24-2010 - Koruna Česká
Transkript
Monarchistický zpravodaj Zpravodaj Koruny České (monarchistické strany Čech, Moravy a Slezska) Číslo 24/2010 DEUS * REX * PATRIA www.korunaceska.cz Z obsahu čísla: Výročí 180 narozenin JCKV Františka Josefa I. 2 * Stranické události 3 * Zpráva o svěcení kaple Bl. Karla Habsburského v Branišově 4 * Nový monarchistický kalendář 2011 5-6 * Stanoviska KČ k šlecht. tit. a falešným řádům 7 * Článek Bohumila J. Studýnky: Hvězdná hodina Karla Schwarzenberga 8-9 * Články z médií 10 * Článek J. Kurlantzicka: Chráněno korunou 12-14 * Kniha a výročí pražského jara 14-15 * Přílohy: 8. díl genealogií evropských rodů (Petr Nohel). Kandidátní listiny pro komunální volby v ČR jsou uzavřeny. Ať jiţ se monarchistům a MS Koruny České podařilo úplně, či méně úplně naplnit vlastní kandidátky nebo volili cestu vstupu do různých konzervativních koalic, na tomto poli se jiţ více učinit nepodaří. Na přípravu kandidátních listin a mobilizaci členské základny i příznivců myšlenky monarchie, stejně jako na promýšlení účinné strategie, jsme měli dostatek času. Existují osamělí monarchisté, kdesi v malých obcích, bez moţnosti vytvořit plnohodnotnou stranickou kandidátku, kteří se alespoň jako členové KČ zapojili na některé koaliční kandidátce. Existují celé skupiny monarchistů sídlící ve velkých aglomeracích, které se nepokusily ani o to nejmenší. Tito lidé nám moţná v blízké době budou chtít poradit či vytknout, co a kde děláme špatně. Dopředu, za svoji osobu, oznamuji, ţe jim nebudu naslouchat. Nechat se zapsat na konec kandidátky, aby zamezili pro stranu úbytku procent v konečných přepočtech, aby podpořili úsilí těch, kteří se snaţí, je totiţ to nejmenší, co mohli udělat, bez rizika a bez výdajů. Lhostejnost plodí lhostejnost, a volby jsou dobrým testem na to, abychom věděli, s kým máme počítat. Co ještě zbývá? Zapojit se v předvolební propagaci a kampani. Máme na to půl druhého měsíce. Organizovat účast našich příznivců a známých, kteří nejsou na kandidátkách, ale něco pro nás dělají, ve volebních komisích. Proč bychom měli nechávat státu peníze, které se takto dají vydělat, kdyţ mu musíme platit nehorázné kauce za účast v jistých typech voleb převáţně z vlastních prostředků? Delegování do volebních komisí je v rukou strany jistým druhem odměny pro ty, kdo nás podporují svými činy, a nemyslím si, ţe by průběh voleb a sčítání hlasů nebylo třeba kontrolovat. Blíţí se podzimní Generální směn KČ. Jde o sněm, na němţ se bude volit nové představenstvo a jistě bude doprovázen mnoha diskusemi a projevy. Určitě nikoho nepřekvapím, kdyţ se kaţdého diskutujícího nejprve zeptám: Byl jsi na zemském sněmu? Kandidoval jsi ve volbách? Jak ses podílel na předvolební kampani? Zaplatil jsi členské příspěvky? Účastnil ses monarchistického pochodu? Nadchází totiţ doba, kdy bychom měli vědět, s kým můţeme opravdu počítat. Český zemský hejtman Jan Drnek. Pro informace ohledně voleb kontaktujte volebního koordinátora KČ: Mgr. Petr Krátký, Švabinského 816/46, 149 00 Praha 4, e-mail: [email protected], tel. 724 464 351 VÝROČÍ – srpen 2010 Mým úkolem je ochránit mé národy před jejich politiky. 2 18. 8. si připomínáme „kulaté" narozeniny předposledního vládnoucího českého krále Františka Josefa I. Většina našich médií k tomuto bezesporu významnému výročí zarytě mlčí. Vláda Františka Josefa I. byla pravděpodobně nejdelším panováním v historii – trvala 68 let a byla nepochybně výkonem hodným převáţně hlubokého uznání. Během tohoto dlouhého období se Podunajská monarchie přetvořila z absolutní na konstituční. V posledních desetiletích před Velkou válkou ( 1914-1918 ) byla respektovanou evropskou velmocí s velkou mírou občanských svobod, kvetoucím kulturním spolkovým ţivotem, dynamicky se rozvíjejícím průmyslem, státem štědře podporovanou vědou a úctyhodným tempem se rozvíjející infrastrukturou. Šlo o 2. největší evropský stát (po evropské části Ruska), s téměř 50 miliony obyvatel a jeho hlavní město – Vídeň – bylo v r. 1914 čtvrtou (dle některých pramenů dokonce druhou) největší světovou metropolí. Nejprůmyslovější součástí říše byly země Koruny české, které se těšily vpravdě otcovské přízni, péči a lásce císaře a krále. Nelze samozřejmě pominout ani chyby, neúspěchy, vojenská, politická, ale ani osobní neštěstí, jeţ dlouhé panování Františka Josefa I. také provázely. Čeští monarchisté samozřejmě, tak jako všichni Češi, Moravané a Slezané, hluboce litují toho, ţe se panovník nakonec nenechal korunovat na českého krále a rakousko-uherský dualismus roku 1867 povaţují za fatální chybu. V tomto roce byla ztracena příleţitost (která však nebyla poslední) přetvořit impérium ve federaci. To nám však nemůţe bránit v trpělivém úsilí prokázat převáţně blahodárný vliv panování Františka Josefa I. na naše země. Císař a král štědře podporoval českou vědu, umění a školství. Nejkrásnější školní budovy, jeţ dodnes zdobí většinu našich měst a obcí, byly postaveny převáţně v 90. letech 19. století nebo na začátku století 20. Na stavbu Národního divadla přispěl panovník částkou vskutku významnou, a to ze svých osobních fondů. A takových příkladů je bezpočet. Po rozbití monarchie byly pomníky a busty našeho krále s nadšením vpravdě revolučním odstraňovány, ulice, mosty a nábřeţí nesoucí jeho jméno horlivě přejmenovávány, jeho památka systematicky vymazávána, jeho osobnost karikována. Odvolávajíce se na výrok významného českého historika Jiřího Raka – „ je nejvyšší čas vrátit habsbursko-lotrinskou dynastii do české historie – bez idealizace, ale i bez démonizace" vyzýváme kulturní a odbornou veřejnost nejen k objektivní a nepředpojaté diskusi na toto téma, ale i ke konkrétním činům. Přestaňme se bát své historie a vysvoboďme ji z předsudků, klišé a deformací! Vraťme pomníky našeho krále na jejich místa! Vážení kolegové, dnes jsem si zakoupil časopis (viz nadpis), kde jsem našel řadu zajímavých článků, jako Zlatý věk českého národa, Češi a jejich poslední králové a další zajímavé články. Zarazil jsem se u vyjádření dr. J. Raka u otázky: Domníváte se, že je možný návrat monarchistického zřízení do naší země? A cituji:" Obnovení monarchie je dnes samozřejmě nemožné. Jednak naši monarchisté SAMI NEVĚDÍ, kdo by měl být panovníkem, což je docela legrační. A navíc si myslím, že monarchie není možná v ateistickém národě..." Už proto si myslím, že bychom se měli jednoznačně přiklonit k legitimistické linii a prosazovat legitimní následnictví potomků našeho krále a císaře bl. Karla. Jak to ostatně už zaznělo nedávno v diskusi při dotazu, zda podporou Habsburků nepřicházíme o voliče. Pan mgr. Krátký to vystihl přesně. Vivat rex, Jirka Čížek Ahoj Jiří, ten článek jsem četl. On již sám název časopisu je zavádějící. Historie není živá, ale to kosa také není a přesto může mít její užívání fatální následky pro živou trávu, například. Takové repliky, jako, že monarchisté sami nevědí, jsou buďto účelově matoucí, nebo jsou důsledkem nevědomosti autora a jeho pouze povrchního obeznámení se s tématikou ke které se vyslovuje. Ovšem tvrzení, že v ateistické společnosti není monarchie možná, je pravdě mnohem blíže. Já se také zlobím na lidovce, když tu a tam propagandisticky tvrdí, že oni jsou jedinou křesťanskou stranou u nás a voliči by si jich měli vážit apod... Křesťan by se neměl uchylovat k vědomé lži. Pokud je nevědomý, neměl by dělat politiku. Takže jednoznačně souhlasím. Otevřeně se přihlásit k legitimismu a ke křesťanství, nebo k nějaké víře v Boha. Ono totiž vůbec nejde o to, zda Habsburkové, nebo jiní. Jde o to, aby věci byly legitimní, to jest po právu. Přitom nemohou být po právu, které samo po právu nastoleno nebylo, nýbrž revolučně (1918). Habsburky chceme prostě proto, že po právu mají nárok a basta. Právo přece není něco, co by se nám mělo osobně líbit, a co by se mělo naší libosti přizpůsobovat. Protože to děláme, jsme tam, kde jsme. S řečmi, že návrat monarchie je nyní nemožný, bych se nezdržoval. Mnoho seriózních lidí mi ještě 18. listopadu 1989 tvrdilo, že komunisté tady budou vládnout ještě padesát let a my jsme naivní snílci. Svět nestojí na počtu pravděpodobnosti, ale na zázraku. Nestojí na náhodě a štěstí, ale na plánu a spáse, což ateisté nevědí a proto nemohou některé věci správně odhadnout (vědět) dopředu. Jejich první chybou je, že se vůbec pokouší odhadovat, zatímco by měli věřit. Honza Drnek. UDÁLOSTI VE STRANĚ – srpen 2010 Předsednictvo na své srpnové schůzi (10. 8. 2010) shrnulo situaci kandidatury členů a MS strany v nastávajících komunálních volbách: V Praze byla podána kandidátka KČ do zastupitelstva (magistrátu) města v obvodech 5 a 7, v počtu 23 kandidátů. Volby v Praze značně ztíţilo umělé rozdělení magistrátu do sedmi volebních obvodů. Do obvodních praţských zastupitelstev kandiduje KČ v obvodech Praha 1, Praha 2, Praha 3 a Praha 11. V Plzni kandiduje KČ v rámci konzervativní Plzeňské aliance a bylo tak dosaţeno obsazení všech městských obvodů i magistrátní kandidátky. Z celkového počtu 155 míst obsazuje KČ 25 míst, často v prvních 6 pozicích kandidátky. V Roztokách kandidují členové KČ v rámci místní kandidátky sdruţení D.O.S.T. a mají dosti velké šance na úspěch. Ve Valticích se moravský zemský hejtman pan Luboš Velecký dopustil vpravdě hrdinského činu a odmítl nabídku TOP 09 na lídra kandidátky. Namísto toho postavila MS KČ Valtice plnou vlastní kandidátku. Dále byla schválena kandidatura pana Ing. Arch. Oldřicha Kodedy, kterou staví MS KČ v Plzni, ovšem s podmínkou, ţe „kandidát nesmí v průběhu kampaně používat brnění a zachová civilní dekórum.“ Jako další senátní kandidát byl postaven pan Ing. Josef Mrocek za obvod Kutná Hora. Další údaje o kandidaturách členů a MS KČ přineseme souhrnně v příštím předvolebním vydání Monarchistického zpravodaje. Předsednictvo konstatovalo, ţe: Koruna Česká má k tomuto datu 186 řádných členů a 249 registrovaných příznivců. 82 členů dosud nezaplatilo členské příspěvky, coţ stranu značně omezuje v moţnostech předvolební kampaně. Byl projednán návrh z řad členské základny na zaloţení MS Středočeského kraje a Představenstvo poţádalo pana Jaroslava Konečného, aby se této chvályhodné iniciativy ujal. Zářijové zasedání Představenstva bude jako výjezdní konáno u příleţitosti Slezského zemského sněmu v Ostravě. V sobotu 25. září 2010 se ve Slezské Ostravě bude konat Slezský zemský sněm 2010 Harmonogram 13:00 ubytování 15:00 poloţení věnce 16:00 začátek jednání Ubytování v hotýlku v Paskově (mezi Ostravou a Frýdkem), 4–5 lidí z předsednictva zadarmo. Odvoz na místo po jednání zajištěn neděle 26. září 2010 - zajištěn salónek se snídaní - Mše svatá v tradičním římském ritu od 10 hodin (Ostrava nebo Frýdek dle ohlášení) MŠE SVATÁ na památku blahoslaveného Karla I. Habsburského (17. 8. 1887–1. 4. 1922) posledního rakouského císaře, českého krále a markraběte moravského etc., se bude konat v katedrále sv. Petra a Pavla v Brně ve středu 20. října 2010 v 17.30 hodin. Vysluhovat ji a kázat bude d. o. ThLic. Petr Šikula za účasti chrámového pěveckého sboru a zástupců spolků a organizací v historických uniformách a s prapory. 3 MS KČ Plzeň se v těchto komunálních volbách spojila s poměrně úspěšnou (v minulých komunálních volbách) koalicí stran a nezávislých s názvem Plzeňská aliance. Tak se podařilo obsadit jak radniční kandidátku, tak i kandidátky všech hlavních obvodů. Z celkového počtu 155 kandidátů je 25 kandidátů za Korunu Českou, přičemţ na všech obvodech je první kandidát na 2. – 6. místě kandidátky. KČ se významně podílí v redakční radě předvolební kampaně aliance a rozsah předvolebního programu tvoří z jedné třetiny návrhy MS KČ Plzeň. Aliance přijala i takové body, jako je obnovení středověkého plzeňského svátku, změna názvu města na Královské město Plzeň, zveřejňování nabídek výběrových řízení i sloţení a hlasování výběrové komise na internetu, podpora prvovýrobců, řemeslníků a farmářů a pořádání trhů, zvýšená podpora neziskovým organizacím a zavedení minimálně dvouletých grantů, apod. Stránky Plzeňské aliance najdete na: http://plzenskaaliance.cz/ OMLUVA: Na tomto místě se nyní omlouváme panu Jiřímu Jiroutovi. V čísle 22. MZ jsme uveřejnili recensi pana Jirouta na knihu p. Moravy "C. k. disident Karel Havlíček", aniţ jsme se zeptali autora na souhlas a uvedli zdroj (v tomto případě: http://www.dfenscz.com/view.php?cisloclanku=2010062101). K tomuto nedopatření došlo proto, ţe recenze byla redakci doručena jako příspěvek bez uvedení zdroje. Zároveň upozorňujeme přispívatele a majitele webových stránek, ţe zde uveřejněné příspěvky jsou obecně povaţovány za volné ke staţení, nejsou-li proti staţení zajištěny. Často se stává, ţe i nám se vracejí naše vlastní články a příspěvky po čase z úplně neznámých zdrojů, dokonce jako anonymní a zlidovělé pamflety, bez podpisu autora. Redakce MZ. AKCE – srpen 2010 4 Navzdory vytrvalému dešti se u kaple v Branišově sešlo nečekaně velké mnoţství křesťanů a příznivců myšlenky monarchie. Koruna Česká byla hojně zastoupena, dokonce i stráţnickou moravskou výpravou. Přítomen byl český zemský hejtman a mnoho dalších členů, k vidění byly tři standarty MS. Čestnou salvu stříleli stříbrní ostrostřelci. Byl posvěcen a umístěn zvon „Blahoslavený Karel“, čemuţ poklepem asistoval i správce brandýského zámku pan Novák. Chystá se pořádání poutí. Pan farář, který slouţil mši svatou v tridentském ritu snahu rodiny Nejdlových ocenil slovy: Mnozí říkají, že by něco podobného také dělali, ale nemají peníze. Opak je pravdou. Protože nic neděláme, nic nemáme. Red. KALENDÁŘ – 2011 5 Opět se blíţí doba vydání Monarchistického historického kalendáře na rok 2011 . Tento historicky druhý kalendář bude poněkud obsáhlejší, neţ loňský. Především byly rozšířeny přímo kalendářové stránky, tak, aby šlo o skutečně uţivatelský praktický kalendář, do něhoţ bude majitel moci zaznamenávat své denní povinnosti, schůzky a osobní výročí. Dále byly doplněny a rozšířeny záznamy o historických výročích připadajících a ten který den. Celá grafická úprava, včetně církevního kalendáře a adresáře, doznala o třídu vyšší úrovně a Představenstvo Koruny České se jako jeden muţ zapojilo do korektur, které právě probíhají. Autorem kalendáře, grafiky a především literární přílohy, je opět český zemský hejtman Jan Drnek. Příloha nese název Maxmilián a jde o fiktivní příběh rakouského císaře Maxmiliána, který nastupuje na trůn po předčasné smrti bratra Františka Josefa I., po zdařeném atentátu v roce 1853. Příběh je zároveň zajímavou historickou studií a fikce umoţňuje autorovi prozkoumat moţnosti boje s nastupujícím liberalismem a nacionalismem v druhé polovině 19. století. Autor jej hodlá rozpracovat do obsáhlého románu a v budoucnosti vydat jako samostatnou publikaci. Kalendář je pochopitelně doplněn o informace o KČ a jejím programu. Obálka bude barevná, obsah černobílý. Rozsah celého kalendáře činí 206 stran, přílohy asi 80 stran. Cena ještě nebyla stanovena, ale budeme o ní včas informovat. Počet výtisků bude omezen a vzhledem k tomu, ţe loňský kalendář v počtu 500 ks byl rozebrán do měsíce a dodnes se ozývají zájemci o jeho výtisk, vyzývá KČ k tomu, aby si zájemci kalendář objednávali jiţ nyní, přímo u předsedy strany pana Václava Srba: [email protected] Ukázka: Maxmilián se o bratrově smrti dozvěděl o pouhý den později ve svém dočasném sídle, Ville Lazarových v Terstu. Po jiţní, ţelezniční trati, ihned za matčiným dopisem, spěchala vojenská eskorta s úkolem neprodleně a bezpečně dopravit mladého následníka do Schonbrünnu. Max si uvědomoval, ţe Prozřetelnost jakýmsi podivným způsobem plní jeho tajná přání být prvním. Jeho pocity kolísaly na hraně skutečného soucitu a bratrem a nezvladatelného pocitu zadostiučinění, tak, jako dříve kolísaly mezi bratrskou láskou a ţárlivostí. Nepochyboval o sobě. Věděl, ţe svou roli zvládne, ale sebedůvěra jej nezbavovala ostraţitosti a obezřetnosti. Ba právě naopak. Přesně si dovedl představit atmosféru, která nyní panuje u dvora. Cestou do Vídně sledoval krajinu poznamenanou prudce se rozvíjejícími průmyslovými a technickými zásahy člověka. Sčítal své slabiny a zkoumal své výhody. Bylo mu jasné, ţe se nevrací jen do nové situace a funkce, ale do světa, který byl celý jiný a prudce se měnící. Svět byl v pohybu. Tam ve vídeňských palácích to ještě nepostřehli a to byla jedna z jeho největších výhod. Z hlediska vládních kruhů nezbýval čas zkoumat Maxovu způsobilost k vládě. Důleţité nyní bylo udrţet samu kontinuitu a legitimitu vlády. Ţofie mateřským instinktem okamţitě postřehla změnu v synově chování i zjevu, ale věřila si, ţe jej dokáţe udrţet pod svým vlivem. Nemohla tušit, jak moc se Maxmilián ve skutečnosti změnil. Dospěl náhle a rychleji neţ jeho starší bratr, nabyl zkušeností, prošel láskou i ţalem, tvrdě pracoval a stýkal se s lidmi i vládci daleko od domova. Lidsky vyzrál. Jeho dospělost nebyla rolí, kterou vyţadovalo postavení. Jeho dospělost byla skutečným a nezvratným stavem. Poznal poměry v jiných zemích a mohl srovnávat. KALENDÁŘ – 2011 6 Především však získal důkladný odstup ode dvora, od jeho zvyklostí a jeho morálky. Vracel se z vyhnanství ale také ze zdravějšího a přirozenějšího prostředí. Mohl odpustit, ale nikoliv zapomenout. Zbavil se hořkosti, ale získal na opatrnosti a cílevědomosti. Vrátil se nabitý touhou ukázat všem, jak má vypadat a jednat správný císař. Jeho touha však jiţ nebyla onou ţivelnou zbrklostí jako dříve. Nabyla uváţlivějších a trpělivějších forem. Své ambice dokázal rozprostřít na celá léta a desetiletí, uvaţovat jako skutečný monarcha, zahlédnout za stěnou aktuálních událostí principy a trendy vývoje, pohyby a proudy národů i celé civilizace. Jeho projekty a plány vyzrály v nekonečných celonočních diskusích s přítelem kapitánem Tegetthoffem a v oponenturách zkušených vzdělaných lidí. To vše Ţofie zjistila aţ mnohem později, kdy uţ na tom všem nemohla téměř nic změnit. Zejména cílevědomost byla vlastností, kterou od svého druhého syna očekávala nejméně, ačkoliv k jejímu vývoji a vzniku sama nejvíce přispěla tím, ţe tiše souhlasila s Maxovým vyhnáním ode dvora. Kreativita Maxovi zůstala, ale cílevědomost si ji ochočila. Maxmiliánovi bylo jasné, ţe jeho úspěšnost bude posuzována především podle toho, jak věrně dokáţe napodobit Franziho. To ale nehodlal. Naopak. Vracel se světák, který si o matce i o dvorské kamarile myslel své a svůj návrat pojímal od samého začátku bezmála jako dobyvatelské vojenské taţení. Jenţe v kaţdém taţení je zapotřebí důkladný průzkum, sběr informací o nepříteli, určení jeho síly a nalezení slabin. Zároveň je zapotřebí klamat a skrývat, maskovat své vlastní pohyby a nedovolit nepříteli, aby si učinil jasný obraz. Ukázat protivníkovi nejprve to, co chce vidět, co očekává. 5. března 1853, po okázalém a honosném pohřbu Františka Josefa I., byl ve Vídni slavnostně korunován císař Ferdinand Maxmilián I. Nespěchal. Nesměl své doposud silně opevněné budoucí protivníky poplašit přízrakem mladého blázna, který by ihned rozpouštěl absolutistické struktury a zaváděl překotný liberalismus, na který nebyla říše připravena. Věděl, ţe stejně jako u maríny, i v politice musí začínat od píky. Učil se. Věděl, ţe jednou utaţené šrouby lze snadno povolit, ale nesnadno znovu utáhnout, kdyby toho bylo třeba. Dal si záleţet, aby kaţdý jeho krok byl dokonale připraven a zajištěn, aby se stal nevratným. Uvědomoval si, ţe je v politice i v současném prostředí dvora nováčkem a neváhal sehrát roli jelimánka zaskočeného osudem. Odmítl vysedávat celé dny u psacího stolu a vymýšlet předpisy a zákony. Od toho měl dvorské právníky a úředníky. Jeho mysl se zaměstnávala principiálními záleţitostmi. Pokud šlo o předpisy a nařízení, zajímal ho jejich smysl a důsledky. Nechal si vše důkladně vyloţit, poté začal vymýšlet situace, na které nový předpis nestačil a inspiroval jeho tvůrce k revizím textu. Matka i dvorští hodnostáři se domnívali, ţe Maxmiliánovi chybí Josefova soustředěnost a trpělivost, píle a zodpovědnost. Domnívali se, ţe mladý císař bude panovníkem jen symbolicky, bude si uţívat postavení, jezdit na hony a slavnosti, bavit se a rozptylovat, coţ všechny uspokojovalo, neboť otěţe moci by pak zůstaly v jejich rukou. Skutečnost byla ovšem přesně opačná. K tomu, aby se Max vyznal v záleţitostech řízení velké říše a v otázkách zahraniční politiky, potřeboval odborníky a znalce, kteří nebyli pod vlivem a pod kontrolou dvorské kamarily. Musel spěchat, neboť procestoval půl Evropy a věděl, ţe svět je v pohybu, ţe mu nebude dopřáno příliš mnoho času na to, aby se zorientoval. Jeho cesty za zábavou pouze maskovaly horečnou činnost a usilovnou práci, získávání důleţitých kontaktů a spřádání neviditelných sítí. Nejčastěji se vydával za zábavou na hony a lovy aţ do Císařského lesa v západních Čechách. Seznámil se podrobně s událostmi posledních let a krátce po korunovaci neváhal, pod záminkou lovů, zajet do Kynţvartu na rodové statky stařičkého kníţete Metternicha. Slíbil povolat jej později ke dvoru a učinit svým osobním tajným radou, navzdory nevoli matky i kamarily. Zatím potřeboval jen rady a důkladné školení. Metternich jiţ neměl sílu splétat sloţité intriky na evropské šachovnici, ale v mladém Maxmiliánovi objevil zvláštní politický talent, kterým byl nadšen a který se rozhodl kultivovat. Objevil muţe znalého světa a především muţe nespoutaného ţádnými dogmaty, zvídavou povahu, která nehledala hotové návody k pouţití, ale pátrala po platných principech a nebála se je aplikovat. Objevil bývalého přírodozpytce a snílka, který se proměnil v analytika s velkou fantazií. Věděl, ţe právě Maxmilián by dokázal být pragmatickým politikem, kdyby to situace vyţadovala. Metternich proslul svými absolutistickými názory, svým odporem k liberalismu i nacionalismu. Tento odpor s ním Maxmilián sdílel, stejně jako celá rodina a celý dvůr. Maxmilián se ale nedomníval, ţe vývoj k rozkladu světa lze zastavit pouhým zakonzervováním všech pohybů a dějů, jak činil Metternich od Vídeňského kongresu v roce 1815. Ani Metternich jiţ nebyl tím starým Metternichem. Revoluce jej poučila, ţe oheň pod kotlem bude hořet stále a svět do něj bude vţdy nějak přikládat. Pokud kotel neprodyšně uzavře a utěsní, docílí leda výbuchu. Maxmilián hledal vhodné přetlakové ventily pro kotel říše a věděl, ţe přetlak je třeba vyuţít, aby cosi důleţitého poháněl. Metternich si byl vědom toho, ţe situace v Evropě je zcela jiná, neţ byla za jeho kancléřství. Tušil, ţe Rakousko není jiţ mocností schopnou zavádět své pořádky na celém kontinentu, ţe říši půjde vbrzku o holé přeţití. Metternich věděl, ţe říše nejprve musí zesílit a vybruslit z bezpočtu krizí, neţ bude schopna cokoliv vnucovat světu. Bez Metternichových zkušených rad by byl Maxmilián ve svém prvotním zápalu a ve své touze trumfnout bratra, natropil mnoho nenapravitelných škod a dopustil by se mnoha omylů. Mladý císař to chápal tím více, čím déle jej Metternich školil v zahraničně-politických a diplomatických záleţitostech. Starý kníţe měl stále dobré informace, znal přesně povahy politiků a panovníků. Věděl, jak probíhají na kterých dvorech určité politické procesy, a dovedl odhadnout, k čemu ten, který národ a stát směřují. Stejně jako se nástup na trůn stal satisfakcí pro Maxmiliána, stalo se tajné rádcovství satisfakcí pro zneuznaného Metternicha. Oba vyhnanci chystali návrat. Poslední číslo Monarchistických listů je k odebrání v kavárně a vinárně U posledního soudu, Jagellonská 8, Praha 3 - www.uposlednihosoudu.cz denně od 17 do 22 hod. Cena je 15,- Kč, pro členy KČ, kteří zaplatili členské příspěvky na tento rok, pouhých 10 Kč. Toto číslo je koncipováno tak, aby mohlo sloužit jako předvolební materiál také ke komunálním volbám v říjnu 2010. ORIENTACE – Červen 2010 7 Usnesení předsednictva KČ ze dne 13. dubna 2010 nemůţe sedět za jedním stolem), odborná veřejnost (historici, k souběhu členství v Koruně České a v nelegitimních rytířských řádech Řád není moţné povaţovat za legitimní jen na základě souhlasu Ministerstva vnitra. Ministerstvo rozhoduje pouze o registracích subjektů s tím, ţe pokud má dotyčná organizace slovo „řád“ v názvu, neznamená to ještě, ţe Řádem skutečně je. Pokud si kdokoliv zaregistruje např. organizaci se slovem „církev“ nebo „kongregace“, ministerstvo to také schválí, ale neznamená to ještě, ţe daná organizace se tím kongregací nebo církví skutečně i stane. Z tohoto pohledu je zcela lhostejno, čím se organizace zabývá nebo jaké má členské příspěvky. Tzv. „moderní řády“ jsou zpravidla zakládány jako výhodný byznys zakladatelů (z nesmyslně vysokých poplatků za pasování se pak charita dělá po určitou dobu docela snadno), kteří se většinou dobročinností jen zaštiťují, ale sami vědí, ţe by do legitimního řádu přijati s vysokou pravděpodobností nebyli. Ostatně těţko je představitelné, ţe by se člověk, který chce opravdu upřímně dělat charitu, neobrátil na jiţ ustanovené řády s nabídkou vlastní pomoci. Legitimní řády provozují nejvíce charitativních projektů. Pro zaloţení „nového řádu“ tak vlastně zbývá jen jediný důvod – prostá lidská ješitnost a touha nosit na sobě něco zvláštního. Z tohoto důvodu je také kaţdý člen kandidující na funkční posty v Koruně České povinen předkládat přehled svého působení ve všech typech organizací a to před i po roce 1989, aby si tak členská základna mohla udělat o dotyčném¨obrázek. Není tam direktivně vymezeno, kterých organizací se to týká, protoţe jsou známy i případy, kdy lidé prohlédli a z falešných řádů vystoupili. Kaţdý má přeci právo se splést. Podle stejných kritérií posuzuje předsednictvo i přihlášky nových členů. Klade si rovněţ otázku, zda členství toho kterého kandidáta nemůţe znamenat pro Korunu Českou poškození jejího dobrého jména. U tzv. „moderních řádů“ o tomto nebezpečí není sporu. V době, kdy KČ před 8 lety řídili nejen členové falešného řádu, ale zároveň lidé, prohlašující se neoprávněně za šlechtice (!), zaznamenala KČ největší propad své prestiţe. Odklonila se od ní šlechta (coţ je logické, ta přeci s falešnými šlechtici kteří doposud v KČ nějaký potenciál viděli, ho nyní logicky postrádali) a odešlo velké mnoţství členské základny (většinou legitimistů, protoţe všem bylo jasné, ţe legitimního panovníka si nikdy nemůţe získat organizace sdruţující falešné osoby). Stálo poměrně velké úsilí, neţ se podařilo tyto „falešné“ šlechtice a „falešné rytíře“ z vedení KČ (a vůbec z členské základny) odvolat. Přesto i tak pachuť této minulosti v mnoha lidech zůstává a je to dodnes překáţkou našeho vzestupu v kruzích, kterých si váţíme. Např. většina naší šlechty nám v podstatě jiţ nikdy neuvěřila, ţe jsme se s nimi definitivně vypořádali. Byl to doposud největší boj v KČ a málem ji stál vlastní existenci. Byť nikdo z členů předsednictva nepochybuje o upřímné snaze po angaţovanosti, vidí v členství ve výše citované organizaci překáţku, která by mohla nepřímo ohrozit obraz KČ v očích lidí, kteří problematice šlechtických titulů a skutečných řádů rozumí (je jich víc, neţ by se mohlo zdát, ostatně tato problematika patří k základnímu rozhledu monarchisty a hlavně – zcela by to zabránilo tomu, aby nás naši následníci brali váţně!!!). Vyjadřujeme proto jako předsednictvo KČ svůj údiv nad tím, ţe jedna celá MS (jak je uvedeno v jejím zápise) souhlasila v obdobném případě s takovým vysvětlením svého člena, které je typické spíše pro lidi s monarchismem soupeřící neţ sympatizující. Zcela na závěr bychom rádi poznamenali, ţe organizace se můţe stát skutečným Řádem pouze v případě, ţe je zaloţena či legitimizována panovníkem (toto právo mají ad informandum jak příslušníci vládnoucích a dříve vládnoucích rodů, tak např. i papeţ – jako suverén Vatikánu – ale např. i jednotliví biskupové, ovšem s omezením na jimi vedenou diecézi). Jiná moţnost pro zaloţení Řádu neexistuje a nedá se nijak jinak obejít. Je to podobné jako se šlechtictvím – toho také nelze nabýt jinak, neţ udělením panovníkem či zděděním po otci (jeli takto udělení koncipováno, coţ je u dědičných titulů dohledatelné a průkazné). Takovým kandidátům nabízíme moţnost stát se našimi příznivci a jsme připraveni i na širokou spolupráci. V případě, ţe „moderní řád“ opustí, nemáme problém s jejich přijetím za řádné členy. Přijetí kohokoli za řádného člena tedy předsednictvo nadále podmiňuje jeho odchodem z nelegitimního řádu, pokud je jeho členem. Do té doby bude veden jako příznivce. Stanovisko Koruny České k otázce šlechtických titulů a rytířských řádů KČ neusiluje o sebemenší obnovu mocenských či jiných privilegií šlechty, ovšem zároveň povaţuje zákon z r. 1918, jímţ byly šlechtické tituly zrušeny, za anachronický. Tento zákon navíc pozbyl své sankční sloţky. KČ hodlá iniciovat jeho zrušení, protoţe přinejmenším některé jeho části jsou v rozporu s Listinou lidských práv a svobod a pouţívání šlechtických titulů je navíc běţné v mnoha státech EU. Za oprávněné uţivatele šlechtických titulů povaţujeme potomky těch, kteří byli nobilitováni vládnoucími českými panovníky, včetně posledního vládnoucího českého krále blahoslaveného Karla I., jsou uvedeni v Gothajském almanachu, v Almanachu českých šlechtických rodů či v Almanachu českých rytířských a zemanských rodů. Rytířské řády ustanovuje a legitimuje výhradně duchovní nebo světská moc (papeţ, panovník, výjimečně biskup). ORIENTACE – Srpen 2010 8 Hvězdná hodina Karla Schwarzenberga 9. srpna 2010 Českému národu chybí tradiční dlouhodobé zakotvení v odpovědnosti a v historii Předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg je symbolem kladných hodnot v nepřehledném oceánu podprůměru, buranství a fatálně špatně nastaveného establishmentu. Konfrontace činů s definicí čehokoli obnaţí poctivou snahu o naplnění smysluplných myšlenek a oddělí charakter od kamufláţí, nepoctivostí, naivity a pokrytectví. Definice konfrontovaná se skutečnými postoji, činy a s viditelným i neviditelným směřováním prozradí pravé hodnoty člověka a míru jeho odpovědnosti při převzetí veřejné funkce zástupce obce a manaţera obecního majetku za její osud. Definice, tradice a skutečnost vytvářejí nepřekonatelné překáţky pro zakrytí křiváctví, korupce, úplatnosti a kašírované činnosti pro činnost. Příklady a ponaučení Jde také o příklady – osobní a z dějin – o ponaučení. Postoje, vývoje a dopady po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 se jen reprodukují a posilují. Následně recidivují, aţ nastává opakované zklamávání elit. Na Bílé hoře to bylo najímání ţoldnéřů namísto sluţby vlasti občanů. Národ nezklamal ani v roce 1938, ani v roce 1968. Měl obnovené vlastenectví, čest a hrdinství. Zklamal druhý československý prezident Edvard Beneš – a dvakrát. Zklamal první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Alexander Dubček. Zklamaly takzvané politické elity – nedorostly, nevyrostly. Výběr byl chaotický a manipulovaný, na okrasu, na kšeft a ve prospěch buranské honorace. Celé společenské vrstvy byly vylučovány z konkurence o vedení společnosti. Po české prohře ve třicetileté válce zavedla vítězná protireformace Obnovené zřízení zemské (Verneuete Landes Ordnung), jímţ novým mocným a zbohatlíkům nastavila koridory, mantinely a hodnotové cíle. Aby lépe rozuměli, co vrchnost ţádá, a jak se bude vyvíjet definice establishmentu. Evropa jako celek pak Vestfálským mírem z roku 1648, který potvrdil českou prohru, ustavila novodobé státy a jejich sféry vlivu. I po roce 1918 byly v jiţ demokratické první Československé republice ţádoucí směry nastaveny pro nový establishment – zrekvírování majetku tentokrát šlechtě a církvi – a vznik jejích nouveau riches. Podobně – i kdyţ v jiné polaritě – budovala definice morálky, cti a cílů věrchuška po roce 1948 a znovu po roce 1968. Obávám se, ţe se dějinné paralely objevily i po roce 1989 – nový establishment, noví zbohatlíci, noví hrdinové posledních dvaceti minut, nepotismus. Ţoldnéři nevybojovali národní věc za občany a vlastence a nic za ně nevyřešili v roce 1620 a totéţ platí i dnes. České obyvatelstvo je vychováváno k blaţenému pocitu, ţe se o národní bezpečnost nemusí starat. Nemá to v náplni, ve svém svědomí ani v branné povinnosti. Potřebujeme švýcarský systém občanské branné povinnosti jako doplněk k malé profesionální armádě schopné udrţovat v chodu a pohotovosti techniku a systémy. A neulehčovat občanům svědomí odkazem na povinnosti profesionálů, třeba vojáků, odcizením politiky a apatií, tedy nepovinnostmi. Jde o výchovu k odpovědnosti, vlastenectví a cti. Bohuţel to není v módním trendu bláznění s Evropskou unií. Moţná je to tak i podprahově naprogramováno. Chybné potlačování První Československá republika potlačovala v historii období habsburské dynastie na českém trůnu, preferovala zahraniční odboj za první světové války před domácím a sráţela statečnost českého vojáka v zákopech, ať byl kdekoli. Hrdinství českých vojákůlegionářů na Piavě však bylo stejné jako těch u Zborova. Pro většinu vojáků Českého království bylo legionářství či ne-legionářství otázkou okamţitého rozhodnutí na náhodném místě a za náhodně příznivé situace. (Dovoluji si to tvrdit, protoţe v historii mé rodiny jsou dva frontoví bojovníci, prarodiče Jan a František, z první světové války – od roku 1914 aţ do roku 1918. A v případě ruského legionáře aţ do roku 1921.) Je třeba vzít v úvahu, ţe v národním boji vystupovala katolická církev v případě Poláků či Maďarů pro národ a v českých zemích ve prospěch Habsburků. Potlačování jejího duchovního vlivu – zejména v obecné výchově k morálním hodnotám – po roce 1918 prvním československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (TGM) však bylo chybné včetně vytváření nových církví a vnášení těch netradičních z Nového světa. Nežádoucí stateční Podobně zapůsobilo i eliminační úsilí první republiky vůči aristokracii. Podlomilo její vliv (nedotaţenou) pozemkovou reformou, coţ vedlo k takzvanému Hradeckému programu – k přípravě kolektivizace v padesátých letech. Skutečná aristokratická národní elita (přestaňme osočovat pojmenováním, jako je „pobělohorský“) byla zatlačena do pozadí se všemi svými závazky vůči tradici, národu, rodu a Evropě. Do popředí se kromě jiţ dobře nakročené střední třídy dostali i lidé, kteří postrádali distingovanost, čest, národní sebeuvědomění a pocit hrdinství tady a teď, pokud historie přinese nutnost neokázalého a faktického hrdinství bez mediální slávy. Mnichov 1938 byl jednoznačně – vedle mezinárodního appeasementu a kupčení s osudem „neznámého malého národa ve střední Evropě“ – prohrou českých politických elit včetně tehdejšího prezidenta Beneše. Český voják a občan byli připraveni hájit národní svobodu a čest a mnoho z nich to později prokázalo v zahraničním i domácím odboji. Stejně jako mnozí stateční v první světové válce se i ti ve válce druhé stali pro reţim po roce 1948 neţádoucí kvůli své statečností – ať jiţ bojovali na západní či východní frontě. Stejné bylo i potlačení elit ve prospěch ne-elit s okázalým destruktivním plebejstvím, které začalo být napravováno aţ během šedesátých let. Stejně brutálně a jiţ vyzkoušeně však bylo zavedeno po srpnu 1968. Odsuzování vznikajících elit v osmdesátých letech v následujících desetiletích aplikovali i „povstalci posledních minut“ a „ročníky po událostech“. V roce 2010 sklízíme důsledky tohoto vývoje a po přelomových parlamentních volbách nastává i určité prozření. Začínáme věci i osoby nazývat pravými jmény. A doufáme, ţe veřejné a občanské věci budou napravovány. Bude ctí, nebo hanbou, současných volebních vítězů, kam společnost dovedou – ekonomicky, státoprávně, mezinárodněpoliticky, bezpečnostně i mravně. Odsunutí do pozadí Vlastenectví, čest, tradice, respekt vůči předkům a velkým místům národní historie nepatří mezi silné stránky českých současníků. Tyto pozitivní vlastnosti a silné faktory národní existence byly v různých obdobích systematicky – byť v důsledku různých a často protichůdných zájmů politických i rádoby elit – eliminovány, selektivně zaměřovány, překrucovány a zneuţívány k prosazování méně schopných a samostatných na úkor tvořivých. Do popředí se dostávali křiklouni, darebáci, naivky a kšeftaři. Za to legie nekrvácely. Za to ani nepadli ani nestrádali čeští vojáci v regulérní rakousko-uherské armádě, kteří narukovali jako občané Českého království. V průběhu první Československé republiky si však toho nikdo nevšímal. Aristokracii poníţila plebejská hnutí mysli a zpupnost republikových kadetů Bieglerů, lajtnantů Dubů a okresních hejtmanů. Legionáři a ostatní frontoví veteráni byli odsunuti do pozadí. Do popředí se drali noví údajní „hrdinové“. Skuteční hrdinové jsou skromní a nevyţadují ani „koryta“ ani dávky. Hrdinové jsou pro kaţdý český establishment obtíţní, protoţe se nesnadno korumpují. Proto legionáři dostali jako odbytné občas pouze trafiky. Interbrigadisté, zahraniční odboj z druhé světové války a třetí odboj pak kriminály a popravy. Nahoru vystoupali lidé bez morálky, křiváci a blouznivci. V současnosti je to kafkovské panoptikum. Stále stejné tendence Českému národu chybí tradiční dlouhodobé zakotvení v odpovědnosti, skutečné odvaze v pravou chvíli – a nikoli aţ post festum – a v historii. Ono zakotvení představují jinde ve světě tradiční společenské elity – aristokracie, produktivní vyšší a střední třída, uvědomělé dělnictvo a tradiční anticko-ţidovsko-křesťanské mravní zaloţení celé společnosti. Nejvyšší podíl ateistů v české společnosti v Evropě není ničím chvályhodným. Nevadilo by to, pokud by národ mohl mravní oporu hledat a nalézat i jinde, třeba u tradičních elit. Ty však byly od roku 1918 potlačovány a poniţovány ve prospěch nouveau riches všeho druhu. Stále stejné tendence se projevují i v současném mravním marasmu, společenské skepsi a ţivota na úkor budoucnosti. Pokračuje i negování smyslu pro zajišťování národní a mezinárodní bezpečnosti a perspektivy na udrţení suverenity státu i národa v dohledné budoucnosti. Proti smyslu pro odpovědnost ve věci národní bezpečnosti ekonomické, politické, vojenské a duchovní se angaţují „lehkoţivkové“ a lidé bez odpovědnosti plédující dříve pro RVHP. Jindy zase od sebe eurohujersky odtlačují odpovědnost s tím, ţe je zde dnes například Evropská unie a Brusel – stejně jako to dřív byla Moskva, Berlín či Vídeň. Beneš jako druhý politik po TGM (a v zákrytu za ním) natolik zabředl do iluzorní Společnosti národů a nešťastného versailleského uspořádání, ţe si nevšiml, ţe s odchodem prezidenta Masaryka přebírá přímou odpovědnost za národ. V jeho oblíbené Ţenevě, Malé i Velké dohodě to však nikdo nezaznamenal. Tím hůř pro zemi a národ, jehoţ lídr si ani nevšimne, ţe má historickou odpovědnost namísto hraní si na diplomacii. To by se v zemi krále Artuše, Tudorovců, Marlboroughů, Wellingtonů a Churchillů nemohlo stát. Angličané rozorali golfová a fotbalová hřiště, aby se při německé blokádě za druhé světové války dokázali zásobovat vlastními vypěstovanými potravinami. V protektorátu Čechy a Morava se však ve stejné době natáčely líbivé, ale unylé a bezduché filmy v noblesních dekoracích barrandovských studií s bílými telefony. Obdobné filmy v bledě rudém a poté v bledě modrém se natáčely i v dalších desetiletích. Odpovědnost Jde o odpovědnost vůči zemi, národu, historii, tradici a cti. O závazky ke genealogicky známým předkům nebo ke konkrétním, ale dosud neznámým potomkům. Tuto moţnost, privilegium a přirozenou povinnost má stará česká aristokracie. Není náhodou, ale přímo fenoménem doby, ţe volby vyhrál Karel Schwarzenberg, který je symbolem zmiňovaných kladných hodnot. V jeho případě se projevil zdravý český selský rozum, neboli instinkt a odpovědnost občana. Schwarzenberg je pro českého občana majákem, protoţe v něm vidí záruku cti a odpovědnosti k národu, zemi a rodinné tradici. Karel Schwarzenberg je potomkem kníţete Karla Filipa Schwarzenberga, který v roce 1813 v bitvě národů u Lipska velel koaličním vojskům, jeţ porazila Napoleona. Jeho předkové se angaţovali v boji proti nacistické okupaci. On sám byl účastníkem a ochráncem odboje proti komunismu, a proto nemusí zpětně nic dokazovat. Musí však přijmout odpovědnost nekonečně vyšší neţ ostatní účastníci a hráči moci veřejné a navázat na kladné tradice svých předků. A nepokazit je svým potomkům v příštím století, kteří jeho činy budou mít zapsané v předlouhé a zaznamenávané rodinné historii. To je jeho povinností. Je zásluţné a úctyhodné, ţe pan předseda strany TOP 09, kníţe a občan český výzvu dějin přijal a chce ji plnit. Jeho „hvězdná hodina“ nastala. Ještě dlouho nebude tak mnoho lidí za své vítězství vděčit takové hrstce lidí, jmenovitě Karlu Schwarzenbergovi. O tom jsem přesvědčen. Parafráze Winstona Churchilla je na místě. A také doufám, ţe hlavní město České republiky proţije druhou renesanci s novým perspektivním primátorem Zdeňkem Tůmou a s ním i celá země. Schwarzenbergovi partneři a spolupracovníci i ostatní nositelé moci a věcí veřejných a občanských vybraní demokratickou volbou mají stejnou odpovědnost jako „kníţe“. On ji však má jedinečně dějinnou a rodovou. Přejme mu proto hodně zdraví a sil. Odpovědnost, čest a charisma má jiţ závazkem i darem jako potomek evropského kníţecího rodu existujícího víc neţ pět set let. Umím si představit i jeho důstojnou přímou demokratickou volbu prezidentem v roce 2013 díky drtivému vítězství. Bohumil J. Studýnka (Autor je advokát, ekonom a bankéř) Týdeník EURO 31-32/2010 http://neviditelnypes.lidovky.cz/politika-hvezdna-hodina-karla-schwarzenberga fa4/p_politika.asp?c=A100807_170624_p_politika_wag MÉDIA – Srpen 2010 Australská premiérka: Až zemře královna, budeme republikou 10 Hraběte Bořka Dohalského ubili v Osvětimi Rod vladyků z Dohalic je znám jiţ od 15. století, kdy se jednalo o vladycký rod působící okolo Hradce Králové. Později v 16. století se rod rozvětvil do několika linií, z nichţ přeţila pouze jedna. Ta byla aktivní zejména v době stavovského povstání, kdy podporovala takzvaného. „zimního krále“ Fridricha Falckého. Později se příslušníci rodu vrátili do Čech a přidali se na stranu císaře Ferdinanda II., potom byl rod loajální koruně, aţ do příchodu bavorského kurfiřta Karla Albrechta Bavorského. To samozřejmě nemohla královna Marie Terezie Janu Kryštofovi Bořkovi – Dohalskému z Dohalic odpustit, ale nakonec se její srdce obměkčilo a dokonce rod povýšila do hraběcího stavu, v němţ zůstal aţ do konce monarchie. Hrabě knězem Nás bude ovšem zajímat postava Antonína Bořka – Dohalského z Dohalic (23. 10. 1889 Přívozec – 3. 9. 1942 Osvětim). Jeho Australská premiérka chce, aby se země po smrti britské kráţivot byl bezprostředně spjat s vírou v Boha. Proto se rozhodl lovny Alţběty II. stala republikou. Australská premiérka Julia Gillardová v úterý prohlásila, ţe by se Austrálie po smrti součas- pro církevní dráhu. Nejprve studoval bohosloví v Praze, poté v né panovnice britské monarchie Alţběty II. měla stát republikou. Římě. Právě věčné město ho zaujalo natolik, ţe se rozhodl pevně podporovat katolictví. Informuje o tom server The Australian. "Jako premiérka bych chtěla být svědkem vypracování dohody Po první světové válce působil jako řadový kněz na různých na modelu republiky," řekla Gillardová během předvolebního farnostech v Čechách, aţ přišel rok 1924, kdy si ho vyhlédnul ke mítinku v Townsville na severu státu Queensland. "Ale myslela spolupráci praţský arcibiskup František Kordač. Ten ho ustanovil bych si, že tím správným časem pro tento národ, kdy by se měl svým sekretářem a ceremoniářem. Roku 1928 se stal tajným komořím papeţe Pia XI., pak byl arcibiskupským radou a kanclévydat na cestu k republice, je po změně monarchy." Premiérka zároveň přiznala, ţe navzdory svému republikán- řem. Nakonec byl roku 1928 jmenován metropolitním kanovnískému smýšlení chápe, ţe Australané cítí k 84leté panovnici kem u sv. Víta na Praţském hradě. "hlubokou náklonnost". Oproti republikánskému smýšlení Gillardové je její největší rival Stoupenec Masaryka v nadcházejících volbách šéf liberálů Tony Abbott věrným mo- Jako kněz a zároveň prelát rytířského a špitálního řádu sv. narchistou. Stál ve středu kampaně proti republikánům během lazara Jeruzalémského se věnoval pastorační a charitativní referenda v roce 1999. Tehdy se 55 procent Australanů vyslovilo činnosti. Byl přesvědčeným stoupencem demokratických hodnot a svobodného uspořádání společnosti. Politicky se jednoznačně proti změně v republiku. Austrálii čekají v sobotu parlamentní volby. Gillardová se stala přikláněl k prezidentovi Masarykovi a takzvanému hradnímu historicky první ţenou v premiérském křesle Austrálie letos 24. křídlu. Při volbě Masarykova nástupce v roce 1935 se vyslovoval června poté, co odstoupil tehdejší premiér Kevin Rudd. Reagoval pro Edvarda Beneše a tudíţ pro kontinuitu Masarykova prezitak na klesající popularitu labouristů, kterou zavinila série jeho dentství, coţ mu nacisté později náleţitě připomenuli. politických selhání. Austrálie získala nezávislost na Velké Británii 1. 1. 1901. For- Vlastenec málně je však britský monarcha stále nejvyšším představitelem Antonín Bořek – Dohalský se nemohl vnitřně vyrovnat s naciszemě, zastupovaný na federální úrovni generálním guvernérem. tickou okupací našich zemí. Proto rezignoval na post arcibiskupZdroj: http://tn.nova.cz/zpravy/zahranici/australska-premierka-az- ského kancléře. Po smrti kardinála Kašpara se začalo uvaţovat o Dohalském jako o kandidátovi na uvolněný stolec praţského zemre-kralovna-budeme-republikou.html arcibiskupa. Na druhé straně se proti Dohalskému vytvořila opozice u německých kanovníků u sv. Víta, zejména Josef Grüner protestoval proti moţnému jmenování na uvolněný stolec. Na konzistoři protestoval, ţe Dohalský arcibiskupem nikdy nebude, ţe jím bude právě on. Na to mu Antonín Dohalský odpověděl: „Nu ovšem, můžete se jím stát, ale napřed to musí Německo vyhrát!“ Tato slova a zapojení do odboje stačily k jeho zatčení gestapem a převezení na Pankrác, do Terezína a nakonec do Osvětimi. Zde byl ubit při pochodu na pracoviště. A tak se uzavírá 3. září 1942 ţivot českého vlastence, který svůj ţivot spojil s existencí Československa. MAREK VAŘEKA http://hodoninsky.denik.cz/serialy/hrabete-borka-dohalskehoubili-v-osvetimi20100817.html 17.08. 06:38 Mediafax AKCE – srpen - září 2010 11 18. září 2010 se v Královském městě Nymburce, v prostoru pod hradbami, koná rekonstrukce bitvy z první světové války PŘECHOD ŘEKY STYRU – LUCK 1916 Program: 14,00 – představení jednotek v prostoru bojiště pod hradbami 15,00 – moderovaná bitevní rekonstrukce včetně vylodění z prámů, průletu bojových letadel, nasazení obrněných vozidel a dělostřelectva 16,00 – slavnostní dekorování jednotek Po celou dobu akce zajištěno občerstvení, k vidění dobový tábor carských, rakouskouherských a německých jednotek. Pořadatelé: Město Nymburk, občanská sdružení – Klub přátel vojenské historie Pardubicko a Labská stezka. Pasovští pod Helfenburkem Program Sobota 21.8.: 11.00 Zahájení - cvičení vojska, souboje 12.00 Lancea - Potkali se u Kolína 13.00 Strašlivá Podívaná 14.00 Golem 15.00 Pasovští pod Helfenburkem - bitva z r.1611 16.00 Tanec - Gloria 17.00 cvičení vojska, tábor Pasovských, střelba, souboje -naučný pořad o válčení počátku 17.stol. 18.00 Lancea -Šach Mat 19.00 Večerní přepad Pasovských - bitva z r.1611 Neděle 22.8.: 11.00 Zahájení-Cvičení vojska ,souboje 13.00 Pasovští pod Helfenburkem. bitva z r.1611 http://www.helfenburk.estranky.cz/fotoalbum/z-akci/oslavy-zalozeni-hradu/p1000632.jpg.html Neexperimentujte s našimi dětmi! Akce D.O.S.T. si dovoluje pozvat všechny svobodomyslné občany na protestní shromáţdění „Neexperimentujte s našimi dětmi!“, které pořádá ve středu 1. září 2010 na podporu Výboru na obranu rodičovských práv. Sejdeme se v 17 hodin na Malostranském náměstí v Praze a následovat bude pochod před budovu Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy ČR. Závěrečná část akce pak proběhne před kostelem Panny Marie Vítězné v Karmelitské ulici, kde vystoupí se svými projevy zástupci politických stran a občanských sdruţení. Chceme tak projevit svůj odpor proti nucenému zavádění sexuální výchovy do škol a proti "genderovému" znásilňování českého jazyka a dalším podobným experimentům, které pod vlivem Evropské unie pronikají do českých škol. Přijďte všichni, komu není lhostejný osud našich dětí! http://www.akce-dost.cz/ Tradiční akce v Třemošné u Plzně na motivy války v Itálii v r. 1917. Tento rok se bude konat v sobotu 2. 10. 2010 od 15 h. Účastníci se musí dostavit nejpozději do 9 h. v sobotu nebo do 22 h. v pátek (spaní je opět domluveno v tělocvičně místní školy) Na setkání se těší pořádající 2. Kompanie K. u k. Inft. Rgtm. No. 35. Petr Prcek Schleiss KONTAKTY – Srpen 2010 VÝBĚR ZAJÍMAVÝCH ODKAZŮ Stránky plukovní historie (se zaměřením na napoleonskou éru): http://www.primaplana.net/ Stránky císařovny Sisi a její rodiny: http://erzsebet-kiralyne.blog.cz/rubrika/cisar-franz-josef-i Internetové muzeum JCKV Františka Josefa: I.: http://www.franz-josef.cz/ Stránky kapely 35. Pěšího pluku: http://www.kapela35.websnadno.cz/Historie-35-pesiho-pluku-a-kasaren.html Stránky František Ferdinand d´Este: http://www.franzferdinand.cz/cz/Frantisek-Ferdinand/II./ Stránky Habsburkové a jejich země: http://arcidumhabsbursky.blog.cz/rubrika/citaty-a-rozhovory Stránky ostrostřeleckého sboru Stříbro: http://ostrostrelci.stribro.net/ Stránky K. u K. 35 IR (2. Kompanie): http://www.petatricatnici.cz/index.php?option=com_frontpage&Itemid=1 Doporučené čtení: www.konzervativnilisty.cz Veřejný dluh České republiky K aktuálnímu datu a hodině najdete na: www.verejnydluh.cz Specifické symboly pro platby v KČ Ke zpřehlednění plateb přicházejících na účet KČ bylo zavedeno rozlišení pomocí specifických symbolů. Prosíme, používejte je, pomůžete tak identifikovat účel vašich plateb a správné použití prostředků, které KČ posíláte. Děkujeme! Platby ve prospěch KČ: účel chod strany chod strany ML ML ML ML reklamní předměty specifikace členský příspěvek dary a příspěvky příznivců vydávání ML inzerce v ML příjmy z prodeje ML předplatné ML odznaky KČ specifický symbol 1112009* 222 333 322 300 311 444 Jako variabilní symbol užívejte své členské, nebo rodné číslo. *Poslední čtyřčíslí označuje rok, ke kterému se příspěvek vztahuje. 12 Petici Zrušte prezidenty podepisujte na: www.zrusmeprezidenty.cz STRÁNKY MÍSTNÍCH SPOLEČNOSTÍ KČ: http://kcbrno.webnode.cz/o-nas/ http://www.kc-plzen.cz/ http://www.mshorice.ic.cz/ http://www.kcolomouc.cz/ http://kcvalmez.wz.cz/index.htm DŮLEŽITÉ KONTAKTY Adresa: Koruna Česká (monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska), Senovážné nám. 24, 110 00, Praha 1. E-mail: [email protected] Internet: www.korunaceska.cz IČO: 44266740 Č. účtu: 1928428359/0800 (CZK) Account: 1721719263/0800 (EUR) IBAN: CZ2808000000001721719263 Předseda a tiskový mluvčí: Václav Srb Tel: 603412671 E-mail: [email protected] Generální sekretář KČ: Bohumil Šourek Tel: 737 568 648 E-mail: [email protected] Monarchistický zpravodaj KČ Periocidita: Měsíčník www.korunaceska.cz [email protected] www.kc-plzen.cz [email protected] http://www.kc-plzen.cz/MZ.htm Copyright © OBr. 2008 Chráněno korunou Co monarchové nabízejí moderní demokracii? Uplynulé dva bouřlivé měsíce přinesly ve světové politice jedno překvapení: Náhle monarchie znovu začínají vypadat jako důleţité. V Belgii, kde je křehká vláda neustále na pokraji zhroucení, sehrál král Albert II. zásadní roli při snaze o její stabilizaci, při zprostředkování jednání mezi vedoucími politiky a nátlaku na návrat k jednacímu stolu. Přítomnost královny Alţběty při vyjednávání vládní koalice po nedávných volbách v Británii, kdy se přetahovali labourističtí, konzervativní a liberální politici o účast ve vládní koalici Britům připomněla, ţe země zachovává instituce, které zabránily skutečnému rozklíţení. A co teprve v Thajsku, kde chaos, který vládl v ulicích Bangkoku, pramení částečně ze strachu o budoucnost země po případné smrti 82-letého krále Bhumibola Adulyadeje, který v minulosti pomáhal řešit politické krize tím, ţe nutil představitele armády a demonstrantů, aby spolu jednali a sladili své poţadavky. „Bez něj,“ poznamenal James Ockey z Canterburské univerzity na Novém Zélandu, „nemusí být Thajsko schopno vyřešit bez větších konfliktů budoucí krize.“ V demokraciích 21. století můţe myšlenka monarchie vyhlíţet jako anachronismus, jako relikt dávno uplynulých dob, ve kterých světu vládly malé elitní vzájemně spřízněné rodiny, přičemţ většina obyčejných lidí neměla na vládě účast. A k dovršení všeho mohou králové a sultáni v zemích, jako je Brunej, Jordánsko, Maroko, skutečně vládnout, stejně despoticky a neprůhledně jako jakýkoliv diktátor. TÉMA MONARCHIE – Srpen 2010 Například podle organizace Human Rights Watch marocký král Mohamed VI. zodpovídá za „represivní legislativu, umožňující trestat a věznit mírovou opozici.“. V Bruneji údajně zpronevěřil bratr vládnoucího sultána Jefri miliardy ze státních fondů, které kromě jiného utratil za 2 000 automobilů a lascivně nazvanou královskou jachtu. Ale v Evropě a části Asie projevilo v poslední době mnoho politiků, politologů, a občanů větší úctu k pozitivní roli konstitučního panovníka, jakou můţe sehrát v demokracii. Stejně jako v Belgii, kde panovníci mohou být arbitry poslední instance, nemohou-li zvolení politici vyřešit hluboké rozpory. Mohou svým národům nabídnout sjednocující postavu, umoţňující, aby politické krize neeskalovaly do naprosté zkázy. A v éře partajnictví a redukování individuálních práv mohou monarchové slouţit jako prostředek stability v demokracii, která by se jinak mohla rozpoltit. A. W. Purdue, autor knihy „Long to Reign?“ (Touha po vládě?), argumentuje, ţe panovník „umoţňuje reformy v rámci kontinuity.“ Někteří politologové dokonce tvrdili, ţe návrat zrušených monarchií je v zájmu demokracie, zejména v rozvojových zemích, kde panovník můţe slouţit jako sjednotitel národa a předcházet etnickým a kmenovým krveprolitím. Takovým příkladem můţe slouţit Kambodţa, ve které na počátku 90. let po občanské válce král pomohl inspirovat kambodţský lid k zhojení ran způsobených Rudými Khmery. V roce 2001, po svrţení Talibanu, přivítali v Afghánistánu návrat bývalého krále Záhira Šáha, aby zahájil Velkou Radu a slouţil jako sjednotitel pro vyjednávání politických stran při budování afghánské demokracie. Potomek posledního panovníka v Iráku Šarif Ali bin Husajn začal veřejně argumentovat, ţe konstituční monarchie by mohla napomoci k redukování začarovaného etnického a sektářského rozdělení země. V Laosu, kde lidé mohou sledovat televizní vysílání Thajského království, se královská rodina, ţijící v exilu, stala shromaţdištěm některých oponentů autoritářské vlády. Akademik z asijského jihovýchodu Michael Vatikiotis v jedné eseji prosazuje návrat koruny do sousední Barmy. Tvrdí, ţe monarchie je sjednocujícím faktorem v rozrůzněné společnosti, rozdělené během britské koloniální nadvlády, přičemţ tuto jednotu se dosud ničím nepodařilo efektivně nahradit. Přestoţe světovým médiím dominuje windsdorská dynastie, ve skutečnosti je dosud monarchiemi 12 evropských zemí, stejně jako jsou monarchiemi Kambodţa, Japonsko, Thajsko, Malajsie, Bhútán a další země. I přes občasné snahy republikánů, pokoušejících se o ukončení monarchie, průzkumy veřejného mínění ukazují silnou podporu pro monarchii v téměř kaţdém národě s panovníkem. Podle jedné nizozemské ankety vyslovilo podporu monarchii 70 procent respondentů, ve Španělsku to bylo 65 procent respondentů, v Japonsku 82 procent. V mnoha těchto zemích má monarchistické uspořádání mnohem větší podporu neţ jakákoliv veřejná instituce. V mnoha modernizujících se zemích zjistili, ţe monarcha je zdrojem moci a národní identity, která stojí v opozici politickému hašteření. Panovník můţe stát pouze jako hlava státu, nebo můţe tvořit další druh nezávislého centra moci, schopného krotit nejhorší excesy volených politiků, podobně jako Nejvyšší soud nebo Sněmovna lordů. Přestoţe tuto roli můţe splňovat i ceremoniální prezident, podobně jako v Izraeli nebo v Německu, monarcha má na lidskou představivost unikátní nárok. Expert na moderní monarchie na University of Stirling ve Velké Británii, Neil Blain, 13 říká, ţe monarchistické symboly jako ţezlo a koruna nemohou být přeneseny na ceremoniálního prezidenta. „Královna,“ říká, „je tak nebo onak stvrzením, jakkoli mytickým, politické stability země a trvalých historických základů.“ „Angličané si nepřejí vidět královnu na bicyklu,“ říká, „protoţe z místa, kde lidé stojí, vypadá lépe v Rolls-Roycu zn. Phantom, popř. ještě lépe v kočáře taţeném koňmi.“ V rozvojových zemích mohou současní monarchové udělat víc neţ poskytovat odkazy na minulost – mohou pomoci rozšířit demokratické principy. V Bhútánu to byl král Dţigme Dordţe Wangčhug, kdo vyvíjel úsilí změnit svou dříve izolovanou zemi a vedl ji k prvním opravdu demokratickým volbám. Ve Španělsku to byl zase král Juan Carlos, kdo se po smrti diktátora Francisca Franca zaslouţil o zrod nové španělské demokracie. Po válkách v letech 1970 a 1980 se do Kambodţe vrátil král Norodom Sihanuk a pomohl při transformaci země k demokracii v 90. letech, coţ přineslo zemi pulzující, i kdyţ někdy drsnou a krvácející demokracii. Někteří z těchto panovníků také napomohli k hospodářské a kulturní modernizaci. Bhútánští monarchisté vyprovokovali své občany, aby přijali internet, satelitní televizi, mezinárodní obchod a další moderní změny. Saúdská Arábie krále Abdalláha, ačkoliv není konstituční monarchií, získala kredit tlakem na sociální a ekonomické reformy, které ředí sílu konzervativních náboţenských fundamentalistů a nutí království investovat do vědeckotechnického vzdělávání. Odborníci na evropské monarchie nyní také vidí rostoucí úlohu králů a královen v době, kdy se země stále více diverzifikují. Jak demokracie přijímají stále více imigrantů a země se v rámci nadnárodní nadstavby, jako je Evropská Unie, stále více zbavují své národní identity, mohou tyto změny způsobovat větší obtíţe v jednotě národa. Monarcha můţe potom být sjednocujícím prvkem při vítání nováčků a pomoci jim, aby se cítili jako občané. Například švédský král Carl XVI. Gustav pouţívá monarchii k integraci přistěhovalců. V jednom slavném projevu řekl, ţe „noví švédští občané… sem přišli ze zemí celého světa... za těchto okolností je to právě síla monarchie, že král může být nestranným a sjednocujícím symbolem.“ V době zvyšující se popularity pravicových anti-islámských politiků u nizozemské veřejnosti vyzývá nizozemská královna Beatrix ve svých královských projevech k toleranci. Monarchističtí vědci také naznačují, ţe v době posilování vnitřní bezpečnosti a kontroly, kdy zvolení politici hromadí dříve neslýchané pravomoci a soudy se zdráhají to změnit, můţe monarcha zajistit občanskou svobodu. Eamonn Butler, ředitel Institutu Adama Smithe, londýnského think–tanku, nedávno ve Financial Times tvrdil, ţe královna Alţběta stojí příliš často stranou, zatímco předseda vlády se stal příliš silným, ale přesto královna zůstává podle britské ústavy osobou, která můţe výkonnou moc kontrolovat. „Jediným řešením je nechat naši konstituci působit,“ napsal Butler. „To nesporně znamená mít panovníka, který je připraven zasáhnout ve prospěch lidu.“ Ve skutečnosti hraje v Británii obdobnou roli Sněmovna lordů – často kritizovaná jako pozůstatek zmizelé feudální aristokracie – kdyţ se snaţí uplatňovat dozor nad britskou vládou v jejím úsilí o nové pravomoci. Podobně v Kambodţi bývalý král Sihanuk (který odstoupil ze zdravotních důvodů a nyní pouţívá titul Král Otec) se často střetl s premiérem Hun Senem, který byl sice zvolen, ale nahromadil ve funkci téměř diktátorské pravomoci. Sihanuk často TÉMA MONARCHIE – Srpen 2010 14 kritizoval Hun Senovu mocenskou taktiku, a pouţíval královské instituce k ochraně obyčejných lidí před premiérovým zneuţíváním moci. Panovníci nicméně musí pouţívat velmi jemné způsoby. Vzhledem k tomu, ţe ústavní moc monarchů je dnes tak nejasná, musí být, chtějí–li ji efektivně pouţívat, velmi opatrníci při jejím uplatňování. Thajský král Bhumibol Adulyadej často ve veřejných projevech kritizoval politiky, které viděl jako příliš prodejné nebo moci chtivé – coţ někdy vedlo k politickému sblíţení s elitou stran orientovaných na Bangkok a proti stranám, spojeným s venkovskými lidmi, kteří přišli do Bangkoku a nakonec vedli demonstrace ústící v násilí. „Palác je tedy velmi politický, přestoţe obecný mýtus je, ţe král je nad politikou,“ říká Irene Stengs, expertka na thajskou monarchii Meertensova ústavu v Holandsku. Ve skutečnosti král v roce 2006 poté, co sesadil populistického ex–premiéra Thaksina Šinavatru, sankcionoval státní převrat. Kvůli těmto aktivitám však Bhumibol – který je chráněn před veřejnou kritikou přísnými zákony lese majeste – přišel o určitou míru respektu, který získal za několik desetiletí. Mezi „červenými košilemi“ – provládními skupinami – začínají být slyšet anti-monarchistické sentimenty, ačkoli jsou velmi opatrní na výroky pohrdání aktuálním monarchou. Na rozdíl od mnoha předchozích shromáţdění v Bangkoku nenesly tentokrát červené košile královské portréty, které by stály za zaznamenání, coţ je interpretováno jako znak nedůvěry k paláci. Nepálská královská rodina se v poslední době dozvěděla, jak ničivé důsledky můţe mít, kdyţ král zjevně někomu straní. Poté, co na přelomu 20. a 21. století vypuklo maoistické povstání, vzniklé ve venkovských oblastech, a vypořádalo se s parlamentní vládou, převzal král Gjánéndra v roce 2005 vládní moc do svých rukou a pokusil se ovládnout bezpečnostní sloţky a potřít maoistické hnutí. Pokus se nezdařil a proti koruně se postavil dokonce i parlament. Maoisté se nakonec chopili moci v Káthmandú v rámci dohody o podílu na moci. V roce 2008, kdy byla Gjánéndrova pověst v troskách, Nepál zrušil monarchii a ustavil republiku. Gjánéndra opustil královský palác jako provinivší se nájemce. Nyní se zdá, ţe většina ostatních konstitučních monarchií vnímá poučení z míst, jako je Nepál. Ve Španělsku spolupracuje Juan Carlos s politiky celého ideologického spektra, i přes své silně konzervativní vzdělání a původ z konzervativního prostředí. V Británii královna Alţběta zachovala zdrţenlivost a veřejně nechválila ţádného z politických vůdců, kdyţ se labouristé, konzervativci a liberální demokraté mezi sebou handrkovali o podobě nové vlády, ačkoli osobně, podle Britain’s Daily Telegraph, pohrdala labouristickou politikou Tonyho Blaira. A jak odpovídá britské tradici, kdyţ se nový parlament schází na prvním zasedání a vláda oficiálně oznamuje svůj program pro daný rok, osobou, která čte projev – jako vţdy, bez ohledu na to, kdo vytváří politický program – je královna. Autor: Joshua Kurlantzick, překlad: Bohumil Šourek. Originální znění textu naleznete zde: http://www.boston.com/bostonglobe/ideas/articles/2010/05/23/saved_by_the_crown/ TÉMA a KNIHA – Srpen 2010 Něco málo o pozadí pražského jara 1968 21. srpna jsme oslavili 42. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR. Vytvářená a podporovaná legenda hovoří o riskantním, neúspěšném a obětavém pokusu českého a slovenského národa, který se náhle z jakéhosi popudu utrhl ze řetězu Moskvy, aby napsal hrdinskou kapitolu své historie (a po potlačení pokusu ze své velké části dále nehrdinsky kolaboroval). Asi by nás velmi rozzlobilo, kdyby nám někdo tvrdil, ţe naše puštění ze řetězu bylo záměrnou a plánovanou fází rafinovaného plánu těch, kteří nás pak rychle zase chytili a přivázali na ještě kratší řetěz. Praţské jaro však beze sporu mělo své neideologické a zcela pragmatické pozadí, zapadalo do strategických úvah a válečných počtů. V polovině 50. let 20. století věřili mnozí, ţe se schyluje k třetí světové válce, ke generálnímu střetu, mezi Východem a Západem, mezi komunismem a demokracií. Roku 1955 byl vyhlášen vojenský pakt Varšavská smlouvy. Československo, chtě nechtě, částečně z vlastní viny, stálo na straně Východu, a to přímo na čele východních armád. Vycvičenost, výzbroj a dislokace Československé armády ovšem nárokům první války jaderného věku neodpovídala. Kdyby se státy Varšavské smlouvy měly bránit, poslouţila by celá tato republiková armáda s bídou jako lehký a mírně zdrţující nárazník. S obranou se však příliš nepočítalo. Roku 1964 byl v Generálním štábu ozbrojených sil SSSR vypracován Plán pouţití ČSLA ve válce (míněno v útočné válce proti západní Evropě). Tento plán zahrnoval 85% ozbrojených sil ČSSR po provedené úplné mobilizaci, které byly plánem zahrnuty v prvním strategickém sledu a přešly by do podřízenosti Československého frontu armád Varšavské smlouvy, tedy pod sovětské velení. Úkolem frontu bylo vedení útočných operací ve směru Nürnberg – Stuttgart – Strasbourg – Epinal – Dijon. Útok měl být, pouze na směru Čs. frontu podpořen 131 jadernými údery, coţ mimo jiné, znamenalo, nahnat většinu českých a slovenských muţů do terénu totálně zamořeného radioaktivitou a fakticky je odepsat, i kdyby nedošlo k odvetným úderům ze západu. Po Československu se vyţadovala pro záchranu a šíření socialismu neskromná oběť – oběť absolutní. V celém uskupení prvního válečného sledu byl Čs. front jediným uskupením, ve kterém nebyla vřazena ţádná sovětská vojska. Tato skutečnost se pochopitelně stala předmětem značné nespokojenosti Generálnímu štábu vojsk SSSR. Ani ne tak kvůli kontrole této spojenecké armády, jako spíše kvůli obavám ze slabé účinnosti frontu. Vojenská hlediska byla veskrze pragmatická. Čs. front mohl neuspět a stával se v očích sovětského velení slabým článkem řetězu, jakkoliv byl tento front určen k vedlejšímu a podpůrnému strategickému směru. Hlavní válečné hry se konaly roku 1967 v Legnici v Polsku, a mimo jiné, prokázaly, ţe Čs. armáda sama není schopna zajistit včasné válečné naplnění osobami a tím zajistit plnění válečných úkolů na svém směru. Velení Čs. armády se kritice snaţilo předejít tím, ţe jiţ v míru povolalo do armády tolik muţů, kolik téměř odpovídalo válečným stavům jednotek. Jednalo se o snahu tehdejšího vedení KSČ nedopustit rozmístění sovětských vojsk na území republiky a udrţet tak jistou, byť malou míru politické suverenity. Sovětský Generální štáb od poloviny 60. let záměrně zvyšoval nároky na Čs. armádu, aby donutil Novotného vedení KSČ poţádat Moskvu o doplnění ozbrojených sil na území ČSSR o další sled sovětských vojsk. Byl to však právě Antonín Novotný a jeho administrativa, včetně tehdejšího vrchního velení Čs. armády, kdo se tomuto kroku všemi prostředky bránil. Pouze tato nepřítomnost sovětských vojsk na čs. území totiţ stála mezi postavením vazala Moskvy a realitou protektorátu Moskvy. Náčelníka operačního odd. Hlavního štábu Čs. armády generála Vitanovského označil náčelník Generálního štábu ozbrojených sil SSSR maršál Zacharov dokonce za revizionistu. Také náčelník gš. Čs. armády generál Rytíř od roku 1964 nabídky Sovětů tohoto druhu odmítal. Po válečných hrách v Legnici v roce 1967 tlak Sovětů náhle jako by pominul a vztahy obou generálních štábů ve druhé polovině roku ochladly a ustrnuly. V lednu následujícího roku 1968 pak generální tajemník ÚV KSSS Leonid Breţněv dal slovy: Eto vaše dělo, zelenou reformátorům praţského jara a prvních několik měsíců se vůbec necítil znepokojen gradujícím obrodným a vysloveně revizionistickým procesem v ČSSR. Praţské jaro udělalo práci za sovětské komunisty a samo odstranilo Novotného garnituru z vedoucích funkcí. Prezidentem se stal armádní generál a dávný spolupracovník NKVD Ludvík Svoboda. Obrodný proces vykonal nevděčnou práci i ve vrcholných armádních kruzích. Z nejvyšších funkcí byli odvoláni generál Lomský i generál Rytíř, a za podivných okolností spáchal sebevraţdu generál Janko. Za protisovětské postoje byl odvolán generál Vitanovský. To vše ještě před srpnem 1968. A Moskva náhle změnila tón. Nově jmenované nejvyšší velení Čs. armády, jmenovitě generálové Dzúr a Rusov, stejně jako nový prezident generál Ludvík Svoboda, 21. srpna 1968 spolehlivě zabránili předem marným obranným akcím čs. vojenských jednotek. Profesionálním vojákům muselo být jiţ měsíc před invazí jasné, co znamená koncentrace „spojeneckých“ armád u našich hranic. Uţiteční reformističtí mouřeníni byli odesláni do politického důchodu, nebo odešli do emigrace. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy zůstalo na československém území dostatečné mnoţství sovětských vojsk rozmístěných ve druhém sledu, v širokém obloukovém pásu od severozápadních Čech po jiţní Slovensko. Strategicky důleţitá raketová výzbroj byla na hřebenech Brd nastrkána do betonových sil, jejichţ betonáţ byla jakousi náhodou dokončena těsně před 21. srpnem 1968. Nastala normalizace a Československo se definitivně proměnilo v sovětský protektorát. Nelze zpochybňovat touhu čs. národa po svobodě a demokracii, stejně jako statečnost jednotlivců a obětavost celých skupin obyvatelstva. Z pragmatického pohledu však bylo praţské jaro roku 1968 sotva něčím více, neţ rafinovaně vymyšlenou a umoţněnou záminkou k naplnění strategických vojenských cílů vrchního velení ozbrojených sil SSSR. Vzepětí národa odstranilo stranické dogmatiky, kteří ovšem na druhé straně tvrdošíjně bránili přítomnosti sovětských tanků na území státu, a zavdalo záminku k provedení invaze a k dovršení plánu. Ti, kdo věděli, jaká hra se hraje ve skutečnosti, hrdinsky mlčeli. Ale kdo by jim tehdy věřil? Jeden pozitivní dopad však toto naivní dobrodruţství pro český národ přece jen mělo. Definitivně jej vyléčilo z patologické obsese panslavismu, kterou trpěl po více neţ 100 let. Na léčbu dalších historických obsesí a neuróz si ale bude muset ještě pár dalších let počkat. Jan Drnek. Doporučená četba: Československá lidová armáda na Rýnu Autor: Karel Štěpánek a Pavel Minařík. Vydalo Naše vojsko r. 2007. DÍL 08 – MECKLENBURG, POMOŘANSKO, BRABANT, HESSE Vážení monarchisté, příznivci a podporovatelé panovníků na trůnech jejich předků, v dnešním díle se zaměříme na tzv. malé monarchie na území Německa. Jedná se o rody, které víceméně tvoří vždy jednu dynastickou linii u každé země od prvního k poslednímu panovníkovi, proto i přiložené rodokmeny nejsou pro tento díl obzvlášť složité. Na této mapě je Meckleburg zobrazen žlutě, Pomořansko modrozeleně, Hessenko modře a Brabant tmavě modře. MECKLENBURG Původní Meklenburská dynastie, která nikdy nevymřela a dosud žije, se připomíná Niklotem (†1160). O 16 generací později se rod dělí na primogeniturní větev MeckleburgSchwrin a sekundogenitruní Mecklenburg-Strelitz. Potomci obou větví jsou dodnes naživu. I přes tuto jednoznačnost má rod Mecklenburg některé zajímavostí. Např. Albrecht II. (1340-1412), který usedl na trůn jako král švédský (jeho otec Albrecht měl za ženu Eufemii, princeznu švédskou a norskou). Potomkům jeho bratra Jindřicha se v dalších 4 generacích podařilo sjednotit skandinávské trůny (i když nakonec zcela vymřeli bez potomků). Zajímavý je také jiný Jindřich (†1934) o 600 let později, když se žení s holandskou královnou Vilemínou (viz díl č. 10) a jejich dcera Juliana pak vládne téže zemi (matka dnešní královny Beatrix). POMOŘANSKO Vévodové pomořanští vládli ve své zemi prokazatelně počínaje bratry Vratislavem I. (†1134/48) a Ratiborem I. (1156). Příslušníci rodu se na trůnu často střídali a celé Pomořansko nakonec splynulo s jinými monarchiemi v okolí. Rod vymřel po 16 generacích bez potomků. Pokud bychom chtěli dnes hledat nárokovatele titulu pomořanského vévody, patrně nejsprávnější by bylo vrátit se do 13. generace, kde se Žofie pomořanská vdává za Frederika I. krále dánského, který je předkem všech dosud vládnoucích severských panovníků. BRABANT a HESSE Rod vévodů Brabantských a velkovévodů Essenských se připomíná Lambertem I. (†1015), hrabětem lovaňským. Jindřichem II. (†1248) se pak dělí na dvě větve, z nichž první si ponechává Vévodství brabantské, druhá Hessenko (v té době ještě hrabství). V 5 generacích pak první větev vymírá s tím, že její nárok přes dvě přeslice dědí potomci Filipa II. burgundského. Tím se Brabant stává součástí burgundského dědictví, resp. součástí sporu o pozdější dědictví španělské (viz díl č. 4), který se netýkal pouze Španělských zemí, ale titulárně také Burgundska a Brabantska. Sekundogenitura pokračuje až dodnes tím, že se opět rozdělila na dvě větve HesseCassel a Hesse-Darmstadt. VELKOVÉVODOVÉ MECKLENBURŠTÍ DYNASTIE MECKLENBURSKÁ Niklot 1160 Přibyslav 1178 Jindřich Burwin I. kníže meckleburský 1227 Jindřich Burwin II. 1226 Jan I. 1264 Jindřich I. 1302 Jindřich II. 1329 Albrecht II. (I.) vévoda MecklenburgSchwerin 1379 Albrecht II. král švédský 1340 1412 Magnus I. 1384 Jan IV. 1422 Jindřich II. (IV.) 1477 Magnus II. 1503 Albrecht VI. 1547 Jan Albrecht I. 1576 Jan V. 1592 Adolf Frederik I. vévoda MecklenburgSchwerin 1658 Krisitán Ludvík I. vévoda MecklenburgSchwerin 1692 Frederik Vilém vévoda MecklenburgSchwerin 1713 Karel Leopold vévoda MecklenburgSchwerin 1747 Frederik vévoda MecklenburgSchwerin 1785 Adolf Frederik II. vévoda MecklenburgStrelitz 1708 Frederik I. 1688 Kristián Ludvík II. vévoda MecklenburgSchwerin 1756 Ludvík 1778 Adolf Frederik III. vévoda MecklenburgStrelitz 1752 Adolf Frederik IV. vévoda MecklenburgStrelitz 1794 Frederik František I. 1837 1819 Pavel Frederik velkovévoda MecklenburgSchwerin 1842 Frederik František II. velkovévoda MecklenburgSchwerin 1883 Frederik František III. velkovévoda MecklenburgSchwerin 1897 Frederik František IV. velkovévoda MecklenburgSchwerin 1945 1752 Karel II. velkovévoda Mecklenburg-Strelitz 1816 Jiří velkovévoda Mecklenburg-Strelitz 1860 velkovévoda MecklenburgSchwerin Frederik Ludvík Karel I. Frederik Vilém velkovévoda Mecklenburg-Strelitz 1904 Adolf Frederik V. velkovévoda Mecklenburg-Strelitz 1914 Jiří 1876 Jiří Alexandr 1909 Adolf Frederik VI. velkovévoda Mecklenburg-Strelitz 1918 hrabě carlowský 1963 Jindřich 1934 Vilemína královna holadnská Jiří Alexandr vévoda mecklenburský 1921 Juliana královna holadnská 1909 Jiří Jiří Borwin 1956 Frederik František 1910 MECKLENBURG - SCHWERIN MECKLENBURG - STRELITZ VÉVODOVÉ POMOŘANŠTÍ DYNASTIE POMOŘANSKÁ Vratislav II. vévoda pomořanský 1160 1184 Vratislav I. vévoda pomořanský 1134/48 Ratibor I. vévoda pomořanský 1156 Bohuslav I. vévoda pomořanský 1130 1187 Kazimír I. vévoda pomořanský před 1130 1180 Bohuslav II. vévoda pomořanský 1177 1220 Kazimír II. vévoda pomořanský 1180 1219 Barnim I. vévoda pomořanský 1217/9 1278 Vratislav III. vévoda pomořanský 1210 1264 Bohuslav IV. vévoda pomořanský 1258 1309 Barnim II. vévoda pomořanský 1277 1295 Vratislav IV. vévoda pomořanský před 1290 1326 Bohuslav V. vévoda pomořanský 1318 1373/4 Kazimír IV. vévoda pomořanský 1351 1377 Vratislav VII. vévoda pomořanský 1362 1395 Erik VII.(XIII.) král dánský král norský král švédský Bohuslav VIII. vévoda pomořanský 1364 1418 Barnim V. vévoda pomořanský 1369 1402/4 Barnim IV. vévoda pomořanský 1325 1365 Vratislav V. vévoda pomořanský Vratislav VI. vévoda pomořanský 1345 1394 Bohuslav VI. vévoda pomořanský Ratibor II. vévoda pomořanský Otto I. vévoda pomořanský 1279 1344 Kazimír III. vévoda pomořanský 1348 1372 Swantibor I. (III.) vévoda pomořanský 1351 1413 Otto II. vévoda pomořanský 1380 1428 Kazimír VI. (V.) vévoda pomořanský po 1380 1435 Joachim princ pomořanský 1424 1451 Bohuslav IX. Barnim VI. Vratislav VIII. Otto III. vévoda pomořanský vévoda pomořanský vévoda pomořanský vévoda pomořanský 1407/10 1446 1365 Žofie princezna pomořanská oo Frederik I., král dánský Alžběta princezna dánská oo Ulrich III. Mecklenburg Žofie 1404 Vratislav IX. vévoda pomořanský 1400 1457 Barnim VIII. vévoda pomořanský 1390 1450 Erik II. vévoda pomořanský 1425 1474 Vratislav X. vévoda pomořanský 1435 1478 Bohuslav X. vévoda pomořanský 1454 1523 Kazimír VII. (VI.) vévoda pomořanský 1455 1474 Vratislav XI. vévoda pomořanský před 1465 1475 Jiří I. vévoda pomořanský 1493 1531 Barnim IX. vévoda pomořanský 1501 1573 Kazimír VIII. vévoda pomořanský 1494 1518 Barnim X. (IX.) vévoda pomořanský Kazimír VII. (IX.) vévoda pomořanský 1557 1605 Barnim VIII. vévoda pomořanský 1406 1451 Filip I. vévoda pomořanský 1515 1560 oo Frederik II., král dánský Bohuslav XIII. vévoda pomořanský 1544 1606 Filip II. vévoda pomořanský 1573 1618 Bohuslav XIV. vévoda pomořanský 1580 1637 princezna mecklenburská 1444 POMOŘANSKO 1464 Bohuslav VII. vévoda pomořanský před 1355 1404 VELKOVÉVODOVÉ HESSENŠTÍ VÉVODOVÉ BRABANŠTÍ Lambert I. hrabě lovaňský 1015 Lambert II. hrabě lovaňský Jindřich II. hrabě lovaňský 1078 Godfrey I. vévoda dolnolotrinský 1139 Godfrey II. vévoda dolnolotrinský 1142 Godfrey III. vévoda dolnolotrinský 1190 Jindřich I. vévoda brabantský 1235 Jindřich IV. vévoda brabantský 1272 Marie Švábská Jindřich II. vévoda brabantský 1248 Jindřich III. vévoda brabantský 1261 Jindřich I. landkrabě hessenský 1308 Jan I. vévoda brabantský 1294 Otto landkrabě hessenský 1328 Jan II. vévoda brabantský 1312 Jindřich II. landkrabě hessenský 1376 Ludvík 1345 Jan III. vévoda brabantský 1355 Heřman II. landkrabě hessenský 1413 Markéta oo Ludvík III. hrabě flanderský Ludvík I. landkrabě hessenský 1458 Markéta oo Filip II. vévoda burgundský Ludvík II. landkrabě hessenský 1471 Jan vévoda burgundský 1371 1419 Antonín vévoda brabantský 1384 1415 Vilém I. landkrabě hessenský 1515 Vilém II. landkrabě hessenský 1509 Filip III. vévoda burgundský 1396 1467 Jan IV. vévoda brabantský 1403 1427 Filip vévoda brabantský 1404 1430 Filip I. landkrabě hessenský 1567 Karel vévoda burgundský 1433 1477 Žofie Durynská Jindřich III. landkrabě hessenský 1483 Vilém IV. Jiří I. landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt 1592 Marie oo Maxmilián I. císař římský arcivévoda rakouský 1596 Mořic Ludvík V. landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt 1632 1626 Vilém V. Jiří II. landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt 1637 1661 Vilém VI. Ludvík VI. landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt 1663 1678 Vilém VII. Karel Ludvík VII. Ernest Ludvík landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt landkrabě Hesse-Darmstadt 1670 1730 1678 1739 Frederik I. král švédský Vilém VIII. Ludvík VIII. landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt 1751 1760 1768 Frederik II. Ludvík XI. landkrabě Hesse-Cassel landkrabě Hesse-Darmstadt 1785 Vilém IX. (I.) kurfiřt Hesse-Cassel 1821 Frederik z Rumpenheimu 1837 Vilém II. kurfiřt Hesse-Cassel 1847 Frederik Vilém I. kurfiřt Hesse-Cassel 1875 1790 Ludvík X. (I.) velkovévoda hessenský 1753 1830 Ludvík II. Vilém velkovévoda hessenský 1867 Frederik Vilém 1884 Frederik Karel král finský 1940 1777 Ludvík III. Karel velkovévoda hessenský 1806 1877 1830 1809 1877 Ludvík IV. velkovévoda hessenský 1838 1892 Ernest Ludvík Filip velkovévoda hessenský 1981 Mořic 1926 1868 1937 Ludvík 1908 1968 Jindřich 1966 HESSENSKO HESSENSKO
Podobné dokumenty
27/2010 - Koruna Česká
Pokud chceme být majákem, nemáme jinou možnost, než jím
zůstat a svítit. Pokud chceme mít také nějaký úspěch, musíme
slézt dolů na skaliska a stát se loupežníky, protože jiný, než
loupežnický úspěc...
Číslo 37/2011 Konzervativní myšlení znamená
Předsednictvo KČ děkuje všem
členům a příznivcům, kteří se zúčastnili pohřbu našeho nezapomenutelného císaře a krále JCKV Otty Habsbursko-Lotrinského ve Vídni dne 16. 7.
2011, jakož i všem, kteří s...
Joshua Kurlantzick: Chráněno korunou
náboženských fundamentalistů a nutí království investovat do vědeckotechnického vzdělávání.
Odborníci na evropské monarchie nyní také vidí rostoucí úlohu králů a královen v době, kdy
se země stále ...
veritatis splendor - farnost Praha
těch, kteří neznají Krista, jeho evangelium a ani Boha. Ví téţ, ţe právě cesta morálního života otevírá všem příchod ke spáse, jak to jasně připomněl 2. vatikánský koncil slovy: "Věčné spásy mohou
...
Ke stažení - Immanuel-zs
nazvána „bloud“ („blázen“ ČSP). „Bloud si v srdci říká: ´Bůh tu není´."
23-2010 - Koruna Česká
Monarchistický
zpravodaj
Zpravodaj Koruny České
(monarchistické strany Čech,
Moravy a Slezska)