ORL číslo 201310
Transkript
O tevřený R ozšalovávací L ist kognitivně disonantní občasník, informační destilátor, splaskávač simulákrů, rozpouštěč falešných egregorů, narušovač zpráchnivnělých paradigmat, kompenzátor hypotékového novinářství, flokulant mediálního žaboklamu číslo 2013-10 Motto: „Přinuť je, aby společně budovali věž, a uděláš z nich bratry. Chceš-li však, aby se nenáviděli, předhoď jim zrno.“ Antoine de Saint-Exupéry, Citadela http://orl.bloger.cz/ Obsah čísla Tragická situace před předčasnými volbami v ČR........................................................................................................ 3 Kvantový počítač a napůl mrtvá kočka.......................................................................................................................... 3 Schrödingerova kočka...................................................................................................................................................... 5 Steve Wozniak: Steve Jobs nikdy nenapsal ani řádek kódu ......................................................................................6 Vysávání české ekonomiky.............................................................................................................................................. 6 Volby, zkratky a Piráti....................................................................................................................................................... 7 Stanislav Grof: Na povrchu jsme různí, v hloubce je jednota.....................................................................................8 Česky vychází děsivé svědectví jediného uprchlíka z korejského koncentráku......................................................9 Vědomě placené daně a skryté výpalné .................................................................................................................... 10 Planetární hrnce zlata se daly do pohybu................................................................................................................... 13 Rozhovor o vědě s profesorem Neubauerem v časopisu Reflex ...........................................................................14 Zdeněk Neubauer: Kosmologický rámec astrologie................................................................................................. 16 Filosof Cílek: Stát přestává fungovat, bojím se rozpadu. A kauza Nagyová.........................................................21 Recenze: Kam zmizel zlatý poklad republiky?............................................................................................................ 23 IQ test – druhý pokus..................................................................................................................................................... 25 Varování USA před terorismem je prázdné jako Ježíšův hrob................................................................................28 Zápisky z cest................................................................................................................................................................... 29 Zakázaná medicína ......................................................................................................................................................... 31 Padre Pio Paranormal Man............................................................................................................................................ 32 O Ficinově astrologicky dobře temperovaném ladění.............................................................................................38 Magie & hudba................................................................................................................................................................. 40 ORL číslo 201310 Tragická situace před předčasnými volbami v ČR Veronika Sušová-Salminen Vždyť nakonec je přece důležitější žít v demokracii (garantované panem Kalouskem) než diskutovat o daňovém zatížení, stavu vzdělání, propadu ekonomiky, postavení Romů a výsledcích minulého vládnutí, ne? S tím musí souhlasit každý. Levice není schopna dnes toho nejdůležitějšího neumí manipulovat s významy a symboly. V pravém spektru dochází v ČR k novému přeskupení sil. Kalouskův mocenský projekt TOP 09 se snaží získat navrch a stát se lídrem a hegemonem pravice, zatímco ODS se zmítá v celkové krizi. Posledních 20 let jí nakonec dohnalo. Kalousek nabízí "novou" pravici, která se zdá určitou verzí tzv. neokonzervativismu po česku a kombinuje neoliberalismus (především ekonomický) s konzervativními společenskými hodnotami a morálním poselstvím. Nejde jen o svobodu jednotlivce a trh, ale jde tu o vyšší principy: o svobodu jako takovou, lidská práva ve světě a samozřejmě o demokracii a její obranu před a) autokratickým prezidentem, který si usurpuje moc a b) hrozbu levicové většiny po předčasných volbách. Všechno to jsou emotivně silné slogany: autokracie Zemana se tu mísí s latentní rusofóbii (putinovská metafora) a obavami návratu na Východ; levicová většina je potom zakomponována do vy- pěstovaných předsudků vůči levici jako původci minulé totality a jako geneticky předurčenému agentu opakování naší minulosti. Levicová většina "by mohla" eventuálně dovést zemi do nové totality. Má to ve svém "kódu", ať udělá nebo říká cokoliv. "Nová" pravice kalouskovského střihu tu je pro to, aby nás zachránila před opakováním minulosti před našimi vlastními dějinami, z nichž si ale máme pamatovat jenom něco. Nabízí, alespoň pro zatím, "program" zpětného zrcátka: zamezit opakování dějin. Stylizuje se tím do pozice strážce demokracie a zároveň zpochybňuje demokratičnost levice a potvrzuje svůj monopol na demokracii (tak jak to dělala ODS, v tom se od sebe neliší). Konkrétní politická agenda (řešení konkrétních problémů pomocí konkrétních řešení) je jenom ornamentem, doplňkem v soupeření "dobra" se "zlem", aby se neřeklo. Vždyť nakonec je přece důležitější žít v demokracii (garantované panem Kalouskem) než diskutovat o daňovém zatížení, stavu vzdělání, propadu ekonomiky, postavení Romů a výsledcích minulého vládnutí, ne? S tím musí souhlasit každý. TOP 09 se vedle toho veze na vlně popularity K. Schwarzenberga, v jejím podání jediného skutečného dědice V. Havla. Jeho popularita z velké části stojí na dobře prodaném symbolickém kapitálu původu a na sebestylizaci, které kolonizují realitu špatně formulujícího a nepříliš bystrého starého muže, který se snaží udržet rodovou tradici. Schwarzenberg se pro národ stal Andersenovým císařem, co stojí před národem nahý, ale nikdo si netroufne to říct nahlas. Levice, nebo to co z ní v Česku zbylo, není schopna dnes toho nejdůležitějšího - neumí manipulovat s významy a symboly. To jí z hlediska české politické kultury značně oslabuje především v době volební kampaně. Tady se opět ukazuje základní postoj, daný asi kulturně, kdy se v české politice nebere ohled na osobní kredibilitu a každé obvinění politika je předem považováno za "politicky motivované" (tedy nemá se z něj vyvozovat žádný závěr, nic se neděje, uvidíme) a kde platí neomezeně presumpce neviny. Neexistuje tu žádná linie mezi tím, kdy toto může být pravda (jistě je obvinění nejlehčí cesta k tomu někoho zdiskreditovat) a kdy už je to otázka http://orl.bloger.cz nedůvěryhodnosti a její reprodukce. V situaci, v jaké ČR je, by se ale měla ta hranice hledat a nikoliv ten problém zase ignorovat. Opravdu si nemyslím, že česká politika je na tom tak dobře, aby do voleb kandidovali opět obvinění, podezřelí kandidáti. Reflexe tu zřejmě chybí. Z rozhovoru s Kalouskem: "Na jihočeské kandidátce TOP 09 a Starostů má být Juraj Thoma, který je obviněn z trestného činu, navíc nemá úplně nejlepší pověst. Nevadí vám to? - Pan Thoma je docela dobrý primátor Českých Budějovic. Nemá to snadné, protože je obviněn, a já vůbec netuším, zda je nebo není vinen. Dívám se na něj jako na nevinného. Poslední dobou obvinění politiků prší jako déšť, otázka je, kolik obvinění je skutečně opodstatněných a kolik ne." http://blisty.cz/art/69913.html Kvantový počítač a napůl mrtvá kočka Martin Plesch Není to tak dávno, co se zraky počítačových nadšenců upíraly s nadějí k novému pojmu symbolizujícímu výkon a sílu – kvantovému počítači. Přestože nadšení z této novinky, především kvůli pomalému postupu přenášení z teorie do praxe, postupně opadlo, koncept počítače intenzivně využívajícího zákony kvantové fyziky je stále velmi lákavý kvůli svým možnostem v oblasti simulace reálných kvantových systémů (například složitých molekul), ale i v kryptografických protokolech. Kvantové počítače, pokud by se je podařilo úspěšně zkonstruovat, by dokázaly rychle a efektivně simulovat chemické reakce složitých strana 3 ORL číslo 201310 molekul (a tím pomoci při vývoji syntetických materiálů), ale zřejmě také náročnější systémy, jako například reakce virů na různé druhy léků. V kryptografii by našly uplatnění při rozkladu velkých čísel na prvočísla. Na neschopnosti klasických počítačů řešit tuto úlohu jsou postaveny mnohé asymetrické kryptografické protokoly. Žijeme v iluzi Na to, abychom pochopili principy fungování kvantového počítače, musíme alespoň trochu nahlédnout do tajů kvantové mechaniky. Je to fyzikální teorie, která popisuje zákonitosti fungování mikroskopických částí světa okolo nás – fotonů, elektronů a atomů. Tyto zákonitosti jsou trochu jiné než ty, na které jsme zvyklí z „našeho“ světa, proto nám mohou připadat zvláštní a neuvěřitelné. Může se zdát, že kvantový svět je něco jiného než svět kolem nás. Příběh, který se promítá na filmovém plátně a na který se dobře dívá, ale stojíme mimo něj. Ve skutečnosti je to ale naopak: jediným skutečným světem je svět kvantový, určující chování hmoty a energie na mikroskopické úrovni. To, co vnímáme my, je už jen jeho obraz z dálky – elektrony nebo fotony jsou tak malé, že nevidíme detaily. Nedokážeme je vnímat a pozorovat jednotlivě, všimneme si jich jen ve velkých skupinách, a tak ztrácíme informace o detailech. Tento článek vzniká na běžném počítači, jehož činnost inženýři popisují zákony klasické fyziky. A to navzdory tomu, že po deskách plošných spojů běhají „kvantové“ elektrony, ničím se nelišící od těch, které se používají ve fyzikálních experimentech. Klasický počítač však nezajímají jeden nebo dva elektrony, ale miliony a miliardy, které se musí najednou pohnout, aby překlopily pozici registru. I tento jev by se dal popsat kvantově, není to však třeba, protože se to dá udělat mnohem snadněji klasicky. Pokud však budeme postupně počet elektronů snižovat (například proto, že budeme chtít menší a úspornější počítače), nevyhneme se časem kvantovému popisu ani tehdy, pokud bychom jeho výhody nechtěli přímo využívat. Procházka po kouli a nejednoznačné odpovědi V čem je tedy ten podstatný rozdíl mezi klasickým a kvantovým popisem? Jeden z postulátů kvantové mechaniky říká, že pokud může být systém ve dvou různých stavech, může být také v libovolné kombinaci těchto stavů (což si můžeme představit jako stavy „něco mezi“). Tato představa pochopitelně naráží na nepochopení klasicky smýšlejícího člověka, pro kterého je napůl mrtvá kočka stejný nesmysl jako představa, že by žena mohla být „tak trochu“ těhotná (stručné vysvětlení paradoxu Schrödingerovy kočky se dá najít např. ZDE). Ale pokud akceptujeme platnost tohoto postulátu, už při představě jednoho klasického bitu (čehokoli, co může nabývat hodnot 0 nebo 1) nás nutí rozšířit tuto představu o všechny možné komplexní lineární kombinace obou možností. Tím se dostáváme od klasického ke kvantovému bitu (qubitu), který se dá vizualizovat v podobě koule (tzv. Blochovy sféry). Pokud tedy klasický bit mohl nabývat pouze dvou stavů, pro qubit to už je nekonečné množství stavů charakterizované všemi body na povrchu koule. jasnou a jednoznačnou odpověď. U kvantového bitu ale nemůžeme položit přirozenou otázku: Kde na sféře se nachází qubit? Povolené (fyzikálně realizovatelné) jsou pouze otázky, které mají binární odpověď (ano/ne, 0/1, nahoře/dole). Qubitu se tedy můžeme zeptat, zda se nachází ve stavu odpovídajícím pomyslnému severnímu pólu Blochovy sféry (nebo jakémukoli jinému stavu). Odpověď však většinou nebude jednoznačná. Pokud bude stav qubitu opravdu odpovídat přesně severu, odpověď bude vždy kladná. Pokud přesně jižnímu pólu, odpověď bude vždy záporná. Pokud se však qubit bude nacházet v jakémkoli jiném stavu, odpověď může být různá. Jediné pravidlo je, že pravděpodobnost kladné odpovědi závisí na tom, jak blízko se stav qubitu nachází stavu, na který se ptáme. Pokud je například blízko severnímu pólu, ve velké většině případů bude odpověď kladná. Další klasicky jen těžko představitelná vlastnost kvantových systémů je, že po měření se jejich stav okamžitě změní na stav odpovídající výsledku měření. Jinak řečeno, ať byl stav qubitu před měřením jakýkoli, pokud se ho zeptáme, zda odpovídá severnímu pólu, musí si vybrat jednu odpověď. Pokud je kladná, jeho stav po měření už bude odpovídat severnímu pólu (to znamená, že na opakované otázky bude odpovídat vždy kladně). Naopak, je-li jeho odpověď záporná, jeho stav se změní na stav odpovídající jižnímu pólu. Počítání s jednotlivými částicemi Vizualizace Blochovy sféry. Stav |1> obvykle odpovídá severnímu pólu a stav |0> jižnímu pólu, stav |Psi> je všeobecný stav qubitu. Aby toho nebylo málo, kvantové systémy se nedají měřit stejně jako klasické. U klasického bitu můžeme položit jedinou otázku (je bit ve stavu 0, nebo 1?) a dostaneme http://orl.bloger.cz Abychom to shrnuli, do qubitu umíme uložit (ve formě polohy jeho stavu na sféře) nekonečné množství informací, umíme z něj však vyčíst pouze jeden bit. Na rozdíl od klasického bitu ale umíme klást různé otázky a dozvědět se tak pouze věci, které potřebujeme vědět, bez zbytečného balastu. Opravdu zajímavé to začne být, když pracujeme s větším počtem qubitů. Potom totiž můžeme pokládat také (klasicky těžko představitelné) otázky týkající se kolektivních vlastností více qubitů. Můžeme se například zestrana 4 ORL číslo 201310 ptat, zda se všechny qubity nacházejí ve stejném stavu, a dostaneme odpověď najednou, aniž bychom se dozvěděli, v jakém stavu se vlastně nacházejí. K tomu se přidává schopnost qubitů vyskytovat se v (také klasicky nepředstavitelných, tzv. provázaných) stavech, když mají definovány kolektivní vlastnosti bez toho, aby měly definovány vlastnosti individuální. stavu, kdy je možné bez problémů na internetu od více výrobců koupit zařízení, která produkují náhodná čísla na kvantovém principu (plug and play zařízení do USB portu), ale také zařízení, která po připojení k internetu a zabezpečení spojení optickým kabelem vytvoří prakticky dokonale bezpečnou šifrovanou linku. Tyto skutečnosti jsou do značné míry zodpovědné za výpočetní schopnosti kvantových počítačů, stejně tak ale i za problémy, kvůli kterým se nedaří jejich experimentální realizace. Pracujeme-li totiž s mnoha částicemi najednou, pokud se jedna mírně změní, s celým systémem se nic nestane. Pracujeme-li však pouze s jedinou částicí, libovolná porucha (představitelná jako mírný posun stavu po sféře) se napravuje velmi problematicky, protože změřením qubitu bychom nenávratně ztratili informaci, kterou nese. Jako v éře před polovodiči Kryptografické aplikace Výše zmíněné vlastnosti jsou ale velmi úspěšně (i komerčně) využívány ve sféře informační bezpečnosti. Samotný qubit je zdrojem prakticky dokonalých náhodných čísel, což je velmi důležitý zdroj v kryptografických protokolech. Stačí, abychom vykonali jedno měření s otázkou na severní pól a bez ohledu na odpověď vzápětí měření s otázkou na libovolný stav na rovníku. Druhá odpověď bude (až na experimentální nedokonalosti) úplně náhodná, s 50% pravděpodobností dostaneme odpověď ANO, s 50% pravděpodobností odpověď NE. Skutečnost, že informace uložená v qubitu se při nesprávném měření nenávratně ztratí, se zase úspěšně využívá při zabezpečení komunikace. Pokud útočník neví, jak má qubit měřit, nejen že se nic o jeho stavu nedozví, ale samotný qubit poškodí a umožní tak komunikujícím odhalit probíhající útok. Samotné kvantové počítače jsou však z experimentálního hlediska stále v plenkách. Od roku 2001, kdy bylo číslo 15 rozloženo na 3x5 pomocí počítače obsahujícího sedm qubitů, se počítače (výkonem) příliš dopředu neposunuly. V roce 2011 se podařilo rozložit číslo 143 na 11x13 pomocí počítače se čtyřmi qubity a nejnověji Google ohlásil vytvoření počítače s 512 qubity. Ale většina úsilí se věnuje spíše hledání nového způsobu, jak vlastně kvantové počítače realizovat. Situace by se dala přirovnat k situaci kolem klasických počítačů před nástupem polovodičové éry: principy byly jasné, vědělo se, jaké úlohy by počítače mohly řešit, ale experimentální implementace pomocí drátů a magnetů byly velké, drahé, nespolehlivé a bylo jasné, že tímto směrem cesta nepovede. Proto se dnes zkoumají desítky možností, jak samotné qubity realizovat tak, aby na jedné straně neztrácely rychle svůj stav interakcí s okolím, ale na druhé straně aby bylo možno je rychle, snadno a přesně nastavovat a nechat interagovat s dalšími qubity. Tato úloha je ale už bližší „inženýrskému“ hledání vhodných materiálů a postupů než řešení principiálních fyzikálních otázek. Disclaimer: Vzhledem ke komplikovanosti problematiky byla v článku použita četná zjednodušení, která však neovlivňují podstatu problému. http://tech.ihned.cz/hnfuture/c160409250-kvantovy-pocitac-a-napulmrtva-kocka Na rozdíl od kvantového počítače, kde je pro jeho rozumné fungování zapotřebí velkého množství qubitů, v komunikačních protokolech stačí pracovat najednou pouze s několika. Vzhledem k tomu se praktická realizace těchto zařízení dostala do http://orl.bloger.cz Schrödingerova kočka Nejznámější z paradoxů, které se týkají kolapsu vlnové funkce a myšlenkových experimentů, jimiž lze upozornit na problémy s popisem skutečnosti pomocí vlnových funkcí, je tzv. Schrödingerova kočka. Ač autorem tohoto Gedankenexperimentu je Schrödinger, Einstein považoval tento návrh za vůbec nejlepší způsob, jakým lze ukázat, že vlnová představa hmoty je vlastně neúplným zobrazením skutečnosti. Pochopitelně, že o „kočičím paradoxu“ vedl diskusi s Bohrem. Schrödinger se zabýval myšlenkovým experimentem, který se týkal situace na obr. 25. Kočka je zavřena v krabici se zařízením sestávajícím ze vzorku radioaktivního materiálu a ampulkou s jedem (kyanovodík). Proces rozpadu radioaktivního materiálu je sám o sobě procesem, který se řídí kvantovou mechanikou. Podle této teorie je možné předpovědět pouze pravděpodobnost jeho rozpadu. Celá soustava pracuje takto: když se v radioaktivním vzorku rozpadne atom, je to zaregistrováno a zařízení uvnitř krabice rozbije ampulku s jedem a kočka zemře. Podle běžných měřítek je kočka buď živá nebo mrtvá, ale podle kvantové mechaniky je systém složený z krabice a jejího obsahu popsán vlnovou funkcí. Pokud přijmeme zjednodušující předpoklad, že systém může být pouze v jednom ze dvou kvantově mechanických stavů - kočka je živá nebo mrtvá - pak vlnová funkce systému obsahuje kombinaci těchto dvou možných a vzájemně se vylučujících pozorovaných událostí. Kočka je tedy živá i mrtvá zároveň, a to v každém časovém okamžiku. Dokud někdo neotevře víko krabice, aby se strana 5 ORL číslo 201310 na kočku podíval, Schrödingerova rovnice říká, že časový vývoj existence kočky je matematicky popsán jako fyzicky (a fyziologicky) nepopsatelná kombinace obou zmíněných stavů. Tak jako elektron není ani vlna, ani částice do té doby, než provedeme příslušný experiment, nešťastná kočka není ani živá ani mrtvá do té doby, dokud se někdo nepodívá dovnitř. Když Schrödinger navrhl tento experiment, napadl tím vlastně neurčitost kvantové mechaniky tak, že přešel od jejího použití pro popis jevů na mikroskopické úrovni (radioaktivní rozpad) k popisu jevů makrosvěta (živá či mrtvá kočka). Samotný akt pozorování nejen, že zavádí do děje subjektivní prvek (někdo musí krabici otevřít a podívat se na kočku), ale nutí též kočku neodvratně přijmout jednu ze dvou možností: 1. ampulka s jedem je neporušená a kočka se těší dobrému zdraví; 2. ampulka s jedem je rozbitá a kočka je mrtvá. Schrödingerova kočka nám ukazuje názorným způsobem problém spojený s měřením. Předpokládá se, že zjevně věříme skutečnosti, že stav systému je měněn právě samotným aktem pozorování. To je myšlenka, která se zdá být příliš výstřední. Einstein se vyjádřil v tom smyslu, že nevěří tomu, že „jedna malá myš změní chování vesmíru jen tím, že by se na něj dívala“. Existují dva způsoby, jak těmto námitkám čelit: 1. Měření kvantových systémů neprovádějí kočky ani myši, ale lidské bytosti obdařené vědomím. V tomto případě je třeba vědomého pozorovatele („aby se podíval“), který následně vyvolá kolaps vlnové funkce. Kočku prý nelze považovat za pozorovatele schopného vyvolat kolaps vlnové funkce na skutečný stav života či smrti. Není prý dostatečně chytrá na to, aby tyto dva stavy rozeznala. Takže ubohá Schrödingerova kočka ani neví, je-li živá či mrtvá. 2. Americký fyzik maďarského původu Eugen Wigner (1902 - 1995, Nobelova cena v roce 1963 za objev a aplikace základních principů symetrie) vymyslel „Wignerova přítele“ osobu, která by mohla objasnit experiment s kočkou. Je vybaven ply- novou maskou a sedí v krabici spolu se Schrödingerovou kočkou. Vždy, když otevře oči, aby se na kočku podíval, dojde ke kolapsu vlnové funkce. Wignerův přítel je schopen popsat situaci v krabici, jak ji vidí on, běžným jazykem (pokud neuvažujeme o tom, že on sám by byl superpozicí všech možných výsledků experimentu, dokud nedojde k otevření krabice). Jak tvrdí Wigner, při účasti lidské mysli v experimentu by nebylo možné použít obvyklý způsob kvantového popisu. Další diskusi pak vyvolává nahrazení Wignerova přítele počítačem. Dokáže počítač zkolabovat vlnovou funkci? Mnozí fyzikové tvrdí, že ano. http://fyzika.jreichl.com/main.article /view/740-schrodingerova-kocka Steve Wozniak: Steve Jobs nikdy nenapsal ani řádek kódu Steve Wozniak na svých oficiálních stránkách WOZ.org odpověděl na otázku čtenáře, zda Steve Jobs někdy něco naprogramoval a vlastně věděl technické detaily například prvního počítače Apple. Dle Wozniaka Jobs nikdy nic nenaprogramoval ani nenavrhl žádný původní design počítače. Byl ale dostatečně technický zdatný na to, aby dokázal navrhovat změny, úpravy a vylepšení hotových návrhů od inženýrů. Jak se lze dočíst i v podrobných knihách, byl tak hlavně zaměřený na produkt jako celek. http://orl.bloger.cz V případě prvního počítače Apple I většinu kódu napsal právě Wozniak a pomáhal mu také Allen Baum. http://www.zive.cz/bleskovky/stevewozniak-steve-jobs-nikdy-nenapsalani-radek-kodu/sc-4-a170371/default.aspx Vysávání české ekonomiky Peníze nemají národnost ani svědomí, zní známé pořekadlo. O svědomí nemůže být řeč, ale co se národnosti týče, zajímavé je, že zrovna v srpnu vrcholí vyplácení dividend. Ano, to jsou ty peníze, které české firmy vydělávají, aby je poslaly svým vlastníkům kamsi za hranice naší vlasti. A není jich málo. Letos se očekává odliv až 200 miliard korun, což je skoro stejně jako rekordní částka před dvěma lety. Vypouštění českého ekonomického rybníčku má přitom svou logiku. Podniky v západní Evropě stále ještě bojují s důsledky finanční krize a snaží se tak své východní dcery podojit, jak jen to jde. Oněch 200 miliard bude chybět tam, kde by se mohlo investovat, rozšiřovat výrobu a nabírat nové zaměstnance. Velký odliv dividend není v tuto chvíli pro Českou republiku problém. Platební bilance se drží v ukázkové rovnováze, a ta je pro stabilitu našeho hospodářství klíčová. Ale přiznejte, že někde vzadu v hlavě vám kypí smítko hořkosti a říkáte si, zda bychom z těch těžce vydřených peněz nemohli všichni profitovat lépe. Jak symbolické, že zrovna dnes se do vrcholné politiky vrací Václav Klaus a Miloš Zeman, přičemž první z nich šéfoval zpackané transformaci, aby vláda toho druhého prodala zbytky českého hospodářství do zahraničí. Nějaký laciný nacionalismus pochopitelně není na místě. Západní vlastníci ostatně postavili českou ekonomiku na začátku tohoto tisíciletí znovu na nohy. Stálo je to hodně úsilí a investic, což je třeba mít pořád na mysli. Přesto, trocha toho racionální- strana 6 ORL číslo 201310 ho, nepatetického národního cítění by v ekonomice nebyla na škodu. Koneckonců, peníze možná nemají národnost, ale infrastruktura, důchody, daně a nezaměstnanost zůstávají pořád bolestně národní otázkou. http://euro.e15.cz/archiv/vysavaniceske-ekonomiky1017559#utm_medium=selfpromo& utm_source=e15&utm_campaign=co pylink Volby, zkratky a Piráti Ivan Bartoš Spolu s předčasnými volbami nás čeká i velká mediální masáž. Schémata klání jsou stále více stejná. Kampaně jsou ostřejší. Média jsou stále více zneužívána. Nasazeny jsou zahraniční firmy, PR manažeři. Jak v takové situaci chtějí uspět Piráti? Sotva se emoce po přímé volbě prezidenta trochu uklidnily, a po té, co jsme léto strávili nuceným sledováním tragikomického mileneckého divadelního představení v režii státních zástupců a hlavně médií, které nakonec údajně zapříčinilo pád vlády, chystá se další kolo „zdravé“ politické soutěže, která v následujících měsících obrátí prý letargickou voličskou populaci v České republice vzhůru nohama. Rád bych se pletl. Ačkoliv osobně předčasné volby vítám, bojím se, že nyní snad již řádně naštvaní spoluobčané opět podlehnou laciným fíglům a zjednodušujícím zkratkám. Některé strany vsadí na léty prověřená „stará hesla a nové tváře“, jiné naopak použijí se „starými tvářemi hesla nová“, někde uvidíme „stará hesla i staré tváře“. Bude existovat několik vyloženě zlých pánů, proti kterým je třeba se volbou vymezit, abychom a) zachránili demokracii a zemi před zaprodáním Sovětskému svazu nebo b) zachránili zemi před rozkradením a vytunelováním. Dále bude třeba zemi zachránit před komunismem, pravdoláskou, nepřizpůsobivými, omezením sociálních jistot a/nebo nezodpovědným plýtváním. Bývalý ministr financí ministrem vůbec nebyl a není pravda, že by byl v jedné straně s „punkovým“ aristokratem. Nejen, že spolu nikdy nebyli a nejsou ve stejné straně, ale už vůbec neseděli ve společné vládě. Bývalý ministr průmyslu a obchodu blízko ke kmotrům přece nikdy neměl a mít nebude. Hlava státu bude objíždět kraje, ne aby podpořila svoji stranu v kampani, ale protože to v době svého nástupu do funkce slíbila. Nejsilnější strana „na levici“ nás určitě zachrání, což hlásá od doby, kdy jí štěstěna přihrála do klína jisté vítězství v nadcházejících volbách, a když ne oni, ještě stále tu budou Kostelecké uzeniny a cestovní kanceláře opírající se o své nově vybudované mediální impérium či důstojný senátorský post hlásajíce rychlou záchranu za tržní ceny. Stranu jedné ženy pak může „legitimizovat“ stále ambiciózní tatíček velké rozkrádačky. Komunisté dostanou svůj standard. Dozvíme se věci jako že: zkušený politik s historií se vyplatí. Podnikatelé jsou odborníci, a proto jsou zárukou dobré nezkorumpované politiky. Hlasy malým stranám jsou vyhozené hlasy. Cokoliv neprověřeného jsou druhé Věci veřejné. Nedůležitější je, aby stana měla komplexní (leč, jak víme, zcela nezávazný) program a že důležitá jsou hlavně čísla. Nejdůležitější ze všeho je pak pro nás růst HDP a pokles DPH. Ekonomika v dalším kvartále poroste o X procentního bodu… a že nezaměstnanost snížíme podporou vytváření nových pracovních míst v kritických regionech. No tak hurá! Politika a převážně volby prostě v tomto podání již nejsou soutěží vizí, které by měly občanům přinést něco, když už ne rovnou lepšího, tak alespoň stejně dobrého. Schémata http://orl.bloger.cz klání jsou stále více stejná a/nebo podobná. Kampaně jsou ostřejší. Média jsou stále více zneužívána. Nasazeny jsou zahraniční firmy, PR manažeři. Nejcennější je pak ten, kdo zavrtí nejlépe psem. Člověk je nucen ptát se na věci, které vlastně ani vědět nechce. Musí si vybrat mezi nyní již zcela bezobsažným konceptem levice či pravice. Dopředu zvažovat koaliční potenciál, protože hledání konsenzu není předmětem práce Poslanecké sněmovny (?). Ta přece musí mít jasnou pravou nebo levou většinu, bez níž se nikam nehne (sic!) V tomto kontextu mi nedávno jeden člověk položil otázku, jak v tak komplexním profesionálním politickém světě „dospěláků“ chtějí Piráti se svým autorským zákonem uspět, respektive jak si vůbec troufnou tuto hru hrát. Lidi přece zajímá řada důležitějších věcí, než je stahování z internetu. Je škoda, že nelze vystavit odpověď na často se opakující otázku na nějaké místo, které by již při položení samotné otázky vyskočilo na tazatele, ale asi je prostě třeba neustále vysvětlovat a vysvětlovat. Nevím, zda odpověď, kterou jsem mu napsal, byla dobrá a zda nevyvstane díky ní řada dalších a dalších otázek, ale mnoho bylo již řečeno a někdy by možná stačilo trochu „zagooglit“. Možná by ta odpověď mohla ukázat, pokud ji zvážíme jako jeden pohled člověka popisující přímou empirickou zkušenost, jak odlišné vnímání na základě mediální prezentace může vzniknout. Přihřeju si tedy zde pirátskou polívčičku, protože do toho šíleného kolotoče polopravd a manipulace, kterou volby byly a jsou, opět Pirátská strana vstupuje kandidaturou ve všech krajích. Následující text je politicky zabarvený a proto ho raději nečtěte: „Pokud se volič jen trochu snaží orientovat, ví, že novela autorského zákona je jedna z mnoha věcí, které řešíme, a již od počátku máme záběr v oblasti transparentního státu, účetnictví, přístrana 7 ORL číslo 201310 mé demokracie, ochrany soukromí a řady dalších věcí. Tato témata však nejsou mediálně atraktivní, obzvláště u neparlamentní strany, a proto se do médií tato informace nedostává. Kontinuálně pak lze Piráty číst na základě jejich činnosti, například připomínkování senátních tisků pro Libora Michálka, Klausovy abolice, kauzy dopravních podniků, práva na informace, tiskových zpráv, reakcí na události. Ad program, který vzniká v několika kolech a na základě demokratického hlasování. Nemyslím si, že se jedná o obecné fráze. Právě naopak. Pirátský program stavíme tak, že pracujeme s principy a kauzalitou, nikoliv s výkřiky a osamocenými návrhy v jednotlivých oblastech zájmu. Programové komponenty založené na ohnisku na sebe navazují a jsou vzájemně propojeny a odkazovány, tak aby byl mezi nimi stále zřetelný původní pirátský záměr. Pokud nějaká strana vybalí čísla, která slíbí v programu, tak si je stejně cucá z prstu. Nebo, a to je přeci ještě větší masakr, pak jedná zcela obráceně. Pamatujete, kdo měl v programu „Nebudeme zvyšovat daně“? My program primárně nevytváříme pro voliče (divné že), ale chápeme ho jako závazný dokument, dle kterého se řídíme, ať již výsledek volebního boje bude jakýkoliv. Pokud se někdo ptá na povolební koalici, opět musím odkázat na opakovaně deklarovaný fakt, že Piráti o koaliční vládnutí neusilují. Chceme vždy být konstruktivní opozice. Otevřít informačně Poslaneckou sněmovnu, navrhovat zákony v souvislosti s našimi cíli a podporovat takové zákony, které jsou s nimi v souladu, ať již pocházejí z pera kohokoliv jiného. Možná je trochu škoda, že s touto manipulací budeme muset lámat pravdu těch „skutečných“ prověřených politických stran. Třeba se nám tím psem podaří otočit proti směru hodinových ručiček. Následující týdny a měsíce nám dají potřebnou odpověď. Přeji všem pevné nervy, které budou v mediální masáži nadcházejícího konce léta a začátku podzimu jistě potřeba. A kdyby i zdravý rozum selhával, řiďte se osvědčenou radou: „Nejlepší strana je přece vždy ta, která má na kandidátkách nejvíce lékařů.“ Stanislav Grof přijel do Prahy pro cenu Nadace Vize 97. Exprezident Václav Havel ho vyznamenal za otvírání nových pohledů na svět. Grof soudí, že jeho výzkumy dokazují, že kromě běžného světa, v němž se hádáme a lišíme, existuje i hlubší vrstva, kde se navzájem podobáme. I o tom hovořil s HN. HN: Co se vám dnes zdálo? Víte, že si nevzpomínám? Je tu posun devět hodin, nevzpomínám si ani, jak jsem si lehl. HN: Ale sny si pořád zapisujete? http://denikreferendum.cz/clanek/1 6234-volby-zkratky-a-pirati Stanislav Grof: Na povrchu jsme různí, v hloubce je jednota Jméno Stanislava Grofa znají všichni hledači rozšířeného vědomí. Český psycholog v šedesátých letech pracoval na výzkumu účinků LSD. Po emigraci do Ameriky s výzkumy přestal, zastavila je válka proti drogám. Grof objevil novou metodu, jak dojít do změněného stavu vědomí - holotropní dýchání. Ano, dělám to docela běžně... HN: Co vám to přináší? Existuje řada psychologií a každá má svůj přístup ke snům. Celé tohle pole otevřel Freud. Každý pracuje se sny jinak. Mě zajímá, co sny naznačují ve světle toho, co jsem odpozoroval a formuloval já. HN: Pro Freuda byly sny via regia, královská cesta do nevědomí... Pro mě tou královskou cestou byly psychedelické látky jako LSD. Pak holotropní dýchání. Bylo to zajímavější než sny, protože jste přitom pořád při vědomí. HN: Musí člověk, který organizuje holotropní dýchání měnící vědomí člověka, projít podobnou zkušeností? V psychoanalýze je sebeanalýza nutnou podmínkou terapeutické praxe. Prošel jste holotropní kúrou? Částečně mě mrzí, že případný volič pracuje s Pirátskou stranou dle vzorce ostatních politických stran. Řada otázek je pak naprosto zbytečných. Piráti nebudou mít většinu ve Sněmovně přeci. Proto námi navrhované věci mohou být za čarou, neb ukazují směr, leč nikdy nebudou realizovány stoprocentně odhlasováním ústavní většinou. Míru změny můžeme v požadavku snížit, ale směr změny za kompromis měnit nehodláme.“ Když jsme v šedesátých letech pracovali s LSD, které tehdy v čisté podobě vyráběly jen Švýcarsko a Československo, vytvořili jsme systém: kdo chtěl pracovat s LSD, musel mít pět sezení s drogou a potom třicet sezení s pacienty pod supervizí. U holotropního dýchání je to podobné. Děláme šestidenní semináře, každý má jiné téma a lidé se tu střídají v roli dýchajících a přísedících. Kdo chce dýchání provozovat terapeuticky, http://orl.bloger.cz strana 8 ORL číslo 201310 musí mít sedm seminářů. Pak probíhá dvanáctidenní certifikace. HN: Neměl jste v Americe problémy s experimenty s LSD? Válka s drogami se pořád přitvrzuje. V Americe jsem byl součástí posledního přežívajícího oficiálního výzkumu LSD. Z počátku bylo 72 projektů, po problémech s Learym se pomalu odbouraly. A pak přišel článek, že LSD narušuje strukturu chromozómu. Žurnalisté to nafoukli, ukazovali deformované děti a psali "takhle může dopadnout vaše dítě, když budete brát LSD". Bylo obtížné získat peníze na výzkum. Tehdy jsem dostal nabídku napsat knihu o LSD a byl jsem pozván do Esalenu v Kalifornii. A tam jsem už zůstal. Místo LSD jsme začali využívat holotropní dýchání. Problém legality tím zmizel. HN: Jak jste na tuto metodu přišel? Byla to šamanská inspirace? Ne, vzniklo to z pozorování lidí pod vlivem LSD. Po některých sezeních se lidé cítili báječně. Po jiných to nebyla žádná sláva. Někdy to otevřelo novou oblast či zesílilo staré, negativní pocity. Mysleli jsme si, že to změní nové sezení. Potom ale pacienti sami žádali o intervenci. Chtěli se vrátit do zážitku. Někteří začali spontánně dýchat, což je vrátilo zpět. Zjistili, že LSD není tak exotická látka a že dostat se do stavů změněného vědomí je vlastně snadné. A navíc to bylo legální. To byl začátek holotropního dýchání. HN: Kdysi dávno jsem zkusil lysohlávky, pak jsem si povídal se psem. Nevím ale jakou řečí. Věříte, že je něco takového možné? Existuje skupina stavů vědomí, které já říkám holotropní, čili stavy pohybu k celistvosti. Znají je šamani, jogíni, buddhisté, lidé po klinické smrti. Je tu pestrý výběr zážitků. Mezi ně patří i zkušenost rozplývání hranic osobnosti. Máte pocit, že se stáváte někým jiným, můžete se stát i zvířetem. Získáte tak poznatky, které jinak nemůžete najít: třeba vidíte jako dravec. A sem patří i schopnost komunikovat se zvířaty. HN: Mohou se z kolektivního nevědomí, kam při změněných stavech lidé padají, vynořovat důležité události, jako varování a výzva? Studoval jsem změněné stavy vědomí padesát let. Za tu dobu jsem viděl řadu zážitků, které se daly verifikovat. Nejde to s každým zážitkem, ale viděl jsem jich dost a věřím, že to možné je. Zdá se, že lidé jsou velice různí. Číňané, černoši, běloši, američtí indiáni... Ale i lékaři či antropologové vědí, že jakmile jdete pod kůži, rozdíly mizí. Anatomie, fyziologie, biochemie jsou velmi společné. Náš výzkum ukazuje, že něco podobného se děje i psychologicky. Život po narození je pochopitelně velice rozdílný. Dětství, které prožijete v Číně, je odlišné od dětství v jižní Americe. Jakmile se ale dostanete k porodu, začínají se zážitky podobat. Samozřejmě existují rozdíly, ale nejsou to rozdíly transkulturní, nýbrž individuální. Někdo je narozený kleštěmi, něčí porod trvá dvě hodiny, ale rozdíl už není od národa k národu. A když se dostanete do oblasti, které my říkáme transpersonální, rozdíly úplně mizí. Můžete být běloch, africký otrok, Tibeťan nebo japonský samuraj, vaše zážitky se podobají. Mizejí i pohlavní rozdíly. Za povrchem, který je plný rozdílů, existuje matrice, kde rozdíly mizí. Lidstvo je jen jedno. Něco podobného ukazuje i fyzika. Mnoho vědních disciplín odhaluje základní jednotu pod světem rozmanitosti. HN: Ve své knize Za hranicemi mozku jste psal o příchodu nového světového názoru, který bude vycházet z tohoto celostního postoje. Dodnes se ale moc nezměnilo. Existuje řada nových přístupů, třeba teorie chaosu, ale opravdu nejradikálnější je Ervin László. László je systémový teoretik. Definoval "Apole" (od védského slova Akaša, prostor), jakési spirituální pole, které identifikoval vědecky. Je to subkvantové pole, kde se vše, co se kdy stalo, stále holograficky registruje, což naprosto odpovídá zážitkům z našeho výzkumu. Můžete mít takový holografický zážitek - a najednou jste ve starém Egyptě nebo v samurajském Japonsku, kdekoliv ve zvířecí říši. http://orl.bloger.cz HN: Většinová vědecká komunita takové věci moc nebere... Řada vědců je fundamentalistická. Lpí na starém názoru, poněvadž souhlasí s tím, jak běžně prožíváme svět. Ale tato láhev, jak ji vidíte, v podstatě není předmět. A čím hlouběji jdete, tím méně hmoty nacházíte. Pak už najdete jen statistické rovnice a můžete říct, že částice existují s určitou pravděpodobností, než vše vymizí do dynamického vakua. Pro průměrného vědce je to obtížné spolknout. HN: V takovém světě se dá špatně existovat. Předměty přece jen pořád umožňují jistou orientaci. Tou lahví můžu někoho zabít, i když, jak říkáte, vlastně ani neexistuje. To je zajímavá komplementarita, kterou známe už z Heisenbergova principu neurčitosti: někdy se částice chová jako částice, někdy jako vlna. Fyzik, který pracuje na lineárním akcelerátoru a dochází k názoru, že hmota vlastně neexistuje, skončí práci, a jde domů. A na ulici ho přejede auto. Ta nehoda ovšem nedokazuje, že zjištění z laboratoře jsou nepravdivá. Objevy fyziků přece mají jasné praktické dopady a implikace, mohou dokonce vytvořit atomovou bombu, lidé by je měli brát vážně. I naše výzkumy mají praktické implikace. Můžeme léčit lidi efektivněji, než když jim ordinujete medikamenty. Můžete žít ve světě, kdy se považujete za newtonovský objekt, ale zároveň víte, že existuje radikálně jiná metoda, jak okusit realitu. Zajímavé je, jak to vše zapadá dohromady. Existuje komplementarita světů. http://hn.ihned.cz/c3-22154130500000_d-na-povrchu-jsme-ruzni-vhloubce-je-jednota strana 9 ORL číslo 201310 Česky vychází děsivé svědectví jediného uprchlíka z korejského koncentráku Sice to nějakou dobu trvalo, než se o příběhu mladého uprchlíka ze severokorejského pracovního tábora Sina Tong-hjoka dozvěděl svět. Vloni o něm vydal americký novinář Blaine Harden knihu Útěk z tábora 14, která tento týden vychází v českém překladu. havou prací a záda zjizvená popáleninami od mučení ohněm. Kůže nad stydkou kostí nese jizvu po vpichu háku, jímž ho dozorce přidržoval nad plameny. Kotníky a zápěstí má poznamenané pouty, za něž visel vzhůru nohama během samovazby. Pravý prostředníček od prvního článku mu chybí – dozorce mu ho useknul za trest, že v táborové továrně na oděvy upustil šicí stroj. O tom všem Sin Tong-hjok nejen vyprávěl americkému novináři, ale sám to také velmi působivě a autenticky zobrazil: jeho kresby stejně jako kniha obletěly svět a byly vloni vystaveny i v Praze. Sin Tong-hjok nejprve vydal v Soulu v roce 2007 paměti v korejštině, zde ale prošly víceméně bez povšimnutí. O rok později se setkal s novinářem Blainem Hardenem, který byl tehdy dopisovatelem deníku Washington Post ve východní Asii. Sin nechal Hardena vyfotit svoje trvalá zranění z tábora a ten fotografii spolu s jeho stručně odvyprávěným příběhem uveřejnil na titulní straně. Sin Tong-hjok (i v českých médiích se občas používá anglický přepis jeho jména Shin Dong-hyuk) je s největší pravděpodobností jediný Severokorejec, který se narodil v trestaneckém táboře nucených prací a podařilo se mu z něj s obrovským nasazením života uprchnout. O tom, že existuje nějaký jiný život "za ostnatým drátem", se dozvěděl až ve svých 21 letech od jiného vězně. A právě tehdy začal plánovat svůj útěk. Do té doby ovšem zažil věci, které mají srovnání jen s nejhrůznějšími zločinnými institucemi 20. století - s nacistickými koncentračními tábory, sovětskými gulagy nebo s krvavým řáděním kambodžských Rudých Khmerů. Následky tohoto života permanentně na pokraji smrti nese Sin Tong-hjok (jméno je fiktivní, zvolil si ho po emigraci do Jižní Koreje) dodnes. Následkem podvýživy má drobnější postavu, paže má zkřivené namá- Příběh se setkal s velkým ohlasem - na jeho základě se Sinovi mimo jiné ozval americký manželský pár, který jej de facto adoptoval, i mladá americká dívka korejského původu, která se do něj zamilovala a stali se partnery. Až do té doby Sin žádné milostné zkušenosti neměl, v táboře byly jakékoli mimopracovní kontakty mezi pohlavími zakázány pod trestem smrti. Výjimkou byla řízená manželství "za odměnu" - z jednoho takového se právě Sin narodil. Celých devět měsíců ale musel Harden Sina přemlouvat k tomu, aby spolu napsali knihu v angličtině. Uprchlík byl ostražitý a nedůvěřivý, což byl důsledek jeho vychování v atmosféře strachu a hrozby zrady a následného trestu. Nakonec ale novináři odpověděl na všechny otázky a kniha, která vznikla, se stala základním pramenem pro poznání jinak utajených hrůzných poměrů v severokorejských koncentrácích. http://orl.bloger.cz http://kultura.idnes.cz/sin-tong-hjoka-kniha-o-severokorejskemkoncentraku-fhh-/literatura.aspx? c=A130701_152938_literatura_ob Vědomě placené daně a skryté výpalné Květa Pohlhamer Lauterbachová Vít Jedlička analyzuje ve svém článku „Chudák, co platí 75procentní daně“ na svém blogu(external link) dopady daňové zátěže na českého občana, jehož mzda se pohybuje kolem mediánu, tj. 20 051 korun aktuálně. Správně uvádí, že z dvacetitisícové mzdy musí zaměstnavatel poslat ještě 6 800 korun a zaměstnanec zaplatí státu 4 150 korun na sociálním a zdravotním pojištění. Dohromady to dělá celkem 10 950 korun. Vzhledem k tomu, že většina lidí za prací dojíždí, vzal si na paškál ždímání občanů přes pohonné hmoty a uvádí dopady daní z pohonných hmot v částce 21 korun na každý litr, které si zaměstnanec pochopitelně nemůže dát do nákladů a odečíst si je jako odpočitatelnou položku, na rozdíl od podnikatele. Kdyby dojížděl po delší trase každý den, projezdil by, co by vydělal a mohl by spát pod mostem a hladovět. Dobrý příklad. A veřejná doprava? To už dávno není to, co bývalo. Chybí spoje. Zkuste flexibilně dojíždět každý den za prací z Vyššího Brodu do Českých Budějovic bez auta. Kolik času vám zůstane na péči o rodinu! Kvůli nákladům na dojíždění se mnoha lidem nevyplatí vůbec práci vzít, obzvlášť, je-li mzda nižší než uvedený medián, což jsou zejména profese s menšími nároky na kvalifikaci. Byla jsem dokonce svědkem, jak z tohoto důvodu vzdala svou práci ve škole mladá středoškolská učitelka a šla dělat práci méně kvalifikovanou, ale v místě bydliště. Škola si místo perspektivní mladé pracovnice strana 10 ORL číslo 201310 pozvala na pomoc skoro sedmdesátiletou důchodkyni. Nakonec na tom ekonomicky vydělala i ta škola. 1. Příklad sousedního Rakouska V našem česko-rakouském pohraničí je běžné, že lidé dojíždějí za prací až 50 kilometrů denně. Vyplatí se jim to pouze, pokud pracují v Rakousku, protože část těchto nákladů jim rakouský stát jako „pendel-paušál“ vrátí. Většina tankuje v Česku, takže českému státu odvede přes 3 tisíce na DPH a spotřebních daních z benzínu, v Rakousku však platí daň z příjmu a pojištění. Vzhledem k tomu, že by tam taková hloupost jako daň ze superhrubé mzdy neprošla, platí daň z příjmu z toho, co vydělá, a pokud je to pod 1000 eur, pak neplatí daň žádnou, pouze pojištění. Složená daňová kvóta je v Rakousku vyšší než v Česku, daňový systém je progresívní. Stát poskytuje občanům služby a infrastrukturu, kterou jim vzhledem ke stavu výstavby dálnice z Prahy na jih můžeme jenom závidět. Ne že by to byl stát ideální, o tom by se dalo psát dlouho. Přijde na to, co rakouští voliči politikům ještě dovolí. Ideálem je však pochopitelně stát, který plní své funkce a přitom je efektivní a štíhlý. Jak štíhlý, o tom by měli rozhodovat demokraticky voliči s ohledem na to, jaké služby od státu očekávají. Ideální ovšem je hlavně stát, ve kterém není možné, aby ho politici nechali rozkrást s tím, že dostanou na oplátku podíl z kořisti. 2. Demagogie některých mických liberálů ekono- Ti rádi zaměňují pojmy s dojmy a přitom říkají, že hájí svobodu. Liberálové a finanční analytici rádi označují dnešní stát nikoliv za kapitalistický, nýbrž pořád ještě za tzv. "socialistický". Bohužel tím vědomě klamou lidi. Aby nebylo tak snadné manipulovat s čísly a zneužívat je v mocenském boji, bylo by nejlepší z daňových příjmů státu vyloučit sociální a zdravotní pojištění. Tyto příjmy jdou do zdravotních pojišťoven a na financování důchodů dnešním penzistům, kteří si nešetřili do soukromých penzijních fondů, nýbrž do průběžného systému. Nejsou to tedy příjemci sociálních dávek, jak se snaží veřejnosti vnucovat někteří politici a jejich spřátelená a servilní média. Dostávají ze systému to, na co mají ekonomický, sociální nebo morální nárok. Cílem neoliberálních médií je tedy rozeštvat jednotlivé sociální skupiny proti sobě. Naštěstí se prozatím podařilo udržet průběžný penzijní systém. Stačí se podívat, do jakých černých děr mizí v současné krizi peníze nešťastníků, kteří se spoléhali na zhodnocení na finančních trzích. „Spoříš-li do banky, pak nikdy nezapomeň, že tvoje peníze nejsou už tvoje a jako investor o ně můžeš přijít!“ Tak často varujeme na našich stránkách(external link). Nelze spoléhat zcela na stát, ale ovšem ještě méně na tzv. „finanční trhy“. 3. Bankovní socialismus, o němž se pilně mlčí Na světě nyní vládne zvláštní druh globálního socialismu, který bere lidem úspory, aby zachraňoval krachující soukromé banky. Liberální ekonomové o tomto socialismu mlčí, protože z něj žijí a parazitují na okrádání občanů. Banky mají normálně obsluhovat národohospodářská odvětví, které produkuje skutečné hodnoty a zajišťuje lidem živobytí. Ve skutečnosti dnes dělá pravý opak. Ekonomické důsledky tohoto systému ukazuje starší článek Kalouskův závod ke dnu(external link). Místo klasického investorství se banky prospekulovaly na finančním kasinu do biliónových ztrát přesahující dnes desetinásobek toho, co je schopna vyprodukovat celá planeta. Proo musí skrytě okrádat každého z nás. A proto nyní funguje skrytý globální bankovní socialismus jako za časů Václava Klause. Banky se chovají http://orl.bloger.cz jako obrovská pumpa a chtějí odsát majetek nejenom vytvořený prací současné populace, nýbrž i hodnoty vytvořené generacemi minulými. A navíc ještě banksteři vysávají i příští generace. Dovolíme jim to? To je vláda bankokracie a nástup hnědých košil, použijeme-li tento nový termín profesora Varoufakise. 4. České daňové zatížení a příklad Hongkongu Vraťme se k nářkům nad příliš rozmáchlým českým sociálním státem. Daňové zatížení občanů je skutečně nepřiměřeně velké a nespravedlivé. Především však vzhledem k neúměrně nízkému zdanění kapitálu a zisků korporací a velmi nízkému zdanění majetku. Je sociálně neúnosné, protože postihuje právě ty, kteří sotva přežívají ze dne na den. Pokud už mluvíme o Hongkongu, je potřeba zmínit, že něco jako DPH tam neexistuje. Mají minimální daně, ale také minimální důchod. A kdo vydělává do 5000 hongkongských dolarů měsíčně, neplatí žádné sociální pojištění. Nad tuto hranici se odvádí 5% pojistné, maximálně však 1000 HKD ročně a zaměstnavatel přispívá stejnou částkou. Daň z příjmu s pohybuje od 0 do 19%. A z čeho vyplývá nám za vzor dávaná prosperita? Hrubý domácí produkt je tvořen z 90% finančním průmyslem, obchodními a dopravními službami a službami v cestovním ruchu. Na začátku jsme uvedli, že je třeba vyloučit sociální a zdravotní položky v České republice z daňových příjmů, protože ve skutečnosti jde o pojištění. Pak činí daňové příjmy 561,5 miliardy za rok 2012, což je 14,6 % HDP. Ale pozor! V Hongkongu s 19 % podílem státu na HDP systém průběžného financování důchodů neexistuje. Pro případ nemoci, stáří a nepředvídatelné události se musí každý spoléhat sám na sebe. U nás naopak máme rozvinutý a celkem funkční sociální a důchodový systém. Privátní zajištění na stáří a nemoci strana 11 ORL číslo 201310 může fungovat jenom tehdy, nebudou-li peníze neustále znehodnocovány. Například inflací, zápornými úrokovými sazbami, dobrodružnou politikou tištění peněz ve formě kvantitativního uvolňování a machinacemi a podvody s úrokovými sazbami. Ale i jinými faktory, které velké části populace neumožňují vůbec si nějaké rezervy během života vytvořit. Proč tomu tak je, se budeme zabývat dále v povídání o daních, které platíte a nevíte o tom. O daních, které musí v chybně nastaveném systému platit pilní a pracovití těm, kteří nemusí hnout prstem. Varujeme naše čtenáře předem: tou druhou skupinou ovšem nejsou myšleni Romové, důchodci, postižení, děti, a nezaměstnaní. V první části úvah o daňovém systému nazvaném Vědomě placené daně a skryté výpalné (I. část) jsme analyzovali na příkladech systém skrytého penězovodu, který skrze bankovní socialismus skrytě připravuje lidi o peníze. Jeho ideologičtí trubači jsou tzv. "liberální ekonomové", kteří dnes například ovládají pražskou VŠE. Jak v praxi funguje bankovní socialismus dnes? 1. Bankovní socialismus přerozděluje zisk od pilných občanů k ekonomickým příživníkům Tento fakt zatím nenapadl žádný český finanční analytik. Skrytý převod národního bohatství se uskutečňuje přes zvláštní formu skryté majetkové daně. Je to daň, kterou platí pilní a pracovití těm, kteří nemusejí pracovat. Nemyslím tím ovšem Romy, důchodce, děti atd. Ti často nemají žádný finanční majetek a žádný příjem ze zaměstnání, takže dostávají v rámci přerozdělování pomoc od těch, kteří práci mají. A ti by měli přestat s xenofobní nenávistí ke všem těmto skupinám a obrátit svou frustraci jiným směrem, protože jinak na ně také brzy dojde. O počtu sebevražd pilných a pracovitých v Evropě jsme nedávno informovali. Viz článek Vlna sebevražd v EU jako důsledek neoliberalimu . Představte si, že vám zůstane z onoho výše uvedeného platu po od- vodu DPH a spotřebních daní, které státu zaplatíte ve svých nákupech, a to i z drahých léků, ještě nějakých 10 000 korun. Řekněme, že budeme v rodině dva živitelé s jedním dítětem, takže nám zůstane na pokrytí bydlení a živobytí 20 000 korun. V Německu spočítali, že průměrná rodina vydá na své živobytí 2500 euro měsíčně. Je vědecky dokázáno, že v cenách zboží a služeb je obsažen průměrně 40% podíl ve formě úroku. Takže kromě daní státu platí průměrná německá rodina 1000 euro na úrocích a česká rodina 8000 korun měsíčně. V ceně nájemního bydlení činí úroky až 77%. Má majitel bytu, který si na byt půjčil a pronajal ho a z nájmu splácel 30 let hypotéku, ještě právo chtít stále nájem obsahující výši úroků jako z hypotéky, kterou už mu předchozí nájemci dávno splatili? Bytový dům má životnost kolem 100 let. A navíc jdou ceny bydlení pořád nahoru. 2. Skrytý mechanismus přerozdělování běží skrze banky Přesně takovému přerozdělovacímu mechanismu podléháme my všichni. Mohli bychom ho sice nazvat majetkovou daní, kterou platí ti, kteří nic nemají a živí se prací. A platí ji těm, kteří mají kapitál. Nebo si ten kapitál mohou vytisknout v rámci privilegia vyrábět peníze do počítače klávesnice a půjčovat ho za úrok. Je to takový Jánošík naruby, který provozují státy a americký FED. Takže nebudeme nazývat tento odvod slovem "daň", jelikož jeho původcem je dnešní finanční podvodný a lichvářský finanční systém. Daně platíme a víme proč je platíme, i když s tím nemusíme souhlasit. Výpalné za dnešní lotrovský systém platíme skrytě: znehodnocováním společného bohatství, které neustále vytváříme. Vlastně platíme výpalné za to, že můžeme existovat. soukromými bankami z ničeho. Podívejte se na toto video. Pokud by měla rodina dostatečný majetek a uložila by si výhodně peníze na účet, musela by mít půl až jeden milion eur, aby těmito výnosy z úroků vyrovnala to, co na druhé straně musí v úrocích zaplatit, uvádí autoři Andreas Popp a Rico Albrecht v knize „Plán B “. Prezentaci knihy na videu máte zde a poslechněte si zejména druhou polovinu. Pukud vás tuto téma zajímá více, podívejte se na náš starší článek Banky a virtuální peníze . 2. Komu bankovní pořádně sype socialismus Jednomu procentu naskakuje obrovské jmění, devíti procentům obyvatel se vyrovnávají úroky z majetku a úroky, které platí ze své spotřeby. 90 % lidí ale naopak platí v cenách zboží a služeb ze svých pracovních příjmů onomu jednomu procentu vyvolených. Logicky je jasné, že čím víc platí, tím více chudne. A čím je člověk chudší, tím víc platí jako netto plátce do úrokového systému. I proto je potřeba zamyslet se nad přerozdělováním evropských peněz. Projekty musí být předfinancovány bankovním úvěrem, než k dostatečně zkontrolovanému nositeli projektu doputují evropské peníze na účet. A na vlastní podíl si zase žadatelé o evropské fondy musí obvykle půjčit u bank a zadlužit se do budoucna. Pro koho je toto přerozdělování asi darem z nebes? Podívejte se na následující prezentaci. První obrázek ukazuje, kolik skrytě platíme skrze úrokové financování na běžných komoditách jako je odvoz odpadu a pitná voda. Toto přerozdělování jmění od chudých k bohatým prostřednictvím úroku v cenách je největším tabu současného finančního systému. Způsobuje rozevírání ekonomických nůžek mezi stále chudší většinou a mezi stále bohatší úzkou skupinou vyvolených. A to si nemusíte půjčovat žádné peníze a mít nějaké dluhy. Jde o transfer peněz v důsledku chybně nastaveného finančního systému a samotného systému vytváření peněz (tzv. fiat money ) http://orl.bloger.cz strana 12 ORL číslo 201310 A nyní se podívejte na rozdíl mezi jedním procentem, neutrální desetinou a námi, doplácejícím zbytkem. Z grafů jasně vyplývá nerovnoměrné rozložení mezi plátci a příjemci úroků. chobotnice nemá se skutečně demokratickým státem nic společného. Pod touto špičkou se nalézají mainstreamová média, propagující ekonomy s jejich toxickými ekonomickými teoriemi, posluhovače megalichvářů dobře odměněnými na lukrativních postech, ať už ve Fedu, MMF, Deutsche Bundesbank, či Bance pro mezinárodní zúčtování a platební styk v Basileji, nebo odměněnými profesorskými tituly na vybraných univerzitách a funkcemi v různých think-tancích. Čtenář si libovolně doplní. Viz naše tematické číslo nazvané Zrada českých ekonomů(external link) (2013-16). V knize Plan B (Andreas Popp und Rico Albrecht) najdete toto schéma jako popis současného stavu (Ist-Zustand). 3. Banka půjčuje peníze, které sama nemá Dnes skoro nikdo nemusí mít vlastní kapitál, jako tomu bylo dříve. I velké banky mají obvykle jen kolem 8 % vlastního kapitálu. České banky skončily v zahraničních rukou a díky zavřeným očím politiků snadno vydělávaly. Tak se kapitalizovaly lépe a vykazují za rok 2012 skoro 11% podíl vlastního kapitálu na celkových pasívech. Podnikatel podniká převážně s cizími zdroji. To znamená, že si půjčí peníze v bance a banka vytvoří úvěr vyťukáním do klávesnice. Tyto peníze sama nevlastní, a přesto za ně chce úrok. Ten podnikatel zakalkuluje do ceny výrobků a k tomu si připočítá ziskovou marži. Kdyby použil vlastní kapitál, bylo by pochopitelně v pořádku, že chce zisk: riskoval, je schopný, zaslouží si odměnu. Ale co banka, od níž podnikatel bere peníze? 4. Bankovní pyramida vypadá jak slupky cibule Na vrcholu pyramidy bankovního socialismu ovládá svět podvodník a megalichvář, který drží pevně v ruce světovou bankovní centrální chobotnici. Jak už z hořkých zkušeností bankovní krize 2008/9 víme, tato 5. Jak nám lžou ekonomičtí liberálové Liberálové a finanční analytici nás tedy varují před hrůzami socialismu. Jak vidíte, oni sami pilně slouží socialismu bankovního kasina. Ale ve skutečnosti stejně pilně slouží tomuto socialismu i levice, pokud se dostane k moci. A vůbec si nejsem jistá, co vlastně dneska chtějí i komunisté, kteří privatizovali o sto šest a nyní se tiše nechávají korumpovat na krajské úrovni. Partajní demokracie je vůči bansterům prozatím bezmocná, a to nejenom u nás. Svět neovládají ideje a ctnosti, nýbrž lži, podvody a nebetyčná chamtivost. Systém se hroutí zevnitř a zhroutí se dříve nebo později, a to i bez invaze teroristů zvenčí. Matematika se nedá ošidit. Staří selhali, mladí bojovníci za svobodu by však měli najít odvahu nazývat věci pravými jmény. Svobodní budeme skutečně až, když ovládneme peníze. A teprve pak budeme moci dělat něco proti krizím. Stihneme to včas? A třetí vrstva směrem dolů? To jsou naši politici v tak zvané zastupitelské demokracii. Ve skutečnosti nezastupují nikoho, jen své osobní zájmy. Lze je rozdělit na dvě skupiny, zájmům megalichvářů však posluhují všichni. První skupina jsou ti, kteří se zaměstnávají tím, jak zamaskovat, že tomu, co celý den dělají, vůbec nerozumí. Ty stojí hodně energie nás přesvědčit, jak jsou důležití. Druhá skupina, to jsou špičkoví velmi ctižádostiví politici, hnaní touhou po obohacení a privilegiích. Toho se jim u nás bohatě dostává, pokud slouží systému oddaně. Média, známé presstitutky se klaní zlatému teleti, nikoliv svobodě. Oligarchie je opět náležitě ocení a podpoří je. Není lepšího příkladu než Česká televize a poplatný český tisk. Viz naše číslo Komu slouží Česká televize(external link) (2013-08). A úplně dole jsme my, hloupí poddaní. Ti, co stále více prohrávají. http://orl.bloger.cz http://news.erepublika.cz/article2011-V-domplacene-dan-a-skryte-vypalne-II-ast Planetární hrnce zlata se daly do pohybu Příklady globálních pohybů zlata v roce 2013 jasně ukazují, jak si na tom doopravdy stojí státy a světová bankovní centra. Jak známo, německá Bundesbank oznámila v lednu 2013, že bude reagovat na znepokojení občanů ohledně uskladnění zlatých zásob mimo německé území. Repatriace strana 13 ORL číslo 201310 zlata z USA, Francie a Londýna bude rozložena do 7 let a skončí v roce 2020. Zlaté rezervy byly uloženy v zahraničí z obav možného útoku východního bloku na západní Německo. Občané dnes nedůvěřují cizím bankám a donutili vládu, aby rezervy dostala domů. Celkové schéma stahování zlata do SRN máte zde. liard více. Tento finanční génius ČR byl za svůj výkon patřičně odměněn. Od 1. prosince 2000 působí ve funkci předsedy Institutu pro finanční stabilitu (Financial Stability Institute, FSI), který je částí Banky pro mezinárodní platby (Bank for International Settlements, BIS) se sídlem v Basileji. Australská banka Macquarie oznámila, že jen v květnu opustilo Londýnské banky celkem 240 tun zlata , které bylo exportováno do Švýcarska. Zde bude přelito na menší ingoty a prodáno do Asie, která přestala věřit americkému dolaru. Co je doma, to se počítá. Navíc londýnské banky v dohledné době opustí dalších 979 tun zlata, které půjde stejnou cestou přes Švýcarsko opět do Asie. Finanční trhy hlasují nohama, zatímco Hospodářské noviny a placení ekonomové mluví o stabilitě světové měny. Mimo území západního Německa bylo uloženo 98 % zlatých zásob. Po bankovní krizi a na ní napojené politické krizi je jasné, že státy vedené bankstery nejsou důvěryhodné. Jen to, co je doma, to se počítá. Stejný krok udělala Venezuela za Hugo Cháveze. Západní ropné společnosti drancovaly zdejší bohatství v průměru za 1-2 % poplatků z celkového zisku těžby, které zahraniční ropné společnosti odváděly státu. Po nacionalizaci ropných rezerv došlo i na zásoby zlata. Země má jedny z největších zlatých rezerv na světě (365 tun zlata) a polovina z nich byla uložena v USA a v Evropě. Bývalá vláda dala příkaz, že tyto rezervy v hodnotě 6,3 miliard dolarů se musí vrátit domů, k velké nelibosti západních zemí, jež ztratily možnost vydírání Venezuely. Česká republika podobné starosti nemá. Pod moudrým vedením předsedy ČNB bankéře Josefa Tošovského (ODS) prodala zásoby 56 tun v letech 1997-1998 v době nejnižších cen a koupila za ně dnes vcelku bezcenné "cenné" papíry v hodnotě virtuálního finančního šrotu. Vláda dostala za prodej 16,4 miliardy korun a hned nato začala cena zlata stoupat. Dnes by za ně utržila minimálně o 30 mi- http://news.erepublika.cz/article2015-Planetarnihrnce-zlata-se-daly-do-pohybu Rozhovor o vědě s profesorem Neubauerem v časopisu Reflex Ve vašich statích se píše o tom, že nastává soumrak vědeckého obrazu světa ... A spolu s ním i soumrak moci vědy, která v novověku převzala od církve roli vlastníka jediné pravdy. Všimněte si, že nejde o soumrak vědy, ale o http://orl.bloger.cz soumrak výlučného vědeckého obrazu světa. Věda se dnes tváří jako nějaké definitivní poznání, konečná odpověď na všechny otázky. Přišla se závaznými dogmaty, kterým je nutno věřit. Dá se proto mluvit o jejích mocenských ambicích. Ukazuje se ale, že existují i jiné, alternativní přístupy ke světu, stejně pravdivé jako věda. Některými vědeckými kolegy jste za tato slova označován za černou ovci. Jak se vám s tímto cejchem žije? Jsem si jist, že opravdovými kolegy z ničeho podobného podezírán být nemohu. Svůj život jsem vědě zasvětil. Věda se tedy pochopitelně těší mé úctě, neboť znám její význam, hodnotu a užitečnost jejích přesných, spolehlivých a obecných poznatků. To, co kritizuji, není věda, ale scientismus -- ideologický postoj, který redukuje celou mnohovrstevnou skutečnost na "objektivní realitu" a celou ji zahrnuje pod pravomoc vědy. Takový totalitní nárok vědu diskredituje. Už to, že někdo může být označen za černou ovci jen proto, že se jeho cesta k poznání vine neobvyklým směrem, ukazuje na zcírkevnatění vědy. Připomíná to konec středověku, kdy bylo v každé pochybnosti spatřováno kacířství a působení ďábla. Studenti přicházejí ze středních škol na přírodovědeckou fakultu s naivní představou, že věda je nejlepším, nejspolehlivějším a privilegovaným způsobem poznání. Vy jim na vaší katedře tu představu rozbijete. Z hlediska vědy vlastně studenty zkazíte. Poslání "kazit mládež a zavádět jiné bohy" dostala filozofie do vínku už od kolébky -- tak zněla obžaloba proti Sókratovi. Ukazujeme studentům, že kromě vědy existují i jiné přístupy ke světu, upozorňujeme na mnohotvárnost a proměnlivost vědy samé. Napsal jste, že věda je novodobým mýtem, za což vás někteří vědci nemají příliš rádi ... strana 14 ORL číslo 201310 Mytické vyprávění a věda jsou dva odlišné, ale stejně cenné a pravdivé pokusy o porozumění světu. Mýtus neříká, jak to na světě doopravdy bylo, nýbrž jak to na světě obecně chodí. To samé ale dělá i věda. Výsledkem vědeckého poznání jsou obecná pravidla, abstraktní zákonitosti. Stejně jako v mytickém vyprávění tu tedy vystupují neexistující události a bytosti. Ideální tělesa, s nimiž operují Newtonovy fyzikální zákony, jsou stejně málo skutečná jako draci nebo víly. Požadavek závaznosti, souvislosti a bezrozpornosti platí jak pro vědu, tak i pro mytické vyprávění. J. R. Tolkien se ve svých slavných knihách o Hobbitovi snažil vytvořit celistvý a vnitřně konzistentní popis mytického světa Středozemí s takovým úsilím, až na to skoro zašel. Podobnými krizemi prochází i věda: shromažďuje vědomosti tak dlouho, až se její původní a zdánlivě bezrozporná stavba začne zamlžovat. Musí pak být uměle udržována při životě tím, že se z ní násilně vylučují nové poznatky, které se do "staré" podoby vědy nevejdou. dování o změně paradigmatu a o mezích vědecké poznatelnosti světa? Co se stane, když se rozporů nahromadí příliš mnoho? Proč to ale nikdy nefungovalo, proč se vědecky promyšlený ráj vždycky změnil v peklo s hromadami mrtvol? Většina vědců nakonec uzná, že musí být něco vadného v původních předpokladech. Dojde k "vědecké revoluci", kterou teoretik vědy Thomas Kuhn označuje jako "změnu paradigmatu". Vznikne nové paradigma, nový vysvětlovací rámec a poznatky, které se do původní, staré podoby vědy nevešly, do něho najednou krásně zapadnou. Taková revoluce nás ve vědě čeká? Ne. My ji už zažíváme! Do současného vědeckého rámce už dnes mnoho nových faktů nezapadá. A nemusí to být jen módní kvantové podivnosti či parapsychologie. Vědci vám na to ale řeknou: vymysleli jsme nové antibiotikum, které zachrání život spoustě lidí, tím pádem jsme odhalili objektivně fungující princip. Tak jaképak doha- Antibiotika jsou skutečně účinná, o tom není sporu. Za svou vědeckou kariéru jsem už ale zažil mnoho oprav a změn vysvětlení mechanismu jejich účinku. Dokazuje to neudržitelnost scientismu jako přesvědčení o definitivnosti a výlučnosti současného vědeckého pohledu na svět. O tom, co je v dané chvíli "vědecky dokázáno", nepřipouští scientismus pochybnost. Každý "nevědecký" postoj je pro scientismus klamný, a tudíž odsouzeníhodný. Vy jste dokonce scientismus obvinil z vytvoření amorálních rysů moderní společnosti ... Ve jménu vědy sice nebylo napácháno tolik zločinů jako třeba ve jménu Ježíše, ale vznikly díky ní moderní totalitní režimy, navrhující společnost jako mechanismus: když to zařídíme vědecky, musí to fungovat. Z pochopitelných důvodů: jsme živí, a tudíž mnohorozměrní. Subjektivita, jedinečnost, osobnost, duše, to všechno prostě do objektivního vědeckého postoje nezapadá. Neexistují žádné objektivní zákony, do kterých by se dal člověk nacpat. Filozofové často kladou zvěrstva 20. století za vinu chladnému vědeckému přístupu ke světu. Věda prý rezignovala na morálku, protože ji nelze analyzovat mikroskopem či spektrometrem. Důsledný racionalista, stavící jen na exaktních vědeckých faktech, ale nedokáže vysvětlit, proč je nemravné vařit z lidí mýdlo. Tímto způsobem rozvíjená rétorika mi vůči vědě připadá poněkud nefér. Věda hodnoty nepopírá, jen od nich záměrně odhlíží. Soustředila se jen na tu stránku skutečnosti, která je objektivní, a tedy hodnotově neuthttp://orl.bloger.cz rální. Teprve scientismus pak přišel s tezí, že to, co se vymyká vědeckému pohledu, prostě neexistuje nebo jde nanejvýš o předsudek a klam. Jestliže je ale celá skutečnost objektivní a hodnotově neutrální, jak scientisté tvrdí, nelze se proti ničemu prohřešit! Koho dnes třeba napadne, že pitva, otevírání toho, co je skryté, je cosi nemravného, že jde o hanobení mrtvol? Z hlediska novověké vědy jsou tedy vlastně Mengeleho pokusy zajímavým vědeckým experimentem. Neobchází vás z toho hrůza? Pochopitelně! Nejvíc pak z toho, že Mengelemu mohla věda poskytnout morální alibi. Totéž ale platí i pro rasismus či dnešní sociobiologii. Ta v tzv. teorii sobeckého genu vyhlásila sobectví za základní, ba jediný princip, na který má být převedena veškerá morálka, obětavost, láska k bližnímu, ke kráse, k dobru i k pravdě. Všechny tyto projevy života jsou totiž podle sociobiologů jen výhodnými přežívacími triky a strategiemi, kterými se šíří příslušné "sobecké geny". Kultura, filozofie, umění, náboženství, to všechno jsou tedy jen okrajové vedlejší výsledky předávání genů. Jenže tady už spadly všechny masky a skončila jakákoliv legrace! Tady už skrze vědu nehovoří jen porušená mravnost, ale čistý ďábel! Ve všech světových kulturách za posledních pět tisíc let se podobným teoriím říkalo "zlo". Pokud je základním principem evoluce Darwinův přírodní výběr, je zlo nevyhnutelným závěrem důsledné aplikace základních vědeckých ctností -- nezaujatosti a racionality! Ve filmu o magické Praze, na kterém jste spolupracoval, se mluví o tom, že jsme cestou k dnešní, "vědecké" civilizaci něco ztratili. Ztratili jsme celý svět, ve kterém žijeme. Co nelze zvážit, změřit a analyzovat, to pro vědu neexistuje. Svět ale naštěstí není objektivní realitou, protože by pak pro lidi vůbec nebyl obyvatelný. V Praze ale funguje spolek Sísyfos, sdružující vědce, kteří uznávají jen objektivní pohled na svět a bojují strana 15 ORL číslo 201310 proti proutkařům, astrologii a dalším "iracionálním" jevům. Členové Sísyfa se zasloužili třeba o vyloučení homeopatické sekce z lékařské Společnosti J. E. Purkyně. Nedá se tu už mluvit o cenzuře? Jde bezpochyby o pokus ustavit totalitní monopol vědy. Nedávno jsem slyšel jednoho člena spolku Sísyfos veřejně prohlásit, že ten, kdo se podrobuje homeopatické léčbě, by potřeboval léčbu psychiatrickou. Zeptal jsem se, zda by tedy neměli být psychiatrické léčbě podrobeni i věřící katolíci, kteří připisují zvláštní moc růženci, svěcené vodě či ostatkům svatých. Kdyby spolek Sísyfos skutečně usiloval o obranu racionality jako koherence a čistoty myšlení, byla by taková péče v současné době zmatení jazyků jen vítaná. Mám ale dobré důvody se domnívat, že jde spíš o prosazování výlučnosti a závaznosti jednoho jediného, "vědeckého" přístupu a potlačování přístupů jiných. Když člověk dostane rýmu, měl by mít právo rozhodnutí, zda se bude léčit "vědeckým" acylpyrinem, nebo "šarlatánskými" homeopatiky. Jenže spolek Sísyfos chce homeopatii zakázat jako iracionální a nevědeckou. homeopatie už dnes de facto zakázaná je, protože ji zdravotní pojišťovny nesmějí pacientům proplácet. Důvody pochopitelně nejsou ekonomické, ale ideologické. V rámci současného vědeckého paradigmatu, tedy objektivního pojetí skutečnosti, jehož základem jsou molekulární mechanismy, je homeopatie nesmyslem. Jenže nemoc a zdraví nejsou objektivními kategoriemi a člověk není mechanicky fungujícím strojem. Kromě filozofa jste i vědcem. Co byste si tedy vzal na nachlazení vy? Já osobně asi salicylát (acylpyrin), s plným vědomím toho, že přesný mechanismus jeho působení není vědě dodnes znám. Ze setrvačnosti, z úcty k tradici, a hlavně proto, že se v homeopatii nevyznám. Manželka mi ale většinou dá homeopatika. Vyzná se v tom, jsou zjevně účinnější -- a navíc: není nad něžnou péči ... http://ografologii.blogspot.cz/2007/ 11/o-vd-rozhovory-s-profesoremneubauerem.html Zdeněk Neubauer: Kosmologický rámec astrologie Vědci dnes stále více cítí potřebu přesvědčovat veřejnost, že astrologie je nesmysl. Poukazují na to, že její tvrzení jsou v rozporu s astronomickými poznatky a že astrologické předpovědi neodpovídají skutečnosti. Zdůrazňují, že neexistuje žádný mechanismus, jehož působením by se mohl uplatnit vliv hvězd na pozemské události a lidské osudy. Souhlasím, že astrologie je s moderní fyzikální astronomií, astrofyzikou a kosmologií neslučitelná a že její východiska, předpoklady, tvrzení, způsob myšlení, pojmy a představy, kterými operuje, nemají ve vědeckém modelu světa místo. Na druhé straně však mohu dosvědčit, že se astrologií vážně zabývá mnoho mých přátel a známých, a jsou mezi nimi lidé velmi inteligentní a vzdělaní. K těm, kdo pravidelně konsultují horoskopy, patří věhlasní tvůrci, státníci, myslitelé, lékaři, psychologové, teologové. Také mezi přírodovědci znám výborné astrology, dokonce i mezi astronomy — ti si to však obvykle nechávají pro sebe. Z vlastní zkušenosti mohu také dosvědčit, že astrologie se v běžném životě překvapivě dobře osvědčuje – i když to nelze vědecky ověřit. Lidé žasnou, jak jsou astrologické výpovědi a předpovědi přesné a jak znamenitě dokáže astrologie vystihnout povahové rysy osobnosti i povahu situace. Astrologie určovala myšlení a poznání celých epoch a kultur, nejen té http://orl.bloger.cz naší, západní: byla nezávisle pěstována v Číně, Indii i v předkolumbovské Americe. Je obtížné si představit, že by se tolik velkých a úspěšných civilizací zatížilo nějakým ,.absolutním nesmyslem” – to jest omylem ve všech ohledech a za všech okolností. Avšak: co je to smysl – a co je tudíž nesmyslem ? Výrazu “smysl” se užívá pro zařazení do celku souvislostí: “mít smysl” či naopak “být nesmyslem” je záležitost relativní. C. G. Jung to vysvětluje následujícím příkladem: Vidím člověka, který koná podivné křečovité pohyby kolem věšáku. Jeho chování mi zprvu připadá zcela nesmyslné. Jakmile však pochopím, že se dotyčný snaží na věšák posadit, stane se mi jeho počínání srozumitelné a jeho pohyby smysluplné. Z toho nikterak neplyne, že sedění na věšáku je účelné, vhodné a žádoucí, ani to nevypovídá nic o tom, zda je na věšáku možno sedět či zda se daným způsobem na věšák posadit vůbec lze. Totéž platí pro naše hledání. Nalezneme-li stanovisko, z něhož astrologie dává smysl, nemusí to samo ještě znamenat, že hvězdy opravdu řídí lidské osudy, že lze věštit z hvězd, a tím méně, že to lze tvrdit nezávisle na tomto stanovisku. Nic to nevypoví ani o tom, zda je rozumné a žádoucí astrologii pěstovat a řídit se jí – a zda je dnes vůbec možné tomu odpovídající perspektivu důsledně zaujmout. Ptáme se jen: z jaké perspektivy, na pozadí jakého zkušenostního horizontu dává astrologie smysl? Čeho a v jakém smyslu je astrologie věděním – ať už pravdivým, či nepravdivým? Názvy astronomie a astrologie byly ve starých dobách souznačné. Obě se zabývaly touž jevovou oblastí – hvězdami na obloze. Od počátku zde existoval dvojí okruh otázek: jeden se týkal zákonitosti, jíž se řídí vzájemný pohyb tzv. bludných hvězd (TA PLANETA ASTRA), neboli planet, které na rozdíl od hvězd–stálic, své místo na hvězdném nebi neustále mění; druhý okruh mířil k smyslu rozmanitých vzájemných postavení hvězd neboli konstelací, do nichž je planetární pohyb uváděl. Obě hledisstrana 16 ORL číslo 201310 ka se postupně rozlišila, pojmově už u Ptolemaia, terminologicky však až mnohem později, kdy se názvu ‚astronomie‘ začalo užívat spíše pro studium pohybů planet (‚nebeských těles‘ či ‚sfér‘, jak se jim říkalo ) snahám o jejich matematický výklad (geometrický popis a aritmetický výpočet), zatímco výraz ‚astrologie‘ (LOGOS = smysl, sounáležitost, vztah) byl napříště spojován s poznáním zaměřeným na vzájemná postavení hvězd a jejich výklad sémantický (SÉMA = znamení), usilující rozpoznat (pochopit, určit) co různé konstelace znamenají, ohlašují, zjevují či působí. Dříve byl smysl obou výrazů souznačný (homonymní a jejich užití bylo záměnné) a i na čas potom byla obě hlediska (oba přístupy či způsoby nazírání) považována za stejně oprávněná (rovnocenná a legitimní) a za vzájemně se doplňující (komplementární). Teprve novověká racionalita, přicházející s požadavkem hlediska jediného, výlučného (absolutního) způsobu nazírání (‚světového názoru‘), a na něm postavená přírodověda prohlásily oba dříve souběžné způsoby výkladu – matematické výklady užívané astronomií a sémantické výklady vlastní astrologii – za protichůdné, vzájemně se vylučující, stojící vůči sobě v ostrém protikladu pravdy a nepravdy, vědění a klamu. Vědě, upírající smysl jakémukoliv přírodnímu dění, musí každé úsilí o jeho výklad nutně připadat jako nesmysl. Člověk sebe sama vždy chápal jako smrtelnou tělesnou bytost, vázanou na určité místo a čas na světě – tj. v oblasti/prostoru mezi nebem a zemí – určenou/řízenou (nebo alespoň řídící se) nebeskými ději. Odvěká zkušenost jeho kosmické orientace se uložila právě v astrologii. Ta si postupně vyvinula astronomii jako pomocnou disciplínu – umění, které dokáže vypočítat pro každý čas, kde se ty které hvězdy na obloze nad daným místem v danou chvíli nacházejí, a tak nezávisle na pozorování určit jejich vzájemné postavení, a tudíž rekonstruovat nebeské děje minulé a předvídat děje budoucí. I když se pohyb planet jeví jako značně zmatený, o jeho zákonité povaze nebylo nikdy pochyb. Úkolem astronomie bylo tyto zákony planetárního pohybu vyjádřit a vysvětlit. Tradičním vysvětlovacím prostředkem astronomie byla geometrie, přesněji: sférická geometrie. Ta byla v renesanci nahrazena nebeskou mechanikou. V novověku se i fyzika (původně nauka o proměnlivé přirozenosti – FYSIS) proměnila v mechaniku a obě “mechaniky” – nebeská i pozemská – splynuly. Základním výkladovým prostředkem zůstala geometrie, ale teď už je to jiná geometrie – trojrozměrná geometrie “hmotných těles”, plných, tj. pevných a neprostupných objektů. Kromě plnosti se tu objevuje další negeometrický prvek – gravitace; teprve teorie relativity, která pojala hmotnost i gravitaci geometricky, astronomii opět důsledně geometrizovala. Pro novověkou ontologii však mělo veškeré jsoucno hmotnou povahu – bylo výplní geometrického prostoru. Tehdy se začalo hvězdám říkat “nebeská tělesa’”. Mezi ně se od té doby počítá i Země, a stává se tak sama předmětem astronomie jakožto součásti universální mechanistické fyziky, jejímž vzorem je mechanika nebeská. Tím byl nebeský řád ztotožněn s řádem kosmickým a astronomie sama splynula s kosmologií. To je další důvod, proč v novověkém pojetí světa nezbylo pro astrologii místo. Předmětem astrologie byl totiž vztah dvou diametrálně odlišných řádů – nebeského a pozemského. V novověku tento rozdíl přestal pro mechanistickou, vědeckou kosmologii existovat. Ukážeme si, že astrologický přístup ke skutečnosti odpovídá nejen jinému pojetí skutečnosti, nýbrž i zcela jiné kosmologii. Přirozeným místem lidského pobytu je prostor mezi nebem a zemí. Nejde však o prostor ani v geometrickém, ani ve fyzikálním slova smyslu, tj. o prostor daný, absolutní, objektivní. Prostor lidského světa je založen jak na rozdílu obou řádů – řádu nebeského a řádu pozemského -, tak na jejich vzájemném vztahu – relaci; v tom smyslu jde o prostor relativní. Člověk žije na světě (KOSMOS), jehož, povahu (kosmické uspořádání) určuje napětí mezi dvěma nesouměhttp://orl.bloger.cz řitelnými řády: nebeským a pozemským. Člověk – přestože je pozemšťanem a smrtelníkem – je obyvatelem kosmu (KOSMOPOLITÉS). Je tvorem, jehož domovem (“biotopem”) není bezprostřední okolí (Umwelt) – les, savana apod. – nýbrž veškerenstvo. Vědění, které se postupně vtělilo do astrologie, představovalo daleko úžasnější výkon, než objev jednotné geometrické zákonitosti za vířivým hvězdným rejem. Kosmická orientace člověka předpokládala vztáhnout mnohotvárnou, konkrétní, tělesnou zkušenost pozemskou k abstraktnímu, duchovnímu řádu nebeskému. Znamenala pokus uvést proměnlivé, nevypočitatelné, nahodilé, temné, zastřené – vše to, o čem může být jen tušení, domněnka, co však je životně, “osudově” důležité – do souvislosti s tím, co je samo o sobě vzdálené a lhostejné, avšak jasné, vypočitatelné a nutné, o čem lze tudíž mít přesné vědění. Člověk založil svůj život na kosmologii – celkovém řádu světa, resp. na jeho výkladu, výklad na poznání a poznání na vztahu zkušenosti a vědění. Toto – a nikoliv objev pazourku či ohně – založilo lidskou existenci tím, že jí dalo kosmický rozměr. Tak se zdařilo vytvořit kosmologii, zjednat “jednotu protikladu” dvou nejstarších mocností: Nebe a Země. Jejich vzájemnost byla mytickým jazykem výstižně nazvána HIEROS GAMOS – posvátný sňatek. Na tomto výkonu, který každá civilizace musí svébytně předvést, je založena povaha lidského světa a tím i smysl lidské existence (“místo člověka v kosmu”), sebepochopení člověka. Jde o výrazně lidský způsob, jak žít s kosmickým řádem v souladu a harmonii (řecky HARMONIA = příčné spojení). Toto úsilí o soulad, jež Řekové nazývali péčí o duši (PAIDEJA – vzdělání), směřuje k tomu, aby se život jednotlivce či společenství stal součástí kosmického souzvuku. Každá individuální resonance pak představuje nový výkon “propojení napříč”, uvedení v soulad – “vyšší harmonickou” světového řádu. Podtrhuji vyšší: moudrý, svatý či spravedlivý život není žádnou “podjednotkou”, tj. součástkou hladce zapadající do soustrana 17 ORL číslo 201310 kolí, nýbrž jedinečným usebráním celku, příkladným provedením celkové “kosmické partitury”, organickou součástí celkového světového příběhu, motivem kosmické symfonie. To je smysl hermetického učení o vztahu mikrokosmu a makrokosmu. Jak narativní příměry kosmického řádu (“příběh”, “vyprávění”), tak příměry hudební (“harmonie”, “symfonie”, “partitura”, “skladba”) shodně naznačují, že existuje mnoho způsobů, jak “sňatek” mezi Nebesy a Zemí uzavřít, jak “harmonii světa” uskutečnit, rozvíjet, žít a vyjádřit. Úsilí sladit lidský život s kosmickým řádem skrze poznání vyústilo ve středověku v teologii, v novověku pak v přírodovědu. A pokaždé, když toto poznání- výraz kosmického založení člověka – dozrálo v soustavu, neodolalo pokušení prohlásit ji za hotové vědění a zabsolutnit ji. Nahradilo svět – dynamický prostor živého/žitého vztahu Nebe a Země -jeho modelem či obrazem a učinilo člověka jeho součástí. Z posvátného sňatku Nebe a Země se stal právní akt. ze světa-prostoru se stal světinstituce, v němž je člověku přiděleno pevné místo a postavení. Kosmická determinace byla nahrazena determinací universální. Jak teologie, tak později věda se obrátily proti astrologii: díky universálnímu vědění již člověk vlastní kosmickou orientaci nepotřeboval. Ztrativ potřebu kosmické orientace, ztrácí však člověk samu svou kosmicitu – bytostné určení svého lidství. Možná, že soudobá obnova zájmu o astrologii je – tak jako v renesanci – příznakem probouzející se kosmické přirozenosti člověka. Člověk opouští své místo ve vědeckém obrazu objektivního světa, který se ostatně mezitím stal příliš složitý a nepřehledný. (Biblickým obrazem konstrukce, jež měla spojit Zemi s Nebem napevno, je babylonská věž!) A tak, předhazujíli vědci astrologům, že jsou “mimo obraz”, mají vlastně pravdu. Vědecký obraz světa nezná kvality, hodnoty, smysl, podobu. Avšak právě tyto stránky skutečnosti hrají významnou roli v lidském životě: k nim se obrací naše vnímání, chápání, naše představivost. Naproti tomu kvantity (číselně vyjádřitelné veličiny: míry, váhy, počty, intenzity) jsou obvykle spíše nevýznamnou a bezprostředně nevnímanou složkou lidské zkušenosti. A tak to, co považuje věda za jedině skutečné, hraje v lidském prožívání nanejvýš roli pouhé abstrakce či užitečné indikace: měříme teplotu, abychom zjistili, jak je venku či zda jsme nemocní- nikoliv opačně! Vztah mezi příznakem a skutečností, prvotním a druhotným, podstatným a průvodním je v přirozeném světě opačný než ve světě objektivní reality. Zdá se skoro, že naše cesta do světa, v němž dává astrologie smysl, nebude příliš dlouhá: je to cesta návratu z objektivního světa, který byl skutečný sám o sobě, do světa, za jehož skutečnost jsme odpovědni; ze světa fakticity, slibující jistotu poznání, zpět do světa podob, které chtějí být rozpoznány, do světa symbolů vyžadujících výklad, hodnot záležejících v ocenění, významů vyvstávajících z aktu pochopení. Naše cesta vede domů – do přirozeného světa, jak se nám dává v našem sebeprožívání a v tělesné zkušenosti. Zde jsme doma samozřejmě: naše existence nevyžaduje vysvětlení — sama vysvětluje skutečnost světa. Látkou skutečnosti přirozeného světa není hmota či jiná substance, z níž se svět skládá, nýbrž látka příběhů, z nichž se náš svět spřádá jako děj. V něm ustupuje objektivita do pozadí: geny. molekuly, atomy, částice, pole, síly, veličiny atp. zde buď nevystupují vůbec, nebo hrají jen podružnou roli – projevují se toliko v umělých zařízeních (“zvláště k tomuto účelu sestavených”) nebo slouží jako vysvětlující principy speciálních okrajových jevů. To, s čím se přirozeně setkáváme, jsou tvary, podoby a podobnosti, hodnoty, příběhy, lidé a živé bytosti: a ty existují tak, že vyvstávají (“ek-sistují”) v rozpoznání, porozumění, pochopení. tedy o něčem, co je mimo dosah vědeckých výpovědí, co si však přesto žádá naše porozumění, na které nesmíme a nemůžeme resignovat. (Upozorňuji nepozorného čtenáře, že tím není řečeno, že toto porozumění musí či má zprostředkovat astrologie; snažím se jen vystihnout specifickou povahu toho, čeho se astrologie, vedle jiných zkušeností, týká.) Přirozený svět je světem spočívajícím na zemi, která skrývá podsvětí a nad sebou má zjevující nebesa – hvězdy. Ne však co vzdálená, obrovská tělesa a výhně jaderných pecí. Nýbrž hvězdy co nebeská znamení. Pojmu “znamení” zde nesmíme automaticky podsouvat význam “orientačního bodu”, běžný ve vědě. “Bod” je v objektivním světě dán (a vyčerpán) svou polohou, která je chápána čistě geometricky, čili vposledku jako pouhá veličina — číselná hodnota prostorových souřadnic. Avšak v přirozeném světě má každé místo svou vlastní povahu, kvalitu, svůj smysl a význam. Znamení je tu znamením něčeho: něco zjevuje, někam ukazuje. A stejně tak má svůj význam i jeho poloha: vypovídá o celku vzájemných vztahů vytvářejících podobu, jež má nějaký smysl. Takto přece mluvíme o ..”postavení” či “místu” v běžné řeči: říkáme “má dobré místo”, “nalezl své místo”, mluvíme o tom, že někdo “zaujal postavení”, že je ve “vysokém, váženém postavení”, že “naše postavení je kritické” atd. Totéž by bylo možno ukázal i na jiných příbuzných slovech, jako “situace”, ..”postoj”, “stanovisko”, “perspektiva”, “směr” apod. Každé z těchto slov znamená v běžném použití všechno jiné, jen ne číselný údaj o souřadnicích v kvantifikovatelném, formálním, geometrizovaném prostoru. To, o čem tyto výrazy vypovídají, jsou vždy kvality a hodnoty, jejichž význam vysvítá ze vztahů a souvislostí s jinými, ze souladu či nesouladu s celkem. I kdyby věda stokrát upírala světu našeho prožívání skutečnost, právě v tomto údajně zdánlivém, toliko “subjektivním” světě se odehrávají naše osobní příběhy, jedinečné události, životní osudy. A o nich astrologie vypovídá – o jejich významu a smyslu, http://orl.bloger.cz strana 18 ORL číslo 201310 okamžiky takto “fyzikalizovaného” universálního času jsou rovnocenné. Pro vědu je čas “nezávisle proměnnou veličinou”. Ve vědeckých publikacích se obvykle uvádí toliko trvání pokusů, nikoli však datum a hodina jejich provádění – a ovšem ani místo, kde k němu došlo. To proto, že v objektivně pojaté skutečnosti na žádném určitém kdy ani kde nezáleží. Na tuto matrici přirozené řeči nesmíme zapomínat, když posuzujeme astrologický režim řeči. Pod-kládáme-li jejím výrazům dnešní, odvozené významy objektivní vědy, není divu, že nám astrologické výroky připadají jako samé nesmysly! Tak jako jednotlivá místa na obloze mají či dávají smysl (obvykle vyvozený ze symboliky zvířetníkového znamení, v němž se nacházejí), tak také hvězdy a souhvězdí mají své kvality a povahové rysy, odvozené z mytologické dějepravy, z živlové kvality a z vlastností bytostí, které znázorňují. Ústřední roli hrají vzájemné polohy planet. I když jsou udávány číselně, v úhlových stupních, není rozhodující sama velikost úhlu (tedy kvantita), nýbrž jeho kvalita, vyplývající z podoby příslušných obrazců. Tak například dobré, příznivé postavení dvou planet, označované jako “trigon”, odpovídá rovnostrannému trojúhelníku vepsanému do zvěrokruhu, jehož základnu tvoří spojnice obou planet, nepříznivý “kvadrát” odpovídá vepsanému čtverci atd. Vliv těchto vzájemných postavení se uplatňuje natolik, nakolik obrazce (figury), které vytvářejí, jsou příslušným geometrickým obrazcům podobnější. V přirozeném světě náleží kvalita, hodnota, podoba nejenom místům v prostoru, nýbrž i okamžikům v čase. To platí nejen pro časy individuální, epizodické, nýbrž i pro čas kosmický. Něco takového je dnes rovněž obtížné pochopit a pro vědce jakožto vědce je taková představa zcela nepřijatelná. Stejně jako fyzikální prostor je i fyzikální čas pro novověkou vědu “absolutní”, totiž universální, homogenní, rovnoměrně plynoucí, z čehož vyplývá, že všechny V přirozeném světě naopak velmi záleží na tom, kdy se co odehrává. Žádné dvě chvíle nejsou stejné – pouze více či méně příznivé (příhodné!). To také všichni ze zkušenosti dobře známe a rádi uznáváme. Říkáme: “špatný rok”, “lepší časy”, “zlaté časy”, “černý den”, “šťastné období” apod. Tyto kvality a rozdíly však dnes připisujeme spíše časům epizodickým, lokálním, individuálním. Povědomí o spojení časových kvalit s kosmickým časem se téměř vytratilo. Avšak právě tato souvislost mezi určitou povahou (kvalitou, hodnotou) konkrétního času a jeho astronomickým určením je hlavním pilířem astrologie. Z astrologického hlediska se kosmický čas neskládá z okamžiků-bodů, nýbrž z měnících se podob; neplyne rovnoměrně a lhostejně, nýbrž je sledem situací, tedy scén, v nichž se odehrávají děje pozemských dramat. Různé podoby a kvality kosmického času odpovídají změnám stavu prostoru mezi Nebem a Zemí: stav světa vyjadřuje kvalitu, hodnotu, podobu, smysl té které chvíle. Astrologie vychází z předpokladu, že tento stav lze vyčíst z nebeských dějů, ze situace na nebi, tj. z postavení hvězd. Se stavem světa se mění i postavení člověka, jeho vystavení se kosmu, který obývá. Změna nebeské scenérie, dynamicky vyjadřující kosmickou harmonii (= soulad Nebe a Země), určuje kvalitu světa, “udává tón”. Vůči této základní melodii (“hudbě sfér”), modulující kosmický čas, jsou ostatní, lokální a epizodické časy něčím jako již zmíněné “vyšší harmonické”. Význam nebeského postavení hvězd podléhá zde na Zemi lokální mohttp://orl.bloger.cz difikaci: důležitý je například tzv. ascendent - okamžitý průsečík ekliptiky s horizontem dané lokality, dále medium a imum coeli atp. Proto je pro astrologický rozbor důležitý nejen čas, nýbrž i místo. Propojení nebeských dějů s pozemskými místy vytváří cosi jako přirozený kosmický “časoprostor”. Časové úseky, lišící se podobou a kvalitou, je nejlépe nazývat období, doby či chvíle. Tento význam měly starověké HÓRAI. HORA neoznačovala hodinu – kvantum času. tj. délkovou jednotku časového úseku – nýbrž kvalitu času: příhodný, vhodný čas (srv. “poslední hodina”. “Boží hod”). Aplikovanou astrologii lze pak charakterizovat jako diagnostiku chvílí. K tomu jí slouží tzv. horoskop (doslova: “chvílohled”), znázorňující postavení hvězd – “nebeskou scenérii” – v daném místě a čase a její vztahy k jiným chvílím. Nejdůležitější chvílí je chvíle počáteční (ARCHÉ) – událost vstupu do existence čili vznik, povstání, zplození, zrod. Začátek zásadním způsobem určuje jakost každé věci, události či bytosti -její povahu čili přirozenost (FYSIS). Astrologie vychází z toho, že do každé bytosti jsou vtištěny její kosmické “počáteční podmínky”. Každý začátek, tedy vstup do existence, se totiž jakožto počátek vymyká pozemským vztahům, okolnostem a souvislostem, protože do nich teprve vstupuje. Proto to jediné, co ke vznikajícímu jsoucnu -jakožto vznikajícímu -přirozené patří a co je podmiňuje, je okamžik počátku: bez něho by nebylo ani to, co v něm bylo počato. V tomto ohledu je povaha/struktura počátku jako takového ryze časová a je dána kvalitou chvíle. Proto se v astrologii připisuje mimořádný význam pravé chvíli vzniku. Řekneme-li “Karlův horoskop”, míníme tím hvězdné postavení v okamžiku, kdy se Karel narodil. Přesněji se tomu říká radix, tj. kořen – skrytý základ, z něhož jedinečnost každé zrozené bytosti vyrůstá. Radix určuje “povahu”‘ čili vzájemnou váhu osudových možností, je rozvrhem počáteční chvíle, jejíž povahu lze vyčíst z postavení hvězd nad daným místem. Každý počátek je tudíž svou povahou kosmický! strana 19 ORL číslo 201310 Zde nacházíme další, hlubší důvod, proč se člověku vychovanému ve vědeckém myšlení zdá tato představa tolik vzdálená a nepřijatelná. Objektivní skutečnost nezná radikální vznik něčeho nového: každý počátek je vyvozován z něčeho už existujícího a má své vysvětlení v nějaké obecné zákonitosti. Veškeré dění je tak sledem postupných přechodů z předcházejícího stavu do stavu následného, který je chápán jako nutný následek předešlého a logicky vyplývá z jeho vědeckého popisu. Proto je objektivní skutečnost vyjádřitelná rovnicemi, funkcemi, invariantami, symetriemi, zákony zachování apod. Bytost, která povstane z události počátku, se pak dále rozvíjí. V jejím příběhu se dotváří, zraje a uskutečňuje její povaha. Nepřestává však nést jedinečnou kosmickou pečeť chvíle svého vzniku, představující její základní “bytostný aspekt” -jádro, kolem něhož její rozvíjející se existence jakoby krystalizuje. Skrze tuto stránku – svůj původní rozvrh – nadále komunikuje s kosmem jakožto řetězcem událostí, tj. “resonuje” (či “dissonuje”) s melodií všech následujících chvil. Snad proto se v astrologii mluví o “aspektech”. Obvykle se tím však míní astrologicky významné prvky aktuálního postavení hvězd, zvláště ve vztahu k radixu jednotlivce: jako “aspekty” jsou označována vzájemná postavení hvězd v dané chvíli a hvězd při zrození. (Mluví-li se tedy například o “opozici Saturna na jeho Slunce” či o “kvadrátu Marsu na jeho Mars”, míní se nynější úhlová poloha Saturna, resp. Marsu vůči místu, kde stálo Slunce, resp. Mars ve zvěrokruhu v okamžiku zrození.) Aspekty přecházejí, radix zůstává: jeho vtisk představuje kosmické “založen픑 člověka, jeho “podmíněnost” či “určení”. Jde – opakuji – pouze o kosmický rozměr přirozenosti, o určitou stránku povahy jedince, která se tím zdaleka nevyčerpává. Musíme mít navíc stále na zřeteli, že jde o přirozenost jedince jakožto konkrétní bytosti. Astrologie – na rozdíl od vědy – se snaží postihnout právě a především jedinečný rozměr existence. Kosmické aspekty pouze “modulují”, tj. v určitém stylu dotvářejí ostatní vrstvy či stránky jedincova za- ložení a tvar jeho života. K tomu, co takto dotváří onen počáteční základ v osobitou povahu, v zrající osobnost, patří nejrůznější životní události, jejich otisky a jizvy (stopy traumat, frustrací, satisfakcí, výchovy, úspěchů, setkání, obrácení, zasvěcení, svátostí). Na utváření povahy jedince se ovšem podílejí i různé “transpersonální” závislosti a podmíněnosti – dědičné, karmické, osudové – a ovšem obecně lidské založení: biologické (druhové), psychologické a kulturní. Tyto stránky, vrstvy či rozměry lze ovšem z jistého hlediska a vzhledem k zvoleným kritériím považovat za původnější, obecnější a v jistém ohledu “podstatnější” než ony jedinečné, případkové vlastnosti a vztahy, na které klade důraz astrologie. To záleží na přístupu — a astrologie je pouze jedním z nich. Z hlediska objektivní skutečnosti je to, o čem mluví astrologie, čistě nahodilé – ježto z objektivně zjistitelných okolností nevyvoditelné. A protože jde o stránky z podstaty věci kvalitativní a jedinečné, unikají obvykle i statistickým rozborům, neboť ty jsou zaměřeny právě opačně, totiž na kvantifikaci obecného. Z toho. co jsme řekli, je snad zřejmé, že z kosmického založení jedinečné přirozenosti nevyplývá žádné “předurčení” ve smyslu vědeckého determinismu či islámského fatalismu. (Tyto námitky patří k těm nejhloupějším, leč bohužel nejčastějším, které jsou astrologii předhazovány.) Horoskop diagnostikuje osobní naladění — obecně: naladění jedinečnosti – vůči kosmu a kosmickému času. Je výpovědí o výchozím rozvrhu možností a jeho znalost dává příležitost k odpovědnému osobnímu vztahu k celku. Záleží na jedinci, zda a jak tyto své osobní dispozice bude schopen využít k vytváření osobnosti a životního příběhu, jakým způsobem svou citlivost na kosmické situace promění ve vnímavost vůči kosmickému dění, v porozumění svébytné jinakosti jiných způsobů ladění, tj. jiným podobám kosmicky u druhých. Záleží na mně, do jaké míry uvedu svou přirozenou dispozici v soulad s veškerenstvem, či zda se mi dokonce podaří provést svůj “part” tak, že se stane http://orl.bloger.cz trvalou součástí kosmické harmonie. (Řecká mytologie to vyjadřovala proměnou héroů v souhvězdí, křesťané věří, že svatí se stávají obyvateli nebeských míst – “měštěníny” -, odkud působí jako přímluvci a patroni, tj. zástupci, zastánci a pomocníci.) Je známo, že horoskopy velkých tvůrců nových hodnot nepatřily k těm nejpříznivějším: smysluplné naplnění disharmonických vztahů přispívá k souladu veškerenstva, vytváří a objevuje nové způsoby sounáležitosti a otevírá nové rozměry vesmírného řádu – prostory dalšího vývoje veškerenstva. Astrologie je tedy myslitelná a srozumitelná jedině v rámci takového světa, v němž je skutečnost pojata a prožívána přirozeně, tj. nějako hotová danost a strnulá zákonitost, nýbrž jako tvůrčí děj – světa, v němž rozhodující roli hraje proměnlivá sounáležitost podob a tvarů. (Přirozený svět lze proto výstižně charakterizovat jako řád s-tvoření.) Vědci označí takový svět za mytický - a právem: vždyť MYTHOS znamená vyprávění, a “logika”, s níž se v takovém světě děje a události odehrávají, je vskutku logikou “narativní”; zde každá věc má svůj příběh a sama je křižovatkou příběhů – její povaha, moc a vlastnosti nejsou odvoditelné z její předmětnosti, z aktuálního složení, jak tomu je ve světě objektivity. Astrologie představuje grandiózní pokus se v této mytické zkušenosti teoreticky orientovat. Z tohoto hlediska ji lze považovat za vědu mytického světa. Nazveme-li novověkou vědu vědou objektivní, pak astrologii lze označit za “vědu mytickou”. Ale protože je tu ve hře sám pojem vědeckosti, říkejme jí raději nauka. Přirozeně, že z téhož mytického světa čerpá tato nauka i své výkladové prostředky, jakými jsou symbolika živlů, kovů, barev, čísel, obrazců, rostlin, živočichů, bohů a héroů. Není to výraz nějaké zaostalosti či naivity: obrazné, metaforické, symbolické, alegorické výkladové prvky, zprostředkovávající porozumění cestou analogií, podobenství a příměrů, jsou přiměřené předmětu astrologie a světu, o němž vypovídá. Ostatně pojmy, představy, vzorce a modely, kterých užívá současná věda, jsou strana 20 ORL číslo 201310 rovněž metafory symbolického a archetypálního původu. Zatímco však věda na původ a povahu svých jazykových a myšlenkových nástrojů zapomněla, astrologie nikoliv: vědomě využívá jejich obraznou povahu, tj. mnohotvárnost, polysémii (mnohovýznamovost) a symbolickou polyvalenci (mnohoznačnost) sjednocující protiklady. Symbolika astrologických pojmů a obrazů je mimo jiné plodem odvěkého úsilí vyjádřit a sdělit přirozené “dušeznalectví”: v její vypracované charakterologii a typologii je uložen nepřeberný poklad všelidské zkušenosti s duší, s níž žádný moderní psychologický systém nemůže soutěžit. Snad i z tohoto důvodu je astrologický způsob vyjadřování tak podmanivý, okouzlující a přesvědčivý, prostému člověku srozumitelnější a přístupnější než oficiální věda. Vypovídá však o jiném světě, než který studuje věda; o mytickém světě, vůči kterému byla lidská psychika vyladěna tisíciletým biologickým a kulturním vývojem. O tom, zda tento svět je, či není skutečný, zda je ještě světem současného člověka, lze vést spor. Lze se ptát, zda jsme z něho, okusivše ovoce objektivního poznání, nebyli definitivně vyhnáni, a zda tedy ještě lze považovat tuto přirozenou vrstvu naší zkušenosti za relevantní a užitečnou pro současného člověka, či zda jde o pouhý relikt a nefunkční balast. Stejným právem by však bylo možno vznášet pochybnost o tom, zda je objektivní svět vědy lidsky obyvatelný, zda jeho třistaleté trvání není toliko bezvýznamnou epizodou vůči mnohatisícileté zkušenosti se světem, o němž vypovídá astrologie spolu s ostatními úctyhodně starými esoterními naukami. To vše náleží k jinému tázání a hledání, než jakému jsme se zde věnovali. Z našeho šetření vyplývá, že nad astrologií nelze v žádném případě mávnout rukou jako nad pouhým omylem a ničím nepodloženou pověrou. Omylem a pověrou je naopak víra v bezvýhradnou ontologickou platnost objektivní interpretace světa a ve výlučnost objektivní vědecké pravdy. Stejným omylem by však bylo chtít astrologické vědění s touto význačně novověkou podobou pravdy nějak kombinovat, či dokonce se pokoušet je “vědecky interpretovat” a aplikovat na ně kritéria objektivní platnosti a pravdivosti, která jsou mu nepřiměřená. Astrologické porozumění nesmíme s objektivním poznáním kombinovat – a tím méně směšovat a zaměňovat oba typy výpovědí, bezděčně a nekriticky vztahovat astrologické zkušenosti na objektivní realitu. Z toho teprve vznikají ty největší nesmysly. Stejně iracionální - a nebezpečné! - je chtít beze všeho a samozřejmě aplikovat vědecké poznání na přirozený svět. Ekologické katastrofy a jiné hrůzné následky nerozvážného uvádění vědeckých poznatků a možností z nich plynoucích “do praxe” mají svůj původ právě v takovéto “záměně mapy a teritoria”, řečeno okřídleným výrokem Korzibského. Je až s podivem, jak cizí zůstala přes veškerou výuku a osvětu běžnému lidskému myšlení novověká racionalita. “Vědeckost” obyčejného člověka představuje toliko povrchní nátěr názorů a přesvědčení, která fungují tak, jako katechetické poučky v dobách dřívějších, postrádají však jejich symbolickou hloubku. Lidé asi přece jen dosud tkvějí svou duší a myslí v mytickém světě. Zde je třeba hledat důvody náklonnosti přirozeného myšlení k astrologii. Prostému člověku její “nevědeckost” očividně nevadí, její neslučitelnost s oficiální vědou ani nevnímá. A ti z jejích zastánců, kteří vědí, “o čem věda je”, vědí rovněž, že není o všem. Důvěru a oblibu, které se astrologie těší, nelze proto zrušit poučováním o “současném stavu vědeckých poznatků”. Sahá svými kořeny do nepaměti, tkví v hloubce lidské přirozenosti — odtud ostatně vyrůstají i všechny hotové, oficiální podoby pravdy, jak zjevené a věřené, tak zjištěné a věděné. Astrologie není s vědou jakožto objektivním poznáním ani slučitelná ani kombinovatelná. Proto však ještě nemusejí stát v nesmiřitelném sporu. Je zbytečné, aby se vyčerpávaly nekonečnými polemikami, které jsou neplodné, protože z principu nesmyslné. Nemusejí stát v nesmiřitelném sporu, ale nemusejí si být ani lhostejné. Tou třetí možností je http://orl.bloger.cz komplementarita: každá z nich náleží jiné zkušenostní oblasti, odpovídá jiné rovině lidského poznání a založení, a tak se mohou doplňovat. Přispěje to zdraví duše. Zdraví pak souvisí se spásou, sdílelo s ní totéž jméno: salus. http://ografologii.blogspot.cz/2013/ 01/zdenek-neubauer-kosmologickyramec.html Filosof Cílek: Stát přestává fungovat, bojím se rozpadu. A kauza Nagyová... Jaké nejzajímavější zážitky jste si z cesty do Alp přivezl? Stavěl jsem se v Pasově, abych se podíval, co tam udělala povodeň, která byla vůbec největší, jakou tam mají u radnice na takovém vodočtu zaznamenanou. A zaujalo mě, jak lidé rychle likvidují stopy po povodních. Není to jen německou důkladností a pořádkem, ale jako by se snažili zapomenout na síly, které se nedají kontrolovat a jsou silnější než civilizace. Také si tam udělali jakoby torzo lodi z různých kusů naplaveného dřeva. Je to umělecká plastika a je to takový další způsob, který asi fungoval možná už od pravěku, jak se prostřednictvím umění vyrovnávat s tou silnou emocí, s tím silným emočním šokem, co ta příroda provedla. Pozoroval jste rozdíl v tom, jak se lidé vyrovnávali s povodněmi v Německu a u nás? Pak jsem byl hlavně v Hallstattu, což bylo skoro centrum světa někdy v strana 21 ORL číslo 201310 tom 7. až 5. století před Kristem, protože část Hallstattu byla zavalena kamennou lavinou o výšce zhruba dva metry. Když hodně prší, tak ty sedimenty jsou těžší, sesouvají se dolů a voda působí trošku jako olej. A zase podobný obrázek. Velký šok, ale také pro nás neobvyklé reakce. Lidé si v Německu lepí na domy nebo kostely děkovné cedule, na nichž děkují všem dobrovolníkům, kteří jim pomohli. Fungovali tam hasiči, armáda, sousedská výpomoc. Často se objevuje motiv „Bylo to strašné, ale pomohlo nám to, stmelilo nás to.“ My Češi jsme možná v tomhle víc negativističtí, tam mnoho těchto soukromých sdělení skončilo chválou toho, jak to ti lidé nakonec zvládali. V posledních týdnech nás ale místo povodní sužují obrovská vedra. Co takovým obrovským výkyvům počasí jako klimatolog říkáte? Index extremity, který vyjadřuje jak rychle a k jakým extrémům dochází, roste. Severní polokoule je klimatický systém, který spolu souvisí. Ve dvou státech světa pociťují dopady klimatických změn nejsilněji, a to jsou Indie a USA kvůli suchu nebo povodním. Při letošních povodních zahynulo v Indii šest tisíc lidí. To, co se dálo u nás, by Indové pravděpodobně za povodeň vůbec nepovažovali. Od roku 1980 se počet katastrof zvýšil pětkrát. Je to počítané na základě ztrát na životech a na majetku, pravdou je, že lidí je víc a jsou bohatší. Nicméně když to očistíte o tento vliv, tak je stejně znát, že se s klimatem něco děje. Americký příklad, který je hodně ilustrativní, jsou tornáda. Ameriku tedy sužují tornáda více než v minulosti. A jaký přírodní úkaz je to v případě Česka? V České republice se vyplatí sledovat, co se kde klimaticky šustne na severní polokouli. Je jen otázka času, než se to v nějaké formě – pravděpodobně ne jako tornádo, ale jako silný vítr – objeví i u nás. Američané mají záznam počtu a intenzity tornád za dobu víc než padesát let. A za posledních deset let vykazuje zhruba třetina téhle doby maxima největšího klidu, druhá třetina naopak maxima největší bouřlivosti a zbytek je normální. Z posledních deseti let je tedy sedm let anomálních. A to jak co se týká klidu, tak silného větru. Kdybychom to měli aplikovat na Českou republiku, tak to bude sucho, povodeň, prostě extrémní rozkolísání hydrologického cyklu. V Česku je ale rozkolísaná i politická scéna. Lze považovat za extrém, že padne vláda proto, že milenka premiéra nechá sledovat jeho manželku vojenským zpravodajstvím? Tohle vypadá buďto jako antická fraška, nebo antická tragédie. Ale já moc nesleduji, kdo za co může, spíš všímám jiných věcí. První je ta, že to, co by bylo před deseti lety prakticky nemyslitelné, a to je ta paralela s tím počasím, se pomalu stává normou dneška. A druhá je ta, že se vybírají daně, my si stát platíme a on nám má prokazovat určité služby. Teoreticky jsme vůči státu v pozici zákazníka, stát by si nás měl předcházet. Ale my se z té role zákazníka dostáváme pomalu do role nevolníka. Pozoruji tu zhoršování, a to se nejedná o demokracii, ale o ekonomiku, třeba na množství poplatků nebo čekání na registry a podobně. To mě znervózňuje. Měli bychom se tedy státu vzepřít a z role jeho nevolníka se vrátit do původní role zákazníka? Vezměte si Egypt. Zhruba před půl rokem jsem mluvil s českými egyptology, kteří jezdí do Egypta, jsou dobře informováni, ale zas to není CIA, jsou to jen lidé, kteří se musí orientovat v situaci. A už tehdy říkali, že se v Egyptě čeká jen na tu situaci, aby armáda mohla převzít moc. Nebylo to tedy žádné překvapení. My pořád uvažujeme v té evropské rovině demokracie, lidských práv, ústavnosti a tak dál, zatímco v Egyptě je ta situace jednodušší. Za vlády Muslimského bratrstva docházelo k tomu, že nebyl benzín. Lidé na něj čekali dlouhé fronty, ceny potravin šly nahoru a ve městech docházelo k vypínání elektřiny. A jak vypadne elektřina na pár hodin, tak vypadne i čerpání vody. To znamená z hlediska lidí, to se nebavíme o nějaké demokracii, ale o běžném životě, se situace stávala neúnosnou. Doopravdy tak http://orl.bloger.cz bylo zapotřebí s tím něco udělat. Je pro lepší fungování státu zapotřebí něco dramatického udělat i v Česku? Muslimské bratrstvo uspělo při volbách proto, že politika v Egyptě před Arabským jarem dospěla do takového bodu, že si egyptští politici udělali ze svých Egypťanů nevolníky. A jediná organizace, která byla lidem ochotna pomoci, bylo Muslimské bratrstvo. Ale v okamžiku, kdy se dostalo k moci, tak vytvořilo z ideologických či mocenských důvodů naprosto šílenou vládu, kdy přestávají fungovat benzínové stanice, vodovody a elektřina. Všechno se nakonec odvíjí od toho, aby stát fungoval. A teď paralela k České republice. Mám pocit, že stát jako takový přestává fungovat, že není pořádná alternativa. Ale k tomu může dojít poměrně snadno, celá řada lidí chce založit politickou stranu. Ale je hrozně nebezpečné a zrádné, když státní moc dosáhne určitého bodu rozpadu. Na příkladu Egypta to vnímáme hodně silně, v Bulharsku méně silně a v České republice to je ještě lepší. Nicméně je to součást jednoho velkého procesu. Nevadí vám, že máme v Česku vládu, kterou jako by si vymyslel prezident Miloš Zeman, což pánové Schwarzenberg a Kalouskek srovnávají s převzetím moci komunistů v osmačtyřicátém nebo nacistů ve třiatřicátém roce? To mi trošku vadí, protože jsem radši, když se postupuje standardním způsobem. Ale to přirovnání je hodně silné, v tom bych byl smířlivější. V politice spíš sleduji, jak se lidé chovají. To, co mi přijde hodně zajímavé, je, kolik energie má Miloš Zeman. Doopravdy jako by těch deset let na Vysočině v sobě kumuloval energii, jak ho baví vládnout, jak ho baví moc. Tam je věc, která může být stejně tak dobrá jako zrádná, a to, že u něj nemáte pocit, že se žene za penězi. On má rád moc, pocit své chytrosti a možná je tam i motiv nějaké mstivosti, nebo alespoň nezapomínání. Nedivil bych se, kdyby jeho vláda skončila velkým průšvihem, ale stejně tak má i potenciál k tomu něco strana 22 ORL číslo 201310 pozitivního na české politické scéně provést. V tom vidím to riziko, že je tu potenciál k obojímu. Co si myslíte o kauze údajné korupce tří bývalých poslanců ODS? Umím si představit dvě situace. Umím si představit poslance, který bytostně s něčím nesouhlasí, má určitou zásadu, ale aby celou vládu nepodtrhl, tak souhlasí s tím, že z politiky odejde a nechá si za to nějakým způsobem zaplatit, třeba členstvím v nějaké radě, prostě nějakou službou. To je situace, která asi není úplně v pořádku, ale omluvil bych ji. Ale pak může dojít k situaci, že jste utahaný politikou, cítíte, že si potřebujete najít nějaké stabilní místo, a tak si vymyslíte rebelii. Vymyslíte si situaci, abyste musel být uplacen. A v tom okamžiku už to vidím něco jako prodávání odpustků nebo svatokupčení nebo něco takového. To už si myslím, že je za hranicí nejen slušnosti, ale i beztrestnosti. Pak už je na místě je stíhat, protože drží lidi jako rukojmí. Už to nemá nic společného s veřejným dobrem, službou lidem. Tyhle věci je podle mě nutné připomínat. Je to právě ten posun od toho zákazníka k tomu nevolníkovi. A jak vnímáte to, že si na půdě Parlamentu může zákonodárce díky verdiktu Nejvyššího soudu dovolit cokoli?. Je dobré si přečíst Tita Livia a jeho Dějiny Říma, tam na všechny tyto excesy narazíte. A druhá věc je, že pak jasně vnímáte v historickém kontextu, že se tyhle věci nakonec vymstí a že vedou k nějaké formě sociálního chaosu. Třeba ne hned, trvá to někdy měsíce, jindy roky. A lidé, kteří tyhle věci dělají, by si měli uvědomit – ale oni si to nikdy neuvědomí, tak je to zbytečné říkat – že nakonec na to doplatí sami. Protože v takovém okamžiku, kdy jako v Egyptě stát přestává fungovat, přestává fungovat výběr peněz, osobní bezpečnost a další věci, tak v dlouhodobém měřítku tenhle pád do bulharských nebo egyptských poměrů je doopravdy hluboce znepokojující záležitost. http://www.parlamentnilisty.cz/zpra vy/kauzy/Filosof-Cilek-Stat-prestavafungovat-bojim-se-rozpadu-A-kauzaNagyova-280464 Recenze: Kam zmizel zlatý poklad republiky? Kniha Stanislava Motla Kam zmizel zlatý poklad republiky?, jejíž součástí je bohatý obrazový materiál (včetně desítek autentických dokumentů), formou dynamické reportáže popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu v nejrůznějších archivech u nás i v zahraničí. Popisuje také mnohá zajímavá setkání s pamětníky a zveřejňuje utajované zápisy z vleklých a dramatických jednání o navrácení československého měnového zlata, jež bylo podmíněno tím, že Československo zaplatí USA a Velké Británii “daň za osvobození“, do níž spadaly mimo jiné uniformy a výzbroj nejenom živých, ale i padlých vojáků, včetně bomb, které naši letci shodili na Německo. Příběh začíná v roce 1982, kdy na starém ruzyňském letišti usedly tři letouny TU104. Na palubě měly přes 18 tun československého měnového zlata, přivezeného z Velké Británie. Zhruba 10 tun z tohoto množství bylo ve vzácných historických mincích. Celá tato operace byla tajná, veřejnost nesměla znát pravou podstatu toho, co tomu všemu předcházelo. Tajemství provází tuto operaci dodnes. Zejména na českém ministerstvu zahraničí, kde autor neměl možnost studovat mnohé dokumenty, týkající se toho, co vrácení zlata předcházelo. A vysvětlení? Česká veřejnost není prý údajně ještě zralá na to, aby celou transakci pochopila. Přesto se autorovi nakonec podařilo získat, zejména v zahraničí, často unikátní archivní materiály. Nejcennějším úlovkem jsou bezesporu podrobné zápisy z mezivládních jednání mezi Československem a Velkou Británií, které podle tvrzení archivářů na ministerstvu zahraničí http://orl.bloger.cz podléhají dosud režimu utajení. Před pěti lety, opět tajně a ve vší tichosti, naše vláda a tehdejší vedení ČNB pod vedením guvernéra Tošovského vyměnila drtivou většinu našeho zlatého pokladu, na který se skládaly celé generace s Německem – za dluhopisy! Zlato, které bylo stejným symbolem jako třeba státní hymna či státní vlajka, zmizelo. Naši bankéři prodali také část zlatých mincí, jakými byly třeba svatováclavské tolary, jejichž cenu nelze ani vyčíslit. Dnes už tohle zřejmě nikoho nezajímá. Ani to, že ve jménu tohoto zlata umírali naši vojáci na všech frontách – zapomenutí hrdinové, za jejichž hrdinství jsme museli po letech tvrdě zaplatit. V duchu rčení, že válka není nic jiného než obyčejný kšeft. Další neveselé výňatky z knihy (převzato z www.temere.com): Dostala se mi do rukou pozoruhodná kniha Stanislava Motla, která ve svém podtitulu má napsáno O tom, jak jsme museli spojencům platit zlatem za to, že naši vojáci mohli po jejich boku umírat ve válce proti Hitlerovi. Tenhle podtitul mne zaujal, a proto jsem se dal do jejího čtení. A aby bylo jasno, kniha nebyla napsána za dob cenzury před rokem 1989, ale v roce 2003. Z knihy jsem si odnesl vedle mnoha poznatků i ten, že jsme byli nevyčerpatelnou studnicí nejen pro Sovětský svaz, ale že i Ti, ke kterým se vždy shlíželo jako k našim spojencům a vzorům, nebyli až zase takovými přáteli, jak by se na první pohled zdálo. A závěr knihy mne doslova šokoval, a jsem přesvědčen, že by šokoval i vás, když se dočtete, že část zlatého pokladu v historických mincích i zlatých cihlách byla již v době demokracie po r. 1989 zcela bezostyšně prodána, aniž by o tom veřejnost věděla. Mohu zaručit objektivním potenciálním čtenářům, že budou překvapováni v každé kapitole a na mnoho věcí si udělají možná jiný názor, než měli dosud. Autor prošel mnoho různých archivů, hovořil s mnoha pamětníky, pročetl mnoho dobového tisku, neméně knih různých autorů k dané problematice, na které se i odvolává, takže jeho kniha plná faktů je věrohodná, a je z ní cítit opravdový zájem o tajemství strana 23 ORL číslo 201310 československého zlatého peněžního pokladu. Kniha začíná tím, jak vlastně po založení republiky v r. 1918 zlatý poklad vznikal, že to bylo obdobným způsobem, jako v případě Národního divadla. Tedy lidovou sbírkou. Čtenář se i dozví něco z historie Československé republiky. Dozvíte se, že i legionáři se významně podíleli na zlatém pokladu, stejně jako i o jejich bojích v carském Rusku, a o ochraně zlatého pokladu Ruska, který nakonec předali bolševikům. Zajímavé kapitoly, plné překvapení na každé stránce pak pojednávají o době první republiky i o době, kdy se vlády chopil Adolf Hitler, dozvíte se o oficiálních i zákulisních jednáních při Mnichovské dohodě i o osudu československého zlata na začátku německé okupace. Zlatému pokladu republiky za 2. světové války je věnováno několik kapitol, z nichž stěžejními částmi je převod jedné části zlatého pokladu do nacistické banky a druhé přes švýcarské banky do Anglie. V jedné z kapitol pak Stanislav Motl v souvislosti s čachry Angličanů a nechvalně známého pana Chamberlaina s československým zlatem cituje i slova Winstona Churchilla, který koncem války konstatoval, že vydání části československého zlata bylo vlastně “druhým Mnichovem“. Zajímavé pasáže jsou pak o tom, o čem vyprávěl autorovi osobní tajemník presidenta Beneše prof. Táborský. Jistou satisfakcí za zradu Angličanů v souvislosti s Mnichovem a zašantročením československého zlata mohou být Churchillova slova na slavnostní večeři, kde prohlásil: “Nevím, jak se věci dále vyvinou a nemohu ani říci, zdali Velká Britanie půjde kvůli Československu do války. Ale jsem si docela jist, že mír, který budeme uzavírat, se nebude uzavírat bez Československa. Slibuji, že pokud budu živ, budu pracovat, abych odčinil ten hrozný zločin, kterého jsme se dopustili na vaší zemi.“ Tato slova zazněla směrem k prezidentu Edvardu Benešovi. Nejsmutnější kapitolou v souvislosti s československým zlatem však je to, že navzdory slovům Winstona Churchilla, Velká Británie účtovala vládě Československa každou pušku, každou uniformu, každé ponožky, baťoh, zkrátka museli jsme zaplatit Anglii zlatem veškerou výzbroj i výstroj československých vojáků, a to i těch, kteří jako letci zachraňovali Velkou Británii. A co je ještě více zarážející, že jsme museli zlatem platit i za ty vojáky, kteří za Anglii padli. Tahle kapitola nese název Umři – ale napřed zaplať. Dalších několik kapitol pak hovoří o bojích československých vojáků včetně parašutistů a československých letců. V pozadí pak nezůstává ani hrdinný boj československých vojáků u Tobruku. Kniha se zmiňuje i o zlatu, které bylo zabaveno Židům za okupace. Není v ní zapomenuto ani na zlatý poklad samostatného Slovenské štátu v době, kdy se Slováci odtrhli za německé okupace od zemí Koruny české. A samozřejmě, že se okrajem věnuje i odboji Slováků proti německým okupantům. Je pochopitelné, že se v knize hovoří i o pražské revoluci, příjezdu vítězné Rudé armády do Prahy, a o rozličných jednáních ministra zahraničí té doby Jana Masaryka v souvislosti nejen s naším zlatým pokladem. V kapitole Vítězové a poražení je celková rekapitulace problematiky českého zlatého pokladu. V době před Mnichovem měla naše země, tedy Československo v různých trezorech doma i v zahraničí uloženo více než 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších více než 6 tun odvezli němečtí okupanti po příchodu do Prahy v létech 1939 a 1940, včetně velmi vzácné numismatické sbírky zlatých mincí. Přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě a přes 23 tun vydali Britové z Banky pro mezinárodní platby v Basileji. Dalších 15 tun zlata využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. A to se již nemluví o ztraceném zlatě z Brněnské Zbrojovky a plzeňské Škodovky. Po roce 1945 v analýze dr. Chmela bylo konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a připočteme-li k tomu ztráty na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství, dopravě apod., činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. V knize není zapomenuta ani doba “Studené války“ – i v oné době se per- http://orl.bloger.cz manentně jednalo o československém zlatém pokladu, pochopitelně že vzhledem k okolnostem byla jednání mnohem obtížnější. V jedné z kapitol je pak i zmínka o únoru 1948, a není zapomenuto ani na politické procesy po roce 1948, byť na první pohled nijak nesouvisí se zlatým pokladem, zejména o procesu se “spikleneckým centrem“ kolem Rudolfa Slánského, procesu s Miladou Horákovou a generálem Heliodorem Píkou. Jako na okraj pak se kniha se zmiňuje o“zlatém chrámu“ ve Fort Knoxu v USA a o ochranných opatřeních, které toto největší skladiště zlata chrání. To je velmi zajímavé čtení. A pak už se dostáváme ke kapitole, kde je uvedeno, jak Landsmanšaft, tedy sudetští Němci, zasahovali do jednání mezi tripartitou a Československem. Tripartita bylo spojení zástupců západních státu vč. USA. Dosti odkazů je na knihu bývalého ministra zahraničí Bohuslava Chňoupka – Memoare in Laris – a rád bych citoval pasáž jednoho z československých vyjednavačů, který žádal o uvolnění z funkce. Cituji: “Víte, velmi pečlivě jsem si prostudoval podklady, hlavně otázku vojenského úvěru. A je mi z toho nanic. Až se mi zvedá žaludek. Určitě jste viděl (hovořeno k B. Chňoupkovi) seznamy vojenské výstroje a výzbroje. Vždyť my máme platit i za šňůrky do bagančat, za spodky, za šle, které nosili naši vojáci, když bojovali i za ně, Angličany. No ale prosím, každý má jinou morálku, každý vidí jinak svět. Ale co je na tom strašné a co nemohu přenést přes srdce, že jsou mrtví. Tam je započítána i výstroj těch, co padli. A leží někde v Africe, u el-Alameinu, Tobruku, kde bojovali proti Rommelovi nejen za nás, ale i za Anglii. A jsou tam započítané i ponožky našich letců, co bránili Londýn a bombardovali Německo, a někde je tam sestřelili a oni zahynuli. A jsou tam zahrnuty i uniformy důstojníků, které přesunuli do Ruska a kteří tam bojovali se svobodovci a padli možná na Dukle, nebo u Mikuláše. Až mi z toho naskakuje husí kůže, když o tom hovořím, nehněvejte se na mne, ale nemohu. Ne že bych byl slabá povaha. Němci mne zajali v Povstání a do konce války mě drželi v zajateckém lágru, a tam jsme si užili své, ale na tohle nemám silné nervy. Postrana 24 ORL číslo 201310 chopte mne, pane ministře, a vyměňte mne. Sotva bych se udržel, kdyby mi předložili účty za košile, rukavice a svetry a musel bych říci – tak a teď jdeme účtovat za krev!“ Autor knihy se pak i osobně setkal s Bohumilem Chňoupkem, a pochopitelně i od něj získal mnoho cenných informací. Důležitým poznatkem, který jsem z knihy získal je i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však do dnešního dne nedostali, (a asi už nikdy nedostaneme), ač válečné reparace jsou nepromlčitelné. Jak nás měli západní spojenci rádi, ukazuje i ten fakt, že všechny finanční nároky, které měla Velká Británie k Polsku, byly odpuštěny a smazány již v r. 1956. A v knize je i zmínka o nalezení části našeho pokladu v dolech v Rakousku, kam Němci všechny cennosti ukryli, i zajímavé zjištění, že jeden z nemocnějších mužů normalizační doby po r. 1968, Vasil Bilak, navrhoval ukončit veškerá jednání a propagandisticky využít nevrácení zlatého pokladu domů, což mu naštěstí nebylo odsouhlaseno. V poslední třetině knihy pak se již hovoří o návratu části zlatého pokladu do republiky 20. února 1982. Návrat byl proveden třemi speciálními letadly za všech možných bezpečnostních opatření a naprostého utajení, takže veřejnost prakticky o této události nebyla informována. A je zajímavé, že prakticky odpovědné osoby do dnešního dne neodtajnily některé dokumenty, které se týkají zlatého pokladu republiky. V době rozdělení Československa bylo v sejfech Státní banky 102 tuny zlata, při čemž Česká republika získala 63,289 tun zlata a Slovenská republika 39,137 tun zlata. A v následujících řádcích pak přicházejí šokující stránky knihy. Autorovi knihy řekl jeden z velmi dobře informovaných pracovníků Státní banky České republiky na otázku, co je s českým zlatým pokladem? Cituji: „Vy to nevíte? Co pak vy nevíte, že jsme před dvěma lety zlato prodali?“ A to v době, kdy na celém světě zlato získávalo na hodnotě a prakticky všechny státy zlato nakupovaly jako trvalou peněžní hodnotu. V té době se Česká republika zlata zbavila prodejem! Zlato bylo prodáno ve dvou etapách v září 1998. V první fázi šlo o 31 tun zlata, a toto zlato jsme vyměnili s Německem za dluhopisy. A to se stalo v době, kdy byl guvernérem České národní banky Josef Tošovský. V knize jsou pochopitelně jmenováni všichni rozhodující členové bankovní rady. A je zajímavé, jak ČNB v souvislosti s prodejem českého zlatého pokladu mlžila, a to i prostřednictvím internetu. V souvislosti s touto otázkou jsou pochopitelně autorem knihy jmenováni konkrétní jednotliví pracovníci, kteří s touto problematikou měli co do činění. V závěru knihy pak autor pátrá po zlatých mincích ze zlatého pokladu, a místo závěru pak poslední kapitolu nazval Prodané zlato a zapomenutí hrdinové a jako poslední tečku uvádí tabulku o držení zlata jednotlivými státy, kterou si dovoluji z knihy opsat: Stát (instituce) Zlaté rezervy (t) USA 8 149,0 Německo 3 445,8 MMF 3 217,3 Francie 3 024,6 Itálie 2 451,8 Švýcarsko 1 957,0 Nizozemsko 873,6 Japonsko 765,0 Portugalsko 606,8 Slovensko Česká republika Ješte chce někdo hovořit o SAMETU? Stanislav Motl: Kam zmizel zlatý poklad republiky, Rybka Publishers, 2007 (2. vydání), ISBN 80-86182-69X, 264 stran http://www.reformy.cz/zpravy/kamzmizel-zlaty-poklad/ IQ test – druhý pokus Dominik Forman Zhruba po třech letech vládnutí bez nadsázky nejhorší vlády v historii ČR se podařilo její neoliberální běsnění ukončit. Ne však odporem zdola, který byl po dobu vládnutí pravicové koalice mimořádně výrazný, ale bulvární avantýrou s korupčním přesahem, tedy stupiditou, za kterou si může bývalý předseda vlády Nečas sám. 35,1 13,7 Dočetl jsem tuto knihu téměř na“jeden zátah“, jak je napínavá, nabitá fakty a informacemi, o kterých se nám normálním smrtelníkům ani nezdá. A navíc si cením i toho, že není napsána jednostranně, tendenčně ani k jednomu z kritických období dějin Československé a následně České http://orl.bloger.cz republiky. Je napsána velmi objektivně a ten, kdo by se chtěl dále zabývat výše zmiňovanou problematikou a dozvědět se podrobnosti, dává autor návod, kde získávat další informace ke studiu i pro vlastní vědění. Doporučil bych každému, kdo se dívá, nebo díval, bez ohledu na skutečnosti, nekriticky ať již dříve na Východ, a dnes, jak je moderní, na Západ, aby si citovanou knihu Stanislava Motla přečetl a pak by poznal, že i “přátelé“ ti i oni nejsou zas až tak velkými přáteli a dokáží uzmout i to, co není jejich. Ono asi stále platí – není všechno zlato, co se třpytí!!! Lze předpokládat, že sebemohutnější občanský odpor by arogantní koalice silou své moci přestála, přestože její faktickou většinu ve sněmovně po dlouhou dobu pomáhalo udržet pár nakoupených přeběhlíků svévolně nazvaných politickou stranou. I přes tak závažný skandál, který vládu nakonec položil, chtěla parlamentní koalice stůj co stůj udržet svá koryta, a tak neúnavně přesvědčovastrana 25 ORL číslo 201310 la o své „stojedničce“ ve sněmovně a o její vnitřní integritě. Nikoho nezajímalo, že už dávno žádná skutečná a legitimní parlamentní převaha neexistuje, že dlouhou dobu byla pouze formálně udržovaná těsná koaliční většina odštěpkem strany Věci veřejné, tedy útvarem LIDEM. stran, jež se projevila zejména u mladých lidí a studentů (ale nejen u nich), kteří často volili TOP 09, aniž by věděli, že se jedná o stranu pravicovou a konzervativní. (Jaké překvapení u nich potom vzbudilo např. zjištění, že jimi volená strana chce zpoplatnit vysokoškolské studium.) Byla to zkrátka strana nová, taková, která je ochrání proti „zlému“ Paroubkovi. Veřejnost si zkrátka zvykla, tak jako si zvykne na všechno. Místo kritického zhodnocení údajné většiny ve sněmovně, komentátoři „objektivních“ médií spíše se zaujetím naslouchali zoufalému naříkání o ústavních zvyklostech, které se ozývalo z táborů koaličního torza, a souhlasně přikyvovali. Tehdy to však také byla strana Věci veřejné, která byla svým programem natolik populistická, že u méně obezřetných voličů budila zdání možné levicovosti. Nakonec však stvrdila nejpravicovější koalici, která kdy vládla, a tři roky trvající katastrofa byla na světě! Jimi tak nenáviděný prezident Zeman odvážně a zcela logicky odmítl dát novou šanci nelegitimní koalici, jejíž potupa byla dovršena zradou vlastních poslanců při hlasování o důvěře Rusnokovy vlády. Přestože vítězství levice je nyní, doufejme, jisté, je zde háček. V roce 2010, jak již bylo mnohokrát napsáno, to „něco“, co zvrátilo jednoznačně očekávané vítězství levice, byl strach. A strach jako silná emoce brání rozumnému uvažování. Byť je Zeman osobností rozporuplnou a nebezpečnou (nikoliv pro demokratický systém, ale pro současné levicové strany!), byl to právě jeho postup, který umožnil vytoužené rozpuštění sněmovny a předčasné volby, za něž v posledních třech letech bojovalo do vyčerpání tolik iniciativ a občanů, i když jeho zájmy byly zřejmě jiné. (vláda úředníků). Byl to strach z řecké krize, do které nás podle ODS a TOP 09 měl tehdejší lídr ČSSD Jiří Paroubek jednoznačně dovést. Bývalé koaliční uskupení, které vzešlo z voleb v roce 2010, bylo tehdy velkou ranou většinovému očekávání, že se vlády ujme levice. Levicoví liberálové, intelektuálové, analytici atd. tehdy nechápali, že i přes zkušenosti s pravicovými vládami něco dokázalo přimět české voliče, aby poslali do vlády neoliberální a konzervativní strany, jež jedna byla zatížena katastrofální minulostí (ODS), druhá pak recyklovala starý politický šrot do nového kabátu (TOP 09). Po nečekaném úspěchu stran, které vytvořily koalici, však přišly tvrdé rány na celou společnost (střední vrstvu a nejchudší) a zdálo by se, že český volič vystřízlivěl a vzal si ponaučení, kdo že nás to nakonec přivedl do krize. Tehdy to tedy byla řecká lež a démonizace Jiřího Paroubka, která přesvědčila české občany volit proti vlastním zájmům. Jenže jaká bude taktika těch stran, které v praxi předvedly, co (ne)umí? Jedinou jejich šancí je opět vyvolávat strach. A v tomto duchu se již rozeběhly volební kampaně ODS a TOP 09. Byla to neznalost záměrů nových ODS je skutečně zoufalou stranou, která zažívá svůj vlastní pohřeb. Vnitřně naprosto nesoudržná, napojená na lidi, pro které zákon neplatí (kmotry), loutkový ansábl realizující zájmy nejbohatších mafiánů na úkor veřejného sektoru – v podstatě legalizovaní „zloději“ veřejných zdrojů. Dokonce bývalý předseda Nečas povýšil otevřeně legalizování korupce jako ideový cíl strany, když prohlásil, že uplácení funkcemi ve státních podnicích je legitimní „politický deal“, a ostatní členové strany s ním souhlasili. ODS zažívala nejplodnější období v 90. letech, kdy tehdy ještě obrovské veřejné bohatství, nahromaděné minulým režimem, teklo do soukromých kapes plným proudem. Čím více koryta vysychají, tím více ubývá ODS životní energie, neboť občané již přestávají věřit, že zrušení veřejného sektoru je tím ideálním posvátným cílem. Ohrožuje totiž jejich životy, doslova! V tomto stavu, skoro již ze záhrobí, volá ODS po obraně svobody (ale pro koho?) a demokracie (ale jaké?), v jejím případě hesla prázdnější než sláma. A tasí jedinou a poslední kartu, která ji ještě naposledy může přenést přes pětiprocentní hranici do poslanecké sněmovny – návrat komunismu! Čím hůře na tom ODS je, o to zoufaleji sahají její členové k stále absurdnějším paralelám s normalizačními poměry, varují před návratem totality, minulého režimu, znárodňováním atd. Při naléhavém tónu v hlase místopředsedkyně Miroslavy Němcové má člověk pocit, že snad i ten Gottwald by mohl vstát z hrobu, pokud nebudeme volit ODS – strážce před návratem normalizace. Němcová je skutečnou výslednicí inhttp://orl.bloger.cz strana 26 ORL číslo 201310 telektuálních schopností ODS a nad jejími výroky ohledně ÚSTRu nebo sovětské okupace se již několik dní na sociálních sítích skvěle bavíme. Každý člověk schopen základních myšlenkových operací nemůže střízlivý uvěřit v návrat minulého režimu i v případě, že by snad KSČM získala sama ústavní většinu. ODS tedy vsadí v kampani na svého starého strašáka, který však konečně přestává jako výtah do poslanecké sněmovny fungovat. (Viz krajské a senátní volby 2012) TOP 09, která převzala žezlo hlavní pravicové strany, je mnohem nebezpečnější než ODS. Přestože se podílela stejnou měrou na likvidaci země jako ODS (viz např. dar církvím v hodnotě cca 140 mld., S-karty, 2. důchodový pilíř atd.), přestože měla své korupční skandály (Drábek, Parkanová, Besser), rovněž i neschopné ministry (Besser, Hanáková), její podpora je vyšší, než by se dalo čekat. Je to jednak z důvodu vystupování strany jako plně soudržného subjektu, což se zřejmě děje díky autoritářskému řízení strany jejím faktickým šéfem Miroslavem Kalouskem. Za druhé zde funguje strategie zamlžování pravé ideové podstaty, tedy snaha za každou cenu stírat zřetelnou diferenci politických stran na pravici a levici i přes to, že zákony, na kterých se TOP 09 podílela, jsou jasným důkazem silně pravicové politiky. K tomuto zastírání skvěle posluhuje maskot Karel Schwarzenberg, který straně dodává auru vykonstruované „slušnosti“. TOP 09 má v kampani o poznání rafinovanějšího strašáka než ODS, i když je jí koncept antikomunismu také blízký a bude ho určitě využívat. Nadto ale, jako eso z rukávu, démonizuje tolik nenáviděného prezidenta Zemana. Zeman se v podání TOP 09 stává neomezeným diktátorem, který zde chce zavést místo parlamentního systému totalitní diktaturu jediného vůdce. A bude to TOP 09 se svým fíkovým listem Schwarzenbergem, která se pasuje, stejně jako ODS v případě komunistů, do ochránkyně svobodného a demokratického systému. V případě TOP 09 to je jistě navázání na úspěšnou kampaň neúspěšné prezidentské volby, kde se nepřítel jasně vyprofiloval. Jde tudíž o stejný princip vyvolávání strachu nesmyslnými apokalyptickými vizemi, který má přimět občany této země, aby i přes odpor k politice zmíněných stran volili právě je, neboť tu údajně jde o víc, než si myslíte! Vítězství levice je v nadcházejících volbách očekáváno mohutněji, než tomu bylo v roce 2010. Pokud však občané při své volbě přestanou hledět na relevantní skutečnosti, jako je program politických stran, jejich dosavadní působení ve vládních institucích, zákony, které prosadily a zákony, které hodlají prosazovat, a budou se rozhodovat na základě strachu před apokalyptickými scénáři, můžeme být ještě nemile překvapeni. Naštěstí mají strany málo času i peněz na nákladnou mediální a bilboardovou masáž, což výrazně limituje zastrašovací metody kampaní, díky nimž by lidé snáze zapomínali na korupční skandály a katastrofální vládnutí stran bývalé koalice a mohli snadněji skočit na lep. I přes to, že mají obě hodně daleko do ideálu toužebně očekávané moderní autenticky levicové strany, která by skutečně byla schopna zvrátit poměry, a každá má tu podobné, tu odlišné problémy, jedná se o nejmenší zlo. Dokud zde nevznikne nová, skutečně levicová strana se vším, co k tomu patří, jež nebude závislá na investicích soukromého kapitálu tak, jak jsme zvyklí u nově vznikajících prapodivných subjektů, nezbývá nám příliš na výběr. Tyto strany jsou totiž v současné době i se svými nešvary jedinými reálnými obránkyněmi veřejného sektoru, který byl doposud likvidován ODS a TOP 09 a dalšími pochybnými uskupeními, sektoru, na kterém jsme bytostně závislí my všichni, občané této země! Naděje vkládaná do „nových“ stran TOP 09 a VV a naivita skalních voličů ODS kombinovaná s nesmyslným strachem z vytvořených strašidel Řecka a Jiřího Paroubka zapříčinily v roce 2010 katastrofu. Nikdo není dokonalý, chybami se člověk učí a přestože jsme za chybu u voleb 2010 zaplatili až příliš, nyní je prostor pro její nápravu. Po tříleté zkušenosti s vládní koalicí by ovšem byl opětovný hlas pro ODS, TOP 09, VV, nebo dokonce LIDEM, neospravedlnitelný! http://blisty.cz/art/69842.html Aby čeští voliči prošli pomyslným IQ testem, ve kterém těsná většina v roce 2010 tak fatálně selhala, musejí si především uvědomit, kdo je reprezentantem jejich vlastního zájmu! A zhruba pro 98% společnosti jsou tím nejvhodnějším reprezentantem z dosavadního výběru ctě nechtě pouze strany dvě – strany jasně levicové – ČSSD a KSČM. http://orl.bloger.cz strana 27 ORL číslo 201310 Varování USA před terorismem je prázdné jako Ježíšův hrob Jan Schneider Nejvyšší američtí bezpečnostní představitelé nedávno jednali o potenciální teroristické hrozbě. Kvůli možnému útoku aktuálně uzavřely USA (a po jejich vzoru i některé další státy) svá velvyslanectví a konzuláty v muslimském světě. Potenciální hrozba se prý vyskytuje na Arabském poloostrově, nebo odtud vychází. Slovo „prý“ je na místě, protože USA neznají ani datum, ani čas, a ani cíl plánovaného útoku. Podle člena výboru pro zpravodajskou činnost Sněmovny reprezentantů Petera Kinga jde přitom o nejkonkrétnější varování před teroristickým útokem, a přestože je největší pozornost soustředěna na Arabský poloostrov, nelze vyloučit jakoukoliv jinou oblast. Shrneme-li to, co zveřejnila americká vláda, vyjde nám zhruba, že někdo nemá rád některé Američany. V tom je nutné jim dát obecně za pravdu, protože se ještě nikdy nestalo, aby někdo někoho neměl rád. K tomu je ale zbytečné zaměstnávat zpravodajský aparát, stačí si pustit Monty Pythony. Dvojí účel Podivné je, že se téměř nikdo nepozastavuje nad tím, co to vlastně americká vláda vytroubila do světa. Zve- řejnit s předstihem zprávu, že vím o chystaném teroristickém útoku, nedává z bezpečnostního hlediska valný smysl. Kdyby Washington opravdu věděl, kdo, co, kdy, kde a jak reálně chystá, učinil by nejen účinná obranná opatření, ale mohl by i nastražit útočníkům past. A kdo by pak takovou informaci zveřejnil, musel by právem dopadnout neskonale hůře než vojín Bradley Manning. Zhatil by totiž nejen efektivní obranu, ale i ofenzivně využitelný moment překvapení. A ke všemu ještě by podle zástupců americké zpravodajské komunity zveřejněním autentické informace dal najevo, že „Západ“ má v al-Kájdě nějaké informační zdroje, čímž by je vystavil fatálnímu ohrožení. Zhruba tak by situace vypadala v případě, že by informace měla reálný základ a Západ by měl vůli se bránit. Oficiálně se informace „narodila“ odposlechem vyššího představitele alKájdy. Pak by tato legenda mohla mít dvojí účel. Zakrýt původ informace a současně ospravedlnit globální odposlechové programy NSA a dodat jim alespoň zdání užitečnosti. Další varianty Druhou variantou je, že se do Washingtonu doneslo cosi vágního o možné hrozbě a oni si nevěděli rady, co v té situaci udělat. Proto avizovali, že o té hrozbě vědí, v zoufalé naději, že teroristé nepůjdou do předem „profláknuté“ akce. To by mohlo fungovat, ale jen po dobu, než zvadne pozornost a bezpečnostní opatření se stanou rutinními. Pak bude obrana ještě obtížnější, protože každému dalšímu varování se bude přikládat čím dál menší pozornost. Teoreticky je myslitelná i varianta, že hrozba byla reálná, ale „Západ“ nemá v úmyslu se bránit. Zamýšlí naopak nechat onen veřejně avizovaný útok proběhnout, riskovat přitom svou prestiž, jen aby mohl poukázat na mocného protivníka a na základě toho (možná i po zakalkulovaných personálních změnách!) žádat o větší rozpočet a pravomoci. A výsledný mobilizační efekt „národního ohrožení“ pak využít pro boj nikoli http://orl.bloger.cz s vnějším nepřítelem (teroristy), ale s „vnitřním nepřítelem“. I v tomto kontextu by bylo toto kvaziteroristické extempore využitelné, nic však zatím nenasvědčuje, že by šlo právě a jenom o tuto variantu. Zdá se proto, že zveřejnění informace o teroristické hrozbě vylučuje její reálnost. Z toho by bylo možné vyvodit, že zveřejnění informace o nadcházející blíže nespecifikované teroristické hrozbě je spíše příznakem jakési psychologické hry. Několik otázek Pravdě se nejvíce podobá předpoklad, že žádná konkrétní informace o reálném útoku prostě nebyla. Že si ji někdo „zfabrikoval“, a jedině tak ji mohl beztrestně roztroubit do světa. Mohla to být al-Kájda, aby si prověřila reakci „Západu“. Občas něco pustit, a pak se jen bavit, studovat si chování protivníka, a dalšími fámami přiživovat jeho paranoiu a nechat ho dusit ve vlastní šťávě. Autorem informace o fiktivní hrozbě mohl paradoxně být i „Západ“, aby si po jejím zveřejnění prověřil reakce různých sledovaných uskupení (řazených pod franšízový pojem alKájda). A současně aby semkl obyvatelstvo a „povzbudil bojovou morálku“ Západu, a tím eliminoval přílišné přemýšlení o občanských svobodách a podobně. • • • Čím však to, že nás již taková zpráva těžko něčím překvapí? Proč nejsme ani nijak zvlášť znepokojeni? Není to náhodou tím, že si již nic neděláme z podobných zvěstí, kterým se pravidelně tak dobře daří v době mediální okurkové sezóny, které pak ve svých důsledcích mocně paralyzují potenciální nesouhlas při podzimním schvalování naducaných rozpočtových kapitol silových resortů? Ukázka ovládání mas Je to bezpochyby i tím, že pravidelným opakováním této postrana 28 ORL číslo 201310 někud již omšelé finty se docela přirozeně otupuje pozornost veřejnosti. Čímž, k potěše potenciálních teroristů, jejichž skutečnou existenci nikdy nelze vyloučit, klesá i protiteroristická odolnost společnosti, která zbůhdarma plýtvá prostředky a vyčerpává se, byvši udržována v permanentním připostrašení. V takových podmínkách má obyvatelstvo přirozenou tendenci se samovolně uspořádat do šiku, který se více než na civilizační výdobytky soustředí na holé přežití. Lidé pak například nemají drzé poznámky o upadlé politické kultuře. Namísto toho jsou nejen připraveni nechat se prohledávat, proposlouchávat, prosledovávat, ale ještě ke všemu jsou za tento všestranný filcunk vděčni! To by byla docela mistrovská ukázka ovládání mas. (kasta bojovníků) budou saturováni. Lidé (daňoví poplatníci, kasta vytvářející hodnoty) jsou smíření až apatičtí a vděčně budou platit výpalné svým ochráncům před hrozbami jak skutečnými, tak zinscenovanými nebo zcela fiktivními. kontakt s řadou občanů tzv. „z první ruky“ a příležitost si s nimi popovídat o tom, co je trápí, jakou vidí budoucnost pro ČR apod. Myslím, že by závěry či malé statistické vyhodnocení mohlo čtenáře Britských listů zajímat. A vládci, kasta sama o sobě, by byli též spokojeni, neboť by se jim dařilo udržovat staré schéma chodu světa. A ještě si upevnit pozice množícími se výčty teroristických činů, kterým se prý podařilo zabránit. A navíc si trochu uhladit pocuchanou prestiž aférou s globálně rozmohlými odposlechy. Podívejte, jak jsou užitečné: díky nim jsme se dozvěděli o chystaném útoku, kterému se nám potom podařilo zabránit. Stále ještě k nim máte ten nepřirozeně negativní vztah? V žádném případě si nedělám nárok na „výzkum.“ Na akce „se Švihlíkovou“ samozřejmě chodí určitý typ lidí a nemusí to nutně být hlavní segment populace. Záleží také hodně na tom, kdo je pořadatelem akce: zda je to univerzita, místní aktivisté, politická strana, kraj či Křesťanská akademie – to vyjmenovávám jen ty nejobvyklejší. Historka profesora Flussera A když se tato metoda poněkud opotřebuje a zevšední, nechá se někde něco vybuchnout. Ani není třeba něco někde konspirativně nastrojovat, stačí nechat některým dějům volný průběh. Ochotných fanatiků je vždy dostatek. Vzniklé škody na majetku i životech dosáhnou velkého mediálního vyznění, pročež si obyvatelstvo s novou chutí samo utáhne trochu povolenou samosvěrnou kazajku a iniciativně umlčí pochybovače. A volení zástupci takto vystrašeného obyvatelstva chtě-nechtě navýší rozpočtové peníze pro silové resorty. Saturování silových resortů i teroristů A co tajuplná celosvětová teroristická síť al-Kájda? Nikdo ji sice nikdy neviděl, ale její existenci lze odvodit od toho, jak si její údajní příslušníci spokojeně chrují. Světová média z nich dělají (někdy zcela bez jejich přičinění, tedy zdarma) permanentní hrozbu míru na americký způsob, takže si mohou „právem“ nárokovat další peníze od svých sponzorů. A k tomu všemu tomu zmatení ještě nelze vyloučit, že obě strany konfliktu jsou občas financovány z jedné kasy. Tím by bylo možné dosáhnout toho, že jak silové resorty, tak teroristé Člověk je však již trochu starý na argumentaci tím, co se nestalo. Příliš to připomíná rozkošnou historku profesora Davida Flussera, vyhlášeného znalce kumránských rukopisů, kterou vyprávěl o jednom „pošukovi“ (pan profesor si stále uchovával krásnou češtinu) před Božím hrobem v Jeruzalémě. Onen muž prý vylezl z Božího hrobu a prohlásil: „Jsem Ježíš Kristus.“ Profesor Flusser vydržel, jeho manželka však ne. „Z čeho tak soudíte?“ zeptala se onoho pošuka. Na jeho odpověď prý profesor Flusser nenašel logický protiargument: „Podívejte se do hrobu, je prázdný.“ http://www.ceskapozice.cz/zahranici /svetove-udalosti/varovani-usa-predterorismem-je-prazdne-jako-jezisuvhrob?page=0,1 Zápisky z cest Ilona Švihlíková Již několik let objíždím celou republiku s přednáškami, debatami a různými dalšími akcemi. Mám tak http://orl.bloger.cz Jen za poslední půlrok jsem takových debat s občany/přednášek absolvovala třicet, z toho v Praze bylo 14. Ostatní pokryly bez přehánění celou republiku, od Plzně po Beskydy, od Opavy po Slavonice. Z hlediska věkové struktury obecně dominuje střední a starší generace. Mladší se vyskytují především, pokud akci organizuje univerzita, nebo pokud se jedná o „alternativnější“ projekty, jako byl např. Kontejner v Plzni. Uvádím určité úryvky, často přímé citace, spolu s komentářem. Celkově bych stav té části české společnosti, se kterou se osobně setkávám, ale která mi píše i maily, dotazy apod. mohla popsat celkem jednoduše: Tiché zoufalství. Bezmoc. Strach. Občané, kteří na besedy apod. chodí, patří logicky k té poněkud aktivnější části populace. Určité dotazy a názory se objevují víceméně všude, bez ohledu na region. (i když samozřejmě speciální místní problémy zazní vždy). Lidé se cítí bezmocní, frustrovaní. Mají pocit, že nemají nikde zastání. Z toho pak plyne snaha zabezpečit se sám, proboxovat se a nikomu nevěřit. Jak uvidíme, jedním z hlavních problémů ČR je zoufalý stav sociálního kapitálu, bez kterého ale skutečná změna není možná. Již o tom výstižně psala paní Sušová-Salminen. Považují se pouze za diváky v poli- strana 29 ORL číslo 201310 tické hře, do které nemají šanci mluvit, něco ovlivnit. Velmi často se objevuje přirovnání ke konci 80. let – to zaznívá téměř vždy. („Mně to připomíná konec 80. let – velice častá formulace.) Stěžují si na své kolegy/spolupracovníky, obecně spoluobčany s tím, že pouze sedí u piva a brblají. Aktivní odsuzují ostatní za to, že se schovávají (privatismus), nechtějí nic řešit, raději jdou „mocným“ z cesty. Aktivních je příliš málo. Strach. Existenční – budu-li si stěžovat, půjdou po mně. Zničí mě. Všeobecně je nesmírně rozšířená obava, že budu – li si stěžovat, zpochybňovat určité úřední rozhodnutí (na cokoliv: od přechodu pro chodce po privatizaci bytů ve městě), půjdou po mně, začnou se na mně a mé rodině mstít. Panuje absolutní, totální nedůvěra k tomu, že fungují nějaké neutrální, spravedlivé procesy. Tomu se většina jen hořce zasměje. Opět se jedná o situaci rozšířenou naprosto všude, ale to nejhorší, co jsem zatím kde slyšela, bylo na severozápadě Čech – v Mostě. Lidé připodobňují život v ČR k džungli. Především v souvislosti s exekucemi na původně bagatelní částky. Popisují nutnost být stále ve střehu, dávat pozor na každý detail. Unavuje je to a deprimuje. Někteří občané se pustí do boje za určitou lokální záležitost. Zážitky, které z těchto vyprávění mám, by vydaly na několik knih. Zajímavé je, že těmito bojovníky jsou nejčastěji ženy. Urgují, organizují, svolávají veřejná slyšení, odvolávají se apod. Někdy se jim podaří uspět, ale stěžují si na vyčerpanost, obtížné a nepřehledné schvalovací procesy téměř všech jednání apod. Jsou ale velice odhodlané a bojovné. Jaká řešení vidí občané? Nepanuje příliš velká důvěra k zahraničním inspiracím. Obvyklá reakce je: „to nejde“, resp. „u nás to nejde“, se zdůvodněním „tady se všechno rozkrade“. To je např. poměrně typické u participativního rozpočtu, který je ale zrovna jedním z nástrojů, jak korupci na úrovni města či obce omezit. Hledání lídra. Velmi často se vyskytuje volání po silné osobnosti, která ukáže cestu a ostatní se za ní shromáždí. Asi v 15-20% případů se občané domnívali, že by touto osobností mohl být prezident Miloš Zeman a vkládali do něj značné naděje. Zbytek ale neviděl nikde lídra s vizí. Zajímavé je, že velice kriticky se k nedostatku lídrovství stavěly rovněž členové politických stran (podotýkám „napříč politickým spektrem“ (nebyla to otázka jedné politické strany), když už mám použít ten hrozný, ale frekventovaný obrat). V rámci politických stran panovala, když mohli členové mluvit volně, drtivá kritika vedení: od politických schopností (taktika, vize) po odbornost. Revoluce. Ano, i volání po revoluci jako řešení zaznívá. Zde je potřeba podotknout, že slovo „revoluce“ sice naše elity děsí, ale jedná se zkrátka jenom o kvalitativní změnu systému. Jenže revoluce je spíše nástroj, nikoliv řešení. I na univerzitní půdě a mezi vysokoškolsky vzdělanými lidmi se čím dál častěji objevuje názor, že jediné možné řešení je, všechny politiky (=odpovědné za dnešní stav) zavřít, příp. naházet do Vltavy. Nedůvěra a odpor vůči politické „elitě“ je masově rozšířená. Válka. Bohužel, i toto „řešení“ se někdy objevuje. Naštěstí je to poměrně řídké (méně než 10% cca). Nejčastěji je válečný konflikt spojován s bojem o zdroje. Pozoruhodné je, že válku uvádějí pouze mladší účastníci. Odpor vůči válce interpretují jako změkčilost, naivitu. Do této kategorie patří i (velmi řídké) volání po „čím hůř, tím líp“, protože „pak to krachne úplně“. Nestává se mi ale příliš často, abych byla obviňována, že se „snažím zachránit systém.“ ČR se stane protektorátem. Ne, nemáte halucinace. Když jsem tuhle úvahu, že Německo si vezme Čechy jako 17. Bundesland a Rakousko si sebere zbytek, slyšela poprvé, domnívala jsem se, že je to nějaký místní exces. Jenže, pak jsem ji začala slýchávat častěji a častěji. Návrh tohoto „řešení“ souvisí, podle zastánců tohoto přístupu, s uvědoměním, že si jako národ neumíme vládnout, nemáme vizi (národní projekt) a nejsme schopni ji dát dohromady. Logicky docházejí k závěru, že nejlepším řešením z tohoto marasmu je nechat nás ovládat někým, kdo alespoň zvládá základní správu země a zavede tu http://orl.bloger.cz jakýs takýs pořádek. Často argumentují i tím, že stejně všechny významné přelomy (až na husitství) k nám přišly zvenčí. Je to rezignace na českou státnost. Musím říct, že mě to stále znovu a znovu ohromuje. Potom by, jak říká i můj šéf Oskar Krejčí, bylo národní obrození slepou uličkou. Chci jen za sebe podotknout, že toto řešení (a je velmi preferované řadou politických představitelů!) je pro mě naprosto neakceptovatelné. Malá poznámka na okraj: Ačkoli nedělám podle mého názoru nic tak světoborného – prostě píšu a říkám, co si myslím a k čemu jsem ve své práci ekonoma a politologa došla – mnoho lidí mi jednak vyjadřuje podporu, ale také konstatuje, že „jsem statečná“, spolu s varováním, abych na sebe dávala pozor. Prozatím vrcholem se staly reakce, které jsem dostala na své vystoupení na Václavském náměstí 17. listopadu, které tak rozčílilo senátora Kuberu. Zde jsem obdržela hned několik mailů, které mi nabízely úkryt na odlehlém místě, v jednom případě i s notickou, že dané místo bylo ke schovávání nepohodlných osob využíváno již za nacismu. Musím říct, že je to děsivé i dojemné zároveň. Nemusím asi zdůrazňovat, jak moc si veškeré podpory vážím a jak mě pro další činnost motivuje. Pozitivní řešení jsou vítána – kvůli tomu také lidé na besedy chodí (méně ovšem formou zahraniční inspirace), ale obecně jde o to, že lidé se nechápou jako aktéři. Čekají, kdo to za ně udělá (na různých úrovních). Mají tendenci – i vzhledem ke svým životním a každodenním zkušenostem - se vnímat jako oběti velké politiky. Je ovšem třeba jasně říci, že hlavní chyba není na straně občanů, ale zformovaných aktérů politického, či veřejného života. Což sebekriticky platí také na mou osobu. Naším úkolem je zformulovat VIZI – národní projekt, která bude participaci občanů nejen umožňovat, ale přímo vyžadovat. Autorka na svou omluvu dodává, že se alespoň snaží v rámci občanské iniciativy Alternativa Zdola o konkrétní projekty, spíše lokálního charakteru a k náčrtu budoucnosti sepisuje knihu. Platí ovšem, že zásadní změny se musejí odehrát na všech úrovních. Někteří občané jsou strana 30 ORL číslo 201310 po debatě odhodlaní jít kandidovat do komunálních voleb. To je jistě dobrý posun, ale sám není dostatečný, neboť je potřeba mít plán změny (a organizaci k tomu) i na úrovni národní, a samozřejmě i nadnárodní. http://blisty.cz/art/69403.html#stha sh.LUWlSaap.dpuf Zakázaná medicína Většina do dnešní doby neví co je MMS, k čemu je tato formule dobrá a neznají jméno Jim Humbl - vynálezce, který je živ pouze z napsaných knih o MMS, které vydal. Jak jistě všichni víte, farmaceutický průmysl si "podplatil naši vládu" (ale i všechny po celém světě) a tak se u nás zakazuje vše dobré, dostupné a levné, jen aby lidé nebyli zdraví a utráceli za chemické produkty, které až tak nepomohou a které mají často nenahraditelné nežádoucí účinky. Takto to funguje i co se týče volné energie a vůbec všeho, co by lidsvu pomohlo, aby netrpěli. Proto naštěstí existuji lidé, kteří bojují za pravdu, pro blaho všech a kteří nemyslí na své blaho tak, aby na tom sami vydělali, i přes to, že jejich vynálezy jsou zesměšňovány, očerňovány a o kterých se píše, jak jsou nebezpečné pro zdraví. Rozumní lidé si však udělají svůj úsudek, co je pravdivé a co jsou jen výmysli lidí, kteří jsou zřejmě placeni za to, že v lidech vzbuzují k těmto vynikajícím prostředkům nedůvěru. Čím více jsou používána odborná slova, kterým nevystudovaní lidé v tomto určitém oboru neruzumí, tím více se jim jeví, že takto sepsaný článek je pravdivější a autor vystudovanější. Andreas Kalcker Mnoho, velmi mnoho věcí. Vývoj a výzkum kysličníku chloričitého je nyní velmi dynamický a podle mého názoru je již velmi málo pravděpodobné, že by někdo dokázal tyto informace zastavit. Začíná se tak naplňovat vize Jima Humbla. Jimovi za to patří velký dík. Vždy to byl právě on, kdo se do tak těžkého úkolu pustil. Ze začátku bylo velmi nepravděpodobné, že by se jeho plán mohl uskutečnit. Jak, ale všichni vidíme i jeden člověk může změnit svět. K Jimovi se samozřejmě přidalo velké množství lidí včetně mě a tebe Pavle, a tak tuto ideu uskutečňujeme společně. Na nás všech leží nyní velká odpovědnost, protože to není vůbec jednoduchý úkol. Účinky kysličníku chloričitého na lidské zdraví jsou nesporné. To nemůže nikdo jakýmkoliv způsobem zpochybnit. Důkazem jsou statisíce lidí, kterým MMS/CDS zachránilo život a další statisíce, kterým MMS vyléčilo jejich dlouhé a vážné choroby. Pokud někdo tvrdí, že MMS neúčinkuje nebo, že jde o placebo efekt, tak je to prostě hlupák. MMS je nejfantastičtější věc, která se za posledních 50 let objevila. Pro mne je to zcela zásadní objev. Při své návštěvě Mexika v květnu jste vedl internetovou diskusi o MMS pro celý svět společně s Kerri Riverou a Jimem Humblem. Jaké nejčastější dotazy na této diskusi byly? dokáže zlikvidovat i když se to pro mnoho lidí zdá nepochopitelné. Dokonce už je na Internetu webová stránka, která popisuje, že doporučuji, aby se tyto děti léčily pomocí chemického bělidla… Je mi to, ale jedno. Čas ukáže, kdo má pravdu. Mnoho dotazů se samozřejmě týkalo CDS a CDI. Velká část lidí se ale také na tuto diskusi připojila pouze z důvodu, že chtěli Jimovi poděkovat tváří v tvář za jeho práci a za jeho objev. Z pobytu v Mexiku jsem si přivezl velké množství nových informací, a také nových impulsů k dalšímu výzkumu. Každé takové setkání s novými lidmi a s jejich zkušenostmi s aplikacemi MMS nebo CDS mi přinese většinou nové nápady, a také nové zkušenosti. Také tady v České republice jsem slyšel velké množství příběhů kdy MMS nebo CDS pomohlo lidem z velmi nepříjemných nemocí. To je odměna za naši práci. Uzdravení lidé. Každý člověk, který onemocní nějakou závažnou nemocí chce prostě jediné, uzdravit se. Celé znění článku si můžete přečíst v tištěné Nové Regeně. http://www.e-regena.cz http://www.czechfreepress.cz/zdravi /zakazana-medicina.html Ano… Kerri přišla se skvělou věcí. Začala podávat MMS autistickým dětem. Již vyléčila podle svých speciálních protokolů přes 40 dětí z tohoto onemocnění. Toto onemocnění je lékařskyoficiálně neléčitelné . Tedy abych to upřesnil - ty děti vyléčily jejich maminky. Je nesmírně náročné dodržovat tyto protokoly, ale odměnou těmto maminkám za jejich vytrvalost je uzdravené dítě. Nedovedu si představuje větší štěstí, které ty maminky zažívaly. S několika z nich jsem mluvil a bylo pro mne velkým zážitkem slyšet a vidět osobně to, o čem se může lékařské vědě jen zdát. Kdo ze čtenářů tohoto časopisu někdy zažil autistické dítě, jistě ví, jak těžké to pro rodinu je. Přesto je zde prostředek, který tuto nemoc http://orl.bloger.cz strana 31 ORL číslo 201310 Padre Pio Paranormal Man By MICHAEL GROSSO, PH.D During the Second World War the Americans had an airbase in Bari, about seventy-five miles from San Giovanni Rotondo, a village in Southern Italy that houses Capuchin friary. According to US intelligence, the Germans had a munitions facility in the hills nearby; an officer was assigned the job of bombing it. As the planes neared San Giovanni, the officer saw in the sky before him the figure of a monk waving him back. Dumbfounded by this spectacle, the officer ordered the planes to turn back. When the war ended, he went to the friary and met the monk who had appeared in the sky. His name was Padre Pio (1887 – 1968).On a trip to San Giovanni Rotondo in 1979, I was unable to learn the officer’s name or any details confirming this fantastic story. According to Father Joseph Pius Martin, an American friar in San Giovanni, the pilot lives in Florida – the only additional lead I obtained. Stories like the flyer’s are legion. The work of sorting out fact from fiction is still underway. Many incredible claims about Padre Pio are welldocumented; but many are based on hearsay, part of the folklore growing around the monk. One extraordinary thing about Padre Pio was his ability to induce belief in the extraordinary. He had a gift for catapulting people into a fairyland of living mythic powers. In Padre Pio’s world, ideas of fantasy and creatures of mythology come to life: Madonnas, guardian angels, shapeshifting demons, bilocation, magical cures, time-travel, and a good deal more. However you rate the literal truth of particular claims, his story is bound to disturb our routine picture of what is possible. Around the Padre, the incredible became credible, the impossible became actual. And yet, no matter how extraordinary the feats of Padre Pio, he was a human being. I assume therefore that his “miraculous” powers are latent powers of all human beings. I underscore this with reason. Some people will resist the claims about Pio because they might see them as meant to ratify church dogma. (The truth is that miracles have been used for propaganda.) However, while I grant that you cannot fully understand Padre Pio’s miracles apart from the symbols and archetypes of his Christian world, I also think they transcend that world and point to a universal human potential. Moreover, comparable phenomena from other traditions bear this out, the best contemporary example being the case of Sai Baba.1 These phenomena point to possibilities rejected by the custodians of the intellectual and moral establishment: by scientific materialists, who make up the rank and file of academia, and by liberal and fundamentalist Christians, who wear their own conceptual blinkers. Since, however, a critical review of evidence is impossible here, I will restrict myself to trying to give a rough idea of the man, the range of his unusual powers, and to noting their possible implications for human evolution. EXTRAORDINARY ACCESS TO THE INTERNAL ENVIRONMENT From early childhood Francesco Forgione lived in a world of visionary hyper realities. At five he cried so much, especially at night, that his father once lost his temper and hurled him to the ground. Recalling these early years, Padre Pio said: “My mother would turn off the light, and a lot of monsters would come up close to me, and I would cry.”2 Padre http://orl.bloger.cz Pio said of these early experiences: “It was the devil who was tormenting me.” Terrifying visions continued throughout his life, inseparable from his higher visions. Raptures, ecstasies, often lasting hours, in which his senses were suspended, occurred frequently. We know of these from his letters3 and from observations of his spiritual directors such as Father Agostino4 who eavesdropped on the Padre’s conversations with invisible beings. These included Jesus, Mary, Francis of Assisi, and his guardian angel. One has to read Agostino’s Diary to get a sense of the intense reality of Padre Pio’s visionary encounters. Padre Pio’s internal environment was also infested with dark hostile forces. The higher visions were preceded by shapeshifting diabolic apparitions: huge black cats, naked women who danced lasciviously before him, an invisible entity that spat in his face and tortured him with deafening noises, an executioner who whipped him. According to one of his confreres: “Padre Pio was very alert to unexpected movements and sounds. He said that the devil appeared to him in all shapes. He had fear even of a mouse, because the devil would start out as a mouse and turn into a claw and go for his eyes.”5 These encounters were physical. In Pietrelcina, you can still see claw marks and splattered inkspots made by the alleged demons. Once, the iron bars of the monk’s cell were found twisted out of shape after a night of grappling with invisible forces. Although no one beside the Padre ever saw the demons, the din they made was often heard by eavesdropping monks. Even more striking, Padre Pio was often found unconscious, sometimes on the floor beside his bed, covered with bruises from the uncanny assaults. A well-witnessed event occurred in July 1964. A possessed woman was dragged to San Giovanni. When she saw Pio, she cried out in an unnaturally deep voice: “Pio, we will see you tonight.” That night the friars thought the house was struck by an earthquake. The Superior rushed to Pio’s room and found him on the floor, bleeding from the head. Oddly, there was a pillow under his head. strana 32 ORL číslo 201310 Pio explained that the Madonna put it there. In the morning, the possessed woman (undergoing exorcism from another priest) shrieked: “Last night I was up to see the old man. I hate him so much because he is a fountain of faith. I would have done more, except the Lady in white stopped me.” This taxes my bogglethreshold as much as it must the reader’s; nevertheless, Schug based his account on eyewitnesses not disposed to sensationalism. Pio’s face was so disfigured he was unable to appear in public for five days. On another occasion he was found with broken bones in his arms and legs. The attacks lasted throughout his long life. In 1918 he wrote: “I cannot describe to you how those wretched creatures were beating me! Several times I thought I was near death. Saturday it seemed as if they really wanted to finish me….” (Epistolario, III, p.311.) Sometimes his afflictors came to him under the disguise of his spiritual director, Father Agostino, or as an apparition of a saint or guardian angel. Padre Pio had a technique for exposing these sinister masquerades, but not without having to endure a good deal of anguish and uncertainty. The psychologically sophisticated reader is bound to be skeptical about these reports of demonic assault. One might turn to Wilhelm Reich for an explanation. Reich believed such experiences were the result of repressed orgone energy turning against oneself. Or we could invoke the pathology of poltergeist phenomena to explain Padre Pio’s demons. I am not certain how smoothly these explanations would fit. The point I want to make about “demons” and evolution is this: It does appear, as a matter of psychological fact, that the more one advances in higher states of consciousness, the greater the likelihood of attracting combative, destructive forces that try to drag you back down to ordinary reality. The story of the Buddha struggling to meditate on the Immovable Spot under the Bo Tree is a classic Eastern illustration. In Pio’s case, the combat occurred at two levels: Throughout his life he was molested by invisible “diabolic” forces; but throughout his life he was also persecuted by jealous, envious, and malicious human beings, often individuals within the church hierarchy. It has, in fact, been argued by Ennemond Boniface6 that certain individuals in the church were responsible for the priest’s death. If Padre Pio had to battle sinister forces, he also received supernormal favours. In Padre Pio’s world, for instance, higher help took the form of his “guardian angel.” The notion of guardian angels may amuse modern rationalists; still, new age enthusiasts show a keen interest in the functional equivalent of such helping entities. Carlos Castaneda, you may recall, fascinated us with his talk of “allies,” those unspecified forces out there ready to help us. The phenomenon of “channelling,” its invocation of inner guides and otherworldly helpers, echoes the ancient doctrine of guardian angels. Similar parallels are notable in the UFO contactee literature. Padre Pio’s guardian angel was no slouch. One of his most striking achievements was to serve as translator of French and Greek, languages Pio was unacquainted with. Paranormal comprehension of Greek is more impressive than French, the latter being in many ways similar to Latin and Italian. In 1912, Agostino, by way of experiment, wrote letters to Pio in French and Greek. When Pio received them he was at Pietrelcina for medical reasons, under care of a parish priest, don Salvatore Pannullo. Pannullo wrote on August 25, 1919: “I, the undersigned, testify under oath, that when Padre Pio received this letter (a letter in Greek and in the Greek alphabet), he explained its contents to me literally. When I asked him how he could read and explain it, as he did not know even the Greek alphabet, he replied: ‘My Guardian Angel explained it all to me’.” The virtue of this report (unfortunately scant in detail) is that we must assume either that both Pio and Pannullo conspired in an act of pure deception or that the story is true. I personally doubt a conspiracy; the records point to Pio’s lifelong scrupulous adherence to truth. Guardian angel aside, we can assume http://orl.bloger.cz the translation occurred by telepathy. But this would be telepathy of a rare order; for the telepathic transmission of skills (such as understanding a language) between living persons is unknown in experimental parapsychology. I might add that Agostino confirmed Pio’s ability to comprehend the letters written in French and Greek. There are also stories of Pio hearing confessions in languages he did not know. Apparently, guardian angels are well-rounded in their education; the following story shows they know something about automobile mechanics. In 1959, a woman was driving with her husband from Rome to San Severo. (The couple prefer to remain anonymous.) En route their car broke down; for two hours cars sped by without stopping. Toward nightfall, the woman grew anxious and began to pray to Padre Pio. Within ten minutes a black car pulled up and an elegant young man dressed in blue stepped out. He lifted the hood and said: “Look, you lost all the water from the radiator, and it’s burnt out. Take your can and fill it up with water. Near here, there is a farmhouse, which has a well; take the water from there.” The husband took the can from the car trunk and did as the young man said. The man then took a black box from his car, produced a roll of adhesive tape, and sealed the radiator. He had beautiful hands with agile rapered fingers. The dog, who normally barked at strangers, sat in the car’s back seat, strangely calm. The husband returned with the water and filled the radiator. “You can return home safely; anyhow, you are quite near,” said the mysterious helper, who then got in his car and drove off. The couple watched the car pull away and looked for the license plate. There was none! Instead they saw a white strip marked with hieroglyphics. The car moved away slowly on Via Aurelia; suddenly it vanished. Arriving home in a “dreamy state,” they reflected on further oddities: The young man somehow knew there was an empty can in the trunk; also, that they lived “quite near.” Later they tried to relocate the well strana 33 ORL číslo 201310 and farmhouse but despite diligent efforts were unable to. There was no farmhouse in the area where their car broke down.7 Padre Pio’s extraordinary access to his internal worlds included access to other people’s internal worlds. Two well-attested examples were his ability to read minds, especially in the confessional, and his ability to change or convert minds. Like Saint John Vianney, the famous Curè of Ars, Padre Pio displayed supernormal powers of mind reading in the confessional. Hearing confessions was paramount in Pio’s long ministry. Hour after hour, day after day for over fifty years, he sat in a wooden booth and listened to people pour out their most intimate secrets. John Schug, who wrote one of the more critical books in English on Pio,8 tells of a confessor who had the intention to murder his wife. “Murderer!” Padre Pio roared in the church. The man skulked away and returned the next day, penitent and purged of his intention. Schug provides a detailed first-person account of Federico Abresch’s confessional encounter with Pio. According to Abresch, a Lutheran convert, Pio recalled actions and thoughts he had long forgotten. “He enumerated with precision and clarity all of my faults, even mentioning the number of times I had missed Mass.” Pio reminded Abresch of something he had forgotten years ago when he got married. In fact, it was only through Pio’s remarks that Abresch was able to reconstruct his past. Pio apparently had a more exact knowledge of Abresch’s unconscious mental history than Abresch. Abresch, by the way, regarded this as proof that something more than merely human “thought-transference” was involved. The fact that Pio could “read” the unconscious of another person seemed evidence of God’s action, something totally beyond human potential. But Abresch is mistaken. Evidence from mediumship and experimental parapsychology show that telepathic leakage from another person’ s unconscious does in fact occur. Once again I believe we are dealing with a general potential of the human mind, brilliantly manifest in exceptional beings such as Pio. Padre Pio’s access to internal environments enabled him not just to read but to change or convert minds. The Gospels portray Jesus as a man who took immediate psychic possession of his disciples. Pio too apparently had this ability; consider the following example from Schug. Unemployed Laurino Costa sent Padre Pio a telegram asking for prayer to help him find a job. The Padre telegrammed back: “Come to San Giovanni Rotondo at once.” The young man arrived penniless and was standing with a crowd of men in the sacristy. Padre Pio, who had never met Laurino, shouted at him: “Laurino, come here. I see you have arrived.” Bewildered, the youth approached. “Laurino, you will feed my sick.” (A cook was needed in the new hospital.) “But Padre,” Laurino protested, “I’ve never cooked an egg in my life.” The Padre insisted: “Go and feed my sick. I’Il always be near you.” Laurino went to the hospital and rang the doorbell. The Mother Superior answered: “You must be the experienced cook we’ve been waiting for.” Within three hours he was at work. Laurino admitted to Schug: “To this day (14 years later) I still don’t know what happened. All day long I found myself calmly working and telling others what to do, as though I was carrying out a routine I had been used to.” MASTERY OF TIME AND SPACE Reports abound of Pio’s double appearing everywhere, from the American midwest to China and Africa. The idea of bilocation blatantly contradicts the belief that a human being is a physical object occupying one space. The idea that Jack could be at 42nd Street and Fifth Avenue in New York and simultaneously at Main and Third in Shebogan, Wisconsin, is obviously absurd. Nevertheless, the annals of saints, yogis, and psychics are full of bilocation stories, sometimes well attested. Padre Pio bilocated by means of his voice, his presence, his aroma; he appeared in people’s dreams and sometimes he appeared fully materialised. Mary Pyle, one-time secretary to Maria Montessori, spent the last 45 http://orl.bloger.cz years of her life in San Giovanni Rotondo. In her diary she wrote: “One day I went into the sacristy and said to Padre Pio: ‘Father, I believe my mother is in Florence today.’ His immediate answer, given with certainty was: ‘No, she is in Umbria.’ Surprised I said, ‘No Father, I do not believe she was supposed to go to Umbria.’ But he insisted, looking far into space. ‘She’s been in Umbria.’ A few days later I received a letter from my mother who told me: ‘Thank Padre Pio for the visit he paid me while I was sick in bed in Perugia (which is in Umbria). I did not see him with my eyes, nor did I hear him with my ears, but I felt his presence near my bed’.”9 Padre Pio knew in advance he would be able to bilocate at a particular place. The Vicar General of Uruguay, Monsignor Damiani, a frequent visitor at San Giovanni, once told him he wanted to die in San Giovanni; he wanted Pio to assist at his death. Pio said the Vicar would die in Uruguay, but promised assistance anyway when the day of reckoning came. In 1941, the Vicar died in Uruguay. Cardinal Barbieri was in the house where Damiani resided the night he died. Someone knocked on his half-open door. He noticed a Capuchin pass, got up and went to Damiani’s room. The Vicar had just died of a heart attack, but left a note on his dresser: “Padre Pio was here.”10 Many bilocation stories revolve around healings. A typical example: June 12, 1952. Lucia Bellodi, stricken with pernicious diabetes was on her death bed when she sat up and began to wave her hands. She cried out that Padre Pio had appeared to her, told her she was cured and that she should come to his monastery. By June 16 she regained her speech and stopped having to consume twenty-five quarts of water a day. When she visited the Padre he smiled and said: “I’ve been waiting for you.” A tantalising case is that of Cardinal Mindszenty. According to a reliable Vatican source he once received a “visit” from Pio while imprisoned in Communist Hungary. The monk of course was in San Giovanni, but his double turned up with water, wine, and altar breads, served Mass and strana 34 ORL číslo 201310 vanished. When Schug wrote to confirm this from Mindszenty, he received back a one-sentence letter: “I cannot say anything about that.” If the story were false, it’s not clear why the Cardinal didn’t say so, unless he meant to perpetuate a pious myth. This form of bilocation, if it actually occurred, implies materialisation of the double and teleportation of objects. There are, in fact, many reports, some of them reasonably compelling, of other saints bilocating at great distances and teleporting physical objects. Two outstanding examples are Saint Martin of Porres and Sister Maria Agreda of Spain. Scott Rogo’s book, Miracles,11 documents the prodigies of these two saints. I want to note in passing another phenomenon related to Pio’s bilocatability. He was, on many occasions, said to disappear from the confessional, a structure in full view and always surrounded by crowds of devotees. He would reappear in the rectory or sacristy. Asked about these disappearances, which occurred when he had a hard time breathing, the Padre would casually remark, “I flew over your heads.” Perhaps the best authenticated type of Pio’s bilocation was via his characteristic odour. The odour of sanctity is linked with the phenomenon of bodily incorruption.12 The incorrupt bodies of saints are known to give off inexplicable fragrances, but with Pio the paranormal fragrance made his presence known to people at a distance. The scent emanated from his person and also, contrary to nature, from the blood that came from his stigmata. The first doctors who examined him actually complained that the monk was using perfume. Padre Pio’s brand of “perfume” however, was noticed by people far away from him, sometimes thousands of miles. Bernard Ruffin, whose book on Pio is the best in English,13 gives a detailed account of the fragrance occurring to a Lutheran seminarian, Robert Hopcke, in Plainfield, New Jersey in 1978, ten years after Pio’s death. William Carrigan, normally skeptical of miracle stories, reported to Ruffin his perception of the aroma at his desk at Foggia (about twenty miles from the monastery): “I had no trouble in identifying the aroma as that of Padre Pio. It wasn’t something you could confuse with any other odour.” Padre Alberto D’Apolito, Pio’s confrere for many years, wrote in 1978: “The reality is that hundreds of thousands of individuals, even unbelievers, have testified and continue to testify that they have suddenly and inexplicably perceived the perfume of Padre Pio.” Emilio Servadio, a Jew and leading Roman psychoanalyst, had a powerful experience of Pio’s scent during a visit to San Giovanni in 1937. If the Padre had a knack for “prolonging his personality”14 in space, he could also prolong it in time. Precognition, if a fact of nature, wrenches our normal view of time, cause and effect. (It seems impossible for something that hasn’t occurred to influence us in any way). Even so, there are countless claims of Pio’s paranormal forays into the future. These were usually done offhandedly, never as public pronouncements. Pio was unusually prescient about what Italian cities would be bombed during the war and what soldiers would return. Like spiritual masters in other traditions, Pio foretold the year of his death. He often had prevision of others’ deaths. A young priest, Father Dionisio, on his way to Venice for studies, said goodbye to Pio. “Studies! Studies!” Pio muttered, “think of death, instead, so that when it comes…. “ His voice trailed off. A confrere who overheard commented on Pio’s strange way of saying goodbye. Pio shrugged wistfully. Twenty days later the young priest was dead. In 1983 Pope John Paul was almost assassinated; I watched a Vatican official on TV say that Pio had told the Polish Cardinal years ago he would one day be Pope; he also said the Polish Pope would be brought down in blood early in his tenure. I hope Pio’s prophetic gift is flawed, for he once said a war was coming which would destroy two thirds of humanity. SYMBOLIC TRANSFORMATION OF PHYSICAL REALITY In my view, supernormal psychic phenomena reflect an evolutionary http://orl.bloger.cz trend toward increasing porousness of matter to the goals of consciousness. It is as if some restless shapeshifting creative spirit were struggling to make matter plastic and permeable to human dreams and desires – especially the matter of the human body. Eastern, occult, and Christian traditions speak of the subtle, astral, pneumatic, or light bodies. The physical phenomena of mysticism reflect this trend toward the symbolic transformation of the body of flesh into a more expressive body of light. Incorruption, luminosity, inedia, the odour of sanctity, levitation, and other phenomena may be looked at from this perspective. The stigmata illustrate the malleability of the human body to the power of the spiritual imagination. Francis of Assisi was the first to reproduce the wounds of Christ in his own body, and since Francis hundreds of cases have been reported. The Church by and large takes a dim view of these often bizarre lesions, recognising they may be symptoms of hysteria as much as signs of heroic sanctity. But Padre Pio’s stigmata were unique. Visible for over fifty years, the apertures in his palms were perfectly circular, and were never inflamed, infected, or suppurated; the blood, which gushed from all five wounds, was copious and bright red. It effused an unnatural fragrance. At his death the wounds healed without a trace of scar tissue, a fact that is dermatologically inexplicable. While some cases of stigmata can reasonably be ascribed to hysteria, let me at least note that nobody adequately informed would dare to characterise this down-to-earth, often uncouth, ironical, and fanatic-despising man as hysterical. With Francis and Pio, the wounds arose from a passionate identification with the crucified Christ. Whether we think of the stigmata as miraculous or pathological, at the very least they say something about the physical power of the imagination; if imagination can produce such extraordinary lesions, it could be mobilised for healing purposes. The stigmata show the power of the imagination to mold the human body. strana 35 ORL číslo 201310 Here life imitates art; both men, be it noted, were first stigmatised while contemplating artworks showing the crucifixion. The stigmatised body is a living sculpture. Padre Pio’s fame is also due to his reputation as a healer. Reports of extraordinary healings continue even after his death. Many, if not most, of the healings ascribed to Padre Pio were probably psychosomatic. Intense faith, expectation, contact with an authoritative figure like Padre Pio might well lead to improvement in many functional, psychogenic disorders. But many stories, if true, imply a radically higher type of healing. For example, there is the account of Vera Calandra’s dying child materialising a new bladder; of Gemma di Giorgio’s pupilless blind eyes being made to see; and of Giovanni Savino’s blown out eye (due to a dynamite accident) being rematerialised. So far, however, the medical documentation I’ve seen for these claims is less than compelling. Claims for medical clairvoyance also exist. In the early 1950s Padre Costantino Capobianco had a sinus problem. X-rays were taken; three doctors recommended surgery. “What are these things?” asked Pio about the X-rays. “They’re all wrong.” A fourth specialist was consulted; the X-rays were misinterpreted, the surgery unnecessary.15 Padre Pio once said his real work would begin after his death. Moreover, the Church requires of her duly canonised saints evidence of postmortem miracles. This seems like a tough requirement, but a possible example may be the following: Teacher Alice Jones of Liverpool, England, suffered from neurofibroma, which paralysed her from the left hip to the toe. Alice, 50, a Protestant, was visited by a Catholic priest, Eric Fisher, who prayed over her. “As he knelt there,” said Alice, “there appeared another figure rising from his body. I was so frightened I couldn’t move. The figure had the face of an old man with a white beard. He spread his hands in front of me and I could see the holes in his palms. I seemed to hear the words, ‘Stand up and walk.’ So I did. And I suddenly felt whole again. Sud- denly I was no longer crippled and the man was gone.” Later she recognised the face of the man who cured her in a photo of Padre Pio. Dr. Francis Mooney, a Liverpool physician, testified: “I have very often come across neurofibroma and have never heard of a single case where it has cleared up spontaneously…. I had her X-rayed. There is no medical explanation for the fact that she is completely cured.”16 The healed body is a foretaste of the resurrected body. Supernormal healings are symbolic of the transformation of the corporeal body into a spiritual body. The odour of sanctity is another example of the symbolic transformation of natural bodily existence. The symbolism is clearest in bodily incorruption. Once the Christian imagination projected the vision of a new man – a new spiritual body – the dead bodies of Christian saints begin to behave oddly. They don’t decay like other corpses. Perversely, they stay intact, moist, flexible, for months, for decades, sometimes for hundreds of years. They exude mysterious oils, occasionally bleed, and often give off remarkable fragrances. It is as though an energy has been released that opposes bodily decay, something that holds entropy in contempt and wants to revise the symbolism of death. Another phenomenon expressing this symbolic modulation of matter is levitation. Levitation is not wellattested in Pio’s life (whose speciality seems to have been bilocation). However, the phenomenon has been well-documented among the saints, notably Teresa of Avila and that alltime great, mystical acrobat, Joseph Copertino. Numerous creditable witnesses observed Joseph’s aerial antics for decades.17 Levitation strikes against one of the fundamental forces of nature – the forces of gravity. Among the saints, it is a dramatic physical expression of the soul’s ecstatic flight. Levitation, as displayed by Joseph and Teresa, symbolises the ascent toward the Most High. It shows humanly formed matter shedding fundamental limitations; I think in the case of Joseph we are witnessing one of the creative prodigies of the symbolic imagination, a http://orl.bloger.cz phenomenon that throws open the doors to new worlds of speculative possibilities. A careful study of Joseph’s aerial flights will show that they were occasioned by specific types of imagery of a) heavenly elevation and b) the Madonna or archetype of the feminine. The levitations were physical expressions of imaginal worlds, and I would put them on a continuum with the stigmata or other types of expressive imaginally-guided human products such as works of art. As for Paranormal Man, perhaps the ecstasy of the saints holds the secret to our escape from planet Earth, our entree to navigating the galaxies. Anyone acquainted with the literature of flying saucers knows how frequently levitation phenomena are reported. The phenomena take many forms. Gravity-suspending beams of light, for instance, seem to lift individuals into apparent spacecraft. The alien spaceships themselves make light of the rules of terrestrial flight dynamics. In the case of Joseph of Copertino, the greatest levitator in recorded history, passionate sublimated love, aimed toward the archetypal figure of Mary in Heaven was the fuel enabling him to suspend the geometry of the universe. In Joseph’s future space technology, ecstatic love is the power that suspends the law of gravity. The funny sky epiphanies we call UFOs might, for all we know, be dislocated dreams or ecstatic projections of alien visionaries from other worlds. The phenomena of bilocation and levitation may be clues to the secrets of hyperspace travel and the answer to the great UFO mystery. Other beings on other worlds are likely to have had millions, if not billions, of years to evolve these crudely and fleetingly manifested capacities of our terrestrial saints and shamans. Another item in Pio’s supernormal physiology was hyperthermia. Padre Pio produced abnormal amounts of bodily heat. Doctors had to use huge bathroom thermometers to take his temperature, which often shot up to 125 degrees; the mercury in ordinary thermometers broke the glass. Extreme irregularities in bodily function are well known among sha- strana 36 ORL číslo 201310 mans18 and other ascetic types. Teresa Neumann19 who had the stigmata and who evidently neither ate nor drank for years, is a modern case of an ecstatic plagued by bizarre bodily symptoms. In the case of Padre Pio, supernormal heat production is definitely related to what’s going on inside the man. It seems clear to me that we are dealing with a case of symbolic transformation. From his letters and statements, we know one thing for sure: The Capuchin was literally burning with love for Jesus. Young Pio wrote a letter to Padre Benedetto on October 22, 1919, describing what happened to him just before acquiring his fully visible stigmata: “I cannot tell you what happened in that moment,” he wrote, “which was a moment of sheer martyrdom. On the evening of the 5th, I was hearing a boy’s confession (a seminarian at San Giovanni Rotondo) when all of a sudden I saw a most exalted heavenly person. I was plunged into extreme terror. He stood before the eye of my mind, holding some kind of special instrument in his hand, like a very long iron spear with a well-sharpened point. It seemed that fire shot out of its point. “Seeing this person and watching him plunge the instrument violently into my soul happened in an instant. I groaned with pain and felt as if I were dying. I told the boy to go away because I felt ill. “This agony lasted without interruption until the morning of August 7…. It seemed that even my viscera were being pulled out by that spear. Every fibre of my being was consumed by fire.” The heat effects, observed in saints known for their holy ardours, proceed from internal causes; they do not seem to be produced by normal physical forces. When I spoke with reliable informants at San Giovanni I was told of even stranger powers the Padre had over physical nature. For instance, Pio had the apparent ability to direct the behaviour of animals; in one story, a woman with problems getting up on time for Mass was sent a bird to awaken her and a troop of local stray dogs to escort her to the church on time. Francis of Assisi tamed the Wolf of Gubbio with soul- talk and (in a practical vein) with the help of a decent meal. Linnets and lambs, hares and songbirds were said to obey the commands of Joseph of Copertino. The Gospels tell us that Jesus calmed a storm at sea. There are contemporary reports of shamans commanding the elements. For instance, John Neihardt witnessed Black Elk conjure rain from a cloudless afternoon sky “during a season of drought, one of the worst in the memory of the old men.”20 David Barker, an anthropologist, was in Dharamsala, India, on March 10, 1973, when he observed a Tibetan priest-shaman, Gunsang Rinzing, stop a rainstorm to permit a festival of mourning. The shaman had built a large fire and recited with intense concentration mantras for 20 hours. Barker writes: “ …the rain had diminished to a drizzle, and by 10 o’clock it had become only a cold fog over a circle with a radius of about 150 meters. Everywhere else in the area it continued to pour, but the crowd of six thousand refugees was never rained on…” Barker observed that the atmosphere had an “airless” quality and reports feeling disoriented for weeks after the experience.21 In light of these observations it is easier to entertain accounts such as those of a Roman engineer Pasquale Todini who said Padre Pio sent him away from the monastery during a torrential rainstorm but arrived in town dry. In the course of the engineer’s walk, the rain around him was reduced to a sprinkle. (See Carty’s account of this, pp.57-58.) Enough has been said to indicate the range of Padre Pio’s curious capacities: special access to internal environments, mastery of time and space, symbolic transformation of physical reality. I offer no attempt to explain any of this, or for that matter to prove it rigorously. Padre Pio, though a unique spiritual personality, is only one example of extraordinary types from the world of Western and Eastern mysticism, mediumship and shamanism. The interesting thing is what all this might be saying about the possible future of humanity. Alfred Russell Wallace, it may not be too well known, was the co-founder http://orl.bloger.cz along with Charles Darwin of the modern theory of evolution. What is even less well known is the fact that Wallace, a scientist of unquestioned genius, was a close student of psychic phenomena. Most mainstream scientists prefer to shove this embarrassing fact under the rug. In my opinion, however, Wallace’s openness to psychic phenomena prove him to be an even greater scientist than is supposed; for Wallace took a second giant step in trying to build a bridge between psychical research and the theory of evolution. Wallace did firsthand investigations into the physical phenomena of mediumship and, as he said, found himself “beaten by the facts.” Wallace took spiritualism quite seriously. “It would appear then,” he wrote in 1878, “that if my argument has any weight, that there is nothing selfcontradictory… in the idea of intelligences unrecognisable directly by our senses, and yet capable of acting more or less powerfully on matter.”22 Wallace suggested that some principle of psychic intelligence was needed to round out the approach to the problem of evolution. He stated emphatically that Natural Selection “is not the all-powerful, all-sufficient, and only cause of the development of organic forms.” Modern biology has followed Darwin, who was not interested in the strange phenomena Wallace had taken the trouble to investigate. But in my opinion, Alfred Wallace laid the groundwork for the better evolutionary paradigm. Open to all the crucial data, it was a paradigm based on the hypothesis of a general intelligence at work in evolution, capable of transcending space and time, and geared toward the transformation of organic nature in accord with the creative imagination of the human spirit. Wallace opened new horizons in our thinking on human evolution; he would have found an ally in Padre Pio. REFERENCES 1. E. Haraldsson, Miracles Are My Calling Cards: An Investigative Report on the Psychic Phenomena Associated With Sathya Baba, Rider: London, 1987. 2. Padre Pio of Pietrelcina: Acts of strana 37 ORL číslo 201310 the First Congress of Studies Padre Pio’s Spirituality, Ed. Gerado Di Flumeri, San Giovan: Rotondo, 1972. 3. Epistolario of Padre Pio, Vol. 1, San Giovanni Rotondo: 1973. 4. Diario, Agostino da S. Marco in Lamis, San Giovanni Rotondo: 1975. 5. J. Schug, Padre Pio: He Bore the Stigmata, Huntington, Indiana: Our Sunday Visitor, p.55, 1975. 6. E. Boniface, Padre Pio Le Crucifie, Nouvelles Editions Latines: Paris, 1971. 7. A. Parente, Send Me Your Guardian Angel, Our Lady of Grace Friary: San Giovanni Rotondo, 1983. 8. Ibid. 9. The Voice of Padre Pio, Vol. 5, No.3, 1975, pp.14-15. 10. C.M. Carty, Padre Pio the Stigmatist, Rockford, Illinois: Tan, 1973. 11. D.S. Rogo, Miracles, The Dial Press, New York, 1982. 12. C. Cruz, The Incorruptibles, Rockford, Illinois: Tan, 1977. 13. B. Ruffin, Padre Pio: The True Story, Huntington, Indiana: Our Sunday Visitor, 1982. 14. This was the expression Padre Pio used to explain how he bilocated when someone asked. Other times he just said God sent him places. The interesting point is he himself continually affirmed the reality of his excursions through hyperspace. For another angle on the evidence, his confreres often heard him giving absolution or otherwise conversing with invisible or far-off beings. 15. See Ruffin, p.266. 16. The Friends of Padre Pio (newsletter), Vo1. 2, 3, pp.14-16. 17. A. Pastrovicchi, Saint Joseph of Copertino, Rockford, Illinois: Tan, 1980. 18. M. Eliade, Shamanism: Archaic Techniques of Ecstasy, Princeton: Princeton University Press, 1970. 19. C.M. Carty, Who is Teresa Neumann?, Rockford, Illinois: Tan, 1974. 20. J. Neihardt, Black Elk Speaks, New York: Pocket Book, 1972. See the postscript. 21. D. Barker, Psi phenomena in Tibetan culture, Research in Parapsychology, 1978, Metuchen, New Jersey: Scarecrow, 1979, pp.52-55. 22. A.R. Wallace, Miracles and Modern Spiritualism, London: Spiritualist Press, 1878. http://www.newdawnmagazine.com/ articles/padre-pio-paranormal-man O Ficinově astrologicky dobře temperovaném ladění Thomas Moore: Planety v nás. Astrologická psychologie Marsilia Ficina 262 stran, Malvern, Praha 2011, vydání první, brožované ISBN 978-8086702-95-7 se překladem pozdně helénského spisu Corpus Hermeticum. Ve vlastním traktátu o lékařství Liber de Vita se opíral o astrologickou doktrínu spojení jednotlivých znamení zvěrokruhu s jednotlivými částmi těla. Marsilio Ficino začal roku 1489 sepisovat své úžasné pojednání o archetypální imaginaci v každodenním životě – De vita coelitus comparanda, tedy „Kterak uspořádati život podlevá nebes“. Thomas Moore James Hillman správně zdůraznil, že Ficino byl nepochybně tvůrcem ústřední myšlenky quattrocenta: že duše jsou „všechny věci pohromadě… je středem vesmíru, středním článkem všech věcí.“ Marsilio Ficino (*19. října 1433 – †1. října 1499), známý též pod svým polatinštěným jménem Marsilius Ficinus, byl italský filosof a lékař, významný představitel humanismu. Překládal spisy Platónovy a Plotinovy do latiny a byl jedním ze zakladatelů novoplatónské akademie ve Florencii, kde pracoval zejména ve službách mecenáše Cosima di Medici. Jeho hlavním dílem bylo pojednání o nesmrtelnosti duše (Theologia Platonica de immortalitate animae), dále psal komentáře k některým Platónovým dialogům (např. k Symposiu či Filébovi). Ficino dále jevil velký zájem o astrologii a hermetismus. Proslavil http://orl.bloger.cz Jasná kometa Ficinova génia sršela do plodných nebes psýché quattrocenta jiskry inspirace, a nespočetná semena fantazie nechávala v následujících generacích vypučet do vzácných květů novoplatonismu, ale z obecného pohledu vymizela, když vzplály ohně inkvizice, aby prskaly na každé znamení pohanského entusiasmu. Nyní, o půl tisíciletí později, se dlouho zapomenutým obloukem tajuplně navrací do kolektivního vědomí. Thomas Moore prokázal sepsáním tohoto láskyplného a vděčného úvodu do mistrovy „přirozené magie“, která je „skutečnou školou imaginace“, velikou službu Ficinově myšlení i současným školám duševního rozvoje. Máme v sobě celé nebe, svou ohnivou sílu a nebeský původ: Lunu, která symbolizuje nepřetržitý pohyb duše a těla, Mars rychlost a Saturn pomalost, Slunce Boha, Jupiter zákon, Merkur rozum a strana 38 ORL číslo 201310 Venuše lidskost. Marsilio Ficino: Dopis Lorenzovi Nádhernému Autor nám umožňuje podat si s Ficinem ruce a doprovázet ho na cestách sledujících obrazy jevového světa k jejich archetypálním zdrojům metodou, kterou nazval orphica comparatio, archetypální rozpoznávání mýtických postav za Plótínovou ideou epistrofé. Zvěstování anděla Zachariášovi (1486-90). Marsilio Ficino (vlevo), Cristoforo Landino (uprostřed), Angelo Poliziano (třetí zleva) a Demetrius Chalcondyles (vpravo) V době, kdy se zdálo, že vládnoucí struktura vědomí si naprosto není vědoma archetypálních sil, formujících nejzákladnější skutečnosti našich životů, byla tato kniha darem od Boha. Možná pak začne dávat smysl to, co se na první pohled zdá být nevysvětlitelně extravagantním tvrzením uznávané autority na renesanční Itálii, Eugenia Garina – že „po Ficinovi není spis, není myšlenka, v níž by nebylo možno nalézt přímý nebo nepřímý vliv jeho působení“. Astrologie byla příliš dlouho bez domova, cítila se nesvá mezi lacinými předpověďmi věšteckého stánku nebo chřadla v barokních čajovnách teosofů. Byla znechucovaná oschlými hamburgery novinových sloupků nebo zotročovaná mechanickými melodramaty beztvářných astro-computerových společností. Moore vysvětluje, že když Ficino do centra své astrologie klade namísto předpovědi duši, vytváří perspektivu, která planety pojímá spíše jako paprsky božství než jako předměty věštění. Perspektivu, která je zároveň imagi- nárním umisťováním i rozměrem zkušenosti. „Ve Ficinově imaginaci je psýché zobrazována jako kruh planet, které všechny společně přispívají k hudbě duše.“ Nejde totiž o čtení z hvězd, ani o prosté strpění jejich „náhodných“ intervencí. Není to usmiřování, ale slaďování. ‚Poznej sám sebe‘ znamená: „Poznej hvězdy!“ Astrologie jako způsob žití v souladu s nebesy. Rozlišováním specifických vlastností jednotlivých planetárních paprsků zakládá Ficino archetypální fenomenologii. Celý svět je naplněn dušemi, každá jednotlivá věc vydává archetypální záření, svou vlastní jedinečnou tvář: granátové jablko, hrozen, mořská hvězdice, krajta, dešťový mrak, růže, smaragd, dub, vodopád, zebra, orchidej, zemětřesení, papája, delfín a žirafa. Může to být cokoliv. Každá věc má svůj archetypální domov: Saturna, Marta, Jupitera, Venuši, Merkura, Slunce nebo Lunu. Jantar, med, skořice, zlato a šafrán – to vše poučuje o různých tajích sluneční přirozenosti. Mohu se také naučit rozpoznávat oslnivou a vysušující sílu Slunce v ultraracionálních abstrakcích vědecké prózy. Nebo se můžeme setkat s jeho temnou odvrácenou tváří v podobě pohotových čelistí krokodýla (Sebeka; jižní Egypt) duchovního fanatismu (kterými rozcupuje veškerou duchovní potravu a rozemele vaše myšlenkové základy). Můžete se rovněž stát svědky jeho vznešenosti ve lvu, který „řve na zuřící poušti“ (Wallace Stevens). Ficino činí astrologii vrcholně psychologickou, obnovuje zvěrokruh coby divadlo duše, kruhové divadlo paměti, alchymickou nádobu pro planetární díla imaginace a nádobu pro utrpení duše – psychologickou nejen v introvertním, introspektivním smyslu. Psýché, anima mundi – duše světa, je podle Ficina i Platóna rozptýlena ve všem. Vše ukazuje niternost a hloubku duše. Planety v ní odrážejí své metafory. Jsou zároveň osobami, se svými specifickými povahami, fyziognomiemi, způsoby řeči a jednání, vytvářející mezi sebou spletité vztahy. Psychologie tak nachází kosmologii duše. Tato kniha zaměřuje naši pozornost k žitému světu a zapojuje do hry estetiku, tedy pociťující a imaginující srdce. Přitom se nezdá, že by sto let psychoanalýzy toto srdce probudilo. Psychoterapie potřebuje přesunout pacienta do psýché, ne předpokládat, že psýché je uvnitř pacienta. Jsme v psýché, ne psýché v nás, jak často zdůrazňoval C. G. Jung. Splendor solis Marsilio Ficino: Mars http://orl.bloger.cz Pro Ficina byla lidská povaha, musica humana, „náležité uspořádání lidského života, kdy všechny konkrétní zkušenosti rezonují jako horní alikvotní tóny se základní oktávou možností, představovanou tóny planet. Je tedy potěšením pozorovat jemnou alchymii, s níž Moore přeměňuje Ficinovu astro-muzikologii v muzikální psychoterapii, důležitou pro naši dobu. Poslední kapitola této knihy, „Dobře strana 39 ORL číslo 201310 temperovaný život“ (s narážkou na Bachovo fundamentální dílo pro „clavier“ a bylo to baroko, které dovedlo Ficinovu hudební vnímavost k rovnoměrně temperovanému ladění), je návratem ke starobylé představě harmonie (nebes) – harmonia mundi, k níž je třeba duši přivést, což je koneckonců pravou úlohou Orfea. Hillman si správně povšiml, že „Ficino nepsal filosofii, jak se myslelo, nýbrž archetypální psychologii.“ A tato psychologie je, podobně jako orfické hymny na množství bohů, polytónní, polyteistická, a proto Ficinova souborné dílo nemohlo uniknout zraku inkvizice a na dlouhá staletí pak zapadlo do prachu archivů. Naladění na tuto psychologickou citlivost se dosahuje trvalou oddaností, s níž přichází osvícení a postřehování mnohočetných sil psýché, planet a jejich hudby nebes. Jedině božským osvícením a Duchem lze dosáhnout konečného náhledu, jehož důsledkem jest konec terapie. Celý svět je naplněn dušemi. Patří dík nakladatelství Malvern, že nás oblažilo tímto vnorem do renesančního třeštění idejí a uvedlo postavu Marsilia Ficina do českých astrologických luhů a hájů. Mnohým tento rozměr hodně pomůže. opevnění, přišla Amfiónova chvíle, aby se smál. Hrál na lyru tak krásně, že se kameny na sebe kladly samy od sebe, zatímco Zéthos se s nimi plahočil zalit potem. Takto byly zdi Théb, města sedmi bran, vztyčeny mocí hudby. A proč právě město „sedmi bran“? K tomu posléze dospějeme, podržte to v paměti! http://www.okultura.cz/WordPress/? p=6787 Magie & hudba Dámy a pánové, Na počátku bylo Slovo. William-Adolphe Bouguereau: Arion (1855) Orfeus obměkčil svojí písní srdce Plúta a Aríón se zachránil, když se vracel po moři z cest, před posádkou, která se ho chystala oloupit a zavraždit tím, že skočil do moře a tam ho vzal na hřbet delfín, přivábený jeho hudbou, který jej bezpečně dopravil na břeh. Středověký arabský spisovatel Masoudi podává zprávu o neméně mimořádném postupu stavby tří pyramid v Gize: „Svitky papyru popsané jistými charaktery byly umístěny pod kamenné bloky připravené v lomu; při každém úderu se tyto bloky přesunuly na vzdálenost dostřelu luku (asi 150 loktů), a tak byly postupně dopraveny na pyramidy.“ Cauda pavonis Julius Troschel: Zéthos a Amfión (1850) Noel Cobb pak v závěru předmluvy citlivě poukazuje na skvělou finální prezentaci ficinovské astrologické psychologie, příhodně zakončené obrazem tmavomodré nebeské báně s tisícem zářivých očí od Angela de Gubernatis: kosmický páv ve vší nádheře svých per posetých oky. Cauda pavonis jako věčná primavera (jaro) každé renesance, duhová připomínka naší vlastní mnohočetnosti a našich nebeských kořenů. Amfión a Zéthos, dvojčata, synové Dia a Antiopy, vyrůstali mezi pastýři na hoře Kithairónu. Amfión (mj. scénická hudba Arthura Honeggera z roku 1931) byl oblíbencem Hermovým, jenž proslul svojí lyrou. Daleko praktičtější Zéthos se Amfiónovi posmíval pro jeho oddanost tomuto nástroji, který mu podle jeho názoru překážel v tom, aby dělal něco užitečného. Jenže když dobyli Théby a pracovali pak na obnově městského http://orl.bloger.cz Jasnovidec Edgar Cayce popsal stavbu Velké pyramidy ve stavu nevědomého transu takto: „Pyramida byla postavena pomocí levitace, čemuž napomáhaly písně a zpěvy.“ Už před ním člen Teosofické společnosti A. O. Sinnett popisoval, jak byly tyto struktury postaveny „silou, která pozměňovala onu fyzikální sílu, kterou nazýváme přitažlivostí“, zatímco Helena Petrovna Blavatská se specifickým odkazem na roli zvuku při takových příležitostech zašla až tak daleko, že poznamenala, že „Lze vytvořit zvuk takové povahy, že je možné postavit Cheopsovu pyramidu ve vzduchu.“ Švédský letecký inženýr Henry Kjellson osobně v Tibetu viděl, jak skupi- strana 40 ORL číslo 201310 na dvou set tibetských kněží nechala levitovat kamenné bloky o základně 1,5 m2 a dopravovala je na vrcholek útesu nějakých 400 m daleko. Zpěv kněží doprovázelo třináct bubnů a šest trumpet uspořádaných s geometrickou přesností čelem k této „odpalovací rampě“. Pět nebo šest kamenů bylo během hodiny takto zdviženo a po přesné parabole směřovaly ke svému cíli. Kjellson se domníval, že šlo o tutéž energii využitou během druhé světové války v německém „zvukovém vířivém kanónu“ dr. Zippermeyera, který prý soustřeďoval laseru podobný paprsek zvukové energie. Otec Marin Mersenne (1588-1648), přítel René Descartesa a nepřítel všech mágů, spatřoval ve starých příbězích o síle hudby analogii k síle, která se projevila, když píšťaly varhan uvedly do pohybu masivní dlažební kámen, takže člověk cítil, jak lomozí. Mnozí si přitom vzpomenou na mocné sesterstvo Bene Gesserit z románové série Duna Franka Herberta, které si osvojilo zvláštní dovednost nazývanou Hlas. Paul Muad’Dib pak na pouštní planetě Arrakis naučil fremeny, jak jej využívat s pomocí speciálního přístroje k boji s imperiálními legiemi sardaukarů. Zřejmě nejstarší zmínka o použití zvuku coby zbraně se však dochovala v Bibli. Kniha Jozue uvádí podrobný popis útoku na Jericho. Jozue nejprve lidu přikázal: „Zdržíte se válečného pokřiku, ani nehlesnete, ani slovo nevyjde z vašich úst, až do dne, kdy vám nařídím. … Sedm kněží neslo před Hospodinovou schránou sedm polnic z beraních rohů a za pochodu troubilo na polnice, za nimi zástup, šli a troubili na polnice a město jednou obešli. To dělali po šest dní. Ale sedmého dne, když vzešla jitřenka, obešli město týmž způsobem sedmkrát. Když kněží zatroubili na polnice, lid strhl válečný mohutný pokřik a hradby se zhroutily.“ Použití nepříjemného zvuku k rozhození nepřítele se úzce pojí s chováním vyšších živočichů, od varovných zvuků a bojovného řevu soupeřících zvířat až k polnicím, bubnům, pozounům, dudám, divokým válečným pokřikům, posměškům a pronikavému ječení na válečném poli. Příkladem může být taktika podplukovníka Kilgora ve filmu Apocalypse Now!, který nechal vyřvávat z reproduktorů svých bojových helikoptér Wagnerovu Jízdu Valkýr. A když se přesuneme od filmu k nedávné historii, uvažte, jak byl generál Noriega bombardován nekonečnými smyčkami pop music puštěnými na plné pecky, když vyhledal útočiště na vatikánském velvyslanectví v Panamě, a také odnož davidiánů během osudného obléhání na jejich farmě ve Waco v Texasu. [citace z Revue HORUS, 1/93, str. 8788.] Britský elektronický hudebník Brian Williams, nahrávající pod jménem Lustmord, odkoupil od americké armády vysloužilý generátor zvuků a jal se s ním zkoumat možnosti psychofyzických účinků zvuku, především na albech Heresy, The Monstrous Soul, v projektu Terror Against Terror pak album Psychological Warfare Technology Systems, včetně spoluúčasti na projektu Psychophysicists, se stejnojmenným albem, spolu s Andrew McKenziem a Adi Newtonem. Lidské ucho slyší jenom omezenou část zvukového spektra. Nad toto rozpětí jde o ultrazvuk a pod ním o infrazvuk; přestože je většinou neslyšíme, mohou mít tyto vibrace stále vliv na lidské tělo způsoby, jež se zcela liší od informačního aspektu prostého naslouchání. Tyto vyšší a nižší registry zvukových frekvencí jsou k dnešku předmětem spekulací naší představivosti. Zatímco konspirační pozorovatelé věří, že jsou základem výzkumu tajných zbraní pro tajné operace, kontrolu myšlení a další konspirační účely, jiné, mnohem http://orl.bloger.cz idealističtější školy je spojují s meditačními stavy a magickou technologií. Možná bylo Amfiónovo umění jistým druhem zvukové alchymie mající stejný vztah k dnešním zákonům mechaniky jako má alchymie vůči chemii. Amfión viděl za hranice tohoto vesmíru a byl poučen o tom, že samotná existence nezávislého hmotného světa je iluze, což moderní fyzici dobře vědí. Není důvodu věřit, že hmotný svět, jak jej známe, je jediným možným stavem jeho existence. Moderní švýcarský vědec, umělec a fyzik Hans Jenny to exaktně demonstroval, když vynalezl přístroj, který nazval tonoskop, dovolující mu vidět fyzikální obraz či „dimenzi“ různých zvuků včetně hlásek a tónů, jež člověk vytváří. V laboratorních podmínkách pak fotografoval účinky tónu na kouř, tekutinu a nejjemnější sypké substance, jako např. výtrusy plavuní: vytvářejí nádherné a uspořádané vzory, nápadně podobné těm, jež se nacházejí v přírodě, ať už organické či anorganické… Svému výzkumu dal jméno kymatika, z řec. kyma, tj. vlna. Mezi nejzajímavější objevy patří zjištění, že při vyslovení slova AUM se vytvoří onen tvar, který je prastarým symbolem slova AUM – Šríjantra. „Šríjantra je symbolem vlastního tvaru Šakti, její moci a emanace a jejího postupného zviditelňování. Jako stvoření samo vzniká silou prvotní touhy či žádosti. Impuls této žádosti (kámakálá), adresovaný prakrti, je zdrojem pohybu, který se projevuje jako vibrace zvuku (náda). Tento strana 41 ORL číslo 201310 projev se realizuje v bodě, bindu, jenž je jádrem kondenzované energie, jakýmsi semenem primárního zvuku a spojuje v sobě dynamický i statický aspekt dvojice Šivy a Šakti“ (Mukherdží a Khanna). Hinduistická filosofie známá jako sánkhja velice podrobně analyzuje to, jak universum vzniká spojením přírody (prakrti) s vědomím (purušou). Zvuk totiž nahlíží nejen jako jeden z pěti smyslů – zapříčiněný vibracemi vzduchu) – nýbrž spíše jakožto původce všech smyslů. Nekoresponduje však se živlem vzduchu, nýbrž éterem (ákášou), tedy vše pronikajícím pátým elementem, z něhož vyšly (zhustily se) ostatní čtyři a do nějž se mohou opět vrátit. Dříve než dochází k vnímání a vzniku všech objektů vnímání, musí vzniknout smysl jáství neboli princip individuace (ahankára). To naznačuje, že staří něco věděli! Možná, když při meditaci AUM zaznívalo, vytvořily vibrace tento tvar v jejich mysli. Hebrejština, sanskrt, egyptština a tibetština jsou obecně považovány za „posvátné“ jazyky, jež mají moc modelovat realitu. Básník Martianus Capella z 5. stol. n. l. nám sděluje, že při její hudbě na „hoře Ismaros viděli, jak tam listy na stromech znehybněly a lesy se kymácely sem a tam.“ Rostlinná říše ovšem není tak úplně němá, a už vůbec ne hluchá. Na jiném místě nás tento básník přivádí k hrobu Apollóna u Cirrhy poblíž Delf, kde se „ze stromů linula sladká hudba, melodie vznikala tím, jak jemný vánek šuměl ve vrcholcích stromů“. Horní, prostřední i dolní větve vydávaly, jak praví, základní pauzy mezi oktávou, kvintou, kvartou a celým tónem, čímž vyluzovaly „melodickou harmonii, hotovou hudbu a píseň bohů.“ Jezuita a všestranný učenec Athanasius Kircher (1620-1680) tuto myšlenku přijímal a říkal, že vítr dosahuje tohoto účinku u borových lesů, když mají stromy patřičnou výšku. Šel však ještě dál a zjistil, že některé rostliny jsou samy o sobě harmonických proporcí. Zmiňuje zejména přesličku, která má nody umístěné přesně tak, jako dílky na monochordu, tj. v proporcích 1:2:3:4. Jeden moment z dalekosáhlého mýtu o Orfeovi se týká oné moci hudby nad říší přírody. Někteří praví, že Orfeova lyra byla darem Apollóna, vůdce múz (múségetés). Jiní zase míní, že jeho učitelem byl původní vynálezce lyry, Hermés. Všichni starověcí autoři se však shodují v tom, že její síly byly zázračné: mohla pohnout kameny a stromy, okouzlit zvěř a dokonce i přijmout hold „vrcholků hor, jež se pokryjí ledem“. E. Lévi: Per Benedictionen IHVH Maledictvs HVHI Advmbratvr Robert Flood: Monochord Vítr doprovází závěrečnou sekvenci Twin Peaks poté, co Bob/Leland vstoupí z lesa do Černého vigvamu, http://orl.bloger.cz červený mužíček začne pojídat rozvařenou kukuřici vypadající jako jikry a ve střihu se objeví makak (tj. zvíře, jež napodobuje – Per Benedictionen Maledictvs Advmbratvr: Za dobrem se skrývá zlo). Vlající větve ve větru vždy evokovaly blízkost něčeho zlého, co provázela slova „Sovy nejsou tím, čím se zdají být.“ Rozevláté větve poukazují na rozestupující se les pod vlivem větru a na otevírání se průchodu mezi dvěma světy: Ohni se mnou pojď! Hargrave Jennings cituje v kapitole Spektrální charakter mikrokosmu své knihy Rosikruciáni: Rituály a mystéria Dionýsia z Halikarnasu, že „egyptští kněží zpívali sedm vokál (samohlásek) jako hymnus Serapidovi“. „Vokály se zachovaly až do poměrně pozdní doby v mystických alegoriích vztahujících se ke sluneční soustavě. Sedm samohlásek bylo zasvěceno sedmi hlavním planetám.“ Příčina záře a různosti barev leží hluboko zakotvena v příbuzenských vztazích v přírodě. Mezi barvou a zvukem existuje pozoruhodný a mysteriózní vztah. Diatonická stupnice má sedm čistých tónů, protože harmonická oktáva leží na okraji, nebo na hranici či na rytmickém bodu primy a septimy, právě tak jako tmavé fialové záření na okraji slunečního spektra. Červená je hlubokým basovým chvěním éteru. Aby oko vnímalo červenou, musí světlo kmitat 447 bilionkrát za sekundu. Modrá, nebo spíše fialová, představuje tak vysoký kmitočet, jako vysoké C v hudbě. Aby k tomu došlo, musí kmitat 699 bilionkrát za sekundu, zatímco struna, která vydává tón vysokého C, musí vibrovat 516krát za sekundu. Teplo svým účinkem na přírodu vyvolává barvy a tóny. Písmeno „S“, spolu se svým zuby cenícím nebo tvrdším bratrem (či sestrou) „Z“, nazývají gnostici písmenem „zavrženým“ nebo „zlovolným“. O tomto významném sigma (či znamení) „S“ (v případě písmene „Z“ jde o hranaté a nikoliv hadovité „S“, o skřípající či basovou podobou „S“) praví dále Dionýsios z Halikarnassu, že „písmeno ‚S‘ má zvuk spíše zvířecí než lidský. Proto jej také staří používali velice spoře.“[1] Pozoruhodnou studii s názvem O vlivu sexuálních momentů na vznik a strana 42 ORL číslo 201310 vývoj řeči publikoval v prvním ročníku časopisu Imago (1915) švédský lingvista Hans Sperber, který se domnívá, že pokud je každé slovo složeninou zvuku (Laut) a významu (Sinn), pak se v něm nutně od prvopočátku střetávají dvě mocnosti: Erós a Logos. V tomto ohledu pak doporučujeme VII. kapitolu z knihy Jiřího Langera Erotika kabaly, nazvanou Erotika písma a řeči. S ohledem na výše uvedenou zmínku týkající se písmene ‚S‘ citujme ještě jednou z Erotiky kabaly: „Kabalistické spisy jsou zajedno v tom, že jistá štíhlá (hebrejská) písmena představují mužský princip, široká pak ženský. Trojúhelníkovité a později kulaté písmeno Samek platí v knize Zohar za písmeno zlé a pokud možno se vynechává.“ vzdálenost, to znamená, aby bylo možno akusticky zhustit a uslyšet pronesená slova, věty atd. i na největší vzdálenost. Přivede-li to mág v tomto umění k určitému mistrovství, může tentýž fenomén natolik zhmotnit, že i magicky neškolené osoby zachytí vše mluvené fyzickým uchem. Rosora poskytne mágovi informaci ještě o leckterém jiném fenoménu akustického přenosu do dálky.[2] Etymologicky slovo „runa“ původně znamenalo „zvuk vokály,“ tj. zvuk lidského hlasu — ať už šlo o šeptání nebo řev. Je rovněž spojováno s celým mystériem řeči — „slovem“ — a zpracováním symbolické myšlenky, jež jest výsledkem Odinových (Woden/Wili/Weh) darů, které lidstvu zjevil. Samotný fenomén – unikátní, protože je vlastní jenom lidstvu – je nejobjektivnější manifestací toho, co je našemu vědomí zcela skryto. bě takto: „Má hudba není tamto nebo tohle. Zvuk je toliko šat, nebo roucho. Ale to, co se nachází uvnitř, je daleko zajímavější. Hudba nemůže existovat bez zvuku. Zvuk však nemůže existovat bez hudby. Zdá se tedy, že zvuk je mnohem významnější. Zvuk můžete považovat za kosmickou sílu, která je základem všehomíra. Zvuk je (primum mobile) úplně prvním pohybem nepohnutelného. A to je počátek Stvoření.“ Prázdnota neboli Zeď Higgsův boson Rosora František Bardon ve své knize Praxe magické evokace (Návod k evokování bytostí obývajících sféry, které nás obklopují), popisuje inteligenci Rosora (28° Kozoroha, obr. 322) takto: – je mistrem akustiky na našem hrubohmotném světě. Inspiraci této inteligence děkuje lidstvo za svůj dosavadní pokrok v akustickém dorozumívání na vzdálenost, od tamtamu primitivních národů počínaje až k dnešnímu modernímu telefonu, rádiu a všem ostatním vynálezům tohoto odvětví. Z magického hlediska může tato inteligence obeznámit mága s metodou, jak se dá na největší vzdálenost, kam obrátí mág svůj zřetel, vše slyšet pomocí jasnosluchu, a dále, jakým způsobem se dají zhmotnit akustické vibrace na Letos v létě byl objeven Higgsův boson (obrázek) – nebo možná přesněji, něco tomu podobného – který inspiroval mezi jinými i skladatele ke skládání étericky znějící hudby. Využili proces nazývající se sonifikace: vezmete nezpracovaná data a transformujete je do zvuku, ale uchováte informaci, jež obsahují. Poslechněte si hudbu komponovanou z dat Higgsova bosonu od Benjamina Doylea. Za poslední roky vznikla pomocí sonifikace celá řada děl studujících atmosféru na Marsu a Venuši, některé hvězdy, černé díry, polární záři, Kassiopeu A, elementární částice a Saturnovy prstence, přičemž si nelze nevzpomenout na orchestrální suitu Planety Gustava Holsta vzniklou v letech 1914–1916. Giacinto Scelsi se vyjádřil o své hudhttp://orl.bloger.cz D. Ž. Bor, který nedávno přestoupil do jiné oktávy, uvádí v knize Záhadný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje[3], že v knize Prastaré tajemství květu života, kterou napsal Drunvalo Melchizedek, se na straně 70 popisují dimenze a hudební stupnice; citujeme: „Pravděpodobně jste slyšeli o 144 dimenzích a jaký vztah má číslo 144 k dalším spirituálním záležitostem. Každá oktáva má dvanáct tónů a mezi dvěma tóny je opět dvanáct alikvotních tónů; a tak je 12 × 12 = 144 dimenzionálních strana 43 ORL číslo 201310 rovin v každé oktávě. Abychom byli ještě konkrétnější, v každé oktávě existuje dvanáct hlavních dimenzí a sto třicet dva vedlejších dimenzí (ačkoli, po pravdě řečeno, se jedná o progresi donekonečna). Tento diagram představuje jednu oktávu. Třináct tónů se opakuje a následuje dalších třináct tónů. Pod oktávou našeho universa existuje jiná oktáva, nad ní je další – a to se táhne do nekonečna.“ dílu Giacinta Scelsiho, který se konal v pondělí 29. října 2012, 19:30 v teatro NoD. [1] „Περἰ συνθες“; viz též Origin and Progress of Language, sekce 14, sv. II, str. 233. Viz Hargrave Jennings: Rosikruciáni: Rituály a mystéria. George Routledge & Sons, Ltd., Londýn 1887. [2] František Bardon: Praxe magické evokace. Návod k evokování bytostí obývajících sféry, které nás obklopují. ASU, Třebíč 1993. [3] D. Ž. Bor: Záhadný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje. Trigon, Praha 2012, str. 89. [4] D. Ž. Bor: Záhadný svět pravěku. Mýtoetymologické eseje, str. 89-90. http://www.okultura.cz/WordPress/? p=7902 Liber Teritius Jsme zakleti do nepochopitelných čísel! „Prázdnotu, která se nachází mezi oktávami, můžeme pojmenovat Velkou prázdnotou nebo Zdí.“ Prázdnota, jež spojuje. – Dan Simmons. „Právě Zdí je nutno projít, chcete-li se dostat do vyšší oktávy. Všechny dimenze jsou položeny jedna na druhou a každý bod v časoprostoru je všechny zároveň obsahuje. Brána k jakémukoliv z nich je na kterémkoliv místě.“[4] Přeji vám, abyste i vy dnes našli Bránu a prošli Zdí do vyšší oktávy. Na počátku bylo Slovo. * Úvodní slovo k prvnímu koncertu (S1) 19. koncertní sezony 2012-2013 s názvem Magie a hudba, věnovanému http://orl.bloger.cz strana 44
Podobné dokumenty
Učební texty - Základní škola Cheb
Vzniká tak nejenom zubní kámen, ale často také zubní kaz. Ochranou proti těmto
onemocněním je pravidelné čištění zubů!!!
Mezi nepříjemné choroby trávicího systému patří průjmová onemocnění nebo
žlo...
Člověče, zapoj se! - Hrdinou může být každý
základních předpokladů občanské společnosti, která je
zase předpokladem demokratického státu. V konečném
důsledku jsou to totiž občané a občanky, kdo generuje
veškerou moc ve státě i obci, a proto ...
Jaro 2012
které by měly do našeho života přinést
jistotu a vědomí, jak jsme jako lidé
vzácní, často zápasíme s podceňováním
a nejistotou o své hodnotě. Týká se to
všech, ale zdá se mi, že se tento problém
ví...
Kunovice mají svou letku!
uzavřenou mezi městem Kunovice a společností Jihomoravská plynárenská, a.
s., Plynárenská 499/1, 657 02 Brno, pro Podnikatelský inkubátor
•Smlouvu č. 1023782/518 o dodávce vody a odvádění odpadních...
Správa Uprchlických Zařízení MV ČR
že po letech neustále klesajícího počtu žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a stavu, kdy polovinu žádostí tvoří žádosti opakované, dojde ke změně vývoje
a Správa uprchlických zařízení bude muset...