anotace vyucujici

Tělesnost v židovském myšlení
Milan Lyčka
Jak máme doloženo z tradičních textů, problém materiální a tělesné existence zaměstnával židovské
myslitele v různých dobách a v různé intenzitě. V zásadě lze říci, že problém tělesnosti (a netělesnosti)
se do židovské reflexe promítal ve dvojí perspektivě: božské a lidské. Zatímco biblické texty tematizují
tělesnost člověka a Boha (resp. bohů) jen okrajově, biblické výroky o povaze Boha a člověka se stávají
předmětem pozdějších interpretací a ostrých ideových sporů; jde zejména o antropomorfismy ve
vyjadřování o Bohu a „theomorfismus“ v příběhu o stvoření člověka, s nímž úzce souvisí i problém
smrtelnosti tělesného člověka a otázka po tom, co přežívá tělesnou smrt a zajišťuje člověku pokračující
existenci v budoucím světě, tedy jistou nesmrtelnost. Původní integrální chápání lidské bytosti se
zejména pod vlivem platónské a helénistické filosofie rozpadá na duální koncept duše-tělo, který se
explicitně objevuje u helenizovaných židovských filosofů (Filón Alexandrijský), výrazně formuje
rabínské myšlení období Mišny a Talmudu a stává se jedním z ústředních témat středověké židovské
filosofie. Problémem tělesnosti se zabývá také středověká židovská mystika, která spekuluje o
rozměrech Božího těla a primordiálního člověka (Adama), neobvyklého, až bizarního ocenění se pak
lidské tělesnosti dostává v některých formách východoevropského chasidismu.
Tělo jako chrám duše. Ukázky z textů ibn Síny a ibn Paqudy
Dita Válová
Vztah člověka k vlastnímu tělu je pravděpodobně jiný, jestliže je tělo považováno za stroj či nástroj, je-li
„já“ ztotožňováno s tělem, anebo jsou-li „já“ (duše) a tělo chápány jako dvě odlišné či protikladné entity.
Příspěvek bude zaměřen na pohled dvou středověkých filosofů a lékařů, Bachji ibn Paqudy (1. pol. 11.
století, Zaragoza) a Avicenny (980–1037, Írán), na tělo člověka jako dočasný, nicméně v možnosti
dokonale fungující a účelný příbytek duše. Jeho cílem bude představit smysl vnějšího členění těla, jeho
vnitřní stavby a jeho funkcí v duchovním kontextu.
Ve vybraných textech budeme sledovat fascinaci středověkých myslitelů antickými vzory filosofickými i
lékařskými a uvidíme, že teorie Aristotelovy a Galénovy neotřesitelně stojí v základu vědecké medicíny
v arabsky mluvícím prostředí. V této souvislosti budou osvětleny některé důležité body lékařské teorie,
jakými jsou např. humorální teorie (tzv. čtyři „šťávy“, později čtyři „letory“), přirozené mohutnosti a
mnohé další.
Ukázky jsou vybrány a do češtiny přeloženy z:
Bachja ibn Paquda, al-Hidaja ʻilā farajd al-qulub (Povinnosti srdce), Třetí brána, kapitola IX., úvod.
Avicenna, Urğuza fiʼt-tibb (Báseň o lékařství), úvod v próze a úvod ve verších.
Tělěsnost a rituál
Radek Chlup
Hlavní oblastí, v níž se religionistika věnuje otázce tělesnosti, je rituál. Od 80. let 20. století je v teoriích
rituálu kladen důraz právě na tělesný ráz rituálního jednání a teoretici rituálu se snaží analyzovat, v čem
přesně je tělesnost rituálních úkonů důležitá, co rituál s našimi těly dělá a jak to ovlivňuje náš postoj ke
světu. Inspiraci přitom často hledají i ve filosofii, zejména v merleau-pontyovské fenomenologii. Cílem
přednášky je podat stručný přehled těchto pokusů.
Performativita a performance ve filosofii
Alice Koubová
Performativní obrat v humanitních vědách, jenž proběhl v polovině 20. století, a následný rozvoj
paradigmatu performance, představují pro filosofii důležitý mezník. Filosofický syndrom nadřazenosti je
díky radikálnímu přijetí tělesnosti jako sféry ustavující smysl a proměňující povahu skutečnosti, vážně
otřesen. To může být důvodem, proč se ve filosofii, na rozdíl od mnohých příbuzných disciplín, o
performativitě a performanci dozvídáme relativně málo. Přesto je toto pole filosoficky velmi relevantní,
neboť do něj spadají otázky vztahu mezi slovy a věcmi, výrazem, projevem a smyslem, uměním a
životem, tvořivostí a reprodukcí, povahou subjektivity a sociální identity. V přednášce bych se chtěla
věnovat základní filosofické lince, kterou lze od performativního obratu sledovat do dnešní doby a která
se pojí se jmény J.L. Austin, J. Derrida, M. Foucault, J. Butler, A. Tassi.
„A v jeden celek srostlo tělo, jako by vždycky bylo celo, bez porušení“:
zrození moderní (filozofické a literární) antropologie z ducha biedermeieru
Josef Vojvodík
Kulturní, literární a umělecké údobí a styl první poloviny 19. století nazývané biedermeier (ca. 1815 –
1850) je považován za počátek již moderní filozofické a literární antropologie (ale také psychologie a
psychiatrie), spojené především se jmény filozofů Jakoba Friedricha Friese, Friedricha Eduarda
Benekeho, Hermanna Lotzeho nebo psychiatra Wilhelma Griesingera. K hlavním motivům patří
zdůrazňování antropologické rovnováhy duševního a tělesného pólu lidské existence a myšlenka
antropologické celistvosti těla a duše. Inauguračním spisem bylo Herderovo pojednání Vom Erkennen
und Empfinden der menschlichen Seele (1774-1778, O poznávání a pociťování lidské duše) s tezí, že
člověk existuje vždy pouze v jednotě smyslového vnímání/pociťování, poznávání a chtění. Pro kulturu
biedermeieru představuje celistvost přímo paradigmatickou kategorii a důležitou myšlenkovou i
estetickou figuru, která tvoří základ již moderní literární antropologie a obrazu člověka. Přednáška bude
sledovat – na textech zejména české literatury (Erben, Němcová, z německé resp. dánské literatury
Eduard Mörike, H. Ch. Andersen, Georg Büchner) – dva stěžejní motivy literární antropologie
biedermeieru: 1) dialektiku konstituce tělesné celistvosti jako jednoty duše a těla, pociťování a
poznávání, ontického a patického pólu existence a jejího zničení – hororové fantasma literatury
biedermeieru – různými formami rozdělení, roztržení nebo destrukturací vědomí (sen, šílenství, vnitřní
„rozervanost“). 2) Rozvoj moderní antropologie a lékařství 19. století je provázen „vstupem“ tělesných
tekutin nejen do přírodně-filozofického a lékařského diskurzu, ale také do literatury a obrazu, což je
spojeno s různými obrazovými a textovými způsoby ztvárnění. Ideologie čistoty a mravnosti 19. století
však důsledně dbala, aby hlubiny a propasti lidské duše, o kterých velmi dobře věděla, zůstaly také
v literárních textech skryté, latentní, podřízené a podřizující se tabuizaci. Tento požadavek, jenž byl
především záležitostí vnitřní cenzury, má pochopitelně velmi podstatné estetické důsledky pro literární
texty. Biedermeierovská duše a identita je stigmatizovanou identitou a zvláště silná touha po tematizaci
takové identity vzniká právě tam, kde je subjektivně pociťovaný požadavek a deficit jejího vysvětlení
zvláště silný, jako v případě nepochopených nebo tabuizovaných citů.
Inteligence a organismus u Schellinga
Jindřich Karásek
(anotace bude doplněna později)
Ve výtahu
Petr Rezek
Nejrůznější šprýmy nacházíme na videích. Otevřou se dveře výtahu a my čekající venku jsme
konfrontováni s výtahovou scénou. V kabině v posteli leží dvojice, snad jsme je vyrušili, snad se jejich
pokoj dal do pohybu. Jsme chvíli šokováni, ale vzpamatujeme se a scénu počneme vnímat jako divadelní
inscenaci (kterou někdy zjednává i životní náhoda), jako scénu před námi. Dobře víme, že obvykle
přistoupit do výtahu k jednotlivci nebo ke skupině cestujících z hlediska pociťování tělesnosti dané
situace nedovolí to, co jsme naznačili u šprýmu, totiž se na spolucestující podívat tak, jako divák hledí
na scénu, na inscenaci, před kterou se nachází.
A co kdyby s námi jela ve výtahu Husserlova panna? Jak situaci ve výtahu z hlediska tělesného pochopí
„klasická“ a „nová“ fenomenologie?
Literatura:
Husserl, E., Logische Untersuchungen II/1 (1901), Tübingen 1968, str. 424–444 (existuje český
překlad).
Rezek, P.. Husserlova věcnost, Praha 2009, str. 20–26.
Schmitz, H., Husserl und Heidegger, Bonn 1996, str. 26–33.
Jsem živočich (občas poněkud rozumný)
Zdeněk Kratochvíl
Tělo a přirozenost: vzniká jako zanikající; časové, prostorové, hmotné; metabolismus a proměny;
problém identity v proměně; problém individuální a druhové identity.
Provokace: Není slovo „tělo“ vlastně zbytečné? Nestačí říkat „já“, „ty“, nebo „on, ona“?
Příklady řeckého archaického vyjadřování prostřednictvím konceptu „psychofyzických orgánů“ (třeba
podle Bruno Snella).
Hypotézy o vzniku pojmu těla v klasické době (lékaři; nebo zase jako komplement k duši, duchu,
mysli...), sóma a sarx.
Paradoxy pojetí těla v křesťanství: krajně pozitivní v dogmatu, naopak v morálce a kazatelství. Úcta a
děs.
Poučení od biologů - a zase problém tělesné identity. Vehiculum informací nebo živá bytost?
Něco na usmířenou pro duchovní lidi, jak pro religiosní, tak pro ctitele jasu vědomí.