Je v ní vše, co o naší krásné Vysočině znám

Je v ní vše, co o naší krásné Vysočině znám

Ozvěny Vysočiny Hynek Jurman nejdříve zpracovával prostřednictvím sešitů, které vycházely od roku 1990. Nyní se z nich stala kniha a její autor říká:
Je v ní vše, co o naší krásné Vysočině znám
za Radovanem Lukavským a
pak dále do Ležáků, Hlinska,
Svobodných Hamrů a na Veselý Kopec.
JIŘÍ MAREK
Štěpánov nad Svratkou –
Třicet čtyři let tvořil knihu
Ozvěny Vysočiny spisovatel
Hynek Jurman. „Je v ní vše,
co o naší krásné Vysočině
znám,“ řekl autor ze Štěpánova nad Svratkou. V knize bohatě proložené fotografiemi a
ilustracemi pojednává Jurman o zajímavostech regionu,
který křížem krážem projezdil na kole. Píše o památkách,
pozoruhodnostech
kraje,
umělcích, sportovcích, malířích a mnohém dalším.
Ozvěny Vysočiny autor
nejdříve zpracovával prostřednictvím sešitů, které vycházely od roku 1990. Nyní se z
nich stala kniha. „Mnohé se od
těch časů změnilo, četné osobnosti odešly, ale vyrostly nové. Stejně tak se proměnil stav
různých památek, ale i událostí – pohledů na ně,“ řekl Hynek Jurman.
Jak na vás zapůsobil Radovan
Lukavský při osobním setkání?
Úžasný džentlmen, skromný, citlivý a pobožný člověk. A
také nezištný, udělal mi zakázku pro Město Bystřici a
neptal se, co za to. A pak dodal, že pro mne to udělá i zadarmo. A samozřejmě to byl
velký umělec i pedagog!
„Trvám na tom, že už
jsem vydal vše, co
jsem měl na srdci. I
když osudy Cyrila
Musila či Picha-Tůmy
by stály za román.“
Které místo na Vysočině máte
nejraději?
Rodné údolí Svratky a
Zubštejn nad ním, ale i vrcholové partie Žďárských vrchů,
Velkomeziříčsko, Přibyslav či
Kunštát a Svojanov, kde Vysočina končí.
Vzpomenete si, co jste dělal
před 34 lety?
To jsem právě přišel z vojny
a jako mladý inženýr jsem zažil ve štěpánovské slévárně
něco nevídaného v socializmu. Jednodenní stávku, což
popisuji v románu Daleko do
sametu. Ale především jsem
se v té době začal zajímat o
Vysočinu, sbíral jsem a sepisoval vše pozoruhodné.
Kolik kilometrů jste na kole najezdil při sbírání podkladů do
knihy Ozvěny Vysočiny?
Odhaduji to na nějakých 65
000 kilometrů, každoročně
přes 2 000 km a od roku 2003
přes 3 000. Pokaždé jsem plán
splnil a dá se říci, že podklady
jsem sbíral a promýšlel na
každém kilometru, tedy i když
jsem šlapal kolem Berounky,
Labe či na Šumavě.
Kniha je žánrově velmi pestrá.
Co všechno v ní vlastně čtenáři
najdou?
Jednak jde o prezentaci zajímavostí, tedy od památek
přes osobnosti – spisovatelé,
malíři, hudebníci, sportovci,
herci, až po řeky Vysočiny. Je
tu i jedna literární kapitolka,
něco veršů, lyriky a povídka,
a řada kapitol cyklistických
reportáží po Vysočině. A také
kapitola o záhadách v Číhošti,
Babicích a kolem smrti Anežky Hrůzové.
„Vrahem zřejmě nebyl
ani odsouzený Leopold
Hilsner ani bratr Jan
Hrůza, jak vyplývá ze
sdělení jeho
zpovědníka, pátera
Janka. Na přelomu 19.
a 20. století bylo v
okolí Polné zavražděno
několik žen, musel se
tam pohybovat
masový vrah, který
nebyl nikdy dopaden.“
Patnáct kapitol Ozvěny Vysočiny má základ v patnácti sešitech, které jste v předchozích
letech napsal, vytiskl a šířil. Jak
těžké bylo se k nim po letech
vrátit a oprášit je tak, aby z
nich vznikla výjimečná kniha?
Především jsem musel texty přepsat, pak doplnit a aktualizovat. Za 25 let se v našem
kraji přihodilo mnoho nového, což jsem naštěstí stále evidoval. Ale jako kostra byly ty
původní sešity dobré.
Kterou kapitolu máte nejraději?
Která vám přirostla nejvíce k
srdci?
Možná literární toulky, ty
zmíněné tragédie, povídání o
filmových místech a třeba kapitola Jak jsem vstoupil do
kláštera.
AUTOR S KNIHOU. V Ozvěnách Vysočiny Hynek Jurman zachytil krásy kraje (fotografie vlevo dole), historické události o které se mluví
dodnes (smrt Anežky Hrůzové na dobové kresbě – snímek dole uprostřed), nebo třeba střípky ze života slavných osobností (Radovan Lukavský – snímek vpravo dole). Foto: Deník/Jiří Marek a archiv Hynka Jurmana
Vyprávějte prosím, jak se Hynek
Jurman dostal do kláštera?
Nějakým záhadným způsobem se několik sešitů Ozvěn
Vysočiny dostalo až k opatu
Tajovskému do Želiva. Zalíbily se mu, napsal mi a pozval
mě k sobě do kláštera. Jel jsem
tam tedy 100 km na kole a byl
tam touto významnou osobností přijat a ubytován. Tím
jsem vstoupil do kláštera a
druhého dne po plodném rozhovoru jsem přijal požehnání,
sedl na kolo a šlapal jsem na
Křemešník. Více je popsáno v
knize.
Smrt Anežky Hrůzové, o které
píšete v kapitole o záhadách,
nebyla nikdy věrohodně objasněna. Jaký je váš pohled na tuto
událost?
Vrahem zřejmě nebyl ani
odsouzený Leopold Hilsner
ani bratr Jan Hrůza, jak vyplývá ze sdělení jeho zpovědníka, pátera Janka. Na přelomu 19. a 20. století bylo v okolí
Polné zavražděno několik žen,
musel se tam pohybovat masový vrah, který nebyl nikdy
dopaden. Jeho totožnost už
dneska nikdo neodhalí.
A co si myslíte o Číhošťském
zázraku?
Určitě nešlo o podvod faráře Toufara, ale zřejmě ani o
provokaci StB, neboť jejich
technici nedokázali sestrojit
mechanizmus pro filmaře.
Osobně jsem přesvědčen o
nadpřirozeném jevu a těžko
dnes někdo odhalí, jakým
způsobem se číhošťský kříž
pohyboval. Že se od té doby
děly v Číhošti nadpřirozené
věci ještě mnohokrát, dokládám ve své knize.
Spousta otazníků zůstala také v
případu Babice…
Tam se obětovali čtyři komunističtí funkcionáři, z
nichž tři zemřeli. Pak se v odvetě popravilo 11 nevinných
farářů, hajných a rolníků. Jediným „babickým vrahem“
byl Ladislav Malý, pohyboval
se zcela jasně v intencích StB,
jen se vedou spory, zda tak činil vědomě či nikoliv. Na s.
203 přináším důkaz, že musel
spolupracovat dobrovolně a
vědomě. Jde o list kardinála
Berana, že byl po celou dobu
1949 – 1965 tajně internován
komunistickým režimem. Což
veřejnost vůbec nevěděla, pro
ni kardinál prostě zmizel. Tedy jedině od StB mohl mít Malý zasvěcené informace, díky
nimž zaplétal do případu další
své známé. A ti na to doplatili
buď svým životem, nebo vězením.
„Všude v republice je
něco hezkého, ale na
Vysočině máme
všechno! Hrady, zámky
a kláštery pro
historické filmy, lesy,
kopce, skály a řeky...“
Proč Vysočina láká filmaře?
Objevil jste při psaní kapitoly o
filmových místech pojítko pro
vysočinské destinace?
Všude v republice je něco
hezkého, ale na Vysočině máme všechno! Hrady, zámky a
kláštery pro historické filmy,
lesy, kopce, skály a řeky pro
přírodní záběry, města, městečka a malebné vesničky. To
není země, to je zahrádka...
Kdybyste měl vybrat jen jednoho jediného sportovce, který
nejvíce proslavil náš kraj, který
by to byl?
Na takovou odpověď si těžko troufnu. Počtem medailí
určitě Martina Sáblíková a za
mořem v populárnějším hokeji Patrik Eliáš. Dříve Holíkové, Suchý, Karel Dvořák,
nyní i Eva Vítečková, Lukáš
Krpálek...
Stejná otázka, jen obor lidského
snažení jiný – hudebníci.
Opět těžké. Snad Bohuslav
Martinů. Ale hned v patách
Stamic, Tomášek, Gustav
Mahler, Jaroslav Křička,
František Drdla, Slávek Volavý.
Legendy kolují o vašich výpravách do podzemí kraje. Jak se to
přihodilo, že jedna z jeskyň u
Štěpánova nad Svratkou nese
vaše jméno?
K bezejmenné jeskyňce
jsem přivedl útlé ochranáře
na kontrolu netopýrů, spustil
jsem se s nimi dolů, ale na
rozdíl od nich jsem se pak nemohl protáhnout zpět. Už
jsem si zoufal a posílal je pro
svačinu, že dole zůstanu. A
představoval jsem si, jak se
bude vchod střílet dynamitem. Pořád mě přesvědčovali,
že mi hrudní koš zapruží a úzkým vchodem se protáhnu. To
se skutečně nakonec podařilo
a oni si pro další kontrolu tu
jeskyni pojmenovali mým
jménem.
Vrátil jste se někdy po „uvíznutí“ do své jeskyně?
Přiznávám, že ne. Snad to
ještě stihnu napravit...
Vysočinu máte na kole projetou
křížem krážem. Dejte, prosím,
čtenářům tip na jeden konkrétní
cyklistický výlet.
Třeba kolem mé nejmilejší
řeky. Ze Svratky přes Křižánky a Milovy do Sněžného, odtud údolím Fryšávky do Jimramova a dále zase kolem
Svratky do Dalečína, kolem
Vírské přehrady a pak nejkrásnějším údolím na světě z
Víru do Štěpánova a Nedvědice, kde lze naskočit do vlaku.
Patříte k průkopníkům cykloturistiky na Vysočině. Jak moc se
za poslední čtvrtstoletí změnila?
Ti úplní průkopníci jezdili
sto let přede mnou, ale rozumím. V roce 1988 i později bylo
vzácností potkat kolegu na
kole. Když jsme jeli v roce 1990
na kole do rakouské Vídně,
byla to absolutní rarita, takže
reportáž otiskly celostátní
noviny. Dnes potkáte za den
stovky cyklistů a samozřejmě
nesrovnatelná je infrastruktura. Cyklistů je tolik, že už se
dnes ani nezdraví...
Knihu prokládáte osobními prožitky z cest za objevováním Vysočiny. Který vám nejvíce
utkvěl v paměti?
Možná výšlap do Čachnova
Na svém kontě máte celou řadu
publikací. Pátral jste, po kom z
rodiny máte literární sklony?
Babička i táta byli vždy velmi sečtělí, ale současně klasičtí venkované, kteří pracovali fyzicky od rána do soumraku. Na psaní proto neměli
čas, ale babička sepsala krátce před smrtí aspoň část svých
pamětí. Totéž učinil můj otec,
když po osmdesátce sepsal 3
svazky pamětí. V 85 začal psát
do měsíčníku pro seniory
krátké povídky, píše je s
úspěchem dosud. A z druhého
kolena strýc mé maminky Jan
Kos byl v regionu známým
písmákem a badatelem. A
maminčin bratranec Pavel
Svoboda vydává zajímavé
knihy, naposledy Stavební
památky Žďárska a Novoměstska plné kreseb. Můj syn
Michal vystudoval dramaturgii a scenáristiku na JAMU,
skoro denně jej můžete slyšet
na Radiožurnálu jako sportovního reportéra. Napsal několik rozhlasových her, jedny
skripta a vydal dvě sbírky
básní, za jednu byl dokonce
navržen na Ortenovu cenu. A
jeho dvě dcery píší už od 4 let,
tak uvidíme!
Myslím, že bez psaní se už neobejdete. Na jaké knize pracujete
teď?
Trvám na tom, že už jsem
vydal vše, co jsem měl na srdci. I když osudy Cyrila Musila
či Picha-Tůmy by stály za román. Pánové Kubín a Vomela
chtějí, abych s nimi napsal
knihu o Slovenském národním povstání. A nějaké fejetony o událostech kolem nás by
také mohly vzniknout. Uvidíme v zimě...
Autor knihy Ozvěny Vysočiny
Hynek Jurman (1956) – strojní inženýr, pedagog, pracovník infocentra,
vlastivědný badatel, fotograf, znalec Vysočiny, autor 35 vydaných knih,
spoluautor dalších. Po vojně pracoval ve slévárně MEZ Štěpánov (19811985), jako vedoucí normovač v JE Dukovany (1985–1989), učitel na OU
Bystřice n. P. (1989–2004) a pracovník TIC Bystřice n. P. (od 2005).
Zakladatel časopisu Odpich, momentálně redaktor Bystřicka a Štěpánovinek. K nejznámějším knihám patří Pernštejnský tis (1991), Smírčí kameny na Vysočině (1996, 4. rozš. vyd. 2010), Jak to bylo s partyzány
(1998, rozš. 2002), Bystřicko (1998, rozš. 2000), Žďársko (1998, rozš.
1999), Zlatá léta padesátá (1999), Ve znamení zubří hlavy (2000), Velkomeziříčsko (2001), Zubštejnské dědictví (2001, 2002), Kde hledat poklad (2001), Mluvit jako prezident (2003), V zatáčkách (2003), Nesmazatelné stopy (2004), Být za vodó (2005), Daleko do sametu (2005),
Stíny v nás (2006), Čítanka Vysočiny (2009), Omyly tradované (2010),
Na bystré vodě – Bystřice nad Pernštejnem (2010), Spěte sladce! (2014),
V nejkrásnějším údolí na světě (2014), Ozvěny Vysočiny (2015). Autor
filmového scénáře V nejkrásnějším údolí (2015) a divadelních her Čert na
Sýkoři (premiéra 1999, obnovená 2013), Kartářka (premiéra 2014) a
Nevděk. Hynek Jurman žije ve Štěpánově nad Svratkou. Kromě literární
tvorby se realizuje v cestovním ruchu jako průvodce turistů, miluje cyklistiku (každoročně min. 3 000 km), basketbal (dodnes aktivně hraje „pro
žízeň“) i ochotnické divadlo (autor, režisér, herec). Pseudonym Bořivoj
Nebojsa. Vítěz soutěže o nejlepší reportáž České centrály cestovního ruchu 1998 a vítěz fotografické soutěže Zrcadlení s cyklem Dejme hlavy
dohromady 2013.