proměny komiksu erika hníková

Transkript

Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz!
cena: 40 Kč / polovina pro prodejce
316
v prodeji od 29. října 2008
umění ulici
proměny komiksu
erika hníková
dějiny současnosti:
rozhovor:
s>ê
ê>ê?
êW>êêW>ê?
êW>êê5
BUê±êO?B±ê5B±ê5ê
êêê
zêz{|klu{êhnlujêWêOdB·
[BSJ@MFUFOLZ@/1YTQBE
JOEE
Obsah | Fejeton | POŠLI TO DÁL | TÉMA: UMĚNÍ ULICI | DĚJINY PŘÍTOMNOSTI | REPORTÁŽ | REFERÁT
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | ze světa
EDITORIAL
Vážené čtenářky a čtenáři
Mám to štěstí, že bydlím uprostřed přírody, proto
nedostatkem estetických zážitků nestrádám. O to
větší šok zažívám při příjezdu do města. V šedivé
poušti ulic je člověk vděčný za každé zpestření,
proto jsem si zvykl pečlivě sledovat drobná i větší umělecká díla roztroušená po městě. Často
se objeví na velmi nečekaných, krkolomných
místech a nejde zdaleka jen o obligátní graffiti.
Přibývá reliéfů, plastik, samolepek, maleb i zcela
nezařaditelných instalací. Mnohdy až po delším
čase odhalím, že do městské krajiny a mobiliáře
nenápadně zasáhl neznámý umělec. K mnohým
objektům jsem si vypěstoval sentimentální vztah,
sleduji jejich proměny celé roky a když nakonec
podlehnou městskému provozu a definitivně
zmizí, je to smutnější, než kdyby lehla popelem
celá galerie moderního umění.
Věříme, že vám Nový Prostor pomůže lépe odhalovat a rozumět umění, které k vám přichází přímo
na ulici. Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy
jste zašli na výstavu současného umění. Jestli
si nevzpomínáte, zkuste to napravit tím, že se
budete pozorně dívat, až půjdete příště nějakým
podchodem nebo kolem protihlukové zdi. Nikdy
nevíte, kde na vás číhá silný umělecký zážitek.
Třeba v komiksu, který už dávno není povrchní
zábavou pro chvíle, kdy se člověku nechce přemýšlet. Mnohé komiksové hrdiny, kteří se ostatně
tak často vyskytují na městských zdech, z hlavy
jen tak nedostanete.
Hned několik uměleckých žánrů na vás čeká
v reportáži o pražském DIY karnevalu. Tanec,
hudba, performance, výtvarně pojaté masky a to
vše se silným ideovým nábojem.
Až se nabažíte všeho toho umění kolem sebe,
možná vás zaujmou proměny našich svérázných
spoluobčanů, pravicových extremistů. Už to
dávno nejsou ti jasně poznatelní, tupí skini, jak
je představují mnohá média. Zkultivovali se,
přiučili nové propracovanější metody boje a o to
jsou nebezpečnější. A opomenout nesmíme ani
rozhovor s Erikou Hníkovou, na jejíž působení
v Novém Prostoru vděčně vzpomínáme.
Užijte si dušičkovou náladu.
OBSAH
fejeton:
titulky mých
horečnatých
snů
umění ulici
rozhovor
s toy_box
umění ulici
kupte si švindl
z ulice
umění ulici
veřejné
a neveřejné
/Havlín/
/Mikuláštík/
/Vojtěchovský/
/Stern/
Pošli to dál
4 – 5
6 – 7
dějiny
přítomnosti:
proměny
komiksu
reportáž:
tanec mezi
naleštěnými
výlohami
/Růžička/
/Koroptev/
12 – 13
14 – 15
~:
pomoc!
komiks:
Samorost
/Cozlová/
/Bažant, Novák/
8 – 9
referát:
noví bílí jezdci
v česku
rozhovor:
erika hníková
/Pospíšil/
/Ripková, Králová/
16 – 17
kultura:
VÝTVARNÉ
UMĚNÍ
18 – 20
kultura:
LITERATURA
/Marečková/
/Ptáček/
křížovka
10 – 11
hudba
/Veselý/
21
22
kultura:
divadlo
uličníci:
pavel, znojmo
/Šourek/
/Budka/
23
SMS a E-maily:
24 – 25
ze světa:
no home,
no vote
/Megaphone,
Canada/
film
/Procházka/
26 – 27
28
29
Alexandr Budka
Ilustrace na obálce: Toy_Box
spojení
vábnička na příště
Redakce Nový Prostor
Vyšehradská 27/423,
Praha – Nové Město, 128 00
tel.: 220 199 301 (302)
sms: +420 774 789 079
e-mail: [email protected]
www.novyprostor.cz
V příštím čísle se zamyslíme nad tím, co pro naši
společnost znamenají senioři a jak se jim žije
v hektickém a kultem mládí prostoupeném světě. Těšit
se můžete i na exkluzivní rozhovor s režisérem Peterem
Greenawayem, který do Prahy přijel představit svůj nový
film o Rembrandtovi.
30
Autor: Jan Stern
Titulky mých horečnatých snů
Milá cílová skupino,
tak dneska trochu intimnějc. Za dobu našeho
vzájemného laškování už máš právo něco
o mně taky vědět. Tak ti tedy prozradím,
jakéže mívám tajné sny. Někdo sní o tom, jak
střílí gól při finále mistrovství světa, někdo
o tom, že dostane státní vyznamenání, jiný sní
o tom, že mu ho nedali, já se nekontrolovatelně čas od času oddávám snění o novinových
titulcích a podtitulcích. Zní to divně, ale je to
tak. Vidím je úplně živě, v různých velikostech, od několikapalcových bleskotitulků,
až po seriózní a vkusné centimetrové řady
písmenek.
Tady je výběr titulkových fantazií, které mě
pronásledují takřka nutkavě:
• Kam zmizela Agáta Hanychová? Policisté
začínají prohledávat dno orlické přehrady
• Ronaldinho stále jen sedí na lavičce Sparty.
Prosadí se konečně do základu?
• Bára Nesvadbová ukázala úplně vše. Máme
fotky!
• Zhroucený Paroubek! Sexy mozek nestačil,
blondýna dala přednost vtipálkovi z Nového
prostoru
• Nalezeno 10 utajovaných dílů Návštěvníků
z 80. let!
• Tabletka zvyšující mužský sex-appeal o 300
% konečně na trhu. Účinkuje i na beznadějné
případy
• Karel Kryl objeven živý na chatě v Beskydech! Reportérům Blesku řekl: S Landou si
to rozdám na férovku!
• Nešťastná záměna obálek. Americká akademie odebrala Oscara Koljovi. Jan Svěrák: beru
to sportovně
• Móda elasťáků se vrací. Zadečky se opět
rýsují!
• Džordžíňo přísahá: stýkám se už jen s vědci
a filozofy
• Národ v dobrých rukou. Mirkovi naměřili IQ 175. Pravá ruka Marek říká: i já jsem
překvapen
• V bytě Jana Rejžka objeveny dvě tuny céček.
MUDr. Cimický: s takovým případem jsem se
ještě nesetkal
• Udivující příběh Sámera Issy: Zázračný
zásah logopeda
• Šloufovy dopisy z vězení. Máme je jako
jediní! Čtěte na straně 7
• Legendární žvýkačka Pedro se vrací na trh
• Michael Jackson nikdy neexistoval.
Americký recesista odhaluje pozadí svého
vtipu století
• Iveta Bartošová: svůj život už nedovolím
prodávat
• Anička alias Adam alias Barbora našla své
štěstí. Jiří Kajínek: byla to láska na první
pohled
• Václav Klaus už 103 dnů upoután k bagru.
Lékaři se bojí dehydratace
• Leoš Mareš absolvoval školu smyku. Policejní prezident: věřím v bezpečnější silnice
• Mareš bude učit Ransdorfa
• Matonoha při moderování Českého lva ani
jednou nezašumloval
• „Jsem příliš dobrý na to, abych dále tvořil,“
říká ředitel NG Milan Knížák
• Světový šampionát se blíží. Obhájí Češi
pošesté za sebou zlato?
• Nový prostor předstihl MfDnes v prodejnosti. Otřese se i pozice Blesku?
• Václav Havel vzkazuje: už mi prosím vás
žádnou cenu nedávejte
• Šok! Seriál Comeback končí. Baldýnský říká:
na Čechy jsme byli příliš vtipní
• Exkluzivní zpověď Veroniky Žilkové: proč už
nebere reklamy?
• Co dělala Vendula Svobodová těch deset
let, co jsme o ní nepsali?
• Jiří Čunek vysvětlil vše. Souvisle a jasně
Tak co, naštval jsem snad někoho? Dloubl jsem
do vašeho oblíbence? Přeťápl jsem to někde?
Zůstaňte v klidu. Mé sny naši realitu nemohou
nijak ohrozit. Žádný z uvedených titulků nám
naprosto nehrozí, tím si buďte jisti.
Krásný nový svět na dluh
kvůli nezvládnutým splátkám svých dluhů.
Přispívá k tom jak dnešní bankovní krize, tak
snaha poskytovatelů úvěrů vydělat za každou
cenu. Jejich neetické praktiky nakonec vedou
k sociálnímu vyloučení, kriminalitě a zvýšeným
výdajům veřejných rozpočtů.
Na všechny tyto problémy poukázali účastníci
kulatého stolu k otázkám chudoby, zadlužení
a lichvy, který se v Praze odehrál v rámci
„oslav“. Za účasti náměstka ministra práce
a sociálních věcí Mariána Hoška vyzvali vládu, aby se problémem začala zabývat a podnikla preventivní kroky proti novodobým
lichvářům.
ilustrace: vojta šeda
Ve změti nejrůznějších výročí a volebního
víkendu zcela zaniklo, že jsme 17. října „oslavili“ Mezinárodní den za vymýcení chudoby.
Právě teď je jeho připomínání důležitější než
kdy jindy. Ačkoli lidstvo jako celek bohatne, boj
proti chudobě se příliš nedaří, naopak sociální
rozdíly se prohlubují. Počet lidí ohrožených
chudobou stále roste a přispívá k tomu i poměrně nový fenomén předlužení. Ještě nedávno
jsme tento problém vnímali jen jako záležitost
řešenou na mezinárodní úrovni, týkající se chudých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Nyní
dostává nepříjemně konkrétní, osobní tvář.
Možná právě vaši nebo souseda. I u nás, jako
ve všech nejbohatších zemích světa, přibývá
lidí, kteří upadají do bezvýchodné chudoby
Alexandr Budka
Cukr nebo bič?
Způsob, jak nakupovat s čistým svědomím, objevil Američan Brent Schulkin. „Všichni kupujeme
nějaké věci, ale neorganizujeme způsob, jak to
děláme,“ tvrdí zakladatel aktivity s názvem
Carrotmob (Mrkvový dav).
Název je odvozen z anglického carrot and stick
(v češtině metoda cukru a biče) a zakládá se
na předpokladu, že firmy jsou ochotné chovat
se odpovědně ke svému okolí, pokud za to
dostanou řádně zaplaceno.
Jak Schulkin postupoval? Ve svém okolí v San
Franciscu nejprve obešel obchody. „Zastupuji
spoustu lidí, kteří by byli ochotní u vás utratit
peníze. Kolik z výdělku ale dáte na ekologické
projekty?“ ptal se jich.
Nejlepší nabídka vítězí. V tomto případě to byl
obchod K&D, ochotný vzdát se 22 % zisku. Schulkin do něj následně přes Facebook a MySpace svolal svoje „ovečky“, které hromadně nakupovaly
víno, chipsy a cokoli dalšího. Denní tržba stoupla
o víc než sedm tisíc dolarů. „Můžeme donutit
firmy, aby se chovaly ekologicky. Neděláme to ale
metodou biče, ale cukru,“ vysvětluje Schulkin.
Jak se zdá, nápad se ujal. Další podobné akce se
plánují nejen v USA. Proběhly v Londýně a Helsinkách, „mrkvový dav“ vzniká i v Německu.
O účinnosti organizovaného spotřebitelství se
dá spekulovat. Podle kritiků může být platné
pouze v případě, že k němu bude docházet na
mnoha místech současně. Sanfranciský případ
ale ukazuje, že lze postupovat i v malých krocích. Téměř dva tisíce dolarů z K&D Marketu
stačily na zakoupení nových lamp a těsnění
do starých chladniček.
Tomáš Havlín
K čemu orientalistické obory?
Budou vychovávat špiony
Znáte Ivana Langera především jako svého
času patrně nejlépe placeného advokátního
koncipienta či případně jako super-konspirátora telefonujícího z mobilů dětí svých přátel
a srdceryvně si následně stěžujícího, že policie
odposlouchává už i děti? V tom případě vám
unikla jedna z tváří českého vrchního policisty
– tvář milovníka věd a umění, který se svou
lásku rozhodl dokázat nikoli slovem, ale činem.
Ministerstvo vnitra přispěje deseti miliony
ročně na záchranu orientalistických a slavistických oborů na staroslavné Filozofické fakultě
Univerzity Karlovy.
To je jistě pozitivní krok, zejména vzhledem
k tomu, že stav těchto oborů je opravdu zoufalý,
leckteré se už řadu let neotevíraly. Zarazí ale
ministrovo zdůvodnění kroku. Jednak označil za
„bezpečnostní riziko“ to, že se výuka některých
oborů zajišťuje ve spolupráci s popisovanou
zemí. Především ale zdůraznil, že investice
je nutná, neboť bez těchto oborů by v Česku
chyběli pracovníci tajných služeb zaměření
na důležité regiony.
Jako kdyby mezinárodní spolupráce byla něčím pochybným a nebezpečným – a jako kdyby
poznávání cizích zemí na úrovni potřebovaly jen
tajné služby a ne celá společnost. Je otázkou,
zda nyní spolu s penězi na výuku nepřijdou
z ministerstva vnitra i direktivy, jak by výuka
orientalistických špionů měla vypadat. Pracovník tajných služeb by si přeci neměl zanášet
hlavu třeba otázkami překladu staré orientální
poezie. Kdo pak takové překlady bude dělat,
je ve hvězdách.
Bylo by iluzí myslet si, že se univerzita
dokáže eventuálnímu tlaku z ministerstva
vzepřít. O peníze si mu sama řekla a dodala mu
i „bezpečnostní“ argumenty. Někteří orientalisté starší generace mají ostatně zkušenosti
– své znalosti poskytovali už StB…
Petr Pospíšil
Oprava: v čísle 315 v rozhovoru s Pavlem Diasem nedopatřením zanělo, že fotograf Josef
Koudelka se podílel na výstavě Quality of Life,
kterou ve skutečnosti organizoval Jürgen Schadeberg. Koudelka u něj v té době pouze bydlel.
Pavlu Diasovi i oboum pánům se omlouváme.
Autor: Tomáš Havlín
Rozhovor s Toy_Box
Na první pohled něžná dívka, nablízko profesionálka,
která nic nevypouští. I redaktora, jenž by měl pocit, že tenhle rozhovor zvládne za slabou hodinku, vyvede z omylu
přísným pohledem. „Jde mi o poctivou práci,“ tvrdí. Dělá
divadelní scénografii a jako jediná v Česku soustavně
kreslí sociálně reportážní komiksy. O feťácích, prostitutkách, Romech a všech dalších, kterým chybí hlas.
Schovávám se do prostoru mezi komiksovými okny
Řadíš se k tzv. „generaci nula“, skupině
komiksových kreslířů, která vstupuje
na scénu na přelomu milénia. Co tě ke
komiksu přivedlo?
Kreslit komiksy jsem začala před pěti lety,
a původně šlo o formu arteterapie. Pracovala
jsem tehdy v redakci MF Dnes a byla jsem utrápená denním stereotypem. Nebyla jsem tam
spokojená. Ve víkendové příloze mě nutili psát
články typu „jak zhubnout do plavek“ nebo
„deset nejmocnějších mužů Česka“. Skončilo
to výpovědí.
Proč sis ale zvolila zrovna komiks?
Kostku cukru jsem se snažila nabídnout v médiích, ale editor MF Dnes ji smetl ze stolu. Tehdy
jsem si řekla, že se nebudu dál vnucovat. Zjistila jsem, že jde věci dostávat k lidem přímo
a bez kompromisu, aniž by člověk musel získat
něčí povolení, prosit o doporučení kurátorů
nebo žádat o granty. Druhý důvod je ten, že mi
vadí, jak reklama znásilňuje veřejný prostor.
Chtěla jsem do něj proto přinést něco, co po
lidech na rozdíl od reklamy nic nechce, je to jen
pro jejich zábavu a nemusí za to nic platit.
informační hodnotě. Čistý komiks naopak obrazovou složku rozvíjí, ale často mu chybí právě
informační hodnota. Takže hledám střední cestu mezi komiksem a médii. Snažím se dokázat,
že komiks je natolik silný prostředek, že dokáže
mluvit o aktuálních problémech zajímavým
a pravdivým způsobem.
Jak si vybíráš témata svých reportáží?
Noviny jsou plné celebrit, ale příběhy obyčejných lidí si nikde nepřečteš. Snažím se
proto dát hlas těm, které nikdo neposlouchá.
Ostravským Romům, kterým úřady odebírají
děti, feťákům nebo ženám, které končí v náručí
obchodu s bílým masem. Tak jsem nakreslila
modelový příběh Ukrajinky, ze které se stává
prostitutka v Dubí. Komiks chápu jako způsob,
jak dostat jejich příběhy k lidem, ke kterým
by se normálně nedostaly. Když někdo uvidí
kreslený příběh o ostravských Romech, možná
si ho přečte spíš než klasickou reportáž.
Měla jsem potřebu mluvit o svých problémech
uměleckou formou a pro toho, kdo to nikdy
nedělal, se nabízí hrozně málo dostupných
prostředků. Je možné psát knížky nebo básně,
ale na to jsem se necítila. K filmování zase
potřebuješ kameru a štáb. Takže jsem začala
kreslit komiksy. Byl to pro mě jednoduchý
a svobodný způsob, jak mluvit o svých pocitech, a jak předat svoje myšlenky dál.
S Paní Věrou oslovuješ lidi prostřednictvím usedlé padesátnice, kterou
terorizuje manžel. To není dvakrát sexy
postava.
NEMUSET NIKOHO
ŽÁDAT O SVOLENÍ
DÁVAT HLAS NEVYSLYŠENÝM
V reportážích ustupuješ za příběhy
a tvoje ego v nich hraje druhé housle.
To není právě umělecký standard.
Pro mě představuje kreslení komiksů plnokrevnou novinařinu, kterou mi v médiích
nikdy neumožnili dělat. V novinách mě zaujala infografika jako způsob, jak skrz spojení
slova a obrazu vytvářet srozumitelné modely
složitých jevů. Bohužel ale jde o nedoceněný
a špatně využívaný formát, ačkoli si dokážu
představit, že komiksové noviny by byly
nejzábavnější na světě a netratily přitom na
Většina současného umění mi přijde egomaniakální. Hiphopeři zpívají o sobě, výtvarníci
dělají instalace o sobě a já už toho mám po krk.
Lidi se učí na školách kreslit, ale většina z nich
nemá mozek na to, aby své dovednosti využili
smysluplným způsobem. Proč se, když by mohli
dělat umění, které změní svět, zaměřují jen
sami na sebe nebo se zabývají blbostma, jako
že nařezávají trámy na akádě nebo vyvolávají
fotky na trávu? Přijde mi to jako plýtvání prostředky, materiálem a časem. Sama se cpu do
své práce co nejméně. Mám k příběhům pokoru
Jaké byly první výsledky?
Tehdy vznikl Sugar Cube, strip o kostce cukru,
deprimované okolním světem. Měl šedesát
dílů. Každý den jsem nakreslila jeden a posílala
je kamarádům po internetu. Odezva byla dobrá.
Zjistila jsem tak, že je v pořádku cítit smutek
a nenosit stále sebevědomě optimistickou
masku manažerů velkých firem.
Postupně jsi se ale z internetu přesunula do veřejného prostoru a další strip,
Paní Věru, jsi už lepila po ulicích. Proč
jsi se začala věnovat street artu?
Věra je stárnoucí žena utrápená životem
a neschopná plnit své sny. Beru ji jako takovou
podporu pro ty, kdo se jí podobají. Chci jim
říct: seberte se a dělejte to, co chcete, protože
jinak strávíte život v kleci.
Zatím asi nejvýraznější část tvé práce
ale tvoří komiksové reportáže. Takže
novinařinu jsi úplně neodepsala?
a nechci v nich zaclánět. Snažím se schovat do
prostoru mezi komiksovými okny.
NACHÁZET TALENT VE SVÉM OKOLÍ
Vedle komiksu se věnuješ scénografii
– na půdě klubu Cross jsi uvedla
Shakespearovu Bouři. Jak jako solitérka
s puritánskou pracovní morálkou snášíš
týmovou divadelní práci, kde nemáš
výsledky tak úplně ve vlastních rukách?
Práce je pro mě strašně důležitá, jsem fanatik.
Zaprvé mě kreslení neuvěřitelně baví a zadruhé
se chci tím, co dělám, uživit, což jde hůř, než
když člověk počítá peníze v bance. Už nikdy
nechci být otrok uvázaný ve velké firmě. Kvůli
tomu musím dělat na sto procent a budovat
si jméno, které znamená kvalitu. Na týmové
práci je nejhorší to, že každý z lidí může poslat
výsledek k vodě. Z toho jsem občas byla tak ve
stresu, že než začalo představení, nemohla
jsem se ani nadechnout.
Jeden z nich pracoval v divadle a během chvíle
dokázal zavěsit stoly na půdní trámy. Zjistila
jsem, že pankáči vlastně jen čekají na společný
projekt, který jim dá možnost využít jejich
schopnosti.
A jaké byly výsledky?
Ano. Společně s Mykem a dalšími lidmi připravujeme opět v Crossu představení na motivy
románu Torey Haydenové Divná Jadie. Je
o zneužívané holčičce, u které nikdo neví, co
se jí přesně stalo. Premiéra bude v listopadu
a s hrou chceme oslovit organizace, které se
problémem zneužívání dětí zabývají. Třeba bychom jim mohli být nějak prospěšní.
Takže týmová práce bude pokračovat?
Celkově mě Bouře mile překvapila. Zjistila jsem,
že mí kamarádi mají spoustu dovedností, o kterých jsem neměla tušení. Každý musel trochu
překročit své hranice. Myko, který je grafik,
skládal k představení hudbu, další kamarádi
bez předchozích zkušeností vyráběli masky
a rekvizity. Šikovní jsou squatteři z Milady.
Komiks „Alone“ vypráví příběh prakticky jediného íránského graffiti writera. Mapuje život bílé vrány z Teheránu.
TOY _ BOX
Je představitelkou nové české komiksové generace, která
bývá nazývána Generace nula. Těžiště její tvorby spočívá
v reportážním komiksu a krátkých příbězích se svébytnou
poetikou. Studuje čtvrtý ročník scénografie na pražské
DAMU, jejím posledním počinem byl autorský projekt
Bouře, audiovizuální představení na motivy W. Shakespeara, který kromě scénografie i režírovala. Kromě komiksu
a scénografie se věnuje ilustraci, grafické tvorbě, streetartu a vyrábí malé designové série oblečení technikou Do
It Yourself sítotisku.
Shakespearova Bouře se na půdě holešovického klubu Cross mění ve fatazijní technopohádku.
Autor: Milan Mikuláštík
Kupte si švindl z ulice
Vandalismus? Umělecký terorismus? Forma vyjádření, která se datuje až k antice? Anebo
podvod a hraní si na něco ve snaze co nejdráž prodat svou pózu? Všemi těmito způsoby
se dá popsat street-art – umění ulice.
Výprodej protestního umění
V Bristolu kdosi nabídl ke koupi nástěnnou
malbu, jejímž autorem je slavný „art terorista“
Banksy a jako „bonus“ přikládá dům, na němž je
Banksyho výtvor umístěn. Jedno z Banksyho děl
se při dražbě v londýnské aukční síni Bonhams
vyšplhalo na 288 000 liber. Jiná legenda streetartu, Sheppard Fairey alias Obey Giant, který
kdysi bombil billboardy Coca Coly, pro tuto
firmu nyní vytváří reklamní kampaně (také pro
Nike, Warner Bros, Nissan a řadu dalších svých
klientů). Fairey také kromě toho, že provozuje
obchod s oblečením, vydává luxusní, pevnými
deskami a spoustou reklam opatřený časopis
Swindle. Cena? Bezmála 20 dolarů. Generálním
sponzorem pražského streetartového festivalu
Names je energetický moloch ČEZ, záštitu nad
akcí převzal autoritativně se projevující primátor Bém. Skupina Ztohoven se stala laureátem
„Ceny ČEZu“ a přijala od mocí zkorumpovaného
ředitele Národní galerie tučný šek. Ulicí se
zaklínající pseudonymní umělec Roman Týc svou
performanci spočívající v kradení policejních
čepic prodal firmě Nike do televizní reklamy.
Všechny tyto události jsou neklamným znamením toho, jak se alternativní kulturní projevy
jako je streetart a graffiti, kdysi označované za
vandalismus a umělecký terorismus, postupně
etablují ve společnosti, stávají se prodejním
artiklem, zdrojem finančního zisku a vějičkou,
na niž nadnárodní korporace lákají mladé perspektivní spotřebitele. Manažeři těchto firem
totiž dávno vědí, že děti a mládež patří k nejlukrativnější cílové skupině. Chtějí-li je dnes
oslovit, jde to velmi dobře skrze subkulturní
TAKI 183, prazdroj všech tagů.
projevy, jež jsou spojeny s odporem, protestem,
svobodou… Co na tom, že svoboda i protest
v jejich podání jsou jednou velkou iluzí. Lidé
se rádi nechají balamutit, naše společnost
je na tom v podstatě založena. Francouzský
filozof Jean Baudrillard tento fenomén označil
termínem simulakra – znakový systém podle
něj získal nadvládu nad realitou, již popisuje,
reprezentuje. Všudypřítomné simulace jsou
zdrojem tak velké moci, že se stávají reálnějšími, než samotná realita. To co navenek působí
dojmem odmítnutí a odporu vůči společenskému statu quo, je tak ve skutečnosti jeho
potvrzením. Banksy, Fairey, stejně jako Týc
se proto stali terčem nesmlouvavé kritiky ze
strany jiných streetartových umělců.
Lebky na tyčích
Když se mluví o kořenech graffiti a streetartového hnutí, bývají obvykle vzpomenuty
pompejské vykopávky. Vzhledem k tomu, že
bylo město dokonale zakonzervováno sopečným
popelem, můžeme dodnes na zdech jeho domů
číst často velmi nevybíravé vzkazy (Apollinaris,
lékař císaře Tita, se na tomto místě kvalitně vykálel, Atimetus mě oplodnil, Phileros je eunuch…).
Tyto nápisy však sotva měly umělecké ambice.
Podobně tomu patrně bylo také u prvních
graffiti, jež se v průběhu šedesátých let začaly
objevovat v ulicích velkých amerických měst.
Partičky writerů si tímto způsobem vytyčovaly
své území. Podle spisovatele Normana Mailera
šlo o „kmenovou vzpouru proti zlu industriální
civilizace“. Americká kritička Suzi Gablik přirovnala fenomén ranného graffiti k lebkám na
Keith Haring první povýšil graffiti na umění.
tyčích, kterými si kanibalové v džungli vyznačovali své teritorium. Graffitistovou džunglí
je ovšem prostor městských ulic, opuštěných
hal, tunelů metra.
První generace graffitistů se spokojila s produkcí tzv. tagů. Tag je v zásadě podpisem writera
– ti první si většinou zvolili určitou přezdívku,
za niž ještě dopsali číslo ulice, v níž bydleli.
Za jakéhosi otce zakladatele bývá považován
newyorkský Taki 183.
V sedmdesátých letech se objevily další formy,
které pouliční výtvarné projevy posunuly blíže
tomu, co bychom už mohli nazývat uměním
– monochromatické i plnobarevné piecy, ale též
formy, které graffity posunuly do sféry trestné
činnosti – sprejování na vozy metra. (Tady je
ovšem třeba zmínit, že řada writerů dodnes
Časopis Swindle to dotáhl až na novinové stánky.
Londýnský Banksy také nakonec neodolal, odhalil svou identitu a začal na streetartu vydělávat.
odmítá, aby jejich výtvory byly označovány
za umění.) Netrvalo dlouho a graffiti se začalo
objevovat v klubech, aby záhy proniklo také do
galerijních prostorů. Umělci jako Keith Haring
nebo Jean Michel Basquiat vystavěli na svých
graffiti projevech pohádkové umělecké kariéry.
Vrátíme-li se ke konfliktu mezi pravověrnou
pouliční tvorbou a její komerční vulgarizací,
zjistíme, že nejde o nic nového. Proslulý writer Futura2000, nebo skupina Group Material
už v osmdesátých letech tvrdě kritizovali
tyto umělce za to, že se podvolili vystavovat
v drahých galeriích a udělali ze svého graffiti
luxusní zboží.
nec pohltil. Z Banksyho vyrostla stejná hvězda,
jako byl svého času Keith Haring. Obrovské
částky do jeho děl investovaly celebrity jako
Maculay Culkin nebo Brad Pitt. Co však zbylo
z angažovaného poselství jeho šablon?
Není zřejmě náhoda, že se Fairyho snobský
magazín jmenuje Swindle. Způsob, jakým se
vyvíjí streetartová scéna skutečně začíná
nepříjemně připomínat „great rocknroll swindle“ módního gurua Malcolma McLarena, který
Vyprázdněné poselství
Jedním z průkopníků streetartu u nás se skrýval pod nickem B@F, tedy Billboardová @narchistická
Figurka. Působil v letech 1991 až 1996. Jeho kariéru ukončilo podmínečné odsouzení za poškozování
cizí věci, ale v té době už se prý tak jako tak chtěl věnovat něčemu jinému. Dnes je B@F usedlým
příslušníkem střední třídy, učí na nejmenované výtvarné vysoké škole a jak říká, dohnala ho karma:
jeho nedávno zrekonstruovanou nemovitost mu nějací „toyové celou potagovali“. I proto se rozhodl
pro nás anonymně zavzpomínat na svou kariéru.
„Nijak jsem to nedokumentoval, digitály tehdy ještě nebyly. Řemeslně to stejně za mnoho nestálo, to
musím sebekriticky uznat. Pokusy u klasické graffiti jsem časem vzdal a přešel k velkým černobílým
kresbám na zdech. Mistrovství jsem ale nedosáhl. Jednou se mi u nás podařilo pomalovat dopravní
letadlo, párkrát lodě. V zahraničí mě ale jednou chytli a zmlátili námořníci a musel jsem to po sobě
umýt. Vhodnou ucelenou plochou se mi jevily billboardy, přišly mi jako taková obrovská zbytečnost,
nemusel jsem mít výčitky, že jsem něco zničil. Navíc tehdy byly pro anarchisty zlaté časy, stačilo si
obléct oranžovou vestu a policajti vás nechali na pokoji. Začal jsem dělat z billboardů velké koláže
– běhal jsem po nocích se skalpelem, rozřezané plakáty skladoval na tehdy ještě prázdné Miladě a lepil
to pak buďto na ještě prázdné plochy, nebo jsem přelepováním reklam posouval významy, rušil původní
poselství, aniž si leckdo na první pohled všiml, že něco není v pořádku. Český deník dokonce jednu mou
věc označil za nejlepší billboard v Praze. Udělal jsem ještě pár akcí v Brně a Olomouci. Pak se ke mně
jednou k ránu přidal nějaký opilec, načmáral svou oblíbenou kapelu a okolo jedoucí policajti díky tomu
pochopili, že nejsem zřízenec při výlepu. To byl konec.“
Alexandr Budka
Z dosti úzce vymezené formy graffiti se záhy
vydělil víceméně paralelní proud označovaný
termínem streetart nebo post-graffiti. Formální záběr streetartu je velmi široký. Zahrnuje
nálepky, využití šablon, vytváření 3D objektů,
použití projekce. K rozšíření došlo také v rámci
obsahu. Streetartové hnutí bylo do jisté míry
reakcí na zneužití graffiti sférou byznysu,
hojně se proto objevují realizace kritizující
konzumerismus, fungování vojensko-průmyslového komplexu, ale také genderové stereotypy,
rasismus, nejrůznější politické kauzy, často se
využívá techniky subvertisingu – útoků na existující reklamní kampaně. Britský umělec Banksy
se proslavil svými angažovanými šablonami
využívajícími vtipných metafor. Nicméně, přestože se ve svých nástěnných realizacích dotkl
nejednoho problému kapitalistické společnosti,
systém postavený na vytváření zisku jej nako-
si udělal živnost z výprodeje punkového hnutí.
Mohlo by se zdát, že není cesty, jak se tomuto „zákonitému“ vývoji vyhnout. Nemusíme
ale chodit daleko pro příklad toho, že se dá
komerčním tlakům přece jen úspěšně odolávat.
České teknoscéně se to zatím daří. Zrušení
pravidelného Czechteku, který se stal terčem
podobných snah, je toho důkazem.
Autor je členem skupiny Guma Guar.
Autor „nejlepšího billboardu v Praze“
Autor: Miloš Vojtěchovský
Veřejné a neveřejné (lidi,
Proč vlastně umění vyšlo z ráje galerie do labyrintu světa? Vídáme na ulicích jen
vandalské útoky na spořádaný život, nebo je umění ulice protestem proti uspořádání
prostoru, který pro ně samotné nechal jen pečlivě vykolíkované rozměry galerie? Slovo
má teoretik umění.
Výstava a grafická koncepce kampaně na podporu Stevea Kurtze.
Výzva k dobrodružstvím
Pokaždé, když jdu kolem galerie, kde právě
probíhá vernisáž, přepadá mě podezření, že
současné výtvarné umění udržujeme hlavně
kvůli nim. Když totiž slavnostně veselá a hlučná vernisážová komunita, posilněná zdarma
rozdávaným vínem a pivem, odejde, zůstává
většina galerií současného umění krásně
prázdná a prázdně znělá, jako divadelní sál
večer po představení. Druhý den světla svítí,
topení hřeje, galerist(k)a předstírá odbornou
činnost nebo telefonuje. Osamělý návštěvník se
rozpačitě posunuje z jednoho sálu do druhého
a všímá si, že veřejnost míjí za sklem, skelný
pohled, upřený do vedlejších výloh s vystaveným
zbožím. Prochází nemilosrdně kolem vchodu
a přehlíží šťavnaté upoutávky na zaručený požitek z vystaveného umění. Tak kontemplativní
atmosféra jako v mnoha pražských uměleckých (nekomerčních) galeriích vládne snad jen
v posledním patře obchodního domu Bílá labuť,
kde čekají opuštěny bizarní instalace sestavené
ze sedacích souprav. Proč takový kontrast, když
vedle v prodejně knih nebo bot bývá živo i mimo
slavnost otevření? Vzpomněl jsem si, že termíny
jako ekonomika daru, kultura reputace, nebo
„potlachu“ používají antropologové tehdy, když
10
v určité společnosti zavládne relativní materiální dostatek a společenské rituály pohánějí
vedle motorů zisku, kapitálu a směny zboží také
rituály daru.
U našich galerií může jít o podobný model
jako v západní Evropě. Komerční i nekomerční
galerie tam fungují jako „dekompresní komora“. Nabízejí vhodně připravené průniky mezi
skupinou dodavatelů a potenciálních klientů.
Vernisážový alkohol zdarma je možná jedním
z mála rysů spojujícím místní scénu s mezinárodním uměleckým trhem. Počet dodavatelů
umění je díky produktivním uměleckým školám
moc vysoký, kupců a mecenášů je naopak mizivě
málo. Hladovějícímu dodavateli nezbývá než
hledat jiné formy, mimo zónu galerie, ekonomii
vernisážových setkání, sponzorů a grantových
známostí.
Veřejný prostor je oproti relativně pohodlnému
a zabezpečenému místu galerie a muzea výzvou
k dobrodružství. Tady končí bezpečná zóna
hájení. Adept veřejného umění se vydává všanc
potencionálně poněkud jiným silám, než na jaké
se mohl spolehnout v důvěrně známé vernisážové
komunitě. Možná, že v zákulisí nejrůznějších
pokusů o únik z galerií a museí, kterých bylo
během posledního století v dějinách umění bez-
počet, vězí nespravedlnost nejen ke kupcům, ale
i ve vztahu mezi uměním a architekturou, tedy
umělcem a architektem. Architekti a investoři
staveb, autoři konceptu městského prostředí
rezolutně určují, kde povede ulice, kde bude
trčet stěna, kde se umístí park, kde budou okna
a dveře galerie. Na dodavatele uměleckého díla
zbude většinou jen paběrkování: dovolí mu na
stěnu dočasně pověsit obraz, na podlahu usadit sochu, do parku dopravit pomník. Vždycky
přijde už do hotového, a protože za umělcem
nestojí většinou ani veřejnost, ani odborová
organizace, v soutěži o pozornost s mocnými
architekty, urbanisty, politiky a masovými médii
nemá ani v galerii, ani ve veřejném prostoru moc
šancí. Možná proto se umělci pokusili v brzkých
devadesátých letech minulého století promyslet
různé strategie a taktiky, jak se v této nerovné
soutěži prosadit. Zavedli klíčové slovo „taktických médií“, příbuzné pozdějšímu „mediálnímu
aktivizmu“ a objevily se i obnovené tendence
k sdružování a syndikalismu umělců.
Umění jako forma terorismu
V textu „Kolektivní kulturní akce“ zveřejněným
v roce 1997 americkou uměleckou aktivistickou
skupinou Critical Art Ensamble (CEA) stojí: „CEA
, domy, labyrinty)
věří, že umělecký výzkum alternativních forem
sociálních organizací je stejně tak významný, jako
tradiční výzkum materiálů, procesů a produktů.“
CAE se pokusili vyvinout taktický nástroj pro
„kolektivní praxi“ a nazvali jej mikro-sociologie.
„Ansámbl“ postupně rozpracovával v zázemí
liberálně a levicově naladěného akademického
prostředí státu New York a v bezpečí mediálních
festivalů západní Evropy umělecký biotechnický
výzkum simulující metody genetického inženýrství. Steve Kurtz, jeden z členů skupinky, se díky
dlouhodobému a pečlivému zájmu FBI dostal
(po náhodné tragické smrti své manželky) do
nepříjemné situace, kdy čelil po několik let
absurdnímu obvinění z ekoterorismu. Nahlížet
pod prsty vědeckých týmů, podporovaných státem a placených nadnárodními korporacemi,
a dělat si legraci z institucí, které analyzují tkanivo tvořící podloží živící podle všeho budoucí
globální ekonomie, bylo pro americké autority
nad míru tolerance.
Možná, že pokud by členové Critical Art Ensemble
vystavovali nadále v galeriích a muzeích svoje
vtipné a politicky podvratné projekty a nápady,
publikovali politicky angažované texty, probíhalo by vše v klidu a pořádku. Kurtzovi se podařilo
(možná nechtěně) prolomit onu tenkou hranici,
kdy symbolický akt odporu a kritiky opouští
hájemství kultury, stává se věcí veřejnou a tedy
kriminální. Když chce umění něčemu vzdorovat,
ztrácí za hranicí galerie působivost infantilního
gesta „jakoby“ odporu, ale zároveň nabývá na
vážnosti. V umělém světě literatury, filmu,
výtvarného galerijního umění, divadla, nebo
hudby slouží viněta „jakoby“ k funkci pojistky.
Jako „společenská dohoda“, že ne všechno, co
bylo vyjádřeno, bylo myšleno zcela doopravdy.
Že existují dosud domény soukromí a domény
zdání a svět veřejnosti. Jen v totalitních společnostech je ta dohoda zhusta nedodržována
a to je možná i příčinou, proč se umění v těchto
svízelných podmínkách těší takovému významu,
pozornosti a úctě.
Umění ve veřejném prostoru může obsáhnout
téměř cokoliv: směšné, pěkné a odporné sochy,
překážející ve výhledu na stromy, inteligentní
nebo hloupé graffiti, komiks, zvukové umění,
billboardy, projekce video obrazů, nemanipulující model televizního a rozhlasového vysílání, architekturu, která se vymkla z kontroly
programátorů ovládání, banality a spektáklu.
Tady všude ale „osvobozené umění“ musí soutěžit s prostředím, nabitým symboly a chemicky
vydrážděnou euforií neoliberální společnosti
nadbytku. Aby si zde umění vůbec někdo všiml, nezbývá než přijmout simulakra ne-umění,
tvářit se jako něco jiného: jako reklama, jako
lavice parku, jako fontána, jako televize, jako
průvod, jako raut, jako vernisáž. Ale věřím, že
jsou dosud krajiny, kde se obal „umělosti“ umění
rozplývá a kde může znovu nabýt obrysů čehosi
ne skutečného, ale opravdového.
Labyrint obrazu a ráj zvuku
Během psaní tohoto textu dorazila zpráva, že
včera zemřel Terry Fox – nikoliv slavný běžec, ale
umělec. Na konci šedesátých a v sedmdesátých
letech patřil ke generaci, která se pokoušela
rozbít staré zvyky a posouvat hranice tehdejšího umění směrem (snad?) ke všednímu životu,
k veřejnosti, k něčemu „mimo-institucionálnímu“. Fox skoro celý život bojoval s příčinami,
následky a průběhem smrtelné nemoci. Přesto
se mu podařilo zanechat po sobě pozoruhodný
soubor děl. Jeho jméno je v análech performance, zvukového umění, videa, instalace,
konceptuálního umění atd. Newyorská galerie
dnes nabízí jeho kresby a objekty vytvořené
nedávno, v roce 2007. Bez galerijního zázemí by
nemocný Fox těžko přežil. Se zvukem pracoval
soustředěně skoro padesát let, od doby, kdy
vstoupil v Raveně do prázdné románské basiliky,
kterou rozezněl nataženou strunou od piána
a později do gotické katedrály v Chartres, kde jej
zaujala rozměrná mozaika s obrazem labyrintu
na podlaze. Porozuměl obrazci jako esenciální
metafoře existence člověka ve světě i jako
piktogramu symbolizujícímu průběh vlastního
života.
„Labyrint byl pro mě zjevením. V posledních
jedenácti letech jsem prodělal období zdraví,
nemoci, zdraví, nemoci, hospitalizace, propuštění z nemocnice. Čtyřiatřicet kruhů obklopujících
střed labyrintu jakoby souzněly s těmito cykly…
a rozhodl jsem se věnovat svoji následující práci
právě labyrintu v Chartres: Zvuk je prostředek
komunikace, univerzální jazyk. Vniká do ucha bez
zábrany a bez předpojatostí jazyka. Zvuk vnímá
každá kultura stejně: sluchovým kanálem. Zvuk
Terry Fox
vchází do ucha bez svolení posluchače. Rozezní
ušní bubínek. Nevyžaduje intelekt. Nepotřebuje
inteligenci. Nepředpokládá znalost mluveného
jazyka. Nevzdělanost tady nehraje žádnou roli.
A zvuk zase zmizí, tak jak se šíří vzduchem. Performance je pro mne pokusem objevit řeč nebo
způsob komunikace, který, tak jako zvuk, překonává bariéry. Nejdůležitější věcí v performance
je vyřazení faktu zprostředkování, medializace.
Akce probíhá živě a před tím, pro koho je určena.
Existuje jen v tomto okamžiku a v tomto kontextu a nikde jinde. Podobně jako jídlo. Moje práce
s labyrintem vedla k samým hranicím skulpturálních vlastností zvuku.“ (Terry Fox: Metaphorical
Instruments, 1982).
Předpokládám že Terry Fox byl celý život příliš
nemocný a slabý na to, aby mohl realizovat velké
projekty ve veřejném prostoru, být angažovaný
a protestovat proti politickému nebo uměleckému establismentu. Nicméně většina jeho prací,
ať už jsou to kresby, zvukové instalace, záznamy
performancí, nebo texty, se dotýká horizontálně
velmi intimních i velmi veřejných vrstev světa.
A řekl bych, že nezáleží ani tak na tom, jestli jsou
právě v galerii, v katalogu nebo někde u dálnice
na billboardu.
Autor působí v Centru
audiovizuálních studií FAMU.
Graffiti CAE.
11
Autor: Jiří G. Růžička
Z podzemí na výsluní
Komiks? To už dávno není laciný žánr. Nejen, že sešítky z trafiky vystřídaly tlusté knihy
s tvrdou vazbou ve specializovaných knihkupectvích, ale především se jedná o umění
s vysokými nároky. Nesetřel se ale ostrý pohled, který tento žánr provázel s ostrými
linkami jeho kresby.
Komiks dokáže vyprávět složité příběhy a stává se v jistém smyslu nástupcem románu.
Zrození undergroundu
Komiksům se u nás v poslední době docela daří,
tedy pokud sledujeme jejich narůstající počet.
Český trh už vcelku reprezentativně odráží trhy
ve vyspělých „komiksových velmocích“, i když je
patrné, ostatně stejně jako u běžné literatury,
že nejvíce se překládá z angličtiny. Právě v USA
a Velké Británii ale prošel komiks v poslední
době výraznou proměnou – původně undergroundová produkce pomalu začala nalézat své
místo mezi hromadami sešitů s nejrůznějšími
superhrdiny. Právě tento žánr na jednu stranu
pomohl komiksu k jeho popularizaci, zároveň
však způsobil, že samotné médium komiksu
začalo být považováno za žánr, a to žánr určený
dětem. I proto se v padesátých letech objevil
etický kodex (Comics Code Authority – CCA),
který měl komiks očistit od všeho, co by mohlo
dětem „uškodit“ – rozuměj od nejrůznějších
hrozivě vyhlížejících příšer a nadměrného
násilí.
Právě vymezení se proti tomuto kodexu
pomohlo na svět komiksům určeným výhradně
dospělým (ne jen s pornografickým obsahem
označovaným XXX). Vznikla tak undergroundová
scéna (konec šedesátých let) a hrdiny komiksů
se začasté stávali jejich autoři. Jejich jména se
12
také začala objevovat na obálkách komiksových
sešitů a knih. Patřili k nim Robert Crumb, Kim
Deitch, Harvey Pekar nebo Art Spiegelman a pro
tuto scénu se vžil pojem comix s dospěláckým X
na konci. Podstatná je právě i orientace na jména autorů. V rámci klasického superhrdinského
komiksu byli autoři jen jakýmisi najímanými
dělníky – tvůrčími týmy – které se na vzniku
té které série podíleli. Jejich autorství bylo až
na druhém místě, na prvním to byla značka,
jméno hlavního hrdiny (nebo týmu hrdinů)
uvedené na obálce. Tato praxe se v komiksu
věnovaném superhrdinům začala měnit až na
konci let osmdesátých.
Tři legendy
Podstatným pro další vývoj komiksu určeného
dospělým se ukázal být rok 1986. V tomto roce
totiž vyšla tři komiksová díla, která komiksové médium zásadně ovlivnila. Byl to Maus
Arta Spiegelmana – příběh Spiegelmanova
otce odehrávající se v koncentračním táboře,
v němž jednotlivé lidské rasy reprezentují různá
zvířata, dále Strážci Alana Moorea – mnohovrstevnatý příběh o bývalých superhrdinech, kteří
se musejí dát znovu dohromady, aby zachránili
svět před hrozícím vyvrcholením studené války.
Autor si tu hraje nejen s vyprávěcími postupy,
když například do děje vnořuje další komiksový
příběh, který čte jedna z postav (ten vychází
z jedné písně, která zazněla v Brechtově Šestákové opeře) nebo když v první části knihy
používá k rozvíjení zápletky každou lichou
a v druhé části každou sudou kapitolu (doplňuje je kapitolami věnovanými jednotlivým
hrdinům), ale hraje si i s formou. Pátá kapitola je budována zrcadlově, k první straně je
ta poslední výtvarně i obsahově obráceným
odrazem, klíčem je prostřední dvoustrana se
soubojem dvou mužů: na jedné straně prohrává
jeden a na druhé naopak ten druhý. Ostatně
i obsahově přináší kniha do superhrdinského
žánru pochybnosti. Kdo určuje, zda dobro, za
něž bojuje hrdina, je skutečně dobrem a zlo
zlem? „Kdo bude hlídat hlídače?“ Tato kniha
zcela dekonstruovala stěžejní komiksový žánr
a podle komiksových teoretiků po Strážcích
nebude superhrdinský žánr už nikdy tím čím
býval před nimi.
Do třetice vyšel ve stejný rok také Návrat
temného rytíře Franka Millera. Batmanovský
příběh, který z Batmana udělal stárnoucího
muže a jeho protivníka nevybíral z ranku sci-fi
nestvůr a šílených profesorů, ale mezi politic-
Proměny
komiksu
kými špičkami. Příběh tak zcivilněl a dostal
„temnější“ nádech. Období, které po vydání
těchto tří komiksů následovalo, tak někteří,
v návaznosti na takzvaný Zlatý (konec třicátých
až konec čtyřicátých let 20. století) a Stříbrný
(konec padesátých až konec šedesátých let 20.
stol.) věk komiksu nazvali věkem Temným.
Grafický román
Kromě proměny, jíž doznala informace na
obálce komiksu, se toho samozřejmě změnilo
víc. Začala objevovat souborná knižní vydání
úspěšných komiksových sešitů, jejichž životnost byla předtím omezena jen dobou, než se
na novinových stáncích objevilo další číslo.
Vznikaly specializované komiksové obchody,
které nabízely nejen poslední produkci, ale
i starší tituly a sběratelské exemláře.
V té době si komiksové knihy našly cestu
i do klasických knihkupectví. S touto proměnou je spojen pojem „graf ický román“
jako označení delšího komiksového příběhu,
často vydaného jen v knižní podobě (tedy
bez předchozí sešitové verze). Tento pojem
se začal používat v roce 1978, tehdy vyšla
komiksová tr ilogie Kontrakt s Bohem od
Willa Eisnera a měl ke komiksu přivést i ty,
kteří ho zatím odmítali, právě jako médium
určené především dětským čtenářům. Z dnešního pohledu však vidíme, že jde především
o „komerční nálepku“: místo toho, aby byly
od sebe odděleny komiksy pro děti a dospělé,
se spíše vylučují kratší útvary, které mohou
bý t v ysoce kvalitní, ale těžko je můžeme
označovat za román.
Nakresli svůj život
Důležitým mezníkem větší mezinárodní
přenositelnosti komiksové kultury je také
to, že se v poslední době v anglo-amerických
zemích začala objevovat komiksová díla
určená čtenářům, kteří s komiksem nemusejí
mít žádné zkušenosti. Převažující produkce
superhrdinských komiksových sérií je totiž
jednou obrovskou propletenou sítí, v níž na
sebe jednotlivá díla odkazují, a tak je často pro
neobeznámeného čtenáře obtížné dekódovat,
o co vlastně v příběhu jde. Mezi komiksovými
knihami z poslední doby tak převažují autorská
díla (scénárista je často i kreslířem), které na
pozadí vlastního osudu autora představují
dějinné události, které ho formují.
Patří sem například šestidílná Padoucnice
Francouze Davida B., v níž autor popisuje svůj
život s bratrem postiženým epilepsií, dvojdílná Persepolis jeho žačky Marjane Satrapiové,
která vypráví o svém životě v Iránu a Evropě
nebo Rodinný ústav Alison Bechdelové, která
se vyrovnává se smrtí svého otce a vlastní
homosexualitou. Specifickým žánrem jsou
komiksové reportáže, které píše a kreslí Američan Joe Sacco na základě vlastních zážitků.
V knize nazvané Palestina popisuje obtížný
život Palestinců na území dnešního Izraele
(byl dokonce nařčen z antisemitismu), v Bezpečné zóně Goražde zase osudy Srbů, Bosenců
a Albánců v době války v Jugoslávii. O tom, že
do komiksu lze převést leccos, svědčí i adaptace
Zprávy o 11. září, tedy úřednického dokumentu
popisujícího události kolem útoku na Světové
obchodní centrum v roce 2001.
Domácí komiks
Česká komiksová scéna se utěšeně rozrůstá,
nicméně kvalitativně trochu pokulhává. Nejvíce
pozornosti vzbudila zejména trilogie o Aloisu
Nebelovi Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, která
je pokusem o zachycení našich dějin ve 20.
století. V jejím stínu se však skrývá skutečný
poklad, trilogie Slováka Branko Jelinka Oskar
Ed, která daleko nápaditěji zachycuje naší
současnost a navíc k tomu využívá složitou
vyprávěcí formu s prvky surrealismu.
Ze surrealismu čerpá i série Monstrkabaret
Freda Brunolda Džiana Babana a Vojtěcha
Maška, z níž zatím vyšly knihy Sloni v Marienbadu a Za vším hledej doktora Ženu, obě plné
odkazů na komunistický režim. Ze současné
produkce kvalitativně vystupuje také Jaromír
Plachý, z jehož tvorby zatím vyšel jen útlý
sborníček Kmen a jiné příběhy. Jeho práce
jsou výtvarně minimalistické, nabité černým
až absurdním humorem.
Komiks kolem nás
Většina z komiksových knih, které jsem zmínil,
je dostupná i v českém jazyce, a tak se čtenář,
komiksem dosud nepoznamenaný může směle
vydat probádávat tato umělecká zákoutí. Dnes je
to mnohem jednodušší než například před pěti
lety. Některá knihkupectví mají oddělení určená
komiksové produkci, existují ale i knihkupectví
specializovaná na sci-fi a fantasy literaturu,
která mívají větší výběr komiksových knih.
Komiksy pomalu začínají nakupovat i knihovny,
vzhledem k velkému zájmu o ně (jejich cena je
přeci jen vyšší než u beletrie) si na jejich zapůjčení občas musíte chvíli počkat. Letos v říjnu
se v českém jazyce objevila také kniha Jak rozumět komiksu Scotta McClouda, považovaná za
jedno ze základních děl teorie komiksu, která
vám bude také dobrým pomocníkem na cestě
k odhalování počátků, proměn a směřování
tohoto média. Nepochybuji o tom, že každý si
dnes v komiksu může najít svého oblíbeného
autora nebo postavu.
Autor je redaktorem A2 kulturního týdeníku.
13
Autor: Petr Koroptev
Tanec mezi naleštěnými výlohami
„Kdybyste tohle udělali v Londýně, tak policie začne střílet,“ obdivoval pražský DIY (do
it yourself) karneval postarší Angličan, někdejší reportér BBC. Duch antiterorismu
si v Česku zatím neudělal ze svobody služku, a tak mohly dva tisíce lidí a dvacítka
vyzdobených soundsystémů vyrazit 11. října do ulic. Protestovat proti rostoucí míře
kontroly a sledování ve společnosti.
DIY (do it yourself)
Hnutí do it yourself (česky „udělej si sám“) má
různé podoby. Na nejobecnější rovině vyjadřuje
snahu spoléhat při vytváření/opravě věcí na
své síly a nesvěřovat se do rukou profesionálů.
Výrazem DIY je tak i prosté „kutilství“. V užším
smyslu představuje DIY subkulturu, která se
vymezuje vůči konzumnímu životnímu stylu
a klade důraz na vlastní aktivitu a tvořivost.
Říjnová sobota začala ve znamení mlžné deky.
Nejen organizátoři si určitě pokoušeli vybavit pranostiku, která by začínala slovy „Mlha
zrána“ a končila veršem evokujícím odpolední
odlesky slunečních paprsků od kostelních bání.
Dionýsos s Diem si ale nakonec padli do náruče
a karneval mohl vyrazit ze Štvanického ostrova
ve znamení babího léta.
„Nedokážu moc říct proč, ale myslím, že je to asi
nejlepší ročník karnevalu,“ rozplýval se účastník
Jakub. Na pochod, který začínal na ostrově, aby
se propletl uličkami Starého Města, prošel ulicí
Na Poříčí a vrátil se zpět na svůj počátek, se
vydalo na dva tisíce lidí doprovázených dodávkami naloženými aparaturou a vyzdobenými
v souladu s tématem karnevalu: Svoboda místo
strachu.
Přitom ještě na Štvanici to vypadalo spíš na
komorní dýchánek než na pořádnou street
party. Lidé se trousili nesměle a ačkoli jejich
počet vydal na pár stovek, většina posedávala
na trávě. Živé kapely hrající z otevřeného valníku – novinka DIY karnevalu – tak bavily spíš
hloučky zájemců, než opravdový dav.
Přesto ale panovala karnevalová atmosféra.
Lidé neváhali trávit čas výrobou masek. Vládly
kamery a dozírající oka, ale na místě byl i Einstein, robot ověšený světly s akumulátorem
na vozíku nebo květinový vůz tažený dvěma
bicykly, ve kterém se na poduškách znuděně
rozvaloval mladík kombinující římského císaře
s bohem veselí. „Já jsem zvolila masku muslimské ženy ověšené rozbuškami,“ vykládá dívka
s černou rouškou přes tvář, v civilu Patricie.
14
Na Štvanici se ještě zdálo, že
přijde víc policistů než masek.
„Během průvodu jsem zkusila zajít do dvou
hotelů a zeptat se, jestli mě ubytují. Ani se moc
nevylekali, spíš se smáli,“ vzpomíná.
Karneval v duchu aktivismu
Do it yourself karneval, spojený s důrazem na
vlastní aktivitu a s myšlenkou, že ne každá
zábava musí být za peníze, se v Praze nekonal
poprvé. Proběhlo už pět ročníků, ale poslední
dva roky bylo ticho po pěšině. „Tradici jsme
dočasně ukončili kvůli obstrukcím ze strany úřadů
i chování některých účastníků,“ vysvětluje jeden
z organizátorů.
Nepřízni úřadů se karneval nevyhnul ani letos.
Ačkoli město proti karnevalům jako takovým
nic nemá – koneckonců jeden z nich, který se
koná v hájemství Milana Jančíka (ODS) na Praze
5, mohutně finančně podporuje – DIY akce je
mu ale pravděpodobně trnem v oku. Magistrát
zakázal první trasu pochodu a své počínání
zdůvodnil vedle hrozícího dopravního kolapsu
i skutečností, že jedním ze svolavatelů je Václav Šroub. Tedy ten samý Šroub, který si před
třemi lety pronajal louky u Mlýnce, na nichž
proběhl proslavený Czechtek. Organizátoři
zažalovali magistrát u soudu, ale současně
s ním vyjednali náhradní trasu. Karnevalu tak
nestálo nic v cestě.
Letošní DIY karneval byl neobvyklý tím, že nesl
politické poselství. Spolu s více než dvaceti
městy světa se přihlásil k iniciativě Freedom
not Fear. „Iniciativa protestuje proti rostoucí míře
kontroly a sledování ve společnosti. Zvýšení se projevuje v uchovávání dat o telekomunikaci, sběru
biometrických údajů nebo bobtnajících kamerových
systémech,“ vypočítává český mluvčí iniciativy
Jan Němec. Dodává, že čeští organizátoři rozšířili
výčet témat ryze českými formami kontroly. Nelíbí se jim nový zákon o policii, chystaná novelizace
shromažďovacího zákona ani pražský Akční plán
boje proti bezdomovectví.
Party u Paladia
Po projevu se mohlo vyrazit na cestu. Tedy
skoro. Policie ještě zdržela start aspoň o půl
hodiny kontrolou aut a řidičů, aby jí pak mluvčí
FnF pomáhal roztlačit chcíplé policejní auto
v čele průvodu.
U Paladia začala opravdová party.
Na karneval našli cestu i úplní nováčci. „Měla
jsem obavu, co to bude za akci, ale nakonec
jsme s kamarádkou přišly a moc se nám to líbí.
Je skvělé, že se můžeme volně projít po cestě,
kudy normálně projíždí jen kolony aut. Cítím
se trochu špatná, ale tak jako dobře špatná,“
říká mladá dívka, která na podobné akci nikdy
nebyla. Za jedním ze soundsystémů se v rytmu
elektronické hudby houpavým krokem blíží
k úplnému centru města, kde karneval nabírá
největší intenzitu. V sevřené Pařížské se dav
hustí, zpomaluje a začíná opravdová party.
Lidé nemusí rychle pochodovat a tak tančí
a baví se. Turisté na chvíli zapomínají na Orloj
a hledáčky kompaktů zaměřují na nečekanou
atrakci. Vrchol nastává v ulici Na Poříčí, kde
karneval vyhlašuje další zastávku. Padá tma
a mlhu začínají křižovat lasery soundsystémů
proměněných v mobilní lampiony. Hraje vše od
techna až po Karla Kryla a ulice, jejíž vypulírované výlohy běžně vzkazují chodci pouze
„kupuj nebo jdi dál“, nečekaně ožívá. Tanec
před Paladiem jako kontrapunkt zábavy, kterou
má znamenat dvě stě obchodů napěchovaných
v jednom domě. „Pro mě jsou to nezapomenutelné obrázky, když se začalo Na Poříčí pařit na
Forward the Revolution. Bohužel, o pár hodin
později jsem tudy šel znovu a už mi tak veselo
4x foto: David Kumermann
Účastníci si brali na mušku i pražskou Opencard.
nebylo. Zase to byla ta studená neosobní ulice,“
říká jeden z organizátorů karnevalu.
Pěstmi proti hrsti peří
Velké plus karnevalu bylo, že takzvaní „ještěři“, tedy lidé, kteří shledávají smysl života ve
ztrátě kontroly nad svým chováním, aby o to
víc přitahovali pozornost fotoreportérů, letos
dorazili v relativně slabém počtu. Jejich místo
zabraly karnevalové masky. Podle Jakuba se tak
situace oproti prvním street parties výrazně
zlepšila. „Zejména v porovnání s tou, co začínala
na Těšnově a skončila před americkou ambasádou, je posun velký. Tehdy tvořilo čelo průvodu
padesát nádražních alkopankáčů, co se polévali
krabičákem a rozbíjeli láhve. Tentokrát jsem
potkal jednoho kluka, který si lehnul na silnici,
ale po milém upozornění, ať neblbne a nedělá
ze sebe objekt policie, s úsměvem vstal a řekl,
že mám pravdu,“ vypráví pobaveně.
Svou roli nakonec zvládla i policie. Ani nebyl
důvod zasahovat, a tak připravené antony
těžkooděnců na karlínské straně mohly zůstat
v klidu. Samozřejmě, chyby by se našly. Podivně
působí zatčení řidiče jednoho ze soundsystémů. Údajně měl pozitivní test na drogy,
ačkoli následný rozbor moči na služebně nic
takového neprokázal a posádka soundsystému
se zaručuje, že jde o člověka, který nepije ani
nekouří. Policie navíc nedovolila předat klíče
od auta náhradnímu řidiči a soundsystém vůbec
nemohl do průvodu. Druhý důkaz, že policie tu
není vždy od toho, aby pomáhala a chránila,
přišel po desáté hodině, kdy už se lidé rozcházeli domů. Dívka se svým dredatým přítelem
míjela policejní hlídku a rozmarně rozfoukla
do vzduchu hrst peří nasbíraného na ostrově.
„Znečišťování veřejného prostranství!“ pustili
se do ní policisté, kteří ji v okamžiku razantně
přitlačili na kapotu auta. Do zbytečného sporu se zapojil i velitel zásahu. „Podívejte se jak
vypadám! Kdybychom byli v Americe, tak půjdete
na dvacet osm dní do vězení,“ křičel na jednoho
z organizátorů karnevalu a ukazoval mu přitom
svou čepici, na které ulpěla dvě pírka.
V té Americe zatím naštěstí nejsme. Je ale možné, že přituhovat začne i v Česku. Pokud projde
parlamentem zpřísnění shromažďovacího zákona, mohlo jít i o poslední podobný pouliční
karneval. V každém případě by to byla škoda.
Existují totiž lidé, pro které jde o jednu z mála
příležitostí, jak se cítit skutečně svobodně
v zemi, která se podle mluvčího Freedom not
Fear proměňuje v půlnoční království.
Autor je účastník karnevalu.
DIY karnevaly očima jednoho z organizátorů
Začalo to tak, že kamarád vyprávěl o street parade v Boloni. Chtěli jsme udělat něco takového. První
ročníky se povedly. Výborné byly masky i výzdoba aut. První problémy s policií nastaly už při druhém
ročníku, kdy nám v den konání oznámila, že karneval nebude. Nakonec proběhl, ale většinu času jsme
museli strávit na Strahově, protože nám nedovolili vjet na Letnou…
Pro mě to byl vždy „technival v pohybu“. Průvod jsem nekorigoval a s policií spolupracoval minimálně.
Proto jim před dvěma lety vytekly nervy. Tehdy jsem nekomunikoval vůbec. Výsledkem byla neplánovaná
změna trasy a konec až v jedenáct. Zaplatil jsem pokutu tisíc korun.
Karneval jsme na dva roky zastavili. Loni nám úřady řekly, že tuhle akci ve městě nechtějí. Asi bych to
vysoudil, ale vzhledem k podobě, kterou karnevaly postupem času získaly – minimum kreativity a hodně
vyndanců – to nemělo cenu. Oznámil jsem konec karnevalu.
Část lidí si odpočátku stěžovala, že akce není politická. Když necháme stranou, že každé vyjádření DIY
kultury je politické, tak mi šlo vždy především o to, aby se vytvořila společná široká platforma, která
se v případě potřeby využije. Což nastalo po Czechteku v Mlýnci, kdy se během pár dní skutečně dal
dohromady politický karneval jak se patří. Letos se tato myšlenka vrátila.
15
Autorky: Sabina Ripková a Marcela Králová
Noví bílí jezdci v Česku
Stereotyp zobrazuje české neonacisty jako hlupáky, kteří neumějí do pěti počítat. Jenže
vedle primitivních násilníků vyrůstají inteligentní organizátoři a začínající politici,
kteří svou práci umějí. O to jsou nebezpečnější. Aktivistů jim přibývá a jejich činnost
foto : ww w.
OD POR .ORG
Absurdní divadlo se stalo z přednášky o „hrozbě
neonacismu“ v pražské Městské knihovně. Mezi
nepočetné publikum debaty, která se měla
konat 16. září pod záštitou nevládní organizace
Člověk v tísni, přišlo i několik členů neonacistického hnutí Národní odpor. Těm se nakonec
podařilo diskuzi úspěšně rozložit. Nikoho při
tom nenapadli, nikomu přímo nevyhrožovali,
a přesto dokázali pořadatele i návštěvníky
zastrašit.
Debatě předcházela improvizovaná divadelní
scénka na téma, které si měli vymyslet diváci
z publika. Tón udávali členové Národního odporu. Sami navrhli téma: „Rozhovor antifašistického aktivisty Ondřeje Cakla a šéfa pražského
protiextremistického oddělení“ a divadelníci
na tuto manipulaci, které zjevně ani nerozuměli, přistoupili. Za chvíli se již Národní
odpor královsky bavil „činohrou“ ve vlastní
režii. Přednášející následně odmítli kvůli
nečinnosti organizátorů vystoupit, vystrašení
diváci odešli, a aby si nikdo nebyl jistý tím,
co může v budoucnu přijít, všichni účastníci
akce byli Národním odporem nafilmováni. Nyní
jsou jejich tváře, včetně ředitele Židovského
muzea Leo Pavláta, v databázi neonacistů. Na
webových stránkách Člověka v tísni si následně
položili rozpačitou otázku, zda má smysl tyto
diskuse vůbec pořádat a zda o ně veřejnost
stojí. Naléhavě se přitom otevírá jiný problém:
Nakolik je česká společnost připravena na střet
s neonacismem?
16
2X foto: www.delnickastrana.cz
se stupňuje.
Dělnická strana (na snímku její prapory) poskytuje neonacistům krytí pro jejich akce.
Neonácek se změnil
Ačkoli kampaň Člověka v tísni „Neonácek:
Chcete ho?“ ukazuje opak, dnešní neonacisté
rozhodně nejsou hloupí plešatci se zelenými bombry a těžkými botami, které jsou „až
nahoru zavázaný“. Možná to někoho překvapí,
ale často chodí slušně oblečeni, používají skrytou symboliku, studují vysoké školy a snaží se
politicky angažovat. Čím dál víc se mění i jejich
strategie, která spočívá v hledání slabých míst
právního řádu, ve využívání lhostejnosti české
společnosti či ve snaze připoutat pozornost
vlivných médií. Neonacisté působí skrytě, učí se
rozsévat strach a zároveň populisticky využívat
xenofobii zakořeněnou ve společnosti.
Neonacistům dnes už nejde o vlastní národ,
nýbrž o budování širokého společenství „jedné
krve“. Čeští neonacisté proto například zvýšili
účast na velkých setkáních evropské ultrapravice. Mocným nástrojem jejich propagandy
se stal internet. Kromě vlastních prezentací,
které jsou na první pohled zařaditelné, vytvářejí i desítky webových stránek, jež prezentují
jako „nekorektní“ a „necenzurovaná“ média či
dokonce jako oficiální „vzdělávací instituty“.
Pro část veřejnosti a zejména pro mládež se pak
mnohdy stávají zdrojem informací. V poslední
Image násilníků už tolik netáhne,
důležitější je tvářit se jako „správná parta“.
době neonacisté využívají servery jako je youtube.com – k zastrašení politických odpůrců
slouží záběry útoků na politické a občanské
aktivisty či novináře.
Zdokonaluje se i neonacistická propaganda, jež
využívá rasistických, xenofobních i antisemitských nálad. Jedním z hlavních zdrojů současného antisemitismu je navíc zmanipulovaná kritika
sionismu a politiky státu Izrael. Jakkoli je tato
kritika v demokratické společnosti legitimní,
nelze přehlížet, že cíle, jež sledují neonacističtí
řečníci jsou zcela odlišné od cílů seriózních kritiků izraelské politiky – chtějí vzbudit nenávist
vůči Židům a popírat holocaust. „...(N)ejvíce
z pohádky o holocaustu těží sionistické hnutí.
Otřesné výjevy na kost vyhublých vězňů a nahromaděných mrtvol se dotkly snad úplně každého
a spolu s vybájenými svědectvími a vynucenými
přiznáními o zplynování milionů Židů ochromily
jakýkoli nesouhlas vůči sionistickému nároku
na vlastní stát ve Svaté zemi,“ domnívá se kdosi
pod pseudonymem Martin Rosenbull na webu
Národního odporu.
Pod ochranou strany
Neonacistům se daří spolupracovat i s politickými stranami. Jelikož se vlivem státní
represe a informačního tlaku stalo téměř
nemožné veřejně se shromažďovat pod hlavičkou Národního odporu, museli neonacisté
najít jiné řešení. Tím se ukázala být otevřená
náruč Dělnické strany. Uskupení vzniklé roku
2003 z odštěpenců od Sládkových republikánů
zprvu podnikalo nesmělé politické kroky bez
větší odezvy. Postupně se však začalo sbližovat
s uskupeními neonacistů – Národním korporativismem, Autonomními nacionalisty a Národním
odporem. Dělnická strana pak 1. května 2008
umožnila Národnímu odporu uspořádat demonstraci v centru Prahy pod svou záštitou. Model
spolupráce byl na světě.
Dělnická strana postavila do letošních krajských voleb dvousetčlennou kandidátku, na níž
figuruje i řada neonacistů. Kupříkladu kandidát
Dělnické strany na Vysočině, Erik Sedláček, byl
svolavatelem neonacistického pochodu k výročí
Křišťálové noci. Nedávno jej soud poslal do
vězení za popírání holocaustu. Další kandidát
z Vysočiny, Milan Hroch, je dlouhodobým ideologem Národního odporu. Letos v březnu spolupořádal pietní akt k uctění vojáků Wehrmachtu
na jihlavském hřbitově. Své „soukmenovce“ zval
na akci k uctění „hrdinů“, kteří „do posledního
dechu bránili Evropu před bolševickou hrozbou
asijských hord z Východu“.
Stejně jako kdysi sládkovci, i Dělnická strana
postavila svůj program na populismu. Nejzranitelnějším cílem verbálních i fyzických útoků jsou při
tom Romové, při jejichž napadání ultrapravičáci
využívají xenofobii české společnosti. Dělnická
strana opírá své rasistické postoje i o prohlášení
předsedy lidovců Jiřího Čunka, že „tzv. romská
kultura a její hodnotový systém jsou velmi často
v rozporu s Listinou základních práv a svobod“.
Novým trendem je i formování „domobran“. Dříve
Národní odpor, nyní především Národní a Dělnická strana navštěvují lokality romských ghett,
kde pod rouškou „ochrany slušných obyvatel“
přispívají k etnické nesnášenlivosti.
Vždyť kluci byli v pohodě!
Vždyť kluci byli klidní a v pohodě,“ tak komentovala demonstraci neonacistů loni v létě
náhodná svědkyně. Ono shromáždění ve Vlašimi
bylo zacíleno podle slov organizátorů proti
„tlupám cikánských kriminálníků potulujícím se
ulicemi města a nahánějícím strach všem slušným Čechům, kteří marně čekají na pomoc od
státu“. Přímo na demonstracích bývá skutečně
většina neonacistů v klidu, k čemuž ale přispívá i neschopnost státní správy a policie proti
nim zakročit. Zastrašování, konflikty a cílené
napadání následují zpravidla až potom, pod
rouškou tmy a beze svědků.
Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany
V květnu 2007 byl v Hodoníně upálen příslušník
romské národnosti Jan Tót. Skupina čtyř neonacistů jej zbila, polila toluenem a zapálila.
Zraněný po několika hodinách zemřel. Ačkoli
skupina naziskinheadů vyvolávala podle
místních Romů ve městě etnické násilí dlouhodobě, policie, státní zastupitelství a ani
soud se nezabývaly rasovým motivem útoku.
Přijali obhajobu obviněných, jež tvrdili, že Jana
Tóta napadli proto, že jim vadilo jeho užívání
návykových látek. Soud nepřihlédl k tomu, že
Česká republika
• ze zhruba 4 000 stoupenců krajní pravice je jich v politických stranách
a občanských sdruženích odhadem okolo 800
• neonacisty infiltrovaná Dělnická strana usiluje o volební zisk
v nadcházejících krajských volbách, zatím je financovaná z vlastních zdrojů
• extremisticky motivovaná kriminalita má podle údajů ministerstva vnitra
klesající tendenci, ročně je spácháno kolem 200 trestných činů, fyzické násilí
nepřekročí dvě desítky
• v letech 2007/2008 byly neonacisty nebo jejich sympatizanty spáchány
3 vraždy
• neregistrované, a tedy z hlediska práva neexistující neonacistické
skupiny nemohou být rozpuštěny nebo zakázány; za podporu, propagaci
či podílení se na jejich činnosti může být fyzická osoba stíhána de facto
pouze s využitím znalce, avšak v červnu 2008 odstoupil jediný soudní
znalec v oboru extremismu, a orgánům činným v trestním řízení se tak
zkomplikovala možnost provést důkaz znaleckým posudkem
• proti neonacistickým demonstracím pravidelně protestuje pouze
Antifašistická akce, občanská společnost reaguje nesoustavně
nenávist k sociální skupině, i k osobám, které
zneužívají návykové látky, je přitěžující okolnost. Z vraždy byl obviněn pouze Juraj Lukáš,
jenž škrtl zapalovačem, a stal se tak hlavním
pachatelem. Ostatní byli obžalováni pouze
z trestného činu výtržnictví.
Příčina je stejná
Na případ upáleného Jana Tóta příznačně
reagovala i média, která ještě čtyři měsíce po
jeho smrti o celé kauze informovala pouze sporadicky a pozastavovala se spíše nad prodejem
nacistických symbolů či neonacistickými koncerty regionálního významu. Teprve poslední
stání u soudního řízení vzbudilo pozornost
celostátních televizí. I ty se však omezily na
konstatování, že byl upálen Rom a že pachatelé
byli neonacisté. Ukázala se neschopnost médií
informovat o širších problémech, jež neonacistická hnutí společnosti přináší. Kritickou analýzu státního přístupu k aktivitám ultrapravice
již dlouho nikdo nepodal a ani žádný novinář
neonacistické hnutí dlouhodobě nesleduje.
Z kraje devadesátých let nebyla naše společnost připravena na akce rasistických skinheads
a subkultura kolem kapel Orlík a Braník začala
velmi záhy naplňovat to, co bylo obsahem písní
těchto hudebních skupin. Nejprve byli napadáni Romové a cizinci tmavé barvy pleti, pak
Vietnamci a alternativní mládež. Rasistické
násilí vedlo k aktivismu nevládních organizací,
které se zabývají sledováním rasismu. Účinnou
obranu proti neonacismu však dodnes ztěžuje laxní postoj médií, policie i úřadů, stejně
jako pasivita české veřejnosti. Kolik lidí u nás
chodí na demonstrace proti rasismu? Nejsme
zkrátka schopni neonacistům ukázat jasný
nesouhlas a příčina jejich aktivit je přitom
stále stejná: pocit nadřazenosti. Právě ten je
třeba zlomit.
Autorky jsou nezávislé novinářky
Spolková republika Německo
• ze 40 000 stoupenců radikální pravice je zhruba polovina
organizována v politických stranách
• neonacistická politická strana NPD je zastoupena v několika
zemských sněmech a čerpá peníze ze zemských rozpočtů
• extremisticky motivovaná kriminalita má stoupající tendenci,
ročně je spácháno kolem 17 000 těchto trestných činů, fyzické
násilí se objevuje ve více než 1000 případech
• v posledních pěti letech nebyla pravicovými extremisty
spáchána žádná rasově motivovaná vražda
• německá justice vytváří seznamy neonacistických organizací
a kapel, jejichž veřejné vystupování nebo činnost je zakázána;
podpora, propagace či podílení se na jejich činnosti je okamžitě
stíhatelné
• proti většině neonacistických demonstrací jsou pořádány
protiakce, festivaly nebo vzdělávací semináře – Pořadateli jsou
na jedné straně příznivci Antifašistické akce, na druhé straně
široká občanská koalice
17
Navlékat není můj styl
V obecné představě se dokument stále
bere jako záznam skutečnosti, ale když
se člověk dívá na současné dokumentární filmy, zcela to neplatí. Mnozí režiséři
si v práci na dokumentárním filmu
realitu zčásti vytvářejí. Do jaké míry by
měl dokumentarista do reality vstupovat a spoluvytvářet ji?
To je dost složitá otázka. Typů dokumentárních
filmů je moc a hranice se posunují. Na úplném
začátku dějin kinematografie byl dokumentární
film například záznam příjezdu vlaku. Podobné
filmy dnes existují také. Úplný mistr v tomto
stylu, autentickém zaznamenávání reality, je
Frederick Weissman, který teď bude v Jihlavě.
Erika Hníková (*1976)
Ten točí třicet let různé instituce v Americe
jenom touto metodou, pouze pozoruje a natáčí
situace, které potom minimálně stříhá. Natočil
například film ze soudu, který trvá tři hodiny.
Pouze za sebou řadí jednotlivé situace, a je to
mistrovské. V jiných případech lidi určitým
způsobem režírujete, což je třeba dokumentární film Slepé lásky, který pracuje tak, že
režisér se scénáristou prožili se slepými lidmi
spoustu dní, na základě této zkušenosti napsali
hraný scénář a oni jim to znovu vše zahráli
před kamerou, takže o nějakém zachycování
autenticity tu nemůžeme mluvit. Ale tento
dokument pro mě také funguje, protože v něm
cítím zase jiné podstatné věci. Také jsou možné
mystifikace nebo stylizace, které do reality
zasahují a formují ji, film je zcela založen na
vymyšlené realitě.
Pro mě jsou všechny styly dokumentárního filmu v pořádku. Samozřejmě musejí konvenovat
s tématem a také musím cítit, že ten režisér
nad tím přemýšlí a že ví, co dělá. Iritují mě
dokumentární filmy, které se tváří, že zaznamenávají autentickou realitu, ale poznáte
z toho, že to už vlastně žádná realita není, že
lidé byli režírováni, že film je „přestříhán“ a že
režiséři takových filmů nepřemýšlejí nad tím,
jak ovlivňují svoje aktéry, jak ovlivňují realitu
a nesnaží se to do těch filmů třeba dát.
A která z těch různých poloh je nejbližší
vám osobně?
18
foto: ŠTĚPÁN MAMULA
absolvovala Katedru dokumentární
tvorby na pražské FAMU, režírovala
například celovečerní dokumentární
filmy Ženy pro měny (2004) a Sejdeme
se v Eurocampu (2006). V letech
2006-2007 působila jako šéfredaktorka
časopisu Nový Prostor. V současné
době připravuje nový dokumentární
film s pracovním názvem Svatby podle
starosty.
Dokument
jako vztah
Rozhovor s Erikou Hníkovou
Eriku Hníkovou znají čtenáři Nového Prostoru nejen jako
autorku dokumentárních filmů, ale také jako bývalou
šéfredaktorku tohoto časopisu. O obou těchto jejích
rolích jsme si s ní povídali v jedné poloprázdné čínské
restauraci na Vinohradech.
Autor: Petr Pospíšil
Pro mě je dokumentární film určitá moje subjektivní výpověď, která se snaží říci nějakou
myšlenku a nepoškodit lidi, o kterých dokument
vypráví.
Do svých filmů moc nevstupujete, je tam
slyšet váš hlas, občas jste tam i vidět,
je pro vás ale představitelné, že byste
nějakou situaci vysloveně zinscenovala?
Že byste na ty aktéry něco připravila,
navlékla, vymyslela…
To úplně není můj režijní styl. Já si spíš vymyslím, že by bylo dobré, kdyby hasiči měli poplach,
protože se v té situaci může něco odehrát, a pak
samozřejmě nečekáme půl roku ve vesnici, až
budou mít hasiči poplach, ale ten poplach zařídím. Ovšem to, jak se chovají při tom poplachu,
to dopředu nevím – a oni zase neví, že poplach
jsem zinscenovala já. Tahle režie je mi nejbližší,
tedy jakási kombinace vymyšlené situace, která
ale vychází z reality.
Můj styl se ale také samozřejmě proměňuje, protože se proměňuji já sama, přemýšlím nad těmi
věcmi, vidím nové filmy, zažívám nové věci,
potkávám nové lidi, všechno mě proměňuje.
Svůj obraz nekontroluju
Už jste zmínila, že je pro vás důležité
nepoškodit aktéry dokumentů. Vy
s nimi v rámci práce na filmu navazujete
nějaký vztah, trvá ten vztah třeba i po
skončení toho filmu?
S některými ano, s některými ne. Ten vztah je
zajímavý tím, že se jim před natáčením vždycky
snažím říkat i nepříjemné věci a potom chci,
aby film viděli, a když se jim nelíbí, tak to
s nimi řeším. Nesnažím se je ale v těch filmech
utvrzovat v tom, že žijí správně, spíše se jim
snažím nabídnout nějaké alternativy, nebo
ten film udělat tak, aby přemýšleli nad tím, jak
žijí. Když se vidíte, tak na sebe reagujete jinak,
než když jste v té situaci. Takže se snažím film
udělat tak, aby něco změnil, v jeho aktérech,
ve mně, v divácích.
něj vytvořila mezi námi nějaká vazba a on mi ty
nepříjemné věci říkal i mimo kameru, šla bych
do toho. Po zhlédnutí filmu, bych byla určitě
v první chvíli naštvaná, člověk o sobě nerad
slyší něco nepříjemného. Ale kdybych nad tím
později začala přemýšlet a uznala, že třeba
může mít pravdu, tak bych mu nakonec mohla
i poděkovat, že mi vlastně otevřel nějaký nový
obzor, řekl něco, co nevím. Mám ráda kritické
myšlení, to člověka posune dál.
Není to ale tak, že si každý myslí, že mu
do toho ten druhý nemá co mluvit?
To ano, ale v okamžiku, kdy s někým začnete
točit film a vy nejste podrazák, neříkáte „vy
jste skvělý, o tom uděláme film“, ale říkáte
„mně se nelíbí to a to a to v tom filmu bude“
tak on vlastně ví do čeho jde, rozhoduje se
dobrovolně.
Jaký vztah máte sama ke svému veřejnému obrazu? Píšete sloupky do Respektu,
poskytujete rozhovory, vyjadřujete se
k různým tématům…
Sloupky do Respektu jsou třeba věc, která mě
baví. Jinak ale s veřejným vyjadřováním spíš
váhám, nový film, který teď připravuji, bude
hotový za rok a půl, pak se budu vyjadřovat
k tématům toho filmu a k němu samotnému. Teď
ale když vím, kolik času a práce je dělat film,
tak si říkám, že nevím, zda se chci rozptylovat
dalšími věcmi. Také mám vždy pochybnosti, že
zrovna já mohu říci něco zajímavého. Navíc ten
obraz je vtipná věc – už několik lidí, se kterými
jsem se seznámila až po natáčení Ženy pro
měny, mi říkali, že očekávali buď megainte-
lektuálku, nebo nafoukanou krávu právě na
základě mých mediálních výstupů. Nakonec
zjistili, že se liším od obou těch představ, že
jsem vlastně úplně obyčejná, normální. Média
mohou ten obraz hodně zkreslit, ale nijak to
nehlídám.
Stesk ze svobody
O čem bude ten chystaný film? A proč ho
točíte v zahraničí?
Souhrou náhod jsem se seznámila přes slovenského dokumentaristu Petra Kerekeše
s holkou z východního Slovenska, začala jsem
tam jezdit a objevila jsem vesnici, která se
jmenuje Zemplínské Hamre, což je kousek od
ukrajinských hranic. Je to krásná vesnice,
o niž se starosta stará a snaží se – jenže se
tam dva roky nenarodilo žádné dítě a nebyla
žádná svatba. Ten se rozhodl motivovat „nezavrabčené třicátníky“ tím, že daruje 35 000 Kč
každému nad dvacetosm let, kdo pochází z
jejich vesnice, kdo se tam také ožení a do roka
a půl se mu narodí dítě. Je to takový sociální
experiment. My budeme sledovat, jak se starosta snaží své lidi motivovat, jak seznamuje
třicátníky mezi sebou, ale taky budeme točit
s těmi singles třicátníky, takže to bude film
i o samotě. A pochopitelně půjde i o život na
vesnici a jaké to je zůstat sám v regionu, kde
se všichni berou mezi osmnácti a dvaceti,
anebo odejdou na vysoké školy pryč. Bude to
zároveň film o vztazích rodiče a dětí, protože
hodně těch třicátníků bydlí v domech se svými rodiči. Bude to film o tom, jak být v životě
aktivní nebo jak být pasivní, protože starosta je
velmi aktivní a u některých třicátníků
A jak ty reakce vypadají?
Jak byste reagovala vy, kdyby za vámi
někdo přišel, někdo mladší než vy,
a začal by o vás natáčet dokument a tím
dokumentem by vám naznačil, že žijete
špatně a že byste vlastně měla žít jinak.
Pokud by mi ten člověk byl blízký, pokud by to
nebylo tak, že přijde a začne točit, ale pokud
by se mezi námi před tím natáčením a během
Se svou nástupkyní Veronikou
Hrdinovou při tvorbě obálky NP. Zcela
vpravo náš grafik Štěpán Bartošek.
foto: LUKÁŠ HAVLENA
To je strašně různé, některé ty reakce jsou
„mně se to nelíbí“, někdy se lidé cítí až třeba
trapně, ale když o tom později diskutujeme,
tak uznají, že nebyli nějak manipulováni.
A samozřejmě jsou i lidé, kteří svůj obraz ve
filmu nerozdýchají, třeba starosta Běšin nebo
šéfredaktorka Cosmopolitanu, a ti se mnou
většinou nekomunikují.
19
máte pocit, že jsou starší než on. Měl by to být
situační dokument z jedné vesnice, který by
měl odkrývat problematiku rodinných vazeb
a singlovství. Taky by měl položit otázku, jestli
to, že ta vesnice vymírá, je přirozený proces,
nebo jestli se proti tomu máme bránit právě
takovým sociálním inženýrstvím, jaké zavádí
starosta.
Ten film se hodně liší od toho co jsem zatím
dělala, je o dost intimním tématu. Samozřejmě
doufám, že bude vtipný a přemýšlivý, ale měl
by být více emociálnější než mé dřívější filmy.
A nemá být hodnotící, chci jen monitorovat
situaci.
Jedete do vesnice, která je poměrně
daleko, ale hledáte odpověď na otázku,
která není jen tamní, týká se nás všech.
Tam kam jedu točit je ta otázka vyhrocená. Je
to celoevropský problém. Tu vesnici jsem si
vybrala proto, že tam je na jednom prostoru
a zkoncentrovaná.
Téma proměny nebo odumírání tradičních institucí a co přijde po nich je
pro vás velmi důležité. Bojíte se toho?
Nebo myslíte, že to utváří prostor pro
alternativy, pro možnost volby.
Samozřejmě teoreticky se na to dá dívat pozitivně i negativně. Negativní pohled bude, že
prostě v životě už nic nefunguje, staré hodnoty
ztrácejí smysl, rozpadá se rodina atd. Nebo se
na to dá dívat pozitivně, že to vlastně osvobozuje jedince a že on teď může zkoušet nové věci.
Chlap může prožít život s dvěma ženami, holka
se může rozhodnout, protože se sama uživí, že
bude mít děti sama, nebo že bude mít tři děti,
každé s jiným manželem. V Německu je teď velký
trend tvrzení, že už nehledáme partnery na celý
život, ale že hledáme partnery na určité životní
periody a že bude úplně normální, že s jedním
partnerem budeme mít děti, vychováme děti,
rozvedeme se a budeme mít dalšího partnera,
se kterým budeme dožívat.
Ve mně se to míchá. Na jednu stranu uznávám
nějaké tradiční hodnoty, dlouhotrvající svazky
s věrností, cítím díky své povaze jakýsi stesk
po trvalých hodnotách, které už v postmoderním světě neplatí. Zároveň se ale trochu
bojím té odpovědnosti, jestli dokážu prožít
třicet let v manželství a vychovat dobře tři
děti… V tom je zajímavá i ta vesnice, kde jsou
všichni věřící a chodí do kostela. Tradiční by
bylo, že si někoho vezmou a mají s ním děti,
protože Bůh chce mít rodinu a děti, ale přitom
si ti lidé nikoho neberou a děti nemají a stejně
jsou věřící…
Časopis znamená
především přemýšlení
Od dokumentárních filmů jste si dala
přestávku v roli šéfredaktorky tohoto
časopisu, co vás vlastně vedlo k té
docela razantní změně rolí?
Chtěla jsem vyzkoušet něco nového. Dokumentární film je velká nejistota a já už byla
unavená. Nový Prostor jsem si vybrala, protože
mi ten časopis přišel jako ztracená šance, jeho
tehdejší podoba se mi zdála nezajímavá.
Když jste se pak stala šéfredaktorkou,
v čem se vám podařilo původní představy splnit a v čem jste je musela změnit?
Já jsem moc žádné představy úplně na začátku
neměla. Nikdy jsem nedělala časopis a rovnou
jsem se tu ocitla ve vedoucí funkci. Musela jsem
rozšířit redakci, protože když jsem nastoupila,
byla jsem vlastně sama. Bylo třeba změnit i
grafiku. Co se týče prvního problému, tak přišel Tomáš Rychetský a Ondřej Slačálek a začali
jsme časopis dělat odvážně a provokativně.
Snažili jsme se vytvořit výrazný časopis, ale
samozřejmě jsme museli neustále brát ohled na
to, že ten časopis prodávají bezdomovci a my
jim chceme pomoct, ne je poškodit. Grafiku se
nám myslím podařilo vzhledem k tomu obsahu
změnit dobře, našli jsme stálého grafika, Štěpána Bartoška, který je tam stále.
Erika Hníková při natáčení filmu Sejdeme se v Eurocampu.
20
Jaké bylo osvojovat si roli šéfredaktorky
„za pochodu“.
Pro mě bylo fascinující poznávat nové věci, které
se musíte velmi rychle učit: jak se tiskne, jak
se láme, jak vymyslet obsah, aby byl zajímavý.
Celá práce s časopisem znamenala především
přemýšlení: jak ho prokombinovat tak, aby si
každý čtenář v každém čísle něco našel, když je
čtenářská obec velmi různorodá, od studentů
až po paní, které už mají odrostlé děti a chtějí
podpořit svého prodejce. Jak udělat obálku, aby
byla graficky zajímavá, kontroverzní a přitom s ní
prodejci neměli problém? Pro mě se tam spojilo
myšlení s výbornou redakcí, kde byly dvě další
výrazné osobnosti, což sice bylo někdy nevydýchatelné, ale vlastně zajímavé a tvůrčí. Nikdy
jsem neměla pocit, že ta práce je stereotyp.
Bylo trochu těžké orientovat se mezi tím, co
chtějí vydavatelé, co chtějí prodejci a co chceme my jako redakce a jak časopis dělat tak, aby
se dobře prodával.
Dneska, když si na to zpětně vzpomenete, co vám utkví, co se vám vybaví,
nebo v jakých souvislostech si na to
vzpomenete?
Dokumentární práce je hodně o vaší vlastní
energii a o tom, že jste doma sama, vymýšlíte
filmy, pak jezdíte do terénu… Na redakci mě
bavilo, že je to hodně týmová práce, že se diskutuje... Taky mě baví organizovat věci a to, že
něco začnete, vymyslíte a pak máte výsledek.
Film je strašně dlouho trvající záležitost a tady
mě bavilo, že to vyjde každých čtrnáct dní
a každých čtrnáct dní ten časopis držíte v ruce,
máte z něj radost, vidíte, co se vám povedlo,
co se nepovedlo. A pak mě na tom bavil pocit,
že děláte něco smysluplného. Já nemám moc
ráda „umění pro umění“ ale v Novém Prostoru
cítíte, že děláte něco, co je tvůrčí a zároveň
to má smysl protože to prodává někdo, komu
to může pomoci.
Moc děkuji za rozhovor.
Kmotrou filmu Ženy proměny byla Aňa Geislerová.
REPRO: FRANK MILLER
Rozhovor |
~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | uličníci | Sms a E-maily | ze světa
Autorka: Klára Cozlová
pomoc.
V mužském světě zakázáné slovo?
Potřebuji pomoc! Prosím, pomoz mi! Slýcháte tato slova od mužů často? Případně pánové,
říkáte si někdy o pomoc? V tom, jak muži a ženy přistupují ke svým každodenním úkolům a starostem, jistě existují významné rozdíly, různý je však i jejich vztah k pomoci
a ochota si o ni říct.
Nejen žitá realita a osobní zkušenosti, ale i četné výzkumy na toto téma dokládají, že muži si
o pomoc říkají mnohem méně často než ženy.
Pomoc je obecně více spojena s femininitou
a ženskostí a v mnoha očích je vnímána jako
něco, co se pro muže nehodí. A to jak v roli
toho, kdo pomoc přijímá, tak i v roli toho, kdo
pomáhá.
Silní muži a neviditelné ženy
Stereotyp „silného a samostatného“ muže
omezuje možnost hledání a nalezení efektivní
pomoci. Pokud ji muž přijme, snadno ztratí tvář
sám před sebou, ale i před okolní společností.
Tvář v tomto případě znamená mužnost. Správný
chlap není baba a dokáže všechno vyřešit sám.
A pokud ne, tak to bude podle klasického scénáře aspoň předstírat. Než nakonec dospěje
k rozhodnutí zavolat profesionály, podaří se mu
ještě pokazit a zkomplikovat všechno okolo, aby
v závěru ospravedlnil své zmatené tažení tím, že
je přetížený a na onu inkriminovanou záležitost,
kterou by se tak rád zabýval, prostě nemá čas.
Jaká škoda, pomyslí si s úlevou okolí.
Kam až odmítnutí či nevyhledání pomoci může
vést, naznačují výzkumy a statistiky. Muži
chodí méně často k lékaři. Jejich nemoci jsou
proto diagnostikovány později a často již v
rozvinutém, obtížně léčitelném stadiu. Jako
extrémní příklad může posloužit léčba depresí
– návštěva psychiatra je příjemná málokomu,
ale pro muže se ve srovnání se ženami jeví jako
problém nepřekonatelný. Zajít k psychiatrovi či
psychologovi dokáží mnohem častěji ženy. I to
může být nakonec jeden z důvodů, proč muži
páchají šestkrát více sebevražd než ženy.
Nejen muži ovšem jednají dle zažitých vzorců
a podle toho, co od nich (ať už skutečně nebo
domněle) společnost očekává. Stereotypy v jednání omezují i to, jak se k pomoci a žádosti o ni
staví ženy. Nebo jste od kamarádky/matky/babičky/známé nikdy neslyšeli: „Když já tím nechci
nikoho zatěžovat“? Takový je zase ženský stereotyp
zabraňující říct si o pomoc včas – stereotyp, který
brání pečující opory, která pro starost o okolí
zapomíná na sebe samu. Ona přeci není důležitá, případně si ani pozornost nezaslouží. Říct
si o pomoc ji nenapadne sice z úplně opačných
motivů, výsledné trápení je ale stejné.
Po-moc
Přijmout pomoc přitom zdaleka není snadné.
Uznat tu samozřejmost, že někdo druhý je
schopný, třeba schopnější než my je umění,
které má svá úskalí. Akceptování toho, že
sami nejsme schopni situaci zvládnout, nás
obnažuje a v extrémním případě může narušit
systém naší rovnováhy. Rizika ale vyplývají i ze
situace pomoci jako takové. Ten, kdo pomáhá,
má totiž moc. Ta logicky vyplývá z bezmocnosti,
nemohoucnosti a závislosti toho, kdo pomoc
přijímá. Závisí na osobní zralosti a charakteru
všech zúčastněných, jakým způsobem se s tímto
nebezpečím vyrovnají.
Kooperace a pomoc hrají v lidských dějinách
významnou úlohu. Člověk sám bez pomoci druhých
by zmohl jen velmi málo. Stereotypy, které nás
v tomto ohledu ovládají, však zabraňují tomu,
aby tato pomoc účině využitá. Společnost není
jedinec, ale jedinci, kteří čas od času pomoc prostě
potřebují. To, aby se jim pomoci dostalo, by mělo
být snahou nás všech i společnosti jako celku.
Dovětek feministky
Může se zdát, že rozdíly v tom, jak se k pomoci
stavíme, jsou normální, běžné, a kritika takového
systému je tedy narušením přirozeného rozdělení světa, ve kterém jsou ženy a muži prostě
odlišní. Muži a ženy určitě jsou odlišní, ale to, co
nefunguje je z přirozenosti člověka (tedy muže
i ženy) třeba napravit. Čím více budeme mluvit
o stereotypech, které nám každý den komplikují
život, tím snadněji je budeme moci rozpoznat.
Nahlédnout limity, které nás omezují, je prvním
krokem k tomu, abychom je mohli změnit. Třeba
právě v tom, že v momentě nouze budeme umět
o pomoc požádat.
21
Dokončení citátu Paula Coelha „Lidé nechtějí od života žádat mnoho, protože se bojí prohry. Kdo však touží svádět dobrý boj, musí
pohlížet na svět ... naleznete v tajence.
Vyluštění tajenky z čísla 315: ... určitou skulinu pro možnost, že je všechno současně úplně jinak.
Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Petra Bajerová (Brno), Karel Kolomazník (Praha), Jiří Pomeje (Kladno)
Soutěží se o: 3x 4CD Vojna a mír – rozsáhlá čtyřdílná románová epopej.
Ceny poskytl Radioservis, a. s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod:
www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní
prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2.
22
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ
UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | ze světa
Autor: Jiří Ptáček
Silná slova Dariny Alster
Pokud na ni narazíte, zaručuji vám, že ji nepřehlédnete. Je to pustošivá performerka
s charismatem Fridy Kahlo. Vlastně ne, vždycky to je Darina Alster.
Doposud ovšem nebylo Lehké na Darinu Alster
narazit. Pokud se před vámi zničehonic neobjevila při některé ze svých akcí na veřejných
prostranstvích, mohla vám o ní povědět
nanejvýš malá skupina zasvěcenců. Jestli se
totiž o aktivitách mladých umělců dá říct, že
vytvářejí alternativu k fungování společensky
zavedených institucí, Darina Alster se pohybuje především v alternativě této alternativy.
Nejmladší generací umělců je již považována
za výraznou osobnost. Výstavou ve Vernon
Project konečně vystupuje z jejích uzavřených
kruhů.
Noční chodec
Vernon Project je malý showroom soukromé
Galerie Vernon na nároží Heřmanovy ulice
v pražských Holešovicích, jen dvě minuty
chůze z kopce od Veletržního paláce. Ze dvou
stran je prosklený vitrínami a doslova se
podbízí realizaci nápadů, jak se dorozumívat
s kolemjdoucími. Nemusíte vcházet, nebo platit
vstupné, zdejší výstavy vstřebáte z ulice.
Výstavu Non Stop Darina Alster pojala tak, že
kolemjdoucí vůbec nemusejí zastavovat. Na
stěny pokryté černým igelitem zavěsila trojbarevný neon, na kterém se poměrně rychle
rozsvěcují slova Člověk, Oběť a Objekt. Stačí
několik vteřin a světla neonu vám vpálí těchto
několik slov do paměti. Hlavně v noci, kdy se
město zklidní a počet vnějších podnětů klesne
na minimum.
Smrt není krotký mazlíček
Člověk, objekt, oběť – ta slova máme ve slovní
zásobě a nějak jim rozumíme. Nečekáme však,
že je zčistajasna spatříme na ulici. Darině Alster
je ale vlastní zprostředkovávat bezohledný střet
se silnými slovy, silnými emocemi, symboly
a rituály. Ve srovnání s jejími dalšími pracemi,
v nichž dochází na pohřbívání, nahotu, převleky
orientální bohyně nebo bezdomovce, rozmluvu
ve zpovědnici nebo tarotové karty, je Non Stop
v podstatě decentní. Provokace v jejím podání
nesměřuje na novinová témata a společenská
traumata, má provokovat duševní prostor jedince, nakřápnout skořápku z věcnosti a racionality,
jíž každodenně slepíme kolem sebe, abychom
bez zvracení vydrželi na kolotoči pracovních
povinností a starostí. Proto hledá formy aktivní
a interaktivní, ať už si před lidmi upaluje prsty
ze svíček, nebo vás na monitoru nechá sejmout
tarotovou kartu a namísto výkladu nabídne
fantaskní video. Nevytváří systém a podobně
jako se slova Člověk, objekt a oběť nepravidelně
kupí přes sebe, aniž by byla pevně spoutána
nějakou interpretací, vrší i v ostatní své práci
zážitky z ulice, přečtené filosofie a snové vize.
Suchaři jí nemohou přijít na jméno, protože
je příliš bezuzdná a romantická a její umění
vyvolává příliš nekontrolovatelných asociací.
Jenže Darina Alster pouze reaguje na vyvanutí
existenciální nebo náboženské dimenze z lidské
komunikace a dokonce i umění.
V nedávné době jsme byli v českém umění svědky stupňující se nedůvěry k tématům, jakými
jsou třeba láska, bolest nebo smrt. V protireakci se mladí umělci vymezili vystupňovanou
emotivností. U mnohých se však rychle změnila
ve schéma. Z lásky a smrti se učinili krotkého
domácího mazlíčka, jež nás nanejvýš rozněžní
– smrt jako sexy motiv na dámských kalhotkách.
Darině Alster se to nestalo. Její činnost je příliš
neurvalá, bezhlavá a toporná. Jeden neon to
sice stěží doloží, ale je přinejmenším podnětem, aby se o nám smělý postoj Dariny Alster
začal dostávat pod kůži.
Darina Alster: Non stop. Vernon Project,
Heřmanova 12, Praha 7 (www.vernonfineart.cz).
Výstava potrvá do 15. listopadu.
CZECHPOINT
Mezinárodní přehlídka angažovaného umění Czechpoint se v Praze uskutečnila téměř před dvěma lety, ale její katalog spatřil světlo světa teprve před několika
dny. Čtenáři toto zpoždění pochopí, jakmile si tučnou publikaci prolistují. Editorky Tamara Moyzes a Zuzana Štefková si daly záležet, aby nerekapitulovaly
pouze první přehlídku a její pozdější varianty v Polsku, Maďarsku a na Slovensku. Sesbíraly texty, které se k podobám angažovanosti současného umění stavějí
z mnoha hledisek, odvádějí nás na různá místa planety a k různým důvodům, proč umělci cítí potřebu vyjadřovat se k sociální nespravedlnosti, xenofobii nebo
politické zvůli. Součástí je také CR-ROM rozšiřující tištěnou verzi katalogu o další příspěvky, umělecké dokumentace a videa některých zúčastněných. Katalog
se sice nedostane do knižní distribuce, ale bude k sehnání v galeriích a specializovaných knihkupectvích.
Czechpoint. Vydal Kruh kurátorů a kritiků c2c, 2008, počet stran neuveden, cena 350 Kč.
23
Rozhovor | ~ | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | Kultura | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | uličníci | Sms a E-maily | ze světa
Autor: Tereza Marečková
Závrať příběhu
Autor této knihy musel mít náruživost démona. Žádný div,
že na něj byla uvalena fatva. jeho texty se smyslně pohupují v bocích i ve zběsilém rytmu současného světa.
Chůze po provaze
Prosluněná Kalifornie se ukazuje být pouští
vyprahlých duší, ráj Kašmírského údolí se naplňuje krví, Štrasburk, město pod dvěma pány, je
ničen vpádem nacistů. V čase i prostoru vzdálené
světy jsou propojeny odvážným příběhem o lásce
a pomstě a pomstě a lásce. „Každé místo na světě
teď bylo součástí nějakého jiného místa. Rusko,
Amerika, Londýn, Kašmír. Naše životy, naše osobní
příběhy se vlily jeden do druhého a už nebyly naše,
individuální, samostatné.
Román začíná procházkou po bezbarvé duši
čtyřiadvacetileté dívky Indie – dceři bývalého
velvyslance v překrásné zemi stejného jména
Maxe Ophulse. Neví, kým vlastně je, totožnost
její matky je tabu a má příchuť peprného skandálu. Smrtelně povrchní místo jejího života, dům
plný luxusu a nudy, se ale jednoho dne promění
v předsálí brutální vraždy na dnes osmdesátiletém velvyslanci. Chirurgický jazyk, jímž byla
charakterizována první část knihy, se v její druhé
části, nesoucí jméno Búniy prudce roztančí. Jsme
v třesku stvoření světa, v nekonečnu mýtu,
vyprávěném panditou, otcem Búniy Kaulové,
nejkrásnější a nejkurážnější tanečnice v horské
vesničce Pačígám. U místní říčky Muskadúny ho
coby učitel vypráví své dceři a Klaunu Šalimarovi. Ten je zázračným provazochodcem, který
později své téměř mystické schopnosti zasvětí
zlu. Muskadúna šumí, rodí se nekonečná láska
mezi mladým muslimem a rozkvétající hinduistkou. Síla tohoto citu, který dokáže překračovat
i náboženské hranice, se brzy obrátí ve zničující
opak sama sebe.
Pokorná poklona ráji světa – Kašmíru – je složena už samotným zachycením jeho jazyka. Jako
vzácné motýly nám autor ukazuje zvukomalebné
názvy pro místní pokrmy, tance, obleky, rituály,
bohy. Slovníček na konci knihy jako by varoval
před jejich vyhynutím. Ke škále jazykových
světů se později ještě přidruží jazyk vojenský,
bezohledně sekající věty jako hlavy protivníků,
řeč šílenství, které potkává několik Rushdieho
postav a motá jejich smysly a myšlenky, a nebo
jazyk moci, který se arogantně vzdává „nepotřebných“ vlastností slov a libuje si v úsečné
úspornosti.
příběh závrati
Jednoho dne se zralý muž a velvyslanec Max přijede podívat na tradiční kašmírské tance a zjeví
se před Búniy jako možnost úniku z omezené
každodennosti. Z jejich vztahu, který je nejspíš
obrazem vztahu velmoci a kolonie, a jemuž se
nedá říkat láska, se později rodí Kašmíra přejmenovaná Maxovou ženou na Indii. Samotný
způsob vyprávění nepostupuje lineárně. Vrací
se k historicko společenským souvislostem.
V části knihy věnované Maxovi se dostáváme
až do dějinných peripetií kolem středověkého
města Štrasburku. Sledujeme mladého židovského vědce při útěcích a sabotážích za druhé
světové války. Prvně nám zde kniha zprostředkuje
vášeň násilnosti. Ta se má v průběhu konfliktů
dvacátého století, kterých je Klaun Šalimar plný,
doplnit o další a další odstíny a chuti.
Autor chce vidět nitro věcí. Dívá se skrz světadíly,
dějiny, lidské tváře, ideologie. Je to opakující se
motiv i celkový princip chápání a uchopování
jevů. „Jako by doufal, že tím, že na ni chce položit
ruku, dosáhne na někoho jiného přes neznámé
rozměry truchlivé paměti a ztracené události...
Toužila být ženou, která by se uměla zeptat: koho
se chceš dotknout, když se chceš dotknout mě?
Koho se nedotýkáš, když odoláš a nedotkneš se
mě?“ Takto probíhá první setkání Šalimara s Indií,
která ještě neví, že se ocitla na počátku svého
skutečného příběhu. Zahajuje se proměna, která
je „skrytým srdcem života“. Ráj se mění v peklo,
klauni v teroristy, disciplinovaní vojenští velitelé
v nepříčetné stvůry. Klaun Šalimar nabízí podobenství o hledání rovnováhy ve světě.
Rushdieho velkolepá mapa souvislostí ale není
podávána suchopárným jazykem chmurných
vševědů. K pochopení svádí barvami a do mysli
vstupuje rytmem. Nejvýraznější zbraní je mu
ironie, jejíž chladné světlo vrhá na nečekaná
místa. „Jsem připraven zemřít! – a stáhl si spodky“
pointuje zlehka autor jinak sugestivní iniciační
rituál mladinkých muslimských fanatiků, kteří
svou odhodlanost zveřejňují právě veřejným
obnažením. Když podobní radikálové protilehlé
ideologie přijdou podpálit hříšný stan v Kašmírské vísce, v němž celá komunita večer co
večer sleduje televizní produkci, nadšení diváci
v něm zrovna společně imitují svého scifi hrdinu. Historicky analytické pasáže jsou dovršeny
básní, dokumentární citace popisující zvěrstva
indické armády se otevřeně i zcizeně překlenou
do jednoduché otázky, kterou sobě i nám klade
autor tohoto pozoruhodného románu: Proč,
proč, proč? Ještě dlouho po jeho dočtení nejde
vypudit z hlavy.
Salman Rushdie
Klaun Šalimar
Překlad – Pavel Dominik, Zuzana Mayerová
Paseka, 2008
Novinky na knihkupeckých pultech:
Wolfgang Koeppen
Tři romány, překlad, Academia, 2008
Tři novely (Holubi v trávě, Skleník, Smrt v Římě) reflektují
na osudech jednotlivců německou nacistickou minulost
a sledují její rezidua v přítomnosti a prorůstání do
budoucnosti. Ačkoli byly napsány již v padesátých letech,
vycházejí kromě Smrti v Římě v českém překladu až nyní.
24
Oliver Sacks
Muž, který si pletl manželku s kloboukem
Překlad Alena Čechová,
Dybbuk, 2008
Jeden z nejznámějších současných psychologů nás v této
knize s velkou empatií i literárním umem seznamuje
s pozoruhodnými případy své praxe.
Autor: Karel Veselý
Teorie chaosu pro pokročilé
Američtí indie-rockoví hrdinové Of Montreal trpí na své nové desce Skeletal Lamping nezvladatelným hudebním třeštěním. Pozor pro všechny posluchače: je to velmi
nakažlivé.
Kevin Barnes, mozek a srdce kapely Of Montreal
hodně stojí o to, aby si o něm lidé mysleli, že je
génius. S devátým studiovým albem jeho enigmatického sdružení z amerických Athens nastal
čas, aby to přiznali i poslední pochybovači.
Skeletal Lamping je divoká jízda připomínající
zběsilé přepínání televizních stanic. Varovat
by nás měl už kreslený obal desky, na kterém
jsou členové kapely vyvedení v psychedelických
barvách jako nazí tanečníci křepčící ve fantaskní rozkvetlé zahradě. A přesně to budete chtít
dělat po několika pozorných posleších alba.
Pod taktovkou ženomuže
Cesta Of Montreal k aktuálnímu hudebnímu
rozpoložení započala už na posledním, kritikou
vysoce ceněném albu Hissing Fauna, Are You
the Destroyer?. Byla to kolekce zádumčivých
písní inspirovaných Barnesovým odchodem od
rodiny. Pod celkovou depresí ale už prosvítala
vize nového začátku a předzvěst radostných
electro-popových orgií následující nahrávky
Skeletal Lamping, jejichž hlavním hrdinou je
postava jménem Georgie Fruit. Barnes svoje
alter-ego uvedl na minulé desce na písni příznačně nazvané The Past Is a Grotesque Animal
a v jeho kůži se objevoval i na koncertech
posledního turné. Svůj výtvor popisuje jako
„černocha s padesátkou na krku, který prodělal
několik změn pohlaví. Byl mužem, ženou a pak
znovu mužem. Taky byl několikrát ve vězení a v 70.
letech hrál s funkovou kapelou Arousal.“
Pod taktovkou tohoto nespoutaného ženomuže
se odehrává většina alba Skeletal Lamping.
Georgie Fruit miluje sprostý funk a gravitaci
popírající surfařský rock a nic lidského mu není
cizí. Prochází vztahy na jednu noc, v drogovém
opojení zažívá psychedelická dobrodružství
a přitom prochází osvícením a rozhazuje filo-
sofická moudra. Barnes nepopírá, že Fruit je
tak trochu on sám poté, co vloni opustil rodinu
a vrhl se do víru nikdy nekončícího večírku.
Ačkoliv to samo o sobě není nijak chvályhodný
čin, Barnes v rychlém nezodpovědném životě
našel nový zdroj inspirace, který mu umožnil
natočit skvělé album.
Slastný pocit viny
Tracklist desky čítá patnáct skladeb, ale Skeletal
Lamping ve skutečnosti obsahuje na padesát
písňových fragmentů porůznu poslepovaných
v jednotlivé tracky. Je to zvláštní mišmaš nápadů a psychotických popěvků, který na první
poslech působí nesoustředěně a chaoticky.
Své indie-rockové kořeny nechali Of Montreal
daleko za sebou, nová deska má mnohem blíže
k eklektickému funk-popu Prince z konce osmdesátých let. Tedy ovšem v remixech nějakého
současného hiphopového producenta, který
osekal zbytečné předehry a opakování, aby to
sedlo generaci s poruchou pozornosti.
Při prvním poslechu vás napadne, že Barnes
se chce zrychlenou expozicí na některé své
ultrapopové melodie ironicky ušklíbnout. Na
druhou stranu ale za celou stopáž nenastane
jediný moment, při kterém by vystoupil ze
své role Georgie Fruita s pocitem, že se musí
posluchačům za šťavnaté taneční hitovky
vábící neodolatelně k tanci omlouvat. Až čas
ukáže jestli Skeletal Lamping spadne pro často
hodně konzervativní fanoušky indie rocku do
kategorie „provinilého potěšení“, tedy hudby
jež milujete, ale bojíte se to přiznat na veřejnosti. Možná to spoustu z nich vyléčí z potřeby
si takovéto provinění proti ctnostnému vkusu
vůbec přiznávat. Toto album k tomu rozhodně
má potenciál.
KTL – Písně mrtvých dětí
Podzimní část Festivalu Stimul přiváží do Divadla Archa jeden zajímavější koncert než druhý. Po říjnovém úvodu s Animal Collective a Alog nabídnou tři
listopadové večery další vystoupení hudebníků, kteří se řadí na absolutní špičku současné alternativní hudby. Hned na tom prvním se představí dvojice KTL,
kterou tvoří vídeňský laptopista Peterem Rehbergem známý také jako Pita a jeho americký spoluhráč - kytarista Stephen O´Malley vystupující třeba s dronemetalovými Sunn O))). Nejprve se potkali před dvěma lety nad hudbou k divadelnímu představení Kindertotenlieder. Spolupráce klapla na výbornou a KTL se
rozhodli pokračovat. A to i přes maximální vytížení obou členů v jejich vlastních projektech. Poloimprovizovaná vystoupení KTL kombinují subtilní kytarové
vazby O’Malleyho a experimentální šumy Rehberga do podoby temných a velmi působivých ambientních obrazců.
KTL (AT/USA), Gastrula (PL), 3. 11., Divadlo Archa, Praha.
25
Autor: Petr Šourek
Site-specific raut
Festival 4+4 dny v pohybu připravil konferenci o divadelním využití bývalých průmyslových staveb. Kočovné kulturní podniky pomáhají zchátralým továrnám k památkové
ochraně či dokonce i k opravě. V hezkém prostředí se pak konají firemní rauty.
To je ten příběh s lepším koncem. Kulturní
využití a památková péče společně zvyšují
prestiž donedávna zanedbávaných objektů.
Památkáři a divadelníci se naučili spolupracovat na záchraně průmyslového dědictví. Historici architektury, kteří pracují na dokumentaci
průmyslových staveb, dávají divadelníkům tipy
na zvláště vděčné prostory. Nejde přitom jenom
o samotnou architekturu, ale také o historii
průmyslových objektů.
Technologie záchranné akce je známá: objev,
upozorni, chraň, zhodnoť, prodej, oprav, prodej, oprav, prodej… Pro tvůrce site-specific
akcí jsou objekty většinou zajímavé jen v prvních fázích procesu záchrany. Pro pořadatele
dalších kulturních podniků zůstávají zajímavé
mnohem déle. U mnoha zachráněných objektů
se uvažovalo nebo uvažuje o kulturním využití. Mimo jiné také proto, že se objekt pro jiné
využití nehodí, a nedaří se tak nalézt jiný zdroj
financování než veřejný rozpočet. Je přitom
předem jasné, že jen velmi malá část může
kultuře sloužit trvale.
Komín a fasáda
Většina developerů se snaží udělat z bývalých
továren honosná firemní sídla či nákupní střediska. Očišťují budovy od pozdějších přístaveb
a staví je soliterně na rozsáhlé dlážděné plochy.
Zároveň je v oblibě obnažené cihlové zdivo a až
archeologická posedlost proměnami stavby.
Přitom se ovšem vydatně užívají plošné nátěry,
které tu minimalisticky zvýrazňují konstrukční
prvky a jindy je spíše zahlazují. Někdy z budovy
zůstane jen relikvie atikové fasády, jindy se
adaptace omezí na hrubé technické úpravy.
Jaký smysl mají skleněné kancelářské budovy či
hypermarkety s historistickou fasádou a památkově chráněným komínem? Lze z vyklizené fab-
riky udělat bydlení na současné úrovni? A bude
to sociální nebo luxusní bydlení? Luxusní byty
zvané lofty působí spíše jako tajemné sklady
v Karpatech a sociální bydlení s sebou zase
přináší problémy, které neradno kombinovat
s dlouho zanedbávaným prostředím průmyslových čtvrtí. Zakonzervovaná fasáda průmyslové
stavby pak často plní stejnou funkci jako na
sklonku 19. století. Slouží jako ornamentální
kulisa, která maskuje provoz a případně i bankrot uvnitř.
Dokonalost nikoho nezajímá
Účastníci konference 4+4 dnů v pohybu, kteří
přijeli z bývalého východního bloku, nám líčili
dobře známé problémy se ziskuchtivými vlastníky, kontraproduktivní památkovou ochranou a lhostejným okolím. Jde většinou ještě
o samotnou záchranu nebo alespoň o udržení
kulturního provozu bývalého průmyslového
objektu. Západní Evropa nabídla odlišný pohled
na věc. Švédská účastnice představila jeden
evropský projekt (Trans Europe Halles), během
kterého všichni spolupracují se všemi a vyměňují si zkušenosti dvakrát do roka, zatímco
Brusel jim platí kancelář a úřadování švédské
účastnice.
Nejzajímavější pohled z druhé strany nabídl
příspěvek Nielse Ewerbecka z curyšského Theaterhaus Gessneralle. Ten zastupoval perfektně
vybavený a městem Curych plně dotovaný
kulturní prostor. Vyprávěl, jak ve chvíli, kdy
nastupoval na místo manažera této multifunkční stagiony, před budovou právě dobudovávali
velkokapacitní podzemní parkoviště. Všechno
bylo vyčištěné a uklizené. Okna ve zkušebnách
se automaticky stmívají. Lidé proudí prostorem
podle provozních studií a vše na první pohled
funguje báječně. Jenže nikoho to nezajímá. Po
představení všichni sjedou do podzemní garáže
a odjedou jinam, nejspíš na nějaké místo, které
má výraznější specifika.
Poldi byla Wittgensteinová
Dne 25. 10. 2008 se uskuteční v prostorách Hornického skanzenu Mayrau ve Vinařicích u Kladna tématický večer s názvem Poldi se
jmenovala Wittgensteinová. Kladno bylo životním obchodem Karla Wittgensteina a katapultovalo ho z pozice úspěšného regionálního
podnikatele do evropské kapitalistické extraligy. Ze svých prakticky neomezených finančních zdrojů štědře podporoval umělce rozmanitých uměleckých směrů, společenského postavení i dobového významu. Jedna z nezodpovězených otázek zní, podle jakých kritérií
se řídil výběr, na základě něhož rodina vydávala tisíce a statisíce ve zlatě na umělce, které v dané době nespojovaly žádné estetické ani
sociální příbuznosti. Z dnešního pohledu, na Wittgensteinově výplatní pásce nechybí z hvězd vídeňského nebe kolem roku 1900 téměř
nikdo. Divadelní představení Wittgensteinové na Kladně bude mít premiéru 6. února 2009 v pražském divadle Alfred ve dvoře.
26
Autor: Petr Procházka
Nemocnice na pokraji zmaru
Nejočekávanější, nejambicióznější, ultradrahý. To jsou některé z přívlastků dva roky
připravované třetí řady seriálu České televize Nemocnice na kraji města – nové osudy. Má
však smysl se na ni koukat?
Po chladné až otřesné druhé řadě Nemocnice
na kraji města po dvaceti letech se na obrazovku
dostala další série s podtitulem Nové osudy.
Z námětového konkurzu vyšla vítězně zkušená
scenáristka Lucie Konášová, jež má na svém
kontě několik pohádek, TV inscenací či dvě řady
rodinné Dobré čtvrti. Autorka zakomponovala
do hlavního příběhu vedle starých známých
i několik nových postav. Režisér Viktor Polesný
jim dal konkrétní jména a před kameru přitáhl
i pár svých koní. Kromě civilní doktorky Vilmy
Cibulkové prostor dostala i Danica Jurčová v roli
pikle spřádající zdravotní sestry Fany, navíc
týrané manželem, takže se do děje dostává
i sociální rozměr domácího násilí. Fany je
programově smutná, koulí očima, její přízvuk
tahá za uši a divák by ji měl samozřejmě litovat.
Nelituje.
Šanci bohužel nechytl za rukáv ani nový, z Ameriky se navrátivší ortopéd Richard Krajčo, byť
role schopného a drzého chlapíka mu mohla
padnout jako ulitá. Zřejmě pod divadelním,
nikoli filmovým vedením režiséra expresívně
přehrává. Ať se snažím sebevíc, jeho party
mu prostě nemohu věřit. Stejný pocit máte
i z dalších nových postav, které jakoby si
odskočily z novácké Ordinace, primáckých Velmi
křehkých vztahů nebo dokonce Ošklivky Katky
(zamindrákovaná sestřička Janinka s obřími
brýlemi). Z nových tváří obstojí snad jen role
sálové sestry Alči v profesionálním podání Jitky
Ježkové a samozřejmě výtečné herectví Libuše
Šafránkové. Dokonce i Jiří Bartoška zůstává
pouze Bartoškou.
chaos, mišmaš a zrada
na diváka
Při sledování prvního dílu jsem odmítal věřit
svým očím a uším. Na „herecké“ kreace čí spí-
še jen odmluvené dialogy Jiřího Korna v roli
německého manažera Funkeho a jeho utrápenou manželku Zoru Jandovou bylo smutno
pohledět. Jejich jízda autem zšeřelým lesem,
podivná hádka bez začátku i konce a následná
bouračka je ryzí filmařský amatérismus, který
by si nedovolil ani student prvního ročníku
FAMU. Obávám se, že tato klíčová akce je
parafrází či spíše parodií Lynchových Twin
Peaks, bohužel má nakročeno do top ten nejnepovedenějších etud českého televizního
průmyslu.
Celý první díl byl nehorázně zmatený, jako by
nějaký vlivný agent-diverzant konkurenční
stanice hodlal odradit diváctvo od sledování
dílů dalších. Bůhví proč v ČT přežívá úzus
z televizního středověku, podle něhož se
v prvním díle musí všechny postavy zvolna
sejít, představit, připomenout, zavzpomínat
a to i s černobílými vstupy z původního Dietlova
příběhu. Až v dalších dílech už se může něco
dít. Něco málo snad ano, jen se to děje v téměř
stále stejně chaotickém zmaru.
Je znát, že seriál typu Nemocnice opravdu není
Polesného parketa. Příliš mnoho odskoků do
nevyřčených příběhů, příliš mnoho chyb při
vedení herců, záběrová nesourodost, kdy se
barevnost hodí spíše k mysterióznímu thrilleru, nikoliv do běžné domácnosti. Navíc hudba
Ondřeje Soukupa nekonvenuje s dramatickým
obsahem scén, je nijaká, plytká, bez tématu, bez
silné průvodní melodie, pouze opisuje nástrojové
obsazení původního hudebního doprovodu.
Nebýt starých známých tváří Abrháma, Balzerové, Štěpánkové, Rašilova, Töpfera a Preisse,
kteří zachraňují co se dá, stala by se z nové řady
Nemocnice nesledovatelná změť podivných
příhod, nedokončených point, nevěrohodných
figur a zůstal by studený pocit z promarněného
času před obrazovkou. Důstojné pokračování
národního seriálového pokladu se prostě
nekoná.
Umírající zvíře
zrcadla
Moudrá výpověď stárnoucího, sukničkářského
profesora (Ben Kingsley), který prahne po lásce
a naplnění života a jen těžko se vyrovnává
s vědomím, že to vše bude muset třeba už zítra
opustit.
Bývalý strážník vezme práci nočního hlídače ve vyhořelém
obchodním domě. Tam se však v zrcadlech odrážejí nechutné
věci, jež se zde odehrály a jejich reflexní plocha se stává
hlídačovým nepřítelem. Aby zachránil sebe i svou rodinu, musí
najít původ zla...
Umírající zvíře (USA, 2008, režie: Isabel Coixet,
drama, 108 min.)
Zrcadla (USA/Rumunsko, 2008, režie: Alexandre Aja,
horor, 110 min.)
27
Autor: Alexandr Budka
Pavel (59), Znojmo
Nový Prostor otevřel novou pobočku ve Znojmě, proto
bychom vám rádi představili našeho historicky prvního
prodejce v tomto městě.
Narodil jsem se na Spořičově, ale žil jsem tam
pouze do svých tří let. Protože otec tehdy měl
práci v Praze, ale pak byl přeložen do Jihlavy,
tak jsem žil do devíti v Jihlavě a poté až do
dnešních dnů ve Znojmě. Otec byl bankovní
úředník, a protože uměl dobře německy, tak
s ním šoupali, jak to šlo. Zapomněl jsem říci,
že jsem se narodil v roce 1949. Táta umřel když
mi bylo sedmnáct, maminka si musela najít
práci, dělala všechno: trafikantku, uklízečku,
potom si vybudovala klientelu a začala učit
němčinu, vlastně to co uměla nejlépe, a i já
jsem se od ní něco naučil, doteď se obstojně
domluvím.
Byl jsem na vojně, předtím jsem se nedostal
do učení na automechanika. Abych se vyučil,
INZERCE
Veřejná přednáška
Klidná a spokojená mysl
14. 11. 2008 v 18 hodin
Studijní a meditační
kurz na téma
Meditace samatha – metoda dosažení
klidné a spokojené mysli
víkend 15. – 17. 11. 2008
Pražské buddhiﬆické centrum Lotus
Dlouhá 2, Praha 1
www.karma-dargye-ling.org
přihlásili mě naši na keramika, dělal jsem
záchody, umyvadla. Jak tatínek umřel, tak jsem
toho nechal, v šestnácti jsem si udělal řidičák
na pionýra a od té doby jsem si to rozšiřoval
a rozšiřoval, až jsem se dostal na kompletní
řidičák, A, BC, D, E, T.
Dělal jsem co se dalo, jezdil jsem s multikárou, rozvážel jsem jídlo, potom s traktorem,
pásákem a kombajnem. Z politických důvodů,
protože jsem měl tetičku ve Vídni a strýčka
v Mnichově a nikdy nebyl ve straně, mě nevzali
ve Znojmě. Šel jsem tedy do ČSAD Moravské
Budějovice a jezdil s náklaďákem. Řidiče jsem
dělal až do roku 1994, potom sem šel do Firmy
Obalex Znojmo, dělají třeba plechovky na
okurky, výroba jemných plechových obalů. Po
roce jsem byl propuštěn z důvodů špatného
sluchu, ten se mi horšil tak od roku 1985, ani
jsem to nepozoroval.
Pak jsem střídal různá zaměstnání, co se našlo,
byla i období, kdy jsem byl nezaměstnaný.
V třiatřiceti jsem se ženil, seznámili jsme se
přes kamaráda, který měl partnerku z vesnice
na Slovensku, kam jezdil linku Znojmo Žilina
a řekl mi o spolužačce své slečny. Klapalo nám
to a klapalo by to až do dnešních dnů, až najednou podala žena žádost o rozvod. Byli jsme
spolu čtyřiadvacet let a měli syna a dceru, holce
bylo osmnáct a klukovi dvacet tři. Teď jsme pět
let rozvedení, ale vycházíme spolu normálně.
Domek se prodal a já jsem bydlel v podnájmu
u známých. Ženě, která byla o více jak dvanáct
let mladší, se koupil panelový byt.
Pán, u kterého jsem byl v podnájmu, umřel,
nakonec bydlím už dva roky v azylovém domě.
Jsem už dědeček, mám vnučku Kristýnku
narozenou před rokem v srpnu. Kluk se vyučil
číšníkem a pak že ho to nebaví a kdesi cosi,
tak vede komediantský život, jezdí autem po
montážích po celé zemi. Naposledy jsem ho
viděl z jara. Občas přijede.
Tady je firma Městská zeleň, nabírají od jara,
a dělá se tam do listopadu, takže mám sezónní
práci podle počasí. Měl jsem infarkt, čištění
plic a potom jsem si ještě zlomil kost v krčku, takže mi byl přiznán částečný invalidní
důchod. Proto se mi teď moc hodí prodávat
Nový Prostor.
Celý život jsem křesťan, řídím se tím, že je dobré
neztrácet naději, nikdy nebylo tak špatně, aby
nebylo ještě hůř. Neberu ten život tak vážně,
jsem optimista. Těší mě vnučka, jsem rád, že
je zdravá a prospívá. Nikdy mě vlastně v životě
nikdo nijak zvlášť nepodrazil, něco bylo jen za
komunistů, přišel jsem na čas kvůli soudruhům
o řidičák, nespravedlivé obvinění.
Na prodávání Nového Prostoru se těším, byl
jsem jen překvapen tou cenou, ale je to pro
mě dobrá motivace. Jedna paní mi řekla, že
o takové lidi by se měl postarat stát, to ona
nepodporuje.
PLATNÉ PRŮKAZKY PRAŽSKÝCH PRODEJCŮ
Časopis Nový Prostor kupujte pouze od prodejců,
kteří se prokáží jednou z těchto průkazek. Platnou
průkazkou se rozumí barevná verze dokladu opatřená
fotografií příslušného prodejce. Prodejce, který se jednou z těchto průkazek neprokáže, je falešný prodejce,
který kazí pověst skutečných prodejců i samotného
časopisu. Pouze koupí časopisu od prodejců s platnou
průkazkou podpoříte ty, kteří to skutečně potřebují
a mají zájem pracovat podle pravidel určených Novým
Prostorem pro vykonávání této činnosti.
28
sms a e-maily
Vážená redakce,
cího prodejce vyvolávat
šel jsem dnes ráno kolem Hlavní ho nádraž í a viděl mrznou
Takto frekventované
il.
Nový Prostor. Lidé chodili kolem něj a nikdo si nic nekoup
jsem si ho já sám
proč
jsem,
lel
Přemýš
e?
prodej
místo a přitom tak nízký podíl
Několik lidí si ho
nekoupil (a tedy proč si ho nekupuje většina ostatních lidí).
lidí si kupuje
kupuje ze solidar ity. To je jediná cílová skupina. Drtivá většina
Prostor v angličtině?
časopis, pokud jim něco nového dá. Zkoušeli jste vydat Nový
t studenti snažíc í se
Budou si ho kupovat lidé ze zvědavosti, budou si ho kupova
vydat jediné číslo
Stačí
.
zlepšit své znalos ti angličt iny, budou ho kupovat turisté
lidí psát anglick y
ek
dostat
umí
době
ní
V dneš
ment.
(třeba mimoř ádné), jako experi
přispív ající.
sehnat
m
problé
(každý vysokoškolák), takže by neměl být neřešitelný
jte
nafasu
vat,
vykřiko
můžou
je
ať
vět
ných
oblíbe
Přeložte prodejcům pár jejich
a zvýší to popularitu NP.
je novým číslem a uvidí se. Rozhodně se o tom bude psát
y nabízím svou pomoc.
Jako každý jsem i já časově vytížený, ale v případě potřeb
S přátelským pozdravem,
Radek Šmakal
Dobry den, chci se zeptat, zda-li nevite neco o prodejci
Zdenkov i, který donedavna prodaval NP na Stefanikove
tride, jiz dlouho jsem ho nevidela. Dále chci pochválit
prijemneho prodejce tehoz jmena Zdenek od Národní ho
Divadla. Moc se mi libi i vas časopis, srdečný pozdrav
cele vasi redakci posila ctenark a Vladka
Moc dekujeme za pochvaly! Bohužel Zdenek ze
Strefanikovy je tezce nemocny a uz se k prodeji NP
nebude moci vratit.
e anglick á stránk a,
Díky za podnět, shodou okolností právě v tomto čísle startuj
možná časem dojde i na celý cizojaz yčný speciál.
Dobrý den,
tento e-mail píšu jako letitý fanda NP a především kvůli jeho slušným
prodejcům. Včera ve večerních hodinách jsem měl nepříjemný výstup
s Vaším prodejcem, panem Janem, ve vestibulu metra I. P. Pavlova.
Dojížděl jsem na kole v davu (krokem) k turniketům, když se na mě pan
Jan obořil : „slez z toho, ty šmejde!“ ...měl svým způsobem pravdu,
nemám tam na kole co dělat, ale takhle nesmí jednat ani služba MHD.
Spěchal jsem, nereagoval jsem. Metro mi však ujelo a tak jsem se vrátil
nahoru kouknout na prodejcovu průkazku. Přiznávám, že jsem při
této příležitosti pánovi nadávku oplatil a odešel . Pan Jan se na celý
vestibul rozeřval : „co si to dovoluješ, ty hajzle ?!“ Jsem rád, že jsem
se ovládl a nevrát il se podruhé, nevyčítal bych si pána nakopnout do
zadku... Pointa: nechci zhoršov at situaci člověku, který ji jistě lehkou
nemá, jen se přimlouvám, aby lukrativní „Ípák“ dostal někdo z mnoha
slušných a milých prodejců o kterých ztrácím přehled, protože už druhým rokem nežiji v Praze. Vy ale nějakou zpětnou vazbu od kupujících
máte. Fandím Vám! s uctivým pozdravem Vojta Sedláček
I prodejci jsou jen lidé a mnohdy reagují neadekv átně. Naštěst í, jak
sám píšete, těch milých za všech okolnos tí je většina!
Vazena redakce, cetla jsem vas
clanek o roli odboru a chtela
bych vas poprosit o kontakty na
pana Goceva a Skabrahu z duvodu
presnejsi orientace v tematu.
Dekuji V. Maceckova
Děkujeme za zájem, předáme
emailové adresy.
Zeny jako hornice, muzi jako svdlenari nebo nejlepe země plna
hlemyzdu-hermafroditu…Lide si mají byt rovni a mit stejna prava,
zarucuje to v CR Listina zakladnich prav a svobod. Jeji tvurcinechteli
jiste zarucit tzv. generovou ROVNOST tohoto typu. Rozdily jsou ty co
muze i zenu zaroven spojuji a obohacuji. Nechci se jako mlada zena,
matka a pravnicka dozit chvile, kdy zakony poprou jeden ze zakladu
stvoreni. Zena matka, ochranitelka rodinneho krbu, muz starostliva
hlava rodiny. Reakce na clanekKlary Cozlove „Kde se vyskytuji novi
muzi“, ze ssdruzeni zaba na prameni. Podobnými feministickymiclanky
se NP jen hemzi a nuti me davat prodejci 20kc bez odebrani casopisu.
Radeji prispeji do projektu Noveho Prostoru JAK POMOCI.
Radka z Brna, absolventka právnické fakulty
Děkujeme za nejdelší SMS v dějinách NP. Rozhodně vám nechceme brát
právo na život v tradičně uspořádané rodině. Zastáváme jen názor,
že by lidé měli mít možnost se svobodně a bez tlaku společenských
stereotypů rozhodnout, jakou roli budou zastávat. Jako křesťan a otec
dvou dětí si rozhodně nemyslím, že existuje jediné správné uspořádání
mužských a ženských rolí a neměli bychom nekriticky přijímat model,
který se vyvinul ve zcela jiných společenských podmínkách.
POMOCI MŮŽETE I PŘÍMO:
Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší
a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet:
1061013598/5500
Jak se s Vaším finančním příspěvkem nakládá, můžete sledovat
na www.novyprostor.cz/casopis v rubrice JAK POMOCI.
Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru.
Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis
v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší
kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak
bylo s vašimi penězi naloženo.
29
(Megaphone, Canada) October 13, 2008 www.street-papers.com
no home, no vote
For homeless people across Canada, casting a ballot in this year’s federal election
will be more difficult than ever before, thanks to the new federal voting identification
rules introduced by the Harper government last year.
Vážení čtenáři, dnes se poprvé setkáváte
s novou rubrikou, anglickou stránkou.
Zařazujeme ji na četné žádosti vás čtenářů
i našich prodejců. Mnoho zahraničních
návštěvníků zná obdobu Nového Prostoru ze
svého domova, je zvyklá ho kupovat a jistě je
potěší, že zde bude i něco pro ně. Díky připojenému slovníčku bude jistě užitečná i vám
všem, kteří se učíte anglicky. V každém čísle
přineseme aktuální článek od některého
z našich partnerských streetpaperů – členů
velké rodiny časopisů prodávaných lidmi na
ulicích celého světa.
Under the new rules, it’s no longer possible to
bring a voter-identification card to the polling
station or simply swear an oath. Electors must
now provide proof of identity, in the form of
an official document, and proof of address. For
homeless electors, a local shelter can provide
evidence that they’ve slept there. But those
who have not used a shelter or don’t have an
additional piece of ID will be out of luck on
Election Day.
“It’s disqualified anyone who is truly homeless from voting,” says Jim Quail, executive
director of the British Columbia Public Interest
Advocacy Centre, which has filed a challenge
in the BC Supreme Court against the Election
Act amendment.
“And there are a lot of people who are marginally sheltered who will still have great difficulty
because they are unlikely to have any documentation.” There are roughly 200,000 to 300,000
homeless people across Canada, with thousands
more a paycheque away from joining them. At
a time when their numbers are increasing every
year, they have lost one of their last bastions
of democratic power.
“The government is trying to disregard homeless people,” says Clyde Wright, a former homeless person who voted in the 2006 election
without any identification and who now lives
in a Downtown Eastside Single Room Occupancy
(SRO) hotel. “There’s a lot of important issues
that we need to have a voice for, like housing
and health.”
30
The only ID that will be acceptable for BC voters
will be a driver’s licence or a BC Identification card. If a voter doesn’t have either one of
those, they have to combine two documents
that proves their identity and address: like
a passport and BC Hydro bill.
According to Elections Canada, homeless electors who do not have the required identification
may register on Election Day as long as another
voter vouches for them. But that person must
be registered in the same polling division
(not just electoral district) and must have the
proper identification. That person can then
only vouch for one other voter. Considering
the realities of homelessness, this is a fairly
far-fetched arrangement for most people living
on the streets.
“What it really means for people who are homeless is that [the government] has reintroduced
a kind of property qualification for a vote,”
says Quail. “It took centuries of democratic
struggle to do away with those kind of things.
You can’t vote unless you’ve got a home that’s
got an address attached to it.”
Quail says the new rules will also hurt rural voters and aboriginal people – a Status Card will
not be considered acceptable documentation.
According to estimates from Election Canada,
roughly five percent of voters (or 700,000 Canadians) will be affected by the new rules.
“The changes to the Canada Elections Act are
going to have wide implications for marginalized people,” says Murray Mollard, executive
director of the BC Civil Liberties Association.
“There’s a variety of categories of people
who are going to be touched by this and we
really fear this will have huge disenfranchising
implications.”
The Harper government brought forward the
changes last year under the pretence that it
would prevent voter fraud. Similar rules were
implemented in Republican-controlled states
in the US after the 2006 mid-term election.
Although the former and current Chief Electoral
Officer, Jean-Pierre Kingsley and Marc Mayrand,
have said voter fraud is not a problem in Canada,
both the Liberal Party and the Bloc Quebecois
supported the Conservative’s amendment. The
NDP voted against the new rules.
Slovníček
Ballot – hlasovací lístek
polling station – volební místnost
swear an oath – odpřísáhnout
bastions – bašty, opěrné body
disregard – pohrdat
voter vouches – volební ručitel
far-fetched – přitažený za vlasy
aboriginal people – domorodé obyvatelstvo
estimates – odhady
disenfranchising – vyloučení z volby
(osob nebo celých skupin)
pretence – záminka
voter trajd – volební podvod
amendment – dodatek, pozměnění zákona
?dl[djkhWkl|Z
.
&
&
(
b
W
_l
j
i
[
\

bd
|
Dehc
Zb[c
Feij_[d_Óbc[c W Z_lW
')$''$(&&.jo
FhW^W'&$Æ
eno%De:"Ah|idpjh|
A_de7[he"8_eEae"H
mmm$dehcW
8hde)&$''$Æ'$'($(&&.
Fbp[ȸ'.$''$(&&. W
A_de<bZ
8k[dWL_ijW9bkX FedZȴb'&$''$ J[Wjhjhe
Y^[_ddo08[p[ibelÅX[
Ya[jjelia
fȼ[ZijWl[dl;nf[h_c[
dj|bdcfheijehkHeno
%De:
æj[h''$''$ ?dl[djkhWk
l|Z0Dehc|bd\[ij_lW
b(&&.
Åfh[c_hWÓbcɀpfheZ
kaY[?dl[djkhoWaedY
[hj
L|YbWlWAekXaWla_dȵ
7[he
b\[ij$Yp
aeida"fWdF|l[aWabWi_Ya
Ijȼ[ZW'($''$ H[jhel[Ȱ[hÅEjaH|
Ø^[dZ_a[felWdÇÓbco la_dȵEae
i[nk¾WcWȳWhiaaWXWh[jd
Ȱjlhj[a')$''$ Fh[c_hWÓbck E
7[he
fȼ[ZijWl[d8b[ZdekYhjȴdaWla_dȵ
oWlijWlo$
AjeckifekijWÓbcɀ"mehai^ef
$Yp
\[ij
cWb
deh
æfbdfhe]hWcdWmmm$
Ifedpeȼ_
C[Z_|bdfWhjd[ȼ_
FWhjd[ȼ_
Tiráž
Kodex prodejce
Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor
je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci.
Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní
prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy
a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní
práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur.
Adresa redakce: Nový Prostor, Vyšehradská 27/423, Praha – Nové Město,
128 00 , tel.: 220 199 301-2, fax.: 220 877 375, e-mail: [email protected]
koncept: Robert Sztarovics, šéfredaktor: Alexandr Budka, redakce: Martina
Křížková, Andrea Novotná, Zuzana Brodilová, korektury: Silvie Kratochvílová,
grafik: Štěpán Bartošek, regiony a obchod: Kristýna Srpová, tel. 773 153 381,
inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303
Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309,
Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová
([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Pekařská 18, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.:
776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky
Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava
– Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha,
tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16,
301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt,
tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová,
tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách
700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32,
Václav Kučera, tel.: 387 315 388
Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková
Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders.
Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911
Tisk: Europrint a. s.
Názory autorů nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
Ministerstvo práce
a sociálních věcí ČR
Středisko kresťanské
pomoci Pardubice
Prodejce Nového Prostoru nesmí:
1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu.
2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog.
3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak
společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci
nebo pracovníky výdejny.
4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli
nebo zdržovat dopravu.
5.Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na
sobě viditelně průkaz prodejce.
6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své
prodejní místo.
7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru.
8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně
označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy.
9.Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům.
10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího.
11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu.
12. Prodávat jiné zboží než časopisy.
13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií
a který musí nosit na viditelném místě.
14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor.
Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je
starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento
kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci
zastřešující pouliční časopisy z celého světa.
Stížnosti na prodejce v Praze
prosíme telefonujte na 608 259 039,
Alena Vosáhlová
V Brně na 776 782 468, Gábina
Hrozinová
Sbírkový účet je od
21. 3. 2008 obnoven.
Číslo účtu: 1061013598/5500