SC06/1 - Náboženská společnost českých unitářů

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
1
leden–březen
2006
ročník ii
******************************************
Obsah čísla 1:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 1 ............................... s. 1
SCHWARZ, Jan: Problém utrpení v lidském životě .............
..................................................................................... s. 2–17
LOVČÍ, Radovan: Vzpomínka na Jiřinu Chudkovou ..........
......................................................................................... s. 17
VIKTORA, Viktor: Jiřina Chudková očima Viktora Viktory
................................................................................... s. 17–19
LOVČÍ, Radovan: Ohlédnutí za Oznamovatelem. Bibliografie článků z časopisu Oznamovatel Obce unitářů v Plzni
(1999–2005) ................................................................. 19–26
******************************************
Úvodník:
Vážení a milí čtenáři,
v tomto čísle našeho časopisu najdete článek z pera rev. ThDr. Jana
Schwarze, někdejšího husitského patriarchy, jenž po svém odchodu
z Církve československé husitské zakotvil v řadách Náboženské společnosti českých unitářů. Dr. Schwarz v příspěvku předkládá svůj osobitý
pohled na problém utrpení v lidském životě. Další článek, nepočítám-li
nyní můj stručný vysvětlující úvod k němu, je od profesora Viktora Viktory. Jde o smuteční řeč, kterou pan profesor přednesl loni v únoru na
pohřbu dr. Jiřiny Chudkové, naší členky a bývalé laické unitářské kazatelky, jejíž odkaz bychom tímto rádi připomenuli. V posledním příspěvku, který pochází z mého pera a jenž obsahuje bibliografii plzeňského unitářského časopisu Oznamovatel, jsem se pokusil symbolicky
rozloučit s naším minulým periodikem. Jeho stručné dějiny jsou nastíněny před samotným bibliografickým přehledem. A nyní už zbývá toliko popřát příjemné čtení!
Radovan Lovčí
******************************************
1
Utrpení v životě člověka
Jan Schwarz
O hroznu v lisu
Proč spravedliví lidé trpí?
Hijob, kníže bolesti a utrpení
Je Bůh všemocný?
Desatero bolesti
O hroznu v lisu
Všichni jsme ve svých životech prožili, prožíváme anebo ještě
budeme prožívat bolest. Bolest je signálem, který nás varuje, že s námi
není něco v pořádku. Bolest pociťujeme nejen v nemoci, podobně jsme
sklíčeni zármutkem nad ztrátou blízkého člověka, je nám těžko, když
nás opouští partner, když ztrácíme důvěru k přátelům, když se proti
nám z jakéhokoliv důvodu někdo staví nepřátelsky a snaží se nám ublížit, když se cítíme být někým podvedeni, zneužiti, opuštěni. Stejně těžce prožíváme neúspěchy a nezdary v našem snažení. Zármutek, zoufalství, lítost a slzy se v takové chvíli zmocňují našeho srdce, zahalují naši bytost do hlubokého smutku a my se s pocitem hořkosti ptáme: „Co
se stalo? Proč se nám to stalo? Proč se to stalo právě teď a mně?“
Odpověď se v takové chvíli může zdát zcela nedostatečná. Ať
už si odpovíme sami, utěšují-li nás přátelé nebo s námi hovoří psycholog, psychiatr či osoba duchovní, stále v nás zůstává pocit bezradnosti
nad osudovou chvílí životní zkoušky.
Osobní bolest působí trýzeň a dlouho dohořívá jako oheň, který
byl zapálen v té či oné konkrétní situaci, a my se ptáme, jestli je nám
souzeno nechat oheň bolesti a smutku tiše dohořet ve svém nitru, anebo máme hledat nějaké řešení pro utišení bolesti. Jen jedno je jisté,
každá bolest v plynoucím čase slábne a doznívá. Nezmizí třeba docela,
ale ztiší se. Díky každé nově prožité bolesti objevujeme i nové pohledy
2
na život. Přemítáme o smyslu života a osobní bolest v nás zatím dál
přetavuje naše myšlenky a připravuje nás do nové situace: bolest hněte
lidskou osobnost nejen k větší odolnosti, ale vyvolává i dříve nepoznané touhy: po lásce, dobru, pravdě, přátelství, obnově citu a zdraví.
Snad proto Talmud připodobňuje člověka k hroznu a utrpení k lisu,
který z lidí vymačkává to nejlepší víno. Člověk v utrpení a v bolesti těla i ducha touží daleko horlivěji po místě, kde by utišil svou žízeň po
věčném dobru, pravdě a kráse; hledá Boha, dárce života a pramen věčnosti; zpytuje Boží vůli ve snaze porozumět každé zdrcující události.
Často si pod tíhou utrpení a osobní zodpovědnosti pokládáme otázky:
„Učinili jsme něco špatně? Potrestal nás Bůh? Jaký má smysl naše
utrpení?“
Proč spravedliví lidé trpí?
Rabín Harold S. Kushner napsal pod dojmem smrti svého těžce
nemocného syna knihu: „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“
(1981, u nás Praha, Portál 1996). Četly ji miliony lidí na celém světě.
Miliony lidí totiž prožívají každodenně svá citová i tělesná zranění
a kladou si tuto zásadní otázku. Jako kněz jsem slyšel tisíckrát od lidí
námitku: „Jak můžete ještě věřit v Boha, když zuří nespravedlivé války, tisíce nevinných lidí umírají na epidemická onemocnění, když se
tak zlé věci stávají dobrým lidem?“. Zlo, trvale provázející světové
události, vyvolává v lidech ztrátu iluzí o spravedlivém a poctivém světě, nad nímž by měl podle jejich představ sídlit dobrotivý, laskavý
a všudypřítomný Bůh.
Za desetiletí duchovní práce jsem se naučil tiše naslouchat lidem, kteří mi svěřovali své bolesti. Stoletá paní Anežka si přála umřít,
protože žila ve světě, kterému nerozuměla. Celá její generace už odešla
na věčnost a svět, z něhož byla nečekaně po zákeřné chorobě odvolána
i její dcera, se od základů změnil. Další žití pro více než stoletou paní
ztrácelo s každým novým ránem smysl.
Jiná žena, pro změnu nešťastná maminka, se mi svěřila s tragickým onemocněním svého malého syna a úpěnlivě prosila Boha na kolenou o každý den jeho života na Zemi. „Neber mi ho, Bože, dřív, než
takovou bolest dokážu unést“, šeptala každý den stokrát při pohledu na
3
jeho křehkou postavičku schoulenou na lůžku. Další lidé mi popisovali svá utrpení, bolesti, nemoci, selhání přátel. A ode mne, od svého
kněze, od přítele, vzdělaného ve věcech Boží vůle, očekávali vysvětlení. „Proč vždycky ti nepraví lidé vážně onemocní? Proč trpí, proč předčasně umírají, když je Bůh spravedlivý a ve světě ztělesňuje lásku?“
Kdysi jsem hovořil s rodiči, kteří se nemohli smířit se ztrátou
své dcery. Byl to velmi těžký rozhovor. To děvče jako jediné v rodině
pravidelně navštěvovalo bohoslužby. Na cestě z kostela jí srazilo na
křižovatce auto. Zemřela téměř okamžitě po převozu do nemocnice.
Šokovaní rodiče mě pozvali na návštěvu a já přicházel s pocitem naprosté bezradnosti. Jak mohu zmírnit takovou bolest? Sotva jsem usedl
za stůl, řekli mi do tíživého ticha. „Víte, pane faráři, neměli jsme ji
nechat chodit do kostela samotnou.“ A já překvapeně zjistil, že se cítí
osobně zodpovědní za smrt své dcery. Bůh se v jejich mysli stal nelítostným soudcem a krvežíznivým katem, který se rozhodl potrestat
jejich nevěru. Je Bůh skutečně tak tvrdý Pán světa? Nebo je nejvyšším
projevem Lásky ve vesmíru?
Jsou dva základní pocity, které v nás vyvolá nenadálé neštěstí.
Ten první nám vnucuje myšlenku. „Jsi vinen! A proto tě Bůh potrestal!“ Druhý pocit je stejně intenzivní jako ten první. „Bůh neexistuje. Kdyby vládl nad tvým životem, nenechal by tě přece zbytečně
trpět.“ Někdy se stává, že lidé, náhle zasaženi utrpením a bolestí, postupně přecházejí od prvního názoru k druhému. Na nepochopitelnosti
a absurdním utrpení člověka to v jejich pohledu nic nemění.
Lidé duchovně zaměření hledají smysl životních zkoušek a vysvětlení lidské bolesti v textech posvátných knih, které byly sepsány
osvícenými autory. Ti se zabývali otázkami Božího panování nad stvořeným světem už před staletími. Např. 92. žalm chválí Boha za nádherný svět a píše se v něm, že jen lidé hloupí v něm vidí chyby, protože jsou netrpěliví a nedají Bohu čas, aby se jeho spravedlnost mohla
projevit.
Tvoje činy, Hospodine, jsou tak velkolepé,
Tvoje záměry jsou přehluboké!
Tupec o tom neví,
Hlupák tomu nerozumí.
4
Svévolníci bují jako plevel,
Všichni pachatelé ničemnosti rozkvétají,
Aby byli navždy vyhlazeni…
Spravedlivý roste jako palma,
Rozrůstá se jako libanonský cedr …
Aby hlásal, že Hospodin je přímý,
Skála má, a podlosti v něm není.
(Ž 92,6–8.13.16)
Z žalmu je patrné, že zlo přítomné ve světě nemá žádný vliv na
Boží právo a spravedlnost. Přirovnává zlé svévolníky k plevelu a spravedlivého k palmě nebo cedru. Když zasadíte semeno plevele a palmy
v jeden den, plevel vzejde mnohem rychleji. Člověk, který by nevěděl
nic o přírodě, by z toho musel usoudit, že plevel vyroste nakonec větší
a silnější než palma, protože roste rychleji. Ale zkušený pozorovatel ví,
že plevel roste rychle jen krátkou dobu, aby během několika měsíců
zvadl a uhynul, zatímco palma roste pomalu, ale roste do výše a přežije
i několik generací.
Žalmista také upozorňuje, že naivní a netrpěliví lidé, když vidí,
že se zlým daří dobře a že čestní lidé trpí, docházejí k závěru, že se vyplácí být zlý. Jen se podívejte z větší perspektivy, radí žalmista,
a uvidíte, že ti zlí sice bují rychleji, ale zhynou jako plevel, zatímco
spravedliví se prosadí pomalu, ale jistě porostou jako palma nebo cedr.
Samozřejmě můžeme hned teď jmenovat tisíc příhod a tragédií, které
dokazují, že ne vždy spravedlivý člověk roste jako cedr, zatímco zlí
hynou jako plevel. Tisíce dobrých lidí umírají na dálnicích, při leteckých a přírodních katastrofách, tisíce lidí umírají hromadně při epidemiích a válečných akcích. Mnoho utrpení by se dalo snést, kdybychom
znali jeho smysl. „Chci vědět, proč jsem tak těžce nemocný, a budu
klidně trpět dál“, řekl mi pacient v nemocnici, stižený roztroušenou
sklerózou. „Proč?!“ To je nejpalčivější otázka lidí, kterých se dotkla
bolest.
Také Jan Amos Komenský odešel do nuceného exilu a procházel světem jako muž bolesti, velké touhy po spravedlnosti a už nikdy
nenaplněné naděje po návratu do vlasti. Při své pouti světem se musel
5
vyrovnávat s předčasnou smrtí svých dětí i manželek, se ztrátou své
dlouholeté práce, s doživotním vyhnanstvím, aby se nakonec vyznal
v labyrintu svého putování světem: „Nepokojné je moje srdce, Bože,
dokud nespočine v Tobě.“
Kdysi jsem četl příběh, který se snažil obrazně vysvětlit, proč i
spravedliví lidé procházejí utrpením, jehož smysl jim dosud uniká. Bůh
je v něm představen jako tvůrce goblénu. Z lidského pohledu, na rubu
naší dočasné pozemské existence, vidíme jen změť mnoha nitek
a uzlíků, které ani při bližším zkoumání nedávají žádný smysl.
Všechno pochopíme až při pohledu z druhé strany. Na líci věčnosti se
sbíhají nitky všech barev, aby spoluvytvářely nádherný obraz. „Také
my třeba jednou na druhé straně pochopíme smysl našich krátkých
radostí a zdánlivě nekonečných bolestí“, řekl jsem si při představě Božího vesmírného díla, v jehož schématu můj jeden jediný, dočasný život zapadá do úžasného vzorce věčnosti.
Někteří lidé se domnívají, že Bůh má dobré důvody pro to, aby
nás nechal trpět. Dějiny Židů jsou dějinami pronásledování, bolesti
a utrpení. Vyvolený lid z pokolení Abraháma, Izáka a Jákoba. Jakou
vyvolenost vlastně prožíval po staletí? Vyvolenost k oběti, okrádání,
znásilňování, vyhánění do ghett a jejich vypalování, vyvolenost
k pogromům a promyšlenému zabíjení? Židé byli po staletí hnáni
Evropou z místa na místo jako štvanci, nesměli konat žádná povolání,
nesměli vlastnit a obdělávat půdu, lichva se jim stala vnuceným živobytím i prokletím, až holocaust ve 20. století ukončil jejich tragickou
pouť po evropském kontinentě vraždou šesti milionů Židů. Z toho půl
druhého milionu povražděných a jistě nevinných dětí. Přesto zůstává
v pokladnici lidského poznání, vědy a kultury úžasné dílo, které vyrostlo z kořenů židovského ghetta a obohatilo celý svět. Jak tomu máme rozumět? Musí člověk tolik trpět, aby pozvedl svůj pohled výš? Je
někde na světě srovnatelná bolest a utrpení s těmi, kteří byli vyvoleni
samotným Bohem? Rabín Josef Solovejčik přesto učí, že „...Utrpení
přichází, aby člověka zušlechtilo, aby očistilo jeho myšlenky od pýchy
a povrchnosti, aby rozšířilo jeho obzory. Zkrátka smyslem utrpení je
náprava toho, co je v osobnosti člověka špatné.“
Lidé, hledající smysl a podstatu utrpení, přirovnávají Boha
k milujícímu Otci. Podobně jako pozemští rodiče musí potrestat dítě,
6
které milují, a činí tak pro jeho dobro, tak i Bůh nás trestá z lásky. Až
dítě dospěje, pochopí, že trest byl moudrý a nutný. V knize Přísloví
čteme: „Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje, jako otec synu,
v němž nalezl zalíbení (Př. 3,12)“. A jiná moudrost říká, že když chce
Bůh někoho potrestat, splní všechna jeho přání. Také v ostatních náboženstvích se potkáváme s hledáním odpovědi na původ a smysl utrpení. Budhisté učí, že člověk si utrpení přivodí svým vlastním chtěním.
Něco chtít, po něčem toužit, to je první krok k bolesti a utrpení. Tento
jistě moudrý postřeh také vysvětluje statistickou záhadu, podle níž největší procento sebevražd není v chudinských čtvrtích, ale naopak mezi
dobře zaopatřenými milionáři.
Vraťme se však do Bible a ke komentářům. Velké biblické postavy mají jedno společné. Všechny prošly zkouškou utrpení. Abrahám
se trmácel na Boží příkaz přes celý tehdejší svět, aby se nakonec na
Boží pokyn odhodlal k oběti svého jediného syna. Abrahámův syn
Izák, provázející otce k obětišti a nic zlého netuše, skončil svázaný
provazy na hranici a v šoku hleděl do očí Abraháma, s neuvěřitelnou
myšlenkou, že se ho otec chystá zákeřně usmrtit jen proto, aby se stal
praotcem nespočetného lidu, kterého bude jako písku na břehu
mořském. Také Jákobův milovaný syn Josef skončil díky proradnosti
závistivých bratrů jako otrok a díky Putifarově manželce i za mřížemi
vězení v Egyptě, aby teprve po sedmi letech tučných a hubených zachránil celou rodinu před hladomorem v Kenaánu. Ani Mojžíš neměl
od narození na růžích ustláno. Malého chlapce rodiče neusmrtili, jak
znělo striktní nařízení faraóna, ale hned po narození ho vložili do vysmoleného košíku a on plul po hladině Nilu vstříc velmi nejasné
budoucnosti. V dospělosti Mojžíš utíká před trestem za vraždu egyptského sluhy do vyhnanství na poušť k Midjáncům, vede lid z otroctví
suchou nohou přes Rákosové moře do země zaslíbené, aby sám do
země otců nikdy nevstoupil. Měl jsem možnost hovořit o Mojžíšově
osudu s prof. Davidem Flusserem v Jeruzalémě. Jak staré prameny
napovídají, Mojžíš zemřel rukou proradných kněží na hoře Nebo, na
vrcholu Pisgy, neboť váhal překročit Jordán, zatímco mladý Jozue se
svými bojovníky byl již připraven.
Prorok Jonáš v těle velké ryby si hořce stěžoval na svůj osud.
Jiný z velkých proroků byl vsazen do klády a přeříznut pilou. Také Je7
žíš se v zahradě getsemanské potil krví a kráčel odevzdaně vstříc utrpení. Proč? Je Bůh sadista? Libuje si v trestání lidí, kteří se bezmocně
odevzdávají do jeho vůle?
Talmud popisuje disputace rabínů před více než dvěma tisíci
lety a vysvětluje Abrahámovu zkoušku takto: „Když půjdete na tržiště,
uvidíte hrnčíře, jak tluče do svých hliněných hrnců holí, aby ukázal,
jak jsou pevné a odolné. Ale moudrý hrnčíř tluče jen do nejpevnějších
nádob, nikdy ne do těch, které mají nějakou chybu. Stejně tak Bůh sesílá zkoušky a soužení pouze na lidi, o nichž ví, že jsou schopni obstát,
aby se od nich i ti ostatní mohli poučit, jak velká a mocná je jejich
duchovní síla.
Co si ovšem počnu s lidmi, které jsem osobně znal a kteří byli
zlomeni zákeřným utrpením až k předčasné smrti? Lze někoho utěšit
poučením, že z Boží vůle odešel na věčnost, kde je mu dobře, zatímco
naše srdce touží po blízkosti milovaného člověka? Nezbývá než se
v myšlenkách vrátit ke goblénu, na kterém Bůh tká nití času a osudu
v životě lidských bytosti další, sám o sobě lidem nic neříkající, zdánlivě zmatený uzlík na tkanině věčnosti.
Tuším, že věčnost odpoví na naše otázky. Třeba jen černou
tmou, jak tvrdí nevěřící pesimisté. Třeba tím nejkrásnějším obrazem.
Ale teď mi tohle tvrzení nestačí. Lidé obviňují Boha, že je příčinou našeho utrpení. Bible však říká něco zcela opačného. „Nikoliv utrpení,
ale pomoc mi přichází od Hospodina (Ž 121)“. Proč spravedliví trpí?
Jmenoval jsem namátkou Abraháma, Izáka, Josefa, Jonáše, Izaiáše,
mohl bych jmenovat i další biblické postavy, které prošly cestou utrpení k poznání Boha a jeho vůle. Můžete zapsat sami i své jméno do toho
nekonečně dlouhého seznamu trpících osob, ale tím nejslavnějším
trpitelem v lidských dějinách už bude asi až do konce časů starověký
kníže Hijob, tedy onen pověstný biblický Jób. Otevřeme tuto knihu na
chvíli pro naše vlastní poučení.
Hijob, kníže bolesti a utrpení
Už před třemi tisíci lety se prý u stanů kočovných kmenů
v pouštích starověké Palestiny vyprávěl příběh zbožného a poslušného
Jóba, který nikdy nehřešil a Bůh ho zahrnul bohatstvím a požehnal mu
8
každé jeho dílo. Jednoho dne se ve shromáždění synů Božích objevil
i Satan, který dosud procházel křížem krážem zemi a pozoroval svět.
Nyní vedl s Bohem rozhovor o Jóbovi, kterého Bůh chválil za jeho
věrnost a zbožnost. Satan ale opovrhoval Jóbovou zbožností a říkal
Bohu: „Chráníš jeho dům a všechno, co má. Dílu jeho rukou žehnáš
a jeho stáda se rozrostla. Ale jen vztáhni ruku a zasáhni všecko, co má,
a hned ti bude zlořečit.“
Bůh Satanovu výzvu přijal. Aniž by Jóba varoval, zničil jeho
dům, usmrtil dobytek a zabil děti. Celé jeho tělo pokryl vředy, které
mu působily mučivou bolest. Vlastní žena Jóba nabádala, aby zlořečil
Bohu, i kdyby to mělo znamenat jeho vlastní zkázu. Podle ní už Bůh
nemohl Jóbovi udělat nic horšího. Také tři Jóbovi přátelé přicházejí,
aby svého známého utěšili v soužení. Nabádají ho, aby se vzdal své
zbožnosti, když za ni dostává od Boha tak strašnou „odměnu“. Ale Jób
zůstává pevný ve víře. Žádná z prožitých katastrof ho nesvedla k tomu,
aby zradil a dál je oddaný Bohu. V závěru dramatického příběhu se
objevuje sám Bůh a kárá přátele Jóba za jejich domněnky a naivní rady
a odměňuje Jóba za věrnost. Dává mu nový domov, nový majetek
a nové děti. Poučení z příběhu je následující: „Když vás potkají zlé časy, nepodléhejte pokušení vzdát se víry v Boha. Bůh má pro to, co dělá, své důvody. Pokud se budete držet Boha pevně a dostatečně dlouho,
nahradí vám nakonec všecko prožité utrpení.“
Přiznávám se, že jen stěží mohu věřit v Boha, jakého mi tento
příběh při povrchním přečtení nabízí. Bůh přece není rozmarný a všemocný panovník, který klidně sešle na nejoddanější služebníky nesnesitelná muka a dopustí vraždění jejich dětí jen proto, aby vyhrál sázku
se Satanem. Poučení příběhu je daleko hlubší a nachází se v několika
rovinách.
1. Satan není jen jakési obyčejné zlo, Satan je, podobně jako Kristus, jedním z duchovních knížat. Satan je Synem Božím, který
na Zemi zápasí o vládu nad světem. Boj dobra a zla tedy není
ještě zdaleka dobojován.
2. Není pravda, že spravedlivému člověku se nestane nic zlého.
Naopak, spravedliví lidé snášejí často největší utrpení. Boj
dobra a zla se neodehrává někde daleko, ale přímo mezi námi.
9
3. Prožité utrpení nás má zocelit, v bolesti dozráváme k novému
poznání. Jenže ani věřící lidé, podobně jako Jóbovi přátelé,
často nerozumějí ranám osudu svých bližních a snaží se je
vysvětlit konvenčními náboženskými poučkami: „Zhřešil jsi
a proto tě Bůh trestá“. Jenže u Jóba se ukazuje, že tomu tak
vždy není. Nemoc a utrpení není vždy pouhým trestem, ale cestou k novému poznání. Teprve v otevřeném duchovním rozhovoru se Jóbovi před očima otevírá propast mezi jeho myšlením a logikou na jedné straně a majestátem Božím na straně
druhé.
4. Jób přísahá na svou nevinu. Vyzývá Boha, aby předložil své
důkazy, nebo přiznal, že Jób je spravedlivý a trpí nevinně.
A Bůh se zjevuje v hrozivé smršti, aby Jóbovi odpověděl. Tuto
odpověď není snadné pochopit. Prolamuje se z věčnosti Boží
jsoucnosti do časnosti lidského života. Bůh se zjevuje jako
stvořitel světa, který připomíná člověku, že je pouhou součástí
stvoření, a proto nemůže porozumět všemu. Jób v řeči Boží pochopil, že důvodem Božího mlčení není pýcha a nadřazenost
Stvořitele, ale nebetyčná propast, která zeje mezi světem času
a prostoru naší pozemské existence a neuchopitelnou věčností,
podobně nekonečná je propast mezi lidským pohledem na svět
a Boží skutečností. Bůh hovoří z bouře těmito slovy
... Kde jsi byl, když jsem zakládal Zemi?
Pověz, víš-li něco rozumného o tom.
Víš, kdo stanovil její rozměry,
kdo nad ní natáhl měřící šňůru?...
... Kdo sevřel moře vraty,
když se valilo z lůna země, …
... když jsem mu stanovil meze …
A řekl: Až sem smíš přijít, ale ne dál ...
... Přišel jsi někdy ke skladům sněhu?
Spatřil jsi sklady krupobití ...
... Opatroval jsi laň, když rodí? …
... Byly ti odkryty brány smrti? …
... Víš, kde je cesta k obydlím světla? …
10
...Tušil jsi, že se jednou narodíš
a jak velký bude počet tvých dnů?
... Řídí se snad sokol tvým rozumem, když vzlétne ...
... Což se na tvůj rozkaz orel vznese,
aby si vysoko udělal hnízdo? (Jb 38,39)
A tak Jób náhle poznává Boha v jeho moci, spatří Boha Tvůrce,
Pána zvěře i ptactva, Pána celého vesmíru. A přiznává se pokorně:
„Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr není tobě neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal
jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které
neznám … Jen z doslechu jsem o tobě slýchal, teď však jsem tě spatřil
vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a v popelu“.
(Jb 42, 1-6)
Příběh knížete Hijoba fascinoval lidi od úsvitu starověku. Mne
zaujalo, jak od základů vyvrací tři základní články víry, které podvědomě a rádi přijímáme:
1. Bůh je všemohoucí a působí všecko, co se na světě děje. Nic se
nestane bez jeho vůle.
2. Bůh je spravedlivý a stará se o to, aby lidé byli odměněni po
zásluze. Proto se dobrým lidem daří dobře a zlí jsou potrestáni.
3. Já sám jsem dobrý člověk a proto se nemám čeho bát.
Podle Jóba je však Bůh Tvůrce mimo jakékoliv lidské pojetí
spravedlnosti, je tak mocný, že se na něho nevztahují žádná morální
pravidla, a už vůbec ne ta, která stanovil člověk. Jób poznává sám na
sobě i v rozhovoru s Bohem, že zlé věci se v tomto světě mohou stát
i dobrým lidem. Neboť Bůh je tak mocný, že založil zemi a celý viditelný svět, ale sám v tomto stvořeném světě zápasí o vítězství dobra
nad zlem. Náš viditelný svět je místem stvořeným Bohem k odvěkému
zápasu dobra a zla a člověk se má rozhodnout, kam se postaví. Na stranu dobra? K Bohu, který vede tento boj o vítězství s mocností zla? Nebo právě na druhou stranu? Anebo jak se to kdy hodí?
Příběh Jóba nás varuje: Nevinné lidi bez ohledu na Boží vůli
skutečně může postihnout neštěstí. Mohou se jim stát mnohem horší
věci, než si zaslouží, mohou ztratit zaměstnání, přijít o velké jmění,
těžce onemocnět, jejich děti mohou náhle zemřít, nebo jim působit trá11
pení. Ale když se to stane, neznamená to, že je Bůh trestá, protože
udělali něco zlého. Utrpení a neštěstí nepochází od Boha.
Zásadní poučení z příběhu o Jóbovi plyne z jeho nového
vztahu k Bohu. Nemáme se už ptát: „Bože, proč mi to děláš?“, ale
spíš: „Bože, pohleď, co se mi přihodilo. Můžeš mi nějak pomoci? Vím,
že v tomto zápase stojíš na mé straně. Nenaříkám ani nevyčítám, ale
čekám v naději na tvou pomoc“. K tomuto závěru došel i rabín
Kushner ve své knize „Když se zlé věci stávají dobrým lidem“, napsané pod dojmem zákeřného onemocnění a kruté smrti vlastního
syna. „Bůh neodsoudil život mého dítěte k takovému zániku“,
poznává americký rabín. „Stál se mnou i s mým synem na straně
života“.
„Kde byl náš Bůh, když jsme byli odvlečení do táborů
smrti?“, ptali se zatrpkle věřící Židé po druhé světové válce. A nad
hromadou popela ze spálených těl milionů nevinných žen, dětí
i starců našli jedinou odpověď: „Byl v Osvětimi. Prožíval s námi
utrpení a stál na straně života.“
Pochopit tuto duchovní pravdu, znamená připustit, že jsou
věci a události pozemského světa, které Bůh, sídlící na věčnosti, nemá ve své moci tak, jak si to my, lidé, naivně představujeme.
Je Bůh všemocný?
Bůh je všemocný Otec všeho stvoření, ale koná způsobem, kterému zatím nemůžeme zcela porozumět. Jsme přece jen součástí Božího stvoření a byť máme stát na jeho samém vrcholu, mnohé ještě
nechápeme. Jsme jako malé děti, které zvědavě pozorují svého
tatínka a obdivují, co všecko dokáže zařídit a udělat pro svou rodinu. Víme, že nás má rád a vnímáme jeho schopnosti jako zázračné. Teprve s přibývajícími lety a novými zkušenostmi poznáváme, že tatínek je sice velmi mocný, ale nikoliv všemocný.
Také Bible hovoří o Bohu jako o ochránci chudých, vdov
a sirotků, a neřeší, jak se z nich ti chudí, vdovy a sirotci vlastně
stali. Přesto Bůh stojí na straně utištěných a vede je k životu. Není
důvod Boha obviňovat a zlobit se na Boha za běh světa. Jób nás
učí, že pokud Bohu důvěřujeme, jsme pořád v jeho blízkosti a on
12
stojí na naší straně proti všemu nebezpečí. Gobelín věčnosti, do něhož svým životem přispíváme další nitkou osudu, dostává tímto
uzlíkem nový smysl.
Jsme součástí vyššího řádu, řádu tvoření, který do chaosu vesmírné tmy postavil Bůh, řádu, který od počátku proniká světem a vede
nás i za cenu utrpení, bolesti a smrti k Bohu.
V případě lidského utrpení a prožité bolesti se můžeme poučit i z jiných náboženských systémů. Miliony lidí na celém světě
vyznávají reinkarnaci a zákony karmy jako důsledek utrpení
zdánlivě nevinných lidí v současném životě. Zákon příčin a následků, činu a odplaty, je striktní a má svou logiku. To, co jsme vykonali včera, určuje náš život do budoucnosti. Režie dnešních událostí má svoje kořeny v činech, které jsme sice už zapomněli, ale
pro náš další duchovní růst je zapotřebí si vše odpykat, zaplatit do
posledního haléře a pochopit události nejen v roli pachatelů, kteří
měli příležitost ke svému činu a rozhodli se jej vykonat i proti hlasu svého svědomí, ale je jim určeno poznat i pocity bezbranných
obětí. Uznávám tuto hypotézu jako oprávněnou a nenamítám proti
ní nic podstatného, už proto, že vede její vyznavače k odpovědnějšímu životu.
Vadí mi však stále představa trestajícího Boha, který by
měl denně vstoupit do vesmíru cestou svého programu tvoření
a nadělit nám dávku pohrom, infekcí a bolestí, podle našich skutků. Proti této kruté hypotéze stojí biblická víra v milujícího Boha.
Podle ní mohu shrnout své poznání do následujících tezí.
Desatero bolesti
1. Bůh, který se v Bibli představuje „Jsem, který jsem“, je věčná
Pravda a Láska tvořící vše dobré. Společně s člověkem zápasí o dobro. Chrání život před mocnostmi zla i před zánikem – toto svědectví je řeč milujícího Stvořitele.
2. Bolest není způsob, kterým nás trestá Bůh, je to pouze jeden ze signálů ve světě času a prostoru o blížícím se nebezpečí. Tento signál varuje, že se s námi děje něco nepatřičného, že s našim tělem, našim
13
myšlením, našim životem, našim světem není něco životně důležitého v pořádku.
3. Na tomto světě nosíme nesmrtelnou duši v křehkém a zranitelném
těle. Bůh dává sílu a odvahu těm, kteří nespravedlivě a bez vlastního
přičinění trpí bolestí a strachem ze smrti. Jak vysvětlit člověku, který
se narodil jako postižený, že by ještě před sto lety zemřel v kojeneckém věku, ale nyní se díky vědeckému poznání dožil dospělosti
a jen proto se může hořce ptát, proč právě on má nyní odejít ze
světa? Genetické dispozice lidského těla jsou neúprosné.
4. Bůh stojí na straně života a vede nás k životu. To ovšem neznamená, že nám nehrozí smrt. Patrně všichni se dočkáme chvíle, kdy
smrt bude jediným východiskem z bolesti, k níž náš život směřuje.
5. Být člověkem podle Božího řádu znamená rozeznávat dobré od zlého a ovládat své pudy. Člověk je víc než zvíře, je obrazem Božím. Je
nejvyšším článkem ve stvoření živých bytostí na Zemi. Částečně
živočich, částečně bytost božská. Zatímco živočich je naprogramován a žije pudově, člověk dokáže vzdorovat svým instinktům
a učí se poznávat dobré a zlé. Musí se neustále rozhodovat, má svobodu volby.
6. Soucit je Božská vlastnost, kterou se člověk kvalitou svého života
přibližuje k Bohu. Tato biblická moudrost stojí v protiváze k iránské lidové moudrosti: „Když vidíš slepého, kopni do něj. Proč bys
měl být laskavější než Bůh?“ Také biblický Jób očekával od svých
přátel soucit. Soucit je nejvyšší projev lidského bratrství. Jediný
důkaz, že jsme pochopili, že já trpím v každém člověku na Zemi.
A že Bůh trpí s námi. Míra našeho soucitu odpovídá tomu, do jaké
míry jsme dokázali tuto duchovní skutečnost prožít. Soucit nás vede k aktivní pomoci a k touze pomáhat. Modlitba nás spojuje
s druhými lidmi a tím i s Bohem.
7. Ježíš na kříži s námi prožívá bídu lidského utrpení. Ať věřím v Ježíšovo božství či ho považuji za jednoho z proroků, nemohu přehlédnout jeho láskyplný vztah k trpícím a potřebným. Pro ukrácení utrpení nemocného člověka neváhal Ježíš porušit jakýkoliv
náboženský příkaz. A nakonec vzal na sebe i kříž a nechal se usmrtit. Tato absurdní smrt jako projev totální lásky a poslušnosti pozvedá člověka k nové naději.
14
8. Bůh nás učí, že smrtí život nekončí. Nebyli jsme stvořeni pro utrpení, smrt a zánik, ale k životu věčnému. To je obsah velikonočního tajemství, tajemství naší víry i tajemství biblické zvěsti.
9. Bůh je nám stále nablízku. Bůh mluví a tvoří slovem. Všechno, co
vidíme, je Boží řeč. Záznam do hmoty, času a prostoru. „Vajhij
dvar Adonaj“, stojí v úvodu biblických textů. „Stalo se slovo Hospodinovo. Boží řeč se děje.“ Také lidé jsou Boží řeč. Bůh nemůže
vždy zabránit katastrofě, kterou si od počátku světa lidé sami přivodí nebo na ně přichází v podobě přírodních událostí. Dává nám
sílu a vytrvalost, abychom ji překonali a poznáváme, že je s námi
i ve chvíli nejtěžší.
10. Poznávat Boží blízkost znamená objevovat Boží lásku a dotýkat se už nyní věčnosti.
V biblické naději, že každé utrpení je dočasné a může být zkráceno, abychom se dobrali věčného života, přijímám poselství veršů,
které cituji na závěr mé úvahy nad knihou knih. Napsal je kdysi
Josef Václav Sládek a já se jeho slovy loučím se všemi, které moje
přemýšlení o utrpení v životě člověka naplnilo porozuměním, pokojným očekáváním a snad i tichou radostí.
V náruči Boží, odkud jsme vyšli,
večer se všichni sejdeme zas;
kdo by se děsil, kdo by se třás?
Z oteckých paží, z otcova domu
byli jsme na mžik posláni v svět;
kdo by se obával vrátit se zpět?
Po trapné pouti, navždy zas domů!
Nikdy už, nikdy v tu chladnou dál!
V náruči Boží, kdo by se bál?
SUMMARY – The Reflection on Suffering in the Life of Man has been
inspired by the eternal question seeking the sense and purpose of human pain,
both physical and mental. The search for answers to the questions of God´s
15
Will, his existence and omnipotence, leads over the ways of desire of the
human heart as well as the hope residing in our faith that is the quintessence
of the biblical message. The fates of biblical patriarchs and prophets show
that life is not free from suffering. Quite the opposite is true, suffering can
open up new routes of cognition. The reflection is divided into five circles.
Some essential questions are asked in the first one. Man is like a grape in
a press. Can a grape, in a moment of painful test, ask the question – Have
I done anything wrong? What is the sense of this pain? The second part is
devoted to the search for answers to questions that have already been
postulated. Why do fair and just people suffer? Various thinkers offered their
opinions, psalm authors who wrote talmudic tracts, rabbis Harold S. Kushner
and Joseph Soloveichik, the teacher of nations J. A. Comenius, and others.
Great personalities and biblical figures offer inspiration for such serious
topics. A separate chapter, actually the third one, is the story of Job. This
best-seller of antiquity has been offering an overwhelming and dramatic stage
plot over thousands of years. God´s Majesty that is beyond grasping hovers
above the suffering Job. Friends of his come to visit this poor man, in order
to seek the sense of his deplorable condition. Job loses every desire to stay
alive, but he does not let himself be seduced to malediction of God, not even
by his wife. God, namely, does not behave according to moral principles
established by Man. Innocent people can be struck by disaster. Yet if it
happens, this does not mean that they may be punished by God for having
done something evil. The chapter Is God omnipotent? leads to defining the
Ten Commandments of Pain. A reflection on a suffering person shows hope
that God may not abandon him/her, but stands close even at the moment of
testing. Recognising this closeness means touching eternity. This secret is
16
a gate that we have not yet passed. However, all of us are directed that way.
We meet on the roads of Fate in the hope that every single event of our life
may be a small staircase step for understanding God´s order and his creation.
**********************************
Vzpomínka na Jiřinu Chudkovou
**********************************
Je tomu již více než rok, co jsme se nečekaně rozloučili s naší
dlouholetou členkou a také někdejší univerzitní pedagožkou a laickou kazatelkou NSČU, sestrou PhDr. Jiřinkou Chudkovou (6. 4.
1926 – 4. 2. 2005) 6. dubna 2006 uplyne právě 80 let od jejího narození. Krátký životopisný profil Jiřinčin byl uveřejněn již loni v březnovém čísle plzeňského Oznamovatele. Uvažovali jsme tehdy rovněž
o otištění smuteční řeči, kterou měl při příležitosti pohřbu zesnulé
pan profesor Viktor Viktora z Pedagogické fakulty Západočeské univerzity v Plzni. Z časových důvodů se nám ovšem příspěvek do časopisu zařadit nepodařilo. Činíme tak proto nyní, u příležitosti Jiřinčiných nedožitých osmdesátin, neboť máme za to, že se profesoru Viktorovi v jeho krátkém projevu podařilo velmi sympaticky a trefně vystihnout povahu své kolegyně a naší sestry, která se významným způsobem zapsala jak do srdcí jí osobně blízkých lidí, kolegů a přátel, tak
i do dějin naší unitářské obce.
Radovan Lovčí
* Jiřina Chudková očima Viktora Viktory *
_________________________________________________________
Málokdy si uvědomíme, že k nejsamozřejmějším protikladům,
které provázejí náš život, patří shledávání a loučení. Samozřejmost
loučení předpokládá naději na další shledání. Tak se nadějí bráníme
nejistotě budoucího. A tak setkávání a rozchody také symbolizují kontinuitu a nepřetržitost života.
17
Věrným společníkem života je touha po věčném, stálém, neměnném. I v tom podvědomě hledáme svou jistotu. Vstoupí-li ono
věčné do řetězu shledávání a rozloučení, nečekaně zasáhne svým drtivým majestátem. Bylo nám dopřáno se setkávat, jsme podrobeni věčnému rozloučení.
A tak nás neúprosná logika života sune k okamžikům, kdy si
vybavujeme ono setkání poslední. Ono se rozrůstá šíře. Vzpomínky
a paměť začínají črtat obšírnější portrét. Ve vzpomínkách a paměti
jsme schopni obsáhnout celistvější podobu české filoložky Jiřiny
Chudkové.
Přátelům a nejbližším zůstane v paměti jemný úsměv, trochu
zasněný pohled, klidný, tichý tón pečlivě artikulovaného slovního projevu. V paměti zůstane zosobněný klid, nezištnost a bezelstnost. V paměti zůstane i stoické vyrovnání, s nímž přijala v bezčasí normalizačních zásahů nucený odchod z plzeňské Pedagogické fakulty, druhé vysoké školy, na níž po brněnské Pedagogické fakultě působila. Polistopadové období nabídlo návrat zpět. A opět se vracela ona klidná, harmonická povaha, bez projevů záště a bez touhy po zadostiučinění.
Vlídnost a ochota snad nejvíce formovaly tuto povahu tak ideální v rodině i mezi kolegy.
Záblesky vzpomínek vyvolají obrysy horských masivů, nepřeberná panoramata české krajiny. Vyvolají i postavičky, které nejsou
schopny podlosti – postavičky loutek. Turistika, cyklistika, horolezectví, loutkoherectví, recitace, to vše dotváří z jiného zorného úhlu
portrét soukromí.
Přetrvává však odkaz zásadní, odkaz úsilí bohemistky. Patnáctero vydání učebnice „Zdokonalujeme se v pravopise“ svědčí o závažnosti i potřebnosti. Rukopis programované učebnice slovenštiny, na jehož osudu se podepsala sedmdesátá léta, znamenal z metodologického
hlediska novum., objevné. Tyto publikace vedle studií rozebírajících
jazyk starých památek zůstanou svědky a své svědectví ponesou.
Nezvratný osud přenesl naše shledávání s Jiřinou Chudkovou
do minulosti. Vlády se ujal minulý čas, nepostradatelný pro gramatiku
a jazyk, neúprosný pro život.
Jiřinko, s bolestí se s Tebou loučím za přátele i kolegy. Stesk
budou vyvažovat Tvé návraty ve vzpomínkách. Budeš však platit ryzí
18
mincí Charónovi, který Tě bude převážet po řece Léthé – mincí svého
charakteru.
Budiž pro nás útěchou i mementem Senekova sentence: Omnia
mors poscit; lex est, non poena perire. Všechno si vyžádá smrt; je zákonem, nikoliv trestem zemřít.
Ohlédnutí za Oznamovatelem:
Radovan Lovčí
Uplynulo již bezmála tři čtvrtě roku od doby, co začal vycházet
nástupce plzeňského Oznamovatele – časopis Svobodná cesta. Je proto
vhodné rozloučit se s Oznamovatelem formou malé rekapitulace, v níž
by byly vzpomenuty příspěvky, které se v „Oznamovateli Obce unitářů
v Plzni“ (tak přesně zněl celý název našeho minulého periodika) během 7 let jeho existence objevily. Tomuto účelu má sloužit malá
bibliografie článků a příspěvků otištěných v Oznamovateli, která tvoří
druhou a nejdůležitější část tohoto příspěvku.
Historie plzeňských unitářů není právě krátká. Váže se zhruba
k r. 1932, kdy v Plzni počal systematicky přednášet bratr Václav Žižka
a kdy se na území města zformovala prvá skupinka nadšených unitářů.1
Od dané doby bylo též v Plzni vydáno vícero vlastních publikací. Výjimku nepředstavovala ani temná éra komunismu. I tehdy vycházely
alespoň publikace interní, které sice postrádaly potřebnou typografickou úroveň, přesto však svědčí o neutuchajícím snažení plzeňské i celé
české Unitarie a jejích nebojácných členů.
Ostatně hlásit se v onom období k jakémukoliv náboženskému
uskupení rozhodně nebylo bezproblémové, ba naopak. Nezřídka takové jednání mohlo přinést existenční postih, omezení v kariérním a profesním vzestupu, mohlo se také stát příčinou k tomu, že děti náboženských aktivistů nedostaly možnost studovat na střední či vysoké škole.
Nebylo proto výjimkou, že i v Unitarii se vyskytli jedinci, kteří raději
volili výstup z NSČSU, aby si nemuseli zbytečně komplikovat život,
1
K dějinám obce viz PIVOŇKA, Luděk: Obec unitářů v Plzni se Vám představuje.
Plzeň: Obec unitářů v Plzni, 2005.
19
přičemž někteří z nich se pak výjimečně v naší společnosti objevili po
roce 1989, kdy už jim riziko existenčního postihu nehrozilo.
Snad nám čas jednou dovolí sestavit malou bibliografii všech
tisků plzeňských unitářů od roku 1932 po dnešek. Prozatím se musíme
spokojit alespoň s bibliografií Oznamovatele, který počal vycházet
v roce 1999 z podnětu nového plzeňského duchovního, rev. ThMgr.
Luďka Pivoňky. V úvodní fázi měl Oznamovatel sloužit především jako informační dvoulist (dalo by se říci leták), v němž by členové a příznivci obce každý měsíc (s výjimkou prázdnin, během nichž se obvykle nepřednáší) nalezli pozvánku na pravidelné programy plzeňské
Unitarie a navíc se dozvěděli novinky o činnosti a životu obce, které
v úvodníku každého Oznamovatele tlumočil právě Luděk Pivoňka.
Od listopadu 2000 se v Oznamovateli OUP začaly nepravidelně
objevovat drobnější příspěvky členů a příznivců NSČU, čímž došlo
k tomu, že dílčí čísla Oznamovatele již přestala mít charakter letáku,
nýbrž spíše časopisu. V pravidelně vycházející časopis s obsahovou
přílohou se Oznamovatel proměnil teprve v průběhu roku 2003. Po
osmileté přestávce se tak podařilo navázat na snažení rev. Petra Doláka
(po změně jména v roce 2002 Samojského), který společně s Jiřím Fialou, manžely Krpejšovými a sestrou Chudkovou v letech 1992–1995
vydával v plzeňské obci unitářů obsahově bohatý časopis „Entita“ (po
odchodu rev. Petra Doláka na teologická studia do USA na podzim
roku 1995 krátce pokračovali ve vydávání Entity zbylí redaktoři).
Oznamovatel, redakčně řízený redaktory Luďkem Pivoňkou,
Jaroslavem Krpejšem a Jiřinou Chudkovou (a po její smrti v únoru
roku 2005 také mnou) vycházel pravidelně až do května 2005, kdy
jsme z technických důvodů i časové zaneprázdněnosti redaktorů a přispěvatelů přistoupili ke změně a počali časopis vydávat čtvrtletně pod
změněným názvem „Svobodná cesta“. 2
Oznamovatel byl od roku 2004 rozesílán do většiny krajských
knihoven i do centrální Národní knihovny v Praze, nejinak do knihoven jednotlivých náboženských obcí NSČU. (Totéž ostatně platí
i v případě Svobodné cesty). Členové a sympatizanti Unitarie, kteří by
2
Souběžně se Svobodnou cestou vychází každý měsíc Zpravodaj Obce unitářů
v Plzni, kde se členové a příznivci mohou dozvědět bližší informace o duchovním
programu plzeňských unitářů v konkrétním měsíci.
20
měli zájem o některý z uveřejněných článků v Oznamovateli, naleznou
náš časopis v příslušné obecní knihovně nebo po dohodě se členy SS
obce v Plzni či plzeňským duchovním mohou požádat o kopii konkrétního článku za drobný poplatek, který bude odpovídat ceně za kopírování.
Na závěr by bylo ještě vhodné zmínit, proč jsme přistoupili ke
změně názvu časopisu? Vedla nás k tomu snaha dát našemu periodiku
vhodnější pojmenování, které by se více hodilo k obsahu a jež by bylo
i méně tuctové, neboť nejrůznějších zpravodajů a oznamovatelů vychází v republice desítky, liší se však toliko příponou – dle organizace či
spolku, který je vydává.
A proč zrovna „Svobodná cesta“? „Slovník spisovné češtiny
pro školu a veřejnost“ u výrazu cesta uvádí následující vysvětlení:
„...úsek, pruh terénu upravený pro chůzi... pohyb někoho, něčeho k cíli“. Nedodává již ale, že pod pojmem cesta si lze v přeneseném významu představit také způsob a formu duchovního směřování každého
konkrétního jednotlivce či skupiny jedinců. Takováto cesta má potenciálně mnoho podob. Může být katolická, sunnitská, mahájánová či jiná. Ale může být také osobitá a zcela jedinečná, která slepě nesleduje
předpisy a doporučení kodifikovaných (a nejen kodifikovaných) nábožentví. Je zkrátka cestou svobodnou, na níž každý jedinec beze strachu
a obav čerpá inspiraci a poučení z nejrůznějších spirituálních tradic
i svých osobních životních zkušeností, s otevřeným srdcem i kritickým
rozumem hledá Pravdu a Dobro a odmítá být svazován prastarými
předsudky, dezinterpretacemi a pověrami, které bohužel občas nedílně
„obepínají“ a navenek „obalují“ původní obsah poselství náboženských nauk. A právě tato cesta plně souzní s duchovním pojetím českých unitářů.
Časopis „Svobodná cesta“ vychází, jak už bylo jednou řečeno,
každé čtvrtletí, přičemž 1 číslo v současné době stojí 20 Kč. Předplatitelé, kteří mají zájem o zasílání časopisu poštou, mohou s připočtením
nákladů za poštovné pořídit jedno číslo Svobodné cesty za 30 Kč, celý
ročník tedy vyjde na 120 Kč, přičemž je možné objednat také dotisk
prvých dvou čísel z roku 2005 v téže cenové relaci, tedy za 20, respektive 30 Kč za 1 číslo. Další bližší informace podá všem případným
zájemcům plzeňský duchovní rev. ThMgr. Luděk Pivoňka, jehož lze
21
kontaktovat osobně či písemně na adrese plzeňské obce unitářů (viz
poslední strana obálky).
**************************
Bibliografie článků z časopisu „Oznamovatel
Obce unitářů v Plzni“ (1999-2005).
**************************
1999
září–prosinec 1999
bez přílohy
2000
leden–říjen 2000
bez přílohy
listopad 2000
KRPEJŠ, Jaroslav: Co pro děti?, s. 1
Příběh syna uprchlých otroků (z knihy Charlene Brotman, Barbary
Marshman a Ann Fields „The UU Kids Book“ /Brotman-Marshfield,
1989/ přeložil Jaroslav Krpejš), s. 2–4
prosinec 2000
KRPEJŠ, Jaroslav: Hra na Walden, s. 1-5
2001
leden 2001
Dobrodružná cesta, s. 1–3
John Murray (1741–1815), s. 4
Joseph Priestly (1733–1804), s. 4
Michael Servet (1511–1553), s. 5
Jan Sigismund a Ferenc David, s. 6
George de Benneville (1703–1993), s. 6
22
únor 2001
Vesele do třetího tisíciletí, s. 1–3
březen 2001
ČAPEK, Norbert Fabián: K zamyšlení, s. 1
duben 2001
bez přílohy
květen 2001
KOHÁK, Erazim: „Co zbývá z Masarykova odkazu?“ (aneb přímá
výzva pro unitáře), s. 1–4
červen 2001
HAŠPL, Karel: Slovo k zamyšlení, s. 1
září 2001
bez přílohy
říjen 2001
KRPEJŠ, Jaroslav: Recenze knihy „Šest principů svobody“, s. 1
listopad 2001
LOVČÍ, Radovan: Malé zamyšlení nad nejnovější knihou o první české
unitářce, s. 1–8
prosinec 2001
bez přílohy
2002
leden–prosinec 2002 3
bez přílohy
2003
leden–únor 2003
bez přílohy
březen 2003
NASSTRÖM, Libuše: Pohádka o zemi, s. 1
duben 2003
Proč zakládat unitářský sbor?, s. 1–3
3
Volnou součástí zářijového čísla plzeňského Oznamovatele byl propagační leták
s názvem „Kurs základů integrální jógy a duševní hygieny“, který v Plzni vedl cvičitel br. Jiří Šulc.
23
KRPEJŠ, Jaroslav: Co je to brainstorming?, s. 4
PIVOŇKA, Luděk: Je možné Boha dokázat?, s. 5–8
CHUDKOVÁ, Jiřina: Něco o našich programech, s. 9–10
květen 2003
Unitáři společně, s. 1–3
červen 2003
CHUDKOVÁ, Jiřina: Hněv a jak ho zvládat?, s. 1–4
červenec–srpen 2003:
HAŠPL, Karel: Proč unitářství, s. 1–12
HEROLD, Ilja: Je Bible moderní, s. 13–20
září 2003:
Dorothea Dixová (1802–1887) – unitářka, která zastavila kruté
zacházení s mentálně postiženými (přeložil Jaroslav Krpejš), s. 1–3
Příběh syna uprchlých otroků (z knihy Charlene Brotman, Barbary
Marshman a Ann Fields „The UU Kids Book“ /Brotman-Marshfield,
1989/ přeložil Jaroslav Krpejš), s. 2–4
HAŠPL, Karel: Potřebuje člověk náboženství, s. 4–12
říjen 2003:
CHUDKOVÁ, Jiřina: Proč meditovat?, s. 1–2
PIVOŇKA,Luděk: Základní teze unitářského náboženství, s. 3–4
HAŠPL, Karel: Naše náboženská autorita, s. 5–12
listopad 2003:
KRPEJŠ, Jaroslav: Otázka privatizace náboženství, s. 1-3
HAŠPL, Karel: Je možno poznávati Boha?, s. 4–8
prosinec 2003:
SAMOJSKÝ, Petr (Dolák): Hledáme tvůrčí autory!, s. 1
HAŠPL, Karel: Ježíš, s. 2–9
HURLEY, John: Setkání prezidenta Unitářsko-univerzalistické asociace s Dalajlamou (z americké angličtiny volně přeložil a doprovodným
komentářem opatřil Radovan Lovčí), s. 10–12
2004
leden 2004:
DYK, Jan: Zázrak (povídka s doprovodným komentářem a životopisem
Jana Dyka od Radovana Lovčího), s. 1–3
24
HAŠPL, Karel: Starý zákon z hlediska unitářského, s. 3–10
HEROLD, Ilja: O adventu, s. 11–16
únor 2004:
PIVOŇKA, Luděk: „Unitáři společně“, s. 1
LOVČÍ, Radovan: Rev. Lydia Ann Jenkinsová. Propagátorka
univerzalismu a homeopatie, s. 2–4
HAŠPL, Karel: Nový zákon, s. 5–12
březen 2004:
USHER, David: Dějiny a teologie universalismu v Americe, s. 1–9
HAŠPL, Karel: Jak se modlit?, s. 9–16
duben 2004:
HAŠPL, Karel: Víra v zázraky, s. 1–9
LOVČÍ, Radovan: Ideální duchovní, s. 10–12
květen 2004:
KOHOUT, Pavel: Tisíc let muslimské víry, s. 1–3
HAŠPL, Karel: Svátosti, s. 3–16
červen 2004:
LONG, Arthur: Osobní pohled na unitářství, s. 1–7
HAŠPL, Karel: Je unitářství církví?, s. 7–16
červenec–srpen 2004:
LOVČÍ, Radovan: Dr. Lotta Hitschmanová. Žena, na níž se v Čechách
zapomnělo, s. 1–6
LOVČÍ, Radovan: Tomáš Garrigue Masaryk a berlínský kongres
náboženských liberálů, s. 7–9
PIVOŇKA, Luděk: Hlavní principy českého unitářství, s. 10–15
HAŠPL, Karel: Zamyšlení nad životem a smrtí, s. 16–24
září 2004:
LOVČÍ, Radovan: Celia Burleighová. Feministka, novinářka, první
unitářská duchovní a zastánkyně práva na manželský rozvod, s. 1–7
MIKEŠ, Otakar: Bůh, jeho pojetí a možnosti poznávání, s . 8–20
říjen 2004:
Zatčení Billa Sinkforda během demonstrace u súdánské ambasády.
Unitářsko-univerzalistický protest proti genocidě v Dárfúru
(z americké angličtiny přeložil Radovan Lovčí), s. 1–4
25
PIVEC, Ladislav: Člověk, příroda a Bůh, s. 5–16
listopad 2004:
DITTRICHOVÁ, Jaroslava: Unitářství a duševní život člověka, s. 1–12
prosinec 2004:
LOVČÍ, Radovan: Ralph Waldo Emerson poprvé, podruhé a potřetí
aneb cyklus tří na sebe navazujících článků o slavném bostonském
rodákovi a mysliteli, s. 1–16
2005:
leden 2005 (č. 1):
CHUDKOVÁ, Jiřina: Základy unitářské etiky, s. 1–14
LOVČÍ, Radovan: Blahoslavení Karla Habsburského aneb vítězství
slepé víry nad zdravým rozumem a lidskou slušností, s. 15–20
únor 2005 (č. 2):
GABRIEL, Jiří: Unitáři společně, s. 1
PLOTĚNÁ, Jarmila: Unitářský symbol, s. 2–3
PIVOŇKA, Luděk: Náboženské shromáždění, s. 4–5
DVOŘÁKOVÁ, Livie: Unitářské obřady, s. 6–12
březen 2005 (č. 3):
CHUDEK, Bohumil: PhDr. Jiřina Chudková (životopis), s. 2–3
CHUDKOVÁ, Jiřina: Síla víry Charlotty Masarykové, s. 4–5
duben 2005 (č. 4):
PLOTĚNÁ, Jarmila: Posmrtný život ve světle náboženství a vědy,
s. 1–12
květen 2005 (č. 5):
PIVOŇKA, Luděk: Úvodník, s. 1
WEBER, Heřman: Matčina láska, s. 2–4
LOVČÍ, Radovan: Několik poznámek ke Svátku matek, s. 5–6
LOVČÍ, Radovan: Simone Weilová (1909–1943). Nástin života
a myšlení francouzské filozofky židovského původu, s. 6–14
BARTOŇOVÁ, Dita: Tančící děvčátko, s. 14–16
LITTLE HEART: Všichni jsou děti Boží (redakci zaslal rev. Jiří Palka),
s. 16–17
***************************
26
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: Luděk Pivoňka
redakční rada: Radovan Lovčí, Jaroslav Krpejš
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz