Sk 19,1-7 „Zatímco byl Apollos v Korintě, prošel Pavel hornatým

Sk 19,1-7
„Zatímco byl Apollos v Korintě, prošel Pavel hornatým vnitrozemím a přišel do Efezu; tam se
setkal s nějakými učedníky. Zeptal se jich: "Když jste uvěřili, přijali jste Ducha svatého?" Odpověděli
mu: "Vůbec jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý. Pavel řekl: "Jakým křtem jste tedy byli pokřtěni?"
Oni řekli: "Křtem Janovým." Tu jim Pavel prohlásil: "Jan křtil ty, kteří se odvrátili od svých hříchů, a
vybízel lid, aby uvěřili v toho, který přijde po něm - v Ježíše. Když to uslyšeli, dali se pokřtít ve jméno
Pána Ježíše. Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém
vytržení. Těch mužů bylo asi dvanáct.“
Máme dnes před sebou začátek dlouhé kapitoly, která celá popisuje Pavlovo působení v Efezu.
V Pavlově době to byl významný přístav, místo, kde se spojovala mořská a suchozemská doprava
zboží z východu na západ. Efez se svým významem proto řadil k Antiochii Syrské a Alexandrii
v Egyptě. Efez ale nebyl je významným střediskem obchodu, byl ale také významným poutním
místem. V Efezu byl totiž proslulý chrám bohyně Artemidy, bohyně úrody. Její chrám patřil k sedmi
starověkým divům světa, byla to prý jedna z největších staveb své doby. Na délku chrám měřil 110 m,
na šířku 55 m a okolo chrámu bylo 128 sloupů bohatě zdobených plastikami, které vyobrazovaly
slavné činy bohů. Tento chrám, jak ještě uvidíme, byl bohatým zdrojem příjmů pro mnohé obyvatele
Efezu.
Jiným zdrojem jejich příjmů bylo provozování magie a kouzelnictví, jak také ještě uvidíme.
Proslulé prý byly „efezské zaklínací formule“, tj. proužky nebo role papyru s magickými průpověďmi,
které se tu hromadně vyráběly a odtud vyvážely. Sloužily prý k zaklínaní duchů, hledání pokladů,
k prokletí i uzdravování, k hádání budoucnosti, a byly na nich i tajemné formule k získání žen.
Ve městě ovšem žila i velká skupina Židů. Už jsme slyšeli, že se Pavel v tamější synagóze
zastavil, když se vracel z Korinta přes Jeruzalém do svého domovského sboru v Antiochii Syrské.
Byla to tehdy opravdu ale jen zastávka, nedal se přemluvit, aby zůstal, ačkoliv ho tehdy Židé o to
velmi prosili. Pavel měl ovšem jiné plány, slíbil však, že „dá-li Pán, tak se vrátí“. A jak dnes vidíme,
Pán dal. Jaký bude mít Pavel úspěch v takovémto až temném duchovním prostředí? Uvidíme!
Dnes s Pavlem do Efezu teprve vstupujeme. Jestli jsme ovšem čekali, že ho jako obvykle nejprve
uvidíme v synagóze, tak musíme být překvapeni. Židé tentokrát nejsou ti první, se kterými se ve městě
setkal. Ti první jsou „nějací učedníci“. Kdo to přesně je, nedovedu říct, ani kde se tu vzali. Jsou to
stoupenci Apollona, který tam působil, nebo Jana Křtitele? Už jsme viděli, když jsme mluvili o
Apollonovi, že Jan Křtitel byl v židovských kruzích známý. Našel své stoupence i v Efezu? Těch 12
učedníků v Efezu ale mělo, zdá se, něco společného i s Kristem, soudě podle otázky, kterou jim Pavel
položil.
Je to ovšem otázka zvláštní, stejně jako je zvláštní celý ten rozhovor, který se následně mezi
Pavlem a těmi muži rozvinul. Vypadá to, že Pavlovi nebylo zcela jasné, čemu ti muži věří, že nevěděl,
kam si je má zařadit. Jsou to Židé, kteří se nechali inspirovat myšlenkami Jana Křtitele – jako ten
zmíněný Apollos -, nebo jsou to lidé, kteří se víc upnuli na Ježíše, v naději, že je to ten Janem
Křtitelem očekávaný Mesiáš?
Skoro to vypadá, že je tomu tak, že se tito muži opravdu přiklonili ke Kristu, jak naznačuje slovo
„učedníci“, které je tu pro tuto skupinu užito. Většinou je tím slovem v Novém zákoně míněn učedník
Ježíšův. Lukáš ovšem výslovně podotýká, že jsou to „nějací“ učedníci, tedy skupina ne přesně
identifikovatelná, jasně zařaditelná, něco u nich prostě nehraje. Parafrázovaný překlad proto má:
„říkali si učedníci“. Podle toho se zdá, že nějaký vztah k Ježíšovi měli, že v něm viděli svého Mistra a
Učitele, svůj životní vzor, zdá se. Přesto s nimi Pavel jako s křesťany nemluví.
Co se mu nezdá, ptáme se proto možná udiveně? Jak jinak definovat víru v Krista, co víc k ní patří
nežli to, mít v Ježíšovi svůj životní vzor? Vždyť se snažíme o totéž? Z Pavlovy otázky ale slyšíme, že
to nestačí. „Projevila se na vás moc Ducha svatého, když jste uvěřili?“, ptal se těch mužů. „Vůbec
jsme neslyšeli, že je seslán Duch svatý“, odpověděli mu. Což Pavla vedlo k dalším otázkám: „Čí jste
tedy následovníci? Pokřtil vás někdo? Prohlásili: Byli jsme pokřtěni po způsobu Jana Křtitele.“ Tedy
na znamení pokání, s touhou uzavřít svůj minulý život a začít žít jinak.
Ani to ale očividně k tomu, aby člověk byl označen za křesťana, nestačí, vidíme z Pavlovy otázky,
i z toho, jak ten příběh dál pokračuje. To, co člověka činí opravdu křesťanem, je dar Ducha svatého,
vyplývá z toho oddílku! Což je nesmírně závažné zjištění, závažný důraz, který ovšem nutně vede
k otázce: Co ten Duch svatý dává člověku navíc a co tedy těm dvanácti mužům, se kterými se Pavel
v Efezu setkal, chybělo?
A následně: Mám já Ducha svatého? A jsem proto opravdu Kristova? Mohu hledět směle vstříc
budoucnosti, nebo se musím bát, že o ni přijdu, protože nejsem na té správné cestě? Ti muži v Efezu
na ní očividně nebyli. Dostali se na ni až po udělení Ducha svatého. Předtím, jak tomu rozumím, žili
pořád ve Starém zákoně, tj. jen zaslíbeními, ale neměli podíl na jejich naplnění. To pořád jen čekali,
jen vyhlíželi. Byli tedy jakoby jen na poloviční cestě, a to při vší snaze žít podle Ježíšova vzoru. Nebo
jinak: byli stoupenci Krista, ale nebyli Kristem, tedy křesťanem. Protože křesťan, jak víme, je ten, v
němž žije Kristův duch, kdo s Kristem dýchá, myslí, tvoří s ním jedno tělo.
Co do života těch dvanácti mužů v Efezu vnesl dar Ducha svatého, kterého dostali po křtu a po
vkládání Pavlových rukou, jak tento dar jejich život proměnil a proč se bez něj Kristův člověk nemůže
obejít, máme v tom dnešním oddílku vyjádřeno slovy: „Jakmile na ně Pavel vložil ruce, sestoupil na
ně Duch svatý a oni mluvili v prorockém vytržení.“ Doslova tam stojí „mluvili jazyky a prorokovali“.
To neznamená, že by byli v nějakém transu, že by o sobě nevěděli. Řekla bych to asi takto: ti muži
byli v okamžiku křtu naplněni obrovskou radostí, která se projevuje navenek všelijakými nesourodými
a s běžným jazykem nijak nesouvisejícími slabikami, jako uau, juchú, uajá apod. Najednou totiž věděli
naprosto jistě, že je Bůh miluje, že jsou už dnes plně jeho; že už na to, že je přijme, nemusí čekat, v to
jen doufat. Věděli, že jim bylo odpuštěno všechno nedobré z minulosti, že ta minulost je škrtnutá, už
neplatí! Protože Kristus, jak prožili v okamžiku křtu, zemřel za jejich hříchy; ve křtu s ním sestoupili
do hrobu, aby spolu s ním povstali k novému životu! Jak úžasné bylo vědět, že se už nemusí děsit
Božího soudu!
Toho se možná ti muži pod Janovým vlivem právě děsili. Jak víme, Jan kladl důraz na to, že
„sekera je už na kořenu stromu“, připravena vytnout každého, kdo nečiní pokání, či ho snad činí, ale
pokrytecky, nedostatečně. Jan byl velice přísný a pod jeho vedením mohl leckdo propadat úzkosti
z moci svého hříchu; úzkosti z toho, že je možná neodpustitelný; že veškeré moje pokání je
nedostatečné, možná opravdu pokrytecké...
Pokud touhle úzkostí těch 12 mužů v Efezu trpělo, teď je najednou pryč. Při křtu se jich dotkla
Boží milost a otevřela před nimi nádhernou budoucnost. V tu chvíli se totiž Kristus usadil v jejich
srdci, stal se jeho trvalým obyvatelem. A je úžasné vědět, že Kristus chce být, touží být se mnou
v tom nejužším kontaktu, že mnou nepohrdá! Jak se všechno změní, když vím, že jsem hodna lásky!
Najednou vidím věci i lidi zcela jinak.
A to je to prorokování. To není věštění budoucnosti, prorok je ten, kdo je citlivý vůči Božímu
slovu, kdo chápe souvislosti mezi Božím slovem a přítomností; kdo vidí, jak a v čem se Bůh dotýká
našeho světa, našeho života, kdo vidí, že se Boží slovo stává skutečností. Prorokování je prostě
mluvení o tom, že Bůh je s námi, že nás provází životem; je to mluvení o naději, která se před námi
díky Bohu otevřela.
Možná se nám to, co prožili ti muži v Efezu, zdá zvláštní a vzdálené. Ve skutečnosti je to ale
prožitek, který by nám neměl být cizí, jsme-li opravdu Kristovi a ne lidmi jen napůl cesty. Pravda, při
křtu jsme nic takového neprožili, protože jsme byli vesměs pokřtěni v dětství, ale něco z toho, co ti
muži prožili při křtu, jsme mohli prožít při konfirmaci, což je právě okamžik, kdy je ve vzkládání
rukou člověku vyprošován dar Ducha svatého. Ten dotyk Boží milosti jsme ale klidně mohli prožít i
kdykoliv jindy ve svém životě, třeba při večeři Páně nebo při úplně jiných událostech.
Dotyk Boží milosti, dotyk Ducha svatého, totiž není nic kdoví co zvláštního a divného. Je to v
podstatě okamžik, kdy si s radostí a vděčností uvědomím, že „nejsem sama svá, ale patřím svému
Spasiteli Ježíši Kristu. Který mne svou drahou krví ze všech mých hříchů vykoupil. Protož mne
Duchem svatým ujišťuje, že mne jednou k sobě přijme; zatím pak ve mně den ode dnes upřímnější
žádost vzbuzuje, abych čas svého života jemu ke cti trávila“, řečeno se starým Karafiátovým
katechismem.
Stane se ovšem občas, že na tohle zapomenu, že Duchu svatému, který mi tu radost z Kristova
vykoupení připomíná, dost nenaslouchám, že jeho hlas zatlačuji, žár Ducha uhašuji. Třeba mi ti
„učedníci“ z Efezu k té radosti z milosti Boží opět otevřeli dveře.
Modlitba
Pane Ježíši Kriste, s úctou a s bázní před tebe předstupujeme, vědomi si toho, že máme sklon tě
odsunovat do pozadí. S pokorou přiznáváme, že je v našem životě mnoho věcí, kterým před tebou
dáváme přednost, které nám zastiňují tvou lásku, tvé dary, a kvůli kterým zapomínáme, že jsi před
námi otevřel nový život, nové výhledy. Přiznáváme, že se necháváme strhávat pohledy a názory svého
okolí, médií, že se jejich vizemi zaobíráme víc nežli tím, o čem s námi mluvíš ty. Děkujeme, že jsi
nám znovu připomněl, kým jsme.
I to, jak málo se radujeme z tvých darů, zejména z tvého daru milosti. Možná nám už zevšednělo
vědomí, že jsi vzal na sebe naše hříchy. Možná své hříchy tak neprožíváme, vidíme v nich jen své
omyly, ale ne něco, co nás hrozí navěky oddělit od Boha a jeho lásky, od jeho budoucnosti. Zajisté
nechceš, abychom si nad svými proviněními zoufali a stále se do nich nořili v nejistotě, zda nám
mohou nebo nemohou být odpuštěny. Ale uvědomovat si sílu hříchu bychom si měli. Děkujeme ti
proto, že nás čas od času zastavuješ a vedeš k tomu, abychom si znovu plně uvědomili, kdo jsme a co
jsme díky tobě získali!
Vždyť tvá oběť za nás nebyla nic samozřejmého, nic, na co bychom měli automaticky nárok.
Vždyť jsi za mně dal svůj život, kvůli mě ses nechal osočovat, vláčet blátem lidské zloby. Díky, Pane
Ježíši, za tvou lásku, za tvé milosrdenství, kterým jsi mě zahrnul. Buď ti chvála a čest spolu s Duchem
svatým a Bohem Otcem, k němuž ve tvém jménu ještě voláme: Otče náš ...
Čtení: Kol 3,5-15