20.Prostředky a styly komponování ve 20. století v Evropě

20.Prostředky a styly komponování ve 20. století v Evropě

Prostředky a styly komponování ve 20. století v Evropě
Hudba dvacátého století je pojmenována také jako „nová hudba“ (neue Musik, nuovelle
musique) je pojem zahrnující celou skupinu různých směrů komponované hudby cca od roku
1910 až po současnost.
Je charakterizována rozšířením (částečně radikálním) zvukových , harmonických,
melodických a rytmických prostředků a forem. Dosavadní tradice se částečně vyvíjejí novým
způsobem a částečně se rozbíjejí. Vznikají neo – styly nebo post – styly. Nová hudba se
rozděluje na dvě části. Do druhé světové války se nazývá moderna, po válce až dodnes se
nazývá avantgarda.
Důležitým krokem pro proměnu hudby bylo postupné uvolňování a ve výsledku úplné
upuštění od tonality v oblasti harmonie. Tzv. atonalita je důsledkem tendence používání stále
komplexnějších akordů. Své počátky má atonální hudba již v díle Wagnera a Liszta. Na
obrázku je tzv. Tristanův akord z opery Richarda Wagnera „Tristan a Izolda“.
Atonální hudba
Takzvaná atonální hudba (A. Schoenberg nebyl spokojen s pojmem atonální) nepodléhá
žádným dosud užívaným harmonickým pravidlům ani žádnému jinému řádu. Vychází čistě
z tvůrčí osobnosti skladatele. Skladba je často nápadně krátká a prostá smyslovosti. Připomíná
nám vznešenou myšlenku, kterou není člověk schopen déle udržet a dál rozvinout.
Příklad: https: Pollini Schonberg Sechs kleine Klavierstucke
//www.youtube.com/watch?v=NNOQ0beihX8
Dodekafonie
Tvořit větší skladby v atonální harmonii je velmi obtížné a ještě těžší je, prosadit je do světa.
Arnold Schoenberg a jeho žáci (Alban Berg, Anton Webern) řeší zmíněný problém částečně
tím, že vytváří nový řád, který nepodléhá zákonitostem durové a mollové harmonie, ve
kterých se vše vztahuje na jeden základní tón (tónika). Dvanáctitónový systém (tzv.
dodekafonie) zaručuje rovnoprávnost všech dvanácti tónů temperovaného ladění tím, že téměř
žádný tón se nesmí zopakovat, dokud nezazněly všechny ostatní.
Příklad: Anton Webern - Cantata No. 1
Folklor
Dalším pramenem pro hledání nových cest v hudbě je folklor. Například u Debussyho
nacházíme stylistické podobnosti s indonéskou hudbou Gamelan. Stylistika skladeb Bély
Bartóka prozrazuje jeho velký zájem mimo jiného o balkánský folklór.
Serializmus
Okolo roku 1947 se dodekafonie s významným přispěním A. Schoenberga vyvíjí až k tzv.
seriální hudbě, neboli serializmu. Její kompoziční technika je založen na uspořádání nejen
výšek tónů ale i délek tónů, stupňů dynamiky, barev, způsobu hry, rytmické struktury apod.
Toto uspořádání se nazývá série nebo řada. Uspořádání podle sérijních pravidel dává
kompozici konzistenci a řád.
V období kolem poloviny 20. století se seriální hudba stává jednou z hlavních používaných
technik. K nejvýznamnějším autorům serializmu patří Olivier Messiaen, Pierre Boulez,
Karlheinz Stockhausen, Igor Stravinsky, Benjamin Britten, Arvo Paert, Alfred Schnittke,
Aaron Copland, Dimitrij Šostakovič, Witold Lutoslawski a mnoho dalších.
Příklad: Messiaen: "Mode de valeurs et dintensites"
Serialistické skladby se velmi odlišují od skladeb tradičních. Systém vnitřního
uspořádání skladby posluchač často není schopen postřehnout a hudba na něj mnohdy působí
chaotickým dojmem. Jako reakce na komplikovanou a obtížně uchopitelnou serialistickou
hudbu vznikl minimalismus.
Minimalismus
•
•
•
•
•
•
V klasické hudbě jsou pro minimalismus typické následující vlastnosti:
výrazná repetitivnost (používají se mnohokrát opakované, většinou krátké fráze nebo
rify)
minimální variace na dané téma po velmi dlouhý časový interval
setrvávání na monotónní hladině
důraz na výrazně konsonantní a neměnné harmonii
prakticky neměnný rytmus skladby
statická instrumentace
Lze ovšem najít mnoho výjimek. Nejvýznamnějšími skladateli, kteří použili minimalistické
prvky v jejich skladbách jsou:
Erik Satie, Steve Reich, Philips Glass
Příklad: Reich: Piano Phase
Minimalistické postupy lze najít v dílech skladatelů jako jsou například Henryk Gorecki či
Arvo Paert (duchovní minimalismus)
Mikrotonální hudba pracuje s různými typy ladění, nejčastěji s intervaly menšími než půltón.
Představitelé jsou: Alois Hába, Gyorgy Ligetti, Krzysztof Penderecki a další.
Kromě výše popsaných stylů a způsobů komponování vznikajících ve dvacátém století je ještě
mnoho dalších, které přesahují rámec jedné maturitní otázky.
Zajímavý je ještě fakt, že každý významný skladatel zmíněného období sice používá prvky
z jiných stylů, ale vypracovává zároveň svůj vlastní, jedinečný styl. Takovýto styl může pak
nést jméno odpovídajícího skladatele.