Kniha Nové Heřminovy /2003

Tato kniha byla přepsána doslovně, bez jakýchkoliv pravopisných úprav a je autentická
s originálem. Výjimkou je vynechání textů psaných v němčině a angličtině.
Nové Heřminovy
Neu Erbersdorf
Sestavila
Lenka Daňhelová
Arnika Ostrava
2003
©
1
Úvod
Záměr, s nímž vydáváme tuto knihu mapující historii obce Nové Heřminovy, je poněkud širší, než
pouhé zachycení historických událostí malé vesnice v podhůří Jeseníků. Novodobými dějinami obce
se totiž jako červená nit táhne hrozba výstavby přehrady, která by Nové Heřminovy zatopila. Tato
hrozba je po více než osmdesáti letech od vzniku projektu přehrady stále aktuální.
Prostřednictvím této knihy chceme upozornit na to, že v případě vybudování přehrady zmizí pod
vodou obec, která má svou bohatou historii a jedinečné památky. Snažili jsme se vám přiblížit ztrátu,
kterou všichni utrpíme, necháme-li tuto obec zaniknout. Historická zkušenost nám pomáhá poznat
sebe sama a umožňuje nám lépe pochopit současnost. Zbavíme-li se jí a vymažeme-li ji ze svého
života, vystavujeme se nebezpečí, že budeme své chyby opakovat.
Snažili jsme se historii Nových Heřminov zasadit do širších historických souvislostí, aby i ti čtenáři,
kteří nepovažují dějiny za svůj koníček, mohli bez hledání v učebnicích dějepisu získat přehled o
důležitých událostech a jejich dopadech na obyvatele malé vesnice. Pro větší přehlednost je kniha
členěna do kapitol oddělujících jednotlivé historické etapy. Samostatné kapitoly jsou vyhrazeny
rovněž událostem, jež považujeme za významné a k nimž se nám podařilo zajistit dostatek
podrobností. Jde mimo jiné o historii školství a místních hasičů a především pak historickou zástavbu
a místní pamětihodnosti. Právě proto, že plány na výstavbu přehrady nejsou záležitostí několika
posledních let, přinášíme vám historii tohoto problému rovněž v samostatné kapitole.
Snažili jsme se všechny údaje ověřovat a to i v případě, kdy je jediný zdrojem informací původní
německy psaná kronika. Protože však naším cílem bylo vydat publikaci srozumitelnou nejširším
vrstvám veřejnosti, předkládáme informace tak, aby byly pochopitelné, tzn. že citací užíváme
v rozumné míře a vždy jsou uváděny v souvislostech. Pro zájemce o hlubší studium uvádíme odkazy
na prameny a vysvětlivky v Poznámkách na konci knihy.
Informace jsme čerpali z německé kroniky Nových Heřminov, která je v současné době uložena
v Okresním archivu v Bruntále. Kroniku překládala z němčiny paní Valoušková, po ní informace
zpracovával Stanislav Sedlář. Tyto záznamy byly v roce 1992 pracovníky obecního úřadu v Nových
Heřminovech zaneseny do nově zpracovávané kroniky, která je dnes uložena u obecního kronikáře
Stanislava Jeřábka. Historii obce do roku 1938 takto zpracovala také Anděla Mlýnková do kroniky,
která je dnes uložena u Mlýnkových. Ze záznamů v kronice známe jména dvou lidí, kteří se na
zaznamenávání historických událostí podíleli; počátkem 19. století byl kronikářem J.Drechsler,
události před druhou světovou válkou jsou zaznamenány ze vzpomínek místní rodačky Anny Marie
Plisch. V roce 1992 se začal kronice věnovat Stanislav Jeřábek, který doplnil novodobější události
v obci o vzpomínky pamětníků Milana Mlýnka, Miroslava Majtnera a Josefa Drobného.
Pátrání po obrazových a fotografických materiálech bylo velmi obtížné. V červenci 1997 totiž velkou
většinu materiálů, jež byly uloženy v krnovském archivu a na Obecním úřadě v Nových Heřminovech,
zničila velká povodeň, která zasáhla celou Moravu. Přesto se část fotodokumentace dochovala.
Dochované snímky nám poskytl starosta Nových Heřminov Antonín Maňák, část materiálů pochází ze
soukromé sbírky Milana Mlýnka, starousedlíka a prvního polistopadového starosty. Historické
pohlednice poskytlo také Slezské zemské muzeum v Opavě, několik novějších fotografií se dochovalo
v bruntálském Okresním archivu.
Finanční prostředky k vydání knihy poskytly nadace Open Society Fund Praha a Nadace Partnerství
(EPCE - Enviromental Partnership for Central Europe).
Bez pomoci výše jmenovaných lidí a institucí by bylo velmi obtížné knihu o Nových Heřminovech
dokončit. Za konzultaci a cenné rady děkujeme také historikům Josefu Cepkovi a Ctiboru Navarovi.
Danielu Horváthovi děkujeme za neúnavné pátrání po moravských a slezských archivech. Rovněž
děkujeme Zdeňku Babkovi za německé a anglické překlady a Ireně Šindlářové, která pro nás vyhledala
a přeložila pověst vztahující se k místům nedaleko Nových Heřminov - jmenovitě jde o Zátorský vrch,
na němž se nacházejí trosky starého hradu.
Doufáme, že ve chvíli, kdy tuto knihu začnete číst, nebudou Nové Heřminovy už jenom historií
ozývající se nám ze dna přehrady.
Lenka Daňhelová, Arnika Ostrava
2
Obsah
Úvod
Obsah
Základní údaje
Původ názvu obce
Založení Nových Heřminov
Heřminovy v 15. století
Heřminovy v 16. století a počátkem 17. století
Třicetiletá válka
Období po třicetileté válce
Válka o habsburské dědictví
Projevy vampyrismu v obci
Napoleonské války
Rozvoj obce po roku 1848
Revoluční rok 1848, rakousko-pruská válka
Stavba železnice z Olomouce do Krnova
Světové Války
Po druhé světové válce do roku 1848
Zemědělství v období socialismu
Rok 1989 do současnosti
Osada Kunov
Historie školství v Nových Heřminovech
TGM a Nové Heřminovy
Historie hasičů v Nových Heřminovech
Rozmary počasí
Boj vesničanů proti plánované přehradě
Historická zástavba
2
3
4
4
4-5
5-6
6-7
7-8
8
8-9
9-10
10
11-12
12-13
13
13-17
17-21
21-22
22-23
24
25-26
26-27
27-28
28-29
30-33
33-37
Andělské světlo (pověst)
37-40
Seznam vyobrazení v barevné příloze
Seznam černobílých vyobrazení
41
42-43
Poznámky odkazy a vysvětlivky
44-45
Barevná příloha (I-XVI) - začátek za stránkou
Černobílá příloha
3
Základní údaje
Nové Heřminovy leží 4 kilometry severovýchodně od města Bruntál v nadmořské výšce 392 metrů.
Obec se rozkládá v malebném údolí podél toku řeky Opavy, která se na katastru obce ze směru
jihovýchodního stáčí na severovýchod. Do řeky přitéká zleva Jelení potok, zprava přitékají Oborenský
a Milotický potok.
Severně od obce se tyčí Ptačí vrch (574m n.m.) a Jelení kopec (564m n.m.), jejichž území o rozloze
17,5 hektarů bylo v roce 1970 vyhlášeno národní přírodní památkou. Vyskytují se zde zbytky
původních lesů Nízkého Jeseníku s takzvanými jesenickými modříny, které slouží jako genová
základna. Stáří těchto modřínů je odhadováno na více než sto let, věk zdejšího „krále modřínů“ je
přibližně 218 let.
Z klimatického hlediska patří toto území mezi mírně teplé, počet dnů s průměrnou teplotou nižší
12°C je 225 a s vysokými letními teplotami je zde 20 až 30 dní.
V Nových Heřminovech žilo v roce 1850 (s Kunovem) 747 obyvatel, v roce 1880 jich zde bydlelo
860, v roce 1930 dokonce 898. V roce 1950 počet obyvatel klesl na 389. V roce 1995 v obci žilo 222
obyvatel, z toho v produktivní věku 143. V současné době (2003) žije v Nových heřminovech 262
obyvatel.
Slavnými rodáky obce jsou MUDr. Wilhelm Trk (1871 - 1916), významný hematolog a profesor
vídeňské univerzity a Engelbert Adam (1850 - 1919), herec vídeňských divadel.
Původ názvu obce
Obec je od svého vzniku známa pod jménem Erbersdorf a také počeštěný název Hervinovy pochází
z domácí zkratky jména Herwin (Heřman) - Erber (Dorf-ves). Teprve po roce 1924 dostala obec
úřední německý název Neu Erbersdorf a český Nové Heřminovy, což je návratem k českému tvaru
osobního jména.
Přídavné jméno Nové obec získala zřejmě po obnovení, protože po česko-uherských válkách ve
druhé polovině 15. století byla ves opuštěna.
Založení Nových Heřminov
Kolem roku 1220 začali lidé osidlovat oblast dnešního Zátora a Nových Heřminov. Přitahovaly je
zde hlavně doly na železnou rudu. Celý kraj byl tehdy pokryt hustými lesy, půda zde byla neúrodná.
Zatímco na úrodnější rovině z Krnova směrem na Opavu už v té době hospodařili zemědělci, ve výše
položených oblastech pokrytých pralesy se lidé živili dolováním rud. Tato téměř neobydlená území
byla v té době osidlována kolonisty. Kromě slovanského obyvatelstva sem přicházeli i kolonisté
z okolních, relativně přelidněných zemí, zejména ze Saska a dolního Slezska. Kolonizaci území vedl
z Moravy Markrabě Vladislav Jindřich a po jeho smrti král Přemysl Otakar I. Na severní Moravě měl
podíl na kolonizaci také velehradský cisterciánský klášter. První vlna německých kolonistů přišla do
kraje na přelomu 12. a 13. století ze sálsko-francké oblasti.
Tataři, kteří vtrhli roku 1241 na Moravu, celý osidlovací proces zpomalili. Přestože Bruntál ani
okolní obce nebyly přímo postiženy válečnými útrapami, zdržela válka rozvoj celé oblasti, neboť
domácí obyvatelstvo oslabené nepřátelským vpádem nestačilo na ucelené osídlení země.
Proto sem v roce 1250 velehradský klášter opět přizval horníky z Bavorska a Saska.. Zprávy o této
události se nachází v konfirmačním dopise z 16. února roku 1270.(1)
Noví Osídlenci, horníci, dostali potřebné dříví na doly, volnou pastvu a nezbytný prostor na to, aby
mohli postavit dřevěné chatrče k bydlení. Těmto osídlencům ponechali zakladatelé úplnou svobodu.
Horníci stavěli svá obydlí primitivním způsobem na těch místech, kde nacházeli rudu. Na místě ji také
v blízkosti řeky tavili. Když byla ložiska vybrána, přesunuli se dál. Postupně mýtili pralesy a
zúrodňovali půdu, objevovali další ložiska rudy a stavěli další tavící pece. Oblast tedy byla osídlena
pohyblivě. Železárny vznikaly v blízkosti řeky Opavy a produkce železa rychle vzkvétala. Jak stojí
v německé kronice Nových Heřminov, tímto způsobem vznikla v letech 1250 - 1270 také obec Nové
Heřminovy. Žádný písemný doklad o existenci obce z této doby však nemáme.
4
Osidlováním vesnic kolem řeky Opavy byl pověřen, stejně jako v jiných oblastech, takzvaný lokátor.
Ten byl ve spojení s kolonisty z přelidněných oblastí Bavorska a Saska a „dodával“ osídlence.
Lokátoři slibovali lidem ochotným odejít pryč obživu v nově založených vesnicích v údolí Opavy. Při
vyřizování všech formalit přistoupili noví osídlenci na to, že dostanou půdu, ale podle finančních
možností za ni zaplatí podíl a zbytek budou odevzdávat ročně v naturáliích na panství. Lokátor býval
mnohdy zvolen rychtářem, což bylo často spojeno s hospodářskými výhodami. Jako protislužbu musel
vymáhat od poddaných poplatky v naturáliích a odváděl je na panství daňovému úřadu.
Bruntál a okolní obce za krále Jana Lucemburského připadl opavským vévodům. Opavské vévodství
vzniklo ze statků, které v roce 1269 předal král Přemysl Otakar II. svému nemanželskému synovi
Mikuláši I. V roce 1318 udělil Jan Lucemburský Opavsko jako dědičné léno synovi Mikuláše I.,
Mikuláši II. Tato země se tak stala samostatným knížectvím v rámci koruny české. Podle zpráv ze
Zemědělského archivu v Brně z roku 1318 se pod vedením hraběte Mikuláše II. těžilo v dolech
Horního Benešova, Zátoru, Nových Heřminov, Karlovic a Malé Morávky. Z této doby je známo jeho
nové nařízení o důlních pořádcích:
„1. Nájemníci dolů měli právo zvolit si jednoho mistra, který musí být každý rok potvrzen od hraběte
z Krnova. 2. Toho roku se v dolech zakládaly nové odbory a měly být na 4 roky osvobozeny od všech
poplatků daňových. 3. Z panských lesů dostali nájemníci dolů deputát, ale nesměli libovolně - pouze
to, co jim přidělil panský hajný. 4. Každý horník mohl svůj majetek, jako chatrče, domy a mlýny
prodat, nebo předat potomkům. Když po jeho smrti nebyla zanechána závěť, dědili další příbuzní.
Při sporech v těchto majetkových věcech existoval důlní řád, který byl řízen z Oblan a všechny doly
na Krnovském panství se podle těchto zákonů musely řídit.“(2)
Opavsko nemělo v podobě, v jaké bylo vytvořeno v roce 1318, dlouhého trvání. Roku 1377 došlo
k rozdělení Opavska mezi knížecí bratry. Kníže Hanuš I. obdržel Ratibořsko a asi čtvrtinu Opavska
s městy Krnovem a Bruntálem. Od roku 1377 tak začíná Krnovsko existovat jako samostatný útvar,
později zvaný Krnovské knížectví. Prvním správním střediskem Krnovska byl hrad Fürstenwald
nedaleko Vrbna. Pak se trvale stalo sídlem správy, soudu i sídlem knížecím rozvíjejícím se město
Krnov.
Když kníže Hanuš I. zemřel, zastavil jeho syn Hanuš II. téměř celé knížectví Vladislavu Opolskému.
Roku 1390 předal zástavu Vladislav Opolský moravskému markrabímu Joštovi z rodu Lucemburků.(3)
Heřminovy v 15. století
Po Joštově smrti roku 1411 připadlo Krnovsko dědictvím pod přímou vládu českého krále Václava
IV. Ten dal krnovské knížectví v zástavu knížeti Ludvíku Břežskému. Roku 1422 se stal pánem na
Krnovsku Hanuš II., potomek Mikulášova rodu přemyslovského. V následujícím roce však umírá a po
něm vládne vdova Helena se synem Mikulášem V.(4)
Mezitím v oblasti docházelo ke spojování menších statků ve větší celky, panství. Především ta
panství, kde se těžily drahé kovy a železná ruda, se stala zajímavá pro nejmocnější feudály.
Samotné Nové Heřminovy byly v nově založených krnovských zemských deskách zapsány jako
majetek Zikmunda Znaty z Hynčic v roce 1406. Roku 1411 byly Heřminovy připsány jako majetek
Zikmundovy sestry Markéty z Hynčic. Po dvaceti letech Ludmila z Hynčic spolu se svým manželem
Jiřím z Bruntálu přepisují panství Ludmiliným bratřím Bohuši, Kryštofu a Janovi ze Zátoru.(5)
V letech 1420 až 1430 řádily na krnovském knížectví husitské boje. Heřminovská kronika
zaznamenává, že mnoho obyvatel bylo zavražděno, další byli odvlečeni a museli nuceně pracovat u
husitských pánů. Většině se podařilo utéci a vrátili se do svých domovů. Husité z kraje odtáhli až roku
1430.
Zanedlouho nato zasáhly kraj další válečné nepokoje. Českého panovníka Jiřího z Poděbrad napadl
jeho bývalý zeť, uherský král Matyáš Korvín. V bojích o Moravu a Slezsko zůstalo město Bruntál
ušetřeno, neboť Jan Bruntálský z Vrbna přešel na stranu Matyáše Korbona. O Heřminovech
nenacházíme v místní kronice žádnou konkrétní zmínku, kromě konstatování, že „hrozně trpěla
krajina bruntálská a krnovská“. V dalších bojích mezi Matyášem Korvínem a Kazimírem I. z Polska
bylo vyhlazeno obyvatelstvo zdejších vesnic, vypáleno tisíc domů, veškeré doly a hutě zničeny. Jak
zmiňuje kronika, válkou utepěli především lidé v Karlovicích, Široké Nivě, Skrbovicích,
5
Markvarticích, Loučkách. Horníci byli nuceni zase začít od začátku. Opravit doly a hutě, některé
znovu vybudovat, protože maďarské hordy drancovaly a pálily, co se dalo.(6)
Uherský král Matyáš Korvín se po tomto tažení zmocnil Krnovska a zabavil knížectví Hanušovi III.,
který po celou dobu zachovával věrnost králům Jiřímu z Pděbrad a po jeho smrti Vladislavu
Jagellonskému. Král Matyáš nechal Krnovsko spravovat Janu Bělíkovi z Kornic a jeho hejtmanům
Mikuláši Hrdému z Klokotné a Urbanovi. Nejvěrnější příznivce českého krále, Stoše Albrechtického a
Bernata Běrku z Násilé potrestal a Běrkovi sebral jeho statky a připojil je ke komoře knížecí.
Matyáš vládl knížectví až do své smrti roku 1490. Poté se stalo Krnovsko předmětem sporů. Český
král Vladislav Jagellonský prohlásil Krnovsko za uvolněné léno koruny české. Král dal knížectví
svému věrnému služebníkovi a příteli Janu Šelenberkovi z Kosti. Na Krnovsko si však také činila
nárok sestra knížete Hanuše, zapuzeného Matyášem, kněžna Barbora Krnovská. Spor o Krnovsko
vyřešili sňatkem mezi Jana ze Šelenberka Jiřím a dcerou Barbořinou. Jiří ze Šelenberka vládl
Krnovsku spolu s Barborou až do její smrti (asi roku 1510), poté se stal jediným pánem knížectví.
Ještě za života Barbory bylo od krnovského knížectví odtrženo bruntálské panství.(7)
Heřminovy v 16. a počátkem 17. století
Roku 1523 Jiří ze Šelenberku z neznámých důvodů prodal celé knížectví braniborskému markrabímu
Jiřímu Hohenzollernovi z Ansbachu, synovci krále Vladislava II. Ten si zřejmě dokázal najít cestu
k mladému a slabému králi Ludvíkovi Jagellonskému a proto mohlo dojít ke koupi i přes královský
majestát, zavazující se k tomu, že české království se bude udržovat v celistvosti a nebude se dělit.
V té době byly Heřminovy zmiňovány jako „pustá ves“.
V rodě Hohenzollern se Krnovsko udrželo téměř sto let. Markrabí Jiří se snažil upevni knížecí moc a
jeho nástupce Jiří Bedřich v jeho snahách pokračoval. Kromě toho, že začal sahat na stavovské
svobody, pokoušel se zavést německý jazyk jako výhradní úřední řeč do zemských úřadů. Jeho snahy
zmařil císař Maxmilián, zřejmě především proto, že tento Habsburk cítil v Hohenzollernech budoucí
konkurenty v mocenské středoevropské politice.(8)
První hohenzollernský kníže zahájil majetkoprávní spory ve věci odtrženého bruntálského panství,
které drželi páni z Vrbna. Rozhodnutím habsburského panovníka však dopadl soud v neprospěch
markraběcího rodu.
Ačkoli patřily Nové Heřminovy ke krnovskému knížectví, pronajal si obec spolu s dalšími
hornickými vesnicemi na bruntálském panství v roce 1530 zástavní držitel panství Rabštejn - Janovice,
bohatý důlní podnikatel Marek Weiczinger z Weiczingu. Pod jeho vedením vzkvétaly doly a hutě
v Karlovicích, Markvarticích, Nových Heřminovech a Bruntále. V Andělské hoře se dokonce
nacházelo zlato a stříbro. Zprávy o úspěších se rychle roznesly a do oblasti začali odevšad přicházet
další horníci a dělníci. Počet obyvatel ve vesnicích prudce vzrostl.
Po smrti Marka Weiczingera převzal Vít Eder ze Štiavnice doly a hutě kolem Opavy a na Bruntálsku.
Roku 1556 zanechal dolní řád s následujícím textem:
„Anno domini 1556 bylo na zdejším nejvyšším dolním úřadě na St.Geargistage ustanoveno:
Poněvadž na panství von Janowitz, Bruntálska a Krnovska nevládl pořádek, rozhodl jsem se
v přítomnosti hlavního důlního vedoucího pana Gassnera a vrchního hutního pána Michaela
Dietmara sestavit řád dříve jmenovaných tří panství. Každý musí poslouchat majitele, nikdo nesmí
odmlouvat a jednat proti němu, jinak neujde trestu.
To všem na vědomí dává pán z Janowitz Veit Eder von Stiawenetz“(9)
V srpnu 1554 vypukl na Krnovském panství mor. Na jeho následky zemřela téměř polovina obyvatel
panství. Nemoc sužovala kraj celé tři roky a ustala až v roce 1557. Nevyhnula se ani Novým
Heřminovům. Mrtví byli pohřbeni ve společných hrobech mimo obec.(10)
Vedle dolování se do centra hospodářských zájmů hohenzollerských knížat dostalo také železářství,
které zažívalo rozkvět právě na bruntálském panství a v nedalekých Janovicích u Rýmařova. Později
bylo kutání železa omezeno, neboť Hohenzollernové dávali přednost těžbě stříbra. Zpracování železa
se postupně stalo okrajovou záležitostí a činnost některých hamrů téměř ustala. Už v roce 1559 hamr
v Nových Heřminovech stál nečinně.(11)
Hohenzollernové byli horlivými přívrženci Lutherovy víry, kterou také začali zavádět na Krnovsko.
V roce 1560 přišel do nedalekého Zátora první luteránský farář Schwemm. „Hlásal, čí země toho také
6
víra . Kdo zde chtěl přebývat, musel se s tím smířit a vyznávat luteránskou víru. Velice učený pastor
Leader Schmidt, velký kazatel, opustil víru katolickou a přestoupil k luteránům. Donutil také
obyvatelstvo ze Zátor, Louček,Čakové a Nových Heřminov, aby tak učinili,“ popisuje dramatickou
událost heřminovská kronika.
Protestanty velmi podporoval kníže Jan Jiří Krnovský, jenž v prvních letech 17. století věnoval velké
peněžité částky na stavbu nových chrámů a škol. Poddaní jej označovali za velkého tyrana. Požadoval
po nich, aby se v neděli a ve svátek účastnili bohoslužeb, nenavštěvovali krčmy a poslušně pracovali
pro pána.
„Kníže byl velký milovník koní a vynakládal velké úsilí pro zušlechtění čisté rasy. V roce 1620 proto
v Nových Heřminovech postavil velkou konírnu. V Jelení postavil velké chlévy a stáje a založil chov
býků, kteří se pásli na lukách (nad dnešní železniční tratí)). Toto údolí nazval Býčí údolí. Koně a
dobytek byli ošetřováni poddanými z Nových Heřminov,“ stojí v heřminovské kronice.
Jinak byl Jan Jiří Krnovský známý především jako odpůrce rakouského císaře Ferdinanda II. a vůdce
slezských stavů v době stavovského odboje. V roce 1618 přivedl své vojenské oddíly a postavil je pod
velení Jindřicha Matyáše hraběte Thurna, nejvyššího hejtmana a velitele stavovského vojska. Když byl
v srpnu 1619 zvolen českým králem Bedřich Falcký, Jan Jiří se stal jeho horlivým příznivcem.(12)
Třicetiletá válka
Po porážce stavovského povstání v bitvě na Bílé hoře roku 1620 se většina majetků domácí moravské
a slezské šlechty ocitla v rukách katolických bělohorských vítězů, zejména Lichtenštejnů a řádu
německých rytířů. Následující léta třicetileté války pak změnila kraj v poušť.
Kníže Jan Jiří Krnovský odolával habsburským vojskům i po bitvě na Bílé hoře, od poloviny roku
1621 vedl vojenské operace na východním bojišti, které tvořila Morava a Uhry. V lednu 1622
podepsali bez účasti Jana Jiřího Krnovského sedmihradský kníže Gabriel Netulen s císařem
Ferdinandem mír v Mikulově. Odpor knížete k Habsburkům tím však nezlomili, proto na něj císař
uvrhl říšskou klatbu a poté mu Krnovsko zkonfiskoval.(13)
Císař Ferdinand II. daroval 15. května 1623 krnovské panství i s poddanými svému věrnému příteli
Karlu z Lichtenštejnu, který byl již od roku 1613 knížetem opavským. Karel z Lichtenštejnu byl sice
odchovancem českobratrských škol, záhy však přestoupil na katolickou víru a ve stavovském odboji
zůstal věrný Habsburkům. Ještě roku 1623 nechal Karel z Lichtenštejnu zhotovit nové pozemkové
knihy a přesně vést majitele všech usedlostí, domkáře, majetné i nemajetné. Přišla nová nařízení, nové
daně a poplatky v naturáliích.
Třicetiletá válka těžce poznamenala celý kraj, Nové Heřminovy nevyjímaje. „Znovu táhla vojska
dědinami několikrát sem a tam zapalovala domy, brala obyvatelům koně a povozy. Také jim musela
pomáhat se přemisťovat. Vojska je vyjídala, ačkoliv lidé neměli sami co jíst. Vůbec nevěděli, proč
pracují. Nastaly zlé časy. Císař Ferdinand II. využil těchto zmatků, aby mohl vyhnat protestanty a
zavést víru katolickou. Protestantští pastoři museli násilím opustit tento kraj,“ zaznamenává
heřminovská kronika.
Také kníže Karel z Lichtenštejnu silně prosazoval rekatolizaci. Lidé ale katolickou víru ignorovali.
Každou třetí neděli docházel do Zátora farář z Horního Benešova. Roku 1626 přišel do Krnova kněz
Barnabas Praturius a později docházel také do Zátora.
Nepřátelská vojska podle záznamů z heřminovské kroniky opět v roce 1627 a vykořisťovala prostý
lid. „Doly a hutě byly tak poškozeny, že se přestalo nadobro pracovat. Lidé však byli vynalézaví a
začali se zabývat tkalcovstvím, plátno prodávali. Avšak stálý pohyb vojsk za třicetileté války narušoval
veškerý život a bránil provozování řemesel,“ dočítáme se v kronice Nových Heřminov.
Nejhorší časy nastaly v konečné fázy třicetileté války, kdy se císařská vojska střídala se Švédy a
v ničem se od sebe při drancování a vydírání nelišila. Lidé museli vojáky živit, platit pokuty a často
byli i tělesně trestáni. Mnozí tehdy utíkali z vesnic, skrývali se v lesích, přidávali se ke zběsilým
vojákům a nakonec i loupili.
Pobělohorské události, třicetiletá válka a různé konfiskace přinesly celému kraji velké utrpení,
vylidnění vesnic a obrovské škody. Velkou ztrátu utrpěl též český jazyk - došlo k silnému poněmčení
a čeština pomalu mizela z úřadů. Následky dlouhotrvajících bojů odstraňovali lidé pomalu a
7
s obtížemi. Jejich situace byla o to horší, že šlechta tvrdě vymáhala robotní povinnosti, kterými
zajišťovala obdělávání půdy.(14)
Přestože byl takzvaný vestfálský mír podepsán v roce 1648, poslední švédská vojska odešla z oblasti
až v červenci roku 1650. Mír znamenal možnost pro nový rozvoj vesnic a měst a lidé jej přivítali
s nadšením. Podle zpráv z heřminovské kroniky se 24. června 1650 „konala v Zátoru slavnostní mše,
zvonili na kostele a lidé děkovali bohu, že byl vyhlášem mír“.
Období po třicetileté válce
Vypleněný kraj postihla v následujících letech velká bída, přišla doba neúrody a lidé neměli čím
osázet pole.Kronika zmiňuje, že obyvatelé Nových Heřminov obdělávali půdu jedním koněm,
půjčovali si nářadí a trvalo dlouho, než se vzpamatovali z války. V roce 1652 žádali o peněžité
podpory a úlevu na daních. V tom jim bylo vyhověno.
V roce 1652 přestala církev tolerovat obyvatelům Nových Heřminov jejich vlažný postoj ke
katolické víře. „Z Olomouce byli vysláni jezuité, aby násilím přemohli luterány. Právě v nových
Heřminovech, Zátoru, Loučkách a Čakové se obyvatelé nechtěli podrobit útokům církve,“ vypráví
heřminovská kronika. Jak dále zmiňuje, církvi se podařilo obrátit obyvatele na katolickou víru až poté,
když vymřela stará generace. Mladí lidé se pod pohrůžkou vězení podrobili a přestoupili ke katolické
církvi. Takže už roku 1658 mohli jezuité nahlásit olomouckému konsistoriu, že tyto obce jsou
katolické.
V létě roku 1663 byli zdejší lidé, byť nepřímo, konfrontováni s hrůzami války v souvislosti s vpádem
Turků na Moravu. „Po krátkém období míru a klidnějšího života začala 23.října 1682 turecká válka.
Na krnovské panství přišel rozkaz, zakazující všechny druhy zábavy. Turci se v roce 1683 usadili u
Vídně a nebezpečí bylo zažehnáno. Tato válka však byla nákladná A proto byla zavedena ´turecká
daň´.Když obyvatelé nemohly daně zaplatit,zabavili jim pánové majetek vsadili je do vězení,“ líčí
heřminovská kronika.
Bída místních obyvatel vyvrcholila roku 1694 velkou neúrodou. Lidé pekli chleba z otrub a aby byl
chutnější a stravitelnější, sušili smrkovou kůru a mleli ji do otrub. Mnoho lidí toho roku zemřelo na
podvýživu. Na mimořádně úrodný rok si lidé museli počkat celých osm let.
Hlad a bída vedl některé lidi k tomu, že se stáhli do lesů a odtud přepadávali pocestné, jak o tom
vypovídá záznam v heřminovské kronice z roku 1712: „Na cestách a v lesích mezi Krnovem a
Bruntálem bylo nejisto. Řádila tu banda, která přepadávala obchodníky i obyvatele. Krnovské panství
vyslalo 50 ozbrojených mužů na ochranu cestujících obchodníků. U Bruntálu se podařilo bandu
zajistit a předat soudu.“
Válka o habsburské dědictví
Roku 1740 vymřel habsburský panovnický rod Karlem VI. po meči, což vedlo k válkám o dědictví
habsburské. V tzv. slezských válkách uhájila královna Marie Terezie panovnický trůn, avšak přišla
téměř o celé Slezsko. Pruský král Bedřich II. vznesl nárok na Krnovsko, neboť prý bylo jeho
hohenzollernským předkům zkonfiskováno v roce 1622 neprávem.
Právní spor záhy přerostl ve válku a pruská armáda vtrhla do Slezska. Porážka Rakouska byla
potvrzena 11. června 1742 uzavřením tzv. vratislavského míru. Prusku přinesla válka Horní a Dolní
Slezsko a hrabství kladské. Marii Terezii zůstala pouze část Nisska, Krnovska, Opavska a Těšínska.
Celé Hlubčicko, které bylo součástí Krnovska. Území po levém boku řeky Opavy a Spavice bylo od
krnovského knížectví odloučeno a státní hranice se posunula až ke Krnovu, který se tak stal
pohraničním městem.(15)
Obec Nové Heřminovy musela dát v únoru 1741 na válečné účely k dispozici šestnáct mužů na
nucené práce pro vojsko do Benešova a dvanáct mužů do Bruntálu. Koňské potahy musely převážet
vojsko a pracovat pro ně. Obyvatelé se nemohli věnovat práci na polích. Pruská vojska obsadila Krnov
a obyvatelé museli pomáhat při přesunu vojsk do Šternberka. Později obsadila vojska i Olomouc.
„Koncem dubna roku 1742 odtáhla vojska dále na Moravu a válka se přesunula do Čech. Rakušané
táhli z Krnova do Bruntálu a obyvatelé na všechno dopláceli. Od 10. června do 7. července se tu
utábořily čtyři eskadrony maďarských husarko,“ stojí v heřminovské kronice.
8
Marie Terezie se ztracené území pokusila dobýt zpět, ale marně. Války vedené v letech 1744 a 1745
a dále v letech 1756 až 1763 jen potvrdily vítězství Pruska.
„V říjnu 1744 se do Heřminov a okolních obcí nastěhovala polská divize a později pak lotrinská
divize. Vojáci zůstali v obcích do 2. ledna 1745. Od února do dubna táhla vojska do Šternberka a
Olomouce,“ popisuje dění heřminovská kronika.
Heřminovský kronikář s obavami zaznamenával, jak se válka roku 1758 opět přiblížila k jeho kraji.
Obyvatelé museli odevzdat na válečné účely vše, co měli. Už 28. dubna 1758 stál pruský král Bedřich
II. před Opavou, zabral Olomouc a tábořil zde osm týdnů. „Slezská vojska táhla krajinou a generál
Laudon ukořistil 4000 vozů potravin a zbraní,“ líčí válečné události kronika.
Přes strádání obyvatel v době vleklé války přivítali Heřminovští s povděkem zprávu že v nedalekém
Zátoře byl v roce 1758 dostavěn a vysvěcen nový kostel. Wenzel z Liechtensteinu sem daroval svatý
obraz, který namaloval známý barokní malíř, rodák z Janovic u Rýmařova, Jan Kryštof Handle.(16)
V heřminovské kronice se dočítáme, že ve starém kostele byla hrobka švédského důstojníka, která
byla do nového kostela zase zazděna.
Pruské vojsko obsadilo v čele se svým králem Bedřichem II. v roce 1778 Krnov. Král zde pobýval až
do listopadu 1778. Teprve začátkem ledna 1779 vojska definitivně odtáhla. Hospodářské důsledky
války a následného rozdělení země zpomalily vývoj celé oblasti.(17)
Za císaře Josefa II., který převzal vládu po Marii Terezii, došlo v habsburské říši k převratným
změnám. Josef II. během 80. let 18. století provedl řadu reforem. Reformní politika Josefa II. měla
sice pozitivní vliv na budoucí vývoj monarchie, lidé však vnímali její každodenní uplatňování
negativně. Mezi lidmi vzrůstala nespokojenost v důsledku dlouhých válek, které přinesly drahotu,
násilné odvody a rekvizice pro armádu.
Projevy vampyrismu v obci
Hospodářský úpadek po dlouhotrvající třicetileté válce kráčel ruku v ruce s úpadkem duchovním,
který se na Moravě a ve Slezsku projevil smutně proslulými čarodějnickými inkvizičními procesy.
Těmto procesům padlo za oběť několik set nevinných lidí. Ačkoli v Nových Heřminovech k žádným
inkvizičním procesům nedošlo, objevily se zde projevy takzvaného vampyrismu, tedy nařčení již
mrtvých osob z čarodějnictví. Případ v Nových Heřminovech popsal odborný učitel Adolf Peschke
z Horního Benešova a je zaznamenán v heřminovské kronice:
„Také mezi obyvateli v Nových Heřminovech vládla pověrčiovost. Dne 21.4.1689 sdělil milotický
rychtář krnovskému majiteli pozemků Johanu Wentzlu Novakovskému, že zemřel jejich pastýř dobytka.
Příštího dne přišel rychtář z Milovic do Býčího údolí nad tratí v Jelení podívat se na mrtovlu. Shledal
podle rukou a nohou, že mrtvý vypadá jako živý. Když mrtvé tělo ohmatal, vytryskla krev. Příští noci
navštívil duch mrtvého pasáka sousedy a ti tvrdili, že mají na těle modřiny. Pastýřova žena a švagr již
dávno předtím zemřeli, ale na přání celé obce byli vykopáni a spáleni na hranici. Musím poznamenat,
že milotické pozemky sahaly až po dnešní Obornou a Oborná se prostírala až ke Kunovu. Pozemek u
Kunova byl hustý les a křoviny. Potok přes Obornou tvořil hranici mezi Milovicemi a Obornou.
V roce 1663 ohrožovali Turci Slezsko. Také Milotice a Oborná činily opatření proti cizím hordám.
Lidé pokáceli celé úseky lesů, zatarasili cesty a potoky. Tyto nesmírné spousty dříví tu ležely celých
sedm roků. Po této době Poláci zpracovali kmeny, ale klestí a vršky zůstaly na vodě. Při příští povodni
si voda vyhloubila nové koryto. V Oborné upozornili hajného z Milovic, aby vyčistil staré koryto, že
voda se nachází ne jejich pozemku. Milotický rychtář tvrdil, že nemůže přinutit ´dubové palice´, aby
chamradí odklidily, protože pod tím je pochován onen pastýř Barthel Schmidt. Celá obec si stěžovala,
že v noci je straší jako duch, že je tlačí můra a pod podlahou syčí hadi. Tento spor mezi Milovicemi a
Obornou trval od dubna 1689 do 21.října 1689. Potom dal purkrabí z Krnova rozkaz, aby pasák byl
vykopán a spálen na náklady Milotic.“
Případ v Nových Heřminovech byl jen jedním z mnoha v tomto kraji, další případy vampyrismu se
objevily ve Starých Heřminovech, Sádku, Horních Životicích či Svobodných Heřmanicích, kde bylo
posmrtně vykopáno dokonce 29 nebožtíků.
Zvěsti o zneuctění několika desítek mrtvol v kraji rozhořčily královnu Marii Terezii, která se
rozhodla k protiopatření a vydala v březnu 1755 reskript, v němž neskrývala své rozhořčení nad tím,
jak jsou její poddaní pověrčiví. Nařídila, aby duchovenstvo v podobných případech napříště
9
nepodnikalo nic samo a obrátilo se na světské úřady. Kdekoli by kněz narazil napříště na případy
strašidel, čarodějnictví nebo domnělou posedlost ďáblem, má to neprodleně ohlásit příslušné politické
instanci. Ta má pak za povinnost objasnit ve spolupráci s lékařem určit „jaký podvod se za tím
skrývá“.
Série několika reskriptů a následných opatření znamenala prakticky konec čarodějnických procesů
v habsburské monarchii. Reálná situace ovšem nebyla tak jednoznačná. Ještě v roce 1766 vyšel nový
kompromisní zákon o čarodějnických procesech v českých a rakouských zemích, který uznával
existenci čarodějnictví. Tento zákon pak vešel jako článek 58 (zločin magie nebo čarodějnictví) do
trestního zákoníku ´Constitutio criminalis Theresiana´, vydaného v roce 1768. Úplné potlačení
čarodějnických procesů, čehož nedosáhla Marie Terezie, brzděná konzervativními právníky, soudci a
kněžími, se nakonec podařilo až osvícené vládě císaře Josefa II. Bludné představy se ale zvláště mezi
prostým lidem udržovali ještě po dlouhá desetiletí.(18)
Napoleonské války
Francouzská revoluce v roce 1789 ovlivnila další vývoj celé Evropy. Francouzské zákonodárné
shromáždění vyhlásilo v dubnu 1792 válku rakouskému císaři Františku II. Rakousko odpovědělo
stejně a v červenci pak vyhlásilo Francii válku také Prusko. Rusko vpadlo do Polska a začaly první
koaliční války. Rakousko bylo hlavním soupeřem Francie na kontinentu, neboť Prusko uzavřelo
s Francouzskou republikou v dubnu 1794 separátní mír. Od března 1796začaly francouzské armády
pod vedením Napoleona Bonaparta obsazovat rakouská území. Války se nevyhnuly ani Moravě a
Slezsku.
Heřminovská kronika zmiňuje, že „sedláci museli dát k dispozici povozy ruskému vojsku k přemístění
do Olomouce. Nastala velká bída, zdražování a vypukla epidemie“.
Nemocnice byly přeplněny nemocnými a raněnými. V roce 1805 vypukla cholera, na niž zemřelo
mnoho lidí také v Heřminovech.
„V roce 1808 byl zaveden na krnovském panství nový vojenský pořádek. Krnovské panství muselo
sestavit 1 batalion , jenž měl 4 kompanie. Každá kompanie měla 25 mužů a 5 mužů zálohy. Dvě třetiny
výloh musely platit obce ze svých prostředků a tak se octly v nesnázích a zadlužily se. Nové Heřminovy
musely dát 2 rekruty a přivést je k vlaku do Zátora. 1.3. 1809 byli odvedenci ze všech obcí přiděleni
k batalionu do Krnova. Každý muž dostal 2 zlaté žoldu,“ líčí kronika Nových Heřminovy.
„V roce 1810 přinesla dlouhotrvající válka krnovskému panství velkou bídu. Nebylo vidět jiných
peněz, než papírové bankovky (bankocetle). Začali razit kovové mince 6, 12, 24 krejcarové. Tyto mince
neměli žádný zvuk, protože byly z plechu a jen slabě postříbřené. Dříve stál máz piva 2 krejcary,
v tomto roce, 9 krejcarů. 1 pud pšenice byl v Krnově na trhu za 50 zlatých, rži (žito) za 40 zlatých,
jeden (masl) pšeničné mouky stál 50 krejcarů, ječmenové mouky 30 krejcarů a všechny ostatní
potraviny byly velice drahé, že se jen málo obyvatel mohlo dosyta najíst. Pak přišel císařský rozkaz
odevzdat stříbrné předměty. Také kostely musely odevzdat stříbrné i zlaté předměty. Přesto nemohly
vyřešit finanční nesnáze státu a bankocetle klesly ještě víc na ceně.
15. března 1811 přišel znovu císařský rozkaz, kterým bankocetle klesly na pětinu své ceny. To byl
státní bankrot.Všichni,kteří měli peníze v bankovkách a cenných papírech, přišli na mizinu. Nastalo
veliké zdražení. 1pfund (1/2 kg) másla stál tenkrát 3 zlaté, hovězího masa 50 krejcarů, vepřového 80
krejcarů, máz piva 28 krejcarů, pecen chleba (6 pfundů) 2 zlaté 50 krejcarů. Chudí obyvatelé mohli
jíst jen polévku nebo chleba z otrub,“ popisuje heřminovský kronikář J.Drechsler.
V době, kde se válka chýlila ke konci, 14. května 1814, prošel obcí Nové Heřminovy regiment
napoleonského vojska ložený ze 116 důstojníků a 1740 vojáků, kteří se vraceli z ruského zajetí. Podle
kroniky po sobě zanechali důstojníci i vojáci v obci hrozné stopy. Byli suroví a nedisciplinovaní.
Na bílou sobotu roku 1815 vyzváněly zvony na kostelech, protože byl vyhlášen mír. Byly sloučeny
děkovné mše za ukončení dlouhotrvající francouzské války.
K dovršení dlouhotrvající bídy napadl sníh tentýž rok v květnu a přišly noční mrazíky. Zmrzlo listí i
tráva, což zle ovlivnilo tehdejší úrodu. Celý rok byl velmi vlhký, takže obilí ve žních vyrůstalo a hnilo.
Špatný rok zapříčinil neúrodu a hlad, opět přišlo velké zdražení. „Pacholci a služebné museli pracovat
jen za stravu a byli rádi, že měli práci. Silnice a cesty byly zase nejisté.“ (19)
10
Rozvoj obce do roku 1848
Hospodářský život v oblasti doznal po revoluční epoše v Evropě značných změn a tento přerod
uvedlo pohybu celou společenskou soustavu. Ruku v ruce s rozvojem průmyslu a modernizací výroby
narůstaly sociální nepokoje.
Jak se dočítáme v heřminovské kronice, v roce 1834 přestalo platit ohraničení ze starých dob a každá
parcela byla od nynějška zanesena v pozemkové knize. V celém krnovském panství byly přeměřeny
pozemky, louky a stavební prostory a v každé obci byly založeny katastrální mapy a pozemkové
knihy. Tyto práce obstarával geometr Johann Kux a Anton Krones.
Jak asi v té době Nové Heřminovy vypadaly, lze vyčíst z Kneifeldské topografii ze Slezska, která
byla vydána v roce 1806: „V roce 1778 bylo zaznamenáno 109 domovních čísel a 605 obyvatel, 2
mlýny, 2 kovárny, 1 myslivecký zámeček, 2 pily. Obyvatelé se zabývají zemědělstvím, pěstováním lnu a
ošetřováním luk. Jsou tu pře krásné lesy, v nichž rostou smrky, jedle, vzácné modříny, buky, duby,
břízy. Jsou to zdravé a vzácné dřeviny.“
O tom, jak byla obec v polovině 19. století rozvinutá, psal také v roce 1836 Faustin Ens ve čtvrtém
svazku Oppaland: „Nové Heřminovy mají 73 domů daleko od sebe vzdálených, 2 mlýny na vodu, 2
pily, 8 bělidel. Obec se skládá z rychtáře, jednoho sedláka, 34 zahrádkářů, 66 domkářů, celkem má
505 obyvatel německé národnosti. Jsou převážně víry katolické a mají svoji školu. Živí se
zemědělstvím, spřádáním příze a nití na bělidlech, zhotovují podšívky z vrbového proutí a stromových
kořínků pletou ošatky a koše. Málo úrodnou zem nutí svou pílí, aby vydala nejnutnější obživu. Daří se
tu hlavně rež (žito), ječmen, oves a len. Zbylá půda jsou překrásné lesy se vzácnými stromy. Obec
vlastní 943 Joch orné půdy, 308 Joch luk, 371 Joch berní plochy, 29 koní, 18 býků, 151 krav, 614
ovcí.“
Doslova přelom znamenal pro obyvatele Nových Heřminov projekt císařské silnice v roce 1835 císařská silnice z Loděnice na Bruntál měla totiž vést přes Nové Heřminovy až do Krnova. Na silnici
si však Heřminovští museli počkat deset let. Zpočátku totiž vůbec nebylo jasné, zda cesta povede
jinudy. Proti projektu se postavilo mnoho odpůrců, neboť chtěli, aby silnice vedla přes jejich panství.
Hlavně panství Janovice a město Rýmařov dělali vše proto, aby se stavba silnice z Bruntálu do Krnova
neuskutečnila, a aby trasa císařské silnice vedla jinudy - přes Šternberk, Mezinu, Rýmařov, Karlovu
Studánku a Zlaté Hory do Wroclavi. Řád německých rytířů tuto variantu podporoval také, jeho
představitelé chtěli, aby silnice vedla přes lázeňské místo Karlova Studánka. Projekt silnice do
Wroclavi podporoval též olomoucký zemský úřad.
Zástupci bruntálských a krnovských obcí proto požádali o osobní slyšení u velmistra řádu němeských
rytířů, Antona Viktora, když bal v roce 1839 v Bruntále. Ten však měl zcela protichůdný názor a
přenesl vyřízení žádosti na městský úřad v Brně. Odtud však nepřišlo žádné rozhodnutí. V červenci
1839 se dostavila komise z Brna a Opavy, která měla určit směr této silnice. Ani komise však nedošla
k žádnému rozhodnutí a projekt se opět zastavil.
Bruntálští pro svůj projekt konečně získali adjunkta brněnského stavebního ředitelství Johana Rittera
von Scheibenhof. Moravský zemský guvernér Graf von Uvařte, stejně jako moravská města, projekt
uznávali. Ritter von Scheinenhof procestoval trasu Loděnice - Bruntál - Krnov a vypracoval plány
obtížnosti terénu místních ploch, které potom předložil v Brně. O dva měsíce později Graf von Uvařte
sám procestoval projektovanou silniční trasu a přistoupil na brzké zahájení této stavby.
V roce 1840 byla stavba ne několika místech zahájena a v roce 1845 dokončena. Po předání v roce
1846 byla prohlášena za císařskou silnici a předána státu do užívání.(20)
Z písemností z roku 1837 týkajících se sporu Heřminovských se zátorským farářem Florianem
Hanelem, jenž požadoval, aby jej obec na své útraty vozila na bohoslužby, lze vyčíst, jak v té době
fungovala obec. „Žijí zde kupci příze, dělníci na pile, mlynáři, dřevorubci, košíkáři a nádeníci. Jsou tu
bělidla, ale mluví se tu o břidlicovém lomu. Možná, že heřminovská břidlicepatřila k nejstarším
produktům střešní krytiny ve Slezsku.“ Cena břidlice v Nových Heřminovech byla úředně stanovena
roku 1827. Starý lom se nacházel na Jelením vrchu nad palírnou dřevěného uhlí v Lichtenštejnském
lese.
Ještě se vrátíme k samotnému sporu se zátorskou farou, jak jej zachytila heřminovská kronika:
11
„V roce 1837 došlo mezi obcí Nové Heřminovy a zátorským farářem Floriánem Hanelem ke sporu.
Požadoval, aby byl vždy převezen a odvezen z obce na náboženství. Krnovské úřady to také potvrdily,
ale Heřminovy se bránily a odvolaly se k zemskému úřadu v Opavě s následujícím textem:
1. Již více než 200let trvá zátorská fara, ale ještě nikdy nemuseli heřminovští vozit duchovního do
náboženství nebo k návštěvě nemocných.
2. Zátorský farář obdrží tohoto roku od obecních věřících 3 000 fl. c - m (florentů - konvenční
měny). To znamená, že věřící se ožebračí. Mino toho má k dispozici velkou zemědělskou usedlost, ale
přesto postupuje tvrdě proti heřminovským věřícím. Ještě nikdy se nezřekl církevních daní a nikdy
neposkytl potřebným almužnu. V Nových Heřminovech nikdo nevlastní koňský potah, kdežto farář má
koně na svém statku.
3. Heřminovští jsou většinou chudí nebo žebráci.
Zemský úřad v Opavě ani Moravsko-Slezský gubernální úřad v Brně stížnost neuznaly. Obec se
odvolala na císařské ministerstvo následujícím textem:
1. Ještě nikdy, co Nové Heřminovy existují, nedodávaly potah, zvláště ne panu děkanovi.
Obyvatelstvo koně nevlastní a také žádný zákon, Uranium, je k tomu nezavazuje.
2. Obec nemůže být donucena, aby potahy posílala, protože potahy vlastní jenom soukromí kupci
příze, bělidla, pily a mlýny. Cesty jsou velmi špatné, proto až se cesty zlepší, tyto koňské potahy budou
nahrazeny kravskými. Z těchto důvodů nemůžeme zajistit odvoz a dovoz pana děkana.
3. Ještě nikdy po nás nebyly žádány potahy. Své povinnosti si odpracujeme na robotě, na silnici a
cestách. Také při stavbě kostela a hřbitova a při opravách na faře jsme svou pomoc neodmítli.
4. Před 16 lety nám z Bruntálu přidělili poštovní vůz, do kterého jsme museli zapřáhnout voly. Když
se to dověděla vrchnost v Bruntále, byli jsme osvobozeni od všech povinností dávat k dispozici
potahy. Pan purkrabí Riedl nám nabídl odškodnění. Ještě v Bruntále žije a může nám to dosvědčit.
5. Také pruské a francouzské války nás ušetřily dávat potahy k přestěhování vojsk. Tato stížnost byla
vyřízena kladně, ministerstvo uznalo, že Nové Heřminovy mají pravdu.“
Revoluční rok 1848, rakousko-pruská válka
Rozvoj průmyslu a hospodářství v 19. století znamenal též sociální problémy. Ty narůstaly zejména
ve městech, kde docházelo k hladovým bouřím chudiny a dělníků. Ani v menších sídlech se však
lidem nevedlo lépe. „Roku 1847 byly velmi špatné žně a nastalo veliké zdražení. Pytel rži stál 25
zlatých, pšenice 30 zlatých, brambor 6 zlatých. Chudí obyvatelé měli velkou bídu a hlavní potrava byl
chléb a polévka z otrub. Mnoho lidí umíralo z podvýživy a žebráci táhli hromadně po silnici a
obtěžovali každý dům,“ píše heřminovská kronika.
To však byl jen začátek k revolučním událostem ve městech a na vesnicích, jejichž vyvrcholením
byl rok 1848. Vídeňský říšský sněm musel řešit rozpory na venkově celého mocnářství. Výsledkem
bylo zrušení poddanství a feudálních povinností. Pro zajímavost uvádíme, že návrch zákona na
zrušení poddanství přednesl vídeňskému parlamentu rodák z Úvalna (nedaleko Krnova), Hans
Kudlich.
Staré panské úřady byly v roce 1849 zrušeny, v platnost vstoupila nová obecní nařízení. Krnovské
knížectví zaniklo a v roce 1850 vznikl z většiny území krnovského knížectví politický a soudní okres
Krnov. Bruntálsko bylo od Krnovska odděleno a prohlášeno za samostatný okres. Zřizoval se zemský
soud, daňový úřad, policejní stanice a okolní obce včetně Nových Heřminov se staly součástí
politického a soudního okresu Bruntál.
Již 1. července 1850 poprvé zasedala v Nových Heřminovech obecní rada. Podle nového nařízení
skládala se ze starosty, dvou radních a šesti přísedících. Také byla zvolena obecní školní rada.
V roce 1858 přišla nová změna zlatých a krejcarů, ale staré peníze byly vyměněny v plné hodnotě.
„Měsíce leden až duben byly velice chladné, potom do 2. července ani jednou nepršelo, takže
vyschly potoky a prameny. Cent sena stál v říjnu 6 zlatých, kráva, která měla na jaře cenu 75 zlatých,
musela na jaře příštího roku být prodaná za 25 zlatých,“ uvádí kronika.
Roku 1866 vypukla válka Rakouska s Pruskem. Vyvrcholilo tak dlouholeté soupeření habsburské a
hohenzollernské dynastie o rozhodující vliv v Německu. Obyvatelům českých zemí přinesla válka
řadu útrap. Prusové, okupující větší část českých zemí, zde bezohledně rekvírovali a zavlekli mezi
zdejší obyvatele epidemie ničivých nemocí.
12
Jak rakouská, tak i pruská vojska procházela přes Nové Heřminovy do Bruntálu. Místní obyvatelé
museli dát k dispozici také přípřeže. V průběhu prusko-rakouské války byla do nedalekého Bruntálu
zavlečena cholera, pár let nato byl postižen epidemií neštovic.
Od roku 1869 začala v obci fungovat pošta. Do té doby byl Novým Heřminovům přidělen pouze
poštovní vůz (od roku 1821), do něhož zapřahali Heřminovští dva voly.
Stavba železnice z Olomouce do Krnova
Další možnost rozvoje znamenala pro Nové Heřminovy stavba Moravsko-slezské centrální dráhy
z Olomouce přes Bruntál do Krnova. V roce 1871 byla povolena stavba železnice z Bruntálu do
Nových Heřminov (nynější zastávka Milotice nad Opavou), Zátoru, Brantic a Krnova s napojením na
Vrbno.
Dne 24. dubna 1871 sdělilo ministerstvo Moravsko-slezských drah, že může být zahájena stavba
trati po pravé straně řeky Opavy s ohledem na to, aby se na Heřminovy napojilo rameno na Vrbno. Už
28. dubna 1871 byla stavba na několika místech zahájena.
Na stavbu dráhy přijaly tři tisíce dělníků různé národnosti, kronika uvádí, že nejvíce bylo Italů. Pro
ubytování dělníků byly postaveny provizorní baráky, ale toto řešení nestačilo. Dělníci byli ubytováni
ve stodolách, kůlnách i v domech místních obyvatel.
V červnu 1872 se stavba chýlila ke konci. Josef Karger, pověřený touto stavbou, vyslal zkušební
nákladní vlak s osmi vagony. Této projížďky se zúčastnilo tři sta lidí. V červenci poslali z Olomouce
do Krnova první nákladní vlak s kolejnicemi. K 1. říjnu 1872 byla schválena nákladní doprava pro
železniční uzel Olomouc - Bruntál - Krnov a 15. října byla slavnostní jízdou zahájena osobní doprava.
V každé stanici lidé vítali vlak provoláváním slávy.
V roce 1880 byl dokončen úsek z Heřminov do Vrbna. Od nynějška již nebylo třeba plavit dříví po
Opavě, jak bylo schváleno v roce 1842, ale mohlo se převážet po železnici. V Kunově byla povolena
zastávka. „Po první světové válce bylo nádraží v Heřminovech přejmenováno na Nové Heřminovy a
křižovatka drah v Heřminovech na Milotice nad Opavou, ačkoliv Milotice nemají s Opavou nic
společného,“ konstatuje kronikář.
Konečně 1. ledna 1895 byla celá Moravsko-slezská centrální dráha předána do užívání státu.(21)
Motorový vlak na trati z Milovic do Vrbna začal pravidelně jezdit 15. dubna 1933.
Světové války
První světová válka zasáhla celou zemi včetně Bruntálska. Fronta potřebovala stále více vojáků, ale i
vojenského materiálu i potravin. Především potravin byl nedostatek a civilní obyvatelstvo strádalo
čím dál víc. Reálná hodnota peněz se stále snižovala a ceny rostly. Za této situace propukaly ve
městech hladové bouře.
V průběhu druhé poloviny roku 1918 se válka rychle chýlila ke konci a bylo zřejmé, že vše spěje
k rozpadu Rakouska-Uherska. V září 1918 následovali poslanci zastupující severní Moravu a Slezsko
Němce z Čech a vyhlásili požadavek na zřízení samostatné provincie s názvem Sudeteland. Dne 28.
října byla vyhlášena samostatná Československá republika. Němečtí poslanci však stejně v říjnu 1919
založili prozatímní zemské shromáždění provincie Sudeteland a vznik nového územního útvaru ve
Vídni.Prezidium provizorního sněmu převzalo v listopadu agendu dřívější vlády.
Úřední vláda věnovala tomuto dění pozornost a pokoušela se s německými poslanci jednat, avšak
neúspěšně. V celé provincii Sudeteland se začaly tvořit polovojenské jednotky (Volkswehr), které
měly tvořit zárodek budoucí armády.
Československá vláda se rozhodla v listopadu 1918 obsadit pohraničí a získat nad ním vládu.
Provincie byla definitivně obsazena v roce 1919, přesto však německorakouská vláda agitovala proto,
aby v obsazeném území proběhly volby do Národního shromáždění Německého Rakouska. Uvnitř
někdejší provincie Sudeteland byla snaha o oživení různých nacionalistických mýtů, mezi jinými
právo na sebeurčení pro Němce v pohraničí ČSR či boji proti obsazení ´domoviny´ československým
vojskem. Československá vláda jakoukoli volební agitaci i volby zakázala, přesto přípravy na ně
probíhaly dále V předvečer voleb 29.února 1919 došlo v nedalekém Bruntále k vážnému pouličnímu
13
konfliktu, který přerostl v demonstraci, jež skončila krvavou přestřelkou. Její obětí se stal jeden
Bruntálský dělník, další čtyři lidé byli těžce zraněni.(22)
Dne 17.září 1931 se v Nových Heřminovech konaly obecní volby. Kandidovaly Strana sociálně
demokratická, Strana národně socialistická a Strana nacionální. Volebním komisařem byl jmenován
lichtenštejnský polesní Berthold Philip. Ve volbách získala nacionální strana 183 hlasů, což
znamenalo šest mandátů, sociální demokraté získali 148 hlasů a čtyři mandáty, přičemž národní
socialisté obdrželi 139 hlasů a 4 mandáty. Sociální demokraté navrhovali do obecní rady 5 členů,
národní socialisté 4 členy.
Poté byl 7. listopadu 1931 volen starosta. Radními byli zvoleni:
Emil Haubelt, obchodník, jako starosta; Rudolf Hanisch, stolař, jako pokladník; Hugo Hampl,
rolník, člen rady; Albert Zauzig, dělník, člen rady; Franz Schmidt, rolník, člen rady.
Když 1.července 1932 zemřel člen rady Franz Schmidt, na jeho místo byl jmenován Albert
Scheithauer, jako náhradník Albert Blaschke.
Radní se v prosinci toho roku rozhodli ocenit práci bývalého starosty Augusta Reicherta, který
„obětavě pracoval deset let jako starosta, osm let jako člen rady a dva roky jako obecní písař.
Zasloužil se tedy o rozkvět obce, byl velmi u občanů vážený. Rada jednomyslně souhlasila s udělením
čestného uznání. Deputace obecní rady předala panu Augustu Reichertovi diplom v bytě. Byl tou
poctou velmi potěšen a vzrušen.“
Německá nacionálně socialistická strana byla kvůli podpoře Adolfa Hitlera v roce 1933 zakázána.
To mělo důsledky i v Nových Heřminovech.
„Už 4.října 1933 však byla úředně rozpuštěna německá nacionální strana a národně socialistická
strana. Jejich inventář byl zabaven. Členové těchto stran byli vyloučeni z obecního úřadu, na pokyn
okresního výboru podle par 10-12 zákona z 25.10.1933. Potom okresní úřad nařídil doplnit obecní
úřad. Rada navrhla 10 nových členů. Také starosta byl vyměněn a byl jmenován pan Franz Köhler,
který již v obecní radě pracoval,“ dí kronika.
Na místo Německé nacionálně socialistické strany nastoupila 1. října 1933 Sudetoněmecká
vlastenecká fronta (SdP) Konráda Henleina. Aby se vyhnul nebezpečí zákazu činnosti, na který
naléhaly socialistické strany, distancoval se Henlein od Hitlera a vyslovil svou loajalitu
československé vládě. Obecně platným se stal závěr, který napsal po skončení shromáždění SdP
v Třemešné policejní úředník Dr. Illing: „Celý projev Konráda Henleina svědčí o tom, že hnutí
Sudetendeutsche Partei je hnutím odstředivým, sledujícím skryté cíle a stěží se podaří uvés tpolitiku
tohoto hnutí v soulad se zájmy československého státu, neboť je hnutím extrémě nacionalistickým…,
které již zachvátilo veškeré sudetoněmecké obyvatelstvo.“(23)
Ve volbách roku 1935 stálo za SdP 67,2% československých Němců. Strana získala v Národním
Shromáždění 44 poslaneckých křesel a stala se nejsilnější stranou v Československu. Na tomto
úspěchu SdP se podíleli i voliči okresu Bruntál - v soudním okrese Bruntál získala strana 52,28%
hlasů.(24)
Prosté obyvatele však evidentně více zajímaly věci, které se jich osobně týkaly a vysoké politiky si
příliš nevšímali. Nic zatím nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k další světové válce, která měla být
daleko ničivější, než ta první.
„Podle vládního nařízení z 13. července 1934 byl zastaven libovolný odprodej obilí, mouky a
krmiva. Sedláci byli povinni odvést předepsané množství produktů do výkupu. Také byli povinni
předložit vzorky nové sklizně. V případě neuposlechnutí hrozil trest,“ psal o pohnuté době
heřminovský kronikář.
Na základě vyhlášky ministerstva vnitra ze dne 21.ledna 1937 musel okresní úřad zřídit politické
okrsky policejních stanic na okresech Bruntál, Benešov a Vrbno. Všechny obce okresů podléhaly
těmto okrskům. Vyhláška byla dána na vědomí všem policejním stanicím na okrese Bruntál. Jako
policejní rada okresu Bruntál byl jmenován JUDr. Křístek, v Benešově komisař Karel Viták, ve Vrbně
JUDr. Julius Svizel.(25)
Významnou akcí v Nových Heřminovech bylo 15. srpna 1937 svěcení praporu Spolku přátel pro
vysloužilé a postižené vojáky. V sobotu 14. srpna večer kapela zahrála dostaveníčko vdovám, jejichž
mužové padli v 1. světové válce, a to paní Emmě Wagenbauerové, vdově po plukovníku a Antonii
Rzihové, vdově po majorovi a starostovi.
V neděli ráno se pak spolky a družičky scházely u pohostinství Wilhelma Popelky v horní části
vesnice. Odtud se průvod s muzikou vydal na hřiště, kde proběhla polní mše a posvěcení praporu.
14
Poté se všichni odebrali k pomníku padlých. V poledne všichni slavnostně poobědvali a pak
následovala veselice a soutěž kuželkářů. Večer se pořádaly dvě taneční zábavy, jedna ve velkém
lázeňském restaurantu, druhá v lázeňské zahradě. „K oslavě spolku přátel se připojily všechny vesnice
na okrese Bruntál, Rýmařov a Krnov. Byla to mohutná manifestace. Každá vesnice přišla pod svým
praporem,“ popisuje kronikář.
Po tzv. ´anšlusu´, obsazení Rakouska Německem 1. března 1938, se podstatně změnila situace ve
prospěch SdP. Během dubna byli křesťanští socialisté sloučeni s SdP ve všech venkovských obcích
okresu Bruntál. Sudetoněmecká vlastenecká fronta tak měla organizace ve všech obcích. Henleinovci
činili nátlak zejména na chudé tovární dělníky a nutili je vstoupit do SdP. Mnozí z existenčních
důvodů přemlouvání a výhrůžkám podlehli a vstoupili.(26)
„SdP stupňovala protičeské nálady, tajně dovážela zbraně, tvořila ordnérské organizace, jejíž
členové se zbraněmi v ruce napadali naše státní orgány v pohraničí,“ líčí situaci Stanislav Jeřábek a
pokračuje: „Tyto tragické události se bezprostředně dotýkaly i naší obce, kde žilo německé
obyvatelstvo. Jeho složení bylo sice různorodé, ale převážné většina se hlásila k SdP. Ti Němci, kteří
chtěli zůstat věrni demokratické myšlence a československému státu, byli vystavováni stále většímu
tlaku a perzekucím.“ Viditelný neklid nastal v Nových Heřminovech po nařízení, že děti všech
Němců, kteří působí ve státní správě, musí docházet na hodiny českého jazyka. Němečtí obyvatelé se
nařízením cítili dotčeni a hledali způsob, jak ho obejít, jejich snaha se však minula účinkem.
Takto pohnutý rok 1938, v němž mimo jiné navštívil Adolf Hitler Nové Heřminovy, zaznamenala
Anna Marie Plisch z Nových Heřminov.
„Vyčerpávající léto se sklánělo ke konci. Obilí bylo sklizeno, jenom okopaniny ještě dozrávaly.
Obratem politické situace byli obyvatelé Nových Heřminov zneklidněni. Nevěděli jaká budoucnost je
čeká. Česká vláda od 21.5.1938 mobilizovala. Neklidné byly hlavně ženy. Bylo nařízeno zachovat
v obci klid a pořádek. Lidé se zase věnovali každodenní práci.
Stavěly se bunkry na obranu, ale k této práci byli bráni jen sociální demokraté. Ostatní obyvatelé
byli nezaměstnaní a rodiny trpěly hladem. Trochu si pomohli se sběrem lesních plodů a hřibů, které
prodávali v Bruntále na trhu. Bída rostla ze dne na den. Sedláci v blízkosti bunkrů nesměli obdělávat
půdu, takže se to odráželo na životní úrovni lidí. Bylo zakázáno nosit (německé) kroje a bílé
podkolenky. Děti státních zaměstnanců musely navštěvovat českou školu, děti z Krnova a Skrbovic
tam docházely také. Ve zdejší škole museli uvolnit dvě třídy pro vyučování češtiny. Němečtí obyvatelé
se cítili dotčeni a doufali, že se najde nějaké řešení, aby jejich děti mohly navštěvovat německé
vyučování. Obecní rada se dočetla v novinách, že v Praze působí lord Runciman a že se zajímá o
německé občany, žijící v Československu. Rozhodli se napsat do Prahy. Po nějaké době přišla
odpověď s následujícím textem:
´Velevážení páni!
Lord Runciman mi předal váš telegram. Lituji, že k Vašim těžkostem nemůže zaujmout stanovisko a
nemůže Vám v této záležitosti vyjít vstříc.
S úctou privátní sekretář R. Ritker´
Lord Runciman odcestoval z Prahy a němečtí občané se doslechli z rozhlasu, že Adolf Hitler
prohlásil na Norimberském ´parteitage´ (stranický den), že nehodlá zapomenout na 3,5 milionu
sudetských Němců. Pak přišla zpráva, že Duce obnovil přátelství s Hitlerovým Německem. Chce být
při dalších jednáních.
Také Francie se chtěla podílet na obtížné situaci a vyslala ministerského předsedu Daladiera do
Godesbergu. 15. září byl přivítán Chamberlain v Berchtesgadenu, kde byl zpečetěn osud sudetských
Němců. 29. září hlásil rozhlas Brestu mnichovské dohody, také obsazení Sudet a zrušení hranic. Dav
nezaměstnaných křičel ´Sieg Heil´. Konečně se přiblížil 7. říjen 1938, kdy přišla zpráva z Bruntálu, že
Adolf Hitler se zastaví v malé obci Nové Heřminovy a prohlédne si několik bunkrů, Rozšířilo se heslo:
Všechno nazdobit, přijede vůdce.
7. října v 7 hodin ráno přiletělo severovýchodně letadlo. To bylo znamení vyvěsit prapory. Později
přeletěly celé svazy. Zanedlouho byly silnice plné aut a motorových vozidel. Zastavila u železničního
mostu a dělala schody do kopce, aby byl usnadněn výstup k bunkru. Ve 12 hod. se shromáždily
mohutné davy obyvatel kolem silnic a ve 14:15 rozhlasový vůz ohlásil příjezd fýrera. Stál v autě a
zdravil lidi, kteří skandovali: ´Zdravíme našeho vůdce. Sieg Heil.´ V doprovodu štábu, mezi nímž byl i
Konrád Henlein, prohlédli si bunkry v prostoru čís. IV. Po prohlídce se vrátil zpět do auta, pozdravil
mohutné zástupy lidí a pomalu se kolona rozjela směrem k Bruntálu.“(27)
15
O přípravách na Hitlerovu návštěvu uvádí Jeřábek ´zajímavost´, kdy perzekuovaní sociálně
demokratičtí Němci museli zametat silnici z Bruntálu až k bunkrům do Nových Heřminov až do tzv.
sektoru IV. Na počest návštěvy byla na bunkr nedaleko domu čp. 147 umístěna kamenná deska a
busta Hitlera. Busta byla podle výpovědi pamětníka Milana Mlýnka po válce ukradena, kamenná
deska stržena. Její zbytky se dnes nacházejí v domě rodiny Drobných, stojícím pod bunkrem.
Počátek roku 1939 zaznamenala A.M.Plisch: „Nádherné předjaří zahájilo nový rok. Obyčejně bývá
únor nejchladnějším měsícem, ale letos byl pravý opak. V krásných slunečných dnech bylo až 16°C
tepla. Březen byl o něco chladnější, ale duben všechno napravil. Setí obilí a veškeré jarní práce byly
v dubnu dokončeny. Květen je obávaný měsíc s nočními mrazíky, které obyčejně zničí květy ovocných
stromů a sazenic. Červen je štědřejší, obilí a okopaniny jsou podle starých zkušených zemědělců
v dostačujícím množství. Je tedy zajištěna výživa obyvatel a krmivová základna pro dobytek.
Zdravotní stav zdejších obyvatel je uspokojivý.“
V září 1939 přepadli Němci Polsko a začala 2. světová válka. V prvním období války byla situace
v Nových Heřminovech poměrně klidná. Projevil se ovšem citelný nedostatek potravin, byly
zavedeny potravinové lístky a prodej byl přísně regulován. Také přišla nová změna v podobě říšských
marek. V prvních týdnech obsezení německým vojskem se přepočítávaly peníze tímto způsobem:
100 Kčs = 12 říšských marek (ŘM), 100 ŘM = 833,3 Kčs.
„V kruté zimě 1940 bylo po tři měsíce zaznamenáno 29°C pod nulou. Koryto Opavy bylo zamrzlé 1
metr hluboko. Voda neměla průtok ne pilu a mlýn. Usilovně se prosekával průtok vody, ale marně.
Teprve při jarním tání led uvolnil, aniž by hrozily záplavy. Jarní práce byly zahájeny a pole a louky se
pokryly nádhernou vegetací. Ale 20. května strašná povodeň strhla s sebou vše, co jí přišlo do cesty.
Lidé zůstaly bez přístřeší a zdálo se, že rok 1940 je obzvlášť nešťastný. Obolí se sklízelo ještě v září,
porostlé a nekvalitní. Hrozný živel zanechal za sebou žalostný obraz krajiny. Za několik týdnů dostala
obec zase svoji podobu. Školy byly nasazeny na úklid v obci, ženy se spojily a uklidily domy a sklepy i
zahrádky. Ve staré kronice jsou uloženy fotografie z této povodně,“ zaznamenala Anna Marie Plisch.
Od poloviny září 1939 bylo v obci ubytováno třicet polských zajatců, kteří byli nasazeni při regulaci
řeky Opavy. V následujících válečných letech pracovalo na regulaci řeky také třicet anglických
zajatců, letců. Ti byli ubytováni v roce 1942 v jedné z bělíren vyřazené z provozu, stojící přibližně
400 metrů od hlavního závodu. „Tento objekt byl později určen k demolici a po anglických letcích
zůstala jen hromada prázdných konzerv, které letci dostávali od Červeného kříže,“ zaznamenává
kronikář Jeřábek z vyprávění pamětníka Milana Mlýnka, který se na demoličních pracích podílel.
V obci zůstaly za války především ženy s dětmi, které měly nelehký úkol zajistit obživu pro sebe, ale
také splnit povinné dodávky. Na válečná léta v obci vzpomínala A.M.Plisch:
„Po kruté zimě roku 1942 přišlo jaro. Jarní práce proběhly rychle, také senoseče a žně byly včas
dokončeny. Téměř všichni muži byli na vojně a ženy rolníků měly těžký úkol. Sklidily a vymlátily
úrodu za pomocí dětí a sousedů, splnily dodávky a dokončily podzimní práce. Snažily se vypěstovat co
nejvíce zeleniny, mák i len, aby pomohly sobě i národnímu hospodářství.
Zimní měsíce roku 1943 proběhly normálně, jarní práce byly rychle dokončeny, seno a obilí se
sklidilo. Měsíc srpen byl úplně bez dešťů a růst brambor selhal. Byla ohrožena sklizeň brambor,
hlavní potravy obyvatel. Nesklidilo se ani to, co se zasadilo. Pamětníci nepamatovali takovou
neúrodu. Brambory se musely dovážet, aby obyvatelé byli zásobeni.
Po normální zimě 1944 přišlo jaro. Práce na polích byly rychle dokončeny. Ovocné stromy byly
obaleny květy a lidé se strachovali, aby mráz tuto nádheru nezničil. Seno i obilí bylo včas sklizeno.
Ovoce se urodilo v nadměrném množství. Brambor bylo tolik, že se vyrovnala neúroda minulého roku.
Obyvatelé i dobytek byli dostatečně zásobeni.“
Těžkou dřinu přehlušily události po porážce Němců v bitvě u Stalingradu v roce 1943, neboť tam
bojovali také muži z Nových Heřminov. Neklid a nejistota se mezi lidmi,jež v obci zůstali, rychle
šířila. S blížícím se koncem války začali Němci organizovat domobranu, Volkstrum, která měla za
úkol zničit vyznačené komunikace, aby tak zdržela postup Rudé armády.
Když se k obci bezprostředně přiblížila vojska 4. ukrajinského pluku, opustiy 6. května poslední
jednotky Wehrmachtu Nové Heřminovy. Ve dvě hodiny ráno byl zničen železniční most na trati
z Milovic do Vrbna.(28)
Vojska Rudé armády přišla od Krnova, jejich příchod probíhal podle kronikáře Jeřábka bez bojů.
Pamětník války, tehdejší fořt Bruno Hörler, vyprávěl, že lidé měli z vojáků strach. Z obav před
násilnostmi se ženy a dívky schovaly před vojáky ve sklepě myslivny.(29)
16
Přestože v Nových Heřminovech nepadl během války jediný výstřel, zdejší muži bojovali na frontě.
Během bojů za druhé světové války jich padlo 28.
Po druhé světové válce do roku 1948
Po osvobození byli původní němečtí obyvatelé z pohraničí odsunuti. Ještě v březnu 1946
bylo v obci 656 Němců, 10. července odešla první skupina a 22. října byl odsun dokončen.
Nevíme, do kterého sběrného tábora byli odvezeni a jaký byl jejich další osud. Kronikář
Jeřábek píše: „Odsunu se však nemuseli zúčastnit ti, kteří zůstali věrni demokracii a
nepodíleli se na persekucích na českém lidu a také rodiny ze smíšeného manželství. V naší
obci zůstalo několik rodin a dodnes žijí potomci Walter Zippera a Horst Havelka se těší úctě
obyvatel obce. Je třeba ale také dodat, že odsun neprobíhal vždy v duchu lidskosti, a že
docházelo k různým excesům. Němci cestou do sběrných táborů, kde byli soustřeďováni před
odjezdem do Říše, byli sprostě okrádáni a různým způsobem šikanováni, což zanechalo
skvrnu na tomto mezinárodně usneseném aktu.“
Jak vzpomíná pamětník Milan Mlýnek, také mistr zdejší balírny Johan Kühnl během války
vystupoval jako antifašista a Němcům se nepodařilo přinutit jej ke vstupu do NSDAP.
Přestože nebyl odsun a mohl v Nových Heřminovech zůstat, na naléhání rodiny se
v padesátých letech odstěhoval do Německa.
Ihned v prvních měsících po skončení války přišli do obce první dosídlenci z vnitrozemí.
„Bohužel s poctivými přišli i takoví, kteří přišli rabovat domy, a kdy si nakradli, co mohli,
vraceli se zpět. Aby se zabránilo takovým činům, zřizovaly se stanice SNB, osidlovací úřady,
správní komise a tam, kde bylo již dostatek českého obyvatelstva, se zakládaly místní národní
výbory,“ píše kronikář.
Místní správní komise vznikla v Nových Heřminovech 20. června 1945, v jejím čele stál
komisař Antonín Matoušek, dalšími členy komise byli Miroslav Srnec a Josef Krpec.
Do obce přicházelo stále více rodin s dětmi, proto mohla být už v září znovu otevřena škola.
Od 1. srpna byla zřízena stanice Sboru národní bezpečnosti (SNB), která měla čtyři muže
v uniformách a pět placených dobrovolníků. Velitelem byl vrchní strážmistr Karel Havlík.
Do obce také přišel národní správce František Říhovský a ujal se řízení zdejší bělírny lněné
příze.
Stále větší přísun osídlenců vyžadoval rychlou opravu železničního mostu a tunelu na trase
z Milovic na Bruntál, zničených v posledních hodinách války. Zpočátku byli na opravy
určováni Němci, kteří byli internováni v bývalých zajateckých barácích v Bruntále, protože
neměli doklady: „Tito lidé byli denně dováženi na pracoviště pod dozorem místní správní
komise, ale jejich pracovní morálka nezaručovala rychlou opravu,“ píše kronikář Jeřábek.
Most byl opraven v říjnu 1945, ale oprava tunelu vázla a trvalo další tři roky, než tudy mohl
projet první vlak. Opravy tunelu se nakonec ujala ostravská firma zajišťující oparvy
inženýrských sítí, v níž pracoval jako ekonom Vladimír Neubauer. Ten se poté v Nových
Heřminovech oženil a usadil se zde. Až do vysokého věku se podílel na správě obce
v různých funkcích.
Po osvobození byla konfiskována dekretem č. 5/1945 Sb. místní bělírna a barvírna a
dekretem č.12/1945 Sb. další nemovitosti, které k ní patřily. Protože v továrně pracovali
výhradně Němci, dostal národní správce František Říhovský za úkol zvládnout technologii do
jejich odsunu. Jeden z prvních dělníků, kteří se naučili technologii barvení lněné příze od
německého mistra Johana Kühnla, bal Josef Drobný.
Konfiskovány byly rovněž i zdejší mlýn a pila, které však v té době již nebyly v provozu.
Správcem mlýna byl jmenován Josef Hrabec a pilu spravoval Miloš Daněk. Dalších dvacet
dekretů se týkalo předání zemědělské půdy rolníkům, kteří sem přicházeli hospodařit.
17
Z vnitrozemí Čech a Moravy přestali přicházet noví dosídlenci a tak na základě vládní
výzvy přicházeli lidé ze Slovenska a to převážně z nejchudších oblastí okresu Dolní Kubín.
Už 3. března žilo v Nových Heřminovech 195 Čechů. Prvním předsedou místního
národního výboru (MNV) byl v lednu 1946 zvolen mlynář Josef Hrabec.
První poválečné volby se konaly 26. května 1946, v celostátním měřítku skončili vítězstvím
komunistů a jmenováním Klementa Gottwalda do čela nové vlády. V Nových Heřminovech
z celkového počtu 135 odevzdaných hlasů volilo Komunistickou stranu Československa
(KSČ) 69 občanů. Sociální demokraté oproti tomu získali 41 hlasů, lidovci 13, národní
socialisté 12 a jeden lístek zůstal bílý.
KSČ tak získala po volbách převahu. „Většina národa stále byla pod vlivem euforie
z vítězství nad fašistickými okupanty a věřila komunistům, kteří slibovali lepší budoucnost a
spravedlivý společný řád,“ popisoval heřminovský kronikář. Jak doplnil pamětník Milan
Mlýnek, v obci bylo mnoho voličů, ale i aktivních členů KSČ proto, že většina lidí získala
domy a usedlosti zásluhou taktiky tehdejšího komunistického ministra zemědělství, který
rozdával hospodářství po Němcích o rozloze 10 hektarů. „Byl to prohnaný trik a komunisté
tím získali spoustu členů,“ vysvětlil.
Na základě výsledků voleb došlo v Nových Heřminovech ke změnám na MNV. Novým
předsedou byl zvolen Antonín Honek, místopředsedou sociální demokrat Jan Beránek a
lidovec Josef Hrabec. Nově zvolený výbor podle kroniky „iniciativně pracoval, zdárně
zajistil letní sklizeň obilí, pro což ještě využil německé obyvatelstvo pro velký nedostatek
našich rolníků a dosáhl toho, že obec jako jedna z mála obcí okresu, skončila s přebytkem.“
Život v obci se postupně uklidňoval, její představitelé dohlíželi na to, aby přísun obyvatel
neprobíhal tak divoce jako v prvních dnech a příchozí se usidlovali natrvalo. Postupně
přicházeli další rolníci, drobní řemeslníci a živnostníci. V obci byla barvírna a bělidlo, pila,
mlýn a zahradnictví, jež poskytovaly lidem pracovní příležitosti. Nechyběl obchod, řeznictví
a pekařství, v obci byl stolař, kovář, obuvník, fungovalo zde holičství a trafika a samozřejmě
hospoda. Na podzim jako jeden z prvních v okrese vznikl požární sbor, v červenci 1946 byl
založen Sokol, v říjnu pak Svaz české mládeže. V dubnu byl založen Svaz přátel SSSR.
Během roku 1946 na národním výboru v Nových Heřminovech vytvořili lidé nespokojení
s komunistickou politikou blok a odvolali komunistického předsedu Antonína Honka. Na
jeho místo nastoupil do té doby místopředseda, sociální demokrat Beránek. Změnilo se i
obsazení postů radních.
Mezitím sváděli demokraté s komunisty těžké boje o hospodářskou politikua snažili se
zabránit přílišnému posilování znárodněného sektoru naší ekonomiky. Komunistům se
v Ústavodárném národním shromáždění podařilo prosadit včlenění pěti tisíc konfiskátů do
socialistického sektoru a menší podniky se tak staly součástí tzv. národních podniků.
Prezident Edvard Beneš přijal 25. února 1948 demisi dvanácti ministrů, kteří odstoupili na
protest proti politice komunistů a jmenoval nově doplněnou vládu, kterou navrhl Gottwald.
KSČ se tak stala vedoucí stranou státu. Nově vzniklé akční výbory Národní fronty
nekompromisně likvidovaly všechny odpůrce komunistické strany. Nejinak tomu bylo i
v Nových Heřminovech. Zdejší akční výbor v čele s jeho předsedou Eduardem Baborem
nepovolil vstup do tírny lnu jejímu dosavadnímu správci Říhovskému a jeho zástupci a oba
byli z podniku propuštěni.
V květnu 1948 se konaly volby do Národního shromáždění a to prostřednictvím jednotné
kandidátky. „Volič měl tedy jen dvě možnosti - souhlasit anebo odevzdat bílý lístek. V naší
obci se 412 obyvateli odevzdalo243 voličů svůj hlas,“ píše kronikář.
V červenci došlo ke sloučení sociální demokracie s komunistickou stranou. Heřminovská
KSČ tak rázem získala 102 členů a stala se jediným reprezentantem politické moci v obci. Po
vlně znárodnění a pozemkové reformě nastal proces socialistické industrializace, budování
těžkého průmyslu a združstevňování zemědělství. KSČ postupně likvidovala soukromé
18
řemeslníky a živnostníky. Služby byly sdružovány do tzv. komunálních podniků, které se
zřizovaly většinou v okresních městech. Toto opatření mělo na rozvoj obcí neblahý vliv,
neboť v místě ubývalo pracovních příležitostí. Život v obci začal stagnovat, mladí lidé byli
nuceni odcházet za prací do měst a vesnice se postupně vylidňovala.
Za zmínku stojí že od roku 1948 do roku 1949 provozoval v Nových Heřminovech Okresní
výbor KSČ politickou školu Rudolfa Slánského. Škola byla otevřena ve vile čp. 55, která
před válkou patřila zdejšímu zakladateli bělidel, W. E. Olbrichovi. Školili se zde v týdenních
kurzech představitelé KSČ z celého okresu. Vedoucím školy byl soudruh Beck. Od roku
1952 budova sloužila jako Domov výchovy mládeže. Jeho chovanci pracovali ve zdejší tírně
lnu.
Přes neutěšenou situaci nezapomínali Heřminovští na svůj oblíbený koníček, sport. Místní
nadšenci si 14. dubna 1947 upravili fotbalové hřiště a založili Sportovní klub Slezan Nové
Heřminovy. Kronika zmiňuje, že 13. ledna 1949 byla v hostinci u Schovajsů založena
Tělocvičná jednota Nové Heřminovy.
V červnu 1949 byly vytvořeny nové okresy a kraje a došlo tak k reorganizaci místních
národních výborů a státní správy. Nové Heřminovy připadly pod kraj Olomouc a Okresní
národní výbor Bruntál. V srpnu roku 1952 byla v obci zrušena stanice SNB a její funkci
nahrazoval okrskový zmocněnec Miroslav Václavek. Od roku 1949 bylo místnímu
národnímu výboru přiznáno oddávací právo. Heřminovský matriční úřad oddával také páry
z Milotic, Jelení a Oborné.
V roce 1954 se začal budovat velký dřevokombinát ve Vrbně pod Pradědem, což znamenalo
pro malé pily v okolí konec. „Byla zrušena pila a tak ubylo opět několik příležitostí k obživě
na naší vesnici. Vrbenská pila totiž získala novou technologii nové stroje, zakže ty malé
nestačily svojí kapacitou a zavíraly se,“ píše heřminovský kronikář.
V roce 1955 došlo v Nových Heřminovechke změně předsedy MNV. Dosavadní předseda
V. Rek po necelém roce odstoupil a nahradil jej Vojtěch Vrba, příslušník SNB.
V roce 1957 se konaly místní volby a v obci bylo zřízeno 14 agitačních dvojic, které v tzv.
agitačních nedělích navštěvovaly rodiny, dávali informace volbách a sepisovaly socialistické
závazky. „Nově vzniklý výbor MNV si ve svém výhledovém plánu kladl tyto hlavní úlohy:
-Především usilovat o to, aby všichni zemědělci vstoupili do JZD. Stále se totiž nedařilo
přesvědčit soukromě hospodařící rolníky Remšíka, Hrušku, Daňka, Baborovou, Fialu,
Mojžíše, Norka a Sedláčka.
-Dalším úkolem bylo stálou agitací přimět zemědělce, aby zvyšovali hektarové výnosy obilí,
brambor, aby produkovali více masa, mléka a vajec.
-V bytové otázce rozpoutat kampaň na opravy svých domků.
-V osvětové a kulturní práci zřídit v obci kulturní dům..“
V roce 1960 byla zavedena nová územní organizace státu. Místo původních devatenácti
krajů bylo vytvořeno krajů deset. Nové Heřminovy od tohoto roku spadaly pod
Severomoravský kraj. Došlo také ke zrušení celé řady okresů, mezi nimi okres Krnov a
Rýmařov. Území, která pod ně původně patřila, se stala součástí okresu Bruntál. Od té doby
až do roku 1991 náležela k Heřminovům osada Kunov.
„V dubnu v rámci oslav 15. výročí osvobození pokračovaly přípravy na volby. Po celé zemi
se konaly veřejné schůze, byly ustavovány komise, které vysvětlovaly klíč k volbám. Ten
spočíval v 60% obsazení míst komunisty a zbytek pro ostatní politické strany sdružené
v Národní frontě. V naší obci komisi tvořili Lukeštík, Brázdil a Vrablík. Červnové volby pak
zvolily 17 členů zastupitelského sboru, jehož předsedou se stal Milan Tisoň,“ zaznamenal
obecní kronikář v roce 1960.
Velkou starostí v této době byla zvýšená kriminalita v obci. „Za uplynulý rok bylo spácháno
78 vážných přestupků a devět trestných činů. Rozbor za jeden měsíc ukázal, že bylo oficiálně
zkonzumováno 90 l alkoholu a 360 l vína. Proto podle zákona č.60/61 Sb. byla zřízena komise
19
veřejného pořádku s pravomocí řešit provinění a přestupky,“ zaznamenal kronikář dění v obci
v roce 1961. Jinak ale konstatoval, že v době, kdy obec vedl předseda MNV Milan Tisoň,
došlo v Nových Heřminovech k mnoha zlepšením. Bylo zde zřízeno zahradnictví, otevřena
mateřská školka, rozšířeno autobusové spojení z Bruntálu do Kunova, otevřena holičská
provozovna a zřízena domovní správa. Ta měla na starosti 38 domů se 116 byty.
Silnice v oblasti byly špatně udržovány a vinou jejich špatnému stavu rostl počet dopravních
nehod. Proto byla v roce 1962 zahájena oprava silnic u Karlovic směrem na Nové Heřminovy,
což byl úsek s nejvyšší nehodovostí. Oprava stála 2,2 milionu korun.
V tomto roce byla v prodejně Jednota (dům čp. 126) za 236 tisíc korun zřízena samoobsluha.
Protože však v ní lidé často kradli, museli prodavači přejít opět na pultový prodej.
V roce 1962 zmiňuje kronikář hospodářské potíže v celé republice a takto je komentuje: „Nic
nepomáhají socialistické soutěže a závazky, které se stejně plnily jenom sporadicky, protože
vycházely z direktiv stranických orgánů. Hledaly se příčiny, avšak hlavní příčinu - že lidé už
byli nasyceni stálou agitací a přesvědčováním ke společnému hospodaření - tu se nikdo
neodvážil publikovat.“
Po červnových volbách roku 1964 nastoupil do čela obce Vladimír Neubauer.
Jelikož nikdo z vesničanů neměl zájem o práci v sociální a zdravotní komisi, byla v roce
1965 zrušena a přešla pod radu MNV. „Radní přednostně řešili například otázku důchodců
jednak jednorázovou podporou, neboť důchod činil pouze 500 korun a v následujících letech
1960 - 70 zvyšuje šestnácti důchodcům obce důchod z plánovaných 12.700 na 16.380 korun,“
píše kronikář.
V následujícím roce byla zrušena bytová komise, která za situace, kdy byla vyhlášena
stavební uzávěra, postrádala smysl. Valného významu neměla ani komise kulturní - kulturu
v obci představovalo pouze kino, ani o něj však lidé neměli zájem. Jediné, čím lidé v obci
žili, byl sport, jmenovitě kopaná.
Koncem roku 1966 začala citelně oslabovat KSČ v obci, z původních 102 členů jich zůstalo
sotva dvacet. Straníci měli značné problémy se získáním nových členů do své partaje.
Jaro roku 1968 vítali všichni, kdo nesympatizovali s komunistickou stranou, její vedoucí
úlohou ve společnosti a se Sovětským svazem, jehož satelitem Československo bylo. Lidé
stále otevřeněji kritizovali KSČ a volali po zreformování této strany. Na jaře byla rozdělena
funkce prezidenta a prvního tajemníka KSČ, tím se stal Alexandr Dupaček, ´reformní´
komunista. Na lednovém zasedání Ústředního výboru KSČ se zformovala opoziční skupina
v čele s Josefem Smrkovským, která usilovala o revizi strany. Lidé z tvrdého jádra KSČ
postupně ztráceli svůj vliv. Počátkem dubna přijal ústřední výbor Akční program KSČ a
koncem května dal na plenárním zasedání zelenou tržnímu modelu, čímž se vzdával úplné
kontroly národního hospodářství.
Období politického tání však netrvalo dlouho. Veškeré naděje lidí na novou politiku byly
zmrazeny 21. srpna 1968 vstupem vojsk Varšavské smlouvy v čele s vojáky Sovětského
svazu.
Vstup vojsk vyvolal nebývalou odezvu v celé republice. „V Nových Heřminovech ihned na
druhý den byla svolána veřejná schůze do závodního klubu Čemolenu, odkud byla odeslána
protestní rezoluce na všechna velvyslanectví států Varšavské smlouvy, která rozhodným
způsobem odsoudila nezákonný vstup. 16 poslanců MNV a 85 občanů odeslalo rezoluci
tohoto znění: Všichni přítomní občané odsuzujeme tento nezákonný postup států Varšavské
smlouvy a žádáme, aby vojska, která nikdo nezval, okamžitě odešla,“ zachytil dramatické
události kronikář Jeřábek.
Vojáci, kteří okupovali Československo, se takzvaně dočasně usadili v republice na
dlouhých dvacet let. Na dubnovém zasedání ÚV KSČ byl odvolán Alexandr Dubček a
prvním tajemníkem strany se stal Gustav Husák. Naděje obyvatel republiky na změnu
k lepšímu byly zmařeny. Husák začal provádět čistky ve sdělovacích prostředcích, ve
20
stranických a státních orgánech. Pod dohledem sovětských vojsk čekalo obyvatele
Československa dlouhé období normalizace.
Nové Heřminovy dostaly příkaz odvolat dříve odeslané rezoluce, které vyjadřovaly jejich
nesouhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa.
Čistky s lidmi, kteří v roce 1968 neměli strach a otevřeně se angažovali, pokračovaly i
následující rok. V Nových Heřminovech byla založena komise, která dělala s nepohodlnými
lidmi takzvané pohovory. Členy komise byli Vladimír Krška, Ladislav Ličko, Vladimír
Neubauer a Hynek Schmidt. Z MNV poté museli odejít dva radní - František Matějka a Jan
Straka. Život v obci se postupně uklidnil. Lidé byli opět nuceni k účasti v různých
socialistických soutěžích, opět se uzavíraly nesmyslné a formální socialistické závazky.
Normalizace pronikla až do těch nejzapadlejších částí republiky.
Po sedmi letech se v roce 1971 opět konaly volby do zastupitelských orgánů. Předsedou
Místního národního výboru v Nových Heřminovech zůstal staronový předseda Vladimír
Neubauer.
Kvůli stále trvající stavební uzávěře i nedostatku pracovních příležitostí odcházeli nadále
mladí lidé z vesnic do měst. Tento nepříznivý trend pokračoval i v 80. letech, místní vinili
ONV, že situaci nijak neřešil, aby obci pomohl.
I v roce 1979 kronikář s hořkostí zaznamenal, že lidé z vesnice nepřestali odcházet a mezi
lidmi, kteří zůstali, panovalo znechucení, neboť okresní úředníci nebyli schopni reagovat ani
na jejich základní požadavky, jako například čištění studní. Radní ztráceli chuť pracovat,
přestali chodit na svá zasedání a dokonce ani nepořizovali zápisy ze svých jednání. K 31.
červenci skončil v úřadu poslední předseda MNV Jaroslav Beneš a do té doby samostatná
obec se stala součástí města Bruntálu.
Obec poté byla až do roku 1992 řízena prostřednictvím Občanského výboru, v jehož čele
stál Stanislav Sedlář a po jeho smrti pak Vladimír Krška. Ten spolu s dalšími členy přednášel
žádosti na bruntálský Městský národní výbor, který o dění v obci rozhodoval. Týkali se
především špatného stavu zásobování v obchodu, nevyhovujících podmínek obchodu
Jednota, krátkých úředních hodin na poště, řešení bytové otázky a dalších problémů. „Ačkoli
to bylo v kompetenci městského úřadu, nic se nevyřešilo,“ konstatoval kronikář. Další náplní
občanského výboru bylo organizování různých společenských akcí.
Zemědělství v období socialismu
V roce 1949 hospodařilo v Nových Heřminovech soukromě ještě 29 rolníků. K obdělávání
půdy měli celkem 32 koní, 14 tažných krav a jednoho vola, 51 dojnic. Z 332 hektarů
zemědělské půdy bylo 194 hektarů orné půdy.
Všichni místní zemědělci svou produkci povinně odevzdávali, protože obec musela plnit
státní dodávky. Z celkových 403 obyvatel v obci pracovalo v zemědělství 66 mužů a 31 žen.
Dalších 28 dělníků pracovalo v tírně lnu.
V listopadu byl podle záznamů v kronice označen zemědělec A. Rzik za kolaboranta,
komunisté mu odebrali dvůr a na jeho místě založili státní statek, jenž měl zpočátku 37
hektarů. V témže roce byla založena organizace Svaz českých zemědělců, která iniciovalo
vznik Jednotného zemědělského družstva (JZD) a jako jeho prvního předsedu zvolila Aloise
Kupku.
Socializace zemědělství přinesla utrpení zdejším zemědělcům, kteří byli různými metodami
přinucováni odevzdávat svůj majetek a vstupovat do JZD. To bylo v obci založeno 30.
června 1950. Rolníci, kteří vlastnili půdu, dobytek a stroje, si museli zvykat na to, že už
nejde o jejich soukromé, ale společné vlastnictví.
V roce 1951 mělo místní JZD už čtrnáct členů. Zemědělská výroba však neustále
zaostávala, proto se organizovala další opatření k získání drobných a středních rolníků do
21
JZD. Dělníci místní továrny navázali spolupráci se zemědělci, pomáhali jim při žních i
sklizni sena továrními traktory. „Společná sklizeň prokázala řadu výhod, ale také byla
poznamenána mnohými nevýhodami. Pracovalo se totiž především na svém a první
vyúčtování družstva skončilo dluhem 30 000 korun,“ psal kronikář.
Během roku 1954 se v rámci uzavírání socialistických závazků na počest X. sjezdu KSČ
zvýšily plány na hektarové výnosy a větší dodávky zemědělských výrobků. Místní JZD
vstoupilo do vyšší formy hospodaření, neboť všechen dobytek byl ustájen ve společném
kravíně.
„Padesátý pátý rok byl ve znamení 10. výročí osvobození a jak už bylo příznačnou
vlastností tehdejší politiky, lidé byli nuceni k uzavírání socialistických závazků. Ty se v naší
obci točily většinou kolem zemědělství,“ popisuje kronikář tehdejší situaci. Hlavní problémy
měla obec se zemědělci, kteří neměli zájem na plnění dodávek. Například rolník Josef
Remšík dodával pouze 0,34 litru mléka.
Problémy zemědělců se vyhrotily v roce 1956, kdy byla scelována půda do JZD. S rolníky,
kteří měli pole vklíněná mezi družstevníky, se dělaly pohovory a výměny. Ty však
neprobíhaly k jejich spokojenosti a často byli rolníci poškozeni. „Když výměnu nechtěli
uskutečni,t u nás F.Norek, F. Richta, VL. Sedláček, přišel zákon č. 22/55 a výměna pozemků
byla tak jako tak provedena. Rozladěnost občanů nakonec způsobila, že občané necítili
povinnost chodit na sovětské filmy, osvětová beseda byla bez zájmu, vázly také dobrovolné
výpomoci tzv. Akce Z při opravách mostu, kinosálu, obecních domů,“ píše kronikář a
dodává, že za tento postoj byli Heřminovští kritizováni bruntálským Okresním národním
výborem.
Farma státního statku přešla v roce 1958 pod JZD.
V roce 1959 stále ještě někteří zemědělci vzdorovali nátlaku sjednotit jejich hospodářství
do JZD. Zatímco družstvo vlastnilo 215 hektarů půdy, v soukromých rukou zůstávalo ještě
83 hektarů.
V roce 1961 bylo sloučeno JZD Čaková s JZD Nové Heřminovy, nově vzniklé družstvo
neslo název JZD Podhoří. Již rok poté se však ukázalo, že toto spojení nebylo šťastné. Obě
obce spolu špatně komunikovaly a bylo obtížné cokoli organizovat. Heřminovští přestali
vidět fungování družstva jako perspektivní. Problémy následovaly i v následujících letech a
JZD neplnilo plánované příjmy.
Již v roce 1965 tak bylo místní JZD kvůli stále nízké úrodnosti, nedostatku pracovních sil a
materiálových vkladů zrušeno. Majetek družstva byl začleněn do Státních statků Bruntál.
Tím také skončila práce zemědělské komise při MNV v obci
Rok 1989 do současnosti
Nespokojenost občanů s neutěšenými poměry v obci zastínil 17. listopadu 1989 státní
převrat. Zrušením ústavního článku č.5 o vedoucí úloze KSČ ve společnosti byla otevčena
cesta k demokracii. V prosinci roku 1989 abdikoval Gustav Husák. Novým prezidentem byl
zvolen disident a dramatik Václav Havel. V republice končilo centrálně plánované
hospodářství a nastoupil systém tržního mechanismu. Začal rozsáhlý proces privatizace do té
doby státního majetku a vracení zabaveného a znárodněného majetku..
„Nově nastolený systém přinesl oživení do mnoha oblastí společenského života a tak se také
stalo, že naše obec chtěla být samotným subjektem , který by si rozhodoval o svých věcech
sám,“ napsal o porevolučním vývoji v Nových Heřminovech kronikář Jeřábek.
V listopadu 1990 se v obci konalo referendum o osamostatnění Nových Heřminov. Pro
osamostatnění se vyslovilo 102 občanů ze 183 obyvatel s hlasovacím právem. Nové
Heřminovy se rozhodnutím ministerstva vnitra staly 1. ledna 1992 opět samostatnou obcí.
22
Z prvních komunálních voleb roku 1992 vzešlo devítičlenné obecní zastupitelstvo a prvním
starostou obce byl zvolen Jiří Pavelka. Z devíti zvolených zastupitelů však po krátké době
šest z nich rezignovalo. Funkce se vzdal rovněž starosta Pavelka kvůli své podnikatelské
činnosti. Místo nich byli kooptováni náhradníci, z nichž Milan Mlýnek od 1. února 1993
nastoupil na místo starosty. První obecní zastupitelstvo tak pracovalo ve složení Elen
Beránková, Jiří Matuška, Josefa Matušková, Emilie Franková, Milan Mlýnek, Petr Drobný,
Arnošt Hubálek a Marie Tisoňová.
V roce 1992 byla dokončena stavba úseku nové silnice z Bruntálu do Zátora, úsek
Heřminovy. V obci byl vybudován malý obchvat, nový most, byly upraveny příjezdové
cesty, vyasfaltovány obslužné komunikace a upraveny vjezdy do přilehlých domů.
Největším cílem nových zastupitelů bylo obnovení všech podniků a institucí, které byly
během uplynulých let zrušeny. Obec naplánovala výstavbu kanalizace, čističky odpadních
vod, plynovodu a vodovodu. Začala také zdlouhavá jednání o zrušení stavební uzávěry kvůli
plánům na výstavbu přehrady.
„Život v naší obci v podmínkách nastoupené cesty demokracie, svobody a tvorby nového
hospodářského řádu se po dlouhých letech totalitního režimu úspěšně rozvíjel. Socíálně tržní
mechanismus umožnil mnohým našim občanům podnikatelské aktivity, které obohacují také
obecní pokladnu,“ konstatoval v roce 1994 heřminovský kronikář. V obci začala podnikat
společnost Uneko, která v areálu původní bělírny a později závodu TOS Olomouc otevřela
továrnu na umělecké zpracování neželezných kovů a kovoobrábění lehkých slitin. Továrna
zaměstnává přibližně sto zaměstnanců. Jednou z prvních firem byla také JIPA Jiřího
Pavelky, zaměřená na lesnickou činnost, zaměstnávající deset lidí. Dalšími podnikateli se
stali Milan Zelinka, který opravuje karoserie a zemědělské stroje, Veronika Jílková založila
firmu LESK zaměřenou na výsadbu a údržbu zahradních parků a zeleně, Vlastimil Matuška
se začal Zabývat autodopravou. Kromě nich v obci začalo podnikat mnoho dalších místních
občanů. Celkem zde v současné době podniká osmnáct živnostníků.
Zastupitelé v roce 1996 navrhli a schválili územní plán obce s navrhovaným obdobím do
roku 2010.
Slibný rozvoj obce nadlouho zbrzdily rozsáhlé povodně v červenci 1997, které vesnici
takřka zničily. Díky pomoci, která přicházela z celé republiky jak od občanů, tak z nadací,
shromáždila obec už v září 1997 dva miliony korun, které použila na odstraňování
nejhorších povodňových škod. Kromě peněz dostávali místní lidé od různých dárců oblečení,
obuv a různé přístroje do domácnosti, neboť velká část z nich přišla téměř o všechno.
Během roku 1998 byl v obci nově vybudován vodovod a přípojky k domům. Lidem se díky
státním půjčkám podařilo postupně opravit povodněmi zničené domy. Život v obci se
postupně vrátil k normálu, lidé se opět začali scházet na společenských a sportovních akcích.
Nad jejich hlavami se však přesto stále vznášel stín plánované přehrady, která by jejich obec
zaplavila. Této hrozbě, která trvá již déle než sedmnáct let, věnujeme samostatnou kapitolu.
Proti vůli místních obyvatel byla k 1. červenci 2000 z ekonomických důvodů zrušena pošta
v Nových Heřminovech a nahrazena pojízdnou poštou Bruntál s provozní dobou omezenou
na pouhé dvě hodiny denně. Nepomohla ani stížnost občanů na ministerstvo dopravy a
spojů. Občanům se dostalo vysvětlení, že Česká pošta jako samostatný podnikatel nemůže
zabezpečovat stálý provoz na těch místech, kde není využita její kapacita. „Je bolestné pro
občany, kteří jsou hrdí na svou obec, když ztrácejí jednu sociální vymoženost za druhou a
stávají se opět závislými na službách obyvatelstvu, jak už tomu bylo jednou za totalitního
režimu, kdy se veškeré služby sdružovaly do tzv. komunálních podniků a našinec s každou
maličkostí musel zajíždět do okresního města,“ konstatuje s hořkostí kronikář.
23
Osada Kunov
Osada Kunov, která zůstala dodnes místní částí Bruntálu, patřila v letech 1850 až 1869
k Novým Heřminovům. Stejně tak v letech 1920 až 1924 a znovu od roku 1960 do roku
1991 byla jejich součástí.
V roce 1836 Kunov ještě spadal pod Bruntál a Faustin Ens o něm napsal: „Továrna
v Kunově je pobočkou Bruntálského průmyslu a výrobcem dek a vlny. Skládá se z několika
objektů a krásně vybaveného obytného domu. Na 17 stavech vyrábí ročně 10 000 koňských
houní, takže zajišťuje poptávku celé rakouské armády. Mimo to se zde zhotovují krásné
ubrusy, přikrývky na postele a koberce rozmanitých vzorů. Okolí továrny obklopuje
nádherná francouzská zahrada a rozsáhlý park s letním koupalištěm a ptačí skleněný dům
s cizokrajným ptactvem. V dobře a čistě udržovaných chodbách se nachází odpočívadla
zdobená příhodnými verši. Zásluhou podnikavého Cyrila Riedla dostali obyvatelé Nových
Heřminov pracovní příležitost.
V roce 1869 se stala z kunovské továrny přádelna lněné příze. Novým Majitelem se stal
Ernst Ludwig z Bruntálu. Bylo tu 13 stavůna jemnou spřádací přízi, z toho bylo 5 nových
z Anglie. Byly dány do provozu anglickými montéry přímo na místě v Kunově. Tehdy tu byl
již mlýn a malá hospůdka. V tehdejším zahradním domě byl zřízen sál na spaní pro
dělnictvo.
Také tu již byla zemědělská usedlost. Pracovní doba v továrně začínala v 5 hodin ráno a
končila v 8 večer, polední přestávka byla od 12 - 13 hod. Nacházela tu zaměstnání i
dvanáctiletá děvčata a vydělávala při 14 hodinové pracovní době 16 krejcarů, ale když byla
moc pilná, vydělala i 28 krejcarů. Dobrá přadlena vydělala 45 - 48 krejcarů.“
O tom, jak vznikla spojovací silnice Z Oborné přes Nové Heřminovy do Kunova, je zmínka
ve Stellwag v zámeckém archivu v Krnově: „Začátkem 19. století bruntálský starosta Cyril
Riedel založil v Kunově továrnu na koňské houně. Cyril Riedel byl pyšný na to, že v Bruntále
již existovali výrobci těchto houní. Protože jim nechtěl uškoditzaváděním výroby v Kunově,
hledal odběratele tohoto výrobku v cizině. V roce 1806 našel stálého odběratele
v Napoleonovi, který tenkrát tábořil ve Slezsku. Tento podnikatel se stal dodavatelem a byl
dodatečně v podnikání zemským úřadem podporován. Dlouhodobě pronajímal a vykupoval
půdu od Krnovského panství a zveleboval nádherné kunovské údolí. Továrna byla po
napoleonských válkách dílo pozoruhodné. V roce 1814 navštívil továrnu na koňské houně
korunní princ Ferdinand. „Velkolepé,“ prohlásil a obdivoval kunovské údolí a nádherné
zahradní úpravy. V roce 1817 se objevil v Kunově císař František II. Po zastavení v Bruntále
veřejně pochválil Cyrila Riedla za úžasné dílo v Kunově, V roce 1862 se ještě stále vyráběly
v Kunově koňské houně. Cyril Riedel na počest pochvaly císaře Františka II. nechal na
vlastní útraty postavit spojovací silnici přes Obornou do Kunova. Tato silnice byla po něm
pojmenována (Riedlstrasse).“
V červnu 1946 Kunovští navrhli, aby byla jejich osada opět připojena k Novým
Heřminovům. Proto heřminovští radní na svých zasedáních projednávali možnost připojení.
Kunovští však měli podle kroniky nesplnitelné požadavky, žádali totiž 300 tisíc korun na
kanalizaci, zavedení veřejného osvětlení a zřízení obecní školy. Na to však heřminovští
neměli peníze, proto k připojení osady nedošlo.
Kunov se stal součástí Heřminov až v roce 1960. Poté, co Nové Heřminovy ztratily v roce
1979 samostatnost, byly i s osadou Kunov přičleněny k Bruntálu. Zatímco Heřminovští se
v roce 1992 osamostatnili, Kunov už zůstal osadou spadající pod Bruntál.
24
Historie školství v Nových Heřminovech
Heřminovská obecní kronika zmiňuje, že od roku 1814 vlastnila obec Nové Heřminovy
samostatnou školu, která byla v domě čp. 122. „Dolní ves určila stavební místo v jejich
blízkosti, ale horní ves s tím nesouhlasila. Tak se stalo že škola byla postavena uprostřed
dědiny,“ píše kronikář. (30) Dne 18. května povolil markrabský úřad otop pro tuto školu,
ročně šest sáhů dřeva a 18. června nastoupil první učitel Franz Englich.(31)
Heřminovská škola byla podle kroniky středem pozornosti, takže si obec mohla dovolit
zaplatit učitele a všechny výdaje vyplývající z provozu školy. Jak zapsal učitel Franz
Englich do školní kroniky, hrabě z Lichtenštejnu měl nad školou patronát.
V roce 1835 nastoupil nový učitel Eduard Riedel bezplatně. Plat dostával až po vykonání
všech zkoušek. Riedel již na škole zůstal. V roce 1842 se stal řídícím učitelem a působil zde
až do roku 1881. Dva roky před důchodem mu byl udělen za zásluhy Zlatý kříž. Riedel
strávil ve škole jako řídící učitel přes čtyřicet let. V letech 1882 až 1911 a 1914 až 1918
působil na škole Johann Ascher jako řídící a Eduard Baier jako pomocný učitel. Rovněž on
působil na škole déle než třicet let.
Po roce 1893 byla zřízena v Heřminovech dvoutřídka a v roce 1921 byla rozšířena na
trojtřídku. Od roku 1924 zde působil řídící Lev Potsch.
Když v květnu roku 1930 zemřel ve věku 64 let řídící učitel Eduard Baier, který na zdejší
škole působil déle než třicet let a měl velké zásluhy i v obecní radě, nesla to těžce celá obec.
Baier byl velmi aktivní a založil v Nových Heřminovech řadu různých spolků. Ve stejnou
dobu zemřel W.E. Olbrich, bruntálský starosta a zakladatel heřminovských bělidel, jemuž
Heřminovští pro jeho štědrost udělili čestné občanství. Proto byla 19. května 1930 svolána
veřejná schůze a starosta Emil Haubelt promluvil o ztrátě dvou významných občanů. Celá
veřejnost se zvedla a pěti minutami ticha uctila jejich památku.
Ve třicátých letech 20. století narůstal počet obyvatel Nových Heřminov a rostl i počet dětí
ve školním věku. Proto se začalo uvažovat o rozšíření stávající školy na čtyřtřídku.
„Přestavba školy se v obecních radách těžko vybojovávala a byla povolena až na nátlak
školního inspektora. Obec měla za úkol zajistit vyučování pro 140 dětí. Vymlouvala se, že
stav dětí nezůstane stejný, že příliv cizích dělníků se může změnit a škola zůstane nevyužita,“
Píše heřminovská kronika. Dne 9. září 1930 zasedla školská rada, kde vedení obce s vedením
školy podalo návrh, aby z bytu řídícího učitele byly postaveny dvě třídy, jeden kabinet a byt
pro školníka. Tato přestavby byla zahájena o prázdninách roku 1931. Kolaudace přestavby
se konala 24. září 1931. Byl jí přítomen zemský školní rada z Brna. Současně s rekonstrukcí
školy byl v její blízkosti postaven nový obecní dům čp. 45, v němž byl zřízen byt pro učitele.
Za zmínku stojí také otevření školy pro vyučování češtiny v roce 1930. Školský odbor
Matice slezské tehdy zakoupil v Opavě dům čp. 123 v Nových Heřminovech (pod
milotickým nádražím). Dům patřil důchodci Rudolfu Schmidtovi, jehož otec v něm
provozoval do roku 1928 živnost hostinskou. Školský odbor v domě zřídil třídu pro
vyučování češtiny pro děti německé národnosti. Na vyučování docházely i děti z Milotic.
Lidé pohybující se kolem místní školy rozhodně nebrali svou práci jako pouhou povinnost.
Například v prosinci roku 1931 uspořádalo rodičovské sdružení pro děti oslavu. Tuto akci
nazvali pořadatelé pfenigový spilek. Vybírali dobrovolné vstupné, aby získali nějaký
peněžní fond pro různé účely. Děti recitovaly básně, zpívaly s doprovodem kytary,
nacvičovaly divadelní hru ´Kašpárkovy vánoční dárky´.Při této příležitosti předala školská
rada řediteli školy Johannu Ascherovi diplom za záslužnou práci s dětmi. Na oslavě bylo
vybráno celkem 1 216 Kč. Peníze použili pořadatelé pro chudé děti a na občerstvení při
školních akcích.
Počátkem března roku 1932 požadoval školní lékař Dr. Viktor Hauptfeld ze Zátoru, aby
obecní rada zařídila poradnu pro matky s dětmi.
25
Dne 29. listopadu 1932 se konaly bolby školské rady. Předsedou školské rady byl navržen
obchodník Emil Haubelt. Další čtyři členové byli zvoleni z řad rodičů. Této schůze se
zúčastnil i školský inspektor pan Josef Kun.
V červenci 1934 zemřel v 78 letech významný heřminovský občan, řídící učitel Johann
Ascher. „Celá obec ho opět doprovázela na místní hřbytov. Obecní rada Franz Köhler
hovořil na veřejné schůzi o zásluhách zemřelého a občané uctili jeho památku,“ píše
kronika.
Kromě školy v obci fungovala též mateřská školka. Byla zřízena v roce 1938 pro třicet dětí,
pro něž bylo zajištěno celodenní stravování. Školka se stala útočištěm nejchudších obyvatel.
Na její provoz přispívali místním občané.
V roce 1942 se radní v Nových Heřminovech usnesli, že koupí hostinec a zlepší provoz
mateřské školy, aby sloužila zaměstnaným matkám. Cena činila 14 tisíc marek, přestavba
stála 3 500 marek. Ve školce byly umístěny děti od 2 do 6 let.
Během druhé světové války se v místní škole nevyučovalo, byla znovu otevřena až 3. září
1945. Učil zde Antonín Brázdil. Ten působil ve škole až do doby. Než byla uzavřena i když
už jako důchodce.
O škole nacházíme v obecní kronice zmínku až v souvislosti s úbytkem obyvatel v 70.
letech, který znamenal logicky také úbytek dětí, takže musela být zrušena jedna třída.
Dosavadní ředitel Brázdil odešel do důchodu a nastoupil nový učitel z Krnova.
V roce 1977 přestaly děti v červnu navštěvovat školu v Nových Heřminovech, škola se
zavřela z důvodu generální opravy, Nový školní rok začali žáci ve škole v Karlovicích.
Škola však v Nových Heřminovech už znovu otevřena nebyla. Dětí bylo ve vesnici stále
méněa kvůli dlouhotrvající stavební uzávěře obec stejně nemohla přistoupit k rozsáhlejším
úpravám. Místní děti proto nadále navštěvovaly školy v Karlovicích, později dojížděly do
Zátora a v současnosti dojíždějí do Bruntálu.
Opuštěné školní budovy se ujali podnikatelé, kteří zde založili firmu Commerc na výrobu
těstovin. Poté co firma skončila s výrobou a opustila budovu, aniž zaplatila nájemné, byla
škola vyklizena a upravena. V roce 2001 se do jejích prostornost obecní úřad.
TGM a Nové Heřminovy
Heřminovští občané měli mimořádně vřelý vztah k československému prezidentu Tomáši
Garrigue Masarykovi. V době tuhého komunismu projevovali někteří z nich mimořádnou
osobní statečnost, když se snažili Masarykovu památku uctít. Proto věnujeme jejich postoji a
činům spojených s tímto významným československým státníkem celou kapitolu.
Masaryk byl v Nových Heřminovech tak oblíbený, že se radní v roce 1935 rozhodli udělit
mu čestné občanství. Kronikář slavnostní akt zachytil v obecní kronice: „Dne 7. března 1935
slavila celá Československá republikoa velkou událost. Univerzitní profesor, čestný občan
mnohých měst a obcí, držitel vysokých vyznamenání Dr. Tomáš Garrigue Masaryk se dožíval
85 let. V předvečer také obecní rada v Nových Heřminovech uspořádala slavnostní schůzi na
jeho počest. Schůzi zahájil starosta Franz Köhler. Přivítal zástupce všech společenských
organizací, občany, školní mládež a předal slovo řídícímu učiteli Franzi Bartlovi. Ten
vyprávěl životopis pana prezidenta, o jeho práci na vysoké škole a vývoj událostí až do
vzniku Československé republiky. Zdůraznil, jaký je pan prezident spravedlivý a přívětivý.
V místnosti byl vyzdobený obraz, který dodal celému shromáždění sváteční ráz. Po
slavnostním projevu obecní rada jmenovala veleváženého pana prezidenta Dr. Tomáše
Garrigue Masaryka čestným občanem obce Nové Heřminovy.“
Smutek Heřminovských v den Masarykovi smrti zaznamenal kronikář takto: „V úterý
14. září 1937 zemřel ve věku 88 let pan prezident Dr. T. G. Masaryk, čestný občan obce
Nové Heřminovy. Obecní rada svolala všechny občany a spolky do velkého lázeňského sálu.
26
Obraz prezidenta byl zahalen do černého floru a vlajky byly spuštěny na půl žerdi. Smuteční
obřad zahájil starosta obce Franz Köhler, pěvecký sbor učitelů za hudebního doprovodu
zazpíval smuteční písně. Pan učitel Franz Bartel pronesl smuteční projev v němčině, pan
Josef Sočkář, přednosta z Milotic v češtině.“
Úctu k T.G. Masarykovi dokazuje také skutečnost, že se Heřminovským podařilo v době
nejtužší komunistické totality, v roce 1949, odhalit pomník tomuto státníkovi. Hlavním
iniciátorem aktu byl místní občan Eduard Babor, který v Nových Heřminovech vyhlásil
sbírku. Pomník byl oficiálně nazýván jako Pomník osvobození, vévodila mu ovšem busta
T.G. Masaryka. Nadšení Heřminovských však nenašlo odezvu u Krajského národního
výboru v Olomouci, jehož úředníci původní návrh zamítli s tím, že jde o ´hřbitovní´
architekturu. Nařídili proto pomník změnit, k bustě Masaryka se však nevyjádřili. Nakonec
se Heřminovským podařilo 8. května 1949 pomník odhalit. „Na odhalení byl pozván ministr
národní obrany Ludvík Svoboda, ten pověřil armádního generála, který za sebe navrhl už jen
plukovníka. Nikdo si s tím nechtěl pálit prsty,“ vzpomínal slavnostní ceremoniál Milan
Mlýnek.
Nový pomník však byl trnem v oku skalním komunistům, kteří navrhovali, aby byl
odstraněn. Na schůzku místní KSČ během roku 1953 se tento problém neustále probíral,
komunisté zkoumali, jaký byl Masarykův postoj k Čechům a Slovákům, náboženství a mimo
jiné si uložili za úkol, aby komunisté „vysvětlovali při vhodných příležitostech činnost
buržoasie za první republiky pod vedením Masaryka“. Většina komunistů v obci si
odhlasovala, že pomník musí být odstraněn, ovšem v tomto případě nebyli zajedno - pro
odstranění jich hlasovalo 47, proti byli tři komunisté a osm se jich hlasování zdrželo.
Pomník však nakonec nebyl odstraněn oficiálně, nýbrž potají a v noci. Z podstavce zmizela
Masarykova busta a Milanu Mlýnkovi se podařilo vypátrat, že ji někdo hodil do sklepa
v hospodě ´U Prošků´. Mlýnek poničenou bustu ze sklepa vytáhl a nechal ji u sebe v garáži
s tím, že se ji pokusí opravit. Zanedlouho na to jej však někdo udal a Mlýnek absolvoval
několik výslechů Státní bezpečnosti (StB). „Ptali se mě, proč jsem k sobě sochu odvezl. Řekl
jsem, že z úcty a lítosti. Pak mi přikázali sochu zahalit, aby nebudila pozdvižení a odvézt ji
na školský odbor v Bruntále. StB mě od té doby stále pronásledovala,“ vzpomíná Milan
Mlýnek.
Po padesáti letech, 18. září 1999 se busta opět vrátila na své místo. Na znovuodhalení měl
zásluhu hlavně Milan Mlýnek, jenž se o ně marně snažil už v roce 1968.
Podobiznu z lipového dřeva zhotovil bruntálský výtvarník František Nedomlel a pracovníci
místní továrny Uneko pak odlili bronzovou sochu a darovali ji obci.
Novou bustu po padesáti letech odhalil heřminovský rodák, přednosta okresního úřadu Jiří
Škrabal. Po slavnostních projevech pak sólisté olomoucké opery František Šichta a Josef
Sitko zazpívali Masarykovu oblíbenou píseň ´Ach, synku, synku´. Součástí odhalení
pomníku byly velké oslavy, program běžel ještě druhý den a zahrnoval divadlo pro děti,
fotbalový zápas a taneční zábavu. Celý víkend byly na obecním úřadě vastaveny fotografie,
které ukázaly vesnici zničenou povodněmi v roce 1997 a poté ji pro srovnání představily
opravenou a vyčištěnou v roce 1999. Autorem fotografií byl bruntálský učitel a fotograf
Vladimír Zatloukal.
Historie hasičů v Nových Heřminovech
Sbor dobrovolných hasičů v Nových Heřminovech Vznikl v roce 1877. Poprvé se o
hasičích dočítáme v obecní kronice v roce 1930, kdy se jim podařilo zakoupit motorovou
stříkačku. Stříkačku 300 metrů hadic dodala v květnu 1930 firma Hans Vladař z Vysokého
Mýta v Čechách. Nákupní cena činila 41 900 Kčs. Pila Kittel věnovala 4 tisíce Kč, Firma
27
Bělidla darovala 10 tisíc Kčs a lichtenštejnský fořt 500 Kčs. Celke tedy hasiči shromáždili
33 702 Kčs.
Motorová stříkačka byla v roce 1930 posvěcena v Zátoru. Kaplan Anton Fischer přitom
uspořádal velkou polní mši. „Pronesl k občanům dojemné kázaní, pěvecký soubor učitelů
zazpíval Schubertovy skladby, sportovci cvičili, počasí přálo. Oslavovalo se celý den, večer
následovala taneční zábava. Hasiči byli spokojeni, čistý výtěžek činil 4 271,35 Kč,“ líčí
kronikář.
Dne 29. září 1930 zasedala obecní rada, v níž člen rady August Reichert podal návrh
urychleně postavit hasičskou zbrojnici v horní části vesnice. Jako příklad uváděl poslední
oheň u Josefy Jüttnerové v domě čp.104. K tomuto návrhu se jednomyslně přiklonili všichni
členové rady a určili stavební místo mezi pekařem Ludwigem Scheithauerem v domě čp. 70
a lesní správou směrem ke Kunovu. Stavba byla zadána firmě Franz Gritzner v Bruntále.
Byla zahájena 7. října 1930 a 11. listopadu téhož roku předána do užívání. Ještě ten den do
ní hasiči nastěhovali stříkačku a nářadí. Celková částka za stavbu zbrojnice činila
10 361 Kčs.
V červenci roku 1937 slavil Sbor dobrovolných hasičů 60. výročí svého trvání. Oslava byla
zahájena ráno polní mší v zátorském kostele. Pozváni byli hasiči z Milotic, Bruntálu, Oborné
a Kunova. Odpoledne se celá vesnice seřadila do průvodu, dvě dechovky vyhrávaly veselé
pochody a mohutný průvod směřoval na sportovní hřiště. Po slavnostním projevu se tančilo
ve dvou restauracích. Veselí trvalo až do rána.
Činnost těchto dobrovolných hasičů skončila s druhou světovou válkou.
Po osvobození s příchodem osídlenců z vnitrozemí vznikl nový hasičský sbor.
Zakládajícími členy byli Ferdinand Šprtala, Josef Vaculík a Jindřich Daněk. V dubnu 1947
byl navíc založen samostatný Závodní požární sbor, do kterého přešli někteří členové
z prvně založeného hasičského sboru. Jeho velitelem byl zvolen Josef Vaculík, kterého
později vystřídal Josef Drobný.
Do roku 1978 tak byly v obci dva hasičské sbory. Zatímco místní hasičský sbor víceméně
stagnoval, o závodním sboru bylo neustále slyšet. Pro celou obec jeho členové prováděli
například preventivní prohlídky domů, podíleli se na hlídkování podél železniční trati, kde
dosud jezdily parní vlaky a docházelo zde k častým požárům. Do roku 1978 tento závodní
sbor plně zastoupil činnost hasičského sboru, který poté zanikl.
Lidé v obci považovali za čest pracovat v závodním hasičském sboru, určitě i proto, že jeho
činnost byla úspěšná a v soutěžích se umisťoval na předních místech. Kromě požárů,
preventivních akcí a soutěží totiž hasiči zajišťovali v obci zábavu. Kromě plesů pořádali
různé společenské akce a věnovali se také práci s dětmi.
Rozmary počasí
Nepřáteli heřminovských obyvatel nabyly v minulosti jenom nemoci či vojáci, drancující
v četných válkách celý kraj. Údolí v podhůří, v jehož ose protéká řeka Opava, bylo také
často ohrožováno přírodními katastrofami. O těch největších, i o způsobech, jak se proti nim
lidé snažili bránit, podává svědectví kronika Nových Heřminov.
V ní se dočítáme, že roku 1688 bylo v kostele v Zátoru zavedeno zvonění, když hrozilo
špatné počasí. Přestože zvonění mělo sloužit k rozhánění mraků, ve skutečnosti spíše
varovalo obyvatele před hrozícím deštěm či bouřkou. Všechny obce musely za tuto službu
platit ročně zvoníkovi 1 zlatý 30 krejcarů.
Časté problémy měli obyvatelé vesnice se sněhem. Například roku 1720 přišla krutá zima a
na velikonoce 14. dubna jeli sedláci do kostela na saních. Avšak jaro přišlo včas, léto bylo
teplé a úroda dobrá.
28
Jarní počasí roku 1855 bylo velmi dobré. „Obilí bylo pěkné a slibovalo dobrou úrodu. Ale
v květnu, červnu a červenci přišly silné noční mrazíky. V době, kdy žito kvete, napadl metr
sněhu, takže obilí mělo málo zrníček. Na podzim nastalo velké zdražení. Rež stála 20 zlatých,
pšenice 25 až 30 zlatých. Žebrání bylo rozšířeno po celém kraji,“ zmiňuje kronika.
Vesnici položené na břehu řeky Opavy ohrožovaly povodně. Dne 23. července 1861 se
přehnala přes Jeseníky průtrž mračen a řeka nadělala v obci velké škody.
„Dne 3. února 1865 řádila v okolí Bruntálu strašná sněhová bouře. V Nových
Heřminovech ležely 4 metry sněhu, takže veškerý provoz císařské silnice byl ochromen. Jestli
se sousedé chtěli k sobě dostat, museli vyházet hluboké příkopy. Teprve 10. února byla zase
zahájena doprava,“ nalézáme další svědectví v heřminovské kronice.
Vskutku katastrofa přišla roku 1940 v podobě velké povodně: „Po delší době dešťů se
Opava 20. května zvedla k menší povodni. Ve 12 hodin dostali hasiči hlášení z Karlovic, že
průtrž mračen ukazuje na velkou povodeň. Vyhlásili pohotovost, ale koryto řeky se nadalo
uchránit. Od Kunova se koryto rozdělilo na tři proudy. Připlavaly mosty, stromy a keře,
ucpaly volný průtok a voda zaplavila celé Heřminovy. Katastrofa přesáhla daleko výškovou
značku z roku 1903, která byla zaznamenána na budově nynějšího MNV (dům čp. 124).“
V roce 1954 napadlo v zimě hodně sněhu a sněhové závěje znemožňovaly dopravu na trati
z Milotic do Vrbna. Proto MNV určoval každý den deset mužů, kteří na trati odklízeli sníh.
Sněhová nadílka se po novém roce změnila v kalamitu a v obci byly několikametrové závěje.
V noci z 29. na 30. prosince 1959 opět tak silně pršelo, až se řeka Opava Vylila ze břehů a
způsobila značné škody.
V únoru 1963 přišla opět mohutná sněhová kalamita. Vysoké vrstvy sněhu znemožňovaly
vlakové spojení na trati z Milotic do Vrbna a nastaly velké problémy s odklízením sněhu.
Radní určili osmnáct členů komise na odklízení sněhu z trati a nádraží a projednali plán
protipovodňových opatření včetně poplachového plánu.
V roce 1972 přišly dlouhotrvající deště, po kterých se řeka Opava vylila z břehů a zatopila
domy. „Nejvíce byly poškozeny rodiny E. Dvorského, L. Piška, V. Franka, F. Mojnera,
J. Durčáka, M. Tišin aj. Vágnera. Také byl vážně poškozen most přes řeku v místě zvaném
´U dubu´, jeho oprava si vyžádala 260 tisíc korun,“ popisuje kronika.
Slibný rozvoj v obci nadlouho zbrzdily povodně v červenci 1997. Stoletá voda způsobila
lidem mnohamilionové škody. Řeka Opava následkem dlouhotrvajících dešťůzatopila celé
údolí řeky Opavy. „Ani nejstarší obyvatelé, ani zápisy německých kronik nezaznamenaly
takovou zkázu. Tato apokalypsa v podobě stoleté vody postihla mnohé další vesnice a města
a vážnou situací se zabývala i naše vláda; pro oblasti postižené záplavami vyhlásila nejvyšší
stupeň pohotovosti. Narychlo sestavené záchranné štáby pak organizovaly záchranné akce,“
líčil události červencových dní kronikář Jeřábek. Lidé si v těchto dnech navzájem pomáhali
při záchraně svých majetků, ti, jejichž domy nebyly zaplaveny, poskytovali ubytování lidem,
kteří přišli o všechno. První odhad škod na majetku byl 36 milionu korun.
Voda úplně zničila čtyři domy a mateřskou školku, 50 bytů bylo vážně poškozeno, z toho
32 téměř zničeno. Kulturní dům, jenž byl krátce před povodněmi vybaven novým nábytkem,
byl zčásti zaplaven a nábytek takřka zničen. Podobně dopadl i obecní úřad. Kromě velkého
množství důležitých dokumentů byla zničena také řada historických písemností a fotografií.
Železobetonový obloukový most přes řeku Opavu byl natolik poškozen, že musel být
dočasně uzavřen a hrozilo, že bude stržen. Poškozena byla místní infrastruktura, na několika
místech byla zničena silnice z Krnova do Bruntálu, nefungovala elektřina ani telefony.
Studny byly zaplaveny bahnem a obec neměla kromě jiného pitnou vodu.
29
Boj vesničanů proti plánované přehradě
Obec Nové Heřminovy je jednou z tisíců podobných obcí v České republice. Místo, kde
dnes stojí, bylo osídleno už v roce 1220, první zmínky o její existenci pocházejí z roku 1250,
písemně je doložena v roce 1406. Patří tak mezi vesnice, které mají na rozdíl od narychlo
postavených příměstských satelitů svou bohatou historii. Svým osudem jsou však Nové
Heřminovy v rámci České republiky výlučné. Více než osmdesát let totiž nad nimi visí
´Damoklův meč´ v podobě plánů na výstavbu přehradní nádrže, která by celou obec zaplavila.
Přes osmdesát let této hrozbě zdejší obyvatelé vzdorují. A ani dnes, v roce 2003 nevědí, zda
se jim jejich obec podaří zachránit.
První choutky spoutat zdejší podhorskou divokou přírodu dostali zdejší obyvatelé už
počátkem 19. století. Častý výskyt povodní, které údolí zanášelo bahnem, měla vyřešit
regulace řeky Opavy.
Již za vlády císaře Josefa II. bylo v místě, kde leží obec Nové Heřminovy, uvažováno o
přehradě, která tehdy měla za úkol zvodnit řeku Opavu a nadlepšit její průtoky tak, aby
rovnoměrně zásobila vodou plánovaný dunajsko-oderský kanál. Protože však byly tyto plány
náročné na realizaci, přistoupilo na místo budování vodních cest k vytvoření sítě císařských
silnic.
V roce 1923 vypracoval doktor techniky Karel Picek projekt přehrady Nové Heřminovy.
V době světové hospodářské krize ve 30. letech byly všechny velké projekty tohoto typu
odloženy a na přehradu se na čas přestalo myslet. Podobné to bylo i během druhé světové
války a krátce po ní, kdy se veškerá výroba orientovala na válečný průmysl. Po válce byli
z kraje odsunuti sudetští Němci a čeští obyvatelé, kteří sem byli dosídleni, zjistili až po
nějakém čase, že kvůli plánované přehradě nejenže nesmí stavět domy; Zemský národní
výbor v Moravské Ostravě dokonce zakázal rekonstruovat stávající veřejné i soukromé
budovy.
Z 2. února 1947 nacházíme záznamy z vodohospodářského pracovního sjezdu v Ostravě, na
které konstatuje Ing. Dr. tech. Jan Čermák: „Přehrada na střední Spavici u Nových Heřminov
s vodním obsahem 134 mil m3, tj. asi 115 % ročního obsahu, je klíčovou přehradou na řece
Spavici. Její význam je akumulace s malým retenčním prostorem, využití vodní síly a
rekreace…Pořadí pro nejbližší dobu by bylo podle mého soudu asi Kružberk, Žermanice,
Těrlicko, NH, Hlučín…“ (32)
I v roce 1948, po znárodnění, mysleli Heřminovští na to, jak odvrátit hrozbu stavby
přehrady, která ba zaplavila jejich obec. Napsali proto dopis na expozituru Zemského
národního výboru v Moravské Ostravě. Odpověď úředníků však místní lidem nedávala naději
na změnu k lepšímu:
V dopise, který jsme zaslali Obchodní a živnostenské komoře v Olomouci sdělujeme, že
projektovaná přehrada u Nových Heřminov má být asi 500 metrů nad jižním okrajem obce,
uvažováno směrem proti proudu toku Opavy a její zátopa má končit asi 1 500 metrů nad
mostem přes řeku Opavu, přes který vede okresní silnice z Kunova do Pochně. Přehradní zeď
má být postavena přibližně u starého lomu na úpatí Křížové hory, která je při silnici z Louček
do Nových Heřminov. Výška hráze max. vzdutí hladiny je 422 metrů. Zřízení přehrady však
v 5LP (páté pětiletce) nepřichází v úvahu, nýbrž značně později. Do 5LP se navrhují pouze
přípravné práce, tj. zaměřování, sondování a vypracování projektu. Poněvadž jde o přehradu,
která má klíčovou povahu pro vodohospodářství ve Slezsku, nedoporučujeme v uvedené
oblasti budovat novostavby nebo provádět podstatné úpravy soukromých i veřejných staveb.“
Toto rozhodnutí spolu s tuhým komunistickým režimem, zásluhou kterého zaniklo drobné
zemědělství a živnosti, negativně ovlivnilo na dlouhá léta život v obci. Lidé byli nuceni
odcházet do měst, kde se soustředil průmysl a služby a vesnice se pomalu vylidňovala. Místní
30
lidé byli z Okresního národního výboru ostře kritizováni za svou lhostejnost k Sovětskému
svazu a komunistickým akcím.
Ze záznamu o schůzi pracovní komise pro odtokové poměry, která proběhla 28. a 29. února
1952 ve Vodohospodářské kanceláři Ministerstva stavebního průmyslu v Brně, se dozvídáme
o účelu přehrady, který bal proti původnímu záměru rozšířen. „Úkol nádrže jest zvodniti
Opavu a tím umožniti zásobení D-O (dunajsko-oderského) kanálu, krytí plánovaných potřeb
pro zemědělské závlahy u Krnova a Opavy. Rovněž ochranný význam zdrže jest značný
s vlivem na celou trať řeky Opavy. Plánovaný užitkový prostor vyrovná nízké průtoky
Q355 = 0,57 m3/s na 3,13 m3/s, s vlivem horní nádrže u Mnichova na 3,25 m3/s. Kulminace
100-letých vod se sníží pod hrází z 210 na 140 m3/s, takže nad vtokem Moravice klesnou
100-leté vody Opavy z 350 na 290 m3/s.“
Obsah nádrže byl plánován celkem na 135 milionů metrů krychlových, hráz měla být
betonová. Na schůzi bylo konstatováno, že „nádrže nejsou prosondovány, ale na základě
posudku prof. Ing. Dr. Partnera jsou všechny proveditelné.“ (33)
Vodohospodáři konstatovali, že v zátopě přehrady se ocitnou Nové Heřminovy, v nichž
tehdy žilo 435 obyvatel a osada Kunov. Přehrada měla zaplavit 585 ha, z toho byla pouhá
pětina rolí a luk. „Stavba nádrže si vyžádala dále přeložení silnice z Krnova do Bruntálu na
délce cca 10 km a části železnice z Nových Heřminov do Vrbna v délce 5 km a konečně
zajištění hlavní železniční trati Olomouc - Krnov, jež probíhá nízko nad nejvyšší hladinou
v nádrži,“ zapsali na své schůzi vodohospodáři.(34) O nákladech na obří projekt však v zápise
zmínky nejsou.
V roce 1960 byla v obci kvůli plánované přehradě vyhlášena stavební uzávěra.
Plán přehrady se lidem ´připomněl´ v březnu roku 1963, kdy bylo zakázáno pohřbívání
mrtvých na zdejším hřbitově. Pozůstalí museli pohřbívat nebožtíky na hřbitově v Bruntále.
Stavba vodní nádrže přišla na přetřes opět v roce 1964. O stavbě tehdy začal psát deník Nová
svoboda. Heřminovští požádali o stanovisko Krajský národní výbor Ostrava a dostali tuto
odpověď: „Vzhledem k provádění studijních a průzkumných prací na řece Moravě a
k dosaženým výsledkům se uvažuje s předchozí výstavbou nádrže Slezská Harta.
Předpokládáme tedy, že výstavba přehrady na řece Opavě u Nových Heřminov nebude
zahájena dříve než v roce 1975. Její výstavba je však z hlediska vodohospodářského nezbytná,
tudíž stavební uzávěra trvá i nadále.“
Četné interpelace Novoheřminovských řešil poslanec Národního shromáždění Viktor Knap.
Výsledkem jeho intervencí bylo částečné zmírnění stavební uzávěry.
V následujících letech se začaly v novinách objevovat články o výstavbě nádrže, což lidem
znechucovalo život. Kronika zaznamenává, že občané ztráceli zájem zvelebovat svou obec a
upadali do pasivity. V rozmezí let 1960 až 1970 se z obce odstěhovalo 97 občanů a tento
nepříznivý trend pokračoval i v dalších letech. Kronika zaznamenává, že Okresní národní
výbor v Bruntále neudělal nic proto, aby lidem pomohl. „Občanům je znemožňována
výstavba nových rodinných domků, obec nemůže provádět výstavbu bytových jednotek,
Okresní výbor Bruntál je apatický v řešení tohoto problému a tak úbytek obyvatel pokračuje,“
zaznamenal v roce 1972 obecní kronikář. Paradoxně byly v tomto roce zahrnuty do
celostátního seznamu kulturních památek zdejší kaple a vedle stojící barokní kříž, pocházející
z roku 1730.
V roce 1973 se obrátili členové Místního národního výboru Nové Heřminovy na předsedu
ONV Bruntál Karla Gavlíka, aby vydal stanovisko k plánované stavbě přehrady a zrušil
stavební uzávěru v obci. Ani po této interpelaci se nic nezměnilo. Lidé dále utíkali z vesnice,
od roku 1971 do půli roku 1973 jich odešlo dalších 173, a to jen proto, že jim nebylo
umožněno ani modernizovat své domy, nehledě na zákaz nové výstavby. Nelze se divit, že na
akci ´Za obec krásnější´, kterou o dva roky později Okresní národní výbor vyhlásil, reagovali
s velkou nechutí. Znechucení občané bezmocně přihlíželi jednání okresního výboru, který
31
nereagoval ani na základní požadavky, například čištění studní. Chuť pracovat ztráceli i
poslanci MNV, kteří přestávali chodit na své zasedání a časem rezignovali i na pořizování
zápisů ze svých jednání. Situace vyvrcholila zrušením samostatné obce Nové Heřminovy a
jejím připojením k městu Bruntál. Tím si však místní nijak nepolepšili, protože ani Městský
národní výbor v Bruntále požadavky občanů téměř neřešil.
Situace se začala měnit až po pádu komunistického režimu v roce 1990, kdy místní lidé
svolali referendum, v němž hlasovali za osamostatnění obce. Obec k velké radosti místních
obyvatel získala zpět svou samostatnost v roce 1992.
Lidé v obci jakoby se probrali z dlouhodobé letargie a začali usilovat o obnovu zrušených
institucí a podniků. Kvůli dlouhotrvající stavební uzávěře jednali v roce 1992 na Okresním
národním výboru v Bruntále a poprvé po dlouhé době jim svitla naděje, že dlouholetý
problém bude konečně uzavřen k jejich spokojenosti.
„Obec dlouhou dobu trápila stavební uzávěra kvůli plánované přehradě, která by však dnes
již měla být zrušena, neboť Ostrava již není ocelovým srdcem republiky, pro kterou se
přehrada plánovala a pro tuto oblast je již vody dost i z jiných vodních nádrží. Proto obecní
úřad vystoupil s požadavkem občanů, aby zjistil na okrasním úřadě Bruntál, jak je to se
stavební uzávěrou. Jednání proběhlo 11. května 1992 na ONV Bruntál, kde byli zastoupeni i
ochránci životního prostředí z Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, kteří jasně poukázali na
špatnou koncepci výstavby další přehrady, která by změnila celkové klima k horšímu,“
zaznamenal kronikář.
Jednání o zrušení stavební uzávěry pokračovala i v roce 1993, kdy se heřminovští zastupitelé
vypravili na krajský úřad do Ostravy. Tam se dozvěděli, že stavební uzávěra zrušena sice
nebude, ale obec zde může vystavět dvacet rodinných domků a rekonstruovat stávající.
Podmínkou bylo zpracovat územní plán, aby mohla být zástavba akceptována. Ten byl
kompletně zpracován a schválen v roce 1996. Málokdo však tušil, že již o dva roky dříve byl
schválen Velký územní plán Jeseníky, v němž je s přehradou počítáno.
Vcelku slibný rozvoj obce přerušila další rána: stoleté povodně v roce 1997, které
neznamenaly jen milionové škody na majetku, ale také vrácení lidí do nejistoty předchozích
let: plány na stavbu přehrady byly znovu vytaženy ze šuplíků, oprášeny a navrženy
k realizaci. Oproti původním záměrům se změnil pouze účel přehrady - ze zásobárny pitné
vody se měl stát protipovodňovou přehradou.
„Tato tzv. stoletá voda v současné době nahrává těm, kteří nechtějí respektovat zákony
přírody a nejraději by ji spoutali svými technickými řešeními, aniž by brali ohledy na
ostatní.V tomto směru se nejvíce angažují krnovští zastupitelé města, kteří usilují výstavbu
retenční nádrže, která by zatopila Nové Heřminovy a blízké okolí. Zdá se, že se ani
nepozastavují nad tím, že tu žijí lidé a že případné další vodní dílo by mohlo změnit i celkové
klima k horšímu,“ zachytil kronikář situaci, která trvá v podstatě dodnes. „Z mnoha jednání
na různých stupních se jeví, že zastáncům přehrady jde o úplně něco jiného, než je prevence
před záplavou. Především ignorují obyvatele, kteří by museli opustit své domovy a jít
bůhvíkam, ignorují zákon o samosprávném rozhodování obcí na svém katastrálním území,
ignorují možný špatný dopad na případnou změnu klimatu, neberou v úvahu, že přehrada
neochrání řadu obcí proti toku Opavy a nechtějí si ani přiznat, že záplavy mohou přijít i
odjinud, neboť není to jen řeka Opava, ale také Opavice, která v minulosti mnohokrát rovněž
napáchala velké škody…Uprostřed všeho jednání stojí občané Nových Heřminov a doufají, že
více než padesátiletý strašák přehrady zmizí navždy.“
Lidé z Nových Heřminov sepsali na protest proti přehradě petici adresovanou Poslanecké
sněmovně a Ministerstvu zemědělství na takzvaný Kulatý stůl, který zorganizovali úředníci
bruntálského Okresního úřadu, přijel plný autobus heřminovských občanů. „Ti, co se nevešli,
přijeli vlastními auty, aby jednomyslně a rozhodně vyjádřili své záporné stanovisko
k jakékoliv zamýšlené variantě přehradní nádrže,“ líčí situaci kronikář.
32
Také nové zastupitelstvo v čele se starostou Antonínem Maňákem, který v roce 1998
vystřídal starostu Milana Mlýnka, navázalo na práci předešlých zastupitelů a pracovalo na
tom, aby byly plány na výstavbu přehrady zrušeny, a aby stavba byla vyňata z velkého
územního celku Jeseníky.
Z vesničanů, kteří pouze nesouhlasí s tím, aby jejich obec zatopila voda, se postupně stali
odborníci na protipovodňovou problematiku. Zúčastnili se několika protipovodňových
konferencí, z nichž ta první se uskutečnila 18. června 1999 v Krnově. Podle kronikáře Jeřábka
šlo o konferenci, na níž v drtivé většině převládali přívrženci přehrady a účelem bylo
prezentovat přehradu jako řešení jediné možné a nejlevnější. Další konference proběhla o rok
později rovněž v Krnově. Posléze se Heřminovským podařilo získat podporu představitelů
města Bruntálu a několika obcí ležících v blízkosti řeky Opavy. Zájmy lidí žijících v Nových
Heřminovech rovněž hájí několik ekologických sdružení, která poukazují na to, že zatopením
jedné obce nelze vyřešit protipovodňovou ochranu obcí a měst v celém povodí a že je nutno
hledat taková protipovodňová opatření, který zajistí ochranu pro všechny. Aby se jim podařilo
toto řešení najít a prosadit, založili počátkem roku 2002 sdružení Voda v krajině. Už předtím,
v listopadu roku 2001, vyvolali rozsáhlou diskuzi na toto téma prostřednictvím konference
´Voda v krajině´.
Historická zástavba
Zástavba v obci vychází z lidové architektury jesenického typu, je tvořena především
bývalými zemědělskými usedlostmi a nově vystavěnými rekreačními domy. Obec nemá
žádnou výraznou dominantu, představuje roztroušenou výstavbu domů bez výrazného centra.
V obci se dochovalo několik staveb, které jsou památkově chráněny. Kromě jejich popisu
jsme se v této kapitole snažili popsat z dostupných zdrojů také historii významných staveb.
V Nových Heřminovech byly dvě pily. Jedna z nich stávala pod nádražím, nedaleko
hájenky. Byla postavena v roce 1595 a pravděpodobně souvisela s těžbou železné rudy.
V roce 1685 poblíž pily vystavěl Georg Heroldt mlýn. Tento majetek koupil v roce 1739
Mathias Schmidt.
Právě Schmidt věnoval všem věřícím barokní kříž, který nechal postavit vedle kaple. Na
všech čtyřech stranách kříže je reliéf. Text zní: „Ó tvrdé srdce, uznávej lásku, kterou trpěl
před tebou Kristus, který pro nás přece tolik udělal.“
V roce 1791 koupil pilu i s pozemky mlynář Franz Hoppe. Roku 1795 skoupil Josef Gödel
všechny pozemky kolem řeky za 1200 tolarů. Jeho syn Florian Gödel, majitel železných hutí,
se oženil s Hoppeho dcerou. Tak se staly pozemky i hutě rodinným majetkem. Za několik
desetiletí, po smrti majitelů, koupil pilu Karel Kittel. Ten po první světové válce postavil
moderní parní pilu. Během druhé světové války pila nebyla v provozu, po ní však činnost
obnovila a fungovala až do roku 1954, kdy byla zrušena kvůli nově budovanému
Dřevokombinátu ve Vrbně pod Pradědem, který vzal však všem malým pilám v okolí práci.
V Nových Heřminovech tak přišlo o zaměstnání přibližně třicet dělníků. Podobně skončil
mlýn, jehož činnost byla pop válce nakrátko obnovena, avšak po odchodu národního správce
Hrabce byl jeho provoz ukončen. Během následujících let stavby chátraly. Ani jedna z nich se
do dnešních dnů nedochovala.
Další pila byla založena v Kunově roku 1870, podrobnější informace o ní, stejně jako o
přilehlém mlýnu však nemáme. Další, tedy třetí mlýn stával ve střední části Nových
Heřminov. Svou činnost ukončil v roce 1935. Po roce 1945 už nebyl nikdy spuštěn, ačkoli
podle Milana Mlýnka zde měli Němci nachystán stavební materiál, takže pravděpodobně
plánovali mlýn zprovoznit. V současné době lze najít ruiny tohoto mlýna a zbytek náhonu
nedaleko místa, kde dnes stojí malá vodní elektrárna.
33
V roce 1858 byl celý kraj postižen morem. Z vděčnosti, že byla této nemoci ušetřena,
věnovala paní Johanna Schreiberová obci dřevěný kříž. Poněvadž během času a
povětrnostních vlivů kříž značně zchátral, rozhodla se ve 30. letech minulého století paní
Marie Scheithauerová z domu čp. 37 postavit místo něj kříž kamenný. Kříž byl posvěcen 12.
července 1934. Průvod, v němž šle školní mládež, sbor zpěváků, obyvatelé obce a v čele
kaplan Anton Fischer ze Zátoru, doprovázela kapela od školy ke kříži. Kaplan pronesl
slavnostní proslov. Účastníci slavnosti byli pohoštěni koláči a kávou. Kříž dodnes stojí
nedaleko hlavní silnice ve směru z Bruntálu na Krnov ve výše položené části obce.
Nové Heřminovy byly po dlouhou dobu známé především svými bělidly. První konkrétní
zmínka o zakládání bělidel je v heřminovské kronice datována do poloviny 19. století. „Tak
jako handlíři s přízí objevili se tu také běliči, ale i drobní vykupovači, kteří předli len a přízi
na přadena a předávali je obchodníkům do Benešova, ale ještě více do Bruntálu, kteří ji zase
prodávali dál. Křišťálově čistá voda Opavy se hodila k zakládání bělidel lněné a bavlněné
příze. Také v dalších obcích tento zdroj využili. V roce 1834 benešovský magistrát žádal na
zemských úřadech lepší vybavení těchto bělidel,“ píše heřminovská kronika.
Bělidla na svou dobu prosperovala, dovážela suroviny z Pruska a ze Slezska. „Brzy byla
bělidla proslavená a bohatá. Ještě dodnes kolují pověsti o blahobytu těchto provozovatelů.
Bohužel přišly špatné časy, rychle se rozvíjející průmysl dal přednost chemickému bělení a
bělení na trávě zaniklo,“ popisuje heřminovská kronika tehdejší situaci.
V roce 1900 bylo v provozu velké Olbrichovo bělidlo, na němž se soustředila všechna malá
bělidla. Obyvatelé blízkých obcí tak opět nacházeli obživu. O tom, jak byl zakladatel a
spolumajitel místních bělidel W.E. Olbrich v Nových Heřminovech váženým občanem,
svědčí fakt, že mu lidé v roce 1935 udělili čestné občanství. Olbřích, který podnikal
především v Bruntále (budova dnešního Moravolenu), kde také bydlel, trávil každý rok
dovolenou ve své vile číslo 55. Jeho úmrtí v roce 1930 zaznamenala heřminovská kronika:
„V něm ztratila obec velkomyslného dárce velkých částek peněz pro veřejné účely, jak pro
hasiče, školu, pro občany postižené válkou i pro chudé.“
Bělírna a barvírna Olbrich, Plischke a spol. fungovala do roku 1939, během války byl její
provoz zastaven. Po válce barvírna pod stejným názvem zahájila svou činnost a fungovala až
do roku 1949, kdy odešel národní správce Říhovský a bělírna začala stagnovat. Během roku
1949 zde přesunul výrobu podnik Tírny lnu z Nového Města na Moravě, zanedlouho na to
podnik převzal Moravolen Bruntál. Tírna lnu zde byla až do roku 1968, kdy továrnu převzala
TOS Olomouc. Od té doby až do roku 1989 se zde vyráběly převodové skříně. Poté továrnu
koupila společnost Uneko (Umělecké neželezné kovy).
Kromě firmy Bělírna a barvírna Olbrich, Plischke a spol. v obci představovala textilní
průmysl od roku 1850 do roku 1930 ještě Barvírna a bělidlo K. Rausch. Z tohoto podniku se
do dnešních dnů nic nedochovalo. Pamětníci uvádějí, že stávala v místech, kudy vede silnice
na Kunov.
V roce 1930 se uvažovalo o stavbě nového silničního mostu pod splavem. Obec požádala
firmu ´Art&co., ing. síť v Opavě o návrh na stavbu. Smlouva byla uzavřena, plánovaná částka
činila 385 tisíc Kčs. Práce na novém mostě byly ukončeny 18. července 1931.
Vodohospodářská komise odhadla stavbu na 540 tisíc Kčs oproti povoleným 385 tisícům Kčs.
Radní proto žádali o další peníze na dokončení stavby mostu. Celková částka nakonec činila
505 tisíc Kčs.
Železobetonový most navrhoval Rudolf Saliger (1973-1958), slavný rodák z Leskovce nad
Moravicí, který působil ve Vídni jako profesor železobetonového stavebnictví a posléze jako
lektor vysoké školy technické. Most byl prohlášen za technickou památku, avšak při
povodních roku 1997 byl těžce poškozen a uvažovalo se o jeho stržení. Nakonec se na jeho
rekonstrukci podařilo sehnat peníze a most byl opraven. Rekonstrukce stála 1,5 milionu
34
korun, stát ji zaplatil z osmdesáti procent, zbytek peněz dodala obec. Most opravoval
šumperský závod podniku Silnice Ostrava.
Již v dřívějších obecních radách byla projednávána stavba obecního domu, ale záměr nebyl
nikdy uskutečněn. Radní se na svém zasedání 18. října 1930 dohodli, že nemá význam
opravovat starý obecní dům čp.45, který je zralý k demolici, a že bude lepší postavit nový se
čtyřmi byty a kanceláří pro obecní úřad. Tento návrh byl odhlasován a radní pozvali stavitele
Franze Gritznera z Bruntálu. Požádali ho o vypracování stavebního plánu a vyčíslení přibližné
ceny této stavby. Odhad byl přibližně 328 tisíc Kč. Dne 22. března 1931 prodala obecní rada
starý obecní dům pekaři Ludwigu Scheithauerovi k okamžité demolici za 410 Kčs.
Se stavbou nového obecního domu pro učitele začali radní 17. dubna 1931. Už 10. října
1931 byl dům předán do užívání. Dům byl postaven za přibližně 328 tisíc Kčs a zachoval si
popisné číslo 45. Po roce 1945 sloužila budova jako místní národní výbor a byla zde stanice
SNB. Dnes dům slouží jako bytový.
Dne 30. července 1931 byla zahájena stavba konzumního obchodu s bytem pro obchodníka
z domu č. 166. Slezský konzumní spolek zadal stavbu firmě G.m.f.H. v Krnově. K užívání
byla předána 6. prosince 1931. Dům měl sice původně sloužit jako konzumní spolek, byla
v něm však umístěna pošta. Ta byla zrušena v roce 2000 a budova dnes slouží jako rodinný
dům. Od 3. prosince 1929 do 5. prosince 1931 řídil konzumní spolek prodejnu potravin
v domě čp. 110. Filiálka byla v Bretnově. Poněvadž skladové prostory v Nových
Heřminovech nebyly dostačující, dovážel svým členům dvakrát týdně zboží až do bytu.
Před druhou světovou válkou byly v obci malé lázně využívající minerální pramen, kterým
sloužil i malý hotel (1925-1935). Vedle restaurace byl bazén napouštěný minerální vodou
potrubím od domu čp.48, kde voda pramenila. V blízkosti byla také lázeňská zahrada a sál.
V dubnu 1933 prodala vdova Paula Kurschat lázeňskou restauraci za 150 tisíc korun
manželům Kaufovým. Z lázeňského sálu zřídili společenský sál, který byl pro veřejnost velmi
potřebný. O rok později postavili ještě kuželnu. Areál stával naproti budově bývalé školy (čp.
122, dnes budova obecního úřadu) při cestě z Bruntálu do Krnova.
Po druhé světové válce zde byla otevřena hospoda ´U Prošků´. Její majitel František Prokeš
však byl v padesátých letech nepohodlný komunistům, kteří jej poslali na dvanáct let do
uranových dolů v Jáchymově. Krátce po propuštění Prokeš zemřel a areál převzalo OSP
Krnov jako rekreační středisko. V části areálu byla školka a kino. V roce 1997 byla část
budov stržena vodou při červencových povodních.
Lesnímu hospodářství sloužila od roku 1925 do roku 1930 luštírna semen. Pamětníci
uvádějí, že stávala při cestě na Kunov. Dnes již budova luštírny nestojí.
V roce 1942 nechal kníže Jan z Lichtenštejnu postavit dvě nové hájenky u silnice do
Kunova. Dnes budovy slouží jako rodinné domy.
Při cestě z Bruntálu na Krnov je možno spatřit ve střední, nejřidčeji obydlené části obce, po
pravé straně malou kapličku. Není známo, kdy byla postavena, ano proč. Před druhou
světovou válkou zde podle pamětníků byl v přilehlém domě starobinec a kapli využívali lidé
jako modlitebnu.
Zajímavou stavbou je také dům čp. 147, tzv. vila Paula, kterou nechal postavit spolumajitel
bělidel Plischke jako letovisko pro svou dceru. Dům později sloužil pro údržbáře a pro
zaměstnance továrny.
V letech 1948 až 1949 provozoval OV KSČ v Olbrichivě vile čp.55 Politickou školu
Rudolfa Slánského. Poté, co byla škola zrušena, dům sloužil od roku 1952 jako Domov
výchovy mládeže. Vilu i s přilehlým rekreačním areálem obhospodařovala až do roku 1994
Vagonka Studénka, která zde v době totality pořádala pionýrské tábory. Z iniciativy manželů
Maňákových vznikl návrh vybudovat zde rehabilitační středisko pro tělesně postiženou
mládež. Slibně se rozvíjející projekt však kvůli nedostatku peněz nebyl realizován. Vagonka
Studénka objekt vrátila původnímu majiteli, který jej prodal firmě Uneko.
35
V padesátých letech 20. století bylo v obci sedm hospod. Jedna stávala u milotického
nádraží, druhá, ´U sedmi lip´, stávala nedaleko dnešní skládky dřeva při křižovatce z Bruntálu
na Krnov a Milotice. Budova, v níž hospoda fungovala, stojí dodnes, byla však zničena při
povodních v roce 1997 a nebyla již opravována. Další hospodou byl zájezdní hostinec blízko
statku u silnice na Krnov. Nedaleko kapličky, kde je dnes parkovací plocha, stávala další
hospoda. Byla místními lidmi nazývána ´Lágr´, neboť stála v místech, kde byli po válce
shromažďováni Němci k odsunu. Jiná hospoda, nazývána ´U staříčka´, stávala v domě
nedaleko heřminovského nádraží. Hospoda je v tomto domě dodnes a přibyl zde navíc obchod
s potravinami. Další restaurací byla již zmiňovaná hospoda ´U Prošků´. Poslední hospoda
lákala konzumenty v Kunově, kde již dnes není žádná restaurace.
Pamětihodnostem v Nových Heřminovech se věnovali odborníci ze Státního památkového
ústavu v Ostravě, z jejichž posudku si lze udělat představu o zachovalých historických
stavbách a jejich výlučnosti. Památkáři prováděli podrobný průzkum v Nových Heřminovech
zaměřený na urbanistické a architektonické hodnoty v letech 1991 a 2002. Dalším průzkum,
zaměřený na památky technické a moderní architekturu, provedli v letech 1999 a 2000.
Zjistili, že Nové Heřminovy jsou dobře dochované historické sídlo. Výstavba nové silnice a
zejména úpravy koryta řeky Opavy změnily původní urbanistický charakter obce natolik, že
nedoporučili vyhlásit zde vesnickou památkovou zónu.
„Všechny zjištěné skutečnosti ukazují na to, že obec Nové Heřminovy představuje dobře
dochované historické sídlo na křižovatce hlavních silničních spojnic, s projevy zejména lidové
architektury zděné i roubené, statků, jednodomů, hospodářských budov i architektury 20.
století včetně průmyslové. V obci jsou zastoupeny různé druhy architektury (…) i památníky a
sochy (…) a to z doby od 17. až po 20. století. Některé druhové projevy architektury se
v ostatních částech Jeseníků již nenachází nebo pouze ojediněle (například ledovna, ubytovací
hostinec s venkovním šenkem, chlévy s obytným patrem, čtyřstranný statek s hrázděnými
budovami),“ konstatuje historička Ľubica Mezerová z bruntálského pracovišť Státního
památkového ústavu.
Z jejího posudku se dočteme, že nejstarší dochovaná zástavba v obci pochází ze 17. století a
je tvořena převážně jednodomy jesenicko chlévo-komorového typu, ale i statky
s dvojstrannými a trojstrannými dvory. Zděné domy jsou obdélníkového půdorysu, rozdělené
průchozí chodbou se zbytky černé kuchyně. Obytné prostory mají trámové stropy, chlévy a
komory zaklenuté. Domy jsou kvůli vysoké hladině spodní vody podsklepené pouze ojediněle
kamennými zaklenutými sklípky. Okna domů jsou tabulková, dvoukřídlé dveře jsou
vyřezávané. Střechy se čtvrtvalbami na obou koncích byly původně kryty šindelem, posléze
včetně komínů břidlicí. V obci se nachází i starší kamenné nebo cihlové velké stodoly se
dvěma mlaty, seníkem a sklípkem, jejich vysoké sedlové střechy jsou pokryty břidlicí. Zděné
chlévy jsou převážně kamenné se zaklenutými prostory, stejně tak sklípky a další samostatné
hospodářské budovy.
Druhově je zástavba v Nových Heřminovech rozmanitá. Kromě obytných domů a rozlehlých
statků se zde nacházejí i zbytky velkého vodního mlýnu se zasypaným náhonem, kaplička,
kůlna, dílna, ale i hospoda s venkovním šenkem a kamenná budova železniční stanice.
Z počátku 20. století zde stojí rekreační zařízení s výtvarně hodnotnými hrázděnými
přístavbami, dvoupatrový bytový dům, železobetonový most od Saligera a mimořádně
esteticky pojednané budovy bělidla firmy Olbrich, Plischke a spol. z režného zdiva, postavené
v roce 1897.
Přestože byly v roce 1997 po povodni výměny zejména podlahy v přízemí a v některých
domech byla zaměněna původní okna za plastová, břidlicová střešní krytina za lepenku,
konstatuje Ľubica Mezerová, že tyto zásahy nemají vliv na hodnotu vesnického sídla, protože
jsou odstranitelné. Pokud by však tento trend pokračoval i nadále, hrozí znehodnocení většiny
historické zástavby v obci.
36
„Jedná se o ojediněle dochovaný a funkční soubor z hlediska architektonického i
urbanistického, který zatím respektuje původní zástavbu (s výjimkou rychlostní silnice, která
musela být umístěna na okraj obce). Dálkové pohledy a silueta nejsou narušeny výškovými
budovami. Potkává se zde organicky historická zástavba se současností, které se vzájemně
respektují,“ konstatuje Mezerová a dodává: „Likvidace obce by nesporně byla ztrátou části
historie tohoto regionu.“
V současné době stojí v obci několik staveb, zapsaných ve státním seznamu nemovitých
kulturních památek. Kromě již zmíněného kamenného kříže z roku 1733 je to též kaple
Nejsvětější Trojice, vedle níž kříž stojí. Zděná omítaná kaple pochází přibližně ze stejné doby
jako kříž a do seznamu památek byly obě stavby zapsány v roce 1972. Kaple byla koncem 19.
století opravována, generální opravou prošla v roce 1999. Znovu vysvěcena byla 25. května
2002 a v současné době zde každou první sobotu koná služby zátorský farář Marek Pawlica.
Plastika na kříži byla restaurována v roce 200.
Pozoruhodný byl také dům čp. 30 s kapličkou, jenž stojí u silnice z Bruntálu do Krnova.
Tato původně hodnotná zděná lidová stavba z konce 18. století byla znehodnocena úpravami
na konci 20. století. Kaplička je dnes v neutěšeném stavu. Stavba proto byla v devadesátých
letech 20. století ze seznamu památek vyjmuta.
Dalším zajímavým objektem zapsaným v seznamu nemovitých památek je chalupa čp.57,
která dokládá, jak vypadala přízemní lidová architektura v 17. století. Chalupa bala rozšířena
počátkem 19. století, přičemž byla zachována dispozice jednotného jesenického domu
bruntálského typu. Chalupa, jež má trámové stropy i klenby, byla částečně znehodnocena
úpravami v poslední čtvrtině 20. století. Dnes stavba chátrá.
Památkou je také přízemní omítnutá stavba z lomového kamene u cesty ke Krnovu,
používaná jako sklep. Tato hospodářská stavba byla součástí trojstranného dvora.(35)
Zajímavostí je také pravděpodobně hraniční kámen u silnice z Bruntálu na Krnov v blízkosti
domu čp. 30. Kámen stával u cesty až do padesátých let 20. století, poté byl stržen a dlouhou
dobu ležel v poli. V roce 1993 jej nechal tehdejší starosta Mlýnek znovu vztyčit. Bohužel o
historii kamene nemáme další informace.
Na závěr …
váženého historického bádání vám nabízíme jednu z pověstí vztahující se k místům nedaleko
Nových Heřminov, přesněji k Zátoru, s nímž měli v minulosti Nové Heřminovy mnoho
společného. Pověsti přežívali v ústním podání a někdy byly zaznamenávány dokonce
písemně. Tuto vyhledala a popsala Irena Šindlářová a zahrnula ji spolu s ostatními pověstmi
Krnovska do sbírky tajemných povídek Bludný kámen.(36)
Andělské světlo
Nad údolím Hradského potoka, který se vlévá v obci Zátoru do řeky Opavy, se dodnes na
kopci zvaném Zátorský vrch (též Trosky) nachází zbytky obvodového zdiva a hradeb
bývalého zátorského hradu. Jeho zánik lze datovat do období uherských bojů, kdy
pravděpodobně 1474 byl dobyt vojsky Matyáše Korvína. V následujících letech už nebyl hrad
opravován a po roce 1535 podle dobových pramenů byl zcela opuštěn. Na počátku 15. století,
kdy majitelem hradu byl jistý Bohuš ze Zátoru, se odehrál tento příběh.
Z dřevěné kůlny na hradním nádvoří se z otevřených dveří linul smích a štěbetání dvou
pradlen. Starší z nich právě vkládala do sudu s vodou složené povlečení a prolévala jej
tekutým mýdlem připraveným ze zvířecího tuku, dřevěného popela a sody. Mladší Matylda
do takto promydleného prádla bušila dřevěnou pálkou, aby je zbavila špíny a potom ve velké
dřevěné kádi pořádně vymáchala.
37
Bosé nohy pradlen čvachtaly v rozlité vodě, sukně měly vykasané a ústa plná povídání.
Matylda právě líčila svůj zážitek z minulého dne. Když vycházela ze zátorského kostela,
spatřila ve velkém kameni u hřbitovní zdi sedět podivného člověka. „Vůbec bych si ho snad
nevšimla. Vypadal jako šedý stín na kamenné zdi. Ale potom, co jsem se přiblížila na pár
kroků, postavil se a já nevěřila svým očím. Na jeho zádech se leskl, jak se zapadající sluníčko
do něj odráželo, obrovský hrb! Potom ten hrbáč natáhl ruku omotanou špinavým obvazem a
požádal mě o almužnu. V tu chvíli jsem naštěstí zaslechla hlasy lidí, kteří vycházeli z kostela,
ale ti prošli kolem nás bez povšimnutí. Jako by toho divného hrbatého muže vůbec neviděli!
Tak jsem podala žebrákovi jedinou minci, kterou jsem měla u sebe, a hlasitě jsem mu
třesoucím hlasem popřála mnoho dobrého.
Když potom další člověk, který nás v tu chvíli míjel, zakroutil hlavou, začalo být vše ještě
divnější. Že bych toho žebráka viděla jen já? Chtělo se mi utéct, ale zůstala jsem jako
přikovaná a hleděla podivnému zjevení přímo do očí. V těch očích něco svítilo a já pořád
nevím, jestli to byla radost nebo smutek. Potom vzal žebrák mou ruku a přiložil ji na hrb.
Řekl, že jsem se právě dotkla svého osudu, a že kdykoliv v životě pocítím v jistém okamžiku
v dlani horkost, budu vědět, že jednám správně. Nerozuměla jsem tomu, ale cítila jsem, jak
má ruka, přiložená k vypouklým zádům žebráka, sálá žárem. Potom najednou nebylo nic a já
jsem se octla na lesní pěšině vedoucí k hradu,“ odpověděla Matylda a pohlédla na druhou
pradlenu.
Ta plácla rukama do vody, až mydlinky vychrstly Matyldě do očí a hlasitě se zasmála: „Tak
ty, místo aby se ti zdálo o ztepilých princích, kteří se rodí jen proto, aby tě mohli požádat o
ruku, sníš o žebravých hrbáčích s osudem na zádech! To si tedy museli ti lidé o tobě myslet
pěkné věci, když tě viděli, jak mluvíš do prázdna a pouštíš minci na zem!“
Pradlena se řehonila, až ji šátek sklouzl z hlavy do kádě se špinavým prádlem. Matylda se
uraženě odvrátila, ale v duchu se rozhodla, že už se k té příhodě nebude nikdy vracet. Co když
se jí to všechno opravdu jenom zdálo?
Nádvořím se rozlehl dusot koňských kopyt. Panoš držel na dlouhých červených šňůrách
připevněných k širokým obojkům chránících krky před ostrými kančími kly smečku honících
psů, hradní pán slézal z koně a nahlas si pochvaloval dnešní bohatý úlovek. Pro příští dny
bude opravdu hodně masa pro hodovní stůl.
Pradleny zvědavě vykukovaly ze dveří kůlny a pozorovaly lidské hemžení na dvoře.
Najednou, když čeledín odváděl unavené koně do stájí, Matylda vykřikla. Zdálo se jí, že
v sedle jednoho z nich sedí hrbatý žebrák a mává na ni: „Vidíš to, co já?“ zavrávorala
Matylda a přidržela se ramene pradleny. „Jistě, čeho se proboha lekáš? Jako bys poprvé viděla
koně?“ nechápavě pohlédla pradlena na Matyldu.
„Ty ho vážně nevidíš?“ vytřeštila Matylda oči a ještě jednou se podívala na hřbet koně.
Kromě sedla tam nic nebylo. „Asi už opravdu blázním,“ pomyslela si a vrátila se raději ke
špinavému prádlu. Zbytek dne už nepromluvila. Marně ji pradlena popichovala a snažila se ji
přimět k řeči.
Večer se obě ženy beze slova rozešly a Matylda se vydala známou lesní cestou k vesnici.
Znovu a znovu se jí vracela do mysli tato příhoda a Matylda přemýšlela, co se to s ní vlastně
děje. Nikdy přece nevěřila na všelijaká zjevení, strašidla a pohádkové bytosti a najednou jako
by se sama stala obětí prapodivných čárů a mámení. Po chvíli zjistila, že pro samé přemýšlení
si ani nevšimla, že sešla z cesty.
Setmělo se a měsíc, který do té chvíle jasně svítil, najednou vklouzl za mrak a Matylda
tápala v naprosté tmě. Začal vát silný vítr, který sfoukl plamínky hvězd a oživil dosud
nehybné stromy tak, že jejich větve šlehaly Matyldu do obličeje ze všech stran. Ani svůj nářek
neslyšela, jak ticho lesa se náhle proměnilo v směsici skřípajících a rachotících zvuků.
38
Matylda se zoufale prodírala křovím a prosila nebesa, ať se alespoň na chvíli rozsvítí, aby
uviděla cestu k domovu. Její prosbu však hned od úst odtrhávaly ostnaté šlahouny ostružin.
Až po chvíli se vymanila z pichlavého sevření a rukama tápala jen do prázdna.
„Stůj! Málem si mne zašlápla! Copak jsi slepá?“ vyskočil u Matyldiných nohou malý
mužíček, který rozčileně mával malou lucerničkou, jejíž světlo ozářilo hopsající postavičku,
velkou tak právě do lidské dlaně.
Matylda v tu chvíli už přesvědčena o tom, že nic není nemožné, když člověk zapomena na
skutečnost a zabloudí do pohádkového světa, se ani nelekla. Prohlížela si mužíčka, který byl
tak neskutečný, že snad vlastně ani nebyl. O opaku ji však vzápětí přesvědčila další slova, pro
která se musela sehnout až do podřepu, aby lépe slyšela.
„Divíš se, divíš, kdo asi jsem, že chodím do takové velké tmy s tak malým světlem, viď?
Tak si na mne sáhni, ať se přesvědčíš, že nejsem jen nic! Asi jsi toho ještě ve svém životě
příliš neviděla, když se pořád sama sebe ptáš, co je sen a co je skutečnost,“ přečetl skřítek
otázku, která v tomto okamžiku už už chtěla vypadnout Matyldiných úst.
Matylda se ještě více sehnula a jemně pohladila skřítka po hlavě. Když odtáhla ruku, cítila,
jak se jí po dlani rozlévá teplo. V tu chvíli si vzpomněla na žebráka a věděla, že se nemusí
ničeho obávat a že může beze strachu následovat skřítka do jeho pohádkového světa.
Vítr, sotva rozehnal mraky, se uklidnil a obloha se znovu rozzářila tisíci světel. „No konečně
vidím dál než na tvé nohy,“ spokojeně zamručel skřítek a Matylda se rozhlédla. Stáli na
pasece, kde mezi pařezy čněla do výšky obrovská hromada kamení.
„Pojď, ukážu ti, kde přebývám,“ pronesl mužík a hopsal ke kamenům. Matylda ho
následovala až k místu, kde se skřítek zastavil, položil lucerničku na zem a sfoukl plamen.
„Teď už světlo nebudeme potřebovat. Tam, kam tě zavedu, je jasu víc než dost.“ Vytáhl
z kapsy malinký bílý oblázek a hodil jej na velkou hromadu kamení. Ta najednou úplně
zmizela a kamínek propadl velkým otvorem do země. „Tak. Tady se rodí jednou za třista let
andělé a po stříbrném žebříku stoupají k nebesům.“ Skřítek se naklonil přes okraj jámy,
vyzval Matyldu, ať učiní totéž, a dodal: „A já tady hlídám ten žebřík, aby po něm nevylezl
někdo nepovolaný.“
Matyldiny oči se zalily tak jasným a zářivým světlem, že musela na chvíli přivřít víčka, aby
ji snad neoslepilo. Pomyslela si, že toto světlo může pocházet snad jen z drahých klenotů
ukrytých tam kdesi dole.
„To světlo, které málem propálilo tvé oči, nezáří z pokladu, jak se domníváš. Tak jasně svítí
jenom čistá duše a já ti teď nabízím, že si můžeš trochu toho světla nabrat a prostřít si s ním
oči, abys v životě vždy viděla pod povrch věcí a také to, co se skrývá za světem viděným
pouhýma očima. Od tohoto okamžiku budeš obdařena andělským světlem, pomocí něhož
budeš moci pomáhat lidem. Ale nikdy nezapomeň! Ti, kdo byli takto obdařeni, si musí být
vědomi toho, že tento dar nedostali proto, aby se povyšovali nad ostatní, ale proto, aby jim
sloužili!“
Teplo z Matyldiny pravé dlaně se šířilo až k lokti. Nabrala světlo do rukou a protřela si oči.
Když se potom rozhlédla, viděla, jak sedí na pařezu uprostřed paseky, opodál se leskne
hromada kamení a po skřítkovi ani památky. Tentokrát se už ničemu nedivila. Dobře věděla,
že za chvíli vstoupí na cestu vedoucí do úplně jiného světa, než v jakém žila dosud.
Když se Matylda po pěšině, která se znenadání objevila po její pravici, dostala z lesa a
spatřila první vesnické domky, obrátila se ještě naposledy k místům, kde stá zátorský hrad.
Věděla, že tam se už nikdy nevrátí.
Od toho dne, v němž poznala místo, odkud vzlétají andělé, se změnil celý její život. Netrvalo
dlouho a po celém kraji se rozneslo, že bývalá pradlena byla obdařena andělským světlem,
které proudí z její pravé dlaně. Vědělo se, že když Matylda přiložila svou ruku k nemocnému,
vyléčila všechny jeho neduhy. Zvěsti o těchto zázračných uzdraveních se šířily od úst k ústům
a přežívaly ve vyprávění místních obyvatel ještě dlouhá staletí po Matyldině smrti.
39
Mnoho lidí se vydávalo do zátorských lesů a hledali místo, odkud vzlétají andělé. Nikdo
z nich však prý už nepotkal malého skřítka, který by někomu nechal nabrat andělského světla
do dlaní. Ale kdo ví? Hromada kamení tam leží dodnes a skřítkové vstupují do života lidí
tehdy, když to nikdo nečeká.
40
Seznam vyobrazení v barevné příloze
I
I
II-III
II-III
II
III
IV
IV
IV
IV
V
V
V
V
VI
VI
VII
VII
VII
VII
VII
VIII-IX
X
X
XI
XI
XII
XIII
XIV-XV
XVI
Kolorovaná pohlednice; přibližně 1900. Pramen: Slezské muzeum Opava (2x)
Dnešní pohled z téměř totožného místa; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Železobetonový most; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Panoramatický rozhled z mostu - 360°; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Okolí slévárny Uměleckých Neželezných Kovů; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Lidová architektura a modlitebna; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Hospoda a okolí; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Vila Paula; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Lidová zástavba; 2003. Foto:Vladimír Měrák (2x)
Malá vodní elektrárna; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Místo hráze plánované přehrady; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Kunov a jeho vlaková zastávka; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Dnešní vlakové nádraží Milotice nad Opavou; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Vlakové nádraží Nové Heřminovy; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Lidová zástavba; 2003. Foto:Vladimír Měrák (4x)
Dům u trosek novoheřminovského mlýna; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Vila W.E.Olbricha, dnes rekreační středisko; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Starosta u hraničního kamene; 1993. Pramen: osobní archiv M.Mlýnka
Parčík s bustou T.G.Masaryka a budova z 30. let; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Kaple Nejsvětější trojice; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Novoheřminovský hřbitov; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Tři panoramata Nových Heřminovy; 2003. Foto:Vladimír Měrák
Poslední povodní poničené komunikace; 1997. Foto:Vladimír Zatloukal (2x)
Zničené sloupy a vedení elektrického proudu; 1997. Pramen: obecní archiv
Srovnání stavu silnice po povodni; 1997-8. Pramen: obecní archiv
Zničená komunikace v centru obce; 1997. Foto:Vladimír Zatloukal
Podemletý most a lázeňský areál; 1997. Foto: Juraj Móric (2x)
Tři srovnávací fotografie; 1997-8. Pramen: obecní archiv
Povodeň; červenec 1997. Foto:Vladimír Zatloukal (6x)
Pohledy z Ptačího vrchu a fotomontáž; 2003. Foto: V.Měrák (3x + montáž)
41
Seznam černobílých vyobrazení
V knize jsou použity v podstatě tři typy ilustrací. Nejstarší historická vyobrazení obce vlastní
Slezské zemské muzeum Opava. Další archivní materiály se bohužel vinou posledních
povodní nedochovaly (např. osobní archiv prvního polistopadového starosty byl tehdy zničen
téměř celý). Z jeho a obecního archivu naleznete v knize některé další historické ilustrace.
Několik fotografií archivuje také Okresní muzeum v Bruntále. Okresní archiv tamtéž nemá
k obci Nové Heřminovy nic a to, co bylo archivováno v krnovské pobočce, bylo bohužel
rovněž zničeno záplavami v roce 1997.
Ze záplav byly především k dispozici fotografie z archivu zaniklého okresního týdeníku
PATRIOT, který tehdy vyhlásil soutěž. Současné fotografie nasnímal Vladimír Měrák
v průběhu dubna a května 2003.
Obal
-Pohlednice Neu Erbersdorf; 1906. Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Kresba Neu Erbersdorf; z konce 19.stol. Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Neu Erbersdorf a ´Bělidla Olbrich, Plischke a spol.´ze severu; pohlednice z roku
1899. Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Trosky jednoho z mlýnů a jeho náhon; 1993. Foto: Vladimír Měrák
-Lázeňský areál; pohlednice 1904. Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Železniční most; pohlednice kolem 1900. Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Dnešní vlakové nádraží Milotice n. Opavou - pohled ze západu; pohlednice 1899.
Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Vlakové nádraží Nové Heřminovy; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Milotické (původně novoheřminovské) vlakové nádraží; pohlednice kolem 1900
Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Totožný pohled z roku 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Panorama milotického nádraží; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Sušárna lesních semen pro obnovu lesních porostů v Jeseníkách. Budova a interiér;
18. října 1982. Foto: Jolanda Červeňáková. Pramen: Okresní muzeum Bruntál
-Bunkr pod vlakovým nádražím Milotice n. Opavou; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Bunkr, který poctil Adolf Hitler svou návštěvou; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Faksimile zamítnuté žádosti o hřbitovní architekturu z 25. dubna 1949; repro 2003.
-Památník T.G.Masaryka s místním funkcionářem. Pramen: obecní archiv
-Fotbalové hřiště v Nových Heřminovech; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Prodejna smíšeného zboží; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Ze sklizně lnu; kolem 1950. Pramen: obecní archiv
-Silnice vedoucí pod železniční most. Pohled z jihozápadu;2003.Foto:Vladimír Měrák
-Panorama začátku Kunova z jihu; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Léčebna dlouhodobě nemocných v Kunově; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Bývalá škola, dnes Obecní úřad Nové Heřminovy; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Starostové Antonín Maňák a Milan Mlýnek s bustou T.G.Masaryka před
znovuodhalením; 6.září 1999. Pramen: obecní archiv
-M.Mlýnek při znovuodhalení busty T.G.M.; 18.9.1999. Pramen: obecní archiv
-Bývalá novoheřminovská hasičská zbrojnice a před ní L.Piško s mladými hasiči;
kolem 1950. Pramen: obecní archiv
-Cvičení dobrovolných hasičů (na fotografii zleva Holásek, Ludvíček, Hrtáň); kolem
1950. Pramen: obecní archiv
-Povodeň v roce 1963 (pí. Tyrpáková u domu č. 149). Pramen: obecní archiv
-Silnice I.třídy a okolní domy zaplavované vodou poslední povodně; 8. červenec 1997
Foto: Jolanda Červeňáková. Pramen: Okresní muzeum Bruntál
42
-Obyvatelé Nových Heřminovy se brodí záplavou u nových domů; 8. červenec 1997.
Foto: Jolanda Červeňáková. Pramen: Okresní muzeum Bruntál
-Železobetonový most odolává povodni; červen 1997. Foto: Vladimír Karásek
-Žofie Šmigurová běduje u svého zničeného domu nad následky poslední povodně;
červen 1997. Foto: Jiří Pavlík
-Z happeningu ´Pochod hastrmanů aneb Cesta po dně přehrady´.Na fotografii vpravo
stojí organizátorka akce Lenka Daňhelová, vedoucí ostravské pobočky sdružení
Arnika a autorka této knihy; 22.března 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Malá vodní elektrárna; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Lázeňský areál; pohlednice 1907. Pramen: Slezské zemské muzeum Opava
-Sklep z lomového kamene u cesty ke Krnovu; 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Interiér obecního úřadu; 29.dubna 2003. Foto: Vladimír Měrák
-Lenka Daňhelová na konzultaci u kronikáře Stanislava Jeřábka; 29.dubna 2003.
Foto: Vladimír Měrák
43
Poznámky, prameny a vysvětlivky
Str.
4
5
odkaz
(1)
(2)
5
(3)
5
5
(4)
(5)
6
(6)
6
(7)
6
6
(8)
(9)
6
(10)
6
(11)
7
(12)
7
8
8
9
(13)
(14)
(15)
(16)
9
(17)
10
(18)
10
11
(19)
(20)
13
14
(21)
(22)
14
(23)
14
14
(24)
(25)
pramen
Kronika Nových Heřminovy se odvolává na Zemský archiv v Brně
Kronika Nových Heřminovy uvádí jako zdroj ´Zprávu in Work
v Slovinec - důlní knižní seznam´, uložené v Zemském archivu Opava
Vladimír Blucha - Historie města Krnova, z knihy Ladislav Zapletal,
Vladimír Blucha - Krnov, 1969
Tamtéž
Ladislav Hosák, Historický místopis Moravy a Slezska v letech
1848 - 1860, Ostrava 1967
Kronika N.Heřminov se odvolává na Slezskou kroniku, 2.knihu, str.106
autor R.Kneifl
Vladimír Blucha - Historie města Krnova, z knihy Ladislav Zapletal,
Vladimír Blucha - Krnov, 1969
Tamtéž
Kronika N.Heřminovy se odvolává na Zprávu v dolní knize panství von
Janowitz - archiv Janowitz 1530 - 1560
Kronika N.Heřminov se odvolává na Diárium, deník a.d.1557,
v archivu v Krnově
Radek Fukala: Krnov - rezidenční město a základna moci
hohenzollernských knížat na území českého předbělohorského státu,
Sborník bruntálského muzea, str.6, 2001
Vladimír Blucha - Historie města Krnova, z knihy Ladislav Zapletal,
Vladimír Blucha - Krnov, 1969
Tamtéž
Tamtéž
Tamtéž
Jan Kryštof Handle (1694 - 1774), známý barokní malíř, který maloval
oltářní obrazy a fresky. Narodil se v Janovicích u Rýmařova, dlouhou
dobu pracoval pro šternberské audustiány, vyzdobil freskami například
zámek v Žerotíně, kapli na zámku ve Velkých Losinách, kapli
´V lipkách´v Rýmařově. Další jeho díla jsou v Olomouci, Vratislavi a
mnoha dalších kostelích na severní Moravě
Více v knize Vladimíra Bluchy - Historie města Krnova, z knihy
Ladislav Zapletal, Vladimír Blucha - Krnov, 1969
K otázce tzv. posmrtné magie na panství Velké Heraldice v 18. století,
Branislav Martinek, Sborník bruntálského muzea 2001, str.37, 2001
Kronika N.Heřminov uvádí zdroj informací ´Archiv v Krnově 1815´
Kronika N.Heřminov uvádí zdroj ´Zpráva ze Stellwag.v.Carion,
pamětní kniha v Bruntále 1867´
Kronika N.Heřminov čerpala z bruntálské kroniky, str. 68-69
Josef Cepek: Bruntál 1213, vydáno 1998. Zájemce o tuto problematiku
odkazujeme na knihu ´Severní Morava a západní Slezsko pod vlivem
německého iredentismu do roku 1919´autorů Pavel Fidler, Ladislav
Basel, která vyšla v Bruntále roku 1971.
Josef Cepek: Bruntál 1213, vydáno 1998, zdroj Státní okresní archiv
Bruntál, pracoviště Krnov
Josef Cepek: Bruntál 1213, vydáno 1998
V pravomoci těchto policejních okrsků byla péče o veřejný pořádek,
44
15
15
(26)
(27)
16
(28)
16
(29)
25
(30)
25
30
(31)
(32)
31
(33)
31
37
(34)
(35)
37
(36)
policejní přihlášky cizích osob, kontrola pasů v hraničních pásmech
a kontrola občanských průkazů, kontrola všech veřejných shromáždění,
cenzura všech sdělovacích prostředků, výcvik policie se zbraní,
bezpečnostní opatření s třaskavinami, policejní hlídky na všech
divadelních představeních, společenských shromážděních, cenzura
filmů a textů písní, trestní činnost 3.stupně, politické organizace ze dne
14.7.1927, No 88, R.G.B.b., rozhodování o kontrolách dokladů podle
nařízení ze dne 27.7.1871, policejní úřední jednání, rovněž trestní věci,
podle uvedených bodů
Josef Cepek: Bruntál 1213, vydáno 1998
Z návštěvy Hitlera v Bruntále a okolních obcí se dochoval přibližně
20minutový filmový dokument ´Nástup fašismu na Bruntálsku´, který
je uložen v Okresním archivu v Bruntále
Více viz Osvobození města Bruntálu Sovětskou armádou, autor Tomáš
Niesner, Sborník Okresního vlastivědného muzea v Bruntále, 1985
Bruno Hörler žije v současné době v Rakousku, kam odešel těsně po
válce ještě před odsunem. Kronikář Jeřábek spolu s nynějším starostou
Antonínem Maňákem a zastupitelem Jiřím Pavelkou jej vyhledali
a navštívili v roce 2000.
N.Heřminovy jsou velmi rozsáhlá obec, rozkládají se podél silnice
z Bruntálu na Krnov v délce přibližně 4 kilometrů. Dolní vsí je míněna
pravděpodobně část blíže k Zátoru, pomyslný střed ´horní vsi´tvořila
zřejmě zástavba kolem kaple v blízkosti železobetonového mostu
Kronika N.Heřminov uvádí jako zdroj Krnovský zámecký archiv
Vodohospodářský pracovní sjezd Ostrava, 2.2.1947, Zemský archiv
Opava. V názvosloví řek Opavy a Opavice byl velmi dlouho zmatek řeka Opava, byla nazývaná Černou, též střední Opavicí i Opavou, řeka
Spavice, která se do řeky Opavy vlévá v Krnově, byla nazývaná Zlatou
Opavou i Zlatou Opavicí. V současné době se používají názvy Opava
(vzniká soutokem Černé, Střední a Bílé Opavy u Vrbna pod Pradědem)
a Opavice (Kterou přijímá Opava v Krnově).
Záznam schůze pracovní komise pro odtokové poměry pro dílčí SVP
povodí Olše, Ostravice, Odry, Moravice a Opavy, ve dnech 28.a 29.
února 1952 ve Vodohospodářské kanceláři Ministerstva stavebního
průmyslu v Brně, Zemský archiv Opava
Tamtéž
Ľubica Mezerová, Odborné vyjádření k památkové hodnotě obce Nové
Heřminovy, 2002
Irena Šindelářová: Bludný kámen - Tajemné povídky z Krnovska,
Danal Olomouc, 1999
45