DNA

 DNA a historie
Mezi životem, smrtí a identitou
Archeologie a genetika o původu Jihočechů v Netolicích
Začalo to vše prostě
v roce 1994, kdy první
z pisatelů těchto řádků
na výzvu policie přijel
prohlédnout návrší
Sv. Ján v jihočeských
Netolicích, kde školní
děti vyhrabaly pytel
lidských kostí.
Jaromír
BENEŠ
Emanuel
ŽĎÁRSKÝ
Jaromír BENEŠ
(nar. 1958) je
bioarcheolog se
specializací na neolit
a středověk. Je
vedoucím Laboratoře
archeobotaniky a
paleoekologie na
Přírodovědecké fakultě
Jihočeské univerzity
a přednášejícím na
Archeologickém ústavu
Filozofické fakulty téže
univerzity.
benes. [email protected]
Emanuel ŽĎÁRSKÝ
(nar. 1957) je klinický
genetik, vedoucí
genetické laboratoře
Diagnostického centra
J. G. Mendela v
Praze a Novém Jičíně
a DNA expertem
nemocnice Na Homolce
v Praze. Přednáší
na Přírodovědecké
fakultě Jihočeské
univerzity lidskou
evoluční genetiku.
emanuel.zdarsky&seznam.cz
30
P
odrobné ohledání ukázalo
existenci „josefské“ deponie lidských ostatků ze zrušeného hřbitova. Tedy kumulace
kosterných ostatků z pohřebiště,
zrušeného za reforem císaře Jose-
fa II. Věc tedy vcelku nezajímavá,
pro terénního archeologa rutinní,
i když ne zcela běžná. Lidské kosti se však nacházely na místě, které je zachyceno již v Kosmově kronice jako součást údajného slavníkovského panství. Následovalo
dlouhé pátrání, které nás dovedlo do roku 2000, kdy byl na návrší zahájen rozsáhlý archeologický
výzkum, který pokračuje dodnes
a ještě dlouho (doufejme) pokračovat bude. Co o nalezišti téměř
po osmnácti letech víme?
Především, že se netolické hradiště nachází na východním okraji
města na ostrožně nad říčkou Rapačov. Své jméno dostal vrch s hradištěm podle stejnojmenného kostela
sv. Jana Křtitele, který zde stával až
do josefínských reforem a jehož poloha byla dosud neznámá. Byl zrušený za josefínských reforem v roce
1788 a zbořený roku 1789. Z hlediska archeologického jde o velmi důležité a zajímavé téma výzkumu,
protože kostely na hradištích tzv.
hradské knížecí správy jsou velmi
charakteristickým prvkem.
Prozkoumaná
archeologická
souvrství a objekty pocházejí z ob-
Jeden z hlavních raně středověkých pohřbů (11.–12. století) v interiéru zaniklého kostela byl
vybaven velkými bronzovými záušnicemi. Foto J. Beneš.
DĚJINY A SOUČASNOST 7|2011
dobí 10. až 13. století, tedy z období upevňování přemyslovské knížecí moci v raně středověkých Čechách. V roce 2008 nastal ve výzkumu hradiště zlom. Zaniklý kostel byl konečně objeven a s ním
i jádro pohřebiště, které v současnosti slouží jako modelový příklad
spojení archeologie a genetiky
dávno již mrtvé středověké populace. Výzkum staré DNA stále probíhá, je časově velmi náročný a přinese definitivní výsledky až za několik let. Archeogenetika byla navíc posílena o další, dnes nejatraktivnější prvek celého výzkumu: sledování genetické výbavy žijících
netolických starousedlíků. Ta je
klíčem k pochopení velmi archaických procesů, které zformovaly
nejen lokální středověkou populaci, ale „rozdaly genetické karty“
naší živé současnosti. Ale nepředbíhejme...
HRADIŠTĚ, KOSTEL, POHŘEBIŠTĚ
První solidní poznatky o archeologických situacích v prostoru akropole hradiště však byly získány
až archeologickým výzkumem v letech 2000–2003. Na západní hraně akropole byly zachyceny dvě
fáze hradebního systému. Nejstarší vrstvy hradby v tomto místě akropole lze podle technologie a výzdoby keramiky datovat přibližně do 10. století. Nejmocnější souvrství v sondách S1 a S2 obsahovalo velmi bohatý keramický materiál z 12. a 13. století. Velmi cenné
údaje přinesl objev středověkého
pohřebiště. Z první fáze vykopávek pochází soubor přibližně osmnácti nekompletních lidských skeletů, jejichž analýza poskytla zajímavý antropologický materiál.
Zřejmě již v době existence starého netolického hradu se ve sledovaném úseku těsně za vnitřní plentou hradby intra muros pohřbívalo.
Například hrob 11/00 s mohutným
kamenným náhrobkem, ve kterém
byly nalezeny ostatky většího dí-
DNA a historie 
těte vybaveného souborem sedmi
bronzových esovitých záušnic, pochází podle typologie záušnic nejspíše z 11. století, maximálně z počátku 12. století. Zemřelé dítě pocházelo z příslušníků místní vyšší
společenské vrstvy.
V průběhu let 2007–2009 zde
bylo v rámci archeologických praxí
studentů Jihočeské univerzity a letních archeologických škol Netolice
položeno celkem šest sond. V sondě 10 byl objeven kostel. Všechny
přímé i nepřímé souvislosti ukazují, že relikty objevené architektury
lze přiřadit zaniklému a zbouranému kostelu sv. Jana Křtitele. Objevené hroby jsou situovány, jak to
bývá obvyklé, podél delší osy obdélné stavby.
Zatím je tedy zcela otevřená
otázka datování počátků zdejšího
kostela a jeho případných stavebních fází i to, zda kamenný kostel
měl předchůdce v podobě dřevěného chrámu. S objevem pozůstatků
kostela sv. Jana Křtitele také úzce
souvisí otázky datování, struktury a rozsahu zdejšího hřbitova.
Z dosavadních nálezů je zřejmé,
že se zde pochovávalo minimálně od přelomu 12. a 13. století, velmi pravděpodobně však již i dříve.
Většina hrobových situací byla odkryta uvnitř akropole, v těsné návaznosti na kostel. V komplikované stratigrafii byly dosud zachyceny hroby pod náhrobními kameny, hroby bez náhrobních kamenů,
hroby porušené výkopy mladších
hrobových jam, množství rozptýlených kosti ze starších zničených
hrobů a jejich částí a zjištěna byla
také v úvodu tohoto textu zmíněná
deponie kostí.
Výsledky archeologického výzkumu jsou zatím ve vzácné shodě s historickými údaji. Netolické hradiště je řazeno k přemyslovským správním hradům. Zdejší správní centrum plně fungovalo
zhruba do roku 1256, kdy král Přemysl Otakar II. předal rychtu Netolice, tedy hrad na vrchu sv. Jana
s podhradím Starého Města a dalšími rozsáhlými majetky mnichům
ze Svaté Trnové koruny, později Zlaté koruny u Českého Krumlova. Době osídlení hradiště zcela
odpovídá charakter keramických
nálezů, jejich drtivou část lze klást
do mladší fáze raného středověku
a na počátek vrcholného středověku. Tolik řeč terénní archeologie.
Město Netolice, občanské sdružení Archeos a Jihočeská univerzita na hradišti řadu let budují metodou přímé rekonstrukce archeopark, který má komplex prezentovat veřejnosti.
Výzkum pohřebiště však otevřel
a nastartoval otázku původu středověké populace. Hovořili tehdejší obyvatelé Netolic slovanským
jazykem? Jsou potomky příchozího obyvatelstva nebo je jejich biologický původ starší, jak ostatně
naznačují soudobé archeogenetické studie? A jaká je vývojová linie
místních starousedlíků? Odpovědi
na řadu otázek nyní hledá genetický výzkum.
DNA A HLEDÁNÍ SOUVISLOSTÍ
Archeogenetika vychází ze skutečnosti, že se DNA spermie (nebo
vajíčka) liší nepatrně, ale zjistitelně
od původní DNA muže (ženy), jež
spermii (vajíčko) vyprodukoval(a).
Jinak řečeno se DNA potomka od
DNA rodiče liší nepatrně, od prarodiče o trochu více, od praprarodiče ještě více a tak dále. U nepříbuzných osob je pak rozdíl DNA
již velký podle toho, jak dalece
(ne)příbuzní oba srovnávaní jsou.
Představme si, že bylo Netolicko
neosídleným hvozdem a připutoval
sem mladý muž se svou ženou. Měli-li hodně dětí a ti zase hodně dal-
Vlevo hradiště sv. Ján
v Netolicích. Pohled na
archeologický výzkum
zaniklého kostela
s pohřebištěm. Foto
M. Pták. Vpravo odběr
kosterních vzorků na
analýzy DNA na netolickém
hradišti probíhá za přísných
podmínek, které omezují
možnost kontaminace
současným genetickým
materiálem. Výzkum
hlavních raně středověkých
hrobek v interiéru
zaniklého kostela sv. Jana
Křtitele v roce 2009. Foto
A. Svatušková.
 Archeogenetika – nový obor genetiky, využívaný
v environmentální archeologii. Na základě výzkumu
staré DNA a „živé“ (současné) DNA zkoumá původ
a genetické vlastnosti lidí, zvířat a rostlin.
 Chromozóm Y – je pohlavní chromozom přítom-
ný u mnoha skupin živočichů, včetně člověka (druhým
je chromozom X). Na základě chromozomů X a Y je založeno jedno z nejčastějších systémů určení pohlaví:
buňky s kombinací chromozomů XY představují samce, XX jsou samice.
 Haploskupina – je skupina haplotypů, což jsou kom-
binace alel odkazujících na různá místa daného chromozómu. V genetice se zkoumají především haploskupiny chromozómu Y a mitochondriální DNA, které lze
využít k analýze vývoje populací. Zatímco Y-DNA se
přenáší výhradně v otcovské linii, mtDNA naopak výhradně v linii mateřské. Kategorizace lidských haploskupin vychází z genetických markerů.
 Mitochondrie – je membránovitě obalená organela,
kterou lze nalézt ve většině lidských buněk. Funkce mitochondrií se dá přirovnat k buněčné elektrárně. Mitochondriální DNA se dědí po mateřské linii, má tudíž veliký význam při sledování evoluce.
DĚJINY A SOUČASNOST 7|2011
31
 DNA a historie
Vně objeveného kostela
se nachází etážovité
pohřebiště z vrcholného
středověku a raného
novověku s množstvím
pohřbených jedinců.
Foto M. Pták.
ších potomků a tito se z Netolicka
nevzdálili, pak bude jen mírně pozměněná DNA prvo-kolonizátorů
mezi dnešními starousedlíky převažovat. Naopak, bylo-li Netolicko jen průchozím prostorem, který
na čas kolonizátoři osídlili, a pak je
většina z nich opustila, aby je pak
osídlili zase jiní kolonizátoři, bude
se dnes v prostoru nacházet různorodá směs odlišných DNA.
Podobně by to mohlo být s historií netolického hradiště, přesněji řečeno s DNA jeho vládců,
potažmo pak vládců centrálních
Čech. Je nepochybné, že vládnoucí rody (Přemyslovci, Slavníkovci) dosazovali na vzdálené opěrné body své moci – prvoosídlitele hradiště – „své lidi“, možná své
více či méně příbuzné. Teoreticky
by tedy mohla DNA těchto zakladatelů ve zvýšeném procentu převládat mezi dnešními starousedlíky. Právě tento fenomén bychom
v projektu DNA zkoumání koster
„vyšších vrstev“ z netolického hradiště chtěli prozkoumat. V pozadí
místní populace také bude existovat velmi stará archaická vrstva, jejíž kořeny sahají do dob těsně po
ústupu doby ledové. Tuto skutečnost naznačuje například výzkum
mužů z českého venkova.
V minulých letech jsme pečlivě ladili techniku zisku DNA dat
z kostí méně významných raně
středověkých jedinců. U jedné
z nich jsme například zjistili přítomnost R1b a H DNA variant Y
chromozomu, resp. mitochondrií. Současně se nám podařilo přesvědčit několik desítek netolických starousedlíků, aby nám poskytlo vzorek svých slin, ze kterých lze DNA izolovat. Jako kontrolní jsme sestavili obdobnou skupinu starousedlíků z okolí Ronova
Percentuální zastoupení stejných DNA variant, jaké byly nalezeny kosterním nálezu z netolického hradiště a u
starousedlíků z Netolicka a Ronovska (10 km východně od Čáslavi) a v populační studii pro Česko (vlastní data), resp.
Německo. Zdroj: www.yhrd.org
32
DĚJINY A SOUČASNOST 7|2011
nad Doubravou (poblíž Čáslavi).
Předběžná data v tabulce naznačují, v souladu s očekáváním, že
Netolicko má blíže k Západoevropanům a Ronovsko k Východoevropanům. Data však zatím nemají statistickou (vědeckou) průkaznost a jsou jen orientační.
To důležité nás, doufejme, čeká
v blízké době, kdy přistoupíme
ke genetickému zpracování koster, potažmo osob, jejichž nálezové okolnosti naznačují příslušnost
ke hradištní nobilitě (pohřby v interiéru kostela). Jde o velmi cenný
materiál, možná s přímým vztahem
k pražským Přemyslovcům, a proto nelze výzkum uspěchat. Vzorky
jsou odebírány přísně sterilně tak,
aby nemohlo dojít ke znečištění
kosterní DNA zvenčí. Volíme také
cestu odběru do dvou oddělených
sáčků a analýzu dvěma nezávislými pracovními skupinami. Teprve
shodné výsledky budou akceptovány. Máme odzkoušeny i přesnější, tzv. Y-STR systémy, které jsou
vyladěny tak, aby byl případný nález příbuznosti mezi DNA kosterních ostatků a DNA starousedlíků
průkaznější.
TŘI IDENTITY A JIHOČEŠI
Jak ale výsledky interpretovat
na úrovni jednotlivců nebo celého populačního vzorku? Řešení a správná interpretace spočívá
v rozlišování různých archeologických identit. S identitou lidí je
to složité. Odlišit lze, zhruba řečeno, trojí identitu: biologickou, jazykovou a kulturní. Archeologie
dříve tyto identity poněkud přehlížela nebo nerozlišovala. Biologická identita vyjadřuje biologický původ člověka ve smyslu
množiny evolučních rodových linií a je zkoumána genetikou, přesněji řečeno archeogenetikou. Tento nový obor posouvá hranice poznání vývojových linií zcela novým směrem. Až dosud byla archeologie odkázána na tradiční
antropologickou
monotypovou
deskripci individuální lidské kostry a na vývoj artefaktů a pohřebních zvyklostí, které se v individuálních hrobech dochovaly. Soudobý výzkum DNA přinesl přesnější
vhled do biologické minulosti populací, někdy i individuí. Především ale ukázal, že může existo-
DNA a historie 
LITERATURA
J. Beneš – M. Parkman
– M. Pták – T. Šálková,
„Archeologický výzkum
raně středověkého
hradiště Na Jánu
v Netolicích a objev
zaniklé církevní
architektury“,
Archeologické výzkumy
v jižních Čechách
23, s. 169–183;
A. Kráčmarová –
H. Bruchová – V. Černý
– R. Brdička, „Podíl
„paleolitických“
versus „neolitických“
haploskupin Y
chromozomu
u české populace —
The contributions
of ‘Palaeolithic’
and ‘Neolithic’
Y chromosome
haplogroups in the
Czech population“,
Archeologické rozhledy 58
(2006), s. 237–249;
www.yhrd.org.
Dvojice hlavních raně středověkých hrobek v západní části interiéru kostela. Kresba M. Pták.
vat a většinou existuje podstatný
rozdíl mezi biologickým původem
populace, individua a jeho jazykovou identitou.
Jazyk jako nástroj sociální komunikace se vztahuje k jedinci
úplně jinak než biologická linie.
Jazyk si lze osvojit, zatímco změna
biologické linie možná není. Možný je pouze její zánik. I v individuálním genomu probíhá vývoj,
který lze zachytit, ale tento proces
má pomalou mutační rychlost, daleko menší než jazyková nebo kulturní změna. Jedinci, kteří například odešli do Nového světa, mohou předat svým potomkům znalost mateřského nebo otcovského
jazyka a potomci mohou, ale nemusí tento „původní“ jazyk dále
používat. V druhé nebo třetí generaci jejich jazyková identita zanikne, ale genetická informace
o jejich „evropském“ původu žije
dál. Ještě složitější je to s identitou kulturní. Ta je to do značné
míry s jazykem spojená, ale vyjadřuje jiné roviny lidské individuality, než jazyk, který jedinec po-
užívá. A jak je to tedy s tou nejutajenější biologickou identitou Jihočechů? Studie Alžběty Kráčmarové a kolektivu, která se zaměřila na tzv. haploskupiny mužského
Y-chromozomu, sledovala u živé
populace českých mužů z malých
měst Čech a Moravy jejich biologickou stopu. Do testovaného
souboru bylo zařazeno 180 vzorků, které pocházely ze šesti lokalit jižní části České republiky. Z 10
odlišitelných DNA bylo 6 zastoupeno s frekvencí 5 % či vyšší. Ty
s označením I, R1a a R1b (tu obsahuje i zatím jediná prozkoumaná
kostra z netolického hradiště), jejichž geografická distribuce odráží
průběh postglaciální rekolonizace
Evropy, byly u české populace zaznamenány s celkovou relativní
četností 80,6 procent. Naopak ty
haploskupiny, které mohly být do
Evropy zaneseny až neolitickou
expanzí (E3b, G a J2), byly na našem území detekovány s frekvencí
pouhých patnáct procent. Haplotyp R1b, jak jsme ukázali výše, na
jihu Čech výrazně převažuje nad
haplotypem R1a, jehož těžiště je
ve východní Evropě.
Ačkoliv výše popsaný výsledek
naráží na některé interpretační
problémy, jedno se zdá být zřejmé.
Že totiž drtivá většina české mužské populace (a s ženami to bude
podobně) má biologický základ
lokálně středoevropský a zhruba
deset tisíc let starý. Zde je ostře
vidět dramatický rozdíl mezi jazykovou a biologickou identitou:
zatímco ta jazyková se formovala
někdy v průběhu raného středověku a její původ je nesporně slovanský, a tedy východoevropský, je biologický původ jihočeské populace lokální. Ti lidé, laicky řečeno,
„odnikud“ nepřišli. Máme tedy
signály (které je třeba dále pečlivě zkoumat), že většina jihočeské populace byla v raném středověku slavizována, tj. přijala jazyk
odjinud, zřejmě od elity. Jak, kdy,
proč a od které elity, to už je námět na jiné sdělení.

RESUMÉ
The article deals with
preliminary results
of archaeological
investigation of the
medieval and early
modern cemetery
(11th–17th century)
in area of the early
medieval castle
(hillfort). First results
of both ancient and
recent DNA taken by
skeletons and living
domestic humans in
area of Netolice are
compared. Biological,
cultural and language
identity is discussed
in connection
with conventional
archaeological and
historical knowledge.
In accordance to
previous research local
and very old origin of
medieval and recent
people is probable.
DĚJINY A SOUČASNOST 7|2011
33