E X A R C H Á T Slovo otce biskupa 4 Informace a aktuality 5
Transkript
Exarchát 3 OBSAH EXARCHÁT Slovo otce biskupa 4 Informace a aktuality 5 Zasvěcený život - živá exegeze Božího Slova 6 Novoroční předsevzetí 8 Chrámový svátek v katedrále sv. Klimenta 9 Čerpat z mnoha ritů Církve 10 Svátky narození Páně v katedrále 13 Rozdíly mezi Katolickou a Pravoslavnou církví 14 Zámojská synoda - část VII. 18 Sjednocení termínu Paschy? 19 Chrámu se vrací majestát a dominance 22 Ukrajinská Řeckokatolická církev 24 Výsledky sčítání lidu 26 Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1 tel. +420 221 778 491 fax. +420 222 312 817 [email protected] www.exarchat.cz Zodpovědný redaktor: Ladislav Hučko Výkonný redaktor: Tomáš F. Král Jazyková úprava: Richard Vocel Redakční rada: Viera Folkmanová EDITORIAL Milan Hanuš Pane Bože, Bože náš, pravá cesto života, jako jsi provázel svého služebníka Josefa na jeho pouti, provázej i své služebníky a ochraňuj je od všelijaké životní bouře a nebezpečí, obnovuj jejich pokoj a sílu, aby přemýšleli nad každou pravdou podle tvých přikázání a pomoz jim navrátit se na konci jejich putování zpět do tvého otcovského domu. Vážení čtenáři, modlitbou za poutníky započíná 37. číslo zpravodaje Exarchát již sedmý ročník našeho společného rozvažování o událostech putující Církve. Naším cílem je otcovský domov připravený Ježíšem Kristem. Kéž této životní inspiraci přispějí i následující stránky našeho časopisu. Tomáš F. Král Jan Klobušický Ján Kočerha Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o., Dolákova 24/ 536, 181 00 Praha 8. Vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk činí cca 20,-) Bankovní spojení: ČSOB 182471566/0300 ČS 1937754359/0800 4 Zpravodaj SLOVO OTCE BISKUPA Drazí čtenáři, do nového roku bychom měli vždycky vstupovat s novými předsevzetími. Ne že bychom ty předešlé měli už zavrhnout, ale měli bychom je doplnit, prohloubit, zpřesnit. Jak je člověk déle na světě, měl by stále více hlouběji chápat smysl svého života a odlišovat to, co je podstatné, od toho, co je vedlejší. Není to vždycky lehké, neboť někdy sice víme, co je podstatné, ale tíhneme k tomu, co se nám líbí, co je lehčí, a někdy i k tomu, co je zábavnější… Není také vždycky jednoduché odlišit pravdu od lži, která se nám nejednou představuje jako dobro. První věcí by tedy mělo být rozhodnout se pro dobro, pro službu, pro lásku… a pak by to už nemělo být těžké. Zlý od nás uteče, ale může nás – a to je důležité si uvědomit – pokoušet jiným způsobem. Začne nám připomínat, jací jsme dobří a jací jsou ostatní špatní, a začneme všechny kritizovat a odsuzovat. A právě tady můžeme padnout do velmi záludné léčky. Tou léčkou je pýcha, která je počátkem a základem při postupné deformaci a nakonec ztrátě víry. Projevuje se to, kromě jiného, i tím, že někteří chtějí „pochopit“ zlo a věnují se mu, studují všelijaké hříchy, vysvětlují je, zobrazují ve svých uměleckých dílech nebo je dokonce omlouvají… Jakoby je zlo více přitahovalo. Nedokážou pochopit, že zlo se nedá pochopit. Protože když někdo něco pochopí (jak se ovládá počítač, například), ten se toho do určité míry zmocní. A kdo by pochopil zlo, ten by se ho zmocnil. Ale ve skutečnosti by se zlo zmocnilo jeho a on by mu podlehl, pokud by včas necouvl. My nemáme zlo pochopit. Ono je tajemstvím. Máme ho ale překonávat dobrem, jak to jednou provždy učinil Ježíš. To je náš úkol. Máme se naopak pokusit chápat dobro, přilnout k němu, aby se nás to dobro postupně zmocňovalo. A dobro se dá „chápat“ (ne jenom rozumem, ale především srdcem) jenom tehdy, když usilujeme být spolu s ním, nejvyšším dobrem, v modlitbě, svátostech, v jeho Slovu… To je náš úkol po celý život, a může se tedy stát i úkolem pro tento rok. Žehnám všem čtenářům X Ladislav Exarchát 5 INFORMACE A AKTUALITY v Dne 15. listopadu 2011 informovala Ukrajinská řeckokatolická církev o vzniku tří nových administrativních provincií UHKC. Ustanovení o jejich vzniku je rozhodnutím Synody biskupů Ukrajinské řeckokatolické církve. Metropolie Lvov na čele s metropolitou Igorem Vozňjakem bude složena ze Ĺvovské archieparchie, Stryjské, Sambirsko-Drohobyčské a Sokaľsko-Žovkvské eparchie. Metropolie Ivano-Frankivsk sestává z eparchií Ivano-Frankivsk a Kolomyja-Černivcy. Metroplitou bude vladyka Volodimir Vijtyšyn. Vladyka Vasiľ Semeniuk bude vést metropolii Ternopiľ-Zboryv sestávající z eparchie Ternopil-Zboryv a Bučacké eparchie. Po vzniku nových provincií bude mít řeckokatolická církev na Ukrajině sedm metropolií. Kromě tří nových existuje i dosavadní metropolie Kyjev-Halič na čele s Jeho Blažeností Svjatoslavem Ševčukem. v Benedikt XVI. dal dne 21. listopadu 2011 souhlas s kanonickou volbou Synody biskupů Řeckokatolické církve v Rumunsku, která zvolila rektora papežského kolegia „Pio Romeno“ v Římě, Claudia-Lucian Popa, za kuriálního biskupa Vyššího arcibiskupství. Nový biskup se narodil v roce 1972 v Sedmihradsku. V letech 1991 − 1999 byl studentem Papežské akademie Pio Romeno, kněžské svěcení přijal v roce 1995. Působil také v pastorační službě na řeckokatolické misii v Paříži. v Zemřel Emeritní řeckokatolický biskup Andrew Pataki ve věku 84 let v eparchii Passaic v USA na násled- ky autonehody. Stalo se tak 8. prosince 2011. Vladyka Pataki se narodil v roce 1927 v Pensylvánii, biskupské svěcení přijal v roce 1983, o rok později se stal sídelním biskupem eparchie Parma. v Dne 11. prosince 2011 navštívil apoštolský exarcha Ladislav Hučko farnost v Karlových Varech. U příležitosti svátku sv. Ondřeje, kterému je zasvěcen chrám v Karlových Varech, sloužil o. biskup spolu s místním administrátorem farnosti o. Andrijem Penyukem slavnostní svatou liturgii. Spolu s nimi sloužil také o. Volodymir Los z Ukrajiny. Program dále pokračoval divadelním představením Sdružení ukrajinské mládeže v Rakousku, které předvedlo humorně laděnou hru Nikolaje Vasilijeviče Gogola Štědrovečerní noc. v Chrámový svátek sv. Mikuláše podle starého stylu slavili dne 18. prosince 2011 věřící ve farnosti Plzeň. Slavnostní bohoslužbu sloužil apoštolský exarcha Ladislav Hučko a spolu s ním i správce farnosti o. Igor Bibko. Chrám sv. Mikuláše v Plzni prošel v uplynulém období rozsáhlejší rekonstrukcí. v V neděli 25. prosince 2011 slavily některé farnosti Apoštolského exarchátu v ČR svátky Narození Páně. V Praze sloužil slavnostní svatou liturgii apoštolský exarcha Ladislav Hučko, spolu s ním koncelebrovali generální vikář o. Milan Hanuš a vicekancléř o. Radim Tutr. vf 6 Zpravodaj ZASVĚCENÝ ŽIVOT - ŽIVÁ EXEGEZE BOŽÍHO SLOVA PROMLUVA BENEDIKTA XVI. VE SVÁTEK UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU Drazí bratři a sestry, v dnešním svátku rozjímáme o Pánu Ježíši, kterého Maria a Josef uvádějí do chrámu, aby ho představili Pánu (Lk 2, 22). V této evangelní scéně se zjevuje tajemství Syna Panny, zasvěceného Otci, jenž přišel na svět, aby plnil jeho vůli (srov. Žid 10, 5-7). Simeon jej označuje za světlo k osvícení národů (Lk 2, 32) a zvěstuje prorockými slovy jeho nejvyšší oběť Bohu a jeho konečné vítězství (srov. Lk 2, 32-35). Je to setkání dvou zákonů, Starého a Nového. Ježíš vstupuje do starobylého chrámu. On, který je novým chrámem Božím, přichází navštívit svůj lid, dokonat poslušnost zákonu a zahájit poslední časy spásy. Je zajímavé pozorovat zblízka tento vstup Dítěte Ježíše do velkolepého chrámu v přílivu mnoha lidí, kteří jsou zaujati svými záležitostmi: kněží a levité, střídající se ve službě; početní zbožní poutníci, toužící se setkat se svatým Bohem Izraele. Nikdo z nich si však ničeho nevšimne. Ježíš je dítě jako každé jiné, prvorozený syn dvou velice prostých rodičů. Ani kněží nejsou schopni zaznamenat znamení nové a zvláštní přítomnosti Mesiáše a Spasitele. Jenom dva staří lidé, Simeon a Anna, odhalují velikou novost. Vedeni Duchem Svatým objevují v onom Dítěti dovršení svého dlouhého očekávání a bdění. Oba rozjímají o Božím světle, které osvěcuje svět, a jejich prorocký pohled otevírá budoucnost zvěstí o Mesiáši: Lumen ad revelationem gentium (Lk 2, 32). V prorockém postoji dvou starců se vyjevuje celý Starý zákon vyjadřující radost ze setkání s Vykupitelem. Simeon i Anna vytuší, že oním Očekávaným je toto Dítě. Uvedení Ježíše do chrámu je výmluvným zobrazením naprostého odevzdání vlastního života všech těch mužů a žen, kteří jsou povoláni reprodukovat plněním evangelních rad v církvi a ve světě charakteristické rysy Ježíšovy čistoty, chudoby a poslušnosti (Vita consecrata 1). Proto dnešní svátek zvolil ctihodný Jan Pavel II. ke každoročnímu slavení Dne zasvěcených osob. Chtěl bych podat k reflexi tohoto svátku tři krátké myšlenky. Za prvé: evangelní obraz Uvedení Páně do chrámu obsahuje základní symbol světla; světla, které vychází z Krista, ozařuje Marii a Josefa, Si- Exarchát 7 meona a Annu a jejich prostřednictvím všechny. Otcové církve kladli tuto zář do souvislosti s duchovní cestou. Zasvěcený život vyjadřuje tuto cestu zvláštním způsobem jakožto filokalii, lásku k božské kráse, odraz dobroty Boha. Světlo této krásy vyzařuje z Kristovy tváře. Církev hledí na proměněnou Kristovu tvář, aby se posilnila ve víře a později neupadla ve zmatek před jeho znetvořenou tváří na kříži. Tato Snoubenka stojí před Snoubencem, má účast na jeho tajemství a je obklopena jeho září. Za druhé: evangelní obraz zjevuje proroctví, dar Ducha Svatého. Simeon a Anna rozjímají o Dítěti Ježíši, vytuší jeho úděl smrti a vzkříšení pro spásu všech národů a zvěstují toto tajemství jako univerzální spásu. Zasvěcený život je povolán k tomuto prorockému svědectví, které se pojí se dvěma rozměry: kontemplativním a aktivním. Zasvěceným osobám je totiž dáno zjevovat primát Boha, nadšení pro žité evangelium jakožto formu života a zvěsti chudým a posledním na této zemi. Na základě tohoto primátu nic nemůže mít přednost před osobní láskou ke Kristu a k chudým, v nichž on žije. Opravdové proroctví pochází od Boha, z přátelského vztahu k němu, z pečlivého naslouchání jeho hlasu v různých událostech dějin. Takto se zasvěcený život denně ukazuje na cestách lidstva, zjevuje evangelium a království, které už je přítomno a působí. Za třetí: evangelní obraz Uvedení Ježíše do chrámu ukazuje moudrost Simeona a Anny, moudrost životů cele oddaných hledání tváře Boží, jeho znamení, jeho vůle; životů oddaných naslouchání a hlásání jeho Slova ‒ Faciem tuam, Domine, requiram ‒ Hospodine, hledám tvou tvář (Žl 26, 8). Zasvěcený život je ve světě a v církvi viditelným znamením tohoto hledání Pánovy tváře a cest, které k němu vedou (srov. Jan 14, 8). Zasvěcená osoba tedy dosvědčuje radostný a zároveň činorodý závazek usilovného a moudrého hledání Boží vůle. Drazí bratři a sestry, buďte usilovnými posluchači Slova, protože každá moudrost se rodí z Pánova Slova! Buďte zpytovateli Slova prostřednictvím lectio divina, poněvadž zasvěcený život se rodí z naslouchání Božímu Slovu a přijímá evangelium jako normu svého života. Život v následování Krista čistého, chudého a poslušného je tak jakousi živou exegezí Božího Slova. Duch Svatý, moc, kterou byla napsána Bible, je tím, který osvěcuje novým světlem Boží Slovo v zakladatelích a zakladatelkách. Z něho vyvěrá každé charizma a každá řehole chce být jeho vyjádřením, čímž dává počátek a směr křesťanskému životu. Promluva přednesena dne 2. února 2011 Převzato z www.radiovaticana.cz Přeložil Milan Glaser 8 Zpravodaj NOVOROČNÍ PŘEDSEVZETÍ Nový rok bývá u mnoha lidí spojen s nejrůznějšími předsevzetími, je možné říct, s odhodláním k nějaké změně, obecně k lepšímu, převážně týkající se zdraví či zevnějšku. Na nových začátcích je přitažlivé i to, že staré necháváme za sebou, že se s tím, co nás tížilo, už nesetkáme. Ne vždycky se nám však naše záměry daří naplňovat a není-li něco hotové hned, obracíme často svoji pozornost na věci krátkodobější, i pomíjivější. Život, jak ten tělesný, tak i duchovní, skýtá neustále možnosti pro jeho zdokonalování, dokonce je k tomu přímo určen: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5, 48). Termín „kaizen“ (z japonštiny, „zlepšení“ nebo „změna k lepšímu“), představuje každodenní postupy při zlepšování procesů ve výrobě, zejména ve strojírenství a řízení podniků, které se začaly uplatňovat při obnově válkou zničeného Japonska a mají v současnosti velice široké využití. Má-li být zmiňovaný „kaizen“ co nejúčinnější, musí uvažovat nejen o samotném procesu, ale i jeho výsledku, uvažovat nejen v momentálním ohledu, ale celistvě. Zajímavým aspektem tohoto postupu je i to, že je spíš analytický, umožňující znovu ověřovat domněnky, které se ukazují ve výsledku procesu, nežli kritický, hledající viníka, jelikož obviňování pokládá za plýtvání časem. V praxi by to znamenalo asi to, že pokud se v jakémkoliv procesu vyskytla chyba, celý proces se zastaví, odstraní se chyba i její původ, aby se už neopakovala, a celý proces se nastartuje znovu. Abychom mohli znovu začínat, potřebujeme být také „správně seřízeni“, aby staré nedostatky nezpůsobovaly nové chyby. Na nové chyby nám bohatě postačí nové nedostatky, dobrovolné i nedobrovolné, které mohou přijít už jen tím, že nová síla a elán ze začátku se začnou časem vytrácet a bude potřeba je někde dočerpat. Vše potřebné nám dává Kristus svým příchodem, svým spasitelným dílem, aktuálně ve svém Slově a navíc svou podstatnou přítomností ve svých svátostech. Jako dobrý dárce nečeká, než se člověk sám osmělí jej oslovit nebo dokonce zda-li ho to vůbec napadne, ale sám se nabízí: „Pojďte ke Exarchát 9 mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout“ (Mt 11, 28). Snaha o to být dokonalými asi neskončí tím, že se jimi úplně, v každém ohledu, staneme, ale můžeme se o ni dokonale pokoušet. Dokonalost není trvalý stav, ale neustálá snaha o její dosažení. Mnozí prodejci „balených vod“ lákají zákazníky slogany o čisté, pramenité vodě, avšak na každém obalu je uvedeno i datum, dokdy má být vypita. Každá, i ta nejčistší voda, jakmile přestane téct, zastaví se, začne se pomalu, ale jistě kazit, až se postupně stane nepoužitelnou nebo až zdraví škodlivou. V přírodě si žízeň uhasíme spíš v živém proudu tekoucí vody než ve stojatém rybníce. A i ten se musí neustále čistit proudem čerstvé vody, aby byla, když už ne k pití, tak alespoň k životu pro ryby. Neustálý tok je nezbytný pro samotný život. Heslo benediktinů zní: „Ora et labora“, tedy „Modli se a pracuj“ – modlíme se znovu a znovu a i každé dobré úsilí potřebujeme konat neustále, znovu a znovu. Boží požehnání, pomoc Ducha Svatého a ochrana Přesvaté Bohorodičky ať nás provázejí při každém dobrém díle, nyní i vždycky. o. JánKO CHRÁMOVÝ SVÁTEK V KATEDRÁLE SV. KLIMENTA Katedrální chrám sv. Klimenta v Praze si dne 27. listopadu 2011 připomněl svého patrona dvěma slavnostními bohoslužbami. První liturgii v 8.30 hodin sloužil a měl homilii biskup Ladislav Hučko. Hlavním celebrantem druhé svaté liturgie v 10.15 hodin byl také apoštolský exarcha Ladislav, a homilii přednesl P. Jan Kotas, děkan Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě Pražském, kde je pochován svatý Prokop, a současně farář v kostele svatých Petra a Pavla na Vyšehradě. Spolu celebrovali i generální vikář Mons. Milan Hanuš, o. Mgr. Vasyl Slyvotskyj a kaplan o. Mgr. Radim Tutr. Zpíval sbor sv. Vladimíra pod vedením Olgy Mandové. To, co tomuto svátku dává zvláštní význam, je fakt, že spojení řeckokatolické církve s misií sv. Cyrila a Metoděje je ve vztahu s jménem svatého Klimenta velmi jednoznačná. 10 Zpravodaj ČERPAT Z MNOHA RITŮ CÍRKVE Rozhovor s o. Jiřím Majkovem Narodil se v roce 1963 v Dlouhém Poli na Ukrajině, nedaleko města Rivna. Krátce potom se s rodinou přestěhoval na Moravu. Ve Vítkově u Opavy vystudoval gymnázium, teologii ukončil v roce 1988 v Litoměřicích. Jako římskokatolický kněz působil v Ostravě, v Praze a od roku 2001 je farářem v Lokti nad Ohří. Je soudcem Diecézního soudu v Plzni − otec Jiří Majkov. Působíte v západních Čechách, vyrostl jste na Moravě, ale narodil jste se na Ukrajině. Jak se to všechno stalo? Můj tatínek pocházel z bývalého Sovětského svazu, maminka je Češka. Hned potom, co Hitler přepadl Sovětský svaz, se tatínek jako voják dostal do zajetí. Ze zajateckého tábora ve Vídni utekl na Moravu a tam „partyzánčil“. Tam se také seznámil s mojí maminkou, se kterou se po válce vzali. Tatínek pracoval jako učitel ruštiny ve Znojmě. Ale někdy v roce 1950 najednou nepřišel z práce a prostě zmizel. Maminka ho, samozřejmě, hledala a za dva roky zjistila, že ho odvezla KGB přes Berlín na Ukrajinu, prý proto, že tady nebyl přihlášen. Měl štěstí, že ne do gulagu, ale jen zpátky do Svazu. Když maminka zjistila, kde přesně tatínek je, rozhodla se, že za ním pojede. Žil ve vesnici Klevaň v Rivenské oblasti. Za nějakých pár let jsem se tam narodil, v porodnici v Dlouhém Poli. I občanství jsem měl sovětské… Po celou dobu, co tam maminka byla, usilovala o to, abychom se všichni dostali zpátky do Československa. Nakonec se jí to dva roky po mém narození podařilo. Pokřtít mě maminka nechala až tady, ve Znojmě, abych byl křtěn jako katolík. Pak, po návratu do Čech, jsme nesměli pobývat na jižní Moravě ve Znojmě, kde naše rodina předtím žila, proto jsem vyrostl ve Vítkově u Opavy na severní Moravě. Tam jsem měl v roce 1988 i primici. V zá- Exarchát 11 padních Čechách působím již delší dobu, v Lokti jsem již deset let. Na Ukrajinu jste pak jezdil v rámci charitativních cest. Jak se vám Ukrajina jevila? Tam jsem se dostal v roce 1992. Byly to cesty iniciované Kanceláří prezidenta republiky a ministerstvem zahraničí a hledal se někdo, kdo by jel na Ukrajinu se skupinou studentů mapovat české komunity na Ukrajině. Výsledkem toho byla tehdy repatriace volyňských Čechů, zvláště z černobylské oblasti, kteří se potom přestěhovali do ČR, mimo jiné také do Sokolova, do Rovné. Nedávno jsem zažil neuvěřitelnou příhodu: v Sokolově jsem najednou potkal člověka, u kterého jsme před lety v té ukrajinské vesnici bydleli. Studenti jezdili o prázdninách v rámci těchto cest na Ukrajinu vyučovat děti česky a mapovali situaci. Češi byli tehdy v oblasti Černobylu kolem Malinovky a velká lékařská komunita žila v Žitomiru. Další česká vesnice se nacházela jižně pod městem Vinica. Na jihovýchodě Ukrajiny nad Krymem je město Melitopol, u kterého je česká vesnice Novgorodovka a jinak se jí říká také Čechohrad. Tam žijí Češi z královéhradecké diecéze, kteří tam odjeli po roce 1860. Na Ukrajině bylo dlouhá léta potlačováno náboženství a smysl pro víru. Na druhé straně je východní tradice jako taková opravdu velmi silná záležitost. Jak se podle vás daří na Ukrajině v těchto souvislostech křísit víru? Je veliký rozdíl mezi západní a východní Ukrajinou. Velice jasně je vidět, co byla kdysi Halič a co Ukrajina, co bylo Rakousko-Uhersko, rozdíly v architektuře, ale i ve stylu života jsou patrné na první pohled. A tak je to i s vírou. Na východní Ukrajině zanechala komunistická ideologie jasné stopy, lidi tam podle toho také volí ve volbách. Na východní Ukrajině stojí na vesnici jeden nový kostel, na západní, která je křesťanštější, stojí na vesnici dva až tři kostely: jeden pravoslavný, jeden řeckokatolický a jeden římskokatolický, kterému ale všichni říkají „polský“. A dá se teď při obnově víry po těch zhruba sto letech na tu křesťanskou tradici navázat, anebo se musí začínat od začátku? Určitě ano. Když tam jsou zachovalé základy, byť trochu „zarostlé“, tak se na nich dá stavět. Křesťanství se uchovávalo po dlouhá léta v podzemí. V Čechohradě jsem byl prvním katolickým knězem přesně po padesáti letech. Přede mnou tam působil v roce 1942 nějaký polní kurát 12 Zpravodaj od Wehrmachtu. Kostel tam stál, když tam Češi přišli, tak si ho postavili. Za Stalina pak z něho bolševici udělali sýpku a nakonec, v roce 1937, ho zbourali. Já jsem tam přijel na Mikuláše v roce 1992. Mimochodem, mikulášská tradice s dárky na Ukrajině neexistuje tak jako u nás, v té vesnici si ji ale udrželi jako národní zvyk celých těch 150 let, i když místo Mikuláše nadělovala nějaká pohádková postavička. Když jsem tam tedy přijel, byl jsem velmi překvapen: místní babičky udržovaly katolickou víru a čekaly na katolického kněze. Měly modlitební knížky snad z toho roku 1860, každou neděli a ve svátky se střídavě u jedné scházely nebo taky na hřbitově, modlily se a světily neděli.Také křtily děti a pohřbívaly zemřelé. Pobyl jsem v té vesnici asi 14 dní… Pak jsem jel přes Kyjev, kde byl na apoštolské nunciatuře sekretářem o. Milan Šášik, a jemu jsem to vyprávěl. Dnes tam stojí kostel a patří pod záporožské katolické biskupství. Takže i takhle se dá navazovat. Myslíte si, že je vůbec v moci nějaké ideologie, aby zničila duchovní kořeny nějakého národa nebo nějaké kultury? Snad ne zničila, ale silně pokřivila. Podívejte se na situaci u nás. Myslím, že u nás napáchala škody docela dost. U nás byla svým způsobem daleko horší, protože jsme se za minulého režimu měli ještě docela dobře. Od Československa na východ, ať byli komunisti, nebo ne, tu ikonu doma vždycky měli, Bůh byl vždy nějakým způsobem blízko, zvlášť když lidé viděli krutosti a bídu kolem sebe. U nás bylo daleko horší, že jsme se měli dobře a nechtělo se nám vzdávat se toho či onoho. Na Ukrajině je obnova náboženství ve všech směrech daleko lepší. Takže když se likvidace náboženských kořenů prováděla důsledně, bylo to pro tu víru lepší, než když se to dělalo polovičatě? No, samozřejmě, z tohoto hlediska ano. Ta důslednost ukázala a ten ďábel se projevil tak naplno, že lidi se museli přirozeně semknout a držet při sobě, byť v utajované opozici. U nás se lidem nahrazovala víra něčím jiným, aby náboženství nepotřebovali, třeba Boží Tělo nahradili prvním májem, maso jste v té frontě nakonec dostala a mandarinky byly na Vánoce taky. Dnes na to lidi romanticky vzpomínají. A je strašné, že na to lidi dnes takto vzpomínají, škoda, že v té frontě nemohou stát zase. Je potřeba říct, že komunizmus udělal hodně škody. Mnohé rozkolejil a rozvrátil, přinesl velký zmatek do mnoha sfér života. Než se všechno napraví, bude to trvat století. Exarchát 13 V každém Vašem kázání, které jsem slyšela, jste zmínil nějakým způsobem Východ. Co vy jako západní kněz oceňujete na východním křesťanství? Já na to upozorňuji z důvodu, že jako Jan Pavel II. říkával, že východní a západní Církev jsou jako dvě plíce, tak si také myslím, že obě plíce bychom měli znát. Pak zjistíte, že se vzájemně nesmírně obohacují, a to, co mnozí hledají ve scestné ezoterice a asijských náboženstvích, je mnohdy daleko víc, hlouběji a především křesťansky obsaženo v opravdové katolicitě-všeobecnosti Církve. Potřebuji mít víru vyváženou. Je potřeba vědět, že katolická Církev je Církví mnoha ritů, na ně je třeba poukázat a z nich také čerpat. Málokdo si to uvědomuje. Kromě toho, východní křesťanství tady má své neodmyslitelné místo. Mělo ho tady za sv. Václava, za Karla IV., v době Antonína Cyrila Stojana, má ho i dnes. Patří sem a připomíná naše kořeny. A mělo by být obohacující a osvěžující pro někdy příliš racionální západní církev. Viera Folkmanová SVÁTKY NAROZENÍ PÁNĚ V KATEDRÁLE 25. prosince 2011 slavila řeckokatolická katedrála svátky Narození Páně. Liturgii sloužil spolu s generálním vikářem Mons. Milanem Hanušem a s o. Radimem Tutrem apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. Slavnostní atmosféru umocnil zpěv katedrálního sboru sv. Vladimíra pod vedením paní Olgy Mandové. V patýřském listu otce biskupa adresovaném věřícím mimo jiné zaznělo: „Každý z nás má nějakou touhu po štěstí, a – pokud je rozumný – současně si uvědomuje, že si ho trvale sám získat nemůže; že k tomu potřebuje někoho jiného. A kdo je ten jiný? Nemůže to být jiný člověk, protože ten se nachází ve stejné situaci… Musí to být někdo, kdo to štěstí dokáže dát, má na to moc. Člověk je sám sobě velkou záhadou: předtím nebyl, teď je, a opět nebude. Víme a věříme, že odpovědí na hledání smyslu člověka a jeho touhy po štěstí je Ježíš; a to, co pro nás vykonal, se jedním slovem nazývá spása. A ta spása začala v Betlémě, je jí malé bezbranné dítě, narozené v jeslích. A jak nás vlastně spasil? Tím, že dává odpověď, ukazuje způsob, jak proměnit touhu po štěstí v její uskutečnění. Touha po tom, abychom něco dostali, se proměňuje pod jeho vlivem v potřebu dávat, čímž se začínají budovat vztahy. Vztah s Bohem, vliv Boha na naše chování, vede k pravdivému vztahu s jiným člověkem, k lásce. Vždyť pravá láska, to je vždycky vztah. Každý vztah se projevuje dáváním a přijímáním; přijímáme prvotně od Boha a dáváme bratřím. A vzájemná láska mezi Ježíšovými učedníky je z toho důvodu možná jenom v této dynamice; v dynamice pocházející ze zdroje lásky.“ 14 Zpravodaj ROZDÍLY MEZI KATOLICKOU A PRAVOSLAVNOU CÍRKVÍ Otázka tzv. cézaropapizmu Pravoslavná námitka: Mezi nejčastější obviňování pravoslavných ze strany římských katolíků (a celého křesťanského Východu obecně) je silné zasahování světské moci do vnitřních záležitostí Církve (cézaropapizmus). Nadnárodní pozice Říma by zaručovala, podle této vize, nezávislost na zasahování státu do náboženských otázek. Je třeba hned říct, že toto obvinění nemá nic společného s případným nebezpečím ve věci čistoty víry: kdyby tomu tak bylo, tak by ikonoklazmus (čili násilné uvedení elementu cizího apoštolské víře ze strany moci imperátora) nevznikl na Východě, zatím co tomu tak bylo. Tedy tato otázka se týká spíše rozmanitých stupňů svobody kultu, která by byla ohrožována ze strany státu. Tato neshoda v otázce vztahu k moci se ale dá překonávat s větší námahou, než se zdá, protože v jejím základě stojí dvě protichůdné idey o tom, jaký má být postoj křesťanů vůči světu. Kontrast by se mohl vyjádřit způsobem sice zjednodušeným, ale jasným v dilematu: je lepší sloužit státu, nebo ho nahradit? (Obě alternativy představují slabé body jak Východu, tak i Západu.) Je zřejmé, že není možné odpovědět obecně: pravoslavní považují situaci, kdy církevní centrum nahrazuje politickou moc (římské řešení církevního státu, diplomatické nadnárodní zastoupení atd.), za nebezpečnější než je dočasná vláda přechodného státu, i kdyby byl nepřátelský. Katolická odpověď: První římští biskupové neměli prakticky žádnou světskou moc ani rozsáhlejší vlastnictví. Prvním majetkem papeže byl Lateránský palác, darovaný císařem Konstantinem I. Základy světské moci papežů vybudoval především Řehoř I. Veliký (590 − 604), který se všemožně staral o zlepšení situace katolické církve i Římanů, decimovaných válkami, hladomorem i nemocemi. Fakticky tak zastupoval panovníky skomírající Byzantské říše. Zásadní význam pro dějiny církevního státu měla tzv. Pipinova doSv. Řehoř I. Veliký Exarchát 15 nace z roku 755, kdy Pipin III. daroval Štěpánu II. Řím, Ravennu a Pentapolis. Tato oblast tvořila hlavní oporu světské papežské moci a po dlouhá staletí, až do roku1870, zůstávala pod svrchovanou vládou papežů. Katolická církev má své zkušenosti z osvobozování se z vlivu světské moci, který proběhl v rámci boje o tzv. investituru, tedy určování, kdo bude v daném teritoriu biskupem. Biskup v té době (od dob Karla Velikého) měl i světská práva a povinnosti při řízení státu. Jako boj o investituru je znám zápas mezi římskými papeži a císaři o to, kdo bude v říši vybírat a uvádět do úřadu biskupy, arcibiskupy a opaty. Probíhal v 11. a 12. století, až se vyřešil tzv. wormským konkrodátem, který v roce 1122 uzavřeli Jindřich V. a Kalixtus II. Nezávislost katolické církve na světské moci skoro po celé dějiny zaručoval a zaručuje dodnes právě papežský stát. Takový boj na Východě, až na výjimky, neprobíhal. Zasahování světské moci do záležitostí pravoslavné církve bylo často velmi brutální a dlouhodobé. Kromě komunistického zasahování je známé například zasahování cara Petra Velikého do řízení pravoslavné církve, které zrušil patriarchát a nahradil ho tzv. Nejsvětější synod, v jehož čele stál laik. Ten řídil církevní život dvě stě let. Důsledky takovéhoto řízení Církve si může každý domyslet. Papežská neomylnost Pravoslavná námitka: Jedním z nejzákladnějších doktrinálních rozdílů mezi katolickou a pravoslavnou církví je učení, dogma o neomylnosti papeže, kterou rozpracovala latinská teologie jako důsledek primátu Říma. Učení o nemylnosti jednotlivého papeže (a v důsledku toho neměnitelnosti jeho prohlášení) se v prvním tisíciletí nepoznalo: vzniklo v XII. století jako učení františkánské školy Pietra Oliviho. Když papež Pius IX. v roce 1854 prohlásil dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie (i když po konzultaci a poradě s katolickými biskupy), 16 Zpravodaj přivlastnil si tak moc autokraticky změnit učení římské církve a dal svému hlasu větší váhu, než měly hlas svatého Písma a Tradice. Přímým důsledkem toho byla konstituce Prvního vatikánského koncilu Pastor Aeternus v roce 1869, dogmatické konstituce o papežské neomylnosti při slavnostních prohlášeních ve věcech víry a mravů. Pojem neomylnosti není v pravoslavném světě neznámý, ale týká se Písma a prohlášení ekumenických koncilů jako výrazu hlasu Církve; ale i koncil potřebuje k tomu, aby jejich neomylnost byla uznána, reálné potvrzení ze strany věřících. Nikdy v průběhu dějin pravoslavné církve se papež Pius IX. žádnému jednotlivci nepřisoudila neomylnost, a to ještě méně jako cosi stabilního, založeného na právu. Zastánci nemylnosti papeže však při vší své námaze nedokážou vyřešit slepou uličku, do které se dostali při vysvětlování posmrtného odsouzení papeže Honoria I. jako heretika, a to jak šestým ekumenickým koncilem v Konstantinopoli (680), tak i jeho nástupcem Lvem II. (v roku 682). Z praktického hlediska pravoslavní vytýkají také to, že toto dogma o neomylnosti představuje zrušení posledního principu konciliarizmu v Církvi, čímž se konciliarita (kolektivní rozhodování) vložila do rukou prakticky jedné nekontrolovatelné autority. Katolická opověď: Z praktického hlediska, při všech možných historických obtížích (morálně nehodní papežové, dvojpapežství nebo i třípapežství, nepotizmus…), se papežství ukázalo pro Církev jako dlouhodobě nejplodnější a nejjistější způsob, jak zachovat pravost učení, nesejít z pravé cesty ani duchovně, ani prakticky, a především zachovat jednotu Církve, kterou vždycky ohrožují ze všech stran. To je historický fakt, a to se nedá popřít. Vždyť pravoslavní se pak rozdělili do množství patriarchátů a autokefálních církví, kterým chybí jedna hlava, a nemají nikoho, kdo v případě sporu rozhodne. Nikdo přesně neví, co je v současnosti pravověrné, především v nových sociálních a etických Exarchát 17 otázkách. Hlasování o tom vede jen k dalšímu možnému rozštěpení. Ti, kteří prohráli, se pak nejednou oddělí, protože nesnesou porážku. Například když byl v Řecku zaveden nový kalendář, odštěpila se jedna část pravoslavné církve, která s tím nesouhlasila, nebo současné čtyři pravoslavné církve na Ukrajině, které se nedokážou domluvit… Ale můžeme se zeptat: má pravdu vždycky ta strana, která získá většinu? Je možné o pravdě hlasovat? Ví se, že papež Pavel VI. čelil velikému tlaku i ze strany některých biskupů a kardinálů, když psal encykliku Humanae vitae. Kdyby o ní tehdy dal hlasovat, kdo ví, jak by to dopadlo. Vždyť němečtí a rakouští biskupové tehdy ihned vyjádřili své námitky proti této encyklice… Dnes jasně vidíme, jak jeho usměrnění daná v oblasti sexuálního života byla prozíravá. V případě jedné osoby, papeže, je tady nesmírná osobní zodpovědnost nedovolující udělat špatný krok, která by se v případě kolektivního rozhodování, kde je možnost anonymně se skrýt za ostatní, tak silně necítila a neprožívala. A nakonec – co je rozhodující – tak to bylo i určeno samotným Spasitelem, a to je pro nás nejvyšší autoritou. Pokud jde o papeže Honoria (625 − 638) ze sedmého století, který je pravoslavnými používán jako příklad, že papež se mýlí a je odsouzen, tak můžeme s velikou nadsázkou jenom říct, že výjimka potvrzuje pravidlo. Ale i ta „výjimka“ je velmi pochybná. Je jednoznačné, že papež svůj příklon k monoteletizmu (hereze tvrdící, že Ježíš měl jenom jednu, božskou vůli) nevyjádřil explicitně a už vůbec ne jako nějaké učení „ex cathedra“. On chtěl smířit znepřátelené strany a navrhl ne příliš šťastný kompromis. Schválil tezi konstantinopolského patriarchy Sergia, že v Kristu působila jen jediná přirozená božskolidská energie a pouze jediná vůle (viz monoteletizmus). Tím se Sergiův teologický systém dopustil stejné chyby jako monofyzitizmus, neboť popřel dvě přirozenosti Kristovy. Třetí konstantinopolský koncil (680 − 81) odsoudil monoteletizmus jako blud a dal do klatby i jeho nositele, mezi nimi i papeže Honoria. Papež Lev II. svému předchůdci vytýkal že „plamen heretické nauky neudusil hned v zárodku, ale že jej svou nedbalostí podporoval“. Honorius se do této situace dostal svou malou znalostí řecké teologie a měl při posuzování Sergiových tezí na mysli morální shodu božské a lidské vůle v Kristu. Honorius nikoho k ničemu oficiálně, jako k pravdě víry anebo mravů, nezavazoval. Sporné rozhodnutí Honoria I. se projevilo později v tzv. Honoriově otázce na 1. vatikánském koncilu při jednání o dogmatu o neomylnosti papeže. Ještě jednou je třeba zdůraznit, že nemylnost papeže se projevuje v tom, že když něco slavnostně vyhlásí jako pravdu víry, tak je v tomto neomylný. Není neomylný tehdy, kdy něco tvrdí jen osobně, když ještě nemá na něco vyhraněný názor a vyřkne i ne velmi přesná slova, ale Církev k tomu ještě nezavazuje. lh 18 Zpravodaj ZÁMOJSKÁ SYNODA - ČÁST VII. POKRAČOVÁNÍ Najvýznamnjším miestnym koncilom pre katolíkov grécko-slovanského obradu bola provinciálna rusínska synoda konaná v meste Zamo roku 1720. Chystáme sa vám postupne predloži jej najdôležitejšie ustanovenia, ktoré vyberáme zo slovenského prekladu originálneho textu Synodus provincialis Ruthenorum habita in civitate Zamoscić anno 1720, Romae: Sacrae Congregationis de Propaganda Fide 1838. Jeho autorom je Ing. Martin Slaninka a bol vydaný ako úelová nepredajná publikácia biskupským úradom v Prešove. § IV Bohoslužby Najzhubnejšie pre Cirkev a najhorším príkladom pre veriacich by bolo, keby sa potulní kňazi a klerici bez rozdielu pripustili v ktorejkoľvek cirkvi k slúženiu posvätnej bohoslužby, lebo to by znamenalo, že najväčší zločinci a zatratenci opanujú svätyne a môžu ich pošpiniť. Preto posvätné kánony veľmi často predpisovali, aby žiadny cudzinec, žiadny neznámy, žiadny klerik cudzej diecézy – bez odporúčania svojho biskupa – nebol k tomu pripustený. Posvätná synoda chce tieto zákony zachovávať a prísne zakazuje, aby žiadny kňaz ako rádový, tak svetský, ako latinského obradu, tak aj gréckeho nebol pripustený ku sláveniu bohoslužby a k vysluhovaniu sviatostí bez odporúčajúcich listín alebo bez svedectva vlastného biskupa, a tieto povolenia sa udeľujú len na jeden rok. Kto by ináč robil, potresce sa trestom zákazu vykonávať bohoslužby na tri mesiace a inými trestami od biskupa. Všetci nech používajú jednotné obrady so všetkou skromnosťou a vážnosťou, a to ako pri spievaných bohoslužbách, tak aj pri čítaných, ktorých časté používanie sa odporúča všetkým kňazom. Posvätná synoda prikazuje dekanom, aby používali pre túto jednotnosť obradov nový „trebník“, ktorý sa má vydať a aby sa pri svojich návštevách pýtali na obrady a nevedomých poučili. Posvätná synoda zo závažných dôvodov zakazuje a ruší tolerovaný zvyk vo východnej cirkvi prilievať vlažnú vodu do posvätnej čaše po premenení, pred prijímaním (Synoda mala tiež starostlivosť, aby sa Pánova Krv nestratila a úplne nezničila vo vode, pozn. sadzača.). Na počesť tejto sviatosti má každý kňaz, ktorý chce slúžiť bohoslužbu, dodržať pôst pod podmienkou smrteľného hriechu, t.j. prirodzený pôst – nejesť žiadne jedlo od polnoci ani nič nepiť a oveľa viac byť bez Exarchát 19 hriechu, aby nehodne nejedol a nepil Kristovo Telo a Krv, lebo by ho jedol a pil na svoje zatratenie. Nakoniec, nie je dovolené prijímať viaceré almužny, hoci malé od viacerých a slúžiť za všetkých len jednu bohoslužbu. Posvätná synoda prikazuje všetkým kňazom, tak svetským, ako aj rehoľným, aby po prijatí nejakej almužny slúžili len jednu bohoslužbu pre dotyčného, ak ten povedal, že dal almužnu na ten úmysel. Keď sa dáva almužna, nech by bola akokoľvek malá, nech sa otvorene spýtajú na úmysel dávajúceho, či bude chcieť, aby sa slúžila iba bohoslužba a tým sa uspokoja, alebo sa mu almužna vráti. Nech sa však chránia toho, aby sa nezdalo, že kňazi jednajú o výške poplatku za bohoslužbu, ak ide o akúkoľvek svetskú vec, nech vedia, že nábožné dary veriacich sú dobrovoľné a že nejde o cenu božských záležitostí. Posvätná synoda nakoniec zvážila ustanoviť pre farské bohoslužby pravidlo, že bude určená istá hodina, ktorá najlepšie vyhovuje farníkom. Iba to sa všeobecne ustanovuje, že bohoslužba sa má začať pred poludním. Výnimku tvoria vigílie Kristovho Narodenia, Bohozjavenia a štvrtok a sobota Veľkého týždňa. Pokračování SJEDNOCENÍ TERMÍNU PASCHY? Shoda ve společném datu Paschy – to bylo jedním z témat, ke kterému vyzvali nejvyšší představitelé východních katolických církví Blízkého východu na svém již 20. setkání, které se konalo ve dnech 14. - 17. listopadu 2011 ve městě Bkerke, sídle maronitského patriarchy Libanonu. Sjednocení termínu Velikonoc mezi východními katolickými a pravoslavnými církvemi označili účastníci setkání jako naléhavý problém a způsob, jak pokračovat na cestě ekumenizmu. V současnosti jsou svátky Paschy slaveny v jednotlivých katolických církvích v různých termínech a tato výzva by měla vést k nalezení praktického způsobu, jak termíny sjednotit v jeden společný. Pod výzvou jsou podepsáni zástupci Maronitské katolické církve, Koptské katolické církve, Řeckokatolické církve, Syrské katolické církve, Chaldejské katolické církve a Arménské katolické církve. Katoličtí patriarchové také vyzvali k větší angažovanosti křesťanů v politice, a tím k většímu obohacování společnosti křesťanskými hodnotami. Být posly míru v duchu křesťanství je podle účastníků jediná cesta, jak dosáhnout míru na Blízkém východě. vf (podle www. asianews.it) 20 Zpravodaj ZE ŽIVOTA SVATÝCH: OTCOVÉ ZAKLADATELÉ APOŠTOLSKÉHO EXARCHÁTU RUSKÉ ŘECKOKATOLICKÉ CÍRKVE Koncem 19. a začátkem 20. století se v Rusku poprvé objevila skupina lidí (byli to mniši, kněží, šlechtici a vzdělanci), která pod vlivem učení církevních otců a prací velkého náboženského filozofa Vladimíra Sergejeviče Solovjova hledala jednotu s katolickou církví. Tito lidé se obrátili o pomoc k hlavě Ukrajinské řeckokatolické církve, lvovskému metropolitovi Andreji Šeptyckému. Aby reálně posoudil jak způsob, tak i samotnou možnost založení řeckokatolické církve v Rusku, metropolita Andrej v roce 1902 inkognito navštívil Rusko. Své nálezy potom vylíčil v podrobné zprávě, kterou předložil římskému papeži Piovi X. Tehdy Svatému otci navrhl i plán organizace řeckokatolických komunit. Nakonec vladyka Andrej obdržel od papeže plnou moc přijímat do lůna všeobecné katolické a apoštolské církve všechny žadatele a založit samostatnou církevní strukturu pro Ruskou řeckokatolickou církev byzantského obřadu, ale on sám přece neměl právo světit biskupy bez rozhodnutí papeže. Následně byla tato plná moc potvrzena následníky papeže Pia X. - Benediktem XV. a Piem XI. Roku 1917 se v Sankt-Peterburku (tehdy v Petrohradě) slavil první synod Ruské řeckokatolické církve. Na tomto synodu bylo přijato rozhodnutí založit Apoštolský exarchát Ruské řeckokatolické církve. V tom samém roce byl exarchát uznán revoluční prozatímní vládou, jejíž hlavou byl ministerský předseda Kerenský. Prvním exarchou jmenoval metropolita Andrej Šeptycký studitského mnicha Leonida Feodorova, který byl ruského původu. Jeho jmenování bylo potvrzeno dekretem papeže Benedikta XV. v roce 1921. Za své křesťanské postoje Leonid Feodorov protrpěl mnohoná- Exarchát 21 sobné útrapy. Nejprve byl zavřen ve vězení a potom ve vyhnanství, kde v roce 1935 skonal. Roku 2002 byl papežem bl. Janem Pavlem II. přičleněn k zástupu blahoslavených. Třetí papež – Pius XI. – také přinesl svůj významný podíl na utváření Ruské řeckokatolické církve. Podařilo se mu uvést do života ideu Andreje Šeptyckého: ve spolupráci s některými benediktinskými komunitami učinil liturgii východní církve více srozumitelnou a známou pro západní církev a také založil výchovu kněžstva Ruské řeckokatolické církve, duchovní seminář byzantského obřadu „Rusikum“ v Římě. Na sklonku svého života jmenoval metropolita Andrej Šeptycký († 1944) svého bratra Klimenta Šeptyckého, archimandritu studitského kláštera, následníkem Leonida Feodorova. Kliment Šeptycký zemřel také jako mučedník Církve ve vězeňském lágru v ruském městě Vladimir roku 1950 (podle jiných pramenů roku 1952). V roce 2001 byl papežem bl. Janem Pavlem II. prohlášen za blahoslaveného. Biskup Andrej Katkov byl posledním exarchou Ruské řeckokatolické církve. Do tohoto úřadu byl jmenován papežem Piem XII. roku 1958. Biskupské svěcení Andreje Katkova proběhlo v prosinci roku 1958 v době pontifikátu papeže bl. Jana XXIII. Exarcha Andrej Katkov zemřel v Římě roku 1995. Od tohoto času je místo exarchy Ruské řeckokatolické církve vakantní. Vysvětlení k ikonopiseckému vyobrazení Zleva doprava stojí: římský papež Pius XI., archimandrita bl. Kliment Šeptycký, exarcha bl. Leonid Feodorov, metropolita Andrej Šeptycký, římský papež sv. Pius X., římský papež Benedikt XV. Holub v ikonopiseckém vyobrazení je symbolem toho, že Ruská řeckokatolická církev je založena samotným Duchem Svatým. Mimoto toto zobrazení holuba upomíná na poslední tři dny života Leonida Feodorova. Blahoslavený Leonid umíral v úplné opuštěnosti. Nedlouho před jeho smrtí ho přijala k sobě rodina jednoho železničáře ve městě Vjatka na Severním Uralu. Podle svědectví členů této rodiny na střechu domu, ve kterém byl umírající, nečekaně sedl bílý holub. Toto bylo zajisté neobvyklým jevem, jelikož na Severním Uralu tito ptáci vůbec nežijí. Holub odletěl až po třech dnech v tu samou chvíli, kdy exarcha bl. Leonid přešel z pozemského života do života věčného. (přeloženo ze zadní strany rusko-německého letáku vydaného jako čtvrtková ikona) 22 Zpravodaj CHRÁMU SE VRACÍ MAJESTÁT A DOMINANCE Koncem roku 2011 byla v chrámu sv. Mikuláše v Plzni ukončena první etapa rekonstrukčních stavebních prací. Probíhala jeden rok a výsledky jsou vidět na první pohled. Proto jsme se obrátili na místního správce farnosti v Plzni, o. Igora Bibka, a položili jsme mu několik otázek na toto téma. Chrám sv. Mikuláše v Plzni prošel rekonstrukcí. Co všechno tato rekonstrukce zahrnuje? Nejprve bych rád poděkoval všemohoucímu Bohu za to, že pomohl vyrůst řeckokatolickému farnímu společenství v Plzni. Naše společenství má tady už léta nenahraditelné místo. Díky tomu se objevil zájem podpořit ho i rekonstrukcí farního chrámu, abychom měli důstojné místo pro bohoslužby a církevní život. Vše začalo v roce 2010, kdy byla opravena část střechy, která pokračovala i v roce 2011. Dále byla provedena kompletní o. biskup s o. Igorem Bibkem výměna elektroinstalace, doplněná rozvodem pro vytápění, po ní věřící svépomocně vymalovali celý kostel spolu s částečným vyspravením narušených omítek. Nakonec byla nainstalována zvukotechnika (mikrofony a reproduktory), kterou jsme doposud neměli. Existují firmy specializované na rekonstrukce kostelních staveb a jak se tyto firmy hledají? Zajisté, jinak by ani nebylo možné provádět takový druh práce v památkově chráněných objektech. Firmy byly vybrány ve spolupráci se „Sdružením pro obnovu památek v Rokycanech a okolí“, na čele s p. Karlem Jíšou, které tuto rekonstrukci celkově nastartovalo, a taky s architektonickou a projekční kanceláří ATELIER SOUKUP s. r. o., garantem stavby. Spolupracujeme proto s takovými firmami, které mají výborné reference, i při opravě dalších památkových objektů v Západočeském regionu (kromě jiného). Co se Vám při rekonstrukci jevilo jako největší problém? Dovolím si použít výrok z filmu Juraje Jakubiska „Tisícročná včela“: „peniaze, peníze a peňeži“, tedy tři základní věci, aby se tento problém vyřešil... Exarchát 23 Ale vážně, nehnuli bychom se bez pomoci osobního zájmu p. Ing. arch. Jana Soukupa, jehož kancelář zpracovala komplexní technickou dokumentaci a stanovila harmonogram pracovního postupu rekonstrukce. Děkujeme osobnímu zájmu p. Petra Maroviče, šéfa plzeňských památkářů, pod jehož odborným dohledem práce probíhají. Rozběhla se spolupráce se Správou veřejného statku města Plzně, která započala celkovou rekonstrukci Mikulášského hřbitova a přilehlého území. Z jakých zdrojů byla rekonstrukce financována? Na počátku byl projekt „Prazdroj lidem“, díky kterému jsme získali první finance, a dá-li Bůh, bude spolupráce pokračovat. Pán Bůh zaplať všem, kteří se na tomto hlasování každoročně podílí. Další dotace jsme získali z Ministerstva kultury ČR, velkou pomocí byla i podpora našeho apoštolského exarchátu, díky laskavé vstřícnosti J. E. Mons. Ladislava Hučka. Nadále vyhledáváme fondy a nadace, které by nám poskytly finanční prostředky, protože jsme stále ještě na začátku – objem celkových prací činí cca 15,5 milionu Kč. Samozřejmě jsou tady finanční sbírky našich věřících – a modlitby a pracovitost jak jejich, tak i Bohu známých dárců. S jakými ohlasy na obnovený chrám jste se setkal? Budu citovat plzeňské věřící: „Chrám se stal najednou mnohem příjemnějším, už nepůsobí tak stísněně, jako by se zvedl vzhůru; dostal nového ducha.“ Ocenil ho i náš otec biskup při pastorační návštěvě 18. prosince 2011 na chrámový svátek. Kostelu a přilehlému hřbitovu (Plzeňskému Slavínu) se vrací jeho původní lesk, majestát a dominance, což registrují obyvatelé města a návštěvníci. Stali jsme se nedílnou součástí projektu „Noc kostelů“ a „Plzeň, město kultury 2015“. Věříme, že s námi sdílíte naši radost, a budete nás jakoukoliv formou podporovat. Viera Folkmanová Plzeňský farní chrám sv. Mikuláše; Mikulášské nám. Číslo účtu: 194471942/0300 24 Zpravodaj UKRAJINSKÁ ŘECKOKATOLICKÁ CÍRKEV Hlava Ukrajinské řeckokatolické církve (UHKC) blaženijšij Svjatoslav Ševčuk povýšil s požehnáním Svatého otce Benedikta XVI. dne 9. listopadu 2011 lvovské arcibiskupství do hodnosti metropolie. Do čela metropolie byl jmenován arcibiskup Ihor Voznjak. Do metropolie patří Lvovská archieparchie, dále Sokalsko-Žovkivská, Sambirsko-Drohobičská a Strijská eparchie. Katedrálním chrámem metropolie se stává chrám sv. Jiří ve Lvově. Ivano-frankivská metropolie byla pak erigována 13. prosince 2011. Do této metropolie jsou začleněny prestoly Ivano-Frankivské eparchie (povýšené na archieparchii) a KoVrchní arcib. Svjatoslav lomijsko-Černivecké eparchie. Katedrálním chrámem této metropolie se stává sobor Svatého Vzkříšení Kristovav Ivano-Frankivsku a jejím arcibiskupem a metropolitou je jmenován vladyka Volodymyr Vijtyšin. A konečně 22. prosince 2011 vznikla také Ternopilsko-Zborivská metropolie. Do ní patří Ternopilsko-Zborivská eparchie (povýšená na archieparchii) a Bučačská eparchie. Katedrálním chrámem této metropolie se stává sobor Neporočnoho Začatja Presvjatoji Bohorodyci v Ternopoli a jejím arcibiskupem a metropolitou byl jmenován vladyka Vasyl Semenjuk. Součástí Kyjevo-Halyčské metropolie, v jejímž čele je blaženijšij Svjatoslav Ševčuk, nadále zůstávají přivtělené prestoly Kyjevské archieparchie, Donecko-Charkivského, Odesko-Krymského a Luckého exarchátu. V UHKC je tedy v současnosti celkem sedm metropolií, patří do ní totiž i Přemyšlsko-varšavská metropolie v Polsku, Filadelfská v USA a též Winnipegská metropolie v Kanadě. „UHKC směřuje k upevnění patriarší struktury a tyto kroky a jejich správnost vnímají a potvrzují i římští pontifici,“ stojí v dekretu blaženijšoho Svjatoslava o vyhlášení tří nových metropolií UHKC. V dekretu o vyhlášení tří nových metropolií, který během liturgie ve Lvově přečetl sekretář synodu biskupů UHKC vladyka Bohdan Dzjurach, se též připomíná celá historie církve, její těžká cesta dějinami, legalizace církve i návrat sídla hlavy UHKC do Kyjeva. Protože Kyjevská Rus přijala křesťanství v byzantském obřadu, její Exarchát 25 církev měla status metropolie Cařihradského patriarchátu se sídlem v Kyjevě. Hlava církve dostala titul „metropolita Rusi“ (později „Kyjevský“), s kterým spolusloužili a vytvářeli jednotu všichni biskupové Kyjevského státu. V roce 1303 vzniká na území Haličsko-Volyňského knížectví Haličská metropolie, a až od roku 1401 hlava Kyjevské církve obdržela titul „metropolita kyjevský, haličský i celé Rusi“. Metropolita Izidor, který se zúčastnil všeobecného koncilu ve Florencii v roce 1439, měl titul metropolity kyjevského a haličského. Metropolita Michael Rogoza, který potvrdil akt sjednocení církve Kyjevské s římským Apoštolským stolcem v Brestu v roce 1596, byl také metropolitou kyjevským, haličským a celé Rusi. Vzhledem k pronásledování sjednocené Kyjevo-Haličské církve za vlády cara Petra I. a carevny Kateřiny II., papež Pius VII. v roce 1808 požehnal rozdělení Kyjevo-Haličské metropolie. Řeckokatolické eparchie Haliče - Lvovská, Přemyšlská a Cholmská - byly vyňaty z jurisdikce uniatského metropolity v carském Rusku, byla obnovena Haličská metropolie a biskupovi přiznán titul metropolita haličský, arcibiskup lvovský a biskup Kamence-Podolského se sídlem u katedrály svatého Jiří ve Lvově. Tímto způsobem, prostřednictvím uznání všech práv a pravomocí, které náležely metropolitům kyjevským a haličským, byla zabezpečena právní kontinuita církve, což dávalo oprávnění haličským primasům, včetně metropolity Andreje Šeptického, považovat se za správce dočasně uprázdněné Kyjevské katedry i jejích biskupství. Sv. papež Pius X. potvrdil toto právo haličského metropolity v roce 1908. V letech 1939 - 1941 metropolita Andrej jmenoval exarchy pro pastoraci věřících na území Velké Ukrajiny, Běloruska a Ruska a nařídil připravit státním orgánům Sovětského svazu žádost s odůvodněním pro navrácení titulu hlavy UHKC, metropolity kyjevského a haličského. Podobné požadavky opakovala delegace UHKC v prosinci 1944. Bohužel, tyto snahy skončily uvězněním hierarchů a začala doba mučednictví, podzemí a hrdinné konfrontace s bezbožným totalitním režimem, která trvala téměř půl století. Metropolita haličský Josef Slipyj, po propuštění z osmnáctiletého vězení, byl po příjezdu do Říma v roce 1963 uznán za vrchního arcibiskupa s pravomocemi rovnými patriarchovi na základě oprávně- Intronizace Vasiľa Semenjuka 26 Zpravodaj ní, které měl vždy metropolita kyjevský, tedy metropolitů svého práva, kteří vedli církev, majíc stupeň arcibiskupské jurisdikce. Jeho nástupce, blaženijšij Myroslav Lubačivskyj, po návratu do Lvova v roce 1991, začal obnovu struktury Kyjevo-Haličské metropolie, které na základě historické kontinuity a spravedlnosti, předpokládalo zajištění návratu jeho vedení do Kyjeva. Návrat sídla hlavy UHKC do hlavního města Ukrajiny se konalo v roce 2005, pod vedením blaženijšoho Lubomyra Huzara. Toto rozhodnutí synodu biskupů UHKC schválil bl. papež Jan Pavel II. Na závěr můžeme konstatovat, že erigování nových metropolií je pokračováním přirozeného vývoje struktury byzantské církve na Ukrajině. Tento vývoj jednoznačně směřuje k vytvoření a přijetí patriarchátu. Nové metropolie citlivě odráží a zohledňují specifikum jednotlivých regiónů, a tudíž dávají prostor pro kvalitnější pastorační péči o svěřené duše. Není též bez zajímavosti naznačená a otevřená cesta pro možné včlenění Mukačevské eparchie do UHKC, samozřejmě s přiznáním potřebné autonomie a respektováním vlastních zvyklostí a tradic. Dle informací z www.ugcc.org.ua; risu.org.ua/ua/index zpracoval o. Milan Hanuš VÝSLEDKY SČÍTÁNÍ LIDU Dne 16. prosince 2011 byl uveřejněn výsledek statistického průzkumu Sčítání lidu, domů a bytů v roce 2011. Z uveřejněné statistiky vyplynulo, že největší relativní nárůst počtu svých věřících zaznamenala Řeckokatolická církev. Zatímco v roce 1991 se k naší církvi přihlásilo 7030 křesťanů a v roce 2001 7675 věřících, v letošním sčítání se k řeckokatolickému vyznání přihlásilo již 9927 věřících, čímž jejich počet stoupl o 2252 lidí. Tuto potěšitelnou skutečnost je možné vysvětlit jednak tím, že mezi členy Řeckokatolické církve jsou spíše lidé migrující za prací z Ukrajiny a východního Slovenska než čeští křesťané, ale také tím, že se v letošním roce museli sčítání povinně zúčastnit všichni lidé, kteří se v daný okamžik nacházeli na území ČR. Naši věřící jsou na území ČR spíše soustředěni v oblasti větších měst, kde je snazší najít pracovní příležitosti. Proto také mají největší zastoupení v Praze a ve Středočeském kraji, kde se přihlásilo celkem 3665 řeckokatolíků. Nejnižší zastoupení má však kraj Karlovarský, kde je evidováno 300 řeckokatolíků. Z celkových výsledků výzkumu ale vyplývá, že v ČR pokračuje pokles religiozity. Z celkového počtu 10, 562 mil. obyvatel se k náboženství hlásí 1, 5 mil. lidí, přičemž 3, 6 mil. zůstává bez vyznání. 4, 7 mil. lidí tento údaj nevyplnilo, což výrazně ovlivňuje kvalitu výsledků.
Podobné dokumenty
číslo 2-2008/2009 - Festival Forfest
ve zpěvu nějaké skupinky, kterou ostatní
jen poslouchají. Tak jako se to podařilo
u mé maminky. Gregoriánské ordinarium je zpěvem všech, všichni se pak zpěvem účastní Eucharistie.
Patřil jste k bl...
catalogue references
KATALOG REFERENCÍ
podlahové krytiny
Floor coverings - catalogue of references
EXARCH Á T Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpra
jsem je sice dokonale v každodenních jednotlivostech, ale když jsem
přišel na liturgii, docela dobře jsem se v ní orientoval. Byla pro mě bohatstvím, nikoliv nepřehledným zmatkem. Systematická znal...
Program regenerace MPZ města Horní Slavkov
z nich jednu velmi zdobnou. Zeď hřbitova se přímo dotýká fary.“ V roce 1683 dal děkan
na děkanství předělat strop, opravit okna a opatřit je okenicemi atd.. V roce 1754
argumentuje děkan Höfner vel...