Příběh Kiều, styčný bod lidové a učenecké tradice

Příběh Kiều, styčný bod lidové a učenecké tradice

Příběh Kiều, styčný bod lidové a učenecké tradice
Jan Komárek, 2012
1
Ve Vietnamu panuje neobvyklá shoda v tom, které dílo národní literatury považovat za
nejzdařilejší. Příběh Kiều (Truyện Kiều), epická báseň sestávající z 3254 veršů, původně
zapsaných v jižních znacích (chữ Nôm), bývá na Západě někdy označován za vietnamský
národní epos1. Jeho autor Nguyễn Du (1766–1820) je pro Vietnamce národním básníkem.
Vyprávění o sličné dívce Kiều bylo po dvě staletí uplynulá od doby svého zbásnění
obdivováno širokým vietnamským publikem složeným ze všech společenských vrstev. Byť ne
vždy a bez výjimky, Příběh Kiều byl navzdory neortodoxnímu pojetí ctnosti přijímán
konfuciány, navzdory laickému výkladu karmy uznáván buddhisty, navzdory přejímání
čínských vlivů vyzdvihován nacionalisty, navzdory romantizujícímu vidění světa oceňován
marxisty, navzdory archaickému způsobu zachycení opěvován moderními básníky a
v neposlední řadě navzdory složitosti jazykových prostředků milován prostým lidem. Pro
tento široký ohlas bývá Příběh Kiều srovnáván s Puškinovým Evženem Oněginem, jemuž se
blíží také formou a některými motivy.
Právě míšení prvků vycházejících z lidové a literární tradice, spojení kontroverze
s konservatismem a nastínění etických problémů postrádajících jasná východiska dokáže –
vedle kvalit čistě estetických – umělecké dílo, jakým je právě Příběh Kiều, povýšit na součást
kulturního dědictví národa. Formální prostředky, díky nimž Kiều na tuto metu dosahuje,
rozvedu ve druhé části své práce. Tak jako v případě každého díla, jež si dokázalo získat
čtenáře mnoha generací, žije Příběh Kiều svým vlastním životem dlouho po svém vzniku a
autorově smrti, a tak se v závěrečné kapitole své studie budu zabývat jeho reflexí vietnamskou
společností v průběhu XIX. a XX. století. Nejdříve se však zaměřím na genesi samotného
příběhu, neboť jako každé velké dílo vyrůstá také Nguyễn Duovo opus magnum z ideového
substrátu mnohem staršího než autor sám.
1
Oprávněnost užívání pojmu „epos“ pro formální vymezení Příběhu Kiều velmi erudovaně obhajuje Eric Henry
ve svém eseji On the nature of the Kiều story. Významově širší označení „ román ve verších“ (jehož později
užívá sám Henry) lze nicméně na Příběh Kiều aplikovat snáz, a především jej lze vztáhnout i na další díla žánru
truyện (tj. „příběh“, „vyprávění“), přesněji zvaného truyện Nôm („příběh v jižních znacích“) nebo truyện thơ
(„příběh ve verších“), nejpřesněji truyện thơ Nôm.
2
Genese
Pod pojmem „ideový substrát“ rozumějme společné působení „trojího učení“ (三教, sānjiào,
tam giáo)2 a historických událostí, přetvořených ústní lidovou slovesností i písemným
zachycením prostřednictvím čínských literátů. Synkretičnost Příběhu Kiều – v kontextu
východoasijské literatury ovšem nikterak výjimečnou – lze snadno ilustrovat bližším
přezkoumáním námětu. Nalézáme zde tři základní motivy, z nichž v každém resonuje jeden
z aspektů „trojího učení“: 1) rozpor mezi dvěma základními konfuciánskými ctnostmi,
cudností (節, jié, tiết) a oddaností rodičům (孝, xiào, hiếu) ve chvíli, kdy dostát jedné
znamená pohřešit druhou (Kiều dává přednost dceřiné oddanosti); 2) rozpor mezi nevinností
přítomného konání a hříchy minulých životů, za které si – dle buddhistické nauky – Kiều
musí odsloužit trest a napravit tak svou karmu (což se jí nakonec daří); 3) rozpor mezi
nadáním a osudem, na který je poukázáno již v prvním dvojverší, nám může připomenout
taoistickou teorii „užitečnosti neužitečného“, formulovanou Mistrem Zhuangem (talent, tài, a
pohroma, tai, spolu tvoří rým, jak Nguyễn Du důvtipně podotýká v jednom z posledních veršů
své básně). Tyto tři motivy obepíná jedno velké téma prostupující celým dílem, a sice
romantická láska, cizí náboženstvím a filosofickým školám, zato však blízká i tomu
nejobyčejnějšímu čtenáři či posluchači.
Zápletka Příběhu Kiều má původ v událostech, jež se odehrály v čínské přímořské
provincii Zhejiang roku 1556. Došlo zde k vylodění asi šedesáti tisíc japonských pirátů, kteří
záhy postoupili dále do vnitrozemí. V jejich čele stál Číňan Xu Hai (徐海, Xú Hǎi, Từ Hải),
který o pět let dříve opustil mnišský život v klášteře v Hangzhou a vbrzku se začal věnovat
pirátství, doufaje, že kořistí splatí dluhy svého strýce, který na své pašerácké živobytí doplatil
smrtí z rukou čínských vojáků.3 Mingskému generálovi Hu Zongxianovi (胡宗憲, Hú
Zōngxiàn, Hồ Tông Hiến, resp. Hồ Tôn Hiến), jehož vojska nebyla zdaleka tak početná jako
piráti, se obratnou diplomacií podařilo navzájem znesvářit jednotlivé frakce nájezdníků. Xu
2
V závorkách uvádím vždy v následujícím pořadí ty z následujících informací, jež jsou relevantní: zápis v
tradičních znacích, čínská výslovnost v pinyinu, vietnamská výslovnost v chữ Quốc ngữ.
3
Chin, James K.: Merchants, Smugglers and Pirates: Multinational Clandestine Trade on the South China Coast,
1520–1550, in Elusive Pirates, Pervasive Smugglers: Violence and Clandestine Trade in the Greater China
Seas, s. 51.
3
Hai pak po nějakou dobu bojoval na straně obránců, ale nakonec se císařská vojska obrátila i
proti němu a Xu Hai se během beznadějné bitvy utopil v řece.4
Tyto události popsal Hu Zongxianův stratég Mao Kun (茅坤, Máo Kūn) ve spisu
nazvaném Úplná zpráva o zničení Xu Haie (紀剿徐海本末, Jì jiǎo Xú Hǎi běnmò). Zde se
celkem třikrát objevují dvě Xu Haiovy konkubíny, jež od sebe Mao Kun nijak nerozlišuje, a
v jednom ze svých výstupů, byvše podplaceny, přemlouvají Xu Haie, aby zradil jiného
z pirátských vůdců, Chen Donga (陳東, Chén Dōng). O minulosti těchto konkubín zde Mao
Kun praví pouze tolik, že se dříve živily jako zpěvačky. Na konci spisu však stojí ještě
několik vět nezapadajících zcela do kontextu, zřejmě až později připsaných, a odtud se
dovídáme jména obou konkubín. Podstatné je, že jedna z nich nese jméno hlavní hrdinky
Příběhu Kiều, Wang Cuiqiao (王翠翹, Wáng Cuìqiáo, Vương Thuý Kiều).5
Odtud tedy pocházejí tři z postav Nguyễn Duovy básně. Từ Hảie a Hồ Tôn Hiếna
můžeme s jistotou označit za historické osobnosti a je pravděpodobné, že i sama Thuý Kiều
kdysi dlela ve fyzickém těle, nicméně její ztvárnění Nguyễn Duem je skutečnosti nejspíš
velmi vzdálené. Dění v Zhejiangu z roku 1556 se v Příběhu Kiều odráží – značně pozměněné
– ve verších 2439–2536 a tvoří pouze jednu z epizod spletitého děje. Nabízí se tedy otázka,
z čeho vychází zbytek příběhu, respektive jeho většina? Proč je zde pirát vykreslen jako
ctnostný hrdina, a především – jak se z bývalé zpěvačky, či dokonce prostitutky a následně
pirátovy konkubíny stal morální vzor čínských a vietnamských žen?
Už Mao Kunovi je připisována báseň o Wang Cuiqiao, navíc k vydání jeho Úplné
zprávy o zničení Xu Haie byl připojen i její životopis, čítající přibližně pět set znaků, jehož
autorem je „Stařec od jezera Xie“ (謝湖老人, Xièhú lǎorén). Od té doby vznikl značný počet
děl popisujících její intervenci během konfliktu v Zhejiangu, její předchozí život a také její
skon. Některé z těchto textů byly zařazeny do prestižních antologií.6 Mezi první umělecká
zpracování tohoto tématu patří Příběh Wang Qiaor (王翹兒傳, Wáng Qiáor zhùan) od Xu
Xuemoa (徐學謨, Xú Xuémó) a Li Cuiqiao (李翠翹, Lǐ Cuìqiáo) od Dai Shilina (戴士琳, Dài
Shìlín). Obě zachycení vznikla nezávisle na sobě, pravděpodobně ve druhé polovině XVI.
století, přičemž Xu Xuemoovo vylíčení je považováno za starší. Oba autoři, jak sami
poznamenávají, pouze zapsali, co slyšeli vyprávět. Dai Shilin svou verzi příběhu vyslechl
4
Turnbull, Stephen: Pirate of the Far East: 811–1639, s. 57–59.
5
Henry, Eric: On the nature of the Kiều story, The Việt Nam Forum, vol. 3, s. 70–71.
6
Huang, Martin W.: Desire and fictional narative in late imperial China, s. 212. Obsah básně ani životopisu
neznám.
4
v Nankingu, Xu Xuemo poblíž dnešní Šanghaje, tedy v oblasti přímo postižené Xu Haiovým
nájezdem. Nejzřetelnější podobností mezi těmito vylíčeními je fakt, že Cuiqiao zachrání Hu
Zongxianova posla, jenž se předtím stal Xu Haiovým zajatcem.7 Nicméně zajatcova totožnost
a okolnosti jeho záchrany se v obou případech výrazně liší. V Li Cuiqiao , kde hlavní hrdinka
nese jiné příjmení a též smrt nalezne jinde (na popravišti) než v Příběhu Kiều, představuje
slepou vývojovou větev v utváření pozdějšího obrazu Wang Cuiqiao. Naproti tomu Xu
Xuemoova verze obsahuje mnoho prvků, jež se objevují i v Nguyễn Duově zpracování:
nalezneme zde mimo jiné zmínku o nevěstinci rodiny Ma (馬, Mă, Mã) a o hudebním nadání
Cuiqiao, také zde se Xu Hai po jejích domluvách vzdá císařským vojskům a je Hu
Zongxianem zrazen, také zde je Cuiqiao provdána za jednoho z Hu Zongxianových
důstojníků a následně se pokouší utopit v řece Qiantang (錢塘, Qiántáng, Tiền Đường),
v tomto případě však úspěšně.8
Později vyvstala potřeba ospravedlnit nectnostnou minulost ctnostné Cuiqiao, a tak
v první polovině XVII. století začlenil literát Lu Renlong (陸人龍, Lù Rénlóng) do svého
zpracování této látky epizodu, v níž se Cuiqiao nechá prodat, aby tak zachránila svého otce,
který byl uvězněn kvůli požáru sýpky, k němuž došlo pod jeho dozorem. Tak přibyl výrazný
aspekt dceřiné oddanosti.9 A odtud už nebylo daleko k vytvoření celého románu, který později
zbásnil Nguyễn Du, drže se této předlohy velice věrně. Román se zove Příběh Jina, Yun a
Qiao (金雲翹傳, Jīn Yún Qiáo zhùan, Kim Vân Kiều truyện) a jeho autor se pod něj podepsal
jako „Nadaný muž jarého srdce“ (青心才人, Qīng xīn táirén, Thanh Tâm Tài Nhân).
Příběh Jina, Yun a Qiao vznikl nejspíše mezi lety 1660–1690, tedy v době, kdy byla
v Číně velice oblíbená vyprávění o „učencích a kráskách“ (才子佳人, cáizǐ jiārén). „Nadaný
muž jarého srdce“ se pokusil známou látku o Wang Cuiqiao převyprávět v duchu tohoto
populárního žánru, což si vyžádalo další rozšíření příběhu. Především bylo nutno stvořit
postavu „učence“, pro niž se pirát Xu Hai příliš nehodil, třebaže historický Xu Hai jakožto
bývalý mnich vzdělaný byl. Tak se zrodila postava Jin Zhonga (金重, Jīn Zhòng, Kim Trọng),
s níž fantazií oplývající autor do děje včlenil i další postavy, jako je Wang Cuiyun (王翠雲,
Wáng Cuìyún, Vương Thuý Vân), sestra Cuiqiao. Aby „Nadaný muž jarého srdce“ vyhověl
formálním požadavkům žánru, orámoval celé doposud tradované vyprávění kapitolami
7
V Příběhu Kiều tato postava nevystupuje.
8
Henry, Eric: On the nature of the Kiều story, The Việt Nam Forum, vol. 3., s. 71–73. Henry pořídil i překlad
obou textů, uvedený na s. 87–94.
9
Huang, Martin W.: op. cit., s. 212–213.
5
popisujícími snahu učence Jin Zhonga získat krásku Cuiqiao a zároveň dosáhnout vyššího
společenského statusu. Další požadavek nařizoval, aby tato snaha byla zakončena úspěchem,
což autor respektoval, avšak čtenář se o Jin Zhongově neutuchajícím úsilí dovídá až v závěru
příběhu, neboť po větší část vyprávění učencova postava do děje nijak nezasahuje, což bylo
v příbězích tohoto typu velice neobvyklé. V tomto „roubování“ má tedy svůj důvod zřejmá
diskrepance prostředních kapitol vůči kapitolám počátečním a konečným. Při srovnání
s jinými vyprávěními o „učencích a kráskách“ se Příběh Jina, Yun a Qiao jeví jako zástupce
literární tvorby nižších vrstev, na což ukazuje nejen neortodoxní fabule, ale též prostota
prostředí, do něhož je děj zasazen (s výjimkou Xu Haiovy pevnosti), a relativně nízká
hodnost, jíž nakonec Jin Zhong dosáhne, stejně jako znatelné odklonění od konfucianismu
směrem k buddhismu a konečně velice skromná podoba prvního knižního vydání celého
románu.10 Příběh Jina, Yun a Qiao je oproti dřívějším životopisným črtám o poznání
rozsáhlejší a také umělečtěji zpracovaný, pročež se mu dostalo větší pozornosti než jeho
předchůdcům, a byl dokonce přeložen do mandžuštiny a japonštiny.11 Přesto se z dnešního
pohledu nejedná o reprezentativní dílo čínské literatury, a to ani po stránce ideové, ani
formální.
Nguyễn Du se s Příběhem Jina, Yun a Qiao seznámil pravděpodobně v letech 1813–
1814, kdy působil v Číně jako velvyslanec vietnamské vládnoucí dynastie Nguyễn.12 Nejspíš
ho upoutaly v něm obsažené prvky buddhismu, ke kterému Nguyễn Du inklinoval silněji, než
bylo mezi dvorskými úředníky jeho doby obvyklé, a především osud samotné Cuiqiao,
v jejímž odtržení od Jin Zhonga zřejmě spatřoval podobnost s vlastním osudem – s nuceným
přechodem od svržené dynastie Lê do služeb dynastie Nguyễn, s čímž se pro své silně
konfuciánské smýšlení do konce života nesmířil, přestože mu nový vládnoucí rod svěřil
důležité úřady. Připodobnění vlastního osudu k utrpení krásné ženy není v kontextu
dálněvýchodní literatury ničím neobvyklým.13
Od své předlohy se Nguyễn Du odchyloval pouze výjimečně, vypustil některé scény a
podružné postavy a umravnil ty scény původního vyprávění, jež se mu jevily jako příliš
lascivní či brutální. Poměrně výrazný posun představuje přeměna Xu Haie v Từ Hảie, při
jehož líčení Nguyễn Du ustoupil od realistického popisu a ztělesnil v Từ Hảovi ničím
10
Henry, Eric: On the nature of the Kiều story, The Việt Nam Forum, vol. 3, s. 61–68.
11
Boudarel, Georges: Nguyen-Du and 'Lamentation of a Tormented Soul', New Orient, vol. 20, no. 5, s. 39.
Existují též překlady do vietnamštiny, nicméně ty byly pořízeny až v návaznosti na Nguyễn Duův počin.
12
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều, s. xx.
13
Henry, Eric: op. cit. s. 69.
6
nespoutaného lidského ducha. Snad v jeho neochotě poddat se a následném přijetí
kompromisu Nguyễn Du opět našel paralelu ke své vlastní kariéře, snad si v nepoddajném
vzbouřenci idealizoval neporazitelného vůdce tâysơnkého povstání Nguyễn Huệho (1753–
1792), do jehož služeb však nikdy nevstoupil, neboť právě jím vedené povstání přivodilo
konečný pád dynastie Lê.14 Nejzřetelnějším a nejčastěji zdůrazňovaným rozdílem oproti
předchozímu zpracování je však formální mistrovství, s nímž se Nguyễn Du klasické látky
chopil.
Forma
Téma Nguyễn Du převzal z čínské literatury, avšak zpracoval je ve své mateřštině a pomocí
ryze vietnamského veršového schématu z něj vytvořil epickou báseň, což je forma typická pro
jihovýchodní Asii, nikoli pro Čínu.15 Dvojverší lục bát („šest-osm“), jehož 1627 naplnění
tvoří celou skladbu, je odnepaměti základní stavební jednotkou popěvků a rčení vietnamských
rolníků, a v tangské poesii, která byla i v XIX. století nevyčerpatelným zdrojem inspirace
vietnamských básníků, nemá obdoby.16 Od tradičního rytmu se Nguyễn Du přibližně jednou
za padesát veršů dosti netradičně odchyluje, když třístopý jamb nahrazuje dvojstopým
anapestem s výraznou dierezí vprostřed verše, čímž na dané sdělení zaměřuje čtenářovu či
posluchačovu pozornost.17 Tento jev se poprvé objevuje ve verši sedmnáctém, popisujícím
sestry Vươngovy:
Mai cốt cách tuyết tinh thần
(doslova „švestková těla, sněhové duše“)
Z prostonárodních popěvků však Nguyễn Du nepřejal pouze rytmus, ale též dikci, jež
je charakteristická častým užíváním výpustek. Eric Henry18 píše, že v prvních letech jeho
studia Příběhu Kiều mu největší překážku ve srozumitelnosti nečinily četné archaismy,
14
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều, s. xxxvi–xxxviii.
15
Hlavatá, Lucie – Ičo, Ján – Strašáková, Mária: Slovník vietnamské literatury, s. 27.
16
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in An anthology of Vietnamese poems: from the eleventh through the
twentieth centuries, s. 5–7.
17
Henry, Eric: The Couplet in Kiều [online], s. 3–4.
18
Henry, Eric: On Đoạn Trường Tân Thanh, s. 4.
7
inverze ani aluze, nýbrž právě elipsy, jež jsou do západních jazyků nepřevoditelné, aniž se
překladatel uchýlí ke zcela avantgardním praktikám. Tato vlastnost Nguyễn Duova
básnického jazyka, v rámci dálněvýchodní poesie samozřejmě nikterak ojedinělá, klade
vysoké nároky na čtenářovu imaginaci. Vraťme se k výše citovanému dvojverší – Eric Henry
je chápe jako juxtapozici pokožky obou dívek, jež je bledá jako květ slivoně, a jejich duší,
bledých, tedy čistých, jako sníh,19 zatímco Huỳnh Sanh Thông ve svém překladu místo slova
„květ“ doplnil „větévku“, a první polovinu verše tedy interpretoval jako metaforu vyjadřující
útlost jejich postav.20
Věren čínské básnické tradici Nguyễn Du hojně odkazoval na starší – čínské21 – texty.
Co se však nepoučenému čtenáři může jevit jako prázdné opakování zažitých obratů, je ve
skutečnosti mnohdy Nguyễn Duův invenční tah, zasazení známé pasáže či jména nesoucího
jisté konotace do zcela nečekaného kontextu. Často jsou aluze do textu vloženy tak umně, že
čtenář či posluchač postrádající klasické vzdělání sice nepostřehne význam skrytý za slovy,
ale básníkovo sdělení si přesto uchová smysl i účin. Počet narážek na starší texty je značný i
ve srovnání s jinými díly Nguyễn Duovy doby: Příběh Kiều obsahuje přibližně padesát citací
Knihy písní, padesát odkazů na další konfuciánské klasické knihy, šedesát parafrází různých
čínských básní, sedmdesát aluzí na ostatní čínskou beletrii a dvacet připomínek
buddhistických či taoistických spisů.22
Nguyễn Du však mnohem více než erudicí proslul svým zacházením s lidovými
motivy. V Příběhu Kiều se silně projevují vulgární vlivy, jež Nguyễn Du načerpal především
od své matky, pocházející z prosté rodiny z dnešní provincie Bắc Ninh, kolébky vietnamské
lidové slovesnosti, a také během dlouhého období občanské války, kdy nepůsobil v
úřednickém aparátu a pobýval na venkově.23 Příběh Kiều obsahuje na 180 lidových rčení a
ustálených obratů, a to buď vietnamských – jež převažují –, nebo čínských, které Nguyễn Du
v některých případech zapsal v neupravených čínských znacích, jež se vyslovují
19
Ibidem, s. 25, 27. „Pale plum their statures, snow their spirits“
20
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều, s. xxv. „Bodies like
slim plum branches, snow-pure souls“
21
Vietnamští básníci, na rozdíl např. od Japonců, odkazovali na díla národní literatury jen vzácně, což bylo
způsobeno užšími vazbami na Čínu a omezeným množstvím dostupné vietnamské literatury.
22
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều, s. xxii.
23
Vương Trọng: "Truyện Kiều" và biệt tài sử dụng thành ngữ của Nguyễn Du [online].
8
sinovietnamsky, jindy využil znaků modifikovaných či sloužících pouze jako indikátory
výslovnosti, čímž čínskou frázi převedl do vietnamštiny.24
Příběh Kiều je vyústěním silného proudu ve vietnamské literatuře, který se snažil o
přiblížení se obyčejnému lidu. Bylo by však velkým omylem usuzovat, že Nguyễn Du psal
své stěžejní dílo pro rolníky – neboť i kdyby chudý zemědělec vyslechl Příběh Kiều
v původním znění z úst některého vypravěče, nezanedbatelnému množství výrazů v původním
textu by bez vysvětlení nemohl vůbec rozumět – stejně jako moderní čtenář, jenž se neobejde
bez četných poznámek, případně extrapolací. Číst Příběh Kiều mohli v XIX. století jen ti
nemnozí vzdělanci, kteří vládli jižními znaky – tedy většinou vlastenci, již měli tak jako
Nguyễn Du vazby na prostý lid. Úplné rozšíření znalosti Příběhu Kiều mezi „masy“ je
především důsledkem reflexe tohoto díla vietnamskými intelektuály sto let po jeho sepsání.
Reflexe
O popularitě tohoto díla svědčí také fakt, že je dnes známo pod jiným názvem, než který neslo
původně. Tradice praví, že je autor nazval Nové znění příběhu rozervaných útrob25
(斷腸新聲, Đoạn trường tân thanh). Báseň si oblíbil Nguyễn Duův přítel Phạm Quý Thích
(1860–1825), jenž ji připravil k tisku, na který došlo pravděpodobně až po autorově smrti.
Toto vydání, jež se nedochovalo, neslo název Nové vyprávění o Kimovi, Vân a Kiều
(金雲翹新傳, Kim Vân Kiều tân truyện).26 Na existenci staršího díla, na které oba tituly
odkazují, se však brzy zapomnělo a název se zkrátil na Kim Vân Kiều, Truyện Kiều nebo jen
Kiều. Nejen v tomto ohledu se nabízí paralela s Kyticí z pověstí národních.
Úspěchu dosáhl Příběh Kiều poměrně záhy po svém vydání, a to hned v té
nejvybranější společnosti. Rád si jej nechával recitovat sám panovník Minh Mạng (vládl
1820–1841) a později též jeho vnuk Tự Đức (vládl 1847–1883).27 Ač byli oba důslednými
vyznavači Konfuciova učení, projevili shovívavost k vystupování některých Nguyễn Duových
24
Vương Trọng: Biệt tài vận dụng thành ngữ và cổ thi [online].
25
Verš č. 200 prozrazuje, že „Výčet osob s rozervanými útrobami“ (Sổ đoạn trường), to jest jakási nebeská kniha
zatracených, obsahuje jméno Vương Thuý Kiều, čímž je předznamenán hrdinčin zlý osud. Někdy se místo
„rozervaných útrob“ vyskytuje překlad „zlomené srdce“, což sice působí méně bizarně, avšak není to zcela
přesné, neboť smutek člověka s „rozervanými útrobami“ nemusí nutně pramenit z nešťastné lásky.
26
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều, s. xx.
27
Durand, Maurice M. – Nguyễn Trần Huân: An introduction to Vietnamese literature, s. 91–92.
9
postav, třebaže nezřídka odporovalo tehdejší představě morálního ideálu. Tak jako mnozí
další vzdělanci považovali oba monarchové Příběh Kiều a ostatní literaturu psanou v jižních
znacích za pouhé rozptýlení, jež co do závažnosti nemohlo být stavěno naroveň čínským
spisům.28 Některé pasáže se však Tự Đứcovi přece jen jevily jako příliš kacířské, a upravil si
je tedy tak, aby lépe odpovídaly jeho přesvědčení.29 Na okraj stránky, na níž se líčila
chrabrost povstalce Từ Hảie, si panovník poznamenal, že by autor zasluhoval pořádný
výprask.30 Méně smířliví konfuciáni Příběh Kiều odsuzovali, neboť jeho hlavní hrdinka, jež
během svého života působí v několika nevěstincích a postupem času pojme hlubší náklonnost
k několika mužům, aniž o tom zpraví své rodiče, podle nich nebyla dost dobrým morálním
vzorem. Proto byl přístup k tomuto dílu odpírán mladým dívkám.31 Vietnamská společnost
ještě musela projít velkými změnami před tím, než se Thuý Kiều namísto opovržení dostalo
všeobecného obdivu.
Vyprávění o Thuý Kiều se v XIX. století stalo známým i mezi negramotným
obyvatelstvem, které pro její činy nalézalo pochopení snáz než konfuciánští učenci.
Vietnamští bardi skladbu recitovali zpaměti a neváhali při tom improvizovat, nahrazovat hůře
srozumitelné výrazy běžněji užívanými, rozšiřovat původní pasáže anebo vymýšlet úplně
nové.32 Veršové schéma lục bát a prvky lidové slovesnosti činily báseň snadno
zapamatovatelnou jak pro vypravěče, tak i pro posluchače, již si pak úryvky z ní při různých
příležitostech sami zpívali.
K velkým změnám docházelo od druhé poloviny XIX. století, kdy byl Vietnam
Tường (1825–1877), učenec kolaborující
vystaven francouzské agresi. Tôn Thọ
s kolonizátory, ve svých básních projevil soucit s Thuý Kiều, která podle něj byla ke svým
činům dohnána okolnostmi, a nelze ji tedy vinit. Podobně jako sám Nguyễn Du tak Tôn Thọ
Tường využil postavy Thuý Kiều jako metafory morálního kompromisu, pragmatického
28
Rato, Montira: Filial piety and chastity in Nguyen Du’s The Tale of Kieu, Manusya: Journal of Humanities,
vol. 10, no. 14, s. 68.
29
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in An anthology of Vietnamese poems: from the eleventh through the
twentieth centuries, s. 5.
30
Nguyễn Khắc Viện – Hữu Ngọc: Nguyễn Du, in Renowned Vietnamese intellectuals: prior to the 20th century,
s. 135.
31
Rato, Montira: op. cit., s. 68.
32
Marr, David G.: Vietnamese tradition on trial, s. 144.
10
ústupku vůči cizí moci – vždyť třebaže se Kiều napohled nechovala vždy počestně, její
úmysly zůstávaly po celý život čisté.33
Role Thuý Kiều později připadla také Phạm Quỳnhovi (1892–1945), šéfredaktoru
literárního měsíčníku Jižní vítr (Nam Phong), podporovaného francouzskou koloniální
správou. Třebaže byl Phạm Quỳnh mnohými Vietnamci odsuzován za svůj nepokrytě
profrancouzský postoj, on sám se považoval za vlastence a za cíl si stanovil modernizovat
Vietnam, čehož hodlal dosáhnout šířením západního vzdělání a kultury – a nejsnazší cestu
k tomuto cíli představovala kooperace/kolaborace s Francouzi. V prosinci roku 1919 Phạm
Quỳnh otiskl na stránkách svého časopisu článek, kde pravil, že v Příběhu Kiều je obsažena
„duše národa“ a že dokud bude žít Příběh Kiều, pak přežije též vietnamský jazyk, a tedy i
národ. Z tohoto odvážného Phạm Quỳnhova tvrzení je zřejmé, že se už tehdy Příběh Kiều
těšil značné oblibě napříč všemi vrstvami vietnamského obyvatelstva, avšak byly to právě tyto
výroky, jež Kiều vynesly na pozici, na níž dodnes neochvějně spočívá. Mezi intelektuály
vyvolal Phạm Quỳnhův článek veliké pozdvižení a v průběhu dvacátých let otiskla
vietnamská periodika stovky úvah týkajících se tohoto tématu, jejichž autoři zaujímali zcela
antagonistická stanoviska. Nejvýraznějším Phạm Quỳnhovým oponentem se stal konfucián
Ngô Đức Kế (1878–1929), který po celý život usiloval o svržení francouzské nadvlády,
pročež byl již dříve dvanáct let vězněn. Roku 1923 Ngô Đức Kế ve svém časopise Znělost
(Hữu Thanh) obrátil Phạm Quỳnhovu tezi vzhůru nohama prohlášením, že jen pokud přežije
národ, může přežít jeho jazyk a literatura.34
Ve třicátých letech se Příběhu Kiều dostalo vřelého přijetí mezi mladými spisovateli a
básníky, již ve svém díle plédovali pro odvržení tradiční morálky, lepší postavení žen a
svobodu při vybírání životního partnera. V tomto ohledu pro ně Thuý Kiều byla příkladem
moderní vietnamské ženy. Během let čtyřicátých přijali Příběh Kiều za svůj též marxisté, pro
které představoval spojnici se slavnou minulostí Vietnamu a podporoval tak silný prvek
nacionalismu, jenž je charakteristickým rysem východoasijských komunistických režimů.35
Marxistům bezpochyby vyhovovala také Nguyễn Duova nepřímá kritika konfuciánské etiky a
„feudálního“ státního zřízení. Levicový intelektuál Trương Tửu (1919–1999) vydal roku 1943
studii s názvem Nguyễn Du a Příběh Kiều (Nguyễn Du và Truyện Kiều), v níž jako vůbec
33
Huỳnh Sanh Thông: Introduction, in The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều, s. xxxviii.
34
Marr, David G.: op. cit., s. 154.
35
Ibidem, s. 283, 362.
11
první z vykladačů Nguyễn Duova díla upustil od moralizování a uplatnil postupy západní
literární vědy, v tomto případě dialektického materialismu.36
Užívání latinizovaného zápisu vietnamštiny, jež se rozšířilo na začátku XX. století,
výrazně přispělo k náhlému zvýšení počtu gramotných obyvatel, a tedy i k další popularizaci
Příběhu Kiều. Dostupnými se stala i jeho tištěná vydání, kterých začalo být využíváno k
bibliomancii, praxi oblíbené zvláště mezi vietnamskými ženami. Za orákulum je považováno
to místo v textu, na něž po otevření knihy padne zrak jako první.37 Příběh Kiều mezi
obyvatelstvem natolik zdomácněl, že se některé z jeho postav staly archetypálními, například
Sở Khanh je dodnes synonymem pro svůdníka, žárlivá žena zas může být označena za
učiněnou Hoạn Thư.38 Stejně tak vešlo v obecnou známost mnoho sinovietnamských výrazů
v básni se vyskytujících a u některých dnes běžně užívaných úsloví není zřejmé, zda
pocházejí z lidové mluvy, nebo zda je vytvořil Nguyễn Du.39
Podobně jako českým obrozencům se jejich současníku Nguyễn Duovi a dalším
vietnamským básníkům podařilo dokázat, že jejich rodný jazyk je vhodný i pro kultivované
literární vyjádření a neměl by být vnímán jako méněcenný. Nepotřebovali k tomu žádná
programová prohlášení ani literární padělky, stačily jim vlastní verše. Nicméně toto srovnání
poněkud kulhá, neboť vietnamští literáti se nesnažili o úplnou nezávislost na čínštině, jako se
čeští vlastenečtí spisovatelé pokoušeli vymanit z vlivu němčiny. Už jen jimi užívané písmo
bylo derivací čínských znaků a, jak jsme viděli výše, Nguyễn Du, tak jako jeho předchůdci a
následovníci, z čínštiny notně přejímal jednotlivá slova i celé slovní obraty; stejně tak jeho
metaforika a odkazy na starší texty svědčí o vysoké míře jeho ztotožnění s čínskou kulturou.
Přesto se jeho dílu mezi prostým obyvatelstvem dostalo mocnějšího obdivu než kterémukoli
z děl obrozenců v Českých zemích, třebaže ti se k lidovým kořenům hlásili mnohdy o poznání
výrazněji než Nguyễn Du.
V posledních letech se Vietnam v důsledku rychlého ekonomického růstu znatelně
proměňuje, a jak se pomalu vytrácejí staré tradice, stává se Vietnamcům stále vzdálenější také
literatura jejich předků. I tak Příběh Kiều zůstává nejvíce ceněným dílem vietnamského
písemnictví. A to jistě není jediný důvod, proč si zaslouží naši pozornost.
36
Hlavatá, Lucie – Ičo, Ján – Strašáková, Mária: op. cit., s. 271–272.
37
Henry, Eric: On Đoạn Trường Tân Thanh, s. 6.
38
Henry, Eric: The Plot of The Tale of Kiều [online], s. 1.
39
Boudarel, Georges: op. cit., s. 43.
12
Použité zdroje
Boudarel, Georges. Nguyen-Du and 'Lamentation of a Tormented Soul'. New Orient, April 1966, vol. 20, no. 5,
s. 37–43.
Chin, James K. Merchants, Smugglers and Pirates: Multinational Clandestine Trade on the South China Coast,
1520–1550. In Elusive Pirates, Pervasive Smugglers: Violence and Clandestine Trade in the Greater China
Seas, s. 43–58.
Durand, Maurice M. – Nguyễn Trần Huân. An introduction to Vietnamese literature. New York: Columbia
University Press, 1985. 214 s.
Henry, Eric. On Đoạn Trường Tân Thanh. B. A. thesis. Supervisor: Howell Chickering. Amherst: Amherst
College, 1972. 50 s.
Dostupné též z <http://www.vietnamlit.org/wp-content/uploads/2011/12/EricHenryUndergraduateThesis.pdf>
———. The Couplet in Kiều [online]. [cit. 1. června 2012].
<http://www.vietnamlit.org/wp-content/uploads/2011/12/EricHenryCouplets1.pdf>
———. The Plot of The Tale of Kiều [online]. [cit. 1. června 2012].
<http://www.vietnamlit.org/wp-content/uploads/2011/12/EricHenryKieutalk1.pdf>
———. On the nature of the Kiều story. The Việt Nam Forum, 1984, vol. 3, s. 61–98.
Dostupné též z <http://www.vietnamlit.org/wp-content/uploads/2011/12/EricVietNamForum.pdf>
Hlavatá, Lucie – Ičo, Ján – Strašáková, Mária. Slovník vietnamské literatury. Praha: Libri, 2011. 352 s.
Huang, Martin W. Desire and fictional narative in late imperial China. Cambridge: Harvard University Press,
2001. 368 s.
Huỳnh Sanh Thông. Introduction. In An anthology of Vietnamese poems: from the eleventh through the twentieth
centuries. New Haven: Yale University Press, 1996, s. 1–25.
———. Introduction. In The tale of Kiều: a bilingual edition of Truyện Kiều. New Haven: Yale University
Press, 1987, s. xix–xl.
Marr, David G. Vietnamese tradition on trial. Berkeley: University of California Press, 1984. 450 s.
Nguyễn Khắc Viện – Hữu Ngọc. Nguyễn Du. In Renowned Vietnamese intellectuals: prior to the 20th century.
Hà Nội: Thế Giới, 2004, s. 129–137.
Rato, Montira. Filial piety and chastity in Nguyen Du’s The Tale of Kieu. Manusya: Journal of Humanities,
2007, vol. 10, no. 14, s. 66–75 [online].
<http://www.manusya.journals.chula.ac.th/files/essay/Montira_66-75.pdf>
13
Turnbull, Stephen. Pirate of the Far East: 811–1639. Oxford: Osprey, 2007. 64 s.
Vương Trọng: Biệt tài vận dụng thành ngữ và cổ thi (Umění využívat úsloví a starou poesii) [online].
Publikováno 25. října 2011. [cit. 1. června 2012].
<http://daibieunhandan.vn/default.aspx?tabid=80&NewsId=227431>
———. "Truyện Kiều" và biệt tài sử dụng thành ngữ của Nguyễn Du („Příběh Kiều“ a Nguyễn Duovo umění
využívat úsloví) [online]. Publikováno 20. června 2006. [cit. 1. června 2012].
<http://vnca.cand.com.vn/News/PrintView.aspx?ID=54092>
14