psychologie (850757)
Transkript
psychologie (850757)
1. Předmět a definice psychologie, psychologie, postavení v systému věd obory P Přře ed dm mě ětt a ad de effiin niicce ep pssy ycch ho ollo og giie e Psychologie se oddělila od filozofie. Jako samostatná věda vzniká spolu s první psychologickou laboratoří v roce 1879 v Lipsku (W. Wundt). Základní charakteristické podmínky psychologie: - vymezení předmětu zkoumání - stanovení základní terminologie - stanovení systému vědy - stanovení základních metod Název vědy – psychologie – se skládá ze dvou slov: (1) psýché (duše), (2) logos (věda). Základní poznatky, které umožnily vznik filozofie: - odpovídající teoretické poznání, které umožnilo formulovat předmět psychologie - základy pro rozvoj metod vědeckého výzkumu (pozorování, experiment, historická analýza). - změna názoru na vznik a existenci lidského organizumu v podmínkách jeho vývoje - existující poznatky z výzkumů psychofyziologie (vztahy mezi duševními a neurofyziologickými procesy) smyslových orgánů, reflexů a psychofyziky (vztahy mezi psychickými a tělesnými procesy) Definice psychologie (jedna z mnohých): Psychologie je věda o zákonitostech prožívání a chování člověka v kontextu adaptace změn sociálního prostředí a činnosti člověka v něm. © Hodinka 1 / 44 P Po osstta av ve en níí p pssy ycch ho ollo og giie ev v ssy ysstté ém mu uv vě ěd d,, o ob bo orry y Psychologie je samostatným vědním oborem stojícím na pomezí obecné vědy – filozofie, přírodní vědy a společenské vědy. Ze všech těchto věd čerpá poznatky a uplatňuje je ve svém zkoumání člověka. Začlenění do systému věd je předmětem neustálých úvah. Rozdělení oborů psychologie: OBORY PSYCHOLOGIE Speciální psychometrie dějiny ps. diferenciální ps. zoopsychologie Základní obecná vývojová ps. osobnosti sociální ("ps") Aplikované pedagogická ps. ps. řízení poradenská ps. ps. dopravy Z Zá ák klla ad dn níí p pssy ycch ho ollo og giicck ké ép po ojjm my ya am me etto od dy y - POJMY PSYCHIKA → /mysl – mind/ - souhrn všech jevů, kterými člověk prožívá sám sebe i své okolí a souhrn projevů prožívání a zkušeností. PSYCHICKÝ JEV → obecné označení každého projevu – tedy procesu, obsahu stavu či vlastnosti psychiky člověka. CHOVÁNÍ → vnitřní a vnější projevy organismu člověka, které jsou přístupné pozorování a měření. Vzniká v interakci člověka s prostředím (interakce = vzájemné ovlivňování, působení) Druhy chování: reakce jednání řeč vnější výrazy - reflexy, instinkty cílená činnost, provázená volní činností mluvní a písemné projevy člověka mimika, řeč, postoje, pohyb Expresivní chování: Adaptivní chování: bezprostřední výrazy prožívání potlačen skutečný obraz prožívání – stylizovaný projev --(reflex = automatická či naučená odpověď organismu; instinkt = vrozená odpověď organismu; dynamický stereotyp = soustava trvalých vzorců chování; mimika = pohyby drobných svalů obličeje – odráží vnitřní prožívání) --- PROŽÍVÁNÍ → není přístupné druhým lidem, obsahuje emocionální složku a projevuje se vnějším chováním. Nepřetržitý tok zážitků, který probíhá v různém stupni bdělosti či jasného vědomí. → © Hodinka rozum, cit a vůle (poznávací, citová a volní složka prožívání) 2 / 44 VĚDOMÍ → mentální stav vyplývající z úrovně mozku, umožňuje člověku vytyčovat cíle, kontrolovat činnost, je spjato s řečí. Dalo by se též charakterizovat jako poznávání skutečnosti. Úrovně vědomí podle jasnosti a zřetelnosti: - bdělé vědomí ospalost sen - bezvědomí - narkóza - obvyklý stav uvědomování si skutečnosti - snížená schopnost uvědomování si skutečnosti - fyziologický stav vědomí, při kterém dochází k regeneraci CNS (centrální nervová soustava) a k restrukturaci zážitků a obsahu paměťových stop, chrání organizmus před vyčerpáním. - lehčí stupněm je mdloba, těžším stupněm koma - souvisí s funkčností retikulární formace v mozku (systém v šedé kůře mozkové, který přijímá vzruchy ze všech specifických nervových drah) - uměle navozený stav bezvědomí (na průběh událostí v narkóze je nevratná amnézie) Záměrně změněné stavy vědomí: - hypnóza, autohypnóza, hluboké dýchání, relaxace, meditace, excitace (vybuzení) v dlouhém tanci spolu přítomností rytmické hudby. Tyto jevy nesou následující znaky: vnímání a myšlení fungují více povrchně a méně kriticky, mění se sebepojetí osobnosti, řízení volní činnosti bývá oslabeno, dochází ke zpomalení či útlumu chování. JEVY související s VĚDOMÍM Podvědomí Nevědomí Hypnóza Meditace Halucinace Rozšířené vědomí © Hodinka ZNAK Zkušenosti setrvávající pod prahem vědomí, často vstupují do chování, často potlačené zážitky Neverbalizovatelné, odrážející zautomatizované činnosti, pudy, instinkty Zvláštní stav „CNS“, který se vyznačuje zvýšenou sugestibilitou (ovlivnitelnost) Stav odpoutání se od vnějšího světa, ponoření se do sebe sama, rozjímání. Stav změněného vědomí – charakteristické pro vážné nemoci „CNS“, popř. vyvolané psychotropními látkami Stav vědomí překračující zkušenostmi ověřený rámec času, prostoru a osoby. 3 / 44 - Metody Metody = základní postupy a způsoby zkoumání psychických jevů. TEST → zkouška, měření výkonu v zadaném úkolu. Testové metody Testovaná oblast Ověřují znalosti osoby v různých oblastech vzdělávání Inteligence Skupinové schopnosti Specifické schopnosti Didaktické Výkonové Verbální Obrazové Kresebné Projektivní *) Příklad testované oblasti Test znalostí z anglické gramatiky Jednodimenzionální Multidimenzionální Verbální schopnosti Pozornost, paměť Doplňování vět Rorschachův test *) Baum test **) Rorschachův test – test inkoustových skvrn – projekce myšlenkových pochodů – podněcování fantazie **) Baum test - psychodiagnostický test – tvar písmen POZOROVÁNÍ → Nejstarší psychologická metoda založená na sledování chování jiných jedinců. Je vždy výběrové a změřené na určité činnosti. Je vždy subjektivní – tedy ovlivněno pozorovatelem. Objektivita je docilována větším počtem nezávislých pozorovatelů. Druh pozorování Soustavné x příležitostné Zúčastněné x nezúčastněné Kritérium rozlišení Zjevné x skryté Prováděno s vědomím pozorovaných osob nebo skrytě – „zrcadlo“ Podle prostředí, v kterém je prováděno Terénní x laboratorní Přímé x zprostředkované Strukturované x nestrukturované Interview - ROZHOVOR → metoda – spočívá v dotazování. Čas, doba průběhu, plán Přítomnost pozorovatele ve skupině Pozorování „in vivo“ (na živo) nebo přes video Zaměřeno jen na určité znaky v chování V sociálních vědách nejužívanější Druhy rozhovoru Standardizovaný x nestandardizovaný x polostandardizovaný Kritérium třídění Řízený x neřízený (volný) Přítomnost či nepřítomnost stejných položek v rozhovoru a jejich zadávání v určeném pořadí Podle počtu osob, které se účastní Individuální x skupinový Panelový Anamnestický © Hodinka Přítomnost či nepřítomnost jednotných kritérií Prováděn se skupinou osob určité skupiny, nejčastěji před publikem Slouží ke zjišťování vývoje osoby v určitém čase 4 / 44 DOTAZNÍK → Metoda získávání údajů pomocí písemných otázek. Druh dotazníku Kritérium třídění Otevřený x uzavřený x škálový Volná odpověď, možnost volby slovní odpovědi (např. ANO/NE) , číselné vyjádření stupně odpovědi Dle účelu zjišťování Zájmový x postojový x názorový Osobnostní (povahový) – jednofaktorový x vícefaktorový Jedna nebo více dimenzí úzkost x MMPI). (rozměrem) osobnosti (např. ANALÝZA PRODUKTŮ ČINNOSTI → Například rozbor kresby, písma, ručních prací, modelování, analýza životopisu – lze poznávat lidskou psychiku. Tímto způsobem se zkoumají např.: návyky a dovednosti, speciální schopnosti, úroveň duševního vývoje, postoje, konflikty, ideály… © Hodinka 5 / 44 2. Vývoj psychologického myšlení V Vý ýv vo ojj n ná ázzo orrů ůd do o1 16 6.. sstto olle ettíí n n.. ll.. Psychologické poznatky v dnešním filosofických a náboženských systémů. pojetí byly dlouho součástí Přehled starověkých psychologických názorů. Egypt (2300 př.n.l.) - “Knihy mrtvých”, centrum duševního života sídlí v srdci, 7 principů duše, víra v posmrtný život, St. židovské kmeny (1300 př.n.l.) - centrem duševního života a duše je srdce, schopnosti jsou dary od Boha, Indie (1200 př.n.l.) - “Védy”, úzké sepětí mysli a těla, parapsychologické jevy jsou běžné (6.-5. st. př.n.l.) - buddhismus, život člověka je článkem věčného pohybu, Čína (5. st. př.n.l.) - Konfucius, racionální etika, analýza morálních vlastností a svědomí, modely “věrný služebník” - Lao-tse-taoismus, kniha o Tao a ctnosti, ctnost na cestě životem, návrat k přírodě, (300 př.n.l.) - jang a jing, nauka o 2 protikl. principech M a Ž. Řecko - idealismus - Pythagoras (6.st. př.n.l.) - fil. škola s psychol. názory. Pravidla duševní hygieny, nehmotnost a nesmrtelnost duše. Nejvyšší princip všeho jsou čísla. - Platón (5.-4. st. př.n.l.) - Psyché, lidská duše je prvotní nesmrtelná, nadřazena tělu, od Boha, podléhá slabostem těla. Tělo je smrtelné, podřízeno duševnu. Duše má 3 vrstvy. Nejblíže k tělu, 1., je duše žádostivá, spojená s výživou, patří živočichům i lidem, sídlí v břiše, lze ji vypozorovat z jater. 2. vrstva je duše vznětlivá, citlivá, patří jen zvířatům a lidem, ne rostlinám. 3. vrstva je duše rozumná, nesmrtelná, patří jen lidem. Povznáší se k Bohu při odchodu z pozemského světa. - Aristoteles (4. st. př.n.l.) - Platonův žák. První systematické pojednání spis O duši. Duše sídlí v srdci. Objevitel základních zákonů o sdružování představ. První pojednání o vůli. © Hodinka 6 / 44 Řecko – materialismus (5. st. př.n.l.) - Demokritos - veškeré i psych. dění je výsledkem pohybu malých atomů, smyslové a rozum. poznávání světa - Alkmaion - lékař, pitvami objevil nervové dráhy od receptoru do mozku, ten považoval za senzorium, duši srovnává s pohybem nebeských těles – nesmrtelnost. - Hippokrates - teorie 4 temperamentů dle poměru 4 základních šťáv v lidském těle - Sokrates - otázkami se snažil logickými argumenty vyvrátit nesmyslnost nelogických úvah, dodnes „Sokratovský rozhovor“ Egypt (3. st. př. n. l.) - Horovo OKO. Ve starém Egyptě kulturní symbol trojjediného Boha. Polyteistický systém, mnohobožství – Faraoni za života a vzdálení Bozi. Duše člověka sídlí v srdci a je s Bohy spojena očima. Okem sledují Bohové, jak lidé na zemi existují (výrazné líčení očí od střední třídy, oko = do duše okno). Po odchodu židů z Egypta berou tento symbol s sebou do Evropy. Křesťané ho pojímají jako svatou trojici. Křesťanské psychologické názory do 16. století - Sv. Pavel (64 n.l.) - Bůh tvoří člověka, duše je nesmrtelná, základy křesťanské morálky – Desatero, základní ctnosti života. - Aurelius Augustinu (sv. Augustin, 4.-5. st. n.l.) - člověk má tělo s nehmotnou, nesmrtelnou duší, která tělo prostupuje, oživuje. Duše má tři základní vlastnosti – paměť, rozum, vůle. Tomáš Akvinský (sv. Tomáš, 13. st. n.l.) – racionalista, usiluje o pochopení Boha rozumem, smysly se pojí s city, intelekt či rozum s vůlí. Rozum je nadřazen vůli. Člověk je tvořen Bohem, má duši, která dočasně přebývá v lidském těle, schopností duše mimo paměti, rozumu, vůle je ještě svědomí. Člověk stojí mezi zvířaty a anděli – od zvířat smysly, od andělů intelekt. © Hodinka 7 / 44 V Vý ýv vo ojj n ná ázzo orrů ův v1 16 6.. a ažž 1 19 9 sstto olle ettíí n n.. ll.. - - - Francis Bacon (16.-17. st.) – RENESANCE - příklon ke zkušenosti na základě pozorování, empirická indukce (postup logického zobecnění) René Descartes (16.-17. st.) – RENESANCE - dualistická koncepce – substance myslící a subst. prostorová, duší je mnoho, hmota je jen jedna, Cogito ergo sum. Začal chápat, že rozumová složka (Ψ psiché) je stejně důležitá jako tělesná (F fízis). Ψ=F. Oba systémy jsou oddělené od sebe. Člověk si něco myslí (res cogitans – věc myslící, res extensa – věc rozprostraňující se). Nervový systém tvořen dutými trubičkami, kterými běhala duchovní zvířátka (spiritus animales) (nervové přepínače – transmitery – až ve 20. st) Thomas Hobbes (16.-17 st.) – MECHANICKÝ ASOCIANISMUS - vše se děje mechanismem pohybů. Psyché a fízis jsou rovnocenné systémy vzájemně se ovlivňující a integrující. Ψ<–>F David Hume (18. st.) - ASOCIANISMUS, asociace emocí s ideami, výstavba a vývoj emocí, návyky John Locke (17.-18. st.) - EMPIRISMUS - branou všeho jsou smysly a zkušenost. Tabula rasa. Myšlení tkví v pozorování smysly a asociací smyslových vjemů a pojmů J. F. Herbart (18.-19. st.) - MECHANICKÝ ASOCIANISMUS. Asociační tvoření paměťových stop. Asociace ve vyučování jako hlavní metoda. W. Leibnitz (18.-19. st.) – PSYCHOFYZICKÝ PARALELISMUS – není žádný příčinný vztah mezi duševní a tělesnou stránkou. Opozice empirizmu – monáda (jednotka percepční energie). I. Kant (18.-19. st) – počátky PSYCHOLOGIE BEZ DUŠE – člověk poznává v hranicích své zkušenosti J.O. de Lamettrie (18. st.) – MECHANICKÝ MATERIALISMUS – síla vědění, podstata duše i zvířat je neznámá stejně jako podstata hmoty těles, duše FRENOLOGIE J.F. Gall – anatomie mozku – schopnosti se odráží ve traru skeletu hlavy – základ pozdějších typologií P. Broca, C. Wernicke – objev řečových center v mozkové kůře Ch. Bell – nová anatomie mozku FYZIOLOGIE 19. století J. Prochazka – poznávání reflexního oblouku G. Fritsch, E. Hitzig - - metoda dráždění mozku slabým elektrickým potenciálem u zvířat. H. von Helmholtz – rychlost nervového vzruchu, teorie barevného vidění, teorie vnímání Jan Evangelista Purkyně – výzkumy oka, morfologie (stavba) mozkových buněk a vláken srdečního svalu C. Bernard – tendence organismů k udržování stálého stavu Johanes Miller – objev specifických nervových energií Charles Darvin – VÝVOJOVÉ TEORIE – přirozený výběr, původ člověka. © Hodinka 8 / 44 V Vý ýv vo ojj p pssy ycch ho ollo og giicck ké éh ho om my yššlle en níí v ve e2 20 0.. sstto olle ettíí S novými poznatky vzniká množství nových pohledů na jednotlivé psychické jevy, na základě výzkumů pak nové a nové teorie. Současně ale vzniká koncem 50. a začátkem 60. let 20. století mohutný myšlenkový proud nejrůznějších kritických názorů oproti dosavadní psychologii – „postmoderní psychologie“ Myšlenkový směr Evropský strukturalismus Osobnost W. Wundt (směr se zabývá popisem a zákonitostmi) E. B. Titchener Americký strukturalismus E. C. Boring Americký funkcionalismus W. James (směr se zabývá funkcí) G. S. Hall J. B Watson W. S. Hunter Americký behaviorismus K. S Lashley (ranná fáze – kritika introspekce - objektivní metody měření) D. O. Hebb E. Ch. Tolman B. F. Skinner (druhá fáze – popisný behaviorismus) K. W Spence J. Dollard N. E. Miller (třetí fáze – spolupráce s gestaltisty) © Hodinka R. S. Woodworth 9 / 44 Myšlenka díla Struktura – výstavba, elementy psychického dění – počitky a pocity Počitky, představy, pocity, zákonitosti mezi složkami vědomí. Analýza výzkumu tváře, pozornosti a myšlení Stejně jako Titchener – tvář, klasifikace čichových vjemů Význam zvyků v životě lidí, proud vědomí, paměť je funkcí plasticity organické hmoty. Víra je soukromou věcí jedince. Pedopsychologie – dětsví je věkem nejbohatšího vývoje – statistická šetření na velkých vzorcích dětí pomocí dotazníku Chování lidí a zvířat jako programu psychologie - formulace zákonů chování Studium reakcí a výkonu, studium vzorců změn v reakcích organismu Zakladatel neuropsychologie, experimentální studium krys v bludišti Studium percepce – naučený proces, teorie chování, procesy volní povahy, teorie učení, teorie emocí – organizují chování Teorie učení a kognitivní teorii motivace, puzení – dosažení obj. vede k odstranění puzení Operantní podmiňování – experimenty na krysách, holubech, lidech, studium verbálního chování, programové učení Motivační proměnná v učení, možnost předpovědi chování Sociální charakter učení, primární a sekundární (naučené). Vznik neuróz v ranném dětství – teorie učení v oblasti neuróz Dynamická psychologie, vztahy mezi motivací a percepcí (vnímáním) podíl prostředí na primárním pudu C. E. Osgood K. Lorenz E. Brunswik (čtvrtá fáze – ovlivněno metodologickým základem kybernetiky) K. H. Pribram M Wertheimer K. Koffka W. Köhler Evropský gestaltismus - lipská škola K. Lewin H. Werner F. Krueger Berlínská celostní škola F. Heider K. Goldstein Neogestaltismus L. Festinger J. Gibson S. Asch Psychoanalýza S. Freud Individuální psychologie A. Adler Hlubinná psychologie C. G. Jung Fenomenologická psychologie E. Husserl G. Condrau Daseinsanalýza (spíše evropský směr) © Hodinka M. Boss 10 / 44 Sémantický diferenciál asociace podmiňují význam znaku. Teorie mediací – symbolické chování je zástupná reakce. Studie komplexních vzorců chování, kritická období pro učení Pravděpodobnostní model vnímání. Holografický model mozku a paměti jako východiska při modelování stavů vědomí Výzkumy organizace vnímání, psychologie umění, hudby, sociální psychologie Statika dynamika duševního dění, subjektivní prostředí a subjektivní prostor Experimenty o vnímání pohybu, experimentální práce o zrakových iluzích Psychologie dítěte a sociální psychologie. Silové vztahy mezi jedincem a jeho cílem, teorie motivace Postup vývoje od stavu poměrné celistvosti a nedostatku rozlišení ke stavu rozrůzněnosti, členitosti … City jsou kvalitou, která podmiňuje vnímání jednotlivých obsahů Sympatie na základě podobnosti, princip doplňování ve vztahu ke shodnému cíli Specifický lidský pud je sebeaktualizace Teorie kognitivní disonance Teorie percepce Výzkum skupinového tlaku a konformity Id, Ego, Superego, princip slasti, princip destrukce a smrti, obrany Ego, přenos, dynamická teorie osobnosti Pud moci, sourozenecké konstelace, princip sebeuplatnění x méněcennost Kolektivní a individuální nevědomí, archetypy, animus a anima v osobnosti Spíše filosofický systém lidského vědomí, podstata psychična, emoce či myšlenky nejsou izolovanými zážitky Chápe daseinsanalýzu (zaměřeno na smysl života) jako psychiatr.obor Smysl existence – zážitky existence, sen vyjadřuje emocionálně akcentované děje V. E Frankl R. May Existenciální psychologie (spíše americký směr) Humanistická psychologie Transpersonální psychologie J. P. Sartre A. Maslow C. R. Rogers S. Grof Ch. T. Tart J. R. Anderson D. E Broadbent J. S. Bruner Kognitivní psychologie S. M. Kosslyn G. A. Miller J. Piaget R. N. Shepard Smysl bytí, vůle po smyslu je rozhodující faktor existence Člověk se nachází mezi póly svobody a omezení Existence určuje, čím člověk je Hierarchická teorie potřeb, seberealizace Psychologie orientovaná na klienta Vědomí se neutváří jen v mozku, je nezávislé na našich fyz. smyslech nové rozměry vědomí Konfrontace ortodoxní psychol. a esoterních systémKoncepce deklarativní asociační paměti, teorie učení se postupům Psychol. zabývající se poruchami komunikace na podkladě poruch vnímání, pozornosti a paměti Vývoj myšlení a jazyka u dětí, význam výchovy pro psychický vývoj, vliv kultury na vývoj psychiky a lidstva Neuropsychologicky orientovaný výzkum, vztah imaginace k percepci Výzkumy rozsahu paměti, teorie „chunks“ (uzly pozornosti), smysluplnost paměťového materiálu a úloha pozornosti, slovník matematické psychologie Vývojová koncepce myšlení, teorie charakteru Experimentální výzkum přestav Základní znaky moderní vědy v psychologii - svět jsou části reality, které jsou poznatelné reality mají univerzální vlastnosti, které lze zjistit odhalením principů fungování mysli pravdu lze zjistit empirickými metodami (zaručena objektivita, nestrannost a pravdivé poznání) výzkum znamená pokrok lidstva, kumulace výzkumů a poznatků přináší dokonalejší poznání © Hodinka 11 / 44 Postmoderní psychologie vědy - Postmoderní psychologie se staví proti základním znakům moderní v psychologii. předmět psychologie mizí – jazyk je výsledkem sociálních procesů – rétoriky a volby pravidel kulturního rámce sociální svět vytváří jazyk a interakce je nemožné zjistit univerzální zákony lidského psychického a sociálního fungování. Každý výzkumník do situací vkládá své interpretace a možné předpojatosti Postmoderní psychologie je sociálně konstrukcionistická. Výsledkem sociálních procesů jsou rozmanité společenské hranice a kategorie. Zkoumá, jak si člověk vytváří svůj sociální a psychologický svět, zaměřuje se při zkoumání na sociální pravidla Myšlenkový směr Osobnost Myšlenka díla G. Bateson Schizogeneze, dvojná vazba Vnímání představuje realitu, spíše ji konstruuje přes cirkulární nervový systém Sebeutváření (autopoiesis) Epistéma – hluboké kulturní podloží, diskurz – skupina výpovědí ze stejného kulturního podloží Logocentrismus – podstata jazyka Osoba je tvůrcem sociálních významů, realita a vědění jsou společensky podmíněné Diskurz (rozhovor, rozmluva, výklad) určuje, co kdy, kde a kým může být řečeno (např. lékař = expert, pacient = pasivní příjemce péče) Umístění osoby ve struktuře práv a povinností v rámci diskurzu Psaní a mluvení – popisy, vysvětlení slouží společenskému účelu Psychologie se redukuje na vědění obsažené ve vysokoškolských učebnicích Diagnostické modely jsou založeny na medicínském modelu, přehlížení úlohy sociálních podmínek Zkoumání se zaměřuje na ženy a děti, ale kognitivní vývoj byl sledován na mužské populaci – nastolení maskulinní nezávislosti H. R. Maturana Tvůrci F. J. Varela M. Foucault J. Derrida Sociální konstrukcionismus P. L. Berger K. Gergen I. Parker Diskursivní analýza R. Harré J. Potter, D. Edwards Kritické vymezení proti hlavnímu proudu ψ D. Fox Prilleltensky Kritika klinické ψ R. T. Hare – Mustinová J. Marecková Kritika vývojové ψ E. Burmanová © Hodinka 12 / 44 S. Wilkinsonová Feministická ψ B. Gilliganová S. L. Bemová J. Šiklová Narativní ψ (příběhová, vyprávěcí) J. S. Bruiner P. Ricoeur J. Wiewegh P. McAdams I. Čermák V. Chrz © Hodinka 13 / 44 Ženy byly předmětem terapie, kdy se je muži terapeuti snažili přimět k tradiční ženské roli – útlak a strádání žen Alternativní stadia morálního vývoje u žen Odsunutí otázky rozdílů mezi M a Ž – integrace feminity a maskulinity = androgynie Feministický přístup pdo názvem „gender studies“ Chování v příbězích, vlastnosti vyprávění a příběhů Význam metaforických souvislostí našeho životního příběhu Osoba dodává svému životu sjednocující smysl a účel přes příběhy a osobní mýty Odpovědi o souvislosti mezi vyprávěním příběhu a porozumění osoby životu a kultuře 3. Biologické základy psychiky V Vý ýsstta av vb ba aa a ččiin nn no osstt n ne errv vo ov vé é sso ou usstta av vy y Základní stavební jednotkou nervové soustavy je nervová buňka – NEURON: - jádro - krátké výběžky (dendrity) - dlouhý výběžek (axon) - Schwanova pochva (kryt axonu) Axon spojuje další nervovou buňku (zářezy na Schwanově pochvě) nebo je zakončen ve svalovém vláknu. Svazek axonů tvoří nerv. Místa, ke se jednotlivé axony napojují jsou nazývány synapse. Nervová vlákna vedou podněty – nervové vzruchy- Základní podmínkou pro přenos nervového vzruchu je základní vlastnost nervové soustavy – čivost. (schopnost registrovat a přenášet podráždění) S Sy ysstté ém my yn ne errv vo ov vé é sso ou usstta av vy y NERVOVÁ SOUSTAVA Centrální ns Periferní ns Somatický ns © Hodinka 14 / 44 Autonomní ns Centrální nervová soustava (CNS) Nervová vlákna přivádějí vzruchy do centra, kde se zpracovávají a kde vzniká odpověď. Tím místem je mozek – CNS. Ve vertikálním uspořádání lze rozlišovat: - prodlouženou míchu (dýchání) - mozeček (pohyb a rovnováha) - střední a koncový mozek s nejmladší vrstvou obsahující povrch hemisfér – šedou kůru mozkovou. (rýhy, lalok). Periferní nervový systém Somatický nervový systém - senzitivní nervy vedoucí vzruchy do CNS - motorické nervy vedoucí vzruchy z CNS do kosterních svalů Autonomní nervový systém - řídí činnost žláz s vnitřní sekrecí a hladké svaly (hltan, patro, jícen, udržují napětí cév apod.) - jeho činnost není ovlivnitelná vůlí v rámci autonomního nervového systému má svou úlohu limbický systém, který je propojením několika oblastí /např. hypotalamus, amygdala…/. 4. Racionálně kognitivní psychické procesy - Racionálně kognitivní = rozumově poznávací - P Pssy ycch hiicck ké ép prro occe essy y VNÍMÁNÍ Definice vnímání Vnímání je základní poznávací proces, který vzniká bezprostředním působením vnějšího nebo vnitřního podnětu, má charakter přímého smyslového poznávání. - umožňuje orientaci v prostředí umožňuje vybírat informace z okolního světa integruje jednotlivá smyslová data do celků, které se pak stávají nositelem významu na vnímání se podílí další procesy – paměť a stavy (pozornost) výsledkem vnímání jsou vjemy. Na vytváření některých vjemů se podílí více receptorů, např. vnímání tvaru a velikosti – zrak, hmat, ale i zkušenost (učení). © Hodinka 15 / 44 Průběh smyslového poznávání o smyslová recepční analýza (receptor = čidlo) – receptor vybírá podněty, pro jejichž příjem a analýzu je uzpůsoben. o Mozková analýza – probíhá v centru, umožňuje odlišit detaily vnímaného objektu o Korová syntéza – centrální proces – vytváří celky a umožňuje následnou reakci na podnět Druhy receptorů Vnější – exteroreceptory Dálkové Zrakové Sluchové Vnitřní - interorecptory Dotykové Proprioreceptory Visceroreceptory Chuťové Registrace pohybu Registrace útrobních podnětů Tlakové Registrace polohy a rovnováhy Vyvolávající bolest Tepelné Čichové Vnímání figury a pozadí V procesu vnímání existují objekty vnímání (figury) a pozadí. Vztah figury a pozadí se řídí některými zákonitostmi: - figura je ohraničená a vytváří tvar, pozadí je neztvárněné - figura je výrazná, pozadí jakoby ustupuje - figura upoutává pozornost a snadněji se zapamatuje Podle Ulricha Neissera vnímání nemění vnější svět, ale mění vnímajícího, tím je nepřímo ovlivněna i jeho činnost. Vjem jako výsledek vnímání je spojený s prožitkem a uchovaný v paměti a zkušenosti člověka. Tzv. Integrativní funkce vnímání (1980) - nekonečný proces - Předmět informace mění vybírá Pátrání - explorace Schéma řídí © Hodinka 16 / 44 Poruchy v oblasti vnímání A) poruchy barevného vidění, ostrosti a fyziologie oka o monochromatismus: neschopnost rozlišovat kvality barev (odstín, světlost, sytost…) o Barvoslepost: neschopnost vnímat rozdíl mezi zelenou a červenou (častější u mužů) o Šeroslepost: porucha zrakového vnímání za šera (silniční provoz) o Krátkozrakost: myopie – často vrozené – paprsky se spojují před sítnicí o Dalekozrakost: hypermetropie – často ve stáří – paprsky se spojují za sítnicí o Strabismus: šilhavost – často vrozené - nestejnoměrný tah očních svalů. Dva druhy: (1) konvergentní, (2) divergentní B) poruchy sluchu (podle míry poškození sluchové percepce o o o o (vnímání) Nedoslýchavost: často souvisí se stářím Zbytky sluchu Hluchota Patologické šumy v uších různé intenzity a etiologie (různého původu) C) poruchy čichu o ANOSMIE: - vzácná,úplná ztráta čichu IMAGINACE – představivost a fantazie Představivost Definice představivosti Představivost je schopnost vytvářet představy Výsledkem představivosti je představa Představa Definice představy Představa je obsah vědomí, proces, sestávající z vybaveného či přepracovaného minulého zážitku a vjemu – podnět nepůsobí bezprostředně na smysly. Představy jsou jednoduché či kombinované,. Dle druhu smyslu lze dělit představy na zrakové, sluchové, čichové, hmatové, chuťové. Představy vznikají na základě procesů probíhajících ve vnímání a paměti. © Hodinka 17 / 44 FANTAZIE Definice fantazie Obraz, vyvolaný minulými vjemy. Hlavním znakem je novost kombinací, která se předtím při vnímání objektů neobjevovala. Zvláštní jevy ve vnímání Druh jevu Charakteristika jevu Smyslový klam Vzniká díky nedokonalosti smyslového orgánu, je možnost korekce Vjem neodpovídá podnětu, neadekvátnost souvisí se subjektivními charakteristikami Ulpívání, vracení se představy do vědomí. Vzniká dlouhodobým působením podnětu nebo velkým emočním vypětím při vzniku vjemu. Velice jasná a živá představa, která se jeví jako skutečnost – běžná v dětsví. Vjem jednoho analyzátoru vyvolává představu v analyzátoru jiném (barevné slyšení nebo opačně tón vyvolává představu barvy) Nejasný nebo neúplný podnět dokreslujeme fantazií do jasného smyslového vjemu (oblaky) Chorobně vznikající percepční (vjemový) zážitek, mající naprosto odlišně kvality od vjemu, velice živý a jasný – zpravidla duševní nemoci, příp. intoxikace. Iluze Perseverační /ulpívavá/ představa Eidetická představa Synestézie Pareidolie Halucinace MYŠLENÍ Definice myšlení Jedná se o nejvyšší poznávací proces, který má povahu zprostředkovaného a zobecněného poznání skutečnosti. Myšlení je spojeno s vnímáním a řečí – se symbolickým znakem. Situace, které překračují dosud získané zkušenosti v oblasti myšlenkových procesů,lze označit jako problém. Definice problému Problém je otázka či situace, kterou nelze řešit naučenými způsoby, ale vyžaduje nový způsob řešení. Lze jej chápat jako rozpor mezi aktuální situací a cílem. Problémy jsou řešeny v základních fázích: 1. setkání – pochopení podstaty 2. přípravná fáze – tvorba hypotéz, domněnek, představ o realizaci 3. realizační fáze – vlastní postup řešení – uplatňují se různé způsoby: © Hodinka 18 / 44 - Pokus – omyl: náhodná východiska, vylučování mylných alternativ Vhledem: náhlé pochopení situace, proniknutí do problému Plánovitá analyticko – syntetická činnost: vyšší stupeň myšlení, specifický lidský způsob řešení Verifikace hypotéz: nepotvrdí-li se výchozí hypotéza, následuje nové hledání a prověřování 4. vyřešení úkolu – poslední fáze, ověření správnosti řešení – zpětnou vazbou. Základní myšlenkové operace Operace Analýza Syntéza Porovnávání Generalizace Abstrakce Charakteristika Členění celku na části Myšlenkové spojování do celků Uplatněna analýza i syntéza, hledání souvislostí, rozdílů Spojování jevů do tříd podle společných znaků Vyčlenění podstatných znaků, výsledkem je nejčastěji pojem Formy myšlení Forma Pojem Soud Úsudek Charakteristika Základní forma myšlení. Vyjadřuje obecné a podstatné znaky, je možné jej dále abstrahovat do symbolu – znaku. Obsah pojmu = definice. Vyjadřuje vztahy mezi předměty a jevy nebo jejich znaky – výroky s tvrzením nebo popřením souvislosti (pes je zvíře, fikus není nábytek) Vyjadřuje vztah mezi dvěma soudy,vyvozuje závěry z jiných soudů Vyvozování obecného tvrzení z případů Induktivní Deduktivní Aplikace obecné=ho poznatku na konkrétní případ. Druhy myšlení Forma Konkrétně názorné Abstraktně teoretické Konvergentní (sbíhavé) Divergentní (rozbíhavé) Laterální Vertikální © Hodinka Charakteristika Využití názorných představ Při řešení teoretických úkolů, které jsou s praxí spojeny jen zprostředkovaně, vyžaduje vyšší stupeň vývoje myšlení Nalezení jednoho řešení – jednoho postupu Hledají se všechna možná řešení, výběr nejvhodnějšího – tvořivý charakter Hledá nové možnosti ve fázi mapování problému, je spojeno s větší tvořivostí. Hledá řešení od nejjednoduššího k nejtěžšímu 19 / 44 Vlastnosti myšlení Vlastnost Šířka Význam Schopnost zahrnout široký okruh otázek Schopnost proniknout pod povrch věcí a jevů, postihnout podstatu a souvislosti. Schopnost vidět problém nezávisle na názorech jiných osob Schopnost rozpoznat správné a nesprávné závěry Schopnost postřehnout a formulovat problémy důsledně a bezchybně Schopnost nedržet se starých neúčinných způsobů a šablon, hledat novější a účinnější způsoby. Opakem je rigidita – strnulost myšlení. Hloubka Samostatnost Kritičnost Přesnost Pružnost (flexibilita) Teoretici myšlení Piaget – vývoj dětského myšlení do 13-ti let – vzorek 1 dítěte, manipulace s předměty. Bruner - (1) období manipulace s předměty (2) období ikonické – obrázek – ikona (3) symbolické řečové období Vygotskij PROCESY PAMĚTI (MNÉZIE) Definice paměti Schopnost organismu uchovat strukturované informace v čase. Paměť chápeme jako proces, schopnost i jako vlastnost. Procesy paměti patří k obecným vlastnostem nervové soustavy, jako psychické odrazy minulé zkušenosti ve vědomí člověka. Paměť – biochemické teorie propustnost synoptické membrány… – SHERRINGTON – synapse – Fyziologický základ paměti – dočasné spojení mezi jednotlivými buňkami mozkové kůry – podnět proudí určitým směrem. Procesy paměti můžeme rozdělit z hlediska pořadí průběhu na tři fáze: 1) procesy zapamatování 2) procesy uchování v paměti 3) procesy vybavování z paměti V průběhu první a druhé fáze dochází ke kódování (identifikace informace – přiřazení významu. Soustava těchto informací tvoří systém, tzv. kognitivní mapy. Tento proces funguje jako přenos informací do kódů pamětního systému. Probíhá tak automatické procesování (spontání používání kódovací kapacity paměti) a usilovné procesování (vlastní kódování). © Hodinka 20 / 44 Hloubka procesování Obsah kódování Charakteristika informace Mělké procesování Střední procesování Analýza fyzických a percepčních vlastností Objekt je rozpoznán a označen Hluboké procesování Užití sémantické, významové, symbolické charakteristiky Linie, úhly, kontury, a další fyzické znaky jevu Rozpoznán např. jako „budova“ Do mysli jsou pře vedeny asociace s budovou (situace nákupu) Při ukládání informací do paměti hraje roli volní úsilí. Podle toho dělíme ukládání paměti na: - Úmyslné zapamatování – záměrné učení - Neúmyslné zapamatování – mimovolně ukládáme do paměti obsahy, které souvisí s naším zaměřením a emoční odezvou. Ve druhé fázi paměťových procesů dochází rovněž k vyhasínání paměťových stop (zapomínání). Podstatou zapomínání je skutečnost, že se mění povaha zapamatovaného materiálu (kvalita, přesnost, struktura). Mechanismy, které stojí za zapomínáním jsou označovány jako Interference – vzájemné ovlivňování zapamatovaných obsahů. Negativní vliv interference lze překonat častým opakováním a rozlišením jednotlivých částí ukládané informace. Vlastnosti paměťových procesů Vlastnost Popis vlastnosti Vštípivost Schopnost vytvoření paměťové stopy Trvalost čas, po kterou je paměťová stopa uchována Rozsah Množství informací, které jsme schopni kódovat a uchovat (souvisí s prvními dvěmi fázemi) Kvalita vytvořených kódů v průběhu času a ve vybavení (3. fáze procesů paměti) Rychlost, se kterou je obsah informací aktivován Přesnost Pohotovost (1. fáze procesu paměti) (2. fáze procesu paměti) (3. fáze procesů paměti) Druhy paměti Druh paměti Krátkodobá (Ebinghaus / Case) Dlouhodobá paměť Názorně obrazná paměť Slovně logická paměť © Hodinka Charakteristika paměti 7 +/- 2 znaky (tedy od 5 do 9 znaků) Umožňuje vytvářet vědomosti, dovednosti, vytváří základ pro pojmové a myšlenkové zpracování informací, je předpokladem pro učení. (opakované vyjíždění paměťových drah) Podle podílu druhů vnímání (zraková, sluchová,čichová, senzomotorická, chuťová, hmatová) Zahrnuje vše, co je vázáno na slova a je zpracováno logickým myšlením. 21 / 44 Změny a poruchy paměti Změna / porucha Porucha deklarativní paměti (paměť pro fakta), neschopnost reprodukce informací z určitého časového úseku (přechodná, trvalá); poškození části mozku Snížená schopnost si pamatovat (často u mentálně Amnézie Hypomnézie retardovaných) Zvýšená schopnost zapamatování včetně zbytečných podrobností (častěji v pubertě) Porucha přesnosti vzpomínek, které jsou často vyplněny neúmyslnými smyšlenkami. Hypermnézie Paramnézie POZORNOST Charakteristika (PROSEXIE) Definice pozornosti Pozornost je stav zvýšené pohotovosti a zaměřenosti vědomí na určitý výběr jevů. Stav centrálního nervového systému – stav aktivace. Jedním ze stavů je pozornost. Obecně se dělí na dvě základní oblasti – kritériem rozlišení je existence cíle: (1) bezděčná pozornost, (2) záměrná pozornost. Vlastnosti pozornosti Vlastnost Charakteristika Koncentrace Vůlí regulovatelná schopnost soustředit se na okruh jevů pro určitý časový úsek Množství prvků, které při současném výskytu postihneme Dělení, umožňuje zaměření na dvě či více činností současně v jednom časovém úseku Umožňuje udržet zaměřenost na objekt či jev v čase Přirozené, periodické výkyvy intenzity pozornosti Kapacita Distribuce Stabilita Oscilace Fluktuace Dynamika Selektivita Větší odklony, a výkyvy pozornosti Umožňuje přenášet pozornost z jedné činnosti na druhou Umožňuje při současném výskytu vybírat podstatné podněty Poruchy pozornosti Porucha / patologický jev Dekoncentrace Rozptýlenost Roztržitost Paraprosexie Hypoprosexie Hyperprosexie Aprosexie © Hodinka Charakteristika Snížená zaměřenost intenzity Snížená stabilita pozornosti na podnětu Snížena stálost a koncentrace na podnětu nebo opačně masivní zaměřenost na jednom podnětu Selhání pozornosti ve stavu napětí a trémy Snížená koncentrace pozornosti Detailně zaměřená koncentrace na podněty, které mají vztah k osobě Minimální či naprostá absence volního zaměření pozornosti. 22 / 44 E Em mo oččn níí,, m mo ottiiv va aččn níí a av vo olln níí p prro occe essy y Emoce Definice emocí Emoce jsou psychické procesy, které hodnotí různé skutečnosti, situace a události, průběh a výsledky činnosti jedince. Jsou zvláštními modalitami prožívání (možnými způsoby). Emoční procesy jsou funkcí nervových center a mozkové kůry. Systém ovlivňuje kognitivní funkce a změny v činnosti vnitřních orgánů, rovněž tak vnější projevy jednání a emoční výraz. Emoční výrazy v různých kulturách jsou totožné. Znaky emocí - zážitek libosti nebo nelibosti určitá úroveň vzrušení napětí či uvolnění spontánní původ Základní druhy emocí Druh Popis Intenzivní a krátce trvající emoce, průběh může být bouřlivý. Při afektu může dojít k blokování poznávacích procesů) Dlouhodobě podbarvuje ostatní funkce psychiky. Bývá vyvolána vnímanou i hodnocenou situací. Je součástí adaptačních mechanismů. Ustálená emoční vlastnost dlouhodobého charakteru. Emoční vyjádření poměrů k osobám, místům, předmětům, situacím atd. Bývají utvářeny vlastními zkušenostmi. Stabilizují se relativně až v období ke konci dospívání. Dlouhodobý průběh a výraznou intenzitu Afekt Nálada Vztah Vášeň Vlastnosti emocí - senzitivita citovost labilita intenzita zralost sugestibilita zranitelnost ovladatelnost výrazovost optimismus © Hodinka - určuje rychlost vzniku emoce stupeň rozvoje, šíře a bohatost emočního života rychlost změn a střídání emoce v čase hloubka emoce míra rovnováhy mezi emoční a kognitivní složkou ovlivnitelnost míra odolnosti vůči podnětům záporné emoce míra ovladatelnosti emočních dějů bohatost vnějších projevů tendence k prožívání posilujících či oslabujících emocí (pesimismus) 23 / 44 Některé patologické jevy emocí o Panický afekt: neobyčejná síla afektu s možným krátkodobým zákalem vědomí o Panická afektivní dráždivost: sklon k nadměrně silným afektům – organická mozková postižení o Emoční inkontinence: reakce pláče či smíchu na neemotivní podněty – degenerativní onemocnění CNS. o Fobie: vtíravá emoce strachu z nějakého typu podnětu (cca. 200 druhů) Motivace Motivace je hybný moment v činnosti, prožívání, chování, jednání osobnosti. Vše člověka pobízí, někam směruj, ale i brání něco vykonat, nějak se chovat. Mechanismy motivace Instinkt – užívá se u specifických forem chování zvířat (tah ptáků) Pud – označení organicky + biologicky daných motivů – hlad, žízeň, sex Formy motivace Potřeby – (1) primární (potrava, pohyb, odpočinek), (2) sekundární (uznání, výkon, kompetence) Definice potřeby Podmínky udržování fyzického a duševního zdraví (Maslow) Zájmy – je trvalejší vztah člověka k nějakému člověku, činnosti, předmětu a má zpravidla citový doprovod. Zájmy mohou být vyjádřené (to, co člověk považuje za zajímavé) a manifestované (to, čemu dá člověk přednost). Díky zájmům může člověk být aktivován, aby začal rozvíjet své vrozené dispozice. Ideály – představa o něčem dokonalém. Může se stát příkladem © Hodinka 24 / 44 Vůle (bulie) Definice vůle Vůle je soubor psychických procesů a vlastností, které řídí chování a dosahování cílů. Fáze volního jednání 1. vědomí potřeby (přání) 2. vědomé zvažování (chtění) 3. vědomé rozhodování 4. vědomá realizace 5. dosažení cíle Volní vlastnosti Svědomitost Podřízení sil cílové aktivitě. Opakem je ovlivnitelnost. Rozhodnost Vytrvalost Racionálně odůvodněný způsob řešení Schopnost dovést úsilí do konce Schopnost překonávat na cestě k cíli strádání a utrpení xxx zbabělost. Určuje aktivitu, tvořivost a rozhodování ve vztahu k druhým lidem a k sobě. Statečnost Odpovědnost Poruchy vůle o Hypobulie Nerozhodnost k počátku činnosti – u stavů u neurotických a depresivních poruch, u toxikomanií. vyčerpání, o Abulie Ztráta schopnosti začít jakoukoliv činnost. o Hyperbulie Nadměrně vyjádřená rozhodnost, energičnost, nadměrné úsilí směrem k cíli. Může provázet paranoidní vývoj osobnosti, mánii. Často bývá popisována v souvislosti s poruchou příjmu potravy – anorexií. © Hodinka 25 / 44 5. Osobnost a jáství O Osso ob bn no osstt Definice osobnosti Osobnost je celková organizace duševního života, zahrnuje v sobě všechny jednotlivé duševní funkce. Je to integrovaný systém vnitřních rysů a zvláštností člověka, přes, které se lomí všechny vnější vlivy. Osobnost je souhrn jedinečných vlastností – s tím souvisí individualita. Každý člověk je individualitou proto, že má zvláštní, jedinečné a neopakovatelné vlastnosti. Každý člověk je subjektem ve smyslu „já“. Osobností se nerodíme, ale stáváme se jí v průběhu vývoje. Touto problematikou se zabývali pánové Čáp a Mareš. Shrnuli ji do několika okruhů (např. biologické a sociální aspekty, celek osobnosti a jeho části, stálost a proměnlivost osobnosti, minulost a budoucnost osobnosti…) JJÁ ÁS ST TV VÍÍ Jáství znamená organizaci složek „já“. Osobnost celý život interaguje s vnějším prostředím. Vlivem interakce se struktura osobnosti utváří a mění. Tři základní složky jáství (dynamické složky osobnosti) (1) (2) (3) Kognitivní složka Emocionální složka Konativní složka (součinnostní) → → → sebeuvědomování, sebepoznávání sebepojetí, sebehodnocení seberozvíjení, seberealizace Ad. (1) Kognitivní složka (poznávací) Já jsem – sebeuvědomování. Já myslím, já cítím, já chci… Umožňuje odlišení od ostatních subjektů. Sebepoznávání je podmínkou záměrné vědomí interakce s prostředím. Je na něm závislá sebekontrola, sebeovládání, seberealizace. Ad. (2) Emocionální složka Sebepojetí (jaký se chci jevit). Sebevýchova má tři základní součásti: (a) sebepoznávací, (b) prožitkovou, (c) snahovou. Sebehodnocení (zač stojím) – kvalita úcty člověka k sobě. Ad. (3) Konativní (součinnostní) složka Seberozvíjení (co chci umět). Hodnocení vlastního já v sobě zahrnuje potřebu kompetence, výkonu, autonomie, respektu, obdivu. Jedná se o proces práce na sobě s tendencí k sebezdokonalení vlastních možností. Seberealizace (kým chci být). Spočívá v uplatňování rozvinuté úrovně osobnosti, a to vlastním voleným směrem v rámci daných podmínek. © Hodinka 26 / 44 K Ko on ncce ep pcce eo osso ob bn no ossttii Dynamické teorie - vysvětlují vnitřní dění v osobnosti psychoanalytická teorie S. Freuda Id Ego Superego Intrapsychické konflikty Id x Ego – Id si žádá okamžité uspokojení, ego tento požadavek upravuje pod tlakem reality (Id = já chci, Ego = to co dělají rodiče) Id x Superego – požadavky id jsou tlačeny etickými normami nebo jinými racionálními požadavky (Id = ukradená věc, Superego = byl bych zloděj, měl bych hřích) Ego x Superego – racionální ego je tlačeno dokonalým superegem (Ego kněze = chce hezkou slečnu, superego = celibát) Nevědomé obrany ego - vytěsnění – útěk od myšlenek - sublimace – převedení libida do společensky oceňované činnosti (transformace z nežádaného do oceňovaného) - regrese a fixace – návrat ega k nižšímu stadiu a méně stresovým prožíváním. - Racionalizace – vysvětlování toho o čem víme, že to dobře nebylo - Projekce – „ale on taky“ – projekce viny do toho druhého - Popření, potlačení se – „to já bych nikdy neudělal“ Snažíme se motiv popřít. © Hodinka 27 / 44 Faktorové teorie R. Cattel – význam faktorových teorií tkví v předpokládané možnosti predikce chování osobnosti během určitého časového období (např. 2 roky dopředu). Základní body Cattelova pojetí faktorové teorie osobnosti - osobnost je popisována – rysy a vlastnosti pozorované osoby, - důraz je kladen na predikci – předpověď, osobnost je to, co udělá v dané situaci. - psychometrický způsob zkoumání – přesné měření – test – standardizovaná data: x – L data (live data) – posouzení jinými osobami x – Q data ((question data) – sebeposouzení v dotazníku x – T data (test data) – souhrn výsledků testových zkoušek - Faktory osobnostního profilu: submise – dominance plachost – dobrodružnost sebedůvěra – pocity viny uvolněný klid – napjatá dráždivost Vrstvové teorie Thorne – Jednotlivé vrstvy na sebe navazují a tvoří stupně ve kterých se osobnost vyvíjí – etapové pojetí. Popisoval osobnost jako vícestupňovou raketu. Stáří, moudrost a zkušenost. Vyvíjí se až v dospělosti. Kritické myšlení Dospělost, odstup, zhodnocení, objektivita Kontakt s teoriemi poznatky. 7 – 20 rok. a zobecněnými Bezprostřední kontakt s realitou. 6. – 7. rok. © Hodinka 28 / 44 S Sttrru uk kttu urra ao osso ob bn no ossttii Schopnosti Definice schopnosti Schopnosti jsou individuální vlastnosti, které jsou podmínkou pro úspěšné vykonávání jedné či více činností. Kategorie schopností podle vývojového hlediska - Vlohy – vrozený základ individuálního rozvoje schopnosti Nadání – souhrn schopností, který umožňuje člověku podávat nadprůměrné výkony Talent – rozvinuté nadání, souhrn mimořádných vynikajících schopností. Genialita – mimořádně rozvinutý talent, díky kterému vznikají mimořádná vrcholná díla Obecná činnost mentální činnosti se nazývá inteligence. Míru této schopnosti lze zjišťovat testovými metodami – testy inteligence – inteligenční kvocient IQ. IQ = 100 je průměrná inteligence. 90 – 95 je ještě docela dobré, ale méně už je problém pro vzdělávání. Pod 80 už se většinou jedná o postižení. Mentální věk (zjišťuje se testem) IQ = X 100 Skutečný věk (rodný list) Soubor biologicky podmíněné struktury čistě rozumových schopností se nazývá intelekt (roste s věkem), kdežto inteligence zahrnuje širší, kulturně vzdělanostní komponentu. Inteligence se projevuje: - schopností přizpůsobovat věci kolem nás sobě (asimilace) - schopností přizpůsobovat se věcem kolem nás (akomodace) Je-li asimilace zvládána společně s akomodací, jedná pravděpodobně o vysokou inteligenci. se Příklady inteligence (podle oblastí činnosti): - jazyková, - logicko-matematická - hudební - prostorová… Definice inteligence Inteligence je soubor kognitivních schopností, které umožňují učení a řešení problémů. © Hodinka 29 / 44 Temperamentové vlastnosti Definice temperamentu Temperament je soubor dynamických charakteristik osobnosti, která určuje rychlost, sílu a stabilitu v prožívání, jednání a vegetativních reakcích. Původ slova je od latinského „tempere“ = místi – vytvářet určité poměry. Temperament je predisponován dědičností. U malých dětí lze dynamické charakteristiky odhadovat dle emočních projevů (u dospělých je to již korigováno zkušeností a výchovou). 4 základní typy temperamentu a jejich vliv na vzdělávání Sangvinik - optimální typ pro vzdělávání, nedisponuje extrémy Cholerik - nejproblematičtější. Je rychlý, ale nevyrovnaný. Působit na něj maximálním klidem. Nikdy se s ním nehádat! Čistých choleriků je relativně málo. Cholerika nelze zvládnou, pouze uklidnit. Bránit jeho přístupu do vzdělávacích procesů. Vyburcuje ho kontakt s člověkem. Melancholik - pomalý a nevyrovnaný žák. Na učitele reaguje pomalu, rozhlíží se atd. Je typický spíše pro ženy – končí to pláčem. Je relativně dost melancholiků. Nabízet pomoc, maximálně chválit. Pochvala ho zvedne, kritika ho zničí. Flegmatik - Vyrovnaný a pomalý. Nic ho nerozhází. Žije ve své pomalosti a vyrovnanosti. Flegmatika je potřeba razantně popíchnout, aby se žák probral. Nervově jsou celý život v pohodě. Moderní psychologické pojetí: Extrovert (orientovaný vně), Introvert (orientovaný do sebe). Učitelství vyžaduje extroverta. Charakterové vlastnosti Definice charakteru Charakter je subsystém osobnosti, který kontroluje a reguluje lidské chování podle společenských a zvláště pak morálních norem a požadavků. Charakter je souhrn podstatných vlastností osobnosti, který není zděděný, ale utváří se během výchovy. Vlastnosti ovlivňující charakter - dědičná dědičná dědičná dědičný dědičná © Hodinka vytrvalost energičnost rozhodnost životní styl kriminalita 30 / 44 „Zděděné“ a vlivy prostředí se navzájem výrazně ovlivňují. Není možné absolutně změnit zděděné vlastnosti. Určité změny charakteru lze ovlivnit například tréninkem apod. E. Fromm rozlišuje dva základní osobnostní vzorce, které se vyskytují zpravidla v každém jedinci. Oba mechanismy souvisí se socializací a asimilací. - - Produktivní charakter osoba, která je aktivní nejen ve fyzické práci, ale také v cítění a ve svých vztazích s lidmi. Všechny její projevy jsou autentické, nejsou vkládány nějakým vnějším způsobem – novinami, filmem a podobně. Nonproduktivní charakterové orientace Receptivní orientace – osoba očekává veškeré hmotné i psychologické zajištění od vnějších zdrojů. Kořistnická orientace – očekává nejen vnější zdroje, ale je také odhodlána získat, co potřebuje tím, že si to vezme nebo uloupí. Hromadivá orientace – osoba si chce uchovávat nashromážděný majetek, distancuje se od ostatních a vytváří silné obrany proti zasahování z vnějšího světa do jejích věcí Tržní orientace – nositel znaku se řídí zásadou, že vše se získává procesem výměny. Lidské osobnosti jsou na prodej stejně, jako jiné druhy zboží. Rysy osobnosti Definice rysů osobnosti Rysy osobnosti jsou vlastnosti, které se projevují způsobem aktivit osobnosti. Rysy jsou určovány nejen predispozičně, ale také výchovou a společenským prostředím. Typ osobnosti je pokládán za soustavu vlastností, které se vyskytují společně. Extroverze Dominance Stabilita x x x Introverze Submise Labilita 5 základních faktorů osobnosti („Big five“) Extroverze Přívětivost © Hodinka Svědomitost Emoční stabilita 31 / 44 Intelekt, kultura a otevřenost ke zkušenosti Zájmy, hodnoty, postoje ZÁJMY Definice zájmů Tímto termínem jsou označovány trvalejší kladné vztahy člověka k určité oblasti předmětů nebo činností. Zájmy bývají velice silným motivačním prvkem. Druhy zájmů - profesní zájmy – zájmy o vědu, obchod, tělesné práce… - mimoprofesní zájmy – záliba v dobrodružství, záliba v rozptýlení, zájmy o zvláštní činnosti - oceňovací zájmy – kulturní a estetické zájmy, záliby v intelektuální a občanské aktivitě, smysl pro různé druhy humoru Základní znaky zájmů - trvalé zaujetí něčím, co je spojeno s poznáváním - výběrovost - vynakládání úsilí, času a peněz, ochota podstoupit riziko - informovanost a zběhlost, zručnost v dané oblasti aktivity - koncentrace pozornosti a míra zapamatovaných prvků z oblasti - aktivní vzrušení v průběhu činnosti HODNOTY Definice hodnot Hodnotou rozumíme zobecnění snahových tendencí člověka a přitažlivost zamýšleného cíle (proč cosi konkrétního chceme, co nás nejvíce zajímá) Zpravidla bývá rozlišována aktuální okamžitá hodnota a dlouhodobější životní orientace. Hodnoty tvoří stabilní a odstupňovanou strukturu, která působí jako životní program. V průběhu života dochází ke změná, jejichž původem jsou změny probíhající ve vnitřním vztahovém rámci každé osoby. 6 základních typů hodnotových útvarů Ekonomický Teoretický Mocenský Sociální V. E. Frankl dělí hodnoty do tří typů: - tvůrčí hodnoty zážitkové hodnoty postojové hodnoty © Hodinka 32 / 44 Estetický Náboženský POSTOJE Definice postoje Postoje jsou stabilní systémy pozitivního nebo negativního hodnocení , emočních pocitů a technik jednání týkajících se soc. cílů. Postoje představují pohotovost reagovat určitým způsobem a v určitém směru na motivačně závažný podnět nebo třídu podnětů. Tři dimenze postoje 1) kognitivní rozměr 2) emocionální rozměr 3) konativní rozměr Základní vlastnosti postojů - modalita – pozitivní, neutrální, negativní postoj – hodnocení - intenzita – síla od naprosto pozitivní přes neutrální až po naprosto negativní - trvalost a odolnost – vůči změnám, které souvisejí s jejich intenzitou. Poruchy v oblasti uspořádání osobnosti - Deprivovaná osobnost – strádání v některých oblastech - Depravovaná osobnost - s osoba nežije podle pravidel občanského soužití, není vpravena do některé ze svých rolí - Primitivní osobnost –vývojově jednodušší vzorce chování se zdrojem v úrovni rozumových schopností nebo nedostatečném výchovném, vzdělávacím či socializačním působení. - Deteriorace osobnosti – jednotlivé složky psychiky jsou rozvolněné, ztráta kontaktu s minulostí a budoucností, nositel si není vědom poruchy – nemoc „jáství“ - Transformace osobnosti – nositel je nezvratně přesvědčen, že je někým jiným než ve skutečnosti - Alterace osobnosti - /mnohočetná osobnost/ - osoba žije ve své původní osobnosti (zachovány jsou vzpomínky), přechodně žije jako někdo jiný a později se k původnímu jáství vrací. © Hodinka 33 / 44 - Paranoidní porucha osobnosti – nedůvěřivost, zranitelnost, urážlivost, svárlivost, předpokládá nepřátelské tendence u jiných… - Fanatická porucha osobnosti – veškerý zájem, čas a prostředky věnuje jediné myšlence a snaze - Anetická porucha („moral insanity“) – nevyvinuty základní emoční vztahy, nechápe city druhých, odmítá projevy příchylnosti blízkých osob, chová se bezohledně a cynicky, bývá od dětství lhostejná k utrpení druhých či zvířat. - Explosivní porucha osobnosti – malá schopnost sebeovládání, snížená tolerance k frustraci (zklamání či pocit ze zmaru) - Agresivní porucha osobnosti – značná explosivita, tendence k násilí, osoba vyhledává a přímo provokuje situace, ve kterých by mohla jednat útočně. - Nestálá a nezdrženlivá porucha osobnosti – porucha v oblasti volního chování. Nápadná snaha po časté změně životního prostředí, vyhledává nové zážitky, nevydrží na jednom místě, vyhýbá se závazným vztahům. Paranoia… © Hodinka 34 / 44 6. Sociální psychologie, sociální, kulturní a instrumentální podmíněnost psychiky P Přře ed dm mě ětt sso occiiá álln níí p pssy ycch ho ollo og giie e Předmětem sociální psychologie je člověk v sociálním prostředí a formující vliv prostředí na psychiku člověka. Za zakladatele oboru jsou považováni E. Durkheim a jeho žák Lévy – Strauss. Jejich přínosem je pojmenování jevů jako je: Sociální fakta - základ těchto faktů je pravidlech jednání - např. pouta mezi lidmi, solidarita. Kolektivní reprezentace - systém idejí, obrazů a symbolů, které pro člověka vystupují jako nutnosti, které přesahují a prolínají celým spektrem dalšího života - např. jazyk, komunikační symboly, myšlení v symbolech. Omezení - procesy, na základě kterých člověk získává předepsané či povolené formy chování. Pro jednotlivce vznikají závazná pravidla. - Lidská přirozenost je ovládána pudy, instinkty a potřebami. Teprve pravidla umožnila sociální život, často právě omezením instinktu nebo potřeby jedinců. - Zákaz incestu – nejdříve reguloval nekontrolovatelná sexuální přání, současně však spolupůsobil jako zdroj rozvoje jazyka a směny a umožňoval vyjít skupině osob ze sociální izolace (Lévy – Strauss) Základní mechanismy pro udržení omezení či pravidel: Znamená respektovat opakovaně určité pravidlo chování. Znamená současně přijmout nějakou autoritu. Morální pravidla jsou kategorická a respektují se bez ohledu na následky jednání. Respekt, vděčnost, láska jedince k sociálnímu společenství (rodině, zemi, lidstvu) za to, že poskytuje jedinci zkušenosti a statky… Schopnost na určité vývojové úrovni pochopit a rozumově akceptovat sociální skutečnost. Dokládá, že pravidlo zůstává v platnosti mimo jakoukoli pochybnost, a to i přes porušení, ke kterému došlo. Jde tedy o obnovení řádu, nikoliv o odplatu… Kázeň Respektování pouta Morální autonomie jedince Funkce trestu Další vývojoví psychologové: H. Saloon, L. S. Vygotskyj © Hodinka 35 / 44 (vnímání) S So occiiá álln níí p pe errcce ep pcce e (vnímání) Definice sociální percepce Sociální percepce znamená vnímání člověka druhým člověkem. Percepce druhých osob Významnou roli při vytváření dojmů o druhých hraje větší počet faktorů, např.: Používáme vyvozující (implicitní) teorie o rysech osobnosti a tom, které rysy se vyskytují současně (např. „Kdo lže, ten krade“) Implicitní teorie Osobní konstrukt Vytváření si vlastních teorií o druhých. Jak získáváme informace o druhých lidech. První dojmy mohou ovlivňovat naše chování. Kategorizujeme (škatulkujeme) druhé lidi. Stereotypizace znamená klasifikaci podle předem daných kritérií na základě povrchních charakteristik. První dojmy Kategorizace, stereotypy Složky percepce, které ovlivňují názory na druhé osoby 1) Expektační – (vycházející z očekávání) – očekávání projevů a vlastností 2) Afektivní – (vycházející z emocí) – ovlivňují vnímání druhé člověka v důsledku emočně podbarveného vztahu – nabuzují či utlumují aktuálně vnímané děje. 3) Atributivní – (přisuzující) – tendence přičítat určité vnitřní a vnější charakteristiky osobě či osobám. Atribuční chyby (chyby ve vnímání a posuzování sociálních podnětů: 1) Základní atribuční chyba – tendence k přeceňování vlivu vnitřních vlastností a podceňování vlivů vnějších podmínek, obtížnosti. 2) Efekt falešného konsenzu – tendence vnímat a hodnotit vlastní chování nejen jako zcela přiměřené daným okolnostem, ale jako „obecně platné“ pro určité podmínky 3) Egocentrický sklon – připisování si zásadního podílu, zásluh za výsledek činnosti či aktivit prováděných společně s ostatními lidmi 4) Sebeochraňující sklon – popírání odpovědnosti za neúspěch 5) Naučená bezmoc – uvažování o příčinách situace jako o nezměnitelných jevech (co já mohu – nic)… © Hodinka 36 / 44 Vnímání sebe D. J. Bemová – Znalosti o sobě získáváme pozorováním vlastního chování a vlastních reakcí na různé podněty. Tedy obdobně jako vnímání druhých. A. Bandura – Jedním z důležitých znaků sebepercepce je důvěra ve vlastní schopnosti a zdatnost (self-efficasy). Důvěra ve své schopnosti se projevuje ve čtyřech základních psychologických procesech: 1. kognitivní procesy – Vysoké sebehodnocení umožňuje si klást vyšší cíle (vyšší aspirační úroveň). 2. motivační procesy – vlastní zdatnost se podílí na vytrvalosti a schopnosti překonávat překážky v konfrontaci s možným neúspěchem. 3. emocionální procesy – osoba, která je přesvědčena, že může částečně kontrolovat situaci je méně úzkostná a neobává se tolik negativních důsledků. Tento jev ovlivňuje míru prožívaného stresu. 4. volní procesy – výběr úkolů, které jsou náročnější, ale které jsou lidé schopni zvládnout. Interpersonální přitažlivost Určité typy osob jsou nám sympatické, některé si rychle oblíbíme, některé nás přitahují. Reagování člověka je ovlivňováno v těchto případech dalšími faktory: - fyzická blízkost – funkční blízkost (sousedé – prostorové umístění), efekt vystavení (presentace osoby opakovaně zápornými či pozitivními reakcemi) fyzická atraktivita – fyzicky atraktivním osobám se dostává větší sociální odezvy. Podobnost – přitahují nás osoby, o kterých si myslíme, že se nám podobají. Komplementarita – doplňování. Své nedostatky doplňujeme výběrem partnerů, kteří jsou v oblasti našeho nedostatku silní. náklonnost vnímaná omylnost – sebeúcta x vnímání úspěšnosti druhých lidí. Kognitivní disonance - (poznávací nerovnováha) nesoulad našeho poznávacího postoje s postojem jiných jestliže se vnímaná nerovnováha týká druhých osob, není emočním zatížením. Jestliže se dotýká přímo osoby samotné, je vnímána jako zatěžující. © Hodinka 37 / 44 Předsudky Definice předsudku Předem zformovaný postoj k objektu, který se projevuje bez ohledu na individualitu nebo povahu objektu. Tímto jevem se zabývali např. Allport, Bethlehem. Předsudek je iracionálním jevem, obvykle přejatým negativním smýšlením, nejčastěji o etnických menšinách (rasistické předsudky o židech, cikánech apod.) Tři základní poznávací mechanismy v předsudcích - Kategorizace – způsob klasifikace informací a vytváření inform. Stereotypů - Asimilace – způsob učení se hodnocení – jak naše hodnocení odpovídá skutečnosti a jak jej klasifikujeme. - Koherence - pokusy vysvětlit či ospravedlnit vlastní myšlenky či postoje. Další poznávací mechanismy v předsudcích (dle Bethlehema) - podklad v osobnosti – přijímání takových informací, které nutí lidí s určitými dispozicemi co nejméně přemýšlet - soutěžení a konflikt – pro dvě skupiny lidí existují dvojí normy vyhodnocení výsledků - Informace – zúžené informace vedou k vytvoření poznávacích stereotypů. - Přijímání – poznávací stereotypy jsou akceptovány majoritní skupinou - Důkazy – na základě předsudků se vytvářejí „důkazy“, které tyto předsudky upevňují - Nevnímané kategorie – skupiny lidí, na které se předsudky vztahují, se liší - Negativní korelace – Intelektové kvality, vzdělání, příslušností ke společenské vrstvě negativně korelují se vznikem předsudků (korelace = příčinná souvislost) - Vývojové podmínky – od určitého věku jsou děti schopny rozlišit etnické skupiny, ale postoje v této oblasti si vytvářejí později. ___ předsudky řeči, divadla, jeskyně ___ © Hodinka 38 / 44 S So occiia alliizza acce e,, sso occiiá álln níí u učče en níí a a sso occiiá álln níí iin ntte erra ak kcce e Definice socializace Socializací rozumíme souhrn procesů vzájemné interakce mezi společností a jedincem. Smyslem socializace je humanizace jednotlivce. Existence jiných lidí je základní podmínkou socializace. Podmínkou socializace je adjustace (schopnost přizpůsobit se prostředí). Akomodace – jedinec se přizpůsobuje prostředí. Asimilace – jedinec se snaží přizpůsobit některé prvky prostředí sobě. Neadekvátní průběh přizpůsobování okolí je označován jako maladaptace x maladjustace. Procesy socializace: 1. Personalizace – v jejím průběhu se utváří osobnost, člověk začíná vrůstat do mezilidských vztahů – tvoří se „já“ 2. Kulturace – člověk přijímá a rozvíjí kulturu společnosti. 3. Profesionalizace – rozpoznává společensko ekonomické dělby rolí ve společnosti, osvojuje si profesní role 4. Socializace v užším významu – zaujmutí postavení ve struktuře společenských úloh. V jeden okamžik má každá osoba několik úrovní sociálních rolí (je současně dítětem svých rodičů, matkou, kamarádem, učitelem apod. Etapy socializace Socializace je celoživotním procesem. Probíhá v jednotlivých etapách. Autoři popisů etap socializace - P. Ondrejovič: (1) sociabilizace a počínající individualizace, (2) individualizace a personalizace, (3) enkulturace a societizace J. Alan: (1) pozadí nazírání matky, (2) osamostatňování, (3) pronikání do širších rolí a vztahůl L. Monatová: (1) elementární socializace, (2) rodinná socializace, (3) veřejná socializace, (4) sociální soužití Produkty socializace - vytvoření sebevědomí, vytvoření sebehodnocení a sebepojetí vytvoření sebeúcty vytvoření seberealizace vytvoření normativů, hodnot a svědomí vytvoření postojů, rolí, sociálních dovedností, sociálních rysů a sociálních motivů © Hodinka 39 / 44 Sociální dovednosti Sociální dovednosti vznikají a rozvíjejí se na základě sociability (schopnost utvářet a udržovat meziosobní vztahy). - Interakční dovednosti – iniciovat, navázat sociální vztahy Percepční dovednosti – vnímat vnitřní a vnější realitu, posuzovat, hodnotit Komunikační dovednosti – symbolicky vyjadřovat poznávací i pocitové obsahy vědomí Organizační dovednosti – ovlivňovat, záměrně řídit aktivity, vytvářet plány, taktiky a strategie Behaviorální dovednosti – chovat se autenticky a v souladu s vnitřním prožíváním skutečnosti Psychosociální zralost: znalost sama sebe, sebeakceptace – kladné sebepojetí, vnitřní nezávislost, vědomí vlastní důležitosti s pocitem zodpovědnosti, vstřícné a pozitivně laděné meziosobní vztahy, životní filosofie. Asociální osobnost: pojem vyjadřuje absenci odpovědnosti a mravnosti ve vztahu k ostatním lidem a sociálnímu prostředí. Sociální učení Definice sociálního učení Proces, ve kterém si jedinec ve styku s jinými lidmi osvojuje dovednosti, návyky a postoje a sociální role potřebné k životu mezi lidmi. Druhy sociálního učení: Druh sociálního učení Nápodoba Observace Zpevňování Anticipace Identifikace Interiorizace Exteriorizace © Hodinka Charakteristika Pozorovatelný druh již v živočišné říši. Předávání zkušeností. Nápodobou se učíme také kooperativnímu chování, různým typům zábavy, ale rovněž zlozvykům (návyk na tabák). Jedinec se učí tak, že pozoruje určité vzorce chování a jejich důsledky Tento mechanismus je založen na užívání odměn a trestů. Žádoucí vzorce chování jsou odměňovány chválou nebo jinak. Jednotlivé osoby či skupiny projevují očekávání (anticipují). Jedinec učiní zkušenost, že je potřebné chovat se v souladu s očekáváním druhých lidí. Nejvyšší typ sociálního učení. Záměrné úsilí o převzetí způsobu chování modelu včetně jeho cílů, způsobu života. 40 / 44 V mechanismech sociálního učení lze identifikovat následující základní zákony o formování osobnosti působením požadavků sociálního prostředí: Jestliže požadavky kladené na jedince nedosahují již vytvořenou úroveň socializace, dochází postupně k regresu Požadavky, které mírně překračují současnou dosaženou úroveň jedince, vedou při postupném a citlivém zvyšování k rozvoji dalších osobnostních vlastností Jestliže požadavky kladené prostředím vysoce překračují dosaženou úroveň vývoje jedince, dochází k poruchám vývoje, případně k neurotizaci jedince a zastavení vývoje nebo k jeho regresu na nižší vývojovou úroveň. Sociální interakce Definice interakce Interakce vyjadřuje skutečnost, že se mezi lidmi při společné činnosti vytvářejí mezilidské vztahy, že na sebe lidé vzájemně působí a ovlivňují se. Základní znaky interakce: - vzájemnost – vztažnost: kontakt mezi lidmi je vzájemný – oboustranný proces stimulace: podněcování aktivit, činností jednoho jedince druhým ovlivnění: - neustálé modifikace chování i záměrů jedno osoby pod vlivem druhé. Základní formy interakcí (J. Křivohlavý): Forma Koexistence Tolerance Koordinace Kooperace Náklonnost Charakteristika Existence „vedle sebe“ Snášenlivost Sladění individuálních činností Společná činnost směřující ke společnému cíli Vzájemná ochota pozitivně odměňovat vstřícné reakce Styly – způsoby, jakými se interakce realizují Styl Rivalita Soutěž Reciprocita © Hodinka Charakteristika Typ „kdo z koho“ Cílem může být zvýšení výkonu, ale existuje společný cíl, který je z pozice každého účastníka dosažitelný. Vzájemnost. Nikoli ve smyslu vzájemné výhodnosti – spoluprožívat. Podstatnými znaky reciprocity jsou vstřícnost a otevřenost. 41 / 44 S So occiiá álln níí k ko om mu un niik ka acce e Verbální komunikace Definice verbální komunikace Jsou to všechny řečové projevy, které se odehrávají mezi členy sociálních skupin. 3 fáze průběhu verbální komunikace 1. percepční – co a jak druhá osoba říká 2. kognitivní rekonstrukce – tedy to, jak je obsah sdělení rozuměn 3. expresivní – ta fáze, kdys osoba reaguje na sdělení a neverbální projevy. Komunikační chyby 1. 2. 3. 4. 5. „ty“ – komunikace napadání, značkování nadměrná generalizace přičítání úmyslu Pozici osoby, která je zdrojem sdělení označujeme jako komunikátora. Osoba, která je v pozici příjemce sdělení se nazývá komunikant a obsah komunikace bývá označován výrazem komuniké. Druhy komunikace: - křížová, řetězová, shora dolů, hvězdicová U těchto typů komunikace lze sledovat odlišnosti v rychlosti říšení komuniké, v možnosti zpětné vazby, v možnosti zkreslení obsahu komuniké… Kromě přímé komunikace slovy rozlišujeme ještě nepřímou verbální komunikace (psaná řeč). Dalším poddruhem komunikace je řečový registr: Forma Deklamační Formální Informativní Familiární Intimní © Hodinka Charakteristika Ve formálních projevech, v některých druzích písemných sdělení („s pozdravem, děkuji za kladné vyřízení…“ Pečlivě použitá gramatická pravidla a slovní zásoba – adresované autoritám. V rozhovoru s cizími osobami, neformální charakter. Mezi přáteli či známými, obsahuje slang, agramatismy. Mezi blízkými rodinnými příslušníky. Charakteristický zkratkovitou řečí a množstvím zvláštních odkazů, které vyplývají ze společných zážitků komunikujících osob. 42 / 44 Neverbální komunikace - gesta (gestika) pohyby v prostoru (proxemika) postoje (posturologie) – temperamentové vlastnosti doteky (haptika) pohyb drubných svalů obličeje (mimika) a výraz očí (vnitřní emoční stavy a procesy) S So occiiá álln níí ssk ku up piin ny y Definice sociálních skupin Takové sociální útvary, ve kterých existují vztahy mezi jejími členy, mají společný cíl, normy, existuje zde hierarchické uspořádání členů. Malé sociální skupiny Velikost malých sociálních skupin je dána od tří do maximálně několika desítek osob (školní třída). Pár či diáda (dvojice) nejsou považovány za malou sociální skupiny i když mají mnoho společného (např. cíl). Malé útvary, které nedosahují kvalit skupin – nemají všechny její znaky – se nazývají agregáty. Jednotlivé skupiny mají svoji strukturu (hledisko silových vztahů): - vůdce skupiny – nejvyšší atraktivita pro ostatní – maximální pravomoc a zodpovědnost, určuje cíle skupiny pomocník vůdce – vysoká atraktivita pro ostatní, malá míra pravomocí, výrazná zodpovědnost, řádný člen – zodpovědnost sám za sebe, výrazná zodpovědnost za plnění cílů skupiny, žádné pravomoci trpěný člen – vysoká míra sociálního lenošení (nízký podíl účasti na činnosti) , žádná zodpovědnost, malá zodpovědnost k sobě outsider – stojí mimo běžné fungování skupiny, často opozice Fáze vývoje skupiny - formování – seznamování členů navzájem, progíhá orientace vzdor – jednotliví členové se snaží prosadit a uspokojit své osobní potřeby normování – v této fázi se zvyšuje koheze (soudržnost) , dochází k překonávání konfliktů, jsou vytvořena pravidla, společné postoje, očekávání a vzorce chování, optimální výkon – členové vykazují rolové chování, produktivní řešení úkolů, kooperace, společné cíle a stabilní vztahy zánik skupiny - rozchod © Hodinka 43 / 44 Další jevy provázející fungování skupiny - pozice – určena prestiží, významem a hodnotou pro skupinu – hierarchické uspořádání členů role – tvořena souborem očekávání na chování člena – souvisí s pozicí a s cíli skupiny sociální norma – obecnější pravidla chování ve skupině – souvisí s cíli a rolemi. Konformita – souhlasení, přiklánění se k názoru, postoji. Makrosociální jevy - seskupení – zahrnuje v sobě všechny velké sociální skupiny. - Posluchačství – dochází k ručité míře aktivity osob – náhodné či záměrné posluchačství - Sociální hnutí – strukturovaná a organizovaná v chování, mají svoji hierarchii, cíle, myšlenky - Davy – rozlišujeme: agresivní, unikající, získávající a výrazové (manifestační). Ve vývoji davu se při růstové fázi uplatňují iniciační skupiny (krystaly), okolo kterých se shukují další lidé. Při rozpadu davu vzniká „destilační efekt“ – účastníci postupně odchází, zůstávají jen „skalní“. Vnitřní podstruktury tvoří jednotlivé debatující skupiny. © Hodinka 44 / 44
Podobné dokumenty
Svět BVE - Brno BVE Website
Můžeš nám nakonec o sobě říci pár
slov?
Určitě, ale moc vám toho neprozradím.
Pocházím z Jižních Čech, z jednoho
rybářského městečka. Zvídavost mi není
cizí a tak je logické, že jsem se dostala i
k...
Dnešní otec - Spravedlnost dětem
nárokům žen, nejen na výše zmíněnu výkonnost a průraznost, ale zároveň i na tolerantní
a emočně vstřícné chování – což nejen že je na ně příliš, ale stojí také v přímém rozporu
s předchozími očekáv...
úvod do psychologie
bylo přikládáno očím – proto také oči byly zvýrazňovány jak živými
Egypťany při líčení, tak posmrtně v sarkofágu či v zobrazení postav na
hieroglyfech.
Pramenem poznatků o názorech na duševní život...