úvod do psychologie
Transkript
PhDr. Marie Farková ÚVOD DO PSYCHOLOGIE VYSOKÁ ŠKOLA J.A. KOMENSKÉHO Praha 2002 PhDr. Marie Farková ÚVOD DO PSYCHOLOGIE Vysoká škola J. A. Komenského Počet stran 104 Vydání I. Praha 2002 Vydavatel: Vysoká škola J.A. Komenského Tržiště 20, 118 43 Praha 1 – Malá Strana E-mail: [email protected] Internet: www.vsjak.cz 2 OBSAH 1. STRUČNÝ VÝVOJ PSYCHOLOGICKÝCH NÁZORŮ 1. 1. Psychologické názory přírodně žijících národů 5 5 1. 2. Psychologické názory ve starém Egyptě, Indii, Číně 6 1. 3. Psychologické názory ve starém Řecku 8 1. 4. Psychologické názory v mysticismu a křesťanství 13 1. 5. Psychologické názory renesance, humanismu, empirismus a asocianismus, psychologie bez duše, vývojové teorie 14 1. 6. Vznik psychologie jako vědy 18 1. 7. Psychoanalýza 19 1. 8. Personalismus 20 1. 9. Gestaltismus 21 1. 10. Topologická psychologie 21 1. 11. Pokusy o integraci směrů 21 1. 12. Humanistická psychologie 22 1. 13. Kognitivní psychologie 22 2. ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHOLOGIE 25 2. 1. Předmět psychologie, postavení v systému věd, obory psychologie 25 2. 2. Racionálně – kognitivní psychické procesy 2. 2. 1. Procesy názorného poznávání 2. 2. 2. Procesy myšlení 2. 2. 3. Pozornost 2. 2. 4. Procesy paměti 2. 2. 5. Mechanismy ovlivňující charakter psychického vývoje 29 29 39 42 45 49 3. ÚVODNÍ POZNATKY PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI 55 3. 1. Imaginativně – emotivní funkce osobnosti 3. 1. 1. Emoce 3. 1. 2. Motivace, motivy 3. 1. 3. Vůle (bulie) 3. 1. 4. Schopnosti 55 56 59 64 66 3. 2. Jáství 3. 2. 1. Osobnost 3. 2. 2. Teorie osobnosti 3. 2. 3. Poruchy osobnosti 68 69 72 74 3 4. ÚVODNÍ POZNATKY ZE SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE 4. 1. Sociální podmíněnost vývoje psychiky 79 79 4. 1. 1. Determinace psychiky sociálními „fakty“ 80 4. 1. 2. Genetická sociální psychologie a význam interakcí 82 4. 1. 3. Kulturně-historická (instrumentální) koncepce psychiky 85 4. 2. Procesy socializace, sociální učení a sociální interakce 4. 2. 1. 4. 2. 2. 4. 2. 3. 4. 2. 4. Socializační procesy Sociální učení Sociální interakce Sociální percepce 86 86 92 93 95 4. 3. Vnímání jiných osob 97 4. 3. 1. Imterpersonální přitažlivost 4. 3. 2. Předsudky 4. 4. Komunikace 97 99 101 4. 4. 1. Verbální komunikace 4. 4. 2. Neverbální komunikace 101 102 4. 5. Malé sociální skupiny 103 4. 6. Makrosociální jevy 105 4 1. STRUČNÝ VÝVOJ PSYCHOLOGICKÝCH NÁZORŮ V této kapitole nahlédneme do dějin vývoje názorů na psychologii od přírodně žijících národů, přes poznatky starověkých kultur (Egypt, Indie, Čína), pozornost budeme věnovat starořeckým myslitelům. Pak se dotkneme psychologických názorů v mysticismu a křesťanství. Přes tradice racionalismu, asocianismus, empirismus, psychologii bez duše, německý romantismus, vliv Darwinovy vývojové teorie, poznatky neurofyziologie vstoupíme společně na práh vzniku psychologie jako vědeckého oboru. Zde se již budou profilovat jednotlivé směry v psychologii: psychoanalýza, behaviorismus, tvarová psychologie, humanistická psychologie, transpersonální psychologie, kognitivistická psychologie. 1. 1. Psychologické názory přírodně žijících národů Otázky po zdroji života, smyslu bytí, štěstí, zaměstnávaly myšlení lidí od nejstarších dob. V rámci animistických pojetí světa, které byly patrně historicky nejpůvodnější formou přirozených náboženství, vznikají první „teorie“ duševního života člověka. Zcela určitě ve srovnání s dnešní dobou se nám může jevit jejich poznání nedokonalé. Antropolog E. B. Taylor se zabýval psychologií přírodně žijících národů. Východisky jsou zde otázky, co je to život, smrt, spánek, mdloba. Život tyto národy spojovaly s přítomností něčeho, co tělo oživuje. Tento činitel se zároveň vytrácí tehdy, jestliže člověk přestává dýchat a zemře (představa dechové duše). Neztrácí se však zcela – existuje dál ve snech a představách osob, které zemřelého znaly – jako jeho obraz (představa stínové duše). Člověk, který ztratil vědomí a pak jej opětovně nabyl, byl pojímán jako osoba, která na chvíli zemřela. Dechové a stínové duši byly přisuzovány atributy nesmrtelnosti, nehmotnosti či jemné hmotnosti a nezávislosti na těle. Duše v těle člověka jen přebývá jako nositelka života (patří k němu funkce vnímání, myšlení, cítění, jednání, neboť mrví lidé se nehýbou, necítí). V souvislosti s tím pak vznikaly představy o posmrtném životě, které byly často spojovány se strachem z mrtvých. Podle Wilhelma Wundta (1913) lze pojetí duše u různých národů rozdělit do čtyř skupin: 1) 2) 3) 4) „tělesná“ duše – analogická tělu, složená z jiné, obvykle velmi jemné látky „dechová“ duše – má vlastnosti neviditelného vánku (stoa) „stínová“ duše – má vlastnosti stínu (éterické pojetí duše) „duchová“ duše – má znaky nehmotného přízraku 5 Duch, duše, dech, stínová duše Stoa Eidolon Nejstarší názory na duševní život nebyly vždy jednotné, nebyly vždy doprovázeny vírou v nesmrtelnost a nehmotnost duše. Přítomnost duše v těle byla také vázána na jeho různá místa (hlava, srdce, játra), na různé tělesné substance (krev), někdy i na zcela zvláštní orgány či partie těla – např. u některých přírodně žijících národů v Austrálii je duše lokalizována do tukového polštáře obklopujícího ledviny. U Eskymáků a Maorů byl za duši člověka pokládán i jeho stín, některé národy rozšiřují duši i na věci, protože mrtví vystupovali ve snech s různými předměty (třeba zbraněmi). Historicky původní pojetí duše starých Řeků – „dechová“ duše – je zobrazena jako „eidolon“ – obraz mrtvého, vystupující z jeho úst s posledním vydechnutím spolu s obrazem jeho kopí a štítu (zobrazeno na antické amfoře z doby cca kolem roku 500 př. n . l.). Jedná se o pojetí duše jako éterického dvojníka, velmi rozšířené v naivním okultismu. Pojetí duše jako zvláštní substance se udrželo v podstatě až do 19. století, bylo opuštěno až pod vlivem poznatků přírodních věd. K prvnímu pojetí spojení duševního života s činností mozku dospěl řecký lékař Alkmaion v 5. století před naším letopočtem, když zjišťoval závislost změn v duševním životě člověka na poraněních mozku. 1.2. Psychologické názory ve starém Egyptě, Indii, Číně Názory starých Egypťanů na duševní život se vytvářely v rámci tehdejšího náboženství a zůstaly zachovány v papyrech, v hieroglyfech na sloupech a zdech chrámů, hrobek a pyramid. Závažné informace v tomto smyslu přinesly tzv. Knihy mrtvých – text berlínského historického papyru z období 5. dynastie „Rozhovor životem unaveného se svou duší“, který je pokládán za sebeanalytickou konfrontaci vzdělaného Egypťana se svým nevědomím. Za centrum duševního života bylo pokládáno srdce. To bylo při posledním soudu váženo – proto také při balzamování vyjmuto a ukládáno zvlášť – a shledáno buď lehkým, nebo těžkým (obtěžkaným hříchy). Oduševnělost byla přiznávána také kostem a krvi. Na člověku rozeznávali kněží a teologové, kteří psycholo- gické myšlenky vytvářeli, sedm principů: 1. fyzické tělo, 2. zvláštní nehmotné tělo, které je obrazem těla hmotného, 3. animální nižší duši vázanou na krev, 4. duši (“Ba“), 5. životní sílu (“Ach“), 6. duchovní duši, 7. božského ducha. 6 Spojení mezi okolní realitou a duchovním (božským) světem bylo přikládáno očím – proto také oči byly zvýrazňovány jak živými Egypťany při líčení, tak posmrtně v sarkofágu či v zobrazení postav na hieroglyfech. Pramenem poznatků o názorech na duševní život člověka ve filosofických a náboženských soustavách kultury staré Indie jsou „védy“ – nejstarší písemné památky asi z období kolem roku 1200 př. n. l. Pro indickou kulturu platí, že parapsychologické jevy (telepatie) jsou pokládány za normální, uznává se úzké sepětí mysli a těla, vypracovávají se podrobné metody výcviku psychických sil až k dosahování „nadpřirozených“ stavů a schopností. Metodickou cestou staroindické psychologie je důsledné „vnitřní zření“, spojené s metodami koncentrace mysli a meditace v rovině psychické a regulací dýchání v určitých pózách v rovině fyziologické. Důležitým znakem indické psychologie je průběžný paralelismus individuálních a kosmických principů, který je zakořeněn v pradávném učení o magické identitě člověka a vesmíru. Životní síla – asu – je spojována s „dechem života“ a s životem vůbec, ale také s myslí – manas. Jóga je systém psychofyziologických technik k dosažení „nadvědomí“ (spojení s kosmem) a nadpřirozených schopností, který má osm článků: zdrženlivost, pozorování, tělesné polohy (asány), techniky dýchání (pranájámy), zvnitřnění, soustředění, meditaci a sjednocující kontemplaci s vrcholem – probuzení „hadí síly“. V kontemplaci naráží subjekt na hlubiny duše a jejich pozvednutím povyšuje trvale své vědomí, aby tak dosáhl zážitkové jednoty s kosmickým duchem a tak i konečného osvobození od přeludů tohoto světa. Zvláštní druh indické psychologie reprezentuje systém eticko psychologického vědění – abhidhamma – používaný dvacet pět století jako podklad buddhistických technik školení mysli, meditace, psychohygieny a psychoterapie. Vychází z pozorování prožitků a jejich souvislostí. Dosažení již zmíněného zbavení se přeludů světa je možné buď askezí (zavržení potěšení a fyzických slastí), druhou cestou je tantra – fascinace láskou a rozkoší (tantrik se učí hrát si s pocity, prostřednictvím intenzivního prožívání objevuje vzájemnou závislost rozkoše a bolesti). Zenbuddhismus (původně metoda meditace buddhistických sekt v Číně a Japonsku) je zaměřen na sebezdokonalování prostřednictvím psycho-fyzického uvolňování a poznávání, které vrcholí ve stavu náhlého osvícení, ve kterém se hroutí konvenční pravdy jako umělé konstrukce reality. Základním smyslem zenu je tedy jakési poznání, že všechno je jinak. Jesuitský misionář H. E. Lassale zjistil, že metoda zvaná zazen (subjekt se v pozici meditujícího Budhy ztotožňuje se svým dýcháním) je použitelná pro jakýkoli duchovní vývoj, a zavedl proto její používání i v katolických klášterech, kde se pěstují duchovní cvičení – poprvé 7 Asu, manas Abhidhamma Zazen v bavorském františkánském klášteře v Dietfurthu roku 1987. Do západní kultury intervenuje jako protiklad také metoda tzv. transcendentální meditace, při které dochází stejně jako v zazenu ke změnám v projevech elektrické aktivity mozku, ke stavům osvícení a k celkovým pozitivním psychofyziologickým účinkům. I ve staré Číně se psychologické názory vyvíjely především v rámci náboženských a eticko – náboženských systémů. Jednou z předních osobností starých čínských kultur je Kung-fu-tse – čili Konfucius (5. století př. n. l.). Je to tvůrce racionální etiky, založené na sladění „vpravdě dobrého“ a „vpravdě užitečného“, který podal psychologicky hluboce založenou analýzu morálních vlastností jako je věrnost, spolehlivost, spravedlivost a další, a svědomí i dodnes platných zásad jednání a fungování mezi-lidských vztahů. Vytvořil tak první praktickou charakterologii. Další výraznou osobností byl Konfuciův současník Laotse, autor knihy Tao-te-king – Kniha o tao a ctnosti. Konfucianistický a taoistický postoj k životu lze srovnat například takto (autor Lin Yutang 1936): „Konfucianistický postoj k životu je pozitivní, taoistický negativní, konfucianismus je svým učením o správném chování zajímavý pro prosté lidi a pro morálku středních vrstev, zatímco taoismus svým požadavkem návratu k přírodě je podezřelý. Zatímco konfucianismus je až příliš realistický, taoismus zastupuje romantickou školu v čínském myšlení.“ Jang, jin Třetím pramenem staročínské psychologie je Čou-jen (kolem roku 300 př. n. l), autor nauky o dvou protikladných světových principech – mužském „jang“ a ženském „jin“, jejichž poměrem v objektech a vzájemnou interakcí se vysvětluje veškeré dění. V psychologické rovině tomu odpovídá asimilace nevědomí ve vědomí, zejména pak ženský archetyp „animy“ ve vědomí muže a mužský archetyp ve vědomí ženy jak to o dlouhá století déle popsal C. G. Jung. 1. 3. Psychologické názory ve starém Řecku Mysticismus, orfismus V řecké kultuře vystupují dva velké filosofické proudy: jeden je spojený s náboženstvím a mystikou prastarých kultů (bývá označován jako mysticismus či orfismus), druhý je pak spojen s praktickými potřebami poznávání přírody a vztahu člověka k obci. Staré Řeky neopustil smysl pro náboženství a esoteriku, ale ani smysl pro životní praxi. Homérské pojetí psýché znamená reálnou bytost, druhé já člověka. Výrazy pro takto postulovaného nositele života ve smyslu biologickém i psychologickém jsou v latině (anima, spiritus), sanskrtu (átman), a jiných jazycích včetně českého, odvozeny ze slova „dech“. S představou nesmrtelné duše souvisí kult mrtvých i řecká varianta staroindického vtělování duše (inkarnace). Podle Hérodota převzali Řekové představu o 8 putování duší od starých Egypťanů. V indickém pojetí stejně jako v řeckém je příčinou znovu vtělování duše „karman“ (resp. karma) důsledky činů člověka, nová vtělení jsou příležitostí k očištění duše. Rozhodující vliv na mystické pojetí duševního života člověka měl thrácký dionýsovský kult (dnes se soudí, že kult Dionýsa měl minojský původ), jehož zastánci tvořili uzavřené kultovní společenství (dle thráckého pěvce Orfea odvozen název orfikové) a věřili, že duše se může osvobodit z těla, že se očišťuje v podsvětí a že se znovu a znovu vtěluje (“kolo zrození“). Na orfické učení navazoval Pythagoras (580 – 500 př. n. l.), který byl dle pověsti do svého učení zasvěcen v Egyptě. V jižní Itálii založil exkluzivní filozofickou školu, jejímž obsahem byly i psychologické názory – kromě jiného i experimenty s vnímáním hudebních tónů. Pythagoras byl zaměřen i na vnitřní psychické stavy a na základě toho zaváděl pravidla duševní hygieny, která vycházela z přísné životosprávy a meditace. Věřil v nehmotnost a nesmrtelnost duše, v její „úděl“ (metempsychózu) - duše v ní nachází odměnu nebo trest za způsob svého předchozího života. Za poslední nejvyšší principy jsoucna považoval Pythagoras čísla – těmi lze vyjádřit vše, jejich význam aplikoval na některé psychologické problémy vnitřní harmonie (lze zde vystopovat prazáklady dnešní numerologie). Jádro učení tohoto filozofa bylo sdělováno jen ústně vybraným jednotlivcům a uzavřenému kroužku jeho žáků, kteří tvořili bratrstvo. Pythagorova životní pravidla byla však také z velké části založena na pověrách – nezvedat, co upadlo na zem. Racionalistické pojetí duševního života (pokusy vysvětlit duševní život nějakou racionální konstrukcí) přinesla filozofická škola, jejímž zakladatelem byl Thales z Milétu (cca 625 – 545 př. n. l.), a jejíž vrchol přineslo učení Demokrita a starých řeckých lékařů. Demokritos (cca 470 – 360 př. n. l) je pokládán za velkého přírodovědce a materialistu starověku. Veškeré dění (i psychické) je výsledkem mechanického pohybu malých tělísek – atomů, které se liší jen velikostí, tvarem a polohou. Duše člověka je tvořena malými, hladkými a kulatými atomy. Z rychlosti myšlení Demokritos odvozoval, že tyto atomy mají povahu ohně. Rozlišoval dvě formy poznávání – smyslovou, temnou a rozumovou – vlastní, jíž je myšlení. To pak začíná tam, kde vnímání končí, zdůrazňoval, že „názor bez pojmu je slepý“ – spojil vnímání a představy s věděním. Vnímání vysvětluje tak, že se z vnějších objektů oddělují jejich obrazy, které pronikají smyslovými orgány, uvádějí do pohybu atomy duše. V těchto obrazech věcí však nejsou obsaženy jejich skutečné vlastnosti. Kvality věcí odhaluje až myšlení, které je jakýmsi zpřesněným, pokračujícím vnímáním. Za nejvyšší dobro pokládal blaženost – její podstata je v přiměřenosti žití, v klidu, veselosti duše (stav blaženosti je nazýván ataraxie). Oproti Demokritovu atomismu učil Parmenides (6. stol. př. n. l.), že základní pralátkou světa je neměnná substance, která se ve vnímání projevuje dvojím způsobem – jako 9 Karma Metempsychóza Atomy Ataraxie éterický oheň (duchovní složka) a jako hustá těžká masa (složka fyzického bytí). Jestliže myslíme, pak konfrontujeme substanci myšlení a substanci bytí – pak myšlení a bytí je totéž. Největší ze skeptiků Protagoras (480 – 410 př. n. l.) se rovněž zabýval teorií poznání a říkal: „Člověk je měřítkem všech věcí jsoucích, že jsou, a všech věcí nejsoucích, že nejsou“. Vše v poznání je tedy relativní a jsoucí je pro někoho v jeden okamžik pravdivé, pro druhého nepravdivé. Sanquinik, cholerik Flegmatik, melancholik Stoicismus, pneuma Významný proud řeckého materialismu představovala řecká medicína. Alkmaion (5. st. př. n. l.) pitvami objevil nervový systém a vztah mezi jeho činností a duší (mozek je sídlo duše). Bývá někdy považován za předchůdce empirické psychologie. Mozek chápe jako senzorium. Protože se zabýval též astronomií, srovnával duši s pohyby nebeských těles, z jejich věčného pohybu usuzuje i na nesmrtelnost duše. Hippokrates (460 – 370 př. n. l.) se v širokém měřítku zabýval psychologickými otázkami. Je autorem vynikající typologie čtyř temperamentů (sanquinik, cholerik, flegmatik, melancholik) a jako teoretické východisko pro typologii bere poměr šťáv v lidském těle. Obsah východiska je poplatný době svého vzniku, ale samotný popis typů je založen na přesném pozorování souvislostí psychických vlastností člověka a má platnost dodnes. Typ temperamentu se mění vlivem stáří, chorob a způsobu života. Popisoval také řadu duševních chorob (mezi jinými depresi) a psychických poruch (hysterii). Pozornost věnoval rovněž spánku a snům. Ve 4. století před naším letopočtem došlo v Řecku k významným společenským změnám – rozpad koalice řeckých obcí, Athény přestaly být středem vzdělanosti, kulturní život se přesouvá do italského Říma a egyptské Alexandrie. Na těchto základech vznikají nové filosofické systémy. Zakladatelem epikureismu byl Epikuros (341 – 270 př. n. l.), s jehož jménem je spojena nová athénská filosofická škola – Epikurovy zahrady. Filosofii definuje jako činnost, která navozuje slast prostřednictvím myšlení. Kritériem chování je slast – člověk se jí snaží dosáhnout, a bolest – té se člověk snaží vyhýbat. Duše je podle Demokrita složena z jemných atomů. Epikuros přisoudil důležitou roli ve volním jednání představám. Na Krétě vzniká kolem roku 300 př.n.l. stoicismus. Stoicismus chápe pojem „pneuma“ (již dříve se vyskytl u řeckých lékařů) jako hmotu a sílu zároveň, duše je pak modifikací světového „ pneuma“ – nemá složky, ale různé funkce, které můžeme zprostředkovaně poznávat myšlenkovými operacemi, když pozorujeme činnost. Ve své podstatě byl stoicismus určitým druhem panteizmu. Rozumná duše světa je jemně hmotná, individuální duše je součástí duše světové. Správně žít proto znamená žít rozumně a v souladu se řádem světa. V jednání lidí se uplatňují principy sebezachování a sebepo- 10 tvrzování. Nejvýraznějšími představiteli tohoto směru byli Seneca (pol. 1. st. n. l.) a císař Marcus Aurelius (121 – 180 n. l.). Významný představitel řecké filosofie, který navázal na sofisty (směr, který učil vést diskuse a polemiky a postupům, jak zvítězit nad svým soupeřem), byl Sokrates (469 – 399 př. n. l.). Vystoupením sofistů nastává významný antropologický obrat ve filosofii. Ta byla dosud pěstována jako kosmologie a filosofie přírody, se sofisty pak se pozornost obrací k člověku. Sokratův základní výrok „poznej sám sebe“ snesl filosofii z nebe na zem. Charakteristický je pro něho racionalismus – člověk nemorální je člověk nerozumný. Ctnostem se dle Sokrata člověk může naučit, neboť je to záležitost toho, co je v jednání dobré. Největší ctností je pak střídmost (skromnost). Sokratovo umění vést diskusi se uskutečňovalo přímou metodou, která se dodnes nazývá sokratovský rozhovor a využívá se např. jako součást racionální složky psychoterapie fobií a depresí. Dle Sokrata je člověku daný bohem vnitřní hlas – daimonion – který ho varuje před zlými činy. Je to svědomí, které vystupuje jako regulační mechanismus chování (později zdůraznil tento moment S. Freud). Dle některých autorů Sokrates tak položil základy psychologie etiky. Řecká filosofie – tedy její jeden směr, který vychází z orfismu – vrcholí v díle Sokratova žáka Platona (427 – 347 př. n. l.). Duše člověka je nehmotná a nesmrtelná substance, která po vtělení se podléhá slabostem těla a je odsouzena k neustálému putování duší vtělováním, byla stvořena Bohem a každé duši byla v kosmu přisouzena jedna hvězda. Nejvyšší složkou duše je rozum, který sídlí v hlavě. Další složku tvoří duše vznětlivá, která se někdy nechá ovládat rozumem (ale může s ním být i ve sporu), jejím sídlem je srdce. Poslední složka duše – žádostivost – je těžko ovladatelná, pudová, zdroj většiny utrpení, sídlí v oblasti mezi bránicí a pupkem. Její sklony se odrážejí v játrech a nejsou přístupny důvodům rozumové duše. Projevuje se ve snech, má svou záhadnou řeč a strhuje duši k zemi, kdežto rozum ji povznáší k Bohu. Žádostivou a vznětlivou část duše mají rostliny i zvířata, rozumnou část duše pouze člověk – je dána přímo Bohem. Poměr těchto složek pak vytváří dle Platona typ člověka – žádostivec, filosof, ziskuchtivec atd. Lidské poznání není přímé. Platonovo učení o složkách duše je jeho nejvýznamnějším příspěvkem k empiricky orientované psychologii a současně svědčí i o tom, že tvůrce idealistické metafyziky duše byl zároveň psychologem s živým smyslem pro realitu konkrétního duševního života. Platonův žák Aristoteles (384 – 322 př.n.l.) vytvořil první systematičtější psychologický spis ve svém díle Peri psyché - český překlad 1942 „O duši“. Na rozdíl od Platona to byl spíše střízlivý badatel, kterého zajímalo pozorování přírodních jevů (Platon vychází z mystických základů a byl básnicky založen, Aristoteles spíše z přírodovědeckého pojetí, i když oba měli metafyzický pohled). 11 Daimonion entelechia búlesis Asociační zákony Aristoteles pro vědu o duši požaduje metodu pozorování, která by umožňovala nejen popis a vysvětlení, ale otevřela možnost nahlédnout na vznik a projevy duše. Pozorování fenoménů vnímání, paměti, snů a dalších obsahuje jeho spis Parva naturalis. V Aristotelově pojetí je psychologie úzce spjata s biologií – žádný z těchto termínů však Aristoteles tehdy nepoužíval. Ve svých úvahách vycházel z dění, z proměnlivého stavu věcí a jejich vývoje a shledával, že vše se uskutečňuje v relacích hmoty a jejích různých forem. Formotvorným a hybným činitelem je duše - životodárná a utvářející síla organismu. Vnitřní schopnost látky získávat formu nazývá entelechia“. Ze spojení látky a formy vzniká pohyb. Duše je pak nutně materiální, i když může působit jen pomocí těla a nese v sobě všechny formy smyslového a duchovního. Vše živé je oduševnělé, ale v různých formách života se projevuje různými způsoby. Rostliny mají duši vegetativní, člověk pak duši rozumnou. Člověk disponuje i oběma předchozími formami duše. Za sídlo duše pokládá Aristoteles srdce – mozek je žlázou, která ochlazuje „vnitřní teplo“ člověka. V lidské duši rozlišuje čtyři mohutnosti – vyživování (souvisí s vegetativní částí duše), pohyb a vnímání (souvisí se senzitivní částí duše) a myšlení (souvisí s rozumovou částí duše). Se senzitivní částí duše je spojena také žádostivost. V rozumové části duše rozlišuje trpnou stránku – je spojena s tělem, a činnou – nezávislá na nižších složkách duše i na těle. Podrobením si žádostivosti vzniká vůle – búlesis. Vegetativní a senzitivní složky duše po smrti zanikají, nesmrtelný je božský rozum. Aristoteles spojuje city s tělem – při těchto proměnlivých duševních stavech (láska, nenávist, radost, odvaha, smělost, strach) je vždy nějak zúčastněno i tělo. City se vyznačují buď libostí, nebo nelibostí. Libost vzniká, když činnost vzniká bez překážky, nelibost, když činnosti něco překáží. S libostí a nelibostí je spojena žádostivost – je to vnímané či představované dobro či zlo. Analogicky pak rozlišuje v úrovni myšlení klad a zápor, v úrovni žádostivosti následování a vyhýbání se. Vůle je spojena s rozhodováním, na kterém se nutně podílí rozum, neboť zde jde o výběr prostředků k dosažení cíle. Svoboda vůle je pak vědomí, že člověk jedná z vlastního rozhodnutí. V poznávacích procesech vše vychází z vnímání – bez něho nemůže být nic poznáno ani pochopeno – a je spojeno s představami. Hierarchicky je prvotní vnímání, dále pak mínění – to je spojeno s „obrazivostí“ (v současné terminologii fantazie a představivost), která se sdružuje se smysly a někdy s rozumem a vůlí. Formuloval základní asociační zákony – sdružování představ na základě podobnosti, dotyku v prostoru a čase, příčina a následku. Sen pokládá Aristoteles za produkt únavy, ale ty sny, které jsou vyvolány pokrmy v žaludku jsou způsobené tím, že plyny při trávení pronikají k srdci a zahřívají jeho okolí. Nejvyšší složkou lidské duše je rozum, který se projevuje myšlením. Vnímání je zaměřeno na jednotlivé a přítomné, myšlení se pak vztahuje k obecnému 12 a někdy také k nepřítomnému. K obecným pojmům se dospívá postupně abstrakcí a zobecňováním toho, co je v jednotlivostech podstatné. Smysly registrují pohyb, rozum se zabývá věcmi nehybnými. 1. 4. Psychologické názory v mysticismu a křesťanství Jak již bylo zmíněno, počátkem našeho letopočtu došlo k pronikání orientálních náboženství na evropský kontinent, vzrostl nebývale vliv Alexandrie v oblasti kultury a vzdělanosti. Právě odtud se do Itálie i do Řecka, ale také cestou přes byzantská centra, dostávají pradávné orientální poznatky. V myšlení se uplatňuje spiritualismus, mystika a iracionalismus. Filosofové té doby navazují na starořecké systémy myšlení. Řecký filosof Plotinos (203 – 270) byl dle pověstí tak duchovně zaměřen, že se styděl za to, že má tělo. Tělu připisoval mnohost částí, duši jednotnost. Zabýval se také tématem svobody vůle – ta nespočívá v činech, ale v jednotě rozumu a ctnosti. Křesťanství, které vzniklo ve východních římských provinciích v 1. st. n. l. (Palestina), se rychle rozšířilo především v Římě. Mělo vlastní, specifické psychologické názory, jejichž kořeny pocházejí z Nového zákona – zejména z učení sv. Pavla. Svatý Pavel (+64 n. l.) vychází ze stvoření člověka Bohem, pokračuje v dualismu těla a duše. Duši připisuje člověku i zvířatům (je to životní princip), ale duchovno jen člověku, neztotožňuje jej však s rozumem. Duch člověka je nesmrtelný, je podstatou lidské morálky a boje s tělesností, umožňuje sblížení s Bohem. Za základní rysy křesťanského života pokládá sv. Pavel pokoru, obětavost a obecně pak přemáhání dobra zlem. Ne-pochybně bylo jeho myšlení ovlivněno hebrejskými a řeckými vlivy. Starší psychologické systémy byly v hranicích analýzy a pozorování, křesťanská psychologie je deskriptivní a introspektivní, více spojená s vírou a přesvědčením než s rozumem a zrakem. Další významný představitel křesťanské psychologie byl sv. Augustin (354 – 430 n. l.). Pocházel ze severní Afriky a v dospělém věku konvertoval ke křesťanství, pozornost od abstraktních spekulací obrátil k problémům člověka (“Hledaje Boha, nalezl jsem ho sám v sobě“). Člověk se skládá z těla a nehmotné, nesmrtelné duše. Ta má tři způsobilosti – paměť (memoria), myšlení (intellectus) a vůli (voluntas). Prvotním hříchem ztratil člověk dar svobodné vůle a upadl do otroctví pudů a smyslnosti, je proto jeho údělem hříšnost. Poukázal na spojení člověka s vnějším světem pomocí smyslů. Cenné je také jeho vylíčení duševních konfliktů, jejichž zdrojem byla nepochybně jeho vlastní životní zkušenost. Pravda je podle něj vnitřní, protože je nutné jít ke svému já. Tato cesta poznávání se uskutečňuje přes vlastní tělo, cítěním jeho sklonů a boje s nimi, což je úkolem vůle. Velkou pozornost věnoval paměti a identifikoval základní podmínky dobrého zapamatování. V jeho pojetí 13 Křesťanství Memoria, intellectus duševního života člověka dominuje stálé střetávání světa a Boha v duši, stálý konflikt těla a ducha, hříšnosti a touhy po životě v Bohu. Vrchol křesťanské metapsychologie představují názory sv. Tomáše Akvinského (1225 – 1275). Velkým zdrojem inspirace mu byl Aristoteles a za základní ideu svého díla pokládal možnost rozumového poznání boží existence. Dalším znakem jeho díla je racionalistický a přísně logický systém. Člověk má nehmotnou a nesmrtelnou duši, která dokonalosti dosahuje spojením s tělem. U člověka má duše tři složky, které spolu tvoří jednotu – vegetativní (vyživující), senzitivní (cítící) a rozumovou (myslící) – v podstatě tím přijal Aristotelův princip entelechie. Vegetativní a senzitivní složky existují pouze ve spojení s tělem, duše rozumová je pak dána člověku Bohem. Smysly dávají činnému rozumu látku a ten ji dále zpracovává pomocí funkcí jako jsou abstrakce a zobecňování. Smyslové zážitky se pojí s city, intelekt či rozum s vůlí. S rozumem je spojena intelektová funkce paměti, vedle ní pak existuje ještě paměť emocionální. Rozum je nadřazen vůli, protože jeho předmětem je důvod dobra – je založen na vrozeném rozlišování dobra a zla. Svoboda vůle souvisí pak s rozumností člověka, s jeho způsobilostí rozlišovat dobro a zlo, s rozumným chtěním dobra. Akvinský rozlišuje pojmy rozum a intelekt. Zatímco rozum znamená diskursivní myšlení, intelekt dospívá k zobecnění intuitivním pochopením podstaty věci. Akvinský prohloubil aristotelovské myšlení, ale filosofii učinil na několik dalších staletí závislou na dogmatech. 1. 5. Psychologické názory renesance, humanismu, empirismus a asocianismus, psychologie bez duše, vývojové teorie Humanismus Empirická Idola mentis Středověk znamenal pokračování psychologických názorů v rámci scholastické teologie. Koncem 15. století však vzniká v Itálii nový kulturní směr v nejširším pojetí – renesance. Znamená návrat k antické moudrosti. Filosoficky má velký význam humanismus, prosazuje se vědecké zkoumání přírody – tento fakt se objevuje v rozvoji medicíny. V psychologických názorech znamená renesance obrat od spekulací o duši k obsahům osobního prožívání. Renesance tak otvírá cestu na jedné straně k empirii, na druhé straně k transcendentnu. Francis Bacon (1561 – 1642) byl zaměřen více na přírodní vědy a vypracoval metodu empirické indukce. Věda o člověku je vědou přírodní, zdrojem poznání jsou zkušenosti získané pozorováním, které pak lze třídit a zobecňovat. Člověk se při tom ale musí také zbavit předsudků, které brání vývoji poznání – nazýval tyto před sudky „idola mentis“. Pro tohoto autora je charakteristický výrok: „Můžeme jen tolik, kolik víme“ 14 Významný a dlouhý vliv na rozvoj psychologických názorů měl René Descartes (Cartesius – 1596 – 1650 – dle toho také termín „karteziánské tradice či názory“) - francouzský matematik a filosof. Striktně rozlišil dvě zcela oddělené substance – ducha (věc myslící – res cogitans) a hmotu – tedy i tělo (věc rozprostraněná – res extensa). Duši chápal jako princip vědomí. Duše má sídlo v epifýze, odkud řídí pohyby těla, tělo pak působí na duši dojmy a vášněmi. Tělo pokládal za pouhý stroj, nervy jsou duté trubice, jimiž proudí malí duchové – zvířata (spiritus animales). Jeho názory na psychické procesy byly poplatné rozvoji fyziky a mechaniky v té době. V tomto duchu byla i jeho teorie paměti – chce-li si duše na něco vzpomenout, naklání se epifýza na různé strany a vhání životní duchy do různých míst v mozku, dokud tito v mozku nenarazí na stopy předmětu. Descartův současník anglický filosof Thomas Hobbes (1588 – 1679) vytvořil základy mechanického asocianismu. Všechny jevy ve světě pokládal za systém pohybů čili mechanismy - tedy i fenomén vědomí. Vztahy mezi lidmi a samotnou podstatu člověka pak označil charakteristickým výrokem: „Člověk je člověku vlkem“ a tezí, že podstatou člověka je sobectví. Tento poznatek bývá pokládán jako jedno z prvních pojednání o sociální psychologii. Duše je prázdný pojem. Smysl mají jevy vědomí a jejich pohyb by měl být vyjadřován zákony matematicko-mechanické povahy. V pohybu vědomí se uplatňují počitky, kterým na fyziologické úrovni odpovídají malé pohyby v nervech vedoucích k mozku a k srdci. Mechanismem počitků jsou pak asociace. Tato doktrína měla vliv na další vývoj psychologických názorů. Oproti svým pokračovatelům měl větší smysl pro vášně a city a pro okolnosti, jež je způsobují. Asociace Dalším významným asocianistou by David Hume (1711 – 1776), který do konečné podoby formuloval asociační zákony dle současnosti, následnosti, podobnosti, příčiny a účinku . Zkušenost se vytváří postupem od dojmů k ideám, od opakovaných sekvencí jevů se dojde k ideji příčiny a účinku. Základem výstavby a vývoje citů jsou asociace pocitů s ideami – vytvořil tak teorii návyků v emocích. K dalšímu rozšíření asocianismu došlo v 19. století v dílech Jamese Milla a jeho syna Jamese Stuarta Milla. Velkým anglickým empiristou byl John Locke (1632 – 1704). Branou duševního života člověka jsou smysly a není v lidské mysli nic, co by nebylo předtím ve smyslech. Mysl člověka je při narození nepopsaná tabule – „tabula rasa“ (popírá tak myšlenky vrozených idejí). Všechny ideje vystupují ze smyslového vnímání nebo ze sebepozorování. 15 Empirismus Rozlišoval pak některé typy idejí – jednoduché, složené, související s abstrakcí - (např. zvíře) a vztažné – vyjadřující vysokou úroveň abstrakce (sem řadil pojmy např. svět, příroda atd.). Zabýval se vlastně pojmy, jejich druhy a jejich genezí. Činnost myšlení spočívá v pozorování smysly a v asociaci smyslových vjemů a pojmů. V dalším vývoji se psychologické názory přibližují ještě více přírodním vědám a byly ovládány mechanistickým asocianismem a empirismem. Psychofyzický paralelismus Další vývoj názorů na psychologii ovlivnil významný novověký filozof G. W. Leibnitz (1646 – 1716) svým učením v opozici k empirismu. Ve svých teoriích pokládá duši za monádu (nerozměrná psychická jednotka percepční energie). Aktivita této jednotky vychází zevnitř, není pohybem, ale silou. Je to něco, co myslí, co chce a apercipuje. Apercepce rozlišuje do stupňů od jasného vědomí člověka k méně jasným percepcím živočichů a k nejjednodušším organismům, které mají potenciální vědomí. Lidské monády jsou zvláštním světem, který obsahuje myšlenky, vjemy a představy. Mají také schopnost logického a morálního jednání. Mezi tělesnou a duševní stránkou člověka není žádný příčinný vztah, příčinností je harmonie, která je předem stanovená a neovlivnitelná. Formuloval tak zásadu psychofyzického paralelismu, která byla v psychologii rozvíjena koncem 19. a začátkem 20. století. Další vývoj psychologie směřoval k přibližování se přírodním vědám a byl ovládán mechanistickým asocianismem a empirismem. Představitelem tohoto směru je J. F. Herbart (1774 – 1841), který s ohledem na potřeby výchovy a vzdělávání přináší psychologické názory založené na empirii, metafyzice a matematice. Ve své učebnici psychologie z roku 1816 odmítá úvahy o duši a poukazuje na to, že psychologie má studovat pouze jevy. Elementem jevů psychiky jsou představy. Ty se spojují v komplexy, které lze označit jako „já“ (ego). Jednota duševních dějů, spočívajících ve vybavování a spojování představ, je funkcí apercepce. Dynamika psychiky je chápána mechanisticky – mechanika představ, která není stejná jako mechanika těles, ale je jí podobná. To umožnilo Herbartovi pokus o matematickou formulaci několika zákonů pohybu představ. Za základní vlastnost lidské duše pokládá autor touhu po sebezáchově. Podstatným znakem ego je proměnlivost a apercepce. Řadu psychologických názorů zejména v oblasti poznávání se pokusil formulovat I. Kant (1724 – 1804), pokouší se řešit spor mezi empirismem a racionalismem. Hraniční čáry vědění Člověk poznává v hranicích své zkušenosti, které jsou charakterizovány schopností nazírání. Obsahem jsou fenomény, které nemohou být poznány (hraniční čáry našeho vědění). Poznávat můžeme pouze 16 jevy, nikoli jejich podstatu. Kantovy formy poznávání obsahují pojmy prostoru a času, ale také způsob vnímání a myšlení. To je zásadní teze, ke které se vrací současná, zvláště kognitivní psychologie. Podle některých názorů je v Kantově pojetí počátek éry „psychologie bez duše“. Od počátku 17. století se zvláště ve Francii začal šířit ateizmus, který zdůrazňuje sílu vědění. V souvislosti s tím se v psychologických názorech této doby objevuje mechanistický materialismus. Nejvýznamnějším představitelem těchto názorů je J. O. de Lamettrie (1709 –1751), který říká, že podstata duše i zvířat je a vždy zůstane stejně neznámá, jako podstata hmoty těles, duše závisí svou podstatou na tělesných orgánech s nimiž se utváří, roste a chřadne. Duši označuje za princip, který má své sídlo v mozku, u kořene nervů, které slouží jako prostředek k vykonávání vlády mozku nad ostatním tělem (“mozek má své svaly pro myšlení, stejně jako nohy pro chůzi“). Různé stavy duševní vždy souvisejí se stavy tělesnými. Pro další ústup od pojmu duše připravil půdu další rozvoj neurofyziologie. Významní neurologové P. Broca (v roce1861) a C. Wernicke objevili v mozkové kůře člověka řečová centra. Wernicke přispěl k odlišení motorické a senzorické afázie, přispěl k objevu motorické a senzorické části mozkové kůry. Anglický neurolog Ch. Bell vydává novou anatomii mozku, neurolog J. Procházka přispívá k poznání reflexního oblouku. Anatomií mozku se obšírně věnoval F. J. Gall, který vyvracel dosavadní názory na sídlo duše v mozku, byl zakladatelem frenologie – nauka o souvislostech tvaru lebky s duševními vlastnostmi. Provedl řadu měření v této oblasti, jeho hypotéza však nikdy nebyla uznána jako vědecká metoda. Dodnes však setrvává v naukách o určování charakteru podle tvaru rukou a některých dalších fyziognomických znaků – různé typy tzv. typologických nauk. G. Fritsch a E. Hitzig zavedli metodu dráždění mozku slabým elektrickým proudem, která umožnila lokalizaci dalších senzomotorických funkcí. M. Flourens zavedl metodu exstirpace (chirurgické odstraňování částí mozku), kterou se pracovalo s pokusnými zvířaty zvláště kočkami. Německý fyziolog E. Reymond zkoumal působení elektrického proudu na nervové vlákno, fyziolog H. von Helmholtz změřil rychlost nervového vzruchu a byl spoluobjevitelem zákona o zachování energie, vytvořil teorii barevného vidění a významně tak přispěl k teorii vnímání vůbec. C. Bernard vytvořil první pojetí tendence organismů k udržování stálého vnitřního stavu (Cannon v roce 1932 ji označil jako homeostázu). Toto pojetí sehrálo později důležitou roli v psychologii motivace. Kromě toho 19. století poznamenal vliv díla Ch. Darwina. Jeho teorie O vzniku druhů přirozeným výběrem a O původu člověka vnesly do psychologie otázku vývoje a významu psychických funkcí pro život. Na tyto myšlenky navázal H. Spencer. Vývoj se podle něj uskutečňuje na základě integrace rozdílného a diferenciace stejného. Tento autor rozlišuje objektivní psychologii, která studuje psychické funkce jako 17 Mechanický materialismus Pokusy se zvířaty Elektrický vzruch ve vláknech projevy adaptace životním podmínkám, a subjektivní psychologii, která umožňuje sledovat stavy mysli a vědomí. J. Müller formuloval teorii „specifických smyslových energiích“. Dle této teorie si nejsme vědomi vnějších věcí, nýbrž výsledku činnosti našich nervů – každý smyslový orgán reaguje na podráždění svých receptorů (podráždění jakéhokoli druhu) svou specifickou reakcí. Vliv Darwinovy teorie vedl ke vzniku psychologie dítěte a zoopsychologie . 1. 6. Vznik psychologie jako vědy První experimentální psychologická laboratoř Systém vědeckého oboru psychologie Výzkumy paměti Pojem „mind“ Teorie učení Nejvýznamnějším představitelem psychologie konce 19. století byl W. Wundt, který roku 1879 v Lipsku založil a vedl první experimentální psychologickou laboratoř. Wundt chápe fyziologii jako pomocnou vědu psychologie, a to především v oblasti experimentu. Vnímání nelze odvozovat z fyziologických faktů, v experimentální psychologii mají být zavedeny metody podle vzoru fyziologie. Ve své laboratoři chce studovat bezprostřední zkušenost. Za metodické východisko pokládal psychofyziologický paralelismus – duševní děje jsou doprovázeny ději fyziologickými, ale mezi oběma nedochází k vzájemnému působení. Lze je k sobě jen přiřazovat. Chápe psychologii jako vědu o bezprostřední zkušenosti. Prvním druhem zkušenosti se zabývají přírodní vědy, druhým psychologie, která zkoumá úhrnný obsah zkušenosti v jeho vztazích k subjektu a na něm pak bez prostředně připojené vlastnosti. Později vymezil úlohu psychologie na „vyšetřování dějů vědomí, jejich spojení a vztahy, aby konečně byly nalezeny zákony, jimiž se tyto zákony řídí“. Při popisu citů si všímal více tělesných změn, které je doprovázejí, než jejich zážitkového obsahu. Rozlišil tři druhy asociací – podle dotyku, následnosti a podobnosti – za prvky vědomí pokládal počitek a pocit. U emocí rozlišil tři kvality: libost – nelibost, napětí – uvolnění, vzrušení – uklidnění. Asociované prvky vědomí (zejména počitky a pocity) splývají a s přispěním apercepce vytvářejí vyšší syntézy (např. myšlení), počitky se sdružují ve vjemy a představy se spojují s určitým citovým přízvukem. Jeho dílo představuje největší pokus o systematickou psychologii své doby. Experimentální psychologii, zejména pak oblast zapamatování a zapomínání, rozvíjel dále zastánce přírodovědecky orientované psychologie H. Ebbinghaus – známý je zejména jeho zákon o zapamatování 7 + 2 prvky. Do americké psychologie vnesl Wundtovy ideje E. B. Titchener, který v psychologii definoval pojem mysli (“mind“). Kvantitativní vyhodnocování výsledků experimentů prováděl E. L. Thorndike, který proslul teoriemi učení na základě procesů učení u zvířat. Tím se začal v psychologii prosazovat nový směr – behaviorismus. Tento směr se etabloval vystoupením J. B. Wantsona. Behaviorismus odsuzuje pojetí psychologie jako vědy o vnitřních stavech člověka a staví 18 se tak do opozice proti psychoanalýze, která se ve stejné době etabluje na evropském kontinentu. Behaviorismus chce být objektivní, tedy vědecký, jde v něm o pozorování vztahů S – R. Základním principem se stalo podmiňování založené na vytváření asociací mezi podněty a reakcemi. Později byla tato základní teze přeformulována do podoby S – O – R. Podnět k tomu dal průzkum „latenční doby“, která znamenala zjištění individuálních rozdílů v organismu či osobnosti. Klíčový princip behaviorismu tvoří „zákon efektu“. Asociace mezi podněty a reakcemi jsou dle tohoto zákona určovány jejich důsledky (je-li reakce potrestána, spojení se tlumí, je-li odměněna, spojení se uchovává). 1.7. Latenční doba Zákon efektu Psychoanalýza Protipólem k behaviorismu byla psychoanalýza, původně psychiatrická, diagnostická a léčebná metoda. Z původního psychoanalytického hnutí se později odštěpila řada dalších směrů, nicméně psychoanalýza si udržela svůj vliv dodnes. Zakladatelem psychoanalýzy byl vídeňský lékař židovského původu S. Freud (1856 – 1939). Dle svého zakladatele je psychoanalýza vědou o nevědomí. Lidské nevědomí je rozhodujícím zdrojem jednání. Hrají zde roli nevědomé motivy, které vyjadřují z vědomí vytěsněné konflikty a traumata. Svou diagnostickou metodu identifikace obsahu nevědomí rozšířil o výklad snů a chybných úkonů a byl přesvědčen, že každý akt chování je symptomatický, to je, že vyjadřuje něco potlačeného. Ve Freudově teorii duševního života se uplatňovala řada dalších vlivů. Jedním z nich byl postulát psychické energie. Organismus člověka je uzavřený energetický systém s konstantní zásobou energie, která se váže na určité akty, přičemž se energie po dosažení cíle činnosti uvolňuje. Je-li však energie městnána (v důsledku frustrace či konfliktu), prožívá to subjekt nelibě a hledá náhradní uspokojení. Toto převádění energie tvoří tzv. ekonomické principy. Ve Freudově teorii je patrný vliv principu hédonismu (tendence k dosahování slasti charakteristická pro pudy) a determinismu (každý je určován nějakými činiteli). Freud strukturuje nově dynamický celek duševního života člověka – osobnost na složky Id, Ego, Superego. Vnitřní konflikty člověka plynou ze stálého napětí mezi zmíněnými složkami. Zpočátku Freud rozlišoval dva základní pudy – pud po zachování života (hlad) a pud k získávání slasti (sex). Později k nim přidal pud smrti (thanatos) vyjadřující tendenci k návratu k původnímu stavu. Proti Freudovi vystoupilo mnoho kritiků, odešla od něj i řada žáků. Jedním z žáků byl i rakouský lékař A. Adler (1870 – 1937), který vypracoval vlastní systém individuální psychologie. Za základ utváření lidské psychiky považoval sociální integraci jedince, který ve svém duševním životě uplatňuje touhu po moci. Touha po sebeuplatnění vytváří životní plán každého člověka – formuje se už v ranném dětství 19 Nevědomé motivy Individuální psychologie způsobem, jakým se dítě podřizuje autoritě, způsobem výchovy, nedostatkem v ekonomické situaci, popřípadě tělesným postižením. Psychika člověka je vrozeně předurčena k tomu, aby byla zdrojem útoku, obrany nebo zajištění a obrany v závislosti na životních podmínkách. Kolektivní nevědomí Archetypy Dalším významným žákem, který se odklonil od psychoanalytického hnutí, byl švýcarský psychiatr C. G. Jung (1875 – 1961). Jung rozšířil oblast nevědomí na zkušenost lidstva vůbec a zavedl termín kolektivní či hromadné nevědomí. Toto kolektivní nevědomí je tvořeno archetypy (vrozené vzorce imaginace a cítění, obrazy vyjadřující zkušenosti lidstva s neustále se opakujícími klíčovými situacemi). Vystupují v nich postavy personifikující situace i jednoduché obrazce, které symbolizují (otec, kruh). Archetypy se aktivizují, když se osobní zkušenost shoduje s archetypickým obrazem. Ve snech se projevují jako univerzální symboly. Podle Junga tvoří psychika zvláštní svět, zvláštní pole, v jehož dění se uplatňují specifické zákony. Rozlišuje dvě kategorie psychických funkcí – racionální (myšlení a cítění) a iracionální (čití a intuice). Myšlení a cítění se vztahují k významům věcí, čití a intuice k věcem, jaké jsou. Jungova psychologie byla dlouho exkluzivní záležitostí. Byla vnímána jako klíč k výkladu náboženských a jiných kulturních fenoménů, stala se i klíčem k chápání některých esoterických nauk (alchymie a astrologie). Někdy byla označována jako „gnóze dvacátého století“. Po druhé světové válce prošla psychoanalýza významnými změnami a je označována jako „neopsychoanalýza“. 1. 8. Personalismus Personalismus Person – sache Proti přírodovědeckým tendencím v psychologii se postavil personalismus, který vznikal v Německu. Jejím významným představitelem byl W. Stern (1871 – 1938). Vystoupil s pojmem osoba (person), který postavil proti pojmu věc (sache). Zvýrazňoval individualitu člověka a stal se tak zakladatelem diferenciální psychologie. Jeho základní myšlenkou bylo: osobu nelze rozkládat jako věc, je to taková existence, která přes četnost svých částí tvoří svéráznou jednotu, má vlastní hodnotu a provádí cílesměrnou samostatnou činnost. Psychologie proto nemůže postupovat metodami přírodních věd. Osobnost je chápána jako systém realizující určitý program, osobnost je organizace v činnosti. Stern se tak stal jedním ze zakladatelů psychologie osobnosti. 20 1. 9. Gestaltismus Dalším významným směrem v psychologii 20. století byl gestaltismus. Vznikl v reakci na snahy po neustálém vydělování jednotlivostí v psychickém životě člověka. M. Wertheimer (1880 – 1943) si při své cestě vlakem povšiml jevu, který později nazval „fíefekt“ (vjem zdánlivého pohybu světelného bodu). Podle autora je to vjemový element, který nelze rozložit. Objevy útvarových fenoménů dále zpracovali K. Koffka a W. Köhler, kteří definovali útvar jako vyčleněný celek (seskupení podnětů vnímáme jako celek). Útvary nebo celky se vyčleňují nejen ve vnímání, vyskytují se i v myšlení, cítění. Počitky se organizují, aniž si to uvědomujeme, do určitých struktur, objekty nevnímáme jako skládání částí, ale jako celek. Gestaltistické hnutí se později rozdělilo na dvě školy – berlínskou a lipskou. Kromě toho v Evropě vzniká charakterologická typologie, jejímž představitelem byl E. Kretschmer. Vycházel z empirických poznatků o relacích mezi typy stavby těla a typy charakterů. V jeho podání existují pyknické, cyklothymní, leptosomní, schizotymní, atletické typy stavby těla, které jsou provázeny charakteristickými psychickými vlastnostmi. Gestaltismus Fí - efekt Figura a pozadí Typologie 1. 10. Topologická psychologie Na počátku 20. století se rozvíjejí první vývojové teorie v psychologii. Vývojové teorie vznikaly i v USA (Gesell, Piaget). Další z propojení gestaltismu a behaviorismu vzniká tzv. topologická psychologie. Jde o dynamickou psychologii zaměřenou na výklad chování osobnosti v jejím životním poli (vztah osobnosti a jejího životního prostředí). Zakladatelem tohoto směru je K. Lewin (1890 – 1947). Autor kromě postulování teorií pole studoval také druhy konfliktů a vytvořil jejich typologii. Z Lewinova pojetí osobnosti a chování se udržely určité koncepty a myšlenky, zejména pojetí psychologického pole. Lewin zdůrazňoval i vnitřní svět člověka, jeho prožívání. Jeho pojetí mělo vliv na některé výzkumy chování uvnitř malých skupin. Topologická psychologie Teorie pole 1. 11. Pokusy o integraci směrů Pokus o integraci behaviorismu a psychoanalýzy vznikl na Yaleské universitě u psychologů J. Dollarda a N. E. Millera. Byla snaha zavést do výkladů chování to, co ponechával behaviorismus stranou, tzn. činitele vnitřní dynamiky. Dle autorů se neurózám lidé učí a pomocí psychoterapie se jim odnaučují. Původní Freudův princip slasti zastupuje princip zpevnění a podstatným činitelem neuróz je konflikt. Dynamika chování je určována souhrou čtyř činitelů učení: popudu, signálu, zpevnění a reakce. Důležitou roli v teoriích obou autorů hrají pojmy konflikt, úzkost a nevědomí a také rozlišení dvou úrovní naučených 21 Pokusy o integraci směrů reakcí. Jedněmi jsou automatické návyky, druhými vyšší psychické procesy. Proces učení u lidí probíhá v určitém sociálním a kulturním kontextu a tak podněty i reakce mají symbolickou formu. Reakcí na zjednodušení života člověka pouze na naučené chování byl vznik dalších psychologických směrů. 1.12. Humanistická psychologie Humanistická psychologie Teorie potřeb Sebeaktualizace Transpersonální psychologie Druhým typem reakce na krizi psychologických koncepcích v behaviorismu byla humanistická psychologie se snahou vrátit se k antropocentrické psychologii a se snahou studovat lidský psychický potenciál. Vlastním zakladatelem humanistické psychologie byl A. H. Maslow (1908 – 1970), představitel americké klinické psychologie. Proslul teorií motivace, v rámci které propracoval teorii sebeaktualizace (člověk touží být tím, kým může být). Tato potřeba vystupuje u lidí, kteří jsou zdraví a jejichž vývojově nižší potřeby jsou alespoň do jisté míry uspokojeny. Velmi populární bylo dílo o psychologických aspektech lidského bytí, ve kterém se znovu vrátil ke svým potřebám růstu a s nimi k tématům hodnot a tvořivosti. Jiným významným představitelem humanistické psychologie byl C. G. Rogers (1907 – 1987). Ze zkušeností z klienty poznával, že jejich postoje, percepce a pocity byly organizovány kolem jejich jáství. Základní touhou lidí je sebeaktualizace. Humanistická psychologie bývá označována po psychoanalýze a behavioralismu jako třetí cesta psychologie. Za rodící se čtvrtou cestu bývá označována transpersonální psychologie. Transpersonální v těchto teoriích znamená, že se jedná o zkušenosti, které vystupují mimo rámec empiricky pojaté osobnosti, času a prostoru. Různé druhy transpersonálních zkušeností (o některé z nich se zajímala také parapsychologie) byly posléze označeny souborným názvem rozšířené vědomí. Podnětů k výzkumu těchto jevů byla celá řada – psychedelické hnutí (navo-zování změněných stavů vědomí pomocí psychedelik), objev psychologických systémů ezoterních hnutí. Přestala tak platit mechanistická newtonovská psychologie a hranice psychiky se rozšířily daleko od dosavadní empirické psychologie. Mezi představitele této psychologie patří například S. Grof, Ch. T. Tart, K. Wilbert. 1. 13. Kognitivní psychologie Dalším směrem, který se v současnosti výrazně prosazuje, je tzv. kognitivní psychologie, lépe řečeno kognitivistická psychologie (kognitivní psychologie se zabývá kognitivními procesy, kdežto kognitivistická je chápe jako klíčové psychologické fenomény). Tento směr vznikl v době, když se ujal koncept „mediačních procesů“ (Ch. E. 22 Osgood a jiní), které vysvětlovaly složitější vztahy mezi S a R, do kterých vstupovaly kognitivní proměnné. Klíčovým pojmem kognitivní psychologie je reprezentace – slova jako poznání, plán, kognitivní mapa a další poukazují na to, že svět v naší mysli a řeči je nějak modelován. Umožňuje tak člověku účelnou adaptaci na životní prostředí. Mozek je složitá architektura dílčích funkcí. Člověk je informační procesor, kognitivními procesy jsou informační procesy a informace jako podnět umožňuje rozlišení a volbu mezi alternativami. Druhým klíčovým pojmem je pojem informace. Z kognitivní psychologie zkoumající procesy poznávání se vyvinula kognitivistická psychologie. Nejvýznamnějším současným představitelem tohoto směru je U. Neisser. Podle tohoto autora není zásadní rozdíl mezi kognitivní a dynamickou psychologií, ve které dominuje problematika motivace. Existují také kognitivní teorie emocí a motivace, je známo, že vývojem se vytvářejí instrumentální vzorce chování, které zahrnují motivačněemocionální motorické a kognitivní prvky v jednotně fungující celek. ∑ Shrnutí Prapočátky psychologických názorů lze vystopovat v ranných počátcích lidských kultur, jejich nositeli v historii lidstva bývali v té době šamani a kněží. Postupně se psychologické názory stávaly součástí filozofických systémů. První z nich se objevily v době starověkých kultur, jejich nositeli byli kněží a filozofové. Psychologické názory jsou součástí všech náboženských systémů. S příchodem křesťanství se ještě více uplatnil vliv církví. Ve středověku byly psychologické názory poznamenány scholastikou. Ke změnám dochází v období renesance, mění se výrazně poznání pod vlivem vývoje poznatků o světě, rozvojem výroby a změnami společenských systémů. Další poznatky o duševním dění se objevují v souvislosti s asocianismem a empirismem, výrazně se uplatňuje vliv lékařských poznatků. Výraznými mezníky se stává Darwinova evoluční teorie, rozvíjejí se obrovským způsobem poznatky v oblasti neurofyziologie. Psychologie jako věda má počátek v díle W. Wundta a její vznik je datován založením první experimentální laboratoře. Ve 20. století lze rozlišit několik výrazných proudů psychologie. Tvoří je psychoanalýza, behaviorismus, tvarová psychologie, humanistická psychologie, kognitivní psychologie, jako čtvrtá cesta bývá označována transpersonální psychologie. Kromě toho jsou patrné snahy o integraci některých psychologických systémů. 23 ? Kontrolní otázky shrň stručně základní psychologické poznatky v nejstarších kulturách a starověkých civilizacích charakterizuj hlavní myšlenky křesťanských psychologických názorů které psychologické názory z období asocianismu a empirismu lze vysledovat v období vývoje psychologie do počátku 19. století shrň stručně přínos neurofyziologie a dalších lékařských věd v 19. století pro psychologii charakterizuj hlavní myšlenky psychoanalýzy, behaviorismu, tvarové psychologie a humanistické psychologie Literatura použitá ve studijním materiálu Jaroševskij, M. G.: Dějiny psychológie. Bratislava Jaroševskij, M. G.: Psychológia v XX. Storočí. Bratislava 1975 Nakonečný, M.: Průvodce dějinami psychologie. SPN Praha, 1995 Švancara, J.: Geneze systémů empirické psychologie. MU Brno, 1994 Vykopalová, H.: Vybrané kapitoly ze základů psychologie.UP Olomouc, 1995 24 2. ZÁKLADNÍ POJMY PSYCHOLOGIE V této kapitole budeme definovat předmět psychologie, postavení psychologie v systému vědeckých oborů, základní pojmy vědomí, prožívání, chování, seznámíme se se základními, speciálními i aplikovanými obory psychologie. V další části se pokusíme porozumět, jak a prostřednictvím čeho člověk poznává svět kolem sebe a které psychické jevy se na tomto poznávání podílí. Nakonec budeme specifikovat, jakou roli v psychice člověka zaujímá dědičnost a co vše ovlivní prostředí. 2. 1. Předmět psychologie, postavení v systému věd, obory psychologie Jak bylo stručně uvedeno v předchozí kapitole, poznatky, které nakonec vytvořily samostatný vědní předmět psychologie, prošly velice dlouhou cestu vývoje, manifestovaly se přitom různé úhly pohledu na člověka. Některé názory se přitom výrazně odlišovaly, některé na sebe navazovaly. Bylo však splněno několik základních požadavků, aby mohla být psychologie jako věda ustavena: bylo rozvinuto odpovídající teoretické poznání, které dovolovalo formulovat předmět psychologie; byly položeny základy pro rozvoj metod vědeckého výzkumu pozorování, experiment, historická analýza; došlo ke změně názoru na vývoj a existenci lidského organismu v podmínkách jeho rozvoje; byly zde poznatky z výzkumů psychofyziologie (odvětví zabývající se vztahy mezi duševními a neurofyziologickými procesy) smyslových orgánů, reflexů a psychofyziky (psychofyzika zkoumání vztahů mezi psychickými a tělesnými procesy). Vymezení předmětu psychologie pak bylo pojato ze dvou hledisek: studium oblasti vnitřních stavů člověka - prožívání - s charakteristikami jedinečnost, subjektivnost, průběh v čase, nelze vždy vyjádřit řečí, nejspíše bohatší než vnější pozorovatelné chování. Tabulka č. 1: Obsahy prožívání Psychické procesy Psychické stavy Psychické vlastnosti Obsah prožívání 25 Předmět psychologie Psychika člověka V souhrnu bývají psychické kvality označovány jako psychika člověka a tvoří obsah vědomí. Rozdílné je pak nevědomí - momentálně neuvědomované, neverbalizovatelné, odrážející potlačená přání, předchozí prožitky, zautomatizované činnosti, pudy, instinkty atd. Chování: reakce - reflexy, instinkty, dynamické stereotypy, fyziologické reakce organismu; jednání - cílená činnost; vnější výrazy - mimika, řeč, postoje, pohyb; studium vnějšího chování, které je pozorovatelné a měřitelné. Chování vzniká v interakci člověka s prostředím. D Odkaz na studium doporučené literatury Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Praha, Academia, 1998 Lze rozlišit také chování expresivní - bezprostřední výraz prožívání, a adaptivní - skutečné prožívání může být potlačeno, může se jednat o stylizovaný projev. Samotné vymezení kategorií chování a prožívání by však znamenalo jednak ochuzení a jednak zúžení obsahu vědního oboru. Psychologie je definována jako věda o zákonitostech prožívání a chování lidí v kontextu neustálého přizpůsobování se prostředí v činnostech. V historii lidského poznávání jde o existenci dvou způsobů poznávání – teoretického a emotivního. Obecné zákonitosti jsou odhalovány racionálně – kognitivními postupy, odpovědi na otázky po smyslu života člověka odhalují imaginativně – emotivní procesy poznávání. Tuto dichotomii potvrzují i neuropsychologické poznatky. Výzkumy mozku prokázaly, že levá mozková hemisféra analyzuje, dělá abstrakce, počítá, měří čas, plánuje sekvenční postupy, verbalizuje a činí rozhodnutí založená na logice. Je tedy lépe vybavena pro analytická řešení problémů, dominantně se podílí na řešení logických úkolů verbálního a výpočtového charakteru. Pravá hemisféra je sídlem intuitivního, subjektivního, vhledového, symbolického, na čase nezávislého myšlení, rozumí metaforám, vizualizuje a vytváří nové kombinace. Je ideálně uzpůsobena pro řešení prostorových úloh a k její aktivizaci dochází při řešení problémů z oblasti představivosti a vizualizace. Začlenění psychologie do systému věd je předmětem neustálých úvah, neboť se vychází jak z biologické, tak ze společenské podmíněnosti lidské psychiky i chování. Obecně je snad možné říci, že psychologie stojí na rozhraní filozofie, přírodovědeckých a společenských věd. 26 Obr. č. 1: Postavení psychologie v systému věd Psychologie se běžně rozděluje na základní, speciální a aplikované obory. Matematika fyzika, biologie, chemie, t ti tik Sociologie, dějepis, pedagogika, Tabulka č. 2.: Rozdělení psychologických oborů Obory psychologie Základní Obecná psychologie Vývojová psychologie Psychologie osobnosti Sociální psychologie Speciální Zoopsychologie Biopsychologie Diferenciální psychologie Psychometrika Patopsychologie aj. Aplikované Pedagogická psychologie Psychologie práce Klinická psychologie Poradenská psychologie aj. Základní psychologické discipliny popisují a třídí základní psychické jevy, zkoumají jejich vztahy a zákonitosti – zabývají se fakty, jevy, nejzákladnějšími aspekty. Speciální obory psychologie se úžeji zabývají vždy některou oblastí problematiky oboru (např. psychologie nemocných – patopsychologie, vývoj názorů na psychiku člověka – dějiny psychologie). Aplikované obory psychologie uplatňují psycholo-gické poznatky v nejrůznějších oborech lidských činností (např. v dopravě – psychologie dopravy, v průmyslu – inženýrská psychologie, ve výchově a vzdělávání – pedagogická psychologie). 27 Pyschologické discipliny Metody psychologie Základní metody psychologie jsou chápány jako způsoby zkoumání psychických jevů a procesů. Platí pro ně určitá pravidla použití. Mezi nejzákladnější metody patří pozorování – extrospekce – sbírá a shromažďuje poznatky o jiných lidech, nebo introspekce – sebepozorování zaměřené na vlastní duševní život a vlastní zážitky. Další rozdělení lze provést dle dalších kritérií na náhodné – záměrné, individuální – skupinové, celostní – částečné, kvantitativní – kvalitativní, krátkodobé – dlouhodobé atd. V přírodních vědách mají svůj původ experimentální metody – laboratorní, přirozený a terénní experiment. Přímým kontaktem s osobami a strukturami otázek jsou charakteristické anamnéza a rozhovor. Rozhovor pak lze dle dalších kritérií členit na volný – standardizovaný, zjevný – skrytý, individuální – skupinový. Při realizaci této metody hrají roli tyto faktory: podmínky, za kterých se uskutečňuje; osoba, která jej realizuje; etapy realizace – příprava, atmosféra, provedení, záznam; osoba dotazovaného i tazatele. Pro hromadná zjišťování v různých oblastech jevů slouží dotazník. Dotazníky lze dále dělit podle odpovědí zkoumané osoby, distribuce a cíle na zavřené, osobní, korespondenční, výzkumné a průzkumné. Hodně důležité jsou pak etapy realizace práce s dotazníkem. Velice blízké experimentálním metodám jsou testy. Jedná se o zkoušky, při nichž osoby plní dané úkoly a jejich výkony jsou hodnoceny. Lze je podle kritérií množství, funkce, účelu zkoumání, času formulace úkolů, zkoumaných vlastností dělit na individuální – skupinové, výkonnosti – osobnosti, inteligence – schopností – vědomostí, jednorozměrné – vícerozměrné, rychlosti – úrovně, verbální – neverbální. Aby byly psychologické testy použitelné, musí splňovat kritéria reliability (spolehlivost), validity (platnost) a musí být standardizované. Jako doplňující se používají metody analýza produktů činnosti a biografická metoda (biografické záznamy, deníkové záznamy, životopisy). D Odkaz na studium doporučené literatury Nakonečný, M.: Základy psychologie. Academia Praha, 1998 Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Academia Praha, 1998 Vykopalová,H.: Vybrané kapitoly ze základů psychologie. UP Olomouc, 1995 28 2. 2. Racionálně – kognitivní psychické procesy Psychická činnost zajišťuje přes přijímání, prožívání, zpracování a uchování informací optimální reakce člověka jako celku. Odpovídající úroveň duševního dění člověka je podmínkou přežití i úspěšnosti. Racionálně – kognitivní (rozumově – poznávací) procesy představují skupinu funkcí, které na každé úrovni vyspělosti subjektu zajišťují odpovídající orientaci ve světě i v sobě samém. V průběhu života se poznávání vyvíjí. Začíná názorným poznáváním (čití a vnímání , výsledkem jsou počitky, vjemy). Zde se zapojuje do procesu poznávání bezprostřední působení podnětů na smyslové orgány, jejichž pomocí si utváříme obraz o vnějším i vnitřním světě. Významnou úlohu v poznávání plní představivost jako proces vytváření představ, ty pak spolu s pamětí a pozorností umožňují přechod k abstraktnímu myšlení. Poznávací procesy lze z vývojového hlediska rozlišit následujícím způsobem: Obr. č. 3. : Schéma vývoje poznávání Vývoj poznávacích procesů Vyšší: myšlení, řeč Nižší: čití, vnímání Představivost smyslová poznávání přechod ….. rozumové poznávání 2.2.1. Procesy názorného poznávání Procesy názorného poznávání jsou vývojově starší, nacházíme je i u mnoha druhů zvířat. V lidském vývoji se projevují dříve než myšlení a řeč, ale na druhé straně myšlení a řeč napomáhají jejich dalšímu rozvoji. Čití (čivost, citlivost smyslů) spočívá ve schopnosti vnímat jemná podráždění, ve schopnosti reagovat počitkem na podněty a je projevem dráždivosti - důležité vlastnosti živých organismů. 29 Poznávací procesy Východiskem výzkumů čití bylo studium vzájemných vztahů mezi podnětem a počitkem. Určitý druh energie, který přichází z vnějšího nebo vnitřního prostředí a působí na smyslové orgány, nazýváme podnět (stimul). Aby mohl vzniknout počitek, musí mít podnět určitou intenzitu. Minimální intenzita podnětu, která již může vyvolat počitek se nazývá dolní počitkový práh. Pod touto hranicí již podněty nejsme schopni zaregistrovat – jsou tzv. podprahové. Tyto podněty přesto na psychiku působí, aniž bychom si je uvědomovali. Směrem k vyšší intenzitě podnětu rozlišujeme horní počitkový práh, nad kterým již počitky nevznikají, nebo je vnímáme ve změněné kvalitě – např. silný nadprahový podnět zvuku působí bolest – hovoříme o nich jako o nadprahových. Horní a dolní počitkové prahy se nazývají absolutní prahy. Fyziologickým základem počitků je činnost smyslových analyzátorů. Nejvíce je rozvinuta činnost těch analyzátorů, které mají pro život člověka dominující význam a jsou nejčastěji používány – zrak a sluch. Naproti tomu ty, které nejsou u člověka tolik potřebné (např. čich), se nerozvíjí. Za určitých okolností (ztráta či vážné poškození smyslových orgánů, vrozená smyslová vada) mohou ostatní smysly kompenzovat tuto ztrátu. Činnost těchto kompenzačních smyslů je pak mnohem více rozvinutá. Příklad: Chlapeček J.K. má vrozenou bilaterální – oboustrannou – percepční nedoslýchavost uší. Smyslové postižení bylo diagnostikováno speciálním pracovištěm na podnět rodiny dítěte a obvodního pediatra ve 3 letech. Chlapec do té doby velice dobře odezíral a získal tak velice dobrou vizuální rozlišovací schopnost. Takto vytříbené rozlišování pomohlo zcela kompenzovat sluchovou vadu. Od 3,5 roku nosí naslouchadla. Sluchový handicap je patrný jenom tehdy, jestliže chlapec nemá naslouchadla a stojí zády ke sluchovým podnětům. Podobných příkladů, kdy sluchová vada je kompenzována zrakem, existuje velké množství. Analyzátor (korové centrum smyslových orgánů) je funkční jednotka, která se skládá ze systému neuronů, přenášejících vzruchy z receptorů téže kvality. Receptor (čidlo) je specializován jen pro příjem podnětů určitého druhu a skládá se ze smyslové buňky a nervových vláken. V tomto místě je vyvoláván nervový vzruch. Dostředivé nervy (někdy bývají užívána synonyma aferentní, senzitivní) vedou vzruch do specifických mozkových center. Vjem pak vzniká jako výsledek analyticko – syntetické funkce mozkového ústředí analyzátoru. Činnost analyzátorů probíhá reflexně. Počitek přináší informace o jednotlivých, izolovaných vlastnostech předmětů a jevů, které bezprostředně na smyslové orgány působí. Představuje elementární informaci, jakou je například vůně, velikost nebo 30 tvar. Tyto elementární jevy se však málokdy vyskytují takto izolovaně – na autě nevnímáme izolovaně jen např. modrou barvu, ale vnímáme zároveň velikost a tvar. Tyto základní jevy lze dělit podle umístění zakončení receptorů na dvě velké skupiny. Tabulka č. 3: Rozlišení počitků podle zakončení analyzátorů Vnější - exteroreceptory Vnitřní - interoreceptory Dálkové: počitky zrakové počitky sluchové počitky čichové Proprioreceptory: Dotykové: Visceroreceptory: počitky pohybu počitky polohy a rovnováhy počitky chuťové útrobní počitky počitky tlakové počitky bolesti počitky tepla Podnětem zrakových počitků jsou elektromagnetické vlny. Jejich délka leží v rozpětí mezi 280 – 720 milimikrony (miliontiny milimetru). Tato oblast rozpětí světelných vln se nazývá viditelná část spektra. Zdrojem je buď světlo, nebo odraz od povrchu předmětů. Zrakové receptory jsou umístěny na oční sítnici a jsou tvořeny dvěma typy buněk.: čípky - umožňují denní a barevné vidění tyčinky - umožňují vidění za šera a v noci, jsou citlivé na světlo, tmu a jasnost. Mají základní úlohu při adaptaci na světlo a tmu. Poruchy barevného vidění, ostrosti a fyziologie oka : monochromatismus – neschopnost rozlišovat kvality barev (odstín, světlost, sytost) vyskytují se jen u malého počtu lidí barvoslepost – člověk není schopen vnímat rozdíl mezi zelenou a červenou výskyt je častější u mužů problémy činí orientace v silničním provozu, zvláště pak rozlišování světelné signalizace šeroslepost – poruchy zrakového vnímání za šera, obtíže v orientaci v silničním provozu 31 krátkozrakost – myopie – světelné paprsky se spojí před sítnicí, často vrozená vada dalekozrakost – hypermetropie – světelné paprsky se spojí za sítnicí, často ve stáří strabismus – šilhavost – způsobeno nestejnoměrným tahem očních svalů. Podnětem sluchových počitků jsou zvukové vlny, které vznikají chvěním předmětů a zároveň rozechvívají vzduch okolo sebe. Zvukové vlny mají různý počet (frekvenci) kmitů za sekundu. Čím je vyšší frekvence, tím je vyšší tón. Sluchový orgán je schopen zachytit zvukové vlny v rozsahu 16 – 20 000 kmitů za sekundu. Vlny s nižším (infrazvuk) a vyšším (ultrazvuk) kmitem nevnímáme. Receptorní část sluchového analyzátoru tvoří nervové buňky v Cortiho orgánu – umístěn v hlemýždi ve skalní kosti lebky. Zvuky se dělí na : tóny – vznikají při pravidelném chvění vzduchu – např. hudební nástroje šumy – vznikají nerovnoměrným chvěním vzduchu, mají různou podobu (např. hřmot). Některé poruchy sluchu: patologické šumy v uších různé etiologie (různého původu) nedoslýchavost zbytky sluchu hluchota. Řeč – složitý systém tónů (samohlásky) a šumů (souhlásky). Kvalitami zvuku jsou výška (závisí na počtu kmitů), síla (závisí na velikosti amplitudy kmitu), barva (závisí na tvaru kmitu). Podnětem chuťových počitků jsou chemické látky rozpustné v ústní dutině. Receptorní část analyzátoru se nachází hlavně na sliznici jazyka, ale i měkkého patra a hltanu. Určité chuťové kvality se podporují, jiné odmítají. Naše chuť bývá ovlivňována působením předchozí chuťové látky. Příklad: Sladký zákusek zesiluje následně kyselou chuť jablka či pomeranče. Základními kvalitami chuťových počitků jsou: slanost – buňky jsou umístěny po stranách jazyka 32 kyselost – buňky jsou umístěny po obvodu celého jazyka sladkost – buňky jsou umístěny na špičce jazyka hořkost – buňky jsou umístěny na kořenu jazyka. Chuť bývá dále do značné míry ovlivněna čichem, který u lidí nedosahuje takového stupně rozvoje jako např. u šelem. Podnětem čichových počitků jsou rozptýlené chemické částice ve vzduchu. Receptor je umístěn na sliznici nosní dutiny. Podrážděním jsou vedeny vzruchy do čelních laloků mozku. Čichové počitky – pachy – mají různou kvalitu a zpravidla je rozlišujeme na příjemné a nepříjemné – vůně a zápachy. Toto rozlišení má výrazný společenský a kulturní podtext. Anosmie – úplná ztráta čichu - se vyskytuje velice zřídka. Čich a chuť jsou vývojově od počátku spojeny s uspokojováním jedné ze základních potřeb. Slouží k odlišení potravy od látek nevhodných nebo nebezpečných k požívání. Čichové a chuťové počitky bývají někdy řazeny mezi chemické počitky. Kožní počitky zahrnují počitky tlaku, bolesti, tepla, chladu. Receptory se nacházejí v kůži a v podkožním vazivu. Jednotlivé buňky pro vnímání jednotlivých kvalit počitků nejsou rozmístěny v kůži rovnoměrně. Při velké intenzitě podnětů, které jinak vyvolávají tlak, teplo a chlad, vznikají počitky bolesti. Pomocí těchto počitků získáváme informace o nevhodných až nebezpečných podmínkách zevního prostředí. Plní tak důležitou obrannou funkci organismu. Tato obranná funkce není vždy dokonalá – mnoho nebezpečných látek počitky bolesti nevyvolává. Propriorní počitky pohybu, polohy, rovnováhy: Podnětem pro počitky pohybu a změny polohy je pohyb tekutiny ve vestibulárním aparátu v kombinaci se změnami ve svalech a šlachách – změny napětí a uvolnění. Receptorním ústrojím polohy hlavy a rovnováhy těla je vestibulární aparát ucha, odkud jde vzruch do spánkového laloku mozku. Registrace polohy a pohybů těla a hlavy je kontrolována zrakovým vnímáním. Vestibulární aparát je spojen dále s mozečkem (umožňuje automatické udržování rovnováhy) a s vegetativním nervovým systémem. Orientace v prostoru je především závislá na zrakové, sluchové a kinestetické percepci. Čivost značně kolísá v závislosti na celkovém a momentálním stavu organismu a nervové soustavy. Snižuje se při únavě, požití některých látek, při různých onemocněních. Naopak ji lze zvýšit působením krátkodobých a slabých podnětů – například omytím studenou 33 vodou, sladkokyselým bonbonem, krátkým rozcvičením. Taková adaptace a senzibilace je však dočasná a krátkodobá. Vnímání je základní poznávací proces. Vzniká bezprostředním působením vnějších nebo vnitřních podnětů. Má charakteristiky názorného, přímého a smyslového poznávání skutečnosti. Je vývojově primárním, nižším stupněm poznávání. V jeho průběhu se stává stále více uvědomovaným, podílí se na něm předchozí zkušenost. V současné době je vnímání zdůrazňováno jako závažná funkce našeho celého chování, která nám umožňuje orientaci v prostředí. Nejedná se zde o pouhé zpracování vnějších podnětů, ale o komplexní program chování v prostředí. Vnímání nám umožňuje přijímat a podle předem připraveného programu dále vybírat informace z okolního světa. Podstatou vnímání je integrace jednotlivých smyslových dat do celku, který zpětně není redukovatelný na jednotlivé smyslové vzruchy, protože již se stal nositelem významu. Obr. č. 4.: Integrativní funkce vnímání (dle U. Neisser , 1979) Předmět (informace) vybírá mění schéma řídí Pátrání (explor pátrán (explorace Vnímání U. Neisser užívá termín „vnitřní zpracování informací“ a zmiňuje dvě stádia tohoto zpracování. V prvním se automaticky vydělují a analyzují jednotlivé znaky, pak následuje konstruktivní akt, jímž vnímající vytváří nějaký perceptivní objekt. Tímto objektem je vjem jako produkt vnímání. Je charakteristický určitou strukturou, určitou organizací získaných dat ve struktuře, která umožňuje orientaci 34 v prostředí a tím i kontrolu chování. Podle uvedeného autora vnímání nemění vnější svět, ale mění vnímajícího, a tím nepřímo je ovlivněna i jeho činnost. Vjem jako výsledek vnímání je spojený s prožitkem a uchovaný v paměti a zkušenostech člověka. Na rozdíl od počitků však vjem neobsahuje jen jednotlivé vlastnosti předmětů a jevů, ale postihuje je jako celek. Na vzniku vjemů se zpravidla podílí činnost více analyzátorů (například při vnímání jablka – velikost, barva, tvar, ze zkušenosti i chuť a vůně). Vnímání je výsledkem analyticko-syntetické činnosti mozkové kůry. V rámci analytickosyntetické činnosti lze čistě teoreticky vydělit tři vzájemně související procesy: smyslová – recepční analýza: každý receptor vybírá pouze ty podněty, pro něž je uzpůsobený. V receptorech se rozkládají vnímané podněty na jednotlivé složky mozková analýza - díky získaným zkušenostem umožňuje odlišit jemné detaily vnímaného objektu. Jednotlivé složky objektu rozložené smyslovou a mozkovou analýzou se dále spojují v jeden celek korová syntéza - z jednotlivých počitků je vytvořen nový celek, který však není pouze prostým součtem počitků. Při procesu vnímání existuje vždy objekt vnímání a pozadí, na kterém tento objekt existuje – hovoříme o figuře a pozadí. K rozpracování vztahu figury a pozadí přispěla tvarová psychologie. Dle této teorie se vztahy figury a pozadí řídí některými zákonitostmi: figura je ohraničená a vytváří tvar, pozadí je neztvárněné (zeď) figura je výrazná, pozadí jako by ustupovalo figura upoutává pozornost a snadněji se zapamatuje. Obrázek č. 5.: Jeden z typů reversibilní figury 35 Druhy vnímání: vnímání tvaru a velikosti: účastní se zde zejména zrak, hmat, ale i zkušenost vnímání prostoru: účastní se zde zrakový a pohybový analyzátor, ale i zkušenost, zahrnuje současně vnímání prostorových vzdáleností vnímání pohybu: jedná se o komplexní jev s dominantním uplatněním zraku, ale i sluchu a hmatu. Uskutečňuje se za dvou okolností – buď je pozorovatel na jednom místě a pozoruje pohyb, nebo je sám v pohybu a pozoruje pohyb (řidič). Pohyb vlastního těla vnímáme vestibulárním aparátem vnímání času: zde není zvláštní orgán, zakládá se na zkušenosti a učení. Člověk jako snad jediný tvor si uvědomuje časovou dimenzi, prožívá přítomnost, zná minulost, očekává budoucnost. Vnímání času ovlivňují následující činitelé: rychlost uskutečňujících se změn stupeň aktivity jedince emoční vztah k vykonávané činnosti. Orientace v čase se ontogeneticky objevuje poměrně pozdě. Je možná jen při dosažení určitého stupně myšlenkových operací. Při vnímání časového sledu se jedná o vnímání následnosti jevů, při vnímání plynutí času jde o rozlišení minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Vjemy vždy byly považovány za stavy vědomí, ale někteří autoři tvrdí, že se někdy jedná o tzv. podprahové vnímání. To probíhá pod prahem vědomí. M. D. Vernon tento jev popisuje tak, že toto vnímání vzniká na velmi nízké úrovni pozornosti, při okrajovém vědomí a je tedy ne plně vědomé. S tím souvisí obrana ve vnímání. Tento jev se vyskytuje tehdy, jestliže při identifikaci zvukově exponovaných slov spojených s nepříjemnými pocity potřebují pokusné osoby vyšší podnětové prahy – tato slova musí být ve srovnání s neutrálními slovy exponována s větší zvukovou intenzitou. Tato hypotéza však neplatí absolutně, byla prokázána zvýšená citlivost po obraně ve vztahu k těmto slovům. Smyslov é klamy Zvláštnosti ve vnímání mohou být způsobeny na základě nedokonalosti, ohraničených možností smyslových orgánů. Pak se tyto jevy nazývají smyslové klamy. Klamný obraz je možno korigovat rozumovým poznáním, pomocí představy nebo pomocí minulé zkušenosti. Jiným jevem této oblasti mohou být iluze. Jsou charakteristické tím, že vjem neodpovídá podnětu, neadekvátnost je podmíněna vnitřními subjektivními činiteli, zvláště emocemi (strach, úzkost, ale i radost, nadšení). Iluze se může stát patologickým fenoménem, pokud je vnímání ovlivněno drogou, nebo při poruchách 36 vědomí, popřípadě při vážných psychických poruchách. V těchto případech se iluze nedá výkladem korigovat. Dalším takovým jevem je perseverační představa. Tento jev znamená ulpívání na nějaké představě, spontánní vracení do vědomí. Jev má sice charakter představy, ale vznik je podmíněn nadhraniční sumou obrazů (podnět působí dlouhodobě), nebo vlivem velkého emočního vypětí navozeného neobvyklostí podnětu. V tomto případě podnět působí krátce. Například jestliže jsme byli přítomni nějakému neštěstí, obraz se nám nějakou dobu vybavuje, i když časem dochází ke zkreslení a ubývá detailů. Tyto jevy bývají prožívány většinou nepříjemně, jedinec jejich automatickým vracením může i trpět. Mohou se vyskytovat jak u lidí duševně zdravých tak u neurotických poruch, ale i u závažnějších typů narušení (oligofrenie a demence) – zde jsou však intenzivnější, mají častější frekvenci a trvají déle. Eidetismus – jev, při kterém má vyvolaná představa smyslovou živost vjemu. Je charakteristická jasností a názorností jako při pohledu na fotografii. Vyskytuje se nejčastěji u dětí a mládeže, v dospělosti u osob s bohatou představivostí. Synestézie – je jev, při kterém vjemy z oblasti jednoho analyzátoru jsou provázeny představou z jiného analyzátoru. Mluví se často například o barevném slyšení. Pareidolie jsou celkem běžným jevem, při kterém se nějaký nejasný nebo neúplný podnět dokresluje fantazií do jasného smyslového vjemu. Osoba je si tohoto doplnění vědoma. V oblasti vnímání se mohou vyskytovat i patologické jevy. Jedná se o chorobně vzniklé percepční zážitky, charakteristické smyslovou jasností vjemu. Vznikají však bez patřičného smyslového podnětu. Tyto jevy nazýváme halucinace. Doprovázejí zpravidla nějaké vážné psychické onemocnění, mohou být různého druhu a mohou být nebezpečné jak pro nositele, tak pro jeho okolí. Nositel není schopen náhledu na jejich chorobnost a může pod jejich vlivem jednat. V lidské psychice vznikají názorné obrazy předmětů a jevů, které v daném okamžiku nevnímáme, ale které v nějaké podobě již vnímány byly. Tyto jevy jsou označovány jako představy. Od vjemů se liší některými charakteristikami. 37 Představy Tabulka č. 4.: Odlišnost představ a vjemů Představa Vjem méně živá (méně jasná a zřetelná, vybledlá) fragmentálnější (tj. útržkovitější), chudší na detaily, ale i bohatší (viz fantazijní představy) živý jsou nestálejší, rychle prchají stálejší aktivní (můžeme si ji libovolně vytvářet a přetvářet bez právě působícího podnětu) pasivní i aktivní obraz skutečnosti celistvý Představy neustále doplňují a střídají naše vnímání, vědomí stále osciluje mezi představami a vjemy. Jednou z funkcí představ je doplňování vjemů či percepcí řízené činnosti, což se uplatňuje při plnění různých úkolů. Další významnou funkcí je, že umožňují návrat do minulosti, ale i cestu do budoucnosti. V tomto smyslu umožňují kompenzaci nejistoty v poznání a také uvolňování napětí. Přechod mezi vjemy a představami tvoří doznívání vjemů, které má formu následného obrazu. Představy nejsou zcela abstraktní jako myšlenky, ale ani zcela konkrétní jako smyslové vjemy. Názornost představ může být různě odstupňována. Představa není vždy jen pouhou reprodukcí vjemu z paměti. Jde o složitější proces, jak o tom svědčí tvořivá povaha fantazie. Paměťové představy vznikají v důsledku vybavování si předchozích vjemů. Mechanismus jejich vzniku se snažily vyložit asociační zákony. Primární asociační zákony byly zkoumány ve starověku Aristotelem v souvislosti s pamětí. Později se staly základem asociační psychologie. Pojem asociace se udržel dodnes a hraje významnou roli v mnoha teoriích učení a paměti. Asociace lze rozdělit na: primární – zákon o styku v prostoru a čase, zákon podobnosti a kontrastu sekundární – zákon novosti, častosti, živosti. Někteří autoři (Piaget) zdůrazňují aktivitu subjektu při vzniku představ. Tyto myšlenky jsou přínosem pro teorie učení. Fantazijní představy vznikají v procesu fantazie, na podkladě paměťových stop, přetvořením do jiného celku. Nejčastějším typem vzniku je kombinace několika stop, zmenšování, zveličování, popřípadě zmnožování některých částí paměťových představ. V tomto případě je jejich vztah ke skutečnosti oslabený, nebo může úplně chybět. Fantazijní představy lze rozlišovat na: 38 reprodukující: navozují se slovním popisem nebo nákresem tvůrčí: utvářejí se nové originální obrazy, jsou součástí tvořivého procesu a myšlení. 2.2.2. Procesy myšlení Procesy poznávání jsou završovány procesem myšlení. Tento poznávací proces je charakteristický tím, že umožňuje člověku objevit nové, hlubší poznatky o věcech a jevech, zvláště pak o jejich podstatě. Na jedné straně souvisí s vnímáním a představivostí, na druhé straně je podmíněno sociálně – spojuje se slovem, s řečí. Lze jej definovat jako: Nejvyšší poznávací proces. Jedná se o zprostředkované a zobecněné poznávání skutečnosti. Je přechodem od poznání náhodných souvislostí k poznání podstaty předmětů a jevů, vzájemných souvislostí a vztahů. Lidé v některých situacích vystačí s orientací v prostředí a v činnostech na základě vnímání a představivosti. Některé situace však překračují jejich dosud získané zkušenosti. Ty lze označit jako problém. Tento pojem můžeme definovat : Určitou otázku nebo situaci, k jejímuž řešení nestačí dosud naučené způsoby, ale vyžadují nový způsob řešení. Lze jej chápat také jako rozpor mezi aktuální situací a cílem. Řešení problémů je dynamickým procesem s charakteristickými fázemi: setkání s problémem, pochopení podstaty, motivace k řešení problému (tuto fázi zpravidla provází stav vnitřního napětí) v přípravné fázi jde o tvorbu hypotéz, domněnek, představ, jak situaci řešit, hledání vhodného postupu a metod vlastní realizační fáze řešení problému. Při řešení problémů se mohou uplatňovat tyto způsoby řešení: pokusem a omylem – náhodná východiska, vylučování mylných alternativ – stupeň řešení bez uplatnění myšlenkových procesů vhledem – náhlým pochopením situace, proniknutím do problému, uvědomění si klíčových vztahů plánovitá analyticko – syntetická činnost – vyšší stupeň myšlení, způsob řešení specificky lidský verifikace hypotéz – pokud se výchozí hypotéza nepotvrdí, hledají se další a dále se ověřují vyřešení úkolu – ověření správnosti, nejlépe zpětnou vazbou V této fázi dochází zpravidla k uvolnění vnitřního napětí. 39 Myšlení Podstatou myšlení je vykonávání určitých myšlenkových postupů, operací. Ty spolu navzájem úzce souvisí, prolínají se a tvoří tak různé stránky myšlení.V elementární podobě se vyskytují i u zvířat. Fyziologicky souvisí s analyticko syntetickou činností mozkové kůry, uplatňují se v procesech vnímání, představivosti, senzomotorických činnostech, manipulaci s předměty. Tabulka č. 5.: Základní myšlenkové operace Základní myšlenkové operace Analýza Syntéza Porovnávání Generalizace Abstrakce Rozčlenění celku na části, odlišení prvků, znaků, vlastností. Myšlenkové sjednocování, spojování do celků. Zakládá se analýze, zahrnuje i syntézu, hledáme analogie, stejnosti, rozdíly. Myšlenkové zjišťování a spojování předmětů do tříd, skupin podle shodných, společných, ale i podstatných znaků. Odhlížení od irelevantních (nepodstatných) znaků, vyčleňování relevantních (podstatných) znaků, souvisí s generalizací, jejím výsledkem je nejčastěji pojem. Základní formy myšlení se vyjadřují v pojmech, soudech a úsudcích. Tabulka č. 6.: Formy myšlení Pojem Základní forma myšlení, vyjádření obecných a podstatných znaků, je možné dále abstrahovat do symbolu (znak-?, tři-3, atd.), podstatné znaky pojmu určují obsah pojmu – definici, je nositelem významu. Soud Vyjadřuje vztahy mezi předměty a jevy či jejich znaky, vyskytuje se ve formě výroku s tvrzením nebo popřením určitých souvislostí (např. pes je zvíře, fíkus není nábytek). Úsudek Vyjadřuje vztah mezi dvěma soudy, vyvozuje závěry z jiných soudů (např. všechny ženy rády povídají, moje sestra je žena, moje sestra ráda povídá) Induktivní – vyvozování, vyvozování obecného tvrzení z případů Deduktivní – aplikace obecného poznatku na konkrétní případ 40 Problémy a úkoly, které řešíme prostřednictvím myšlení, mají různý stupeň konkrétnosti nebo abstraktnosti, praktičnosti či teoretičnosti, podle toho však vyžadují uplatnění různých druhů myšlení. Sklon k některému typu myšlení může být také typologickou charakteristikou myšlení člověka. Druhy myšlení: konkrétně názorné – problém je řešen s využitím názorných představ teoretické, abstraktní – je součástí teoretické činnosti, uplatňuje se spíše při řešení teoretických úkolů, které jsou s praxí spojeny jen zprostředkovaně, vyžaduje vyšší stupeň vývoje myšlení Podle rozlišujeme: typu vybíraného směru řešení problému dále konvergentní (sbíhavé): uplatňuje se v úkolech, které mají jen jedno možné řešení a jediný postup řešení divergentní (rozbíhavé): uplatňuje se u úkolů, které mají více řešení, hledají se všechna možná řešení a z nich se vybírá nejvhodnější, tento typ myšlení má tvořivý charakter. Individuální diferenciace mezi lidmi se neprojevuje v myšlení jen v odlišné míře druhu myšlení, ale také v jeho dalších charakteristikách. Vlastnosti myšlení : šířka – schopnost zahrnout široký okruh otázek z různých oblastí teorie a praxe, projevuje se všestrannými, bohatými vědomostmi, schopností zvažovat vztahy a souvislosti, které mohou ovlivnit správnost řešení; hloubka – schopnost proniknout pod povrch věcí a jevů, postihnout podstatu a souvislosti, charakterizuje osoby, které se nespokojí s povrchním řešením problémů; samostatnost – schopnost samostatně, nezávisle na názorech jiných vidět problém a jeho řešení, souvisí úzce s tvořivostí; kritičnost – schopnost rozpoznat nesprávné a chybné závěry a myšlenky; přesnost – schopnost postřehnout a zformulovat problémy, důsledně a bezchybně postupovat v řešení; pružnost – flexibilita – schopnost nedržet se neustále starých neúčinných způsobů a šablon, hledat novější, účinnější způsoby, 41 umožňuje vidět staré problémy v souvislostech a vztazích. Opakem je rigidita – ztrnulost myšlení. K nejvýznamnějším teoretikům myšlení patří J. Piaget, který svojí vývojovou teorií myšlení přinesl zcela nový přístup i terminologii. Rozlišuje vývojové fáze senzomotorické, symbolické – předoperační, názorné, názorně – logické, abstraktní operace. Myšlení velice významným způsobem souvisí s řečí a jazykem, existuje zde vzájemné ovlivnění. Poznávací procesy předpokládají existenci pozornosti subjektu, která vytváří podmínky pro jejich přesnost a efektivnost. Pozornost ovlivňuje zaměřenost aktivity a pohotovost výkonu člověka. Pozornost můžeme definovat následujícím způsobem: 2. 2. 3. Pozornost Pozornost je stav zvýšené pohotovosti a zaměřenosti vědomí na určitý výběr jevů. Ostatní podněty jsou v pozadí, nevnímáme je, neuvědomujeme si je, popř. jen částečně, zůstávají na okraji našeho vědomí. Pozornost Behaviorální teorie učení vysvětlovaly pozornost na základě výzkumů orientačně pátracího chování živočichů. Zdůrazňovaly u pozornosti především doprovodné vnější tělesné změny. Vnitřní mechanismy pozornosti tak nebyly postihovány. Fyziologické koncepce za základ pozornosti pokládaly orientační reflex a dominantu. Každý psychický pochod začíná fyziologickým mechanismem, navozeným podnětem, jimž se uvede do pohybu svalový aparát. Takto vzniká dominanta, tj. dočasně převládající reflex, který transformuje a řídí v určité době za ostatních rovných podmínek činnost ostatních reflexních oblouků ústrojí jako celku. Princip dominanty lze brát v úvahu jako jedno z pojetí, která objasňují podmínky pozornosti, dominanta však není základním výběrovým činitelem. Dle D. O. Hebba je pozornost zařazena jako centrální proces, který způsobuje zesílení senzorických vstupů. Pozornost dle autora ovlivňuje organizaci vnímání a odpovědi na určité podněty. D. E. Broadbent vypracoval další teorii pozornosti, která se opírá o teorii informací. Funkce pozornosti je spatřována v ochraně schopnosti zpracování informace. Pozornost zde hraje roli filtru, který brání přetížení. Kognitivní struktury mají schopnost vést informace dále, ale je to jen nepatrná část z těch, které jsou přenášeny senzorickými dráhami. Pozornost je zde jakousi bránou, kterou některé informace procházejí. Filtr funguje podle principu vše nebo nic, propouští vstupy z jednoho kanálu, ale zároveň uzavírá vstupy pro jiné. Tato teorie 42 podnítila řadu zkoumání a v současné době se má za to, že nevysvětluje uspokojivě jevy s pozorností spojené. Jedním z rozšířených kritérií pozornosti může být typ převažující činnosti. P. J. Galperin chápe pozornost jako zvláštní druh duševní činnosti. Pozornost dle autora plní úlohu kontroly regulující průběh jednání. Lze skutečně říci, že předmětem pozorného vnímání a myšlení různých lidí jsou jiné obsahy, které však mají společný jeden znak – je jím úmyslná pozornost. V současných koncepcích pozornosti v souvislosti s pamětí se objevuje koncepce G. E. Müllera s klíčovým pojmem „chunks – uzly“. V krátkodobé pozornosti, a tudíž i paměti, může být zachyceno 4 – 5 uzlů, ale každý z nich může mít značný rozsah (šachový mistr např.). Má se za to, že tato teorie odkrývá další možnosti výzkumů a v důsledcích nové poznatky v oblasti teorií paměti a pozornosti. Tabulka č. 7: Vlastnosti pozornosti Koncentrace Vůlí regulovaná schopnost soustředit se na okruh jevů po určitou dobu (závisí na složitosti činnosti a na míře osvojení činnosti). Kapacita Množství prvků, které při současném výskytu postihneme (omezená počtem zachycených prvků). Distribuce Zaměření se na dvě či více činností současně v jednom úseku času (závisí na odlišení činností) Stabilita Udržení pozornosti v čase na objektu po určitou dobu. Oscilace – přirozené, periodické výkyvy intenzity pozornosti Fluktuace – větší odklony, přesuny a výkyvy pozornosti Dynamika Rychlé, plynulé přenášení pozornosti z jedné činnosti na druhou. selektivita Při současném výskytu podnětů vybíráme podstatné podněty (závisí na osobnostních charakteristikách, motivaci, zkušenostech). D Odkaz na studium doporučené literatury Blíže in. : Nakonečný, M. : Základy psychologie. Praha, Academia 1998 43 Podle vzniku lze pozornost dělit na: bezděčnou - neúmyslná, pasivní, považuje se za prvotní formu, vzbuzují ji bezprostřední změny v prostředí, náhlé, nápadné, silné, nové, kontrastní podněty záměrnou - cílevědomá, určená cílem činnosti, vzniká v průběhu vývoje, nutná v těch typech činností, které nás nezajímají, ale které musíme vykonat, je náročnější a více vyčerpávající, je předpokladem cílevědomých činností a učení, souvisí s rozvojem myšlení, pamětí, charakterovými a volními vlastnostmi jedince. Vzhledem ke složitosti a náročnosti průběhu tohoto psychického jevu charakterizovány i základní podmínky, které ovlivňují výsledky a průběh pozornosti. Patří mezi ně denní doba, tělesný a zdravotní stav jedince, emocionální faktory, motivační faktory, vlivy vnějšího prostředí. Poruchy a patologické jevy v pozornosti mohou výrazným způsobem ovlivňovat výsledky všech poznávacích procesů, některé z nich jsou spojeny s patologickými znaky ve vývoji osobnosti. Dekoncentrace – snížené zaměření intenzity pozornosti na určité podněty či činnosti (např. při únavě). Ztěžuje a zhoršuje soustředění na určitou činnost. Vyskytuje se také při lehkých organických poruchách, stresu z přemíry podnětů, časovém stresu, u neurotických poruch a depresí. Rozptýlenost – ztížené udržení pozornosti na jednom obsahu – lehká odvratitelnost, odklonitelnost, vyskytuje se u přesycení jednotvárnou činností, rušením vnějšími podněty, při zvýšené unavitelnosti, ale i ve vývojových obdobích – pubescence. Roztržitost – nestálá a nesoustředěná pozornost, těkavost nebo opačně přílišné soustředění a dlouhodobá intenzita setrvání pozornosti na určitém objektu (např. u lékař, který je zaměřen na rozbor výsledků vyšetření a zapomene svléknout plášť při odchodu z nemocnice). Paraprosexie – selhání pozornosti ve stavu napětí, trémy či očekávání (např. sportovec na startu). Hypoprosexie – snížená koncentrace pozornosti. Hyperprosexie – detailně zaměřená koncentrace pozornosti na určitý okruh podnětů, které mají zpravidla alespoň hypotetický vztah k osobě – např. u osobností s hysteroidními rysy, které se zaměřují na domnělá příkoří, ale i u dalších typů psychopatií. Aprosexie – minimální či úplně chybějící schopnost volního zaměření pozornosti. Vnější projevy vlastností a stavů pozornosti jsou přístupné pozorování. Lze pozorovat například útlum ostatních činností, 44 soustředěný výraz a postoj, svalové napětí, zpomalené a kratší dýchání a jiné vegetativní projevy. Vlastní obsah pozornosti je však přístupný jen sebepozorováním, projekcí či rozhovorem. 2. 2. 4. Procesy paměti Pamětí se rozumí schopnost organismu aktuálně přijímat, uchovávat a znovu vybavovat osvojené obsahy duševních dějů. Zahrnuje všechny duševní procesy, na které je možné se soustředit (dílčí počitky, vjemy, představy, osvojené pojmy, myšlenky, systémy znalostí a dovedností, citové asociace, vztahy, postoje, motivy, volní vypětí, hodnoty, adaptační mechanismy). Z tohoto pohledu je stejně jako pozornost „ funkcí nespecifickou“. Umožňuje člověku orientaci v prostředí, existenci v čase, poznávání minulého i přítomného. Umožňuje uchovávat výsledky učení. Opačně také poznatky, které psychologie o paměti má, umožňují zvyšovat efektivnost učení. Procesy paměti můžeme charakterizovat jako obecné vlastnosti nervové soustavy, jako psychické procesy odrazu předešlé zkušenosti ve vědomí člověka. Můžeme ji tedy chápat jako vlastnost, jako proces, i jako schopnost. Zkoumání paměti se odedávna věnovala velká pozornost. První poznatky se objevují již ve starověkých filozofických koncepcích. Vědecké experimentální zkoumání paměti začíná v Evropě v 19. století v díle H. Ebbinghause. Ve svých výzkumech paměti se věnoval fixaci nesmyslných slabik a pokusil se o izolaci paměti od myšlení. Zapamatování nevýznamného materiálu autor vysvětluje pomocí asociací. V současné době existuje celá řada teorií paměti, které se snaží objasnit její podstatu. Žádná z těchto teorií však ještě nepodala vysvětlení zcela komplexní a uspokojivé. Centrální teorie – paměť vysvětluje fyziologickými změnami v centrální nervové soustavě. Podstatu těchto změn se snaží vyložit dosti mechanisticky – vibracemi nebo vyježděním drah. Synaptická teorie – Sherrington – vychází z předpokladu větší či menší propustnosti synaptické membrány nervových spojů vůči opakovaným vzruchům. Teorie vzruchových konstelací – Rohracher – předpokládá, že vzruch mění přímo strukturu mozkových buněk. Cirkulační teorie – soudí, že zachovaný obsah je uchováván svou víceméně trvalou cirkulací v nervových obvodech. Chemická teorie – poukazuje na to, že obsahy paměti jsou kódovány prostřednictvím pružné restrukturace řetězců, vazeb, složité organické ribonukleové kyseliny (RNK). Fyziologogická teorie – I. P. Pavlov – činnost paměti je zajišťována plastičností nervové soustavy, která umožňuje utvářet po 45 Paměť vzruchu určité stopy v mozkových buňkách a na synapsích, stejně jako i dočasné nervové spoje mezi těmito stopami. Jedná se o fyziologické, biochemické změny v mozkových buňkách a na synapsích, které pro svůj vznik potřebují určitý čas na „dozrání“. Pokud je dozrávání narušeno, k zapamatování nedojde (šok, elektrický proud, otřes mozku). Rušivý vliv bezprostředně po učení způsobí, že se nevytvoří spoj. Usuzuje se, že k vytvoření trvalé stopy je zapotřebí nerušeného průběhu biochemických procesů po dobu několika desítek minut. Asocianistické teorie – přispěly k rozpracování teorie paměti hypotézou o stopách, které zůstávají v nervové soustavě po působení podnětu. Primární asociační zákony přispěly k objasnění základních mechanismů paměti. Sekundární asociační zákony postihují paměťové jevy podmíněné učením. Při studiu vlastností paměťových procesů umožňují postihnout paměť jako složitou psychickou schopnost. Tvarové teorie – odmítají výklady paměti a učení jako mechanického vytváření asociací. Tvarová psychologie klade důraz na smysluplnost, uspořádanost, organizovanost materiálu určeného k zapamatování a na jeho významovost. Behaviorální teorie – byly podniknuty rozsáhlé výzkumy, které se týkaly vztahů mezi pamětí a učením. Klasický behaviorismus nedokázal paměť uspokojivě vysvětlit, zastával názor, „že nikdo nemůže říci, co je paměť, víme jen, co je učení“. Paměť tak byla redukována na procesy učení. Paměťové procesy členíme podle jejich pořadí. Proto někdy hovoříme o jednotlivých fázích paměti, které mají určitý sled vzniku. 1. Zapamatování Paměťový proces, při kterém se uskutečňuje vštěpování nového materiálu. Je to první a nevyhnutelná fáze paměti. Základní charakteristikou zapamatování je selektivita, která spočívá v tom, že si zapamatováváme jen určité, pro nás důležité informace. Tato fáze závisí hlavně na paměťovém materiálu, na jeho kvalitě a kvantitě. Dále pak na způsobu učení, na aktivitě subjektu a jeho motivaci. 2. Retence Podržení v paměti je složitý dynamický proces, která spočívá v uchování zapamatovaného materiálu. Zahrnuje čas, který uplyne od zapamatování po vybavení paměťového obsahu. Zvláštním případem podržení v paměti je reminiscence. Spočívá v tom, že nejúplnější vybavení materiálu bezprostředně po naučení nenastává, ale dostavuje se až po určité době. Podle Rubinštejna je reminiscence způsobena často neuvědomovaným zpracováním materiálu. Nevyskytuje se vždy, nejčastěji nastává u smysluplného materiálu a tehdy, jestliže paměťový materiál vzbudil u subjektu určitý zájem. 46 S procesem uložení paměti úzce souvisí proces zapomínání (vyhasínání), který je jeho opačnou stránkou. Zapomínáním se označují změny v uchování a ve vybavení, ke který dochází v průběhu času od zapamatování. Podstatou zapomínání je to, že povaha zapamatovaného materiálu se v této etapě mění. Mění se jak jeho kvalita (přesnost, struktura), tak i kvantita (úbytek informací v čase). Snižuje se jistota v přesnosti a pohotovosti vybaveného. U smysluplného materiálu a při učení s porozuměním je zapomínání pomalejší než při učení mechanickém. Zapomínání se projevuje ve ztrátě pevnosti spojení mezi jednotlivými prvky obsahu (neumíme aktualizovat celou látku), ve vypadávání jednotlivých prvků (jména, data), ve změně jistoty aktualizace (nejsme si jisti, zda to je přesně takto), ve změně rychlosti aktualizace (malá pohotovost si fakta vybavit či reprodukovat). Zapomínání může být přechodné – dočasná neschopnost vybavit si nebo znovu poznat určitý pamětný obsah. K tomuto jevu dochází často vlivem vyčerpání a únavy. Trvalým zapomínáním rozumíme relativně trvalou neschopnost vybavit si určitý materiál nebo jej znovu poznat. O úplném zániku paměťové stopy lze těžko hovořit, pozůstatky po stopě se uchovávají po velmi dlouhou dobu a projevují se snazším osvojením toho, co jsme si kdysi zapamatovali a později zapomněli. Někdy si vybavíme i takové obsahy, které jsme považovali za definitivně zapomenuté. Zapomínání se projevuje ve dvou formách: jako nemožnost rozpomenout se nebo znovu poznat a jako nesprávné, nepřesné vzpomínání a znovu poznávání. Stupeň zapomínání může být v obou případech různý. Za psychologickou příčinu zapomínání se považuje především vzájemné ovlivňování zapamatovaných obsahů – interference. Nejčastěji se vyskytuje u verbálního materiálu a tam, kde jsou si minulé a právě osvojované informace podobné. Podstatou interference je negativní vliv jednoho učení na učení další. Vysvětlujícím mechanismem je zde útlum, který může být proaktivní a retroaktivní. Proaktivní útlum – projevuje se tím, že v minulosti získaná zkušenost či obsah zasahuje negativně do právě probíhajících paměťových procesů. Retroaktivní útlum – právě získaná zkušenost (současně učený obsah) negativně ovlivňuje uchování minulé zkušenosti. Negativní vliv interference lze překonat jednak častým opakováním a tím, že se snažíme o výrazné rozlišené jednotlivých částí zapamatovaného. Zapomínání celkově je zákonitý jev a má i svůj pozitivní význam. I zapomínání má selektivní charakter. 3. Aktualizace (vybavování) Tvoří v časovém sledu poslední fázi paměti, jde o aktivizaci minulé zkušenosti. Zde se zpravidla prověřuje úroveň zapamatování. Vybavení se děje buď znovu poznáním nebo aktivní reprodukcí. 47 Zapomínání Podle způsobu zapamatování a vybavování rozlišujeme několik druhů paměti. a) Neúmyslné zapamatování - počáteční forma paměti. Do vědomí se dostávají i takové zážitky, které jsme neměli v úmyslu si zapamatovat a vybavovat. Obecně máme tendenci zapamatovat si to, co souvisí s naším zaměřením (cíle, potřeby, zájmy,emoční odezva). b) Úmyslné zapamatování - je důležité vzhledem k záměrnému učení, vynakládáme volní úsilí ve snaze něco si zapamatovat. c) Mechanická paměť - probíhá bez snahy látku myšlenkově přepracovat. Osvojení se děje pouhým opakováním, asociativní cestou. d) Logická paměť - snažíme se pochopit smysl obsahu, hledáme vzájemné souvislosti, logicky obsah třídíme do souvislostí. Tento typ zapamatování je časově úspornější a umožňuje trvalejší uchování i pohotovější vybavení. e) Krátkodobá paměť - uchování omezeného množství informací. Výzkumy ukazují, že se jedná zhruba o 7 + 2 prvky. Pak dochází buď k úplnému vymizení. Nebo prvky pomocí učení a opakování přecházejí do dlouhodobé paměti. Krátkodobou paměť můžeme dál rozdělit na bezprostřední a operační. f) Dlouhodobá paměť - slouží k zapamatování informací, o nichž předpokládáme, že je upotřebíme delší čas. Umožňuje vytváření vědomostí, dovedností, návyků, vytváří základ pro pojmové a myšlenkové zpracování informací. Je předpokladem každého učení. V tomto procesu dochází k výběru podstatných znaků v obsahu a uchování obsahově logicky zpracovaných informací. Dlouhodobé uchování je závislé na motivaci, logickém zpracování informací, jejich opakování a užívání. Důležitou podmínkou dlouhodobé paměti je adekvátní užívání kontroly a sebekontroly. Informace o výsledcích své činnosti se získávají prostřednictvím zpětné vazby přímo nebo zprostředkovaně od jiných lidí. Paměťové procesy se vztahují vždy ke konkrétní osobě. Individuální rozdíly v této oblasti mezi lidmi se projevují v typech paměti, a v jejích vlastnostech. Psychologie rozeznává dva základní typy paměti, které se v praxi vyskytují jen zřídka v čisté podobě. Nejčastěji se setkáváme se smíšenými typy paměti. Názorně obrazná paměť – na základě podílu jednotlivých analyzátorů a druhů vnímání rozlišujeme paměť zrakovou, sluchovou, motorickou, čichovou, chuťovou a hmatovou. Lidé si snáze zapamatují, uchovávají a vybavují názorné podněty. Při tomto typu paměti se výrazněji podílí funkce nedominantní hemisféry, zejména představivost. 48 Slovně logická paměť – je rozhodující v procesu osvojování si vědomostí. Výrazněji se uplatňuje dominantní hemisféra, týká se toho, co je vyjádřeno slovy a zpracováno logicky, myšlením. Individuální rozdíly v kvalitě paměti se nazývají vlastnosti paměti. Za nejdůležitější vlastnosti paměti se považují: vštípivost trvalost rozsah přesnost pohotovost. Nejčastější změny a poruchy paměti, ke kterým dochází s postupujícím věkem, ale také s možným výskytem některých onemocnění. Patří mezi ně: hypernézie – zvýšená funkce paměti či jejich fází na úkor jiných hypomnézie – obecně snížená schopnost paměti, často u mentálních retardací amnézie – částečná nebo úplná ztráta vzpomínek na určité časové období, objevuje se po bezvědomí paramnézie – porucha přesnosti vzpomínek, které jsou často vyplněné neúmyslnými smyšlenkami. Patří sem iluze již viděného a iluze nikdy neviděného. 2. 2. 5. Mechanismy ovlivňující charakter psychického vývoje vývojové fáze vzájemně souvisejí; každá další fáze je výsledkem předchozího vývoje a základem pro další období (jestliže je tedy něco porušeno, je i základ dalšího období narušen – pokud nedojde k vyrovnání na stejné vývojové fázi); dědičné předpoklady jsou ovlivňovány množstvím proměnlivých faktorů prostředí; faktory prostředí působí značně odlišně – minulé zkušenosti se fixují a reakce na nové podněty bude touto zkušeností modifikována; vývoj daný dědičností a vnějšími vlivy se realizuje přes učení a zrání, které jsou ve vzájemné interakci. Zrání - realizace určitého programu genotypu, která se projevuje zákonitou posloupností změn v organismu, změny postupují v určitém pořadí: 49 kritická období – nejvhodnější momenty k rozvoji psychických vlastností či změn (např. vazba matka – dítě, autonomizace atd.) tato období jsou důležitá z hlediska citlivosti ke vzniku určité specifické odchylky (např. deprivace v kojeneckém věku, nedostačivý zácvik v období do 6 let v grafomotorice atd.) pro rozvoj určité vlastnosti musí být dosažený určitý stupeň zralosti (program zrání je dán geneticky), podněty z prostředí pak mají stimulující nebo tlumící vliv je trvalého, vcelku neměnného charakteru. Učení - změna psychických procesů a vlastností pod vlivem zkušeností: podmínkou je nejen dostatečná podnětnost, ale také z hlediska dítěte srozumitelnost a stabilní strukturovanost podnětů je to základní psychická potřeba, která pomáhá vývoj realizovat. Možnosti vlivu vnějšího prostředí jsou oproti zrání proměnlivější. Dědičné předpoklady i vlivy prostředí musí být v normě a musí působit ve vzájemném souladu i časové shodě. Genotyp (dědičnost) - souhrn dědičných (předpoklady, dispozice ke vzniku vlastnosti). předpokladů Heritabilita - míra předurčenosti vlastnosti geneticky a míra ovlivnitelnosti prostředím – čím závažnější odchylka, tím méně ovlivnitelná. Geny - dvojmo, ne vždy se ve fenotypu projevují stejnou měrou, žádný gen se neprojevuje izolovaně, ale v rámci komplexu živého organismu žijícího v určitém prostředí. běžné psychické vlastnosti i jejich krajní varianty jsou dědičné polygenně (více genů s malým účinkem) a velký vliv má působení prostředí psychické vlastnosti - fenotypy - výsledek dlouhodobých a velice složitých vztahů genetických faktorů a prostředí reakční norma - vymezení hranic genotypu, v rámci kterých je schopen reagovat na změny prostředí. Jednoznačné určení horní hranice rozvoje vlastnosti jedince je možné jen v případech, kdy prostředí působí optimálně u běžných vlastností se míra dědičnosti obtížně určuje u intelektu – platí pozitivní výběrovost - tendence si vybírat podobné partnery 50 temperament + osobní tempo – přitahují se jedinci odlišní variabilita dědičných znaků potomků je vždy partnerským výběrem ovlivněna. Patologické varianty psychických vlastností 1. (nejzávažnější jsou spojeny s odchylkami chromozomů) Downův syndrom, syndrom lomivého X, supermal syndrom atd. 2. (běžné adaptační obtíže – způsobené neurotickými a psychopatickými rysy osobnosti jsou polygenního charakteru) větší počet genů menšího významu, které se vzájemně ovlivňují, způsobují zvýšenou dispozici reagovat určitým více či méně abnormálním způsobem. Neurózy – tendence k vegetativním výkyvům, dráždivé reakce, přecitlivělost, nevyrovnanost, negativní a nestabilní prožívání. Psychopatie – tendence k impulzivnímu ovladatelná pudová a agresivní reakce. chování, hůře Neurózy i psychopatie zpětně ovlivňují i reakce prostředí, které se pak chová odlišně. U všech polygenních poruch prostředí hraje velice významnou roli. U silných dispozic – stačí k rozvinutí obtíží běžné, obvyklé, pro jiné zvladatelné nároky a zátěže. Na vzniku se podílejí charakteristické znaky života rodiny, může zde být i dědičná dispozice již u rodičů (jsou známy rodiny neurotiků). Zvláštní chování rodičů posiluje tendenci ke stejnému projevu dětí. Fenotyp – konkrétní realizace genotypu v prostředí. Prostředí se stává do značné míry zdrojem variace chování. Hraniční varianty : genetická dispozice je nějak omezena – prostředí nestačí k tomu, aby byla vytvořena žádoucí vlastnost (např. při geneticky nižší intelektové dispozici se i přes sebelepší působení prostředí nerozvine nadprůměr či norma); vliv prostředí působí neadekvátně – genetická dispozice je v normě, ale není vhodně stimulována – zanedbanost brání rozvoji v té míře, pro kterou je dispozice. Adaptace – jedinec je v interakci s prostředím, adaptuje se na podmínky, popřípadě si je přizpůsobuje (přizpůsobuje si prostředí vždy v pásmech obou okrajů normálního rozložení u intelektových schopností – obě pásma při okrajích Gausovy křivky). vždy jde o složité a různorodé formy vzájemného vztahu osobnosti a prostředí; 51 Patologické varianty přiměřená adaptace – nejen uspokojování potřeby, ale také snášení omezení a strádání (nesmí však jít za subjektivně danou hranici). Maladaptace – vzniká tehdy, když je některá ze složek podílejících se na adaptaci narušena. tehdy, když prostředí působí nepřiměřenými vlivy; tehdy, když je odchylka ve funkci dětského organismu; tehdy, když významné potřeby nemohou být (dostatečnou měrou a po dostatečně dlouhou dobu); když není soulad mezi potřebami dítěte a podmínkami prostředí. Např.: nechtěné dítě není emočně dostatečně saturováno, labilnější dítě je neurotizováno nároky rodičů atd.. uspokojeny Negativní vlivy prostředí prenatálně Teratogenní vliv – takový, který poškozuje normální vývoj. Míra účinku těchto vlivů je dána: vývojovým obdobím – největší vliv do prvního trimestru dávky teratogenu – souvisí i s délkou působení organismus matky – citlivost, vlastnosti metabolismu (schopnost odbourávat škodlivé látky) genotyp embrya – určuje základní citlivost ke škodlivým vlivům fyzikální – následky úrazů, RTG záření, mechanické poškození plodu při porodu – krvácení, asfyxie chemické – léky, konzervační prostředky, pesticidy, rozpouštědla, alkohol, drogy, kouření biologické – virová a bakteriologická poškození – rubeola – mentální defekt, zrakové a sluchové postižení, srdeční vady. Odchylky mateřského organismu nebo neslučitelnost s vlastnostmi plodu – imunologická nesnášenlivost – RH faktor, poruchy výživy plodu – hypotrofie – opoždění ve vývoji, poruchy rozumových funkcí trvalého charakteru. Postnatálně působící negativní vlivy prostředí Vznik odchylek závisí na tom, zda vlivy působí na psychiku, nebo ovlivňují somatus. somatické faktory – působí na tělesný stav dítěte – vznikají odchylky somatických funkcí – mohou vést k ovlivnění či narušení psychických funkcí. Pak jsou psychické odchylky sekundární. Např. infekce má sekundární dopad v emočním ladění, citové prožitky jsou 52 provázeny somatickým doprovodem – zažívací obtíže, třes atd. Somatický stav ovlivňuje chování, reaktivitu a adaptaci. Trvalá somatická změna – nemoc či postižení – znamená změnu předpokladů k dalšímu rozvoji - vede ke změně prostředí – jiná očekávání, tlak na akceptaci role nemocného, tendence k izolaci z postojů veřejnosti atd. psychogenní faktory – působí přímo na psychický stav jedince, vycházejí z prostředí, sociální faktory jsou nezbytné pro rozvoj, ale přinášejí i komplikace – oddálení či maření potřeby – učení se překonávat zátěže a překážky. V malé míře jsou nutné, protože to vede k aktivizaci (subjektivní míra). Působení prostředí směrem k nezvládnutí zátěže a možnost vzniku poruchy nastává tehdy, když se obtížnost neustále zvyšuje, obtíže trvají dlouho, dochází k vyčerpání a snižuje se odolnost. ∑ Shrnutí Psychologie se stala samostatnou vědou, vytvořila systém základních pojmů a stanovila předmět a metody svého zkoumání. Stala se oborem, který zkoumá prožívání a chování lidí v jejich každodenní interakcí s prostředím. Základ kognitivních procesů tvoří nižší poznávací procesy – smyslové poznávání. Přechodem k vyšším formám poznávání jsou procesy představivosti. Vyšší formy poznávání tvoří procesy myšlení a řeči. Vnímání tvoří základní integrační základnu v poznávacích procesech.Všechny poznávací procesy jsou ovlivňovány dalšími dvěma specifickými funkcemi v psychických procesech a těmi jsou pozornost a paměť. Poznávací procesy jsou stejně jako všechny psychické jevy ovlivňovány biologickými a ekologickými faktory. Kognitivní procesy tvoří jednu z částí kognitivní struktury osobnosti. 53 ? Kontrolní otázky popište funkční rozdělení mozkových hemisfér popište úlohu představivosti v poznávacích procesech charakterizujte jednotlivé typy myšlenkových operací specifikujte úlohu pozornosti a paměti v poznávacích procesech vymezte význam faktorů dědičnosti, učení a zrání v psychických procesech Literatura použitá ve studijním materiálu Čačka, O.: Nástin psychologie I. Brno, Paido 2001 Čáp, J.: Psychologie výchovy a vyučování. UK Praha, 1993 Hartl, P.: Psychologický slovník. Praha, 2. Vydání 1994 Kohout, K.: Základy obecné pedagogiky. Praha, VŠJAK 2002 Nakonečný, M.: Encyklopedie obecné psychologie. Praha, Academia 1998 Nakonečný, M.: Základy psychologie. Praha, Academia 1998 Švancara, J.: Úvod do kognitivní psychologie. MU Brno, 1995 Švingalová, D.: Základy psychologie - II.díl. TU Liberec, 1998 Vykopalová, H.: Vybrané kapitoly ze základů psychologie. UP Olomouc, 1995 54 3. ÚVODNÍ POZNATKY PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI V této kapitole se pokusíme odpovědět na otázky, které si lidé kladou tehdy, když zkoumají, proč se lidé navzájem liší, co je směruje v jejich motivech, přáních, proč lidé reagují takovým či jiným způsobem, proč někdo ve stejné situaci prožívá něco jiného, než lidé v jeho okolí a konečně proč se naše životní cesta ubírá právě tak, jak se ubírá. 3.1 Imaginativně - emotivní funkce osobnosti V úvodu maličké zamyšlení nad dvěma výroky: Instinkt se na této planetě dlouhodobě osvědčil, zatímco inteligence je teprve v počátcích. (J. Fourastié) Ne ten člověk žil více, který se dožil vysokého věku, ale ten, který svůj život více procítil. (J. J. Rousseau) Poznávací funkce, kterými jsme se zabývali ve druhé kapitole, jsou jednou částí uchopení jevů a vztahů okolní reality každého z nás. Druhou část chápání reality představují imaginativně – emotivní funkce psychiky (obrazně – prožitkové), které představují subjektivní kontakt s realitou, jsou zdrojem procesů prožívání a chtění, těsně se vztahují k vlastnímu já a znamenají subjektivní stránky každého z nás. Plní také v dynamice psychiky řadu specifických funkcí. Dovolují nám odpoutat se (emancipační funkce) od často nepříjemné a drsné reality, předvídat další možný vývoj událostí (anticipační funkce), uvolnit napětí (funkce katarze), rozvíjet kulturní tradice i tvořivě vytvářet přírodní a společenskou realitu. Velice významné je to, že uskutečňují formování a realizaci osobnosti, formují subjektivní náhled na život, vytvářejí osobní ideály a spoluvytváří životní poslání. Nacházejí přirozený výraz ve snech, literárním či jiném druhu umění, jsou součástí neustálého subjektivního vyrovnávání se se životem. Významnost podílu této funkce vystupuje zvláště v souvislosti s podílem na udržování psychické rovnováhy v dnešním bouřlivém, hektickém a ne vždy neohrožujícím světě. Zbavují nás často nejistoty, napětí a strachu a naopak poskytují prožitky klidu, pořádku. 55 Emotivní funkce psychiky 3.1.1. Emoce Definovat přesně emoce je v současné době velice obtížný úkol. Někteří autoři koncept emocí přímo popírají a považují je za přívlastek počitků a představ (Thomas Ziehen), někteří jej považují za zbytečný (E. Duffyoová). Různě jsou také chápány charakteristiky emocí. Přesto však každý člověk může říci, že emoce nebo city jsou zvláštní modality (možné způsoby) prožívání. Ke každé emoci přistupuje zážitková kvalita. Podstatnými znaky emocí jsou : 1. zážitek libosti nebo nelibosti 2. určitá úroveň vzrušení 3. zážitek napětí či uvolnění. 4. vystupují nechtěně, mají zcela spontánní původ. Emoce mají signální a hodnotící funkce. K charakteristikám emocí patří také selektivní a tonizující vliv, komplexní charakter emočních reakcí, polárnost a intenzita. Jejich průběh se promítá ve třech rovinách – na úrovni vědomé (uvědomění si citové kvality), výrazové (mimika, pantomimika, pohybová agitovanost, svalová tenze) a vegetativní (změna pulsu, dechu, slinění atd.). Kromě bezprostředních zažívaných či pozorovaných procesů lze emoce a jejich projevy najít v dlouhodobých vztazích či stabilních rysech osobnosti. Tyto základní typy citů se vzájemně liší kvalitou, intenzitou, délkou trvání i mírou uvědomění si vlastního podnětu. Mezi základní druhy emocí patří: Emoční procesy emoce Projevují se více či méně výraznou intenzitou, kratším trváním, vazbou na podnět (vjem, představa, činnost). Jsou bezprostředním prožíváním, které doprovází poznávací i snaho funkce, ovlivňují průběh těchto funkcí a podnětem k nim mohou být i vzpomínky nebo plány. Důležitými atributy těchto emocí je intenzita (určovaná temperamentem), hloubka (dána subjektivním významem podnětu). Protikladem pak je emoční povrchnost, která má za následek plochost emočních vztahů. Afekt – intenzivní, krátce trvající emoce, bouřlivě probíhající. Podnětem může být prožívané ohrožení, ale i nečekané splnění touhy (rozkoš, vztek, zuřivost aj.). Svoji silou může vyvolat až ochranný útlum vyšších center a narušit tak průběh jiných duševních funkcí (při afektu může dojít k zablokování poznávacích procesů). 56 Emoční stavy Nálady jsou podstatně méně intenzivní, obvykle bez plného vědomí podnětu, zato dlouhodoběji podbarvující (ale ne vždy pozitivně) ostatní funkce psychiky. Některé sice mohou mít příčinu i ve fyziologických procesech (úzkost), všeobecně jsou vyvolávány subjektivně podvědomě vnímanou i hodnocenou situací jak dříve prožitou, tak právě probíhající či očekávanou. Jsou součástí adaptačního mechanismu. Velice dlouhodobého průběhu i značné intenzity jsou vášně, které mohou výrazně ovlivnit motivaci k činnosti člověka ve chvílích, kdy se může svobodně rozhodnout pro typ činnosti (vášniví rybáři či sběratelé). Emoční vztahy Ustálené emoční jevy, mající charakter dlouhodobě fixované rozlišovací emoční reakce na podněty (obdiv, odpor, láska aj.), tvoří významnou složku všech relativně stabilních jevů psychiky – cílů, postojů, zájmů, motivů, hodnot. Jsou také emočním vyjádřením poměru k osobám, místům, předmětům, situacím atd. Bývají utvářeny vlastními zkušenostmi i prostřednictvím různých kultivačních mechanismů. Proces jejich tvorby jednorázový, relativně se stabilizují až ke konci období dospívání. Usnadňují orientaci užitím modelů hodnocení reality. Specifičnost lidských emocí je podmíněna individuální zkušeností v emočním životě, odlišnostmi ve fyziologickém základě citů a typem osobnosti. Lze přitom hovořit o některých vlastnostech emocí: senzitivita – určuje rychlost vzniku nových emocí a jejich pohyb citovost – stupeň rozvoje, šíře a bohatost či chudost emočního života labilita / stabilita – rychlost střídání emocí v čase, míru ovlivnění jednání a chování člověka jeho emocemi intenzita – hloubka – popřípadě mělkost a síla emocí zralost – míra rozumového základu prožívaných citů a míra rovnováhy mezi rozumovou a emoční složkou v psychice sugestibilita – ovlivnitelnost – jak lehce člověk podléhá emoční nákaze nebo jak snadno lze vyvolávat a měnit emoce zranitelnost – míra odolnosti vůči podnětům, které vyvolávají záporné emoce. V této souvislosti se pak hovoří o přecitlivělosti ovladatelnost – míra řízení, ovládání emočních dějů výrazovost – způsob projevu v mimice, gestice atd. 57 teorie emocí optimismus/pesimismus – tendence k prožívání posilujících nebo oslabujících emocí. Individuální charakter, hloubka a emotivita v prožívání jsou vázány na celkovou kultivaci osobnosti. V teoriích emocí se projevují postoje autorů k této problematice i rozpornost jednotlivých koncepcí, která je příčinou obtížného odborného definování emocí. P. V. Simonov – emoce kompenzují deficit informace. Vznikají tehdy, když existuje rozdíl mezi informací nezbytnou pro dosažení cíle a informací, kterou má subjekt k dispozici. Emoce vzniká především tam, kde dochází k neuspokojení potřeby informací. Tato koncepce je kritizována jako jednostranná a zjednodušující. R. Plutchik – emoce fungují jako reakce na životně důležité situace, dávají šance na přežití a současně slouží jako komunikační signály. J. P. Sartre – filozof – domnívá se, že emoce vyjadřují regresi k magickému vědomí a k magické formě bytí. W. McDougall – emoce vyjadřují prožívání instinktivních tendencí. S. Rado, P. K. Anochin – evolucionistické pojetí emocí jako nositelů primárního hodnocení biologického významu podnětů. Zdůrazňují autoregulativní funkci emocí. Některé patologické projevy emocí Patický afekt – neobyčejně silný afekt, na jehož vrcholu může dojít ke krátkodobému zákalu vědomí a v něm k závažnému jednání (vražda, jiný projev agresivity), ne které chybí vzpomínka. Patický afekt je vzácný a může přicházet u explozivních psychopatií, dále po silném záchvatu epilepsie, v alkoholovém opojení, u demence a jiných organických postižení CNS. Patická afektivní dráždivost – sklon k nadměrně silným afektům – u organických mozkových postižení a onemocnění, intoxikaci, u alkoholismu. Sklon k intenzivním a delším zlostným afektům mají epilepsie. Emoční inkontinence – reakce s patickým pláčem i na neemoční podněty. Typická pro arteriosklerotický proces mozku. Fobie – vtíravý strach z některého podnětu. V současné době je popsáno několik set těchto vtíravých emočních projevů. Do okruhu poruchových jevů v oblasti emocí patří i patické nálady – zde může tento jev trvat i několik let, jsou v podstatě na delší 58 dobu neodklonitelné a jejich vliv na osobnostní chování, jednání a postoje je nezanedbatelný, protože zde dochází k neadekvátním jevům. 3.1.2. Motivace, motivy Termín motivace pochází z latinského slova moveo – hýbám a vyjadřuje se tím přeneseně hybná síla chování. Mezi psychology panuje tak celkem shoda v tom, že otázka motivace je otázkou, proč se člověk chová tak, jak se chová. Pojem motivace však je vymezován nejednotně. Různé významy pojmu motivace se shrnují v psychologii takto: motivace je příčinou pohybu motivace je důsledkem změn stavu organismu motivace je abstrakcí v průběhu aktivace motivace je určující při zaměřeném chování motivace je výkladem souvislostí duševního života motivace dává směr rozhodování v situaci volby V jistém smyslu lze stavy motivace chápat jako psychologické příčiny chování. S. Freud uvažoval i o nevědomých motivacích – chybné úkony, některé typy chování, které jsou pokládány za náhodné (poškrábání se atd.). Vzhledem k teoriím motivace lze přístupy rozdělit na několik typů: homeostatické teorie – Cannon – všechny biologické pochody včetně chování vznikají v důsledku narušení optimálních podmínek rovnováhy prostředí a organismu. Narušení rovnováhy vytváří potřebu, která určuje puzení. Společně s kognitivními procesy toto puzení modifikuje chování ve směru opětného obnovení rovnováhy. pobídkové teorie – Atkinson - pobídky jsou podněty, které mají účinek na chování poznávací teorie – Woodworth – poznávací děje mají motivační charakter, základním druhem motivace je činnost vůči okolí humanistické teorie – Allport, Maslow – předpokládají existenci specificky lidských motivů – například nedostatkové a růstové motivy v chování lidí (viz další část textu) Psychologické koncepce uvažují o formách a druzích motivů. Za formy v motivaci bývají pokládány potřeby, zájmy, ideály. Za druhy motivů jednak motivy biogenní či fyziologické (biologické potřeby organismu – potrava, pohyb, odpočinek), jednat sociogenní či psychogenní (potřeby člověka jako sociální bytosti – uznání, výkon, kompetence). 59 Potřeby Maslow chápe potřeby jako podmínky udržování fyzického a duševního zdraví. Poznávací obsah potřeb reprezentuje cíle lidského chování a v termínech potřeb se lidské chování chápe. Murray sestavil index viscerogenních (fyziologických potřeb) a v jeho rámci rozlišoval potřeby vyjadřující nedostatky – potrava, dojmy, potřeby vyjadřující nadbytky – exkrementy, potřeby vyjadřující vyhnutí – škodliviny, horko, zima. V rámci psychogenních potřeb rozlišil 20 zjevných a 8 skrytých potřeb – agrese, ovládání, poznání, pomoc, sexualita aj. Index zjevných potřeb obsahuje například potřebu dosažení výkonu, připojení se, autonomie, opozice, poddání se atd.. Více se však ujal Maslowův hierarchický model potřeb. Potřeby jsou zde uspořádány dle naléhavosti (jak jsou prožívány jako vnitřní tlak). Rozlišuje 3 úrovně potřeb: základní – fyziologické potřeby – uspokojení hladu, žízně, sexu potřeby bezpečí – vystupují v situacích vyvolávajících ztrátu pocitu jistoty, v situacích nebezpečí, ekonomického selhání; psychologické – potřeby sounáležitosti a lásky – být milován, být akceptován, patřit k někomu - potřeby uznání – výkon, kompetence, respekt, důvěra, získání souhlasu; sebeaktualizace – potřeby realizovat své schopnosti – být tím, kým mohu být osobního růstu – kognitivní a estetické potřeby objevovat, tvořit, uspořádávat. Vyšší potřeby vystupují teprve tehdy, když jsou alespoň do určité míry uspokojeny potřeby nižší. Vývojově nejvyšší potřeba sebeaktualizace vystupuje jen u malé části lidí, kteří jsou uspokojeni ve svých základních i psychických potřebách, váží si sebe sama, respektují své sebepojetí. Autor je nazývá potřebami růstu a jejich výrazem jsou metapotřeby – jednota, rovnováha a harmonie, spontaneita, individualita, hravost, autonomie, smysluplnost a jiné. Tyto metapotřeby jsou na rozdíl od základních potřeb méně naléhavé, ale jejich uspokojování posiluje dle autora vývoj k lidskosti, vyššímu štěstí, radosti. Z principu hierarchie potřeb existuje několik vyjímek: někteří lidé jsou vrozeně tvořiví; u některých lidí může být trvale snížena potřeba aspirace díky deprivaci v minulosti; někteří lidé mají vysokou toleranci k frustraci základních potřeb; potřeba úcty může být silnější než potřeba lásky. 60 Madsen rozlišil primární a sekundární motivy. Primární tvoří hlad, žízeň, sexus, péče (mateřský pud), teplota, vyhnutí se bolesti, exkrementace, kyslík, odpočinek, spánek, aktivita. Emocionální motivy jsou zčásti primární a částečně sekundární a patří sem bezpečí – deprivace se projevuje strachem, agrese – deprivace se projevuje hněvem. Do sekundárních motivů pak zařazuje sociální kontakt, výkon, prestiž, vlastnictví. Charakteristika motivů: projevy lidských motivů se liší od kultury ke kultuře a v rámci téže kultury se liší od osoby k osobě – vliv náboženských představ, morálních norem, tradic, obyčejů; stejné motivy se projevují různými způsoby chování; ve stejném chování mohou bát vyjádřeny různé motivy – návštěva divadle může být motivována zájmem o umění, jindy demonstrací sociálního statusu; motivy se často projevují ve skryté formě; každý jednotlivý projev chování může být projevem několika motivů a tyto motivy mohou působit současně. Podmiňování emocí současnými emočními reakcemi může být východiskem utváření nových motivů. Tak se na základě učení vyvíjí systém apetencí a averzí s příslušnými motivy. Dalším zdrojem nových motivů může být napodobování modelů a důsledky vlastního chování – máme sklon neopakovat nepříjemné a opakovat příjemné zážitky. V tomto smyslu jsou sekundární získané motivy naučenými tendencemi. Aby motivy nezůstaly jen nenaplněnou touhou, musí obsahovat také organizační a energetizující složky. Mezi ně patří: cíl – konkretizované puzení; prostředky – jedincem stanovený soubor kroků nezbytných k dosažení cíle; energie – nejprve v latentní podobě, jedinec je osobně ochoten ji investovat k dosažení cíle. Koresponduje s hodnotou cíle a aktivizuje se v průběhu volního jednání. Postoje Postoje jsou vysouzené, odvozené motivační dispozice. Vytvářejí se učením na základě přímě nebo zprostředkované zkušenosti, že určitý objekt či činnost může umožnit, nebo opačně zmařit uspokojení některého vlastního motivu. V tomto kontextu postoje představují pohotovost reagovat určitým způsobem, s určitou intenzitou a v určitém 61 směru na motivačně závažný podnět nebo třídu podnětů. Povaha této reakce záleží na významu, který pro jedince daný podnět představuje v důsledku s ním spojené zkušenosti. Postoje se vyznačují určitým stupněm osamostatnění – vyvolávají obvyklou odezvu, ačkoli jejich zdroj již dávno motivační úlohu neplní, a stálostí – jednou fixované postoje výrazně ovlivňují možnosti získání jiných rezultátů učením. Jsou ale většinou méně obecné a méně odolné vůči změně v důsledku nové zkušenosti ve srovnání se sekundárními motivy. Zpravidla je jeden typ postoje sycen několika motivy současně – postoj k partnerovi může zahrnovat motivy pohlavní, sociálních kontaktů, pečovatelské, vlastnictví. Přítomnost předmětu postoje působí jako pobídka a vyvolává odezvu v síle úměrné s ním spjatých motivů. Pokud pro jedince podnět znamená uspokojení jedněch potřeb a potlačení potřeb jiných, pak je postoj k podnětu ambivalentní (rozporný). V obecné kategorii postojů je psychology věnována pozornost oblasti zájmů a hodnot. Zájmy, hodnoty Zájmy bývají většinou definovány jako trvalejší kladné vztahy člověka k určité oblasti předmětů nebo činností. Naprosto přesná a vědecky ověřená koncepce definice zájmů však zatím nebyla vymezena. Často se tak definování tohoto pojmu uchyluje k popisu vnějších charakteristik zájmu. G. Murphy se je pokoušel hlouběji pochopit. Chápe zájmy jako dispozice definované v termínech objektů, kterých si člověk snadno a volně všímá. Zcela určitě jsou zájmy velice silným motivačním prvkem, který aktivizuje člověka a může tak rozvíjet jeho schopnosti. Z tohoto pohledu ani uvedená definice není úplná a nezahrnuje v sobě všechny psychické jevy, které se na vzniku a průběhu zájmových aktivit podílejí. Podle některých autorů lze rozlišit následující typy zájmů: 1. profesní zájmy - zájmy o vědu, umělecký výraz a sociální blaho, ale i o obchod a tělesné práce. 2. mimoprofesní zájmy - záliba v dobrodružství (láska ke zkoumání, záliba v osobním nebezpečí, cestování, odpor ke každé formě monotónnosti); - záliba v rozptýlení (uspokojení ze hry a zábavných činností); - zájmy o zvláštní činnosti (uspokojení ze změny činnosti, prostředí nebo úkolu, radost z neobvyklých věcí, cest a přírody). 3. oceňovací zájmy 62 - kulturní a estetické zájmy, záliby v intelektuální, estetické a občanské aktivitě, pasivní estetické oceňování různých druhů umění, smysl pro různé druhy humoru. V souvislosti s tím se uvažuje o znacích zájmu: trvalé zaujetí něčím spojené s poznáváním; výběrovost; vynakládání úsilí, peněz a času, ochota podstoupit riziko; informovanost, zběhlost a zručnost v předmětné oblasti aktivity; koncentrace pozornosti a míra zapamatovaných prvků v předmětné oblasti; afektivní vzrušení v průběhu činnosti. Hodnotou se rozumí přitažlivost zamýšleného cíle (proč to chci, co mě nejvíce zajímá), je to zobecnění snahových tendencí člověka, jedno z východisek nejvýše strukturovaných řídících mechanismů osobnosti každého člověka. Lze zde rozlišit aktuální (okamžitou) hodnotu a dlouhodobější životní orientaci. Význam hodnoty se navenek projevuje kvantitativním (kolik) a časovým (co dříve) hlediskem. Tvoří relativně stabilní a subjektivně odstupňovanou strukturu, jakoby životní program.V průběhu života dochází k zákonitým změnám, jejichž původem jsou změny probíhající ve vnitřním i vnějším vztahovém rámci každého z nás. Lze konstatovat, že v této oblasti se lidé rozdílně orientují – někdo hromadí statky, jiný vědění, další společenské pozice, opět jiný moc. Z toho vychází koncepce hodnotových typů E. Sprangera. Podle této koncepce lze rozlišit šest možných hodnotových útvarů: 1. ekonomický 2. mocenský 3. teoretický 4. estetický 5. sociální 6. náboženský V. E. Frankl dělí hodnotové kategorie do tří typů: a) tvůrčí hodnoty – aktivita, produktivita (snaha něco umět, dělat, tvořit) 63 b) zážitkové hodnoty – něco prožít, někoho milovat atd. c) postojové hodnoty – schopnost nalézt smysl, stanovisko, postoj a vyrovnání i ve zcela beznadějné situaci 3. 1. 3. Vůle (bulie) V lidské činnosti lze rozlišit z psychologického hlediska tři úrovně řízení. Pozorované vnější či vnitřní aktivity mají podobu: vrozenou a předem danou – nepodmíněné reflexní a informativní činnosti; osvojenou, předem danou – zvyková, automatizovaná činnost; volenou, právě vytvářenou – volní, úmyslná činnost. Tabulka č. 8.: podmínky volní činnosti Podmínky volní činnosti Úplnost vývojových struktur Utvoření struktury zkušeností Schopnost vědomého sebeřízení Abychom mohli hovořit o volní činnosti, musí být tato činnost spjata s několika oblastmi: přítomny musí být prvky představování si (cíl, možné řešení) imaginativní oblast; člověk musí vynaložit určitou míru energie k dosažení cíle – energetická oblast; na počátku volního úsilí bývají pociťovány k něčemu – motivace; je přítomno vědomé zvážení prostředků k dosažení cíle – poznávací oblast; dosažení cíle je provázeno úlevou – emoční oblast. motivy či puzení V průběhu volní činnosti na sebe navazují a prolínají se následující fáze: 1. fáze – uvědomujeme si potřebu, cítíme před sebou nějaký úkol = motiv (pouhé uvědomění si potřeby lze označit jako přání, je však ještě třeba vědomého úsilí k dosažení cíle); 64 2. fáze – zde člověk zvažuje všechny prostředky vedoucí k možným způsobům dosažení cíle (zde lze hovořit o vědomém chtění, je vytvářen jakýsi představovaný program, který povede k cíli); 3. fáze – zde se člověk vědomě rozhoduje, zvažuje svoje motivy – důvody pro výběr určitého cíle, zvažuje ale také následky chování. V rozhodovacích procesech lze rozlišit krátkodobý úmysl a dlouhodobá předsevzetí. Rozhodovací fáze může být v rovině navyklých programovaných postupů – postupy pro řešení matematických úkolů, navyklé způsoby činnosti, teorie her atd.; 4. fáze – zde se jedná o vlastní realizaci předem vytvořeného programu k dosažení cíle. V této fázi se člověk také často setkává s překážkami, které musí na cestě k dosažení cíle překonávat. Tyto překážky lze rozdělit na vnější (společnost, příroda), aktivní (zabraňující síla), pasivní (málo prostředků k dosažení cíle); 5. fáze – v této fázi bývá dosaženo cíle, člověk zpětně srovnává zamýšlený cíl s konkrétním výsledkem. Zpravidla bývá tato fáze doprovázena emočními jevy – radost, únava, spokojenost, ale také třeba zklamání, skleslost a smutek při zjištění, že se nám cíle nepodařilo dosáhnout, nebo nebylo dosaženo cíle tak, jak jsme původně zamýšleli. To může vést buď k naprosté rezignaci na dosažení cíle, nebo opačně směrovat k další aktivní činnosti. Ve struktuře osobnosti lze rozlišit následující volní vlastnosti: svědomitost – chování vedoucí k dosažení cíle, podřízení sil cílové aktivitě. Opakem je ovlivnitelnost; rozhodnost – racionálně odůvodněný způsob řešení. Opakem je nerozhodnost, která je charakteristická pochybami, strachu z odpovědnosti a překážek; vytrvalost – schopnost dovést úsilí do konce. Vyžaduje vždy sebeovládání a sebekázeň. Opakem je impulsivnost – odklon od cíle při první příležitosti; statečnost – schopnost překonávat na cestě k cíli strádání a utrpení; odpovědnost – vnitřní aktivita, tvořivost a rozhodování ve vztahu k druhým lidem i k sobě. Někdy bývá milně na vytrvalost vydávána tvrdohlavost, která je však charakteristická výběrem řešení bez ohledu na možné následky chování, popřípadě ztráty během činnosti, které nemohou vyvážit dosažený pozitivní cíl. Tato tendence by se dala označit jako způsob řešení „za každou cenu“. Jako takový je z hlediska volního aktu tento přístup kontraproduktivní. 65 Poruchy vůle hypobulie – nerozhodnost k počátku činnosti. Může se objevit u stavů vyčerpanosti, pak může být provázena apatií. Rovněž se může vyskytovat u neurotických a depresivních poruch, u organických poruch; abulie – ztráta schopnosti začít jakoukoli činnost; hyperbulie – nadměrně vyjádřená rozhodnost, energičnost, nadměrně vysoké úsilí. Bývá přítomna u mánií, vyvolaná může být psycholostimulancii – v tomto případě bude mít přechodný ráz. Pokud je přítomna navíc ještě úporná aktivita, může se tento jev objevit u chorobného stěžovatelství, u paranoického vývoje a u poruch osobnosti s paranoidními rysy. Dle některých teorií má volní aktivita své „ohnisko“ podráždění v mozkové kůře, které odpovídá soustředění na činnost touto oblasti řízenou. V posledních desetiletích se objevují některé experimentální výsledky elektrofyziologického sledování činnosti mozku při volních úkonech. Ukazuje se, že potenciály snímané EEG v určité oblasti povrchu hlavy vykazují výchylky již při představě vykonání volní činnosti. Zdá se, že tato oblasti bude cílem dalších neuropsychologických výzkumů. 3. 1. 4. Schopnosti Schopnosti Člověk může být charakterizován také z pohledu toho, jak úspěšně se vyrovnává s určitými úkoly, jak dobře řeší problémy, přičemž jedním z těchto hledisek může být výkon. Lidé vykazují nestejnou úroveň výkonu, protože jej podávají v různých vnějších i vnitřních podmínkách. Vnitřní dispozice (předpoklad) určitému druhu výkonu se nazývá schopnost. Tyto předpoklady lze hierarchicky uspořádat podle vývojového hlediska: vlohy – vrozené předpoklady; nadání – mimořádně vyvinuté vlohy; schopnosti – učením rozvinuté předpoklady; talent – učením rozvinuté schopnosti; vědomosti – pamětní mentální předpoklady výkonu; dovednosti – předpoklady k vykonávání určité praktické činnosti. Mezi typy schopností lze rozlišit ještě obecné, skupinové a specifické schopnosti. Jednotlivé schopnosti mají širší dosah působnosti a obvykle bývají komplexem zvláštních předpokladů (hudební, matematické a jiné schopnosti). 66 Obr. č. 6: Vernonův model hierarchického uspořádání schopností (1961) Obecné schopnosti Skupinové schopnosti Specifické schopnosti Obecná schopnost poznávání (mentální činnosti) se nazývá inteligence. Dle Wechslera ji lze definovat následujícím způsobem: „Inteligence je schopnost samostatně a kvalitně řešit různě složité problémy. Zde je nutno rozlišovat mezi intelektem – biologicky podmíněná struktura čistě rozumových schopností a inteligencí – zahrnuje širší, kulturně vzdělanostní hledisko.“ Míru této obecné schopnosti lze zjišťovat specifickými psychologickými testovými metodami. V této souvislosti je potřeba rozlišit mezi jednosložkovými inteligenčními zkouškami – měří biologicky podmíněnou strukturu rozumových schopností – označovanou jako „fluidní inteligence“ – např. Ravenova zkouška. Zjišťování spíše vzdělaností a kulturou podmíněné inteligence je pak předmětem celé testové baterie takto zaměřené – pak je snímána tzv. „krystalická inteligence“ – např. Wechslerovy testy v modifikacích pro děti a dospělé. U inteligence se rozlišuje složka verbálně – teoretická (schopnost zacházet s pojmy, bohatost a plynulost vyjadřování, nalézání obecných souvislostí a znaků a jejich pojmenovávání, logické myšlení atd.), praktická (nazývaná performační, neverbální – schopnosti zacházet s předměty, nástroji, vnímání prostorových vztahů a orientace v prostoru, kvalita a rychlost koordinace zraku a rukou atd.) a dle dalších autorů také emočně – sociální (schopnost vycházet s lidmi, navázat a udržet komunikaci a sociální kontakt atd.). 67 3. 2. Jáství jádro osobnosti Jáství znamená organizaci složek Já. Je jím rozuměno sjednocující jádro osobnosti, které dává sjednocující smysl a směr celé psychické činnosti. Má tři složky: poznávací složku (uvědomování sebe a poznávání sebe); emocionální složku (sebehodnocení a sebepojetí); součinnostní složku (konativní, ideální já, seberozvíjení, seberealizace). Poznávací složka 1. Já jsem – sebeuvědomování. Vědomí sebe má zážitkový charakter a dělí se na nesdělitelné sebezažívání a věcné nahlížení na sebe sama. Tyto dva procesy ve vědomí se neustále střídají a doplňují. Veškeré subjektivní duševní dění je vázáno na zážitek sama sebe a projevuje se vnitřními výroky „já myslím, já cítím, já chci“. V citech se já projevuje spíše trpně a pasivně, ale v rámci volních procesů je rozhodujícím spouštěčem aktivity. U dospívajících lidí je vědomí já začátkem úsilí o novou autonomii. 2. Sebepoznávání. Kvalitní sebepoznávání je podmínkou záměrné vědomé interakce s prostředím. Jednodušší vnitřní posouzení vlastních kvalit je prováděno na základě posouzení například prospěchu, účinnosti jednání atd. Složitější je posouzení vlastních povahových vlastností. Člověk k tomu využívá sebepopis, nebo pravidelnou a dlouhodobou sebereflexi. Sebepoznávání předchází každou záměrnou práci na sobě, je na něm závislá sebekontrola, sebeovládání, seberealizace. Emocionální já 1. Sebepojetí (jaký se chci jevit). Sebepojetí je představa člověka o sobě, kterou si každý sám vytváří a své představy se snaží naplňovat. Vlastní podoba sebe je podmínkou přechodu výchovy na sebevýchovu. I tento proces má tři základní součásti: sebepoznávací – více či méně reálný obraz vlastních schopností a vlastností; prožitkovou – sebeúcta, sebevědomí, nemusí vždy korespondovat s reálnými výsledky; snahovou – projevuje se v osobní orientaci na určité cíle (např. znaky prestiže). 68 2. Sebehodnocení (zač stojím). Kvalitu úcty člověka k sobě podmiňují důsledky sociálního učení a typické projevy ve vývojových fázích, ale také charakter některých základních rysů osobnosti (extroverze, labilita). Kromě toho zde vystupuje také celkový sebehodnotící faktor (obecný přístup k sobě samému) i dílčí sebehodnotící koncepce – profesní, mocenské atd. Součinnostní složka já 1. Seberozvíjení (co chci umět). Z hlediska humanistické psychologie je já rozvíjenou hodnotou, která se zvláště v dospívání orientuje na růst a expanzi. Tendence zhodnocení vlastního já v sobě zahrnuje potřebu kompetence, výkonu, autonomie, respektu, obdivu. Faktory, které dopředu snižují nároky na sebe jsou pak nízká sebedůvěra, strach z neúspěchu, konformní závislost atd. Tato snaha o sebeuskutečnění je záměrně realizovaný proces práce na sobě s tendencí k sebezdokonalení vlastních možností. 2. Seberealizace (kým chci být). Seberealizace spočívá v uplatňování v rozvinuté úrovně osobnosti a to vlastním voleným směrem a v rámci možností poskytovaných danými podmínkami. Seberealizace tedy zahrnuje vnější projev já, kterým člověk dosahuje více či méně úspěšně vlastního sebeuskutečnění, sebepotvrzení. Všechny funkce já se vzájemně podmiňují a doplňují. Postupně dochází k souladu všech tří složek jáství. Tento soulad je důležitou podmínkou pro odpovídající osobní ambice, ale také podmínkou celkové vyspělosti osobnosti, která se projevuje i v odpovědném přístupu k sobě samému. 3. 2. 1. Osobnost Osobností se v psychologii rozumí relativně stabilní celek duševního dění člověka. Je to struktura relativně stabilních vlastností temperamentu, charakteru, schopností, které jsou integrovány vědomím já a vyvíjejí se v procesu adaptace na prostředí. Jedinečné kombinace kvalit osobnosti určují do jisté míry i životní dráhu člověka. V současných psychologických teoriích existuje řada nejrůznějších modelů duševního dění osobnosti, řada způsobu nahlížení na principy jeho dynamiky, vzájemného působení dílčích osobnostních oblastí i řada náhledů na soustavy řídících schémat osobnosti. Řešení těchto složitých otázek však není v psychologii osobnosti dostatečně jednotné. Bývají rozlišovány modely horizontální, vertikální, rysové, situační a jiné. Pro porozumění celku osobnostní dynamiky je však důležité se zastavit ještě u dvou charakteristik – temperamentu a charakteru. 69 osobnost Temperament Temperament představuje vrozenou dynamiku prožívání a chování, která určuje psychomotorické tempo, přizpůsobivost změnám, odolnost, důraznost a další vlastnosti. Typ temperamentu predisponuje člověka k určitým druhům činnosti. Teorie temperamentu se vyvíjely od antiky, přes neurofyziologii až po současné teorie temperamentu. Právě od antiky se traduje teorie o čtyřech převažujících tělesných tekutinách, jejíž obsah byl již dávno překonán, ale základní označení typů přetrvalo staletí až do současné doby. Hippokrates rozlišoval typ cholerický – snadno vzrušivý, investující příliš mnoho energie, sangvinik – typ vytrvalý a optimálně aktivovaný, flegmatik – soustředěný a nerad měnící návyky, melancholik – nesnášející zátěž a změny, silně prožívající i nepatrné dojmy. Tabulka č. 9: Pavlovova koncepce temperamentových typů Vlastnosti nervových procesů TYP VNČ Hippokratovské typy silný Vyrovnaný Rychlý (živý) Sangvinik silný vyrovnaný pomalý Flegmatik silný nevyrovnaný Cholerik slabý Melancholik Hippokratovskou koncepci temperamentu kromě jiných autorů rozpracovat také I. P. Pavlov v souladu se svou teorií vyšší nervové činnosti. Jednotlivé typy charakterizoval z hlediska vlastností základních nervových procesů podráždění a útlumu. Tyto vlastnosti byly síla, vyrovnanost a pohyblivost. Kromě uvedených dvou koncepcí existuje mnoho dalších typologií. Lze uvést v této souvislosti typologii E. Kretschmera, která vychází z klinických pozorování stavby těla psychiatrických pacientů. Tato typologie potvrzovala po statistickém zpracování teze o souvislosti stavby těla a určitých druhů psychóz. Autor rozlišoval typy astenické, pyknické a atletické. V. H. Sheldon ve své typologii setrval na pojetí, že temperamenty jsou determinovány biochemickými faktory. Prováděl antropometrická měření, identifikoval psychologický obsah pomocí posuzování v charakteristikách chování. Rozlišuje následující typy: endomorfní – viscerální typ, mezomorfní – somatotonní typ, ektomorfní – cerebrotonní typ. Je důležité jenom poznamenat, že temperament u člověka není v zásadě možný přestavět, výrazné zásahy do základních vlastností osobnosti mohou vést k závažnému poškození. Neméně důležité je, že většinu lidí není možné zařadit do určitého čistého 70 temperamentového typu, ale spíše je dobré zjistit, v jakém stupni se určující vlastnosti typu vyskytují a jak se vzájemně kombinují. Charakter V tomto případě je dobré upozornění, že je potřeba rozlišovat dvojí užívání pojmu charakter v psychologii: v čistě psychologickém smyslu vyjadřuje charakter individuální zvláštnosti člověka; ve smyslu „morálního charakteru“ vyjadřuje pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů. Výstižně vyjadřoval podstatu charakteru Allport, který je charakterizoval jako zhodnocenou osobnost. V charakteru se dle tohoto autora projevují zvnitřnělé hodnoty jedince, které vyjadřují jeho vztah: k lidem a společnosti; vztah k práci (popřípadě učení či hře); vztah k sobě samému. Charakter je nejvyšším regulátorem lidského jednání, jeho vyhraněnost, pevnost a uvědomělost je výrazem zralé osobnosti. Formuje se pod vlivem společenských vztahů a praktické činnosti, zejména působením výchovy, popřípadě sebevýchovy. Nejbližší laické označení pro charakter lze najít v termínu „povaha“. Existuje také mnoho teorií, které se zabývají vývojem charakterových vlastností. Psychoanalytické pojetí charakteru vychází ze zdůraznění vlivu ranných dětských zkušeností – teorie tzv. análního, orálního charakteru. Významnou teorii vytvořili autoři Peck a Havighurst. Tabulka č. 10: přehled vývoje charakteru Pecka a Havighursta Typ charakteru Období vývoje Amorální Kojenectví Prospěšný Rané dětství Konformní Pozdější dětství Iracionálně vědomý Adolescence a dospělost Další vývojové stupně morálních L. Kohlberg. 71 vlastností identifikoval Tabulka č. 11: Kohlbergovo pojetí vývoje morálky Prekonvenční úroveň I. stadium: II. stadium: orientace na trest, egocentrické podřízení se moci. naivně egoistická orientace - chování zaměřené na uspokojení vlastních potřeb. Konvenční úroveň III. stadium: IV. stadium: konformita se standardními obrazy společnosti "orientace dobrý hoch x dobré děvče orientace na autority sociálníhopořádku (fixovaná pravidla). Postkonvenční úroveň V. stadium: VI. stadium: orientace na sociální odchylku a na společně sdílené hodnoty; "orientace na sociální smlouvu". orientace na svědomí, respektování druhcých; abstraktní etické principy. 3.2.2. Teorie osobnosti V dějinách psychologie až do současné doby se vyskytuje mnoho pojetí osobnosti a mnoho teorií, které ji tak či onak vysvětlují. Některé z nich vysvětlují osobnost jako soustavu vývojových aspektů – vrstvové modely osobnosti. Další v teoriích osobnosti zdůrazňují dynamiku některých procesů a jsou proto označovány jako dynamické. Faktorové modely naopak zdůrazňují jednotlivé popisné osobnostní rysy. Dynamické teorie Jako zástupce těchto typů teorií lze uvést psychoanalytickou teorii S. Freuda. Hybným prvkem osobnosti jsou střety vědomých (princip reality) a nevědomých (princip slasti) procesů. Ke konfliktům mezi těmito dvěmi procesy dochází na intrapersonální úrovni (vnitřně psychické). konflikt id versus ego – id chce okamžité uspokojení, ego tento požadavek pod tlakem reality upravuje (uveden příklad chlapec – autíčko – detektiv – zloděj); id versus superego – požadavky id jsou tlačeny etickými normami (chlapec – autíčko – náboženství); 72 ego versus superego – racionální ego je tlačeno dokonalým superegem. Lidé chtějí dělat něco, co vidí jako racionální, ale při tom se cítí provinile pod tíhou introjektů (přejaté hodnotící soudy okolí). Funkci ochrany ega před ohrožujícími myšlenkami či přáními nevědomé obrany: vytěsnění – iracionální útěk od myšlenek, osoba, která vytěsňuje sexuální přání může být podrážděná, nesoustředěná, bezohledná; sublimace – převedení libida do společensky oceňované činnosti (uváděn příklad mnich – žena – obraz s biblickou scénou); regrese a fixace – prožívané ohrožení ega v dospělém věku je docela silné. Ego pak reaguje návratem k nižšímu stádiu s méně stresovým prožíváním (silný tlak – jedí, pijí – orální stádium; anální stádium – vnější projev ve sklonu k zanedbávání hygieny a pořádku); Regrese bývá dočasná, fixace však dlouhodobá. Lidé regredují tam, kde jsou fixováni. Faktorové modely Jeden z faktorových modelů vytvořil R. B. Cattel. Lze vyčlenit tři hlavní body jeho faktorového pojetí osobnosti. osobnost je popisována – prvkem popisu jsou rysy = vlastnosti vyvozené z pozorovatelného chování osoby; důraz je kladem na predikci – „osobnost je to, co umožňuje předpovědět, co osoba udělá v dané situaci“; psychometrický způsob zkoumání – přesné měření poskytuje pevný základ pro poznání osobnosti - test je zde prostředkem pro sběr přesných dat. Cattel sbíral data trojím způsobem. L – data (laif data) = jsou údaje sbírané od jiných osob, vztahují se k životu vyšetřované osoby. Druhý typ dat tvoří dotazník – Q data – jde o sebeposouzení vyšetřovanou osobou, které je porovnáváno s předchozími L daty. Posledním typem dat při zjišťování a popisu osobnostních rysů jsou objektivní data – T data – testová – shrnují výsledky objektivních testových zkoušek. Příklad některých faktorů: submise x dominance, plachost x dobrodružnost, sebedůvěra x pocity viny, uvolněný klid x napjatá dráždivost. Vrstvové modely Tyto teorie osobnosti sledovaly vývojové aspekty. Thorne popisuje osobnost ve své teorii jako více stupňovou raketu. 73 1. vrstva – procesy v kontextu bezprostřední reality – vyvíjejí se od ranného dětství 2. vrstva – uplatnění osvojených poznatků, postojů, rolí, norem, konformní osobnost – rozvoj ve školním věku 3. vrstva – kritéria a tendence vlastního já – překonává obecnou jednostrannost, idealizované sebepojetí, sebehodnocení, patrné v pubertě 4. vrstva – komplexní útvary duševního dění – vzdělanost, moudrost, ušlechtilost – vyvíjí se v dospělosti Kromě těchto teorií existují ještě různá integrovaná pojetí – jako příklad lze uvést teorii G. Allporta. Tato teorie integruje tvarové, psychoanalytické, rysové a behaviorální prvky v pojetí osobnosti. Za zmínku stojí ještě vrstvové modely uvažující o vývojových stádiích ve vytváření částí mozkových struktur (mozek ještěří, savčí, personální, lidský). 3. 2. 3. Poruchy osobnosti Deprivovaná osobnost – není samostatnou diagnostickou kategorií, odchylka je spojena se strádáním v některých oblastech, zvláště pak v oblasti citové. Depravovaná osobnost – není samostatnou diagnostickou kategorií, osoba nežije podle obvyklých norem občanského soužití, bývá delikventní, označovaná podle svého asociálního chování. Primitivní osobnost – není samostatnou diagnostickou kategorií, charakteristické jsou jednoduché vzorce chování, které mají svůj zdroj buď v nižších rozumových schopnostech, nebo v nedostatečném výchovném, vzdělávacím či socializačním působení. Rozpad osobnosti – nejzávažnější porucha, jednotlivé složky se navzájem uvolňují, postiženy jsou všechny kvality psychiky. Osoba ztrácí kontakt s minulostí, reaguje zcela jinak než dříve, většinou zcela neadekvátně k situaci. Jindy může jít o zkreslení kontaktu s minulostí a přítomností. Nemocný však tyto změny nepozoruje, není si jich vědom.Vyskytuje se u těžkých průběhů schizofrenního onemocnění, velice často u demencí, dále pak na podkladě těžkých organických onemocnění CNS. Transformace osobnosti – jedinec je nevývratně přesvědčen, že je někým jiným, než ve skutečnosti. Jedná se o chorobný blud. Podle této role se pak může, ale také nemusí chovat. Může tedy vystupovat jako král, chce pocty a být obsluhován, jiný takto nemocný člověk však ochotně pomáhá při úklidu. 74 Alterace osobnosti – mnohočetná osobnost, tento jev býval v minulosti i dnes hojně popisován v USA. Osoba žije ve své původní osobnosti s celou vzpomínkovou kontinuitou, ale přechodně žije jako někdo úplně jiný, zpravidla v jiném prostředí. Později se vrací k jáství původní osobnosti. Tento stav se může opakovat, jedinec si na děje spojené se životem v jiné formě osobnosti nepamatuje. Vždy však navazuje na život, který patří té aktuálně prožívané formě. Zpravidla bývá tato porucha řazena mezi hysterické poruchy. Specifické poruchy osobnosti Tyto poruchy vznikají v důsledku některých vlastností ve vývoji přebujelých, na druhou stranu jsou u téže osob některé vlastnosti nedostatečně vyvinuté, takže jejich nositelé jsou krajně nevyvážení. Svými projevy mohou trpět nositelé samotní, výrazněji i jejich okolí. paranoidní porucha osobnosti - osoby jsou charakteristické nedůvěřivostí,zranitelností, jsou urážliví, svárliví. Souvisí to s jejich sklonem ke vztahovačnosti, okolním lidem a situacím mylně připisují význam ve vztahu ke své osobě, často předpokládají vlastní nepřátelské tendence u jiných osob – projekce. Jednají tak, že odezva okolí zdánlivě potvrdí jejich podezření. Většinou bývají bojovní, tvrdě a otevřeně „hájí svou pravdu“. Nevýbojné typy osob s touto poruchou trpí pocitem, že lidé vědí o jejich skutečných nebo domnělých nedostatcích a že jim to dávají svým chováním najevo. Nebrání se a bojácně se stáhnou do ústraní fanatická porucha osobnosti – tito lidé věnují veškerý zájem, čas a prostředky jediné myšlence a snaze, která je někdy užitečná a významná, jindy nedomyšlená a nesmyslně přehnaná. Týkají se obvykle politických, náboženských a jiných společenských cílů. Dovedou uvést do chodu a strhnout ostatní, ale jdou za svým cílem vášnivě, nelze s nimi diskutovat, neberou v úvahu skutečné možnosti, tíhnou k sektářství. Méně expanzivní typy se mohou věnovat uplatňování svérázných zdravotnických zásad a léčebných metod, vynálezectví a sběratelství. Kverulanti a sudiči – mají podobné vlastnosti, až na to, že zásadně bojují úřední a právní cestou. Křivdu nebo provinění ze strany druhých dovedou citlivě vyslídit a nafouknout. Podávají květnaté stížnosti a žaloby a s taškami spisů běhají po různých institucích, protože je ani příznivé rozhodnutí plně neuspokojí. Mohou si ztěžovat na zdravotnický personál anetická porucha osobnosti – (někdy označovaná jako „moral insanity“) - zde tyto osoby nemají vyvinuty základní emoční vztahy, nechápou city druhých, odmítají projevy příchylnosti rodičů a jiných blízkých osob, chovají se k nim bezohledně a cynicky, podvádějí je. Od dětství jsou ke všem lhostejní, často krutí a zlomyslní, ubližují jiným, týrají zvířata, později se často stávají členy nebo vůdci 75 obávaných part. Jedinými projevy emotivity jsou afektivní dráždivost, pomstychtivost, žárlivost. Vlídná domluva pomáhá méně než přísný trest. Emočně chladní jedinci jsou schopni ztotožnit se alespoň z rozumových důvodů s obecnými zájmy. Morálně otupělí jedinci postrádají vůli a schopnost sociálního zařazení podmíněného prací a stabilnějším rodinným prostředím. Nejsou vhodnými osobami pro trvalejší svazky. Jsou bezohlední i ke svému osudu explosivní porucha osobnosti – nositelé této poruchy jsou charakterističtí malou schopností sebeovládání a sníženou tolerancí na frustraci (křížení plánů, překážky druhých, odpor druhých, zklamání), na skutečné nebo domnělé napadení i na jiné nepříjemné podněty – horko, hluk, změny počasí. Reagují velkou popudlivostí, zlostnými afekty neúměrnými podnětu, zbrklým a zkratkovitým jednáním bez ohledu na následky. Afekty jsou krátkodobé, obvykle nevedou k trvalejším nepřátelským postojům a mohou jich sami dodatečně litovat agresivní porucha osobnosti – jedinci s charakteristickou značnou explozivitou zvláště v jednání s lidmi a s tendencí k násilným činům, někteří přímo vyhledávají a provokují situace, ve kterých by mohli jednat útočně. Některé typy těchto lidí mohou být uzavřené a plaché, nejistotu a potlačenou agresivitu mohou projikovat na okolí, mohou být úzkostní, podezíraví až k nenávistným postojům. Agresivita se pak ventiluje neočekávaným činem na neadekvátní podnět nebo i bez pochopitelné příčiny. Opačně expanzivní typy těchto lidí jsou bez nenávistných postojů. Tito lidé svoji agresivitu neskrývají, není jim nepříjemná, protože vede k jejich sebeuplatnění a k pravidelnému rozbouření jinak klidné hladiny života okolí. Rádi popichují a vyvolávají výtržnosti nestálá a nezdrženlivá porucha osobnosti - se projevuje především v oblasti vůle. Nestálé osoby mají nápadnou snahu po časté změně životního prostředí, neustále vyhledávají nové zážitky, nevydrží na jednom místě, vyhýbají se závazným vztahům, opouštějí rodinu, neustále mění zaměstnání, Podle svých schopností a místních možností se mohou do jisté míry „usadit“ a uplatnit ve vhodném povolání. Nezdrženlivé typy těchto osob nedbají o budoucnost a zajištění, žijí pro okamžité uspokojení. Mají slabé zábrany, svádějí a sami se nechají snadno svést k excesům. Svým náruživostem dovedou všechno obětovat. 76 ∑ Shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly Člověk se vyrovnává se světem i sám se sebou pomocí svých citů, představ, a fantazie. Tyto psychické jevy pobíhají jak na vědomé, na více méně neuvědomované úrovni. Emoce se mohou vzhledem k rozdílné intenzitě a průběhu demonstrovat v podobě afektů a nálad, které lze označit jako psychické procesy a stavy, ale také v podobě vztahů k realitě a osobám v ní.Úloha emocí tak v různých teoriích může mít odlišnou podobu. Za určitých okolností se setkáváme s více či méně závažnými patologickými projevy emocí – patickou afektivní dráždivostí, emoční inkontinencí, fobiemi aj. Motivům připisují psychologové důvod lidského chování, tedy to, proč se lidé chovají tím či oním způsobem.V současné době lze v oblasti motivace chování rozlišit homeostatické, pobídkové, poznávací a humanistické teorie. Můžeme také zřetelně rozlišovat fyziologické, sociogenní a psychogenní (ze sociálního a psychického prostředí vycházející) motivy. Člověk sám se ve svém chování řídí potřebami. Na základě zkušenostního učení se vytváří pohotovost jednat určitým způsobem v určitých situacích. Tak vznikají stálé, fixované postoje k určitým částem reality, ale také trvalejší kladné vztahy k určité oblasti předmětů či činností – zájmy. Za jedny z nejvýše strukturovaných řídících mechanismů osobnosti člověka jsou pokládány hodnoty. Lidská činnost je řízena na třech úrovních. Jednu tvoří nepodmíněné reflexní a informativní činnosti, druhou zvykové automatizované činnosti a nejvyšší stupeň tvoří volní úmyslná činnost. Zde se mohou za určitých okolností objevit poruchové mechanismy označované jako hypobulie, hyperbulie a abulie. Rozdílnost jednotlivých osob může být vnímána také z pohledu výkonu. Lidé přicházejí na svět s určitými vrozenými předpoklady, na základě kterých pak můžeme za předpokladu jejich dalšího rozvoje mluvit o nadání, schopnostech, talentu, dovednostech a vědomostech. Obecná schopnost mentální činnosti se nazývá inteligence. Jádro osobnosti každého člověka tvoří „jáství“ se složkou poznávací, emocionální a součinnostní. Osobností pak bývá označován relativně stabilní celek duševního dění člověka. Tvoří jej vlastnosti temperamentu, schopností, charakteru, kvality emočních a volních vlastností a motivační charakteristiky. Složitost všech organizací a dění v celku osobnosti pak vysvětluje řada teorií – dynamické, faktorové, vrstvové, typologické a v posledních letech i integrovaná pojetí. 77 Nerovnoměrné dozrávání, deficility v některých oblastech, ale také jistá míra dědičné disponovanosti se objevuje u některých typů poruch osobnosti. ? Kontrolní otázky a úkoly se kterými potřebami se lidé ve svém životě vyrovnávají porovnejte rozdílnosti ve faktoriálních, dynamických a vrstvových modelech osobnosti vytvořte pro sebe seznam svých nejdůležitějších hodnot jak emoce ovlivňují vnímání reality Literatura použitá ve studijním materiálu Balcar, K. : Úvod do studia psychologie osobnosti. Mach. Chrudim, 1991 Čačka, O. : Nástin psychologie I. Paido. Brno 2001 Čáp, J. : Psychologie výchovy a vyučování. UK. Praha 1993 Dobiáš., J. a kolektiv : Speciální psychiatrie. SPN. Praha 1980 Drapela, V. J. : Přehled teorií osobnosti. Portál. Praha, 1997 Chaloupka, L.: Hodnoty a hodnotové orientace a obtížně vychovatelné děti a mládež. Informační bulletin PedF UK, č. 3. Praha 1981 Nakonečný, M. : Encyklopedie obecné psychologie. Academia. Praha 1998 Nakonečný, M. : Psychologie osobnosti. Academia. Praha 1998 Nakonečný, M. : Základy psychologie. Academia. Praha, 1998 Řehulka, E. : Úvod do studia psychologie. Paido. Brno 1997 Zvolský, P. a kolektiv : Obecná psychiatrie. Karolinum. UK Praha, 2001 78 4. ÚVODNÍ POZNATKY ZE SOCIÁLNÍ PSYCHOLOGIE V této kapitole nahlédneme do zákonitostí sociální podmíněnosti psychiky, seznámíme se s podstatou a významem socializace a sociálního učení. Osvětlíme si sociální percepce (vnímání sociální skutečnost), sociální interakce (sociální spolupůsobení), ke kterým patří vznik sympatií, antipatií, přátelství a předsudků, při jejichž vzniku mohou významně působit naše atribuce (kognitivní posuzování). V další části textu se zaměříme na komunikační struktury a komunikační chyby. Nedílnou součást sociálního života člověka tvoří sociální skupiny, společně tedy nahlédneme do funkcí, vztahů a dynamiky sociálních skupin, do vzniku postojů konformních i nekonformních. 4. 1. Sociální podmíněnost vývoje psychiky Na první pohled jasné vymezení předmětu sociální psychologie v době jejího vzniku – totiž pojítko mezi strukturou osobnosti a strukturou sociální reality – se v průběhu vývoje stávalo velice nejisté. Základní úlohu zde hrají dvě doposud přítomné linie – psychologizující i sociologizující. Sociální psychologové jsou totiž i dnes osoby, které mají za sebou vysokoškolskou přípravu psychologickou, nebo sociologickou. Dalším faktem zůstává zařazení sociální psychologie do základních psychologických oborů. V meziválečném období se výzkum v tomto oboru opíral především o silné stránky psychologie – měření, experimenty, metody statistické analýzy vhodné pro malé soubory osob – obor tím získával punc exaktní vědy. Silné stránky sociologie při studiu sociální struktury a sociální mobility nabízely vodítko v přístupu k sociální realitě. Zdá se, že ani tento obor nemůže neprojít některými vývojovými etapami vědy, kdy se jakoby více zdůrazňují vzájemné odlišnosti před vzájemnými souvislostmi či podobnostmi. Zdá se, že umělé „ploty“ vybudované z přísně odborně existenčních důvodů nejsou zdaleka nepřekonatelné. Naopak se zdá, že konec minulého století postavil tento obor před vzrušující a dynamické období vývoje. Může se nyní ukázat, že dozrál čas k pokusu o vytvoření velké teorie v sociálních vědách, která bude společným dílem zainteresovaných oborů. Stejně tak reálně se může objevit překonání úzkých jednooborových pohledů. Jinou možností je ještě programové přehlížení hranic jednotlivých oborů a snaha pracovat mimo jejich rámec – tyto snahy se označují jako „ transdisciplinarita“. Zdroje tohoto procesu jsou staré stejně jako obor sám. Stejně tak předmět zkoumání – tedy člověk v sociálním prostředí a formující vliv prostředí na psychiku člověka – se zdá být trvalý již od dob antiky. 79 sociální psychologi 4. 1. 1. Determinace psychiky sociálními „fakty“ E. Durkheim (1858 – 1917) byl zakladatelem nejen francouzské, ale i světové sociologie. Jeho přínosem je pojmenovávání jevů jako „ primát sociálních faktů, kolektivní reprezentace, omezení a pravidla“. Zastavíme se pouze krátkými glosami u základních vymezení jeho teorií. Sociální fakta – jsou stejné jevy jako každé jiné. Jejich základ je v pravidlech jednání, která lze mezi lidmi identifikovat podle rozlišujících znaků. Lze je pozorovat, popsat, třídit, hledat zákony, které je vysvětlují. Patří mezi ně pouta mezi lidmi a solidarita (soudržnost a pravidla, která ji udržují) a jsou poznatelná prostřednictvím svých sociálních důsledků. Autor prosazuje primát sociálních faktů na základě toho, že „kolektivní produkty“ – tedy výsledky předchozího kolektivního snažení – vždy překračují a zahrnují jedince. Společnost nemůže být jen pouhou sumou, souhrnem jedinců, protože ti spolu komunikují něčím, co zde bylo vytvořeno předem jako předpoklad, jako něco, co jedincům ukáže, že jsou částmi celku. Dokládá tyto své vývody na studiu náboženských představ a základních forem náboženského života. To mu umožnilo objevit centrální pojem teorie – kolektivní reprezentaci. Kolektivní reprezentace – je systém idejí, obrazů a symbolů, které pro člověka vystupují jako nutnosti, které přesahují a prolínají celým spektrem dalšího života. Patří sem jazyk, komunikační symboly, myšlení v symbolech atd. Funkce kolektivních reprezentací je spojena s dělbou společnosti na skupiny a podskupiny a vyjadřuje třídění skupin a jejich zájmy. V náboženských reprezentacích lidé například komunikují prostřednictvím rituálů – to dává přesvědčení, že lidé patří k entitě (že patří k nějaké „jsoucnosti“ – tedy existenci něčeho), která je překračuje, je víc než oni sami. Člověk nejprve svým narozením jakoby splývá se společenstvím lidí (zde s rodinou), ze kterého se postupně vymaňuje a formuje jako jedinec. Náboženská společnost pro člověka značí příslušnost k něčemu stálému, co nepomíjí a představuje pevný bod. Sociální původ nemá jen náboženství a jeho symboly. Je to také celé naše myšlení v symbolech – myšlenkové kategorie, poznatky a pojmy, které vznikaly v době, kdy praktická činnost lidí byla spíše magická než vědecká. Společnou charakteristikou těchto kategorií je, že jsou okamžitě vyžadovány životem ve skupině – používání jazyka například. Kolektivní chování a kolektivní reprezentace vyplývá ze souhrnu akcí a reakcí, které potřebují být zprostředkovány určitým typem znaků materiální či ideální povahy – určitými nezbytnými nástroji komunikace mezi jedinci (jazyk, řeč, hudba aj.). Tyto znaky dovolují odhalovat duševní stav a vyjadřovat ho, ale předně jej také utvářejí. Žádaný symbol není zcela uměle vytvořen (není jen svévolnou konstrukcí), ale předně ukazuje, že určitý počet lidí sdílí stejný pocit. 80 Počáteční a jednoduché formy třídění mají podle Durkheima kořeny ve třídění věcí. Toto třídění je primárně sociální povahy – předměty, se kterými člověk ve vývoji zachází, si vynucují seriální, souřadné nebo hierarchické uspořádání. Logika reprezentací pak nutně vychází z logiky třídění. Zde je také jedna z doposud diskutovaných potíží – vysvětlit, jak se kolektivní reprezentace stane součástí mentální reprezentace každého člověka. Další autoři pak k tomuto problému uvádí, že sociální reprezentace není v životě člověka nejprve nějakými cestami dešifrována, ale vždy chápána jako určitý fakt, který si každý z nás nějak dekonstruuje a rozšifruje, chce-li se v rámci určitého společenství chovat odpovídajícím způsobem. Omezení – jsou procesy, na základě kterých člověk získává předepsané či dovolené formy chování. Myšlení v symbolech se rodí z nároků komunikace, sociální instituce nelze odvozovat z interpersonálních interakcí, kooperací, smluv či konfliktů. Sociální život existuje předně v rámci svých omezení a v rámci toho, co sám povoluje. Tím vznikají pro jedince určitá závazná pravidla. Společnost je tak výhradně doménou pravidel, kdežto přirozenost je u lidí ovládána pudem, instinktem a potřebou. Teprve pravidla umožnila sociální život, často právě omezením instinktu či potřeby. Lévy – Strauss – antropolog, Durkheimův slavný následník, odhaluje a demonstruje tato fakta na zákazu incestu. Tento zákaz nebyl nějakým represivním aktem. Bylo to jedno z omezení kultury, které je universální – bylo shledáno ve všech známých kulturách. Toto omezení však umožnilo konstituování společenského života. Kdyby byl totiž incest dovolen, lidský pár by se izoloval a další sociální život by nebyl možný. Tento fakt dokreslují i výzkumy kultur málo známých společenství lidí, kde incest vedl kromě jiného také k výrazné izolaci. Tedy zákaz incestu byl také jistým předpisem, jak se chovat, v daném případě určité pravidlo směny žen mezi různými skupinami mužů. Příbuzenské vztahy tak začaly regulovat potenciálně nekontrolovatelná sexuální přání – přání vlastnit, ponechat si nejbližší ženy a naopak je „komunikovat“, předávat podle určitých pravidel. V tomto případě pravidlo působilo jako omezující tlak. Jedná se tedy o určitý rejstřík, úroveň sociálna, která je nepřekročitelná. Jejím respektováním se rozvíjí sociální život na úrovni mezilidských interakcí a vztahů. Příkladem takových pravidel a omezení nižšího řádu jsou pravidla morálky: 1. pravidlo kázně – dle autora stát se morálním jedincem znamená podrobit se kázni, respektovat opakovaně určité pravidlo chování v daných okolnostech (např. se spolužáky si nevyřizujeme účty fyzickou agresí). Opakováním se nejen pravidlo upevňuje, ale také znovu nastoluje. Znamená to ale také přijmout nějakou autoritu, přijmout určité chování. Morální pravidla jsou kategorická a 81 respektují se bez ohledu na následky jednání (v uvedeném příkladě tentokrát nebudu vítěz). 2. pravidlo respektování pouta – tou autoritou, která vytváří takové tlaky a omezení je ve světském Durkheimově pojetí samozřejmě společnost, která k nám promlouvá prostřednictvím morálních zákonů a pravidel. Proto je respektování, vděčnost, láska jedince k sociálnímu společenství (rodině, zemi, lidstvu) za to, že nám poskytuje zkušenosti a statky, které nashromáždila, stejně jako zákony, které vytvořila, jedním ze samozřejmých pilířů morálky jedince ve společnosti. Přitom pravidla morálky aplikovaná v domácnosti, rodině, jsou podřízena pravidlům morálky na vyšších stupních sociální organizace. Jedinec se ve svém vývoji stále více universalizuje, to znamená, respektuje pravidla oproštěná od lokálního či jiného kontextu. Je však zřejmé, že pravidla, podle kterých se jedinec začíná chovat v prvotních sociálních skupinách mají jakoby formativní charakter, to je, že se k nim člověk jakoby automaticky vrací při vstupování do struktury na původní úrovni. Příklad: Chlapec se v rodině naučí chovat určitým způsobem ve vztahu k sourozencům a zvláště rodičům.I v dospělosti, kdykoli se vrací do strukturovaných vztahů původní rodiny, začnou se jakoby automaticky původní pravidla opět opakovat. 3. pravidlo morální autonomie jedince – znamená schopnost jedince na určité vývojové úrovni pochopit rozumově a akceptovat sociální skutečnost. Znamená to jednat v souladu s pravidly, jejichž racionální zdůvodnění známe a pochopili jsme ho. Konečným cílem je ukázat a pochopit nezbytnost pravidel, předpisů a omezení pro přežití společenství a pro rozvoj solidárních vazeb. Durkheim se rovněž vyjadřovat i k otázkám odměn a trestů. Zde se objevuje velmi originální psychologická aplikace jeho teorií. O trestech ve školách tvrdí, že primární funkcí není odplata, odstrašení nebo náprava věci. Za základní funkci trestu považuje manifestaci pravidla, zákona. Ukázat, doložit bez jakýchkoli pochyb, že pravidlo zůstává stále pravidlem, stále v platnosti i přes jeho porušení, že musí být nadále respektováno. Nejde tedy v první řadě ani tolik o prožitek bolesti, utrpení či zahanbení, ani o mentorské následky. Jde o upevnění, obnovení řádu, v němž se můžeme všichni pohybovat. 4. 1. 2. Genetická sociální psychologie a význam interakcí J. M. Baldwin a G. H. Mead se snaží ukázat vývoj a utváření osobnosti pod vlivem kontaktů s druhými lidmi a pod vlivem institucí. Podle Baldwina není společnost organizována ani podle biologických, ani podle psychologických principů. Jedinec a skupina jsou pevně propojeni v jednom celku. 82 Ve své vývojové teorii rozlišuje čtyři stadia vývoje „já“: objektivní stadium – zde jak dítě samotné, druzí lidé, tak předměty vyvolávají jen neosobní reakce, jakoby všechny podněty byly neosobní věci. Tedy to znamená, že dítě samo na sebe, na druhé lidi i na neživé zdroje podnětů reaguje stejným způsobem – tedy neosobně projektivní stadium – dítě se promítá do reakcí druhých osob, které mu umožňují redukovat nejistotu nepředvídatelného – hodnotí tedy okolní svět i sebe z reakcí druhých lidí, zvláště pak z jejich nejistoty – uváděn příklad – dítě se začne bát tehdy, když se bojí rodič – setkání s myší a jinými zvířaty subjektivní stadium – dítě si uvědomuje reakce ostatních vůči sobě samému. Začíná napodobovat samo sebe, jako by bylo někým jiným.Vědomí sebe sama se konstruuje podle obrazu, ve kterém se dospělí nějak chovají k nám – jsem takový, jak se ke mně chová okolí ejektivní stadium – zde se proces obrací. Dítě si utváří obraz o druhých podle sebe sama, tedy podle vlastního vzoru, tedy druzí se chovají tak, jak se chovám já. Dle této teorie není sebeuvědomění hotovou a danou věcí, stejně jako uvědomování si druhých lidí.Obojí se vytváří v interakcích. Dítě začíná vnímat existenci druhých až se zrodem sebeuvědomování. Pojmy „ON, ONA“ slouží jako vzor pro vytvoření pojmu „JÁ“ – tedy první osoba jednotného čísla, což zase v ejektivním stadiu slouží k vytvoření druhé osoby „TY“. Tato teorie je mnohými autory považována za první autentickou sociálněpsychologickou teorii, ze které čerpalo mnoho dalších autorů v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století. G. H. Mead analyzoval sociální původ a podstatu osobnosti a vědomí sebe. Podle tohoto autora vědomí „já“ vzniká v chování jedince, když se stává sám sobě a ve své zkušenosti sociálním objektem. Dítě jedná vůči sobě samému tak, jak jedná vůči druhému člověku. Projevy vůči druhým lidem, jak se ukazují v chování dítěte, nazývá Mead „rolí“. Když jednáme, hrajeme role, jednáme tak, jak se od nás očekává, nebo jak si myslíme, že se od nás očekává. Chovat se jako osoba s vytvořeným „já“ tedy znamená, hrát roli, která byla interakčně vytvořena. Mnohost rolí, které se dítě učí zaujímat především ve hře, ještě samo o sobě netvoří osobnost. Je třeba integrující prvek, který by tyto role propojil. Integrace závisí na schopnosti člověka formulovat obecné myšlenky a postoje a propojovat je přitom se svými konkrétními zkušenostmi. Dítě ještě není integrovanou osobností, protože není schopno vzít v úvahu totalitu postojů ve skupině a propojit je s obecnějšími představami. Integrovaná osobnost dospělého je tedy „sociálnější“ než osobnost dítěte, protože zahrnuje nejen postoje nejbližších osob, ale i postoje stále širších skupin. 83 Osobnost každého jedince je sociální ve třech významech: objektivně – svou závislostí na pohledu či očekávání druhých svým „já“ – tedy jedinečností a nepředvídatelností svého projevu, která vyplývá ze schopnosti diferencovaně reagovat na postoje a očekávání okolí svým „ self“ – vnitřní instancí, která má dvě stránky: a) kontrolní, hodnotící, více sociální b) impulzivní, inovující. H. Wallon - významný francouzský vývojový a pedagogický psycholog se nezabýval vývojem pod hlavičkou sociální psychologie, ale hlavním tématem jeho díla je propojenost jedince se sociálním prostředím. Při studiu chování novorozenců jej zaujaly dvě oblasti: a) fakt, že dítě je po narození silně symbiotické/autor označuje „parazitující“ (ve vztahu k matce) b) fakt „neotémie“ – pojem, kterým se označuje nedozrálost člověka při narození. Dětská nezralost trvá dlouho a proto vyžaduje péči dospělého. Dlouhá nezralost pro samostatný život a pomalý vývoj jsou dány biologicky. Člověk právě z tohoto důvodu tvorem sociálním. Je takový nikoli v důsledku vnějších tlaků, ale v důsledku hluboké vnitřní nutnosti. Z toho vyplývají další důsledky tak, jak je ve svých pracích autor popisuje: sociálnost neznamená genetický kód, ale druhovou nutnost. Co je hotové, je málo schopné adaptace, opačně je však možná adaptace i integrace do dalších systémů; vztah dítěte ke světu je biologicky nutně zprostředkovaný druhou osobou, matka zde zaujímá roli „mediárora“. Reakce novorozence je neúplná bez posouzení v celku s jejím druhým členem, s odpovědí matky; zprostředkování ze strany matky má vždy přebytkový charakter – poskytuje vždy dítěti více, než žádá biologická potřeba; těmito přebytky (sem patří hlazení, broukání, zpěv, promluva) jsou děti uváděny do světa významů, kterými se postupně diferencují potřeby a přání dítěte. Tyto přebytky se zdají být zdrojem vývoje za účasti biologického zrání; vývoj člověka má tedy kulturně – symbiotickou povahu, neodehrává se pod vlivem tlaku. 84 Autor tak propojil dimenzi sociálního v podobě druhové danosti a analyzoval interakce jedince v sociálním světě. 4. 1. 3. Kulturně-historická (instrumentální) koncepce psychiky V těchto koncepcích se velice významně angažovali ruští autoři L. S. Vygotskij, A. N. Leonťjev, A. R. Lurija a v posledním desetiletí dvacátého století na ně navázala řada autorů v západní Evropě i USA. Tento zájem vyvrcholil přihlášením se J. S. Brunera k těmto tradicím a snahou formulovat základy kulturní psychologie. V díle Vygotského lze vyčlenit 3 základní témata: a) psychologická analýza základních psychických funkcí – vůle, paměť, pozornost, řeč, pojmové myšlení – musí být vždy genetická – tedy vývojově historická. Musíme vždy při jejich zkoumání analyzovat původ a změny, kterými tyto funkce prošly. Genezi funkcí je nutno odhalovat z činností v sociálních vztazích b) vyšší psychické funkce – někdy označované jako kulturní – mají původ v sociálním životě a každá se v životě člověka objevuje na dvou úrovních. Nejprve na sociální úrovni mezi lidmi, tu označuje autor jako interpsychickou kategorii. Pak teprve se může objevit uvnitř dítěte na psychologické úrovni jako kategorie intrapsychická. Dochází tak ke zvnitřnění – je to klíčový proces konstituování psychiky ze sociálních skutečností c) činnosti, ve kterých se funkce utvářejí, nejsou nikdy bezprostřední, ale zprostředkované specifickými předměty. Ty fungují jako nástroje, určují jednání, vedou činnost. Nástroj tak reprezentuje činnost a tím jí dává ideální rozměr. Například předměty každodenní potřeby lžička a hrníček odkazují k provádění určité činnosti, apelují na určitý typ operace – třeba pohyby ruky se lžičkou šplíchají tekutinu z hrníčku. Tato operace má zprvu jiný charakter. Pak nastupuje zprostředkování jinou osobou – matkou – za pomoci dalšího nástroje – řeči. Toto zprostředkování vyvolává postupně činnost, která je nejpřiměřenější nástroji. Dítě se díky řeči matky jako korektivního nástroje naučí nabrat tekutinu či ji zamíchat. Tyto typy manipulace vedou jednak ke zjemnění senzomotorických dispozic, na druhé straně k pochopení kulturní formy uspokojení potřeby. Nástroje jsou užívány k působení na přírodu a materiální svět, užívání znaků vede k analýze psychické činnosti. 85 4. 2. Procesy socializace, sociální učení a sociální interakce Každý jedinec, jestliže se mát stát zralým dospělým jedincem, musí rozvinout v sobě samému dostačující míře všechny známé vlastnosti „já“. Takže pravý gentleman, moudrý Indián i zralý venkovan sdílejí a navzájem v sobě rozpoznávají konečné stadium integrity. (E. H. Erikson) 4. 2. 1. Socializační procesy Socializační procesy Žádný člověk se doposud nenarodil již zralou a hotovou osobností – člověk se osobností stává. Vývojová psychologie má tuto problematiku obšírně zpracovanou. Z hlediska sociální psychologie budeme vykládat tento proces v kontextu společenského prostředí, protože se tak dostaneme blíže k člověku v jeho společenském postavení, roli, pozici, situaci, které spoluurčují lidské jednání a chování. Různí renomovaní autoři k procesu socializace přistupovali následujícími způsoby: R. I. Watson – 1965 – chápe socializaci jako proces, který dětem umožňuje, aby se staly funkčně zdatnými dospělými členy společnosti. Děje se tak tím, že se dítě učí normám své společnosti, obecným formám chování, které se u něho očekávají. J. Janoušek – 1988 – socializací rozumí souhrn procesů vzájemné interakce mezi společností a jedincem, v nichž společnost působí na jedince tak, aby v sobě svým učením vytvořil vnitřní psychologické předpoklady, nezbytné k participaci ve společnosti současně jako člen společnosti i jako relativně samostatná osoba schopná řídit své jednání a odpovídat za ně. M. Nakonečný – 1970 – socializace je přeměna biologického jedince v kulturní bytost. H. P. Frey – 1974 – socializací rozumí přípravu individua na výkon jeho sociální role, včlenění jedince do aktivit a úloh, které musí naplňovat jednotlivci v zájmu zachování funkční existence society. B. Emöke – 1983 – definuje socializaci jako proces začleňování se do společnosti, během něhož se jedinec naučí poznávat sebe a své prostředí, osvojí si pravidla soužití a možné i očekávané způsoby chování. B. Geist – 1992 – sociální interakční proces, jímž si jedinec po celý život osvojuje soustavy hodnot, sociálních norem a vůbec všech faktorů sociálních podcelků a celků, k nimž v rámci jednoho takového celku přísluší podle základního referenčního systému příslušného sociálního celku. Jedinec jím získává základní orientaci pro své chování 86 v příslušných sociálních celcích, které mu umožňuje sociální soužití s ostatními jedinci těchto celků. Je procesem sociálního formování jedince jako sociálně-kulturní osobnosti, procesem sociálního vývoje jedince, druhým narozením jedince jako sociální bytosti a řetězcem sociálně adaptačních procesů, jejichž úhrn obsah socializace tvoří. Jak je shora patrné, člověk musí nutně neustále navazovat, prohlubovat a rozšiřovat sociální kontakty v rámci jednoho sociokulturního systému, aby se mohla změnit jeho osobnost a její vztahy k okolí. Nejvíce se přibližuje skutečnosti pojetí J. Janouška, dovolím si ji tedy definovat stejným způsobem. Definice : socializace je souhrn procesů vzájemné interakce mezi společností a jedincem. Smyslem socializace je humanizace jednotlivce, dalo by se ještě vyjádřit slovy jednoho význačného autora „ polidštění onoho kulturního barbara – novorozence. Jde o vytvoření individuality jako svébytné a autonomní součásti lidské společnosti. Příklad – Anežka Chloupková jako ryze jedinečná osobnost, ale současně také laborantka Anežka Chloupková, kamarádka Anežka Chloupková, studentka Anežka Chloupková, manželka Anežka Chloupková, dcera Anežka Chloupková atd. Sama sebou by se nestala bez sociálního styku s jinými lidmi. Existence jiných lidí je tedy základní podmínkou socializace. Zdánlivě paradoxně tvoří jiní lidé a jejich společenství nezastupitelnou podmínku individualizace jednotlivce. Jestliže uvažujeme o socializaci, nezbytně musíme vzít v úvahu další podmínku socializace a tou je adjustace (schopnost přizpůsobit se prostředí).Tato podmínka na rozdíl od předchozí je na straně osoby, která se socializuje. Proces přizpůsobení se vidět ve dvou úrovních. Může se jednat o proces akomodace – jedinec se přizpůsobuje prostředí, nebo o proces asimilace – naopak děj, kterým se jedinec snaží některé prvky prostředí přizpůsobit sobě. Zde platí zvláštní podmínky. Tam, kde je tlak na přizpůsobení se ze strany společnosti velice silný a není akceptována snaha jedince na změnách sociálního prostředí, dochází často k narušení až krizi vztahu. Tato souvislost platí obecně pro makro i mikrosociální podmínky existence člověka. Pojmy maladaptace či maladjustace označují neadekvátní průběh přizpůsobování se okolí. Nedokonalý či špatný průběh přizpůsobování signalizují tzv. maladaptační či maladjustační projevy. Toto chování má pak své charakteristické znaky: vnitřní nevyváženost – tendence k jednostrannému přizpůsobování (buď pouze přizpůsobuje sebe, nebo pouze přizpůsobuje sobě) 87 neadekvátní citové reakce – obranné postoje (pocity méněcennosti), útok (pomlouvání, poškozování druhého, agrese), či naopak únik(uzavírání se do sebe, útěk do snění) neadekvátní poznávání – jednostrannost či strnulost ve vnímání, fantastické myšlení neadekvátní volní regulace sebekontrola, negativismus. – nerozhodnost, nedostatečná Proces socializace zahrnuje v sobě čtyři relativně samostatné děje. a) Pesonalizace - v jejím průběhu se utváří osobnost, člověk začíná vrůstat do mezilidských vztahů, vytvoří je „já“. b) Kulturace – člověk přijímá a rozvíjí kulturu společnosti. c) Profesionalizace – rozpoznávání společensko-ekonomické dělby úloh ve společnosti, osvojování a zaujetí profesní role. d) Socializace v užším významu – zaujímání postavení ve struktuře společenských úloh – to znamená osvojuje si sociální role. Uvedené děje lze rozlišit nejen teoreticky. Ne vždy totiž i přes provázanost všech čtyř procesů dojde ke stejně rychlému osobnímu růstu a vývoji v rámci každého z nich. Někteří lidé trvale koexistují se společností, aniž by byli hlouběji poznamenáni její kulturou. Vyskytují se také lidé, kteří jen obtížně nacházejí svoji občanskou roli, její obsah a smysl. Důvody tohoto jevu mohou být vnitřní (úroveň sociální inteligence, dispozice k sociabilitě), nebo společenské poměry – ty vytvářejí bazální existenciální frustraci, nebo jsou svojí povahou „dehumanizující“. Lze tak postihnout i projevy tzv. socióz – poruch chování zaviněných špatnou socializací jedince. Tyto poruchy se projevují tím, že jedinec není schopen navazovat věku přiměřené kontakty a vztahy s dospělými, ani s vrstevníky. Souvislost s makro i mikrosociálním prostředím se zdá být zřejmá. Etapy socializace Proces socializace probíhá neustále, ale také v jednotlivých stadiích. Protože na vývoj jedince má zásadní vliv prostředí, nebudu uvádět široké vývojové souvislosti (ty ostatně najde zájemce ve vývojové psychologii), spíše se pokusím stručně charakterizovat tyto etapy podle některých autorů. P. Ondrejovič – rozlišuje tři etapy socializace: a) sociabilizace a počínající individualizace – socializace začíná od chvíle, kdy dítě začíná rozlišovat sebe od matky 88 b) individualizace a personalizace – dochází k postupné negaci vztahu matka – dítě, nastupuje kontrola chování dítěte, které se opírá o normy a vzory, které si dítě osvojilo c) enkulturace a societizace – přechodem do stále větších a rozdílnějších sociálních skupin. J. Alan –v knize Etapy života očima sociologie uvádí následující fáze socializace: pozadí nazírání matky. Získaná stabilita má význam pro budoucí sociální růst osamostatňování – dítě začíná vystupovat v autonomní roli, vůči matce je ve vztahu uvědomované vzájemnosti. Tvoří se základy sociokulturních vlastností a mravních rysů, tvoří se systém hodnot, diferencuje se sebeprožívání. Objevují se pocity studu, zahanbení, viny a otec spolu s dalšími osobami nabývají na významu (v lidovém rčení se říká, že matka vede postupná identifikace – začíná narozením a trvá do dvou let života dítěte. Vytváří se základy stabilních vztahů k jiným lidem, začínají se utvářet základy vlastního sebeuvědomování na dítě k člověku, otec k lidem) pronikání do širších rolí a vztahů – dítě navazuje nové kontakty, rodina přestává mít výsadní a dominantní postavení, dítě konfrontuje jednání a chování rodičů v jiných situacích a také v „jiných rodičích“ – tzn. porovnává a posuzuje. L. Monatová – odlišuje etapy dle jiných časových a terminologických hledisek : elementární socializace – v prvním roce života, dítě je závislé na péči druhých. V prvních šesti měsících je pasivně sociální, ve druhé polovině roku se stává aktivně sociálním – navazuje kontakty rodinná socializace – dítě převážně setrvává ve společnosti dospělých, získává hlubší náklonnost, mělo by prožít pocit lásky a bezpečí, protože tyto základní prožitky jsou důležité pro další pozitivní vývoj veřejná socializace – po čtvrtém roce dítěte, dítě začíná vyhledávat a potřebovat kontakty s vrstevníky. V rámci institucionální péče navazuje kontakty nejen s vrstevníky, ale i dalšími dospělými. sociální soužití – ve školním věku se tak mění kontakty v soužití. Další pojetí vychází z integrující životní role: bezprostřední sociální kontakt – zde dominuje kulturně podmíněný způsob manipulace s předměty a bezprostřední kontakt s matkou. Dítě proniká do vztahů v rolích, učí se chápat své místo mezi 89 blízkými lidmi. Okolní osoby chápete jako „ty, co patří k JÁ – ti, co patří ke mně“. Etapa je završena vznikem „já“ hra – je dominující činností a přes ni klíčové vztahy dítě – dospělý, dítě – dítě, dítě – hračka. Začíná se objevovat obecnost rolí – např. role otce je zobecněna v rovině „je to ten, který…“. Svět se diferencuje na MY – děti a ONI – dospělí, již vytvořené „já“ se diferencuje a integruje. Pokud v této době dojde k fixaci na výkon a ne na sebeobjevování, bude zmrazeno či ztíženo další pronikání do světa sociálna učení – stává se dominující a integrující činností. Význam nabývá role žáka. Dítě poznává svět očima jiných lidí a také očima vědních oborů, umění, politiky, víry. Vytváří se základy postojů k činnostem, sociální svět v sobě zabírá i diferenciaci idejí, představ a hodnot, které jsou spojeny s různými pohledy na svět. práce, péče a výchova – souvisí s dospělostí, nová role je role dospělého, dominující činností je produktivní, zabezpečující činnost. V rodičovských rolích se objevuje aktivita jednoznačně obrácená k potřebám druhých. Význam má také vzájemný poměr a skladba uvedených činností. Stejně tak existuje vztah mezi cílenými a spontánními interakcemi. Produkty socializace Socializační proces kvalitativně změní člověka. Z individua se stane osobnost. Socializaci lze připsat následující zásadní změny: vytvoření sebevědomí vytvoření sebehodnocení a sebepojetí vytvoření sebeúcty vytvoření představy seberealizace vytvoření normativů, hodnot a svědomí vytvoření postojů, rolí, sociálních dovedností, sociálních rysů a sociálních motivů. Sociální dovednosti – jsou vázány na mezilidské vztahy. Na základě dispozic se ve vztazích rozvíjejí a stabilizují. Podmiňují sociální kompetenci (sociální způsobilost). Sociální dovednosti se rozvíjejí na základě sociability (družnost, schopnost vytvářet a udržovat meziosobní vztahy). V literatuře bývají uváděny tři formy sociability: a) altruistická (nesobecká, nezištná) forma s převládajícím instinktem družnosti 90 b) utilitárně-filantropická (užitkově-dobročinná) forma – odpovídá egoismu a chytráctví řízenému „strachem a zájmem“ c) humanistická forma tvořivě a efektivně orientovaná na druhého člověka. Sociální dovednosti můžeme rozlišit následujícím způsobem: interakční dovednosti – iniciovat, navázat a prohlubovat vztahy mezi lidmi, vést a rozvíjet určitou interakci percepční dovednosti – vnímat vnitřní a vnější realitu, interpretovat sociální svět, posuzovat a hodnotit komunikační dovednosti – symbolicky vyjadřovat poznávací i pocitové obsahy vědomí, přijímat a zpracovávat signály zvnějšku organizační dovednosti – ovlivňovat záměrně, řídit aktivity, kontakty a činnosti, vytvářet plány, taktiky a strategie behaviorální dovednosti – chovat se autenticky a v souladu s vnitřním prožíváním skutečnosti, dávat srozumitelně najevo skutečné záměry, které má člověk se sociálním prostředím. Odpovídající průběh socializace se projevuje v kongruenci (souladu) dílčích rolí člověka, v souladu sociální role a osobnostního sebepojetí, souladu JÁ a MY, odpovídající úrovní psychosociální zralosti. Psychosociální zralost zatím není terminologicky zcela ustálena, ale lze ji charakterizovat následujícími znaky: znalost sebe sama; sebeakceptace, kladné sebepojetí a sebehodnocení; vnitřní nezávislost; vědomí vlastní důležitosti s pocitem odpovědnosti; vstřícné a pozitivně laděné meziosobní vztahy; životní filosofie, ze které se odvíjí kladný postoj k životu a pocit smyslu sociální existence. Pojem asociální osobnost vyjadřuje absenci odpovědnosti a mravnosti ve vztahu k ostatním lidem a prvkům sociálního prostředí. Bývá pro ni příznačná snížená až chybějící schopnost empatie a altruismu, extrémní egocentrismus až egoismus, nízká či žádná odpovědnost ve vztazích, neschopnost prožitku viny a studu, impulzivita myšlení i jednání. Řada takovýchto lidí však dovede velice dobře manipulovat se svým okolím, mistrně hrají vnější projevy citů, ale nejsou je schopni vnitřně prožít – například neprožívají lítost a sounáležitost, i když vnějším verbálním projevem ji dávají najevo. Zdá se, že na vzniku 91 asociální osobnost asociálních osobností se podílí deprivující prostředí i některé neadekvátní přístupy k dětem. 4. 2. 2. Sociální učení Tento typ učení lze definovat jako ten typ učení, ve kterém si jedinec ve styku s jinými lidmi osvojuje dovednosti, návyky a postoje potřebné k „životu mezi lidmi“, přejímá za své sociální role, morální, estetické a jiné normy společnosti, formují se během tohoto procesu jeho motivy a rysy. Probíhá od ranného dětství vlastně po celý život člověka. Učení nápodobou – je vývojově velice stará forma učení, napodobují již zvířata. Na nízkém stupni vývoje je napodobování hlavní formou předávání společenských zkušeností. Hraje velkou roli v mnoho typech činností i v rozvinutých společnostech (nápodobou se učíme pracovní dovednosti atd.). Člověk často napodobuje nevědomě jiné osoby ve svém okolí, zdrženlivý nebo živý projev citů, sympatie či antipatie k různým typům potravy či zvířat, ale také k zábavě, napodobujeme i kooperativní chování, ale také návyk na tabák či jiné závislosti. Učení sociálním posilováním – zpevňováním – je založeno na užívání odměn a trestů. Dospělí chválí, či jinak odměňují dítě za chování, které odpovídá normám, zvyklostem společnosti. Odměna působí jako zpevnění a vede k pakování odměněné činnosti či reakce. Posílení přichází ze sociálního prostředí. Opačně trest má odstranit, oslabit nežádoucí chování, někdy mohou být však výsledky opačné. Sociální odměnou bývají pochvaly, projevy sympatie, lásky, uznání. Trestem projevy nesouhlasu, zamítnutí, citové zavržení, odepření projevů sympatie, pohrůžka zrušením citového vztahu (např. “když to uděláš, nebudu tě mít ráda“). Obě tyto počáteční formy sociálního učení se v průběhu socializace rozvíjejí. Observační či zástupné učení – jedinec se zde učí tak, že pozoruje případy, kdy byl někdo za určité chování či projev potrestán či naopak odměněn. Účinek je stejný, jako kdyby bylo zpevňováno vlastní chování. Někdy se tento typ označuje jako učení pozorováním. Učení sociální anticipací – učení probíhá tak, že jednotlivci i sociální skupiny projevují očekávání – anticipaci, jak se má jedinec chovat. Dítě brzy učiní zkušenost, že je třeba chovat se tak, jak to druzí lidé požadují či očekávají. Učíme se tak návykům postojům, ale také velice nežádoucí způsoby chování v případě, že nám někdo opakovaně projevuje očekávání „ty stejně nikdy nic dobře nedoděláš“ a podobně. Učení sociální identifikací – se někdy uvádí jako vývojově nejvyšší typ sociálního učení. Podobá se poněkud napodobování. Jedná se o záměrné úsilí o převzetí způsobů chování modelu, včetně jeho cílů, 92 způsobu života. Identifikace může být založena na velmi pozitivním vztahu k modelu chování (láska, sympatie, úcta, obdiv), ale v některých případech i na základě strachu a závislosti (potrestání od modelu tehdy, když třeba dítě nesouhlasí s šikanováním může vést k identifikaci tohoto typu). Tato varianta však vede vždy ke komplikacím v sociálním vývoji. Prostředníkem identifikace se může stát i umění (zvl. krásná literatura). Učení zvnitřněním – interiorizace – bývá podporována identifikací a znamená „přijetí za své“ hodnot, norem modelu nebo sociální skupiny. Člověk srovnává své chování s chováním modelu, hodnotí své chování z tohoto pohledu a koriguje jej. Regulace je tedy směrována zevnitř člověka. V tom je patrně podstatný rozdíl mezi tímto a předchozími typy sociálního učení. Například u zpevnění přichází regulace z vnějšího sociálního okolí. Zákony o formování osobnosti působením požadavků: jestliže požadavky kladené na jedince nedosahují již vytvořenou úroveň socializace, další vývoj stagnuje, postupně dochází k regresu; požadavky, které mírně překračují současnou dosaženou úroveň jedince, vedou při postupném a citlivém zvyšování k vývoji dalších osobnostních vlastností; jestliže požadavky kladené prostředím vysoce překračují dosaženou úroveň vývoje jedince, dochází k poruchám vývoje, případně neurotizaci jedince a zastavení vývoje, popřípadě k jeho regresu na nižší vývojovou úroveň. 4. 2. 3. Sociální interakce Pojem interakce je jedním z klíčových pojmů sociální psychologie. Někteří autoři dokonce ztotožňují předmět sociální psychologie s interakcí (např. T. M. Newcomb). Vymezení základních znaků tohoto pojmu proto nalezneme u všech významnějších autorů v této oblasti. Uvedu některé z definic pojmu : H. B. a A. CH. Englishovi – vzájemné a obapolné ovlivňování mezi dvěma nebo více systémy, vztah mezi živočichy, v němž chování jednoho z nich je podnětem k chování druhého, obapolné sociální podněcování jedné osoby druhou a odpovědi, které z toho vyplývají, respektive obapolné přizpůsobení chování individuí. C. G. Homans – struktura aktivit a struktura sentimentů, které tvoří vzájemný vztah a mají sociální smysl. J. Fritz – vzájemná stimulace, vzájemné podmínění činností a podněcování aktivit. 93 I přes různá teoretická výše uvedená východiska a další rozdílnosti lze interakci definovat následujícím způsobem: Interakce vyjadřuje skutečnost, že se mezi lidmi při společné činnosti vytvářejí mezilidské vztahy, že lidé na sebe vzájemně působí a ovlivňují se. Interakce mají dvě složky: společnou činnost – součinnost; vzájemný vztah. Obě uvedené složky určují povahu sociální interakce. Mezi základní znaky interakce patří: vzájemnost – vztažnost – kontakt mezi lidmi je vzájemný (výměna obsahů a propojování aktů chování). Je přítomen oboustranný proces poznávání druhého a vlastní sebereflexe, vztah je to, co je pro osoby společné; stimulace – podněcování aktivit, činností jednoho jedince druhým, vzájemná výměna podnětů; ovlivnění – vztah a stimulace vedou k neustálé modifikaci chování i záměrů jedné osoby pod vlivem druhého. Činnosti lidí a interakce, do kterých v rámci činností vstupují, mají zásadní formativní charakter. Na míře formativnosti interakce se podílí relativní aktivita subjektu a relativní pasivita objektu, míra sociální zprostředkovanosti a vztah procesů sociální interakce k normám sociálně žádoucího nebo nežádoucího chování. Základní formy součinnosti J. Křivohlavý přinesl do odborné literatury velice přínosné rozlišení následujících forem: ko-existence - chápe jako existenci “vedle sebe“, zároveň však s náznaky ochoty k upouštění od soupeřivých projevů – tento výraz by bylo možno uvést též jako „spolubytí“ tolerance – snášenlivost – ochota přecházet nepodstatné rozdíly v zájmu dobrých vzájemných vztahů koordinace – sladění individuálních činností, jednotlivé individuální cíle se stávají součástí společného úsilí kooperace – společná činnost směřující ke společnému cíli 94 reciprocita – vzájemná náklonnost, ochota pozitivně odměňovat pozitivní vstřícné reakce Podobně můžeme rozlišovat i základní styly interakcí (tedy způsoby, jakými se realizují): rivalita – interakce typu „kdo z koho“. Z psychologického hlediska jde o interakci rizikovou. Jestliže lidé začínají být produktivní až v situaci konkurence, neusilují o výkon, ale výkon se stává prostředkem boje soutěžení – při tomto typu neplatí, že vítězství může dosáhnout jenom jeden. Cílem soutěže je také „zvýšit výkonů, tedy existuje zde společný cíl, který je z pozice každého účastníka dosažitelný. Jinak by se totiž soutěžení stalo pouhým organizováním vyvolané rivality reciprocita – vzájemnost – není jen vzájemnou výhodností, na což bývá bohužel výrazně tento pojem redukován. Znamená spoluprožívat, druhý člověk zde není prostředkem k dosažení individuálního cíle. Podstatnými rysy reciprocity jsou vstřícnost a otevřenost. 4. 2. 4. Sociální percepce Tento termín zavedl do psychologie J. S. Bruner. Označoval tímto termínem sociální podmíněnost ve vnímání. Později se tento termín ustálil na vnímání člověka člověkem. Jak se tedy lidé navzájem vnímají? Vzhledem k tomu, že do interakce vstupuje člověk jaký objektivně je, ale také takový, jak se vidí on sám a takový, jak ho vidí druzí lidé, zdá se, že jsou ve hře dvě víceméně nepřesné představy jednoho o druhém, včetně představ partnerových úmyslů, motivů, vnitřních stavů atd. Vnímání druhých osob má tři složky, které výrazně ovlivňují utváření dojmu o druhých – a později i názoru na druhé osoby : expektační (vycházející z očekávání) - projevů a vlastností, které může probíhat v podstatě jako připravenost celkově vnímat určitým způsobem, nebo jako „zaostřenost“ – výběrová citlivost pouze na určité jevy či projevy afektivní (vycházející z emocí) - ovlivňují vnímání druhého člověka v důsledku emočně podbarveného vztahu, „nabuzují“ či častěji „utlumují“ aktuálně vnímané děje atributivní (přisuzující) - tendence přičítat určité vnitřní a vnější charakteristiky. Situacemi, kdy si nějak vysvětlujeme chování druhých a přisuzujeme do určité míry příčiny tomuto chování, se zabývají atribuční teorie. Většinou se jedná o intuitivní a nedokonalý způsob nazírání, 95 vysuzování příčin, motivů chování druhých lidí. Teorie atribuce se zajímají o to, co lidé subjektivně považují za příčinu určitého jednání druhých lidí. Ne nepodobná jsou tato zkreslení v historických koncepcích pojetí „idola mentis“ u F. Bacona. Tento autor se zabýval překážkami v myšlení, které znemožňují člověku pokrok v myšlení – idola mentis = předsudky. předsudek jeskyně (idola specus) - vznikají vlivem individuálního nazírání – svět pozorujeme výhledem ze své „jeskyně“ předsudek kmene (idola tribus) - chápeme věci z pozice svého prostředí – účelovost předsudek tržiště (idola tribus) - máme nesnáze s adekvátním vyjádřením myšlenek mimo běžný hovorový jazyk – nesnažíme se proniknout za jeho rámec předsudek divadla (idola theatri) - teorie přijímané z jednostranné pozice znesnadňují zařazení poznatků – ovlivnění tradicí. V novodobých koncepcích je s atribučními teoriemi spojeno jméno autorů H. H. Kelley a F. Heider. Vnímání úmyslů jiného člověka mohou souviset se statusem. Systém interpretace chování (tedy to, jak rozumíme chování) druhých osob se může vázat na tuto osobu, může však také prolínat do interpretací naprosto odlišných lidí, může dokonce přerůst v celkové posuzovací schéma. Příklad:Pan XZ má sklon obviňovat manželku z úmyslu jej neustále peskovat. Vytvořili si obranný mechanismus, který se spouští v momentě, když manželka žádá vysvětlení nějaké události. Po nějakém čase se tyto obranné poznávací mechanismy přenesly i do vnímání a hodnocení chování jiných žen. Lze rozlišovat typické chyby, které procesy posuzování a vnímání provázejí, pak se obvykle mluví o atribučních chybách či sklonech. základní atribuční chyba – tendence k přeceňování vlivu vnitřních osobnostních vlastností a podceňování vlivů situačních – vnější podmínky, obtížnost efekt falešného konsenzu – tendence vnímat a hodnotit vlastní chování nejen jako zcela přiměřené daným okolnostem, ale jako „obecně platné“ pro určité podmínky. Jedinec pak podléhá pocitu, že chování, které zvolil odpovídá tomu, “co by udělal každý v jeho situaci“. Alternativní typy chování považuje zároveň za vhodné egocentrický sklon – se projevuje připisováním si zásadního podílu, zásluh za výsledek činnosti či aktivit prováděných společně s ostatními lidmi 96 sebeochraňující sklon – tendence k popírání odpovědnosti za neúspěch; sebeprosazující sklon – připisování si zásadního podílu na úspěchu – výkonu; naučená bezmocnost – tendence uvažovat o příčinách situací jako o nezměnitelných jevech (Co já mohu? – Nic). V odborné literatuře lze nalézt i další typy atribučních chyb – nekontrolovatelnost situace, haló efekt a jiné. Výrazným faktorem, který zkresluje vnímání jsou osobnostní rysy vnímajícího člověka. Špatnými pozorovateli jsou prokazatelně osoby s neurotickými či psychotickými tendencemi. Nejhoršími pozorovateli jsou ti, kde vykazují nejvíce příznaků hypochondrie, paranoity, schizoidity, kteří bývají jinými lidmi popisování jako nespokojení, dráždiví, nemotorní, uspěchaní. Velmi špatnými posuzovateli jsou i lidé zvýšeně ovlivnitelní – tzv. sugestibilní. 4. 3. Vnímání jiných osob Procesy vytváření představ o jiných lidech jsou předmětem výzkumů formování dojmů. Významnou úlohu ve vytváření dojmů o druhých hraje větší počet faktorů. Patří k nim zvláště následující faktory: často používáme vyvozující (implicitní) teorie o osobnostních rysech a o tom, které rysy se vyskytují současně. Implicitní teorie je nástroj, který pomáhá dotvořit obraz o člověku, o kterém již něco víme; vytváříme si vlastní teorie o druhých – osobní konstrukty; je důležité, jak získáváme informace o druhých lidech – a první dojmy mohou ovlivnit naše chování; kategorizujeme druhé lidi a při používáme přitom stereotypy. Stereotypizace znamená klasifikaci podle předem daných kritérií na základě povrchních charakteristik. 4. 3. 1. Imterpersonální přitažlivost Ve svých vztazích k lidem se často zabýváme otázkami následujícího typu: „Jak je možné, že je nám někdo od samého počátku sympatický?“ „Proč si některé osoby ihned oblíbíme a jiné ne?“ „Proč nás někteří lidé přitahují?“ 97 Naše reakce na druhé lidi je podmíněna celou řadou faktorů. Pokusím se o stručné charakteristiky těch nejdůležitějších. fyzická blízkost – je základní podmínkou pro navázání jakéhokoli vztahu. Nejtěsnější (pozitivní i negativní) vztahy máme se svými sousedy či lidmi žijící v bezprostřední blízkosti. Zde hovoříme o funkční blízkosti – tedy o prostorovém rozmístění osob, kdy dochází k nejpravděpodobnějšímu vzniku vzájemných kontaktů. Velkou roli zde hraje i „efekt vystavení“. Pozitivněji jsou vždy vnímány ty podněty, které byly presentovány opakovaně. Příklad: Během přednášek jsem presentovala příklad s neznámým člověkem na tramvajovém nástupišti. Jestliže však tentýž člověk opakovaně vykazuje záporné reakce (i nikterak výrazné), pak se začne rozvíjet sociální odmítání popřípadě konflikty fyzická atraktivita – pro každého člověka znamená možnost pozorovat krásu ve svém okolí uspokojení estetických potřeb, někdy máme pocit, jako bychom si ten pohled „zasloužili“ – je to druh sociální odměny. Od ranného věku se jedincům více fyzicky atraktivním dostává větší míry sociální odezvy okolí. Mohou tak na rozdíl od ostatních lidí více rozvíjet sociální komunikaci. Ostatní lidé si však musí pozornost okolí získat jiným způsobem – tím je interpersonální atraktivita podobnost – patří mezi další faktory interpersonální přitažlivosti. Častěji nás přitahují lidé, o kterých si myslíme, že se nám podobají. Dle T. M. Newcomba je názorová a postojová podobnost základem pro vznik přátelských vztahů. Čím větší rozsah postojů je přijímám souhlasně, tím stabilnější se zdá být vztah. Obecně máme rádi ty osoby, které sdílejí naše ideály. Zvláštností je, že máme tendenci předpokládat blízkost postojů tam, kde je fyzická atraktivita. Osoby s podobnými postoji bývají často vnímány také jako inteligentnější. Tyto postoje podobnosti se mohou v průběhu vývoje vztahu měnit komplementarita - doplňování. Své nedostatky někdy napravujeme výběrem partnera, který je v oblasti našeho nedostatku naopak silný. Ve výzkumu manželských a partnerských vztahů bylo prokázáno, že se významně doplňují pečovatelské a receptivní potřeby, dále pak dominantní a submisivní vztahy. Máme tedy tendenci si tedy vybírat partnery, kteří z tohoto pohledu uspokojují naše potřeby. Tento výběrový model však někteří autoři teorií odmítají náklonnost – máme rádi lidi, kteří mají rádi nás. E. Aronson soudí, že tento jev souvisí s principem odměny a ceny. Definoval proto čtyři základní interpersonální konstelace vzájemné náklonnosti a) druhá osoby je nám jednoznačně nakloněna; b) druhá osoba je nám jednoznačně není nakloněna; 98 c) druhá osoba nám zprvu není nakloněna, ale postupně si její náklonnost získáme; d) druhá osoba je nám nejprve nakloněna, ale posléze její náklonnost ztratíme. Autor této teorie tvrdí, že nejvíce jsme přitahováni k lidem třetí kategorie, protože jsme si „zasloužili“ svou odměnu vnímaná omylnost – máme raději, když se lidé chovají „lidsky“ – čas od času udělají chybu. Lidé s extrémní sebeúctou nemají rádi nešikovné lidi. U lidí s negativní sebeúctou se objevuje vnímání úspěšnosti druhých jako zneuctění vlastní osoby. U lidí s vysokou sebeúctou jsou zaznamenávány vysoké osobní standardy výkonu, které ostatní lidé nemohou splnit. 4. 3. 2. Předsudky Jako předsudek bývá definován předem zformovaný postoj k objektu, který se projevuje bez ohledu na individualitu nebo povahu objektu. V dílech světových autorů (například Allport) bývá definováno pět stádií vývoje předsudků. Již zmíněný autor dokladuje tato stádia na vývoji a formování antisemitských názorů a postojů v Německu během vlády nacistické strany. očerňování – řeči, pomluvy, státní propaganda, tiskové zprávy; izolace – oddělení Židů od majoritní skupiny obyvatel, vznik ghett; diskriminace - upírání práv, zaměstnání, bydlení; tělesné napadání – násilí vůči osobám a majetku, které vyvrcholilo v „Křišťálové noci“; vyhlazování – bezohledná fyzická likvidace – koncentrační tábory. V předsudcích se objevují tři základní poznávací mechanismy. Kateforizace – to, jak klasifikujeme informace a jak vytváříme informační stereotypy. Asimilace – to, jak se učíme hodnotit (dobrý proti špatný, sympatický proti nesympatický). Roli zde hraje i to, jak naše hodnocení odpovídají skutečnosti a jak je klasifikujeme. Hledání koherence – pokusy vysvětlit či ospravedlnit vlastní myšlenky či postoje. Vznik předsudků však tyto poznávací mechanismy zcela nevysvětlují. Dle Bethlehema zde fungují další mechanismy: podklad v osobnosti – lidé s určitými dispozicemi mají tendenci přijímat takové informace, které je nutí co nejméně přemýšlet; soutěžení a konflikt – ve snaze získat určitý status či odměnu existují pro dvě skupiny lidí dvojí normy chování nebo dvojí normy vyhodnocení výsledků; 99 informace – zúžené informace vedou k vytvoření poznávacích stereotypů; přijímání – poznávací stereotypy jsou akceptovány majoritní skupinou; důkazy – na základě předsudků se vytvářejí „důkazy“, které tyto předsudky upevňují; nevnímané kategorie – skupiny lidí, na které se předsudky vztahují, se odlišují; negativní korelace – intelektové kvality, vzdělání, příslušnost ke společenské vrstvě negativně korelují se vznikem předsudků; rodinné transfery – děti přijímají předsudky rodičů a příbuzných; vývojové podmínky – děti jsou do určitého věku schopny rozlišit etnické skupiny, ale postoje či preference v této oblasti si vytvářejí později (v období pubescence a adolescence). Změny předsudků patří mezi jedny z předních úkolů budování jakékoli společnosti na demokratických základech. K těmto změnám výrazně pomáhají následující faktory: změna společenských rolí – je nutno zviditelňovat úspěchy menšinových členů příležitost k osobním kontaktům – znalost osobnosti člověka, ke kterému se váže předsudek, vede ke změně postoje kontakt s nestereotypními jedinci – kontakty s takovýmito lidmi nás vedou k jednání ve vztahu ke konkrétní osobě. Jsme pak schopni abstrahovat od členství tohoto člověka v nepreferované skupině podpora kontaktu mezi skupinami – je důležité, když tyto kontakty podpoří přátelé a rodiny obou zúčastněných stran příležitost ke spolupráci – společné úsilí na stejném cíli vede k rozšíření sociálních hranic. Za předsudky bývají někdy milně považovány osobní negativní zkušenosti lidí s jednotlivými členy nepreferovaných skupin. V tomto případě, pokud je tato osobní zkušenost majoritní skupinou potlačována, její nositel vnímá tuto tendenci jako úmyslné znevážení vlastní osoby („Oni říkají, že lžu.“). Tyto efekty jsou výraznou komplikací v boji proti předsudkům i v demokratických společnostech. 100 4. 4. Komunikace Oblast komunikace je v poslední době předmětem daleko výraznější informovanosti široké veřejnosti, než tomu bylo dříve. Souvisí to s potřebou společnosti se touto stránkou sociálního života podrobněji zabývat. V neposlední řadě je míra informací ve veřejnosti ovlivněna i pronikáním této tématiky do učebních osnov všech typů středních škol. Podobná situace je v oblasti informovanosti o malých sociálních skupinách. Omezím se proto v tomto případě pouze na nejzákladnější výčet a shrnutí poznatků. 4. 4. 1. Verbální komunikace Verbální komunikací nazýváme všechny řečové projevy, které se odehrávají mezi členy sociálních skupin. Patří sem přenos informací, sdílení emocí, sdílení postojů a další kvality. Z hlediska průběhu lze ve verbální komunikaci lze rozlišit tři fáze: percepční – co mi ten druhý říká, tedy obsah i forma sdělení; kognitivní rekonstrukce – tedy to, jak obsah sdělení vnímám, jak mu rozumím, včetně porozumění doprovodnému neverbálnímu projevu; expresivní – ta část, kdy reaguji na sdělení (odpověď, ujištění atd.). Tyto tři fáze se v rámci komunikace výrazně prolínají. Ve všech třech se však mohou objevit komunikační chyby, které kvalitu i formu komunikace mohou výrazně narušit. Patří mezi ně „ty“ komunikace, napadání, značkování, generalizace, přičítání úmyslu atd. Z hlediska terminologie rozlišujeme pozici komunikátora (ta osoba, která komunikuje), komunikanta (ta osoba, které je sdělení určeno a přijímá jej). Obsah komunikace je označován jako komuniké. Během komunikace se sdělení při přímém typu přenosu může objevit ve zcela odlišné podobě. Jsou známi čtyři základní typy přenosu sdělení – křížová (X), typ jdoucí shora dolů (Y), řetězová (.-.-), hvězdicová. U těchto typů přenosů informací lze vysledovat odlišnosti v rychlosti šíření rychlosti, v možnosti zpětné vazby, v možnosti zkreslení obsahu sdělení, v možnosti menšího či většího emočního zatížení při sdělování, v možnosti ovlivnění vztahy mezi jednotlivými členy komunikace. Kromě přímé komunikace slovy se rozlišuje ještě nepřímá verbální komunikace – tou je psaná řeč. Dalším rozlišovaným podtypem v této oblasti jsou metakomunikace = způsoby obohacení řeči. Mezi ně patří řečový registr. Rozumíme jím styl použití jazyka. Obvykle bývají rozlišovány tyto typy řečových registrů: 101 Komunikac e deklamační – vyskytuje se ve formálních projevech, v některých druzích písemných sdělení – „s pozdravem, děkuji za kladné vyřízení, míru zdar“ aj. formální – jsou charakteristické pečlivým použitím gramatických pravidel a slovní zásoby – užívají se v projevech adresovaných autoritám informativní – užívají se v rozhovoru s cizími lidmi, mají neformální charakter – „odjezd dalšího vlaku“ familiární – užívají se v komunikaci mezi přáteli či známými, může obsahovat slangové výrazy a gramatismy atd. intimní – užívá se mezi blízkými přáteli rodinnými příslušníky, je charakteristický zkratkovitou řečí a množstvím zvláštních odkazů, které vyplývají ze společných zážitků komunikujících osob. V analýzách rozhovorů byly zkoumány také kontexty. Tyto kontexty mohou být několikerého typu: sociální předpoklady – kolik toho posluchač ví – příklad: když řeknu „Večer odjíždím na dovolenou.“, očekávám, že přátelé vědí, že budu balit a odmítnu jejich dopolední návštěvu; společenská funkce sdělení – zde se objevuje rozdílné chápání stejné informace, popřípadě rozdílná prezentace stejné informace s ohledem na sociální statut komunikanta – příklad: při rekreačním pobytu u moře vstanu časně ráno, jdu se podívat na východ slunce, pak si jdu zaplavat. Rodičům však při dotazu proč jsme nešel z nimi na snídani odpovím, že jsem chtěl změnu. Stejnou situaci kamarádům prezentuji jako potřebu odejít z domu, kolegovi ze sportovního oddílu jako snahu udržet si „formu“. Zde se objevují skryté významy a smysl toho, co říkáme o tom, co děláme; interpersonální důsledky vysvětlení – ovlivňují výběr slov. Slova volíme dle toho, co příjemce sdělení jakoby očekává, co chce slyšet – příklad: dítě nemá úkol. Samo zdůvodňuje tuto situaci pro sebe výrokem nechtělo se mi ho psát. Pro rodiče výrokem chtěl jsem jít ven, myslel jsem, že bude až na zítra. Pro paní učitelku výrokem – včera u nás vypnuli proud a pustili ho až pozdě v noci. 4. 4. 2. Neverbální komunikace Mezi neverbální typy komunikace zahrnujeme všechny mimo slovní projevy. Jejich funkcí je napomáhání verbální řeči, nahrazování verbální řeči, vyjádření postojů a vyjádření emocí. Mezi základní druhy patří gesta, která můžeme charakterizovat slovně (podporující, popisná, regulační). Gesta jsou závislá na kultuře. Dalším typem jsou pohyby – slouží k regulaci interpersonálních vztahů a distancí (zrcadlová 102 slučitelnost, přímá slučitelnost). V postojích se odrážejí vnitřní stavy. Komunikace prostorem se uskutečňuje buď optickým kanálem, nebo akusticky, popřípadě čichově. Doteky jsou geneticky výchozí podmět, který je považován za základní zvláště u mláďat. U dospělých lidí bývá používán při vyjádření vřelosti, ujištění, lásky popřípadě náklonosit. Může být však použit jako prostředek zdůraznění postavení či nadřízenosti. Vyskytuje se jako typy držení, ohmatávání, hlazení, tlak proti, bodové dotýkání, zavadění. Z tohoto důvodu mají v neverbální komunikaci doteky statusový a dominantní význam. Ve výrazem tváře má centrální význam obličej. V této oblasti bývají rozlišovány různé typy spojení ruky o obličeje. Objevuje se zde i nápodoba některých emocí mezi komunikátorem a komunikantem. V pohledech očí bývá vyjadřován zájem, vyšší emoční angažovanost, ale také vyhýbání se při negativním sdělení, a upřenost při hrozbě. 4. 5. Malé sociální skupiny Tento jev můžeme definovat jako ty sociální útvary, mezi kterými existují vztahy, mají společný cíl, normy, jsou strukturované z hlediska postavení jednotlivých svých členů. Kromě této kategorie lze odlišit ještě agregáty – je to útvar, který nedosahuje kvality skupiny, nemá všechny její požadované znaky (lidé na zastávce MHD). Skupinou se může stát tehdy, když se rozvine mezi osobami interakce (lidé ve výtahu – porucha). Každé seskupení či skupina osob je sociální kategorie. Na druhou strany však ne každá kategorie je skupinou či seskupením. Struktura skupiny – ve struktuře se objevuje hledisko silových vztahů a vzájemné přitažlivosti jednotlivých členů. Z hlediska organizace se malé skupiny lépe organizují a je zde také lepší kooperace. Ve větších skupinách se mohou objevit organizační obtíže, nízký podíl účasti jednotlivce na činnosti, malá kooperace, větší anonymita. Tyto typy skupin jsou potencionálně výkonnější, ale dochází zde k motivačním ztrátám u jednotlivců, méně se využívá jejich reálný potenciál. Podle různých hledisek bývají rozlišovány následující druhy sociálních skupin: malé – velké, primární – sekundární, referenční, vztažné, vlastní – cizí atd. Rozdíly mezi jednotlivými členy ve skupinách jsou patrné od prvních interakcí, dochází záhy k diferenciaci jednotlivých členů. Pozice – je určena obsahově, je spojená s očekávaných chováním člena skupiny. Status – je určen prestiží, významem a hodnotou pro skupinu a jednotliví členové bývají zařazeni v hierarchii skupiny. Role – je tvořena souborem očekávání na chování člověka, souvisí s pozicí člena ve skupině. 103 Sociální norma – zahrnuje všeobecnější pravidla chování ve skupině, souvisí s cíli skupiny. Cíle skupiny bývají od ní odvozovány. Mohou být rozdílné u různých skupin. V obecné povědomosti je rozlišení formální a neformální sociální normy. Kromě toho se v některých pojetích objevují ještě sociokulturní normy a pragmatické normy. Vývoj skupiny Ve vývoji skupiny probíhají současně ve vzájemné souvislosti a závislosti následující fáze: formování – jednotliví členové se navzájem seznamují, seznamují se i se svojí rolí, ve skupině je zvýšená míra závislosti jednotlivých členů, probíhá orientace; vzdor – v této fázi dochází ke konfliktům často spojeným s vyšším výskytem emocionálních projevů, jednotlivý členové se snaží prosadit a uspokojit své osobní potřeby; normování – v této fázi se zvyšuje koheze (soudržnost), dochází k překonávání konfliktů, jsou vytvořena jasná pravidla, jednotliví členové mají společné postoje, očekávání, chování; optimální výkon – členové vykazují rolové chování, produktivní řešení úkolů, při kterých se uplatňuje kooperace, skupina má společné cíle a stabilní vztahy; rozchod – zánik – jednotlivý členové se uvolňují z vazeb a aktivit ve skupině. Konformita Lidé ve dvojznačných situacích mají tendenci přejímat úsudky druhých (příklad vjemové iluze – stabilní světelný bod se zdá být pohyblivý ve tmě). Ve skupině lidí se při posuzování vytvoří „skupinová norma“. Výzkumy prokazují, že lidé v současné době mají větší sklon k nekonformitě – méně se přizpůsobují, i když cítí úzkost. Nekonformní chování bývá charakterizováno velkou mírou sebeúcty lidí, kteří věří svou zdatnost, považují sami sebe za osoby z dobrým odhadem. Opačně ke konformitě přispívají dle výzkumů tři následující procesy: vyhovění – jdeme s davem, neměníme názory internalizace – souhlasíme, že názor většiny je správnější identifikace – změníme názor či stanoviska, abychom se podobali osobě, kterou respektujeme či obdivujeme. Bývá rozlišováno pasivně a aktivně nekonformní chování. Odpor vůči autoritě vzrůstá, když se vytvoří v rámci skupiny podskupina, která rozliší manipulaci. Rozhodnost odporu vůči autoritě je interskupinově odlišná – závisí na složení skupiny. 104 4. 6. Makrosociální jevy K výzkumům v této oblasti docházelo ve 30. létech 20. století autory Jaspers, LeBon, Benewich. Nejvšeobecnějším pojmem v této oblasti je seskupení. V rámci něho se rozlišuje náhodné či záměrné posluchačství. Dalším jevem v této oblasti jsou sociální hnutí. Jsou více strukturovaná a organizovaná v chování (na rozdíl od davu), mají své cíle, myšlenky a vyvíjejí úsilí o řešení těch problémů, které společnost neumí, či nechce řešit (u nás například hnutí České matky). Davy – bývají rozlišovány na agresivní, unikající, získávající a výrazové (manifestace). Jejich velikost je limitována hustotou populace v blízkosti vytvoření davu, prostorovými podmínkami a denní hodinou. Ve vývoji davu se při růstové fázi uplatňují iniciální skupiny (krystaly), okolo kterých se shlukují ostatní lidé. Při rozpadu davu vzniká tzv. „destilační efekt“ – účastníci postupně odchází, zůstanou pouze „skalní“. Neorganizované davy, které nejsou prostorově omezené, mívají přibližně kruhový tvar s nevýraznými hranicemi. Vnitřní podstruktury tvoří jednotlivé debatující skupiny. Polarizace davu souvisí s rozpadem a změny jsou předzvěstí další akce. Pohyb davu bývá zpravidla postupný, vlnovitý, méně často synchronní („do útoku“). Rychlost davu klesá s jeho hustotou. Šíření informace v davu závisí na zájmu jednotlivce a neurčitosti situace či informace. Zpravidla dochází ke kruhovému rozšíření od místa vzniku. Percepce davu jednotlivými účastníky je závislá na hustotě davu, prožívání přehuštěnosti a fungování davu v prostředí – tedy na chování davu. Klasikem ve výzkumu davových jevů je francouzský sociolog Le Bon. 105 ∑ Shrnutí předcházející látky, shrnutí kapitoly Během procesu socializace se geneticky sociálně závislý novorozený člověk mění v bytost na jedné straně individuální, na druhé straně společenskou. Děje se tak postupným procházením jednotlivými etapami, které na sebe navazují a jedna druhou podmiňují. Mechanismy tohoto děje jsou sociální učení, sociální imterakce a sociální vztah. Výsledkem je vytvoření vědomí sebe sama, včlenění se do sociálních aktivit a vztahů, sociální rysy osobnosti a sociální dovednosti. Lidé vnímají ostatní lidi ve svém okolí pod vlivem stereotypizace, osobních konstruktů a dalších jevů. Studium mezilidské přitažlivosti odhalilo jako významné faktory fyzikou přitažlivost, podobnost a komplementaritu jako faktory toho, zda nás nějaký člověk bude přitahovat, popřípadě zda dojde k rozvíjení dalších vztahů. Ve vztazích mezi lidmi se však při jejich posuzování může vyskytnout několik jevů, které zkreslují poznání druhého člověka a mohou stát v základech utvoření takových postojů, jakými jsou předsudky. Za určitých okolností prochází vývoj předsudků několika fázemi. Změna předsudků je dlouhodobý a společensky závažný proces. Člověk během života vrůstá do různých sociálních skupin. Vývoj samotných skupin prochází několika etapami.Člověk v nich zastává určité pozice, role, je mu přisuzován určitý status. 106 ? Kontrolní otázky a úkoly srovnejte etapy vývoje v koncepci Baldwina a Monatové které atribuční chyby pokládáte za nebezpečné a proč srovnejte teorii předsudků Bacona a Allporta které postupy mohou vést ke změně předsudků a proč Literatura použitá ve studijním materiálu Alan, J.: Etapy života očima sociologie. Praha. Panoráma 1989 Chaloupka, L.: Proces socializace a jeho poruchy u obtížně vychovatelných dětí a mládeže. In: Defektologická diagnostika, Olomouc, UP 1982 Chaloupka, L.a kol.: Socializace mládeže vyžadující zvláštní péči. Praha, PedF UK 1989 Janoušek, J.: Sociální psychologie. Praha. SPN, 1988 Kohout,K.: K výchovným aspektům umění. Praha, AJAK 1996 Kohout, K.: Umění komunikace. In: Úvod do studia managementu. Praha, AJAK 1996. Křivohlavý, J.: Jak si navzájem lépe porozumět. Praha. Svoboda, 1988 Čáp, J.: Psychologie výchovy a vzdělávání. UK Praha 1993 Výrost, J.,Slaměník, I.: Sociální psychologie. ISV. Praha 1997 Hayesová, N.: Základy sociální psychologie. Portál. Praha 1998 Řezáč, J.: Sociální psychologie. Paido. Brno 1998 107
Podobné dokumenty
01-2009 - VLAK-SITE
Organizace vlastněná krajem má na starosti koordinaci veřejné dopravy a slibuje si od soutěže lepší
podmínky pro cestující než dosud. Firmy se utkají zhruba o třetinu všech tratí, na jejichž provoz...
stažení.
a Picasa. Konečně může Harman/Kardon konkurovat noname výrobkům, co se týká funkcionality, ale daleko je překonává kvalitou zpracování a přehrávání. Celé je to podpořeno aplikací Remote dostupnou p...
psychologie (850757)
Křesťanské psychologické názory do 16. století
- Sv. Pavel (64 n.l.) - Bůh tvoří člověka, duše je nesmrtelná, základy
křesťanské morálky – Desatero, základní ctnosti života.
- Aurelius Augustinu (s...
Komplex kontrolující polohu a pohyb těla v zemském gravitačním poli
statica utriculi dostanou do zadního (v 90%) nebo laterálního
kanálku labyrintu. Při pohybech hlavy vzniká zvýšené
podráždění v těchto kanálcích s následnou závratí. Na základě
této teorie jsou vyv...
17. Fyzikalismus, asocianismua a gestaltismus
Wundtova psychologie vycházela z filozofie pozitivistického redukcionismu a lze ji nazvat elementarismem (též asocianismem či
strukturalismem, i když se uvádí, že Wundt celý život asocianistou
neby...
Sylaby PA pro ak
Vysvětlení pojmu - holismus a podstaty holistického
pohledu na člověka, vysvětlení pojmu potřeba
člověka, specifické zaměření oboru porodní
asistence.
Základní biologické potřeby člověka. Psychosoc...
Kabelové žlaby GRP
odolnost proti hoření, nekouřivé, bezhalogenové a
antistatické a samozhášivé typy kompozitních žlabů jsou
bezpečné v nebezpečných prostředích.
Snadná instalace:
Nízká váha výrobků zkaracuje čas mon...