Biochemici - Českoslovesnsko - Biotrend

OPVK CZ.1.07/2.2.00/28.0184
Historie biochemie
KBC/HIBC
prof. Mgr. Marek Šebela, Ph.D.
LS 2014/2015
Počátky biochemie v Českých
zemích a na Slovensku
Carl Joseph Napoleon Balling
(1805 – 1868)
Basařová G. Kvasný průmysl 2005, 51(4):130-135.
C. J. N. Balling byl profesorem pražské
polytechniky (dnes ČVUT a VŠCHT). Rod
Ballingů rod pocházel pravděpodobně z Anglie.
Jeho dědeček Kašpar přišel do Čech z
Würzburgu jako stavební inženýr pro stavbu
silnic a byl zaměstnán u knížecí rodiny
Rottenhanů.
Otec
Michael
(1776-1848)
pracoval v hutnictví, nejdříve na Gabrielině
huti v Červeném hrádku u Jirkova, pak byl
ředitelem železáren na panství Zbiroh-TočníkKrálův Dvůr.
V dětství měl soukromou výuku, v roce 1820 ukončil gymnaziální studia v
Plzni a nastoupil na pražskou polytechniku (věk 15 let!) Studoval zde tři
roky, jeho učiteli byli např. F. J. Gerstner, F. M. Zippe, J. Steimann.
Připravoval se na práci v hutnictví u svého otce, ale v r. 1824 zakotvil na
pražské polytechnice jako pedagog (věk 19 let!). Původně jako asistent na
chemii u Steimanna, v roce 1835 byl jmenován profesorem všeobecné a
technické chemie (Steinmann zemřel r. 1833).
Od r. 1833 byl nástupcem Steimanna. Přednášel obecnou chemii, o
organických látkách, dále tzv. technickou chemii (chem. výroba včetně
kvasné chemie), od r. 1850 zavedl jako řádný předmět prubířství (analytická
chemie). Od školního roku 1864/65 byla výuka na polytechnice dvojjazyčná,
v letech 1865/66 byl rektorem školy. V roce 1869 se škola rozdělila na
český a německý Polytechnický ústav království Českého. Na české části se
postupně koncentrovala výuka sladařství a pivovarství, kvasných výrob a
potravinářství. Od r. 1875 zestátněna jako Český polytechnický ústav v
Praze (význační pedagogové např. Štolba, Šafařík, Bělohoubek).
V mladším věku se Balling věnoval hutnictví železa, konstrukcí pecí a
teoretickými otázkami tavícího procesu. Druhým odvětvím zájmu bylo
cukrovarnictví. Navrhl např. použití CaCl2 pro čiření cukrovarnických šťáv,
zdokonalil hustoměr pro stanovení cukernatosti (Ballingův cukroměr). Ten se
používal i v pivovarství, výsledky byly ale zatíženy chybou ze složení roztoků.
Zabýval se i zpracováním melasy pro výrobu lihu.
Největší poznatky přinesla Ballingova práce v oboru kvasná chemie. Byl
prvním badatelem, kdo vypracoval teoretický základ výroby sladu, piva, lihu,
droždí, vína a octa. Velký význam mělo odvození tzv. Ballingových vzorců
pro výpočet koncentrace extraktu původní mladiny („stupňovitost piva“).
Udržoval styk s praxí, byl osobností vědeckých organizací.
Ivan Jakovič Horbačevskij
( 1854 – 1942)
Ivan Jakovič Horbačevskij (v ruském
přepisu Ivan Jakovlevič Gorbačevskij,
v době Rakouska-Uherska a první republiky
Johann, Ivan či Jan Horbaczewski) se
narodil v Zarubincích u Zbaraže v oblasti
Tarnopolu na Ukrajině, tehdy v rakouské
východní
Haliči,
do rodiny řeckokatolického kněze. Po studiích na německopolském gymnáziu v Tarnopolu získal
vzdělání na Lékařské fakultě Vídeňské
univerzity, kde se byl laborantem a
asistentem u profesora Ernsta Ludwiga.
Svoji první vědeckou práci o nervové soustavě publikoval v roce 1874,
kdy byl stále ještě studentem. Studium ukončil v roce 1877 a později
se zabýval vědou na Chemickém a Fyzikálním institutu Vídeňské
univerzity. V roce 1882 jako první syntetizoval kyselinu močovou
z glycinu a močoviny.
Pamětní deska Horbačevského ve Vídni
V letech 1884 až 1917 působil jako řádný profesor na nově ustavené české
Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze (Ústav pro lučbu lékařskou na
Lékařské fakultě), kde pokračoval v započaté výzkumné práci. Čtyřikrát byl
děkanem fakulty a v letech 1902-1903 byl dokonce rektorem univerzity.
Přednášel farmakologii a soudní chemii. V roce 1898 obdržel řád Železné
koruny, nejvyšší rakousko-uherské vyznamenání.
Zastával řadu funkcí veřejných a politických. Od roku 1889 byl ve Zdravotní
radě Českého království, v letech 1906-1917 pak působil v Nejvyšší zdravotní
radě ve Vídni. Roku 1902 se stal dvorním radou a roku 1909 doživotním
členem panské sněmovny.
V roce 1917 ho císař Karel I. jmenoval do vlády jako prvního rakouského
ministra zdravotnictví (první ministr zdravotnictví na světě!!), což byla
v době vrcholící světové války náročná práce, která mu zabírala veškerý čas.
Byl členem Královské české společnosti nauk, v roce 1918 se však členství
vzdal. Jako austrofil nesouhlasil s rozpadem monarchie a vznikem
Československa a zprvu zůstal ve Vídni. Do Prahy se vrátil teprve později
jako čestný profesor z Vídně přesunuté Ukrajinské svobodné univerzity, ve
20. letech byl jejím rektorem a pracoval tam až do roku 1939 současně
s působením na dalších emigrantských ukrajinských středních školách.
S ukrajinskou komunitou v Rakousku-Uhersku (zejména s odbornými kruhy ve
Lvově) a následně s emigranty v prvorepublikovém Československu udržoval
mnohé kontakty. Pomáhal při tvorbě ukrajinské chemické terminologie, psal
učebnice, v roce 1925 byl jmenován členem Všeukrajinské akademie věd v
Kyjevě. Měl přednášet na univerzitě v Charkově, ale omluvil se kvůli vysokému
věku. V roce 1939 se zúčastnil čestnou funkcí i krátkodobé existence
nezávislé Karpatské Ukrajiny vyhlášené v Chustu na území bývalé
Podkarpatské Rusi.
Profesor Horbačevskij se dožil vysokého věku. Zemřel 24. května 1942 a byl
pochován na hřbitově u kostelíka sv. Matěje v Praze - Šárce. Zanechal po
sobě více než stovku vědeckých prací. Byl biochemikem, hygienikem,
epidemiologem, soudním lékařem a toxikologem. Popsal novou metodu
syntézy kreatinu, vypracoval i metodiku stanovení dusíku v moči. V letech
1889-1891 objevil enzym xanthinoxidasu. Byl jedním z prvních vědců,
který rozpoznal, že aminokyseliny jsou stavebními kameny proteinů.
Se spolupracovníky prokázal, že prekurzory kyseliny močové jsou nukleové
kyseliny buněčného jádra. Dokazoval, že proteiny a tuky se nemohou v
potravě vzájemně zastupovat. Vypracoval nové metody pro stanovení
proteinů a hemoglobinu či kyseliny hippurové (konjugát Gly-benzoát).
Rudolf Lukeš
(1897 – 1960)
Prof. Rudolf Lukeš je považován za zakladatele
české organické chemie. Narodil se v Kralupech
jako syn kupce. Studoval na reálce v Karlíně a od
mládí se zajímal o chemii Po maturitě byl přijat ke
studiu technické chemie na Vysokém učení
technickém v Praze. Ve třetím semestru musel
narukovat na italskou frontu.
V roce 1923 obhájil disertaci a stal se asistentem u chemika profesora
Votočka. V roce 1929 byl jmenován soukromým docentem organické chemie, v
roce 1933 pak docentem PřF UK. Pobýval půl roku v Curychu u laureáta
Nobelovy ceny Lavoslava Ruzicky (1936/37), kde se zabýval diterpeny. V roce
1937 byl jmenován mimořádným členem Královské české společnosti nauk.
Když odešel profesor Votoček do penze, vedl místo něj přednášky z organické
chemie. V době okupace pracoval ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v
Praze-Vysočanech. Po válce vydal spolu s profesorem Votočkem učebnici
organické chemie. V roce 1946 byl jmenován řádným profesorem a v roce 1952
se stal akademikem. Byl dlouholetým předsedou ČSCH, předsedou
Nomenklaturní komise pro organickou chemii a předsedou ediční komise
chemické sekce ČSAV.
V asistentských dobách se R. Lukeš věnoval přípravě Grignardových činidel.
Již v roce 1934 připravil N-methylkoniin - první syntetický alkaloid u nás.
Jako přednášející na Ústavu organické chemie na Vysoké škole chemické
(později VŠCHT) v Praze spolupracoval na vydání šestidílných skript pro
přípravu ke zkoušce z organické chemie. V posledním dílu skript profesor
Lukeš podal chemii alkaloidů originálním způsobem na základě jejich
biogeneze z aminokyselin. Roku 1952 bylo pro profesora Lukeše jako
akademika ustaveno specializované pracoviště Laboratoř heterocyklických
sloučenin. Zde byla úspěšně rozvíjena chemie monosacharidů a hlavně
alkaloidů. Šlo při tom o studium konfigurace sedaminu, halostachinu, o
absolutní konfiguraci hygrinu a hygrolinu. Zvlášť vřelý vztah měl profesor
Lukeš k chemii adamantanu.
Profesor Lukeš měl vřelý vztah k chemikáliím. Pamatoval si původ i umístění
většiny chemikálií ve skladu, takže nepotřeboval žádný seznam. Po válce
jeho ústav převzal chemikálie z pražských německých organických kateder,
Mezi nimi byly i vzorky originálních preparátů, mimo jiné hydrazid
isonikotinové kyseliny (isoniazid) připravený r. 1912 Meyerem a Mallym.
Stojí za zmínku, že o mnoho let později (50. léta 20. stol.) byly zjištěny
antituberkulózní této látky. Účinek spočívá (po metabolické aktivaci) v
blokování biosyntézy mykolových kys. z buněčné stěny mykobaktérií.
Karel Šilink
(1903-1973)
Prof. Karel Šilink byl zakladatelem
Endokrinologického
ústavu
(1957),
zavedl léčbu radioizotopy a založil s
tímto cílem oddělení FN v Motole. Stal
se rovněž zakladatelem kliniky nukleární
medicíny a podílel se na profylaxi strumy
jodidací kuchyňské soli.
Narodil se v Novém Bydžově, po ztrátě matky byl vychováván u prarodičů
v Roudnici, kde absolvoval gymnázium. Jeho koníčkem byla astronomie,
nicméně vystudoval medicínu na UK, kde promoval v r. 1932. Po promoci
pracoval jako vědecký pomocník na II. interní klinice, od února 1935 byl
asistentem prof. Pelnáře až do uzavření vysokých škol. Na klinice působil
do října 1942 a pak do r. 1945 jako nehonorovaný asistent. Publikoval
práce o cholesterolu a metabolismu kreatinu, experimentoval s
adrenálními extrakty. V r. 1941 založil Sociálně zdravotnickou poradnu
pro nemoci žláz s vnitřní sekrecí s laboratoří. Po válce přešel na III.
interní kliniku prof. Charváta. Habilitoval se v r. 1945 (vnitřní nemoci), do
r. 1948 byl zástupcem přednosty kliniky.
Na počátku 50. let zaštiťoval celostatátní akci pro zmapování výskytu
strumy, zakládal tzv. T-stanice. Stal se garantem akce jodidace jedlé soli,
která v podstatě odstranila důsledky jodového deficitu u nás. V té
souvislosti se zajímal o přirozené strumigeny (např. práce v Nature). Přispěl
i k rozvoji endokrinologie na Slovensku. Při mapování endemické strumy se
podílel např. na mezinárodní spolupráci s Polskem.
Výzkumný útav endokrinologický byl založen v rámci Ministerstva
zdravotnictví, jeho ředitelem byl od r. 1960 (vznikl ze zestátněné Sociálně
zdravotnické poradny). Současně prosadil vytvoření radioizotopového
endokrinologického lůžkového oddělení ústavu v motolské nemocnici
(léčba jódem 131I), pracoviště otevřeno 1.7. 1959. Postupně se léčba
zaměřila na karcinom štítné žlázy a endokrinní orbitopatie. Bylo vyšetřeno
kolem 400 pacientů ročně. Těsná spolupráce s přednostou chirurgického
oddělení prof. B. Niederlem, vynikajícím operatérem štítné žlázy, umožnila
zavedení tzv. "horkých" operací nádorů štítné žlázy po aplikaci radiojódu.
V roce 1964 získal titul doktora lékařských věd. V terapii byl zastáncem
radikálnějšího přístupu (chirurgická léčba), zaváděl kybernetické postupy v
diagnostice. Ačkoli se připravoval na profesuru (fyziologie, PřF UK),
vzhledem émuke zhoub plicnímu onemocnění se musel vzdát jmenování.
Jaroslav Hořejší
(1905 – 1997)
Prof. Hořejší byl nejen zakladatelem oboru
klinické biochemie v Československu, ale
můžeme ho považovat i za jednoho z tvůrců
systému
postgraduálního
vzdělávání
v
laboratorní medicíně.
Byl přednostou Ústředních biochemických
laboratoří FN I v Praze (1948-1957) a
ředitelem Ústavu hematologie a krevní
transfuze v letech (1957-1975). V l. 19591969 byl předsedou České společnosti
klinické biochemie. Zabýval se zejména
výzkumem
jaterních
chorob,
krevních
proteinů, metabolismem erytrocytů.
S laboratorní diagnostikou se jako internista do styku dostal ve
třicátých letech. Ještě před druhou světovou válkou byl vyslán
prof. Hynkem na delší studijní pobyt do Courtauld's Institute of
Biochemistry v Londýně a po návratu buduje na I. interní klinice v
Praze centrálně vedenou laboratoř, ve které probíhá i první
postgraduální výuka směrem k laboratorní diagnostice – výuka
sester a drogistů, jako základu středního technického personálu.
Válka rozvoj oboru přibrzdila, ale již v roce 1945 zakládá prof.
Hořejší se spolupracovníky Ústřední biochemickou laboratoř (v
prostorách II. Ústavu lékařské chemie).
Prof. Hořejší během života vydal řadu vynikajících monografií.
Bezprostředně po druhé světové válce vydává knihu Základy
chemického vyšetřování ve vnitřním lékařství, která je rychle
vydávána v reedicích (již v roce 1949 ve třetím, doplněném vydání
– i to svědčí o rozvoji oboru). V roce 1963 vydává první vydání
Základy klinické biochemie ve vnitřním lékařství, kdy třetí
přepracované vychází v roce 1979.
Josef Václav Koštíř
(1907-2000)
Prof. J. V. Koštíř je považován za zakladatele
biochemie v Československu, učil několik generací
českých a slovenských biochemiků. Působil jako
dlouholetý vedoucí Katedry biochemie PřF UK
(1952-1971). Byl autorem a spoluautorem celé
řady vědeckých publikací stejně jako učebnic a
popularizačních příruček: „Chemie a fysika
živých soustav“ (1965), „Biochemie“ (1960, 1974)
nebo „Biochemie známá i neznámá“ (1980).
Pocházel z Hronětic, absolvoval reálné gymnázium
v Nymburce. Od r. 1926 studoval na VŠCHTI. Po
promoci přešel na PřF UK, kde v r. 1930 získal
doktorát. Krátce působil jako učitel na gymnáziu v
Levoči. Na přelomu 1934/35 se vrátil do Prahy,
učil na střední škole a pracoval na Chemickém
ústavu PřF UK. Za okupace se s K. Šilinkem věnoval
biochemii hormonů a ke konci války přešel do
farmaceutické firmy „B. Fragner“, kde izoloval a
analyzoval léčiva z přírodních zdrojů. Spolu s
dalšími spolupracovníky se mu v r. 1944 podařilo
adsorpční chromatografií izolovat první penicilin
u nás, nazvaný „mykoin BF 510“.
Fragnerova mast, na bolesti past
Rodina Fragnerů se do české historie zapsala hned v několika oborech – v
literatuře, architektuře i podnikání. Nejvýznamnější však bylo založení
továrny na výrobu léků v Dolních Měcholupech, která se stala základem
pozdějších společností Léčiva a Zentiva.
Tradice lékaren v českých zemích sahá do 13. stol. Za zakladatele
farmaceutické výroby v českých zemích je považován lékárník Benjamin
Fragner (1824-1886), který v roce 1857 koupil lékárnu na Malostranském
náměstí (U Černého orla).
Výroba úspěšné Pražské domácí masti vedla k stavebnímu rozšíření lékárny
(Karel Fragner), mezi další výrobky patřil Balsam Dr. Rosy, sirupy proti kašli
Sibrumin a Thymomel, které vydržely na trhu desítky let (Thymomel se
vyrábí dodnes).
Ve 20. letech 20. stol. byla výroba již tak rozsáhlá, že bylo třeba ji
přestěhovat do továrny. Plány pro stavbu v Dolních Měcholupech vypracovali
architekt Jaroslav Fragner a lékárník Jiří Fragner (synové Karla Fragnera).
Výroba zde začala v r. 1929, postupně se vyrábělo až 100 preprátů, nejen
léčiva, ale i chemikálie . V r. 1946 byla továrna znárodněna - Spojené
farmaceutické závody (Spofa)., v r. 1958 z ní vznikl podnik Léčiva., v r. 1993
vznikla akciová spol. , 2003 se spojila se Slovakofarmou, nyní Zentiva.
V r. 1945 se Josef Koštíř stal vedoucím chemikem nově vzniklého podniku
Spofa, kde vybudoval biochemické a analytické oddělení Výzkumného a
kontrolního ústavu.
Po znovuotevření vysokých škol v témže roce začal přednášet na PřF UK.
Nejplodnější bylo jeho poválečné období, kdy působil na Ústavu organické
chemie PřF UK nejdříve jako asistent a pak v r. 1946 jako docent
(habilitoval se v oboru organická chemie a biochemie).
V r. 1948 byly biochemické výzkumné laboratoře podniku Spofa dočasně
umístěny na chemickém ústavu PřF UK. Výzkum v těchto laboratořích byl
zaměřen především na praktické problémy (aminokyseliny, antibiotika,
vitamin
B12,
kreatinin,
rostlinné
fluorescenční
pigmenty,
chromatografie hydrofobních látek, sirné sloučeniny, rostlinné kyseliny,
alkaloidy atd.).
V r. 1951 bylo zřízeno oddělení pro biochemii (v rámci Ústavu organické
chemie). Zavedl výuku biochemie a v r. 1952 se mu po usilovné organizační a
odborné činnosti podařilo zřídit katedru biochemie na PřF UK, což byla
první katedra biochemie v celém Československu. Dva roky poté se stal
prvním profesorem biochemie u nás.
V l. 1953-56 bylo na nové katedře obhájeno 107 diplomových prací.
Biochemie se nejdříve učila jako nepovinná hodinová přednáška, po vzniku
katedry byla dvouhodinová pro chemické specializace a k ní přibylo
tříhodinové cvičení.
Na konci 60. let se stali docenty biochemie Jan Kocourek a Sylva Leblová.
Docent Kocourek byl od r. 1971 vedoucím katedry (zabýval se biochemií
sacharidů a lektinů).
Prof. Koštíř odešel na odpočinek v r. 1973
Ve svém životě se osobně setkal s řadou nositelů Nobelovy ceny (J.
Heyrovský, F. Sanger, V. Prelog, L. Ruzicka). Publikace prof. Koštíře z 50.
let 20. stol. se věnují zejména použití chromatografických metod pro
izolaci nízkomolekulárních látek (kreatinin, ergotamin), alkaloidům a
glykosidům. V 60. a 70. letech se pak se spoluautory zabýval izolací
rostlinných lektinů (fytohemaglutininy) např. z hrachu, čočky a fazole
Canavalia a studoval jejich biochemické vlastnosti.
Byl autorem dvou učebnic biochemie – 1960, 1974.
Fotografie z oslavy 90. narozenin prof. Koštíře (zdroj PřF UK)
Po odchodu profesora Košíře do důchodu byli v dalším období vedoucími
katedry Prof. RNDr. PhMr. J. Kocourek, CSc. (*1926), Prof. RNDr. P.
Anzenbacher, DrSc. (*1947), Prof. RNDr. M. Tichá, CSc. (*1938), Prof.
RNDr. G. Entlicher, CSc. (*1942), Prof. RNDr. M. Stiborová, DrSc. (*1950)
a Prof. RNDr. K. Bezouška, DSc. (*1960). Od roku 2012 katedru vede Doc.
RNDr. Miroslav Šulc, Ph.D. (*1972).
František Šorm
(1913 – 1980)
F. Šorm se narodil v Praze. Zakládal ČSAV,
stal se prvním ředitelem Ústavu organické
chemie a biochemie a byl i u zrodu Katedry
biochemie PřF UK.
V roce 1935 absolvoval Vysokou školu
chemicko-technologického inženýrství v
Praze (dnešní VŠCHT). Za války pracoval v
laboratoři Spolku pro chemickou a hutní
výrobu ve Vysočanech pod vedením R.
Lukeše (chemie dusíkatých heterocyklů).
V roce 1945 se habilitoval, o rok později byl jmenován profesorem na
dnešní VŠCHT. V roce 1949 se stal profesorem organické chemie na PřF
UK, kde působil do r. 1952. V té době tam založil katedru biochemie,
kterou posléze řídil J. V. Koštíř. Klíčový je podíl F. Šorma na založení
ÚOCHB (1950) a ČSAV (1952). Po Z. Nejedlém byl v letech 1962-1969
předsedou ČSAV. Byl pravověrným komunistou, členem ÚV KSČ, poslancem
parlamentu. Nesouhlasil s invazí v roce 1968, což ho stálo další kariéru.
Mezi hlavní oblasti jeho vědeckého zájmu patřila chemie přírodních látek,
hlavně seskviterpeny, azuleny, později hmyzí juvenilní hormony. v těchto
oblastech získal jeho ústav mnoho mezinárodních priorit a F. Šorm byl
oceněn prestižní Fritschovou medailí Americké chemické společnosti.
Další zájmovou oblastí byla chemie steroidů (kardioaktivní steroidy), chemie
peptidů a složek nukleových kyselin, jejichž rozvoje se ÚOCHB účastnil od
samých počátků jejich studia ve světě, organická syntéza a stereochemie.
Důležitým prvkem bylo využití všech těchto oblastí pro cíle v medicíně:
antibiotikum chloramfenikol, tuberkulostatikum cykloserin, azuleny
(dermazulen), peptidová hormonální léčiva, druhá syntéza peptidu oxytocinu
na světě a světový primát v jeho zavedení do výroby, nebo analoga
vasopressinu (Adiuretin, Glypressin). Zvláštní důležitost Šorm připisoval
chemoterapii leukemií a nádorových onemocnění – antimetabolity DNA (6azauracil, antileukemika 5-azacytidin, 5-azadeoxycytidin, Alcysten).
V ústavu se pracovalo na izolaci a určení primární struktury proteinů
(světová prvenství v případě chymotrypsinu, trypsinu, pepsinů, přirozených
inhibitorů trypsinu, a-amylasy, kathepsinů), na syntézu analogů peptidových
hormonů navazovalo studium jejich fyziologického účinku. S chemií
nukleových kyselin byla úzce spojena činnost oddělení biochemie nukleových
kyselin, zabývajícího se studiem nových cytostatik a mechanismu jejich
účinků, proteosyntézou, genetickým kódem.
Prof. Šorm rovněž navrhl používání jednopísmenného kódu pro
aminokyseliny, který se postupně prosadil díky nutnosti archivace
objemných dat v databázích aminokyselinových sekvencí proteinů.
Podporoval vývoj vědeckých přístrojů v rámci ČSAV a vývojových dílen
ÚOCHB (např. NMR a hmotnostní spektrograf), zaváděl nové metody např.
tehdy novou infračervenou spektroskopii, poprvé u nás také papírovou
chromatografii, gelovou a papírovou elektroforézu. Všechny sehrály hlavní
úlohu v určování primárních struktur proteinů.
Profesor Šorm byl členem zahraničních akademií věd, čestným členem
zahraničních chemických společností, nositelem čestných doktorátů. Kromě
již zmíněné Fritschovy medaile ACS byl držitelem medaile Maxe Plancka
Německé chemické společnosti, zlaté medaile J. S. Staase Belgické
chemické společnosti a zlaté medaile londýnské CIBA Foundation. Uvádí se
autorství a spoluautorství 1 100 původních prací, 70 přehledných referátů
a 150 patentů.
Vědci Christopher J. Silva and Carl Djerassi ze Stanfordské univerzity na
jeho počest pojmenovali (24R)-24,25-methylencholesterol syntetizovaný v
mořské houbě Lissodendoryx topsenti jménem Šormosterol (Collect. Czech.
Chem. Commun. 1991, 56, 1093-1105).
Šorm F. et al. Coll. Czech. Chem. Commun. 1961, 26: 531-578.
Šorm a kol. nebyli zcela prvními, možnost používánní jednopísmenných
zkratek už naznačili Gamow a Yčas (1958) a taktéž Neurath. Nicméně jejich
návrh (přijatý IUPAC roku 1986) se logikou nejvíce blížil tomu současnému.
Vladislav Šícho
(1923-1977)
Prof. MUDr. Ing. V. Šícho, CSc. byl český biochemik a mikrobiolog. Působil
na VŠCHT v Praze, byl zakladatelem výuky biochemie na Fakultě
potravinářské a biochemické technologie, v l. 1964-1973 byl děkanem.
Ústav biochemie a mikrobiologie na VŠCHT byl oficiálně založen 1. 5. 1953
jako jeden z prvních tří ústavů nově založené Fakulty potravinářské
technologie (FPT) pod tehdejším názvem katedra biologických věd. Prvním
vedoucím byl jmenován mikrobiolog prof. Ing. Dr. Bohuš Hampl. V době
svého založení zajišťovala katedra výhradně výuku biologických a
biochemických předmětů v základním studiu formou přednášek, cvičení a
laboratoří. Rostoucí význam biochemie se obrazil v rozšíření její výuky, v
založení oddělení biochemie a přejmenování FPT na Fakultu potravinářské a
biochemické technologie (FPBT) v roce 1969.
V témže roce byla katedra biologickych věd přejmenována na katedru
biochemie a mikrobiologie a novým vedoucím přejmenované katedry byl
jmenován prof. Šícho. Za jeho působení byla výuka biochemie rozšířena na
všechny fakulty VŠCHT jako jednosemestrální předmět bez laboratoří a
bylo též rozšířeno spektrum vědeckých aktivit ústavu.
Pozornost byla věnována postmortálním změnám probíhajícím v
živočišných tkáních a posklizňovým změnám v potravinářských surovinách
rostlinného původu. Vzhledem k širokému uplatnění radioizotopovych
metod v biochemii byla tato problematika intenzivně sledována a
využivána ke studiu metabolismu, v biochemické analytice i ve výuce
posluchačů, a to i ve spolupráci s průmyslovou sférou. V oblasti
mikrobiologie byla pozornost věnována především potravinařské
mikrobiologii a genetice mikroorganismů.
Od r. 1979 byl vedoucím katedry prof. Ing. Dr. Zdeněk Vodrážka,
DrSc., který přišel z Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT).
Založil studijní obor Enzymové inženýrství, jehož první absolventi
promovali ve školním roce 1986/1987. Od té doby katedra zajišťuje nejen
výuku základních předmětů, ale i předmětů vlastního oboru a od této doby
má i vlastní studenty, které mohla zapojit do své vědeckovýzkumné
činnosti. Dnešní Ústav biochemie a mikrobiologie zajišťuje v bakalářském
studiu výuku biochemie a mikrobilogie na FPBT. Biochemie je přednášena
pro studenty všech fakult VŠCHT. V magisterském studiu zajišťuje ústav
výuku dvou oborů, patřících do programu Biochemie a biotechnologie, a to
Mikrobiologie a Obecné a aplikované biochemie. Dále zajišťujeme výuku
programu Klinická bioanalytika oboru Laboratorní metody a příprava
léčivých přípravků.
Prof. Šícho byl především autorem a spoluautorem vysokoškolských
učebnic, např. Biochemie, Úvod do biochemie, Otázky z biochemie,
Potravinářská biochemie.
Zabýval se enzymologií odumírajících rostlinných a živočišných tkání v
souvislosti s potravinářskou technologií. Jeho vědecká činnost se na
konci 60. let dotýkala biosyntézy vitamínů v mikroorganismech a jejího
ovlivnění pomocí antivitamínů např. oxythiaminu.
Prof. Kateřina Demnerová
bývalá vedoucí Ústavu biochemie a
mikrobiologie FPBT VŠCHT
Současným vedoucím katedry a
zároveň děkanem FPBT je
prof. Tomáš Ruml.
Josef Říman
(*1925)
Akad. Prof. MUDr. Josef Říman DrSc. byl
český a československý lékař, biochemik,
molekulární biolog, genetik, předseda
Československé akademie věd, politik
Komunistické strany Československa a
poslanec Sněmovny národů Federálního
shromáždění za normalizace.
Vystudoval LF UK v Praze, kde v r. 1955 získal titul kandidát věd, roku
1967 se stal docentem lékařské chemie a biochemie a r. 1982 profesorem
biochemie. Od r. 1973 působil v ČSAV jako člen-korespondent, od r. 1977
jako akademik. Působil též jako profesor na PřF UK. Od r. 1975 byl
ředitelem Ústavu molekulární genetiky ČSAV. V ČSAV zastával v l. 19781980 post vědeckého sekretáře, v l. 1981-1985 místopředsedy a od roku
1986 předsedy ČSAV. V roce 1969 a znovu roku 1978 se stal laureátem
Státní ceny. V r. 1979 mu byla udělena Státní cena SSSR a roku 1983 Řád
práce. Byl členem ÚV KSČ a poslancem Federálního shromáždění.
Zpočátku se zabýval nukleovými kyselinami a proteosyntézou u onkovirů.
J. Říman se zpočátku zabýval nukleovými kyselinami a proteosyntézou u
onkovirů. Byl spoluobjevitelem reverzní transkriptasy.
Nature 228, 427 - 430 (31 October 1970); doi:10.1038/228427a0
Viral DNA-dependent DNA Polymerase and the Properties of
Thymidine Labelled Material in Virions of an Oncogenic RNA
Virus
JOSEF ŘÍMAN & GEORGE S. BEAUDREAU
Laboratory for Biochemical Investigation of Cancer, Institute of Organic Chemistry and Biochemistry, Czechoslovak Acadamy of Sciences, Praha
RNA tumour viruses contain a DNA-dependent DNA polymerase which
preferentially uses either single or double stranded DNA rich in guanosine and
cytosine as template. The virion also contains DNA of similar composition as well
as A+T rich DNA.
Antonín Holý
(1936-2012)
Holý byl organický chemik a jeden
z
nejvýznamnějších
českých
přírodovědců 20. století. Objevil
řadu antivirotik využívaných při
léčbě HIV/AIDS, hepatitidy typu
B či oparů. Lék VIREAD, který
vznikl na podkladu jeho výzkumů, je
v současné době nejúčinnějším
dostupným lékem proti AIDS.
V l. 1954 až 1959 vystudoval organickou chemii na PřF UK v Praze. V l.
1960 až 1963 byl vědeckým aspirantem oboru organické chemie na Ústavu
organické chemie a biochemie (ÚOCHB) ČSAV v Praze. V r. 1963 se stal
vědeckým pracovníkem ÚOCHB, v r. 1967 se stal vedoucím vědeckým
pracovníkem, v r. 1983 vedoucím skupiny chemie nukleových kyselin a od r.
1987 stál v čele oddělení chemie nukleových kyselin.) V l. 1994 až 2002
vykonával funkci ředitele ústavu. Habilitaci i profesuru absolvoval na PřF
UP (2004, 2005).
Od roku 1976 spolupracoval na vývoji antivirových preparátů s Erikem De
Clercqem z Katolické univerzity v belgické Lovani, který je i spoluautorem
15 Holého patentů.
K nejvýznamnějším úspěchům práce Prof. Holého v aplikované chemii patří
původní antiherpetikum DUVIRAGEL (Léčiva Praha), originální postup
přípravy azidothymidinu (AZT) (Lachema Brno) a zejména antivirové
preparáty VISTIDETM, VIREADTM a HEPSERATM (kalifornská firma
Gilead). Vistide (cidofovir) schválený pro klinické použití v USA v r. 1996
se používá proti virovému zánětu oční sítnice a je účinný i proti
herpetickým a papilomavirovým infekcím. Hepsera (adefovir dipivoxil) byla
schválena v USA na podzim r. 2002 jako lék proti virové hepatitidě typu B.
Hepatitidou B trpí na celém světě zhruba 300 milionů pacientů. Inhibitor
reversní transkriptasy viru HIV Viread (tenofovir, disoproxil)
schválený v USA v r. 2001 je v současnosti jedním z neúčinnějších léků
proti AIDS. Používání preparátu Viread je schváleno v mnoha státech
světa včetně Evropské unie a Japonska
Za svou práci získal celou řadu národních i mezinárodních ocenění. Jeho
publikační činnost zahrnuje více než 600 článků a 60 patentů, řadu knih,
Hirschův index: 50
Václav Pačes
(*1942)
Prof. Pačes je známý český biochemik. V
l. 2005–2009 byl předsedou AV ČR. Od
roku 2010 předsedá Učené společnosti
České republiky a je též předsedou
České společnosti pro biochemii a
molekulární biologii. Vystudoval biochemii
na PřF UK v Praze a dnes působí v Ústavu
molekulární genetiky AV ČR a na VŠCHT.
Pobýval v zahraničí (USA, JPN).
Jeho skupina patřila mezi první, které přečetly úplnou dědičnou informaci
(fágy, 1986). Objevil enzym cytokininoxidasu zapojený do metabolismu
rostlinných hormonů (1976). Je spoluautorem prvního českého
syntetického genu. Publikoval více než 100 původních prací a podílel se na 5
knihách. Popularizuje svůj obor v tisku, rozhlase, televizi a na internetu. V
říjnu 2006 byl zmíněn jako možný kandidát na předsedu úřednické. Občas
byl zmiňován jako možný kandidát pro prezidentskou volbu v roce 2008.
Předsedal též komisi pro posouzení energetických potřeb ČR.
Vladimír Úlehla
(1888-1947)
Vladimír Úlehla se narodil ve Vídni a svůj
poměrně krátký, ale bohatý život zasvětil
biologii a folkloristice. Byl to profesor fyziologie
rostlin na PřF MU v Brně, ekolog, filozof,
etnograf, průkopník vědeckého filmu. V r. 1928
byl garantem expozice odboru pro vědu,
duchovou a technickou kulturu a školství vysoké
na Výstavě soudobé kultury v Brně v r. 1928. V
r. 1931 stál u zrodu Studijního sdružení Velká, v
l. 1931-1932 natočil celovečerní etnografický
film Mizející svět.
V roce 1899 nastoupil na brněnské gymnázium,
poté pokračoval ve studiích v Kyjově a zakončil
je v jihomoravské Strážnici (1907). Přírodní
vědy studoval na FF české Karlovy univerzity v
Praze, kde se stal demonstrátorem u Bohumila
Němce (1873-1966), botanika a rostlinného
fyziologa (kandidát na prezidenta ČSR v roce
1935).
V letech 1912-13 pobýval na studijním pobytu u německého botanika a
rostlinného fyziologa W. F. P. Pfeffera (1845-1920) v Lipsku, který
proslul studiemi pohybu rostlin a osmotického tlaku. Pfeffer také popsal
použití fotografie pro studium růstu rostlin.
Za 1. světové války sloužil u sanitárního útvaru ve Vídni, Bratislavě a Haliči,
ale roku 1915 byl odsouzen za propagaci panslavismu. Ve vězení v
rakouském Möllersdorfu strávil dva roky svého života. Byl však
rehabilitován a v roce 1917 složil rigorózum z filozofie na FF UK v Praze.
Po demobilizace v r. 1919 nastoupil PřF UK, kde působil dva roky jako
asistent při Ústavu rostlinné fyziologie u prof. Němce. V roce 1920 se
habilitoval a v r. 1921 byl jmenován mimořádným profesorem na nově
založené Masarykově univerzitě v Brně, kde zřídil a vedl Ústav pro
fyziologii rostlin. Zde byl roku 1931 jmenován řádným profesorem. Ústav
časem vybudoval jako moderní vědecké pracoviště evropské úrovně
užívající nejnovější experimentální metody. Spoluzaložil a propagoval
metody sběrného dokumentárního filmu o rostlinách. Absolvoval řadu
vědeckých expedic a studijních pobytů, nejdelší z nich v USA (1924–26). V
l. 1923-1924 pozval přednášet jako hosta švédského ekologa Henrika
Gustafa Lundegårdha (1888-1969), z čehož vzniklá první evropská
učebnice ekologie Klima und Boden in ihrer Wirkung auf das Pflanzleben.
Bohumil Němec
(1873-1966)
Wilhelm Friedrich
Philipp Pfeffer
(1845-1920)
(1888-1969)
Vladimír Úlehla se také mohl pyšnit velikým hudebním nadáním, které vedlo
k jeho celoživotnímu zájmu o lidovou píseň, který byl jistě do velké míry
ovlivněn i pobytem ve Strážnici. Sběru lidových písní se věnoval již po
návratu z 1. světové války. Roku 1931 založil studijní sdružení Velká a o rok
později ve Velké nad Veličkou natočil svůj celovečerní film Mizející svět,
který se ale nesetkal u veřejnosti s velkým ohlasem a navíc zapříčinil svému
autorovi velké finanční potíže. Avšak z bohatého filmového materiálu se
Úlehlovi podařilo vytvořit ještě šest krátkých národopisných filmů. Pro své
působení si zvolil krásu jihomoravského Horňácka a zde se dále věnoval
filmování, národopisnému výzkumu a sběru písní. Vzhledem k jeho
finančnímu neúspěchu byl nucen přijmout ještě večerní zaměstnání
redaktora Lidových novin. v mnoha článcích a zprávách popularizoval vědu
a přibližoval veřejnosti i problémy ekologické a filozofické.
Vladimír Úlehla byl také autorem četných vědeckých monografií a článků.
Za zmínku stojí např. monografie Padesát moravských písní (Praha, 1940)
nebo Živá píseň (Praha, 1949). Centrem jeho zájmu se stalo komplexní
životní prostředí lidové písně, tedy nejen píseň jako takové, ale i prostředí
její interpretace a zvláštní důraz kladl i na poznání zpěváků. Vladimír Úlehla
také založil a vedl Národopisný sbor pro lidovou píseň, hudbu a tanec, který
se podílel na vzniku a přípravách prvních ročníků Národopisných slavností
ve Strážnici, které svojí tradici udržují až dodnes.
Německá okupace a uzavření vysokých škol prof Úlehlu odtrhly od
experimentální práce. Kromě redaktorské činnosti a národopisu se ve
válečné době věnoval filozofii. Po válce se stal děkanem PřF MU a také
děkanem nově založené PedF v Olomouci.
Své filozofické názory nejsoustavněji vyložil v
Zamyšlení nad životem. Zaujala ho tedy
problematika podstaty života; kolem ní navíjí
řetěz přírodně filozofických, ale i ryze
filozofických otázek. Jsou dvě krajní hlediska:
první klade důraz na zvláštnost životních dějů a
staví život nad materiální svět a jeho zákonitosti;
chápe ho jako výsledek tvůrčího aktu božské
bytosti. Druhé hledisko přehlíží jedinečnost
života a zdůrazňuje jeho přináležitost k
neorganickým přírodním jevům. Tento názor
koresponduje s domněnkou, že život vznikl
přirozeně, jako výsledek souhry určitých
přírodních faktorů a zákonitostí.
Bibliografie: Zamyšlení nad životem. Úvod do teoretické biologie, 1939, 3. vyd. 1946,
1947; Padesát moravských písní, 1940; Za oponou života. Domněnky o podstatě
života, 1940; Rok s rostlinami, 1941; Život vesmírný. Domněnky o původu života, 1944;
Napojme prameny. O utrpení našich lesů, 1944; Záhada smrti, 1945; Živá píseň, 1949.
Jan Calábek
(1903-1992)
J. Calábek byl profesor fyziologie rostlin,
působící postupně na PřF a PdF MU v Brně
a na VŠZ v Brně, jeden z průkopníků a
popularizátorů vědecké kinematografie
(byl asistentem prof. Úlehly), zakladatel
Laboratoře vědeckého filmu, čestný
předseda Čs. společnosti pro vědeckou
kinematografii při ČSAV
1918-1922 Reálné gymnázium v Lipníku nad
Bečvou, 1922-1927 PřF MU, titul RNDr.
1929, docent 1947, profesor 1955
Zaměstnání: 1930-1939 reálné gymnázium Brno, Křenová, 1939-1948 reálné
gymnázium Brno-Královo Pole, 1965-1973 Ústav pro fyziologii rostlin PřF
MU, 1973-1975 studium výukového a výzkumného filmu při VŠZ v Brně
Za vědecký film (např. o Jak roste chléb, Rostlina a voda, Pohyby rostlin,
Samovolné pohyby rostlin) získal celou řadu ocenění na filmových
festivalech.
Vladimír Morávek
(1896-1992)
V. Morávek byl profesorem biochemie na
Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity
v Brně a zakladatel tamní biochemické katedry.
Založil také výzkumné laboratoře na dnešním
Masarykově onkologickém ústavu v Brně.
V. Morávek vystudoval farmacii v Praze (1919)
a jako doktorand V. Úlehly s ním přešel na nově
založenou Masarykovu univerzitu, kde dokončil
doktorskou disertaci. V r. 1927 se habilitoval v
oboru chemická fyziologie. Pojem biochemie
se tehdejším profesorům klasických disciplín
zdál nepatřičný. Bylo to po stipendijním pobytu
ve Švédsku, Kanadě a v USA (1922 až 1927).
Ve třicátých letech působil na Ústavu fyziologie rostlin jako soukromý
docent. Se zakladatelem nynějšího Biofyzikálního ústavu AV ČR v Brně,
Ferdinandem Herčíkem (1905-1966),
prováděl pokusy s Rousovým
sarkomem slepic, což byl první experimentální objekt onkologie. S touto
tématikou se seznámil v Americe u samotného Francise Peytona Rouse
(1879-1970).
Francis Peyton Rous
(1879-1970)
NP. medicína, 1966
Ferdinand Herčík
(1905-1966)
Axel Hugo Theorell
(1903-1982)
V novém onkologickém ústavu na Žlutém kopci vedl Morávek od r. 1934
výzkumnou laboratoř. Turozdělil na dvě oddělení – kontrolní, pracující pro
klinickou část (byla ve čtyřech místnostech – histologické, diagnostické,
pro hrubé práce a místnost pro chov pokusných myší, kterých bývalo až
1500), a badatelské s pěti místnostmi (biochemickou, analytické chemie,
kultury tkání, temnou komorou a pro větší pokusná zvířata). Pokračoval v
nich ve studiu mnohostranné biochemické role cholesterolu v živočišných
buňkách, sledoval výsledky léčby zářením prvky radia a jeho rozpadovým
produktem, tzv. radiovou emanací (plynným radonem), zavedl metody
analýzy krve, moči a tělních tekutin, které si osvojil na studijním pobytu v
laboratořích Alberta Fischera v Kodani. Běžně zval k účasti na vědecké a
laboratorní práci prof. Wernera a klinické lékaře, s nimiž hledal v krevním
séru chemicky specifické včasné indikátory rakovinného bujení. V jeho
době to byly odvážné výzkumné postupy.
Po válce byl Morávek jmenován řádným profesorem biochemie na PřF MU
(1945). Zpočátku působil v Ústavu farmaceutické chemie na Kotlářské ulici
(1949-1953), byl i děkanem PřF (1948-49). Za historický počátek
současného Ústavu biochemie PřF MU se považuje uvolnění jediné
místnosti v Úlehlově ústavu, kde Morávek experimentoval s asistentkou (od
1950). V l. 1952-1953 pak získali místnosti v budově po farmaceutické
chemii.
Po odchodu asistenky Roháčkové-Kyselé se novým asistentem prof.
Morávka stává Ladislav Skurský (1928-2011), který v r. 1952 ukončil
studium organické chemie. Důležitým faktorem rozvoje bylo
specializované studium biochemie (v rámci chemie) – první absolventi v r.
1953. Z nich se v témže roce dalším asistentem stal Morávkův diplomant
Vladimír Dadák (*1931). V roce 1954 pak přišel organický chemik Lumír
Macholán (*1931). Ústav biochemie byl v té době součástí Katedry
organické chemie a biochemie.
K osamostatnění biochemie jako katedry došlo v r. 1960 (1962?). Prvním
vedoucím byl Ladislav Skurský (s přerušeními až do r. 1973).
Morávkův výzkum v 50. letech byl hledáním změn v krevním séru v
důsledku nádorového bujení. Sledoval změny v koloidních rovnováhách měřil sedimentaci aktivního uhlí a prováděl nefelometrická měření zákalu
způsobený přidáním hydroxidu s kyselinou sulfosalicylovou do séra. Pro
záznam zákalových křivek zkonstruoval poloautomatické zařízení, ústav
pak získal polarograf, Warburgův manometr a spektrofotometr. Jedním z
diplomantů té doby byl odborník na elektrochemii nukleových kyselin Emil
Paleček (*1930) z Biofyzikálního ústavu AV ČR.
Ústav v 50. letech
Dalším objektem zájmu bylo oscilopolarografické studium cholesterolu,
kde so Morávek povšiml odlišného chování volného a esterifikovaného
cholesterolu. Jako první tak objevil enzym, který nazval „syntetizující
cholesterylesterasa“ (lecithin-cholesterolacyltransferasa).
Macholán a Skurský se věnovali chemickým syntézám aminoketokyselin
odvozených od ornithinu a lysinu se zaměřením na biosyntézu alkaloidů.
Morávek navrhoval studium koacervace koloidů (fázová separace
koloidu na dvě kapalné fáze- koncentrovanější fáze se nazývá koacervát,
zředěnější je rovnovážný roztok) v souladu s představou vzniku života
(Oparin, 20. léta). Dadák ale studoval antibiotickou účinnost přírodních
látek z rostlin.
Na konci 50. let Skurský přednášel biochemii, Macholán biochemické
metody. Od r. 1963 byl novým asistentem Zdeněk Pechan. Ačkoli byl
prof. Morávek ještě řadu let členem ústavu a vedl diplomanty většinou v
oboru klinické biochemie, neměl již výraznější vliv na utváření nového
profilu vědecké práce.
Skurský L.: Biochemie na PřF MU. Folia Historica 68, 1 – 25, Fac. Sci.
MU 1999.
Ústav v r. 1973
Vědecká témata „domu u tří mamlasů“
Vladimír Dadák
-studoval nejdříve antimikrobiální přírodní látky z rostlin, posléze kumariny
z okoličnatých rostlin; díky kontaktům s vídeňskou univerzitou – prof.
Wessely (zprostředkováno prof. Františkem Šantavým z Ústavu lékařské
chemie a biochemie LF UP), získal řadu látek
- ostruthin (6-geranyl-7-hydroxykumarin) popsán jako tzv. Pasteurův jed
rozpojující respiraci od tvorby ATP
- v roce 1965 publikoval v Nature článek o zrušení efektu ostruthinu
vitamínem K
- v roce 1966 se habilitoval a v l. 1967 a 1968 pobýval na stážích v Německu
(Marburg, Mnichov)
- v l. 1973-1990 byl vedoucím Katedry biochemie PřF UJEP/MU
- jeho žákem a od r. 1964 asistentem se stává Petr Zbořil (*1942), od r.
1974 pak Vladimír Mikeš (1950-2007), oba se zpočátku věnují např.
fluorescenčním měřením s kumariny či lipofilními chinony a sledují jejich
interakci s biologickými membránami
- po návratu z Mnichova zavádí studium vedoucí k objasnění respiračního
řetězce u baktérie Paracoccus denitrificans, z jeho pokračovatelů v této
problematice od r. 1981 vynikl Igor Kučera, specializace v bioenergetice
- v r. 1979 je Dadák jmenován profesorem
- v l. 1991-92 pobýval na stážích v USA a Německu
Lumír Macholán
- zpočátku se věnoval problematice reaktivních α-keto-ω-aminokyselin,
popsal přípravu α-keto-δ-aminovalerové k. a prováděl modelové pokusy
naznačující její vztah k chinazolinových alkaloidům
- v 60. letech se přes studium metabolických přeměn ketoaminovalerátu v
klíčícím hrachu a kvasinkách dostává k diaminům a enzymům diaminoxidasám
- profiluje se jako enzymolog, věnuje se syntetické přípravě hydroxydiaminů
a ketodiaminů jako substrátů resp. inhibitorů diaminoxidasy a studuje
enzymovou kinetiku tohoto enzymu
- izoluje v čistém stavu diaminoxidasu z hrachu (1976), vypracoval velmi
citlivou spektrofotometrickou metodu stanovení aktivity diaminoxidasy
pomocí umělého substrátu 1,4-diamino-2-butenu, což umožnilo měření změn
hladiny v kravním séru v průběhu těhotenství (placentární enzym)
- od konce 70. letech se zabývá enzymovými elektrodami a biosensory,
publikoval pak až do 90. let desítky prací na toto téma, využíval např.
diaminoxidasu, askorbátoxidasu, polyfenoloxidasu, glukosaoxidasu
- žákem P. Peč, jako diplomanti u něj působili na poč. 90. let M. Petřivalský
a M. Šebela
- docentem se stal v r. 1966, v l. 1968/1969 krátce vedl katedru, v roce
1991 byl jmenován profesorem biochemie
- Profesor Macholán se spolu s doc. Skurským a dalšími autory podílel na
překladu učebnice Petera Karlsona (Základy biochemie)
Prof. Pavel Peč (*1941) je žákem prof. Macholána. V roce 1976 spolu
publikují první společnou práci o inhibici diaminoxidasy alkaloidy.
Aminoxidasová problematika se stala nosným programem Katedry biochemie
PřF UP v Olomouci založené v l. 1995/1996 (oficiálně od 1.9. 1996).
Profesor Macholán s kolegy z Ústavu biochemie PřF MU - prof. Glatzem,
doc. Wimmerovou, doc. Mandlem a doc. Janiczkem (zleva) - na návštěvě
v Olomouci v dubnu 2011
Ladislav Skurský
- zpočátku se spolu s Macholánem věnoval problematice reaktivních α-ketoω-aminokyselin a zdržoval se u předpokládaných reakcí biosyntézy alkaloidů
- později prokázal, že produkt vznikající samovolnou kondenzací 1-pyrrolinu
a aminobenzaldehydu lze enzymově převést na alkaloid desoxyvasicinon,
např. nespecifickými enzymy hrachu (spolu s produkcí berberinu podstata
habilitační práce v r. 1966)
- v r. 1966 absolvuje stáž u nobelisty Hugo Theorella (1903-1982), profiluje
se jako enzymolog a podílí se na studiu isoenzymu jaterní
alkoholdehydrogenasy (ADH)
- ADH se pak stává jeho hlavním výzkumným objektem v Brně, mezitím ještě
v l. 1968-69 pobýval ve Stillwateru (Oklahoma, USA) u G. R. Wallera
(alkaloidy ricinin a demethylricinin)
- na poč. 70. let se zabýval studiem interakcí koňské ADH s berberinem,
jeho deriváty, heterocyklickými farmaky aj. Jeho žákem a asistentem se
stává Jan Kovář († 1988), který téma výrazně přebírá
- Skurský v l. 1978-1980 působí v Mosulu v Iráku, v té době publikují s
Kovářem metodu stanovení alkoholu v biologickém materiálu pomocí ADH
- V 80. letech se věnoval vedení dvou zahraničních aspirantů z Iráku a
Pakistánu; byla objevena efektivní inhibice ADH organickými hydroperoxidy,
což vede k jiné aktivitě končící oxidačním odbouráním koenzymu NAD
Členové kateder biochemie z PřF MU, PřF UP a LF UP v roce 1996
Ladislav Kováč
(*1932)
Vystudoval biochemii na UK v Praze. Na Katedře biochemie Přírodovědecké
fakulty Univerzitě Komenského v Bratislavě působil jako odborný asistent,
docent, vedoucí katedry a profesor. Za normalizace byl zbaven možnosti
učit a zpočátku pracoval v Psychiatrické léčebně Penzinok (1970-1976),
posléze mu bylo umožněno pracovat ve výzkumu, bylo to v Ústavu fyziologie
hospodářských zvířat SAV v Ivance při Dunaji (1976-1989).
V letech 1967–1989 působil jako hostující profesor v USA, Německu,
Francii, Švédsku a Argentině. Po sametové revoluci se zapojil do slovenské
politiky. V období prosinec 1989 - září 1990 byl ministrem školství, mládeže
a tělesné výchovy (respektive ministrem školství, vědy, mládeže a sportu)
ve vládě Milana Čiče a první vládě Vladimíra Mečiara. Po volbách v r. 1990
zasedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění za VPN. Již v červnu
1990 ale na mandát poslance rezignoval a fakticky jej nevykonával.
V letech 1991-1992 působil jako velvyslanec Československa při UNESCO.
Původně se zabýval mitochondriálním metabolismem, např. studiem inhibicí
mitochondriální funkce působením antibiotik, v souladu se svým působením
pak publikoval práce o kvalitě masa, na poč. 90. let pak studoval
mitochondrie kvasinek. Jako profesor biochemie na Přírodovědecké fakultě
Univerzity Komenského (od r. 1992) se zaměřoval na kognitivní biologii.
Ivan Pecháň
(1932-2010)
Prof. MUDr. Ivan Pecháň DrSc. byl slovenský vědec, biochemik, pedagog a
lékař. Narodil se v Trnavě v rodině lékaře. Jeho dědečkem byl Dr. Ivan
Bodický z Modré, také lékař, vlastenec a humanista. Po gymnáziu
absolvovaném v Trnavě začal v r. 1950 studovat všeobecné lékařství na
Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Po promoci nastoupil
v r. 1956 na tehdejší Ústav pro biochemii LF UK (později katedra).
Tehdejší přednosta ústavu Prof. Dr. T. Niederland mu umožnil externí
aspiranturu na Ústavu organické chemie a biochemie ČSAV v Praze (19581963) u školitele J. Římana, pozdějšího akademika a předsedy ČSAV. V roce
1963 získal titul kandidáta chemických věd (CSc.). Absolvoval dlouhodobý
pobyt v SRN v letech 1966 - 1968 na fyziologické ústavu Univerzity Alberta
Ludwiga ve Freiburgu u Albrechta Fleckensteina (1917-1992). V r. 1968 se
habilitoval na LF UK v Bratislavě a stal se tam docentem. Doktorskou
disertační práci (DrSc.) obhájil v Praze v r. 1982. V r. 1986 přešel na post
primáře Oddělení klinické biochemie (OKB) na Ústavu kardiovaskulárních
chorob (později Slovenský ústav srdečních a cévních chorob, nyní Národní
ústav srdečních a cévních chorob).
V 70. a 80. letech se věnoval s kolegy studiím
enzymových aktivit v nervovém systému a buněčnému
metabolismu nukleotidů.
Jeho vědecko-výzkumná práce na OKB pak byla
zaměřena na problematiku metabolismu myokardu a
antistresové ochrany srdce při kardiochirurgii
(antioxidační látky, kreatinfosfát, karnitin).
Absolvoval další stáže v Německu (1985 a 1992,
Fyziologický ústav Mnichovské univerzity u Eckeharta
Gerlacha).V r. 1991 se s víceletým odstupem
realizovalo jeho jmenování profesorem biochemie a
klinické biochemie na Univerzitě Komenského. Byl pak
externím profesorem biochemie a klinické biochemie
na několika slovenských univerzitách (Bratislava,
Trnava).
Na Ústavu kardiovaskulárních chorob v Bratislavě
působil jako primář do roku 1999. Na nástupnickém
Národním ústavu srdečních a cévních chorob pak dále
pracoval jako vědec a samostatný lékař-specialista až
do konce svého života.