2) učební texty – Film - Filmové školy v Písku
Transkript
Učební texty Postprodukční práce 2.díl Film Pro potřeby vzdělávacího kurzu projektu „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 Skripta Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 byl financován z prostředků Evropského sociálního fondu, v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Realizátor projektu: Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku o.p.s. Záměr projektu: Podpora dalšího vzdělávání v profesích vyžadujících audiovizuální kvalifikaci. Realizační tým projektu: Vedoucí týmu - MgA.Miloň Terč Doc. Miroslav Urban Mgr. Miroslav Jedlička Mgr. Pavel Kubant Ing. Gabriela Švejdová Ing. Michal Popela Mgr. Milan Klíma Ing. Karel Jaroš Mgr. Ladislav Greiner Ing.Aleš Boštička Mgr.Jaroslav Boxan Recenzoval: prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., Dr.h.c. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 Film Prvním technickým systémem, který umožnil zachycení, zpracování a prezentaci pohybujícího se obrazu, se stal film. Pro možnost vzniku filmu bylo nezbytné, aby se celá řada oborů, jako je mechanika, elektrotechnika, optika a fotografie dostala na značně vysokou úroveň. Původcem filmu není jediný vynálezce. Při vzniku filmu a kinematografie bylo využito i několik principů známých od starověku. V tomto případě jde zejména o Cameru obscuru ( temnou komoru ) či Laternu magicu ( kouzelnou lucernu ). Na vzniku filmu se podílelo mnoho schopných lidí, kteří postupně vyřešili řadu dílčích problémů. Mezi tyto lidi patří Louis Daguerre – vynálezce fotografie, Eadweard Muybridge, jenž vytvořil systém pro fotografování jednotlivých fází pohybu, Thomas Alva Edison, v jehož přístroji nazvaném Kinetoskop mohl vždy jeden divák kukátkem pozorovat pohybující se obraz. A konečně bratři Lumierové, kteří koncem roku 1895 uspořádali v Paříži první veřejné filmové představení, abychom vyjmenovali alespoň některé. Rok 1895 je proto pokládán za rok vzniku kinematografie. Film za dobu od svého vzniku prošel dlouhým technickým vývojem a mnoha zdokonaleními. Zpočátku byl pouze černobílý a němý, později došlo k jeho ozvučení, získal barvy, široké plátno a dokonce i třetí rozměr – hloubku obrazu. Byly zavedeny filmové pásy různé šíře, dostal se do rukou amatérů i vrcholných profesionálů a špičkových umělců. Stál u zrodu televize a, podobně jako tisk, přispěl k rozvoji lidské civilizace a kultury. Zhruba v polovině dvacátého století však film, v souvislosti s nástupem televize, ztratil své, do té doby výsadní postavení jediného média využívajícího pohyblivý obraz. Tento trend pokračuje. Videotechnika, digitální a počítačová technika se rozvinuly na tak vysokou úroveň, že je dnes možné natáčet filmy elektronickými digitálními kamerami, jejich postprodukční zpracování provádět pomocí počítačů a tyto filmy posléze promítat divákům v digitálních kinech. Kvalita takto získaných obrazů je, zejména z hlediska jejich rozlišení, srovnatelná s kvalitou obrazu profesionálních filmových formátů. A tak se zdá, že jediným filmovým formátem, který návštěvníkům kin poskytuje zatím nepřekonatelné divácké zážitky, je filmový formát IMAX. Bližší informace o formátu IMAX jsou uvedeny na jiném místě této publikace. Film však s největší pravděpodobností nezanikne stejně, jako po nástupu kin nezanikla divadla nebo jako po zavedení televize nezanikl film. Bude se muset nějakým způsobem proměnit. Ve filmových archivech je uloženo obrovské množství filmů, které byly vytvořeny v uplynulých sto letech a které čekají na své nové diváky a na obnovené premiéry. Bude zapotřebí je digitálně restaurovat a připravit tak, aby se k nim mohli diváci dostat. Tyto filmy jsou, nebo mohou být, také zdrojem historických obrazů použitelných v nových střihových dokumentech. Zpracování archivních filmů může poskytovat zakázky digitálním filmovým laboratořím, které provozují technologii „Digitální Intermediát“ popsanou na jiném místě této publikace. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 1 Jaké technické inovace v oblasti filmu můžeme očekávat? Abychom si mohli odpovědět na tuto otázku, měli bychom si udělat jakousi inventuru předností a nedostatků, které film v porovnání s novějšími systémy pro snímání, zpracování a prezentaci pohyblivých obrazů, má. Přednosti: - Vlastnosti světlocitlivých fotografických materiálů pracujících na fotochemické bázi jsou podobné vlastnostem lidského zraku. V důsledku toho lidé příznivě přijímají obrazy reprodukované klasickými filmovými technologiemi. Jedná se přitom zejména o barevnost, tonalitu, a způsob reprodukce jemných detailů obrazu. - Film je celosvětově normalizován. Filmy pořízené v České republice lze promítat v Argentině i v Zairu, v Evropě i v Americe či Austrálii. Tvůrci televizních systémů tak prozíraví nebyli. Existují televizní normy NTSC, PAL a SECAM, obraz může mít rozlišení SD, či HD a podobně. Pro přechod z normy do normy musí být obrazy transkódovány. - Filmový obraz je analogový a každé obrazové pole nese úplné, nekomprimované informace o snímané scéně. Obrazy zaznamenané na filmu lze bez větších obtíží digitalizovat, převést do elektronické podoby a do kterékoliv televizní normy. Obraz zaznamenaný na filmu má vždy rozlišení srovnatelné s HD nebo větší. Opačný postup je obtížnější už i proto, že digitalizovaná obrazová data bývají podrobena ztrátové kompresi. - Film je médium odolné ( z technického hlediska) vůči času. Praxe prokázala, že pokud jsou vyvolané filmy skladovány ve vhodných podmínkách ( snížená teplota a relativní vlhkost ), přetrvají i barevné filmy, zejména jsou-li archivovány ve formě černobílých výtažků, dobu delší nežli 100 let. Jaká je časová trvanlivost magnetických, optických či jiných nosičů digitalizovaných dat doposud nikdo se zárukou neví. Navíc mohou vzniknout problémy s potřebným hardware, které ve vzdálenější budoucnosti nemusí existovat. Tak kupříkladu jedním z prvních diskových magnetických médií pro záznam dat byly osmipalcové diskety. Kdo má dnes k dispozici zařízení k jich čtení ? Nevýhody: - Filmový negativ je médium, které je nutno po naexponování podrobit fotochemickému zpracování ve filmové laboratoři a pořídit z něj kopii. Tento proces je časově náročný a bývá spojen i s problémy z oblasti logistiky. (Probíhá-li natáčení kupř. v exteriéru, je nutno negativ dopravit do filmové laboratoře a vyrobenou kopii doručit tvůrčímu štábu zpět do místa natáčení.) V důsledku toho nemá tvůrčí štáb okamžitou kontrolu, zda se natáčení podařilo, zda negativ je v pořádku a může se tedy v natáčení pokračovat. Naproti tomu při elektronickém snímání obrazu a zvuku mají tvůrci okamžitou kontrolu výsledků své práce. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 2 - Pořizování triků a speciálních efektů klasickými filmovými trikovými postupy je pracné, časově náročné a ne všechny speciální efekty, které by si režisér představoval, lze klasickými filmovými trikovými postupy realizovat. Naproti tomu digitální způsob vytváření triků a speciálních efektů poskytuje tvůrcům nepředstavitelné možnosti. - Filmové distribuční kopie jsou drahé, rozměrné a musí se fyzicky dopravovat do kin. Provozem se rychle opotřebovávají a v důsledku toho klesá kvalita promítaného obrazu i reprodukovaného zvuku. Pro distribuci digitalizovaných filmových programů do sítě digitálních kin lze využít několik možností. K fyzické distribuci programů mohou posloužit harddisky či jiné digitální nosiče. Tyto nosiče jsou malé, lehké a lze je bez větších problémů zasílat. Programy lze distribuovat také pomocí kabelových sítí či satelitního vysílání. - Fotochemické zpracování originálních negativů a výroba filmových distribučních kopií a stejně tak i výroba světlo-citlivých filmových materiálů je zdrojem chemikálií přecházejících do odpadních vod. Zatěžuje tedy životní prostředí. Digitální technologie tyto problémy nemají. Z uvedeného výčtu se zdá, že nevýhody filmu převažují a lze očekávat, že pokud budou elektronické systémy poskytovat obrazy, které se kvalitě filmového obrazu skutečně vyrovnají, bude film z procesu tvorby nových audiovizuálních programů a jejich distribuce divákům z větší části vytlačen. Filmovou technologii tedy nejspíš nelze považovat za příliš perspektivní. K nějakým zásadnějším inovacím filmové techniky a technologie pravděpodobně nedojde. Určité možnosti pro zavádění nových filmových technologií pravděpodobně poskytuje vývoj a výroba nových světlo-citlivých materiálů, zejména negativů se zdokonalenými mikrosenzitometrickými vlastnostmi, větším expozičním rozsahem a zlepšeným barevným podáním. To je však záležitost výrobců filmových materiálů. Film a televize V předchozím textu jsme se zmínili o tom, že televize připravila film o výsadní postavení jediného média využívajícího pohybující se obraz. Tato skutečnost se pochopitelně promítla i do ekonomické situace filmových studií, distribučních společností a majitelů kin. Lidé, místo aby chodili do kin a nosili do jejich pokladen své peníze, zůstávali v pohodlí svých domovů a dívali se na televizi. To však filmaře nenechalo v klidu. Právě po zavedení televizního vysílání se v masovém měřítku začaly natáčet barevné filmy, objevily se širokoúhlé systémy včetně stereofonní reprodukce zvuku a kina byla vybavována rozměrnými promítacími plochami. Filmaři prostě divákům začali nabízet to, co jim tehdejší malé a jen černobílé obrazovky nabídnout nemohly. Mezi filmem a televizí se rozpoutal konkurenční boj. Brzy se však ukázalo, že televize film potřebuje a film zase potřebuje televizi. V době, kdy začalo televizní vysílání totiž ještě neexistoval žádný způsob elektronického záznamu obrazu. Vysílalo se pouze živě, nebo se na televizních obrazovkách uváděly filmy. Obraz na filmovém pásu v té době představoval jedinou možnou „obrazovou konzervu“. A archivy filmových studií už v té době přetékaly filmovými tituly, které bylo možno použít k televiznímu vysílání. A navíc, filmová studia v té době disponovala uměleckými a technickými kapacitami, které umožňují tvorbu nových titulů určených, mimo jiné, i pro televizní vysílání. Tato situace se dodnes příliš nezměnila. Nahlédneme–li do vysílacího programu většiny televizních stanic, Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 3 zjistíme, že značnou část vysílacího času vyplňují filmy. Výjimkou jsou snad jen zpravodajské stanice a sportovní kanály. A film zase potřebuje televizi. Za uvádění filmů na televizních obrazovkách se totiž platí a ne právě nejmenší částky. A bez příjmů za uvádění filmů v televizi by většina dnešních filmových studií nemohla existovat. Některé televizní stanice, jako kupř. Česká televize či Nova se u nás dokonce podílejí na financování tvorby nových filmů. Co bude dál? Dochází ke srůstání filmových a digitálních technologií, význam filmového pásu jakožto média pro záznam a prezentaci obrazu klesá, rychle roste počet digitálních kin. Hranice mezi filmem, televizí a videem se stírají. Možná by bylo namístě začít přemýšlet o nějakém novém pojmenování systémů, které k šíření informací využívají pohybující se obraz a doprovodný zvuk. Televize Již od pradávných dob lidé toužili po možnosti pohlížet do dálky. Teprve ve dvacátém století došlo k naplnění tohoto snu, vznikla televize. Podmínkou pro vznik televize byla samozřejmě možnost přenosu elektrických signálů na dálku a to buď „po drátě“ nebo pomocí radiových vln. Bylo také nezbytné najít způsob, jak obraz rozložit na jednotlivé body a vytvořit televizní signál, který by bylo možné přenášet na dálku. Signál přitom musí obsahovat informace o poloze každého z obrazových bodů na ploše obrazu a o jeho jasu (první televizní systémy byly samozřejmě pouze černobílé). Další nezbytnou podmínkou bylo vytvoření zařízení, které by zajišťovalo snímání obrazu, jeho rozklad a vytvoření televizního signálu, tedy televizní kameru a také televizní přijímač s obrazovkou, jejímž účelem je zobrazování přenášeného obrazu. První televizní systémy využívaly mechanický rozklad obrazu, který zajišťoval kruhový rotující disk opatřený při obvodě spirálovitě umístěnými otvory ( Nipkovův kotouč). Snímací objektiv vykresloval v rovině disku obraz a za diskem byla umístěna fotobuňka vytvářející elektrické signály. Rotující disk s otvory v podstatě rozkládal obraz na jednotlivé řádky. Na podobném principu fungoval i televizní přijímač, v němž jako zdroj světla umístěný za rovněž rotujícím diskem, přes nějž se pozoroval přenášený obraz, sloužila doutnavka (doutnavka nemá tepelnou setrvačnost jako žárovka a její svítivost se může rychle měnit). Otáčky disků ve snímacím i zobrazovacím zařízení musely být přesně synchronizovány. Obraz vytvářený tímto mechanickým televizním systémem tedy sestával z obrazových bodů různého jasu, které byly uspořádány do řádků. Diváci jej vnímali jako celek díky setrvačnosti lidského zraku. Počet řádků byl omezený (první z mechanických systémů jich měl pouze 30) a v důsledku toho kvalita obrazu nebyla příliš dobrá. Nicméně prokázalo se, že rozloží-li se obraz na řádky a obrazové body a použijí-li se k tomu dokonalejší technické prostředky, je možný jeho přenos na dálku. Následně byly vytvořeny dokonalejší televizní systémy na elektronické bázi. Byly zkonstruovány televizní kamery opatřené světlo-citlivými snímacími elektronkami a jako zobrazovací jednotky se začaly používat obrazovky CRT ( Catode Ray Tube ) pracující na principu katodové trubice. Byly rovněž vytvořeny televizní vysílací normy. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 4 Jako první byla ustavena a normalizována televizní norma NTSC (National Television Standards Comitee ) a to v USA. Obraz zobrazovaný podle této normy má poměr stran 3 : 4 a sestává z 525 televizních řádků. Skutečné rozlišení obrazu však je 486 x 720 obrazových bodů (výška x šířka). Toto rozlišení bývá označováno jako SD (Standard Definition). Snímková frekvence NTSC činí 30 snímků/sec. a je odvozena od frekvence silnoproudé sítě v USA. Obraz je přenášen a zobrazován ve formě půlsnímků (60 půlsnímků/sec.) a to prokládaně ( interlaced ). Znamená to, že první půlsnímek sestává pouze ze sudých řádků a další půlsnímek pouze z řádků lichých. To se každou vteřinu 30 x opakuje. Televizní rastr -prokládané ( interlaced) řádkování V Evropě byla zavedena a převážně se používá televizní norma PAL ( Phase Alternation by Line). Obraz zobrazovaný podle této normy má poměr stran 3 : 4 a sestává z 625 televizních řádků. Skutečné rozlišení obrazu však je 576 x 720 obrazových bodů (výška x šířka). Toto rozlišení bývá označováno jako SD (Standard Definition ). Snímková frekvence PAL, činí 25 snímků/sec. a je odvozena od frekvence silnoproudé sítě v Evropě. Stejně jako v případě NTSC také v normě PAL je obraz přenášen a zobrazován ve formě půlsnímků (50 půlsnímků/sec.) a to prokládaně ( interlaced ). Znamená to, že první půlsnímek sestává pouze ze sudých řádků a další půlsnímek pouze z řádků lichých. To se každou vteřinu 25 x opakuje. Snímková frekvence normy PAL je tedy prakticky shodná s obrazovou frekvencí filmu (25 nebo 24 obr./sec.) a uvádění filmů v televizi proto nečiní žádné obtíže. Jinou evropskou televizní normou je norma SECAM (Séquentiel couleur à mémoire - postoupení barevné informace do paměti). Tato norma byla vyvinuta a používá se ve Francii a řadě dalších zemí. Stejně jako v normě PAL, také v normě SECAM se zobrazuje 50 půlsnímků za sec. a to formou prokládaného ( interlaced ) řádkování. Rovněž co do počtu řádků a poměru stran se obě normy shodují. Televizní signály podle výše uvedených televizních norem v sobě mají zakódovány informace o barvě, jasu a poloze každého z obrazových bodů, ze kterých se skládá obraz. Jejich součástí jsou také snímkové a řádkové zatemňovací impulsy, které na obrazovce umožňují návrat svítících bodů vykreslujících obraz na začátky řádků a snímků. Součástí televizních signálů jsou také audiosignály přenášející doprovodné zvuky. Televizní signály uvedených norem se vyznačují také zpětnou kompatibilitou. Znamená to, že vysílané programy lze sledovat i na černobílých televizorech. Tato skutečnost byla důležitá zejména v době přechodu z černobílého vysílání na vysílání barevné, tedy v době, kdy značná část televizních diváků ještě měla jen černobílé televizory. I v oblasti televizních norem však vývoj pokračoval a japonská společnost NHK vyvinula nový televizní systém s vysokým rozlišením označovaný HDTV ( High Definition Television – televize s vysokým rozlišením). Tvůrci HDTV si přitom předsevzali úkol vytvořit televizní systém, který by se z hlediska rozlišení vyrovnal rozlišení obrazu promítaného z filmových kopií šíře 35 mm. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 5 Obraz zobrazovaný podle této normy má poměr stran 9 : 16 ( 1 : 1,77) a tímto poměrem stran se blíží filmovým rozšířeným formátům. Bývá označován také jako širokoúhlý. Rozlišení obrazu je 1 080 x 1 920 obrazových bodů ( výška x šířka). Toto rozlišení bývá označováno také jako HD (High Definition ). Snímková frekvence HDTV činí 25 snímků/sec. Obraz je přenášen formou interlaced (prokládaně). Kvalita obrazu je vysoká a v řadě případů se systémy s rozlišením HD používají i k natáčení hraných filmů. Signál HDTV vyžaduje velkou šířku pásma, kterou pozemní vysílače neposkytují. Vysílání programů HDTV proto bylo zpočátku realizováno pouze v Japonsku a v USA prostřednictvím satelitů. Další obtíž spočívala v tom, že pro příjem signálu HDTV byly zapotřebí speciální televizory. Situace se zásadním způsobem změnila až v souvislosti se zavedením digitálního vysílání. Zmíněné obtíže se šířkou pásma a kompatibilitou s normami SD odpadly a v současné době se ve světě, včetně ČR, stále více programů natáčí a prezentuje v rozlišení HD nebo vyšším ( 2K, 4K viz dále). Všechny výše uvedené televizní normy byly koncipovány jako analogové a sloužily především k televiznímu vysílání pozemními vysílači a později pro účely domácího videa. V současné době, po zavedení digitálního vysílání, umožňují vysílání velkému počtu kanálů. V souvislosti se zavedením technologie „Digitální Intermediát“ a metodami počítačového zpracování obrazu však vznikly ještě další digitální obrazové standardy, které bývají podle počtu obrazových bodů na šířku obrazu označovány jako 2K, 4K, případně 6K a 8K . Tyto standardy jsou pokládány za plné filmové rozlišení. Tak kupříkladu obrazový standard označovaný jako 2K má více než 2 000 (2 Kila) obrazových bodů na šířku obrazu. Standard 2K je, podle této představy, z hlediska rozlišení srovnatelný s filmovou kopií šíře 35 mm a standard 6K s originálním negativem. V následující tabulce uvádíme počty obrazových bodů výše uvedených standardů. Obrazový standard PAL ( SD ) HDTV ( HD ) poměr stran obrazu počet pixelů – obraz výška x šířka 1 : 1,33 576 x 720 1 : 1,77 1 080 x 1 920 2K 1 : 1,33 1 556 x 2 048 4K 1 : 1,33 3 112 x 4 096 6K 1 : 1,33 4 668 x 6 144 8K 1 : 1,33 6 224 x 8 192 Porovnání informační kapacity (počtu pixelů) zavedených obrazových standardů. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 6 Technický vývoj a zavádění nových technologií pokračuje. Japonská společnost NHK, která na konci minulého století zavedla systém HDTV, vyvinula další, ještě dokonalejší, televizní systém. Pro jeho ozna-čení zvolila zkratku UHDTV - Ultra High Definition Television – televize s ultra vysokým rozlišením), nebo také Super Hi-Vision ( SHV). Tento systém má poměr stran obrazu 9 : 16 a rozlišení 4320 x 7680 obrazových bodů. Snímková frekvence je 60 obrázků/sec. při progresivním, nikoliv tedy půlsnímkovém skenování. Lze mu tedy přiřknout rozlišení 8K. V rámci vývoje systému UHDTV byl rovněž vyvinut multikanálový zvukový systém 22.2, který umožňuje dokonalejší prostorovou reprodukci zvuku 3D. Televizní normy však nezůstaly jedinými obrazovými normami. V souvislosti nástupem počítačové techniky využívající ke komunikaci s uživateli obrazové displeje a zahájením počítačového zpracování obrazu byly zavedeny další grafické formáty. Jejich přehled je, spolu s dalšími informacemi týkajícími se televizních norem, uveden v následující tabulce. TV/Video SDTV FORMÁT Rozšíření EU EDTV/EQTV USA/Japonsko USA/Japonsko EU ITU-R BT.601/656 Standard místní rozlišení 720 x 576 720 x 480 720 x 480 960 x 576 Obrazová frekvence 60 Hz ( i ) 30 Hz ( p ) 50 Hz ( i ) 16 : 9 16 : 9 poměr obrazu 50 Hz ( i ) stran 4:3 4:3 HDTV FORMÁT HD1440 Rozšíření EU Standard EU95 místní rozlišení 1440 x 1080 HD EU ATV USA/Japonsko USA/Japonsko USA/Japonsko ITU-R1120 ITU-R BT.709 SMPTE 274M SMPTE 296M 1920 x 1080 1920 x 1035 1920 x 1080 1280 x 720 Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 7 50 Hz ( i ) 50 Hz ( i ) 60 Hz ( i ) 60 Hz ( i ) 60 Hz ( p ) Obrazová frekvence 30/24 Hz ( p ) poměr obrazu stran 4 : 3 (16 : 9) 16 : 9 16 : 9 16 : 9 16 : 9 Grafické počítačové formáty FORMÁT VGA SVGA XGA Rozšíření Celosvětové Standard VESA SXGA UXGA místní rozlišení 640 x 480 800 x 600 1024 x 768 1280 x 1024 obrazová frekvence 60..85 Hz ( p) 60..85 Hz ( p ) 60..85 Hz ( p ) 60..85 Hz ( p) 60..85 Hz ( p) 1600 x 1200 43 Hz ( i ) Poměr obrazu stran 4:3 4:3 4:3 5:4 Tabulka Základní standardizované video formáty a grafické formáty. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 8 4:3 Pracovní postupy - úvod Film, který se ve své finální podobě má promítat v distribuční síti kin, je možné v současné době natáčet na klasický filmový pás (cca 80%) nebo digitální kamerou s vysokým rozlišením, tzv. HD (20%). Tato učebnice pojednává převážně o technologiích, souvisejících s prvním případem, tedy kdy se natáčí na filmový pás. Film, na který se natáčí, se musí vyvolat. Vznikne tím filmový negativ, z něhož se kopírováním vyrobí pozitivní filmová kopie, kterou je možné promítat v kině. Mezi natočením negativu a promítáním výsledné kopie je celá řada operací, z nichž mnohé jsou soustředěny do filmové laboratoře. V posledních dvou desetiletích začala i do profesionálních filmových zpracovatelských technologií pronikat výpočetní technika a to jak ve formě databází a třídění informací, tak i přímo do práce s vlastními médii v oblasti digitální fotografie, kinematografie a zvukové techniky. Nejvýraznějšího efektu bylo pomocí digitálních technologií docíleno při uměleckém střihu a v trikové technice, ale ani ostatní úkony se moderních technik nezříkají a zřejmě není daleko doba, kdy klasický film zcela vymizí anebo bude jeho použití omezeno jen na specifické případy. Podle toho, jaký je v produkčních a postprodukčních technologiích podíl digitální výpočetní techniky, můžeme s určitou mírou zjednodušení rozdělit současné postupy do následujících skupin: 1. Klasické technologie, které nepoužívají žádnou formu digitální technologie. Byly jedinou formou výroby filmů do začátku 90. let 20. století a mohou se, i když velice vzácně, vyskytnout ještě i dnes. V této učebnici jsou všechny úkony klasické technologie zmíněny, neboť jejich pochopení může výrazně usnadnit následné zvládnutí moderních digitálních postupů. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 9 Technologie se střihem offline, kdy umělecký střih a některé zvukové práce se provádějí elektronickou digitální technikou. Ostatní úkony zůstávají v klasické podobě. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 10 2. Digitální intermediát – technologie, kdy klasický film zůstává pouze pro natáčení a promítání. Všechny ostatní úkony byly převedeny do digitální podoby. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 11 3. Digitální projekce v kině znamená, že se nepromítá z filmového pásu, nýbrž pomocí digitálního projektoru z datového souboru, který musí být v digitálně – laboratorních procesech vytvořen úpravami a kopírováním digitálního masteru, jehož možnosti vzniku jsou znázorněny na následujícím grafu. Nedílnou součástí digitálního kina je i server, který přehrává digitální data a dodává do projektoru signál ve vysokém rozlišení. Klasická filmová distribuční kopie je nahrazena jakousi kopií digitální tzv. DCP ( Digital Cinema Package ). K distribuci DCP může sloužit běžný přenosný disk - celovečerní film zabere přibližně jen 60GB. V budoucnu bude možné přenášet tento distribuční datový balíček přes rychlou datovou síť, nebo internet. Data v distribučním datovém balíčku DCP jsou zašifrována z bezpečnostních důvodů jako ochrana proti zneužití a pirátství. Šifrování lze nastavit tak, že data jsou platná pouze pro konkretní kino a čas. K dešifrování slouží "klíč", který distributor spolu s datovým balíčkem DCP pošle obsluze kina. Tento klíč, který se nazývá Key Delivery Message zkráceně "KDM" se do kina zašle běžným E-mailem. Bez klíče nelze film promítat. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 12 Je třeba důrazně upozornit, že uvedené rozdělení filmových technologií je silně schematické. Ve skutečnosti se mohou vyskytovat nejrůznější kombinace všech těchto modelů, popřípadě i ve spojení s dalšími technologiemi. Zcela běžná je kupř. montáž částí negativů zhotovených technologií digitální intermediát do originálního negativu získaného klasickým střihem negativu. Proces digitalizace filmových technologií není zdaleka ukončen, bude dále pokračovat a technologie se budou vyvíjet a měnit. Zcela na začátku rozvoje je u nás zejména natáčení digitálními kamerami a digitalizace kin. Stupeň využívání jednotlivých technologií tak, jak byly shora formulovány, uvádí následující tabulka: Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 13 Pracovní postupy - produkční Filmová laboratoř zajišťuje celou řadu technických operací spojených s výrobou a prezentací kinematografických filmů. Organizace filmových laboratoří se v důsledku toho člení do dvou základních bloků: studiovou laboratoř, kde zákazníkem bývá zpravidla producent filmu a kde se klade největší důraz na individuální spolupráci s výrobci filmů a hromadnou výrobu, která naproti tomu preferuje průmyslová kriteria kvalitní ekonomické výroby. Tyto dva úseky bývají mnohdy i vlastnicky a organizačně odděleny a mohou se nacházet v různých lokalitách. Studiová laboratoř Studiová laboratoř zajišťuje služby spojené s natáčením filmů a jejich úplným dokončením do vzorové kombinované kopie. Rozděluje se proto organizačně do dvou základních skupin, označovaných jako denní práce a dokončovací práce. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 14 První skupina pokrývá veškeré operace mezi přijetím exponovaného filmu k vyvolání a expedicí kopie denní práce do umělecké střižny. Druhá fáze, dokončovací práce, zahrnuje přípravu a výrobu vzorové kopie, což je první kompletní kopie daného filmu v definitivní kvalitě. Zahrnuje v sobě spolupráci s trikovým oddělením, zhotovení negativu zvuku získaného přepisem z magnetického záznamu smíchaných zvukových míchacích pásů, technický střih filmu, což je sestřih originálního negativu obrazu podle dodané servisky (sestřižené pracovní kopie denních prací, vzniklé v umělecké střižně) a operace související s číslováním a vyrovnáním filmu, tzn. přidělením správné barvy a hustoty každému jednotlivému záběru. Výsledkem těchto operací je již zmíněná vzorová kopie, popř. několik pracovních tzv. vyrovnávacích neboli korekčních kopií. Výroba hromadných kopií Po schválení vzorové kopie vyrábí laboratoř další kopie určené k promítání v kinech popř. v jiných reprodukčních systémech. Počet těchto kopií může být velice rozdílný od jediné kopie až po třeba i stovky kopií určené k distribuci v kinech po celém světě. V případě větších nákladů výroby kopií se vyrábí duplikátní negativy, které umožňují masovou výrobu v přiměřeném termínu a zároveň chrání originál před případným poškozením, zničením nebo ztrátou. V této fázi mohou být vyráběny i kopie jiných formátů pomocí speciálních redukčních nebo naopak zvětšovacích postupů. Hromadné kopie jsou v naprosté většině objednávány distribučními společnostmi. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 15 Denní práce Exponovaný negativní film se ze studia, exteriéru, příp. reálných interiérů zasílá do filmové laboratoře k vyvolání normálně každý večer. Převzetí negativu Negativ musí být řádně zabalen, štítek krabice musí obsahovat veškeré požadované údaje a připomínky k vyvolání negativu a kopírování musí být uvedeny v přiložené "Denní zprávě o negativu". Kontrola stavu negativu Každý negativ bez výjimky musí být před vyvoláním zkontrolován, zda není mechanicky poškozen, aby nezpůsobil přetržení ve vyvolávacím stroji. Tím by mohly být znehodnoceny nejen negativy dotyčné práce, ale i negativy prací jiných. Kontrola se provádí ručně na převíjecích stolech v naprosté tmě. Pokusy o zavedení strojové kontroly se vesměs neprosadily. Technický nález Kontrola mechanického stavu vyvolaného negativu a založení písemné dokumentace pro daný negativ. Jakékoliv zjištění případné závady se hlásí výrobnímu štábu, aby se zamezilo její opakování, popř. umožnilo přetočení. Úprava negativu Jedná se o přípravu negativu ke kopírování, rozdělení do kotoučů vhodných délek, seřazení negativů, vyřazení nehrajících synchronů, připojení úvodních a koncových pásů a změření délek vyvolaného a kopírovaného negativu. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 16 Číslování denní práce Přidělení kopírovací expozice pro negativy denních prací. Provádí se vesměs na barevných analyzátorech. Podle dohody s kameramanem a s produkcí filmu se čísluje buď každý synchron nebo se celá práce kopíruje na jedno kopírovací světlo podle předem dohodnutých podmínek. Kontrola kopie denní práce Každá kopie denní práce se v laboratoři kontroluje v projekci zkušeným pracovníkem, který zároveň připraví zprávu o stavu denní práce. Originál se zasílá produkci, kopie se registruje v laboratoři. Při této kontrole musí být jednoznačně konstatováno, zda zjištěná závada pochází z negativu nebo je pouze v kopii. Registrace negativů Negativy se většinou po dobu výroby filmu skladují a registrují ve filmové laboratoři. Registrace představuje definování každého synchronu s přesností na jedno filmové políčko tak, aby se příslušný synchron mohl kdykoliv vyhledat. Pracovní postupy – postprodukční Po skončení natáčení filmu se v umělecké střižně zhotoví sestřižená pracovní kopie filmu, zvaná též servisní kopie nebo serviska. Serviska je významným technologickým meziproduktem a slouží mimo jiné k: Prvnímu předvedení filmu jakožto celku v nedokonalé technické kvalitě Jako obrazový doprovod k míchání zvuku Jako předloha pro technický střih (střih negativu) Serviska se vrací do laboratoře a slouží k technickému střihu. Spolu s ní přichází i magnetický záznam smíchaného zvukového záznamu (míchačka), která vznikla ve zvukovém oddělení smícháním míchacích pásů dialogů, hudby a ruchů. Ve filmové laboratoři se tento záznam přepíše na fotografický negativ zvuku, který následně slouží pro výrobu kombinovaných kopií. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 17 Technický střih (střih negativů) Soubor pracovních operací, při kterých se podle sestřižené kopie denních prací (servisky) provede střih originálního negativu. Práce musí být provedena čistě, bez jakéhokoliv poškození negativu a sestřižený negativ musí délkami jednotlivých záběrů a jejich seřazením přesně odpovídat servisce. Určení kopírovacích expozic (číslování) Kopie kopírovaná jedinou, byť sebe pečlivěji zvolenou, kopírovací expozicí není veřejného promítání schopná. Záběry v ní nenavazují logicky pokud se týká jejich hustoty a barevného tónu kopie je nevyrovnaná. Každému záběru musí být proto přidělena vhodná kopírovací expozice. To se děje v průběhu číslování a vyrovnávání. Číslováním se rozumí prvotní určení kopírovacích expozic, které se provádí z originálního negativu na barevném analyzátoru. Produktem číslování je programové medium (papírová děrná páska, disketa, programový dokument v ústředním počítači apod), které slouží pro kopírování filmových kopií. Výroba I. kombinované kopie Ze sestřiženého originálního negativu, negativu zvuku se s pomocí programového pásu získaného při číslování kopíruje a následně vyvolá první filmová kopie. Tato kopie nebývá z hlediska barevného a tonálního vyrovnání ještě dokonalá a je potřeba ji dále korigovat. To se děje při tzv. vyrovnávání, které se dělá odhadem na základě výsledků první kopie. Negativ ani barevný analyzátor se již nepoužívá. Po vyrovnání se kopíruje další tzv. vyrovnávací kopie a celý postup se podle potřeby opakuje. Vyrovnávací kopie se považují za kopie pracovní a v české praxi se označují římskými číslicemi. Vzorová kopie Poslední vyrovnaná kopie schválená producentem se nazývá vzorová kopie a slouží jako předloha pro výrobu dalších kopií. Vzorová kopie bývá promítána na premiéře filmu. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 18 Technologie se střihem offline Jedná se o typ filmové technologie, kdy se umělecký střih a míchání zvuku provádějí elektronicky. Sled jednotlivých operací při technologii se střihem offline znázorňuje následující schéma: Jak patrno, nevzniká po vyvolání negativu pracovní filmová kopie denních prací, nýbrž videozáznam, pořízený na filmovém snímači přímo z negativu. Při této operaci se zároveň snímá i Keykode a generuje časový kód. Každé filmové políčko získá tak svoji digitální adresu danou jednak stopovými čísly, jednak časovým kódem. Všechny tyto údaje se ukládají do výpočetní databáze spolu s dalšími možnými údaji jako je kupř. kamerová a laboratorní role, ve které se dané filmové pole nachází, místo, kde se skladuje, popis jednotlivých scén apod. Vlastní elektronický střih se provádí podle časového kódu. Po skončení střihu se vytvoří střihová soupiska (EDL), která obsahuje keykodovou adresu vždy prvního a posledního filmového políčka každé scény. Zároveň se vygeneruje nový časový kód právě vzniklého sestřiženého filmu. Střih negativů se v tomto případě nedělá podle filmové servisky, která neexistuje, nýbrž na základě keykódů ze střihové soupisky. Pro tyto účely byla vyvinuta řada důmyslných výpočetních programů, které usnadňují výběr správného střihového pole v negativu, popřípadě tuto operaci zcela automatizují. Některé software umožňují při technickém střihu zobrazit jakousi virtuální servisku, kdy střihač vidí na monitoru obraz toho filmového pole sestřiženého filmu, s jehož negativem právě pracuje. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 19 Zcela novou podobu získává i míchání zvuku, kdy se nepracuje s fyzickými míchacími pásy, nýbrž se zvukovými soubory. Vzniká pak nový zvukový soubor výsledného smíchaného zvukového záznamu (míchačka, mix). Ostatní operace zůstávají stejné jako u technologie klasické. Střih offline je v současné době nejpoužívanější technologií při výrobě filmů. Střihová soupiska (EDL) Digitální intermediát Technologie digitálního intermediátu je dalším podstatným rozšířením digitálních postupů při realizaci filmových projektů. Kromě již popsaného elektronického offline střihu a digitálního míchání zvuku se již dále nepracuje s původním originálním negativem, ale vytvoří se negativ nový přepisem z výsledného záznamu získaného při offline střihu, tzv. digitální intermediát. Vzhledem k potřebě vyšší hustoty digitálního záznamu určeného k přepisu na film, je nutno pracovat s filmovým snímačem typu HD, který dokáže skenovat filmový obraz do formátu 2K (2048 bodů na řádek), v případě vyšších nároků až 4K (4096 bodů na řádek). Vlastní offline střih se ale provádí se soubory s nižší hustotou (např. PAL 720 x 576 px) kvůli paměťovým kapacitám a zpracovatelským rychlostem systému. Převod do HD formátů se dělá až po ukončení střihových prací pouze z čisté délky negativů. Veškeré dokončovací práce se tedy dějí digitálně. Výsledkem je tzv. digitální master, nekomprimovaný datový soubor. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 20 Zápis z digitálního masteru na film se děje na zařízení, zapisujícím data na film, v současnosti nejčastěji pomocí laserových paprsků. Zaznamenává se na filmový materiál typu intermediát a vzniká tak filmový záznam. Z takto získaného dup.negativu se dále kopírují filmové kopie klasickými postupy. Celý proces je možné znázornit podle následujícího schématu: Nedílnou součástí tohoto procesu jsou i digitální barevné korekce jednotlivých scén, takže výsledkem může být kompletní vykorigovaný negativ výsledného filmu, který již nevyžaduje klasické expoziční filmové kopírovací korekce nebo jen v omezeném rozsahu. Pomocí technologie digitálního intermediátu může být vyroben celý film nebo jen jeho části, které se pak zamontují do originálního sestřiženého negativu pořízeného klasickým technickým střihem. Zejména postup v hustotě 4K se aplikuje většinou jen u vybraných pasáží kupř. s náročnými trikovými operacemi. Digitální projekce znamená, že se nepromítá z filmového pásu, nýbrž pomocí digitálního projektoru z datového souboru. Rozeznáváme dva druhy veřejných digitálních projekci: E-cinema – nižší standard digitální projekce než D-cinema, rozlišení projektoru zpravidla méně než 2K, jsou využívány zejména pro distribuci lokální, nezávislé, dokumentární tvorby nebo titulů, které mají práva pro veřejné promítání. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 21 D-cinema – označení pro kina (systém), která splňují DCI specifikace, tento standard bude muset splňovat každé vybavení provozovatele, pokud bude chtít získat premiérové tituly. Jedná se o proces digitalizace kin, který je v České republice v samém počátku realizace. K 15.5.2010 bylo v provozu 64 digitálních sálů typu DCinema z celkového počtu cca 600. Z digitálního masteru následuje výroba masteru pro distribuci (DCDM – digital cinema distribution master), který obsahuje všechny zvukové stopy, titulky apod. Ekvivalentem dnešní distribuční filmové kopie je pak konečný souborový blok (DCP – digital cinema package), který je zakódován do formátu zvoleného pro kompresi a obsahuje všechny soubory nezbytné pro promítání v kinosálech, tedy jakási digitální kopie filmu. V této formě je pak možno DCP zaslat do kina v podobě pevného disku, v budoucnu se však počítá spíše se šířením přes satelit, nebo pomocí vysokorychlostních sítí. K zakódovanému DCP souboru je přiřazen specifický klíč pro čtení filmu (KDM – key delivery message), který je jiný pro každý kinosál. Čtecí klíč může navíc obsahovat období platnosti, odpovídající smlouvě uzavřené mezi distributorem a provozovatelem, která zaručuje, že tento film může být v tomto sále promítán pouze během tohoto období. Jako obrana proti pirátství je v obraze zakomponován vodoznak, který pomáhá identifikovat kopii. Výhody digitálního kina jsou nesporné: 1. Výrazně lehčí médium = snadnější manipulace = levnější doprava 2. Odpadá manuální kontrola kopie a její mechanické opotřebovávání 3. Film může být v kině jakkoliv dlouho bez vytěžování kopie; po domluvě o dalším nasazení s distributorem stačí opětovné zaslání klíče a je možno promítat 4. Jednoduchá obsluha zařízení Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 22 5. Může odpadnout hlášení výsledků distributorovi, neboť to systém umí sám o sobě 6. Digitální kopie se nepoškozuje, je tudíž stejně kvalitní i po nekonečném počtu projekcí 7. Digitální kopie a její výroba je řádově levnější než klasická kopie filmová. Premiéra filmu může být tudíž v jeden den ve všech digitálních kinech najednou 8. Lepší zabezpečení proti nelegálnímu šíření filmových děl 9. Možnost jednoduchého přechodu na 3D projekci Výroba hromadných kopií Technika výroby hromadných kopií se může výrazně odlišovat v jednotlivých filmových laboratořích nebo i u různých titulů filmu. V zásadě je způsob hromadného rozmnožování dán jejich počtem. U vysokých nákladů kopií se tato práce svěřuje speciálním závodům, které jsou pro takovou činnost zařízeny. Výroba malého počtu kopií Rozumí se zhotovení filmových kopií v počtu dvou až několika málo desítek kusů. V těchto případech se kopie kopírují přímo z originálního sestřiženého negativu obrazu stejnou technikou, stejnými postupy a zpravidla i ve stejné filmové laboratoři jako byly prováděny dokončovací práce a vyrobena vzorová kopie. Před zahájením výroby se obvykle zhotoví duplikační kopie, která slouží jako zabezpečovací materiál pro případ poškození originálu během hromadného rozmnožování. Výroba středního počtu kopií Má-li se vyrobit několik desítek kopií najednou (40 až 100 ks), přesouvá se výroba na speciální výkonné kopírky, popř. i výkonné vyvolávací stroje a práce má charakter průmyslové sériové výroby. Kopíruje se kupř. oběma směry a vyrábějí se na různých linkách různé díly, které se pak následně kompletují do filmových kopií celého filmu. V tomto případě se zásadně kopíruje z duplikátního negativu a originální negativ se použije pro zvláštní potřeby: premiérové kopie, festivaly a jiná promítání hodná mimořádného zřetele. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 23 Výroba vysokého počtu kopií Při výrobě několika stovek kopií z jednoho titulu se produkce většinou přesouvá do specializovaných závodů, kde se negativ celého filmu spojuje do jediného kotouče a veškerá činnost se odbývá v této formě. Po vykopírování, vyvolání a kontrole se kopie rozdělí do původních kotoučů a expeduje se. Filmová laboratoř musí být pro takový způsob výroby speciálně vybavena, kupř. ruční manipulace s kotouči 3000 m je vzhledem k jejich hmotnosti vyloučena. Filmoví distributoři, kteří hromadnou výrobu zpravidla organizují a zadávají, mnohdy sdružují požadavky menších distribučních sítí a s hromadnou zakázkou vyrábějí pak levně kopie v jediné laboratoři pro několik zemí. Ostatní činnosti související s hromadnou výrobou Kromě vlastní výroby hromadných kopií mohou v průběhu této etapy přicházet v úvahu i některé jiné činnosti realizované buď přímo ve vlastní filmové laboratoři nebo ve specializovaných závodech: Opatření filmových kopií dialogovými titulky za účelem překladu dialogů Pořízení matečných rozmnožovacích pásu magnetického záznamu obrazu a zvuku pro rozmnožování na jiných mediích Hromadné rozmnožování filmu na videokazetách nebo jiných mediích (DVD apod). Voskování okrajů filmu, příp. opatřování povrchu kopií ochrannými vrstvami Technika střihu negativu Střih negativu neboli technický střih (nesprávně též stahování negativu) je soubor pracovních operací, při kterých se podle sestřižené pracovní kopie (servisky) nebo jiného média provede sestřih originálního negativu. O vlastní technice střihu a spojování filmu bylo již pojednáno v kapitole Pracovní operace. Na tomto místě bude podrobněji vysvětlena příprava ke střihu, zejména ve vztahu k různým technikám střihu uměleckého. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 24 Způsoby uměleckého střihu Rozlišují se dvě principiálně rozdílné techniky uměleckého střihu v případě, že se film natáčí na filmový pás (zpravidla negativ): 1. Klasický filmový střih, při kterém mistr střihač fyzicky stříhá filmový pás, konkrétně pracovní kopie denních prací a spojuje je dohromady v pořadí, které předepisuje scénář filmu a představy tvůrců a ve kterém film uvidí diváci v kinech. Vzniká tak sestřižená pracovní kopie denních prací, neboli servisní kopie, zkráceně serviska. Tato technika se provozovala výhradně téměř celé století od vzniku kinematografie až do devadesátých let minulého století. 2. Elektronický střih, zvaný též offline, spočívající v přepisu filmového záznamu na elektronický obrazový signál, jeho uložení na některé z médií (zpravidla magnetický videozáznam na pásku) a následné seřazení jednotlivých záběrů elektronickou cestou pomocí výpočetní techniky. Vzhledem k vysokému inovačnímu tempu v této oblasti se rychle vyvíjejí i zařízení pro elektronický střih a vzniká tak i značně nepřehledná řada různých technik a technologií zprostředkovávajících převod mezi elektronickou a filmovou podobou filmového díla. Produktem uměleckého elektronického střihu je videozáznam filmu, jehož záběry jsou seřazeny ve výsledné podobě a střihová soupiska filmu (EDL – Editing Data List). Způsoby střihu negativu V závislosti na typu uměleckého střihu můžeme rozdělit techniku střihu negativu podle způsobu přenosu dat na: 1. Klasický střih negativu, kdy předlohou pro negativní střižnu je serviska na filmovém pásu. 2. Střih podle EDL, při kterém se negativ stříhá na základě dat ze střihové soupisky vzniklé při elektronickém uměleckém střihu. 3. Některý z četných meziprocesů, kdy se umělecky stříhá sice elektronicky, ale přesto vzniká nějaký druh servisky, kupř. následným kopírováním vybraných denních prací a sestřihem podle EDL nebo různé servisky virtuálního typu apod. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 25 Identifikace filmového políčka Nezbytnou podmínkou pro správně provedený střih negativu je jednoznačná identifikace adresy každého natočeného filmového políčka bez ohledu na to, jestli se jedná o filmový negativ nebo kopii. Za tímto účelem exponuje výrobce filmového materiálu na okraj filmového pásu stopová čísla, která se zviditelní při vyvolání filmu. Stopová čísla jsou výrobcem exponována na snímacích a duplikačních materiálech, nejsou na materiálech pozitivních. Do filmových kopií se tato čísla přenášejí kopírováním ve filmové kopírce. Stopové číslo je vícemístné číslo, obvykle kombinované s alfabetickým znakem, které se opakuje pravidelně po jedné filmové stopě (64 perforačních otvorů u filmu 35 mm) a pokaždé se zvýší o jednotku. Někdy se čísla opakují po půl stopě pro lepší orientaci u krátkých záběrů (v tomto případě se zvyšuje o jednotku každé druhé stopové číslo). Kromě stopových čísel okem čitelných jsou filmové materiály opatřeny ještě těmito čísly v podobě čárového kódu, známého pod firemním označením KODAK jako KeyKode. Tento kód umožňuje automatizované vyhodnocování adres filmových políček. Součástí stopového čísla je i referenční značka nultého políčka, označující filmové pole s indexem +0. Kompletní adresa políčka má tedy podobu např. KZ 23 1234 5677 +12. KZ je identifikace výrobce a typu filmu, 23 1234 předčíslí určující daný kotouč materiálu, 5677 vlastní stopové číslo +12 vzdálenost ve filmových polích od nultého políčka. Tím je dána adresa políčka, která se nemůže opakovat. Klasický střih negativu Při klasickém střihu negativu se předpokládají následující operace: 1. Vyvolání negativu obrazu 2. Úprava vyvolaného negativu, spojení několika kamerových rolí do větších rolí laboratorních 3. Zhotovení kopie denní práce 4. Registrace negativu Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 26 5. Umělecký střih filmového pásu a vznik filmové servisky 6. Předání servisky do negativní střižny 7. Přečtení překopírovaných stopových čísel na servisce a zhotovení střihové soupisky 8. Vyhledání negativů jednotlivých záběrů a seřazení kotoučků do kontejneru 9. Vlastní střih negativu 10. Výroba první kombinované kopie Registrace negativu Po vyvolání negativu je tento podroben úpravě, při které se mimo jiné spojuje několik kamerových rolí (obvykle 122 m) do větších rolí laboratorních (do 600 m délky). Pokud není dohodnuto jinak, zůstává negativ v této úpravě až do okamžiku negativního střihu, resp. úplného dokončení filmu. K tomu, aby se kterákoliv scéna negativu dala spolehlivě při přípravě ke střihu nalézt, je nutné před uskladněním negativu jej registrovat, tzn. přidělit každému synchronu adresu prvního a posledního filmového políčka s odkazem na to, ve které kamerové roli, laboratorní roli, regálu, místnosti atd. se nachází. Registrace negativu se provádí na speciálním pracovišti – převíjecím stole se čtečkou Keykódů a s integrovaným počítačem. Výsledkem je registrační soupiska, ta se může vytisknout, ale může být uložena pouze v počítači jako vstupní data pro pozdější střihovou soupisku. Střihová soupiska Střihovou soupisku obdržíme přečtením Keykódů servisní kopie, což se provádí na stejném zařízení jako registrace negativů. V soupisce každý řádek představuje jeden záběr sestřiženého filmu a udává adresu prvního a posledního filmového políčka. Soupiska může být seřazena podle čísel záběrů nebo i jinak, např. podle laboratorních rolí denních prací, což je praktické při vyhledávání negativů jednotlivých synchronů. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 27 Součástí střihové soupisky je obvykle i délka jednotlivých záběrů v obrazových polích. Bývá označována FCC (z anglického Frame Count Cue). Kromě délky záběrů se někdy uvádí i celková délka příslušné role, popř. celého filmu, většinou opět jako FCC. jako Pro čtení servisek, jakož i registraci negativů a obdobné operace existují důmyslně propracované výpočetní programy, jedním z nejrozšířenějších kupř. Excalibur. je Vlastní střih negativu Fyzická montáž negativu se provádí na stahovacím stole, což je vícepásový převíjecí stůl s možností synchronně posouvat několik pásů s přesností posuvu na jeden perforační otvor. Stoly bývají vybaveny spodním průsvitem pro dokonalou orientaci. Negativy jsou po přípravě seřazeny v kotoučcích obsahujících jednotlivé záběry v hrubé délce ve speciálních kontejnerech a úkolem střihače je upravit každý záběr na čistou délku a přiřadit jej na kotouč s předcházejícími již sestřiženými záběry. Za tím účelem má střihač negativu řadu pomůcek, jejichž hlavním smyslem je zabezpečit dokonalou synchronnost mezi výsledným sestřiženým negativem a pracovní servisní kopií, která slouží jako závazná předloha pro negativní střih. Jsou to kupříkladu: 1. Serviska, která se posouvá na stahovacím stole synchronně se vznikajícím sestřiženým negativem. 2. Stopová čísla na negativu, která musí souhlasit s překopírovanými stopovými čísly na servisce. 3. Střihová soupiska vzniklá čtením dat Key Kode ze servisky, případně přesný návod ke Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 28 střihu každého záběru na monitoru na základě střihového programu. 4. Náhodně rozmístěné značky na filmovém pásu od výrobce, které poskytují kontrolu synchronnosti hlavně u extrémně krátkých záběrů. 5. Indexová značka filmových polí exponovaných do negativu výrobcem pro snazší orientaci hlavně u tmavých scén, kde se poloha obrazového dělení obtížně určuje. Střih negativu podle střihové soupisky - EDL Tato technologie se používá v případě, že umělecký střih byl proveden elektronickou cestou (offline) a není tedy k dispozici filmová serviska. Jako náhradní médium může sloužit videozáznam sestřiženého filmu, který ve spolupráci se speciálním výpočetním programem může vytvořit jakousi „virtuální“ servisku spolu s určením přesného místa střihu v negativu. Postup operací může být značně rozdílný podle konkrétní technologie, která může mít různé podoby a varianty. V principu se ale jedná vždy o přibližně následující kroky: 1. Vyvolání negativu obrazu 2. Úprava vyvolaného negativu, spojení několika kamerových rolí do větších rolí laboratorních 3. Přepis negativu na filmovém snímači Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 29 4. Umělecký střih offline, vytvoření EDL a videozáznamu sestřiženého filmu 5. Předání EDL, příp.videozáznamu do negativní střižny 6. Vyhledání negativů jednotlivých záběrů podle EDL a seřazení kotoučků do kontejneru 7. Vlastní střih negativu 8. Výroba kopie první kombinované Přepis negativu na filmovém snímači Filmový snímač je zařízení, na kterém se převádí fotografický záznam na filmu na videosignál. Filmové snímače určené pro vytváření vstupních dat pro offline střih jsou vybaveny i snímačem Key Kode a provádějí tedy i jakousi registraci negativu. Zároveň se při přepisu generuje časový kód, který je nezbytný pro následný elektronický střih. Kromě vlastního přepisu se vytváří i databáze přepisovaných snímků, která dává do pevné vazby příslušné adresy filmových polí na bázi Key Kode a časového kódu. Ta se předává v digitální formě pracovišti elektronického střihu, může se ale i vytisknout a vznikne tak registrační soupiska, která obsahuje oproti soupisce z klasického střihu i časové kódy začátku každého klipu. Elektronický střih a střihová soupiska pro střih negativu (EDL) Při elektronickém uměleckém střihu se jednotlivé záběry dodané do střižny v nezpracované formě z filmového snímače seřadí v předepsaném pořadí, upraví se jejich délka a opatří se poznámkami pro negativní střih (přechody, efekty, korekce apod). Výsledkem je videozáznam sestřiženého filmu a střihová soupiska, které slouží jako závazná předloha pro střih negativu. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 30 Střihová soupiska obsahuje zpravidla následující údaje pro každý záběr filmu: 1. Číslo záběru 2. Vzdálenost začátku záběru od začátku filmu (ve filmových polích) 3. Délka záběru ve filmových polích 4. Zdrojový časový kód prvního políčka záběru 5. Zdrojový časový kód posledního políčka záběru 6. Časový kód prvního políčka záběru ve výsledném filmu 7. Key Kode prvního filmového pole 8. Key Kode posledního filmového pole Soupiska může samozřejmě obsahovat podle potřeby i další údaje, jako např. stopáž celkovou nebo jednotlivých záběrů, délky v metrech apod. Obdobně mohou být některé položky vynechány, pokud by snižovaly přehlednost seznamu při konkrétních úkonech. Soupiska může být seřazena podle čísel záběrů nebo jinak v závislosti na dané operaci, které má sloužit (kupř. podle laboratorních rolí, kamerových rolí atd). Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 31 Střihová soupiska - EDL Další střihové technologie Kromě výše uvedených možností negativního střihu. tj. klasického a podle EDL existuje ještě nepřeberná řada různých kompromisních technologií, jejichž cílem je zachovat výhody elektronického střihu, ale minimalizovat jeho nevýhody. Jsou to hlavně tzv. slepý střih, kdy se střihá do negativu bez zajištění filmovou serviskou, dále pak nedostatečná kontrola technické kvality natočeného obrazu v denních pracích a ještě mnoho dalších. K takovým technologiím počítáme různé druhy pomocných servisek, virtuální servisky s pomocí výpočetních programů, občasné náhledové kopie denních prací podle náročnosti záběru atd. Střih s pomocnou serviskou Jako příklad jednoho z výše popsaných postupů budiž uvedena technologie, při které se nekopírují běžné filmové denní práce a provádí se elektronický umělecký střih, ale na základě jeho výsledků se nestřihá přímo negativ, nýbrž se kopírují pracovní kopie z vybraných synchronů. Na nich se provede technický střih a vznikne tak serviska, která pak slouží jako předloha pro střih negativu. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 32 Tento postup používá offline uměleckého střihu, zároveň ale umožňuje střih negativu podle servisky jako u klasické technologie. Úspora při kopírování denních prací není 100% jako při střihu podle EDL, ale asi 75%, neboť se nekopírují synchrony, které byly při uměleckém střihu vyřazeny. Ani dokonalá technická kontrola natočených prací zde není řešena. Jedná se tedy jednoznačně o proces kompromisní a to jak z hlediska nákladů, tak i časově. Přínosem je naprostá bezpečnost při střihu negativu. Úprava filmového pásu Součástí střihu negativu je i úprava filmového negativu, tzn. rozdělení celého filmu do jednotlivých kotoučů (dílů) v délce do 600 m. Díl může být kratší, v žádném případě však nesmí překročit předepsanou délku, aby se vešel do normovaných krabic. Rozdělení filmu na jednotlivé díly se děje již při uměleckém střihu. Každý filmový kotouč je opatřena na začátku úvodními a na konci koncovými pracovními pásy. Úvodní pás Je to filmový pás, tvořící technické vybavení začátku distribučního dílu, který se při veřejném předvádění filmu nepromítá. Obsahuje: Úvodní ochranný pás - slouží k zakládání kopie do promítacího stroje a k ochraně následujících částí dílu před poškozením Úvodní určovací pás - obsahuje název filmu, označení začátku, číslo dílu, jazykovou verzi, promítací formát a senzitometrický obrazový a zvukový standard Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 33 Synchronizační pás - jeho součástí jsou startovací značky pro správné založení do promítacího stroje. Spolu s prolínacími značkami umožňuje ve správný okamžik prolnutí mezi promítacími stroji v průběhu filmového představení. Dějová část je filmový pás mezi úvodním a koncovým pásem, obsahující záznam obrazu a zvuku filmového programu. Koncový pás je filmový pás, tvořící technické vybavení konce distribučního dílu. Obdobně jako pás úvodní se nepromítá. Obsahuje: Vybíhací pás - navazuje na konec dějové části. Svou úpravou a délkou tvoří časovou rezervu při opožděném prolnutí Koncový určovací pás - obsahuje název filmu, označení konce a číslo dílu Koncový ochranný pás - slouží k ochraně předcházejících částí dílu před poškozením a zároveň graficky výrazně upzorňuje, že díl je navinut koncem na obvod kotouče. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 34 Prolínací značky Jsou dvojí: zapínací a přepínací a kopírují se na konci dějové části dílu. Umožňují ve správný okamžik prolnutí mezi projektory. Pro automatizované prolínání se užívá různých druhů povelových značek nacházejících se na filmové kopii. Úvodními i koncovými pásy jsou vybaveny již filmové negativy obrazu, takže ve filmové kopii se jedná o jejich kopii. V negativu jsou navíc ještě startovací kopírovací značky pro správné a synchronní založení negativu do kopírky a označení názvu a další údaje o negativu. Speciální úvodní a koncové pásy existují dále pro negativy zvuku, zvukové míchací pásy a servisní pracovní kopie. Čistá délka distribučního dílu je délka dějové části v metrech. Hrubá délka dílu je čistá délka zvětšená o délku úvodních a koncových pásů. Filmové formáty V profesionální filmové praxi se pracuje s filmovými materiály následujících šířek: 35 mm 16 mm 8 mm 65 mm a 70 mm Film 35 mm Jedná se o původní formát, na kterém kinematografická technologie vznikla a který si udržel své zásadní postavení do dnešní doby. Používá se pro snímání v naprosté většině případů tam, kde jsou filmové kopie určeny pro promítání v distribuční síti kin, popřípadě tehdy, je-li třeba získat kopie 35 mm pro jiné účely. Na film 35 mm se natáčejí někdy i televizní pořady a to i v tom případě, kdy se žádné filmové kopie nepořizují. Důvodem je systémová stabilita tohoto formátu, jeho kvalita, dobrá Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 35 archivovatelnost a univerzálnost využití. Pro snímání na tomto formátu se používá výhradně materiálů negativních; výsledkem laboratorního zpracování filmového pásu prošlého kamerou je originální negativ. Dále se film 35 mm používá k výrobě filmových kopií z rozmnožovacích materiálů stejného formátu, výjimečně i z formátů 16 mm nebo 70/65 mm. Film 16 mm Tento formát byl původně vyvinut pro amatérské účely, v současnosti se však téměř výhradně používá v oblasti profesionální. Pro snímání má použití zejména všude tam, kde konečným produktem mají být kopie 16 mm. Na rozdíl od formátu 35 mm se zde může snímat i na filmy inverzní. Výsledkem invezní technologie je po zpracování inverzní originál. Kopie na formátu 16 mm se zhotovují kromě z rozmnožovacích materiálů 16 mm i z materiálů 35 mm tzv. redukčními postupy. Film 8 mm Hlavní využití filmu 8 mm je v oblasti amatérské. Pro profesionální účely se používal jako audiovizuální medium v různých oborech, avšak téměř výhradně jen pro hromadnou výrobu kopií redukovaných z formátů vyšších. V současné době je 8mm formát prakticky zcela vytlačen jinými záznamovými technologiemi (magnetický záznam obrazu, CD ROM apod). Rozeznáváme dva typy filmových formátů 8 mm: Standard 8 - starší, do poloviny 60 let 20.stol. Super 8 Film 65 nebo 70 mm Používá se pro výrobu některých filmů uměleckého charakteru s očekávanou vysokou atraktivností a návštěvností, popř. k specifickým účelům. Zásadně se v tomto formátu pracuje systémem negativ - pozitiv. Formát 65 mm je negativní, filmové kopie se pořizují na pásech šíře 70 mm. Formáty 4 : 3 Bratři Lumièrové Filmový formát vynálezců kinematografu nebyl příliš rozdílný od dnešního klasického formátu. Film šíře 35 mm, krok filmového políčka 19 mm, jen perforace byla kruhová s jedním otvorem po každé straně na filmové políčko. Lumièrové však brzy zjistili nevhodnost tohoto způsobu perforování (rychlé opotřebení a následný neklid obrazu při promítání) a změnili jej na obdélníkové otvory se čtyřmi páry pro filmové pole. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 36 Němý formát Tak vznikl postupně první standardní filmový formát, požívaný po celou éru němého filmu. Filmová okenička velikosti 18 x 24 mm s poměrem stran přesně 3 : 4 neboli 1 : 1,33. Svislá osa okeničky je totožná s osou filmového pásu. Zvukový film Příchod zvuku do filmu položil otázku kam se zvukovou stopou aniž by se musely provádět zásadní formátové nebo systémové změny. V první fázi byla odříznuta stopa šíře 2 mm z levé strany obrazové okeničky a vznikl tak rozměr 18 x 22 mm. Tím však byla hrubě porušena zásada neměnnosti poměru stran 3 : 4 a proto se vbrzku zrodila okenička o rozměru 16 x 22 mm. Klasický formát Tak vznikl formát, který se v podstatě používá dodnes. Někdy bývá označován jako formát akademický. Poměr stran je přibližně 3 : 4, přesně 1 : 1,37. Osa okeničky neleží v ose filmového pásu. Formát 16 mm V roce 1923 uvedla firma KODAK na trh filmový pás šíře 16 mm, určený původně pro amatérské použití jako černobílý inverzní materiál. Perforační rozteč a krok filmového políčka je 7,62 mm. Rozměr obrazového pole 10,2 x 7,5 mm. Film byl oboustranně perforován. Později byly v tomto formátu vyráběny i redukční kopie z profesionálních filmů 35 mm. Příchodem zvukového filmu byla u filmových kopií 16 mm nahrazena jedna řada perforačních otvorů zvukovou stopou a vznikly tak dvě verze materiálu: jednostranně a oboustranně perforovaný. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 37 Formát 8 mm V první polovině 30. let byl dán na trh amatérský film formátu 8 mm, opět firmou KODAK. Byla to vlastně šestnáctka, perforovaná stejným tvarem perforace, ale dvojnásobnou frekvencí. Kotoučky byly na černých kovových cívkách v délce 7,5 m a natáčelo se obousměrně. Po inverzním vyvolání a rozříznutí obdržel amatér film šíře 8 mm 15 m dlouhý. Později bylo možné film i ozvučit pomocí magnetické stopy, která se nanášela na podložku mezi kraj filmu a perforaci. V roce 1965 vzniká formát Super 8 mm, kde byl zúžen perforační otvor, zvětšena rozteč o 10% a v důsledku toho zvětšena plocha obrazového pole o cca 40%. Film S8 se dodával v kazetách jako jednoduchá šíře 8 mm. Existovala i verze Super 8 s optickou zvukovou stopou. Laboratorní formáty Laboratorní formáty slouží většinou k racionální výrobě filmových kopií ve filmových laboratořích. Jsou to zpravidla vícenásobné běžné filmové formáty, ve kterých se hromadné kopie v laboratoři kopírují, vyvolávají, kontrolují a teprve na konci výrobního procesu se rozřezávají. Nejběžnější byly vícenásobné formáty 16 a 8 mm, kupř. 35/2x16 nebo 35/4x8. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 38 Neobvyklé amatérské formáty Od samého počátku existence kinematografie vznikala nepřeberná řada různých formátových projektů, nejčastěji s cílem amatérského využití. V naprosté většině se ale jednalo o experimenty, které se nijak významně neprosadily. Výjimku tvoří systém Pathé 9,5 mm s děrováním uprostřed filmu z první poloviny dvacátých let, který se úspěšně provozoval až do konce let padesátých. Pathé 9,5 Duoscope 17,5mm Ernemann 17,5mm Širokoúhlé formáty Počátkem padesátých let se experimentovalo s filmovými formáty o větším poměru stran než byl standardní. Smyslem bylo hlavně přijít s technologií, které by nemohla konkurovat v té době se rozmáhající televize. Většina pokusů zanikla, některé však se po několik let udržely a statisticky prokázaly, že širokoúhlá kinematografie může nabídnout divákovi lepší prožitek než systémy klasické. Cinerama Jedním z prvních takových formátů byla Cinerama, do provozu uvedená 1952, která víceméně úspěšně existovala 10 let. Kino mělo velkou zaoblenou projekční plochu, na kterou se promítal obraz s poměrem stran 1 : 2,6 ze tří synchronně běžících projektorů. Diváci seděli uvnitř zakřivení a jejich reakce na emotivní účinky filmů byly vesměs pozitivní. Vzniklo několik desítek kin na světě, vesměs ve velkoměstech. Problémem byla velká technologická a v důsledku toho i finanční náročnost při natáčení i při projekci. Kopie, ze kterých se promítalo, byly na standardním 35 mm filmu se strhem 6 perforačních otvorů. Kopírovalo se ze tří negativů. pořízených třemi kamerami spřaženými ve speciální konstrukci. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 39 Spolu s příchodem formátu 70mm se začaly filmy Cinerama natáčet na negativ 65 mm a kopírovat na 3 pásy. Tento postup výrazně zjednodušil natáčení, ale výsledek byl na plátně oproti původní technologii zrnitý. Postupně se i promítalo z jednoho pásu 70, což vlastně už ale byl konec systému Cinerama. Celkem se natočilo 9 filmů Cinerama ve třech negativech a 10 filmů ve formátu Cinerama 70. Cinemascope Zkušenost se Cineramou jednoznačně prokázala oprávněnost širokého formátu v kinematografii a byl proto intenzivně vyvíjen systém jednopásové širokoúhlé kinematografie. Nejstabilněji se prosadil systém Cinemascope, založená na následujících principech: natáčí se na film 35 mm v běžném strhu a frekvenci obraz je vlivem cylindrických prvků v objektivu deformován (anamorfován) tak, že horizontální zmenšení je větší než vertikální stupeň anamorfózy je 1 : 2 okenička v kameře měla rozměr 18,3 x 23,2 mm a je mírně proti ose filmového pásu vyosena filmové kopie byly opatřeny čtyřmi magnetickými zvukovými stopami: tři stereo stopy a jedna efektová filmové kopie se kopírovaly na pozitivní materiál se zúženými perforačními otvory typu CS, aby bylo místo pro magnetické stopy poměr stran promítaného desanamorfóze je 1 : 2,55 obrazu v kině po Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 40 Cinemascope 1 : 2,35 Stereofonní zvukový záznam výrazně zvýšil cenu filmových kopií, což se hlavně v případě dabovaných filmů jevilo nepřiměřené. Vzniká proto verze s optickým zvukovým záznamem, která se používá dodnes. Poměr stran se snížil na 1 : 2,35 a okenička získala rozměr 18,3 x 22 mm. Magnetický záznam zvuku na filmových kopiích Cinemascope se v současné době již nepoužívá a byl nahrazen kódovaným systémem Dolby stereo, popř. některým z digitálních záznamů. Výroba filmových kopií CS Kontaktní kopie z originálních negativů Cinemascope jsou anamorfotické a mohou být orig. negativ promítány pouze v kinech CS k těmto účelům vybavených. Aby se filmy Cinemascope dup. pozitiv kopie CS anamorfotická daly promítat i v ostatních kinech, bylo nutno zavést dup. negativ dup. negativ výrobu i v neanamorfované CS desanamorfot podobě. Pro tyto účely se vyrábí speciální duplikátní kopie kopie anamorfotická klas. formát negativ, ve kterém je anamorfóza zrušena a z něhož se mohou pořizovat filmové kopie pro kina bez možnosti širokoúhlého promítání, popřípadě pro různé typy videozáznamů. Rozšířený formát Filmová okenička má stejnou šířku jako klasický formát, ale sníženou výšku. Poměr stran bývá 1:1,66, 1:1,75 nebo 1:1,85. Obrazový záznam není anamorfován. Rozšířený formát vzniká buď jako produkt po desanamorfóze ze systému Cinemascope nebo přímým záznamem v kameře použitím příslušné okeničky. Na filmu 35 bývá zaznamenán na čtyřperforačním strhu, stále více se prosazuje strh tříperforační, který při stejné obrazové kvalitě ušetří 20% materiálu. Jeho většímu rozšíření brání zatím nutnost výměny strhovacích mechanizmů v projektorech a ne zcela obecné používání digitálních optických záznamů na kopii. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 41 Současná platná norma pro rozšířený formát v USA je 1:1,85 s analogovým optickým záznamem Stereo a digitálním záznamem 5.1. Digitální záznam je umístěn na hrázkách mezi perforačními otvory na levé straně. Techniscope V souvislosti se zavedením rozšířených formátů byla navržena řada technologických úprav s cílem uspořit drahý filmový materiál a zbavit se nevyužité plochy na filmovém pásu, která při rozšířených formátech vzniká. Jedním z takto vzniklých systémů byl Techniscope z dílny italské pobočky filmových laboratoří Technicolor. Super 16 Natáčí se na film 16 mm, ale s okeničkou rozšířenou o plochu původně vymezenou pro zvukovou stopu. Vzniká tak obraz o formátu 1:1,66, který se následně zvětšuje na film 35 mm. Zvětšení je v tomto případě menší než při zvětšování klasického formátu (1,77x proti 2,13x) a tak i ztráta na kvalitě je menší. Zmenší se tak spotřeba negativního materiálu a sníží celkové náklady na natáčení použitím techniky 16 mm. V současné době se formátu Super 16 využívá hlavně v televizních technologiích při práci s filmem 16 mm a formátem 16:9. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 42 Tříperforační formát Film se v kameře transportuje po třech perforačních otvorech na políčko. Tím se u rozšířených formátů snižuje nevyužitá plocha na filmovém pásu a celkově se sníží spotřeba materiálu o 25%. U filmových kopií se zatím nevyužívá z obdobných příčin jako u formátu Techniscope. Nelze však vyloučit jeho obecné zavedení v budoucnosti po případném úplném zrušení akademického formátu a náhradě analogového zvukového záznamu na kopiích digitálním. Super 35 Natáčení na film 35 mm s využitím celé plochy filmového pásu mezi oběma perforačními řadami včetně plochy pro zvukovou stopu. Vzniká tak negativní obraz, z něhož se optickým kopírováním může zhotovit filmová kopie v prakticky libovolném formátu. Používá se pro distribuci filmů ve více formátech, popř. při televizních a video technologiích, kdy není nutno u širokých formátů ořezávat původní obraz. Pro Super 35 se někdy používá i výraz Full Frame. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 43 Vista Vision Širokoúhlá varianta na filmu 35mm, vytvořená techniky ve studiu Paramount v r. 1954. V Evropě byl formát prosazován hlavně v Britanii.Je to pokus o velký formát, ale s využitím běžného filmového pásu 35 mm. Film se transportoval v kameře horizontálně po 8 perforačních otvorech a vznikl tak obraz velikosti 37x25 mm s poměrem stran 1:1,50. Kopie pro horizontální projekci se vyráběly jen výjimečně, jinak se z originálního negativu kopírovalo opticky na vertikální kopie v různých formátech. V průběhu 60.let minulého století formát prakticky zanikl, v poslední době jsou však signály o jeho znovuoživení. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 44 Technirama Systém obdobný jako Vista Vision, ale s anamorfovaným obrazem se stupněm 1:1,5 a výsledným obrazem s poměrem stran 1:2,22. Využíval se zejména pro výrobu kopií ve formátu Cinemascope 35. Širší filmové pásy K pokusům o zavedení širších filmových pásů do kinematografie docházelo prakticky okamžitě po vynálezu kinematografu koncem devatenáctého století a začátkem století dvacátého. Jednalo se o nejrůznější šířky od 48 do 70 mm, vesměs ale zůstalo jen u zapomenutých experimentů, které nijak významně filmové technologie neovlivnily. Grandeur 70 mm Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 45 První ze systémů s širším pásem, který byl v roce 1929 průmyslově využit. Má čtyřperforační strh, jinak se však již značně podobá současným formátům 70 mm. Byly v něm natočeny a distribuovány dva tituly. Cinemascope 55 Pokus firmy Panavision z roku 1956 o použití širšího filmu pro širokoúhlou kinematografii. Smyslem bylo odstranění nedostatečné ostrosti systému Cinemascope 35 v důsledku kvality tehdejších materiálů. Kopie se redukovaly na formát Cinemascope 35. V tomto formátu se natočil jen jeden film, systém byl nahrazen formátem 70 mm, resp. zdokonalením technických kvalit v šíři 35 mm. Todd AO Filmový formát z roku 1955, který se v různých obměnách používá dodnes. Natáčí se na negativ šíře 65 mm a kopie se pořizují v šíři 70 mm z důvodu umístění magnetických zvukových stop. Natáčí se optikou bez anamorfózy se strhem po pěti perforačních otvorech na filmové políčko. Systém je vybaven šesti magnetickými stopami na filmové kopii. Vyrábějí se Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 46 jak kopie 70 mm s poměrem stran 1:2,20, tak i redukované kopie 35 mm, nejčastěji ve formátu Cinemascope. Kopie 70 mm se kromě kopírování z negativů 65 mm pořizují i zvětšováním z filmů 35 mm různých formátů, nejčastěji Cinemascope. Zvětšeniny jsou vyráběny hlavně z důvodu možnosti promítání filmových kopií s velkou plochou pro kina s obřími rozměry projekčních ploch, kde by okenička 35 mm neumožňovala dostatečné prosvětlení. Film 70 mm Kromě původního formátu Todd AO existuje ještě celá nepřehledná řada různých formátů odvozených, které všechny používají filmový pás šíře 70 resp. 65 mm. Změny jsou nepodstatné a týkají se zpravidla mírně změněného poměru stran, stupně anamorfózy nebo způsobu záznamu, příp. reprodukce zvuku. Vesměs se jedná o technologii 70 mm s pětiperforačním strhem. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 47 IMAX Zcela specifické využití filmu 70 mm představuje IMAX, grandiózní podívaná na obřích promítacích plochách (až 1000 m2) z mimořádně velkých filmových políček. V základní variantě se film 70 mm pohybuje horizontálně se strhem po 15 perforačních otvorech na okénko. Existuje i formátová varianta pro menší kina s vertikálním posunem po 8 perforacích. IMAX (Image Maximal) je reprezentantem zatím technicky nejdokonalejší filmové podívané, která byla kdy provozována. Rozeznáváme kina IMAX s projekcí na rovnou plochu (flat screen) a do kupole (Dome), kdy diváka projekce obklopuje v úhlu 1800. Zvuk se ke kopiím dodává na separátním nosiči digitálně a před promítáním se zpravidla překopíruje na pevný disk, který je součástí projekční aparatury a z něho se při promítání reprodukuje. Jedná se pochopitelně o vícekanálovou stereofonii. Velmi oblíbenou variantou systému s rovnou plochou je IMAX 3D, tedy projekce ze dvou současně běžících pásů s opačně polarizovanými světly. Divák sleduje film pomocí polarizačních brýlí a pozoruje tak každý obraz jiným okem, čímž vzniká překvapivě dokonalý dojem plastického obrazu. Stojí za zmínku, že v souvislosti se zavedením systému IMAX musel být vyvinut i zcela nový typ strhovacího mechanizmu, tzv. valivá smyčka, protože ani drapák, ani maltézský kříž nebyly schopny bez mimořádného opotřebení a s dostatečnou přesností posun filmového pásu takových rozměrů zabezpečit. Inovace televizních technologií Počátkem 80. let minulého století byly zahájeny rozsáhlé technologické inovace televizních technologií s cílem přiblížit k sobě klasickou kinematografii a televizní techniku natolik, aby bylo možné bez problémů přecházet z jedné technologie do druhé a neexistovaly žádné zásadní systémové bariéry. Současné inovační tempo však překonalo i ty nejsmělejší představy a jsme svědky prakticky každodenní novinky v oboru, který pod názvem multimedia zahrnul do hry nejen film a televizi, ale i celou výpočetní techniku, digitalizaci obrazových i zvukových záznamů, progresivní satelitní systémy, komunikační soustavy všeho druhu včetně internetu a mnoho dalších. Vznikly televizní soustavy s vysokými počty Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 48 obrazových bodů, které se podílejí i na technologiích výroby filmových děl a konec tohoto procesu je v nedohlednu. Televizní formát 16:9 Jedním z významných výsledků inovačních programů televize je obecný přechod na nový poměr stran 16:9. Tento krok bude znamenat pravděpodobně i některé změny v klasických filmových technologiích: 1. Zánik akademického formátu 3:4, který se v současné kinematografii udržuje jen víceméně kvůli kompatibilitě s televizní technikou. 2. Digitalizace zvukových záznamů na filmových kopiích. 3. Rozšíření formátu 3 perf. Tato změna předpokládá splnění předcházejícího bodu a přestavbu strhovacích mechanizmů v kinech. Čtyřperforační strh musí být kvůli promítání archivních snímků zachován. 4. Formát 16 mm může nejspíš přežít jedině ve variantě Super 16. Pokud by se měl 16 mm film zachovat jako plnohodnotné filmové médium, je třeba řešit standard zvukového záznamu na filmových kopiích. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 49 Filmové okeničky Veškeré rozměry filmových okeniček, které byly dosud uváděny, se týkaly okeniček kamerových, tzn. takových, které vytvoří obraz na filmovém negativu. Kromě toho existují ještě okeničky projekční, které definují obraz promítaný na filmové plátno pozorovaný divákem. Projekční okenička vychází sice v podstatě z okeničky kamerové, je ale poněkud zmenšena, aby bylo usnadněno přesné rámování obrazu v kině a aby ze zamaskovaly případné nežádoucí jevy na okrajích zobrazení filmového pole na filmové kopii vzniklé při natáčení nebo kopírování. Velikosti okeniček jsou normovány v národních i mezinárodních standardech a normách a jejich rozměry jsou proto závazné. Normy dále definují i plochu tzv. textového pole, což je plocha kterou by žádný text neměl překročit. Smyslem je zajistit čitelnost titulků popř. jiných textů při všech typech prezentace filmů, zejména v televizi. V následující tabulce jsou vedeny rozměry nejběžnějších filmových formátů tak, jak je uvádí Česká národní norma: Digitální filmové formáty V souvislosti s prudce postupující digitalizací filmových technologií bylo nutno řešit i otázku standardizace digitálních filmových formátů. Proces není zdaleka uzavřen a doslova den ze dne se objevují nové formáty, situace se stává nepřehlednou a téměř každý větší filmový projekt je Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 50 zpracováván svou vlastní technologií a používá i vlastních formátů. Při třídění digitálních filmových formátů vycházíme zpravidla ze dvou základních skupin: 1. Formáty podle hustoty záznamu 2. Formáty podle komprese, tzv. kodeky Jakýmsi pokusem o zpřehlednění nejpoužívanějších filmových digitálních formátů podle hustoty budiž následující tabulka: Formát PAL 720 x 576 pixelů Vychází z klasické normy televizního vysílání, pro využití jako kinoformát není provozován. Používá se jako offline pracovní formát, popř. pro komorní prezentace na panelových televizorech nebo LCD projektorech. Kvalitou je výsledek roven televiznímu obrazu ve standardním rozlišení, neměl by proto být prezentován na plochách řádově větších než obrazovka televizoru. Formát HD 1920 x 1080 pixelů Jedná se o televizní formát v HD rozlišení. Bývá někdy použit i pro natáčení filmů, nesplňuje však požadavek DCI pro digitální kino. Může být digitálně promítán jen v zařízeních typu E-Cinema. Má pevný poměr stran 16:9. 2K - 2048 x (1080) pixelů V současnosti nejběžnější digitální formát v profesionální kinematografii. Vyhovuje normě DCI jako minimální rozlišení. V základním provedení má poměr stran asi 17:9 (1,90:1), může však dosahovat i jiného stranového poměru. Horizontální počet bodů však musí zůstat zachován. Svým rozlišením se řádově přibližuje běžné filmové distribuční kopii, představuje však stále asi jen třetinu informací na filmovém negativu 35mm. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 51 4K - 4096 x (2160) pixelů Nejkvalitnější průmyslově požívaný formát současnosti. Svojí kvalitou z hlediska rozlišení se plně vyrovná kopii z originálního negativu 35 mm. Jde pravděpodobně o standardní formát profesionální kinematografie v brzké budoucnosti. Dnes se využívá hlavně při postprodukčním zpracování ve špičkových organizacích, pro digitální promítání je využíván zatím jen výjimečně. Poměry stran jsou totožné s formátem 2K. Kodeky Ke konzumentovi filmového díla se digitální soubor dostává v nejrůznějších stupních a formách komprese s ohledem na zařízení, ve kterém se má reprodukovat, jaké zvukové stopy nebo titulky mají být k dispozici a řada dalších parametrů. To vytváří pestrou škálu jakýchsi podformátů kinematografických děl, které jsou zejména pokud se týká počítačových, televizních nebo internetových reprodukování silně nepřehledné až chaotické. Audio a video soubory se ukládají do tzv. kontejnerů, které umožňují snadnější a přehlednější nakládání s vlastními soubory. Některé audio nebo video soubory se mohou vyskytovat ale i v podobě elementárních kompresních streamů (kupř. mp3). Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 52 Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 53 DCI (Digital Cinema Initiative) V souvislosti se zaváděním digitálního promítání v profesionálních kinech vznikl požadavek jednotné normy jakési digitální filmové kopie ve formě datového souboru. Tato kopie by měla být reprodukovatelná ve všech kinech s technikou touto normou vybavenou, ale zároveň nepřipustit její zneužití. Tak vznikla specifikace DCI, iniciovaná největšími výrobními a distribučními hollywoodskými společnostmi, kterou je možné svým způsobem považovat za jakýsi digitální formát kinematografického díla a která má zajistit, aby divák v kině viděl premiérové filmy pouze ve špičkové technické kvalitě. Digitální filmová kopie podle této normy (DCP – Digital Cinema Package) musí mít minimální rozlišení 2K, je zašifrovaná, aby se předešlo promítání v jiném kině nebo v době mimo smluvený termín a definuje celou širokou škálu technických parametrů kopie od komprese přes zvukové stopy až po titulky. Šifra (KDM – Key Delivery Message) se zasílá provozovateli kina E-mailem. DCI komponenty • Digitální master - DSM (Digital Source Master) • Distribuční digitální master DCDM (Digital Cinema Distribution Master), JPEG 2000 • Digitální kopie - DCP (Digital Cinema Package) • Šifrovací klíč pro kino - KDM (Key Delivery Message) Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 54 Velká triková a postprodukční studia Vizuální iluze používané ve filmovém, reklamním a televizním průmyslu se nazývají vizuální efekty VFX a speciální efekty, ve zkratce SFX či SPFX nebo jen FX. Těmito efekty a postprodukcí se zabývá mnoho filmových studií, ale jen několik z nich dosahuje špičkových výsledků. Ty nejvýznamnější giganty ve filmovém světě si nyní představíme. Lucasfilm a Industrial Light & Magic Původní logo ILM vlevo, současné logo vpravo Americkou filmovou produkční společnost Lucasfilm Ltd založil režisér George Lucas v roce 1971. S rozvojem digitálních technologií koncem 70 let i Lucasfilm cítí nutnost pro svoji obrazovou postprodukci a k tvorbě vizuálních a speciálních efektů využít tyto nové počítačové systémy. Proto byla založena v květnu 1975 společnost Industrial Light & Magic (ILM), která je ve vlastnictví Lucasfilmu. V té době však ILM mělo nedostačující kapacitu při výrobě speciálních a vizuálních efektů pro potřeby filmové obrazové postprodukce. Proto se Lucasfilm stal roku 1979 spoluzakladatelem společnosti Graphics Group ( dnes studio Pixar ) a stal se vlastníkem třetiny počítačové sekce. Dnes je však ILM gigantem mezi postprodukčními studii. Pro zpracování všech dat je potřeba mnoho velmi výkonných počítačů. Pro renderování má ILM svou Death Star. Je to tak zvaná renderovací farma ( skupina počítačů ), potřebná k vytvoření konečné podoby reálného obrazu z digitální podoby kompozic 2D a 3D programů. Death Star je tak velká skupina počítačů, že ke svému provozu potřebuje příkon 2,4 MW elektrické energie. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 55 Ukázka 3D modelu lodě ve filmu The Perfect Storm 2000, viz náhled v okénku. Použití Facial Motion capture ve filmu Pirates of the Caribbean: At World's End 2007, viz náhledové okénko s původní tváří herce. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 56 Death Star renderovací farma v ILM. MPC - The Moving Picture Company Anglické filmové studio Moving Picture Company - MPC je zaměřeno na vytváření digitálních vizuálních efektů a počítačovou animaci pro hrané filmy, reklamy, hudební videa a televizi. Její hlavní dceřiná společnost je firma Technicolor zajišťující servis filmu, televize a další médií, nosičů a digitálních služeb. MPC má své pobočky v Londýně, Los Angeles, Vancouveru, New Yorku a Bangalore. MPC je jedno z nejúspěšnějších postprodukčních studií na světě od poloviny 80. let. Skupina špičkových grafiků divize MPC SFX vytváří 2D kompozice - systém budování vrstev a digitálních prvků, nebo 3D počítačové animace, kde jsou modelovány trojrozměrné modely, naanimované předtím, než jsou vykresleny a vloženy do záběrů. K dosažení těchto výsledků používá velmi talentovaný a kreativní technický personál nástroje a proprietární software, vytvořený výzkumným a vývojovým oddělením MPC. Mezi další hlavní programy které MPC používá patří Nuke a Flame pro kompozici, Mayu, Houdini a RenderMan, programy, které 3D prvky ve filmu přivádí k životu. Divize MPC VFX Studio má tým kvalifikovaných grafiků a umělců animace, kteří tvoří filmovou grafiku, pomocí Cinema 4D, After Effectů, Nuke, Photoshopu, rotoscopingu s 2D a 3D animací a kompozicí. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 57 Dvě ukázky rotoscopingu a sestavení jednotlivých vrstev pozadí a videí v obrazové kompozici ve filmu Clash of the Titans 2010. Sestavování obrazové kompozice záběru ve filmu The Chronicles of Narnia: Voyage of the Dawn Treader 2010. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 58 Názorná ukázka Motion capture, převedení pohybu na 3D model a vložení do záběrů ve filmu Robin Hood 2010. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 59 Weta Digital Studio Weta Digital je zaměřené na digitální vizuální efekty a sídlí ve Wellingtonu, na Novén Zélandě. Bylo založeno režisérem Peterem Jacksonem, tvůrcem speciálních efektů Richardem Taylorem a filmovým střihačem a producentem Jamiem Selkirkem v roce 1993. V roce 2007 je jmenován ředitelem společnosti Weta Digital vedoucí týmu speciálních efektů Joe Letteri. Studio Weta Digital vytvořilo mnoho vynikajících vizuálních a speciálních efektů v řadě filmů, za které byly specialisté VFX a SFX mnohokrát oceněny. Postup skládání jednotlivých vrstev pozadí a videí v záběru, nakonec je přidán Motion Blur s pohybem kamery ve filmu Avatar 2009. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 60 Snímání před greenscreen, kde je herečka držena rukou King Konga, též upravenou pro klíčování. Z filmu King Kong 2005. Tvorba pohybů a výrazů postavy Golluma za pomoci Motion capture, sondy má na sobě herec a režisér Andrew G. Clement "Andy" Serkis, který je snímán speciální kamerou, body pohybu sond jsou posléze převedeny na 3D model. Z filmu The Lord of the Rings: The Return of the King 2003. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 61 Modelování 3D postavy Golluma v počítači podle výtvarných návrhů. Z filmu The Lord of the Rings: The Return of the King 2003. Opět herec a režisér Andrew G. Clement "Andy" Serkis při tvorbě grimas hlavní opičí postavy Caesara ve filmu Rise of the Planet of the Apes 2011. Vpravo dole vidíme nejnovější typ kamery Motion Analysis na zachyceni Motion capture. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 62 Snímací technika Motion capture co herec musí nosit na těle a na hlavě je poněkud pro herecký výkon těžkopádná, z natáčení filmu Rise of the Planet of the Apes 2011. Studio Weta Digital předvedlo vynikající práci na SFX a VFX ve filmu Rise of the Planet of the Apes 2011. Digital Domain Společnost Digital Domain byla založená roce 1993 režisérem Jamesem Cameronem, Stanem Winstonem specialistou na vizuální efekty a Scottem Rossem manažerem digitálních medií. Společnost má své pobočky v Benátkách, Los Angeles a Kalifornii. Digital Domain je známa obrazovou Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 63 postprodukcí, tvorbou digitálního obrazu pro celovečerní filmy, televizní reklamy, interaktivní vizuální média a video herní průmysl. Společnost Digital Domain v říjnu 2002 založila dceřinou společnost D2 Software a začala prodávat a distribuovat kompoziční software Nuke oceněný Cenou Akademie. O čtyři roky později v květnu 2006 Digital Domain koupila pobočka Wyndcrest Holdings LLC soukromá holdingová společnost. Digital Domain v roce 2009 otevřela sesterskou společnost Tradition Studios na Floridě, která se orientuje na rodinné animované filmy. Studio v současné době buduje v Port St. Lucie další výrobní prostory. Digital Domain se připravuje rozšířit svoje pobočky obrazové postprodukce do Londýna a indické Bombaje. Postup stvoření postavy Benjamina Buttona, náhradní herec propůjčí postavě jen tělo, na hlavu náhradníka byl vytvořen 3D model, technologií Motion capture byla nasnímána herecké akce Brada Pitta, detaily mimiky Brada Pitta byly přeneseny na 3D model, v obrazové postprodukci byl model vklíčován na tělo náhradního herce. Skvělá práce studia Digital Domain byla oceněna Oskarem za vizuální efekty ve filmu The Curious Case of Benjamin Button v roce 2009. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 64 Z natáčení filmu Pirates of the Caribbean, kde studio Digital Domain točilo scény před bluescreenem. Vkládání 3D modelů a videí do scény ve filmu The Day After Tomorrow 2004. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 65 BUF Nyní si představíme nejmenší studio vizuálních a speciálních efektů z trikových studií, které jsme si připomněli výše. Je to francouzské studio BUF se sídlem v Paříži a Los Angeles, které založil výtvarník a odborník na digitální filmové efekty Pierre Buffin v roce 1985. S BUF studiem úzce spolupracuje francouzský režisér Luc Besson. Toto francouzské trikové studio je hlavně známo svými trikovými záběry pohybu kamery. Výčet filmů, na kterých se studio BUF podílelo je velký, za všechny vyjmenujeme několik z nich, Panic room, Matrix Revolutions , Matrix Reloaded, Fast & Furious, Alexander, Les Rivières pourpres, Harry Potter and the Goblet of Fire, Spider-Man 3, Astérix aux jeux olympiques, Avatar a Solomon Kane. Ukázka dlouhého záběru s jízdou kamery po interiéru, kterým se studio BUF proslavilo. Vidíme zde vložená jednotlivá videa, která jsou pospojovány 3D vymodelovaným vnitřním prostorem domu. Z filmu Panic room 2002. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 66 Literatura Filmové formáty Munafo, Robert P. Film Formats at MROB, 1996-2008. Piccolin, Lukas. "All-Around Cinema", in70mm.com, 2004-10-01 Aridi, Sal. Large Format Cinematography, Camera Operator, July/December 2000 Kimble, Greg. "This Is Cinerama!": Cinerama's 50th Anniversary, part 4, in70mm.com, 200206-10 History of 35 mm Film Formats & Cameras List of film formats - Wikipedia Skopec Rudolf, Historie fotografie Literatura Color motion picture film - Wikipedia Hart, Martin (2003). "The History of Technicolor" Widescreenmuseum.com. KODAK - firemní stránky internet FUJI - firemní stránky internet Urban Miroslav, Filmová laboratoř 2010 Učební texty Digital Intermediate - Kodak Happe, Film and Film Processing - BKSTS 1982 Vivié Jean, Cinema et TV en Couleurs - B.P.I. 1954 Monier P., The Complete Technique of Making Filmls KONEC 2.dílu Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 67 Použité informační zdroje Literatura Filmové formáty Munafo, Robert P. Film Formats at MROB, 1996-2008. Piccolin, Lukas. "All-Around Cinema", in70mm.com, 2004-10-01 Aridi, Sal. Large Format Cinematography, Camera Operator, July/December 2000 Kimble, Greg. "This Is Cinerama!": Cinerama's 50th Anniversary, part 4, in70mm.com, 2002-06-10 History of 35 mm Film Formats & Cameras List of film formats - Wikipedia Skopec Rudolf, Historie fotografie Literatura Color motion picture film - Wikipedia Hart, Martin (2003). "The History of Technicolor" Widescreenmuseum.com. KODAK - firemní stránky internet FUJI - firemní stránky internet Urban Miroslav, Filmová laboratoř 2010 Učební texty Digital Intermediate - Kodak Happe, Film and Film Processing - BKSTS 1982 Vivié Jean, Cinema et TV en Couleurs - B.P.I. 1954 Monier P., The Complete Technique of Making Filmls Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 68 Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 byl financován z prostředků Evropského sociálního fondu, v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost. Realizátor projektu: Filmová akademie Miroslava Ondříčka v Písku o.p.s. Záměr projektu: Podpora dalšího vzdělávání v profesích vyžadujících audiovizuální kvalifikaci. Realizační tým projektu: Vedoucí týmu - MgA.Miloň Terč Doc. Miroslav Urban Mgr. Miroslav Jedlička Mgr. Pavel Kubant Ing. Gabriela Švejdová Ing. Michal Popela Mgr. Milan Klíma Ing. Karel Jaroš Mgr. Ladislav Greiner Ing.Aleš Boštička Mgr.Jaroslav Boxan Recenzoval: prof. PaedDr. Gabriel Švejda, CSc., Dr.h.c. Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043
Podobné dokumenty
Brožura ročníku 2014
Jednoznačnou výhodou bylo netradiční využití běžného 35mm filmového pásu
pro získání obrazu podstatně většího, než jaký poskytuje 35mm vertikální
standard. Bez jakýchkoli změn bylo proto možné použ...
Ke stažení ve formátu PDF - Severočeské muzeum v Liberci
V minulém roce byla v Severočeském muzeu k vidění výstava Industriál války, která mapovala válečný průmysl na území okresů
Liberec a Jablonec nad Nisou. Z výstavy se stal živý projekt, kdy vedle k...
NEC NP905/NP905W
Likvidace použitých výrobků
Celoevropská legislativa, tak jak byla přijata v každé členské zemi EU, vyžaduje aby se použité elektrické a elektronické výrobky označené značkou (vlevo) nevyhazovaly d...
1) učební texty – Základní témata
Projekt „Audiovizuální kvalifikace“, reg.č. CZ.1.07/3.2.08/01.0043 byl financován z prostředků
Evropského sociálního fondu, v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost.
Realizát...
Celá zpráva z odborné stáže v PDF
předmětech. Postprodukce je především následná úprava a práce s natočeným
materiálem – buď analogovým, což je filmová surovina, nebo digitálním, což jsou
prostá data (komprimovaná nebo surová s vel...