První část knihy k projektu Pokoj 127 - "Příručka"
Transkript
První část knihy k projektu Pokoj 127 - "Příručka"
Pokoj 127 Domov mládeže Q708, Terezín PODĚKOVÁNÍ Za spolupráci a podporu děkujeme Alexandru Bondymu, Vladimíru Futerovi, Jiřině Garajové, Jiřině a Pavlovi Janáčovým, Evě Kloučkové, Ludvíku Sušickému, Alici Zadražilové, Radovanu Koderovi, Heleně Koubkové, Radce Konečné, Martině Horákové, Michalu Krausovi, Mindy, Garymu a Benovi Loebnerovým, Anně Lorencové, manželům Mayerovým, Martinu a Tomáši Ročkovým, Libuši Salomoničové, Evě a Philippovi Schenkovým, Josefu Škvoreckému, Miroslavu Vantruovi, Jaroslavu Vokřínkovi, dále Janě Šmolové, Vojtěchu Blodigovi, Ludmile Chládkové a Tomáši Fedorovičovi z Památníku Terezín, Marii Zahradníkové ze Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea v Praze, Martě Vančurové z o. s. Zapomenutí a mnoha dalším. Naše největší díky patří Chavě a Maxovi Livniovým, Evě a Honzovi Ročkovým, Petrovi Herrmannovi a Tomovi Lukovi za důvěru, s jakou nám svěřili své vzpomínky. Publikaci finančně podpořily tyto instituce: Nadační fond obětem holocaustu, statutární město Plzeň a Plzeňský kraj Pokoj 127 Domov mládeže Q708, Terezín Monika Stehlíková a studentky Gymnázia na Mikulášském nám. v Plzni Veronika Fikrlová, Denisa Golová, Renata Králiková, Alžběta Rejtmajerová, Vendula Ulrychová, Jana Vašicová a Kateřina Žihlová ve spolupráci s Ilonou Dvořákovou, Janem Jáchimem a Alešem Turnovcem z o. s. HUMR Gymnázium Plzeň o.s. HUMR 2007 (...) „Pokud se snad mezinárodnímu finančnímu židovstvu v Evropě i mimo ni opět podaří zatáhnout národy do světové války, výslekem nebude bolševizace země, a tudíž i vítězství židovstva, ale vyhlazení židovské rasy v Evropě!“ Adolf Hitler v projevu k Říšskému sněmu 30. ledna 1939 1942-44 1943 Tajemný „Východ“, kam jsou „za prací“ deportováni „Židé“ z nacisty ovládané Evropy. Mašinérie konečného řešení židovské otázky pracuje na plné obrátky. Pokoj 127 Domov mládeže Q708, Terezín O H C „ Štěpán Alt Egon Löbner Jan Bondy Ý Karel Hahn V Ota Adler Otmar Karpfen Vilém Pollak Jan Robitschek Petr Herrmann Tom Löwenbach Max Lieben „Mumlas“ “ D 3 Od zimy 1942 do léta 1944 bylo do terezínského ghetta mimo desetitisíců jiných deportováno i dvanáct chlapců, kteří se sešli na jednom pokoji domu Q708. Spojovalo je málo – přibližně stejný věk a fakt, že byli na základě tzv. norimberských zákonů stigmatizováni jako příslušníci „méněcenné rasy“ a určeni k záhubě. Terezín se pro ně stal mezistupněm mezi svobodou a peklem vyhlazovacích táborů. JAKOŽE Leo Strauss Je jedno malé město – kdo popírá to, lže – to město, bratře, sestro, má jméno Jakože. Do města toho jména – tam každý nemůže! Jen rasa vyvolená – ta rasa Jakože. V tom městě Jakože lze žít život bez hoře – ovšem i ten život je jen jakože. A každý tam má práci v domě i na dvoře a každý se ji snaží udělat jakože. V té kavárně se člověk má prima, protože Pan Nikdo je tam Někdo, i když jen jakože. Hoď obal ze své duše do jakože koše – a prožij jednoduše jakože rozkoše! A jakože sny v noci! Tam jakože je vše! A smutek jen je pravý v tom městě Jakože. (Z německého originálu přebásnil Lubomír Feldek) 5 Terezín dal v 18. století postavit císař Josef II. jako pevnostní město, které mělo chránit české vnitrozemí ze severu. Na podzim 1941 nacistická okupační moc rozhodla, že zde budou soustředěni ti obyvatelé protektorátu, kteří jsou podle tzv. norimberských zákonů „židovského původu“. Před válkou zde žilo asi sedm tisíc lidí, nyní se mělo městečko stát vězením pro 50 000 až 60 000 osob. Ve srovnání s jinými ghetty v nacisty okupované Evropě měl Terezín zvláštní postavení. Tak jako jinde, i zde žili lidé v bídě, i zde umírali, i odsud byla drtivá většina deportována do vyhlazovacích táborů, kde zahynula. Zároveň ale mělo nejzápadněji položené ghetto dokázat světu, že nacisté jednají se židy nanejvýš humánně. Městečko se stalo kulisou k potěmkinovské maškarádě – zatímco jeviště se „zkrášlovalo“, v zákulisí lidé trpěli nesvobodou, nouzí, drsnými životními podmínkami a neustálou hrozbou transportů do vyhlazovacích táborů. Příběh ghetta Terezín je především příběhem hrůzného cynického podfuku. 6 FUNKCE GHETTA KONCENTRAČNÍ A TRANZITNÍ – S výjimkou transportů do Lodže a Minska byli od podzimu 1941 čeští a moravští židé deportováni nejprve do Terezína. Od roku 1942 začaly přijíždět transporty z Německa a Rakouska, později z Holandska a Dánska. Od ledna 1942 zároveň odjížděly transporty na Východ – deportovaní většinou zahynuli v některém z vyhlazovacích táborů akce Reinhard – v Belzeci, Sobiboru či Treblince. Od 26. října 1942 byla cílovou stanicí všech dalších transportů Osvětim – Březinka (Auschwitz – Birkenau). Od listopadu 1941 do května 1945 prošlo Terezínem 155 000 mužů, žen a dětí. 83 000 z nich zahynulo ve vyhlazovacích táborech a na pochodech smrti. DECIMAČNÍ – V samotném Terezíně zahynulo 35 000 lidí. Životní podmínky byly zvláště kruté pro staré lidi. Na konferenci ve Wannsee bylo rozhodnuto, že Terezín bude sloužit jako „starobní ghetto“ pro židy z Německa a Rakouska. Ti byli přesvědčováni, aby si koupili privilegium pobývat v „lázeňském městečku“, kde o ně bude postaráno. V Terezíně je však čekala jen bída, hlad, nedostatečná lékařská péče a transporty na Východ. PROPAGANDISTICKÁ – Od podzimu 1942 byla posilována propagandistická funkce Terezína. Byly zřízeny obchody se zbožím zabaveným vězňům, „kavárna“, na jaře 1943 začala fungovat „banka“, ulice získaly místo čísel názvy. Začalo tzv. „zkrášlování“, které mělo Terezín připravit na očekávanou návštěvu zástupců Mezinárodního výboru Červeného kříže. V jeho rámci bylo třeba snížit počet vězňů – do terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Březince bylo v několika transportech odesláno 17 500 vězňů. V červnu navštívil Terezín zástupce Mezinárodního výboru Červeného kříže dr. Maurice Rossel. Strávil tu jen několik hodin a stal se svědkem pečlivě zinscenovaného divadla. Velký podfuk se podařil – Rossel napsal zprávu, v níž má pro organizaci života v ghettu především slova obdivu. V srpnu a září byl natočen propagandistický film Vůdce daroval Židům město. Vidíme v něm usměvavé spokojené tváře lidí, kteří za několik týdnů po natáčení zahynou v plynových komorách Birkenau. Bude mezi nimi i Kurt Gerron, proslulý německý filmař, který se pod dozorem SS ujal režie. 7 1 3 2 4 8 5 1 Pokoj 127 Domov mládeže Q708 V Malé pevnosti sídlila policejní věznice gestapa, kam byli posíláni političtí vězňové z Protektorátu Čechy a Morava (asi 90%) i z dalších zemí. Byli sem umisťováni i „provinilci“ z terezínského ghetta. Byli týráni hladem, otrockou prací, bitím i otřesnými hygienickými podmínkami. Většina uvězněných byla deportována do koncentračních táborů. Malou pevností za okupace prošlo 32 000 mužů a žen, 2 600 jich tu zahynulo. 2 V Magdeburských kasárnách sídlila tzv. židovská samospráva, na jejíchž bedrech ležela praktická organizace života v ghettu. Byla však zcela podřízená SS, takže její možnosti zlepšovat život vězňů byly nepatrné. Nejhrůznější povinností bylo zařazování konkrétních lidí do transportů – komandatura SS dodala žádaný počet deportovaných, případně další obecné instrukce (věk, země původu), povinnost jmenovitého výběru však ležela na samosprávě. První hlavou samosprávy, tzv. židovským starším, byl zvolen respektovaný a oblíbený představitel českých sionistů Jakob Edelstein. V lednu 1943 byl ze své funkce odvolán a nahrazen představitelem německých vězňů dr. Paulem Eppsteinem. Ani jeden z nich válku nepřežil – Edelstein byl v červnu 1944 zastřelen v Osvětimi, Eppstein byl v září téhož roku zavražděn v Malé pevnosti. Třetím starším se stal vídeňský rabín Benjamin Murmelstein, který se v Terezíně dočkal konce války. 3 Komandatura SS sídlila přímo na terezínském náměstí. V jejím čele se v průběhu existence ghetta vystřídali Siegfried Seidl (po válce popraven), Anton Burger (zemřel roku 1991 neodhalen a nepotrestán) a Karel Rahm (po válce popraven). Příslušníci SS ovládali obyvatelstvo ghetta systémem příkazů, zákazů a trestů, skrze něž byly naplňovány hlavní funkce tábora – koncentrace, decimace a propaganda. Nápomocný jim v tom byl oddíl protektorátních četníků. Drtivá většina příslušníků SS působících v ghettu nebyla nikdy potrestána. 4 Slangovým slovem šlojzka (z německého die Schleusse – propust) byl označován prostor v Ústeckých a později v Hamburských kasárnách, skrze nějž procházeli nově příchozí. Byli podrobeni důkladné kontrole, během které často přišli o řadu věcí – odtud i termín „šlojzovat“, tj. nelegálně si opatřovat. 5 Až do června 1943 přijížděli deportovaní do stanice Bohušovice nad Ohří a odtud šli do ghetta pěšky. Nejen z ekonomických důvodů, ale především kvůli utajení a zamezení kontaktů s civilním obyvatelstvem byla zbudována železniční vlečka, která vedla až na okraj ghetta. 9 Zbytky bohušovické vlečky vedoucí k Hamburským kasárnám Brána Hamburských kasáren ústící do ulice Q7, kam vlečka přijížděla Brána Malé pevnosti Budova, kde se nacházela komandantura SS Magdeburská kasárna, kde sídlila židovská samospráva ghetta Pokoj 127 Nárožní budova, kde se nacházel Domov mládeže (podle tehdejšího označení křižovatka ulic Q7 a L2) 10 Dvorek Q708 olejomalba dvorku bloku Q708, v Terezíně (autor Otto Wachtl) DOBA STRÁVENÁ V TEREZÍNĚ 1942 1943 1944 30.6.1943 Ostrava 18.1.1942 Plzeň Štěpán Alt Egon Löbner Jan Bondy 3.12.1942 13.6.1942 Skřivany Karel Hahn 22.1.1942 Plzeň Ota Adler 4.7.1942 Olomouc Otmar Karpfen 5.12.1942 Pardubice 15.5.1942 Praha 26.2.1942 Kladno Vilém Pollak Jan Robitschek Petr Herrmann 17.12.1942 Tom Löwenbach 8.7.1943 Praha Max Lieben „Mumlas“ 14 1945 28.9.1944 Osvětim – Březinka 28.9.1944 Osvětim – Březinka 15.3.1944 Bergen-Belsen 15.5.1944 Osvětim – Březinka 18.12.1944 Osvětim – Březinka osvobození v Terezíně 28.9.1944 Osvětim – Březinka 28.9.1944 Osvětim – Březinka 28.9.1944 Osvětim – Březinka 28.9.1944 Osvětim – Březinka 20.9.1944 Osvětim – Březinka 28.9.1944 Osvětim – Březinka 1945 ze vzpomínek Honzy Ročka „Po několika měsících jsem se přestěhoval do menšího pokoje. Přišel jsem tam spolu s jedenácti dalšími kluky, se kterými jsme se k sobě dobře hodili a stali se dobrými přáteli. Většina pokojů v Terezíně měla třípatrové palandy. V tom našem, který měl číslo 127, byly čtyři. Pokoj byl průchozí a všichni obyvatelé dalšího pokoje, který měl číslo 128, předpokládám, že jich tam bylo také alespoň dvanáct, neustále procházeli tím naším. Dveře do našeho pokoje a dveře z něj do čísla 128 byly na přilehlých stěnách. A tak jsme se rozhodli místnost přestavět. Nepamatuji si, kdo měl ten nápad, ale určitě jsem to nebyl já, jistě někdo šikovnější a s větší iniciativou, ale všichni jsme se k projektu nadšeně připojili. Podařilo se nám sehnat potřebné množství dřeva, nevím kde a jak, ale vím, že jedním ze zdrojů byly velké bedny, v kterých se přepravovalo prádlo do prádelny a které se nám podařilo ukrást, nebo jak se v Terezíně říkalo, šlojzovat. Vzpomínám si, jak se ukradené dřevo muselo rychle ohoblovat, aby se odstranila identifikační čísla pro případ, že by přišla nějaká kontrola. A tak jsme si kompletně přestavěli pokoj. V naší skupině byla spousta chytrých kluků a z pokoje jsme si udělali opravdu příjemné místo. Měli jsme v něm i ilegální vařič, a dokonce jsme prorazili zeď a protáhli přípoj na elektrické vedení z vedlejšího domu, takže jsme mohli svítit alespoň jednou žárovkou, když nám starší vedoucí v určitou dobu večer vypnuli světlo... Pro celé patro byl jeden společný záchod na pavlači a společná umývárna v přízemí – my žili v prvním patře. Záchod se stal problémem, protože někteří úzkostlivější kluci si nechtěli sedat na prkénko, které používali všichni ostatní, ale zároveň neuměli příliš dobře mířit. Někdo proto vyřezal z překližky malé záchodové prkýnko jako přívěšek ke klíči ozdobený nápisem „Drž se manýry, dělej do díry“. Vybavuji si téměř všechny z jedenácti kluků, s nimiž jsem byl na pokoji. Egon Löbner, Tom Löwenbach (Luke), Honza Bondy, Otmar Karpfen, Ota Adler a Petr Herrmann přežili, Karel Hahn, Vilém Pollak a Štěpán Alt zahynuli. Do naší skupiny patřil i poněkud odtažitý mladík, který neustále studoval matematiku. Jeho jméno si nemůžu vybavit, říkali jsme mu „Mumlas“, vím však, že nepřežil. Byli jsme velmi sourodou skupinou a nepamatuji si, že bychom se někdy hádali. Já byl z našeho pokoje asi nejstarší, každopádně mě prohlásili za „Zimmerältestera“, tedy „staršího“ pokoje. Nevybavuji si, že bych měl díky této funkci nějakou zvláštní zodpovědnost, ani že bych se těšil nějaké výjimečné autoritě.“ 15 Terezín červen 1943 - září 1944 Osvětim II Březinka transportován 28. 9. 1944 nepřežil Moravská Ostrava narozen 13.2.1925 ŠTĚPÁN ALT Štěpán se narodil 13. 2. 1925 v Moravské Ostravě. Tam také studoval na německém gymnáziu. Otec Ludvík působil jako primář chirurgického oddělení městské nemocnice v Moravské Ostravě a později získal místo jako lékař pojišťovny soukromých úředníků. Za války pracoval v židovské nemocnici v Ostravě a spolu se svými pacienty byl 30. 6. 1943 deportován transportem Df do Terezína. Štěpánova matka Gertruda Altová byla dcerou JUDr. Aloise Hilfa, druhého předsedy Židovské náboženské obce v Moravské Ostravě a prezidenta Zemského svazu židovských náboženských obcí na Moravě. Ve svých 18 letech byl i Štěpán 30. 6. 1943 transportem Df deportován do terezínského ghetta. Spolu s ním jel i jeho starší bratr Jindřich (Heinz) a rodiče. 28. 9. 1944 byli oba bratři transportem Ek deportováni do Osvětimi – – Birkenau a o měsíc později 28. 10. 1944 odjeli transportem Ev i Štěpánovi rodiče. Bratr Jindřich zemřel 6. 1. 1945 v Dachau, Štěpán i jeho rodiče zahynuli v Birkenau. Rodina Altových 17 ŠTĚPÁN ALT Jan Mayer: „Se Štěpánem a jeho bratrem Heinzem jsem se znal, protože se stýkaly naše rodiny. Jezdili jsme spolu lyžovat do Beskyd, hráli jsme tenis a fotbal. Otec Štěpána Alta pocházel z Vyškova. Ve Vyškově bylo více Němců než Čechů, a proto Altovi mluvili německy, ačkoli měli židovskou domácnost. Tehdy ale jazyk nehrál žádnou roli. Přestože byl Štěpán stejný ročník jako já, nechodili jsme spolu do školy. Pamatuji si, že Štěpán velmi dobře a rád maloval, stejně jako jeho otec. Jeho bratr Heinz byl zase vynikající klavírista. Od 18. do 30. 9. 1942 odjelo z Ostravy několik velkých transportů do Terezína, kterými odjeli téměř všichni ostravští židé. V Ostravě zůstalo pouhých 70 židů, mezi nimiž byla i moje rodina a Altovi. Můj otec dělal před- Štěpán a Jindřich Altovi sedu Židovské obce tady v Ostravě, proto jsme nemuseli zatím odjet. Štěpánův otec byl zase ředitelem nemocnice, která podléhala Židovské obci a jejím nadřízeným bylo samozřejmě gestapo. V této době jsem se se Štěpánem přátelil nejvíc. V Ostravě už nebyla žádná židovská organizace, na to tu bylo málo židů, a do nežidovské jsme chodit nesměli. Už dlouho jsme nemohli navštěvovat žádnou školu. Štěpán neměl tehdy žádné zaměstnání a tak byl doma. Já se Štěpánovým bratrem Heinzem jsme pracovali v nemocnici. Heinz dělal asistenta svému otci a já zase jinému lékaři. Jednou se nám přihodila taková věc. Nějakému člověku byla amputována noha, já a Heinz jsme při tom asistovali. Po skončení operace jsme museli jít na židovský hřbitov a tu nohu pohřbít. Ten člověk byl žid a jeho manželka křesťanka… Štěpán na večírku ŠTĚPÁN ALT paní Mayerová: Nás 70 židů, kteří jsme v Ostravě zůstali, odešlo do Terezína společně 30. 6. 1943. Jeli i Altovi. V Terezíně jsme se už se Štěpánem moc nevídali. Každý měl své zaměstnání, které mu vybrala Židovská rada. Štěpán myslím někde vypomáhal. V Terezíně byla samozřejmě ještě volnost, bylo to ghetto. Vím, že doktor Alt bydlel v Terezíně se svou manželkou a synové je mohli navštěvovat. Z Terezína jsem odjížděl opět společně s bratry Altovými. Bylo nám řečeno, že jedeme do lepšího tábora, ale najednou jsme byli v Osvětimi. Přijeli jsme tam dobytčáky. Na rampě stáli esesáci, jeden z nich byl doktor Mengele, ale to jsem tenkrát nevěděl. To byl poslední okamžik, kdy jsem spatřil jak svoje rodiče, tak i bratry Altovy…“ Štěpán Alt (šestý zprava) na atletických závodech v Terezíně (fotografie z knihy Petra Erbena Ve vlastních stopách) „Tehdy jsme se my mladí scházeli v jednom ostravském bytě. Chodili tam židi i nežidi. Ale bylo to velmi nebezpečné, protože kdyby na to gestapo přišlo, tak by poslali do koncentráku nejen nás, ale i ty tzv. árijce. Moc rádi jsme tam tančili a poslouchali hudbu. Chodili tam i Štěpán a Heinz. Mě se tenkrát Štěpán moc líbil, byl vysoký a moc hezký, byla jsem do něj zamilovaná.“ Budova ostravského gymnázia v době okupace Gross-Rosen na pochodu smrti Terezín leden 1942 - září 1945 Plzeň narozen 24.2. 1924 Janinagrube do r. 1945 Osvětim II Březinka transportován 28. 9. 1944 Flossenbürg osvobozen v květnu 1945 EGON LÖBNER Egon se narodil 24. 2. 1924 v Plzni. Jeho otec Emil Löbner byl významným obchodníkem s ovocem a rýží a také majitelem několika benzinových stanic. Josefína Löbnerová, Egonova matka, byla vystrašená okupací a doufala v odchod do Holandska, nakonec však emigroval do Palestiny pouze její mladší syn Vilém. V Terezíně Egon pracoval jako vodárenský technik. Strávil zde dva a půl roku, během nichž podstatnou dobu bydlel na pokoji 127. Studoval jazyky a filosofii a věnoval se řadě dalších činností, mezi něž patřila i péče o potřebné. 28. 9. 1944 byli Egon a jeho otec zařazeni do likvidačního transportu Ek do Osvětimi – Birkenau. Z dvou a půl tisíce lidí prošlo vstupní selekcí pouze asi 500 osob – Egon ano, jeho otec ne. 19. 10. 1944 odjela do Birkenau Josefína – ani ona selekcí neprošla. Nedlouho po příjezdu do Osvětimi byl Egon vybrán na práci v uhelném dole Janina u Krakova, kde se setkal se strýcem Waltrem (ten byl z politických důvodů zatčen již od r. 1939). Od 18. ledna 1945 se společně účastnili pochodu smrti mířícího do Gross-Rosenu. Tam se po zbytek války rozdělili, Egon pokračoval do Flossenbürgu. Po osvobození v květnu 1945 se Egon vrátil do Plzně, dostudoval a ještě v prosinci téhož roku odcestoval do utečeneckého tábora v Deggendorfu. Po roce se přihlásil ke studiu v Buffalu a usadil se ve Spojených státech natrvalo. Později dosáhl mnoha úspěchů v oblasti optoelektroniky a v 70. letech působil jako atašé pro vědu a výzkum na ambasádě v Rusku. Zemřel 30. 12. 1989. Matka Josefína Löbnerová Egon s bratrem Vilémem po válce v Palestině 21 EGON LÖBNER: ÚTĚK VĚZNĚ B-13375 Stalo se to na začátku února 1945 na jihovýchod od slezské Svidnice. Každý den se v dálce na severu ozývalo dunění německo-ruské fronty. Na jihu bylo pohoří, které oddělovalo Třetí říši od Protektorátu Čechy a Morava. Všechny cesty na západ byly ucpané všemožnými prapodivnými skupinkami – byly tam motorizované jednotky spořádaně ustupujícího wehrmachtu. Byly tam koňské povozy naložené prchajícími německými civilisty, jejich dětmi, ženami všeho věku i majetkem. A také dlouhé kolony pochodujících vyčerpaných vězňů z koncentračních táborů pod dohledem SS. Před dvěma týdny vyrazili z Osvětimi a jeho pobočných táborů. Ti, kteří nebyli schopní držet krok, byli stráží zastřeleni a jejich zmrzlé mrtvoly pak naplňovaly strouhy podél mnohých cest na západ. Byl jsem osvětimským vězněm číslo B-13375. Číslo bylo vytetováno na mém levém předloktí – takto označeného mě německé úřady mohly, mrtvého či živého, snadno identifikovat. Série B byla třetí a zároveň poslední sérií v Osvětimi. Jenom pár tisíc vězňů mělo číslo vyšší než já. Během týdnů, kdy nás, osvětimské vězně, hnali německou krajinou, jsme prošli mnoha vesnicemi. Přístup vesničanů k nám silně závisel na jejich náboženství. V protestantských vesnicích, které jsme poznali podle toho, že neměly kříž na kostelních věžích, na nás obyvatelé házeli kameny, posmívali se nám a pobízeli stráže, aby nás mlátily a zabíjely. V katolických vesnicích, jejichž kostely byly označeny křížem, nám lidé projevovali soucit. V jedné vesnici dokonce vyjednávali se strážemi, aby nás mohli nakrmit chlebem a tvarohem. Tenhle velký rozdíl mě mátl ještě mnoho let poté. Teprve před dese22 ti lety mi jeden evropský historik, který učí na Stanfordu, vysvětlil, že to nebylo jejich náboženstvím, ale jejich zkušeností minoritního statusu, co je přimělo k soucitu s nešťastnými vězni, a že kdybychom bývali šli přes Bavorsko, bývali by to byli protestanti, kdo by s námi soucítil, a katolíci, kdo po nás házel kameny. V neděli 4. února 1945 jsem se probudil se svítáním uprostřed teplého sena v podkroví jedné velké stodoly. Uvědomil jsem si, že jsme v jedné z těch „přátelských“ katolických vesnic. Slyšel jsem, jak kostelní zvony svolávají věřící na ranní mši. Slezl jsem po žebříku na zem. Většina vězňů ještě spala. Měl jsme velký hlad. Za poslední dny to bylo jen jednou, co jsem se opravdu najedl. Potřeboval jsem se vymočit. Moc dobře jsem věděl, že ve stodole je spousta míst, kde bych si mohl ulevit. Můj pohled nicméně spočinul na zavalitém strážci SS stojícím u dveří. Byl to jediný člen SS, kterého jsem se nebál. Před dvěma týdny zrovna díky své výjimečné statečnosti zachránil asi tucet vězňů před zastřelením během nepokojů při pochodu lesem nedaleko polských Rybniků. Byl jsem jedním z nich. Mezi vězni se říkalo, že to byl člen komunistické strany, který vstoupil do SS, aby mohl ze své pozice zachraňovat vězně před smrtí. Nevím, jestli to tak opravdu bylo, ale je pravda, že můj život zachránil ne jednou, ale dvakrát. Došel jsem k němu a zeptal se, jestli si mohu odběhnout na záchod. Přikývl. Vyšel jsem ze stodoly. Nesledoval mě. I když jsem už vykonal potřebu, pořád nebyl v dohledu. Najednou jsem se bez rozmyslu vydal směrem k hlavní silnici, která vedla skrz vesnici. Byl jsem sám. Nikdo mě nepronásledoval. Nikdo na mě nevolal. Prošel jsem kolem dvou domů a zazvonil u dveří toho třetího. U boudy nahlas štěkal pes a tahal za řetěz. Po chvilce se otevřely dveře domu a k vrátkům přišla holčička. Viděla mou špinavou vězeňskou uniformu a neoholený obličej. Ve tváři měla vyděšený výraz. Došlo mi, že se dívá na uprchlého vězně a že já bych se na jejím místě bál úplně stejně, kdybych se viděl. Věděl jsem, že jedinou možností, jak překonat tu hlubokou společenskou propast mezi námi, byla moje naprosto plynulá němčina. Přišla ke mně a zeptala se: „Co chcete?“ Chtěl jsem říct, že mám obrovský hlad a že potřebuji jídlo. Věděl jsem, že můj život závisí na schopnosti si jej opatřit. Ale moje noblesní výchova mi stála v cestě. Ani za těchto příšerných okolností jsem se nemohl přimět mluvit jako pouliční žebrák. Nebyla to pýcha, ale stud, který mi nedovolil říct jí pravdu. Řekl jsem: „Cestuji už přes dva týdny a neměl jsem příležitost se nikde umýt. Cítím se strašně špinavý. Chtěl bych jít dál a trochu se umýt.“ Holčička odpověděla: „Počkejte tu,“ a zmizela zpátky v domě. Připadalo mi, že čekám věčnost. Bál jsem se, že mě někdo zahlédne a že budu zatčen a popraven. Útěk z pochodu smrti byl neomluvitelný. Konečně se dveře opět otevřely a holčička přišla k brance. Tentokrát ji otevřela, uklidnila psa a zavedla mě do domu. Bylo to víc než tři roky, co jsem vstoupil do něčího domu. Uvnitř byla žena ve středních letech a připravovala mi lavor s teplou vodou, mýdlo a ručník. Byla tam ještě další žena, ale nepamatuji si, že by tam byl muž. Svlékl jsem se do pasu, umyl se a utřel. Když jsem byl hotov, nabídly mi kafe a koláč. Mé zdráhavé hostitelky byly zvědavé, jaký hrozný zločin jsem to spáchal, že musím snášet neuvěřitelný úděl vězně SS. Řekl jsem jim, že mým jediným proviněním je, že jsem se narodil jako žid. Nejprve mi nechtěly věřit. Ukázalo se, že v jejich vesnici předtím žádní židé nežili, a já se domnívám, že vážně nevěděly nic o tom, jakého zacházení se židům dostávalo od té nacistické tlupy, která vedla jejich zemi. Ona stará žena se obzvlášť rozohnila a přísahala, jak se jí Hitler sám hnusí. Když jsem si chtěl dát zbytek koláče do kapes, zastavily mě. Řekly: „Určitě vás chytí a mohli by nás pak podle toho jídla vypátrat. Můžete si naplnit žaludek, ale ne kapsy.“ Snažil jsem se ujasnit si, co budu dělat dál. Šance na přežití uprchlého vězně bez vlasů, v trestaneckém úboru a s nesmazatelným tetováním na ruce zjevně nebyly vysoké. Spíš naopak. Rozhodl jsem se zjistit, jestli skupina vězňů, kterou jsem opustil před 45 minutami, už ze stodoly odešla, nebo tam ještě pořád je. Když jsem se vrátil, „hodný esesák“ se na mě zaraženě podíval. Určitě si musel myslet, že jsem se zbláznil, když se sám vracím. S naplněným žaludkem, povzbuzen na duchu ochotou německých vesničanů, kteří se měli brzy sami stát uprchlíky, a milosrdností esesmena, který mě nechal jít, se život vězně nejevil tak černě. Byl to známý svět, který představoval alespoň malou naději, že nebudu zničehonic zastřelen. A tak nedávný uprchlík, nyní opět vězeň B-13375 s viditelným číslem na svém předloktí, pokračoval v namáhavém pochodu. Dalším, ale ne posledním cílovým táborem byl Gross-Rosen. O tři měsíce později jsem byl osvobozen Pattonovou armádou ve Flossenbürgu, koncentračním táboře proslulém tím, že do něj bývali za trest posíláni vězni z Dachau. Odtud to bylo jen 80 kilometrů do mého rodného města, Plzně, kam se Pattonova armáda dostala o pár dní později začátkem května. Tu báječnou zprávu jsem se dozvěděl z rádia, když jsem žvýkal příděl jídla od americké armády. Bylo to první vysílání, které jsem měl od září 1939, kdy byly zabaveny rádiové přijímače, možnost slyšet. Vzpomínku na pochod smrti sepsal Egon Löbner v 80. letech 20. století 23 Bergen-Belsen od března 1944 Terezín prosinec 1942 - březen 1944 JAN BONDY Pocházel ze severovýchodních Čech, z kraje Karla Poláčka a Karla Čapka. (Čapek byl ostatně rodinný známý, odtud údajně pochází jméno G. H. Bondy v knihách Továrna na Absolutno a Válka s mloky). Matka se před válkou vystěhovala do Skandinávie, otec byl 1. 8. 1942 zavražděn v Mauthausenu. Honza a jeho mladší bratr byli 3. 12. 1942 zvláštním transportem Ez deportováni do Terezína. Na pokoji 127 se Honza sešel s Tomem L., kamarádem z dětství. 15. 3. 1944 byli Honza i jeho bratr převezeni do zvláštního oddělení KT Bergen-Belsen určeného vězňům se zvláštním statutem. Po válce odešli za matkou do Skandinávie, kde nyní žijí se svými rodinami. Pan Bondy ani jeho bratr se nechtějí žádným způsobem vracet ke své bolestné minulosti. Respektujeme jejich přání a žádné další podrobnosti o nich ani jejich rodinách neuvádíme. 25 Terezín červen 1942 - květen 1944 Osvětim II Březinka Skřivany narozen 5. 5. 1925 transportován 1. 10. 1944 nepřežil KAREL HAHN Karel se narodil 5. 5. 1925 ve Skřivanech u Nového Bydžova jako třetí dítě Bedřicha a Růženy Hahnových. Rodina patřila k nejzámožnějším v obci, vlastnila moderní výrobnu oblíbené skřivanské kořalky a hospodu. Karel měl dva starší sourozence – Jiřího a Editu. Jiří, který vystudoval medicínu, odjel už 4. 12. 1941 pražským transportem J do Terezína. 1. 10. 1944 byl zařazen do transportu Em do Osvětimi, kde zahynul. Karel, jeho rodiče a sestra byli do Terezína deportováni 13. 6. 1942 transportem AAd z Kolína. Karel bydlel na pokoji 127, spolubydlící mu přezdívali Kahan. 15. 5. 1944 odjel transportem Dz do tzv. terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau, kde zahynul. 18. 5. odjela s dalším osvětimským transportem Eb sestra Edita. Jeho rodiče Bedřich a Růžena odjeli do Osvětimi 19. 10. 1944, oba čekala smrt. Jediná Edita přežila – v Polsku se jí podařilo utéct z transportu. Do konce války se skrývala a poté se vrátila domů do Skřivan, ale nikoho z rodiny tam už nenašla. Proto odešla do Švýcarska a později do Kanady, kde koncem 90. let zemřela. Budova bývalé likérky rodiny Hahnů ve Skřivanech 27 Tragický osud židů Kolem roku 1850 přivandroval do Skřivan mydlář Izák Hahn. Pronajal si domek od velkostatku a prováděl mydlářství. Žid měl ducha obchodního – píše se v kronice. Začal také prodávat kořalku, kterou vyráběl po domácku studenou cestou. Od velkostatku koupil kus tenkrát bezcenného místa (u dělnických domů) a postavil si malý krámek s bytem a výrobnou a počal vyrábět ve větším. „Skřivanská čistá“ i žitná byly známy po celém okolí. Měl dva syny: Abraháma, kterému zavedl kramářský obchod v domě č.40, a Karla, který byl také mydlářem a asi v roce 1880 – 1881 ho oženil se Smidar, dcerou žida Štejnaraze, který tam měl „putyku“. Karel Hahn rozšířil obchod, vyráběl ve velkém, vařil a jeho likér „magadór“ a kmínka byly známy všude. Zastavovali se u něho dělníci, kteří zde pracovali v cukrovaru, a stavovali se zde i „formani“. Karel rozšířil budovu, měl i lokálek pro hosty, začal se vzmáhat, zařídil si i hospodářství, měl pár koní a chasník mu kromě hospodářských prací rozvážel kořalku po okolí a přivážel z Nového Bydžova z nádraží různé materiály. V chlévě měl několik krav. Měl dvě děvečky, mladší byla paničce k ruce a pomáhala v kuchyni. Panička prodávala kořalku a Karel Hahn se staral o výrobu – k tomu si přibral mladíka (žida). Měli šest dětí – Viktora, Arnošta, Bedřicha, Richarda, Žanynku a Aničku. Když se Bedřich oženil, otec mu předal celý majetek. V roce 1921 postavil Bedřich Hahn moderní výrobnu a skřivanská kořalka byla hodně expedována do ciziny, nejvíce do Francie. Na začátku okupace Němců cítili židé, že se jim za vlády Hitlera povede špatně, a proto Bedřich Hahn v roce 1940 zajel za Josefem Bašusem a nabídl mu k prodeji celý majetek. KAREL HAHN Majetek byl prodán za 1 040 000 Kč. Později ještě pan Bašut přidal 420 000 Kč. Dlouho netrvalo a přešel na výrobu likéru komisař Mauder. Vedl celou továrnu a pan Bašut musel jenom mlčet. Je zde ukázáno, jak z malých začátků povstal veliký majetek rodiny Hahnů a jak zase válkou přišel nazmar. V roce 1942 byl proveden atentát na Reinharda Heydricha. 10. června 1942 byli vystěhováni a ze Skřivan odvezeni všichni židé, tj. 4 rodiny Hahnových – celkem 12 osob do Terezína. Z knihy vydané k příležitosti výročí 640 let obce Skřivany Obecním úřadem Skřivany v září 2000 Nyní nastává českému národu smutná doba, lid málo mluví a takřka chodí „po špičkách“, aby nikoho nikde „neušlápnul“. Z mnoha našich lidí stávají se „Poturčenci“ a z osobního prospěchu zrazují svoje české přesvědčení a přihlašují se k německé národnosti. Jedna z těchto „Poturčenců“ je Milena Oulehlová, která se zamilovala do jednoho z německých vojáků 220 cm vysokého, což zavdalo příčinu, že celá rodina úředníka v rafinerii cukru Jana Oulehly, jeho manželky, syna Jana a jmenované již dcery, přihlásili se k německé národnosti, ač jmenovaný Jan Oulehla byl velikým národovcem a přeložil se svolením spisovatele Jiráska do esperanta „Filosofskou historii“. Do židovských obchodů Karla Hahna byl dán komisař Karel Mauder a do druhého obchodu Josefa Hahna byl dosazen komisař Blaschke. Takovým způsobem se němectví ve Skřivanech zmáhalo, neboť se k Němcům kvůli osobnímu prospěchu přihlásilo mnoho českých donašečů. 12. srpna 1940 z nařízení gestapa v Kolíně zatčeno 6 osob ve Skřivanech pro nepřátelské chování k Němcům a sice: Václav Klór, starosta obce a učitel, hostinský Josef Futera st. a jeho syn Josef, ing. Arnošt Hahn, Bedřich Hahn a Václav Jiroutek, truhlář. Byli obviněni, že na dveřích kanceláře komisaře Karla Maudera byl přemalován nápis s hrozbou proti Němcům. Šest jmenovaných bylo odvezeno do Kolína, později do Kutné Hory a vězněni plných 9 týdnů, konečně propuštěni, avšak Václav Klór byl až do konce války suspendován a od 18. srpna zastupoval starostu obce Josef Forbelský, rolník ve Skřivanech. Rok 1940 byl horší předešlého. Teror Němců pokračoval a jejich povýšenost ještě více, když firmě Karel Hahn (nyní Josef Bašus) a firmě Josef Hahn (nyní konsumní družstvo) byli nasazeni jako správci židovského majetku Karel Mauder a Josef Blaschke, kteří byli špicly gestapa, respektive agenty SD s krycími čísly, což později bylo prokázáno. Josef Miláček, Pamětní kniha obce Skřivany – poválečný zápis Budova bývalého koloniálu, který ve Skřivanech vlastnil Karlův strýc Josef Schwarzheide osvobozen na konci války Terezín leden 1942 - prosinec 1944 Osvětim II Březinka transportován 18. 12. 1944 Plzeň narozen 13. února 1925 OTA ADLER Ota se narodil 13. února 1925 v Plzni Ervínovi a Olze, roz. Goldscheiderové, Adlerovým. Otova o tři roky starší sestra se jmenovala Hana. Bydleli nejprve v Plachého ulici č. 29, po příchodu nacistů byli vystěhováni do bytu v Palackého ulici č. 16. Tatínek měl kartonážní výrobu a působil jako obchodní jednatel. Maminka zůstala v domácnosti. V září 1931 nastoupil Ota do pětitřídní I. obecné školy chlapecké v Podmostní ulici. Později se začal učit krejčím. Po příchodu nacistů nemohl v učení pokračovat, docházel proto alespoň na hodiny židovského náboženství ke Gustavu Reichnerovi. Krejčím se doučil po válce. Krátce před velkými deportacemi plzeňských židů v lednu 1942 zemřel na rakovinu Otův otec. Ota s matkou a se sestrou Hankou odjeli 22. 1. 1942 transportem S do Terezína. Jejich osud je spojen s osudem tzv. „terezínského rodinného tábora“ v Birkenau, kam byla 6. 9. 1943 transportem Dl deportována sestra Hana. Matka Olga a Ota odjeli do Birkenau 18. 12. 1944 transportem Ds. Hanka byla osvobozená v Bergen-Belsenu, Ota v koncentračním táboře Schwarzheide. Matka zahynula v plynových komorách Birkenau pravděpodobně v červnu 1944. Ota se po válce odstěhoval do Prahy, změnil si jméno na Minařík, založil rodinu a pracoval jako krejčí. Ota se sestrou 31 OTA ADLER Z dopisu paní Evy Kloučkové, dcery Oty Adlera Ze vzpomínek Otovy sestry Hanky pro Židovské muzeum v roce 1993 32 Můj tatínek Ota Minařík (rozený Adler) zemřel 14. 7. 1989. Na válku se snažil nevzpomínat. Hlavně mně, své dceři, odmítl říkat cokoli zlého, co ho v životě potkalo. Vím jen, že jako nejmladšímu mu říkali Irýsek a že měl za úkol čistit kanály a každé ráno vynášet mrtvé. Proto prý byl hodně cítit a to mu několikrát zachránilo život. „Krátce po příchodu nacistů musel můj otec zlikvidovat svůj podnik a podporoval nás v té době maminčin tatínek, dědeček, který měl peníze, byl to movitý člověk. Maminka se tenkrát obrátila na Židovskou náboženskou obec v Plzni a oni jí pomohli s tím, že si udělala takovou vývařovnu, kam k ní lidi chodili na oběd. Měli jsme velký byt, tak tam pronajímala pokoje a měla tu vývařovnu, nebyla jiná možnost obživy, nikdo židy nechtěl zaměstnat. Potom tatínek onemocněl, měl rakovinu střev. V r. 1942 jsem dostala z židovské obce obsílku, abych přišla uklidit sokolovnu v Plzni – nebyla jsem sama, bylo to víc mladých děvčat – tam jsme vydrbaly podlahu. Mezitím můj strýc Alfréd Adler musel odevzdat byt i svůj dům na Klatovské třídě, neměli kde bydlet, neměli z čeho být živi, tak se obrátili na naši rodinu a přistěhovali se k nám. Dostali jsme pak vyrozumění, abychom se všichni dostavili do sokolovny, máti se obrátila na lékaře, protože otec už byl v takovém stavu, že nebyl transportu schopen. Přišel německý lékař, nařídil dva dny před naším nástupem, aby otce odvezli do nemocnice a byl natolik hrubý, že řekl před tím pacientem, který nevěděl, co mu je: „Das ist doch Krebs.“ Tak se tatínek dozvěděl, že vlastně umírá na rakovinu. My jsme se dostavili do sokolovny, maminka, bratr a já a všichni ostatní židi z Plzně. Byli jsme tam asi dva dny, leželi jsme na zemi a pak nás – nevím, jestli k radosti, ale s velkým pozdvižením – vedli na nádraží, kde nás naložili do nákladních vagónů a odvezli do Terezína. Bratra dali zvlášť do mužských kasáren a já jsem zůstala s mamin kou. V době, když jsme byli v ghettě, maminka tam vařila v kuchyni. Pamatuju si, že jednou přišla strašně nešťastná, prostě jako na konci svých sil, protože pod tou kuchyní dole otevřeli márnici a tam se vyvalilo strašně mrtvých lidí. To tam bylo nějak skladované dole pod tou kuchyní a pak se to teprve odváželo. 6. září 1943 jsem šla do transportu. Byla jsem těhotná. Na rampě v Birkenau stáli němečtí lékaři, myslím, že mezi nimi byl dr. Mengele, a vedli nás do tábora BIIb, do rodinného tábora. V prosincovém transportu byla zařazena máti i můj bratr, žili jsme tam společně až do března. Bylo nám řečeno, že se bude vybírat a že pojedou na práci všichni ze zářijového transportu. Mezitím se mi tam narodila dcerka, 24. března, narodila se mrtvá. Bylo nařízeno, že celý zářijový transport jde do plynu, až na marodku, já už v té době byla na marodce. V květnu začaly selekce. Mně tam zůstala matka, neprošla selekcí, protože byla šedivá, jinak byla maminka celkem zdravá. O bratrovi Otovi jsem nevěděla. Po válce jsem přijela do Plzně a dozvěděla jsem se, že mě Ota jel hledat do Prahy. Šla jsem na židovskou náboženskou obec v Meislovce a tam mi řekli, že bratr je skutečně v Praze a že bydlí na Žižkově, v charitě u ctihodných sester. Vypravila jsem se za ním, řekl mi, že pan Adler tam skutečně bydlí, že toho času šel s přítelem do města a že mě zoufale hledá. V tom momentě vrátný mu říká: „Hledá vás tu sestra“. To si nedovedeš představit ten skok toho kluka. V Praze jsme dostali od národního výboru pokoj a kuchyň a bratr si našel zaměstnání u jednoho krejčího. Bála jsem se brát něco většího, protože jsem zůstala s bratrem, o kterého jsem se starala, sama. On se vyučil a pak narukoval na vojnu jako poručík. Po vojně se oženil, bydleli se švagrovou nějaký čas u nás, pak si sehnal byt. Později si postavili vilku v podhůří, odkud je švagrová, a byt v Praze dali neteřince. Teď je tam švagrová sama, bratr je pochovaný tam, zemřel na tutéž nemoc, co otec, na rakovinu střev.“ OTA ADLER Otova maminka – kresba z Terezína 33 Terezín červenec 1942 - osvobození v květnu 1945 Olomouc narozen 16. 8. 1924 OTMAR KARPFEN Otmar se narodil 16. srpna 1924 v Olomouci v položidovské rodině. V roce 1942 byl spolu se starším bratrem Vilémem transportem AAm z Olomouce deportován do Terezína. Bydlel na pokoji 127 a pracoval jako kuchař. V Terezíně se oba bratři dočkali konce války, Ota později vystudoval techniku a vyučoval na Vysokém učení technickém v Bratislavě. Oženil se a narodila se mu dcera Lea, která v současné době žije v Izraeli. Zemřel 2. 3. 1995. Podrobnější informace se nám bohužel nepodařilo zjistit. 35 Děti z Bialystoku V létě 1943 dorazil do Terezína zvláštní transport. Přijelo jím 24. srpna dvanáct set dětí z polského ghetta Bialystok. I když nacisté nikdy neměli v úmyslu nechat tyto děti naživu, dočasně je potřebovali pro vyjednávání s Velkou Británií. Přijely v zuboženém stavu a bez jakéhokoli doprovodu dospělých, jen pod dozorem stráží. Jejich rodiče zahynuli při likvidaci bialystockého ghetta. Děti v Polsku již slyšely o zabíjení v plynu, bránily se proto v Terezíně dezinfekci. Po jejich příchodu do ghetta k nim bylo přiděleno třiapadesát opatrovníků. Spolu s nimi byly izolovány od ostatních terezínských vězňů, kterým bylo přísně zakázáno s nimi jakýmkoli způsobem komunikovat. Mezi opatrovníky byla i Ottla, sestra Franze Kafky. Jakýkoli kontakt s těmito dětmi byl smrtonosný. Zahynuli jejich polští průvodci a později s nimi v Osvětimi zahynuli i jejich terezínští ošetřovatelé. z knihy Lucie Ondřichové Příběh Fredyho Hirsche Bialystok Meuselwitz do 1945 Osvětim II Březinka Terezín Kraslice (?) zahynul během pochodu smrti na konci dubna 1945 transportován 28. 9. 1944 prosinec 1942 - září 1944 Pardubice narozen 4. 10. 1927 VILÉM POLL AK Děti Jak do mrazu když vkročíme, ta četa do čekání stydla, zda oči mé, zda oči mé se upírají na strašidla? Narodil se 4. 10. 1927 v Pardubicích. Spolu s otcem Arnoštem a matkou Marií byl transportem Cf 5. prosince 1942 deportován do Terezína. 28. 8. 1944 byli otec i syn Pollakovi zařazeni do transportu do Osvětimi – Birkenau. Oba prošli selekcí, ale jejich cesty se rozdělily – otec byl poslán do tábora Gliewitz, kde se dočkal osvobození, Vilém byl převezen do německého Meuselwitzu. Matka Marie Pollaková zůstala až do konce války v Terezíně. Vilém zahynul na pochodu smrti někde nedaleko města Kraslice na konci dubna 1945. Jak v zemi zahrabané hlízy, jež předčasně se daly v růst, se objevily a zas zmizí – i z našich úst, i z našich úst? Temné nám zbělá do paměti a světlá stopa vytane po křížové výpravě dětí, již vydané, již vydané. Kořeny nesrovnalé chůze se vydaly poprvé z cest, a po květech mi teskno tuze, vždyť návrat jest, vždyť návrat jest! Vilém Pollak, září 1943 „Byl to nesmírně nadaný a citlivý hoch, který psal básně. Studoval jsem s nim Kantova Prolegomena, ale zatímco já jsem to vzdal, on nikoliv, ačkoliv byl o tři roky mladší. Byl jsem s ním až skoro do konce – šli jsme spolu do transportu do Osvětimi a pak dále do Meuselwitzu a velmi jsme se přátelili, ale ztratil se někde v posledních dnech války při evakuačním pochodu a zahynul. Psal básně, jedna z nich se zachovala a je v terezínském muzeu – myslím, že se vztahuje na děti z Bialystoku.“ ze vzpomínek Honzy Ročka 37 Meuselwitz do 1945 Terezín květen 1942 - září 1944 Žatec osvobozen během pochodu smrti v květnu 1945 Osvětim II Březinka Praha narozen 24. 3. 1924 transportován 28. 9. 1944 JA N ROČEK (ROBITSCHEK) Honza se narodil 24. března 1924 v Praze Bedřišce a Hugovi Robitschekovým. O pět let později se narodila jeho sestra Helga. Otec byl majitelem továrny na výrobu barev a laků, odtud také pramenilo jeho přesvědčení, že by se měl Honza věnovat chemii. Po nuceném odchodu z gymnázia Honza navštěvoval chemický kurz pořádaný židovskou obcí a tenhle obor si zde na celý život zamiloval. Rodina byla do Terezína transportována 15. května 1942. Honza bydlel zpočátku s otcem v Sudetských kasárnách, pak v domově pro mládež a posléze na pokoji 127. Brzy se mu podařilo uchytit v chemické laboratoři, kde mohl pod vedením doktora Adolfa Pollaka rozvíjet své nadšení pro obor. Od července 1944 se začal scházet s Evou Porgesovou, ale již za několik měsíců je rozdělilo Honzovo zařazení do osvětimského transportu Ek z 28. 9. 1944. Rodiče a sestra, kteří sem byli deportování v některém z následujících transportů, nepřežili. Honza prošel selekcí a o pár týdnů později byl deportován do německé muniční továrny v německém Meuselwitzu. Dočkal se osvobození i shledání s Evou. V roce 1947 se vzali a dva roky nato Honza dokončil studium na ČSAV. Od r. 1953 byl zaměstnán v Ústavu organické chemie a biochemie při ČSAV. Narodili se mu synové Martin a Tomáš. 24. 7. 1960 spolu s Evou, oběma malými dětmi a Evinou matkou skočil přes palu- bu východoněmecké výletní lodi v dánském přístavu Gedser. Ročkovi se pomocí Mezinárodního výboru pro uprchlíky dostali přes Anglii do Ameriky, kde oba pokračovali v akademické kariéře v oboru chemie. Usadili se v Chicagu a oba pracovali na univerzitě. Dnes jsou v důchodu a spolu se svými syny i vnoučaty pravidelně navštěvují Českou republiku. Vzpomínky Ev y a Honzy Ročkov ých si můžete přečíst ve druhé části na stranách 179 a 223. Honza se sestrou Helgou 39 Terezín únor 1942 - září 1944 Kladno narozen 16. 5. 1926 Blechhammer osvobozen v lednu 1945 na pochodu smrti Gleiwitz III od 15. 10. 1944 Althammer na pochodu smrti Osvětim II Březinka transportován 28. 9. 1944 PETR HER R MA NN Petr Herrmann se narodil 16. května 1926 v rodině zubního lékaře Aloise Herrmanna z Dobříše, který se po svatbě s Annou Schwarzovou usadil na Kladně. Když byl Petr v roce 1939 vyloučen z gymnázia, pracoval nejprve v opravně automobilů a ke konci r. 1941 vypomáhal v kladenské židovské obci. Před transportem Z vypraveným z Kladna do Terezína 26. 2. 1942 se nechával najmout na práci v dolech. Po čtrnácti dnech v Terezíně se k fárání na Kladensko mohl dočasně vrátit, dokud nebyla pracovní povolení tohoto typu na konci července 1942 definitivně zrušena. V ghettu pak dělal elektroúdržbáře. Petrův otec zde mezitím vykonával zubní praxi a matka pracovala v kuchyni. 28. 9. 1944 byl Petr i s otcem deportován do Osvětimi, otec neprošel vstupní selekcí. Stejný osud čekal matku, která byla zařazena do transportu s datem 6. 10. 1944. Petr se během čtrnácti dnů v Osvětimi přihlásil na práci – 15. 10. 1944 odjel do osvětimského pobočného tábora Gleiwitz III. Zůstal zde do počátku roku 1945, kdy absolvoval pochod smrti nejprve do Althammeru a z něj do Blechhammeru a dál. Do Prahy se Petr dostal až v srpnu 1945 – na Slovensku v posledních týdnech války narukoval do Svobodovy východní československé armády. Po válce si dodělal maturitu a v roce 1946 nastoupil na elektrotechnickou fakultu ČVUT. Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 emigroval i s manželkou a dcerou do Venezuely, kde dále působil ve svém oboru jako akustik. Po pádu komunismu se vrátil do České republiky. Navštěvuje dceru, která žije v Texasu, a zkoumá osudy židovské komunity z Dobříše, odkud pocházela jeho rodina. Petr, Anna a Alois Herrmannovi Vzpomínky Petra Hermanna si můžete přečíst ve duhé části na straně 167. 41 Gross-Rosen pochod smrti, 1945 Terezín prosinec 1942 - září 1944 Osvětim II Březinka transportován 28. 9. 1944 Osvětim I přemístěn po několika týdnech po příjezdu do Březinky Mauthausen osvobozen v květnu 1945 TOM LUKE (LÖWENBACH) Tom se narodil 6. 6. 1926 v severovýchodních Čechách Bedřichovi a Luise Löwenbachovým, v roce 1932 se rodina rozšířila o sestru Evu. Löwenbachovi vlastnili prosperující továrnu, která vyráběla průmyslový textil. Tomova studia na gymnáziu přerušila německá okupace – po vyloučení ze školy si četl a učil se jazyky. 17. prosince 1942 byla celá rodina spolu se stovkami dalších lidí z Náchodska deportována do ghetta Terezín. Tom se zanedlouho ocitl na pokoji 127, kde se setkal s kamarádem Honzou a s dalšími deseti chlapci. 28. 9. 1944 byl spolu s otcem mezi pěti tisíci muži, kteří byli v tzv. likvidačních transportech deportováni do Birkenau. Otec i syn prošli selekcí a po několika týdnech byli přeřazeni do kmenového tábora Osvětim I. Matka Luisa a sestra Eva byly do Birkenau deportovány v polovině října 1944 a obě byly zavražděny v plynové komoře. Tomův otec onemocněl a ocitl se na marodce v Osvětimi, kde se v lednu 1945 dočkal příchodu sovětské armády. Tom takové štěstí neměl – absolvoval pochod smrti a byl převezen do rakouského tábora Mauthausen. Tady jej před jistou smrtí zachránili příslušníci českého politického odboje – jeden z nich, Ota Nesvadba, byl v roce 2002 in memoriam vyznamenán titulem Spravedlivý mezi národy. Po válce se Tom dlouho léčil, dokončil gymnázium a začal studovat na ženevské univerzitě. Při návštěvě otce v Čechách ho v roce 1948 zastihl únorový komunistický převrat – za dramatických okolností oba emigrovali do Austrálie. Většinu svého aktivního života Tom působil v Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, když pak v roce 1986 odešel do důchodu, začal podporovat československý disent. Dnes pobývá střídavě ve Švýcarsku (s manželkou, dvěma dětmi a vnoučaty) a v Čechách. Luisa Löwenbachová s dětmi Tomem a Evou Tomovy vzpomínky si můžete přečíst ve druhé části na straně 81. 43 Terezín čercen 1943 - září 1944 Osvětim II Březinka Praha narozen 18. 2. 1926 Kaufering IV od 30. 9. 1944 Dachau osvobozen 1. 5. 1945 v pobočném táboře Allach transportován 20. 9. 1944 MOR DECHAJ LI V NI (MA X LIEBEN) Max se narodil 18. února 1926 jako třetí syn doktora filosofie Evžena Liebena a Hansi, rozené Grunbaumové. Měl dva starší bratry – Artura a Rudolfa. Ve čtrnácti letech musel Max přerušit studium a nastoupit do učení k elektrotechnikovi. Jeho otec, který do té doby učil na gymnáziu, musel ze stejných segregačních důvodů odejít do předčasného důchodu. Začal pracovat ve skladu židovské obce, díky čemuž byla rodina do Terezína transportována o něco později, 8. 7. 1943. Bratrovi Arturovi se v roce 1939 podařilo uprchnout do Palestiny. V terezínském ghettu Max pracoval na stavbách a intenzivně se věnoval studiu novohebrejštiny. Z pokoje 127 se po čase odstěhoval k sousedům na pokoj 128, kde bydleli hoši spojení s myšlenkami sionismu. Zhruba po roce, 28. 9. 1944 byl spolu s bratrem Rudim odvezen do Osvětimi a po deseti dnech byli oba zařazeni do pracovního transportu mířícího do Kauferingu – pobočného tábora Dachau v Německu. Maxovi rodiče byli do Osvětimi deportováni o měsíc později a okamžitě byli posláni do plynu. Max v Kauferingu pracoval na stavbách i jako elektrikář. Bratr Rudi koncem roku 1944 zemřel. Také Max se potýkal s vážnými zdravotními problémy, nakazil se skvrnitým tyfem. Před koncem války absolvoval pochod smrti do tábora Allach, kde byl osvobozen prvního květnového dne roku 1945. Po návratu do Prahy se Max znovu zapojil do organizace mládežnického sionistického hnutí. Po čase odešel do Bratislavy, kde vedl domov židovské mládeže připravující se na odchod do Palestiny. Zde se seznámil se svou budoucí ženou Chavou. V roce 1949 již jako manželé odešli do Palestiny a po dvou letech strávených v kibucu Kfar Hamakabi se usadili v Kiriat Tivonu. Max pracoval jako technik, a především se významně podílel na vybudování a práci izraelského památníku a muzea terezínského ghetta Beit Theresienstadt. Dnes se spolu s manželkou Chavou těší ze svých většinou již dospělých vnoučat. Vzpomínky Chavy a Maxe si můžete přečíst ve druhé části na strnách 145 a 117. Chava pocházela z bratislavské měšťanské rodiny a před deportací do Osvětimi se aktivně věnovala práci v mládežnickém sionistickém hnutí. Osud židů na Slovensku byl ve výsledku podobně tragický jako v Čechách, šel však jinými cestami, připojujeme proto krátkou historickou informaci o jeho podobě. 45 HOLOCAUST NA SLOVENSKU Na počátku roku 1939 žilo na Slovensku přibližně 89 000 židů. Už v lednu 1939 vytvořila vláda komisi pro řešení židovské otázky. Její antisemitské postoje podporovaly i konzervativní kruhy katolické církve. Z rozhovoru s jezuitským provinciálem R. Mikušem z února 1939: „Církev není proti zásadnímu řešení židovské otázky, je dokonce v jejím zájmu, aby se řešila co nejdříve. Nemůže jí být lhostejné, že úplně cizí živly stále mravně i hmotně ohrožují její věřící. Církev dobře ví, že skoro všechny novodobé pokusy o porážku křesťanského světonázoru se opírají o zákulisní práci židovstva a židovstvem nastrčených svobodných zednářů. Proto si církev už ve vlastním zájmu musí přát spravedlivé řešení židovské otázky. /…/ Stát může, ba za současných okolností, kdy židé svým vlivem ovládli celý veřejný hospodářský život, a tím celou nežidovskou společnost přímo ohrožují, musí židy z veřejného a hospodářského života vyloučit. Jinak zničí celé křesťanské společenství. Žid prosáknutý učením talmudu je nebezpečný.“ (Slovák, 10. 2. 1939, s. 1.) V březnu 1939 zaniklo Československo a vznikl samostatný fašistický Slovenský štát. Měl silnou vazbu k nacistickému Německu a „řešení židovské otázky“ se stalo jednou z jeho priorit. Už v dubnu 1939 byla přijata první definice židovského občana zohledňující nejen náboženské vyznání, ale i „původ“ a „rasu“ – „…kto je, alebo bol izraelitského vierovyznania, i keď po 30. októbri 1918 prestúpil na niektorú kresťanskú vieru. /…/ Kto je, alebo bol bez konfesie a pochádza aspoň z jedného rodiča izraelitského vierovyznania“. V červnu 1940 se prezident Tiso setkal s Hitlerem. Jedním z důsledků tohoto setkání bylo prohloubení protižidovských represí. Slovenský sněm vložil do rukou vlády pravomoc při „řešení židovského problému“. Z Německa byl vyslán Dieter Wisliceny – poradce pro „židovskou otázku“. V letech 1940 – 41 nastaly v židovské komunitě na Slovensku rozsáhlé změny – majetek byl „arizován“, tj. ukraden a předán do „árijských“ rukou, řada firem byla likvidována, židům bylo zakázáno vykonávat řadu povolání, studovat na vysokých a středních školách, na základních školách byly židovské děti vykázány do zvláštních tříd. Život celé židovské komunity byl paralyzován řadou zákazů a omezení, která známe i z Protektorátu Čechy a Morava, včetně povinnosti nosit na oděvu šesticípou žlutou hvězdu. Proces diskriminace probíhal v ovzduší hysterické antisemitské propagandy ve sdělovacích prostředcích. Docházelo k brutálním fyzickým útokům, k hanobení synagog i hřbitovů. Organizátorem drtivé většiny těchto akcí byla Hlinkova garda (tzv. hlinkovci) vytvořená po vzoru německých SA. 46 S otázkou deportací vystoupili předseda vlády V. Tuka a ministr vnitra Mach v březnu 1942. Slovenští židé měli být na základě dohody s Německem vydáni nacistické moci. „Židé tím, že opustí území našeho státu, přestanou být občany Slovenské republiky. Slovenská republika je povinná s každým Židem odevzdat 500 říšských marek. Vystěhovací akce začne měsícem březnem a skončí asi v srpnu.“ V srpnu 1942 před odjezdem posledních tří transportů ze Slovenska vystoupil k „židovské otázce“ i prezident Tiso. Na dožínkové slavnosti v Holíči řekl: „Ještě se zmíním o jedné otázce, o které se mluví, a to o otázce židovské. Prý zda je křesťanské, co se děje. Je to lidské? Ale já se ptám: je to křesťanské, když se slovenský národ chce zbavit svého věčného nepřítele Žida? Je to křesťanské? Láska k sobě samému je příkazem božím a tato láska k sobě mi přikazuje, abych ze svého okolí odstranil všechno, co mi škodí, co ohrožuje můj život. A že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, o tom myslím nikoho netřeba přesvědčovat. Nedávno naši páni dostali do rukou starou knihu, v níž byla popsaná města uherská i hornouherská. Bylo tam napsáno, kolik tehdy v roce 1840 bylo ve slovenských městech Židů. Ve velkých městech, jako je Žilina, Nitra a jiné, bylo tehdy 30 – 40 Židů. A za 100 let se to zdesateronásobilo! Bylo jich stále víc, jakých! Ne na poli, ale v úřadech, v bankách a na všelijakých vysokých místech seděli Židé. Odčerpávali bohatství slovenské země pro sebe. Zjistili jsme, že 38% národního bohatství měli Židé. Tehdy, když tři milióny národa měly 62%, tehdy 5% Židů mělo 38% národního bohatství! A tento poměr mezi národem a židovstvem se stále rozšiřoval. Bylo by to vypadalo ještě hůř, kdybychom se nebyli včas vzchopili, kdybychom se nebyli od nich očistili. A udělali jsme to podle příkazu božího: Slováku, zbav se svého škůdce!“ Po deportacích v roce 1942 zůstalo na Slovensku necelých 20 000 židů. Do sousedního Maďarska uteklo asi osm tisíc lidí, po okupaci Maďarska Německem v roce 1944 byla řada z nich spolu s maďarskými židy deportována do vyhlazovacích táborů. Na podzim 1944 nacistická vojska potlačovala Slovenské národní povstání. Deportace byly znovu obnoveny, aktivitu zcela převzalo nacistické Německo. V této druhé etapě bylo ze Slovenska do vyhlazovacích táborů deportováno 13 500 osob, asi 1000 lidí bylo zavražděných přímo na území Slovenska. Asi 10 000 slovenských židů se zachránilo díky pomoci slovenského obyvatelstva. (Podle článku Doc. Eduarda Nižňanského, CSc. Židovská komunita na Slovensku 1938 – 1945 na www.holocaust.cz) 47 Terezín ? - ? (září 1944) Osvětim II Birkenau zahynul pravěpodobně po transportu vypraveném z Terezína dne 28. 9. 1944 „MUML AS“ „Do naší skupiny patřil i poněkud odtažitý mladík, který neustále studoval matemtiku. Jeho jméno si nemůžu vybavit, říkali jsme mu „Mumlas“, vím však, že nepřežil.“ Honza Roček ve svých vzpomínkách Při pátrání po „Mumlasově“ identitě padlo několik jmen, žádné z nich se nám ale nepodařilo stoprocentně potvrdit. „Mumlas“ tak patří k statisícům obětí „konečného řešení“, jejichž jména a přesné osudy nejsou známy, protože není, kdo by svědčil. 49 1938 Max Lieben Praha Jan Robitschek Praha Petr Herrmann Kladno Tom Löwenbach Jan Bondy Otmar Karpfen Olomouc Štěpán Alt Moravská Ostrava Sudety (po mnichovské dohodě z 29. září 1938 připojeno k Německu) Egon Löbner Plzeň Ota Adler Plzeň Vilém Pollak Pardubice Karel Hahn Skřivany po vídeňské arbitráži z 2. 11. 1938 okupováno Maďarskem 51 v červnu 1941 napadlo Německo Sovětský svaz (operace Barbarossa) Minsk Lodž Terezín 52 nejzazší postup útočících německých jednotek v roce 1941 1941 31. červenec Šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) Reinhard Heydrich je Hermannem Göringem oficiálně pověřen koordinací „konečného řešení židovské otázky”. 27. září Reinhard Heydrich se stává zastupujícíhom říšským protektorem v Čechách a na Moravě. 16. 10. A...........Praha – Lodž ................... 1 000 ....... přežilo 28 17. říjen Je definitivně rozhodnuto, že z městečka Terezín v severních Čechách bude vytvořen koncentrační tábor pro židy z Protektorátu Čechy a Morava. 21. 10. 26. 10. 31. 10. 3. 11. 26. 11. B ........... Praha – Lodž .....................1 002 ....... přežilo 80 C ........... Praha – Lodž .................... 1 000 ........ přežilo 51 D ........... Praha – Lodž .................... 1 000 ........přežilo 62 E .......... Praha – Lodž ................... 1 000 ....... přežilo 40 F ............. Brno – Minsk.................. 1 000 ........ přežilo 12 24. listopad Do Terezína přijíždí transport Ak, tzv. komando výstavby – 342 mužů, kteří mají připravit podmínky pro příjezd dalších transportů. Velitelem tábora je jmenován Siegfried Seidl, do čela tzv. rady starších je postaven Jakub Edelstein. 53 1941 LODŽ MINSK Lodžské ghetto (ghetto Litzmannstadt), do něhož bylo nahnáno 160 000 místních židů, se stalo shromaždištěm dalších tisíců lidí z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Židovská samospráva v čele s kontroverzním Mordechajem Rumkowskim se snažila co nejvíce vězňů zapojit do práce, a přesvědčit tak SS o jejich nepostradatelnosti. Ghetto bylo přelidněné, lidé trpěli hladem, zimou, nelidskými hygienickými i ubytovacími podmínkami a epidemiemi. 43 500 lidí v důsledku toho zemřelo přímo v ghettu. Mezi lednem a květnem 1942 bylo z Lodže posláno 60 000 obyvatel ghetta do vyhlazovacího tábora Chelmno. Na počátku září téhož roku bylo ve stejné cílové stanici zlikvidováno během osmi dnů 12 000 lidí a následovalo dalších 70 000 na základě rozhodnutí o vyhlazení všech židů v této oblasti. Na jaře 1944 bylo rozhodnuto o likvidaci tábora. Mezi červnem a polovinou července bylo posláno 7 000 lidí do Chelmna a od srpna bylo zhruba dalších 70 000 osob deportováno do Osvětimi. Celkem prošlo ghettem v Lodži 200 000 lidí, z nichž přežilo pouze 5 000 – 7 000. Minské ghetto bylo rozděleno na dvě části – v jedné byli internováni židé z Německa a také brněnský transport, dohromady asi 7 500 lidí, ve druhé, větší žilo asi 125 000 lidí z Polska a ze zemí bývalého Sovětského svazu. Obyvatelé ghetta byli vražděni zastřelením v okolí města. Při velké „akci“ v červenci 1942 bylo mimo jiné zabito asi 750 lidí z brněnského transportu. V listopadu 1943 bylo ghetto zlikvidováno, jeho obyvatelé byli dílem povražděni, dílem posláni na západ do jiných koncentračních táborů. 54 1942 9. 1. 15. 1. O ...... Terezín – Riga .................. 1000 .... přežilo 105 P ....... Terezín – Riga .................. 1000 ...... přežilo 16 18. ledna je do Terezína deportován Egon Löbner (Transport R z Plzně: 927 osob zahynulo, 73 přežilo). 20. leden Na konferenci ve Wannsee, jíž předsedal Reinhard Heydrich, bylo rozhodnuto o dalším osudu židů v Evropě. Následkem byl zahájení průmyslového vyvražďování ve vyhlazovacích táborech v Polsku. Bylo též rozhodnuto, že Terezín bude plnit z propagandistických důvodů i funkci tzv. starobního ghetta pro vybrané osoby z Německa a Rakouska – šlo o nositele vysokých vojenských hodností a vyznamenání, politiky, vědce a další osoby s kontakty v zahraničí. O skutečných poměrech v terezínském ghettu nebylo světu nic známo. 22. ledna je do Terezína deportován Ota Adler (Transport S z Plzně: 937 osob zahynulo, 64 přežilo). Únor 1942 Heydrichovým výnosem byla zrušena obec Terezín – civilní obyvatelstvo se do konce června 1942 musí vystěhovat. 26. úora je do Terezína deportován Petr Herrmann (Transport Z z Kladna: 756 osob zahynulo, 66 přežilo, 1 osud nezjištěn). 11. 3. 17. 3. 1. 4. 18. 4. 23. 4. 25. 4. 27. 4. 28. 4. 30. 4. 9. 5. Aa ..... Terezín – Izbica ................ 1 001 ........ přežilo 7 Ab..... Terezín – Izbica ............... 1 000 .........přežili 3 Ag ..... Terezín – Piaski .............. 1 000 ........ přežilo 5 Ap..... Terezín – Rejowiec .......... 1 000 .........přežili 3 Al ..... Terezín – Lublin .............. 1 000 .......... přežil 1 An .... Terezín – Varšava ............ 1 000 ........ přežilo 9 Aq..... Terezín – Izbica ............... 1 000 .......... přežil 1 Ar ..... Terezín – Zamošč ............ 1 000 ........ přežilo 5 As ..... Terezín – Zamošč ............ 1 000 ...... přežilo 19 Ax ..... Terezín – Ossowa ............ 1 000 ..nikdo nepřežil 55 Raasiku Riga Malý Trostinec Ravensbrück Minsk Wannsee Baranoviči Treblinka Varšava Chelmno Ossowa Lodž Terezín Sobibór Lidice Lublin - Majdanek Piasky Zamošč 56 Rejowiec Izbica Belžec fronta v listopadu 1942 1942 15. května je do Terezína deportován Honza Roček (Transport Au z Prahy: 933 osob zahynulo, 67 přežilo). 17. 5. 25. 5. Ay ..... Terezín – Lublin .............. 1 000 ..nikdo nepřežil Az ..... Terezín – Lublin .............. 1 000 .......... přežil 1 27. květen Atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. 2. červen Přijíždí první transport z Berlína. V příštích měsících a letech bude do Terezína deportováno dalších 42 000 lidí z Německa a území tzv. Sudet. 10. červen Jako odplata za atentát na Heydricha jsou vypáleny Lidice – muži jsou zastřeleni, ženy a většina dětí odvlečeny do koncentračních táborů, především do Ravensbrücku a do Chelmna. 10. 6. Aah .... Praha – Ujazdów........... 1 000 .......... přežil 1 (trestní transport) Aak ... Terezín – Trawniki ......... 1 000 ..nikdo nepřežil Aai.... Terezín – neznámý cíl ..... 1 000 ..nikdo nepřežil 12. 6. 13. 6. 13. června je do Terezína deportován Karel Hahn (Transport AAd z Kolína: 670 osob zahynulo, 64 přežilo). 21. červen Dorazil první transport z Vídně. Do Terezína bude v příštích měsících a letech deportováno 15 000 lidí z Rakouska, 5 000 z Nizozemska a necelých 500 z Dánska. 27. červen Dokončeno vystěhování civilního obyvatelstva z města. 4. července je do Terezína deportován Otmar Karpfen (Transport AAm z Olomouce: 848 osob zahynulo, 51 přežilo, 1 osud nezjištěn). 14. 7. 28. 7. Aax ... Terezín – Malý Trostinec . 1000 .........přežili 2 Aay ... Terezín – Baranoviči ........ 1000 ..nikdo nepřežil 30. července byla do Terezína deportována Eva Porgesová (Transport AAv z Prahy: 933 osob zahynulo, 66 přežilo). 57 1942 4. 8. 20. 8. 25. 8. Aaz ... Terezín – Malý Trostinec . 1000 .........přežili 2 Ab..... Terezín – Riga .................. 1000 ..nikdo nepřežil Be ..... Terezín – Malý Trostinec..... 1000 .......... přežil 1 Září 1942 Terezín je daleko za hranicí své ubytovací kapacity. Ve městě, kde před válkou žilo zhruba 7 000 lidí, je naměstnáno 58 500 vězňů. Nově příchozí transporty jsou ubytovávány na půdách, v pevnostních kasematech, v kůlnách. Dramaticky se zvyšuje úmrtnost především mezi starými lidmi. 1. 9. 8. 9. 19. 9. 21. 9. 22. 9. 23. 9. 26. 9. 29. 9. 5. 10. 8. 10. 15. 10. 19. 10. 22. 10. 26. 10. Be ..... Terezín – Raasika ............ 1000 ...... přežilo 45 Bk ..... Terezín – Malý Trostinec..... 1000 .........přežili 4 Bo ..... Terezín – Treblinka ........ 2000 ..nikdo nepřežil Bp..... Terezín – Treblinka .........2020 ..nikdo nepřežil Bn .... Terezín – Malý Trostinec..... 1000 .......... přežil 1 Bq..... Terezín – Treblinka ......... 1980 ..nikdo nepřežil Br ..... Terezín – Treblinka .........2004 ..nikdo nepřežil Bs ..... Terezín – Treblinka ........ 2000 ..nikdo nepřežil Bt ..... Terezín – Treblinka ......... 1000 ..nikdo nepřežil Bu..... Terezín – Treblinka ......... 1000 .........přežili 2 Bv ..... Terezín – Treblinka ......... 1998 ..nikdo nepřežil Bw .... Terezín – Treblinka ......... 1984 ..nikdo nepřežil Bx ..... Terezín – Treblinka ......... 2018 ..nikdo nepřežil By ..... Terezín – Osvětim ............ 1866 ...... přežilo 28 5. prosince byl do Terezína deportován Vilém Pollak (Transport Cf z Pardubic: 603 osob zahynulo, 45 přežilo, 2 osudy nezjištěny). 13. prosince byl do Terezína zvláštním transportem Ez deportován Honza Bondy. 17. prosince byl do Terezína deportován Tom Luke (Transport Ch z Hradce Králové: 597 osob zahynulo, 52 přežilo, 1 osud nezjištěn). 58 1942 IZBICA Městečko Izbica leží 20 kilometrů severně od Zamošče při silnici vedoucí do Lublinu. Až do druhé světové války tvořili židé většinu obyvatel. Do jara 1943 zahynuli všichni dílem v plynových komorách v Belžeci či v Sobibóru, dílem byli postříleni buď přímo v ghettu, nebo ve vlastnoručně vykopaných hromadných hrobech na místním židovském hřbitově. Terezínské transporty z jara roku 1942 čekal stejný osud. BELŽEC Vyhlazovací tábor Belžec vznikl v listopadu 1941. Komplex tábora měl dvě části: jednu pro obslužný personál složený z vězňů vybraných z transportů, druhá byla určená k vraždění. Ostraha tábora byla tvořena zhruba 30 příslušníky SS a přibližně 100 ukrajinskými dozorci. V první fázi měl Belžec tři plynové komory, do kterých byl hnán plyn produkovaný naftovým motorem. 17. března 1942 se vyvražďovací program rozjel naplno. Těla byla po zplynování zakopána do hromadných hrobů. Mezi prosincem 1942 a v průběhu 1943 byly masové hroby otevřeny, těla byla exhumována a spalována. Poté byl tábor rozebrán a zbývajících asi 600 osob bylo posláno do Sobibóru. Celkem bylo v Belžecu zavražděno něco kolem 600 000 lidí. RIGA Ghetto uprostřed litevského hlavního města, v Moskevské čtvrti, bylo založeno 25. října 1941. Hned v listopadu 1941 byli pracující obyvatelé ghetta sestěhováni do menšího prostoru a zbytek byl v noci z 29. na 30. listopadu odveden do nedalekého Rumbulského lesa, kde byli všichni postříleni. V ghettu, kde zůstalo kolem 4000 lidí ubytovaných ve třech domech, se tak uvolnilo místo pro příchozí transporty z území říše a protektorátu. Hromadné střílení probíhalo později i v Bikerniekském lese a nedalekých koncentračních táborech Mezaparks (Kaiserwald), Salaspils a Jumpravmuita (Jungfernhof). Odhaduje se, že v Rize a okolí také fungovalo celkem šest plynových vozů. Když se blížila sovětská armáda, byli vězni nuceni exhumovat zavražděné oběti z hromadných hrobů a spálit je, aby nezůstaly doklady o zabíjení. Do ghetta v Rize bylo během války zavlečeno celkem asi 30 000 lidí. Když bylo 13. října 1944 osvobozeno, nalezli zde vojáci 152 z nich. SOBIBÓR Vyhlazovací tábor Sobibór ležel východně od Lublinu. Začal fungovat v březnu 1942, v dubnu téhož roku se jeho velitelem stal Franz Stangl (později byl převelen do Treblinky), který tábor uspořádal po vzoru nedalekého Belžece. Oba tábory měly jen jediný cíl – povraždit co nejvíce lidí, jejich organizační struktura proto nebyla složitá. Sobibór měl tři části: Tábor 1 s příjezdovou rampou a ubytovnami pro německé a ukrajinské dozorce, Tábor 2, v němž byli příchozí svlečeni, ostříháni a okradeni o své věci, a Tábor 3 s plynovými komorami, masovými hroby a ubytovnami židovských vězňů. Personál tvořilo asi 30 Němců a více než 100 ukrajinských dozorců. Z přijíždějících transportů bylo vybráno asi 1 000 vězňů, kteří byli zařazeni do pracovních skupin. Když zeslábli, byli zlikvidováni a stav byl doplněn nově příchozími. V říjnu 1943 v táboře vypuklo povstání, při kterém bylo zabito dvanáct Němců včetně velitele tábora a několik Ukrajinců. 300 vězňů uprchlo, většina však na útěku zahynula. Válku přežilo asi 50 vězňů. Do Sobibóru byli deportováni židé z Polska, Slovenska, Protektorátu Čechy a Morava, Německa, Holandska a Francie. Poslední transporty přijely do Sobibóru z likvidovaných ghett ve Vilniusu, Minsku a Lidě. Celkem zde bylo zavražděno asi 250 000 lidí. PIASKI A REJOWIEC Ghetto v polských Piaskách fungovalo od dubna 1940 do ledna 1943 a za tu dobu jím prošlo 9 000 lidí. Rejowieckým ghettem pak mezi lety 1941 a 1943 asi 3 000 lidí. V obou případech se jednalo o jakousi přestupní stanici na trase do vyhlazovacích táborů Belžec a Sobibór. Podobně jako v jiných menších ghettech zde panovaly provizorní a primitivní ubytovací podmínky, lidem nuceným žít v přeplněných dřevěných domcích se nedostávalo vody a jídla. Baráky byly po deportacích posledních vězňů zbourány. 59 1942 LUBLIN - MAJDANEK Koncentrační a vyhlazovací tábor Majdanek na předměstí Lublinu byl zřízen v říjnu 1941. Od roku 1942 tu byly v provozu plynové komory. Prvními vězni Majdanku byli sovětští váleční zajatci. Kolem přelomu 1941/1942 se stal Majdanek vězením pro židy z Lublinu a okolí, masové transporty židů přicházely od dubna 1942 nejprve ze Slovenska a Čech, později z Rakouska, Německa, Francie, Belgie a Nizozemí. Od poloviny 1942 do poloviny 1943 převládaly transporty židů z nejrůznějších regionů Polska. Ihned po příjezdu do tábora byli vězňové podrobeni selekci. Ti, kteří byli prohlášeni za práce neschopné, především děti, staří a nemocní, byli následně bez zápisu do vězeňských kartoték hnáni do plynových komor. Zbylí byli umístěni ve vězeňských barácích. Odhaduje se, že táborem prošlo asi 300 tisíc lidí, z nichž 78 tisíc zahynulo. 75% obětí bylo židovského původu. ty Ar a As se 2 000 osobami. Pracovali sedm dní v týdnu čtrnáct hodin denně, kdo tempu nestačil, byl poslán do Belzece nebo do Chelmna. 17. října 1942 byli obyvatelé ghetta hnáni do jedenadvacet kilometrů vzdálené Izbice, pochod nepřežila skoro polovina z nich. 19. října pak bylo 12 000 lidí nahnáno do vlaků a odvezeno pravděpodobně do plynových komor tábora Belzec. OSSOWA Pracovní tábor nedaleko Sobibóru. Z transportu Ax nikdo nepřežil, je pravděpodobné, že všichni zahynuli v nedalekém vyhlazovacím táboře. CHELMNO NAD NEREM Chelmno bylo prvním vyhlazovacím táborem, který nacisté v Polsku zřídili. Vražedný provoz začal v prosinci 1941 a s přestávkami pokračoval do ledna 1945. Oběti byly vražděny v plynových vozech. Odhaduje se, že zde zahynulo víc než 300 000 lidí, mimo jiné i většina dětí z českých Lidic. RAVENSBRÜCK VARŠAVA 12. října 1940 bylo na 3% původní rozlohy Varšavy oficiálně zřízeno ghetto, do něhož bylo nahnáno 375 000 židovských obyvatel Varšavy. Od července 1942 byly zahájeny deportace do vyhlazovacího tábora Treblinka. Denně bylo odváženo zhruba 7 000 lidí, takže někdy koncem roku 1942 zůstalo v ghettu pouhých 60 000 osob. Ghetto mělo být úplně zlikvidováno. 19. dubna 1943 vypuklo povstání, jeho účastníci velmi statečně vzdorovali obrovské přesile až do 16. května 1943. Terezínský transport z 25. dubna 1945 však nebyl umístěn ve varšavském ghettu, ale v místní velké synagoze. Až na 9 přeživších všichni zahynuli v plynových komorách Treblinky nebo byli při pokusu o útěk zastřeleni. Koncentrační tábor Ravensbrück byl určen výhradně pro ženské vězně. V červenci 1942 sem byla přivezena i skupina dětí z Lidic – téměř všechny zde zemřely. Vězeňkyně trpěly hladem, nemocemi a vysílením těžkou prací. Když nemohly pracovat, byly transportovány do některého ze středisek tzv. projektu eutanázie nebo poslány do Osvětimi – Birkenau. Vraždilo se také zastřelením do týla a fenolovými injekcemi, od začátku roku 1945 měl tábor k dispozici i vlastní plynovou komoru, ve které našlo smrt přes 2 200 obětí. Na 86 vybraných ženách byly prováděny lékařské experimenty. Tábor byl osvobozen sovětskou armádou 30. dubna 1945. Ravensbrückem prošlo dohromady 130 000 žen z nejrůznějších zemí, z nichž přežilo 40 000. ZAMOŠČ UJAZDÓW Do ghetta v Zamošči byli postupně soustředěni židé z okolí a již od ledna 1940 posíláni do pracovních táborů nebo tranzitních ghett jako byla Izbica. V dubnu 1942 sem dorazily z Terezína transpor- 10. června 1942 vyjel z Prahy transport AAh s tisíci osobami – tento trestný transport byl jednou z mnoha podob odvety za atentát na říšského protektora Heydricha. Část deportovaných byla 60 1942 odvezena do Majdanku a Sobibóru, 120 osob pak do pracovního tábora Ujazdów u Sawina. V pracovním táboře bylo asi 2 000 vězňů z Německa, Rakouska, Slovenska a Holandska. V ničivých životních podmínkách kultivovali močály, kdo nestačil pracovnímu tempu, byl zabit. Podle informací jediného přeživšího, kterému se podařilo uprchnout, byli všichni vězňové tábora nakonec zavražděni v Sobibóru. zastaven v Baranoviči a deportovaní byli vyzváni, aby si vzali jídelní náčiní a pak vystoupili z vlaku. Byli odvezeni do pět kilometrů vzdáleného lesa u obce Kolpenice a tam postříleni. TRAWNIKI RAASIKA Na podzim 1941 byly v polském městě Trawniki nedaleko Lublinu založeny pracovní tábor a výcvikové středisko pro rekruty SS z Ukrajiny a pobaltských států. Do pracovního tábora byli soustředěni sovětští váleční zajatci a židé z okolí, od jara 1942 potom i z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava a o rok později ještě z Nizozemska. Vězni byli nuceni pracovat v okolních stále přibývajících průmyslových podnicích, někteří byli odváženi do plynových komor ve vyhlazovacím táboře Belžec. 3. listopadu 1943 bylo 10 000 lidí vyhnáno k nedaleko připraveným jámám, u kterých byli všichni postříleni. Za dobu jeho existence prošlo táborem kolem 20 000 židovských vězňů. Transportem Be vypraveným 1. září 1942 opustilo Terezín celkem 1 000 vězňů. Souprava osobních vagónů směřovala původně do ghetta v lotyšské Rize, na území tehdejšího Říšského komisariátu Ostland (Východ). Po příjezdu do přeplněného ghetta však transport nebyl přijat a brzy vyrazil na cestu dále na sever. 5. září dopoledne zastavil v estonské Raasice. Odtud byla většina vězňů – převážně děti a staří lidé – odváženi do Kalevi Liiva, kde byli v připravené jámě postříleni. Ze zhruba 200 mladších vězňů, kteří byli z Raasiky odvezeni do tábora v Jägale, se konce války dočkalo 45. MALÝ TROSTINEC V listopadu 1941 založen coby tábor pro zajaté sovětské vojáky. 10. května 1942 sem byli přivezeni první židovští vězni a bylo rozhodnuto, že se Malý Trostinec stane vyhlazovacím táborem. Většina obětí byla zavražděna ihned po příjezdu. Oběti byly buď zastřeleny nebo zabity v tzv. plynových vozech – nákladních automobilech, do jejichž uzavřené zadní části byly vypouštěny výfukové plyny. Aby byla přehlušena střelba a křik obětí, vyhrávala při popravách zesílená hudba z gramofonů. I když byl tábor určen primárně židovskému obyvatelstvu z okolí Minska, smrt zde našli i lidé z Německa, Rakouska a Protektorátu Čechy a Morava. Celkový počet obětí se odhaduje na 200 až 500 tisíc. BARANOVIČI Transport Aay měl původně namířeno do Minska. Tam však právě probíhala likvidace 10 000 obyvatel místního ghetta – mezi nimi byli i židé z brněnského transpotu z podzimu1941. Transport Aay byl TREBLINKA Mezi 19. zářím a 22. říjnem proběhla vlna celkem deseti transportů do vyhlazovacího tábora Treblinka. Deportováni byli převážně lidé přes 65 let a nemocní. Z 18 004 lidí deportovaných z Terezína, se konce války dožili dva. Provoz vyhlazovacího tábora Treblinka byl zahájen 22. července 1942. Jeho funkcí bylo výhradně masové vraždění. Vězni byli hnáni do plynových komor s ujištěním, že se jdou sprchovat. Jakmile byli uvnitř, rozběhl se spalovací motor, který otrávil vzduch oxidem uhelnatým. Po patnácti minutách byla mrtvá těla vynesena zadními dvířky a zpočátku házena do hromadných hrobů, od konce roku 1942 pak byla pálena. Treblinka se stala konečnou stanicí pro většinu obyvatel varšavského ghetta. 2. srpna 1943 vypuklo v táboře povstání a pár desítkám vězňů se podařilo uprchnout a zachránit se. Ti, kteří se z tábora nedostali, museli zahladit veškeré stopy po masovém vraždění, a pak byli zastřeleni. Práce na likvidaci tábora trvaly do listopadu 1943. Počet obětí se odhaduje na více než 870 000. 61 Ravensbrück Bialystok Treblinka Varšava Chelmno Ossowa Lodž Sobibór Lublin - Majdanek Piasky Terezín Rejowiec Izbica Zamošč Belžec Osvětim 62 fronta v prosinci 1943 Malý Trostinec Minsk Baranoviči 20. 1. 23. 1. 26. 1. 29. 1. 31. leden 1943 Cq ..... Terezín – Osvětim ...........2 000 .........přežili 2 Cr ..... Terezín – Osvětim ...........2 000 .........přežili 3 Cs ..... Terezín – Osvětim ........... 1 000 ...... přežilo 39 Ct ..... Terezín – Osvětim ........... 1 000 ...... přežilo 23 Do pozice židovského staršího je jmenován Paul Eppstein. 1. 2. Cu..... Terezín – Osvětim ............ 1 001 ...... přežilo 29 2. únor Po téměř půl roku trvající bitvě prohrává německá armáda bitvu o Stalingrad. Transporty do vyhlazovacích táborů na Východě jsou na čas zastaveny. Propagandistická funkce Terezína se projevuje v tzv. „zkrášlování“ – potěmkinovském podvodu, jehož cílem je vzbudit dojem, že Terezín je „židovské samosprávné sídliště“ umožňující víceméně běžný život. Na podzim 1942 začaly fungovat obchody, v nichž bylo možné za poukázky získat omezený sortiment zboží zabaveného předtím příchozím vězňům, je zřízena „kavárna“, v květnu 1943 je otevřena banka, která vydává terezínské „peníze“, které nemají skutečnou hodnotu. Komandatura SS do určité míry podporuje i kulturní život v Terezíně. Přípravy směřují k jedinému cíli – přesvědčit delegaci Červeného kříže, která se chystá do Terezína, o tom, že jde o bezpečné, samosprávné a humánně vedené židovské sídliště. 19. duben Ve varšavském ghettu vypukne několikatýdenní povstání. Po jeho porážce je ghetto srovnáno se zemí a zbylí obyvatelé odvlečeni do Treblinky a tam zavražděni. 5. červen Do funkce velitele tábora nastupuje Anton Burger. 30. června je do Terezína deportován Štěpán Alt (Transport Df z Ostravy: 55 osob zahynulo, 15 přežilo, 2 osudy nezjištěny). 8. července je do Terezína deportován Max Lieben (Transport Dh z Prahy: 413 osob zahynulo, 72 přežilo). 63 1943 24. srpen Přijíždějí děti z ghetta v polském Bialystoku. Jejich příjezd provázela zvláštní bezpečnostní opatření, vše bylo přísně utajeno a do kontaktu s nimi mělo přijít co nejméně lidí. Jejich vyhublé postavy, ustrašené pohledy a podivné reakce (ve sprchách se z nepochopitelných důvodů bály plynu) představovaly jednu z prvních zvěstí o tom, co se děje na Východě, kam odjížděly všechny transporty. Všech 1 260 dětí spolu s 53 dalšími lidmi, kteří je doprovázeli, bylo 5. října odvezeno do Osvětimi a zavražděno v plynových komorách. 6. září Transporty na Východ znovu obnoveny. Aby bylo možné vzbudit dojem „vzorného židovského sídliště“, je třeba vyřešit problém s přelidněním ghetta. Od září 1943 do května 1944 bude do tzv. „terezínského rodinného tábora“ v Osvětimi ve třech masivních transportech deportováno 17 500 lidí. Konce války se dočká jen 1 168 z nich. 6. 9. 6. 9. 5. 10. Dl ..... Terezín – Osvětim (BIIb) .. 2 479 ...... přežilo 28 Dm ... Terezín – Osvětim (BIIb) .. 2 528 ...... přežilo 10 Dn .... Terezín – Osvětim (tzv. dětský transport - děti z Bialystoku) Dn/a ................................ doprovod 53 ...nikdo nepřežil Dn/b..................................... 1 196 dětí ...nikdo nepřežil 11. listopad Od brzkého rána do pozdní noci probíhá velké sčítání vězňů (apel). Důvodem jsou nesrovnalosti v záznamech kvůli útěkům. Celodenní postávání bez jídla a bez vody bylo obzvlášť náročné pro staré a nemocné. 15. 12. 18. 12. Dr ..... Terezín – Osvětim (BIIb) .. 2 504 .... 279 přežilo Ds ..... Terezín – Osvětim (BIIb) .. 2 503 .... 449 přežilo 18.prosince byl Ota Adler transportem Ds deportován z Terezína do Osvětimi. 64 1943 OSVĚTIM (AUSCHWITZ) OSVĚTIM II BŘEZINKA (AUSCHWITZ II BIRKENAU) Koncentrační tábor určený původně pro polskou politickou opozici byl založen 20. května 1940 na místě bývalých vojenských kasáren u města Oświęcim. Později sem byli přiváženi i sovětští váleční zajatci, homosexuálové a zločinci z Německa a židé z okolí. V říjnu 1941 byl založen vyhlazovací tábor Osvětim II Březinka, který sehrál přední úlohu v rámci „konečného řešení židovské otázky“, a o rok později pracovní tábor Osvětim III Monovice (Monowitz) zvaný též Buna. Kromě nich vzniklo ještě kolem 40 dalších satelitních táborů na otrocké práce, z nichž některé spadaly správně pod Březinku, jiné pod Bunu. Mezi největší patřily tábory Blechhammer, Althammer a Gleiwitz I. – IV. V původním (tzv. kmenovém) táboře Osvětim I se počet vězňů pohyboval okolo 16 000, v roce 1942 však dosáhl 20 000. Jako v jiných koncentračních táborech, i zde vězni umírali vysíleni těžkou prací, bitím a podvýživou. Za porušení táborového řádu se posílalo do trestného bloku 11, kde byly také 3. srpna 1941 poprvé vyzkoušeny účinky cyklonu B. Od podzimu 1941 do prosince 1942 v táboře fungovala plynová komora a krematorium. Počet obětí kmenového tábora Osvětim I se odhaduje na 70 000 lidí, převážně politických vězňů z Polska a válečných zajatců z východní fronty. Když sem 27. ledna 1945 dorazili sovětští vojáci, našli 7 600 přeživších. Ostatní vězni z celého táborového komplexu (přibližně 58 000 lidí ještě schopných chůze) byli nuceni se vydat na tzv. pochody smrti. Na těchto pěších transportech směrem na západ do jiných táborů zemřelo kolem 15 000 z nich. S výstavbou druhého osvětimského tábora poblíž obce Brzezinka se začalo v říjnu roku 1941. Od března následujícího roku sem byli přiváženi židé a Romové z celé nacisty ovládané Evropy, kteří měli být z rasových důvodů zlikvidováni. Vzniklo tak obrovské zařízení fungující jednak jako vyhlazovací tábor, jednak jako tábor nucených prací, kde bylo v jednu dobu drženo více než 100 000 lidí. Přivezené vězně čekala tzv. selekce, při níž byli na jednu stranu posíláni „práceschopní“, na stranu druhou všichni ostatní. Ti pak byli odvedeni do plynových komor a zavražděni. Některé transporty selekcí neprocházely vůbec a byly posílány rovnou na smrt. K zabíjení se zde používal plyn cyklon B. Na jaře a začátkem léta 1943 byla dokončena krematoria II, III, IV a V s plynovými komorami, které byly schopny za jeden den usmrtit až 20 000 lidí. Předtím zastávalo jejich funkci krematorium I v kmenovém táboře Osvětim a provizorní plynové komory v tzv. „Červeném domě“ a „Bílém domě“ označovaných také jako „Bunker I a II“. V plynových komorách zahynulo podle odhadů 1 100 000 lidí, těžkou prací, hladem a bitím bylo v táboře umučeno kolem 340 000 vězňů. 65 1943 TEREZÍNSKÝ RODINNÝ TÁBOR V OSVĚTIMI – BIRKENAU (BIIb) 6. září 1943 vyjely z Terezína dva deportační transporty: Dl s 2 479 a Dm s 2 528 lidmi. Cílem bylo Birkenau, konkrétně nově vytvořený „terezínský rodinný tábor“, který byl v táborovém systému označován jako BIIb. Transportované čekalo na osvětimské poměry neobvyklé přijetí: neprošli obvyklou selekcí, nebyli ostříháni, rodinní příslušníci se mohli setkávat (bydleli v různých barácích, ale ve stejné táborové sekci), pro děti byl dokonce zřízen zvláštní dětský blok, kde si mohly společně hrát a jejich vychovatelé je i tajně učili. Na dětské hry se občas chodili dívat i esesáci včetně doktora Josefa Mengeleho. Ve všech ostatních ohledech byly životní podmínky stejně kruté jako ve zbytku Birkenau – vězňové trpěli hladem, zimou, byli vyčerpáni těžkou fyzickou prací, sužovaly je nemoci i otřesné hygienické podmínky. Osvětimské podzemní hnutí zjistilo, že v dokumentech obyvatel BIIb je poznámka „SB“, „Sonderbehandlung“, česky „zvláštní zacházení“. Tímto termínem nacisté označovali osoby určené k likvidaci. 15. a 18. prosince byly z Terezína vypraveny další dva transporty směřující do „rodinného tábora“ – přijelo jimi pět tisíc vězňů. 8. března 1944 bylo téměř 5 000 vězňů ze zářijových transportů nejprve odděleno od ostatních a v noci pak zavražděno v plynových komorách. 15., 16. a 18. 5. 1944 vyjely z Terezína do „rodinného tábora“ další tři transporty s celkem 7 500 lidmi. Vězňové z prosincových a květnových transportů během svého pobytu procházeli selekcemi – někteří se tak dostali pryč z Birkenau do jiných koncentračních táborů. Na počátku července zbývalo v BIIb více než šest tisíc lidí. Všichni byli mezi 10. a 12. červencem 1944 povražděni plynem. Ze 17 500 vězňů „terezínského rodinného tábora“ se konce války dočkali pouze 1 294 lidé. 66 1944 V první polovině roku 1944 vyvrcholily přípravy na návštěvu Mezinárodního výboru Červeného kříže. Byly opraveny fasády domů a nově zařízeny místnosti v prvních patrech tam, kde do nich bylo možné nahlédnout zvenku. V ulicích byly vysázeny květiny, byl zřízen hudební pavilon, kde se hrály promenádní koncerty, a vybudován tzv. Společenský dům se zařízením ke konání kulturních představení, knihovnou, modlitebnou a restaurací. Zároveň se do detailu promýšlela trasa, po které bude delegace provedena, a vše, co na ní bude mít možnost zahlédnout. Vedle toho měli být odvezeni staří a nemocní vězni, kteří svým stavem záměrům SS nevyhovovali. Z toho důvodu byly v prosinci 1943 vypraveny další transporty do terezínského rodinného tábora v Osvětimi. 8. únor Do funkce velitele tábora nastupuje Karl Rahm. Noc z 8. na 9. března Téměř všichni dosud žijící vězni ze zářijových transportů do terezínského rodinného tábora jsou hromadně zavražděni v plynových komorách. 15.března byl Honza Bondy deportován zvláštním transportem do Bergen-Belsenu. 20. 3. 15. 5. Dx .... Terezín – Osvětim ................ 45 .. nikdo nepřežil Dz ..... Terezín – Osvětim (BIIb) .. 2 503 ..... přežilo 120 15. března je spolu s 2502 lidmi do terezínského rodinného tábora v Birkenau transportem Dz deportován Karel Hahn. Válku nepřežije, o jeho dalším osudu není nic známo. 16. 5. 17. 5. 18. 5. Ea ..... Terezín – Osvětim (BIIb) ..2500 ........přežilo 8 Rum .. Terezín – Bergen-Belsen ........ 5 ......... přižili 2 Eb ..... Terezín – Osvětim ............2500 .... přežilo 273 6. červen Den D – spojenecká vojska se vyloďují v Normandii. 67 Bialystok Ravensbrück Sachsenhausen Treblinka Varšava Bergen Belsen Chelmno Schwarzheide Lodž Ossowa Sobibór Lublin - Majdanek Piasky Gross-Rosen Meuselwitz Terezín Rejowiec Izbica Zamošč Buchenwald Belžec Osvětim Flossenbürg Sereď Kaufering 68 1944 23. červen Návštěva Mezinárodního výboru Červeného kříže v čele s dr. Mauricem Rosselem. Delegace stráví v Terezíně několik hodin. Pečlivě secvičené výjevy včetně inscenovaných rozhovorů komisi přesvědčí – ve své zprávě Rossel uvede, že Terezín je konečným cílem, z něhož už nejsou lidé odváženi jinam. 1. 7. 4. 7. Eh..... Terezín – Osvětim ................ 10 nikdo nepřežil Eg ..... Terezín – Bergen-Belsen ...... 15 nikdo nepřežil Počátek července Ota Adler je deportován do německého tábora Schwarzheide. 9. – 12. červenec Konečná likvidace terezínského rodinného tábora v Osvětimi. Malý Trostinec Minsk Baranoviči Velký zkrášlovací podfuk pokračuje – v průběhu srpna a září je v Terezíně natáčen propagandistický dokumentární film, který má svět přesvědčit o humanistickém zacházení nacistů se židy. Jeho režírováním byl pověřen jeden z německých vězňů, slavný berlínský umělec Kurt Gerron. Film nikdy není promítán, drtivá většina jeho protagonistů včetně režiséra zahyne v plynových komorách Birkenau. fronta v prosinci 1944 27. 9. Ej ...... Terezín – Bergen-Belsen ......20 nikdo nepřežil 27. září Židovský starší Paul Eppstein je v tichosti zatčen a v Malé pevnosti popraven. Na jeho místo nastoupil jeho dosavadní zástupce Benjamin Murmelstein. Hned poté začínají být vypravovány tzv. likvidační transporty. Vedení tábora do nich nejdřív posílá hlavně mladé lidi ve snaze snížit riziko možné vzpoury. Deportovaným tvrdí, že odjíždějí do pracovních táborů. Do Osvětimi – Birkenau tak mezi 28. 9. až 28. 10. 1944 odjelo na 18 400 lidí. Z nich přežilo jen 1 574 osob. 28. 9. Ek ..... Terezín – Osvětim ........... 2 499 .... přežilo 382 - odjíždí Štěpán Alt, Petr Herrmann, Egon Löbner, Tom Luke, Vilém Pollak a Honza Roček. Otmar Karpfen do transportů není zařazen, v Terezíně se dočká konce války. 69 1944 29. 9. 1. 10. 4. 10. 6. 10. 9. 10. 12. 10. 16. 10. 19.10. El...... Terezín – Osvětim ........... 1 500 ...... přežilo 79 Em.... Terezín – Osvětim ........... 1 500 .... přežilo 306 En..... Terezín – Osvětim ........... 1 500 .... přežilo 128 Eo ..... Terezín – Osvětim ............1 550 ...... přežilo 78 Ep ..... Terezín – Osvětim ........... 1 600 ...... přežilo 23 Eq ..... Terezín – Osvětim ........... 1 500 ...... přežilo 78 Er ..... Terezín – Osvětim ........... 1 500 ..... přežilo 117 Es ..... Terezín – Osvětim ........... 1 500 ....... přežio 73 (osud 6 osob neznámý) 19. října je transportem Es do Osvětimi – Birkenau deportována Eva Porgesová. Někdy v polovině října 1944 kluci z pokoje 127 opouštějí Birkenau – Max je deportován do Kauferingu, Egon do Flossenbürgu, Honza a Vilém do Meuselwitzu, Tom do kmenového tábora Osvětim I, Petr do tábora Gleiwitz III. O osudu Štěpána Alta není nic známo, válku nepřežil. 23. 10. 27. 10. 28. 10. 2. listopad 26. listopad prosinec 1944 70 Et ..... Terezín – Osvětim ............ 1 715 .... přežilo 186 Eu ....... Praha – Osvětim ................ 18 ..nikdo nepřežil Ev ..... Terezín – Osvětim ........... 2 038 .... přežilo 144 Zastaven provoz plynových komor v Birkenau. Nařízení zničit plynové komory v Birkenau. Ve čtyřech transportech přijíždějí do Terezína židovští vězňové z tábora v Seredi. Až dosud byli deportováni do Osvětimi – Birkenau, ta je však bezprostředně ohrožena postupující sovětskou armádou. 1944 BUCHENWALD DACHAU Jeden z největších německých táborů nacházející se nedaleko Výmaru byl založen 16. 7. 1937. Prvními vězni byli političtí odpůrci a zločinci, později přibyli tzv. asociálové a němečtí židé a v září 1938 skupina 2 000 židů z Rakouska. V říjnu 1942 byla většina vězňů převezena do Osvětimi. Buchenwald a jeho 130 satelitních táborů se po nějaké době začalo postupně znovu zaplňovat a na konci r. 1944 v nich živořilo 60 tisíc lidí. Pracovali především v továrnách na munici, v kamenolomu a na stavbách komunikací. Ti, kteří neprošli vstupní selekcí v kmenovém táboře v Buchenwaldu, byli zplynováni v Sonnensteinu. V táboře se navíc již od r. 1941 na vězních prováděly lékařské experimenty. Do února 1945 stoupl počet vězňů na 80 tisíc, počátkem roku byli příchozí deportováni hlavně z polských táborů. Mezi 6. a 10. dubnem bylo „evakuováno“ 40 tisíc lidí, z nichž třetina zahynula na pochodu smrti. 11. 4. 1945 tábor osvobodila americká armáda, mezi 20 tisíci zachráněnými byly 4 tisíce židů. Buchenwaldem prošlo celkem 250 tisíc lidí, z nichž 60 tisíc přímo na místě zahynulo. Do počtu mrtvých nejsou započítáni sovětští vězni, kteří byli často hned po příjezdu hromadně usmrcováni střelbou do týla. Původní lágr pro politické vězně na jihovýchodě Německa, který vznikl již 20. 3. 1933. Kromě komunistů a sociálních demokratů sem byli postupně směřováni Romové, homosexuálové, svědkové Jehovovi a další nevyhovující skupiny německých obyvatel. V r. 1938 to v souvislosti se zatýkáním během tzv. Křišťálové noci byli poprvé také židé. S postupem války se tábor, přestože v něm pravděpodobně nikdy nebyla uvedena v provoz plynová komora, stal místem hromadného vraždění. Táborový velitel, Theodor Eicke, vytvořil systém teroru, který pak úspěšně přejímali další koncentrační a vyhlazovací tábory. V říjnu 1941 byly do Dachau přivezeny tisíce sovětských vězňů, kteří byli okamžitě zastřeleni. V následujícím roce byli nejprve v lednu odstraněni invalidé (odjeli na zámek Hartheim u Linze, kde byli povražděni) a počátkem října byli židovští vězni transportováni do Osvětimi. Pod Dachau v té době spadalo 36 velkých pracovních táborů, v nichž 37 tisíc vězňů pracovalo především v továrnách na zbraně nebo v kamenolomu. Od zimy téhož roku se v táboře začaly provádět pseudolékařské pokusy zahrnující experimenty s malárií apod., ty trvaly do konce války. Koncem r. 1944 pracovalo v Dachau a satelitních táborech 30 tisíc vězňů. Před osvobozením počet vězňů v samotném Dachau rapidně vzrostl přílivem tzv. pochodů smrti z pobočných a dalších táborů. V této době zahynulo obrovské množství lidí na tyfovou epidemii (některé zdroje uvádějí až 100 tisíc zemřelých). 26. 4. 1945 byla zahájena „evakuace“ tábora, stihlo se jí však podřídit pouze 7 tisíc vězňů. O tři dny později byl tábor s 30 tisíci lidmi osvobozen. Z celkových 200 tisíc lidí, kteří táborem za dvanáct let jeho existence prošli, nejméně 60 tisíc zahynulo. MEUSELWITZ Pobočný tábor Buchenwaldu, který byl v r. 1944 postaven v těsné blízkosti továren na výrobu malé a střední munice, obhospodařovaných firmou HASAG. Většina z 2 tisíc vězňů na počátku r. 1945 byly ženy, které firma získávala levněji. 71 1944 KAUFERING SCHWARZHEIDE Jedním z pobočných táborů Dachau, který se skládal z dalších 15 subtáborů, byl Kaufering, vystavěný mezi červnem a říjnem 1944. Jeho vězni byli součásti tzv. Jegerstab programu – byli zařazeni do výroby zbraní v utajených podzemních továrnách. Vůbec první vězni tábora přišli z Litvy, dále prošlo Kauferingem mnoho Maďarů, Poláků, obyvatel Protektorátu Čechy a Morava a Rumunů. Vězni se sem dostávali většinou z Osvětimi, obývali polozapuštěné baráky. Tábor měl vysokou úmrtnost, ale počet mrtvých není znám. Schwarzheide byl jedním z více než 50 satelitních táborů Sachsenhausenu. Tábor se skládal z deseti dřevěných baráků, vězni byli využíváni na práci ve firmě Braunkohle-Benzin, která vyráběla syntetická paliva, a fungoval od 5. června 1944 do 16. dubna 1945. Za tu dobu jím prošlo 1 000 vězňů, z nichž přežily dvě stovky. V den zrušení tábora byli vězni posláni na pochod smrti do severočeského města Varnsdorf. GROSS-ROSEN (ROGOZNICA) ALLACH Pracovní tábor podřízený Dachau, který zahrnoval jednak 3 tisíce židovských, jednak 6 tisíc nežidovských vězňů. Tyfová epidemie se v něm rozmohla až těsně před osvobozením, ke kterému stejně jako u řady dalších subtáborů došlo o den později, tedy 30. 4. 1945. SACHSENHAUSEN Tábor byl založen v roce 1936 na předměstí města Oranienburg. Po tzv. Křišťálové noci sem bylo zavlečeno kolem 6 000 tehdy zatčených židů, během války sem potom byli zavíráni polští političtí odpůrci a jinak nepohodlné osoby nebo sovětští váleční zajatci. Táborem prošlo celkem kolem 140 000 lidí, z nichž nejméně 30 000 v táboře zemřelo především na podvýživu, vyčerpání, zápal plic z chladného počasí či jiné nemoci. V táboře se prováděly i lékařské pokusy na vězních. 72 Původně satelitní tábor Sachsenhausenu fungoval samostatně od 1. května 1941 a do roku 1944 se stal jedním z největších komplexů s více než padesátkou vlastních pobočných táborů. Zpočátku sloužil jako koncentrační tábor pro politické vězně, od konce roku 1943 sem byli přiváženi i židé především z Polska a Maďarska. V jednotlivých satelitních táborech byli vězni nuceni pracovat pro různé průmyslové podniky, např. pro firmy Krupp, I. G. Farben nebo Daimler Benz. V lednu 1945 byly přes tábor hnány desetitisíce vězňů v pochodech smrti. Odhaduje se, že celkem prošlo Gross-Rosenem přibližně 125 000 vězňů, přičemž 40 000 z nich nepřežilo buď v důsledku vyčerpání těžkou prací a otřesných stravovacích a hygienických podmínek, nebo zemřelo na pochodu smrti. 1944 BERGEN-BELSEN Bergen-Belsen vznikl během roku 1940 jako zajatecký tábor pro vojáky z Francie a Belgie, po zahájení operace Barbarossa též ze Sovětského svazu. V dubnu 1943 se Bergen-Belsen stal koncentračním táborem a jeho správa byla přenechána SS. Do června 1944 zde bylo drženo dohromady 4 000 židů převážně z Nizozemska, kteří měli být vyměněni za německé zajatce, a v červenci 1944 sem bylo transportováno dalších 1 600 židů z Maďarska, kteří měli být vyměněni za zboží a jídlo. Jen pár z nich se výměny nakonec dočkalo. Od března 1944 fungoval Bergen-Belsen také jako „zotavovací tábor“ (Erholungslager), kam byli přiváženi vězni z jiných koncentračních táborů, kteří byli příliš zesláblí, aby mohli pracovat. Jak postupovala východní fronta, dostávali se sem evakuovaní vězni z východu. Od 1. prosince 1944, kdy bylo v táboře 15 257 vězňů, do 15. duba 1945, kdy byl tábor osvobozen britskou armádou, sem na pochodech smrti přišlo přes 45 000 lidí. Celkový počet obětí se odhaduje na 50 000, z nichž pětina zemřela po osvobození v důsledku epidemie tyfu. FLOSSENBÜRG Koncentrační tábor Flossenbürg byl zřízen v roce 1938. Vězni pracovali v dolech na žulu, od roku 1942 pak v provozech firmy Messerschmitt, která vyráběla letadla. Tábor zahrnoval hustou síť poboček umístěných v Sasku, Bavorsku a v Čechách. V letech 1938 – 1945 bylo v 90 pobočkách tábora vězněno víc než 100 000 lidí, 30 000 lidí zde zahynulo. 73 fronta v dubnu 1945 Jan Bondy osvobozen v Bergen Belsenu Berlín Ota Adler Otmar Karpfen osvobozen 8. května v Terezíně osvobozen v Schwarz Schwarzheide, Jan Roček osvobozen při pochodu smrti 8. května poblíž Žatce Petr Herrmann osvobozen 28 ledna v Blechhammeru Vilém Pollak zahynul během pochodu smrti v dubnu 1945 poblíž Kraslic Egon Löbner osvobozen ve Flossenbürgu v květnu 1945 Karel Hahn zahynul pravděpodobně v červenci 1944 při hromadné likvidaci vězňů terezínského rodinného tábora v Osvětimi – Birkenau Max Lieben osvobozen 1. dubna v Allachu, pobočném táboře Dachau Štěpán Alt zahynul v Osvětimi (? 28. 9. 1944) Tom Löwenbach osvobozen 5. května v Mauthausenu 74 „Mumlas“ zahynul pravděpodobně v Osvětimi (? 28. 9. 1944) 1945 leden 1945 Petr Herrmann, Tom Luke a další tisíce vězňů z Osvětimi a okolních táborů jsou hnáni tzv. pochody smrti na západ, nejčastěji přes tábor Gross Rosen. 27. leden Petr Herrmann se setkává se sovětskými vojáky a vydává se na komplikovanou cestu ke Svobodově armádě na Slovensko. Do Prahy se dostane už jako důstojník československé armády až na konci srpna 1945. 31. leden Do Terezína začínají být přiváženi lidé ze smíšených manželství. 12. duben Honza Roček a Vilém Pollak jsou z Meuselwitz vlakem převezeni do Kraslic a dále jsou hnáni pěšky. Vilém Pollak pochod smrti nepřežije. 20. duben Do Terezína přijíždí první z řady tzv. evakuačních transportů, jimiž je z frontou ohrožených koncentračních táborů přivezeno 15 000 zbídačených vězňů. S nimi se do ghetta dostávají nakažlivé nemoci, především skvrnitý tyfus. V ghettu vypukne epidemie, která v samém závěru války připraví o život řadu lidí. 1. květen Americká armáda osvobozuje Dachau. Jedním ze zachráněných vězňů je Max Lieben. 2. květen Tábor přebírá Červený kříž. 5. květen Karel Rahm a další příslušníci SS opouštějí Terezín. Americká armáda osvobozuje Mauthausen. Jedním ze zachráněných vězňů je Tom Luke. 8. květen Stráže SS střežící pochod smrti, v němž skoro umírá Honza Roček, utečou. Honza a další jsou převezeni do nemocnice v blízkém Žatci. V Terezíně devastovaném epidemií skvrnitého tyfu je vyhlášena karanténa, která skončí až na konci května. Vězňové se vracejí do svých domovů, ale drtivou většinu nikdo nevítá. Jejich rodiny a přátelé jsou mrtvi. 75 76 25. únor 1948 Českoslovenští komunisté uchvátí moc v zemi. Po tříletém vydechnutí zažívá Československo novou vlnu totalitního teroru. 6. červen 1948 V den svých dvaadvacátých narozenin utíká z komunistického Československa Tom Luke. duben 1949 Max Lieben (Mordechaj Livni), jeho žena Chava a syn odcházejí do Izraele. 24. červenec 1960 Honza a Eva Ročkovi se syny Martinem a Tomášem a Evinou matkou skočí u dánských břehů z východoněmeckého parníku a požádají o politický azyl. 21. srpen 1968 Československo je napadeno vojsky Varšavské smlouvy. Mezi statisíci lidmi, kteří z okupované země emigrují, je i Petr Herrmann s rodinou. (...) Úryvek z dokumentu Charty 77 Kritika devastace židovských kulturních památek v Československu a zamlčování úlohy židů v čs. dějinách (5. dubna 1989; 28/89) (…) Samostatnou kapitolou je pozornost, která je Židům a jejich osudu věnována ve školní výuce a veřejně osvětové činnosti. V učebnici dějepisu pro osmé třídy, kde se během školní docházky poprvé (a pro mnohé i naposledy) podrobněji probírá období okupace a druhé světové války, najdeme na téma perzekuce Židů tyto dvě hrubě nepřesné a matoucí zmínky: „Součástí plánů na zajištění německé světovlády byla postupná likvidace Židů, Slovanů a dalších tzv. rasově méněcenných národů“. A ještě: „Fašismus vraždil cílevědomě židovské obyvatelstvo a příslušníky slovanských národů v koncentračních táborech“. K tomu jedna fotografie, zachycující transport Židů do koncentračního tábora. Tak se vypořádali autoři učebnice dějepisu s historií, na jejímž konci je 6 000 000 zavražděných Židů, kteří ještě nedávno tvořili neodmyslitelnou součást obyvatel Evropy. Zato se zde setkáváme s informací, že „v žalářích, koncentračních táborech a na válečných frontách zahynulo 360 000 našich občanů, mezi nimi 25 tisíc komunistů.“ O tom, že 250 tisíc z těchto občanů byli Židé, že toto číslo zahrnuje naprostou většinu židovského obyvatelstva předválečné republiky, učebnice mlčí. (…) Tomáš Hradílek, Dana Němcová, Saša Vondra (mluvčí Charty 77) 2005 – 2007 Ve dvou vlnách je na adresu řady učitelů dějepisu na českých středních školách rozeslána brožura „Osvětim: fakta versus fikce“, v níž se autor Rudolf Seidl snaží „vědecky“ prokázat, že neexistovaly plynové komory a že holocaust je výmyslem celosvětového židovského spiknutí, jehož cílem je ovládnout svět. 77 druhá část obsahuje vzpomínky Toma Luka, Mordechaje a Chavy Livni, Petra Herrmanna a Evy a Jana Ročkocých 78 ... 79 – 332 BIBLIOGRAFIE literatura: Acta Theresiania sv. 1 (Denní rozkazy Rady starších a Sdělení židovské samosprávy Terezín 1941 – 1945), Institut Terezínské iniciativy, Sefer 2003. Adler, Hans Günther: Terezín 1941 – 1945. Tvář nuceného společenství 1, Barrister & Principal 2003. Czech, Danuta: Kalendarz wydarzeń w KL Auschwitz, Muzeum Osvětim – Březinka 1992. Kárný, Miroslav a kol.: Terezínská pamětní kniha, Nadace Terezínská iniciativa – Melantrich 1995. Lagus, K., Polák, J.: Město za mřížemi, Nakladatelství Miloš Uhlíš – Baset 2006. Ondřichová, Lucie: Příběh Fredyho Hirsche, Sefer 2000. Jančík D., Kubů E.: „Arizace“ a arizátoři, Karolinum 2005 Praha Stín šoa nad Evropou uspořádal Miloš Pojar, Židovské muzeum v Praze 2002 fotografie: soukromé sbírky, Jan Jáchim (Terezín), Kateřina Žihlová (Skřivany) internetové zdroje: www.holocaust.cz www.pamatnik-terezin.cz www.reinhard.mysteria.cz www.yadvashem.org www.deathcamps.org www.ushmm.com www.cympm.com www.terezin-europe-auschwitz.org OBSAH 5 Terezín 13 Pokoj 127 17 Štěpán Alt Egon Löbner Jan Bondy Karel Hahn Ota Adler Otmar Karpfen Vilém Pollak Jan Roček 21 25 27 31 35 37 39 (Jan Robitschek) 41 43 Petr Herrmann Tom Luke (Tom Löwenbach) 45 Mordechaj Livni (Max Lieben) 49 „Mumlas“ 51 1938 1941 1942 1943 1944 1945 (...) 53 55 63 67 75 76 poválečné události Dějiště šoa popis táborů zmíněných v knize (cíle transportů z Terezína a další místa, kterými později prošli obyvatelé pokoje 127) 46 Holocaust na Slovensku 72 61 59 73 71 71 73 72 60 59 72 54 60 61 54 71 60 65 Allach Baranoviči Belžec Bergen-Belsen Buchenwald Dachau Flossenbürg Gross-Rosen Chelmno nad Nerem Izbica Kaufering Lodž Lublin - Majdanek Malý Trostinec Minsk Meuselwitz Ossowa Osvětim Osvětim I., Osvětim II Březinka „Terezínský rodinný tábor“ BIIb Piasky a Rejowiec Raasika Ravensbrück Riga Sachsenhausen Schwarzheide Sobibór Trawniky Treblinka Ujazdów Varšava Zamošč 66 59 61 60 59 72 72 59 61 61 60 60 60 Pokoj 127 DOMOV MLÁDEŽE Q708, TEREZÍN Monika Stehlíková, Veronika Fikrlová, Denisa Golová, Renata Králiková, Alžběta Rejtmajerová, Vendula Ulrychová, Jana Vašicová, Kateřina Žihlová, Ilona Dvořáková, Jan Jáchim a Aleš Turnovec © o.s. HUMR 2007 vydalo Gymnázium Plzeň Mikulášské nám. 23 a o.s. HUMR publikaci finančně podpoříly tyto instituce: Nadační fond obětem holocaustu, statutární město Plzeň a Plzeňský kraj překlad z angličtiny Alice Zadražilová, Denisa Golová a Alžběta Rejtmajerová grafická úprava Jan Jáchim Vytiskl Bílý Slon, Plzeň První vydání, Náklad 500 výtisků Plzeň, 2007 Součástí publikace je kniha se vzpomínkami Toma Luka, Mordechaje a Chavy Livniových, Petra Herrmanna a Evy a Jana Ročkových
Podobné dokumenty
listopad 2009 - Institut Terezínské iniciativy
Nedávno jsem se od pana prof. Mečislava Boráka dozvěděl, že letos v říjnu se bude na Ostravské univerzitě konat vědecké symposium věnované 70. výročí prvních hromadných transportů Židů do Niska. Te...
Roční zpráva ČTU 2014 - Česká tábornická unie
a zkušenosti, aktivně se společensky
uplatňují nejen v našem prostředí, ale
získávají táborníkům dobré jméno i u
veřejnosti.
Ti o generaci mladší, tedy ti, kteří jsou
v převážné většině představite...