naše město naše město

NAŠE MĚSTO
DOLNÍ KOUNICE
Ročník 15 • číslo 4/2011
Rozsvícení vánočního stromu 27. 11. 2011
Foto: Přemysl Kos
Slovo starosty
První rok činnosti zastupitelstva města Dolní Kounice je za námi. Co přineslo toto
období, do kterého někteří vkládali naděje nebo zklamání, anebo průběžné plnění
volebních slibů? Prvně se nestalo nic z hrůzostrašného sýčkování některých zastupitelů. Předstíraná dramatizace vývoje obecní kasy se letos nekoná. Neznamená to
však, že by vedení města nebylo do budoucna ve střehu. Avšak rozhodně „šetření
finančních prostředků“ nespatřuje ve filozofii „nedělat nic“. Rozpočtový schodek,
pokud se používají prostředky ze zůstatku na účtu města, neznamená, jak někteří
neustále papouškují, že se město dále zadlužuje. Využívá pouze ušetřené peníze
z uplynulých období. Plánovaný rozpočtový schodek se v průběhu a na závěr roku
podařilo šetrným hospodařením snížit a ještě při tom uskutečnit nerozpočtované
investice (nová MŠ, odvádění povrchové vody z chodníků a nemovitostí na Skalní). Jsem přesvědčen, že zbožná přání skřehotálků, kteří negují většinu rozhodnutí
Zastupitelstva a Rady města se nikdy nenaplní. Průběh první čtvrtiny volebního
období je tomu příkladem.
Dokončili jsme, v letošním roce největší investiční akci v našem městě, odkanalizování bytovek na Zámecké ulici sestávající z čerpací stanice, podkopem
pod ochrannou hrází a řekou s napojením na čistírnu odpadních vod ve Stráních.
Po letitých problémech na ulici Skalní se nám podařilo pod důkladným tlakem
dohodnout se Správou a údržbou silnic Jihomoravského kraje na spolupráci při
opravě ulice Skalní. Město zajistilo veškeré odvedení povrchových vod z vozovky, chodníků a nemovitostí včetně vybudování nových silničních obrub. SÚS JMK
položila nový živičný povrch. V příštím roce bude provedena v daném úseku nová
chodníková dlažba a drobné dokončovací práce. V pravé části Bezručovy ulice
jsme vybudovali nový chodník. Práce na odkanalizování a vozovce budou pokračovat kontinuálně taktéž v příštím roce. Zcela mimo schválený rozpočet jsme
zadaptovali prostory v základní škole na novou třídu mateřské školy s potřebným
zázemím pro 26 dětí. Na Malém hřišti pokračují kontinuálně práce na osazování
oken a dveří, omítkách, betonážích podlah, elektroinstalaci, vodoinstalaci a kanalizaci. S finančním příspěvkem vlastníků chat v chatové oblasti Kamenný vrch
jsme zrekonstruovali vozovku v délce cca 200 metrů. V příštím roce bude uzavřena živičným nástřikem. Na Masarykově náměstí byla dokončena parková výsadba
s automatickou závlahou. V letošním roce proběhlo také zateplení průjezdů v bytovém domě v části kulturního domu a zdravotním středisku. Za významný příspěvek pro Zásahovou jednotku SDH Dolní Kounice lze počítat pořízení nového
hasičského přepravního vozu Ford.
Tři církevní instituce, které obdržely od města příspěvek na opravy kulturních
památek, provedly práce ve slíbeném rozsahu. Biskupství brněnské pokračovalo
v opravě korunního zdiva na chrámové lodi, krovů a střechy křížové chodby kláštera Rosa coeli. Římskokatolická farnost v Dolních Kounicích opravila pískov1
cové schody před všemi vstupy do farního kostela a zrestaurovala tři umělecké
vitráže na oknech. Pravoslavná církevní obec provedla opravu krovu a střechy
nad presbytářem v chrámu sv. Barbory. V celém městě byly průběžně prováděny
udržovací práce na silničních i pěších komunikacích. Bez větších problémů byla
prováděna dle nových podmínek i zimní údržba města. V plné míře a bez omezení
jsme zabezpečili tradiční kulturní a společenské akce s příspěvkem podnikatelů,
živnostníků a spolků z našeho města. V příštím roce se zaměříme na bezpečnost
přechodů pro chodce, jejich úpravu dle standardů EU, hlavně pak na opravy pěších komunikací a chodníků. Pokud to dovolí možnosti rozpočtu, bude soustředěna hlavní pozornost na opravu ulice Benátky. Další problematické úseky budou
řešeny v následujících letech.
V této době, která vyžaduje obezřetná opatření v hospodaření EU, státu, obcí,
institucí, firem, živnostníků, rodin i jednotlivců však nemá cenu příliš podléhat,
kdekým prezentovaným, černým scénářům. Již tak je toho na vystresované obyvatelstvo dost. V tento sváteční čas si nenechme nikým rušit pohodu a klid. Chmury
ať ustoupí pravému smyslu Vánoc. Součástí těchto svátků není jen dravý a nelítostný konzum, na nějž se mnozí bohužel upínají, ale hlavně víra, láska, soucítění
a potřeba pomoci lidem, kteří se o sebe sami nemohou z jakéhokoliv důvodu postarat. Nezapomeňme, že v horších dobách jsou na tom potřební ještě hůř. Využijme
kasiček v obou prodejnách potravin nebo tříkrálové sbírky a přispějme na nemocné
a hendikepované spoluobčany jakoukoliv částkou dle svých možností.
Vážení spoluobčané, přeji Vám krásné Vánoce plné klidu a pohody. V Novém
roce přeji všem hodně zdraví, svěžesti, úsměvů a tolik potřebný optimismus.
Karel Zalaba, starosta města
Karel Zalaba
starosta města
2
Postupné vybavování interiéru
nového farního kostela v Dolních Kounicích po roce
1879, jako defilé nevšední obětavosti kounických farníků
a všech ostatních dobrodinců tohoto kostela
Když v noci z 1. na 2. února 1862 se po řece Jihlavce přihnala náhle do Dolních
Kounic po obzvláště velké oblevě z tajícího sněhu katastrofická povodeň, které tehdy padlo za oběť 5 lidských životů a zničeno bylo téměř 180 domů, nikdo si ještě
neuvědomoval, že to také znamená definitivní konec životnosti starého dvoulodního
gotického římskokatolického farního kostela mezi náměstím a řekou z roku 1411,
postaveného v neklidné době za vlády krále Václava IV., kdy v Čechách a v Praze
se právě vytvářely nebezpečné situace pro blížící se propuknutí husitských bouří se
všemi následnými negativními důsledky, neboť už za 5 let po upálení mistra Jana Husa
byl v roce 1420 husity vypálen i v té době ještě vzkvétající kounický klášter premonstrátek Rosa coeli.
Do starého kounického farního kostela u řeky se vstupovalo hlavním bočním vchodem z jižní strany, kam se z náměstí přicházelo volným průchodem mezi domy čp.
133 a 134 tam, kde dnes stojí dodatečně postavený neširoký dům čp. 481 s nynější
elektroprodejnou Bovist. Starý kostel byl vůči řece situován velmi nízko, do jeho
interiéru se z venku vstupovalo dolů asi po pěti schodech, takže do kostela se dostávala voda dosti často i při menších povodních. V roce 1862 však povodňová voda
vystoupila v kostele až do výše 7 stop (2,2 m) a zničila všechny staré hrobky umístěné
v kostele, ve kterých odpočívaly tělesné pozůstatky Jarolíma Plucara † 1610, starosty
Dolních Kounic, jeho dvou manželek a dětí, rytíře Kadeřávka † 1521, Anny Lvovy
z Valdštejna a na Kounicích † 1575, měšťanky Anny Jičínské † 1603 a čtyř zemřelých
dětí Matyáše Turčiče Sedmihradského, držitele svobodného dvora v Trboušanech –
náhrobní kámen z této hrobky s dlouhým, českým nápisem je dnes umístěn v chodbě
trboušanské školy. Povodeň také poničila oltáře i ostatní vybavení kostela a hlavně narušila staticky boční stěny chrámových lodí kromě tlustostěnné věže, takže po provedeném komisionálním ohledání tehdejší okresní úřad v Židlochovicích již 15. března
téhož roku nařídil z bezpečnostních důvodů úřední uzavření kostela.
Všechny obřady a bohoslužby pak byly přesunuty do zcela nevyhovujícího malého
provizoria v nevelké kapli na Barborce, udržované a spravované Dietrichsteiny. V té
době však bylo ještě samozřejmostí, že téměř všichni zdraví a chůze schopní farníci
z Kounic i přifařených obcí chodili v neděli pravidelně do kostela a bylo jich tolik,
že už se nemohli všichni dostat ani do starého, nyní již úředně uzavřeného farního
kostela. Do interiéru Barborky se však už vůbec nemohli vejít, většina jich musela
stát venku, ti se dovnitř ani nepokoušeli protlačit a když začalo pršet, rozutekli se
domů nebo do nejbližších hospod. Tato situace byla pro Kounice trvale neudržitelná
3
již proto, že v té době město nebylo jen sídlem farnosti, ale od r. 1779 bylo také brněnským biskupstvím určeno za sídlo kounického děkanství, pod které patřily také
farnosti Pravlov, Bratčice, Medlov, Malešovice, Cvrčovice, Vlasatice a Pasohlávky, ve
kterých prováděl každoroční vizitaci kounický farář jako děkan. To však znamenalo,
že případný nový farní a současně tedy i děkanský kostel by měl být podstatně větší,
prostornější, modernější, měl stát na vyvýšenějším místě, aby už nebyl ohrožován
častými povodněmi od řeky, aby byl přímo buď součástí kounického náměstí, nebo
stál alespoň v jeho těsné blízkosti a také ještě, aby jeho hlavní oltář směřoval aspoň
přibližně k východu.
Takové místo s tolika požadavky se však tehdy v Dolních Kounicích nikde nevyskytovalo a nenabízelo. Po mnoha úvahách a diskusích byly vytypovány dvě zdánlivě
schůdné a možné alternativy. Buď nový, velký farní kostel postavit na místě, kde dosud
stála na návrší stará kaple „Barborka“ (oficiálně tedy kostel sv. Fabiána a Šebestiána),
kde však i tak bylo velmi málo místa a také terén na kopci byl značně nevhodný, který
by stavbu kostela zřejmě značně prodražil. Druhá alternativa už byla velkorysejší,
předpokládala však vykoupení a zbourání staré renesanční radnice z roku 1604 i sousedního Kölblova poschoďového domu s obchody v přízemí při dnešní Hlavní ulici,
směřující z náměstí vzhůru k Horní bráně. Tato varianta však měla mnoho odpůrců
a oponentů, kteří hlavně zpočátku měli značné obavy z možné neufinancovatelnosti
výstavby nového velkého farního kostela a zadlužení města.
Teprve po vyjasnění rozměrů a předběžných nákladů na stavbu nového kostela ve
slohu vlašské renesance, jak jej navrhl valtický architekt František Schleps v ideovém
projektu, který pak byl přepracován do prováděcího projektu kounickým stavitelem
Antonínem Strnadem, dále po souhlasu majitelky kounického panství a zároveň patronky kostela hraběnkou Terezií Herbersteinovou, roz. Dietrichsteinovou s výstavbou
nového kostela a po jejím závazku, že ve třech splátkách uhradí celou třetinu celkových nákladů na stavbu nového kostela, i po dohodnutém konkrétním rozpisu závazných příspěvků města Dolních Kounic i jednotlivých přifařených obcí, konečně tato
alternativa definitivně zvítězila a mohla být postupně realizována.
Některá důležitá data:
Noc z 1. na 2. února 1862 – katastrofální povodeň v Dolních Kounicích. Na 180
domů zničeno, další poškozeny, 5 osob utonulo, interiér starého farního kostela u řeky
zatopen do výše 2,2 m. V tom roce se proto také na různých místech Moravy konaly
peněžité sbírky ve prospěch povodní postižených a nešťastných občanů dolnokounických, které vynesly nemalou částku 28 796 zlatých.
15. března 1862 Okresní úřad v Židlochovicích nařídil vytopený kounický kostel
uzavřít pro zjištěné narušení statiky obvodového zdiva. Všechny bohoslužby a církevní obřady pak byly slouženy a konány ve stísněném a nevyhovujícím provizoriu kaple
Barborky a to až do postavení a otevření nového kostela v roce 1879.
1868 za faráře Pavla Juřeny konečně dosažena dohoda se zástupci města o stavbě
4
nového kostela. Do započetí stavby však pro nejrůznější překážky a neshody muselo
uplynout v nečinnosti ještě dalších dlouhých 9 let.
1873 – patronka kostela Terezie hraběnka Herbersteinová, rozená kněžna z Dietrichsteinů, udělila konečně své svolení ke stavbě nového farního kostela v Dolních
Kounicích a přislíbila na něj částku 15 000 zlatých ve třech splátkách.
1874 – Kostelní konkurenční výbor odkoupil a zaplatil za odstoupenou starou radnici, ve které do roku 1754 také sídlil Kounický hrdelní soud, částku 4 000 zlatých
a za sousední dům Františka Kölbla se třemi obchody 8 000 zlatých rak. měny.
1875 – 8. března započalo bourání staré renesanční radnice z roku 1604.
1877 se konala licitace na stavbu kostela. Provedení stavby bylo zadáno staviteli Josefu Jelínkovi ze Židlochovic, kounickému rodáku, který nabídl nejpřijatelnější
podmínky. (Přislíbil totiž slevu 6,5 % z navrženého rozpočtu). Ve druhé polovině září
bylo zahájeno kopání základů a 30. října byl do nich uložen první kámen. Vložil jej
tam nejstarší kounický zedník, 73 letý domkař z čp. 218, pan František Mihovský.
1878 – na velikonoční pondělí dne 22. dubna se v Dolních Kounicích konala velká
slavnost posvěcení základního kamene nového kostela, doprovázená oslavnou střelbou z hmoždířů od kaple sv. Antonína za veliké účasti lidí, vzácných hostů z politické
i církevní správy, i duchovenstva z širokého okolí. Světitelem byl kounický rodák
P. František Eisenfest, farář v Blučině. Kázání měl předchůdce tehdejšího kounického faráře Ignáta Hýbla, P. Pavel Juřena z Cvrčovic. Posvěcený základní kámen byl
umístěn v hlavním vchodu do kostela pod budoucí věží a v něm, ve skleněné nádobě
je uložena „památní listina“ (protokol) v obojí zemské řeči i s ukázkami tehdejších
peněz. Ještě téhož roku byly základy nového kostela vyvedeny až do výše vyprojektovaného základového soklu.
1879 – Celá hlavní stavba nového kostela pak byla provedena za nasazení vysokého pracovního úsilí v průběhu roku 1879 tak, aby byla dokončena do konce září 1879
a mohla být dolnokounické farnosti nabídnuta k posvěcení a převzetí do užívání.
Dne 19. října 1879, o dvacáté neděli po Sv. Duchu, byl nový kounický farní
a děkanský kostel slavnostně benedikován (požehnán) a zasvěcen opět jako starý kostel
sv. apoštolům Petru a Pavlu. Benedikci vykonal v zastoupení biskupa kanovník stoliční kapituly brněnské Jan Křtitel Raus. Posvěcení kostela, které při dřívější příležitostné návštěvě Kounic přislíbil a vymínil si brněnský biskup Nötig, muselo být odloženo
na pozdější dobu pro jeho vážné onemocnění. Ten se však už neuzdravil a zemřel. Tu
konečnou konsekraci kostela (vysvěcení) pak provedl až za 11 let (25. června 1890)
jeho nástupce biskup František Sal. Bauer u příležitosti generální vizitace a udělování
svátosti biřmování 836 kounickým biřmovancům.
Hlavní parametry kostela:
Délka
Šířka
Výška
Výška věže
5
45 m
21 m
20 m
41,6 m
Návrh rozpisu příspěvků z farních obcí na stavbu kostela
z 3. ledna 1874:
Dolní Kounice
Mělčany
Trboušany
Moravské Bránice
Německé Bránice
Celkem:
17 535 zlatých
5 852
5 693
4 483
3 813
37 378 zlatých
Příspěvek patronky kostela
15 000 zlatých
51 kr.
81
27
39
35
33 kr.
Náklady na stavbu kostela
52 378 zlatých 33 kr.
Tuto částku potvrdil už v roce 1907 i historik P. Augustin Kratochvíl, autor Vlastivědy moravské – oddílu pro soudní okres Ivančice, který v té době podrobně prostudoval a ve svých pracích popsal a okomentoval celý kounický městský i farní archiv.
Monumentální dílo výstavby nového, moderního farního a děkanského kostela
v Dolních Kounicích se tedy po více než 17 letech od povodně v roce 1862 k velké
radosti a spokojenosti podařilo, díky konečnému a ujednocenému postupu všech průběžně zúčastněných: místních farářů, městské správy, patronky kostela, Kostelního
konkurenčního výboru ve funkci investora, projektanta a kounického stavitele Strnada, hlavního stavitele Jelínka, odpovědných zástupců a starostů farních obcí, i všech
farníků a dobrodinců a zejména tehdejšího rozvážného, trpělivého a občas některé
horké hlavy vždy umírňujícího kounického starosty Františka Ježka. Tím však byla
splněna jen stavební část vybudování nového kostela, který byl zatím prázdný a z počátku musel být dočasně a provizorně vybaven i jen starším zařízením a nábytkem,
který byl pak dlouhodobě a postupně nahrazován a doplňován novým vybavením,
odvislým na dobročinnosti farníků, dárců a dobrodinců kostela.
Průběh postupného vybavování interiéru nového kostela
novým zařízením, jak se uskutečňovalo po jeho dostavění a otevření v říjnu 1879
v následujícím, asi stoletém období. Ve stručném přehledu podle záznamů (někdy
hodně neúplných) z jednotlivých roků ve farní kronice jsou uvedena data, jména dárců a hodnota věcí pořízených pro výbavu farního kostela. Pro pochopení a posouzení
i celkového řešení dobových ekonomických problematik farnosti, jsou tam uvedeny
i sbírky, které se netýkaly přímo vybavení farního kostela, jako sbírky na nezaměstnané, na stavbu biskupského gymnázia v Brně nebo náklady na velmi časté opravy
kaple sv. Antonína, poškozované opakovaně povětrnostními vlivy. Po roce 1879 tedy
bylo pro potřeby farnosti a zejména pro vybavení nového farního kostela postupně
pořízeno nebo darováno:
6
1880 Nová křížová cesta (14 velkých obrazů) z Tyrol podle Führicha.
Věnoval ji svobodný, zbožný kounický občan Alois Picka
(žil 1820–1884)
1881 Nový misijní kříž
Postaveny 3 nové kapličky Křížové cesty pod sv. Antonínem,
ostatní byly opraveny. Věnoval Alois Picka
1885 Pořízeny sochy sv. Cyrila a Metoděje (rok sv. Metoděje)
1886 Nové boční oltáře Sv. kříže a Bolestné P. Marie, bylo hrazeno
z odkazu již zemřelého A. Picky
Socha P. Marie lurdské, věnovaly dvě dívky z Mor. Bránic
1887 Socha sv. Josefa – věnoval řezník J. Spitz
1889 Přelití puklého zvonu pro hřbitovní kapli sv. Jana Křtitele
1893 Oprava kaple sv. Antonína
1895 Zábradlí – ozdobná mřížka s třemi uzavíratelnými průchody
mezi kněžištěm a chrámovou lodí – věnoval M. Oprchal
1899 Oprava kapliček Křížové cesty pod sv. Antonínem a do nich
pořízeny z Blanska nové, lité, těžké bronzové obrazy kříž. cesty
1900 Velký koberec k hlavnímu oltáři
1901 Nové dveře u kaple sv. Antonína a oprava střechy (nová měna)
1902 Stříbrný kalich – věnoval F. Hodovský
Pozlacená lampa věčného světla – věnovala Hedvika Oulehlová
z Něm. Bránic ze svého věna po své vlastní svatbě
1893 Nové, velké, dvoumanuálové pneumatické varhany od firmy
Mölzer Kutná Hora
1905 Nový velký lustr
1908 Svatostánek a 3 sochy na oltář Sv. Kříže (Boží hrob)
1911 Nový svatostánek na hlavní oltář
1920 Oprava kaple sv. Antonína (první oprava po světové válce)
1921 Další opravy v kapli sv. Antonína
1922 Oprava kapliček Křížové cesty ke sv. Antonínu
1923 Barevná vitrážní boční okna pro farní kostel – jména rodin dárců
jednotlivých oken jsou uvedena přímo na oknech
Opravy vnitřku farního kostela
Dva zvony pro Mělčany
Nový Betlém pro farní kostel
1926 Tři nové zvony pro farní kostel (sbírky po domech)
První generální oprava vnějšku farního kostela
První el. osvětlení hlavního oltáře
1927 Vymalování presbytáře (kněžiště)
Nový Boží hrob
1928 Oprava kaple sv. Antonína
7
700 zl.
neuvedeno
300 zl.
164 zl.
600 zl.
100 zl.
120 zl.
74 zl.
530 zl.
420 zl.
296 zl.
126 zl.
453 K
230 K
620 K
8 000 K
693 K
600 K
1 000 K
34 800 Kč
11 696 Kč
6 203 Kč
neuvedeno
neuvedeno
4 525 Kč
4 835 Kč
39 600 Kč
neuvedeno
4 000 Kč
2 417 Kč
14 500 Kč
4 217 Kč
Oprava všech soch
Sbírky na katolické gymnázium v Brně
El. osvětlení bočních oltářů a soch
1929 Pozlacení hlavního oltáře
Vybudování vnitřních závětří u obou bočních vchodů
1930 Sochy Božského Srdce Páně, Nep. Srdce P. Marie, sv. Františka
a sv. Terezie od Ježíška
Další elektrifikace kostela
1931 Kostelní sbírky pro nezaměstnané
1934 Oprava kaple sv. Antonína – střecha a bílení
1943 Pořízeny 3 menší zvony pro Mor. Bránice, Mělčany a Trboušany
jako válečná provizorní náhrada za zvony, zrekvírované Němci
na válku v r. 1942. Dodala firma Manoušek Brno
Velká oprava válečnou frontou poškozené střechy
a věže u kaple sv. Antonína
1948 Oprava barevných vitrážních oken farního kostela
Pro farní kostel zakoupeno nové harmonium Foerster pro případ
opravy varhan a pro hraní ve všední dny
1949 Oprava oltářů, obrazů a soch v kapli sv. Antonína
1951–4 Druhá generální oprava fasády farního kostela
příspěvek KNV
1962 Oprava varhan
1965 Oprava kaple v Mělčanech
Oprava interiéru farního kostela, nástřiky stropů, stěn, nátěry
(řídil a prováděl stavitel Woch z Dol. Kounic)
1969 Oprava střechy nad presbytářem
1970 Oprava velkého schodiště před hlavním vchodem do far. Kostela
1971 Oprava 5 ks barevných vitrážních oken kostela
(musely být odborně demontovány a převezeny do Brna)
1973 Pořízena nová, zcela uzavřená zpovědnice
Provedena větší oprava varhan, kromě běžného čištění, ladění
a seřizování byla provedena výměna všech píšťal u 4 rejstříků
1975 Velká venkovní oprava kaple sv. Antonína
1976 Vnitřní vybílení kaple sv. Antonína
1978 Třetí generální oprava celého vnějšku farního kostela před
blížícím se stým výročím jeho postavení a posvěcení (1879)
8
2 000 Kč
6 447 Kč
4 010 Kč
1 700 Kč
3 685 Kč
2 900 Kč
4 000 Kč
10 833 Kč
15 672 Kč
neuvedeno
neuvedeno
neuvedeno
10 000 Kčs
neuvedeno
48 325 Kčs
17 892 Kčs
10 182 Kčs
19 283 Kčs
10 435 Kčs
neuvedeno
4 890 Kčs
neuvedeno
5 000 Kčs
15 000 Kč
neuvedeno
neuvedeno
neuvedeno
Je třeba si uvědomit, že výše uvedený seznam nového chrámového vybavení, pořízený na základě výpisu poznámek z farní kroniky, jako oltářů, kostelního nábytku,
nových lavic, bohoslužebných liturgických předmětů, oltářních plachet, antipendií,
bohoslužebných rouch – nových ornátů, pluviálů v různých liturgických barvách,
alb, rochet, komží pro ministranty, dále pak svícnů, soch, korouhví, koberců a obrazů
zdaleka není úplný. Chybí tam např. zmínka o objednávce nového hlavního oltáře,
o pořízení zcela nového obrazu patronů kostela, apoštolů sv. Petra a Pavla nad hlavní
oltář, který byl objednán ve Vídni a byl údajně velmi drahý, o problematice historicky
i umělecky cenné mramorové kazatelny ze 17., podle některých možná už ze 16. století, přenesené ze starého do nového kostela, o pořízení nové mramorové křtitelnice,
kterou prý na prosbu faráře Hýbla (v Kounicích působil 1874 až 1884) objednala
u Trmoty v Brně a věnovala zbožná paní Ernestina Balcarová, vdova po zemřelém továrníkovi. Původní kamenná křtitelnice s dřevěným, vyřezávaným krytem ze starého
farního kostela u řeky, u které byly možná po několik set let křtěny všechny děti kounických farníků, byla po povodni 1862 převezena k dočasnému užívání na Barborku
a odtud se asi až někdy ke konci druhé poloviny 20. století jako už dávno nepoužívaná
ztratila, neznámo jak a kam. Dnes je k vidění už jen na starých fotografiích.
Také se už dnes neví, kde skončily úplně nové varhany s pedálem ze starého kounického kostela u řeky, které tam ještě v roce 1857 postavil brněnský varhanář Ferdinand Mikša za 825 florinů a současně též ke stoletému jubileu postavení nynější
barokní poutní kaple sv. Antonína, na přání pana faráře, tento varhanář příležitostně
opravil a naladil také tamější jakési malé píšťalové varhany (možná jen nějaký starý
positiv bez pedálu) za dalších 20 florinů. Původně jsem se domníval, že ty zánovní
Mikšovy varhany z r. 1857, které ve starém kostele u řeky do povodně a úředního uzavření kostela 1862 tam sloužily jen necelých 5 let, byly snad jako malé a do budoucího
nového velkého kostela nevyhovující, prodány do nějakého menšího kostela a peníze
že byly použity na výstavbu nového farního kostela. Později však byla podle Řiháčka
někde objevena ještě poznámka faráře Hýbla, že do nového kostela byly také přeneseny varhany z kůru kaple Barborky, což provedl a varhany znovu naladil varhanář
Komínek z Brna. Tyto varhany pak sloužily jako dočasné provizorium až do postavení
nových, nynějších velkých pneumatických varhan v roce 1903 firmou Mölzer z Kutné
Hory. Ale jestli varhany, přenesené z Barborky do nového kostela byly ty Mikšovy
z r. 1857 nebo nějaké jiné, ještě starší z kůru na Barborce, to už dnes nikdo neví a kam
přišly po postavení nynějších velkých varhan, už také nikdo neví. Poměrně velký kůr
na Barborce je dnes zcela prázdný a v poutní kapli na Antoníčku je jen staré, malé.
jednoherní tlakové harmonium, v minulosti zakoupené údajně od nějakého varhaníka
z Babic.
Starý, roku 1862 vytopený a zrušený farní kostel u řeky z r. 1411 byl určen k demolici. V roce 1880 jej i s věží koupil ke zbourání pan František Denk z dnešní Hlavní
ulice čp. 75 (dnes pizzerie u Kočích), jehož dceru Annu v roce 1886 pojal za manželku tehdejší 29letý kounický varhaník Vincenc Schütz (1856–1902). Jako vyškolený
9
varhaník a vynikající učitel hudby, přišel do Kounic až do nového farního kostela
v roce 1879. Bydleli na domě čp. 73 proti kostelu, kde po jeho smrti si pak za nějaký
rok Josef Hloušek otevřel cukrárnu, v roce 1911 starý dům zboural a vystavěl nový,
poschoďový se secesní fasádou. Původní domek byl starý, přízemní a byl snad jako
jediný v Kounicích situován neobvykle bočním štítem do ulice.
Některé drobné předměty ze starého farního kostela (např. poškozené a málo umělecky zhotovené sošky a obrazy z bočních oltářů) již do nového kostela přenášeny
nebyly, neboť tak to rozhodl konkurenční kostelní výbor ve funkci investora, který
už nechtěl mít v novém kostele žádné předměty, připomínající veteš. Tyto pak byly
nabídnuty věřícím rodinám, aby si je vzaly na památku do svých domácností a některé
z nich byly i nadále používány alespoň na výzdobu čtyř venkovních oltářů ve městě
o každoročních slavnostech Božího Těla.
Listopad 2011
Stanislav Liškutín
W
q
10
X
Prameny:
Farní kronika, zal. 1804,
Jaroslav Joch TJ: Od vigilie 1878 do vigilie, 1978,
P. Augustin Kratochvíl: Vlastivěda moravská, 1904
Milan Řiháček: Historie města Dolních Kounic, 2004
Stanislav Liškutín: Pohled do historie naší dolnokounické farnosti, 2001
P. Augustin Kratochvíl: Archiv Dolních Kounic, města na Moravě, 1907
Kdybyste se ještě v první polovině 19. století zastavili ve středu kounického náměstí
a podívali se nahoru, přibližně východním směrem, kde dnes stojí kounický farní kostel, uviděli byste tam to, co vidíte na tomto obraze, připisovaném panu Altanerovi,
kounickému mistru, malíři pokojů, který prý měl také ještě jako koníčka malování obrazů. Originál tohoto obrazu dnes můžete vidět na stěně kanceláře matriky v soudobé
kounické radnici. Ta vyšší poschoďová budova s předsunutým podloubím byla stará
renesanční radnice z roku 1604, kde v horních místnostech nezasedali jen purkmistři,
rychtáři a konšelé, ale kde asi do r. 1754 sídlil také kounický hrdelní soud, který tam
nad provinilci vynášel také i skutečné rozsudky smrti, jež však před koncem působnosti hrdelních soudů musely být ještě povinně posuzovány upravovány a schvalovány
Apelačním soudem v Praze na Hradčanském náměstí. Pak už císařovna Marie Terezie
všechny městské hrdelní soudy zrušila. V přízemí radnice byly obchody, někde ve dvoře byla i mučírna a za radnicí byla ještě šatlava – obecní věznice pro zadržené osoby. Vlevo vedle radnice vidíme bránu, která původně vedla na dvůr radnice, později
byla uvolněna pro zřízení cesty z náměstí na Barborku. Vpravo vedle staré radnice
je Kölblův dům, kde v přízemí byly také obchody. Po přiblížení můžeme na vývěsních
štítech obchodů číst zleva jména: A. Fischer, Peregrin Schrutka a Fr. Kölbl – zřejmě
asi majitel domu. Mezi prostředními okny v poschodí byl na omítce obraz P. Marie
s Ježíškem. Vpravo vedle Kölblova domu vedla vzhůru k Horní bráně ulice, která se
dnes jmenuje „Hlavní.“
11
Toto byl původně hlavní vchod
s kamenným ostěním z vnějšího
sloupového podloubí do budovy
staré renesanční radnice z roku
1604, který po jejím zbourání
1875 před stavbou nového farního kostela byl přenesen a později
použit jako vchod do kostelního
podzemního sklepa proti sakristii kostela pod nynější cestou
z náměstí na Barborku. Ty dveře
jsou asi ještě původní, fotografie
pochází zřejmě někdy z přelomu
19. a 20. století, možná ještě od
tehdejšího kounického fotografa
Haucka. Nad vchodem do radnice byla zazděna velká pískovcová deska s obsáhlým staročeským nápisem o jejím postavení
a dokončení v roce 1604. Deska
byla také přenesena a zazděna
nad vchod do kostelního sklepa,
byla jí dokonce zhotovena plechová stříška, aby na ni nepršelo, avšak bohužel, zub času na ni
za těch 136 let od zbourání radnice tak silně a negativně zapůsobil, že nápis na něm je
dnes zcela a naprosto nečitelný. Jako by tam žádný nikdy nebyl. Naštěstí jej Augustin
Kratochvíl uvedl v doslovném znění ve své Vlastivědě moravské z roku 1904 a proto
tady je:
Pán Buoh racz domu tohoto obezniho y nas wssech kterziz do neho pochazeji –
pozsehnati. Staveni jeho czineno za zdrzeni panstvi tohoto Kauniczkeho – jeho
– milosti urozeneho a stateczneho ritirze Pana Bernarta Drnowskeho z Drnowicz
a na Reiczi (asi Rájec) – a hradě Kauniczich, nejvyssiho – hofrychtyrze markrabstwi morawskeho a za starosti mestečka tohoto Jana Mniowskeho z Czynenperku y jeho aurzadem. Panu . Bohu . Bud s toho pochwaleno amen . Stalo se przi
czasu Boziho wstaupeni 1604.
12
Nový farní a tehdy i děkanský kostel sv. Petra a Pavla v Dolních Kounicích, postavený
v roce 1879 ve slohu vlašské renesance podle návrhu valtického architekta Schlepse
na místě někdejší staré renesanční radnice z r. 1604 a vedlejšího Kölblova domu při
dnešní Hlavní ulici.
Interiér farního kostela
v Dolních Kounicích se
zde viditelnou jen přední
polovinou chrámové lodi.
Pohled z kůru při náhodném svatebním obřadu.
13
Průhled do interiéru kostela novou
ocelovou bránou z chrámové předsíně za hlavním vchodem pod věží,
kterou podle návrhu arch. Žlábka
z Brna nechal zhotovit a vyrobit
z jeklových profilů ke stému výročí
postavení farního kostela řeholní
bratr, jezuita Jaroslav Joch TJ, sakristián v brněnské katedrále, který
se považoval za kounického rodáka, protože své chlapectví prožil
v kounickém Masarykově sirotčinci. Bránu vyrobil a svařil zámečník
p. Dobrovolný z D. Kounic.
Hudební kůr farního kostela
v Dolních Kounicích s dvoumanuálovými pneumatickými
varhanami od varhanářské
firmy Mölzer Kutná Hora,
z roku 1903, které tehdy stály
8 000 K. Ty bílé, hladké plastikové listy s výstupky všude na
stěnách kostela měly na něčí
doporučení za faráře Dyčky
(1968) po vymalování kostela
postřikem (provedl kounický
stavitel Augustin Woch) levně
snížit vnitřní ozvěnu a vylepšit
akustiku kostela. Ale zřejmě to
moc nepomohlo.
14
Umělecky i historicky
cenná kazatelna z bílého mramoru, s vyobrazením čtyř evangelistů, která pochází ze
17. století, podle některých vyjádření však
prý může být i starší. Ze starého kostela
u řeky byla do nového
přenesena a tam znovu sestavena v červenci 1879. Současně
je zde vidět také bohatě zdobená kovová
mřížka se třemi uzavíratelnými průchody,
která přes celou šířku
kostela odděluje kněžiště od chrámové lodi
a u které bylo dříve
podáváno klečícím věřícím svaté přijímání.
Mřížku nechal vyrobit
u kounických řemeslníků za 420 zlatých
a věnoval ji kostelu
M. Oprchal. U této
mřížky si můžete dnes
všimnout jedné zajímavosti. Pracně zhotovené ozdoby v podobě kovových květů ve tvaru zvonečků ve
vrchní části každého dílu mřížky, na levé, ženské straně před kazatelnou, kde stávala
při bohoslužbách ukázněná děvčata, jsou všechny v pořádku a žádný nechybí. Na
pravé, tzv. mužské straně však, kde je mramorová křtitelnice a kde se vždy tísnili před
mřížkou roztržití a nenechaví kluci s prvními náznaky probouzejícího se a klukům
vlastního technického myšlení, těch kovových ozdobných zvonečkových květů spousta
chybí, neboť si je někteří tito hoši při nedělních bohoslužbách postupně z dlouhé chvíle uviklali, ulomili a „na památku“ odnesli domů.
15
Hlavní oltář nového farního kostela sv. Petra a Pavla v Dolních Kounicích s přidaným
obětním stolem dle doporučení po druhém vatikánském koncilu v šedesátých letech min.
století. Nad obětním stolem je původní skvostná lampa věčného světla s dodatečně přidaným osvětlením obětního stolu. Vpravo pod sousoším sv. Jana Křtitele a Pána Ježíže
při křtu Páně, je dole vidět nová, mramorová křtitelnice, kterou ještě za faráře Hýbla
(v Kounicích působil 1874–1884) věnovala kostelu zbožná paní Ernestina Balcarová,
vdova po zemřelém kounickém majiteli továrny na modrotisk. Ten (František Balcar
1783–1848) si také na kounickém náměstí místo dvou zbouraných přízemních starých
domů čp. 66 (Balcar) a odkoupený čp. 67 (Picka) postavil velký, tehdy moderní poschoďový dům čp. 66, který je dnes všem znám jako sídlo Městského úřadu – kounická
radnice.
16
Vzácné sousoší Piety – Bolestné
Panny Marie, pocházející z kláštera Rosa coeli. Po odchodu strahovských premonstrátů z Dolních
Kounic v roce 1808, kdy vrátili
budovu kláštera, kostela i malý
zemědělský statek v Německých
Bránicích, (který živil dva premostráty průběžně dohlížející na
opravy klášterního areálu) zpět
mikulovským Dietrichsteinům za
45 000 zlatých, byla Pieta umístěna ve farním kostele u řeky, po
povodni 1862 a uzavření tohoto
kostela byla uložena v poutní kapli
sv. Antonína. Po dostavění nového
farního kostela vvbylo toto sousoší – hlavně zásluhou Aloise Picky,
který mimo jiné věnoval a uhradil
kostelu pořízení obou bočních oltářů – přeneseno a umístěno na
levém bočním oltáři, kde je doposud. Naproti, na pravé straně, je boční oltář Svatého Kříže se svatostánkem, využívaný
o Velikonocích jako Boží hrob.
Nový kounický Betlém, který byl za faráře P. Petra Blahy (v Kounicích 1923 až
1935) v roce 1923 pořízen – zdá se – za tehdy vpravdě „nekřesťanské“ peníze 4 835 Kč
pro kounický farní kostel od brněnské firmy Werner (někteří umělci především uměli
rychle „vydělávat“ peníze už tenkrát, zejména na zakázkách pro kostely a věřící). Betlém je každoročně vystavován ve vánočním období na bočním oltáři sv. Josefa mezi
barevně osvětlenými a ozdobenými vánočními stromky (sochu sv. Josefa pro tento oltář
věnoval kostelu již 1887 kounický řezník Jan Spitz, stála 120 zlatých. Na protější boční
oltář sochu P. Marie lurdské věnovaly už rok předtím za 100 zlatých nejmenované dvě
dívky z Moravských Bránic). Nedílnou součástí Betléma je také před oltářem vždy samostatně vystavená pokladnička v podobě černouška s kývající hlavičkou, která proto
také vždy velice zajímala především všechny děti. Po vhození jen malé, lehké mince
černoušek pokynul hlavičkou na poděkování jen nepatrně, ale po vhození velké těžší
mince pokývnul svou hlavou vždy podstatně výrazněji.
Radostné a požehnané Vánoce L.P. 2011!
17
Z našich akcí
Adaptační pobyt žáků 1. ročníku
Nedlouho po zahájení školního roku se žáci 1. ročníku vydali společně do Bohdalova
– rekreačního střediska na Českomoravské vysočině. Cílem pobytu bylo vzájemné
seznámení s kolektivem třídy a vyučujícími, navázání přátelských vztahů, zkouška samostatnosti v sebeobsluze a řešení problémových situací. Zajímavý program obohatil
dětské duše o pozitivní zážitky a nabídl mnohá řešení volnočasových aktivit. Vzhledem k věku trval pouze tři dny a jistě byl zajímavou pobídkou pro časově náročnější
akci v dalších ročnících – školu v přírodě.
Za realizační kolektiv pedagogů Mgr. Marie Straková
18
Ukázky hodin
O fyzice trochu
jinak
Žáci šestých tříd naší školy odstartovali
soutěž „O fyzice trochu jinak“, ve které
mají možnost ukázat, jak dovedou spojit poznatky z přírodních věd nabyté ve
škole a vlastní zkušenosti a zdravé uvažování. Do konce pololetí budou v nepravidelných termínech plnit zajímavé
úkoly a sbírat body. Odměna pro vítěze
bude sladká! Čeká na něj dort.
Prvním úkolem bylo vytvořit ze 30
syrových špaget a 20 bonbónů typu
marshmallow co nejvyšší stavbu. Velké
stavění zatím proběhlo v 6. A. Nejvyšší
stavba dosáhla úctyhodných 91 cm.
Mgr. Dana Pauková
19
Z činnosti MŠ
Aktivity dětí v MŠ v měsíci říjnu
Děti se seznamovaly s různými výtvarnými technikami a tvořením z podzimních přírodnin.
Těmto činnostem předcházela vycházka do okolí spojená s hledáním a sbíráním přírodnin.
Seznámily se s otiskováním podzimního listí, poznávaly barvy podzimu. Vytvářely strašidla z dýní, které si umístily před
mateřskou školu.
Cílem těchto činností bylo učit se
vnímat barvy kolem nás a rozvíjet svou
fantazii a dovednost.
S. Svobodová
Informace a podrobnosti z dění na škole najdete na našich webových stránkách:
www.zsdolnikounice.cz
20
Rozsvícení vánočního stromu
Tradice společného rozsvícení vánočního stromu na Masarykově náměstí v Dolních
Kounicích není zas až tak dlouhá, přesto do kultury města již neodmyslitelně patří.
Je spousta lidí, kteří si předvánoční atmosféru nenechají ujít. Na chvíli se společně
zastavit, popovídat si s přáteli či známými a popřát si krásný advent. V mrazivém
podvečeru popít šálek horkého čaje či punče a pak, až se rozsvítí vánoční strom, se
rozejít do svých domovů.
V Dolních Kounicích se rozsvícení vánočního stromu uskutečnilo v neděli 27. 11.
2011. Od 15 hodin proběhlo v kulturním domě zdobení perníčků a výroba vánočních
ozdob za spolupráce SDH. Tato akce se konala poprvé, ale sklidila u dětí i rodičů
velký ohlas. Před slavnostním rozsvícením stromu promluvil pan starosta města Karel
Zalaba, který popřál všem pěkné a klidné prožití adventního času. Vystoupil i pan farář Karel Obrdlík, který nabídl malé adventně-betlémské zamyšlení. K této významné
příležitosti zazpívaly i děti z obou dolnokounických mateřských škol a pěvecký sbor
ZŠ pod vedením paní Mgr. Žákové.
Akce se zúčastnilo několik stovek návštěvníků, což ukázalo zaplněné Masarykovo
náměstí. Do atmosféry tohoto předvánočního setkání můžete nahlédnout v naší fotogalerii na stránkách města Dolní Kounice, www.dolnikounice.cz.
Všem, kteří se zúčastnili, děkujeme a budeme se snažit do dalších let tuto tradici
udělat ještě zajímavější.
Ing. Jana Jurková
TIC města Dolní Kounice
Upozornění
Celý kounický zpravodaj vydaný od roku 1973 je k dispozici od září 2011
na webových stránkách knihovny a města již i v elektronické podobě.
Přejeme všem krásné svátky vánoční
a šťastný rok 2012.
Jana Káčerková, Městská knihovna
21
Městská knihovna Dolní Kounice
Nové knihy za měsíc září, říjen a listopad 2011:
17
32
323
51
51
51
53
57
61
614
616
616
641
78
796.5
802.0
82
82
885.0
885.0
914
B
B
B
B
B
B
B
B
B
Plzák, Miroslav
Machiavelli, Niccolo
Kmenta, Jaroslav
Hrubý, Dag
Manželský svár
Vladař
Všehoschopní
Matematika pro gymnázia. Anal. geom.
Matematika pro gymnázia.
Hrubý, Dag
Diferenciální a integrální počet
Pomykalová, Eva
Matematika pro gymnázia. Stereometrie
Fyzika pro gymnázia.
Lepil, Oldřich
Elektřina a magnetismus
Novotný, Ivan
Biologie člověka pro gymnázia
Hnízdil, Jan
Mým marodům
Strunecká, Anna
Doba jedová
Faleide, Asbjorn O.
Vliv psychiky na zdraví
Jirák, Roman
Demence a jiné poruchy paměti
Formáčková, Marie
Prostřeno! Od Aše po Jablunkov
2.
Wall, Mick
Iron Maiden. Run to the hill
Jarošová, Andrea
Hory, má panenko
Angličtina
Literatura pro 3. ročník středních škol
Literatura
Košťálová, Michaela
Tragický osud spisovatelky Simony Monyové
Sacher, Richard
Simona Monyová
Müller, Birgit
Toskánsko
Bass, Eduard
Cirkus Humberto
Bradford, Barbara Taylor Příliš silné pouto
Braunová, Petra
Klub radostí dnešního dne
Brown, Sandra
Ostrý střih
De Cesco, Federica
Dům Tibeťanky
Dirie, Waris
Svítání na poušti
2.
Dousková, Irena
Darda
3.
Eastland, Sam
Oko rudého cara
Fielding, Joy
Nebezpečná zóna
22
Z dějin Dolních Kounic – díl III.
Cihelny v Dolních Kounicích, 2. část
Pokračování z minulého čísla Naše město 3/2011
Nyní se vraťme k fázi výroby, kdy surové cihly ležely na latích. Latě po dvanácti
kusech se řadily do zásobníku na výšku v devíti řadách. Souprava 2 × 9 řad se odvážela do sušárny. Zpočátku se latě s cihlami nabíraly ručně na etáže dvoukolonového
vozu. Jeden vůz obsahoval 2 × 108 ks × 5 kg mokrých cihel, což znamenalo asi jednu
tunu.
Denní výkony se pohybovaly v průměru následovně:
Pondělí
38 000 ks
Úterý
34 000 ks
Středa
38 000 ks
Čtvrtek
34 000 ks
Pátek
38 000 ks
Na ruční práci to byly obdivuhodné výkony. Při vyšší výrobě a do přírodních sušáren měl pracovník dalšího pomocníka.
Do roku 1970, tedy do zavedení mazutu do kotelny a na pec, se pracovalo u pece na
dvě směny. Ze sušáren se vozily cihly už jen po jedné koloně, podle potřeby pece buď
z jedné, nebo z druhé strany po její délce, k pojízdnému překladači. Z něj dvě ženy
stahovaly výrobky na tříkolové vozy po 108 kusech a zavezly česlem – vjezd, do pece.
Zde dva pracovníci cihly rovnali (šraňkovali nebo kastlovali) tak, že pod sypáky na
uhlí byly pečlivě vyrovnány komínky – sypákové slohy, aby prachové uhlí přikládané
shora se při pádu co nejvíce rozstříklo do skládky a nepadalo hned na podlahu.
Každá jednotlivá komora musela být oddělena papírovou přepážkou, těsně přiléhající k obvodu stěn – tzv. „šubrování“. Zamezilo se tím přístupu falešného studeného
vzduchu.
Na peci byly z počátku plechové přikladače poháněné táhly rozvedenými po celé
peci (zvonkohra) a pomocí drátů a řetízků hýbaly pákami přikladačů, kterých bylo asi
třicet kusů. Dříve se přikládalo jen lopatkou, poklice otvorů se nadzvedávaly háčkem.
Později, když se provoz vrátil od mazutu opět k výpalu uhlím, se uhlí do pece nahrnovalo jednoduše nohou z navezených zásob přímo kolem komínků. Přikladače se totiž
vinou špatně tříděného uhlí stále ucpávaly kousky. Většinou se zde používal hnědý
hruboprach, velmi dobrý byl černý hruboprach z Ostravy.
Vyvážka z pece se prováděla rovněž tříkolovými vozy po vybourání a vyklizení
čelesen. Později býval do čelesen usazen ventilátor pro odsátí tepla, prachu a popela.
Z důvodu výšky pece 230 cm se odebíraly cihly asi od půl metru shora, na spodní se pokládaly plechy a po „tretně“ se sjíždělo čelesnem ven, což opět vyžadovalo
velkou rutinu. Po vyvezení komory (asi 5 metrů – 5000 ks) se vyvezly zbylé spodky.
Půlky, zlomky se třídily. Popel měl na starosti „prášek“ – tuto přezdívku měl zaměst1165
nanec – většinou žena, která jej odvážela na skládku a rovněž musela zazdívat a odezdívat čelesna.
V čelesnech se stavěly dvě zdi. První byla z voštinových cihel, neboli větších bloků
cihel, které se pro tento účel (i z pohodlnosti) nechaly projít sušením. Zeď se stavěla
bez omítnutí na maltu od lisu a jemného písku. Druhá zeď byla vystavěna ve vzdálenosti 10–15cm a omítnuta – omazána hlínou s takovým utěsněním, aby zde nebyly praskliny a mezery, které by umožnily nasávat falešný vzduch do pálícího pásma
a narušovat výpal. To se pak projevilo černými očouzenými nebo slabě vypálenými
výrobky.
U pece na skladě se cihly skládaly z vozíku do figur kleštěmi po 4–5 kusech, později byly paletovány. Když přijel zákazník, braly se cihly přímo z vozíků, čímž se
urychlila práce vyvážečů.
Zásoba uhlí na pec byla pod kůlnou, kabelkovým dopravníkem a později pásem se
dopravovalo na pec, zde se rozváželo kolečky. Pec měla původně přirozený tah komínem a byla kratší, posléze se tah řídil komínovým ventilátorem.
Cihlový komín byl postaven kolem roku 1930 o výšce 34 metrů. V osmdesátých letech minulého století byl komín opravován, natřen a jeho výška snížena o dva metry.
Cihelna v roce 1965. Vlevo stará budova lisovny, vpravo nová lisovna, do které míří
lokomotiva s výklopnými vozíky. Doprava hlíny byla o deset let později nahrazena
dopravním pásem.
1166
V areálu cihelny se nacházely dva obytné domy:
Č. p. 529:
Jeho podoba ani místo kde stál, nám není známo. Byl zbořen v období mezi dvěma
světovými válkami.
v letech
jméno a příjmení
osobní data povolání
Marie NEŠPŮRKOVÁ
Emil MAŠTERA
Marie MAŠTEROVÁ
1920–1920 František JANEČEK *1920 †1920 dítě
jiné poznámky
Č. p. 528:
Posledními obyvateli byli Karel a Terezie Procházkovi. Procházka pracoval v cihelně jako topič na peci, jeho manželka pracovala v lisovně. Odstěhovali se kolem
roku 1975, dům byl zbořen o deset let později. Číslo popisné bylo přiděleno na ulici
Jiráskovu č. o. 58A.
Dům stál na obezděném vyvýšeném místě. V sedmdesátých letech byl již ve velmi
špatném stavu. Byl velmi skromně vybaven. Podlaha byla cihlová, místy s dlažbou.
Dům byl úzký a jednotlivé místnosti průchozí. Vstupní dveře směřovaly k peci. Za
domem se nacházela malá zahrada se sklepem.
v letech
jméno a příjmení
Marie NEŠPŮRKOVÁ
Emil MAŠTERA
Marie MAŠTEROVÁ
1930–1930 Zdeňka SIMONOVÁ
–1944
František BAMBÁSEK
–1936
Marie PROCHÁZKOVÁ
Karel PROCHÁZKA
Terezie
PROCHÁZKOVÁ
Jiří BRABEC
Karel PROCHÁZKA
osobní data
povolání jiné poznámky
†1920
dítě
*1930 †1930 dítě
*1907 †1936
+ na TBC
cihlář
manželka
roz. Brabcová
syn Terezie a Karla
syn Terezie a Karla
1167
Přibližný vzhled zaniklého domu č. p. 528
Voda ze studny v prostorách cihelny přestala být používána pravděpodobně před
rokem 1965. Byla nahrazena novou studnou u řeky blízko mostu. Vodovod byl tažen
přes náměstí Míru ke škole pod chodníkem a podél školní zahrady podél cesty. Zároveň v té době byla pracovní plocha cihelny vybetonována. V roce 1973 byla vybudována panelová vozovka od základní školy k cihelně, nákladem 170 000,– Kčs. Měla
zjednodušit vjezd nákladních vozidel do závodu z ulice Karlovské a výjezd kolem
školy k náměstí Míru. U vjezdu i výjezdu byly instalovány ručně ovládané závory, po
levé straně vjezdu stála vrátnice. Zaměstnanci zde zaznamenávali příchod i odchod
pomocí docházkových hodin mechanického provedení, lidově zvaných „píchačky“.
Záznam časového údaje se prováděl na klasické papírové karty.
V cihelně byl k dispozici traktor ZETOR 25, který byl nahrazen výborným typem
ZETOR 5510 Zetormatic s vlekem, v dalších letech se dvěma rumunskými vleky.
Traktory zajišťovaly svoz popela a zmetků od pece i posun kolejí bagru. Koleje se
nadzvedávaly na straně u břehu na šikmé kozy a trámem pomocí traktoru posunuly,
srovnaly a podložily. Malé koleje pro lokomotivu a vozíky se větším počtem lidí za
pomoci latí posunuly k velkým kolejím. Terén se pro uložení kolejí rovnal traverzou,
taženou za traktorem na laně nebo řetězu.
Na zimní měsíce bylo nutno se v hliništi dobře připravit a zakrýt suchý břeh silážními plachtami, pilinami a rohožemi. Užívaly se i naftové nebo olejové agregáty
– topidla, která vháněla teplo pod plachty, ale bez valného výsledku. Několik let se
s úspěchem rozmrazoval břeh na ploše asi 10 × 10 m pomocí ojetých pneumatik různých druhů (mnozí lidé se jich rádi zbavovali) naskládaných těsně vedle sebe. Zapálení asi sta pneumatik se provedlo k večeru, pomocí oleje, nafty a hadrů, aby druhý den
bylo možno rozmrazenou hlínu těžit. Průběh pálení se podobal hořící naftové věži. Při
nevhodném směru větru dým pohltil obec a plameny byly viditelné ze značné vzdále1168
nosti. Hlášení o akci se podávalo předem na místní národní výbor a požárnímu útvaru.
Ve své době byly tyto neekologické způsoby tolerovány.
Ráno se vidlemi odstranily z popela zbytky gum a hlavně drátů, kterých bylo požehnaně. Popel z gum byl naopak vhodnou příměsí do suroviny. Všichni dělníci byli
při práci úplně černí. Jen cihlám to bylo prospěšné. 90 % tepla přišlo nazmar, zbytek
rozmrazil půdu do dvaceti centimetrů což stačilo na pokračování ve výrobě. Výrobky
ze zmrzlé hlíny by se v sušárnách rozpustily a rozpadly.
Foto z roku 1965. Vlevo doprava hlíny z hliniště lokomotivou zn. SLAVIA. Na stroji
jsou Jaroslav Brabec, Květuše Sattlerová, Anna Zalabová. Na fotografii vpravo odvoz
zlomků cihel a popela traktorem ZETOR 5510 Zetormatic s vlekem. Dopravní četu
tvořili řidič Vilém Uher a závozník Václav Peloušek.
Od roku 1967 do roku 1970 se denně vyrábělo asi 24 000 kusů cihel, po zavedení mazutu a vysokozdvižných vozů 36 000 kusů. Nejvyšším výkonem byla
výroba 1 milionu kusů za měsíc. Při nasazení všech sil v surové výrobě při prodloužených směnách a současné výrobě do přírodních sušáren se vyrobilo za 9 až
10 hodin (přestávka byla za provozu střídavě) 52 000 kusů denně. Pro dosažení
těchto výkonů byla důležitá dokonalá organizace, na které má lví podíl tehdejší
vedoucí Jiří Adam.
Ke zvýšení výkonů přispělo i zavedení vysokozdvižných vozů se zvláštním pobíracím zařízením – vidlemi s pěti prsty. Odstranila se tím namáhavá ruční práce v pecním
prostředí.
Cihly se rovnaly na obou stranách pece na podložky do zvláštních sloh, odvoz
a uložení obstaral vůz.
Zavedení VZV vozů předcházela rozsáhlá rekonstrukce pece, zrušení čelesen a zabudování velkých vrat pro vjezd. Z původní kruhové pece se staly dva pecní kanály.
Systém oběhu ohně byl zachován.
1169
Při rekonstrukci provozu v roce 1971 došlo k převratné změně v pálení cihel, a to
zavedení mazutu. Mazut (těžký olej) je neodpařený zbytek při frakční destilaci ropy
za atmosférického tlaku, který se dále destiluje za sníženého tlaku. Zavedení mazutu
jako topného média zvedlo výkony a mnohé postupy relativně zjednodušilo, ale negativní stránka byla o to horší. Zpočátku byl mazut kvalitní, více naftový, bez parafinu
a nečistot. V kotelně byly zavedeny olejové hořáky bez trvalé obsluhy a na peci hořáky SABO – ITALY instalované rakouskou firmou.
První spouštění hořáků proběhlo na peci až do rána. Tyto agregáty byly velmi jednoduché. Vyžadovaly předehřáté palivo na 80° C, což se uskutečnilo opět jednoduchým a levným způsobem – uložením jedné trubky s vývody do násypu pece, který
teplotu zajistil. Spotřeba mazutu činila 220 tun za měsíc.
Hořáky pracovaly na principu vstřikování a rozprašování mazutu pod tlakem asi
40 atmosfér. Po čase začaly praskat trysky a do kotelny musel často zajíždět servis. Co
ale následovalo po zavedení hořáků LINGL na peci byl menší horor. Mazut tuhl, kde
se dalo a protože hořáky bylo nutno stále posunovat kupředu ve směru výpalu cihel,
vždy došlo k úplnému zatuhnutí hadic a trysek. Mazut byl postupně všude a paliče by
bylo jednodušší po směně zastřelit než umývat. Nebyla nouze ani o únik mazutu do
kanalizace a řeky, jednou se jeho likvidace prováděla až u Medlova.
Tento rozkvět na úkor životního prostředí trval až do roku 1984, kdy se rozumem,
střízlivostí a zákonem řízené vedení podniku rozhodlo (i z ekonomických důvodů)
vrátit k uhlí. Pro úplnost, to samé probíhalo postupně i v dalších cihelnách. Následky
v podobě nezlikvidovaných zařízení ze zbytků mazutu jsou z důvodu nedostatku peněz na likvidaci dodnes k vidění v Boskovicích, Nasobůrkách, Králově Poli.
V kotelně se používal ořech hnědý 2, na peci hnědý hruboprach. Do hlíny se lisovaly kaly (to i za mazutu), méněhodnotné uhlí, briketový prach apod. Výkony se v té
době pohybovaly od 20 do 25 tisíc denně, tedy polovina výkonu na mazut.
K mazutu jako topidlu se váže jedna příhoda. Dva zaměstnanci cihelny se pokoušeli přijít k levnému domácímu topení tak, že se pokoušeli vyrobit brikety ze směsi
uhelného prachu a mazutu. Jako forma posloužily kelímky 0, 5 litru, které získali z restaurace „U Gottwaldů“. Brikety se vyrobit podařilo, jednomu z výrobců však směs
bouchla v kamnech. Naštěstí to odnesly pouze začouzené stěny místnosti. Dalších
pokusů se vzdali.
Kotelna se dvěma nízkotlakými kotli SLATINA P 60 na hnědý ořech 2 musela
spolehlivě fungovat, což samozřejmě záleželo na lidech a jejich kontrole. Obsluha kotelny se rovněž musela věnovat sušárnám, kde v ovládací chodbě byla spousta ventilů
a táhel k regulaci páry a vzduchu. Každé zanedbání se nepříznivě projevilo, někdy až
shořením motoru ventilátoru. Výkony se pak musely doplňovat výrobky z přírodních
sušáren. Kotelna sloužila i k vytápění sociálních zařízení, kanceláře a ohřevu vody.
V roce 1986 byl instalován nový kotel zn. PARK 1860, výrobce VIHORLAT
n. p. Snina. Hnědé uhlí se sypalo násypkou v horní části kotle a padalo na posuvný
1170
rošt složený ze dvou částí. Zde bylo možné seřizovat výšku vrstvy a rychlost posuvu.
Pod roštem se nacházely podpůrné ventilátory, které hnaly vzduch k uhlí a podporovaly jeho hoření. Škvára s popelem padala do speciálního vozíku a byla vyvážena na
skládku. Tento kotel nebyl na rozdíl od předchůdce SLATINA dobře vyřešen. Popílek
silně zanášel trubky sloužící k ohřevu vody.
K sušení cihel sloužily přírodní sušárny, kde doba sušení podle počasí trvala od deseti dnů do dvou měsíců, při vlhkém mlhavém bezvětří. Výroba začínala podle počasí
již v dubnu s rizikem, že při teplotách pod bodem mrazu pokud cihly nezavadnou,
zmrznou a rozpadnou se. Za tím účelem se přidávala do hlíny sůl, ta však tvořila na
výrobcích nevzhledné bílé mapy. Ovšem kvalita v těchto sušárnách byla vysoká –
pevnost v tlaku a ohybu P 20.
Foto z roku 1965. Na snímku vlevo část pece a staré dřevěné kůlny, využívané jako
přírodní sušárny. Jejich vklad byl 160 000 ks po dobu čtrnácti dnů sušení. Na snímku
vpravo levá strana pece a nadpecí z pohledu od komína. V pozadí kotelna. Muž v plášti stojící u vozu je Bohumír Macík.
Aby sušárny kapacitně stačily, muselo jich být mnoho a manipulace byla složitější,
ale sušilo se „zadarmo“. Umělé sušárny byly mnohem výkonnější a tím i ekonomické.
V letech 1963–65 byly postaveny reverzační sušárny, systém ALTNER – BĚTÁK,
s devíti dvojicemi, tj. 18 komor po 3 888 kusech cihel což znamená 69 984 kusů. Cena
vybavení sušáren činila 109 485,– korun československých.
Doba sušení byla rekordní – dva dny. Toto rychlostní sušení vyžadovalo těsnost
komor. Sušení zajišťovaly výkonné dvouřadé parní radiátory na obou stranách komory
a nad ventilátorem, za využití tepla pece. Postupně docházelo k vylepšením. Oběh
vzduchu v sušárnách zajišťoval nahoře umístěný ventilátor, změnu směru proudění
vzduchu reverzační klapky ovládané společnou tyčí a automaticky řízené v nastavených intervalech.
Více než těchto osmnáct komor se pro nedostatek místa postavit nedalo, což se
časem ukázalo jako nedostatek. Samozřejmě docházelo postupně ke zvyšování výkonů a to tím, že se do komor zaváželo místo 18 vozů dvacet, což se často projevovalo
nedosušenými výrobky. Tento způsob byl nejvýhodnější o víkendu, kdy na sušení
bylo více času.
1171
Rychlostní sušení spočívalo v tom, že se výrobky v uzavřené komoře za chodu ventilátoru a postupného zvyšování teploty rozpařily, až na 80° C. Tím došlo k uvolnění
pórů a vlhkosti. Po asi osmi hodinách se započalo s intenzivní výměnou vzduchu.
Zpočátku se přiváděl již vlhkem nasycený vzduch z jiných komor a teplo z chladicího
pásma pece. Současně se odváděl nasycený vzduch výdechy ven. Výhodou zdejších
cihel byla malá citlivost hlíny k sušení, tedy že se jen málo smršťovala – jen asi 3 %.
V období používání mazutu byl obrovský přebytek odpadního tepla z pece a vybudovalo se náročné, ale velmi výkonné odsávání tepla z pece. Po přechodu na uhelné
palivo, snížení výkonu pece asi na 50 % a snaze o udržení dobrého ohně při stále
mechanickém způsobu zavážení pece VZV vozy, způsoboval intenzivní odtah z pece
svým zpětným tahem narušování stability žárového pásma, zeslabení výpalu a zhoršení kvality výrobku.
Lisování dalšího levného uhlí do cihel při výrobě sice pomáhalo lepšímu rozpalování cihel, na druhé straně však snižovalo pevnost, která klesla až na hodnotu P 8.
O odolnosti vůči mrazu se nedalo také hovořit.
Při zavážce vysokozdvižnými vozy měla skládka v peci mnoho mezer a nepřesné komínky. Oheň se vlivem velkého proudění vzduchu neudržel na požadovaných
900° C a cihly neměly čas ani „vyzrát“. Problém byl i v utěsnění tak velkých vjezdových vrat. Každá sebemenší skulinka způsobovala falešným přisáváním studeného
vzduchu slabší výpal a očouzení cihel, které se někdy táhlo mnoho metrů a bylo nutno
cihly třídit a přepalovat znovu. Uhlí v cihlách již většinou vyhořelo a nebylo možno
tak vracet zpět větší množství najednou. Ruční skládka by snad byla řešením, ovšem
o jejím návratu se neuvažovalo, i když v jiných cihelnách se to stávalo.
V roce 1972 byla těžba v hliništi nahrazena haldováním a doprava do výroby dopravními pásy. Korečková rypadla zůstala na pevném kolejišti. Hlína k bagrům byla přibližována buldozerem, z větší vzdálenosti skrejprem TEREX, autobagrem a nákladními
auty nebo kolovým nakladačem. Přínos byl v úspoře obsluhy lokomotivy a zlepšilo se
smíchání a odležení hlíny. Podstatně ovšem vzrostly náklady za dopravu m³ hlíny.
Skrejpr neboli škrabač (anglicky scraper) je stavební stroj určený k těžbě, přepravě
a rozprostírání zemin. Je tvořen tažnou a pracovní částí, které jsou navzájem spojeny
Skrejpr TEREX vlevo při práci, vpravo při nehodě z roku 1973.
1172
kloubem – závěsem umožňující ovládání stroje. Vybaven je dvěma motory s hydraulickým řízením.
V zadní části hliniště vznikl po odbagrování vrstvy hlíny buldozerem široký prostor s mírnou prohlubní. Po deštích zde vznikalo jezero o délce i několik desítek metrů. Koupat se v něm pro silnou vrstvu bláta bohužel nedalo, zato v zimě se tu báječně
bruslilo.
Veškerá činnost v hliništi byla plánována a schvalována pod dozorem okresního
báňského úřadu. Postupem času však docházelo i k rozporům ve způsobu těžby (viz
břeh ve „Stoličkách) a v provádění zpětných rekultivací.
V roce 1973 došlo při svozu hlíny skrejprem TEREX k nehodě. Řidič se strojem
najel moc blízko břehu, který se s ním utrhl a zůstal viset zadní nápravou dolů. Musel
být vyproštěn pomocí těžké techniky.
Počet zaměstnanců s přibývající modernizací provozu postupně klesal. Roku 1971
jich měla provozovna 46, o pět let později již jen 32.
Zaměstnanci se ve volných chvílích věnovali modelářství. Materiálu (hlíny) byl dostatek. Většinou šlo o jednoduché figurky, misky a vázičky, které se nechávaly pouze
sušené, povedené kousky se vypalovaly v peci.
Drahoslav Němec tuto zálibu dotáhl nejdále. Doma si vyrobil hrnčířský kruh
a výrobu keramiky postupně dotáhl k dokonalosti. Kruh s původně nožním pohonem
1173
přepracoval na elektrický. Výrobky vypaloval v peci, ale poté co přešel na úpravu
povrchu glazurou si pořídil vlastní malou elektrickou pec. Hlína nebyla vždy kvalitní,
keramika při sušení často praskala. Nejkvalitnější hlína s obsahem mazlavého slínu se
objevila po odběru jedné vrstvy skrejprem v prostoru, kde končil dopravníkový pás.
Vychytat „mouchy“ s glazurou bylo asi nejsložitější. Často se po vypálení objevovaly
„puchýřky“ způsobené pravděpodobně starou glazurou. Během několika let bylo vyrobeno velké množství váz, hrníčků a nádob různých tvarů a velikostí.
Obr: sklad balíků cihel v peci od r. 1970. Jedna řada – sloha obsahovala 1640 kusů cihel.
* komínky sloužící k násypu uhlí.
Balíky cihel po 420 ks a 400 ks se ukládaly na sklad na sebe a takto nakládaly i na
nákladní vozidla odběratelů. Asi od roku 1980 se zavedlo paletování cihel na EURO
palety po 230 kusech páskovaných čtyřmi ocelovými pásky.
V době socialistického rozmachu byla cihelna Dolní Kounice hodnocena trvale
jako jedna z nejlepších, zvláště ve svých výkonech. Svědčí o tom několik státních,
podnikových i oborových ocenění.
Fungovala zde jistota zaměstnání, na danou dobu odpovídající výdělek s možností
přivýdělku při nadvýkonech či rekonstrukcích. Roku 1973 zde byl průměrný výdělek
2 450,– Kčs měsíčně. Nebyla zde komunistická skupina, ale fungovala odborářská činnost, rekreace (některými pracovníky málo využívaná). Zaměstnanci měli k dispozici
půjčky státní i FKSP (fond kulturních a sociálních potřeb), konaly se různé oslavy.
Roku 1986 se po dlouhém rozhodování na podnikovém ředitelství cihelna dočkala
zakoupení nového, tehdy špičkového stroje UNC 060, který postupně odstranil mnoho činností vykonávaných lidmi. Našli se i šikovní pracovníci jako např. Emil Jelínek
a další, kteří vyrobili k vidlovému vysokozdvižnému vozu DESTA přídavné zařízení
– lžíci ovládanou hydraulikou, ovšem nakladač UNC byl nedostižný. Jeho obsluha vyžadovala vlastnit oprávnění – průkaz strojníka. Tento stroj zajistil veškerou manipulaci při nakládání uhlí do skříňových podavačů u kotelny a v hliništi. Také uhlí na pec,
které se původně z kůlny u kotelny dopravovalo kabelkovým dopravníkem. Ten byl
nahrazen šikmým dopravním pásem, později ze severní strany strmým dopravníkem
1174
s dvěma mechanickými lopatami. Vše bylo nakonec zrušeno. Stroj UNC vše dopravil
kamkoliv a prakticky v každém počasí tam, kde dřívější vozíky zapadly. Prováděl se
s ním veškerý úklid skladových ploch, sněhu, posyp ploch a cest, nakládání odpadu,
písku apod. Jeho cena byla asi 680 tisíc korun.
Samozřejmě i ostatní vysokozdvižné vozy měly velký podíl v nahrazení lidské práce. Cihly do a z pece vozily dva plus jeden náhradní vozy DESTA 2522, palety vůz
s dvěma vidlemi DESTA 3222 LX se zdvihem 3 metry. S tímto vozem se dodával
veškerý materiál na pec při opravách. Části strojů nebo i části kotle, mlecích válců
i bagru se jím dopravily a uložily až na místo.
Po zavedení paletizace měla cihelna k dispozici německý vůz DFG s tříválcovým
vzduchem chlazeným motorem.
Roku 1992 využila prostor cihelny režisérka Věra Chytilová k natáčení záběrů svého
filmu „Dědictví aneb kurvahošigutntag“. Ve vedlejší roli se vedle hlavního hrdiny v podání herce Bolka Polívky objevili tehdejší zaměstnanci Tomáš Zbořil a Antonín Povolný.
Kolem roku 1990 začal váznout odbyt a to obzvláště v zimních měsících. V zimě
byl provoz odstavován.
Celou situaci zkomplikoval požár 28. července 1992. Z nevyjasněných příčin (vadná elektroinstalace, zahoření uhlí u komínků na peci) shořela celá střecha pece. Požár
byl nahlášen v 01ºº hod. a likvidovalo jej celou noc několik hasičských sborů. Oheň
vyvolal silný vítr, který odnášel hořící kusy laminátových vlnovek, jimiž byla střecha
pokryta, směrem k městu. Jako první se na místo dostavila cisterna dolnokounického
hasičského sboru, řízená Michalem Šťastným. Druhý člen osádky Zdeněk Matuška
použil v první fázi, nedbaje silného žáru, vodní dělo cisterny. Kouničtí hasiči zpočátku ochlazovali střechu vedlejší budovy šaten a kanceláře, na kterou šlehaly plameny,
Po požáru cihelny 28. července 1992
1175
Plán cihelny – stav v roce 1993
1 – cesta; 2 – kancelář; 3 – šatna muži; 4 – šatna ženy; 5 – garáž vysokozdvižných
vozíků; 6 – sklad; 7 – vrátnice; 8 – sklad pohonných hmot; 9 – kůlna; 10 – nádrže na
mazut; 11 – pec; 12 – komín; 13 – paletování cihel; 14 – kotelna; 15 – sušárna; 16 –
lisovna; 17 – šatna; 18 – dílna; 19 – přípravna; 20 – pásový dopravník; 21 – kolejiště;
22 – korečkové rypadlo; 23 – stará lisovna; 24 – přírodní sušárny; 25 – násypka uhlí;
26 – trafostanice
1176
další jednotky hasičů po příjezdu zabránily dalšímu šíření požáru směrem k lisovně.
U řeky pod mostem byla umístěna motorová stříkačka PS–12 a zřízeno dopravní vedení hadicemi B až do cihelny. Zde byla doplňována voda do cisteren. Zásah byl ztížen
uzavřenou komunikací u křižovatky Karlovská – cesta k cihelně. Pro stavbu bytovky
zde byla překopána cesta a pokládáno elektrické vedení. Po odjezdu všech sborů hlídkovali naši hasiči u doutnajícího požářiště. Zásah byl ukončen před polednem.
Střecha byla sice postavena znovu, ovšem provoz cihelny byl definitivně ukončen
na podzim 1993. Na skladě bylo 900 tisíc cihel a v rámci restitučních řízení připadla
cihelna obci. Udržení zaměstnanců, náklady na dopravu již vzdáleného ložiska suroviny, vidina cen výkupu pozemků, špatný odbyt, nerentabilní ceny a kvalita, to vše se
podepsalo na zastavení cihelny. Následovala likvidace, pokus o privatizaci a konečně
vyhlášení konkurzu státního podniku v roce 1998.
Cihelna byla krátkou dobu využívána několika autodopravci k odstavení vozidel.
Po roce 1998 byla přední část areálu (od pece po obytný dům č. 628/7) prodána firmě
Stavebniny TRADE, zadní část od pece po hliniště získala firma CASTOR.
Bunkry ve zmoli za cihelnou
Prakticky na celém katastru Dolních Kounic se nachází strže, lidově zvané „zmola“.
Poloha města v údolí vytváří podmínky pro vznik vodních přívalů na svazích. Zejména tam, kde je povrch tvořen málo soudržnými sprašemi a miocénními písky, je
stržová eroze dosti rozšířeným jevem. Na levém břehu řeky vznikla údolní kotlina, do
které ústí celý vějířovitý systém až 2 km dlouhých strží, roklí a svahových údolí. Na
dně této kotliny leží část města zvaná Závodí. V roklích založených zčásti ve spraši
vznikly cihelny. Hloubka strží dosahuje maximálně 7 m. Rokle jsou hlubší než strže
a jejich spodní část je již zahloubena do skalního podloží granodioritů a dioritů. Některé cesty vedoucí do svahů se ve spraších změnily na hluboké úvozy, do kterých se,
podobně jako v hlubokých roklích, soustřeďuje při deštích odtékající voda ze svahů
a spojuje ve vodní proudy. Na svazích nad stržemi a roklemi jsou často vinohrady
s řádky uspořádanými po sklonu svahu. Svahy pod vinohrady jsou ve vyšší míře ohroženy vodní erozí. S vývojem strží bývají spojeny i rychlé poklesy půdy. Strže jsou
většinou hustě zarostlé akátem s keřovým a bylinným podrostem.
V hliněném břehu strže za hliništěm cihelny Karlovská se nachází úkryty, lidově zvané „bunkry“. Vykopali je kouničtí občané jako úkryt před postupující válečnou frontou v březnu a dubnu 1945. Na kopání se podíleli občané ulice Ivančická –
u lomu. Celkem zde bylo asi 20 lidí. Tito všichni se zde také ukrývali. Z důvodu utajení nebyla k těmto bunkrům budována žádná přístupová cesta ani schody. Podmínky
k přežití byly velmi primitivní. Vařilo se na otevřeném ohni, přespávalo na slamnících.
Kopalo se krátkými krompáči a lopatami.
Bunkry postupem času zapadávají hlínou, svůj podíl mají i stromy, které se v jejich
blízkosti vyvrací. Dnes je volný k nahlédnutí pouze jeden, po levé straně. Původně byly
vlevo tři úkryty, vpravo jeden. Tento je viditelný již pouze zčásti, je téměř zasypaný.
1177
Půdorys a otvory do bunkru. Rozměry jsou v centimetrech
Popis posledního přístupného bunkru: Nachází se v břehu po levé straně strže ve
výšce asi pět metrů. Vstupní otvor je vyztužen po obvodu trámky cca 10 × 10 cm. Výška bunkru se pohybuje od 160 do 180 cm. Po třech krocích zatáčí vpravo, pokračuje
dva metry užší chodbou a ústí opět v širší část cca 1,5 × 1,2 metry. Odsud vede ven
menší otvor. Ve stěnách jsou dodnes patrné stopy krompáče.
Při osvobozování města došlo v prostoru hliniště k tragédii. Jan Jelínek, František
Koblížek a devatenáctiletý Bohumír Šebek se šli ze zvědavosti podívat do prostoru Stoličky na postupující frontu. Šebek byl nešťastnou náhodou usmrcen střepinou
ruského granátu. Jelínek a Koblížek byli zasaženi do ruky a do nohy. Odplazili se do
bunkrů ve zmoli, kde byli ošetřeni. Po uklidnění situace na frontě a osvobození města
je hasiči dopravili na nosítkách k dalšímu ošetření do města.
1178
Varování! Autor článku nedoporučuje vstupovat do útrob bunkru. Půda je zde
velmi nestabilní a hrozí riziko závalu!
Zaměstnanci cihelny – Karlovská v roce 1967
Jaroslav Brabec – bagrista na korečkovém rypadle
Anežka Štroblová – manžel Karel Štrobl, dovážka hlíny lokomotivou
Marie Macíková – bubnový podavač
Věra Berancová – bubnový podavač, později kolový mlýn
Františka Kopečná – kolový mlýn, v té době to byl ještě starší typ 1 800 se spodním
pohonem
Růžena Štuková – lis
Jaroslava Matušková – manžel Jan Matuška, podávání latí u lisu
Jan Matuška – údržbář
Josef Stodůlka – odvoz cihel do sušáren
Slavomír Holý – údržbář
František Duchoň – údržbář, elektrikář
Vlasta Picková – odvoz cihel ze sušáren
Dana Smejkalová – odvoz cihel ze sušáren. Pracovalo se na dvě směny, jinak se
nedalo kvůli místu navážení. Překladače stahovaly cihly na tříkolové vozy. Práce
to byla namáhavá, obzvláště u Smejkalové je k neuvěření jak to při své subtilní
postavě zvládala.
Jan Jelínek – rovnání cihel v peci
Karel Jurnečka – z Mělčan, rovnání cihel v peci, později navážel vysokozdvižným
vozíkem do pece
Karel Štefek – rovnání cihel v peci, později kotelna
Božena Fraňková – rovnání cihel v peci
Rudolf Elsner – ruční navážka trakařem
Helena Obleserová – odběr latí v peci
Helena Stodůlková – manžel Josef Stodůlka, odběr latí v peci
Antonín Svoboda – z Ivančic, vývoz cihel z pece. Suchý, tichý a skromný chlapík.
Ke svačině měl vždy chleba. Denně jezdil na kole, u něj měl vždy připevněnou
sekeru, z cihelny jezdil rovnou do lesa na dřevo, které používal doma na otop. Na
jízdním kole rovnou dřevo odvážel.
František Krejčík – vývoz cihel z pece, později vysokozdvižným vozíkem
Ivan Weiss – vývoz cihel z pece
Josef Elsner – vývoz cihel z pece
Marie Klimešová – manžel Ladislav Klimeš, práškování
Ladislav Klimeš – práškování
Anna Vítámvásová – manžel Jan Vítámvás, práškování
Josef Doskočil – kotelna, topič na peci
Jan Vencálek – kotelna
1179
Jan Růžička – z Ivančic, topič na peci
Josef Hartman – topič na peci
Karel Nerud – topič na peci
Josef Svoboda – topič na peci
Karel Procházka – topič na peci
Václav Peloušek – z Pravlova, ruční navážka s trakařem, později závozník na traktoru Viléma Uhra
Vilém Uher – řidič traktoru
František Nekuža – z Tetčic, vedoucí cihelny do r. 1967
Jiří Adam – z Ivančic, mistr, od r. 1967 do 1986 vedoucí
Bohumír Macík – mzdový účetní
Jaroslava Schořová – expedientka
Další zaměstnanci v různých letech
Kubát
Anděla Svobodová
Miloš Strašák
Věra Fridrichová – z Nových Bránic, podávala latě
Jaroslav Kotolán – z Trboušan
Anna Kotolánová – z Trboušan, manžel Jaroslav Kotolán
Libuše Ecklová roz. Pexová – z Trboušan
Ladislav Brustman – v kanceláři r. 1928–1931
Jiří Kašparovský – údržbář
Zbyněk Povolný – paletování cihel
Jana Hodovská – podávala latě
Dana Osičková roz. Koblížková
Hana Svobodová – z Trboušan
Božena Fraňková
Terezie Procházková – manžel Karel Procházka, bydleli v obytném domě v areálu cihelny,
z domu se odstěhovali v r. 1980, dům byl zbořen r. 1982, pracovala v lisovně
Rudolf Špaček – topič na peci
Richard Štefka – pracoval v přípravně, později byl nočním hlídačem
Anna Zalabová – úklid
Vlasta Kryčerová – strojovna
Jan Vítámvás
Karel Štrobl
Antonín Štrobl
Antonín Povolný – skládání cihel
Stanislav Král – z Trboušan
Zdena Kališová – úklid, svačinářka, vývoz z pece
1180
Rostislav Tkadlec
Ladislav Odehnal – vývoz cihel z pece
Jan Odehnal – bratr Ladislava
Milan Řiháček – navážka do pece, kotelna
Marie Uhrová – manžel Vilém Uher
František Peloušek
Alexandr Chudoba
Zdena Macíková
Ladislav Kölbl – z Mělčan
Ivan Kulíšek – topič na peci a v kotelně
Josef Nevřivý – z Nových Bránic, topič na peci
Rudolf Elsner
Zdena Macíková
Květuše Sattlerová roz. Bojanovská – obsluha lokomotivy
Jarmila Soukupová roz. Bojanovská – manžel Jiří Soukup
Jiří Soukup – z Moravských Bránic, skládání cihel
Rudolf Bojanovský
Ladislav Soukup – z Moravských Bránic, bratr Jiřího, skládání cihel
Jiří Hanus – z Pravlova, obsluha vysokozdvižného vozíku DESTA
Jiří Kališ
Květoslava Soukupová roz. Procházková
Zdena Krejčíková – manžel František Krejčík
Josef Pokorný – z Nových Bránic
Václav Předešlý – z Moravských Bránic
Josef Panica
Jarmila Duroňová – družka Josefa Panici
Ladislav Olejníček
Ladislav Olejníček ml.
Josef Strašák – kotelna
Marie Strašáková – manžel Josef Strašák
Marie Nezvalová
Aleš Kleveta – topič na peci a v kotelně
Jaroslav Balšínek
Tomáš Zbořil – skládání cihel
Jan Vévoda – údržbář
Emil Jelínek – údržbář
Libor Zoufalý – údržbář
Liduše Svobodová roz. Křivanová – vývoz cihel z pece
Zdeněk Machač – kotelna
Petr Machač – expedient
Jitka Procházková
Květa Doskočilová provd. Cetlová
1181
Roman Doskočil
Marie Vlčková
Emil Neklapil – topič na peci a v kotelně
Emil Neklapil ml. – odvoz cihel ze sušáren
Jiří Neklapil – skládání cihel, topič
Petr Předešlý – řidič vysokozdvižného vozíku DESTA
Ondřej Kočí – skládání cihel
Miroslav Zalaba – skládání cihel
Eva Heinrichová roz. Ryšavá – účetní, expedice
Hedvika Fišerová – účetní
Jaroslava Červinková – účetní
Zdena Bednarská – z Modřic, účetní
Ladislava Kadlecová – účetní
Marcela Zoubková – expedice
Milena Duchoňová – expedice
Drahoslav Němec – mistr r. 1967–1986, vedoucí r. 1986 – do uzavření cihelny
K výčtu zaměstnanců ještě dvě poznámky. Může se stát, že jméno některého dělníka není zaznamenáno, případně jeho zaměstnanecký poměr trval jen krátkou dobu.
Dále při svém zařazení do výroby mohli za dobu svého zaměstnaneckého poměru
vystřídat více míst nebo vypomáhali, kde bylo třeba.
1182
Zaměstnanci cihelny. Foto z r. 1975
1. Jiří Adam z Ivančic – vedoucí
2. Jan Odehnal z Dolních Kounic
3. Josef Svoboda z Dolních Kounic
4. Květuše Sattlerová (roz. Bojanovská) z Dolních Kounic
5. Božena Fraňková z Nových Bránic
6. Jarmila Bartáková (roz. Bojanovská) z Dolních Kounic
7. Ladislav Odehnal z Dolních Kounic
8. Helena Opleserová z Dolních Kounic
9. Drahoslav Němec z Dolních Kounic – mistr
10. Karel Jurnečka z Mělčan
11. Zdena Bednarská z Modřic – účetní
12. Slavoj Holý z Nových Bránic – údržbář
13. Antonín Povolný z Dolních Kounic
14. Jan Vencálek z Dolních Kounic
15. Rostislav Tkadlec z Dolních Kounic
16. Ivan Kulíšek z Dolních Kounic
17. Věra Berancová z Dolních Kounic
18. Josef Stodůlka z Dolních Kounic
19. František Duchoň z Dolních Kounic – elektrikář
20. Jaroslav Brabec z Dolních Kounic – bagrista
21. Jaroslava Schořová z Dolních Kounic – expedice
22. Anežka Štroblová z Dolních Kounic
23. Anna Zalabová z Dolních Kounic
24. Helena Stodůlková z Dolních Kounic
25. Vlasta Kočí z Dolních Kounic
26. Liduše Svobodová z Dolních Kounic
27. Marcela Farkašová z Dolních Kounic
28. Anna Vítámvásová z Dolních Kounic
29. Zdena Kališová (Brabcová) z Dolních Kounic
1183
Zaměstnanci cihelny. Foto z r. 1977
Nahoře z levé strany: Zdenka Macíková, Jan Vencálek, František Krejčík, Jarmila
Soukupová roz. Bojanovská, Liduše Svobodová, Josef Doskočil, dole Anna Vitámvásová, Antonín Povolný, Josef Nevřivý, Milan Řiháček, Miloš Strašák, Božena Fraňková z Nových Bránic, Květuše Bojanovská-Sattlerová a Jaroslav Kotolán z Trboušan.
V následujícím čísle zpravodaje si projdeme ulici Benátky.
Přeji všem obyvatelům Dolních Kounic příjemné prožití svátků vánočních a šťastný
Nový rok.
Bruno Němec
kronikář města
tel: 732 605 376
[email protected]
1184
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
B
M
M
M
M
M
M
M
M
Formanová, Martina
Forsyth, Frederick
Glück, Doris
Hemingway, Ernest
Holden, Kate
Hůlová, Petra
Keleová-Vasilková, Táňa
King, Stephen
Kulhánek, Jiří
Lasicová, Hana
McClure, Ken
Morrell, David
Nesvadbová, Barbara
Obermannová, Irena
Pospíšilová, Jarmila
Pratchett, Terry
Roberts, Nora
Roberts, Nora
Roberts, Nora
Sapkowski, Andrzej,
1948–
Steel, Danielle
Steel, Danielle
Teremová, Lenka
Trevane, Jacky
Urbaníková, Eva
Váňová, Magda
Viewegh, Michal
Woodová, Barbara
Bright, J. E.
Březinová, Ivona
Březinová, Ivona
Březinová, Ivona
Disney, Walt
Flanagan, John
Flanagan, John
Thomas, Valérie
Nevěra po americku
Kobra
Umlčená
Stařec a moře
Na vlastní pěst
Přes matný sklo
Lži
Běh o život
Vyhlídka na věčnost
Pravdivý příběh lži
Ve vyšším zájmu
Na ostří
Borůvky
Tajná kniha
Peří v průvanu
Obléknu si půlnoc
Žhavý led
Kouzlo okamžiku
Zákon přitažlivosti
2.
4.
3.
4.
Zmije
Záležitost srdce
Velká holka
Prstýnek z levandule
Neviditelné ženy
Příliš osobní známost
Pavouk v síti
Mafie v Praze
Zlatá země
Shrek
Lentilka pro dědu Edu
Teta to plete
Teta to zase plete
Zvonilka a ztracený poklad
Hraničářův učeň
Hraničářův učeň
Čarodějka Winnie a nový počítač
23
1.
2.
2.
3.
2.
Mytologické myšlení
Mystičnost vánoc silně vnímají děti. Mají velkou schopnost žít v mytologickém světě
bohatém na různé představy a mytologické postavy. Teorie stadií víry J. W. Fowlera zahrnuje na sebe navazující jednotlivá stadia tak, že každé z nich rozšiřuje vědomý obsah
stadia minulého. Stadia následují po sobě v daném pořadí, aniž by některé z nich mohlo
být přeskočeno. Jedním z nich je podle něj „mýticko-slovní víra“. Jestliže dětská víra
předchozího, intuitivně-projektivního stadia, upřednostňovala spíše přímočaré významy
a spojitosti, vytvořené na základě vyprávění, pak nyní se hlavním nositelem integrity,
hodnoty a smyslu jednotlivé zkušenosti stávají příběh, drama a mýtus. Děti tohoto stadia
již nejsou pouze dobrými posluchači, nýbrž sami se již stávají skvělými vypravěči. To se
projevuje i ve schopnosti dítěte zakomponovat do příběhu a vyprávění vše, co prožilo.
Vyprávění vlastních životních příběhů a naslouchání příběhům druhých je vynikajícím
způsobem, jak se dítě učí poznávat život. Vyprávění náboženských příběhů (o vánocích se hovoří o Ježíškovi) stojí v srdci rozvoje víry, neboť člověku je v nich odhalena
teologie (zvěst o neviditelném Bohu). Děti nepochopí Boha, bude-li jim prezentován
v abstraktních symbolech. V příbězích se jim však Bůh stane snadno dostupný a srozumitelný. Pro děti ze základní školy je proto typické přivlastnění si příběhů, přesvědčení
a postojů komunity, k níž náleží. Tím také vzrůstá jejich identita. Se vstupem do období
pubescence se u dětí setkáváme s přechodem k formálnímu praktickému myšlení. Tato
rozšířená mentální schopnost umožňuje nalézat implicitní rozpory v příbězích, které
jsou nositeli významu.
Před Vánoci děti píší Ježíškovi. Věří, že není přání, které by on nemohl splnit. Ovšem
jen do té doby, než jim někdo „rozumný“ vysvětlí, že je to báchorka. „Žádný Ježíšek není.“
Dárky přece kupují rodiče! Ti ovšem mají omezené možnosti. A to se časem děti musí naučit chápat. Přesto se u nás navzdory cílevědomé ateizaci předchozích desetiletí zachoval
zvyk říkat: „To jsem dostal od Ježíška“, namísto prozaického „To jsem dostal od babičky“.
A když už to opravdu jinak nejde, přiznáme sice, že to nebo ono „jsme dostali od babičky!“, ale hned dodáme: „…k Ježíšku“. Něco v nás se vzpírá nechat si narušit tajemnost
Vánoc, které přesahují vše pouze lidské, jasně vysvětlené a logicky dokazatelné.
Mnoho lidí tu přesažnost Vánoc nedokáže vyjádřit jinak než slovem „báječná atmosféra“, „kouzlo Vánoc“, „vánoční pohádka“, „něco magického“. Kolik obyčejů, zvyků, rituálů
i pověr je spojeno s tou tajemnou, kouzelnou, magickou krásnou nocí, kterou křesťané nazývají „Svatá noc“. Uvolňují se tu tajemné síly mezi nebem a zemí, na které je lidský rozum
krátký.
Odborníci zkoumají, co je na tom pravdy, že kořeny Vánoc jsou předkřesťanské, že
církev jimi navázala na slavení slunovratu, tak jako vůbec ráda navazovala na slavení přírodních a kosmických cyklů. Tato teorie se ale pro ateisty stává příležitostí diskreditovat
křesťanské poselství jako „nános“, od kterého je třeba očistit původní tradice. Současnou
renesanci pohanských kultů lze jistě chápat v tomto kontextu. Občas se proto v médiích
kolem Vánoc objevují výrazy jako „mýtus, legenda, pověst o Kristu“. Málokdo si však dá
24
práci zkoumat dál a rozlišovat mytologické a čistě historické. Dětem sice „nosí dárky Ježíšek“ prostřednictvím rodičů, ale Kristus je historická osobnost, zakladatel křesťanství.
Co je vlastně mýtus, báje a mytologie? Ani v křesťanském prostředí nechybějí ti, kteří
teorii překrytí pohanských svátků křesťanskými přijímají, avšak vidí v takovém „ochočení“ starých kultů naopak doklad schopnosti a vitality církve již od raných dob „inkulturovat“ své poselství do rozličných podmínek. Jako schopnost naplnění dávných tužeb,
vyjádřených bohatstvím mýtů a kultů historickou skutečností, zachycenou svérázným
způsobem v bibli.
Názory se pochopitelně různí. Jako není možné podat jednotnou vyčerpávající definici náboženství, není možné jednoznačně charakterizovat mýtus, pohledů je mnoho
a navzájem se doplňují. Navíc, v naší společnosti, silně ovlivněné sekularismem vládne
v těchto věcech množství předsudků. Uveďme si konkrétní marxistický příklad, který obsahuje některé správné postřehy, polopravdy i vyložené lži diktované ideologií.
„Kapesní slovník ateisty“ z roku 1982 pod heslem Mytologie uvádí: „…z řec. mythos
– pověst, vyprávění, povídka – souhrn mýtů, tj. zkazek vytvořených lidovou fantazií,
v nich se přírodní jevy i společenský život odrážejí v personifikované, názorně obrazné,
neuvědomělé umělecké formě. Na prvotních stupních lidských dějin se v mytologii fantasticky směšovaly prvky realistických znalostí o skutečnosti, umělecké obrazy, morální
předpisy a normy a náboženské představy. Nejrozšířenějšími mýty byly mýty o vzniku
světa, slunce, měsíce, hvězd a pod. (kosmogonie), o původu zvířat, o vzniku člověka (antropogonie), o potopě světa, o neposkvrněném početí (nejen v křesťanství) atd.
V náboženství se mýtus udržuje jako nutný prvek. Přitom zvláštností náboženského
mytologického pohledu je to, že je nerozlučně spjat s vírou v reálnou existenci nadpřirozena. Světová náboženství přejala při svém formování řadu rysů staré mytologie
a zároveň si vytvářela svoje vlastní, nové legendy… S rozvojem lidské společnosti ztrácí
mytologie význam jako univerzální prostředek duchovního osvojení skutečnosti. Poznání zákonitostí objektivního světa a stále hlubší ovládnutí přírodních sil člověkem
podkopávají základ, na kterém mytologie vyrůstá. „Veškerá mytologie,“ napsal Karel
Marx, „přemáhá a ovládá a utváří přírodní síly v představivosti a představivostí: mizí
tedy se skutečnou vládou nad těmito přírodními silami“.
O mytologii jako vědě, o mytologii jako životním postoji, o mytologii jako fantaskním
světě příběhů, o jejím psychologickém, sociálním, politickém i kulturním rozměru už bylo
napsáno mnohé. Mnozí odborníci a vědci o mytologii na základě objektivního bádání
publikovali své závěry, myšlenky, postoje a objevy. Můžeme říci, že mytologie otevírá
bránu do světa našich předků, ale i do naší fantazie, je natolik lákavá svým tajemným
bohatstvím, že mnozí podlehli jejímu kouzlu. Obrazné příběhy člověka přivedou až k legendám, bájím a povídkám, tak starým, že první z nich vznikaly na počátku historie lidstva
a člověka samého. Mytologie a v ní obsažené náboženské prvky se staly pevným základem dávných civilizací a jsou mosty mezi věky. Není možné spatřit na vlastní oči svět
našich předků. Díky archeologii odkrýváme fragmenty z jejich života, ale díky mytologii
můžeme poznat také něco z hloubky jejich mysli a nahlédnout do jejich duše. Vždyť naši
předci jsou součástí nás samých a my zase jejich.
25
Při studiu shromážděných pramenů o mýtech jednotlivých kultur se v textech autorů,
jako je M. Eliade, J. Campbell, S. N. Kramer aj. opakovaně objevují stále stejné symboly.
Nejstarší dochované texty kromě hospodářských záznamů, záznamů o vládě panovníků
nebo státní politice obsahují příběhy, které se snaží odhalit trancendentální kořeny světa. Lidé všech dob a kultur se pokoušeli proniknout do tajemství své vlastní existence.
Přetvářeli svět prací, ale také ho pozorovali, popisovali a vysvětlovali. Vznikaly první filosofické úvahy, náboženské systémy a mýtické příběhy. Většinu nejstarších slovesných
památek tvoří právě mýty. Z počátku se však mýty předávaly jen ústní formou. Je tedy
možné, že v dlouhé historii ústního podání i později v písemných pramenech přibíraly
mýtické příběhy stále nové prvky. Někdy se do jejich obsahu promítaly skutečné historické události a dlouhodobý kulturní vývoj. Mýty však nelze interpretovat pouze jako záznam historických událostí. Pomocí mýtů si lidé vysvětlovali působení přírodních sil, život
i smrt, vznik vesmíru, země a jiné děje, kterým nerozuměli. Mýty mohly dobře posilovat
pocit sounáležitosti, ukazovat cestu v nepřehledných a těžkých životních situacích, byly
nápomocny ve vytváření morálních systémů společností. V knize „Nejznámější mýty.
50 klasických mýtů antického světa“ (Slovart, 2004) najdeme přiléhavou definici: „Mýtus
obsahuje kompletní světový názor. Je v něm vyjádřena celá kultura se svými vzpomínkami, tradicemi a zvyky.“ Pro civilizace byly mýty oporou, nosníkem morálky a soudržnosti.
Mýtické myšlení podstatnou měrou ovlivňovalo život tehdejší společnosti.
V současné době existuje mnoho názorů a výkladů mytologie. Mýty byly tendenčně často chápány prostě jako báchorky a nepravdy zanedbatelného intelektuálního a duchovního
přínosu, jakési dětské výtvory přebujelé představivosti. Jinak řečeno, cokoli, co neodpovídalo realitě, bylo označeno za mýtus, za něco falešného a vylhaného. Toto vše je ovšem
podle odborníka-religionisty M. Eliadeho krajně redukující pohled na mýtus. Podobně
S. N. Kramer vidí pozitivní přínos mýtu, konstatuje: „…mýty starověku představují jeden
z nejhlubších výkonů lidského ducha, inspirovanou tvorbu nadaných a nezkažených mýtotvorných myslí, nenakažených současným vědeckým přístupem a analytickou mentalitou,
a tudíž otevřených a schopných vnímat hluboké kosmické vnitřní nazírání, jež je již skryto
modernímu myslícímu člověku s jeho zábrannými definicemi a mrtvou logikou bez duše.“
Mnozí moderní mytologové vidí těsnou spojitost mýtů s rity a rituály a předpokládají,
že mýtus byl ve své době jen vysloveným ritem, a že mýtus a rituál byly prakticky dvě
strany téže mince. Historikové náboženství přichází s tvrzením, že mýty měly původně etiologický ráz, tedy že se jedná o vymyšlené příběhy, které měly vysvětlit podstatu vesmíru,
osud člověka, původ zvyků atp. Někteří psychologové hledají v mýtech motivy prapůvodního typu – archetypy, jež jsou společné kolektivnímu podvědomí člověka. O mýtu jako
o „chorobě jazyka“ jsou přesvědčeni někteří lingvisté a filologové. Jedná se podle nich
o marnou a zbytečnou snahu lidstva vyjádřit nevyjádřitelné a dát do slov to, co nelze zachytit (Kramer, S. N, Mytologie starověku, Praha 1977).
Jedna teorie však nevylučuje tu předchozí, v každé je možné nalézt část pravdy. Existují
ovšem mytologické příběhy různé úrovně. Mezi mnohými podružnými mohou existovat
ty, které představují nejčistší a nejhlubší výkony lidského ducha, na jejichž vzniku se nesporně podílela i lidská představivost a fantazie. Proč by příběhy, které se zrodily v lidské
26
mysli, nemohly vyprávět o podstatě a vzniku vesmíru a zároveň obsahovat symbolické
motivy prapůvodního typu, tzv. archetypy, které se objevují v našem kolektivním nevědomí a které byly v mýtech vyzdviženy na povrch? Užitím archetypů skrze obraznost
symbolů se mýty snaží sdělit to, co není lehké běžným jazykem popsat a vysvětlit. Snižují
tato fakta snad význam mýtu?
Jistě nemohou mít všechny mýty stejnou hloubku. V některých se odráží historické
události a vypráví o konkrétních osobách, jiné jsou čistými výtvory „mýtotvorných myslí“, jejich fantazie a představivosti, která se snaží slovy vysvětlit nepopsatelné, a proto si
na pomoc bere obrazný jazyk symbolů. Kniha Věda o mytologii, (nakladatelství T. Janečka, 1993) uvádí: „Mytologie je něco pevného, a přece pohyblivého, podstatného, nikoli
statického, poněvadž je to schopno proměny… Je samozřejmé, že pro mytologii je třeba
mít zvláštní „sluch“ stejně jako pro hudbu nebo poesii. „Pokud budeme mýty číst jen jako
příběh popisující skutečné či vymyšlené události, nikdy nemůžeme pochopit jejich pravý
obsah. K. Kerényi (Věda o mytologii) píše, že mytologie vysvětluje vše ve vesmíru nikoli
proto, že byla vymyšlena za účelem vysvětlovat, ale proto, že sama o sobě je vysvětlující.
Mýty byly pro lidi primitivní společnosti „…živá skutečnost (žitá realita), o níž se věří, že
se zjevila v prvotních dobách a od té doby ovlivňuje svět a osudy člověka“ (Kerényi). Mytologie je způsob vyjádření, který není možné nahradit jinou jednodušší formou. Neudává
čistě jen příčiny, ale přímo prvotní principy. Jedná se o primární stavy, které nestárnou,
nelze je přesáhnout a vše z nich stále pochází. Mytologické události tvoří základy světa,
jsou to počátky, k nimž se vše vrací.
Ricoeur zdůrazňuje prioritu symbolu před mýtem. Díky tomu se mýtus nevyčerpává
svou aktuálností a sociální funkcí, ale „obsahuje nadbytek smyslu, který jej uschopňuje
k novému uplatnění v nových kulturních a sociálních kontextech“. Mýtus má podle
Ricoeura dvě základní funkce, jednak funkci explikativní (předvědecký výklad světa, který
je ovšem mnohdy vyvrácen vědeckými poznatky) a jednak funkci symbolickou, kterou je
nutno od explikativní oddělit. Explikativní složku mýtu je nutno „demytologizovat“ (odmytologizovat) od nánosu různých dobově a kulturně podmíněných představ, zbylé symbolické jádro nás pak může stále oslovovat, protože je zde ve formě modelového příběhu
shrnuta celá zkušenost lidstva. Zde se dostáváme velmi blízko k Jungovu pojetí kolektivního nevědomí. Mýty mluví symbolickým jazykem o člověku, smyslu jeho existence,
o jeho cestě životem se všemi nástrahami i příležitostmi. Často nastavují člověku zrcadlo,
ve kterém se člověk může poznat a nově porozumět svému životu. C. G. Jung se v kritickém období svého života údajně sám sebe často tázal, ve kterém mýtu to žije.
Neubauer rozlišuje tzv. kanonické mýty, tj. známé příběhy, písně, básně a motivy, které
jsou všudypřítomné, ježto samy poskytují látku nesčetným příběhům, vyprávěním, zpěvům, dramatizaci a jiným literárním zpracováním, jsou zdrojem představ, pojmů, obratů,
podobenství, přirovnání, motivem uměleckých děl. Jsou to příběhy, které se v daném společenství těší obecné úctě a známosti. Jednotlivé mýty seskupené do určitých celků, více
či méně soustavných, tvoří tzv. mytologii.
Mýtus je jev, který se vyskytuje ve všech kulturách. Vlastní mýty si vytvořila kultura mezopotámská, egyptská, řecká, indiánská, germánská, slovanská, severská. Židé na
27
rozdíl od ostatních etnik neměli žádné vlastní mytologické tradice. Pro vyjádření své víry
v jediného Boha, použili některých prvků babylonských mýtů, aby pomocí mytologické
řeči vyjádřili tajemství monoteismu. Zásadně odmítali přejímat cizí polyteistické motivy.
Švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung definoval mytologii jako formulování
základních pravd za pomoci příběhu. Prvotní význam mýtu jak už bylo řečeno, spočívá
v tom, že se pokouší objasnit představy lidí: jak vznikl svět, stát, národ, město, jak a kým
byl stvořen člověk, proč se střídá den a noc, kde nalezneme počátky zla a hříchu i původ
smrti. Oblíbenými se staly mýty, které vysvětlují činy bohů, polobohů a hrdinů. Důležitou
roli zaujímají příběhy popisující osudy národů, bitev a válek. Tradiční mýty opěvovaly
nejen božstva a hrdiny, ale i význačná kultovní místa, věštírny, náhrobky či chrámy. Podle antického člověka je svět plný bohů a démonů, bytostí oplývajících nadpřirozenými
schopnostmi. Lidé starých kultur se snažili prostřednictvím pestrých obřadů naklonit božstva na svoji stranu.
Antická mytologie odráží způsob myšlení, postoje a život lidí. Zvláště propracovanou
mytologii měli Řekové a Římané. Řecké mýty byly poprvé sepsány básníkem Homérem
asi v 8. století př. Kr. Od 4. st. př. Kr. se řecký jazyk, vzdělanost, ideály a kultura začaly
šířit po Blízkém východě a celém Středomoří. Znalost řecké mytologie se stala jedním ze
základních bodů všeobecného vzdělání. Přestože se k některým řeckým bohům vázaly
totožné historky, jako k římským bohům, měli v Římě odlišná jména.
Mezi mytologií a uměním se zformovala bezesporu velice těsná spojitost. René Huyghe ve svém „Dialogu s viditelným světem“ (Paříž 1961) ukázal, jak antické estetické
kodexy, zformované na bázi raného řeckého racionalismu a nápadně odlišné od kodexů
čínských nebo indických, vtiskují evropské výtvarné kultuře výraznou pečeť svéráznosti,
podmiňující i její pozoruhodnou vývojovou dynamiku a proměnlivost, jaká v jiných kulturách nemá obdoby.
V pojetí srovnávací mytologie a dějin náboženství rozumíme mýtem smyslově názorný,
zpravidla dramatický a antropomorfně zosobňující výraz primitivního světového názoru,
výtvor lidově naivního myšlení a obrazotvornosti, kdy člověk ještě nezná skutečné zákony
kosmického, fyzikálního a biologického dění a zůstává tedy odkázán na své smysly a úsudek a na důvěru k trancendentnu. Podle toho H. Fries nazývá mýtem obrazně-dramatické
vyprávění, jež vysvětluje původ a příčiny dění a skutečnosti, jež leží mimo oblast naší
empirie. Henri Bergson netvrdí sice, že mýty pramení v prelogické mentalitě, jak soudil
původně Lévy-Bruhl, ale odvozuje jejich vznik z iracionální „fabulační“ (bájivé) funkce, důsledku přirozeného „životního vzmachu“. Podle něho běží o tvorbu představ, které
sice unikají uvědomělé rozumové činnosti, ale nejsou v rozporu s logikou života a zájmy
lidské společnosti. Z této fabulační činnosti odvozuje Bergson „přízraky faktů“ a „rodící
se halucinace“ a všechny představy, z nichž se rodí pověry. Na této funkci prý závisí román, drama, statické náboženství a ovšem mýty (Dr. Otakar Balcar, Prameny náboženství
v pojetí H. Bergsona a ve světle ethnologie, 1948).
Mýlil se tedy i W. Wundt, jestliže pramen mýtů spatřoval převážně v afektivní stránce
podobně jako Bergson tušil pramen mýtů v tzv. bájivé vloze lidstva, pramenící z povahy
spíše instinktivní než racionální. Již proto není mýtus ryze iracionální, protože jeho smysl
28
je etiologický (vysvětluje příčinu) a tedy předpokládá logicko-kauzální myšlení již na primitivním stupni lidstva (J. Komorovský, Světové mytologie, 1973), neboť Lévy Bruhlova
teorie o „prelogické mentalitě“ primitivů se ukázala jako klam.
Původní smysl výrazu mýthos – slovo, výrok, a to autoritativní nebo tradiční výrok, na
rozdíl od logos – slovo, výrok rozumově odůvodněný. Mýtus události a jevy konkretizuje,
kdežto logos je abstrahuje. Teprve v dalším pojetí mýtus znamená vyprávění o dávných
událostech a jevech v oblasti vesmíru, přírody a lidského života. Pro pravěkého a archaického člověka je mýtus reálnou skutečností, která předpokládá existenci božstva a duchů
a představuje jejich působení antropomorfním způsobem.
Za nejstarší typ je možno považovat tzv. mýtus přírodní, který vzniká přímým pozorováním přírody a hojným používáním symbolů, metafor a alegorie, a v tom smyslu je názor
primitivů na přírodu mýtický, liší se totiž od kritického vědeckého myšlení moderního
vzdělaného světa s jeho znalostmi přírody a přírodních zákonitostí, tedy od přírodovědeckého světového názoru. Přirozená racionální logika mýtů se jeví již tím, že z velké
části jsou rázu etiologického, tj. příčinného, že vysvětlují svým způsobem původ a přičiny
světa, člověka, životního a přírodního dění, tedy mýty kosmogonické, teogonické, antropogonické, celární, solární, lunární, atmosférické, astrální, o rajském věku lidstva a ztrátě
původní blaženosti a nesmrtelnosti, o potopě atd. (Dr. O. Balcar).
Události mýtů jsou však mimo čas a dějiny, neboť co mýtus vypráví jako jednorázovou
událost, v celárních i teluristických (pozemských) mýtech se ustavičně opakuje a tak právě
mýtus a jeho dramatizace v kultu zaručuje trvalý řád přírodního, kosmického a biologického dění. Jakmile fabulační tvorba počíná hojněji užívat spekulace k odůvodnění nábožensko-kultovních zařízení a hospodářských poměrů, přírodní báje přechází v tzv. kulturní
mýtus prométheos (L. Walk).
Klasický mýtus, mýtus v užším smyslu, nábožensky zabarvený, náleží do sféry naturalistického panteismu a hledí na přírodní dění jako na dramatické události, kde božstvo je
zosobněním přírodních objektů a dějů, které se v denním, měsíčním nebo ročním koloběhu stále opakují. Mytologické bytosti jsou zde tedy jen symboly a perzonifikací přírodních
jevů a zážitků, takže patří k tomuto světu, jsou to vlastně tajemné síly a úkazy přírody, které samy podléhají nezměnitelnému osudu, nejsou zde tedy jako transcendentní, nýbrž imanentní skutečnosti. Tak se zosobňují zvláště nápadné jevy jako bouře, světlo, tma, duha,
nebeská tělesa, jarní probuzení přírody, zimní odumírání, eros a rození lidí, spánek a smrt.
Tak vznikají vegetační mýty a obřady mystérií, v helenistické oblasti: Dionýsos, Attis,
Démétér, mystéria smrti a vzkříšení nebo egyptský Osiris a účast na nich má zasvěcencům
zaručit účast na osudu božstva, třebas roční koloběh přírody jim nedovede vskutku zajistit
nesmrtelnost věčného života. Jak je patrné, dávno již zde nepůsobila jen fantazie, nýbrž
i přirozená touha lidské duše po vysvobození (vykoupení) a věčném životě a štěstí.
Podle P. Ehrenreicha tvoří přechod od ryze přírodních bájí k vyšším stupňům mýty,
v nichž je přírodní dění spojeno s hrdinskými činy tzv. kulturních hrdinů, tj. nadlidských
osobností, kterým jednotlivé kmeny připisují původ své kultury (rodinného života, kmenového zřízení, nářadí, hospodářství, náboženství a mravů). Až k tomuto stupni bývají mýty,
hrdinské nebo kulturní, převážně profánní povahy.
29
Explikativní, etiologické báje mohly být jen dílem logicko-kauzálního myšlení, i když
dnes představují stupeň předvědeckého chápání světa, tak jako dodnes v běžné mluvě
užíváme nejednou mýtických symbolů, obrazů a antropomorfismů: slunce „vychází“
a „zapadá“, zemřelý člověk „odešel“ atd. Podobně v bibli najdeme některé mytologické
obrazy, např v žalmech. Vnější forma má ovšem přepracovaný monoteistický obsah, vždyť
bibličtí autoři byli dětmi své doby, takže i způsob vyjadřování tomu odpovídá.
Dnešní hodnocení mýtů je mnohem kladnější, neboť podle znalce M. Eliadeho „symbol, mýtus a obraz patří k podstatě duchovní tvorby a života lidstva, lze jej sice zahalit, zkomolit, degradovat, nikdy však zcela vyhladit… Symboly a mýty k nám přicházejí
z velké vzdálenosti: je to součást lidské bytosti a mimovolně se s nimi setkáváme v sebevíc
rozdílných situacích světa a člověka“.
Smysl mýtů nebývá zpravidla historický, neboť to, co vypravují, nezáleží v podstatě
v tom, že se to stalo jednou a někde, nýbrž že se v tom zrcadlí věčně stejný osud přírody
a člověka a věčně stejná touha lidstva po vysvobození z bědnosti tohoto života a světa.
Nelze tedy ani mýtické náměty a výrazy odmítat nebo podceňovat, protože i dnes přispívají k snazšímu porozumění oněch skutečností, které nelze jen racionálními pojmy plně
vystihnout. Spisovatel T. S. Eliot v roce 1945 napsal, že „problémem moderní doby není
jen neschopnost věřit v určité věci o Bohu, ve které věřili naši předkové, ale neschopnost
cítit k Bohu a k nám samým to, co jsme kdysi cítili“.
Imaginace je potřebnou schopností i pro badatele na poli vědy. „Představivost je důležitější než poznání,“ prohlásil kdysi fyzik Albert Einstein. Podle tvůrce relativity je
poznání omezeno tím, co nyní chápeme, zatímco „představivost objímá celý svět“. Podobně nedávno blahořečený teolog John Henry Newman poznamenal, že je snadnější
dotknout se srdce představivostí než prostředky rozumu. Imaginace je velmi důležitou
schopností člověka, která je tak často neprávem opomíjena. Paul Ricoeur dokonce vyjádřil přesvědčení, že když jsme s to si představit své možnosti, můžeme se stát „proroky
vlastní existence“. Představivost se nicméně může snadno stát něčím nesvobodným,
traumatizovaným nebo závislým. Ale právem ona je zároveň i zdrojem naděje, uzdravení a osvobození. To, když si dokážeme představit, kým bychom se mohli stát. Můžeme
směle říci, že mýtické a umělecké vidění a představivost tu jsou od okamžiku, kdy se stal
člověk „rozumným“. Mýtus sehrával a v mnoha zvláště východních kulturách sehrává
podstatnou roli v životě společnosti a jednotlivce. A třebaže v západním myšlení mýtus
(mythos) „vystřídal“ logos, nepřestal být inspirující až do současnosti. Parafrázujeme-li
slova císaře Juliána Apostaty, mýtus je událost, která se nestala, ale její poselství vždy
a všude platí. Můžeme říci, že je to jakýsi archetypální a vnitřní svět, který je přítomný
i někde v hloubce našeho podvědomí, navzdory tomu, že není každý člověk i homo
religiosus. O tom poměrně hodně napsal psycholog Jung, soustřeďující zájem hlavně
na archetypální význam mýtu. Mýtus podle něho je typ myšlení, které nenásleduje historickou pravdu, ale zkušenost člověka a jeho snahu hledat odpověď na otázky, které
přesahují hranici jeho bezprostřední zkušenosti: Odkud je tento svět? Proč je na světě
zlo? Jak vznikli bohové? Mnohé mýty jsou si až překvapivě podobné, navzdory tomu,
že vznikly v jiné době a prostoru.
30
Podobné mýtům jsou pohádka a legenda, tyto žánry nemají totožný obsah a děj.
Hlavním prvkem pohádky je, že „nakonec dobro zvítězí“. V legendě zase nejednou
vystupují historické postavy, které však už „nánosem“ času „nabalily“ na sebe množství lidské fantazie.
Ke zdravé rehabilitaci mytologie dochází až nyní ve spojení s postmodernou. Mýty
začínají být chápány ve světle nových poznatků jungovské psychologie, psychoanalýzy či
antropologie. Většina odborníků se shoduje na důležitosti mýtů a mytologických pohádek
pro náš duševní život. Při vnímání mýtického příběhu může být mysl uváděna do pohybu,
je formována a směrována. Podle prof. Zdeňka Neubauera mýtus formuje vypravěče i posluchače a rozumět mu znamená myslet, mluvit a jednat správně, tedy v souladu s řádem
světa a s vlastní přirozeností.
Marie-Louise von Franz říká: „V pohádkových příbězích a v osudech jejich hrdinů je
člověk po staletí v symbolické podobě konfrontován s obtížemi a nebezpečími, kterým je
skutečně ve svém životě vystaven.“ Ve své podstatě je mytologická pohádka zázračný a čarovný příběh, pro nějž se nedá určit čas a místo děje. „Pohádky jsou příběhy o nichž víme,
že nejsou skutečné. např. O šípkové Růžence nebo Sněhurce. Mýtus je vlastně pohádka,
o které lidé věří, že se v určité oblasti světa a v určité době opravdu stala“ (Baussierová).
Určitá pohádková témata sahají až do doby 25 000 let před Kristem. Písemná tradice
pohádek je stará přes tři tisíce let. Už za doby Platóna vyprávěly ženy svým dětem symbolické příběhy, které jim pomáhaly při výchově. Ještě starší pohádky, psané na papyrech, se
našly v Egyptě. Jednou z nejslavnějších je pohádka o dvou bratrech, Anup a Bata. I tento
motiv se dodnes objevuje ve všech evropských zemích.
Mytologické pohádky jsou obvykle staré tradiční pohádkové příběhy, které svým obsahem překračují oblast svého vzniku. Na rozdíl od mýtu není mytologická pohádka časově
či místně určena. Odehrává se v čase „bylo nebylo, dávno tomu“ na místě určeném „za
devatero horami…“ Jasně v nich bývá rozlišeno dobro a zlo. Ve zdánlivě jednoduchém
a přímočarém příběhu většinou dobro nad zlem vítězí. Není tomu tak vždy. Mytologické
pohádky vznikaly snad ve všech kulturách a přes velké vzdálenosti a přes mnoho kulturních odlišností mají – podobně jako mýty – společné znaky, podobné typy hrdinů
i podobné překážky, které musejí překonávat. Srovnávací analýzou těchto jevů se zabýval
C. G. Jung, autor teorie o kolektivním nevědomí, tedy části naší duše, kterou máme všichni společnou. Společné obsahy v pohádkách nazval archetypy – obsahy kolektivního nevědomí. Archetypy jsou vrozené formy (šablony), pomáhající utvářet naše myšlení, fantazii,
prožívání i vztahy. Příběhy jako např. Pták Ohnivák nebo O živé vodě nebo O Plaváčkovi,
se nezaměřují na jednu vývojovou etapu člověka, ale obsáhnou obvykle celý životní příběh nebo jeho velkou část, od zrození až po svatbu, někdy po smrt. Příběh hlavního hrdiny
je příběhem nás samých. Postavy z pohádek byly s nástupem racionálního věku samozřejmě chápány jako zcela vymyšlené. Archetypy zahrnují psychickou zkušenost mnohých generací lidstva. Tyto symbolické struktury lze nalézt již v archaických rituálech,
mýtech a pohádkách. To, co máme všichni v naší duši společné, co je velmi prastaré a co
přirozeně ovlivňuje naše přání a cíle, bývá označováno také jako paměť lidstva, duchovní
svět člověka či podobně. Hlavní součástí kolektivního nevědomí podle Junga jsou zmíně31
né archetypy, prvky, které strukturují naši podvědomou i nevědomou energii a vytvářejí
v našem vědomí „prvotní obrazy“. Ty jsou základem snů, fantazií, ale také uměleckých děl
a jiných důležitých symbolických struktur v náboženství, ideologii, morálce a etice. Existence tohoto společného dědictví vysvětluje podivuhodný jev, kdy se jisté motivy v mýtech a bájích opakují ve stejné podobě na různých místech světa (např. u australských domorodců). Z Junga vychází archetypální kritika, která se snaží prokázat, jak a v jaké míře
jsou v literatuře uchovány prazákladní symboly, motivy, modely a symbolické struktury,
a pokouší se vysvětlit, jakým způsobem se podílejí na konstituování umělecké hodnoty.
Pro archaické společnosti byl mýtus základem práva, sociálního i politického života. Lidé
tehdy v zásadě věřili, že mýtus je událost, která se odehrála v období jakéhosi mýtického
času-nečasu. Oni vlastně pak jen imitovali, co na počátku vykonávali bohové, respektive
hrdinové. Mnozí etnologové tvrdí ještě mnohem zásadnější věc, že kdyby přestal v těchto
starověkých společnostech mýtus a jeho působení na život lidí, nastala by v lepším případě
totální anarchie a v horším by společnost byla odsouzena k zániku. Důvod je jednoduchý:
mýtus byl pro archaického člověka úplně vším. Vickery prohlásil: „Mýtizace odpovídá
lidským potřebám.“
Třebaže v současnosti nemá mýtus pro společnost tak zásadní význam, v podvědomí
člověka existuje i nadále. Vzpomeňme na filmy jako Trója nebo Pán prstenů nebo Harry
Potter. Možná to byla zvědavost, dobrá reklama, ale určitě i kus podvědomí, který způsobily ty zástupy lidí po celém světě, kteří chtěli být vtaženi do nehistorického archetypálního světa hrdinů a démonů, což jsou nejednou obrazem nás samých. Ani současný člověk
tedy nepřestal snít a hledat v sobě víc, než je viditelné smysly. Tyto jeho sny nejsou určitě
hanbou, ale vyjádřením touhy, která ho může posunout dál. Vždyť co zlého je na tom,
když šel král Gilgameš hledat nesmrtelnost? Není touhou každého člověka být tu věčně,
žít napořád? A když ne věčně, aspoň čím déle? Gilgameš, hrdina starověkého eposu, zjistil
na své pouti za nesmrtelností jednu důležitou věc, že nikdo z lidí nemůže žít na tomto světě
věčně a každý musí dříve nebo později z tohoto světa odejít. I toto poznání a uvědomění si
této skutečnosti stojí za námahu.
Ani středověké legendy nebyly z „tohoto světa“, navzdory tomu, že to byl věk rytířů
a trubadúrů. Láska mezi Tristanem a Izoldou Zlatovlasou nebyla z tohoto světa. Proč existují stovky překladů a interpretací tohoto velkolepého středověkého díla? Je to archetyp
věčné lásky, která je někde uvnitř každého člověka v každé době. Podobným příkladem je
Balzacův román Serafita. Jeho hrdina, člověk – androgýn, žije v tomto světě, ale s pohledem upřeným k nebi. V tomto díle, které také vychází z bohatého mytologického materiálu, se střetáme s odvěkou tužbou člověka být komplexní, celistvý, dokonalý. U Serafity se
dokonalost projevuje zvláště v lásce, která je nejdrahocennější dokonalostí.
Ve 20. století se v Anglii potkali dva velikáni, J. R. R. Tolkien a C. S. Lewis, dva
oxfordští učitelé, kteří vytvořili nový žánr mýtopoiésis – tedy tvorbu mýtů. Uveďme Tolkienův Hobit, Pán prstenů, Silmarillion nebo Lewisovu Kroniku Narnie nebo Lev, šatník
a čarodějnice. Všude tam můžeme odhalit symbolický svět hrdinů a událostí, které jsou
blízké křesťanské interpretaci stvoření a světa. Svět těchto hrdinů je otevřený pro působení
dobrého i zlého. Třebaže se děj odehrává nejednou v nehistorickém čase, témata jsou až
32
překvapivě současná, aktuální, protože jsou to témata člověka. Volba mezi dobrem a zlem,
obětování se pro jiné a riskování vlastního života, ale i vnější a vnitřní svět hrdinů, kteří
se rozhodli pro zlo. K tomu všemu zaujímáme postoje i my. Proto ta podmanivá inspirace
hrdiny, kteří to „dokázali“ před námi. Co na tom, že nikdy historicky neexistovali? Těmito
hrdiny jsou nejednou lidé kolem nás, možná i my sami. Mýtus nám pomůže lépe je identifikovat. Mýtus v tomto pohledu tedy není vůbec nějaký podvod nebo úmyslné klamání
či lež, nebo něco hodné posměchu a pohrdání. Mýtus je totiž v nás, v hlubších vrstvách
lidské přirozenosti. Zůstane důležitou součástí člověka, protože existuje v každém z nás
jako sen, který chcem naplnit. Spolu s Denisem Rougemontem můžem říci, že nejcharakterističtější vlastností mýtu je moc, vliv, jaký získává nad námi, obyčejně bez našeho
vědomí a možná nejednou i proti naší vůli.
Fenomén Harry Potter je pro mnohé opravdu hádankou. Stal se tématem sociologických
a psychologických pojednání. Filmové i knižní zpracování J. Rowlingové Bradavic, Matrix,
Avatar a další díla sci-fi, fantasy literatury, her a filmů už je pro nás známější než propracovaná mytologie Řeků nebo našich slovanských předků. Jakoby okultismus signalizoval
snahu moderního člověka vymanit se z problémů s nimiž si neví rady, cítí se vykořeněný.
Některé děti, inspirované filmem nebo čtením Harryho Pottera se začínají zajímat o magii a tajemno a jejich reakce na filmový či čtenářský zážitek má někdy jakýsi ezoterický
charakter. Přitom vnímáme rozdíl v dílech dvou zmíněných přátel, kteří před desítkami let
psali žánr fantasy literatury s výchovným záměrem a netušili, že tento směr přesáhne úzký
kroužek zájemců a stane se jednou z nejvlivnějších uměleckých forem přelomu tisíciletí.
Křesťansky zakódovaný záměr Tolkiena a Lewise bychom marně hledali v nových dílech,
např. Rowlingové, kde se často operuje s magií a mravní aspekty jsou nezřetelné.
Ve svém poznávání jsme, zdá se, odkázáni na příběhy. Veškeré naše poznání je zašifrováno a sděleno dalším generacím symbolicky, formou příběhů (i vědecké teorie jsou
mýty svého druhu). „Realita není poznávajícím nikdy přístupná přímo a nezprostředkovaně, spíše je nazírána pouze kognitivními brýlemi, které umožňují epistemickou percepci“
(B. Fay, Současná filosofie sociálních věd, 2002).
Existuje mnoho různých jazyků (způsobů) jimiž se takové příběhy vyprávějí – ať už
jsou to jazyky různých vědních oborů nebo různých duchovních tradic nebo jiné. Je zřejmé, že jazyky různých oblastí nelze srovnávat, maximálně můžeme prohlásit, že některému z nich rozumíme a jiný je nám cizí. Totéž platí o křesťanském poselství. Mnohdy
odmítáme, co vůbec neznáme, ale podvědomě cítíme jakýsi vliv, tiché vyzařování pravdivosti. Marxisté považovali bibli, která vznikala v hlubokém starověku za snůšku mýtů,
pohádek a nesmyslů. Mark Twain trefně poznamenal: „Většina lidí má těžkosti s místy
v bibli, kterým nerozumějí. Já sám za sebe musím přiznat, že mě zneklidňují právě ta místa
v bibli, u kterých se mi zdá, že jim rozumím“. Bible neobsahuje mytologii v přísném slova
smyslu, nevypráví ani pohádky. V nejstarší části (Genesis 1-11) zpracovává tzv. pradějiny
formou mytologického vyprávění, které bylo tehdy běžné, ovšem přetváří tuto mýtickou
formu k oslavě Boha Jahve. Proto je třeba citlivě rozlišovat v bibli dávné svérázné literární
formy a hledat původní úmysl autorů a redaktorů jednotlivých biblických knih. O tom
budem uvažovat příště.
33
„Postmoderní“ člověk jakoby pozapomněl na důležitost mýtu, na hodnotu sdělení, které mýtická forma přináší. J. Campbell píše, že základní funkcí mytologie je uvést se do
souladu s vesmírem a udržet se v něm (Proměny mýtu v čase, Portál 2000). Mýtus je
také důležitý z hlediska soudržnosti společnosti, dnes se hovoří o ztrátě evropské identity.
Campbell uvádí výstražně, že „společnost, která nemá mýty, jež by ji podpíraly a dodávaly
jí soudržnost, spěje k rozkladu“. Mýtus je důležitý i z hlediska duševního zdraví člověka
jako jedince, neboť člověk bez mýtu, bez příběhu, který nabízí klíč k interpretaci jeho života a stanovuje smysluplný cíl, je vykořeněn a strádá. R. Rohr to vyjadřuje bez obalu: „Bez
mytologie nám zůstává pouze patologie – včetně její soukromé a neúčinné léčby“ (Cesta
divokého muže, Cesta 2003).
Mýtus je plod přirozené rozumové logiky, jaká byla na onom stupni poznání jedině
možná. Snaží se odhalovat skutečnost. Mýtus je slovo o skutečném. Nereprezentuje
pravdu, nýbrž skutečnost, jak se jeví. Mýtus je pravdivý, když vyslovuje skutečnost,
ale nepravdivý, když mu žádná skutečnost neodpovídá. Starořecký historik Diodóros
píše: „Počátkem těchto dějin jsme učinili mýtická vyprávění Řeků a barbarů a přitom
jsme podle našich možností ověřovali každou jejich zprávu o starých časech.“ Římský
historik Titus Livius píše v úvodu ke svému dějepisnému dílu: „Nemám v úmyslu ani
potvrzovat ani vyvracet to, co se vykládá o událostech před založením Města a ještě
před úmyslem je založit, ty jsou spíše vyšperkovány básnickými smyšlenkami (poeticis
fabulis) než dokládány neporušenými dokumentárními prameny. Taková shovívavost se
popřává starobylým časům, aby mísily i lidské s božským a činily počátky měst vznešenějšími. A má-li být některému národu dovoleno, aby svůj původ činil posvátným
a vztahoval jej i k bohům.“
Oba antičtí dějepisci shodně užívali výraz „mythologiai“ jako vyjádření událostí před
dějinami – i když tak nečinili bez výhrad. Pro Jana Assmanna je mýtus jakožto anamnetická kultura formou kulturní paměti, píše: „Vzpomínka ve smyslu zvnitřnělé minulosti
se vztahuje na mýtický, nikoli historický čas, neboť pouze pro mýtický čas je čas dobou
vznikání, zatímco historický čas není ničím víc než pokračováním toho, co již vzniklo…
Formou zvnitřnělé minulosti je vyprávění. Toto vyprávění má jednu funkci. Buď se stává
motorem vývoje, nebo se mění ve fundament kontinuity. Minulostí, která se prosazuje
a zvnitřňuje do podoby výchozích dějin, je mýtus, a to zcela nezávisle na tom, zda je ona
minulost fiktivní nebo faktická. Mýtus jsou dějiny, které si lidé vyprávějí, aby se orientovali sami v sobě a ve světě, je to pravda vyššího řádu, která nejen že souhlasí se skutečností,
ale nadto klade ještě normativní požadavky a má formující sílu… Mýtus je minulost, přebásněná do podoby vše zakládajících dějin.“
Aristoteles ve XII. knize Metafyziky také rozlišuje: „Od starých a od otců z prastarých dob se mýtickou formou traduje pozdějším generacím, že souhvězdí jsou bohové
a že božské proniká celou přírodou…, pokud přijmeme to první, totiž, že první bytosti
považovali za bohy, pak v tom nalezneme výrok bohů, a protože je pravděpodobné,
že každá věda a každé umění byly podle možnosti často objevovány a zase zanikaly,
můžeme v těchto názorech vidět pozůstatky oněch, které se uchovaly až dodnes.“ HansGeorg Gadamer k tomu poznamenává: „Aristoteles spatřuje ve svém učení o oduševně34
lých souhvězdích vědecké jádro tradičního polyteismu… pravdu mýtu tedy tvoří pravda
vzpomínky na dřívější vědění.“
Formou řeči, v níž se výsostně uplatnilo řecké slovo mythos jako slovo, byla poezie. Proto neudivuje, že to byli básníci, kdo dával řeckému mýtu podobu, neboť jak říká
Hölderlin, co zůstává, je dílem básníků. Mýtus je báseň, vyprávějící svět, je to básnictví
o světě, poezie v nejpůvodnějším významu toho slova. Aristoteles nazývá v Poetice mýtus
„duší tragédie“. Mýtus je děj, utvářející svět a tragédie je tvůrčí dotváření.
Postupně docházelo k opouštění mytologického myšlení přechodem ke kritickému filosofickému uvažování. Výstižně Jan Sokol hovoří o tom, že filosofie je dítětem mýtu. Jedno
z klíčových dat lidského ducha spadá zhruba do poloviny šestého století př. Kr. V Číně
do tohoto období spadá vystoupení Lao-c’e (asi 609–517 př. Kr.) a po něm vystoupení
Konfucia. V Indii vystoupil zakladatel džinismu Mahávíra (asi 599–527) a Buddha (asi
563–483). Zhruba v téže době působí v židovském národě proroci Jeremiáš (okolo 600
v Jeruzalémě) a Ezechiel (okolo 580 v Babylóně). Někteří se domnívají, že v této době
působí i zakladatel perského náboženství Zarathustra. Jedná se o nesmírně zajímavý bod
lidské historie, kterou německý filosof Karl Jaspers nazývá „Původ a cíl dějin“. Pro nás
je důležité, že v tomto období dochází k vystoupení tzv. Iónských filosofů. Tito předsókratikové reflektují myšlení ne už jako mýtus, ale jako logos. Dochází ke zlomu, který
se označuje jako řecké osvícenství. Kritizuje se obsah mýtů a ty jsou charakterizovány
jako báchorečné útvary, což přirozeně vede k otázce: podle čeho se pozná, co je na mýtu
nepravdivé? Xenofanés mluví o vymyšlených, umělých tvarech. Mnohem ostřeji to formuluje Démokritos, když mluví o tom, že „mnozí lidé… si vymýšlejí prolhané bajky“.
Pindaros poprvé ukazuje protiklad mýtu a logu: „Vpravdě je mnoho zázraků a jaksi klame
lidská řeč o jejich pravém obsahu, klamou vyprávění přizdobená mnohou lží.“ Protagoras
učí: „Mírou všech věcí je člověk, jsoucích, že (jak) jsou, nejsoucích, že (jak) nejsou, ani
jakou mají podobu, neboť mnohé nám brání v poznání: jak nejasnost věcí, tak krátkost
lidského života.“ Podařilo se tím redukovat v přemýšlivém řeckém starověkém prostředí
mýtus na čistou estetiku a jinak ho úplně odstranit? Může překvapit, že nikoli. Mýtus žil
dál. Má to dva důvody: vliv filozofického hnutí předsókratiků zůstal omezený na relativně
malý okruh lidí. I sofisté se obraceli jen na horní společenské vrstvy, a pak, společenství
polis bylo a zůstalo těsně spojeno s mytologickými příběhy, z nichž odvozovalo svůj původ, a se svými městskými božstvy, která zaručovala jeho existenci. Tento úzký vztah
se nemanifestoval pouze v umění, ale především v náboženských oficiálních svátcích
a ty měly za základ nějaký mýtus. Odmítat náboženské svátky a jejich obřady znamenalo
otřást základy polis. To je ostatně pozadí tzv. procesů s bezbožníky, například s Anaxagorou. Avšak i v procesu proti Sókratovi zněl jeden z bodů obžaloby: nevěří v bohy polis.
Kritika řeckého mýtu zprvu vycházela ze zdánlivě čistě morální argumentace (u Xenofana a Platona). Xenofanes píše: „Homér a Hésiodos přisoudili bohům všechno, co je
u lidí hana a vada“. Ze stejného důvodu i Platón zapudil básníky ze svého státu. Zdánlivě
čistá moralistická kritika má ale filosofické jádro – větu o sporu: kdo činí něco takového, jak o tom zpravují básníci, nemůže být bůh. Znamená to, že rozum vyžaduje čistější
pojem boha, a k čistému pojmu boha náleží, že bůh něco takového nedělá. Tak se před
35
námi otevírá cesta k filosofické teologii, kterou rozvíjejí Platón a Aristoteles. Tato cesta se
obrací proti teologii básníků, nikoliv prvořadě proti teologii mýtů. Smyslem této kritiky,
jejíž oprávněnost nelze dost dobře zpochybnit, byl totiž pokus o ukázání a objasnění smyslu mýtu, který se skrývá za jeho doslovným zněním, a to prostřednictvím alegorického,
etymologického a racionálního výkladu mýtu. Nakonec mýtus v jeho určujících podobách nahrazovala od konce 6. století př. Kr., kdy vznikaly mladší biblické knihy, filosofie
a mýtus žil nadále především v umění, avšak jeho působení zasahovalo i logické uvažování. Evangelický teolog Ladislav Hejdánek podotýká: „Mýtus tak nejen v hloubce filosofické problematiky… ale ani na běžné rovině filosofického uvažování odstraněn, likvidován
není, alespoň nikoli jeho podstata. Je však racionalizován… v nejhlubším postoji vůči
světu je řecká filosofie solidární s postojem mystickým“.
Výraz logos dnes znamená moderní vědu. Filosof Jan Patočka v knize Negativní platonismus (1990) píše: „…zde je patrno nade všecko zřetelně, že při dokončení metafyziky
duch, to znamená historický a společenský člověk, staví se na místo kdysi vyhrazené bohům a Bohu, mýtus, dogma a teologie jsou historicky resorbovány a ústí do filosofie, která
odložila své dávné jméno pouhé lásky k moudrosti, aby se stala soustavou vědy.“ Existuje
totiž množství moderních mýtů, které jsme vytvořili úmyslně za účelem buď vyrábět smysl nebo ho jenom předstírat či jednoduše proto, abychom přemluvili jiné lidi k určitému
jednání. Jsou to světonázorové mýty a utopie, mýty umění a konečně mýty konzumu, ideologií a každodennosti. Žádný z nich ale není ztvárněním zkušenosti se skutečností, jsou
to umělé výtvory, mají určitý cíl a splňují naplánované funkce.
Zvláštní vzrušení přinesla diskuze o mýtu ve 20. století v teologii, kterou vyvolala studie marburského protestantského teologa Rudolfa Bultmana „Nový zákon a mytologie“.
Bultman chtěl provést tzv. demytologizaci textů Nového zákona o Kristu. Nedisponoval
však správným pojmem mýtu. Jeho metodu odmítlo samo evangelické prostředí. Teolog
J. R. Geiselman vysvětluje: „Katolická teologie soudí oproti tomu v otázce mýtu zásadně jinak. Její hodnocení má blízko k pojetí mýtu u Karla Jasperse. Vidí v mýtu obecně
přirozenou tvorbu člověka, chápe ho jako nejpůvodnější fenomén lidského způsobu vyjadřování, jako tvorbu v názorných představách a takových způsobech výrazu, které člověk pociťuje jako obdarování od Boha a v nichž se dávno ověřené zkušenosti s přírodou
a člověkem a bohatství lidské moudrosti zhustily v obraz. Mýtus je člověku dán a bude
trvat, dokud člověk zůstane člověkem.“
V naší úvaze se často objevují v úzkém vztahu dva termíny – náboženský a mýtický.
Tyto dvě oblasti jsou si svým způsobem velmi blízké. M. Eliade se těmito termíny zabývá
a na nich staví svou vědeckou práci. Jak dokládá, mýtický svět i svět náboženský v sobě
zahrnují posvátné projevy. Formy posvátného nejsou neměnné, k jejich proměně dochází
na základě vyspělosti kultur, jejich zvyků, utváření kultury i aktuálním otázkám společnosti. Postupně se v dějinném vývoji začala oblast posvátného vymezovat a oddělovat od
oblasti profánní. Kdysi tato hranice neexistovala, dnes vyspělé kultury cítí mezi těmito
světy propastný rozdíl. Pro Eliada je náboženství spjato s posvátným a to podle něj splývá
s významem smysluplné, pravdivé, trvalé či stálé. Člověk má potřebu prožívat posvátné,
je to jeho přirozeností, má potřebu udělovat životu význam, uvádět věci do souvislostí
36
a vztahů a nacházet ve světě určitý řád. Díky této lidské přirozenosti, kterou máme v sobě
zakódovanou, dospěl Eliade k přesvědčení, že člověk je „homo religiosus“, člověk náboženský a to i bez ohledu na skutečnost, zda je stoupencem určitého náboženství nebo se
prohlašuje za ateistu. Kategorii posvátna se ve své práci Umění a k čemu? (Triton, Praha
2002) věnuje i A. Mokrejš, podle kterého skrze zkušenost posvátného porozumí člověk
zákonu a řádu vlastního života a dostává možnost, aby svůj bytostný zákon a řád poznal
a přijal. Současně je jeho život naplňován a včleňuje se do „souvislosti celku“. Mokrejš
tvrdí: „V posvátném rozpoznáváme cosi, co přesahuje náš náhodný individuální život, co
nás vykupuje z pomíjivosti, co ruší osamocenost a opuštěnost holého života. Posvátné je
vše, čemu se koříme a co obdivujeme a co uctíváme, čemu se zaslibujeme a svobodně podřizujeme, zač se potřebujeme i musíme nasadit, co musíme hájit i střežit, čemu musíme
i chceme sloužit.“
I dnes, kdy většina vyspělých kultur odděluje oblast náboženskou a profánní, a kdy
mnozí nehledají útočiště v náboženství, jsme (jak uvádí Eliade) „homo religiosus“. Stále
je potřebou člověka prožívat posvátné a hledat ve světě řád, jen se již neobracíme o pomoc
na božstva a na přírodu, ale na náš rozum, vědu a techniku. Dnes již nesedáme kolem ohně
a neposloucháme příběhy šamanů, zato „rituálně“ chodíme do „moderních svatyní“ obchodních center a nasloucháme médiím a reklamám. Potřebu posvátna v sobě člověk stále
má, jen ji uplatňuje jiným způsobem, protože vyspělost společnosti i technický pokrok,
kterého dosáhla, vytváří nový pohled na svět a jeho hodnoty. Člověk však hledá hlubší
smysl a naplnění života. Lidské myšlení se postupem doby vyvíjelo od emociogenního poznávání k poznávání logickému, racionálnímu. Mýtické, obrazné myšlení je chápáno jako
historicky starší, původnější, ale méně hodnotné. Přesto je podle M. Nakonečného mýtické myšlení v obrazech dokonalejším prostředkem poznávání než myšlení v pojmech,
které se opírá o řeč (Lexikon magie, Praha 1997). Na toto téma je známá Kantova teze,
že „názory bez pojmů jsou slepé a pojmy bez názorů prázdné“. Mýtus je pln obrazotvornosti, je světem akce, sil a bojujících mocností. Pokud výklad mýtu budeme zakládat
jenom na poznatcích fyzikálního světa a jeho vysvětlení budem hledat v oblasti přírodních
jevů, není možné podat jeho adekvátní objasnění, zmiňuje E. Durkheim. Základní motivy
mýtu musíme hledat podle něj ve společenském životě lidí, se kterým je úzce spojeno
i náboženství. Mezi náboženským a mýtickým myšlením neexistuje zásadní rozdíl, jde
o vnímání a prožívání posvátného. Samozřejmě jinak prožívá božské tajemství přírodní,
přirozené náboženství a zcela jinak biblické, zjevené náboženství. U biblického náboženství jde o osobní zkušenost s Bohem, i když vyjadřování musí leckdy použít formu mýtické
mluvy nebo legendárních výrazů. L. Wittgenstein, který se zabýval podrobnou analýzou
řeči a její úlohou ve filosofii, řekl: „Existuje zajisté cosi nevyslovitelného. Ukazuje se, že
je to mystické.“ To co vyjadřuje mýtus je ve své podstatě transcendentní a nevyslovitelné.
Proto mýtus ke sdělení používá symbolů, které vyjadřují svou obrazností jinak nesdělitelnou skutečnost. Symbolické myšlení neoperuje s klasickými logickými principy, např.
Hérakleitos pravil, že „život a smrt je totéž“, což je z hlediska formální logiky nesmyslné.
Herákleitos však naznačil, že smrt je jen přechodem k jinému životu a oba pojmy jsou
protikladné jen z hlediska naší empirie.
37
Jedním z největších úsilí starokřesťanské filosofie bylo očištění představ o Bohu od
mytologických forem. To umožnilo církevním otcům navázat s filosofy rozhovor. Dřívější mytologické vyjádření mělo svůj hluboký význam, ale nevysvětlovalo přesně vzato
proč se něco děje, nehledalo příčiny. Styl filosofického myšlení se naopak začíná ptát po
příčinách, začíná se vymezovat vůči mýtu. Niternost člověka v křesťanském prostředí pomocí zdravých zásad, mnohdy přejatých od řeckých myslitelů, uplatňuje logické myšlení
a vysvětluje i pravdy víry. Katolický teolog Jiří Skoblík v knize Na cestě po Jeho stopách
(Česká křesťanská akademie, 1993) uvádí: „Vžijme se do nahodilého návštěvníka mše, při
které se čte z První knihy Mojžíšovy, že Hospodin vzal žebro z Adamova boku, vzdělal
z něho ženu a přivedl ji k Adamovi. Jaké pocity bude mít nepoučený člověk při poslechu
tohoto vyprávění? Asi se bude velice divit, že ostatní lidé jsou ochotni podobným mýtům
ještě naslouchat. Co je to vlastně mýtus? Mýtus je forma výpovědi. Když se dozvídáme,
že Hospodin uvalil na Adama hluboký spánek, a potom vytvořil Evu, slyšíme mýtus, který
převádí do reality poetický obraz. Pomáhá-li si někdo mýtickou výpovědí, znamená to, že
vyčerpal svou schopnost něco sdělit a povědět? V žádném případě, současná doba rehabilituje mýtus jako nejpřiměřenější formu výpovědi pro určité obsahy. Samozřejmě, jaderný
fyzik nebude sahat po mýtu, když nám bude chtít popsat skryté pochody v nitru hmoty.
Jestliže však uctivě a pokorně uznáme jeho způsob výpovědi, pak on musí s úctou uznat
právo na mýtickou výpověď, která nejpřiléhavějším způsobem předkládá jinou skutečnost,
než je jeho. Mohli jsme se jistě častokrát přesvědčit, že fotografie do občanského průkazu
nemusí vypovídat nic o duši fotografovaného. Zato portrét by mohl vypovědět mnoho,
byl by však nepřijatelný pro úředníka při vystavování občanského průkazu… Mýtus je
právě převedení syrové skutečnosti do obrazu… Geniální básník hrající si s vizí žebra, ze
kterého je zbudována žena, jistě věděl, co chce říci, stejně jako jeho posluchači či čtenáři.
Ale my žijeme v době mnohem pozdější. Nezbývá nám nic jiného než zkoumat s rizikem
omylu… Když se Izraelci vrátili z babylonského zajetí, museli nějak pozvednout své náboženské sebevědomí. V tomto úsilí hrála významnou roli impozantní předehra jedenácti
prvních kapitol První knihy Mojžíšovy k celé bibli: stvoření světa, stvoření člověka, pád
v Rajské zahradě, bratrovražda, potopa, stavba babylonské věže. Konečná redakce těchto
textů na začátku poexilní doby se vracela do prastaré minulosti, odkud čerpala nejrůznější
mýtické materiály, které potom za asistence Ducha svatého (máme před sebou Písmo svaté) dávala do konečné podoby, vkládala do konečné mozaiky.“
Závěrem si ocitujme úvahu pražské biblistky, přednášející na Teologické fakultě University Karlovy. Dr. Mirea Ryšková srovnává mytologická vyprávění starověku a biblické
zpracování některých textů na začátku bible. „Na počátku celé bible stojí zpráva o stvoření
světa Bohem Izraele, Hospodinem. Skutečnost stvoření světa božstvem či bohy nepatřila
ve starověku k nijak pozoruhodným faktům, jak ji chápeme my dnes ve světě, který tuto
víru či představu z velké části nesdílí. Podstatné na faktu, že tato zpráva stojí v čele bible
je, že suverénním tvůrcem světa je Bůh vyvoleného národa, že je to tedy on, kdo určuje řád
světa, kdo dává existenci všemu a život všem živým tvorům, že tento Bůh, který si vyvolil
v dějinách světa nepatrný národ jako svého prostředníka, je Pánem, jediným a vše přesahujícím, suverénním a v ničem na nikom nezávislým, Pánem, který určuje dějiny. Toto
38
sdělení, které má universální platnost, bylo určeno především těm, kteří prožívali pravý
opak této skutečnosti a kteří byli otřeseni ve své víře a důvěře v moc svého Boha.
Ateistická kritika přiřazuje jak zprávu o stvoření světa Gn1, 1-2, 4a, tak následující
vyprávění o stvoření člověka a jeho vyhnání z ráje i další příběhy k mytologickým vyprávěním, která byla ve světě, v němž žil Izrael, běžná. Je nesporné, že k mnohým biblickým
příběhům lze najít na obecné religionistické rovině jisté mytologické paralely. Bylo by
však unáhlené jen na základě těchto paralel bez ohledu na charakter a smysl výpovědi
považovat biblická vyprávění jednoduše za mýty. K tomu je nicméně třeba podotknout
ještě něco o mýtu jako takovém a jeho funkci. Mýty nejsou babské povídačky, vymyšlené
pohádky, nýbrž představují první pokus člověka pochopit a vyložit svět jako celek (intuitivním zřením), a to jako jistou obranu proti ohrožení, proti možnosti návratu světa do
stadia chaosu. Tuto funkci plnily zejména mýty o stvoření. ‚Řeč o stvoření měla za úkol
v přítomném ohrožení světa a člověka opakovat (tj. vyprávěním opakovat) počátek, v němž
jsoucí nabylo bytí. Spojení s počátkem znamenalo spojení se základem světa a opakující
se zpřítomňování toho, co se událo na počátku, znamenalo znovunastolování skutečnosti,
z níž svět povstal‘ (Claus Westermann). Mýtus je tedy nejen pokusem vysvětlit svět, ale
zároveň uchopit ho, udržet ho v řádu a odvrátit hrozící chaos tím, že je znovu prožíván
počátek. Mýtus měl tedy výrazně pozitivní funkci pro člověka. Mýtus je svou povahou
nedějinný, bezčasový, v mýtu není žádný vývoj, je založen na opakování. ‚Mýtus je zobrazení, skutečného dění, zobrazením, jež je přiměřené pochopení přítomné existence a světa
v rané fázi lidstva‘ (C. Westermann).
Izrael nepřejal jednoduše mýty okolních národů za své, nicméně s nimi sdílel stejný
představový svět, úroveň znalostí apod. To vše však zpracoval velmi osobitým způsobem, v němž výlučná zpočátku zejména monolatrická, později striktně monoteistická víra
v Hospodina hrála rozhodující úlohu. Navíc v době, kdy vznikl definitivní text zprávy
o stvoření kněžského kodexu, měl již Izrael za sebou poměrně dlouhou cestu v interpretaci
dějin a světa. Zpráva kněžského kodexu není mýtem, i když se v ní s leckterými z mýtu
pocházejícími představami setkáme. To, oč jejím autorům jde, přesahuje mýtus. Biblické
vyprávění je dílem kritického rozumu, který nehledá jen příčiny a vysvětlení, ale také smysl. Biblickým autorům jde o přítomnost a budoucnost, v jejichž zájmu se ptají po minulosti
a jejím významu pro současnost, a to z hlediska teologického“ (Mirea Ryšková).
Vánoční evangelium je už plně zasazeno do dějinných souvislostí: „Stalo se v oněch
dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu.
Tento první majetkový soupis se konal, když Sýrii spravoval Quirinius…“ (Lukáš 2,
1-20).
Pokračování
Karel Obrdlík
39
Tělovýchovná jednota
Vodní sporty Dolní Kounice
60. výročí založení vodáckého oddílu v Dolních Kounicích.
Dolnokouničtí vodáci oslavili v sobotu 19. listopadu 60. výročí založení svého oddílu.
Oslava byla za přítomnosti asi 120 členů vodáckého oddílu a zástupců města zahájena
odhalením pamětní desky Františku Brustmannovi na budově loděnice.
František Brustmann byl jedním ze zakládajících členů vodáckého oddílu v Dolních Kounicích a jeho dlouholetý úspěšný předseda.
Ze vzpomínek Franty a těch, co byli u toho, když všechno začalo.
Začátek spadá do roku 1951, kdy byl položen základní kámen pro další činnost.
Několik nadšených sportovců-turistů se rozhodlo založit vodácký oddíl a přenést
svou lásku ke sportování, turistice a přírodě též na vodu. První zápis z knihy schůzí
z 5. května 1951 říká, že zakládajícími členy se stali B. Vacík, M. Schoř, Jar. Pelán,
F. Brustmann, K. Hladký a M. Koch.
Oddíl dostal pro svou činnost pozemek „Koupaliště“ u Nových Bránic, kde stálo menší dřevěné stavení. Byla to stará junácká klubovna z roku 1936 postavená
na kůlech. Pro turistiku měli vodáci-turisté chatu u Budkovic. Koncem srpna 1951
se vodáci a turisté sloučili v jeden oddíl pod hlavičkou TJ Sokol Dolní Kounice se
zaměřením na suchozemskou i vodní turistiku, popř. v dalších letech na činnost
závodní.
40
V roce 1954 se v důsledcích změn v tělovýchově organizace Sokol přejmenovala
na Dynamo Dolní Kounice. Začala převládat závodní činnost rychlostní, slalomová
a turistická.
V roce 1963, kdy už nestačilo ani rozšíření staré dřevěné loděnice a hlavně kvůli
jejímu havarijnímu stavu, se začalo s výstavbou nové zděné loděnice. V roce 1967
byla hotová hrubá stavba a konečně 14. srpna 1970 byla loděnice zkolaudována
a předána svému účelu.
V roce 1967 požádal kanoistický oddíl TJ Dynamo o zřízení samostatné TJ Vodní
sporty Dolní Kounice, která od roku 1968 sdružovala oddíly kanoistiky, turistiky, lyžování a džezgymnastiky. V současné době je v TJ oddíl kanoistický a lyžařský, který
má chatu v Čenkovicích.
Pro vyřešení finanční otázky bylo při TJ utvořeno a povoleno „Hospodářské zařízení TJ VSDK“ jehož dílny byly nějakou dobu na loděnici.
Ve vodáckém oddíle a později v TJ byly zřízeny tzv. sportovní základny, později
tréninkové středisko mládeže, dnešní sportovní centra mládeže. Do těchto center se
vybírají nadaní sportovci a připravují se pro reprezentaci. Prvním trenérem z povolání byl ve sportovní základně František Brustmann, později v TSM profesionální
trenérka Zdena Taušová-Zástěrová a po jejím odchodu a svém návratu z Dukly vedl
TSM František Kadaňka. V současné době je sportovní centrum v Brně, kde vyrostlo
několik dolnokounických reprezentantů a juniorských mistrů světa a Evropy ve sjezdu
na divoké vodě.
V závodní činnosti v prvopočátku převládala rychlostní kanoistika, která ustoupila
slalomu a sjezdu. V rychlostní kanoistice v roce 1958 reprezentovali Československo
v Praze na MS bratři Vodičkové v kategorii K2 a skončili v semifinále. Z těch starších
slalomářů a sjezdařů byli nejúspěšnější František Kadaňka, Antonín Brabec, Rudolf
Střecha. Ruda Střecha byl několik let nejlepším sjezdařem Československa.
Kadaňka s Brabcem v kategorii C2, kromě toho, že získali několik medailí na mistrovství světa, startovali v roce 1972 v Mnichově na OH. Za jejich úspěchy jim byl
udělen titul Zasloužilý mistr sportu.
Další generace vodáků dosahovaly úspěchů spíše na domácích soutěžích. V posledních letech, tehdy ještě juniorští reprezentanti, Petr Šaroun, Jan Macík, Marek Rygel
a Jiří Machač vybojovali mistrovské tituly na závodech Mistrovství světa a mistrovství Evropy. Petr Veselý, věkem sice už veterán, je stále jedním z nejlepších sjezdařů.
Nelze jmenovat všechny, kteří se v šedesátileté historii kanoistického oddílu v Dolních Kounicích zasloužili o jeho zdárné fungování, a tak bych jim za to chtěl touto
cestou poděkovat.
Jiří Machač
41
Oprava pódia na hřišti za klášterem
Jistě si mnozí z vás vzpomenou na doby, kdy se v areálu „Malého hřiště“ organizovaly zábavy, čaje anebo hudební festivaly. Také každoroční stříkání ledu zpestřené
prodejem čaje a topinek pro bruslaře, to vše bylo možné díky lidem, kteří tomuto
věnovali a věnují i dnes hromadu svého volného času. Vzhledem ke stávajícímu stavu
tohoto areálu je pořádání a organizování těchto aktivit celkem nemožné, už z pohledu vybavenosti, zázemí nebo jen bezpečnosti. Tato skutečnost trápí nejenom spoustu
spoluobčanů, tak i stávající vedení města, ale priority chodu města jsou v tuto dobu
směřovány na opravy a výstavbu nezbytnou pro chod města nebo v minulosti dokončení nové mateřské školky.
Už nevím kde a kdy, ale hrstka nadšenců přišla s nápadem se zapojit do opravy
a postupného zvelebení areálu Malého hřiště a tím trochu odlehčit pracovníkům města. Nejprve se domluvili s vedením města na renovaci rozpadajícího se pódia s tím, že
stavební materiál zajistí město a o ostatní se postarají organizátoři akce.
42
Ráda bych v tomto krátkém článku poděkovala lidem, kteří se účastnili oprav
pódia na malém hřišti. Město Dolní Kounice poskytlo materiál na opravy, a tak se
mohlo v dubnu 2011 začít budovat. Jelikož všichni, kdo přiložili ruku k dílu, pracovali
bezúplatně a ve svém volném čase, bylo občas docela oříškem sjednat termín, který by
všem pracovníkům vyhovoval.
Ale dílo se zdařilo, v srpnu bylo pódium zalito betonem a je připraveno na kulturní akce.
Velký dík patří Vojtovi Novákovi, který celou akci zorganizoval a koordinoval. Svůj
volný čas tu trávil nejen on, ale i další dolnokouničtí občané a členové kapely Bobrbend.
Poděkování patří: Bjehovi, Talošovi, Hříbkovi, Placákovi, Burákovi, Kubovi,
Dankovi, Bobrovi, Blackovi, Papánkovi. Dále také již zmiňovanému Vojtovi, Milanu Bočkovi, Martinu Macíkovi, Methoději Novákovi, Tykovi Novákovi a pečlivému
stavebnímu dozoru – Štěpánkovi ☺
Je jasné, že touto první akcí dění na Malém hřišti nekončí. Budeme se snažit i v příštím roce zorganizovat brigádu třeba na venkovní omítky nebo na vnitřní dokončovací
práce. Vše záleží jen na lidech, kteří jsou ochotni přiložit ruku k dílu. Věřím, že příští
zimu bude tento areál znovu funkční ke spokojenosti většiny občanů Dolních Kounic.
Díky chlapi, bylo mi ctí s Vámi házet lopatou!
Veronika Nováková
Fotbal v Dolních Kounicích
Tabulka – podzim 2011
IV. třída MUŽI
1. Přísnotice
2. Budkovice
3. Radostice
4. Řeznovice B
5. Modřice B
6. Nová Ves
7. Židlochovice
8. Troubsko B
9. Želešice B
10. Ořechov B
11. Moravské Bránice B
12. Dolní Kounice
31
27
23
22
17
17
12
10
10
8
6
5
Op DOROST
1. Domašov
2. Dolní Loučky
3. Kupařovice
4. Rajhrad
5. Rosice
6. Střelice
7. Hrušovany
8. Dolní Kounice
9. Želešice
10. Modřice
43
21
20
20
19
18
10
10
7
3
0
Op ST. ŽÁCI
1. Rosice
2. Oslavany
3. Vev. Bitýška
4. Dolní Kounice
5. Nová Ves
6. Kupařovice
7. Vev. Knínice
8. Zbraslav A
9. Ořechov
10. Říčany
11. Zbraslav B
25
25
20
19
19
16
15
12
6
3
0
Protože se blíží Silvestr, pobavme se pohledem na několik dobových karikatur,
zveřejněných v prosincovém Dolnokounickém zpravodaji roku 1973.
44
Rozsvícení vánočního stromu 27. 11. 2011
Žehnání vína
Foto: Přemysl Kos
Mikulášská nadílka
Časopis Naše město vydává Město Dolní Kounice
v nákladu 1000 výtisků občanům Dolních Kounic zdarma.
Redaktor: Miroslav Řezáč, tel. 546 421 482
Tisk: STUARE, s. r. o., Jihlavská 2f, Troubsko -Veselka