m1d-skrivanek-metodika - Projekt oblasti podpory OP VK
Transkript
Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Trh s uměním Jan Skřivánek Marcela Chmelařová Robert Mečkovský Lucie Zadražilová metodika přednášky Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Český aukční trh – stručný úvod připravil Jan Skřivánek; Art+Antiques Aukční trh představují pouze jeden ze segmentů trh s uměním. Řada děl je prodávána prostřednictvím galerií a nezanedbatelnou roli hrají také prodeje přímo mezi jednotlivými sběrateli. Výhodou aukcí je jejich demokratičnost a transparentnost. Demokratičnost v tom smyslu, že rozhoduje jen výše nabídky. Při galerijních prodejích do hry občas vstupují osobní vztahy či další vedlejší motivy. Cena je v dražbě určována na základě otevřeného souboje vícero zájemců, což představuje jistý korektiv. Aukční výsledky nicméně nelze považovat za zcela objektivní a nezpochybnitelný způsob ocenění díla. Motivy dražitelů mohou být velmi různé a jednotlivá díla v důsledku toho mohou být podhodnocena, stejně jako přeceněna. Pokud jsou k dispozici data o větším počtu prodejů a za delší časové období, představují aukční výsledky dobrý nástroj k stanovení realistického cenového odhadu. Aukce se nejčastěji konají v sobotu nebo v neděli odpoledne. V posledních třech letech se u nás začaly pořádat tzv. večerní aukce, které se naopak konají ve všední den. Jde o model převzaný ze zahraničí – na večerních aukcích je zpravidla nabízeno jen pár desítek položek ve vyšších cenových kategorií. U běžných aukcí naopak bývá draženo několik set položek za odpoledne. Aby se člověk mohl aukce zúčastnit jako dražitel, musíte vyplnit přihlášku a předložit platný doklad totožnosti. Dražební číslo v některých aukčních síních dostanete po zakoupení katalogu, jinde po zaplacení vratného registračního poplatku. Výše příhozů se mění podle toho, o jak vysokou částku se zrovna jedná. Do tisíce se přihazuje po stokorunách, od tisíce do deseti tisíc po pětistovkách, atd. Je-li aktuální cena vyšší než milion, přihazuje se rovnou po sto tisících. Občas se v tom ale ztratí i samotní licitátoři. Pokud se dražitel aukce nemůže nebo nechcete osobně zúčastnit, můžete se nechat někým zastupovat, nebo se s aukční síní dohodnout na dražbě po telefonu či prostřednictvím písemné nabídky, tzv. limitu. Oba způsoby jsou velmi rozšířené. Limit znamená, že dražitel před aukcí oznámí, o kterou položku má zájem a jak vysokou částku je za ni ochoten zaplatit. Výše limitu se samozřejmě drží v tajnosti a při vlastní aukci se postupuje stejně, jako kdyby byl dotyčný přítomen v sále. Při dražbě je třeba mít na paměti, že v dražební ceně není započítána provize aukční síně. Její výše se v jednotlivých aukčních síních liší, pohybují se od 15 do 24 procent z dražební ceny. Obraz vydražený za 100 tisíc korun tak ve výsledku bude stát ještě zhruba o 20 tisíc víc. V provizi je již započtena DPH z této provize a případně i autorský poplatek (týká se žijících autorů a autorů od jejichž úmrtí uplynulo méně než 70 let). Tradičně nejdůležitějším segmentem českého trhu je klasická moderna. Zájem o díla klasické moderny je trvalý, v posledních letech se výrazně rozevírají nůžky mezi průměrnými a špičkovými díly. Samotné jméno není zárukou vysoké ceny, rozhoduje kvalita konkrétního obrazu. Trh se starými mistry u nás skoro neexistuje. Špičkových domácích autorů je poměrně málo, a většina jejich prací je navíc ve veřejných sbírkách. Zahraničních děl starého umění je vzhledem k přetržené kontinuitě v období komunismu v privátním držení také velice málo. Všude na světě navíc platí, že staří mistři zajímají mnohem menší okruh sběratelů než novější umění. Důvodem je jednak obsah (jde často o náboženská díla, která se do soukromých interiérů příliš nehodí), jednak větší nároky na péči (starší díla bývají citlivější na přísné klimatické podmínky, restaurování je dražší atd.). Na českém trhu se před časem objevilo několik vynikajících děl českého baroka ze sbírky Lobkowiczů. Nejdráže se prodal obraz Petra Brandla David s hlavou Goliášovou za necelých 5,7 milionu korun. Na jednu stranu jde o velice dobrou cenu, ve srovnání s cenami Filly či Toyen to však není nikterak oslnivý výsledek. Trh s uměním 3 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Zájem o umění 19. století na českém trhu v posledních třech letech výrazně roste. Souvisí to s tím, že sběratelé jdou především po prověřených jménech. Vedle klasické moderny tak nyní začínají doceňovat i autory, jako jsou Václav Brožík a Jakub Schikaneder. Poválečné a současné umění postupně začíná získávat na důležitosti. V prvním pololetí letošního roku padla v této kategorii řada autorských rekordů. Díla Mikuláše Medka, Václava Boštíka a Zdeňka Sýkory byla již opakovaně dražena za částky kolem 3 milionů korun. Cenový rekord v kategorii poválečného umění drží jeden z obrazů Václava Boštíka, rozměrné plátno z roku 1995, které bylo loni vydraženo za vyvolávací cenu 5,4 milionu korun. která přináší podrobné analýzy dění v rámci jednotlivých segmentů trhu s umění, případové studie věnované vybraným autorům či přehled všech děl vydražených za více než milion korun. Případové studie – opakové prodeje Všechny ceny jsou uváděny včetně aukční provize! Představení portálu ART+ Portál ART+ (www.artplus.cz) vznikl s cílem usnadnit zájemcům o sběratelství a investování do umění vstup na trh s umění. Základem portálu je databáze víc jak 100 tisíc aukčních výsledků hlavních českých aukčních síní, u některých sahající až deset let do minulosti. Právě předchozí prodeje a prodeje srovnatelných děl v minulosti jsou základním orientačním údajem, podle nějž lze posuzovat přiměřenost ceny uměleckého díla. Druhým pilířem portálu je index trhu s uměním, který převádí na jediný údaj několikero kritérií, která slouží k popisu situace na trhu. Z indexu nejde vyvozovat informace o cenových pohybech jednotlivých děl, dává však dobrou představu o celkové atmosféře na trhu a hodí se ke sledování dlouhodobých trendů. Schopnost odhadnout vhodnou dobu k prodeji či nákupu je na trhu s uměním možná ještě důležitější než v jiných oblastech. Podstatnou součástí portálu je rovněž redakční část nabízející zpravodajství, analýzy a komentáře k dění na trhu s uměním u nás i v zahraničí. Redakce také každoročně začátkem února vydává tištěnou Ročenku ART+, Antonín Slavíček: Praha z Letné / 1908 / olej na plátně / 50 x 60 cm Slavíčkův obraz Praha z Letné je jedním z jeho nejslavnějších děl. Jde o monumentální malbu o rozměrech téměř 2 x 4 metry, kterou vytvořil během pouhých 14 dní jako protějšek k obrazu Praha od Ládví. Reprodukovaná studie k tomuto dílo podle ART+ českými aukcemi prošla již dvakrát a lze na ní dobře ilustrovat některé problémy spojené s investováním do umění. Poprvé byl obraz dražen aukční síní Dorotheum v březnu 2005. Z minimálního podání 1,08 milionu korun se jeho cena vyšplhala až na 2,52 milionu korun. Obraz se tak stal 8. nejdražším dílem prodaným v daném roce. Znovu byla Praha z Letné dražena v říjnu 2011. Na aukci společnosti Prague Auctions Trh s uměním 4 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ se prodala o 300 tisíc dráž, cena 2,82 milionu korun však již stačila jen na 32. příčku v žebříčku nejdražších děl loňského roku. Ačkoliv cena obrazu za sedm let vzrostla o 12 procent, prodávající na celé transakci pravděpodobně prodělal. Za obraz, pokud neměl s aukční síní dohodnuté nadstandardní podmínky, by obdržel o půl milionu méně než za kolik jej pořídil. Aukční síně si totiž účtují provizi jak na straně kupujícího, tak prodávajícího. Aby investor nakupující a prodávající na aukcích zůstal na nule, potřebuje, aby se cena při opětovném prodeji zvýšila aspoň o 40 procent. nabídla na své květnové aukci obraz Modrá kompozice z roku 1925 za tehdy rekordních 7,5 milionu korun. Zůstal však nevydražen. Na listopadové aukci Galerie Kodl byl pak obraz Ocel pije z roku 1927, rovněž dílo z Waldesovy sbírky, vydražen za 5,2 milionu korun. Další srovnatelný Kupka, obraz Abstraktní kompozice z let 1925 až 1930, se na aukci v Česku znovu objevil až po čtyřech letech. Nového majitele našel za 15,8 milionu korun. Všechna tři zmiňovaná díla přitom měla přibližně stejný formát. Vysokou cenu obraz Tvar modré vysvětluje hlavně raná datace díla. Své první ryze abstraktní malby Kupka vytvořil v roce 1912, Tvar modré tak patří mezi velmi časné příklady abstraktního umění. Kupkových děl je v soukromém držení jen několik desítek a v posledních pěti letech šly jejich ceny výrazně nahoru. Předchozí Kupkův cenový rekord, stanovený v červnu 2011 na aukci sbírky Hascoe v Londýně, měl hodnotu necelých 44 milionů korun. František Kupka: Tvar modré / 1913 / olej na plátně / 73 x 60 cm Kupkův obraz Tvar modré, vydražený v dubnu na aukci společnosti Adolf Loos Apartment and Gallery za 57,4 milionu korun, je nejdražším dílem českého uměním prodaným v aukci nejen v České republice, ale i v zahraničí. Jde o dílo restituované z Národní galerie, které Waldesovi prodali privátně někdy po roce 2000. Tehdejší cenu jde jen odhadovat, je však jisté, že šlo o méně než 10 milionů korun. Poprvé se Kupkův abstraktní olej objevil na české aukci na jaře 2003. Aukční síň Meissner-Neumann, která se tehdy starala o rozprodej Waldesovy sbírky, Václav Špála: Kytice / 1915 / olej na kartonu / 46 x 33 cm Špálových Kytic se každoročně na trhu objeví několik a jejich ceny se velice různí v závislosti na jejich rozměrech Trh s uměním 5 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ a dataci. Reprodukovaný obraz se řadí mezi drobnější práce, jeho význam však posiluje časná datace. Většina květinových zátiší pochází z 30. až 40. let, tento olej na kartonu je však datován již do roku 1915. V databázi ART+ obraz poprvé najdeme v květnu 2005. Aukční síň Dorotheum jej tehdy nabízela za 360 tisíc korun, nikdo z dražitelů však neprojevil zájem. Znovu se na trhu objevil v květnu následujícího roku, na aukci Galerie Kodl. Vyvolávací cena byla snížena na 210 tisíc, několik zájemců ji však vyhnalo na 363 tisíc korun, tedy na stejnou částku, za kterou byl obraz nabízen o rok dřív. Po čtyřech letech, v dubnu 2010, se obraz v aukci objevil potřetí. Galerie Kodl tentokrát jeho vyvolávací cenu stanovila již na 600 tisíc korun. Konečná cena se však vyšplhala až na 2,04 milionu korun. Odráží to výrazný nárůst cen děl Václava Špály, ke kterému došlo v roce 2009. Tehdy se v jediném roce prodalo víc jeho milionových obrazů než v předchozích dvaceti letech. Dva roky starý Špálův aukční rekord má hodnotu 5,4 milionu korun. diptych Dva trojúhelníky, který nový majitel v únoru 2008 získal za vyvolávací cenu 4,6 milionu korun. I Linie č. 172 byla letos dražena již napodruhé. Poprvé byl obraz nabízen před čtyřmi lety na aukci společnosti Prague Auctions. S vyvolávací cenou 1,75 milionu korun však tehdy zůstal nevydražen. Vůbec poprvé Sýkorův obraz překonal hranici milionu korun na podzim 2006. Nejprve se jeho raná Zahrada na aukci společnosti 1. Art Consulting dostala z necelých 600 tisíc na 1 milion korun. O pár týdnů později vylétl velkoformátový obraz Linie č. 100 na aukci Prague Auctions z 1,4 na 2,73 milionu korun. Rostoucí zájem o Sýkorovo dílo vyhnal nahoru i ceny jeho grafik. Největší shon po nich byl v roce 2008, kdy se za více než sto tisíc korun podle ART+ prodalo třináct jeho serigrafií. Cenový rekord drží Linie II, pestrobarevná grafika formátu 90 x 90 cm z roku 1995 vydaná v edici 44 kusů, která na aukci 1. Art Consulting vylétla z 94 na 307 tisíc korun. Loni se průměrná cena Sýkorových grafik pohybovala kolem 50 tisíc korun. Veřejná muzea a galerie, soukromí sběratelé a obchod s uměním připravila: Marcela Chmelařová, ART+ Zdeněk Sýkora: Linie č. 172 / 1999 / akryl na plátně / 110 x 110 cm Zdeněk Sýkora dnes patří mezi nejdražší a nejvyhledávanější autory poválečného umění. Obraz Linie č. 172, který byl na březnové aukci společnosti 1. Art Consulting vydražen za téměř 3,8 milionu korun, je jeho nejdražším liniovým obrazem. Dráž byl v aukci prodán jen rozměrný Rozdíly v povaze veřejných a soukromých sbírek, specifika akviziční činnosti Veřejné sbírko-tvorné instituce mají své role jasně vymezené zákonem. Jejich klíčovými úkoly jsou správa, prezentace, odborné zpracovávání a vytváření veřejných sbírkových fondů. Rozdíly v povaze veřejných a soukromých sbírek mohou být větší, než si uvědomujeme: to, co máme ve fondech a to, co je k dispozici na trhu, se může svou kvalitou, zaměřením a složením diametrálně lišit. Trh s uměním 6 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Specifikem akviziční činnosti veřejných institucí by mělo být nadčasové rozhodování, nepodléhající módním vlivům. Tyto instituce často disponují strategickou informační či časovou výhodou a také výjimečnou vyjednávací pozicí z hlediska dobrého jména a statutu instituce. Toto postavení jim umožňuje získat část akvizic formou darů, výhodných nákupy z výstav, atd. Tradiční model: instituce uspořádá výstavu, poskytne prostor, finanční prostředky, vydá katalog, odborně dílo zpracuje, zaručí se projekt svým “dobrým jménem”. Umělec pak díla výhodně nabídne do sbírek, případně daruje. /Příklady akvizic GVU v Ostravě v porovnání s tržními cenami/. Pokřivenou, ale také možnou variantou tohoto modelu představuje situace, kdy prostor, finance a podmínky pro výstavu poskytuje instituce a díla z ní pak do svých sbírek získává kurátor jako soukromá osoba /např. známý umělec, kurátor, teoretik a sběratel Jiří Valoch za své dlouholeté působnosti v Domě umění města Brna/. Jiné variace tohoto modelu (např. 1:1 – tj. jedno dílo do sbírek, jedno jako dar řediteli instituce či kurátoru) byly hojně rozšířeny ještě na konci 80. let i později. Význam soukromého sběratelství pro veřejný sektor v minulosti a dnes V minulých dobách se podstatné, rozsáhlé a velmi kvalitně sestavené sběratelské konvoluty nakonec často ocitly ve veřejných fondech, ať už dobrovolně či násilnou cestou. V posledních dvaceti letech význam soukromého sběratelství opět vzrůstá spolu s tím, nakolik se akviziční činnost zejména veřejných galerií stává pro tyto instituce finančně nedostupnou, nebo z hlediska strategií “přežití” v podfinancovaných podmínkách, podružnou záležitostí. Převážná část institucí dnes na akvizice žádné fondy vyhrazené nemá, počítá se s tím, že si ředitelé vyšetří finance na akvizice z provozních, případně investičních prostředků. V dnešní době sběratelé nejsou již tak a priori dychtiví věnovat své celoživotní sbírky do veřejných fondů, hledají alternativní cesty. Jednou z nich je zahraniční model, který zatím neumíme do našich podmínek správně „zasadit“: je to jistá optimální funkční kombinace soukromých sbírek a veřejných financí, tj. vytvoření muzea spolupracujícího s významnou soukromou sbírkou v regionu, případně ji dlouhodobě prezentující (Museum Brandhorst Muenchen, Hamburger Bahnhof Berlin). Klíčovou roli sehrálo soukromé sběratelství v posledních letech zejména při importu zásadních děl českého umění ze zahraničních trhů k nám. Do českých sbírek se tak dostala velmi cenná díla autorů, kteří působili roky v zahraničí, př. Toyen, Jindřicha Štyrského, Josefa Šímy, ale i Antonína Chittussiho a dalších (obrazové příklady). Podstatným způsobem tak rozšířily poznání díla těchto autorů. Samostatnou, v zahraničí značně významnou kapitolou je korporátní sběratelství, kterému se u nás zatím nevěnovala příliš pozornost a veřejností jsou tyto aktivity vnímány rozporuplně, přesto byl např. akviziční politikou Komerční banky v polovině 90. let vytvořen významný konvolut soudobého českého výtvarného umění, svým významem doplňující či simulující mezery, které v tomto období mají fondy veřejných galerijních sbírek (viz literatura). Proč potřebují soukromí sběratelé veřejné instituce; sběratelé a investoři Důležité je si uvědomit, že soukromé sběratelství vždy v posledku najde cestu do veřejného sektoru. Rozeznáváme v podstatě dva základní psychologické typy sběratelů – ty, kteří mají potřebu své akvizice a sbírku sdílet s ostatními a ty, kteří tuto potřebu nemají. Více či méně vědomým cílem velké části první skupiny je tedy vybudovat tak kvalitní kolekci, s níž by se mohli v horizontu budoucnosti za důstojných podmínek pochlubit ve veřejném prestižním výstavním prostoru. Příklady výstav soukromých sbírek z poslední doby (Věci umění, věci doby – ZČG Plzeň; Výpravy za dobrodružstvím. Kvaše a oleje Zdeňka Buriana – VČG v Pardubicích, Pocta Picassovi – GHM Bratislavy; široce pojatá výstavní a publikační lobbistická politika Patrika Šimona). Trh s uměním 7 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ I sběratelé mají svou 13. komnatu, a sice myšlenku: „Co bude s mou sbírkou po mé smrti?“. Sběratelství je totiž vášeň, které ti, kteří ji podlehnou, často obětují velmi mnoho nebo úplně vše… /Viz literatura; krátké ukázky z rozhovorů./ Kromě těchto tradičních sběratelů se dnes na trhu s uměním pohybují také ve velké míře tzv. investoři. Mezi těmito dvěma krajně charakterizovanými skupinami existuje velké množství přechodných „stadií“; jak říkají zkušení obchodníci, i z čistých investorů (tj. kupců, přicházejících na umělecký trh z čistě finančních a spekulačních pohnutek) lze časem vychovat kultivované milovníky umění, sběratele. Majitelé uměleckých děl pořízených jako investice (tj. díla zpravidla za půlmiliónové a vyšší částky) mají zájem na spolupráci s veřejnými institucemi ještě výrazně vyšší, a to z důvodů „legitimizace“ těchto děl, budování jejich výstavní a publikační historie, atd. Veřejné projekty sloužící primárně soukromým zájmům Jedním z nejpalčivějších, klíčových problémů dneška jsou projekty veřejných institucí, které se tváří jako návštěvnicky přívětivé, zřizovaletem podporované, všelidové „populární“ akce, ale de facto slouží především soukromým, často obchodním zájmům. Těmi může být budování ceny a tržního jména tvůrce (tzv. branding), zvyšování ceny a vytváření výstavní „historie“ konkrétního soukromého díla, nebo dokonce legalizace problematických položek ze soukromých zdrojů (ať už děl s pochybnou atribucí či fals). Ve veřejné sféře se tyto projekty legitimizují tzv. návštěvnickou atraktivitou, příjmy ze vstupného, což jsou přirozeně zřizovateli velmi sledované faktory, odborně pak snahou představit veřejnosti „nové objevy ze soukromých sbírek“. Posledně jmenovaný bod je v současnosti ve vodách veřejnoprávních galerií velmi oblíbený a velká část kurátorů k němu přistupuje s velkou naivitou a značně nekriticky. /Několik příkladů z poslední doby z výtvarné sféry: projekty monografií a výstav Václava Radimského, Jakuba Schikanedera, také částečně i Jana Baucha, Františka Muziky… / Možná by bylo lépe otázku otočit: našli bychom v posledních letech velkou výstavu klasika nebo na trhu zavedeného umělce, která by neobsahovala problematické či zpochybnitelné položky, nebo celkovým scénářem projektu nesloužila alespoň zčásti soukromým zájmům? Hlavní problémy naší odborné práce, které nakonec vždy nahrávají soukromému sektoru Nedostatečně zpochybňujeme a revidujeme práci našich předchůdců, předchozích generací či kolegů s vyšší akademickou hodností. Žijeme v době povrchních generalizací, s nimiž si často vystačí už i monografie autorů či odborné publikace. Času na zásadní široce zaměřený výzkum je v našich institucích stále méně a zřizovatelé jej často ani nepodporují a nepožadují. Soukromí sběratelé a zájemci o umění toho občas o jednotlivých autorech vědí daleko více než my. Příliš lpíme na pravdivosti tištěného a jednou publikovaného. Neřídíme se vlastním rozumem a úsudkem, ale tím, co je společenstvím považováno za správné, módní či „trendy“. Nevyjadřujeme vlastní názor a pochybnosti. Je proto třeba apelovat na vzdělání, znalosti a morální kvality zaměstnanců veřejných muzeí a galerií. Zásadní problémem dneška je totiž “prodejnost”, nebo přinejmenším lehkovážnost či naivita, některých zaměstnanců veřejné sféry. Klíčoví kurátoři NG či GHMP vystupují „nezištně“ z titulu své funkce na před-aukčních výstavách největších aukčních domů v Čechách, podepisují posudky, expertizy na díla. Dokonce i po velmi problematických kauzách na hranici zákona zůstávají neotřesitelně ve svých kurátorských funkcích a žádnou profesní organizaci v oboru to neznepokojuje (viz kauza výstavy Natálie Gončarovové v AJG v Hluboké nad Vltavou z loňského května). Jaká je tedy potom role organizací jako UHS, RG ČR, AMG ČR? Uvědomujeme si dnes dostatečně důsledky své odborné práce pro budoucnost a lze se tomuto tren- Trh s uměním 8 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ du smývání hranic mezi soukromými a veřejnými zájmy vůbec nějak bránit? Case study – několik dalších příkladů z praxe oboru výtvarného umění Další příklady z praxe výtvarného umění: Výstava Antonína Chittussiho ve Východočeské galerii v Pardubicích. Jaký byly její cíle – jaké nové odborné pojetí autora přinesla a jaký bude mít vliv na další trh s jeho díly. Jiný příklad: Výstava neznámých děl Obrazárny ze Skutče a problematika publikování a ocenění těchto děl. Další kauzy: Sbírka Patrika Šimona a jeho lobbing v prostředí veřejných galerií. Kauza Patrik Šimon a ukradený obraz Toyen: http://www. ceskatelevize.cz/ivysilani/1142743803-reporterict/209452801240042/obsah/92413-boj-o-ukradenyobraz-toyen/ Další: M. Chmelařová, Zlatá devadesátá? Sbírka Komerční banky ve Wannieck Gallery, Art+Antiques, 2012, č. 9, s. 73. M. Chmelařová, Česko – slovenské přežvykování kubismu: Pocta Picassovi v Galérii mesta Bratislavy, Art+Antiques, 2012, č. 4, s. 70-72. M. Chmelařová, Umění neklidné doby: Černá slunce, Art+Antiques, 2012, č. 2, s. 10-16. M. Chmelařová, Umění se má ukazovat, rozhovor se sběratelem Janem Vykoukalem, in: Ročenka ART+, Trh s uměním v roce 2011, Ambit Media, Praha 2012, s. 16 - 20. ISBN 978-0-904596-4-9. M. Chmelařová, Obraz naší doby: Nový Brožík v Západočeské galerii v Plzni, in: Ročenka ART+, Trh s uměním v roce 2011, Ambit Media, Praha 2012, s. 140 - 142. ISBN 978-0-904596-4-9. M. Chmelařová, Antonín Chittussi včera, dnes a zítra: Jak si vede známý krajinář na aukčním trhu, ART+ září 2012, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/antoninchittussi-vcera-dnes-a-zitra J. Skřivánek, Schikaneder ze soukromých sbírek: Přehled nejdražších obrazů Jakuba Schikanedera, ART+ červenec 2012, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/ schikaneder-ze-soukromych-sbirek M. Chmelařová, Lidé k umění nacházejí cestu: Rozhovor s Magdalenou Juříkovou o sbírce KB, ART+ květen 2012, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/lide-kumeni-nachazeji-cestu M. Chmelařová, Burian pro mě není jen chvilková epidemie: rozhovor s majitelem sbírky kvašů Zdeňka Buriana, ART+ září 2012, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/burian-pro-me-neni-jen-chvilkovaepidemie M. Chmelařová, Není Dostojevský jako Dostojevský: Záměrné klamání nebo jen chyba?, ART+ červen 2011, http://www.artplus.cz/cs/aukcni-zpravodajstvi/1/nenidostojevsky-jako-dostojevsky J. Skřivánek, Filla podle Beltracchiho: Falešný Filla z Německa, ART+ březen 2012, http://www.artplus.cz/cs/ aukcni-zpravodajstvi/1/filla-podle-beltracchiho Problematické tuzemské projekty výstav: Obecně ke sběratelství: J. Skřivánek, Gončarovová případ pro policii, Artalk, květen 2011, http://www.artalk.cz/2011/05/26/goncarovovapripad-pro-policii/ M. Chmelařová, Modigliani „po česku“ aneb Od rychlovarných konvic ke Kupkovi, Artalk, březen 2011, http:// www.artalk.cz/2011/03/07/modigliani-%e2%80%9epocesku%e2%80%9c/ M. Pachmanová (ed.), Sběratelství jako kumulace, recyklace a obsese. Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, Praha 2008. J. Chatrný – R. Červená (ed.), Otakar Teyschl. Universitní profesor, lékař, sběratel, mecenáš. Archiv města Brna 2012. P. Uličný, Zberateľ alebo Zmluva s diablom. Rozhovory Několik odkazů: Trh s uměním 9 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ publicistu Petra Uličného so zberateľom Ivanom Melicherčíkom. Artforum Bratislava 2012. M. Klimešová, Věci umění, věci doby. Skupina 42. Sbírka Jana Vykoukala. Arbor Vitae a Západočeská galerie v Plzni, 2011. A. Kollár, Jak jsem poznával a sbíral naivní umění. Albert, Olomouc 2007. L. Slavíček, „Sobě, umění, přátelům“, Kapitoly z dějin sběratelství v Čechách a na Moravě 1650 – 1939. Barrister&Principal, Brno 2007. Mgr. Ing. Marcela Chmelařová (*1976) Historička a teoretička umění, ekonomka, od roku 2002 kurátorka Východočeské galerie v Pardubicích. Zabývá se trhem s uměním a sběratelstvím, českým výtvarným uměním 20. století, historií a současností fungování českých muzeí a galerií. V roce 2003 připravila retrospektivu Richarda Fremunda, člena skupin Máj a Křižovatka. Pravidelně přispívá do časopisu Art+Antiques, Prostor Zlín a jinam, od roku 2012 šéfredaktorka portálu ART+. Při FF MU v Brně zpracovává doktorskou práci na téma Sběratelství moderního a současného umění v poválečných totalitních desetiletích. Trh s uměním mezi světovými válkami připravil: Robert Mečkovský; ART+ Umělecký trh se v meziválečné Československé republice rozvíjel ve všech dobově obvyklých formách. Díla žijících umělců bylo možné získat přímo od autorů v jejich ateliérech, v prodejních galeriích, nebo na aktuálních výstavách. Postupně vznikaly prodejny uměleckých spolků, kde mohli zájemci získat výtvarné práce jejich členů. Předměty starého umění nabízely starožitnické obchody v širokém záběru od vetešnictví až po reprezentativní podniky na hlavních městských třídách. Starožitnosti a díla starých mistrů patřily mezi hlavní sortiment aukčních síní. Příležitostí ke koupi starého umění se mohla stát i návštěva některé ze soukromých galerií, nebo výstav z majetku pražských sběratelů. V hlavním městě i na venkově působili též podomní agenti nabízející výtvarná díla – tzv. „běhouni“. Teoretické rozdělení na primární trh s díly pocházejícími přímo od autorů a obchod zaměřený na opakovaný prodej starožitností a obrazů z majetku sběratelů vyžadující specializovaného zprostředkovatele často postrádalo ostré hranice a jedny formy obchodních strategií přecházely v jiné. Součástí dobových tendencí ve sběratelských kruzích byl důraz na sbírání děl současných umělců v jisté reakci na doposud převažující kolekce doznívajícího 19. stol. zaměřené často na historickou produkci starých nizozemského mistrů a kabinetní malbu pozdního 18. stol spolu s autory stol. 19.1 Tuto situaci dobře vystihuje doporučení pro sběratele formulované Emilem Fillou r. 1933: „Nekupuj hlavně umění, které kupovali naši otcové a dědové, neboť je již předražené, přebrané a pro tebe bez zájmu. (...) Umění tvých otců neposkytne ti pravého potěšení a nezaručí žádných zásluh o rozvoj duchovního života. Nekupuj umění minulých věků, dokud nemáš řádnou sbírku současného umění, neboť porozumění pro staré Trh s uměním 10 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ dílo vede jedině cestou přes soudobé. Mýlíš se, když tvrdíš, že starému umění rozumíš, kdežto novému nikoliv.“ 2 Přes zřejmý zájem autora těchto řádků na odbytu děl profesní skupiny, kterou zastupoval, vystihují tyto imperativy směřování významné části odborné veřejnosti i sběratelů3 v otázkách nákupu uměleckých děl a vytváření nových sbírek. Přesto, že se nejednalo o převládající tendenci, někteří sběratelé v jistém okamžiku své kolekce starých mistrů rozprodali a začali nově budovat sbírky umění současného4, nebo dosavadní soubory staré malby doplňovali o moderní díla5. Pro vzdělané zájemce o soudobé umění měla velkou přitažlivost možnost nákupu díla přímo od autora. Tento postup, jak uvádí dále Emil Filla, uspořil nakupujícímu náklady na případný znalecký posudek, marže obchodníků a především jej zcela bezpečně ochránil od možné koupi falsa.6 Kontakt s autorem znamenal pro sběratele také jistou společenskou prestiž a cennou možnost prohloubení své odborné erudice. Někteří malíři, jako např. Václav Špála v pozůstalosti zanechali celé seznamy svých prací se jmény kupců, významné pro pozdější znaleckou práci s jejich dílem. Pokud sběratel nedokázal proniknout k umělci vlastními silami, obrátil se na prostředníka, který kontakt zařídil. V této roli si vedl zdatně např. brněnský učitel František Venera, který zprostředkoval setkání celé jedné generace moravských sběratelů s pražskými malíři a sochaři. Zásadní význam pro prezentaci a různé formy prodeje soudobé produkce měly umělecké spolky formované na základě rozmanitých zájmových skupin často s tradicí sahající do 19. stol. Vedle vytvoření prostoru pro řešení teoretických a tvůrčích otázek, poskytovala tato sdružení svým členům podporu i na praktické rovině. Základem spolkového dění byla prezentace prací členů prostřednictvím rozsáhlé výstavní činnosti, ke které patřily pravidelné členské výstavy, monografie, retrospektivy, prezentace zahraničních autorů, nebo vlastní putovní výstavy. Významnou složkou spolkové činnosti bylo též vydávání vlastního časopisu prezentujícího ideové směřování sdru- žení spolu s propagací práce jeho členů. Pro tyto aktivity disponovaly spolky vlastními, nebo pronajatými prostorami s výstavními síněmi, kancelářemi, redakcí časopisu a dalším zázemím. Až na výjimky byla většina výstav prodejní. Katalog obsahoval ceny jednotlivých děl a instrukce pro zájemce o koupi.7 Další možností získání díla byla návštěva spolkové prodejny, nebo zprostředkování nákupu kanceláří spolku. Jakýmsi spolkem nad spolky se stal Syndikát výtvarných umělců československých, založený krátce po skončení války r. 1920. Tato celostátní stavovská organizace s faktickou funkcí odboru si vytkla za cíl jednotně prosazovat sociální a hospodářské zájmy sdružených umělců bez zasahování do jejich ideového a teoretického směřování. V syndikátu bylo zastoupeno 14 výtvarných spolků reprezentujících celkem asi 600 osob a dalších 100 umělců stojících mimo spolkové organizace. Významným pilířem péče syndikátu o vlastní členy byly obchodní podniky, které měly podpořit odbyt prací jednotlivých výtvarníků na soudobém trhu a jejich propagaci. „Vyškolený výtvarník umělec nemá obyčejně tolik živnostenské bystrosti obchodní a vůbec ne dosti času věnovat se při vážné práci umělecké i otázkám praktickým, a proto je vždy čipernými nekalými konkurenty předstižen.“1 Za hlavního protivníka v obchodní soutěži byli považováni dovozci nekvalitních reprodukcí a napodobenin ze zahraničí, které byly posléze distribuovány po venkově i městech zdatnými cestujícími prodejci. Proto byl r. 1926 pod vedením Emila Pacovského2 založen Obchodní podnik Syndikátu výtvarných umělců československých sídlící v reprezentativních prostorách v Purkyňově ulici v Praze.3 Tento velkorysý projekt zahrnoval několik specializovaných oddělení obsazených odborným personálem: kabinet drobného umění, výstavní síň používanou také pro pořádání aukcí, vzorkovnu, výtvarnickou a reklamní poradnu a nakladatelství spojené s komisionářstvím.4 Významné místo v komplexu pražských výstavních síní a uměleckého obchodu zaujímaly soukromé galerie. Tyto reprezentativní podniky řízené svými majiteli nebyly Trh s uměním 11 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ vázány ideovou profilací, jako většina uměleckých spolků a dokázaly tak poskytnout prostor širokému spektru výtvarníků a uměleckých skupin. Jejich výstavní místnosti využívala často krátkodobá, nebo čerstvě vytvořená začínající uskupení výtvarníků, která se doposud nestačila etablovat a získat vlastní prostory. Vedle četných přehlídek prací domácích umělců, pořádaly galerie závažné prezentace zahraničních autorů a výstavy starého umění. Zájemci zde mohli získat umělecká díla nákupen na výstavách, v komisním prodeji, nebo v pravidelných dražbách, které některé galerie se svými aukčními odděleními pořádaly. Jak naznačuje uvedený přehled, v mezidobí let 1918-1937 se v Praze na poli výtvarného umění rozvinul čilý výstavní a obchodnický ruch, který poskytoval zájemcům široké spektrum příležitostí k nákupu uměleckých děl. Primární trh s díly žijících autorů ovládly bohaté výstavní programy uměleckých spolků doplněné činností významných soukromých galerií. Od počátků svého působení zprostředkovávaly jak spolky, tak galerie kontakt českého publika také se zahraniční tvorbou. V první polovině 20. let bylo v hlavním městě uspořádáno 60-80 malířských výstav ročně, kde bylo prezentováno přibližně 7 000 výtvarných děl. Počet vystavovatelů kolísal v jednotlivých letech mezi 350-650 osobami z nichž více než 30 % bylo jiné, než československé národnosti.8 V průběhu následujících let ekonomické konjunktury se výstavní život natolik rozmohl, že se s příchodem hospodářské krize začaly ukazovat problémy celého systému charakteristického rychlým střídáním drobnějších přehlídek9 související se zahlceností publika a převisem nabídky nad poptávkou. „Ani ta nejlepší umělecká výstava pražská neznamená dnes -jako druhdy znamenala- kulturní událost, která by zanechala po sobě silnější a trvalejší dojem ať již jen v kruzích uměleckých, nebo aspoň v obecenstvu. Umělecké výstavy v Praze se staly zjevem všedním, poskytujícím snad jen při slavnostních vernisážích trochu společenského vyražení a skoro ničeho více. Obecenstvo sem přichází s mrazivým chladem a odchází bez vzrušení. Nerozčilují je již ani všeliké moderní a nejmodernější umělecké směry, jimž nerozumí a nezajímají je valně ani konservativnější výtvory, které příliš zevšedněly v tom svém množství a stálém opakování. Nákupy ze strany obecenstva jsou stále řidší. Umělecké kritiky takřka není ...“10 Bez zajímavosti nejsou ani mimovýstavní ekonomické aktivity uměleckých sdružení. Jedním z nejkomplexnějších projektů byly Obchodní podniky Syndikátu výtvarných umělců, kterými se postupně stále více nechaly inspirovat jednotlivé spolky. Následně pak byli vyhledáváni noví platící členové, rozvíjely se spolkové prodejny a byl pobírán podíl z prodaných děl hostujících autorů. Tvůrčí přístup k ekonomickým otázkám podpořil zvláště hospodářský propad začátku 30. let, kdy se setkáváme s nabídkou prodeje umění na splátky, půjčovnou uměleckých děl, dobročinnými dražbami, nebo týdenní kampaní propagující výtvarné umění. To vše v době, kdy nebylo výjimkou získat na výstavě umělecké dílo výměnou za léčiva, uhlí, nebo potraviny.11 Poznámky 1) Více viz Slavíček s. 240. 2) Emil Filla, Patero přikázání, Volné směry XXX., s. 126. 3) Především pražští sběratelé z okruhu Sdružení přátel Moderní galerie a členové moravského Odboru přátel Skupiny výtvarných umělců v Brně. Např. JUDr. František Čeřovský, Ing. Jaroslav Jindra, Václav Jelínek, RNDr. Jaroslav Císař, František Dvořáček, MUDr. Otakar Teyschl a další. 4) Např. Armand Grosz. Slavíček, s. 240. 5) Např. Ing. Václav Butta. 6) Srov. pozn. 2. 7) Z pravidla byla v průběhu výstavy přijímána záloha ve výši 1/3 ceny a zbytek se doplácel po předání díla. Ceny uváděny bez daně z obratu a daně přepychové. Ne vždy kupující nabyl koupí i reprodukční práva. Ve vyjímečných případech byly ceny uváděny v měně autorovy země a přepočítávaly se podle aktuálního denního kurzu v okamžiku odebrání díla. Např. LX. Výstava Spolku Trh s uměním 12 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Výtvarných umělců Mánes, Pablo Picasso, Výbor prací z let 1906 -1931, Praha. (výstavní katalog) 8 Satistika pražských výstav, Volné směry XXIV, 1926, s. 53. 9) Ještě pražské umělecké výstavnictví, Život XIV, 1935-1936, s. 140-141. Jaroslav B. Svrček, Výstavy, Rozpravy Aventina VI, s. 310-311. 10) Pražské výstavy, Veraikon XVIII, 1932, s. 17-18. 11) Emil Pacovský, Obchodní podnik Syndikátu Výtvarných umělců čsl., Veraikon XII, 1926, s. 117 Průzkum ART+ pro Asociaci starožitníků, říjen 2012 připravila: Lucie Zadražilová, Jan Skřivánek; ART+ Jaký je měsíční obrat vašeho obchodu? Polovina respondentů uvedla měsíční obrat pravidelně nad 200 tisíc korun, v jednom obchodě to je natolik proměnlivé, že to nelze zobecnit. Jedna respondentka konstatovala, že se obrat v posledních letech rapidně snížil pod 200 tisíc, byt‘ dříve nebylo pro ni problém této hranice dosáhnout. Komentář ART+: Pokud bychom počítali s 200 tisící jako s průměrným měsíčním obratem (podle prezidentky Asociace starožitníku Simony Šustkové jde o velmi střízlivý odhad), je celkový roční obrat obchodu se starožitnostmi prostřednictvím kamenných obchodů víc jak půl miliardy korun. Obrat aukčního trhu byl podle statistiky ART+ loni 645 milionů korun. Procentní zastoupení různých oblastí trhu v nabízeném sortimentu: Šperky a předměty z drahých kovů 25 %; obrazy a plastiky kolem 22 %; sklo 15%; porcelán a keramika 16 %; nábytek 13 %, zbytek tvoří u různých respondentů textil, varia, hodiny a hodinky, asiatika. Komentář ART+: Obrazy a plastiky pro většinu starožitnictví představují jen doplňkový sortiment, u tří respondentů však tvoří čtvrtinu až polovinu nabídky. Obrazy představují nejlukrativnější segment trhu s uměním, většina prodejů se však odehrává prostřednictvím aukčních síní. To je dáno historickými okolnostmi vývoje českého trhu s uměním (neexistence tradičních a kapitálově silných galerií), současně se však jedná i o celosvětový trend. Využíváte ke svým nákupům a k prodeji internet? Internet využívají dvě třetiny respondentů, především k vyhledávání a inzerci, také k nákupům či k pořádání aukcí. Komentář ART+: Nástup specializovaných aukčních serverů typu aukro neznamenal pro trh s uměním tak zásadní změnu, jak se zprvu očekávalo. Prostřednictvím internetu se prodávají hlavně věci v nižším cenovém segmentu. Aukro plní podobnou roli jako vetešnictví či burzy, obchodníci zde vyhledávají podhodnocené či chybně určené kusy. Pro provozovatele kamenných obchodů je internet hlavně dalším komunikačním kanálem, jak oslovit zákazníky. Kolik zaměstnanců pracuje ve vašem obchodě a jaké mají dosažené vzdělání? V obchodě je v průměru zaměstnáno 2,3 lidí; jeden respondent uvedl, že má už pouze brigádníka z důvodu krize, dříve míval dva zaměstnance. Vzdělání zaměstnanců: 9 x vysokoškolské (3 ekonomie, 2 architektura), 14 x středoškolské. Trh s uměním 13 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Komentář ART+: Ačkoliv jsou starožitníci a obchodníci s uměním ze strany muzejních a akademických pracovníků často vnímáni jako nedůvěryhodní překupníci, řada z nich je ve svém oboru naprostými profesionály. Sběratelé se často na posudky specializovaných obchodníků spoléhají víc než na stanoviska soudních znalců. Kdo jsou vaši zákazníci (z hlediska věku)? Polovina respondentů uvedla, že polovina zákazníků spadá do věkové kategorie pod 50 let a polovina nad 50 let; druhá skupina tvrdí, že nadpoloviční většině zákazníků je nad 50 let (bud‘ výrazně větší skupina, až 85 % zákazníků nad 50 let nebo těsně nadpoloviční většina). Komentář ART+: Neexistence nové mladé generace sběratelů je nejčastěji zmiňovaným trendem. Věková struktura zákazníků souvisí i se slabou střední třídou. Mladší generace nemá na nákup starožitností volné prostředky. Velmi bohatí pak umění chápu jako jeden z investičních nástrojů a orientují se především na obrazy první třetiny 20. století, které představují nejdražší a nejvíce obchodovaný segment trhu (týká se ale hlavně aukcí). Kdo jsou vaši zákazníci (z hlediska národnosti)? Většina respondentů uvedla, že 70 % a více jejich zákazníků představují Češi. Pouze dva respondenti uvedli, že poměr domácích a zahraničních kupců je půl na půl. Jeden respondent uvedl, že v roce 2000 byl tento poměr přesně opačný, většina zákazníků byli cizinci. Z konkrétních národností několikrát zmiňováni Němci a Rakušani, pak jednotlivě Rusové a země bývalého SSSR, Francouzi nebo Italové. Komentář ART+: Klesající podíl zahraničních zákazníků souvisí s posilujícím kurzem koruny i s celosvětovým poklesem zájmu o starožitnosti. Zboží nabízené českým obchodníky přestává být pro zahraniční kupce cenově atraktivní, v některých případech jsou ceny na českém trhu dokonce vyšší než v Německu či ve Francii. Pohyb starožitností zdaleka není jen jednosměrný, dovozy ze zahraničí naopak nejsou ničím výjimečným. Jaké jsou nejvýraznější trendy na trhu s uměním a starožitnostmi? Zájem se soustředí hlavně na obrazy (především na 5 až 10 nejvýznamnějších autorů klasické moderny), užité umění je popelkou. Ceny starožitností oproti dřívějšku klesají, dochází stále častěji k převisu nabídky nad poptávkou. Klesají i ceny předmětů z 19. století (třeba biedermeierský nábytek, porcelán, sklo). O nábytek je obecně malý zájem. Zájem je o kvalitní autory a mimořádně umělecky provedené předměty. Docela dobře se prodávají kvalitní šperky (u šperků obecně je ovšem nejaktuálnější trend „cena za gram“, jinak řečeno, jde spíše o hodnotu zlata jako investice než o dokonalost provedení). O něco se zlepšil prodej autorských předmětů ze 40. až 70. let (třeba nábytek Jindřicha Halabaly, Ježkovy bruselské servisy, sklo Rudolfa Jurnikla nebo Ladislava Olivy). U zákazníků z Ruska je v kurzu míšeňský porcelán, obecně stoupá zájem o renesanční starožitnosti, o zlaté šperky a mince, o předměty ze stříbra (tabatěrky), starý český porcelán a kvalitní české sklo, zajímavé lustry a svítidla, raritní a sběratelsky zajímavé artefakty. Komentář ART+: Stejné trendy je možné pozorovat i v případě aukcí. Výjimečné kusy mnohdy dosahují rekordních cen, průměrné věci cenově stagnují či klesají. Obecným problém je přerušení sběratelské tradice a malá popularizace starožitností, které nejsou vnímány a prezentovány jako samozřejmá a hodnotná součást moderního životního stylu. Trh s uměním 14 Projekt oblasti podpory OP VK „Další vzdělávání pracovníků kulturních institucí Královéhradeckého kraje“ Trh s uměním 15 Trh s uměním metodika přednášky Mgr. Jan Skřivánek šéfredaktor časopisu Art+Antiques www.artcasopis.cz Mgr. Ing. Marcela Chmelařová historička umění, kurátorka Východočeské galerie v Pardubicích a šéfredaktorka portálu ART+ www.vcg.cz; www.artplus.cz Mgr. Robert Mečkovský historik umění, vedoucí portálu ART+ www.artplus.cz Lucie Zadražilová ART+ www.artplus.cz Další přednášející Mgr. Ing. Tomáš Zezula historik umění, majitel brněnské aukční síně Zezula www.papilio.cz Tomáš Bárta restaurátor, majitel restaurátorského ateliéru Bárta v Hořicích vizeprezident Asociace starožitníků www.atelierybarta.cz; www.asociace.com Muzeum východních Čech v Hradci Králové Eliščino nábřeží 465, 500 01 Hradec Králové 1 tel.: +420 495 512 391, +420 495 512 392 e-mail: [email protected] www.muzeumhk.cz
Podobné dokumenty
MASARYKOVA UNIVERZITA Ekonomicko
obsaženy také v platebním příkazu a na faktuře.
Pro opakové přihlášení do „konferenčního systému“ (https://www.econ.muni.cz/konference/conferences/view108/) použijte emailovou
adresu, jako login,...
Možnosti spolupráce s obcemi a svazky obcí
navzájem se značně podmiňují. Role veřejného sektoru je v této problematice stěžejní.
V rámci své regionální politiky, potažmo politiky cestovního ruchu, by měl veřejný sektor
vytvářet podmínky pro...
1|2013 - uměleckohistorická společnost
Vernon vycházela při přípravě výstavy Amedeo Modigliani
a tohoto katalogu z informací ohledně původu a pravosti
uměleckých děl prezentovaných v rámci výstavy a publikovaných v tomto katalogu, kt...
Jak postavili - Extra Publishing
megalitická stavba musela být ve své
době něco unikátního, co až magicky
přitahovalo lidi z celé Evropy – jakási Eiffelova věž pravěku. Výzkumy
v posledních pěti letech dokázaly,
že množství lidí p...
SL 35 - Svět literatury
kromě funkce estetické i funkci filosofickou a praktickou.22 Z hlediska Kantova pojetí trascendentálna spatřuje Je. Tyryškinová souvislost mezi dekadentním a futuristickým transcendentálním subjekt...
číst - ARCHIV - Vedneměsíčník
takové názory jako „proč tady není majáles jako v Praze nebo v Plzni.“ Pražský majáles je komerční záležitost a může si tudíž dovolit větší rozpočet, to si málokdo uvědomuje, přesto má rok co rok s...