Asociace českých filmových klubů uvádí Projekt100/2013 v kinech

Aso c i ac e česk ých filmovýc h k lu b ů u vád í
P r oje kt 10 0 /20 13
v k i n ec h o d 2 4 . 1 . 2 0 1 3
/
w w w. p r oj e k t 1 0 0.c z
Projekt100/
Sunset Blvd.
Nejslavnější a nejtrpčí portrét hollywoodské
továrny na slávu je příběhem druhořadého
scenáristy Joea Gillise a zapomenuté hvězdy
němého filmu Normy Desmondové, kteří bez
skrupulí využívají jeden druhého k naplnění
svých ambicí. Normina posedlost návratem
na plátno a šílená touha Joea vlastnit vedou
ale nakonec k tragédii.
Technické údaje/
Programování
Sunset Blvd. / USA 1950 /
115 minut
Produkce
Charles Brackett
Hudba
Franz Waxman
Režie
Billy Wilder
Hrají
William Holden
(Joe Gillis),
Gloria Swansonová
(Norma Desmondová),
Erich von Stroheim
(Max von Mayerling),
Nancy Olsonová
(Betty Schaeferová),
Fred Clark (Sheldrake),
Lloyd Gough (Morino),
Jack Webb (Artie Green),
Cecil B. DeMille,
Hedda Hopperová,
Buster Keaton
Scénář
Billy Wilder,
Charles Brackett,
D.W. Marshman, Jr.
Kamera
John F. Seitz
Střih
Doane Harrison,
Arthur Schmidt
Ceny
Oscar 1950
– nejlepší scénář,
výprava, hudba
Zlatý glóbus 1950
– nejlepší drama, režie,
herečka v dramatu,
hudba
Dop. přístupnost
od 12 let
Žánr
drama
Originální verze
anglicky
Monopol
Od: 24. 1. 2013
Do: 31. 8. 2013
Titulky
české
Kopie
DCP a DVD
Formát
1.37 : 1
Programování
David Huspenina
[email protected]
telefon: +420 724 339 341
Další informace
www.acfk.cz/sunset-blvd.htm
www.projekt100.cz
Materiály ke stažení
www.acfk.capsa.cz
(jméno a heslo: guest)
Synopse
„Nebyl to nikdo. Jen druhořadý scenárista.“ V bazénu luxusního sídla plave mrtvola.
A než se jejího příběhu zmocní tisk, rozhodne
se sama vyprávět svůj příběh.
Joe Gillis je neúspěšný scenárista, jehož
poslední scénář odmítli s tím, že byl napsán
“z hladu”, na dveře mu klepou exekutoři
a jemu se otevírá jediná neradostná možnost
– vrátit se do rodného Ohia a pracovat tam
v místním plátku.
Útěk před věřiteli a prasklá pneumatika ho
přivedou až k velkolepému, ale omšelému
domu, který mu nápadně připomíná dům paní
Havishamové z Nadějných vyhlídek. Stejně
jako jeho obyvatelka, podivná výstřední žena,
žijící tu jen s mlčenlivým sluhou Maxem jako
v mauzoleu luxusu a vzpomínek.
„Já vás znám, vy jste Norma Desmondová.
Hrála jste v němých filmech. Byla jste velká
hvězda“
„Pořád jsem velká. Jen filmy jsou dnes malé.“
Když Norma zjistí, že Joe je scenárista, angažuje ho, aby jí pomohl dopsat scénář filmu
Salome, na němž pracuje už léta a který jí má
pomoci vrátit se na plátno.
Joeovi je sice jasné, že scénář je nepoužitelný, ale potřebuje peníze, a tak se cynicky rozhodne její nabídky využít. Norma se
ovšem Joea naprosto zmocní: nechá ho
přestěhovat do domu, absolutně si nárokuje
jeho čas a postupně se do něj zamiluje. Její
tyranie je ovšem zabalená do podoby citového vydírání a luxusních dárků. A Joe se
stále ochotněji stává gigolem, dokud se nesetká s mladou editorkou Betty, která sice
zamítla jeho poslední scénář, ale považuje
ho za talentovaného a povzbuzuje ho, aby
nerezignoval. Joe se pokouší žít oba své životy, ale Normino šílenství, resp. ztráta jejího
kontaktu s realitou postupuje. Odešle jejich
scénář do svého domovského studia Paramount, a když obratem přichází pozvání od
režiséra Cecila B. DeMillea, je přesvědčená,
že její sen se naplňuje. Její návrat na místa
slávy je sice dojemný, ale pravda je taková,
že studio má jen zájem zapůjčit si její luxusní vůz pro natáčení. Joe a Max jí to ovšem
milosrdně zatají a Norma se nadšeně vrhá
do příprav na svůj velký comeback. Krize se
dostavuje ve chvíli, kdy Norma objeví Joeův
vztah s mladou editorkou a Joe při bolestné
konfrontaci nejen ukončí svůj poměr s Betty,
ale prozradí Normě celou pravdu – ve studiu
o ni nestojí, dopisy od fanoušků jí píše oddaný Max a ona sama je zcela zapomenutá.
Je odhodlán vrátit se do Ohia, ale Normino
zklamání je příliš velké…
Film končí jednou z nejslavnějších scén
v dějinách kinematografie, která je de facto
Norminým vítězstvím, byť vítězstvím zahaleným milosrdným oparem šílenství. Policii,
která ji přijede zatknout za vraždu, pokládá
za filmový štáb a zpravodajské kamery za
filmové, a v poslední chvíli tak prožívá svůj
velký comeback.
„Pane DeMille, jsem připravena na detail.“
o filmu
Záměrem natočit film o Hollywoodu se Billy
Wilder zabýval už od 40. let, ale až jeho režijní úspěchy (noirová Pojistka smrti, 1944, oscarový Ztracený víkend, 1945, veleúspěšná
Zahraniční aféra, 1948) ho teprve na počátku
let 50. dostaly do pozice, kdy si podobný snímek mohl dovolit realizovat.
Ne náhodou nesl v době příprav nevinný pracovní název Plechovka fazolí (A Can of Beans)
– tématem filmu totiž měl být zcela v intencích Wilderovy dosavadní tvorby nepřikrášlený, sardonický obraz továrny na sny, ovládané
bezohledností, krutostí a ambicemi.
Režisérovi šlo především o autenticitu příběhu, a proto nejen že nechává postavy zmiňovat hvězdy a další osobnosti tehdejšího filmového světa, ale do malých roliček obsadil
i někdejší filmové veličiny, jako například le-
gendární hollywoodskou sloupkařku Heddu
Hopperovou či v rolích Norminých karetních
přátel i legendy Bustera Keatona, Annu Q.
Nilssonovou či H.B. Warnera (Joe jim ve filmu
říká voskové figuríny). Vrcholným tahem ale
bylo v tomto směru obsazení dvou hlavních
postav – Normy a jejího sluhy Maxe, který byl
v dobách slávy i jejím režisérem a manželem.
Wilder původně uvažoval o Mae Westové,
Mary Pickfordové i Pole Negri, ale byl to údajně režisér George Cukor, kdo mu na zahradě u šálku čaje navrhl Glorii Swansonovou.
Swansonová byla ve 20. letech jednou z největších hollywoodských hvězd, jejíž kariéra
se krátce po nástupu zvuku prakticky rozplynula, a Erich von Stroheim byl (jak to ostatně jeho postava ve filmu s trochou nadsázky
sama o sobě tvrdí) v éře němé kinematografie jedním z velikánů filmové režie. Navíc se ti
dva sešli při natáčení jednoho ze Stroheimových posledních filmů Královna Kelly (1929),
který nebyl nikdy dokončen a jehož ukázky
si Norma ve filmu nechává Maxem promítat.
Navíc samozřejmě veškeré fotografie v Normině domě jsou ilustrací skutečného filmového života Swansonové.
Poslední tečkou, činící ze Sunset Blvd. (dnešní terminologií) až dílo dokufikce, je obsazení
Cecila B. DeMillea, který nejen pro hrdinku
filmu ztělesňuje velikost a lesk Hollywoodu
v kontinuitě němého i zvukového filmu. Legendární režisér tu hraje sám sebe a oslovujeli Normu při její návštěvě studia slovy „Vítejte,
mladá kolegyně“, činí tak proto, že přesně tak
říkal Glorii Swansonové, s níž v němé éře natočil šest filmů. Návštěva navíc probíhá v jejich
domovském studiu Paramount, kde DeMille
v té době točil svůj film Samson a Dalila, jehož
štáb se tak zařadil mezi herce Sunset Blvd.
ovšem leží na Wilshire Blvd., asi šest kilometrů od Sunsetu (interiéry se natáčely ve studiu). Byt Joea Gillise v Alto Nido Apartments
se skutečně nachází v centrálním Hollywoodu a býval útočištěm mnoha ambiciózních
scenáristů, Joeovy scény s Betty byly točeny
v autentických prostorách scenáristické budovy v Paramountu a (dnes už neexistující)
Schwab’s Drug Store byl skutečnou oázou
lidí z Hollywoodu.
Snímek je dílem osvědčeného tandemu
Charles Brackett-Billy Wilder, který v té době
měl za sebou už spolupráci na 14 filmech, přičemž si tentokrát přizvali D.W. Marshmana
Jr., někdejšího novináře časopisu Life, který
Wildera tak zaujal svou inteligentní kritikou
režisérova předchozího snímku Císařský valčík, že se ho rozhodl angažovat. Tito tři scenáristé pak vytvořili film, pohybující se na pomezí filmu noir, hororu a melodramatu.
Fascinující obraz, který plynule a přirozeně
propojuje gotickou temnotu Normina domu
se střízlivou realitou vnějšího světa, je dílem
kameramana Johna F. Seitze, který s Wilderem natočil už Pět hrobů u Káhiry, Pojistku
smrti a Ztracený víkend. Seitz vzpomínal, že
dostával od Wildera jen minimum pokynů,
protože měl jeho plnou důvěru, dochovaný
scénář ovšem svědčí o režisérově dokonalé
představě o způsobu snímání filmu.
Klíčem k jeho atmosféře přitom byly i lokace a práce kamery. Snímek sice nese název
proslulého bulváru, kteří měří zhruba 35 kilometrů, prochází celým Los Angeles a stal se
de facto synonymem hvězdné slávy Hollywoodu, ovšem natáčelo se leckde jinde. K exteriérům Normina domu použili tvůrci sídlo průmyslníka J.P. Gettyho, resp. jeho ženy, které
Snímek byl na základě zkušebních projekcí několikrát upravován, nejvýrazněji asi
v úvodní scéně, která se měla odehrávat
v márnici, kam je přivezeno tělo Joea Gillise
a kde jeho mrtvola hovoří se svými „kolegy“.
Diváci ovšem reagovali bouřlivým smíchem,
proto Wilder umístil Joeovo tělo do bazénu,
byť scéna, kterou chtěl snímat z podhledu,
tak aby bylo vidět nejen plovoucí tělo, ale
i lidi, sbíhající se k bazénu, byla technicky mimořádně náročná.
Odborné, resp. hollywoodské publikum reagovalo na film většinou obdivně, snad s nejslavnější výjimkou mocného šéfa studia MGM
Louise B. Mayera, který po projekci na Wildera křičel: „Ty parchante. Zostudils průmysl,
který tě udělal a který tě živí! Měli by tě polít
térem, vyválet v peří a vyhnat z Hollywoodu.“
Film byl nominován na 13 Oscarů, získal však
jen tři a hlavní trofej mu toho roku uzmul
snímek Josepha L. Mankiewicze Vše o Evě
(All About Eve), který byl sice také málo přikrášleným pohledem do zákulisí showbyznysu, ovšem divadelního, což bylo pro Akademii
méně kontroverzní.
Po řadě pokusů o muzikálovou adaptaci byl
Sunset Blvd. konečně převeden do hudební
podoby v roce 1992, a to podle libreta Dona
Blacka a Christophera Hamptona s hudbou
Andrewa Lloyda Webbera.
V roce 1989 Kongresová knihovna zvolila
film jedním z 25 přelomových děl americké
kinematografie.
Režisér
Billy Wilder
22. června 1906 – 27. března 2002
Režijní filmografie:
Jedna z největších postav amerického filmu
patří ke generaci tvůrců, která odešla do Hollywoodu (ve Wilderově případě s krátkou zastávkou v Paříži) po nástupu Hitlera k moci.
Emigrace přišla v době, kdy se Wilder po dráze novináře ve Vídni a Berlíně začal v německé
metropoli prosazovat jako scenárista, včetně
spolupráce s Robertem Siodmakem na filmu
Lidé v neděli (Menschen am Sonntag, 1929).
Celá jeho rodina odmítla odjet za ním a její stopy mizí v koncentračním táboře Osvětim.
Navzdory jazykové bariéře se Wilder v Hollywoodu prosadil nejprve jako scenárista
– v letech 1939-50 především s Charlesem
Brackettem, od 1957 do 1981 s I.A.L. Diamondem – zpočátku nejúspěšněji pro svůj režijní idol Ernsta Lubitsche (např. Ninočka/Ninotchka, 1939).
Wilder v USA jako režisér debutoval komedií
Zuzanka v nesnázích (1942) a následovalo 24
filmů, za něž získal celkem 6 Oscarů – dva za
Ztracený víkend (scénář, režie), jeden za Sunset Blvd. (scénář) a tři za Byt (scénář, režie, produkce) a patnáct dalších nominací.
Přestože se Wilder věnoval v podstatě všem
žánrům, od romantické komedie přes muzikál
po válečné drama, k jeho nejúspěšnějším filmům
patří ty, v nichž zpochybňuje a se svým typickým
cynismem komentuje zdánlivě nenapadnutelné
morální hodnoty (nejen) americké společnosti. Během let tak dokázal popudit lihovarnický
průmysl (Ztracený víkend), Kongres (Zahraniční aféra), Hollywood (Sunset Blvd.), novinářské
kruhy (Eso v rukávu) i náboženské kruhy (Líbej
mě, hlupáčku). Válečné hrdinství dostává na
frak ve Stalagu 17, americký sen v Bytě a ctnosti
hned několika národů v Raz, dva, tři.
• 1934 – Mauvaise graine
• 1942 – Zuzanka v nesnázích (The Major and the Minor)
• 1943 – Pět hrobů u Káhiry (Five Graves to Cairo)
• 1944 – Pojistka smrti (Double Indemnity)
• 1945 – Death Mills (Mlýny smrti)
• 1945 – Ztracený víkend (The Lost Weekend)
• 1948 – The Emperor Waltz (Císařský valčík)
• 1948 – Zahraniční aféra (A Foreign Affair)
• 1950 – Sunset Blvd.
• 1951 – Eso v rukávu (Ace in the Hole)
• 1953 – Stalag 17 (Stalag 17)
• 1954 – Sabrina (Sabrina)
• 1955 – Slaměný vdovec (The Seven Year Itch)
• 1957 – Přelet přes oceán (The Spirit of St. Louis)
• 1957 – Odpolední láska (Love in the Afternoon)
• 1957 – Svědek obžaloby (Witness for the Prosecution)
• 1959 – Někdo to rád horké (Some Like It Hot)
• 1960 – Byt (The Apartment)
• 1961 – Raz, dva, tři (One, Two Three)
• 1963 – Sladká Irma (Irma la Douce)
• 1964 – Líbej mě, hlupáčku (Kiss Me, Stupid)
• 1966 – Štístko (The Fortune Cookie)
• 1970 – Soukromý život Sherlocka Holmese (The Private Life of
Sherlock Holmes)
• 1972 – Nebožtíci přejí lásce (Avanti!)
• 1974 – Na titulní straně (The Front Page)
• 1978 – Fedora (Fedora)
• 1981 – Kamaráde, kamaráde (Buddy, Buddy)
Herci:
William Holden
17. dubna 1918 – 12. listopadu 1981
Hledal-li Wilder pro svého Joea Gillise klasického outsidera, pak William Holden byl
správnou volbou. Od jeho nadějného debutu
v adaptaci Odetsova dramatu Golden Boy
uplynulo už jedenáct let a Holden se protloukal v menších a nepříliš zajímavých rolích.
Byla to ale právě role Gillise, která znamenala v jeho kariéře zásadní obrat a nasměrovala ho jak k hereckému Oscarovi (za Wilderův
Stalag 17), tak k dlouhé řadě velmi rozmanitých rolí v mnoha slavných amerických
filmech: např. The Moon Is Blue (Měsíc je
modrý, 1953), Executive Suite (Správní rada,
1954), Sabrina (Sabrina, 1964), Děvče z venkova (Country Girl, 1954), Mosty na Toko-Ri
(The Bridges at Toko-Ri, 1954), Je krásné
lásku dát (Love Is a ManySplendored Thing,
1955), Piknik (Picnic, 1955), Most přes řeku
Kwai (The Bridge on the River Kwai, 1957),
Divoká banda (The Wild Bunch, 1969), Skle-
něné peklo (The Towering Inferno, 1974).
Poslední z celkem tří oscarových nominací
získal Holden za snímek Sidneyho Lumeta
Televizní společnost (Network, 1976).
Gloria
Swansonová
27. března 1899 – 4. dubna 1983
„Musíte si uvědomit, že to byla hvězda, které se ve své době nechala nosit ze šatny do
ateliéru v nosítkách. Když si vzala markýze
de la Falaise a připlula na lodi z Evropy do
New Yorku a pak vlakem sem do Hollywoodu,
lidé házeli na koleje plátky růží. Byla to jedna
z těch nadčasových hvězd, a když se v Sunsetu vrátila k natáčení, dřela jako kůň.“
—Billy Wilder
Gloria Swansonová byla skutečně jednou
z královen němého Hollywoodu a pomohla jí k tomu zejména spolupráce se Cecilem
B. DeMillem. Do doby, než se s ním setkala,
působila u Macka Sennetta, nikoli ovšem
v jeho honičkových groteskách, nýbrž v sérii
romantických komedií. Stejně úspěšná byla
i v plačtivých melodramatech, skutečné herecké možnosti jí ovšem nabídl až DeMille
u Paramountu v řadě obratných, elegantních
a dvojsmyslných milostných frašek. To už z ní
ovšem byla ikona nejen filmová, ale i módní,
neboť Swansonová dobře chápala sílu publicity a dokázala s ní dokonale pracovat.
V roce 1927 využila své moci a rozhodla se
neprodloužit u Paramountu smlouvu a osamostatnit se. Výsledkem byl jeden z jejích
nejúspěšnějších němých filmů Tělo je hříšné
(Sadie Thompson, 1928), poněkud kontroverzní, ale velmi úspěšná adaptace povídky
W. Somerseta Maughama Rain – a nedokončené drama Ericha von Stroheima Královna
Kelly. Swansonová překvapivě dobře technicky zvládla i přechod ke zvuku, její zvukové filmy ovšem nebyly příliš úspěšné a ona v roce
1934 odešla do ústraní. Díky Sunset Blvd. se jí
ale (na rozdíl od její hrdinky) podařil dokonalý
comeback. Poté už se objevovala jen sporadicky na plátně i televizních obrazovkách.
Erich
von Stroheim
22. září 1885 – 12. května 1957
„Bylo v něm něco velkého. Když udělal chybu, byla grandiózní, a když byl dobrý, byl
prostě třída.“
—Billy Wilder
Legendární a mýtická (i když ony mýty nejraději vytvářel sám) postava amerického
filmu je klasickým příkladem tragického
střetu geniálního a výstředního tvůrce s hollywoodským systémem. Erich von Stroheim,
rodák z Vídně (ovšem bez onoho von) se
dostal k filmu v roce 1914 a záhy se stal členem společnosti D.W. Griffithe, u nějž působil
jako herec malých rolí, asistent režie a vojenský poradce. Velmi záhy si přitom začal
pěstovat image rigidního a autokratického
pruského důstojníka s monoklem, s níž měl
být na dlouhá léta identifikován. V roce 1919
přesvědčil Carla Laemmleho, aby mu dovo-
lil režírovat první film Slepí manželé (Blind
Husbands), který spolu s dvojicí dalších filmů
– Ďáblova propustka (The Devil‘s Pass Key,
1920) a Bláhové ženy (Foolish Wives, 1922)
– tvoří trilogii příběhů milostných trojúhelníků, sofistikovaných melodramat, která se na
svou dobu vyznačovala neobvykle realistickým ztvárněním. Stroheimova sebevědomá
arogance a neúnosná velkorysost ve vztahu
k rozpočtům a natáčecím plánům ovšem začala vést ke střetům s vedením studií, takže
následující Merry-Go Round (1923) mu byl
odebrán a dokončen jiným režisérem a jeho
mistrovské dílo Chamtivost (Greed), které
točil 1923-25, bylo z původních více než osmi
hodin proti režisérově vůli zkráceno na dvě
a půl (původní verze dnes už neexistuje).
Podobně tragicky skončila Královna Kelly
(Queen Kelly, 1928), kterou mu producent
Joseph P. Kennedy nedovolil dokončit. Poté
už Stroheimova režijní dráha velmi strmě
upadala a on se po nástupu zvuku uplatnil
především jako herec, nejznáměji asi v Renoirově Velké iluzi (La grande illusion, 1937),
Wilderových Pěti hrobech u Káhiry (1943)
a právě Sunset Blvd.