Stáhnout soubor Milena Dopitová Tisková zpráva

 Milena Dopitová
Já, Pojď, Mám, Já, Jdu!
POLANSKY GALLERY
5. 12. 2012 - 26. 1. 2013
"Projekt JÁ, POJĎ, MÁM, JÁ, JDU ! 2012 je multimediální instalací, záznamem programu skupiny
mladých lidí v nejednoznačném čase i prostoru. Způsobem sobě vlastním reprezentují událost, hru,
představení, jakýsi break. Pozitivní skupinová energie je zde motivací pro začlenění jedince do
společnosti. Absence kolektivní konfrontace a komunikace může vyvolávat pocity nejistoty, ztrátu
sebevědomí a víry v utváření vlastního názoru nejen v mladém věku, ale napříč generacemi. Projekt je
také performancí spřízněných duší, rituálním tancem mladých mužů - šamanů 21. století. Útok, obrana,
posilování těla i ducha tvoří základní linii celkového výstupu.
Projekt využívá holografické technologie, která umožňuje prostřednictvím průhledné fólie specifické
vnímání audiovizuální projekce v prostoru."
Milena Dopitová
Milena Dopitová je od počátku 90. let jednou z určujících osobností českého umění. Již od prvních výstav se skupinou
Pondělí (1989 – 93, s P. Humhalem, P. Lysáčkem, M. Nesázalem a P. Písaříkem) jsou její témata obecná a prostá;
někdy se projektují ve velkorysých instalacích, které si snaží udržovat jistý abstrahující odstup, jindy v intimních
asamblážích, které tematizují střet prefabrikace a rukodělnosti, potažmo společnosti a soukromí. Dopitová také často
používá formu snově pojatých symbolických performancí, dokumentovaných prostřednictvím fotografie a videa.
Nejnovější projekt Mileny Dopitové nazvaný „Já, pojď, mám, já, jdu!“ (podle signálů, které si chlapci – mladí muži
navzájem dávají) je vlastně uzávorkováním běžné aktivity, kterou obvykle nevnímáme jako precedens či rituál.
Sportovní výkon ořezaný na samou dřeň synchronizovaného pohybu těl dává vyvstat nepatřičnosti i ladnosti
dospívajících skoro-mužů. Obraz radostné, nerozbité pospolistosti, vytvořené a utužované za účelem sdíleného cíle,
vítězství a uspokojení, je zde vlastně alegorií utopické ideální společnosti.
Dopitová se tu v technologicky i choreograficky zatím nejradikálnějším projektu ukazuje jako umělkyně, která v sobě
nese starost o svět i o svoje blízké, a která usiluje o naději, jež je nutnou podmínkou budoucnosti. Všichni se pohybujeme,
pomalu či rychleji, k postupnému definování sebe sama; o to zajímavější pozorovat tento proces v Dopitové
laboratorních podmínkách.
Mluví-li Dopitová při popisu celého projektu o „záznamu programu“, ukazuje tím sociální aspekty každé sdílené
aktivity, která nás začleňuje do společnosti a učí nás jejím pravidlům. Chlapectví jako zde vlastně přerodem od
radostného pohybu (jako zkoušky či výzvy) k pohybu výkonnému, který má pevnou motivaci. Onen křehký, pomíjivý
moment mezi naivitou a rutinou, mezi bezelstností a zralostí, je ústředním motivem tohoto černého divadla.
Pokud Marek Pokorný použil loni v katalogu Dopitové rozsáhlé výstavy v Moravské galerii slovo „neokázalost“,
můžeme dokonce prohlásit, že se autorka okázalosti vlastně neobává, jen ji ostražitě udržuje v míře, která neparazituje
na přebytečném patosu a doslovnosti. Občas citovaná autorčina „ženskost“ se samozřejmě ukazuje v osobně
definovaných tématech lásky, rodiny, stáří i smrti, i v záměrně volených technikách, ale nikdy nepřekročí tenkou hranici
mezi naléhavostí a urputností; její feministické názvuky jsou vždy elegantně emancipované. Destilace emocí do podob,
které je dokáží věrohodně uchovat a přitom levně neprodávat, je vlastně hlavní konstantou Dopitové tvorby.
Pavel Vančát
Na realizaci se společně podílela firma DISK Systems, s.r.o a UGO! Media, s.r.o.
POLANSKY GALLERY, Štefánikova 43a, Praha 5, www.polanskygallery.com, otevírací doba stř-so 14-19