Spiritualita jako zdroj autonomie? Případ vynořující se dospělosti
Transkript
SPIRITUALITA JAKO ZDROJ AUTONOMIE? PŘÍPAD VYNOŘUJÍCÍ SE DOSPĚLOSTI Soutěž psychologických prací na Katedře psychologie Fakulty sociálních studií – soutěžní text – 2014 Bc. Vít Gabrhel 361156 Datum odevzdání: 28. 2. 2014 Fakulta sociálních studií MU, 2013/2014 Anotace Spiritualita jako zdroj autonomie? Případ vynořující se dospělosti Práce se zabývá souvislostí mezi spiritualitou a autonomií v kontextu vynořující se dospělosti. Blíţe se zaměřuje na mladé lidi v těchto vývojových obdobích, kteří mají co do činění s pomáhajícími profesemi. Data byla získána prostřednictvím on-line výběrového šetření sestávajícího z metody ESI měřící spiritualitu, dotazníku zjišťujícího autonomii a sociodemografických poloţek. Výzkumu se zúčastnilo 222 respondentů, 183 ţen a 39 muţů, ve věku od 18 do 25 let. Z teoretického východiska byly odvozeny hypotézy, jejichţ výsledky poukazují na vzájemnou souvislost konkrétních dimenzí spirituality a proţívané autonomie na základě povahy víry či vyznání respondentů. U katolíků byla nalezena souvislost autonomie s kognitivní, proţitkovou a náboţenskou dimenzí spirituality o středně velké velikosti účinku. V případě duchovních hledačů byl nalezen vztah mezi kognitivní a zkušenostní dimenzí spirituality a autonomií o malém aţ středně velkém účinku. Bez ohledu na víru byla nalezena souvislost mezi existenciální dimenzí spirituality a autonomie o velké velikosti účinku Spirituality as a source of autonomy? The case of emerging adulthood This paper deals with relationship between spirituality and autonomy in the context of emerging adulthood. More specifically, it focuses on youth who are engaged in helping professions. Data was collected through the on-line survey which contained The Expression of Spirituality Inventory, questionnaire measuring autonomy and socio-demographic questions. The sample consisted of 222 respondents, 183 women and 39 men, age ranges from 18 to 25 years. Hypotheses consider mutual relationship between spirituality and autonomy based on the nature of faith or belief of respondents. The relationship was found between cognitive, experiential and religious dimension of spirituality and autonomy among Catholics. Size effect of this relationship was medium. The relationship was found between cognitive and experiential dimension of spirituality and autonomy among spiritual seekers. Size effect of this relationship ranges from low to medium. The relationship was found between existential dimension of spirituality and autonomy. This relationship has large size effect and it is not affected by belief of respondents. Úvod Během posledních sto let prošel duchovní ţivot v našem kulturním okruhu několika zásadními změnami. Došlo ke zmenšení vlivu církví a náboţenských hnutí na společnost, stejně jako k poklesu osob, které se povaţují za příslušníky některé z nich (McGuire, 2002). Jak ale ukázala celá řada výzkumů (Český statistický úřad, 2013; Halman, Sieben, & Zundert, 2011; Inglehart et al., 2004), tuto skutečnost nelze chápat jako nezájem o duchovní ţivot jako takový. Jedním z důsledků společenských změn 20. století je individualizace duchovního ţivota, který je oproti dřívějšku vnímán více jako výraz vlastní volby, která je relativně nezávislá na určité náboţenské instituci (Hunt, 2007; Roof, 1993; Zinnbauer et. al, 1997). Výše nastíněné změny v duchovním ţivotě se pochopitelně odráţejí i ve způsobech, pomocí kterých se tyto změny (a jejich souvislosti s dalšími oblastmi lidského ţivota) snaţí výzkumníci zachytit. Dříve určující otázka po příslušnosti k určité víře či církvi jiţ není ve snaze zkoumat duchovní ţivot postačující. Přinejmenším od druhé poloviny 20. století je proto uţívána dvojice konceptů zachycujících tyto změny, totiţ spiritualita a religiozita. Zatímco religiozitu je moţné chápat jako kladení důrazu na institucionalizovanou víru a praktiky v ţivotě jedince, spiritualita zdůrazňuje neinstitucionalizované náboţenství v ţivotě jedince, jakési osobní „hledačství“. Nejde však o dichotomie (Holm, 1998; Pargament, 1999; Stříţenec, 2004). Jak poznamenávají Pargament a Zinnbauer (2005), zatímco spiritualita představuje osobní či skupinové hledání posvátného, religiozita znamená osobní či skupinové hledání posvátného, které se odvíjí od konkrétního kontextu posvátného. Toto hledání posvátného pak coby komplexní jev zahrnuje rovinu kognitivní, zkušenostní, víru v nadpřirozeno aj. prvky (MacDonald, 2000; McGuire, 2002). Řada výzkumů přitom dokládá, ţe má smysl a význam se duchovním ţivotem psychologicky zabývat. Duchovní ţivot jednotlivce spjatý s určitým přesvědčením, rituálními praktikami či zkušeností totiţ ovlivňuje jeho kaţdodennost, např. skrze vliv na kognici, proţívání, vytváření hodnot či motivací (Pargament, 1999; Pargament & Zinnbauer, 2005). Duchovní rozměr ţivota se také můţe odráţet ve velmi konkrétních rozhodnutích, jakým je volba povolání či ve způsobu výkonu určité profese. Takovým příkladem jsou i pomáhající profese (Bhagwan, 2010; Tomasso, Beltrame, & Lucchetti, 2011; Walker, Gorsuch & Tan, 2004). Specifický význam pak spiritualita nabývá v ontogenetických souvislostech. Příkladem toho je i období vynořující se dospělosti, charakteristické hledáním sebe sama, vlastní identity či nejistotou (Arnett & Jensen, 2002). Spiritualita představuje jeden 1 z moţných způsobů, jak zvládat výzvy charakteristické pro toto vývojové období. Mezi jiným mladým lidem poskytuje určitý výkladový rámec světa (ať uţ je spjatý s konkrétním náboţenským vyznáním či nikoli), který pomáhá nalézat smysl reality (Berger & Luckmann, 1999; Holm, 1998). Na tento výkladový rámec světa jsou pochopitelně navázány rituály (např. přechod do dospělosti), praktiky (modlitba, meditace atd.), ale také interpretace proţitků a zkušeností. Yonker, Schnabelrauch a DeHaan (2012) v metaanalýze 75 nezávislých studií, realizovaných mezi lety 1990 a 2010 na vzorku přesahujícím 66 tisíc adolescentů a vynořujících se dospělých, konstatují, ţe s vyšší měrou vykazované spirituality klesá zjištěná depresivita respondentů, ale naopak narůstá well-being a self-esteem. Spiritualita pak souvisela s těmito proměnnými slabě aţ středně silně. Nabízí se zde celá řada otázek, které si je moţné poloţit – souvisí duchovní ţivot s tím, co a jak mladí lidé v tomto vývojovém období proţívají či jak si své proţitky interpretují? Ovlivňuje nějak jejich pocit autorství ve smyslu utváření vlastního ţivota? Jinými slovy, má vliv na jimi proţívanou autonomii, tedy autonomii tak, jak ji chápe sebedeterminační teorie (Ryan & Deci, 2000)? A neodvíjí se moţná souvislost mezi duchovním ţivotem a proţívanou autonomií neodvíjí od podoby duchovního ţivota – bude tento vztah stejný např. u katolíků jako u duchovních hledačů (Roof, 1993)? Otázky jako tyto mají psychologickou relevanci. Duchovní ţivot totiţ lze vnímat jako činnost slouţící k uspokojování potřeb (Říčan, 2007). Dosaţení vrcholného spirituálního proţitku (přítomného např. v rámci meditace, při mši atd.), zvláště pokud šlo o proţitek ţádaný a vycházející ze zvnitřněných hodnot, po jeho dosaţení můţe zcela nepochybně vést k uspokojení potřeby autonomie. Obdobné vrcholové proţitky s určitou pravděpodobností povedou k osobnostnímu růstu jedince, k jeho sebe-aktualizaci (Rowan, 1983). A je to právě vztah spirituality (resp. jejích jednotlivých dimenzí) a proţívané autonomie, kterému se chci v této práci věnovat. Předpokládám, ţe u osob hlásících se k některé z tzv. oficiálních náboţenství (jakou je ta římskokatolická; McGuire, 2002) víra (tedy kognitivní aspekt spirituality), duchovní zkušenost, ale téţ souznění s doktrinálním aspektem jejich víry (tj. religiozita) pozitivně souvisí s proţívanou autonomií. U osob, které se nehlásí k ţádné církvi, které se však přesto povaţují za osoby věřící (tzv. duchovní hledači), očekávám pozitivní souvislost mezi zakoušenou autonomií a proţitky duchovní povahy (tj. zkušenostní dimenze spirituality), jakoţ i mezi autonomií a kognitivním aspektem spirituality, který zde reprezentuje spíše eklektický soubor přesvědčení o povaze světa (Holm, 1998; Hood, 2005; Maslow, 1964; McGrath, 2001; McGuire, 2002; Ozorak, 2005; Rowan, 1983; Spilka, 2005). 2 Metody Vzorek Výzkumu provedeného skrze on-line prostředí se celkem zúčastnilo 281 respondentů, přičemţ do hlavní analýzy vstoupilo 222 osob. Ve 183 případech šlo o ţeny, v 39 o muţe. Průměrný věk respondentů je 22,8 let (SD = 1,5). Věk se přitom pohyboval od minima 18 let po maximum 25 let. Z analýzy byli vyloučeni ti respondenti, kteří nesplňovali poţadované charakteristiky (např. co se týče věku) či osoby zastupující málo početnou kategorii náboţenského vyznání (kupř. východní nauky jako buddhismus, k nimţ se přihlásilo 7 osob). Bliţší informace o zkoumaném souboru se nachází v tabulce č. 1: Tabulka č. 1 - Charakteristiky souboru Proměnná N % 39 183 17,6 82,4 31 39 150 3 14 17,1 67,6 1,3 163 56 2 1 73,8 25,2 0,9 0,5 107 113 2 48,2 50,9 0,9 69 79 46 25 3 31,1 35,6 20,7 11,6 1,4 Pohlaví Muţ Ţena Cítím se jako Dospívající Dospělý/á Někde mezi Nevím Považujete se za věřící osobu? Ano, povaţuji Ne, nepovaţuji Nevím Chybějící Byl/a jste veden/a k víře? Ano, byl/a Ne, nebyl/a Chybějící Kategorie z hlediska víry Katolicismus Hledačství Ateismus Ostatní Chybějící N = 222 Samotný fakt, ţe byl výzkum realizován formou on-line výběrového šetření, neznamená pro externí validitu zásadní problém. Internet totiţ představuje prostředí, které je relativně 3 dostupné a mladým lidem vlastní (Lupač & Sládek, 2008; Subrahmanyam & Šmahel, 2010). Disproporce v pohlavním zastoupení odráţí tuto disproporci přítomnou v pomáhajících profesích (Paulík, 2004). Metody The Expression of Spirituality (Dotazník vyjádření spirituality) Ke zjištění spirituality slouţil měřící nástroj The Expression of Spirituality (dále jen ESI), který zachycuje spiritualitu jako vícedimenzionální konstrukt. Kognitivní orientace na spiritualitu (COS) odráţí percepční a kognitivní projevy spirituality, jmenovitě např. víru (ve smyslu belief), postoje a vnímání významu spirituality ve vlastním ţivotě. Tato dimenze nezahrnuje religiozitu, přestoţe s ní do jisté míry souvisí. Další je zkušenostní/fenomenologická dimenze spirituality (EPD), která se týká zkušeností popisovaných jako spirituální, náboţenské, mystické, vrcholové atd. V dimenzi existenciálního well-beingu (EWB) se spiritualita projevuje skrze pocit smysluplnosti vlastního ţivota. Paranormální přesvědčení (PAR) se týká projevů spirituality v jevech jako přenos myšlenek či čarodějnictví. A v neposlední řadě jde o religiozitu (REL) ve smyslu náboţenských postojů a víry, ale také chování a praktik, a to především ţidovsko-křesťanské formy. (MacDonald, 2000; MacDonald & Holland, 2003; Stříţenec, 2003; Říčan, 2007). Tento nástroj sestává z 32 poloţek, přičemţ respondenti na kaţdou z nich odpovídají na pětibodové škále s hodnotami „0“ aţ „4“. Moţnosti odpovědi jsou následující: Rozhodně nesouhlasím – Nesouhlasím – Ani nesouhlasím, ani souhlasím – Souhlasím – Rozhodně souhlasím. Na kaţdé škále tak můţe respondent skórovat v rozmezí hodnot „6“ aţ „30“. Všechny škály přitom dosáhly velmi uspokojivých hodnot vnitřní konzistence. Tyto a další informace shrnuje tabulka č. 2: Tabulka č. 2 - Popisné statistiky a koeficienty reliability ESI v tomto výzkumu COS EPD EWB PAR RLG M SD Xmin Xmax Cronbachovo α 15,97 11,74 15,94 10,56 12,24 5,54 5,68 4,11 5,12 6,88 1 0 0 0 0 24 24 24 24 24 0,91 0,87 0,84 0,86 0,93 N = 222 4 Autonomie Autonomie je spolu s dalšími psychickými potřebami (kompetencí a vztahovostí/vztaţeností) v rámci sebedeterminační teorie měřena skrze dotazník Basic Psychological Needs Scale (Ryan & Deci, 2000). Kaţdé ze tří základních psychických potřeb je věnováno 7 poloţek, celkem tedy dotazník obsahuje 21 poloţek. Na všechny poloţky přitom respondenti odpovídají na sedmibodové škále označující míru toho, nakolik je daný výrok v případě respondenta pravdivý či nepravdivý. Hodnota „1“ nese slovní popis „Vůbec mě to nevystihuje“, hodnota „7“ pak „Úplně mě to vystihuje“. Slovní popis nese rovněţ prostřední hodnota, „4“, totiţ „Do určité míry mě to vystihuje“. Nejvyšší hodnota, které tak respondent můţe dosáhnout, se rovná hodnotě 49, nejniţší pak hodnotě 7. Hodnotu Cronbachovo α (0,73) lze povaţovat za uspokojivou, přestoţe nikterak vysokou. Tato, ale i další relevantní informace ke škále shrnuje tabulka č. 3: Tabulka č. 3 - Deskriptivní statistiky a koeficienty reliability autonomie v kontextu tohoto výzkumu M Autonomie N = 222 35,9 SD Xmin 5,3 Xmax 49 19 Cronbachovo α 0,73 Postup Hlavní fázi výzkumu předcházela dvoustupňová pilotáţ1 veškerých pouţitých nástrojů. V první fázi pilotáţe šlo o to zjistit, zda respondenti jednotlivé poloţky chápou v souladu s výzkumným záměrem. Důraz byl proto kladen na jazykový a kulturní kontext, neboť obě pouţité metody byly do českého prostředí převedeny ze zahraničí. Ve druhé fázi pilotáţe se jednalo o generální zkoušku dotazníku jako takového (tedy o jeho plynulost a průběh). První fáze pilotáţe se účastnilo 5 osob, druhé 12 osob, které v obou případech splňovaly všechny či většinu charakteristik cílové skupiny. Samotný sběr dat se konal od 18. do 31. března 2013 skrze on-line prostředí. Před vyplněním dotazníku byl kaţdý respondent osloven průvodním dopisem a přiloţeným 1 Další informace k této, ale i k dalším částem metodologické sekce (kupř. pilotáţ, formulace debriefingu atd.) se nacházejí v práci Vztah spirituality a autonomie v pozdní adolescenci a vynořující se dospělosti, veřejně dostupné na adrese http://is.muni.cz/th/361156/fss_b/Vztah_spirituality_a_autonomie_v_pozdni_adolescenci_a_vynorujici_se_dosp elosti.pdf, a to od strany 25. 5 informovaným souhlasem. Poté byla respondentům administrována baterie dotazníků zkoumajících spiritualitu a autonomii, ale také další relevantní poloţky (např. věk). Analýza Vzhledem ke skutečnosti, ţe jsem v chybějících datech pro obě škály neidentifikoval ţádný vzorec (např. v podobě všech chybějících poloţek v rámci jedné subškály u daného respondenta, usoudil jsem, ţe nejde o data chybějící systematicky. Tento předpoklad týkající se povahy chybějících dat jsem ověřil Littlovým MCAR testem: χ2 (618) = 563,2; p = 0,944. Na základě výsledku testu (totiţ ţe data chybí zcela náhodně) došlo k doplnění dat v souladu s ostatními daty respondentů skrze metodu maximum likelihood, a to statisticky a metodologicky korektním způsobem. Za těchto podmínek totiţ nedochází ke zkreslení, ani k oslabení statistické síly (Newman, 2009). Za účelem ověření formulovaných hypotéz jsem pro jednotlivé dimenze spirituality sestavil modely vícenásobné lineární regrese doplněné o moderační člen (Baron & Kenny, 1986; Edwards, 2009). Výsledná rovnice má následující tvar: Y zde představuje hodnotu závislé proměnné, prediktoru, konstantu, aţ koeficient příslušného hodnotu nezávislé proměnné představující jednu z dimenzí spirituality, patřičný moderační člen a a zachycují interakci mezi nezávislou a proměnnou a daným moderačním členem. Výsledky Testování stanovených hypotéz předcházelo určení popisných statistik autonomie (tabulka č. 4) a dimenzí spirituality dle ESI (tabulka č. 5). Tabulka č. 4 - Deskriptivní statistiky autonomie dle vyznání respondentů Katolicismus Hledačství Ateismus N (%) M SD Xmin Xmax 69 (35,6) 79 (40,7) 46 (23,7) 35,28 35,53 36,26 5,14 5,84 5,1 19 24 24 46 48 49 N = 194 6 Popisné statistiky týkající se autonomie pak naznačují, ţe mezi jednotlivými skupinami respondentů (tedy mezi katolíky, duchovními hledači a ateisty) není rozdílu. Tento předpoklad pak potvrzují výsledky regresních analýz vypracovaných dále. Vyjma existenciálního well-beingu (EWB) vykazují jednotlivé skupiny respondentů značnou variabilitu. Tabulka č. 5 - Deskriptivní statistiky jednotlivých škál ESI dle vyznání respondentů COS Katolicismus Hledačství Ateismus EPD N (%) M SD M SD M SD 69 (35,6) 79 (40,7) 46 (23,7) 19,64 16,84 9,13 3,11 3,89 4,77 11,84 12,96 8,78 4,75 5,67 5,51 15,55 15,82 15,91 3,93 4,54 4,12 PAR Katolicismus Hledačství Ateismus EWB RLG N (%) M SD M SD 69 (35,6) 79 (40,7) 46 (23,7) 10,79 12,76 6,74 4,05 4,67 4,97 19,57 11,38 3,8 3,53 3,65 2,86 N = 194 Co se stanovených hypotéz týče, jako první jsem ověřil tu týkající se kognitivní dimenze spirituality a autonomie. Model jako takový vysvětluje relativně malou proporci rozptylu proţívané autonomie (R2 = 0,078; F(5, 188) = 3,18; p < 0,01). Pokud jde o jednotlivé prediktory, jak kognitivní dimenze u respondentů hlásících se ke katolictví, tak kognitivní dimenze u hledačů ovlivňuje míru proţívané autonomie, přičemţ patrnější je u katolíků. Z hlediska věcného jde středně silnou souvislost. V případě ostatních prediktorů pak tato souvislost nebyla nalezena. Hypotézu předpokládající pozitivní souvislost mezi kognitivní dimenzí spirituality a autonomií u katolíků a duchovních hledačů tak lze povaţovat za potvrzenou. Další informace k analýze shrnuje levá část tabulky č. 6: Tabulka č. 6 - hodnoty prediktorů COS, EPD a autonomie COS B SE B Beta EPD B Konstanta 34,47 1,372 Konstanta 35,613 COS -0,261 0,165 -0,268 EPD -0,239 Katolictví-Ateismus -0,927 1,685 -0,082 Katolictví_Ateismus -0,378 Hledačství-Ateismus 0,738 Interakce-Katolictví 0,738 0,263 0,346** Interakce_Katolictví 0,459 0,198 0,24* Interakce-Hledačství 0,666 0,225 0,308** Interakce_Hledačství 0,456 0,179 0,309* R2 = 0,078. **p < 0,01 1,5 0,066 Hledačství_Ateismus SE B Beta 0,844 0,144 -0,245 1,093 -0,034 R2 = 0,053. *p < 0,05 7 -0,364 1,079 -0,033 Dále jsem ověřil hypotézu vztaţenou k moţné souvislosti mezi zkušenostněfenomenologickou dimenzí spirituality a proţívanou autonomií, kde jsem předpokládal pozitivní povahu této souvislosti u katolíků a hledačů. Model jako celek nezlepšoval predikci proţívané autonomie (R2 = 0,053; F(5, 188) = 2,094; p = 0,068). Nicméně jak v případě katolíků, tak v případě hledačů je tato dimenze spirituality pozitivně spjata s proţívanou autonomií. Bliţší informace k jednotlivým prediktorům v pravé části tabulky č. 6. Tabulka č. 7 - hodnoty prediktorů RLG a autonomie Konstanta RLG Katolictví_Ateismus Hledačství_Ateismus Interakce_Katolictví Interakce_Hledačství B SE B Beta 33,703 -0,293 -1,411 1,807 0,711 0,274 2,575 0,281 2,965 2,652 0,336 0,427 -0,378 -0,125 0,164 0,528* 0,121 R2 = 0,037. *p < 0,05 Ověřoval jsem rovněţ očekávanou souvislost mezi proţívanou autonomií a religiozitou. Jediný prediktor, který významně zlepšuje predikci proţívané autonomie, je religiozita u katolíků, tedy interakční efekt (a tedy potvrzení stanovené hypotézy). Síla této souvislosti je pak relativně vysoká. V rámci všech ostatních prediktorů nebyla nalezena statisticky signifikantní souvislost. Další informace obsahuje tabulka č. 7. V případě dimenze existenciálního well-beingu (EWB) je patrná obecná (a relativně věcně významná) souvislost s autonomií. Pokud jde o paranormální přesvědčení, ţádný z prediktorů není statisticky významně i věcně spjat s autonomií. Více informací lze nalézt v tabulce č. 8: Tabulka č. 8 - hodnoty prediktorů EWB, PAR a autonomie B SE B Konstanta 35,61 0,323 EWB Katolictví_Ateismus Hledačství_Ateismus Interakce_Katolictví Interakce_Hledačství 0,792 -0,707 -0,648 -0,046 -0,131 R2 = 0,318. ***p < 0,001 Beta - B Konstanta 0,164 0,617*** PAR 0,863 -0,063 Katolictví_Ateismus 0,84 -0,059 Hledačství_Ateismus 0,215 -0,02 Interakce_Katolictví 0,199 -0,07 Interakce_Hledačství R2 = 0,008 8 SE B 36,342 0,389 0,021 -1,064 -1,009 -0,037 0,073 0,164 1,122 1,23 0,231 0,211 Beta 0,02 -0,094 -0,092 -0,016 0,042 Diskuze Z výsledků této práce je patrné, ţe duchovní ţivot není mladým lidem (tedy přinejmenším těm ve zkoumaném souboru) cizí. K oficiálním církvím (např. k církvi římskokatolické) se přihlásila pouze část respondentů (nutno však dodat, ţe nezanedbatelná, zhruba třetinová), nejpočetnější skupinu pak zastupují lidé (více neţ třetina respondentů), kteří sami sebe sice povaţují za věřící, ale nehlásí se k ţádné církvi. Spiritualita těchto duchovních hledačů má individualistickou podobu, je obecně spojena s odmítáním náboţenství ve smyslu instituce a s důrazem na duchovní proţitky (Roof, 1993; Říčan, 2006). Za důleţitou povaţuji také skutečnost, ţe většina (zhruba tři čtvrtiny) těchto respondentů nebyla k víře vedena – naopak k ní našli vlastní cestu. To je opět v souladu s představou hledačství jakoţto jevu, který je výsledkem voleb jednotlivce (Roof, 1993). Z hlediska ontogenetického je relevantní skutečnost, ţe se necelých 70 % respondentů nepovaţuje ani za dospělé, ani za dospívající, ale sami se cítí být někde mezi těmito obdobími. Subjektivní proţívání vlastního vývojového období v rámci tohoto výzkumu je tak ve shodě se závěry studií, které proběhly jak v rámci zahraničí (např. Arnett, 2000), tak v českém prostředí (kupř. Macek, Bejček, & Vaníčková 2007). Z pohledu vývojového období vynořující se dospělosti je podstatný rovněţ zmíněný podíl respondentů, kteří sami sebe povaţují za věřící. Některé výzkumy totiţ poukazují na jistý odklon od duchovního ţivota u mladých lidí na jejich cestě k dospělosti (Spilka et al., 2003). Vysvětlení lze nalézt ve skutečnosti, ţe mladí lidé, kteří jsou věřící, se při volbě povolání orientují na pomáhající profese více neţ jejich vrstevníci. Příčina však můţe leţet také v tom, ţe mladí lidé se skrze práci v pomáhajících profesích stávají více věřícími (Youniss et al., 1999). Pokud jde o kognitivní dimenzi spirituality, povaţuji za nutné poukázat na relativně vysoký důraz kladený na tuto dimenzi spirituality u katolíků, ale i u duchovních hledačů. U katolíků tento význam patrně odráţí propracovaný systém náboţenské socializace, s tzv. katechezí, která probíhá po celý ţivot (McGrath, 2001; McGuire, 2002). Skrze náboţenskou socializaci dochází k vytvoření kognitivních rámců a na ně navázaných postojů (Ozorak, 2005). Tato náboţenská socializace svou povahou vytváří předpoklad, ţe bude duchovno vnímáno jako něco významného. Vysvětlení však můţe mít i dílčí ontogenetické souvislosti. Dle Fowlera totiţ mladí lidé nacházející se v tomto vývojovém stádiu hledají v otázce víry vlastní odpovědnost (Fowler, cit. podle Říčan, 2007). Větší důraz kladený na spirituální rozměr ţivota tak mohou proţívat jako výraz své vlastní aktivity. Obdobně ale můţe být více zakoušená autonomie spjata se zvýšením významu spirituality ve vlastním ţivotě. 9 Význam přikládaný kognitivní dimenzi spirituality je tak moţným vysvětlením její souvislosti s proţívanou autonomií, a to jak u katolíků, tak u duchovních hledačů. Z obou skupin je pak souvislost mezi kognitivní dimenzí spirituality a autonomií silnější u katolíků. Tento rozdíl lze interpretovat tak, ţe na rozdíl od katolictví, kde je význam této dimenze silně akcentován (viz výše), se v případě hledačů jedná pouze o individuální volbu bez určité sociální opory (Roof, 1993; Říčan, 2006). Celkově vzato však rozdíl mezi oběma skupinami není velký, ostatně jako v obou případech není síla vztahu mezi oběma proměnnými příliš velká. Je pochopitelné, ţe ateisté v této dimenzi, která se týká významu víry ve vlastním ţivotě, deklarují výrazně niţší význam neţ katolíci či hledači. Jestliţe sami nepřikládají duchovnu či duchovnímu růstu význam, nelze u nich očekávat souvislost mezi kognitivní orientací na spiritualitu a autonomií. Za pozornost nicméně stojí to, ţe někteří ateisté zde skórovali relativně vysoko. Za touto zdánlivou diskrepancí můţe stát např. předchozí náboţenská socializace jedince, který se ovšem v jistém období svého ţivota rozhodl víru opustit (Levenson et al., 2005; Spilka et al., 2003). Předchozí náboţenskou socializaci je moţné vztáhnout k vyšším hodnotám, které ateisté dosahují na škále religiozity. Význam duchovních proţitků v ţivotě duchovních hledačů je patrný. Na druhou stranu průměrné dosaţené hodnoty jen o něco málo převyšují polovinu hodnot této škály. Vypovídá to jednak o tom, ţe duchovní proţitky jsou běţnější, neţ se můţe zdát, ale rovněţ o relativní heterogenitě mezi samotnými hledači. Někteří z duchovních hledačů pro jejich vnímání nemusí mít vytvořeny kognitivní rámce, a tak je tyto proţitky mohou míjet (Holm, 1998). Vysokých (ovšem niţších hodnot neţ hledači) dosahovali rovněţ katolíci. I to je v souladu se stanovenými předpoklady – kognitivní rámec vytvořený náboţenstvím dává věřícím určitou představu o tom, jak interpretovat proţitky ve vlastním ţivotě (Holm, 1998; McGuire, 2002). V případě duchovních hledačů a katolíků dle výsledků duchovní proţitek skutečně souvisí s proţívanou autonomií. Pokud jde o duchovních hledače, souvislost duchovních proţitků s proţívanou autonomií u nich můţe být vysvětlena skrze vnímání těchto proţitků jako součást vlastního osobnostního růstu, a tedy i nárůstu pocitu autorství vlastních činů (Maslow, 1964; Rowan, 1983). Pakliţe např. při meditaci zaţijí duchovní proţitek, hledají zdroj či příčinu, která k tomuto proţitku vedla, v nich samých. Tato skutečnost pak můţe mít vliv také na to, ţe o podobné záţitky více usilují. Tak jako v případě kognitivní dimenze spirituality, i zde skórovali ateisté nízko. Vysoké skóre přítomné u některých z nich lze chápat např. tak, ţe respondenti mají zkušenost s uţitím nějaké psychedelické látky a s touto zkušeností si spojují duchovní rozměr (Hood, 2005; Spilka et al., 2003). 10 Religiozita, tedy spiritualita v rámci určitého (náboţenského) kontextu (Pargament & Zinnbauer, 2005) přispívá k proţívané autonomie právě a jen u katolíků, coţ je však v souladu se stanovenými hypotézami. Nejvyššího skóre (jak průměru, tak nejvyšší dosaţené hodnoty) v ní totiţ dosáhli respondenti hlásící se ke katolicismu, tedy respondenti mající co dočinění s ţidovsko-křesťanskou spiritualitou. Souvislost mezi oběma proměnnými můţe být spjata se zvnitřněním duchovního programu římskokatolické církve, resp. s jednáním na základě něj. Např. skutečnost, ţe jsou modlitby daného člověka vyslyšeny, si věřící-katolík na základě výsledků nevysvětluje tak, ţe je jen prodlouţenou rukou Boţí. Spíše je vyslyšením modlitby utvrzen v tom, ţe on sám jedná správně, a proto Bůh stojí na jeho straně. Zdrojem chování zde tedy není Bůh, nýbrţ věřící-katolík. Internalizovaný duchovní program římskokatolické církve tak věřícím umoţňuje nahlíţet na sebe samé jako na aktivní tvůrce vlastních ţivotů, jako na ty, kdo přetvářejí vlastní okolí. A právě ve zvnitřnění tohoto duchovního programu a jednání na jeho základě lze spatřovat rozdíl mezi existencí a neexistencí souvislosti religiozity s proţívanou autonomií. Přestoţe v případě duchovních hledačů nebyl nalezen mezi oběma proměnnými vztah, není bez zajímavosti, ţe pro tuto skupinu respondentů nebyla dimenze zachycující religiozitu (z hlediska dosaţeného skóre) bezvýznamná. Potvrzuje to povahu hledačství jako individuální víry, která můţe čerpat z více myšlenkových zdrojů (Buxant, Saroglou, Tesser; 2010; Roof, 1993), tedy i z katolicismu. Existenciální well-being, tedy dimenze spirituality týkající se pocitu smysluplnosti vlastního ţivota a chápání sebe sama jako člověka schopného zvládat překáţky v ţivotě (MacDonald, 2000), je bez rozdílu víry či vyznání pozitivně spjata s proţívanou autonomií. Tento závěr nemusí být překvapivý, neboť usilování o smysluplnosti vlastního ţivota se zdá být vlastní všem lidem (Frankl, 1997; Frankl & Lapide, 2011). Podporu pro toto tvrzení dávají i empirické poznatky. Dle nich téměř třetina Čechů přemýšlí nad otázkami smyslu ţivota často, dalších 40 % čas od času a pouze desetina vůbec (Special Eurobarometer, 2005). Jestliţe se takovýto podíl Čechů zamýšlí nad smyslem (vlastního) ţivota, je pochopitelné, ţe mu lidé dávají význam, a to bez ohledu na vyznání či víru. Tyto otázky mají rovněţ význam v souvislosti s obdobím dospívání či s přechodem do dospělosti (Erikson, 2002). Některým dospívajícím totiţ poskytuje ţádané odpovědi na otázky týkající se smyslu ţivota víra či náboţenská organizace (Říčan, 2007), jiní pak odmítají duchovní autority a rozhodují se na základě vlastní cesty (Fowler, cit. dle Říčan, 2007), ať uţ duchovní či nikoli. 11 Limity výzkumu a návrhy pro další výzkum Z hlediska interní validity výzkumu (té vnější jsem se věnoval v části popisu vzorku) je potenciálně problematická především sociální ţádoucnost, tedy ţe tendence respondentů působit v lepší světle. Toto riziko jsem se snaţil minimalizovat jednak ujištěním respondentů, ţe všechny jejich výpovědi jsou anonymní, a dále ujištěním, ţe neexistují správné či špatné odpovědi. Stylizace respondentů nicméně můţe být problematická v souvislosti s proţívanou autonomií, a to kvůli relativně výraznému zešikmení hodnot zleva. Je zde tedy riziko, ţe v rámci proţívané autonomie respondenti odpovídali způsobem, který je staví do lepšího světla jako více autonomní. Celkově vzato se domnívám, ţe tyto moţné intervenující proměnné nepředstavují pro interní validitu výzkumu zásadní problém. V neposlední řadě se domnívám, ţe existuje celá řada výzkumných témat, která lze vzhledem k dosaţeným výsledkům otevřít. Zvláštní pozornost by dle mého soudu měla být věnována lidem, kteří se sice povaţují za věřící, ovšem nehlásí se k ţádné víře či náboţenské organizaci. Z výsledků je totiţ patrné, ţe i přes jisté přítomné trendy nepředstavují homogenní skupinu. Jiné výzkumné téma by se mohlo věnovat subjektivní interpretaci duchovních zkušeností. Důvod spatřuji např. v tom, ţe záţitek duchovní povahy, můţe mít zásadní vliv na lidské proţívání, myšlení, a to právě na základě této jeho interpretace. Za zajímavé téma povaţuji rovněţ to, jakým způsobem interpretují ateisté obdobné záţitky, např. vyvolané působením psychedelických látek. Pozornost by však měla být věnována i ostatním věřícím, resp. náboţenským skupinám, které byly ve výzkumu zahrnuty (z hlediska podílu) spíše okrajově. 12 Zdroje Arnett, J. J. (2000). Emerging adulthood: A theory of development from the late teens through the twenties. American Psychologist, 55(5), 469-480. Arnett, J. J., & Jensen, L.A. (2002). A congregation of one: Individualized religious beliefs among emerging adults. Journal of Adolescent Research, 17, 451–467. Baron, R. M., & Kenny, D. A. (1986). The moderator-mediator variable distinction in social psychological research: Conceptual, strategic and statistical considerations. Journal of Personality and Social Psychology, 51, 1173-1182. Berger, P. L., & Luckmann, T. 1999. Sociální konstrukce reality. Brno: CDK. Bhagwan, R. (2010). Spirituality in Social Work: A Survey of Students at South African Universities. Social Work Education, 29(2), 188-204. Buxant, C., Saroglou, V., & Tesser, M. (2010). Free-lance spiritual seekers: self-growth or compensatory motives? Mental Health, Religion & Culture, 13(2), 209-222. Český statistický úřad. (2013). Sčítání domů, lidu a bytů. Praha: Český statistický úřad. Edwards, J. R. (2009). “Seven Deadly Myths of Testing Moderation in Organizational Research“ pp. 143-164 in Charles E. Lance and Robert J. Vanderberg (Eds.). Statistical and Methodological Myths and Urban Legends. New York: Routledge. Erikson, E. (2002). Dětství a společnost. Praha: Argo. Frankl, V. E. (1997). Vůle ke smyslu: vybrané přednášky o logoterapii. Brno: Cesta. Frankl, V. E., & Lapide, P. (2011). Bůh a člověk hledající smysl. Brno: Cesta. Halman L., Sieben, I., & Zundert, M. van (2011). Atlas of European Values: Trends and Traditions at the turn of the Century. Leiden: Brill. 13 Holm, N. G. (1998). Úvod do psychologie náboženství. Praha: Portál. Hood, R. W. (2005). „Mystical, Spiritual, and Religious Experiences“ pp. 348-364 in Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and Spirituality. New York: The Guilford Press. Hunt, S. J. (2007). „Religion as a Factor in Life and Death through the Life-Course.“ Pp. 608626 in James A. Beckford, Nicholas J. Demerath (eds.). The SAGE Handbook of the Sociology of Religion. London: SAGE. Inglehart, R. et al. (2004). Human Beliefs and Values: A cross-cultural sourcebook based on the 1999–2002 values surveys. Mexico: Siglo XXI Editores, S. A. de C. V. Levenson, M. R., Aldwin, C. M. D’Mello, M. (2005). „Religious Development from Adolescence to Middle Adulthood“ pp. 144-159 in Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and Spirituality. New York: The Guilford Press. Lupač, P., & Sládek, J. (2008). The Deepening of the Digital Divide in the Czech Republic. Cyberpsychology: Journal of Psychosocial Research on Cyberspace, 2(1), Dostupné online z http://cyberpsychology.eu/view.php?cisloclanku=2008060203 Ozorak, E. W. (2005). „Cognitive Approaches to Religion“ pp. 216-234 in Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and Spirituality. New York: The Guilford Press. Pargament, K. I. (1999). The Psychology of Religion and Spirituality ? Yes and No. The International Journal for the Psychology of Religion, 9(1), 3-16. Paulík, K. (2005). „Ţeny a muţi v sociální práci“. pp. 1-7 in Daniel Heller, Jana Procházková, Irena Sobotková (ed.). Psychologické dny 2004 : Svět žen a svět mužů: polarita a vzájemné obohacování: sborník příspěvků z konference Psychologické dny. Olomouc: Universita Palackého v Olomouci. 14 MacDonald, D. (2000). Spirituality: Description, measurement, and relation to the five factor model of personality. Journal of personality, 68(1), 153-197. MacDonald, D. A., & Holland, D. (2003). Spirituality and the MMPI-2. Journal of Clinical Psychology, 59(4), 399-410. Macek, P., Bejček, J., & Vaníčková, J. (2007). Contemporary Czech Emerging Adults: Generation Growing Up in the Period of Social Changes. Journal Of Adolescent Research, 22(5), 444-475. Maslow, A. A. (1964). Religion, values and peak experiences. New York: Viking McGrath, A. E. (2001). Křesťanská spiritualita: úvod. Praha: Volvox Globator. McGuire, M. (2002). Religion. The Social Context. Belmont: Wadsworth. Newman, D. A. (2009) „Missing Data Techniques and Low Response Rates: The Role of Systematic Nonresponse Parameters“ pp. 7-36 in Charles E. Lance and Robert J. Vanderberg (Eds.). Statistical and Methodological Myths and Urban Legends. New York: Routledge. Roof, W. C. (1993). A generation of seekers: The spiritual journeys of the baby-boomer generation. San Francisco: HarperCollins. Rowan, J. (1983). The Real Self and Mystical Experiences. Journal Of Humanistic Psychology, 23(2), 9-19. Ryan, R. M., & Deci, E. L. (2000). Self-determination theory and the facilitation of intrinsic motivation, social development, and well-being. American Psychologist, 55, 68–78. Říčan, P. (2006). Spiritualita jako klíč k osobnosti a lidským vztahům. Československá psychologie, 50(2), 119-137. Říčan, P. (2007). Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál. 15 Special Eurobarometer. (2005). Social values, Science and Technology. Brusel: European Commision Spilka, B., Hood, R. W., Hunsberger, B., & Gorsuch, R. (2003). The Psychology of Religion: an Empirical Approach. New York: Guilford Press. Stříţenec, M. (2006). Prvé skúsenosti so slovenským prekladom revidovanej Škály prejavov spirituality (ESI). Zborník abstraktov z konferencie „Sociálne procesy a osobnosť 2006“, Stará Lesná. Subrahmanyam, K., & Šmahel, D. (2010) Digital Youth: The Role of Media in Development. New York: Springer. Tomasso, C., Beltrame, I., & Lucchetti, G. (2011). Knowledge and attitudes of nursing professors and students concerning the interface between spirituality, religiosity and health. Revista Latino-Americana De Enfermagem, 19(5), 1205-1213. Walker, D. F., Gorsuch, R. L., & Tan, S. (2004). Therapists' Integration of Religion and Spirituality in Counseling: A Meta-Analysis. Counseling And Values, 49(1), 69-80. Yonker, J. E., Schnabelrauch, C. A., & DeHaan, L. G. (2012). The relationship between spirituality and religiosity on psychological outcomes in adolescents and emerging adults: A meta-analytic review. Journal Of Adolescence, 35(2), 299-314. Youniss, J., McLellan, J. A., & Yates, M. (1999). Religion, community service, and identity in American youth. Journal of Adolescence, 22, 243-253. Zinnbauer, B. J., Pargament, K. I., Cole, B., Rye, M. S., Eric, M., Belavich, T. G., Hipp, K. M., et al. (1997). Religion and Spirituality : Unfuzzying the Fuzzy. Journal for the Scientific Study of Religion, 36(4), 549–564. 16 Zinnbauer, B. J., Pargament, K. I. (2005). „Religiousness and Spirituality“ pp. 21-42 in Raymond F. Paloutzian, Crystal L. Park (eds.). Handbook of the Psychology of Religion and Spirituality. New York: The Guilford Press. 17
Podobné dokumenty
Úhelné kameny pravdy - Global University
studijních zpráv instruktorem ICI obdržíš osvědčení o ukončení kursu.
Autoři tohoto kursu
Floyd C. Woodworth ml. je ordinovaným služebníkem od roku
1951. V současnosti je vydavatelem vzdělávacích m...
MATRIX-SEX-LÁSKA 1 - Vítejte na našem webu
2. Máme predátora, který přichází z hlubin vesmíru a přebírá pravidla našeho života. Lidé jsou vězni. Predátor je náš bůh a mistr.
Odevzdáváme se mu bezmocně. Jestliže chceme protestovat, potlačí n...
Okruhy k SZZ - Mgr. Psychologie
Garant: doc. PhDr. Martin Vaculík, Ph.D.
V této části státní závěrečné zkoušky student/-ka prokazuje odborné znalosti z oblasti psychologie práce a
organizace a schopnost jejich aplikace.
U každéh...
Koučování
v roce 1961 hovoří o teorii X, podle které v hlavách mnoha manažerů převládá přesvědčení, že lidi je
třeba neustále ponoukat a kontrolovat, neboť sami jsou v podstatě nekompetentní.
Tyto přístupy s...
Curriculum Vitae: David Šmahel, M.Sc. et Ph.D.
the Internet: fantasy and disillusion.] In Vztahy v dopívání. Macek, P., Lacinová, L. (Eds.).
Brno : Nakladatelství Barrister & Principal, 2006: 161-174
Šmahel, D. (2006). Czech Internet Report: Th...