Sekvenční terapie renálního karcinomu
Transkript
❙ farmakoterapeutické postupy Sekvenční terapie renálního karcinomu Doc. MUDr. Igor Puzanov, MSCI, FACP ❙ Vanderbilt Ingram Cancer Center, Associate Director of Phase I Drug Development, Renal and Melanoma Program, Nashville, Tennessee, USA Souhrn Puzanov I. Sekvenční terapie renálního karcinomu. Farmakoterapia 2011;1(1):93–99. Zvýšení účinnosti terapie metastatického karcinomu ledviny je možno dosáhnout pomocí sekvenční nebo kombinované terapie. Sekvenční terapie, cílená na rozdílné způsoby aktivace nádorových buněk, je jednou z možností, jak překonat rezistenci k jednotlivým lékům. Mezi přednosti sekvenční léčby patří možnost snadné optimalizace dávkování a kontroly toxicity. V konečném výsledku vede tato léčba k prodloužení přežití bez progrese onemocnění a velmi pravděpodobně též celkového prežití. Kombinovaná léčba vychází z předpokladu zlepšení objektivní odpovědi, přežití bez progrese a celkového přežití pomocí současného podávání dvou léčiv s komplementárními účinky. Tento způsob léčby závisí též na předpokladu přijatelné toxicity kombinací. Klíčová slova sekvenční léčba, kombinovaná léčba, sunitinib, sorafenib, bevacizumab/IFN-α, pazopanib, temsirolimus, everolimus Summary Puzanov I. Sequential therapy of renal carcinoma. Farmakoterapia 2011;1(1):93–99. The use of sequential or combination therapy in patients with metastatic renal cell carcinoma should lead to the improvements in efficacy of the therapy. One of the possibilities is a sequential therapy targeted to alternative pathways of activation of the cancer cell. This should help to overcome the drug resistance and at the same time to optimize dosing and toxicity management the end result being improvements in progression free survival and ultimately the overall survival. The combination therapy uses two agents with complementary mode of action at the same time in order to achieve these valuable goals. Potential for increased toxicity has to be taken into account when selecting this approach. Key words sequential therapy, combination therapy, sunitinib, sorafenib, bevacizumab/interferon-α, pazopanib, temsirolimus, everolimus 2011;1(1):1–112 Úvod Vývoj, jenž byl zaznamenán v léčbě metastatického karcinomu ledviny (mRCC – metastatic renal cell carcinoma) od roku 2005, potvrdil potenciál cílené léčby v terapii těchto nádorů a vnesl do onkologie nový optimismus. Léčebné možnosti byly v této oblasti omezeny na léčbu cytokiny a léčbu chirurgickou. Karcinom ledviny (RCC), zejména podtyp ze světlých buněk, je významným příkladem toho, jak se nové poznatky o molekulární patogenezi mohou projevit vývojem účinnějších léčebných postupů.1 Jako velmi účinná se ukázala inhibice nádorové angiogeneze pomocí cílených terapií zaměřených na signalizaci vaskulárního endoteliálního růstového faktoru (VEGF).2 Značně jsme pokročili od časů radikální nefrektomie s cílem odstranění masy nádoru (debulking) následované podáváním interferonu-α (IFN-α) – postupu, který byl ověřen ve dvou prospektivních randomizovaných studiích.3,4 Postup spočívající v systémové léčbě cílené na VEGF přinesl později u mRCC poměrně dobré klinické výsledky, jež vyústily v registraci multikinázových inhibitorů sorafenibu (Nexavar), sunitinibu (Sutent) a pazopanibu (Votrient). V Evropě i USA byla rovněž schválena ligand vázající protilátka bevacizumab (Avastin) v kombinaci s IFN-α.5–12 Dalším přírůstkem a rozšířením našich možností je temsirolimus (Torisel), inhibitor mTOR s velmi nadějným účinkem u pacientů s histologicky potvrzeným jiným než světlobuněčným karcinomem a špatnou prognózou podle kritérií Memorial Sloan-Kettering Cancer Center (MSKCC). Perorálně podávaný inhibitor mTOR everolimus (Afinitor) byl schválen pro léčbu pacientů ve 2. linii po progresi při léčbě inhibitorem VEGF.13–15 Všechny tyto studie přinesly zlepšení přežití bez progrese onemocnění (PFS) nebo celkového přežití (OS). Kompletní remise však dosáhne jen malé procento pacientů a většina postižených na tento nádor stále umírá. Očekává se, že v USA bude v roce 2011 diagnostikováno více než 58 000 nových případů RCC a v důsledku této malignity zemře 13 000 nemocných; incidence těchto karcinomů se meziročně zvyšuje o přibližně 2 %. Karcinom ledviny je třetí nejčastější příčinou smrti v důsledku urogenitálních malignit a za ujímá dvanácté místo mezi všemi příčinami úmrtí na zhoubné nádory ve Spojených státech. Celosvětově na RCC umírá více než 100 000 pacientů.16 V České republice každoročně 93 farmakoterapeutické postupy ❙ zemře v důsledku RCC přibližně 1 200 nemocných, a incidence RCC je zde nejvyšší v Evropě (2 800 případů). Zde uvádíme přehled vybraných výsledků klinických studií provedených ve snaze tento stav zlepšit pomocí sekvenční nebo kombinované léčby RCC. Cílená léčba mRCC v 1. linii Prohlubující se poznání základní molekulární biologie RCC vedlo k objevu řady patofyziologických cest vzniku světlobuněčného RCC. Ve většině případů sporadických světlobuněčných RCC byly pozorovány inaktivující mutace von Hippelova-Lindauova genu (VHL) nebo jeho metylace.17 Výsledná konstituční aktivace hypoxické odpovědi vede ke zvýšení exprese většího počtu genů důležitých pro nádorovou angiogenezi, mimo jiné VEGF a destičkový růstový faktor (PDGF – platelet-derived growth factor). K zablokování těchto drah byly vyvinuty různé strategie – protilátky, které VEGF sekvestrují, například bevacizumab, či inhibitory tyrosinkináz, které blokují receptory pro VEGF a PDGF, například sunitinib, pazopanib a sorafenib. Dalším cílem v léčbě RCC je „mammalian target of rapamycin“ (mTOR). Tento protein ovlivňuje řadu buněčných pochodů, mimo jiné proliferaci, vychytávání živin, metabolismus a expresi faktoru indukovaného hypoxií (HIF). Jeho inhibitor temsirolimus je v současnosti používán v léčbě pacientů s jiným než světlobuněčným karcinomem ledviny a pacientů se špatnou prognózou (tabulka 1). Přestože prospěch pacienta musí vždy hrát rozhodující roli, dostupnost cílených terapií je ovlivněna i celkovými náklady na léčbu. Poměr mezi účinností, nežádoucími účinky a cenou (cost-effectiveness) sunitinibu byl zkoumán ve Velké Británii. Národní ústav zdraví (NICE) použil ekonomický model a shledal sunitinib cenově nejvýhodnějším v poměru jak k IFN-α, tak i k ostatním cíleným terapiím v 1. linii léčby. Tyto závěry byly potvrzeny ekonomickou analýzou výsledků studií II. a III. fáze zahrnujících sunitinib, sorafenib, bevacizumab/IFN-α a temsirolimus v 1. linii léčby mRCC v USA, Švédsku a Španělsku. Nepřímá analýza výsledků shledala sunitinib ekonomicky nejvýhodnějším v porovnání se sorafenibem, temsirolimem nebo bevacizumabem/IFN-α.18 Sekvenční léčba mRCC Jednou z možností, jak zlepšit účinnost terapie mRCC, je sekvenční léčba cílená na rozdílné způsoby aktivace nádorových buněk, či alternativně léčba namířená na tentýž cíl, avšak jiným způsobem (tabulka 2). Takto může být překonán jeden z problémů nových terapií – rezistence k individuálním lékům. Léčba pacientů několika léky v sekvenci vede v konečném důsledku k prodloužení PFS a následně též velmi pravděpodobně k prodloužení OS. Na rozdíl od kombinované léčby pak nedochází ke kumulaci toxicity jednotlivých léků, a jejich dávka tak může být individuálně optimalizována. Sekvence inhibitor VEGF – vyšší dávky téhož inhibitoru VEGF Důležitost zachování co nejvyšší intenzity terapie jednotlivými léčivy vyplývá z výsledků metaanalýzy dat ze studií léčby sunitinibem. Vyšší expozice měřená pomocí farmakokinetických parametrů vedla k vyšší míře léčebných odpovědí (ORR), prodloužení doby do progrese (TTP) a OS. V pří- tabulka 1 Klinická účinnost cílených terapií schválených v Evropě a USA pro léčbu metastatického renálního karcinomu v 1. linii Sunitinib6 Počet pacientů (n) Medián PFS Hodnota p Medián OS Hodnota p 375 11 měsíců < 0,001 26,4 měsíce 0,051 21,8 měsíce 0,049* 0,0001 10,9 měsíce 0,0069 < 0,0001 23,3 měsíce < 0,0001 18,3 měsíce • vs. IFN-α 360 5 měsíců Temsirolimus†13 209 5,5 měsíce • vs. IFN-α 207 3,1 měsíce Bevacizumab (+ IFN-α)11 327 10,2 měsíce • vs. IFN-α 322 5,4 měsíce Bevacizumab (+ IFN-α)12 369 8,5 měsíce • vs. IFN-α 363 5,2 měsíce Sorafenib9 97 5,7 měsíce • vs. IFN-α 92 5,6 měsíce Pazopanib7 290 9,2 měsíce • vs. placebo 145 4,2 měsíce Pazopanib (nepředléčení pacienti) 155 11,1 měsíce • vs. placebo 78 2,8 měsíce 7,3 měsíce 0,1291 21,3 měsíce 0,069 17,4 měsíce 0,504 NR NA < 0,0001 22,9 měsíce 0,224 20,5 měsíce < 0,0001 NR NA *s použitím předem plánovaného nestratifikovaného a stratifikovaného log-rank testu. † Pacienti stratifikovaní do kategorie s vysokým rizikem na základě nejméně 3 ze 6 faktorů (5 podle Memorial Sloan-Kettering Cancer Centre systému, plus přítomnost mnohočetných metastáz). Vysvětlivky NA – není aplikovatelné; NR – nebylo oznámeno; OS – medián celkového přežití; PFS – přežití bez progrese onemocnění. 94 www.farmakoterapia.sk ❙ farmakoterapeutické postupy tabulka 2 Klinické studie cílených terapií renálního karcinomu – sekvenční léčba Sekvence/kombinace Autoři/studie Počet pacientů Kontrola Výsledky PFS 4,9 vs. 1,9 měsíce Klinické studie sekvenční léčby Tyrosinkinázové inhibitory VEGF → everolimus Motzer a spol. RECORD-126,27 410 Placebo Sorafenib → axitinib Rini a spol.24 62 – ORR 22,6 %, PFS 7,4 měsíce, OS 13,6 měsíce Sorafenib → sunitinib Sablin a spol.22 68 – ORR 18 %, PFS 6,2 měsíce, celkové PFS 14,1 měsíce Sunitinib → sorafenib Sablin a spol.22 22 – ORR 9,6 %, PFS 4,2 měsíce, celkové PFS 11,2 měsíce Bevacizumab → sunitinib Rini a spol.23 61 – ORR 23 %, PFS 7 měsíců Sunitinib → everolimus RECORD-3 390 Everolimus → sunitinib Sunitinib, bevacizumab, temsirolimus, nebo cytokin → axitinib AXIS 650 Sorafenib Sunitinib → sorafenib SWITCH 540 Sorafenib → sunitinib Celkové PFS Sunitinib → temsirolimus Torisel 404 480 Sunitinib → sorafenib PFS Plánované studie sekvenční léčby padě ORR byl pak rozdíl až čtyřnásobný (20 % vs. 80 %), v závislosti na koncentracích sunitinibu, měřených pomocí parametru plochy pod křivkou (AUC – area under curve).19 Účinky vyšší intenzity léčby sorafenibem podpořila studie II. fáze u 44 pacientů s pokročilým RCC. Pacienti dostávali až dvojnásobnou dávku, tedy 1 600 mg/den. Objektivní odpověď byla pozorována u celkem 55 % pacientů, z toho sedm odpovědí bylo kompletních a 17 částečných; medián PFS byl 8,4 měsíce.20 Uvedenou problematiku momentálně zkoumá probíhající multicentrická studie II. fáze. Sekvence inhibitor VEGF – alternativní inhibitor VEGF Současná data naznačují neúplnou rezistenci nádorů předléčených jedním typem inhibitoru VEGF vůči léčbě jiným typem inhibitoru VEGF. Retrospektivní studie zjistila aktivitu sunitinibu po podávání sorafenibu a též při podávání obou léků v opačném pořadí.21 Podobná neúplná rezistence mezi sunitinibem a sorafenibem byla zaznamenána rovněž v další retrospektivní studii s 90 pacienty léčenými sekvenčně.22 V této studii 68 pacientů obdrželo sorafenib následovaný sunitinibem a 22 pacientů pak sunitinib následovaný sorafenibem. Obě sekvence prokázaly klinický prospěch z podání alternativního inhibitoru VEGF. PFS činilo 25 a 17 týdnů pro sunitinib nebo sorafenib podaný jako TKI ve 2. linii, celkový medián doby podávání terapie pak byl 61, resp. 49 týdnů pro sekvenci sorafenib – sunitinib, resp. sunitinib – sorafenib. Tuto sekvenci zkoumá studie III. fáze SWITCH, která v současnosti probíhá převážně v Evropě. Účinky sunitinibu u pacientů předléčených bevacizumabem zkoumala studie na 61 pacientech s mRCC refrakterních na bevacizumab. Objektivní odpověď byla zjištěna u 23 % (95% CI: 13,2–35,5) a medián PFS byl 30,4 týdne (95% CI: 18,3–36,7) při podání sunitinibu.23 Jedním z nových inhibitorů VEGF je axitinib. Ve studii II. fáze s pacienty předléčenými sunitinibem a sorafenibem, 2011;1(1):1–112 PFS, non-inferiorita PFS – pozitivní výsledek, ASCO 2011 cytokiny (IFN-α) a sorafenibem, nebo pouze sorafenibem byly mediány PFS 7,1, 9,0, a 7,7 měsíce pro jednotlivé skupiny.24 Studie III. fáze AXIS porovnávala axitinib a sorafenib u 540 pacientů po progresi na léčbě v 1. linii (sunitinib, bevacizumab/IFN-α, temsirolimus nebo cytokiny (http:// www.clinicaltrials.gov) a byly oznámeny předběžné příznivé výsledky – signifikantně zlepšené PFS při použití axitinibu pro tyto pacienty v porovnání se sorafenibem. Konečné výsledky budou zveřejněny na konferenci ASCO 2011. Zajímavé je též zjištění, že rezistence vůči inhibitoru VEGF může být tranzientní. Retrospektivní analýza 23 pa cientů rezistentních vůči sunitinibu a další terapie prokázala objektivní odpověď u 5 (22 %) a stabilizaci onemocnění (SD) u 17 pacientů (74 %) po znovupodání sunitinibu po určité době.25 Znovupodání sunitinibu bylo spojené s PFS 7,2 měsíce ve srovnání s 13,7 měsíce při léčbě sunitinibem v 1. linii (p < 0,04). Pacienti, kteří měli prodlevu více než 6 měsíců mezi prvním a druhým podáním sunitinibu, měli signifikantně delší PFS než ti, u nichž byla doba mezi podáváními kratší než 6 měsíců (16,5 a 6,0 měsíce). Tyto výsledky naznačují možnost opětovného podání cíleného léku i poté, co se vyvinula primární rezistence, pakliže od prvního podání uplynula dostatečná doba. Celkově lze říci, že sekvenční terapie inhibitory VEGF může vést k objektivním odpovědím a významnému klinickému prospěchu pro pacienty s mRCC, jak bylo prokázáno v mnoha studiích. Sekvence inhibitor VEGF – inhibitor mTOR První a zatím jediná publikovaná randomizovaná studie III. fáze kontrolovaná placebem, RECORD-1, hodnotila působení everolimu, perorálního inhibitoru serin-threonin-kinázy mTOR, v léčbě 2. či 3. linie pokročilého RCC.26,27 V této studii bylo 410 pacientů s metastatickým světlobuněčným RCC náhodným způsobem přiřazeno v poměru 2 : 1 k léčbě everolimem (10 mg denně), nebo k podávání placeba. U všech pacientů se rozvinulo progre- 95 farmakoterapeutické postupy ❙ sivní onemocnění, buď v průběhu léčby inhibitory VEGF (sunitinib, sorafenib, nebo oba), nebo během šesti měsíců po jejím dokončení. Více než 70 % pacientů dostávalo jako předchozí léčbu sunitinib. PFS dosahovalo 4,9 měsíce v porovnání s 1,9 měsíce při užívání placeba (HR: 0,33; 95% CI: 0,25–0,43; p < 0,001). PFS po 6 měsících bylo 26 % pro everolimus v porovnání se 6 % pro placebo. Zlepšení PFS bylo zjištěno ve všech rizikových skupinách podle systému MSKCC. Medián PFS byl signifikantně delší při léčbě everolimem ve srovnání s placebem, a to jak u pacientů předléčených sunitinibem, tak u pacientů předléčených sorafenibem. Pacienti refrakterní jak na sunitinib, tak na sorafenib dosáhli mediánu PFS 4,0 měsíce při léčbě everolimem vs. 1,8 měsíce ve skupině placeba (HR: 0,32; 95% CI: 0,19–0,54; p < 0,001). Alespoň částečné zmenšení nádoru podle kritérií RECIST bylo zjištěno u 60 % pacientů léčených everolimem vs. 10 % ze skupiny placeba. Na základě těchto výsledků by everolimus měl být považován za léčebný standard u pacientů s metastatickým světlobuněčným RCC, u nichž selhala léčba inhibitory VEGF. Přínos spojený s everolimem je třeba prospektivně zhodnotit ve srovnání s alternativními strategiemi sekvenční léčby inhibitory VEGF. Účinnost everolimu v 1. linii léčby mRCC je zkoumána ve studii RECORD-3, kde bude porovnáno PFS při použití sekvence sunitinib – everolimus vs. everolimus – sunitinib. Další studie III. fáze pak porovná PFS u pacientů léčených buď sorafenibem, nebo temsirolimem po použití sunitinibu (Torisel 404/INTORSECT). Nepřímé porovnání výsledků léčby sorafenibem či everolimem ve 2. linii naznačuje větší účinek everolimu v této sekvenci.28 Konečné doporučení optimální sekvence inhibitor VEGF – inhibitor mTOR nebo inhibitor VEGF – inhibitor VEGF – inhibitor mTOR však bude záviset na výsledcích dalších studií. Jedním z klinicky rozlišujících faktorů může být odpověď na inhibitor VEGF v 1. linii. Rychlá progrese v této situaci může naznačit výhodu změny léčby směrem k inhibitoru mTOR. V současné době je tedy jediná sekvence dvou cílených léků podložená relevantními klinickými daty sekvence inhibitor VEGF – everolimus. Přednostmi sekvenční terapie zůstávají relativní snadnost optimalizace dávkování a kontrola toxicity, která je vázána jen na jeden lék. V konečném výsledku vede tato léčba k prodloužení měřeného PFS, a tím by měla vést i ke zlepšení mediánu OS. Tato hypotéza však bude muset být potvrzena prospektivními randomizovanými studiemi, v nichž bude porovnáváno OS dosažené při podání jednotlivých sekvencí léku. Taková bude například studie START, probíhající na University of Texas M. D. Anderson Cancer Center. Pacienti s mRCC jsou randomizováni v 1. linii k léčbě bevacizumabem, sunitinibem, nebo temsirolimem. Po progresi jsou pak randomizováni dále mezi dva zbývající léky, a nakonec obdrží zbylý lék. Tyto studie jsou nesmírně náročné, neboť kombinovaný medián PFS při léčbě 1., 2. a 3. linie odhadnutý z dostupné literatury pro pacienty se středně závažnou prognózou mRCC se dnes pohybuje kolem 19–26 měsíců. To by pak podle teoretických modelů mělo vést k mediánu celkového přežití 35–40 měsíců pro tyto pacienty, léčené dnes sekvenční terapií za použití všech dostupných léků. Kombinovaná léčba mRCC Na rozdíl od sekvenční terapie, použití kombinací léčiv by mělo teoreticky vést ke zvýšení ORR, včetně míry kompletních odpovědí. Zároveň by bylo žádoucí, aby při celkové přijatelné toxicitě vedlo i ke zlepšení PFS a následně OS v porovnání se stejnou terapií podávanou sekvenčně. Některé významnější studie jsou shrnuty v tabulce 3. tabulka 3 Klinické studie cílených terapií renálního karcinomu – kombinace Kombinace Autoři/studie Počet pacientů Kontrola Výsledky Klinické studie kombinací cílených terapií Bevacizumab/sunitinib Feldman a spol.32 Bevacizumab/sorafenib Sosman a spol. 47 – ORR 46 %, TTP 11,2 měsíce Bevacizumab/everolimus Hainsworth a spol.34 80 – ORR 28 %, PFS 8,1 měsíce Bevacizumab/temsirolimus Escudier a spol.35 88 Sunitinib 33 26 – Bevacizumab/ IFN-a ORR 52 % NPR ve 48. týdnu: 30,7 % (BT), 40,5 % (S), 65,9 % (BI) PFS: 8,2 měsíce (BT), 8,2 měsíce (S), 16,8 měsíce (BI) Bevacizumab/erlotinib Hainsworth a spol.36 59 – ORR 25 %, PFS 11 měsíců Bevacizumab/erlotinib/imatinib Hainsworth a spol.37 88 – ORR 17 % Plánované studie kombinované léčby Bevacizumab/sorafenib Bevacizumab/temsirolimus Temsirolimus/sorafenib BeST 360 Bevacizumab PFS Bevacizumab/temsirolimus INTORACT 800 Bevacizumab/ IFN-a ORR a přežití Vysvětlivky BI – bevacizumab/IFN-a; BT – bevacizumab/temsirolimus; NPR – procento bez progrese 96 www.farmakoterapia.sk ❙ farmakoterapeutické postupy Kombinace s cytokiny Studie III. fáze hodnotila bevacizumab/IFN-α v porovnání se samotným IFN-α u pacientů s neléčeným pokročilým RCC.10,11 Ve větvi kombinované léčby byla zjištěna mnohem lepší ORR, a to 30 %, a medián PFS činil 10,2 měsíce v porovnání s 5,6 měsíce pro IFN-α (p < 0,0001). Studie II. fáze hodnotila přidání sorafenibu k léčbě IFN-α u pacientů s neléčeným mRCC. Gollob a spol.29 sledovali 31 neléčených pacientů s mRCC. Léčba spočívala v osmi týdenních cyklech podávání sorafenibu perorálně v dávce 400 mg 2x denně plus 10 MU IFN-α s. c. 3x týdně. U 24 pacientů s hodnotitelnou odpovědí byla ORR podle kritérií RECIST 42 % (38 % částečných odpovědí, 4 % kompletních odpovědí). Dalších 46 % pacientů mělo po dobu nejméně jednoho cyklu stabilní onemocnění, včetně 8 %, u nichž bylo dosaženo zmenšení nádoru o více než 20 %. Toxické účinky byly většinou stupně 1/2: únava (78 %), anorexie (74 %), vyrážka (70 %; 11 % stupně 3), průjem (67 %), úbytek hmotnosti (63 %), hypofosfatemie (59 %; 33 % stupně 3), nauzea (56 %), neutropenie (48 %; 19 % stupně 3), alopecie (44 %) a mukozitida v ústní dutině (26 %). K prokázání klinického přínosu této kombinace oproti monoterapii bude třeba dalšího výzkumu. Další slibnou kombinací se zdá být konkomitantní terapie sorafenib + rIL-21, u které známe výsledky studie II. fáze u pacientů s mRCC léčených ve 2. až 3. linii. Rekombinantní IL-21 zvyšuje aktivitu CD8+ T-lymfocytů a NK-buněk a v monoterapii prokázal protinádorový účinek.30 Kombinace sorafenib (400 mg 2x denně) + rIL-21 (30 µg/kg i. v. ve dnech 1–5 a 15–19 v sedmitýdenních cyklech) zaznamenala u 33 předtím léčených (sunitinib, bevacizumab, everolimus, IL-2) pacientů celkem 91% ORR, a objektivně měřitelnou částečnou odpověď u 7 z nich (30 %). Medián PFS nebyl dosud dosažen, bude však delší než 5 měsíců (21 tý dnů). Nejčastěji zaznamenanými nežádoucími účinky (≥ stupně 3) byly hypofosfatemie (33 %), hand-foot syndrom (24 %) a vyrážka (24 %). K finálnímu přijetí této kombinace do standardních léčebných režimů bude však také zapotřebí dalších důkazů.31 Vertikální kombinace inhibitor VEGF/ inhibitor VEGF Dalším racionálním přístupem, který se v současné době zkouší, je léčba cílená na dva kroky dráhy aktivace VEGF (tj. použití léku vázajícího ligand a inhibitoru tyrosinkinázy s malou molekulou). Studie I. fáze použila kombinaci bevacizumab/sunitinib pro léčbu 26 pacientů. Objektivní odpověď byla zaznamenána u 52 %, což je více než odpověď na podávání každého léku zvlášť.32 Zároveň však byla zaznamenána zvýšená toxicita, zejména hypertenze, proteinurie, trombocytopenie stupně 3 nebo dokonce 4. Výsledky prokázaly, že 48 % pacientů muselo léčbu přerušit pro toxicitu a u několika z nich se projevila mikroangiopatická hemolytická anemie nebo reverzibilni leukoencefalopatie. V podobně koncipované studii I. a II. fáze byla zkoušena kombinace bevacizumab/sorafenib. Výsledky prokázaly ORR 53 % a PFS 15,3 měsíce.33 Doporučená dávka pro 2011;1(1):1–112 kombinaci byla bevacizumab 5 mg/kg ve dvoutýdenních intervalech a sorafenib 200 mg denně, tedy 50 % a 25 % dávky pro podávání těchto látek zvlášť. Lze uzavřít, že při léčbě kombinací inhibitor VEGF/inhibitor VEGF je dosahováno nejlepší objektivní odpovědi za cenu zvýšené toxicity. Skupina Eastern Cooperative Oncology Group (ECOG) zahájila randomizovanou studii II. fáze s bevacizumabem a kombinacemi bevacizumab/ sorafenib, bevacizumab/temsirolimus nebo temsirolimus/ sorafenib (BeST). Výsledky této již uzavřené studie jsou očekávány v průběhu roku 2012. Horizontálni kombinace inhibitor VEGF/ inhibitor mTOR a inhibitor VEGF/inhibitor c-kit/ inhibitor EGFR Kombinace inhibitoru VEGF s inhibitorem mTOR by teo reticky měla vést k synergicky či aditivně zvýšené aktivitě takto koncipované léčby s menší kumulovanou toxicitou než kombinace inhibitor VEGF/inhibitor VEGF. Výsledky některých studií jsou shrnuty v tabulce 3. Tento přístup byl po užit ve dvou studiích II. fáze. V první z nich bylo 80 pacientů s mRCC léčeno kombinací bevacizumab/everolimus.34 ORR činila 28 % a medián PFS byl 8,1 měsíce, tedy podobný jako ve studiích se samotným bevacizumabem. Toxicita stupně 3 a 4 byla rovněž vyšší než u těchto léků podávaných jednotlivě. Studie II. fáze TORAVA porovnávala kombinace bevacizumab/temsirolimus (BT, n = 88) vs. sunitinib (S, n = 42) vs. bevacizumab/IFN-α (BI, n = 40).35 Primárním sledovaným parametrem bylo procento pacientů bez progrese (NPR) ve 48. týdnu léčby. Nebyly potvrzeny lepší výsledky u pacientů léčených kombinací bevacizumab/temsirolimus ve srovnání s ostatními skupinami (NPR ve 48. týdnu: BT 30,7 %; S 40,5 %; BI 65,9 %). Navíc byla zaznamenána vyšší toxicita stupně 3 a 4 (BT 38,5 %; S 14,3 %; BI 27,5 %). Kombinace bevacizumab/temsirolimus byla kromě toho spojena s úmrtím tří pacientů, kdežto v ostatních skupinách nezemřel žádný pacient. Kombinace bevacizumab/erlotinib a bevacizumab/erlotinib/imatinib nevedly ke zlepšení PFS a byly opět spojeny se zvýšenou toxicitou.36,37 Lze říci, že kromě kombinace bevacizumab/IFN-α nepřinesly kombinace cílených terapií zatím významné zlepšení léčby mRCC, a nelze je tedy doporučit mimo rámec klinických studií. V současné době se objevují výsledky prvních studií I. fáze s inhibitory mTOR nové generace. Tyto látky inhibují nejen komplex TORC1/raptor, ale též TORC2/rictor,38 popřípadě též v kombinaci s inhibicí PI3K.39 Tyto inhibitory by měly být účinnější v prevenci reaktivace Akt a mohou se stát ideálním partnerem k inhibitorům VEGF, pokud se prokáže, že takové kombinace mají přijatelnou toxicitu. Budoucnost cílené léčby mRCC Sunitinib, temsirolimus, pazopanib, bevacizumab/IFN-α v 1. linii, everolimus ve 2. linii po léčbě inhibitorem VEGF a sorafenib po léčbě cytokinem v současné době hrají významnou úlohu v léčbě pokročilého RCC, jejich optimální použití však není dobře definováno. Je důležité si uvědo- 97 farmakoterapeutické postupy ❙ tabulka 4 Výsledky plánovaných studií cílených terapií mRCC Studie/typ Medián PFS Hodnota p Medián OS Hodnota p Regorafenib40 1. linie, II. fáze 8,3 měsíce NA NR NA Tivozanib41 1. linie, II. fáze 11,8 měsíce NA NR NA 1./2. linie, II. fáze 12,1 vs. 2,8 měsíce 0,017 NR NA Cediranib vs. placebo 42 Vysvětlivky NA – není aplikovatelné; NR – nebylo oznámeno; OS – medián celkového přežití; PFS – přežití bez progrese onemocnění. mit, že údaje o podávání těchto léků v počáteční systémové léčbě jsou velmi nové. Navíc platí, že vysoké dávky IL-2 zůstávají vhodnou počáteční terapií na základě malého počtu trvalých kompletních odpovědí. Protinádorové působení a poměrně příznivý profil toxicity těchto nových léků nás vedou ke zkoumání jejich významu v rámci neoad juvantní a adjuvantní léčby. Velká randomizovaná studie hodnotící sorafenib, sunitinib nebo placebo podávané po dobu 12 měsíců po operaci u pacientů s vysoce rizikovým lokálně pokročilým RCC (ASSURE) proběhla v USA, zatímco výzkum v této oblasti ve Velké Británii (Cancer Research UK) provádí v Evropě tříletou studii adjuvantní léčby sorafenibem. V současnosti probíhá studie pazopanibu v adjuvantní léčbě, a v přípravné fázi je i studie everolimu v adjuvanci v rámci ECOG. Aktuálně jsou zařazováni pacienti do studie III. fáze S-TRAC se sunitinibem v adjuvantní léčbě mRCC, ve které je jako primární parametr sledováno přežití bez známek onemocnění (sunitinib vs. placebo). Zajímavá je také studie se sunitinibem CARMENA, která má za cíl v rámci III. fáze klinického zkoušení zjistit význam nefrektomie pro pacienty s mRCC léčené sunitinibem. V jednom rameni je léčba sunitinibem doplněna nefrektomií, v druhém jsou pacienti léčeni pouze sunitinibem. Primárním sledovaným parametrem je celkové přežití. Navíc skutečnost, že bylo krátce po sobě objeveno několik účinných látek pro léčbu RCC, vede k důležitým otázkám týkajícím se výběru léku, poměru riziko–přínos u jejich kombinací proti monoterapii, a také načasování léčby a jejího přínosu u refrakterních onemocnění. Na všechny tyto otázky je třeba odpovědět v prospektivních klinických studiích. Snaha o zlepšení snášenlivosti a účinnosti inhibitorů VEGF vede k vývoji léků další generace. Výsledky studií některých z nich jsou uvedeny v tabulce 4. Není také pochyb o tom, že u pokročilého RCC je třeba dále zkoumat jiné léčebné cíle než VEGF, což jasně ukázala studie III. fáze s everolimem/temsirolimem. Redundantní molekulární dráhy v růstu nádorových buněk ve spojení s možností vzájemných vazeb mezi složkami těchto drah Literatura 1C owey C, Rathmell, WK. Using molecular biology to develop drugs for renal cell carcinoma. Exp Opin Drug Discovery 2008;3:311–27. 2 Rini BI. Vascular endothelial growth factor-targeted therapy in metastatic renal cell carcinoma. Cancer 2009;115: 2306–12. 3 Flanigan RC, Salmon SE, Blumenstein BA, et al. Nephrectomy followed by interferon alfa-2b compared with interferon alfa-2b alone for metastatic renal-cell cancer. N Engl J Med 2001;345:1655–9. 98 naznačují, že inhibice VEGF a jeho drah jako jediného cíle nemusí být pro navození trvalých protinádorových účinků u všech pacientů dostatečná. Je tedy třeba navrhnout klinické studie, které posoudí současnou inhibici relevantních drah, které se v patogenezi RCC uplatňují. Tyto studie by měly zkoumat léky cílené proti VEGF, jejichž protinádorové působení již bylo spolehlivě prokázáno, současně s dalšími novými léky s potenciálem inhibovat další relevantní molekulární dráhy významné pro RCC. Několik klinických studií založených na tomto molekulárním principu již probíhá a jejich výsledky pomohou definovat úlohu léčby RCC zaměřené na více cílů, včetně inhibitorů c-met (ARQ-197) v kombinaci se sorafenibem.43 I když je zřejmé, že terapie cílená proti VEGF radikálně změnila léčbu pokročilého RCC, nepodařilo se nám zatím dosáhnout kompletní a trvalé odpovědi u většiny pacientů. V léčbě pacientů s pokročilým RCC je proto třeba uplatnit víceoborový přístup. V dnešní době je v 1. linii mRCC k dispozici několik léčiv: především sunitinib, alternativou je kombinace bevacizumab/IFN-α. Data pro léčbu 1. linie jsou k dispozici i pro pazopanib ve srovnání s placebem, ale podstatná budou data srovnávající jej s dnešním standardem léčby, sunitinibem. Pacienty je spíše třeba informovat o jednotlivých dílčích aspektech jejich onemocnění (např. histologie, předchozí léčba, podobnost se soubory nemocných různých studií) a jejich vlivu na prognózu a dosažené výsledky. Prvním krokem před výběrem terapie by měla být snaha o individualizaci léčby založené na uvedených charakteristikách, následovaná věcnou diskusí o relativním přínosu operace, profilu riziko–přínos všech nových léků a volbě vhodného okamžiku pro zahájení systémové léčby. Je třeba dalšího úsilí a hlubší spolupráce mezi kliniky a vědci, jež bude směřovat k identifikaci biomarkerů spojených s odpovědí na jednotlivé terapie jak v léčbě 1. linie, tak i v případě progrese onemocnění. Jen to povede k rozšíření našich poznatků o tomto onemocnění, dalším úspěchům a k dosahování značného pokroku, jehož jsme byli v léčbě pacientů s pokročilým RCC v posledních letech svědky. 4M ickisch GH, Garin A, van Poppel H, et al. Radical nephrectomy plus interferon-alfa-based immunotherapy compared with interferon alfa alone in metastatic renal-cell carcinoma: a randomized trial. Lancet 2001;358:966–70. 5 Motzer RJ, Hutson TE, Tomczak P, et al. Sunitinib versus interferon alfa in metastatic renal-cell carcinoma. N Engl J Med 2007;356:115–24. 6 Motzer RJ, Hutson TE, Tomczak P, et al. Overall survival and updated results for sunitinib compared with interferon alfa in patients with metastatic renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2009;27:3584–90. 7 Sternberg CN, Davis ID, Mardiak J, et al. Pazopanib in locally advanced or metastatic renal cell carcinoma: results of a randomized phase III trial. J Clin Oncol 2010;28(6):1061–8. 8 Escudier B, Eisen T, Stadler WM, et al. Sorafenib in advanced clear-cell renal-cell carcinoma. N Engl J Med 2007;356:125–34. 9 Escudier B, Eisen T, Stadler WM, et al. Sorafenib for treatment of renal cell carcinoma: Final efficacy and safety results of the phase III treatment approaches in renal cancer global evaluation trial. J Clin Oncol 2009;27:3312–8. 10 Escudier B, Pluzanska A, Koralewski P, et al. Bevacizumab plus interferon alfa-2a for treatment of metastatic renal cell carcinoma: a randomised, double-blind phase III trial. Lancet 2007;370:2103–11. www.farmakoterapia.sk ❙ farmakoterapeutické postupy 11 E scudier B, Bellmunt J, Negrier S, et al. Phase III trial of bevacizumab plus interferon alfa-2a in patients with metastatic renal cell carcinoma (AVOREN): final analysis of overall survival. J Clin Oncol 2010;28:2144–50. 12 Rini BI, Halabi S, Rosenberg JE, et al. Bevacizumab plus interferon alfa compared with interferon alfa monotherapy in patients with metastatic renal cell carcinoma: CALGB 90206. J Clin Oncol 2008;26:5422–8. 13 Hudes G, Carducci M, Tomczak P, et al. Temsirolimus, interferon alfa or both for advanced renal-cell carcinoma. N Engl J Med 2007;356:2271–81. 14 Motzer RJ, Escudier B, Oudard S, et al. Efficacy of everolimus in advanced renal cell carcinoma: a double-blind, randomised, placebo controlled phase III trial. Lancet 2008;372:449–56. 15 Motzer RJ, Escudier B, Oudard S, et al. Phase 3 trial of everolimus for metastatic renal cell carcinoma: final results and analysis of prognostic factors. Cancer 2010;116:4256–65. 16 Jemal A, Siegel R, Xu J, et al. Cancer Statistics 2010. CA Cancer J Clin 2010;60:277–300. 17 Rini BI, Small EJ. Biology and clinical development of vascular endothelial growth factor-targeted therapy in renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2005;23:1028–43. 18 Oudard S, Beuselinck B, Decoene J, et al. Sunitinib for the treatment of metastatic renal cell carcinoma. Cancer Treat Rev 2010. [Epub ahead of print] 19 Houk BE, Bello CL, Poland B, et al. Relationship between exposure to sunitinib and efficacy and tolerability endpoints in patients with cancer: results of a pharmacokinetic/pharmacodynamic meta-analysis. Cancer Chemother Pharmacol 2010; 66:357–71 20 Amato, RJ, Harris, P, Dalton, M, et al. A phase II trial of intra-patient dose-escalated sorafenib in patients (pts) with metastatic renal cell cancer (MRCC) [abstract]. J Clin Oncol 2007;25:241s. 21 Tamaskar I, Shaheen P, Wood L. Antitumor effects of sorafenib and sunitinib in patients (pts) with metastatic renal cell carcinoma (mRCC) who had prior therapy with anti-angiogenic agents. J Clin Oncol 2006;24:4597. 22 Sablin M, Bouaita L, Balleyguier C et al. Sequential use of sorafenib and sunitinib in renal cancer: retrospective analysis in 90 patients. J Clin Oncol 2007;25(18S):Abstract 5038 23 R ini BI, Michaelson MD, Rosenberg JE, et al. Antitumor activity and biomarker analysis of sunitinib in patients with bevacizumab refractory metastatic renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2008;26(22):3743–8. 24 Rini BI, Wilding G, Hudes G, et al. Phase II study of axitinib in sorafenib-refractory metastatic renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2009;27:4462–68. 25 Cleary JM, Choueiri TK, Heng DYC, et al. Sunitinib rechallenge in metastatic renal cell carcinoma patients. Cancer 2010;116: 5400–6. 26 Motzer RJ, Escudier B, Oudard S, et al. Efficacy of everolimus in advanced renal cell carcinoma: a double-blind, randomised, placebo-controlled phase III trial. Lancet 2008;372:449–56. 27 Motzer RJ, Escudier B, Oudard S, et al. Phase 3 trial of everolimus for metastatic renal cell carcinoma: final results and analysis of prognostic factors. Cancer 2010;116:4256–65. 28 Casciano R, Malangone E, Sherman S, et al. An indirect comparison of everolimus and sorafenib therapy in sunitinib-refractory mRCC patients. J Clin Oncol 2010;28(15 suppl): Abstract 4611. 29 Gollob J, Rathmell, K, Richmond T, et al. Phase II trial of sorafenib plus interferon alfa-2b as first- or second-line therapy in patients with metastatic renal cell cancer. J Clin Oncol 2007;25;3288–95. 30 Thompson JA, Curti BD, Redman BG, et al. Phase I study of recombinant interleukin-21 in patients with metastatic melanoma and renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2008;26: 2034–9. 31 Bhatia S, Heath E, Puzanov I, et al. Phase 2 study of recombinant IL-21 (rIL-21) plus sorafenib as second or third-line therapy for metastatic renal cell cancer (mRCC): Final results. J of Clin Oncol 2009;27(15 suppl):Abstract 3023. 32 Feldman DR, Baum MS, Ginsberg MS, et al. Phase I trial of bevacizumab plus escalated doses of sunitinib in patients with metastatic renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2009;27:1432–9. 33 Sosman JA, Flaherty KT, Atkins MB, et al. Updated results of phase I trial of sorafenib and bevacizumab in patients with metastatic renal cell cancer [abstract]. J Clin Oncol 2008;26(Suppl):Abstract 5011. 34 Hainsworth JD, Spigel DR, Burris HA, 3rd, et al. Phase II trial of bevacizumab and everolimus in patients with advanced renal cell carcinoma. J Clin Oncol 2010;28:2131–6. 35 E scudier BJ, Negrier S, Gravis G, et al. Can the combination of temsirolimus and bevacizumab improve the treatment of metastatic renal cell carcinoma (mRCC)? Results of the randomized TORAVA phase II trial. J Clin Oncol 2010;28 (15 suppl):Abstract 4516. 36 Hainsworth JD, Sosman JA, Spigel DR, et al. Treatment of metastatic renal cell carcinoma with a combination of bevacizumab and erlotinib. J Clin Oncol 2005;23:7889–96. 37 Hainsworth JD, Spigel DR, Sosman JA, et al. Treatment of advanced renal cell carcinoma with the combination bevacizumab/erlotinib/imatinib: a phase I/II trial. Clin Genitourin Cancer 2007;5:427–32. 38 Baselga J, De Jonge MJ, Rodon J, et al. A first-in-human phase I study of BKM120, an oral pan-class I PI3K inhibitor, in patients (pts) with advanced solid tumors. J Clin Oncol 2010;28(15 suppl):Abstract 3003. 39 Burris H, Rodon J, Sharma S, et al. First-in-human phase I study of the oral PI3K inhibitor BEZ235 in patients (pts) with advanced solid tumors. J Clin Oncol 2010;28(15 suppl): Abstract 3005. 40 Eisen T, Joensuu H, Nathan P, et al. Phase II trial of the oral multikinase inhibitor BAY 73-4506 as 1st-line therapy in patients with metastatic or unresectable renal cell carcinoma (RCC). Eur J Cancer Supplements 2009;7:Abstract 7.105. 41 Bhargava P, Esteves B, Nosov DA, et al. Updated activity and safety results of a phase II randomized discontinuation trial (RDT) of AV-951, a potent and selective VEGFR1, 2, and 3 kinase inhibitor, in patients with renal cell carcinoma (RCC). J Clin Oncol 2009;27:Abstract 5032. 42 Mulders P, Hawkins R, Nathan P, et al. Final results of a phase II randomised study of cediranib (RECENTIN™) in patients with advanced renal cell carcinoma (RCC). Eur J Cancer Supplements 2009;7:21. 43 Adjei AA, Sosman JA, Dy GK et al. A phase I dose-escalation trial evaluating ARQ 197 administered in combination with sorafenib in adult patients (pts) with advanced solid tumors. J Clin Oncol 2010;28(15S):Abstract 3024. ❙ klinické štúdie Bevacizumab u myelodysplastického syndrómu Myelodysplastické syndrómy (MDS) sú charakterizované zvýšenou vaskularitou kostnej drene a zvýšenou hladinou najrôznejších angiogénnych faktorov, vrátane VEGF, ktorý zohráva kľúčovú úlohu v proliferácii a prežívaní leukemických buniek. V rámci multicentrickej štúdie II. fázy, hodnotiacej účinnosť a bezpečnosť monoklonálnej protilátky namierenej proti VEGF, bevacizumabu (5 mg/kg i. v. každé 2 týždne po 12 týždňov), u MDS s vysokým počtom blastov, u 21 pacientov bol zistený signifikantný pokles plazmatickej koncentrácie VEGF (p < 0,01) spoločne s útlmom kostnej angiogenézy z pôvodnej hodnoty 20 na 15,5 ciev/mm3 (p = 0,03). Bohužiaľ, iba u jedného pacienta sa dosiahla signifikantná hematologická odpoveď. Podávanie bevacizumabu bolo veľmi dobre znášané, a v budúcnosti tak je možné očakávať jeho možný prínos v kombinovanej liečbe. Literatúra Azacitidín po transplantácii hematopoetických kmeňových buniek: štúdia RELAZA Azacitidín, prirodzený analóg cytidínu, bol v rámci štúdie RELAZA podávaný v liečbe minimálneho reziduálneho ochorenia (hodnotené ako prítomnosť CD34+ buniek) myelodysplastického syndrómu alebo akútnej myeloidnej leukémie po allogénnej transplantácii hematopoetických kmeňových buniek. S mediánom sledovania 169 dní po vykonanej transplantácii sa u 20 z 59 pacientov pozoroval významný pokles CD34+ buniek (< 80 %), pričom u týchto pacientov sa dosiahla kompletná hematologická remisia. Autori štúdie považujú takéto preemptívne podanie azacitidínu za bezpečné a súčasne ho označujú za schopné podstatne oddialiť hematologický relaps alebo mu celkom zabrániť. Literatúra Platzbecker U, Wermke M, Radke J, et al. Azacitidine for treatment of imminent relapse in MDS or AML patients after allogeneic HSCT: results of the RELAZA trial. Leukemia 2011 Sep 2. [Epub ahead of print] Legros L, Slama B, Karsenti JM, et al. Treatment of myelodysplastic syndromes with excess of blasts by bevacizumab is well tolerated and is associated with a decrease of VEGF plasma level. Ann Hematol 2011 May 7. [Epub ahead of print] 2011;1(1):1–112 99
Podobné dokumenty
FŽ - 5
• takto ohromné produkce protonů při svalové práci (nebo i jiné práci spojené s hydrolýzou ATP) musí
být kontinuálně eliminovány (pufrací, odvodem do krevní plazmy, hlavně ovšem spotřebou při
re-sy...
Prezentace aplikace PowerPoint
Jedna dávka chemoterapie (léčebná kúra) zničí vždy stejnou frakci
proliferujících buněk
Cytostatika působí převážně na buňky proliferující (nacházející se
v buněčném cyklu)
Buněčný cyklus normálníc...
Guidelines EAU pro léčbu karcinomu z renálních buněk
1. ÚVOD
EAU Guideline Group for renal cell carcinoma (RCC) vytvořila tato gudielines
s cílem asistovat urologům při řešení RCC
za pomoci dostupných důkazů a umožnit
jim začlenit doporučení těchto g...
RENIS - Nexavar
republika nejvyšší incidenci i mortalitu tohoto onemocnění na světě (1). V roce 2008 činila
incidence v ČR 35,28/100 000 u mužů a 19,3/100 000 u žen (2).
Tyto nádory patří mezi malignity s vysokou ...