Milujete

Milujete-li mne
Hošťálková 31.5.2015
Písně: EZ 379, 688, 635, 685
Čtení z písma: Ž 51, 9 - 12, Řím 7, 15 – 25
Text kázání: Jan 14, 15
Bratři a sestry,
většina maturantů už v tomto čase slaví úspěšně složenou „zkoušku z dospělosti“. V této souvislosti
jste možná zaznamenali, že součástí otázek bylo doplnění jména z Nového zákona k přízvisku
Iškariotský. Dalo by se říci, že na Jidáše vzpomíná zhruba polovina maturantů ve zlém. Neznalost
jeho jména je připravila o dva cenné body. My se ale k Jidáši vrátíme z jiného důvodu. Byl jediným
z Kristových učedníků, který svůj boj víry nedobojoval do vítězného konce.
O Jidáši toho mnoho nevíme. Snad bychom měli začít tím, že Pán Ježíš o něm znal celou pravdu už
od počátku. V Janově evangeliu najdeme: „Ježíš jim odpověděl: "Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A
přece jeden z vás je ďábel." Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden
z Dvanácti. Jisté je, že se Jidáš pohyboval v Ježíšově blízkosti a byl svědkem většiny jeho zázraků.
Patřil mezi dvanáct učedníků, které Pán Ježíš vyslal, aby kázali, že se přiblížilo království nebeské,
uzdravovali nemocné, mrtvé probouzeli k životu a vymítali démony (Mt 10,8). Měl ve skupince
apoštolů významnou funkci, ostatní mu svěřili společnou pokladnu. Až do osudného večera, kdy
zradil Pána Ježíše na něj nepadl ani stín podezření (Mt 26,22).
V souvislosti s Jidášem jsem si položil následující otázku. Proč se vlastně z Jidáše stal zrádce?
Jedno z možných vysvětlení zobrazuje Jidáše jako revolucionáře, který byl zklamán ve svém
očekávání, že Ježíš - Mesiáš povede úspěšnou revoluci proti Římanům. Svědectví Bible ale klade
důraz na jinou příčinu. Jidáš podlehl lásce k penězům. Připomeňme si příběh, který se stal šest dní
před velikonocemi. Šlo o lahvičku s drahým olejem, který vylila Marie z Betanie na Ježíšovu hlavu.
Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za
tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl
zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo (Jan 12, 4 – 6).
Zkusme si dát zmíněné útržky faktů dohromady a obraz Jidáše se začne objevovat v mnohem
přesnějších barvách. Dle mého mínění upřímně uvěřil v Pána Ježíše. Až později došlo v jeho životě
k jakémusi zlomu. Stal se obětí dvojího myšlení z něhož se jedna část s radostí zúčastňovala života
Kristova učedníka a druhá ho vedla k upřednostnění vlastního prospěchu.
Vraťme se od Jidáše do naší křesťanské současnosti. Je možné, že upřímně věřící křesťan může
dojít do podobného stavu? Ano, může. Navenek se bude dál aktivně zúčastňovat sborového života a
nadšeně souhlasit se svědectvím Bible, ale uvnitř bude ve stavu zrady a vzpoury. Kdysi svůj život
svobodně vydal Bohu a nyní tuto smlouvu vědomě porušuje. Kamenem úrazu nemusí být jen
peníze. Může jít o kariérní postup, společenské ocenění, úspěch ve studiu, slavné jméno nebo cokoli
jiného, co považujeme za cenné. Nabídka vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v
těch, kteří vzdorují Bohu (Ef 2, 1), kterého známe pod jménem Lucifer je velice bohatá. Jde o
jakousi formu rozdvojeného myšlení, kterou velice dobře popsal apoštol Pavel v sedmé kapitole
dopisu Římanům: Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít
dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci (Řím 7,
18b – 19). Naše přirozenost je hříšná a její síly nás spolu s vlivem okolního světa táhnou ke zlému.
Upřímně chceme patřit Bohu a žít podle toho, jak on to určil. Přesto je naše myšlení v mnoha
ohledech zvrácené a děláme věci, které jsou špatné.
Bible nás ale varuje, abychom pro zisk dočasných věcí, neztratili ty, které jsou trvalé: Ne každý, kdo
mi říká ‚Pane, Pane', vejde do nebeského království, ale ten, kdo koná vůli mého Otce v nebesích
(Mt 7, 21). Být křesťanem proto znamená podstupovat každodenní zápas s naší hříšnou přirozeností
(Řím 7, 35). Tento boj probíhá uvnitř nás a začíná u maličkostí. V praxi to například znamená, že
nemohu ve svém počítači používat nelicencovaný program a také nemohu stahovat z internetu
hudbu nebo filmy, aniž bych se zajímal o to, zda se na úložiště nedostala protizákonně. Také mi mé
svědomí brání oznamovat na firemní poradě dokončení určitého úkolu i když vím, že to ještě
zdaleka není pravda. Záměrně zde uvádím právě ty hříchy, která dobře znám ze svého života.
Myslím, že by si každý z nás dokázal vzpomenout na spoustu dalších. Nejde o nějaké potrhlé
zákonictví, jde o mé vlastní svědomí, skrze něž mi Bůh ukazuje co se mu v mém životě nelíbí. Čeho
mám nejen litovat, ale co mám také vyznat a více se toho nedopouštět.
Rozhodně ale nesmí jít o posuzování druhých křesťanů na základě vlastních měřítek. Pořád platí:
Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou
měrou měříte, takovou Bůh naměří vám (Mt 7, 1–2). Soudit máme pouze sami sebe. Výjimku z
tohoto pravidla tvoří pouze profesionální soudci, kteří mají tuto činnost v popisu práce. Svědomí
každého z nás je totiž nastaveno trochu jinak a také nám Bůh naše nepravosti odkrývá postupně.
Ono by to při jejich velkém množství ani jinak nešlo.
Při snaze o život v čistotě bychom neměli upadnout do tuhého zákonictví, v němž je dodržování
našich vnitřních pravidel nadřazeno lásce k Bohu a k druhým lidem (Mt 22, 37-40). Podaří-li se
nám vše dodržet, jsme na sebe pyšní a považujeme se za dobré křesťany. Nepodaří-li se nám to,
jsme nešťastní a pokud tento stav trvá dlouhodobě, vzdáme boj s hříchem úplně a necháme věcem
„volný průběh“. Už jsem oba tyto stavy zažil a vím, že oba jsou stejně špatné. Proto se často
obracím k Bohu s prosbou o pomoc ve smyslu verše: Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru
pevného ducha (Ž 51, 12). Aby moje svědomí vedl On sám. Abych nebyl Jidášovým
následovníkem, člověkem dvojí mysli, který v kostele nadšeně souhlasí se svědectvím Bible a
zároveň ve svém životě dělá věci, které jsou proviněními proti Bohu i druhým lidem. On nám dává
jednoznačný příkaz: Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání (Jan 14, 15) a také nám
přikazuje: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Mt 22, 39).
Uvědomuji si, že moje záchrana je stejně jako záchrana kohokoli z nás logicky vzato nemožná a že
ji můžeme obdržet jen díky Boží lásce. Z vlastní zkušenosti také vím, že svými silami nikdo boj se
svou hříšnou přirozeností nevyhraje. Skutečná vítězství můžeme slavit jen díky vlivu Božího
Ducha, který nás mění a tvaruje naše myšlení ke svému obrazu. On nás ale nemění násilím. Pracuje
na nás jen tehdy, když mu to dovolíme. Nepřijali jsme přece Ducha otroctví, ale Ducha synovství.
Jsme přece Božími dětmi a na Jeho věrnost a lásku se můžeme vždycky spolehnout.
Amen