PT-publikace - Protetická technologie
Transkript
PROTETICKÁ TECHNOLOGIE Upravená vizuální učebnice pro studenty se sluchovou vadou © Střední škola, Základní škola a Mateřská škola pro sluchově postiţené, Praha 5, Výmolova 169, 2007 Zpracoval: David Jorda OBSAH 1 ÚVOD ..........................................................................................................................................................................5 1.1 1.2 1.3 1.4 2 STRUČNÝ HISTORICKÝ VÝVOJ ...............................................................................................................................5 ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ STOMATOLOGICKÝCH MATERIÁLŮ .........................................................................................5 ZÁKLADNÍ VLASTNOSTI PROTETICKÝCH MATERIÁLŮ ................................................................................................6 ZÁKLADNÍ SCHÉMA LABORATORNÍHO POSTUPU .....................................................................................................7 ZAŘÍZENÍ PROTETICKÉ LABORATOŘE ..................................................................................................................9 2.1 2.2 2.3 2.4 LABORATORNÍ PŘÍSTROJE ....................................................................................................................................9 TEPELNÁ ZAŘÍZENÍ .............................................................................................................................................12 ARTIKULAČNÍ PŘÍSTROJE ....................................................................................................................................14 LABORATORNÍ NÁSTROJE A POMŮCKY .................................................................................................................14 3 PRAVIDLA BEZPEČNOSTI A OCHRANY ZDRAVÍ PŘI PRÁCI V PROTETICKÉ LABORATOŘI .........................16 4 POMOCNÉ MATERIÁLY ..........................................................................................................................................17 4.1 SÁDRA...............................................................................................................................................................18 4.1.1 Výroba, složení a vlastnosti sádry ...............................................................................................................18 4.1.2 Rehydratace (tuhnutí) sádry ........................................................................................................................18 4.1.3 Stomatologické druhy sádry ........................................................................................................................19 4.1.3.1 I. třída (otiskovací sádra) ...................................................................................................................19 4.1.3.2 II. třída (alabastrová sádra) ................................................................................................................19 4.1.3.3 III. třída (tvrdá sádra) .........................................................................................................................20 4.1.3.4 IV. třída (kamenná sádra) ..................................................................................................................20 4.2 OTISKOVACÍ HMOTY ...........................................................................................................................................21 4.2.1 Kompoziční otiskovací hmoty ......................................................................................................................22 4.2.1.1 Stentsova hmota ...............................................................................................................................22 4.2.1.2 Kerrova hmota ..................................................................................................................................23 4.2.1.3 Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel...................................................................................23 4.2.1.4 Šelakové bazální destičky..................................................................................................................23 4.2.2 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota.........................................................................................................23 4.2.3 Hydrokoloidní hmoty ....................................................................................................................................24 4.2.3.1 Agarové hmoty ...................................................................................................................................24 4.2.3.2 Alginátové otiskovací hmoty ..............................................................................................................25 4.2.4 Elastomery ..................................................................................................................................................27 4.2.4.1 Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty ...................................................................................27 4.2.4.2 Polyadiční silikonové hmoty ...............................................................................................................29 4.2.4.3 Polysulfidové otiskovací hmoty ..........................................................................................................29 4.2.4.4 Polyéterové otiskovací hmoty ............................................................................................................30 4.2.5 Celkové hodnocení otiskovacích hmot ........................................................................................................30 4.3 MODELOVÉ MATERIÁLY ......................................................................................................................................33 4.3.1 Modelová sádra ...........................................................................................................................................34 4.3.2 Modelové pryskyřice ....................................................................................................................................34 4.3.3 Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika).......................................................................................34 4.3.4 Lehce tavitelné slitiny ..................................................................................................................................34 4.3.5 Celkové hodnocení modelových materiálů ..................................................................................................35 4.4 MODELOVACÍ MATERIÁLY....................................................................................................................................36 4.4.1 Základní složky vosků .................................................................................................................................36 4.4.2 Protetické druhy vosků ................................................................................................................................38 4.4.2.1 Vlastnosti voskových materiálů ..........................................................................................................38 4.4.2.1.1 Objemové změny ..........................................................................................................................38 4.4.2.1.2 Tok vosku......................................................................................................................................38 4.4.2.1.3 Deformace voskového modelu......................................................................................................38 4.4.2.1.4 Tvárlivost vosku ............................................................................................................................39 4.4.2.1.5 Tvrdost a pevnost vosků ...............................................................................................................39 2 4.4.3 Druhy vosků pro laboratoře .........................................................................................................................39 4.4.3.1 Modelovací vosky ..............................................................................................................................39 4.4.3.2 Licí vosky ...........................................................................................................................................40 4.4.3.3 Voskové prefabrikáty .........................................................................................................................41 4.4.3.4 Lepicí vosky .......................................................................................................................................41 4.4.3.5 Vykrývací vosky .................................................................................................................................42 4.4.3.6 Otiskovací vosky ................................................................................................................................42 4.4.3.7 Vosky k laboratornímu orámování otisků ...........................................................................................42 4.4.4 Plastické hmoty jako modelovací materiály .................................................................................................42 4.5 FORMOVACÍ HMOTY............................................................................................................................................43 4.5.1 Sádrová formovací hmota ...........................................................................................................................45 4.5.2 Fosfátová formovací hmota .........................................................................................................................46 4.5.3 Jiné formovací hmoty ..................................................................................................................................48 4.5.4 Spájecí hmota .............................................................................................................................................48 4.6 IZOLAČNÍ PROSTŘEDKY ......................................................................................................................................49 4.6.1 Způsoby izolace ..........................................................................................................................................49 4.7 BRUSNÉ A LEŠTÍCÍ PROSTŘEDKY, NÁSTROJE .......................................................................................................52 4.7.1 Broušení a brusné prostředky .....................................................................................................................52 4.7.2 Leštění a leštící prostředky .........................................................................................................................54 4.7.3 Preparační, brusné a leštící nástroje ...........................................................................................................55 5 POMŮCKY A MATERIÁLY NEZAŘAZENÉ DO SKUPIN ........................................................................................58 6 HLAVNÍ MATERIÁLY ...............................................................................................................................................60 6.1 PLASTICKÉ HMOTY (PLASTY) ...............................................................................................................................61 6.1.1 Polymerní plastické hmoty...........................................................................................................................62 6.1.1.1 Metylmetakrylát ..................................................................................................................................62 6.1.2 Základní způsoby zpracování plastických hmot ..........................................................................................64 6.1.3 Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny........................................................................65 6.1.4 Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz ..................................................................................................66 6.1.5 Klasifikace polymetakrylátových plastických hmot (PMMA) užívaných v protetice......................................66 6.1.5.1 Korunková PMMA ..............................................................................................................................67 6.1.5.2 Bazální PMMA ...................................................................................................................................68 6.1.6 Způsoby zpracování PMMA ........................................................................................................................69 6.1.6.1 LISOVACÍ TECHNIKA teplem polymerující pryskyřice ......................................................................69 6.1.6.2 LICÍ TECHNIKA teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice ..........................................73 6.1.6.3 VSTŘIKOVACÍ TECHNIKA pryskyřic ................................................................................................73 6.1.6.4 VOLNÁ MODELACE teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice ..................................74 6.1.7 Kompozitní materiály ...................................................................................................................................74 6.1.8 Fotokompozitní materiály ............................................................................................................................75 6.1.9 Umělé pryskyřičné zuby ..............................................................................................................................75 6.1.10 Neakrylátové plastické hmoty .................................................................................................................76 6.1.11 Měkké (rezilientní) plastické hmoty.........................................................................................................77 6.1.12 Adhezivní plastické hmoty ......................................................................................................................77 6.1.13 Opákní plastické hmoty ..........................................................................................................................78 6.2 KERAMICKÉ HMOTY ............................................................................................................................................79 6.2.1 Složení a výroba keramických hmot ............................................................................................................79 6.2.2 Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot ......................................................................................81 6.2.2.1 Plášťové keramické korunky ..............................................................................................................82 6.2.2.2 Napalovaná keramika – metalokeramika ...........................................................................................83 6.2.2.3 Umělé keramické zuby.......................................................................................................................84 6.2.2.4 Keramické můstkové fazety ...............................................................................................................85 6.2.2.5 Litá a lisovaná keramika ....................................................................................................................85 6.2.2.6 CAD/CAM technologie .......................................................................................................................86 6.3 KOVY A JEJICH SLITINY .......................................................................................................................................87 6.3.1 Vlastnosti kovových prvků ...........................................................................................................................87 6.3.2 Krystalická struktura kovů ...........................................................................................................................88 3 6.3.3 Tváření kovů................................................................................................................................................88 6.3.4 Pohlcování plynu čistými kovy .....................................................................................................................88 6.3.5 Fyzikální a chemické vlastnosti kovů...........................................................................................................88 6.3.6 Tavení čistých kovů .....................................................................................................................................89 6.3.7 Slitiny kovů ..................................................................................................................................................89 6.3.7.1 Tavení slitiny ......................................................................................................................................89 6.3.7.2 Vlastnosti slitin ...................................................................................................................................90 6.3.7.3 Protetické slitiny kovů ........................................................................................................................90 6.3.7.3.1 Zlaté slitiny ....................................................................................................................................90 6.3.7.3.1.1 Typy a vlastnosti zlatých slitin .................................................................................................92 6.3.7.3.1.1.1 Zlatoplatinové slitiny .........................................................................................................92 6.3.7.3.1.1.2 Zlatopaládiové slitiny ........................................................................................................92 6.3.7.3.1.1.3 Plech a drát ze zlatých slitin .............................................................................................93 6.3.7.3.1.1.4 Zlaté slitiny české výroby .................................................................................................93 6.3.7.3.2 Stříbrné slitiny ...............................................................................................................................94 6.3.7.3.2.1 Stříbropaládiové slitiny ............................................................................................................94 6.3.7.3.2.2 Stříbrocínové slitiny .................................................................................................................94 6.3.7.3.3 Slitiny obecných kovů....................................................................................................................95 6.3.7.3.3.1 Chromkobaltové slitiny ............................................................................................................96 6.3.7.3.3.2 Chromniklové slitiny.................................................................................................................96 6.3.7.3.3.3 Nerezavějící ocel .....................................................................................................................97 6.3.7.3.4 Lehce tavitelné slitiny ....................................................................................................................97 6.3.8 Laboratorní zpracování kovových slitin .......................................................................................................97 6.3.8.1 Licí technika .......................................................................................................................................97 6.3.8.2 Licí forma ...........................................................................................................................................98 6.3.8.3 Vyhřátí formy a odlití ..........................................................................................................................99 6.3.8.4 Odlévání velkých odlitků .................................................................................................................. 100 6.3.9 Defekty odlitků ........................................................................................................................................... 100 6.3.10 Spájení ................................................................................................................................................. 101 6.3.10.1 Pájky ................................................................................................................................................ 101 6.3.10.2 Spájecí prostředky ........................................................................................................................... 102 6.3.11 Sváření ................................................................................................................................................. 102 6.3.12 Moření .................................................................................................................................................. 102 6.3.13 Tepelné ošetření slitin .......................................................................................................................... 103 6.3.14 Elektrochemická koroze........................................................................................................................ 103 7 IMPLANTAČNÍ MATERIÁLY .................................................................................................................................. 104 7.1 7.2 DRUHY KOVŮ A JEJICH SLITINY K VÝROBĚ IMPLANTÁTŮ ...................................................................................... 104 DRUHY IMPLANTÁTŮ VE STOMATOLOGII ............................................................................................................. 105 8 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ......................................................................................................................... 107 9 ZDROJE ILUSTRACÍ A FOTOGRAFIÍ ................................................................................................................... 108 4 1 Úvod Protetická technologie je předmět zabývající se teorií, která souvisí s praktickou částí předmětu Zhotovování stomatologických protéz. Protetická technologie se zabývá také stomatologickými materiály, jejich výrobou a vlastnostmi. Pokud není dobrá znalost stomatologických materiálů a postupů, nemůţe se obnovovat porušené ţvýkací ústrojí ani se nemohou vyrábět různé zubní protézy (malé umělé korunky ani velkou celkovou protézu). Zubní technici, zubní lékaři nebo jejich zdravotní sestry musí velmi dobře znát, jak s materiály pracovat a jak tyto materiály pouţívat. Materiály se rychle vyvíjejí, stále je třeba se učit. Vzdělávat se v našem oboru je důleţité i po dostudování a získání maturity. Obr. 1 – Protézy v historii 1.1 Stručný historický vývoj (obr. 1) K nejstarším materiálům patří zlato. Začalo se pouţívat v protetice v 10. století před naším letopočtem. Ještě před tím se pouţívaly „umělé“ zuby – lidské nebo zvířecí, upevněné do úst ligaturami (obr. 2) ze zlatých drátů nebo fixované plechovými obroučkami (obr. 3). Tento způsob přetrval aţ do novověku. První umělé porcelánové zuby se uţívaly od 18. století. Obr. 2 – Zuby se zlatou ligaturou První otiskovací hmota – pečetní vosk – se pouţívala od roku 1756. První pryskyřičné zuby se začaly uţívat od 40. let 20. století. Dříve se uţívalo hodně zlata, dnes se pouţívá zlata méně, protoţe byly objeveny slitiny obecných kovů. Jsou méně nákladné, pevnější a tvrdší neţ zlaté slitiny. Vývoj materiálu je velice sloţitý na biologickou snášenlivost slitin (nevhodné jsou kovové prvky jako nikl, beryllium a kadmium). Obr. 3 – Zuby se zlatými obroučkami Keramické hmoty se dočkaly v posledních 30. letech 20. století velkého rozšíření – vakuové pálení a aluminové porcelány – metalokeramika (vysoký stupeň dokonalosti). Plastické hmoty (plasty) – se vyvíjejí od jednoduchých metylmetakrylátů k dokonalým – volná modelace, licí technika pryskyřic a nejnovější světlem polymerující kompozita. 1.2 Základní rozdělení stomatologických materiálů Obr. 4 – Tvrdá sádra Stomatologické materiály jsou materiály, které se pouţívají na zhotovování zubních náhrad. Stomatologické materiály se rozdělují na: pomocné materiály (vedlejší) hlavní materiály Obr. 5 – Horní situační model – pozitiv 5 Pomocné materiály jsou materiály, které se pouţívají při zhotovovaní stomatologických náhrad. Vedlejší materiály pomáhají pouze při zhotovování zubních náhrad. Z vedlejších materiálů se vůbec nezhotovují nové zuby. Druhy pomocných materiálů: sádra (obr. 4) otiskovací hmoty modelové materiály (obr. 5) modelovací materiály (obr. 6) formovací hmoty izolační prostředky (obr. 7) brusné a leštící prostředky Obr. 6 – Voskový model zubů Hlavní materiály jsou materiály, ze kterých se zhotovují stomatologické náhrady. Druhy hlavních materiálů: Obr. 7 – Alginátový roztok plastické hmoty (plasty) – pryskyřičné korunky, pryskyřičné můstky, pryskyřičné protézy, pryskyřičné zuby keramické hmoty – keramické korunky, keramické můstky, keramické zuby kovy a jejich slitiny – kovové korunky, kovové můstky, kovové protézy, kovové zuby 1.3 Základní vlastnosti protetických materiálů Vnitřní struktura látek určuje jejich základní vlastnosti. Atomy nebo molekuly v uţívaných tuhých látkách mají pravidelné uspořádání (krystaly a jiné vlastnosti) nebo nepravidelné uspořádání (amorfní – beztvaré). Krystalické hmoty jsou tvrdší, pruţnější a při tlaku pevnější neţ látky amorfní. Amorfní látky při zahřívání měknou postupně a stávají se plastickými. Krystalické látky mají naopak výrazný bod tání, náhle ztekutí. Důleţité vlastnosti protetických materiálů: vlastnosti chemické – sloţení, odolnost proti vlivům prostředí, rozpustnost vlastnosti fyzikální – bod tání, bod varu, měrná hmotnost, vodivost, tepelná roztaţnost vlastnosti biologické vlastnosti mechanické – pruţnost, tvrdost, plastičnost, odolnost proti odrazu, houţevnatost Nejvýznamnější vlastností pro přesnost práce v laboratoři je tepelná roztaţnost u hlavních i pomocných materiálů. Kaţdý materiál má vlastní tepelnou roztaţnost. Materiál se v teple roztahuje – tomu se říká expanze. V chladném prostředí se naopak smršťuje, tomu se říká kontrakce. Při práci s materiály (v zubní laboratoři) se musí dodrţovat jejich minimální objemové změny. Není jednoduché vyrovnávat vznikající rozdíly, protoţe změny probíhají často proti sobě. 6 Mechanická odolnost protetických materiálů Mechanická odolnost je rozhodující pro uţití a indikaci – důleţitá je pevnost v tahu, tlaku a ohybu. Napětí stoupá pomalu a rovnoměrně. Čím více se materiál pouţívá, tím více se mění. Kdyţ se materiál nechá v klidu, vrátí se do původního stavu a tvaru. Zůstane-li déle v napětí (překročí-li se mez pevnosti), tvar se zdeformuje, můţe prasknout nebo se přetrhnout. Tvrdost protetických materiálů Tvrdost protetických materiálů informuje o odolnosti proti porušení povrchu vrypem, otěrem, řezáním a podobně. Biologická zkouška protetických materiálů Biologická zkouška protetických materiálů je předepsána u všech materiálů, které jsou kompatibilní ve styku s tkáněmi dutiny ústní, od otiskovacích hmot aţ k materiálům hlavním. Biologická zkouška se musí zkoumat na pokusných zvířatech a/nebo na tkáňových kulturách, protoţe je třeba, aby byl materiál k ústní dutině biotolerantní. Bez zkoušek biotolerance protetických materiálů se jiţ v moderní době nelze obejít. Poměrně rychle se můţe zásluhou biologické zkoušky zjistit toxicita a případný sklon k nádorovému dráţdění tkání. 1.4 Základní schéma laboratorního postupu (obr. 8) otisk lékaře od pacienta – negativ situace z otiskovacích hmot Obr. 8 – Laboratorní schéma zubní technik potřebuje modely otisku od lékaře, vytvoří pozitiv – model situace z modelových materiálů na modelu situace se udělá model protézy z modelovacích materiálů (některý model protézy se dává ke zkoušce pacientovi do úst; je zhotoven z modelovacích materiálů) model protézy z modelovacích materiálů je potřeba nahradit 7 Obr. 9 – Licí forma s keramickým kelímkem některým z hlavních materiálů, pouţijí se formovací hmoty, ve formě vznikne dutina (obr. 9), ta se naplní hlavním materiálem (plastické hmoty, některé druhy keramických hmot nebo kovové slitiny), hotová protéza se po vyndání z formy opracuje pomocnými materiály – provádí se moření, broušení, leštění úplně hotová protéza se nasadí pacientovi do úst – začlenění do ţvýkací dutiny Dva základní způsoby při výrobě protéz: podle modelu protézy – model protézy se můţe zhotovit přímým způsobem – přímo v ústech nebo nepřímým způsobem – na modelu situace bez modelu protézy (tzv. bezprostředně) – protéza se modeluje přímo z hlavního materiálu opět přímým nebo nepřímým postupem Zubní technik se zubním lékařem musí spolupracovat v ordinačních i laboratorních fázích. Práce zubního lékaře a zubního technika je na sobě závislá a navzájem se velmi prolíná a podmiňuje. Zesiluje se kladný léčebný význam kaţdé protézy. 8 2 Zařízení protetické laboratoře Umístění a rozsah laboratoře je individuální. Přesto stále platí některá základní pravidla, která by měla být dodrţena. Laboratoř mívá několik oddělených místností – na nečisté práce i na práci specializovanou (polymerace plastických hmot, zpracování keramických hmot, lití kovových slitin, sádrovnu, leštění, další zpracování chromkobaltových slitin nebo ortodontických aparátů). Obr. 10 – Osvětlení Místnost má být velká a světlá, bez přímého slunečního světla. Na jednoho technika je potřeba 2 m2 plochy a 13 m2 vzdušného prostoru. Podlaha má být beze spár, protiskluzová, jednobarevná, stěny ve spodní části do výšky 1,5 m chráněny nátěrem nebo dlaţdičkami. Umělé světlo (obr. 10) by mělo být kombinované – stropní a stolní. Stolní lampy jsou nejlepší s pohyblivými rameny, dobře aretovanými v kaţdé poloze. Pracovní stůl (obr. 11) je určený k práci vsedě – výška mezi 80 a 85 cm, má mít hladkou, tvrdou, nehořlavou a nevodivou pracovní desku. Vlastní uspořádání pracovního stolu je individuální, podle Obr. 11 – Pracovní stůl výrobce. Pracovní stůl je vybaven vhodnou anatomickou pojízdnou sedačkou. Má zásuvky na nástroje, na materiály, ve střední části je prostor na odpadky. Nezbytné je, aby na stůl byl vyveden stlačený vzduch z kompresoru a připojen malý odsávací box (obr. 12) – buď k vysavači, nebo k centrálnímu odsávání. Obr. 12 – Odsávač prachu V sádrovně je umístěn sádrovací stůl (obr. 13), je vyšší a má plechovou desku. Uprostřed je otvor na odpady. Má zásuvky na sádru. Na kraji desky má být dřevěná lišta, která má zabránit, aby sádra nepadala na zem. Na stole je upevněn vřetenový nebo hydraulický lis. V místnosti se dále nacházejí další pomocné stoly se zásuvkami na různé materiály a na stolech jsou různé laboratorní přístroje. Všechny vodovodní dřezy by měly být opatřeny lapačem (obr. 14) sádrových zbytků. Důleţitý je dokonalý a bezpečný přívod elektrického proudu, plynu, stlačeného vzduchu a centrálního odsávání. Obr. 14 – Lapač Obr. 13 – Sádrovací stůl Nezbytná je i digestoř na účinné odsávání pachů z místností – digestoř odsává znečištěný vzduch z vypalovací pece nebo zplodiny při práci s kyselinou. 2.1 Laboratorní přístroje Technická vrtačka Má elektrický motor s velkou taţnou silou a vysokým rotačním momentem (obr. 15). Můţe se regulovat počet otáček asi od 800 do 12 000, dokonce aţ 25 000 otáček za minutu (u novějších typů). Na vrtačku se mohou nasadit technické násadce (obr. 16). Jedná se spíše o zastaralý typ. V moderních laboratořích se vyskytuje mikromotorová technická vrtačka (obr. 17). Má vlastní mikromotorek v násadci, má 9 Obr. 15 – Technická vrtačka Obr. 16 – Násadce k technické vrtačce Obr. 18 – Elektrická leštička vyšší otáčky, a to aţ 28 000 za minutu. Je bezhlučná a bezvibrační, má snadno ovladatelné násadce s mikromotorem. Nejmodernější je však turbínová vrtačka, pracuje při spotřebě vzduchu okolo 50 litrů za minutu s tlakem 0,3 – 0,4 MPa. Má nejvyšší počet otáček, aţ 50 000 za minutu. Vrtačky jsou na pracovním stole buď zavěšeny, nebo uloţeny na pracovní ploše uvnitř stolu. Moderní vrtačky mají přesnou regulaci otáček, ovládají se kolenním nebo noţním spínačem. Elektrická leštička (obr. 18) Je horizontálně uloţený výkonný elektromotor. Na prodlouţenou hřídel se mohou nasadit různé leštící prostředky. Má dvě rychlosti (1 500 nebo 3 000 otáček za minutu). Leštičky jsou obvykle uloţeny v oddělené místnosti a jsou postaveny na stole s odsávacím zařízením. Po obou stranách mají na sobě sklopné ochranné kryty. Rychloběţná elektrická bruska (obr. 19) Slouţí k opracování kovových slitin. Má vyšší počet otáček, aţ 50 000 za minutu. Má ochranné kryty, vlastní osvětlení a odsávací zařízení. Obr. 20 – Ořezávačka sádrových modelů Obr. 17 – Mikromotor s manuálním ovládáním Obr. 19 – Rychloběţná elektrická bruska Ořezávačka sádrových modelů (trimmer) (obr. 20) Má na hřídeli elektromotoru velký brusný kotouč (je uloţen v ochranném krytu). K výřezu v krytu, opatřenému pevným podstavcem, se dávají modely, sádrový prach je splavován proudem vody. Elektrický mísící přístroj (obr. 21) K přípravě směsi sádrových nebo formovacích hmot se pouţívá elektrický mísící přístroj. Míchání probíhá ve speciálním kelímku, počet otáček je okolo 350 za minutu, v míchačce se nachází odsávací zařízení (účinnost 95 – 98%). V míchačce lze dosáhnout lepší kvality směsi bez bublin. Obr. 21 – Elektrický mísící přístroj Elektrický vibrátor (obr. 22) Pouţívá se k plnění hmoty do otisků, do forem nebo kyvet, vibrátor je s regulovatelným rozsahem a frekvencí kmitů. Maximální počet kmitů bývá 7 000 za minutu. Obr. 22 – Elektrický vibrátor Pískovač (obr. 23) Je účinný na čištění zbytků zatmelovací hmoty z odlitků kovových slitin. Také čistí kovové konstrukce před napalováním keramiky. Princip všech pískovačů je stejný. Do utěsněné skříňky opatřené okénkem a vnitřním osvětlením proudí tryskou stlačený vzduch se speciálním pískem, pod který se vkládá opracovávaný předmět. Drţí se ho buď v rukavici, nebo v kleštích s gumovou manţetou. Stlačený vzduch má tlak 0,4 – 0,6 MPa. Obr. 23 – Pískovač 10 Elektrolytická leštička (obr. 24) Pouţívá se k povrchové úpravě kovových konstrukcí snímatelných protéz. Pracuje na galvanoplastickém principu, odstraňuje mikroskopické nerovnosti. Pouţívá se zde stejnoměrného proudu (0 – 12V, 0 – 12A, u některých aţ 50A). Má anodu (připevněný odlitek) a katodu (válec). Některé typy mají elektrolyt (tekutina – anorganická kyselina). Musí se dodrţovat bezpečnostní předpisy. Parní přístroj (obr. 25) Na čištění různých výrobků se pouţívá parní přístroj, který tryskající párou velmi jemně očistí odlitek. Obr. 25 – Parní přístroj Obr. 24 – Elektrolytická leštička Dublovací přístroj (obr. 26) Je velká nádoba různého tvaru na zahřívání dublovacích hmot s termostatem. Má i míchací zařízení a výstupní ventil na plnění roztavené dublovací hmoty do dublovací kyvety. Přístroj pro vyplavování vosku (obr. 27) Je přístroj pro vyplavení vosku z kyvety. Má vlastní oběh vody a vosk se odstraňuje jemnou teplou sprchou. Obr. 27 – Přístroj pro vyplavování vosku Obr. 26 – Dublovací přístroj Vodní polymerátor (obr. 28) Slouţí k polymeraci lisovaných korunkových i bazálních pryskyřic ve vodní lázni podle přesného časového a tepelného reţimu. Hydropneumatický polymerátor (obr. 29) Je jako vodní polymerátor, ale pracuje i na bázi tlaku. Je vhodný pro volně modelovatelné pryskyřice. Polymerace, většinou ve vodní lázni nebo páře, probíhá kolem 100°C s tlakem do 0,6 MPa a trvá asi 15 minut. Obr. 28 – Vodní polymerátor Světelný polymerátor (obr. 30) Slouţí pro vytvrzování fotokompozitních materiálů polymerujících světlem. Má tvar malé skříňky s vnitřním prostorem. Má světelnou energii (můţe mít aţ 8 xenových lamp). Délka polymerace je určena návodem pro zpracování pouţité pryskyřice. Obr. 29 – Hydropneumatický polymerátor IVOMAT Obr. 30 – Světelný polymerátor Skoro všechny přístroje vyţadují regulaci tlaku, teploty, času, otáček, napětí a proudu, mají příslušné regulátory a indikátory, u novějších typů se obvykle nacházejí na displeji. Obr. 31 – Vřetenový lis Lis na kyvety Vřetenové lisy (obr. 31) jsou menší, mohou dosáhnout maximálního tlaku 300 MPa. Modernější jsou hydraulické lisy (obr. 32), mohou dosáhnout aţ 750 MPa. Paralelometr (obr. 33) Je nejdůleţitější přístroj uţívaný při výrobě kovových konstrukcí částečně snímatelných protéz. Paralelometr je nutný k určení směru nasazování protéz, k vyhledávání a vyuţití podsekřivých míst pro konstrukci spon. Existuje několik typů, většinou se pouţívají ty s nepohyblivým naklonitelným podstavcem pro model a volně 11 Obr. 32 – Hydraulický lis pohyblivým svislým ramenem. K paralelometru patří různá příslušenství, například zařízení pro měření hloubky podsekřivin, různé ořezávače vosku, kovové analyzační tyčinky. Nejsloţitější paralelometry (obr. 34) mají dvě aţ tři pohyblivá ramena, která umoţňují fixaci násadců k provádění „frézovací techniky“. Obr. 33 – Jednoduchý paralelometr Přístroj na tlakové formování fólií z plastických hmot Pracuje s tlakem vzduchu okolo 0,4 MPa. Z fólií se formují čepičky pro modelaci korunek, báze skusových šablon, individuální lţičky. Fólie různé tloušťky se v přístroji nahřejí a tlakem vzduchu se formují na situační model. Termostatický zásobník (obr. 35) Je přístroj na zahřátí vosku, v tomto přístroji jsou malé vaničky na roztavení vosku. Slouţí k přípravě voskových kapniček. Má regulátor na ohřátí. Obr. 35 – Termostatický zásobník Obr. 34 – Paralelometr s frézovací technikou Dalšími přístroji jsou například různé spájecí a svářecí stolky, pájecí hořáky s mikroplamenem, přístroje k dekyvetaci (oddělení formy a hmoty) protéz a odlitků. 2.2 Tepelná zařízení Tepelná energie se nyní v laboratoři zajišťuje pomocí elektrického proudu a spalování hořlavých plynů nebo par. Pouţívá se plyn, zemní plyn je dodáván centrálně, méně často se pouţívá propan-butan stlačený v láhvích a výjimečně acetylén v ocelových tlakových láhvích. Základním hořákem je Bursenův hořák (obr. 36) – zde hoří směs plynu se vzduchem, hoří typickým plamenem, v plameni jsou různé tepelné vrstvy: a) první nejmenší vrstva – chladná vrstva směsi plynu a vzduchu b) druhá vrstva nad ní – výrazně svítivá redukční vrstva od uhlíků c) třetí vrstva – neutrální spalovací vrstva, má nejvyšší teplotu, vyuţívá se k tavení a spájení d) čtvrtá vrstva – oxidační vrstva, nehodí se k uţití Obr. 36 – Bursenův hořák Podle popsaného způsobu jsou upraveny základní laboratorní kahany (obr. 37) na pracovním stole kaţdého technika. Technik můţe regulovat niţší spotřebu plynu jednoduchým překlopením raménka. Upravený Bursenův hořák je tzv. Fletcherova pistole, funguje stejně jako laboratorní kahan, ale plyn se spaluje se stlačeným vzduchem. Uţívá se k tavení nízkotavitelných kovových slitin, můţe dosáhnout aţ 1200°C. Dříve se uţívalo k tavení vysokotavitelných kovových slitin elektrického oblouku (zařízení ze dvou uhlíkových elektrod o průměru 1,5 cm a velkým elektrickým proudem). Oblouk se vytvořil dotykem a dosahoval maximálních teplot 3000 aţ 4000°C. 12 Obr. 37 – Laboratorní kahan Přístroj na bodové sváření Vyrábí se jako mikrosvářecí přístroj pro pouţití zejména při výrobě fixních ortodontických náhrad. Sváří se mezi měděnými elektrodami. Svářený kov se přivede do plastického stavu a tlakem elektrod se spojí. Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce (obr. 38) V současné době se tento přístroj nejvíce pouţívá k tavení všech druhů kovových slitin. Slitiny se taví v ţáruvzdorném kelímku a potřebné teplo se vyvíjí vířivými proudy, které vzniknou ve slitině po nasunutí indukční cívky na tavící kelímek. Obr. 38 – Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukce Předehřívací (vypalovací) pec (obr. 39) Pouţívá se k vyhřívání licích forem, můţe se naprogramovat na určitou teplotu, rychlost i způsob ohřevu. Má displej a odsavač par. Je vyhřívána odporovým drátem a je keramicky izolována. Sušicí pec (obr. 40) Je nastavena na niţší teplotu, slouţí k vysoušení pracovních nebo licích situačních modelů a licích forem. Obr. 39 – Vypalovací pec Pec na vypalování keramických hmot (obr. 41) Funguje jako předehřívací (vypalovací) pec, ale z této pece lze i čerpat vzduch, a to proto, aby určité fáze vypalování Obr. 40 – Sušicí pec probíhaly ve vakuu. Moderní typy jsou plně automatické, programovatelné a všechny funkce lze kontrolovat digitálně. Maximálně dosaţitelné teploty se pohybují do 1200°C. Licí přístroje Licí přístroje slouţí k odlévání všech druhů kovových slitin, zajistí plnění licích forem. Dělí se na odstředivé, tlakové a podtlakové. Obr. 41 – Keramická pec Odstředivý přístroj (obr. 42) Je nejrozšířenější a nejspolehlivější. Předehřátá forma se dá do přístroje. Kov se roztaví, po roztavení slitiny se forma začne otáčet rotačním způsobem a odstředivá síla do formy vlije kov. Nejprimitivnější přístroj je ruční licí prak. Je to jediný pouţívaný přístroj, ve kterém se taví kov v licí prohlubni, je spolehlivý, ale struktura odlitku je nekvalitní. Mechanický licí přístroj je dokonalejší a vyrábí se ve velkém mnoţství, existuje i několik typů. Má vlastní rotující rameno, na jednom konci má prostor Obr. 42 – Odstředivý licí aparát pro vloţení předehřáté formy a tavící kelímek, na druhém konci je závaţí. Pohon ramene je buď pérový, nebo motorový. Kovová slitina se roztaví v přístroji, ve kterém jsou zabudovány indukční či odporové zdroje tepla. Obr. 43 – Tlakový licí aparát Tlakový a podtlakový přístroj (obr. 43) Je méně rozšířený. Po roztavení kovové slitiny se z předehřáté formy vysaje vzduch a zbytky dalších plynů, nízkým přetlakem se zavede roztavená slitina do formy a vysokým tlakem se zajistí její vyplnění. 13 2.3 Artikulační přístroje Artikulační přístroje (obr. 44) se uţívají v laboratoři k reprodukci čelistních vztahů zaregistrovaných či zrekonstruovaných u pacienta. Na artikulační přístroje jsou kladeny poţadavky, aby co nejpřesněji napodobily funkci lidského čelistního aparátu, proto se nazývají čelistní simulátory. Artikulační přístroje mají horní a dolní ramena spojena klouby. Vertikální a horizontální pohyby se provádějí horním ramenem, dolní rameno slouţí jako podstavec. Obr. 44 – Artikulační přístroj Když je kloubní hlavička na horním rameni a kloubní jamka na dolním rameni – typ artikulátoru se jmenuje non-arcon. Pokud je tomu jako u skutečného čelistního kloubu (hlavička na dolním a jamka na horním rameni) – jde o typ artikulátoru arcon. Artikulátory se rozdělují na: přístroj neadaptibilní – přístroj šarnýrový s fixní kyvnou osou, nazývá se OKLUDOR (obr. 45); přístroj s kondylovou dráhou a registrací řezákového vedení – dříve průměrný artikulátor (obr. 46) přístroj poloadaptibilní (obr. 47) – je více funkční neţ přístroj neadaptibilní, lze zde nastavit například podélný sklon kloubní dráhy, řezákové vedení nebo Bennetův trojúhelník přístroj plně adaptabilní (obr. 48) – zvaný gnatologický, je artikulátor k zaznamenání individuálních pohybů kondylů nebo celé mandibuly, je velmi sloţitý a precizní, udělá se přesná kopie, zaznamená se pohyb čelisti u pacienta Obr. 45 – Okludor Obr. 46 – Jednoduchý artikulátor Obr. 47 – Průměrný artikulátor Obr. 48 – Individuální artikulátor 2.4 Laboratorní nástroje a pomůcky Gumový kelímek (obr. 49) – na míchání sádry, otiskovacích hmot, formovacích hmot kovovou nebo umělou zaoblenou lopatkou – špachtle. Obr. 50 – Skleněná miska s tyčinkou Obr. 52 – Dvoudílná a čtyřdílná kyveta Skleněná miska se skleněnou tyčkou (obr. 50) – na míchání pryskyřičných hmot, tvorba pryskyřičného těsta. Obr. 49 – Gumový kelímek a špachtle Pilka a nůţ na sádru (obr. 51) – na úpravu podstavce situačních modelů a k dělení modelu se pouţije jemně listová pilka o tloušťce 0,12 mm. Obr. 51 – Pilka a sádrovací Kyveta (obr. 52) – k přípravě forem na lisování noţe plastických hmot, je to rozkládací pouzdro ze dvou nebo čtyř dílů. Korunková je dvoudílná a protézová je čtyřdílná. Skládá se z horního a dolního dílu, které do sebe přesně zapadají výběţky. 14 Třmen na kyvetu (obr. 53) – po slisování je nutné kyvetu sevřít do třmenu, je to kovový rám s jedním šroubem pro jednu aţ tři kyvety. Obr. 53 – Třmeny Licí obroučka (krouţek) (obr. 54) – má různou velikost pro přípravu licích forem, je z oceli, dává se do něj přetvar licích prohlubní, plastové licí čepy. Dublovací kyveta (obr. 55) – kovová nebo plastová nádobka. Je dvoudílná nebo s odnímatelným dnem a víkem. Otvorem ve víku se odlévá dublovací hmota Obr. 55 – Dublovací kyvety Obr. 54 – Kovové krouţky s keramickým páskem k přípravě licího modelu. Modelovací nůţ (obr. 56) – malý a velký – slouţí k modelaci. Obr. 57 – Lekrony Lekron (obr. 57) – modelovací nůţ na jemnou modelaci. Obr. 56 – Malý a velký modelovací nůţ Kleště kramponové (obr. 58) – univerzální kleště. Štípací kleště (obr. 59) – kleště na štípání drátů. Obr. 58 – Kramponové kleště Sponové kleště (obr. 60) – slouţí k ohýbání drátu k tvorbě spon. Obr. 59 – Štípací kleště Pinzeta (obr. 61) – kovová nebo opatřená hroty ze skel pro vkládání odlitků do kyselin při moření. Otiskovací lţíce (obr. 62) – konfekční – pouţívá se v ordinaci pro otiskování v ústech. Je kovová nebo plastová. Všechny lţíce se vyrábějí buď s plnými stěnami (pro otiskovací sádru a kompoziční hmoty) nebo perforované (pro silikonové otiskovací hmoty a alginátové otiskovací hmoty). Zhotovují se v základních velikostech (horní čelist 1 – 4 a dolní čelist 1 – 3). Obr. 60 – Sponové kleště Obr. 61 – Pinzeta Obr. 62 – Otiskovací kovové konfekční lţíce Repoziční skříňka (obr. 63), vodicí čep (obr. 64) a retenční krouţek (obr. 65) – jsou důleţité pomůcky k přípravě dělených situačních modelů. Obr. 63 – Repoziční skříňka Obr. 64 – Vodicí čepy 15 Obr. 65 – Retenční krouţky 3 Pravidla bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v protetické laboratoři Pracovní podmínky v laboratoři nejsou vţdy ideální, často je to i práce riziková. Ovzduší v laboratoři je znečišťováno prachem z brusných, leštících, ale i opracovávaných materiálů. Důleţitým poţadavkem je proto odsávání prachu (obr. 66), a to všude, i u pracovního místa. Například při polymeraci, sušení, odlévání a moření se uvolňují zplodiny do ovzduší. Proto je důleţité mít v laboratoři dokonalou vzduchotechniku. Jestliţe je vzduchotechnika špatná, stará nebo nefunkční, zubní technik můţe dostat nejen onemocnění horních cest dýchacích, ale i silikózu (zaprášení oxidem křemičitým) a silikatózu plic (zaprášení plic prachem silikátů). Obr. 66 – Odsávací přístroj Vlivem rozptýleného prachu a dalších chemických látek můţe docházet k přecitlivělosti (alergizaci) organismu na škodliviny, v místě styku s kůţí to můţe být kontaktní přecitlivělost kůţe (alergie). Při pouţívání rotačních elektrických přístrojů musí zubní technik dodrţovat bezpečnostní opatření, aby předešel závaţným úrazům. V laboratoři pracuje technik s otevřeným ohněm, proto zde platí přísné protipoţární předpisy. Zubní technik musí také dodrţovat základní hygienické normy – kaţdý pracovník musí mít pracovní oblečení (obr. 67) a být poučen o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, musí být chráněn před infekcí (virové kapénkové infekce, hepatitida B, HIV a AIDS), Obr. 67 – Pracovní oblečení je povinen hygienicky očistit protetickou Obr. 68 – Ochranná rouška práci, která je přenášena z ordinace do laboratoře. Pouţívá stejné ochranné pomůcky jako ošetřující lékař – gumové rukavice, ochranný štít, roušky (obr. 68), ochranné brýle (obr. 69). Protetický výrobek se dezinfikuje (obr. 70) 0,2% roztokem chlorhexidinu po dobu 10 minut ve všech pracovních fázích. Alginátové otisky se pouze oplachují. Také zubní technik musí dezinfikovat kaţdý protetický výrobek, který odevzdává z laboratoře do ordinace. Je to v zájmu ochrany pacienta. Obr. 69 – Ochranné brýle Obr. 70 – Dezinfekce otisku 16 4 Pomocné materiály Pomocné materiály se uţívají v celém procesu výroby, oprav, nebo úprav protéz. Mezi pomocné materiály patří: základní materiály pro výrobu: materiály otiskovací materiály modelové materiály modelovací materiály formovací materiály k opracování a úpravě vznikající protézy nebo jejího modelu: materiály preparační materiály brusné materiály leštící materiály izolační materiály mořící materiály spájecí Nejdůleţitějším a nejpouţívanějším pomocným materiálem je sádra. 17 4.1 Sádra Sádra je pomocný a univerzální materiál, ve stomatologické laboratoři se však pouţívá nejvíce. Podle pouţití patří do několika skupin otiskovacích hmot – například do otiskovacích, modelových a formovacích hmot. Pouţívá se k přípravě pracovních modelů (obr. 71) a forem (obr. 72). Základní surovina, sádrovec (obr. 73), ze které se sádra vyrábí, se vyskytuje po celém světě. Je levný, dobře se zpracovává. Obr. 71 – Modely situační 4.1.1 Výroba, sloţení a vlastnosti sádry Sádrou se označuje výrobek, který se získává zahřátím přírodního nebo umělého sádrovce na takovou teplotu, při které ztrácí vodu. Obr. 72 – Sádrová forma Sádrovec je dihydrát síranu vápenatého CaSO4 . 2 H2O. Přírodní sádrovec je bezbarvý aţ našedlý. Ve stomatologické laboratoři se uţívá jen čistý sádrovec. U nás se sádrovec nachází ve Slezsku. Je znečištěný, vhodný pro stavební práce. Obr. 73 – Sádrovec Existuje i umělý sádrovec, je to odpad v chemickém průmyslu. Po zpracování přírodního nebo umělého sádrovce vznikají dva typy zpracované sádry ve dvou formách – alfa a beta polohydrát. Liší se způsobem výroby a vlastnostmi. Alfa–polohydrát se vyrábí mokrou dehydratací, pod tlakem v autoklávech. V autoklávech vyhřátých parou na 130°C probíhá dehydratace. Za 4 hodiny se dosáhne tlaku 0,4 – 0,5 MPa. Hotový alfa–polohydrát se pak ihned suší při 105°C, následně se rozmele na jemný prášek. Beta–polohydrát se vyrábí suchou dehydratací. Rozemletý sádrovec se pálí v otevřených nádobách při teplotách mezi 120 – 180°C. Krystalky sádrovce se poruší unikající párou z krystalové vody. Vzniká tak stomatologická alabastrová sádra. Zpracování umělého chemického (syntetického) sádrovce je sloţitý proces, musí se předem zbavit flotací organických i anorganických nečistot, a pak v autoklávu dehydratovat. 4.1.2 Rehydratace (tuhnutí) sádry Tuhnutí sádry je proces, při kterém dojde po smíchání sádry s vodou ke ztvrdnutí. Po rozmíchání prášku sádry s vodou tuhne směs zpočátku na mazlavou, později na tvrdou hmotu. Rehydratace sádry je exotermická reakce a sádra se při ní zahřívá. Rychlost tuhnutí lze ovlivnit různými způsoby. Rychlejší tuhnutí sádry – přidá se sůl nebo teplá voda do 40°C, ale u chemické sádry se vyšší teplotou tuhnutí prodluţuje. K rychlejšímu tuhnutí sádry napomáhá také intenzivnější a rychlejší míchání sádry. Pomalejší tuhnutí sádry – přidá se například ţelatina nebo agar. Pomalejší tuhnutí sádry můţe způsobit také krev na otisku. Účinným zpomalovačem je borax, chlorid sodný nad 3%, ale také nízká teplota vody. 18 Při tuhnutí sádra zvětšuje svůj objem (expanze). Při míchání, až do úplného ztuhnutí se sádra roztahuje, poté se smršťuje, když se ze sádry vypařuje voda. Expanze probíhá rovnoměrně a rozpínající se sádra stlačí kaţdý elasticky otiskovací materiál. Během sedmi dnů v laboratoři za normální teploty a vlhkosti sádrový model kontrahuje aţ o 0,04%. Pevnost ztuhlého a suchého sádrového modelu je závislá na jeho hustotě a porózitě nebo uţitém poměru vody a sádry. Přebytečná voda zůstává v pórech modelu, tím sniţuje jeho pevnost. Po vyschnutí modelu pevnost stoupá. Čím méně vody se pouţije, tím je sádra pevnější a tvrdší. Po vyplnění hydrokoloidního otisku sádrou musí být model sejmut za 40 minut, jinak by se rozlámal. 4.1.3 Stomatologické druhy sádry Hlavní poţadavky na kvalitu sádry: objemová stabilita dostatečná manipulační doba přesná reprodukce detailů ţádné dodatečné změny po ztuhnutí způsobené kontaktem s otiskovacím materiálem hladký, neporézní povrch dostatečná pevnost v tlaku a ohybu dostatečná tvrdost ke spolehlivému zabránění odření při manipulaci s kovovými odlitky Sádra se rozděluje na čtyři třídy: I. třída (otiskovací sádra) II. třída (alabastrová sádra) III. třída (tvrdá sádra) IV. třída (kamenná sádra) 4.1.3.1 I. třída (otiskovací sádra) Otiskovací sádra (obr. 74) je beta–polohydrát, je jednou z nejpřesnějších a nejlevnějších otiskovacích hmot. Pouţívá se na otiskování bezzubých čelistí a také na zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Připravuje se bez odměřování vody, prášek se sype do vody. Do úst se aplikuje sádra v plnostěnných kovových konfekčních otiskovacích lţičkách. Většinou je zabarvena do růţova. Jméno tohoto typu sádry je EFEKTOR. Obr. 74 – Otiskovací sádra 4.1.3.2 II. třída (alabastrová sádra) Alabastrová sádra (obr. 75) je beta–polohydrát. Je vhodná pouze k přípravě orientačních situačních modelů a k zasádrování modelů situace do artikulátorů a okludorů. Směs na míchání se připraví odhadem sypáním sádry do vody. Směs pro modelovou sádru se připravuje smícháním přesného poměru 1:1 (voda : prášek – alabastrová a tvrdá sádra). Namíchané těsto je tuţší. Do otisku se dá pomocí vibrační techniky. 19 Obr. 75 – Alabastrová sádra 4.1.3.3 III. třída (tvrdá sádra) Tvrdá sádra (obr. 76) je alfa–polohydrát. Je tvrdší neţ alabastrová sádra. Je vhodná na antagonální modely a na přípravu pracovních situačních modelů při výrobě konstrukčně jednodušších částečných snímatelných náhrad. Pro tvrdou sádru se pouţívají také termíny MRAMORIT, HYDROKAL. 4.1.3.4 IV. třída (kamenná sádra) Obr. 76 – Tvrdá sádra Kamenná sádra (obr. 77) je alfa–polohydrát. Je to nejtvrdší sádra ze všech druhů sádry. Je vhodná pro pracovní situační model (obr. 78) při výrobě fixních náhrad, a také pro kovové konstrukce snímatelných náhrad. Je draţší, musí se s ní šetřit. Podstavec se vyrábí z tvrdé sádry, kamenná sádra se pouţije jen pro pracovní část modelu. Jiné uţívané termíny jsou STONE [stoun] a DENZIT. Obr. 77 – Kamenná sádra Obr. 78 – Dělený model 20 4.2 Otiskovací hmoty Otiskovací hmoty (obr. 79) se pouţívají k otiskování situací v ústech po preparaci. Začíná tak výroba protézy. Otiskovací hmoty mají dva způsoby tuhnutí: tuhnutí chemickou reakcí – chemoplastické tuhnutí fyzikálním pochodem (ochlazením) – termoplastické Rozdělení otiskovacích hmot podle stavu po vyjmutí z úst: tuhé – rigidní pruţné – elastické Obr. 79 – Otiskovací hmota Rozdělení otiskovacích hmot podle způsobu tuhnutí a stavu po tuhnutí: 1. Termoplastické hmoty se rozdělují: tuhé: pruţné: kompoziční otiskovací hmoty agarové hmoty 2. Chemoplastické hmoty se rozdělují: tuhé: pruţné: sádra (otiskovací sádra) zinkoxideugenolové otiskovací hmoty alginátové otiskovací hmoty polykondenzační silikonové otiskovací hmoty polyadiční silikonové hmoty polysulfidové otiskovací hmoty polyéterové otiskovací hmoty V současné době se nejvíce pouţívají k otiskování pruţné chemoplastické hmoty. Nezbytné poţadavky na otiskovací hmoty: příjemná chuť a vůně, estetická barva (obr. 80) ţádná celková ani lokální toxicita (nesmí dojít k otravě pacienta, ani k podráţdění sliznice) jednoduchá příprava dlouhá skladovací doba vhodná konzistence (moţnost proniknutí otiskovacích hmot do všech míst) přijatelná doba tuhnutí dostatečná pevnost a elasticita vysoká objemová přesnost (nesmí být expanze ani kontrakce otiskovacích hmot) dobrá reprodukční schopnost (obr. 81), přesná reprodukce neboli otiskovací ostrost – přesné rozeznání preparačních detailů kompatibilita s modelovými materiály 21 Obr. 80 – Situační otisky s registrací Obr. 81 – Detailní otisk 4.2.1 Kompoziční otiskovací hmoty Kompoziční otiskovací hmoty patří do skupiny termoplastických rigidních hmot. Jsou nejstarší skupinou otiskovacích hmot (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota), nemají však v současnosti význam. Dnes se pouţívají nízkotavitelné kompoziční hmoty bez plnidel. Jsou vhodné na úpravu individuálních lţiček (obr. 82) pro otiskování celkových protéz. Do skupiny kompozičních otiskovacích hmot patří šelakové bazální destičky (nejsou to otiskovací hmoty, ale slouţí k výrobě Obr. 82 – Individuální lţíce z Duracrolu individuálních lţic nebo báze skusových šablon). Výroba a sloţení Kompoziční hmoty se skládají z plastických hmot, elastických hmot, změkčovadel, plniv a barviv. Základem kompozičních hmot jsou plastické hmoty jako pojivo, elastické hmoty sniţují tvrdost a bod měknutí (změkčují se při teplotě 45 – 50°C), tuhnou při teplotě 37°C. Starší kompoziční materiály Kerrova a Stentsova typu obsahují manilské kopály, kyseliny stearové, mastek. V šelakové bazální destičce je šelak se stearinem a syntetickými vosky s přidáním mastku. Sloţky tavících hmot se taví v kotli, přidá se mastek, po ochlazení se rozemelou a za tepla se stříkají nebo lisují do poţadovaných tvarů. Jiné kompoziční materiály bez plnidel – voskopryskyřičné hmoty – se plní do vhodných nádob, slouţí k tavení. Při tavení nad plamenem se pouţívají kovové pánvičky, při změkčování ve vodě se pouţívají pístové stříkačky (obr. 83) a ze stříkaček se hmoty vytlačují tlakem pístu. Obr. 83 – Termoplastická kompoziční hmota bez plnidel DENTIPLAST Vlastnosti kompozičních hmot Kompoziční hmoty jsou špatnými vodiči tepla. Musí se zahřívat postupně, pozvolna, aby se rovnoměrně prohřál celý objem hmoty. Při prudkém zahřívání se kompoziční hmota vypařuje. Nesmí překročit teplotu 70°C. Při nerovnoměrném zahřátí nebo nestejnoměrném tlaku při otiskování v plastické hmotě vznikne vnitřní pnutí, po ochlazení deformace otisku. Termoplastické hmoty mají teplotní kontrakci 1,2 – 1,5 % (ochlazení z 55°C na 23°C). Kvůli deformaci je nejlepší zpracovávat otisk, který zubní technik dostane z ordinace, ihned v laboratoři. Druhy kompozičních hmot: Kompoziční hmoty otiskovací hmoty s plnidly (Stentsova a Kerrova otiskovací hmota) otiskovací hmoty bez plnidel (termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel) šelakové bazální destičky 4.2.1.1 Stentsova hmota (obr. 84) Pouţívá se k individuální úpravě konfekčních lţic. Vyrábí se v destičkách, ohřívá se v horké vodě do 70°C. Aplikuje se v kovových neperforovaných lţičkách, v ústech se chladí studenou vodou, pak se zhotoví model ze sádry. Obr. 84 – Kompoziční otiskovací hmota STENT 22 4.2.1.2 Kerrova hmota (obr. 85) Pouţívá se k otiskování jednotlivých preparovaných zubů, vyrábí se v tyčinkách. Změkčuje se rovnoměrně nad plamenem. Otisk v měděné obroučce se chladí proudem vody. Modely se zhotovují z denzitu. Obr. 85 – Kompoziční otiskovací hmota KERR 4.2.1.3 Termoplastické kompoziční hmoty bez plnidel Je to novodobá otiskovací hmota, pouţívá se k funkční modelaci okrajů (obr. 86) individuálních otiskovacích lţic pro otiskování bezzubých čelistí. Má nízký bod tání, takţe v plastickém stavu se dá adaptovat při teplotě ústní dutiny. Funkčními pohyby a tlakem na protézní loţe je lze tvarovat a dosáhnout tak skutečného funkčního otisku. V ústech se chladí otisky studenou vodou. Modely se zhotoví z HYDROKALU. Otisk se nesmí v laboratoři poloţit okraji na tvrdou podloţku kvůli deformaci. Domácí výrobek se nazývá DENTIPLAST (dodává se ve stříkačce, nahřeje se v teplé vodě a pístem se vtlačí na individuální lţičku). Obr. 86 – Otisk v individuální lţíci s Dentiplastem a Repinem 4.2.1.4 Šelakové bazální destičky Obr. 88 – Šelaková bazální destička TESSEX Al Slouţí k výrobě individuálních otiskovacích lţic (obr. 87), bází skusových šablon a bází Obr. 87 – Pomůcky z šelakových modelu těla totálních protéz. Vyrábí se v tenkých bazálních destiček destičkách ve tvaru horní a dolní čelisti. Změkčují se zahřátím nad plamenem a adaptují se na sádrový model. Domácí výrobek je TESSEX a TESSEX AL (obr. 88) (obsahuje hliník kvůli lepší vodivosti tepla). 4.2.2 Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Otiskovací hmoty (obr. 89) obsahující oxid zinečnatý a eugenol jsou nejstarší, ale v současnosti se pouţívají pro otiskování bezzubých čelistí. Výroba a sloţení Základ zinkoxideugenolové hmoty je oxid zinečnatý, eugenol a popřípadě hřebíčkový olej obsahující okolo 80 % eugenolu. Obr. 89 – Zinkoxideugenolová otiskovací hmota REPIN Pouţívá se kromě otiskování k: dočasnému podkládání imediátních protéz fixaci provizorních korunek či můstků zhotovení plastického obvazu po chirurgických zákrocích v parodontologii Obě hlavní sloţky se dodávají především v tubách, spojením obou past dojde k tuhnutí. V tubách jsou stejně husté pasty. Upravené vlastnosti jsou závislé na době tuhnutí, rychlosti tuhnutí a pevnosti po ztuhnutí. Výhodnější je pouţití eugenolu neţ hřebíčkového oleje, neboť eugenol méně dráţdí ústní sliznici. Velký význam má přísada kalafuny jako plniva pro lepší soudrţnost při míchání. Ztuhlý otisk se před vyjmutím modelu musí 23 nechat změkčit v teplé vodě. Pasta v tubě s oxidem zinečnatým je zbarvena bíle a pasta s eugenolem buď ţlutě, hnědě nebo červeně. Kontrastní zbarvení obou past je současně indikátorem správného promíchání (obr. 90). Otisk dobře adheruje k suchému povrchu individuálních lţic ze šelakových bazálních destiček nebo ze samopolymerujících pryskyřic (DURACROL). Obr. 90 – Míchání dvou past REPINu Reakce tuhnutí je sloţitá kombinace fyzikálních a chemických pochodů. Spojením oxidu zinečnatého a eugenolu vznikne chelátový komplex eugenolátu zinečnatého. Vykrystalizuje v dlouhých jehlicovitých krystalech, které dobře stmelí ostatní součásti pasty. Tuhnutí urychluje teplo a vlhkost (sliny!) v ústech. Vlastnosti a pouţití V ústech ve styku se slinami a teplem tuhne hmota asi 2 minuty. Zbytek pasty na podloţce tuhne 4 – 5x pomaleji. Hmota se připraví smícháním stejného poměru past z obou tub na nepropustné podloţce. Ztuhlý otisk má dostatečnou pevnost. Okraje zinkoxideugenolové hmoty se nepokládají na tvrdou podloţku, hrozí jim deformace. Objemová stálost ztuhlé pasty je vynikající. Má malou kontrakci do 0,1 %. Po vyjmutí z úst se otisk zpracuje nejlépe ihned. Izolace není třeba, přestoţe má otisk mastný povrch, je smáčivý a sádrou se vyplní bez problémů. Před zhotovením modelu se otisk vţdy orámuje (obr. 91). Domácí preparát se nazývá REPIN. Obr. 91 – Rámování otisku bezzubé čelisti 4.2.3 Hydrokoloidní hmoty Pruţné hydrokoloidní otiskovací hmoty patří ke skupině termoplastických hmot (agarové hmoty) a také do skupiny chemoplastických hmot (alginátové otiskovací hmoty). Společným základem obou hmot jsou koloidní roztoky. Obsahují hlavně vodu a agar nebo alginát. Jsou rostlinného původu. Ve vodě bobtnají a jsou schopny přejít z tekutého stavu (sol) do tuhého stavu (pruţný gel). Jestliţe je moţný přechod gelu do solu – jedná se o reverzibilní hmoty. Není-li moţný přechod gelu do solu – jedná se o ireverzibilní hmoty. K reverzibilním (vratným) hmotám patří agar-agar, želatina; k ireverzibilním (nevratným) hmotám patří algináty nebo křemičitý sol a bílkoviny. 4.2.3.1 Agarové hmoty Agarové hmoty (obr. 92) jsou nejstarší otiskovací hmoty v ordinaci, později se začaly pouţívat v laboratoři. V ordinaci je jejich uţití velmi sloţité, proto uţ se v současnosti nepouţívají. V laboratoři se agarové hmoty pouţívají k dublování (obr. 93). Dublováním se získává licí situační model z formovací hmoty. Obr. 92 – Agarová dublovací hmota DUBLAGA SPECIAL Sloţení a výroba Agarové hmoty se skládají z mořských řas, jejich rozpouštěním ve vodě vzniká hydrosol, který se po ochlazení změní na pruţný gel. Je reverzibilní (vratný). 24 Obr. 93 – Dublování agarové hmoty Základní sloţky agarových hmot jsou: 75 % vody, 10 % agaru, 7 % glycerinu, 8 % kaolinu. Jsou citlivé na vysychání, ale i k opačnému pochodu, k bobtnání. Glycerin s kaolínem ovlivňují konzistenci a plasticitu. Borax způsobuje zvýšení pevnosti. Do agarové hmoty se přidávají také dezinfekční přísady, aby hmota nezplesnivěla. K zahuštění se pouţívají vosky. Pro laboratorní uţití se dodávají ve velkých plechovkách nebo jiných nádobkách z kovu či plastu. Vlastnosti a pouţití Z tuhého gelu agarové hmoty ke zkapalnění (proces „solace“) dochází po zahřátí na 95 – 100°C k solu agarové hmoty. Z kapalného solu agarové hmoty dochází k ţelatinaci (proces „gelace“) při ochlazení pod 40°C ke gelu agarové hmoty. Teplotnímu rozdílu mezi oběma stavy říkáme hystereze. Agar nemá ţádné kontrakce, ale vypařuje se z něj voda – synereze – a ta přesnost agarových gelů ohroţuje. Jestliţe je třeba předejít vypařování, umístí se agar do prostředí s 100% vlhkostí. Nejlepší je ihned vyplnit otisk po sejmutí formovací hmotou. Přetavováním se ze začátku vlastnosti příliš nemění, ale po desátém opakování dochází ke změnám přesnosti otisků při dublování. Agarová dublovací hmota se taví v dublagátoru (dublovacím přístroji), předem se však musí nakrájet na malé kousky. Po prohřátí na 95°C zkapalní, po ochlazení na 55°C se vlévá do dublovací kyvety s pracovním situačním modelem. Nikdy se nedává teplejší směs, protože by poškodila voskové úpravy Obr. 94 – Sejmutí modelu modelu. Pracovní model se namáčí do teplé vody, aby se dublovací hmota lépe z dublovací kyvety smáčela s modelem. Po důkladném ochlazení se sejme model z dublovací kyvety (obr. 94) a do otisku se vlévá fosfátová formovací hmota. Vznikne tak licí situační model sloužící nejčastěji k výrobě kovové konstrukce částečných snímatelných protéz. Domácí výrobek se nazývá DUBLAGA, v zahraničí GELOFORM. 4.2.3.2 Alginátové otiskovací hmoty Alginátové otiskovací hmoty (obr. 95) jsou druhou skupinou pruţných otiskovacích hmot, které se v současnosti hodně pouţívají. Jsou to ireverzibilní (nevratné) hydrokoloidní hmoty – chemoplasticky tuhnoucí. Jsou univerzální, uţívají se k otiskování předběţných a orientačních modelů, také k otiskování pracovních modelů pro výrobu částečných snímatelných náhrad. Obr. 95 – Situační otisk z alginátové otiskovací hmoty Sloţení a výroba Základem při výrobě alginátových hmot jsou sodné, draselné nebo trietanolové soli kyseliny algové – algináty. Kyselina algová je polymerní sloučenina podobná škrobu, pochází z mořských hnědých nebo červených řas. Většina solí kyseliny je nerozpustná ve vodě, jen sloţky z alginátů jsou rozpustné. Rozpustné algináty vypadají jako bílý prášek zvaný algin – v dřívější době se pouţívaly jako zahušťovadlo. Před 50 lety se poprvé začaly pouţívat jako otiskovací hmoty. Přidáním vápenatých solí CaSO4 alginátová hmota ztuhne a přemění se v nerozpustný gel alginátu sodnovápenatého. Reakce je velice rychlá, proto se musí zpomalit, a to přidáním fosforečnanu sodného do roztoku. Alginátové hmoty se vyrábějí ve formě prášku (obr. 96), který se mísí s vodou v poměru stanoveném výrobcem. Obr. 96 – Alginátová otiskovací hmota s dávkovačem Prášek je vţdy ochucen, parfémován a obarven. Některé výrobky mění během 25 tuhnutí nápadně barvu (upozornění na proběhlou reakci). Je dodáván v neprodyšně uzavřené krabici kvůli vzdušné vlhkosti. Před otevřením i během pouţívání se krabice musí protřepat. Kaţdé balení obsahuje odměrky na prášek a na vodu. V současné době je dodáván v sáčcích. Jeden sáček obsahuje mnoţství hmoty pro jeden otisk. Vlastnosti a pouţití Ztuhlý alginátový gel je pruţný a pevný v omezené míře. Míra deformace od pruţnosti je závislá na míře vody, při pouţití s větší dávkou vody vznikne měkčí a více deformovatelný gel. Po sejmutí otisku od pacienta, se můţe trhat kvůli podsekřivým místům zubů. Reprodukční schopnost u alginátové hmoty (obr. 97) je horší neţ u agarových hmot a elastomerů. Velkou nevýhodou je objemová nestálost ztuhlého otisku, protoţe Obr. 97 – Méně detailní otisk z hydrokoloidní hmoty se voda vypařuje, a tím se jeho objem smršťuje. Nelze omezit kontrakci. Alginátová hmota se musí uchovat v těsně uzavřené krabici nebo v neprodyšném sáčku, aby vydrţela vlhkost otisku. Musí se zpracovat ihned po příchodu z ordinace. Transport otisku do vzdálené laboratoře je prakticky nemoţný. Kdyţ se nechá alginátový otisk na vzduchu 30 minut, stane se nepouţitelným. Kontrakci (obr. 98) se nezabrání ani ponořením do vody. Hmota bobtná a změní se v jiný otisk. Povrch otisku po vyluhování některých látek ve vodě zhrubne. Musí se dodrţet přesný poměr podle návodu výrobce. Pokud by se nedodrţel přesný poměr, mohou vzniknout chyby (aţ 15 %). Obr. 98 – Kontrakce situačního modelu z alginátové otiskovací hmoty Alginátový prášek se sype do vody (to je stejné jako u otiskovací sádry). Vzniklá pasta se pomalu roztírá po stěně kelímku. Pak se dá do perforované konfekční lžíce (obr. 99), může se dát i do neperforované lžíce zalepené vrstvou náplasti nebo adhezivem (nedržela by na hladkých stěnách). Nová balení alginátové hmoty jsou dodávána v sáčku s přiměřeným obsahem pro jeden otisk a přesnou odměrkou na vodu. Modernější alginátová hmota je dodávána v kapslích, které místo prášku a vody obsahují pastózní gel. Hmota se míchá v třepačce a pak se pístem vtlačí do otiskovací lţíce. Obr. 99 – Otisk v perforované otiskovací lţíci Novější výrobky alginátových otiskovacích hmot mají prodlouţenou dobu v objemové stálosti. Otisky musejí být uchovány v sáčku s navlhčeným papírem. Vydrţí cca 75 hodin, maximálně však 120 hodin, poté se smršťují. Pro zubního lékaře je výhodou, ţe pokud má ordinaci daleko od zubní laboratoře, můţe odnést alginátový otisk do laboratoře o několik hodin později. Obr. 100 – Alginátová otiskovací hmota YPEEN Je-li třeba zabránit objemové nestálosti, musí se otisky zpracovat bezprostředně po vyjmutí z úst. Není potřeba je izolovat. Alginátový otisk je snášenlivý se sádrou. Domácí preparát se nazývá YPEEN (obr. 100) a ELASTIC (obr. 101) (120 hod.) od firmy Dental, jiné zahraniční preparáty – DEGUPRINT (Ögussa), PALGAT (Espe), IDENTICA (DeTrey), kapsle alginátu SR – ALGICAP (Ivoclar). 26 Obr. 101 – Alginátová otiskovací hmota ELASTIC CROMO 4.2.4 Elastomery Elastomery (obr. 102) jsou nejmladší otiskovací hmoty. Jsou to syntetické hmoty. Vyrábí se hlavně z kaučuku vulkanizujícího za studena. Elastomery mají: nejlepší elastické vlastnosti s vysokou hodnotou pruţné deformace nejlepší reprodukční schopnost velmi dobrou objemovou stabilitu Elastomery jsou vhodné k otiskování na výrobu fixních protéz a pro výrobu kovových konstrukcí snímatelných náhrad. Obr. 102 – Otisk z elastomeru Elastomery se vyrábějí v různých konzistencích, proto to jsou univerzální otiskovací hmoty. Mohou se i kombinovat ze třech obvyklých druhů – metodou dvojího míchání a metodou dvojího otiskování. V současnosti se vyrábějí typy: silikony, polysulfidy, polyétery. Odlišují se svým chemickým sloţením, ale neliší se vlastnostmi a pouţitím. Všechny mají přísně klinické poţadavky. Jedinou nevýhodou je smáčivost vody. Jsou draţší neţ ostatní otiskovací hmoty. Otiskovací nástroje musí být opatřeny mechanickou retencí nebo vrstvou lepicího laku. Rozdělení elastomerů: polykondenzační silikonové otiskovací hmoty polyadiční silikonové hmoty polysulfidové otiskovací hmoty polyéterové otiskovací hmoty 4.2.4.1 Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty Základem polykondenzačních silikonových hmot je siloxanový řetězec, ve kterém jsou střídány pravidelně atomy křemíku a kyslíku. Polysiloxany vhodné pro protetické pouţití mají zakončený řetězec skupinami –OH. Silikonové hmoty jsou kombinací anorganických a organických látek. Anorganické látky zajišťují chemické a tepelné stálosti a organické látky zajišťují plasticitu. Koncové skupiny –OH jsou velmi reaktivní. Silikonové hmoty mohou zesíťovat, tj. zvulkanizovat. Základní látkou polykondenzačních silikonových otiskovacích hmot je silikonový polymer – polydimetylsiloxandiol. K zesíťování (vulkanizaci) se pouţívají estery kyseliny křemičité. Při teplotě ústní dutiny je vulkanizace pomalá. Do hmoty se proto přidává přísada katalyzátorů, aby byla vulkanizace rychlejší. Síťovadlo a katalyzátor (obr. 103) byly dodávány jako tekutina s olejovým ředidlem. V modernější podobě od zahraničních výrobců jsou dodávány jako druhá Obr. 103 – Katalyzátor pro pasta s příslušnými plnidly. Po smíchání dvou hmot dohromady vzniká viskozita silikonové otiskovací hmoty a přibýváním síťování roste elasticita. Podstatou tuhnutí je polykondenzace, tím vzniká vedlejší produkt – alkohol. Vypařuje se a způsobuje kontrakci u ztuhlého otisku. 27 Vlastnosti a pouţití Silikonové hmoty se vyrábějí od roku 1955. Silikonové hmoty jsou rozděleny na tři konzistence: tuhý tmel středně viskózní pasta řídký krém Vyrábějí se ve formě pasty a tekutiny. Tuhý tmel se nabírá odměrkou, na tmel se nakape katalyzátor a hmota se prohněte v prstech. Pasta a krém se vytlačují z tuby na podložku (na nesavou, umělou nebo skleněnou podložku), na podložce se na ni nakapou kapky katalyzátoru a vše se míchá nožem. Katalyzátory bývají většinou lehce toxické, proto se pouţívají co nejméně. Při krátkodobém styku s povrchem sliznice v ústech při otiskování neohroţují pacienta ani lékaře. Tekutina síťovadla se snadno rozkládá do ovzduší, proto se musí důkladně uzavřít. Otevřít se smí aţ těsně před pouţitím. Při ručním mísení se musí důkladně promíchat (obr. 104), po prohnětení se aplikuje do perforované lţíce nebo do lţíce potřené adhezivním lakem. Novější výrobci silikonových hmot dodávají pastu. Lépe se pouţívá při míchání, lépe je poznat, jaký je poměr obou Obr. 104 – Rozdíl promíchání elastomerů past. Pasty mají různé barvy, pro lepší ručně a míchací pistolí kontrolu promíchání bývají odlišně zabarveny. Nejmodernější mísící příprava je Obr. 105 – Mísící pistole mísící pistole aneb automixtechnika (obr. 105). Pasty jsou naplněny do dvojitého pouzdra a tlakem dvou pístů se současně vytlačují do mísící koncovky, ze které vytéká už dokonale promíchaná hmota. Pouţívá se metoda dvojího otiskování (obr. 106). První otisk se dá do konfekční lžíce, tmel se dá do stejného otisku s krémem. Vzniká detailnější otisk, hlavně u preparace. Obr. 106 – Otisk metodou dvojího Doba tuhnutí u silikonových otiskovacích otiskování hmot je asi 5 minut. Sníţení doporučeného Obr. 107 – Silikonová otiskovací mnoţství kapek katalyzátoru prodluţuje tuhnutí. hmota STOMAFLEX CREME Opačný postup při velké dávce katalyzátoru neovlivňuje rychlejší tuhnutí, ale způsobuje velkou změnu objemové stability a pruţnost u silikonové otiskovací hmoty. Otisk se smršťuje vlivem těkavých látek, neboť u polykondenzovaných hmot se vylučuje vedlejší produkt polykondenzace (alkohol, voda). Celková kontrakce u silikonových hmot nepřekračuje 0,1 % za jednu hodinu a 0,4 % za 24 hodin. U řidších forem je kontrakce Obr. 108 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX PASTA větší, za 24 hod aţ do 1,2 %. Obr. 109 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX SOLID 28 Známé preparáty polykondenzačních silikonů jsou například: STOMAFLEX CREME (krém) (obr. 107), STOMAFLEX PASTA (pasta) (obr. 108), STOMAFLEX SOLID (tmel) (obr. 109), XANTOPREN, OPTOSIL, COLTEX, SILASOFT. 4.2.4.2 Polyadiční silikonové hmoty Polyadiční silikonové hmoty (obr. 110) se začaly vyskytovat v 70. letech 20. století. Polykondenzační a polyadiční silikonové hmoty se odlišují svými chemickými reakcemi. U polyadiční hmoty se nevyskytuje vedlejší produkt ani se nesmršťuje. Reakce je umoţněna katalyzátory, které obsahují ušlechtilé kovy (platina, paladium). Hmoty se vyrábějí ve formě dvou past v pěti různých konzistencích. Jsou zpracovatelné delší dobou, rychleji tuhnou. Mají malou kontrakci do 0,2 %. Pruţná deformace dosahuje průměrně 10 %. Na povrchu se nevyskytuje ţádný vedlejší produkt jako při polykondenzaci. Obr. 110 – Polyadiční silikonová hmota Polyadiční silikonové hmoty se také pouţívají jako dublovací hmoty (obr. 111). Pro dokonalé promísení je lepší pouţít mísící pistoli. Obr. 111 – Dublovací hmota U polyadičních silikonových hmot jsou to výrobky PRESIDENT, REPROSIL a BAYSILEX. 4.2.4.3 Polysulfidové otiskovací hmoty Sloţení a výroba Polysulfidové otiskovací hmoty (thiokoly) (obr. 112) se u nás nikdy nerozšířily, jsou nejstarší skupinou elastomerů, pouţívaly se od roku 1954. Jsou dodávány ve dvou pastách. Báze obsahuje polysulfid ve formě polymerního řetězce se dvěma koncovými a jednou postranní skupinou -SH. Do formy pasty je báze upravena pomocí plnidel a změkčovadel. Druhá tuba s akcelerátorem obsahuje katalyzátor, který se sírou zajistí polykondenzaci. Obr. 112 – Polysulfidová otiskovací hmota Polysulfidové otiskovací hmoty jsou vyrobeny ve třech konzistencích: řídká pasta středně hustá pasta hustá pasta Obr. 113 – Nanášení řídké otiskovací hmoty pro získání detailního otisku, poté se na ni aplikuje hustá otiskovací hmota, vznikne detailní otisk 29 Vlastnosti a pouţití Polysulfidový kaučuk je plasticky pomalejší neţ u silikonů. Při tuhnutí se elasticita zlepšuje. Proto je nejlepší nechat ho v ústech tuhnout cca 10 minut. S pomalejším tuhnutím je však spojena i delší manipulační doba, která realizuje sloţitější otiskovací techniku, například metodu dvojího míchání (obr. 113). Pouţije se při ní dvou krajních konzistencí, namíchaných současně. Řídká pasta se nanáší pístovou stříkačkou na důležitá místa preparace a kolem preparovaných zubů. Na dosud neztuhlou hmotu se ihned zavede do úst hustá pasta. Nanáší se jen do individuální lţíce. Smrštění u polysulfidové otiskovací hmoty jsou menší neţ u silikonové otiskovací hmoty, dosahuje za 24 hod 0,2 – 0,4 %. Polysulfidová otiskovací hmota má neestetickou barvu – šedohnědou – vlivem zabarvených urychlovačů a zvláštní pach. Má velkou výhodu – dlouhou skladovací ţivotnost. Mezi známé preparáty patří COE-FLEX, NEO-FLEX, PERMLASTIC. 4.2.4.4 Polyéterové otiskovací hmoty Sloţení a výroba Polyéterové otiskovací hmoty (obr. 114) jsou nejmladší pruţné elastomery, vyrábí se od roku 1965. Základní sloţkou této hmoty je polyglykoléter ve formě tekutiny. Do formy pasty je upraven směsí plnidel, inertních olejů a změkčovadel. Jako katalyzátory se pouţívají estery kyseliny sulfonové, jako plnidlo forma pasty. Před pouţitím se smíchá stejné mnoţství obou hmot, nejlépe pomocí mísící pistole. Obr. 114 – Polyéterová otiskovací hmota Vlastnosti a pouţití Polyéterové otiskovací hmoty mají z elastomerů nejdelší skladovací ţivotnost a nejmenší objemové změny. Jako modelový materiál se uţívá kamenná sádra. Pouţívá se k otiskování metodou dvojího míchání. Původně jednokonzistentní polyétery byly první v názvu IMPREGNUM od firmy Espé a v současnosti jsou ve dvou konzistencích – tmel a krém PERMADYNE (od Espé). 4.2.5 Celkové hodnocení otiskovacích hmot Nejdůleţitější poţadavky pro otiskovací hmoty jsou: rozměrová přesnost odolnost proti deformaci reprodukční schopnost.(obr. 115) Obr. 115 – Průřez detailním otiskem Pruţnost otiskovacích hmot nám umoţňuje sejmout otisk i z podsekřivých prostor. Pruţná deformace umoţňuje po dočasném zdeformování po přetahování otisku přes konvexní plochy návrat do původního tvaru. To je pozitivní vlastnost. Měla by být co největší. Naopak negativní vlastnost je trvalá deformace, která způsobí, ţe se otisk nevrátí do původního tvaru. Tvar zůstává změněný. Není vhodný pro otiskovací hmoty. 30 Tabulka: Smrštění a deformace otiskovacích hmot v % (procentech) Smrštění při tuhnutí 0,2 – 1,2 0,15 0,15 – 0,5 0,15 – 0,5 0,2 – 0,4 0,2 – 0,4 0,2 0,2 Kompoziční otiskovací hmota Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Agarová hmota Alginátová otiskovací hmota Polykondenzační silikonová otiskovací hmota Polyadiční silikonová hmota Polysulfidová otiskovací hmota Polyéterová otiskovací hmota Smrštění po 24 hod méně neţ 0,1 0,15 více neţ 5 více neţ 5 méně neţ 0,1 0,2 – 0,4 0,2 Současné otiskovací hmoty nejsou toxické a jejich uţívání je bezpečné. Málokterý pacient má alergie na zinkoxideugenolové otiskovací hmoty nebo na silikonový tmel z rukou sester nebo lékařů. Pokud se při přípravě tmelu dostane tekutina do očí pacienta, lékař musí vypláchnout oči mnoţstvím vody. Termoplastické otiskovací hmoty se nesmějí moc zahřát, aby pacientovi nepopálily sliznice a neohrozila se zubní dřeň preparovaných zubů. Skladovací ţivotnost u všech otiskovacích hmot není spolehlivá. Práškové hmoty je třeba chránit před vlhkem, pastovité se mohou v tubách odmísit (silikony nebo eugenol). Prodluţovací doba u silikonové otiskovací hmoty je jeden rok. Ordinace i laboratoře poţadují jednoduché zpracování otiskovacích hmot. Nejrozšířenější otiskovací hmoty jsou hmoty hydrokoloidní a elastomery. To proto, ţe jejich příprava je jednoduchá. Důleţitá je doba tuhnutí, je závislá na dodrţení předepsaných podmínek a přípravě, ale i na správném promísení a skladování. Průměrná doba tuhnutí nemá přesahovat minuty. Chuť a vůně jsou u většiny hmot upravené a snesitelné. Polysulfidové otiskovací hmoty jsou zápachové, ale pacienti si na hmotu nestěţují. V současné době se za nejpřesnější otiskovací hmoty povaţují polyéterové. Tabulka: Časový interval pro zhotovení modelu z ordinace Otiskovací hmoty Termoplasty Zinkoxideugenolová otiskovací hmota Agarové hmoty Alginátové otiskovací hmoty Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty Polyadiční silikonové hmoty Polysulfidové otiskovací hmoty Polyéterové otiskovací hmoty Časový interval pro zhotovení modelu 0 min – ∞ 0 min – ∞ 5 min – 15 min 10 min – 15 min 6 hod – 24 hod 3 hod – ∞ 6 hod – 24 hod 3 hod – ∞ Základní technologická pravidla pro uţívání otiskovacích hmot: 1. Dodrţovat předepsané skladovací podmínky a kontroly doby platnosti. 2. Dodrţet poměry k přípravě a postupy předepsané výrobcem. 3. Vzduchotěsně uzavírat pouţívané nádoby se součástmi otiskovacích hmot. 31 4. 5. 6. 7. Zkrátit doby plnění otiskovacích nástrojů na minimum. Zajistit plynulé narůstání tlaku při vlastním otiskování. U korekčních otisků umoţnit odtok přebytečného materiálu. Ponechat otisky z pruţných hmot v ústech dostatečně dlouhou dobu ke vzniku potřebných elastických vlastností. 8. Otisky vyjímat rovnoměrným tahem, nikoli páčením. 9. Zpracovat otisky podle tabulky časového intervalu, aby se zabránilo pozdním deformacím. Elastomery jsou univerzální otiskovací hmoty. Alginátové otiskovací hmoty by měly slouţit k provádění předběţných a orientačních otisků a neměly by se pouţít k hlavním otiskům při zhotovování kovových konstrukcí částečných snímatelných protéz. Termoplastické otiskovací hmoty bez plnidel lze pouţít k funkční modelaci okrajů individuálních lţiček. 32 4.3 Modelové materiály Zubní technik potřebuje mít k práci model situace (obr. 116) (horní a dolní situační modely spojené v okluzi). Z otisku – negativu, který zubní technik získá od lékaře, se vytvoří situační model – pozitiv. Je základem pro výrobu všech druhů náhrad (od inlejí aţ po totální náhrady zubů). Modelové materiály jsou potřeba proto, aby se mohly udělat modely z otisku. Důleţitým poţadavkem u modelových materiálů je rozměrová stabilnost Obr. 116 – Model situace neţ u otiskovacích hmot. Modelové materiály se pouţívají hlavně v laboratoři při práci s modelem. Otiskovací hmoty, které se dnes pouţívají, většinou kontrahují. V současné době se zhotovují modely nejvíce ze sádry. Základním poţadavkem je tedy pouţití rozměrově co nejpřesnějšího modelového materiálu v kombinaci s rozměrově nejpřesnějším otiskovacím materiálem. Na modelu musí být přesná reprodukce všech potřebných detailů. Model musí být pevný, aby se při práci nezdeformoval ani neodřel. Modelové materiály nesmí v kontaktu s otiskovací hmotou reagovat. Musí být snadno zpracovatelné, měly by být světlé a laciné. Shrnutí: Poţadavky na modelové materiály: rozměrová stabilita přesná reprodukce detailů odolnost proti odření pevnost v ohybu a v lomu jednoduché zpracování snášenlivost s otiskovacími a modelovacími materiály světlá barva kontrastující s modelovacími hmotami Druhy modelových materiálů: modelová sádra modelové pryskyřice galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika) lehce tavitelné slitiny amalgám keramické hmoty modelové cementy V současné době se nejvíce pouţívá sádra, výjimečně galvanoplastická měď a stříbro. Obr. 117 – Licí model s voskovým modelem Ţádná z uvedených skupin materiálů nesplňuje všechny poţadavky, kaţdá má specifické výhody i nevýhody. V této době se nepouţívá amalgám, keramické hmoty, modelové cementy, málo se uţívají modelové pryskyřice a lehce tavitelné slitiny k nástřiku. Jiné modelové materiály, na licí modely (obr. 117) pro odlévání kovových konstrukcí snímatelných náhrad, se odlévají z formovací (zatmelovací) hmoty. 33 4.3.1 Modelová sádra Speciální modelové sádry se staly v současné době prakticky jediným uţívaným modelovým materiálem. Jejich výroba, sloţení, zpracování a vlastnosti byly probírány v předchozí kapitole. Pokud je třeba dosáhnout poţadovaných vlastností sádrového modelu, musejí být dodrţovány přesné mísící poměry vody a sádry. Současné drahé typy modelové sádry nelze nikdy připravovat odhadem, jen odměřením vody a odváţením sádry. Při malinkém nadbytku vody se sniţuje pevnost v tlaku a zhoršuje se vlastnost ztuhlé sádry. Současné nejtvrdší sádry – denzity – jsou většinou vyráběny ze syntetického sádrovce. Hlavní předností proti přírodnímu sádrovci je menší obsah nečistot. U denzitu je vţdy důleţité pouţít méně vody neţ u ostatních typů sádry. Doporučený poměr je mezi 20 a 27 ml vody na 100 g sádry. Oproti ostatním typům sádry je to tuţší kaše. Obr. 118 – Dělený model Nelze ji „odlévat“ do otisku, musí se pouţít vibrační metodou vodicích čepů a zařízení, nanáší se špachtlí nebo modelovacím retenčních krouţků noţem. Sádrové pracovní situační modely pro fixní protetiku se zhotovují zásadně Obr. 119 – Model metodou dělené (obr. 118) a uţívá se buď metoda vodicích čepů a retenčních krouţků repoziční skříňky (nejčastější metoda) nebo metoda repoziční skříňky (obr. 119). Modely pro snímací náhrady se obvykle nedělí. 4.3.2 Modelové pryskyřice Samotné pryskyřice (obr. 120) jako modelový materiál jsou většinou nevhodné, neboť při tuhnutí kontrahují, proto se pouţívají pryskyřice s plnidly aţ 50 %, slouţí jako pojiva jemných částic plnidla. Pouţívají se různé typy pryskyřic, ale také různé druhy plnidel (prášková měď nebo její slitiny, keramické hmoty nebo sádrový prášek). Namíchaná pryskyřice se nemůţe odlévat do otisku ani na vibračním zařízení. Musí se nanášet noţem do dutiny otisku. Obr. 120 – Modelové pryskyřice 4.3.3 Galvanoplastická měď a stříbro (galvanoplastika) Obr. 121 – Model z galvanoplastické mědi a stříbra Galvanickým pokovením mědí, stříbrem, i niklem se vytváří uvnitř otisku tenká kovová vrstvička (obr. 121), která se doplňuje sádrou nebo modelovou pryskyřicí. Povrch modelu je pevnější a tvrdší vrstvička je s malou kontrakcí mezi 0,1 – 0,2 %. Tloušťka vrstvičky kovu je maximálně 0,5 – 1 mm. Nejpouţívanější metodou je poměďování. Vodivý otisk se ponoří do elektrolytu – do speciální tekutiny (obsahuje například krystalický síran měďnatý, kyselinu sírovou a destilovanou vodu). V elektrolytu se pouţívá princip katody a anody. Také lze vyuţít i postříbřování, místo mědi se pouţije stříbro. Poměďovat i postříbřovat lze otisky z kompozičních hmot elastomerů, s výjimkou polyéterových otiskovacích hmot, které se jen postříbřují. 4.3.4 Lehce tavitelné slitiny Při zhotovení modelu se do otisku nastříkne speciální tavící pistolí roztavený bismut nebo cín o teplotě kolem 140 °C. Po vychladnutí se vytvoří na otisku kovová vrstvička (obr. 122) jako u galvanoplastiky, ta se pak doplňuje do otisku běţně sádrou nebo pryskyřičnou modelovou hmotou. V současné době se vůbec nepouţívá. 34 Obr. 122 – Modely z lehce tavitelné slitiny 4.3.5 Celkové hodnocení modelových materiálů Objemové změny: modelová sádra – během tuhnutí expanduje; za 24 hodin kontrahuje jen 0,1 % modelové pryskyřice – mají větší kontrakci neţ sádra Rozměrová přesnost: galvanoplastika – ve srovnání s ostatními hmotami je zde nejpřesnější rozměrová přesnost modelová sádra – má lepší rozměrovou přesnost neţ modelové pryskyřice Odolnost proti otěru: galvanoplastika – má největší odolnost modelové pryskyřice – mají menší odolnost nejvíce opatrnosti se musí dbát u modelové sádry Pevnost v ohybu a lomu: galvanoplastika – je nejlepší, má největší pevnost modelové pryskyřice – pevnost je menší, ale je lepší neţ u sádry modelová sádra – je potřeba pořídit kvalitní sádru, tím se dosáhne menšího odlomení Zpracování: nejsnadněji je zpracovatelná modelová sádra, její příprava je jednoduchá a rychlá doba tuhnutí u modelových pryskyřic je také krátká, ale nanáší se do otisku obtíţně nejpomaleji se připravují modely pomocí galvanoplastiky, zpracovávají se dlouho; proto jsou málo rozšířené 35 4.4 Modelovací materiály K vytvoření modelu protézy (obr. 123) se pouţívají modelovací materiály. Bez modelovacích materiálů se obejdeme jen při pouţití plastických hmot nebo keramických hmot k volné modelaci. Poţadavky na modelovací materiály: snadné uvedení do plastického stavu (moţnost formovat do sloţitého a přesného tvaru všech typů zubních protéz) po ztuhnutí (při ochlazení) musí získaný tvar drţet pohromadě, aby nepodlehly tvarovým a rozměrovým změnám kontrastní barva oproti světlé barvě pracovního modelu (obr. 124) musí být spalitelné beze zbytku v licí formě nebo bez vsáknutí do sádrové formy – vyplavitelné při laboratorní teplotě jsou pevné aţ křehké změkčují se mezi 30 – 50°C a tají při 50 – 95°C roztavené mají malou viskozitu a nejsou vláknité jsou lehce leštitelné a odpuzují vodu Obr. 123 – Modely protézy Obr. 124 – Kontrastní barva modelovacích hmot oproti modelu 4.4.1 Základní sloţky vosků Dříve se uţívaly hlavně přírodní vosky, v současné době se většinou pouţívají syntetické vosky. Pouţívá se více a více syntetických vosků, protoţe jsou lepší a splňují více poţadavků neţ vosky přírodní. Obvykle se pouţívají tyto základní druhy vosků: přírodní vosky: ţivočišné (včelí vosk, šelakový vosk, lanolin) rostlinné (karnaubský, candelila) minerální (parafín, ozokerit, cerezin, montánní) syntetické vosky: (polyglykoly, polyetyleny, parafíny a řada dalších vosků s různými firemními názvy) Většina uvedených vosků jsou vzájemně promísené (vzájemně společně roztavené a pak ochlazené), vzniká tak homogenní materiál. Podle poţadovaných vlastností lze přidávat do vosku další přísady, jako jsou oleje nebo pryskyřice (kalafuna, kopál, damara). Základní součástí voskových směsí je parafín (obr. 125), který po ochlazení tuhne v pevnou krystalickou hmotu s kontrakcí 11 – 15 objemových procent. Mikrokrystalické vosky jsou pevnější, ohebnější a méně kontrahující. Pokud je třeba zvýšit teplotu tání, přidává se do voskové směsi ozokerit nebo cerezin. Obr. 125 – Parafín Také montánní a karnaubský vosk zvyšuje tvrdost a teplotu tání a naopak včelí vosk změkčuje a zvyšuje lepivost. Ze změkčovadel je důleţitá kyselina stearová. Teplotu tání sniţují i oleje. 36 Druhy přírodních vosků jsou: Ozokerit bílý, hnědý aţ černý nerost nerost vypadá jako vosk (voskový vzhled) lze ho najít v blízkosti loţisek ropy je to směs vyšších uhlovodíků bod tání okolo 65°C pouţívá se do parafínu (aby parafín měl lepší vlastnosti) Cerezin vyrábí se ze zemního vosku chemicky se podobá mikrokrystalickým voskům pouţívá se jako náhraţka karnaubského vosku Montánní vosk získává se z extrakce voskového uhlí má podobné vlastnosti jako rostlinné vosky, ale původem první je minerální vosk bod tání mezi 72 – 92°C pouţívá se ke zvýšení tvrdosti Karnaubský vosk pochází z tropických palem je tvrdý a křehký (vypadá jako sklo) Včelí vosk (obr. 126) produkují ho včely mladušky, vylučují ho vlakotvorné ţlázy je to směs esterů, uhlovodíků a organické kyseliny bod tání je mezi 60 – 70°C změkčuje se a je součástí lepicího vosku Obr. 126 – Včelí vosk Vlastnosti základních sloţek vosků: Druh vosku Karnaubský vosk Kalafuna Šelak Montánní vosk Kyselina stearová Parafín Ozokerit Cerezin Včelí vosk Lanolin Teplota tání °C 80 85 – 90 68 – 75 78 – 90 70 45 – 58 70 – 90 70 – 90 55 – 65 31 – 45 37 Tvrdost Tvrdý Měkký V současné době se nejvíce pouţívají syntetické vosky. Většina vosků má krystalické struktury, záleţí na chemickém sloţení, někdy mají sklon k amorfní struktuře. 4.4.2 Protetické druhy vosků Speciální druhy vosků (obr. 127) jsou směsi dvou nebo více základních vosků. Přesné sloţení není důleţité, ale je třeba znát jejich vlastnosti, poţadavky a skutečnosti. Důleţitá je homogenita zachovaná při roztavení i po ztuhnutí. Obr. 127 – Licí vosky bločkového typu 4.4.2.1 Vlastnosti voskových materiálů Znalost základních vlastností je pro zubního technika a pro stomatologa důleţitá. Nejdůleţitější je závislost změn tvaru a struktury na mechanických a tepelně uţívaných voskových směsích: objemové změny tok vosku deformace voskového modelu tvárlivost vosku tvrdost a pevnost vosků 4.4.2.1.1 Objemové změny Vosk při zahřátí zvětšuje svůj objem (to je stejné jako u termoplastických otiskovacích hmot) a zmenšuje se při ochlazení. Ze všech stomatologických hmot má modelovací materiál největší koeficient tepelné roztaţnosti. Expanze není rovnoměrná, se stoupající teplotou se objem vosku stále zvětšuje a při ochlazení se hodně smršťuje. Při tuhnutí se smršťuje hodně a postupně se zmenšuje kontrakce do tuhého stavu. Mezi 45°C a 20°C kontrahují některé voskové směsi aţ 5 %. Vosky zpracované v plastickém stavu mají menší teplotní kontrakci neţ vosky (pouze) nakapávané. 4.4.2.1.2 Tok vosku Stejný název je plasticita vosku, nebo také plastická deformace voskového materiálu. Hodnota toku se zvětšuje při růstu teploty a tok vosku je aţ těsně před bodem tání. Při ochlazení se jeho hodnota zmenšuje. Pro zjištění plasticity vosku je třeba zahřát vosk jen na poţadovanou teplotu, musí se zabránit zbytečnému přehřívání vosku. V okamţiku, kdy vosk začíná tát, začíná tok vosku. 4.4.2.1.3 Deformace voskového modelu Vnitřní pnutí voskových směsí je v praxi velký problém, mohou vzniknout trvalé deformace voskového modelu. Vnitřní pnutí je závislé na teplotě a způsobu zpracování. Při ochladnutí se smršťuje a při sejmutí z modelu se můţe změnit tvar. Kdyţ je voskový model na pracovním modelu, nemohou se vyvolat vnitřní pnutí, neboť tomu brání rigidní pracovní model. Sejme-li se voskový model, vzniká tak vnitřní pnutí, deformuje se. Vlastní deformace vnitřního pnutí je závislá na čase a teplotě. Čím je větší a trvalejší teplota ve vosku, tím je větší ohroţení vnitřního pnutí. 38 Aby se zabránilo vzniku vnitřního pnutí, hned po sejmutí z pracovního modelu se musí zatmelit voskový model. Toto pravidlo platí i pro kořenové inleje přímým způsobem z ordinace. Nebezpečí deformace sniţuje uţívání vosku homogenně roztaveného v termostatickém zásobníku. 4.4.2.1.4 Tvárlivost vosku Tvárlivost vosku, jeho plasticita (modelovatelnost) a elasticita (pruţnost), závisí na teplotě. Čím je teplota vosku niţší, tím je vosk tvrdší a křehčí. Elastické změny jsou v omezení, při překročené síle praská. Při zvýšení teploty se vosk změní – díky své flexibilitě je nejprve pruţný, potom ohebný a plastický. Při maximální teplotě se roztaví. 4.4.2.1.5 Tvrdost a pevnost vosků Tvrdost a pevnost vosku je různé, záleţí na typu vosku. Čím je vosk pevnější, tím tuhnutí vosku narůstá. Základní vlastnosti některých vosků jsou v tabulce. Vosky Licí vosk Modelovací vosk zvlášť tvrdý tvrdý normální středně tvrdý měkký Tvrdost (Shore) 90 – 97 80 – 90 75 75 65 V současné době existují další vosky, ještě tvrdší a pevnější kvůli frézování. Jsou to tzv. vosky frézovací. Běţné vosky nejsou vhodné pro frézovací techniku. 4.4.3 Druhy vosků pro laboratoře modelovací vosk licí vosk voskové prefabrikáty lepicí vosk vykrývací vosk otiskovací vosk vosky k laboratornímu orámování otisku 4.4.3.1 Modelovací vosky Modelovací vosk (obr. 128) je pro práci ve stomatologii hodně důleţitý. K modelaci se pouţívají všechny druhy vosků. V současné době se vyrábějí dva typy, které se liší konzistencí – měkký a středně tvrdý vosk. Kvalitní vosky by v teplotním rozmezí 25 – 40°C neměly mít větší expanzi neţ 0,8 Obr. 128 – Modelovací vosk %. Důleţitým poţadavkem je dobré vyplavování, aby na modelu nezůstal ani zbytek vsáknutého vosku. Zahřáté destičky vosku musí být stále homogenní, při formování nesmí praskat a lepit se. Po ochlazení se musí dobře odříznout ostrou hranou, aby nad plamenem zůstala na povrchu hladká ploška. 39 Pouţití modelovacích vosků: v laboratoři – modelace, vytváření modelů těla celkových a částečných snímatelných protéz (obr. 129) v ordinaci – nákusný val, okluzní otisk, rámování otisků Většina vosků je vyráběna ve formě plotének o tloušťce okolo 1,5 mm, v růţové či červeně zbarvené barvě. Obr. 129 – Modely snímatelné náhrady Český preparát je CERADENT I (měkčí vosk) a CERADENT II (středně tvrdý vosk) (obr. 130). 4.4.3.2 Licí vosky Jsou to vosky pro výrobu kovových náhrad. Obr. 130 – Modelovací vosk CERADENT I. a CERADENT II. Rozeznávájí se dva typy licích vosků: typ I je pro přímou techniku (pouţívá se v ordinaci na modelaci v ústech) typ II je pro nepřímou techniku (pouţívá se v laboratoři na modelaci na pracovním modelu) (obr. 131) První typ vosku má tok ve vyšší teplotě neţ druhý typ vosku. Tok vosku obou vosků při 45°C je téměř stejně plastický. Obr. 131 – Modely fixní protézy Tepelná expanze je omezena na 0,2 – 0,6 %. Vosky musí být po zahřátí dobře plastické a musí být moţné dobře je formovat při tlaku, po ochlazení seříznout do ostré hrany, nesmí prasknout ani se odlupovat na šupinky. Po vypálení (při teplotě 500°C) ve formě musí zmizet zbytek vosku, můţe zůstat jen 0,1 %. Říká se tomu metoda ztraceného vosku. Vyrábí se ve formě tyčinky, lancety, bločku, fólie (obr. 132). Většinou mají tmavé zbarvení oproti pracovnímu modelu. Také pro zlepšení viditelnosti tloušťky vosku. Mají také velmi rozdílné vlastnosti. Mohou být velice měkké (fólie) aţ velmi tvrdé. Obr. 132 – Licí vosky fóliového typu Základní pravidla pro licí vosky: dobré nanášení roztaveného vosku nepřehřát nanášet se musí jedním tahem na celou plochu, nikoliv kapkou po kapce musí být plasticky homogenně prohřáté nesmí se rychle vychladit k modelaci se pouţijí ostré nástroje voskový model se musí hned zatmelit do formy Všechny druhy vosku se změkčují suchým teplým zahřátím nad plamenem. Licí vosky II. typu jsou pro nepřímou techniku, jsou vhodné do laboratoře. Jsou vyráběny v různých formách, jsou to většinou korunkové (obr. 133) nebo cervikální vosky (obr. 134), které jsou uţívány ve fixní protetice. Cervikální vosky Obr. 133 – Licí vosky 40 jsou vhodné pro modelaci okrajů korunek, odolné proti deformaci krčkového uzávěru korunek při sejmutí z pracovního modelu. Obr. 134 – Cervikální vosk Další typ je ponořovací technika, je na výrobu voskové čepičky, získává se ponořením pracovního modelu do roztaveného vosku v termostatickém zásobníku. Pro modelaci vytyčovací techniky se vyrábějí různé předtvary ve formě třmínků (obr. 135) nebo kuţelíků různé výšky a velikosti se spojovacím voskem. Licí čepy z licího vosku jsou různého průměru, délky a různých tvarů. Je jich velký výběr. 4.4.3.3 Voskové prefabrikáty Obr. 135 – Voskové Jsou zhotoveny z předem třmínky vyrobených předtvarů z továrny. Je s nimi jednodušší a rychlejší práce v laboratoři. Jsou to prefabrikované modely pro konstrukční prvky snímatelné náhrady (obr. 136) i pro fixní náhrady (obr. 137). Jsou vyráběny ze speciálních Obr. 136 – Voskové konstrukční prvky pro snímatelné náhrady druhů licích vosků, mají tvar všech konstrukčních prvků. Prefabrikáty jsou mírně lepivé, snadněji se adaptují na model. Mají větší plasticitu, vypálí se beze zbytku při teplotě 500°C. Na trhu jsou prefabrikáty zahraniční i české Obr. 137 – Voskové konstrukční výroby. Kromě konstrukčních prvků jsou zde prvky pro fixní náhrady retenční mříţky (obr. 138), voskové třmeny, dráty a ploténky (obr. 139). Pro pouţití ve fixní protetice se vyrábí voskové modely celoplášťových korunek, ţvýkací plošky, retenční rámečky pro fazetové korunky a různé tvary voskových mezičlenů pro fazetování plastickými hmotami i keramikou. Obr. 138 – Retenční mříţky Obr. 139 – Voskové rastrované ploténky Voskové prefabrikáty pro fixní náhradu jsou tuţší a méně plastické oproti prefabrikátům pro snímatelné protézy. Při zahřátí změknou a hned se musí adaptovat na pracovní model, třeba se musí i domodelovat na okraji a na okluzní ploše stejným voskem jako prefabrikát. 4.4.3.4 Lepicí vosky Obr. 140 – Lepicí vosk Pouţívají se ke slepení prasklých protéz, sádrových otisků nebo kovových dílců před sletováním. Jsou vyrobeny z včelího vosku nebo parafínu s kalafunou či damarovou pryskyřicí. Vznikají lepivostí při zahřátí a po ochlazení ztuhnou v tvrdou a křehkou hmotu. Lepicí schopnost vosku (obr. 140) ubývá opakovaným zahříváním a prudkým ochlazením. Maximální kontrakce při chladnutí mezi 40 – 30°C má být 0,5 %. Český preparát je TENIT (Dental), PLASTODENT K (Ögussa). 41 4.4.3.5 Vykrývací vosky Stejný název má vosk k blokování podsekřivých míst (obr. 141) pracovního modelu před dublováním, musí dobře přilnout k sádrovému modelu. Jeho povrch se upravuje v paralelometru. Obr. 141 – Vykrývací vosk 4.4.3.6 Otiskovací vosky Je to vosk k zajišťování vertikálních okluzních kontaktů (= nákusný val), další typy jsou i k okluzním otiskům (registrace skusu). Otiskovací vosky (obr. 142) jsou svým sloţením podobné termoplastickým kompozičním hmotám bez plnidel. 4.4.3.7 Vosky k laboratornímu orámování otisků Obr. 142 – Otiskovací vosky To je čistě laboratorní pomůcka, pouţívá se k orámování otisků bezzubých čelistí ve tvaru silných vláken a pásků. V laboratorním prostředí jsou plastické. Nemusí se zahřívat. 4.4.4 Plastické hmoty jako modelovací materiály Vyrábí se buď ve formě fólie (tenké destičky z plastických hmot), nebo licích čepů (obr. 143); fólie pro čepičky i licí čepy jsou spalitelné beze zbytku. Pouţívají se hlavně k výrobě: základních čepiček pro modelaci litých kovových celoplášťových korunek, fasetových korunek dočasných dlah individuálních lţiček báze skusových šablon Obr. 144 – Plastické hmoty jako modelovací hmoty Zahřátá fólie (pro korunky se sílou 0,3 mm a pro lžičky se sílou až 3 mm) se na model formuje v přístroji buď tlakem pomocí vzduchu, nebo podtlakem pomocí vakua. Druhá možnost je jednodušší (obr. 144), ale méně přesná, je vhodná na modelaci korunek. Fólie se nahřeje nad plamenem a modelem preparovaného zubu se vtlačí do nádobky se silikonovým tmelem, který fólii přitlačí na povrch modelu. Existují tyto fólie: Obr. 143 – Licí čepy z plastických hmot měkké fólie středně tvrdé tvrdé 42 4.5 Formovací hmoty K přeměně modelu protézy na protézu pryskyřičnou nebo kovovou je třeba přesná forma (obr. 145), která se zhotoví z formovacích materiálů. Pro výrobu protéz z plastických hmot se uţívá formovací hmota – sádra. Pro výrobu kovových protéz se pouţívají formovací hmoty ze ţáruvzdorného materiálu různého sloţení. Na toto sloţení jsou přísné poţadavky – nejdůleţitější mezi nimi je nutnost přispět svými objemovými změnami k vyrovnání koncentrace tuhnoucí kovové slitiny. Obr. 145 – Ţáruvzdorná forma Poţadavky na formovací hmoty: jednoduchá příprava, dobré přilnutí k povrchu voskového modelu, aby hmota vytvořila formu (obr. 146) s hladkým vnitřním povrchem a potřebnými detaily po vysušení a vypálení musí být forma pevná, nesmí prasknout ani při tlaku v rámci odlévání kovových slitin po vypálení voskového modelu musí být forma prodyšná, aby napomohla průniku části vzduchu před nárazem vlévaného kovu (aby mohl vzduch skrz Obr. 146 – Licí forma formu ven) nesmí obsahovat škodlivé látky ani se na ně rozkládat, tavená slitina se nesmí spojit s touto škodlivou látkou, škodlivé látky škodí zdraví a zhoršují vlastnosti formovací hmoty musí mít dostatečně velkou expanzi k vyrovnání smrštění kovové slitiny po odlévání a k zajištění rozměrové přesnosti K rozvoji licí techniky došlo aţ ve 20. století, od té doby jsou zatmelovací – formovací hmoty stále zlepšovány a v současné době jsou skoro dokonalé. Na stejné úrovni jsou i potřebné pomůcky, přístroje, technologické pomůcky, dokazují to dosavadní kvalitní výsledky. Kdyţ dojde k odchylce od postupu, zhoršuje se kvalita odlitku. Formovací hmoty obsahují dvě základní sloţky: ţáruvzdorné ostřivo pojivo – stmelené dohromady druhou látkou Ţáruvzdorné ostřivo je prakticky vţdy některá z forem oxidu křemičitého SiO2. Ostřivo SiO2 se pouţívá ve dvou hlavních modifikacích (formách) jako křemen nebo krystobalit a výjimečně tridymit. Jeho hlavním úkolem je zvýšení tepelné expanze (obr. 147) a vykompenzování navíc i kontrakce chladnoucí krystalizující slitiny. Obr. 147 – Graf – probíhání zvýšení teploty Pojivo se pouţívá různě, podle typu formovacích hmot. Je to sádrová, fosfátová, nebo etylsilikátová formovací hmota. Sádrová formovací hmota – na odlévání nízkotavitelných slitin. Fosfátová a etylsilikátová formovací hmota – pro vysokotavitelné slitiny. Méně uţívaná formovací hmota – keramická formovací hmota pro keramickou inlej. 43 Pokud je třeba mít precizně odlitou strukturu, tak se musí při práci s formovací hmotou dodrţovat následující přesná pravidla: doba tuhnutí – pro formovací hmotu je výhodnější pomalé tuhnutí, které zabraňuje vzniku povrchových defektů při rychlém tuhnutí; pomalu tuhnoucí hmoty umoţňují současné zatmelení většího počtu modelů naráz; musí se míchat ve vakuové míchačce a musí minimálně patnáct minut tuhnout pevnost tuhnutí – je určena sloţením formovací hmoty a mísícím poměrem; čím více je prášku ve směsi, tím větší je pevnost a naopak; čím více je vody ve směsi, tím je pevnost formy nižší (kdyţ se dá o kapku vody navíc, sniţuje se tím pevnost formy po ztuhnutí i po vypálení); směs s vyšším obsahem krystobalitu při rychlém zahřívání v peci snadno praská; pevnost nejvíce vzrůstá v první hodině po ztuhnutí; pevnost se sniţuje také při přerušení vypalování formy porózita formovací hmoty – prodyšnost – napomáhá k úniku části vzduchu z formy před odléváním roztavené slitiny; záleţí na velikosti částic formovacích hmot a na poměru vody a prášku; čím je ve směsi více ostřiva, tím je hmota prodyšnější (zvlášť pevné formovací hmoty s vysokým obsahem sádry jsou málo prodyšné, jemnější formovací hmoty jsou přesnější při reprodukci detailů modelů, obsahují nejmenší velikost částic ostřiva) vyrovnání objemových změn – je nejdůleţitější vlastnost formovacích hmot, cílem přesného lití v protetice je získat co nejpřesnější odlitek kovové konstrukce náhrady, a to znamená, ţe v rámci daných klinických a laboratorních moţností musí odlitek odpovídat výchozímu tvaru Známé problémy modelovacích materiálů a kovů a jejich slitin, které by zubní technik měl vědět: smrštění voskového modelu kontrakce kovové slitiny při ochlazení na pokojovou teplotu po odlití Z toho důvodu musí být dutina ve vypálené formě před odlitím větší o 1,75 – 2,3%. Uţívají se objemové změny formovacích hmot, které se skládají z několika dějů: Objemové změny při tuhnutí formovací hmoty – expanze při tuhnutí (studená expanze): Expanze při tuhnutí je závislá na chemicko-fyzikálním chování polohydrátu síranu vápenatého při tuhnutí. Expanze je vyšší, čím více je sádry ve formovací hmotě. Velikost expanze kolísá mezi 0,1 – 0,4 %. Kdyţ se ponoří ztuhlá formovací hmota do vody, vznikne hygroskopická expanze. Tento jev je ale hodně problematický. Má-li se expanze vůbec uplatnit, je třeba upravit licí kroužek tak, aby tomu svou tuhostí nebránil. Lze použít některý žáruvzdorný stlačitelný materiál (obr. 148), např. fólii z keramických nebo ze skelných vláken (azbest není vhodný, může vzniknout azbestóza). Objemové změny při zahřívání formovací hmoty – tepelná expanze: Obr. 148 – Ţáruvzdorný stlačitelný materiál Teplotní změny obou hlavních sloţek formovacích hmot probíhají proti sobě, sádra při zahřívání kontrahuje a ostřivo expanduje. K expanzi formy dojde, kdyţ je expanze oxidu křemičitého větší neţ kontrakce síranu vápenatého, proto konečným výsledkem je teplotní expanze. Největší expanzi má krystobalit. Průběh expanze u křemene a krystobalitu je jiný. U krystobalitových formovacích hmot dochází k největší expanzi mezi 200 – 300°C a při prudkém zahřívání praská. U křemenných 44 formovacích hmot je expanze mezi 450 – 600°C a lze ji zvýšit na vysokou teplotu. Nevzniká nebezpečí jako u krystobalitových formovacích hmot. Velikost teplotní expanze (obr. 149) závisí na obsahu ostřiva. Čím je méně ostřiva v hmotě, tím je menší teplotní expanze. Krystobalitové ostřivo více expanduje neţ u křemenné formovací hmoty. Poměr vody a prášku – dodrţení mísícího poměru je nejdůleţitější. Kdyţ se poměr nedodrţí, ovlivní se tím vlastnost formy. Řidší těsto má malou teplotní expanzi. Obr. 149 – Graf – objemové změny při zahřívání formy, buď jsou zatmelovací hmoty promísené s vodou či s křemičitým solem K plnému rozvinutí teplotní expanze dojde jen při vyloţení licího krouţku stlačitelnou vrstvou (teplotní expanze kovového krouţku je menší neţ expanze formy). Objemové změny při chladnutí zahřáté formovací hmoty – tepelná kontrakce: Zahřátá forma se nechá ze 700°C chladnout na laboratorní teplotu, dojde ke kontrakci formovací hmoty. Pro praxi je důleţité, ţe při vyjmutí zahřáté formy z pece, je třeba okamţitě odlévat roztavenou slitinu do formy, odlitek tak bude přesnější. Také se nesmí přerušit zahřátí ve vypalovací peci, nedosáhlo by se poţadované expanze. 4.5.1 Sádrová formovací hmota Je vhodná na odlévání nízkotavitelných slitin, její teplota tání je mezi 800 – 1000°C (zlaté slitiny a některé stříbrné slitiny). Sloţení a výroba Pojivo je sádra CaSO4. 1/2 H2O ve formě polohydrátu α. Ostřivem u stomatologických formovacích hmot je vţdy oxid křemičitý v mnoţství 60 – 70% a ještě další 2 – 3% přísady, které ovlivňují dobu tuhnutí, pevnost a expanzi. Při zahřívání nad 250°C začíná sádra kontrahovat a při 700°C dojde ke smrštění aţ o 2%. Vypalováním se navíc sniţuje pevnost hmoty. Při dalším neopatrném vypalování a zvýšení teploty na 900°C se můţe forma chemicky rozkládat, při teplotě nad 1000°C dochází k rozpadu pojiva. Nad 750°C je kontrakce sádrového pojiva tak veliká, ţe ohroţuje rozměrovou přesnost odlitku. Při výrobě se jednotlivé složky rozemílají v kulových mlýnech, pak se prosívají na sítech o velikosti stejných částic a smíchají se v mísících bubnech. Musí být zabaleny a chráněny před vzdušnou vlhkostí. Důleţité poznatky pro sádrovou formovací hmotu v praxi: musí být uchována před vlhkostí přísné dodrţení mísícího poměru pouţívat vakuovou míchačku smí být vyhřívána jen v elektrických pecích licí vosk musí být z formy úplně a beze zbytku eliminován 45 nesmí se překročit teplota 750°C doba vypalování nesmí překročit 45 minut k odlévání slitin obsahující stříbro a paládium je sádrová formovací hmota nevhodná Spotřeba sádrové formovací hmoty v současné době klesá. Většinou je pouţívána k odlévání vysokokarátových zlatých slitin, inlejí a onlejí. Český preparát sádrové formovací hmoty je EXPADENTA a GLORIA SPECIAL (obr. 150). Zahraniční preparát je DEGUVEST CALIFORNIA pro odlévání zlatých slitin pro metalokeramiku. Obr. 150 – Sádrová formovací hmota GLORIA SPECIAL 4.5.2 Fosfátová formovací hmota Je vhodná na odlévání vysokotavitelných slitin, které tají mezi 1100 – 1400°C. Nelze pouţít sádrovou formovací hmotu, neboť sádra by se při vysoké teplotě rozkládala a plynný SO2 by naplňoval odlitky, korodoval obecné kovy, pevnost formy by klesala. Proto se místo sádrových pojiv se pouţije fosfátové pojivo, které vydrţí i vyšší vypalovací teploty. Sloţení a výroba Ostřivem zůstává křemen nebo krystobalit. Nejčastější pouţívané fosfátové formovací hmoty patří do jednofázových preparátů, které obsahují jako pojivo kovové oxidy a fosfáty. Můţe to být i práškovitá směs oxidu horečnatého (MgO) s kyselým fosforečnanem amonným a oxidem křemičitým SiO2 jako ostřivo. K přípravě směsi se pouţije voda a směs tuhne během 5 – 8 minut. Při tuhnutí reaguje oxid horečnatý s fosforečnanem amonným a vzniklý fosforečnan horečnatoamonný zrnka ostřiva pevně stmelí. Při zahřátí do 270°C pojivo ztrácí vodu a při teplotě nad 300°C se uvolňuje čpavek. Pojivo se změní na pyrofosforečnan horečnatý, je dostatečně pevný i po vypálení. Výroba je stejná jako u sádrových formovacích hmot. Jemně prášková hmota se plní do obalů, které ji ochrání před vzdušnou vlhkostí. Vlastnosti a pouţití Vznik fosforečnanu horečnatoamonného je při tuhnutí provázen značnou expanzí mezi 0,5 – 0,7%, a při zahřívání opět expanduje díky křemičitému ostřivu okolo 0,8 – 1,0%, takţe celková expanze fosfátové formovací hmoty je asi 1,5%. Fosfátové pojivo na rozdíl od sádry nekontrahuje při zahřátí na vysokou teplotu. Pevnost v tlaku postačí k tomu, aby velká forma potřebná k odlévání například chromkobaltových konstrukcí odolala silám a tlaku při lití. Musí se dodrţovat mísící poměr. Směs je u některých preparátů zpočátku velice hustá, ale během míchání zkapalní, lze s ní dobře manipulovat při dublování i zatmelování. Formy se vypalují na teplotu do 900°C. Křivky tepelné expanze neprobíhají stejně, ale různě, proto se musí forma opatrně zahřívat, aby forma nepopraskala při prudkém zahřívání. Kontrakční křivka při ochlazení probíhá jinak a při opětovném zahřívání vychladlé formy expanduje jinak neţ u prvního vypálení. Fosfátové formovací hmoty jsou velmi tvrdé, ale jsou náchylné k pohlcování vzdušné vlhkosti, proto musí být dobře uzavřeny. Když je prášek vlhký, změní se doba tuhnutí a snižuje se teplotní expanze a pevnost klesá až na polovinu, forma může i praskat. 46 Fosfátové formovací hmoty jsou univerzálně pouţitelné pro odlévání všech druhů protetických slitin. Jsou vhodné i k odlévání vysokotavitelných zlatých slitin pro metalokeramiku, vysokotavitelných slitin obecných kovů pro odlévání konstrukcí snímatelných protéz, slitiny obecných kovů pro metalokeramiku, stříbrné a paládiové slitiny. Pro odlévání konstrukcí snímatelných náhrad z chromkobaltů fosfátové formovací hmoty se uţívá licího modelu pomocí dublovací techniky. Pak se licí model musí vysušit a vytvrdit voskovým roztokem nebo křemičitým solem. Můţe se pouţívat i speciální mísící tekutina podporující tepelnou expanzi. Je to křemičitý sol (obr. 151), koncentrovaná tekutina. Tekutina se ředí s destilovanou vodou na polovinu. Obr. 151 – Křemičitý sol BEGOSOL Koncentrace mísící tekutiny Expanze při tuhnutí Expanze teplotní 25% 50% 75% 100% 0,35 0,55 0,65 0,75 0,95 1,15 1,25 1,35 Hmota HYDROVEST DEGUVEST CALIFORNIA DEGUVEST CF DEGUVEST F BIOSINT SUPRA Mísící poměr g:ml Celková expanze v % Doba míchání ve vakuu Doba zpracovatelnosti Pevnost v tlaku 100:14 100:32-40 100:22-23 100:14-16 100:14-15 1,3 – 2,1 1,3 – 1,6 2,4 1,3 – 2,1 0,9 – 1,65 60 s 60 s 4–5 7–8 1,5 – 2 min 10 N 4–6 5–6 3–5 8N 10 N 20 N Pro odlévání zlatých slitin jsou vhodné zatmelovací hmoty typu DEGUVEST F a DEGUVEST CF, BELLAVEST T (obr. 152), ve kterých není obsaţen uhlík. Hmoty OPTIVEST nebo WIROQUICK NEW (obr. 153) jsou vhodné pro lití vysokotavitelných slitin na licí model. Obr. 152 – Formovací hmota BELLAVEST T Obr. 154 – Fosfátová formovací hmota SILIKAN a SILIKAN UNIVERSAL Pro odlévání fixních protéz je vhodná formovací hmota ÖGUVEST QUICK START s fosfátovým pojivem bez grafitu. Do pece je moţné vloţit formu za 15 minut po ztuhnutí a započít rychlé vypalování do 45 minut do lití. Pro zlaté slitiny je vhodná zatmelovací hmota HYDROVEST F a BELLASUN. Obr. 153 – Formovací hmota WIROQUICK NEW Český preparát formovací hmoty je SILIKAN (obr. 154), SILIKAN UNIVERSAL, SILIKAN F, jako tekutina se pouţívá křemičitý sol SILISAN N (obr. 155). Je vhodný k odlévání vysokotavitelných slitin. Obr. 155 – Křemičitý sol SILISAN N 47 4.5.3 Jiné formovací hmoty Etylsilikátová formovací hmota, známá od roku 1920, se v současné době moc nepouţívá, neboť její příprava je sloţitá a obtíţná, ale má vynikající vlastnosti a dostatečnou expanzi, pevnost a velice hladké odlitky. 4.5.4 Spájecí hmota Pro spájení dílců fixních protéz se pouţívají spájecí hmoty, které dílce udrţí v poloze, ve které byly zafixovány. Kdyţ se pouţije normální formovací hmota, expanze můţe způsobit vzájemnou polohu spojovaných dílců. Proto spájecí hmota nemá dostatečnou tepelnou expanzi. Je to hrubozrnná formovací hmota s křemenným ostřivem, která má malou celkovou expanzi, má vyšší prodyšnost (dojde tak Obr. 156 – Bloček ze spájecích hmot rychleji k prohřátí před pájením). Pro přesnost pájení je důleţité rovnoměrné prohřátí bločku (obr. 156), nejlépe v elektrické peci. Spájecí hmota DEGUVEST L má expanzi jen 1,2 % při zahřátí na 700°C. 48 4.6 Izolační prostředky Jsou to prostředky, které zabrání spojení nebo vzájemnému ovlivnění dvou látek, které se v průběhu výroby protéz dostanou spojením do styku, proto se musí provést izolace. Mezi tyto materiály se řadí: studená voda vodní či lihový roztok mýdla vodní sklo alginátový roztok IZODENT talek cínová fólie silikonový lak izolační prostředek ISOLIT separační roztok – distanční lak celofán platinová fólie odmašťovací roztok FIXACRYL a WAXIT Izolací se zabrání: vnikání vodní páry do pryskyřice unikání monomeru spojení modelovacího vosku s pracovním modelem při modelování nerovnému povrchu Izolační prostředky izolují nejlépe v silné vrstvě, ale pro přesnost v reprodukci povrchu izolovaného objektu nejsou vhodné, proto je lepší, pokud se izoluje v nejtenčí vrstvě. 4.6.1 Způsoby izolace 1. Izolace sádrových otisků – zhotovení situačního modelu ze sádry je uţ spíše historickým pracovním výkonem. Pouţívá se ponoření sádrového otisku do nádoby se studenou vodou (ne pod proudem z kohoutku, zničil by se reliéf otisku). Existovaly i jiné izolační prostředky: vodní či lihový roztok mýdla, vodní sklo, alginátové roztoky (obr. 157) nebo talek (obr. 158). Další otiskovací hmoty nepotřebují izolaci před zhotovením. Při přípravě dvoudílných sádrových forem k výrobě pryskyřičných fixních nebo snímatelných protéz je důleţité zabránit spojení obou dílů formy, izoluje se ponořením ztuhlé formy v prvním díle do studené vody nebo nátěrem vodního skla nebo vetření vrstvy mastku do povrchů sádry. Alginátové roztoky nejsou vhodné. Obr. 157 – Alginátový roztok Obr. 158 – Talek 49 2. Izolace vlastní sádrové formy před lisováním pryskyřičného těsta Tři zásady pro izolaci: brání pronikání vodní páry a vlhkosti z formy do pryskyřičného těsta zabraňuje úniku volného monomeru z pryskyřičného těsta do formy zajišťuje hladký povrch – snadné sejmutí protézy z formy po polymeraci Podle teorie jsou vhodné na izolaci cínové fólie (obr. 159), ale pro praxi nejsou vhodné, neboť se obtíţně adaptují na protézní loţe, proto uţ se nepouţívají. V současné době se pouţívají jen na patrovou klenbu – odlehčení patrového švu. V současné době se nejvíce uţívá alginátový roztok. To je vodní roztok alkalického alginátu s přísadou dezinfekčního prostředku. Po nanesení roztoku na sádrový povrch vznikne tenká dobře izolující vrstva alginátu vápenatého. Sádrový povrch musí být čistý a zbaven mastnot od modelovacích materiálů. Nanáší se na Obr. 159 – Cínová fólie suchou a vlaţnou formu. Na studeném povrchu se izolační prostředek drţí hůře. Izolační prostředek lze natřít podruhé, na suchou izolační vrstvu, po důkladném ztuhnutí prvního nátěru. Český preparát alginátového roztoku je IZODENT (obr. 160). Při pouţití jakéhokoliv prostředku natíraného štětcem se musí chránit Obr. 160 – Alginátový roztok spodní plochy zubů. Pokud jsou omylem potřeny, musejí se ihned IZODENT vyčistit, po polymeraci by mohly vypadávat zuby z protéz. Po natření se postaví obě poloviny kyvety na bok, aby vytekl přebytek izolačního prostředku. Izolované kyvety se hned zpracují – povrchní vrstva alginátu je hygroskopická, po zvlhnutí ztrácí izolační účinek. Rychlost tuhnutí alginátového roztoku (reakce se sádrou) je vhodnými přísadami zpomalena, proto roztoky lze dobře roztírat. Před izolací se musí dát alginátový roztok do zvláštní nádoby na roztírání, zbytek se pak nevrací zpět do láhve, neboť kdyby byla v roztoku třeba jen malá částečka sádry, celá láhev by ztuhla. 3. Při výrobě snímatelných protéz se ve formě izolací zajišťuje lepší reprodukce povrchu budoucí protézy okolo zubů a pro snazší očištění po polymeraci lze pouţít nanesení silikonové vrstvičky – silikonový lak – na voskový model. Nanášejí se většinou na krčkové partie okolo zubů před zhotovení formy. Na povrch Obr. 161 – Silikonový lak DENTAFLEX LAK silikonového laku se sype vhodné ostřivo, tím se zlepšuje spojení se sádrou v kyvetě. Nesmí se nanášet na okluzní plošky zubů, aby se zub při lisování nezměnil, například do jiné polohy. Po polymeraci se silikonový proužek snadno odloupne, a pak se vše trochu upraví brouskem, doleští se protéza. To jsou preparáty, které patří do silikonové otiskovací skupiny. Smíchá se silikonová hmota s katalyzátorem, vzniká jemná kaše a po ztuhnutí vznikne pruţná hmota, dobře přilne k povrchu voskového modelu a odpuzuje vodu. Český preparát silikonového laku je DENTAFLEX LAK (obr. 161). 4. Před zhotovením voskových modelů fixních náhrad je třeba izolovat pracovní situační model – izolační vrstva zabrání přilepení většinou za tepla nanášeného vosku na pracovní model a lze sejmout z modelu hotový voskový model bez poškození. Musí to být velice tenká vrstva – tenčí neţ vrstva z alginátového roztoku. Preparátem je ISOLIT (obr. 162), který dobře izoluje licí 50 Obr. 162 – Izolační prostředek ISOLIT a modelovací materiály proti sádře, plastickým hmotám, kovům a jejich slitinám. Místo ISOLITu lze pouţít saponát. Izolace mastnými oleji se nesmí pouţívat, protoţe by se voskový model špatně odmastil před zatmelením. 5. Při zhotovování pryskyřičných plášťových korunek volnou modelací je třeba izolovat sádrový pracovní model – je třeba izolovat model, aby se mohla ztuhlá pryskyřičná korunka z hydropneumatického polymerátoru sejmout z modelu. Můţe se pouţít buď cínová fólie na tvorbu čepičky na pahýl, nebo separační roztok – distanční lak (obr. 163). Nanáší se na vysušený pahýl štětečkem. Také je moţné pouţít k izolaci sousedních zubů při modelaci keramických korunek před odsáváním vodu z keramické masy. Lahvičku je nutné dobře zavírat. Obr. 163 – Separační roztok – 6. Před adaptací šelakových destiček nebo skusových šablon je třeba zabránit přilepení modelu. Stačí, aby studená voda důkladně prosákla do pracovního modelu (ponořit do nádoby). distanční lak 7. Vytvoří se individuální lţíce ze samopolymerujících pryskyřic (DURACROL), pracovní model se musí izolovat alginátovým roztokem. 8. Při lisování pryskyřice do první formy se izoluje listem celofánu (obr. 164) oproti druhému dílu formy, aby bylo moţné opět rozevřít formu, a zabránit tak přilepení k druhému dílu formy. 9. K izolaci modelu preparovaného zubu při výrobě keramické plášťové korunky se pouţívá platinová fólie (obr. 165) o tloušťce 0,15 mm. To je nosič keramické masy při pálení. Obr. 164 – Celofán Obr. 165 – Platinová fólie 10. Pro odmaštění voskového modelu před zatmelením formovacími hmotami je třeba český preparát FIXACRYL (obr. 166) a zahraniční preparát WAXIT – Ögussa. Obr. 166 – Odmašťovací prostředek FIXACRYL 51 4.7 Brusné a lešticí prostředky, nástroje Brusné a leštící prostředky se pouţívají k povrchové úpravě zhotovených protéz. Brusné prostředky se pouţívají k definitivní úpravě detailů tvaru protézy (obr. 167), které nebylo moţné provést při modelaci. Provádí se nejen zevní úpravy, ale i vnitřní povrchové úpravy, aby se mohla adaptovat protéza na model a začlenit do ţvýkacího ústrojí. Lešticí prostředky se pouţívají k vyhlazování zevní plochy protéz. Na dobře vyleštěné protézy a fisury se méně ukládají měkké povlaky a zubní kameny, dají se lépe čistit – hygiena ústní dutiny, také se zlepšuje estetický vzhled. Obr. 167 – Diamantový brousek na fazety můstku Broušením a leštěním se zlepšují vlastnosti a mění se stav protéz – stoupá kvalita (povrch je hutnější a méně náchylný k opotřebování). Kromě závěrečné úpravy povrchu hotových protéz se pouţívá broušení jako úprava individuálních otiskovacích Obr. 168 – Diamantový lţiček (obr. 168), bází skusových šablon, umělých zubů, brousek na individuální lţíci drátů a mnoha dalších. Broušení je spojeno s velkým úbytkem hmoty – jsou potřeba prostředky velmi tvrdé, a to kovové brousky s ostrými hranami (obr. 169), nekovové brousky do ostrých hran štěpitelné. Obr. 169 – Frézování tvrdokovovou frézou Začíná se broušením hrubšími brusnými prostředky a nástroji a končí se nejjemnějšími. Na závěr se leští jemnými lešticími prostředky. V laboratoři se nacházejí brusné prostředky: frézy tvrdokovové frézy vrtáčky brousky V laboratoři se nacházejí lešticí prostředky: pasty prášky rotující kartáče kotouče z měkkých materiálů gumové prostředky na leštění 4.7.1 Broušení a brusné prostředky Broušení se uţívá k závěrečné úpravě tvaru protézy (obr. 170), provádí se zevní i vnitřní povrchové úpravy. Brousí se proto, aby nerovnosti protézy nedráţdily ústní sliznici pacienta. 52 Obr. 170 – Diamantový brousek na protézu Účinné částice brusných prostředků (abraziv) musí mít nepravidelný tvar a ostré hrany (obr. 171), aby se mohl brousit hrubý povrch. Při broušení se brusná zrna musejí snadno štěpit a vypadávat z brousků, aby se opět obnovila účinnost broušení. Vše závisí na pevnosti pojiv, která stmelují brusná zrna. Pojiva mohou být organická nebo anorganická. Brusné prostředky musí být tvrdé a štěpitelné (obr. 172) do ostrých hran a hrotů, kovové brousky musí mít stále zformované hrany. Nejvíce se pouţívají brusné prostředky diamantové, karbid křemíku, karbid wolframu, někdy karbid boru, umělý nebo přírodní korund, křemen a smirek. K pískování se uţívá křemenný písek a jemně drcený korund. Obr. 171 – Brusivo Obr. 172 – Ubývání brusného prostředku při broušení Diamant – čistý krystalický uhlík a nejtvrdší přírodní produkt, je sloţen z uhlíků, je špatný vodič tepla. Diamantová drť se pouţívá na výrobu brousků pro ordinační účely. Kovový tvar brousku se drtí diamantu fixuje galvanoplasticky. Karbid křemíku (SiC, karborundum) – je nejtvrdší a umělý brusný prostředek. Má stejnou krystalickou mříţku jako diamant. Má tepelnou vodivost při štěpení, odolnost proti změnám teploty, vysoký bod tání a chemickou odolnost. V továrně jsou vyráběny dva typy SiC – šedý a zelený. Vyrábí se z křemičitého písku (SiO2). Ţhaví se v peci a po vytavení se blok SiC drtí, mele, prosívá na sítu. Pro výrobu brousku se SiC mísí s pojivem a přísadami, lisuje se do tvarů brousků (různé mnoţství tvarů). Karbid wolframu (W2C) – je nejjemnější prášek, mísí se s práškovým kobaltem. Při zahřátí na 1600°C je směs plastická a lisuje se do tvaru vrtáčků nebo fréz. Hrubozrnné karbidy wolframu se mohou pouţívat jako brusné práškové prostředky. Karbid boru (B4C) – je velmi tvrdý brusný prostředek z lesklých černých krystalů. Ve stomatologii se pouţívá velmi málo. Jsou z něj vyrobeny karborundové brousky. Umělý nebo přírodní korund (obr. 173) (obsahující Al2O3 – oxid hlinitý) – nejvíce se pouţívá umělý korund, ve světě se hodně tvrdý přírodní korund málo vyskytuje. Umělý korund je krystalická látka, kromě Al2O3 ještě obsahuje Ti, Si a Fe. Brusná zrna se získávají drcením. Mají nepravidelné tvary, vytvářejí se z nich ostré pracovní břity. U nás se vyrábějí tři druhy korundových brusiv – bílý korund (99 % Al2O3), druhý růţový korund (98 % Al2O3) a třetí hnědý (96 % Obr. 173 – Korund Al2O3). Nejtvrdší jsou růţové brousky. Brousky jsou stmelovány vhodným pojivem. Křemen (SiO2) – má zrna s hladkým povrchem, ale s ostrými hranami, které se štěpením stále obnovují. Pouţívá se k výrobě brusných terčíků a pásků. Smirek – směs 65 % oxid hlinitého s křemenem a silikáty. Nejkvalitnější se těţí v Řecku. Pouţívá se na výrobu brusných terčíků nebo pásků, na které je nalepen. K pískování (otryskávání) hotových výrobků se pouţívá několik druhů prostředků. Křemenný písek (obr. 174) nebo jemně drcený korund slouţí k odstranění formovací hmoty a vrstvy oxidů z odlitků. K jemnému opískování před leštěním se pouţívá perličkové natronové sklo. Otryskat lze ale i sádru z povrchu Obr. 174 – Křemenný písek pryskyřičných protéz perličkového organického materiálu. 53 4.7.2 Leštění a lešticí prostředky Leštění znamená v protetice vytvoření hladké, zrcadlově lesklé povrchové plochy (obr. 175) umělé zubní náhrady. Nemůţe se pouţít ţádné leštidlo, ţádný lesklý povlak na povrch. Obr. 175 – Lešticí prostředky a nástroje Lešticí prostředky jsou velmi jemně mleté nebo amorfní prášky, které se pomocí leštících nástrojů (obr. 176) (většinou rotačních) roztírají na povrchu kovových i pryskyřičných protéz. Obr. 176 – Leštění Pouţívají se tyto lešticí prostředky: pemza plavená křída kovové oxidy (oxid ţelezitý a oxid chromitý) Pemza – ztuhlá láva (obr. 177), je tvrdá jako brusný prostředek. Je to směs z Al2O3, SiO2 a oxidu ţeleza, vápníku, hořčíku aj. Dodává se jako velmi jemný prášek, smísí se s vodou při leštění. Pasta se roztírá kartáčem po povrchu pryskyřičných protéz, připomíná to postup přibliţně mezi broušením a závěrečným leštěním do vysokého lesku. Obr. 177 – Ztuhlá láva u sopky Plavená křída – z vápníkových skořápek mořských ţivočichů, je sloţena z CaCO3. Mísí se s vodou a uţívá se k závěrečnému vyleštění do vysokého lesku pryskyřičných protéz. Oxid ţelezitý (Fe2O3) – je amorfní hnědočervený prášek, vypadá jako plavená křída. Čím je barva tmavší, tím je tvrdší. Mísí se s pojivem (vosk nebo lůj), je upraven jako tuhá pasta (obr. 178), která se při leštění nanáší na rotující kotouč, roztírá se na povrch leštěné kovové protézy. Uţívá se pro leštění korunek a můstků ze zlatých slitin. Oxid chromitý (Cr2O3) – je amorfní prášek zelené barvy, je upravený do tuhé pasty podobně jako oxid ţelezitý. Pouţívá se Obr. 178 – Leštící pasta na kovové k leštění vysokotavitelných slitin obecných kovů (chromkobaltové protézy slitiny), slitin stříbra a paládia. Prostředky na leštění pryskyřic jsou většinou práškové (obr. 179) a před pouţitím se mísí s vodou, zabraňuje se tak prášení a chladí se leštěný povrch. Obr. 179 – Pemza Prostředky na leštění kovových slitin jsou tuhé voskové pasty ve tvaru silných válečků nebo jsou v plněných nádobách. Po vyleštění se musí smýt vodou, či tekutým roztokem. Moderněji se čistí párou, parními přístroji. Při úpravě povrchu kovu se příprava před leštěním obvykle provádí gumovými nástroji (obr. 180). Tlak na povrchu musí být minimální, neboť při vysokém tlaku se zvyšuje teplo, špatně se pak leští do lesku. 54 Obr. 180 – Gumování kovové konstrukce Zvláštní způsob u frézování (obr. 181) – je to přesná brusná a leštící technika. Připravuje se u voskového modelu fixních protéz i po odlití hotových protéz. Je vhodná pro zakotvení snímatelných náhrad pomocí zásuvných spojů. Uţívají se nástroje jako tvrdokovové frézy s dvěma nebo třemi břity pro frézování voskového modelu a tvrdokovové frézy s velkým počtem jemných břitů pro frézování kovových odlitků. Leští se frézou s pokrytým voskem na břitech. Frézování se provádí na speciálním paralelometru a vyţaduje maximální přesnost. Obr. 181 – Frézování na paralelometru Povrchovou úpravou kovových slitin je také otryskávání křemičitým pískem (obr. 182) u slitin obecných kovů nebo perlami z plastických hmot u zlatých slitin. Lze leštit i elektrolytickou leštičkou s tekutinou elektrolytu, ale poté se vše musí ještě mechanicky přeleštit. Při leštění s pryskyřičnou protézou se musí dávat pozor, protože asi při 70°C Obr. 182 – Pískování začínají pryskyřice měknout. Musí se myslet i na tlak při leštění. Při teplotě se pryskyřice stane mazlavá a po vychladnutí „zmrzne“, vzniká „prasklina“ na povrchu pryskyřičných protéz. Hlavně se musí dbát opatrnosti u samopolymerujících pryskyřic. 4.7.3 Preparační, brusné a lešticí nástroje Kovové vrtáčky (obr. 183) – ordinační nástroje k preparaci zubní tkáně, v laboratoři se pouţívají k opracování jemných detailů kovových konstrukcí, k odstraňování drobných odlitků vzduchových bublinek, zbytků formovacích hmot z nepřístupných míst. Také se uţívají k zdrsnění retenčních ploch pro pryskyřici. Mají různé tvary – kónické, kulaté. V ordinaci se pouţívají různé tvary – kulaté, obráceně kónické, fisurové. Starší výrobky jsou z tvrdé oceli a v současné době je máme z wolframkarbidové oceli, jsou tvrdší, ale křehčí. Vyţadují vyšší rychlost otáček – 12 000 otáček za minutu. Kovové frézy z oceli (obr. 184) – vhodné k opracování nekovových materiálů, jsou vyrobeny v různých tvarech – kulaté, oválné, hruškovité, kotoučovité. Pouţívají se v laboratoři i v ordinaci, jsou to zastaralé výrobky. Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy (obr. 185) – vhodné k opracování odlitků a frézování v laboratoři. Mají různé tvary – hruškovité, kulaté, válečkovité, se špičatým nebo zaobleným koncem. Odstraní zbytky formovací hmoty, oxidy, vybrousí do poţadovaného tvaru i vyhladí. Také jsou vhodné k opracování plastických hmot a šelakových bazálních destiček. Diamantové brousky (obr. 186) – většinou vhodné pro ordinace k preparaci zubní tkáně. V laboratoři pouţíváme brousky k jemnému opracování fazet, keramických korunek. Mají různé tvary. Výměnné brousky (obr. 187) – nejvíce se pouţívají v laboratoři, jsou vyráběny ve tvaru 55 Obr. 183 – Kovové vrtáčky Obr. 184 – Kovové frézy z oceli Obr. 185 – Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy Obr. 186 – Diamantové brousky kotoučku různého rozměru a různé tloušťky. Nasadí se na mandrel upevněným šroubem. Laboratorní brousky bývají tmavší a tvrdší. Všechny brousky při broušení práší. Brousky natmelené na stopce, tzv. montované (obr. 188) – většinou různého tvaru s jemnozrnným brusivem a pouţívají se k jemnému obrušování v laboratoři nebo v ordinaci. Výměnné a natmelené brousky se vyrábějí spojením zrna a pojiva s přísadou do příslušných forem vypálením. Brusné terčíky – pouţívají se v ordinaci k separaci aproximálních ploch zubů a v laboratoři k opracování hladkých ploch protéz. Jsou z drcených korundů, karborundu, smirku nebo křemene. Existují různé tvary brusných nástrojů: Obr. 187 – Výměnné brousky Obr. 188 – Brousky natmelené na stopce Ocelové disky (HORICO) (obr. 189) – rotující disk z tenkého pruţného ocelového plechu s natmeleným brusivem na jedné nebo na obou stranách, je nebezpečný – můţe dojít k uříznutí prstu! Obr. 189 – Ocelové disky Disky z tvrzeného kaučuku – vulkarbodisky – řezný nástroj, brusivo je do nich zavulkanizováno. Praskají při páčení – pozor na oči, hrozí poranění! Papírové terčíky s nalepenou vrstvou brusiva (různé typy – od hrubého k jemnějšímu). Hrubé se pouţívají k obrušování a jemnější k přechodu na leštění. Gumové a leštící nástroje (obr. 190) – slouţí k úpravě povrchu kovových protéz před leštěním (tzv. gumování). Nepouţívají se na pryskyřice. Vyrábí se ze směsi gumy s jemným brusivem. Tvary (kalíšky, čočky, kotouče různých velikostí) mají různé barvy. Měkčí bývají bílé, tvrdší modré a nejtvrdší červené. Obr. 190 – Sada gumových Lešticí nástroje – pouţívají se k leštění protéz. K leštění jsou nástrojů potřeba leštící prostředky, aby se roztíraly na povrchu protéz a vznikl tak lesk. Upevňují se na hřídel elektrické leštičky – plstěné kotouče a kuţele, nejrůznější kartáče (obr. 191) lišící se velikostí a pouţitými štětinami, koţené či bavlněné kotouče. Silikonové lešticí nástroje (obr. 192) – pouţívají se k předleštění kovových, ale i pryskyřičných Obr. 191 – Kartáče z kozích chlupů materiálů. Jsou ve tvaru válečků, kotoučků a špiček. Obr. 192 – Silikonové leštící nástroje Všechny nástroje jsou velmi přesné, rovné a vycentrované, aby se při vyšším počtu otáček nezkřivily. Musí se pracovat s malým tlakem, a velkou rychlostí. Kdyţ je brousek při broušení horký, je tlak příliš silný. Broušení za mokra sniţuje teplotu a sniţuje prášení, ale ucpává póry, nemá tak velký účinek při broušení. Při opracovávání pryskyřičných protéz je lepší frézovat neţ brousit. 56 Při kaţdém broušení a leštění se musí chránit dýchací cesty, je nutné pouţít odsávání a pouţívat pomůcky k ochraně dýchacích cest. Nejvíce je třeba být na pozoru při leštění pemzou (obsahuje SiO 2) a při pouţívání křemičitých brusiv při pískování. 57 5 Pomůcky a materiály nezařazené do skupin V předchozích kapitolách jsou popsány materiály pomocné. Následující pomůcky a materiály však nepatří k pomocným materiálům, nepatří ani k materiálům hlavním, které budou popsány dále. Mezi tyto materiály se řadí: zinkoxidfosfátové cementy karboxylátové cementy dvousloţkové kompozitní cementy moldina attachmenty 1. Zinkoxidfosfátové cementy jsou nejvíce uţívané materiály v ordinaci pro fixaci fixních náhrad. V laboratoři se pouţívají ke slepení prasklých modelů nebo k přilepení vodicích čepů do dentální části modelu po PIN systému. Smíchají se s tekutinou a práškem a tuhnou do velmi odolného materiálu s vysokou pevností. Prášek má sloţení 90 % ZnO a 10 % MgO, tekutina je vodným roztokem kyseliny fosforečné (H3PO4) se zinečnatými a hliníkovými ionty. Preparátem je ADHESOR (obr. 193) od firmy Dental. Obr. 193 – Zinkoxidfosfátový cement ADHESOR 2. Karboxylátové cementy se uţívají podobně jako ADHESOR. Prášek se skládá z ZnO, MgO a dalších kovových oxidů. Tekutina je kyselina polyakrylová. Po ztuhnutí má menší pevnost, ale lepší lepivost neţ zinkoxidfosfátový cement. Preparátem je ADHESOR CARBOFINE (obr. 194). 3. Dvousloţkové kompozitní cementy se pouţívají ke slepení kovových dílců. Preparátem je například NIMETIC – CEM (obr. 195) od firmy Espe. Obr. 194 – Karboxylátový cement ADHESOR CARBOFINE 4. Moldina je tvárlivý tmel z bílé hlinky smíšené s glycerinem a s přísadami ke zlepšení plasticity. Pouţívá se dočasně k fixaci modelů při montáţi do artikulátoru. 5. Attachmenty jsou důleţité pomůcky pro kotvení částečných snímatelných protéz. Attachmenty se nemohou ručně modelovat v laboratoři. Jsou kompletně vyrobeny v továrně. Jsou buď kovové, Obr. 195 – Dvousloţkový kompozitní cement nebo plastové, jsou spalitelné beze zbytku. Existují dva typy – matrice (obr. 196) a patrice (obr. 197). Matrice je jako důlek, do ní zapadá patrice. Patrice je jako výčnělek. Výsledkem je scvaknutí matrice a patrice (retence). Obr. 196 – Matrice Obr. 197 – Patrice 58 Kompletní zásuvné spoje jsou z kovových slitin (od zlatých aţ po vysokotavitelné slitiny obecných kovů). Známý typ zásuvných spojů je CEKA (obr. 198) s rigidní matricí a pruţnou patricí. Spájí se do fixních konstrukcí, do které se patrice pro moţnost výměny zašroubuje. Obr. 199 – Nasazování zásuvného spoje do voskového modelu v paralelometru Jiné typy attachmentů – rigidní patrice – jsou Obr. 198 – Attachment typu dodávány jako přesně tvarované modely, připojí se CEKA k voskovému modelu (obr. 199) fixní konstrukce před odléváním. Matrice je z pruţného plastu a dává se do snímatelných náhrad. Různé výrobky attachmentů se většinou dováţejí ze zahraničí. 59 6 Hlavní materiály Popsané materiály v předchozích kapitolách jsou pomocné materiály slouţící pouze ke zhotovení všech typů náhrad v protetické stomatologii, nejsou určeny do úst. Fixní a snímatelné náhrady zubů se bez pomocných materiálů nedají zhotovit. Výsledné protézy jiţ neobsahují pomocné materiály, pouze hlavní materiály. Hlavní materiály nejsou stejné jako pomocné materiály. Mezi hlavní materiály patří: plastické hmoty keramické hmoty kovy a jejich slitiny Nejvíce se uţívají plastické hmoty (nepřesný název jsou pryskyřice a plasty) a kovové slitiny. Méně uţívaným materiálem jsou keramické hmoty (nepřesný název je porcelán). Fixní náhrady (obr. 200) se konstruují ze všech tří materiálů Obr. 200 – Fixní náhrada (plastických hmot, keramických hmot, kovů a jejich slitin). Snímatelné náhrady (obr. 201) se konstruují z kovových slitin a plastických hmot. Částečné snímatelné protézy se vyrábí z kovových slitin a plastických hmot. Celkové snímatelné protézy jsou z plastických hmot a výjimečně z kombinace kovové slitiny a plastických hmot. Umělé zuby se uţívají z plastických hmot. Provizorní protézy fixní a snímatelné jsou vyrobeny z plastických hmot, jsou někdy navíc opatřeny drátěnými sponami. Obr. 201 – Částečná snímatelná náhrada 60 6.1 Plastické hmoty (plasty) Plastické hmoty jsou hlavní protetický materiál. Z plastických hmot se mohou vyrobit fixní i snímatelné náhrady. Ve fixní protetice se z plastických hmot zhotovují: plášťové korunky na frontální zuby fasety do korunek i mezičlenů provizorní ochranné a imediátní korunky, můstky Ve snímatelné protetice se z plastických hmot zhotovují: těla a báze částečných snímatelných protéz těla a báze celých totálních protéz Plastické hmoty jsou také pomocný materiál, ze kterého se zhotovují individuální otiskovací lţíce (obr. 202). Obr. 202 – Individuální lţíce V současné době se uţívají nesprávné názvy – pryskyřice, umělé pryskyřice, plastické hmoty. Správný název je plasty (plastová korunka, plastová protéza). Termíny pryskyřice, umělé pryskyřice, plastické hmoty se však pouţívají tradičně (dlouhodobě – uţ asi 50 let), proto se mohou pouţívat i nadále. Plastické hmoty jsou velmi cenný materiál, protoţe plasty nejlépe splňují celý soubor poţadavků na protézní materiál. Poţadavky na protézní materiál: zdravotní nezávadnost dostatečná přesnost objemová stálost dostatečná pevnost v lomu vkusný a nenápadný vzhled jednoduchost zhotovení Všechny plastické hmoty vznikají třemi základními procesy: polyadicí, polykondenzací a polymerací (názvy výrobků – polyadukty, polykondenzáty, polymerizáty). 1. Polyadice – slučováním nízkomolekulárních látek a katalyzátorů vzniká makromolekulární hmota bez vzniku vedlejšího produktu. Reakční skupiny se při polyadici pouze přemisťují a výsledný produkt má stejné chemické sloţení jako směs výchozích látek. 2. Polykondenzace – slučováním různých nízkomolekulárních sloučenin, kromě makromolekulární látky, vznikají nízkomolekulární vedlejší produkty – H2O HCl, čpavek nebo alkohol. Polykondenzát má jinou strukturu a sloţení neţ výchozí látky. 3. Polymerace – je chemický proces molekul výchozích látek (monomer), spojují se bez vzniku vedlejšího produktu, vznikají tak polymerizátory. Vzniklý polymer má stejné sloţení jako výchozí monomer, liší se jen ve skupenství a fyzikálních vlastnostech. 61 Podle struktury a chování za tepla se mohou plastické hmoty dělit na dvě základní skupiny: Termoplasty – jsou reverzibilní plastické hmoty, při zahřívání se jejich chemické sloţení nemění, pouze měknou. V plastickém stavu se dají tlakem tvarovat, stříkat, svařovat či ohýbat, po ochlazení ztuhnou. Duroplasty (termosety) – na rozdíl od termoplastů zde vzniká tepelně stabilní chemická vazba mezi makromolekulárními řetězci – síťováním se zvýší pevnost a tvrdost, klesá rozpustnost plastů. Jejich hlavní předností je především trvalá pevnost a stálost tvaru při vyšších teplotách. 6.1.1 Polymerní plastické hmoty V protetické stomatologii se z polymerních plastických hmot pouţívají pouze akrylové polymery – polymerní metylmetakryláty. Polymerní plastické hmoty mají: snadnou zpracovatelnost dobré mechanické vlastnosti (pevnost, elasticita) nerozpustnost ve vodě odolnost proti bobtnání vlastnost, ţe je lze obarvit snadnou opracovatelnost a opravitelnost Schopnost polymerovat dává sloučeninám vinylová dvojná vazba CH2 = CH-. Polymeraci předchází vytvoření aktivního centra rozevřením uvedené dvojné vazby, k aktivnímu centru se řadí další molekuly, narůstá řetězec makromolekuly. Do aktivního stavu se molekula přivede dodáním energie (zářením ultrafialovým světlem, zahřátím, chemickými iniciátory). Polymerační reakce, při které se z jednoduchých molekul monomeru vytvářejí dlouhé řetězce polymeru, by měla končit vyčerpáním monomeru. Vţdy ale po reakci zbývá mezi molekulami minimální mnoţství volného monomeru – říká se mu zbytkový monomer. K zábraně samovolné polymerace monomeru se pouţívají látky, které ji brzdí nebo zastavují. Účinné zpomalovače (inhibitory) jsou fenoly, étery fenolů a další látky. V současné době nejsou řetězce polymeru tvořeny molekulami jednoho monomeru. Ke komplexnímu zajištění poţadovaných vlastností polymerizátu lze pouţít polymer se dvěma i více monomery. Tento proces výroby se nazývá směsná polymerace (kopolymerace), vzniklý produkt je kopolymer. 6.1.1.1 Metylmetakrylát Ve stomatologii má hlavní význam polymerní metylmetakrylát, který vyniká všemi vlastnostmi. Kladné vlastnosti metylmetakrylátu: snadné laboratorní zpracování vyhovující vlastnosti mechanické (při správné indikaci protézy či pomůcky) dokonalá stálost ve vlhkém prostředí dutiny ústní nebobtná snadno se při výrobě obarvuje 62 lehce se opracovává a opravuje Základem metylmetakrylových plastických hmot (zkratka MMA) je metylmetakrylát neboli metakrylan. Monomer je charakteristicky páchnoucí bezbarvá kapalina, vroucí při 100,3°C, mísící se snadno s alkoholem, éterem nebo acetonem, ve vodě se nerozpouští dobře. Při práci je třeba opatrnosti, při nadýchání má omamné účinky a při velkých dávkách je toxický. Při polymeraci s účinkem tepla, ultrafialového světla, chemickým iniciátorem přechází metylmetakrylát z tekutého monomeru do čirého, bezbarvého a tvrdého polymeru. Ve skutečnosti se vyskytují dvě skupenství – tekutý monomer a práškový polymer. Lze připravit těsto, které se snadno formuje do tvaru zubní protézy. U rychlepolymerující pryskyřice obsahuje tekutina monomerní metylmetakrylát, dymetil – p – toluidin a stabilizátor, prášek je perličkový polymer s nadbytkem dibenzoylperoxidu, který je obsaţen buď v hmotě, nebo se tam přidává. U teplem polymerující pryskyřice je tekutina bez dimetyl – p – toluidinu. Výroba a zpracování: K přípravě pryskyřičného těla je třeba získat polymerní metylmetakrylát v práškovité formě. Metakrylovou dentální plastickou hmotu uvedla na trh nejdříve německá firma v roce 1936 pod názvem PALADON a PALAPONT. V současné době se uţ vyrábí hodně druhů plastických hmot, které mají téměř stejné zpracování a velmi podobné vlastnosti. České preparáty plastických hmot jsou SUPERACRYL (báze snímacích náhrad), SUPERPONT (korunky a mezičleny můstků). Dále sem patří i samopolymerující neboli rychletuhnoucí plastické hmoty DURACRYL (opravy snímacích náhrad) a DURACROL (obr. 203) (pro individuální lţíce). Nejobvyklejší formou SUPERACRYLU je balení v mnoţství 100 g nebo 500 g práškového polymeru a poloviční mnoţství minometní tekutiny. Tekutina je čistý metakrylan metylnatý, který obsahuje inhibitor v mnoţství 0,01 %, Obr. 203 – Plastická hmota zabraňuje samotuhnutí. Prášek je čistý polymerní metylmetakrylát ve tvaru DURACROL kuliček o průměru 0,005 – 0,15 mm. To je perlový polymer, který je jemnější, hodí se pro korunky, mezičleny a fazety. Liší se barevnými odstíny. Barvení polymeru na růţové, bílé, ţluté, a šedé odstíny se provádí anorganickými pigmenty dlouhodobým promícháváním v kulových mlýnech, kdy se stejnoměrně promíchají. Polymetylmetakrylát je termoplast, bobtná a rozpouští se v různých organických tekutinách, i ve vlastním monomeru. Při polymeraci se smršťuje asi o 25 %, zaleţí na mnoţství monomeru. Kdyţ je více monomeru, více se bude smršťovat. Polymerace je vţdy výsledek vývinu tepla (exotermická reakce). Správný poměr monomeru a polymeru je 1:3 – 1:4, kontrakce se tak zmenšuje aţ o 7 %. Po smíchání polymerního prášku s monomerní tekutinou se část polymeru rozpustí v monomeru, vzniká tak viskózní těsto a dochází k polymeraci. U teplem polymerujících pryskyřic je nutný přívod tepla, aby došlo k tuhnutí, rychletuhnoucí pryskyřice tuhnou při laboratorní teplotě. Při výrobě protéz se polymerace provádí při atmosférickém tlaku a kyveta se ve vodní lázni zahřívá na 70°C, nastává pomalejší reakce a výrobek je kvalitnější. Pokud bod varu překročí více neţ 100,3°C, bod varu monomeru, reakce je rychlejší a zhoršuje se kvalita pryskyřic, vzniká porézní hmota. V případě, ţe je třeba urychlit polymeraci, menší nebezpečí pro kvalitu pryskyřic bude znamenat pouţití zvýšeného tlaku vzduchu. Existuje i moderní způsob polymerace, v hydropneumatických polymerátorech se zvýšením teploty urychlí polymerace na 10 minut, nevznikne tak porézní hmota. 63 Obsah zbytkového monomeru při tepelné polymeraci bývá okolo 1,5 %. Při samovolné polymeraci nehrozí nebezpečí, ale zbytkový monomer je aţ 10 %, dá se dopolymerovat, např. při 40°C v hydropneumatickém hrnci (obr. 204) se obsah zbytkového monomeru sníţí na 1 – 2 %. Obr. 204 – Hydropneumatický hrnec Vlastnosti Mechanické vlastnosti polymetylmetakrylátu závisejí na způsobu polymerace a u samopolymerujících pryskyřic jsou vţdy horší. Důvodem je zvýšený obsah zbytkového monomeru. Kdyţ se provede správná polymerace, budou mít kvalitnější a lepší mechanické vlastnosti (tvrdost, pevnost v tlaku, pevnost v ohybu a pevnost v rázu). Objemové změny závisí na poměru monomeru a polymeru. Teplem polymerované metylmetakryláty jsou barevně stabilnější neţ u rychletuhnoucích pryskyřic. Většina se zbarvuje do ţluta. Polymetylmetakryláty přijímají větší nebo menší mnoţství vody, naopak v suchém prostředí vysychají, deformují se a mohou popraskat. 6.1.2 Základní způsoby zpracování plastických hmot Existují dvě základní techniky pro zpracování: 1. termoplastický postup 2. chemoplastický postup Termoplastický postup je zastaralý. Roztavené granule plastických hmot se vstřikují tlakem do vyhřáté formy, pouţívají se hlavně v průmyslu. Mají špatnou kvalitu. Chemoplastický postup se uţívá hlavně při zpracování ve stomatologii. Plastická hmota se polymeruje v dutině formy. Jsou čtyři způsoby uţití u chemoplastického postupu: 1. lisovací technika 2. vstřikovací technika 3. licí technika 4. volná modelace Ad 1. – nejrozšířenější způsob. Těstovitá směs prášku a tekutiny se cpe do dutiny v otevřené kyvetě, a pak se slisuje po sevření kyvety. Je to základní způsob pouţití akrylátu. Ad 2. – vstřikování plastických hmot pod tlakem úzkým kanálkem do formy. Je to sloţitý postup, ale má menší spotřebu. Je vhodný pro vinylakrylové kopolymery. Ad 3. – objevila se v poslední době, uţívá se lití tekuté masy plastických hmot do formy. Lije se bez tlaku a hlavním problémem je polymerační kontrakce, je vhodné pouţít polymeraci v hydropneumatickém polymerátoru. 64 Ad 4. – je vhodná na zpracování korunek. Modeluje se přímo na modelu hustou pryskyřičnou hmotou do poţadovaného tvaru a polymeruje se v hydropneumatickém polymerátoru. Má lepší vlastnost a homogenitu, je méně porézní a lépe se adaptuje na okraje kovové konstrukce. 6.1.3 Chyby při zhotovování pryskyřičných protéz a jejich příčiny Při zpracování polymetylmetakrylátu se můţe vyskytnout řada chyb, vznikají tak nepřesně zhotovené protézy. Špatná retence protézy po zhotovení. Ztráta retence po krátké době. Velké mnoţství dekubitů z nových protéz. Pocity pálení – zánět sliznice pod protézou. Zbarvení, zdrsnění i popraskání povrchu protézy. Nápadné zvýšení skusu jednotlivých zubů nebo všech zubů. Nápadná abraze umělých zubů. Některé chyby nemusejí souviset s vadou materiálu a s jeho zpracováním, ale mohou být způsobeny chybami při otiskování. Vznikají například deformované otisky, vadné rekonstrukce čelistních vztahů. Příčina nadměrné abraze můţe být v parafunkcích. Také se můţe vyskytnout chyba způsobená špatným technologickým postupem. Přesný tvar protézy – naprostý souhlas slizniční plochy protézy s protézním loţem. Je důleţitý pro funkční schopnost. Můţe se vyskytnout houpání protéz, četné otlaky a špatná retence. Protéza můţe vést k resorpci kostěného podkladu, zhoršuje se tak retence protézy. Hlavní příčiny obtíţí jsou v technologickém procesu: 1. Průběh polymerace – je důleţitý pro přesnost protézy. Při dlouhodobější polymeraci při niţší teplotě bude protéza přesnější. Při rychlejší polymeraci můţe dojít k vnitřnímu pnutí. Po polymeraci se musí protéza nechat chladnout ze 100°C na laboratorní teplotu. 2. Zabránění vnikání vody do formy při polymeraci – je to velmi významné pro přesnost protézy. Kdyţ se pouţije dvojí izolace, cínová fólie na jedné i druhé straně proti alginátovému roztoku, vznikne tím konvexní protaţení a tedy závaţná deformace. Podíl na deformaci má i forma ze dvou výrazně rozdílných druhů sádry (pracovní model z denzitu ve spodním dílu formy a model z alabastrové sádry v horním dílu). 3. Způsob ochlazení – musí být pomalý. Rovnoměrné ochlazení celé hmoty protézy zabrání vnitřnímu pnutí. Sádra a plastická hmota jsou špatní vodiči tepla, proto forma nemůţe chladnout rychle a rovnoměrně. Kdyţ se dá forma po polymeraci do studené vody, ochladí se nejprve na kraji a aţ nakonec ve středu formy. Proto se můţe po dekyvetaci zdeformovat střed protézy. 4. Deformace při závěrečném vypracování a vyleštění – příčina obtíţí je dvojí: zvýšený přívod tepla při broušení a leštění vyvolaný tlakem rotujících nástrojů. Musí se dávat pozor na okraje protézy. Rozměrová stálost protézy je významná pro přesnost protézy, na přesnost působí tyto vlivy: mechanické zatíţení změny prostředí a teplot změny sloţení vyschnutí 65 K výrobě pryskyřičných protéz by se měly pouţívat pouze zesíťované polymery, protoţe málo bobtnají, méně přijímají vodu a protéza je přesnější. Polymery s lineárními řetězci bobtnají více, proto také výrazně mění tvary. Pevnost protézy: Poţaduje se, aby byla pevná, nikoli nerozbitná. Prasknutí protézy je prvním indikátorem změny tvaru protézního loţe. Protéza by měla být přiměřeně zesíťována, je křehká a mohla by prasknout uţ při dekyvetování. Zesíťované polymerizáty praskají snáze při ochlazení. Při rychlém ochlazení se také sniţuje trvalá pevnost protézy. Při pomalém ochladnutí kyvety při laboratorní teplotě je pevnost 2,5x větší, při chladnutí ve vodním polymerátoru s poklesem teploty o 5°C za hodinu dokonce 3x větší neţ při prudkém ochlazení ve studené vodě, která má 10°C. Dále můţe dojít k poruchám reliéfu ţvýkací plochy protézy. Bývají to změny polohy jednotlivých zubů, jejich skupin, nebo celé protézy ve smyslu zvýšení skusu. Důvodem je nesprávný tlak při lisování. Prevencí proti tomu je zvýšená opatrnost při cpaní těsta a následuje lisování nadvakrát. 6.1.4 Biologické vlastnosti pryskyřičných protéz Biologická nezávadnost u protézy je velmi důleţitá, ale těţko lze dodrţet tento poţadavek. Kaţdá protéza zhoršuje biologické prostředí v ústní dutině kvůli zvýšenému výskytu mikroorganismů. Proto je nutná zvýšená hygiena a hlavně kvalitně zpracovaný materiál protézy. Protéza musí být homogenní s bezpórovým povrchem. Póry vznikají z bodu varu monomeru (100,3°C) nebo z bublin v těstě pryskyřic. Nemá-li být protéza s pórovitým povrchem, musí se dodrţovat polymerizační schémata (polymerace tlakem, nízkoteplotní dlouhodobá polymerace). Důleţité je vyplavit z protézy zbytkový monomer. V dobře polymerované protéze ho bývá asi 1%, ale ihned se vyplaví. Poté se nechá protéza odstát ve vodě. Jemná prasklina u protézy zhoršuje hygienu, vznikne při polymeraci, kdyţ je špatně izolovaná. Při polymeraci je nasycena pryskyřice vodou, při ochlazování se voda uvolňuje z protézy a vzniká trhlina. Při zhoršení homogenity povrchu protéza snadno přijímá pachy, které se těţko odstraní. Protéza se čistí čisticím prostředkem, zbavuje se všech infekčních zárodků. U kaţdé protézy vznikají povlaky ve třech fázích: mucinosní membrána se zbytky potravy hromadění plaku kalcifikace (obr. 205) (ovápnění) v místech slinovodů Je třeba odstranit kameny na protéze čisticím prostředkem, slabým Obr. 205 – Kalcifikace na protéze roztokem kyseliny (5% HCl, 15% H3PO4). K očištění měkkých povlaků se pouţije peroxid vodíku. Nejspolehlivějším čisticím prostředkem však stále zůstává kartáček s pastou. 6.1.5 Klasifikace polymetakrylátových plastických hmot (PMMA) uţívaných v protetice PMMA jako materiál na protézy dělíme na dvě skupiny: korunkové – plášťové korunky, fazety kombinovaných korunek a mezičlenů, konfekční umělé zuby bazální – těla snímatelných protéz a ortodontických přístrojů 66 Všechny druhy PMMA dělíme podle polymerace: samopolymerující teplem polymerující tlakem polymerující světlem polymerující Podle způsobu formování PMMA: sypací technika lisovací technika licí technika vstřikovací technika volná modelace Způsob modelace plastických hmot – volná modelace: Při formování volnou modelací a licí technikou je třeba pouţít polymeraci v hydropneumatickém polymerátoru lišící se podle toho, formuje-li se pryskyřice samopolymerující nebo teplem polymerující. Při volné modelaci a licí technice samopolymerujících pryskyřic je třeba mít hydropneumatický hrnec bez přívodu tepla. Stačí nalévat do hrnce teplou vodu kolem 40°C, dát tam vymodelovaný předmět, stlačit vzduchem 0,2 MPa a udrţet tlak po předepsanou dobu, asi 20 – 30 minut. Volná modelace a licí technika teplem polymerujících pryskyřic vyţaduje speciální hydropneumatický polymerátor s přívodem tepla a stlačeného vzduchu. Polymerace probíhá ve vodě nebo ve vodní páře s tlakem vzduchu aţ 0,6 MPa a teplotě do 160°C po dobu 5 – 60 minut (záleţí na doporučení výrobce pryskyřic). Důleţité poţadavky pro zpracování PMMA při jakémkoliv způsobu: 1. 2. 3. 4. 5. Dodrţení předepsaného poměru monomeru a polymeru. Dodrţení předepsaného polymeračního schématu. Zpolymerovanou protézu pomalu chladit. Při opracování protézy zajistit dostatečné chlazení a minimum tlaku. Uchovávat hotovou protézu ve vodě, vyplavit zbytkový monomer. 6.1.5.1 Korunková PMMA Současné korunkové polymetylmetakryláty v barvách zubů se vyrábějí ve formě jednoho polymeru a tří různých monomerů. Slouţí ke zpracování lisovací technikou, volnou modelací s tepelnou polymerací v hydropneumatickém polymerátoru a lisovací technikou se samopolymerací. Mají různé barvy – barevný vzorník (obr. 206). Nevyrábějí se jednotlivé barvy, ale uţ kompletně vybarvené zuby. Jsou rozděleny na dentinové, krčkové a sklovinné hmoty. Ještě modernější jsou korunkové pryskyřice, navíc intenzivnější barvy k vytváření barevných efektů a k imitaci výplní, skvrn či prasklin ve sklovině. Polymerní prášek bývá jako perličkový kopolymer metylmetakrylátu se styrenem nebo vyšším akrylátem, do prášku se přidávají potřebné pigmenty. Základní tekutinou je metylmetakrylát s 15 – 50 % dimetakrylátu. Obr. 206 – Barevný vzorník zubů Tvrdost, odolnost proti abrazi a ostatní mechanické vlastnosti jsou dvakrát 67 lepší u volné modelace neţ u materiálů z lisovací techniky pryskyřice. Struktura pryskyřic je homogenní, bez porózity. Stejný polymerní prášek lze pouţít u lisování pryskyřic s jinou tekutinou, která je vhodná pro lisování nebo s další jinou tekutinou, která je vhodná pro samopolymeraci. Pouţití korunkových pryskyřic je velice široké: pryskyřice ve volné modelaci s polymerací v hydropneumatickém přístroji – výroba pryskyřičných fazet, korunek a můstků pryskyřice v lisovací technice s tepelnou polymerací – výroba celoplášťových pryskyřičných korunek pryskyřice v lisovací technice se samopolymerací – výroba provizorní pryskyřičné korunky a můstku, oprava fixní náhrady v ústech Materiály pro volnou modelaci jsou často označeny K + B (německy Kronen + Brücken) nebo C + B (anglicky Crown + Bridges). Obr. 207 – Plastická hmota SUPERPONT Náš český preparát korunkových pryskyřic pro lisovací techniku je SUPERPONT (obr. 207), pro volnou modelaci SUPERPONT C + B (obr. 208). Zahraniční preparát je VITA K + B 93, BIODENT K + B 75, PALAPONT 77. U nás se pouţívá samopolymerující pryskyřice DURACRYL EXTRA (obr. 209). Obr. 208 – Plastická hmota Vývoj volně modelovatelných SUPERPONT C+B korunkových pryskyřic se v poslední době hodně rozvíjí. Dodává se ve formě pasty hustší konzistence, vhodné přímo k modelování. Je spolehlivě stabilizovaná proti samovolné polymeraci. Obsahuje mikroplniva, která zlepšují mechanické vlastnosti a vazba Obr. 209 – Plastická hmota s pryskyřicí je zajištěna silanováním. Je po polymeraci tvrdší a odolnější proti DURACRYL EXTRA abrazi, dá se pouţít k fazetování kombinovaných skeletových korunek. Známý preparát je SR – ISOSIT PE nebo VITAPAN MONOPAST. V současné době se někdy pouţívá teplem polymerující kompozitní pryskyřice CHROMASIT od firmy Ivoclar. 6.1.5.2 Bazální PMMA Bazální pryskyřice se vyrábějí v různých odstínech barvy ústní sliznice a pouţívají se především k lisovací technice tepelnou polymerací. Z bazálních pryskyřic se zhotovují těla částečných i totálních snímatelných náhrad. Pouţívá se pouze český preparát SUPERACRYL PLUS (obr. 210), který je zlepšenou variantou SUPERACRYLU. Je zde delší plasticita a zpracovatelnost neţ u SUPERACRYLU. Dodává se ve třech barevných odstínech. Na opravu snímatelných náhrad se pouţívá v ordinaci a v laboratoři rychletuhnoucí pryskyřice – v ústech k rebazování, v laboratoři na všechny opravy i úpravy, je moţné pouţití s tlakem při polymeraci. Český preparát je DURACRYL, tuhne asi 5 minut. 68 Obr. 210 – Plastická hmota SUPERACRYL PLUS Další způsoby zpracování bazálních pryskyřic nejsou u nás hodně rozšířeny. Jiná bazální pryskyřice pro volnou modelaci s rychlou polymerací se pouţívá na těla provizorních snímatelných náhrad a v současné době se z bazální pryskyřice zhotovují skeletové náhrady a ortodontické přístroje. Český preparát má název PREMACRYL (obr. 211). Modernější metodou je sypací technika plastických hmot. Je vhodná pro výrobu snímatelných ortodontických Obr. 211 – Plastická hmota PREMACRYL PLUS přístrojů (obr. 212). Na vlhký izolovaný model, kde bude sedlová pryskyřičná deska, se nakape monomer, poté se posype polymerem, a následně se provede tento postup střídavě. Po posypání se dá do tlakového hrnce s teplou vodou okolo 45°C s tlakem na 0,2 MPa a nechá se tuhnout 15 minut. Po ztuhnutí se vyjme a vypracuje jako klasická bazální pryskyřice. Lze pouţít různé barvy a třpytivé částečky. Zahraniční preparát je ORTHROCRYL (obr. 213) od firmy Dentaurum, český preparát neexistuje. Obr. 212 – Ortodontický přístroj V zahraničí jsou hodně rozšířené druhy pryskyřic pro výrobu těl snímatelných protéz – licí technika samopolymerujících nebo teplem polymerujících pryskyřic. Obr. 213 – Plastická hmota ORTHROCRYL Licí pryskyřice mají upraveno tuhnutí a konzistenci, aby po míchání (asi dvě minuty) šly vlévat do formy. Jsou to dvousloţkové pryskyřice, připravované smíšením prášku a tekutiny. Mají pevnost v rázu, barevnou stálost a malou nasáklivost. Samopolymerující licí pryskyřice tuhnou při teplotě 30 – 40°C po dobu 30 – 60 minut, buď bez tlaku nebo pod tlakem do 0,4 MPa, teplem polymerující licí pryskyřice tuhnou při teplotě 60 – 95°C při tlaku 0,4 – 0,5 MPa. Forma je v obou případech jednodílná a její největší předností je ochrana před zvýšením skusu. 6.1.6 Způsoby zpracování PMMA PMMA se zpracovává moderněji volnou modelací, někdy licí technikou, ale tradičně stálým způsobem, a to lisovací technikou pryskyřičného těsta, vzniklého z prášku a tekutiny, do dutiny v sádrové formě a polymerování teplem. Toto se nazývá „mokrý způsob“ zpracování nebo „metoda Paladon“. 6.1.6.1 LISOVACÍ TECHNIKA teplem polymerující pryskyřice Způsob formování pryskyřičného těsta lisováním je během uţívání zlepšován a postupně se zlepšuje zpracování korunkových a bazálních pryskyřic. Přispívá k tomu časová, materiálová a přístrojová nenáročnost včetně lepších výsledků. Důleţité je rozdělení fáze pracovních postupů pro úspěšné zhotovení. a) Zhotovení modelů (obr. 214) – modely pro totální náhrady musí být ze sádry III. třídy, pro částečné snímatelné protézy a pryskyřičné korunky ze sádry IV. třídy. Musí se dodrţovat přesný poměr sádry a vody. Sádra se nesmí namíchat příliš řídká, model by nebyl pevný, při vyplavování by se snadno model rozpustil a vznikl by porézní povrch; špatně by se na porézním povrchu izolovalo a nevytvořil by se hladký povrch. Vznikl by hrubý drsný povrch. Voskový model musí být hladce vymodelován, co nejpřesněji a s hladkým povrchem, aby vznikla po kyvetování hladká forma a protéza. Bude tak následovat menší opracování a úprava protézy. 69 Obr. 214 – Zhotovení modelu protézy b) Zhotovení formy – zatmelení (čtyřdílné robustní kovové kyvety). Před pouţitím se natře uvnitř trochu olejem, aby se snadno dekyvetovala. Na zhotovení obou dílů formy by se měla pouţít sádra III. třídy, ale pro snadnou dekyvetaci je lepší pouţít směs sádry III. třídy se sádrou II. třídy. Forma se zhotovuje dvěma způsoby: kyvetováním na val (obr. 215) – výhodou je zabránění před zvýšením skusu, ale nevýhodou je obtíţné cpaní pryskyřičného těsta obráceným kyvetováním (obr. 216) – je to jednodušší práce, ale je zde riziko, ţe se můţe zvýšit skus Obr. 215 – Kyvetování na val Před zhotovením horního dílu formy je nutné izolovat dolní vrstvu sádry ve formě. Nechá se prosáknout vodou nebo se pouţije vodní sklo či saponát. Uţití alginátového roztoku je nevhodné. Sádra nesmí přesahovat okraj kovové formy. Obr. 216 – Obrácené kyvetování c) Vyplavení vosku ve formě – kyveta se nahřívá 5 minut ve vodě horké 90°C, ne vařící, protoţe voskový model musí jen změknout pro odstranění z kyvety, nesmí se roztavit ve formě. Vosk se nesmí vsáknout do formy, neboť by povrch nebylo moţné naizolovat. Po odstranění vosku se forma přelévá horkou vodou s přísadou vhodného saponátu, aby se forma odmastila. d) Izolace – alginátové roztoky se aplikují na suchý povrch, ale je moţné izolovat vlaţný povrch formy aţ do nasáknutí. Druhý nátěr je prospěšný, nanáší se po zaschnutí prvního. Při izolaci alginátovým roztokem se musí zabránit stékání přebytku k umělým zubům. Musí se pečlivě vyčistit spodní plochy zubů, případně také odstranit zbytky alginátového roztoku ze silikonového laku. Izolované poloviny formy se nenechávají dlouho schnout, ztrácela by se izolační schopnost. e) Cpaní pryskyřičného těsta – po zaschnutí izolačního prostředku se musí připravit pryskyřičné těsto v poměru jednoho objemového dílu monomeru na tři objemové díly polymeru. Musí se dodrţovat přesný poměr. Pokud se udělá odhad poměru monomeru a polymeru, neznamená to zlepšení vlastností. Podíl monomeru ve směsi má vliv na: 1. kontrakci při polymeraci 2. pruţnost 3. modul elasticity 4. pevnost 5. mnoţství zbytkového monomeru v hotové protéze Čím více se dá monomeru při mísení, tím větší bude kontrakce při polymeraci, pruţnost a mnoţství zbytkového monomeru v hotové protéze; menší bude modul elasticity a pevnost. Modernější výrobky na přípravu pryskyřičného těsta jsou kapsle pryskyřic pro vstřikovací techniku IVOCAP od firmy Ivoclar. 70 Klasický způsob pro přípravu pryskyřičného těsta lisovací technikou: Tekutina s práškem se promíchá do homogenní konzistence a zakrytá nádobka se nechá odstát asi 10 – 15 minut. Po smísení vypadá masa jako mokrý písek, pak se začne polymer v monomeru rozpouštět a směs se stává lepivou. Postupně se monomer zahušťuje bobtnajícím polymerem, a tím vzniká plasticita a ztrácí se lepivost. Těsto má správnou konzistenci pro cpaní. Vyjme se z nádobky a musí se dobře prohníst k dosažení homogenní konzistence, ne pouze holými prsty, ale v polyetylenové fólii. Pokud je k dispozici kyvetování na val, je cpaní pryskyřičného těsta obtíţné. Částečky těsta se musí protlačit pod umělými zuby do vestibulárních partií formy, a pak vyplnit její zbytek. Při obráceném kyvetování se vloţí pryskyřičné těsto ve tvaru silného válečku do dílu kyvety s umělými zuby a lehce se protlačí, na dolním dílu kyvety se zbytek těsta dá na protézní loţe. Před cpaním pryskyřičného těsta se musí zdrsnit a lehce zvlhčit monomerem spodní plošky umělých zubů (obr. 217), aby bylo lepší spojení s bazální pryskyřicí. Obr. 217 – Provrtání spodních části zubů před cpaním plastických hmot f) Lisování – musí se splnit tyto poţadavky: 1. vyplnění celé formy 2. odstranění přebytků pryskyřice 3. odstranění vzduchových bublinek z těsta 4. zabránění porozitě slisováním těsta Lisy se pouţívají vřetenové nebo hydraulické. Vřetenové jsou lepší a sniţuje se nebezpečí příliš silného tlaku neţ u hydraulického lisu. Formy se mohou deformovat a poškozovat. Poprvé se lisuje přes celofán, aby bylo možné zkontrolovat vyplnění formy a odstranit přebytky pryskyřice mezi oběma polovinami formy. Nevynechá se lisování na zkoušky, protože zbytky těsta mezi díly znamenají vždy zvýšení skusu. Kyveta s plastickou hmotou se lisuje zvolna, postupně v daných intervalech se zvyšuje tlak, v lisu se nechá minimálně 10 minut. U hydraulického lisu se pozná ukončené lisování, kdyţ ručička manometru stojí a neklesá. U vřetenového lisu se pozná ukončené lisování, kdyţ z kyvety nepřetékají ven přebytky pryskyřičného těsta. Po lisování se opatrně otevře kyveta a měl by být vidět „lesklý povrch“. Pokud je „matný povrch“, znamená to, ţe kyveta není dobře slisovaná. Musí se znovu slisovat, případně do kyvety přidat pryskyřičné těsto. Po slisování se hned dají kyvety do vhodného třmenu. Kyvety musí hlavně úplně sedět až do bezpečného dotyku s kovovými okraji, mohly by se uvolnit při vnitřním pnutí těsta. Nejčastější chyby při lisování: málo pryskyřičného těsta ve formě – povrch je matný, porézní s bělavým zbarvením; mohou chybět celé, hlavně tenké okrajové partie rychle slisované těsto, tuhé těsto, těsto nevyplní dobře formu (viz předchozí bod) rychlé slisovaní s rázovým vzestupem tlaku, slisuje se jen povrch protézy a vytlačí přebytek mezi díly kyvet dříve – stejný případ jako u prvního bodu a ještě se zvýšeným skusem 71 g) Polymerace – přeměna pryskyřičného těsta v konečný výrobek protézy. Klasické polymerační schéma – Kulzerova polymerace – je standard, dodnes se pouţívá. Polymeruje se ve vodní lázni se 2 – 3 litry na jednu kyvetu. Kyveta nesmí leţet na dně, ani na stěně (obr. 218). Kyveta musí být podloţena na desce. Kulzerova polymerace: 1. 2. 3. 4. 5. Kyveta se dá do studené vody. Zvolna se zahřívá na 60 – 70°C cca 30 minut. Udrţuje se stálá teplota na 30 – 60 minut, aby se kyveta homogenně prohřála. Zvyšuje se pomalu do bodu varu (100°C) cca 30 minut. Udrţuje se stálá teplota na 30 minut, aby se v kyvetě zabránilo vnitřnímu pnutí a sníţil se obsah zbytkového monomeru. 6. Po bodu varu se zvolna pomalu chladí. Obr. 218 – Rovnoměrný přívod tepla, uprostřed nádoby se kumuluje teplo (vlevo), nerovnoměrný přívod tepla, teplo se kumuluje na dně nádoby Celková polymerace činí 2 – 2,5 hod. Kdyţ není naprogramovatelný vodní polymerátor, tak se musí nechat dvě hodiny pozvolna zahřívat k bodu varu a pak půl hodiny závěrečně vařit. Kdyţ se dá kyveta do horké vody, monomer rychle reaguje a vznikne porozita na povrchu protézy a oslabuje se pevnost. Pokud je třeba rychle ochladit polymerovanou kyvetu, deformuje se tím vnitřní pnutí protézy, protoţe vysoká teplota v kyvetě vyvolává změnu. Při polymeraci dochází ke smrštění o 4 – 6 %. Většinou se to na povrchu protézy projeví. Při ochlazení ze 100°C na laboratorní teplotu se pryskyřice smrští 4x více než sádra. Opět trochu bobtná a vrátí se rozměr, ne úplně stejný jako předchozí, jako když se dá hotová protéza do vody. h) Dekyvetování, vypracování a vyleštění – jsou závěrečné pracovní úkony. Vyjme se polymerovaná protéza z kyvety – vyjme se opatrně, nenásilně, nejlépe vytlačením obsahu z kyvety v celku, odštípne se pomocí silných nůţek nebo sádrovacích noţů. Vše se vypracovává jemně, ne silným tlakem, protoţe kaţdé zvýšení teploty při opracování vyvolává deformaci tvaru a zhoršení vlastnosti protézy. Po leštění se nesmí čistit organickými rozpouštědly, jako jsou líh nebo benzín. Vyvolalo by se popraskání povrchu a zhoršovala by se pevnost. Můţe se pouţít čištění v ultrazvukovém přístroji s vhodným roztokem. České preparáty pro techniku teplem polymerující pryskyřice jsou bazální pryskyřice SUPERACRYL a korunkové pryskyřice SUPERPONT. 72 6.1.6.2 LICÍ TECHNIKA teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice Při licí technice zhotovování protéz se forma vytváří z termoplastické dublovací hmoty ve speciální kyvetě (obr. 219). Postup: 1. Pracovní model se dá do dublovací kyvety a nalije se na něj roztavená dublovací hmota o teplotě 45 – 50°C. 2. Kyveta se nechá s dublovací hmotou pozvolna chladnout, aţ bude vypadat jako gel. 3. Z kyvety se vyjme pracovní model s modelem protézy. Voskový model se odstraní a umělé zuby se pečlivě vyčistí dočista. 4. Vrátí se do negativu ve formě. Ze zadního okraje se do formy vyvrtají široké vtokové a odtokové kanálky. Po izolaci sádrového modelu se pečlivě sloţí. 5. Je třeba připravit licí pryskyřice (obr. 220) (zpomalené samopolymerující pryskyřice, kvůli tomu, aby netuhla moc rychle a byla stále tekutá), vyplní se preformovaná vtoková soustava tekutou směsí. Ve speciální odstředivce je to lepší pro úplné vyplnění, ale není to nutné. 6. Kyveta se zpolymeruje (záleţí na způsobu zpracování – jestli se jedná o samopolymerující nebo teplem polymerující pryskyřice). Obr. 219 – Dublovací kyvety pro licí techniku Obr. 220 – Licí pryskyřice Výhoda licích pryskyřic při zpracování: jednodušší příprava zkrácená polymerace nenamáhavá dekyvetace časová úspora Nevýhoda licích pryskyřic při zpracování: umělé zuby v nepevné formě, mohou během polymerace měnit polohu velká kontrakce v licí směsi Existují tři základní způsoby licí techniky: licí technika – je popsáno výše odstředivá licí technika – je podobné jako lití, ale s rotací v odstředivce vstřikovací technika – je sloţitější a modernější 6.1.6.3 VSTŘIKOVACÍ TECHNIKA pryskyřic Obr. 221 – Vstřikovací technika Pro přípravu na vstřikování musí být speciální přístroj – vstřikovací hydraulický aparát (obr. 221). Forma se po připojení vtokového a odtokového čepu zhotovuje ze sádry, vosk se běţně vyplaví a v přístroji se pod tlakem vstříkne do formy tekutá pryskyřičná směs. Polymerace probíhá ve speciálním hydropneumatickém polymerátoru (se zdrojem tepla i stlačeného vzduchu). Zhotovují se těla definitivních snímatelných protéz, částečných i celkových. U nás se v současné době nevyrábí. Zahraniční preparát je SR IVOCAP od firmy Ivoclar. 73 6.1.6.4 VOLNÁ MODELACE teplem polymerující nebo samopolymerující pryskyřice Volná modelace (obr. 222) nebo přímá modelace znamená modernější uţití pryskyřic ve fixní i snímatelné protetice. Z volné modelace se mohou zhotovit těla částečných protéz i ortodontické přístroje, ale hlavní pouţití má ve fixní protetice. V současnosti se pouţívá metoda fazetování. Stále nám však chybí domácí separační tekutina k výrobě celoplášťových pryskyřičných korunek při volné modelaci. Starší typ volně modelovatelných teplem polymerujících pryskyřic Obr. 222 – Volná modelace SUPERPONT C+B je dvousloţkový (prášek a tekutina), novější jsou jednosloţkové pasty (hotové připravené těsto) odlišných značek od různých firem, např. SR – ISOSIT – N, nebo VITAPAN MONOPOST. U některých výrobků se barvy mísí kombinací několika základních barev a jiné výrobky obsahují uţ hotové barevné směsi, většina je rozdělena na dentinové, cervikální a incizální barevné směsi. Podle barev zubů je zhotoven vzorník barev. Kdyţ je třeba udělat fazetu na kovové konstrukci, musí se na konstrukci dát příslušná opákní vrstva, která je buď součástí sortimentu v kazetě, nebo zvlášť, pouţívá se CONALOR. Po zaschnutí nebo polymeraci se nanášejí jednotlivé vrstvy jako u fazetování. Jsou dva způsoby fazetování: první způsob je snazší modelace – jednotlivé vrstvy se polymerují a pak se na to přidá druhá část a opět se polymeruje druhý způsob je, pokud se najednou vymodelují fazety a polymerují se dohromady Po vymodelování probíhá definitivní polymerace v hydropneumatickém polymerátoru ve vodě nebo v páře při teplotě 95 – 120°C, tlak od 0,4 – 0,6 MPa po dobu 5 – 15 minut. Volnou modelací je moţné zhotovovat: těla částečných snímatelných protéz těla provizorních protéz těla definitivních protéz těla z bazálních pryskyřic Pryskyřice samopolymerující – volnou modelací se zhotovují mimo částečné provizorní protézy a ortodontické přístroje i opravy všech protéz v laboratoři. Náš český preparát je PREMACRYL. Připravuje se stejným způsobem jako SUPERACRYL. Těsto je dostatečně dlouho plastické, proto je moţno modelovat přímo na izolovaný model. K polymeraci stačí hydropneumatický hrnec bez přívodu tepla (stačí jen teplá voda 30 – 40°C) a tlak na 0,4 MPa na 10 minut. Pryskyřicí teplem polymerující se zhotovují těla definitivních částečných snímatelných náhrad. Volnou modelací je výhodné doplnit zformování pomocí předlitku. Polymerace v hydropneumatickém polymerátoru je jako u korunkových pryskyřic. Zatím se u nás nevyrábí. 6.1.7 Kompozitní materiály Jsou jako volně modelovatelné pryskyřice. 74 Vlastnosti kompozitních materiálů: vysoká barevná stabilita homogenita struktury a povrchu vysoká leštitelnost vysoká odolnost proti usazování bakteriálního plaku vysoká odolnost proti pigmentaci vysoká odolnost proti abrazi Kompozitní materiály jsou vhodnější pro fazetování fixní náhrady. Částečně obsahují keramická plniva a různé přísady. Polymerují se hydropneumatickým polymerátorem. Nacházejí se vţdycky v tubě nebo v nádobce s masou. Nemusí se připravovat pryskyřičné těsto. Zahraniční preparát je např. CHROMASIT (obr. 223) od firmy Ivoclar, VITA ZETA od firmy Vita. Obr. 223 – Kompozitní hmota CHROMASIT 6.1.8 Fotokompozitní materiály Jsou jako kompozitní materiály. Vytvrzují se světlem (obr. 224). Fotokompozitními materiály se mohou vymodelovat všechny fixní náhrady, od inleje aţ po můstky. Obsahují nejen keramická plniva, ale i různé přísady, vyrábí se bez metylmetakrylátů. Polymerují se speciálním světelným polymerátorem (obr. Obr. 224 – Polymerace světlem 224), ozáří se wolframem – halogenovým světelným zdrojem, účinkuje to do hloubky 4,5 mm. Zahraniční preparát je VECTRIS (nosná konstrukce), TARGIS (fazetovací materiál), novější ADORO (obr. 225) (fazetovací materiál bez keramického plniva) od firmy Ivoclar, SINFONY od firmy Espe. Obr. 225 – Fotokompozitní hmota ADORO 6.1.9 Umělé pryskyřičné zuby V současné době se vyrábějí z pryskyřičného těsta umělé zuby. Postup je pro tovární výrobu (obr. 226) upraven, do kovové formy se dá polymerní prášek a navlhčí se monomerem, uzavře se forma, předehřívá se a polymeruje se při vysoké teplotě (160 – 200°C), pod tlakem. Ke zlepšení vlastností umělých zubů se počítá zesíťování pryskyřičných hmot na povrchu, zvýší se mechanická a chemická odolnost, i barevná stálost. Díky továrnímu zpracování jsou umělé Obr. 226 – Výroba umělých zubů v továrně zuby kvalitnější neţ korunkové pryskyřice zpracovávané v laboratoři. Umělé zuby jsou tvrdší a hutnější neţ korunkové pryskyřice. Pryskyřičné zuby se dodávají v sadách – garniturách (obr. 227) – frontální a laterální nebo kompletní, tzv. osmadvacítky pro obě totální protézy najednou, v mnoha barevných odstínech a velikostech. Každá sada nese označení tvaru a barvy. 75 Základní tvary frontálních zubů: kvadratický trojúhelníkový oválný Základní tvary laterálních zubů: Obr. 227 – Garnitura umělých zubů nízkohrbolkové vysokohrbolkové Výroba – dva základní technologické postupy výroby umělých pryskyřičných zubů: 1. starší technologie: Třídílné formy – jsou vyrobeny kvalitněji, vypadají přirozeněji: polymer a monomer se smísí v těsto, pak se lisuje do dvoudílné formy (první díl formy je orální strana budoucího pryskyřičného zubu, druhý díl formy je jádro) polymerní těsto se ve dvoudílné formě částečně teplem vytvrdí druhý díl formy (jádro) se odstraní na tmavé jádro se nanese transparentní těsto na transparentní těsto se přiloţí třetí díl formy a vytvoří se vestibulární a okluzní plošky zubu 2. novější technologie: Je podobná práci v laboratoři: smísením polymeru a monomeru se připraví těsto těsto se nacpe do ocelových nebo bronzových dvoudílných forem formy se zahřívají několik minut při teplotě 200°C, poté těsto změkne, je tvárné formy s tvárným těstem se slisují hmota se ochladí a nechá se ztuhnout, zub si tak udrţí svůj tvar odstraní se přebytky pryskyřic z lisování Současné umělé zuby české výroby jsou typu SPOFADENT a zahraniční umělé zuby jsou např. ESTEDENT z Ruska, MAJOR z Itálie, PRIMODENT ze Slovinska a další. 6.1.10 Neakrylátové plastické hmoty Přibliţně od 50. let 20. století se ve stomatologii uţívají plastické hmoty. Nejprve to byl kaučuk, poté metakryláty. Potom byl zájem najít jiné materiály k výrobě protetiky, nepodařilo se je však najít, protoţe metakryláty jsou výhodné pro nenáročné zpracování a mají dobré klinické poţadavky. Objevily se jiné materiály – polymerizáty nebo polykondenzáty. Známé preparáty neakrylátových plastických hmot jsou: Polykarbonátové plastické hmoty – bazální plastické hmoty. Uţívají se také k výrobě konfekčních ochranných korunek, zpracovávají se litím a teplem se polymerují. Vyţaduje to však sloţité přístrojové vybavení. Nevýhodou je nasákavost vody a vznik větší distorze (posouvání protézy na protézním loţi), jsou pruţné a málo tvrdé, špatně se váţou na umělé pryskyřičné zuby. 76 Polyamidy – jako bazální pryskyřice, zpracování je jako u polykarbonátů. Mají vysokou nasákavost vody. Vinylakrylové kopolymery – pouţívají se k fazetování. Dodávají se v předpolymerovaných blocích, zpracovávají se termoplastickým lisováním ve specializovaných laboratořích. Epoxidové plastické hmoty – jsou jako modelové materiály, ale uţ se nepouţívají. Měly velkou kontrakci, díky plnivu se sníţilo smrštění, ale měly nevýhodu, ţe přijímaly vlhkost. Pouţívaly se pro litou keramiku. Epiminové pryskyřice – jsou podobné jako epoxidové pryskyřice a pouţívání je téměř stejné. Známý preparát je od firmy Espe – IMPREDUR. Pouţívají se k výrobě provizorních můstků a korunek razidlovou technikou (obr. 228). Výrobek firmy Espe – SUTAN je dodáván v pastě s katalyzátorem. Tuhne rychle, 1,5 – 3 minuty. Obr. 228 – Razidlová technika 6.1.11 Měkké (rezilientní) plastické hmoty Jsou velmi nutné pro rebazování snímatelných náhrad, a to částečných i celkových. Většinou se uţívají u dolních bezzubých čelistí s výraznou atrofií alveolárního výběţku i sliznice. Musí se umět spojovat s bazální pryskyřicí, musí si zachovat objemovou stálost a být stále měkké. Nesmí bobtnat ve vodě, měnit barvu a musí se snadno zpracovávat. Nesmí v ústní dutině dráţdit sliznici. Zatím neexistuje ideální materiál s klinickými poţadavky. Obr. 229 – Silikonová hmota pro Do dnešní doby existují silikony (obr. 229), které vydrţí být stále měkké, ale báze snímatelné náhrady nespojí se dobře s bazální pryskyřicí, proto se do nich musí přidat adhezivní materiály, aby se spojily dohromady. Vydrţí však jen několik týdnů. 6.1.12 Adhezivní plastické hmoty V protetické praxi je potřeba mít adhezivní plastické hmoty hodně lepivé, aby se mohly provádět opravy a úpravy, například: vypadlá fazeta z fazetových korunek dočasná oprava pryskyřičných korunek dlahování viklavých zubů tmelení fixních ortodontických přístrojů Obr. 230 – Adhezivní plastická hmota SPOFACRYL Česká adhezivní plastická hmota je SPOFACRYL (obr. 230). To je dvousloţková pryskyřice. Polymerací vznikne zesíťování, dobře tuhne i v tenkých vrstvách, dobře zatéká. Je dostatečně plastická. Spojuje se dobře s pryskyřicí a také se zdrsnělým povrchem kovových slitin. V ústech tuhne do pěti minut. Vyrábí se jako transparentní a také v základních barvách. 77 6.1.13 Opákní plastické hmoty Krycí, opákní pryskyřice jsou ve fixní protetice nutné pro úspěšné fazetování. K zakrytí nestačí tenká pryskyřičná fazeta na tmavší barvu kovové konstrukce, proto se musí zakrýt (odizolovat) barevně. Jsou různé opákní materiály, které kov spolehlivě zakryjí. Obsahují jemně polymerní prášek s barevným pigmentem a tekutinou, Obr. 231 – Opákní plastická vznikne tak nerozpustný polymer. Vyrábí se v základních barvách, podobně jako hmota CONALOR barvy u korunkových pryskyřic. Prášek s tekutinou se smíchá do konzistence řídké pasty. Nanáší se na konstrukce štětečkem a vytvrdí se buď nad plamenem laboratorního kahanu, nebo zahřátím na 250°C po dobu dvou minut. Nesmí se přepálit. Český preparát je CONALOR (obr. 231). 78 6.2 Keramické hmoty Pro keramické hmoty existuje i jiný název – porcelány. Vyrábí se v různých druzích, od hygienického aţ po umělecký druh. Skládají se ze třech základních sloţek: jsou to ţivec, křemen a kaolin. Sloţení a struktury mezi dentálními a průmyslovými porcelány jsou rozdílné. Dentální keramické hmoty vůbec neobsahují kaolin, nebo jen nepatrně, zato obsahují více oxidu hlinitého (Al2O3) a nazývají se alumina. Keramické hmoty uţíváme v protetice ve třech základních formách: volná modelace (obr. 232) – plášťové korunky, můstky, korunkové a můstkové fazety uţití keramických hmot k tovární výrobě umělých zubů modernější postup – frézovací technika keramických bloků CAD/CAM (obr. 233) Obr. 232 – Volná modelace keramických hmot Keramické hmoty se u nás nevyrábějí, v zahraničí jsou však hodně rozšířené. V dávné době se moc nepouţívaly, neboť byly velmi drahé, sloţitě se zpracovávaly, poţadovaly se speciální přístroje k vypalování keramiky. V současné době se jiţ více uţívají keramické hmoty k volné modelaci. Obr. 233 – CAD/CAM přístroj CEREC z firmy SIEMENS Umělé zuby z keramiky se dříve uţívaly, v současné době se uţ moc neuţívají, neboť nemají poţadované vlastnosti jako vlastní zuby. Jsou moc tvrdé, abradují vlastní zuby, mají špatnou retenci s bazální pryskyřicí. Přestaly se vyrábět, místo toho jsou hodně rozšířeny umělé pryskyřičné zuby. 6.2.1 Sloţení a výroba keramických hmot Základní sloţka dentálních keramických hmot: ţivec křemen kaolin Ostatní sloţky keramických hmot: oxid hlinitý glazura barevné pigmenty tavidlo ţivec (obr. 234): hlinitokřemičitan draselný, je to velmi rozšířený nerost (K2O.Al2O3.6 SiO2) do dentální keramiky se pouţívá nejčistší ţivec, v případě, ţe by byl ţivec špinavý, zbarvoval by se zub 79 Obr. 234 – Ţivec má nejniţší teplotní bod – 1300°C, působí jako tavidlo, spojuje ostatní sloţky dohromady a sniţuje jejich teplotu tání, zvyšuje pevnost ve vypálené hmotě, drţí tvar při modelaci křemen (obr. 235): oxid křemičitý SiO2, je čirý a neznečištěný od oxidu ţeleza díky vysokému bodu tání křemene (1700°C) při pálení se stabilizuje tvar výrobku, vytváří pevnou strukturu a dělá transparenci v keramické mase kaolin (obr. 236): sloţen z kaolinitu, křemene, slídy a jílu pro výrobu porcelánu je kaolin vlastní surovinou (zásaditý křemičitan hlinitý) KAOLINIT (čistý kaolin) je bílá hlinitá hmota s nejvyšším bodem tání ze všech tří základních hmot (1750°C) po smíchání s vodou vzniká plastická hmota, cílem hmoty je udrţet tvar při sušení i po vypálení pro výrobu umělých zubů z keramických hmot je zde obsaţeno nepatrné mnoţství kaolinu (4 %) hmota pro volnou modelaci neobsahuje ţádný kaolin Obr. 235 – Křemen Obr. 236 – Kaolin oxid hlinitý (Al2O3, alumina): má důleţitý vliv na vlastnosti keramických hmot zvyšuje dvojnásobně pevnost v ohybu, pětinásobně pevnost v lomu a odolnost proti tepelným změnám vytváří estetiku a přirozenost zubů obsah oxidu hlinitého není přesně znám, základní hmota bývá někdy z čistého Al2O3, ostatní dentinové a sklovinové masy jsou tvořeny ze směsi (aţ 50%) s ostatními sloţkami glazura: lehkotavitelné sklo, zaručuje homogenní povrchovou vrstvu není známo přesné sloţení glazovacích materiálů kaţdý výrobek z keramických hmot má jiné sloţení a vlastnosti je podobná sklu barevné pigmenty (obr. 237): anorganické látky a barva se vytváří po vypálení jsou stavěny z různých kovových oxidů se sklem a ţivcem, vychlazená směs se mele na prášek a přidává se do keramických hmot oxid titaničitý TiO2 – ţluté, ţlutohnědé barvivo oxid uranový UO3 – oranţově ţluté barvivo oxid ţelezitý Fe2O3 – hnědé barvivo oxid mědný Cu2O – zelenoţluté barvivo oxid chromitý Cr2O3 – zelené barvivo Obr. 237 – Barevné pigmenty VITA AKZENT oxid nikelnatý NiO – hnědé barvivo obarvení anorganických pigmentů se projeví po vypálení k usnadnění rozdělení vrstev při modelaci se přidají barviva organická, která po vypálení shoří beze zbytku a zmizí 80 tavidlo: přidává se do hmoty v mnoţství 10 – 20 %, je to borax (Na2B4O7.10 H2O), uhličitan sodný (Na3PO4), uhličitan draselný (K2CO3) a fosforečnan draselný (K3PO4) pouţívá se pro sníţený bod tání keramických hmot Přesné sloţení dentálních keramických hmot není známo, ale podstatně se liší od průmyslového porcelánu. Základ obsahu sloţení keramických hmot: ze 70 – 80 % ţivec z 10 – 20 % křemen z 10 – 20 % jsou to tavidla, barviva a lepivé hmoty (pojiva) k usnadnění modelace Kromě barviv se přidávají i fluoreskující barvy k dosaţení vzhledu přirozeného zubu při denním i umělém světle. Konzistence keramických hmot je pískovitá, k modelaci je potřeba, aby byla hmota lepivá, přidají se k tomu pojiva, která se s vodou a práškovitou směsí slepí. Jsou organické, spálí se beze zbytku při vypalování. 6.2.2 Vypalovací proces a vlastnosti keramických hmot Průběh pálení je sloţitý proces, v keramické hmotě při vypálení probíhá fyzikální a chemický pochod. Nejprve nastává fyzikální změna, vypařuje se ve vymodelované korunce voda – dehydratace mezi 100 – 500°C, pak nastává chemická změna. Při oxidaci a ztrátě vody dojde k pevnosti v teplotě mezi 500 – 700°C a zvyšuje se opacita. Při vypalování dochází ke slinování (spojování), práškovitá hmota se zpevňuje a zhušťuje se při teplotě 800°C. Slinování nastává účinkem vznikající taveniny, provází to výrazné smrštění, aţ 20 – 30 %. Velikost smrštění závisí na porozitě vymodelovaného zubu, ve vakuu je větší smrštění. Obr. 238 – Kontrakce keramické Kontrakce (obr. 238) vzniká na keramické hmotě, způsobuje to ztrátu vody korunky po vypálení a spálené organické sloţení. Stejné výsledky jsou třeba u vysoké teploty a krátkého času vypálení nebo u nízké teploty s dlouhou dobou vypalování. U kaţdé keramické hmoty různých výrobků se dostatečně liší mechanické vlastnosti. Keramické vypálené hmoty jsou málo pruţné, ale jsou velice chemicky odolné. Vlastnosti keramických hmot: vzhled keramických náhrad je estetický a vynikající jsou barevně stálé jsou dobře snášenlivé k měkkým tkáním odolné proti změnám teploty jsou pevné a tvrdé, ale jsou příliš tvrdé oproti zubní tkáni (proto keramická náhrada a keramické umělé zuby abradují méně než ostatní zuby či náhrady) Zubní technik při zhotovování keramických náhrad volnou modelací musí být velice pečlivý, přesný, zručný, zkušený a musí mít vybavení (obr. 239) v laboratoři. 81 Obr. 239 – Štětečky a nástroje pro nanášení keramických hmot Keramické zubní náhrady se nevyrábí ve formě, ale volnou modelací s následným vypálením v peci. Při smíchání prášku s vodou musí mít keramická hmota tyto nejdůleţitější vlastnosti: dobrá modelovatelnost ve vlhkém stavu stálost tvaru ve vlhkém stavu bez stékání nebo opadávání moţnost opracování brusnými prostředky (nejčastěji diamantovými (obr. 240)) moţnost dodatečného nanášení a opětovného vypálení hotového výrobku Obr. 240 – Broušení diamantovým brouskem Jediná nevýhodná vlastnost keramiky je kontrakce při pálení, smršťuje se o 14 – 17 %, proto vyţaduje domodelování s následným vypálením. Volnou modelací keramických hmot se vyrábí dva typy protetických výrobků: celoplášťové keramické korunky, s pouţitím platinové fólie během pálení, popřípadě modernějším způsobem pomocí frézovací techniky CAD/CAM keramické fazety do kombinovaných korunek a můstkových mezičlenů jako napalovaná keramika na kovovou konstrukci – metalokeramika Metody nanesení keramické hmoty: podle vibrační metody – nanesení keramické hmoty, pak vibrace modelem, například se lehce jezdí pilníkem, pouţívá se u inlají podle spatulační metody – nanesení keramické hmoty, pak se stlačuje a uhlazuje modelovacím noţem podle kapilárně – atrakční metody – nanesení keramické hmoty, pak se odsává zbylá voda práškem, prášek se sype na keramickou hmotu 6.2.2.1 Plášťové keramické korunky Pro výrobu této korunky (obr. 241) je důleţitá naprostá čistota v pracovní fázi. Pro modelaci korunky je potřeba mít čepičku z platinové fólie, která sedí na pahýlu. Podle novějších metod se provádí galvanicky cínem na platinovou čepičku o síle 0,1 µm, aby se při pálení chemicky zlepšila vazba s keramickou masou. Obr. 241 – Plášťová keramická Modeluje se po vrstvách. První vrstva je základní masa, tenká korunka vestibulárně a silnější palatinálně. Je opákní, aby neprosvítala kovová čepička, vyniká větší pevnost. Dentinové a sklovinné masy se dobudují do tvaru zubu (obr. 242). Pro snadnou modelaci je rozdělení masy s organickými barvivy (dentinové – růţové, sklovinné – modré). Ke zvýraznění skloviny, aby vypadala jako ţivý zub, se nanese palatinálně za hranou sklovinnou masu. Všechny vybrané masy se mísí s destilovanou vodou. Obr. 242 – Modelace zubu před vypálením – zub se vţdy musí modelovat větší Ve vakuu se vypálí nejprve opákní jádro, pak se provede dentinová a sklovinná modelace, musí se modelovat větší zub, neboť při vypalování korunka kontrahuje. Po druhém vypálení vzniká drsný povrch, aby bylo 82 moţné provést korektury. Poté se zub domodeluje do správného tvaru. Po třetím vypálení se upraví korunka a dá se do keramické pece bez vakua, tím se vytvoří hladký a lesklý povrch – homogenní lesklá glazura. Nanesená vrstva se musí se nejprve důkladně a pak pomalu vysušovat, teprve potom se můţe dát korunka vypálit. Nesmí se vypalovat více neţ čtyřikrát. Po vyzkoušení korunky v ústech se odstraní platinová fólie. 6.2.2.2 Napalovaná keramika – metalokeramika Pokud je třeba vyrobit keramickou korunku s kovovou konstrukcí, musí být splněny základní poţadavky na vlastnosti slitin a keramiky: Poţadované vlastnosti kovových slitin: dobré mechanické vlastnosti (tvrdost, pevnost v rázu a v ohybu) – nedeformování kovových konstrukcí stálost v prostředí dutiny ústní estetická barva ţádná zbarvená oxidace – aby zůstala keramická hmota barevně stálá vynikající vazba s keramickou hmotou (vznik vazebných oxidů) solidus minimálně 150°C nad vypalovací teplotou keramické hmoty menší rozdíl tepelné roztaţnosti mezi kovovými slitinami a keramickou hmotou – nesmí docházet při chladnutí k popraskání keramické hmoty moţnost letování před nebo po vypálení keramické hmoty moţnost kombinovat s jinými kovovými slitinami Poţadované vlastnosti keramických hmot: bezpečná vazba mezi oběma materiály větší pevnost hmot v rázu, ohybu a proti abrazi stálost v prostředí dutiny ústní dobrá barevná reprodukce malé objemové změny při pálení větší odolnost proti teplotním změnám odolnost proti tepelným změnám při opakovaném zahřátí (například letování) dobrá modelovatelnost snadné opracování po vypálení Nejdůleţitější je pro napalovanou keramiku (obr. 243) chemická vazba mezi kovovou konstrukcí a keramickou hmotou. V průběhu vypalování kovová konstrukce oxiduje, tím se napalovaná keramika (opákr) rozpouští a vše se samo homogenně spojí, vzniká chemická vazba. K zesílení chemických vazeb se do ušlechtilých slitin přidávají obecné kovy (Fe, In, Sn), do slitin obecných kovů se přidávají Ni, Cr, Mn, které při pálení vytvářejí oxidy, tím se zpevňuje vazba. Mikroskopická vyšetření tvrdí, ţe keramická hmota přilne na kovový povrch beze spáry. Obr. 243 – Metalokeramika Pokud se pouţije zlatá konstrukce k napalování keramiky, musí se dělat oxidace na povrchu zlaté konstrukce v keramické peci bez vakua 10 minut při teplotě 980°C. Poţaduje-li se dokonalá vazba keramické hmoty: musí se připravit správná kovová konstrukce (obr. 244) nesmí obsahovat ţádné retenční zařízení plochy k fazetování jsou modelovány se zaobleným přechody Obr. 244 – Správná anatomie kovové konstrukce Po očištění se opracují jemným brouskem, aby byl hladký bez hran a rýh. Opískuje se čistým oxidem hlinitým, na povrchu nesmějí být ţádné mastnoty, vyčistí se tlakovou párou, poté uţ se manipuluje s konstrukcí jen pomocí peanu. 83 Nevýhodou je nákladná práce, finančně nákladné zařízení v laboratoři. Postup modelace (obr. 245) u keramických hmot: 1. první nanášení, vazebná opákní hmota (tenká transparentní vrstva) smíchaná s alkoholem nebo mísící tekutinou 2. vypálení – 1 minuta při 980°C ve vakuu 3. druhá krycí opákní vrstva (hustá hmota) 4. vypálení – 1 minuta při 940°C ve vakuu 5. hlavní modelace, známý postup 6. vypálení – 920°C ve vakuu 7. první korektura 8. vypálení – 910°C 9. závěrečné vypálení – 890°C na vzduchu, vytvoření glazury Obr. 245 – Schéma pro hlavní modelaci keramických hmot Hlavní modelace se provede stejným postupem jako u celokeramických plášťových korunek, u ţvýkacích plošek se uţívá vytyčovací technika jako při voskové modelaci. Odsaje se pečlivě voda z keramické masy, hmota se tak zhustí (doporučení – před vypálením se řezem v povrchu ke konstrukci oddělí hmota korunek od hmoty mezičlenů, usnadní se průběh kontrakce směrem od povrchu a zabrání se vzniku prasklin). Pokud vznikne na kovové konstrukci mezera od kontrakce, provede se korektura, domodeluje se do správného tvaru. V případě, ţe se bude konstrukce opracovávat před nanášením keramické hmoty, musí se pouţít čistý, jemný diamantový brousek. 6.2.2.3 Umělé keramické zuby Keramické zuby (obr. 246), nepřesný termín pro ně je porcelánové zuby. Tyto zuby se u nás ani ve světě moc nepouţívají. Prefabrikované zuby jsou moc nákladné. Frontální zuby se vyráběly ve třech základních tvarech: trojúhelníkovém kvadratickém oválném Laterální zuby byly řešeny hlavně modelovanými hrbolky se sklonem na 20°. Obr. 246 – Keramické zuby anatomicky s dobře Frontální keramické zuby se nazývají kramponové (obr. 247) podle knoflíčkových čípků, vyčnívajících platinových trnů ze zadních ploch zubů z důvodu dobré retence pro bazální pryskyřičné tělo. Laterální keramické zuby se nazývají diatorické (obr. 248), v plastické hmotě těla protézy se zafixuje podsekřivá kavita na spodní plošce zubu. Obr. 248 – Diatorický zub Obr. 247 – Kramponový zub Poslední české keramické zuby, vyráběné v dávné době, se nazývaly SOLIDENS EXTRA. 84 Keramické zuby se vyrábí ve vrstvách jako plášťové korunky nebo fazety. 6.2.2.4 Keramické můstkové fazety Keramické můstkové fazety se pouţívaly v dřívější době, byly zhotoveny v továrně. Existovaly dva druhy keramických fazet: fazety zásuvné (Steelovy) (obr. 249) – orální stěna je plochá, s hlubokou podélnou, na dně rozšířenou dráţkou, fazeta se fixovala cementem fazety čípkové – jsou podobné kramponovým zubům, ale jsou na nich dva kovové čípky, do otvoru v můstkových mezičlenech se připájely Obr. 249 – Fazety zásuvné (Steelovy) V současné době se fazety moc nepouţívají, neboť existuje napalovaná keramika. Je výhodnější. 6.2.2.5 Litá a lisovaná keramika Novějším způsobem zhotovování keramických korunek je litá a lisovaná keramika, je to odlišný způsob výroby. Existují dva odlišné systémy k výrobě samostatných korunek s oblým schůdkem, jsou vhodné i pro distální zuby. Dva systémy litých a lisovaných keramik: 1. Litá keramika – sklokeramický systém od firmy Dow Corning – je to speciální sklo, které je schopné se při zahřátí roztavit a zkrystalovat, změnit se v opákní keramiku se stabilním objemem a s dobrými mechanickými vlastnostmi. Modelují se korunky voskovým materiálem, poté se zatmelí a vypálí licí forma z fosfátové formovací hmoty. Zahřeje se na 900°C. Sklokeramický materiál PYROCERAM se roztaví při 1370°C a odlije se do licí formy. Vznikne z toho transparentní odlitek a musí se dát do předepsaného několikahodinového žíhání, vzniká tak keramická opákní korunka. Zkouší se v ústech pacienta, pak se upraví a opískuje keramická čepička, domodeluje se keramickými barvami a vypálí se běžným způsobem v keramické peci. 2. Lisovaná keramika (obr. 250), tzv. Cerestore system – musí se zhotovit model pahýlu z tepelně odolného epoxidu, na modelu pahýlu se vymodeluje neanatomická kapnička v síle 0,6 mm, připojí se krátký široký licí kanálek s kónickou licí prohlubní. Vosková kapnička se zatmelí najednou s modelem pahýlu sádrou v pevném ocelovém krouţku. Po vyplavení vosku se zahřeje usušená forma na 200°C, do licí prohlubně se dá peleta z čistého krystalického Al2O3 se silikonem a tlakem lisu se to dostane do formy. Tato získaná základní kapnička (obr. 251) se přes noc ţíhá v keramické peci, změní se v keramickou kapničku a to díky tomu, ţe se spojí oxid hlinitý s křemíkem ze silikonového pojiva. Vyzkouší se v ústech pacienta. Domodeluje se běţným způsobem nanášením dentinovou a sklovinnou masou do anatomického tvaru a vypálí se v keramické peci. 85 Obr. 250 – Lisovaná keramika Obr. 251 – Základní čepička z lisované keramiky 6.2.2.6 CAD/CAM technologie Je nejmodernější způsob zhotovení keramických zubů. CAD/CAM technologie uţ umí „udělat“ celý zubní oblouk. CAD/CAM znamená, ţe se vyrobí počítačové modelování zubních náhrad (CAD), je to počítačem řízená výroba (CAM). Mezi prvními vynálezci CAD/CAM byla firma Siemens se svým přístrojem CEREC (obr. 252). Mohou se zhotovit keramické inleje a onleje přímo v ordinaci bez pomoci stomatologické laboratoře. V laboratoři lze zhotovit v přístroji CEREC fazety, kapničky, celé korunky, malé můstky a nakonec i velké můstky. Přístroj CEREC poţaduje modely z velmi tvrdé sádry s čokoládovým nebo grafitovým pigmentem kvůli lepšímu kontrastu skenovaní plochy. Aby se Obr. 252 – Přístroj plocha mohla trojrozměrně skenovat, doporučuje se CAD/CAM na model pouţít sprej CEREC PROPELLANT, který umoţňuje lepší odraz laserového paprsku, lépe se tak digitalizují modely. Naskenované modely se zobrazí na monitoru ve 3D obrazech (obr. 253) Obr. 253 – Model v 3D obrazech na monitoru a příslušný pracovník, spíše operátor (ne zubní technik), vymodeluje pomocí klávesnice a myši zamýšlenou náhradu. Místo voskových přetvarů pracuje s databankou tvarů a velikostí (můţe být skořepinka, korunka, kapnička, malý můstek a velký můstek). Tento virtuální model pošle informace v podobě digitální informace do přístroje, tam jsou dvě číslicově řízené frézy (obr. 254) s jinými tvary, s keramickými bloky (obr. 255) – zirkoniová nebo aluminiová keramika. Obr. 254 – Přístroj se dvěma Frézy v přístroji samy vykrouţí ţádanou číslicově řízenými frézami náhradu, trvá to cca 25 minut. Je to celorobotizovaný postup. Obr. 255 – Keramický blok k frézování v přístroji Výhody CAD/CAM technologie: vysoký nárůst produktivity práce rychlá práce (pár minut) oproti klasické práci v laboratoři jeden frézovací přístroj můţe zhotovit různé výrobky data navrhovaného výrobku lze prostřednictvím počítače posílat E-mailem nebo vypálit na CD ušetří se materiály – vosky, zatmelovací hmoty, vypalování formy, lití a z velké části i broušení Nevýhody CAD/CAM technologie: velmi nákladný komplet – vysoká pořizovací cena, pohybuje se v miliónech korun 86 6.3 Kovy a jejich slitiny Kovy a jejich slitiny (obr. 256) jsou hodně rozšířené, v protetické laboratoři se konstruují nejrůznější protézy, od rigidních aţ po snímatelné. Čisté kovy se jako hlavní materiál uţ vůbec nepouţívají, protoţe jejich vlastnosti nejsou vhodné a komplexní pro potřeby v klinické praxi. V současné době se uţívají jako pomocné materiály: čistá platina jako fólie pro napalování keramiky měď ke galvanoplastice stříbro ke galvanoplastice Obr. 256 – Kovy a jejich slitiny Ve fixní protetice tvoří kovové slitiny základ pro korunkové a můstkové náhrady a všechny typy inlejí a onlejí. Existují různé druhy slitin – nejen zlaté a stříbrné slitiny, ale i slitiny obecných kovů. V oblasti snímatelných zubních náhrad jsou zhotoveny z kovových slitin konstrukce protéz a některé typy kotevních prvků. Nejvíce se uţívají slitiny obecných kovů, málokdy zlaté a stříbrné slitiny. Zlaté a stříbrné slitiny patří do skupiny drahých kovových slitin. 6.3.1 Vlastnosti kovových prvků Mají základní společné vlastnosti: lesk opacita hutnost pevnost tepelná vodivost elektrická vodivost Na prvním místě je třeba u kovů znát fyzikální vlastnosti – pevnost a zpracovatelnost, pak tvrdost, pruţnost a také niţší bod tání, malou oxidaci při zahřívání a odolnost proti korozi. Je známo, ţe kaţdý prvek nemůţe splnit všechny poţadavky, proto se mohou vlastnosti díky tvorbě slitiny zkombinovat tak, aby byly poţadavky splněny. Důleţité jsou také optické vlastnosti. Kovy jsou opákní a pozoruje-li se jejich povrch v odraţeném světle, lze vidět jejich rozdílnou barevnost. Barvy jsou různé, od šedivé aţ po bílou, výjimkou je červená měď a ţluté zlato. Lesk kovů je závislý na hustotě a homogenitě povrchu a zvyšuje se uměle – leštěním. Mechanické vlastnosti kovů se zkouší různým způsobem. Jako pevnost se označuje odpor, zkouší se v tahu, tlaku nebo v rázu. Nejlepší zkouškou je trhání, tím se získají údaje o pruţné deformaci, modulu (míře) pruţnosti v tahu a mezi pevnosti v tahu. Tvrdost se pozná, když se vtlačuje tělísko určeného tvaru a rozměru a měří se hloubka a rozměr otisku, který je po vtlačení v kovu zanechán. Tvrdost je ovlivněna vlastnostmi kovu a jeho homogenitou. 87 Nejznámějšími metodami měření tvrdosti jsou: Brinellova metoda, označená zkratkou HB, (vtlačování ocelové kuličky) Vickersova metoda, označená zkratkou HV, (vtlačování diamantových jehlanů) Rockwellova metoda, označená zkratkou HR (vtlačování diamantových kuželíků) 6.3.2 Krystalická struktura kovů Krystal kovu je homogenní částice s přesným uspořádáním atomů v atomové mříţce s určitou krystalickou strukturou: většina známých kovů krystalizuje v krychlové soustavě s plošně centrovanou mříţkou (obr. 257), například zlato, stříbro, platina, iridium, paládium, měď, nikl nebo kobalt při teplotě nad 450°C v krychlové soustavě se středově (prostorově) centrovanou mříţkou (obr. 258) krystalizuje například chróm, molybden nebo wolfram Při přechodu z kapalného do tuhého skupenství začíná krystalizace. Z praktických důsledků krystalizace je třeba vědět, ţe roztavený kov vţdy tuhne nejprve od stěny formy dovnitř, protoţe povrch odlitku je chladnější kvůli ochlazování formy. Vzniká jemnozrnná vrstva, ve středu odlitku je struktura jemnozrnnější. Krystalizace je vţdy smrštěna v centru odlitku, neboť ten vţdy chladne naposled, vznikají kontrakční defekty. Kontrakce zlatých slitin je kolem 1,4 %, kontrakce vysokotavitelných slitin obecných kovů je 2,3 – 2,7 %. Obr. 257 – Kov krystalizovaný v krychlové soustavě s plošně centrovanou mříţkou Obr. 258 – Kov krystalizovaný v krychlové soustavě se středově (prostorově) centrovanou mříţkou 6.3.3 Tváření kovů Tvárlivost kovů je vlastnost, která dokáţe měnit tvar mechanickým násilím. Nazývá se plasticita kovů, tzn. taţení, válcování, kování a lisování. Taţení kovů je měnění se tahem do délky, například taţení drátů. Válcování je také taţení, ale do plochy, vzniká plech. Kování je raţení kovů. Během mechanického tváření kovů se mění zevní tvar a vnitřní struktura kovů. Tak se změní krystaly v kovu. Kdyţ je třeba vrátit deformované krystaly do původního stavu, provede se rekrystalizace. 6.3.4 Pohlcování plynu čistými kovy V roztaveném stavu pohlcují čisté kovy některé plyny, vznikají plynové inkluze, které zhoršují vlastnost kovů, vzniká potom špatný odlitek. Pokud vzniknou bubliny v kovu, zhoršuje se pevnost kovu. Nejvíce pohlcují kyslík stříbro a platina; paládium a nikl pohlcují vodík. 6.3.5 Fyzikální a chemické vlastnosti kovů Fyzikální vlastnosti kovů jsou zaměřeny na body tání a body varu, kaţdé čisté kovy mají vlastní bod tání a bod varu. Velmi významné jsou chemické vlastnosti kovů, které určují způsob jejich chování v dutině ústní. Reakcí s kyslíkem vznikají oxidy a reakcí se sírou vznikají sirníky, vedou ke zbarvování povrchu s výjimkou zlatých a nerezavějících slitin. 88 V prostředí dutiny ústní, ve které slina působí jako elektrolyt, se projevují elektrogalvanické vlastnosti kovů – tvoří elektrody galvanického článku, který můţe v extrémních situacích vést aţ k rozrušení slitiny. Z kovových prvků jsou proti takto vznikající korozi odolné pouze zlato a platina. 6.3.6 Tavení čistých kovů Přechod kovu z pevného do kapalného skupenství je název pro proces tavení a teplotu tání. Další přívod tepla u teploty taveného kovu se nezvyšuje, dokud se veškerý kov neroztaví. Tento časový úsek se nazývá prodleva a mnoţství tepla, které je během ní dodáváno, a které je třeba ke změně skupenství, se nazývá skupenské teplo. Celý pochod je reverzibilní a při chladnutí dosáhne průběhu, včetně prodlevy, při kterém dojde k opačné změně skupenství. 6.3.7 Slitiny kovů Kovová slitina obsahuje dva a více kovů dohromady. Kaţdá slitina má vlastní teplotu tání, slitiny kovů jsou rozděleny na nízkotavitelné a vysokotavitelné slitiny. Nízkotavitelné slitiny – teplota tání je mezi 800 – 1000°C. Jsou vhodné pro zatmelení sádrovou formovací hmotou, moţné je i zatmelení fosfátovou formovací hmotou. Do této skupiny patří: zlatoplatinová slitina zlatopaládiová slitina AURIX 22 karátová zlatá slitina 20 karátová zlatá slitina zlatá slitina AUROSA stříbrocínová slitina KOLDAN stříbrocínová slitina ACENOR stříbroměděná slitina KONSTRULIT stříbrocínová slitina INLED lehce tavitelná slitina MELOT Vysokotavitelné slitiny – teplota tání je mezi 1100 – 1400°C. Odlévají se do licí formy z fosfátové formovací hmoty. Do této skupiny patří: stříbropaládiová slitina PALARGEN chromkobaltová slitina ORALIUM, WIRONIT chromniklová slitina WIROLLOY, WIRON 99 (obr. 259) Obr. 259 – Chromniklová slitina WIRON 99 6.3.7.1 Tavení slitiny Průběh teplotních změn při zahřívání slitin se liší od zahřívání čistých kovů. Od počátku zahřívání stoupá křivka pravidelně aţ k určitému bodu, nazývanému solidus, ve kterém začíná slitina tát. 89 Vzestup teploty je méně rychlý. Po dosaţení druhého bodu, zvaného likvidus, je slitina zcela roztavená a teplotní křivka začne opět prudce stoupat. Pod solidem je celý objem slitiny ve fázi tuhé, mezi solidem a likvidem jsou obě fáze vedle sebe a nad likvidem je celá slitina roztavená. Pod solidem a nad likvidem jsou slitiny homogenní, ale mezi solidem a likvidem jsou vţdy heterogenní. 6.3.7.2 Vlastnosti slitin Při tvorbě slitin se někdy mění i vlastnosti a slitina můţe mít i takové vlastnosti, které zúčastněné kovy nikdy neměly. Záleţí na slévaných kovech, ale i na jejich pořadí. Například dva měkké kovy (zlato a měď) vytvoří tvrdou slitinu, která přidáním platiny získá navíc i pruţnost. Protetické slitiny jsou všechny nemagnetické a jejich elektrická vodivost je niţší neţ u čistých kovů, obojí je ale závislé na zpracování. Mechanicky tvářená slitina je méně elektricky i tepelně vodivá. Mechanické tváření je stejné jako u čistých kovů a je doprovázeno stejnými jevy (vnitřní pnutí, rekrystalizace). Platí, ţe při pokračujícím tváření za studena stoupá pevnost, tvrdost a pruţnost, zatímco tvárlivost klesá. Praktický význam má i zjištění, ţe se zmenšuje odolnost proti korozi. Formovaný drát (obr. 260) se nesmí nikdy rekrystalizovat. Naopak spony ze zlatých, tepelně nevytvrzených drátů, jsou bezcenné. Obr. 260 – Nerezavějící ocel 6.3.7.3 Protetické slitiny kovů Většina fixních i snímatelných protéz je zcela nebo částečně konstruována z kovových slitin. Podle pouţití se mohou protetické slitiny kovů dělit na slitiny pro: korunky (obr. 261) můstky snímatelné protézy Vytváří se několik typických skupin, které mají vţdy společnou základní charakteristiku. Obr. 261 – Kombinované korunky Podle protetických slitin kovů se rozlišují: zlaté slitiny stříbrné slitiny slitiny obecných kovů lehce tavitelné slitiny 6.3.7.3.1 Zlaté slitiny Zlaté slitiny jsou historickým protetickým materiálem. Od počátku, kdy se zlato uţívalo v téměř ryzí formě, se přes převáţně formovaný materiál dospělo k výhradnímu zpracování litím. V současné době je k dispozici nepřehledné mnoţství slitin s různým mnoţstvím zlata a s vlastnostmi, které je indikují pro kteroukoliv konstrukci. Společnou charakteristikou všech zlatých slitin je dobrá odolnost proti zbarvování, korozi, vyrovnané mechanické vlastnosti a dobrá zpracovatelnost. 90 Základem všech uvedených slitin je zlato, doplněné obvykle stříbrem a mědí. Tato slitina je dále upravována přísadami různých kovů: platina zvyšuje tvrdost a pevnost paládium zlepšuje strukturu a zvyšuje odolnost proti korozi i při niţším obsahu zlata Do slitiny se přidává zinek, do pájek se navíc dříve přidávalo kadmium, nyní cín. Zlaté slitiny mohou obsahovat kovové prvky: 1. Zlato (aurum, Au) (obr. 262) Je měkký kov, dobře kujný a taţný. V prostředí dutiny ústní je zcela chemicky odolný. Krystalizuje v plošné centrované krychlové soustavě, bod tání má 1063C, ale uţ při 1100C se začíná vypařovat. Poměrné mnoţství zlata ve slitině se nazývá ryzostí a vyjadřuje se v tisícinách (karát). Karát je relativní označení a vyjadřuje poměrný obsah zlata ve 24 dílech slitiny, kdy 1 karát je 1/24. Obr. 262 – Zlato 2. Stříbro (argentum, Ag) Je kujný a taţný bílý kov, je tvrdší neţ zlato, ale měkčí neţ měď. Taje při 960,5C. Má schopnost pohlcovat při tavení kyslík. Plynové porozitě se zabrání při přidání 5 – 10 % mědi. V ústní dutině koroduje. Se zlatem se stříbro slévá v kaţdém poměru a vytváří s ním homogenní slitinu. Reakcí s mědí se podílí na moţnosti tepelného vytvrzení slitiny, také ve směsi s paladiem, ale i samo zvyšuje taţnost a tvrdost slitiny. Ryzí stříbro se pouţívá při galvanoplastickém pokovení otisku, jako hlavní materiál se pouţívá pouze ve slitinách. 3. Měď (cuprum, Cu) (obr. 263) Je kujná a taţná, vytvrzuje se mechanickým tvářením. Bod tání je 1083°C. Má částečný sklon k pohlcování kyslíku. Čistá měď se pouţívá k poměďování otisků a k výrobě otiskovacích obrouček. Jako hlavní materiál se pouţívá pouze ve slitinách. Se zlatem se slévá měď v kaţdém poměru a tvoří homogenní slitinu. Ve slitinách zvyšuje tvrdost a pevnost. Obr. 263 – Měď 4. Platina (platinum, Pt) (obr. 264) Je pevná, kujná a taţná. Vyniká nízkým koeficientem tepelné roztaţnosti. Bod tání je 1773C. Při tavení pohlcuje kyslík. Ryzí platina se uţívá pouze jako fólie při zhotovování keramických korunek. Jako hlavní materiál se pouţívá pouze při slitinách. Ve zlatých slitinách zvyšuje platina pevnost a tvrdost, v kombinaci s mědí zajišťuje tepelné vytvrzení. 5. Paládium (Pd) Obr. 264 – Platina Vyniká taţností a je dobře mechanicky zpracovatelné. Bod tání je 1555°C. Při 91 tavení má skon k pohlcování vodíku. Při niţším obsahu zlata zvyšuje odolnost slitiny proti korozi a zaručuje její jemnozrnnou strukturu. 6. Zinek (zincum, Zn) Sniţuje teplotu tání (bod tání 419C) litiny, ve které působí jako deoxidační činidlo, dále viskozitu taveniny a zlepšuje její tekutost. 7. Cín (stannum, Sn) (obr. 265) Běţně se přidává do zlatých pájek, teplotu tání zlatých pájek výrazně sniţuje. Jeho bod tání je 232C. Čistý cín se jako fólie pouţívá k podkládání a k izolaci. 8. Další kovy Obr. 265 – Cín Iridium – slouţí k vytváření pevných a tvrdých slitin a ke sníţení velikosti zrn Ruthenium – uţívá se v některých slitinách k napalování keramiky Nikl – pouţívá se k úpravě tvrdosti a pevnosti zlatých a stříbrných slitin Indium – zlepšuje vazbu s keramikou 6.3.7.3.1.1 Typy a vlastnosti zlatých slitin Slitiny pouze ze zlata, stříbra a mědi jsou uţ jen historické, od 20. století se objevily první zlatoplatinové slitiny. Další vývojovou skupinu vytvořily slitiny pro napalování keramiky, které uţ neobsahují měď (měď můţe zbarvovat keramickou vrstvu). Zlaté slitiny se pro praktickou potřebu nikde nerozdělují podle ryzosti, ale výhradně podle vlastností a tedy vlastně podle indikací. Zlaté slitiny se dělí do čtyř skupin: měkké slitiny, indikované pro mechanicky nenamáhavé centrální nebo krčkové inleje středně tvrdé slitiny indikované pro silnější MOD inleje nebo masivní lité korunky tvrdé slitiny pro všechny ostatní fixní konstrukce velmi tvrdé slitiny pro zvlášť namáhavé fixní konstrukce a pro konstrukce snímatelných protéz 6.3.7.3.1.1.1 Zlatoplatinové slitiny Pouţívají se hlavně k napalování keramiky. Zlatoplatinové slitiny mohou obsahovat až 10 % platiny, 5 % paládia, z obecných kovů přísady železa, cínu, rhenia, india. Teplotu tání mají vţdy nad 1000°C (do 1250°C). Zlatoplatinové slitiny mimo keramické pouţití mají teplotu tání niţší, od 900°C. 6.3.7.3.1.1.2 Zlatopaládiové slitiny Velkou skupinu tvoří zlatopaládiové slitiny (obr. 266) se sníţeným obsahem zlata a se změněnou barvou, zesvětlenou paládiem a stříbrem. Výjimečně je zde obsaţena měď. Pouţívají se k napalování keramiky. Obsah slitiny je 55 % zlata, 27 % paládia, 10 % stříbra a přísady. Teplota tání 92 Obr. 266 – Zlatopaládiová slitina AURIX je opět nad 1000°C. Mimo keramiku se pouţívají ve všech různých protetikách. Teplota tání je od 900 – 1000°C. Všechny uvedené zlaté slitiny se při ochlazování smršťují a průměrná kontrakce činí 1,4 0,2 %. 6.3.7.3.1.1.3 Plech a drát ze zlatých slitin Dodnes se pouţívají tyto materiály – plech a drát. Plech (0,25 mm) – pouţívá se k výrobě zastaralých typů obroučkových korunek. Drát (0,7 – 1,2 mm) – slouţí k výrobě retenčních ramen spon. Dráty mají vysokou pevnost v ohybu, v tahu a jsou tvrdé. Zásadně se tepelně vytvrzují. 6.3.7.3.1.1.4 Zlaté slitiny české výroby Všechny domácí zlaté slitiny jsou rozděleny na skupiny A a B: do skupiny A patří slitiny s obsahem zlata nad 750 tisícin do skupiny B patří slitiny s niţším obsahem zlata Zlaté slitiny, patřící do skupiny A, se vyrábějí jako 22 karátové (plech a litina) a 20 karátové (litina). Skupinu A, kterou tvoří 18 karátová zlatoplatinová slitina (plech, drát, litina), by bylo moţné uţít pro všechny fixní konstrukce (pouţití pro konstrukce snímatelných protéz uţ dnes není výhodné). Vytvrzuje se desetiminutovým zahříváním při 360C, po vytvrzení se její tvrdost pohybuje nad dolní hranicí specifikací. Univerzálně a téměř výhradně se pouţívá v současnosti zlatopaládiová slitina AURIX, řazená do skupiny B. AURIX L – slitina obsahuje 650 tisícin zlata a 45 tisícin paládia a platiny. Tepelný interval je 940 – 950C. Při tavení se roztavená litina zaoblí a zrcadlí se. AURIX je náchylný k plynovým inkluzím a kaţdé přehřátí litiny a přehřátí formy nad 700C silně ohroţuje strukturu odlitku. AURIX se odlévá do sádrových formovacích hmot, odlitky lze vytvrdit desetiminutovým zahříváním při teplotě 400C. AURIX se dá pouţít k výrobě všech fixních konstrukcí. K AURIXu patří i dvě pájky: tvrdá (AURIX T) měkká (AURIX M) Jsou to moderní zlaté pájky naší výroby, protoţe ke sníţení likvidu obsahují cín a zinek. Pevnost je jen o málo menší neţ pevnost litiny. Druhou slitinou, patřící podle zahraničních specializací mezi zlatopaládiové, je nedávno vyvinutá AUROSA (obr. 267). Obsahuje 20 % zlata, 20 % paládia, doplnění stříbrem, mědí a zinkem. Tepelný interval je 953 – 1008C. Má bílou barvu. Je určena pro fixní protetiku a lze z ní zhotovit všechny fixní konstrukce jako z AURIXU. Odléváme ji do forem ze sádrových formovacích hmot, taví se buď plamenem, nebo vysokofrekvenční indukcí. Je-li třeba, spájí se aurosové dílce pájkou PALARGEN M. 93 Obr. 267 – Zlatopaládiová slitina AUROSA 6.3.7.3.2 Stříbrné slitiny Stříbrné slitiny, které se pouţívají ve fixní protetice, jsou rozděleny na dva druhy: stříbropaládiové slitiny stříbrocínové slitiny Díky vysokému obsahu stříbra jsou to slitiny ušlechtilých kovů. 6.3.7.3.2.1 Stříbropaládiové slitiny Jsou to slitiny, které průměrně obsahují 65 % stříbra, 20 – 25 % paládia, 9 % mědi, 0 – 5 % zlata a různých přísad. Mají bílou barvu a jsou odolné proti korozi v prostředí ústní dutiny. Stříbropaládiové slitiny se pouţívají k napalování keramiky. Česká stříbropaládiová slitina PALARGEN obsahuje 40 % paládia, 59 % stříbra a 1 % zinku. Obr. 268 – Celokovová korunka PALARGEN L má tepelný interval 1175 – 1250 C, po 15 minutách vytvrzení při teplotě 600C stoupne na vyšší tvrdost. Odlévá se do fosfátových formovacích hmot, formy se zahřívají na 900C. K tavení se pouţívá téměř výhradně vysokofrekvenční indukce. Pro menší přesnost a niţší mechanickou odolnost otisků jsou indikace PALARGENu ve fixní protetice zúţeny na celoplášťové korunky (obr. 268), fasetové korunky a můstkové mezičleny. Uţ zmíněná menší přesnost PALARGENu kvůli vyšší kontrakci nutí modelovat konstrukce silnější a dodatečně je adaptovat na model. Odlitek oslabuje častější plynová porózita. 6.3.7.3.2.2 Stříbrocínové slitiny Ve stříbře je cín rozpustný do 12 %. Slitiny, vytvořené na tomto základě, se dají pouţít ke zhotovení korunkových inlejí v distálních úsecích chrupu nebo ke zhotovení kořenových inlejí (obr. 269). Všechny tyto slitiny jsou mechanicky málo odolné a v ústech se zbarvují. Česká slitina KOLDAN (obr. 270) obsahuje kromě stříbrného základu 9 % cínu a nepatrnou přísadu zinku a kadmia. Slitina KOLDAN je poměrně měkká, málo pevná a v ústech tmavne, proto je třeba přizpůsobit indikaci. Tepelný Obr. 269 – Kořenová inlej interval je 826 – 870C. Přesto, ţe se vyrábí i plech, lze pouţívat pouze slitiny, které jsou snadno zpracovatelné Obr. 270 – Stříbrocínová slitina plynovým hořákem a odlévané do sádrových formovacích hmot. KOLDAN Další stříbrocínové slitiny jsou například ACENOR (710 – 820°C), je podobný jako KOLDAN. Dále existují slitiny jako například KONSTRULIT. Je to stříbroměděná slitina, její bod tání je 779 – 825°C. INLED, stříbrocínová slitina s příměsí mědi, je podobná jako KOLDAN. 94 6.3.7.3.3 Slitiny obecných kovů Historickým představitelem slitin obecných kovů je nerezavějící ocel, která byla v padesátých letech nejrozšířenější slitinou, z oceli se vyráběly korunky, můstky a také konstrukce snímatelných protéz. Zpracovatelské obtíţe, velké objemové změny a nemoţnosti přesného lití vedly k hledání jiných slitin. Byly tak objeveny a po dlouhém vývoji zavedeny chromkobaltové slitiny do oblasti snímatelných protéz. Ve fixní protetice byla ocel vytlačena zlatými a stříbropaládiovými slitinami. Také vznikly i chromniklové slitiny, které jsou vhodné k napalování keramických hmot. V současné době se stále uţívá nerezavějící ocel jen v podobě ocelových drátů. Kaţdá slitina musí splňovat následující poţadavky: 1. Mechanické vlastnosti (teplota musí mít poţadované vlastnosti). 2. Nesmí být biologicky závadná při zpracování ani pro pacienta. 3. V prostředí dutiny ústní nesmí podléhat chemickým ani fyzikálním změnám. 4. Měly by být snadno zpracovatelné a levné. Všechny slitiny jsou charakteristické vysokou teplotu tání a skládají se z typických kovových prvků. Kovy jsou stříbřité barvy s různou intenzitou šedavého nádechu. Ve slitině obecných kovů se mohou vyskytovat kovové prvky: kobalt (obr. 271) (cobaltum, Co) zajišťuje pevnost, rigiditu, tvrdost; je odolný proti korozi v ústech; taje při 1498C chrom (obr. 272) (chromium, Cr) zajišťuje tvrdost, je odolný proti korozi; taje při 1890C nikl (obr. 273) (niccolum, Ni) nepodléhá korozi, při zahřívání neoxiduje, zvyšuje kujnost a taţnost, sniţuje pevnost; taje při 1455C molybden (molybdaenum, Mo) je přísadou pro zvýšení tvrdosti, taje při 2625C ţelezo (ferrum, Fe) tvoří základ nerezavějící oceli, uţívá se jako přísada chromkobaltových a chromniklových slitin; taje při 1245C mangan (manganum, Mn) chrání taveninu před oxidací a sniţuje viskozitu; tání nastává při 1245C wolfram (wolframium, W) někdy je nazýván jako tungsten (Tu), tání při 3410C; působí stejně jako molybden beryllium (beryllium, Be) se pro toxické účinky nepouţívá, tání při 1290C titan (titanium, Ti) má perspektivní účinek na jemnozrnnost, homogenitu a pevnost; taje při 1670C Obr. 271 – Kobalt Obr. 272 – Chrom Slitiny obsahující i nekovy, mění vlastnost. Jsou zde obsaţeny jako přísady, ale také i jako nekontrolované nečistoty při zpracování: uhlík (carboneum, C) zajišťuje tvrdost a pruţnost dusík (nitrogenium, N) je jako uhlík, při tavení v atmosféře se obtíţně kontroluje křemík (silicium, Si) je přísadou, sniţuje viskozitu při lití, ale zvyšuje i křehkost 95 Obr. 273 – Nikl Nikl + beryllium (obr. 274) patří mezi alergeny a senzibilizátory kovů. Moţnost kontaktu je větší mimo stomatologii. Vznik solí po rozpuštění niklu ve slinách – vzniká nikeloplasmin, ten depolymeruje kyselinu ribonukleovou. Je-li ve slinách rozpuštěno i beryliium, můţe vzniknout berylióza, tzn. porucha svalové kontraktibility a činnosti enzymů. Proto naše slitiny neobsahují nikl ani beryllium. Obr. 274 – Beryllium 6.3.7.3.3.1 Chromkobaltové slitiny Zavedení chromkobaltových slitin (obr. 275) do protetické praxe umoţnilo, aby se částečně snímatelné protézy s litou kovovou konstrukcí staly dokonalými náhradami zubů. Sloţení většiny známých chromkobaltových slitin je podobné. Odolnost slitin proti korozi je větší neţ u nerezavějících ocelí, díky vyššímu obsahu chrómu. Tím je také zaručena povrchová pasivita, která umoţňuje pouţívat chromkobaltové slitiny jako implantační materiál v chirurgii. Doporučuje se odlévat výhradně v licích přístrojích po roztavení vysokofrekvenční indukce a nepouţívat ani plamene, ani oblouku. Problémem je i opakované lití, tedy uţívání nálitku v kombinaci s novou litinou. Litiny mohou být bez problému přetavovány aţ desetkrát, ale zhoršuje se jejich vlastnost. Proto firma doporučuje přidávat k nové litině přetavené zbytky v poměru 1:1 k tavení ve vysokofrekvenčních indukcích, nejlépe s ochrannou argonovou atmosférou. Obr. 275 – Chromkobaltová slitina WIRONIT Současná česká slitina, ORALIUM (1987), se doporučuje opakovaně tavit pouze 2x po sobě po důkladném očištění. K případnému odlévání implantátu se smí pouţít ale jen nový materiál, to platí pro všechny značky chromkobaltových slitin. Vysoký obsah kobaltu ve slitině zaručuje dobrou tekutost litiny, tak se odlévají i nejtenčí konstrukční prvky. Nevýhodnou vlastností je značná kontrakce při tuhnutí a chladnutí, dosahuje okolo 2,4 %. Odlévá se do formy z fosfátových nebo etylsilikátových formovacích hmot. Chromkobaltové slitiny se pouţívají k výrobě: konstrukcí snímatelných protéz – lijí se na licí model (obr. 276) z formovací hmoty fixních náhrad kovových konstrukcí pro napalování keramických hmot Kontrakce chromkobaltových slitin je asi 2 – 3 %, a protoţe ji nevyrovná expanze fosfátové formovací hmoty, pouţije se k přípravě místo vody křemičitý sol SILISAN N, forma lépe bude expandovat. Odlitky se zbavují oxidů pískováním. Výrobce uvádí moţnost vytvrzení odlitku hodinovým ţíháním při 800C. Obr. 276 – Licí model s voskovým modelem konstrukce 6.3.7.3.3.2 Chromniklové slitiny Na rozdíl od chromkobaltových slitin se chromniklové slitiny (obr. 277) uţívají ve fixní protetice ke zhotovování kovových konstrukcí pro napalování keramiky. Je zde obsažen hlavně nikl, a to 70 – 80 %, chrom 10 – 16 % a další přísady, například hliník 4 %, železo 2 %, molybden 4 %, mangan 4 %, beryllium 2 % a křemík 1 %. 96 Obr. 277 – Chromniklová slitina WIROLLOY E Bod tání je mezi 1250 – 1400°C, mají značnou kontrakci, aţ 2,5 %. Jsou velice odolné proti korozi v dutině ústní. Novější typy slitin jsou bez beryllia. Díky vysoké tvrdosti se pruţně nedeformují při ţvýkacím tlaku v ústech. U nás se chromniklové slitiny nevyrábí. 6.3.7.3.3.3 Nerezavějící ocel Nerezavějící ocel (obr. 278), také nazývaná chromniklová ocel, je nejstarší známá náhradní slitina v protetice, pouţívá se od roku 1912. Je v ní vždy obsaženo železo v množství 72 – 74 % s 18 – 20 % chrómu a 8 % niklu. Čelné postavení v protetice i v ortodoncii mají stále dráty z nerezavějící oceli. Dodávají se obvykle v různé tvrdosti, v různých profilech (kulatý, oválný, polooválný) a v různých poměrech (od 0,2 – 4 mm). Tvářením za studena se vytvrzují. Hlavní zásadou je, ţe nejtvrdší drát se pouţije tam, kde je vyţadována jen malá úprava ohýbáním a nejměkčí drát se uţije při nejnáročnějším formování. Obr. 278 – Nerezavějící ocel 6.3.7.3.4 Lehce tavitelné slitiny Obr. 279 – Raţení dvoupůlkových ochranných korunek Lehce tavitelné slitiny jsou pomocný materiál. Mezi poţadované vlastnosti patří nízká teplota tání, dobrá reprodukční schopnost a objemová stálost. Pouţívají se k raţení (obr. 279) dvoupůlkových ochranných korunek při úrazech stálých zubů u dětí. Slitina naší výroby se nazývá MELOT (obr. 280) a obsahuje 50 % bizmutu, 18,8 % cínu a 31,2 % olova. Taje při 95°C. 6.3.8 Laboratorní zpracování kovových slitin Obr. 280 – Lehce tavitelná slitina MELOT Kovové konstrukce zubních protéz se v současné době zpracovávají litím, jen výjimečně spájením dílců fixních můstků. 6.3.8.1 Licí technika Licí technika se od svého zavedení do protetiky v zásadě nemění, pouze se technologicky a materiálově zlepšuje. Pro získání odlitku se musí splnit tři základní poţadavky: 1. Mít voskový model protézy. 2. Získat podle něj přesnou licí formu. 3. Licí formu v licím přístroji vyplnit vhodnou roztavenou slitinou. Při lití jakékoliv konstrukce se usiluje o získání co nejpřesnějšího odlitku. Za optimální přesnost se povaţuje odchylka 0,1 – 0,2 %, při které uţ se v současné době nečiní rozdíl mezi fixními a snímatelnými konstrukcemi. Hlavní snahou je kompenzovat smrštění kontrahujících materiálů – získat odlitek (obr. 281) pevný a hustý, bez vnitřních a povrchových defektů. 97 Obr. 281 – Kovový odlitek Na rozměrové přesnosti se podílejí všechny materiály svými objemovými změnami. Celý pracovní postup se musí ve všech fázích vést tak, aby se zabránilo daleko nebezpečnějším změnám (deformace), a udrţovat největší péči při manipulaci s voskovým modelem protézy. 6.3.8.2 Licí forma Licí formu (obr. 282) je třeba upravit tak, aby se vhodnou sestavou licích kanálků zajistila i struktura odlitku. Licí forma se skládá z: Obr. 282 – Licí forma licí prohlubně licích kanálků (vtoků) případného zásobníku Licí prohlubeň se tvaruje podle způsobu tavení, k vytvoření prohlubně se vţdy bezpodmínečně pouţije přetvar (obr. 283), ať uţ z vosku, tvrdých nebo pruţných umělých hmot. Vyříznutí licí prohlubně noţem je nejhrubší chybou, neboť se mohou v licí technice objevit zrnka z řezných ploch z proudu litiny do odlitku, vznikne tak nekvalitní odlitek (směs kovové slitiny s kousky zatmelovací hmoty). Licí kanálky spojují prohlubeň s dutinou pro odlitek a vedou roztavenou litinu do formy. Licí čepy mohou být z kovu nebo plastických hmot a před vypalováním se musí vyjmout z formy. Průměr kanálku nelze určit libovolně – příliš úzký kanálek omezuje Obr. 283 – Přetvar prohlubně dynamiku vtoku, příliš široký se můţe předčasné ucpat (při tavení v licí prohlubni). Průměr se tedy bude lišit při tavení v licí prohlubni, kdy nesmí překročit 1,7 mm a při tavení mimo licí prohlubeň, kdy podle nejnovějších doporučení např. firmy Degussa má mít průměr aţ do 3 mm. Při vakuovém lití se široký licí kanálek před vstupem do formy doporučuje zúţit na polovinu. Široký licí kanálek působí jako dosycovací zásobník (obr. 284). Úzký kanálek při tavení v licí prohlubni musí být opatřen kulovým zásobníkem, zásobník musí být symetricky aţ třikrát větší neţ čep. Vzdálenost zásobníku od voskového modelu musí být co nejmenší, maximálně 1 mm a spojka k němu širší neţ u licího kanálu. Dosycování ze zásobníku je ale Obr. 284 – Dosycovací zásobník účinné jen tehdy, pokud tuhnutí ve formě probíhá v pořadí: odlitek – vtoková soustava – licí prohlubeň. Voskový model musí být mimo tepelné centrum v licí formě (obr. 285) a licí soustava v tepelném centru. Odvzdušňovací kanálky (obr. 286) – díky nim Obr. 285 – Tepelné centrum v licí formě jsou odlitky hutnější a tím, ţe se kanálky odvádí z odlitku teplo, fungují jako ochlazovací zařízení, tzv. řízené tuhnutí. Dutina odlitku se dobře naplní a kontrahující slitina se spolehlivě dosytí z širokého kanálku nebo ze zásobníku a dojde k řízenému tuhnutí. Doporučuje se nepouţívat komplikované licí soustavy, kde by roztavená litina Obr. 286 – Odvzdušňovací kanálky musela měnit směr, protoţe litina má téct přímo do odlitku a nemá měnit směr. 98 Je důleţité znát pravidla připojení čepu, v zásadě platí, ţe: pro získání kvalitního odlitku (odlitek husté homogenní struktury), má být připojen na jednu korunku nebo mezičlen jeden čep přechody mezi prohlubní, zásobníkem, modelem a čepem Obr. 287 – Správný přechod mezi licími čepy musí být zaobleny (obr. 287) (vpravo) čep se připojuje k voskovému modelu v nejhmotnějším místě čep se nikdy nepřipojuje proti ostrým výběţkům, které by se mohly při nárazu roztaveného kovu odlomit k větším plochým částem voskového modelu se připojují čepy pod úhlem asi 45° (ne kolmo!) rozhoduje délka čepu, nejniţší část voskového modelu musí být 8 –10 mm od dna formy pokud jsou čepy z korodujícího materiálu, hrozí nebezpečí, ţe zkorodují s tekutou formovací hmotou a vznikne rez, která poškodí odlitek, proto se musí zakrýt vrstvičkou vosku Po připojení čepů je připravena licí soustava k zatmelení do formovací hmoty v licím krouţku. Velikost krouţku se vybírá podle toho, aby od krajů modelu ke stěnám krouţku nebo ke dnu bylo max. 8 – 10 mm, aby zde bylo místo pro tepelnou expanzi. Krouţek se vyloţí vrstvou ţáruvzdorného papíru o síle asi 1 mm (papír umoţní expanzi formovací hmoty). Vlastní zatmelení je zatmelení podle návodu formovací hmoty: ihned zatmelit sejmutý voskový model z pracovního modelu do licí formy, aby se zabránilo vnitřnímu pnutí ve voskovém modelu po odmaštění povrchu voskového modelu musí být hmota upravena tak, aby byl co nejkvalitnější odlitek. V jiném případě se pouţije buď starší metoda na jádro, nebo modernější zatmelení pomocí vibrátoru eventuelně s odsáváním. Během 40 – 60 minut formovací hmota ztuhne a proběhne expanze při tuhnutí. 6.3.8.3 Vyhřátí formy a odlití Po ztuhnutí se vyjme z formy předtvar licí prohlubně a popřípadě i licí čepy (kovové nebo plastové). Forma se dá do předehřívací pece, postaví se kanálky směrem dolů a při 200°C se zvolna nechá vytékat vosk z formy a vypuzuje se z formy vodní pára. Cílem je vysoušení formy a pak pozvolné zahřívání (obr. 288) do poţadované teploty, u sádrové formovací hmoty do 700°C a fosfátových hmot do 900 – 1000°C. Překročením vypalovací teploty se ohroţuje struktura odlitku porozitou a rozměry odlitku klesající tepelnou expanzí. Vypalování se nikdy nesmí přerušit, zhoršila by se pevnost formy. Obr. 288 – Graf – pozvolné zahřívání formy Po dosaţení poţadované teploty se dá co nejrychleji forma do licího aparátu, slitina se roztaví a odlije. Licí forma rychle chladne a kontrahuje. Pro jistotu by mělo přenesení formy z pece do okamţiku odlití slitiny trvat maximálně jednu minutu. 99 Zlaté slitiny se taví pod tavidly, chromkobaltové slitiny bez tavidel, ale pokud moţno pod ochrannou atmosférou. Odlévají se okamţitě, ihned po dosaţení licí teploty, která se pozná podle typických známek, vypadá to jako zaoblení povrchu a případné zrcadlení u zlatých slitin. Vlastní odlití, tedy vyplnění dutiny v licí formě, proběhne velice rychle, během 0,1 – 0,5 sekundy. Na vzduchu forma velice rychle chladne a hned jak ztratí nálitek tmavočervenou barvu, je moţné dokončit chlazení ve vodě (pozor na páru), tím se získá změkčený odlitek, který se lépe vypracovává, ale musí se potom tepelně vytvrdit. Při pomalém chladnutí aţ na laboratorní teplotu se získá odlitek vytvrzený. Přestoţe ani jeden z uvedených způsobů chladnutí nepoškozuje homogenitu odlitku, správný způsob chladnutí je ten druhý. 6.3.8.4 Odlévání velkých odlitků Odlévání velkých odlitků pro snímatelné náhrady je odlišné neţ odlévání malých odlitků pro fixní náhrady. Model konstrukce na snímatelné náhrady se vytváří na licím modelu a s ním se také zatmeluje. Musí se vytvářet i vtoková soustava, pouţijí se licí kanálky o rozměru alespoň 4 mm. Otvor bází modelu se nikdy nesmí vrtat, preformuje se s kuţelovitou licí prohlubní jiţ při dublování. Vyhřívání velké licí formy podle návodu výrobce trvá aţ 2 hodiny. Licí forma nemusí mít ocelový krouţek, protoţe fosfátová formovací hmota má dostatečnou pevnost, vydrţí i bez krouţku. 6.3.9 Defekty odlitků Během odlití formy se můţe vyskytovat řada chyb na hotovém odlitku. Ale můţe se objevit i na začátku v ordinaci, při otiskování. Jsou 4 hlavní skupiny defektů: Deformace tvaru a odlitku – má příčinu většinou v deformaci voskového modelu (viz vnitřní pnutí vosku), můţe ji ale také zavinit příliš velká expanze při tuhnutí, na to ale musí myslet výrobce. Nepravidelnost povrchu – ve smyslu změn jeho hladkosti souvisí s největší mírou se zatmelovací technikou. Na povrchu se mohou odlít vzduchové bublinky (obr. 289): Po nesprávném odmaštění. Po pouţití řídké, nesprávně nanesené formovací hmoty. Obr. 289 – Vzduchové bublinky na povrchu kovové konstrukce Přebytek vody z řídké formovací hmoty se vyloučí a potom odlije na povrchu ve formě nepravidelných hřebínků. Ve tvaru zástěrek se odlijí praskliny (obr. 290) ve formě řídké, prudce zahřívané formovací hmoty (někdy i dosud neztuhlé). Poměr vody a prášku způsobí v obou krajních mezích poruchy povrchu: příliš řídká forma je porézní, příliš hustá se nedá dobře zkondenzovat. Obr. 290 – Kovové odlitky se zástěrkami Ke zhrubnutí povrchu vede i příliš dlouhé vypalování formy a přehřátá slitina. Povrchové defekty způsobí cizí tělesa, jako drobty formovací hmoty, například po dodatečných úpravách formy noţem. Podobný výsledek má i vedení licího kanálu proti ostré hraně uvnitř formy, která se pak nárazem kovu odlomí. 100 Obr. 291 – Plynová inkluze v kovové slitině Porozita (obr. 291) – můţe se objevit uvnitř odlitku, ale i na jeho povrchu. Vnitřní porozita odlitku oslabuje, ale není většinou patrná aţ do té doby, neţ dojde ke zlomení, prasknutí nebo prokousání odlitku. Existují dva typy porozity: Kontrakční defekty (lunkry) (obr. 292) – projeví se jako drobné cípaté dutinky v místech, která tuhnou naposled, obvykle v místě připojení licích čepů. Spolehlivou ochranou je moţnost dosycení (popsaná u přípravy vtoků a vyuţití tepelného centra formy). Vysoká teplota formy a taveniny způsobí podpovrchovou porozitu, která je tvořená souvislou vrstvou sférických dutinek pod povrchem odlitku. Plynové inkluze (porozity v kovové slitině) (obr. 293) – příčinou je nesprávné příliš dlouhé tavení plamenem s nadbytkem vzduchu, přehřátí taveniny nebo uţití boraxu s krystalovou vodou. Slitina pak ve větší míře pohlcuje plyny, které se uvolní ve formě drobných bublinek. Nebezpečí plynové porozity se také častěji vyskytuje při opakovaném tavení nálitků. Obr. 292 – Kontrakční defekty v kovové slitině Obr. 293 – Plynové inkluze v kovové slitině Neúplnost odlitku (obr. 294) – důvodem je zavinění nedostatečného odvzdušnění formy při málo průlinčité formě při krátkém působení odstředivé síly (například při ručním lití) nebo zpětný tlak vzduchu ze stejných příčin. Druhou příčinou je špatná eliminace vosku z formy, kdy se neumoţní vosku odtéci a spoléhá se jen na jeho spálení. Obr. 294 – Neúplnost odlitku 6.3.10 Spájení Spájení (obr. 295) se v současné době moc nepouţívá. K přípravě jsou potřeba některé pomocné materiály: pájky spájecí hmota spájecí prostředky Obr. 295 – Spájení Spájení (letování) se pouţívá při spojování jednotlivých konstrukčních částí fixních můstků, fixních dlah, při letování některých typů attachmentů k fixním konstrukcím, ale také k opravám fixních konstrukcí. 6.3.10.1 Pájky Pájky (obr. 296) sice jsou pouţitím pomocné materiály, zůstávají ale součástí kovových dílců protéz. Jsou to slitiny kovů, které mají téměř stejné sloţení jako spájený kov, stejné mechanické vlastnosti, ale niţší teplotu tání. Pájky musí mít: dobrý tok při podmínečně niţších teplotách nízkou viskozitu, aby slitiny lehce tekly i do úzkých spár stejné mechanické vlastnosti a barvu jako pájená slitina 101 Obr. 296 – Pájky odolnost proti korozi a zbarvování dobrou difúzi do spájených dílců likvidus minimálně 50 – 100°C pod solidem spájené slitiny spoj nesmí být porézní Pájky pro spájení zlatých slitin mají stejný základ jako spájené slitiny. Ke sníţení teploty tání a viskozity se u současných pájek uţívá většinou cín a zinek. Ke kaţdé slitině patří dvě pájky: měkká a tvrdá s rozdílnými intervaly – likvidus pájky tvrdé je vyšší neţ měkké. 6.3.10.2 Spájecí prostředky Při spájení a tavení zlatých slitin se musí zabránit tvorbě oxidů pouţitím spájecích prostředků. Musí mít bod tání niţší neţ solidus pájky a navíc nesmí při pájení shořet. Běţně uţívaným základem všech spájecích prostředků je borax (obr. 297), který má v dehydrované podobě schopnost rozpouštět kovové kysličníky. Měl by se roztavit při teplotě 400 – 500°C a vytvořit sklovitou taveninu. Fluoridy jsou spájecí Obr. 297 – Borax prostředky vhodné pro vysokotavitelné slitiny, rozpouštějí i oxidy obecných kovů. Některé pájky uţ přísadu tavidel obsahují. Zbytky tavidel po spájení se rozpouštějí 10% kyselinou sírovou. 6.3.11 Sváření Sváření znamená spojování dvou dílců vzájemným stavením, ke kterému dojde po lokálním zahřátí na teplotu tání. Pouţívá se prakticky jediný způsob – odporové, tzv. bodové sváření. Vyuţívá se při výrobě dlah v traumatologii a v ortodoncii při zhotovování fixních aparátků Přístroj na bodové sváření sevře svářené dílce pevně mezi dvě elektrody, mezi kterými probíhá proud. Dílce se roztaví se a po zchladnutí se pevně spojí. Proud má nízké napětí, ale má velkou intenzitu, proto se průchod proudu může zkrátit na minimum. 6.3.12 Moření Po odlití je povrch kovového dílce pokryt vrstvou oxidů (nebo i sirníků), proto se musí před dalším zpracováním odstranit. Potřebný pracovní postup se nazývá moření a provádí se tak, ţe odlitek se čistí za tepla v roztoku některé anorganické kyseliny. Nejvýhodnějším mořícím prostředkem je kyselina sírová (H2SO4), která spolehlivě odmoří vrstvu oxidů jiţ při koncentraci 15 – 20 %. Pouţívání kyseliny chlorovodíkové je škodlivé, protoţe se při moření vypařuje do pracovních prostředí, tím ohroţuje zdraví pracovníků a způsobuje korozi všech kovových přístrojů v laboratoři. Při správném moření, technologicky i zdravotně nezávadném, se postupuje tak, že po očištění zbytků formovací hmoty se vloží odlitek do misky nebo do zkumavky a zalije se čistou zředěnou kyselinou, zvolna se zahřívá, ale nevaří, protože odmoření se dosáhne už pod bodem varu. Sleduje se povrch odlitku – jakmile se dosáhne očištění a povrch se začíná mírně lesknout, moření se ukončí. Odlitek se vyjme a důkladně se opláchne. 102 Pozor, odlitku se před očištěním do kyseliny nesmí dotýkat kovovou pinzetou ani se nesmí z kyseliny kovovou pinzetou vyndávat! Pinzeta musí mít chapadla ze skla. Obr. 298 – Ultrazvukový přístroj na čištění Kyselinu je třeba často měnit a při moření se nikdy nevaří. Při vaření téměř vţdy dochází k porušení povrchové struktury všech zlatých slitin, které obsahují paládium, měď a zinek (AURIX, AUROSA, ale i PALARGEN). Moření se můţe provádět i v ultrazvukovém přístroji (obr. 298) pomocí speciálních roztoků, nebo při teplotě 70C v termostatech pomocí roztoků neobsahujících kyseliny (například zahraniční preparát NEACID). Moření se málo pouţívá k očištění odlitků z chromkobaltových slitin, je účinnější, kdyţ se očistí pískováním. 6.3.13 Tepelné ošetření slitin Tepelným ošetřením se mohou změnit vlastnosti kovových slitin pomocí vysokých teplot. Můţe se provádět změkčením nebo vytvrzením. Změkčování se provádí tehdy, kdyţ je třeba vrátit původní tvárlivost slitině, která ztvrdla mechanickým tvářením. Tvrdost se odstraní žíháním do tmavočerveného žáru (700C), potom se ochladí ve vodě a tím se odstraní z tvářeného materiálu vnitřní pnutí a dosáhne se rekrystalizace. Změkčuje se jen plech ze zlatých slitin, nikdy ocelový drát. Vytvrzováním (zlepšováním) slitin se zvyšuje tvrdost a pruţnost kovových výrobků, kterou předchozím zpracováním ztratily. Z našich slitin se mohou vytvrzovat jen 18 karátová zlatoplatinová slitina, AURIX a PALARGEN. Před vlastním vytvrzením je třeba provést tzv. homogenizační ţíhání, kterým se odstraní nerovnoměrné ztvrdnutí, které vzniklo předchozím zpracováním, a kterým se obnoví homogenita odlitku. Ţíhání se provádí v peci nebo v solné lázni, zahřáté na předepsanou teplotu, následně se ochladí ve zředěném alkoholu nebo ve vlaţné vodě. Kdyţ se nedodrţí předepsaný správný čas a teplota, nedojde k homogenizaci. Naopak, kdyţ se čas a teplota překročí, vznikne hrubozrnná struktura. Pokud není k dispozici tato moţnost, můţe se vytvrdit klasickým způsobem po odlití formy kovovou slitinou a forma se nechá pozvolna vychladnout. 6.3.14 Elektrochemická koroze Většina kovů má snahu vytvářet chemické sloučeniny, kovový předmět pak koroduje a ztrácí hmotnost. Kdyţ se ponoří do elektrolytu (sliny) dva kovy s rozdílným potenciálem, vytvoří se galvanický článek – čím silnější, tím je větší jejich potenciální rozdíl. Vzniklé galvanické proudy jsou sice velmi malé, ale mohou ve svých důsledcích vést k porušení struktury slitiny, které se nejčastěji projeví zbarvením. Galvanické proudy navíc u některých citlivých pacientů vyvolávají (způsobují) dráţdění, které se projevuje kovovou pachutí, pocity pálení nebo neuralgickými bolestmi. Současné slitiny obvykle popsané jevy nevyvolávají, mohou se tedy dobře kombinovat (současné pouţití zlatých, stříbrných i chromkobaltových slitin u téhoţ pacienta). Nejčastějším projevem elektrochemické koroze je zbarvování. Většinou jsou to heterogenní odlitky, pouţití znečištěné zlaté slitiny nebo porozita odlitku. Pokud je v ústní dutině hodně bílkovin, které obsahují síru, vznikají pak sirníky kovů na kovové protéze. 103 7 Implantační materiály V současné době se častěji pouţívají ve stomatologii implantáty. Jsou sloţeny z různých materiálů: od kovů a jejich slitin, přes různé druhy keramických hmot, aţ k plastickým hmotám. Všechny implantační materiály by měly splňovat následující poţadavky: mechanická pevnost chemická a fyzikální indiference aktivní biokompatibilita 7.1 Druhy kovů a jejich slitiny k výrobě implantátů Zlaté slitiny – nepouţívají se, neboť mají velkou tepelnou vodivost. Lze je kombinovat s napálenou keramikou. Nerezavějící ocel – nejlepší kov oproti kovu, který vytváří korozi. Ale ve stomatologii se neuţívá na výrobu implantátů. Chromkobaltové slitiny – v minulosti se uţívaly, v současné době jsou stále nahrazovány titanem a tantalem. Tantal (obr. 299) a jeho slitiny – dá se pouţívat jako implantační materiál. Má dobrou biologickou snášenlivost a stálost, ale má horší mechanickou vlastnost, je méně tvrdý a více taţný, v případě robustnější (= mohutnější) konstrukce implantátu, která musí mít Obr. 299 – Tantal vyšší tvrdost a pevnost, tantal tuto vlastnost nesplňuje. Titan a jeho slitiny (obr. 300) – je to lehký neušlechtilý kov a má lepší vlastnost neţ tantal. Jeho mechanická vlastnost je stejná jako u ocele. Má vyšší odolnost proti korozi. Na jeho povrchu se vytváří vrstva oxidů, která zastavuje korozi. Ale určitou nevýhodou titanu je obtíţná zpracovatelnost (bod tání je 1670°C). Plastické hmoty na bázi akrylátu – zkoušely se vyrobit, ale skončilo to neúspěchem. Keramické hmoty – pouţívá se keramika na bázi oxidu hlinitého. Sklokeramické materiály (biosklo) jsou připraveny v řadě různých Obr. 300 – Titan strukturních modifikací, od sklovitých aţ po porézní. Pouţívání nekovových materiálů otevřelo implantologii nové cesty a jejich další vývoj je slibný. Mechanické vlastnosti jsou u kovových materiálů zatím stále prospěšné. Ve výjimečných případech jsou v organismu pouze tolerovány, nikoliv přijímány. 104 Vztah mechanických a biologických vlastností implantačních materiálů Biologické vlastnosti B I O A K T I V N Í Sklokeramika Uhlíkové materiály Aluminiumoxidová keramika B I O I N E R T N Í B I O T O L E R A N T N Í Tantal, titan Titanové slitiny Drahokovové ušlechtilé slitiny Ušlechtilé Cr-Co-Mo-Ni slitiny Slitiny obecných kovů Mechanickofyzikální vlastnosti Biotolerantní materiály jsou biologicky tolerované, ale můţe zde docházet k vyloučení implantátu ven z těla. Dochází k vytvoření různě silné spojovací vazivové vrstvy mezi kostí a implantátem, coţ není pro dlouhodobé vhojení a funkci ideální. Jsou to slitiny obecných kovů, ušlechtilé kovy. Bioinertní materiály – biologicky neaktivní, jsou plně akceptovatelné (= přijímané) kostní tkání. Jestliţe splňují další poţadavky – tvar, způsob a úprava povrchu – vhojí se bez spojovací vazivové vrstvy na hraniční ploše mezi kostí a implantátem (nevytvářejí se vazivové vrstvy mezi kostí a implantátem). Jsou to titan a jeho slitiny, tantal, uhlíkové materiály, aluminumoxidová keramika. Díky oxidům na povrchu titanu je implantační materiál vysoce biokompatibilní ke kostní tkáni – povlakové implantáty (obr. 301). Obr. 301 – Povlakové implantáty Bioaktivní materiály – biologicky reaktivní, jsou vysoce biokompatibilní. Dokáţí se spojit s lidským tělem (implantát se spojí s kostí) – biointegrace. 7.2 Druhy implantátů ve stomatologii šroubový implantát (obr. 302) čepelkový implantát Obr. 302 – Šroubový implantát 105 subperiostální implantát (obr. 303) bikortikální šroub transdentální implantát diskový implantát (obr. 304) Obr. 303 – Subperiostální implantát Obr. 304 – Diskové implantáty 106 8 Seznam pouţité literatury BITTNER, Jiří. Protetická technologie: (učební text). Brno: IDV SZP, 1989. 148 s. ISBN 80-7013-013-X BITTNER, Jiří. Protetická technologie: (pro střední zdravotnické školy obor zubní technik 1.díl). Praha: Scientia Medica, 2001. 96 s. ISBN 80-85526-77-8 BITTNER, Jiří a kolektiv. Zhotovování stomatologických protéz I.: (učebnice pro zdravotnické školy). Praha: Avicenum, 1984. 272 s. ISBN 08-048-84 BITTNER, Jiří; SEDLÁČEK, Josef. Technologie pro zubní laboranty: (učebnice pro zdravotnické školy). Praha: Avicenum, 1979. 276 s. ISBN 08-012-79 BITTNER, Jiří; VACEK, Mojmír; NOVÁK, Josef. Stomatologické protézy I: (učebnice pro střední zdravotní školy). Praha: Avicenum, 1982. 230 s. ISBN 08-033-82 BITTNER, Jiří; VACEK, Mojmír; NOVÁK, Josef. Stomatologické protézy II: (učebnice pro střední zdravotní školy). Praha: Avicenum, 1982. 212 s. ISBN 08-034-82 VACEK, Mojmír; BITTNER, Jiří; KOMRSKA, Jiří; ZÁHLAVOVÁ, Eva. Stomatologické materiály. Praha: Avicenum, 1980. 228 s. ISBN 08-009-80 107 9 Zdroje ilustrací a fotografií Obr. 1 – Protézy v historii – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 2 – Zuby se zlatou ligaturou – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy I. (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1982, s. 16. ISBN 08-033-82. Obr. 3 – Zuby se zlatými obroučkami – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy I. (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1982, s. 16. ISBN 08-033-82. Obr. 4 – Tvrdá sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03] Obr. 5 – Horní situační model – pozitiv – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 6 – Voskový model zubů– Zdroj: ČESNEKOVÁ, Magdaléna – DOSTÁLOVÁ, Taťjána – BARTOŇOVÁ, Marie – CHARVÁT, Jindřich. Frézovací technika – přesné propojení fixní a snímatelné části náhrady. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2005, roč. 9, č. 1, s. 33. ISSN 1213-0117. Obr. 7 – Alginátový roztok – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 101. <katalog> Obr. 8 – Laboratorní schéma – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 9. ISBN 80-855526-77-8. Obr. 9 – Licí forma s keramickým kelímkem – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 23. ISSN 1213-0117. Obr. 10 – Osvětlení – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 11 – Pracovní stůl – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 12 – Odsávač prachu – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 224. <katalog> Obr. 13 – Sádrovací stůl – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 14 – Lapač – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 15 – Technická vrtačka – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 17. ISBN 08-012-79. Obr. 16 – Násadce k technické vrtačce – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 11. ISBN 80-855526-77-8. Obr. 17 – Mikromotor s manuálním ovládáním – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 18 – Elektrická leštička – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 19 – Rychloběţná elektrická bruska – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 20 – Ořezávačka sádrových modelů – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 21 – Elektrický mísící přístroj – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 22 – Elektrický vibrátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 23 – Pískovač – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 24 – Elektrolytická leštička – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 25 – Parní přístroj – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 26 – Dublovací přístroj – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 27 – Přístroj pro vyplavování vosku – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 28 – Vodní polymerátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 29 – Hydropneumatický polymerátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 30 – Světelný polymerátor Obr. 31 – Vřetenový lis – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 32 – Hydraulický lis – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 33 – Jednoduchý paralelometru – Zdroj: GAUDENT-SANITARIA s.r.o. Laboratorní katalog 1. Rok vydání neuvedeno, s. 330. <katalog> Obr. 34 – Paralelometr s frézovací technikou – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 159. <katalog> Obr. 35 – Termostatický zásobník – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 47. <katalog> Obr. 36 – Bursenův hořák – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 19. ISBN 80-855526-77-8. Obr. 37 – Laboratorní kahan – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 38 – Přístroj na tavení na bázi vysokofrekvenční indukcí – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 63. <katalog> Obr. 39 – Vypalovací pec – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 40 – Sušicí pec – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 23. <katalog> Obr. 41 – Keramická pec – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 42 – Odstředivý licí aparát – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 72. <katalog> Obr. 43 – Tlakový licí aparát – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 72. <katalog> Obr. 44 – Artikulační přístroj – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 13. <katalog> Obr. 45 – Okludor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. 108 Obr. 46 – Jednoduchý artikulátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 47 – Průměrný artikulátor – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 48 – Individuální artikulátor – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 12. <katalog> Obr. 49 – Gumový kelímek a špachtle – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 50 – Skleněná miska s tyčinkou – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 51 – Pilka a sádrovací noţe – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 52 – Dvoudílná a čtyřdílná kyveta – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 53 – Třmeny – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 54 – Kovové krouţky s keramickým páskem – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 42. <katalog> Obr. 55 – Dublovací kyvety – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 56 – Malý a velký modelovací nůţ – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 57 – Lekron – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 58 – Kramponové kleště – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 59 – Štípací kleště – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 60 – Sponové kleště – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 61 – Pinzeta – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 62 – Otiskovací kovové konfekční lţíce – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 63 – Repoziční skříňka – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 11. <katalog> Obr. 64 – Vodicí čepy – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 7. <katalog> Obr. 65 – Retenční krouţky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 8. <katalog> Obr. 66 – Odsávací přístroj – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 225. <katalog> Obr. 67 – Pracovní oblečení – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2006, s. 341. <katalog> Obr. 68 – Ochranná rouška – Zdroj: GAUDENT-SANITARIA s.r.o. Laboratorní katalog 1. Rok vydání neuvedeno, s. 33. <katalog> Obr. 69 – Ochranné brýle – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 214. <katalog> Obr. 70 – Dezinfekce otisku – ČESNEKOVÁ, Magdaléna – SEYDLOVÁ, Michaela – DOSTÁLOVÁ, Taťjána. Zhotovení pracovního modelu. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 17. ISSN 1213-0117. Obr. 71 – Modely situační – Zdroj: SCHUNKE, Stefan – KREISL, Alexandra. Funkční a estetická hlediska zhotovení protetické náhrady. Kazuistika. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2005, roč. 9, č. 4, s. 8. ISSN 1213-0117. Obr. 72 – Sádrová forma – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Vario-Kugel-Snap OC – Kořenová nástavba. 1998, strana neuvedeno. <katalog> Obr. 73 – Sádrovec – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c8/Alabaster.jpg> [cit. 2007-05-16] Obr. 74 – Otiskovací sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03] Obr. 75 – Alabastrová sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03] Obr. 76 – Tvrdá sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03] Obr. 77 – Kamenná sádra – URL <http://www.hinrichs-dental.de/web/start/start_e.html> [cit. 2005-04-03] Obr. 78 – Dělený model – Zdroj: ČESNEKOVÁ, Magdaléna – SEYDLOVÁ, Michaela – DOSTÁLOVÁ, Taťjána. Zhotovení pracovního modelu. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 19. ISSN 1213-0117. Obr. 79 – Otiskovací hmota – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 80 – Situační otisky s registrací – Zdroj: DICKOVÁ, Lucie – KRŇOULOVÁ, Jana. Imediátní celková náhrada. StomaTeam CZ. 2005, roč. 5, č. 1, s. 14. ISSN 1214-147X. Obr. 81 – Detailní otisk – Zdroj: HARISIS, Dimitri. Estetická oprava předních zubů pomocí venér. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2004, roč. 8, č. 2, s. 47. ISSN 1213-0117. Obr. 82 – Individuální lţíce z Duracrolu – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 83 – Termoplastická kompoziční hmota bez plnidel DENTIPLAST – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 18. <katalog> Obr. 84 – Kompoziční otiskovací hmota STENT – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 70. ISBN 08-012-79. Obr. 85 – Kompoziční otiskovací hmota KERR – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 70. ISBN 08-012-79. Obr. 86 – Otisk v individuální lţíci s Dentiplastem a Repinem – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 87 – Pomůcky z šelakových bazálních destiček – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 88 – Šelaková bazální destička TESSEX Al – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 17. <katalog> Obr. 89 – Zinkoxideugenolová otiskovací hmota REPIN – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 8. <katalog> Obr. 90 – Míchání dvou past – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 91 – Rámování otisku bezzubé čelisti – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 92 – Agarová dublovací hmota DUBLAGA SPECIAL – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 9. <katalog> Obr. 93 – Dublování agarové hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. 109 Obr. 94 – Sejmutí modelu z dublovací kyvety – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 95 – Situační otisk z alginátové otiskovací hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 96 – Alginátová otiskovací hmota s dávkovačem – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 97 – Méně detailní otisk – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 98 – Kontrakce situačního modelu z alginátové otiskovací hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 99 – Otisk v perforované otiskovací lţíci – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 100 – Alginátová otiskovací hmota YPEEN – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 4. <katalog> Obr. 101 – Alginátová otiskovací hmota ELASTIC CROMO – Zdroj: SpofaDental A KERR COMPANY. Katalog výrobků 2005/2006. 2005, s. 3.4. <katalog> Obr. 102 – Otisk z elastomeru – Zdroj: Nová éra v technologii otiskovacích materiálů. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 2, s. 21. ISSN 1121-3859. Obr. 103 – Katalyzátor pro silikonové otiskovací hmoty – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 104 – Rozdíl promíchání elastomerů ručně a míchací pistolí – Zdroj: Nová éra v technologii otiskovacích materiálů. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 2, s. 20. ISSN 1121-3859. Obr. 105 – Mísící pistole – Zdroj: BÜCKING, Wolfram. Frontální zúţení – komprese v dolní čelisti. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2006, roč. 15, č. 2, s. 61. ISSN 1210-017X. Obr. 106 – Otisk metodou dvojího otiskování – Zdroj: MAJERNÍKOVÁ, Ţaneta. Aquasil Ultra. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 1, s. 36. ISSN 1121-3859. Obr. 107 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX CREME – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 7. <katalog> Obr. 108 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX PASTA – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 7. <katalog> Obr. 109 – Silikonová otiskovací hmota STOMAFLEX SOLID – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 7. <katalog> Obr. 110 – Polyadiční silikonová hmota – URL <http://solutions.3m.com/wps/portal/3M/cs_CZ/3M-ESPE/dentalprofessionals/products/catalog> [cit. 2009-11-09] Obr. 111 – Dublovací hmota – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 112 – Polysulfidová otiskovací hmota – Zdroj: KERRHawe SA. KerrHawe Produktový program 2005-2006. 2005, s. 1.4. <katalog> Obr. 113 – Nanášení řídké otiskovací hmoty pro získání detailního otisku, poté se na to aplikuje hustá otiskovací hmota, vznik detailní otisk – Zdroj: MAJERNÍKOVÁ, Ţaneta. Aquasil Ultra. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 1, s. 35. ISSN 1121-3859. Obr. 114 – Polyéterové otiskovací hmota – URL <http://solutions.3m.com/wps/portal/3M/cs_CZ/3M-ESPE/dentalprofessionals/products/catalog> [cit. 2009-11-09] Obr. 115 – Průřez detailním otiskem – Zdroj: Nová éra v technologii otiskovacích materiálů. Progresdent. 2006, roč. 12, č. 2, s. 21. ISSN 1121-3859. Obr. 116 – Model situace – Zdroj: Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 52. ISSN 1213-0117. Obr. 117 – Licí model s voskovým modelem – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Protek. 1998, strana neuvedeno. <katalog> Obr. 118 – Dělený model metodou vodicích čepů a retenčních krouţků – Zdroj: KRÁLOVIČ, Roman. Celokeramika – budoucnost na dosah. StomaTeam CZ. 2005, roč. 5, č. 3, s. 37. ISSN 1214-147X. Obr. 119 – Model metodou repoziční skříňky – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy I. (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1982, s. 96. ISBN 08-033-82. Obr. 120 – Modelové pryskyřice – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 6. <katalog> Obr. 121 – Model z galvanoplastické mědi a stříbra – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 97. ISBN 08-012-79. Obr. 122 – Modely z lehce tavitelné slitiny – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 59. ISBN 80-855526-77-8. Obr. 123 – Modely protézy – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 124 – Kontrastní barva modelovacích hmot oproti modelu – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 125 – Parafín – URL <http://www.svicky.net/cz/parafiny/parafiny-na-svicky/parafin-v-supinkach-velmi-vysoke-kvality-sitem.html> [cit. 2007-06-08] Obr. 126 – Včelí vosk – URL <http://www.obec-bratcice.cz/fotkyv/Dsc00796.jpg> [cit. 2007-06-08] Obr. 127 – Licí vosky bločkového typu – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 22. <katalog> Obr. 128 – Modelovací vosk – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 25. <katalog> Obr. 129 – Modely snímatelné náhrady – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 130 – Modelovací vosk CERADENT I. a CERADENT II. – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 131 – Modely fixní náhrady – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 132 – Licí vosky fóliového typu – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 26. <katalog> Obr. 133 – Licí vosky – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 22. <katalog> 110 Obr. 134 – Cervikální vosk – Zdroj: GAUDENT-SANITARIA s.r.o. Laboratorní katalog 1. Rok vydání neuvedeno, s. 79. <katalog> Obr. 135 – Voskové třmínky – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 27. <katalog> Obr. 136 – Voskové konstrukční prvky pro snímatelné náhrady – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 37. <katalog> Obr. 137 – Voskové konstrukční prvky pro fixní náhrady – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 39. <katalog> Obr. 138 – Retenční mříţky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 36. <katalog> Obr. 139 – Voskové rastrované ploténky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 32. <katalog> Obr. 140 – Lepicí vosk – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 41. <katalog> Obr. 141 – Vykrývací vosk – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 41. <katalog> Obr. 142 – Otiskovací vosky – Zdroj: PK DENT. VOSKOVÝ DRÁT PRO REGISTRACI SKUSU. Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 143 – Licí čepy z plastických hmot – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 30. <katalog> Obr. 144 – Plastické hmoty jako modelovací hmoty – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 43. <katalog> Obr. 145 – Ţáruvzdorná forma – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 29. <katalog> Obr. 146 – Licí forma – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 29. ISSN 1213-0117. Obr. 147 – Graf – probíhání zvýšení teploty – Zdroj: KOMRSKA, Jiří. Novodobé zatmelovací hmoty. Progresdent. 2007, roč. 13, č. 1, s. 49. ISSN 1121-3859. Obr. 148 – Ţáruvzdorný stlačitelný materiál – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 40. <katalog> Obr. 149 – Graf – objemové změny při zahřívání formy, buď jsou zatmelovací hmoty promísené s vodou či s křemičitým solem – Zdroj: KOMRSKA, Jiří. Novodobé zatmelovací hmoty. Progresdent. 2007, roč. 13, č. 1, s. 49. ISSN 1121-3859. Obr. 150 – Sádrová formovací hmota GLORIA SPECIAL – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 62. <katalog> Obr. 151 – Křemičitý sol BEGOSOL– Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 62. <katalog> Obr. 152 – Formovací hmota BELLAVEST T – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 60. <katalog> Obr. 153 – Formovací hmota WIROQUICK NEW – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 57. <katalog> Obr. 154 – Fosfátová formovací hmota SILIKAN a SILIKAN UNIVERSAL – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 38. <katalog> Obr. 155 – Křemičitý sol SILISAN N – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 64. <katalog> Obr. 156 – Bloček ze spájecích hmot – URL <http://www.flava.cz/index.php?n=SHERALOTEINBETTMASSE-LM-86-5kg&go=shop&id=404&cat=155> [cit. 2007-05-17] Obr. 157 – Alginátový roztok – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 101. <katalog> Obr. 158 – Talek – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/fd/Talc_block.jpg> [cit. 2007-05-16] Obr. 159 – Cínová fólie – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 297. <katalog> Obr. 160 – Alginátový roztok IZODENT – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 141. <katalog> Obr. 161 – Silikonový lak DENTAFLEX LAK – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 141. <katalog> Obr. 162 – Izolační prostředek ISOLIT – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 42. <katalog> Obr. 163 – Separační roztok – distanční lak – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 44. <katalog> Obr. 164 – Celofán – URL <http://www.prometej-arthobby.si/trgovina/izdelki/celofan.jpg> [2007-05-16] Obr. 165 – Platinová fólie – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 54. <katalog> Obr. 166 – Odmašťovací prostředek FIXACRYL – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 167 – Diamantový brousek na fazety můstku – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 175. <katalog> Obr. 168 – Diamantový brousek na individuální lţíci – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 187. <katalog> Obr. 169 – Frézování tvrdokovovou frézou – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 166. <katalog> Obr. 170 – Diamantový brousek na protézu – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 187. <katalog> Obr. 171 – Brusivo – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. bre-diamant. 1998, strana neuvedeno. <katalog> 111 Obr. 172 – Ubývání brusného prostředku při broušení – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 86. ISBN 80-855526-77-8. Obr. 173 – Korund – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/9a/Several_corundum_crystals.jpg> [cit. 2007-05-16] Obr. 174 – Křemenný písek – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 141. <katalog> Obr. 175 – Leštící prostředky a nástroje – Zdroj: SHERA GmbH & Co. KG Lemforde-Germany a GRACIAS Tomáš. Ostatní výrobky firmy SHERA. Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 176 – Leštění – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 158. <katalog> Obr.177 – Ztuhlá láva u sopky – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5e/D%C5%AFl_na_pemzu%2C_Lipari.JPG> [cit. 2007-05-16] Obr. 178 – Leštící pasta na kovové protézy – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 209. <katalog Obr. 179 – Pemza – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 211. <katalog> Obr. 180 – Gumování kovové konstrukce – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 192. <katalog> Obr. 181 – Frézování na paralelometru – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 157. <katalog> Obr. 182 – Pískování – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 72. <katalog> Obr. 183 – Kovové vrtáčky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 171. <katalog> Obr. 184 – Kovové frézy z oceli – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 173. <katalog> Obr. 185 – Tvrdokovové a wolframkarbidové frézy – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 177. <katalog> Obr. 186 – Diamantové brousky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 169. <katalog> Obr. 187 – Výměnné brousky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2005, s. 179. <katalog> Obr. 188 – Brousky natmelené na stopce – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 144. <katalog> Obr. 189 – Ocelové disky – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 138. <katalog> Obr. 190 – Sada gumových nástrojů – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 197. <katalog> Obr. 191 – Kartáče z kozích chlupů – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 208. <katalog> Obr. 192 – Silikonové leštící nástroje – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 193. <katalog> Obr. 193 – Zinkoxidfosfátový cement ADHESOR – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 21. <katalog> Obr. 194 – Karboxylátový cement ADHESOR CARBOFINE – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ ORDINACE. Rok vydání neuvedeno, s. 21. <katalog> Obr. 195 – Dvousloţkový kompozitní cement – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2007, s. 106. <katalog> Obr. 196 – Matrice – URL <http://www.bredent.com/infosys/index.phtml?p_sprachid=10> [cit. 2006-01-29] Obr. 197 – Patrice – URL <http://www.bredent.com/infosys/index.phtml?p_sprachid=10> [cit. 2006-01-29] Obr. 198 – Attachment typu CEKA – Zdroj: BITTNER, Jiří. Protetická technologie pro střední zdravotnické školy, obor zubní technik, 1 díl. Praha: SCIENTIA MEDICA, 2001, s. 92. ISBN 80-855526-77-8. Obr. 199 – Nasazování zásuvného spoje do voskového modelu v paralelometru – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Vario-Kugel-Snap vks-sg für Freiendprothesen. 1998, strana neuvedeno <katalog> Obr. 200 – Fixní náhrada – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 42. <katalog> Obr. 201 – Částečná snímatelná náhrada – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 54. <katalog> Obr. 202 – Individuální lţíce – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Löffelmaterial UV. 1998, strana neuvedeno <katalog> Obr. 203 – Plastická hmota DURACROL – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 17. <katalog> Obr. 204 – Hydropneumatický hrnec – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 136. <katalog> Obr. 205 – Kalcifikace na protéze – Zdroj: CHARVÁT, Jindřich. Ústní hygiena u pacientů se zubními náhradami. Progresdent. 2005, roč. 11, č. 3, s. 40. ISSN 1211-3859. Obr. 206 – Barevný vzorník zubů – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA ZETA. Verarbeitungsanleitung. Rok vydání neuvedeno, s. 34. <propagační materiál> Obr. 207 – Plastická hmota SUPERPONT – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 101. <katalog> Obr. 208 – Plastická hmota SUPERPONT C+B – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 102. <katalog> Obr. 209 – Plastická hmota DURACRYL EXTRA – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 101. <katalog> Obr. 210 – Plastická hmota SUPERACRYL PLUS – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 113. <katalog> 112 Obr. 211 – Plastická hmota PREMACRYL PLUS – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 123. <katalog> Obr. 212 – Ortodontický přístroj – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Dentaplast KFO. 1998, strana neuvedeno. <katalog> Obr. 213 – Plastická hmota ORTHROCRYL – Zdroj: LABOSHOP ČR, s.r.o. LABOSHOP. 2006, s. 315. <katalog> Obr. 214 – Zhotovení modelu protézy – Zdroj: FLAVA s.r.o . ORMALAB 95 MAJOR.SKEL. Svitavy, 2005. <instruktáţní video> Obr. 215 – Kyvetování na val – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy II. (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1982, s. 68. ISBN 08-034-82. Obr. 216 – Obrácené kyvetování – Zdroj: BITTNER, J. – VACEK, M. – NOVÁK, J. Stomatologické protézy II. (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1982, s. 133. ISBN 08-034-82. Obr. 217 – Provrtání spodních části zubů před cpaním plastických hmot – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. PolyGel UV. 1998, strana neuvedeno. <katalog> Obr. 218 – Rovnoměrný přívod tepla, uprostřed nádoby se kumuluje teplo (vlevo), nerovnoměrný přívod tepla, teplo se kumuluje na dně nádoby – Zdroj: Interní materiál SZŠ a VZŠ Ústí nad Labem. [CD-ROM] Obr. 219 – Dublovací kyvety pro licí techniku – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 140. <katalog> Obr. 220 – Licí pryskyřice – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 114. <katalog> Obr. 221 – Vstřikovací technika – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 116. <katalog> Obr. 222 – Volná modelace – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA ZETA. Verarbeitungsanleitung. Rok vydání neuvedeno, s. 11. <propagační materiál> Obr. 223 – Kompozitní hmota CHROMASIT – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 100. <katalog> Obr. 224 – Polymerace světlem – Zdroj: IVOCLAR VIVADENT technical. Adoro. Instructions for use. 2004, s. 123. <katalog> Obr. 225 – Fotokompozitní hmota ADORO – Zdroj: IVOCLAR VIVADENT technical. Adoro. Instructions for use. 2004, s. 5. <katalog> Obr. 226 – Výroba umělých zubů v továrně – Zdroj: Příběh o zubech ze Svitav. Progresdent. 2005, roč. 11, č. 2, s. 45. ISSN 11213859. Obr. 227 – Garnitura umělých zubů – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 118. <katalog> Obr. 228 – Razidlová technika – Zdroj: MURADOV, M. A. Zvláštnosti přímé výroby dočasných náhrad. Progresdent. 2004, roč. 10, č. 6, s. 21. ISSN 1121-3859. Obr. 229 – Silikonová hmota pro báze snímatelné náhrady – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 116. <katalog> Obr. 230 – Adhezivní plastická hmota SPOFACRYL – Zdroj: DENTAMED (ČR) spol. s r.o. LABORATOŘ KATALOG 2005. 2005, s. 104. <katalog> Obr. 231 – Opákní plastická hmota CONALOR – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 101. <katalog> Obr. 232 – Volná modelace keramických hmot – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900 METALOKERAMIKA (Návod k zpracování). Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 233 – CAD/CAM přístroj CEREC z firmy SIEMENS – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve stomatologii – systém Cerec. Díl II.: Laboratorní část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2007, roč. 16, č. 1, s. 8. ISSN 1210-017X. Obr. 234 – Ţivec – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/66/PotassiumFeldsparUSGOV.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 235 – Křemen – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e7/Quartz_Crystal.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 236 – Kaolin – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/6/61/Kaolin.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 237 – Barevné pigmenty VITA AKZENT – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. Souhrnný přehled výrobků firmy VITA. Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 238 – Kontrakce keramické korunky po vypálení – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900 METALOKERAMIKA (Návod k zpracování). Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 239 – Štětečky a nástroje pro nanášení keramických hmot – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 233. <katalog> Obr. 240 – Broušení diamantovým brouskem – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 175. <katalog> Obr. 241 – Plášťová keramická korunka – Zdroj: KRÁLOVIČ, Roman. Celokeramika – budoucnost na dosah. StomaTeam CZ. 2005, roč. 5, č. 3, s. 34. ISSN 1214-147X Obr. 242 – Modelace zubu před vypálením – zub nevţdy musí modelovat větší – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900 METALOKERAMIKA (Návod k zpracování). Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 243 – Metalokeramika – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 80. <katalog> Obr. 244 – Správná anatomie kovové konstrukce – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA průvodce při zhotovení konstrukcí z kovokeramiky. 2000, s. 5. <propagační materiál> Obr. 245 – Schéma pro hlavní modelaci keramických hmot – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA OMEGA 900 METALOKERAMIKA (Návod k zpracování). Rok vydání, strana neuvedeno. <propagační materiál> 113 Obr. 246 – Keramické zuby – Zdroj: VITA Zahnfabrik H. Rauter GmbH & Co. KG. VITA LUMIN VACUUM. 1993, strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 247 – Kramponový zub – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 146. ISBN 08-012-79. Obr. 248 – Diatorický zub – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 146. ISBN 08-012-79. Obr. 249 – Fazety zásuvné (Steelovy) – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 146. ISBN 08-012-79. Obr. 250 – Lisovaná keramika – Zdroj: Nové fazetovací materiály na bázi kompozitního plastu a keramiky. Progresdent. 2004, roč. 10, č. 4, s. 37. ISSN 1211-3859. Obr. 251 – Základní čepička z lisované keramiky – Zdroj: TEMPERANI, Michele – BENELLI, Livio – SPINELLI, Francesco. Přirozené fazety zhotovené kombinovaným postupem. Představujeme Vám nový materiál pro estetické fazety. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 49. ISSN 1213-0117. Obr. 252 – Přístroj CAD/CAM – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve stomatologii – systém Cerec. Díl II.: Laboratorní část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2007, roč. 16, č. 1, s. 10. ISSN 1210-017X. Obr. 253 – Model v 3D obrazech na monitoru – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve stomatologii – systém Cerec. Díl II.: Laboratorní část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2007, roč. 16, č. 1, s. 11. ISSN 1210-017X. Obr. 254 – Přístroj s dvěma číslicově řízenými frézami – Zdroj: BARTÁK, Petr – ŠMUCLER, Roman. CAD/CAM technologie ve stomatologii – systém CEREC. Díl I.: Ordinační část. Quintessenz (Mezinárodní odborný časopis pro zubní lékaře a zubní techniky). 2006, roč. 15, č. 6, s. 59. ISSN 1210-017X. Obr. 255 – Keramický blok k frézování v přístroji – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 109. <katalog> Obr. 256 – Kovy a jejich slitiny – Zdroj. INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 51. <katalog> Obr. 257 – Kov krystalizovaný v krychlové soustavě s plošně centrovanou mříţkou – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 182. ISBN 08-012-79. Obr. 258 – Kov krystalizovaný v krychlové soustavě se středově (prostorově) centrovanou mříţkou – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 182. ISBN 08-01279. Obr. 259 – Chromniklová slitina WIRON 99 – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 48. <katalog> Obr. 260 – Nerezavějící ocel – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 69. <katalog> Obr. 261 – Kombinované korunky – Zdroj: INTERDENT. Univerzální ZL-Star-Anker. Rok vydání a strana neuvedeno. <propagační materiál> Obr. 262 – Zlato – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/5b/GoldNuggetUSGOV.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 263 – Měď – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/3/34/Kupfer_Nugget.jpeg> [cit. 2007-05-15] Obr. 264 – Platina – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/6/68/Platina.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 265 – Cín – Zdroj: Interní materiál SZŠ a VZŠ Ústí nad Labem. [CD-ROM] Obr. 266 – Zlatopaládiová slitina AURIX – Zdroj: Hu-Fa Dental a.s. Informační časopis pro stomatologickou praxi. 2006, č. 1, s. 7. <informační časopis> Obr. 267 – Zlatopaládiová slitina AUROSA – Zdroj: Hu-Fa Dental a.s. Informační časopis pro stomatologickou praxi. 2006, č. 1, s. 7. <informační časopis> Obr. 268 – Celokovová korunka – Zdroj: BREDENT. bredent 1998. Dentalfarbikation. Diatit- und Hartmetallwerkzeuge. Fissurengestalter. 1998, strana neuvedeno. <katalog> Obr. 269 – Kořenová inlej – Zdroj: BITTNER, J. a kolektiv. ZHOTOVOVÁNÍ STOMATOLOGICKÝCH PROTÉZ I. Praha: AVICENUM, 1984, s. 166. ISBN 08-048-84. Obr. 270 – Stříbrocínová slitina KOLDAN – Zdroj: Hu-Fa Dental a.s. Informační časopis pro stomatologickou praxi. 2006, č. 1, s. 7. <informační časopis> Obr. 271 – Kobalt – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/1/12/Kobalt.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 272 – Chrom – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e3/Cr%2C24.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 273 – Nikl – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/7/71/Ni-kov.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 274 – Berryllium – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/5/56/Beryll.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 275 – Chromkobaltová slitina WIRONIT – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 52. <katalog> Obr. 276 – Licí model s voskovým modelem konstrukce – Zdroj: ZIESCHE, Uwe. Extrakoronární západka Mini-SG. Quintessenz. (Zubní laboratoř). 1999, roč. 3, č. 2, s. 14. (ISSN neuvedeno.) Obr. 277 – Chromniklová slitina WIROLLOY E – Zdroj: BEGO Bremer Goldschlägerei Wilh. Herbst GmbH & Co. KATALOG ‘95/’96. 1995, s. 58. <katalog> Obr. 278 –Nerezavějící ocel – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 69. <katalog> Obr. 279 – Raţení dvoupůlkových ochranných korunek – Zdroj: Interní materiál SZŠ a VZŠ Ústí nad Labem. [CD-ROM] 114 Obr. 280 – Lehce tavitelná slitina MELOT – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 231. ISBN 08-012-79. Obr. 281 – Kovový odlitek – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 53. <katalog> Obr. 282 – Licí forma – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 30. ISSN 1213-0117. Obr. 283 – Přetvar prohlubně – Zdroj: Interní materiál SŠ pro SP, Praha 5, Výmolova 169. Obr. 284 – Dosycovací zásobník – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 25. ISSN 1213-0117. Obr. 285 – Tepelné centrum v licí formě – Zdroj: THIEL, Herbert. Začepování: pravidla pro umístění licích kanálků. Quintessenz (Zubní laboratoř). 2006, roč. 10, č. 1, s. 24. ISSN 1213-0117. Obr. 286 – Odvzdušňovací kanálky – Zdroj: BITTNER, Jiří. PROTETICKÁ TECHNOLOGIE (Učební text). Brno: IDV SZP, 1989, s. 146. ISBN 80-7013-013-X. Obr. 287 – Správný přechod mezi licími čepy (vpravo) – Zdroj: BITTNER, J. – SEDLÁČEK, J. Technologie pro zubní laboranty (Učebnice pro zdravotnické školy). Praha: AVICENUM, 1979, s. 236. ISBN 08-012-79. Obr. 288 – Graf – pozvolné zahřívání formy – Zdroj: KOMRSKA, Jiří. Novodobé zatmelovací hmoty. Progresdent. 2007, roč. 13, č. 1, s. 52. ISSN 1121-3859. Obr. 289 – Vzduchové bublinky na povrchu kovové konstrukce – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 8. (ISSN neuvedeno.) Obr. 290 – Kovové odlitky se zástěrkami – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). Obr. 291 – Plynová inkluze v kovové slitině – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 6. (ISSN neuvedeno.) Obr. 292 – Kontrakční defekty v kovové slitině – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 4. (ISSN neuvedeno.) Obr. 293 – Plynové inkluze v kovové slitině – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 8. (ISSN neuvedeno.) Obr. 294 – Neúplnost odlitku – Zdroj: HOFER, H – FISHER, J. Zpracování slitin ušlechtilých kovů – úspěchy a neúspěchy a jejich příčiny. Quintessenz (Zubní laboratoř). 1998, roč. 2, č. 2, s. 3. (ISSN neuvedeno.) Obr. 295 – Spájení – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 57. <katalog> Obr. 296 – Pájky – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 56. <katalog> Obr. 297 – Borax – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f7/Borax_crystals.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 298 – Ultrazvukový přístroj na čištění – Zdroj: INTERDENT. KATALOG. ZUBNÍ LABORATOŘ. Rok vydání neuvedeno, s. 221. <katalog> Obr. 299 – Tantal – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/cs/3/3c/Tantal.jpg> [cit. 2007-05-16] Obr. 300 – Titan – URL <http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/9/90/TitaniumMetal_jpg.jpg> [cit. 2007-05-15] Obr. 301 – Povlakové implantáty – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 29. ISBN 8086225-15-1. Obr. 302 – Šroubový implantát – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 18. ISBN 8086225-15-1. Obr. 303 – Subperiostální implantát – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 9. ISBN 8086225-15-1. Obr. 304 – Diskové implantáty – Zdroj: ŠIMŮNEK, Antonín a kol. Dentální implantologie. NUCLEUS HK, 2001, s. 21. ISBN 80-8622515-1. 115
Podobné dokumenty
Proteticka technologie
6.4.1 Polykondenzační silikonové otiskovací hmoty
6.4.1.1 Vlastnosti a použití polykondenzačních silikonových otiskovacích hmot
6.4.2 Polyadiční silikonové hmoty
6.4.3 Polysulfidové otiskovací hmot...
Magazín Komory zubních techniků ČR
a spokojí se s „plně hrazenými“ výrobky. Dlouhodobě poukazujeme na to, že úhrady za plně hrazené
výrobky jsou nedostatečné, nejsou valorizovány
a nijak nereflektují stále větší náklady, které přiná...
kazuistika
Licí technika se od svého zavedení do protetiky v zásadě nemění, pouze se technologicky a materiálově zlepšuje. Pro získání odlitku musíme splnit tři základní požadavky:
1. zhotovit voskový model n...
Pragodent 2011_Companies
CLINIC MANAGER, Česká republika/Czech Republic
CM CZ s.r.o.
COLTENE WHALEDENT, Německo/Germany
COLTENE WHALEDENT, Švýcarsko/Switzerland
COMINOX, Itálie/Italy
COMPLETE DENTAL s.r.o.
COMPUGROUP MEDIC...
Otiskovací hmoty
6.3.2.2 Vlastnosti a použití alginátových otiskovacích hmot
Ztuhlý alginátový gel je pružný a pevný v omezené míře. Míra deformace od pružnosti je závislá na míře vody, při
použití s větší dávkou v...