Linearn´ı Algebra v Kombinatorice
Transkript
Linearn´ı Algebra v Kombinatorice
Linearnı́ Algebra v Kombinatorice Ladislav Láska Jan Musı́lek 6. řı́jna 2014 Obsah 1 Lineárnı́ nezávislost 1.1 Sudo-licho města . . . . . . . . 1.2 Dvouvzdálenostnı́ množiny . . . 1.3 Fišerova nerovnost . . . . . . . 1.4 Dolnı́ odhad na Ramseyovo čı́slo . . . . 2 2 3 4 5 2 Skalárnı́ součin 2.1 Ortogonálnı́ doplněk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Sudo-sudo města . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Eulerovské a úplné bipartitnı́ podgrafy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 5 6 6 3 Shannonova kapacita a Lovászova ϑ funkce 3.1 Shannonova kapacita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3.2 Funkčnı́ reprezentace grafu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 8 10 4 Vlastnı́ čı́sla grafu 4.1 Moorovy grafy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.2 Silně regulárnı́ grafy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4.3 Raileighův princip a proplétánı́ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 14 15 18 5 Náhodné procházky 5.1 Markovovské řetězce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.2 Stabilnı́ distribuce a konvergence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 20 22 6 Expandéry 6.1 Mixing lemma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6.2 Vzdálenostnı́ mocniny a zig-zag součin . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 23 24 7 Perfektnı́ kódy 7.1 Připomenutı́ pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Lloydova věta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Vzdálenostně regulárnı́ grafy . . . . . . . . . . . . . . . 7.4 Reprezentace vzdálenostně regulárnı́ch grafů polynomy 7.5 Charakteristické polynomy . . . . . . . . . . . . . . . . 7.6 Důkaz Lloydovy věty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.7 Charakterizace perfektnı́ch kódů . . . . . . . . . . . . . 24 24 25 25 25 27 28 29 . . . . . . . . 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 Lineárnı́ nezávislost Definice Vektory vi jsou lineárně nezávislé, pokud existuje netriviálnı́ řešenı́ rovnice 0. 1.1 P i αi vi = Sudo-licho města Definice Necht’ |X| = n a A1 , . . . , Am ⊆ X Ai 6= Aj jsou neprázdné podmnožiny. Úloha A-B město se ptá, jak velké může být m, pokud |Ai | ∼ B a |Ai ∩ Aj | ∼ A (tedy pro sudo-licho město máme omezenı́ na liché velikosti a sudé průniky). Věta Pro úlohu sudo-licho město platı́ m ≤ n. Důkaz Počı́tejme nad GF (2). Matice A necht’ je charakteristická matice dimenze n × m. Podı́vejme se na součin AAT , tedy na matici skalárnı́ch součinů: 1 A1 .. A2 . T (1) AA = .. · A1 , A2 , . . . , Am = . .. . Am 1 0 0 Tedy vı́me, že rank(AAT ) = m a rank(A) ≤ n. Z vlastnostı́ ranku již snadno zı́skáme nerovnost m = rank(AAT ) ≤ rank(A) ≤ n. TODO: důkaz rankové nerovnosti obrázkem pomocı́ zobrazenı́ Věta Necht’ |X| = n a A1 , . . . , Am ⊆ X že platı́ |Ai ∩ Aj | = 1 a Ai 6= Aj . Potom m ≤ n. Důkaz Podobně jako v předchozı́m přı́kladě vezměme matici charakteristických vektorů A a podı́vejme se na součit AAT , tentokrát již nad Q: |A1 | .. . T (2) AA = . .. 1 1 |Am | Dále označme ai := |Ai |. Můžeme předpokládat, že a1 ≤ a2 ≤ · · · ≤ am . Zřejmě také a2 > 1 (jinak A1 = A2 ). Nynı́ bychom chtěli dokázat, že je matice regulárnı́ – proto se podı́váme na determinant této matice: a1 a1 − 1 .. .. . . T |AA | = (3) = + .. .. . . a a −1 1 1 1 m 0 0 m Zatı́mco matice jedniček je singulárnı́ TODO: Pochopit proč se to dá spočı́tat, ale determinant vyjde kladně. 2 1.2 Dvouvzdálenostnı́ množiny Věta P1 , P2 , . . . , Pm jsou body v Rn a ∃α, β ∈ R t. že kPi Pj k ∈ α, β. Pak m(n) ≤ Důkaz F (x, y) = (kx, yk2 − α2 )(kx, yk) − β 2 ) fi (x) = F (x, Pi ) (n+1)(n+4) . 2 F : (Rn → R) fi : R n → R (4) (5) Když jsou f1 , f2 ,P . . . , fm lineárně nezávislé, pak m ≤ dim(prostor funkcı́ Rn → R). Lineárnı́ kombinace m i=1 γi fi (x) = 0. fi (Pj ) = α2 β 2 fi (Pj ) = 0 ∀j : m X pro i = j pro i = 6 j γi fi (Pj ) = α2 β 2 γj = 0 ⇒ ∀j : γj = 0 (6) (7) (8) i=1 Z toho plyne, že funkce f1 , f2 , . . . fm jsou lineárně nezávislé. fi (x) = ((x1 − p1 )2 + · · · + (xn − pn )2 − α2 )((x1 − p1 )2 + · · · + (xn − pn )2 − β 2 ) = (x21 + · · · + x2n − 2p1 x1 − . . . − 2pn xn − α2 )(x21 + . . . − 2p1 x1 − . . . − β 2 ) (9) (10) p2i se ztratı́ do α a β. Následuj rozbor přı́padů po roznásobenı́: (x21 + · · · + x2n )(x21 + · · · + x2n ) (x21 + · · · + x2n )xi x2i xi xj xi 1 1 n n n 2 n 1 (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) Přı́pad (x21 +· · ·+x2n ) nenı́ potřeba, vyjádřı́me ho jako kombinaci x2i . Velikost lineárnı́ho obalu: n2 − 5nn + 4 (n + 1)(n + 4) n n(n − 1) 6n 4 + + = = + 3n + 2 = 2 2 2 2 2 2 3 Věta Pro dvouvzdálenostnı́ množinu na kouli platı́: n(n + 1) n(n + 3) ≤ msf (n) ≤ 2 2 Důkaz Hornı́ odhad (ostatnı́ řádky nepotřebujeme, (x21 + · · · + x2n ) se na kouli posčı́tá na konstantu): x2i n n 2 n xi xj xi (18) (19) (20) (21) n2 + 3n n(n + 3) n n(n − 1) 4n + = = + 2n = 2 2 2 2 2 Dolnı́ odhad (konstrukce 2-vzdálenostnı́ množiny v Rn ): Body budou všechny vektory délky n s dvěma jedničkovými souřadnicemi. Vzdálenost dvou bodů s 1 na různých souřadnicı́ch je 2, zatı́mco vzdálenost bodů které se v jedné √ souřadnici shodujı́ je 2. Uvažujme nynı́ body v Rn+1 mı́sto v Rn . Takových je n+1 . 2 P 2 1 P xi = 2 ⇒ všechny body ležı́ na sféře xi = 2 ⇒ všechny body ležı́ v nadrovině n o xi = 2 ∩ Rn+1 ' Rn Tedy máme 2-vzdálenostnı́ množinu n+1 bodů na kouli v Rn . 2 1.3 x| X Fišerova nerovnost Věta Necht’ máme graf Kn a jeho hranově disjunktnı́ rozklad na m úplných bipartitnı́ch grafů. Potom m ≥ n − 1. Důkaz Označme si úplné bipartitnı́ grafy B1 , . . . , Bm a Xk , Yk jejich partity, přičemž jednotlivý Bi nemusı́ být pokrývat všechny vrcholy Kn . Mějme matici Ak pro graf Bk velikosti n × n definovanou: 1 pokud i ∈ Xk a j ∈ Yk aij = (22) 0 jinak 1 xi je i-tá souřadnice bodu x 4 Protože v každém nenulovém řádku jsou jedničky právě pro sousedy daného vrcholu v druhé partitě, jsou všechny nenulové řádky stejné (sousedstvı́ jsou stejná), Ak má tedy hodnost 1. Nynı́ uvažme matici A = A1 + . . . + Am . Hodnost součtu je nanejvýš rovna součtu hodnostı́, proto rank(A) ≤ m. Nynı́ budeme chtı́t dokázat, že rank(A) ≥ n − 1: Protože každá hrana grafu náležı́ právě jednomu Bk , je jednička právě na jednom z mı́st aij nebo aji (pozor, matice nejsou matice sousednosti – rozlišujı́ partitu!). Na diagonále A jsou pak samé nuly. Sečtenı́m A + AT zı́skáme matici incidence Kn , tedy A + AT = Jn − In . Dále pro spor předpokládejme, že rank(A) ≤ n − 2. Připı́šeme k matici jeden řádek samých jedniček, čı́mž hodnost zvýšı́me nanejvýš o 1. Protože ale A nemá plnou hodnost, existuje netriviálnı́ lineárnı́ kombinace sloupců, která dává ~0 – necht’ jsou jejı́ koeficienty n ~ zaznamenány ve Pvektoru ~x ∈ R a tedy A~x = 0. Zároveň protože poslednı́ řádek jsou samé jedničky, platı́ xi · 1 = 0 a tedy také Jn~x = 0. Počı́tejme dvěmi způsoby: xT (A + AT )x = xT (Jn − In )x = xT (Jn x) − xT (In x) = 0 − xT x = − X x2i < 0 xT (A + AT )x = xT AT x + xT Ax = 0T x + xT 0 = 0 (23) (24) což dává spor. 1.4 Dolnı́ odhad na Ramseyovo čı́slo Věta (Ramsey) ∀n ∃N ∀G na ≥ N vrcholech má ω(G) ≥ n nebo α(G) ≥ n. Vı́me, že R2 (n) = min N ≤ 2n−2 . Konstrukcı́ si ukážeme dolnı́ odhad. n−1 n−1 Věta R2 (n) ≥ 3 Důkaz |X| = n − 1. Zkonstruujeme G = V = X3 , E = {ab : |a ∩ b| = 1, a, b ∈ V } . Klika v G je skorodisjunktnı́ systém podmnožin X ⇒ ω(G) ≤ |X| = n − 1. Vrcholy jsou nezávislé, pokud |a ∩ b| ∈ {0, 2} a velikost nezávislé množiny v G je tedy sudo-licho město ⇒ α(G) ≤ |X| = n − 1. 2 Skalárnı́ součin Mějme vektorový prostor V = T n . P Definice (Skalárnı́ součin) hx, yi = xi yi 2.1 (= P xi yi nad C) Ortogonálnı́ doplněk Definice M ⊆ T n M ⊥ = {x | ∀a ∈ M : hx, ai = 0} je ortogonálnı́ doplněk M . Pozorovánı́ dim M ⊥ = n − dim hM i ⊥ Pozorovánı́ (M ⊥ ) = LM Důkaz ⊇“ jednuduché ⊆“ přes dimenze n − (n − k) = k = dim M ” ” Definice (Součet podprostorů) LM + LN = L(M ∪ N ) Pozorovánı́ dim (LM + LN ) + dim (LM ∩ LN ) = dim LM + dim LN 5 Důsledek Podprostory M, N << T n : dim M + dim N > n ⇒ dim M ∩ N ≥ 1 ⇒ ∃u 6= 0, u ∈ M ∩ N . Důsledek Pro tělesa, ve kterých platı́ hx, xi = 6 0 pro x 6= 0 platı́: M << T n ⇒ M ∩ M ⊥ = {0} ⇒ dim(M + M ⊥ ) = n ⇒ M + M ⊥ = T n 2.2 Sudo-sudo města Definice |X| = n, A1 , A2 , . . . Ak ⊆ X, |Ai | ≡ 0 mod 2, |Ai ∩Aj | ≡ 0 mod 2. Jaké největšı́ může být k = k(n)? n Věta k(n) ≥ 2 2 n Důkaz Utvořı́me páry – 2 2 je počet podmnožin n2 prvkové množiny. n Věta k(n) ≤ 2 2 Důkaz 2 Ai ∈ GF (2n ). Necht’ M = {A1 , A2 , . . . Ak } je maximálnı́ (co do inkluze) sudosudo město. Ukážeme že M je vektorový prostor. Vektory majı́ sudé průniky (sudo-sudo město) nad GF (2) tedy platı́ ∀x, y ∈ M : hx, yi = 0. Dále: ∅∈M ∀u ∈ M, ∀c ∈ GF (2) : c · u ∈ M ∀x, u, v ∈ M : hx, u + vi = hx, ui + hx, vi = 0 + 0 = 0 ∀u, v ∈ M : hu + v, u + vi = hu, ui + 2hu, vi + hv, vi = 0 + 0 + 0 = 0 (25) (26) (27) (28) Když M << GF (2)n a dim M = k, pak |M | = 2k . ∀x ∈ M : x ∈ M ⊥ ⇒ M ⊆ M⊥ k = dim M ≤ dim M ⊥ = n − k 2.3 ⇒ ⇒ dim M ≤ dim M ⊥ 2k ≤ n ⇒ k≤ n 2 Eulerovské a úplné bipartitnı́ podgrafy G = (V, E) je souvislý graf. VG = { spanning3 podgrafy G } Tvrzenı́ VG je vektorový prostor nad GF (2), mı́sto stčı́tánı́ vektorů je symetrická diference. VH ∈ GF (2)E . TODO: Obrázek se symetrickou diferencı́ podgrafů. Definice εG = { eulerovské podgrafy ≡ ∀ stupně sudé }. Součtem dvou eulerovských podgrafů je eulerovský podgraf, tvořı́ tedy podprostor VG . 2 Ai budeme považovat za charakteristický vektor podmnožiny Ai v množině X. Česky též napnuté“ – podgrafy obsahujı́cı́ všechny vrcholy grafu G (i kdyby některé z nich byly ” izolované). 3 6 Lemma dim εG = |E| − n + 1 Důkaz Vybereme si libovolnou kostru T grafu G. Pro každou hranu, která nenı́ v kostře existuje právě jedna elementárnı́ kružnice Ke určená touto hranou. {Ke | e ∈ E(G)−E(T )} tvořı́ lineárně nezávislé vektory. Lze dokázat, že tvořı́ bázi εG . Z toho dim εG = |E| − n + 1, což je počet hran mimo kostru. Definice βG = { úplné bipartitnı́ spanning podgrafy G }. βG je prostor všech řezů v G. Lemma βG << VG , βG = h{ hvězdy }i Důkaz Každý úplný bipartitnı́ podgraf lze zapsat jako symetrickou diferenci hvězd. Vezmeme hvězdy ze všech vrcholů v jedné z partit. Mezi těmito vrcholy se hrany vyrušı́, mezi vrcholy z druhé partity žádné nevedou a všude jinde ano. Mám-li dva různé úplné bipartitnı́ podgrafy, rozepı́šu si je na součet hvězd a výsledkem musı́ být dle výše uvedeného opět úplný bipartitnı́ podgraf. Věta ε⊥ G = βG . Tedy eulerovské podgrafy jsou ortogonálnı́m doplňkem úplných bipartitnı́ch podgrafů. Důkaz Vezmeme si H ∈ εG eulerovský podgraf a u ∈ V (G). Hu označı́me hvězdu z vrcholu u. Platı́ hH, Hu i = degH u, nebot’ hvězda obsahuje všechny hrany jdoucı́ z u a žádné jiné. Protože v H vycházı́ z každého vrcholu sudý počet hran a počı́táme nad GF (2): ∀u : hH, Hu i = 0 ⇒ ∀B ∈ βG : hH, Bi = 0 ⇒ H ∈ βG⊥ ⇒ εG ⊆ βG⊥ Naopak, každý podgraf H, který je kolmý na všechny hvězdy je nutně eulerovský: ∀u : hH, Hu i = 0 ⇒ ∀u : degH u ≡ 0 mod 2 ⇒ H ∈ εG ⊥ ⊥ Tedy εG = βG⊥ , protože ε⊥ = βG . B = βG Důsledek dim εG = dim βG⊥ = |E| − n + 1. Věta M ⊆ GF (2)n ⇒ (1, 1, . . . , 1) ∈ hM i + M ⊥ = hM ∪ M ⊥ i Důkaz hM i ∩ M ⊥ ⇒ βG⊥ ⊆ εG (a) dim(hM i ∩ M ⊥ ) = 0 ⇒ dim(hM i + M ⊥ ) = k + n − k = n ⇒ hM i + M ⊥ = GF (2)n ⇒ (1, 1, . . . , 1) ∈ hM i + M ⊥ (b) dim(hM i ∩ M ⊥ ) > 0 ⇒ ∃uP ∈ hM i ∩ M ⊥ P ∀u ∈ hM i ∩ M ⊥ : hu, ui = 0 ⇒ u2i ≡ 0 mod 2 ⇒ ui = hu, (1, 1, . . . , 1)i 2 nad GF (2) platı́ ui = ui ⊥ ⊥ ⇒ (1, 1, . . . , 1) ∈ (hM i ∩ M ⊥ ) = hM i⊥ + (M ⊥ ) = M ⊥ + hM i . Věta ∀G ∃V1 , V2 , V1 ∪ V2 = V (G) t. že G[V1 ] i G[V2 ] majı́ všechny stupně sudé. Důkaz M = εG << VG G = (1, 1, . . . , 1) ∈ εG + ε⊥ G = εG + βG Důsledek ∃H ∈ εG ∃B ∈ βG : G = H + B (tedy každý graf lze zapsat jako symetrickou diferenci eulerovského podgrafu a hranového řezu). 7 3 Shannonova kapacita a Lovászova ϑ funkce Definice Domečkový součin grafů G a H je graf G H takový, že: V (G H) = {(u, v) | u ∈ V (G), v ∈ V (H)} u1 = u2 , v1 ∼ v2 (sousedı́) v1 = v2 , u1 ∼ u2 E(G H) = {((u1 , v1 ), (u2 , v2 ))} v1 ∼ v2 , u1 ∼ u2 Motivacı́ ke zkoumánı́ Shannonovy kapacity grafu může být posı́lánı́ zpráv. Potřebujemeli kód, který opravı́ jednu chybu, můžeme na C5 najı́t pouze dvě kódová slova (α(C5 ) = 2). Naproti tomu, α(C5 C5 ) = 5 > 22 . Posı́lánı́ zpráv ve většı́ch blocı́ch tedy může být efektivnějšı́. 3.1 Shannonova kapacita Definice Shannonova kapacida grafu: Θ(G) = sup(α(Gi ))1/i i≥1 Lemma Θ(G H) ≥ Θ(G) · Θ(H) Důkaz Vezměme si maximálnı́ nezávislou množinu v G a maximálnı́ nezávislou množinu v H. Z vlastnostı́ domečkového součinu plyne, že mezi vrcholy G H zkombinovanými z těchto množin nepovede žádná hrana a tudı́ž budou tvořit nezávislou množinu velikosti alespoň α(G) · α(H). Pozorovánı́ Θ(Gi ) ≥ Θ(G)i Důkaz Postupnou iteracı́ lemmatu. Definice Ortonormálnı́ reprezentace grafu G je funkce ρ : V (G) → Rd , kρ(v)k = 1. Pro každé (u, v) 6∈ E(G) platı́ ρ(u)⊥ρ(v), neboli hρ(u), ρ(v)i = 0. Definice Lovászova theta funkce: 1 2 v∈V (G) hρ(v), e1 i ϑ(G, ρ) = max Vezmeme si reprezentaci grafu C5 ta se skládá z pěti vektorů v1 , . . . , v5 a jednoho speciálnı́ho vektoru e1 , vůči kterému budeme ostatnı́ vztahovat. Protože se jedná o ortonormálnı́ reprezentaci, musı́ každé dva nesousednı́ vrcholy z C5 svı́rat pravý úhel. Představı́me si paraplı́čko“, kde vektor e1 tvořı́ držadlo a vektory v1 , . . . , v5 jsou okolo něj a tvořı́ dráty ” deštnı́ku. Představme si dále, že deštnı́k roztahujeme, dokud nebudou každé dva nesousednı́ dráty svı́rat pravý úhel. Pak můžeme spočı́st úhel mezi dráty a držadlem, který vyjde 1 hρ(v), e1 i = 5− 4 . Z toho: √ ϑ(C5 , ρ) = 5 Definice ϑ(G) = min ϑ(G, ρ) ρ ONR 8 √ Z toho plyne ϑ(C5 ) ≤ 5. Kdybychom ještě znali vztah mezi Θ(G) a ϑ(G), měli bychom vyhráno. Tuto charakterizaci přinášı́ následujı́cı́ věta. Věta Θ(G) ≤ ϑ(G) Důkaz K důkazu věty budeme potřebovat dvě pomocná lemmata. Lemma (O vztahu ϑ a α) Necht’ H je graf a ρ nějaká jeho ortonormálnı́ reprezentace. Pak α(H) ≤ ϑ(H, ρ). Důkaz Necht’ A je nějaká nezávislá množina H. Zřejmě vektory ρ(v) pro v ∈ A tvořı́ ortonormálnı́ systém vektorů. Přáli bychom si odhadnout, jak velký bude skalárnı́ součin hρ(v), e1 i2 , z čehož nám vztah vyplyne. Necht’ u je libovolný vektor a bi jsou vektory ortonormálnı́ báze. Chceme-li vyjádřit vektor u proti bázi bi , zı́skáme i-tou souřadnici skalárnı́m součinem hbi , ui (můžeme si to představovat tak, že z vektorů bi složı́me matici předhocu). Použijeme-li Pythagorovu větu, zı́skáme: 2 ||u|| = n X hbi , ui2 (29) i=1 Pokud aplikujeme tento poznatek na vektory ρv rozšı́řené na bázi (což jistě lze), a vektor e1 , rovnost se změnı́ na nerovnost (nezajı́majı́ nás přidané vektory) a s vědomı́m, že všechny vektory máme ortonormálnı́, zı́skáme: X hρ(v), e1 i2 (30) 1 = ||u||2 ≥ v∈A Tedy existuje alespoň jeden vrchol w, že hρ(w), e1 i2 ≤ 1/|A| a dosadı́me-li do zlomku z definice ϑ, zı́skáme odhad α(G) = |A| ≤ ϑ(H, ρ), což jsme chtěli dokázat. Lemma (O součinu ϑ) Necht’ H1 a H2 jsou grafy, a ρi jejich ortonormálnı́ reprezentace. Potom existuje ortonormálnı́ reprezentace ρ silného součinu H1 H2 , pro niž platı́ ϑ(H1 H2 , ρ) = ϑ(H1 , ρ1 ) · ϑ(H2 , ρ2 ). Důkaz Zadefinujme si funkci ρ pro vrcholy vi následovně: ρ(v) = ρ1 (v1 ) ⊗ ρ2 (v2 ) (31) Kde operace ⊗ je tenzorový součin vektorů, tedy pro x ∈ Rn a y ∈ Rm je výsledek vektor z ∈ Rmn , který obsahuje všechny součiny xi yi . Zbývá pouze ověřit, že dělá správnou věc. Podı́vejme se tedy nejdřı́ve na skalárnı́ součin: hx ⊗ y, x0 ⊗ y 0 i = hx|x0 i · hy|y 0 i (32) Pokud levou a pravou stranu zvlášt’ rozepı́šeme, je vidět, že roznásobenı́m sum napravo zı́skáme sumu nalevo a rovnost tedy platı́: ! ! X X X (xi yj ) · (x0i yj0 ) = xi x0i yj yj0 (33) ij i 9 j Zde již jednoduchou úvahou zjistı́me, že ρ je stále ortonormálnı́ reprezentace: zjevně pro kolmé vektory jsou opět kolmé, a všechny vektory si zachovajı́ délku 1. Nynı́ se stačı́ podı́vat, co se stane s ϑ funkcı́, rozepišme si ji ted z definice: ϑ(H1 H2 , ρ) = 1 2 v∈V (H1 H2 ) hρ(v), e1 i max 1 2 v∈V (H1 H2 ) hρ1 (v1 ) ⊗ ρ2 (v2 ), e11 ⊗ e12 i 1 = max 2 2 v∈V (H1 H2 ) hρ1 (v1 ), e11 i · hρ2 (v2 ), e12 i 1 1 = max 2 · max 2 v1 ∈V (H1 ) hρ1 (v1 ), e11 i v2 ∈V (H2 ) hρ2 (v2 ), e12 i = max = ϑ(H1 , ρ1 ) · ϑ(H2 , ρ2 ) A lemma je dokázáno. Důkaz (Věty o vztahu Θ a ϑ) α(Gi ) ≤ ϑ(Gi ) ≤ ϑ(G)i Prvnı́ nerovnost plyne z lemma o vztahu ϑ a α. Druhá plyne z opakovaného použitı́ lemma o součinu ϑ. p Lemma (O dvojité kapacitě) Θ(G + G) ≥ 2|G| Důkaz Ukážeme, že α((G + G)2 ) ≥ 2|G|. VG+G = {v1 , ..., vn , v10 , ..., vn0 } Vezeme graf (G + G)2 a najdeme v něm nezávislou množinu A: (v1 , v10 ), (v2 , v20 ), . . . A= (v10 , v1 ), (v20 , v2 ), . . . Velikost A je zřejmě 2|G| a z definice Shannonovy kapacity dostaneme: p Θ(G + G) ≥ 2|G| 3.2 Funkčnı́ reprezentace grafu Definice Necht’ G je graf, F je systém funkcı́, X množina reprezentantů a F těleso. Pak pro vrchol v mějme cv ∈ X a fv ∈ F, že fv : X → F a platı́: 1. fv (cv ) 6= 0 2. uv ∈ / EG ⇒ fu (cv ) = 0 10 Definice Dimenzi F definujeme jako dim L({fv }), tedy chápeme funkce jako vektorový prostor. Lemma (O vztahu α a dim F) G má reprezentaci F, pak α(G) ≤ dim F. Důkaz Necht’ A je nezávislá v G. Pak {fa }a∈A je lineárně nezávislá, stejně jako {ca }a∈A . Vyhodnotı́m reprezentujı́cı́ funkci v bodech A. f1 (c1 ) f2 (c2 ) . . . M = f2 (c1 ) f2 (c2 ) . . . (34) .. . Matice M bude mı́t na diagonále nenuly a všude jinde nuly. Tı́m pádem jsou jejı́ řádky lineárně nezávislé a jejı́ dimenze je |A|. Navı́c zjevně dim M ≤ dim F. Lemma (O dimenzi součinu reprezentacı́) Pokud G1 má reprezentaci F1 , G2 reprezentaci F2 nad stejným tělesem, pak G = G1 G2 má reprezentaci F a dim F ≤ dim F1 · dim F2 . Důkaz Definujeme: X = X 1 × X1 c(v1 ,v2 ) = (cv1 , cv2 ) f(v1 ,v2 ) ((x1 , x2 )) = fv1 (x1 ) · fv2 (x2 ) Ověřı́me, že výše uvedené je funkčnı́ reprezentace a vezmeme si B1 bázi F1 a B2 bázi F2 . Pak {b1 ⊗ b2 }b1 ∈B1 ,b2 ∈B2 generuje celý prostor F a tudı́ž: dim F ≤ |B1 | · |B2 | = dim F1 · dim F2 Lemma (O vztahu Θ a dim F) G má reprezentaci F, pak Θ(G) ≤ dim F. Důkaz Θ(G) = sup α(Gi )1/i ≤ sup(dim f.r.(Gi ))1/i ≤ sup dim f.r.(G) = dim f.r.(G) i i i Prvnı́ nerovnost plyne z lemma o vztahu α a dim F, druhá z lemma o dimenzi součinu reprezentacı́. Věta Existuje G, H, že Θ(G + H) > Θ(G) + Θ(H) Důkaz Zvolı́m G takový, že VG = S3 , S = {1, . . . , s} a EG = {(A, B) : |A ∩ B| = 1}. Reprezentaci vytvořı́me nad tělesem F = Z2 , X = Zs2 : cA = charakteristický vektor A X fA (x) = xa a∈A 11 Ověřı́me, že se jedná o funkčnı́ reprezentaci a všimneme si, že každá funkce fA je kombinace třı́ funkcı́ bi (x) = xi , přičemž funkcı́ bi je s. dim f.r.(G) ≤ s ⇒ Θ(G) ≤ s Dále pro H = G zvolı́me reprezentaci pro F = R, X = Rs : cA = charakteristický vektor A X fA (x) = ( xa ) − 1 a∈A Opět ověřı́me, že se jedná o funkčnı́ reprezentaci. dim f.r.(G) ≤ s + 1 ⇒ Θ(G) ≤ s + 1 s s Θ(G + G) ≥ 2 > 2s + 1 ≥ Θ(G) + Θ(G) 3 Prvnı́ nerovnost platı́ z lemma o dvojité kapacitě a ostrou nerovnost musı́me splnit, aby věta platila. Zvolı́me si tedy s ≥ 16. Definice Obecná poloha vektorů množiny Ň v Rd je taková, že libovolná podmnožina velikosti ≤ d je lineárně nezávislá. Definice Lokálně obecná poloha vektorů reprezentace v Rd na grafu G jsou takové vrcholy, že ρ(N (v)) jsou lineárně nezávislé. Věta Pro G s |G| = n jsou následujı́cı́ tvrzenı́ ekvivalentnı́: 1. G má ortogonálnı́ reprezentaci v Rd v obecné poloze. 2. G má ortogonálnı́ reprezentaci v Rd v lokálně obecné poloze. 3. G je (n − d)-souvislý. 4 Vlastnı́ čı́sla grafu Definice Necht’ A je čtvercová matice. Potom pokud pro nějaké λ a x netriviálnı́ platı́, že Ax = λx řı́káme, že λ je vlastnı́ čı́slo A a x je vlastnı́ vektor přı́slušı́cı́ k λ. Definice Spektrum matice A je množina množina jejı́ch vlastnı́ch čı́sel. Značı́me Sp(A) = {λ1 , . . . , λn }. Definice Podprostorem generovaným vlastnı́m čı́slem čı́slem λ rozumı́me Vλ = {u|Au = λu}. Geometrická násobnost λ je poté dimenze tohoto prostoru Vλ . Tvrzenı́ Vλ je vektorový prostor. Důkaz Stačı́ dokázat uzavřenost. Pro u, v ∈ Vλ počı́tejme: A(u + v) = Au + Av = λu + λv = λ(u + v) 12 (35) Tedy i u + v ∈ Vλ . Tvrzenı́ Vlastnı́ čı́sla matice A lze vypočı́tat jako kořeny rovnice det(A − λ · E) = 0. Důkaz Z definice počı́tejme: Au = λu Au − λu = ~0 (36) (37) (A − λ)u = ~0 det(A − λE) = 0 (38) (39) Přičemž v poslednı́m kroku využı́váme faktu, že pro součin netriviálnı́ho vektoru s maticı́ musı́ být matice singulárnı́, aby mohl vyjı́t nulový vektor a tudı́ž můžeme přejı́t k determinantu. Definice Polynomu PA (λ) = det(A − λ · E) řı́káme charakteristický polynom. Definice Násobnosti kořene λ v polynomu PA řı́káme algebraická násobnost. Věta Necht’ GN (λ) a AN (λ) značı́ geometrickou, resp. algebraickou násobnost λ. Potom platı́: a GN (λ) ≥ 1 ⇔ λ ∈ Sp(A) ⇔ AN (λ) ≥ 1 GN (λ) ≤ AN (λ) (40) (41) Důkaz (bez důkazu) Definice Hermitovská transpozice matice A je matice A∗ , taková, že A∗ij = Aji . Definice Matice A ∈ Cn×n je normálnı́, pokud AA∗ = A∗ A. Věta Matice A má ortonormálnı́ bázi složenou z vlastnı́ch vektorů právě tehdy, když je A normálnı́. Důkaz ⇒“ Necht’ xi jsou vlastnı́ vektory přı́slušejı́cı́ vlastnı́m čı́slům λi tvořı́cı́ ortonormálnı́ ” bázi. Z ortonormality plyne, že XX ∗ = E, kde X má ve sloupcı́ch xi . Podı́vejme se nynı́ jak vypadá matice X ∗ AX: .. λ1 . .. x∗j X ∗ AX = (42) . . . λi xi . . . = . .. λn . {z } {z }| | 0 0 =AX =X ∗ Přičemž druhá matice vznikla ze vztahu Ax = λx, přičemž jsme vynásobili všechny vektory naráz dı́ky tomu, že byly v matici. Poslednı́ rovnost plyne z pozorovánı́, že na pozici ij nalezneme výraz x∗j λi xi = x∗j xi λi a protože vektory xl tvořı́ ortonormálnı́ bázi, jsou nula pokud je i 6= j a jedna jinak. 13 Nynı́ vı́me, že X ∗ AX = D, kde D je nějaká (konkrétnı́) diagonálnı́ matice. Nynı́ již snadno vypočteme elementárnı́mi úpravami: X ∗ AX = D ⇒ AX = XD ⇒ A = XDX ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ ∗ A · A∗ = XD X | {z· X} D X = XDD X = XD DX = XD X | {z· X} DX = A · A E E Přičemž jediná finta, kterou jsme použili je, že DD∗ = D∗ D, což je zřejmě pravda, protože jsou to diagonálnı́ matice. ⇐“ TODO: gavento byl jen pochybny naznak ” Věta Necht’ Ai ∈ Cn×n a ∀i, j jsou Ai a Aj normálnı́ a Ai Aj = Aj Ai . Potom existuje společná ortonormálnı́ báze z vlastnı́ch vektorů. Důkaz TODO: Gavento Věta Necht’ A je hermitovská matice, tedy A = A∗ . Potom všechna jejı́ vlastnı́ čı́sla jsou reálná. Důkaz Vı́me, že existuje nějaké D diagonálnı́ s vlastnı́mi čı́sly na diagonále a X, že X ∗ AX = D. Dále počı́táme: D∗ = (X ∗ (AX))∗ = (AX)∗ X = X ∗ A∗ X = X ∗ AX = D (43) A komplexnı́ sdruženı́ tedy nesmı́ udělat žádnou operaci, tedy jsou vlastnı́ čı́sla reálná. 4.1 Moorovy grafy Motivacı́ necht’ jsou r-regulárnı́ grafy bez krátkých cyklů (troj- a čtyř-úhelnı́ků). Triviálnı́ konstrukce nám dává odhad na počet vrcholů: TODO: obrázek konstrukce |V | ≥ 1 + r + r(r − 1) = r2 + 1 (44) Definice Moorův graf je takový r-regulárnı́ graf bez troj- a čtyř-úhelnı́ků, kde platı́ v (44) rovnost. Věta Moorův graf existuje pro r = 1, 2, 3, 7, pro r = 57 se nevı́ a pro žádné dalšı́ r neexistuje. Důkaz (Idea) Mějme graf G Moorův a A jeho matici sousednosti. Zapišme druhou mocninu A jako stupeň na diagonále a prohozené 0 a 1 jinde a upravme: A2 = rE + 0 + 1(J − A − E) A2 = rE − J − A − E A2 + A + (1 − r)E = J (45) (46) (47) A2 x = AAx = Aλx = λAx = λλx = λ2 x (48) Dále pro nějaké λ ∈ Sp(A): 14 A dosadı́me (47) za A: Jx = (A2 + A + (1 − r)E)x = (λ2 + λ + (1 − r))x (49) A tedy (λ2 + λ + 1 − r) ∈ Sp(J). Vlastnı́ čı́sla matice J (matice samých jedniček) ale známe, jsou to {0(n−1) , n(1) }. Zjevně pro λ = r vyjde vlastnı́ čı́slo n, je tedy potřeba vyřešit kvadratickou rovnici s parametrem r: λ2 + λ + 1 − r = 0 Jak na to půjdeme? Vyjádřı́me si λ známým vzorečkem pro kořeny: p √ −1 ± 1 − 4(1 − r) −1 ± 4r − 3 = λ1,2 = 2 2 (50) (51) Násobnost označı́me m1 , m2 . Protože stopa matice je suma vlastnı́ch čı́sel včetně násobnostı́, platı́ dále rovnice (protože matice sousednosti A má na diagonále vždy nuly): Tr(A) = r + m1 λ1 + m2 λ2 = 0 (52) √ Pro dalšı́ úravy označme odmocninu z diskriminantu jako ·. Nejdřı́ve upravı́me do formy (násobenı́ dvěma a přeskupenı́): √ (53) 2r − r2 + .(m1 − m2 ) = 0 Všimneme si, že r ∈ N, tedy máme dvě možnosti: √ 1. . ∈ Q: potom m1 = m2 a tedy r = 2. √ 2. . = s2 ∈ Q a s ∈ N. Po menšı́ch úpravách lze zjistit, že s ∈ {1, 3, 5, 15}, což dává r ∈ {1, 3, 7, 57}. 4.2 Silně regulárnı́ grafy Definice Silně regulárnı́ graf je d-regulárnı́, ∀ hranu xy ∈ E ∃!e vrcholů u : ux, uy ∈ E a ∀ nehranu xy 6∈ E ∃!f vrcholů u : ux, uy ∈ E. Abychom mohli zanedbat triviálnı́ přı́pady, dodáváme f > 0 a G 6= Kn . Přı́kladem silně regulárnı́ho grafu je úplný bipartitnı́ graf se stejně velkými partitami (e = 0). Nejmenšı́m nebipartitnı́m silně regulárnı́m grafem je pětiúhelnı́k (e = 0, f = 1). Věta G je silně regulárnı́ graf s parametry d, e, f a n vrcholy. Potom: (a) Zafixujeme f : e = f − 1; d = 2f ; n = 4f + 1 nebo (b) ∃s ∈ Z, že platı́ (e − f )2 − 4(f − d) = s2 a výraz 2fd s ((d − 1 + f − e)(s + f − e) − 2f ) je přirozené čı́slo 15 Důkaz Necht’ G je silně regulárnı́, A je jeho matice sousednosti. (A2 )ij = e, pokud Aij = 1. Na ostatnı́ch souřadnı́cı́ch bude f , na diagonále d (to plyne z jednoduchého pozorovánı́ počtu sledů délky 2). d f d e 2 A = . . f . e d A2 = dI + eA + f (J − I − A) = f J + (d − f )I + (e − f )A A2 + (f − e)A + (f − d)I = f J λ2 + (f − e)λ + (f − d) → Sp(f J) λ ∈ Sp A (54) (55) (56) Vı́me, že vlastnı́ čı́sla jedničkové matice J jsou Sp(J) = {n, 0n−1 }. Proto Sp(f J) = {f n, 0n−1 }. Dále vı́me, že d je vlastnı́m čı́slem matice A, nebot’ graf G je d-regulárnı́. d2 + (f − e)d + (f − d) ∈ Sp(f J) d2 + (f − e)d + (f − d) = f n (57) (58) (59) λ ∈ Sp(A) − {d} ⇒ λ2 + (f − e)λ + (f − d) = 0 p p e − f ± (f − e)2 − 4(f − d) λ1,2 = (f − e)2 − 4(f − d) = s 2 (60) (61) e−f +s e−f −s λ2 = 2 2 Matice A má vlastnı́ čı́sla d (1-násobné), λ1 (p-násobné) a λ2 (q-násobné). λ1 = (1) 1 + p + q = n (celkový počet vlastnı́ch čı́sel) (2) d + pλ1 + qλ2 = Tr A = 0 (stopa4 matice A je 0) +s d + p e−f + q e−f2 −s 2 =0 p+q s d + 2 (e − f ) + 2 (p − q) = 0 (3) d2 + pλ21 + qλ22 = Tr A2 = nd (vlastnı́ čı́sla matice A2 jsou druhé mocniny vlastnı́ch čı́sel matice A). 4 Stopou (čtvercové) matice rozumı́me součet čı́sel na diagonále. Je známo, že součet vlastnı́ch čı́sel (včetně násobnostı́) je roven stopě matice. Značı́me ji Tr A. 16 d (a) s 6∈ Q ⇒ p = q d + p(e − f ) = 0 ⇒ p = f −e ⇒ (f − e)|d 2d f − e > 0 n = 1 + 2p = 1 + f −e (z rovnice (1)) Pokud f − e = 1, pak e = f − 1 (což chceme). Pokud f − e = 2, pak n = 1 + d a G = Kd+1 , ale úplné grafy jsme si zakázali. Pokud f − e > 2, pak n < 1 + d, což je nesmysl. e = f − 1 ⇒ n = 2d + 1 d2 + d + (f − d) = f (2d + 1) ⇒ d = 2f ⇒ n = 4f + 1 (b) s ∈ Q ⇒ s ∈ N TODO: Prý pokračovánı́ na cvičenı́, nemůžu ho ale najı́t. Já taky ne. p= d ((d − 1 + f − e)(s + f − e) − 2f ) ∈ N 2f s Věta (Friendship theorem) Necht’ G = (V, E) je graf, že každé dva vrcholy u, v majı́ právě jednoho společného souseda. Pak existuje u, že deg(u) = n − 1. Neboli Friendship theorem tvrdı́, že takový silně regulárnı́ graf musı́ vypadat jako mlýn (hromádka trojúhelnı́ků, které se stýkajı́ v jednom centrálnı́m vrcholu). TODO: obrázek Důkaz Nejprve si připomeňme, co jsou to konečné projektivnı́ roviny. Definice Konečná projektivnı́ rovina je množina bodů a přı́mek, že: 1. Každé dvě přı́mky sdı́lejı́ právě jeden bod. 2. Každé dva body spojuje právě jedna přı́mka. 3. Existujı́ 4 body a žádná přı́mka neprotı́ná vı́ce než dva z nich. Nynı́ si označme symbolem N (v) množinu sousedů vrcholu v. Všimneme si, že sousedstvı́ pro náš graf přesně odpovı́dajı́ přı́mkám v KPR a body jsou body. Protože ale třetı́ podmı́nka by znamenala, že naše věta neplatı́, budeme si přát, aby to KPR nebyla – pak snadno najdeme vrchol, který je spojený s každým dalšı́m. Pro spor tedy předpokládejme, že graf KPR je. Protože v KPR majı́ všechny přı́mky stejnou mohutnost, je také d-regulárnı́. Navı́c každé u, v má právě jednoho společného souseda, což znamená, že G je silně regulárnı́ s parametry e = f = 1. Podle předchozı́ věty to ověřı́me: možnost (a) nastat nemůže, protože e = f . Počı́tejme tedy, že nastala možnost (b). Protože je to KPR řádu m, tak d = m + 1 a n = m2 + m + 1. (e − f )2 − 4(f − d) = 02 − 4 − 4(m + 1)) = s2 4m = s2 √ s=2 m 17 (62) (63) (64) A ověřı́me celočı́selnost polynomu p s tı́m, že t := s/2 = √ m, tedy s = 2t a m = t2 : d ((d − 1 + f − e)(s + f − e) − 2f ) 2f s m+1 ((m + 1 + 0)(2t + 0) − 2) = 4t (t2 + 1)(t3 − 1) = 2t p= (65) (66) (67) Což má být přirozené čı́slo. To je pravda zřejmě jenom pro t = 1, tedy n = 3 a pokud náš graf nenı́ trojúhelnı́k, jde to spor. Pokud to trojúhelnı́k je, splňuje žádanou vlastnost triviálně. 4.3 Raileighův princip a proplétánı́ Věta (Raileighův princip) Necht’ A je matice s ortonormálnı́ bazı́ z vlastnı́ch vektorů xi a vlastnı́mi čı́sly λi ≥ λk . Potom: 1. x ∈ hx1 , . . . , xk i ⇒ x∗ Ax ≥ λk x∗ x 2. x ∈ hxk , . . . , xn i ⇒ x∗ Ax ≤ λk x∗ x Důkaz x ∈ hx1 , . . . , xk i ⇒ x = Pk i=1 x∗ Ax = x∗ (Ax) = x∗ A · k X αi xi ! α i xi k X = x∗ i=1 = k X α i λ i x∗ xi = i=1 = k X i=1 k X αi λi i=1 λi αi αi ≥ |{z} ≥0 k X ! = x∗ αi Axi i=1 k X ! αi λi xi = i=1 !∗ αj xj k X xi = j=1 k X αi λi (αi xi )∗ xi = i=1 λk αi αi = λk i=1 k X αi αi = λk x∗ x i=1 Poslednı́ rovnost plyne z následujı́cı́ho: !∗ k X λk x∗ x = αi xi i=1 k X i=1 ! α i xi = k X αi αi i=1 Druhou nerovnost dokážeme analogicky. Věta (Věta o proplétánı́) Necht’ A a B jsou matice takové, že B vznikla z A vymazánı́m nějakého řádku a sloupce. Potom pro vlastnı́ čı́sla λi , µi matic A, B platı́: λ1 ≥ µ1 ≥ λ2 ≥ · · · ≥ µn−1 ≥ λn 18 (68) Důkaz Dokazujeme indukcı́ λk ≥ µk ≥ λk+1 . Označme xi a yi vlastnı́ vektory matic A a B. Zaved’me následujı́cı́ vektorové podprostory Cn (ačkoli druhý z nich nemá dostatek složek, můžeme mu jednu nulovou přidat a nic se nestane): S1 := L{xk , . . . , xn } ⊆ Cn S2 := L{y1 , . . . , yk } ⊆ Cn (69) (70) Zřejmě dim(S1 ) + dim(S2 ) = (n − k + 1) + k > n, tedy ∃x ∈ S1 ∩ S2 . Použijeme Reileighův princip pro oba prostory a máme: y ∗ By x∗ Ax µk ≤ ∗ = ∗ ≤ λk y y xx (71) Stačı́ ukázat, že µk ≥ λk+1 – to je ale snadné, stačı́ vzı́t −A a −B, čı́mž se obrátı́ znaménka vlastnı́ch čı́sel a nerovnosti. Věta (Věta o proplétánı́ při násobenı́ maticı́) Necht’ A je symetrická čtvercová matice s vlastnı́mi čı́sly a vektory λi a xi , S reálná matice, že S T S = I. Definujeme B := S T AS a označı́me vlastnı́ čı́sla a vektory matice B jako µi a yi . Potom µi proplétajı́ λi a pokud navı́c µi = λi pro nějaké i, tak Syi je vlastnı́ vektor A přı́slušı́cı́ vlastnı́mu čı́slu λi . Důkaz Použijeme Raileighův princip podobně, jako v předchozı́m tvrzenı́. Všimneme si, že: x ∈ L{S T xk , . . . , S T xk−1 }⊥ ⇔ Sx ∈ L{xk , . . . , xk−1 }⊥ (72) Stačı́ si opět vzı́t vhodný prvek x z průniku: x ∈ L{S T xk , . . . , S T xk−1 }⊥ ∩ L{y1 , . . . , yk } (73) A můžeme použı́t Reileighův princip: λi ≥ xT Bx SxT ASx = ≥ µi SxT Sx xT x (74) (75) Na navı́c platı́ pokud λi = µi , potom: xT Bx = λi xT x ⇒ xT Bx = xT xλi ⇒ Bx = λi x (76) A x je vlastnı́ vektor přı́slušı́cı́ λi , jak jsme chtěli dokázat. Definice A je bloková matice s bloky velikosti x1 , . . . , xm . Kvocient A je matice B m×m , kde bi,j = průměr hodnot Ai,j . A1,1 A1,2 . . . b1,1 b1,2 . . . A = A2,1 A2,2 . . . B = b2,1 b2,2 . . . .. .. . . .. .. ... . . . . . 19 Věta (Věta o proplétánı́ kvocientu) Pokud B je kvocient A, pak vlastnı́ čı́sla B proplétajı́ vlastnı́ čı́sla A. Důkaz Mějme Se je matici incidence blokové A: 1 1 Se = 1 1 0 0 Se · SeT = diagonálnı́ matice (x1 , x2 , . . . , xm ) = D 1 S := Se · D− 2 e = S T AS B Kromě toho platı́: 1 e − 12 B = D− 2 BD ST S = I e a má stejná vlastnı́ čı́sla. Matice B e proplétá matici A, Tedy B je matice podobná B což plyne z věty o proplétánı́ při násobenı́ maticı́. 5 5.1 Náhodné procházky Markovovské řetězce Definice Markovovský řetězec je orientovaný graf s váženými hranami takový, že výstupnı́ stupeň každého vrcholu je 1. Markovoský řetězec často reprezentujeme maticı́ přechodu P , kde Pij udává pravděpodobnost, že ze stavu i přejdeme do stavu j. Definice Distribuce π je vektor, jehož součet je 1 a kde pi určuje pravděpodobnost, že se nacházı́me ve stavu i. Poznámka Máme-li distribuci π a provedeme jeden krok na Markovovském řetězci s maticı́ přechodu P , dostaneme novou distribuci π · P . Definice Markovovský řetězec je reversibilnı́, existuje-li distribuce π t. že πi · Pij = πj · Pji . Lemma Markovovský řetězec je reversibilnı́ ⇔ je odvozen z váženého neorientovaného grafu. Důkaz ⇐“ Zvolı́me si π následovně a ukážeme, že splňuje reversibilnı́ podmı́nku: ” wG (i, j) deg v πv = P Pij = deg i u∈V (G) deg u 20 πi Pij = πi wG (i, j) wG (i, j) =P deg i u∈V (G) deg u πj Pji = πj wG (j, i) wG (j, i) =P deg j u∈V (G) deg u ⇒“ Zvolı́me váhu w(i, j) = Pi,j πi = Pj,i πj = w(j, i) a dostaneme vážený neorientovaný ” graf. Definice π je stabilnı́ distribuce5 , je-li π · P = π. Jinak řečeno, stabilnı́ distribuce se po provedenı́ kroku nezměnı́. Věta Pro G neorientovaný souvislý platı́: ∀ρ počátečnı́ distribuci {PGk · ρ}k konverguje ⇔ G nenı́ bipartitnı́. Důkaz ⇒“ Pokud je G bipartitnı́, stačı́ jako protipřı́klad vzı́t distribuci, která začı́ná jenom v ” jedné partitě. Pak každým pronásobenı́m matice se celá distribuce přesune do druhé partity, protože nemá kam jinam. Zjevně tedy nekonverguje k jedinému rozloženı́. ⇐“ Prvně si vyjádřı́me distribuci jako lineárnı́ kombinaci P vlastnı́ch vektorů matice PG (to ” lze, protože tvořı́ ortonormálnı́ bázi). Tedy ρ = i ai pi . Dále si vyjadřme distribuci po k iteracı́ch: X X PGk ρ = PGk ai p i = PGk ai pi (77) i i Protože pi je vlastnı́ vektor PG , tak PG pi = λi pi : X λki ai pi (78) i Nynı́ si všimneme, že protože graf nenı́ bipartitnı́, tak λ1 6= −λn a největšı́ vlastnı́ čı́slo distribuce je 1, protože matice PG má řádkové i sloupcové součty konstantnı́ 1 a zároveň je 1 má vlastnı́ vektor samých jedniček. Tedy pro i > 1 platı́ |λi | < 1. Dejme nynı́ výraz do limity a všimneme si, že suma jde k nule dı́ky tomu, že jediný člen závislý na k je λi : ! X λki ai pi = a1 p1 = π (79) lim λk1 a1 p1 + k→∞ i>1 Tedy máme stabilnı́ distribuci, protože a1 p1 jsou po celou dobu konstantnı́. 5 Někdy též zvaná stacionárnı́“ . ” 21 Věta Necht’ ρ je distribuce na vrcholech grafu a µ = max{λi , −λn }. Pak po t krocı́ch platı́, √ že kPGt ρ − πk1 ≤ µt n, tedy distribuce konverguje relativně rychle. P Důkaz Z předchozı́ho důkazu vı́me, že ρ = pi ai + i>1 λti ai pi a TODO: vec. Pust’me se do odhadu našı́ odchylky, prozatı́m však v L2 normě. 2 X X 2 t 2 λ i ai p i = λ2t kPG ρ − πk2 = i kai pi k2 i>1 (80) i>1 2 Nynı́ si zjednodušı́me práci a do sumy zahrneme i prvnı́ člen. Navı́c odhadneme λi největššı́m vlastnı́m čı́slem µ (mocnina u λi je sudá!). X kai pi k22 = µ2t kρk22 ≤ µ2t (81) ≤ µ2t i Nynı́ stačı́ výraz odmocnit a vzpomenout si na analýzu, čı́mž vı́me, že kxk1 ≤ kxk2 · máme nerovnost: 6 (82) kPGt ρ (83) √ − πk1 ≤ µ n t Stabilnı́ distribuce a konvergence Expandéry Definice • E(S, T ) = { hrany mezi S a T } • e(S, T ) = |E(S, T )| • e(S) = počet hran uvnitř S • vrcholová expanze hv (G) = • hranová expanze h(G) = min S⊆V,|S|≤ n 2 min S⊆V,|S|≤ n 2 |N (S) |S| e(S,S̄) |S| Pozorovánı́ hv (G) ≤ h(G) ≤ d.hv (G) Definice • Rodina expanderů {Gi }∞ na kPGt ρ − πk2 ≤ µt Což jsme chtěli dokázat. 5.2 √ 2i ≥ |Gi | ≥ i : h(Gi ) ≥ ε, Gi je d-regulárnı́. • Spectral gap = d − max{λ2 , −λn } 22 • Spektrálnı́ expanze = d − λ2 • λ = max{λ2 , −λn } p Věta 21 (d − λ2 ) ≤ h(G) ≤ d(d − λ2 ) (G je d-regulárnı́ graf). Důkaz (Jen prvnı́ nerovnost, druhá je bez důkazu). Sporem: necht’ S je množina vrcholů s malou hranovou expanzı́. T (Raileighův princip). Zvolı́me x = (n − s)1S − s1S̄ , Pro x⊥(1, 1, . . . , 1) platı́ λ2 ≥ xxTAx x kde s = |S| a 1S je charakteristický vektor množiny S. xT x = (n − s)2 s + s2 (n − s) = s(n − s)n X xT Ax = 2xa xb = 2(n − s)2 e(S) − 2s(n − s)e(S, S̄) + 2s2 e(S̄) (a,b)∈E Platı́ ds = 2e(S) + e(S, S̄), nebot’ ds odpovı́dá počtu konců hran v S. Analogicky d(n − s) = 2e(S̄) + e(S, S̄) pro S̄. Z toho si vyjádřı́me e(S) a e(S̄) a dosadı́me do rovnice výše: xT Ax = −e(S, S̄)n2 + (n − s)ds(n − s + s) = (n − s)dsn − e(S, S̄)n2 λ2 ≥ (n − s)dsn − e(S, S̄)n2 n e(S, S̄) =d− · s(n − s)n n−s s d − λ2 ≤ n e(S, S̄) e(S, S̄) · ≤2· = 2h(G) n−s s s √ Lemma Pro náhodný d-regulárnı́ graf skoro jistě platı́ λ ≤ 2 d − 1 + O(1). Bez důkazu. 6.1 Mixing lemma p | Věta (Mixing lemma) ∀G, ∀S, T ⊆ V, S ∩ T = ∅ : |e(S, T ) − d·|S|·|T | ≤ λ · |S| · |T | n Důkaz Bud’te χS , χT charakteristické vektory S a T . u = (1, 1, . . . ) je prvnı́ vlastnı́ vektor. χ⊥ S značı́ vektor kolmý na χS . hχS · ui |S| = 2 kuk n e(S, T ) = |S| + χ⊥ S n ⇒ χS = u · X Aij = χTT AχS = i∈S,j∈T χT = u · |S| · |T | T T ⊥ u Au} +χ⊥ T Aχs | {z 2 n | {z dn } d·|S|·|T | n T ⊥ Zbývá dokázat, že |χ⊥ T AχS | ≤ λ · T p |S| · |T |. T T ⊥ ⊥ ⊥ ⊥ ⊥ |χ⊥ T AχS | ≤ kχT k · kAχS k ≤ kχT k · λ · kχS k 23 |T | + χ⊥ T n Prvnı́ nerovnost plyne z toho, že skalárnı́ součin dvou vektorů (tedy součin jejich délek a sinu úhlu, který svı́rajı́) je vždy nejvýš roven součinu jejich délek. Druhá nerovnost plyne z toho, že si χ⊥ S můžu vyjádřit jako lineárnı́ kombinaci vlastnı́ch vektorů A: χ⊥ S = n X yi αi i=2 Pro každý vlastnı́ vektor yi můžu nahradit matici A vlastnı́m čı́slem λi (pak bude zachována rovnost) a tı́m spı́š můžu nahradit matici A největšı́m vlastnı́m čı́slem, což je v našem přı́padě λ = max{λ2 , −λn }, abych zachoval nerovnost. kχS k2 = |S| ⇒ kχT k2 = |T | ⇒ T √ S √ kχ⊥ T Sk ≤ T kχ⊥ T k ≤ ⊥ |χ⊥ T AχS | ≤ λ · 6.2 7 p |S| · |T | Vzdálenostnı́ mocniny a zig-zag součin Perfektnı́ kódy Perfektnı́ kódy jsou v jistém smyslu ty nejlepšı́ samoopravné kódy, konkrétně majı́ vlastnost, že žádná slova z abecedy nezůstávajı́ nevyužita. Cı́lem našeho snaženı́ bude ukázat větu, která tyto kódy charakterizuje ve smyslu při jakých parametrech může být kód perfektnı́. Začneme připomenutı́m základnı́ch pojmů, vyslovı́me a dokážeme Lloydovu větu o nutné podmı́nce a z nı́ následně dokážeme (v současné podobně spı́še nastı́nı́me), kýženou charakterizaci. 7.1 Připomenutı́ pojmů Definice Samoopravný kód C s parametry (n, q) je pro nás systém množin C ⊆ M = {0, . . . , q − 1}n (prvkům této množiny řı́káme kódová slova). Definice Grafem kódu rozumı́me graf G = (V, E), že V (G) = {0, . . . , q − 1}n a hrana mezi vrcholy u, v vede právě tehdy, když d(u, v) = 1, tedy lišı́ se právě v jedné souřadnici (d je hammingovská vzdálenost). Kód v takovém grafu je pak podmnožina vrcholů, které odpovı́dajı́ kódovým slovům. Definice Kód opravuje t chyb, pokud jsou Nt (u) (okolı́ vrcholu u do vzdálenosti t) disjunktnı́ pro všechny dvojce kódových slov. Definice Kód C je t-perfektnı́, pokud opravuje t chyb a navı́c úplně pokrývá svou nosnou množinu M . Tvrzenı́ Pokud C opravuje t chyb, platı́: |C| ≤ Pt i=0 24 qn n (q − 1)i i Důkaz Okolı́čka musı́ být disjunktnı́, stačı́ tedy spočı́tat, kolik může být kódových slov, což je daný výraz: V čitateli je počet všech slov. Jmenovatel počı́tá velikost každého t-okolı́, tedy vybı́rá možné souřadnice ke změně a jejich potenciálnı́ nové hodnoty. 7.2 Lloydova věta Věta Pokud existuje t-perfektnı́ kód s parametry (n, q), pak Lt (x) (definice nı́že) má t různých celočı́selných kořenů mezi 0 a n. t X n−x j t−j x − 1 Lt (x) = (−1) (q − 1) j t−j j=0 (84) Důkaz Důkaz bude plynout touto sekcı́ a obsahuje spoustu pomocných lemmat a konceptů. Pro pochopenı́ a reprodukci důkazu bude potřeba pochopit všechno mezi tı́mto mı́stem a a sekcı́ označujı́cı́ samotný důkaz. Necht’ práce započne. 7.3 Vzdálenostně regulárnı́ grafy Definice Vzdálenostně regulárnı́ graf: ∃shij t. že ∀u, v ∈ V (G), dG (u, v) = j : |{w : dG (u, w) = h, dG (w, v) = i}| = shij . Pozorovánı́ |h − j| > j ⇒ shij = 0 (plyne z ∆ nerovnosti), k = s110 (počet sousedů vrcholu u = v v k-regulárnı́m grafu) Lemma Zmi = Zm−1,i−1 · s1,i−1,i + Zm−1,i · s1,i,i + Zm−1,i+1 · s1,i+1,i . Zmi značı́ počet sledů délky m mezi vrcholy ve vzdálenosti i. Důkaz Z00 = 1, jinak Z0i = 0. Dále dokážeme indukcı́ pro m ≥ 1 a i ≥ 1. s1,i,j je nenulové pouze pro i ∈ {j − 1, j, j + 1} (z ∆ nerovnosti). V rovnici sčı́táme vrcholy sousedı́cı́ s u, které jsou ve vzdálenosti i − 1, i a i + 1 od v. Definice Matice sousednosti A = AG . A(G) = {p(A) : p(x) ∈ C[x]}. A(G) je vektorový prostor. Definice Vzdálenostnı́ matice A1 , A2 , . . . , Ad grafu G: 1 dG (u, v) = i A0 = I (Ai )uv = 0 jinak A1 = A 7.4 Reprezentace vzdálenostně regulárnı́ch grafů polynomy Věta dim A(G) = d + 1, kde d je průměr G.6 P Důkaz Am = di=0 Zmi Ai i > m ⇒ Zmi = 0 A0 = Z0,0 · A0 = A0 A1 = Z1,0 · A0 + Z1,1 · A1 = A1 A2 = Z2,0 · A0 + Z2,1 · A1 + Z2,2 · A2 6 Průměr grafu je maximálnı́ nejkratšı́ vzdálenost přes všechny dvojice vrcholů. 25 .. . Ad = Zd,0 · A0 + Zd,1 + · · · + Zd,d · Ad Generujeme celý vektorový prostor polynomů A deg ≤ d, tedy dim A(G) ≤ d + 1. Zároveň ale A0 , A1 , . . . , Ad jsou lineárně nezávislé a proto dim A(G) = d + 1. Pozorovánı́ Ae = {A0 , A1 , . . . , Ad } tvořı́ bázi A(G). Definice Matice Bh pro graf je velikosti d × d, uchovávajı́cı́ parametry shij : (Bh )ij := shij (85) Maticı́ B navı́c rozumı́me matici B1 . b = B. Lemma Existuje funkce f : A → A, že f (Ah ) = Bh a tuto operaci značı́me A Důkaz Z předchozı́ho lemmatu již máme bázi Ae prostoru A. Ukážeme si tedy, že můžeme přejı́t k bázi z menšı́ch matic B. Nejdřı́ve si všiměme, co se děje v následujı́cı́m součinu matic: (Ah Ai )uv = X (Ah )uw · (Ai )wv = shid(u,v) (86) w Kde zmı́něná suma je rozpis maticového násobenı́ pro jednu buňku součinu. Zřejmě přičtu 1 pokaždé, když pro vrchol w platı́, že d(u, w) = h a d(w, v) = i, což je přesně definice shij pro j = d(u, v). Jak takový prvek ještě můžeme vyjádřit (rozepsánı́m maticového násobenı́ s použitı́m předchozı́ho vzorce pro buňku)? Ah Ai = d X shij Aj (87) j=0 Což je vlastně lineárnı́ kombinace prvků z báze s koeficienty shij . Vytvořme tedy novou bázi, napřı́klad takovou, která bude obsahovat právě tyto koeficienty. Do řádku i matice e tedy shij . Tı́m zı́skáme matice B 0 , Bh0 zapı́šeme souřadnice součinu Ah Ai vůdči bázi A, h které jsou bazı́ (vytvořili jsme je zapsánı́m souřadnic lineárně nezávislých prvků a tak jsou lineárně nezávislé), která navı́c splňuje žádané vlastnosti a tedy Bh0 = Bh . · · · · · · · · · · · · · · · je tridiagonálnı́ matice. Všechny · · · Lemma (O sousedech) B1 = · · · · · · · · · 0 0 sloupcové součty jsou stejné a jsou rovny k. Důkaz Matice je tridiagonálnı́, protože s1,i,j dává smysl jen pro i ∈ {j − 1, j, j + 1} (z ∆ nerovnosti). Navı́c v j-tém sloupci je s1,j−1,j + s1,j,j + s1,j+1,j , což zahrnuje všechny sousedy u, kterých je k. · · · · · · · · · · · · · · · · · · · je tridiagonálnı́ matice ⇒ ∀ vlastnı́ čı́sla jsou různá. · Lemma B1 = · · · · · · · 0 0 26 7.5 Charakteristické polynomy Definice Definujme polynomy vi ∈ Q[λ] takové, že deg vi (λ) = i a: 1. v0 (λ) = 1 2. v1 (λ) = λ 3. pro i ∈ {2, . . . , d − 1} induktivně, aby splňovaly rovnici (s1,i,i−1 vi−1 (λ)) + (s1,i,i−λ vi (λ)) + (s1,i,i+1 vi+1 (λ)) = 0 (88) Lemma (O charakteristickém polynomu) Necht’ λ1 , . . . , λd ∈ Sp(B1 ). Potom pokud λi 6= k platı́: vo (λ) + . . . + vd (λ) = c · (λ − λ1 ) · . . . · (λ − λd ) (89) Důkaz Vytvořme vektor ~v = (v1 (λ), . . . , vd (λ)) a uvažme systém rovnic B~v = λ~v . Ten umı́me řešit po řádcı́ch (známe prvnı́ dva členy vektoru a celou matici obsahujı́cı́ potřebné koeficienty), známe tedy vlastnı́ čı́sla (kořeny této rovnice) a jejich vlastnı́ vektory (obsahujı́ složky vi (λ). Nejprve si ukážeme, že jedno z vlastnı́ch čı́sel je k (všimněte si, že v předpokladech použı́váme d vlastnı́ch čı́sel, ale dimenze matice B je d + 1). Vezměme si výše použı́vaný systém rovnic a sečtěme levé a pravé strany. Podle Lemma o sousedech jsou sloupcové součty matice B rovny k, zı́skáme tedy rovnici k(v0 (λ)+. . .+vd (λ)) = λ(v0 (λ)+. . .+vd (λ)), z čehož po úpravě plyne, že λ = k. TODO: Rovnost s char. polynomem Lemma Pro polynomy vi platı́, že vi (A) = Ai a vi (B) = Bi . Důkaz (bez důkazu) Definice z ∈ V (G), T ∈ {0, 1}d+1×n 1 d(u, z) = i Ti,u = 0 jinak b Lemma (O zastřešovánı́) X ∈ A(G), z ∈ V (G) ⇒ T X = XT Důkaz (T A)iu = X (BT )iu = X Tiw Awu = s1,i,d(u,z) w Bij Tju = s1,i,d(u,z) j T A = BT ⇒ T p(A) = p(B)T ⇒ T A2 = BT A = B 2 T b T X = XT 27 ⇒ T Am = B m T Definice Definujme si pomocné polynomy: xi (λ) = v0 (λ) + · · · + vi (λ) St = xt (A) = A0 + A1 + · · · + At Kde St je matice, která označuje dvojce vrcholů jedničkou, pokud jsou vzdálené nanejvýš t (je to součet vzdálenostnı́ch matic do t). Lemma C je perfektnı́ kód (množina vrcholů) v G a c je jeho charakteristický vektor. Pak St · c = ~1. Důkaz (St ·c)u = |{w : w ∈ C, d(w, u) ≤ t}| = 1, což plyne z definice perfektnı́ho kódu. Lemma ∃ t-perfektnı́ kód ⇒ dim Ker Sbt ≥ t Důkaz z0 = z ∈ C z1 , z2 , . . . , zt d(z, zi ) = i pro i = 1, 2, . . . , t (Tzi · c)j = δij (Kroneckerovo delta = 1 pro i = j, 0 jinak) Tedy vektory Tzi · c pro i = 0, 1, . . . , t jsou lineárně nezávislé. k0 1 2 .. b b ~ St (Tzi · c) = (St · Tzi ) · c = Tzi · St · c = Tzi · 1 = . kd 1 2 = plyne z lemma o zastřešovánı́, = plyne z předchozı́ho lemmatu. Výsledný vektor je pro všechnyvolby zi stejný, protože jeho položky je počet sousedů s pevnými vzdálenostmi, a protože je to vzdálenostně regulárnı́ graf, jsou to nějaké hodnoty shij se stejným hij pro řádek. ui = Tzi · c − Tz0 · c i = 1, 2, . . . , t k0 k0 .. .. ~ b b b St ui = St Tzi · c − St Tzi · c = . − . = 0 kd kd ⇒ ui ∈ Ker Sbt Vektory u1 , . . . , ut tvořı́ Ker Sbt a jsou lineárně nezávislé. Tedy dim Ker Sbt ≥ t. 7.6 Důkaz Lloydovy věty Zde začnou věci dávat většı́ smysl. Nejdřı́ve dokážeme pomocı́ výše zmı́něných lemat pomocné tvrzenı́, který dá podobný polynom, následně si s nı́m pohrajeme a zı́skáme polynom Lloydův, tak jak byl zadefinován na začátku. Věta (Lloydův prototyp) Pokud existuje t-perfektnı́ kód v G, potom xt (λ)\xd (λ). Pt P \ Důkaz Nejprve si všimněme, že Sb = X (A) = \ A = t B = X (B). Dále se podı́vejme t t i i i i t na spektra B a Sbt : Sp(B) = {k, λ1 , . . . , λd } Sp(Sbt ) = {xt (k), xt (λ1 ), . . . , xt (λd )} 28 (90) (91) TODO: proc a zbytek... 7.7 Charakterizace perfektnı́ch kódů Věta Necht’ q = pr , a p je prvočı́slo. Pak existujı́ právě následujı́cı́ netriviálnı́ perfektnı́ kódy (tedy s |C| ≥ 2 a pokud |C| = 2, tak to nenı́ kód q = 2 a n = 2t + 1): 1-perfektnı́ kód n = q k −1 q−1 pro libovolné k (Hammingův) 2-perfektnı́ kód q = 3 a n = 11 (Golayův) 3-perfektnı́ kód q = 2 a n = 23 (Golayův) Dál q složené neexistujı́ perfektnı́ kódy pro t ≥ 3 a pro t = 1, 2 se to nevı́. Důkaz Důkaz je technicky náročný. Základ je v Lloydově větě, která dává relativně silný nástroj jak perfektnı́ kód poznat. Společně se hrubým odhadem na velikost kódu ukázaným na začátku sekce, lze pomocı́ hrubé sı́ly a netriviálnı́ teorie čı́sel zı́skat výsledek. Ten však nenı́ v našı́ moci. 29
Podobné dokumenty
PDF z 25. 9. 2015
Lemma Množina βG tvořı́ podprostor VG , jehož množinou generátorů jsou všechny hvězdy
v G. Platı́ dim βG = n − 1.
Důkaz Každý úplný bipartitnı́ spanning podgraf je součtem hvězd ze ...