie a prijímanie komunikovaných
správ. Ich podiel v komunikačnom procese je tak významný, že ich nemožno ignorovať. Sú to
najčastejšie:
náboženské kulty,
politické kulty,
výchovné kulty,
komerčné kulty.
Tieto obsahujú okrem postojových schém aj pomerne konzistentné hodnotové systémy a etické kódexy.
Sú zdrojom vnútropodnikovej kultúry, premietajú sa do stratégie podnikateľských záujmov podniku,
jeho imidžu a celkovej identity, ktoré sú podnikom komunikované a reflektované vo vnímaní podniku
verejnosťou (PR).
1
Birdwhistell, R. L.: Kinesics and Context. Philadelphia, Univ. Press 1970.
2
Kita, J. a kol.:Reštrukturalizácia slovenských podnikov v podmienkach medzinárodnej integrácie. Ekonóm,
Bratislava 2000.
116
Komunikácia patrí medzi základné nástroje tvorby a formovania podnikovej kultúry. Na základe nej sa
formujú vnútropodnikové mikrovzťahy medzi zamestnancami, zamestnancami a manažérmi, manažérmi
a majiteľmi podniku. Podieľajú sa na formovaní podnikovej identity a imidžu podniku, vystupujú ako
určité zdroje uplatňovaných záväzných pravidiel, noriem a princípov správania a konania zamestnancov
smerom do vnútra a smerom von z podniku. Zároveň jej kvalita a miera rozvinutosti a súladu so
základnými vývojovými tendenciami tvorí nielen základ konkurenčnej výhody podniku ale aj
charakteristickú „osobitosť“ a jedinečnosť podniku, ktorá má ekonomicko-sociálny a psychologický
rozmer aj v globalizačných a internacionalizačných procesoch.
Literatúra:
[1] Ferienčíková,S.: Foreign direct investment as a factor affecting change in transition economy.
Ekonomické rozhľady, 1998,XXVII, č.3.
[2] Hittmár, Š.: Návrh študijného odboru Manažment..Teória a prax manažmentu vo výučbe 03. Žilina:
Žilinská univerzita 2003.
[3] Slávik,Š.: Riadenie zmien. Ekonóm, Bratislava 2000.
[4] Szarková, M.: Personálny manažment. Bratislava: Kartprint, 2002.
[5] Šúbertová,E.: Družstevné podnikanie. Ekonóm, Bratislava 1998.
[6] Szarková, M.: Interné nepublikované materiály a prieskumy realizované v rámci grantovej úlohy
VEGA 1/8981/01.
117
Geopolitické vízie Zbigniewa Brzezinského1
Štefan Volner
Skončenie studenej vojny znamenalo m.i.narušenie dovtedy existujúceho a fungujúceho mechanizmu
bezpečnosti sveta, narušenie geopolitickej rovnováhy v mocenskej štruktúre svetového politického
systému. Je preto logické, že vznikajú opodstatnené obavy, otázky: Ako bude fungovať svet
v 21.tisícročí? Na akých princípoch a základoch bude budovaný nový systém medzinárodných vzťahov?
Aké budú politické priority geopolitických hráčov v tomto prelomovom období? Nás Európanov budú
osobitne zaujímať odpovede i na také otázky, ako: Aká bude Európa? Kde budú jej hranice? Akú
geopolitickú úlohu a pozíciu zaujme integrovaná Európa v súčasnom búrlivom svete? Aké miesto a úlohu
budú v nej mať také malé štáty, ako je Česko a Slovensko?
Práve v súvislosti s hľadaním odpovedí na tieto a mnoho ďalších otázok by som chcel upriamiť
pozornosť na dielo, ktoré by nemalo chýbať žiadnemu vedcovi, politológovi a politikovi. Nie preto, že sa
jedná Zbiegniewa Brzezinského, jedného z najznámejších, renomovaných politológov, ale preto, že
načrtáva vízie a formuluje závery a predpovede, ktoré sú osobitne závážného charakteru, ktoré
vyvolávajú mnoho ďalších otázok, nútia k hlbšiemu zamysleniu a štúdiu, ukazujú na jeden zo spôsobov (
z pozície realistickej paradigmy) hľadania odpovedí a kreslenia obrazu budúcej geopolitickej mapy sveta.
V tomto príspevku mi vôbec nepôjde o to, aby som súhlasil alebo nesúhlasil s jeho závermi, ale pôjde mi
predovšetkm o to, aby som upozornil na ním nastolené otázky, aby som vyprovokoval záujem o hlbšie
skúmanie a zamyslenie sa nad jeho víziami, závermi a predpoveďami, ktoré sú – z môjho hľadiskaosobitne zaujímavé, inšpiratívne a v mnohom aj reálne možné. Ako prostriedok vyjadrovania,
akcentovania a interakcie som si zvolil mapy.
Podľa Zb. Brzezinského existuje len jediná globálna veľmoc - Spojené štáty. Ide o hegemóniu nového
typu. (s.196) Nastala vskutku ojedinelá situácia , ktorá zmocň uje Spojené štáty k tomu, aby udržovali
poriadok vo svete. Zbigniew Brzezinski si uvedomuje, že táto hegemónia raz pominie. „Hegemónia je
stará ako ľudstvo samo. Avšak terajšia dominancia Spojených štátov je naprosto výnimočná v tom, ako
rýchlo k nej došlo, akým spôsobom sa uplatň uje a že má globálny rozmer.“ (s.11) V súčasnosti nemá
bezprecedentná americká hegemónia žiadneho súpera. Pád sovietskeho bloku znamenalo pre Spojené
štáty jedinečné postavenie. Stali sa prvou a zároveň jedinou globálnou veľmocou. (s.17) Spojené štáty
ovládli všetky svetové moria, ale ešte naviac sú schopné asertivne vojensky kontrolovať pobrežie
z mora i z pevniny.
Amerika uplatňuje naprostú prevahu v štyroch základných oblastiach, ktoré sú rozhodujúce pre udržanie
globálnej moci: vo vojenskej sfére má neobmedzenú celosvetovú pôsobnosť,v ekonomickej sfére je
hnacím motorom celosvetového rastu, v technologickej sfére si udržuje predstih, pokiaľ ide o inovácie,
vo sfére kultúrnej je nesmierne príťažlivá. Práve toto spojenie učinilo Ameriku jedinou a výlučnou
svetovou superveľmocou. (s.31) V tejto súvislosti – predovšetkým z hľadiska tvorby a realizácie
geopolitiky Spojených štátov v najbližšej budúcnosti- je veľmi zaujímavá myšlienka, resp. záver, že
v „dlhodobej perspektíve sa s veľkou pravdepodobnosťou ukáže, že sústredenie moci v rukách jediného
globálneho hegemóna prestáva byť pre svetovú politiku únosné. Amerika preto nie je len prvou
a jedinou, ale zrejme i poslednou globálnou superveľmocou. (s.211) Takáto myšlienka-podľa nás- môže
praktickú geopolitiku nasmerovať do dvoch krajností: jednak k hľadaniu cesty k „nevyhnutnej“
spolupráci a spoločného riešenia globálnej bezpečnosti sveta, a jednak k okamžitému využitiu historickej
1
BRZEZINSKI, Zb.: Velká šachovnice. K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha. Praha: Mladá
fronta, 1999.
118
situácie- pozície svetového hegemóna- na čo najdlhšie zotrvanie , resp. zachovanie tohto stavu, pozície.
Najbližšie roky ukážu, akým smerom sa americká geopolitika vydala.
Zb. Brzezinski, historicky i logicky, vychádza z bipolárnych predstav, realistickej aradigmy , ktoré ho
vedú k formulovaniu hegemonistického usporiadania svetového politického systému, k vytváraniu
geopolitickej mapy so zreteľnými pohybmi sily vo svetovom priestore a miestami stretu v
Huntingtonových zápalných bodoch.
Teoreticko-metodologickým základom jeho práce je vízia večného konfliktu veľkých štátov, konflikt
záujmov, ktorých základom je racionálny egoizmus. Vychádzajúc z nich predpokladá, že mocenské spory
sa začiatkom tretieho tisícročia v prvom rade budú riešiť používaním mocenského potenciálu
veľmocí, pri malej úlohe medzinárodného práva. Naďalej prikladá vojenským prostriedkom,
predovšetkým NATO, prioritnú úlohu v riešení medzinárodných sporoch, osobitne Eurázie, ako jadra
a kľúčového priestoru, kde sa bude riešiť osud celej planéty.
Geostrategickou prioritou je, aby bol vzostup ostatných regionálnych mocností taký, ktorý neohrozí
svetové globálne prvenstvo Ameriky. Úloha pre najbližšiu budúcnosť znie nasledovne: „Je nutné
zaistiť, aby žiadny jednotlivý štát či koalícia štátov nezískali moc k vytlačeniu Ameriky z Eurázie alebo
k významnému oslabeniu americkej úlohy hlavného globálneho rozhodcu.“ (s.200)
Ťažiskom Brzezinského geopolitických reflexií je Eurázia, „ šachovnica", na ktorej sa i naďalej
odohráva zápas o svetové prvenstvo, (s. 10) nakoľko „ovládnutie celého eurázijského kontinentu slúži
ako základňa pre svetové prvenstvo. (s.45) (obrázok č. 1)
Pre spojené štáty má Eurázia kľúčový geopolitický význam.V súčasnej dobe hrajú v Eurázii Spojené
štáty primát. Ich globálne prvenstvo priamo závisí od toho, ako dlho a ako účinne si zachová výsadné
postavenie na eurázijskom kontinente. (s.37) Mocnosť, ktorá ovládne Euráziu, bude kontrolovať dve
z troch najvyspelejších a ekonomicky najproduktívnejších oblastí sveta. Kontrola nad Euráziou so sebou
takmer automaticky nesie aj podriadenie Afriky a robí zo západnej pologule a Oceánie geopoliticky
okrajové oblasti ústredného svetového kontinentu. (s.38, ) Preto zostáva tento svetadiel šachovnicou.
Táto obrovská eurázijská šachovnica, rozkladajúca sa od Lisabonu po Vladivostok, predstavuje dejisko
„hry“.(s.41) Formulovanie americkej geostratégie, podľa autora, zamerané na dlhodobé zaistenie
geopolitických záujmov Spojených štátov v Eurázii, sa musí odvíjať od kľúčových hráčov a náležitého
posúdenia hracej plochy. (s.46) Je teda nutné urobiť dva základné kroky:
1. Rozpoznať geostrategicky dynamické eurázijské štáty, ktoré sú natoľko silné, aby mohli spôsobiť
potenciálne významný posun v medzinárodnom rozdelení moci; definovať základné vonkajšie
ciele politických elít jednotlivých štátov a pravdepodobné dôsledky snáh týchto cieľov
dosiahnúť; ďalej presne určiť z hľadiska geopolitiky kritické eurázijské štáty, ktoré svojou
polohou, existenciou či obojím katalyticky ovplyvňujú buď aktívnejších geopolitických hráčov,
alebo samotné regionálne podmienky.
2. Presne určiť americké postupy, ako vyvažovať, kooptovať či kontrolovať vyššie uvedené
krajiny, aby Spojené štáty zabezpečili a presadili svoje životne dôležité záujmy, a taktiež
stanoviť komplexnejšiu geostratégiu, ktorá uvedie na globálnu scénu vzájomné prepojenie
konkrétnych amerických politických zámerov. (s.46)
Stručne povediac, pre eurázijskú geostraégiu Spojených štátov je nevyhnutná cieľavedomá snaha viesť
geopoliticky dynamické štáty a opatrne zaobchádzať s „geopoliticky katalytickými“ štátmi v súlade
s hlavným záujmom Ameriky, ktorým je v krátkodobej perspektíve zachovanie jej jedinečnej globálnej
moci a v perspektíve dlhodobej potom premena tejto moci na postupne sa inštitucionalizujúcu globálnu
spoluprácu. (s.46)
119
Aktívnymi geopolitickými hráčmi na „šachovnici“, ktorí majú kapacitu a vôľu použiť silu či vplyv so
snahou zmeniť geopolitickú situáciu sú: Francúzsko, Nemecko, Rusko, Čína a India. Zatiaľ čo Veľká
Británia, Japonsko a Indonézia sú dôležitými geopolitickými hráčmi, ale takúto kvalitu, silu už (alebo
ešte) nemajú.
Na „šachovnici“ Zb. Brzezinski naznačuje i geopolitické ohniská, resp. štáty, ktorých význam je
odvodený z ich citlivej polohy , z možnosti oslabenia podmienok geostrategických hráčov: Ukrajina,
Azerbajdžan, Južná Kórea, Turecko a Irán. (Obrázok č.1) Pričom Irán a Turecko sú už geostrategicky
aktívne. Japonsko a Áziu vidí ako prirodzeného spojenca Spojených štátov. (s.49-50)
Vo vzťahu k Eurázii hlavným záujmom USA je maximálne upevniť prevládajúci geopolitický
pluralizmus v Euroázii. Budúce geopolitické ťažisko Európy, nazýva „kritickým jadrom európskej
bezpečnosti v r. 2010“ Preto podľa Zb. Brzezinského je dôležité ako bude USA riadiť Euráziu. Pričom
riadiť Euráziu znamená predovšetkým strážiť a dotvárať výhodnú rovnováhu , dosiahnuť, aby stredná
Európa bola priťahovaná k Západu ( obrázok č. 6), južná Eurázia nebola pod kontrolou jedného
hráča a aby Východ nebol zjednotený spôsobom, ktorý by znamenal stratu vojenských základní
USA. (s.42) (obrázok č.2)
120
V tomto kontexte, podľa nášho názoru, kladie Zb.Brzezinski akcent na päť základných
problémov:
Európu, európsku integráciu, pričleňovanie strednej a východnej Európy k západnej
Európe, osobitne Ukrajiny a rozširovanie a posilňovanie úlohy NATO,
Rusko, možným vývojom jeho vzťahov so štátmi eurázijského Balkánu a Ďalekého
východu a jeho vzťahu k USA,
Eurázijský Balkán, predovšetkým možný vplyv Turecka, Iránu a niektorých
stredoázijských štátov,
Čínu, osobitne nedopustenia vzniku antihegemonistickej koalície: Číny, Ruska a možno
Iránu,
Ďaleký východ, nedopustiť vzniku osi Čína-Japonsko (obrázok č.3).
Európa je najorganizovanejším územím na svete. Ak sa podarí aj zjednotenie politické, vytvorí sa
jednotná entita čítajúca 400 miliónov ľudí. (s.63) Jej geopolitický význam, nezastupiteľná pozícia
v Eurázii je kauzálne spojená s jej integráciou. V opačnom prípade, ako správne poznamenáva Zb.
Brzezinski, ak „Európa nepostúpi v procese integrácie ešte ďalej, čaká ju pravdepodobne opätovná
fragmentácia.“ (s.201)
Európa pre Ameriku predstavuje predovšetkým základné geopolitické predmostie (obrázok č.4) na
eurázijskom kontinente.Americký geostrategický záujem o Európu je obrovský. (65) Ale najzávažnejším
problémom predstavuje fakt, že skutočná európska „Európa“ ako taká neexistuje. Západná Európa
existuje ako spoločný trh, ale k jednotnej politickej entite má ďaleko. Je krutá pravda, že „západná
Európa, a čím ďalej viac i Európa stredná, zostávajú prevážne americkým protektorátom.“ (s.65)
121
Hlavným cieľom Spojených štátov v Európe je: „pomocou skutočného transatlantického partnerstva
upevniť americké prednosti eurázijského kontinentu, aby sa rozširujúca Európa mohla stať reálnym
odrazovým mostom pre prenikanie medzinárodného poriadku - založeného na demokracii a spolupráci do Eurázie." (s.92) (obrázok č.5)
V Európe zostanú najvážnejšími aktívnymi geopolitickými hráčmi Francúzsko s Nemeckom
a významným americkým cieľom by malo byť upevnenie demokratického predmostia na západnom okraji
Eurázie. ( s.197)
Základnú zónu francúzskych politických záujmov, jej minimálnu bezpečnosť predstavuje priestor ktorý
zahrňuje Iberský poloostrov, severné pobrežie v západnej oblasti Stredozemného mora a Nemecko až
k hraniciam stredovýchodnej Európy.
Zjednotenie Nemecka ako pre Rusko, tak i pre Francúzsko znamenalo geopolitickú porážku. (72) Zóna
nemeckých osobitných záujmov zahŕňa Francúzsko a na východe postkomunistické štáty strednej
Európy vrátane baltských republík, pokračuje na Ukrajinu, do Bieloruska a až do Ruska. Tie oblasti,
ktoré sa prekrývajú, predstavujú životne dôležité jadro Európy a pre Francúzsko i Nemecko má
rozhodujúci geopolitický význam. Nemecký vplyv rýchlo postupoval na sever cez Poľsko, na východ k
Ukrajine až do Bieloruska. Tzv. výmarský trojuholník na európskom kontinente vytvoril potenciálne
významnú geopolitickú os, zahrňujúcu tri štáty a 180 miliónov ľudí (76) Predstava Európy vybudovanej
a vedenej Berlínom je jednoducho nereálna. Preto Nemecko potrebuje Francúzsko,Európa francúzskonemeckú vzájomnú väzbu, a Spojené štáty totiž nemôžu vsadiť na jednu z týchto krajín. (.85)
122
Základným problémom teda nie je voľba medzi Francúzskom a Nemeckom. “Bez Francúzska a bez
Nemecka totiž žiadna Európa nebude.“ (s.77) Na základe toho Zb.Brzezinski dochádza k týmto trom
pomerne široko poňatým záverom:
1. Americká účasť pri zjednocovaní Európy je nutná k tomu, aby vyvažovala krízu hodnôt, aby
prekonala v Európe rozšírené podozrenie, že si Spojené štáty v zásade skutočnú európsku
jednotu neprajú a aby vniesla do európskeho konania nutnú dávku demokratického zápalu. Táto
úloha od Spojených štátov vyžaduje, aby sa jasne angažovali v konečnom prijatí Európy ako
globálneho partnera Ameriky.(77)
2. Z krátkodobej perspektívy je taktická opozícia voči francúzskej politike a podpora nemeckej
vedúcej úlohy ospravedlniteľná. V dlhodobej perspektíve, ak sa má skutočná Európa stať
realitou, bude musieť byť do konceptu európskej jednoty ďaleko výraznejšie zahrnutá politická
123
a vojenská identita. Táto úloha vyžaduje prispôsobiť sa francúzskemu pohľadu na rozdelenie
moci v transatlantických inštitúciách.
3. Francúzsko ani Nemecko nie sú dostatočne silné, aby vybudovali Európu sami bez cudzej
pomoci a aby s Ruskom vyriešili otázku jeho sporného geografického rozsahu.Táto úloha od
Spojených štátov vyžaduje, aby sa energicky, cielene a rozhodne zapojili do vymedzovania
„európskej geografie“, v prvom rade s Nemeckom, a aby sa zapojili do jednania o definitívnom
postavení baltských republík a Ukrajiny v európskom systéme, čo je osobitne pre Rusko, veľmi
citlivá problematika. (s.78)
Rozhodujúcim nástrojom amerického vplyvu v Európe je NATO. Európa by sa bez NATO stala nielen
zraniteľnou, ale takmer okamžite by sa taktiež politicky fragmentizovala. NATO zaisťuje európsku
bezpečnosť a poskytuje stabilný rámec pre naplňovanie cieľa európskej jednoty. Z týchto dôvodov je
NATO pre Európu historicky nevyhnutné.(s.82) Na rozširovanie NATO je najpodstatnejšia skutočnosť,
že ide o proces integrálne spojený s vlastným rozširovaním Európy. Pokiaľ by úsilie rozšíriť NATO
stagnovalo alebo stroskotalo, patrne by potom nebolo vôbec možné uplatňovať voči Eurázii komplexnú
americkú politiku.Neúspech by zdiskreditoval vedúcu úlohu Spojených štátov, zničil by koncepciu
rozširujúcej sa Európy a mohol by prebudiť momentálne driemajúce či priamo umierajúce ruské
geopolitické ašpirácie na ovládnutie strednej Európy (Obrázok č. 10, priamka B). Pre Slovenskú
i Českú republiku je dôležitá myšlienka, že ak sa má Európska únia stať „ geograficky rozsiahlejším
útvarom, a pokiaľ má takáto Európa zakladať svoju bezpečnosť na trvalom spojenectve s Amerikou,
potom z toho vyplýva, že stredná Európa, jej geopoliticky najzraniteľnejší sektor, nemôže byť
demonštratívne vylúčená z účasti na pocitu bezpečnosti.“( s.85) Pokračujúce rozširovanie Európy sa
musí riadiť zásadou, že žiadna mocnosť mimo existujúceho transatlantického systému nemá právo
vetovať účasť akéhokoľvek spôsobilého európskeho štátu v európskych štruktúrach a že žiadny
európsky štát by nemal byť a priori vylúčený z možného členstva v Európskej únii a v NATO. (s.86)
Jedným z hlavných geostrategických hráčov je Rusko. V tejto súvislosti chceme upozorniť, že v 21.
storočí aj naďalej rusko-americké vzťahy sú klasickým historickým konfliktom dvoch veľkých mocností.
Je to boj dvoch imperiálnych systémov. Je to spojnica ku geopolitickému stretnutiu veľkých oceánskych
mocností a dominánt pozemných mocností. Podľa Zb. Brzezinského existujú na „šachovnici“ dve
hlavné krajiny, ktoré môžu americkú nadvládu ohroziť a to Rusko a Čína. Pokúsime sa ukázať len na
niekoľko možných alternatív vzniku koalícií, zmeny geopolitickej rovnováhy, vzájomného
medzinárodného pôsobenia, ktoré môže mať novú podobu konfrontácií : obrázky č. 6-9.
124
Rusko vzbudzuje najväžš ie obavy lebo zostalo jadernou supermocnosťou. Na dnešnej jeho situácii
a pozícii v Eurázii a vo svetovej politike sa podpísali: rozpad obrovského sovietsko-čínskeho bloku ,
rozpad Sovietskeho zväzu, ktorý spôsobil obrovský geopolitický zmätok, strata Ukrajiny, Kaukazu,
Strednej Ázie a aktívnejšie vystupovanie Číny. Rozpad ruského impéria vytvorilo v samotnom srdci
Eurázie mocenské vákuum, vznik „čiernej diery“.
Ukrajina predstavuje nový a významný priestor na eurázijskej šachovnici. Stala sa geopolitickým
ohniskom, pretože len jej existencia ako nezávislého štátu napomáha transformácii Ruska. Bez Ukrajiny
prestáva byť Rusko eurázijským impériom. Rusko sa bez Ukrajiny síce ešte stále môže snažiť
o imperiálny status, ale len ako ázijský imperiálny štát, ktorý by bol pravdepodobne zatiahnutý do
vyčerpávajúcich konfliktov s prebúdzajúcimi sa štátmi Strednej Ázie. (6, s.52) Avšak v opačnom prípade,
125
ak by sa Rusku poradilo dosiahnuť kontrolu nad Ukrajinou s jej 52 miliónmi obyvateľov, nerastným
bohatstvom a prístupom k Čiernemu moru, získa tak automaticky prostriedky, ako obnoviť svoje
postavenie mocného imperiálneho štátu rozkladajúceho sa v Európe i v Ázii. Nezávislosť Ukrajiny
taktiež pripravila Rusko o výsadné postavenie v oblasti Čierneho mora, kde mu odeský prístav slúžil ako
životne dôležitá brána k obchodu so Stredomorím. Strata Ukrajiny bola geopolitiky kľúčová nielen pre
samotné Rusko, ale i z mnoho širšieho hľadiska, lebo Ukrajina zohrala úlohu akéhosi geopolitického
katalyzátoru. (6, s.99) Preto ak stratí Ukrajina nezávislosť, dôsledky tejto skutočnosti sa okamžite
prejavia v strednej Európe, teda aj v Slovensku i v Česku, a geopolitickým ohniskom na východnej
hranici zjednotenej Európy sa stane Poľsko. (s.52-53) Dnes je však realita taká, že Ukrajina je nezávislá
a táto skutočnosť otriasla tou najhlbšou podstatou ruskej sebeidentifikácie.(6, s.94) Je treba mať na
pamäti dôležitú zásadu: Rusko nemôže byť v Európe bez Ukrajiny, zatiaľ čo Ukrajina bez Ruska
v Európe byť môže. (126) Tu je voľba Ruska, smer Európa, alebo eurázijský vyhnanec. (obrázok č. 10)
Podobne ako v prípade Ukrajiny je budúcnosť Azerbajdžanu a Strednej Ázie rozhodujúca pre určenie
toho, čím sa Rusko môže alebo nemôže stať.
Nezávislý Azerbajdžan môže poslúžiť Západu ako koridor ku Kaspickému moru a do Strednej Ázie.
Podmanený Azerbajdžan by naopak znamenal, že Stredná Ázia bude pre vonkajší svet uzatvorená, a teda
politiky zraniteľná a vystavená ruskému tlaku k reintegrácii.
Uzbekistan, najľudnatejší štát Strednej Ázie, znamená hlavnú prekážku k obnoveniu ruskej nadvlády
v tejto oblasti a ruskému nátlaku najlepšie odoláva. (125)
Strata Kaukazu obnovila strategické obavy z oživujúceho tureckého vplyvu. Strata Strednej Ázie
vyvolala úzkosť z možnej islamskej hrozby a Rusko zároveň prišlo o ohromné zdroje energie
a nerastného bohatstva. (94)
Strata dominantného postavenia Ruska v oblasti Baltského mora dáva príležitosť Turecku, aby v tejto
oblasti opäť získalo kedysi stratený vplyv. (6, s.99)
Prízrak potenciálneho konfliktu s islamskými štátmi v oblasti celej juhozápadnej hranice ( čo vrátane
Turecka,Iránu a Pakistanu zahrňuje viac než 300 miliónov obyvateľov) pre Rusko znamená zdroj
neustálych obáv a znepokojení. (100).
126
Osobitnú pozornosť si zasluhuje Eurázijský Balkán. Jedná sa o priestor, ktorý Zb. Brzezinski nazýva
ústrednou zónou globálnej nestability, ktorý zahŕňa časť územia juhovýchodnej Európy a južnej Ázie,
Strednú Áziu, oblasť Perzského zálivu a Blízky východ. (s.127) Z hľadiska bezpečnosti a historických
ambícií je dôležitý aspoň pre troch bezprostredných susedov: Rusko, Turecko a Irán, pričom aj Čína
prejavuje o túto oblasť záujem. (obrázok č. 11 )
Do eurázijského Balkánu patria: Kazachstan, Kirgizsko, Tadžikistan, Uzbekistan, Turkménsko,
Azerbajdžan, Arménsko a Gruzínsko, Afganistan. Pripojiť možno i Turecko a Irán.(129)
Azerbajdžan, jeho poloha ho predurčuje k úlohe strategického ohniska. Prirovnávaný je k „zátke“, ktorá
kontroluje prístup do „fľaše“ obsahujúca bohatstvo Kaspickej panve a Strednej Ázie. Významné sú
v geopolitickom zmysle i Kazachstan a Uzbekistan.
Turecko vystupuje v úlohe stabilizujúceho faktora pre oblasť Čierneho mora, kontroluje prístup
z Čierneho mora do Stredozemného mora. Je protiváhou Ruska na Kaukaze. Destabilizácia Turecka by
pravdepodobne vyvolalo ďalšiu vlnu násilia na južnom Balkáne a zároveň by uľahčila znovunastolenie
ruskej kontroly nad novými nezávislými štátmi na Kaukaze
Irán ovláda východné pobrežie Perzského zálivu a jeho nezávislosť pôsobí ako hrádza proti
akémukoľvek dlhodobému ohrozovaniu amerických záujmov v oblasti Perzského zálivu Ruskom.
Veľká neznáma sa načrtáva v Strednej Ázii, kde neistotu stupňuje potenciálna zraniteľnosť tureckoiránskych ohnísk. V oblasti od Cypru k Čiernemu moru na východ pozdĺž nových južných hraníc Ruska
až k čínskej provincii Sin-tiang, odtiaľto ďalej k Indickému oceánu, ďalej na západ k Červenému moru
a na sever k východziemu koncu Stredozemného mora a späť na Krym, žije približne 400 miliónov ľudí
zhruba v 25 štátoch, ktoré sú takmer všetky ako etnicky, tak i nábožensky heterogénne a prakticky
žiadny z nich nie je politicky stabilný. (s. 58) Je pravdepodobné, že sa táto oblasť stane jedným veľkým
bojiskom.
Regionálny rozsah možných konfliktov značnou mierou ovplyvní India.
Súčasťou týchto problémov môže byť ohrozenie americkej prevahy islamským fundamentalizmom.
Výsledkom a veľmi nebezpečnou alternatívou stretov a konfliktov v tomto geopolitickom priestore by
mohlo byť, hoci zatiaľ len teoreticky, vytvorenie koalície spojením vedúcej svetovej slovanskej
mocnosti (Ruska), najmilitantnejšej svetovej islamskej mocnosti (Iránu) a vôbec najľudnatejšej a v Ázii
najsilnejšej mocnosti (Číny). (s.120) (obrázok č.12)
127
V strede Eurázie, t.j. v priestore medzi rozširujúcou sa Európou a vzmáhajúcou sa Čínou, zostane
geopolitická čierna diera, aspoň do tej doby než si Rusko vyrieši vnútorné problémy týkajúce sa
vymedzenia jeho vlastnej postimperiálnej úlohy, zatiaľ čo v oblasti na juh od Ruska- z eurázijského
Balkánu- sa môže stať kotol vriaci súperením o moc a prekypujúci etnickými konfliktmi ( s.197)
To je ďalší problém, ktorý utvrdzuje úvahu Zb.Brzezinského, že „jedinou skutočnou geostrategickou
alternatívou pre Rusko ... je Európa. Nie však akákoľvek, ale Európa transatlantická, s rozširujúcou sa
Európskou úniou a NATO.“ (s.122)
Posledným horeuvedeným problémom je Ďaleký východ. V tomto východnom eurázijskom priestore sa
postupne stane hlavným činiteľom Čína a Spojené štáty, podľa Zb. Brzezinského, nebudú mať v tejto
časti kontinentu pevnú pôdu pod nohami, pokiaľ sa nepodarí dosiahnuť určitého americko-čínskeho
geostrategického konsenzu. V zemepisnom zmysle obmedzenejšia (než vyššie spomínaná koalícia) ale
potenciálne omnoho nebezpečnejšia by bola čínsko-japonská os (obrázok č.13), ktorá by mohla vzniknúť
(napríklad) následkom zrútenia amerického postavenia na Ďalekom východe. (s.61)
Čína predstavuje geostrategický problém prvoradého významu. V tejto súvislosti je zachovanie americkej
prítomnosti v južnej Kórei mimoriadne dôležité.
Južná Kórea je geopolitickým ohniskom Ďalekého východu. Každá podstatná zmena postavenia Južnej
Kórey, či už zjednotením, posunom do rozširujúcej sa sféry vplyvu Číny alebo obojím, by nutne
zásadným spôsobom zmenila úlohu Ameriky na Ďalekom východe. (54) (obrázok č. 14 )
Zjednotená Kórea by sa mohla zriecť americkej vojenskej ochrany.(60) Naviac rastúca hospodárska sila
robí Južnú Kóreu samu o sebe omnoho významnejším „priestorom“, ktorého ovládnutiu sa bude
prikladať stále väčší význam. Jej geopolitický význam spočíva i v tom, že bez južnej Kórey si možno len
veľmi obtiažne predstaviť ďalšie fungovanie americko-japonského obranného mechanizmu.
Vychádzajúc z vymenovaných problémov Zb. Bzrezinski dospel k záveru, k riešeniu: Aby sa zamedzilo
vzniku jedinej dominantnej mocnosti v Eurázii, mal by na počiatku 21. storočia posilniť stabilitu
geopolitického pluralizmu v Eurázii Transeurázijský bezpečnostný systém TESS .Do takéhoto
bezpečnostného usporiadania by malo byť zahrnuté rozšírené NATO-spojené s Ruskom chartou
o spolupráci- zároveň s Čínou a Japonskom. (210) Z Ameriky, Európy, Číny, Japonska a Indie, a možná
i z niektorých ďalších štátov, by mohlo vzísť akési jadro štrukturovaného TESS. (6, s.210-211).
128
129
Riadenie dlhodobého společensko-ekonomického rozvoja
Štefan Klokner
Európa je kolískou dnešnej vzdelanosti, kultúry, techniky a hospodárstva ľudstva. V nej vznikla
priemyslová revolúcia, ktorá sa stala iniciátorom dnešného hospodárskeho rozvoja na Zemi
a ktorú rozvinuli do dnešnej podoby priemyslu a naplno ju využili USA. Nedocenili však prírodu
planety (ozónové diery, globálne otepľovanie), devastáciu abiotických prvkov (voda, vzduch, pôda,
podložie) a obmedzenosť biologických zdrojov (rastlinstvo, živočíšstvo). Rozdrobená Európa nie je
spôsobilá tento nepriaznivý svetový vývoj ovplyvniť. Je to dôsledkom absencie zahraničnej politiky
Európskej únie. K tomu môže prísť až po jej uvažovanom rozšírení a politickom sformovaní. Bolo
by žiadúce, aby sa tak stalo čo najskôr, pretože už dnes je nevyhnutné nekompromisne
presadzovať opravdovú finančne a ekonomicky nedeformovanú globalizáciu s trvaloudržateľným
rozvojom smerujúcim k harmonizácii vzťahu prírody a človeka (1).Takýto vývoj vlastne znamená
cestu k harmonizácii prírody a civilizácie a teda presadzovať biofilnú kultúru aj v svetovej
politike.
Súčasný veľmi nepriaznivý stav v SR spôsobený absenciou strategického rozvoja štátu je aktuálne
a možné zlepšiť dvomi cestami:
a) prechodná cesta súvisiaca so vstupom do Európskej únie (ďalej len EÚ). Ide o zlepšenie
využívania finančnej pomoci, ktorú EÚ poskytuje vstupujúcim štátom. Táto je možnosť je neistá,
pretože v súčasnej dobe je SR považovaná za najhoršie pripravený štát zpomedzi 10 kandidátskych
krajín čerpať podporné finančné prostriedky z EÚ na kvalitne pripravené projekty.
b) trvalá cesta aktuálna aj po vstupe do EÚ so stratégiou spoločensko-ekonomického rozvoja štátu.
Ide o mobilizáciu využívania trvalých pasívnych potenciálnych rozvojových zdrojov Slovenska
(prírodné, krajinné, technické) podmienenú iba dlhodobým zveľaďovaním ľudského aktívneho
rozvojového potenciálu zavedením miestnej regionálnej eddukácie (vzdelávanie a výchova) v obecných
školách spojenej so „životnou filozofiou“prístupnou žiakom v ich „jazyku“, čo nie je možné bez
širokospektrálneho strategického spoločensko-ekonomického rozvoja.
Pre SR je dôležitá jedna i druhá cesta: nevyužite prvej cesty znamená priamu ekonomickú stratu
a nevyužitie druhej cesty podstatne oddiali vyrovnanie hospodárskej výkonnosti Slovenska
priemeru Európskej únie. Okrem toho preferencia prechodnej pred trvalou cestou rozvoja SR je
prejavom nedocenenia tvorivej schopnosti obyvateľov, čo je dôsledkom existujúcej absencie koncepcie
dlhodobého spoločensko-ekonomického rozvoja štátu. Nápravu tohto stavu nemôže zabezpečiť
presadzovanie straníckych záujmov, ale iba konsenzus politických strán v záujme rastu kvality
životnej úrovne obyvateľov Slovenska a rastu národného bohatstva. Politické strany potom môžu
súťažiť, ktorá skorej, kvalitnejšie a lacnejšie dokáže zabezpečiť vytýčené spoločensko-ekonomické
ciele v dlhodobom rozvoji Slovenska.
Základným predpokladom zmeny súčasného stavu na Slovensku je potenciálny „Štátny program
strategického rozvoja SR“, ktorý by obsahoval časť územných a časť odvetvových programov a
v NR SR i vo Vláde SR by staval do popredia celospoločenské pred rezortnými cieľmi. Získal by aj
podporu obyvateľov, pretože jeho konečným cieľom by bol nielen trvalý rast kvality životnej úrovne ale
aj trvalý rast národného bohatstva. Pri jeho zabezpečovaní by bolo užitočné využiť skúsenosti zo začiatku
realizácie kozmického programu v USA ako aj z program zvyšovania vzdelanostnej úrovne v Japonsku
v minulom storočí.
K strategickému rozvoju smeruje viac než 10-ročné úsilie autora v hľadaní schodnej cesty inovácie
riadenia dlhodobého spoločensko-ekonomického rozvoja ľubovoľného územia. Tak vznikol komplexný
vnútorne previazaný dlhodobý univerzálny a otvorený systém inovácie riadenia spoločensko-
130
ekonomického rozvoja, ktorý je možné aplikovať bez zmeny na akékoľvek riadené územie od obce
k súboru štátov. Jeho systémové schéma sa nemení, aj keď sa mení obsahová náplň jeho prvkov podľa
hierarchickej úrovne riadeného územia. Systém je funkčný iba vtedy, keď je systémové schéma úplné, t.
j. keď sú funkčné všetky jeho prvky.
K vytvoreniu univerzálnej širokospektrálnej systémovej schémy podnecovali autora najmä tieto
skutočnosti:
- štúdium širokospektrálnych teoretických poznatkov (najmä filozofia – ekofilozofia, futurológia,
prognostika, projektové riadenie rozvoja, ekonomická kybernetika, ekológia, environmentalistika,
globalistika, trvaloudržateľný rozvoj, biofilná kultúra),
- poznatky a skúsenosti z riadenia dlhodobého rozvoja územných jednotiek v súčasných
podmienkach (obce, mikroregióny, mikropovodia, obmedzené možnosti riadenia územných
a odvetvových stategických progrmov SR),
- nevyhnutnosť miestnej regionálnej edukácie (súčinnosť obecných škôl a samospráv obcí – logický
začiatok širokospektrálnej inovácie riadenia strategického rozvoja),
- tendencie rozvoja Európskej únie (vývoj politických a hospodárskych podmienok vstupu SR do EÚ).
S hľadiska realizácie širokospektrálnej inovácie riadenia strategického rozvoja (2) považujem za
najzávažnejšie nasledovné závery českého špičkového filozofa Josefa Šmajsa (Drama evoluce –
fragment evoluční ontológie, Hynek, Praha, 2000):
-realizácia inovácie si vyžaduje zmenu poznania, zmýšľania a konania obyvateľov, čo bude mať odraz
na výber politikov,
- realizácia inovácie je nemožná bez účasti politikov, ktorí disponujú verejnými finančnými
prostriedkami riadeného územia (obce, kraje, štát ).
Podstata komplexného dlhodobého univerzálneho a otvoreného systému je premietnutá najmä do
Schémy 2 prameňa (3). Ukázalo sa, že objekt „štát“ je možné nahradiť akýmkoľvek „riadeným
územím“(obec – mikroregión – región, mikropovodie – povodie, kraj, štát, súbor štátov – napr. EÚ
a pod.), pričom sa Schéma 2 nemení ( aj keď sa zmení vecný obsah prvkov riadeného územia),
avšak vzťahy medzi prvkami ostanú zachované.
Úplná realizácia systému je dlhodobá a dotýka sa niekoľkých budúcich garnitúr riadenia SR (NR SR,
Vláda SR) a vyžaduje si existenciu strategického rozvoja SR sústavne korigovanú (podmienky sa
budú stále meniť) interdisciplinárnym nadstraníckym národohospodárskym „mozgom“ štátu, ktorý
by mal slúžiť výkonnej moci politikov pri rozhodovaní o výbere priorít a o výdavkoch na ne.
Tento „mozog“ by bol zameraný na trvalý rast kvality životnej úrovne obyvateľov vyvážene vo
všetkých jej zložkách (hospodárska, sociálna, environmentálna, kultúrna, duchovná) a trvalé
zveľaďovanie národného bohatstva (v súlade s harmonizáciou prírody a človeka) s prednostným
zveľaďovaním a využívaním ľudského rozvojového potenciálu, bez ktorého sú pasívne rozvojové
potenciály (prírodné, krajinné, technické ) iba čiastočne využiteľnou možnosťou. „Inovácia“ je veľmi
zložitá a jej konečný cieľ je dosiahnuteľný iba po rokoch (mandát jednej vládnej garnitúry je príliš
krátky).
Aj keď je horizont úplnej realizácie „inovácie“ vzdialený, jej nábeh je možné skrátiť :
a/ čo najskorším začiatkom (zavedenie povinnej miestnej regionálnej edukácie podľa ústavného
zákona „Súčinnosť obecných škôl a samospráv obcí),
b/ rozšírením poznania, získaním presvedčenia a podnietením konania obyvateľov v prospech obcí
ako aj sprísňovaním nárokov na riadiacich politikov (skvalitňovanie legislatívy a výkonnej moci
v záujme prosperity SR),
c/ zvyšovaním váhy interdisciplinárne rozhľadených politikov v NR SR a vo Vláde SR.
131
Naznačená stratégia rozvoja SR zatiaľ neexistuje, ale NR SR by mohla poslaneckými ústavnými
zákonmi „inovácie“ zabezpečiť cestu k nej: cesta k realizácii „inovácie“ aj keď je obťažná nie je
„zarúbaná“: musí však vychádzať z existenčných finančných a organizačných podmienok, avšak konanie
nesmie byť v rozpore s naznačeným cieľom.
Podstata komplexného dlhodobého univerzálneho a otvoreného systému je premietnutá do schémy,
ktorú nie je možné realizovať bez troch ústavných zákonov ako podmienky rozvojovej stability. Ide
o nasledovné ústavné zákony:
1. Súčinnosť obecných škôl a samospráv obcí – povinné zavedenie miestnej regionálnej edukácie na
materských a základných školách (prvý krok).
2. Nové rozpočtové pravidlá – zabezpečenie finančných prostriedkov pre dlhodobé rozvojové programy
riadených území t.j. obcí, krajov a štátu (druhý krok).
3. Strategický rozvoj – zabezpečovanie vecnej stránky územných a odvetvových programov
strategického rozvoja a ich včasné korekcie odbornými interdisciplinárnymi antilobistickými tímami
(tretí krok).
Uvedené ústavné zákony môže prijať iba NR SR ako poslanecké a iba ona by mohla ustanoviť Výbor
NR SR strategický spoločensko-ekonomickýrozvoj.
Za najreálnejšiu predpokladám realizáciu prvého kroku “inovácie“ – Súčinnosť obecných škôl
a samospráv obcí – ktorý by uzákonil zavedenie povinnej miestnej regionálnej edukácie a „životnej
filozofie“ v “jazyku“ starších žiakov - prameň (3) a (4). . To je však podmienené vznikom komisie na
prípravu paragrafového znenia návrhu ústavného zákona súčinnosťou Výboru NR SR pre vzdelanie,
vedu, mládež a šport, kultúru a médiá s Výborom NR SR pre verejnú správu za účasti poradcov z MŠ SR
a z praxe – je nutná kooperácia, pričom je možné vychádzať z pripravených téz v prameni (4).
Zavedenie miestnej regionálnej edukácie za súčasných podmienok nekladie zvýšené nároky na
dodatočné financovanie obecných škôl zo štátneho rozpočtu, ale naopak umožňuje zvýšiť účelnosť
vynakladania finančných prostriedkov rodičov a štátu v orientačnom finančnom objeme 4,4 mld
SK (je ho treba spresniť, pretože orintačný prepočet je bez nákladov na prevádzku, objekty a ich
vybavenie) po dosiahnutí prvého kroku „inovácie“. Prísľubom relatívne samostatného prvého kroku
„inovácie“ je vyjadrenie ministra školstva SR a predsedu Výboru NR SR pre vzdelanie, vedu,
mládež a šport, kultúru a médiá. Zatiaľ však nie je možné hovoriť o konkrétnom termíne
zavedenia.
Za druhý krok realizácie „inovácie“ považujem prípravu ústavného zákona „Nové rozpočtové
pravidlá“ v potenciálnom Výbore pre stratégiu rozvoja SR. Tento ústavný zákon by mal zabezpečiť
finančné prostriedky pre dlhodobé rozvojové programy obcí, krajov a štátu. Realizácia druhého kroku je
v súlade s integračnými ambíciami SR pri vstupe do EÚ.
Až po zavedení prvého a druhého kroku by mohol potenciálny Výbor NR SR pre strategický rozvoj SR
pripraviť
organizačne a finančne najdôležitejší záverečný tretí krok „inovácie“, ktorým by bol ústavný zákon
Strategický rozvoj SR zameraný prednostne na štát a kraje (ide o územné a odvetvové programy
strategického rozvoja). Realizácia tohto ústavného zákona je organizačne a finančne veľmi náročná,
avšak je plne v súlade s perspektívnymi potrebami našej krajiny. Tretí krok „inovácie“ predpokladá
zvýšenie informovanosti obyvateľov o obsahu, riešení a zabezpečovaní dlhodobých programov rozvoja
a o ich spoločensko–ekonomických prínosoch, ale najma rozšírenie poznania, získanie presvedčenia, a
pdnietenie konania obyvateľov v prospech obce ako aj o nevyhnutnosti rozšírenia váhy širokospektrálnej
prezieravosti politikov v NR SR a vo Vláde SR. Je skoro isté, že tretí krok realizácie „inovácie“ sa už
nebude môcť realizovať počas mandátu dnešnej NR SR a Vlády SR, avšak je nevyhnutné
pripraviť cestu k jeho realizácii pre nové riadiace orgány štátu ( NR SR, Vláda SR).O strategickom
význame „inovácie“ a jej riešiteľnosti iba v NR SR (poslanecké ústavné zákony) svedčí aj
132
vyjadrenie riaditeľky Kancelárie predsedu Vlády SR . Ide však o veľmi náročný zásah do riadenia
štátu a preto si horizont realizácie neviem predstaviť.
Prvý krok je možné realizovať vlastnými silami SR. Bolo by však účelné na MŠ SR zvážiť , či by sa pre
niektorú jeho časť nebolo možné uchádzať aj o podporu EÚ, nakoľko ide o novosť prístupu
k regionálnemu vzdelávaniu. Druhý (Nové rozpočtové pravidlá) ale najmä tretí krok „inovácie“
(Strategický rozvoj) by už bolo vhodné realizovať za pomoci EÚ, pretože získané poznatky
a skúsenosti by bolo možné využiť aj v iných štátoch únie.
Vyššieuvedené by mohlo viesť politikov k zmene zmýšľania o realizovateľnosti „inovácie“(má tri
relatívne samostatné postupne realizovateľné kroky), o postavení centralizácie a o logickej
decentralizácii v riadení území (obce – je ich cez 2800, kraje a štát) ako aj o zmysle finančnej
a organizačnej náročnosti „inovácie“ najmä v období, keď je cieľom SR dostať sa v čo najkratšom
čase na úroveň dosahovanú v EÚ, ktorá je dnes zhruba dvojnásobná.
Som presvedčený, že by bola prospešná širšia diskusia k problematike širokospektrálnej inovácie. V nej
by sa mohli podrobnejšie osvetliť uvedené i ďalšie otázky tejto nesmierne zložitej „inovácie“širokého
národohospodárskeho záberu.
V záujme začiatku realizácie prvého a druhého kroku „inovácie“ by bolo možné zabezpečiť v NR SR
dve realizovateľné opatrenia, ktoré môže v SR urobiť iba parlament už za súčasných podmienok. Ide o
nasledovné:
1. Zriadiť v súčinnosti s Výborom NR SR pre vzdelanie, vedu, mládež a šport, kultúru a médiá a Výboru
NR SR pre verejnú správu komisiu pre spracovanie paragrafového znenia poslaneckého návrhu
ústavného zákona Súčinnosť obecných škôl a samospráv obcí a doplniť ju odbornými poradcami
z riadenia i z praxe (je možné využiť návrh téz ústavného zákona zaslaný obom uvedeným výborom NR
SR).
2. Zriadiť potenciálny Výbor NR SR pre „stratégiu spoločensko-ekonomického rozvoja“
(pracovný termín) SR s poradným interdisciplinárnym tímom špičkových odborníkov podľa
zložiek životnej úrovne a očakávanej váhy národohospodárskych odvetví, ktorého cieľom by bolo:
a/ spracovať paragrafové znenie poslaneckého návrhu ústavného zákona Nové rozpočtové pravidlá
ako východisko pre realizáciu druhého kroku „inovácie“(je možné realizovať už dnes s prihliadnutím na
pravidlá EÚ).
b/ pripraviť poslanecký návrh ústavného zákona Strategický rozvoj pre verejnú diskusiu, na
základe ktorej by nová NR SR mohla spracovať a prerokovať jeho paragrafové znenie ( v prípade záujmu
môžem poskytnúť preň východiskové podklady).
Postupné zabezpečovanie všetkých troch previazaných ústavných zákonov „inovácie“(výsledok
poslaneckých návrhov) by bolo v súlade s postavením NR SR ako vedúcej sily štátu v riešení budúcej
prosperity SR, ktoré jej právom prináleží a ktoré určuje aj postavenie Vlády SR v tomto úsilí. Týmto by
sa naplnila a predstava o význame NR SR pri riešení perspektívy rozvoja štátu.
133
Interne pramene
(1) KLOKNER, Š:.Východiskový projekt Nový prístup k riadeniu rozvoja Slovenska (nevyhnutnosť
harmonizácie systému „príroda – civilizácia“), Bratislava, 30.1.2002, 12 s. text, 2 textové prílohy 3
s.,1 tabuľka
(2) KLOKNER, Š.: Čiastkový projekt „Realizácia možnosti nového prístupu k riadeniu
dlhodobého rozvoja štátu a vzťahy otvoreného spoločensko-ekonomického systému, Bratislava,
31. 3. 2002, 8 s. text, 2 schémy,
(3) KLOKNER, Š.: Inovácia riadenia dlhodobého spoločensko-ekonomického rozvoja štátu,
informačný materiál, Bratislava, 31.10.2002, 7 s. text, 2 textové prílohy 3 s., 2 schémy
(4) KLOKNER, Š.: Súčinnosť obecných škôl a samospráv obcí - východiskový návrh téz ústavného
zákona, Bratislava, 6 s.
134
The Capacities of Governance in
Central and Eastern Europe
Martin Potůček1
Introduction
The way in which the man administers his own affairs is inadequate and a cause of worries. The reasons
are obvious. The damage caused by bad public policies and administration often is much more serious
than that resulting from natural disasters. It is so not only because of the imperfection of the historically
formed ways of treating public affairs but also due to the non-readiness of the man to cope with the
entirely new challenges of globalization. “The on-going globalization raises an urgent question of
whether we are able to govern so as to avoid the bad and promote the good. If the governments fail to
master the problem, it will mean not only an escape from democratic responsibility but also a failing
leading most likely to the very undesirable and perhaps even catastrophic consequences in the future.”
(Dror 2001:10). In case of the Central and Eastern European region, the general problems generated by
globalization are aggravated still further by some additional specific factors that arise from stresses,
demands and handicaps of transformation.
The paper focuses on analyzing the key points in the identification of the interests of differentiated social
actors and their moderation and transformation by the constitutional, political and administrative
framework into accepted public interests in the post-communistic countries. Despite the considerable
differences existing in the individual countries, some more general characteristics, stemming primarily
from the legacy of communism in combination with the specific features marking the period of
transformation in the 1990s, may be delineated. These include a striking imbalance between the existing
modes of governance and the internal conditions and external factors under which governance runs, and
the rather unclear interplay between market forces, the introduction of political pluralism and societal
changes. There are influential external factors as well: globalization, emerging new technologies, and
environmental changes.
There is the need and necessity to better understand (via thorough and rigorous analyses) what is really
happening in society and within its steering structures. The relationship between political, economic and
medial power and the qualities of the constitutional and political system, its institutions (especially
legislative bodies and political parties) and public administration (relationship between politicians and
administrators, coordinative mechanisms, crisis management, audits and the competence and education
of civil servants) are studied as the environment for the implementation of the recognized and
acknowledged public interests. The problem of public involvement and responsibility of citizens is also
taken into consideration.
1
I would like to express many thanks to Mr. and Mrs. Andruch from NISPAcee Secretariat who helped me in
processing the expert survey data during the 11th NISPAcee Annual conference, and Martin Nekola from CESES for
processing the survey data further and creating the graphs and tables which are attached to this paper.
135
Ten criteria of Good Governance
Good governance commences with a responsible identification of diverse social – and societal - interests
and their projection into well-articulated public interests. This encompasses regimes of seeking, setting,
implementing and evaluating public policies covering the differentiated present and future interests
within a given society. A part of these is formed by public interests. A decisive portion of governance is
performed by national public administration, and is executed in competitive collaboration with
commercial and civic sectors.
Development of a more responsible and competent governance calls for measures to introduce
mechanisms enhancing its efficiency, openness and transparency, while promoting stimuli towards the
involvement of citizens and civic-sector institutions in public affairs, thus eliminating the communication
and interest-related barriers between politicians, civil servants and citizens. This requires a broadly based
and ongoing debate to be conducted by the civic sector on the key political priorities and measures. It
also calls for public political space to be opened for the direct participation of experts and citizens in the
formulation of public interests, and in drafting proposals and implementing and monitoring public
policies.
There are several critical points that affect efficient management of this particular task. The results of a
thorough analysis of the developments in the Czech Republic (refer to Potucek 1999a,b,c, 2001, 2002,
Purkrábek et al 2000) enabled me to spell out ten criteria of good governance that allow for the
specification of the actual ”condition” of the individual countries under scrutiny:
1. Analytical basis for decision-making
2. Communication in public space
3. Strategic thinking and governance
4. Democratic mediation of interests
5. Transparency of political parties
6. Accountability of the government
7. Politics, market, and media interweaving
8. Approach to social exclusion
9. Education in public policy and administration
10. Global context of policy making
These ten criteria are characterized in more detail further on. At the end of the explanation of each
criterium, a set of its sub-characteristics is proposed which indicates its content in a more comprehensive
way.
136
1.
Analytical basis for decision-making
The necessary condition of a good governance is the cognitive environment which is able to deliver to
decision-makers a comprehensive evidence of main problems, their determinants, alternative ways how
to solve them, threats and opportunities, as well as ways of avoiding potential threats and making full use
of emerging opportunities. What is needed is to set up advisory units that would cooperate with political
leaders, senior administrative officials and specialists in the area of formulating and implementing
various public policies.
Indicators of analytical basis for decision-making:
- Professional advisory capacity within and available to the government (consultants within the
government, independent think-tanks, academic research institutes etc.)
- The government nurtures the advisory institutions, takes their recommendations seriously and
strives to implement them
2.
Communication in public space
The Rotterdam Program for the Development of Administration (Rotterdam 1997) deals with the tasks of
developing administration within the context of European integration. It pays a particular attention to the
tasks of the reform of public administration in the Central and East European countries. A peculiar
feature of this paper is the stress laid upon the cooperation between the state administration and the civic
sector. A good performance of the administration is linked inseparably with a live and powerful civic
society without which a fair and efficient policy is unthinkable. Administration carried out by
Government only is not able and capable to respond adequately to the real needs of the people in many
areas of public policy. That is why the Governments have to search for partnership cooperation and joint
decision-making with the civic sector. The so called policymaking councils are cited as example in this
regard with the councils consisting of the representatives of the Government, the citizens and the
different interest organizations serving to identify the generally recognized public policies and the ways
of their implementation.
Of decisive importance is the way in which the civic sector institutions are drawn into the world of
administration (governance) without loosing their initiative and independence in the process. This
approach is characteristic of offering and sharing information, having regular consultations and, in
the end, building thus a consensus among the parties involved.
Indicators of communication in public space:
- Civic and commercial sector are taken as partners by the government
- The tripartite institution is vivid
- Policy-making councils operate
- Public hearings and discussions are organized
- There is sufficient skill in pursuing public communication
137
3.
Strategic thinking and governance
A need for a coordinated and continually renewable through an on-going dialogue, search and
establishment of priorities for a particular state and society was gaining strength throughout the
whole period of the nineties. Such countries as Finland, Ireland or Taiwan which were able to
work their way up to lead an imaginary racing group of the prosperous and rapidly developing
countries during the last decades while solving successfully their considerable problems at home at
the same time have always proceeded from just such a responsibly selected set of priorities. And
vice versa: the countries that gave up such search leaving everything at the mercy of self-evolution
were “ loosing points “ and failing in a ruthless, though hidden behind the diplomatic smiles,
competition and fight for resources, survival and development opportunities.
Indicators of strategic thinking and governance:
- The capacity exists to prepare and approve strategic decisions at all levels of the public administration
- National visions, strategies and doctrines are developed and discussed
- The coordinated preparation of departmental and cross-departmental middle-term conceptions, policies
and plans takes place
- An effective system for the implementation and updating of approved strategies exists
4.
Democratic mediation of interests
Political scientists analyze the reasons for a declining concern the people have for public affairs and
particularly their declining willingness to be engaged in the administration of public affairs. The
scientists put the said development trend into the context of a crisis related to the traditional system of
representation of interests because the confidence in the institutions forming such system has constantly
been on the fall. If however the rule of proportion is applicable here in the sense that the more
irresponsible the citizens are, the more unaccountable also are the Governments, then the outlook for the
future is very bleak and dangerous indeed.
The public interests crystallize from a clutter of heterogeneous interests that are of an individual, group,
short-term as well as long-term nature. The more successful the Government is in listening to the views
of citizens (inclusive of minorities, poor and marginalized social layers of society), and also of the
representatives of business circles, and in finding the broadest possible common denominator of their
interests, the better the Government.
The social interests are structured and the changes in the lives of people occur fast so much nowadays
that any particular system of representation of interests lags necessarily behind the requirements of time.
Making use of all the functional channels that enable evaluation of both the existing and the proposed
new policies provides a potent development opportunity in order to have the efficiency of social
management raised. The stress so far laid predominantly
on representative democracy (whose
institutions are of course maturing incessantly and are surely to change further) will be good to be
complemented with participative democracy (connected with strengthening the political function of the
civic sector as an institutional bearer of civic society) and direct democracy (introduction of referenda,
electronic forms of articulation and reflection of interests etc.). Related to it also is the legal form of
lobbying.
A rational response is to open and to encourage all possible ways for the people to enter public policy
and to do so through both engaging themselves in political parties and representative bodies and their
activities in civic associations and initiatives but also through public hearings, discussions, referendums,
138
petitions etc. Such areas as civic education, conceived in an attractive modern way as to its contents and
methods, and life-long political education may have a great mission too especially in the long-range
perspective.
Indicators of democratic mediation of interests:
- Representative democracy operates smoothly, without major disruptions
- There are complementary mechanisms of participatory democracy (space for the involvement of nonprofit organizations in legislature, legal regulation of lobbying)
- There are complementary mechanisms of direct democracy (referendum, petition, electronic forms
of articulation and reflection of interests)
5.
Transparency of political parties
The role of political parties in the mediation of interests will always be crucial. So also because of that,
the parties could and should undergo a process of internal transformation and renewal. Their fundamental
problem (except of those that managed “to survive” even from the pre-1989 era) consists in small
memberships and that is what limits unsoundly selecting the current and the future political elites.
Our research revealed certain shortcomings in the political training of both members and non-members,
in the generation of programs, the regimes of internal management in the parties (including a goodquality policy in relation to personnel matters) and, also, in the deficits of the intra-party democracy in
the Czech Republic (Potůček et al. 1999). All attempts at making the funding of political parties more
transparent have failed so far. This puts in jeopardy still more their legitimacy in the eyes of the public.
No wonder that the parties have not succeeded yet in persuading the majority of citizens of their
readiness to play the responsible role ascribed to the parties by the Constitution. The interest on part of
the citizens in joining political parties and working there has been stagnating for a long time: since the
middle nineties until now only 3 per cent of the adult population have said that they are members of a
party and additional 3 per cent have declared their potential interest in joining a party (Potůček 2000,
Frič et al. 2002). The situation is even less encouraging in some other countries of the region with a
fragile and unstable party system.
Indicators of transparency of political parties:
- Intra-party democracy functions and prevents the formation of an oligarchy
- The financing of political parties is transparent and submits to regular external checks
- There is a developed system of political training of party members
- Political parties attract new membership
- Political parties are perceived by the public as the legitimate vehicles of interest mediation
6.
Accountability of the government
The latest report of the Rome Club (Dror 2001) is devoted entirely to the capacities of governance. Dror
points out how vitally important it is to continually strengthen the capacities of public administration on
regional, national and especially global levels, to improve and to enrich in an on-going way the functions
of public administration and to keep raising its ability to adapt itself and to respond fast to the changing
conditions of life – to make it more accountable to the needs of people. The author recommends that the
139
public administration be more professional, more effective and have a higher quality than is the current
state of affairs in this area. In one breath he adds however that though the above improvements are
desirable and possible, the way to their attainment will be very complicated and extraordinarily difficult
and will require a firm and resolute political support on part of the very Government.
A paradox in the post-communist era is the fact that with the removal of the supremacy of the
Communist party there also disappeared the supervisory superstructure, a source of fear for all which was
thus also fulfilling in past important restraint and control functions in relation to the State apparatus. The
various civilized procedures and forms of control over the activities of the State apparatus have been
asserting themselves in many countries with only a considerable delay and many officials made use in the
meantime of the existing chances to abuse their public positions in order to gain personal benefits. The
systems of internal and external control do not generate enough pressure on the observance of regulations
and ethical codes. We see as an objective, so far unreachable for the region, the U.S. General Accounting
Office having at its disposal a thousand of the highly qualified specialists in such domains as law, public
finances, public policy and administration. These consider not only the way of handling financial funds
but especially as to what extent and how efficiently a given office is able to fulfill its role, to carry out its
administrative functions.
Indicators of accountability of the government:
- Effective system of intramural control in public administration units
- General Accounting Office and/or corresponding independent institutions executing extramural
performance and budgetary audits
- Right to appeal to administrative courts
- Ombudsman (ombudsmen)
- Charters of citizens´ rights, patients´ rights, consumers´ rights …
7.
Politics, market, and media interweaving
A complicated task that all the contemporary democracies try to solve with different degrees of success is
how to prevent the political, economic and medial power from interweaving in one another. The social
transformation in the nineties of last century left in the region not only a lot of institutional backlogs or
even white spots but indeed also too much temptation to get to unjustified enrichment through the nontransparent exercise of influence on political decision-making by means of media or the use of
corruption.
Care for improvements in the regulation of privatization, financial markets, both the public-law and
private-owned media, awarding public contracts, financing political parties and strengthening control
mechanisms are thus a standing imperative at present and for the future as well.
7.1. Prevention of interconnection of economic and political power
The entire period of the nineties last century was marked by huge transfers of property in the region.
Such phenomena as a personal interconnection between economic and political elites, an inadequate legal
framework of privatization and for the functioning of banks and other financial institutions led to
massive misappropriation of the originally state or municipal property and to corruption practices. As
Charles Lindblom concluded in a clear-sighted way decades ago (1977), the entire economy and society
would fall under the yoke of clientelism sooner or later, if no robust and controllable means were in place
preventing that interconnection from occurring. The majority of citizens are the losers, namely those who
do not have access to the uncontrolled undeserved sources of wealth and power and the legitimacy of the
whole political arrangements is thus radically undermined.
140
7.2. Prevention of interconnection of medial and political power
At the time when the traditional democratic institutions were forming the newspapers were brought to
their readers by coach. While the political system has hardly changed since that time – the functioning of
the state is still based on the division of power among the executive, legislative and judicial branches of
government – the media, especially electronic, encircled the globe with an ever more compact network.
The focus of power, i.e. the ability to influence the thoughts and the actions of people, shifted
dramatically away from the political and administrative institutions that are subject after all to certain
rules and restrictions, towards the editorial offices, especially those of television.
Institutions whose purpose is to regulate the activities of the media were emerging in the early nineties
with the legislators having only little experience at the time.
In case of public-law media, there is a danger that such media may succumb to the political formation
currently in power – in the Czech Republic we still remember rather vividly the crisis around the publiclaw television at the close of 2000. On the other hand, the private-owned media have an immense
freedom of what and how they broadcast to their watchers/listeners. There is a vast space available for
making mutually advantageous informal deals between the politicians and the private subjects of the
medial market.
The development has shown that the situation is serious and the need for a fundamental revision of the
attitude on part of governments to the regulation of the media is rather pressing. It concerns both the
public-law and the commercial media. The statutes and the activities of the respective medial councils
lag hopelessly behind the need to uphold efficiently an equal access by the different subjects to the
information channels and to pay heed to the impartiality of information the media provide.
Indicators of politics, market, and media interweaving:
- Prevention of economic favoritism of the political elite in decision-making
- Prevention of corruption at all levels of government
- Effective regulation of the public sector media
- Effective regulation of private-owned media
- Equal access to media by all competing political actors
8. Approach to social exclusion
The European Union can be seen as a promising administrative roof for the governments of the new
member states to become more influential actors of the global regulatory game. Nevertheless, the
European Union is split as for what should be its basic goal to be followed – the economic efficiency or
the (social) quality of life for all; thus it could not actualize its full potential as the governmental
counterpart of the regulative forces of the global economy.
Copenhagen criteria for accession (1993) were designed more as a technical (economic and political)
instrument from above than as an appropriate tool to steer living conditions in the candidate countries:
legal, economic and political issues prevailed, social ones were marginalized - reduced to the
preservation of individual human rights and building loosely defined institutional framework. In the
meantime, the accession countries were used by the actors of global economy as the backdoor for
141
broadening its operational space, especially in social welfare. The most important example were the
reforms of the national old age pension systems, which opened doors for private insurance funds by
introducing the compulsory private (co-)insurance. It was an easy terrain for their operations as the postcommunist governments lacked strategic thinking, necessary skills and to a considerable extent
legitimacy, too (Deacon at al. 1997). This was a different situation compared to the situation of actual
EU member states where the impact of globalization on Welfare State(s) was much less influential than
many supposed (Ferrera-Hemerijck-Rhodes 2001).
Thus, the after-1989-transformation of Central and Eastern Europe brought about obvious social
problems that influence everyday life and consciousness of the population in the candidate countries: the
spread of unemployment and poverty, new health problems, ethnic tensions and conflicts. These and
other socially pathological phenomena differ a lot in their incidence and seriousness around the region of
Central and Eastern Europe. In some countries, dual systems (impoverished public and corrupted black
market ones) have developed in the health care and education, associated with the overall deterioration of
social security systems.
Due to this neglect of social dimension of transformation, the implementation of the ambitious goals of
the EU Lisbon Strategy, including the preservation of social cohesion and life-long education, will face
serious difficulties in the new Central and Eastern European member states.
Indicators of approach to social exclusion:
- Long-term policies identifying social cleavages and developing approaches to reduce the threat of social
exclusion in the market economy
- Coherent employment policies
- Sound social security system
- Equal access to health care and education
- Tailored policies towards the vulnerable and minorities
9. Education in public policy and administration
It is a sort of a truism that the principles and practices of good governance cannot be implemented by
badly educated politicians or civil servants.
The Czech Republic gained one infamous primacy among the transforming countries of Central and
Eastern Europe. No self-contained system of training the civil servants in the central bodies of State
administration came into being here for more than ten years, this neither in the form of specialized
university-level education nor in the form of further education. The situation began changing only with
the formation of the department for the reform of public administration within the Civil Administration
Section at the Ministry of the Interior in 1998. As late as 2000 the Government adopted a document
establishing The Institute for State Administration which carries analytical, educational and coordinative
functions at the central level of State administration. Nevertheless, it is unlikely that the whole system of
education and training for the civil servants in the central bodies of State administration will develop to
the full before the end of this decade.
142
Indicators of education in public policy and administration:
- Comprehensive governmental programme aimed at enhancing the quality of instruction in public policy
and administration
- In-service training capacities at all levels of public administration
- Broad tertiary education in public policy and administration
- Specific training programmes for politicians, journalists and citizens
- Exchange schemes with foreign institutes and schools for students and teachers
10. Global context of policy making
There is a growing imbalance between the established modes of governance and the external conditions
under which the governance runs. The governance formed in industrial societies with a clearly shaped
social structure relying above all on institutions of the national state. Nowadays, we are witnessing
globalization of economies, global perils to life environment, an onslaught of new information and
communication technologies. New security risks are emerging and the societies as such differentiate in
compliance with the keys unknown before. The mode of governance lags behind in its adaptability to the
dynamism of these shifts which results in the disregard for and the neglect of the problems that put in
jeopardy the quality and sustainability of life and, in some instances, even the fundamental human rights.
An early and consistent reform in the management and administration of human affairs is a must, though
so far it has been realized to the full by only the very few and the intellectual, organizational,
motivational and material resources needed for the purpose have been insufficient.
The most important deficit of the existing mode of governance lies in the fact that the problems have to
be solved at the level of individual states in the first place while they are generated predominantly at a
higher, supranational level. Moreover, in the post-communist countries such an additional complicating
phenomenon exists as a demanding and protracted process of democratization of public administration
occurring in the context of other transformations. No wonder then that the legitimacy of the whole
political system in the eyes of the people has declined dramatically with the last decades.
Indicators of global context of policy making:
- Well defined national interests vis-a-vis globalization and European integration
- Insight of analysts and politicians into the rapidly changing global context of national decision-making
- National administrative capacities to take part in supranational governance (UN, EU, NATO, OECD,
etc.)
- Crisis management
Results of the international expert survey concerning the capacities of
governance in Central and Eastern Europe
With the lack of systematic and targeted comparative analysis of the state-of-the-art of public
administration in the region, with a very accidental evidence of the performance of various functional
143
units, it is very difficult to draw any conclusions about its capacities. In such a situation, a research
methodology should rely more on expert knowledge and judgement. The annual conferences of the
Network of Institutes and Schools of Public Administration in Central and Eastern Europe (NISPAcee)
are the meeting place of top experts and practitioners not only from the region, but also from the
respected Public Administration research and teaching units from around the world.
I used this opportunity and asked the participants of the 11th NISPAcee Annual Conference1 to fill in a
checklist with the ten criteria for their respective countries. All of them were exposed to the explanation
of their meaning and indication. The instruction was simple: to evaluate the situation of country´s
capacities of governance according to all ten criteria. The scale for evaluation was designed in the
following way:
Scale for evaluation:
Quite bad situation, no clear cut improvements foreseen
0
Mediocre performance, mixed results
1
Well done: remarkable achievements, good prospects for the future
2
The turnout was remarkable, nearly eighty participants joined the survey and fill in the questionnaire.
Unfortunately, some countries were only evaluated by less than five participants. I decided to omit such
countries for comparative purposes, but to include these cases to calculate average values for the two
clusters of countries – the developed countries of the West (USA, United Kingdom, France, the
Netherlands, Germany – together 11 cases) on one hand and the Central and Eastern European countries
(Albania, Armenia, Croatia, Czech Republic, Estonia, Hungary, Kazakhstan, Kosovo, Kyrgyzstan,
Latvia, Lithuania, Macedonia, Moldova, Poland, Romania, Russia, Slovak Republic, Ukraine, – together
67 cases) on the other hand.
1
Bucharest, Romania, 10.-13.4. 2003
144
The results of such a comparison are presented by Graph 1.
Analytical basis for decison making
2
Global context of policy making
1,5
1
Education in public policy and
administration
0,5
0
Approach to social exclusion
Democratic mediation of interest
Politics, market, and media interw eaving
W countries
CEE countries
Graph 1: General comparison of capacities of governance in Western countries and Central and Eastern
European countries
It comes as no surprise that the transforming countries of Central and Eastern Europe being compared
have, on average, finished below the average of the Western democracies being compared, both in their
entirety and individually according to all the ten criteria.
Only six Central and Eastern European countries were evaluated by five or more experts: Czech
Republic, Estonia, Lithuania, Macedonia, Poland and Ukraine. Average results of the expert evaluation is
shown in the following table.
Criterium→
Country ↓
1
2
3
4
0,5
1
Czech Republic
1,05 0,86
Estonia
0,83 1,08 0,92
Lithuania
1
1,14
1
Macedonia
1
1
0,57
Poland
Ukraine
0,75 0,67 0,33
1
0,8
0,2
5
6
7
0,55 0,96 0,59
8
9
10
Cases
0,96 1,05 0,73
11
1,17 0,67 1,67 0,92
0,67
0,75
6
1,33 0,71 1,17 1,29
0,86 1,29 0,86
7
1,29 0,14
1
0,71
0,86 0,71 0,71
7
0,67
0,5
1
0,58
1,08
1
1,17
12
0,2
0,8
0,8
0,8
0,6
1
0,8
5
2
CEE countries
0,92 0,88 0,61
0,82 0,46 0,96 0,73
0,82 1,05 0,88
67
W countries
1,68 1,55 1,23
1,18 1,18 1,55 1,32
1,41 1,32
11
1,4
Table 1: Average evaluation of selected CEE countries
145
It would be also interesting to compare the evaluation of selected Central and Eastern European countries
with the average evaluation of Western democracies – see the following graphs.
2
1,5
1
administration
0,5
0
W countries
Czech Republic
Graph 2: Comparison of capacities of governance in the Czech Republic with the Western average
2
1,5
1
administration
0,5
0
W countries
Estonia
Graph 3: Comparison of capacities of governance in Estonia with the Western average
146
2
1,5
1
administration
0,5
0
W countries
Lithuania
Graph 4: Comparison of capacities of governance in Lithuania with the Western average
2
1,5
1
administration
0,5
0
W countries
Macedonia
Graph 5: Comparison of capacities of governance in Macedonia with the Western average
147
2
1,5
1
administration
0,5
0
W countries
Poland
Graph 6: Comparison of capacities of governance in Poland with the Western average
2
1,5
1
administration
0,5
0
Politics, market, and media interw eaving
W countries
Ukraine
Graph 7: Comparison of capacities of governance in Ukraine with the Western average
148
The following graph compares average values across all ten criteria for the group of Western
democracies, the group of all included Central and Eastern European countries, with the six countries
that were represented by five or more expert in our survey.
1,60
1,40
W countries
1,20
Estonia
Lithuania
1,00
Czech Republic
CEE countries Macedonia
0,80
Poland
Ukraine
0,60
0,40
0,20
0,00
1
Graph 8: Comparison of general capacities of governance in selected CEE countries
The results of the expert survey make it possible to formulate several interesting preliminary conclusions.
The Baltic countries have shown better results in the comparison than the post-communist countries of
Central Europe which, in turn, have fared better than Ukraine. Equally interesting is the comparison of
the ”performance” of all the post-communist countries according to the individual criteria: the bestplaced criteria in the expert survey were education in public policy and administration, accountability of
the government, and analytical basis for decision-making. The lowest score was run up by transparency
of political parties, followed by strategic thinking and governance, and politics, market, and media
interweaving.
There is no need to exaggerate the relevance of the above presented results. The expert surveys have their
apparent methodological limitations. As most of the questioned experts were educators and researchers,
not surprisingly education and analytical capacities scored better than issues associated with the core
governmental activities. The selection of experts was submit to a specific situation of the international
conference: there was no chance to apply more elaborated techniques of sampling allowing to get a more
balanced composition of experts with various expertise. What is presented here is a pilot expert survey
that indicates what might be the promising fields of a more thorough and rigorous analytical effort in the
future.
Nevertheless, I believe that even such a preliminary diagnosis should attract attention of decision-makers
and thus contribute to a better understanding of developmental needs of the Central and Eastern
European countries in their continuous effort to achieve better governance.
149
Conclusion
The answer to the question posed at the beginning of this paper is quite simple: our current modes of
governance will not stand the test either when facing the needs of the region or the global challenges our
civilization is grappling with. Seen in this light, it is all the more important for the citizenry as well as
political representation to fully realize the importance of the long-term cultivation of conditions for good
governance in a bid to raise the quality of life of our and future generations. It is equally vital for our
political representation to adjust its range of priorities to this recognition. As for the transforming
countries of Central and Eastern Europe, this general statement applies to their state of governance with a
greater degree of urgency.
150
Literature
1. Deacon, B. – Hulse, M. – Stubbs, P.: Global Social Policy. London, Sage 1997.
2. Dror, Y: The capacity to govern, Frank Cass, London and Portland 2001
3. Ferrera, M. – Hemerijck, A. – Rhodes, M.: The Future of the European “Social Model” in the
Global Economy. In: Journal of Comparative Policy Analysis: Research and Practice, Vol. 3, No.
2, August 2001, pp. 163-190.
4. Frič, P. et al: Czechs on the Way to Their Own Future. Research on Life-Related Strategies of
the Population in the C.R. (Češi na cestě za vlastní budoucností. Výzkum životních strategií
populace ČR), Prague, CESES UK FSV 2002. 53 pp + attachments).
5. Lindblom. Ch.E.: Politics and Markets. New York, Basic Books 1977.
6. Potůček, M. : The Nature of the Czech State and the Challenges of Our Time. (Povaha českého
státu a výzvy doby. In Czech.) In: Potůček, M (ed.) : Czech Society at the Close of the
Millennium (Česká společnost na konci tisíciletí I, II). Proceedings of the international
conference on 650th anniversary of Charles University, Prague, Karolinum 1999b, II, pp.153-166.
ISBN 80-7184-825-5
7. Potůček, M.: Functioning of the State Administration on Central Level: Selected Problems.
(Problémy státní správy na centrální úrovni. Vybrané problémy, in Czech.) In: Kabele, J. (ed.)
Institutionalization of (Ir)responsibility: Global World, European Integration and Czech Interests
(Institucionalizace (ne)odpovědnosti: globální svět, evropská integrace a české zájmy 1, 2.)
Proceedings of the international conference. Prague, Karolinum 2001, pp. 369-373. ISBN 80246-0432-9.
8. Potůček, M.: Not only the Market. The Role of the Market, the State and the Civi8c Sector in the
Transformations of the Czech Society. Budapest, CEU Press 1999c.
9. Potůček, M.: The Deficits and Potentials of Governance in the Czech Republic. (Umíme si
vládnout? In Czech.) In: Kabele, J. (ed.): The Consolidation of
Governance and
Entrepreneurship in the Czech Republic and the European Union. (Konsolidace vládnutí a
podnikání v ČR a v EU 1, 2, 3, 4, 5.) ). Proceedings of the international conference. Prague,
Karolinum 2002.
10. Potůček, M.: The Uneasy Birth of the Czech Civil Society., Voluntas, 2000, Voil.11, No.2,
pp.107-121
11. Potůček, M.: What kind of Vision for the Czech State? In: M. (ed.) : Czech Society at the close
of the Millenium (Česká společnost na konci tisíciletí) I, II, Proceedings of the international
conference on 650th anniversary of Charles University. Prague, Carolinum 1999a, I., pp.5361.ISBN 80-7184-825-5
12. Potůček, M. et al.: Political Parties As Perceived by Czech Public and Ways to Their
Modernization (Politické strany v očích české veřejnosti a cesty jejich modernizace). Prague,
CESTA 1999.
13. Purkrábek, M. – Potůček,M. – Háva, P. : Quality of Decision-Making on Central Level – A Key
to Development of Public Policy and Society. In: Purkrabek, M. et al.: Political Decision-Making
on Central Level in Czech Republic (Centrální politické vrozhodování v České republice), Vol.2,
Prague, Charles University, Faculty of Social Sciences 2000, Series Public and Social Policy,
No.10, pp.5-48
14. Rotterdam Program for Governance and European Integration. Rotterdam, European Union
1997, 9 p.
151
Kam směřuje (ne)řešení globálních ekologických problémů?
Miroslav Farský, Libor Měsíček
Co to jsou globální ekologické problémy ?
Nejen přírodovědci, ale i řada politiků si v závěru uplynulého století, v jeho 60. až 90. letech, uvědomila
a docenila význam přírody a přírodní složky životního prostředí (PSŽP) jako determinačního faktoru
dalšího ekonomického růstu a trajektorie dalšího vývoje lidstva. Třetí vlna ekonomického fenoménu
1
globalizace přinesla totiž s sebou i tzv. globální ekologické problémy, z nichž řada buď s problematikou
PPSŽ úzce souvisí a nebo je problémem určité PSŽP: 2
•
globální oteplování,
•
úbytek ozónové vrstvy ve stratosféře,
•
kyselá atmosférická depozice (kyselé srážky),
•
ohrožení biodiverzity, změny ekosystémů a jejich destabilizace.
•
nadměrná produkce odpadů a jejich odstraňování,
•
degradace půdy, eroze, desertifikace,
•
úbytek zdrojů pitné vody, kontaminace vod.
Za jako hlavní příčiny globálních problémů PSŽP jsou považovány následující průvodní jevy
globalizace:
1. prudký a nerovnoměrně co do regionální struktury probíhající růst světové populace,
2. prudký a co do regionální struktury nerovnoměrně realizovaný ekonomický růst
3. změny v chování lidí (zvyšující se spotřeba a to zejména tzv. prestižní spotřeba),
4. překotná urbanizace,
5. problém omezenosti zásob fosilních paliv
6. hrozba potravinové krize,
7. již existující konfliktní vztahy mezi „ bohatým Severem“ a „chudým Jihem“
1
Ve struktuře světového ekonomického systému se projevuje především:
• vytvářením nové hierarchie světových měst,
• intenzifikací ekonomické provázanosti vyspělých států,
• novou prostorovou dělbou práce mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi,
• prohlubující se izolace rozvojových států .
2
K ilustraci těchto efektů a k jejich kvantifikaci viz mapovou přílohu „ A World Transformed – A Thirsty Planet“,
The National Geographic Magazine“, September 2002
152
Představa o řešení: AGENDA 21
S uvedenými skutečnostmi se chce a má vypořádat program OSN nazvaný AGENDA 21, která jako své
východisko akceptovala teorii trvale udržitelného rozvoje (the theory of sustainable development, die
nachhaltige Entwicklung) lidské společnosti1. Tento programový dokument byl přijat na Druhé
konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji, která se sešla v r. 1992 v Riu de Janeiro. Mimořádné
zasedání Valného shromáždění OSN (UNGASS) v r. 1997 pokračovalo v rozpracování a konkretizaci
Agendy 21, a to jmenovitě v měřítcích národních a regionálních. V souvislosti s tím vyvstala potřeba
formulace systému indikátorů, který by vymezil dimenze a dynamiku jednotlivých relevantních faktorů
ovlivňujících udržitelnost („sustainabilitu“) vývoje životního prostředí v kontextu vývoje lidské
společnosti. Potřeba takovéto kvantifikace je dána nejen tím, aby bylo možné kontrolovat tempo a
účinnost realizace opatření, přijímaných či doporučovaných OSN. Má i být protiargumentem v diskusi
s těmi ekonomickými teoretiky, kteří vytýkají teorii trvale udržitelného rozvoje vágnost a nereálnost. Co
do komplexnosti a složitosti záběru pokročila v tomto směru asi nejvíce formulace Indexu
environmentální udržitelnosti (ESI) [3,5], podaná skupinou expertů při Světovém ekonomickém fóru
v Davosu.
Bilance let 1992 - 2002
S odstupem více než 10 let, které uplynuly od ekologického summitu, svolaného OSN do Rio de Janeiro
(1992), je již možné pokusit se o hodnocení, s jakými výsledky a jakým tempem se realizuje (resp. je
prosazován) program OSN „Agenda 21“. To ostatně mělo být i jedním z podstatných bodů programu
„Světového summitu o udržitelném rozvoji“, který se sešel ve dnech 26. VIII. – 4. IX. 2002
v Johannesburgu (JAR) za účasti delegátů z 174 signatářských zemí, zastoupených jak delegacemi
vládních administrativ (na různé funkční úrovni), tak i representanty nevládních neziskových hnutí a
organizací.
Program „Johannesburgu 2002“ byl proponován ve směru kontroly či plného znovupotvrzení závazků
OSN (jako celku i jeho jednotlivých členských zemí):
•
plně implementovat zásady Agendy 21 do jednotlivých národních politik a programů
•
potvrdit a dále konkretizovat všechny s tím související mezinárodní závazky a dohody přijaté po
roce 1992, včetně těch, které jsou obsaženy v Deklaraci tisíciletí OSN (UN Millenium
Declaration).
Co musel konstatovat Johannesburg 2003
Globální (celosvětová) bilance za léta 1992 – 2002 ukázala, že závěry z Ria (1992) a „Agenda 21“ nejsou
plněny. Globálně lze konstatovat, že i nadále pokračuje dosavadní trend výroby a spotřeba již zřejmě
převyšuje přirozenou ekologickou kapacitu Země o 1/4. Zejména jsou závažné tyto skutečnosti:
1
„Trvale udržitelným rozvojem se zpravidla rozumí takový ekonomický, sociálně a technologicky možný rozvoj,
při němž každá současná generace uspokojuje své potřeby tak, že při tom neohrožuje možnosti budoucích generací
uspokojovat jejich potřeby. Je třeba poznamenat, že na definici pojmu TUR není dosud shoda. V českém
základním zákoně o životním prostředí (č. 17/1992 Sb.) je chápán jako takový rozvoj, který současné společnosti i
budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost
přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“ [2]
153
•
Výrazně se prohlubuje propast mezi bohatstvím a chudobou, mezi „bohatým Severem a chudým
Jihem“. Zhruba 1,1 miliardy obyvatel světa žije v extrémní chudobě a z nich asi 850 milionů trpí
hladem. S denním příjmem nižším než 1 USD musí vystačit dalších 1,2 miliardy lidí. Na pomoc
rozvojovým zemím měly přispívat bohaté země ročně cca 0,7 % GDP, skutečnost se pohybuje
kolem 0,2 %. Nepokročilo se nijak v dosažení dohody o omezení dotací k zemědělským a
průmyslovým výrobkům v USA a zemích EU, což by mělo ulehčit přístup rozvojových zemí na
vyspělé trhy.
•
Nesplnila se výzva a proponované akce k zajištění nezávadné pitné vody pro veškerou lidskou
populaci: Stále ještě 2,4 miliardy lidí nemá přístup k nezávadné pitné vodě a sanitárnímu zařízení
a asi 30 tisíc lidí denně umírá na nemoci přenesené ze závadné vody.
•
Nedostatečně se plní „Úmluva o biodiverzitě“, kterou ve svých národních projektech uplatňují
jen 2/3 signatářských zemí.
•
Pro nedostatek finačních prostředků se prakticky neplní úmluva z r. 1996 o realizaci opatření
proti šíření pouští (desertifikaci).
•
Závazky z Ria 1992 o omezení rybolovu neratifikovalo 15 z 20 z největších „rybářských
velmocí“, takže asi 1/3 průmyslově lovených ryb hrozí vyhubení.
•
Mezi roky 1990 – 2000 stoupaly emise nejobjemnějšího tzv. skleníkového plynu oxidu uhličitého
v průměru o 9 % meziročně. Jeho dominantním producentem je spalování fosilních paliv.
V tomto kontextu je pro futurum znepokojivé, že pro odpor USA, států OPEC a dalších zemí
nebyla přijata navrhovaná mezistátní dohoda o tom, že bude zvýšen podíl obnovitelných
energetických zdrojů v národních bilancích prvotních energetických zdrojů do r. 2010 na
nejméně 15 %. Jen jistý pokrok byl dosažen v ratifikaci kjótského protokolu (z roku 1997) o
omezení exhalací šesti nejnebezpečnějších „skleníkových plynů“. Ještě před zasedání summitu
ratifikovala tento protokol EU a Japonsko, na summitu oznámila ratifikaci Čína a přislíbily jí
Rusko a Kanada. Avšak USA, které se na bilanci dotyčných plynů podílí cca 36 %, se staví
k ratifikaci více než zdrženlivě.
Delegáti summitu v Johannesburgu si byli těchto závažných skutečnosti více či méně vědomi a proto byl
summitem přijat „Akční plán“ k řešení alespoň některých problémů:
154
•
členské země OSN se zavazují snížit počet lidí bez přístupu k čisté vodě a k sanitárnímu zařízení
do r. 2015 na polovinu
•
do r. 2008 budou harmonizovány jednotlivé národní klasifikace chemických látek a do r,. 2020
bude výrazně omezeno působení chemikálií na lidské zdraví a na přírodu. Patentová politika
Světové obchodní organizace nebude bránit zemím třetího světa vyrábět léčiva proti AIDS
•
do r. 2010 budou podniknuty konkrétní kroky k podstatnému omezení vymírání ohrožených
druhů živočichů a rostlin, do r. 2015 k obnovení či udržení zásob ryb v mořích a oceánech
Diskuse a závěr
Lze konstatovat, že úmluvy a programy přijaté na ekologickém summitu „Rio 1992“ se nedaří plnit
s předpokládaným tempem a vehemencí u řady opatření, inovací a přerozdělovacích procesů. Realita
světa a světové ekonomiky se ukázala v průběhu 90. let XX. století poněkud složitější, než bylo
předpokládáno v r. 1992 v Riu de Janeiro. Dle mínění autorů příspěvku dosud dosažené výsledky spíše
nasvědčují tomu, že při koncipování „Agendy 21“ byl přeceněn význam etických a politických apelů a
faktorů a naopak nedoceněn význam ekonomických, obchodně-politických a geopolitických faktorů
(resp. podmínek).
Pro dalším upřesňování a prosazování „Agendy 21“ by nemělo být opomenuto, že dopady globálních
ekologických problémů nejsou jen plošné, postihnou více či méně všechny státy a celou lidskou populaci,
o flóře a fauně nemluvě. Někdy však může být jejich působení („impakty„) co do intenzity lokálně
diferenciováno a potom by mohly vést k lokálním konfliktům. V tomto kontextu byly některými autory
prognózovány a formou scénářů líčeny konflikty typu:
•
boje o přírodní zásoby pitné vody (zejména v oblasti Středního Východu a v jihovýchodní Asii)
•
války o rybná loviště
•
nejen na některé negativní trendy vývoje PSŽ, ale i samotnou potenciální hrozbu ohrožení PSŽP
mohou násilně reagovat tzv. ekoteroristé
•
bezpečnostní situaci bude pak ztěžovat zvýšená neřízená či ilegální migrace obyvatelstva , kde
vedle dosud dominující motivace ekonomické a etnické se začnou uplatňovat i pohnutky
ekologické
•
výraznější změny v reliéfu a klimatu krajin povedou k jakémusi novodobému stěhování národů1
V České republice byla koncem r. 2002 a v prvé polovině současného roku (2003) soustředěna pozornost
administrativy a veřejnosti na problematiku životního prostředí především pod zorným úhlem požadavků
„Bruselu“, podmiňujících vstup České republiky do Evropské unie2. Ty se většinou týkají
environmentální problematiky v záběrech regionálních a kontinentálních (hospodaření s odpady, čistírny
odpadních vod, škodliviny v tzv. potravinových řetězcích atp.). Proto vcelku stranou pozornosti zůstalo
konstatování závěrečné deklarace z Johannesburgu 2003: „Celosvětové životní prostředí nadále trpí.
Pokračuje ztráta biodiverzity, nadále jsou vyčerpávány zásoby ryb, šířící se pouště pohlcují stále více
úrodné půdy, nepříznivé změny klimatu jsou již zřejmé, přírodní pohromy jsou stále častější a ničivější a
rozvojové země jsou stále zranitelnější …“ .
K tomu, že se pozornost české veřejnosti jen okrajově a na čas obrátila na globální environmentální
problémy, přispěla (-alespoň dle našeho mínění) americko-anglická vojenská intervence v Iráku v dubnu
2003. Tím se do pozornosti sdělovacích prostředků dostala taková environmentální problematika jako:
exhalace z požárů na naftových polích, pitná a užitková voda pro obyvatelstvo, exploatace ložisek
strategických surovin, obnova bažin vysušených Saddamovým režimem aj.
1
K tomu viz
[1]
2 Zhodnocení situace a pozice ČR v tomto kontextu byly shrnuty např. v [8] a [10].
155
Literatura
[1] BENÁČEK, Vl.- Shah, M. : Summit v Johannesburgu je střetem civilizací. Ekonom, 2002, č. 36,
s. 32 – 33
[2] ČR a Evropská unie. Pomůže EU životnímu prostředí ? In: Příloha č. 2, s. I.- IV. . Lidové noviny,
11. března 2003
[3] Dalrymple, R.- Nosek, M.: Index může předejít ekologické katastrofě. Ekonom, 2001, č. 7, s. 24 – 25
[4] Díky za to málo. Ekonom, 2002, č. 37, s. 24
[5] 2001 Environmental Sustainability Index – http://www.ciesin.org/indicators/ESI/pilot_esi.html
[6] Houghton , J.: Globální oteplování. (Z angl. přeložili K. a J. Jeníkovi) Praha, Academia 1998
[7] (KB) : Kdo nic nečekal, nebyl zklamán. Ekonom, 2002, č.37, s. 23
[8] Kolářová H.: Životní prostředí. Globální ekonomika a ekosystémy. In: Ročenka Hospodářských
novin, díl VII, Praha, Praha 2003, str. 219 – 230
[9] Ritschelová I. a kol.: Úvod do politiky životního prostředí. Ústí nad Labem, UJEP – FŽP 2002,
s. 45 - 47
[10] Šauer, P. a kol.: Úvod do ekonomiky životního prostředí. Praha, VŠE 1997
156
Perspektívy a riziká integrácie SR
do Európskej menovej únie
Ľubomíra Gertler, Pavel Gertler
Integračné a globalizačné procesy, ktoré prebiehajú v súčasnej etape v európskom priestore poskytujú
celý rad perspektív pre vstupujúce krajiny, ktoré sa týkajú tak ich ekonomického ako aj sociálnokultúrneho ďalšieho rozvoja. Tieto perspektívy sú však spojené aj s rizikovými faktormi, ktoré môžu
celý proces vstupu a začlenenia sa jednotlivých krajín negatívne ovplyvniť. Na niektoré z nich upozornil
aj summit najvyšších predstaviteľov členských krajín EÚ, ktorý sa konal v Laekane na sklonku roku
2001. Tento si stanovil okrem iných cieľov aj potrebu analyzovať nedostatky inštitúcií EÚ a navrhnúť
štrukturálne zmeny, ktoré by mala EÚ sledovať pri rozšírení v roku 2004. K jedným z dôležitých otázok,
ktoré pred vstupujúcimi krajinami v súčasnej etape stoja je aj otázka ich integrácie do Európskej menovej
únie (EMÚ).
Slovenská republika potvrdila svoju stratégiu o integrácii do Európskej menovej únie (EMÚ) v čo možno
najkratšom možnom čase. Vláda SR vo svojom programovom vyhlásení vyjadrila odhodlanie vytvoriť
predpoklady na splnenie maastrichtských kritérií do r.2006. NBS viackrát deklarovala, že podporuje
vstup do eurozóny v najskoršom možnom čase. Tento názor je založený na zhodnotení súčasného stavu a
perspektív vývoja reálnej a nominálnej konvergencie slovenskej ekonomiky s ekonomikou EÚ, posúdení
rôznych aspektov členstva SR v menovej únii, na zhodnotení pozitívnych a negatívnych dopadov
vyplývajúcich z prijatia spoločnej meny. Podobným spôsobom sa vyjadrili aj ostatné kandidátske krajiny,
ktoré v máji 2004 vstupujú do Európskej únie. Vyhlásenie a prezentovanie uvedenej stratégie vyvolalo v
odbornej verejnosti dva protichodné názorové prúdy.
Prvý názorový prúd súhlasí s vyhlásenou stratégiou a ako hlavný argument vstupu SR do eurozóny
uvádza extrémne vysokú hospodársku previazanosť s krajinami EÚ a kandidátskymi krajinami, ktoré
majú obdobnú stratégiu vstúpiť do EMÚ čo najskôr. Štatistické údaje potvrdzujú, že obchodná výmena
SR s týmito krajinami tvorí takmer 90% celkového zahraničného obchodu a tento podiel sa naďalej
zvyšuje. V oblasti Maastrichtských kritérií, a teda v konvergenčnom trende k týmto kritériám, sa
obhajcovia tohto prúdu odvolávajú na empirické štúdie a reálny úspech konvergenčného procesu
ekonomicky menej rozvinutých krajín, ktoré vytvorili súčasnú eurozónu.
Druhý názorový prúd poukazuje na reálnu ekonomickú situáciu súčasných kandidátskych krajín pre
vstup do EMÚ, ich individuálne bariéry vyplývajúce z nedokončenej transformácie, ktoré môžu aj
v nasledujúcich rokoch negatívne ovplyvňovať ich makroekonomické výsledky. Rozoberá tiež reformy
a fungovanie menových systémov v jednotlivých krajinách a ich mieru (ne)súladu s podmienkami
obsiahnutými v Maastrichtských kritériách, ktoré vystupujú v rovine určitých rizikových faktorov. Ich
závery možno zhrnúť do nasledujúcich téz:
•
takmer každá z kandidátskych krajín sa nachádza v inej vývojovej fáze uskutočňovania
ekonomických reforiem,
•
trhy produktov a služieb, trh práce či finančný trh každej kandidátskej krajiny sú rozdielne (viac
alebo menej) pripravené na zavedenie spoločnej meny euro,
•
každá z kandidátskych krajín by sa mala o stratégii svojho vstupu do eurozóny rozhodnúť práve
na základe konkurencieschopnosti svojich trhov a schopnosti ekonomiky prispôsobiť sa novým
podmienkam.
157
Maastrichtské kritériá predstavujú súbor prísnych makroekonomických kritérií, ktoré musí krajina splniť
v referenčnom roku pred vstupom do eurozóny. Na druhej strane však existuje predpoklad, že
konvergencia k týmto ekonomickým ukazovateľom pomocou reštriktívnej politiky nebude až taká
náročná. Tento predpoklad podporuje skúsenosť z druhej polovice 90-tych rokov z konvergenčného
vývoja ekonomicky menej rozvinutých krajín, ktoré sa stali súčasťou eurozóny: Grécko, Taliansko,
Portugalsko, Írsko. Tieto krajiny v roku 1992 vykazovali horšie hospodárske výsledky ako dosahujú
krajiny SME v súčasnosti, a napriek tomu v referenčnom roku pre vstup do eurozóny (1998) v zásade
splnili Maastrichtské kritériá.
Analýza tohto procesu ukázala, že rýchlu a úspešnu konvergenciu týchto krajín v mnohom podporujú
nasledujúce faktory, ktoré sú tiež považované za akcelerátor procesov približovania sa k úrovniam krajín
EMÚ:
•
pomocné fondy EÚ alokované do rozvoja projektov v podnikoch, ktorých cieľom je posilniť
podnikateľské prostredie a konkurencieschopnosť na spoločnom trhu v budúcnosti a hlavne
pomôcť postaviť základ zdravej ekonomiky.
•
očakávania z pripojenia sa k eurozóne a teda očakávania nižšej inflácie a nižších úrokových mier
v budúcnosti, ktoré vyplýva z dôveryhodnosti centrálnych inštitúcií;
•
zvyšujúca sa obchodná výmena s krajinami eurozóny.
Napriek očakávaniam z podobného vývoja ako pri konvergenčnom procese krajín EMÚ a pomocným
akceleračným faktorom, ktoré posúvajú krajinu k dosahovaniu ekonomických výsledkov približujúcich sa
Maastrichtským ktirériám (MK) existuje veľa špecifických momentov ovplyvňujúcich vývoj krajiny,
ktoré pôsobia opačným smerom voči MK. Preto vzniká otázka či bude možné stanovené kritéria
dosiahnuť v tak krátkom časovom horizonte ako to naplánovali vlády krajín SME.
Slovenská republika sa vo svojej stratégii o vstupe SR do EMÚ priklonila k prvému názorovému prúdu.
Argumenty oboch názorových prúdov sú presvedčivé a napriek vyhlásenej stratégii by mala prebiehať
verejná odborná diskusia, aká alternatíva je pre SR v prístupovom procese do Európskej menovej únie
najvýhodnejšia.
Argumenty v prospech prvého názorového prúdu:
158
•
SR realizuje 60% obchodnej výmeny s Európskou úniou a 30% realizuje s krajinami SVE.
Hlavná výhoda účasti SR v EMÚ spočíva v znížení transakčných nákladov a ďalšom uľahčení a
zjednodušení obchodnej výmeny. Z tohto argumentu vyplýva logický záver: uľahčiť obchodnú
výmenu s krajinami, s ktorými SR obchoduje v čo možno najkratšom termíne.
•
Z predchádzajúceho bodu vyplýva aj ďaľší moment, a to ekonomický šok, ktorý môže nastať ak
SR zaostane v procese zavedenia eura v trhovom europriestore. V prípade, že euro príjmu
krajiny strednej Európy (Maďarsko, Poľsko, Česko, Slovinsko) a SR tak neurobí v tom istom
čase, vystaví sa riziku, že takmer celá obchodná výmena sa bude vykonávať v sťažených
konkurenčných podmienkach. Krajinám, ktoré by zaviedli euro by odpadli transakčné náklady s
EÚ, ich obchodná výmena by sa ďalej zjednodušila, naopak SR by narážala na sťažené
podmienky obchodu so svojimi tradičnými obchodnými partnermi Vyšegrádskej štvorky. Tým by
sa ešte znížila konkurencieschopnosť SR a slovenská ekonomika by veľmi utrpela.
•
Nakoniec, SR si môže zobrať príklad z konvergenčného procesu menej rozvinutých krajín EÚ,
ktoré sú dnes súčasťou eurozóny. Tento príklad potvrdzuje, že aj napriek overeným
ekonomickým teóriam dokáže reštriktívna politika v kombinácii s ambíciami približovania sa k
stanoveným kritériám (MK) a očakávaniami stabilného ekonomického prostredia v budúcnosti v
krajine na ceste k stabilite a ekonomickým ukazovateľom spĺňajúcim aj prísne kritériá pre vstup
do EMÚ uspieť.
Argumenty v prospech druhého názorového prúdu:
•
Cenová a mzdová úroveň stále výrazne zaostáva za priemerom krajín EÚ. Strategickým záujmom
SR z hľadiska konkurencieschopnosti by malo byť vyrovnávanie úrovne miezd, cien,
produktivity práce a reálneho HDP. Proces vyrovnávania úrovne miezd a cien formou vyššieho
rastu reálneho HDP v porovnaní s reálnym rastom HDP v EÚ si vyžaduje citlivý prístup práve pri
kontrole rastu cien a miezd, a teda v inflácii, a/alebo v kombinácii s trendom reálnej apreciácie
domáceho výmenného kurzu voči euru. V prípade rýchleho vstupu SR do EMÚ však tento vývoj
dobiehania priemerných úrovní EÚ narazí na obmedzenia zo strany prioritného cieľa ECB v
nízkej inflácii a cenovej stabilite a prijatej jednotnej mene euro, bez možnosti reálneho zvýšenia
životnej úrovne cez zhodnotenie kurzu.
•
Ďaľším vážnym problémom vyplývajúcim z rýchleho scénára prijatia eura, je riešenie
asymetrických šokov, ktoré hrozia slovenskej ekonomike. Keďže základnými atribútmi riešenia
vzniknutých asymetrických šokov je pružnosť cien a miezd, alebo pružnosť cezhraničného trhu
práce, znamená to, že výsledným efektom takejto situácie by bolo zvýšenie cien a pokles
reálnych miezd, ktoré by sa premietlo v prvom prípade do nárastu inflácie. Inflácia je však
neprijateľná z hľadiska prioritného cieľa ECB, ktorým je udržanie cenovej stability. V druhom
prípade sa predpokladá slobodný pohyb pracovných síl, ktorý však pre krajiny SVE bude
obmedzený aj po vstupe do EÚ až do roku 2011.
Pri hlbšej analýze globalizačných a internacionalizačných procesov, ktoré prebiehajú v súčasnej etape v
európskom priestore možno uviesť i celý rad ďalších argumentov pre a proti zavedeniu eura v SR v
rozličných časových súradniciach. Ekonomické argumenty nami uvedených názorových prúdov sú
ilustráciou prevažujúcich a do určitej miery vyhranených trendov, ktoré sa môžu v blízkej budúcnosti s
rôznym dôrazom presadiť v reálnej politike a ekonomike.
Literatúra:
1. Stanovisko vlády SR. Bratislava 2003.
2. de Grauwe, J.:The Economics of Monetary Integration. 1997
3. Burda, Š.: Zahraničný obchod SR – vývojové tendencie a súčasná úroveň. IBC, 2003, č. 2.
159
Politické priority SR v oblasti agropotravinárstva
Elena Šúbertová
Úvod
Každá krajina sa snaží v rámci hospodárskej politky riešiť politické priority v oblasti poľnohospodárstva
a potravinárstva. Zdá sa, že všetky krajiny sa dostali do situácie, keď prestala byť v sektore problémom
kvantita, ale rozhodujúca je kvalita produktov a ich realizácia na trhu za primerané ceny. Práve
v súčasnosti sa dostáva do popredia jako zásadný problém konkurencieschopnosť výrobkov na trhu
potravín, vrátane prístupu podnikateľských subjektov k finančným zdrojom zo štátneho rozpočtu.
Priority SR v oblasti agropotravinárstva a ich zmeny
Začiatkom tohoto storočia boli základné ciele poľnohospodárskej a potravinovej politiky SR v oblasti
agropotravinárstva definované takto:
1. Vytvorenie produkčne výkonného, moderného a konkurencieschopného poľnohospodárstva a
potravinového hospodárstva.
2. Zabezpečenie dostatku cenovo prístupných, plnohodnotných, kvalitných a zdravotne neškodných
potravín domácej výroby pre uspokojenie domáceho dopytu, pri súčasnom využívaní výhod
medzinárodnej obchodnej výmeny.
3. Zabezpečenie plošného využívania disponibilných výrobných zdrojov poľnohospodárstva, najmä
pôdy, v maximálne ekonomicky zdôvodnenom rozsahu, ako aj primeranú starostlivosť o
poľnohospodársku pôdu, ktorej udržiavaný stav je významný pre zachovanie rázu krajiny,
kultúrne dedičstvo, rekreačné a iné nepoľnohospodárske ekonomické využívanie územia.
4. Zabezpečenie primeranej dôchodkovosti v poľnohospodárstve a potravinárstve, ako aj primeranej
úrovne osobných dôchodkov ľudí, existenčne závislých na poľnohospodárskej činnosti.
5. Modernizácia a reštrukturalizácia potravinárskeho priemyslu najmä z dôvodu zabezpečenia
vyššej pridanej hodnoty, kvality a hygienickej nezávadnosti potravín.
6. Prispôsobenie poľnohospodárstva environmentálnym požiadavkám na ochranu pôdy, vôd,
ovzdušia a zachovávania prírodného prostredia, druhovej rozmanitosti a ochrane tradičných
génových zdrojov.
7. Podpora rozvoja regiónov, najmä vo vidieckych oblastiach s významným podielom
poľnohospodárstva a nízkou hustotou obyvateľstva, prostredníctvom rozvoja alternatívnych
ekonomických činností a tvorby doplnkových zdrojov pre udržiavanie zamestnanosti a
poľnohospodárske využívanie zdrojov v medziach trvalo udržateľného rozvoja.
8. Príprava poľnohospodárstva a potravinového hospodárstva na vstup Slovenska do Európskej
únie, a to postupným prispôsobovaním inštitúcií (potravinárskej, veterinárnej a fytosanitárnej
legislatívy) a vytváraním vecných a organizačných predpokladov v súlade s Národným
programom prevzatia acquis communautaire na prechod k regulačným a kontrolným
mechanizmom uplatňovaným v EÚ.
Otázkou je, či sú tieto základné smery v súlade s možnosťami slovenského poľnohohospodárstva, akými
nástrojmi a v akom časovom horizonte sa budú realizovať. Zdá sa, že tieto priority pre budúce desaťročie
boli formulované sice správne, ale nástroje na naplnenie uvedených cieľov sú rôzne. Tiež počet priorít
160
bol veľmi vysoký, preto Ministerstvo pôdohospodárstva SR v auguste 2003 vytýčilo na najbližšie
obdobie dva hlavné ciele:
1. Zmena systému priamych platieb, pričom bol publikovaný „Návrh koncepcie rezortu
pôdohospodárstva…na roky 2004-2006“
2. Posilnenie rozvoja vidieka so zdôraznením na multifukčné poľnohospodárstvo.
Tieto dva kľúčové body možno chápať ako krok k transparentnosti
v poľnohospodárstve v SR a súčasne aj ako posilnenie vidieka.
dotačnej
politiky
Systém priamych platieb je sice veľmi dobre prepracovaný, no je tu veľa podmienok a ohraničení, ktoré
môžu podporiť len niektoré podnikateľské subjekty a kritériá výberu sú často diskutovaným problémom:
či dať viacerým subjektom menej alebo len niektorým subjektom vyšší objem prostriedkov a ako doriešiť
aj samotné disproporcie rezortu v prvých rokoch po vstupe do Európskej únie. Zatiaľ na Slovensku nie je
doriešená celková výška dotácií do rezortu ako celku.
O presnú kvantifikáciu netransparentnosti v sektore poľnohospodárstva při doterajšom systéme dotačnej
politiky sa vo svojej práci pokúsil na príklade dotácií Radovan Kazda a kol. (2002), ktorý na základe
prieskumov Svetovej banky poukázal, že každý piaty podnikateľ v sektore dostal dotáciu a 12 % z týchto
20 % podnikateľov zaplatilo úplatok (10%-ný) za to, aby uvedenú dotáciu dostali. Čiže zhruba 1/10
podnikateľov má na Slovensku v uvedenom sektore neeticky nadobudnuté finančné prostriedky na
zlepšenie hospodárskych podmienok. Uvedený úplatok nie je dávaný samostatne, ale vždy v kombinácii
s ďalšou podmienkou: politickým vplyvom alebo konexiami.
Ďalších 40 % podnikateľov pripustilo, že požiadalo o pomoc pri získaní dotácie v sektore priateľov alebo
príbuzných, 39 % respondentov iba uviedlo netransparentnosť podmienok a 7 % respondentov pripustilo
iba politický vplyv. Z uvedeného prieskumu vyplýva, že 88 % podnikateľov v sektore poľnohospodárstva
využíva při získavaní dotácií neetické prostriedky na zlepšenie ekonomiky podniku.
Na základe uvedeného možno konštatovať, v poľnohospodárstve v oblasti dotácií máme značný korupčný
potenciál. Na zvýšenie transparentnosti je nový systém, ktorý zvýši kriteriálnosť rozdeľovania dotácií
dôležitým krokom.
Ďalším problémom je samotná reštrukturalizácia vidieka, resp. či sa venovať viacej rozvoju
infraštruktúry alebo rozvoju poľnohospodárskej výroby. Lebo finančné zroje v štátnom rozpočte sú
limitované a každý jeden kilometer diaľnic stojí SR asi 100 nových pracovných príležitostí na vidieku v
poľnohospodárstve. V súčasnosti ostáva prioritným rozvoj vidieka, ale ostáva otázkou, čo si pod ním
predstavíme: či nové podniky potravinovej vertikály alebo novvú infraštruktúru, hlavne diaľnice. Lebo na
obidva varinty nemáme dostatok financií v štátnom rozpočte investície na vybudovanie 1 km diaľnic zase
„alternujú“ s prostriedkami na 100 pracovných miest na vidieku, čo môže znamenať prevažujúcu
spotrebu a spomalenie rozvoja.
Tieto kľúčové otázky a tým aj varianty rozvoja v poľnohospodárstve SR v budúcnosti sa permanentne
sice riešia, ale zásadné odpovede závisia od hospodárskej politiky štátu v budúcnosti. A hospodárska
politka sa môže meniť každé štyri roky (po voľbách), čo je pre víziu odvetvia veľmi krátke časové
obdobie. Jednoznačne možno povedať, že optimálna hospodárska politika a z nej vychádzajúca aj agrárna
politka môže byť pre krajinu akcelerátom alebo aspoň stabilizátorom rozvoja odvetvia.
161
Záver
V budúcnosti pôjde o to, aby boli podporné prostriedky zo strany Európskej únie a zo štátneho rozpočtu
efektívne využité zo strany podnikov. Preto je potrebné postupovať primeraným tempom v adaptačnom
procese podnikov do EÚ. Čím skôr pochopia agropodnikatelia mechanizmus podpory v odvetví, tým
skôr sa presadia naše podnikateľské subjekty v tvrdom konkurenčnom prostredí a budú zabezpečené
potreby v sektore poľnohospodárstva v SR a rozvoj vidieka.
Použitá literatúra:
162
1.
Kolektív: Návrh koncepcie rezortu pôdohospodárstva v poľnohospodárstve a lesnom
poľnohospodárstve na roky 2004-2006, www.mpsr.sk
2.
Šúbertová,E: Formy podnikania v agropotravinárstve. In: Grznár, M. a kol. Podnikanie
v agropotravinárstve. Ekonóm, Bratislava, 2002.
Člověk pro Zemi
Věra Řeháková
Moc jsem přemýšlela o co nejvhodnějším a nejvýstižnějším názvu pro svůj příspěvek k jednání kolokvia.
Verzí bylo několik. Snad se mi podařilo vybrat tu nejadekvátnější.
„ Člověk pro Zemi“. Nebo, chcete-li, „Země pro člověka“. I tak by bylo možné uchopit daný problém.
Chci-li přispět našemu jednání sama za sebe (a to rozhodně chci ), nemohu jinak, než začít citátem:
„Chovejme se ke své planetě Zemi jako dobří otcové rodin !“
Současný stav vývoje naší planety (se všemi vážnými alarmujícími prokazatelnými neduhy životního
prostředí včetně lidského potenciálu) přímo vybízí k zodpovědnému uvažování, k hledání efektivních
nástrojů, jak v zájmu kvalitní budoucnosti postupovat. I já se o to pokouším a to z různých úhlů pohledu.
K tomuto závažnému a mimořádně obtížnému problému se snažím přistoupit z pozice sociologie, zcela
jistě s filosofickým akcentem, s cílenou orientací na budoucnost.
Nemohu s jistotou říci, zda lze v tomto směru přinést něco objevného, nějaké „absolutní moudro“.
Považuji však za nezbytné, pokusit se v daných souvislostech o přiblížení hiearchie hodnot, hodnot
individuálních s dopadem na hodnoty společenské, potřebné pro příznivý budoucí vývoj života na této
planetě Zemi.
Na tomto místě chci zdůraznit, že právě v této dimenzi života mají rozhodující odpovědnost lokální i
světoví politici.
Mezi člověkem a Zemi existuje přirozený hluboký vztah. Člověk je tu pro Zemi a Země pro člověka. A
právě v tomto vztahu se skrývá dimenze „člověk pro člověka“.
Dokonce se domnívám, že problém, nad kterým se zamýšlím, lze vnímat jako podnět pro případovou
studii, obdobně, jako byla např. spíše metodologicky cenná případová studie polského sociologa
Znamieckého a amerického sociologa Thomase „ Polský sedlák v Evropě a Americe“. Možná, že je tento
příklad poněkud přitažen za vlasy, protože nyní jde o současného člověka a jeho roli pro budoucno na
této planetě. A potažmo zvláště o roli politika. Možná, že by konkrétním přínosem pro společenskou
praxi byla realizace případové studie:
„Český politik doma a v Evropě“. Akcent aktuálnosti tohoto společenského jevu považuji za
neoddiskutovalený. Vždyť v souvislosti s naším vstupem do EU se již naše politická representace
pohybuje a bude se zřetelně pohybovat v evropském prostoru.
Pokud se shodneme na tézi, že každá společnost vždy byla, je a bude někým vedena ( tento proces vedení
či řízení naplňují ona různá politická rozhodnutí), potom se musíme shodnout ( a přirozeně v praxi pro to
učinit maximum ) na tom, že vedení, chceme-li v budoucnu uspět, musí být garantováno odbornými
rozhodnutími. Tuto odbornost lze zajistit jedině kvalifikovaně analyzovanou společenskou potřebou s
možností zajištění dlouhodobé perspektivy příznivého vývoje. Rozhodovat ze dne na den, bez
dostatečného empirického zázemí, bez myšlení na budoucnost, vlastně představuje nebezpečně účinný
mechanizmus brzdy pozitivního vývoje v té které konkrétní zemi či ve světě vůbec.
Nezbavujme se proto necitelnými, tzv. politickými rozhodnutími odborníků na pozicích (myšleno
hiearchicky) mocenského systému. Skutečně odborná politická rozhodnutí, třeba i s dočasným
bolestivým dopadem pro každodenní život člověka-občana (jednotlivců či skupin) mají šanci na úspěch
pro budoucno a jedině taková mohou získat maximální důvěru lidí. Tato důvěra je nedocenitelná. Je
podhoubím pro ochotu člověka – angažovat se.
163
Garancí důvěryhodných rozdodnutí mohou být (řekla bych, že výlučně) jen politici s dostatečným
zázemím odbornosti a současně s vynikajícími osobnostními rysy. Podtrhuji, že teprve kombinace
odbornosti a charakteru považuji za smysluplný potenciál politika na jakémkoli stupni hiearchie moci.
Největším nebezpečím pro společnost jsou bezcharakterní servilní politici. Jsou lehce manipulovatelní
svými kolegy v mocenském systému a to právě těmi, kteří rovněž postrádají charakter a navíc jsou
nemocni mocí. To je další brzda kvalitního perspektivního řízení jakéhoko-li společenství.
A shodneme-li se na obecné podstatě pojmu „politika“= správa věcí veřejných, znamená to, že pouze ta
rozhodnutí, která společnosti jako celku prospívají (ne pouze nějakým lobbistickým skupinám či
skupinám privilegovaným) jsou rozhodnutími politickými. Všechna ostatní, byť jejich autory jsou
nositelé různých mocenských pozic, nemají s politikou co dělat a jejich autoři jsou jednoznačně diletanty,
kteří v soudobých vyspělých společnostech představují balast v politickém systému. Tj. další brzdu
vývoje ke kvalitní budoucnosti na naší Zemi.
Nemohu se zbavit pocitu, že současná politika ( její nosné subjekty a to nejen u nás) tápe. Jakoby se
pohybovala v „bludném kruhu“. Považuji však za reálné se z něj dostat. Možná, že se v tomto okamžiku
situuji do polohy iracionálního optimisty. Ale to potvrdí či vyvrátí budoucí vývoj.
Hlavní úkol, který by měl být východiskem pro budoucí vývoj s příznivými parametry, vidím v hledání
možností, jak z „ bludiště“ ven !!!!!
Pokusím se některé z možných cest ( s odůvodněním ) n a s t í n i t.
Samozřejmě si netroufám (a ani to nedokážu) předložit dokonalý recept pro dosažení kvalitní
budoucnosti Země.
Vycházím z výsledků analýz dosavadního vývoje naší planety, z dostupných výsledků analýz současné
situace ve světě a ony možné cesty se pokouším alespoň v hrubých rysech naznačit. Spíše jako inspiraci
k přemýšlení pro všechny, kterým o s u d naší planety Země není lhostejný.
Cesta první : zaměřit pozornost na kvalitu vzdělávacích systémů a tyto efektivně využívat pro posílení
vzdělanosti ve světě.
Ve vzdělanosti vidím zdroj schopnosti člověka racionálně uvažovat a být připraven pro věcná
konstruktivní jednání, pro spolupráci na lokální i světové úrovni. Považuji potřebnou úroveň vzdělanosti
za rozhodující pro rozšiřování a prohlubování demokratických systémů ve světě, pro oslabování vlivu
dogmatických způsobů myšlení a jednání. Vzdělanost považuji za účinný nástroj oslabování konfliktů
zvláště mezi odlišnými etniky na této Zemi. Dogmatismus je ve své podstatě ( a vždy bude ) hlubokým
rozpadem jednoty rozumu a svědomí. Lidská společnost, žijící na tomto světě, potřebuje naléhavě vědu
jako obranu právě proti tomuto jevu. Znamená to, že tím také potřebuje v ě d c e, čili lidi, kteří umějí
vědu dělat. Věda garantuje rozvoj lidské osobnosti a tím spoluvytváří potřebnou společenskou dimenzi
pro příznivé fungování jednotlivých zemí ve světě.
Cesta druhá : pomocí účinných ekonomických mechanismů zastavit a dále potom zmenšovat úhel
rozevírání nůžek mezi bohatstvím a chudobou ve světě ( i v jednotlivých zemích).
Tj. radikální S T O P zbrojení a vyzbrojování hlavně obyvatel chudých zemí. Dávat zbraně místo
humanitární pomoci je nesmyslem s nebezpečným dopadem právě pro ty bohaté. Nepoučíme se z historie
? Nebo jsme nepoučitelní ? Historická zkušenost dokazuje, že hlad je největším nepřítelem a příčinou jak
konfliktů lokálních, tak i světových.
Cesta třetí: programové posilování úcty jednotlivců a celých společenství ke všem hodnotám, které
slouží k ochraně naší planety Země.
Tím vlastně dát lidské činnosti, jednání a chování člověka punc významu pro život budoucích generací.
Cesta čtvrtá : tu si dovolím vyjádřit prostřednictvím slov Abrahama Lincolna. Cituji :
„ Slabé nelze posílit tím, že oslabíme silné.
164
Nelze vybudovat charakter, vezmeme-li lidem iniciativu.
Nelze lidem natrvalo pomáhat tak, že pro ně děláme to, co by
pro sebe mohli a měli udělat sami.“
Tuto myšlenku považuji za trvale cennou pro současnost i pro přemýšlení o budoucím. Její uplatňování v
každodenním životě soudobých společností znamená ve své podstatě – být náročný k sobě a tím i k
ostatním. Domnívám se, že tento záměr je jedním z účinných zdrojů pokroku celého společenství Země a
současně p o j i s t k o u proti procesu degenerování lidské individuality.
Naplňování odkazu uvedeného citátu v praktickém životě je mimořádně náročné. Obtížnost vyvěrá z
odlišnosti chování jednotlivců, které je určeno kvalitou jejich osobnosti ( tj. souborem fyzických a
psychických vlastností a schopností, kterými člověk disponuje ).Klíčovým faktorem pro příznivý efekt
obsahu citovaných slov je bezesporu hodnotová orientace jednotlivců a skupin v každé konkrétní
společnosti.
Hledání společného východiska odlišných individualit v životě společnosti je jistě složité, ale rozhodně
možné. Musíme prostě sami chtít. Žádné jiné ( nedefinovatelné či iracionální ) síly nám v tom zřejmě
nepomohou.
Ceta pátá : účinná prevence pro proces rozhodování.
Ta přímo souvisí se schopností předvídání ( nikoli věštění z křišťálové koule ) na základě analýzy
minulého a současného. Tuto cestu by měli respektovat tvůrci všech politických rozhodnutí. Následný
zájem o prevenci je sice rovněž důležitý, ale nikoli prvořadý. Snažit se o prevenci až poté, když k něčemu
nežádoucímu ve společnosti, ve světě dojde, to je nedostačující. Následky nežádoucího se obtížně léčí a
dostane-li se společnost do stavu a n o m i e (přímo onemocní neduhem rozpadu individuálních i
společenských hodnot ) potom může nastat situace téměř neřešitelná. A takováto d i a g n ó z a
společnosti je hrozbou pro Zemi.
Výše nastíněné „cesty“ nepředstavují nějakou časovou následnost či posloupnost. Je třeba tyto uvažovat
současně, jako prolínající se dimenze záměru, jak se ze stávajícího „bludiště“ dostat ven. Přesto si
troufám tvrdit, že právě cesta první – směr ke vzdělanosti, je pro realizaci ostatních rozhodující.
Historická zkušenost potvrzuje obtížnost realizace tohoto záměru. Současně ale i dílčí pozitivní výsledky,
kterých již bylo dosaženo, mohou navodit pocit optimistického přístupu při pohledu na budoucnost.
Otevřenost světa ( přes veškerá průvodní konkrétní úskalí v jednotlivých zemích) je rozhodně zdrojem a
prostorem pro uskutečnění tohoto záměru.
Optimismus jako životní postoj je racionální přístupovou cestou pro tento záměr.
Motivací je přirozená t o u h a lidí žít na zdravé planetě.
A kde hledat p r o s t ř e d e k k naplnění této touhy ?
Odpověď zní: v podmiňujících úkolech pro možnou realizaci uvedených „cest“.
Rozhodla jsem se uplatnit v dané souvislosti něco z křesťanské terminologie a tyto úkoly vyjádřit
prostřednictvím „ desatera přikázání pro budoucnost“.
Jen připomínám, že se jedná o výčet, nikoli o významové pořadí úkolů. Jejich pochopení z hlediska jejich
naléhavosti a následně jejich realizování v každodenním životě, by mělo přinést novou kvalitu chování
člověka pro naši planetu Zemi. A to tak, aby se budoucí generace nemusely stydět za své předchůdce a
nedostaly se do neřešitelných situací.
1. Překonávat vlastní lenost a pohodlnost, být náročným k sobě i k druhým, nebát se změny
2. Skoncovat s netečností k životnímu prostředí ( k lidem a ostatní přírodě ) – pomáhejme na svět
dobrým nápadům (to platí bezezbytku pro všechny oblasti lidského snažení, lidských aktivit)
165
Nedávno zazněla z úst hejtmana MS kraje Ing. Evžena Tošenovského tato slova: cituji „ Změny v
živitním prostředí považuji za nejzásadnější“.
A i když nejsem typický regionalista ( považuji se spíše za kosmopolitu ) s tímto konstatováním nemohu
než souhlasit. Politická rozhodnutí musejí k tomuto problému přímo a adresně směřovat. Je to nejen v
zájmu naší země, našich občanů, ale v eminentním zájmu naší planety Země a všech jejich obyvatel.
Vždy, když o kvalitě životního prostředí na této Zemi přemýšlím, jako bolestivá injekce na mne působí
na internetových stránkách inzerované scénáře možného vývoje naší planety, upozorňující na
katastrofický osud Země, pokud se nezačneme chovat ohleduplněji a politická rozhodnutí odpovědných
subjektů budou neodborná, vágní, dokonce bych je nazvala – hluchá k budoucnosti!
3. Vědomě pěstovat schopnost vciťovat se do pocitů druhých (od empatie k toleranci )
Naučme se pomáhat těm, kteří nemají podmínky ani možnost sami sobě pomoci.
Měli bychom dokázat zasnoubit rozum a cit při našem jednání a konání. Rozum a cit spolu představují
bezesporu dvě stránky jednoho z prostředků, jak připravit kvalitní půdu pro lepší život na této planetě.
Rozhodně nemůže stačit pouze aplikace rozumu.
4. Nebát se angažovat pro společnost, nebát se odpovědnosti (zcela opustit uvažování ve
smyslu,“kdo nic nedělá, nic nepokazí“), odolávat jakékoli nežádoucí manipulaci
5. Neakcentovat generační problémy. Snoubit přirozenou energii mládí se zkušeností stáří
6. Ctít občana a občanskou společnost,být kritický k sobě i k ostatním
7. Tvořit zákony s fakticitním nábojem ( nikoli jen formálně dokonalé ), tj. odpovídající potřebě
kvalitní současnosti i budoucnosti
Vyhněme se h y p e r t r o f i i práva ve společnosti a současně i m e z e r á m v právu, v právním
systému. Pro doplnění si dovolím citovat Tacita ( letopisy 3,27,16 ): „CORRUPTISSIMA RE
PUBLICA PLURIMAE LEGES“ ( V nejzkaženějším státě je nejvíce zákonů )
8. Spolupracovat se všemi živými tvory této Země, zbavit se závisti, přát úspěch. Respektovat
odlišnosti kultur,vyslovit hlasité NE jejich „glajšajtování“
9. Neničit, nedestruovat, nýbrž tvořit pro tuto Zemi ! Respektovat svobodné tvořivé myšlení !
10. Přírodu nevykořisťovat, ale chránit – zvláště před ekonomickými vandaly !!! Nebojujme se
Zemí, spolupracujme s ní v zájmu dosažení harmonické atmosféry !!!
Jsem si vědoma toho, že tímto desaterem „neobjevuji Ameriku“. Vše jako by se zdálo samozřejmostí.
Přesto mám pocit, že v současné době, provázené řadou sociálně-patologických jevů ( mezi kterými jsou
především agrese, terorismus, netolerance, hrůzy drogových závislostí, epidemie, neúcta ke stáří,
chamtivost jedněch a až neuvěřitelná chudoba a rezignace druhých ) představuje ono „desatero“ téměř
utopii. Na každém z nás a zvláště na těch kdož tuto Zemi v té či oné geografické části spravují, leží
odpovědnost za to, aby tomu tak nebylo.
Věřím, že mnozí z nás intenzivně přemýšlejí o kvalitě vztahu „Člověk a Země“ a současně o kvalitě
vztahu „Člověk a člověk“. Roviny těchto vztahů vnímám jako neoddělitelné, rovnocenné, stejně
významné. Při praktické činnosti spravování všech společenství na Zemi by měly být východiskem pro
veškerá politická rozhodnutí. Jedině tak bude možné dosáhnout racionální atmosféry na této Zemi v
budoucnu.
Na tomto místě si dovolím drobnou ilustraci toho, že výše nastíněné „cesty“ spolu s možnými
„prostředky“ jejich uskutečnění nemusejí být tak úplně utopií.
V rámci pedagogického procesu na naší vysoké škole jsem sondovala hodnotovou orientaci našich
studentů. Šetření probíhalo v období posledních tří let. Výběrový soubor presentovali respondenti –
studenti ze všech fakult a všech ročníků a to v zájmu dosažení co nejvyššího stupně vypovídací hodnoty
166
zjištěného. Téměř šest set studentů uvedlo ( prostřednictvím deseti nejkrásnějších slov z hlediska jejich
významu pro život respondenta ) výčet hodnot, které preferují. Zpracované významové pořadí hodnot ( ze
všech odpovědí ) – dle četnosti výskytu uvedených hodnot – rozhodně lze vnímat jako signál hodnotové
orientace jedné skupiny mládeže :
1. láska a přátelství
2. rodina, domov
3. porozumění
4. příroda ( fauna i flóra )
5. vzdělání, zajímavé povolání, mít práci
6. peníze, majetek
7. štěstí
8. zdraví
9. mír, klid, pohoda
10. pocit bezpečí
(Řada dalších uvedených hodnot se svou četností výskytu do výše uvedeného významového pořadí
nedostala. Např. radost, spánek, snění, moře, děti....)
Přirozeně nelze tento výsledek generalizovat a učinit závěr, že pro hodnotovou orientaci mládeže u nás
platí výše uvedené ( empiricky zjištěné ) pořadí hodnot.
Přiznám se, že mě do jisté míry překvapilo, ale současně i potěšilo pořadí hodnoty „peníze,majetek“ až
ve druhé polovině prioritně uznávaných hodnot.
Nelze to však přeceňovat, protože materiální zázemí studentů je v rozhodující míře zatím starostí jejich
rodičů. Ale možná, že je to i malý signál pro pozitivní vývoj v budoucnu, kdy by „homo economicus“
mohl dohrát svoji současnou ( v mnoha směrech pro vztahy mezi lidmi velmi negativní ) dominantní roli.
A do chování a jednání lidí by se dostalo více toho „člověčího“. Tato uvažovaná tendence se vlastně
opírá i o uznávané hodnoty, vyjádřené zvláště na pozicích první až třetí významového pořadí.
Ve svém zamyšlení nad tématem „Člověk pro Zemi“ mi v žádném případě nešlo o výčet analyzovaných
výstupů konkrétních činů, které člověk ( či politici), kdy pro Zemi učinil z hlediska jejího vývoje s
plusovým či mínusovým dopadem. To vše si může dnes každý vyčíst na Internetu, v literatuře
dokumentu, v různých sociologických či jiných vědeckých studiích a statistikách. To by mi připadalo, že
nosím „ dříví do lesa“. Pokusila jsem se spíše o vyjádření osobního postoje a to s cílem hledání a
pojmenování možností, jak daný problém vnímat a pokusit se o jeho řešení.
Nejde mi ani o ryze vědecké pojednání, těch je již bezpočet a člověk má pocit ( alespoň já to tak
intenzivně cítím ), že zvláště ve společenských vědách bylo již o životě na této Zemi ( o jeho prioritách)
vysloveno téměř vše. Problémem však zůstává, s jakým praktickým účinkem a to především pro
politickou praxi, která znamená politická rozhodnutí, kdy nezřídka zůstává jen u nich, bez dopadu na
společenský život, protože ve skutečnosti tato rozhodnutí jsou často v rozporu se společenskou potřebou.
Přesto, že jsem si vědoma toho, že již bylo akcentováno mnoho výzev směrem ke světovému společenství
( a taky vím, že tyto často vyšuměly do ztracena ), dovolím si v závěru ještě jednu připojit.
167
Výzva specielně pro politiky:
„Žijte mezi lidmi a pro ně ( vždyť k tomuto živočišnému druhu rovněž patříte), čiňte pro kvalitní
budoucnost na této planetě Zemi!“
Neboť platí bezezbytku : CUM CAPUT AEGROTAT, CORPUS SIMUL OMNE ( Když hlava stůně,
celé tělo trpí!) Z Moudrosti věků-publikace 1994 (Walther 4050)
Jsem přesvědčena, že tato výzva je a bude vlastní nejen členům futurologické společnosti, ale všem jejím
příznivcům a vlastně všem racionálně uvažujícím lidem a bylo by úžasné, kdyby právě tito presentovali
politické pozice ve společnosti. Kočírovat společnost není vůbec jednoduché. V ideální podobě, „ podle
nějakého ideálního scénáře“, neproveditelné. Rozumová podstata však bezesporu spočívá v prosazení
pozitivních tendencí.
Snažme se být lidmi pro tuto Zemi. Jedině tak se nám může podařit nahradit v budoucnosti současný
konflikt ve vztahu „Člověk a Země“ spoluprací a souladem.
168
Přírodní katastrofy ve futurologii
Václav Němec
Scénáře budoucího vývoje mívají různý charakter od veskrze pozitivních až po katastrofální a přímo
apokalyptické. Nutnost zpracovávat katastrofické scénáře podstatně vzrostla po 11. září 2001 v
souvislosti s intenzivním zaváděním protiteroristických opatření v celosvětovém měřítku. Teroristické
akce jsou katastrofami způsobenými lidským faktorem. Svým rozsahem a výší způsobených škod se
zatím nemohou vyrovnat rozsahu a účinku vojenských a válečných operací, na které si lidé bohužel už
přivykli (i když za ně nesou často přímou odpovědnost).
Katastrofy, o nichž nám media přinášejí informace takřka průběžně z různých míst planety zprávami o
seismické i vulkanické činnosti nebo o různých tajfunech, povodních atd., jsou zpravidla dílem samotné
přírody. Pojem katastrofy je ovšem relativní: co se v přírodě jeví člověku jako obyvateli planety
katastrofickým, může být běžným přírodním jevem. Nelze ovšem upřít, že se na jejich účincích někdy
podepisuje také člověk neuváženými činy, které buď ke katastrofám vedou přímo nebo aspoň rozšiřují
nežádoucí škody nedostatečným respektováním jejich možné existence. Ekologové uvádějí dostatek
příkladů.
U přírodních katastrof je důležité řešit otázku jejich předvídatelnosti. Predikce může být založena pouze
na poznání zákonitostí přírody. Přírodovědci (mám na mysli především geology a geofyziky) často
pokládají výskyt mnoha fenoménů v přírodě za chaotický a tím více méně à priori odmítají jakékoli
úvahy o potřebnosti studia jejich zákonitostí a predikce, kterou nejvýše připouštějí v čistě statistickém
hodnocení zcela nahodilých jevů. Vlastní výzkumná činnost mne a nezávisle i jiné autory přivedla k
myšlenkám o pravidelnosti geologických struktur a o hierarchii ekvidistancí.1) Jejich respektování by
mělo přispět k úspěšnějšímu řešení možné predikce především pro lidstvo katastrofálních jevů
způsobovaných vnitřními (endogenními) silami země. Vývoj oficiální vědy však již po několik desetiletí
směřuje k jiným představám, pro něž zdánlivě hovoří moderní technické prostředky umožňující na př.
měřit přibližování nebo vzdalování kontinentů. Extrapolace takovýchto výsledků může být zcestná.
Mohli bychom ji přirovnat k pomyslnému měření naplňování vzduchu v plicích při jeho vdechování
(nebo naopak vypouštění z plic při výdechu): v obou případech bychom extrapolací mohli dojít k
predikci nenávratné blizoučké smrti (prasklé plíce nebo absolutní nedostatek potřebného kyslíku). Není
možno vyloučit, že také povrch země určitým způsobem "dýchá" a že drobné pohyby tektonických ker
vůbec nejsou trvale jednosměrné. Není však úmyslem autora na tomto fóru vést odbornou polemiku
jiného vědeckého oboru. Snad jen lze v této souvislosti upozornit na eticky zajímavý obecnější průvodní
jev vědeckého pokroku: pokud se jeho podpora omezuje pouze na vybrané směry "požehnané"
oficiálními vědeckými autoritami, může se na dlouhou dobu zmrazit efektivní pomoc daného oboru celé
lidské společnosti.2)
Pokud jde o přírodní jevy katastrofického charakteru, způsobované vnějšími (exogenními) silami (vodní
toky, větry vysokých intenzit atd.), bude asi obtížnější zjišťovat jejich úplnou pravidelnost. Nicméně lze
předpokládat jejich periodicitu a v tomto smyslu jsou naše znalosti a podklady pro případnou predikci
značně oslabeny skutečností, že jejich globální výskyty jsou zaznamenávány ve značně omezeném
časovém horizontu. Nemůžeme pochybovat, že známá biblická potopa byla skutečným zážitkem
tradovaným po mnohé generace, ale ani nejstarší kroniky (nehledě na lokální charakter) nám příliš
nepomohou. Zvykli jsme si předpokládat možnost katastrof v horizontu maximálně jednoho století.
Nedávné povodně přímo v Praze byly nakonec hodnoceny jako odpovídající výskytu pravděpodobnému
jednou za 500 let. Ovšem hierarchický charakter může vést k jevům, opakujícím se v periodách třeba
10000 nebo miliónů roků: v takovém případě mohly by být povodně, které jsme zažili na území našeho a
sousedních států v posledních 5 letech, třeba jen předehrou mnohem rozsáhlejších a intenzivnějších
záplav v horizontu takřka bezprostřední nebo nepříliš vzdálené budoucnosti. Slibnější řešení pro studium
169
zákonitostí periodicity a tudíž i pro účinnější predikci výskytu by mohlo spočívat v místní a časové (v
geologickém smyslu) identifikaci akumulovaných mocných říčních teras a nánosů, svědčících o
rozpoutaných přírodních živlech z dávnější minulosti. Nemuselo by tedy jít o žádný samoúčelný výzkum.
Na možné hrozící přírodní katastrofy se musí lidstvo dobře připravit.
Je jisté, že člověk musí poznávat zákonitosti přírody a přizpůsobovat jim svoji činnost. Měl by využívat
jejích sil a nikdy nesmí jít proti nim. Při nedávné editaci příspěvků pro mezinárodní sekci "Geoetika"
pořádanou v rámci sympozií "Hornická Příbram ve vědě a technice" jsem našel zajímavý příspěvek
optimálního řešení úložišť radioaktivních odpadů (A.A.Věrčoba, V.I.Komaščenko, 2003).3) Uvedený
návrh řešení je vhodným příkladem nutnosti aktivně a pozitivně využívat poznatků přírody.
I když lidstvo poznalo, že žádné zbrklé "Poručíme větru, dešti" nemůže vést k pozitivním výsledkům,
nemělo by toto poučení vést k naprosté ignoranci možných cest vědeckého pokroku, které by vedly:
- v kratších časových horizontech k plnému poznání různých přírodních zákonitostí,
- ve střednědobých horizontech k lepší ochraně lidské civilizace,
- v dlouhodobých horizontech k případnému řízení dopadů některých účinků přírodních sil (přesměrování
do nezalidněných či neproduktivních oblastí ap.).
Závěry
Futurologie nesmí zanedbávat řešení katastrofických scénářů. Orgány veřejné správy i vědeckých
institucí na příslušných úrovních musejí v zájmu minimalizace rizik ohrožujících lidskou civilizaci včas
zabezpečovat příslušný základní i aplikovaný výzkum fenoménů vedoucích k přírodním katastrofám a
uvolňovat dostatečné prostředky na včasnou přípravu i realizaci všech opatření, která by zmírnila
očekávaná rizika spojená s těmito katastrofami. Přitom je třeba se vyvarovat absolutizované preference
konjunkturálních směrů (podporovaných oficiálními institucemi na národní i mezinárodní úrovni), které
mohou na delší dobu svést vědecký pokrok na nepravou cestu a navíc strhnout k nevhodným řešením i
další obory včetně futurologie. Také obyvatelstvo by si mělo osvojovat základní futurologické přístupy a
poučení z vědeckého pokroku přijímat s vědomím možných alternativních cest k hledání a pravdivému
vysvětlení přírodních procesů.
Poznámky:
1)
Autor odvodil původní model pravidelných geologických struktur (V.Němec, 1970), jehož novější
verze (V.Němec, 1981) předpokládá, že během geologického času na jakémkoli místě zemského povrchu
si zemská kůra uchovává tendenci k svému rozložení do hierarchicky organizovaných bloků oddělených
disjunktivními rozhraními (švy, lineamenty, pukliny a zlomy), které odpovídají kritickým šířkám,
poledníkům nebo diagonálám vztahujícím se k postupně se měnícím paleopólům. (Četné pozdější práce
autora k tomuto tématu byly publikovány většinou v zahraničí.)
2)
Zajímavou ilustraci odlišných vědeckých postojů v zásadních otázkách geologického vývoje poskytl
rok 1989. Tehdy byl ve Washingtonu uspořádán 28. Mezinárodní geologický kongres. I když byly v
specializovaných sympoziích připuštěny také práce autorů odlišné od "oficiálních" představ,
bezprostředně po ukončení kongresu uspořádal Smithsonian Institute ve Washingtonu mezinárodní
konferenci, kde byly soustředěny referáty kritizující "oficiální" teorie. Upozorňovalo se m. j. také na
nebezpečí, že přejímání těchto teorií do učebnic omezuje tvůrčí schopnosti mladé generace.
170
3)
Koncepce spočívá na zajištění rovnováhy mezi radiačním a biologickým nebezpečím radioaktivních v
podzemí izolovaných odpadů na straně jedné a těženým uranem na straně druhé. Koncepce je založena
na principu dlouhodobého radiačně ekvivalentního uložení radioaktivních odpadů s jejich soustředěním v
podzemních prostorech cílevědomě vytěžených uranových stratiformních ložisek v kontinentálních
terigenních formacích. Tato koncepce ukazuje na možnost vytvoření jaderné technologie přibližující se
ideálu "vnitřní přirozené bezpečnosti". Podzemní izolace radioaktivních odpadů se zajišťuje
multibariérním systémem inženýrských i přírodních ochranných zón. Konstrukce úložných prostorů musí
odpovídat požadavkům na zajištění technologie k extrakci odpadů, což bude záviset na báňsko geologických podmínkách izolace, na typu a druhu odpadů, na místních podmínkách, sociálních i
etických faktorech. Těžba uranového ložiska, výstavba úložiště ve vytěženém prostoru a jeho následná
exploatace zajistí práci obyvatelstva na desítky let pro více generací. Spravedlivé etické vztahy v rámci
jednoho pokolení se přitom určují investicemi na výstavbu úložišť a vyčleněním prostředků na zlepšení
ekologického stavu území s podzemními úložišti radioaktivních odpadů.
Literatura:
1. Němec, V. (1970): The law of regular structural pattern, its applications with special regard to
mathematical geology. - In: Geostatistics - a colloquium (ed. D. F. Merriam), Plenum, N.Y. London, pp. 63 - 78.
2. Němec, V. (1981): Nové představy o planetárních disjunktivních systémech a nové možnosti
uplatnění matematické geologie při vyhledávání, průzkumu a těžbě ložisek nerostných surovin. Hornická Příbram, sekce M, p. 33 - 42.
3. Věrčoba, A.A., V.I.Komaščenko (2003): Geological, ecological and geoethical problems
connected with the technology for underground isolation of highly radioactive waste. - In:
Sympozium Hornická Příbram ve vědě a technice, sekce Geoetika, referát GC 5.
171
Závěry mezinárodního kolokvia
Program diskuse vyplynul z přijetí výzev předchozích setkání kolokvia. Účastníci se shodli na potřebě
pokračovat v rozpoznávání podmínek pro méně riziková politická rozhodnutí v aktuálně prosazovaných
prointegračních a protiintegračních politikách, a to v národním, evropském i globálním politickém
měřítku. Intenzivní třídenní diskuse byly zaměřeny nejen na aktuální rizika mocenských, hospodářských
a sociálních politik, ale též na historicky pojaté příčiny vzniku dnešních rozhodovacích nejistot politiků
hájících zájmy evropského obyvatelstva.
Ve třech navazujících diskusních panelech byly postupně diskutovány nejprve příčiny znalostních
deficitů konceptorů politických rozhodnutí, pokud souvisejí s omezenou mírou jejich schopnosti
porozumět změnám obsahu aktuálních politických scén v průmyslových společenstvích a vyhodnotit je za
účelem stanovení politických priorit. V následujícím panelu byly diskutovány příčiny vzniku deficitu
jejich znalostí při koncipování programů prosazování přijatých politických priorit v obyvatelské praxi.
Ve třetím diskusním panelu účastníci vyslechli zprávu o konceptorské přípravě sociální a ekonomické
strategie rozvoje českého národního společenství a diskutovali požadavky na informační zabezpečení
procesu přípravy strategií územních i národních rozvojových politik. V závěru kolokvia zformulovali
výzvy vykonavatelům politické praxe a reprezentantům institucí participujících na jejich informačním
zabezpečení. Požadují v nich následující změny dosavadních konceptorských praktik:
172
•
dosavadní praktiky ustavování politických priorit v průmyslových společenstvích vznikaly na
základě zkušeností s obhajováním zájmů o vzrůst hodnot výkonů průmyslově užitečných
činností, registrovaný v politické praxi převážně prostřednictvím kontroly hodnot technických a
ekonomických charakteristik činnosti obyvatel. Takto výkonově pojímané politické priority však
v současné historické etapě vývoje průmyslově praktikující populace nepostačují k porozumění
probíhajících změn potřeb obyvatel obhajovaných na politických scénách. Tradiční pojetí
politických priorit vede v této situaci k neschopnosti politiků navrhovat dostatečně účinná řešení
nových problémů týkajících se součinnosti obyvatel a jejich zájmu o ni. Politické reformy
vycházející z výhradně výkonově interpretovaného obsahu politických priorit nepostačují k
udržení mezilidské kooperace a pozitivních vztahů obyvatelů k okolní přírodě. Revize dnešního
vědomí obsahu politických priorit, ve smyslu založení představ politiků na hlubším rozpoznání
obsahu obyvatelských potřeb a jeho změn v historickém čase i v geografickém prostoru, je
nutným iniciačním krokem k postupnému odstranění dysfunkcí dnešních politických programů.
Takováto revize provedená systematickým rozpoznáváním obsahu aktuálně sledovaných
politických priorit a jejich souvislostí s lidskými potřebami může vytvořit informačně bohatší
základ obyvatelsky pozitivních politických reforem života v průmyslově praktikujících
společenstvích,
•
praktiky navrhování politických programů v průběhu zprůmyslnění společenské praxe prokazují
spoléhání konceptorů především na instituce státní moci, práva a trhu jako na hlavní záruky
realizace přijatých politických priorit. V tradiční politické praxi se zároveň za důvod k politické
reformě považují selhání těch institucí, které jsou shledávány jako zjevné a přímé příčiny vzniku
pozorovaných krizových stavů obyvatelstva. Strategie politiků spoléhajících na tradiční přístup k
navrhování postupu reformy institucí však selhává v současné politické praxi, která se odehrává
na institucionálně velmi členitých a současně i zájmově proměnných politických scénách.
Hodnotové postoje aktérů lobujících na takových scénách jsou často spojeny s aktivitou
dočasných zájmových skupin, reagujících na možnosti, které jim otevírají dysfunkce tradičně
tvořených "klasických" institucí. Následkem spoléhání současných politiků výhradně na
perfekcionizaci organizace a výkonů tradičních institucí vznikají návrhy politicky nesystémových
řešení krizových stavů, jejichž prosazování se nesetkává s hodnotovým konsensem obyvatelstva.
Příklady dysfunkcí politických programů založených s přemírou důvěry politiků v hodnotové
sestavy spojené se začleněním obyvatelstva do tradičních institucí průmyslových společenství
dnes nabízejí politickou praxi přemíry důvěry ve státní moc s následnými projekty dirigistických
politických režimů na jedné straně a též přemíry důvěry ve funkce institucí trhu s následnými
projekty libertariánských politických režimů. Přemíru politické důvěry v jedinou tradiční
instituci, například práva, lze nalézt i u některých projektů zakládaných v zájmu soužití
obyvatelstva různých kultur. Revize dosavadního způsobu nazírání na úlohu a funkce
institucionální struktury průmyslových společenství v procesu realizace přijatých politických
priorit je předpokladem pro tvorbu realistických návrhů reformisticky zaměřených politických
programů. Naléhavost této revize podporuje vznik společenských napětí a krizových situací,
který je iniciován příspěvky všech obyvatel začleněných do celé soustavy dobových institucí.
Zkušenosti získávané při koncipování programů aktivních politik, ve smyslu oslovení a přizvání
reprezentantů všech zájmových skupin podílejících se na vzniku krizových situací nasvědčují, že
problematika politického programování součinnosti a působení na způsob jednání obyvatel
nemůže být nadále koncipována výhradně na základě mechanistických schémat a představ
ovládání obyvatelských činností povelovou technikou. Nabízí se informačně citlivější pojetí
koncepcí programového řešení, v nichž se součinnost a obyvatelské chování objevují jako
výslednice daná přizpůsobivostí chování obyvatele a působením norem vycházejících
z dosažených politických konsensů. Nové pojetí je nutné propracovat a aplikovat zejména v
kritických politických situacích, kdy dynamika inovačních procesů nedovoluje předpokládat
stálost zájmových postojů aktérů politických scén. Právě v takových situacích je zapotřebí
koncipovat politické programy s vědomím, že použité normy a z nich vyplývající legislativou
vyžadované chování obyvatel a jejich institucí mohou působit úspěšně při prosazování priorit jen
tehdy, budou-li vymezovány v odpovědi na postup přizpůsobování se obyvatel novým
podmínkám života navozeným jejich inovačními aktivitami,
•
příprava důležitých politických rozhodnutí, jmenovitě při obhajování obyvatelských zájmů na
územních, národních i nadnárodních politických scénách, klade též nové nároky na informační
přípravu politiků. Dosavadní způsob zabezpečování jejich konceptorské praxe předáváním
politických zkušeností selhává především v těch případech, kdy proměny životního způsobu
obyvatel průmyslových zemí probíhají natolik rychle a intenzivně, že tradiční zkušenosti musí
být doplňovány diagnózami a prognózami vývoje obsahu politických scén, aby politik dosáhl
uspokojivého vědomí nízkých rozhodovacích nejistot. V takových situacích počíná o kvalitě
koncipování politických rozhodnutí spolurozhodovat výrazně etika jednání politiků, jejich
výchova a vzdělání na jedné straně a nabídka informační podpory ze strany veřejnosti na druhé.
Účastníci kolokvia vyzývají k informační podpoře konceptorské aktivity politiků především akademickou
obec, která disponuje širokým repertoárem poznatků jednak o životě člověka a jeho společenství, jednak
o přírodě a nověji i repertoárem poznatků o znalostních technologiích, které lze s využitím počítačové
techniky použít a řešit jimi konceptorská politická zadání, která byla v historii neřešitelná. Účastníci
ustavují ze svého středu přípravný pracovní tým a pověřují jej vypracováním návrhu činnosti
akademického centra, které by informační podporu určenou pro evropské koncepčně uvažující politiky
prakticky organizovalo a zároveň soustavně pečovalo o její kultivaci v mezinárodním měřítku.
173
Seznam autorů s adresami/List of Authors with Addresses
jméno
adresa
doc. Ing. Igor Babič, CSc.
Čápkova 22, 602 00 Brno
E-mail
prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, Milénova 12, 638 00 Brno
CSc.
[email protected]
doc. Ing. Miroslav Farský, CSc.
UJEP, Hoření 13, 400 96 Ústí n.
Labem
[email protected]
Prof. Roman Galar
Institute of Engineering Cybernetics,
Technical University of Wroclaw,
Wyb. Wyspianskiego 27, 50-370
Wroclaw, Poland
[email protected]
Ľubomíra a Pavel Gertler
Nám. Hraniciarov 8/B, 851 03
Bratislava
[email protected]
Ing. Štefan Klokner
Sputniková 15, 821 02 Bratislava
[email protected]
prof. PhDr. Stanislava Kučerová, Milénova 12, 638 00 Brno
CSc.
[email protected]
doc. Ing. Libor Měsíček, CSc.
[email protected]
UJEP, Hoření 13, 400 96 Ústí n.
Labem
doc. Ing. Lidmila Němcová, CSc. K rybníčkům 17, 100 00 Praha 10
[email protected]
Ing. RNDr. Václav Němec, CSc.
K rybníčkům 17, 100 00 Praha 10
[email protected]
Marie L. Neudorflová, PhD.
Masarykův ústav AV ČR, Na Florenci
3, 110 00 Praha 1
[email protected]
Dr. Vadim Nikolajew
Strategic Studies of Transformation
Processes, Research & Consulting,
Assmann Str. 4a, 12587 Berlin,
Germany
[email protected]
RNDr. Pavel Nováček, CSc.
Centrum interdisciplinárních studií UP, [email protected]
Křížkovského 8, 771 47 Olomouc
Ing. Václav Novotný, CSc.
UJEP, Fakulta sociálně ekonomická,
katedra ekonomie, Moskevská 54, Ústí
n. Labem
[email protected]
doc. PhDr. František Ochrana,
DrSc.
VŠE v Praze, KVF, Nám. W.
Churchilla 4, 130 67 Praha 3
[email protected]
doc. PhDr. František Petrášek
VŠE v Praze, KHP, Černá 13, 110 00
Praha 1
[email protected]
174
prof. PhDr. Martin Potůček, CSc. Centrum pro sociální a ekonomické
MSc.
strategie, FSV UK, Celetná 20, 116 36
Praha 1
[email protected]
JUDr. Věra Řeháková
VŠB – TU Ostrava, Dr. Malého 17,
702 00 Moravská Ostrava
[email protected]
Tomasz Styś
ul. Daszyńskiego 63/9, 50-310
Wrocław, Poland
[email protected]
doc. Ing. Miroslava Szarková,
CSc.
Ekonomická univerzita, Fakulta
podnikového manažmentu,
Dolnozemská 1/b, 852 35 Bratislava
[email protected]
doc. Ing. Elena Šúbertová, PhD
Ekonomická univerzita, Fakulta
podnikového manažmentu,
Dolnozemská 1/b, 852 35 Bratislava
[email protected]
Štefan Volner
Fakulta politických vied a
medzinárodných vztahov, Univerzita
Mateja Bela, Banská Bystrica
[email protected]
prof. Jan Waszkiewicz
ul. Witelona 3a, 51-617 Wroclaw,
Poland
[email protected]
175
Občanská futurologická společnost, která na veřejnosti vystupuje jako nezávislá zájmová dobrovolná
organizace, působí od r. 1990.
OFS navazuje na humanistické tradice myšlení spojeného s koncipováním a řešením problémů lidské
budoucnosti.
OFS vyvíjí iniciativu ve vzdělávání a osvětě občanů zaměřenou na jejich předvídavé rozhodování.
OFS chrání zájmy svých členů a vytváří pro ně svou činností fórum nezávislé na činnosti politických
stran.
Členem OFS se může stát každý občan, který se zajímá o studia budoucnosti a souhlasí s posláním
organizace a chce se na jeho relizaci podílet.
Informace o OFS a členství lze získat na adrese Černá 13, 110 00 Praha 1, 3. patro, č.m. 32 - doc.
PhDr. František Petrášek, předseda OFS (tel. 224930740, e-mail: [email protected]) nebo od Ing.
Barbory Slintákové, tajemnice OFS (tel. 224095192, e-mail: [email protected]).
Další informace, vč. stanov OFS, lze nalézt na http://www.sweb.cz/ofs/.
V sekretariátu OFS je dostupná futurologická literatura. OFS dosud vydala:
• sborníky z kolokvií Koncipování budoucnosti v Evropě ´91, ´93, ´95, ´97, ´99, ´01
• časopis Dialogy s budoucností č. 1-9.
Sborníky a časopisy jsou dostupné v sekretariátu OFS (kontakt: B. Slintáková, tel. 224095192, e-mail:
[email protected]).
176
Občanská futurologická společnost
srdečně zve všechny zájemce k účasti na 8. kolokviu
Termín a místo kolokvia budou upřesněny a včas oznámeny.
Zájemci o účast mohou požádat o zaslání pozvánky a přihlášky na kolokvium na adrese
Černá 13, 110 00 Praha 1 nebo na e-mailové adrese [email protected].
177

Sborník z kolokvia 2003 - Občanská futurologická společnost

Transkript

Podobné dokumenty

Dixi od Hruškovského potoka - Working

Zde

Sborník z kolokvia 2001 - Občanská futurologická společnost

k udržateľnejšej budúcnosti

Sborník příspěvků - Občanská futurologická společnost

2011 - Mezinárodní vědecká konference

Navzájem / Mutually - Intermedia | FaVU VUT Brno

zde.

mys dobré naděje - Naucnastezka.cz

Smerovanie českého a slovenského obchodného práva po vstupe