DOPLŇUJÍCÍ TEXT PRO DĚTI VE VĚKU 15 - 18 LET

DOPLŇUJÍCÍ TEXT PRO DĚTI VE VĚKU 15 - 18 LET
PRO PŘEDMĚT: lidská práva
Vypořádat se s novým prostředím
Eve Weisberg
časopis Refugees (Uprchlíci), č. 107
Fegalo Mitee, jeden z vůdců Hnutí za přežití ogonského lidu, utekl z Nigérie
po popravě nigerského umělce a aktivisty Ken Saro-Wiwa a dalších osmi
Ogonů, v listopadu 1995. dnes žije s rodinou v Alexandrii, ve státě Virginie v
USA.
Už tomu bude jeden rok, co jsme sem přišli. Když jsem přijel poprvé, neznal
jsem tu vůbec nikoho - žádného Nigerce, žádného černocha ani bělocha. Bylo
to hodně těžké. Máme jiné způsoby, jiná očekávaní, rozdílné názory. Je to
zajímavé, protože jsem si myslel, že je to tady hodně nebezpečné, ale to, co
vidíte v televizi, to je něco úplně jiného. Myslel jsem si, že lidé nebudou
přátelští, ale každý je tu připraven nám pomoci. V našem okolí žije více
imigrantů. Všichni si prošli podobnými problémy. Moje rodina už má za sebou
první fázi "usazovacího procesu", nyní se tu již začínáme zvykat.
Psychické dopady přechodu ze situace, kdy jste byl vedoucím oddělení, kde
jste řídil skupinu lidí, do situace, kdy jste prakticky nikdo, jsou velice silné.
Skutečnost, že jste přišel o úplně všechno, dokonce i o své osobní
dokumenty, na vás velice těžce dopadá.
Představitel Luteránských sociálních služeb mě vzal do hotelu. Nabídli mi tam
práci, měl jsem mít toalety apod. Nedokázal jsem se s tím vyrovnat.
Domníval jsem se, že tak rozvinutá země, snadno využije člověka s
vysokoškolským diplomem z oboru Digitálních systémů komunikace, ale oni
chtěli nějaká potvrzení od mých bývalých zaměstnavatelů, aby mi mohli
důvěřovat. Navíc, v tomto oboru potřebujete bezpečnostní oprávnění, a
pokud nejste americký občan, oprávnění jen tak neseženete.
Psychicky jsem na to připravený nebyl, ale vzdát jsem to nemohl, kvůli
dětem - mám malou holčičku a devítiletého kluka. Naštěstí mám dost
sebedůvěry. Podařilo se mi získat zaměstnání v obchodu Rádio Shack.
Základní plat je $5 na hodinu, ale učím se. Za pár měsíců budu připraven na
další postup. Uvidíme, co ještě mohu udělat.
V Nigérii jsem založil environmentální hnutí, které se rychle stalo populární.
Když jsme začínali, vláda nám nevěnovala žádnou pozornost. Mysleli si, že
tak malá skupinka lidí, nemůže nic ovlivnit. Když jsme se ale rozrostli, tak se
o nás vláda začala zajímat a pokusila se naše hnutí zastavit.
V roce 1993 začala vláda zatýkat lidi. Když si přišli pro mě, podařilo se mi
vyskočit z okna v prvním patře a utéct do lesa. Bratr to však už nestihl, zatkli
ho. Na cestě do sousední vesnice jsem viděl, jak zabíjejí lidi. Před zraky
ostatních zabíjeli a znásilňovali hlavně Ogony, ale nevynechali ani další lidi z
university. Bylo to mnohem horší, než bych si kdy dokázal vůbec představit.
Nemůžu o tom moc mluvit. Celý rok jsem se schovával v podzemí.
V době, kdy zabili Kena, jsem byl ještě pořád ukryt v podzemí. Cítil jsem, že
stále ještě jsem pro náš lid povzbuzením, proto jsem nemohl utéci pryč.
Chtěli nás umlčet, protože jsme říkali pravdu. Chtěli jsme ukázat světu, že
nechceme používat násilí, mysleli jsme si, že si svět řekne, O.K. Byli jsme
první nenásilné africké hnutí za životní prostředí, mysleli jsme si, že nás svět
dokáže ochránit. Až poté, co zabili Kena a kdy nás začali znovu hledat, jsme
se rozhodli, že musíme utéct. Řekl jsem to manželce a dětem. Lépe nám
bude živým za hranicemi, než mrtvým tady.
Poprosil jsem bratra, aby prodal naše věci a aby nám půjčil nějaké peníze.
Zamaskovali jsme se. Dostat se přes hranice do Beninu bylo těžké. Museli
jsme se plazit, utíkat, někdy jsme mohli použít i nějaký dopravní prostředek.
Chtěli jsme, aby nás taxikář vysadil u velvyslanectví, ale dostat se k ní bylo
velice obtížné.
Někdo nám poradil, abychom to zkusili u UNHCR. Už byl skoro víkend, asi
pátek, a oni už zavírali. Řekli nám, že v tuhle dobu už nemáme chodit. Když
jsem jim řekl, že s sebou máme dvě malé děti, tak se o nás postarali. Spali
jsem v UNHCR na zemi. Byli opravdu ochotní. Mé nejmladším nebylo ani pět
měsíců. Byla hodně nemocná. Mysleli jsme si, že to nepřežije. Prošli jsme
několik ambasád, nakonec nás přijali na americkém velvyslanectví.
UNHCR odvedlo dobrou práci. Jediná věc, kterou je ještě třeba udělat, je
sledovat i ty, které se Vám podařilo usídlit ve třetí zemi. Zeptat se jich, po
třech měsících, jak se jim daří, jak je o ně postaráno. Informace jsou to
nejdůležitější v životě člověka. A ty jsem neměli. Proto nám trvalo tak dlouho
usadit se. Ale teď jsem šťastní. Dokážeme si s lidmi povídat, někdo nám
daroval tenhle stůl, židle jsme našli na smetišti, jiný nám zase dal telefon.
Spousta lidí si neuvědomuje, čím musejí uprchlíci projít, psychicky i fyzicky.
Přijdete o všechen svůj majetek, včetně dokumentů, nadějí a dokonce i lidí,
které jste měli rádi. Vaše nejbližší zabila kulka, ale vy jste přižili. Když někdo
prožije hrozné věci, mohou ho pronásledovat celý život.