Použité zkratky - Fakulta sociálních studií
Transkript
Masarykova universita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie Bakalářská práce Specifika komunikace prostřednictvím elektronické pošty David Šmahel BRNO, 2000 1 Chtěl bych tímto poděkovat vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Mirce Štěpánkové za cenné rady a podněty, dále nebližšímu příteli Tomáši Teleckému za nadšení, inspiraci a práci, kterou do mého výzkumu vložil, všem respondentům mého výzkumu za trpělivost a ochotu a konečně nesmím zapomenout poděkovat mé přítelkyni Marcele, která se mnou prošla vlastně celou prací a pomohla mi vlídným slovem i radou ve chvílích nejtěžších. 2 Prohlašuji, že jsem tuto práci sepsal sám za hojného využití literatury, na kterou se dále odkazuji a cenných rad lidí uvedených výše. 3 OBSAH: 1 Úvod ...................................................................................................................................6 2 Teoretická část ..................................................................................................................7 3 2.1 Internet a vnímání sebe sama, iluze já ........................................................................7 2.2 Internet jako prostředí bez zábran...............................................................................8 2.3 Agrese na Internetu...................................................................................................11 2.4 Láska a přátelství na Internetu..................................................................................14 2.5 Psychoterapie on-line................................................................................................16 Praktická část..................................................................................................................19 3.1 Vymezení předmětu a cíle výzkumu ........................................................................19 3.2 Volba relevantní populace ........................................................................................19 3.3 Použitá metodologie .................................................................................................19 3.4 Zdroje dat..................................................................................................................21 3.5 Výsledná teorie - praktické výsledky .......................................................................21 3.5.1 Specifika e-mailu ve srovnání s ostatními typy EK..........................................21 3.5.2 Identifikace podskupin v rámci EKM...............................................................25 3.5.3 Percepce v EKM ...............................................................................................26 3.5.4 Sebepercepce a identita já.................................................................................30 3.5.5 Rytmus v EK ....................................................................................................31 3.5.6 Jazykové prostředky EKM ...............................................................................33 3.5.7 Kategorizace rozdílů EKM a F2F.....................................................................38 3.6 Diskuse výsledků výzkumu ......................................................................................43 4 Závěr ................................................................................................................................45 5 Literatura ........................................................................................................................46 6 Jmenný rejstřík...............................................................................................................48 7 Anotace ............................................................................................................................49 4 POUŽÍVANÉ ZKRATKY: Inet … Internet Komunikátor … osoba, jež sděluje Komunikant … osoba, jež přijímá sdělení EK … elektronická komunikace E-mail … elektronická pošta, elektrinický dopis EMK … e-mailová komunikace, komunikace prostřednictvím e-mailu F2F … face to face, komunikace tváří v tvář RL … real life, reálný život, život, jak jej známe VR … virtual reality, život „virtuální“, život v prostředí Internetu 5 1 Úvod Internet jako prostředek komunikace je bezpochyby novým fenoménem, který zaznamenává v posledních letech nebývalý rozmach. Počet uživatelů Internetu roste stále ještě geometrickou řadou a oproti očekáváním tento růst stále nekončí. Jelikož e-mail je nejčastějším prostředkem komunikace po Internetu, používají tento nástroj v dnešní době již stamiliony uživatelů. Jen v naší republice komunikuje prostřednictvím Internetu přibližně 10% populace, což jistě není málo a samo o sobě je to dostatečným důvodem, proč se tímto způsobem komunikace zabývat. Internet však není jenom prostředkem pro komunikaci, ale je to jakýsi nový vznikající sociální prostor, kterému by psychologie, stejně jako další sociální vědy, měla věnovat zaslouženou pozornost. Zdá se mi, že sociální vědy přinejmenším v naší republice ve zkoumání tohoto fenoménu poněkud zaspaly. Možná, že sociální vědy jsou obecně velmi často v jakémsi časovém skluzu za výsledky technologie a jejími důsledky v životě lidí. Pro objektivní hodnocení situace a možných důsledků na životy lidí je tento odstup určitě potřebný, neměl by však být příliš velký. Pak by se mohlo snadno stát, že sociální vědy jako takové, budou schopny vypovídat o životě lidí před nějakými pěti, či deseti lety, což je při dnešním životním tempu rozhodně nedostačující. Ponechám stranou spekulace o tom, proč tento časový skluz nastává a proč si myslím, že je právě u nás větší, než by bylo potřebné. Nechť tato práce je přinejmenším pokusem o zkrácení tohoto časového skluzu a přispěje k pochopení možností Internetu jako komunikačního a sociálního média. 6 2 Teoretická část Psychologie je v rámci spektra všech vědních oborů poměrně mladá věda, ještě podstatně mladší však je informatika, která se zabývá vlastnostmi, zpracováním a využitím informací. Kdyby existovala věda, která by se zabývala čistě studiem Internetu, byla by v porovnání s oběma těmito vědami ještě kojencem, možná spíše čerstvě narozeným dítětem v inkubátoru. Stejně tak to vypadá se studiem psychologie lidí na Internetu, psychologie Internetu, či jak si každý chce tuto (pod)větev vědy nazvat. Literatura, která je dostupná (jak jinak, než prostřednictvím Internetu), se obvykle zabývá tímto fenoménem jako celkem, rozpracování jednotlivých podtémat je však spíše povrchní. Většina údajů je založena na kvalitativních pozorováních a často je velmi těžké rozlišit, na které výsledky je možné se spolehnout a které jsou výplodem pouhé fantazie autorů. Výzkum, který by se zabýval přímo studiem komunikace prostřednictvím e-mailu, jsem přes veškerou snahu nenalezl. Přesto si myslím, že tato teoretická část práce je velmi zajímavým a do značné míry unikátním výběrem výzkumů a názorů souvisejících s tématem psychologie na Internetu, které jsou smíšené s mými vlastními ideami a myšlenkami, které jsem pak přenášel do praktické části práce a čerpal z nich mnoho zajímavých nápadů a podnětů. 2.1 Internet a vnímání sebe sama, iluze já Studium Internetu jako nového způsobu komunikace vede k novým pohledům a definicím reprezentace já, vztahů mezi lidmi, sociálních skupin, společnosti a vůbec celé kultury. Příležitost hrát role svých alternativní já, jak to známe z psychodramatu, je na Internetu reprezentována chaty, MUDy a jinými technologiemi. Internet ale není jen fantazie, jsou to také vážné vztahy, od vztahů úzce profesionálních, až po bláznivou lásku (Gackenbach & Ellerman, 1998). Virtuální komunikace nás nutně vede k rozplývání hranic starých modelů – modelů masové komunikace i modelů F2F. Vzniká však něco, co je mezi těmito modely nebo něco zcela nového? To je otázka, na kterou se odpověď teprve hledá. V uvedeném výzkumu se autorky domnívají, že rozvoj Internetu úzce souvisí s rozvojem postmoderní společnosti a rozvojem individuality, nových požadavků na aktivitu individua, jeho tvořivost, nápaditost. Z opačného úhlu pohledu je však třeba vidět, že čím je Internet „mocnější“, složitější a provázanější s veškerými institucemi a jedinci, tím skýtá pro vládnoucí třídu větší potencionál mocnější, až neomezené kontroly. Co se stane, vymkneli se technologie z rukou, bude-li mimo naši kontrolu? Už nyní se dá mluvit o tom, že 7 technologie jakýmsi způsobem mimo naši kontrolu je, jak autorky uvádějí, „technologické obrazy lidí jsou jiné, než sami chtějí, jsou nekontrolované, je to svět sám pro sebe“ *. Podíváme-li se na zjištění R. S. Wurmana (Wurman, 1998) dozvíme se, že množství tištěných informací se odhadem zdvojnásobuje každých 8 let. A jak to teprve bude s informacemi vyskytujícími se v elektronické podobě na Internetu? Dva roky, rok, půl roku? Je však v silách kohokoliv nebo čehokoliv takovouto záplavu informací jakýmkoliv přijatelným způsobem zpracovat? Elizabeth Reid (Reid, 1998) uvádí, že je omylem se domnívat, že Inet je pouze demokratické prostředí zvyšující osobní svobodu. Prostředí anonymity a relativní fyzické bezpečnosti totiž může produkovat agresi a hrubost. Autorka přirovnává moc autorit Internetových skupin k moci středověkých pánů, dále pak srovnává tehdejší středověký trest pomocí veřejného posměchu - „charivari“ praktikované ve Francii – k běžnému trestu v MUDech, kterým je pranýřování na veřejném místě. Trestem v MUDu se tak stává jakýsi rituál degradace. Sherry Turkle (Turkle, 1998) naproti tomu ve své knize uvádí, že VR napomáhá „útěku z vazeb reálna“, což může pomoci překonat lidem jejich problémy v reálném životě. Turkle uvádí virtuální identity jako pomocníka pro zdolávání reálných nástrah. Jako velmi důležitý aspekt tvorby virtuálních identit se ukazuje být určitá fragmentace osobnosti. Tato fragmentace totiž podle některých autorů brání rozvinutí flexibilní, úplné osobnosti (Reid, 1998), zatímco běžné mezilidské problémy tuto flexibilitu vyžadují. Virtuální vztahy postrádají určitou kontinuitu, je až příliš snadné ze vztahu odejít, pokud se nám cokoliv znelíbí. Virtuální komunity sice podporují multiplicitu, která je v RL tak běžná z pohledu hraní rolí, ale flexibilita díky fragmentaci osobnosti chybí. Dalším aspektem, který se ukazuje ve virtuálních komunitách, je aspekt nedůvěry, která vzniká v důsledku výrazné anonymity prostředí Inetu. Tato nedůvěra činí prostředí Inetových skupin „křehkým a churavým“ *. Elizabeth Reidová se trošku překvapivě domnívá, že prostředí virtuálních skupin by pomohlo méně anonymity. 2.2 Internet jako prostředí bez zábran Internet je charakteristický tím, že je prostředím bez zábran. Což samo o sobě se nabízí jako jedno z možných vysvětlení takových fenoménů, jako je „flaming“ (viz. dále kapitola * Vlastní překlad 8 „Agrese“), zvýšené možnosti odkrytí sama sebe a podobně. Toto prostředí bez zábran má jak pozitivní, tak negativní důsledky pro prostředí reálného života, výuku, výzkum a komerci na Internetu (Joinson, 1998). Jisté je, že v prostředí možností Internetových nástrojů komunikace mají lidé méně zábran, než v reálném životě. Můžeme identifikovat absenci úzkosti ze sociálních situací a ztrátu obav z odhalení sama sebe (Joinson, 1998). V prostředí Inetu také obecně lidem méně záleží na mínění druhých, potřeba sebeprezentace je redukována. Klasická omezení a pravidla reálné komunikace tady nemusí platit. Výzkumy ukazují, že „flaming“, jemuž zde věnuji jednu podkapitolu, je ve VR až čtyřikrát častější, než RL. Otázkou je, nakolik je flaming „manifestací svobody Internetu“ a nakolik je jevem nežádoucím ve smyslu projevení agrese. Z výzkumů, které se zabýval otevřeností respondentů při vyplňování dotazníků vyplynulo, že respondenti byli při vyplňování dotazníků prostřednictvím Webu podstatně méně úzkostlivější, než při psaní na papír. To ale při dodržení jedné důležité podmínky, a to anonymity. Jakmile prostředí anonymity nebylo dodrženo, efekt se vytratil. Kde tedy můžeme hledat příčiny onoho prostředí bez zábran, které na Internetu vzniká? Jeden z konceptů je prastarý a byl vymyšlen už v minulém století. Je to klasický koncept Gustava Le Bonna zabývající se deindividualizací v prostředí davové hysterie v průběhu Francouzské revoluce. Le Bonn tvrdí, že dav nemá vlastnosti získané zprůměrováním vlastností jednotlivců, ale nabývá zcela nových přesně stanovitelných vlastností. V kolektivní „duši“ davu se stírají intelektuální schopnosti lidí - a tím také jejich individualita. Převládají neuvědomělé vlastnosti. Jedinec získává v davu pocit nepřekonatelné moci, která mu dovoluje dát průchod pudům, jež by osamocen potlačil. Jelikož je dav anonymní, ustoupí jedinec těmto instinktům tím spíše, že mizí pocit zodpovědnosti, který ho svazuje. Dá se říci, že anonymita Inetu je ještě silnější, než anonymita v lidském davu a Inet sám za určitých okolností také jakýmsi „davem“ je. Joinsonová dokonce tvrdí, že prostředí Internetu je bez zábran i v případě, že lidé jsou v něm pojmenováni a tedy méně anonymní. Nijak tento problém však nerozvádí a je otázkou, zda jmény myslí jejich virtuální přezdívky nebo jejich jména v reálném životě. Další příčinou prostředí bez zábran je silné oslabení přijímání sociálních rolí v průběhu interakce (Kiesler et al., 1984; Siegal et al., 1986) a z toho plynoucí redukce vlivu sociálních norem. Jako důvody tohoto oslabení uvádějí: - přesunutí pozornosti komunikátora spíše na problém, než na příjemce - redukce normální hierarchie RL – statusu, role vedoucího atd. - deindividualizace 9 Otázkou je, jak se bude virtuální komunikace vyvíjet do budoucna, jelikož mnoho příčin toho, že VR komunikace je taková, jakou ji nyní známe, je dáno zatím výrazně omezenou šíří komunikačního kanálu. Zatím sdělujeme vlastně jen pomocí psaného textu, což nám dává jistě menší možnosti sdělení, než RL. Další teorií, která je pro náš pohled na EK zajímavá, je teorie sociální blízkosti (Short, Williams, & Christie, 1976). Tato teorie stojí na tvrzení, že různé komunikační médium implikuje různou sociální blízkost. Tvrdí, že při F2F je sociální blízkost maximální a v EK je tato blízkost vždy nižší. Pracuje se zde s pojmem „kvalita komunikačního média“, což je právě míra sociální blízkosti. Podle této teorie nižší míra sociální blízkosti vede např. k nižší pozornosti účastníků komunikace a k depersonalizaci. Zajímavou myšlenkou, jak se podívat na EK je teorie mluvící o „dvou komponentách sebepojetí“ v EK (Matheson & Zanna, 1988). Těmito komponentami jsou vnímání sebe sama oproti vnímání okolí. Autoři si všímají, že v EK je podstatně silnější vnímání sebe sama a slabší vnímání okolí, než v RL. Dokazují to pomocí výzkumu, kde pacienti mají za úkol popisovat své symptomy a při zápisu pomocí počítače nacházejí statisticky významně více symptomů. Tato teorie se dále zabývá komponentou vnějšího vědomí sebe sama (public selfawareness) – což je to, jak mě vidí druzí, jak mě hodnotí, co si o mně myslí a komponentou vnitřního vědomí sebe sama (private self-awareness), což je zaměření sama na sebe, znát sebe a své cíle, vnímat své motivace. Podle této teorie je v EK komponenta vnějšího vědomí sebe sama výrazně nižší, než v RL a naopak komponenta vnitřního vědomí sebe sama je na Internetu vyšší. Jinou teorií je tzv. SIDE model (Social Identity explanation of Deindividuation Effects). Autoři SIDE modelu (Postmes, Spears, Lea, 1998) ve své práci tvrdí, že přestože je EK někdy prezentována jako něco, co umožňuje překračovat sociální bariéry a osvobozuje individua od sociálních tlaků, tak může naopak tyto bariéry v některých případech posílit a dát jim větší sílu. Podle autorů se v extrémních případech ukazuje, že při používání EK je komunikátor deprivován vlivem deindividualizace, tak jak je popsána v sociální psychologii. Vliv deindividualizace však nelze zobecňovat. Pomocí více výzkumů se snaží ukázat, že EK nemusí obecně vést ke zlepšení kvality komunikace a demokracie v rámci komunikující skupiny. Anonymita spojovaná s EK sice může mít vliv na liberalizaci vztahů, ale nemusí ještě vést k překonání sociálních vazeb – bariér. Ukazuje se, že konformita ke skupinovým normám může být v EK silnější, než při běžné komunikaci. Členové skupiny v EK se pravděpodobně kvůli vlivu deindividualizace cítí být více členy skupiny – zdá se, že anonymita obecně zvyšuje tendenci účastníků cítit se jako součást skupiny – a tím posiluje 10 sounáležitost se skupinovými normami. Na jiném výzkumu autoři ukazují tendenci členů EK skupin více pociťovat negativní vazby vůči členům ostatních (nečlenských) skupin, argumentují opět posílením pocitu přináležení ke skupině. Zajímavým zjištěním bylo, že v EK se u mužů posílil pocit dominantního postavení vůči ženám – muži při komunikaci se ženami se chovali více „nadřazeně“. Autoři vyvozují z tohoto jevu, že deindividualizace má vliv na posílení stereotypů chování. Míra deindividualizace velmi závisí na způsobu komunikace – na tom zda je zajištěná skutečná anonymita, či zda (např.) se účastníci komunikace neznají v reálu atd. Svůj výzkum autoři shrnují následovně: „Virtuální svět může být ideální příležitostí pro vytvoření nové virtuální identity, ale jestliže lidé spadnou zpět do osvědčených a spolehlivých kategorií starého světa a nepřenesou se přes zábrany jejich starých každodenních identit, tak se tento nový svět bude tomu starému velmi rychle podobat.“ * 2.3 Agrese na Internetu Někteří lidé věří, že v prostředí Internetu se extrémně projevuje agresivita, reprezentována např. tzv. „flame wars“. Podívejme se, jak flaming vysvětluje jeden z „guru“ českého Internetu, pan Jiří Peterka (Peterka, 1995): „Kdekoli spolu komunikuje větší počet lidí, je docela dobře možné, že si občas „vjedou do vlasů“, byť jen slovně. Někdy k tomu stačí jen velmi málo, a může to být zcela neúmyslné (zatímco někdy to naopak může být i úmyslné). Pokud nějaký takový příspěvek někoho „nadzvihne“ natolik, že na něj ostře zareaguje, pak se jeho reakci říká tradičně „flame“ (doslova: oheň). Následuje-li stejně podrážděná reakce původního autora, a celá „slovní přestřelka“ mezi oběma diskutujícími, a někdy i v širším fóru několika „flamerů“, jedná o tzv. flame war (doslova: ohňovou válku).“ Flame, volně přeloženo vzplanutí, je tady jakýmsi synonymem pro agresi ve slovních diskusích. Na první pohled se zdá, že obecně je míra agrese on-line vyšší, než v RL. Úkolem této krátké kapitoly není zabývat se lidskou agresí obecně, jisté však je, že agrese je každému člověku vrozená a je nutné se s ní určitým způsobem smířit a vyrovnat. Tak jako na všechny součásti lidské psychiky, každá psychologická teorie se dívá na agresi více či méně odlišně. Například klasická psychoanalýza chápe agresi tak, že ji v sobě nese každý člověk v podobě instinktu smrti – Thanatos. Když tento Thanatos převládne v našem vědomí, máme tendenci jednat agresivně. Všechny teorie se však shodují, že některé vlivy mohou tendenci k agresi zvyšovat. Jedním z těchto vlivů je frustrace - jsme-li frustrování, máme tendenci jednat agresivně. * Vlastní překlad 11 Do jaké míry je zvýšená agrese na Internetu způsobena tím, že jsou jeho uživatelé frustrováni? Patricia Wallace (Wallace, 1999) ve své práci tvrdí, že agrese na Internetu je do určité míry způsobena samotnou technologií, především rychlostí, resp. pomalostí linek. Domácí uživatel Inetu podle ní tráví většinu času čekáním na odezvu, což zvyšuje jeho frustraci a následně implikuje potenci k agresi. „Jestliže je rychlost odezvy 2 nebo 3 sekundy, je rychlost komunikace rozumná, zvýší-li se však zpoždění na 8, 9 sekund a déle, úroveň frustrace se zvyšuje.“ * Jedna studie uvádí, že rychlost odezvy v RL diskusi je údajně přibližně 1.35 sekundy při konverzaci stejného pohlaví a 3.21 sekundy při konverzaci obou pohlaví. Potřeba odezvy od protějšku se dále liší podle kultury, například Japoncům, či obecně východním kulturám delší přestávky v konverzaci nevadí. Jistě by bylo zajímavé sledovat rozdíly v komunikaci po Internetu u euroamerické a východní kultury. Jinou věcí, která může zvyšovat frustraci a tím agresi, je „padání“ linky, či nechtěné odpojení uživatele od příslušného serveru. Celá tato kategorie se dá shrnout pod technické obtíže, které jsou dané způsobem této komunikace. Kolikrát jen jsme se rozčilovali, že počítač nechce udělat to, co chceme, kolikrát jsme měli chuť vyhodit tu „prokletou mašinku“ z okna? Jakákoliv negativní událost snižuje naši odolnost vůči agresi, frustrace je jen jedna z nich. Dalším podnětem k naší agresi bývá jakýkoliv útok vůči naší osobě, charakteru, či virtuální postavě. Tedy z agrese plyne agrese, my sami toužíme po odvetě vůči útočníkovi, obzvláště jsme-li navíc frustrováni obtížemi se samotnou technikou (Wallace 1999). V důsledku zkušenosti lidí s Inetem jako prostředím bez zábran, pocitu relativního bezpečí kvůli fyzické distanci a omezeným nepříznivým následkům, si lidé často dovolí ve VR mnohem více, než by si kdykoliv dovolili F2F. Není těžké si představit, že na této úrovni verbální komunikace by ve F2F komunikaci již dávno došlo k pěstnímu souboji. Teorie kognitivní disonance pana Festingera nám říká, že jestliže uděláme něco, co se neshoduje s naším přesvědčením, postojem, vnímáním, cítíme se nepříjemně. Toto napětí nás nutí udělat něco, abychom se tohoto napětí zbavili. Když není tak jednoduché napravit, či odvolat to, co jsme udělali, tak není vůbec tak těžké změnit naše vnímání. Změníme jednoduše náš pohled na viníka a rázem přemýšlíme o okolí hůře, než ve skutečnosti bylo. Tato mentální revize může vést k agresivnímu chování k okolí, ačkoliv se okolí nezachovalo nikterak špatně. Zdá se, že pro verbální agresi vyskytující se na Internetu, toto schéma často dobře funguje. * Vlastní překlad 12 Anonymita nebo přinejmenším iluze anonymity, je dalším z vlivů, který na Inetu vede ke zvýšené agresivitě (Wallace, 1999). Jestliže lidé věří, že není možné je osobně kontaktovat a jejich akce jim osobně oplatit, mají tendenci být méně svázáni sociálními konvencemi a normami. Za některých okolností může být anonymita velmi příznivá, viz. kapitola o on-line psychoterapii, ale také vede ke zvýšené tendenci k agresivnímu chování. V jednom z výzkumů se uvádí, že ve skupině, která byla anonymní se oproti neanonymní skupině vyskytovalo 6x více znaků hostility. Dalším významným vlivem, který já sám považuji za velmi důležitý, je možnost okamžité, byť off-line, komunikace se svým protějškem. O kolik je snazší napsat e-mail v rozohněném, agresivním stylu a okamžitě kliknout na tlačítko ‘Send’, než napsat dopis, vložit jej do obálky, napsat na něj adresu a zanést do schránky. Kolik jen takových dopisů skončilo v koši v důsledku uklidnění nastalého pouhým vlivem času? Stejná „výhoda“ (či nevýhoda, podle úhlu pohledu) ovšem platí i pro psaní „zamilovaných“ dopisů. Možnost okamžité komunikace je velmi důležitá, je to jakoby komunikant seděl neustále vedle nás a mohl se tím pádem podělit o naši okamžitou emoci. Což může být v některých případech pozitivní a v jiných negativní. V realitě má člověk téměř neomezené pole možností chování, jak může projevit svou agresi. Může na svou oběť nejen mluvit, ale může svému hlasu dát intonaci, použít gest, mimiky, či přímo fyzické inzultace. Na Internetu vypadá tento rozsah možností podstatně jinak. Verbální projevení agrese je pravděpodobně nejčastější formou, není však formou jedinou. Obecně se dá říci, že agrese může být taková, co nám dovolí sama technika. Do značné míry to závisí na způsobu komunikace, či se jedná o chat, e-mail, ICQ, IRC, MUD apod. a taky na šíři technického zabezpečení na straně oběti. Jinou formou agrese může tedy být třeba útok na cizí WEBové stránky, zahlcení mailboxu oběti, rozesílání zpráv pod cizím jménem a mnoho dalších metod útoků lišících se podle nástroje komunikace. Někdo může říci, že charakteristika uživatelů Internetu je více agresivní, než u běžné populace. Není pravděpodobné, že by toto tvrzení obecně bylo pravdou, nemělo by se zapomínat, že ještě stále většina uživatelů Internetu jsou muži. Zajímavým projektem by například mohlo být sledovat projevy agresivního chování v čistě ženských virtuálních diskusních skupinách. 13 2.4 Láska a přátelství na Internetu Zdá se, že na Internetu se daří oběma polohám emocionality – tak jako se lidé na Inetu často až bezohledně hádají, stejně tak často najdeme opačný pól emocí a to silné přátelství a lásku. Patricia Wallace (Wallace, 1999) tvrdí, že není náhodou, že v posledních letech se v USA výrazně zvýšil počet lidí, kteří dostávají víza, aby se tam oženili nebo vdali. Dále z výzkumů z University of Washington vyplývá, že ženy si pravděpodobně ve srovnání s muži dělají přátele na Inetu snadněji nebo se připojují do diskusních skupin s větší motivací si přátele dělat. Zcela určitě to však je ovlivněno tím, že na Inetu je daleko více mužů, takže ženy jsou jako přátelé více vyhledávány. S tímto faktem však výzkum již dále nepracuje. Ukazuje se také, že lidé, kteří se Inet skupin účastní delší dobu, mají spíše tendenci si dělat z virtuálních přátelství přátelství reálná. Důležité dále je, že ve vyšší míře si tyto reálné přátele z virtuálních dělají ti, kteří se diskusí aktivně zúčastní. Celkově však respondenti často uvádějí, že jejich Inetoví přátelé jsou jiný okruh známých, než přátelé z RL, že se tyto okruhy často nepřekrývají nebo se překrývají málo. Málokdy také své virtuální přátele reálným přátelům představují, což je určitě zajímavý jev. Ještě před vznikem Inetu se množství výzkumů věnuje otázkám síly fyzické atraktivity a jejího vlivu na okolí. Ukazuje se, že máme tendenci po všech stránkách lépe hodnotit fyzicky atraktivní jedince a to nejen opačného pohlaví. Máme tendenci je hodnotit jako šťastnější, sociálně přizpůsobivější, lidštější, milejší, úspěšnější a inteligentnější. Fyzicky neatraktivní jedinci jsou tím často výrazně handicapováni. Patricia Wallace (Wallace, 1999) uvádí případ méně atraktivního studenta střední školy, jehož komentáře spolužáci v hodinách ignorovali, až se bál dál v hodinách vystupovat. Při svých vystoupeních on-line tyto potíže neměl, bylo mu nasloucháno a jeho názory byly normálně brány jako rovnocenné s názory ostatních. Což pro něj bylo samozřejmě potěšující a povzbuzující. O to zajímavější je otázka, jakým způsobem si lidé ve VR získávají přátelství, jakým způsobem se zamilovávají. Jaké jsou ta další kritéria, kromě fyzické krásy, kvůli kterým jsou lidi k sobě přitahováni? Patricia Wallace nachází tyto: - Blízkost. V realitě jednoduše fyzická blízkost, budoucí přátelé „jsou po ruce“, navštěvují stejný klub, kancelář atd. Blízkost sama o sobě je důležitá v neposlední řadě proto, že máme možnost protějšek poznat, stává se pro nás předvídatelným. Jak je to ale na Inetu? Co je náhradou fyzické blízkosti z reality? Je to frekvence setkávání, tedy to, jak často si s protějškem povídáme, „slyšíme ho“, či vidíme, podle toho, co nám zrovna virtuální komunikace umožňuje. Je to samozřejmě jiné od fyzické blízkosti, je to zjednodušeně frekvence, jak často si člověk jde s onou virtuální osobou povídat. On-line přátelství 14 (či láska) může být často dokonce silnější, než přátelství reálné. Jedním z důvodů je to, že odhalení se cizinci může zesílit efekt navracení se k němu. Na Internetu se také odhalíme „cizímu“ člověku snadněji, než v RL. Tento efekt bude diskutován dále. - Dále je to míra sdílení společných postojů, názorů – čím víc s někým souhlasíme, tím se nám zdá, že k němu máme blíž. Inetová komunikace však často vede k „falešným přátelstvím“. S diskuse o určitém konkrétním tématu se nám totiž zdá, že s někým souhlasíme na 100%. Po tom, co si s onou osobou povídáme delší dobu, případně se s ní dokonce setkáme v RL, zjišťujeme, že míra našich společných názorů a postojů není zdaleka 100%, ba naopak. - Komplementární vztahy. Často mají k sobě blízko lidé s komplementárním vztahem – zjednodušeně - někdo, kdo rád odpovídá si bude dobře rozumět s někým, kdo se rád ptá. - Spirála „ty máš rád mě, já mám rád tebe, ty mě máš rád víc“. Jestliže vím, že mě má někdo rád, jsem přátelštější, otevřenější, chovám se k němu lépe atd. Ve VR na rozdíl od RL máme méně způsobů, jak druhému ukázat, že ho máme rádi. Nejdůležitější je pravděpodobně umění být pozorný – naslouchat, odpovídat, souhlasit atd. - Humor. Je pro nás atraktivnější někdo, kdo nás rozesměje? Jak souvisí sociální atraktivita a humor? Atraktivní jsou podle autorky ti, co si dělají legraci sami ze sebe, zatímco ti, co se strefují do svého okolí, jsou na tom opačně. Na Inetu může být humor mocnou silou pro sociální atraktivitu. - Míra sebeodhalení – míra intimity. Na Inetu se podstatně méně, než v RL spoléháme na reciprocitu, jelikož nám nevadí, že nás někdo odhalí. Můžeme snadno odejít, cítíme se podstatně více v bezpečí. Z toho plyne tendence se VR daleko více odhalit, ukázat všechny své stránky, říct, co si opravdu myslím. Osobně za velmi důležité tvrzení z dalekosáhlými důsledky považuji následující věty jednoho z účastníků chatů: „U klávesnice se můžu soustředit jen na sebe, na svá slova, na pocit, který mám. Nemusím se soustředit na to, jak vypadám, na to jak se protějšek tváří apod.. Jsem tu především já sám.“ - Inet jako zvýšení romantiky RL. Paradoxně dává Inet prostor k romantickému vztahu, psaní si dopisů, posílání virtuálních růží apod. Autorka uvádí příběh páru, který společně trávil na Internetu hodiny času, když byl manžel na služební cestě, což výrazně zlepšilo jejich vztah. - VR vášeň. Sexuální podtext virtuální komunikace, na sex zaměřené MUDy, chaty atd. Jedná se o nový, odlišný svět pro objevování sexuality, spojení fantazie a reality. Inet často umožní „vyzkoušet“ praktiky, které bychom RL nedělali kvůli morálce, fyzickému 15 riziku, legalitě atd. Často o sobě mají komunikující protějšky velmi nereálné představy, v důsledku chybějící informace o tom druhém. Což obvykle nevadí, až do reálného setkání. Obecně se dá říci, že on-line vztahy jsou podobně různorodé, jako vztahy reálné. Tak jako mají lidé v období zamilovanosti o sobě často nereálné představy, stejné to je ve vztahu virtuálním, navíc však umocněno tím, že chybí velmi důležitý kus informace a to informace o reálné podobě protějšku. 2.5 Psychoterapie on-line Ve svém výzkumu jeden z autorů (Bower, 1998) tvrdí, že uživatelé domácích počítačů výrazně omezují pro svou elektronickou komunikaci (e-mail, chat) komunikaci reálnou – se členy rodiny a s přáteli. Otázkou je, jakou „sociálně-emoční“ cenu platí tito uživatelé za tyto hodiny on-line. Při výzkumu dostalo 169 dobrovolníků z Pittsburgu zdarma kompletní přístup k Internetu (včetně počítače, software..) a sledovaly se různé charakteristiky před tím, než začali Internet používat a po 1-2 letech používání. Výsledky výzkumu uvádí, že u lidí, kteří uváděli časté používání Internetu, došlo statisticky významně k omezení kontaktu s rodinou a taky ke zvýšení výskytů pocitů osamělosti a příznaků střední deprese. Otázkou ovšem je, jak moc lze výsledky tohoto nepříliš rozsáhlého výzkumu zobecňovat a jakými chybami mohl být tento výzkum zatížen. Trošku problematická se taky zdá být v těchto případech etická stránka výzkumu. Velmi zajímavý je pohled psychoterapeutů na výhody a rizika on-line psychologické intervence – léčby. Myslím, že tento pohled do značné míry vypovídá o charakteru elektronické komunikace, o jejích výhodách a nevýhodách. Craig Childress uvádí tato rizika: - ztráta vizuálního a sluchového kontaktu – dosavadní teorie terapeutických technik jsou založeny právě na osobním kontaktu, bylo by třeba zpracovat zcela nové teorie pro tento druh intervencí, problémová diagnostika založená pouze na textové komunikaci, problém s rozpoznáním identity pacienta, nedorozumění založená právě na chybějícím kontaktu - důvěra - zajištění důvěry pro klienta je po Internetu problematičtější, než při face-to-face komunikaci, problém nabourání hackerů do důvěrné komunikace, rizikové ukládání komunikace s klientem na počítač přístupný z Internetu (dle mého názoru otázka pouze techniky, důvěra by obecně mohla být naopak vyšší). - způsobilost - otázka především technické způsobilosti terapeutické obce k textové komunikaci přes Internet. Pravděpodobně taky pouze otázka vyspělosti technologie. 16 - zvládání krizí - obtíže při odpovědi na krizovou situaci vyplývající z terapeutovy neznalosti poměrů, ze kterých klient pochází, problém jiného právního řádu, či národnosti. - zákonné a právní otázky - oficiální schválení možnosti terapeutů poskytovat on-line pomoc, otázka poskytování pomoci klientům z jiných států (kde terapeut např. nemá licenci) atd. A hlavní výhody on-line intervencí: - léčení neklinických problémů - větší dostupnost on-line psychoterapeutů, časová výhodnost, zajištění anonymity kvůli strachu ze „sociálního stigmatu“, nižší cena. - výhody on-line komunikace - asynchronnost komunikace zajišťuje terapeutovi i klientovi možnost lepšího rozmyšlení tématu, větší jasnost vzájemné komunikace, větší pohodlnost, důležitá je hloubka odhalení se - Childress tvrdí, že klienti mají tendenci více se odhalit „počítači“, než při běžné komunikaci, tato větší hloubka odhalení pak může vést k větší hloubce terapeutické práce. Dále vývoj přenosu je často při on-line terapii odlišný obecně se lépe zvládá. - podpora skupin - je možné vytvářet skupiny s lidmi, kteří by v reálných skupinách být nemohli. Jako velmi vhodné uvádí autor kombinovat face-to-face terapii s terapií on-line. Mizí tím mnoho problémů „čisté“ on-line terapie a může dojít k prohloubení „hloubky“ terapie právě kvůli tendenci lidí se „před počítačem nestydět“ *. Dalším autorem, který se zabývá problematikou psychoterapie on-line je John M. Grohol (Grohol, 1998), který uvádí tyto klady pro psychoterapii on-line: a) anonymita – Grohol tvrdí, že míra anonymity, která je u VR komunikace nemá paralelu v RL. Tato anonymita pak pomáhá překonání mnohých překážek, jako např. strachu z terapie, z odhalení okolím atd. b) Dalším faktorem je efekt prostředí bez zábran, který je rozsáhle diskutován v jiné kapitole. c) Autor se domnívá, že mnoho lidí, kteří jsou neustále on-line, ať už kvůli práci, škole nebo čemukoliv jinému, má daleko lepší schopnost komunikace on-line, takže on-line psychoterapie je sama o sobě pro ně přínosem. d) On-line pomoc bývá často rychlejší, než RL. Psychoterapeut často z časových a jiných důvodů nemůže poskytnout okamžitou reálnou intervenci, zatímco on- * Vlastní překlad 17 line bývá k dispozici mnohem častěji a rychleji a nutná (on-line) pomoc klientovi tedy může často být poskytnuta dříve, než RL. e) Důležitým a jedinečným postupem může být, když si klient např. při sociální fobii vyzkouší překonání některých problémů nejprve VR a až v další fázi se pokouší to, co se VR naučil, přenést do reality. Často, když klient z nějakého důvodu má problém jít do RL terapeutické skupiny, on-line tuto skupinu zvládne. f) V neposlední řadě můžou být pro některé jedince neocenitelnou výhodou geografické a finanční důvody on-line terapie. Bydlí-li klient v oblasti, kde psychoterapeut není v jeho bližším dosahu, může mu terapie on-line velmi pomoci. Přinejmenším se může on-line terapií omezit časté dojíždění, které klienta finančně i časově zatěžuje. Kapitolou, která sama o sobě by vydala na samostatnou publikaci, jsou svépomocné terapeutické skupiny, které na Inetu vznikají. Tyto skupiny vznikají často bez terapeuta, lidé s podobnými problémy si prostě skupinu vytvoří a povídají si o svých zkušenostech, problémech atd. V těchto skupinách se někteří jedinci vyjadřují daleko snáze, než v reálných skupinách, a proto jim toto prostředí může velmi vyhovovat a pomoci při řešení jejich problému. V jiném výzkumu autoři uvádí (King a Moreggi, 1998), že sociální aspekt EK je natolik stimulující, hodnotný a posilující, že někteří lidé pak shledávají těžkým s Inetem přestat. Pro některé lidi se Inet dokonce stává náhradou sociálního života, tak jako se lidé ve městech stávají stále více osamocenými, tak obdobou tohoto osamění je komunikace přes Internet. Člověk je zároveň sám a zároveň je okolo něj tolik lidí. Internetové svépomocné skupiny jsou také jedinečnou možností pro lidi s omezenými možnostmi pohybu, případně pro ty, kteří jsou emocionálně neschopní vyhledat F2F pomoc. Storm A. King a Danielle Moreggi shrnují: při komunikaci on-line je obrovská potence pro projekce – lidé nemohou komunikovat s prázdnem, a tak si jejich mysl doplní chybějící data. Tato terapie pak není příliš účinná, proto je nejlepší kombinovat F2F terapii s terapií online, čímž se rapidně zmenší možnost těchto projekcí. Při on-line terapii se lidé více otvírají a říkají věci, které by RL nikdy nevyslovili. Už pro tento efekt stojí za to on-line terapie používat. 18 3 Praktická část 3.1 Vymezení předmětu a cíle výzkumu Předmětem výzkumu je v první řadě srovnání komunikace prostřednictvím e-mailu a komunikace face-to-face. Dále v částech, kde to je možné, se nezaměřit pouze jednostranně na e-mail, ale snažit se o zobecnění na všechny nástroje elektronické komunikace. Cílem výzkumu je, dát odpověď na to, jakým způsobem vnímáme lidi prostřednictvím komunikace e-mailem, jak vnímáme sami sebe, svoji identitu, jaké máme pro komunikaci jazykové prostředky a zda se tyto jazykové prostředky nějak liší, zda je rozdílný styl této komunikace. Výsledkem by mělo být určení těchto rozdílů EKM od F2F komunikace, následně jejich kategorizace a v nejlepším případě nalezení možných kauzálních příčin v těchto rozdílech. 3.2 Volba relevantní populace Při výzkumu po Internetu je (stejně jako při každém jiném výzkumu) nejdůležitější přesné a důsledné stanovení cílové populace - populace na níž se s výzkumem zaměřujeme. Obecně se dá říci, že Internet není prozatím vhodný pro výzkumy, kde jsou cílovou populací i ti, kteří Internet nevyužívají. Jelikož se tento výzkum zabývá komunikací prostřednictvím e-mailu, byl jsem tohoto problému ušetřen. Cílovou populací výzkumu jsou totiž právě ti, co užívají elektronické komunikace prostřednictvím e-mailu – přesněji to jsou uživatelé Internetu a služby e-mail v ČR. Jelikož pro výzkum bylo použito kvalitativní metodologie, není třeba se zabývat reprezentativností vzorku. Uživatele Internetu v ČR jsem zvolil především kvůli výborné znalosti prostředí Internetu v našich podmínkách a v neposlední řadě kvůli jazykové bariéře. Nutno dodat, že v této chvíli nejsem schopen říci, proč by výsledky výzkumu nemohly být zobecnitelné na širší populaci. Domnívám se, že přinejmenším pro euro-americkou kulturu by to mělo být možné, ale vyžadovalo by to zcela jistě konzultaci s kolegy v zahraničí, což přesahuje rámec této práce. 3.3 Použitá metodologie Jak již jsem uvedl, výzkum má pouze kvalitativní charakter, snahou tedy je, pokusit se reprezentovat obsah výzkumného problému. Zvolil jsem výzkum kvalitativní, protože jak jsem již uvedl, nenalezl jsem žádnou teorii, která by se zabývala stejným tématem a není proto na čem výzkum stavět. Případné hypotézy by byly čistě osobními konstrukcemi. Proto 19 se pokouším pomocí kvalitativní metodologie tuto teorii nejprve vytvořit. V další fázi by pak mohlo dojít k jejímu kvantitativnímu ověření, což však již nebude úkolem této práce. Při své práci jsem používal především metody zakotvené teorie (Strauss, Corbinová, 1990), krátce k této teorii a tomu, jak jsem ji používal. Zakotvená teorie je teorie odvozená ze zkoumání jevu, který reprezentuje. Teorie je tedy odhalena, vytvořena a prozatímně ověřena systematickým shromažďováním údajů o předmětu výzkumu a analýzou těchto údajů. Shromažďování údajů, jejich analýza a teorie se vzájemně doplňují. Na začátku není teorie, kterou bychom ověřovali (jako u kvantitativního výzkumu), ale teorie je vytvářena průběžně. Zakotvená teorie používá systematický soubor postupů ke tvorbě induktivně odvozené zakotvené teorie o nějakém jevu. Výsledkem výzkumu je spíše teoretické vyjádření k příslušnému problému, než sada čísel nebo skupina pojmů. Pojmy a vztahy mezi nimi jsou touto metodou utvářeny a prozatímně ověřovány. Postupy zakotvené teorie splňují požadavky validity, souladu mezi pozorováním a teorií, zobecnitelnosti, reprodukovatelnosti, přesnosti, kritičnosti a ověřitelnosti, resp. tyto pojmy jsou v metodě definovány, použití metody samo o sobě dobrý výsledek nezaručuje. Tvořivost je zásadní součástí zakotvené teorie, postupy zakotvené teorie nutí badatele překonat domněnky a vytvořit nový pořádek ze starého. Důležitým pojmem je v této metodě „teoretická citlivost“. Teoretická citlivost poukazuje na určitou osobní schopnost badatele rozlišovat jemné detaily ve významu údajů. Teoretickou citlivostí se rozumí schopnost vhledu, schopnost dát údajům význam, porozumět a oddělit související od nesouvisejícího. To vše se děje spíše na pojmové než konkrétní úrovni. Právě teoretická citlivost umožní vytvořit teorii, která bude zakotvená, pojmově hutná a dobře integrovaná. Součástí vlastní metody pak je, jak lepší teoretické citlivosti dosáhnout, jak se vyhnout chybám atd. Rady související s pojmem teoretické citlivosti mi byly při mé práci mnohokrát užitečné. Jádrem metody jsou potom způsoby analýzy resp. kódování. Kódování představuje operace, pomocí nichž jsou údaje rozebírány, konceptualizovány a opět složeny novými způsoby. Právě analýza je pro tuto metodu ústředním procesem tvorby teorie z údajů. Analýza v zakotvené teorii se skládá ze tří hlavních typů kódování. Jsou to: otevřené kódování, axiální kódování a selektivní kódování. Hranice mezi jednotlivými způsoby kódování však nejsou pevné a je možné a užitečné tyto techniky při práci prolínat, což jsem taky ve své práci dělal. Nejčastěji jsem používal otevřeného kódování, což vlastně znamená zavedení nových pojmů a jejich kategorizaci. Taktéž axiálního kódování jsem používal vědomě v průběhu celé práce, znamenalo to vlastně uvedení kategorií do vzájemných souvislostí. Výsledkem selektivního 20 způsobu kódování, které jsem použil na konci práce, pak bylo vytvoření příslušného grafu rozdílů F2F a EKM komunikace. Proces shromažďování dat a jejich analýzy je v této metodě úzce spojen a je nutné tyto dva procesy střídat, protože analýza ovlivňuje pořizování vzorků údajů. Právě tak jsem postupoval ve své práci – střídavě jsem sbíral kvalitativní data (z rozhovorů, chatů, MUDů apod.) a tyto data posléze analyzoval. 3.4 Zdroje dat Data pro tento kvalitativní výzkum jsem čerpal z následujících tří zdrojů: - kvalitativní rozhovory – celkově 28 rozhovorů, většina z nich (19) uskutečněných na Internetu s více méně náhodně vybranými lidmi - s návštěvníky chatů, IRC, MUDů, dále 9 rozhovorů v RL, 6 z toho s přáteli, 3 s neznámým respondentem z chatu kvůli porovnání rozdílů RL x VR. Rozhovory byly uskutečněny v rozmezí od 20.10.1999 do 15.4.2000. - diskuse v chatech – především diskuse na serveru www.mageo.cz „Existuje přátelství na Internetu?“, dále více různých diskusí na serveru www.cyberspace.cz . Diskuse probíhaly v rozmezí od 14.11.1999 do 30.3.2000. - kvalitativní obsahová analýza mailboxů – analýza poskytnutých 3 kompletních mailboxů respondentů výzkumu, maily datované v rámci roku 1999, v případě jednoho mailboxu do března 2000. 3.5 Výsledná teorie - praktické výsledky Následující kapitoly jsou vlastně výsledkem kódování dat pomocí kvalitativní metodologie, tedy pokusem o zavedení a kategorizaci nových pojmů a jakýmsi náčrtem nové teorie. V první kapitole se zabývám porovnáním EKM s ostatními typy EK a diskutuji zobecnitelnost vlastních výsledků na všechny nástroje EK, dále se zabývám rozlišením kategorií v rámci EKM, percepcí osoby s níž komunikujeme, sebepercepcí, něčím, co nazývám „rytmem“ komunikace a jazykovými prostředky EK. Vlastním vrcholem práce pak je kategorizace rozdílů F2F komunikace a EKM, jejich rozčlenění do vrstev a následné uvedení grafu možných implikací v rámci jednotlivých rozdílů. 3.5.1 Specifika e-mailu ve srovnání s ostatními typy EK Zaměřím se nyní na otázku, do jaké míry a jakým způsobem se EKM podobá jiným nástrojům komunikace v rámci EK. Výsledkem by mělo být přiblížení se k tomu, v čem by bylo možné výsledky výzkumu zobecnit na celou EK a čím je tento typ komunikace specifický. 21 Co tedy spojuje EKM a ostatní typy elektronické komunikace? Jaké jsou styčné body a jaké jsou rozdíly? Problémem je, jaká stanovit kritéria, na základě nichž bude možné jednotlivé typy EK rozlišovat a porovnávat. Bude proto třeba stanovit jakési diskriminační proměnné, které tomu účelu poslouží. Jako pomůcku si vezmu starý model Harolda D. Lasswella, původně určený pro studium masové komunikace. Tento model se snaží studovat komunikaci na základě těchto kritérií: - Analýza komunikátora (kdo sděluje) - Analýza komunikanta (komu sděluje) - Obsahová analýza sdělení (co sděluje) - Analýza komunikačních médií (jakým způsobem sděluje) - Analýza účinků komunikace (jaký je efekt sdělení) První bod se věnuje analýze komunikátora, v elektronické komunikaci by tady diskriminační proměnnou mohlo být to, zda nám komunikátor je nějakým způsobem známý nebo zda je anonymní. Prvním kritériem pro kategorizaci typů EK tedy je míra anonymity komunikace. Kategorizaci podle míry anonymity se podrobně věnuji v další kapitole, která se zabývá dělením v rámci komunikace prostřednictvím e-mailu, toto dělení je však platné pro všechny typy komunikace. Obecně se dá říci, že e-mail je v průměru méně anonymní, než ostatní nástroje komunikace po Internetu, přesto však může být stejně anonymní, jako cokoliv jiného. Stejným způsobem lze zacházet s analýzou komunikanta, neboli toho, komu je informace sdělována. Adresátem v EK může být vlastně kdokoliv, dokonce v některých případech ani nemusí mít přístup k Internetu. Např. při posílání květin přes Internetovou zásilkovou službu může být adresátem kdokoliv, přičemž komunikace ze strany komunikanta je čistě elektronická a také vykazuje všechny její znaky. Podobným případem je posílání faxů, SMS zpráv apod. Jiným atypickým příjemcem sdělení může být počítač, resp. program, který na určitém počítači běží. Běžným případem je taková komunikace se „správcem“ mailové konference, který je pouhým automatem. Zajímavé to potom je v případě inteligentních programů, tzv. „botů“, kteří se pohybují např. v MUDech, či IRC kanálech a disponují určitou mírou umělé inteligence. Tyto boty mohou někdy být v podstatě nerozpoznatelné od člověka. Jsou známy případy, kdy se např. v MUDu stala nejoblíbenější účastnicí dívka jménem Julie, které dělalo milostné návrhy hned několik mužů. Její největší předností bylo, že uměla lidem výborně naslouchat a tím jim někdy pomohla více, než kdokoliv jiný. Až po čase se ukázalo, že Julie byla „jenom“ chytrým programem. Tato problematika už jistě naráží na etické otázky použití strojů. Bylo spuštění Julie v tomto MUDu etické, či nikoliv? Odpověď není podle mého názoru vůbec triviální a záleží na svědomí a vnímání každého z nás. 22 Dalším kritériem je obsah sdělení, neboli to, co je samotným obsahem komunikace. U EKM je obsah sdělení velmi různorodý, zprávy je možné rozlišit od účelově zaměřených – pracovních, až po soukromé, velmi důvěrné. Někteří psychologové rozlišují například tzv. digitální a analogovou komunikaci. Podle nich je digitální komunikace racionální, logicko-pojmová, naproti tomu analogová komunikace je obrazná, metaforická, imaginativní (Řezáč, 1998). V tomto bodě je možné použít mnoho různých dělení typů, či stylů komunikace, jak je zná sociální psychologie. Neuvádím je, jelikož jsem je neshledal užitečnými pro rozlišení jednotlivých nástrojů EK nebo možná jsem je nedokázal nijak použít. Důležitým bodem je to, jakým způsobem je informace sdělována. Způsob, jakým informaci sdělujeme se stává sám o sobě sdělením, což v 60. letech nejlépe vyjádřil Marshall McLuhan tvrzením, podle něhož médium samo o sobě představuje určitou zprávu. Použití nového média má podle McLuhana větší sociální a psychologické dopady, než samotný obsah zprávy. Obzvláště v prostředí Internetu, kde se velmi často objevuje nová možnost, jakým způsobem zprávu sdělovat, se zdá toto tvrzení být velmi zajímavé. Dělení EK podle stávajících možností komunikace by mohlo být na základě toho, prostřednictvím čeho jsou informace předávány: - textu – momentálně většina EK, e-mail, MUD, IRC, atd. - obrazu – posílání obrázků, nadstavby ICQ, videokonference. - zvuku – jak vlastního hlasu ve smyslu IP telefonie, tak jakýchkoliv jiných zvuků, opět nadstavby ICQ, MS NetMeeting a jiné. Jednotlivé nástroje komunikace někdy mohou spadat pod dvě nebo dokonce všechny tři kategorie, jelikož kombinují předávání informace pomocí textu, obrazu i zvuku. Tato kategorizace má přesto smysl, jelikož většinou je možné jeden z těchto způsobů určit jako dominantní. Ve většině nástrojů virtuální komunikace v dnešní době převažuje komunikace textová. Stejné tomu je i u e-mailu, který umožňuje zasílat zprávy všech tří typů, ale komunikace textová výrazně převažuje, pokud měříme například počtem zpráv nebo nadneseně „množstvím předávané informace“. Pokud bychom měřili objem dat, tak jistě zvítězí data obrazová nebo zvuková. Jiným a velmi důležitým dělením je, zda se jedná o komunikaci: - synchronní, tedy zda musí ti, co komunikují, sedět ve stejný okamžik u počítače – např. MUDy, IRC, CHATy - komunikaci asynchronní, kdy není vyžadována současná přítomnost u počítače, neboli komunikant si vyzvedne zprávu až po tom, co se připojí k Inetu, např. e-mail, news, email konference, www 23 Toto dělení není striktní, ve většině případů je opět možné příslušný nástroj komunikace zařadit do obou typů. Většina především novějších nástrojů je totiž značně univerzální a umožňuje používat všechny typy komunikace. Typickým příkladem by mohlo být ICQ, které sdružuje možnosti komunikace synchronní i asynchronní a stejně tak možnosti komunikace prostřednictvím textu, hlasu i videa. Naproti tomu, e-mail umožňuje pouze komunikaci asynchronní. Posledním bodem je analýza účinků komunikace. Tady je možné se ptát na otázky typu: Důvěřují lidé spíše informaci, která je sdělena prostřednictvím CHATu, e-mailu nebo www? Který informační kanál má nižší hodnotu? Je toto rozhodování vůbec nějakým způsobem závislé na nástroji komunikace? Žádné dělení nástrojů EK na základě účinků komunikace není zřejmé, výsledky takové analýzy by byly patrně velmi individuální. Dělením, které se mi nepodařilo přímo zařadit do Lasswellovy analýzy určené spíše pro masová média, je cíl komunikace neboli důvod, proč jsme vlastně komunikovat začali a co tím sledujeme. Tento bod je úzce spojen s analýzou obsahu sdělení. Uvádím ho záměrně ve zvláštním odstavci, jelikož implikace je spíše ve směru, že účel komunikace implikuje obsah sdělení. Prvotní tedy je motivace ke komunikaci, ať už je vědomá nebo nevědomá. Tuto motivaci považuji na Internetu za velmi důležitou a to především proto, že se domnívám, že funguje na mírně odlišných základech, než v RL. Této analýze motivace se budu dále věnovat v další kapitole. Ještě jinou kategorizací nástrojů EK by mohlo být to, zda v této komunikaci existuje nějaká lokální autorita, která má moc tuto diskusi nějakým způsobem řídit, moderovat, vyloučit z ní účastníky nejednající podle stanovených pravidel apod. E-mail takového moderátora nemá, snad až na vyjímky jako například kontrolované e-maily v podnicích, školách apod. Nyní se pokusím odhadnout, za jakých okolností lze zobecnit EKM na ostatní nástroje a typy komunikace. Jednoduše se dá říci, že se musí shodovat všechna kritéria, která jsem stanovil v předchozích odstavcích. Především by se měl shodovat účel komunikace, anonymita a to, zda komunikace je synchronní nebo asynchronní. Komunikaci prostřednictvím e-mailu mohu na základě tohoto tedy ztotožnit s těmi typy komunikace, které jsou založeny v první řadě na textové komunikaci (i když e-mailem lze stejně tak posílat jakýkoliv formát dat), mají podobnou míru anonymity (která je u e-mailu velmi různorodá, viz. další členění), neobsahují žádnou instituci, která by měla nad komunikujícími nějakou moc a především se jedná o komunikaci asynchronní. 24 3.5.2 Identifikace podskupin v rámci EKM Nyní se již budu věnovat pouze komunikaci prostřednictvím e-mailu neboli, jinak řečeno, elektronické komunikaci, která je asynchronní a většinou textová. Jako nejdůležitější kategorizaci uvedu dělení podle míry anonymity e-mailu, která není uvedena na prvním místě náhodou. Jak se dalo vyčíst již z teoretické části práce, anonymita je to, co ovlivňuje elektronickou komunikaci zásadním, možná nejvýznamnějším způsobem. Dělení míry anonymity jsem rozdělil na dvě části – na anonymitu objektivní a subjektivní. Anonymita objektivní znamená, jaká je opravdu reálná možnost identifikace identity odesilatele, jakou máme šanci, že budeme-li pátrat po jeho skutečném jménu, příjmení apod. a budeme úspěšní. Anonymita subjektivní naproti tomu znamená, co si my sami myslíme o anonymitě odesilatele, zda ho osobně známe, či zda si myslíme, že ho známe apod. Míra anonymity objektivní a subjektivní se může pochopitelně značně lišit. U anonymity objektivní jsem identifikoval tři kategorie: - žádná anonymita – zcela neanonymní e-maily, např. z „univerzitních“ domén (fss.muni.cz) nebo domén vlastněných komerčními subjekty (microsoft.cz). U těchto domén máme jistotu, že lze vypátrat odesilatele, pokud pominu různé nepovolené a nelegální účty v těchto organizacích, či zasílání e-mailu z cizího účtu. Také jsou to emaily od odesilatelů, jež osobně známe. - nerozhodná anonymita – nelze jednoduše stanovit, zda lze vypátrat odesilatele. Těchto typů e-mailů bude na Internetu patrně většina. Jedná se např. o účty z různých freemailových služeb jako např. mail.seznam.cz kde uživatelé musí zadat své plné jméno a rodné číslo, zda zadají svoje údaje po pravdě je však další problém. - zcela anonymní – v těchto případech nelze vypátrat identitu odesilatele. Jsou to různé anonymní remailery, free-mail servery v Asii apod. V případě subjektivní anonymity jsou to tyto kategorie: - zcela anonymní – jsme si vědomi toho, že reálnou identitu komunikátora neznáme a ani není v naší moci tuto identitu zjistit. - středně anonymní - komunikace s člověkem, jehož v reálu neznáme, s nímž jsme se osobně nikdy nesetkali, ale myslíme si, že jeho skutečnou identitu známe a případně máme možnost ho potkat v RL. - neanonymní EK – komunikátora osobně známe, setkali jsme se s ním v realitě nebo se alespoň domníváme, že se jedná o tuto nám známou osobu. 25 Obecně v prostředí Internetu nelze jednoduše stanovit, zda uživatel e-mailu je anonymní nebo není. Můžeme se o to sice pokoušet na základě rozboru druhé části e-mailové adresy – části za znakem „@“ – ale máme jen omezenou šanci mít jakoukoliv jistotu. Je to jakási hra na schovávanou a výsledek záleží na umu a možnostech stopaře a stopovaného. Jelikož není úkolem této práce rozebírat technické možnosti skrývání a odhalování identit na Inetu, nebudu se tímto dále zabývat. Toto základní dělení, které jsem uvedl, platí pro e-mail, stejně jako pro všechny ostatní způsoby EK. Jak jsem předeslal v minulé kapitole, budu se nyní krátce věnovat cílům, resp. motivacím komunikace. Pokusím se nyní o rozčlenění e-mailů podle cíle komunikace. Základní dělení by mohlo být na e-maily: - Účelové – pracovní, školní e-maily apod., komunikace je vedená za určitým účelem, praktickým cílem - Informační – nesoucí pouze určitou informaci, o místě schůzky apod. - Soukromé – e-maily pro pobavení, zábavu, informace o soukromém životě, o vnitřních pocitech - Konference – komunikace s více účastníky na určité téma - Strojové – komunikace s počítačem, resp. programem za konkrétním cílem - Spamm – nevyžádaná reklama Rámec komunikace v e-mailu se do značné míry řídí tímto cílem, při soukromém e-mailu použijeme jiný styl, než při komunikaci s počítačovým programem. Kategorie by jistě bylo možné dále rozvádět a precizovat, neshledal jsem to však účelným z toho důvodu, že to je prakticky stejné, jako v RL a této práci to tudíž nepřináší žádný užitek. 3.5.3 Percepce v EKM V této kapitole se zaměřím na rozdílnost ve vnímání osoby, jež s námi komunikuje, v EKM, především ve srovnání s komunikací F2F. Úkolem je dát odpověď na otázku, v čem a proč se vnímání komunikujícího protějšku liší, případně v čem se neliší. Nejprve se podívám na proces percepce obecně, dále se zaměřím na to, v čem se EKM odlišuje. Základní zákonitosti procesu percepce, lze charakterizovat následovně (Řezáč, 1998): - zákon selekce - z objektů, které jsou v zorném poli člověka, jsou vnímany pouze některé. - efekt primárnosti – ty objekty resp. jejich části, které jsou přijímány jako první, bývají pro utváření celku významnější, než později přijaté informace. - zákon interference – v průběhu procesu vnímání se uplatňuje minulá zkušenost, tj. že výběr určitých objektů může být ne vždy uvědoměle ovlivněn předchozím vnímáním. 26 - v průběhu percepce dochází k utváření podvědomých hodnotících hledisek spojených s vnímanými objekty. - proces percepce je subjektivním dějem, na kterém se podílí celá osobnost. - úroveň smyslů a senzitivita jedince patří k základním předpokladům percepce. Jisté je, že tyto zákony jsou obecně platné i pro vnímání druhé osoby prostřednictvím elektronického média. Některé z nich však mohou být elektronickým „filtrem“ poněkud oslabeny, jiné pravděpodobně posíleny. Například je prakticky bezcenné mluvit o „úrovni smyslů“ jedince, jestliže druhou osobu známe a vnímáme pouze prostřednictvím elektronického média, kde jediný způsob percepce protějšku je nejčastěji prostřednictvím psaného textu. Nad zákony percepce se dále zamyslím v odstavci zabývajícím se příjmem emailu. Problematiku vnímání osoby, s níž komunikujeme prostřednictvím e-mailu, jsem rozdělil na dvě části – na část příjmu informace, reprezentovanou příjmem e-mailu a část předávání informace, reprezentovanou odesíláním e-mailu. 3.5.3.1 Příjem e-mailu První, co příjemce e-mailu (respektive komunikant) vnímá, je jméno, či přezdívka odesilatele (resp. komunikanta) a „subject“ resp. předmět e-mailu. Většina respondentů mého výzkumu uvedla, že jako důležitější vnímají jméno odesilatele a předmět e-mailu je pro ně druhořadou informací. Toto tvrzení však není možné zobecnit, dva respondenti například uvedli, že „vnímají adresu odesilatele a předmět jako celek“. Jestliže je odesilatelem osoba, resp. adresa, s níž má příjemce již nějakou zkušenost nebo je příjemci z předmětu e-mailu znám důvod a „rámec“ komunikace, je situace relativně jasná. Tomuto případu se budu věnovat v další části. Jaké je však vnímání odesilatele, jestliže je osoba i předmět e-mailu zcela neznámý? Ačkoliv je to překvapivé, efekt primárnosti funguje i v případě obdržení e-mailové zprávy. První dojem, který si o neznámém odesilateli vytvoříme, je na základě jeho jména (přezdívky) a e-mailové adresy. To, jak příjemce tuto adresu vnímá, se ukazuje být silně závislé na jeho zkušenosti s Internetem, na jeho technických znalostech. Uživatel Internetu – začátečník, se zaměří především na to, jak se mu jeví přezdívka: „jestliže mi někdo pošle e-mail pod jménem Hodny Robert, je mým prvním dojmem z této osoby její (údajná) dobrota – ať chci nebo nechci“. Pokročilejší uživatel Inetu se již dívá spíše na e-mailovou adresu a je-li jméno zcela neznámé, zajímá ho především ta část adresy, která obsahuje informaci o doméně (za znakem „@“). Z této doménové části adresy je schopen posoudit, odkud byl e-mail zaslán 27 a udělat si prvotní představu o tom, zda odesilatel může být anonymní nebo ne, či dokonce, jaký může být status odesilatele: „vidím-li adresu [email protected], je mi jasné, že se bude jednat z nejvyšší pravděpodobností o studenta, který zasílá e-mail z matematickofyzikální fakulty Karlovy University, tudíž je tento e-mail zcela jistě neanonymní. Zároveň z takové adresy usoudím, že se jedná nejspíš o velmi inteligentního člověka (protože studuje MatFyz) a jeho e-mailu budu věnovat určitě větší pozornost, než třeba e-mailu z adresy [email protected]. Spolu s takovou adresou si již dokonce vytvářím svoji představu o zevnějšku toho člověka, jako bych už viděl brýlatého studentíka hledícího soustředěně do monitoru počítače.“ Jak je vidět, adresa e-mailu sama o sobě již vytváří určitá percepční schémata, na základě nichž potom příslušná osoba komunikuje. S určitou mírou fantazie je možné přirovnat e-mailovou adresu k tělu a obličeji člověka. Část adresy před znakem „@“ by mohla představovat obličej, jelikož se od sebe velmi často liší a pokud si člověk tuto přezdívku sám zvolí, vyjadřuje kus jeho osobnosti. Doménová část adresy by v této fantazii představovala tělo člověka, tedy to, co se často u lidí více než obličej podobá a přece vyjadřuje hodně o člověku a jeho životě. Tento první dojem ze jména a adresy odesilatele nám tedy v další komunikaci pomáhá vytvářet rámec této komunikace, její normy, koncepci rolí atd. Nyní se dostávám k části, kdy už je nám odesilatel nějakým způsobem znám, ať už z předchozí EK nebo dokonce ho známe v reálném životě. Každopádně jeho jméno již asociujeme s určitým rámcem komunikace, se skupinou norem, které pro tuto komunikaci platí, s jeho statusem, jak ho známe z RL a taky s určitou koncepcí rolí, kterou vůči němu zastáváme a kterou má on vůči nám. Dá se říci, že v tomto utváření rámce je EKM velmi podobná s komunikací F2F. Stejně jako F2F je také tento rámec upravován souběžně v průběhu komunikace, podobným způsobem také dochází k utváření podvědomých hodnotících hledisek, které mají pro další vývoj komunikace zásadní význam. Mírně je pravděpodobně oslaben zákon selekce, jelikož informací, které je nutné sledovat, je podstatně méně, než v reálném životě, zákon selekce se vlastně má málokdy na co uplatňovat. Což však neznamená, že by vnímání v EKM bylo komplexnější, než v RL. Naopak, čím méně odesilatele známe, tím větší se vytváří prostor pro špatné interpretace v důsledku projekcí, které doplňují chybějící informace. Odesilatel se tak stává více podobným našemu ideálu, je fyzicky přitažlivější, chytřejší, vnímavější atd. Také je mnohem více prostoru pro misinterpretaci emocí, které odesilatel při psaní e-mailu pociťoval, opět místo reality nastupují naše projekce, které jeho emoci spíše připodobní naší současné náladě nebo ideálu apod. Což platí stejně tak u lidí, které již známe v RL. Komunikujeme s takovým člověkem, jakým ho „chceme“ mít. Bez zpětné vazby v podobě intonace, gest, mimiky, očního kontaktu 28 atd., častěji než v RL, odesilatelovu emoci odhadujeme chybně. Opět se dá situace přirovnat k reálnému životu, stejně jako někdo může být mistr ve „čtení z očí“ a mimiky, někdo může být obratný ve „čtení mezi řádky“ e-mailu. Schopnost správné percepce druhé osoby je stejně jako v RL závislá na celé osobnosti člověka, na jeho senzitivitě. 3.5.3.2 Odesílání e-mailu Nyní se budu stručněji věnovat vnímání osoby příjemce nebo osob příjemců při odesílání emailu. Vnímání sebe sama zde zmíním jen okrajově, jelikož je mu věnována další kapitola. Nejprve se budu zabývat odesíláním e-mailu s novým předmětem zprávy, neboli e-mailu, kdy se nejedná o odpověď na již existující téma. Nutno říci, že těchto „prvních“ e-mailů je kvantitativně menšina, jelikož většina e-mailů jsou vlastně odpovědi na příchozí e-mail. Dalo by se to přirovnat k situaci v reálném rozhovoru, kdy vlastních zahájení diskuse je, měřeno nějakou časovou jednotkou, kratší úsek, než jakéhosi průběhu a obsahu rozhovorů. Co se týče zahájení „e-mailového rozhovoru“, tak většina respondentů mého výzkumu uvedla, že jako první při odesílání zprávy napíší adresu nebo adresy příjemců. Některé e-mailové programy nás k tomuto způsobu odesílání e-mailů přímo nutí. Jako další uvedli vyplnění předmětu zprávy, které je při psaní prvního e-mailu spojeno s promyšlením obsahu a shrnutí toho, co chceme sdělovat. Toto zamyšlení se nad předmětem sdělení se mi jeví, jako poměrně významný rozdíl od komunikace F2F, kde se to ve větší části případů neděje. Další vlastností EKM je, že zahájení diskuse e-mailem je vždy dáno (ať už jakoukoliv) motivací k této komunikaci, prakticky vůbec nedochází k „náhodné“ komunikaci, jak se to často děje F2F a navíc tato motivace je často v pozitivním smyslu. Toto samo o sobě je velmi důležitým rozdílem od komunikace F2F. Jestliže v RL potkám nesympatického spolužáka ze střední školy, cítím se „ze slušnosti“ povinován s ním zavést rozhovor, jsem svázán společenskou normou, zatímco v EKM k něčemu takovému nedojde. Stejně tak pubescent, kdyby měl komunikovat s rodiči jen prostřednictvím mailu, by pravděpodobně radši nekomunikoval vůbec. Pochopitelně to neplatí ve všech případech, bylo by nutné odfiltrovat především úkolově zaměřené e-maily. V osobní soukromé komunikaci se tato vlastnost ukazuje být dominantní. Při odesílání e-mailu tedy víme předem, kdo je příjemcem naší zprávy, a proto si můžeme promyslet rámec a styl komunikace. Opět se řídíme příslušnou skupinou norem a rolí, které jsou asociovány s příjemcem nebo skupinou příjemců e-mailu. Obecně lze však říci, že tlak těchto norem je poněkud slabší, než v RL. Percepce osoby příjemce je dána nejenom touto 29 skupinou norem a jeho statusem, ale opět působí projekce dané chybějící informací o osobě příjemce. Tyto projekce se silně řídí mírou anonymity příjemce e-mailu. Dále se v mém výzkumu potvrdilo, že v EKM je komunikátor zaměřen více na sebe, než na komunikanta a okolí (Matheson & Zanna, 1988). Slovy jednoho z respondentů: „Jestliže píši e-mail, myslím jenom na sebe, na své pocity, na to, co si myslím a abych to co nejlépe formuloval a vyjádřil slovy. Nemusím se nechat vyrušovat svým okolím, vnímáním toho, s kým si povídám, jsem zaměřen do svého nitra.“ Na základě mého pozorování se ukázalo, že u emailu by mohlo být zaměření na sebe silnější, než u jiných typů EK, které jsou „více on-line“. Na základě tohoto pozorování by bylo možné formulovat hypotézu, že míra zaměření na sebe sama je nepřímo úměrná míře on-line komunikace. Jinak řečeno, čím více je komunikace online, tím více nás nutí se zaměřovat na komunikující protějšek. Vrcholem komunikace on-line je F2F komunikace, kdy je zaměření dovnitř nejmenší. V důsledku silnějšího zaměření sama na sebe a omezené možnosti odhadnout emoce a chování protějšku (netroufám si odhadnout, zda některá z těchto věcí je příčina, či důsledek) se často ukazuje silnější „spokojenost“ s komunikací e-mailem, než s komunikací F2F (např. srovnání komunikace se stejnou osobou). Projekce promítané do protějšku jsou obvykle pozitivního charakteru a máme omezenou možnost poznat s jakým zaujetím nám komunikant „naslouchá“ nebo „nenaslouchá“. Téměř vždy proto každý předpokládá, že jeho protějšek „naslouchá“ s maximálním zaujetím. Diskuse se z tohoto důvodu může posunout do takové polohy, kdy každý z účastníků je zaměřen pouze na sebe a odpovědi protějšku čte jen velice zběžně, beze snahy o empatii. Všichni účastníci takové „diskuse“ jsou často spokojení, protože jim stačí představa, že druhý je pozorně vyslechl a vůbec si neuvědomí, že se vlastně zpovídali „tiché vrbě“ ve které nikdo neseděl. 3.5.4 Sebepercepce a identita já V minulé kapitole jsem se zaměřoval na vnímání osob s nimiž komunikujeme, nyní se pokusím rozebrat vnímání sebe sama v EKM. V průběhu socializace si jedinec vytváří obraz sebe sama, sám sebe nějakým způsobem vnímá. Postupem času dochází k tendenci určité stabilizace tohoto obrazu a okolí je vnímáno přes jakýsi „filtr“, jehož úkolem je obraz sama sebe udržet stabilní. Je možné říci, že čím více se blíží tento obraz skutečnosti, tím méně je oním „filtrem“ zkreslováno vnímání nejen sama sebe, ale i jiných lidí (Řezáč, 1998). Jakým způsobem člověk vnímá sebe sama při komunikaci e-mailem? Jak již bylo řečeno, zaměření na sebe sama a tím i vnímání sebe sama je silnější, než je tomu v komunikaci F2F, resp. i v jiných nástrojích EK. Nejvýznamnějším rozdílem, který jsem identifikoval, je časté 30 silnější vnímání sebe sama v určité roli, především v komunikaci s vyšší mírou anonymity: „Při psaní e-mailu si silně uvědomuji roli, kterou v této komunikaci hraji, nejsem to já celý, ale hraji si třeba na agresivního neslušného jedince.“ Tvrzení o silnějším uvědomování si role pravděpodobně není možné zcela zobecnit, ale určitě platí pro důležitou věc, kterou nám Internet umožňuje a to je pro experimentování s identitami. Jak uvedl jeden z respondentů výzkumu: „Někdy se cítím jako experimentátor, který dělá pokusy sám na sobě. Zkouším, jaké by to bylo, kdybych byl třeba někdo úplně jiný.“ K nejsilnějšímu vývoji identity já sice dochází v průběhu puberty (resp. adolescence), ale vývoj identity není ukončen prakticky nikdy. V průběhu dospívání nám jsou mnohé experimenty okolím spíše odpuštěny, než by tomu bylo v dospělosti. Internet se svojí anonymitou proto může být silným nástrojem pro tyto experimenty. Je tu však ještě jeden důležitý rozdíl od RL. Máme vždy možnost se od Inetu odpojit a tento experiment nebo experimenty ukončit. Není pro mnoho lidí na Internetu lákavé právě to, že jim umožňuje zažívat jakousi „prodlouženou pubertu“? Vnímání sebe sama je při komunikaci e-mailem silně závislé na tom, které „efekty“ Internetu jako prostředí bez zábran jsou zrovna aktivní. Dojde-li k efektu deindividualizace, což je možné zaznamenat například v některých e-mail konferencích, vnímá se člověk zcela jistě jinak, než za jiné situace. Jak jsem již v podstatě uvedl, zaznamenal jsem také silný vliv míry anonymity na sebepercepci. Lidé si často velice silně uvědomují, zda komunikují anonymně a také to promítají do vnímání sebe sama. Jelikož EKM je silně různorodá, nepodařilo se mi nalézt žádné obecné pravidlo, čím by se vnímání sebe sama v EKM lišilo od sebepercepce RL. 3.5.5 Rytmus v EK Rytmem komunikace jsem nazval to, jak rychle probíhá interakce mezi osobami, zda je komunikace zcela „on-line“ nebo zda dochází k určitým časovým prodlevám. Lze to demonstrovat například na utváření dojmu o komunikující osobě. Na rozdíl od EK se ve F2F komunikaci formuje dojem z osoby, se kterou komunikujeme, poměrně rychle. On-line je toto vytváření dojmu nesporně podstatně pomalejší. V této kapitole nejde pouze o percepci, kterou jsem se již zabýval v předchozích kapitolách, ale o celkový vliv „rytmu“ komunikace na komunikátora a komunikanta. Zkuste někdy, když přijdete na návštěvu, čekat pět až deset vteřin, než pozdravíte nebo odpovíte na pozdrav. Je pravděpodobné, že se dočkáte otázky, zda jste zrovna nespal, či zda jste duchem přítomen. Taková prodleva je přitom v EK zcela běžná a nikdo se nad ní nepozastavuje. E-mail je, jako asynchronní nástroj komunikace, z tohoto pohledu 31 nejpomalejší ze všech. Obecně, jakýkoliv nástroj EK není nikdy tak rychlý jako F2F komunikace. I když komunikujeme prostřednictvím videokonference, vždy dochází k určité prodlevě. Pravdou je, že je jen otázkou času, kdy budou tyto prodlevy lidskými smysly nevnímatelné. Jaké tedy mohou být důsledky tohoto pomalého rytmu EKM? Kromě toho, že si pomaleji utváříme dojem o protějšku a komunikace je někdy pomalejší, než bychom potřebovali, se zdá, že tento asynchronní způsob komunikace může některým lidem přímo vyhovovat: „V emailu mám možnost si text promyslet daleko víc, než on-line, uvědomit si co vlastně říkám, mám možnost projevit daleko víc empatie.“ U několika respondentů se ukázalo, že tento asynchronní způsob komunikace jim vyhovuje právě z toho důvodu, že v RL mají v komunikaci určité problémy, které, zdá se, komunikace e-mailem odstraňuje: „Dalo by se možná říci, že mailová komunikace je víc „empatická“ a méně riziková na různá „nedorozumnění“ nebo trapasy“, uvedl jeden z respondentů. Tito respondenti uvedli, že email jim také dává lepší možnost sebekontroly, mají čas si rozmyslet, jak může komunikant zareagovat, jak jejich slova zapůsobí. Další věcí, kterou respondenti u e-mailu kladně hodnotili, je možnost vysokého soustředění na problém a možnost precizní formulace: „Mám čas si rozmyslet, co chci přesně říci a mohu to také pořádně formulovat.“ Tyto výhody jsou pochopitelně přítomné u všech forem asynchronní komunikace, jako např. klasického dopisu nebo knihy. E-mail však spojuje tyto výhody s možností velmi rychlého a snadného odeslání informace a navíc, což je velmi důležité, s možností používat silných vyjadřovacích jazykových prostředků pro sdělení emoce. Podrobnému rozboru těchto nových jazykových prostředků bude věnována příští kapitola. Nyní se pokusím krátce rozebrat, zda a proč skutečně může být EKM přínosem pro zlepšení komunikační schopnosti komunikátora. Zamyslím-li se nad klasifikací poruch komunikace souvisejících s poruchami myšlení (Vybíral, 1997), zdá se, že většina poruch může skutečně být přinejmenším omezeně eliminována v důsledku asynchronnosti a také ostatních důsledků komunikace prostřednictvím Internetu, tak jak jsou popisovány v jiných kapitolách. Vezmu-li si například problém „zabíhavé komunikace“, což je taková porucha, kdy mluvčí neudrží jeden směr proto, že není schopen rozlišovat podstatné od vedlejšího, zbytečně věci precizuje spoustou větných vsuvek, vysvětlení apod. Tato porucha může být omezena v důsledku asynchronnosti komunikace, komunikátor má čas si věc rozmyslet, uvědomovat si, co chce vlastně sdělit a případně zbytečné odbočky po přečtení e-mailu smazat. Podobné příčiny zlepšení poruch je možné nalézt i u ostatních poruch. Možnost vyššího soustředění 32 na problém a sebe sama, může proto být pro lidi s poruchami v RL komunikaci velmi důležitá. 3.5.6 Jazykové prostředky EKM To, jaké používá člověk při komunikaci jazykové prostředky, má silnou vypovídající hodnotu nejen o něm samém, ale i o tom s kým v tu chvíli komunikuje, jak se cítí, jak tu situaci vnímá atd. EKM a obecně i veškerá EK je, co se týče jazykových prostředků, velmi specifická. Přináší totiž do psaného slova zcela nové prvky, které byly do vzniku Internetu zcela neznámé a jazyk používaný na Internetu je světem sama pro sebe. Například v angličtině se rozvojem Internetu vytvořily zcela nové zkratky, používající se především na časté slovní spojení. Některé z těchto zkratek se používají i v prostředí českého Internetu. O vlivu Internetové komunikace na jazyk publikoval podnětnou úvahu David Čaněk (Čaněk, 1997): „Obsáhlé téma je vliv Internetu na jazyk. Nejenže síť představuje další velký útok na národní jazyky, také mění samotný způsob, jakým se píše i čte. Nepřeberné množství informací, které je úplně doslova na dosah ruky, nutí čtenáře hltat text stále rychleji, čehož konečným důsledkem může být neefektivnost čtení. Na druhou stranu lze v dlouhých textech pomocí vyhledávacího programu okamžitě najít určité slovo či slovní spojení. Tato technologie dále nabourává chápání textu jako literárního proudu slov a mění jej v komplexnější celek.“ Někteří z respondentů mého výzkumu uvedli, že vidí e-mail jako něco, co je mezi (klasickým) psaným slovem a F2F komunikací. Jak řekl jeden z respondentů: „E-mail mi dává možnosti vyjádření, které si v dopise dovolit nemohu, je také neformálnější a lépe s ním umím popsat, co si právě myslím, či cítím.“ Velká část respondentů výzkumu považuje tyto nadstandardní jazykové prostředky za velmi užitečné a důležité pro komunikaci on-line, zdá se, že tyto prostředky skutečně přinášejí komunikaci kvalitativní změnu a to směrem k lepšímu. Zajímavé je zamyšlení nad vývojem jazyka v souvislosti s používáním těchto nových jazykových prostředků. Ukazuje se, že postupně dochází ke změně, kdy se přesouvá důraz z formy sdělení na samotný obsah. Toto se ovšem neděje pouze v používání jazyka, ale je to obecný jev prostupující všemi lidskými činnostmi, související pravděpodobně s vývojem moderny resp. postmoderní společnosti. Jazyk Internetu se všemi svými prostředky se ukazuje být vysoce postmoderním. Od začátku svého výzkumu jsem cítil, že právě používání těchto odlišných jazykových prostředků a tím mám na mysli především prostředků, které pomáhají vyjadřovat emoce autora, by mohlo být klíčem k pochopení podstatné míry odlišnosti EKM od komunikace F2F 33 a také od klasického dopisu, či knihy. Proto jsem těmto prostředkům věnoval celou jednu obsáhlou kapitolu. 3.5.6.1 Používání „emotikon“ v elektronické komunikaci Emotikona je zkratka pro „emotivní ikonu“ tedy pro to, co pomáhá uživatelům Inetu vyjadřovat svoje emoce prostřednictvím znaků - jak tvrdí sami uživatelé Inetu. Slovy jednoho z participantů výzkumu: „Emotikony jsou prostě jakási další komunikační možnost - dodáni intonace předchozí větě, slovu. Když mluvíš RL, můžeš dodat větě význam jaký chceš tónem hlasu, gesty, mimikou. Emotikony jsou pro mě berlička tady k tomuto účelu. V normálním dopise tuto berličku nemáš - ale můžeš to udělat jiným způsobem - řekl bych více uměleckým, náročnějším, což každý nezvládne (já většinou ne). A proto tu máme emotikony.“ Zda to tak je ve skutečnosti, se pokusím odhalit v následujících řádcích. V řeči uživatelů Inetu, chatů atd. se emotikonám říká „smajlíky“, z anglického „smileys“, podívejme se nyní, jak vysvětluje emotikony například jeden z návodů k používání chatů: „Možná se divíte co je to za každým druhým slovem za dvojtečky a závorky. :) To jsou smajlíky. Jelikož se pocity dají vyjádřit slovem jen těžko a zdlouhavě, zastupují je smajlíky. Když smajlík otočíte o devadesát stupňů, vznikne vám xichtíq. Pokud jste na to opravdu ještě nepřišli, jsou takto znázorněny dvě očička + nos + prohnutá ústa.“ Je zbytečné se zde pokoušet dělit ikony do nějakým způsobem strukturovaných podskupin, postačující může pro nás být rozdělení na ikony vyjadřující emoci pozitivní (¨“:-)“) či negativní („:-(“). I když na Inetu najdete pro použití stovky nejrůznějších emotikon, s různými významy, v praxi jich valná většina lidí nepoužívá více než pět různých druhů. Možnosti vyjádření typu a intenzity emoce jsou tedy velmi omezené a značně zjednodušující. Jelikož neexistuje jakýsi kodex, který by určoval jakou přesně emotikonu napsat při jakékoliv emoci, je často interpretace používání emotikon ze strany komunikátora i komunikanta velmi individuální. Máme tedy při interpretaci emotikon vůbec nějakou jistotu? Nejsou dosažitelné ikony využívány zcela nahodile? Podívejme se alespoň krátce, jak popisují nejpoužívanější ikony přístupné „návody“. Žádné obecně přístupné a uznávané normy neexistují, návody však lze nalézt na stránkách, které sepsali zkušenější uživatelé pro ty méně zkušené. Dle prvního vysvětlujícího návodu emotikona „:-)“ znamená: „Základní smíšek. Vyjadřuje radost, vtip, ironii“, dle druhého: „Základní smiley. Označuje, že odesilatel je šťastný“ a dle třetího „Radost, smích, vstřícnost, dobrá nálada“. Jak je vidět, i u základní emotikony se názory „specialistů“ liší. První se domnívá, že základní „smajlík“ může vyjadřovat i ironii, 34 další dva si to nemyslí, mají pro ironii spíše jinou emotikonu. Určitá disproporce ve významu je i mezi druhým a třetím vysvětlením. Jasné však je, že „:-)“ vyjadřuje pozitivní emoci, její význam se může mírně lišit. Počet pravých, či levých závorek pak často symbolizuje (údajnou) intenzitu této emoce. „:-)“ je tedy menší smích, či radost než „:-))))))“. Podobně rozporný výsledek dostaneme, podíváme-li se na vysvětlení druhé základní emotikony pro negativní emoce. Pokud se budeme zajímat o další, méně používané emotikony, jsou rozdíly téměř u všech propastné. Poněkud paradoxní je, že zeptáme-li se uživatelů Inetu, tak si velká většina myslí, že přesně chápou význam emotikon, jak je píší oni i ostatní. Posunutý význam se v průběhu EK jaksi „ztrácí“. Každý si interpretuje emotikony tak, jak je používá on sám, jak se v tu chvíli zrovna sám cítí, jaké je jeho obecné schéma chápání druhých atd. Stejně tak jako v F2F komunikaci můžeme špatně interpretovat gesto, mimiku, intonaci hlasu, stejně tak můžeme špatně interpretovat použití emotikony, význam napsané věty. Taktéž platí, že někdo může být v těchto interpretacích méně obratný a někdo více. Důležité je říci, že pro tyto chybné interpretace je v EK podstatně větší prostor, než F2F! Základní lidské vzorce chápání gest, mimiky, intonace hlasu jsou většině lidí dané, u chápání emotikon se totéž říci nedá. Navíc EK je podstatně více fragmentovaná, každý člověk je mnohem více „sám se sebou“, často ostatní méně poslouchá. Správně naslouchat je těžší, než F2F, „diskuse“ se často může zvrhnout v osamocené výkřiky jednotlivých účastníků, kdy nikdo neposlouchá, co říkají ostatní. Zajímavé to teprve začíná být, budeme-li se ptát, jak souvisí používání emotikon s vlastní osobností autora, s jeho reálným projevem. Nutno předeslat, že tato otázka není triviální a ani zdaleka ji nelze vyřešit jednoduchým způsobem. Není žádná naděje, že se dočkáme programu, který nám po předložení několika e-mailů na základě analýzy jeho používání emotikon, popíše podrobně osobnost jejich autora. Velmi jednoduše je možné rozdělit uživatele Internetu do dvou skupin: a) skupina, která emotikony ve svých (osobních) e-mailech používá b) druhá skupina, která je jednoduše nepoužívá vůbec Na první pohled je toto rozdělení až příliš triviální a k ničemu užitečnému nevedoucí, ale po bližším přezkoumání je toto dělení potřebné. Podívejme se nyní na skupinu, která emotikony vůbec nepoužívá. U překvapivě vysokého počtu uživatelů (především začátečníků, ale nejenom!) je tento důvod prozaický – pokud vůbec ví, co emotikony znamenají, tak slovy jednoho z participantů výzkumu: „nemám trpělivost hledat ty znaky na klávesnici“. Toto zjištění je sice triviální, ale 35 předchází mnoha zbytečným spekulacím. Jiní lidé však emotikony nepíší z mnoha dalších důvodů: „mail je pro mě něco jako telegraf, používám ho pro sdělení informací, zpráv, ne jako médium pro sdělování svých pocitů“. Tento participant výzkumu nepovažoval za vhodné sdělovat svoje pocity počítači, používal ho jako pouhého prostředníka, snad se tady dá mluvit o nechuti se dělit o něco tak intimního, jako jsou pocity, s tak studenou věcí, jako je počítač. Názor jiného participanta: „mail je pro mě velmi formální záležitost, snad ještě více formální, než obyčejný dopis“. Tento participant je také začátečník, jeho pojetí mailu je pravděpodobně způsobeno z větší části počátečním odstupem od počítačů a Inetu jako takového. Zajímavé jsou případy, když vyspělý uživatel, či dokonce programátor, emotikony vůbec nepoužívá. Identifikoval jsem dva takové případy, ani jeden však nechtěl na výzkumu participovat. Jelikož oba znám v RL, mohu konstatovat, že v obou případech se jedná o lidi spíše introvertního zaměření, u jednoho z nich je introverze dokonce velmi výrazná. Z tohoto konstatování by se dala vyvodit jednoduchá hypotéza: má-li člověk v realitě spíše introvertní sklony, používá méně emotikon, než člověk, který má sklony extrovertní. Je třeba pečlivě rozlišovat mezi osobností člověka v reálu a na Inetu! Člověk kterého v realitě identifikujeme jednoznačně jako introverta se může na Inetu projevovat jako typický extrovert. Lépe by proto vyhovovala formulace: člověk, který i ve virtuálním světě vystupuje jako introvert, používá méně emotikon, než člověk, který v tomto světě vystupuje jako extrovert. Tato hypotéza by se s vysokou pravděpodobností potvrdila, ale co vypovídá o člověku? Zcela se vytratila původní otázka – můžeme říci z toho, jak člověk používá emotikony, jaký je v reálném světě? Přesto i toto tvrzení je zajímavým výsledkem, přímo z něho se dá vyvodit následující: používají-li totiž virtuální introverti méně emotikon, než virtuální extroverti, mohlo by to vypovídat o tom, že emotikona je skutečně něco velmi podobného neverbální komunikaci - mimice, gestu, intonaci hlasu. Stejně jako reálný introvert méně gestikuluje (atd.), než reálný extrovert, používá virtuální introvert méně emotikon (Crech, Cruchfield, Ballachey, 1968). Podívejme se však dále na dělení těch, kteří emotikony používají. Základní roztřídění do dimenzí by mohlo vypadat takto: a) nadměrné používání emotikon – emotikony se vyskytují za každou větou, ať je emoce přítomná nebo ne, emotikona pak ztrácí svou vypovídající hodnotu b) uměřené používání emotikon – emotikony se používají při skutečné emoci v realitě, chce-li dotyčný nahradit právě třeba intonaci hlasu (atd.) c) sporadické používání emotikon – emotikony se používají málo, emotikona se nevyskytuje, i když je z kontextu dopisu jasná existence emoce v realitě 36 Jak jsem uvedl již dříve, těžko kdy dokážeme na základě emotikon v libovolném mailu vyvodit rozumné důsledky o tom, jaká je zkoumaná osoba v realitě. Přesto však s určitou pravděpodobností některé věci je možné vyvodit. V kategorii (a), jež se jeví být nejzajímavější, jsem identifikoval více osob, z nichž však pouze tři se mi podařilo poznat v realitě. U těchto tří osob mohu s určitou vyšší mírou jistoty říci, proč tomu tak bylo, u ostatních to budou vždy jen a jen dohady. Všechny tři osoby měly společnou jednu důležitou věc: ani jeden z nich nebyl vyložený extrovert, dva z nich byli dokonce vysoce introvertní. Vidíme, že tady je vyvrácena původní zjednodušená hypotéza – že introverze v RL implikuje méně emotikon. U těchto případů tomu bylo právě naopak, zeptejme se nyní proč. Je velmi zajímavé, že jeden z těchto případů měl evidentní silnou poruchu a problém v sociálním styku v realitě, naprostá neschopnost poslouchat druhé, neschopnost „číst“ jejich emoce, až narcistní zaměření na sebe, u dalších dvou, stejně jako u prvního, velmi omezená neverbální komunikace, přesto snaha vzbuzovat v druhých až „nadpřirozeně dobrý dojem“. Myslím si, že ve všech třech případech se jednalo o silnou potřebu sebeprezentace, jako toho, kdo je spokojený se svým životem, je „v pohodě“, vše je pro něj snadné a s úsměvem. S trochou nadsázky, hraní americká role „I’m OK“, ačkoliv realita je zcela jiná. Dotyčný má přitom v podvědomí, že v realitě takto na druhé nepůsobí, přestože by chtěl. A co je snadnějšího, než napsat za každou větu „smajlík“ s deseti závorkami? Podle mého mínění, by se tito lidé stejně tak rádi prezentovali i v RL, ale tam to není prostě tak snadné. Z toho plyne následující hypotéza: ve VR se v důsledku chybějících informací člověk snáze prezentuje tak, jak chce on sám, aby ho viděli druzí. Otázkou zůstává, nakolik je tato sebeprezentace vědomá a nakolik vědomá není. Další skupinou, která používá emotikon dle definice nadměrně, jsou různé chaty, diskusní skupiny, kde vystupují především pubescenti, či obecně spíše mladší uživatelé Inetu s potřebou se tu nějakým způsobem vybít, odreagovat. V těchto skupinách se však takovéto používání emotikon stává spíše normou, stejně jako je normou ve skupině pubescentních děvčat se smát úplně všemu. Tento případ tím není příliš zajímavý. Stejně tak zajímavou skupinou by mohla být kategorie (c), tedy skupina lidí, která emotikony používá sporadicky – méně, než by se dalo očekávat z kontextu dopisu. Ačkoliv z této skupiny jsem identifikoval poměrně dost lidí, nepodařilo se mi identifikovat nic jiného, než pouhou lenost emotikonu napsat, neznalost psaní na počítači apod. V této skupině se mi nepodařilo identifikovat žádnou jinou shodu. Nakonec této kapitoly ještě jedna věc, která je poměrně zajímavá a málokdo si ji uvědomuje. Emotikony se používají pouze pro vyjádření vlastních emocí. Nikdy jsem neviděl emotikonu 37 vepsanou například do přímé řeči, i když by to pravděpodobně bylo možné. Což je odlišnost od gestikulace, mimiky, intonace hlasu. Vyprávím-li nějaký příběh a pokouším se o přímou řeč někoho jiného, snažím se ho napodobit i neverbálně. Emotikonu bych však při převyprávění stejného příběhu nenapsal, stejně jako ji nenajdu nikde v knize. 3.5.7 Kategorizace rozdílů EKM a F2F Po tom, co jsem se věnoval rozboru konkrétních částí komunikace e-mailem, pokusím se nyní uvést jakousi obecnou kategorizaci všech rozdílů, které jsem identifikoval. Nutno připomenout, že tato kategorizace rozdílů se zaměřuje na rozdíly mezi EKM a F2F, přesto je poměrně snadno po mírných úpravách zobecnitelná na veškerou elektronickou komunikaci a měla by být jakýmsi vrcholem celé práce, jejím nejobecnějším výsledkem, návrhem teorie, kterou bude třeba dále ověřit – např. kvantitativně. Identifikované rozdíly jsem zařadil do tří vrstev, které jedna navazují na druhou. První vrstva je vrstva „technická“, což jsou atributy komunikace, které přímo souvisí s technickou podstatou komunikace prostřednictvím Internetu. Jsou tedy jakousi základnou této komunikace. Identifikoval jsem následující rozdíly EKM od F2F komunikace: I. Technická vrstva a) Absence fyzična – osoba s níž komunikujeme je fyzicky v tuto chvíli nedostupná, ve F2F komunikaci se tento příznak nikdy nevyskytuje, osoba je vždy přítomná. b) Anonymita objektivní – technická stránka, jak je popsána výše, v EKM komunikaci může být pochopitelně velmi různorodá c) Asynchronnost komunikace EKM - pomalejší „rytmus“ komunikace d) Technické obtíže - komunikace prostřednictvím nedokonalé techniky e) Možnost okamžité komunikace – kdykoliv máme možnost předat informaci, F2F se musíme s osobou nejprve setkat, takže dojde k určité časové prodlevě f) Možnost ukončení komunikace – přestaneme komunikovat kdykoliv chceme g) Omezený komunikační kanál - absence vizuálního a sluchového kontaktu, pouze textová komunikace. h) Efekt prostředí bez zábran – na této úrovni myšleno pouze jako vliv okolí Internetu na jedince. Tedy to, jak se jeho „virtuální“ okolí chová a on se tomu přizpůsobuje. 38 Další vrstvu jsem nazval „emoční“. Vrstvu emoční jsem rozdělil ještě na dvě kategorie – na „nižší vrstvu emoční“ a „vyšší vrstvu emoční“. Do nižší vrstvy jsem zařadil přímé důsledky vrstvy technické na psychiku jedince, na jeho uvažování, vnímání sebe sama. Ve vyšší vrstvě lze nalézt taktéž emoce, ale část z nich již neplyne přímo z vrstvy technické, ale již z nižší vrstvy emoční. II. Nižší emoční vrstva a) Fragmentace osobnosti – hraní rolí ve smyslu naprosto rozdílných identit, v RL se sice hraní rolí taky vyskytuje, ale je více omezené reálným kontaktem. b) Anonymita subjektivní – pocit anonymity, jak je popsán výše. c) Projekce – silná možnost osobních projekcí, jak je zmiňována ve více předchozích kapitolách. Projekce se sice zcela běžně vyskytují i ve F2F komunikaci, ve VR však v podstatně větší míře. d) Frustrace – myšlena jako důsledek technické nedokonalosti, naší neznalosti práce s počítačem apod. e) Pocit fyzického bezpečí – náš dojem, že jsme fyzicky v bezpečí, neshoduje se přímo s absencí fyzična z minulé vrstvy, i když je tím nejvíce ovlivněn. f) Aktuálnost pocitů – sdělujeme často vysoce aktuální pocity, ve F2F sdělujeme svůj pocit často až po určitém „vychladnutí“, je to dáno technickou možností informaci ihned sdělit. III. Vyšší emoční vrstva a) Pocit nižší sociální kontroly - redukce sociálních norem známých z RL. b) Deindividualizace – v prostředí EKM není častým jevem, identifikoval jsem ji pouze v některých e-mail konferencích s příznakem davovosti. c) Absence úzkosti ze sociálních situací – zmenšení strachu z komunikace z jednání s lidmi, především zmenšení úzkosti z komunikace F2F d) Ztráta obav z odhalení sebe sama – zmenšení strachu ukázat „své pravé já“, popsat své skutečné pocity, názory apod. Poslední vrstva je vrstvou „konativní“, což je již jakási tendence k jednání, k chování, tedy k tomu, co jedinec udělá nebo v prostředí EK spíše řekne, v té které situaci. IV. Konativní vrstva 39 a) Vyšší zaměření na sebe, menší na příjemce a okolí – viz. kapitola o percepci b) Projevy „extrémních“ emocí – vyšší míra projevů agrese, ale i lásky. c) Soustředění více na problém, než na příjemce. d) Snadnější falešná sebeprezentace – jednodušší možnost hraní chtěné role, také při neanonymní komunikaci e) Experimentování s identitami – vyšší míra těchto experimentů, než v RL. f) Oslabení přijímání sociálních norem. g) Zlepšení komunikačních schopností – viz. kapitola „Rytmus v EK“ h) Chybné interpretace obsahu – omyly při interpretaci sdělované informace. i) Nižší míra empatie – vzhledem k osobě se kterou komunikujeme, jak z pohledu komunikátora, tak komunikanta. j) Snadnější sebekontrola – ve smyslu toho, mít čas si uvědomit, že něco říkám „špatně“, jak zapůsobí obsah mých slov. k) Vyšší odhalení sama sebe – víc řeknu o svých skutečných pocitech, emocích, postojích atd. Dalším krokem po rozdělení těchto rozdílů do vrstev mělo být vytvoření jakéhosi grafu, který by se snažil ukázat alespoň některé možnosti kauzality mezi jednotlivými vrstvami. V tomto rozdělení se však ukázalo, že graf byl příliš složitý a nepřehledný a bylo velmi těžké z něj něco vyčíst. Použil jsem nyní metody známé z matematiky – faktorizace grafu. Po aplikaci této metody se ukázalo, které rozdíly je možné sdružit do stejných – širších a obecnějších kategorií tak, aby se graf zjednodušil a které samy o sobě by měly nějakou vypovídající hodnotu. Matematickým modelem jsem se neřídil úplně ve všech případech, některé rozdíly jsem sdružil „násilně“, což v praxi znamenalo, že jsem si řekl, že jejich rozdělení nepřináší do uvažování o kauzalitě žádné kvalitativní změny a naopak toto uvažování činí nadměrně složitým. Typickým příkladem je sdružení anonymity technické a subjektivní pod jednu kategorii. Nalezené rozdíly jsem sdružil do následujících kategorií: I) Příčiny redukce úzkosti, kam jsem zahrnul všechny položky, které implikují omezení úzkosti, resp. v některých případech strachu při komunikaci. Shrnul jsem do této kategorie rozdíly z vrstvy technické i vrstvy nižší emoční, jelikož tvoří jakýsi uzavřený celek, který je možné použít. V rámci tohoto celku je možné velmi jednoduše vytvořit graf kauzalit, který je však až příliš triviální, a proto jej zde neuvádím. Zařadil jsem sem tyto položky: 40 a) Absence fyzična b) Anonymita objektivní i subjektivní c) Možnost ukončení komunikace d) Omezení komunikačního kanálu e) Efekt prostředí bez zábran f) Pocit fyzického bezpečí II) Redukce úzkosti je kategorie, která je již shrnutím některých položek z vyšší emoční vrstvy. Tyto položky se všechny zaměřují na omezení strachu ze sociálna nebo z projevení sebe sama v prostředí sociálna. Zařadil jsem tyto: a) Pocit nižší sociální kontroly b) Absence úzkosti ze sociálních situací c) Ztráta obav z odhalení sebe sama III) Chybějící informace je kategorie, která shrnuje položky, které vypovídají pouze o tom, že určitá část informace v EK chybí. Tato kategorie je podmnožinou příčin redukce úzkosti, zavedl jsem ji především pro zjednodušení grafu. Patří sem tyto položky: a) Absence fyzična b) Objektivní anonymita c) Omezený komunikační kanál Výsledný graf specifik EKM je na obrázku 1. 41 Obrázek 1 – graf specifik EKM Z důvodů zjednodušení není z obrázku patrné, že kategorie „chybějící informace“ je podmnožinou kategorie „příčin redukce úzkosti“. Jak je vidět, obrázek je rozdělen do vrstev, přičemž implikace mají směr z nejnižší vrstvy do vrstev vyšších, z důvodů přehlednosti a jednoduchosti jsem sloučil obě emoční vrstvy a zanedbal, že kategorie „příčin redukce úzkosti“ také obsahuje položky z nižší emoční vrstvy. Ukážu nyní odvození některých již dříve probíraných fenoménů, na základě uvedeného grafu. Vezměme si například experimentování s identitami. Podívám-li se nyní na graf, vidím, že sem vede šipka z „fragmentace“ a z „redukce úzkosti“. Z toho lze odvodit, že experimentování s identitami je z největší části na emoční vrstvě umožněno položkami redukce úzkosti, což jsou: pocit nižší sociální kontroly, absence úzkosti ze sociálních situací a ztráta obav z odhalení sebe sama a také fragmentací osobnosti, což je vlastně jakési rozštěpení osobnosti na hrané role. Půjdeme-li nahoru do technické vrstvy, je možné odvodit, že tato emoční situace je umožněna kategorií „chybějící informace“ a „příčin redukce úzkosti“, je 42 tedy jasné, že je to na technické vrstvě způsobeno absencí fyzična, anonymitou, omezeností komunikačního kanálu (při videokonferenci by se člověk víc bál experimentu), možností kdykoliv komunikaci ukončit neboli přestát hrát již nechtěnou roli a dále pocitem fyzického bezpečí, bez kterého bychom se třeba do nebezpečného dobrodružství nepustili. Dále zkusím odvodit proč jsou lidé při komunikace e-mailem méně empatičtí. Půjdu-li po šipkách nahoru, vidím, že na emoční vrstvě to je dáno možností projekcí, tudíž do protějšku promítáme spíše emoce vlastní a na technické vrstvě pak kategorií „chybějící informace“, což je to, že nám chybí zpětná vazba z neverbální komunikace. Podobným způsobem je možné rozebrat všechny uvedené rozdíly komunikace F2F a komunikace emailem a také opačně odvodit, jaké jsou příčiny technické základny komunikace. 3.6 Diskuse výsledků výzkumu Obecně je při ověřování výsledků výzkumu nutné myslet na to, že kvalitativní výzkum reprezentuje spíše problém, než reprezentativní průměr populace. Například výsledný graf není možné chápat jako 100% funkční pro každého člověka, který si sedne k počítači a začne psát e-mail. Výsledek je vždy velmi silně závislý na vlastní osobnosti člověka a také na míře přítomnosti uvedených položek u sledované osoby. Například počítačový specialista bude pravděpodobně v menší míře ovlivněn položkou „Technické obtíže komunikace“, bude proto podle grafu méně frustrován. Přesto však může být za určitých okolností a osobnostní konstalace frustrován více, než začátečník jiného osobního založení. V tomto kontextu je třeba chápat všechny výsledky výzkumu: do interakce vstupuje v první řadě osobnost a teprve v druhé řadě jsou tady faktory, které komunikaci ovlivňují. Výsledný graf specifik EKM nevypovídá o tom, že (například) kdokoliv se bude v komunikaci e-mailem soustředit více na problém, než někdo jiný, ale spíše o tom, že bude-li stejná osoba komunikovat e-mailem a F2F, tak je pravděpodobné, že v EKM se bude soustředit více na problém, na sebe sama atd. (Jaký bude tento rozdíl v průměru u cílové populace, by bylo nutné ověřit nějakým způsobem kvalitativně.) Jak plyne z předchozího, problémem výsledného grafu specifik EKM je to, že vlastně žádným způsobem nezahrnuje a nepočítá s osobnostními charakteristikami individua jako takového a tudíž nemůže vypovídat o zcela obecných zákonitostech v rámci porovnání komunikace více různých individuí. Osobností faktory individuí budou pravděpodobně vždy převažovat. Taková práce by mohla být velmi zajímavým projektem – pokusit se sestrojit obecný výsledek, který nějakým způsobem počítá s osobností komunikující osoby a tudíž na základě 43 vstupu jejích osobních charakteristik by mohl teoreticky vygenerovat jaký by mohl být způsob její komunikace. Jelikož však nic takového, pokud vím, neexistuje ani pro reálnou komunikaci, je realizovatelnost takového projektu spíše fikcí. 44 4 Závěr Přestože předchozí diskuse vyzněla na první pohled poněkud pesimisticky, není pesimismus u výsledků výzkumu na místě. Shrnu nyní základní výsledky výzkumu, co vše se podařilo: - identifikovat specifika e-mailu v rámci EK - diskutovat zobecnitelnost výzkumu na celou škálu EK - identifikovat podskupiny v rámci EKM, především dva typy míry anonymity - rozebrat podrobně rozdíly v percepci druhé osoby při odesílání a příjmu e-mailu - diskutovat rozdíly v sebepercepci - rozvést důsledky asynchronnosti EKM - podrobně rozebrat používání jazykových prostředků, především emotikon - nalezené rozdíly kategorizovat, rozdělit do vrstev a spojit v možné kauzální příčiny Podíváme-li se do kapitoly „Vymezení předmětu a cíle výzkumu“, vidíme, že všechny cíle výzkumu se podařilo naplnit. Použití kvalitativní metodologie pomocí zakotvené teorie se taktéž ukázalo jako správné. Hypotézy, které jsem měl na začátku výzkumu se stále vyvíjely a řada z nich se ukázala být nesprávných, taktéž se objevila řada nových poznatků a vědomostí. Podařilo se vytvořit teorii, která se zdá být „zakotvená“ v praxi a zaslouží si ověření pomocí kvantitativního výzkumu. Jinou otázkou je, jaká bude při dnešním neuvěřitelně rychlém vývoji technologií platnost výzkumu za několik let. Bude vůbec za pět nebo deset let někdo e-mail používat? Nebude se již posílat pouze videozáznam, jelikož každý bude mít nad svým počítačem kameru? Nebo bude něco pro nás ještě méně představitelného, něco úplně nového? Tyto otázky jsou pravděpodobně o tom, co jsem zmiňoval na začátku. O nynějším časovém skluzu sociálních věd v reflexi nové reality vytvářené novými technologiemi. Přesto je jasné, že nemůžeme výzkumy „nového sociálna“ ignorovat s tím, že za pár let bude „všechno stejně jinak“. Intuitivní i faktická znalost problematiky postmoderní společnosti a psychiky jednotlivce se tak stále vyvíjí v průběhu vědecké práce. Na jednu stranu může být frustrující, že výzkum, který byl uskutečněn před pár lety je dneska již zcela „za horizontem problému“, na druhou stranu to může být motivací k novému výzkumu, novému uvažování, novým myšlenkám. Zůstáváme tak stále o onen pověstný „krok zpět“ za problémem, tak jako podle C. G. Junga zůstává člověk stále o krok zpět při porozumění svým vlastním snům. Stejně jako u vlastních snů nezbývá, než se s touto ztrátou smířit a zároveň neztrácet dech při interpretaci nových postmoderních realit (a snů). Věřím, že i tento popis oné věčné „cesty za problémem“, může být přínosný. 45 5 Literatura - BARRY, W., JANET, S., DIMITRINA, D., LAURA, G.: Computer networks as social networks: Collaborative work, telework, and virtual community. Annual Review of Sociology, Palo Alto 1996 - BLAŽEK, B., Tváří v tvář obrazovce. Praha 1995 - BOWER, B.: Social disconnections on-line. Communication Research, Washington 1998 - COOMBER, R.: Using Internet for Survey Research. 1997 - CRECH, D, CRUCHFIELD, R. S., BALLACHEY, E. L.: Člověk v spoločnosti. Bratislava 1968 - ČANĚK, D. In: Vybíral, Z., Úvod do psychologie komunikace Hradec Králové 1997 - DEFLEUR, M., L., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S. J., Teorie masové komunikace. Praha 1996 - DISMAN, M.: Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha 1998 - FREYERMUTH, G. S.: Cyberland. Brno 1997 - GACKENBACH, J., ELLERMAN, E., Introduction to Psychological Aspects of Internet Use. In: Gackenbach, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. San Diego 1998 - GACKENBACH, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. San Diego 1998 - GROHOL, J., M., Future Clinical Directions: Professional Development, Pathology, and Psychotherapy On-Line. In: Gackenbach, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. San Diego 1998 - CHILDRESS, C.: Potential Risks and Benefits of Online Psychotherapeutic Interventions. 1998 - JOINSON, A., Causes and Implications of Disinhibited Behavior on the Internet. In: Gackenbach, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications, San Diego 1998 - KATZ, M.: Cybersurfers anonymous. Insight on the News, Washington 1998 - KIESLER, S., SIEGAL, J., & MC GUIRE, T., W., Social psychological aspects of computer mediated communication. American Psychologist, 39, 1123-1134, 1984 - MATHESON, K., ZANNA, M., P, The impact of computer-mediated communication on selfawareness. Computer in Human Begavior, 4, 221-233 1988 - NAKONEČNÝ, M.: Sociální psychologie. Praha 1970 46 - ORLEANS, M.: The Social Dynamic of Virtual Reality Technology. Social Science Computer Review, 1998 - PETERKA, J.: Flame war, CHIPweek, 9/95, 1995, str. 33 - PETRONIO, S., ELLEMERS, N., GILES, H., GALLOIS, C.: (Mis)communicating across boundaries: Interpersonal and intergroup considerations. Communication Research, Beverly Hills 1998 - POSTMES, T., SPEARS, R., LEA, M.: Breaching or building social boundaries?: Interpersonal and intergroup considerations. Science News, Beverly Hills 1998 - REID, E., The Self and the Internet: Variations on the Illusion of One Self. In Gackenbach, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. San Diego 1998 - ŘEZÁČ, J.: Sociální psychologie. Brno 1998 - SHORT, J., A., WILLIAMS, E., & CHRISTIE, B., The social psychology of telecommunication. Chichester: John Wiley 1976 - SMITH, C. B.: Casting the Net - Surveying and Internet Population. 1997 - KING S. A. and MOREGGI D., In: Gackenbach, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. San Diego 1998 - STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J., Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice 1999 - TURKLE, S.: Life on the screen. New York 1998 - VÁGNER, I., Svět postmoderních her. Jinočany 1995 - VYBÍRAL, Z., Úvod do psychologie komunikace. Hradec Králové 1997 - WALLACE, P., The psychology of the Internet. Cambridge 1999 - WURMAN, R., S., Chapter 1: The non-information explosion. In: Gackenbach, J., Psychology and the Internet, intrapersonal, interpersonal, and transpersonal implications. San Diego 1998 47 6 Jmenný rejstřík Bower, B., 16 Crech, D., Cruchfield, R. S., Ballachey, E. L., 37 Čaněk, D., 31 Gackebach, J., Ellerman, E., 7 Grohol, J. M., 18 Childress, C., 17 Joinson, A., 8 Kiesler, S., Siegal, J., 9 King & Moreggi, 18, 19 Lasswell, H., D., 22, 25 Le Bonn, G., 8 Matheson, K., Zanna, M. P., 10 Mc Luhan, M., 24, 25 Peterka, J., 11 Postmes, T., Spears, R., Lea, M., 10 Reid, E., 8 Řezáč, J., 26, 28 Short, J. A., Williams, E., Christie, B., 10 Strauss, A., Corbinová, J., 21 Turkle, S., 8 Vybíral, Z., 30 Wallace, P., 11,12,13 Wurman, R. S., 8 48 7 Anotace Výzkum se zabývá v první řadě porovnáním komunikace prostřednictvím elektronické pošty s komunikací tváří v tvář, je však diskutováno i možné zobecnění na všechny nástroje elektronické komunikace. Teoretická část práce je výběrem z dostupné literatury, zabývající se psychologií lidí na Internetu, v kombinaci s vlastními myšlenkami spíše obecnějšího charakteru. V praktické části výzkumu bylo použito kvalitativní metodologie. Výzkum dává odpovědi na to, jakým způsobem vnímáme individua prostřednictvím e-mailu, jak vnímáme sami sebe, jaké máme odlišné jazykové prostředky a čím je rozdílný styl této komunikace. Výsledkem práce je identifikace specifik komunikace prostřednictvím elektronické pošty v porovnání s komunikací tváří v tvář, jejich kategorizace, rozdělení do vstev a následně rozlišení možných kauzálních příčin v rámci těchto specifik. 49
Podobné dokumenty
Speciální sociologické teorie
jazykového kontextu jako nástroje konstruování světa. Jak problematická je
úloha médií v tomto procesu a posouvání hranic mezi realitou a virtualitou.
9. Objasněte systémovou teorii a její charakte...
Dospívající v prostředí internetu
a cílů. V následujících odstavcích uvedu již klasické teorie, které považují hledání
identity za základní vývojový úkol pro období adolescence.
Asi nejznámější je teorie E. H. Eriksona (in Drapela,...
Stáhnout ceník
Rady (ES) č. 715/2007 a č. 692/2008 v platném znění. Uváděné hodnoty se nevztahují na konkrétní jednotlivé vozidlo a musí být chápány výhradně jako směrné hodnoty. Standardizovaná zkušební metoda u...
UNICORN COLLEGE BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
1. Úvod ........................................................................................................................................- 10 2. Historie Internetu a internetové reklamy........
Novell Messenger 3.0
požadovaného uživatele v seznamu Výsledky hledání,
v případě potřeby klepněte na možnost Přidat do
seznamu kontaktů a klepněte na tlačítko Dokončit.
nebo
Klepněte na tlačítko Hledat uživatele, poto...
Děti a dospívající na internetu: nástrahy a rizika online prostředí
V součtu 45% hráčů se vnímá jako závislí.