Vysoká škola ekonomická v Praze Internetový protokol IP
Transkript
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta informatiky a statistiky Katedra informačních technologií Diplomant : Vedoucí diplomové práce : Miroslav Matuška Ing. Ivo Šmejkal (VC VŠE) TÉMA DIPLOMOVÉ PRÁCE Internetový protokol IP verze 6 Internetový protokol IP verze 6 Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité prameny a literaturu, ze kterých jsem čerpal. V Praze dne 30.4.2002 strana 2 ................................ .......................... podpis Internetový protokol IP verze 6 Poděkování Autor diplomové práce by rád tímto poděkoval • Ing. Ivo Šmejkalovi za neúnavné vedení práce, obsahové nasměrování textu práce, poskytnutí kontaktů na další odborníky, řadu podnětných rad a zkušeností, pečlivé pročtení textu práce a poskytnutí některých zdrojů. V neposlední řadě pak za ochotu ke konzultacím v jakémkoli čase a příjemnou atmosféru při zpracování diplomové práce. • • • • • • Vedoucímu oddělení síťové infrastruktury VC VŠE Ing. Luboši Pavlíčkovi za umožnění vytvoření testovací sítě. Mgr. Františku Potužníkovi a Ing. Haně Lukášové ze sdružení PASNET za pomoc při shánění potřebné literatury a zkušebního software. Pavolu Luptákovi a Ing. Petru Cahynovi z firmy ICZ a.s. za umožnění provedení části zkoušek na jimi spravovaném systému. RNDr. Pavlu Satrapovi z Technické univerzity Liberec za možnost nahlédnout do jím připravovaného textu o zpracovávané oblasti. Řediteli výpočetního centra VŠE RNDr. Igoru Čermákovi, CSc. za pomoc při nalezení vedoucího práce a shánění literatury. Všem, kteří za autora dočasně převzali jeho jiné povinnosti, aby se mohl plně věnovat zpracování této práce, zejména pak: o Rodičům a sestře. o Spolupracovníkům z různých útvarů výpočetního centra, zejména oddělení správy unixových systémů. o A všem dalším strana 3 Internetový protokol IP verze 6 Abstrakt Současná celosvětová síť Internet je založena protokolu IP verze 4. Cílem této diplomové práce je zjistit aktuální stav návrhu, standardizace, implementace, praktické použitelnosti a rozšíření znalostí o nově navrženém internetovém protokolu IP verze 6 (IPv6). Smyslem práce je uspořádat informace a znalosti, které jsou o novém protokolu k dispozici, do přehledné formy a využít je k získání dalších poznatků praktickým testováním dostupných implementací nového protokolu v laboratorní síti. V neposlední řadě je cílem také vytvoření textu, který by odborné i laické veřejnosti nový protokol více přiblížil, z tohoto důvodu obsahuje práce také některé výkladové pasáže, které může zkušenější čtenář již znát. Teoretická část práce je vytvořena zpracováním a zhodnocením informací z mnoha různých dostupných zdrojů, zejména anglických textů popisujících protokolové standardy. Informačním pramenem byly i názory odborníků z některých firem a institucí a skromné vlastní znalosti autora. Ty byly v souladu s posláním práce dále rozšířeny hlavní pasáží diplomové práce - praktickou zkouškou instalace a implementace protokolu ve zkušební síti, která přinesla řadu dalších poznatků. Cíle práce může být dosaženo i pomocí vlastních autorových úvah o dalších aspektech a problémech protokolu a nástiny prognóz přechodu větších sítí. Ty jsou založeny právě na zkušenostech získaných testováním. Přínosem práce je ucelené zmapování problémové oblasti, ke které existuje v současné době velmi málo kvalitní literatury, a vytvoření základní referenční pomůcky, která může dalším zájemcům rozšířit znalosti o IPv6 a pomoci jim se začátkem vlastních praktických zkoušek. Dalším přínosem mohou být popsané výsledky zjištěné z teoretických zkoušek, na kterých se dají naznačeným způsobem založit další, sofistikovanější zkoušky a implementace. A ještě dalším přínosem práce může být vytvoření textu v češtině, který může pomoci šířit mezi veřejností osvětu o zatím ne příliš známém (ale zřejmě v budoucnu nezbytném) protokolu. Práce je rozdělena na teoretickou a praktickou část. Teoretická část začíná krátkým zopakováním a připomenutím historických událostí, které vývoji nového protokolu předcházely. Následuje obsáhlejší technologická pasáž, která ve shrnuje vlastnosti a možnosti IPv6. Důležitou otázkou bude způsob přechodu ze stávajícího Internetu na nový protokol, a proto se přechodovým mechanismům věnuji v další kapitole. Další dvě kapitoly shrnují současný stav implementace protokolu na různých zařízeních a jeho použití v praxi. Úspěch protokolu bude záviset i na netechnologických okolnostech, které jsou shrnuty v kapitole o ekonomických aspektech nového protokolu. Závěrečnou kapitolou teoretické části práce je nástin některých, zvláště přechodových problémů IPv6 a opatrné prognózy možného budoucího vývoje Praktická část se v úvodní části zabývá stavem registrace IPv6 sítí a adresních rozsahů s důrazem na síť Vysoké školy ekonomické v Praze. Následující kapitola podrobně popisuje vytvoření malé testovací sítě, na které byly některé vlastnosti IPv6 ověřovány a hodnoceny. Tato část je doprovázena podrobnými konfiguračními údaji, z nichž některé jsou součástí přílohy diplomové práce. Další kapitolou praktické části je nástin budoucího možného přechodu celé sítě VŠE s uvedením jednotlivých fází, alternativních řešení a hrubého časového odhadu. Na závěr celé práce je uvedena shrnující kapitola se stručným zopakováním zjištěného a návrhy na možné navazující aktivity. Na konci práce je uveden terminologický slovníček a přílohy, které obsahují doplňující informace k hlavní stati práce. Hlavní myšlenkou práce (a protokolu IPv6) je snaha řešit obtížné problémy současného protokolu síťové vrstvy Internetu na komplexní a dlouhodobé bázi. strana 4 Internetový protokol IP verze 6 Abstract Internet as a contemporary global world-wide network is based on network protocol IP version 4. The objective of this diploma work is to examine current state of design, standardization, implementation, usability and general knowledge of the new designed Internet protocol IP version 6 (IPv6). The purpose of thesis is to assort available information and knowledge into synoptic form and use this knowledge to achieve more information by testing available implementations of the new protocol. Another objective is to create a text that would make new protocol more understandable for broader public. This is the reason why the work includes explanations that may be familiar for experienced reader. Theoretical part of thesis is done by achieving, processing and evaluating different information from many different sources, especially English texts describing protocol standards. Another source of information were the opinions of various professionals from commercial and academic institutions and own knowledge of author. This knowledge was considerably extended during the main part of the diploma work – practical testing of installation and implementation of the protocol in small laboratory network. The testing brought many new facts. The objective of thesis can be achieved also through author’s own ideas, thoughts and forecasts about further aspects and problems of the protocol. These ideas are included in text and they are based right on practical tests. The benefit of thesis is sustained survey of the problem area, which is not very well covered by good literature (especially in Czech language). Thesis could be used as a reference assistant for facilitating own practical tests of the interested reader. Even more sophisticated tests and implementations could be based on conclusions of this diploma work. The next benefit could be the creation of the Czech text that should facilitate the propagation of the new (but in future necessary) protocol to uninformed people. Thesis is divided into theoretical and practical part. Theoretical part starts with short recapitulation of historical events that preceded the evolution of the new protocol. The following technological part summarizes the characteristics and capabilities of IPv6. Very important question is transition of the Internet from present IPv4 to future IPv6 protocol and that is why I describe some of transition mechanisms in the next chapter. The following two chapters summarize contemporary implementations existing on routers and end nodes in various experimental and commercial networks. The successful transition to the new protocol depends also on non-technological circumstances that are summarized in chapter about economic aspects of the new protocol. The final chapter of theoretical part is outline of some (especially transition) problems of IPv6 and very conservative prognosis of the future evolvement. First chapter of the practical part deals with registration of IPv6 networks and address ranges with emphasis on the network of the University of Economics in Prague, CZ. The following chapter describes in detail the creation of small testing network, where were capabilities of IPv6 proved and evaluated. This part is accompanied by configuration information. Detailed information about configuring is included in annex of the diploma work. The next chapter is brief outline of possible future transition of the network of University of Economics, divided into time periods with alternative solutions. At the end of the whole thesis is complete summary with proposals of future IPv6 activities. Text ends with terminological vocabulary and annexes, which includes subsidiary information to main thesis. The main idea this diploma work is to solve difficult problems of present protocol of the network layer of the Internet on complex and longtime basis. strana 5 Internetový protokol IP verze 6 Obsah OBECNÝ ÚVOD ................................................................................................................................................... 9 PŘEDMLUVA ........................................................................................................................................................ 9 VYMEZENÍ TÉMATU PRÁCE A DŮVOD VÝBĚRU TÉMATU ....................................................................................... 9 STRUČNÁ CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉHO STAVU PROBLÉMOVÉ OBLASTI ........................................................ 9 CÍL PRÁCE, SMYSL CÍLE ..................................................................................................................................... 10 ZPŮSOB A METODA DOSAŽENÍ CÍLE ................................................................................................................... 10 PŘEDPOKLADY PRÁCE ....................................................................................................................................... 10 OMEZENÍ PRÁCE ................................................................................................................................................ 11 KOMU JE MATERIÁL URČEN A JAK HO MÁ VYUŽÍT ............................................................................................. 11 TEORETICKÁ ČÁST 1. HISTORICKÝ ÚVOD............................................................................................................................... 13 1.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................ 13 1.2. VZNIK PROTOKOLU IP A JEHO ROZŠIŘOVÁNÍ PO SVĚTĚ........................................................................ 13 1.2.1. Myšlenka odolné sítě...................................................................................................................... 13 1.2.2. Vznik přenosového protokolu......................................................................................................... 13 1.2.3. Komercionalizace Internetu........................................................................................................... 14 1.3. NEDOKONALOSTI SOUČASNÉHO IPV4, PŘÍČINY VZNIKU HLEDÁNÍ NOVÝCH ŘEŠENÍ ............................. 15 1.3.1. Rozsah adresního prostoru ............................................................................................................ 15 1.3.2. Bezpečnost ..................................................................................................................................... 18 1.3.3. Multicast ........................................................................................................................................ 18 1.3.4. Kvalita služby ................................................................................................................................ 19 1.3.5. Mobilní zařízení, adresy a mobilita uzlu mezi sítěmi..................................................................... 19 2. VLASTNOSTI IPV6.................................................................................................................................. 21 2.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................ 21 2.2. SPECIFIKACE A ZÁKLADNÍ HLAVIČKA PROTOKOLU.............................................................................. 21 2.3. DOPLŇUJÍCÍ HLAVIČKY........................................................................................................................ 22 2.4. VELIKOST PAKETU .............................................................................................................................. 23 2.5. ADRESOVÁNÍ V IPV6........................................................................................................................... 24 2.5.1. Základní principy........................................................................................................................... 24 2.5.2. Zápis adres a prefixů sítí ............................................................................................................... 26 2.5.3. Členění adresy ............................................................................................................................... 27 2.5.4. Multicastové adresy ....................................................................................................................... 27 2.6. AUTOMATICKÁ KONFIGURACE A OBJEVOVÁNÍ OKOLÍ ......................................................................... 28 2.7. SMĚROVACÍ PROTOKOLY ..................................................................................................................... 29 2.8. SERVISNÍ PROTOKOL ........................................................................................................................... 31 2.9. PODPORA BEZPEČNOSTI....................................................................................................................... 32 2.10. MOBILNÍ ZAŘÍZENÍ .............................................................................................................................. 33 2.11. KVALITA SLUŽBY ................................................................................................................................ 34 2.12. DNS – JMENNÉ SLUŽBY ....................................................................................................................... 35 2.13. PROBLÉMY NÁVRHU ............................................................................................................................ 36 3. PŘECHOD Z IPV4 NA IPV6 – INTEGRACE, KOEXISTENCE ........................................................ 37 3.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................ 37 3.2. PŘEDPOKLADY PŘECHODU .................................................................................................................. 37 3.3. FORMY KOEXISTENCE A PŘECHODU .................................................................................................... 37 3.3.1. Duální protokol.............................................................................................................................. 37 3.3.2. Tunelování ..................................................................................................................................... 38 3.3.3. Překladače ..................................................................................................................................... 38 4. STAV IMPLEMENTACÍ DNES A VÝHLED DO BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI .................................. 41 4.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................ 41 4.2. IMPLEMENTACE V OPERAČNÍCH SYSTÉMECH ....................................................................................... 41 4.3. IMPLEMENTACE NA SÍŤOVÝCH PRVCÍCH .............................................................................................. 42 4.4. STAV APLIKACÍ ................................................................................................................................... 42 5. POUŽITÍ VE SVĚTĚ A V ČR.................................................................................................................. 44 5.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................ 44 5.2. EXPERIMENTÁLNÍ A AKADEMICKÉ POUŽITÍ ......................................................................................... 44 5.2.1. 6bone ............................................................................................................................................. 44 5.2.2. CESNET......................................................................................................................................... 44 strana 6 Internetový protokol IP verze 6 5.2.3. Euro6IX, 6NET ..............................................................................................................................45 5.2.4. Jiné IPv6 projekty ..........................................................................................................................45 5.2.5. Poskytovatelé zadarmo ..................................................................................................................46 5.3. KOMERČNÍ POUŽITÍ .............................................................................................................................46 5.3.1. Zahraničí .......................................................................................................................................46 5.3.2. Česká republika .............................................................................................................................47 6. EKONOMICKÉ ASPEKTY .....................................................................................................................48 6.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................48 6.2. JAK SE MŮŽE ŘEŠENÍ UPLATNIT V PRAXI ..............................................................................................48 6.3. JAK OVLIVNÍ TRH ICT A EKONOMIKU ..................................................................................................48 6.4. JAK OVLIVNÍ FIRMY – ISP A JEJICH ZÁKAZNÍKY ..................................................................................49 6.5. JAK OVLIVNÍ KONCOVÉ UŽIVATELE .....................................................................................................50 6.6. ANALÝZA SWOT IPV6 .......................................................................................................................51 6.6.1. Silné stránky (S).............................................................................................................................51 6.6.2. Slabé stránky (W)...........................................................................................................................51 6.6.3. Příležitosti (O) ...............................................................................................................................51 6.6.4. Hrozby (T)......................................................................................................................................51 6.7. ZÁVĚRY EKONOMICKÉ ČÁSTI ..............................................................................................................52 7. PROBLÉMY A PROGNÓZY...................................................................................................................53 7.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................53 7.2. PROBLÉMY PŘECHODU A NÁSTIN MOŽNÝCH ŘEŠENÍ ............................................................................53 7.2.1. Psychologické předpoklady přechodu ...........................................................................................53 7.2.2. Směrovače, páteřní a místní sítě ....................................................................................................53 7.2.3. Koncové uzly a aplikace ................................................................................................................55 7.3. PROGNÓZA ..........................................................................................................................................56 7.3.1. Rozšiřování IPv6............................................................................................................................56 7.3.2. Uživatelský a tržní úspěch..............................................................................................................57 PRAKTICKÁ ČÁST 8. REGISTRACE SÍTÍ ..................................................................................................................................60 8.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................60 8.2. PODMÍNKY A PRŮBĚH REGISTRACE......................................................................................................60 8.2.1. Obecné skutečnosti a zásady..........................................................................................................60 8.2.2. Přidělování v praxi ........................................................................................................................61 8.3. STAV REGISTRACE PRO VŠE................................................................................................................63 9. ZKOUŠKA IMPLEMENTACE A PŘIPOJENÍ DO INTERNETU V MALÉ SÍTI............................64 9.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................64 9.2. VÝCHOZÍ SITUACE ...............................................................................................................................64 9.2.1. Cíle zkušební sítě ...........................................................................................................................64 9.2.2. Popis zkušební sítě .........................................................................................................................64 9.2.3. Tvorba zkušební sítě.......................................................................................................................66 9.3. PRŮBĚH A VÝSLEDKY TESTOVÁNÍ .......................................................................................................68 9.3.1. Jmenné služby (DNS) .....................................................................................................................68 9.3.2. Tunelovací mechanismy.................................................................................................................70 9.3.3. Směrování ......................................................................................................................................70 9.3.4. Služby protokolu http .....................................................................................................................74 9.3.5. Služby vzdáleného přihlášení.........................................................................................................76 9.3.6. Služby přenosu souborů .................................................................................................................77 9.3.7. Poštovní služby ..............................................................................................................................78 9.4. SHRNUTÍ A ZÁVĚR TESTOVÁNÍ.............................................................................................................79 9.4.1. Zhodnocení provozu uzlů ...............................................................................................................79 9.4.2. Další možnosti výzkumu.................................................................................................................80 10. NÁSTIN OSTRÉHO PŘECHODU V SÍTI VŠE.....................................................................................82 10.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................82 10.2. POPIS SÍTĚ ...........................................................................................................................................82 10.3. MOTIVY PŘECHODU.............................................................................................................................82 10.4. NÁSTIN POSTUPU PŘECHODU ...............................................................................................................83 10.4.1. Počátek......................................................................................................................................83 10.4.2. Pro první uživatele ....................................................................................................................83 10.4.3. Přechod celých podsítí ..............................................................................................................84 strana 7 Internetový protokol IP verze 6 10.4.4. Přechod celých lokalit............................................................................................................... 84 10.4.5. Dokončení ................................................................................................................................. 85 10.4.6. Časový plán............................................................................................................................... 85 11. SHRNUTÍ OBSAHU PRÁCE................................................................................................................... 86 11.1. O TÉTO KAPITOLE ................................................................................................................................ 86 11.2. SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ Z TEORETICKÉ ČÁSTI .......................................................................................... 86 11.2.1. Proč vznikl IPv6........................................................................................................................ 86 11.2.2. Nejvýznamnější vlastnosti ......................................................................................................... 87 11.2.3. Soužití s IPv4 a přechod na novou verzi ................................................................................... 88 11.2.4. Implementace a použití ve světě dnes........................................................................................ 88 11.2.5. Ekonomické aspekty .................................................................................................................. 89 11.2.6. Možný úspěch?.......................................................................................................................... 90 11.3. SHRNUTÍ VÝSLEDKŮ Z PRAKTICKÉ ČÁSTI ............................................................................................ 90 11.3.1. Současný stav registrace adres ................................................................................................. 90 11.3.2. Testování v praxi....................................................................................................................... 91 11.3.3. Budoucí přechod v síti VŠE....................................................................................................... 91 11.4. ZHODNOCENÍ VYUŽITELNOSTI DOSAŽENÝCH VÝSLEDKŮ .................................................................... 92 11.4.1. Další náměty na řešení problémové oblasti .............................................................................. 92 11.5. MŮJ PŘÍNOS K ŘEŠENÉ PROBLEMATICE ............................................................................................... 93 11.6. ZÁVĚREM ............................................................................................................................................ 94 12. LITERATURA, POUŽITÉ ZDROJE...................................................................................................... 95 13. SLOVNÍČEK POJMŮ A ZKRATEK...................................................................................................... 97 14. SEZNAM OBRÁZKŮ A TABULEK ..................................................................................................... 100 PŘÍLOHY .......................................................................................................................................................... 101 NÁVRH SÍŤOVÝCH PROTOKOLŮ V SÍTI ARPANET/INTERNET - TCP/IP NEBO OSI? ........................................ 101 INSTITUCE A SPRÁVA INTERNETU .................................................................................................................... 102 VERZE PROTOKOLU IP – PROČ PRÁVĚ 6? ......................................................................................................... 102 PŘEDPOKLADY A OČEKÁVÁNÍ OD PROTOKOLU NOVÉ GENERACE ..................................................................... 104 OČEKÁVÁNÍ OD IPV6....................................................................................................................................... 104 PRACOVNÍ SKUPINY IETF, KTERÉ SE ZÁLEŽITOSTMI KOLEM IPV6 ZABÝVAJÍ .................................................. 106 Jádrová pracovní skupina.......................................................................................................................... 106 Přechod ze stávajícího protokolu............................................................................................................... 106 Dopad na IETF a ne IETF standardy ........................................................................................................ 107 DALŠÍ VYBRANÉ NOVINKY IPV6...................................................................................................................... 108 KONFIGURAČNÍ SOUBORY POUŽITÉ PŘI PRAKTICKÉM TESTOVÁNÍ - DNS......................................................... 109 VÝPIS SÍŤOVÝCH ROZHRANÍ, SMĚROVACÍCH TABULEK A DOSTUPNOSTI VYBRANÝCH UZLŮ Z POČÍTAČŮ V TESTOVACÍ SÍTI............................................................................................................................................. 110 Počítač ASTRA........................................................................................................................................... 110 Počítač STROM ......................................................................................................................................... 111 Počítač BSD............................................................................................................................................... 112 TEXT DOPISU POSKYTOVATELŮM PŘIPOJENÍ A MOBILNÍM OPERÁTORŮM ......................................................... 114 strana 8 Internetový protokol IP verze 6 Obecný úvod Předmluva Komunikace je jedním ze základních projevů života – výměna informací s okolím je nutná podmínka existence pro jakýkoliv organismus. Týká se to i člověka, který odpradávna komunikuje a hledá možnosti, jak vzájemnou komunikaci usnadnit a odstranit překážky, které jí brání. Lidské dorozumívání je na poměrně vysoké úrovni jak svým obsahem, tak i prostředky, které využívá. Obě složky komunikace se rozvíjí i dále. Jednou z posledních významných změn je využití elektronických počítačových sítí pro výměnu informací. Otevřely se tím velké možnosti pro distribuci dat, informací a znalostí. Změnu pocítil každý z nás masovým rozvojem Internetu počátkem 90. let minulého století, zejména díky jeho úspěšné komercionalizaci, vstupu řady různých subjektů na něj a vytvoření řady užitečných služeb. Základy Internetu, neboli sítě založené na rodině protokolů Transmission Control Protocol/ Internet Protocol (TCP/IP), byly položeny již v šedesátých letech. Návrh protokolu IP se ukázal jako velmi životaschopný i ve velmi rozlehlých sítích a po dlouhou dobu nepotřeboval větších úprav. Svět se ovšem vyvíjí ve všech směrech a nedávno se ukázalo, že je třeba provést změny i v této oblasti. Vymezení tématu práce a důvod výběru tématu Diplomová práce se zabývá návrhem, vlastnostmi, možnostmi, problémy a stavem implementace nové verze internetového protokolu - IPv6. Jde o návrh nového protokolu síťové vrstvy Internetu, dnes bezesporu nejrozšířenější a nejpoužívanější počítačové sítě. V pojetí architektury IS/IT (informačního systému/informačních technologií) se pohybuji v oblasti technologické architektury informačního systému (IS), na spodní úrovni základních zdrojů informačního systému a v softwarové dimenzi (sw). Rozsah záběru práce jsem stanovil jako základní přehled důležitých aspektů nového protokolu – od historie a důvodů, proč se někdo začal návrhem nové verze zabývat, přes vlastnosti a možnosti protokolu, které prakticky ověřím vlastními pokusy, až po pohled do praxe na jeho reálné využití s důrazem na ekonomické účinky, které může vyvolat. Jde o relativně nový prostředek a k jeho zhodnocení je nezbytná i prognóza - můj vlastní odhad budoucího vývoje a možnosti úspěchu navržených řešení jsem uvedl v závěru teoretické části. Druhou, praktickou částí práce, je jednoduché použití stávajících implementací IPv6 v praxi, zahrnující registraci u odpovědných autorit, tvorba zkušební IPv6 sítě a velmi základní nástin možného budoucího přechodu stávající IPv4 sítě na nový protokol u větší instituce. V této části práce očekávám zjištění nejvíce nových poznatků a použitelný přínos pro další aktivity kolem IPv6. Důvodem výběru tématu je aktuálnost problémů, které stávající verze IP (IPv4) má, a které je potřeba v dohledném časovém horizontu vyřešit. Tím, že je Internet globální veřejnou sítí, jsou problémy o to větší a o to naléhavěji vyžadují řešení. Pokud by současné potíže s použitím Internetu nebyly řešeny, mohl by být potlačen pozitivní síťový efekt Internetu, umožňující ve svém důsledku vzniknout novým hodnotám. Internetový protokol verze 6 je jedním z možných východisek a zdá se být řešením s velkou šancí na úspěch a další rozvoj, protože vedle řešení stávajících problémů nabízí i nové možnosti a služby. Dalším důvodem tématu je fakt, že se jedná o téma v české a slovenské literatuře jen málo zpracované (výjimkou budiž kvalitní dokumenty RNDr. Pavla Satrapy z Liberecké technické univerzity). Úvodní přehled k IPv6 jako velmi pravděpodobnému nástupci stávajícího IP protokolu by mohl být užitečný, a to nejen pro techniky, správce sítí, ale i pro taktická a strategická rozhodnutí v oblasti síťové infrastruktury firem. Stručná charakteristika současného stavu problémové oblasti Počet uzlů a sítí do Internetu zapojených každoročně roste, zdaleka se neblíží svému nasycení a požadavky kladené na služby sítě ze stany uživatelů a poskytovatelů služeb stále rostou. Některé tyto požadavky ovšem není snadné splnit, protože pro ně nebyla současná verze protokolu IPv4 přímo navržena. Je tedy nutno k jejich řešení přistupovat komplikovanější cestou, než kdyby je návrh protokolu bral v úvahu a implementace by je podporovaly již v základním provedení. Prvním problémem je nedostatek číselných adres počítačů a sítí, které je možné přidělovat. Původní 32-bitový rozsah byl dlouho dostatečný a zdál se dokonce nevyčerpatelný, nicméně současná strana 9 Internetový protokol IP verze 6 popularita IP sítě je taková, že se nové adresy musí přidělovat velmi opatrně, což omezuje použití některých žádoucích služeb. S rozvojem mobility uživatelů přišla i potřeba být dosažitelný z různých míst pod stále stejnou adresou. Původní koncept IP s mobilitou počítal v omezené míře, později pak na úrovni celých sítí – úroveň jednotlivých počítačů je nutno řešit zvláštními nástroji. Komerční využívání Internetu přineslo také nasazování aplikací (např. přenos zvuku a obrazu v reálném čase), které potřebují mít ze strany síťové infrastruktury zajištěné určité parametry přenosu a tyto zákazníky zaplacené služby je potřeba umět garantovat. Přenosová kapacita sítě je sice stále rostoucí, nicméně je konečná a je tedy potřeba klasifikovat a třídit probíhající provoz a datovou zátěž. Důležitá data specifických aplikací musí dorazit včas, a poskytovatelé připojení k Internetu (ISP, Internet Service Provider) musí mít nástroj pro účtování svých klientů – mimo jiné podle priorit přenášených dat. A se spolehlivostí souvisí i bezpečnost přenášených dat – podpora šifrování či autentizace toku dat není součástí IP standardu, ale bývá řešena separátně (pokud vůbec). Požadavky na větší důvěryhodnost a bezpečnost sítí se objevují v souvislostí s elektronickým obchodováním. Při zpracování práce jsem vycházel ze zjišťování současného stavu IP sítí. Není překvapující stávající převaha protokolu IPv4, který však vykazuje výše zmíněné nedokonalosti. Cíl práce, smysl cíle Smyslem práce je poskytnout čtenáři základní představu o nejdůležitějších možnostech nového internetového protokolu v porovnání s předchozí verzí. Zájemce by měl získat technické informace teoretického a praktického charakteru a zmapování současného stavu zavádění protokolu do praxe v České republice a ve světě. Měl by také získat základy pro možné vlastní zkušební aktivity s IPv6 (plynoucí zejména z praktické části práce). Práce by také měla přispět náměty, důvody a prognózami při uvažování o přechodu na nový protokol z ekonomického hlediska. V neposlední řadě by mohla pomoci zvýšit všeobecné povědomí o možnostech a reálnosti nasazení IPv6 obecně. Způsob a metoda dosažení cíle Cíle práce jsem dosáhl studiem informačních zdrojů (hlavním zdrojem je sada navržených a schválených RFC dokumentů a literatury, informace o řešení rozhodujících firem z oboru, informace z konferencí), anketou v českých telekomunikačních firmách, vlastní zkušební činnost při tvorbě jednoduché IPv6 sítě, konzultacemi s vedoucím práce a dotazy odborníků z praxe. Informace získané z cizích zdrojů jsem roztřídil, zhodnotil dle aktuálnosti, relevance k tématu, zajímavosti a odborné úrovně, doplnil vlastními názory, znalostmi a zkušenostmi a ve zvolené struktuře a objemu uspořádal do jednotlivých podtémat diplomové práce tak, aby splňovaly mnou stanovené cíle. Záměrem diplomové práce bylo podat výklad části IP problematiky jak pro laickou, tak pro odbornou veřejnost. Z tohoto důvodu jsou zejména v úvodu práce uvedeny shrnující pasáže, které může informovaný čtenář už znát. Soudím však, že pro uvedení do záležitostí kolem IPv6 je dobré tyto skutečnosti krátce zopakovat. Některé informace jsou v práci z důvodu zdůraznění a usnadnění pochopení problému uvedeny na více místech – například v odborné teoretické pasáži a při aplikaci v praktické pasáži. Nejde o prosté zopakování textu, ale jiný pohled na tutéž záležitost podle potřeby použití. Záměrem je umožnit čtenáři pochopení důležitých skutečností různými způsoby. Práci jsem zpracovával v časovém období od června 2001 do dubna 2002, přičemž informace jsou aktualizovány právě k dubnu 2002. Předpoklady práce Předpokladem platnosti práce a závěrů v ní obsažených je neutuchající zájem uživatelů o služby elektronických počítačových sítí (zejména mobilních), rostoucí role informatiky v podnikání a obchodu, požadavek důvěry v elektronické podnikání a stálý tlak na celosvětovou jednodušší výměnu informací. To implikuje i existenci počítačové sítě typu Internet na protokolu IP i v několika nejbližších letech a nutnost jejího dramatického rozvoje, včetně řešení otázek škálovatelnosti, dostupnosti, bezpečnosti a mobility. Troufám si říci, že výše uvedené předpoklady budou při klidném ekonomickém prostředí bez větších výkyvů ve společnosti splněny ve velké části světa. strana 10 Internetový protokol IP verze 6 Konkrétnějším předpokladem práce je existence jistých problémů současného IP protokolu (o čemž panuje všeobecná shoda) a nutnosti jejich řešení v krátkém čase a celosvětově shodně. Omezení práce Omezení práce vychází z mých možností a schopností a mně dostupných informačních zdrojů. Nejvíce se projeví v ekonomické a prognostické části práce, kde je velkou nevýhodou malý počet (ve srovnání s IPv4) existujících implementací nového protokolu (navíc primárně v akademické sféře), takže mnou vyvozené závěry nelze použít jako konkrétní argument pro rozhodování, ale jen jako další pohled a názor. Omezení v teoretické části vychází z rychlého rozvoje poznatků a standardů v této oblasti. Ne všechny návrhy protokolů a vlastností jsou standardizovány, ne všechny se budou ve finální verzi IPv6 vyskytovat tak, jako se vyskytují dnes a jak o nich píši. Může dojít k odchylkám a případný čtenář by si měl u zatím neustálených dokumentů (jsou označeny) zkontrolovat jejich poslední verzi vůči odchylkám. Jádro a obklopující skupina návazných služeb je již nicméně ustálena delší dobu a na principech by se nemělo měnit nic. Zajímavou a potřebnou další aktivitou by mohlo být trvalé testování větší sítě a širší škály platforem, než jsem měl při praktických pokusech k dispozici. To je však mimo záběr této diplomové práce a mimo současné možnosti hardware na VŠE (je využito provozně jinak). Nicméně je to možný námět pro budoucnost. Vhodným doplněním práce, které bohužel není obsaženo, by mohlo být konkrétní provedení projektu implementace (přechodu) IPv6 ve větší síti, tak, jak je nastíněno na konci praktické části práce. Při teoretickém uvažování jsem se i při nejlepší vůli mohl dopustit několika opomenutí nebo nepřesností, které by v praxi vyšly najevo a bylo by nutno návrh upravit. Z pochopitelných důvodů však testovací síť takového rozsahu neexistuje. Komu je materiál určen a jak ho má využít Diplomová práce je určena širokému okruhu odborníků laiků z oblasti informačních a komunikačních technologií: - Na nejdetailnější a nejspodnější úrovni (ve smyslu architektur IS/IT) si ji může přečíst návrhář, implementátor nebo správce sítí, který se z ní dozví technologické podrobnosti protokolu a možnosti praktického použití ve stávajících a nových sítích. - Zájemci o počítačové sítě z řad odborné i laické veřejnosti získají z diplomové práce základní přehled o nových navržených službách. Dozví se, proč se k některým změnám muselo přistoupit, co se bude muset změnit a co jim to umožní. - A konečně představitelé IT managementu budou po přečtení mít rámcovou představu o možnostech úspěchu IPv6, možných ekonomických přínosech, smysluplnosti přechodu jejich sítí na nový protokol a částečně i o možnosti rozvoje jejich infrastruktury IS/IT. Práce se sice primárně zabývá novým internetovým protokolem IPv6, nicméně si myslím, že najde užitek i v případě volby jiného východiska z problémů stávajících rozlehlých sítí. Práce by mohla sloužit například jako základní východisko při návrhu dokonalejšího řešení nebo jako referenční zdroj v případě porovnání s podobnou studií o alternativách. V neposlední řadě by pak její ekonomická část při určitém zobecnění mohla být sylabem pro uvažování o nových síťových řešeních obecně. U každého čtenáře práce se předpokládá minimální znalost síťové problematiky, základní znalost principů fungování IP protokolu a zájem o novinky. strana 11 Internetový protokol IP verze 6 TEORETICKÁ ČÁST strana 12 Internetový protokol IP verze 6 1. Historický úvod 1.1. O této kapitole V této kapitole diplomové práce je uvedeno, které relevantní události předcházely vzniku IPv6 v podobě, ve které se vyskytuje dnes. Vývoj začíná v šedesátých letech minulého století na ministerstvu obrany a univerzitách USA, samotný IP protokol vzniká v letech sedmdesátých. V průběhu osmdesátých let stále více nasazovaný protokol prožívá obrovský rozmach používání v letech devadesátých, což je nutně spojeno s novými požadavky na něj a s projevením se jeho nedokonalostí. Na jejich řešení vzniklo několik paralelních pracovních skupin, jejichž výsledky daly v polovině devadesátých let vzniknout návrhu IPv6. Zdrojem mi byly zejména prameny [2,24,26]. 1.2. Vznik protokolu IP a jeho rozšiřování po světě 1.2.1. Myšlenka odolné sítě Počátkem šedesátých let se začaly objevovat první myšlenky (převážně v USA) na vytvoření sítě, která by navzájem propojovala nejdůležitější vojenské, vládní a vědecko-výzkumné počítače. Mělo jít o síť decentralizovanou, která bude fungovat i v případě výpadku či zničení některého z uzlů. Současně mělo platit, že všechny uzly měly být rovnocenné, každý z nich měl mít možnost vysílat i přijímat zprávy. Dalším cílem sítě mělo být propojení superpočítačových kapacit výpočetních středisek a možnost vykonávat úlohy na dálku. Počítačové komunikace (přenosu textu a binárních dat) bylo do té doby velmi málo a neměla síťový charakter, šlo spíše o dvoubodové přenosy, založených zejména na přepínání okruhů. Jde o koncept vyhrazení celé přenosové cesty mezi dvěma body předem, které se pak celá používá výhradně pro data jednoho přenosu. Cesta se v průběhu přenosu nemění a není možné dílčí spoje využít pro jiné přenosy, i když se dočasně data nepřenáší. Z požadavků na novou síť plynulo, že bude třeba zvolit takovou technologii, která bude více nezávislá na předem zvolené přenosové cestě a bude schopna udržet i běžící komunikaci, pokud dojde k poruše mezilehlých uzlů. Několik na sobě nezávislých výzkumných týmů rozvinulo na začátku šedesátých let myšlenku přepínání paketů, která svým založením myšlenku sítě bez centrální autority podporuje. Přenášená data se rozdělí do malých jednotek, které putují sítí společně s dalšími datovými přenosy bez nutnosti sestavit před přenosem vyhrazený okruh. Americké ministerstvo obrany přišlo v druhé polovině šedesátých let s požadavkem vybudovat síť založenou na tomto principu. Dostala označení ARPANET a v září roku 1969 došlo k prvním datovým přenosům mezi čtyřmi americkými univerzitami. Do roku 1971 se síť rozšířila na univerzity po celém americkém kontinentu. Ukázala se být úspěšnou a rostl zájem o připojení k ní. Hlavním využitím této sítě byla elektronická pošta. 1.2.2. Vznik přenosového protokolu V ARPANETu poprvé spatřily světlo světa přenosové protokoly založené na přepínání paketů, které se používaly dlouhou dobu a některé z nich existují dodnes. V sedmdesátých letech byla proto navržena robustnější sada („rodina“, anglicky „stack“) protokolů, založená na standardu Transmission Control Protocol (TCP). Ten byl navržen pro komunikaci koncových uzlů. Tehdejší směrovače (nazývané „gateways“, brány) však nebyly dostatečně výkonné a řízení datového provozu na transportní úrovni, jako kdyby byly koncovými uzly, pro ně bylo zbytečnou zátěží. Aby se komunikace zbytečně nezpomalovala, byly činnosti a odpovědnosti TCP rozděleny do dvou protokolů sousedních vrstev (v terminologii modelu OSI: do síťové a transportní). Jednodušší síťový protokol, nezaručující spolehlivost, určený pro komunikaci uzlů se směrovači a mezi směrovači navzájem, dostal název Internet Protocol (IP). TCP zůstalo jako nadstavba zajišťující spolehlivou komunikaci, pro nepotvrzovaný přenos byl vytvořen transportní protokol UDP. Za posledních dvacet let se protokoly změnily jen málo – jádro zůstalo stejné a rozšíření se týkala spíše doplňků, které řešily některé neočekávané problémy. Dvojice standardů TCP/IP byla ovšem navržena natolik robustně, že problémy byly malé a změny nemusely být tak závažné, aby nemohly být prováděny i v běžícím prostředí a jen v částech sítě. TCP/IP se stalo jedinou přenosovou platformou, která získávala na popularitě implementací do jádra tehdejší verze (4.2) univerzitního BSD Unixu. I díky rozvoji a zvyšování dostupnosti technologií strana 13 Internetový protokol IP verze 6 pro lokální sítě (Ethernet) se k páteři ARPANETu připojovaly další a další uzly. Po roce 1983 byla překročena hranice 1000 připojených uzlů, v roce 1987 hranice 10 000, o dva roky později již 100 000 a rovného milionu uzlů dosáhla roku 1992. V roce 1986 vznikla v USA další páteřní síť NSFNET založená na protokolech TCP/IP, propojující výzkumná superpočítačová střediska. Postupně přebírá páteřní roli ARPANETu a k této páteřní síti už vznikali první poskytovatelé síťových služeb nižší úrovně. Provoz ARPANETu byl postupně omezován a v roce 1990 zcela ukončen. počet uzlů 1.2.3. Komercionalizace Internetu Až do roku 1993 byla síť NSFNET vedena na nekomerční bázi. Jeho rostoucí popularita i v neakademické sféře přitahovala velké telekomunikační firmy k myšlence postavit a provozovat vlastní páteřní sítě a využívat je k výdělečným účelům i pro podniky a jednotlivce. V roce 1994 došlo k výstavbě propojovacích bodů mezi začínajícími IP sítěmi různých provozovatelů a páteří NSFNET, stavbě nových páteřních spojů (teď už z iniciativy soukromého sektoru) a dohodám o směrovacích pravidlech a protokolech. I tato změna, mající za následek exponenciálně rostoucí počet připojených uzlů proběhla bez výraznějších změn v IP protokolu. Internet se od té doby decentralizovaně a rychle rozrůstal po všech kontinentech (Československo bylo připojeno linkou do rakouského Linze v roce 1992). Pojem „Internet“, které jsem zatím přesněji nedefinoval, se tedy používá pro označení rozsáhlé, globální a otevřené informační metasítě (tj. sítě sítí) vzniklé postupným vývojem popsaným výše. V užším slova smyslu pak Internet je soustava registrovaných sítí, schopných vzájemně si vyměňovat pakety protokolu IP. Síť je víceúrovňová, nejčastěji se používá rozdělení na páteřní, sítě střední velikosti a přístupové sítě, ke kterým se připojují koncoví uživatelé. Každá má trochu jiný charakter a účel, ale všechny využívají stejného síťového a transportního protokolu. Standardními službami postavenými nad protokoly TCP/IP v první fázi Internetu byly elektronická pošta, přenos souborů File Tranfer Protocol (FTP) a telnet. Pošta je důležitá i dnes, nicméně další dvě služby byly od devadesátých let postupně zastiňovány jinou, dnes zdaleka nejpopulárnější – WWW. Myšlenka služby World Wide Web na protokolu HTTP se poprvé objevila v roce 1989 ve švýcarském středisku pro jaderný výzkum CERN, jeho první prototyp byl předveden roku 1990 a o tři roky později začal prudký nárůst obliby. Troufl bych si odhadnout, že právě vznik WWW přilákal k Internetu rozhodující část uživatelů a dnes je přenos dat protokolu HTTP dominantní součástí síťového provozu na světě. Až do roku 1993 zůstával Internet doménou vědeckých a akademických pracovišť. Poté se na něm ale začaly ve velkém objevovat komerční firmy a informační služby zaměřené na běžné uživatele. Internet se po tomto roce stal velmi rychlým vývojem v mnoha zemích běžnou součástí každodenního života. Rozmanitost služeb v Internetu roste, objevují se požadavky na multimediální přenosy. Přenosové rychlosti médií stále rostou do řádů terabitů (v páteřních sítích). Počet uživatelů roste exponenciální řadou, na Vývoj počtu uzlů v Internetu v letech 1991-2002 začátku roku 1994 byly připojeno 2,5 milionu 160000000 uzlů, v roce 1998 40 140000000 milionů uzlů, v první 120000000 polovině roku 2000 už 80 100000000 milionů. V březnu 2002 už 80000000 tento počet dosáhl 145 60000000 milionů a zatím není 40000000 patrná fáze nasycení. 20000000 strana 14 01 X. 00 X. 99 X. 98 X. 97 X. 96 X. 95 X. 94 X. 93 X. 92 X. X. Obrázek 1: Graf počtu uživatelů Internetu podle [34]. 91 0 zdroj: Internet Software Consortium (www.isc.org) Internetový protokol IP verze 6 Síť používají k poskytování určitých služeb i státní instituce. Uživatel tak má hypoteticky možnost číst denní tisk, nakupovat, bavit se, být ve styku s bankou a pracovat na dálku z domova. Ne vždy to lze bezproblémově realizovat, důvody jsou jak technické (například nízká úroveň bezpečnosti), tak i netechnické (například náklady na připojení a práci). Snahou zúčastněných institucí je technické problémy odbourávat a řešit – například návrhem nové verze síťového protokolu. 1.3. Nedokonalosti současného IPv4, příčiny vzniku hledání nových řešení I přes dobře promyšlený a lehce nadčasový návrh IP protokolu, který celosvětové rozšíření umožnil, má jeho specifikace slabá místa. Jde zejména o oblasti, které souvisí s komerčním využitím, multimediálními aplikacemi a mobilními zařízeními. O těch ovšem autoři v době vzniku nemohli nic vědět, stejně tak jistě nepředpokládali, že bude Internet přístupný téměř komukoliv a že počet připojených uzlů poroste exponenciální řadou. Co je IPv4 nejčastěji vytýkáno? 1.3.1. Rozsah adresního prostoru Adresa, neboli unikátní označení uzlu připojeného k síti, je ve stávajícím IP protokolu o rozsahu 32 bitů, což dává teoreticky možnost připojit a označit 2^32 počítačů (přes čtyři miliardy). Tvůrci ale v záměru tolik uzlů připojit neměli. Skutečný počet počítačů, které je možné připojit, je nižší, protože některé adresy mají určeno speciální použití z důvodu dalšího rozčlenění adresy a přiřazení různého významu jejím částem. 32-bitová adresa je totiž rozdělena na část označující síť (prefix) a na část označující počítač v dané síti. Mechanismus směrování (routingu) paketu mezi sítěmi musí zajistit skutečnost, že libovolné dva počítače na Internetu si mohou předávat data, i když leží v úplně jiných sítích, které spolu nesousedí. Není zvládnutelné udržovat cestu ke každému uzlu zvlášť a při směrování se proto pracuje pouze s adresou celé sítě a podle ní směrovače volí další cestu paketu (to je princip, na kterém je založena síťová vrstva - na rozdíl od spojové). Pakety se posílají stejným směrem podle stejné síťové adresy a na adresu koncového uzlu se hledí až paket dorazí do cílové sítě. A aby tedy byl celý proces směrování rozumně zvládnutelný (aby jednotlivých cest pro stejný směr nebylo moc), jsou uzlům v sítích přidělovány adresy po blocích, takže se určitá část adres spotřebuje na režii spojenou s fragmentací adresního prostoru. Původně se adresy přidělovaly ve třech třídách A,B a C, každá o různém počtu připojitelných uzlů. Třídy se mezi sebou liší délkou části 32 bitové adresy, která označuje síť a uzel. V síti třídy A, kde síť označuje prvních 8 bitů, zbývá 24 bitů na adresu uzlu a bylo tedy možno připojit přes 16,7 milionu počítačů. V B síti je označení sítě dlouhé 16 bitů, uzel může pro své označení použít 16 bitů, což je použitelných 65534 uzlů (první a poslední adresa má speciální význam). V nejmenší síti C (kterých je ale zase nejvíc, protože šíře jejich označení je 24 bitů) můžeme přidělit 254 síťových rozhraní (interface). Třídy se tedy od sebe liší pomyslnou bitovou „hranicí“, kde končí síťová adresa a kde začíná adresa uzlu. Kde se hranice nachází (do jaké třídy adresa patří), se dalo rozeznat z prvních bitů adresy – zbylé adresy zůstaly rezervované pro budoucí použití (našly jej později zejména v multicastu). 0 A 0 B 10 C 110 třída adresy adresa uzlu (24 bitů) síť (8 bitů) adresa sítě (16 bitů) adresa sítě (24 bitů) adresa uzlu (16 bitů) uzel (8 bitů) počáteční bitová kombinace Obrázek 2: Původní třídy IP adres strana 15 Internetový protokol IP verze 6 V době návrhu IP protokolu se zdálo, že 32 bitů ve třech třídách tvoří dostatečnou rezervu pro všechny možné konfigurace a velikosti budoucích jednotlivých připojených sítí a i sítě jako celku. Rozmach a celosvětovost Internetu, tak jak ji známe dnes, ale nikdo nečekal. Ukázalo se, že dělení IP adresy po celých osmicích bitů není příliš jemné. Protože počítačová síť má většinou jiný počet uzlů než oněch ideálních 16,7 milionu, 65534 nebo 254, určitá část adresního prostoru zůstávala nevyužita. Tyto adresy nebylo možno z důvodu směrování použít jinde a dále zmenšovaly počet možných připojitelných uzlů. Při návrhu sítě si také správci ponechávali určitou rezervu pro budoucí rozšiřování a změny sítě – a žádali o větší počet adres, než byl aktuální počet uzlů. Počet dostupných C adres (který jsou vzhledem k velikosti nejužívanější) se ukázal při expanzi zájmu o Internet jako malý [22]. Bohužel ale nebylo možno přidělovat části dosud volných A a B bloků různým novým sítím. Směrovače by totiž nevěděly, do které z těchto sítí pakety posílat (protože prefix, síťová část adresy, by byla stejná pro obě dvě, i když by byly pravděpodobně dosažitelné po jiných přenosových spojích). Přidělení dosud volných A a B bloků malé síti by bylo velkým plýtváním – sítí A a B je málo k dispozici, ale mají v sobě mnoho volného místa. Zdálo se, že slibný rozvoj sítě, která má obrovský potenciál, bude přidušen technickými omezeními a zbytečně se vytvoří restrikce, které nejsou žádoucí – a které by nemusely být, pokud by se lépe navrhl adresní prostor. Výhody z toho „být na síti“ ovšem byly a jsou tak veliké, že se začala hledat řešení, která by dovolila stávající adresový prostor lépe využít a umožnila připojovat nové účastníky a uzly bez omezení. Jedním z řešení je navrhnout zcela novou verzi protokolu, která by prodloužila délku adresy. Neboli – pokud už se musí do návrhu protokolů z důvodu nějakého problému zasahovat, raději jej vyřešme důkladně a úplně s výhledem na delší čas, ať se za pár let nemusí řešit problémy, které se vynořují už dnes. Na tomto základu se začal tvořit na přelomu osmdesátých a devadesátých let IP protokol nové generace, IPng. Nicméně v případě důkladného nového návrhu, ve kterém se aplikují všechny znalosti a poznatky současné doby a řeší se i méně závažné problémy komplexně, nutně nastává problém se zpětnou kompatibilitou s původním protokolem. S postupem času se ale podařilo vyvinout několik doplňkových mechanismů, které pomohly na bázi stávajícího IPv4 (a to nejen primárně v počtu volných sítí a adres). Obtížná tvorba a přechod na zcela nový protokol se proto nezdály být tak akutní. Je pochopitelně jednodušší implementovat doplněk ke stávajícím standardům, než implementovat věci zcela nové. O jaké doplňky šlo? Sesterské technologie CIDR (Classless Inter Domain Routing) a VLSM (Very Large Subnet Masks) umožnily zjemnit striktní pojetí adresních tříd. Ty je možné u novějších implementací směrovacích protokolů úplně opustit a stanovit bitovou délku adresy sítě a uzlu libovolně (s respektováním celkového součtu 32 bitů) a přizpůsobit tak velikost adresního prostoru co nejlépe na míru své síti. Lze například rozdělit C síť na několik menších podsítí a použít je na úplně jiných místech, případně více C sítí spojit snadno do jediné. Dělit lze i dříve celistvé veliké A a B sítě (např. A síť 62.0.0.0) na mnoho použitelnějších sítí menších. Místo, kde se pomyslná dělící část v adrese nachází, se pozná z tzv. masky podsítě („subnet mask“). To je bitové pole, kde jedničky označují místa, kde se nachází adresa sítě a kde nuly označují adresu uzlu. Z důvodu jednoduchosti se používají masky spojité (jedničky a nuly následují bezproředně za sebou), takže se někdy lze setkat i se zjednodušeným zápisem masky podsítě jako bitové pozice, kde se nachází pomyslná hranice (často používaným termínem je „délka prefixu sítě“). Jelikož nejde o původní vlastnost IP protokolu, informace o charakteru připojené sítě se nachází pouze na směrovačích a koncových uzlech, v paketech obíhajících po síti masku podsítě nenajdeme. To ale nevadí, ba naopak. Pokud totiž maska není v paketu pevně stanovena, je možné geograficky blízké sítě, které jsou od směrovače ve třetí síti dostatečně daleko a dosažitelné po stejném spoji, sdružit (zagregovat) do jakési jedné „nadsítě“ a zjednodušit tak páteřní směrování*. Více koncových sítí tak bude dosažitelných pod jedním směrovacím záznamem. Čím se bude paket blížit do své cílové sítě, tím budou informace o cílové síti detailnější a tím bude síťová část adresy (prefix) delší. Tam ale zase bude paket dál od páteře a směrovač nebude potřebovat tolik informací o jiných vzdálených sítích – přenechá je páteřním zařízením a všechny pakety do cizích sítí pošle implicitní cestou do páteře pryč. Maska sítě, na základě které směrovače rozhodují o další cestě paketu, se tedy v průběhu cesty jednoho paketu mění. Agregace adres a cest je mechanismus, který usnadňuje směrování paketů. *Páteřní směrovače – směrovače, které nepoužívají pro směrování na neznámé adresy „výchozí“ cestu ke směrovači vyšší úrovně, ale musí znát směr do všech používaných sítí Internetu, protože nad nimi žádný další směrovač vyšší úrovně není) strana 16 Internetový protokol IP verze 6 Objevily se i některé obtíže. Dříve pevný počet možných podsítí daný třídami A, B a C začal být rozsekáván mechanismem CIDR na menší a menší sítě a ty začaly být přidělovány sítím v různých lokalitách po celém světě. Spolu s rozvojem jemných a oddělených sítí začaly narůstat záznamy ve směrovacích tabulkách páteřních směrovačů Internetu. Čím oddělenější totiž jemné sítě jsou, tím roste pravděpodobnost, že nebudou dosažitelné po stejných spojích a že nepůjdou zpětně zagregovat do „nadsítě“. Ve směrovací tabulce tak musí být pro každou síť jeden zvláštní záznam s dlouhým prefixem namísto jednoho společného pro všechny sítě. A protože výkon těchto směrovačů není neomezený a jejich paměť rozhodně nestačí na pojmutí adres všech koncových uzlů a ani koncových podsítí, měly by mít páteřní směrovače přehled pouze hrubý a měly by uchovávat směrovací informace pouze pro velmi obecné (krátké) prefixy. Pokud by byla agregace stále obtížnější, nutně by se začal omezovat výkon páteřního směrování a tedy i rychlosti přenosu dat. CIDR a VLSM tak pomáhají tím, že uvolňují a spoří IP adresy a umožňují směrovat na třetí vrstvě i ve velmi malých sítích. Nicméně i přes výhody agregace a beztřídního směrování, které zmenšuje počet směrovacích záznamů, začaly jejich přičiněním (díky rozsekávání celistvých sítí na vícero geograficky oddělených) růst tabulky páteřních směrovačů. CIDR tedy pomohl, ale není řešením ideálním – co se získalo na jednom místě (kapacita adres) se muselo na jiném místě (jednoduchost směrování) vzít. Přes to všechno není v adresním prostoru IP mnoho volného místa a je potřeba spořit i jinak. Další řešení nabídla technologie NAT/PAT (Network/Port Address Translation) – překlad adres, využívající i čísla TCP portů v transportní vrstvě pro pseudo-rozšíření adresního rozsahu. NAT/PAT umožňuje skrýt celou síť s mnoha uzly za jedinou veřejnou IP adresu – vnitřní uzly jsou pak očíslovány speciálním rozsahem, který se neinzeruje směrovačům ve vnější síti. Pakety z a do této sítě pak mají v Internetu jedinou IP adresu a rozlišení na konkrétní uzel v síti se provede na překládací bráně podle dříve přidělené asociace čísla portu. NAT/PAT ovšem také není řešením ideálním, protože: - Kombinuje síťovou a transportní vrstvu (používá v asociacích čísla portů a adres) do jediné. Z vývoje TCP/IP plyne, že právě rozdělení do dvou vrstev přineslo Internetu významné výhody při směrování - Ruší bezstavovost IP (je nutno udržovat tabulku asociací). - Omezuje plnou koncovou (end-to-end) konektivitu uzlů. Jde o myšlenku, že každý uzel na Internetu by měl být schopen plně komunikovat s uzlem jiným bez nutnosti specifické konfigurace nebo různých pomůcek. Požadavky pro tuto plnou konektivitu v poslední době narůstají: různé vzájemné peer-to-peer služby (dochází ke spojení mezi dvěma uzly, které jsou na stejné úrovni v poskytování síťových služeb – nejde o servery), datová spojení přímo mezi mobilními zařízeními, plně duplexní přenosy zvuku, a obrazu, herní konzole a podobně. - Je nutno použít speciální aplikační brány pro služby, které jsou uvnitř sítě a jsou poskytovány ven. - Servisní protokoly (ICMP) lze použít jen omezeně. - Je to další prvek v síti, který je nutné pořídit, konfigurovat, udržovat, zabezpečovat a který by nemusel být. To jsou závažné důvody, proč je NAT považován za pouze dočasné východisko a proč jej řada odborníků neuznává jako řešení, které je v souladu s koncepcí a ideály původního TCP/IP. Nicméně v úspoře IP adres překlad adres pomohl. Další prostor na úspory se našel na aplikační úrovni – například u nejčastěji používaného aplikačního protokolu HTTP lze ve verzi 1.1 specifikovat v požadavku jmennou adresu serveru. Tím lze použít jediný server a jedinou IP adresu na provoz mnoha různých webových serverů (webhosting) u poskytovatelů hostingových služeb. Rozlišení serveru podle jména uvedeného v URL, se provede až na aplikační úrovni - DNS všechna různá doménová jména překládá na jedinou IP adresu. Všechna výše uvedená a i jiná vylepšení IPv4 nicméně dle mého názoru nejsou dlouhodobým řešením, které by zajistilo dostatečný adresní prostor pro všechny zájemce o připojení při současném zajištění všech služeb. Druhy a počty zařízení, které je možné a vhodné k IP síti připojit neustále rostou a byla by škoda jejich potenciál nevyužít. Ani CIDR, ani NAT, ani jiná aplikační řešení však dlouhodobě problém nedostatku adres neřeší, jen oddalují. Zmíněné doplňky mají své problémy, které zabraňují využívat některé síťové služby, omezují použití uzlů a směšují funkce a vlastnosti různých vrstev OSI modelu dohromady, což z hlediska návrhu jednotného prostředí a idey oddělení funkcí vrstev není dobře. IP protokol nové generace by měl řešit všechny problémy od základů. strana 17 Internetový protokol IP verze 6 1.3.2. Bezpečnost Problematika bezpečnosti se při vývoji původních protokolů vůbec neuvažovala, nebyla součástí zadání. Protokol byl navrhován tak, aby byl co možná nejvíce efektivní a flexibilní. Proto přenosové cesty založené na tomto protokolu nejsou nikterak zabezpečeny. Bezpečnost se týká dvou věcí: - zda je ten, kdo je uveden jako zdroj (odesílatel), skutečným původcem paketu - zda jsou data zabezpečena proti „odposlechu“ na přenášené lince (šifrována) IPv4 ani jednu z otázek neřeší a na síťové vrstvě spoléhá na důvěru připojených subjektů a provozovatelů přenosových spojů. Toto paradigma plně odpovídá čistě akademickému či vojenskému Internetu, nedá se ovšem plně aplikovat na jeho současnou komerční podobu. První bezpečnostní otázka není příliš závažná. Při používání dominujícího protokolu transportní vrstvy (TCP), kde se navazuje spojení, není podvrhnutí IP adresy úplně snadnou věcí. Z důvodu směrovacích pravidel musí být útočník na stejné IP podsíti a buď příchozí pakety odposlouchávat, nebo agresivně vystupovat jako původní počítač, což nezůstane v síti nepovšimnuto a zdroj se dá velmi rychle najít. Přesto by bylo dobré i v této oblasti větší jistotu mít. Důvěrnost přenášených dat je závažnější problém. Odposlechnutí dat může mít i stejně závažné následky jako falešná identita, ale provést se oproti ní dá mnohem snadněji. Přenosové spoje Internetu jsou různého druhu, vlastnictví a existuje možnost monitorovat na nich provoz. Na cestě k cíli na druhém konci světa projde paket po různých spojích a vždy se nelze na diskrétnost vlastníka přenosového okruhu spolehnout. A snadný je i odposlech na některých (zejména sdílených) médiích v sítích LAN (např. nepřepínaný Ethernet). Pokud je potřeba zajistit, že si přenášená data nikdo jiný nepřečte, musí se o to v současné době postarat vyšší vrstvy síťového modelu (např. SSL) nebo je potřeba k IP implementovat ještě různé doplňky (např. IPSec), které bezpečný přenos zaručí. Ty ovšem nejsou každým zařízením podporovány a jejich implementace do IPv4 prostředí nemusí být snadné a levné (stejně jako jiná proprietární řešení). Toto všechno zabraňuje masovému rozšíření všeobecných bezpečnostních mechanismů na síťové vrstvě přímo ke stávajícímu IPv4. Šifrování je velmi náročná aplikace na systémové zdroje, zejména na procesorový čas. Počítače a směrovače existující v době vzniku IP protokolu (70. léta) nedisponovaly (až na výjimky) takovým výkonem, aby mohlo být šifrování součástí každého přenosu dat a velmi rozumně tuto službu přesunuli tvůrci do vyšších aplikačních vrstev – nechť se zpomalí až ten program, který bude bezpečnost opravdu potřebovat. Situace se však změnila (jak v oblasti výkonu CPU, tak i v pojetí ochrany dat) a služba by mohla propadnout v pojetí OSI modelu na nižší úroveň, například až do síťové vrstvy. Je jen třeba dát pozor, aby se touto snahou neomezila jedna z hlavních výhod IP – jednotnost, jednoduchý návrh a implementace pouze těch nejdůležitějších služeb. Zbytečná režie a komplikovanost by mohla odsoudit i dobře míněný návrh vylepšení IP k neúspěchu. 1.3.3. Multicast Původní pojetí IP sítě uvažovalo jako primární druh přenosu tzv. unicast – vyslání a příjem dat mezi dvěma uzly. Pokud je potřeba po síti přenášet stejná data z jednoho uzlu k více dalším najednou (tzv. multicast), bylo potřeba distribuovat je jako soubor unicastů. To není příliš šetrné k přenosové kapacitě, protože se tytéž pakety, jen s rozdílnou síťovou adresou příjemce přenáší po tomtéž spoji tolikrát, kolik je adresátů. Služby, které by takové přenosy dat mohly s výhodou využívat, vznikly s rozvojem internetu a přenosových kapacit – jde zejména o multimediální (rozhlasové a televizní) vysílání a videokonference. S rostoucím počtem posluchačů a diváků roste i nárok na přenosové pásmo u zdrojového serveru, což omezuje širší využívání služby. Řešením je použití některé z multicastových přenosových technologií, neboli postupu, který shodná data bude vysílat pouze jednou a k rozdělení koncovým příjemcům dojde až co nejblíže u nich, takže větší část cesty spoří přenosové pásmo. Multicastové mechanismy se v síti implementovaly až dodatečně jako doplňková služba, takže nejsou rozšířené na všech přenosových zařízeních. Nelze je tedy použít všude v Internetu a spoléhat se na jejich existenci stejně, jako na možnost unicastového přenosu (který je základní službou). Pro vícebodové přenosy byla později vyhrazena část IP adres a navrženy protokoly linkové i síťové vrstvy, které jsou schopny tento druh dat směrovat a rozdělovat koncovým uživatelům. Příkladem implementace těchto technologií je virtuální síť MBone v rámci Internetu používaná pro strana 18 Internetový protokol IP verze 6 videokonference. Na směrovačích, které mají podporu multicastu implementovánu (tzv. „mrouter“) se vícebodovými přenosy pracuje (směruje, duplikuje apod.) podle požadavků na multicast, tj.stejná data se přenáší jen jednou. Přes ostatní směrovače je nutno postavit virtuální cesty (tunely) do další části MBone sítě. Implementace IPv4 multicastových protokolů (u kterých je oproti unicastům komplikovanější směrování) však nejsou ve směrovačích Internetu tak rozšířené, aby se daly multicastové přenosy využívat běžně každým, kdo by takový přenos potřeboval. I když jde o relativně nejméně problémový bod IPv4, protože poptávka uživatelů sítě po multicastech zatím není velká, mělo by se při návrhu nového síťového protokolu (pokud už se bude vytvářet) pamatovat i na nativní podporu multicastu ve standardní implementaci. Dnes často používané řešení „silou“ neboli pomocí rozšíření přenosové kapacity k vysílajícímu uzlu totiž nepůjde aplikovat věčně a služby na multicastu postavené by se nemohly dále rozvíjet. 1.3.4. Kvalita služby S multimediálními aplikacemi v reálném čase souvisí i další stále více sledovaný parametr přenosu - kvalita služby. Data těchto aplikací jsou totiž velmi citlivá na šířku přenosového pásma a zpoždění – pokud některý z požadovaných parametrů není dodržen, není možné službu vůbec realizovat. To je rozdíl oproti klasickým datovým přenosům, kde se nedokonalosti projeví jen v čase, kdy bude úkol dokončen, ale neznemožní se jeho provedení. Dnešní negarantované přenosy fungují na principu best-effort, neboli směrovač udělám „maximum, co je v jeho silách“. Pokud totiž na přeplněné lince nezbude pásmo pro minimální výstup kodeku videopřenosu, z jeho sledování nebude nic. Stejně tak pokud se budou pakety v síti náhodně zpožďovat, nepodaří se je na cílovém uzlu složit tak, aby byly v krátkém čase srozumitelně poslouchatelné, natož použitelné pro obousměrnou konverzaci. A naopak - u FTP přenosu nebude příliš vadit kolísající rychlost podle ostatního provozu na síti a prostoje, protože nejde o aplikaci v reálném čase a uživatel je schopen na její výsledek počkat. Jak zajistit pro určitá data prioritní zpracování a vyhrazené pásmo – jak garantovat kvalitu přenosové služby? Původní IP protokol (až na několik zatím nepoužívaných bitů v hlavičce) žádné standardní mechanismy nenabízí a je třeba v síti implementovat dodatečné technologie (např. nějakou variantu WFQ – Weighted Fair Queueing na směrovačích podle určitých částí IP paketu). Lze také preferovat data na směrovači jejich zařazováním do front s rozdílnou prioritou. Pokud ovšem nebudou používány na celé přenosové trase od zdroje k příjemci, uplatní se jen částečně a zbytek cesty bude opět s negarantovanými parametry. Objevila se i řešení využívající garantované parametry na linkové vrstvě OSI modelu (např. ATM má velmi dobrou podporu kvality služby), takže pak IP funguje v jakémsi virtuálním kanálu se stálými parametry, ale jejich řízení není tak pružné jako směrování na síťové vrstvě a opět chybí mechanismus vyhradit takto parametry po celé trase po různých spojích. Nejjednodušší je opět řešení hrubou silou – zvýšit přenosovou kapacitu všech spojů a směrovací výkon zařízení tak, aby úzká místa vůbec nevznikala. Datový provoz je ale schopen v krátkém čase zaplnit jakékoliv kapacity a citlivá data by opět mohla narazit. Řešení spatřuji ve skutečné nativní implementaci mechanismu prioritizace dat na všech směrovačích v síti. Pokud nebudou moci být parametry zajištěny, aplikace se to dozví a zdroj nedostane. I pro IPv4 prostředí byly navrženy nové protokoly RTP (Real-Time Transport Protokol) a RSVP (Resource Reservation Protokol). Tyto standardy dokáží rychleji a plynuleji přenášet data a lépe spolupracují se směrovači při rezervaci pásma pro přenos potřebného. Problémem je opět nízké rozšíření implementací a malý počet aplikací, které jej využívají. Požadavky na kvalitu služby se ze strany uživatelů ozývají stále častěji a jsou jedním z velkých nedostatků IPv4. Spolu s rozsahem adres zřejmě půjde o nejvýznamnější motivy, které uspíší zavedení nových přenosových technologií. 1.3.5. Mobilní zařízení, adresy a mobilita uzlu mezi sítěmi Velkým fenoménem poslední doby je (vedle Internetu) bezesporu užívání mobilních zařízení. Od jednoduchých GSM telefonů přes různé inteligentní organizéry, PDA až po notebooky - všechny tyto přístroje jsou pro svou přenosnost a dostupnost jsou stále více užívány. A většinu těchto (a i třeba ještě neznámých zařízení) by bylo možné a účelné připojit do nějaké celosvětové sítě, aby mezi sebou strana 19 Internetový protokol IP verze 6 mohly vyměňovat data efektivním způsobem. Nabízí se samozřejmě Internet jako síť s velkým objemem využitelného obsahu a službami, které by bylo škoda nevyužít (ať již z pohledu uživatele, tak poskytovatele mobilního připojení). Internet by tak mohl být doslova „všude“, což je bezesporu velkým lákadlem jako pro využití v práci, tak pro zábavu. Při rozvíjení myšlenky mobilních datových sítí a jejich konvergenci s pevnými sítěmi byly zjištěny dva základní nedostatky IP protokolu pro tento účel: - nedostatek adres pro obrovské množství nových zařízení - slabá podpora konceptu mobility neboli přesunu jednoho uzlu mezi sítěmi během přenosu bez ztráty spojení O nedostatku adres obecně bylo pojednáno výše, zde se problém jen zdůrazňuje a eskaluje. Například podle prognóz firmy Nokia v roce 2003 překročí počet uživatelů mobilních sítí počet uzlů v pevném Internetu – a tak velké úspory IPv4 adres se nedají očekávat. Druhý problém je také důležitý – uzel v síti by se měl dát nalézt na své stálé adrese, i když je dočasně v úplně jiné síti. Měl by mít možnost přesunovat se mezi různými sítěmi a zároveň stále přenášet data bez přerušování a nové konfigurace. Dřívější rozměry a hmotnosti dostupné výpočetní techniky na masovou mobilitu nedávaly ani pomyslet. V IPv4 je to proto problém - původní koncept počítal s pevnými uzly a pevnými uživateli (kteří pro svou případnou mobilitu využijí nějakého cizího nepřenosného uzlu a přihlášení do své vlastní sítě vyřeší aplikačně). Mobilita vyžaduje úpravy na všech uzlech, které s ní mají co do činění, jinak dochází k nežádoucím efektům (trojúhelníkové směrování a podobně). V IPv4, kde je pouze volitelná a nemá podporu v řídících protokolech, ji nelze masově nasadit. V mobilních sítích druhé generace s paketovým přenosem – GPRS jde v zásadě o implementaci nějakého síťového protokolu (nejlépe IP) nad GSM. Ze strany výrobců mobilních zařízení existuje velký tlak na implementaci nového IP protokolu pro nasazování do bezdrátových sítí, protože použití IPv4 není z hlediska jejich předpokládaného rozvoje příliš vhodné. Jak adresy, tak mobilní přenosy by bylo nutno řešit komplikovaně až doplňkovými službami, což by nebylo dobrou vizitkou nově vzniklé služby (která by měla začít s co nejlepším návrhem standardů). V mobilních sítích se brzy začne rozvíjet i třetí generace bezdrátových přenosů (UMTS) s větší kapacitou přenosového pásma a větším potenciálem služeb pro uživatele. Vhodné řešení celého problému by mohl přinést IP protokol nové generace, jehož adresový prostor by měl být dostatečný i pro mobilní sítě fungující na paketovém principu přenosu dat (což je i GPRS). Z mobilních sítí by mohl být na implementaci nového IP velký tlak – jde o oblast, která je potenciálně komerčně velmi dobře využitelná, nicméně pouze za předpokladu zásadních novinek ve stávajícím síťovém protokolu a infrastruktuře. strana 20 Internetový protokol IP verze 6 2. Vlastnosti IPv6 2.1. O této kapitole Kapitola tvoří teoretický technologický základ diplomové práce, na kterém budu stavět při svých pokusech v praktické části. Jde o popis dnešního stavu protokolů, specifikací, standardů a navazujících služeb, které jsou přímo nazývány IPv6 nebo se přímo vztahují k IPv6. Text se zaměřuje na novinky a změny v protokolu, záležitosti fungující stejně jako v IPv4 jsou jen obecně shrnuty (předpokládá se čtenářova základní znalost principů fungování IPv4 protokolu). Tam, kde je to vhodné, jsou porovnány schopnosti staré a nové verze. Jako zdroje a prameny jsem (mimo RFC dokumentů) použil také [1,6,21,23]. 2.2. Specifikace a základní hlavička protokolu IP verze 6 je nová verze protokolu síťové vrstvy Internetu – Internet Protocol. Bezprostředně navazuje na předchozí verzi IPv4 definovanou standardem RFC 791. Jeho základní definici, včetně popisu hlaviček protokolu (jádrové i rozšiřujících), obsahuje standard RFC 2460 [9]. Hlavním rozdílem oproti minulé verzi je rozšířená délka IP adresy na 128 bitů oproti původním 32 bitům. Podle návrhu tvůrců by již nikdy neměl nastat nedostatek adres a měl by se vytvořit dostatečný prostor pro vytvoření bohaté hierarchie sítí a podsítí. Zásadní změny jsou v hlavičce IP paketu. Některé položky z verze 4 byly vypuštěny a jiné přesunuty do nepovinných hlaviček, takže prodloužení dat hlavičky je jen dvojnásobné (i přes čtyřnásobný růst délky adres). Základní hlavička, kterou musí mít každý IPv6 paket, má na rozdíl od IPv4 pevnou délku a mohou za ní být další rozšiřující informace v doplňujících hlavičkách (viz dále). Pokud jsou přítomny, jsou v paketu uvedeny v pořadí důležitosti pro mezilehlé uzly – dříve uvedené hlavičky mohou mít význam i pro směrování a měl by je zpracovat každý směrovač, nejen koncový uzel (který musí interpretovat všechny hlavičky). Jejich uvedením vpředu tvůrci zamýšleli usnadnit zpracování na směrovačích - stačí přečíst začátek paketu až do první hlavičky určené jen pro koncový uzel. Směrovač zároveň nesmí při zpracování paketu hlavičky přeskakovat a vybírat si z něj jen některé druhy hlaviček bez řádného zpracování těch předchozích. Zvýšením délky hlavičky se protokol IPv6 lehce znevýhodnil při přenosu malých paketů (např. aplikace přenášející zvuk v reálném čase používají pakety o velikosti desítek bajtů), protože vzrostl podíl režijních informací. Nicméně by to neměl být závažný problém, protože při velkých paketech není režie velká a problém nárůstu zpoždění u malých paketů z důvodu velkých hlaviček lze řešit například jejich kompresí. Základní hlavička obsahuje 40 bajtů dat a vypadá takto (každý řádek představuje 4 bajty): 0 8 Verze Třída provozu Délka dat 16 24 32 Značka toku dat Další hlavička Limit skoků Zdrojová adresa Cílová adresa Obrázek 3: Základní hlavička IPv6 paketu strana 21 Internetový protokol IP verze 6 Jaký je význam jednotlivých položek? Verze protokolu (4 bity) bude v této specifikaci vždy rovna šesti. Třída provozu (8 bitů) slouží pro označení příslušnosti paketu k určité třídě nebo prioritě služby. Jde o analogii k položce „třída služby“ z IPv4 a je zde především pro podporu možných aplikací, které jsou nyní zkoušeny v IPv4 (IP precedence apod.). Do budoucna se počítá s podrobnějším vymezením významu těchto bitů. Celkově jde o koncept značkování jednotlivých paketů. - Značka toku dat (20 bitů) může být použita vysílajícím uzlem k označování paketů stejného datového toku (paketů s sebou úzce souvisejících), které vyžadují stejné zacházení od směrovačů (zajištění kvality služby apod.). Toto pole lze využít také pro spolupráci s nižšími vrstvami (ATM, MPLS apod.), které také značkování toků používají. Společné značky IPv6 a spojových technologií mohou usnadnit zpracování dat na zařízeních a zkrátit nutné doplňkové informace. Pojetí značky toku je dvojí – v průběhu cesty konstantní značka (pro účely podpory služeb se zaručenou kvalitou a rezervaci pásma pro datový tok) a při průchodu uzly měnící se značka (např. v MPLS). Podrobnější význam bude poli přidělen později, celkově jde o koncept značkování celých toků. - Délka dat (16 bitů) udává délku paketu bez základní hlavičky (ale včetně rozšiřujících). Je možno přenášet i pakety větší délky než 2^16, tj. 64 kilobajtů pomocí doplňujících hlaviček (tzv. jumbogramy). - Další hlavička (8 bitů) udává typ bezprostředně následující hlavičky podle RFC 1700 (platného už pro IPv4, nově též na www.iana.org) nebo identifikaci poslední hlavičky IP (začátku hlavičky transportní vrstvy). - Limit počtu přeskoků (8 bitů) má stejný význam jako „Time To Live“ – TTL hodnota v IPv4. Každý směrovač musí při zpracování paketu snížit tuto hodnotu o jedničku. Pokud dojde k nule, musí paket zrušit a vyslat kontrolní zprávu odesílateli o zrušení. Jde o ochranu proti nekonečnému putování paketů v síti a používá se i při diagnostice v síti (mj. v nástroji traceroute). - Zdrojová adresa (128 bitů) a Cílová adresa (128 bitů) mají stejný základní princip pro označování uzlu a směrování, jako jejich kratší protějšky z IPv4. Podrobná specifikace významu jednotlivých bitů je samozřejmě jiná (viz dále). Paket neobsahuje rozdílně oproti IPv4 kontrolní součet, důvodem je opět zrychlení zpracování paketů směrovačem – při kontrole integrity dat se nyní spoléhá na nižší vrstvy. - 2.3. Doplňující hlavičky Vedle základní hlavičky je v IPv6 specifikováno ještě několik nepovinných, doplňkových hlaviček. Ty se nacházejí mezi základní hlavičkou a datovým obsahem paketu (nejčastěji TCP hlavičkou). Všechny doplňující hlavičky obsahují na začátku osmibitovou informaci o případné další hlavičce (podle zmíněného RFC 1700) a délku hlavičky současné. Další obsah doplňkové hlavičky závisí na jejím druhu. Existují následující druhy rozšiřujících hlavičeky (uvedeny v pořadí, ve kterém by se měly v paketu objevit, pokud je jich třeba): - Základní IPv6 hlavička (viz výše) - Parametry pro všechny mezilehlé uzly (tzv. Hop-by-Hop options), - Parametry pouze pro koncový uzel (Destination Options) jsou oboje různé doplňkové informace pro zařízení třetí vrstvy. Jejich struktura je tříprvková a označována anglickou zkratkou TLV – type, length & value (typ, délka a hodnota). Typ je osmibitové pole udávající druh parametru, délka je osmibitová položka udávající délku posledního pole – hodnotu (vlastního obsahu). První dva bity v poli typ určují operaci, která se s hlavičkou provede, pokud směrovač ve své implementaci neumí parametr nijak interpretovat. - Směrovací hlavička (Routing header) obsahuje doplňkové informace pro směrování paketu. Jde zejména o druh směrování, seznam adres uzlů, kterými by měl paket při své cestě projít a ukazatel na ještě nenavštívené uzly. Její význam je zejména při podpoře směrování podle adresy vysílajícího uzlu (source routing). - Fragmentovací hlavička je používána zdrojovým uzlem pro rozdělení paketu, pokud je potřeba přenést data větší, než je maximální přenosová velikost (Maximum Transmission Unit - MTU) na linkové vrstvě pod IPv6 protokolem. Na rozdíl od IPv4 neprovádí fragmentaci paketu uzly po cestě, ale jen a pouze první uzel. Musí tedy předem po celé cestě zjistit minimální MTU (MTU strana 22 Internetový protokol IP verze 6 - path discovery, [13]), aby bylo jisté, že pakety bude možno přenést po všech spojích. Hlavička obsahuje zejména 32-bitovou identifikaci původního neděleného paketu, pořadí fragmentu a označení toho, zda jde o poslední paket. Autentizační hlavička obsahuje kontrolní informace pro ověření toho, zda nedošlo k poruše integrity hlavičky. Jde zejména o číslo bezpečnostní asociace a kontrolní integritní hodnotu. Podrobněji viz podkapitola o podpoře bezpečnosti. Šifrovací hlavička (Encapsulating Security Payload Header) udává začátek šifrovaného proudu dat a různé konfigurační údaje nutné pro jeho pozdější dešifrování. Podrobněji viz podkapitola o podpoře bezpečnosti. Hlavička dat transportní vrstvy (např. TCPv6) již není záležitostí IP. Pokud je v poli určující další hlavičku hodnota 59 dekadicky, jde o poslední hlavičku IP protokolu. Příklad tří různých druhů řazení hlaviček v paketu je uveden na obrázku: Základní hlavička další: TCP Hlavička TCP segmentu +TCP data… Základní hlavička další: směrovací Směrovací hlavička další: TCP Hlavička TCP segmentu +TCP data… Základní hlavička další: směrovací Směrovací hlavička další fragmentovací Fragmentovací hlv. další: TCP Fragment TCP hlavičky +TCP data… Obrázek 4: Doplňující hlavičky IPv6 paketu 2.4. Velikost paketu Popis nového protokolu specifikuje také určitá omezení, které je třeba brát v úvahu při sestavování velikosti dat a fragmentování i mimo síťovou vrstvu. IPv6 totiž požaduje, aby byl každý spoj na přenosové cestě schopen přenést paket o velikosti alespoň 1280 bajtů (tj. aby MTU bylo alespoň takové nebo větší). Na spoji, který to není schopen provést, musí být provedena fragmentace na nižší úrovni, nikoliv pomocí IPv6. Spoje, kde je možno maximální velikost přenosové jednotky volit, musí být nastaveno alespoň 1280 bajtů, lépe však 1500 bajtů a více (aby bylo nutno fragmentovat na IP vrstvě co nejméně). U IPv4 je velikost paketu omezena pouze MTU linkové vrstvy. Velmi se doporučuje, aby uzly sítě implementovaly protokol „Path MTU Discovery“ (viz kapitola o servisních protokolech) neboli zjišťování velikosti MTU na všech spojích zamýšlené cesty paketu, aby uzly mohly využít výhod většího povoleného paketu. U minimálních implementací (například v ROM síťové karty) nemusí být vyhledávání MTU prováděno a pakety musí mít vždy 1280 bajtů. K poslání paketu většího, než je nejmenší MTU na zamýšlené cestě, je možné na zdrojovém uzlu použít IP fragmentaci (pomocí doplňkových hlaviček) a cílový uzel si potom paket sestaví. Každý koncový uzel v IPv6 musí být schopen přijmout fragment, který bude po sestavení veliký 1500 bajtů (nicméně může být schopen přijmout i větší). Aplikace nebo vyšší vrstva, která na IPv6 závisí, by neměla posílat pakety větší než 1500 bajtů, pokud si není jista, že koncový uzel je schopen takové pakety sestavit. Pokud je paket odeslán z uzlu podporujícího IPv6 na uzel s IPv4 (tzn. při cestě dojde k překladu paketu), vysílající uzel může obdržet řídící zprávu, že MTU následujícího spoje je menší než 1280 (ICMP Packet Too Big). V takovém případě není třeba snižovat u odesílaných paketů velikost pod 1280 bajtů, ale k paketu se musí připojit fragmentační hlavička, ze které překládající uzel bude schopen získat identifikační klíč, který pak použije v IPv4 fragmentech. strana 23 Internetový protokol IP verze 6 2.5. Adresování v IPv6 2.5.1. Základní principy Hlavní změnou je bezesporu čtyřnásobné zvětšení velikosti adres na 128 bitů. Větší délka nebyla využita pouze mechanicky („nalepena“) ke stávajícím 32 bitům, ale byl stanoven nový význam jejích částí a druhů. Adresy jsou stejně jako v IPv4 přiřazovány jednotlivým síťovým rozhraním (network interface) uzlů, nikoliv uzlům jako celku. Existují tři základní druhy IPv6 adres: - Unicast (jednotlivé) – významem odpovídají původním individuálním IP adresám. Jedna takováto adresa bude přiřazena jednomu síťovému rozhraní. - Multicast (skupinové) – významem odpovídají adresám používaným pro multicast (posílání stejných dat od jednoho zdroje více příjemcům). Jedna takováto adresa může být přiřazena více síťovým rozhraním a pakety by měly být dopraveny na všechna z nich. - Anycast (výběrově-skupinové) nemají přímý ekvivalent v IPv4. Jedna takováto adresa může být přiřazena více síťovým rozhraním, ale paket bude dopraven pouze na jedno z nich. Jaké mají tyto druhy adres použití? U unicastu je zřejmé, jde o základní použití pro přenos dat mezi dvěma uzly (většina přenosů v Internetu), směrování ukazuje cestu vždy jednoznačně do cílové sítě a paket není po cestě duplikován. Multicast se používá pro hromadné vysílání stejných dat více uzlům (například televizní a rozhlasové vysílání, videokonference apod.), paket je směrován a rozesílán více zařízením, která se ohlásí zvolenou skupinovou adresou. Anycast lze použít pro konfigurační dotazy, rozkládání zátěže serverů a podobně – všude tam, kde stačí, aby paket nalezl jen jedno zařízení, které mu je schopno poskytnout danou službu. Další již nejsou potřeba a směrování bude ukazovat cestu pouze k nejbližšímu (dle vzdálenostní metriky směrovacího protokolu) připojenému uzlu s danou výběrově-skupinovou adresou. Ostatní uzly budou ignorovány až do změny topologie sítě, výpadku uzlu a podobně, kde se sestaví cesta k nejbližšímu dalšímu. Využití anycastových adres se nabízí například u vyrovnávání zátěže („load-balancing“, LB) webových nebo DNS serverů, v sítích, kde je třeba zajistit redundancí vysokou dostupnost („highavailability“, HA) služeb, volba nejbližší výchozí cesty ze sítě a podobně. Mechanismus samozřejmě neřeší LB ani HA na aplikační úrovni (sledování aktuálního zatížení, přesun existujících rozpracovaných dat apod.), nicméně velmi pomáhá vytvořit základní kostru, na které je tyto služby možné implementovat. V IPv6 již neexistují tzv. broadcast (všesměrové) adresy, směrující pakety na všechny uzly v dané síti, používané zejména ke konfiguračním účelům a posílání řídících zpráv. Místo nich je možné používat skupinové nebo výběrově-skupinové adresy, které specifikují cíl přesněji. Individuální adresy se dále dělí podle rozsahu na tři druhy: - Global (globální rozsah) – jsou jednoznačné v celém internetu. - Site local (oblastně místní rozsah) – jsou jednoznačné v rámci jedné instituce nebo její zvolené podčásti. - Link local (spojově místní rozsah) – jsou jednoznačné v pouze rámci dané fyzické sítě. Globální adresy mají stejný charakter jako dnešní veřejné IP adresy. Místní adresy pak připomínají z hlediska směrování dnešní privátní adresy (192.168.X.X), které se do veřejného Internetu neinzerují. Jsou jednoznačné jen v rámci zvolené oblasti a mohou být tedy ve světě použity vícekrát. Každé rozhraní, které je připojené k IPv6 síti, musí mít přiřazenu alespoň jednu spojově místní unicastovou adresu. Rozhraní pak může mít přiděleno větší počet dalších adres různých druhů a rozsahů. Jednomu spoji je možno přiřadit více prefixů podsítí. Pokud není daný interface používán nesousedními uzly jako zdroj nebo cíl pro cizí IP pakety (např. na dvoubodových spojích mezi směrovači), není třeba rozhraní přidělit další adresy vyššího rozsahu než spojově místního. Unicastová adresa může být přiřazená více fyzickým rozhraním, pokud obslužná aplikace považuje všechna fyzická rozhraní za jedno logické rozhraní ve vztahu k síťové vrstvě. V případě, že koncové uzly se stejnou adresou rozhraní jsou nakonfigurovány jako výběrově skupinové (anycast), stane se z oné unicastové adresy anycastová. Podle prefixu jsou totiž anycastové adresy nerozlišitelné od unicastových, liší se až jejich zpracování směrovačem a konfigurací na koncových uzlech. strana 24 Internetový protokol IP verze 6 Při použití anycastu je třeba určit síťový prefix (oblast), kde se všechna rozhraní příslušející k dané anycastové adrese nacházejí a kde se tedy bude směrovat anycastově. V této oblasti bude cesta ke každému jednotlivému uzlu určená jako tzv. host route (s délkou prefixu 128 bitů). Mimo tuto oblast bude možné směrovací cesty běžným způsobem agregovat. S anycastem v globálním měřítku jsou zatím malé zkušenosti a širší použití může přinést jistá rizika. Plánované využití je například pro označení skupiny směrovačů starajících se o provoz ven z menší organizace (nebo ISP) a podobně. Použití anycastu v oblasti s nulovým prefixem (v celém Internetu) bude velmi omezené z důvodu obav o zatížení směrovacích tabulek velkým množstvím neagregovatelných cest. Prozatím není dovoleno uvádět anycastové adresy jako zdrojové v IP paketech a není dovoleno je přiřadit jiným uzlům než směrovačům. Specifický typ a záběr IP adresy je možné poznat pomocí úvodních bitů celé adresy, které jsou uvedeny v tabulce (zdroj: [17]). Je zřejmý velký podíl (85 %) adres s dosud nepřiřazeným významem, tučně jsou vyznačeny adresy, se kterými je možné se dnes setkat nejčastěji. Přiřazený účel Bitová kombinace Rezervováno (+ několik výjimek) Nepřiřazeno Rezervováno pro NSAP Rezervováno pro IPX (zřejmě se změní) Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Globální unicastové adresy Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Nepřiřazeno Spojově místní unicastové adresy Oblastně místní unicastové adresy Multicastové adresy 0000 0000 0000 0000 0000 0000 0001 001 010 011 100 101 110 1110 1111 1111 1111 1111 1111 1111 1111 0000 0001 001 010 011 1 0 10 110 1110 0 1110 10 1110 11 1111 Hexadecimálně 00 01 02-03 04-05 06-07 08-0F 1 2-3 4-5 6-7 8-9 A-B C-D E F0-F7 F8-FB FC-FD FE0-FE7 FE8-FEB FEC-FEF FF Unicastové adresy jsou agregovatelné stejným způsobem, jako IPv4 adresy pomocí mechanismu CIDR. Uzel v síti podle svého významu může adresu považovat za jednolitou (koncový uzel), dělenou na několik málo částí (přístupový směrovač) a detailně členěnou (páteřní směrovač). Agregace pak spočívá v možnosti sdružovat adresní záznamy jen podle některých částí (nejčastěji podle prefixů sítí ve směrovacích tabulkách). Adresa uzlu v dané síti (část za prefixem) může být podobně jako v IPv4 nezávislá na nižších vrstvách a koncové uzly v podsíti je možné číslovat například sekvenčně podle pořadí připojení od jedničky výše. Šířka adresy v IPv6 nabízí ovšem i jiné možnosti přidělování adresy rozhraní za prefixem, například využitím 64-bitového identifikátoru rozhraní IEEE EUI-64. Ten lze automaticky sestavit z MAC adresy linkové vrstvy (např. čísla Ethernetové karty) rozhraní a dalších uzlu dostupných informací. Použití unikátního EUI-64 může usnadnit automatickou konfiguraci a přidělení celé IP adresy, protože nebude nutno zjišťovat, která uzlová adresa už byla přidělena jinému uzlu. V prvním rezervovaném rozsahu existuje několik výjimek. Jednou z nich je adresa obsahující samé nulové bity, která se nazývá nespecifikovaná a neměla by být přiřazena žádnému uzlu. Jako zdrojová adresa v paketu označuje síťové rozhraní, které zatím nemá přidělenu IP adresu (například při automatické konfiguraci). Další výjimkou je tzv. loopback, adresa zpětného rozhraní, která by neměla být přiřazena žádnému fyzickému rozhraní a nesmí ji jít směrovat. Zpětná adresa je až na poslední jedničkový bit také nulová a slouží uzlu k poslání paketů sobě. strana 25 Internetový protokol IP verze 6 Obě tyto speciální adresy mají ekvivalent v IPv4 jako 0.0.0.0 a 127.0.0.1. Pro směrování v duálním protokolovém prostředí (IPv4/IPv6), kterému se Internet při přechodu na novou verzi nevyhne, byly dále vyčleněny adresy, které umožní zapsat IPv4 adresu pro použití v IPv6 paketu. Měly by umožnit dynamicky směrovat IPv6 pakety přes IPv4 infrastrukturu a usnadnit komunikovat klientům, kteří mají implementován jiný protokol. Taková adresa má prvních 80 bitů nulových a posledních 32 bitů odpovídá IPv4 adrese. Zbývajících 16 bitů je buď nulových (pokud daný uzel podporuje i IPv6) nebo jedničkových (pokud podporuje pouze IPv4). Příklad takových adres je uveden v další podkapitole. 2.5.2. Zápis adres a prefixů sítí Jakým způsobem se adresy zapisují v textové formě? Použití dekadického zápisu čtyř čísel oddělených tečkami známého z IPv4 by vzhledem k nárůstu délky nebylo praktické. Tvůrci zvolili v [17] reprezentaci v šestnáctkové soustavě, kde se dvojice bajtů (čtveřice hexadecimálních číslic) adresy oddělují dvojtečkou. Vznikne tedy osm polí oddělených dvojtečkami. 2001:FE0C:01D3:0000:0000:0000:0FF9:D5BA Obrázek 5: Příklad zápisu základní formy IPv6 adresy Vzhledem k charakteru přidělování IP adres a jejich nejčastějších hodnot lze zápis různými způsoby zkracovat. Počáteční nuly v každé čtveřici se nemusí uvádět. Pokud je dvojice bajtů mezi dvojtečkami celá nulová, lze čtyři nuly nahradit jedinou. Delší pole nulových bajtů je možné nahradit dvojicí dvojteček „::“. Ty se mohou v adrese objevit na začátku, na konci i uprostřed, ale v jednom zápisu pro zajištění jednoznačnosti vždy jen jednou. 2001:FE0C:1D3::FF9:D5BA Obrázek 6: Příklad zápisu zkrácené formy adresy V období současné existence protokolů verze 4 a 6 je vhodné zapisovat adresy tak, jak jsou uživatelé a správci zvyklí z obou systémů současně. IPv4 adresa se uvede v nejnižších 4 bajtech IPv6 adresy a zapíše se dekadicky, zbylých horních 12 bajtů se popíše hexadecimálně. Zápis adresy tak bude mít deset polí oddělených dvojtečkami a tečkami. 2001:FE0C:1D3::15.249.213.186 Obrázek 7: Příklad kombinovaného zápisu IPv4 v IPv6 adrese Zápis není jednoduchý a už ne snadno zapamatovatelný. Zdá se, že použití jmenných služeb překládající číselné adresy na jména a naopak bude na rozdíl od IPv4 nezbytné i pro správce. Nicméně podle RFC 2732 [14], které rozšiřuje definici URL o zápis IPv6 adresy v hranatých závorkách, bude možné zadávat adresu číselně i přímo v URL (a tedy i v adresním řádku internetového prohlížeče). http://[2001:FE0C:1D3::FF9:D5BA]:80/index.html Obrázek 8: Příklad číselného zápisu adresy v URL Síť nebo podsíť se popíše podle vzoru „prefix_sít•/délka_v_bitech“, kde „prefix_sít•“ je IPv6 adresa v některém z povolených tvarů uvedených výše. Při zápisu adresy celé sítě se v místech adresy uzlu uvedou nuly. Bitová délka se pohybuje teoreticky v intervalu 0-128 a stejně jako v IPv4 označuje místo (pomyslnou hranici) v adrese, kde končí označení sítě a začíná označení koncového uzlu. Pokud chceme specifikovat jak délku prefixu, tak i adresu koncového uzlu, lze použít kombinovaný zápis v jednom všech informací v jednom řádku. 2001:FE0C:1D3::/64 2001:FE0C:1D3::FF9:D5BA/64 Obrázek 9: Příklad zápisu sítě a uzlu v této síti strana 26 Internetový protokol IP verze 6 2.5.3. Členění adresy Adresu lze rozčlenit do částí, které mají různý význam. Ten závisí na dosahu (scope) adresy, který zahrnuje. Bitům z adresy byl přiřazen význam podle předpokládané hierarchie poskytovatelů internetového připojení od páteřních po koncové tak, aby přidělování adres této struktuře co nejvíce odpovídalo. Důvodem tohoto dělení adresního schématu je snaha o efektivní agregaci směrovacích záznamů jak podle poskytovatelů, tak podle propojovacích bodů sítí (exchange points, např. v Čechách NIX). Obecně je snaha pro směrovače bez implicitní cesty minimalizovat objem směrovacích cest v jejich tabulkách. Globální adresa má v současnosti následující tříúrovňové schéma (dříve byl význam jiný, [18]): 03 I TLA 16 48 NLA 64 SLA 128 ID rozhraní (EUI-64) Obrázek 10: Členění globální adresy - I je standardní identifikátor pro globální adresu (3 bity), je roven binárně 001 (viz tabulka výše). TLA (top level aggregation, 13 bitů) je identifikátor agregační instituce nejvyšší úrovně (například globálního a páteřního poskytovatele nebo propojovacího bodu). - NLA (next level aggregation, 32 bitů) je identifikátor agregační instituce další úrovně v pořadí (například přístupového nebo lokálního poskytovatele). NLA a TLA odpovídají topologii „veřejného“ Internetu, neboli sítě mimo koncovou připojenou organizaci. - SLA (site level aggregation, 16 bitů) je agregační identifikátor pro jednu lokalitu (například pro jednu instituci). Rozdělení v poli SLA odpovídá topologii místní sítě. - zbytek adresy tvoří 64 bitový identifikátor síťového rozhraní samotného koncového uzlu (sestaveného například podle EUI-64). Celá adresa je tedy sestavena z identifikátorů, jejichž přidělení si lze zjednodušeně představit následujícím způsobem: • Poskytovatel nejvyšší úrovně dostane od registrační autority přidělen identifikátor (prefix sítě), v jehož rozsahu může přidělovat identifikátory nižší úrovně svým zákazníkům ISP, kteří jsou na něj napojeni. Originální prefix bude nejkratší. • Tito ISP pak budou v rámci svého identifikátoru přidělovat číselné kombinace pro své klienty. Jim přidělené prefixy budou delší než ty, které získali sami (budou přidělovat pouze jejich části, ne celé). • Klienti, koncoví zákazníci těchto ISP, si přidělený prefix (nejčastěji délky /48) rozdělí podle své potřeby plochým nebo hierarchických způsobem do podsítí. • Při směrování tak půjde záznamy ve směrovacích tabulkách snadno agregovat podle prefixu celé instituce, přístupového ISP, propojovacího bodu nebo páteřního poskytovatele internetové konektivity. Konkrétní mechanismy přidělování globálních adres jsem podrobněji popsal v praktické části diplomové práce. Pro adresy spojově jedinečné není potřeba přidělovat prefix vůbec (nemusí se vůbec směrovat) a používá se jen posledních 64 bitů identifikátoru rozhraní. U lokalitně místních adres (adres jedinečných v rámci dané lokality - „site local“) je pro směrování potřeba jen 16-ti bitový prefix podsítě (SLA část adresy) v dané organizaci. Místní adresy jsou určeny pro adresování bez nutnosti mít přiděleny agregační identifikátor (globální prefix) centrální autoritou. Směrovače ovšem nesmí inzerovat místní adresy mimo rozsah jejich působnosti (spoje nebo lokality) a nesmí mimo rozsah posílat žádné pakety s takovou zdrojovou nebo cílovou místní adresou. 2.5.4. Multicastové adresy Skupinové (multicast) adresy jsou podle definice IPv6 dvou druhů – stálé a dočasné. Stálé jsou přiřazeny oficiální autoritou a mají dosah po celém Internetu. Dočasné adresy mají dosah (lze je směrovat) pouze v předem stanovené oblasti a nemají globální platnost. Součástí skupinové adresy je strana 27 Internetový protokol IP verze 6 také bližší specifikace místa, kde se má multicast distribuovat – vedle spojově místního (link local) a lokalitně místního (site local) rozsahu lze použít ještě rozsah pro daný uzel (node local) a danou organizaci (organization local). Adresy začínají osmi jedničkovými bity, v šestnáctkovém zápisu adresy FF (viz prefixy uvedené v tabulce výše), což je identifikátor skupinových adres (M). Dalších osm bitů je používáno pro definici dosahu platnosti (D) adresy a různé příznaky (P). Zbývajících 112 bitů slouží jako identifikátor multicastové skupiny, které adresa patří. V současné době je přiřazován jako identifikátor skupiny pouze nejnižších 32 bitů adresy, zbylé bity jsou rezervovány pro pozdější použití. 0 8 12 16 M PD 128 multicastová skupina (112 bitů) Obrázek 11: Členění multicastové adresy Existuje také několik skupinových adres, které mají předem stanovený význam a nesmí být použity jinak. Obecně jde o analogii všesměrových (broadcast) adres z IPv4. Jde o adresy: - všech uzlů (FF0X:0:0:0:0:0:0:1, na místě „X“ jsou různé hodnoty podle požadovaného dosahu), - všech směrovačů (FF0X:0:0:0:0:0:0:2, opět různé hodnoty podle dosahu) a - vyžádaných (solicited) uzlů což je kombinace prefixu FF02:0:0:0:0:1:FF/104 s nejnižšími 24 bity unicastové nebo anycastové adresy uzlu. Slouží zejména pro agregaci a snížení počtu multicastových skupin, ve kterých musí uzel být, pokud má rozhraní více unicast/anycast adres. V RFC 2375 je uveden obsáhlejší seznam pevně specifikovaných adres v podrobnějším členění (např. všechny směrovače RIP, všechny směrovače OSPF, všechny DHCP servery, všichni mobilní agenti a podobně). Multicastové adresy se podle specifikace nikdy nesmí objevit jako zdrojové v IP paketu. 2.6. Automatická konfigurace a objevování okolí Každý koncový uzel IPv6, který o sobě zjišťuje informace, musí být schopen ze svého okolí získat následující adresní informace: - spojově místní adresu, - přiřazené unicast adresy, - loopback adresu, - skupinové adresy pro všechny ostatní uzly v dané síti, - skupinové adresy pro unicast a anycast adresy, které jsou mu přiřazeny, - skupinové adresy pro ostatní skupiny, jejichž je členem. - Směrovač musí být schopen zjistit stejné informace, jako koncový uzel, a navíc ještě: anycastové adresy skupiny směrovačů, do které patří, anycastové adresy všech ostatních skupin, do kterých patří, skupinovou adresu pro všechny ostatní směrovače, skupinovou adresu pro ostatní skupiny, do kterých náleží. Přičemž v implementaci může být napevno stanoveno pouze: nespecifikovaná adresa (0:0:0:0:0:0:0:0), loopback adresa (0:0:0:0:0:0:0:1), multicastový prefix (FF), spojově místní a lokalitně místní prefixy, standardizované skupinové adresy, prefixy kompatibilní s IPv4. Adresních informací není málo a spolu s dalšími nutnými údaji pro komunikaci (např. adresy DNS serverů) je tedy potřeba uzly důkladně konfigurovat. Vzhledem k charakteru adres (špatně zapamatovatelné, dlouhé na zápis) by manuální konfigurace, kdy správce zadá údaje každému uzlu ručně, nebyla příliš praktická. - strana 28 Internetový protokol IP verze 6 Při návrhu nového protokolu se prosadila myšlenka „plug and play/zapojit a fungovat“ počítače do sítě – neboli implementace protokolu by měla být schopna získat co nejvíce konfiguračních informací sama [11]. To se vztahuje zejména na koncové uzly – směrovače je potřeba částečně konfigurovat ručně (ale i směrovač může některé, například spojově místní adresy generovat sám). Každý připojený uzel by měl být sám schopen „rozhlédnout se“ po síti (nejčastěji multicastem na spojové vrstvě a dotazy pomocí ICMP protokolu na síťové vrstvě) a získat informace o okolních připojených rozhraních – o jejich IP a MAC adresách, dosažitelnosti a podobně (RFC 2461 [10]). Mechanismus je nazýván „Objevování sousedů/Neighbor Discovery“ [10] a je úzce spjat s protokolem ICMP. Objevování je v praxi řešeno dotazy rozesílanými neorientovaným počítačem a odpověďmi „poučenějších“ uzlů, kteří mu doplní chybějící údaje. Specifickým případem okolního uzlu je pak směrovač, od kterého je možné dozvědět se mnoho podrobností o síti, získat výstupní cestu z lokální sítě, prefix sítě, MTU a podobně. Existují standardní skupinové adresy pro oslovení všech směrovačů v dané oblasti (tzv. Router Solicitation) a ty musí vysílajícímu uzlu odpovědět. Směrovač také v periodických intervalech rozesílá aktualizaci síťových informací sám (tzv. Router Advertisment). „Objevováním“ svých sousedů také uzel zjistí, zda nepoužívá duplicitní síťovou adresu a že pro poslání odchozích paketů může použít jiný, výhodnější směrovač. Tento mechanismus v síti zcela nahrazuje protokol ARP a pozměňuje použití funkcí ICMP Redirect a ICMP Router Discovery z IPv4 (protokol ICMPv6 pro IPv6 existuje v pozměněné formě – viz další podkapitola). Způsoby automatické konfigurace uzlu jsou dvě. V IPv4 existuje stavový (stateful) mechanismus DHCP (Dynamic Host Control Protocol) a jeho upravená varianta existuje i pro verzi 6. Jde o konfiguraci pomocí serveru v síti, který poskytuje předem známou cestou konfigurační informace (adresy uzlů, prefix sítě, adresy DNS serverů, výchozí bránu a podobně). Novinkou je širší spektrum poskytovaných údajů (časová zóna, adresy NTP serverů, parametry TCP protokolu apod.) a možnost zaslání rekonfiguračního příkazu klientovi, který přikazuje uzlu vyžádat si některou informaci od serveru znovu. Přístup lze použít v síti, kde jsou stanovena přesná pravidla přidělování adres jednotlivým uzlům a správa je centralizovanější. Druhou možností automatické konfigurace je tzv. bezstavová (stateless, RFC2462 [11]) – bez nutnosti použít dedikovaný server. Nově zapojený síťový uzel získá informace o okolí objevováním sousedů. Uzel sestaví svou adresu jako kombinaci prefixu sítě, který získá z informací směrovače (tu směrovače periodicky rozesílají do sítě nebo si ji lze vyžádat), a identifikátoru svého síťového rozhraní (např. podle EUI-64). Pro posílání žádosti o informace nekonfigurovaného uzlu se jako cílová adresa použije některá ze standardních skupinových adres (viz výše) a jako zdrojová se uvede nespecifikovaná adresa. Po ověření jednoznačnosti adresy (v rámci daného rozsahu, s výjimkou anycastových adres) a získání adresy výchozího směrovače, může uzel normálně fungovat, aniž by musel mít předem nastaven jediný konfigurační údaj. Přístup se dá použít v sítích, kde není přesně určeno, který uzel (která síťová karta) bude mít kterou IP adresu. Přidělení adresy může být časově omezeno – v takovém případě je potřeba po vypršení limitu získat konfiguračním mechanismem adresu jinou. Při změně IP adresy uzlu během jeho chodu dojde k přechodové fázi, kdy zařízení dostane adresu novou, ale zároveň platí stále stará. Původní TCP spojení dokončí svou činnost pod starou adresou, všechna nová budou již zakládána s adresou aktuální. Problém změny adresy za chodu je ovšem komplikovanější (aplikace vyšší vrstvy může tvrdošíjně stále používat starou adresu a není cesty, jak ji přinutit ke změně) a nebudu se mu podrobněji věnovat. Oba způsoby automatické konfigurace (stavová a bezstavová) se vzájemně nevylučují a mohou se vhodně doplňovat. Uzel například sestaví adresní a základní směrovací informace bezstavově a doplňkové údaje (například adresy základních síťových služeb, třeba DNS) zjistí z konfiguračního serveru. Způsob, jaký mají uzly pro svou konfiguraci použít, se dozví z ohlášení směrovače. 2.7. Směrovací protokoly Pro směrování nového síťového protokolu jsou potřeba také nové, nebo alespoň upravené verze směrovacích protokolů. Ty se dají členit podle rozsahu na dva druhy – interní (IGP) a externí (EGP). První druh slouží pro směrování provozu v sítích v rámci jednoho autonomního systému (pod správou strana 29 Internetový protokol IP verze 6 jedné autority), druhé pak pro výměnu mezi hranicemi autonomních systémů (tedy zejména v páteřních sítích). Interní směrovací protokoly se dále podle způsobu výpočtu směrovací tabulky dělí na distancevector a link-state algoritmy (více o směrovacích protokolech je uvedeno v [3]). Široce používaným zástupcem první skupiny je protokol RIP (Routing Information Protocol), jehož historie sahá až do počátků ARPANETu. Pro svou relativní jednoduchost je používán zejména v menších sítích. Vzhledem k omezením směrování na 15 přeskoků a fixní používané metrice, která nebere v úvahu aktuální parametry spoje (rychlost, zpoždění, zatížení apod.), ale jen počet přeskoků, se pro větší sítě nehodí. Jeho princip spočívá v periodické výměně směrovacích tabulek (které obsahují záznamy ve struktuře: prefix cílové sítě, celkový počet skoků a adresa dalšího skoku) mezi sousedními směrovači, které o nově získané informace obohatí své stávající záznamy, a opět je avizují dále. Mechanismus RIPu nemusel být oproti IPv4 speciálně měněn a proto RFC 2080 popisuje jen rozšíření stávajícího RIPv2 o delší adresy na verzi RIPng. Příkladem link-state směrovacích algoritmů je OSPF (Open Shortest Path First). Na rozdíl od vzdálenostně-vektorových mechanismů nedochází k výměně směrovacích tabulek, ale jen informací o stavu linek připojených ke směrovačům. Každý směrovač v oblasti, která pracuje algoritmem OSPF, musí být schopen ze získaných informací o spojích sestavit plán celé sítě. Podle plánu sítě, kde jsou všechny cesty ohodnoceny rozličnými metrikami podle jejich rychlosti, zpoždění apod., pak směrovač vypočítá nejkratší cestu a paket tím směrem pošle. Svým založením je protokol vhodnější i pro větší sítě, nicméně je složitější na implementaci. Nový OSPF pro IPv6 je definován dokumentem RFC 2740 [15]. Fundamenty protokolu (rozdělení sítí na oblasti, volba hlavního směrovače oblasti, výpočet ideální cesty, výměna informací apod.) zůstaly od IPv4 stejné. Změny nicméně jsou, nový protokol: - Neobsahuje vlastní pole pro autentizaci, protože tu zajistí podpora přímo zabudovaná do IPv6. - Nečlení prostor podle podsítí, ale podle jednotlivých spojů (protože v IPv6 může být na jednom spoji více podsíti). - Byl zobecněn tak, aby jádro protokolu bylo nezávislé na konkrétní podobě adresy (aby fungoval i pro jiné směrované protokoly než IPv4 a IPv6). - Byl upraven pro podporu spojově místních a lokalitě místních adres. - Může existovat ve více nezávislých instancích směrovacího algoritmu najednou na jednom spoji. - Obsahuje další drobná zlepšení jako přesunutí podpory typu služby (TOS) přímo do IP paketu, konzistentní označování směrovačů v oblasti ID a podobně. Z externích směrovacích protokolů se v IPv4 světě používá BGP (Border Gateway Protocol, dle RFC 1771). Ten využívá spolehlivého TCP spojení pro výměnu informací o dosažitelnosti dalších autonomních systémů (AS). Mezi přenášenými informacemi jsou i údaje o dalších (nesousedních) připojených autonomních systémech, takže algoritmus může opět sestavit plán (virtuální schéma) konektivity do mnoha dalších autonomních systémů a může provést eliminaci směrovacích smyček. Při zahájení spojení se přenesou celé BGP směrovací tabulky obou AS a poté dochází již jen k výměně změn. BGP má však oproti OSPF méně dynamický charakter a je potřeba jej více konfigurovat a nastavovat specifické parametry (např. hodnotu cesty) ručně. V RFC 2283 a RFC 2545 jsou uvedeny rozšíření specifikace k BGPv4 (který je protokolově nezávislý), aby s jeho pomocí bylo možno přenášet i směrovací informace pro IPv6. Transportní TCP spojení pro přenos BGP informací může fungovat nad IPv4 i IPv6 a může přenášet libovolné druhy záznamů. Následující směrovací záležitosti jsou v IPv6 nové: - Mechanismus přečíslování směrovačů (router renumbering). Jde o posílání řídících zpráv pomocí protokolu ICMPv6 (viz dále), které umožňují správci sítě automaticky změnit některé prefixy sítě na rozhraních směrovačů a zjednodušit si tak konfigurační změny (které se pak promítnou do směrovacích tabulek a cest). - Záznam „Hop-by-hop Router Alert“ neboli doplňková IPv6 hlavička, která upozorňuje každý mezilehlý směrovač, že s obsahem tohoto paketu musí být nakládáno zvláštním způsobem. Směrovač musí prozkoumat důkladně hlavičky a obsah paketu, zda neobsahují důležitou doplňkovou informaci a zda není potřeba obsah paketu aktualizovat. Použití této speciální hlavičky je zamýšleno zejména pro rezervační protokoly (např. RSVP), správu členství strana 30 Internetový protokol IP verze 6 v adresních skupinách apod. Pokud paket příznak „Router Alert“ neobsahuje, pak stačí zpracovat jen úvodní hlavičky a poslat data dále. Nejrůznější zkušenosti a pravidla pro směrování jsou shrnuta v dokumentu RFC 2546. 2.8. Servisní protokol Poměrně značných změn doznal i servisní protokol ICMP (Internet Control Message Protocol) [12], sloužící k posílání řídících, chybových, testovacích a jiných servisních zpráv mezi uzly sítě (používán je například nástrojem „ping“). ICMP je v IPv4 i IPv6 považován za integrální součást sítového protokolu a každý uzel jej musí v plné šíři implementovat. Je úzce propojen s mechanismem identifikace sousedů (Neighbor Discovery, viz výše). V nové verzi podle RFC 2463 obsahuje ICMPv6 všechny funkce protokolu z verze 4 a navíc do sebe pojal funkce protokolů IGMP (Internet Group Membership) a MLD (Multicast Listener Discovery), sloužících pro řízení a podporu směrování multicastu. ICMP pakety lze dělit do dvou kategorií – chybové a informační. Základní chybové zprávy jsou: - Cílové místo nedosažitelné. - Vyhrazený čas (počet skoků) vypršel. - Chybný parametr. - Příliš velký paket (při překročení MTU některého ze spojů po cestě, v IPv6 novinka). Mezi informační zprávy patří: - „Echo Request/Reply“ pro ohlášení přítomnosti uzlu na síti. - „Multicast Listener Query/Report“ pro podporu skupinových adres. - „Router/Neighbor Solicitation/Advertisment“ pro objevování sousedů. Každá z chybových i informačních zpráv může být v jednom z polí paketu dále zpřesněna – např. „Cílové místo nedosažitelné“ může být zpodrobněna kódem zprávy „K cíli nelze směrovat“, „Komunikace s cílem administrativně zakázaná“, „Nedosažitelná adresa“ nebo „Nedosažitelný port“. Protokol MLD (Multicast Listener Discovery,) lze považovat za podprotokol ICMP, i když je specifikován samostatným dokumentem RFC 2710. Jeho účelem je objevovat okolní uzly, které by rády dostávaly multicastové pakety pro určitou skupinu (adresu). Takovéto uzly jsou nazývány „Posluchači/Multicast Listeners“. Získané informace o posluchačích jsou pak poskytnuty protokolu směrujícímu multicastové pakety (pro IPv4 by to byly například MOSPF, DVMRP nebo PIM, pro IPv6 jsou ve stadiu příprav). MLD bude využíván zejména směrovači pro zjištění zájmu o odběr multicastu přímo připojených koncových uzlů. Ve specifikaci IPv6 je nově zavedeno, že mezilehlé uzly nesmí fragmentovat zpracovávaný paket, a to ani v případech, kdy to je vzhledem parametrům následujícího spoje (MTU) nutné. Při zjištění takového problému se odesílateli vrátí ICMP chybová zpráva („Příliš veliký paket“) a je na něm, aby dále jednal a případně fragmentoval. Pro řídící protokol tak přibyla další činnost - zjišťování velikosti MTU na jednotlivých spojích přenosové cesty (Path MTU Discovery podle RFC 1981). Postup popsaný ve standardu je velmi doporučen k implementaci na každém uzlu, protože umožní využít výhod větších paketů a lépe využít přenosové spoje. Základní algoritmus je prostý – uzel zkouší vysílat pakety o maximální možné velikosti pro spoj, kterým je přímo připojen. Pokud mu od některého z následujících uzlů přijde zpráva „Paket příliš veliký“, musí vhodně snížit velikost paketu a opět čekat na příchod chyb. Proces takto opakuje až do situace, kdy nepřijde žádná chybová zpráva. Vypočítaná velikost paketu je pak menší nebo rovna než nejnižší ze všech MTU po celé přenosové cestě. Vzhledem k tomu, že se parametry cesty mohou v průběhu času měnit (výpadek jedné přenosové trasy, zapojení nového okruhu apod.), je třeba chybové zprávy očekávat a velikost paketu měnit po celou dobu přenosu – jde o neustálý proces. Uzel, který vyhledávání MTU implementovat nechce, může na celý proces rezignovat posíláním paketů o velikosti 1280 bajtů, které musí podle definice IPv6 projít všude. Může samozřejmě dojít i ke zvýšení MTU a přenosové trase. Uzly tedy mohou čas od času zkoušet posílat pakety větší, než je současné minimální MTU celé cesty, ovšem měly by tak činit velmi zřídka, protože se nejedná o pravděpodobnou a častou změnu. Uzly také musí ukončit proces vyhledávání minimálního MTU, pokud chybové zprávy dostávají opakovaně po dlouhou dobu a musí se smířit s použitím paketu o velikosti 1280 bajtů. Proces by měl být prováděn jak pro unicast, tak pro multicast, kde může být z důvodu mnohosti různých cest odhad správného čísla poměrně obtížný. strana 31 Internetový protokol IP verze 6 Se směrováním souvisí i záležitosti okolo tzv. multihomingu – připojení lokální sítě do Internetu více než jedním spojem různých poskytovatelů (multihoming se primárně používá koncovými sítěmi pro zvýšení jejich dostupnosti při výpadku spoji poskytovatele). Při aplikaci multihomingu je potřeba řešit problémy adresování uzlů v síti (zda mají mít adresy přidělené prvnímu nebo druhému poskytovateli), problém výchozího spoje (poskytovatele, přes kterého se bude směrovat externí provoz), řešení přebírání provozu při výpadku a podobně. Nejvážnějším problémem multihomingu je růst páteřních směrovacích tabulek Internetu, pokud tyto sítě inzerují své prefixy přes různé poskytovatele. Prefixy sítí v takovém případě směřují jinudy a nejdou agregovat. Takový způsob je v rozporu se snahami IETF, které v RFC 3178 specifikuje doporučený postup multihomingu pomocí IP tunelů, který k růstu směrovacích tabulek nevede. IPv6 přináší navíc výhodu použití více adres z různých prefixů na jednom uzlu (uzly mohou být najednou součástí více sítí) a volbu zdrojové adresy (lze reagovat na aktuální situaci v síti). 2.9. Podpora bezpečnosti Bezpečnost přenášených dat je velmi citlivou záležitostí, často diskutovanou v médiích a na odborných konferencích. Vyzdvihují se většinou její nedostatky a negativní elementy, poukazuje se na to, že existuje řada míst v Internetu, kterým odpovídající bezpečnost chybí. Pro některá použití (mj. rutinní obchodování, bankovnictví) není stávající Internet bez dalších doplňků vhodný. Z hlediska návrhu architektury nového protokolu ovšem není vhodné přesouvat celou podporu bezpečnosti do síťové vrstvy modelu. Není vhodné všem aplikacím přikázat povinné šifrování silnými algoritmy bez ohledu na jejich charakter – některé naopak zabezpečení nepotřebují a přinášelo by to pro ně zbytečnou režii, snížení přenosového pásma a velkou zátěž pro procesor. Při návrhu bezpečnostních mechanismů je tedy třeba zvolit vhodný kompromis. Ten se nabízí v odděleném mechanismu autentizace a šifrování. Autentizace neboli ověření integrity příchozího paketu je povinné pro všechny implementace a vytvoří se jím základní bezpečné prostředí, kde by vydávání za někoho jiného bylo velmi nesnadnou záležitostí. Aplikace se na tuto vlastnost síťové vrstvy mohou plně spolehnout. Šifrování neboli převedení dat do formy využitelné jedině oprávněným adresátem se použije až v případech, kdy je aplikace skutečně vyžaduje. Podpora šifrování ve standardech IPv6 pak zjednoduší implementaci bezpečnostních mechanismů a vytvoří standardní prostředí pro komunikaci šifrovaných dat, protože nebude třeba implementovat různá proprietární řešení. Konkrétní mechanismy řešení bezpečnosti již jsou delší čas známy (např. IPsec), nicméně nebyly povinnou součástí všech implementací. Nedalo se tedy plně spolehnout na zajištění bezpečnosti na všech spojích v Internetu. Pakety mohly být podvrhovány, měněny a čteny relativně snadno, takže tíha zajištění zůstávala na aplikacích. V IPv6 je bezpečnost postavená právě na technologii IPSec (známé už z IPv4) a je povinnou součástí implementace. Nicméně záleží na aplikacích a konfiguraci uzlů, jestli bezpečnostní mechanismy použijí, či nikoliv. Není tedy potřeba šifrování nebo autentizaci speciálně implementovat v aplikacích, stačí použít příslušnou bezpečnostní IP hlavičku. Základní typy těchto hlaviček jsou dva: - AH – authentication header (RFC 2402, sloužící k ověření původce paketu, ochraně před zopakováním odposlechnuté sekvence paketů a ověření jejich integrity – toho, zda nebyly v průběhu cesty někým změněny. Paket se na zdrojovém uzlu pomocí kryptografických technik „podepíše“ – vypočte se kontrolní integritní hodnota (ICV), která se uloží do této hlavičky a na cílovém uzlu se hodnota dalším výpočtem ověří. Přenášená data nejsou šifrována a jsou běžně čitelná. Používá se jednosměrných (hashovacích) mechanismů SHA a MD5. - ESP – encapsulation security payload (sloužící pro šifrování paketu, která je zároveň ochranou integrity, částečnou autentizací a ochranou před zopakováním. Přenášená data za touto hlavičkou jsou na vysílajícím uzlu zašifrována a po odposlechnutí bez dalších znalostí nečitelná. Cílový uzel tyto znalosti (klíče) má a data zpět rozšifruje do čitelné formy. Povinné je použití algoritmu DES v CBC režimu. AH i ESP spoléhají na nějaký stanovený mechanismus výměny kryptografických klíčů mezi uzly, například IKE (Internet Key Exchange), SKIP nebo Kerberos, aby mohly spolehlivě fungovat. Při komunikaci je pak možno použít žádnou, jednu nebo obě hlavičky podle aktuální potřeby aplikace a prostředí, kde budou data přenášena. strana 32 Internetový protokol IP verze 6 Celá bezpečnostní architektura je definována v RFC 2401 a je založena na tzv. „bezpečnostních vztazích“. Jde o jednosměrné logické propojení mezi dvěma uzly Internetu, v jehož rámci se mezi nimi vytvoří pomocí AH nebo ESP důvěryhodný přenosový kanál. Bezpečnostní vztah obsahuje jako své atributy například autentizační algoritmus a jeho klíče, šifrovací algoritmus a jeho klíče, dobu platnosti klíčů, způsob jejich použití a podobně. Vztah může být buď transportní (paket se pro přenos opatří doplňkovými hlavičkami a zabezpečena je až část za nimi) nebo tunelový (paket se zabalí do dalšího paketu a bezpečnostní mechanismy se dají aplikovat na celý zabalený paket). Vztah je možné vytvořit buď přímo mezi dvěma komunikujícími uzly nebo s využitím tzv. bezpečnostní brány - prostředníkem mezi důvěryhodnou sítí (Intranetem) a nedůvěryhodným Internetem. Brána (firewall) přijme zabezpečený paket z nedůvěryhodné sítě, vyjme ho z obálky (ověří a rozšifruje) a v důvěryhodné síti jej pošle skutečnému adresátovi. Analogicky postupuje při komunikaci opačným směrem. Při využití bran musí být vždy použit tunelový režim bezpečnostního vztahu (aby měla brána co enkapsulovat). Brány lze použít například pro vzdálené přihlašování do Intranetu nebo pro vytvoření virtuální privátní sítě (VPN) spojením více lokalit přes nedůvěryhodný Internet. Datové přenosy se pak přes něj odehrávají pouze mezi bránami v každé lokalitě a koncové uzly se o šifrování nemusí starat. Každé využití některé z šifrovacích nebo hashovacích technik zpomaluje přenos dat, proto musí tvůrce aplikace rozvážit, jakou bezpečnost pro svá data zvolí a co jí obětuje. Nejnáročnější je šifrování pokročilými algoritmy (asymetrické, 3DES), nejméně časově náročné je pak použití ověřování. Výpočetně náročné operace nicméně proběhnou v průběhu přenosu jen dvakrát (na počátečním a koncovém uzlu). A pokud je přenosová trasa dlouhá, paket získá i jiná zpoždění z důvodu frontování a zpracování na směrovačích, takže se čas ztracený šifrováním v celkovém zpoždění a přenosovém toku může ztratit. Na stávajícím Internetu jsou velmi používaným bezpečnostním prvkem firewally. Je možné, že bezpečnostní mechanismy v IPv6 obsažené sníží potřebu jejich použití, nicméně existovat budou jistě i nadále. 2.10. Mobilní zařízení V klasickém pojetí sítě se počítá s pevně připojenými uzly, které mají stálou adresu a nacházejí se stále ve stejné síti. Uživatelé ale občas cestují, pracují mimo svou kancelář nebo se baví mimo stálé místo. A stále více chtějí i v těchto okamžicích přistupovat k datové síti. Ta má již globální charakter a je do ní možno přistupovat například i bezdrátově, takže se lze zdánlivě bezproblémově připojit „k nejbližšímu směrovači“. Objeví se ovšem potíže s adresací, směrováním, obousměrnou dostupností mobilního uzlu a podobně. Řešení lze realizovat pomocí tunelů, vzdáleného přihlášení k domácí síti, nicméně nejde o ideální postup, který by zaručil, že se mobilní uzel bude moci chovat stejně jako pevný. Návrhy na celkové řešení mobility zahrnující automatické přesměrování paketů na novou adresu se objevily i pro IP verze 4, ale jen jako volitelný doplněk – Mobile IPv4. IPv6 přichází s podobným pohledem na pohyblivé uzly a navíc mobilitu považuje za povinnou součást implementace. Jaký je základní princip ? Přenosné uzly mají vždy přiřazeny stálou adresu v domácí síti, kde fungují stejně jako pevný uzel. Pokud jsou zrovna na cestách, dostanou ke své domácí adrese ještě navíc cestovní adresu (careof address), která je přidělena z rozsahu sítě, kde se právě nachází. Pro odchozí komunikaci od pohyblivého uzlu se použije cestovní adresa a se směrováním není problém. Cestující počítač (mobilní agent) zároveň ohlásí svou aktuální cestovní adresu do domovské sítě tzv. domácím agentu, což může být například modul na směrovači v domácí síti. Pokud chce nějaký jiný počítač kontaktovat uzel na jeho domácí adrese (kterou zjistil například z DNS), zastoupí jej právě domácí agent. Ten eviduje všechny odcestované uzly a zná jejich domácí i cestovní adresy. Příchozí pakety pro nepřítomný počítač pak domácí agent zachytí a odešle je na cestovní adresu. Cestující uzel pak pošle původnímu odesílateli zprávu s uvedením své aktuální adresy a další komunikace pak probíhá přímo mezi dvěma počítači bez prostředníků. Pokud by původní počítač nebyl schopen aktualizaci vazby zpracovat, posílal by data stále na domácí adresu. Komunikace by byla poněkud krkolomná (tzv. trojúhelníková, přes domácího agenta), ale funkční a vyšší přenosové vrstvy by nepoznaly změnu (mobilní uzel by mohl například přejít do strana 33 Internetový protokol IP verze 6 jiné sítě a stávající TCP spojení by vydrželo). V IPv6 není trojúhelníkové směrování žádoucí a schopnost uzlu aktualizovat si adresu protější strany je základním prvkem konceptu mobility. Pokud uzel mění své místo a tedy i adresu často, může posílat aktualizaci vazby i uzlům, se kterými nedávno komunikoval, aby se všichni našli snadněji. Vazbu lze aktualizovat i pro směrovač cizí sítě, kde byl mobilní uzel naposledy hostován (chová se jako jeho pseudo-domácí agent), protože na něj ještě mohou docházet pakety od neinformovaných uzlů. Z bezpečnostního hlediska je poměrně riziková aktualizace adresy mobilního uzlu, protože se tak někdo může vydávat za cizí počítač a získat přístup tam, kde mu nepřísluší. Je proto vždy nutné používat autentizační nebo šifrovací hlavičku paketu, aby bylo možné odesílatele ověřit. Současně je potřeba celý mechanismus zajistit proti Denial-of-Service útokům, zaměřené na přetížení autentizačního mechanismu komunikujícího uzlu. Mobilní počítač musí podporovat mechanismy automatické konfigurace a objevování sousedů, aby se mohl v cizích sítích pružně orientovat a správně připojovat. Návrh standardu nedefinuje mechanismus, kterým uzel dostane cestovní adresu v cizí síti, pokud se k ní připojí – to je ponecháno správci sítě. Ten může použít například DHCP v kombinaci s nějakým mechanismem jeho pozdější autentizace, případně povolit přístup až na základě jiných skutečností (zaplacení propojovacího poplatku a předchozí domluvy) a přidělit adresu pevně. Ideálem je samozřejmě svobodné surfování po světě a stálé připojení, nicméně překážky k němu budou spíše administrativního rázu. Technicky je podpora mobility v protokolu řešena doplňkovým parametrem v IPv6 hlavičce nazvaným „Mobility“, obsahující kód požadavků a odpovědí. Pro podporu mobility byla rozšířena i sada požadavků a zpráv protokolu ICMPv6 a mechanismus objevování sousedů. 2.11. Kvalita služby Dalším požadavkem na nový protokol bylo zahrnutí mechanismů pro přenos dat se zajištěnou kvalitou služby. V IPv4 existuje doplňkový mechanismus Differentiated services, který byl nyní zahrnut přímo do definice IPv6 (hlavičková položka DS) jako povinná součást. Pracuje s označováním paketů (nastavením preferenčních bitů v hlavičce paketu). Podle nastavené preference (typu služby) pak dochází ke zařazení do speciální fronty a s paketem je nakládáno s jinou důležitostí. Čím vyšší hodnota, tím by s paketem mělo být nakládáno obezřetněji – nízké hodnoty budu mít neinteraktivní aplikace (pošta), vyšší pak sledované aplikace (http, FTP) a nejvyšší realtimové aplikace (přenos zvuku a obrazu). U DS nemusí směrovače udržovat stav probíhajících datových toků paketů. Označení paketu parametrem DS nebo bity v hlavičce se obvykle provede na hranicích sítě a v jejím rámci už je paket posílán podle předem stanovených pravidel pozornosti (frontování a časování paketů) na směrovačích. V současné době by mělo být požíváno prvních šest bitů v položce „třída provozu“ v hlavičce IPv6, pravidla (RFC 2427) stanovují i zachování kompatibility s původním čtyřbitovým polem IP Precedence v hlavičce IPv4. Druhým způsobem zajištění kvality služby je rozpoznávání paketů příslušejících ke stejnému datovému toku, tzv. Integrated services. Jejich cílem je garantovat určité hodnoty přenosových parametrů (šířku pásma, délku zpoždění, změnu zpoždění a podobně) mezi dvěma koncovými uzly po celé přenosové cestě. Také IS již byly definovány pro IPv4 jako doplněk (RFC 1633 a RFC 2205). Tyto služby jsou důležité pro aplikace probíhající v reálném čase (zvuk, video) a pro možnost garantování určitých služeb zákazníkům od jejich poskytovatelů (sdílení provozu na spojích s předem určenými parametry). Vychází se z předpokladu omezeného přenosového pásma, kde jednoduché prioritizování do front podle typu paketu nestačí. Předpokladem fungování IS je explicitní správa sdílených zdrojů. Jejich správce je přiděluje datovým tokům na základě požadavků aplikací (pomocí rezervačního protokolu RSVP) nebo předem nakonfigurovaných parametrů. Datové toky je nutné nějakým způsobem poznat nebo označit. V IPv6 je k tomu připravená položka tzv. Flow Label - značka toku přímo v základní hlavičce paketu (viz výše). Směrovač tak nemusí obtížně zjišťovat příslušnost paketu k datovému toku z dalších skutečností (v IPv4 tato položka nebyla) a výsledkem je zrychlení provádění operací nad datovými toky. Význam Flow Label ještě není zcela definován, předpokládá se však, že směrovač může záznam použít i pro zrychlení směrování. Idea je taková, že prvnímu paketu s danou značkou najde cestu podle směrovací tabulky, tu uloží do rychlé vyrovnávací paměti a každý další paket se stejnou značkou už jen přepne na cílovou cestu podle záznamu v této paměti, což je mnohem rychlejší. strana 34 Internetový protokol IP verze 6 Rezervace pomocí RSVP musí zajistit: vyhledání cesty od zdroje k cíli, kde všechny uzly na cestě RSVP podporují, vyhledání cesty k cíli, která má dostupné požadované zdroje (pomocí modifikovaného mechanismu směrování podle aktuální zátěže spoje), - adaptaci na změny cesty při výpadku spoje (RSVP od směrovacího protokolu zjistí novou cestu a pokusí se rezervovat zdroje i na ní), - adaptaci na změnu cesty (nezpůsobené poruchou spoje, zahrnuje i aspekt „zmrazení“ jednou vyhledané cesty tak, aby se neměnila podle aktuálních metrik směrovacího protokolu). Jde o menší změnu v pojetí směrování - dříve byl každý paket zpracováván odděleně, nyní se skupinám dat může přiřadit společná značka toku a mohou být směrovačem zpracovávány stejným způsobem právě na základě této značky. Směrovač podporující IS tedy musí vedle běžných směrovacích tabulek držet navíc i stavovou informaci o každém datovém toku a jemu rezervovaných zdrojích. Jak mechanismus Differentiated tak i Integrated services tvoří společně s RSVP základní kostru po podporu služeb se zajištěnou kvalitou (RFC 2998). Stanovené parametry jsou zajištěny na každém směrovači přenosové cesty mezi koncovými uzly, takže jsou garantovány přímo pro obě koncové aplikace. Důležitou součástí garantovaných služeb je pochopitelně zabezpečení a autentizace, že rezervaci pásma provádí pouze ten uzel, který smí (např. je z vnitřní sítě, za službu zaplatil, apod.) a že vyhrazené pásmo využívá pouze on. - 2.12. DNS – jmenné služby Asi nejvýznamnější službou je překlad jmenných adres na číselné – DNS (Domain Name System). Číselné adresy jsou v IPv6 složité a špatně zapamatovatelné, takže není únosné používat je bez překladu za doménová jména (ani ve zkušebním provozu). Jde tedy sice o doplňkovou, ale nutnou službu. Z důvodu zachování jednotného prostředí nebyl řešen jmenný systém jako úplně nový, ale jen jako doplněk a zobecnění k překladu IPv4 adres (takže zůstane zachována stávající hierarchie od domén nejvyšší úrovně jako .com, .net, .cz až po subdomény nejnižší úrovně). Dle mého názoru jde o velmi rozumné rozhodnutí, protož zůstane zachována kontinuita adres pro uživatele, jen se „cosi“ změní pod nimi. DNS se tak stane jednotícím a možná i trochu řídícím prvkem při přechodu Internetu na novou verzi protokolu. Uzly se budou obracet na něj a podle typu odpovědi se rozhodnou, jak dále postupovat. Jak to je řešeno (dle RFC 1886) z technického hlediska ? Stromová struktura jmenných serverů od domén nejvyšší úrovně přes servery domén druhého a dalších řádů bude stejná jako pro IPv4. Servery na sebe budou delegovat dotazy stejným způsobem, zůstane i princip prohledávání hierarchie serverů z IPv4, jen budou mít bohatší databázi záznamů o IPv6 adresy. Pro dotazy typu „znám doménové jméno a chci znát číselnou adresu“ byl vytvořen nový druh DNS položky – AAAA (variantně též A6, ovšem s trochu jiným použitím). K doménovému jménu tak může existovat: - A záznam s IPv4 adresou (běžně jako dosud), - AAAA záznam s IPv6 adresou (se stejnou logikou použití jako A). Přítomnost obou záznamů k jednomu doménovému jménu najednou je možná a v přechodové fázi bude zřejmě hojně využívaná. Jmenný server pak v takovém případě bude schopen nabídnout odpověď pro oba protokolové systémy. Pro reverzní dotazy (uzel zná číselnou adresu a chce znát jmennou), tzv. PTR záznamy, byla zřízena nová reverzní doména IP6.ARPA (dříve IP6.INT), která funguje stejným způsobem jako speciální doména IN-ADDR.ARPA pro IPv4. Číselná adresa se tedy rozloží na jednotlivé bajty, které se v obráceném pořadí a oddělené tečkami položí jako dotaz na adresu v doméně IP6.ARPA. K adrese ve tvaru FEFE:1234::9876:ABCD tedy získáme její doménové jméno dotazem na PTR záznam d.c.b.a.6.7.8.9.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.0.4.3.2.1.e.f.e.f.IP6.ARPA Další druhy DNS záznamů (CNAME, NS, MX apod.) zůstanou zachovány. Pokud při své funkci dále zpracovávají A záznam (týká se např. NS a MX), musí servery v odpovědi vrátit jak jeho IPv4, tak i IPv6 verzi (pokud existuje). Jinak jejich význam zůstane beze změny. strana 35 Internetový protokol IP verze 6 Ve stádiu pracovního dokumentu (draftu) je i návrh na automatické vyhledávání DNS serverů v síti, jehož smyslem je usnadnit konfiguraci koncových uzlů tak, aby mohly jmenné služby používat i při bezstavová konfiguraci, bez použití DHCP. Návrh počítá s dvěma úrovněmi automatické konfigurace DNS. První znamená označení DNS serverů v síti vyhrazenou a pevně stanovenou lokalitně místní multicastovou adresou, takže tyto adresy bude možné nastavit do implementace IPv6 napevno. Druhá fáze rozšiřuje první o další možnosti automatické aktualizace záznamů v DNS podle právě používané adresy a různé doplňkové funkce. 2.13. Problémy návrhu Nový protokol a jeho doplňující služby prošly dlouhým procesem návrhu a zvažování různých variant mnoha odborníky. Vychází ze zkušeností z provozu celosvětové sítě a respektuje nejnovější technologické poznatky. Neměl by tedy mít zásadní koncepční chyby. Spor se může vést o nové rozložení jednotlivých síťových služeb do vrstev (podle modelu OSI). Existuje názor, že síťová vrstva by měla být co nejjednodušší a starat se jen o přenos v síti. Měla by implementovat jen služby, které s přenosem přímo souvisí a vše ostatní by měly zajišťovat samy aplikace (až když službu potřebují) nebo jiné vrstvy. Implementace protokolu potom bude velmi štíhlá, funkčně nebohatá a jednoduchá. Tento postup byl uplatněn i při vzniku původní rodiny TCP/IP protokolů. Druhý postoj je opačný – vrstvy by měly být funkčně co nejbohatší, aby postihly všechny možné požadavky aplikací na přenos. Funkce musí být v každé implementaci takového protokolu, aby se na ně mohly aplikace spolehnout. V takovémto prostředí se aplikace vyvíjí o něco rychleji, ovšem na úkor složitosti síťové vrstvy, která je obtížněji implementovatelná. Tento postup byl uplatněn například při vývoji OSI protokolů (viz kapitola IP versus OSI v příloze práce). Při tvorbě IPv6 se přirozeně použil úspěšnější model štíhlé síťové vrstvy. Nicméně za dobu používání IPv4 protokolu se některé funkce, v síťové vrstvě původně neimplementované, staly tak masově využívanými, že se musely objevit skoro v každé aplikaci. To je samozřejmě trochu škoda, protože to znamená práci navíc pro programátory a leckdy řadu proprietárních, vzájemně nespolupracujících řešení stejného problému. Proč tedy nepřesunout při vývoji nového protokolu tyto funkce do síťové vrstvy? V zásadě to možné je a takový přístup byl u některých záležitostí uplatněn (bezpečnost). Mohou se ale objevit obavy, že obohacováním IP protokolu se dojde k neradostnému scénáři OSI, které bylo z důvodu složitosti špatně implementovatelné a tudíž neuspělo. Spor se také může vést o to, která služba je již „standardní“ nebo „většinově používaná“, protože účelů použití sítě je mnoho, a která z nich tedy má nárok posunout se v síťovém modelu na nižší vrstvy. U IPv6 se dle mého názoru nakonec zvolilo řešení „něco mezi“ – obohacení o funkce, u kterých byla široká shoda o jejich praktické použitelnosti. Zbylé služby byly definovány jako volitelné (například komprese dat), případně ponechány stále na vyšších vrstvách. Můj názor je, že byl zvolen poměrně rozumný kompromis. Až práce na implementacích ukáže, zda byl zvolen způsob správný. Dosavadní vývoj je sice trochu nepříjemný (implementace obsahují jen základní funkce a rozšiřující opomíjejí), to bych ale přikládal teprve vznikajícímu kódu, mající často jen testovací charakter. Žádný z tvůrců implementací nepočítá ve finální verzi svého produktu s omezenými funkcemi – současný stav je pouze z důvodů otestování jádra v laboratorních podmínkách a služby budou (snad) dále doplňovány do základních instalací IPv6 spolu s jeho dalším rozvojem. strana 36 Internetový protokol IP verze 6 3. Přechod z IPv4 na IPv6 – integrace, koexistence 3.1. O této kapitole Tato část diplomové práce se zabývá mechanismy přechodu Internetu na IPv6. Vzhledem ke globálnímu charakteru a důležitosti IPv4 sítě není možné provést výměnu všude najednou a bez náhrady a zpětné kompatibility. Bude muset být uskutečněna řada navazujících kroků, které mají svá rizika. Způsobů postupného nahrazování uzlů při zachování jejich plné funkčnosti je více druhů a v této kapitole jsou podrobněji popsány. 3.2. Předpoklady přechodu Správně stanovená strategie a rozpracované postupy přechodu jsou minimálně stejně důležité, jako návrh a funkce protokolu. Ten může nabízet dokonalé síťové služby, ale pokud nebude jasné, jak se při zachování služeb aktuální sítě (na kterých dnes závisí mnoho uživatelů a firem) dostat ke službám novým, nebude vůle novinky nasadit. Situace je totiž odlišná než při vzniku Internetu, kdy bylo možné počty připojených uzlů zvládnout a přejít na novinky víceméně skokově (k určitému datu přestat podporovat staré verze). Nyní by bylo potřeba převést celosvětově rozvětvený a široce používaný Internet s mnoha návaznostmi, síť která tvoří základ pro elektronickou komunikaci a je bází pro mnoho aktivit, které zdánlivě s technologií nijak nesouvisejí. Na nový protokol je nutno přejít za chodu sítě, bez přerušení, protože výpadek služeb by znamenal větší problémy, než absence nových vlastností. IPv4 bude muset existovat a spolupracovat delší čas s IPv6 společně. Přechod bude pracný a má řadu rizik, která je nutno zvážit a porovnat s přínosy přechodem získanými. Pracovní skupiny musí proto vynaložit úsilí i na hledání mechanismů přechodu, integrace a současné existence obou protokolů. Toto úsilí může být paradoxně pracnější než samotný návrh novinek na čistém stole – je třeba brát ohled na všechna specifika a nedokonalosti předchozí verze. Může se zdát jako nadbytečná práce, protože bude použit jen po omezenou dobu přechodové fáze. Ale z důvodů uvedených v předchozím odstavci musí být mechanismy vypracovány. V rámci IETF byla proto ustavena pracovní skupina NGTrans, řešící pouze záležitosti přechodu. Sestavuje mechanismy a doporučení umožňující přejít sítím a jednotlivým uzlům v IPv4 síti na nový protokol. Stanovuje varianty přechodu a možné scénáře, které při použití některého z mechanismů mohou nastat. Navržené mechanismy v praxi ověřuje ve zkušební síti 6bone (viz dále). 3.3. Formy koexistence a přechodu Pracovní skupina NGTrans vypracovala následující způsoby, kterými je možné postupně přejít z jednoho protokolu na druhý, aniž by bylo nutno provést náhlou změnu spojenou s výpadkem konektivity a služeb (protože ty jsou dnes skoro všechny postaveny na IPv4). Z mnoha důvodů je nutno přecházet po malých částech sítí a ve velmi dlouhém čase, což musí všechny navržené metody respektovat. Důraz je kladen na neovlivnění chodu současných protokolů, svobodném přidávání nových implementací a jejich paralelním fungování. Na IPv6 bez podpory původní verze se bude přecházet až v pozdějších fázích a to plynule – v době, kdy služby verze 4 budou v síti stejně dobře a po delší čas zajišťovány verzí 6. 3.3.1. Duální protokol První z možností je zároveň i jednou z pomůcek pro metody další. Jde o implementaci jak IPv4, tak i IPv6 v jednom počítači, o zdvojení síťové vrstvy. Počítač musí být schopen zjišťovat z DNS záznamy jak typu A, tak i AAAA a podle vrácené adresy musí použít buď starý nebo nový protokol. Nemusí jít o kompletní zdvojení celého všech TCP/IP protokolů, ale o hybridní implementaci, kde je velká část kódu sdílena (a největší rozdíly jsou pochopitelně na úrovni IP). Každý takový uzel musí mít přidělenu IPv4 adresu, což není ideální, protože přechod na verzi 6 se provádí právě z důvodu nedostatku starých adres. Metoda ale může najít použití na vybraných uzlech, například jen na serverech, které poskytují služby navenek – pracovní stanice mohou být už jen na bázi IPv6. Používá se také na všech druzích překladových bran a koncových bodech tunelů (viz dále). strana 37 Internetový protokol IP verze 6 3.3.2. Tunelování Tvorba tunelů se používá při propojování dvou IPv6 sítí/uzlů přes IPv4 infrastrukturu. V jedné síti se na uzlu s duálním protokolem enkapsuluje (zabalí) IPv6 paket do IPv4 obálky a pošle přes klasické směrovače na druhý konec tunelu, kterým je opět uzel s duálním protokolem, který paket „rozbalí“ a směruje dále nativně v IPv6. Tunel je tedy virtuální dvoubodový spoj a IPv4 se v tomto případě použije jako další vložená spojová vrstva. Tunely lze konfigurovat ručně (na uzlech na obou koncích správci nastaví druhý bod tunelu) a to buď trvale, nebo dočasně (tunely se vytváří jen pro potřebu přenosu). Vhodněji jde tunely konfigurovat automaticky – například pomocí tunel serveru (RFC 3053). Tunel servery jsou prostředníci zapojené jak v IPv4, tak v IPv6 síti a obsahují předem nakonfigurované konce tunelů. Uzel nebo síť, která se chce připojit do sítě s IPv6, si jiným mechanismem (například přes web) zjistí parametry tohoto konce a u sebe nastaví odpovídajícím způsobem začátek tunelu. Pokud nic nesplete, může pak přes tento tunel posílat IPv6 pakety do sítě tunel serveru (který je většinou připojen k dalším sítím). Adresa se koncovému uzlu/síti přidělí z rozsahu tunel serveru. Další způsob automatického tunelování se nazývá 6to4 (RFC 3056). Principem je existence ostrovů lokálních IPv6 sítí s hraničními směrovači mezi IPv6 a běžným Internetem. Předpokládá se, že takovýchto ostrovů s duálními směrovači bude v průběhu přechodu přibývat. Každý z těchto hraničních směrovačů bude mít vnější IPv4 adresu. Aby nebylo nutno vytvářet mezi nimi speciální tunely, využije se v cílové adrese paketu speciálního prefixu 2002::/16. Ten je rezervován právě pro použití technologie 6to4. Dalších 32 bitů za prefixem totiž tvoří přímo původní IPv4 adresa hraničního směrovače, čímž se vytvoří 48 bitový prefix pro celou síť, jako kdyby byl přidělen poskytovatelem. Adresace vnitřních uzlů pak probíhá přímo nativně s využitím tohoto prefixu. Uzel ve vnitřní síti posílá pakety na tyto adresy stejným způsobem, jako kamkoliv jinam. Hraniční směrovač do lokální sítě ohlašuje, že do těchto speciálních 6to4 sítí zná cestu (zná prefix 2002::/16), takže pakety přijdou na něj. On pak jednoduše z dlouhé IPv6 adresy vybere 32 bitovou IPv4, na kterou tuneluje daný paket. Protější uzel pak paket „vybalí“ a dále směruje nativním způsobem. Alternativní metodou automatického tunelování je 6over4 (RFC 2529). V ní chybí překládající směrovače – práci s tunelováním vykonávají přímo koncové uzly. Ty zjistí mechanismem identifikace sousedů v IPv4 síti své IPv6 kolegy (IPv4 síť musí podporovat multicast – opět funguje jako pseudo spojová vrstva), jejich IPv6 a případně i IPv4 adresy. Nepoužívá se speciální prefix – ten může být přidělen například od poskytovatele vyšší úrovně. Ale i v rámci lokální IPv4 sítě bez podpory multicastu mohou existovat IPv6 uzly. Umožňuje to protokol ISATAP (Intra-Site Automatic Tunnel Addressing Protocol), který používá koncových 64 bitů IPv6 adresy (určené pro ID rozhraní). Prvních 32 bitů má pevnou hodnotu 0000:5EFE (identifikátor rozhraní ISATAP) a druhých 32 bitů je přidělená IPv4 adresa. Prefix sítě může být zcela libovolný. Pokud je adresa paketu z lokální sítě (se stejným prefixem) a je s ISATAP identifikátorem, uzel jej automaticky tuneluje přes IPv4 na závěrečných 32 bitů. Pokud je adresa z jiné sítě, pošle uzel paket směrovači. Zjištění informace o směrovači je zatím ve stadiu řešení. Podpora ISATAPu musí být implementována i na koncových uzlech. Každá z uvedených tunelovacích metod má určité výhody a nevýhody – každá po uzlech nebo po síťové infrastruktuře vyžaduje určité vlastnosti. Nicméně umožňuje s relativně malými náklady koexistovat na stávající infrastruktuře s IPv4. Protokol 6to4 řeší konektivitu vzdálených sítí, ISATAP a 6over4 pak propojování v lokálních sítích (někdy možná s příliš velkými nároky na multicast). Dle mého názoru bude velmi užitečným mechanismem 6to4 díky automatickému tunelování přes Internet s použitím aktuálních IPv4 adres, které se promítnou do prefixů IPv6 sítí. V místních sítích by mohl najít uplatnění ISATAP, který by byl postupně nahrazován nativní IPv6 lokální sítí. 3.3.3. Překladače Překladače umožňují komunikaci mezi uzly, které mají implementovánu rozdílnou verzi protokolu. Překladač je obecně hraniční prvek mezi IPv4 a IPv6 sítí, který převádí hlavičky IP a ICMP paketů a jejich adresy z jednoho tvaru do druhého podle nějakého předem stanoveného klíče. Uzly pak nemusí o existenci jiné verze protokolu vůbec nic vědět – překladač je pro přenos dat transparentní. Překlad hlaviček z jedné verze do druhé nepůjde provést vždy se vším všudy vzhledem k některým rozdílům mezi protokoly (doplňkové hlavičky apod.) - to už je ale nutná oběť koexistence. strana 38 Internetový protokol IP verze 6 Pokud paket dojde na překladač (na jednu z IPv6 nebo IPv4 adres překladači přiřazenou), hlavičky IP a ICMP paketů jsou mechanismem definovaným v RFC 2765 – SITT změněny na hlavičky opačné verze a se změněnými adresami poslány dále. Mechanismus záměny adres tak, aby přenos fungoval v obou směrech, si každá překládací metoda definuje sama. Jeden z možných způsobů nahrazování adres je na základě dřívějších asociací mezi IPv4 a IPv6 adresou (pokud šel paket jedním směrem a byla v něm nějak nahrazena adresa, při zpětném průchodu se přiřadí původní adresa zpátky). Dalším způsobem převodu IPv4 adres na IPv6 je tvar uvedený v podkapitole o adresování duálních uzlů (80 bitů nulových, 16 bitů jedničkových a zbytek je 32 bitová IP adresa). Podle ní příjemce pozná, že zdrojový uzel o IPv6 není nic, a že odpověď je třeba poslat zpět přes překladač. Konkrétní způsob práce překládajících bran je ale různý. Způsob známý už v IPv4 světě – NAT – je použit i zde, ve variantě NAT-PT (Network Adress Translation – Protocol Translation, RFC 2766). Směrovač/překladač má přidělen speciální IPv6 prefix, který slouží jako brána do IPv4 sítě. Zároveň má přiřazen zásobník IPv4 adres, které používá pro mapování vnitřních adres. Pakety od IPv6 uzlu adresované do sítě se speciálním prefixem překladač „vybalí“ a pošle na IPv4 adresu, kterou zjistí z posledních 32 bitů IPv6 cílové adresy. Jako zdrojovou adresu použije některou ze svých zásobních volných IPv4. V opačném směru pak převede podle asociací přidělených adres cílovou IPv4 adresu na správnou IPv6 koncového uzlu ve vnitřní síti a zdrojovou adresu odesílatele převede do tvaru „speciální prefix+IPv4 zdroje“. Takovýto návrh by měl obecné nevýhody NATu – neúplná konektivita uzlů ve vnitřní síti, protože z venku by se nedaly přímo adresovat (bez předem nastaveného mapování). Překladač proto využívá i DNS dotazů venkovních počítačů k vytváření IPv4-IPv6 asociací. Jak to funguje? Překladač funguje i jako aplikační brána pro DNS. Když chce IPv4 uzel zjistit A záznam pro určité jméno, tak překladač DNS serverům ve vnitřní síti pošle modifikovaný dotaz (na AAAA záznam). Vrácené IPv6 adrese přiřadí překladač některou ze zásobníku svých volných IPv4 adres. Tu oznámí původnímu tazateli a zároveň si vytvoří asociaci - pro chvíli, až bude klient na dotazovaný server přistupovat. Překlad DNS funguje analogicky i pro dotazy klientů z IPv6 sítě do IPv4, kde překladač vrátí IPv6 adresu se svým speciálním prefixem. Podobným způsobem jako NAT-PT funguje i TRT (Transport Relay Translator, RFC 3142). Nepracuje na úrovni IP, ale na transportní vrstvě, kdy se postaví mezi dva koncové uzly, které komunikují pomocí TCP nebo UDP (ale každý umí jinou verzi). Překladač se tedy pro obě strany bude tvářit jako ten druhý koncový uzel (přiřadí si jejich adresy v opačné verzi protokolu, než kterou uzly umí), otevře na obě strany TCP spojení (ne v UDP) a data z jednoho bude posílat do druhého. Pro mapování adres v TRT se na IPv6 straně použije vyhrazený prefix s délkou /64, do jehož posledních 32 bitů se vloží IPv4 adresa a na IPv4 straně se použije opět zásobník volných přidělených IPv4 adres. Konkrétní mechanismus zjišťování těchto adres (aby pakety do IPv4 světa mohly přes TRT překladač odcházet a obráceně) bude zřejmě vyžadovat opět aplikační bránu pro DNS nebo obdobná řešení (zatím není upřesněno). Tato metoda nebude překládat jednotlivé IP a ICMP pakety, ale až celá TCP a UDP spojení (musí ovšem sledovat ICMP pakety z obou stran, zda nesignalizují nějaký problém nebo změnu stavu TCP spojení). Očekávanou výhodou oproti NAT-PT je menší počet adresních asociací a možnost využít stav TCP spojení pro řízení stav asociace (pokud se uzavře TCP spojení, je možné asociaci zrušit). V NAT-PT při překladu bezstavového IP toto nelze provést, nicméně jeho výhoda spočívá v překladu veškerého IP a ICMP provozu - je univerzálnější. U výše navržených překladačů se předpokládá zásobník volných IPv4 adres, což opět není v souladu s cíli IPv6 (řešení nedostatku adres). Mapování sice nebude nutno provádět v poměru 1:1 (jedna IPv4 adresa pro jednu IPv6 adresu), nicméně každý komunikující uzel do IPv4 sítě ji bude muset mít. Existuje proto i varianta NAPT-PT, využívající pro mapování i čísla portů protokolu vyšších vrstev (mechanismus opět známý z IPv4), takže směrem do IPv4 sítě může stačit i jen jedna adresa pro celou překládanou síť. Zajímavým způsobem se s přechodem na nový protokol, zejména aplikací, vypořádávají překladače typu BIS a BIA (Bump In The Stack/API, RFC 2767). Jde o umístění překladače přímo do koncového uzlu, mezi aplikaci, která umí jen IPv4, a síťovou infrastrukturu na bázi IPv6. BIS je umístěn mezi síťovou (IP) a spojovou vrstvou. Zachytává IPv4 pakety aplikace, a než je pošle síťové kartě k odeslání, nahradí IPv4 struktury odpovídajícími IPv6 variantami. Stroj má přidělenu vnější strana 39 Internetový protokol IP verze 6 IPv6 adresu a uvnitř ji pro aplikace překládá do IPv4 formy. Totéž provádí i s adresami získanými jiným způsobem (přes DNS). Stejně tak příchozí pakety a odpovědi konvertuje do IPv4 formy, aby jim aplikace rozuměla (např. AAAA odpověď převede na A adresu a získaná asociace se použije pro další komunikaci – jako u NAT-PT). BIA dělá totéž, jen je umístěn přímo v API (aplikační programové rozhraní pro programátory), které má upravené IPv4 funkce tak, aby navenek produkovaly už přímo IPv6 výstup. BIS může najít uplatnění při řešení problémových aplikací, které musí nutně fungovat a které nebudou v okamžiku přechodu sítě na IPv6 upravené pro nový protokol. Čistějším způsobem je samozřejmě použití nativních IPv6 aplikací (úpravy starších aplikací by neměly být náročné). Všechny překladače dle mého názoru naleznou v přechodových fázích využití, zejména pak s růstem počtu uzlů, které budou komunikovat pouze na verzi 6 (které nebudou mít implementován duální protokol). TRT se díky svým filtrovacím schopnostem bude používat nejspíš v uzavřenějších a chráněných sítích. Pokud bude NAT-PT dostatečně výkonné, pak bude nasazováno asi častěji než TRT, a to díky své obecnosti. Toto využití by však mělo být jen dočasné. Překladače mají totiž své nevýhody, zejména pak spotřebu IPv4 adres a neúplnou konektivitu. Tu se snaží odstranit pomocí doplňujících mechanismů (DNS brány) omezit, nicméně o zcela „čisté“ řešení nejde. Naplnění myšlenky plné konektivity mezi koncovými uzly tedy dojde realizace zřejmě až v posledních fázích přechodu, kdy bude možno překladače opět (po dočasném zavedení) odstraňovat. strana 40 Internetový protokol IP verze 6 4. Stav implementací dnes a výhled do blízké budoucnosti 4.1. O této kapitole Obsahem této kapitoly je přehled skutečně existujících a naimplementovaných protokolů IPv6. Sleduje praktické možnosti současného IPv6 na směrovačích, v operačních systémech a v aplikacích na koncových uzlech. Rozsah implementovaných standardů je u každého systému jiný – někde funguje IPv6 na velmi dobré úrovni, někde jen se základními funkcemi. Při zpracování jsem čerpal z [27, 33, 39]. 4.2. Implementace v operačních systémech Asi nejlepší dnešní implementace existuje pro operační systémy BSD unix (existuje jich více variant). Známý je japonský projekt KAME [30], který nabízí freewarovou implementaci většiny navržených vlastností a protokolů pro běžné použití. Projekt zahrnuje práci mnoha síťových vývojářů (zejména z firem Toshiba, Hitachi, Fujitsu, NEC a dalších), kteří společně vytvářejí otevřený sdílený programový kód pro heterogenní prostředí. Důraz je kladen na velkou stabilitu řešení. Ambice tvůrců jsou vytvořit a udržovat nejdokonalejší IPv6 implementaci, která by sloužila jako referenční při aplikaci IPv6 standardů. Její veřejná dostupnost by také mohla urychlit zavádění protokolu na další platformy a sjednotit neujasněné detaily (které by pak bránily v hladké spolupráci různých implementací téhož). KAME obsahuje velmi dobře funkční podporu mobility, bezpečnosti (IPsec, IKE), objevování sousedů, koexistence, překladů z a do IPv4, tunelování a podobně. Jádro IPv6 je obsaženo ve všech nových distribucích Free/Net/Open/BSD a zdrojové kódy programů je možno stáhnout zdarma z Internetu. Výsledky projektu jsou sice primárně používány na platformě BSD, nicméně kód je široce použitelný (existuje například jeho úprava i netradiční operační systém MacOS X). Součástí projektu je nejen kód jádra, ale i uživatelských aplikací (viz dále). Firma Sun Microsystems je v čele vývojářské skupiny, které IPv6 prosazuje, téměř od počátku. Velmi důsledně proto zavádí podporu do svého operačního systému Solaris. Již pro verzi 7 existují doplňky (patche), které umožňují připojit se k IPv6 síti. Solaris 8 obsahuje podporu přímo v jádře, i když zatím není zcela implementovaná bezpečnost (IPSec bude až v další verzi), mobilita a DHCP konfigurace. Nicméně pro základní použití je již v Solarisu funkční podpora objevování sousedů, ICMP, DNS (aplikace BIND), směrovací protokol RIPng a některé další základní funkce. Pro psaní aplikací je k dispozici základní IPv6 API a pro diagnostiku nástroje jako ping6, traceroute6, snoop6, netstat6 a nslookup6. Rozšíření podpory o další vlastnosti IPv6 přinese každá další verze Solarisu. Výrobce nejrozšířenějších operačních systémů pro desktopové stanice Microsoft se implementováním IPv6 také zabývá. Jako experimentální a nepodporovaný nabízí zdarma ke stažení doplňkový balík do operačních systémů Windows NT a Windows 2000(SP1) ve dvou verzích (MSRIPv6 a TPIPv6) a částečně s možností nahlédnout do zdrojového kódu. Standardní a podporovanou součástí je IPv6 v systémech Windows .NET Server Family a Windows XP (příkaz ipv6). Podpora není široká a bohatá, nicméně už jde o základní funkční jádro (ne experimentální implementaci) – sice bez doplňkových funkcí, ale relativně stabilní a s výhledem na další vylepšení. Obsahuje i podporu multicastu, tunelování, mobility (jen koncového uzlu), doplňkových hlaviček, objevování sousedů, bezpečnosti na základě definice IPSec (s omezeními ESP neumí šifrovat a není podpora IKE) a další. Chybí podpora dynamického směrovacího protokolu (není ani RIP), ten by však na koncových stanicích nemusel být potřeba. Podpora IPv6 je tak určena zejména pro vývojáře aplikací (obsahuje nativní API, které mohou programátoři využívat), použití v uživatelských aplikacích je omezené (viz dále). V současné době zatím nejsou plány na oficiální podporu IPv6 v systémech Windows 98 nebo Windows ME. Majitelé těchto systémů ovšem nemusí být zklamaní, protože existují neoficiální implementace. Jednou z nich je Hitachi Toolnet6, která ovšem nepodporuje nativní API a je jen lokálním NAT překladačem z IPv6 na IPv4 (jde o implementaci přechodové technologie BIS). Další možností je použití programu Trumpet Winsock 5.0, který podporuje nativní API i automatickou konfiguraci, nicméně nepodporuje směrování, multicast, tunelování a bezpečnost. Licence tohoto produktu jsou placené a spolu s nízkou funkčností je jeho využitelnost tedy značně omezená. strana 41 Internetový protokol IP verze 6 Linux je operační systém vyvíjený s otevřeným zdrojovým kódem (open-source) širokou komunitou vývojářů. Pro podporu implementace IPv6 do systému vznikla pracovní skupina USAGI [29] a některé Linuxové distribuce již mají podporu nového protokolu standardně obsaženu. Umí velkou část funkcí včetně bezpečnosti (mimo tunelového módu), mobility, směrování (mimo multicastu) a rozvoj jde rychle kupředu. A vzhledem k přenositelnosti zdrojových kódů je možné při instalaci převzít chybějící části kódu například z projektu KAME a rozběhnout na Linuxu téměř plnohodnotný uzel IPv6 sítě. Jinou rozvíjející se Linuxovou implementací je francouzká DRET. Implementace pro operační systémy v určitém rozsahu podpory existuje i od firem IBM (AIX), Hewlett-Packard (HP-UX), Compaq (VMS, TruUNIX), NOKIA (systém EPOC pro PDA) a dalších. Domnívám se, že podpora funkcím se bude v dalších verzích rozšiřovat tak, jak budou aplikace a stav přechodu na nový protokol potřebovat. Podpora IPv6 v systémech Novell Netware v současnosti neexistuje a do budoucna je nejistá – firma Novell o ní zatím vůbec nehovoří, nicméně nemohu vyloučit, že se jí už zabývá. 4.3. Implementace na síťových prvcích To, bez čeho se žádná rozlehlá síť neobejde – aktivní prvky jako směrovače a různé brány – musí samozřejmě implementovat IPv6 v první řadě. Většina sítí je dnes vystavěna na specializovaných zařízeních, pracující s vlastním operačním systémem, takže velmi záleží na postoji výrobců, jak se k přechodu postaví. Směrovač sice nemusí nutně být přístroj se zvláštním šasi (lze postavit již zmíněný PC směrovač - běžný počítač s více síťovými rozhraními a směrovacím protokolem), nicméně bez podpory proprietárních zařízení by bylo nutno oželet velkou část investic do sítí vloženou. To není schůdným řešením a proto jsou záměry a kroky velkých hráčů na poli směrovačů bedlivě sledovány. Firma Cisco Systems začala oficiálně podporovat (po období testovacích verzí) IPv6 dle [41] ve svém operačním systému IOS od verze 12.2(2)T. Ten obsahuje podporu přenosu po základních médiích (Ethernet/Fast/Giga, ATM, FDDI, Frame Relay, PPP přes ISDN, sériové linky a další). Umí směrovat pakety v síti staticky a dynamicky pomocí protokolů RIP a BGP (zatím ne OSPF). Podporuje IPv6 při použití DNS, podporuje tunelovací mechanismy, objevování sousedů, MTU discovery, SSH protokol pro verzi 6 a některé další vlastnosti. Jde o velmi solidní základ implementace, nicméně pro každodenní použití bude nutno počkat na další verze (zejména podpora OSPFv3 a mobility by mohla citelněji chybět ve větších sítích). Podle plánu přechodových fází Cisca budou další funkce (mobilita, kvalita služby, hardwarová podpora, OSPF, bezpečnost a multicast) doplněny ve třetí vývojové fázi, která je naplánována na konec roku 2002. V dánské akademické síti se na IPv6 páteři používají směrovače firmy Ericsson/Telebit. Umí RIP i OSPF, multicastové směrování pomocí protokolu PIM, mobilitu, objevování sousedů, automatické tunelování, filtrování paketů a rezervační služby pomocí RSVP. Z výrobců směrovačů se dle mého názoru nachází v implementaci IPv6 nejdál. Kvalitní implementaci na svých směrovačích nabízí firma Juniper. Dobrou implementaci včetně OSPF má firma Hitachi (využívá kód projektu KAME). Podporu novému protokolu v určitém stádiu na svých směrovačích uvedly i firmy 6WIND, Nortel, Extreme Networks, Nokia a další. Nejde ale o plně funkční implementace protokolu, takže jde spíše o příslib do budoucna, že se firma IPv6 vážně věnuje. V oblasti implementací se dají čekat velké změny kupředu u většiny výrobců a informace v této kapitole tak zřejmě velmi rychle zastarají (mnou popisovaný stav je z dubna 2002). 4.4. Stav aplikací Změny budou muset být provedeny i v aplikacích, které používají uživatelé, minimálně v místech, kde program očekává vložení síťové adresy. To bude dle mého názoru obtížnější úkol přechodu na IPv6. Aplikace bude nutné upravit (nebo znovu napsat), nějak distribuovat a instalovat na všech koncových uzlech. Musí se změnit části těchto aplikací, kde se pracuje s číselnou adresou, kde se přímo pracuje s protokoly, jejichž funkce byly přesunuty jinam (ARP), kde se spoléhalo na určitý tvar návratových hodnot, kde jsou nyní nová omezení na velikosti paketu, fragmentaci a podobně. Zcela jinak se bude pracovat v multicastových aplikacích, jinak se bude řešit šifrování, jinak se budou připojovat mobilní uživatelé. V síti budou muset správci sledovat nové skutečnosti pomocí nových monitorovacích aplikací a jinak budou uzly zajišťovat kvalitu služby pro své přenosy. strana 42 Internetový protokol IP verze 6 Na vyšší vrstvy (a tedy i aplikace) mají vliv téměř všechny novinky protokolu. Aplikace podporující IPv6 je asi největší bolest, zabraňující rychlému šíření protokolu po celosvětových sítích. Není jich takové množství, které by bylo pro širší používání nového protokolu potřeba. Výrobci aplikací jej nebudou podporovat, dokud si jej nevyžádá více uživatelů a uživatelé jej nebudou vyžadovat dokud jej nebudou nutně potřebovat (protože jim IPv4 aplikace fungují). Jde o uzavřený kruh, ze kterého je možné vystoupit například podporou IPv6 aplikací, i když ještě není příliš jasný její účel, případně na základě jiných pobídek (viz dále – psychologické aspekty přechodu). Projekt KAME se nezbývá pouze implementací jádra systému IPv6, ale i úpravou síťových aplikací. Jde jak o servery (apache, bind, ncftp, postfix, squid, sendmail) tak o klientské aplikace (VNC, IPv6 doplněk (patch) do webového prohlížeče Mozilla, lynx, wget, perl, CVS a některé další). Vzhledem k tomu, že úpravy jsou k dispozici ve zdrojovém kódu, je možné aplikace přeložit a přenést i na jiné platformy, než je nativní BSD Unix. Součástí projektu je celá řada nástrojů pro řízení a diagnostiku provozu na síti a tyto balíky lze bez obav nasadit do provozu a přímého využití. Pokud by uživatelé netrvali na svých dosud používaných aplikacích a operačních systémech, daly by se pomocí aplikací z KAME stavět funkční IPv6 sítě se vším všudy. Aplikací dostupných přímo pro operační systém Solaris je relativně málo a jde spíš o základní nástroje - rsh, rexecd, inetd, printing, netstat. Z komplexnějších programů je k dispozici IPv6 Sendmail, tftp a DNS server BIND, což není příliš široké spektrum. Je ovšem možné využít aplikací dostupných ve zdrojových kódech a přeložit si je přímo pro Solaris. Důležitou správcovskou aplikací pro unix je také SSH (Secure Shell), která slouží ke zabezpečenému přístupu ke vzdálenému serveru. Implementace OpenSSH již IPv6 podporuje delší dobu, a to jak v klientské, tak v serverové verzi. Windows jsou v podpoře aplikací trochu pozadu za unixem. Jako IPv6 webový prohlížeč je možno použít i Internet Explorer od verze 5 a výše (u některých verzí bude potřeba doinstalovat údržbový servisní balík (service pack)), nelze však použít přímý číselný zápis IPv6 adres v URL, ale jen doménová jména, ke kterým DNS vrátí AAAA záznam. Podporu pro nový protokol mají i Netscape verze 6 a Mozilla (neustále vyvíjená). Existuje i IPv6 FTP a telnet klient. Z dílny nezávislého vývojáře pak pochází přenesené, původem unixové aplikace jako apache, cygwin (emulace API POSIX), ncftp, wget, Emacs, TeraTerm pro přihlášení přes protokol SSH a další. Stranou nezůstávají ani síťové počítačové hry a na IPv6 je již možno zahrát si třeba Quake. Šíře aplikací ovšem není veliká a dle mého názoru nestačí ani pro běžného internetového uživatele. Z často používaných programů dodávaných přímo Microsoftem nelze s IPv6 použít Internet Information Server a Outlook Express. Je zde velký prostor pro budoucí zlepšení. strana 43 Internetový protokol IP verze 6 5. Použití ve světě a v ČR 5.1. O této kapitole V této kapitole se budu zabývat popisem sítí, ve kterých je již dnes provozován protokol IPv6. Ty existují jako laboratorní implementace, akademické projekty a nekomerční zkušební sítě. Komerční poskytování IPv6 konektivity rutinním způsobem „naostro“ téměř neexistuje. 5.2. Experimentální a akademické použití 5.2.1. 6bone 6bone [31] je celosvětová zkušební síť organizace IETF, jejímž cílem je testování návrhů, standardů a implementací v praxi. Neformálně je vedena pracovní skupinou NGTrans. Funguje na principu IPv6 tunelů přes IPv4 sítě a v plánu má postupně přecházet na nativní IPv6 spoje. Při jejím provozu se klade důraz zejména na testování přechodových mechanismů. Pro síť 6bone byl vyhrazen speciální prefix adresy 3FFE::/16, který pak dále distribuuje svým účastníkům. Adresy z tohoto rozsahu je možné získat připojením se ke stávajícímu účastníkovi 6bone, použitím části jeho adresního rozsahu a fungováním po dobu alespoň tří měsíců. Poté lze požádat o přidělení vlastního pseudo-prefixu pro poskytovatele (v rámci výše uvedeného rozsahu), který umožní připojovat další sítě. Síť 6bone je největším celosvětovým testovacím prostorem, kde se událostí kolem IPv6 odehrává nejvíce. Pro připojení do 6bone je potřeba vyhradit alespoň jedno zařízení jako přístupový směrovač a jedno zařízení jako koncový uzel (teoreticky mohou být obě funkce zajišťovány jedním uzlem, pak se ale mnoho neotestuje). Implementace a použitá platforma směrovače může být libovolná, měla by však podporovat alespoň základní funkce (alespoň RIPng nebo BGP4+). Je doporučeno použít implementaci KAME, nicméně 6bone je síť testovací a používat se tedy budou všechny druhy implementací, které byly napsány – právě pro zjištění jejich interoperability a stability. Dále je potřeba zaregistrovat svou síť na webovém formuláři 6bone, vyplnit kontaktní a tunelovací údaje a podobně. Také je nutno mít DNS server, který podporuje alespoň AAAA záznamy a zřídit reverzní záznam pro svůj adresní rozsah v doméně IP6.ARPA. Samotné připojení bude realizováno v první fázi nejspíš nějakým druhem tunelu k vybranému poskytovateli nebo IPv6 síti (od té se také získají adresy k použití). Tu je dobré zvolit co nejblíže vlastní síti, aby cesta dat Internetem v tunelech byla co nejkratší (tedy nejlépe velmi blízkou síť stávajícímu poskytovateli připojení do Internetu). Do sítě 6bone je připojena i česká akademická síť CESNET (prefix 3FFE:803D::/34). Mezi další české účastníky projektu 6bone patří sítě DatronCZ, PILSEDU, LOGIX a M-SOFT6 – tyto další sítě jsou zatím nevýznamné příspěvky. 5.2.2. CESNET V České republice je v testování, implementaci a nasazení IPv6 nejdále síť národního výzkumu CESNET [7,8,28]. CESNET je sdružení českých vysokých škol a Akademie věd, které provozuje vysokorychlostní síť, na které připojené instituce realizují své výzkumné záměry a která členům poskytuje připojení do Internetu (nyní zejména IPv4). Mezi akademické projekty patří podpora distribuovaných výpočtů, videokonferencí, optických sítí, přenos hlasu přes IP sítě, on-line vzdělávání, přenosové služby se zajištěnou kvalitou a podobně. Jde tedy o ideální prostředí pro nasazení nových technologií, mezi které patří i IPv6. Existuje proto i pracovní skupina, která se přímo novým protokolem a jeho rozvojem v akademické síti zabývá. Uzly a sítě na bázi IPv6 se nachází v některých českých městech a vzájemně jsou propojeny nativními nebo tunelovanými spoji. Vedle zmíněného zkušebního připojení do 6bone má CESNET přidělen i provozní „ostrý“ IPv6 prefix 2001:0718::/35 (od organizace RIPE NCC), na kterém se nyní odehrává hlavní budování infrastruktury a připojování uzlů. CESNET je tedy poskytovatelem internetové konektivity i ve světě IPv6 (rozhoduje o využití zbytku pole NLA) a bude dále členit svůj přidělený prefix na další hierarchie. Na přípravě oficiálního registračního centra IPv6 NIC se teprve pracuje, nicméně základní pravidla již byla stanovena. Další hierarchickou úrovní adresace budou jednotlivá města s přidělenými /42 prefixy a jednotlivým vysokým školám a ústavům v těchto městech budou k dispozici /48 prefixy. Tyto rozsahy by měly stačit k dalšímu členění skoro libovolně velké lokální sítě (zbývá 16 bitů pro strana 44 Internetový protokol IP verze 6 hierarchizaci podsítí a 64 bitů pro ID rozhraní). V síti CESNET tedy bude moci být 128 měst a v každém z nich může být připojených 64 institucí. Mezinárodní konektivita směřuje do celoevropské výzkumné sítě GÉANT v rámci TF-NGN, což je pracovní skupina složená z představitelů jednotlivých sítí národního výzkumu. Zabývá se sítěmi nové generace obecně (vysokorychlostní sítě, kvalita služby, MPLS, sofistikované nástroje pro monitoring a řízení provozu, IPv6 a další témata). Spojení (peering) z české akademické sítě existuje ještě do sítí Telebit a STU Bratislava. Jako ISP nebude CESNET zřejmě vykovávat na bázi IPv6 komerční činnost, ale bude tvořit významnou roli v připojování akademických a výzkumných projektů, které služby nového protokolu a velký adresní rozsah potřebují. Zájemci z univerzitních sítí se mohou po splnění základních předpokladů zapojit do práce testovací skupiny CESNETU, která se novým protokolem zabývá. Může jít například o vytvoření malých laboratorních sítí, které mohou nabídnout ověřování návrhů a implementací, případně k nim vlastním úsilím i přispět. Skupina se zabývá hlavně rozvojem IPv6 infrastruktury v rámci sítě CESNET (tunelové a nativní spoje) a testováním implementací a aplikací na širokém spektru směrovačů a operačních systému koncových uzlů. Jsou sledovány jak kvalitativní (stabilita, rozsah funkčnosti), tak kvantitativní (rychlost zpracování přenosu) parametry nového protokolu s ohledem na možné budoucí nasazení v celém rozsahu sítě CESNET. Vzhledem k celosvětovému stavu IPv6 jde zatím o výzkumnou aktivitu (a nikoli rutinní službu) sdružení. 5.2.3. Euro6IX, 6NET Sítě EuroSix a SixNET jsou projekty Evropské komise, na nichž se podílí sítě národního výzkumu (NRN), dodavatelé internetových zařízení, velké evropské telekomunikační společnosti, dodavatelé software, univerzity a koncoví uživatelé. Cílem je opět testovat vše okolo IPv6 a připravit infrastrukturu na ostrý provoz. Jejich provoz začal v lednu roku 2002. Prestižním cílem je vybudování během tří let největší IPv6 výzkumné sítě právě v Evropě. Síť 6NET je páteř propojující některé evropské sítě národního výzkumu a testuje IPv6 zejména v oblasti koncových aplikací (například distribuovaných výpočtů GRID) Speciálně se zabývá přechodovými mechanismy pro evropské páteřní sítě, národní páteřní sítě a sítě koncových institucí. Měla by ověřovat směrovací mechanismy, adresní alokaci a mechanismy DNS při použití v nové síti. Euro6IX je oproti tomu síť propojující primárně evropské telekomunikační operátory a propojovací body. Její správa je nezávislá na 6NETu (vlastní prefixy) a je komerčně orientovaná. Její členové jsou výzkumné laboratoře internetových poskytovatelů, kteří si mohou zkoušet různé formy peeringu, neutrálních propojovacích bodů a řízení různého druhu provozu. Zkouší různá síťová zařízení a nástroje. Členové sítě se také zaměřují na přenášení a vývoj komunikačních aplikací na nativní IPv6 protokol. Síť má v kompetenci i řešení právních aspektů s IPv6 spojenými (soukromí, bezpečnost, svoboda, ochrana dat a podobně). Obě skupiny mají otevřený charakter a na řadě aktivit spolupracují. Zaměřují se na zkoušení protokolových implementací, aplikací, nástrojů pro správu, vývoj síťových služeb (mobilita, QoS, multicast), testování vzájemné interoperability a propojitelnosti. Skupiny řešitelů obou sítí mohou být společné a budou se na pravidelné bázi scházet a postup konzultovat. Podpora Evropské komise rozvoji IPv6 a co nejčasnějšímu přechodu na něj je tedy velmi silná – jak slovní, tak finanční. 5.2.4. Jiné IPv6 projekty Existuje samozřejmě i řada dalších projektů testování IPv6 sítí, které jsou nějakým způsobem propojeny mezi sebou a s výše uvedenými sítěmi. Namátkou 6REN a navazující 6TAP (peeringový projekt), 6LINK, XS-26 (Access to 6 – IPv6), již zmíněný TF-NGN, 6WINIT (zejména pro podporu bezdrátových zařízení), malé evropské projekty WINE, LONG, BRAIN, Moby-Dick a další. Praktické pracovní skupiny existují i v RIPE NCC a v mnoha dalších institucích, koordinace různých vývojářských a implementačních snah probíhá přes IPv6 fórum [32]. V severní Americe není nedostatek adres a potřeba mobilních uzlů tak vysoká, aby akcelerovala implementaci IPv6 do skutečného provozu tempem jako v Evropě nebo v Japonsku. Je spíše snaha vybudovat si předmostí a bázi zkušeností pro jeho pozdější zavádění, klíčovým faktorem zavedení bude spíše potřeba nových služeb pro nové síťové aplikace. strana 45 Internetový protokol IP verze 6 Na severoamerickém kontinentu běží akademický projekt Internet 2. Ten neřeší primárně protokol IPv6, ale rozvoj nové akademické sítě jako celek (včetně infrastruktury, vysokorychlostních optických páteřních spojů, nových netradičních aplikací, middleware a podobně). Jedna z jeho pracovních skupin se IPv6 zabývá a řeší tři oblasti – operační (stavba a údržba páteřní IPv6 sítě), vzdělávací (poskytuje informace správcům nutné pro implementaci IPv6) a motivační (přesvědčování o strategické výhodnosti přechodu na IPv6). Páteř zatím tvoří čtyři směrovače firmy Cisco propojené tunely přes IPv4 síť Abilene, prefixy má zatím přidělené jen 24 institucí. Dalším severoamerickým výzkumným projektem je například TRAIL (je financován organizací NSF) nebo ESNET (Energy Science Network). 5.2.5. Poskytovatelé zadarmo Co zbývá jednotlivým uživatelům nebo komerčním firmám, které se do akademických a výzkumných projektů nemohou zapojit? Pokud blízko sebe nemají komerčního poskytovatele, který by jim novou konektivitu poskytl (viz dále), mohou využít tunelovacích služeb nabízených zdarma. Jde o tunelovací servery zmíněné v kapitole o přechodových mechanismech, které jsou dostupné přes stávající IPv4 Internet. Mezi nejznámější z nich patří server Freenet6 [40]. Uživatelům stačí nainstalovat protokol do svého operačního systému IPv6, stáhnout si přes WWW klienta (ten bude tunelovat) a ve formuláři se ke službě zaregistrovat podobně jako při registraci modemového připojení k Internetu zdarma. Výstupem formuláře bude i několik konfiguračních údajů (IPv4 a v6 adresy), které uživatel zadá do nainstalovaného Freenet6 klienta. A veškerý IPv6 výstup z počítače se pak přes tuto aplikaci zapouzdří do tunelovacích IPv4 paketů a pošle se na adresu tunelovacího serveru. Ten pakety z IPv4 obálky vyjme a posílá je dále v IPv6 síti (nativně nebo s použitím některé IPv4 přechodové technologie). Pro úplnou funkčnost je potřeba na jmenném serveru vytvořit AAAA záznam pro nové číselné adresy a vytvořit si pro ně v DNS reverzní záznam v doméně IP6.ARPA. Tunelovacích prostředníků a serverů je samozřejmě více, namátkou nizozemský IPng, Hurricane Electric, belgické Wanadoo, italský Bersafe, britský BT Tunnel, brazilská MFA a další. Někteří poskytují služby jen klientům, kterým poskytují i IPv4 konektivitu, jiní všem libovolně po světě. Jejich celkový seznam je možné najít např. v [38]. 5.3. Komerční použití 5.3.1. Zahraničí Mezi první komerční nasazení u ISP patřilo ohlášení operátora Uecomm společně s firmou Ericsson o nasazení dvouprotokolového přístupového směrovače, který umožnil svým zákazníkům připojit se nativně v IPv6. Souběžně s ním již rozbíhal svou komerční implementaci poskytovatel NTT Communications, připojený do uzlů 6TAP, WIDE projektu a dalších sítí. V Asii je výskyt poskytovatelů nové konektivity zřejmě největší, v Hong-Kongu začal v roce 2001 HKNet, další ISP se objevili v Japonsku (IIJ – Internet Initiative of Japan) a v Koreji. Objevuje se podpora i velkých ISP, například firmy MCI WorldCom (síť vBNS+), kanadské Viagénie, StealthCom, ZamaNetworks (USA), portugalský TELEPAC, švédská Telia, Telecom Italia a dalších. Někteří poskytovatelé tunelů zadarmo (např. Hurricane Electric) jsou schopni poskytovat i placené služby a nativní IPv6 připojení. Vybral jsem pouze některé poskytovatele, asi je zbytečné uvádět zde vyčerpávající výčet – situace se bude měnit každým měsícem, podle postupu testování a stavu implementace na infrastruktuře, kterou ISP disponuje. Poskytovatel může v rámci zkušební sítě (6bone, Euro6IX nebo jiné) získat praktické zkušenosti a v okamžiku stability jeho IPv6 infrastruktury může požádat o provozní prefix registrační autoritu. Od okamžiku jeho přidělení může poskytovat komerční služby svým zákazníkům podle jejich přání. Čas nasazení se bude u každého z nich lišit, nicméně je jisté, že nový protokol vzali poskytovatelé na vědomí a nasazují jej podle možností na jejich některých směrovačích a jiných síťových zařízeních, kterými disponují. strana 46 Internetový protokol IP verze 6 5.3.2. Česká republika Pro zjištění podrobnějších informací o stavu znalostí, testování a implementací IPv6 v České republice jsem oslovil dopisem deset významných poskytovatelů internetového připojení a všechny tři mobilní operátory jako nejperspektivnější zákazníky a uživatele IPv6. Text dopisu s otázkami, které jsem jim všem položil, je uveden v příloze práce, zde shrnuji získané výsledky. Mobilní operátoři nebyli příliš sdílní, informace považovali za příliš interní na to, aby mi je mohli sdělit konkrétněji. Obecná vyjádření obsahovala informace o tom, že protokol IPv6 byl vzat na vědomí a je operátorem sledován. Z názorů byla znát opatrnost k investování do tohoto protokolu a velké vyčkávání, protože to, že se celosvětový přechod na IPv6 uskuteční, není ještě pro operátory zcela jasnou věcí. Přechod na IPv6 by znamenal komplikované přeadresování jejich sítě a řada prvků, které operátoři používají, nový protokol vůbec nepodporuje. Čas ani jiné významnější faktory zatím operátory výrazněji netlačí. Usuzoval bych tedy o nějaké testovací implementace v laboratorním prostředí a na zcela nevýdělečné bázi (jen minimální investice vzhledem k velikosti firmy). V dohledné době nový protokol implementovat nebudou. ISP byli o něco konkrétnější, nicméně většina zaujala postoj tajemného mlčení („informace najdete na našich webových stránkách“ kde nebylo o IPv6 zhola nic). Ti sdílnější uvedli, že v rámci svých možností testují v malých (dvou až čtyřčlenných) skupinkách zavést dostupné implementace, aby si je mohli „osahat“ pro budoucí použití. Testování probíhá již několik měsíců, přibližně od druhé poloviny roku 2001. Předmětem testování jsou implementace a aplikace projektu KAME pro systémy BSD a verze IOSu pro směrovače Cisco. Nejdůležitějšími funkcemi se ukazuje být podpora externího směrovacího protokolu BGP4+, tunelování a autokonfigurace. Připojení je na bázi tunelů nad IPv4, pro zákazníky zatím dostupné není (na jejich výslovné přání lze tunelovat do nejbližšího bodu testovací sítě). Zpoplatnění se očekává spíše až u nativních IPv6 spojů a růstu poptávky zákazníků po tomto protokolu. Pro tu bude důležitá i existence dostatečné šíře aplikací pro IPv6. Malá poptávka klientů je také největším důvodem pomalého (resp. nulového) rozvoje IPv6 v sítích poskytovatelů. Zavedení IPv6 jako duálního protokolu na přístupových směrovačích se očekává do jednoho roku, na páteři pak o něco déle. Nejde tedy o převratné aktivity, ale pomalé krůčky kupředu. Žádný z ISP, od kterého se mi podařilo získat vyjádření, nijak výrazně nevybočuje z řady. Poskytovatelé mají zatím přidělené zkušební prefixy vlastní nebo od jejich tunelového poskytovatele, jejichž sítě jsou součástí zkušebního projektu 6Bone (rozsah 3FFE::/16). Produkční „ostrý“ rozsah od RIPE NCC (2001::/35) má v České republice zatím přidělen pouze CESNET, který je s výzkumem nejdál (viz výše). Přidělení trvalých adres od RIPE NCC je ovšem cílem všech ISP, stejně tak další budování tunelovacích serverů v jejich přístupových bodech. IPv6 záležitostí v sítích českých (ale i zahraničních) poskytovatelů internetového připojení zbývá dořešit ještě mnoho, mezi nimi strategie přechodu celé sítě (jaké mechanismy a v jakém čase budou použity), příprava na požadavky zákazníků a další. Nicméně provedené kroky stále pravděpodobněji ukazují, že k celosvětovému přechodu na IPv6 snad jednou dojde a že je s ním potřeba počítat. strana 47 Internetový protokol IP verze 6 6. Ekonomické aspekty 6.1. O této kapitole Tato část diplomové práce zabývá ekonomickými (a některými dalšími) pohledy na zavádění protokolu IPv6. Řeší jeho praktické uplatnění, přínosy s negativa pro ekonomiku, trh informačních komunikačních technologií (ICT), pro poskytovatele připojení, pro jejich zákazníky a pro koncového uživatele. Analyzovány jsou interní a externí vlastnosti protokolu (SWOT analýza) a kritické faktory úspěchu (CSF). 6.2. Jak se může řešení uplatnit v praxi Praktické uplatnění nového protokolu se nabízí primárně v oblastech, pro jejichž řešení byl navržen, ale i v jiných. Jde zejména o: - Růst datových sítí obecně (díky většímu adresnímu rozsahu), což umožní rozvoj komunikačních příležitostí a rozvoj zatím nevyužívaných služeb (například ASP). Poskytovatelé připojení budou moci držet krok nabídky komunikačních možností s rostoucí poptávkou po nich. - Datové sítě mobilních operátorů (díky většímu adresnímu rozsahu a podpoře mobility). Umožní se připojování všech zájemců o datové přenosy a výrazně usnadní komunikace s nimi. - Elektronický obchod (díky adresnímu rozsahu a podpoře autentizace a šifrování). Nové služby umožní vytvořit zajištěnější tržiště a možnost účastnit se obchodu bude mít skoro každý (bez omezení dostupnými adresami). - Multimediální přenosy, videokonference, aplikace v reálném čase (díky podpoře kvality služby a multicastu) - Zábavní komunikace, on-line hry, peer-to-peer komunikaci (díky adresnímu rozsahu). - Akademické sítě (díky všem vlastnostem), kde lze v rámci výzkumných projektů využívat veškeré vlastnosti protokolu a testovat nové. - Tvorba zajištěných virtuálních sítí (VPN), jednodušší propojování pobočkových sítí (díky podpoře autentizace a šifrování). Dojde k zpřístupnění technologií pro jejich levné vytváření. - Rozvoj komunikace drobných a bezdrátových zařízení na společné platformě (díky většímu adresnímu rozsahu). Jde zejména o spotřební elektroniku, fotoaparáty, klimatizace, zabezpečovací zařízení, navigační systémy dopravních prostředků a podobně. - Konvergence datových, zvukových a obrazových sítí (díky adresnímu rozsahu a podpoře kvality služby) do jednoho univerzálního přenosového kanálu. - A samozřejmě běžné datové přenosy (jako v dnešním Internetu), ale s usnadněním některých činností. Časový plán rozvoje IPv6 si netroufám odhadnout. Kromě sítí některých mobilních operátorů, některých ISP a akademických projektů není dle mého názoru akutní potřeba použití nového protokolu. Kritickým okamžikem masovějšího přechodu by mohl být až čas definitivního vyčerpání IPv4 adres po vyčerpání všech možností, jak je lépe využít (vyvlastňování nevyužitých rozsahů, nucený NAT/PAT). Ten by mohl nastat během několika let. 6.3. Jak ovlivní trh ICT a ekonomiku Zavádění IPv6 bude, pokud k němu dojde, bezesporu velkou událostí na telekomunikačním (ICT) trhu. Půjde o nahrazení infrastruktury datové sítě novým protokolem. Vzhledem k celosvětovému rozsahu Internetu a mnohým návaznostem se tato změna projeví i v globálním úsilí. Někteří odborníci přirovnávají přechod na IPv6 k nedávnému přechodu software na rok 2000, s několika odlišnostmi. Přechod nemá určený pevný čas a nebude nutno přejít v celém světě najednou. Ale shodně jako v problému Y2K bude třeba vyzkoušet všechny aplikace a vazby, zda fungují pod novým protokolem. Přechod si vynutí náklady navíc u všech migrujících firem a může přinutit předčasně odstavit některá zařízení před dobou jejich plánované životnosti. Metody přechodu navržené skupinou NGTrans však umožňují využít stávající zařízení několika způsoby i při práci v nové síti, takže nepředpokládám doplňkové náklady nijak dramatické. Ty se budou nejspíš týkat nákladů na personální zajištění přechodu a školení správců. V počátečních fázích přechodu budou potřebovat koncoví zákazníci zřejmě i odbornou technickou a konzultační pomoc (vypracování studie a přechodového plánu), která také může zvýšit migrační náklady. strana 48 Internetový protokol IP verze 6 Poplatky za software za nové implementace protokolu na koncových uzlech osobně neočekávám dramatické, spíše v řádu pravidelných údržeb (patches) – tedy zdarma nebo v rámci širšího programu podpory. Málokdo si zřejmě troufne prohlásit upgrade na IPv6 za zcela novou verzi svého produktu, spíše bude vylepšení dodáváno v nové verzi s balíkem dalších funkčních zlepšení (např. jako u firmy Microsoft vložením podpory IPv6 do Windows XP). Implementace na směrovačích budou mít vzhledem k významu IPv6 pro směrovací software zřejmě trošku jiný režim, nicméně např. Cisco zatím deklaruje v rámci jedné řady upgradů IOSu (nyní 12.2) podporu pro IPv6 zdarma. Přechod na vyšší řadu již zřejmě bude zpoplatněn běžným způsobem, tyto náklady se ale budou týkat jen provozovatelů páteřních a větších sítí. Přímý dopad nového protokolu na ekonomiku bude těžko odhadnutelný. Příchod IPv6 může pomoci rozpohybovat ekonomiku v oblastech, které nyní nemohly naplno využít svého potenciálu – tedy v oblasti už zmíněných mobilních sítí a jejich prostřednictvím například mediální společnosti, obchodní podniky, zábavní firmy a další. Mohlo by se usnadnit obchodování po Internetu. Současně probíhající konvergence přenosových médií pro hlas, obraz a data by mohla najít jednotné prostředí právě v IPv6 a zprostředkovaně vést ke snížení cen telekomunikačních poplatků (samozřejmě za podmínek dokonalé liberalizace a nastavení odpovídajících podmínek státem). Může dojít k velkému zájmu o dálkovou komunikaci se zařízeními spotřebními elektroniky v domácnosti a podobně. Tyto efekty mohou být významné nebo jen okrajové – podle poptávky zákazníků. Dají se tedy očekávat zvýšené výnosy u výrobců implementace IPv6, aplikačního software, konzultačních firem, provozovatelů mobilních sítí, poskytovatelů obsahu a poskytovatelů služeb (ASP). Nepůjde o významné změny – ty bych osobně očekával až v navazujících oblastech ekonomiky (mimo oblast ICT) a až v delším časovém období. Zavedení IPv6 nemá závratný přímý efekt, jeho význam však spočívá ve vytvoření jednotného prostředí a platformy pro snadnou elektronickou komunikaci, na níž je možno stavět další služby. Jde například o urychlení výměny informací mezi podniky mimo oblast ICT, což může vést k úsporám nákladů nebo zvýšení výroby a výnosů. Dalším příkladem je vzdálené vzdělávání, které zase může akcelerovat hospodářství zprostředkovaně pomocí dostatku kvalifikovaných odborníků. 6.4. Jak ovlivní firmy – ISP a jejich zákazníky V počátečních fázích přechodu budou muset zřejmě nejdříve přejít na (resp. začít koexistovat s) IPv6 poskytovatelé internetového připojení. Podle volby jejich zákazníků jim nabídnou konektivitu ve starém nebo novém kabátě. To bude vyžadovat implementaci řady přechodových mechanismů v přístupových bodech daného ISP a propojení na další páteřní uzly jak IPv4, tak IPv6 poskytovatelů. Dá se očekávat, že se jim do tohoto prvního kroku nebude příliš chtít, protože pro ně bude znamenat větší náklady s malými počátečními přínosy. Infrastruktura bude nejdříve nejspíše na bázi IPv4 a IPv6 provoz bude tunelován. S postupujícím časem a přechodem většího počtu klientů zřejmě dojde i nahrazování IPv4 nativním IPv6 a tunelování ještě zbylého IPv4 provozu v IPv6 paketech. Sami ISP si zřejmě nebudou moci příliš vybírat – budou se řídit podle požadavků zákazníků. Provoz na páteřích mezi ISP bude po novu nebo po staru nejspíš podle výhodnosti (který provoz bude převažovat, který systém bude jednodušší na údržbu, ke kterému budou lepší aktivní prvky a podobně). Poptávka po IPv6 konektivitě se dá očekávat (experimentální a mobilní sítě). Poskytovatelé připojení by se tedy s IPv6 měli seznámit a implementovat jej, co nejdříve to bude schůdné (vzhledem ke stavu implementací), samozřejmě duálně s IPv4. Jiná bude situace u koncových zákazníků těchto poskytovatelů, neboli listových sítí Internetu. Ty nemusí nic nutit k přechodu, ledaže: - Budou chtít přidělit další globální IPv4 adresy a ty již dojdou. (*) - Budou potřebovat přímo a hodně komunikovat s jinou IPv6 sítí. (*) - Budou chtít zajistit mobilitu některých svých uzlů. - Budou chtít svou síť zabezpečit už na síťové vrstvě. - Budou chtít používat služby se zajištěnou kvalitou. - Budou chtít usnadnit konfiguraci koncových uzlů. Jak padne volba na technologii, která problém řeší? U příčin označených hvězdičkou ani jinou možnost než IPv6 (nativní nebo nějaký přechodový mechanismus) nemají. U ostatních mohou použít doplňky k IPv4, nicméně za cenu ne úplně „čistého“ řešení a s výhledem na další nutné změny strana 49 Internetový protokol IP verze 6 v průběhu několika dalších let. Komplexním řešením je v tomto případě přechod na IPv6, který pomůže i u všech ostatních problémů. Přechod se nemusí týkat celé sítě, ale jen vybraných uzlů (např. na bázi ISATAP). Konkrétní postup bude záviset na místních okolnostech (malý problém může vyřešit IPSec na bázi IPv4 bez složité implementace přechodových mechanismů, požadavek na autentizaci a šifrování podle přání v rozlehlé síti zase lépe zajistí IPv6). Dle mého názoru bude na IPv6 s postupujícím časem padat volba stále častěji – a pak se dané síti vyplatí připojit se do světa přímo nativně IPv6 a starosti s přechodovými mechanismy nechat na poskytovateli. Úspěch a rychlost rozšiřování IPv6 bude tedy hodně záviset na intenzitě výše vyjmenovaných důvodů. U některých sítí budou velké, jinde malé, někde bude nutné domluvit úpravy i mezi více sítěmi najednou (podpora nových služeb po celé přenosové trase). Pokud by intenzita důvodů byla velmi malá, což příliš neočekávám, může dojít i opuštění IPv6 jako takového – prostě jako řešení dnešních problémů IPv4 nebyl návrh nového protokolu dobrý. Osobně očekávám přiměřenou intenzitu potřeb (vycházejících zejména z nedostatku adres a malé podpoře mobility ve stávajícím IPv4) a z toho plynoucího pomalého, leč trvalého rozšiřování IPv6 po světě. Provozovatel dané sítě se bude rozhodovat podle toho, co pro něj bude momentálně lepší. Pokud nebude tlačen požadavky uživatelů (interních nebo externích), zůstane u původního stavu a přejde až se mu vložené prostředky vrátí ve využívání lepších služeb, snadné správě nebo lepší konektivitě. Rozvahu ekonomických přínosů z možnosti nové komunikace (například z oblastí uvedených na začátku této kapitoly) musí provést každý správce infrastruktury nebo manažer IS/IT sám. Přičemž bych se vzhledem ke špatnému stavu implementace a malé poptávce po doplňkových službách nedivil, kdyby bylo rozhodnutí zůstat na IPv4 ještě dlouho častým případem. Dovedu si představit scénář, kde část Internetu bude fungovat na IPv6 a část na původní infrastruktuře po relativně dlouhou dobu vedle sebe. Nebudou-li uživatelé v IPv4 části požadovat nové služby, postačí jim do IPv6 světa běžná konektivita přes překladové brány. Prostředí Internetu sice nebude jednotné, mobilitu nebude možno využít na všech místech sítě a nebude fungovat plná koncová „end-to-end“ konektivita mezi libovolnými dvěma uzly, ale prozatímní potřeby uživatelů budou naplněny, aniž by bylo nutno vynakládat celosvětově velké výdaje. Síť však bude mít potenciál postupně přecházet na IPv6 a v okamžiku překonání kritického bodu (určeného stavem „síť musí přejít, protože většina ostatních sítí, se kterými komunikuje, už také přešla“) dojde dle mého názoru k opuštění IPv4 velmi rychle. Pak by snad mohl nastat Internet s takovými základy, službami a v takové podobě, ve kterého ho tvůrci IPv6 navrhli. Nicméně dosažení kritického bodu může trvat i velice dlouho. 6.5. Jak ovlivní koncové uživatele Služby sítí jsou primárně zaměřené na koncové uživatele. Ti s rozvojem nového protokolu pocítí dvě změny: - Nepříjemnou, související s technologickými výpadky při aplikaci přechodových mechanismů. Tyto efekty by měly být minimalizovány a správcem navrženy tak, aby na uživatele dopadly co nejméně (předchozí testování, upgrade mimo aktivní pracovní dobu). Přechodové mechanismy tuto zásadu respektují (nasazení duálních protokolů a podobně). Dalším nepříjemným faktorem může být nucená změna využívané aplikace (protože není pro IPv6 podporována). - Příjemnou, související s dostupností nových služeb až na koncové uzly. Měly by být dostupné zabezpečené služby se zajištěnou kvalitou. Uživatelé budou moci na stejné platformě komunikovat mezi svými mobilními zařízeními a pevnými uzly. Přes elektronickou síť bude dostupná řada nových služeb (které nyní z různých důvodů nemohly být nasazeny). Všichni se budou moci bezpečněji účastnit transakcí v elektronickém obchodě. Budou moci přímo komunikovat s jakýmkoliv jiným IPv6 zařízením bez prostředníků (tedy v rámci jakékoliv aplikace, například herní). Budou moci snadněji spravovat svá domácí zařízení. Budou moci přistupovat k multimediálním obsahům tak, že se na ně budou moci v reálném čase dívat/poslouchat. A usnadní se jim připojování uzlu do sítě, ať již pevné nebo mobilní (díky automatické konfiguraci). strana 50 Internetový protokol IP verze 6 6.6. Analýza SWOT IPv6 Na úspěchu či neúspěchu zavedení IPv6 a nahrazení stávajícího protokolu se podílí a bude podílet řada vlastností a faktorů vycházejících jak od samotného protokolu, tak z prostředí, kde by měl být implementován. Praktické uplatnění a široké rozšíření protokolu není zcela jistou věcí a i přes možné technologické nadšení z novinek není možné přehlížet překážky. Co všechno může mít podle jednoduché SWOT analýzy na úspěch vliv? - 6.6.1. Silné stránky (S) Řešení nejpalčivějších problémů Internetu, podpora potřebných služeb v základní implementaci. Nový návrh bez nutnosti respektovat předchozí nedokonalosti. Návrh s využitím dlouholetých zkušeností s provozem globální sítě. Důkladná práce mnoha pracovních skupin při návrhu a při testování v praxi. Otevřený (ne proprietární, ne jednostranný) návrh. Dobře připravené přechodové mechanismy. Existující referenční implementace volně dostupné ve zdrojových kódech (open-source). - 6.6.2. Slabé stránky (W) Není zpětná kompatibilita s minulou verzí, malá podpora aplikací. Návrh není dosud zcela dokončen a otestován. Není možné jej zavést najednou a skokem. - - 6.6.3. Příležitosti (O) Možnost uplatnit se při rozvoji mobilních sítí (díky většímu adresnímu rozsahu a podpoře mobility uzlů). Možnost připojovat mnoho dalších zařízení (bezdrátová příslušenství, spotřební elektroniku, měřiče, senzory, domácí zařízení apod.). Možnost sjednotit různé síťové protokoly do jediného - zjednodušení správy. Úspory při nasazování a správě síťových služeb (automatická konfigurace). Podpora multimediálních přenosů – zvuk, video (díky zajištěné kvalitě služby). Možnost zavést síťovou infrastrukturu pro podporu veřejných služeb, vzdělávání a zatím „nezapojených“ odvětví ekonomiky (např. zemědělství). Usnadnění a rozvoj navazujících služeb (např. Application Service Providers). Možnost nahrazení některých přenosových služeb nižších vrstev a s tím spojené úspory (např. nahrazení ATM). 6.6.4. Hrozby (T) Výrobci směrovačů a aplikací jej nebudou chtít implementovat, nebudou existovat vhodné aplikace. Nebude potřeba, nebude vhodným lékem na současné problémy, najdou se řešení jiná (na bázi stávající infrastruktury). Zmizí nutnost řešit problémy. Možnost dočasné rozdělení Internetu na dva ne příliš dobře spolupracující systémy. Investice do stávající infrastruktury nejsou odepsány a bude snaha je využít až do konce životnosti. Přechodové náklady budou příliš velké, nákladnost koexistence. Nedostatek odborníků schopných IPv6 implementovat. Jak se těmto skutečnostem postavit? Při zavádění je třeba co nejvíce silné stránky a příležitosti využít a naopak potlačit a odstranit slabé stránky a hrozby. Kritické faktory úspěchu (CSF) vedoucí k rozvoji IPv6 budou dle mého názoru: - Zachování široké podpory vývoje ze strany IETF a některých firem a institucí. Rychlá standardizace a dokončení rozpracovaného. Důkladné testování a ověřování novinek Dokončení implementace pro nejpoužívanější operační systémy. Důsledná implementace přechodových mechanismů přesně na míru potřebám dané sítě. strana 51 Internetový protokol IP verze 6 - Sledování nových problémů a rychlá reakce na ně (řešení). Tvorba nových aplikací pro nový protokol a rychlá konverze aplikací stávajících a často používaných. Přechod na jednotnou platformu a odstranění duplicitní technologie, pokud už nebude pro IPv6 potřeba. Nabízení a prosazování konektivity v zatím netradičních oblastech (např. při komunikaci drobných zařízení – spotřební elektronika, čidla apod.). Podpora úpravy stávajících zařízení na nový protokol při minimalizaci nákladů. Propagace výhod a snadného řešení dnešních problémů s pomocí nového protokolu. Uvedení IPv6 do širokého povědomí odborníků a zainteresované veřejnosti, jejich přesvědčení o nutnosti přechodu. To, zda se při řešení problémů současného IP budou tyto faktory plnit, ukáže až budoucí vývoj. 6.7. Závěry ekonomické části Po řešení naléhavých problémů IPv4 (adresace, bezpečnost, mobilita, kvalita služby) se volá již delší dobu (od začátku devadesátých let), nicméně vždy se ukázalo, že potíže lze řešit na bázi stávající verze jako doplněk, byť s jistými omezeními. Největší problém – malý adresní prostor – je vylepšován na bázi technologií CIDR a NAT a nejspíše ještě nějaký čas vydrží. Tím je přechod oddalován, což zpětně vede k tvorbě dalších doplňků k verzi 4. Otázkou je, kdy bude správa doplňků ekonomicky tak náročná nebo kdy opravdu dojdou IPv4 adresy, že přejít na nový protokol bude nevyhnutelné. Tuto dobu si netroufám odhadnout – neodhadují ji ani zainteresované instituce (IANA) a odborné odhady se každým rokem opravují a posunují o rok dále (již od konce 90. let minulého století). Troufl bych si tvrdit, že protokol nebude primárně zaveden z důvodu technologických - lepších vlastností, díky kterým na něj všichni dobrovolně přejdou - ale z důvodů ekonomických. Tím mám na mysli existenci tržní příležitosti (např. skupina uživatelů mobilních sítí, připravených platit za datové služby nové generace), kterou bude možno využít (proměnit v zisk) jen díky novým technologiím. A přechod bude uskutečněn, pokud odhad nákladů s přechodem spojených bude nižší než odhad doplňkových výnosů přechodem získaných (přesná čísla zjistit nepůjde). I z tohoto důvodu očekávám spíše dlouhou koexistenci obou verzí (sítě, kde se protokol vyplatí, na něj přejdou a sítě, kde se protokol nevyplatí, zůstanou na verzi 4). Pro jejich vzájemnou komunikaci existuje několik mechanismů (viz výše), takže by zde neměly vznikat třecí problémy. Iniciativy a výzvy od provozovatelů mobilních sítí, kteří s nástupem třetí generace infrastruktury (UMTS) takovéto příležitosti a překážky očekávají, již vzešly (např. společné prohlášení firem Nokia, Motorola a Ericsson v létě 2000 o urychlení vývoje a implementace IPv6). A možná právě ty posunuly postoj výrobců síťových zařízení (Cisto, Nortel aj.) tak, že v letech 2001 a 2002 začali IPv6 více podporovat. strana 52 Internetový protokol IP verze 6 7. Problémy a prognózy 7.1. O této kapitole V závěrečné kapitole teoretické části bych shrnuji některé problémy, na které je třeba při uvažování o IPv6 nezapomenout. Rád bych také odhadnul časový horizont zavádění a přechodu na IPv6 v Čechách a v zahraničí. Každý takový odhad ovšem musí být s tuto chvíli nutně nepřesný, zde je uveden jen pro nastínění časové dimenze. 7.2. Problémy přechodu a nástin možných řešení 7.2.1. Psychologické předpoklady přechodu Vzhledem ke komplikovanosti celého přechodu, složitým návaznostem a nutné účasti všech subjektů, které s Internetem nějak souvisí, musí být k přechodu velmi silné motivy z různých stran. Ty jsou pro každého jiné a objeví se v jiných časech, což není pro koordinovaný přechod v co nejkratším čase vhodné. Jaké mohou být nejčastější motivy pro přechod (podle subjektu) ? - Výrobci síťových zařízení • Snaha být první v oboru i za cenu vydání se nejistou cestou. • Vytvořit prostor pro vznik dalších sítí. • Najít důvody pro vydání nové řady výrobků. - Autoři aplikací • Potřeba využívat nové služby síťové vrstvy. • Najít důvody pro vydávání nových verzí aplikací. - Správci sítí • Potřeba usnadnit si práci. • Potřeba poskytovat nové služby uživatelům. • Zvědavost vyzkoušet si novinky. - Poskytovatelé síťového připojení a síťových služeb • Potřeba připojovat další velké sítě a zákazníky. • Potřeba poskytovat nové služby uživatelům. - Individuální uživatelé sítě • Potřeba být mobilní, lépe zabezpečený nebo využívat nové služby. • Možnost tvořit vlastní sítě. • Zvědavost vyzkoušet si novinky. - Podnikoví uživatelé sítě • Potřeba být mobilní, lépe zabezpečený nebo využívat nové služby. • Potřeba připojovat další uzly k síti. - Potenciální uživatelé sítě • Potřeba být připojen. • Zvědavost vyzkoušet si novinky. Určitě by se daly najít i další motivy. Problémem je, že v současné době (skoro na začátku přechodu) tlačí motivy jen některé (poskytovatelé služeb) a jiné ponechává v klidu (autoři aplikací). A bez podpory všech subjektů se bude přecházet jen těžko. Možná bude nutné vedle všech technologických přechodových postupů přistoupit i k metodám psychologickým (informační osvěta, přesvědčování a podobně). Nejsilnější a všem společný motiv, potřeba komunikovat na standardní bázi s ostatními a využívání síťového efektu, je zatím uspokojována současným Internetem. Nabude na důležitosti, až bude většina okolních uzlů daného subjektu komunikovat po novu. 7.2.2. Směrovače, páteřní a místní sítě O opravdovém přechodu na nový protokol bude dle mého názoru možno hovořit až v okamžiku, kdy bude zaváděn na páteřních sítích a do profesionálních směrovacích zařízení. Laboratorní provoz s využitím tzv. „PC směrovačů“ (běžný počítač s více síťovými kartami a běžící směrovací aplikací) může dočasně služby velkých směrovačů (např. Cisco, Nortel) suplovat, ale ne trvale nahradit. strana 53 Internetový protokol IP verze 6 Spolehlivost, stabilita a další důvody, pro které jsou používány profesionální zařízení dnes, budou požadovány i pro nový protokol. Na páteřních spojích proto bude vyžadována podpora velkých výrobců. Ta se dnes ovšem rozvíjí pomalu a ne vždy se všemi novými vlastnostmi a vylepšeními. Na neúplných instalacích zatím nelze stavět nativní IPv6 spoje do rutinního provozu, protože by nebylo možno zajistit plnou stabilitu a interoperabilitu. A pokud nebudou běžně dostupné nativní spoje, bude nutné při propojování IPv6 sítí zůstávat při použití tunelů a pomocných mechanismů. Bude se muset brát ohled na vlastnosti a nedostatky IPv4, což bude situaci v síti komplikovat, navzdory tomu, že protokol byl navržen s ohledem na usnadnění činností. Lze proto očekávat, že na rutinní nasazení IPv6 se budou správci chystat až v okamžiku, kdy si budou jisti stabilní podporou na aktivních síťových prvcích. To je dle mého názoru správný postoj a je třeba výrobce směrovačů přesvědčit, že jejich příspěvek v podobě stabilní implementace bude rozhodující. Pokud se budou k problému stavět neochotně, bude nutné vylepšovat řešení na bázi PC směrovačů a zkoušet je nasazovat i na hlavní sítě. Obava ze ztráty trhů by pak mohla podporu výrobců znovu přitáhnout. V místních sítích lze přecházet na IPv6 až se stabilní podporou protokolu v operačních systémech, které se na síti vyskytují. V řadě sítí se nemusí předpokládat upgrade systémů, které nebudou podporu protokolu IPv6 obsahovat (například hojně používaných Windows 98), což širší zavádění protokolu dále oddaluje. Řešením mohou být neoficiální podpory dalších tvůrců, ať již nahrazující celý IP zásobník, nebo BIS/BIA implementace. Společným problémem jak u páteřních, tak i místních sítí by mohla být finanční nákladnost s přechodem spojená. Bude nutné zakoupit nové licence produktu, strávit čas pracovníků instalací a školením uživatelů a toto všechno stojí peníze. Jestliže ze změny nebude mít daná organizace nějaký přímý efekt, budou velmi váhat prostředky uvolnit. Navržené přechodové metody naštěstí umožňují finance vynakládat postupně, podle aktuálních potřeb a možností. Řada návrhů není v současné době úplně dořešena a standardizována. U těch důležitých se nedá předpokládat, že se začnou zavádět ještě před jejich oficiálním ustálením, takže čekat bude možná nutno i z tohoto důvodu. Programátoři a správci se musí nejdříve s novými technologiemi seznámit, otestovat, získat jistotu v jejich aplikaci a teprve až potom je mohou rutinně zavádět. IETF nicméně na standardizaci nehotových záležitostí pracuje stále a bez přerušení. Dlouhá současná existence obou protokolů bude klást zvýšené nároky na správu dvou prostředí, zajišťování různých vztahů mezi nimi a podpory více sad stejných aplikací a služeb. Může dojít k dočasnému „rozdělení“ jednotného Internetu, kdy některé služby nebudou mezi IPv4 a IPv6 sítěmi dosažitelné, protože nebude ochota je podporovat dvakrát. Vždy by ale měl být k dispozici mechanismus, který bude schopen alespoň nouzově překládat provoz a domluvit se s nepodporovaným světem. Mnohé také může usnadnit společná nebo velmi podobná administrace obou verzí, kdy budou změny v jedné části automaticky překlápěny do druhé. Může se také stát, že některé organizace budou potřebovat přejít velmi rychle (např. sítě mobilních operátorů), zatímco sítě poskytovatelů obsahu budou chtít vzhledem k nákladům přejít až co nejpozději. Dá se očekávat velká datová zátěž mezi těmito sítěmi, což bude prubířským kamenem pro odolnost a škálovatelnost tunelovacích a překládacích mechanismů. Může to přinést nepříjemnosti, které se projeví i uživatelům zhoršením kvality jejich služeb. Taktéž implementace novinek může přinést nutné technologické odstávky některých uzlů, což mohou nést jejich uživatelé nelibě. V této souvislosti jsou pozitivní duální mechanismy, které vedle sebe nabízí paralelně obě verze – zejména u často využívaných služeb by jejich správci měli přemýšlet o provozování stejného obsahu pro každý protokol zvlášť. Komplikace mohou nastat i při implementaci dalších přechodových mechanismů na síťové vrstvě (tunelování a překládání). Ty budou sice dobře ozkoušeny z laboratorního testování, nicméně v provozu naostro se mohou ukázat jako málo výkonné nebo náchylné k častým výpadkům. Vazby mezi různými prostředníky, tunely a překladovými bránami se mohou ukázat dalekosáhlejší - bude zde možnost, že dojde ke špatnému nakonfigurování tunelu nebo brány a k ovlivnění jiných systémů, které se mohou ocitnout dočasně bez konektivity. Pokud jsou některé stávající IPv4 služby nasazené nestandardním způsobem, nemusí je překladové mechanismy vůbec brát v potaz. Pokud správci nebudou mít o přechodových strana 54 Internetový protokol IP verze 6 mechanismech dostatečnou vědomostní základnu, mohou pak být překvapeni nefunkčností svých životně důležitých služeb a z toho plynoucím zmatkem. DNS je asi nejvýznamnější aplikační službou nutnou pro zavedení protokolu. Samotná integrace IPv6 adres do IPv4 hierarchie není problém, protože jmenný systém zůstane zachován a bude tvořit spojovací článek mezi oběma protokoly. Potíží by mohla být právě správná integrace – na kterém protokolu má služba fungovat a jaké záznamy má vracet, pokud budou obě verze na výběr. Pokud bude v DNS hierarchii nad sebou několik serverů s různými verzemi protokolů, bude třeba pro neporušitelnost doménového stromu nějak zajistit předávání IPv6 záznamů i přes IPv4 servery a překládání dotazů sestavených pomocí jiných protokolů do korektní verze pro další podřízený nebo nadřízený DNS server. Půjde o další kritické místo v síti, o které je potřeba se starat a monitorovat jeho funkčnost, protože výpadek DNS znamená v IPv6 (a často i v IPv4) výrazné omezení použití sítě (adresy v číselném tvaru si je pamatuje jen velmi málo uživatelů). Bezpečnost jako velmi důležitá a mediálně sledovaná otázka již byla zmíněna. Její zlepšení je i jedním důvodů tvorby nového protokolu. Nicméně jako u všeho nového a v praxi netestovaného, může zavádění IPv6 přinést zatím netušené bezpečnostní hrozby a slabá místa (jak z důvodu opomenutí při návrhu, tak z důvodu chybné implementace), která bude nesnadné ochránit. Člověk je tvor vynalézavý a zkušenosti z dnešních síti hovoří o tom, že útočník je při hledání a využívání slabin systému velmi důkladný. Řešení se nabízí v pečlivém a trpělivém testování a zvýšeném dohledu v počátečních fázích implementace. A velkým problémem bude, pokud nebudou naplněny samotné předpoklady přechodu (viz výše) – že se zainteresovaným nebude chtít měnit stávající infrastrukturu při vidině nutné velké práce a velkých financí. A že budou raději hledat doplňková řešení k současnému stavu, než implementovat komplexně nový návrh, byť možná lepší. 7.2.3. Koncové uzly a aplikace Vedle implementace protokolové rodiny IPv6 do operačních systémů budou muset uživatelé přejít na nové verze svých aplikací – ne vždy může být k dispozici ve stejné chvíli, jako bude přecházet jeho domovská síť na IPv6. Ne všechny aplikace jsou udržované a původní autor nemusí jevit zájem na vytvoření nové verze. Na koncových uzlech budou muset být v průběhu přechodu dlouho oba dva protokoly. Jejich vzájemnou interakci a spolupráci je třeba pozorně sledovat, aby duální implementace nezpůsobovala nestabilitu systému. Dvojakost může mást uživatele („proč to z téhle aplikace funguje a z jiné ne“), bude vyžadovat náročnější správu, hledání problémů a podobně. Duálnost je třeba zajistit na zařízeních v celé síti včetně nutné administrativy (dokumentace, smlouvy o propojování), takže půjde o časově velmi náročnou činnost. Neuvážený časný přechod na IPv6 se proto může ukázat nevýhodný, protože daný subjekt (síť) s sebou zbytečně dlouho ponese nevýhody dvojího protokolu, aniž by je více využil. V rámci jedné instituce by tedy měl přechod být co nejrychlejší, což vzhledem k současnému nedostatku aplikací a nativní konektivity zatím nelze realizovat. Konkrétní mechanismy spolupráce aplikací obou protokolů na jednom počítači zatím neexistují (a ani pro celou šíři aplikací existovat nemohou). Soužití tedy bude muset řešit správce až podle aktuální potřeby a snášenlivosti aplikací s jinými využívanými službami. Teoreticky by mělo být bezproblémové, záleží ovšem na kvalitě napsaných programů (např. zda důsledně dodržují vrstevnatou architekturu, zda nevolají přímo služby nízké úrovně apod.). Pro úspěch IPv6 bude velmi rozhodující právě podpora aplikacemi. Instalovaná báze IPv6 aplikací bude dle mého názoru postupovat pomaleji než instalovaná báze IPv6 implementací na směrovačích a operačních systémech. Jistým hybným prvkem by se mohl stát vývoj v rámci komunity open-source (vyvíjející programy s otevřeným zdrojovým kódem), motivované snahou vyzkoušet si novinky v praxi. Jejich výsledky mohou pomoci inspirovat se ostatním, jak implementační problémy řešit, případně od nich řešení přímo převzít. Z aplikací půjde nejčastěji o webový prohlížeč, poštovní klient, nástroje na přenos souborů a program na vzdálené přihlášení. V těchto oblastech se dá čekat velká podpora výrobců současného software a malé problémy (jde o široce používané programy, velký počet uživatelů a firmy mají obchodní zájem na udržení a rozšíření počtu klientů - uživatelů). U nich by mohl přechod nastat rychle a bez problémů. strana 55 Internetový protokol IP verze 6 Potíže by mohly nastat u okrajových aplikací, na míru psaných podnikových řešení a aplikací s uzavřeným zdrojovým kódem, kde autor nebude motivován k úpravám. Zde pak bude nutno použít některou z technologií BIS nebo BIA, které budou takovéto „zapomenuté“ aplikaci simulovat její domácí IPv4 prostředí, i když už všude kolem bude dávno IPv6 síť. Využívání nativních vylepšení tohoto protokolu se v aplikacích objeví zřejmě až v pozdější fázi a až u nových aplikací napsaných přímo na míru například mobilnímu telefonu. 7.3. Prognóza V této kapitole se pokusím odhadnout budoucí vývoj a možný úspěch protokolu IPv6 v následujících letech. Předpovídání a časové odhady jsou ve světě informačních technologií velmi ošemetnou věcí. Stav poznání se vyvíjí velmi rychle, stejně tak jako potřeby uživatelů/zákazníků sítě a stejně tak tržní prostředí (které zase odráží potřeby a přání většiny obyvatel). To, co se zdálo jasné včera, vůbec nemusí mít úspěch zítra. Může se objevit jiné technologické řešení, může zmizet potřeba, která si novinku vynucovala, lidé mohou změnit své pojetí práce s datovými sítěmi. V neposlední řadě je třeba sledovat výkyvy světové ekonomiky, rozhodnutí vlád významných zemí, stav válečných konfliktů nebo jiných civilizačních hrozeb (terorismus). 7.3.1. Rozšiřování IPv6 Čas rozšíření po světě je asi nejvíce nejistou veličinou. Vzhledem k tomu, že má jít spíše o postupnou evoluci, než o skokové nahrazení minulé verze, bude přechodové období dlouhé. Na jednu stranu je to dobře – umožní se všem zúčastněným přizpůsobit si přechodový plán co nejlépe své organizaci, umožní náklady přechodu rozpustit do delšího období, umožní postupně získávat zkušenosti a odladit v klidu počáteční chyby. Na druhou stranu to dobře není – bude nutno udržovat dvě infrastruktury, sledovat vazby mezi nimi, nebude možno v této době plně využívat nových vlastností, mohou vznikat problémy domluvit se z jednoho světa do druhého a podobně. Dle některých názorů z firem IBM a Compaq [20] bude přechodová fáze (od počátku komerčního využívání IPv6 až po ukončení poskytování IPv4 služeb) trvat minimálně patnáct let. Může se to zdát dlouho i krátce, pokud se na to podíváme z obou pohledů (náklady na duální protokol a ponechání času na přípravu přechodu). Můj osobní názor je, že nejde o nijak přehnaný odhad, přechod bude v některých oblastech (s dostatkem IP adres, bez nutnosti nových služeb, s novou IPv4 infrastrukturou) velmi pomalý. Nucené urychlování by se nemuselo vyplatit, subjekty by mohly hledat postraní cestičky, které by výsledku neprospěly (např. hromadné nasazování nekompletních implementací). A do dosažení zlomového bodu (kdy většina ostatních sítí bude na IPv6) ani větší „nutící“ mechanismy existovat nebudou. Nabíhání nového obsahu (např. webových serverů) na IPv6 síti bude jen pomalé. Cílové skupiny uživatelů dnes existují výhradně na IPv4 infrastruktuře a nový protokol je spíše záležitostí technologických nadšenců, než skutečnou platformou (doufám, že jen zatím). Poskytování obsahu na duálním protokolu tak bude zatím otázkou prestiže „jsme první v implementaci nových technologií“, než podle skutečné potřeby uživatelů obsahu. K překlápění na novou platformu zřejmě dojde až s přechodem celých sítí, případně ad hoc podle zátěže (pokud bude většina paketů tunelovaných nebo překládaných, bude možná dobré uvažovat o snížení nároků na procesorový čas). Zde také vidím největší možný obtíž rozšíření – IPv4 sítě budou spokojeně fungovat na stávající bázi, nové IPv6 na té své. Pokud je nebude něco nutit ke sjednocení (třeba poptávka po nových službách nebo neudržitelné mechanismy překladu), mohou vedle sebe koexistovat dlouho. Nedojde-li totiž k přechodu sousedních sítí, nebude muset přejít ani daná síť, která je zase sousedem pro další sítě a tak stále dokola. Přechod bude možná potřebovat k urychlení impuls ze světa mimo informační a komunikační technologie – třeba dramatické rozšíření mobility obyvatelstva nebo náhlý nárůst obav o bezpečnost přenášených dat. Pomoci by také mohla existence nějaké rozhodující „killer“ aplikace (dle anglické terminologie), neboli služby na bázi IPv6 žádoucí pro mnoho uživatelů, která by je k platformě dokázala přilákat. V první fázi přechodu tak půjde spíše o investice do budoucna a strategická rozhodnutí s cílem vyhnout se časovému tlaku ke konci přechodu, ne o investice s přímým a okamžitým ziskem. Po přechodu nezanedbatelné části Internetu na IPv6 bude pro správce staré infrastruktury čím dál tím výhodnější přejít také. Vzhledem k volnému časovému plánu to mohou spojit s jinými zlepšeními, které na své síti budou provádět (např. se změnou topologie, přečíslováním nebo strana 56 Internetový protokol IP verze 6 přidáváním dalších uzlů). Spojení více rozvojových aktivit by mohlo zlevnit náklady na přechod a uspořit čas změnou strávený, což posune hranici rozdílu „přínosy z přechodu - náklady“ v uvažování odpovědných osob do výhodnějších pozic. Rozšíření po ČR bude v úzké souvislosti s celosvětovým přechodem, zde bych neviděl velké rozdíly mezi jednotlivými částmi světa. Půjde tedy (opět velmi hrubým odhadem) o patnáct let (viz výše) současné koexistence nabízených služeb. Požadavky budou nejdříve přicházet od subjektů, kteří by rádi připojili a adresovali své velké interní sítě – například mobilní operátoři (zatím tyto požadavky nejsou). Poskytovatelé internetového připojení mohou od jisté doby začít nabízet IPv6 konektivitu a později na ni převést i své páteřní sítě. Rozhodujícím momentem však bude poskytnutí zahraniční konektivity z ČR ven na nativní IPv6 bázi od poskytovatelů mezinárodního spojení (např. GTS/KPNQwest). Těch je výrazně menší množství než koncových ISP a bude ně mít velký vliv. Pro ISP pak bude výhodnější přejít na IPv6 nativně také a začít IPv4 na páteřních sítích tunelovat. Změny na páteři se mohou odehrát poměrně rychle a bude záviset nejvíc na dohodě se zahraničním partnerem. Tento stav vydrží dle mého názoru delší čas a během něj budou koncové sítě pomalu a postupně podle potřeby na nový protokol přecházet. V závěrečné fázi je pak velké fixní náklady na IPv4 infrastrukturu (bude ji využívat jen málo zákazníků) mohou přinutit k motivování zákazníků, aby přešli na IPv6 také. Motivace může mít podobu nabídky pomoci při rekonfiguraci zákaznické sítě, zvýšení poplatků za IPv4 připojení, zdůrazňování výhod nových služeb a podobně. A kdy celý proces přechodu může začít ? Striktně vzato už začal, první komerční implementace a poskytování služeb již existuje. Optimisticky bychom se tedy mohli dočkat ukončování přechodu ještě před rokem 2017 s velkou částí převedené sítě už v roce 2009. Pesimisticky bychom mohli očekávat dokončení až ve dvacátých letech tohoto století. Je zřejmé, že odhadovaná doba je příliš vzdálená a téměř jistě dojde k nějakému obratu ve vývoji, který při současných znalostech nemohu předvídat. Výše uvedená léta jsou tedy víceméně sázkou do loterie – další mezi mnoha jinými, určitě kvalifikovanějšími odhady. 7.3.2. Uživatelský a tržní úspěch Bude mít IPv6 úspěch? Bude Internet budoucí generace fungovat právě na tomto protokolu? Přikláněl bych se ke kladné odpovědi, i když na druhou stranu bych zabrzdil možné nadšení, které by u někoho novinkám nakloněného mohlo vzniknout. Protokol je dobře navržen, stojí na dobrých základech a přináší užitečné věci. Většinu uživatelů ale nebude příliš zajímat univerzální návrh, který spoustu věcí v síti usnadňuje a řeší komplexně. Je zajímá spíše konečný efekt – co budou mít z nového protokolu oni. Pokud budou výhody zanedbatelné nebo nepřijdou v rozumné době, může u nich vzniknout dojem, že celá změna byla zbytečná a stála je zbytečně mnoho času a peněz. Osobně si myslím, že zjišťovat uživatelský úspěch protokolu není příliš rozumné. Jde o poměrně nízkoúrovňovou záležitost, jejíž hlavní výhody oproti předchozí verzi se projeví až zprostředkovaně v aplikacích, v navazujících produktech. Uživatelé se mohou dozvědět, že kvalita a použitelnost nové aplikace mohla být umožněna jen díky IPv6, ale přínosem pro ně bude až ta aplikace. Zavedení protokolu by tedy nemělo být poměřováno okamžitým uživatelským úspěchem, ale spíše technickými měřítky (zdali nakonec infrastruktura dělá věci, pro které byla určena a zdali je dělá správně). Z uživatelského hlediska by mělo být hlídáno jen to, zda k novinkám není z jejich strany apriori záporný postoj (zda uživatelé nepřichází o část funkčnosti, zda je změny nepřipraví o něco, na co byli zvyklí). Ovšem měřítko, které by aplikováno být mělo, je tržní úspěch - to, zda jej budou výrobci implementovat, správci sítí kupovat a programátoři v aplikacích využívat. V tomto úspěchu se bude odrážet i vliv aplikací a služeb, které novou infrastrukturu potřebují. Pokud bude panovat všeobecná shoda o dobrých vlastnostech protokolu a že tedy jde o „budoucnost Internetu“, budou o něm osoby odpovědné za nákup a implementaci uvažovat jako o řešení. Budou ho následně požadovat po výrobcích aktivních prvků a po programátorech budou chtít jeho podporu v aplikacích. Implementace IPv6 tak bude žádanou službou, za kterou budou firmy ochotny utratit nějaké peníze – ať už z přesvědčení, že jim protokol bude přínosem, nebo z nutnosti, protože nebude jiné alternativy. Pokud tedy budou IPv6 aktivity generovat firmám nezanedbatelný obrat, bude to známka toho, že se pro úspěšný přechod Internetu na IPv6 dějí ty správné věci. strana 57 Internetový protokol IP verze 6 IPv6 zatím nemá vážnějšího konkurenta, který by řešil problémy IPv4 alespoň tak, jako se snaží šestá verze. V pracovních skupinách IETF se při volbě řešení uvažuje převážně již jen o IPv6, nebo o „dolepování“ vad stávajícího protokolu různými doplňky, ovšem s mnoha koncepčními nedostatky. Pokud přesvědčení o vhodnosti protokolu IPv6 nevznikne, budou se subjekty zdráhat do něj investovat – budou čekat, až jak situace dopadne. Neúspěch IPv6 by znamenal krok zpět – muselo by se hledat řešení jiné a musely by se analyzovat příčiny neúspěchu (zejména proč jej odmítli správci stávající infrastruktury). Zřejmě by se nemuselo začínat úplně z čistého stolu, ale řada vlastností by se musela přepracovat – a přechodové mechanismy jako nejcitlivější faktor úspěchu zvlášť. Osobně si jiné řešení než IPv6 nedovedu v současnosti představit. Myslím, že povědomí a přesvědčení (zmíněné v předchozím odstavci), že jde o vhodné řešení, už vzniklo a pomalu roste. Napomáhá mu také podpora některých institucí (Evropská komise, akademické organizace, někteří výrobci síťových prvků), která mu dává punc oficiality a jistoty – že jde o řešení, do kterého je možné investovat bez obav z návratnosti v budoucnu. strana 58 Internetový protokol IP verze 6 PRAKTICKÁ ČÁST strana 59 Internetový protokol IP verze 6 8. Registrace sítí 8.1. O této kapitole V této části práce se budu v krátkosti zabývat stavem, způsoby a podmínkami registrací IPv6 adres a sítí u odpovědných autorit. Důraz jsem kladl na praktické použití pro registraci případné budoucí sítě VŠE a úspěšně se mi tak podařilo registrovat jeden ze zkušebních prefixů. 8.2. Podmínky a průběh registrace 8.2.1. Obecné skutečnosti a zásady Jedním z faktorů, na které se při vytváření adresního systému IPv6 hledělo, byl zvládnutelný (co nejnižší) počet záznamů na směrovačích v páteřním Internetu (bez nastavené implicitní cesty, tzv. „default-free“ oblast). Cílem bylo vyhnutí se problému, který nastal po rozsekávání sítí na velmi malé kusy v IPv4 a růst páteřních směrovacích informací (viz kapitola o problémech IPv4 a jejich částečných řešeních). Byl proto přijat princip jemnějšího členění prefixu IPv6 adresy na další podpoložky, které by agregaci usnadnily. Vychází se z hierarchické a víceúrovňové struktury poskytovatelů internetového připojení (což nemusí nutně znamenat stromovou topologii Internetu !). Každá z těchto úrovní má vyhrazený určitý počet bitů adresy pro potřeby svého členění. Na vrcholu struktury je globální agregátor (TLA, top level aggregator), který dostane přidělen velmi krátký prefix. Dalších několik bitů adresy za prefixem využije k přidělování delších prefixů poskytovatelům různé velikosti (NLA, next level aggregator). A tito ISP opět využije další bity v adrese k číslování svých zákazníků - místních ISP nebo větších sítí, kterým poskytuje konektivitu (SLA, service level aggregator). Identifikátorů nejvyšší úrovně TLA, tedy páteřních sítí a propojovacích bodů, může být až 8192 (2^13). Páteřní směrovače musí obsahovat alespoň jeden záznam ve směrovací tabulce pro každé aktivní TLA. Dále budou jejich směrovací tabulky obsahovat další podrobnější záznamy pro tu TLA oblast, ve které se nachází. SLA slouží pro vytváření podsítí (až 65536-ti různých, pokud by byly v jedné úrovni) v místní sítí lokality. Využití SLA má v moci ta organizace, která dostala přidělen prefix TLA+celé NLA (48 bitů). Stejně jako v případě NLA si může zvolit plochý adresní prostor, nebo sítě členit do více úrovní podle potřeby. 16 bitů by mělo stačit i pro největší organizace – pokud by někdy bylo potřeba více, mohou se domluvit se svým poskytovatelem o přidělení dalšího 48mi bitového TLA+NLA prefixu. Přidělený TLA nebo krátký NLA prefix je možné dále členit téměř libovolným způsobem, záleží na potřebě a záměrech konkrétního správce prefixu, jak s ním naloží. Ten může pevně přidělit svým zákazníkům celý zbytek pole (delší prefix) nebo jen jeho začátek (kratší prefix) a delegovat tak využití zbytku pole na ně (na poskytovatele nižší úrovně, kteří mohou poskytovat služby pro další subposkytovatele a tak dále). Není nutné striktně dodržovat třístupňovou strukturu poskytovatelů, může jich být pod sebou k dané koncové síti méně nebo více (a pak půjde o menší pole NLA1, NLA2, NLA3…, ze kterých se celé NLA bude skládat). Členění může vytvářet i jeden subjekt v rámci své sítě, například může tvořit hierarchie podle států, krajů nebo měst – podle toho, jakou hierarchii směrovačů ve své síti má. CESNET například dostal přidělen prefix délky /35 (TLA+NLA1). Zbývající pole rozčlenil na NLA2, které je určeno pro města a NLA3, které je určeno pro koncové instituce v těchto městech (viz. obrázek 12), což odpovídá jeho hierarchii přístupové sítě. Je ale velmi doporučeno přidělovat koncovým sítím prefixy o standardní délce /48, aby tyto mohly bez problémů využít 16 bitů pro tvorbu podsítí všude na světě a v případě nutnosti mohly celé přejít k jinému /48 poskytovateli bez nutnosti změny struktury celé sítě. V členění polí TLA a NLA ještě může dojít ke změnám. 03 I TLA 16 35 42 48 NLA1 N2 N3 64 SLA 128 ID rozhraní (EUI-64) Obrázek 12: Možné další členění pole NLA strana 60 Internetový protokol IP verze 6 Adresy tedy nejsou přidělovány bez ohledu na umístění sítě a připojovací bod k poskytovateli jako v IPv4, ale mírně usměrněně tak, aby šly prefixy agregovat co nejlépe a s co nejmenší námahou. Zákazník dostane adresy z velkého rozsahu svého poskytovatele, takže při agregaci všech zákazníků připojených přes daného ISP se dají všechny jejich sítě sdružit na směrovači vyšší úrovně do jednoho záznamu. Při členění prefixů je tedy dobré respektovat topologii své sítě (a například dále členit adresu podle přístupových bodů v různých státech a městech), aby se výhody agregace projevily i v síti poskytovatele (NLA) a zákazníka (SLA). Základní ideou přidělování prefixů registračními institucemi je, že sítě, které budou připojovat mnoho dalších sítí, dostanou přidělen krátký prefix, a ten budou svým zákazníkům na bezprostředně nižší úrovni rozdělovat. A ti jej zase budou rozdělovat dále. Koncoví zákaznici pak nakonec dostanou dlouhý (/48 až /64 bitů) prefix, ve kterém budou mít prostor už jen na členění své sítě. Bylo tedy třeba najít vhodný mechanismus, komu jak dlouhé adresy přidělit (aby koncové a malé sítě nedostaly zbytečně krátké prefixy a naopak páteřní poskytovatelé neměli málo prostoru na členění a rozdělování adres svým zákazníkům). Pokud budou chtít menší ISP připojovat další sítě (zvýšit počet hierarchických úrovní v připojovacím stromu), musí adresy rozdělovat opatrně, aby na ty „pod nimi“ ještě zbyl nějaký manévrovací prostor při vytváření podsítí – agregátorům všech úrovní dohromady je vyhrazeno pouze prvních 64 bitů adresy. 8.2.2. Přidělování v praxi V současné době jsou zájemcům o adresní rozsahy přidělovány dva druhy záznamů: - Testovací (vyhrazené pro zkušební účely sítě 6bone). - Provozní (určené pro „ostré“ použití, pro poskytování IPv6 konektivity zákazníkům). Testovací rozsah byl určen organizací IANA jako dočasné přidělení jednoho z 8192 dostupných TLA prefixů k výzkumným účelům. Důvodem bylo ověření mechanismů registrace a přidělování adres na různých úrovních internetových poskytovatelů v sítí 6bone. Byla vybrána poslední TLA oblast s identifikátorem 0x1FFE, který společně s úvodní sekvencí bitů označující globální adresu (001) dá dohromady prefix 3FFE::/16. Tyto adresy tedy nalezneme v síti 6bone a při jakémkoliv zkoušení a testování IPv6 se s nimi setkáme velmi často. Část adres z tohoto rozsahu může získat de facto kdokoliv, kdo projeví zájem o připojení a má potřebné technické vybavení. Adresy v síti 6bone jsou dále členěny speciálním způsobem (jinak než v ostatních TLA). Důvodem je možnost si vyzkoušet také přidělování všech různých druhů prefixů (TLA, NLA, SLA), aniž by se dále zasahovalo do adresního prostoru IPv6 mimo síť 6bone. Jsou tedy definována pole pseudo-TLA (pTLA, 12 bitů) a pseudo-NLA (pNLA, 20 bitů), která jsou v místě běžného 32 bitového NLA popsaného výše. pTLA tedy tvoří páteřní strukturu sítě 6bone podobným způsobem, jako TLA tvoří (resp. budou tvořit) páteř a nejvyšší úroveň agregace celé globální IPv6 sítě. Jde o jakousi zkušební „síť v síti“. Všechny ostatní TLA prefixy jsou určeny pro ostré provozní použití a budou registrovány až vážným zájemcům o poskytování konektivity na pravidelné bázi (podmínky jsou uvedeny dále). Speciálním případem provozního TLA prefixu je prostor číslo 1 (prefix 2001::/16), který je opět členěn jiným způsobem než ostatní. Existuje v něm totiž pole SubTLA o velikosti 13 bitů (má stejnou velikost jako TLA a existuje hned za ním na úkor pole NLA), jehož účelem je ověřovat potřebnost přidělení adres pro velké poskytovatele – s jeho pomocí je možné určit, zda žadatel o velký rozsah adres jej skutečně potřebuje. Jak to funguje? Pro přidělení optimálního počtu adres sítím poskytovatelů a institucím byl navržen následující mechanismus. Páteřním poskytovatelé (nad kterými už poskytovatel vyšší úrovně není), a tedy potenciální žadatelé o nejkratší prefixy TLA (/16), budou muset splnit následující velmi striktní podmínky přidělování: - Nutnost poskytování tranzitních přenosových služeb, nejlépe páteřních. - Fungující nativní (ne tunelovaný) IPv6 provoz nebo podrobné plány na jeho spuštění do tří měsíců. - Periodické poskytování statistik o využití svého adresního prostoru. - Placení registračního poplatku organizaci IANA. - Poskytování registračních služeb pro poskytovatele nižší úrovně a zveřejňování jejich seznamu. - Provozní využívání přiděleného prostoru strana 61 Internetový protokol IP verze 6 Poté získá žadatel pro své potřeby od registrační instituce (RIPE NCC, ARIN, APNIC) dočasný SubTLA prefix o délce /29 právě v prostoru 2001::/16 a v jeho rámci začne rozdělovat zbývající zkrácené NLA ID svým zákazníkům (nejčastěji dalším ISP). Pokud doloží, že vyčerpal již 90 procent tohoto adresního prostoru, bude mu žádost o samostatné TLA uznána a identifikátor mu bude přidělen. Pokud podmínku 90 procent nesplní, TLA nedostane, a pokud přestane v průběhu ověřování splňovat i základní předpoklady (tranzitní charakter apod.), přijde i o přidělený SubTLA /29 prefix. Důležitou skutečností také je, že přidělení nějakého prefixu od registrační instituce neznamená jeho vlastnictví, ale spíše jeho správu a delegaci odpovědnosti za jeho další rozdělování. Původní rozdělení rozsahu SubTLA identifikátorů je následující (obsaženy jsou pouze registrační instituce Internetu): Binární hodnota 0000 000X XXXX 0000 001X XXXX 0000 010X XXXX 0000 011X XXXX 0000 100X XXXX 0000 101X XXXX 0000 110X XXXX 0000 111X XXXX 0001 000X XXXX . . . . . . . . . 1111 111X XXXX X X X X X X X X X Rozsah prefixů 2001:0000::/29 2001:0200::/29 2001:0400::/29 2001:0600::/29 2001:0800::/29 2001:0A00::/29 2001:0C00::/29 2001:0E00::/29 2001:1000::/29 - X 2001:FE00::/29 - 2001:FFF8::/29 2001:01F8::/29 2001:03F8::/29 2001:05F8::/29 2001:07F8::/29 2001:09F8::/29 2001:0BF8::/29 2001:0DF8::/29 2001:0FF8::/29 2001:11F8::/29 Přiřazení Zkráceně IANA 2001:00-01/23 APNIC 2001:02-03/23 ARIN 2001:04-05/23 RIPE NCC 2001:06-07/23 (zatím nepřiřazeno) (zatím nepřiřazeno) (zatím nepřiřazeno) (zatím nepřiřazeno) (zatím nepřiřazeno) (zatím nepřiřazeno) Blok adres rezervovaný organizaci IANA je určen pro experimentální provoz a testování nových přístupů, například při agregování směrování podle propojovacích bodů. Poskytovatelům dále od páteře Internetu a tranzitním výměnným bodům mohou být přidělovány delší prefixy. Přístupovým ISP by měly být přidělovány od vyšší úrovně poskytovatelů adresní rozsahy o délce /35, které by pro ně měly vytvořit dostatek prostoru pro hierarchizaci přístupové sítě k zákazníkům. Prefix této délky je možné získat i v TLA prostoru 1 od některé z registračních institucí (nezávisle na poskytovateli vyšší úrovně) po splnění stanovených podmínek (příklad podmínek RIPE NCC): - Musí existovat plná BGP konektivita (peering) alespoň do dalších tří sítí. - Musí existovat plány na start rutinního poskytování konektivity zákazníkům do 12 měsíců od přidělení prefixu - Zájemce musí doložit své vybavení IPv6 technikou a plán dalšího rozvoje - Zájemce musí mít minimálně půlroční zkušenosti s aktivní účastí v síti 6bone (jako pTLA) nebo alespoň 40 potenciálních zájemců (zákazníků) o prefix s délkou /48 - Zájemce musí být členem RIPE NCC jako lokální registrátor (LIR). Získání provozního prefixu /35 přímo pro internetového poskytovatele od registrační instituce tedy není úplně snadné a v České republice jej má přidělen pouze akademická síť CESNET. Ostatní čeští komerční poskytovatelé internetového připojení o přidělení tohoto prefixu dle svých slov usilují. Koncovým sítím by měly být přidělovány přímo od přístupových ISP /48 prefixy, protože se předpokládá, že ty už konektivitu nebudou poskytovat dalším subjektům a na tvorbu podsítí bude 16 SLA bitů stačit. Délka SLA už by se neměla v budoucích změnách významu jednotlivých částí adresy měnit, hranice /48 se zdá být pevným bodem pro rozlišení veřejné infrastruktury Internetu a sítě koncové instituce. Dalším v současném IPv6 Internetu používaným rozsahem adres je prefix 2002::/16 (TLA prostor číslo 2), kde však také registrace neprobíhá běžným způsobem, ale prefixu jsou přidělovány mechanismem popsaným v kapitole o přechodové technologii 6to4. strana 62 Internetový protokol IP verze 6 8.3. Stav registrace pro VŠE VŠE neměla na začátku dubna 2002 zaregistrován žádný oficiální ani testovací rozsah IPv6 adres. Pro připojení do celosvětové sítě je nezbytné nějaký oficiálně přidělený prefix mít, minimálně pro adresování přístupového spoje (koncového rozhraní tunelu). Příležitostí k registraci části adres pro použití VŠE je několik. Řada poskytovatelů tunelovacích služeb zdarma nabízí ke svému tunelu i registraci adresního prostoru určité délky, který si pak daná připojená síť může rozdělit podle vlastních potřeb. Adresy tímto způsobem přidělované jsou z balíku testovací sítě 6bone (3FFE::/16). Jinou možností je pokusit se splnit podmínky některé z provozních registračních organizací (RIPE NCC, ARIN, APNIC) a získat přímo pro sebe velký /35 rozsah. Tuto variantu nepokládám za reálnou, protože VŠE není a budoucnu zřejmě ani nebude poskytovatelem internetového připojení pro další instituce. Další možností je kontaktovat poskytovatele připojení školy, kterým je sdružení CESNET, a požádat jej o přidělení adres v rozsahu, který běžně přiděluje svým zákazníkům. Tato varianta je asi nejlepší jak z hlediska administrativní správnosti a odpovídající velikosti prefixu, tak i pro budoucí použití, protože neočekávám výraznější změny v oblasti připojení VŠE do Internetu. Z CESNETu je možné dostat přiděleny dva druhy prefixů – jak zkušební sítě 6bone, tak i provozní od organizace RIPE NCC (ten je v ČR přidělen zatím právě pouze CESNETu, viz. výše). Pro účely testování připojení do IPv6 Internetu, popsaného v následující kapitole diplomové práce, jsem využil první možnost a požádal o adresní rozsah poskytovatele Freenet6. Tato operace je administrativně poměrně jednoduchá, stačí se registrovat přes webový formulář na serveru Freenet6, k níž je potřeba pouze fungující e-mailová adresa a zvolené uživatelské jméno. Registrovat a požádat o adresní rozsah tedy může téměř kdokoliv. Po zpětném potvrzení registrace po chvíli se lze s přiděleným uživatelským jménem a heslem k tunelovacímu serveru připojit. Zájemci o přidělení prefixu ještě musí upravit konfigurační soubor (podrobněji je postup popsán v následující kapitole) a tunelovací démon pak připojenému systému sdělí hodnotu přiděleného prefixu. Ten jsem získal v očekávané délce 48 bitů, takže pro adresaci vnitřních podsítí mi zbylo plně postačujících 16 bitů. Prefix je tedy registrován na mou e-mailovou adresu, nicméně sloužil ke školním účelům na hardware patřícímu VŠE, takže jej neoficiálně mohu považovat za adresní rozsah přidělený VŠE. Směrování do testovací sítě na základě tohoto prefixu probíhalo po celou dobu testování bez problémů. Registraci prefixu potvrzuje následující výstup tunelovacího programu: Process response from server TSP_PREFIX TSP_PREFIXLEN 3ffe:0b80:0b74 48 Router configuration Kernel setup add net 3ffe:0b80:0b74::: gateway lo0 net.inet6.ip6.forwarding: 1 -> 1 net.inet6.ip6.accept_rtadv: 0 -> 0 Adding prefix 3ffe:0b80:0b74:: to ep0 Do budoucna bude nutné získat odpovídající část adresního prostoru od CESNETu, a to jak pro zkušební, tak pro ostré provozní využití. Přidělení by bylo vhodné co nejdříve, aby se odstranila nutnost pozdějšího několikanásobného přečíslování sítě VŠE podle aktuálně přiděleného prefixu a vytvořilo se stabilní prostředí pro provádění dalších testů. Tuto operaci by bylo možné provést současně s předpokládaným vytvořením připojení (tunelu) do IPv6 sítě CESNET. Obě akce nejsou administrativně ani technicky příliš složité, nicméně zatím jim brání neexistence stálého IPv6 uzlu na VŠE. Po zřízení pevné testovací IPv6 sítě bude možné získat konektivitu i adresní rozsah v rámci zapojení VŠE do řešení výzkumného projektu sítě IPv6. strana 63 Internetový protokol IP verze 6 9. Zkouška implementace a připojení do Internetu v malé síti 9.1. O této kapitole V této části diplomové práce shrnuji poznatky získané při stavbě a provozu malé zkušební sítě, které jsem při praktických zkouškách implementací IPv6 v různých operačních systémech získal. Kapitola obsahuje popis topologie sítě, nastavení tunelů a použité operační systémy jednotlivých uzlů. Její součástí jsou také výsledky použitelnosti jednotlivých platforem (podporovaných a stabilních vlastností) a aplikací. Podrobnější konfigurační informace jsou v příloze práce. 9.2. Výchozí situace 9.2.1. Cíle zkušební sítě Cílem testování zařízení a programů ve zkušební síti je ověření funkčnosti a principů IPv6 v praxi. Mým záměrem bylo v návaznosti na [42] ověřit následující: - podporu IPv6 na síťových rozhraních v operačních systémech - připojení tunelem a přenos dat po něm - rozdělování přiděleného globálního prefixu do dalších podsítí - směrování mezi těmito sítěmi – statické a dynamické (RIPng) - automatická konfigurace uzlů sítě (bezstavová), použití spojově místních adres - funkčnost a použitelnost aplikačních služeb (interně v rámci zkušební sítě, ale i externě): • http server, http prohlížeč (webové služby) • ftp server, ftp klient (přenos souborů) • ssh server, ssh klient (zabezpečený vzdálený přístup) • smtp server (elektronická pošta) • různé síťové nástroje - chování při výpadku některého ze spojů - nasazení některého z automatických tunelovacích mechanismů - spolupráci s existující IPv4 infrastrukturou na bázi DNS a SMTP (překladové brány) 9.2.2. Popis zkušební sítě Zkušební síť pro účely této práce jsem vytvořil se svolením oddělení síťové infrastruktury VC VŠE přímo v síti VŠE v lokalitě Žižkov. Využil jsem již existující IPv4 infrastruktury a v dočasně nepoužívané části sítě jsem vytvořil a upravil některé spoje tak, aby mohla být vytvořena zkušební síť bez ovlivnění běžného provozu školy. Použitá výpočetní technika patří VŠE, software je buď pro VŠE licencován (Solaris 8) nebo je volně dostupný (FreeBSD, KAME, Mozilla aj.). Laboratorní síť obsahuje tři uzly, každý se dvěma síťovými rozhraními. Jde o počítače: - BSD je počítač PC Intel Pentium 133 s operačním systémem FreeBSD 4.5. U tohoto počítače vzhledem ke stavu implementací počítám s nejlepší funkčností a proto jsem se jej rozhodl používat jako hlavní uzel a přístupový směrovač (rozesílá po síti ohlášení směrovače). Zde je ukončen externí tunel po IPv4 infrastruktuře - ASTRA je počítač Sun Ultra 2 s operačním systémem Solaris 8 obsahujícím menší podporu IPv6. Je použit jako koncový uzel, případně může vykonávat i základní směrovací funkce (RIPng) a po přenesení některých programů může být i aplikační server. Při konfiguraci jsem využíval [36,37]. - STROM je počítač Sun Netra X1 s operačním systémem Solaris 8. Využití uzlu je podobné jako u ASTRY, tedy jako místa pro testování spojení a uživatelských aplikací pro systémy typu Unix. Všechny uzly mají implementován dvojí protokol (verze 4 i 6), jednu z verzí ale lze libovolně potlačit. Podpora obou protokolů mi umožnila vynechat při implementaci speciálně vyhrazenou překladovou bránu, zejména pro DNS a SMTP služby, která by v případě IPv6-only uzlů byla nutnou součástí takové testovací sítě. V současné situaci je překlad pro tyto služby prováděn přímo na zmíněných dvouprotokolových uzlech na aplikační úrovni. Topologie sítě má trojúhelníkový tvar – každé zařízení je v základní konfiguraci propojeno s oběma ostatními (full mesh). Zvolil jsem ji proto, že jde o rozvržení, na kterém lze zkoušet širokou škálu různých konfigurací propojení, tunelování a spolupráce uzlů. Přímé propojení je na základě nativních IPv6 linek (nad Ethernetem),v některých částech sítě koexistuje protokol IPv6 s IPv4 na strana 64 Internetový protokol IP verze 6 jednom sdíleném spoji. Při testování jsem v topologii sítě prováděl některé změny (například nahrazení nativního spoje tunelem po IPv4 infrastruktuře nebo přerušení některého spoje zcela). Úplný výpis připojených síťových rozhraní a směrovacích tabulek na každém uzlu je uveden v příloze práce. IPv4 směrovač VŠE 146.102.76.0/21 Freenet 6 146.102.32.0/20 přepínač přepínač rozbočovač ip.tun0 gif0 hme0 ASTRA dmfe1 BSD STROM lnc0 146.102.77.88 ip.tun0 ep0 dmfe0 146.102.76.27 146.102.39.39 Vysvětlivky: Tunelovaný IPv6 spoj přes IPv4 infrastrukturu Provoz pouze IPv4 paketů po Ethernetu Provoz pouze IPv6 paketů po Ethernetu Společný provoz IPv4 a IPv6 paketů po Ethernetu vedle sebe hme0 146.102.76.27 Název síťového rozhraní v operačním systému Adresa příslušná k IPv4 rozhraní, případně prefix podsítě Obrázek 13: Fyzické schéma testovací IPv6 sítě strana 65 Internetový protokol IP verze 6 3ffe:b80:2:7df9::/128 BSD Freenet 6 gif0 ep0 lnc0 ::2a0:24ff:fe3d:aa76 ::2c0:6cff:fe79:9153 3ffe:b80:b74:1::/64 ::a00:20ff:fe88:f8b7 hme0 3ffe:b80:b74:2::/64 ::203:baff:fe05:214a dmfe0 ASTRA STROM ip.tun0 ip.tun0 3ffe:b80:b74:3::/128 Vysvětlivky: Tunelovaný IPv6 spoj přes IPv4 infrastrukturu ::a00:20ff:fe88:f8b7 3ffe:b80:b74:1::/64 hme0 Nativní IPv6 spoj EUI-64 identifikátor rozhraní Prefix podsítě Název síťového rozhraní v operačním systému Obrázek 14: Logické schéma testovací IPv6 sítě 9.2.3. Tvorba zkušební sítě Prvním krokem při sestavování zkušební sítě je instalace operačního systému na všechny uzly. Jde o relativně snadnou záležitost (jak FreeBSD 4.5, tak i Solaris 8 disponují poměrně sofistikovaným průvodcem instalace), takže ji zde nebudu popisovat. Při jejím provádění je vhodné nastavit IPv6 podporu na zapnutou, nicméně to se dá provést i ručně editací konfiguračních souborů později. Oba systémy již mají podporu IPv6 v nějakém stavu integrovánu, takže nebylo potřeba provádět systémové úpravy nízké úrovně (kompilace jádra a podobně). Nejdříve jsem počítač BSD nastavil pro připojení do IPv6 sítě samostatně. Počítač má dvě fyzická síťová rozhraní (Ethernetové karty), ep0 a lnc0. V první fázi jsem nastavil rozhraní ep0 běžným způsobem pro použití IPv4 protokolu (IPv4 adresa, maska a výchozí brána, konfiguraci neuvádím). Přes toto rozhraní jsem vytvořil virtuální rozhraní gif0, což je koncový bod tunelu pro spojení do IPv6 sítě Použil jsem veřejně dostupný tunelovací server Freenet6, kde jsem získal zdrojové kódy tunelovacího démona tspc, kterého jsem do binární podoby přeložil příkazem # make all target=FreeBSD4.5 installdir=/usr/local/freenet A spuštění tunelu neboli vytvoření dalšího rozhraní gif0 jsem provedl příkazem # /usr/local/freenet/tspc -vf /usr/local/freenet /tspc.conf Podrobný výpis programu mě informoval o načítaných konfiguračních volbách načítaných z konfiguračního souboru tspc.conf (viz dále). Program na závěr vytvořil (angl. „plumb“) nové rozhraní a do směrovací tabulky přidal implicitní výchozí cestu. Tím jsem se úspěšně připojil do sítě Freenet6. Konektivitu jsem ověřil nástroji ping6 a traceroute6: # traceroute6 www.kame.net traceroute6 to kame220.kame.net (3ffe:501:4819:2000:210:f3ff:fe03:4d0) from 3ffe:b80:2:7df9::2, 30 hops max, 12 byte packets 1 3ffe:b80:2:7df9::1 119.682 ms 118.518 ms 118.586 ms strana 66 Internetový protokol IP verze 6 2 3 4 5 6 7 8 9 10 viagenie-tnet.gw.ipv6.asterix.hu 109.519 ms 113.111 ms 109.781 ms 3ffe:8000:ffff:b::1 450.233 ms 475.465 ms * 2001:200:0:1802:2a0:ccff:fe73:4413 663.105 ms 800.137 ms 689.175 ms pc6.otemachi.wide.ad.jp 760.071 ms 670.485 ms 726.223 ms pc1.notemachi.wide.ad.jp 673.02 ms 698.541 ms 759.661 ms pc3.yagami.wide.ad.jp 733.119 ms 778.474 ms 728.174 ms 2001:200:1b0:1000::2000:1 746.737 ms 750.104 ms 727.407 ms paradise.kame.net 748.243 ms 702.804 ms 779.777 ms apple.kame.net 673.234 ms 697.104 ms 679.492 ms V další fázi jsem si od instituce Freenet6 vyžádal vlastní /48 prefix, který jsem měl v úmyslu použít pro adresaci síťových rozhraní ve vnitřní síti v jednoduchých podsítích o délce prefixu 64 bitů. Tato operace se provede vložením několika řádek do konfiguračního souboru tspc.conf: host_type=router prefixlen=48 if_prefix=ep0 Tunelovacímu programu se jimi sdělí, že náš uzel není koncový, ale je přístupovým směrovačem pro další počítače a že vnitřní síť se bude nacházet za rozhraním ep0 (zatím není pro IPv6 nakonfigurováno). Tím, že se z počítače BSD stal směrovač, se na něm automaticky spustil démon rtadvd, který zabezpečuje na všech rozhraních rozesílání ohlašování směrovače (Router Advertising). Jde o mechanismus automatické konfigurace - ohlašování směrovače pro koncové připojené uzly na jednotlivých rozhraních tak, aby mohly bez použití DHCP serveru (bezstavově) sestavit svou globální adresu, získat délku prefixu sítě a podobně (viz podkapitola v teoretické části). Mnou získaný síťový prefix je 3ffe:0b80:0b74::/48 Jde tedy o testovací rozsah sítě 6bone. V druhé fázi testování jsem připojil do sítě druhý zkušební počítač ASTRA s operačním systémem Solaris 8. Fyzicky byl tento stroj připojen na stejný rozbočovač (tedy do stejné IPv4 podsítě) jako BSD a opět byl zkonfigurován běžným způsobem pro IPv4 (rozhraní hme0). Provoz na tomto rozbočovači byl probíhal jak pro protokoly IPv4, tak IPv6, nicméně spojení mezi BSD a ASTRou bylo nativní, netunelované – šlo o nezávislý provoz dvou protokolů na stejné infrastruktuře bez dalších vazeb. Pro propojení na bázi IPv6 s počítačem BSD jsem na obou počítačích na odpovídajícím rozhraní (ep0 a hme0) nastavil podporu IPv6 adres. Nejdříve jsem nechal konat automatické mechanismy – démon tspc při získání prefixu automaticky na vnitřním rozhraní ep0 nastavil adresu dle vzoru přidělený prefix (48 bitů) +adresa sítě (16 bitů) + adresa rozhraní (64 bitů) na hodnotu 3ffe:b80:b74:1::1/64 Adresa první sítě je tedy 1, adresa rozhraní směrovače v této síti (BSD) je 1. Na počítači ASTRA stačí pro spuštění mechanismu automatické konfigurace po rebootu zařízení vytvořit prázdný soubor /etc/hostname6.rozhraní, v mém případě tedy /etc/hostname6.hme0. Inicializace rozhraní proběhla v pořádku a z ohlášení směrovače BSD si rozhraní nastavilo adresu 3ffe:b80:b74:1:a00:20ff:fe88:f8b7/64 Prvních 64 bitů získal počítač jako prefix sítě od směrovače a posledních 64 bitů si sestavil sám jako EUI-64 z MAC adresy rozhraní. Současně si ASTRA upravila svou směrovací tabulku tak, aby implicitní cesta byla nastavena přes směrovač BSD. Třetím krokem tvorby sítě bylo připojení posledního testovacího uzlu STROM, taktéž s operačním systémem Solaris 8, k výstupnímu směrovači BSD. STROM má dvě fyzická síťová rozhraní, dmfe0 a dmfe1. Na rozhraní dmfe1 je nakonfigurován běžný IPv4 přístup. Využil jsem volných rozhraní na obou počítačích a propojil přes strukturovanou kabeláž budovy (servery se nacházely každý v jiné lokalitě) oba uzly kříženým kabelem přímo (rozhraní lnc0 a dmfe0). Vznikl strana 67 Internetový protokol IP verze 6 tedy vyhrazený, IPv6 nativní spoj nad Ethernetem. Pro konfiguraci adresy na rozhraní směrovače BSD jsem musel upravit konfigurační soubor démona rtadvd, tak, aby rozhraní lnc0 přiřadil adresu 3ffe:b80:b74:2::1/64 Adresa je tedy velmi podobné té na prvním rozhraní, ale protože jde o jinou síť, má také vyšší číslo (2) než ta přístupná přes rozhraní ep0. Na počítači STROM se díky analogickému nastavení jako na počítači ASTRA provedla úspěšně automatická konfigurace a rozhraní se přiřadila adresa 3ffe:b80:b74:2:203:baff:fe05:214a/64 Základní kostra zkušební sítě tedy byla hotova. Ze všech uzlů jsem ověřil konektivtu pomocí ICMP nástrojů (ping a traceroute) na ostatní uzly sítě a do vnějšího IPv6 Internetu (www.kame.net, některé tunely CESNETu a podobně). 9.3. Průběh a výsledky testování 9.3.1. Jmenné služby (DNS) Dalším důležitým krokem, zejména pro zjednodušení administrativní práce s adresami, bylo zprovoznění DNS služeb pro IPv6 adresy. Pro správné fungování překladu jmenných a číselných adres je nutné také vytvoření reverzních záznamů a domény IP6.ARPA v DNS. V ní se budou reverzní dotazy zpracovávat postupem naznačeným v teoretické části. Původně se tato doména nazývala IP6.INT (a tak jsem ji také testoval), podle nové dohody je v současnosti preferovaným tvarem už IP6.ARPA a starý tvar by se již neměl používat. Varianty zřízení jmenného serveru byly v zásadě dvě. První z nich byla instalace a konfigurace vyhrazeného DNS serveru přímo na počítači BSD, který by obsahoval pouze záznamy pro zkušební síť a veškeré ostatní dotazy (na počítače s IPv4 a počítače s IPv6 mimo VŠE) by řešil dotazem nadřízenému serveru (tedy nejspíše primárnímu serveru školy). Použitým software by mohl být program BIND od verze devět a výše (podporuje už dotazy po IPv6 rozhraních). Druhá varianta znamenala integraci IPv6 záznamů přímo do primárního DNS školy, který funguje v rámci IPv4 infrastruktury. Dotazy na něj by musely uzly zvládnout v IPv4, použitým software by musel být BIND od verze 8.2 a výše (podporuje AAAA záznamy, ale neumí využít IPv6 k jejich přenosu). Vzhledem k dvouprotokolovému charakteru všech testovacích počítačů jsem se rozhodl využít primárního DNS serveru vse470.vse.cz, který slouží výhradně na IPv4 infrastruktuře. Je na něm díky péči outsourcingové firmy ICZ, a.s. nainstalován program BIND ve verzi 9, takže DNS podporuje všechny nejnovější prvky protokolu IPv6. Rizikem této varianty by mohlo být narušení funkčnosti pro IPv4 uzly mimo testovací síť, čemuž jsem se chtěl vyhnout. Přínosem by pak mohla být úzká integrace, odpadnutí potřeby instalovat dedikovaný server a přiblížení se co nejvíce budoucímu stavu, kdy budou oba druhy záznamů na společném serveru. Další výhodou mnou zvoleného řešení je, že bych zároveň otestoval stávající provozní systém na kompatibilitu s IPv6 a zjistil záležitosti, které by pak při budoucím přechodu celé sítě VŠE bylo nutno upravit. Z hlediska koncových uzlů byl počítač BSD schopen používat DNS bez jakýchkoli úprav. V operačním systému Solaris je potřeba pro korektní chování upravit v souboru /etc/nsswitch.conf řádek, který začíná slovem „ipnodes“, takto: ipnodes files dns Znamená to, že IPv6 adresy se mají vyhledávat jak lokálně v souboru /etc/inet/ipnodes (který je IPv6 analogií souboru /etc/hosts pro IPv4), tak i pomocí DNS serverů. Ve standardní instalaci bývá nastaveno pouze lokální vyhledávání. V případě problémů s DNS je možné editovat právě soubor /etc/inet/ipnodes, nicméně se vzhledem ke komplikovanosti zápisu adres nedoporučuje zde uvádět napevno jiné než nezbytně nutné adresy. Z důvodu jednoduchosti jsem pro označování jmen uzlů v DNS použil jen AAAA záznamy (ne A6). Adresy pro nový protokol jsem do celoškolské databáze zavedl stejným mechanismem, který je na VŠE použit pro IPv4 adresy, tedy editací základního MASTER souboru [5]. Ten je pak skripty, které nejsou součástí BINDu, upraven do více zónových souborů různých tvarů pro BIND potřebných (např. strana 68 Internetový protokol IP verze 6 automaticky se vytvoří reverzní doména). Protože skripty z pochopitelných důvodů nepodporují IPv6, musel jsem tvar záznamů upravit tak, aby se záznamy vytvářely správně. Namísto zápisu tvaru hostname.ipv6 AAAA 1234:feca::5678:efgh je tak vhodnější použít hostname.ipv6 IN AAAA 1234:feca::5678:efgh Po aktualizaci DNS databáze začal úspěšně fungovat překlad jmen na číselné adresy. Aby fungoval také opačný překlad, je nutno ručně vytvořit reverzní doménu s PTR záznamy. To jsem provedl podle způsobu naznačeného v kapitole o DNS v teoretické části. Aby jmenný server („nameserver“) novou reverzní doménu zavedl, je třeba přidat do konfiguračního souboru /etc/named.conf další odkaz zónový soubor s PTR záznamy. Celý výpis konfiguračních souborů je uveden v příloze diplomové práce (zápis by se dal ještě zjednodušit pomocí prefixových zkratek). Takto funguje obousměrný překlad správně v rámci sítě VŠE a jednosměrný překlad (ze jmen na čísla) v celém zbývajícím IPv6 Internetu. Pro účely testování je to dostačující, nicméně může vzniknout požadavek na dostupnost obousměrného překladu i ze sítí mimo VŠE (pro ostrý provoz to bude nezbytné). Aby fungoval, je třeba požádat o delegaci reverzní DNS domény ten subjekt, od kterého má síť VŠE přidělen rozsah adres (sdělit síti Freenet6, že naše síť je správcem jmen právě pro tuto část jeho velkého prefixu). Freenet6 je analogickým způsobem delegován svým přípojným partnerem vyšší úrovně, od kterého dostal velký rozsah adres a takto se dá dojít až do kořenových jmenných serverů pro doménu IP6.ARPA. V případě sítě Freenet6 se žádost o reverzní delegaci ze strany poskytovatele zařídí řádkou v konfiguračním souboru dns_server=vse470.vse.cz Zmíněný server musí být nejdříve nakonfigurován lokálně, že se s danou reverzní doménou umí vypořádat. Tuto podmínku jsem splnil a funkčnost delegace reverzní domény jsem experimentálně ověřil přes webovou traceroute bránu ze sítě stben.be, kde jsem zadal hledání cesty na stroj BSD, jehož adresu jsem zadal číselně. Po vyhledání cesty byl schopen cizí uzel v Belgii získat podle číselné adresy i správnou jmennou. # lynx http://www.stben.be/cgi-bin/route6?address=strom3.ipv6.vse.cz traceroute from www.stben.be to strom3.ipv6.vse.cz traceroute to strom3.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a) from 3ffe:80b0:100:1:250:4ff:fe37:5976, 30 hops max, 16 byte packets 1 rout-dom.stben.be (3ffe:80b0:100:1:201:2ff:fef7:139b) 0.177 ms 0.111 ms 2 STBEN-BE.ipv6.viagenie.qc.ca (3ffe:b00:c18::68) 158.551 ms 143.833 ms 3 3ffe:b80:2:4719::1 (3ffe:b80:2:4719::1) 151.961 ms 151.964 ms 4 VSE-TEST.tsps1.freenet6.net (3ffe:b80:2:7df9::2) 255.959 ms 255.948 ms 5 astra.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:1:a00:20ff:fe88:f8b7) 255.966 ms 255.961 ms 6 strom3.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a) 319.943 ms 263.961 ms Funkčnost DNS systému pro IPv6 byla úspěšně vyzkoušena na stejné úrovni jako pro IPv4. Síťová vrstva pro pokládání DNS dotazů byla IPv4, protože nebyl instalován dedikovaný IPv6 jmenný server, ale využit stávající, který má pouze IPv4 rozhraní. Pro budoucí rutinní použití a editaci seznamu adres by bylo vhodné upravit sestavovací skripty na serveru vse470.vse.cz, nastavit používání prefixů, aby se adresy nemusely psát dlouhé a případně uvažovat o použití A6 záznamů. I přes tyto úpravy bude údržba DNS náročnější než v IPv4, zvlášť pokud se VŠE rozhodne přidělovat adresy uzlům podle EUI-64 a ne sekvenčně od nuly. V takovém případě by bylo vhodné použít mě zatím neznámé mechanismy aktualizace DNS podle databáze síťových karet, případně jiné. Jmenný server by v budoucnu mohl mít jedno z rozhraní i do IPv6 sítě, což by usnadnilo zejména spolupráci s poštovním systémem (správné odpovědi na MX záznamy podle verze protokolu dotazu, viz dále) a umožnilo existenci uzlů, které budou mít implementován pouze protokol IPv6. Toto rozhraní by vedle své běžné adresy mohlo mít některou ze speciálně vyhrazených adres pro DNS server, případně o sobě rozšiřovat informace po síti tak, aby se usnadnila automatická konfigurace koncových uzlů. Nalezení dostupných DNS je totiž zatím nejslabším článkem bezstavové konfigurace, strana 69 Internetový protokol IP verze 6 vyhledávání jmenných služeb v síti zatím není upraveno žádným standardem RFC, jen pracovním dokumentem. 9.3.2. Tunelovací mechanismy Mým dalším cílem bylo vyzkoušet fungování různých tunelovacích mechanismů mezi uzly testovací sítě navzájem. Jde o vytvoření virtuálního síťového rozhraní, jehož druhý konec je na jiném IPv6 uzlu a pakety jsou přenášeny po IPv4 síti. Pro zkoušení jsem zvolil počítače ASTRA a STROM, které zatím nemají přímé propojení mezi sebou, pouze prostřednictvím uzlu BSD. Operační systém Solaris umožňuje vytvoření automatického a manuálního tunelu. Oba se dají vytvořit při startu počítače nebo až při jeho chodu. Systém BSD má automatický tunel nakonfigurován bez nutnosti zásahu administrátora. Automatický tunel je IPv6 rozhraní, kde se přijímají IPv6 pakety, které jiný uzel tuneluje přes IPv4 (pošle v IPv4 hlavičce) na adresu ::v4_adresa_rozhraní. Prefix této sítě je tedy napevno ::/96, nedá se mu přiřadit jiný. Charakter automatického tunelu je vícebodový. Pro jeho vytvoření se v Solarisu se při startu systému se prohledávají soubory /etc/hostname6.ip.atunX kde X je libovolné číslo sloužící pro odlišení více tunelů, pokud jsou nakonfigurovány (běžné je číslovat od nuly). U automatického tunelu stačí nakonfigurovat začátek (vlastní IPv4 adresu a tutéž transformovanou do IPv6 tvaru). Obsahem souboru pro konfiguraci je řádek tsrc <IPv4-adresa> ::<IPv4-adresa>/96 up Tunel lze spustit i ručně z příkazové řádky (příklad počítače ASTRA): # ifconfig ip.atun0 inet6 plumb # ifconfig ip.atun0 inet6 tsrc 146.102.77.88 ::146.102.77.88/96 up Manuální tunel je klasický dvoubodový spoj, kde se na obou počítačích nastaví adresy začátku a konce tunelu a pokud jsou správné, pakety se tunelují po IPv4 pouze mezi těmito dvěma rozhraními. Konfigurační soubor pro Solaris se jmenuje /etc/hostname6.ip.tunX a obsahuje následující řádky: tsrc <my-ipv4-address> tdst <peer-ipv4-address> up addif <my-v6-address> <peer-v6-address> up Na prvním řádku je nastavena zdrojová a cílová adresa v IPv4 síti a na druhém řádku je jejich IPv6 ekvivalent. Prefix /128 je použit vzhledem k dvoubodovému charakteru spoje. Manuální tunel se dá sestavit i z příkazové řádky (příklad počítače ASTRA s tunelem na počítač STROM): # ifconfig ip.tun0 inet6 plumb tsrc 146.102.77.88 tdst 146.102.39.39 up # ifconfig ip.tun0 inet6 addif 3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7/128 3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a up IPv6 adresy jsem sestavil ručně z přiděleného prefixu sítě délky 48 bitů, mnou stanovené adresy podsítě (3) délky 16 bitů a EUI-64 identifikátoru vygenerovaného z MAC adresy. Automatické i manuální tunelové rozhraní jsem vytvořil na obou počítačích s OS Solaris a úspěšně vyzkoušel nástrojem ping6. Pro testování lze použít i standardní multicastovou adresu FF02::1 například takto: # ping -s -i ip.tun0 ff02::1 Odpovědí by měly být odezvy od všech počítačů, které jsou připojeny k síti daného rozhraní. Tunely lze vytvořit vcelku bez větších problémů, rychle a podle potřeby téměř kamkoliv. Uplatnění by v rámci sítě VŠE mohly najít zejména při připojování geograficky oddělených uzlů nebo sítí k centrálnímu IPv6 ostrovu s externí linkou, při vytváření virtuálních spojů při výpadku IPv6 infrastruktury, pro propojování více uzlů přes IPv4 bez nutnosti mezi každým z nich konfigurovat dvoubodové spojení (u automatických tunelů) a podobně. 9.3.3. Směrování Vytvořením virtuálního spoje mezi uzly ASTRA a STROM jsem získal trojúhelníkovou topologii logické IPv6 sítě. Tu jsem se rozhodl využít pro vyzkoušení dynamického směrování v IPv6. strana 70 Internetový protokol IP verze 6 Změnil jsem pojetí zkušební sítě jako směrovače s dvou uzlů ve dvou různých sítích na tři směrovače, mezi kterými jsou tři sítě a na jednom z nich je externí spoj. Mým záměrem bylo sledovat, jak se bude plnit a měnit směrovací tabulka na základě činnosti protokolu RIP na každém uzlu a při výpadku některého ze spojů. Částečně jsem vycházel z informací v [5]. Protože už nemám v síti žádný koncový uzel, ztrácí smysl mít spuštěného démona pro automatickou konfiguraci (směrovače se nastaví napevno a ohlášení jiných směrovačů ignorují). Aby měly všechny uzly sítě přehled o dostupnosti dalších sítí a podsítí, je nutné na nich spustit nějaký dynamický směrovací protokol, pomocí kterého si budou vyměňovat informace. Zvolil jsem protokol RIPng (algoritmus distance-vector), který vychází z RIPv2 pro IPv4 a funguje de facto stejným způsobem, jen zpracovává IPv6 prefixy a adresy. Bližší popis algoritmu RIP najdete v [3]. V základním schématu sítě tedy každý ze směrovačů „vidí“ dvě přímo připojené podsítě, směrovač BSD pak navíc ještě síť externí. Vzájemnou komunikací (výměnou svých směrovacích tabulek) by se měly od svých sousedů dozvědět informace i o sítích, které k nim nejsou přímo připojeny a získat cestu, kterou by měly do této sítě pakety posílat. Pokud dojde k přerušení některého ze spojů, měl by na to protokol RIP reagovat po uplynutí konvergenční doby (do 2 minut, záleží na nastavení) změnou směrovacích tabulek daného uzlu a začít přenášet pakety do cizích sítí jinudy. Zkušební síť je omezená možnostmi jednotlivých zařízení, které nedisponují takovou funkcionalitou jako profesionální směrovače, takže některé funkce fungovaly jen omezeně. Nedostatkem sítě je také počet pouhých tří uzlů, kde se nedají vytvořit složitější topologie, které by změny ve směrovacích tabulkách plně prokázaly (vhodnější by byly alespoň 4 uzly). Nejdříve je potřeba nakonfigurovat počítače ASTRA a STROM jako směrovače. Postup je stejný jako u vytvoření koncového uzlu (# touch /etc/hostname6.rozhraní, přidání slůvka dns na řádek ipnodes do souboru /etc/nsswitch.conf) a navíc je potřeba provést konfiguraci jednotlivých rozhraní směrovače. To je provede editací souboru /etc/inet/ndpd.conf, který v sobě sdružuje parametry IPv6 rozhraní a nastavení automatické konfigurace (jakým způsobem distribuovat ohlášení tohoto směrovače dalším uzlům). Předpokládá se totiž, že pokud si nějaký počítač nastavíme jako směrovač, budeme z něj chtít také posílat připojeným uzlům ohlášení směrovače, aby se měly podle čeho konfigurovat. Ve zkušební síti jsem této vlastnosti nemohl využít, protože již nezbyl na koncové uzly prostor, takže směrovače v ní zapojené si vzájemně rozesílaly svá ohlášení, která ignorovali. Soubor ndpd.conf by měl u směrovače vypadat nějak takto (příklad z počítače ASTRA): ifdefault AdvReachableTime 30000 AdvRetransTimer 2000 if hme0 AdvSendAdvertisements on if ip.tun0 AdvSendAdvertisements on prefix 3ffe:b80:b74:1::/64 hme0 prefix 3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7/128 ip.tun0 Řádek vždy začíná klíčovým slovem, které určuje oblast, na kterou se bude vztahovat jeho pokračování. Následuje jméno proměnné oddělené mezerou, její hodnota a tato dvojice se případně několikrát opakuje. To je použito v prvním řádku, který nastavuje společné časy pro všechna rozhraní). Řádky dva a tři nastavují posílání směrovacích ohlášení na daném rozhraní (tyto mohly být v mé síti vypuštěny – zde jsou jen pro názornost). Poslední dva řádky pak nastavují samotný prefix a jeho délku pro zvolené rozhraní. Poslední prefix (tunelu) by bylo možno konfigurovat i kratší (např. /64), ale nemá to příliš velký význam vzhledem k dvoubodovému charakteru spoje. Pokud by nebyla uvedena adresa rozhraní (část za prefixem), rozhraní by ji dostalo odvozenou od IPv4 adresy tunelu, což jsem prakticky ověřil. Takováto informace v souboru ndpd.conf znamená, že server je pokládán za směrovač a že je na něm spuštěn démon ndpd, který se stará o rozesílání ohlášení směrovače koncovým uzlům. Po startu se na něm spustí také démon in.ripngd, který vykonává totéž, co in.routed v IPv4 implementuje směrovací protokol RIP - ale pro IPv6 rozhraní. Démon in.ripngd je standardní součástí instalace Solarisu od verze 8. Výše naznačené změny jsme provedl na obou počítačích Sun. Na mnou testovaném uzlu BSD směrovací protokol standardně nebyl spuštěn. Pro správné fungování protokolu RIPng jsem jej tedy musel spustit příkazem # route6d -s -l strana 71 Internetový protokol IP verze 6 Ten začal ohlašovat sousedním uzlům své známé cesty včetně externího rozhraní (parametr -l) a staticky definovaných cest (parametr -s). Nejdříve jsem RIPng spustil pouze v uzavřené síti se všemi třemi uzly a všemi spoji zapnutými. Funkčnost celého systému byla dobrá, již chvilku po zapnutí uzlů docházelo k propagování směrovacích cest, takže šlo v rámci testovací sítě bez problémů dosáhnout z jakéhokoliv na jakékoliv jiné rozhraní (např. nástrojem traceroute6). Směrovací tabulky se správně naplnily a nevytvořila se implicitní výchozí cesta na žádném ze směrovačů. Při přerušení libovolného spoje (# ifconfig rozhraní –inet6 down) se po chvilce směrovací tabulky aktualizovaly a zrušený spoj bylo možno nahradit dvojicí přeskoků. Po zapojení externího spojení do Internetu (tunelu do sítě Freenet6) se po síti rozdistribuovala i informace o této cestě (nicméně ne dál do Internetu – tamější směrovač již RIP správně nepodporoval). Vytvoření tunelu znamenalo také zásah do směrovacích tabulek mimo činnost algoritmu RIP – vytvoření implicitní cesty do Internetu na počítači BSD. Ta byla záhy RIPem rozdistribuována na oba ostatní uzly, takže se mohly připojit k IPv6 Internetu také. Distribuce implicitní cesty ovšem nefungovala zcela bezchybně - při přerušení některého z nativních spojů a požadavku na spojení do Internetu z odříznutého uzlu nedošlo k očekávané úpravě směrovacích tabulek na odříznutém uzlu. Při jednom z testů jsem totiž simulovaně přerušil spojení mezi uzly BSD a STROM. Na uzlu BSD bylo spojení přerušeno příkazem # ifconfig lnc0 inet6 down Analogicky jsem jej zastavil i na počítači STROM: # ifconfig dmfe0 inet6 down BSD ep0 Freenet 6 gif0 lnc0 3ffe:b80:b74:1::/64 hme0 dmfe0 ASTRA STROM ip.tun0 ip.tun0 3ffe:b80:b74:3::/128 Výchozí cesta (default) správně nastavená směrovacím algoritmem. Výchozí cesta (default), kterou bylo nutno zadat ručně. Obrázek 15: Schéma sítě při simulovaném výpadku jednoho ze spojů strana 72 Internetový protokol IP verze 6 Co se po vypnutí spoje stalo? Směrovací tabulka STROMU hned po výpadku již neobsahovala vypnutou cestu, ale ještě nebyla aktualizována směrovacím protokolem, který by měl sestavit náhradní cestu přes tunel. Důvodem byla příliš krátká doba, kdy ještě nedošlo k vypršení pojistných časovačů. # netstat -r Routing Table: IPv6 Destination/Mask --------------------------astra3.ipv6.vse.cz fe80::9266:4d58 ::/96 localhost Gateway --------------------------strom3.ipv6.vse.cz fe80::9266:2727 strom.vse.cz localhost Flags Ref Use If ----- --- ------ ----UH 1 1 ip.tun0:1 UH 1 0 ip.tun0 U 1 0 ip.atun0 UH 1 0 lo0 Po několika minutách, kdy RIPng zaregistroval výpadek spoje a upravil dostupné cesty, vypadala směrovací tabulka počítače STROM takto: Routing Table: IPv6 Destination/Mask --------------------------3ffe:b80:2:7df9::1 VSE-TEST.tsps1.freenet6.net astra3.ipv6.vse.cz fe80::9266:4d58 ::/96 3ffe:b80:b74:1::/64 3ffe:b80:b74::/48 localhost Gateway --------------------------fe80::9266:4d58 fe80::9266:4d58 strom3.ipv6.vse.cz fe80::9266:2727 strom.vse.cz fe80::9266:4d58 fe80::9266:4d58 localhost Flags Ref Use If ----- --- ------ ----UGH 1 0 ip.tun0 UGH 1 0 ip.tun0 UH 1 1 ip.tun0:1 UH 1 0 ip.tun0 U 1 0 ip.atun0 UG 1 0 ip.tun0 UG 1 0 ip.tun0 UH 1 0 lo0 Je zřejmé, že směrovací tabulka neobsahuje žádnou implicitní (default) cestu. I když měl uzel dostupný tunel, mohl jej použít pouze pro směrování ve vnitřní síti, protože se mu zrušením spoje ztratila i implicitní (default) cesta, která již nebyla znovu distribuována. Konektivita ve zkušební síti až na výstupní bod tunelu byla zachována, ale jakékoliv spojení dále do Internetu končilo na neschopnosti odříznutého uzlu přesměrovat neznámé odchozí pakety do tunelu. Problém se mi podařilo obejít ručním zadáním implicitní cesty na uzlu STROM, což ovšem není systémové řešení. Směrovací tabulka STROMU po ručním zadání cesty a traceroute s dvěma přeskoky v základní síti vypadá následovně: # route add -inet6 default astra3.ipv6.vse.cz # netstat -r Routing Table: IPv6 Destination/Mask Gateway --------------------------- --------------------------3ffe:b80:2:7df9::1 fe80::9266:4d58 VSE-TEST.tsps1.freenet6.net fe80::9266:4d58 astra3.ipv6.vse.cz strom3.ipv6.vse.cz fe80::9266:4d58 fe80::9266:2727 ::/96 strom.vse.cz 3ffe:b80:b74:1::/64 fe80::9266:4d58 3ffe:b80:b74::/48 fe80::9266:4d58 default astra3.ipv6.vse.cz localhost localhost Flags Ref Use If ----- --- ------ ----UGH 1 0 ip.tun0 UGH 1 0 ip.tun0 UH 1 1 ip.tun0:1 UH 1 0 ip.tun0 U 1 0 ip.atun0 UG 1 0 ip.tun0 UG 1 0 ip.tun0 UG 1 0 UH 1 0 lo0 # traceroute -A inet6 www.kame.net traceroute: Warning: kame220.kame.net has multiple addresses; using 2001:200:0:4819:210:f3ff:fe03:4d0 traceroute: Warning: Multiple interfaces found; using 3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a @ ip.tun0:1 traceroute to kame220.kame.net (2001:200:0:4819:210:f3ff:fe03:4d0), 30 hops max, 60 byte packets 1 astra3.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7) 1.745 ms 1.476 ms 2 bsd1.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:1:2a0:24ff:fe3d:aa76) 2.067 ms 1.936 ms 3 3ffe:b80:2:7df9::1 121.018 ms 128.453 ms 127.945 ms 4 VIAGENIE.r00.snjsca03.us.b6.verio.net (2001:218:0:80:1:840:1:e) 119.063 ms 5 3ffe:8000:ffff:b::1 433.351 ms 566.694 ms * 6 2001:200:0:1802:2a0:ccff:fe73:4413 683.025 ms 697.287 ms 684.274 ms 7 pc6.otemachi.wide.ad.jp (2001:200:0:1800::9c4:0) 682.065 ms 669.543 ms 8 pc1.notemachi.wide.ad.jp (2001:200:0:6c01:290:27ff:fe3a:d8) 652.153 ms 9 pc3.yagami.wide.ad.jp (2001:200:0:1c04::1000:2000) 708.588 ms 680.056 ms 10 2001:200:1b0:1000::2000:1 707.419 ms 668.673 ms 708.330 ms 11 paradise.kame.net (3ffe:501:4819:2000:2e0:18ff:fe98:f19d) 675.321 ms 12 2001:200:0:4819:210:f3ff:fe03:4d0 795.283 ms 706.582 ms 701.917 ms strana 73 Internetový protokol IP verze 6 Přes velké úsilí se mi nepodařilo směrovače přimět, aby si implicitní cestu předaly při výpadku některého spoje správně. Ostatní prefixy cest se předávaly v pořádku, nicméně výchozí cesta to dokázala pouze při prvním zadání. Je možné, že jde o menší nedokonalost v implementaci RIPu na Solarisu, kterou bude potřeba v dalších verzích odstranit. Ve všech ostatních mnou testovaných ohledech se implementace chovaly správně a podle očekávání. Implementace a nasazení distance-vector směrovacího algoritmu se ukázala až na některé specifické topologické záležitosti jako málo problematická záležitost a s použitím kvalitnější implementace (z KAME, Zebra apod.) by mohla být aplikovatelná do IPv6 sítě ihned. 9.3.4. Služby protokolu http Po otestování a ustálení funkčnosti konektivity jsem se zaměřil na instalaci a testování některých běžně používaných síťových aplikací na IPv6 uzlech. Zřejmě nejznámější a nejpoužívanější síťovou službou dnešního Internetu je World Wide Web. Jde o client/server službu založenou na protokolu http, kde webové servery poskytují prohlížečům na počítačích uživatelů podle vyžádání různý obsah. Tato služba (stejně jako další mnou testované) bude stejně jako dnes v IPv6 nezbytnou a bude třeba ji umět dobře implementovat, jak na straně serveru, tak na straně klienta. Velmi používaným webovým serverem je projekt Apache vyvíjený s otevřeným zdrojovým kódem (open-source), který si pro IPv4 může zkusit nainstalovat každý, kdo disponuje potřebnou platformou. Distribuuje se jak v přeložené binární formě, tak ve zdrojových kódech a je možné jej podle potřeby upravit. Funkčně je velmi bohatý a nabízí možnost zahrnutí do chodu webového serveru mnoho doplňků (SSL šifrování, podporu skriptování, konverzní moduly a jiné). V rámci projektu KAME doplnili tvůrci do zdrojových kódů původního IPv4 Apache podporu pro IPv6 adresy, takže jej lze s plnou funkčností využívat i na IPv6 sítích. Vyzkoušel jsem zprovoznění IPv6 webového serveru také na uzlu ASTRA v testovací síti. Pro instalování je velmi vhodné použít překladače GNU cc (gcc) a GNU make (make). Mechanismus překladu a instalace je mimo téma této práce, takže popíši jen věci související s IPv6. Server je distribuován v originálních zdrojových kódech zkomprimovaných do jednoho souboru (dá se stáhnout z www.apache.org). K němu lze získat z projektu KAME diferenční soubor (například jména apache1.3.19-v6-20010309a.diff), který obsahuje rozdíly, které je pro podporu IPv6 nutno ve zdrojových kódech provést. Oba tyto soubory je potřeba stáhnout na cílový server a provést dekompresi: # gzip –d jmeno_souboru.tar.gz # tar –xvf jmeno_souboru.tar Adresář se zdrojovými kódy bude možná nutno přejmenovat, aby jeho jméno odpovídalo cestám uvedeným v souboru .diff (v mém případě bylo potřeba přejmenovat adresář apache_1.3.19 na apache13). Pokud máme k dispozici správně nainstalovaný překladač a potřebné knihovny, je možné provést úpravu zdrojových kódů originální verze Apache podle úprav z KAME: # patch < jmeno_souboru_s_rozdily.diff Tento příkaz upraví automaticky všechny příslušné soubory. Přímo na počítači ASTRA byly s tímto příkazem problémy, jeho implementace v Solarisu není v souladu s očekáváním tvůrců KAME. Byl jsem tedy nucen provést úpravy na počítači BSD (kde příkaz patch funguje správně), odkud jsem aktualizované zdrojové kódy na ASTRU zkopíroval zpět. Překlad kódů do binární formy se vykoná následující trojicí příkazů: # sh ./configure.v6 --enable-rule=INET6 # make # make install Příkazu ./configure.v6 je možné vložit celou řadu dalších doplňujících parametrů (další podporované moduly, adresáře, kam se má nainstalovat a podobně), ty jsou však shodné jako při instalaci na IPv4, takže je zde nebudu rozebírat. Nainstalovaný webový server lze po úpravě konfiguračních souborů spustit příkazem strana 74 Internetový protokol IP verze 6 # /usr/local/apache/bin/apachectl start Tím se na TCP portu 80 objeví vyčkávající démon, který bude http požadavky vyřizovat (výsledný stav je uveden v přehledu čekajících serverů na konci kapitoly). Instalaci webového serveru jsem úspěšně dokončil bez větších problémů. Pokud by bylo potřeba na IPv6 zprovoznit bezpečnou webovou komunikaci přes protokol https, je to také možné, nicméně vzhledem k úzké vazbě SSL knihoven na IP adresy je potřeba pro IPv6 zkompilovat také tuto knihovnu. Pro web cache a proxy servery je k dispozici soubor s úpravami i pro hojně užívaný server squid. Ten jsem vzhledem k malému rozsahu sítě netestoval. Instalaci jsem ověřil pomocí grafického prohlížeče Mozilla, který je rovněž open-source projektem a IPv6 standardně podporuje. Mozilla se ukázala být prohlížečem stabilním a funkčním pro řadu mnou zkoušených IPv4 a IPv6 webů. Podporuje zadávání číselných IPv6 adres v URL a správně se dotazuje do DNS i na IPv6 adresy. Pokud má některý uzel (např. www.kame.net) jak AAAA, tak i A záznam, použije se podle standardního nastavení IPv6 adresa. Bohužel jsem neměl vhodné podmínky ke srovnání rychlosti obou protokolů, protože měření by byla zkreslena tunelem přes Freenet6 tak, že by je nešlo použít. Nemohl jsem porovnat ani rychlost grafického zobrazování lokálních stránek, protože jsem Mozillu spouštěl na počítači BSD, kde nebyla k dispozici grafická konzole, takže jsem musel pro zobrazení využít forwardování na jiný X11 server v síti (pracovní stanice s Windows 98), který není příliš dobrý (ale pro základní použití stačí). Obrázek 16: Přístup prohlížečem Mozilla na právě nainstalovaný webový server astra.ipv6 Mozilla je k dispozici ve zdrojových kódech a v přeložené formě pro většinu obvyklých platforem (včetně Microsoft Windows), takže její použití je poměrně univerzální. Nemusí mít sice plnou funkčnost například Microsoft Internet Exploreru (Mozilla je stále ve vývoji), což může být argumentem proti masovému nasazení na koncové stanice. Doufám, že budoucí verze Mozilly budou spolu s vývojem a přechodem na IPv6 stále funkčně bohatší, aby mohla být vydána stabilní verze, která by byla s Internet Explorerem srovnatelná co do rychlosti, stability a schopností. strana 75 Internetový protokol IP verze 6 Obrázek 17: Přístup webovým prohlížečem Mozilla na server www.kame.net Z dalších klientských http aplikací jsem úspěšně vyzkoušel upravené (způsobem naznačeným u kompilace serveru apache) programy lynx (textový prohlížeč) a wget (stahování souborů dle URL). Problémy jsem nezaznamenal, nicméně u těchto dvou nejde o kritické aplikace, jejichž absence by znamenala problémy. Webové služby jsou na IPv6 podporovány dle mého názoru poměrně dobře. Existence IPv6 doplňků (patchů) do profesionálního serveru Apache znamená, že jeho funkčnost z IPv4 je přenositelná také na IPv6, takže se není třeba obávat omezení. Menší nedostatky jsou v oblasti klientů, nicméně Mozilla je pro většinu platforem velmi dobrou alternativou. Nové verze Internet Exploreru již IPv6 částečně podporují (netestoval jsem z důvodu absence platformy Windows v testovací síti), takže zde bych se větších obtíží neobával. Pro uživatele bude vhodný grafický prohlížeč na IPv6 pro jejich platformu zřejmě vždy dostupný. Celkově mohu hodnotit podporu protokolu http (servery, cache, klienti) jako dobrou a již dnes použitelnou. 9.3.5. Služby vzdáleného přihlášení Další oblastí, kde je podpora IPv6 nezbytná, je vzdálené přihlášení na jiný počítač. To může mít různou podobu, která velmi závisí na konkrétní platformě. Základní variantou je terminálové přihlášení k textové konzoli, které je v nejjednodušší formě známé jako telnet. Na unixových počítačích se o tyto služby stará na serverové straně démon in.telnetd. Vzhledem k malé bezpečnosti této služby (data jsou přenášena v otevřené formě) se dnes již často využívá šifrovaného přenosu pomocí protokolu Secure Shell (SSH), na serveru jej zajišťuje démon sshd. Jak telnet, tak SSH implementace pro protokol IPv6 jsem v testovací síti vyzkoušel. Démon in.telnetd pro IPv6 je ve standardní instalaci Solarisu k dispozici, takže jsem mezi uzly ASTRA a STROM mohl zkoušet vzdálené přihlášení nativně po IPv6 (přehled o existujících spojeních lze získat příkazem # netstat -a -f inet6). Šlo o běžné terminálové připojení, na kterém jsem nezaznamenal žádné rozdíly oproti běžnému telnetu (ani jsem je neočekával). strana 76 Internetový protokol IP verze 6 Pro použití přihlášení pomocí protokolu SSH jsem zvolit volně šiřitelnou implementaci OpenSSH, která se distribuuje ve zdrojových kódech. Podporu protokolu IPv6 má již v sobě delší dobu zabudovánu, takže není potřeba zvlášť upravovat zdrojové kódy. Pro správné fungování je třeba mít nainstalovánu knihovnu OpenSSL. Překlad a instalace samotného SSH se provede těmito příkazy (s výchozím nastavením všech parametrů a adresářů): # ./configure # make # make install Konfigurační informace se dají měnit v souboru /etc/sshd_config. Po spuštění démona sshd začne tento na TCP portu 22 protokolu IPv4 i IPv6 „naslouchat“ (TCP port je ve stavu LISTEN) a je možné se přes něj při splnění všech autentizačních podmínek přihlásit do systému. Klientskou částí SSH je řádkový program ssh, jehož parametrem je uživatel a vzdálený počítač, na který se přihlašujeme. Pokud chceme při přihlašování použití protokolu IPv6 vynutit (daný server má jak IPv4, tak IPv6 adresu), lze použít parametr ssh –6 (analogicky pak ssh –4 použije pouze IPv4 rozhraní). Pokud je k danému doménovému jménu v DNS pouze A záznam nebo pouze AAAA záznam, použije se protokol odpovídající verze automaticky. Fungování vzdáleného přihlášení je i v tomto případě shodné jako na protokolu verze 4 a je bezproblémové. SSH i telnet jsou vzdálená přihlášení k textovému uživatelskému rozhraní. V rámci projektu KAME byly sestaveny i úpravy pro aplikaci vzdáleného grafického přihlášení VNC (Virtual Network Computing) mezi různými operačními systémy. Jde o úpravy (patche) k oficiálním zdrojovým kódům verze 3.3.3 daného programu. Jde opět o klient/server aplikaci, kde z klienta lze ovládat grafické rozhraní na serveru (celý desktop). Mezi počítači se přenáší se pohyby myši a stisky klávesnice v jednom směru a změny grafického výstupu v druhém směru. Záleží na každém operačním systému, jakým způsobem je grafické přihlášení řešeno (zdali se jedná o ovládání jedné pracovní plochy nebo jich lze vytvořit více). Na počítači ASTRA jsem stáhl zdrojové kódy jak oficiálního projektu, tak doporučené úpravy, aplikoval je a program úspěšně přeložil. Vzhledem k absenci grafických rozhraní na uzlech v testovací síti jsem neměl možnost aplikaci vyzkoušet v praxi (potřebuji alespoň dvě grafická rozhraní). Vzhledem k bezproblémové funkčnosti na všech platformách na IPv4 bych ovšem nečekal výraznější problémy ani zde a dle tato mého názoru užitečná aplikace by měla jít použít. 9.3.6. Služby přenosu souborů Další z věcí, kterou je nutno při používání sítě často provádět, je přenos souborů mezi dvěma uzly. K tomuto účelu lze mimo mnoha jiných použít služby FTP a SCP. První je tradiční nešifrovaná služba File Transfer Protocol (procházení vzdálených adresářů, nahrávání a stahování souborů), druhá je distribuována společně se službami SSH a slouží k šifrovanému přenosu jednotlivých souborů. Na počítačích s operačním systémem Solaris je opět IPv6 verze FTP serveru nainstalována standardně. Na počítači BSD není FTP server standardně spuštěn z bezpečnostních důvodů, ale je možné volitelně některý s dostupných IPv6 serverů stáhnout a po aplikaci IPv6 úprav přeložit (například wu-ftpd). Já jsem pro své pokusy použil standardní in.ftpd ze Solarisu. FTP klient byl standardně dostupný na všech počítačích v síti, ovládá se interaktivně. SCP je součástí instalace OpenSSH, jejíž instalaci jsem popsal v předchozí podkapitole. Serverovou částí je opět démon sshd, klientem je řádkový program scp, kterému se předají dva parametry – umístění zdrojového souboru a umístění cílového souboru (včetně identifikace lokality v síti). Opět je možné použít parametry –4 a –6 k přímé specifikaci verze IP protokolu, který se má použít. Jak FTP, tak SCP fungoval při zkouškách podle očekávání a bez jakýchkoliv problémů při procházení adresářů a přenosu malých i velkých souborů. Na službách přenosu souborů jsem také rozhodl změřit přenosové rychlosti, které jsou po jednotlivých protokolech dosažitelné. Měřil jsem na spoji mezi počítači ASTRA a BSD přes rozbočovač, od kterého byly odpojeny všechny ostatní uzly, aby nemohlo dojít k narušení měření jinými datovými toky. Použitou technologií druhé vrstvy byl Ethernet o rychlosti 10 Mbit/s poloviční duplex, přenášel jsem několikrát jeden soubor o velikosti 56 662 555 bajtů. Naměřené časy pro obě služby a obě verze protokolů jsou uvedeny v tabulce: strana 77 Internetový protokol IP verze 6 Pokus FTP verze 4 1:05:35 s (846,69 kB/s) 1. 1:06:08 s (837,30 kB/s) 2. X 3. FTP verze 6 1:06:43 s (832,99 kB/s) 1:06:50 s (832,13 kB/s) X SCP verze 4 SCP verze 6 1:50 s 1:51 s 1:49 s 1:45 s 1:44 s 1:47 s Z výsledků je zřejmé, že přenosové rychlosti jsou velmi podobné na obou verzích protokolu. U použití FTP, které bylo rychlostně omezeno shora pouze rychlostí přenosového média, je zřejmý lehký nárůst času při použití IPv6, která dle mého názoru odpovídá delším hlavičkám IPv6 paketů. MTU Ethernetu je 1500 bajtů, soubor tedy putoval přibližně v 35000 paketech, kde v IPv4 měly hlavičky velikost 20 bajtů a IPv6 hlavičky velikost 40 bajtů. 20 bajtů navíc pro každý paket je pro celý přenos přibližně 700 KB dat navíc, takže přenos v IPv6 by měl trvat průměrně o necelou jednu sekundu déle než v IPv4. Tomu se naměřené časy blíží, musím ovšem podotknout, že kolísání rychlosti při přenosech mohly ovlivnit i jiné skutečnosti (kolize rámců apod.), kterých by ovšem nemělo být mnoho. Z výsledků SCP služeb mě samotného udivilo výrazné prvenství šifrovaného přenosu po IPv6 o 5 sekund. Tyto rychlosti již nejsou ovlivněny rychlostí přenosového spoje, ale výkonností CPU obou uzlů, se kterou jsou schopny šifrovat a dešifrovat přenášená data. Vliv nárůstu hlaviček IPv6 protokolu je zde tedy zanedbatelný a rozdíl v rychlostech si lze vysvětlovat například rozdílným použitým mechanismem šifrování, který mezi sebou uzly dojednaly. Podrobnější příčiny této neshody bohužel nejsem schopen zjistit, mohlo jít i o náhodné skutečnosti, které IPv4/6 přenosy ovlivnily. Z hlediska funkčnosti jsou pro IPv6 bez problémů dostupné základní služby přenosu souborů (SSH i FTP) a to jak serverové, tak klientské implementace. Z hlediska výkonu je při přenosu po přímém spoji bez šifrování znát drobný rozdíl v rychlosti způsobený (dle mého názoru) větší velikostí hlaviček v IPv6, který je ale pro uživatelský komfort téměř neznatelný. Při přenosech s použitím šifrování velmi záleží na výkonu šifrovacích programových rutin a obou koncových uzlů, takže se pak hlavičkový rozdíl dle mých měření vůbec neprojevil (a naopak se projevily vlivy jiné). Dá se očekávat, že při průchodu složitější topologií sítě (směrovače, tunely, souběh s jinými daty) se rozdíl mezi verzemi obou protokolů smaže také a z tohoto důvodu není třeba brát delší hlavičku IPv6 jako nevýhodu - v provozu se rozdíl nepozná. 9.3.7. Poštovní služby Velmi důležitou službou je také přenos elektronické pošty. V Internetu se pro tyto účely používá protokol SMTP, pomocí kterého si servery posílají dopisy mezi sebou. Při implementaci poštovních služeb do IPv6 sítě je potřeba v každém případě zavést aplikační bránu, která bude schopna výměny pošty s poštovními systémy v IPv4 síti. Důvodem je zachování celistvosti poštovního systému pro uživatele. V rámci sítě VŠE existuje řada poštovních serverů, na kterých mají uživatelé své poštovní schránky. Ty se při požadavku o komunikaci s poštovními servery mimo VŠE obrací na centrální poštovní server vse.vse.cz, přes který odchází přes něj veškerá pošta do venkovních sítí a přichází na něj veškerá pošta zvenku. Doručování na lokální servery se pak děje podle nastavené tabulky poštovních serverů. Tato konfigurace je vhodná pro zapojování jak poštovních serverů, které jsou finálními z hlediska cesty pošty, tak pro zapojování různých poštovních bran, které přeposílají poštu jinam. Brány mohou fungovat jako filtrovací (například antivirový systém) nebo jako prostředník mezi dvěma různými sítěmi (například aplikační překladač z IPv4 do IPv6). Způsoby zapojení IPv6 sítě do poštovních služeb jsou v zásadě dva – s použitím aplikační brány jako prostředníka nebo s pomocí IPv6 rozhraní přímo na vse.vse.cz. První způsob je následující. Dejme tomu, že v IPv6 síti budou někdy v budoucnu dva poštovní servery (A a B), z nichž pouze jeden (A) bude mít přístup do IPv4 sítě a že centrální mailserver vse.vse.cz bude fungovat pouze na IPv4. Server B bude komunikovat pouze po IPv6 protokolu. Aby mohla být celosvětová pošta funkční na všech uzlech, je nutné nastavit servery takto: - B: výchozí cesta pro veškerou nelokální poštu je server A - A: výchozí cesta pro veškerou nelokální poštu je server vse.vse.cz s výjimkou pošty, která směřuje přímo na server B strana 78 Internetový protokol IP verze 6 - vse.vse.cz: transportní tabulka ukazuje, že veškerá pošta na servery A a B je posílána na server A Poštovní server A vedle pošty po své koncové uživatele je zároveň bránou pro doručování na uzel B (a obecně jakýkoliv další poštovní uzel v IPv6 síti) a pro veškerou odchozí poštu celé IPv6 sítě. Nevýhodu tohoto způsobu spatřuji ve vytváření dalších poštovních podsystémů a tříštění jednotné a jednoúrovňové sítě do komplikovanější hierarchie (vse.vse.cz by přestalo být skutečně centrálním uzlem pro veškerou poštu), která by byla náročná na konfiguraci a správu. Nicméně by mohlo být vhodné v počáteční fázi implementace IPv6 služeb, protože vse.vse.cz nemusí mít pro IPv6 žádnou podporu a nebylo by třeba (s výjimkou transportní tabulky) jeho konfiguraci měnit. Druhý způsob je koncepčně správnější, vyžaduje ale instalaci dvojího protokolu na vse.vse.cz. To by pak bylo dále centrálním uzlem, z nějž by byly dostupné všechny poštovní servery, ať již IPv4 nebo IPv6. Dopisy po obou protokolech by na něj přicházely po příslušném rozhraní. Na základě dotazu do DNS nebo adresy v transportní tabulce by se podle typu adresy dopis poslal buď na IPv4 server nebo na IPv6 server. Řešení by nevyžadovalo explicitní konfiguraci IPv6 poštovní sítě ani úpravu v transportní tabulce na vse.vse.cz. V počáteční fázi (dokud bude školní IPv6 síť malá a špatně geograficky dostupná) by mohlo být IPv6 rozhraní řešeno jako tunel do nativní sítě. Ten by bylo možné realizovat již dnes (operační systém je Sun Solaris 7), například do zkušební sítě. Vzhledem k důležitosti serveru vse.vse.cz pro celou síť VŠE a možným problémům při konfiguraci tunelu a nového rozhraní jsem tento pokus neprovedl a naznačil jej pouze v teoretické rovině. Konfigurace nového rozhraní by byla velkým zásahem do provozního serveru VŠE (nutná instalace IPv6 doplňku - patche do jádra systému) ve správě outsourcingové firmy a možný výpadek doručování pošty by mohl být velikou komplikací pro skutečný provoz školy. Dosahem by tato operace výrazně přesáhla hranice mé testovací sítě, čemuž jsem se chtěl vyhnout. Z hlediska software je možné jako SMTP server na IPv6 protokol použít standardní program sendmail v zásadě pro libovolnou platformu. V Solarisu 8 je k dispozici ihned po instalaci, což jsem ověřil posláním dopisu pomocí IPv6 programu telnet na TCP port 25. Pro BSD díky úpravám projektu KAME existuje sendmail standardně také. Sendmail je distribuován je ve zdrojových kódech, na které je potřeba aplikovat diferenční soubory pro verzi 6 a výsledné programy přeložit kompilátorem. Stejný způsob distribuce a instalace je použit i pro nyní populární SMTP server postfix autora Wietse Venemy, který pro svou snažší konfigurovatelnost a dobrý výkon na poštovních serverech stále častěji nahrazuje sendmail. Posílání pošty z testovací IPv6 sítě ani jejímu příjmu tamtéž tedy v zásadě nic nebrání. Pro úplný provoz na VŠE je potřeba zajistit přiřazení IPv6 rozhraní počítači vse.vse.cz, správné zavedení IPv6 adresy do DNS vedle té stávající a případnou úpravu MX záznamu v DNS tak, aby dotazující servery dostaly adresy ve správné verzi protokolu (dle mého názoru by toto mělo fungovat automaticky). Implementace SMTP serverů jsou k dispozici (alespoň pro unixové systémy) stejně kvalitní, jako v IPv4 světě, takže o funkčnost není třeba mít obavy ani v současné době. 9.4. Shrnutí a závěr testování 9.4.1. Zhodnocení provozu uzlů Při testování se většina zkoušených mechanismů ukázala jako funkční podle očekávání a deklarace výrobce. Bezproblémový byl přenos IPv6 paketů po Ethernetu a jeho nativní koexistence s protokolem IPv4 na síťových prvcích první a druhé vrstvy. Provoz obou protokolů probíhal bez narušení druhého. Podpora v testovaných operačních systémech se ukázala jako reálně použitelná, snadno konfigurovatelná a s potřebnými doprovodnými vazbami na jiné části operačního systému. Na obou systémech (BSD a Solaris) se dalo s IPv6 rozhraními pracovat analogickým způsobem jako s IPv4 včetně základní konfiguračních příkazů jako netstat, route, ifconfig a dalších. Jako velmi snadné se ukázalo být vytvoření tunelu po IPv4 infrastruktuře. U počítače BSD jsem si potvrdil informace o velmi kvalitní implementaci projektu KAME, z níž jsem ani neměl možnost řadu vlastností vyzkoušet (např. mobilitu nebo kvalitu služby). U obou Solarisů jsem původně očekával podporu jen základní, ale ukázala se být širší a velmi snadno ji šlo rozšiřovat přenášením dalších aplikací projektu KAME a překladem na tuto platformu (webový server strana 79 Internetový protokol IP verze 6 apache). Podle výrobců dalších IPv6 síťových produktů (například směrovacího software Zebra) je Solaris také podporován, takže s doplňkovými službami by měly být problémy pouze týkající se přenosu na jinou platformu. Nativní podpora přímo v jádře základní instalace je samozřejmě lepší a v tomto ohledu má BSD navrch, proto jsem jej také použil jako výstupní bod externího tunelu a směrovač s nejsložitějším nastavením. Podpora směrování protokolem RIPng se ukázala jako fungující na všech uzlech, s malými nedostatky na systému Solaris (propagace implicitní cesty). Distribuce ostatních směrovacích informací fungovala analogicky, jako ve verzi 4. Pro směrování v malé místní síti je RIPng dostatečný, pokud bychom chtěli řídit provoz ve složitější topologii směrovačů, bylo by vhodné použít například OSPF, který však na Solarisu není výrobcem v současné verzi podporován (bylo by jej nutno přenést z jiné platformy a instalovat speciální software). Směrováni probíhalo správně i v tunelech a to jak manuálně konfigurovaných, tak automatických. Velmi dobře jsou implementovány mechanismy automatické konfigurace na obou systémech, takže si lze usnadnit práci se zapojováním koncových počítačů. Rozdělování přiděleného prefixu délky /48 na menší sítě a přidělování /64 prefixů pro jednotlivá rozhraní je snadnou záležitostí jednoho řádku v konfiguračním souboru. Stabilně fungoval i algoritmus vytváření EUI-64 části IP adresy z MAC adresy síťové karty, takže jsem tyto automaticky „vygenerované“ adresy mohl vložit jako pevné záznamy do DNS. Zatím není vyřešeno bezstavové (bez použití DHCP) vyhledání DNS serveru, takže nastavení jeho adresy na testovaných uzlech jsem provedl staticky a pouze pro IPv4 protokol (protože všechny uzly byly dvouprotokolové). Podpora základních aplikačních služeb (web, pošta, přenos souborů a vzdálené přihlášení) je nyní na vcelku dobré úrovni a zvláště v oblasti serverových služeb je funkčně srovnatelná s IPv4 implementacemi. Problémem by mohla být složitější instalace (je nutno upravovat zdrojové kódy), zatím malá podpora komerčními aplikacemi a poměrně málo uživatelsky příjemné rozhraní klientských aplikací. Existují samozřejmě výjimky (např. dobrý webový prohlížeč Mozilla), nejde ale o v současnosti masově používané aplikace (např. MS Outlook), takže uživatelé by museli při přechodu sítě na IPv6 v současné době změnit i aplikace, na které jsou zvyklí. Při zavádění poštovních služeb je potřeba dobře promyslet integraci s IPv4 poštovními servery, která bude nutná již od prvního nasazení. Přehled všech běžících TCP služeb na počítači ASTRA je uveden níže: # netstat –a –f inet6 TCP: IPv6 Local Address Remote Address Swind Send-Q Rwind Recv-Q --------------------- ----------------------- ----- ------ ----- -----*.ftp *.* 0 0 24576 0 *.telnet *.* 0 0 24576 0 *.smtp *.* 0 0 24576 0 *.22 *.* 0 0 24576 0 *.80 *.* 0 0 24576 0 State ---------LISTEN LISTEN LISTEN LISTEN LISTEN Celková funkčnost sítě splnila a v jistých ohledech i předčila mé očekávaní. Z hlediska konektivity na třetí vrstvě není s IPv6 žádný problém ani s nativními spoji, ani s tunely. Koexistence s IPv4 infrastrukturou je bezproblémová. Mnou testované implementace se ukázaly jako stabilní a dle mého názoru jsou schopné rutinního nasazení do běžné IPv6 sítě, kde mohou bez problémů trvale běžet i základní provozní služby. Je tedy možné i při použití dnešního stavu věcí sestavit jakési jádro budoucí IPv6 sítě, které může být připraveno k poskytování nativních IPv6 služeb nebo k dalšímu testování jiných platforem a v budoucnu vyvinutých implementací a aplikací. 9.4.2. Další možnosti výzkumu Další funkčnost IPv6 (mobilita, externí tunelování) by se dala ověřit při vytvoření více „ostrovů“ IPv6 sítí v různých lokalitách VŠE nebo při hlubší spolupráci s ostatními institucemi CESNETu. Pro tyto účely by bylo vhodné zřídit co nejdříve přímé tunelové propojení do nejbližšího přístupového bodu CESNETu a požádat jej o přidělení adresního prefixu, případně se trvaleji zapojit do práce výzkumné skupiny IPv6. Připojení VŠE do výzkumu i s malou testovací sítí by mohlo být vhodné, podmínkou je ovšem její trvalé zřízení a vyčlenění lidských zdrojů, prostor a případně některých síťových prvků (switche, PC směrovače). Tyto činnosti jsou mimo mé dosavadní možnosti a strana 80 Internetový protokol IP verze 6 mimo rozsah této diplomové práce. Nic ovšem nebrání tímto směrem ve výzkumu dále pokračovat a zaměřovat se na testování pokročilých vlastností IPv6 – například bezpečnosti a mobility. Ve složitějších topologiích by se také lépe otestovala stabilita a robustnost směrovacích protokolů pro velké sítě (např. OSPF). Důležité je také dále sledovat nové verze často používaných síťových aplikací, zdali již nepodporují IPv6. Pokud ano, tak jak kvalitně a v jakém rozsahu, pokud nepodporují, pak je třeba zjistit, kdy výrobce podporu plánuje. Dalším důležitým krokem zkoumání by měla být implementace stabilní překladové brány mezi IPv4 a IPv6 světem – řešení pomocí duálních protokolů není dlouhodobě únosné (zejména z důvodu potřeb IPv4 adres). Navazujícím krokem by pak mohlo být nasazení koncových uzlů, které již IPv4 nepodporují vůbec a zkoušení tunelování osamělých IPv6 uzlů mimo tyto IPv6 ostrovy. Mnou netestovaným, ale z hlediska sítě velmi významným prvkem je profesionální směrovač (Cisco, Nortel apod.). Implementace jejich operačního systému je také velmi důležitá a je nutné ji vyzkoušet. Pro směrovače firmy Cisco již existuje oficiální podpora IOSu s některými IPv6 funkcemi od verze 12.2(2)T, kterou jsem však neměl pro účely testování k dispozici, takže jsem nemohl vhodný Cisco směrovač do zkušební sítě zařadit. Po získání IPv6 verze IOSu by bylo ovšem vhodné co nejdříve otestovat i její schopnosti. Podle informací, které se mi podařilo získat, je její současná funkčnost dobrá, nicméně pouze na základní úrovni (fáze 2 dle interních specifikací Cisca) a pro páteřní sítě zatím nevhodná. V budoucnu velmi používanou platformou bude bezesporu stejně jako v současnosti operační systém Windows firmy Microsoft. Tento druh uzlu nebyl v testovací síti obsažen, protože současná podpora ze strany Microsoftu obsahuje pouze základní funkce a vyžaduje IPv4 pro své fungování (DNS), takže pro zkoušení pokročilých funkcí nebo hromadné nasazení není vhodná. Počítač s podporovanou verzí Windows by však součástí testovací sítě měl co nejdříve být, už z důvodu sledování vývoje a zlepšování podpory IPv6 v nových verzích nejrozšířenějšího operačního systému pro koncové stanice. Rozmanitost testovaných platforem je velmi důležitá. Z hlediska hardware a infrastruktury by bylo vhodné vyčlenění zvláštních počítačů pro tyto testovací účely (stačí starších nebo málo výkonných) a trvalé zřízení této testovací sítě, která by byla stále vylepšována podle aktuálního stavu vývoje implementací. Společně s růstem testovací sítě by bylo vhodné zkoušet i zcela nové služby, například mobilitu (přechod mezi podsítěmi), přenos služeb se zaručenou kvalitou a různé mechanismy zabezpečení na třetí vrstvě. Tyto vlastnosti jsem nyní netestoval z důvodu příliš jednoduché topologie sítě a absence podpory těchto funkcí na uzlech s operačním systémem Solaris. Trvalé zřízení IPv6 sítě by mělo zahrnovat také duální implementace protokolu na servery, které poskytují služby do vnějšího Internetu, případně služby, které musí využívat většina uzlů vnitřní sítě (DNS, web, http cache, SMTP, news, DHCP apod.). Nemuselo by jít nutně o instalaci nového fyzického síťového rozhraní, ale například použití manuálně konfigurovaných tunelů přes IPv4 nebo nativní připojení těchto uzlů k jednomu sdíleném IPv4/IPv6 přepínači, ke kterému by vedle IPv4 směrovače byl připojen i směrovač IPv6 paketů). Náklady na toto zdvojení by mohly být poměrně malé (instalace IPv6 doplňků do operačního systému) a možnosti použití uzlů velké (absence nutnosti instalovat další dedikované IPv6 servery s těmito službami, integrace a společná konfigurace, usnadnění správy, možnost částečně regulovat používanou verzi IP, dvojí použití jedněch dat a podobně). Měla by tak být k dispozici aktuální IPv6 síť připravená na to, až v budoucnu přijde na VŠE požadavek na IPv6 konektivitu nebo na nějakou ze služeb nového protokolu. strana 81 Internetový protokol IP verze 6 10. Nástin ostrého přechodu v síti VŠE 10.1. O této kapitole Obsahem této kapitoly je nástin aplikace přechodových mechanismů zmíněných v teoretické části na síť Vysoké školy ekonomické v Praze. Pokusil jsem se shrnout motivy, které by k přechodu mohly vést, některé důvody proti a odhad nasazených postupů. 10.2. Popis sítě Počítačová síť Vysoké školy ekonomické je jedním ze základních komunikačních kanálů a médiem pro poskytování informačních služeb. Mezi její nejdůležitější služby patří používání elektronické pošty a diskusních skupin zaměstnanci i studenty, poskytování informací z útvarů školy (pomocí webového prostředí), knihovnické služby, poskytování souborových a tiskových služeb. V poslední době se začíná rozbíhat i používání multimediálních aplikací (videokonference, vzdálená výuka) a pokročilých forem sdílení kancelářských dat (groupware, workflow). Přes počítačovou síť je provozován ekonomický a studijní informační systém školy a uživatelé mají možnost používat počítačovou síť pro vybrané vlastní vývojové, výzkumné a výukové projekty. Síť VŠE je rozčleněna do několika lokalit v Praze (Žižkov, Jižní město, Jarov, Štěpánská a další) a v Jindřichově Hradci. Pražské lokality jsou propojeny pomocí společné akademické sítě PASNET, do Jindřichova Hradce pak vede spoj sdružení CESNET. Významnou částí sítě VŠE je také připojování individuálních počítačů studentů VŠE na kolejích (lokalita Jarov a později zřejmě i Jižní město). Použitou přenosovou technologií na páteři v pražských lokalitách je ATM a Gigabitový Ethernet, který je uvažován i delším výhledu. V lokálních sítích je použita kombinace sdíleného a přepínaného Ethernetu, kaskádově od nejvyšší rychlosti po nejmenší. Ze síťových protokolů jsou celoškolsky podporovány a směrovány IPv4 a IPX, v určitých částech sítě (např. laboratoře kateder) lze najít i jiné technologie. Důležité je jak IPX (souborové servery a tiskárny systému Novell Netware), tak i IP (všechny externí informační služby, Intranet, některé souborové archívy, přístup ke vzdáleným systémům a další). U IPX se nicméně předpokládá jeho postupné opuštění a přechod na IP (Novell je schopen fungovat i na protokolu IP, možná dojde i k nahrazení systémů Novell jinou technologií). 10.3. Motivy přechodu VŠE byla vždy v přední linii akademických institucí, které zaváděly elektronické síťové služby (EARN, první IPv4 sítě apod.) a používaly je účelně pro svou práci. I když IPv6 není novinkou takového rozsahu jako ty dřívější, nemusí být implementace IPv6 ponechána až do posledních fází přechodu (kdy už budou všechny okolní sítě na IPv6 také). Naopak, může využít svého akademického a nekomerčního charakteru a nabídnout svým uživatelům IPv6 konektivitu a služby již dříve. Z výsledků získaných při počátečních fázích přechodu pak mohou čerpat i komerční instituce a konzultační firmy. O služby, které se v akademickém provozu nejlépe osvědčí, pak budou mít zájem i firmy a budou implementovány do produkčních systémů výrobních, obchodních a jiných podniků. To vše bude v souladu s posláním školy jako vzdělávací a výzkumné instituce zaměřené na ekonomii a ekonomiku. Co může IPv6 přinést škole dobrého? VŠE bude moci lépe využívat svou infrastrukturu pro poskytování služeb vzdáleného vyučování, v některých případech i na placené bázi. Bude moci nabídnout svým zaměstnancům možnost zvýšené mobility (což ocení zejména ti, kteří úzce spolupracují s praxí a externisté). Usnadní se možnost připojování individuálních uzlů (například na kolejích nebo přenosných počítačů studentů), zejména díky lepší podpoře bezpečnosti a automatické konfiguraci. Bude možné šířeji implementovat bezdrátové přístupové sítě – například v rámci jedné lokality VŠE budou moci studenti přecházet mezi přednáškovými sály a být přitom stále připojeni všemi svými přenosnými zařízeními (PDA, notebook, telefon). Ulehčí se migrace osob mezi lokalitami VŠE díky snadné registraci jednoho zařízení v různých lokalitách a vznikne stálá dostupnost dané osoby (služby) pod jednou adresou. Nezanedbatelné usnadnění bude mít protokol při správě koncových stanic, kde se usnadní automatické připojování a případné změny topologie sítě. Zlepší se bezpečnost a důvěryhodnost sítě díky podpoře šifrování a autentizace, takže se usnadní hlídání důležitých síťových zdrojů proti zneužití a citlivá data (přenosy studijní a ekonomické agendy školy) nebudou moci být odposlechnuta. Bude strana 82 Internetový protokol IP verze 6 možno rutinně nasadit přenos hlasu po datové síti (například IP telefony přímo do kanceláří) a integrovat telefonní služby. Které okolnosti by mohly přechodu bránit? Přechodem na IPv6 ovšem může škola přijít o možnost používání některých aplikací, které již nebudou autorem podporovány. Pokud půjde o aplikace klíčové, bude pro ně nutno realizovat komplikovanější přechodový mechanismus (například na bázi BIA) nebo bude nutno nákladně přejít na řešení zcela nové. Dodatečné náklady na přechod jsou asi nejvýznamnější překážkou – řada IPv4 zařízení nebude v době přechodu po skončení životnosti a bude je třeba upgradovat (pořídit jejich novou verzi), aby se prostředky do nich vložené vrátily. Rizikem je také dočasné rozdvojení jednolité sítě a například horší spolupráce po všech protokolech mezi jednotlivými lokalitami. Síť je poměrně složitá a je třeba vždy dobře předem promyslet všechny návaznosti na okolí. Přechod VŠE na IPv6 bude mít smysl samozřejmě v okamžiku, pokud na tento nový protokol začnou přecházet i ostatní sítě, zejména akademických institucí v ČR a i v zahraničí (čímž se mj. usnadní mezinárodní spolupráce). Musí být také k dispozici dostatečně stabilní implementace základních přechodových mechanismů (např. ISATAP), které by měly být standardizovány a ověřeny provozem v laboratorních sítích. To zatím není u většiny splněno. 10.4. Nástin postupu přechodu 10.4.1. Počátek Začátek přechodu sítě na IPv6 odhaduji až ve velmi vzdáleném čase. Na VŠE zcela určitě ještě dojde ke změně struktury a topologie IPv4 sítě, zejména k rozšíření přenosových kapacit páteřní sítě a nasazení nových směrovačů do lokalit, kde zatím zařízení třetí vrstvy nejsou (Jarov, Jižní Město). Při uvažování o přechodu je proto třeba vycházet z budoucího stavu. Podrobnější schéma sítě je možné nalézt například v [4]. První, spíše přípravnou fází přechodu, by mohlo být zřízení IPv4 tunelu do akademické sítě CESNET, o které předpokládám, že bude akademickým poskytovatelem internetového připojení i v budoucnu. Již nyní existuje možnost připojit se jejímu k výzkumnému projektu IPv6. IPv6 tunel může končit na směrovači v malé síti určené pro testování IPv6 implementací a aplikací pro různé operační systémy. Tato síť by neměla být určena pro běžný provoz ani přístup uživatelů, spoje by měly být IPv6 nativní. Předpokládal bych nasazení menšího směrovače Cisco pro testování operačního systému IOS této firmy, a několik malých podsítí s uzly s operačními systémy Windows (nejspíše 2000 a XP), Linux, FreeBSD, Solaris a případně i Novell (ale ten jen v případě, že bude rozhodnuto o jeho další perspektivě na VŠE). Sestavení a použití takové laboratorní sítě jsem naznačil v předchozí kapitole. 10.4.2. Pro první uživatele Ostré zavádění pro první servery a prvním uživatelům bude vycházet ze získaných zkušeností z této laboratorní sítě. Konektivita přes nový protokol může být zajištěna nativně přes Ethernet nebo automatickým tunelováním do laboratorní sítě, odkud bude provoz ven směřovat dříve vytvořeným tunelem. Analogickým způsobem bude možné připojit některé vybrané koncové stanice, podmínkou je ovšem nasazení přechodové technologie ISATAP, případně manuálních tunelů na koncových duálních uzlech. Rozhodujícím faktorem bude existence použitelných aplikací pro IPv6 sítě. Zajímavou otázkou bude připojení DNS serverů, které budou muset zůstat na IPv4 až do doby, než přejdou na nový protokol také doménové servery nejvyšší úrovně domény .cz. Pro dotazy z nových uzlů v lokální síti mohou mít tyto servery implementován i IPv6 protokol. Osobně bych velmi rád viděl připojení všech serverů, které poskytují externí služby, do obou sítí, například způsobem zmíněným v závěru předchozí kapitoly o dalším rozvoji testovací sítě. Stejným způsobem je potřeba zajistit připojení důležitých interních serverů a služeb (DHCP servery, Netware systémy), protože je budou nejspíše používat uzly z obou sítí. Síť bude založena stále na IPv4 včetně hlavních aktivních prvků (směrovačů). Pokud bude připojování duálních uzlů úspěšné (a příslušná část provozu přes IPv6 skutečně půjde), bude možné začít připojovat i pouze IPv6 uzly (v IPv4 síti). Pro umožnění jejich komunikace s ostatním síťovým světem bude potřeba zprovoznit (nejspíše v laboratorní síti, ale možno i kdekoliv jinde) překladovou bránu, která bude IPv6 pakety transformovat na IPv4 provoz (nejspíše na bázi NAT/PT). Půjde o strana 83 Internetový protokol IP verze 6 mírně „krkolomné“ řešení, protože z jedné strany brány bude IPv4 Internet a z druhé strany brány také, nicméně z vnitřní strany bude použit jen pro účely tunelování (např. ISATAP) IPv6 paketů. Může tak jít o jednoduché IPv4 zařízení s jedním rozhraním, které oddělí vnitřní a vnější překládaný IPv6 provoz, případně na něm bude zřízen IPv6 tunel do zkušební sítě. Použití brány bude v nějaké formě nezbytné. 10.4.3. Přechod celých podsítí Jak jsem již naznačil, v síti VŠE budou přecházet jen některé uzly v různých IPv4 podsítích. Tento stav je možné ponechat po nějakou dobu, dokud bude administrace dvojí infrastruktury zvládnutelná. Z hlediska správy je samozřejmě lepší přecházet na nový protokol po větších částech sítě. Pokud bude v nějaké části sítě dostatek IPv6 uzlů (které budou provozuschopné – budou pro ně existovat síťové aplikace), bude se moci začít uvažovat o vypuštění IPv4 vrstvy a nahrazení zbylých IPv4 počítačů IPv6 implementacemi. To by znamenalo instalaci duálního protokolu na místně příslušný směrovač tak, aby některá rozhraní mohl mít na IPv4 a jiná na IPv6. S vnějším IPv6 světem se bude dorozumívat přes ISATAP do laboratorní sítě nebo manuálně nakonfigurovaným tunelem. Pokud bude takovýchto IPv6 ostrovů více, mohou se jejich hraniční směrovače mezi sebou dorozumívat pomocí 6to4 automatických tunelů a výstupní bod do externího IPv6 Internetu bude opět v laboratorní síti. Podmínkou je existence síťových prvků druhé vrstvy, kterým nevadí absence IPv4 konektivity (např. jejich administrační rozhraní je dosažitelné i po IPv6) Jakmile se dostane implementace IPv6 na některý ze směrovačů, je možné uvažovat o přenesení koncového bodu tunelu do Internetu ze zkušební sítě na něj. Testovací síť tak ztratí na své důležitosti jako tranzitní a stane se z ní jen další nativní IPv6 ostrov. Směrovač v ní do té doby použitý bude možné přesunout jinam. Pokud bude vývoj okolních sítí podobný síti VŠE (například v rámci pražské akademické sítě PASNET dojde také ke stavbě IPv6 ostrovů), bude možné využít služeb automatického tunelování 6to4 mezi těmito sítěmi (pokud budou mít tyto sítě přidělený celosvětový 6to4 prefix začínající 2002::/16). Automatické tunely budou vytvářeny mezi směrovači na okrajích těchto sítí. Bude li koncept 6to4 celosvětově životaschopný, nic by nemělo bránit postupnému opouštění manuálně konfigurovaných tunelů a používání tunel serverů. Konektivita by mohla být zajišťována automaticky po IPv4 infrastruktuře do nejbližšího dalšího propojovacího 6to4 bodu a manuální tunel by byl jen záložním spojením. 10.4.4. Přechod celých lokalit Postupem času a hlavně díky dostupnosti IPv6 aplikací by mohly některé lokality přejít na IPv6 zcela. Tím by mohlo dojít i převedení některých páteřních spojů (např. spojení lokalit) na nativní IPv6, zrušení IPv4 implementace na dotčeném směrovači a celkovému zvětšení ostrova s IPv6 uzly. Nicméně někde poblíž výstupního místa ze sítě by stále musela existovat překladová IPv4 brána, v pozdější fázi přechodu už se dvěma síťovými rozhraními – s jedním do zbytku IPv4 sítě a s druhým již přímo nativním IPv6. Vzhledem k nezávislosti lokalit by bylo vhodné, aby takováto překladová brána existovala v každé z nich, například párově k výstupnímu směrovači každé lokality a úplně nejlépe integrovaná v něm. Vzhledem k nákladnosti pořízení profesionálních směrovačů bych předpokládal v každé lokalitě nasazení jen jednoho výstupního směrovače, který bude schopen komunikovat po obou protokolech a zároveň vykonávat práci překladové brány. Variantně by mohl být nasazen vedle IPv4 směrovače jako IPv6 směrovač běžný počítač s nainstalovanou stabilní implementací směrovacího software (např. FreeBSD/KAME). Tím by se mohl ponechat stávající IPv4 směrovač delší dobu beze změny – náklady na nový software by se přesunuly na pozdější dobu a výpočetně by se oba protokoly oddělily, což by vedlo k větší odolnosti přechodového řešení. K vytvoření velké IPv6 sítě v rámci VŠE ve více lokalitách dojde zřejmě až ke konci přechodu, a to zřejmě nejdříve v relaci Žižkov-Jarov (mimo PASNET). Pokud bude v metropolitní síti PASNET k dispozici duální IP implementace (a já očekávám že zde bude k dispozici velmi časně), nemělo by být problémem ani připojení dalších lokalit (Jižní Město, Štěpánská) přímo přes IPv6. Přechod páteřních sítí bude až závěrečnou záležitostí – koncový uživatel změny nepozná a rozdíl bude v jen strana 84 Internetový protokol IP verze 6 podílu přenášených režijních dat (tunelů). Dojde k němu až v okamžiku, kdy se správci budou většiny svých IPv4 prvků zbavovat pro jejich nepotřebnost a zjednodušovat si práci s údržbou infrastruktury. Některé služby by měly zůstat duální nebo s blízkostí překladové brány až do konce přechodu, zejména DNS, poštovní a webový server (externí služby), aby byly dostupné v případě výpadku jedné z implementací. VŠE tedy bude muset mít jak IPv6, tak i IPv4 přípojku po celou dobu přechodu. Analogicky se tedy bude muset chovat i poskytovatel připojení VŠE - CESNET jako poskytovatel IP konektivity a PASNET jako poskytovatel části infrastruktury. Očekávám, že v první fázi bude existovat již zmíněný IPv6 tunel nad IPv4 infrastrukturou, poté může existovat v PASNETu a CESNETu duální implementace a nakonec půjde o IPv4 tunely nad IPv6 infrastrukturou. 10.4.5. Dokončení Od vzniku prvního IPv6 uzlu, který nebude původní protokol znát, bude muset existovat překladová brána mezi IPv4 a IPv6 světem – nejdříve postupně v každé významnější lokalitě, odkud půjde směrovat IPv4 a IPv6 provoz, s pozdějším propojováním IPv6 sítí bude stačit jejich počet menší (měly by být integrované s hraničním duálním směrovačem). V závěrečné fázi přechodu by mohla stačit jedna překladová brána pro celý PASNET, resp. CESNET. Tyto brány budou muset existovat až do úplného zmizení všech IPv4 serverových služeb v Internetu. Po celou dobu přechodu budou muset zůstat bez narušení další síťové služby a protokoly, které mají zůstat nedotčeny (např. IPX/SPX, pokud v té době ještě bude na VŠE používán) a k výpadkům dotčených služeb by mělo docházet jen po čas nutné údržby, implementace a instalace do síťových prvků – přechodové mechanismy toto umožňují. IPv6 služby se by měly být vytvářeny podle aktuálních možností organizace, sítě a jejího správce jako negarantovaná služba vedle stále běžícího IPv4 a v případě ověření stability v praxi by měly být předány uživatelům do trvalého užívání. Nutné výpadky je třeba plánovat do nevytížených časů (víkendy, přestávky mezi semestry, prázdniny apod.). 10.4.6. Časový plán Časový interval je v tuto chvíli velmi nejistý. Orientačně by mohlo být - Testovací síť a upgrade DNS serveru: ihned - Duální protokol na vybrané koncové stanice mimo testovací síť: cca 0,5-1 rok poté - Nativní IPv6 protokol na vybrané stanice + instalace překladačů (NAT/PT): cca 1 rok poté - Vytváření nativních IPv6 podsítí, vytváření duálních IPv6 směrovačů: cca 2 roky poté - Automatické tunelování 6to4 mezi vnitřními a vnějšími sítěmi: cca 1 rok poté - Přechod celé lokality, případně páteřního spoje, tvorba IPv4 tunelu: cca 3 roky poté - Dokončování odstraňování IPv4 infrastruktury v lokální síti: cca 3 roky poté - Konec přechodu, odstraňování překladových bran: cca 5 let poté Celková doba se tedy blíží již výše uvedeným 15 letům. Opět bych chtěl připomenout, že odhady jsou velmi nepřesné a 15 let je v ICT příliš dlouhá doba na to, aby vše zůstalo stejné. Mnoho vnitřních a vnějších podnětů může přechod ovlivnit. Nejspíše bude potřeba připojit nové útvary školy, bude potřeba zajistit nové služby s IPv6 přímo nesouvisející, změní se topologie sítě, informační potřeby školy, představa o zajištění pracovníků a studentů výpočetní technikou (např. bezdrátové sítě) a podobně. Postup sestavený v této kapitole je pouze základním nástinem a hrubou představou, po kterých krocích a v reakci na které vnější impulsy by se mohlo přecházet. Pořadí i samotný způsob se může změnit na základě aktuálních potřeb VŠE, které nyní nejsem schopen odhadnout. Rozmyšlení přechodového plánu pro skutečné použití by také mělo být mnohem detailnější a mělo by brát v úvahu i faktory, které jsem nyní zanedbal (dokončení standardizace, finance a ekonomickou situaci školy, lidské zdroje VŠE, postoj CESNETu, možnosti připojených uživatelů – např. na kolejích a další). Vše uvedené samozřejmě platí za předpokladu, že přechod na IPv6 bude celosvětový a přecházet budou i ostatní sítě. strana 85 Internetový protokol IP verze 6 11. Shrnutí obsahu práce 11.1. O této kapitole Tato kapitola celkovým zhodnocením celé diplomové práce. Shrnuji v ní v několika kratších sekcích její celý obsah, teoretickou a praktickou část. Důraz je kladen na výsledky, ke kterým jsem dospěl a můj vlastní přínos k řešené problematice. Závěrem se zamýšlím nad využitelností zjištěných výsledků a náměty na další řešení oblasti přechodu na nový internetový protokol. 11.2. Shrnutí výsledků z teoretické části 11.2.1. Proč vznikl IPv6 Návrhy nových protokolů na bázi IP začaly vznikat na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století jako vylepšené alternativy k protokolu IPv4. Hlavním důvodem bylo přidat k původnímu IP další doplňkové funkce a zvětšit adresní rozsah ze stávajících 32 bitů. V průběhu 90. let v souvislosti s exponenciálním nárůstem uživatelů Internetu začaly stále více na povrch vystupovat problémy původní verze protokolu a nějaké řešení bylo a je stále naléhavější. Mezi nejvýznamnější potíže patří nedostatek volných adres pro přidělení novým uzlům, rostoucí počet záznamů ve směrovacích tabulkách páteřních směrovačů, slabá podpora bezpečnosti, mulitcastových přenosů, mobilních zařízení a přenosových služeb se zajištěnou kvalitou. Každý z problémů lze řešit více způsoby, obecně jsou řešení dvě – jako doplněk ke stávajícímu řešení nebo zcela nově, od čistého stolu. Jednodušší řešení je funkce doplňovat, tento způsob však má jistá omezení a není možné vždy dosáhnout takové kvality a robustnosti, jako u kompletního přepracování protokolu. To je zase náročnější na implementaci a zavedení po světě – zpětnou kompatibilitu lze zachovat jen obtížně a zavedení na všech místech najednou je skoro nemožné. V současné době (od roku 1998 do 2002) jsou problémy IPv4 řešeny doplňkovými metodami s paralelním vedlejším vývojem nového protokolu jako zcela nového řešení. Na nedostatek IPv4 adres se podařilo nasadit metody beztřídních sítí (CIDR) a překladu adres (NAT), kvalitu služeb se snaží řešit rezervační protokoly (RSVP) a Differentiated & Integrated Services, bezpečnost IPSec, mobilitu Mobile IP a multicast speciální směrovací protokoly (PIM) se speciálními rozsahy IPv4 adres. Nejde ovšem o řešení ideální – řada z nich není v IPv4 povinná, takže je není možné využít v každém místě a po celé přenosové trase (což je například u kvality přenosu nevýhoda podstatná), takže jejich implementace a nasazení vyžaduje velké úsilí a je pak k dispozici jen některým uzlům. Překladu adres (NAT) zase omezuje vzájemnou konektivitu libovolných dvou uzlů v Internetu, porušuje princip oddělených vrstev a ruší bezstavovost IP, takže není použitelný univerzálně a je třeba jej speciálně konfigurovat. NAT je asi největším trnem v oku zastáncům původního „čistého“ Internetu a velkým argumentem pro úplně nové řešení – nelze donekonečna doplňovat nestandardní postupy a obcházet systémové nedostatky záplatami, na které je potřeba dávat pozor a tvoří další (sice menší) problémy. S očekávaným nárůstem počtu připojených uzlů (pokračování exponenciálního trendu zejména díky drobným a mobilním zařízením) by již NAT zřejmě nestačil adresně, ani svými možnostmi služeb (dvě zařízení za překladovými bránami by se nedomluvila, což by omezilo například telefonování, využití herních a dalších výměnných peer-to-peer aplikací). Stále více faktorů se tedy přidává při volbě o řešeních na misku vah novému protokolu s integrovanými řešeními. Rozsah adresního prostoru lze koncepčně nejsprávněji změnit jen novým rozvržením místa v hlavičce, čímž ovšem nebude zachována zpětná kompatibilita se stávajícím Internetem. A pokud už je nutné přecházet na něco nového, proč už do toho rovnou nezahrnout i další požadované vlastnosti. Z těchto idejí vychází i tvůrci nového řešení, které posléze vykrystalizovalo do formy IPv6. Dle mého názoru je volba zcela nového řešení bez respektování předchozích nedokonalostí správná. Nějakou dobu by sice bylo možné (a asi i bude nutné) nastavovat funkčnost IPv4 pomocí doplňků a nesystémových řešení, ovšem nelze takto vydržet věčně. V nějakém časové okamžiku by se stejně muselo k důslednějšímu řešení přistoupit – ne nutně k IPv6, ale k nějakému určitě. A čím dříve bude takový standard včetně mechanismu přechodu navržen, tím lépe. strana 86 Internetový protokol IP verze 6 11.2.2. Nejvýznamnější vlastnosti IPv6 řeší výše uvedené problémy v dlouhodobém výhledu tak, aby mělo řešení šanci na dlouhý život. Rozsah adres byl zvýšen na 128 bitů, což by bez rozdělení do podsítí znamenalo možnost připojit až téměř neuvěřitelných 3,4*10^38 koncových uzlů a nikdy už by nemělo dojít k jejich nedostatku. Byly specifikovány mechanismy pro jejich členění, přidělování poskytovatelům různé úrovně a agregaci tak, aby byla práce se směrovacími informacemi co nejjednodušší. Byly stanoveny nové druhy adres (unicast, anycast, multicast), které lépe odpovídají nejčastějším požadavkům na druh směrování v Internetu. Byly vyčleněny tři základní skupiny adres dle rozsahu a platnosti – globální (platné po celém světě), lokalitně místní (platné v rámci jedné organizace nebo její části) a spojově místní (platné na daném fyzickém médiu). Adresa se nově zapisuje jako osm čtveřic šestnáctkových čísel oddělených dvojtečkami postupně od nejobecnějšího prefixu až po identifikaci síťového rozhraní na konci (tedy napřklad 7812:AB36:CD45:EF96:1234:DCBA:5678:EFGH). Směrování bude beztřídní, pouze na základě aktuální masky podsítě (délky prefixu) daného spoje. Pro usnadnění konfigurace síťových uzlů byl v protokolu navržen mechanismus automatického objevování sousedů a bezstavové konfigurace, která umožňuje uzlu sestavit si nutné komunikační informace z ohlášení směrovacích informací po síti, případně na vlastní žádost od směrovače. Zachována zůstala i možnost konfigurace pomocí vyhrazeného serveru na bázi nové verze DHCP. Všem těmto mechanismům napomáhá vylepšený řídící protokol ICMPv6. Paket má v nové verzi hlavičku pevné délky. Doplňující informace k jednotlivým paketům je možné uvést v doplňujících hlavičkách, které se řetězí mezi základní hlavičku a přenášená data paketu v pořadí důležitosti pro mezilehlé směrovače. Mezi doplňkové hlavičky patří směrovací (slouží k podpoře směrování přes vybrané mezilehlé uzly), autentizační, šifrovací (k podpoře bezpečnosti), fragmentovací (pro sestavování rozdělených paketů) a speciální pro předávání parametrů směrovačům po cestě. Pro implementaci bezpečnosti byl přidán v IPv6 mechanismus IPSec, známým už z IPv4, nicméně v novém protokolu musí být povinně. Má dvě základní metody použití – autentizace (ověřuje odesílatele a integritu paketu, nicméně nechrání proti odposlechu dat) a šifrování (převádí data do formy čitelné pouze oprávněným příjemcem). Pro zajištění přenosových služeb se zajištěnou kvalitou byla přidána povinnost implementovat Differentiated a Integrated Services, opět již navržených pro prostředí IPv4. Jde o možnost dělit pakety na směrovačích do různě prioritních front a tím zajistit některým službám rychlejší zpracování na úkor jiných. Ve spolupráci s rezervací přenosového pásma na přenosové cestě a značkováním datových toků (například příslušejícímu k jednomu multimediálnímu přenosu) by mělo být možné garantovat zajištěné služby i přímo mezi koncovými uzly, ať jsou kdekoliv. Garantované služby by se tak nemusely zajišťovat s pomocí zařízení 2. vrstvy (např. ATM) nebo „silově“ fyzickým zvyšováním přenosových kapacit linek. Mobilita přináší do IP světa možnost pro libovolný uzel přesouvat se mezi různými podsítěmi bez přerušení aktuálních přenosů a dostupnost pod jedinou a stálou IP adresou. V cizích sítích musí pro zajištění správného směrování dostat cestovatel dočasně přidělenu cestovní adresu, nicméně jeho domácí je stále platná. Základními prvky systému jsou domácí agent (home agent, HA), který má přehled o cestujících uzlech své sítě, a mobilní agent (mobile agent, MA), což je vlastní cestovatel. Ten se s dočasně přidělenou cestovní adresou ohlásí domácímu agentu, který v domácí síti hlídá příchozí pakety na domácí adresu odcestovalého uzlu a přesměrovává je na jeho aktuální cestovní adresu. Mobilní agent ji pak sdělí původnímu odesílateli, který si ji aktualizuje a dále s cestujícím uzlem komunikuje přímo. Mobilní uzel se může přesunout mezi sítěmi různých poskytovatelů i během existujícího přenosu, který by měl v pořádku pokračovat (vytvoří se další aktualizace vazby). DNS bude vzhledem ke složitosti IPv6 adres povinnou službou. Stávající hierarchický systém domén zůstal zachován a každé jméno bude moci mít buď IPv4, IPv6 nebo obě adresy současně (A záznam, AAAA (A6) záznam). Reverzní dotazy PTR („znám číselnou adresu a chci znát jméno“) budou řešeny pomoci dotazů do domény IP6.ARPA, analogicky jako v IPv4 funguje doména INADDR.ARPA. Nové vlastnosti jsou velmi lákavé a řeší mnoho současných neduhů. Dle mého názoru byly jako nové přidány správně jen ty funkce, které potenciálně bude využívat většina aplikací, aniž by došlo k neodpovídajícímu nárůstu náročnosti implementace a zpracování na směrovačích. Jistě, protokol je o něco bohatší a složitější co do funkčnosti, nicméně při návrhu byla uvažována i optimalizace strana 87 Internetový protokol IP verze 6 z hlediska rychlosti zpracování paketu a pro dnešní výkonné systémy by neměl vznikat větší problém. Navíc bude možno zjednodušit práci tvůrcům aplikací, což urychlí jejich vývoj. Pokud budou všechny implementace důsledné v dodržování standardů, může zde vzniknout velmi mocná síťová infrastruktura. 11.2.3. Soužití s IPv4 a přechod na novou verzi Protože není možné na nový protokol přejít najednou všude na světě, byla stanovena řada mechanismů, které umožní oběma protokolům existovat po určitý čas společně při zajištění vzájemné konektivity. Základem je duální protokol, neboli implementace obou verzí společně na jediném uzlu. Aplikace pak využije ten protokolový zásobník, který umí, a ten pak komunikuje s dalšími síťovými zařízeními (na jednom fyzickém spoji může existovat i IPv4 a IPv6 síť bez problémů dohromady). Vzhledem k vyčerpávání IP adres však takto nepůjde zajistit celý přechod. Dalšími způsoby jsou různé varianty tunelování paketů – propojování dvou oddělených ostrovů sítí, které umí komunikovat stejným protokolem, ale mezi nimi leží infrastruktura opačné verze. Ta se v takovém případě použije jako pseudo-spojová vrstva (nakonfiguruje se v ní začátek a konec tunelu a cesta mezi nimi je pro „ostrovní“ protokol neviditelná, pakety jsou zapouzdřeny). Existují i řešení pro současné připojení IPv4 a IPv6 uzlů v jedné lokální síti s jedním směrovačem, kde dochází k automatickému tunelování po IPv4 infrastruktuře, aniž by bylo nutno na koncových uzlech implementovat duální protokol. Dalším způsobem komunikace obou světů je nasazení překladových technologií. Může jít o různé automatické překladače (speciálně vyhrazená část IPv6 adresy se použije jako IPv4 adresa, na kterou se paket směruje) nebo o vyhrazené brány, které mají rozhraní jak do IPv4, tak do IPv6 sítě a které udržují asociace mezi IPv4 a IPv6 adresami. Speciálním případem překladače je existence programátorského rozhraní (API) se „dvěma tvářemi“ - BIA, kde se rozhraní pro aplikace tváří jako jedna verze a pro síťové médium jako druhá verze protokolu. Mezi nimi dochází v koncovém uzlu k transformaci protokolových struktur z jedné verze do druhé. Překladové mechanismy se týkají jak IP, tak i řídícího protokolu ICMP. Při nasazení těchto mechanismů může dojít k částečnému omezení konektivity (aby vůbec bylo možné se dorozumět), případně k dalším nepředpokládaným problémům (výkonnost, stabilita, nutné aplikační brány). Z určitého pohledu se může zdát, že problémy z IPv4 (NAT, overhead tunelovacích mechanismů) byly přeneseny i do nové verze a že se tedy mnoho nezlepší. Ovšem není tomu tak – jde jen o dočasné řešení (vůbec by nemuselo být, pokud by šlo přejít na IPv6 skokově) a bude použito dle aktuální potřeby a stavu přechodu v dané síti. Mým názorem je, že přechodové mechanismy byly navrženy dobře a v dostatečné rozmanitosti (každý správce si vybere ty, které jeho síti „sedí“ nejlépe), aby splnily cíl dlouhé koexistence obou verzí, kterému se Internet bezesporu nevyhne. 11.2.4. Implementace a použití ve světě dnes Dnešní stav použití a implementací by u někoho mohl vyvolat skepsi z malé a nekvalitní podpory výrobci a velmi okrajového použití protokolu. Současný stav skutečně není situací, ve které by mohla začít masová implementace nové verze a hromadné komerční využívání služeb protokolu. Nicméně jde o velmi ranou fázi, kdy se implementace pro jednotlivé operační systémy a síťové prvky teprve tvoří a odlaďují a provoz má charakter laboratorního a zkušebního. Je patrný stálý pokrok při vývoji a zavádění nových funkcí na další platformy a při rozšiřování sítí, kde je IPv6 konektivita dostupná i koncovým uživatelům. Z operačních systémů mají nejkvalitnější podporu BSD unixy (open-sourcový projekt KAME), ostatní unixové platformy (mj. Solaris, Linux, AIX, HP-UX a další) jsou mírně pozadu - chybí některé funkce nebo nejsou stabilní. Nicméně díky otevřenosti projektu KAME lze přenést některé funkce a aplikace i na tyto platformy a rozběhnout zkušební duální provoz. Na platformě Windows podporuje firma Microsoft základními funkcemi systémy Windows 2000 a Windows XP. O nativní podpoře Windows95/98/ME se neuvažuje, zde je třeba využít produkty dalších stran (např. Trumpet Winsock). Na směrovačích uvažuje o podpoře většina výrobců, nicméně jde o velmi ranou fázi podpory. Asi nejdále je firma Ericsson/Telebit, z velkých výrobců začíná s podporou Nortel Networks a plán vývoje nových verzí má i Cisco Systems, který víceméně dodržuje (od verze 12.2.T je IPv6 podporován oficiálně). Implementace nových funkcí (mobilita aj.) nebo komplikovanějších strana 88 Internetový protokol IP verze 6 směrovacích protokolů je zatím dobře rozvinutá jen v KAME, u ostatních platforem je třeba přijmout určité omezení funkčnosti. Nicméně vývoj postupuje stále dál a jsou vydávány nové verze. Podpora aplikacemi je v současné době pochopitelně velmi slabá, protože mimo laboratorní sítě po nich není poptávka. Úprava aplikací na nový protokol je součástí už zmíněného projektu KAME (Apache, BIND, postfix, squid, sendmail a jiné), tvůrci některých aplikací berou přizpůsobení svého produktu na verzi 6 jako prestižní záležitost (Mozilla, OpenSSH), takže lze s určitými omezeními sestavit i použitelnou pracovní stanici (jejíž funkčnost by zahrnovala surfování po Internetu, vzdálený přístup k jiným systémům, posílání a příjem pošty a stahování souborů). Na běžné kancelářské použití v podniku ovšem nejsou aplikace zatím připraveny, jejich použití je spíše testovací. IPv6 je dnes záležitostí pokusných a akademických sítí (např. 6BONE, 6NET, Internet2/Abilene v ČR pak CESNET). Přidělování provozních rozsahů IPv6 sítí autoritami Internetu (např. RIPE NCC) již sice funguje, nicméně komerční poskytování nemá zdaleka globální charakter. Nativní připojení jsou spíše ojedinělá, obvyklejším způsobem připojování dalších IPv6 uzlů jsou nějaké formy tunelování. Tak se mohou do IPv6 sítě připojit zdarma i koncoví uživatelé (pomocí konfiguračních a tunelovacích serverů). Podpora IPv6 ze strany větších světových poskytovatelů je postupně ohlašována a snad bude v budoucích letech i naplňována. Dnešní stav není dle mého názoru příliš podstatný pro určení budoucího úspěchu IPv6. Důležitý je vývoj v porovnání s předchozím obdobím, který nabírá na rychlosti. Stále více rozhodujících subjektů je o IPv6 jako o budoucím řešení přesvědčeno a implementuje ho ve stále kvalitnějších provedeních. Nasazení do komerčního provozu může přijít až na těchto základech, které jsou nyní testovány a nasazovány v laboratorních, akademických a jiných zkušebních sítích. Ke zkoušení IPv6 se může přidat prakticky kdokoli, kdo je vybaven znalostmi a potřebnou technikou. A čím více lidí bude IPv6 znát a považovat jej za vhodné řešení, tím lépe se bude ve světě šířit a tím lépe se budou řešit stávající problémy IPv4. 11.2.5. Ekonomické aspekty Nový protokol se v praxi může uplatnit v mnoha oblastech. Mimo nahrazení IPv4 najdou nové vlastnosti využití například v sítích mobilních telefonních operátorů (u nichž se v souvislosti s třetí generací mobilních sítí čeká výrazný nárůst poptávky po datových přenosech a službách typu „alwayson“). Ti budou potřebovat nové adresy pro označování svých zařízení a částečně i podporu mobility pro větší stabilitu datových přenosů. S výhodou bude možno využívat multimediální aplikace s přenosem zvuku a obrazu v reálném čase (díky podpoře kvality služby), například v zábavním průmyslu. Prostředí síťové vrstvy bude o něco bezpečnější, což bude k dobru zejména elektronickému obchodu a ku podpoře tvorby virtuálních privátních sítí přes veřejný Internet. Bude možno připojovat a přímo adresovat řadu drobných zařízení (např. spotřební elektroniku, navigační systémy automobilů) a uspíšit konvergenci přenosových médií (např. pro telefonní přenosy). Díky společné síťové infrastruktuře se usnadní práce dalším zprostředkovatelům a poskytovatelům sofistikovanějších síťových služeb, například Application Service Providerům (ASP). Velké úsilí musí být věnováno hledání a implementaci různých přechodových mechanismů, protože na nich bude velmi záležet, zda bude mít nový protokol úspěch. Je také potřeba dobře zvážit předpoklady a motivy přechodu u jednotlivých subjektů, které mají se sítí co do činění (výrobci síťových prvků, správci sítí, autoři aplikací, ISP, koncoví zákazníci). Motivy musí být silné, problémem však je, že se u každého objeví v jiný čas, což komplikuje koordinaci. Mezi základní motivy patří potřeba být připojen, komunikovat na standardní bázi s ostatními, využívat nové služby a tržní příležitosti. Pokud k přechodu na IPv6 skutečně dojde, bude to velkou událostí na telekomunikačním trhu, vzdáleně porovnatelnou s přípravou přechodu na rok 2000 (problém Y2K), ale s mnoha odlišnostmi. Přechod se neodehraje najednou a v nějakém pevně stanoveném čase, takže se všichni budou moci včas připravit a neměly by vzniknout hrozivé vize (zejména v laických médiích) o možných důsledcích přechodu. To by však nemělo vést k podcenění nutnosti se s novým protokolem včas seznámit, jinak může dojít při přechodu k nepříjemným překvapením (jiná funkčnost než očekávaná, náklady na akutní konzultační služby a podobně). Bude nutné aktualizovat operační systémy směrovačů a koncových uzlů na aktuální podporované verze (pokud budou k dispozici). strana 89 Internetový protokol IP verze 6 Přímý dopad nového protokolu na ekonomiku bude těžko odhadnutelný. Protokol usnadní přístup k základním zdrojům ekonomiky (ke kterým informace také patří), takže se vliv projeví spíše zprostředkovaně (úspory nákladů firmám, snadnější a rychlejší zavádění nových služeb, dostupnější vzdělávání, uspíšení liberalizace telekomunikací a podobně). Protokol budou nejdříve zavádět poskytovatelé internetového připojení (ISP) na základě tlaku o zákazníků (například mobilních operátorů), kteří budou mít o nové služby a vlastnosti IPv6 zájem. Sami poskytovatelé se k přechodu staví mírně rezervovaně – zahraniční jej slovně podporují a částečně i nabízí, domácí o něm nemluví a odkládají jeho zavedení na delší budoucnost, až bude situace jasnější. Tlak zákazníků bude záviset na jejich individuálních potřebách a podmínkách, které budou pro každého jiné. Lze tedy očekávat sítě dlouhodobě spokojeně fungující na protokolu IPv4 a zároveň sítě, které se bez IPv6 neobejdou. Od jistého okamžiku rozšíření IPv6 („většina okolních sítí už je po přechodu“) bude výhodné přejít na novou verzi i původním sítím, takže závěr přechodu se dá očekávat zrychlený. Přechod a nasazení IPv6 má samozřejmě svá rizika a hrozby, kterým je nutno věnovat pozornost (mj. není zpětná kompatibilita, není ověřen ve skutečném provozu, některé silné subjekty jej nemusí chtít implementovat, nedostatek aplikací apod.). Pro úspěšné završení přechodu bude potřeba držet se kritických faktorů úspěchu – rychlé implementace na nejpoužívanější platformy, rychlé řešení problémů z provozu a propagace možností a výhod nového protokolu odpovědným osobám. Velkým tahounem přechodu by mohla být právě tržní příležitost – například možnost s pomocí IPv6 zvýšit významným způsobem výnosy, protože existuje velká skupina lidí ochotných platit za datové přenosy v mobilních sítích. 11.2.6. Možný úspěch? Úspěch zavedení protokolu se nedá v tuto chvíli příliš kvalifikovaně odhadnout. Jisté je, že z různých alternativ k řešení problémů IPv4 je IPv6 zatím asi nejdál, jak z hlediska návrhu a standardizace, tak z hlediska implementace a povědomí v mysli odborné veřejnosti. Zatím je spíše snaha vyčkávat, až jak situace dopadne a jaké řešení se začne více rozvíjet. V tomto období zatím dochází k aplikaci řešení na bázi IPv4, zřejmě však pouze dočasně. Pokud se budou problémy (zejména s nedostatkem adres) dále prohlubovat, bude se muset ke komplexnímu řešení přistoupit. Pak by mohl být pokrok dosažený v oblasti IPv6 velkou výhodou – buď při jeho samotné implementaci nebo při dotváření jiného protokolu na jeho bázi. Osobně si myslím, že se žádné „zázračné“ řešení na bázi IPv4 neobjeví a že jiné řešení než IPv6 na obzoru není, takže by mohl být postupně zaveden. Další zdokonalování IPv6 už by přineslo jen malé výhody za cenu komplikací a prodloužení řešení akutních problémů. Časový horizont je ovšem velkou neznámou – odhady čisté doby přechodu překračují deset let. 11.3. Shrnutí výsledků z praktické části 11.3.1. Současný stav registrace adres Mimo teoretické pasáže úvahy jsem při zpracování práce zjistil a v rámci možností otestoval aktuální stav různých záležitostí okolo IPv6. Důležitou otázkou je registrace rozsahů číselných adres, kterou bude muset provést každý zájemce o připojení své sítě do IPv6. Možností přidělení prefixu je několik, liší se typem organizace, které jsou adresy přiděleny a dostupným adresním prostorem (délkou prefixu). Páteřní poskytovatelé internetové konektivity by měli dostávat krátké prefixy (velké adresní prostory), protože budou adresovat velkou spoustu uzlů na hierarchicky nižších úrovních. Přístupoví poskytovatelé a koncové sítě by měli naopak dostávat dlouhé prefixy (menší adresní prostory), protože z nich budou adresovat pouze své sítě. Aby se adresami zbytečně neplýtvalo, byl pro tyto účely vytvořen mechanismus postupného přidělování větších rozsahů, až když zájemce splní dané podmínky a prokáže určitý stupeň (90 procent) zaplnění dříve přiděleného menšího adresního prostoru. Adresy bude tedy možné získat od poskytovatelů připojení nebo od registračních institucí typu RIPE NCC, ARIN apod. (v současnosti zatím jediná možnost). Uvažuje se o přidělování /16 rozsahů pro tranzitní a globální poskytovatele, /35 pro běžné přístupové poskytovatele a rozsahu /48 pro koncové sítě. Při tomto dělení adresního prostoru se vychází z členění částí adresy na páteřní agregační identifikátor (TLA), agregační identifikátor další úrovně (NLA) a agregační identifikátor strana 90 Internetový protokol IP verze 6 koncové sítě (SLA). Agregační identifikátory (AID) slouží ke zjednodušování směrování a sdružování cest ve směrovacích tabulkách směrovačů, které jsou vně popisované sítě. AID následují bezprostředně za sebou v první části adresy a odpovídají subjektu (agregátorovi) dané úrovně. Například do jednoho TLA o délce /16 lze agregovat všechny připojené sítě daného páteřního poskytovatele, do jednoho NLA všechny připojené koncové sítě přístupového poskytovatele a podobně. Čím se budeme v adrese posunovat dále doprava, tím detailnější informace o přiřazení adresy získáme. Každý se subjektů v připojovacím řetězci by měl mít dostatečný bitový prostor v adrese pro členění svých sítí, agregátorům všech úrovní dohromady je vyhrazeno prvních 64 bitů adresy. Vzhledem k častému používání EUI-64 identifikátoru pro označení konkrétního síťového rozhraní v adrese se nepředpokládá členění prostoru za touto 64 bitovou hranicí (půjde výhradně o záležitost místní sítě). Pro VŠE by bylo vhodné zaregistrovat svůj rozsah u organizace CESNET, který bude nejspíše poskytovatelem IPv6 konektivity pro akademické instituce i v budoucnu. CESNET je také zatím jediným českých poskytovatelem, který má k dispozici definitivní provozní rozsah (2001:0718:/35), který bude používat i do budoucna. Ostatní čeští poskytovatelé používají zatím pouze dočasné testovací rozsahy, které organizace IANA vyhradila pro zkušební použití v síti 6bone (3FFE::/16). Přidělení prefixu /48 z testovacího rozsahu sítě 6bone není problémem a dá se provést ihned, což jsem také při testech ověřil. 11.3.2. Testování v praxi Sestavením zkušební laboratorní sítě v prostorách VŠE ze třech uzlů jsem praxi ověřil funkčnost implementace IPv6 v operačních systémech FreeBSD 4.5 a Solaris 8. Ověřované skutečnosti se týkaly stability komunikace po novém protokolu, jednoduchosti konfigurace, dostupnosti základních diagnostických nástrojů, možností statického a dynamického směrování, koexistence s IPv4 infrastrukturou, tvorby tunelů a funkčnosti některých síťových služeb a uživatelských aplikací. Testování v některých ohledech i předčilo moje očekávání o současných možnostech IPv6, protože laboratorní provoz, včetně připojení do externího IPv6 Internetu tunelem sítě Freenet6, byl až na malé potíže bezproblémový. Při zkoušení jsem k vložení IPv6 adres do DNS použil primární jmenný server školy, který tvořil jakýsi integrační prvek mezi oběma světy (v DNS byla základní zóna ipv6.vse.cz a reverzní doména v IP6.ARPA, kterou se mi podařilo úspěšně delegovat od poskytovatele připojení, takže DNS služby fungovaly pro VŠE celosvětově). Základní aplikační služby jsou pro IPv6 již k dispozici (web, pošta, přenosy souborů, vzdálený přístup apod.) a to jak v serverové, tak v klientské implementaci. Nejde vždy o programy masově využívané, ale pro velké spektrum aktivit užitečné jsou. Myslím, že na testovaných platformách by mohlo dojít k nasazení aplikací do provozu – většímu rozšíření ovšem brání převaha operačního systému Windows starších verzí na koncových stanicích. V testování IPv6 by bylo vhodné dále pokračovat rozšířením počtu uzlů a druhů platforem, trvalým zřízením testovací sítě, vytvořením IPv6 tunelu do sítě CESNET a případně i připojením do výzkumného projektu této instituce. 11.3.3. Budoucí přechod v síti VŠE Pokud k přechodu na IPv6 dojde, budou muset být na VŠE provedeny jisté kroky a postupy, aby byl přechod co nejméně problémový. Evoluce IPv6 bude muset být postupná, aby nevznikaly najednou velké náklady a nedocházelo k výpadkům síťových služeb pro uživatele. Nejdříve se budou připojovat pomocí tunelů k malým IPv6 sítím jednotlivé uzly podle aktuální potřeby. Pokud jich v nějakém místě bude více, bude možné zřídit k nim nativní spoje, IPv6 směrovače a provozní překladové brány do IPv4 světa. Tím jak budou IPv6 ostrovy růst, se budou slučovat a postupně vytlačovat IPv4 prostředí. V posledních fázích přechodu přejdou na IPv6 i páteřní spoje mezi lokalitami a budou existovat již pouze ostrovy IPv4 sítí. Důležitým prvkem přechodu bude implementace dvojího protokolu na důležitých serverech poskytujících externí služby (např. DNS, web, pošta, souborový archív) a interní služby pro všechny vnitřní uzly (např. DHCP servery). Konec přechodu bude doprovázen rušením IPv4 služeb v přístupových sítích (PASNET a CESNET), nicméně časový horizont si netroufám blíže odhadnout – je velmi vzdálený, podle některých odhadů 15 let od počátku přechodu. Za tak dlouhou dobu se může změnit mnohé. strana 91 Internetový protokol IP verze 6 11.4. Zhodnocení využitelnosti dosažených výsledků Předpoklady, postupy, výsledky a závěry této diplomové práce by mohly nalézt využití v následujících oblastech: - Uvedení čtenáře do problematiky současné a nové verze internetového protokolu, získání základního přehledu o možnostech a schopnostech IPv6. Zájemce o aktuální dění v oblasti rozlehlých sítí se z práce dozví, na jakých základech a protokolech funguje celosvětová síť Internet. Dozví se o vývoji IP, vlastnostech současné verze, jejích nedostatcích, a o řešení v podobě nové verze IP. Vlastnosti IPv6 a možnosti jeho nasazení do internetového prostředí jsou v práci podrobně popsány. Obecně je tedy práce využitelná pro širší osvětu o novém protokolu, který ještě není detailně známý. Z těchto důvodů obsahuje práce v úvodní části také některé výkladové pasáže, které již může zkušenější čtenář znát. - Jako referenční popis různých vlastností protokolu Práce je souhrnem základních informací o konkrétních vlastnostech a mechanismech fungování nového protokolu. Některé informace mají charakter výčtu nebo si je není možné po prvním přečtení zapamatovat. V práci jsou proto popsány i základní informace spíše referenčního charakteru (tvary různých druhů adres, konfigurační příkazy, záznamy v konfiguračních souborech, adresy webových serverů, názvy aplikačních programů a podobně) a je možné si je v případě potřeby z textu oživit. - Přehled aktuálního stavu implementací a sítí V práci jsou uvedeny informace o protokolu IPv6 v celosvětových sítích k dubnu roku 2002. Práce tak může sloužit jako zachycení stavu návrhu a zavádění IPv6 k tomuto datu, například pro pozdější srovnání. Určitý čas po dopsání (než se skutečná situace příliš změní) může práce sloužit i k nasměrování zájemců o připojení a podíl na výzkumu. Práce může poskytnout čtenáři určitou představu, kdy se IPv6 může běžně objevit v operačních systémech a nabídkách komerčních poskytovatelů internetového připojení. - Uvažování o přínosech, nákladech a motivech přechodu na IPv6 V práci jsem uvedl i některé ekonomické aspekty přechodu na novou verzi. Mohou sloužit jako další podpůrné materiály při úvahách o implementaci IPv6 do konkrétního prostředí, při tvorbě strategických plánů, ekonomických rozvah o nové infrastruktuře, uvažování o nutných nákladech a rizicích přechodu a podobně. Je také nastíněn vliv IPv6 na některé oblasti podnikání, kde může protokol pomoci některým aktivitám. - Budování vlastní zkušební sítě, připojování a adresace Zkušenosti získané z testování malé IPv6 sítě by mohly sloužit dalším zájemcům o připojování nebo budování IPv6 při jejich aktivitách. Mohou se vyhnout zdlouhavému zjišťování některých konfiguračních detailů z mnoha zdrojů a urychlit počáteční fázi sestavování sítě a konfiguraci nutných služeb (DNS apod.). Informace z testování pro ně mohou být východiskem pro další výzkum sofistikovanějších vlastností protokolu. - Uvažování o přechodech větších sítí Kapitola nastiňující základní kroky přechodu sítě VŠE může být zobecněna jako vzor pro přechod libovolné jiné větší IPv4 sítě, která se nachází v různých lokalitách a funguje na ní řada důležitých služeb. 11.4.1. Další náměty na řešení problémové oblasti Pokračování v testování složitějších a komplexnějších vlastností a topologií Záležitosti kolem protokolu IPv6 jsou z určité části jen naznačené nebo hlouběji neprozkoumané a bude třeba spoustu z teoreticky navržených postupů ověřit v praxi. Při konečném nasazení nového protokolu půjde o velmi složitý systém s mnoha vazbami, jež je třeba předem vyzkoušet. Řada mechanismů ještě není dokonale implementována a současný stav vědomostí a nástrojů pro rutinní provoz rozhodně nestačí. Bude proto nutné provést ještě mnoho zkoušek a úprav ve vytvářených mechanismech, než se stanou spolehlivými a výkonnými natolik, že je bude možno použít kdekoliv v globální síti. Nutným dalším krokem by měla být tvorba zkušebních sítí v institucích uvažujících o přechodu po celém světě, aby se všechny funkce vyzkoušely v prostředí co nejvíce podobnému skutečnému budoucímu provozu. - Propagace nového protokolu IPv6 a jeho vlastnosti nejsou dle mého názoru mezi veřejností příliš známy. Ví se sice o určitých problémech s nedostatkem IPv4 adres, nicméně k jejich řešení se používají technologie typu - strana 92 Internetový protokol IP verze 6 NAT, které se zdají být dostačující a navíc s určitým bezpečnostním přínosem. O IPv6 se uvažuje jako o řešením pro situaci, až nebude vyhnutí a až budou všechny pomocné mechanismy v IPv4 vyčerpány. Panuje přesvědčení, že přechod na IPv6 není zdaleka jasnou věcí a investice do jakýchkoliv aktivit kolem něj mají velmi nejistou návratnost, takže jich mnoho vyvíjeno není. Vhodné by proto bylo zesílit činnosti směřující k propagaci a vysvětlování výhod nového protokolu, uvádět argumenty svědčící pro přechod a poukazovat na problémy, které by mohly nastat, pokud by se nové řešení dlouhodobě odkládalo (zejména přetížení páteřních směrovačů a zastavení možnosti růstu Internetu). Bude nutné rozšiřovat obecné povědomí o potřebě komplexně nového protokolu řešící všechny problémy najednou, nikoliv jen dílčí oblasti. Propagaci by bylo dobré provádět různým způsobem (odborné publikace, články v časopisech, semináře, informování a osvěta odpovědných osob ve firmách a podobně). - Řešení naznačených problémů, zvláště implementačních a přechodových Jakým způsobem se dostat z IPv4 Internetu na IPv6 Internet s co nejmenšími obtíži? Tato otázka je asi nejsložitějším problémem IPv6. Je navržena řada mechanismů, které mají přechod a společnou existenci obou protokolů umožnit a usnadnit, nejasné je ovšem jejich nasazení do praxe a spolupráce s existující infrastrukturou tak, aby nedocházelo k různým úzkým místům nebo omezení dostupnosti služeb. V této oblasti by síly měly být věnovány do tvorby a ověřování různých přechodových technik, postupů a metodik. Ty by měly brát v úvahu všechny možné externí i interní faktory a vazby, které na implementaci protokolu IPv6 mohou mít vliv. Jinak bude situace vypadat u poskytovatele připojení k internetu, jinak bude situace vypadat ve velkém výrobním nebo obchodním podniku, jinak bude situace vypadat u operátora mobilních telefonů a jinak bude vypadat v akademických institucích. Vytvoření alespoň částečně univerzálního postupu a profesionální metody implementace IPv6 infrastruktury do provozního prostředí by celou přechodovou fázi mohlo výrazně usnadnit. Součástí metodiky by měla být i soustava metrik, pomocí kterých by se dal popsat aktuální stav a nastavit parametry stavu budoucího. Vhodné by bylo i vytvoření jakési kostry nebo matice pro rozhodování o přechodu konkrétní instituce. Ideově by mohla vycházet z metodiky naznačené výše. Různé součástí problému přechodu by se pak daly rutinněji zanalyzovat a převést na měřitelná kritéria, která by bylo možné porovnat s přínosy přechodem získaným. Žádoucí tedy je omezit do budoucna řešení přechodových a implementačních problémů intuitivní cestou a nahradit ji v co nejvíce oblastech předem promyšlenými, ověřenými, měřitelnými a standardními postupy. Uvedená metodika a matice by se při vhodné generalizaci mohla vytvářet pro jakékoliv změny síťové infrastruktury a problémy rozlehlých sítí obecně. Přechod verzí IP protokolu by pro ni mohl být pouze jednou z oblastí aplikace. - Vlastní podíl na vývoji standardů a aplikací Některé oblasti nového protokolu ještě nejsou zcela pokryty definitivním řešením. Některé oblasti nejsou dosud standardizovány a řada standardů ještě není rutinně implementována. Zde může být prostor pro vlastní přínos každého ze čtenářů práce. Nicméně zapojení do činností pracovních skupin IETF bude záležitostí spíše pro dlouholeté odborníky. Řada aktivit je ale k dispozici i na nižší úrovni – je možné pokusit se implementovat některý ze standardů, přenést některý mechanismus na dosud nevyužívanou platformu, vymyslet a realizovat důležitý nástroj pro správu sítě či naprogramovat některou z aplikačních bran. Další důležitou oblastí bude úprava starších aplikací na novou síťovou infrastrukturu, případně psaní nových uživatelských programů, které využívají pokročilé vlastnosti IPv6. Bez existujících a stabilních služeb a aplikací by byla nová kvalitní infrastruktura zbytečná. 11.5. Můj přínos k řešené problematice Vzhledem k poměrně komplikovanému členění textu diplomové práce zde uvádím přehled částí diplomové práce, které nebyly převzaté z žádného zdrojů uvedených v závěru práce. Jedná se o mé vlastní úvahy, názory a zkušenosti získané v dříve v praxi, testováním v laboratorní síti nebo dotazy odpovědným pracovníků firem. Tyto skutečnosti zatím nebyly nikde publikovány, jde o původní součásti této diplomové práce. U každé z těchto částí jsem se snažil svůj postoj zdůvodnit a ukázat na přínos a použitelnost zmíněného. - Problémy návrhu IPv6 a úpravy aplikací (aplikace poznatků z implementace OSI protokolů). strana 93 Internetový protokol IP verze 6 - Přehled aktuálního komerčního použití v Čechách a v zahraničí (získáno z dotazníku odpovědným osobám). Ekonomické aspekty (zamyšlení nad vlivy a dopady IPv6 do ekonomiky, SWOT analýza podle jednotlivých vlastností protokolu). Prognózy a problémy (časové odhady nasazení založené na dřívějších pozorováních zavádění podobných technologií, zamyšlení nad možnými obtíži). Předpoklady přechodu, technologické a psychologické aspekty (uvažování a soupis technologických stimulů a psychologických motivů, které pro přechod měly být důležité). Zjištění stavu registrace a provedení registrace sítí (získáno sledováním informací registračních institucí a vlastním registračním pokusem). Zkouška implementace v malé síti (získáno z výsledků vlastních testování). Nástin přechodu v síti VŠE (vlastní úvaha respektující znalost struktury sítě VŠE). Uplatnění práce a další náměty na řešení oblasti (návrh činností, které by pomohly výzkum IPv6 posunout dále). 11.6. Závěrem Protokol IPv6 je velikou výzvou pro dnešní Internet a potažmo všechny, kteří se jím zabývají. Doufám, že se mi touto prací podařilo splnit cíle stanovené v jejím úvodu a čtenář získal alespoň základní představu o nejdůležitějších možnostech nového internetového protokolu. Doufám také, že z ní získal alespoň částečný rozhled po současném stavu zavádění protokolu do praxe u nás a ve světě a že v něm vzbudila zájem o další informace a pokusy s IPv6. To, zda k přechodu na IPv6 doopravdy dojde, není úplně jisté ani dnes, nicméně každým rokem je patrný výrazný posun dál k nové infrastruktuře, který by měl dále pokračovat. Téměř jisté je, že na masové zavádění IPv6 si ještě nějaký čas Internet počká, ale z postoje některých stran bych usuzoval, že se mu nevyhne. To, kdy bude nová kvalitní infrastruktura k dispozici uživatelům v globálním měřítku, nelze v tuto chvíli kvalifikovaně odhadnout. Před všemi zainteresovanými subjekty čeká ještě mnoho práce, z nichž někteří o ní ještě nemusí vědět. V Praze 30. dubna 2002 strana 94 Miroslav Matuška Internetový protokol IP verze 6 12. Literatura, použité zdroje Tištěné prameny: [1] – P.E.Miller, Mark A.Miller: Implementing IPv6: Supporting the Next Generation Internet Protocols, IDG Books Worldwide, ISBN: 0764545892 [2] – W.Richard Stevens: TCP/IP Illustrated volume 1 – The protocols. Addison-Wesley, 8. vydání, říjen 1996, ISBN 0-201-63346-9 [3] – M.Matuška : Semestrální práce na předmět IT_421: směrovače, studentská práce VŠE, prosinec 2000 [4] – L.Pavlíček: Rozvojový projekt e-INFRA VŠE v Praze, pracovní dokument VC VŠE, leden 2002 [5] – Graig Hunt: TCP/IP Network Administration, O’Reilly, 3. vydání, září 1993, ISBN 0-937175-82X [6] – L.Dostálek, A.Kabelová: Velký průvodce TCP/IP a systémem DNS. 2. aktualizované vydání. Computer press 2000, ISBN 80-7226-323-4 [7] – P. Satrapa a kol.: Průběžná zpráva o řešení výzkumného záměru TEN-155, rok 1999, kapitola 6.2, vydalo sdružení CESNET. [8] – P. Satrapa a kol.: Průběžná zpráva o řešení výzkumného záměru TEN-155, rok 2001, kapitola 4.11, vydalo sdružení CESNET. Elektronické prameny: [9] – Steven Deering, Robert M. Hinden, Internet Protocol, Version 6 (IPv6) Specification , RFC 2460, prosinec 1998. [10] – T. Narten, E. Nordmark, W. Simpson, Neighbor Discovery for IP Version 6 (IPv6) , RFC2461, prosinec 1998. [11] – S. Thompson, T. Narten, IPv6 Stateless Address Autoconfiguration , RFC2462 , prosinec 1998. [12] – Conta, S. Deering, Internet Control Message Protocol (ICMPv6) for the Internet Protocol Version 6 (IPv6) , RFC 2463, prosinec 1998. [13] – J. McCann, S. Deering, J. Mogul, Path MTU Discovery for IP version 6 , RFC1981, srpen 1996 [14] – R. Hinden, B. Carpenter, L. Masinter, Format for Literal IPv6 Addresses in URL's , RFC 2732 , December 1999. [15] – R. Coltun, D. Ferguson, J. Moy, OSPF for IPv6 , RFC 2740 , December 1999. [16] – D. Borman, S. Deering, R. Hinden, IPv6 Jumbograms , RFC2675, , August 1999. [17] – R. Hinden, S. Deering, IP Version 6 Addressing Architecture , RFC 2373, July 1998. [18] – R. Hinden, M. O'Dell, S. Deering, An IPv6 Aggregatable Global Unicast Address Format, RFC 2374 , July 1998. [19] – M. Crawford, A Method for the Tranmission of IPv6 Packets over Ethernet Networks, RFC2464, December 1998. [20] – P. Loshin: IPv6 všude. Článek v časopise Network Computing 06/2001, http://www.networkcomputing.cz/archiv/ht0601.htm [21] – P. Satrapa: články o IPv6 na serveru LUPA http://www.lupa.cz, články čísla 1026, 1028, 1335, 1977, 2031, 2162, 2192 [22] – různí autoři (M. Krsek, K. Chvalovský): články o IP na serveru LUPA http://www.lupa.cz, články čísla 1133,1202, 1499, 1637 [23] – V. Kotal: sada dokumentů o IPv6 http://wilbury.sk/~techie/ipv6/ipv6-paper/ [24] – Archív článků Jiřího Peterky http://www.e-archiv.cz sekce technologie/počítačové sítě/IP sítě [25] – Aktuální přiřazení čísel verzí http://www.iana.org/assignments/version-numbers [26] – Přehled rodiny protokolů TCP/IP G. Kesslera http://www.garykessler.net/library/tcpip.html [27] – Úvodní informace k IPv6 http://playground.sun.com/pub/ipng/html/ [28] – Přehled výzkumného projektu IPv6 v síti CESNET http://www.cesnet.cz/ipv6/ [29] – Projekt USAGI http://www.linux-ipv6.org/ [30] – Projekt KAME http://www.kame.net [31] – Domovská stránka projektu 6bone http://www.6bone.net/ [32] – IPv6 Fórum http://www.ipv6forum.com/ [33] – Informační stránka o IPv6 http://www.ipv6.org [34] – Internet Domain Survey http://www.isc.org/ds strana 95 Internetový protokol IP verze 6 [35] – Pracovní skupina IPv6 http://www.ietf.org/html.charters/ipv6-charter.html [36] – Konfigurace IPv6 v operačním systému Solaris http://www.optix.org/~dxy/solaris/ipv6 [37] – Konfigurace IPv6 v operačním systému Solaris http://www.ipv6.org/solaris-quick.html [38] – Seznam poskytovatelů připojení IPv6 http://directory.google.com/Top/Computers/Internet/Protocols/IP/IPng/IPv6_Access_Providers/ [39] – Praktické odkazy k IPv6 http://hs247.com/ [40] – Poskytovatel tunelového připojení do IPv6 zdarma http://www.freenet6.net [41] – J.Martan: IPv6 (Tech10), přednáška na konferenci Data Voice Video @ Cisco, říjen 2001 [42] – P.Gašpar: IPv6 – analýza a implementácia. Diplomová práce, Univerzita Komenského Bratislava, duben 2000 Informace získané dotazy odpovědným osobám přímo v podnicích (viz. dopis v příloze práce) strana 96 Internetový protokol IP verze 6 13. Slovníček pojmů a zkratek 6bone – Zkušební síť, na které probíhá testování IPv6 návrhů, implementací a provozu. Dnes asi nejvíce rozvinutá a nejpřístupnější IPv6 síť. 6over4 – Přechodový mechanismus umožňující automaticky tunelovat data s využitím překladače přes IPv4 infrastrukturu. 6to4 – Přechodový mechanismus umožňující automaticky tunelovat data s využitím multicastových přenosů přes IPv4 infrastrukturu A – DNS záznam udávající číselnou adresu k doménovému jménu v IPv4. AAAA – DNS záznam udávající číselnou adresu k doménovému jménu v IPv6. AH – Authentication Header. Rozšiřující autentizační hlavička v IPv6. anycast – Pojem pro výběrové směrování a adresy. Anycast adresu může mít více zařízení najednou, ale paket bude doručen pouze na to nejbližší. API – Aplikační programové rozhraní/Application Programming Interface. Slouží programátorů pro používání systémových funkcí nižší úrovně APNIC – Registrační autorita Internetu pro Asii a tichomoří ARIN – Registrační autorita Internetu pro americký kontinent ARP – Address resolution protocol. Protokol sloužící k překladu IP adres na MAC adresy ARPANET – Původní síť, ve které začal poprvé fungovat protokol TCP/IP. Nyní již neexistuje ASP – Application Service Provider/poskytovatel aplikačních služeb. Instituce, která svým zákazníkům poskytuje dohodnuté služby s přidanou hodnotou pomocí elektronických sítí. ATM – Asynchronous Transfer Mode. Přenosová technologie druhé vrstvy s mnoha službami. V současné době je spíše na ústupu best-effort – Maximální snaha. Negarantované poskytování přenosových služeb na principu „vše, co je v možnostech zařízení“ BIA, BIS – Přechodový mechanismus implementovaný přímo v koncovém uzlu, kde také dochází k překladu protokolových struktur z jedné verze do druhé broadcast – Všesměrové vysílání (všem uzlům v dané síti) BSD – Berkeley Software Distribution. Používáno v souvislosti s operačními systémy typu Unix (FreeBSD, OpenBSD apod.). CESNET – Česká vysokorychlostní a výzkumná akademická síť propojující vysoké školy a ústavy Akademie věd v ČR CIDR – Classless Inter Domain Routing/Beztřídní směrování. Mechanismus umožňující přizpůsobit adresy a směrovací záznamy podle potřeby velikosti sítě a jejich snadnou agregaci. Umožnil opustit původní pojetí tříd IPv4 adres (A,B,C). CNAME – Alias v DNS databázi na jinou adresu. CSF – Critical Success Factors/Kritické faktory úspěchu. Nutné podmínky, které je potřeba dodržet, aby mělo řešení úspěch. DES, CBC režim – Digital Encryption Standard/Šifrovací metoda založená na symetrickém algoritmu. DHCP – Dynamic Host Control Protocol. Konfigurační protokol, který umožní ze serveru získávat klientům základní konfigurační informace o jejich adrese, výchozí bráně a podobně. DNS – Domain Name System/Systém doménových jmen. Internetový systém umožňující překládat číselné adresy na jména a naopak. ESP – Encapsulating Security Payload. Rozšiřující šifrovací hlavička v IPv6. Ethernet – Nejpoužívanější síťová technologie druhé vrstvy v lokálních sítích. EUI-64 – Standardní identifikátor libovolného síťového rozhraní podle organizace IEEE. V IPv6 je použit pro vytvoření posledních 64 bitů adresy automatickým způsobem z MAC adresy. FTP – File Transfer Protocol. Jeden z protokolů založených na TCP/IP, sloužící k přenosu souborů mezi dvěma uzly. GPRS – Technologie paketového přenosu v bezdrátových GSM sítích druhé generace. GSM – Digitální celosvětový systém bezdrátových sítí sloužící primárně k použití mobilních telefonů. HTTP – Hypertext Transfrer Protocol. Jeden z protokolů založených na TCP/IP, sloužící k přenosu hypertextového obsahu, nejčastěji pak stránek systému WWW. strana 97 Internetový protokol IP verze 6 IANA – Internet Assigned Numbers Authority. Organizace přidělující význam některým konečným zdrojům Internetu (např. číselným rozsahům). ICMP – Internet Control Message Protocol. Řídící a servisní protokol k IP. ICT – Informační a komunikační technologie. IEEE – Institute of Electrical and Electronic Engineers. Standardizační instituce v oblasti elektroniky a také výpočetní techniky IETF – Internet Engineering Task Force. Organizace neformálně sdružující řadu pracovních skupin, které se podílí na vývoji Internetových standardů IOS – Operační systém pro směrovače firmy Cisco. IP – Internetový protokol. Standard síťové vrstvy v rozlehlých sítích. IPSec – Definice zabezpečujících doplňků a bezpečnostních mechanismů k IPv4 a IPv6. IPv4 – IP verze 4. V současnosti používaná verze protokolu. IPv6 – IP verze 6. Nově navržená budoucí verze protokolu. IS – Informační systém. ISATAP – Intra-Site Automatic Tunnel Addressing Protocol. Přechodová technologie umožňující existovat IPv6 uzlům v IPv4 lokální síti. ISDN – Integrated Subscriber Digital Network. Přístupová digitální technologie druhé vrstvy dostupná po telefonních linkách. ISOC – Internet Society. Zastřešující organizace nad všem dalšími Internetovými institucemi, „vedení“ Internetu. ISP – Internet Service Provider/Poskytovatel internetového připojení. IT – Informační technologie LINUX – Operační systém unixového typu vyvíjený širokou komunitou programátorů s otevřeným zdrojovým kódem. LIR – Local Internet Registry/Lokální registrátor internetových adres. loopback – Zpětné rozhraní z uzlu na ten samý uzel MAC – Media Access Control. Jedna ze součástí druhé vrstvy síťových technologií. Zajišťuje dvoubodový přenos a adresaci místních rozhraní na druhé vrstvě. mrouter – Směrovač schopen směrovat skupinové (multicast) přenosy. MTU – Maximum Transfer Unit. Parametr spoje druhé vrstvy, který udává, jaký největší objem dat lze přenést v jednom rámci. multicast – Skupinové přenosy. Data se vysílají z jednoho zdroje více příjemcům najednou při šetření přenosového pásma. MX – Záznam v DNS určující server, který bude pro daný uzel zpracovávat příchozí poštu. NAT – Network Adress Translation. Mechanismus z IPv4, umožňující zaměnit v paketech veřejnou a soukromou adresu podle určité asociace. S využitím čísel portů lze nahrazovat více soukromých adres jednou veřejnou adresou a šetřit tak veřejné IP adresy. NAT/PT – Network Adress Translation/Protocol Trnaslation. přechodový mechanismus který překládá IP a ICMP pakety mezi IPv4 a IPv6 sítěmi a adresy jim přiděluje podle dříve získané asociace. NLA – Next Level Aggregator/Agregátor další úrovně. Instituce v hierarchii připojovacích sítí do Internetu, která není ani na spodním konci, ani na vrcholu hierarchie. Typicky jde o přístupového poskytovatele internetového připojení. NS – Záznam v DNS určující jmenný server pro tuto doménu. OSPF – Směrovací protokol založený na tvorbě mapy sítě a zjišťování stavu spojů (link state). PASNET – Pražská akademická síť propojující některé Pražské vysoké školy a ústavy Akademie věd. patch – Úprava nějaké časti programového systému. PDA – Personal Digital Assistant. Počítač do dlaně. PPP – Point To Point Protocol. Spojový protokol druhé vrstvy používaný na dvoubodových spojích, nejčastěji na sériových a telefonních linkách. Jeho použití je ovšem univerzální jako jednoduchá druhá vrstva na libovolném médiu. prefix – Adresa sítě. Počáteční část IP adresy určující síť, nikoliv koncový uzel. Velikost sítě je nepřímo úměrná bitové délce prefixu. provider – Poskytovatel. strana 98 Internetový protokol IP verze 6 RFC – Request For Comments. Dokument vydaný IETF upravující určitou oblast. Může jít o standard nebo informační text. Vzniká většinou jako konsenzus pracovních skupin IETF. RIP – Směrovací protokol založený na výměně směrovacích tabulek sousedních směrovačů (distance vector). RIPE NCC – Registrační autorita Internetu pro Evropu a Afriku. router – Směrovač, síťový prvek třetí vrstvy. routing – Směrování. Proces, kterým se podle IP adresy v paketu určí další cesta, kudy je potřeba paket poslat. RSVP – Resource Reservation Setup Protocol. Rezervační protokol, umožňující vyhradit na směrovačích po přenosové cestě zdroje, požadované určitou aplikací. RTP – Real Time Protocol. Protokol sloužící k přenosu dat aplikací pracujících v reálném čase a citlivé na zpoždění a šířku pásma. SCP – Secure Copy. Zabezpečený způsob přenosu souborů mezi dvěma uzly, vychází z mechanismu SSH. SLA – Site Level Aggregator/Agregátor koncové sítě. Instituce v hierarchii připojovacích sítí do Internetu, která je na spodním konci. Typicky jde o konečného zákazníka poskytovatele internetového připojení. SMTP – Simple Mail Tranfer Protocol. Protokol založený na TCP/IP sloužící k posílání poštovních zpráv dalším uživatelům Internetu. Solaris – Unixový operační systém firmy Sun Microsystems. SSH – Secure Shell. Mechanismus zabezpečeného vzdáleného přihlášení na jiný počítač. SSL – Secure Sockets Layer. Prostředí pro vytváření zabezpečených přenosů v rodině protokolů TCP/IP. switch – Přepínač, síťový prvek druhé vrstvy. SWOT – Analýza současné situace nějaké záležitosti. Zkoumají se silné stránky (strengths ,S), slabé stránky (weak, W), příležitosti (opportunities, O) a hrozby (threats T). TCP – Transmission Control Protocol. Protokol transportní vrstvy bezprostředně související s IP a využívající jeho služeb. Jde o spojovaný přenos. TLA – Top Level Aggregator/Vrchní agregátor. Instituce v hierarchii připojovacích sítí do Internetu, která je na vrcholu hierarchie (na páteři Internetu). Typicky půjde o velkého telekomunikačního operátora s globální přítomností. TRT – Transport Relay Translator. Přechodový mechanismus, pracující na transportní vrstvě a podporující pouze některé její protokoly (nikoliv celé IP). UDP – User Datagram Protocol. Protokol transportní vrstvy bezprostředně související s IP a využívající jeho služeb. Jde o ne spojovaný přenos. UMTS – Technologie mobilních sítí třetí generace, nabízejících především vyšší přenosové pásmo než generace předchozí. unicast – Běžný přenos mezi dvěma uzly v Internetu. VC VŠE – Výpočetní centrum Vysoké školy ekonomické v Praze. VPN – Virtual Private Networks/Virtuální privátní sítě. Zabezpečené propojení více oddělených sítí, například přes veřejný Internet. WFQ – Weighted Fair Queuing. Jeden ze způsobů frontování a prioritizace paketů na směrovačích. WWW – World Wide Web. Celosvětový systém HTTP serverů, nabízejících hypertextový obsah k prohlížení klientům. strana 99 Internetový protokol IP verze 6 14. Seznam obrázků a tabulek Obrázek 1: Graf vývoje počtu uživatelů Internetu (str. 12) Obrázek 2: Původní třídy IP adres (str. 13) Obrázek 3: Základní hlavička IPv6 paketu (str. 19) Obrázek 4: Doplňující hlavičky IPv6 paketu (str. 21) Tabulka 1: Počáteční rozdělení adresního prostoru IPv6 (str. 23) Obrázek 5: Příklad zápisu základní formy IPv6 adresy (str. 24) Obrázek 6: Příklad zápisu zkrácené formy adresy (str. 24) Obrázek 7: Příklad kombinovaného zápisu IPv4 v IPv6 adrese (str. 24) Obrázek 8: Příklad číselného zápisu adresy v URL (str. 24) Obrázek 9: Příklad zápisu sítě a uzlu v této síti (str. 24) Obrázek 10: Členění globální adresy (str. 25) Obrázek 11: Členění multicastové adresy (str. 26) Obrázek 12: Možné další členění pole NLA (str. 57) Tabulka 2: Počáteční přiřazení prefixů SubTLA (str. 59) Obrázek 13: Fyzické schéma testovací IPv6 sítě (str. 62) Obrázek 14: Logické schéma testovací IPv6 sítě (str. 63) Obrázek 15: Schéma při simulovaném výpadku jednoho ze spojů (str. 69) Obrázek 16: Přístup webovým prohlížečem Mozilla na webový server astra.ipv6 (str. 72) Obrázek 17: Přístup webovým prohlížečem Mozilla na server www.kame.net (str. 73) Tabulka 3: Přehled výsledků testování služeb FTP a SCP (str. 75) Tabulka 4: Přehled označení číselných verzí protokolu IP (příloha) Obrázek 18: Symbol projektu KAME – želva (závěrečný list) strana 100 Internetový protokol IP verze 6 Přílohy Návrh síťových protokolů v síti ARPANET/Internet - TCP/IP nebo OSI? Protokoly TCP/IP, označované jako rodina ministerstva obrany Spojených států, Department of Defence – DoD, nebyly jediné standardy, na kterých byly stavěny rozlehlé sítě. Šlo sice o otevřené, ale proprietární řešení, použité pro konkrétní potřebu (zadání) a implementované tak, aby bylo ve stávajících podmínkách dobře prakticky použitelné. Neuvažovalo detailnější specifikaci aplikačních vrstev (programů, které budou přenosový protokol používat), ani vrstvy síťového rozhraní (technologie přenosového média). Mělo jít spíše o jednotící protokol umožňující komunikovat na libovolném médiu mezi libovolnými sítěmi a libovolnými aplikacemi. Jak TCP, tak IP v sobě obsahují pouze ty nejzákladnější služby přenosu dat, které od nich byly požadovány, a veškeré nadstandardy a podpůrné služby přesunuli tvůrci protokolu na programátory aplikací. Idea byla taková – nekomplikovat přenos složitými rutinami a nechť si program funkci, kterou potřebuje, implementuje sám (až ji bude potřebovat). Důraz u TCP/IP byl kladen na životaschopnost v praxi – než se stal návrh standardem, musel být implementován a správně fungovat. Souběžně s rozvojem počítačových sítí se standardizace chopila i instituce ISO (International Standard Organization), která specifikovala sedmivrstevný referenční model OSI (Open Systems InterConnect) počítačových sítí. Pro každou vrstvu pak byly pracovními skupinami navrhovány protokoly, které měly funkce a služby dané vrstvy plnit. Vznikaly jako co nejobecnější a nejširší záběr tak, aby vyhověly různým požadavkům na různé přenosové služby. Psaní aplikací by bylo jednodušší, protože velká část služeb by již byla implementována na nižší vrstvě a programátor by se o její implementaci nemusel starat. Z hlediska návrhu byly velmi dobře promyšlené a propracované. OSI protokoly však vznikaly spíše „od stolu“ a do praxe se dostávaly velmi pomalu, nejspíše právě díky náročným požadavkům na funkčnost každé vrstvy. Široký rozptyl služeb způsoboval velkou režii chodu protokolů, obtížnou implementaci a z toho plynoucí pomalé rozšiřování a nízké rozšíření po světě. Vzhledem k propracovanému návrhu OSI modelu a protokolů bylo na konci osmdesátých let minulého století rozhodnuto o všeobecném přechodu TCP/IP sítí na protokoly OSI. Standardy DoD byly považovány za dobré a životaschopné, ale díky jednoduchému a proprietárnímu návrhu chápany jen jako přestupní technologie k dokonalejšímu. Implementace OSI protokolů se očekávala každým rokem a již od roku 1990 neměl být TCP/IP šířeji používán Vývoj TCP/IP ovšem pokračoval dál a řešil jednotlivé nové požadavky na síťové služby jednoduchými funkčními implementacemi. Díky jeho otevřenosti a komunitě vývojářů se z něj de facto univerzální propojovací standard stal. Přínosy (novinky), které měl přechod na OSI přinést, se ukázaly jako malé ve srovnání s náročností přechodu a implementace. Některé použitelné věci z návrhu OSI byly dodány do IP a přechod najednou nebyl tak nutný. Funkční implementace OSI se stále oddalovaly, aby splnily náročné požadavky. Zatímco autoři RM ISO/OSI usilovali od začátku o dokonalé řešení splňující mnoho různorodých požadavků (a pak narazili na problémy), autoři TCP/IP šli cestou od jednoduššího řešení směrem k řešení dokonalejšímu, cestou postupného zdokonalování a obohacování. Na rozdíl od standardizace ve světě TCP/IP (viz výše), se u ISO/OSI se otázka praktické realizace řešila až poté, co se nějaký návrh stal standardem a začalo se uvažovat o tom, jak ho implementovat. Zatímco připojení k IP síti bylo (a je) relativně snadnou záležitostí, pro interoperabilitu s OSI protokoly bylo potřeba provést více práce. To společně s výše zmíněnými příčinami a neexistencí širší základny OSI implementací jsou podle mého názoru příčiny exponenciálního růstu Internetu a nevýrazného pronikání OSI protokolů na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Na začátku let devadesátých, kdy se od rychlého přechodu na OSI ustoupilo, byly z obou vývojářských táborů snahy sjednotit obě prostředí a to dobré z obou integrovat no nového standardu. Bohužel, ani technologie TP4 (transportní vrstvy), ani CLNP (síťové vrstvy) se mnoho nerozšířila. A jaký je současný stav v celosvětových sítích? Zatímco referenční model OSI zůstal často používán jako velmi dobrá pomůcka pro veškeré aktivity kolem počítačových sítí (učení, předávání zkušeností, popisu, návrhu, správy, implementace aj.), navržené protokoly vrstev již zřejmě použity nebudou, rodina standardů TCP/IP i přes dílčí problémy (viz dále) vládne silou neztenčenou. strana 101 Internetový protokol IP verze 6 Instituce a správa Internetu Internet je ze své podstaty decentralizovanou sítí (nemá jednotného vlastníka a jednotného operátora). Původní protokoly byly vyvinuty z veřejných prostředků a jsou veřejným vlastnictvím. Dnes se vyvíjí zejména za prostředky soukromých firem v komerční sféře, ale jeho otevřený charakter zůstává stejný. O TCP/IP dnes rozhoduje široká odborná veřejnost při standardizačním procesu. Nicméně některé aktivity ponechat na volném rozhodnutí subjektů nelze. Jde zejména o přidělování číselných a jmenných adres, standardizaci, vývoj protokolů (například právě vývoj IPv6) a další. Tyto záležitosti řeší skupina nevládních a nezávislých institucí, mezi které patří: ISOC: Internet Society (http://www.isoc.org), která slouží pro koordinaci a zastřešení centrálních aktivit Internetu. Vznikla v době přechodu Internetu do komerční sféry a ústřední administrace musela být předána jiné instituci. Zabývá se mimo jiné standardizačním procesem. IETF: Internet Engineering Task Force (http://www.ietf.org) – volně organizované seskupení pracovních týmů řešících technické otázky Internetu, včetně nových protokolů a standardů. V jeho rámci existuje mimo jiné i několik skupin řešících síťový protokol nové generace (IPng, nyní již konkrétněji IPv6). Postupy práce tvůrčích skupin a standardizační proces je podrobněji popsán v dokumentech RFC 2028, 2031 a 2418. Členství v IETF není formální záležitostí – každý, kdo se podílí na jeho práci (i třeba jen nápady), se za člena může považovat. IESG: Internet Engineering Steering Group (http://www.iesg.org) - řídící výbor pro IETF, organizuje jeho činnost a řídí práci, formálně vydává přijaté standardy pomocí ISOC IRTF: Internet Engineering Research Force (http://www.irtf.org) – zahrnuje vědeckovýzkumné skupiny řešící dlouhodobé problémy a náměty budoucího rozvoje Internetu. IANA, později ICANN: Internet Assigned Numbers Authority / Internet Corporation for Assigned Names and Numbers (http://www.icann.org) – přiděluje rozsahy IP adres, obsahově spravuje domény nejvyšší úrovně, deleguje pravomoci na subdomény, přiděluje čísla „dobře známých/well known“ portů a podobně. V současné době mohou nová řešení vzniknout i v komerční sféře – je-li proprietární řešení zveřejněno a je považováno za dobré, je možné jej schválit za standard. Standardy týkající se TCP/IP jsou vydávány formou RFC a STD dokumentů, které jsou veřejně přístupné. Nejde o standardy de iure (ISOC není standardizační organizací), ale de facto – v praxi jsou důsledně dodržovány. Verze protokolu IP – proč právě 6? Číselné označení současně používané a nejrozšířenější verze IP protokolu je 4 (IPv4, specifikována v RFC 791), nyní v [25]. Nově navržená a v této práci podrobněji analyzovaná verze má číslo 6 (IPv6, specifikovaná v RFC 1752). I když by se mohlo logicky zdát, že číslování verzí odpovídá vývojovému stupni IP protokolu a že tvůrci vycházeli z verze 1 a postupnými úpravami se dostali k verzi 4, není tomu tak. Stejně tak pátá verze IP protokolu chybí jako mezičlánek k šesté verzi jen zdánlivě. Čísla totiž nebyla přidělována postupně jednomu vylepšovanému protokolu, ale byly jimi označovány síťové protokoly k IP příbuzné a alternativy nových verzí – vzájemně rovnocenných návrhů pro IP nové generace (IPng). Široké implementace se nicméně mohla dočkat pouze jediná. Současné přidělení čísel verzí podle organizace IANA/ICANN je následující: Číselné označení verze Klíčové slovo Popis verze 0 Rezervováno 1-3 Nepřiřazeno 4 IP Internet protocol 5 ST ST Datagram mode 6 IPv6 (dříve SIP) Internet protocol verze 6 7 TP/IX TP/IX: The Next Internet 8 PIP P Internet Protocol 9 TUBA TCP and UDP with bigger addresses 10-14 Nepřiřazeno 15 Rezervováno nepřiřazeno CATNIP Common Architecture for Next Generation Internet Protocol strana 102 Internetový protokol IP verze 6 Z tabulky je zřejmé, že finální návrh IP protokolu byl označen číslem 4 a předchozí zkušební verze se nedočkaly implementace v rozsahu, který by nutil používat jejich čísla v IP paketech (starší implementace než IPv4 se již dnes nepoužívají). Společně se snahou najít řešení pro nedokonalosti IP protokolu byla experimentálním návrhům přiřazována čísla, pod kterými je jejich tvůrci zkoušeli. Jaké návrhy se pro IPng se na konci osmdesátých a v devadesátých letech minulého století objevily a byly v rámci IETF rozpracovány? Pracovní skupina k protokolu TP/IX (neboli IPv7 podle RFC 1475) si dala za cíl rozšířit adresní prostor IP na 64 bitů a zvýšit rozsah čísel TCP/UDP portů na 32 bitů. Návrh PIP se později spojil s iniciativou SIP pro návrh protokolu SIPP, který umožňoval prodlužovat síťovou adresu v budoucnu podle potřeby (používal proměnnou délku adresy). TUBA (neboli IPv9 podle RFC 1347 ,1526 a 1561, dříve Simple CLNP) je založená na principu síťového OSI protokolu CLNP, kde se používají adresy proměnné délky. Další navržený protokol CATNIP (podle RFC 1707) počítal s integrací protokolů CLNP, IP a IPX do jednoho tak, aby transportní protokoly vyšších vrstev (CLTP, TCP, UDP, SPX a další) mohly používat právě tento jeden jediný a aby se odstranila omezení délky IP adresy. Poslední v tabulce zmíněný protokol („IPv5“, RFC 1190), ST Datagram mode, byl navržen pro proudovou (stream) alternativu k IPv4 na konci sedmdesátých let a měl poskytnout garantované služby při přenosu v Internetu. Pro vývoj IPv6 není relevantní. V roce 1994 proběhlo porovnání rozpracovaných návrhů a kritické posouzení vzhledem k předpokladům tvůrčí komunity a požadavkům, které byly na nový protokol kladeny. Každý návrh měl silná místa a slabiny a širokou diskusí se podařilo dojít ke konsenzu, že základem pro další rozpracovávání IP protokolu nové generace (IPng) se má stát upravený SIPP s fixní délkou adresy 16 bajtů. Organizace IANA pak určila tomuto návrhu číslo verze 6, které bylo při předchozích přidělováních použito pro původní návrh SIP. V lednu 1995 bylo vydán zastřešující RFC dokument číslo 1752 a od této doby lze oficiálně namísto o obecném protokolu IPng hovořit už o IPv6. Každý z návrhů (TUBA, SIPP, CATNIP a další) měl pro požadované využití určité výhody a nevýhody. Posouzením stavu vývoje protokolů byl pro další rozpracování určen návrh SIPP s prodloužením adresy na fixní délku, přidáním podpory automatické konfigurace, požadavkem pro vyšší vrstvy (např. TCP) na využívání celé 16 bajtové adresy a několika dalšími doplněními. strana 103 Internetový protokol IP verze 6 Předpoklady a očekávání od protokolu nové generace V rámci IETF vznikly pracovní týmy, které se snažily vyřešit problém komplexně a od základů znovu. Nedalo se čekat nekonečné prodlužování funkčnosti původního protokolu a zkoumalo se, jak při zachování stávajících pozitiv odstranit negativa dlouhodobě. Pro návrh takového řešení byla stanovena následující technologická kritéria (podle RFC 1752): - Úplná specifikace – specifikace nového protokolu musí být kompletní včetně všech mechanismů. Je požadováno předložení hotových dokumentů, nikoliv odkazu na budoucí práci. - Jednoduchost architektury – protokol síťové vrstvy by měl být co nejjednodušší. Všechny funkce, které by bylo vhodné implementovat na jiné vrstvě, by neměly být v IP. - Škálovatelnost – nový protokol musí umožnit adresovat alespoň 10^9 koncových sítí. - Flexibilita topologie – směrovací protokoly musí fungovat na různých druzích síťových topologií. - Výkon – směrovače implementující nový protokol musí být schopny zpracovat a přenášet jeho data na rychlostech plně využívající dostupná vysokorychlostní média. - Možnost přechodu z původní verze – nový protokol musí obsahovat jasný plán přechodu z IPv4 na standard nové generace. - Nezávislost na přenosovém médiu – protokol musí fungovat na mnoha druzích přenosových technologií používaných v LAN, MAN a WAN sítích. - Podpora datagramové služby – protokol musí obsahovat podporu nepotvrzované datagramové přenosové služby (analogii UDP), stejně jako spojované služby (analogii TCP). - Snadná konfigurace – protokol musí umožnit bezproblémovou a distribuovanou konfiguraci koncových zařízení. Je požadována automatická konfigurace koncových uzlů a směrovačů. - Bezpečnost – nový protokol musí poskytnout bezpečnou síťovou vrstvu. - Jedinečná označení – v celém globálním Internetu musí být síťovým zařízením přidělována jedinečná označení. Jména nemusí mít význam pro směrování, topologii a umístění sítí. - Přístupnost standardů – dokumenty, které popisují protokoly IP nové generace, by měly být volně dostupné, stejně jako RFC dokumenty k IPv4. Za poskytování nebo používání standardů nesmí být vybírány žádné licenční poplatky. - Podpora multicastu – protokol musí umět přenášet a dynamicky směrovat jak dvoubodové, tak hromadné přenosy (unicast i multicast). - Rozšiřitelnost – návrh nového protokolu musí být rozšiřitelný. Musí být schopen přijmout budoucí požadavky na služby Internetu. - Podpora tříd služeb – síťová zařízení musí být schopna členit zpracovávané pakety do určitých tříd a pro každou třídu poskytnout specifikovaný rozsah služeb. - Mobilita – protokol musí podporovat mobilní uzly a i celé sítě. - Řídící protokol – návrh musí obsahovat podporu pro testování a analýzu provozu sítí (například nástroje ping a traceroute) - Tunelování – návrh musí umožnit budovat privátní propojovací sítě přes infrastrukturu veřejného Internetu. Musí být podporovány tunely jak pro protokol IP, tak pro jiné (AppleTalk, CLNP) - - Očekávání od IPv6 Později byla výše uvedená obecná kritéria konkretizována už přímo na protokol IPv6 takto: Rozšířené možnosti adresování a směrování - větší šířka adresy umožní více adresovatelných uzlů, více úrovní adresní hierarchie a jednodušší možnost automatické konfigurace adresy. Multicast bude podporován v základní implementaci. Zjednodušený formát hlavičky – některé položky z hlavičky IPv4 paketu byly vypuštěny nebo přesunuty do volitelných hlaviček v IPv6, aby se nezvyšovala režie hlavičkových dat a usnadnilo se zpracování pro směrovače Podpora pro rozšiřující hlavičky a parametry – doplňující hlavičky se budou nacházet mezi základní IPv6hlavičkou a hlavičkou transportní vrstvy. Ty doplňkové hlavičky, které nemusí zpracovávat směrovače po cestě, ale jen koncové uzly, budou na konci doplňkového seznamu pro zjednodušení zpracování. Velikost doplňujících hlaviček nebude limitována. Podpora autentizace a soukromí – IPv6 bude obsahovat mechanismus, který umožní ověřit integritu dat a to, že odesílatelem je skutečně uzel, který je v paketu uveden. To by měly strana 104 Internetový protokol IP verze 6 - obsahovat všechny implementace. Šifrování dat bude také podporováno v základním návrhu a pro implementace velmi doporučeno. Podpora automatické konfigurace – Bude podporováno více forem automatické konfigurace uzlu, od zcela samostatného sestavení adresních informací uzlem v izolované síti až po dynamickou konfiguraci z jiného serveru (DHCP) Podpora směrování podle adresy odesílatele – Pomocí doplňující hlavičky bude možné specifikovat doplňující informace pro směrování, například směrovače, přes které má paket projít a informace pro směrování podle adresy zdrojového uzlu. Přenos dat se zaručenou kvalitou – Pakety bude možné označovat značkami („barvit“) a určovat tak datové toky s rozdílnou prioritou (například služby v reálném čase) Jednoduchý a pružný přechod z IPv4, který zahrnuje 4 cíle: • Přírůstkový upgrade – Existující IPv4 zařízení mohou být o implementaci IPv6 rozšířena v libovolném čase, bez závislosti na stavu implementace na ostatních zařízeních • Přírůstkové rozvíjení – Zcela nové uzly mohou být instalovány v libovolném čase bez jakýchkoli nutných podmínek • Snadné adresování – Po upgradu protokolu na novou verzi mohou uzly používat dál své stejné adresy, nemusí se jim přiřazovat nové. • Nízké počáteční náklady – Při přechodu jsou vyžadovány jen malé přípravné práce. strana 105 Internetový protokol IP verze 6 Pracovní skupiny IETF, které se záležitostmi kolem IPv6 zabývají Jádrová pracovní skupina Na začátku roku 1995 byla sestavena pracovní skupina pro IPv6 (IPng Working group), aby na základě předpokladů a očekávání vytvořila podrobné specifikace jádrové funkcionality nové rodiny protokolů. Při jejich práci se řídí doporučeními uvedenými v dokumentu RFC 1752 a pracuje pod vedením Steva Deeringa (Cisco, dříve Xerox) a Roberta Hindena (Nokia, dříve Sun Microsystems). Primárním úkolem této skupiny bylo a je tvořit dokumenty, které definují základní funkce, interakce, předpoklady a formáty paketů IPv6. Mezi dokumenty a úkoly patří zejména: - přehledový dokument o IPv6 - detailní provozní specifikace - specifikace adresní architektury IPv6 - specifikace zapouzdření IPv6 přes různá přenosová média na linkové vrstvě, např. [19] - specifikace pro přenos paketů delších než 64KB - specifikace nutných rozšíření jmenného systému DNS - specifikace řídících protokolů (ICMP, IGMP a identifikaci sousedních směrovačů) pro IPv6 - specifikace nalézání MTU (velikosti maximální přenosové jednotky 2. vrstvy) po cestě paketu - specifikace tunelování IPv6 v IPv6 - popis navrženého adresního formátu a plánu přiřazování uzlům - koordinace se skupinou zabývající se automatickou konfigurací (viz dále) - koordinace se skupinami zabývajícími se přechodem na nový protokol (NGRANS a TACIT, viz dále) - specifikace autentizačních a šifrovacích hlaviček Skupina by dále měla zvážit rozšíření protokolu o různé způsoby komprese hlavičky v nativním a zapouzdřeném IPv6 protokolu. Přechod ze stávajícího protokolu IPv6 se nebude zavádět do úplně nového prostředí, ale do existujícího IPv4 Internetu. To je velmi komplikovaný systém se složitými a někdy neočekávanými vazbami mezi jeho prvky. Není možné „postavit vedle“ nový Internet a přejít na novinky rázem a najednou – stávající služby už mají takový charakter, že by jejich výpadek způsobil vážné problémy v navazujících oblastech ekonomiky. Pro hladký přechod z IPv4 na IPv6 je potřeba určit řadu postupů, technologií a migračních strategií. Těmito úkoly se zabývají přechodové pracovní skupiny v rámci IETF, a to jak z krátkodobého, tak z dlouhodobého hlediska. Krátkodobé hledisko (pracovní skupina NGTrans) zahrnuje [35]: - Definici procesů, kterými se Internet dostane z fáze IPv4 na IPv6. Jde o vysvětlení pro obecnou internetovou veřejnost, které mechanismy budou při přechodu použity, předpoklady na síťovou infrastrukturu a popis funkcionality, kterou budou moci vývojáři v jednotlivých přechodových fázích využívat. - Definici povinných a volitelných opatření, které by výrobci měli implementovat ve směrovačích, koncových uzlech a dalších komponentách Internetu. Mimo jiné jde o zavádění dvojitých IPv4/6 protokolových implementací, mechanismy překladů hlaviček a postupů při komunikaci uzlů používajících jinou verzi IP. - Definici konkrétního provozního přechodového plánu. Tento plán pak budou moci využít síťoví operátoři a uživatelé k přechodu. Dlouhodobé hledisko (skupina TACIT) zahrnuje výzkum: - Jak přejít na nový protokol při zachování heterogenity a decentralizované správy sítí. - Porozumění charakteristikám dlouhodobé koexistence obou protokolů v jedné síti. - Testování přechodových mechanismů tak, aby byly robustní i v podmínkách skutečného Internetu a jejich nasazování probíhalo bez narušení stávajících služeb. Dlouhodobá skupina bude zaměřena více provozně a výsledkem jejího zkoumání mají být návody pro uživatele a správce dotčených sítí. Ty budou obsahovat: - Detailní popisy problémových oblastí v přechodu a koexistenci protokolů (předvídané, zjištěné z jiných sítí a pozorované v IP síti) strana 106 Internetový protokol IP verze 6 - Doporučení pro specifické testovací procedury Doporučení pro koexistenci provozních postupů Doporučení pro usnadnění plánování decentralizovaného přechodu Dopad na IETF a ne IETF standardy Vznikem nového protokolu bude ovlivněno mnoho standardů, zejména organizace IETF (RFC dokumenty), ale i jiných institucí. V některých případech bude stačit jen zaměnit formulaci „32-bitová IP adresa“, protože protokol není dále v textu použit. V dalších případech bude potřeba změnit návrh protokolu včetně formátu paketů. Někde půjde jen o změnu datového elementu (prodloužení místa na uložení IP adresy), která nebude mít vliv na funkční princip. Někde ovšem bude potřeba změnit i smysl fungování celého protokolu (například bezpečnostní mechanismy nebo postup směrování podle adresy odesílatele). Protokoly spoléhající na funkcionalitu IPv4 budou muset být znova navrženy, nebo se místo nich musí použít jiná, odpovídající funkce IPv6. Na změnách v navazujících protokolech budou pracovat nové i stávající skupiny IETF. IPng Working Group bude zodpovědná za definice nové verze protokolů ICMP, ARP/RARP a UDP. Existující skupiny provedou revize ve směrovacích protokolech RIPv2, IS-IS, iDRP a SDRP. Pro tvorbu protokolu OSPF nové generace bude muset být ustavena separátní pracovní skupina. Stejným způsobem vznikne i TCPv6, nové verze SNMP, DNS, NTP, NETBIOS, OSI přes TCP, Kerberos a specifikace IP přes různé druhy médií (IP přes Ethernet, IP přes ATM atd.). Podobné problémy potkají i produkty, aplikace a standardy jiných výrobců spoléhajících na strukturu IP adresy podle verze 4. Půjde například o různé služby zabezpečení sítě včetně firewallů, standardy POSIX, X-Open a další. strana 107 Internetový protokol IP verze 6 Další vybrané novinky IPv6 Aby mohly aplikace využívat i všech novinek a změn v IP a navazujících protokolech, musí být nutně provedeny i změny v API (rozhraní pro aplikační programy) jednotlivých implementací IP protokolu. IETF nespecifikuje ve svých standardech konkrétní podoby rozhraní, jen doporučení, co by měly obsahovat. V základním API (RFC 2553) by nemělo chybět: - podpora adresních struktur o šířce 16 bajtů - podpora převodu jmenných adres na číselné a naopak - podpora konverze adresních formátů (binární, hexadecimální) - podpora posílání multicastových paketů, přihlašování do multicastových skupin a přístup do hlavičkových polí po kvalitu služby (značka toku a třída služby) Rozšířené API by ve své implementaci mělo mít navíc: - přímý přístup na IP vrstvu a k ICMP paketům - přístup k informacím o odeslaném paketu – zdrojová adresa a síťové rozhraní - přístup k informacím o přijatém paketu – cílová adresa a síťové rozhraní - podporu pro zpracování doplňkových hlaviček IP - podporu pro objevování sousedů a výpočet MTU přenosové cesty Další zajímavou možností je využití posílání paketu o délce větší než 64 kilobajtů (na spojích, které to umožňují). Jde o tzv. jumbogramy (dle RFC 2675, [16]), určené jedním z parametrů hlavičky „Hop-by-Hop“, které mohou dosáhnout až 4 gigabajty. Cílem jumbogramů je zejména využít parametrů spojové vrstvy tam, kde to nové technologie umožňují a minimalizovat režii spojenou s hlavičkami paketů. Pro snížení režie přenášených dat na pomalých spojích byl stanoven mechanismus komprese IPv6, TCP a UDP hlaviček (RFC 2507). Cílem je: - umožnit větší průchodnost linky (přenášený objem dat bude menší) - lépe využít přenosové pásmo pro malé a tunelované pakety (kde je podíl režijních informací větší) - snížit procento ztracených paketů na špatných linkách (pakety jsou menší, takže při konstantním poměru chyb na přenášené bity jich bude ztraceno méně) - snížit zpoždění pro časově citlivé aplikace, zrychlit odezvu (např. přenos hlasu, malé pakety budou dříve přeneseny). Jde o záležitost mezi dvěma uzly (směrovači), netýká se celé přenosové trasy. Pokud je totiž v hlavičkách proudu dat řada stejných nebo málo se měnících informací, stačí přenášet jen jejich změny. Jednou za čas se tedy po spoji pošle k danému datovému toku paket s plnými hlavičkami a mezi tím se přenáší jen přírůstky a úbytky informací v hlavičkách. Vzhledem k narůstající složitosti sítí a s přidáním mnoha povinných služeb do IPv6 protokolu narostl i nutný objem práce nutný pro správu moderní sítě. Aby bylo vše stále zvládnutelné, došlo i k úpravě a částečné automatizaci rutinních postupů. O záležitostech konfigurace jsem podrobněji pojednal výše. Ke sledování činnosti sítě je v současnosti používán protokol SNMP (ve třetí verzi), ke kterému byly nově dodefinovány nové MIB moduly a objekty týkající se IPv6 sítí (podrobněji v RFC 2465). Ve větší síti již nejspíše existuje SNMP Manager, který sbírá informace ze zařízení od SNMP Agentů a monitoruje jejich provoz. Po zavedení protokolu a uzlů pracujících nad IPv6 do sítě lze aktualizací MIB modulů spravovat a sledovat i nová IPv6 zařízení podobným způsobem, jako dříve u IPv4. strana 108 Internetový protokol IP verze 6 Konfigurační soubory použité při praktickém testování - DNS Soubor MASTER obsahuje řádky: astra strom bsd astra.ipv6 astra3.ipv6 strom.ipv6 strom3.ipv6 bsd1.ipv6 bsd2.ipv6 AX AX AX IN IN IN IN IN IN 77.88 39.39 76.27 AAAA AAAA AAAA AAAA AAAA AAAA 08:00:20:88:f8:b7 3ffe:b80:b74:1:a00:20ff:fe88:f8b7 3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7 3ffe:b80:b74:2:203:baff:fe05:214a 3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a 3ffe:b80:b74:1:2a0:24ff:fe3d:aa76 3ffe:b80:b74:2:2c0:6cff:fe79:9153 Soubor/etc/named.conf obsahuje řádky: zone "4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA" { type master; file "/etc/NS/ip6.arpa"; allow-query { any; }; }; Soubor /etc/NS/ip6.arpa obsahuje řádky: @ IN SOA IN vse470.vse.cz. hostmaster.vse.cz ( 2000032705 ; Serial 28800 ; Refresh 7200 ; Retry 604800 ; Expire 86400 ) ; Minimum NS vse470.vse.cz. 7.b.8.f.8.8.e.f.f.f.0.2.0.0.a.0.1.0.0.0.4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA. IN PTR astra.ipv6.vse.cz. 7.b.8.f.8.8.e.f.f.f.0.2.0.0.a.0.3.0.0.0.4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA. IN PTR astra3.ipv6.vse.cz. a.4.1.2.5.0.e.f.f.f.a.b.3.0.2.0.2.0.0.0.4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA. IN PTR strom.ipv6.vse.cz. a.4.1.2.5.0.e.f.f.f.a.b.3.0.2.0.3.0.0.0.4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA. IN PTR strom3.ipv6.vse.cz. 6.7.a.a.d.3.e.f.f.f.4.2.0.a.2.0.1.0.0.0.4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA. IN PTR bsd1.ipv6.vse.cz. 3.5.1.9.9.7.e.f.f.f.c.6.0.c.2.0.2.0.0.0.4.7.b.0.0.8.b.0.e.f.f.3.IP6.ARPA. IN PTR bsd2.ipv6.vse.cz. strana 109 Internetový protokol IP verze 6 Výpis síťových rozhraní, směrovacích tabulek a dostupnosti vybraných uzlů z počítačů v testovací síti Počítač ASTRA # ifconfig -a lo0: flags=1000849<UP,LOOPBACK,RUNNING,MULTICAST,IPv4> mtu 8232 index 1 inet 127.0.0.1 netmask ff000000 hme0: flags=1000843<UP,BROADCAST,RUNNING,MULTICAST,IPv4> mtu 1500 index 2 inet 146.102.77.88 netmask fffffc00 broadcast 146.102.79.255 ether 8:0:20:88:f8:b7 lo0: flags=2000849<UP,LOOPBACK,RUNNING,MULTICAST,IPv6> mtu 8252 index 1 inet6 ::1/128 hme0: flags=2100841<UP,RUNNING,MULTICAST,ROUTER,IPv6> mtu 1500 index 2 ether 8:0:20:88:f8:b7 inet6 fe80::a00:20ff:fe88:f8b7/10 hme0:1: flags=2180841<UP,RUNNING,MULTICAST,ADDRCONF,ROUTER,IPv6> mtu 1500 index 2 inet6 3ffe:b80:b74:1:a00:20ff:fe88:f8b7/64 ip.atun0: flags=2200041<UP,RUNNING,NONUD,IPv6> mtu 1480 index 3 inet tunnel src 146.102.77.88 inet6 ::146.102.77.88/96 ip.tun0: flags=2200851<UP,POINTOPOINT,RUNNING,MULTICAST,IPv6> mtu 1480 index 4 inet tunnel src 146.102.77.88 tunnel dst 146.102.39.39 inet6 fe80::9266:4d58/10 --> fe80::9266:2727 ip.tun0:1: flags=2200851<UP,POINTOPOINT,RUNNING,MULTICAST,IPv6> mtu 1480 index 4 inet6 3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7/64 --> 3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a # netstat -r Routing Table: IPv6 Destination/Mask --------------------------3ffe:b80:2:7df9::1 VSE-TEST.tsps1.freenet6.net fe80::9266:2727 astra3.ipv6.vse.cz strom3.ipv6.vse.cz ::/96 3ffe:b80:b74:1::/64 3ffe:b80:b74:2::/64 3ffe:b80:b74::/48 fe80::/10 ff00::/8 default localhost strana 110 Gateway --------------------------fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76 fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76 fe80::9266:4d58 fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76 astra3.ipv6.vse.cz astra.vse.cz astra.ipv6.vse.cz fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76 fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76 fe80::a00:20ff:fe88:f8b7 fe80::a00:20ff:fe88:f8b7 fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76 localhost Flags Ref Use If ----- --- ------ ----UGH 1 0 hme0 UGH 1 0 hme0 UH 1 0 ip.tun0 UGH 1 0 hme0 UH 1 0 ip.tun0:1 U 1 0 ip.atun0 U 1 1 hme0:1 UG 1 0 hme0 UG 1 0 hme0 U 1 1 hme0 U 1 0 hme0 UG 1 1 hme0 UH 1 0 lo0 Internetový protokol IP verze 6 Počítač STROM # ifconfig -a lo0: flags=1000849<UP,LOOPBACK,RUNNING,MULTICAST,IPv4> mtu 8232 index 1 inet 127.0.0.1 netmask ff000000 dmfe1: flags=1000843<UP,BROADCAST,RUNNING,MULTICAST,IPv4> mtu 1500 index 2 inet 146.102.39.39 netmask fffff800 broadcast 146.102.39.255 ether 0:3:ba:5:21:4a lo0: flags=2000849<UP,LOOPBACK,RUNNING,MULTICAST,IPv6> mtu 8252 index 1 inet6 ::1/128 dmfe0: flags=2100841<UP,RUNNING,MULTICAST,ROUTER,IPv6> mtu 1500 index 3 ether 0:3:ba:5:21:4a inet6 fe80::203:baff:fe05:214a/10 dmfe0:1: flags=2180841<UP,RUNNING,MULTICAST,ADDRCONF,ROUTER,IPv6> mtu 1500 index 3 inet6 3ffe:b80:b74:2:203:baff:fe05:214a/64 ip.atun0: flags=2200041<UP,RUNNING,NONUD,IPv6> mtu 1480 index 4 inet tunnel src 146.102.39.39 inet6 ::146.102.39.39/96 ip.tun0: flags=2200851<UP,POINTOPOINT,RUNNING,MULTICAST,IPv6> mtu 1480 index 5 inet tunnel src 146.102.39.39 tunnel dst 146.102.77.88 inet6 fe80::9266:2727/10 --> fe80::9266:4d58 ip.tun0:1: flags=2200851<UP,POINTOPOINT,RUNNING,MULTICAST,IPv6> mtu 1480 index 5 inet6 3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a/64 --> 3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7 # netstat -r Routing Table: IPv6 Destination/Mask --------------------------3ffe:b80:2:7df9::1 VSE-TEST.tsps1.freenet6.net astra3.ipv6.vse.cz fe80::9266:4d58 strom3.ipv6.vse.cz ::/96 3ffe:b80:b74:2::/64 3ffe:b80:b74:1::/64 3ffe:b80:b74::/48 fe80::/10 ff00::/8 default localhost Gateway --------------------------fe80::2c0:6cff:fe79:9153 fe80::2c0:6cff:fe79:9153 strom3.ipv6.vse.cz fe80::9266:2727 fe80::2c0:6cff:fe79:9153 strom.vse.cz strom.ipv6.vse.cz fe80::2c0:6cff:fe79:9153 fe80::2c0:6cff:fe79:9153 fe80::203:baff:fe05:214a fe80::203:baff:fe05:214a fe80::2c0:6cff:fe79:9153 localhost Flags Ref Use If ----- --- ------ ----UGH 1 0 dmfe0 UGH 1 0 dmfe0 UH 1 0 ip.tun0:1 UH 1 0 ip.tun0 UGH 1 0 dmfe0 U 1 0 ip.atun0 U 1 1 dmfe0:1 UG 1 0 dmfe0 UG 1 0 dmfe0 U 1 2 dmfe0 U 1 0 dmfe0 UG 1 2 dmfe0 UH 1 0 lo0 # traceroute -A inet6 2001:0718:0:1::1 (pra•ská adresa tunelu CESNET Praha-Brno) traceroute: Warning: Multiple interfaces found; using 3ffe:b80:b74:2:203:baff:fe05:214a @ dmfe0:1 traceroute to 2001:0718:0:1::1, 30 hops max, 60 byte packets 1 bsd2.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:2:2c0:6cff:fe79:9153) 0.958 ms 0.611 ms 2 3ffe:b80:2:7df9::1 126.805 ms 119.108 ms 139.318 ms 3 tunnel-2-viagenie.ipv6.noris.de (2001:780::b) 109.856 ms 109.705 ms 4 tu2.6bone-mtp-1.ipv6.isdnet.net (3ffe:8100:102::1:5) 239.552 ms 227.073 ms * 5 2001:660:80:400d::1 294.507 ms 295.422 ms 276.778 ms 6 2001:660:80:400d::2 310.482 ms 276.324 ms 282.247 ms 7 2001:718:0:1::1 308.831 ms 297.986 ms 335.505 ms strana 111 Internetový protokol IP verze 6 Počítač BSD # ifconfig lnc0: flags=8843<UP,BROADCAST,RUNNING,SIMPLEX,MULTICAST> mtu 1500 inet6 fe80::2c0:6cff:fe79:9153%lnc0 prefixlen 64 scopeid 0x1 inet6 3ffe:b80:b74:2:2c0:6cff:fe79:9153 prefixlen 64 inet6 3ffe:b80:b74:2:: prefixlen 64 anycast ether 00:c0:6c:79:91:53 ep0: flags=8843<UP,BROADCAST,RUNNING,SIMPLEX,MULTICAST> mtu 1500 inet 146.102.76.27 netmask 0xfffffc00 broadcast 146.102.79.255 inet6 fe80::2a0:24ff:fe3d:aa76%ep0 prefixlen 64 scopeid 0x2 inet6 3ffe:b80:b74:1:2a0:24ff:fe3d:aa76 prefixlen 64 inet6 3ffe:b80:b74:1:: prefixlen 64 anycast inet6 3ffe:b80:b74:1::1 prefixlen 64 ether 00:a0:24:3d:aa:76 media: Ethernet 10baseT/UTP lo0: flags=8049<UP,LOOPBACK,RUNNING,MULTICAST> mtu 16384 inet6 ::1 prefixlen 128 inet6 fe80::1%lo0 prefixlen 64 scopeid 0x3 inet 127.0.0.1 netmask 0xff000000 ppp0: flags=8010<POINTOPOINT,MULTICAST> mtu 1500 sl0: flags=c010<POINTOPOINT,LINK2,MULTICAST> mtu 552 faith0: flags=8002<BROADCAST,MULTICAST> mtu 1500 gif0: flags=8051<UP,POINTOPOINT,RUNNING,MULTICAST> mtu 1280 tunnel inet 146.102.76.27 --> 206.123.31.114 inet6 fe80::2c0:6cff:fe79:9153%gif0 prefixlen 64 scopeid 0x7 inet6 3ffe:b80:2:7df9::2 --> 3ffe:b80:2:7df9::1 prefixlen 128 # netstat -r Internet6: Destination :: default localhost.vse.cz ::ffff:0.0.0.0 3ffe:b80:2:7df9::1 VSE-TEST.tsps1.fre 3ffe:b80:b74:: 3ffe:b80:b74:1:: 3ffe:b80:b74:1:: 3ffe:b80:b74:1::1 bsd1.ipv6.vse.cz astra.ipv6.vse.cz 3ffe:b80:b74:2:: 3ffe:b80:b74:2:: strom.ipv6.vse.cz bsd2.ipv6.vse.cz strom3.ipv6.vse.cz astra3.ipv6.vse.cz fe80:: fe80::%lnc0 fe80::203:baff:fe0 fe80::2c0:6cff:fe7 fe80::%ep0 fe80::2a0:24ff:fe3 fe80::a00:20ff:fe8 fe80::%lo0 fe80::1%lo0 fe80::%gif0 fe80::2c0:6cff:fe7 ff01:: ff02:: ff02::%lnc0 ff02::%ep0 ff02::%lo0 ff02::%gif0 Gateway localhost.vse.cz 3ffe:b80:2:7df9::1 localhost.vse.cz localhost.vse.cz VSE-TEST.tsps1.fre link#7 lo0 0:a0:24:3d:aa:76 link#2 0:a0:24:3d:aa:76 0:a0:24:3d:aa:76 8:0:20:88:f8:b7 0:c0:6c:79:91:53 link#1 0:3:ba:5:21:4a 0:c0:6c:79:91:53 fe80::a00:20ff:fe8 fe80::203:baff:fe0 localhost.vse.cz link#1 0:3:ba:5:21:4a 0:c0:6c:79:91:53 link#2 0:a0:24:3d:aa:76 8:0:20:88:f8:b7 fe80::1%lo0 link#3 link#7 link#7 localhost.vse.cz localhost.vse.cz link#1 link#2 localhost.vse.cz link#7 Flags UGRSc UGSc UH UGRSc UH UHL USc UHL UC UHL UHL UHLW UHL UC UHLW UHL UGH UGH UGRSc UC UHLW UHL UC UHL UHLW Uc UHL UC UHL U UGRS UC UC UC UC Netif Expire lo0 => gif0 lo0 lo0 gif0 lo0 lo0 lo0 => ep0 lo0 lo0 ep0 lo0 => lnc0 lnc0 lo0 ep0 lnc0 lo0 lnc0 lnc0 lo0 ep0 lo0 ep0 lo0 lo0 gif0 lo0 lo0 lo0 lnc0 ep0 lo0 gif0 # traceroute6 strom3.ipv6 traceroute6 to strom3.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:3:203:baff:fe05:214a) from 3ffe:b80:b74:1:2a0:24ff:fe3d:aa76, 30 hops max, 12 byte packets 1 astra.ipv6.vse.cz 1.012 ms 0.847 ms 0.722 ms 2 strom3.ipv6.vse.cz 1.648 ms 1.254 ms 1.171 ms # traceroute6 astra3.ipv6 traceroute6 to astra3.ipv6.vse.cz (3ffe:b80:b74:3:a00:20ff:fe88:f8b7) from 3ffe:b80:b74:2:2c0:6cff:fe79:9153, 30 hops max, 12 byte packets 1 strom.ipv6.vse.cz 0.937 ms 0.792 ms 0.725 ms strana 112 Internetový protokol IP verze 6 2 astra3.ipv6.vse.cz 1.649 ms 1.37 ms 1.249 ms strana 113 Internetový protokol IP verze 6 Text dopisu poskytovatelům připojení a mobilním operátorům Zpracovávám diplomovou práci na téma „Internetový protokol verze 6 (IPv6) – technologické a ekonomické aspekty“. Pro účely této práce bych se rád dozvěděl základní informaci o stavu implementace protokolu IPv6 ve Vaší firmě jakožto poskytovatele internetového připojení. Nevím, zda jsem ve Vaší firmě kontaktoval správnou osobu. Pokud ne, přepošlete prosím mou otázku odpovědné osobě nebo útvaru. Děkuji. Rád bych Vás poprosil o odpovědi (stačí stručné) na následující otázky, pokud mi je můžete sdělit: - Existuje ve Vaší firmě vyčleněná pracovní skupina/tým, která se IPv6 zabývá? - V jakém časovém horizontu uvažujete o testování a implementaci protokolu IPv6 ve Vaší síti? - V jakém časovém horizontu uvažujete o poskytování IPv6 konektivity svým zákazníkům jako placenou službu? - Co testování/zavedení IPv6 nyní brání? - Co pro Vás bude impulsem (které vnější nebo vnitřní podněty) k zavedení těchto služeb? - Které vlastnosti/služby nového protokolu považujete za nejdůležitější (které budete implementovat nejdříve) ? Pokud některé informace považujete za důvěrné, odpovězte mi, prosím, alespoň na zbývající otázky. Informace získané touto použiji pouze ke zpracování mé diplomové práce bez uvedení jména Vaší firmy ve výsledném textu a nebudu je poskytovat nikomu dalšímu. strana 114 Internetový protokol IP verze 6 strana 115
Podobné dokumenty
IPv6 - kdy se stane standardem?
samo ve spolupráci s ostatními zařízeními na síti nastaví svoji IP adresu a další parametry.
Zrušení broadcastů: V IPv6 se již nesetkáme
s broadcasty, které zbytečně zatěžují i ta zařízení, kterých...
5 - SecureNet, sro
přechod od staré verze protokolu k nové.
Tyto teoretické pasáže jsou shromážděny v první části knihy. Druhá se
věnuje praxi – jak nakonfigurovat IPv6 ve vybraných operačních systémech
či směrovačíc...
Zavádění protokolu IP verze 6
Potřeba migrace firemních sítí z protokolu IPv4 na IPv6 je daná několika technologickými, obchodními a sociálními faktory. Nejdůležitějšími jsou:
Exponenciální růst Internetu a existující prostor...
Ipv6 v Linuxu
Podobně jako v IPv4 lze adresy IPv6 rozdělit pomocí masky na síťovou část a počítačovou část. V IPv4 se ukázalo, že někdy by
bylo příjemné, kdyby jednomu rozhraní bylo možné přidělit více než jednu...
zde
budov, pro páteřní sítě
Díky tomuto řešení se výrazně zlepšily možnosti komunikace mezi počítači a nastal nový,
relativně samostatný a bouřlivý vývoj počítačových sítí.
Souhrn zlepšení a přínosů:
...
Z čeho se satelitní komplet skládá?
digitální příjem. Konvertor je s přijímačem propojen koaxiálním kabelem a napájen napětím
13 nebo 18 V, což taky určuje jednu ze dvou polarizací ve kterých jsou programy vysílány.
Dále se můžete se...
Konfigurace IPv6
Ohlášení směrovače (RA) nemusí vysílat pouze směrovač (ve smyslu specializovaného HW), ale i
každý server, který se chová jako směrovač. K tomuto účelu se využívá program radvd, lze se však
setkat ...