Syndrom vyhoření

Transkript

Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření
Marcel Horák
Obsah
ÚVOD ......................................................................................................................................................... 3
1. SYNDROM VYHOŘENÍ ...................................................................................................................... 5
1.1 HISTORIE ..................................................................................................................................... 5
1.2 TEORETICKÉ VYMEZENÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................................ 7
2. DEFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ ............................................................................................. 10
2.1 VÝCHODISKA PRO DEFINOVÁNÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................... 10
2.2 DEFINICE.................................................................................................................................... 12
3. FAKTORY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................................................... 13
3.1 OBECNÉ FAKTORY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ .................................................................. 13
3.2 STRES ......................................................................................................................................... 15
3.3 SITUACE PODPORUJÍCÍ STAV VYHOŘENÍ ................................................................................... 18
4. PŘÍZNAKY A DIAGNOSTIKA VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ........................................ 19
4.1 NA ÚROVNI PSYCHICKÉHO PROŽÍVÁNÍ ..................................................................................... 21
4.2 NA ÚROVNI FYZICKÉHO PROŽÍVÁNÍ .......................................................................................... 22
4.3 NA ÚROVNI SOCIÁLNÍCH VZTAHŮ ............................................................................................. 22
4.4 DIAGNOSTIKA SYNDROMU VYHOŘENÍ ...................................................................................... 23
5. STÁDIA SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................................................................. 25
5.1 FÁZE PRVNÍ: NADŠENÍ ............................................................................................................... 26
5.2 FÁZE DRUHÁ: STAGNACE .......................................................................................................... 26
5.3 FÁZE TŘETÍ: FRUSTRACE .......................................................................................................... 27
5.4 FÁZE ČTVRTÁ: APATIE .............................................................................................................. 27
5.5 FÁZE PÁTÁ: VYHOŘENÍ ............................................................................................................. 28
5.6 PODROBNÉ FÁZOVÁNÍ PROCESU SYNDROMU VYHOŘENÍ .......................................................... 28
5.7 PROŽÍVÁNÍ SAMOTNÉHO VYHOŘENÍ ......................................................................................... 30
6. NEJVÍCE OHROŽENÉ PROFESE SYNDROMEM VYHOŘENÍ ................................................ 32
6.1 PŘEHLED PROFESÍ S RIZIKEM VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................ 33
7. PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ .......................................................................................... 35
7.1 JAK SE VYHNOUT SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................................................................. 38
7.2 TIME MANAGEMENT A STRES MANAGEMENT ........................................................................... 41
8. MOŽNOSTI POMOCI PŘI ZAZNAMENÁNÍ SYNDROMU VYHOŘENÍ ................................. 49
8.1 PSYCHOLOG NEBO PSYCHOTERAPEUT ...................................................................................... 50
8.2 PSYCHIATRICKÁ AMBULANCE................................................................................................... 51
8.3 PRAKTICKÝ LÉKAŘ.................................................................................................................... 52
8.4 INTERNETOVÁ PORADNA ........................................................................................................... 52
8.5 TELEFONICKÉ LINKY DŮVĚRY .................................................................................................. 53
ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 54
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ ........................................................................... 56
MONOGRAFIE .................................................................................................................................. 56
ELEKTRONICKÉ ZDROJE ................................................................................................................. 58
PŘÍLOHY .................................................................................................................................................... I
DOTAZNÍK PRO AUTODIAGNOSTIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ ............................................... I
ÚVOD
Syndrom vyhoření je fenomén, který je v dnešní společnosti velmi aktuální. Již od
sedmdesátých let 20. století se psychologové a lékaři zabývají stavy celkového,
především pak psychického vyčerpání, jež se projevuje v oblasti poznávacích funkcí,
motivace i emocí a jež zasahuje a ovlivňuje postoje, názory, ale i výkonnost a
následně celé vzorce především profesionálního chování a jednání osob, u nichž
došlo k iniciaci proměnných, ovlivňujících vznik a rozvoj tohoto syndromu. Tyto
stavy se označují jako syndrom vyhoření, vypálení, též vyhaslosti, tj. vyčerpání
(angl. „burnout syndrome“). Jde svým způsobem o velmi výstižnou metaforu:
anglické sloveso „to burn“ znamená hořet, ve spojení „burn out“ pak dohořet,
vyhořet, vyhasnout. Původní silně hořící oheň, symbolizující v psychologické rovině
vysokou motivaci, zájem, aktivitu a nasazení, přechází u člověka stiženého příznaky
syndromu vyhoření do dohořívání a vyhaslosti. Kde nic není, tj. kde již není materiál,
který by živil hořící oheň, nemá již dál co hořet. Současně se jedná o velmi aktuální
problém medicínský, neboť burnout syndrom kromě výše uvedených oblastí
psychiky ovlivňuje podstatně i kvalitu života osob, u nichž se vyskytuje, a vykazuje
některé podobné či téměř shodné charakteristiky s příznaky i důsledky některých
duševních onemocnění a poruch.1
Syndrom vyhoření je tedy vlastně nemoc. V České republice se sice zatím do
klasifikace nemocí nedostala, avšak v mezinárodní klasifikaci nemocí je syndrom
vyhoření uveden pod kódem ICD 10 v kategorii Z 73.0 s názvem Problémy spojené s
obtížemi v uspořádání života.2
Problematika syndromu vyhoření je v dnešní uspěchané době velmi aktuální a
bohužel je možno se se syndromem vyhoření velice často setkat. Díky hektickému
životnímu tempu, které současný svět charakterizuje a například i díky přetrvávající
světové finanční krizi, jež zasahuje do života všech lidí a mimo jiné se velmi
negativně odráží i v oblasti mezilidských vztahů, jsou syndromem vyhoření ohroženy
1
KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha: SZÚ,
2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
2
JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha: Vzdělávací institut ochrany
dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.
3
velké skupiny obyvatel, pokud ne lidé všichni. Každopádně počet lidí ohrožených a
postižených tímto syndromem se neustále zvyšuje, což je trend společensky velmi
nežádoucí, který se časem negativně projeví v mnoha oblastech společenského
života.
Je tedy více než nutné vědět, že syndrom vyhoření může potkat každého jedince a
v žádném případě není možné spoléhat na to, že právě nás se to netýká, že je to
pouze záležitost těch ostatních, či dokonce jen pouhý moderní psychologický
výmysl. Tento syndrom se projevuje především u osob, které jsou při své práci v
jakémkoli kontaktu s druhými lidmi. Příčinu případného vyhoření můžeme však
hledat například i v rodinném životě, či dokonce například i při realizaci stavby
rodinného domu, ale dokonce i ve sportu. Skutečně není oblast lidského života, o
které můžeme s jistotou prohlásit, že zde syndrom vyhoření nehrozí a stejně tak není
jedinec, který si může být jistý, že právě on je proti syndromu vyhoření imunní.
Je dobré umět rozeznat již první příznaky syndromu vyhoření, umět mu předcházet a
v neposlední řadě, pokud se již dostaví, umět se s ním vyrovnat. Bez dostatečné
prevence se riziku vyhoření vystavuje každý, přičemž vyhoření se může dostavit
velmi nečekaně a troufám si říci, že dokonce i zákeřně. Chybou by bylo si myslet, že
syndrom vyhoření hrozí jen lidem v určitých pracovních pozicích. Příčiny syndromu
vyhoření jsou velmi různé a stejně tak jsou různé i ohrožené skupiny obyvatel.
Tato disertační práce by měla problém syndromu vyhoření v první řadě definovat a
popsat. V další části bude pozornost věnována rizikovým faktorům, které syndrom
vyhoření způsobují a vyjmenovány budou profese, které jsou tímto problémem v
současné době obecně nejohroženější.
Cílem práce by pak měl být popis postupů, jak syndromu vyhoření předcházet, jak
rozpoznat markanty nastupujícího problému a jakým způsobem problém řešit, pokud
již nastane. V závěru se práce zaměří na popis současného stavu prevence tohoto
jevu a jeho celkové zhodnocení.
Práce se postupně zaměří na základní informace o syndromu vyhoření, na definování
syndromu vyhoření, na faktory jeho vzniku, na nejvíce ohrožené profese, na příznaky
vzniku syndromu vyhoření, rozebrána budou stádia syndromu vyhoření, dále se
4
práce zaměří na prevenci syndromu vyhoření a na krizová pracoviště, která se tímto
problémem zabývají.
Tato práce může následně posloužit každému, komu není lhostejná jeho duševní
kondice a chce se syndromu vyhoření vyhnout, případně jej efektivně řešit a zlepšit
tak kvalitu svého prožívání a života celkově.
Součástí této práce je i praktická část, průzkum, který by měl zjistit, jak
aktuální je toto téma pro úředníky děčínského magistrátu, kteří posloužili jako
respondenti tohoto šetření. Z výsledků pak lze, alespoň částečně, usuzovat jaký je
obecný vztah k syndromu vyhoření ve společnosti obecně.
1. SYNDROM VYHOŘENÍ
1.1 Historie
Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout)
byl poprvé popsán v roce 1975 Herbertem Freudenbergerem v článku „Staff
burnout“ v časopise Journal of Social Issue.3
Herbert J. Freudenberger (26. listopadu 1927, Frankfurt nad Mohanem - 29.
listopadu 1999 v New York City) byl americký psychoanalytik německého původu.
Díky jeho popisu problému se v následujících letech strhl obrovský zájem
psychologů o tento fenomén, který se postupně zařadil do seznamu nemocí, což
vedlo k poměrně podrobnému popsání jak vývoje, tak následků i prevence této
choroby. Sám byl psychoanalytik pracující s dobrovolníky v pomocných profesích
zejména v zařízeních provozujících paliativní péči, na kterých tento syndrom
pozoroval a díky tomu ho i popsal. V roce 1980 publikoval s Geraldine Richelson.4
3
BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003. 416 s. ISBN 80-7178735-3.
4
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN: 807169-551-3.
5
Označil tak jev, který byl znám již dříve, nikdo před Freudenbergem jej ale
nepojmenoval či nevymezil. Hlavní vlna zájmu o tuto problematiku se začala zvedat
vzápětí, tj. na přelomu 70. a 80. let, ve vztahu k převážné většině profesí, u nichž lze
výskyt syndromu vyhoření předpokládat.
Tento stav celkového vyčerpání byl ve své podstatě zachycen už ve starém Řecku ve
známé pověsti o Sysifovi vyjadřující celkové vyčerpání, kde musel Sysifos dovalit
kámen na vysokou horu, avšak nikdy nedosáhl vrcholu, protože se mu kámen vždy
před cílem vysmekl a skutálel dolů. Práce v této pověsti vyjadřuje vyčerpávající
trápení bez konce. Dokonce i v Bibli se můžeme setkat s fenoménem celkového
vyčerpání. Také v krásné literatuře můžeme na tento jev narazit poměrně často.5
Je pravděpodobné, že sám objevitel syndromu vyhoření Freudenberg byl k jeho
vymezení inspirován beletristickou knihou. Konkrétně knihou Případ vyhoření (A
Burn out Case) od autora Grahama Greena. V této knize se dočteme o životním
příběhu nadějného architekta, který vstupuje do života s velkým zapálením a
očekáváním. Setkává se ale s neočekávanými problémy, které považuje za
nesmyslné. Tyto problémy se mu ale nedaří překonávat a jeho nadšení klesá. Až poté
znechucen životem v soudobé společnosti utíká od práce do africké džungle. Jak
můžeme zpozorovat u hlavního hrdiny výše uvedené knihy Grahama Greena, burnout postihuje právě lidi, kteří nastupují do práce s velkou mírou nadšení a mají
vysokou míru motivace. Pokud lidská bytost bere svou práci spíše jako povolání,
službu lidem, bohu, či vyššímu principu, než jako za námezdnou práci, bývá ještě
více postižena rizikem vyhoření. Prožití vyhoření bývá o to intenzivnější, hlubší,
přichází pocit promarněného, bezúčelného života. Tak jako může selhat, shořet
představa, že práce je odpovědí a řešením existenciální otázky: „Proč vlastně
žijeme?“, stejně může shořet například i zamilování. Podstata vyhoření tak spočívá v
existenciální potřebě věřit ve smysluplnost života.6
5
6
6
1.2 Teoretické vymezení syndromu vyhoření
V teoretické rovině lze vysledovat souvislost podstaty vyhoření mezi dvěma
hlavními oblastmi výzkumu:
1) v linii filozoficko-psychologické jde o zdroje z oblasti existenciálně orientované
filozofie a psychologie,
2) v linii psychologicko-medicínské přispělo ke koncipování poznatků o vyhoření
dlouhodobé studium stresu a jeho důsledků.7
Existencialismus byl pro řadu psychologů a psychiatrů, zabývajícími se otázkami
psychologických aspektů vztahů mezi zdravím a nemocí, velmi inspirativním
myšlenkovým zdrojem. Z mnoha podnětů, jež toto hnutí přineslo, byly pro tyto
psychology nejpodstatnější otázky, vztahující se k prožitkům, jež se vyskytují
v souvislosti s krizí osamělého jedince - intelektuála, nejčastěji liberálně
orientovaného. Tato krize, kterou existencialisté poprvé velmi výstižně popsali po 1.
světové válce, je způsobena pocitem totálního osamění, vykolejení z dosavadního
zaběhnutého každodenního režimu a nutností spoléhat se pouze na vlastní síly.
Člověk je zde reflektován a percipován jako zcela osamělé a z kořenů vytržené
individuum, usilující momentálně o uhájení holé existence. Značný důraz je kladen
na pocity úzkosti, jejichž zdroje jsou spatřovány v prožívané odpovědnosti, a na
pocity beznaděje, vztahující se k nutnosti spoléhat se jen na sebe. Součástí této
prožívané krize je též vyrovnávání se s vlastními náladami a pocity, obsahujícími
prožitky osamocení, starostí, úzkosti, bezmoci, beznaděje a zoufalství, ale i
absurdity, nudy, „otrávení“, „zhnusení“ atd.8 Úzkost je jedním z ústředních pojmů
existenciálního přístupu, je hlavní hybnou silou prožívání reality, díky níž si člověk
uvědomuje fakt svého konečného postavení v celku okolního světa.9
Podle existencialistů je nutné k uvědomění sama sebe ve smyslu existence, což
každodenní život svým stereotypem neumožňuje, dostat se do určité mezní či krajní
7
2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
8
2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
9
YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006. 520 s. ISBN 80-7367-147-6.
7
situace. Jednou z těchto mezních situací jsou nepochybně i stavy, prožívané v rámci
vyhoření, tj. stavy celkového vyčerpání, ztráty motivace, rezignace na profesionální
cíle atd. Právě toto uvědomění sama sebe jako individuální existence přináší člověku
poznání jeho svobody. Svoboda však podle existencialistů předpokládá absolutní
nezávislost člověka na společnosti, pro její poznání je proto nutné zpřetrhání všech
svazků se světem. To bývá také součástí vzorců chování jedinců, u nichž se vyhoření
dostalo do závěrečné fáze. Pokud člověk pochybuje o smyslu své existence, jak tomu
často při rozvoji pokročilejších fází vyhoření bývá, dostavuje se stav existenciální
frustrace. Silně prožívané a dlouhodobě působící stavy existenciální frustrace mohou
vyústit v depresi nebo v tzv. noogenní či existenciální neurózu, což je v podstatě
chronická neschopnost uvěřit v důležitost, užitečnost a pravdivost všeho, co člověk
dělá.10
V pokročilých a závěrečných fázích vyhoření dochází v souvislosti s intenzivně
prožívaným stavem vyčerpání k podobné tendenci zpřetrhat všechna pouta s
dosavadním, především profesionálním životem, a osvobodit se tak od minulé
zkušenosti, která je svazující.11
Druhý významný teoretický zdroj, poskytující zázemí koncepci syndromu vyhoření,
stres, je nejčastěji pojímán jako výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků
a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí. Na straně požadavku je hodnocena intenzita
nároku a předpokládané důsledky selhání se s ním vyrovnat. Na straně zdrojů je
hodnocena jejich přiměřenost a dostatečnost. Pocit, že požadavkům již nelze dostát,
je důsledkem vyčerpání rezerv a zdrojů ke zvládání stresu. Tyto zdroje a rezervy
bývají různými autory nazývány různě – adaptační kapacita (adaptive capacity),
zátěžová kapacita (load capacity), systémová kapacita (system capacity),
vyrovnávací zdroje (coping resources), překlenovací kapacita (carrying capacity).
Jejich význam zůstává v podstatných rysech stejný: jedná se o repertoár vrozených
dispozic a dovedností, které jedinec získal v průběhu svého života v procesu
střetávání se s nejrůznějšími stresory.12
10
YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006. 520 s. ISBN 80-7367-147-6.
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1998. 131 s. ISBN:
80-7169-551-3.
12
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: Kosmas, 2002, 280 s. ISBN 978-80-7367-568-4.
11
8
Psychosociální stres, pracovní i mimopracovní, je v posledních letech intenzivně
studován. Důležitost tohoto směru výzkumu je zdůrazněna:
1) „tvrdými daty“ statistik ukazujícími, že více než 70 % absencí v práci z důvodů
pracovní neschopnosti je zapříčiněno nemocemi, které mají souvislost se stresem,
2) známou zásadou, že nemocem je lépe přecházet, než je léčit.13
Psychosociální stres v pracovních podmínkách souvisí se sociálním prostředím v
práci, organizačními aspekty zaměstnání a obsahem i určitými operačními aspekty
prováděného úkolu (úkonu). V oblasti mimopracovního stresu je předmětem
výzkumu především problematika chronických denních nepříjemností, mikrostresorů
a tzv. životních událostí (např. změna zaměstnání, ztráta zaměstnání, hypotéka,
nemoc apod.). Obě oblasti, pracovní i mimopracovní, mohou být zdrojem
zdravotních rizik. Navíc, nadměrné požadavky a stresogenní podmínky v jedné
oblasti zasahují do prožívání v druhé oblasti. Naopak, pozitivní zisky z jedné oblasti
mohou příznivě ovlivňovat druhou oblast.
Pracovní stres může být klasifikován do několika kategorií:
 problémy související s rolemi, které jedinec zastává (konflikty rolí);
 nároky související s obsahem práce (pracovní zatížení a odpovědnost);
 organizace práce (potíže s komunikací, nejasné vymezení kompetencí a
odpovědností);
 profesní perspektiva (nejasný kariérní řád, nevyužití kvalifikace);
 fyzické prostředí (hluk, prach, teplota, bezpečnost práce).14
Nárokům souvisejícím s vlastní pracovní činností byla v posledních letech věnována
značná pozornost. Mnohé práce ukázaly, že vysoce stresogenní je práce
charakterizovaná vysokými nároky na kvalitu, odpovědnost a nasazení pracovníka
při současně nízké autonomii pracovní činnosti. Autonomie pracovní činnosti
představuje možnost pracovníka rozhodovat o tempu práce, její povaze a
13
KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a doplněné vydání, Praha:
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
14
MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2010. 210
s. ISBN 978-80-247-3171-1.
9
podmínkách. Výzkumy prokázaly, že kombinace vysokých nároků s nízkou
autonomií pracovní činnosti je faktorem, který hraje rozhodující roli v determinaci
zdravotních důsledků pracovních požadavků v tom smyslu, že je rizikovým faktorem
vzniku různých onemocnění. Výzkum, provedený již na konci osmdesátých let,
potvrdil vyšší zdravotní rizika u pracovníků vykonávajících takto charakterizovanou
práci (vysoké požadavky + nízká autonomie), a měl dokonce již i svůj legislativní
výstup: v zákoníku práce, v části týkající se pracovních podmínek, byl na základě
těchto výsledků zakotven požadavek, aby pracovní podmínky byly upraveny tak, aby
zaměstnanec mohl mít vliv na svou pracovní situaci.15 Je ovšem nutné podotknout,
že v současné době zákoník práce žádné takové ustanovení neobsahuje a jeho
zpřísňování vůči zaměstnancům může být do budoucna zdrojem dalších problémů.
2. DEFINICE SYNDROMU VYHOŘENÍ
2.1 Východiska pro definování syndromu vyhoření
V průběhu téměř 30 let výzkumu tohoto problému se objevila ve světové literatuře
řada pojetí a vymezení syndromu vyhoření, jež se často v různých aspektech
vzájemně liší. Lze však konstatovat, že většina pojetí se shoduje alespoň v
následujících bodech:
1. Jde především o psychický stav, prožitek vyčerpání.
2. Vyskytuje se zvláště u profesí, obsahujících jako podstatnou složku pracovní
náplně „práci s lidmi“.
3. Tvoří jej řada symptomů především v oblasti psychické, částečně však též
v oblasti fyzické a sociální.
15
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
10
4. Klíčovou složkou syndromu je zřejmě emoční exhausce, kognitivní vyčerpání
a „opotřebení“ a často i celková únava.
5. Všechny hlavní složky tohoto syndromu rezultují z chronického stresu.16
Další literatura definuje ještě následující shodné body:
1. Přítomnost negativních emocionálních příznaků jako například deprese,
vyčerpání, a jiné.
2. Spojení s určitými druhy povolání, které jsou uváděny jako rizikové,
kupříkladu pomáhající profese či manažeři.
3. Snížená efektivita práce nebývá spojena se špatnými pracovními schopnostmi
a dovednostmi, ale naopak s negativními vytvořenými postoji a s chováním,
které plyne z těchto postojů
4. Důraz je kladen spíše na psychické příznaky a na prvky chování, než na
provázející tělesné příznaky.
5. Syndrom vyhoření se vyskytuje u psychicky zdravých lidí a nesouvisí tak
s psychickou patologií.17
Ve vzniku a vývoji syndromu vyhoření je mnoho proměnných, na které by se měl
brát při celostním zkoumání ohled. Tyto proměnné nejsou jen z oblasti objektivně
zvenčí poznatelné, ale vztahují se i k vnitřnímu životu jednotlivých lidí. Autoři, kteří
se tématem vyhoření hlouběji zabývají, tak často zavítají i na půdu filozofičtějších
úvah kdy tvrdí, že kořen syndromu vyhoření spočívá v naší existenciální potřebě
věřit, že náš život je smysluplný, že věci, které děláme, jsou nějak užitečné, důležité,
ba dokonce v určitém smyslu „hrdinné“. Toto přesvědčení je určitým způsobem
zacházení se strachem, který nás napadá všude tam, kde se setkáváme se zjištěním,
že my sami jsme smrtelní. Všichni lidé potřebují cítit se hrdiny. Potřebují vědět, že
jejich život je důležitý, v širším než jen ve zcela úzkém osobním měřítku. Potřebují
16
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
17
dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.
11
se spojovat s něčím, co je větší, než jsou oni, co je přesahuje. Když zjistí, že selhali,
vyhoří. Vyhoření je tak často důsledkem selhání při hledáni smyslu života.18
Jeden z nejdůležitějších aspektů při popisu syndromu vyhoření je vztah k práci,
přičemž se ukazuje, že existuje zcela evidentní vztah mezi syndromem vyhoření a
negativním postojem k práci. Vyhoření tedy hrozí zejména lidem, kteří se potýkají s
výraznou nechutí chodit pravidelně do práce, práce se pro ně stává bezduchá a ničí
nadšení i motivaci. Schopnosti a znalosti se vyhořením neztratí, ale klesá vnitřní
náboj i chuť podávat výkony. Označení vyhoření za nemoc duše se jeví velmi trefné
a až bolestně je výstižný citát Alberta Camuse: „Bez práce celý život ztrouchniví, ale
když je práce bezduchá, život se dusí a umírá.“19
Vyčerpání, pasivita a zklamání ve smyslu burnout syndromu se dostavuje jako
reakce na převážně pracovní stres. Jako burnout („vyhoření“, či „vyhasnutí“) bývá
popisován stav emocionálního vyčerpání vzniklý v důsledku nadměrných
psychických a emocionálních nároků.
2.2 Definice
 Burnout je stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice
intenzivně pracujícího člověka (např. lidí, kteří se snaží druhým lidem v
jejich těžkostech pomoci a pak se cítí sami přemoženi vlastními problémy).20
 Burnout je stav člověka, který se podobá vysychání pramenů či vybíjení
baterie. Stejně jako stres ani burnout není mimo nás, ale v nás. Neznáme ho,
dokud se v nás nezabydlí.21
18
80-7169-551-3.
19
POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc: Votobia, 1997. 259 s.
ISBN 80-7198-211-3.
20
80-7169-551-3.
21
80-7169-551-3.
12
 Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav objevující se často u lidí, kteří
pracují s jinými lidmi a jejichž profese je na mezilidské komunikaci závislá.
Tento stav ohlašuje celá řada příznaků: člověk se cítí celkově špatně, je
emocionálně, duševně i tělesně unavený. Má pocity beznaděje, nemá chuť do
práce ani radost ze života.22
 Syndrom vyhoření lze popsat jako duševní stav, jenž často postihuje ty, kteří
profesně neustále přicházejí do styku s lidmi, například zdravotníci, sociální
pracovníci, poradci, učitelé apod. Je charakteristický tím, že se dotyčný
celkově necítí dobře a je emocionálně, duševně i tělesně vyčerpaný.23
Definic syndromu vyhoření by se jistě dala v dostupné literatuře najít ještě celá řada,
nicméně výše uvedené reprezentují všechny body uvedené v předchozí podkapitole a
pro další účely této práce budou postačující.
3. FAKTORY VZNIKU SYNDROMU VYHOŘENÍ
3.1 Obecné faktory vzniku syndromu vyhoření
Na příčinách vzniku tohoto zhoubného procesu se mohou v určité míře podílet
osobnostní dispozice postiženého, nedostatečná sociální opora, myšleno určitým
způsobem nedostatečně fungující systém sociálních vztahů a vazeb, zanedbávání
udržení a podpory motivace (ať z naší strany či ze strany nadřízeného, rodinného
příslušníka apod.) a různé zátěžové situace, včetně stresu.
Někdy bývá syndrom vyhoření označován jako „fenomén prvních let v zaměstnání“,
kdy po vysokých očekáváních, entuziasmu nastává zklamání, frustrace, bezmoc a
22
TOŠNER, Jiří. TOŠNEROVÁ, Tamara. Burn – Out syndrom: Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro
účastníky kurzů. Praha: Hestia, 2002, 15 s. ISBN neuvedeno.
23
RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. 132 s. ISBN 80-7255-074-8.
13
rezignace. Jakou roli sehrávají při vyhoření osobnostní proměnné, je zatím nejasné.
Mnoho expertů vidí jako hlavní příčinu vyhoření podmínky na pracovišti, okruh
spolupracovníků a další sociologické faktory.24
Důraz na pracovní podmínky kladou i jiní odborníci, kteří rozvíjejí hypotézu
infekčnosti tohoto syndromu. Vznik a rozvoj syndromu vyhoření by se tedy mohl v
určitém sociálním prostředí snadněji šířit, například v sociálním prostředí některé
firmy, instituce či komunity.25
Syndrom vyhoření je mnohdy cenou, kterou platí lidé za své výrazné úspěchy. Je
možné vysledovat deset nejběžnějších příčin tohoto stavu:
1. Pocit nutkání namísto povolání,
2. Neschopnost přibrzdit,
3. Snaha udělat všechno sám,
4. Přehnaná pozornost k cizím problémům,
5. Soustředěnost na detaily,
6. Nereálná očekávání,
7. Příliš velká rutina,
8. Nesprávný pohled na priority v našem životě,
9. Špatný tělesný stav,
10. Neustálé odmítání ze strany druhých.26
Jako nejčastější příčina syndromu vyhoření bývá označován
dlouhodobý
bezprostřední styk s lidmi, neúspěšné jednání s lidmi, nepřiměřená pracovní doba s
přílišnými požadavky kladenými na pracovníka nebo velice přísné pracovní
podmínky atd.27
24
dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.
25
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
26
27
80-7169-551-3.
14
Existují různé osobnostní struktury, přičemž některé inklinují ke vzniku syndromu
vyhoření více. Společným znakem lidí těchto náchylnějších osobnostních struktur je,
že neumějí hospodařit se svými tělesnými a duševními rezervami. Vysilují se tak v
oblasti duševní, tělesné, pracovní i rodinné až do vyčerpání.28
3.2 Stres
Stresem (distresem) zde rozumíme negativně působící stres. Narozdíl od eustresu,
což je stres pozitivně působící, může distres při vyšší intenzitě stresové reakce být v
procesu vedoucím k vyhoření jednou z hlavních příčin. Stresem se obvykle rozumí
vnitřní stav člověka, který je buď něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a
přitom se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečná.29
Statistiky ukazují, že více než 70% absencí v zaměstnání z důvodů pracovní
neschopnosti je zapříčiněno nemocemi majícími souvislost se stresem. Stres je
rozlišen na mimopracovní (kde hrají výraznou roli chronické denní mikrostresory a
těžké životní události) a pracovní (který souvisí se sociálním prostředím v práci,
obsahem práce, organizací i určitými operačními aspekty prováděného úkolu).
Pracovní stres lze klasifikovat podle několika kategorií:
 Problémy související s rolemi, které jedinec zastává (konflikty rolí),
 Nároky související s obsahem práce (pracovní zatížení a odpovědnost),
 Organizace práce (potíže s komunikací, nejasné vymezení kompetencí a
odpovědností),
 Profesní perspektiva (nejasný kariérní řád, nevyužití potenciálu),
28
KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 2007. 139 s. ISBN 978-807367-299-7.
29
KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum, 1994. 190 s. ISBN 978-80-7169121-1.
15
 Fyzické prostředí (hluk, prach, teplota, bezpečnost práce).30
Člověk se v průběhu života setká s nejrůznějšími stresory, či stresujícími činiteli
vyvolávajícími stres. Můžou to být fyzikální stresory, jakými je např. alkohol, nemoc
apod., nebo emocionální, čímž je myšleno naše rozpoložení, když prožíváme určitý
zármutek, úzkost či strach. Jedním z nejčastěji se vyskytujících stresorů je změna.
Jakákoli změna, dokonce i změna k lepšímu v nás vyvolává určitý stres. Se změnou
přichází strach, nejistota a pochyby. Změna vyžaduje učení a přizpůsobování se
novým podmínkám. Stejně tak ztráta kontroly a pocit bezmoci může být výrazným
stresujícím činitelem. Určité představy, že když nemůžeme kontrolovat situaci,
okolnosti se mohou obrátit proti nám, ohrožují většinu lidí.31
Stres je subjektivní prožitek, pro nějž neexistuje žádné závazné nebo objektivně
ověřitelné měřítko. Klade se tak velký důraz na individualitu.32
Stres lze také definovat jako vztah mezi dvěma silami, které působí protikladně. Je
nutné zdůraznit subjektivitu této definice v závislosti na individualitě. Souborem
negativně působících zatěžujících faktorů se rozumí zmiňované stresory, naopak
salutory se rozumí soubor obranných schopností stres zvládat. Žádoucí je, aby byly
tyto síly vyrovnány, nebo aby síla salutorů byla vyšší než stresorů. Převáží-li však
souhrnná síla stresorů souhrnnou sílu salutorů, dochází ke stresu.33
Do tohoto nežádoucího stavu zvaného stres (distres) se člověk dostává, jestliže
negativní vlivy, které na něj působí, převýší jeho možnosti a schopnosti se s těmito
negativními vlivy vypořádat. Tam, kde se člověk dlouhodobě pohybuje ve stresové
situaci, a zvláště pak tam, kde se dostává do distresové situace, zvyšuje se nebezpečí
vyhoření.
V literatuře jsou publikovány škálované seznamy stresujících situací. Rámcově se
tyto seznamy příliš neliší a všechny tedy postihují to podstatné, tedy silné stresory,
které vyvolávají stres a potažmo mohou vést k syndromu vyhoření, v krajním případě
30
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
31
ISBN 80-7198-211-3.
32
KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 2007. 139 s. ISBN 978-807367-299-7.
33
80-7169-551-3.
16
k fyzickému nebo duševnímu onemocnění, případně k obojímu současně a
v nejkrajnějším případě může dojít dokonce k selhání celkovému, které může vést až
ke smrti.
Přehled působnosti různých stresorů (hodnoty vyjadřují sílu negativního vlivu).
Úhrnná hodnota 150 bodů této škály dává 37% pravděpodobnost tělesného
onemocnění, 300 bodů již 80% pravděpodobnost.
 smrt manželského partnera 100
 rozvod 73
 trest vězení 63
 zranění nebo nemoc 53
 svatba 50
 těhotenství 40
 sexuální problémy 39
 přírůstek v rodině 39
 změna finanční situace 38
 vysoká půjčka 31
 vypršení půjčky 30
 začátek nebo ukončení školy 26
 změna životních podmínek 25
 změna osobních zvyklostí 24
 potíže s nadřízeným 23
 změna pracovní doby 20
 změna bydliště 20
 změna návyků volného času 19
 běžná půjčka 17
17
 změna návyků na spánek 16
 dovolená 13
 vánoční svátky 1234
3.3 Situace podporující stav vyhoření
Nenajde se zaměstnání, které by nemělo nějaké demotivační aspekty. Existují však
zaměstnání, ve kterých převažují situace, které vyhoření vyvolávají.
Japonci dokonce vytvořili termín „karoshi“, který znamená smrt přepracováním.35
Existují situace, které mohou způsobit, že i ti nejvíce motivovaní zaměstnanci mohou
vyhořet. K vyhoření přispívají situace, kdy máme velice kritické nadřízené.
Nebezpečný je náš vlastní perfekcionismus, naše vlastní puntičkářství nás může
předurčovat pro vyhoření. I nedostatek uznání může nahlodat nadšení pro práci
stejně jako s ním související neodpovídající finanční ohodnocení, kdy máme pocit, že
naše vysoké výkony nejsou dostatečně ohodnoceny.
Také práce neodpovídající kvalifikaci ctižádostivého pracovníka je nakonec pro něj
samotného velkou zátěží. Dalším problémem jsou nejasnosti, kdy máme nedostatek
informací o naší práci a o tom, co se od ní očekává. Nevíme tak, jestli děláme v
danou chvíli správnou věc. Velkou zátěží jsou úkoly bez konce, například nekonečná
fronta zákazníků, jakákoli práce, která nemá jasně vymezený začátek a konec.36
Také nesplnitelné úkoly, kdy může být úkol jasně vymezený, jen není možné ho
splnit (například obhájkyně jasně vinného klienta), mohou vést ve svém důsledku k
vyhoření.
34
Psychologie. Náročné životní situace [online]. [cit. 2012-01-04]. Dostupné z:
http://marap.blog.cz/0609/psychologie-narocne-zivotni-situace-konflikt-frustrace-stres.
35
ISBN 80-7198-211-3.
36
ISBN 80-7198-211-3.
18
Další kapitolou je práce s nevyléčitelnými pacienty, což se může týkat lidí
pracujících ve službách, např. sociálních pracovníků, kteří mají velké množství
klientů s neřešitelnými problémy a samozřejmě zdravotníků. Situace, kdy
neslučitelné požadavky znamenají, že splnění jednoho vylučuje splnění druhého
(např. když máme dva nadřízené a každý má jiné požadavky, které se navzájem
vylučují), jsou typickým předpokladem problému, stejně jako když má člověk více
rolí s rozdílnými požadavky.37
Silný problém přináší i tzv. konflikt hodnot, například když jsou morální hodnoty v
konfliktu s pracovní kariérou a jedno nejde uspokojit bez poškození druhého. Jedním
z nejhorších pocitů, který může člověk prožívat je pocit zbytečnosti, který se může
dostavit i přes značný úspěch, který ale nepřináší trvalý pocit uspokojení.
Naprosto evidentní příčinou, která vede k vyhoření je pracovní přetížení. Když máme
více práce, než kolik můžeme v daném čase zvládnout, tak se problém dříve či
později dostaví. Také byrokracie v souvislosti se špatnými pracovními podmínkami,
s pocitem že nemůžeme ovlivňovat a řídit svou práci a pracovní prostředí, nebo také
nedostatek schopností může ke vzniku vyhoření přispět.38
4.
PŘÍZNAKY
A
DIAGNOSTIKA
VZNIKU
SYNDROMU
VYHOŘENÍ
Každý lidský problém, než se projeví v plné síle, o sobě dává předem vědět celou
řadou symptomů, které by pro jedince měli být varováním. Je tedy dobré příznaky
syndromu vyhoření znát a umět je na sobě, případně na lidech, které máme kolem
sebe, rozeznat. Syndrom vyhoření, než se dostaví, vysílá signály v mnoha rovinách, a
čím déle jsou tyto signály ignorovány, tím je riziko propuknutí syndromu vyhoření
větší. Za základní příznaky lze považovat:
37
ISBN 80-7198-211-3.
38
ISBN 80-7198-211-3.
19
 skutečnost, že aktivita vzrůstá, ale produktivita zůstává zpočátku stejná,
 podrážděnost až agresivita,
 fyzická únava,
 neochota riskovat,
 ztráta odvahy,
 ztráta osobní identity a sebeúcty,
 ztráta objektivnosti,
 emocionální vyčerpanost,
 negativní duševní postoj.39
Vzhledem k důležitosti markantů, které mohou ukazovat na vznikající syndrom
vyhoření, se jeví jako vhodné rozčlenit je na jednotlivé úrovně, ve kterých se mohou
projevit. Samozřejmě ne každý musí pozorovat na sobě všechny příznaky ve všech
úrovních. Varováním by ale mělo být již jen několik z nich. Patří sem tedy celá řada
projevů z oblasti emocí (sklíčenost, popudlivost, bezmocnost), postojů (nechuť,
cynismus, zapomínání, nesoustředěnost) a mezilidských vztahů (snížená ochota
pracovat s lidmi, stažení se, soukromé konflikty). Svou daň si syndrom vyhoření
vybírá také v tělesné rovině, které se projevují například častými potížemi se
spánkem, jídlem, člověk se může snadno unavit, nebo mít vysoký krevní tlak.40
Přehledný popis jednotlivých příznaků syndromu vyhoření je uveden v následujících
podkapitolách v rozčlenění podle úrovní, v nichž se projevují:
39
40
Syndrom vyhoření. Příznaky vyhoření [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné z: http://www.syndromvyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/priznaky-vyhoreni.
20
4.1 Na úrovni psychického prožívání
 Dominuje pocit, že dlouhé a namáhavé úsilí o něco již trvá nadměrně dlouho
a efektivita tohoto snažení je v porovnání s vynaloženou námahou nepatrná.
 Výrazný je pocit celkového, především pak duševního vyčerpání, v duševní
oblasti je pak prožíváno především vyčerpání emocionální, dále pak
vyčerpání v oblasti kognitivní spolu s výrazným poklesem až ztrátou
motivace. Únava je popisována dosti expresivně („mám toho po krk“, „jsem
už úplně na dně“, „jsem k smrti unaven“, „cítím se jako vyždímaný“ apod.),
což je v rozporu s celkovým utlumením a oploštěním emocionality.
 Dochází k utlumení celkové aktivity, ale zvláště k redukci spontaneity,
kreativity, iniciativy a invence.
 Převažuje depresivní ladění, pocity smutku, frustrace, bezvýchodnosti a
beznaděje, tíživě je prožívána marnost vynaloženého úsilí a jeho nízká
smysluplnost.
 Objevuje se přesvědčení o vlastní postradatelnosti až bezcennosti, jež někdy
hraničí až s mikromanickými bludy.
 Neschopnost se soustředit.
 Projevy negativismu, cynismu a hostility ve vztahu k osobám, jež jsou
součástí profesionální práce s lidmi (pacientům, klientům, zákazníkům).
 Pokles až naprostá ztráta zájmu o témata související s profesí, často též
negativní hodnocení instituce, v níž byla profese až dosud vykonávána.
 Sebelítost, intenzivní prožitek nedostatku uznání.
 Iritabilita, někdy též (selektivní) interpersonální senzitivita.
 Redukce činnosti na rutinní postupy, užívání stereotypních frází a klišé.41
41
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
21
4.2 Na úrovni fyzického prožívání
 Stav celkové únavy organismu, apatie, ochablost.
 Rychlá unavitelnost, dostavující se po krátkých etapách relativního zotavení.
 Vegetativní obtíže: bolesti u srdce, změny srdeční frekvence, zažívací obtíže,
dýchací obtíže a poruchy (nemožnost se dostatečně nadechnout, „lapání po
dechu“, atd.).
 Nechuť k jídlu nebo naopak velmi zvýšená chuť k jídlu.
 Bolesti hlavy, často nespecifikované.
 Poruchy krevního tlaku.
 Poruchy spánku.
 Bolesti ve svalech.
 Přetrvávající celková tenze.
 Zvýšené riziko vzniku závislostí všeho druhu.
 Zásahy do rytmu, frekvence a intenzity tělesné aktivity.42
4.3 Na úrovni sociálních vztahů
 Celkový útlum sociability, nezájem o hodnocení ze strany druhých osob.
 Výrazná tendence redukovat kontakt s klienty, často i s kolegy a všemi
osobami, majícími vztah k profesi.
42
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
22
 Zjevná nechuť k vykonávané profesi a všemu, co s ní souvisí (plán či
harmonogram práce, zpracování výsledků, dohoda nových či náhradních
termínů).
 Nízká empatie (projevuje se často či téměř vždy u osob s původně vysokou
empatií).
 Konkrétně-operační styl myšlení.
 Postupné narůstání konfliktů (většinou však nikoli v důsledku jejich aktivního
vyvolávání, ale spíše v důsledku nezájmu, lhostejnosti a „sociální apatie“ ve
vztahu k okolí).43
4.4 Diagnostika syndromu vyhoření
Před vyslovením diagnózy „burnout syndrom“ je důležité se soustředit na jednotlivé
příznaky a na prožívání těchto příznaků u postižených jedinců. Dále se syndrom
vyhoření diagnostikuje pomocí speciálních psychologických metod a jejich
vyhodnocení. Nejčastěji jsou používány dotazníky založené na porovnávacích
škálách a vedené rozhovory.44
Diagnostikovat syndrom vyhořeni můžeme i dalšími různými způsoby, protože se
jedná o zjevné „onemocnění“, tak ho například můžeme pozorovat, a to nejen u
druhých, ale pokud jsme dostatečně sebekritičtí a jsme schopni kvalitní sebereflexe,
tak i sami na sobě. Pro účely diagnostiky a pro vyjádření míry syndromu vyhoření
bylo ovšem vytvořeno již mnoho dotazníků, kterými je syndrom vyhoření zjišťován
u ohrožených jedinců skutečně nejčastěji.
Při pozorování jednotlivých symptomů a jejich prožívání, je potřeba dbát na
správnou úvodní orientaci. Syndrom vyhoření se svými projevy podobá některým
jiným nemocem a je nutné je od sebe odlišit. Podobnost příznaků můžeme najít u
43
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
44
KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vyd. Praha: Grada Publishing,
2007. 368 s. ISBN 978-80-247-1830-9.
23
depresivních či bipolárních poruch. Symptomy se od sebe odlišují v časovém
průběhu. Depresivní ladění se při těchto poruchách objevuje sezónně - jaro a podzim.
Při vyhoření se vyskytuje zřídka. Další podobající se burnout syndromu je například
porucha alexithymie. Ta se projevuje nedostatkem slov k vyjádření emocí. Pacienti s
alexithymií nedokážou emoce vyjádřit, zatímco jedinci se syndromem vyhoření
emoce redukují. Jiným lehce zaměnitelným syndromem je tzv. CFS („chronic fatigue
syndrome), tedy syndrom chronické únavy.45
Čtveřice autorů Dno Hawkins, Frank Minirth, Paul Maier a Chris Thursman vyvinuli
velice jednoduchou a přitom pro praxi vhodnou metodu poznávání blížícího se stavu
psychického vyhoření. Je typu diagnostické samoobsluhy, tedy vhodná pro každého,
kdo si chce sám zjistit, jak to konkrétně s ním ve vztahu k syndromu vyhoření
vypadá. Má velký klad v tom, že respektuje psychické vyhoření jako proces a ne jako
momentální statický stav.46
Ve výzkumech však není tak používaný jako dotazník BM (burnout measure), který
sestavila Ayana Pines a Elliot Aronson (1980). Tato metoda pohlíží na syndrom
vyhoření ze tří aspektů: pocit fyzického vyčerpání, pocit emocionálního vyčerpání a
pocit duševního vyčerpáni. Je velmi oblíben a to hlavně pro svou vysokou vnitřní
konzistenci a vysokou reliabilitu. Další metodu představuje MBI dotazník, který je
označován za nejčastěji používanou metodu k odbornému vyšetření syndromu
vyhoření. Obsahem jsou zde tři roviny měření: emocionální
vyčerpání,
depersonalizace a snížený pracovní výkon.47
Pro příklad je zde uveden jeden z mnoha dotazníků, který reprezentuje systém
autodiagnostiky syndromu vyhoření. Jedná se ovšem o poměrně zjednodušenou verzi
diagnostického dotazníku, nicméně pro základní získání informací o sobě ve vztahu
k syndromu vyhoření v mnoha případech takový dotazník postačí. Dotazník je
v příloze.48
45
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
46
80-7169-551-3.
47
80-7169-551-3.
48
Spektrum zdraví. Hrozí vám syndrom vyhoření? Otestujte se! [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné
z: http://www.spektrumzdravi.cz/clanky/psychologie/syndrom-vyhoreni-hrozi-i-vam-otestujte-se/.
24
5. STÁDIA SYNDROMU VYHOŘENÍ
Syndrom vyhoření je dlouhodobý proces, není to jen stav, který se dostaví v jeden
daný okamžik. Syndrom vyhoření prochází určitým vývojem, ve kterém byly
vypozorovány určité fáze, které jsou v podstatě stejné u různých jedinců. Vývoj
syndromu vyhoření lze tedy rozdělit do určitých, na sebe navazujících, etap či fází.
Délka a intenzita jednotlivých fází se může u různých lidí lišit, nicméně z praxe a z
výzkumu vyplývá poznatek, že žádná fáze nebývá vynechána.49
Burnout syndrom může být tedy chápán jednak jako stav, vznikající v důsledku řady
okolností, zvláště pak chronického stresu, jednak jako permanentně se vyvíjející
proces. V literatuře bylo publikováno několik přístupů ke stanovení různého počtu
fází vzniku a utváření burnout syndromu. Většinou se hovoří na obecné úrovni o
iniciační fázi původního zapálení pro věc, po níž dojde k prozření, „vystřízlivění“, či
náhledu, že ideály nejsou plně realizovatelné. Následuje období první frustrace,
zklamání tématem, řešeným problémem či celou profesí, osoby, s nimiž je člověk v
kontaktu a na jejichž hodnocení je závislý, začínají být vnímány negativně. V další
fázi vývoje tohoto syndromu nastupuje apatie, v níž propuká již nejen plná hostilita
vůči ostatním, ale i vůči všemu, co souvisí s profesí či vykonávanou činností.
Poslední stadium je pak fází úplného vyhoření, vyčerpání, provázené cynismem,
odosobněním a ztrátou lidskosti.50
Někteří autoři dělí proces vzniku syndromu vyhoření až do osmi fází. Pro naše
potřeby se však přidržíme tradičního dělení do etap pěti, přičemž tou pátou je
samotné vyhoření. Pravděpodobně nejznámějším a v praxi nejpoužívanějším pojetím
je Henningova a Kellerova již zmíněná pětistupňová koncepce. Henning a Keller
hovoří o procesu, který vede k syndromu vyhoření, a strukturalizují do pěti stadií onu
plíživost, která je tak charakteristická pro tento syndrom, který se může vyvíjet
49
Syndrom - vyhoření.cz. Syndrom vyhoření a jeho vývoj [online]. [cit. 2012-01-06]. Dostupné z:
http://syndrom-vyhoreni.cz/zanet-ledvin.
50
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
25
několik měsíců a dokonce i několik let: nadšení, stagnace, frustrace, apatie, syndrom
vyhoření.51
5.1 Fáze první: Nadšení
Jedná se o počáteční stádium při nástupu do práce, nějaké činnosti či vztahu. Toto
období bývá charakteristické tzv. „růžovými brýlemi“. Souvisí to nejen se vzletnými
sliby ze strany zaměstnavatele, případně zprostředkovatele práce, ale i s vlastní,
většinou nadhodnocenou a nereálnou představou o nadcházející činnosti a svém
podílu k jejímu vykonávání. Je to období fantazií, nápadů, horečnaté činnosti,
ochoty. V této fázi dotyčný chápe všechny potřeby opačné strany, pracuje často nad
své síly, vykonává přesčasy a vlastní potřeby odsunuje na druhou kolej.52
5.2 Fáze druhá: Stagnace
Jde o období relativního klidu. Jedinec se už „zaběhal“ ve své práci, mnoho věcí už
zvládá automaticky, s přehledem. Pomalu se vytrácí jakékoliv nadšení a živelnost.
Práce už přestává tolik naplňovat, vynořují se první negativa a překážky
k vysněnému cíli. Dotyčný si začíná uvědomovat i jiné hodnoty a potřeby (vlastní i
rodinné). Navíc hledá ve volnočasových aktivitách něco, co by zaplnilo tzv.
prázdnotu, kterou uvnitř sebe začíná pociťovat, něco, co by mohlo být podobné
euforické počínající fázi nadšení.53
51
HENNIG, Claudius. KELLER, Gustav. Antistresový program pro učitele. Praha: Portál, 1996. 99 s.
ISBN 80-7178-093-6.
52
EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out': Syndrom in den
Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045-602-3.
53
26
5.3 Fáze třetí: Frustrace
Po stagnaci obvykle nastupuje etapa frustrace, kdy se prohlubují problémy spojené
nejen s plněním pracovních záležitostí, ale i s naplňováním vlastních potřeb.
Zejména se to týká seberealizace a smyslu práce, který se kamsi vytrácí. Konflikty
s klienty, spolupracovníky i vedením se množí. Práce je neuspokojující, začíná být
otravně nudná nebo nad síly dotyčného. Ten si často stěžuje a svaluje vinu na reálné
či pouze domnělé překážky. Přemýšlí neustále o vlastních křivdách, které se jemu na
pracovišti dějí. To vše vyvolává emocionální zvraty a počáteční fyzické potíže.54
5.4 Fáze čtvrtá: Apatie
Fáze apatie přichází opravdu velmi plíživě a většinou následuje po déle trvající
frustraci. Pocity jedince jsou typické. Myslí si, že do práce chodit musí pouze
z důvodu získání potřebných finančních prostředků. Začíná si připadat jako stroj na
práci a vydělávání peněz. Počáteční motivace, nadšení, vize i ochota jsou nenávratně
pryč. Před odchodem do zaměstnání prožívá pocity strachu, zhnusení a odporu. Po
příchodu do práce pracuje stereotypně, odmítá jakékoliv změny, inovace a potřeby
práce navíc či přesčasů. Zdůrazňuje fakt, že i tak dělá maximum. Je buď zasmušilý,
nebo nasadí tzv. „kamennou tvář“. Na klienty a další lidi kolem sebe bývá občas
nepříjemný, většinou však spíše odtažitý. Sám je vnímá jako velmi otravné.55
54
55
27
5.5 Fáze pátá: Vyhoření
Fáze vyhoření je konečnou etapou procesu syndromu vyhoření. Projevují se v ní
naplno všechny důsledky. Smysl práce se naprosto vytrácí, často i smysl života a
vlastní důležitosti. Dotyčný působí velmi vyčerpaně, často stoná, je plný negací.
Nutnost práce (vydělávání peněz) a zároveň rozvinutá alergie na vykonávanou
činnost či prostředí ho vhání do tzv. neřešitelného uzavřeného kruhu. Pokud má
fungující pud sebezáchovy, ukončí tuto etapu svého pracovního života rozvázáním
pracovního poměru, případně změnou práce nebo prostředí.56
Z této poslední fáze úplně rozvinutého syndromu vyhoření je cesta zpět již velmi
těžká. Bývá štěstím, pokud se podaří proces pochopit a zastavit ve fázích frustrace,
nebo apatie. Nejlepší předpoklady pro to, aby se rozvoji syndromu zabránilo, jsou ve
fázi stagnace.57
5.6 Podrobné fázování procesu syndromu vyhoření
Jistě není od věci uvést ještě poměrně velmi podrobné rozdělení procesu vzniku
syndromu vyhoření. Toto dělení nejen umožní lépe pochopit složitost celého popisu,
ale umožní i lépe pochopit sama sebe nacházejícího se v přímém ohrožení
syndromem vyhoření.
1. Snaha osvědčit se kladně v pracovním procesu.
2. Snaha udělat vše sám (nedelegovat nikomu jinému formální pracovní
autoritu).
3. Zapomínání na sebe a na vlastní osobní potřeby, opomíjení nutné péče o sebe.
56
57
TOŠNER, Jiří. TOŠNEROVÁ, Tamara. Burn – Out syndrom: Syndrom vyhoření. Pracovní sešit pro
účastníky kurzů. Praha: Hestia, 2002, 15 s. ISBN neuvedeno.
28
4. Práce, projekt, plán, úkol, cíl atd. se stávají tím jediným, oč danému člověku
jde.
5. Zmatení v hodnotovém žebříčku – neví se, co je nezbytné (co je podstatné a
co nepodstatné).
6. Kompulzivní (nutkavé) popírání všech příznaků rodícího se vnitřního napětí
jako projev obrany proti tomu, co se děje.
7. Dezorientace, ztráta naděje, vymizení angažovanosti, zrod cynismu. Útěk od
všeho a hledání útěchy např. v alkoholu či drogách, v tabletkách na uklidnění,
nadměrném jídle (přejídání), hromadění peněz atd.
8. Radikální, vně pozorovatelné změny v chování, nesnášení rad a kritiky,
jakéhokoli rozhovoru a společnosti druhých lidí (osamění a osamocení –
sociální izolace).
9. Depersonalizace, tzn. ztráta kontaktu sama se sebou a s vlastními životními
cíli a hodnotami (daný člověk přestává být člověkem v plném slova smyslu).
10. Prázdnota, dostavují se pocity zoufalství ze selhání a dopadu „až na dno“.
Neutuchající
hlad
po
opravdovém,
smysluplném
životě
(potřeba
smysluplnosti života je zoufale neuspokojována (frustrována).
11. Deprese či zoufalství z poznání, že nic nefunguje a člověk se ocitá v jakémsi
prázdném vakuu. Sebeoceňování, sebehodnocení a sebevážení je na nulovém
bodě. Zážitek pocitu „nic nejsem“ a „všechno je marnost nad marnost“.
12. Totální vyčerpání – fyzické, emocionální a mentální. Vyplenění všech zásob
energie a zdrojů motivace. Pocit naprosté nesmyslnosti všeho i marnosti
dalšího žití = konečné vyhoření58
58
80-7169-551-3.
29
5.7 Prožívání samotného vyhoření
Prožívání vyhoření závisí na povaze a osobnosti daného jedince. Každý prožívá
vyhoření svým specifickým způsobem v závislosti na jedinečnosti osobnosti.
1. Osobnost může být vysvětlením toho, proč se někteří lidé dostávají do
stresogenních situací a jiní ne.
2. Osobnost může ovlivnit způsob, jakým lidé reagují ve stresogenních
situačních podmínkách.
3. Osobnost může ovlivňovat zdraví a psychické procesy mechanismy, které
nesouvisí se stresem navozeným z vnějšího prostředí.59
Někdo tedy bude mít tendenci se stahovat do vlastního světa, nereagovat, bude se
snažit nekontaktovat klienty ani spolupracovníky či rodinu a uzavírat se před okolím.
Jiný bude postupně působit agresivně, bude napadat svou práci i ostatní,
zpochybňovat její výsledky i smysluplnost, agresivitu bude užívat jako uvolňovací
ventil pro sílící přetlak v sobě. Další bude mít tendenci svou práci bagatelizovat, její
důležitost i výsledky pro něj nebudou mít hodnotu.60
Nejčastěji uváděné vnitřní rizikové faktory vzniku syndromu vyhoření jsou pro
přehlednost uvedeny níže v jednotlivých bodech. Mohou posloužit i k zamyšlení nad
sebou samým, nad vlastním stylem života a práce a pomoci odhalit zbytečné
překážky a zátěže, které poskytují syndromu vyhoření šance pro jeho rozvinutí
vypuknutí.
 veliké, ba až přílišné nadšení pro práci,
 vnitřní tendence k soutěživosti, ke srovnávání s druhými lidmi,
 negativní subjektivní vnímání obtížnosti vlastních životních podmínek,
 špatné vnitřní sebehodnocení,
 silné vnímání neúspěchu,
59
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
60
BARTOŠÍKOVÁ, Ivana. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno: Národní centrum
ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. 86 s. ISBN 80-7013-439-9.
30
 špatný fyzický stav,
 nepravidelný denní biorytmus,
 snaha udělat si všechno sám,
 nízká úroveň zdravé asertivity, neschopnost říci „ne“,
 nezvládání konfliktů,
 potřeba mít vše pod kontrolou,
 neschopnost aktivního i pasivního odpočinku či relaxace,
 přílišná odpovědnost a pečlivost,
 kladení příliš vysokých nároků na sebe sama,
 neschopnost včas přibrzdit.61
Pokud se vyskytne víc těchto faktorů najednou, je vznik syndromu mnohem
pravděpodobnější.
Prožívání vyhoření lze rozdělit do tří úrovní:
 Prožívání ve vztahu k sobě samému, které jedinec blížící se vyhoření prožívá
sám v sobě (beznaděj, velkou únavu, pesimismus, úzkost, strach, emoční
vyčerpání, odstrčení, ztráta motivace, nízké sebehodnocení, nedostatek
tvořivosti i sebemenší problém jedince zatěžuje).
 Prožívání ve vztahu k ostatním. Ve vztahu k ostatním lidem je jiné prožívání,
než tomu bylo dříve (lidé jedince obtěžují, jedná s nimi chladně, bez citové
angažovanosti, ztrácí empatii, nezajímají ho druzí lidé, ani co si o něm
myslí).
 Projevy vyhoření navenek se mohou projevovat nejrůznějšími způsoby.
Například se snižuje produktivita práce, současně se zvyšuje aktivita jedince,
aby stav vyrovnal, bere si práci domů, pracuje přesčas, ale produktivita práce
zůstává buď na stejném bodě, nebo se dále snižuje, což zvyšuje prožívání
frustrace z práce. Ztráta odvahy, fyzická únava, negativní postoj ke světu,
61
dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.
31
podrážděnost,
ztráta
vnitřní
energie,
neschopnost řešit každodenní problémy.
nespolehlivost,
neobjektivnost,
62
6. NEJVÍCE OHROŽENÉ PROFESE SYNDROMEM VYHOŘENÍ
Teoreticky může syndrom vyhoření postihnout kohokoli, kdo, lapidárně řečeno, něco
dělá. Nepostihuje tedy jen lidi jako zaměstnance, ale může se vyskytnout např. i u
někoho, kdo dlouhodobě pečuje o nemocného člena rodiny nebo se snaží zvládnout
nelehkou rodinnou situaci.
Syndromem vyhoření může skutečně trpět kdokoliv. Přestože člověk je považován za
bytost společenskou, bývají paradoxně ohroženi nejvíce ti, kteří jsou v permanentním
kontaktu s druhými lidmi. Toto nebezpečí vychází z faktu, že s nimi nejsou
v kontaktu na jednoduché nezávazné úrovni, jako při zábavě či náhodném setkání.
Mezi těmito lidmi nastává (byť krátkodobě) určitý vztah, který se postupem času
stává závazným. Ten je pak podmíněný zodpovědným přístupem především ze strany
pomáhajícího člověka.63
Z hlediska druhu práce jsou tedy nejpravděpodobnějšími kandidáty na vyhoření lidé
pracující v tzv. pomáhajících profesích, tzn. ti, kteří pracují s lidmi, kterým pomáhají
překonat těžkou životní situaci, zdravotní handicap, pracovníci paliativní péče apod.
Patří sem tedy, kromě jiných, nižší i vyšší zdravotnický personál, učitelé,
psychologové, sociální pracovníci, policisté a např. ještě právníci. Dále jsou to lidé,
jejichž práce je do značné míry o komunikaci s jinými jako např. manažeři, novináři,
řídící letového provozu, pracovníci helpdesků a infolinek a nakonec i ti, kteří
dlouhodobě vykonávají nemotivující práci, jež neodpovídá výši jejich kvalifikace.64
62
dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.
63
KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-429-X.
64
KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-429-X.
32
Z osobnostních předpokladů je z hlediska syndromu vyhoření nevýhodná
přecitlivělost, perfekcionismus, sklon k workoholismu, pedantství, přílišný (naivní)
optimismus a počáteční nadšení.
Mezi znevýhodňující okolní faktory pak patří osamělost, málo známých, nefungující
rodina, nevyhovující pracovní kolektiv a lhostejný nebo nekoncepční nadřízený.
Z hlediska vztahu k práci jsou ohroženi ti jedinci, kteří mají velké ideály a očekávání
a do práce se pustí s nadšením a ochotou leccos obětovat. Následné vystřízlivění (ne
zcela nepodobné tomu, co následuje ve vztahu dvou lidí po fázi intenzivní
zamilovanosti) spojené se zjištěním, že práce má i svá negativa a že ne vše dotyčný
dokáže svým nasazením zvládnout, se může postupně změnit právě v rozvinuté
vyhoření.
Je třeba dát si pozor i na tzv. teror příležitostí, kdy člověk nedokáže odmítat postupně
vyvstávající a nabalující se úkoly, až nakonec přestává být schopen všem svým
závazkům dostát. Chyba je v neschopnosti říkat „ne“ a ve špatném odhadu časových
nároků jednotlivých úkolů.
Když se pak spojí některé ze jmenovaných faktorů spolu se souvisejícím stresem,
časem spolu vytvoří výbušnou směs a ta může vyústit v syndrom vyhoření (zde však
už přirovnání k výbuchu silně pokulhává, protože jedinec s burnoutem připomíná
leccos, jen ne nic explodujícího).65
6.1 Přehled profesí s rizikem vzniku syndromu vyhoření
 lékaři (zvláště klinici, z nich zvláště lékaři v oborech onkologie, chirurgie,
JIP, LDN, psychiatrie, gynekologie, rizikové obory pediatrie atd.),
 zdravotní sestry,
 další zdravotničtí pracovníci (ošetřovatelky, laborantky, technici apod.),
65
Web z rodiny www.psychoweb.cz. Ohrožené druhy [online]. [cit. 2012-01-06]. Dostupné z:
http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/ohrozene-druhy.
33
 psychologové a psychoterapeuti,
 sociální pracovníci a pracovnice ve všech oborech,
 učitelé na všech stupních škol,
 manažeři všech úrovní,
 pracovníci pošt všeho druhu, zvláště pracovníci u přepážek a poštovní
doručovatelé,
 dispečeři a dispečerky (záchranné služby, dopravy atd.),
 policisté a strážníci, především v přímém výkonu služby, kriminalisté a
členové posádek motorizovaných a pěších hlídek,
 právníci, zvláště pak advokáti,
 pracovníci věznic (dozorci, ale i další zaměstnanci),
 profesionální funkcionáři (v oblasti státní správy, ale i v oblasti sportu či
umění), politici apod.
 poradci a informátoři,
 úředníci v bankách, úřadech a orgánech státní správy a místní samosprávy,
 za určitých okolností (především podle celkové prestiže státu, jeho postavení
z hlediska mezinárodního srovnání, prosperity, stavu ekonomiky) příslušníci
ozbrojených sil (armáda, letectvo),
 duchovní a řádové sestry,
 někdy se burnout syndrom projevuje i u nezaměstaneckých kategorií, vždy
však u osob, které jsou v jakémkoli kontaktu s druhými lidmi, jsou závislé na
jejich hodnocení a mohou být vystaveny působení chronického stresu, např. u
výkonných (špičkových) umělců, sportovců, ale také u osob samostatně
výdělečně činných (dealeři, prodejci, pojišťovací a reklamní agenti atd.).66
66
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
34
Výskyt syndromu vyhoření ve společnosti postupně dále roste mimo jiné vzhledem
ke stále se zvyšujícímu životnímu tempu, rostoucím nárokům na ekonomické,
sociální a emoční zdroje člověka v dnešní relativně rozvinuté a spotřebně
orientované společnosti. Navíc se prodloužila etapa života, po kterou je potřeba
těmto nárokům čelit. Jednou z hlavních příčin tohoto syndromu je každodenní,
zdánlivě nekonečná a nevyhnutelná povaha chronického stresu.
7. PREVENCE SYNDROMU VYHOŘENÍ
Jedním z důležitých předpokladů v procesu předcházení syndromu vyhoření je
motivace k práci. Zakladatel logoterapie Viktor Frankl považuje hledání smyslu
života za základní lidskou motivaci, přičemž práce je jedním ze základních kamenů
smyslu života vůbec.
Motivací k práci může být mzda, sociální postavení, uznání, získání věcí, které jsou
symboly postavení. Toto je vždy závislé na osobnosti daného jedince a na nastavení
jeho priorit. Práce také může sloužit jako prostředek k dosažení životního stylu.
Člověk se ovšem může stát až otrokem dosaženého životního standardu, což s sebou
většinou přináší problémy. Dobré je, pokud je pro člověka práce opravdu smyslem
života a zdrojem motivace k další práci.67
Následující seznam otázek může pomoci zhodnotit význam práce pro naplnění
smyslu života, a tedy pro uspokojení z práce i ze života:68
 Jaký postoj máte k práci jako takové? Znamená pro vás práce, jakákoliv,
v první řadě „nutné zlo“ k zajištění existence?
 Jste si vědomi toho, zda a jaký má vaše práce smysl v celospolečenském
kontextu?
67
ISBN 80-7198-211-3.
68
Narodnizdravotniregist.cz. Profesionální deformace [online]. [cit. 2012-01-10]. Dostupné z:
http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/55-profesionalni-deformace/.
35
 Nacházíte se v pracovní slepé uličce? Existují ve vašem současném povolání
ještě nějaké šance na povýšení nebo změnu?
 Co vás ve vaší práci nejvíc zlobí?
 Jste ve své práci přetěžováni nebo nedoceněni?
 Jste svým povoláním zklamáni? Očekávali jste od své práce něco lepšího
nebo jiného?
 Dusíte se ve stále stejných pracovních postupech, které nepřipouštějí žádné
změny?
 Máte problémy s jedním nebo více kolegy?
 Máte potíže se svým nadřízeným?
 Máte nesprávně povolání? Práci, která se nehodí k vám, ani k vašim
schopnostem?
Výše uvedené otázky je třeba si položit ve chvíli, kdy si člověk není jistý svou
životní pozicí a cítí, že není vše zcela v pořádku. Je nutné vědět, kam patříme
z hlediska motivace k práci a uvažovat o tom, co pro nás práce znamená. Tak se
budeme lépe orientovat v našem vztahu k práci a k životu obecně. Je např. důležité
vědět, kdy je lépe změnit zaměstnavatele, nebo dokonce své povolání a kdy stojí za
to se snažit o změnu ve stávajícím pracovním zařazení. Podstatné je, že když pro nás
práce ztrácí smysl, musíme na její provádění vynaložit daleko více energie při daleko
menším uspokojení z vykonané práce.69
Z výše popsaného vyplývá, že příčiny neúspěchu a nespokojenosti nemusí ležet jen v
nás, ale velkou roli mohou hrát i vnější vlivy, jako je např. politické, ekonomické a
společenské klima a zejména poměry na pracovišti. V této souvislosti je dobré se
zajímat o pracovní podmínky, jako osvětlení, mikroklima a uspořádání pracoviště,
dále sledovat styl práce nadřízených, do jaké míry vyjadřují svým zaměstnancům
podporu a důvěru nebo zda zaujímají pouze roli správce a kontrolora.70
69
ISBN 80-7198-211-3.
70
36
Všechny uvedené vlivy opravdu mohou působit jako vnější, vámi obvykle těžko
ovlivnitelné zdroje zátěže. Zde je na místě zmínit pojem „organizační kultura“, což je
jeden ze základních prvků podílejících se na spokojenosti či nespokojenosti
v zaměstnání, přičemž je logické, že špatná organizační kultura může být
předpokladem pro vznik syndromu vyhoření. Vše co zvnějšku ovlivňuje pracovní
pohodu, může hrát výraznou roli v rozvoji syndromu vyhoření.71
Při uvažování o vztahu k práci je také nutné se upřímně zamyslet nad pozitivními
stránkami vykonávané práce či zastávané pozice. Hledání pozitivních stránek
jakékoliv lidské činnosti ještě nemusí být jen lakování reality na růžovo. Svět není
ani černý ani bílý, ale „strakatý“. Při prvních náznacích nespokojenosti je dobré si
sestavit seznam pozitivních prvků vlastní profese. Níže jsou pro příklad témata,
kterými je možno začít:72
 Co se vám nejvíce líbí na vaší práci?
 Byl by váš život bez této práce skutečně uspokojivý?
 Existuje jeden nebo více kolegů, kteří jsou vám obzvlášť sympatičtí a které
byste neradi postrádali?
 Byl by váš všední den bez pracovních sociálních kontaktů skutečně zajímavý
a uspokojující potřebu komunikace?
 Je mezi vašimi kolegy, nadřízenými někdo, koho osobně obdivujete a koho
byste si zvolili za přítele, vzor?
 Dokážete si vzpomenout na dobu, kdy jste si vybrali svou nynější práci? Co
vás na povolání fascinovalo?
 Existují možnosti, jak byste v současné situaci mohli lépe využít svého
nadání a schopností?
 Znáte někoho, kdo je ve stejném povolání daleko úspěšnější a spokojenější
než vy?
71
LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. Praha: Grada Publishing, 2010. 240 s.
ISBN 978-80-247-2951-0.
72
37
 Sestavte si pozitivní seznam činností, které jsou vám obzvlášť blízké. Co
byste dělali nejraději?
 Co by se muselo stát, aby vaše dnešní práce zcela odpovídala vašim přáním?
Sestavení seznamu pozitiv našeho zaměstnání nemusí být jen těšínským jablíčkem.
Fungující činnosti i mezilidské vztahy často vnímáme jako samozřejmost, dokud o
ně nepřijdeme. Zaměření sebe na příjemnější stránky našeho povolání, může pomoci
získat reálnější postoj i k těm méně příjemným. Pomůže k tomu i rozhovor s kolegy,
ale ještě lépe návštěva podobného pracoviště. Nezřídka poznání, že v zařízení
podobném našemu pracovišti se potýkají s podobnými problémy, jinak řečeno, že
určité povolání s sebou vždy nese určité konkrétní problémy, pomůže rychle a rázem
změnit pohled na vlastní profesi, viděnou před tím jen černými brýlemi.
Navíc dnes již není tak těžké se seznámit s obdobnou profesí a jejími problémy
v rámci celé Evropy. Naše setkání se zahraničními experty či pracovišti bývá
poznamenáno většinou naším i jejich údivem, že naše i jejich problémy jsou přes
několik desítek let přerušení kontaktů, v zásadě stejné.
Na druhé straně se může stát, že sestavení a promyšlení seznamu předností našeho
povolání nás dovede k myšlence, že je nejvyšší čas změnit zaměstnavatele, i tento
výsledek může být z hlediska prevence chronického vyčerpání chápán jako pozitivní.
7.1 Jak se vyhnout syndromu vyhoření
Pokud se jedinec chce vyhnout riziku syndromu vyhoření, měl by v první řadě
dodržovat následující základní pravidla:73
 Snížit příliš vysoké nároky. Kdo na sebe i druhé klade neustále příliš vysoké
nároky, vystavuje se nebezpečí. Je nutné přijmout skutečnost, že člověk je
nedokonalý a chybující.
73
SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha: Portál, 2000. 171 s.
ISBN 80-7178-312-9.
38
 Nepropadat
syndromu
pomocníka.
Vyhýbat
se
nadměrné
citlivosti
k potřebám druhých lidí. Pohybovat se v rozmezí mezi soucítěním a
emocionálním odstupem. Nesnažit se být zodpovědný za všechny a za
všechno.
 Naučit se říkat NE. Nenechávat se přetěžovat. Říkat ne, pokud budeme cítit,
že je toho na nás nakládáno příliš. Je nutné myslet někdy také na sebe.
 Stanovit si priority. Nechtít být všude a vždy. Nevyplýtvat svou energii na
nesčetné aktivity. Soustředit se na činnosti, které považujeme za skutečně
podstatné.
 Dobrý plán ušetří polovinu času. Zacházet rozumně se svým časem. Rozdělit
si rovnoměrně práci. Větší úkoly rozdělit na dílčí etapy, které je snazší
zvládnout. Snažit se vyhnout odkládání.
 Dělat si přestávky. Uvědomit si, že naše zásoba energie je omezená. Nehnat
se z jedné činnosti do druhé.
 Vyjadřovat otevřeně své pocity. Pokud se nás cokoliv dotkne, dát to najevo,
ovšem pokud možno tak, abychom sami zbytečně necitlivě nezasáhli
druhého.
 Hledat emocionální podporu. Sdělená bolest je poloviční bolest. Je vhodné
najít si důvěrníka, kterému je možné otevřeně vylíčit své problémy.
 Hledat věcnou podporou. Všechny problémy nemůžeme vyřešit sami. Není
nutné lámat si se vším hlavu sám. Je na místě hovořit o problémech s kolegy
a požádat je o radu a o návrhy na řešení.
 Vyvarovat se negativního myšlení. Jakmile jedinec zabředne do hloubání a
sebelítosti, musí si říci „stop“. Je vhodné položit si otázku: „Co je na mně
dobrého?“ a radovat se z toho, co umíme a dokážeme.
 Užívat také pozitivních stránek života. Vychutnávat všechno, co podle nás má
v životě nějakou hodnotu.
39
 Předcházet komunikačním problémům. Práci je vhodné si dobře připravit,
sdělit spolupracovníkům i klientům hned na začátku svá očekávání a cíle.
Vyhýbat se ukvapeným rozhodnutím, planým slibům, i výhrůžkám.
 V kritických okamžicích zachovávat rozvahu. V konfliktní situaci se nenechat
svést prvním negativním pocitem k impulsivnímu jednání. Uvědomit si
manévrovací prostor a přiměřené způsoby řešení konfliktu. Konfliktní situaci
je možné vyřešit např. paradoxní reakcí, nebo humorem.
 Provádět následnou konstruktivní analýzu. Procházet si zpětně kritické
situace. Analyzovat svoje chování a navrhovat alternativy řešení. Zapojit do
rozboru i kolegy.
 Doplňovat energii. Práce není pupek světa. Vyrovnávat pracovní zátěž
potřebnou mírou odpočinku. Věnovat se činnostem a vztahům, při kterých se
cítíme dobře a které nás naplňují. Osvojit si relaxační techniky.
 Vyhledávat věcné výzvy. Být otevřený novým zkušenostem, dále se učit a
vzdělávat. Např. rozšiřování obzoru a repertoáru komunikačních technik
zlepšuje schopnost zvládat stres.
 Využívat nabídek pomoci. Jestliže se dostaví pocit, že v kritických situacích
nereagujeme dobře, měli bychom se snažit změnit své chování. Je možné se
např. přihlásit se do vhodného výcviku, zorganizovat mezi kolegy diskusní
skupiny, požadovat na nadřízených supervizi naší práce.
 Zajímat se o své zdraví. Brát vážně varovné signály vlastního těla. Zmírnit
pracovní nasazení, dopřávat si dostatek spánku, zdravě se stravovat,
sportovat, udělat si radost.
40
7.2 Time management a stres management
Efektivní hospodaření s časem by mělo být výsadou nejen vedoucích pracovníků, ale
všech, kteří jsou časově velmi vytíženi a dokonce i v soukromém životě se nám toto
umění jistě vyplatí.74
V současné době je za aktuální téma související s pracovním a životním uplatněním
lidí považován time management. Je tomu tak proto, že zacházení s časem často bývá
základním předpokladem toho, zda lidé ve svém životě uspějí či nikoliv. Zahrnuje
řadu dílčích témat od životních cílů a priorit, přes praktické otázky plánování času a
pomůcek, které ho usnadňují. Čas je na rozdíl od většiny jiných zdrojů mezi lidmi
spravedlivě rozdělen. Všichni lidé ho mají každý den stejně. Rozdíl mezi námi
spočívá v tom, jakým způsobem ho využíváme a jak dalece se ho snažíme
natáhnout.75
Time management je efektivní řízení svého času. Mnohdy se nám může zdát, že
někteří lidé mají více času než ostatní. Stihnou toho více ve škole a mají ještě čas na
své koníčky i kamarády. Takoví lidé si dokážou dobře organizovat a řídit svůj čas.
Naučit se plánovat efektivně svůj čas by mělo patřit k prvním měkkým technikám,
které si člověk začne osvojovat. Protože když si zvládne dobře rozvrhnout svůj den a
využívat skrytých a často zbytečně vyplýtvaných časových rezerv, získá více času na
rozvoj dalších dovedností.76
Řízení času a syndrom vyhoření spolu souvisí velice úzce. Umět hospodařit s časem
a umět jej vhodně využívat znamená umět předcházet syndromu vyhoření. Člověk,
který je v neustálém časovém presu, je o mnohem ohroženější vyhořením, než
jedinec, který dokáže svůj čas vhodně dělit mezi jednotlivé aktivity.
Principy time managementu poslední generace:77
74
CAUNT, John. Time management – jak hospodařit s časem. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2001.
120 s. ISBN 80-7226-441-9.
75
CAUNT, John. Time management – jak hospodařit s časem. 2. vyd. Brno: Computer Press, 2001.
120 s. ISBN 80-7226-441-9.
76
Možnosti rozvoje v soft skills na Masarykově univerzitě [online]. [cit. 2011-09-09]. Time
management. Dostupné z WWW: http://www.softskills.wz.cz/html/time.html.
77
PACOVSKÝ, Petr. Člověk a čas: time management IV. generace. 2. akt. vyd. Praha: Grada
Publishing, 2006. 260 s. ISBN 80-247-1701-8.
41
 Člověk je více než čas: tento princip vyjadřuje to, že bychom neměli být
„otroky” času, ale měli bychom mít svůj čas „ve vlastních rukách“, tj.
„neuštvat se” řešením všeho možného, ale cíleně a s určitým nadhledem volit
priority.
 Cesta je víc než cíl: tato zásada upozorňuje, aby člověk počítal s tím, že
žádný cíl není definitivní a v tomto duchu si postupně vytyčoval další a další
cíle. Při jejich vytyčování by měl přitom vhodně reagovat na změny, které se
uskutečnily v rámci dosahování cílů předcházejících.
 Zevnitř je víc než zvenku: tento princip ukazuje na nezbytnost postupného
formování vnitřní motivace, která zpravidla následně reguluje naši činnost
lépe, než řízení zvenku, mj. i proto, že člověka osamostatňuje a činí do
značné míry nezávislým na vnějším řízení.
 Pomalu je víc než rychle: tato zásada poukazuje na to, že důkladnější,
postupně realizovaný a následně praxí postupně prověřovaný způsob
získávání poznatků, dovedností, zkušeností a návyků bývá dlouhodobě
efektivnější než způsob typu „rychle nabyl, rychle pozbyl”. Vše, co se učíme
narychlo a jen pro jedno použití, se obvykle stejně rychle ztrácí, protože
spoléhání jen na paměť nepostačuje.
 Celek je více než část: v tomto principu je vyjádřena potřeba kontinuity
života, který je následně mírou jednotlivých činů. Jednotlivé skutečnosti či
různá dílčí řešení nejsou rozhodující. To je důležité zejména při posuzování
různých nezdarů, které by mohly při absolutním vyhodnocení vést k pocitu
nezdaru celoživotního. Vždy je však třeba tyto nezdary sebekriticky posoudit,
proto, aby je člověk již neopakoval. Naopak úspěchy je třeba oslavovat
(pochopitelně však stejně racionálně, bez podléhání slavomamu a
velikášství).
Time management umožňuje člověku udělat si jasno v otázkách důležitosti a
naléhavosti řešených pracovních a životních úkolů a problémů, ale přispívá i ke
konkrétním způsobům, jak se vyvarovat časových tísní a jak si čas vhodně
„rozporcovat“, případně jak nepodstatné záležitosti přesunout na jiné osoby.
42
Znalost zásad time managementu a možností, které řízení času člověku dává, je
důležitým vstupním momentem zařazení času do kontextu sebeřízení jedince, s cílem
dosažení efektivního životního stylu a tím přecházení syndromu vyhoření. V první
řadě je však namístě udělat si určitou kontrolu, jak v této oblasti postupujeme my
sami.78
Cílevědomé, resp. řízené zvládání zátěže (stresu) bývá obvykle označováno jako
stres management. Ten lze v širším slova smyslu interpretovat jako řízení vlastního
života jedince se zahrnutím zásad duševní hygieny. Duševní hygiena je přitom
interdisciplinárním oborem, v jehož rámci jsou v současné době rozvíjeny poznatky
související se zdravým životním stylem člověka. Na jedné straně jsou v ní centrem
pozornosti otázky prevence a vyhýbání se nepříznivým vlivům, na druhé straně se
však jako efektivnější ukazují snahy stále rostoucího počtu odborníků o cílevědomou
koncepci života a práce, včetně nalezení zdravého a efektivního životního stylu.
Nezbytným východiskem je přitom poznání. Upozorňuje totiž člověka na nepříznivé
vnější podněty, stejně jako na četné nevhodné vlastní návyky a způsoby zvládání
životních podmínek a situací. Duševní hygiena má význam hlavně v tom, že se
zabývá všemi aspekty života a propojováním poznatků různých oborů přispívá k
metodám, jejichž aplikace obvykle snižuje riziko vzniku fyzických onemocnění i
případných psychických poruch a samozřejmě syndromu vyhoření. V této souvislosti
je na místě připomenout, že medicína dnes zná 36 konkrétních onemocnění, u jejichž
zrodu stojí spíše moderní životní „neklid” a celkově zvýšená zátěž působící na
psychiku člověka než bezprostřední vlivy somatické. Tyto, svými projevy fyzické,
avšak svou etiologií více psychicky podmíněné choroby bývají často označovány
jako civilizační, někdy však také jako manažerské. Je to dáno tím, že největší podíl
psychické zátěže, stojící u jejich zrodu, lze připsat na konto celkově vyšším nárokům
na osoby, v rámci jejichž práce je běžný výskyt vysoké míry kontaktů s lidmi. Jde
přitom o značně různorodá onemocnění od průjmu, zácpy, poruch potence u mužů, u
78
GRUBER, David. Time management. Praha: Management Press, 2009. 232 s. ISBN 978-80-7261211-6.
43
žen menstruačního cyklu, přes onemocnění pohybového a oběhového ústrojí až po
onemocnění vředová a nádorová.79
V užším slova smyslu lze pak stres management chápat jako aktivní vyrovnávání se
se zvýšenou zátěží. V tomto pojetí zahrnuje prevenci v oblasti životosprávy a
vhodného režimu přiměřeně zastoupených pracovních a odpočinkových aktivit,
včetně vhodného time managementu. V některých případech se k ní přidává ještě
prevence ve formě využití konkrétních specifických způsobů či metod, jež umožňují
v organismu člověka i v jeho psychice navodit odpočinek a relaxaci (autogenní
trénink, jóga apod.). Často jde o různé dílčí návody či doporučení. V případě
profylaxe brání jejímu širšímu uplatnění nezbytnost nácviku daných technik, s jejichž
pomocí lze zvládat akutní stres. V době, kdy je člověk v pořádku, se o ně nezajímá.
Když by je pak potřeboval, neovládá je.
Každou práci je třeba kompenzovat vhodným odpočinkem. Za vhodný se považuje
především odpočinek aktivní, v jehož rámci člověk dělá něco jiného než v rámci
výkonu práce. Čas od času je také třeba změnit prostředí a alespoň jednou za rok
odpočívat souvisle delší dobu (čtrnáct dní). Na odpočinek a na aktivity realizované v
jeho rámci, se má člověk těšit a měl by si je také umět užít, a to nejen v aktuálním
čase, ale i ve vzpomínkách.
Každý člověk má dostatek času věnovat spánku. Jde o stav psychiky a těla, který je
obvykle lidem subjektivně velmi příjemný. Umožňuje člověku odpočinout si
hlouběji, „zaspat” některé nepříznivé skutečnosti, problémy a starosti. Spánek by měl
proto být vždy nejméně šestihodinový, pokud možno s pravidelnou dobou usínání.
Spánek by měl být nepřerušovaný, vyžaduje proto pohodlné lůžko a klidné prostředí.
Sny obvykle umožňují dokonalejší relaxaci mozkové činnosti. Tíživé, nepříjemné,
„ošklivé“ sny navíc signalizují určité zdravotní nebo psychické problémy. Je proto na
místě jim věnovat zvýšenou pozornost. Avšak vhodnější než je řešit barbituráty, bývá
reorganizace a rekultivace životního programu. Důležitý je rovněž vhodný způsob
stravování. Měl by spočívat na následujících obecných zásadách:
 klid při jídle,
79
DĚDINA, Jiří. ODCHÁZEL, Jiří. Management a moderní organizování firmy. Praha: Grada
Publishing, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-2149-1.
44
 pravidelné rozdělení jídla v průběhu dne (raději často a menší porce – nejlépe
5x za den, nepřejídat se),
 alespoň jedno teplé jídlo denně,
 převaha bílkovin (rostlinných i živočišných) a vitamínů,
 hodně čerstvého ovoce a zeleniny,
 dodržování pitného režimu - dostatek nápojů, ne však alkoholických,
 pokud možno nekouřit a nepřehánět to ani s černou kávou.80
Nemělo by se zapomínat také na pobyt na čerstvém vzduchu a na pohybové aktivity.
Obojí dobře kompenzuje sedavý způsob života (kancelář i automobil). Je v tom ale
třeba postupovat uměřeně – nedávat si olympijské mety ani s postupujícím věkem
aktivity nelikvidovat úplně. Nejvíce si člověk odpočine při tom, co ho baví. Za
nejvšestrannější aktivity přitom bývají považovány: tanec, plavání, tenis, turistika,
veslování a různé kolektivní hry. Vedle pohybových je však dobře mít i další
zájmové aktivity. Jsou velmi důležité mimo jiné proto, že mohou čas od času
kompenzovat problémy či neúspěchy v práci nebo v rodinném životě. Již označení
„aktivity” odpovídá požadavku, že v jejich rámci nemá jít o pouhou reflexi (např.
pasivní, bezvýběrové sledování televize, sportovních utkání, tisku apod.). Zájmové
aktivity se mohou stát významným činitelem ochrany člověka před náporem určité
životní rutiny. V průběhu každého dne je rovněž třeba si vždy najít čas i na rodinný
život, tj. jak na děti, tak na partnera, a počítat i s tím, že určitý čas si obvykle vyžádá
také domácnost. Mnoho mužů se nedokáže v dostatečné míře „přeladit” a chápat i
výchovné aktivity (ve vztahu k dětem) a komunikaci s partnerem jako určitou formu
odpočinku. Taková situace bývá přitom ideální. Vyžaduje to však překročit častou
jednoznačně převažující orientaci na vlastní osobu a naučit se svou účast v rodinném
životě i svůj podíl na domácí práci (kterou lze rovněž brát jako svého druhu
odpočinek či koníčka) příznivě prožívat, ne ji chápat jako „násilí vůči vlastní osobě“.
Vedle rodiny a koníčků má člověk mít čas i na přátele. Neměli bychom si je nechat
vzít ani náročným pracovním vytížením, ale ani partnerem či rodinou. V přátelských
vztazích lze optimálně relaxovat, zejména pokud si člověk své přátele vybírá podle
80
WIEDENOVÁ, Marie. Psychohygiena. Praha: Technická univerzita, 1998. 64 s. ISBN 978-80-7083312-4.
45
toho, že se s nimi dobře cítí, a ne v závislosti na tom, jaké mají postavení nebo jaké
výhody od nich může čekat.81
Mimořádně důležité je, aby si každý člověk vždy uvědomoval sám sebe jako
osobnost a cílevědomě formoval svůj přístup k práci, životu, druhým lidem i k
vlastní osobě. Měl by mít pozitivní přístup k životu, optimistické vidění světa a lidí a
také smysl pro humor. Neměl by naříkat nad svou nedokonalostí, ale usilovat o její
překonání. Na druhé straně však rovněž nemá mít pocit naprosté dokonalosti. Své
seberealizační aktivity by pak měl považovat za samozřejmost a uplatňovat je i ve
prospěch druhých.
Předcházení zátěži a náročným životním situacím neznamená se jim zdálky vyhýbat.
Konec konců to v životě není ani možné. V různé míře se s nimi setkává každý
člověk. Prevence zátěže tedy zahrnuje určité přístupy a postupy, jejichž
uplatňováním lze potenciální i aktuální zátěž minimalizovat. Především je důležitá
otázka způsobu interpretace všeho, s čím se člověk v práci a v životě setkává, tj. jeho
paradigma. V této souvislosti jde obvykle o pozitivní přístup či pozitivní myšlení.
Lze ho přeneseně charakterizovat jako přístup, v jehož rámci se nehledají důvody,
proč něco nejde zrealizovat, ale spíše způsoby, jak by se to zrealizovat dalo.
Pozitivní přístup obvykle charakterizují určité žádoucí návyky, které člověku
usnadňují zvládání každodenního přídělu problémů a starostí. Jde například o:
 absenci katastrofických myšlenek o tom, jak všechno špatně dopadne, které
má mnoho lidí a které jim již dopředu limitují možný úspěch, protože mají
tendenci se uskutečnit,
 dobrý vztah k sobě i druhým lidem, který člověku umožňuje přiměřeně se
zařadit v jakémkoli sociálním okolí, „mít se rád“ obvykle znamená, že se ve
vztahu k druhým lidem člověk ani nepodceňuje, ani nepřeceňuje, angažovaný
přístup k životu a práci, v jehož rámci se člověk nevyhýbá přijmout
odpovědnost za záležitosti, které se ho týkají a zapojit se i v případě, kdy se
ho daná situace přímo netýká (nehledá důvody proč ne, ale způsoby jak ano),
81
WIEDENOVÁ, Marie. Psychohygiena. Praha: Technická univerzita, 1998. 64 s. ISBN 978-80-7083312-4.
46
 vhodný time management, tedy optimální způsob jak hospodařit s časem, tj.
mít stanovené dlouhodobé i krátkodobé cíle, ale také přiměřené a v čase
podle potřeby vhodně obměňované priority, jakož i celkový režim práce a
odpočinku,
 tvořivost, jako takový přístup k řešení náročných problémů, který pracuje s
inovacemi algoritmů tam, kde již zastaraly a hledáním nových řešení, která
zatím chyběla, a to jak v oblasti věcných problémů, tak i v situacích
sociálních.82
Uvedené návyky dobře zajišťují prevenci zátěžových situací, zejména v těch
případech, kdy jsou součástí základních přístupů k životu a jsou uplatňovány
v žádoucí míře a mohou skutečně velice dobře sloužit i jako prevence syndromu
vyhoření.
Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že řízení času, řízení stresu a psychohygiena
musí jít ruku v ruce a jedinec, který se chce vyhnout syndromu vyhoření, musí
zvládat minimálně základy těchto disciplín. Základem je si problém uvědomit dříve
než přeroste v neřešitelný a použít všechny dostupné strategie k jeho řešení.83
Koncepce efektivního životního programu je pro každého člověka záležitostí
individuálního přístupu. Výše uvedený koncept proto jen orientuje tento přístup
směrem k individuálně i společensky závažným hodnotám, jejichž respektování se
významně podílí na zhodnocování kvality života v nejširším slova smyslu. To
znamená
života
bohatého,
produktivního,
tvůrčího,
sociálně
a
kulturně
orientovaného, ale také života spontánně aktivního a prožívaného naplno, ne však na
úkor druhých lidí, ale vždy v jejich prospěch. Důležité je udržet si aktivní přístup
k životu a pokusit se držet následujících zásad, které lze považovat za základ
úspěchu při snaze udržet si psychické i fyzické zdraví a vyvarovat se syndromu
vyhoření:
 Otevřenost tomu, co se kolem nás děje, zájem o okolí a snaha chápat veškeré
události a jevy v okolí jako zajímavé a smysluplné.
82
DĚDINA, Jiří. ODCHÁZEL, Jiří. Management a moderní organizování firmy. Praha: Grada
83
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
47
 Nebát se změn. Chápat a přijímat je jako něco naprosto běžného, přirozeného
a obvyklého a považovat je za příležitost k tomu, ukázat, co dovedu.
 Při setkání se stresujícími životními událostmi nebýt pasivní, ale aktivně
hledat způsoby a kroky jak životní situaci čelit – odhodlat se k podniknutí
rozhodné protiakce.
 Počítat se stresujícími situacemi. Je třeba si uvědomit, že stresujícím situacím
se v dnešním světě nevyhneme a při jejich hodnocení je potřeba z tohoto
vědomí vycházet. Zejména v postavení, ve kterém jsou napjaté situace
každodenním chlebem.
 Umět izolovat stres od ostatních životních aktivit – patří sem např. umění
uzavřít své pracovní starosti za dveřmi kanceláře, stejně jako schopnost
nepřinášet s sebou do zaměstnání své partnerské nebo rodinné starosti.
 Dbát na dobré a hojné vztahy s ostatními lidmi. Dobré sociální zázemí a
pevné zakotvení ve vztazích s druhými lidmi nám velmi pomáhá při zvládání
stresu. Pocit podpory ze strany ostatních, pocit přináležení k někomu,
možnost probrat s někým blízkým své problémy – to vše pomáhá lépe se
vyrovnávat s životními těžkostmi.
 Vytvořit si kolem sebe příznivé prostředí – zaměřit se na zdroje stresu, u
jejichž vzniku je člověk sám – najít si uspokojující práci, aktivně, vstřícně a
s rozvahou řešit průběžné problémy s životním partnerem a dětmi.
Harmonický rodinný život poskytuje nezbytnou oporu nutnou k doplnění
rezerv vyčerpaných vysokými nároky ze strany pracovního prostředí.
 Osvojit si zdravý životní styl. Aktivní přístup k životu a aktivní odpovědnost
za své zdraví jsou spojeny s dodržováním správné životosprávy, dostatkem
spánku, dostatkem pohybové aktivity a s vyloučením škodlivých návyků
(kouření, alkohol či jiné závislosti).84
84
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
48
8. MOŽNOSTI POMOCI PŘI ZAZNAMENÁNÍ SYNDROMU
VYHOŘENÍ
Ve chvíli, kdy již na sobě pozorujeme nepřehlédnutelné příznaky syndromu
vyhoření, přichází na řadu možnost vyhledat odborníka, který nám může s nastávající
krizí pomoci se vyrovnat a co nejlépe ji zvládnout. Nabízí se řada možností a je jen
na ohroženém jedinci, kterou formu pomoci zvolí.
Zamysleme se nyní nad dvěma následujícími výroky:
1. Kdo pracuje zdravě,
podobá se zahradníkovi,
nemá potřebu být
nepostradatelný svým rostlinám, zkrátka se o ně rád stará a o sebe také.
2. Pociťuji napětí, cítím se nesvobodný, cítím vnitřní tlak. Vtírají se mi úzkostné
myšlenky na minulou nebo budoucí zátěž. Snižuje se moje schopnost zvládat
každodenní život. Mnoho starostí mne nutí začínat den s menší chutí a
odvahou. Dopřávám si méně odpočinku. Na konci práce se cítím vyčerpán
duševně i tělesně.
Jestliže je pro nás příznačný výrok č. 2, znamená to, že se dostáváme do velkých
problémů nebo v nich již naplno jsme. Znamená to, že syndrom vyhoření už pro nás
přestává být jen pojem z literatury a je nejvyšší čas začít přijímat opatření, která
povedou k odstranění
bezprostředního nebezpečí syndromu vyhoření nebo
k odstranění syndromu vyhoření již naplno probíhajícího. Kromě výše popsaných
způsobů prevence syndromu, případně kromě taktik boje s již probíhajícím
vyhořením, což jsou zejména záležitosti naší vlastní aktivity, se nabízí ještě
intervence zvenčí, zejména tedy pomoc odborníka.
Jestliže se nepodaří včas odhadnout rozvíjející se syndrom vyhoření, stává se
pracovník, který před tím pomáhal druhým lidem sám tím, kdo potřebuje pomoci. Je
nutné postupovat podle konkrétního stadia, ve kterém se postižený syndromem
vyhoření právě nachází. Jedná-li se o počáteční fázi (fáze stagnace), pomůže např.
relaxace, zvýšený odpočinek apod. Je-li již syndrom však v pokročilejším stadiu, je
nutný zásah odborníka, přičemž se velmi dobře uplatňují psychoterapeutické metody.
V nich se používá v Evropě nejčastěji např. daseinanalýza, která vychází z filosofie
49
Martina Heideggera a logoterapie J. V. Frankla, ale samozřejmě je využívána i řada
dalších metod a postupů.85
8.1 Psycholog nebo psychoterapeut
Asi nejlepší varianta při problémech se syndromem vyhoření a stresem je návštěva
psychologa či psychoterapeuta, případně odborného poradce. Až na výjimky se
většinou jedná o službu placenou, ale pokud vezmeme v úvahu, že je v sázce
pracovní kariéra, osobní život a spokojenost, případně v krajním případě život jako
takový, tak musíme dojít k závěru, že žádná cena není vysoká.
Vhodného poradce je možné vyhledat na internetu nebo, což je možná způsob lepší,
zvolit poradce na základě doporučení někoho, kdo má s dotyčným zkušenosti a jeho
služby hodnotí jako přínosné.
Určitě je vždy zapotřebí počítat s nutností objednání, v jehož rámci je možné se
informovat na podmínky poskytování služeb, na místo, čas a cenu.
Dá se říci, že v každém větším městě se dá najít i bezplatná psychologická pomoc,
přičemž v tomto případě bývá ovšem omezen rozsah pomoci zejména co do počtu
sezení či setkání. Tato zařízení bývají velmi často zavalena čekajícími potenciálními
klienty na urgentní psychologické intervence nejrůznějšího druhu a navíc se většinou
jedná o pomáhající pracovníky, kteří se touto činností zabývají ve velmi širokém
rozsahu řešených problémů, a nejedná se tedy mnohdy o odborníky specializované
na specifické problémy, jako je např. syndrom vyhoření. To znamená, že i jejich
intervence bude v obecné poloze a v mnoha případech bude nutné pokračovat v
terapii u zkušeného specialisty.86
S psychologickou pomocí souvisí i možnost využití služeb koučů nebo trenérů, kteří
mohou jedinci pomoci v orientaci v nastalé problematické situaci, pomohou srovnat
85
SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
86
Syndrom vyhoření. Kde hledat pomoc [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z: http://www.syndromvyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/kde-hledat-pomoc.
50
myšlenky, hledat a volit priority, hledat a odstraňovat chyby, kterých se jedinec
dopouští a které ho poškozují atd.87
8.2 Psychiatrická ambulance
Psychiatr je specializovaný lékař. Až na naprosté výjimky je pomoc psychiatra
zdarma (kromě povinného regulačního poplatku). Psychiatři mají smlouvy se
zdravotními pojišťovnami, které léčbu hradí. Kontakt na nejvhodnějšího odborníka
lze nalézt na internetu nebo ve Zlatých stránkách, případně je možno nechat se
inspirovat radou známého, který službu psychiatra využívá a je s ní spokojen. K
psychiatrovi není zapotřebí doporučení od praktického lékaře. Většina psychiatrů
jsou chápaví, inteligentní lidé, kteří mají snahu zjistit, jak na tom dotyčný je a co
potřebuje.88
Psychiatrické ambulance lze nalézt i v nemocnicích a psychiatrických léčebnách.
Je dobré se předem telefonicky ohlásit. Pokud se jedná o urgentní potřebu pomoci, je
dobré toto zdůraznit, aby se urychlil termín objednání. Lékař je samozřejmě povinen
se pacientovi věnovat i bez objednání.
Psychiatr by rozhodně neměl být tím, na koho se primárně, v případě syndromu
vyhoření, nebo v případě na podezření z možnosti jeho propuknutí, budeme obracet,
nicméně v mnoha místech republiky a pro mnoho jedinců bude toto jedna
z nejdostupnějších variant, a to jak místně, tak finančně. Mít tzv. svého psychologa
není v ČR zatím bohužel zcela běžné, ale dodejme, že současný trend v této oblasti je
nadějný.
87
HABERLEITNER, Elisabeth, DEISTLER, Elisabeth, UNGVARI, Robert. Vedení lidí a koučování v
každodenní praxi. Praha: Grada Publishing, 2009. 256 s. ISBN 978-80-247-2654-0.
88
RABOCH, Jiří. PAVLOVSKÝ, Pavel. Psychiatrie: minimum pro praxi. Praha: Triton, 2001. 207 s.
ISBN 978-80-7254-156-0.
51
8.3 Praktický lékař
Praktické lékařství je obor lékařské péče zaměřený na primární péči o pacienty a na
záležitosti rodinné medicíny. Praktický lékař léčí akutní a chronická onemocnění,
poskytuje preventivní péči a vzdělává lidi v oblasti zdraví, to vše obecně bez ohledu
na věk a pohlaví. Odborné zaměření spočívá v péči o pacienty s více zdravotními
potížemi a s komplikacemi.89
Praktický lékař může být nápomocen v případě lehčích problémů, které se na
syndrom vyhoření váží jako např. trávicí potíže, nespavost, nervozita, lehčí forma
úzkosti či deprese apod. Praktický lékař může samozřejmě rozhodnout o doporučení
k psychiatrovi nebo k psychologické intervenci přičemž i sám doporučí konkrétní
pracoviště. Praktický lékař může samozřejmě rozhodnout i o dalších vyšetřeních,
např. neurologické nebo endokrinologické apod. aby vyloučil čistě somatický základ
nějakého onemocnění, neboť psychické poruchy bývají někdy „vedlejším
produktem“ tělesných onemocnění a obráceně.
8.4 Internetová poradna
V rámci internetu je možné nalézt řadu poradců, kteří nabízí pomoc na
korespondenční emailové bázi. Samozřejmě lze najít bezplatné i placené možnosti
této pomoci. Tato forma se jeví jako vhodná na počátku vzniku syndromu vyhoření
případně jako preventivní opatření, při vypuknutí syndromu vyhoření v plné síle
nebude tato forma s největší pravděpodobností postačující.
V rámci internetového poradenství je možné využívat např. i diskusní fóra, kde je
možno se seznámit i s problémy jiných lidí a tak hledat inspiraci pro vlastní řešení.
Diskusní fóra jsou vždy anonymní, takže pomoc hledající jedinec nemusí mít obavy
89
Praktické lékařství. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San Francisco (CA): Wikimedia
Foundation, 2001- [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Praktick%C3%A9_l%C3%A9ka%C5%99stv%C3%AD.
52
o své soukromí, je jen na něm jak daleko se sdělováním informací, které by vedly
k odhalení jeho identity, zajde. Důležitá je možnost dotazování a také pročítání
otázek jiných lidí včetně odpovědí odborníků.
Obecné principy internetového poradenství: 90

Anonymita: není nutné uvádět žádné osobní údaje; místo jména je možné
uvést přezdívku, pod kterou chce jedinec vystupovat.

Bezpečí: je zachovávána mlčenlivost; vše, co je sděleno, je důvěrné; dotaz je
možné zformulovat v prostředí, v němž se jedinec cítí dobře a bezpečně, např.
doma.

Dostupnost: k využití internetového poradenství není zapotřebí nikam
docházet ani se objednávat, stačí mít internetové připojení a e-mailovou
schránku.
Internetové poradenství s sebou nese jistá rizika. V první řadě nevíme, s kým
doopravdy komunikujeme a jestli dotyčný je skutečně tím, za koho se vydává. Dále
je nutné mít na paměti, že internetové poradenství je do určité míry záležitostí
povrchní, neboť v jeho rámci nedochází k přímé interakci a chybí tudíž mnoho
aspektů přímé osobní komunikace. V neposlední řadě je nutné si uvědomit, že
v průběhu internetového poradenství může dojít k chybě v diagnostice a poradenství
pak může zcela ztratit svůj smysl a dokonce by mohlo, v krajním případě, i uškodit.
Je proto vždy na místě zvážit, zda se v našem případě jedná o nejvhodnější formu
zvolené pomoci, zda bude skutečně přínosem, či zda nebude lepší zvolit formu jinou.
8.5 Telefonické linky důvěry
Linky důvěry jako pracoviště krizové intervence mají více než čtyřicetiletou tradici a
nesmazatelné místo v naší společnosti. V současné době je v České republice téměř
90
Občanské sdružení Anabell. Internetové poradenství [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://www.anabell.cz/index.php/anabell-brno/klientske-centrum/socialni-poradenstvi/internetoveporadenstvi.
53
čtyřicet linek důvěry, které pracují na stejném principu: nabízejí anonymní
telefonický kontakt za účelem rozhovoru o aktuálních problémech neodkladného
nebo naléhavého charakteru. Kromě pomoci při zvládání různých krizových stavů
poskytují také informace o službách a kontaktech vhodných navazujících zařízení.91
Na telefonické lince důvěry si může kdokoli o čemkoli, co jej tíží, popovídat a
problém, alespoň v hrubých rysech rozebrat. Některé linky jsou v provozu nonstop a
některé mají dokonce určitou specializaci. Zkušenost je taková, že volajícímu, pomoc
hledajícímu jedinci se budou rádi, na všech těchto linkách, věnovat. Volající se
nemusí představovat a ani říkat odkud je, naopak mluvit je možné skutečně o
čemkoli, co v danou chvíli způsobuje akutní problém, který v krajním případě může
vyústit až do neštěstí nebo do hloupého řešení, kterého by jedinec později mohl
litovat. Volající se v žádném případě nemusí bát odsouzení ani kázání naopak lze
očekávat pochopení a ochotu.
Na této adrese je možné najít seznam a kontakty v podstatě na všechny linky důvěry
v České republice: http://www.krizovaintervence.cz/linky.html.92
ZÁVĚR
„Prevence“ je základní heslo, které by mělo být vždy v souvislosti se syndromem
vyhoření zmiňováno. Syndrom vyhoření je onemocnění v pravém slova smyslu,
které zasahuje člověka po stránce duševní a potažmo i tělesné, vyvolává velice často,
ne-li vždy psychosomatické potíže, jež bývají poměrně závažné. Toto onemocnění
prochází vždy poměrně dlouhým vývojem a dává o sobě vědět řadou
identifikovatelných příznaků, takže nám dává čas i signály, že prevence je právě na
místě. Pokud dojde k podcenění těchto signálů a syndrom vyhoření se plně rozvine,
91
Česká asociace pracovníků linek důvěry. O linkách důvěry [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://www.capld.cz/show.php?sk=4.
92
Seznam linek důvěry. [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://www.krizovaintervence.cz/linky.html.
54
je léčba složitá a zdlouhavá a mnohdy znamená hrubý zásah do pracovního i
osobního života jedince.
V současnosti je fenomén syndromu vyhoření dostatečně znám a stejně tak jsou i
dostupné informace o jeho existenci a neměl by tedy být problém se syndromu
vyhoření včas vyhnout a nenechat záležitost dojít až za hranici únosnosti.
Součástí profesní přípravy na každou profesi ohroženou syndromem vyhoření by
mělo být základní vzdělání o tomto problému. I průběžné vzdělávání by mělo
obsahovat součásti věnované nebezpečí tohoto syndromu. To znamená, že vytváření
dostatečného povědomí o syndromu vyhoření je jednou ze základních podmínek
účinné prevence.
Každý jedinec, který je ohrožen syndromem vyhoření by měl ovládat zásady time
managementu, stres managementu a psychohygieny aby dokázal regulovat své
chování a jednání a zamezil tak neúnosným tlakům, které ho mohou poškodit.
Nedílnou součástí práce s lidmi, s lidskými zdroji, tj. zejména personální práce by
měla být péče o zaměstnance, která by měla garantovat minimalizaci nebezpečí
syndromu vyhoření. Je neoddiskutovatelným faktem, že vynaložené investice na
tomto poli se vždy vyplatí. Zaměstnanci se nedopouští chyb a různého závadového
jednání a neselhávají nejrůznějším způsobem spíše ve firmách, které se péči o
zaměstnance věnují ve zvýšené míře. Ve firmách, které takto o své lidské zdroje
pečují, klesá logicky i nemocnost.
Je potěšitelné, že syndrom vyhoření je v současné době pojem známý nejen mezi
odborníky zaměřenými na tuto oblast, ale např. i mezi lékaři a dalšími profesemi,
které mohou a také poskytují pomoc. V České republice je poměrně rozšířena síť
poradenství a je potěšitelné, že nejen placeného ale i bezplatného a anonymního.
Z výše uvedeného vyplývá fakt, že podmínky pro účinnou prevenci syndromu
vyhoření jsou v naší republice poměrně slušné. Dobré jsou i podmínky pro řešení již
rozvinutého problému. Hlavní tíha odpovědnosti tedy spočívá zcela evidentně na
ohroženém jedinci samotném a na jeho přístupu k sobě samému. Převzít
odpovědnost sám za sebe a za své zdraví bývá někdy problém, ale při dobrém vedení
a poučení v této oblasti lze jistě dospět k dobrým výsledkům.
55
Na závěr lze jen dodat: Důvěřujme sami sobě, buďme za sebe plně odpovědní a
zůstaňme sami sebou, protože jenom tak budeme skutečným přínosem pro své okolí,
pro zaměstnavatele, pro rodinu i pro společnost obecně a nestaneme se přítěží.
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A PRAMENŮ
Monografie
 BARTOŠÍKOVÁ, Ivana. O syndromu vyhoření pro zdravotní sestry. Brno:
Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006.
86 s. ISBN 80-7013-439-9.
 BAŠTECKÁ, Bohumila. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál, 2003.
416 s. ISBN 80-7178-735-3.
 CAUNT, John. Time management – jak hospodařit s časem. 2. vyd. Brno:
Computer Press, 2001. 120 s. ISBN 80-7226-441-9.
 DĚDINA, Jiří. ODCHÁZEL, Jiří. Management a moderní organizování
firmy. Praha: Grada Publishing, 2007. 328 s. ISBN 978-80-247-2149-1.
 EDELWICH, Jerry. BRODSKY, Archie. Ausgebrannt das 'Burn-out':
Syndrom in den Sozialberufen. Paris: AVM, 1984. 186 s. ISBN 978-39-0045602-3.
 GILBERT, D. Škobrtnout o štěstí. Jak se chytá zlatá muška. Praha: Dokořán,
2007. 334 s. ISBN 978-80-7363-127-7.
 GRUBER, David. Time management. Praha: Management Press, 2009. 232 s.
ISBN 978-80-7261-211-6.
56
 HABERLEITNER, Elisabeth, DEISTLER, Elisabeth, UNGVARI, Robert.
Vedení lidí a koučování v každodenní praxi. Praha: Grada Publishing, 2009.
256 s. ISBN 978-80-247-2654-0.
 HENNIG, Claudius. KELLER, Gustav. Antistresový program pro učitele.
Praha: Portál, 1996. 99 s. ISBN 80-7178-093-6.
 JEKLOVÁ, Marta. REITMAYEROVÁ, Eva. Syndrom vyhoření. Praha:
Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 32 s. ISBN 80-86991-74-1.
 KALLWASS, Angelika. Syndrom vyhoření v práci a v osobním životě. 2007.
139 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
 KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. 1. vyd. Praha:
Grada Publishing, 2007. 368 s. ISBN 978-80-247-1830-9.
 KEBZA, Vladimír. ŠOLCOVÁ, Iva. Syndrom vyhoření. 2. Rozšířené a
doplněné vydání, Praha: SZÚ, 2003. 26 s. ISBN 978-80-7367-299-7.
 KOPŘIVA, Karel. Lidský vztah jako součást profese. Praha: Portál, 1997.
ISBN 80-7178-429-X.
 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak neztratit nadšení, 1. vyd. Praha: Grada Publishing,
1998. 131 s. ISBN: 80-7169-551-3.
 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie zdraví. Praha: Kosmas, 2002, 280 s.
ISBN 978-80-7367-568-4.
 KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Jak zvládat stres. Praha: Grada Avicenum, 1994. 190
s. ISBN 978-80-7169-121-1.
 LUKÁŠOVÁ, Růžena. Organizační kultura a její změna. Praha: Grada
 MARKOVÁ, Monika. Sestra a pacient v paliativní péči. 1. vyd. Praha: Grada
 PACOVSKÝ, Petr. Člověk a čas: time management IV. generace. 2. akt. vyd.
Praha: Grada Publishing, 2006. 260 s. ISBN 80-247-1701-8.
57
 PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha:
Karolinum, 2004. 175 s. ISBN 80-7184-569-8.
 POTTTEROVÁ, Beverly. Jak se bránit pracovnímu vyčerpání. Olomouc:
Votobia, 1997. 259 s. ISBN 80-7198-211-3.
 RABOCH, Jiří. PAVLOVSKÝ, Pavel. Psychiatrie: minimum pro praxi.
Praha: Triton, 2001. 207 s. ISBN 978-80-7254-156-0.
 RUSH, Myron D. Syndrom vyhoření. Praha: Návrat domů, 2003. 132 s. ISBN
80-7255-074-8.
 SCHMIDBAUER, Wolfgang. Psychická úskalí pomáhajících profesí. Praha:
Portál, 2000. 171 s. ISBN 80-7178-312-9.
 TOŠNER, Jiří. TOŠNEROVÁ, Tamara. Burn – Out syndrom: Syndrom
vyhoření. Pracovní sešit pro účastníky kurzů. Praha: Hestia, 2002, 15 s. ISBN
neuvedeno.
 WIEDENOVÁ, Marie. Psychohygiena. Praha: Technická univerzita, 1998. 64
s. ISBN 978-80-7083-312-4.
 YALOM, I. Existenciální psychoterapie. Praha: Portál, 2006. 520 s. ISBN 807367-147-6.
Elektronické zdroje
 Česká asociace pracovníků linek důvěry. O linkách důvěry [online]. [cit.
2012-01-11]. Dostupné z: http://www.capld.cz/show.php?sk=4.
 Možnosti rozvoje v soft skills na Masarykově univerzitě [online]. [cit. 201109-09]. Time management. Dostupné z WWW:
http://www.softskills.wz.cz/html/time.html.
58
 Narodní zdravotní regist.cz. Profesionální deformace [online]. [cit. 2012-0110]. Dostupné z: http://www.narodnizdravotniregistr.cz/zajimavosti/55profesionalni-deformace/.
 Občanské sdružení Anabell. Internetové poradenství [online]. [cit. 2012-0111]. Dostupné z: http://www.anabell.cz/index.php/anabell-brno/klientskecentrum/socialni-poradenstvi/internetove-poradenstvi.
 Praktické lékařství. In: Wikipedia: the free encyclopedia [online]. San
Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://cs.wikipedia.org/wiki/Praktick%C3%A9_l%C3%A9ka%C5%99stv%C
3%AD.
 Psychologie. Náročné životní situace [online]. [cit. 2012-01-04]. Dostupné z:
http://marap.blog.cz/0609/psychologie-narocne-zivotni-situace-konfliktfrustrace-stres.
 Seznam linek důvěry. [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://www.krizovaintervence.cz/linky.html.
 Spektrum zdraví. Hrozí vám syndrom vyhoření? Otestujte se! [online]. [cit.
2012-01-05]. Dostupné z:
http://www.spektrumzdravi.cz/clanky/psychologie/syndrom-vyhoreni-hrozi-ivam-otestujte-se/.
 Syndrom - vyhoření.cz. Syndrom vyhoření a ohrožené skupiny lidí [online].
[cit. 2012-01-06]. Dostupné z: http://syndrom-vyhoreni.cz/zdravotniproblemy/kdy-a-kde-lze-ziskat-rovnatka.
 Syndrom vyhoření. Kde hledat pomoc [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné z:
http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreni-uvod/kdehledat-pomoc.
 Syndrom vyhoření. Příznaky vyhoření [online]. [cit. 2012-01-05]. Dostupné
z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndrom-vyhoreniuvod/priznaky-vyhoreni.
59
 Web z rodiny www.psychoweb.cz. Ohrožené druhy [online]. [cit. 2012-0106]. Dostupné z: http://www.syndrom-vyhoreni.psychoweb.cz/syndromvyhoreni-uvod/ohrozene-druhy.
60
PŘÍLOHY
DOTAZNÍK
PRO
AUTODIAGNOSTIKU
SYNDROMU
VYHOŘENÍ
1. Máte pocit, že se oproti dřívějšku snadněji unavíte?
2.
Považujete se momentálně za celkově vyčerpaného člověka bez jakékoliv
energie?
3.
Je vaše pracovní tempo vysoké, ale dobrého pocitu z vykonané práce se vám ani
tak nedostává?
4. Otravuje vás hodnocení ostatních, že poslední dobou nevypadáte dobře?
5. V konverzaci s jinými se o své práci vyjadřujete více negativně než pozitivně?
6. Přemáhá vás často pocit smutku či nevysvětlitelného zoufalství?
7. Zvyšuje se míra, s jakou zapomínáte na pracovní záležitosti?
8. Je v poslední době snadné vás vytočit či rozčílit?
9.
Pozorujete na sobě cholerický až agresivní postoj vůči kolegům a práci jako
takové?
10. Otravuje vás přítomnost jiných lidí na pracovišti?
11. Omezili jste setkávání s přáteli a blízkými?
12. Nedovoluje vám práce věnovat se oblíbeným činnostem?
13. Trápí vás více tělesných obtíží – bolesti hlavy, zad, svalů, kloubů apod.?
14. Jste na konci dne zmatení a nejste si jistí, zda jste udělali vše, co jste měli?
15. Pociťujete radost mnohem méně než dříve?
16. Postrádáte poslední dobou smysl pro humor?
17. Jste chladní vůči partnerovi/partnerce a nemáte chuť na sex?
18. Máte pocit, že ostatním nemáte co říci?
I
Instrukce: Na každou uvedenou otázku si odpovězte dle bodové stupnice 0 – 1 – 2 –
3 – 4 – 5, přičemž 0 = zcela nesouhlasí a 5 = stoprocentně souhlasí.
Po sečtení bodů můžete přejít k vyhodnocení níže:

0 až 25 = teoreticky nic nenasvědčuje tomu, že by vám syndrom vyhoření
hrozil.

26 až 35 = projevují se u vás příznaky typické pro stres a nadměrnou zátěž,
zkuste přehodnotit své návyky.

36 až 50 = je pravděpodobné, že se u vás dříve nebo později syndrom
vyhoření projeví, změňte svůj životní styl a načerpejte nové síly.

51 až 65 = nebojte se požádat o radu odborníka, který zhodnotí váš
momentální stav, vše napovídá tomu, že vás syndrom vyhoření sužuje.

66 až 90 = splňujete veškeré teoretické předpoklady, že jste syndromem
vyhoření ochromeni, a to v jeho hlubší a pozdější fázi, zahajte co nejdříve
důslednou léčbu, a to návštěvou psychologa či psychiatra.
II

Syndrom vyhoření

Transkript

Podobné dokumenty

vy_32_inovace_110

O poruchách příjmu potravy pro otce a partnery

výpočetní technika a specializované programy pro podporu vav

Říjen

Adaptivní test - pojetí a metody

Güstrower news - CRS

Syndrom vyhoření - Vzdělávací institut ochrany dětí

Stáhnout skripta - Vzdělávací klíč

Závěrečné práce absolventů K12

Technologie počítačového zpracování řeči

Inspirace Informační vzdělávání: Křižovatky z

číslo 9 - Ideální Bydlení

Soubor pracovních materiálů - Dobrovolná

NAUČNÁ LITERATURA PRO DOSPĚLÉ Abuelaish, Izzeldin

prevence syndromu vyhoření a stress management

Syndrom vyhoření u všeobecných sester

Umění delegovat

Jemnické listy - Město Jemnice

stáhnout v pdf - PSYCHOTESTY online