Sestava 1 - Středoevropské centrum misijních studií os

Transkript

Misiologické
fórum
Vydává Středoevropské centrum
misijních studií o. s.
2/2014 červen / jún
Cena 30 Kč /1,20 EUR
Téma čísla:
MISIE A UZDRAVOVÁNÍ
(B. Baštecká, P. Pokorný,
P. Hynek, A. Eglin,
J. Tomčániová,
K. Kolářová Takácsová)
Miroslav Tóth:
Misiologické trendy
v letničnom prostredí
na Slovensku
Ondřej Kolář:
Víra bez církve?
Obsah čísla:
E D I T O R I A L / Kornélia Kolářová Takácsová
...3
BIBLICKÝ IMPULS
Hlavně to zdraví? / Pavel Hanych
...5
TÉMA ČÍSLA
O spirituální péči v Psychiatrické nemocnici Bohnice / Pavel Hynek
Kam mě posíláš? K čemu jsi mě povolal? / Bohumila Baštecká s teologickou podporou
Bohumila Bašteckého a kolegiální podporou Alexandry Lammelové a Jany Sedlákové
Chronická bolest – duchovní výzva / Anemone Eglin
Úzkost a deprese v závěru života jako existenciální a duchovní téma / Pavel Pokorný
Uzdravování jako integrální součást misie / Kornélia Kolářová Takácsová
Bangkok 2005 / Jan Bárta
...7
...11
...15
...19
...25
...32
ROZHOVOR
Rozhovor s Mgr. Jaroslavou Tomčániovou, nemocniční kaplankou ve Svitavské nemocnici
...34
UDÁLOSTI
Setkání s Presbyterní církví Koreje v podobě tzv. malých sborů / Luděk Korpa
...35
STUDIE
Misiologické trendy v letničnom prostredí na Slovensku v konfrontácii
s pojednaním o relevantnej misiológii v diele Davida J. Boscha / Miroslav Tóth
Víra bez církve? Misijní úvahy nad současnou religiozitou / Ondřej Kolář
...37
...43
UMĚNÍ
Jiřina Adamcová a její cyklus Vzkříšení / Kornélia Kolářová Takácsová
2 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún
...48
OBSAH
Milí čtenáři,
příběhy o Ježíšově uzdravování patří k těm biblickým textům, při jejichž čtení a interpretaci hraje
zásadní roli kulturní kontext, v němž se čtenář nachází. Pro věřící žijící v zemích, v nichž je lékařská
péče privilegiem pro pár vyvolených, budou tyto příběhy znít jako skutečné evangelium o Boží lásce,
která proniká i mezi ty poslední a nejubožejší. Středoevropský čtenář požívající všech výhod vyspělého
zdravotnického systému a lékařské techniky se bude spíš ptát, co má Ježíšovo pomazávání slinou a víra
v nečisté duchy společného s moderní medicínou, která už Boha k uzdravování dávno nepotřebuje
a sama je občas opatřována božskými atributy. Podobně rozdílně bude hodnocena také misijní úloha
církve. Ježíšův příkaz „nemocné uzdravujte“ (Mt 10,8) tak bude naplňován různým způsobem podle
toho, v jaké části světa se církev nachází a jakým potřebám a výzvám musí čelit.
Téma letního čísla našeho
časopisu, které se opět opírá
o příslušný oddíl misijního
dokumentu Světové rady církví
Společně k životu, je misie
a uzdravování. Z logiky věci
může být zpracováno jen v souvislostech s konkrétními společenskými podmínkami, v nichž církev
působí. Ve střední Evropě církve
obvykle nemají potřebu zakládat
nemocnice a zaměřují se spíše
na oblast sociálních služeb. Diakonické práci církve se budeme
věnovat v některém z příštích
čísel. Středoevropské církve
ovšem vstupují do zdravotnických zařízení jako poskytovatelé
duchovní (spirituální) péče, která
podporuje a doplňuje práci
lékařů, psychologů a jiných pracovníků. Práce nemocničních
kaplanů sice ještě čeká na své
dostatečné legislativní ukotvení,
přesto si však získává stále větší respekt a je vnímána jako nezbytná součást celostní péče o pacienta.
Doposud ne zcela zodpovězena zůstává ovšem otázka, v jaké roli má duchovní v nemocničním zařízení
vystupovat a v jakém smyslu stojí jeho práce ve službách zvěstování evangelia. V rámci našeho časopisu
můžeme načrtnout jen hlavní kontury této diskuse. Své zkušenosti nemocničního kaplana a terapeuta
v jedné osobě rekapituluje Pavel Hynek z Psychiatrické nemocnice Bohnice. Psycholožka Bohumila Baštecká, vyučující diakoniku na Evangelické teologické fakultě UK, se zamýšlí nad identitou duchovních
v nemocnici a otevírá také širší téma postavení církví v české sekularizované společnosti. Tyto různorodé pohledy doplňuje rozhovor s Jaroslavou Tomčániovou o misijních aspektech duchovního doprovázení v nemocnici. Celosvětový kontext služby církve nemocným zastupuje humanitární pracovník Jan
EDITORIAL
3
Bárta, kterého čtenáři našeho časopisu již znají jako výtvarníka (MF 2/2013). Přinášíme jednu kapitolu
z jeho knihy Kohouti kokrhají všude stejně, vzniklé na základě cest, které Bárta podnikl jako ředitel
české pobočky organizace Adra.
Role spirituality v každodennosti člověka, ale také při zvládání životních problémů, krizí a bolestí je
velkým tématem současné praktické teologie. Protože nemoc a bolest patří k tomu nejzávažnějšímu,
s čím se člověk musí vyrovnat, zaměřuje se současný výzkum v této oblasti také na duchovní život lidí,
kteří jsou vystavení dlouhodobé zátěži v důsledku nemoci, bolesti, pokročilého stáří a demence. Této
problematice se věnuje například švýcarský Institut Neumünster; uveřejňujeme článek jeho ředitelky
Anemone Eglin o duchovní dimenzi zvládání chronické bolesti. Dokladem toho, že tato diskuse
postupně proniká i do českého prostředí, je text Pavla Pokorného o závěru života v duchovní perspektivě. Souhrnné zmapování široké palety problémů, jimiž se současná misiologie ve vztahu k uzdravovacímu poslání církve zabývá, podává ve své studii Kornélia Kolářová Takácsová. Tématu čísla se dotýká
také biblická úvaha Pavla Hanycha.
Uzdravování bylo vždy významným motivem letničního křesťanství. Z tohoto prostředí pochází také
článek Miroslava Tótha reflektující misijní aktivity Apoštolské církve na Slovensku. Úvaha Ondřeje
Koláře je pokusem proniknout do těžko uchopitelného fenoménu věřících, kteří se odmítají identifikovat
s církví či jinou náboženskou organizací. Pozoruhodnou misijní inspirací pro české prostředí jsou zkušenosti Luďka Korpy z jeho cesty po malých sborech v Jižní Koreji. Reprodukce Jiřiny Adamcové, které
výtvarně dotvářejí toto číslo, jsou mimo jiné pozváním na její aktuální výstavu v pražském kostele
U Martina ve zdi. Její název – Vzkříšení – zároveň naznačuje křesťanskou odpověď na nezměrné utrpení všech nemocných a umírajících v tomto světě, jejichž bolest křesťan sice má ze všech sil zmírňovat
a tišit, ale poslední slovo musí nakonec přenechat Pánu samotnému a jeho pozvání do věčného života.
Přejeme Vám pokojné letní dny prožité v naději, že Hospodin ze všech nemocí uzdravuje a ze zkázy
vykupuje náš život (Ž 103,3n).
Za redakci Kornélia Kolářová Takácsová
EDITORIAL
Hlavně to zdraví?
Pavel Hanych
Panovníku, uzdrav mě a zachovej mi život!
(Iz 38,16)
Když se žena doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu. Říkala si totiž:
„Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!" A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila.“
(Mk 5,27-28.34)
Hlavně to zdraví. Hlavě to zdravíčko a ostatní si nakrademe. Tak zní
(nebo zněla) častá přání k narozeninám či k novému roku. O tom, jak je
zdraví důležité, se plně přesvědčujeme, až když se ho nedostává.
A zdraví – nebo spíš jeho nedostatek
– spojují i ty dva právě přečtené
texty. Oba řeší nemoc v pokročilé
fázi, která paralyzuje člověka. Oba
mluví o tom, kde a jak ti dva
nemocní hledají stéblo naděje, ač
mají zcela odlišné společenské postavení. Ve starém zákoně k Hospodinu
volá jeho výsost král Chizkijáš, který
spoluodpovídá za osud Judska někdy
v roce 700 před Kristem. V Ježíšově
příběhu vidíme naopak anonymní,
skoro bezvýznamnou ženu, utrápenou, nečistou, vyloučenou ze společnosti.
Ale oba, ubohý král stejně jako
ubohá žena z lidu, si nesou své trápení, s nímž si neví rady. Je to víc než
nemoc. O Chizkijášovi víme, že se
vážně rozstonal asi ve čtyřiceti letech a navíc v politicky zlé době. Verš, který jsme četli, je součástí jeho
modlitby na sklonku sil. Všechno se hroutí. Zemi ohrožují krutí Asyřané a jemu chodí smrt kolem
postele. Má strach, že zemře proklet a opuštěn samotným Hospodinem. To je krach. Kvůli tomuhle se
žije?, ptá se král rozhorleně v modlitbě Hospodina. To je život, to je vyhlídka. Je tohle vůbec k životu?
Žena, která se dotkla Ježíšova šatu, zase dvanáct let trpěla krvácením. A krev poskvrňovala, takže
žena byla vyloučena ze společnosti, vyloučena z bohoslužby, nikdo s ní nechtěl nic mít, nikdo ji ani
BIBLICKÝ IMPULS
5
nepohladil, protože se jí nesměli dotýkat. Ani její snahy a investice do lékařů k ničemu nebyly. Přišla
o všechno a šlo to s ní stále k horšímu. To je život, to je vyhlídka. Je tohle vůbec k životu?
A zatímco králově úpěnlivé modlitbě ještě snad rozumíme, počínání ženy je trochu skandální. Co to
je za zvláštní magii, chtít se dotknout šatu, copak má Kristus na sobě kouzelný plášť, který jen tak za
pochodu uzdravuje a léčí všechny nemoci?
Ale Ježíš té ženě neříká: „Věř ve mne, to tě zachrání.“ Je to její víra, která ji zachraňuje. Ženina víra
hledá sice pomoc u Ježíše, ale nepodává mu přihlášku do církve. Ona asi vskutku hledá zázrak, mirákulum. On však místo toho poukáže na něco vnitřního, co je vlastním obsahem zázraku, a právě proto je
to mimo naše vidění, vlastně za-zrakem. Tvá víra tě uzdravila. Tvá víra ti otevřela oči, abys viděla dál.
Tvá víra tě ujistila o dobré budoucnosti, která ještě není vidět. K tomu míří tento i všechny ostatní Ježíšovy zázraky – k tomu, co je za horizontem našeho dnešního vidění, tedy za-zrakem.
Král i žena v obou biblických příbězích nakonec došli uzdravení. Čteme, že Chizkijášovi bylo přidáno
ještě patnáct let života a žena byla „uzdravena ze svého trápení“, i když nevíme, co přesně znamená,
že jí ustalo trápení. Žijeme ale ve světě, kde to mnohdy takový happy-end nemělo a nemá. Kolik jen
lidí, třeba ještě (jako ten Chizkijáš) mladých při síle odchází, stiženo zlou nemocí? A kolik je těch, kteří
po léta nesou na svých bedrech vyloučení, nepřijetí, život v beznaději a bolestech, že je skoro nelze
unést – a pomoc ani po letech nepřichází?
Jeden moudrý teolog Karl Barth kdysi napsal, že zdraví není hodnota sama o sobě, nýbrž hodnota
určovaná smyslem života. Jako bychom v těch slovech slyšeli, že zdraví samo o sobě nestačí. Nebo
jinak: že zdraví ještě není to hlavní. Dokonce ani tehdy, když přijde nemoc. Nebo i vážná nemoc.
Dokonce ani tehdy není zdraví to nejdůležitější. Přejeme si ho, přejeme ho zvláště těm, kterým se ho
nedostává. Ale každý život jednou – dřív nebo později – dojde ke konci. Máme nějakou naději i pro to,
co přijde potom? Měli tu naději ti, kteří nás na téhle cestě předešli?
A tak otázka není v posledu po zdraví, ale po smyslu – toho, co je teď, i toho, co bude jednou. Znám
(a možná také vy znáte) ty, jejichž život byl naplněný a plný naděje, třebaže odešli mnohem dřív, než
bychom si přáli. Chizkijáš i žena tenhle smysl, tenhle zá-zrak hledali. A našli. Třebaže každý v jiné době.
Mohou nám v tom být dobrou inspirací.
Dál budeme přát k narozeninám hodně zdraví. A dál budeme navštěvovat a modlit se za ty, jimž se
zdraví nedostává. Ale při tom všem můžeme a máme vědět, že je ještě něco víc než zdraví, víc než
uzdravení, víc než životní pohoda. Totiž výhled k zázraku – nikoli ke klamné iluzi, ale k tomu, co je skutečně za-zrakem, co nás převyšuje, kam se může upírat naše naděje. Ti, kdo nás předešli, už ví víc.
My ostatní se máme na co těšit.
Mgr. Pavel Hanych pracuje jako PR senior na ústředí Diakonie Českobratrské církve evangelické.
BIBLICKÝ IMPULS
O spirituální péči
v Psychiatrické nemocnici Bohnice
Pavel Hynek
Pracovník spirituální péče – duchovní nebo psycholog?
Duchovní služba nemocným je ze své povahy diakonická, má těšit a posilovat trpící, pomáhat –
nakolik je to na nás – k uzdravení, posilovat ve víře, bránit kvalitu života před útlakem nemoci a pomáhat v konkrétních potřebách.
To je velmi široký úkol, vykonávaný ovšem velmi skromnými prostředky. Návštěva u nemocného, půl
nebo jen čtvrthodina přítomnosti, bývá často nemocnými vděčně přijímána. Je to z naší strany vlastně
to základní, často nezáleží tolik na tom, co řekneme a kolik toho řekneme. To snadno pochopíme, když
si představíme sebe, když jsme nemocní. Bojíme se opuštěnosti, ale nechceme být zahrnováni ani
radami, ani útěšnými řečmi. Možná toužíme po kontaktu s Bohem, s něčím duchovním, na co jsme
zvyklí ze svého života, ze své církve. Ale můžeme zjistit, že i krátká modlitba nás unavuje, nejsme
schopni číst Písmo a tak podobně. Nemocniční kaplan se v této situaci nesmí bát být znamením,
vyslancem Krista, který promlouvá slovy, ale někdy také mlčením.
Velmi rozdílná je ovšem situace krátkodobě a dlouhodobě nemocných, odlišná je situace nemocných
tělesně a duševně. Jistě je žádoucí, aby vznikaly určité specializace nemocničních kaplanů a aby získali
dostatečnou zkušenost právě s tou skupinou nemocných, pro které mají pracovat. Já se věnuji nejvíce
psychiatrickým pacientům. Ti jsou obvykle nemocní dlouhodobě a tím pádem také dlouhodobě hospitalizováni. A právě délka jejich pobytu v nemocnici umožňuje s nimi pracovat systematicky. Pod psychiatricky nemocným bychom si neměli automaticky představit nesvéprávného zmateného člověka. Je tu
mnoho depresivních pacientů, mnoho lidí s poruchou osobnosti, mnoho lidí závislých na návykových
látkách. Když zmiňuji návykové látky, jednou významnou skupinou závislých pacientů jsou třeba spořádaní slušní lidé, kteří si navykli na prostředky na spaní nebo na uklidňující prostředky, které brali na
doporučení lékaře.
Nemocní mají většinou určitou svou představu, kdo je to duchovní, a podle toho je kaplan vítán,
nebo nevítán. Někdy je třeba se zeptat: „Chcete, abych tu byl? Chcete, abych přišel příště?“ Někdy
jsou totiž projevy nemocných matoucí. Může se vám stát, že nemocný celou dobu nadává na hamižnou
a pokryteckou církev, na Boha, který je nespravedlivý a navíc ani neexistuje. Ale když se zeptáte:
„A mám zase příště přijít?“ Tak pacient zcela rozhodně odpoví: „Ano. Ano, přijďte určitě zas.“ Součást
naší služby je vystavit se výčitkám spravedlivým i nespravedlivým. Pomoci lidem shodit ze sebe jejich
hněv. Musíme se ubránit pokušení přesvědčovat, že to tak není, že se mýlí.
Nepřišli jsme vést teologickou debatu, ale sloužit. Hněv, a tím méně nenávist, nelze odvrátit racionálními argumenty. Ale snést trpělivě hněv a neodvrátit se od toho, kdo se hněvá, to může být důležité
svědectví i služba v dnešní době zvlášť potřebná.
Když jsem ukončil teologickou fakultu, přál jsem si studovat psychologii. Nakonec jsem si udělal terapeutický výcvik. Psychologie mi připadala ve srovnání s nepraktickou teologií jako naprosto úžasný
obor. Svou roli jistě hrálo i to, že psychologie je prestižní obor, zatímco práce duchovního nikoliv.
TÉMA ČÍSLA
7
Ale daleko zásadnější bylo, že jsem měl dojem, že psychologie opravdu zná umění života. Že skutečně
poskytuje účinné prostředky, jak se vyrovnat s problémy, jak se naučit žít, aby byl člověk spokojený.
V tomto pokušení jsem ovšem nebyl sám, potkal jsem více duchovních, kteří si hrají na psychology, protože své roli kněze nerozumí. Dnes vidím, že to byl omyl.
Ve skutečnosti jsou práce duchovního a psychologa komplementární. Duchovní nabízí něco, co psycholog nemůže. Svědectví o Bohu, o lidské duši, o modlitbě. Může nabídnout velké množství účinných
nástrojů z křesťanské tradice, které pomáhají život zvládat. Naproti tomu nabízí psycholog odborný
pohled na zákonitosti lidského chování, které může být ovlivněno terapií. Má nástroje a teorie, kterými
duchovní nedisponuje.
Práce psychologa a duchovního se potkává ve schopnosti vést s člověkem empatický rozhovor. Ve
schopnosti, která je navíc formována jeho profesí, takže může nabídnout ještě něco jiného než třeba
rozhovor s přítelem. Ochota být s druhým člověkem, naslouchat mu, věnovat mu kus svého času
a svého srdce je něco velmi důležitého, co bychom mohli snadno podcenit. A přece schopnost být
s druhým člověkem a pro něj je velmi důležitá. Navíc je daleko reálnější než snaha dělat ze sebe odborníka. Mnoho kdysi zásadních teologických teorií dějiny prověřily jako neplatné. A to samé se stane psychologii, až bude mít za sebou delší historii. Ovšem to, co druhému pomáhá, nejsou teorie, ale právě
empatie a alespoň trocha moudrosti.
Může nám připadat, že vykládat křesťanství jazykem psychologie je velice dobové a užitečné. Jistě.
Ale nezapomeňme na dvě úskalí. Jednak riskujeme, že křesťanské svědectví v těch teoriích zdeformujeme, nebo přímo rozpustíme. Druhé úskalí spočívá v krátké životnosti oněch teorií. To, co se dnes jeví
jako samozřejmá a fascinující pravda, bude již další generaci poněkud podezřelé a té další už rovnou
směšné. Teorie v přírodních vědách se střídají relativně často, ve společenských vědách ještě daleko častěji.
Misie v nemocnici?
Nejméně dvě třetiny lidí, kteří o moji službu sami požádali nebo ji vyhledali třeba na doporučení
lékaře, se nehlásilo k žádnému vyznání. Jejich prožívání duchovního života a jejich představy o něm
jsou značně pestré. Uvedu jen několik postojů, se kterými se častěji setkávám.
První: „Nevěřím v Boha, ale myslím, že bible je velmi moudrá kniha, která nám říká mnoho důležitého o životě.“ Dalším postojem je: „Nevěřím v Boha, ale pravidelně se modlím.“ Zde se při delším
kontaktu většinou dozvím, že problém je spíš ve jménech, než v obsahu víry. Pacient věří v někoho laskavého a mocného, s kým může mluvit, ale nechce mu říkat „Bůh“. Samozřejmě to souvisí i s tím, že se
nechce svázat s nějakou konkrétní církevní organizací a s konkrétním dogmatem. Zatřetí: Mnoho lidí se
ovšem i modlí a sem tam zajde do kostela, ovšem bez pocitu, že by tam patřili.
Z druhé strany ale musíme počítat s tím, že ti, kteří se považují za věřící a jsou často i dost aktivními
členy svých denominací, jsou ve své víře často dost neurčití, často sdílejí daleko ochotněji křesťanskou
etiku než víru, která je naopak poměrně často otevřená synkretismu jak vůči okultismu, tak vůči nivelizujícím tendencím moderní doby. Přiznám, že si musím velmi často připomínat, že můj úkol je těšit spíš
než napomínat, být nablízku, ne poučovat.
Přímá misie, tedy snaha obracet lidi na víru, do nemocnic opravdu nepatří. V tom smyslu hovoří
i standardy práce nemocničního kaplana. To není těžké zdůvodnit. Člověk nemocný, oslabený by se
snadno mohl stát obětí manipulace. Navíc pobyt v nemocnici má sloužit ke zlepšení jeho zdravotního
TÉMA ČÍSLA
stavu a obhájit se dá jenom taková péče, která k tomu přispívá. Navzdory hlučné propagandě entuziastických církví nevidíme, že by se zázraky uzdravování děly nějak často. Naproti tomu často vidíme u psychiatrických pacientů, že entuziastické církve je spíše poškozují. Žádají po nich výrazné citové prožívání,
které jim znesnadňuje najít stabilitu. Vyvolávají v nich nereálná očekávání, která je vedou k tomu, že
odmítají léčbu.
Někde je navíc přítomen misijní styl, který se žene za počty. Misionáři některých církví se musí svým
společenstvím určitým způsobem zodpovídat a vykazovat, kolik že to získali duší. To je při práci
s nemocnými naprosto nevhodné. Vyvolali bychom pocit, a nebyl by to pouze pocit, že jsou pro nás jen
jakýmsi zbožím.
Ovšem zcela namístě je misie nepřímá. Jednak potkáváme lidi, kteří si přejí žít nábožensky a sami
vás osloví, abyste jim ty věci vysvětlili, nebo přímo požádají o křest. V takovém případě není samozřejmě žádný důvod je odmítat.
Vzpomínám si na několik pacientů, u kterých byly jejich potíže spíše osobnostní než psychiatrické.
Laik by řekl, že se jim prostě nedostalo řádné výchovy. Například mladík, který byl závislý na drogách
a absolvoval již řadu léčení. Sám byl ze své situace dost zoufalý. Protože mi přišlo, že nabídka možné
odborné péče už byla vyčerpána, navrhl jsem mu, zda by se třeba nechtěl zkusit modlit nebo se věnovat
nějaké duchovní praxi. V takové situaci ovšem jde o postup obhajitelný i odborně. Ale podotýkám, že
ani v takovém případě mi nešlo o to udělat z něj křesťana. Spíše jsem mu chtěl nabídnout, aby praktikoval z křesťanské tradice něco, co mu pomůže žít jeho vlastní život.
Pokud by se někdo domníval, že toto vše je málo, a že pro církve tedy není nemocniční kaplanství
zajímavé, tak by se nedíval dost hluboko. Nejen že teologicky církev bez rozměru diakonického nevede
plný život křesťanského společenství, ale péče o nemocné je důležitým znamením pro nevěřící. Jako církve často neumíme vystupovat v médiích. Ale i kdybychom to uměli, bude vždy třeba svědectví. Svědectví, že se opravdu chápeme jako služebníci potřebných. A to dokážeme jen tím, že budeme sloužit.
A dovolte mi ještě jednu poznámku. Vymýšlení náročných misijních strategií mi přijde jako poněkud
úsměvné. A to proto, že naše misie trpí ještě zcela dětskými nemocemi. Ani duchovní často neumí ve
věcech víry odpovědět na jednoduchou otázku jednoduchou větou. A to je první předpoklad pro evangelizaci. To ovšem souvisí s hlubším problémem, že naše křesťanská identita je často setřená. Ten, kdo
sám sobě neumí odpovědět na otázku, čím je pro mě Kristus, žádné svědectví víry nepodá.
Ale jak obnovit křesťanskou identitu? Odpověď může být složitá, je třeba znovu promýšlet naši víru,
je třeba hledat teologické modely srozumitelné dnešnímu člověku, svolávat teologické a pastorační
konference. Nebo jednoduchá: Pojďme se modlit! Duchovní obvykle rádi modlitbu doporučí, ale ještě
jsem neslyšel, že by v nějaké církvi, když se řeší něco opravdu zásadního, synod nebo biskupská konference řekla: „Tak a teď se budeme, bratři, tři dny postit a modlit, protože pak budeme řešit něco
opravdu zásadního.“ Modlitbu rádi doporučíme, ale často se nechováme jako lidé, kteří věří v moc
modlitby.
Pokud se setkávám s novými pacienty, kteří mě neznají, často říkám: „Není mým úmyslem vás obracet na víru.“ Ani nepovažuji za možné někoho na víru obrátit. Samozřejmě rád posloužím těm, kdo hledají cestu k víře, ale není mým úkolem někoho přesvědčovat. Je nutné, aby ti, kteří se na nás obrací
s žádostí o pomoc, měli jistotu, že nám tím nedávají záminku, že je budeme lanařit ke vstupu do církve,
tím míň že budeme vyvíjet nějaký nátlak.
Myslím, že takový přístup je doporučeníhodný i mimo nemocnice. Nikdo ke mně nemůže přijít, nepřitáhne-li ho můj Otec (Jan 6,65). To Boží milost dává víru, obrací na víru. My můžeme člověku pomoci
TÉMA ČÍSLA
9
srovnat si v hlavě i v srdci, co chce, pomoci mu navázat na křesťanskou tradici. Ale představa evangelizátora, který z nevěřících dělá věřící, je podle mě falešná. Ano, doprovodil jsem v životě pár lidí ke křtu,
k zapojení do církve, ale myslím, že už od začátku byli vlastně věřící, toužili po Bohu. To, že s nimi
musíte nést jejich pochybnosti, překonat porodní bolesti, je věc jiná. Ovšem abyste takhle mohli fungovat, musíte věřit v Boha, který je pánem lidských srdcí.
Doprovázení a nebezpečí duchovní manipulace
To je slovo do pranice. Přece nikdo nechce druhými manipulovat, nebo to alespoň nepřizná. A přesto
se to často děje. Proto musíte být čitelní. A to vyžaduje vědět, co sám chci a o co usiluji. A dokázat to
srozumitelně říci.
Dovolím si malou odbočku. Psychologové a terapeuti o sobě často tvrdí, že jsou názorově neutrální.
A přesto víme, že někteří považují náboženství za přežitek a pověru. Takoví, pokud mají do své péče přijmout věřícího pacienta, by mu to měli otevřeně říci. A naopak i ti, co se dívají na náboženství jako projev lidské kultury, někdy dobrý, někdy špatný, by tohle měli jasně deklarovat. A stejně tak i já musím
jasně říci, že jsem věřící.
Musíme se snažit být v každé situaci čitelní. Představte si situaci, že se s vámi radí pacient uvažující
o rozvodu. Pokud máte pocit, že jeho manželství chcete zachránit, měl by to vědět. Měl by vědět, že má
právo na vaší pomoc, i když se rozhodne se rozvést. Můžete a máte být zdvořilí, můžete na to jít od
lesa, ale nemáte klamat tělem. Nemůžete předstírat jeden postoj a druhý zastávat. Zdrojem manipulace
je vždy to nevyřčené. Určitou ochranou před manipulací je například supervize, které se coby kaplan
účastním, a otevřená komunikace s ostatními odborníky, nakolik je to možné.
Nestačí věřit v Boha, je třeba věřit v člověka. To může být pro jednoho sladký blábol a pro druhého
pohoršlivý výrok. Přece: Blázen ten, kdo věří v člověka. Ale já nevěřím v druhého člověka jako ve zdroj
své spásy, ani jistotu pro svůj život, já věřím, že Hospodin nás stvořil jako bytosti schopné odpovídat na
jeho volání, jako bytosti schopné ho hledat a nalézat. Věřím tedy, že sám život je nějakým Božím zjevením vedle bible. Vím, že tohle přirozené zjevení není dokonalé, a vím, že bez osobního vztahu ke Kristu
snadno bloudíme. Ale tahle dvě zjevení se potřebují navzájem. Boží zjevení je světlem pro náš život. Ale
kdyby ten život taky nemluvil o Bohu, na co by to světlo svítilo. Prý existuje rabínské přísloví: Tóra bez
člověka není celá. Boží zjevení bez našich životů nebude úplné.
Mým přáním je, aby lidé nacházeli a milovali Krista, protože jsem ho sám poznal. Vím, že vztah ke
Kristu je zdrojem velikého osobního štěstí. Ale nebojím se, že by neměli být spaseni ti, kdo hledají Boha
tak, jak dokážou, kdo usilují ve svém životě konat dobro tak, jak dokážou. Boží láska k člověku je nad
všechny naše představy. Nemysleme si, že na nás záleží spása druhých, nezáleží. Ale je naší výsadou, že
při Božím díle můžeme asistovat. Nejsme žádní kněží, ale ministranti Krista Pána. Je velmi krásné s ním
spolupracovat, a někdy i velmi náročné. Ale ministrant žádnou chybou nezpůsobí neplatnost mše a my
svojí hloupostí neohrozíme Boží spásu.
Mgr. Pavel Hynek je terapeutem a nemocničním kaplanem v Psychiatrické nemocnici Bohnice.
TÉMA ČÍSLA
Kam mě posíláš? K čemu jsi mě povolal?
Bohumila Baštecká s teologickou podporou Bohumila Bašteckého
a kolegiální podporou Alexandry Lammelové a Jany Sedlákové
Byla mi položena otázka: Jak může duchovní či pastorační pracovník na jedné straně dostát Kristovu
pověření hlásat evangelium a na druhé straně respektovat duchovní svět člověka, kterého doprovází?
Je to otázka po profesní identitě takového pracovníka – je to náboženský poradce, poskytovatel
duchovních služeb, anebo (také) v jistém smyslu svědek o Kristu? Jsem psycholožka, učím na Evangelické teologické fakultě UK převážně v teologicko-pastoračním oboru Diakonika, a moje víra jistí setrvávání na mostě (mezi světem a církví, mezi křesťany a pohany atp.). Můžu jen připomenout některé
souvislosti, v nichž možná odpověď vzniká.
Podle skutků ne/poznáte je
V diskusích o tom, co přinášejí křesťané jako svoji „přidanou hodnotu“, se vesměs argumentuje
skutky milosrdenství a lásky, což humanisté zpochybňují slovy „na to mi stačí humanismus“. Křesťané
poté poukážou na anticko-židovsko-křesťanské kořeny naší kultury, z nichž humanismus vyrůstá. Humanista může diskusi ukončit nezávazným souhlasem, že i on se řídí Desaterem, nebo námitkou, že Velká
francouzská revoluce a protináboženské osvícenství udělaly pro demokracii a Listinu základních práv
a svobod nepoměrně více než Bible, kde se svoboda mísí s potvrzením otroctví.
České diakonie a charity se v současnosti podrobily zákonu o sociálních službách (č. 108/2006 Sb.),
vystavenému na Listině základních práv a svobod. Jejich převážně nevěřící pracovníci jsou zákonem
vedeni k respektování lidské důstojnosti „uživatelů“ služeb a k důrazu na rovnost lidí a sociální spravedlnost. (Nemocniční) kaplan je vystaven podobnému pokušení; i on se může stát nerozlišeným pomáhajícím pracovníkem zaskakujícím v mezerách systému za dobrovolníky či jiné pomáhající pracovníky.
Občas si představuji, jak by mohly diakonie a charity najít ztracenou křesťanskou identitu, připomenout hodnoty, oživit poslání a vidět dál (mít vizi). Co kdyby se na jejich webu a ve vnitřních předpisech
objevilo: Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh, který Tě vyvedl ze země egyptské z domu otroctví. – Dostal jsi
svobodu. A proto budeš respektovat důstojnost svého bližního. Sním o tom, jak by vypadalo interní
vzdělávání pomáhajících organizací, kdyby učilo, co znamená dvojí přikázání lásky už od Starého
zákona a že rozhodnout se pro lásku k bližnímu může nejen pracovník, ale i poslední z nejposlednějších
„klientů“: že se nelišíme, ač zrovna v tu chvíli jeden má více moci a druhý více potřeb.
Církev versus společenství a obecné spirituální potřeby
Spiritualita se stává součástí bio-psycho-sociálního zaměření pomáhajících profesí od 90. let minulého století. Dnes už se nepřemýšlí, zda má člověk duchovní svět, nýbrž jak tento svět oslovit a spolupracovat s ním. V některých zemích se vnímavost vůči spiritualitě pacienta stala povinnou součástí
zdravotní péče. Tento vývoj jde ruku v ruce s uznáním multikulturality a důrazem na kulturní kompetenci pomáhajících.
Představuji si, co by to pro dnešní svět znamenalo, kdyby se – podobně jako na počátku – malé skupiny křesťanů zaměřily na to být solí země a působit jako kvásek v těstu. Kde je ale těsto? – V díži najTÉMA ČÍSLA
11
deme vedle sebe kvásek, droždí, kypřicí prášek do pečiva, jedlou sodu; zaděláno je na knedlíky, dort,
buchty, perník.
Co dnes znamená „většinová společnost“? Která je „vládnoucí strana“? Většinově vládne rozmanitost. Tradiční církve ztrácejí vliv, což se přičítá obavám z ideologie a jejího mocenského zneužití. Ztráta
vlivu by paradoxně mohla církvím prospět, mělo by je to vést do prostoru spolupráce. Naděje individualizované západní společnosti se v současnosti obracejí ke komunitám – společenstvím rozmanitých, kde
každý může přispět.
Ovce a pastýři dnes
Bible je stará a vášnivá kniha. V době smskování se stává i pokladem jazykovým. Nesedí mi, když
farář při kázání začne aktualizovat biblické dění nebo řeč – ať už do podobenství dosazuje politickou
scénu nebo tvrdí, že Jonáš vzal kramle. Potřebuju ale výklad, abych ve starých reáliích uviděla vášně,
kterými žiju i já. Podobenství o milosrdném Samařanu ožije, když mi někdo vyloží, za co Izraelité považovali Samařany. Vesměs chápu příběhy o správcích, méně o ovcích. Zvláště ten, kde pastýř nechá celé
stádo napospas, aby našel jednu zatoulanou, mi nedával smysl.
Pak se mi v Maďarsku naskytl pastevecký pohled. Stádo ovcí šlo přes silnici a doprava se zastavila.
Dívala jsem se, jak stádo jde, navzájem se udržuje ve směru, kolem obíhají psi, aby se směr a ovce
neztratily. Pastýř neměl moc co na práci, šel za nimi a sledoval dění. Kdyby se ale ovce zranila nebo zůstala pozadu, musel by se začít starat, bylo by to zcela na něm.
Žiju v čase a zemi, kde ovce vnímáme spíše jako bezpracnou sekačku na trávu, nikoli jako něco, na
čem závisíme. Dovedu si ale představit, jak jde učitelka s dětmi, hlídá houf. Kdyby se jedno dítě ztratilo
nebo rozeběhlo pryč, také by ostatním dětem přikázala: Tady stůjte, nikam nechoďte, počkejte na mě –
a běžela hledat ztracené.
Změnilo se prostředí, nikoli dovednost pečovat a potřeba péče. Obrazy péče o ztraceného najdeme
i dnes, horší je to s obrazem autority. Autorita se nenávratně proměnila z hierarchické v partnerskou.
Ovce dnes umí pečovat o pastýře a rodiče nechtějí na svých dětech a čtvrtém přikázání záviset.
Kauza doprovázení
Doprovázení je v módě. Co to ale je? Zažité sousloví „doprovázení umírajících“ se rutinně pojí
s obrazem „držet za ruku“. Neumím si představit, že někdo platí profesionála za „držení za ruku“. Profesionální – tedy i kaplanská – činnost mívá nějaký smysl, účel, cíl. „Doprovázet“ někoho někam znamená, že jsem druhému po boku, když někam jde. Tuto – procesní – část doprovázení definujeme jako
„setrvat s druhým i v situaci nesklonitelně nepříznivé“; ve hře je profesionálova nosnost, schopnost
nést zatížení. Jaký je ale směr doprovázení? Kam má doprovázený dojít? Jaký je smysl jeho cesty a jaký
smysl doprovázení na této cestě? – Bavíme-li se o věci s kolegy, kteří jsou méně radikální než já, odpoví
obvykle „aby nebyl sám“.
Lidé ale nebývají sami. Někde mají nějaké známé, kamarády, (bývalé) kolegy, sousedy, neteře,
synovce z druhého kolena. Od profesionálů očekávám, že svoje způsobilosti užijí na aktivizaci přirozené
podpůrné sítě, vnějších a vnitřních zdrojů protějšku. I kdyby nebyl opravdu vůbec nikdo, jsou vzpomínky
a přítomné radosti.
Ani další cíle, zmiňované v souvislosti s doprovázením („aby se smířil/a se ztrátou“, „aby umřel/a
klidně a důstojně“), nejsou dosažitelné (pouhým) držením za ruku. Duchovní by měl umět doprovázet
TÉMA ČÍSLA
duchovně (k duchovním cílům), což už dávno není vyhrazeno souvěrcům nebo obecně věřícím. Každý
člověk má duchovní svět – ať už je obsahem jeho hodnot nebo potřeb, sil, zdrojů a strategií zvládání
(ohrožující) zátěže. Dá rozum, že o cíli doprovázení se průvodce musí s doprovázeným domluvit, ne že
se rozhodne sám, a jde (držet za ruku).
Svědčím, patřím, věřím
Poslouchám nedělní rozhlasové bohoslužby a poměřuju. Víckrát jsem zažila, že malé probuzenecké
církve se představily nejen označením a místem, nýbrž i vírou: „Jsme sbor církve XY z Dolní Lhoty.
Věříme, že ... Vyznáváme, že ... Znamená to, že ...“ U římských katolíků nebo u českobratrských evangelíků jsem nic takového neslyšela. Považují se asi za velké
a obecně známé.
V rozmanitém světě bych se
obtížně vyrovnávala s představou
jednoho dobra pro všechny. Můj
muž při biblickém výkladu běžně
říká: Uvědomte si, že takto by to
četl křesťan – muslim klade
důraz jinam. Není myslím daleko
doba, kdy se běžně budeme
představovat hodnotami či vírou.
„Dobrý den, jmenuji se tak a tak,
bydlím tam a tam, je pro mě
důležité to a to, sounáležitost
vnímám s těmi a těmi. A zajímá
mě, jak to máte vy.“
Kaplan při představování sděluje označením své role, že je
duchovní. A co řekne dál? Kam
patří? Čemu věří? Znamená to
však uznat, že jsem jeden
z mnoha a možná nijak zvlášť
známý a samozřejmý. Znamená
to ustoupit z pozice moci.
Nehlásám
To, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu:
chci vám dát naději do budoucnosti
(Jeremiáš 29, 11).
Seděly jsme při víně s katolickou psycholožkou Sašou Lammelovou a katolickou manažerkou Janou
Sedlákovou. Ptala jsem se jich, co pro ně znamená evangelium. „Že jsme byli spaseni k životu věčnému, který začíná dnes – právě teď, například tím, že zažíváš pokoj.“ „Že mě má někdo rád a že my
TÉMA ČÍSLA
13
můžeme mít rádi. A vím, že to se mnou někdo myslí dobře, i když se mi zrovna nedaří a nerozumím, co
se děje.“ Vybavilo se mi, jak jsme se spolu se studenty ptali docenta Jindřicha Halamy, co je to křesťanská zvěst: „Svět nevznikl náhodou, my tu nejsme náhodou, cílem není rozpad, je tu někdo, kdo je zdrojem života a k němuž se zase vše vrátí. Ten někdo není lhostejný, je to kdosi, kdo k nám má láskyplný
vztah, lze se na něj spolehnout a dává to smysl do budoucnosti.“
Divila jsem se, proč se tak hezké věci křesťané ostýchají říkat. „No, abychom tě k něčemu nenutily,
nedotkly se tě, abys nám dobře rozuměla,“ vysvětlovaly Jana se Sašou. „Proč si přisvojujete stoprocentní zodpovědnost za výsledek rozhovoru?“ divila jsem se dál: „Když nebudu rozumět, tak se přece
zeptám.
Lidé se spolu běžně baví a vědí, že jsou v dialogu zodpovědní za sebe, nikoli za druhého. Proč tolik
obav a ostychu? – Abychom nebyli za blázny jak první křesťané a abychom tak příšerným způsobem
nezneužívali moc jako křesťané pozdější, vyplynulo z rozhovoru.
Možná se rodí noví křesťané: Nehlásáme, domlouváme se z pozice víry.
Neposkytuju
Zažíváme pravděpodobně změnu moci, autority a vztahu. Duchovní mluví z pozice menšiny a slábnoucí moci církve, přestává být pastýřem (duchovním vůdcem) a stává se průvodcem, zaujmout druhého pro evangelium může spíše v diskusi než v kázání. Z mého pohledu jsou to všechno výhody –
pokud má duchovní dost odvahy, opravdovosti, smyslu pro dialog. A také, pokud ví, že spiritualita se
žije, nikoli poskytuje.
23. června 2014, Poděbrady
PhDr. Bohumila Baštecká, Ph.D. působí jako psycholožka v oblasti sociální a klinické. Zabývá se
supervizí, individuální a komunitně orientovanou pomocí po neštěstích, poradenstvím a krizovou
připraveností. Přednáší na Evangelické teologické fakultě v Praze, je odbornou garantkou výcviků ve
sdruženích Rafae a Remedium Praha a odbornou garantkou Psychosociálního intervenčního týmu.
TÉMA ČÍSLA
Chronická bolest – duchovní výzva
Anemone Eglin
Lidé, kteří musejí žít s chronickými bolestmi, čelí několikanásobné výzvě. Už jenom samotné hledání
toho, co by jim mohlo pomoci udržet jejich tělesné bolesti ve snesitelných mezích, může být velmi
zdlouhavé a náročné. Bolest se navíc dotýká i jiných dimenzí lidského bytí, a tak se bolest stává utrpením, které vyžaduje duševní, duchovní a spirituální zvládnutí. Následující úvahy se zaměřují na otázku,
zda a jakým způsobem představuje spiritualita člověka zdroj, který mu pomáhá zvládat život s chronickými bolestmi.
Jako výchozí bod poslouží kvalitativní studie „Zvládat svůj život s bolestmi – starší ženy jako
expertky v zacházení s chronickými bolestmi pohybového ústrojí“ od odbornice v oboru pečovatelství
Evelyn Huber. Zde se vedly rozsáhlé rozhovory s osmi staršími ženami, které trpěly chronickými
bolestmi. Na základě těchto rozhovorů jsem provedla sekundární analýzu s ohledem na výpovědi
o spirituální dimenzi.
Zásadní teologicko-spirituální úvahy
Zda je nějaká výpověď posouzena jako spirituální, závisí na tom, s jakým spirituálním pozadím se
rozhovory čtou a jaké pojetí spirituality je základem analýzy. Je věcí upřímnosti odhalit tradici, na kterou se odvoláváme. Protože sama jsem doma v křesťanské spirituální tradici, nejprve krátce představím,
co lze z této perspektivy říci o bolesti a utrpení.
Zásadní je v tomto ohledu názor, že náš svět není zařízen tak, že by nám poskytoval pouze zkušenosti štěstí a zdraví. Musíme mnohé vytrpět a to nás společně s bolestmi, které z toho vyplývají, konfrontuje s otázkami „proč“ a „k čemu“. Mnohé věci dokážeme pochopit jen stěží nebo vůbec, ačkoli
přece víme, že bolest a lidské utrpení patří k životu. „To, že pociťujeme bolest, je patrně odvrácená
strana toho, že můžeme pociťovat štěstí a radost. K biologické výbavě takříkajíc patří to, že je naše
senzibilita otevřená pro vnímání různého druhu. Vnímání, která můžeme pociťovat buď pozitivně, nebo
negativně.“1
Navzdory tomuto vědění se zápas o to, jak porozumět bolesti a utrpení, táhne celými židovsko-křesťanskými dějinami. V popředí přitom stojí veliká otázka, takzvaná otázka po teodiceji: Jak může Bůh,
o němž věříme, že je dobrý, dopustit tolik bolesti a utrpení? Existovalo a existuje vícero pokusů na tuto
otázku odpovědět. Podle mého názoru je ovšem teologicky upřímnější a lidskému utrpení přiměřenější se
všech vysvětlujících ospravedlnění vzdát. Každý pokus zasadit bolest a utrpení do obrazu Boha a tím je
učinit domněle srozumitelnějšími, v zásadě nebere vážně utrpení dotyčného jako existenciální otřes, který
se nemá pochopit, ale unést. Ani v biblických příbězích, které vyprávějí o nemocných lidech, nejde o to,
utrpení vysvětlit, nýbrž vždy jen o to, uzdravit nebo uschopnit člověka, aby ho na základě své víry zvládl.
Tím jsme se dostali do oblasti spirituality, jejímž tématem je vztah člověka k transcendentní realitě,
která je předmětem jeho víry. Protože bylo dodnes podáno mnoho opisů a definicí spirituality, avšak
žádná z nich není obecně uznávaná, formulovala jsem na základě teologicky široce akceptovaných
1/ PD Dr. Markus Huppenbauer, Schweizerische Studienstiftung, „Lebenskunst und Leiderfahrung: Vom Sinn des Leiden
sund der Krankheit aus philosophischer Perspektive“, Vortrag Bad Herrenalb (2003).
TÉMA ČÍSLA
15
vymezení následující pojetí spirituality, které je co možná nejširší a nejobsáhlejší. Z něj jsem také vycházela při analýze rozhovorů.
„Spiritualita znamená, že člověk vše, co jej potkává, ať už se jedná o štěstí či utrpení, prožívá
a zvládá na pozadí svého vztahu k transcendentní skutečnosti.“
To, jak někdo tuto skutečnost zakouší a pojmenovává, zda jako Boha, vyšší moc nebo velikou sílu,
zda jako lásku či vnitřní zdroj, není v uvedeném pojetí spirituality tím rozhodujícím. Směrodatné je, zda
se někdo ve všem svém prožívání cítí jako držený a nesený, ať už je schopen to vyjádřit jakýmikoli slovy.
Centrální úlohu hraje jedině kvalita vztahu, a to v dvojím ohledu. Zaprvé je z křesťanského spirituálního
pohledu nutné říci, že transcendentní, případně božská skutečnost působí v životě jednotlivce zásadně
pozitivně, je dárcem síly a smyslu. Zadruhé je jednotlivec chápán jako výraz božské kreativity, což mu
propůjčuje význam a hodnotu.
Na pozadí tohoto chápání spirituality byly ještě jednou analyzovány rozhovory s ženami trpícími
bolestmi a byla sestavena všechna vyjádření, v nichž přímo či nepřímo odkazují ke své spiritualitě.
Zkušenosti lidí zasažených bolestí
V následujícím oddíle bude uvedeno, jak oněch osm žen bez přímého dotazování vyjadřovalo svou
spiritualitu, kterou všechny zakoušely jako něco, co je podporuje ve zvládání života s trvalými bolestmi.
Našly způsob, jak si navzdory bolestem uchovat jistou kvalitu života. K tomu u většiny z nich nedošlo ze
dne na den. Než k tomu dospěly, trvalo to někdy celé roky.
Výpovědi jsou rozčleněny do čtyř tematických okruhů.
1. V prvním z nich jde o důvěru žen v hlubinnou skutečnost a o její význam při zvládání jejich běžného
dne.
2. Ve druhém je tematizován vztah k bolesti, který získaly díky svému vědomí, že jsou drženy transcendentní skutečností.
3. Ve třetím okruhu je vyzdvižen pozitivní pohled na život jako celek, který je výsledkem postoje, že
život je navzdory všemu hodný toho, aby byl prožitý.
4. Ve čtvrtém z nich jde o zkušenost, že jsou vnímány a přijímány, a tím jsou významné pro jiné.
1. Síla a důvěra
Zdá se, že zásadní je důvěra, že jsem pod ochranou „vyšší moci nebo Boha“ a mohu z něj čerpat sílu.
K tomu několik výpovědí:
- Důvěřuji v Boha, který mi pomáhá projít vším, dokud trvá život.
- Důležité je zažít, že je život někým vedený.
- Věřím, že člověk musí a také může unést to, co je na něj vloženo, dokonce že je možné utrpením
a zraněním vyrůst.
- Člověk vyvíjí sílu, aby přijal svůj stav.
- Sílu člověk dostává stále, to je nekonečný dar.
2. Přijmout bolest
Důvěra ve „vyšší moc“ pomáhá přijmout to, co člověku přináší život; ženy to pociťují jako ulehčení.
Naproti tomu většina z nich prožívá jako zátěž navíc, když se tomu vnitřně vzpíráme. Několik výpovědí:
- To je asi to nejtěžší. Přijmout bolesti jako něco, co ke mně patří.
- Pomáhá, když akceptuji bolest jako část mě samotné, jako přítele.
TÉMA ČÍSLA
- Bolest je jednoduchá.
- Brát každý den takový, jaký je. Když dopadne jinak, pak to musím taky přijmout.
K přijímání patří do jisté míry také relativizace vlastní situace:
- Jiní lidé mají ještě mnohem horší věci.
- Každý život má těžká období.
- Pomáhá mi brát si jako vzor jiné lidi, kteří žijí s ještě většími bolestmi.
Jako zátěž naopak ženy pociťovaly toto:
- Když se vnitřně bouřím
a bráním se tomu, bolesti to
jen zesiluje.
- Takové to od malička naučené
„zatnout zuby“ už nejde.
- Úsilí unést bolesti naráží na
své hranice.
- Zatěžující je srovnávat se
s jinými, kterým se daří lépe.
3. Být vděčný za to, co je
možné
Díky základnímu postoji důvěry
se ženám podařilo akceptovat
bolest jako část jejich života,
aniž jí přenechaly celý životní
prostor. Vybojovaly si svobodný
prostor, za který jsou vděčné:
- Bolest je mou součástí, ale
neskládám se jen z bolesti.
- Nechci se nechat bolestí
ovládnout.
- Naříkání je k ničemu, to je jen
trvalé kroužení kolem bolesti.
- Chci si uchovat volný prostor pro něco jiného, co mě těší, sytí a napřimuje.
- Soustředím se na to, co je možné, a ne na to, co už nejde.
- Hledám to, co v mém omezení ještě zůstalo.
- Jsem vděčná za to, co mi zůstává. Dokonce si užívám to, co ještě jde, například nastoupit do tramvaje
a jet do města.
- Při procházce se pro mě stala cesta důležitější než cíl.
- Pokouším se každý den vidět to krásné.
- Když se ohlížím zpět, byl život navzdory všemu krásný.
4. Být přijat a respektován
Je základní potřebou člověka být akceptován a přijat se vším, co k němu patří. Spirituální přesvědčení
o tom, že jsem hodnotný a důležitý, se u jednotlivce konkretizuje v přízni, kterou zakouší od jiných lidí.
TÉMA ČÍSLA
17
Bez ní by byla každá, ať už jakkoli pěkná výpověď víry abstraktní a neúčinná. Osm žen mělo v tomto
ohledu svoje zkušenosti:
- Jako pomoc se ukázali být přítelkyně a přátelé, kteří akceptují hranice.
- Důležité je mít kolem sebe lidi, kteří opravdu umějí mít účast.
- Moci říct druhým, jak se mi daří, aniž bych o tom musela dlouze mluvit.
- Být jinými brána vážně.
- Cítit se pochopena a pozvednuta ve skupině těch, kteří mají stejné potíže.
- Pečovatelky/pečovatelé, kteří mě respektují a zároveň mě navzdory bolestem vidí jako hodnotného
člověka.
- Jemné dotyky.
- Pečovatelky/pečovatelé, kteří se umějí vcítit a mají dobré ruce.
- Malé pozornosti dokáží mnoho, například něžné uhlazování přikrývky.
Naopak jako zátěž uvádějí ženy situace, v nichž se s nimi zacházelo bez respektu, nebo v nichž vypadly
ze sociální soudržnosti:
- Sociální síť se zhroutí, když se na ní kvůli bolestem nemohu podílet.
- Návštěvníci, kteří přinášejí své vlastní problémy, mi berou sílu.
- Návštěvníci, kteří dávají dobré rady, jsou nároční.
- Pečovatelky/pečovatelé, kteří jsou blahosklonní, nemají odstup, vnucují se nebo nemají respekt,
urážejí, což je k bolestem další zátěž navíc.
Spiritualita – vnitřní zdroj
Osm žen se různým způsobem naučilo zvládat svůj každodenní život, který je určován trvalými
bolestmi. Díky svému spirituálnímu zakotvení rozvinuly vnitřní postoje, které jim umožňují vnímat život
s bolestmi a navzdory nim jako smysluplný, obohacující a hodný toho, aby byl prožitý. Žijí ze síly, kterou
chápou jako darovanou a na kterou se každý den nově spoléhají. Otázka „jaký to vše má ještě smysl“
se ani jednou neobjevuje. Jejich spiritualita se pro ně stala důležitým zdrojem, aby obstáli v životě
s bolestmi.
Tyto ženy žijí působivým způsobem to, co teoložka Dorothee Sölle formulovala ve své slavné větě:
„Zvolit život znamená obejmout kříž.“
Anemone Eglin, MAS-BA je farářka a terapeutka, vedoucí švýcarského Institutu Neumünster, který se
zabývá poradenstvím a školením v oblasti stárnutí a péče o seniory.
Z němčiny přeložil Ondřej Kolář.
TÉMA ČÍSLA
Úzkost a deprese v závěru života
jako existenciální a duchovní téma
Pavel Pokorný
Dámy a pánové, dnešní téma není lehké. Nebylo pro mne lehké si řeč připravit a pro vás nejspíš
nebude lehké ji slyšet a přijmout. Lehkost a snadnost však věru nejsou něčím, po čem bychom měli
nějak zvlášť toužit. Ještě malou poznámku, než začnu: řada příkladů, které uvádím, pochází z mé předchozí praxe v motolské nemocnici.
Srdce se mi v hrudi svírá, přepadly mě hrůzy smrti.
Padá na mě strach a chvění, zděšení mě zachvátilo.
Pravím: kéž bych měl křídla jako holubice, uletěl bych...
Žalm 55
Čteme text starý asi 2500 let. Nevíme, kdo ho psal. Ale promlouvá k nám, myslím, srozumitelně. Kdo
nezná tento strach a tuto touhu uniknout? Od okamžiku, kdy ožíváme, je náš život ohrožen. Od chvíle,
kdy si začínáme uvědomovat, že žijeme, prožíváme také ohrožení své existence. Úzkost patří k našemu
lidství, úzkostí platíme za užaslou radost ze života, za jeho vědomé prožívání, smutek ze ztráty je souputníkem našeho užívání života, stínem všech prosluněných vztahů. Hned na začátek si tedy řekněme,
že úzkost a smutek se nám nemůže podařit docela vymazat. Můžeme nanejvýš přemýšlet a hovořit
o tom, jak je udržet ve snesitelných mezích, čím je vyvážit, jak se v nich neutopit.
Strach, jediné, co vnímám, nemožnost změnit cokoli.
Strach všude, kam se podívám, nemožnost zbrzdit soukolí.
Všude jen velké, velké nic, Nemožnost zabít to nic.
S ním vykročím ráno do ulic.
Nemožnost, nic, nikdy víc.
Simona (z knihy Co mi je? Leukémie!, nakl. Zdeněk Susa, Středokluky 2013)
A toto je text starý asi 7 let. Napsala ho manželka 31letého pacienta, nemocného akutní myeloidní
leukémií. Z textu výrazně vystupují stručná, leč výmluvná NIC. Nemůžeme je přehlédnout. NIC – jako
tečka, konec věty. A dál už nic.
Agentura STEM/MARK se loňského roku ve výzkumu veřejného mínění dotazovala, čeho se lidé na
smrti nejvíce obávají. V odpovědích se objevuje: ztráta důstojnosti, bolest, odloučení od blízkých, osamocenost, psychické strádání a konečně: co bude po smrti. Všechny tyto prvky jsou závažné a je třeba
se jim věnovat. Dál se doptávat a zkoumat: co je vlastně lidská důstojnost? Jak ji mohu ztratit? Záleží
víc na mně nebo na okolí? Tkví především v mém sebehodnocení nebo v tom, jak je se mnou zacházeno? A bolest – kolik má rozměrů, odkud se bere? Jak ulevit strádání, jak překlenout odloučení a osamělost? A přece si myslím, že i když se budeme věnovat těmto strachům, nepostihneme existenciální
úzkost, která nemá předmět, nemá jméno. Vlastně se není čeho bát, není tu zřejmý protivník, je tu jen
TÉMA ČÍSLA
19
NIC. Na otázku Čeho se bojíme? je možné odpovědět Ničeho, a přece v nás úzkost zůstane. Jiřina
Šiklová ve své knize Vyhoštěná smrt (Kalich 2013) říká: „Hrůzu a bolest si dovedeme představit, stejně
jako krásu a spokojenost. Ale NIC? Představit si nic je opravdu těžké (str. 44).“
Nemohu zapomenout na jednoho pacienta. Seděli jsme u stolku nad černou kávou a on mi líčil, jak
se právě dozvěděl svou konečnou diagnózu. „Přede mnou je jen černá díra“, zvolal hořce. A já hleděl
do černé kávy a marně hledal slůvko naděje. Byl to horník, tak jsem si v duchu říkal: kolikrát jsi fáral do
černé díry a zase vzhůru? Co je na tom pro tebe nového? Ale tahle černá díra je asi přece jen jiné
dimenze... Dlouho jsme spolu seděli a mlčeli.
Irwin D. Yalom ve své Existenciální psychoterapii (Portál, 2006) píše: „Mnoho pacientů velmi iracionálním způsobem ponechává lékaři roli úspěšného uzdravovatele tím, že mu zatajuje důležité informace
o svých duševních, a dokonce tělesných potížích. Často se tak lékař dozvídá o hloubce pacientova zoufalství jako poslední (str. 142).“ Tomu vzpomínanému rozhovoru s horníkem předcházela scéna na oddělení, kdy se tento pacient vehementně dožadoval nejrůznějších úsluh od personálu, bavil ostatní
pacienty, bylo ho všude plno. Dělal dojem někoho, kdo ví, co chce a dokáže toho dosáhnout. O hloubce
jeho zoufalství a míře úzkosti jsme nemuseli ani tušit. Anebo mohli – kdybychom si uvědomili, že jeho
halasná aktivita křičí Ještě jsem tady, aby odsunula úzkost do kouta. Dokud něco děláme, není prostor
pro úzkost. Dokud s námi něco dělají, máme naději. Ale možnosti se postupně zužují, až nezbude nic. (?)
Kdy jsme v závěru života? Tváří v tvář smrti?
Od začátku mluvím o smrti a umírání. Ale v mém zadání přesně stojí: „v závěru života“. Je závěr
života totéž co umírání? Ale proč volíme právě tato slova? A ne jiná? Je mezi nimi věcný rozdíl? Anebo
se liší jen chutí v našich ústech a pohnutím naší duše, když je zaslechneme? – Stojí možná za úvahu,
zda mluvíme o závěru života proto, abychom se vyjadřovali přesně, anebo proto, abychom se vyhnuli
slovu umírání... (?)
Kdy nastává závěr života? Je jím (už) stáří anebo (až) infaustní prognóza? Předpokládám, že v kontextu tohoto kurzu spíše to druhé. Lze závěr života v tomto smyslu označit za umírání? Čas, již zřetelně
kvalifikovatelný jako čas tíhnuvší ke smrti? Promiňte mou neznalost terminologie – je závěr života totéž
co terminální stadium života? Vy jako lékaři a zdravotníci v tom máte nejspíš jasno. Jako duchovní
musím říci: v závěru života jsme každý den, každou vteřinu.
Nevíme dne ani hodiny...
Jak dokončíme tuto větu? Mohli bychom dodat skoro cokoli, protože život je plný překvapení
(„nevíme dne ani hodiny, kdy potkáme opravdové štěstí“). Ale jako děti své kultury nejspíš doplníme:
„nevíme dne ani hodiny, kdy zemřeme.“ (Jarek Nohavica zpívá: „až to se mnu definitivně sekne“.) A tak
je to správně – jakkoli nám není tohle pomyšlení příjemné, je pravdivé. Asi nepřekvapivě se domnívám,
že pravda neškodí (i když nebývá příjemná). Asi nepřekvapivě se domnívám, že míra naší úzkosti
a smutku v tom vlastním závěru našeho života má nejspíš souvislost s počátkem a průběhem našeho
života. Klasická náboženství mluví o přípravě na smrt, mně je bližší mluvit o jakémsi otužování duše, zvykání na svou konečnost. Otužování má dvojí rozměr: osobní životní zkušenost a společenský kontext.
Osobní zkušenost – každý z nás se setkává v průběhu života se smrtí. Občas někde vykoukne, někdy
se nám postaví do cesty, někdy pošle své vyslance: ztrátu blízkého člověka, nemoc, zranění, hluboký
prožitek osamělosti, bloudění, setkání se silným uměleckým dílem... Jsem přesvědčen o tom, že pokud
TÉMA ČÍSLA
se takovému setkání nevyhneme, nevymažeme ho z mysli, a pokud máme někoho, kdo nás ohrožením
a úzkostí provede, vyjdeme posíleni. Proto je dobře volat blízké k lůžku umírajícího, ocenit, když přijdou,
podpořit je, jen ať na něj mluví, hladí ho anebo jen u něj setrvají v tichosti, i když vše svědčí o tom, že
on už nevnímá. Proto je dobře uspořádat pohřeb, nabídnout dětem účast na smutečním rozloučení,
o zesnulém mluvit, vzpomínat, plakat i smát se. To vše patří k životu a to vše přinese v budoucnu své
ovoce těm, kdo se tomu nevyhýbají. Musím tady zmínit ještě jeden typ silného zážitku z nemocnice:
úmrtí spolupacienta. Je určitě možné přemýšlet o různých technických možnostech, jak této zkušenosti
předcházet. Ale myslím, že se
tomu nikdy úplně nevyhneme
a podstatná nejsou technická
řešení. Myslím, že jde hlavně
o to, zda ten přeživší pacient
vidí, že umírající pacient dostává
veškerou péči a pozornost, že
není zanedbán a osamocen. A že
pacient, který odchod spolupacienta zažije, bude mít možnost
o svém zážitku a o svých úzkostech mluvit. Zdá se mi, že nemusí
být složité, aby nemocnice měla
vypracovaný postup, kdy je
o takovém úmrtí informován
kaplan nebo psycholog, který
vzápětí zajde za spolupacientem:
„Na vašem pokoji včera zemřel
pan K. - mohlo to být pro vás
nepříjemné...“
Společenský kontext – nám při
tom otužování zatím příliš nenahrává, zdravé pomyšlení na
konečnost života nepodporuje.
Ojedinělým výkřikem zůstává klip
k písničce Michala Horáčka Stáří, kde se seladonovi Michalovi Kocábovi zjeví ve dveřích Josef Kemr
s naléhavým: „Já jsem tvoje stáří, pozvi mě dál!“ (Nesmrtelné!) Děti ve třetí třídě základní školy probírají rozdíl mezi živou a neživou přírodou, učí se odříkat znaky a projevy života (pak je v písemce zaměňují), ale při tom slovo smrt nezazní, ani otázka, v čem je rozdíl mezi živým a mrtvým organismem a co
tedy ten život vlastně je. Nevím, ale zdá se mi, že v celých osnovách základní školy až do deváté třídy se
o smrti nemluví, a přitom děti smrt vnímají, živě se o ni zajímají a nemluví o ní jen proto, že samozřejmě přesně dokáží vycítit, že o ní nechceme mluvit my dospělí. Pohřbívání bez obřadu (a často bez
rozloučení) je fenomén hojně rozšířený (řádově jde o desítky procent – ale jsou tu velké regionální rozdíly), typický pro Česko a území bývalé NDR. Jiřina Šiklová říká, že způsob, jakým umírají rodiče, má
velký vliv na jejich (dávno již dospělé a osamostatnělé) děti. Smrt v televizním přenosu s námi nezahýbá, netýká se nás. Jsme velcí individualisté, nemáme kulturní, nemáme náboženské vzorce, rituály,
TÉMA ČÍSLA
21
které by nás bezpečně provedly pro nás neznámým terénem. To vše zvyšuje naši úzkost. Jestliže nedoprovodíme naše umírající blízké, nemůžeme zažít, jak může být umírání poklidné, jaký smířený, pokojný
výraz se může rozprostřít na tváři zesnulého. Jeden z našich pacientů, který nemohl mluvit, na mou
otázku, co potřebuje, napsal: „Já nevím, jak mám umřít.“ – Jak se to dělá? Kdo, kdy nás to naučí?
Mimochodem, správně celá ta věta v nadpisku tohoto odstavce zní: „Bděte tedy, neboť nevíte dne ani
hodiny, v kterou Syn člověka přijde.“ (Evangelium podle Matouše, 25. kapitola,13. verš). Nejde o individuální smrt, ale o poslední soud. Zní to možná výhružně, ale hlavním smyslem té výzvy je upřít pozornost
na tady a teď, na bohulibé využití času, dokud ho máme. Soud je nadějí, že život nekončí v nicotě, nýbrž
ve zhodnocení. A hodnocení bude vpravdě lidské, vždyť hodnotitelem, soudcem bude Syn člověka.
Hledat smysl – nalézt poslání
Říkává se, že každý umírá tak, jak žil. Nemyslí se tím jen, že lapka obvykle končívá s kudlou mezi
žebry a ministerský úředník tiše složí hlavu na zaprášená lejstra. Spíše je to asi tak, že životní prázdnota
ústí do prázdnoty smrti, kdežto naplněný život má naději, že cosi po něm zůstává. Připadá mi, že jsou
dva přístupy k životu, dva životní mody – jeden je spotřebovávající a druhý naplňující. Život můžeme
pojímat jako jakýsi kanystr: dostáváme plný při narození a jedeme. Spotřebováváme životní energii a na
konci zůstává jen prázdný obal. Nebo můžeme pojímat svůj život jako jakousi prázdnou nádobu, která
čeká na své naplnění. Tím, co děláme, jací jsme a jaké vytváříme vztahy, co rozdáváme, tím nádobu
svého života naplňujeme. Nejspíš se nedokážeme trvale pohybovat v jednom či druhém životním modu,
ale možná ten, který převládne, bude mít také vliv na to, jak se nám jednou bude ze světa odcházet.
(Ale jistě – nejenom!)
Když se setkávám s lidmi, kteří umírají a bilancují, většinou se neptám: A měl váš život smysl? Myslím, že taková otázka by je nejspíš zmátla, možná rozhodila, zahanbila. A hlavně – k životnímu smyslu
nemůžeme přistupovat jako k něčemu, co si naplánujeme, provedeme a splníme. Podobně jako štěstí
uniká tomu, kdo se na něj jako na cíl svého úsilí zaměří, tak i životní smysl přichází nehledán. Cílem
nemůže být smysl, nýbrž nějaká konkrétní věc prospěšná druhým – dobře vychovat děti, pozvednout
náladu, nasytit hosty, obvázat rány. Jde o to, dělat věci kvůli nim samým, nikoli kvůli tomu účelu, abych
pro sebe cosi získal, dal své existenci smysl. Takto účelově se žít nedá. Ptám se tedy pacientů na jejich
životní příběh. Často lidem připadá nicotný. Nestálo to za řeč. Ani si nevšimli, že je přece vedla nějaká
odpovědnost, něco jako poslání. Nebo že něco z toho, co dělali a jací byli, bylo pro druhé důležité. Tam,
kde se zdálo, že není nic, můžeme často přece nalézt něco hodnotného. A i tam, kde nic (nebo téměř
nic) nevidíme, může nám pomoci vědomí, že poslední smysl leží mimo naše hodnocení. Každá lidská
duše je tajemstvím přesahujícím naše měřítka...
Hledáme tedy zpětně smysl v celku života, ale lze také nalézt poslání pro zbývající čas – lhostejno,
jak ukrácený. Dokud je co dělat, není prostor pro úzkost. Můžeme však buď unikat do činností, jejichž
prázdnota a marnost nás jednou stejně doběhne, anebo se věnovat něčemu smysluplnému. Měli jsme
v Cestě domů jednu pacientku, která v první chvíli prohlásila: „Já se uzdravím. Jsem věřící a budu se
modlit.“ A pustila se do toho s vervou i s podporou svého okolí. Po čase náhle obrátila: „Rozhodla
jsem se tuhle nemoc přijmout. Chci druhým ukázat, jak je možné beze strachu zemřít.“ A ještě o něco
později: „Teď bych se snad na Pána Boha zlobila, kdyby mě chtěl uzdravit!“ Sledoval jsem tuhle paní
napjatě. Je autentická? Není to jen nějaká hra, fasáda, která nakonec praskne? Vydržela až do konce.
A myslím, že co jí dodávalo síly, bylo právě její rozhodnutí, že i tento čas i při její zdánlivé nemohoucnosti může být naplněn posláním.
TÉMA ČÍSLA
Zdá se mi, že s menší úzkostí a smutkem se odchází tomu, kdo může říci: byl to můj život. Nebyl mi
vnucen, nebyl řízen odjinud, nedělal jsem v něm většinou to, co jsem nechtěl, nýbrž stojím si za svými
rozhodnutími, beru za svůj život odpovědnost. A stálo to za to.
Byť se mi dostalo jíti přes údolí smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi.
Žalm 23
Proč je tento žalm tak známý a oblíbený? Myslím, že vyjadřuje, co většina z nás, možná všichni
cítíme: že před námi je temný a tísnivý prostor, kam budeme muset vstoupit. (Jedna pacientka řekla:
„Vím, že přede mnou jsou dveře, které budu muset otevřít. Mám strach, co je za nimi.“) Ale zároveň
ten žalm vyslovuje naději, že tímto nevýslovně stísněným údolím lze projít a že lze unést úzkost, která
z něho čiší. Ta naděje se opírá o toho, který jde s námi. V mistrném hudebním zpracování Antonína
Dvořáka píseň má svůj vrchol právě v tomto TY. Takže tohle je kapitola o tom, jak úzkost a smutek (a
tíseň) pomáhá zvládat to, že nejsme sami.
Jestliže jsem mluvil o jakémsi celoživotním otužování v setkávání s vyslanci smrti, pak dalším preventivním programem pro zvládání posledních úzkostí je budovat skutečné vztahy důvěry a blízkosti dávno
předem. Samozřejmě, že takový vztah zároveň přináší bolest a smutek z loučení, ale benefity jednoznačně převažují (porozumění, soucítění, opora). Úlohou kaplana i celého personálu je podpořit takový
vztah, dát mu prostor, povzbuzovat setkávání, trpělivost, odvahu být spolu, mluvit spolu. Kaplan bývá
v pokušení, že se dostane do přílišné důvěrné blízkosti jednomu či druhému. Je možno mu svěřit osobní
tajemství, nejskrytější obavy. Ale – jak upozorňuje můj kolega psychoterapeut – musíme si dávat pozor,
abychom neslyšeli něco, co měl slyšet někdo jiný. Jsou věci, které člověk dokáže vyslovit jen jednou. Pro
sebe jsem si formuloval stručnou poučku: nezaclánět. Vyvarovat se všeho, co by ty dva nejbližší od sebe
vzdalovalo. Vzpomínám, jak jsem jednou přišel na oddělení, kde jsem na chodbě potkal plačící paní: Co
se stalo? Proč pláčete? – No, já za ním teď nemůžu! On by poznal, jak mi je, ptal by se... Byla to
situace, která by neměla nastat – paní se dozvěděla diagnózu, kterou její muž ještě neznal. Nejspíš mu
nebylo dobře, nejspíš něco tušil. Čekal na svou ženu. Touto dobou obvykle přichází. Ale ona nemůže
vstoupit. Říkám: Jen běžte, mluvte spolu – patříte k sobě. Kdo jiný? Mluvte spolu, je lépe, když vás to
těžké bude spojovat, než aby vás rozdělovalo.
Kolik je však těch osamělých, kterým se jejich vztahy rozpadly a za nimiž nikdo nechodí? Pro ně tím
víc znamenají vztahy se zdravotníky. Profesionalita není v chladu a odtažitosti, nýbrž v přirozené lidskosti. K pomáhajícím profesím patří vztah. (Důležité je, aby zdravotník měl dobré osobní a rodinné
zázemí a možnost ztráty zpracovat.) A i tam, kde důvěrnější vztah s personálem nebo kaplanem
nevznikne, mnoho znamená, zda je pacient vytrvale ujišťován o své hodnotě a důstojnosti. Projevuje se
to pozorností a péčí. Důležitá je důvěra – třeba, když si stěžuje na bolesti i tam, kde podle nálezu by je
takzvaně neměl cítit. Dalším podle mého citelným momentem je takzvaná zmatenost. Pacient pronáší
nesrozumitelné výroky. Jenomže známe situace, kdy zdánlivě nesmyslná prohlášení umírajícího pacienta
náhle osvětlí někdo z rodiny. V kontextu pacientova příběhu dávají smysl. Údajně zmatené výroky jsou
často obrazy, představy, podobenství, která však mohou mít povahu zásadního sdělení, odkazu.
Nedávno se jeden náš pacient náhle probral, vztáhl ruku a řekl své dceři: „Na, vem si to!“ V jeho ruce
nic nebylo. Ale dcera neřekla: „Vždyť mi nic nedáváš! Neblázni!“ Nýbrž nastavila dlaň a pravila:
„Díky.“ A vzala si „to“. Pacient zavřel oči, klidně usnul a už se neprobudil.
Navzdory tomu, jak úzce a láskyplně jsme doprovázeni, zdá se, že každý nakonec umírá sám. Paradoxem je, že smrt nás všechny spojuje. Vzhledem ke smrti mezi námi není rozdílu. Ale zároveň okamžik
TÉMA ČÍSLA
23
smrti je pro každého jiný. Do téhle nanejvýš společné zkušenosti (dá-li se to tak říci), vstupujeme každý
sám. Proto nás ani přítomnost nejbližších nemusí od úzkosti zcela osvobodit.
Ale ještě moment – vraťme se k žalmu 23: ten, kdo jde se mnou, je Hospodin, Bůh. Konečně otázka:
umírá se věřícím lehčeji? Těžko říci. Vybavují se mi třeba situace, kdy právě věřící je před smrtí víc
sevřený ve svém svědomí. Každý člověk má tendenci před smrtí bilancovat, leccos si vyčítat. Co pokazil,
čím ublížil (hlavně těm nejbližším). Anebo co nedokončil a neudělal. Anebo co zůstal dlužen (v morálním ohledu, ve vztazích). Zdá se, že právě věřící si tohle všechno víc připouštějí. Ale právě když neuhneme před tímto bolestným bilancováním, máme šanci, že se dobereme smíření – dokážeme říci:
Odpusť mi a Odpouštím ti, Děkuji, Mám tě rád a Sbohem. To jsou věci, které přinášejí útěchu, úlevu,
klidnou radost. A tomuto procesu napomáhají vzorce a rituály (svátosti) vlastní té které náboženské tradici.
Důležitým prvkem je také příslušnost ke komunitě. Každé společenství, které rozšiřuje okruh lidí,
s nimiž máme něco společného, za hranici nejužší rodiny, je významné. Pomáhá nejbližším spolunést
břemeno starostí a péče. (V řídkých případech může komunita sehrát i negativní úlohu – pokud je
rigidní a necitelná, pokud např. staví umírajícího pod tlak, že se musí uzdravit.)
Všechna náboženství se zabývají smrtí. Dokonce se objevuje názor, že otupit či zlomit hrot smrti je
důvodem, proč tu jsou. Nevím. Rozhodně si však myslím, že náboženství vždy otázku smrti (či lépe: lidské smrtelnosti) staví do souvislosti života, pod otázku Jak žít. Nikdy nám nenabídnou jednoduchý únik,
klíčové heslo. Co skutečně znamená, když řeknu, že věřím v život věčný nebo v nesmrtelnost duše nebo
reinkarnaci? Jakoby správná odpověď nebo znalost dogmatiky tady nemusí pomoci. (Je jistě správné
znát Archimedův zákon, ale když se vám převrhne kánoe pod jezem, musíte umět plavat a musíte mít
štěstí.) Krize, jakou je vážná nemoc, ztráta blízkého nebo blížící se smrt, může tvrdě otestovat a leckdy
narušit, o čem jsem byl léta skálopevně přesvědčen. Skoro se mi zdá, že lepší je procházet si v životě
různými pochybnostmi, připustit si své nejistoty, a zápasit o víru, která zůstává otevřená, nežli budovat
jakousi nedobytnou tvrz, která si jen namlouvá, že všechny otázky vyřešila. Kdo si myslí, že víru si
vytvoří jako svoji věc, kterou bude prostě mít, tak zapomíná, že víra spoléhá na to, co přijde z té druhé
strany.
Podle mého názoru to, co zbude z víry, když z ní pod strašným tlakem poslední úzkosti opadají
všechny povrchnosti, je jakási bazální důvěra – že není vše ztraceno, i když nevím, nevidím a nemám
věci pod kontrolou. Je to bytostná důvěra, která nekončí v rezignaci, nýbrž v odevzdání. To je rozdíl –
odevzdání je aktivním rozhodnutím. Je přitakáním životu i s jeho úzkostí, bolestí a smrtí jako jednoho
celku, za který můžeme být vděčni.
Přátelé, končím svou řeč zcela vyčerpán, ale s nadějí, že jsem v této místnosti jediný. Přeji vám, ať se
vám v práci i v životě daří – a to i s plným vědomím toho, že s obojím se budeme muset jednoho dne
rozloučit. Děkuji vám za milou pozornost a loučím se: Pokoj vám!
Mgr. Pavel Pokorný je farářem Českobratrské církve evangelické v Praze-Střešovicích
a kaplanem domácího hospice Cesta domů. Tuto přednášku pronesl dne 26. února 2014 na kurzu
Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, jehož tématam bylo Psychiatrické syndromy
u pacientů v závěru života.
TÉMA ČÍSLA
Uzdravování jako integrální součást misie
Kornélia Kolářová Takácsová
Spojení „křesťanství a uzdravování“ vyvolává mnohá nedorozumění. Členovi tradiční církve jistě
ihned vyvstanou před očima výjevy z různých letničně laděných bohoslužeb, v nichž charismatický léčitel
před nábožensky excitovaným shromážděním uzdravuje nemocné a vyhání z nich démony. V souvislosti
s takovými uzdravovacími akcemi se často (a zčásti také právem) hovoří o náboženské manipulaci,
zneužívání vůdcovské úlohy v církvi či o zaměňování Ducha svatého za ducha fanatismu a davové psychózy. Letniční ovšem mohou právem oponovat, že příběhy o (zázračném) vyléčení různých nemocí jsou
výrazným prvkem biblické tradice, že Boží království zjevené v Ježíši Kristu se projevovalo namnoze
právě jeho vítězstvím nad chorobami těla i duše a konečně že uzdravování je jeden z darů Ducha svatého církvi – byť třeba nemusí být pokládán za nejdůležitější či prohlašován za znak jediné pravé víry
a církve.
Uzdravování je dnes obecně uznáváno jako součást integrálně pojaté missio Dei. Boží království vstupující do našeho světa se neprojevuje pouze tím, že se zvěstuje a je přijímáno evangelium, ale také proměnou a obnovou světa ve všech jeho dimenzích, včetně lidského zdraví – „slepí vidí, chromí chodí,
malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se zvěstuje evangelium“ (Mt 11,5).
Ptáme-li se ovšem, jakou podobu má dnes křesťanská uzdravovací praxe mít, nedostaneme příliš jednoznačnou odpověď. V následující studii se pokusím alespoň pojmenovat nejdůležitější témata, která se
v misiologické reflexi uzdravování objevují.
Uzdravování – speciální obdarování prvotní církve?
Fundamentální otázka, která se v souvislosti s uzdravováním musí položit, zní: Platil Ježíšův příkaz
a Ježíšem darovaná pravomoc k uzdravování pouze pro jeho učedníky (případně pro prvotní církev),
anebo se vztahuje na církev všech věků, včetně té naší? Na této otázce se rozhoduje, jak budeme církevní uzdravovací praxi vůbec vnímat – zda jako naplňování Kristova výslovného příkazu, anebo pouze
jako implikaci přikázání „miluj svého bližního jako sám sebe“, které se konkretizuje třeba právě skrze
pomoc nemocnému. Německá lékařka a teoložka Beate Jakob z Německého institutu lékařské misie
hájí trvalé pověření církve k uzdravování těmito argumenty:
1) Ježíšovým příchodem nastal čas spásy. Ježíšovo vzkříšení a dar Ducha svatého církvi nás ujišťují
o tom, že království Boží vstoupilo definitivně do našeho světa a stalo se jeho trvalou součástí. Znamením času spásy je ovšem také její konkrétní zakoušení, a to právě také v uzdravování nemocí.
2) Křesťanské spisy prvních staletí nám mnohokrát dosvědčují uzdravování jako samozřejmou součást života církve. Kristus je často titulován jako lékař, který uzdravoval nejen během svého pozemského
života, ale uzdravuje neustále jako vzkříšený Pán.1
Jakob ovšem konstatuje, že v dalším průběhu dějin církve se uzdravování stalo spíše „zanedbávanou
dimenzí misie“. Křesťanství se zaměřovalo více na spásu duše a pod vlivem řecké filosofie ponechávalo
oblast tělesnosti stranou. Vstup mezi vzdělance helénského světa postavil církev před výzvu prezentovat
víru především jako intelektuálně zodpovědnou pravdu, která dokáže zdatně konkurovat soudobým
1/ JAKOB 2003, 441.
TÉMA ČÍSLA
25
filosofickým systémům. Uzdravovací praxe byla naopak odsunuta do pozadí, protože mohla vyvolat
dojem, že křesťanství je náboženstvím pro „jednoduché lidi“.2 Boží království postupně přestávalo být
zakoušenou skutečností a stávalo se pouhým naukovým obsahem. V novověku byl tento proces
dovršen razantním nástupem medicíny pracující přírodovědnými metodami, která nahradila „léčbu
skrze víru“ a rozvolnila souvislost mezi Bohem a zdravím. Křesťanské uzdravování bylo na jedné straně
interpretováno jako léčení duchovní slepoty, hluchoty či ochrnutí, na druhé straně se rozvinula diakonická činnost církve podle vzoru milosrdného Samařana (Mt 25).3
Křesťanské uzdravování a západní medicína
Zajímavou kapitolou dějin misie je setkávání misionářů s léčitelskými praktikami mimoevropských
kultur a náboženství. Docházelo tehdy nejen ke konfrontaci různých léčebných medicínských postupů,
ale především rozdílných pojetí nemoci a uzdravování, vyrostlých z rozdílných kulturních vzorců.
Německý misiolog Theo Sundermeier připomíná, že křesťanští misionáři „chtěli lidi vysvobodit ze
‚satanských pout‘, k nimž patřily také představy o nemocích lidí, k nimž byli posláni.“4 Přitom si neuvědomovali, že sami nereflektovaně pracují s určitým pojetím nemoci a uzdravení, které je kulturně podmíněné a určované zejména osvícenským pohledem na člověka. Tomuto pojetí pak připisovali
univerzální platnost. Rychlý rozvoj medicíny v druhé polovině 19. století, který přinesl například odhalení zdrojů nakažlivých nemocí, ale také vznik úspěšných diagnostických a terapeutických metod, jim
v tom zdánlivě dával za pravdu.
Základním stavebním kamenem přesvědčení o všeobecné platnosti a účinnosti „západních“ metod
léčby bylo filozofické poznání, že všichni lidé jsou stejní, a mohou být proto léčeni stejným způsobem.5
Tohoto univerzalistického pohledu na člověka se jistě nelze vzdát, protože odpovídá křesťanské antropologii, která všem lidem, bez ohledu na rasové, jazykové, kulturní a jiné rozdíly mezi nimi, připisuje
stejnou hodnotu a důstojnost. Součástí osvíceneckého obrazu člověka však byly i jiné prvky, které jsou
s biblickou tradicí těžko slučitelné. Člověk byl chápán v descartovském smyslu jako stroj, který je možné
rozdělit na jednotlivé části a ty potom odděleně léčit, případně – je-li to nutné – je oddělit či vyměnit
za jiné. Sundermeier nezpochybňuje, že tento „technicky“ orientovaný systém léčby byl velmi úspěšný
a mnozí lidé v tzv. „třetím světě“ jím byli přímo fascinováni, protože je osvobodil od různých zdlouhavých a neúčinných rituálních praktik.6 Současná celostně orientovaná medicína, která už nechce jen
opravovat poruchy tělesných orgánů, nýbrž uzdravovat celého člověka, se pak v mnohém ohledu přibližuje medicínským představám v asijských a afrických kulturách, a dokonce se jimi nechává inspirovat.
Právě proto, že pojetí nemoci a její léčby jsou kulturním výtvorem, nemůže křesťanství, které principiálně překračuje hranice kultur, favorizovat jedinou medicínu, jakkoli úspěšnou a rozšířenou. Musí být
kritická také vůči léčebnému systému vyvinutému v euroamerické civilizaci, která sice má zřetelné
a přes pokračující sekularizaci stále rozpoznatelné křesťanské kořeny, avšak obsahuje v sobě i řadu
2/ V Ježíšově době jak známo působila celá řada náboženských léčitelů, takže Ježíš sám se (do jisté míry neúspěšně) bránil
tomu, aby byl vnímán pouze jako potulný medicinman, který na počkání provádí úžasné zázraky. Specifikum jeho veřejného působení jistě nebylo léčení samotné, ale zvěst o blízkém Božím království, které se ovšem prosazuje i tam, kde člověka trápí, ponižuje a sociálně marginalizuje nemoc. V tomto smyslu církev prvních století právem chtěla být více než jen
uzdravovacím ústavem.
3/ JAKOB 2003, 442-443.
4/ SUNDERMEIER 2005, 125.
TÉMA ČÍSLA
dehumanizujících prvků, které jsou s biblickým pohledem na člověka neslučitelné nebo jsou eticky
sporné. Stejně tak ale sotva může křesťan nekriticky vzhlížet k neevropským tradicím léčby a přehlížet
přitom třeba jejich magické rysy nebo představy, které už Ježíš učil překonávat. Bůh si k uzdravování lidí
nepochybně používá v různých kulturách různé léčebné metody a zdaleka není odkázán jen na západní
medicínu.7 Jestliže se například místní církve v Africe vracejí k tradičním formám léčení a hledají střední
cestu mezi západní medicínou a předkřesťanskou praxí, nelze v tom spatřovat povrchní synkretismus,
ale spíš snahu vyhovět reálným potřebám lidí.8
Křesťanství a celostní
přístup k léčbě člověka
V misijním dokumentu Světové
rady církví Společně k životu je
uzdravování uvedeno do souvislosti
s dnes poněkud módním slovem
„celistvost“ (srv. název podkapitoly
Mission as Healing and Wholeness).
Pro křesťanskou antropologii ovšem
není vnímání člověka jako psychosomatické jednoty ničím novým, protože odpovídá již biblickému pohledu
na člověka. Zejména starozákonní
autoři pojímají duši a tělo nikoli jako
samostatné (případně dokonce oddělitelné) složky v člověku, ale spíše
jako aspekty jediné lidské bytosti.
„To, co obvykle považujeme za
duševní úkony, je ve Starém zákoně
neoddělitelně spojeno s vitálními
funkcemi těla, a dokonce připisováno
jednotlivým tělesným orgánům, které
reprezentují „nitro“ člověka. Tak
např. oko je nejen orgánem zraku, ale i poznání vůbec (Gn 3,5 a Gn 3,7); ledviny jsou sídlem svědomí
(Ž 16,7; Jr 12,2); játra mohou být místem smutku (Pl 2,11).“9 Celostní antropologie je uchována
i v Novém zákoně, třebaže tu již musíme počítat se silnějšími vlivy helénistického myšlení. Dokument
Společně k životu se proto právem odvolává na biblickou tradici, která „vidí člověka jako multidimenzionální jednotu a vyzdvihuje vzájemné vztahy a interdependenci těla, duše a ducha“ (51).
K tomu je ovšem nutné poznamenat, že tento celostní pohled na člověka se v dějinách křesťanské
teologie a především zbožnosti nepodařilo vždy plně uchovat. V prvních stoletích po Kristu bylo křesťanské myšlení ovlivněno platónskou tradicí, která sice nebyla přijímána nekriticky (a právě v oblasti
7/ SUNDERMEIER 2005, 134n.
8/ GENSICHEN 1971, 212n.
9/ KOLÁŘ 2007, 179.
TÉMA ČÍSLA
27
antropologie došlo k její výrazně reinterpretaci), přesto však vnesla do křesťanství i do evropského myšlení vůbec dualismus, spojený s nadřazování (rozumové) duše nad tělem, které bylo vnímáno převážně
jako zdroj pokušení a hříchu. Teprve až v osvícenství došlo k zásadní proměně chápání člověka: materialismus přestává duši vnímat jako samostatnou substanci, ale spíš jako produkt hmoty samotné,
a jako takovou ji nyní zkoumá. Antropologie 20. století, ať už filosofická nebo vědecká, se bez tradičního pojmu duše již zcela obešla. Zjednodušeně řečeno: péče o duši byla nahrazena péčí o tělo, která
v současné populární kultuře nabývá extrémní podoby všudypřítomného kultu zdraví, mládí a krásy.
Současná medicína si ovšem stále více uvědomuje, že člověka nelze redukovat jen na fyziologické
procesy, a proto rozlišuje mezi tělesnou, duševní, sociální a spirituální dimenzí lidské bytosti. Tyto
dimenze jsou na jedné straně vzájemně provázané a nelze je od sebe oddělovat, na druhé straně
ovšem nesplývají v jedno, a proto je nelze léčit jednoduše jako choroby těla; vyžadují samostatné, specifické přístupy. Tento celostní pohled na člověka se tak do značné míry přibližuje původní biblické antropologii, třebaže samozřejmě disponuje neporovnatelně důkladnějšími znalostmi o fungování lidského
organismu a účinnějšími možnostmi jeho léčby.
Misijní dokument Společně k životu si všímá také skutečnosti, že uzdravování nikdy nebylo jen dodatečnou charitativní činností církve, ale patřilo od počátku k jádru jejího poslání. Učedníci mají pokračovat v Ježíšově službě nemocným. V uzdravování Ježíše i prvotní církve bylo spatřováno znamení vítězství
Božího království nad mocnostmi zla, reprezentovanými právě různými chorobami (50). Je pozoruhodné, že ani v tomto ohledu neztratil biblický pohled člověka a jeho zdraví na závažnosti. To je patrné
zejména u duševních onemocnění, která se manifestují právě jako větší či menší ztráta vlády člověka
nad sebou samotným. Duševně nemocný člověk přestává být „pánem ve vlastním domě“. Ostatně: po
odhalení lidského nevědomí, které představuje v psychice neprobádanou, těžko dostupnou a hlavně
těžko ovladatelnou oblast, už ani zdravý člověk nemůže o sobě tvrdit, že je zcela svobodný a má sám
sebe plně pod kontrolou. To ostatně potvrzuje i současná evoluční psychologie, která namnoze lidskou
svobodu zcela eliminuje. Když Nový zákon hovoří o posedlosti nečistým duchem, vyjadřuje tím hluboké
poznání, že nastávají situace, kdy je člověk určován a řízen jakousi mocností, na kterou nemá příliš vliv
a která naopak hluboce ovlivňuje jej, či jej dokonce zotročuje a bere mu důstojnost. Právě svoboda je
tématem, při němž se mohou plodně setkávat křesťanská antropologie se současnou medicínou, protože si při její definici nevystačíme ani s čistě teologickým, ani čistě přírodovědeckým vymezením.
Jak má církev dnes uzdravovat?
Církev dnes stojí před otázkou, jakým způsobem má naplňovat Ježíšův příkaz uzdravovat nemoci.
Léčby člověka se sice v rostoucí míře ujímají státní a privátní instituce, avšak zároveň na světě žije stále
ještě mnoho lidí, kteří nemají přístup k hodnotné zdravotní péči. Proto je na mnoha místech světa stále
ještě smysluplné a potřebné, aby se církev přímo angažovala ve zdravotnictví: zakládala či alespoň podporovala nemocnice, nabízela poradenské služby, rozvíjela zdravotní programy apod. (srv. Společně
k životu 53). Do této oblasti spadá také rozsáhlá a mnohotvárná činnost církve v oblasti poskytování
sociálních služeb, například péče o klienty s psychickým a fyzickým postižením, o seniory, o lidi trpící
Alzheimerovou chorobou a v neposlední řadě také paliativní péče. Vedle toho však církev má sloužit
nemocným svými vlastními způsoby, v nichž je a bude nezastupitelná. Sundermeier rozlišuje šest
aspektů uzdravující církve:10
10/ Srv. SUNDERMEIER 2005, 136-138.
TÉMA ČÍSLA
1) Církev nemocné nevylučuje a neizoluje, ale přijímá a tvoří pro ně zázemí. Stejným směrem ukazuje
také dokument Společně k životu (51): „Diskriminace kvůli nemoci nebo postižení (...) je v rozporu
s učením Ježíše Krista.“ Naopak inkluze a společenství lásky překonávající marginalizaci je „znamením
Božího království na zemi“. K tomu můžeme dodat, že také přirozené stárnutí je dnes ve stále větší
míře vnímáno jako nemoc, kterou je nutné ne-li rovnou odstranit, pak alespoň výrazně zpomalit či
oddálit. Láskyplným přijetím seniorů a respektem ke všem omezením, která stáří obvykle přináší, se církev má viditelně odlišovat uprostřed společnosti, která seniory pokládá především za zátěž a nepříjemnou připomínku lidské smrtelnosti.
2) Církev dokáže nemocným
naslouchat. Tím se otevírá široké pole
pastorace nemocných, ať už má profesionální a institucionalizovanou
podobu přímo v nemocnicích (práce
speciálně vyškolených nemocničních
kaplanů), nebo spočívá „pouze“
v navštěvování nemocných, jehož se
mohou kromě faráře ujmout také
běžní členové církve. Výzkumy ukazují, že spiritualita (která nutně
nemusí mít zřetelný křesťanský charakter!) je významnou pomocí při
zvládání života s nemocí, chronickou
bolestí a postižením.11 Křesťan doprovázející nemocného může výrazně
podpořit jeho duchovní život: hovoří
s ním o Bohu, pomáhá mu artikulovat
jeho náboženskou zkušenost včetně
různých těžkostí a krizí víry, modlí se
s ním.
3) Bohoslužby církve jsou posilou
při léčbě nemocí; velkou roli tu
sehrává večeře Páně, která tělesně
zprostředkovává Kristovu přítomnost, a tedy i jeho uzdravení. Dokument Společně k životu zde ovšem
také varuje: „nepřiměřené formy křesťanské bohoslužby, včetně triumfalistickým uzdravovacích bohoslužeb, v nichž je uzdravovatel oslavován na úkor Boha a v nichž jsou vzbuzována falešná očekávání,
mohou lidem přinést hluboká zranění. Tím však nemá být popřeno, že Bůh v některých případech
působí uzdravení zázračným způsobem. (53)“
4) Nemocní jsou zahrnuti do přímluvných modliteb; podle Sundermeiera by se tak nemělo dít všeobecně a anonymně, ale jmenovitě. Netřeba jistě zdůrazňovat, že modlitba za nemocného nestojí
v žádném protikladu či konkurenci vůči lékařské intervenci.
5) Prostředkem požehnání nemocného je rovněž vzkládání rukou a pomazání olejem (srv. Jk 5,14),
které začíná být postupně praktikováno také v evangelickém prostředí a nachází si zde své adekvátní
formy. V Ježíšově době se olej používal jako univerzální terapeutický prostředek, ale zároveň měl
TÉMA ČÍSLA
29
i významný nábožensko-symbolický náboj. Dnes je v křesťanském doprovázení nemocných nově doceňován právě smyslově vnímatelný charakter pomazání nemocných, který nabývá zvláštního významu
tehdy, když je v důsledku nemoci ztížena či přímo znemožněna verbální komunikace mezi doprovázejícím a nemocným.
6) Církev potěšuje truchlící zvěstí o zmrtvýchvstání. Zde se obzvlášť manifestuje křesťanská víra ve
vítězství Božího království nad všemi mocnostmi zmaru i smrtí samotnou – vítězství, které zatím zakoušíme jen parciálně v konkrétních případech uzdravení, ale jednou je poznáme plně.
Duchovní rozměr nemoci
Jak spolu souvisí nemoc a hřích? To je otázka, která bývá zodpovídána velmi rozdílně, a tomu pak
odpovídají i jednotlivé přístupy k duchovnímu doprovázení nemocných. Sundermeier rozlišuje následující skupiny nemocí:12
1) „Přirozené“ nemoci, které nemají žádný duchovní smysl, a je proto nutné je léčit přirozeně. Z hlediska celostního přístupu ke zdraví a nemoci je ovšem nutné položit Sundermeierovi otázku, zda se
vůbec někdy setkáváme s takovouto „čistou“ podobou přirozené nemoci. I banální onemocnění nějak
zasahuje duchovní život člověka, nebo naopak může být jedním z důsledků duchovní krize člověka. Spiritualita člověka hraje každopádně důležitou úlohu při zvládání nemoci, ať už je jakákoli. Celostní medicína ukazuje, že nemoc nikdy nezasahuje pouze jednu část či dimenzi člověka, ale vždy celou osobu
(byť samozřejmě v nestejné míře), a proto je nutno léčit člověka jako celek. V této léčbě má nezastupitelné místo také „duchovní léčení“ (Jakob), které vstupuje do kooperace s ostatními léčebnými metodami a doplňuje se s nimi při uzdravování celku člověka.
2) Kulturně podmíněné nemoci, které se v jiných kulturách neobjevují, resp. nejsou za nemoci považovány. Ty vyžadují kulturně specifické metody léčby. Křesťan nemá důvod je neuznávat, pokud se
osvědčily a neodporují křesťanské víře. Příkladem takového respektu je i Ježíšův postoj k ženě, která se
uzdravila dotykem jeho šatu (Mk 5,30).
3) Nemoci, u nichž můžeme odhalit jejich duchovní pozadí, a při jejich léčbě je proto nezbytná spolupráce lékařů s faráři. Hledání duchovních souvislostí onemocnění ovšem nesmí sklouznout k přijetí primitivní kauzality hříchu a nemoci, kterou zásadně zpochybnil už Ježíš. Podle prohlášení Společně
k životu (52) je tento pohled stejně zjednodušující jako redukce nemoci na pouhý medicínský problém.
Zde musíme pečlivě rozlišovat. Na vzniku nemocí se jistě často spolupodílí lidské zavinění, až už je viníkem sám nemocný, nebo jeho okolí, případně také (dnes znovuobjevená) „nemocná“ společnost, v níž
je člověk nucen žít. S celostním pojetím člověka, zahrnujícím také sociální souvislosti jeho zdraví, koresponduje výzva misijního dokumentu k tomu, aby se služba církve nevyčerpávala jen uzdravováním
nemocných, ale „zahrnovala také „profetickou kritiku příčin utrpení, aby mohly být proměněny struktury vytvářející nespravedlnost (...)“ (50). Je ovšem naprosto nepřípustné automaticky ztotožňovat
nemoc s Božím trestem za nějaké minulé provinění. Nemoc rozhodně není zvnějšku uvaleným trestem
za hříšný čin, který s nemocí samotnou třeba vůbec nesouvisí. Nemoc sama spíš může být jedním ze
symptomů hříšné existence člověka, včetně hříšných struktur, do nichž je jedinec vetkán, což dokládají
například takzvané civilizační choroby. Uzdravení vztahu k Bohu, k bližním i k sobě samotnému tak
11/ Některé studie prováděné zejména v USA dokonce poukazují na skutečnost, že „osobní víra a příslušnost k náboženskému společenství mají protektivní účinek mimo jiné vzhledem k onemocněním krevního oběhu, nádorům a psychickým
onemocněním.“ (JAKOB 2003, 439)
12/ SUNDERMEIER 2005, 133n.
TÉMA ČÍSLA
mnohdy napomáhá k uzdravení tělesných obtíží. Avšak stejně jako nemoc není Božím trestem, nemůžeme ani uzdravení pokládat za jakousi Boží „odměnu“ za pokání a návrat k Bohu.
Církev zvěstující a uzdravující
Křesťanská teologie stojí trvale před úkolem vyjasňovat vztah mezi zvěstovatelskou a uzdravující
praxí církve. V 19. století bylo ještě samozřejmostí označovat křesťanské lékaře působící v misiích za
„pomocné misijní síly“ (termín Gustava Warnecka), které otevírají srdce lidí pro přijetí křesťanské
zvěsti.13 Dnes by se k takovému pojetí málokdo výslovně přihlásil, avšak fakticky církev tuto strategii
leckde uplatňuje. Pomoc bližnímu je v takovém případě nikoli cílem její činnosti, ale spíše vysoce efektivním prostředkem k získání lidí pro křesťanskou víru. Nemocný člověk ovšem není v pozici, která by
mu dovolovala se zcela svobodně rozhodnout o tom, zda křesťanskou zvěst přijme či nepřijme. Léčba je
pak zneužita k misijnímu nátlaku, jemuž se pacient nemůže dostatečně bránit.
Uzdravující praxe církev ovšem jistě má mít svůj kérygmatický rozměr. Ať už církev koná cokoli, mělo
by být vždy jasné, že tak koná ve jménu Ježíše Krista a z jeho pověření, ale také v jeho síle. Nemají-li se
z křesťanských institucí zaměřených na uzdravení člověka stát pouhé humanitární organizace, musejí
být „průhledné“ pro evangelium o Bohu, který jediný zachraňuje a tvoří všechno nové.
Literatura:
DAHLING-SANDER 2003 – Christoph DAHLING-SANDER et al. (ed.). Leitfaden ökumenische Missionstheologie. Gütersloh 2003
GENSICHEN 1971 – Hans-Werner GENSICHEN. Glaube für die Welt. Theologische Aspekte der Mission.
Gütersloh 1971
JAKOB 2003 – Beate JAKOB. Heilung und Mission, in: DAHLING-SANDER 2003, 438-454
KOLÁŘ 2007 – Ondřej KOLÁŘ. Pojetí duše v křesťanství. In: CHLUP, Radek, Pojetí duše v náboženských
tradicích světa. Praha 2007
SUNDERMEIER 2005 – Theo SUNDERMEIER. Mission, Geschenk der Freiheit. Bausteine für eine Theologie
der Mission. Frankfurt am Main 2005
Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. vystudovala evangelickou teologii
a dějiny křesťanského umění. Je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií
a spolupracuje s Diakonií ČCE. Ve své badatelské práci se zabývá středověkou sakrální architekturou
a současným křesťanským uměním.
13/ JAKOB 2003, 453.
TÉMA ČÍSLA
31
Bangkok 2005
Jan Bárta
Jan Bárta vedl českou pobočku mezinárodní humanitární organizace Adra skoro deset let. Během
této doby navštívil nespočet rozvojových zemí, kde Adra pomáhala. Jeho kniha Kohouti kokrhají všude
stejně je sbírka esejů z jeho života, a proto v ní nalézáme i poznámky z cest, které navštívil coby ředitel
Adry. Jeden z těchto esejů přinášíme v celém jeho znění. Čteme zde o osobním prožitku a zkušenosti
autora. Jak víme, dnešní humanitární organizace, i když jsou založené církví, svou pomoc poskytují
všem, kteří ji potřebují, bez rozdílu rasy, pohlaví nebo náboženského přesvědčení. Léta, kdy rozvojová
pomoc byla úzce spojená i s misií, jsou za námi. Nicméně být věřícím znamená více než o své víře mluvit. Být člověkem, který má v sobě zakódované křesťanské hodnoty, znamená dokázat si i beze slov všímat potřebných. Takovým příkladem je pro mě i následující esej o tom, jak se děti v Nemocnici plné
milosrdenství setkaly s Janem Bártou.
Dostat se sem po svých ve změti křivolakých ulic je téměř nemožné, přestože čtvrť Klong Toey neleží
daleko od dlouhé řady betonových pilířů moderní rychlodráhy, protínající velkoměsto s desítimetrovou
nadřazeností luxusu a pohodlí nad hemžícím se davem v ulicích. Místní taxikáři kroutili udiveně hlavou,
neznali ani jméno ulice, ani sirotčince. Zapeklitá situace. Do tří, kdy jsme slíbili, že budeme na místě,
nám zbývalo pětadvacet minut. „Že by nám nerozuměli?“ zeptal jsem se svého průvodce, českého velvyslance v Thajsku, přestože s ohledem na mé jazykové schopnosti vedl pokaždé dialog s taxikáři on.
Nechtěl jsem, aby to znělo jako obvinění, i když jsem v skrytu duše opravdu zapochyboval o tom, zda se
vždy dokáže domluvit jazykem lidí, mezi nimiž žije více než tři roky. Velvyslanec to však nevzdal. Na
druhý pokus taxikář, v autě poněkud zanedbaném a bez poznávací značky, na udání místa souhlasně
kývl hlavou a ukázal na zadní sedadla. Ani on však nedorazil na místo bez vyptávání. Několikrát přibrzdil a ověřoval si správnost směru u kolemjdoucích.
Stihli jsme to. Špitál Plný Milosrdenství, jak by se dal přeložit název nemocnice, stál před námi. Vedlo
k němu schodiště. Seděli, či spíš na něm polehávali lidé a jen stěží se dalo odhadnout, kdo z nich se tu
usadil ještě se špetkou víry v milosrdenství a komu už bylo v podstatě jedno, na co se tady čeká. Otevřel nám vousatý muž, ředitel sirotčince. Velvyslance už znal, a proto se nám příliš nevěnoval. Měl
patrně dost své práce. Poslal nás hned do prvního patra. Nad schodištěm jsme potkali děti asi tak ve
věku od tří do osmi let. Jejich uvítání bylo nečekané a poněkud svérázné. Klubko dvanácti dětí nás
vzalo útokem. Chytily nás s křikem a smíchem za ruce, začaly se nám šplhat po nohou, věšely se nám
na ramena, objímaly nás kolem krku, až jsme sotva popadali dech, a tiskly si hlavy ke každému volnému místu na našem těle. Jejich zběsilá radost ze setkání s cizími lidmi spolu s informací špitnutou
velvyslancem do ucha ještě před vstupem do špitálu mě vyvedla z míry. „Všechny děti, které v nemocnici potkáš, jsou HIV pozitivní,“ řekl.
Nemoc samotná mě nelekala, ani náhodou. Jen jsem si při neobvyklém projevu přízně dětí, v jejichž
krvi byl od samého začátku života zakódován ortel smrti, uvědomil, jak silná je jejich potřeba fyzické
blízkosti druhého člověka. Děti nešlo setřást. Jejich nápor na naše těla nepolevoval a já se vážně lekal,
co bude dál. Připadal jsem si jako strom obtěžkaný přemírou ovoce. Ještě že tu byla lavice. Pokusil jsem
se na ni posadit i s hroznem pěti dětí na svém těle. Šlo to ztěžka a z podpaží mi přitom vypadl skicák.
Nosívám ho s sebou téměř pravidelně. Děti si ho hned všimly. Jejich pozornost se přenesla na něj a já
TÉMA ČÍSLA
dostal spásný nápad. Vzal jsem dlaň jednoho z nich, položil ji na prázdný list skicáku a začal jsem ji tužkou obkreslovat. Ostatní děti ze mě seskákaly, obstoupily chlapce a pozorně sledovaly, co dělám. Na
výsledek mé práce s tužkou nemusely dlouho čekat. Na bílém listu se objevila prostá linka opisující tvar
dlaně s prsty. Dětem se obrázek patrně zalíbil. Možná ještě o něco víc se jim líbilo, jak se hrana tužky
posunuje po hřbetu ruky a mezi prsty jejich kamaráda. Taky si to chtěly vyzkoušet. Někdo na chvíli soustředil svou pozornost jen a jen na jejich dlaň. Tužka a bílý list papíru však pomohly i mně. Zaplašily
pocit mé vlastní bezradnosti. Děti se postavily do fronty bez velkého tlačení, jedno za druhým. Obrysem
tužky jsem zvěčňoval na papír tvar dlaně i prstů každého z nich.
Icki přišel na řadu poslední. Byl patrně nejstarší. Kolik mu bylo let, nikdo nevěděl. Osmička v jeho
chorobopise znamenala jen odhad ošetřujícího lékaře. Ani matka, která s ním přišla v posledním tažení,
nevěděla přesně, kdy se narodil. Za necelé dva měsíce umřela na posteli v přízemí nemocnice. Zda žije
Ickův otec a kdo jím je, tady nikdo nezjišťoval. Icki byl chlapec bez rodiny, bez vlastní historie. Ta se
začala psát až v nemocnici. Žil zde už druhým rokem a jeho zdravotní stav, díky podporovatelům
ústavu, se zdál být stabilizovaný a uspokojivý. Když jsem dokončil obkreslování jeho ruky, podíval se mi
Icki do očí, jako by o něco prosil. Pak mi vzal tužku z ruky a sám se pustil do kreslení. Patrně nedržel
tužku v ruce poprvé, místní personál se nestaral jen o zdraví sirotků, ale taky o rozvoj jejich schopností.
Icki s odvahou kreslil hory, moře, nebe s mraky, dům na kůlech, do něhož se vcházelo po žebříku, a taky
plachetnici. Icki se s největší pravděpodobností narodil ve slumu, pár ulic odsud. Do špíny, nepořádku
a s tragickou informací v krvi získanou od matky. Co z toho, co teď nakreslil, doopravdy viděl? Možná
vyobrazil maminčino vyprávění, jež mu před spaním šeptala do ucha. Icki nakonec nakreslil do rohu
stránky letící ptáky, rohož, plačící slunce, rybu a taky sebe. Na obrázku vypadal trochu jako kašpárek,
ale možná to měl být král s korunou na hlavě, kdo ví. Jako správný umělec se taky podepsal. Nejdříve
latinkou, pak thajským písmem. Vítězoslavně mi předal obrázek a čekal, co na něj řeknu. Co jsem měl
říct? Thajsky umím jen poděkovat. Neřekl jsem vůbec nic.
TÉMA ČÍSLA
33
Špitál Plný Milosrdenství byl zřízen jako nemocnice pro HIV pozitivní pacientky. Trávily tu poslední
měsíce svého života i s dětmi, které přišly s nimi. Těch měsíců mnoho nebylo. Většinou sem ženy dorazily, až když cítily, že přichází jejich konec. To, co jim patrně dodalo odvahy, aby se domáhaly vstupu do
špitálu, byla starost o jejich děti. Nikdo z personálu neměl to srdce poslat děti po smrti jejich matek
zpátky na ulici. Nemocnice se pomalu, ale jistě měnila v sirotčinec. Icki mě vzal za ruku a zavedl do
koupelny. Pochopil jsem, že chce, abych ho umyl. Přestože se slunce nad Bangkokem nechystalo spát,
uložil jsem ho po sprše do postele. Chtěl to tak. Za chvíli a beze slov, těch jeho i těch mých, Icki tvrdě
usnul. Vytratil jsem se po špičkách z pokoje s jedenácti dalšími železnými postelemi. Skicák se záznamy
dlaní i s Ickiho obrázkem jsem si strčil zpátky pod paži. Cesta ze Špitálu Plného Milosrdenství nebyla
tak zdlouhavá jako cesta sem. Trasu k pilířům s rychlodráhou znal každý taxikář. Odvezl nás k nim muž
s vozem poněkud zanedbaným a bez poznávací značky.
Jan Bárta, B.Th. je humanitární pracovník, publicista a výtvarník.
V letech 2004–2012 byl ředitelem adventistické organizace Adra.
Rozhovor s Mgr. Jaroslavou Tomčániovou,
nemocniční kaplankou ve Svitavské nemocnici
V jakém smyslu je (či není) Vaše práce v nemocničním prostředí misií?
Práci nemocničního kaplana nevnímám jako misijní poslání. Samozřejmě záleží na každém jednotlivém
nemocničním kaplanovi, jak tuto službu nemocným pojímá. Mnohdy je moje práce o prostém pohlazení, podání sklenky vody a naslouchání, ale i to se může nazvat misií, ne?
Je situace, v níž se nachází nemocný člověk a jeho blízcí, vhodným „navazovacím bodem"
pro zvěstování evangelia?
To se nedá obecně říci, je to různé člověk od člověka. Ze zkušenosti mohu říci, že lidé, kteří trpí více
psychicky než tělesně, jsou více otevření pro zvěstování než lidé, kteří řeší „pouze“ tělesnou nemoc.
Jak se při duchovním doprovázení bráníte nebezpečí duchovní manipulace?
Velice snadno. Rozhodující je, co nemocný potřebuje, ne co já mu chci předat. Pokud člověk umí dát
prostor druhým, nemá potřebu někoho přesvědčovat o "své" pravdě, ale může o poznané pravdě mluvit, pokud ji nemocný chce slyšet.
Jak pracujete s různými pokřivenými a destruktivními obrazy Boha u pacientů a jejich
rodinných příslušníků?
K tomuto tématu se příliš často nedopracujeme. Pokud ano, můžeme spolu s pacientem odhalit, kde ty
pokřivené obrazy Boha vznikly. Většinou už v dětství. Tam už se však dostáváme spíše na rovinu psychologie a psychoterapie. Pokud člověk sám nezažije pozitivní zkušenost svobody, dobroty, lásky, milosrdenství a odpuštění, tak řeči o tom, jak je Bůh dobrý a jak nás miluje, moc nepomáhají, i když
samozřejmě pacientům tuto pravdu připomínám a snažím se, aby to i pocítili.
STUDIE
Jak se Vám daří nalézt rovnováhu mezi Kristovým pověřením hlásat evangelium a respektem k odlišné duchovní cestě člověka, kterého doprovázíte?
Svoje působení v nemocnici nevnímám jako evangelizaci nemocných. Je to velmi delikátní věc.
Nemocný člověk je oslabený, může reagovat různě na svou nemoc, a mohl by takové hlásání považovat
právě za výše zmíněnou duchovní manipulaci. Pokud se pacient ptá na mou víru a má potřebu mi sdělit, čemu věří on, snažím se to udržet na rovině sdělení a hledat společnou řeč. Není účelem rozhovoru
přesvědčovat se a diskutovat o věcech víry, to nikam nevede.
Otázky kladl Ondřej Kolář
Setkání s Presbyterní církví Koreje
v podobě tzv. malých sborů
Luděk Korpa
V posledním čísle našeho časopisu Misiologické forum 1/2014 jsme si opět mohli připomenout Presbyterní církev Koreje, dále jen PCK (autoři Joel Ruml, Alexandra Hauserová a Pavol Bargár a jejich
články Cesta do Jižní Koreje). Obrázky a postřehy přinesli v souvislosti s konaným Valným shromážděním Světové rady církve v Jižní Koreji v loňském roce. Velkou zásluhu na pokračujících živých kontaktech
s PCK má jistě bratr Jong-Sil Lee, který partnerství z korejské strany zajišťuje organizačně i materiálně.
Patří mu za to upřímné poděkování a obdiv. I já jsem využil jeho nabídky dvoutýdenního studijního
pobytu v Jižní Koreji v prostředí PCK. Byť krátké setkání s odlišnou jihokorejskou společností poskytlo
velké množství studijního materiálu, o který bych se s vámi nyní rád v krátkosti podělil a který bude, jak
doufám, i základem snahy našeho centra (SCMS) pracovat na vytvoření a posléze ověření modelu misijního sboru v prostoru Českobratrské církve evangelické. Ve své zprávě vynechávám vše, co naleznete již
dobře a výstižně popsané ve výše uvedených článcích minulého čísla Misiologického fóra.
Rozhodně však nepovažuji za nošení dříví do lesa, když znovu zdůrazním, že v Jižní Koreji nalézáme
i v době dnešní globalizace skutečně odlišnou společnost od naší, a to jak kulturně, sociálně (např.
téměř nulová státní a obecní podpora sociálních, kulturních či společenských projektů – žádné „evropské” peníze v podobě dotací a grantů), tak i politicky (jihokorejská společnost je liberální neokapitalismus tvrdé soutěže, na hony vzdálený naší socialistické Evropě). Skutečnost je to v mnohém
nepřenosná, což je z velké části dobře, ale rozhodně podnětná k dalšímu studiu a vzájemné výměně
zkušeností s PCK.
Co jsem si také velmi opět intenzivně uvědomil, byla univerzalita křesťanství a pochopení významu
„inkulturace“ a s tím i problematiky vývozu resp. dovozu evropského, severoamerického protestantského křesťanství. Je dobré, když to člověk zakusí na vlastní kůži v jiné zemi v prostředí tvrdé křesťanské konkurence, než akademicky u nás spíše v úsměvné podobě především svobodných evangelikálních
sboru a institucí severoamerické provenience. V naší české kotlině a našem tradičním českobratrském
evangelictví je přes všechny povětrnostní vlivy stále útulno, bezpečno a ohleduplno.
Mé putování po malých korejských sborech bylo neseno také skutečností, která pomalu vyvstává
z odborné analýzy zpracovávané samotnou PCK: před církví se objevuje krize protestantismu v Koreji.
Jedním z jejích projevů bude i dramatický pokles členstva a rušení velkých sborů (dáno zadlužeností
UDÁLOSTI
35
sborů při budování velkých a nákladných církevních budov, nákladný provoz těchto sborů s velkým profesionálním personálním zajištěním), nezaměstnanost mezi faráři, velmi malá mezisborová spolupráce
uvnitř církve, neekumenická situace včetně dynamické progrese římskokatolické církve, návrat k tradičnímu a přetrvávajícímu většinovému agnosticismu vycházejícímu z korejské konfuciánské tradice.
Situace tedy v mnohém podobná té naší: před Českobratrskou církví evangelickou stojí podle analýz
také otázka restrukturalizace spojená se zánikem sborů, pokračujícím úbytkem členstva, potencionální
a doposud neznámou nezaměstnaností farářů, společnost plná nedůvěry vůči instituční církvi atd.
Co jsou malé sbory PCK? Jednoduše řečeno: malé sbory stojí v opozici k teologii evangelia úspěchu
velkých mnohatisícových sborů s obrovskými budovami a nákladným provozem zajišťujícím bohatou
a různorodou nabídku členům sboru. Důraz je kladen stejně jako ve všech sborech PCK na osobní modlitbu a četbu Písma. Viditelným specifikem je například i často zmiňovaný korejský fenomén velmi
brzkých ranních bohoslužeb před začátkem pracovní doby a vyučování ve školách. Společenství nejsou
„liturgická“: panuje zde velká rozmanitost liturgických projevů. Společný je však důraz na kvalitní zpěv
a živě kázané slovo. To vše se odehrává ve velmi civilní liturgické podobě.
Co na první pohled zaujme, je často zmiňovaná touha členů malých sborů žít v přehledné komunitě
utkané sítí osobních vztahů a spojená s ochotou tomu obětovat i určité stránky soukromí, jako je společná výchova a vzdělávání dětí. Malé sbory proto zakládají a provozují své školy, školky, družiny, kluby
a knihovny. Dále je to společná práce: spojení sborů se zemědělskou komunitou, zakládání družstev
(úvěrová, zemědělská, podnikatelská – např. cukrárny a s nimi spojené výrobny), výrobní dílny (truhlárna, šití oděvů, zpracování potravin atd.)
Důležitou roli hraje společné jídlo, trávení volného času a někde i sdílení majetku (zvláště ve venkovských sborech). Velká obětavost členů malých sboru je vidět ve sborové diakonii, která zahrnuje širokou
škálu služeb, v nichž se sbory snaží přesáhnout do společnosti: sociální práce všech kategorií pastorace
(děti, mládež, senioři, rodiny, lidé s hendinkepem, nezaměstnaní, chudí), politické, kulturní a ekologické
aktivity. Tento rozhodující prvek v životě malých sborů je směřovaný jak dovnitř společenství sboru, tak
s přesahem na místní komunitu občanů (městská čtvrť, vesnice).
A jako v celé PCK, ústředním tématem života malých sborů je misie a evangelizace. U malých sborů
se jakoby vše organicky slévá ve zvěstování evangelia. Kreativita a nadšení pro misii vás zajme hned při
prvním kontaktu. V tom jsou opravdu jiní než my, tradiční evangelíci: my si stýskáme a ptáme se, proč
to nejde, a že to vlastně nemá smysl; oni žijí tím, že misií dýchají. Tak nějak se člověk přenese symbolicky asi do první generace křesťanů s jejich zápalem a nadšením. Jako tvořivé a inspirativní také vnímám přítomné napětí v malých sborech PCK mezi zachováním základního poslání církve jako Božího
lidu, kterému je svěřen úkol zvěstovat a žít evangelium v tomto světě, a tvořivé a odvážné hledání způsobů, jak toto poslání v praxi naplnit a to při vědomí nebezpečí, že forma může zastínit obsah.
Naši bratři a sestry v malých sborech PCK jsou v jiné situace než my a chce se mi dodat, že to mají
snazší: my jsme již prošli christianizací celé společnosti a téměř veškeré aktivity, které jsou u nich
úspěšné misijně, koná stát a nejrůznější sekulární občanské společnosti z prostředků shromážděných
(daně, dary) a hojně přerozdělovaných státem nebo jím zřízenými institucemi – viz současný trh se sociálními službami, školy, školky, mateřská centra, ekologické aktivity, obecní knihovny atd. Ale základní
otázka zůstává: jaké jsou dnes v naší společnosti oblasti, kam stát nechce nebo neumí „jít“, např.
v diakonii: Kdo jsou dnes naši nejmenší? A jsme si opravdu vědomi svého nezastupitelného místa
v missio Dei a umíme ve svobodě hledat a opouštět formy a způsoby podoby církve aniž bychom ztratili
toto své „sebevědomí“?!
UDÁLOSTI
Misiologické trendy v letničnom prostredí
na Slovensku v konfrontácii s pojednaním
o relevantnej misiológii v diele Davida J. Boscha
Miroslav Tóth
Zámerom tejto práce je konfrontovať misiologické trendy podľa Dr. Boscha s misijnou kultúrou, aká
v tomto čase panuje v kontexte Apoštolskej cirkvi na Slovensku (ACS). Mojou východiskovou otázkou
je, ako sa ACS zhosťuje svojho misijného poslania v našej generácii a viac špecificky v súčasnom časovom kontexte. Porovnávacím zrkadlom je pojednanie o budúcnosti misiologických trendov v publikácii
Dynamika kresťanskej misie od prominentného juhoafrického teológa Davida J. Boscha s názvom
„V ústrety relevantnej misiológii” (2010 slovenské vydanie, 1991 originál). Bosch, ktorý v roku 1992
tragicky zahynul, sa v spomínanom diele rozhliada po súčasných misijných praktikách a v kontexte
svojho teologického pozadia ako aj svojho kultúrno-historického pozadia prináša relevantné prognózy
misiológie. Čo z jeho diela je relevantné pre 21. storočie, náš cirkevno-demografický kontext a hlavne
pre misijne orientované pulzovanie ACS, ostáva predmetom tohto krátkeho pojednania. Zjednodušene
povedané, ako by dnes Bosch hodnotil misijné úsilie ACS? Na túto otázku sa pokúsim odpovedať.
K 21. 5. 2011 boli aktualizované demografické údaje Slovenska vďaka pravidelnému sčítaniu ľudu.
Výsledky poskytuje dokument „Obyvateľstvo podľa náboženského vyznania”. I keď je evidentné, že
čísla sú len nepresným odrazom objektívnej reality, výsledky sčítania ľudu sú zaujímavým ukazovateľom
pohybu religiozity v dekádových skokoch. Tu je niekoľko mojich pozorovaní: Demografia sčítania ľudu
nepozná charizmatické hnutie, ktoré na Slovensku výrazne rastie. Skupiny zborov, nové cirkevné zoskupenia, apoštolské siete či voľné pôsobiace lokálne zbory vzájomne neprepojené spolu tvoria výrazné
číslo, ktoré sa v štatistikách Štatistického úradu nezobrazujú. Ide o spoločenstvá ako napríklad Cirkev
kresťanské spoločenstvá (Milosť), Slovo života, Kresťanská misia Maranata a v neposlednom rady aj
charizmatické skupiny v štátom uznaných cirkvách. Pre nás je to dobrá správa, pretože to je signál, že
evanjelium sa na Slovensku šíri podstatne viac a rýchlejšie, než to štatistky sčítania ľudu zaznamenávajú.1 Výsledky posledného sčítania ľudu malo pre ACS sladko-horkú príchuť. Na jednej strane potvrdilo
jej jednoznačný nárast, na druhej strane poukázalo na slabiny a oblasti s dlhodobou stagnáciou. Viditeľne sme sa stali cirkvou, ktorá sa nezastupiteľne etablovala na mape Slovenska. Medzi rokmi 2001
a 2011 ACS narástla o 48% na 5415 ľudí, čo je potešiteľná krivka. Z celkového pohľadu je neprehliadnuteľná a zdravo rastie. Smutným faktom však je, že väčšina územia ostáva nepoznačená našou aktivitou, bez našich lokálnych zborov alebo bez našich výrazne rastúcich lokálnych zborov. Oproti
východnému regiónu, kde registrujeme vážny nárast, v ostatných regiónoch Slovenska má ACS buď
minimálny nárast (bratislavský kraj o 77 ľudí, trenčiansky kraj o 60 ľudí a nitriansky kraj o 31 ľudí),
alebo úpadok (žilinský kraj o 73 ľudí a banskobystrický kraj o 69 ľudí). Tieto cirkevné zbory čaká niekoľko kľúčových výziev: generačné výmeny pastorov, relevantné metódy urbanizačnej misie, vysporiadanie sa s duchovnou letargiou a expanzia do okresných miest, kde nesídli žiaden cirkevný zbor ACS.
1/ http://portal.statistics.sk/files/ev_v2-nabozenske-vyznanie.pdf
STUDIE
37
Pentekostalizmus a misia
Pentekostalizmus sa za približne storočie svojej modernej existencie stal najrýchlejšie rastúcou a druhou najväčšou vetvou kresťanstva (po rímskom katolicizme). Je dokázateľne najrýchlejšie rastúcou akoukoľvek spirituálnou skupinou či spoločenstvom viery, a to i v porovnaní s rýchlo rastúcimi nekresťanskými
náboženstvami ako islam, či rýchlo rastúcimi sektami akou sú mormóni. Toto staronové Božie dielo
vyrástlo len za niekoľko generácií na mohutnú silu. Odborníci na pentekostalizmus zväčša rozlišujú niekoľko „vĺn” či skupín pentekostalizmu. Prvou skupinou sú klasickí letniční, ktorých história sa zväčša
odvádza od prebudenia na Azusa Street v roku 1906. Ďalšou skupinou sú charizmatici, ktorí sú z veľkej
miery ovocím prebudení v tradičných denomináciách z druhej polovice 20. storočia. Napokon treťou skupinou sú neopentekostálni, nazývanú často nálepkou „tretia vlna”, ktorí spravidla nepôsobia v organizovaných denomináciách, ale skôr v nezávislých štruktúrach. Podľa The Pew Research Center's Forum on
Religion & Public Life 7 letniční a charizmatici spolu tvoria viac než štvrtinu kresťanského sveta a viac
než 8% celosvetovej populácie. Vďaka tomu, že rastie tempom 35 tisíc obrátených denne,2 a to zväčša
v rozvojovom svete, sa toto hnutie stalo najväčšou misijnou hybnou silou v dejinách kresťanstva. Odhaduje sa, že v roku 2050 bude toľko letničných, koľko je dnes moslimov.3 Misiológia teda musí zohľadniť
skutočnosť, že pentekostálne kresťanstvo má v našej generácii silný globálny misijný vplyv. Bosch si to
okrajovo všíma, no dnes, o generáciu neskôr, je tento fakt ešte podstatne markantnejší.4
V kontexte jednania s globálnym sklamaním a s ľudstvom „vyčerpaným svojim pokusom postaviť
babylonskú vežu” Bosch prichádza k záveru, že dnes je tu „tá chvíľa, keď kresťanská cirkev a kresťanská misia môžu opäť raz, pokorne, avšak rázne, predstaviť víziu Božej vlády”. Sme ľudom kráľovstva
a nie ľudom cirkvi – ako Bosch uvádza Snyderove prirovnanie, kde v kráľovstve ide o Boha a v cirkvi
o našu službu; kde ľud cirkvi sa usiluje dostať ľudí do cirkvi, kým ľud kráľovstva chce dostať cirkev do
sveta; kde sa ľud cirkvi bojí, že svet cirkev zmení, kým ľud kráľovstva chce vidieť, ako cirkev mení svet.5
Prebudenecké spektrum na Slovensku a určite aj ACS sa potrebuje vyrovnať so skutočnosťou, že sme tu
pre Kráľovstvo a nie pre nás samých. Toto si bude vyžadovať zmenu myslenia, posun v paradigmách,
vyrušenie zo zóny pohodlia. Kráľovstvo je väčšie ako ACS, má väčšie poslanie, väčšie videnie a väčší
obraz než akákoľvek denominácia či hnutie. Videnie kráľovstva ide naprieč denominančnými linkami.
Zasahuje generáciu, ovplyvňuje svet, prináša zmenu a uvoľňuje prebudenie.
Na Slovensku sa v súčasnej dobe často stretávame s tým, že cirkev má nálepku spiatočníckej, zastaralej, skorumpovanej organizácie, čo ju nevrhá do práve najlepšieho svetla a nerobí ju soľou zeme.
V nedávnej minulosti sa premlelo niekoľko káuz, ktoré vytvorili novú vlnu duchovnej apatie. V roku
2011 Tréningové Centrum Kompas spolu s partnerskou organizáciou Kresťanská Akademie Mladých
(Josiah Venture a Maclellan) uskutočnili prieskum medzi 8.290 študentmi druhých a tretích ročníkov
stredných škôl v 10 mestách na Slovensku zo 179 stredných škôl.6 Výsledky tohto prieskumu sú pre
misiológiu veľmi zaujímavé, ale pre kontext skúmania slovenskej duchovnej skepsy postačí výsledok
výskumu, že i keď 75% opýtaných uviedlo cirkevnú príslušnosť, len 15% pokladá cirkev za dôveryhodnú inštitúciu.7 Nazdávam sa, že ACS nie je dostatočne pripravená sa vysporiadať s potrebou služby
2/ http://www.ctlibrary.com/ch/1998/issue58/58h002.html
3/ http://www.cbn.com/spirituallife/biblestudyandtheology/perspectives/colson020722.aspx
4/ Bosch, s. 169.
5/ Ibidem. s. 195.
6/ http://tckompas.sk
7/ http://tckompas.sk, Religiozita slovenskej mládeže, s. 15.
STUDIE
spoločnosti, ktorá je penetrovaná takouto širokou škálou vplyvov. Podnetmi pre budúcnosť by mohli byť
semináre a workshopy pre duchovných a laických pracovníkov s informatívnou akou aj praktickou
náplňou.
Domnievam sa, že ACS sa vo svojej vízii dostatočne venuje misijnému charakteru svojej existencie.
Aktuálne smerovanie ACS bolo sformulované 1. 11. 2002 na celocirkevnej konferencii, kde tri zo siedmich bodov vízie sa dotýkajú misijného poslania: Po prvé, vízia pre Slovensko, mestá nad 10.000,
mladá generácia a médiá. Po druhé, evanjelizácia a následná práca, zakladanie zborov. Po tretie,
domáca a zahraničná misia. ACS má vytvorený odbor misie, ktorý má nasledovné poslanie: (a) Potreba
jednotnej, spoločnej platformy pre misiu: To zahŕňa spoločnú vízia pre zasiahnutie celého Slovenska,
spoločnú stratégia práce, spoločný
výskum, zjednotené modlitebné hnutie a mobilizáciu zdrojov. (b) Koordinácia vnútornej misie: Sem patrí
spolupráca na zakladaní zborov na
Slovensku, na zasiahnutí etnických
skupín na Slovensku, na zasiahnutí
miest na Slovensku a na zasiahnutí
rôznych vekových, sociálnych a kultúrnych skupín. (c) Koordinácia
zahraničnej misie: Tu ide hlavne
o spoluprácu na zasiahnutí Slovákov
a iných národov pre Krista a o spoluprácu pri krátkodobej a dlhodobej
misii. (d) Založenie špecifických misijných tímov a stredísk. (e) Založenie
systematickej výchovy a vzdelávania
pre misiu. (f) Vytvorenie platformy
pre samofinancovanie misie.8
I keď si ACS z veľkej miery zachováva svoju misijnú „náturu” a má
stratégiu pre misiu, ostáva otázkou,
nakoľko je pre jednotlivé zbory či jednotlivých veriacich misia vnútorným
poslaním a či nebola zredukovaná na súbor odporúčaných aktivít. V prieskume Marka Holdcrofta z roku
2007 na vzorke 21 pastorov ACS 85,7% vyjadrilo, že dôležitou prioritou pre budúcnosť ACS je podporovanie misionárov v iných častiach sveta a 90,5% vyjadrilo, že dôležitou prioritou pre budúcnosť ACS
je podporovanie misionárov v iných častiach Slovenska. Len 28% však priznalo, že ACS je schopná trénovať, financovať a vysielať misionárov na Slovensku alebo v zahraničí.9 Výzva je jednoduchá: prioritou
pre nasledovné obdobie sa musí stať príprava a vystrojenie cirkvi pre realizáciu toho, čo už dávno je
našou víziou.
8/ http://www.acsr.sk/o-nas/vizia-a-misia
9/ Holdcroft, s. 20.
STUDIE
39
Z Boschovho textu sa dá vyčítať opatrnícky postoj k hnutiu rastu cirkvi (Church Growth Movement),
ktoré sa v čase autorovho pôsobenia a písania už jasne etablovalo. Bosch nesúhlasí s tým, aby sa rast
cirkvi stal hlavným cieľom misie a kritizuje McGavrana, hlavného teológa a “otca” hnutia, ktorý verí, že
„numerický prístup je pre pochopenie rastu cirkvi zásadný”.10 Navzdory rezervovanosti v Boschovom
prístupe je treba povedať, že hnutie rastu cirkvi sa stalo neprehliadnuteľným hlasom v misiológii na
prelome 20. a 21. storočia. Po dielach Donalda McGavrana a Petera Wagnera sa klasickou učebnicou
tohto hnutia stala The Book of Church Growth od Thoma S. Rainera, ktorý cirkevný rast definuje ako
„disciplínu, ktorá sa usiluje biblickým, sociologickým, historickým a behaviorálnym štúdiom porozumieť,
prečo cirkvi rastú alebo upadajú”.11 Táto disciplína sa napriek jej úskaliam a vyhranenostiam stala klasickou misiologickou disciplínou študujúcou fenomén lavínového rastu cirkvi po celom svete a definujúcou jeho biblický základ a teologické implikácie. I keď existujú riziká numerických metód sledovania
rastu cirkvi, za ich odmietnutím sa zväčša ukrýva frustrácia z úpadku, stagnácie, a teda z toho, že cirkev
nerastie. Ako už bolo z predošlých častí zrejmé, v ACS existujú lokálne zbory, ktoré rastú neuveriteľným
tempom (najmä rómske zbory), zároveň existujú zbory, ktoré sa dekády trápia bez viditeľného ciferného
nárastu. Tu je namieste potreba analýzy tejto stagnácie. Povstáva rada otázok: Sú dôvodmi stagnácie
geopolitické spoločenské podmienky? Akú úlohu zohráva lokálne či národné vodcovstvo? Nemali by
sme zmeniť misiologické prístupy v národnej misii? Aký je faktor prebudenia v raste cirkvi? Tieto a iné
otázky ostávajú v tomto čase nezodpovedané alebo aspoň nedopovedané.
Sociálne evanjelium
Komisia pre svetovú misiu a evanjelizáciu v Bangkoku v 1973 štylizovala spásu v týchto rozmeroch:
(a) zápas za ekonomickú spravodlivosť, proti vykorisťovaniu, (b) zápas za ľudskú dôstojnosť, proti
útlaku, (c) zápas za solidaritu, proti odcudzeniu, (d) zápas za nádej, proti zúfalstvu v osobnom živote.12
Toto presvedčenie vychádza z viery, že nespravodlivosť, chudoba, otroctvo, útlak a podobné problémy
budú odstránené. Problém však spočíva v tom, že sociálne evanjelium žije v tejto eufórii bez toho, aby
hľadalo spásu v osobe Krista a v jeho vykupiteľskom diele, a namiesto toho sleduje ambície moderných
hnutí emancipácie, oslobodenia a globálneho rozvoja.
Nazdávam sa, že i napriek tomu, že sme sa v tejto sfére ako letniční kresťania na Slovensku posunuli
o čosi ďalej, ešte stále panuje des zo slova „sociálne evanjelium”. Medzi riadkami sa myslí opatrnosť voči
tomu, aby sme zriedili evanjelium na sociálne posolstvo bez pokánia a kázania kríža. ACS však má svoje
humanitárne aktivity, pre ktoré je zriadená Charita ACS. Na tejto platforme sa realizuje množstvo projektov súvisiacich s komplexnou službou evanjelia, ako napríklad Operácia Vianočné dieťa (viac ako 100.000
darčekov pre deti), humanitárna pomoc pri povodniach a zemetraseniach, sponzorský program pre deti
v Indii, podpora národných projektov pre deti a mládež (evanjelizačné kurzy, tábory, festivaly), atď.13
Okrem charity treba spomenúť iné služby ako resocializácia drogovo závislých a detský domov pre
sociálne nezvládnuteľné deti v strediskách Teen Challenge, potravinovú krízovú pomoc v spolupráci
s organizáciami ako napríklad Convoy of Hope a množstvo projektov na lokálnej úrovni (materské
centrá, kluby pre deti a mládež, služba vo väzniciach, služba bezdomovcom, prevenčné programy
a pod.). Je na mieste výrok známeho evanjelistu Billyho Grahama: „Som presvedčený, že ak by sa cirkev
10/ Bosch, s. 199.
11/ Rainer, s. 21.
12/ Bosch, s. 213.
13/ Správa o činnosti Charity a Diakonie Apoštolskej cirkvi na Slovensku 9.11.2012
STUDIE
vrátila ku svojej hlavnej úlohe zvestovania evanjelia a získavania ľudí pre Krista, na spoločenské,
morálne a psychologické potreby ľudí by to malo oveľa väčší vplyv ako čokoľvek iné. Niektoré z najväčších spoločenských zmien v dejinách boli výsledkom toho, že sa ľudia obrátili ku Kristovi.”14
Kontextualizácia a inkulturácia
Kontextualizácia je jednou z primárnych misiologických tém 20. storočia. V evanjelikálnych kruhoch
sa jedným z najuznávanejších odborníkom na kontextualizáciu stal David J. Hesselgrave, známy okrem
iného svojim dielom Contextualisation: Meaning, Methods and Models. Za historického predchodcu
kontextualizácie sa môže pokladať Schleiermacher. Jeho prístup Bosch zhŕňa nasledovne: „...každá teológia je ovplyvnená, ak nie rovno určená, kontextom, v ktorom vznikla. Nikdy neexistovala žiadna
„čistá” zvesť, nadkultúrna, naddejinná... Teraz sa zastával názor, že každý text mal svoj zvláštny Sitz im
Leben, ktorý musí vedec určiť, konkrétne pomocou kritiky foriem.”15 Podnetom pre misijné videnie
v ACS by mohla by intenzívnejšia príprava misijných pionierov či v domácom alebo zahraničnom prostredí, v ktorej by boli vybavení nástrojmi, ako zmapovať svoje misijné pôsobisko – jeho históriu, kultúru, náboženské korene, duchovné pozadie, demografiu a pod.
Bosch vo svojej štúdii správne vychádza z predpokladu, že kresťanstvo je vždy pretlmočené do kultúry, kde sa zakoreňuje. Z dejín kresťanstva a dejín misie sú známe prípady úplného nepochopenia
tohto princípu – prípady západného kolonializmu, kultúrnej nadradenosti, exportovania kultúry západu
spolu s kresťanstvom. Mladšie cirkvi, teda tie založené po celom svete západnou cirkvou, akoby nikdy
v očiach západu nedozreli. Toto sa muselo zmeniť, pretože dnes väčšina kresťanov žije mimo oblastí,
ktoré sa tradične pokladali za vysielajúce krajiny.16 V našom kontexte je pozitívnym príkladom inkulturácie služba Cyrila a Metoda v 9. storočí, ktorí do našej kultúry priniesli evanjelium zrozumiteľne,
v našom jazyku, a to i za cenu vytvorenia nového dovtedy neexistujúceho písma. V misii ACS sa inkulturácia odohráva najmä v prostredí rómskeho etnika. Je našou hodnotou, aby v rómskom prostredí vznikali rómske cirkevné zbory, kde je plnohodnotná bohoslužba v rómskom jazyku – od kázania
a vyučovania až po kultúrne relevantný prejav chvály a uctievania. Primárna zodpovednosť za rómske
misijné prostredie ja dnes už na etablovaných rómskych lídroch a rómskych zboroch.
Bosch zdôrazňuje, že žijeme v období medzi dvomi Kristovými príchodmi, „je to vek Ducha, čo znamená, že je čas na misiu”. Posledné časy sa nesmú vnímať ako čakacia doba, nemajú viesť k “misijnému ustrnutiu”, naopak, majú byť časom „svedectva a záchrany čo možno najväčšieho počtu
stratených”. Je našim poslaním pýtať si celý svet ako miesto Božej vlády, a nie pasívne, alibisticky
vyčkávať parúziu. Bosch tu opäť poukazuje na tvorivé napätie – už a ešte nie. „Božia vláda prišla, prichádza a príde v plnosti.”17 Z čias totalitnej podzemnej cirkvi bola eschatologická téma pre letničné
zbory naliehavou. Bolo zrejmé, že cirkev žila v očakávaní vychvátenia cirkvi, ktoré by ju vyslobodili
z prenasledovania. Téma posledných čias iste poslúžila mnohým ku spáse – mňa nevynímajúc. Vyzývala
žiť v posvätení, bázni, poslušnosti, ale zároveň aj v strachu, v úkryte a poddajnosti. Chýbala zdravá
expanzívnosť. Parúzia ponúkala únikový východ, ktorý mohol nastať kedykoľvek, čo nás malo tendenciu
uvádzať do rezignácie. Po 24 rokoch sme z toho vyrástli, vyšli von z bunkra a expandovali. Dnes pod
tlakom únavy z boja máme tendenciu sa zašiť znova. Preto je eschatologické posolstvo namieste znova.
14/ http://teenchallenge.sk
15/ Bosch, s. 239.
16/ Bosch, s. 272, 273.
17/ Bosch, s. 320-325.
STUDIE
41
Už nie však ako hrozba ale ako inšpirácia, motivácia. Fakt skorého návratu Krista má byť pre nás
povzbudenie k rastu, k vplyvu, k privítaniu ženícha.
Záver
Ostáva nedopovedaných niekoľko ďalších tém, ktoré sú z Boschovho pohľadu pre misiologické smerovanie podstatné. Aký je definujúci rozdiel medzi misiou a evanjelizáciou? Je vôbec? Čo so soteriologickým aspektom misie? Majú dnes ešte miesto masové evanjelizácie? Prečo sa cirkev potrebuje
zamerať na mladú generáciu? Akí sú moderní misionári? Majú misijné spoločnosti ešte význam, alebo
je misia na pleciach cirkevných zborov a spoločenstiev? Čo s témou prozelytizmu? Ako sa vyrovnať
s misiou núdznym a chudobným? Akú úlohu v misii zohráva prebudenie? Tvorí sa u nás misiológia ako
veda? Na tieto a ďalšie otázky sa potrebujeme poctivo pozrieť a vyvodiť z nich dôsledky pre misijnú
budúcnosť evanjelikálneho a letnično-charizmatického kresťanstva na Slovensku. Teda ak nechceme
minúť svoju hodinu, ak nechceme prísť o súčasnú generáciu a ak naozaj chceme získať náš národ
a národy, kde nám Boh vytvorí príležitosti, pre Krista. ACS sa nachádza na misijnej križovatke. Máme
misionárov na dlhodobej misii v severnej Indii a medzi indiánmi v Spojených štátoch. Založili sme desiatky zborov a sme aktívni v charitatívno-humanitárnych projektoch. Našou križovatkou však je rozhodnutie, či sa zastavíme v misijnom polčase, alebo dokončíme svoje poslanie. Čo by povedal Dr. Bosch?
Literatúra
Bosch, David J. Dynamika kresťanskej misie III. V ústrety relevantnej misiológii. Středoevropské centrum
misijních studií. 2010
Holdcroft, Mark. Approaches to missions within the Slovak Apostolic Church. Mattersey Hall Graduate
School. 2007
Rainer, Thom S. The Book of Church Growth. Nashville: Broadman&Holman Publishers. 1993
Religiozita slovenskej mládeže. Tréningové Centrum Kompas. 2011
Stoner, Doug. Prieskumný projekt o stave cirkví v SR. Evanjelická aliancia. 2003
Vnútorné materiály ACS (zápisy Rady cirkvi, webstránky ACS, zápisy a prezentácie celocirkevných konferencií,
materiály misijného odboru a Charity ACS)
Mgr. Miroslav Tóth je duchovní správce oblasti Nitra Apoštolskej cirkvi na Slovensku
a ředitel letniční biblické školy Gateway College v Nitře.
STUDIE
Víra bez církve? Misijní úvahy nad současnou
religiozitou
Ondřej Kolář
„Já ke svému životu církev nepotřebuju. Mám svou víru a nikdo mi nebude předepisovat, v co mám
věřit. Mám Boha ve svém srdci, to je mnohem důležitější, než chodit do kostela.“ Snad každý křesťan
v naší zemi se s podobnými slovy někdy setkal. Nezáleží na tom, jestli jsou vyslovována s pocitem nadřazenosti, podrážděně, s kritickým ostnem vůči církvím, nebo naopak pokorně, jako výpovědi poctivých
hledačů, kteří nechtějí předstírat něco, co nejsou, nebo alespoň zatím nejsou. Podstata je stejná: jsou to
slova lidí, kteří by se sami nepochybně nechtěli označovat za ateisty a v dotazníku při sčítání lidu
možná dokonce uvedli, že jsou věřící, avšak církevní příslušnost nechali zcela jistě prázdnou. Prostě se
neztotožňují s žádnou z existujících církví či náboženství, nechtějí nikam patřit, chtějí si věřit po svém.
Kdo jsou věřící bez církve?
Kdo tito „církevně nepřizpůsobiví“ vlastně jsou? Najdou se mezi nimi jistě lidé povrchní, kteří si
náboženskými záležitostmi prostě nezatěžují hlavu, ale i lidé hloubaví, přemýšliví, pro které naopak
jejich vlastní víra znamená hodně, jen se prostě o ni nechtějí s nikým dělit, nikde se sdružovat, nikde
víru veřejně prezentovat a deklarovat; víra je pro ně privátní věcí, do které nikomu nic není.
Také obsah jejich víry bývá různorodý. Najdeme mezi nimi takzvané „něcisty“ (řečeno termínem
Tomáše Halíka), kteří se spokojí s konstatováním, že tam nahoře něco je, případně že je něco mezi
nebem a zemí. Někdy věří v osud, v předurčenost, v řád světa, v přírodu, v mravní zákon nad námi nebo
v nás, v Boží mlýny, které melou pomalu, ale jistě, v život po životě. Někteří z nich jsou celkem slušnými
znalci různých tradičních i nových náboženství a vybírají si z nich prvky, které se jim právě líbí.
A konečně jsou mezi nimi takzvaní „sváteční“ křesťané, kteří vyhledávají církev jen při velkých svátcích církevního roku a také kvůli křtu, svatbě, pohřbu, případně konfirmaci. Na západě se vžil název
„kazuální“ křesťané – podle slova kazuálie, které označuje právě církevní služebnosti. Pro řadu farářů
jsou ovšem trnem v oku, protože nesplňují představu o správném církevníkovi, který se pravidelně
a aktivně účastní sborového života (tj. nedělních bohoslužeb i akcí během týdne), jezdí na církevní
pobyty, pracuje ve volném čase pro sbor, nechává se zvolit do staršovstva a v neposlední řadě k téže
odpovědnosti za sbor vede také svoje děti a vnuky. Naopak kazuální církevník si udržuje od církve
trvalý odstup, avšak cítí, že ve zlomových okamžicích svého života potřebuje církevní rituál, který by mu
napomohl toto přelomové období překlenout a požehnal mu pro novou životní etapu. Kazuální zbožnost je příznačná pro lidové církve v zemích, kde se k některé z církví hlásí většina společnosti, avšak
jen poměrně malá skupina v rámci této masy papírových členů je aktivně věřící.
Kde se věřící bez církve vůbec vzali?
Jedná se o fenomén poměrně nový, je to vlastně záležitost dvacátého století. Po dlouhou dobu platilo: mimo církev žádná spása! Případně: nemůže mít Boha jako Otce ten, kdo nemá církev jako matku.
Tato hesla ovšem byla spíš namířená proti heretikům či stoupencům cizích náboženství, proti pohanům.
STUDIE
43
Bylo nepředstavitelné, že by někdo sám sebe označoval za věřícího a zároveň by nechtěl být součástí
nějaké náboženské komunity. Víra bez církve je ovšem složitý jev a její příčiny se hledají těžko. Zde jsou
aspoň některé z nich:
1) Nedůvěra vůči církvi po nedobrých zkušenostech s ní. Do tohoto výčtu patří mnohá selhání
církve, která ovšem lidé obvykle znají jen velmi povrchně, nebo jim je ve zdeformované podobě zprostředkoval komunistický dějepis, doposud přežívající v myslích lidí. Je ovšem nutné připustit, že
v záplavě polopravd a lží nalezneme také pravdivé jádro této často nespravedlivé proticírkevní polemiky. Křížové výpravy, upalování kacířů a čarodějnic, náboženské války, spojení církve a světské moci –
to všechno jsou neoddiskutovatelné skutečnosti, nad nimiž sice církve mnohokrát vyjádřily lítost a distancovaly se od nich, ale z kolektivní paměti lidstva je nelze jednoduše vymazat. Jsem přesvědčen, že
by dnes křesťané neměli ztrácet čas neplodným a kontraproduktivním vyvracením omylů i záměrných
pomluv nenávistného antiklerikalismu. Měli by spíše pochopit, že ztracená důvěra se obnovuje velmi
těžko – a dvojnásob to platí pro důvěru ve společenství, které nese poselství o samotném Bohu. Stejně
tak by měli mít křesťané pochopení pro lidi, pro které je sice církev nevěrohodná a nepřijatelná, ale
nechtějí kvůli tomu odmítnout Boha či postavu Ježíše z Nazaretu. Stálo by za samostatnou úvahu, proč
i pro mnohé ateisty zůstává Ježíš inspirující a určující osobností.
Oblíbená výtka vůči církvi zní: kážou vodu, pijí víno. Tato kritika je do jisté míry pravdivá a zůstane
pravdivou až do konce času. Vždy bude existovat diskrepance mezi Božím nárokem na člověka, který
zvěstujeme, a naší vlastní schopností tomuto nároku dostát. To ovšem nemůže být žádná omluva. Naše
okolí na nás má právem vysoké požadavky, třebaže se nám zdají být nerealistické. Věřil bych v toho
vašeho vykupitele, kdybyste vypadali více vykoupení, řekl Friedrich Nietzsche a mohl se klidně odvolat
na Ježíšovy výzvy k dokonalosti či k jeho přirovnání církve k světlu světa. Situace v České republice je
ovšem v tomto ohledu specifická, protože tu téměř neexistuje zvyková církevnost (na rozdíl třeba od
Slovenska či Polska). To jistě přispívá k důvěryhodnosti církve: kdo se k ní totiž hlásí, činí tak z hlubokého vnitřního přesvědčení, a ne proto, že to od něj někdo (společnost, vesnice, rodina) očekává, nebo
že mu z toho dokonce poplynou nějaké výhody (spíš opak je pravdou). Rubem této mince ovšem je, že
pozice církve ve společnosti je nanejvýš nejistá a ohrožená, vystavená permanentní kritice. Každý její
prohřešek je sledován pod lupou a taky často náležitě zveličen a skandalizován. Církvi lidé neodpustí
ani to, co sami u sebe snadno tolerují.
Bez ohledu na militantní náladu našeho okolí je ovšem nutné si položit otázku, v čem se tedy život
křesťana viditelně a na každodenní rovině odlišuje (či by měl odlišovat) od jeho ne-církevního okolí. Při
jednom televizním přenosu bohoslužeb, který se konal v mém minulém působišti, zazněla ve vyznání
vin tato věta: Nejsme před tvou tváří o nic lepší než druzí lidé. Domníval jsem se tehdy, že je to zcela na
místě: televiznímu divákovi, který náhodně přepnul na program s bohoslužbou, tím dáváme najevo, že
se nad něj nenadřazujeme. Naopak ho ujistíme, že církev není nafoukaným spolkem dokonalých, ale
právě společenstvím hříšníků – jako je i on. Budeme působit věrohodně a tak nějak vstřícně a přátelsky.
Po skončení bohoslužeb mi ovšem telefonoval jeden věřící divák a na inkriminovanou větu si stěžoval:
takové sypání popele na hlavu prý jen nevěřící utvrdí v tom, že nemají mít s církví raději nic společného.
Jak je to tedy s naší jinakostí? Stáváme se lepšími tím, že věříme v Boha?
Občas slýchávám vysvětlení, že sice jsme stejně hříšní jako ostatní, jenže o tom na rozdíl od nich
dobře víme, před Bohem to vyznáváme, a proto se spoléháme ne na sebe, ale na jeho milosrdenství. To
je nepochybně pravda a nechci to nijak zlehčovat. Ale je to skutečně všechno, co činí křesťana křesťa44 Misiologické fórum 2/2014 červen / jún
STUDIE
nem? Můžeme nabídnout jen toto? Pokud by tomu tak bylo, těžko bych měl nějakou odpověď na už
poněkud stereotypní obvinění, že křesťané si přes týden v klidu hřeší, pak jdou v neděli do kostela,
vyzpovídají se, všechno se jim odpustí a oni mohou dál jet v původních kolejích. Možná je naše vyznání,
že jsme stejní jako všichni ostatní, často jen vhodným alibi pro vlastní únavu, rezignaci, neochotu pracovat na sobě a svých vztazích.
2) Individualismus, který proniká do všech oblastí života. Dnešní člověk už není tolik svázán tradicemi
a zvyklostmi, ať už společenskými, rodinnými či církevními. Každý si chce uspořádat svůj život podle
svého. Neexistují žádné závazné předlohy, jsme odkázáni sami na sebe. Tento individualismus někteří
pociťují jako veliké osvobození
(např. ženy, kterým bylo po staletí přikazováno, aby se držely
rodinného krbu), mnozí ho
ovšem vnímají jako znejistění
a ohrožení. Nevíme, co si s vlastním životem počít, možností je
příliš mnoho, nelze předem
poznat, která je pro mě ta
správná.
V náboženství se individualismus projevuje heslem: co je bůh,
to určuji já sám. Sociologové
hovoří o patchwork-religion,
o náboženství poskládaném
z toho, co mi vyhovuje, šitém na
míru každému jedinci. Jak se
zdá, bude právě toto náboženství
budoucnosti. Věřící, který si
buduje svůj individuální
duchovní svět, vnímá církev jako
omezení, jako instituci, která mu
diktuje něco, o čem by si měl
přece každý člověk rozhodnout
sám. Možná této mentalitě přispíváme i my sami křesťané, když klademe důraz na subjektivní stránku náboženství a prezentujeme
víru spíše jako něco niterného a osobního. Náboženský individualismus ovšem často přestává fungovat
v různých krizových situacích. Tehdy si lidé uvědomují, že potřebují pomoc zvnějšku, něco, co si sami
neumí dát, třeba nějaký rituál, který tu existuje po staletí a poskytuje oporu.
Jsme svědky atomizace společnosti. Symbolem tohoto trendu je jedinec, který se nejlépe cítí sám
u svého počítače. Takový člověk není prostě izolovaný, vždyť je součástí různých sociálních sítí, avšak
nemá potřebu podřídit část svého životního programu nějaké instituci, byť by to byla i vlastní rodina.
V zemích s dědictvím komunismu je tato nedůvěra celkem pochopitelná. Lidé, kterým vnucovali příslušnost ke státním institucím, které nutili vstoupit do komunistické strany a účastnit se různých kolektivSTUDIE
45
ních akcí (od chmelové brigády až po prvomájové průvody), už si konečně chtějí žít po svém, nechtějí
nikam patřit. Nemají dobrou zkušenost s organizacemi a organizováním; stačí jim bohatě, že musejí
chodit do práce a tam se přizpůsobovat.
Vedle toho ale pozorujeme nárůst neziskového sektoru, který ovšem pro církev představuje silně konkurenční prostředí. Zejména ve městech jsou církve jedni z mnoha poskytovatelů volnočasových aktivit,
a tak jejich misijní snahy v tomto směru často nemají očekávaný efekt, třebaže mohou mít význam
v prezentování církve na veřejnosti a při bourání různých předsudků o církvi. Stále menší počet věřících
je dnes schopen či ochoten věnovat poměrně značnou část svého (vzácného) volného času církevním
povinnostem. Velkým problémem se stávají zejména pravidelná setkávání, která lidé stále více vnímají
jako dlouhodobě neúnosné břemeno. Úspěšné bývají spíše jednorázové církevní akce, při nichž stačí
krátkodobě zmobilizovat své síly a čas.
3) Křesťanství jako náročné náboženství. Náročnost křesťanství podle mého názoru spočívá v tom, že
nenabízí žádnou zkratku k Bohu, žádnou rychlou a bezbolestnou cestu ke spáse. Stejně tak nedává
odpověď na všechny myslitelné otázky a mnohé problémy ponechává otevřeny, nerozřešeny, s otazníkem (například palčivou otázku přítomnosti zla ve světě). Na náboženském tržišti dnešního světa se
nabízejí mnohem atraktivnější a schůdnější duchovní nabídky, které naopak otevřeně deklarují, že skutečně vyřeší mnohé problémy člověka. Například astrologie tvrdí, že umí předpovědět, co člověka čeká
v budoucnosti a jak by se vůči tomu měl zachovat. To křesťanství neumí. Různé meditační techniky
navodí pocit blaženosti za pár hodin. A tak si člověk místo církve raději zaplatí nějaké školení, jak se
dostat do „nebe“, anebo kouče, který mu poradí, co v životě změnit, aby byl úspěšný. V českém prostředí není největším konkurentem křesťanství ani ateismus, ani velká světová náboženství, ba dokonce
ani nová náboženská hnutí, ale rozsáhlá a nepřehledná oblast kvasináboženských či kryptonáboženských fenoménů. Tyto „cesty ke spáse“ (která může být ovšem chápána dosti rozdílně) obvykle od člověka nevyžadují celostní odevzdání a závazek, jak je tomu v křesťanské víře. Slouží pouze jako duchovní
ingredience, z nichž si člověk může sestavit vlastní menu. Naopak nabízejí mnohé, co křesťanství není
schopno poskytnout. Jak církev na tuto výzvu odpoví? Zůstane dále „náročným“ náboženstvím následování Krista, které má dopad na všechny oblasti lidského života, anebo se přizpůsobí náboženskému
trhu a začne prodávat rychle účinkující pilulky spásy?
Co si počít s člověkem, který ke své víře církev nepotřebuje?
Tradiční křesťanská pozice říká: takový člověk není opravdu věřícím. Vždyť víru si člověk nevolí
a nevytváří sám podle vlastních potřeb; víra vzniká tak, že je člověk Bohem osloven, povolán a shromážděn do nějakého společenství. Tak si Ježíš povolal své učedníky. Proto se modlíme: Otče náš, nikoli
Otče můj. Patříme k sobě jako Boží děti, které si Bůh vyvolil a povolal. Tato teologická úvaha však necírkevníky moc nepřesvědčuje.
Další výtkou vznášenou na adresu věřících bez církve je, že jejich víra musí být nutně pomýlená, když
ji nereguluje žádné církevní učení. Taková víra si roste takříkajíc jak plevel u plotu a snadno propadá
škodlivým pohanským představám (např. že každé neštěstí je Boží trest). To už je váženější argument.
Neřekl bych, že víra těchto lidí je nutně scestná, ale chybí jí konfrontace, tříbení, dozrávání v kontaktu
s ostatními. Církev je jakousi pokladnicí zkušeností s duchovní cestou, ví, co se ukázalo být slepou uličkou, a co se naopak osvědčilo, ví, které názory, třebaže vypadají líbivě, se posléze ukázaly jako zavádě-
STUDIE
jící a destruktivní, a naopak to, co vypadá podivně a paradoxně, je vyjádřením pravdy o Bohu. Člověk
vyrůstající v církvi si tak může ušetřit různé omyly a zákruty.
Dobře se to ukazuje při čtení bible. Jistě je chvályhodné dostat bibli do rukou co nejvíce lidem, avšak
to nestačí. Ve skutečnosti není Boží slovo v bibli vždy jednoduše dostupné. Lidé, kteří na vlastní pěst
začnou číst bibli, se mnohdy zadrhnou u nesrozumitelných starozákonních pasáží či všelijakých krutých
příběhů. Ani Ježíšova podobenství, která právě měla objasnit Boží království obyčejným lidem, už dnes
nejsou ve všem jasná – kdo dnes má například nějakou zkušenost s pastevectvím? A to už vůbec
nemluvím o epištolách, které jsou plné náročné teologie, nebo o knize Zjevení s jejími tajemnými
obrazy. Tím vůbec nepopírám, že mnohé texty mohou k člověku promluvit bezprostředně, bez pomoci
církevní tradice a teologického výkladu. Avšak osamělý čtenář bible se může rychle ztratit a bibli navždy
odložit.
Nejzásadnější otázka ovšem zní: Je víra bez církve celoživotně nosná? Člověk k víře potřebuje sdílení
a pomoc, ze společenství čerpá sílu a orientaci. Tato potřeba roste v krizích, kdy je člověk více odkázán
na druhé, ale je přítomna i v každodenním životě. Věřící člověk se už tak dost cítí sám, protože jde se
svým přesvědčením proti proudu ducha doby, proti hodnotám, které panují ve společnosti, proti převládajícím názorům. Mnohem líp se jde proti proudu společně. Když je člověk na víru sám, jeho duchovní
život je choulostivější, ohroženější, snadno propadne depresi a zanikne.
Doposud jsme ovšem vznášeli otázky směrem k věřícím bez církve. Zkusme se ale spíše ptát: co může
těmto lidem nabídnout církev? Jak můžeme být důvěryhodnější? Kromě společenství výkladu Písma
a podpory ve sdílené zbožnosti to nakonec musí být – řečeno současným populárním slovníkem – alternativní životní styl křesťanských komunit, atmosféra a prostředí, které v současném světě jinde není
k nalezení. Nepřizpůsobujte se tomuto věku (Ř 12, 2) – to neznamená: běžte do ghetta, ale buďte solí
země – a běda, když ztratíte svou slanost. Když se mě někdo zeptá, na co věřící ještě potřebuje církev,
obvykle neodpovídám žádnou (byť teologicky korektní) poučkou, například že k plnohodnotné křesťanské víře patří i společenství. To by byla jen argumentace v kruhu. Většinou seberu odvahu a řeknu: Tak
pojď k nám a sám si ujasníš, zda je církev pro tvou víru důležitá; sám uvidíš, zdali budeš společenství
bratří a sester obohacen; a nakonec třeba zjistíš, že už dál nechceš být se svou vírou sám a budeš se do
církve vracet. Doufám, že taková slova nejsou jen zbožným přáním.
Mgr. Ondřej Kolář, Th.D je teolog, farář Českobratrské církve evangelické (ČCE)
v Praze 8-Kobylisích a překladatel.
STUDIE
47
Jiřina Adamcová a její cyklus Vzkříšení
Kornélia Kolářová Takácsová
V květnu tohoto roku byla zahájena výstava akademické malířky Jiřiny Adamcové v evangelickém
kostele u Martina ve Zdi. Nese název Vzkříšení a je výsledkem několikaleté přípravy. Měla jsem tu čest
tuto výstavu zahájit. Přináším své zamyšlení nad výstavou společně s výběrem několika reprodukcí paní
Jiřiny Adamcové.
Jiřina Adamcová1 se narodila 6. června 1927 v Rudlici u Znojma, ale mládí prožila v Kyjově. Zde
vystudovala gymnázium a v letech 1946–1950 studovala na Akademii výtvarných umění v Praze (Grafická škola prof. V. Pukla). Mezi lety 1950-1952 byla výtvarnou redaktorkou časopisu Květy. Je členkou
Svazu československých výtvarných umělců ( od r. 1952), Unie výtvarných umělců a Asociace volné grafiky. Žije v Praze a je členkou sboru Českobratrské církve evangelické v Braníku.
Autorka pracuje v oboru grafiky, ilustrace, monumentálních technik a malby. Od roku 1964 se věnovala zejména tvorbě pro architekturu, zvláště mozaice. V rozmezí dvaceti let realizovala přes třicet děl
pro interiéry i exteriéry. Vznikly realizace v různých materiálech, převážně v kamenné a skleněné
mozaice. Realizovala například kamennou mozaiku Jana Želivského a jeho doby ve vestibulu stanice
metra Želivského (1980); kamennou mozaiku v obřadní síni v Dejvicích; skleněnou mozaiku v nemocnici
i sanatoriu Na Homolce v Praze. Je autorkou dalších více než třiceti děl vitráží, mozaik a intarzií v architektuře. Zároveň vypovídá o světě v rozměrných cyklech linorytů.
Od začátku let osmdesátých se obrátila ke sdělení duchovního zaměření, k inspiraci z bible, Starého
a Nového zákona. V tomto světě nalezla své celoživotní poselství. Vznikly grafické cykly Žalmy, Zázraky,
Kázání na hoře. Vytvořila vlastní grafickou techniku, která směřuje k monumentálním formátům. Vystavovala v Památníku Terezín, který zůstává jejím magickým místem a kam se vrací s dalšími velkými
výstavami. Její obrazy zdobí interiéry několika kostelů, jako jsou evangelický kostel Jana Milíče v Praze
na Chodově, evangelický kostel v Braníku, kostel v Hořovicích a kostel Nejsvětějšího Salvátora v Praze
u Karlova mostu. Po roce 2000 se věnuje převážně malbě a kombinovaným technikám. Inspirována
mnohými cestami a setkáními s francouzskými katedrálami namalovala rozsáhlé cykly Okna k naději
a Pocta katedrále. Na tomto cyklu pracovala několik let a vystavovala ho na mnoha výstavách doma
i v zahraničí. Vystavovala též další cykly maleb: Všichni jsme poutníci, Legendy o sv. Františkovi z Assisi,
Andělé a Piety a Vzkříšení.
V letech 1958–2012 realizovala přes čtyřicet samostatných výstav. Její grafika a malby byly zastoupeny na mnoha výstavách v zahraničí. Zúčastnila se řady mezinárodních výstav, například na Slovensku,
v Kanadě, Polsku, Německu i Švýcarsku. Její díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie, krajských
galeriích a mnoha institucích.
1/ Údaje o životě Jiřiny Adamcové jsou převzaty z katalogu k výstavě Vzkříšení a z hesla wikipedie
(http://cs.wikipedia.org/wiki/Jiřina_Adamcová).
UMĚNÍ
Vernisáž výstavy Vzkříšení (21. 5. 2014)
Kdybychom měli charakterizovat expozici Jiřiny Adamcové jedním slovem, mohli bychom kromě slova
vzkříšení použít také slovo setkávání. Její obrazy vznikají setkáváním různých stylů, postupů a motivů,
a nakonec i jejich hlavní téma je setkání, totiž to poslední, definitivní, po kterém už nikdy nepřijde
žádné bolestné loučení.
Setkávání a propojování doposud cizorodého a nespojitého bývá pokládáno za jeden ze znaků
postmoderního umění. V tomto smyslu je cyklus malířky Jiřiny Adamcové jistě jeho projevem. Setkávání
ovšem v jejím díle není výsledkem nějaké nezávazné hry, ale nejhlubším zdrojem její tvorby a zároveň
čímsi vyšším, k čemu odkazuje.
To, co zaujme diváka na první
pohled, je setkání starého a nového.
Autorka sáhla k jednomu z nejslavnějších děl českého středověkého
umění, k deskové malbě Vzkříšení
Kristovo od Mistra Třeboňského
oltáře. Není bez zajímavosti, že tento
obraz vznikl kolem roku 1380, tedy
jen několik let poté, co byla dokončena první gotická přestavba kostela
u Martina ve Zdi, v němž se právě
nacházíme. Mohl tedy být klidně
instalován do právě zrekonstruované
stavby, avšak nestalo se tak, svůj
domov našel v kostele svatého Jiljí
augustiniánského kláštera v Třeboni.
Dnes ho můžeme obdivovat v Anežském klášteře Národní galerie.
Cyklus také představuje ukázku
zdařilého setkávání výtvarných
postupů. To nijak nepřekvapuje
u autorky, která se věnovala ilustraci,
grafice, malířství, mozaice i různým
monumentálním technikám. Rytmické střídání kresby a malby vytváří dynamiku obrazu a zároveň
naznačuje cosi z hlavního tématu cyklu: vždyť věčný život je něčím, co oko nevidělo a ucho neslyšelo,
čeho zatím vnímáme jen obrysy, útržky, které se jen občas rozsvítí plnou barevností a názorností.
Tím se dostáváme k jednotlivým motivům. Je potřeba mít na paměti, že křesťanská víra ve vzkříšení
vyrůstá ze setkání Krista s jeho učedníky. To je v cyklu znázorněno Kristovýma rukama, které na sobě
nesou stopy po ukřižování, žehnají učedníkům a místy dokonce naznačují gesto Pantokratóra při posledním soudu. Ruce tu ovšem mají ještě širší význam. Kromě toho, že podtrhují totožnost Ukřižovaného se
Zmrtvýchvstalým, jsou také obecně srozumitelným symbolem shledání a uvítání. Podané, kynoucí, objímající ruce odkazují k setkání v Božím království, které již nebude ničím ohroženo a narušeno.
Příznačné je, že se malířka nikdy neodvažuje zobrazit celou postavu; vidíme pouze její útržky, které se
jakoby vynořují z nicoty. Podobně to kdysi ve své vizi vyjádřil prorok Ezechiel: lidské kosti obrůstají masem
UMĚNÍ
49
a spojují se v jeden celek. Tento celek je pro věřícího ovšem zatím jen předmětem víry, nikoli vidění.
Nevíme, jakou podobu bude mít vzkříšené tělo a budoucí věk. Bible nás v tomto ohledu ponechává
v nevědomosti. Když se Ježíš zjevoval svým učedníkům, nabízel jim sice, aby se ho dotkli, ale pak jim náhle
zmizel. Samotné Kristovo vzkříšení není v Novém zákoně nikde popsáno, to až apokryfní Petrovo evangelium líčí, jak Kristus povstal z hrobu a vystoupil na nebesa. To se pak stalo inspirací pro umělce, kteří se
nespokojili s biblickým mlčením v této věci a pokusili se Kristovo zmrtvýchvstání zobrazit; mezi ně patří
i zmiňovaný mistr Třeboňského oltáře. Český novozákoník J. B. Souček ovšem upozorňuje, že vzkříšení je
nefotografovatelné; a malířka k tomu dodává: také nezobrazitelné. Ve své umělecké imaginaci se jakožto
evangelická autorka věrná biblickému svědectví neodvažuje jít o moc dál za biblické výpovědi.
Tato zdrženlivost je ovšem motivována také vědomím, že vzkříšení z mrtvých je vyznáním navzdory.
Vzkříšení nelze zvěstovat ani malovat lacině, je to víra proti všemu, co zakoušíme, je to naděje v slzách
nad smrtí, která sice v Kristu ztratila svůj osten, ale prozatím je pro nás trpkou realitou. Všimněme si, že
vzkříšený Kristus je zahalen do červené, která symbolizuje dvojznačnost křesťanské existence. Na jedné
straně je to barva královská, odkazující ke Kristově vládě nad všemi mocnostmi zmaru a smrti.
Na druhé straně je to barva krve: Kristus sice smrt překonal, ale právě svou drahocennou krví.
Můžeme říci: Kristus vládne světu, který prozatím ještě krvácí mnoha ranami.
Cyklus Vzkříšení je rovněž setkáním malby a kresby s textem a hudbou. Ani toto setkání není
náhodné. Autorka sděluje výtvarným projevem to nejzazší, co je možné, a poté pokorně ponechává prostor slovům, která se mohou nyní pokusit vystihnout nevystižitelné. Citáty z bible a křesťanské tradice
tu nejsou jen doplněním výtvarného díla, ale zároveň, jak uvidíme, jeho interpretací, stejně jako je
obraz naopak interpretací textu.
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít“, říká Ježíš zarmoucené Martě,
které zemřel její bratr Lazar. Všimněme si: Vzkříšení tu není děj či stav, který bychom mohli popsat nebo
zobrazit. Vzkříšení je Kristus sám. Setkání s ním přináší život. Víc vědět ani vidět netřeba. Temná nevědomost zaznívá i z Pavlovy velepísně lásky: „Nyní zajisté vidíme v zrcadle a skrze podobenství, ale tehdáž tváří v tvář.“ Cyklus Jiřiny Adamcové je o tom významným svědectvím.
Autorčiny citáty z křesťanské tradice v sobě rovněž obsahují setkání tmy a světla, smutku i naděje.
Sv. Jan od Kříže se svěřuje: „Já o studnici vím, jež vody rozlévá i v temné noci.“ Podobně hovoří i Jan
Amos Komenský: „V své rozličné úzkosti jinam zření nemám, než k Bohu na výsosti, tam oči pozdvihám.“ A přímo jako krédo umělkyně můžeme číst následující Komenského verš: „Proto tu naději mám,
Pán můj že mou práci, v niž se věrně vydávám, k slávě své obrací.“ Smíme tedy doufat, že nejen nás
samotné, ale snad alespoň část našeho životního díla Bůh obrátí ke své slávě a nenechá ho padnout
do nicoty a zapomnění.
Kde však ani slova nestačí, může nastoupit ještě hudba. Proto i ta má své místo v cyklu Vzkříšení –
vidíme varhany, noty a text písně. Těžko bychom hledali známější oslavu Krista zmrtvýchvstalého než
Händelovu píseň: Buď tobě sláva, jenž jsi z mrtvých vstal, smrt již nemá práva, vítěz tys a král. Také ve
volbě této písně se ukazuje, že v centru pozornosti malířky nakonec není vzkříšení, ale Ten Vzkříšený.
Věřím, že k setkání s ním nám může napomoci i velkolepý cyklus Jiřiny Adamcové.
Mgr. et Mgr. Kornélia Kolářová Takácsová, Th. D. vystudovala evangelickou teologii
a dějiny křesťanského umění. Je koordinátorkou Středoevropského centra misijních studií
a spolupracuje s Diakonií ČCE. Ve své badatelské práci se zabývá středověkou sakrální architekturou
a současným křesťanským uměním.
UMĚNÍ
Na titulní, zadní a této straně jsou obrazy z katalogu malířky Jiřiny Adamcové,
volně v čísle jsou použity její ilustrace ke knize Jany Ungerové „Tam je zlý bám / ...ale ...Ale?“
© Jiřina Adamcová
Aktuální informace ze SCMS najdete na adrese www.missioncentre.eu
Misiologické
fórum vychází čtyřikrát ročně.
Vydává Středoevropské centrum misijních studií o. s.,
U Školské zahrady 1264/1, CZ-182 00 Praha 8-Kobylisy,
IČ: 27029786. Evidenční číslo MK ČR E 18189, ISSN: 1805-7934.
Bankovní spojení: ČR: 2100065230/2010, SR: 2100065230/8330
Redakční rada: Kornélia Kolářová Takácsová (odpovědná redaktorka),
Pavol Bargár, Pavel Černý, Zuzana Jurechová, Milan Jurík, Luděk Korpa,
Jaromír Strádal, Viktória Šoltésová, Jong-Sil Lee.
Publikované příspěvky a názory se nemusí shodovat s názory redakce či SCMS.
Naším cílem je vytvářet prostor pro setkávání různých názorů.
Obrazová redakce: Kornélia Kolářová Takácsová
Prepress: Jan Bouček. Tisk: Jiří Laněk, FASTR typo-tisk.
Toto číslo vyšlo v Praze dne 30. 6. 2014.
Cena 30 Kč / 1,20 EUR (zdarma pro registrované příznivce SCMS).

Sestava 1 - Středoevropské centrum misijních studií os

Transkript

Podobné dokumenty

Wellness - životní nutnost?

prosinec 2009

Evanjelista Reinhard Bonnke – biblické zhodnotenie

Sestava 1 - Středoevropské centrum misijních studií os