časopis listopad 2012
Transkript
1 1 Přál bych si, aby to byl divadelně sladký rok, který nezhořkne Rozhovor s uměleckým šéfem Komorní scény Aréna, Aréna, IVANEM KREJČÍM Co mohou diváci očekávat v nové sezóně nesoucí jméno Rok sladkých pokušení? „Že nám nebudou moci odolat (smích). Hledali jsme tituly a tedy témata, která z různých stran pojmenovávají krizi, kterou žijeme. Ať je to Plešatá zpěvačka, kde se hlavní postavou stává „blábol“, který prostupuje našimi životy, nebo Hráči, kteří ukazují meze „sladkého“ hraní, kdy se nejprve zdá, že všechno vyhrajeme a nakonec hrajeme o holou existenci. Nebo vhled do ženské duše, který vypadá jako hra, ale nakonec se to hraní dotýká podstaty lidské existence, a Ruská zavařenina je jakási variace na Višňový sad o odcházení jednoho světa, o přechodové fázi krize. Hry jsou všechny zábavné, některé velmi zábavné a to sladké pokušení je i ironickým obratem, protože je přeci sladké, když nám divadlo nabídne pravdivý pokrm (smích). A také bych si přál, aby ten rok byl divadelně sladký a nezhořkl!“ První inscenací, která se již zkouší, bude Plešatá P lešatá zpěvačzpěvač ka. Režíruje ji Polák Grzegorz Kempinsky, který ji už ale jednou v Polsku dělal. To se vám ta inscenace tolik líbila, že jste ji chtěl mít i v Aréně? „Ano, když jsem tu inscenaci tehdy viděl, tak jsem byl úplně nadšený. Grzegorz Plešatou zpěvačku dělal v Sosnowci, v provinčním divadle, kam chodí lidé ze sídliště, z předměstí Katowic. Na absurdní dramatiku 60. let přišel plný sál lidí, kteří se neskutečně bavili, protože to byla absolutně současná inscenace. Grzegorzovi se totiž povedl skvělý výklad. Ta hra je o tom, jak se sejde čtveřice Angličanů, sedí, konverzují, na první pohled se zdá, že velice hlubokomyslně, ale používají banální fráze jak z učebnice angličtiny pro samouky. A celou tuhle snůšku banalit Grzegorz zarámoval tím, že vše umístil do televizního studia, kde jsou i zhudebněné reklamy, tančí tam girls… Prostě tak, jak jsme zvyklí z naší každodennosti, kde je blábol v hlavní roli. Grzegorz Kempinsky zde zkouší také proto, že jsme před lety navázali spolupráci s katowickým divadlem, která se týká nejen vzájemného hostování s již hotovými inscenacemi, ale také výměny inscenačních týmů. A protože je zde přeci jen jistá jazyková bariéra, tak si myslím, že je dobře, že pro první spolupráci se hostující režisér může tak trochu opřít o něco už známého, něco, co už nemusí tak úplně objevovat. I když příchod do nového souboru a zkoušení s novými herci je stejně cesta do neznáma, nicméně je zde alespoň malá opora.“ Další premiérou budou Hráči… „A jak napsal sám Gogol – je to příběh dávno uplynulých dní (smích) – což můžeme chápat tak, že to napsal kvůli cenzuře anebo je to opravdu příběh dávno uplynulých dní. Gogol je velkolepý v tom, že se dokázal, jako málokdo, podívat na malost života, na jeho zkaženost a vidět ji přes groteskní lupu. A v té malosti a podlosti dokázal vytvořit velkolepé typy. Hráči jsou hrou o karetních podvodnících s velmi jednoduchou zápletkou. Do města přijíždí hráč, který si myslí, že je opravdu dobrý, že dokonale disponuje všemi těmi triky, které léta trénoval. Na minulé štaci podvodně vyhrál velkou sumu a přijíždí si do daného města pro další peníze. Jenže tam se potká s partičkou, která sice nevypadá, ale je velice dobrá, už se vlastně pohybuje na úrovni organizovaného zločinu. A střetnou se dva světy - šejdíře individualisty a party šejdířů – a vyvstává otázka, oč se vlastně hraje? Zda o peníze nebo už rovnou o život… Každý podvodník se zkrátka musí bát, že jednou narazí na ještě většího podvodníka. A Gogol jde ještě dál, protože nám dokonce dá nahlédnout do zákulisí tohohle „řemesla“, hráči vybalí všechny své triky a baví se o své „živnosti“ třeba jako politici nebo mafiáni nebo kdokoliv podobný, kdo se organizuje za účelem okrást někoho a mají na to velice pěkný slovník, takže to nazývají např. „politická ekonomie“, „dělba práce“, funguje v tom i jistá „etika“, protože on ten hráč „není žádný lump, on klidně dá žebrákovi i korunu“…“ 2 2 Mě se v textu moc líbilo: „lidi tomu říkají podpod vod a ještě všelijak, ale vždyť je to bystrost, pronikavost a všestranně rozvinutý talent…“ „Přesně tak, jak říkám. Je to hra dávno uplynulých dní… (smích)“ interpretaci A. P. Čechova v Činoherním klubu, což jsou kořeny, ke kterým se hlásíme. Proto nám připadalo velice zajímavé, jak se všechno tohle prolne v Aréně. A navíc vím, že se sem Ivan opět těší.“ Hráči jsou čistě mužská záležitost, po nich budou následovat násle dovat Ženy a panenky, což je hra o ženách pouze pro ženy - herečky. Hráči odrážejí obecné společenské fungování, Ženy a panenky jsou mnohem intimnější výpovědí. Nebojíte se, že tím to nebude pro mužskou část publika atraktivní titul? „Muži budou chodit se svými ženami, aby jim porozuměli. Je to text, zábavný, groteskní, hororový, vtipný. A pro muže je to dobrá příležitost nahlédnout do ženské duše. Navíc okem muže, Arnošta Goldflama, což je možná i důvod té všudypřítomné ironie ve hře. Hra nabízí báječné herecké příležitosti a režírovat bude Viktorka Čermáková, což bylo tajné autorovo přání, které se nám podařilo zrealizovat.“ Uplynulá sezóna Roku nových nadějí byla úspěšná. Alena SasínováSasínová-Polarczyk byla nominominována na Thálii v tom nejužším výběru, Tereza Dočkalová získala Thálii do 33 let, Aréna se zúčastnila několika prestižních prestižních festifesti valů. Jako šéf můžete být spokojen. Co byste chtěl od Roku sladkých pokušení? „Spokojen… spokojen… to je u divadla vždycky složité. Řekněme, že to nebylo marné, jen co mě trochu mrzí je, že jsme měli sezónu složenou jen z českých premiér, a že to trochu uniklo pozornosti. Protože není úplně obvyklé, aby divadlo uvedlo čtyři české premiéry v jedné sezóně. A co bych si přál do té současné sezóny? Pro mě je asi nejvíc to, že soubor je v dobré kondici a tudíž aby v ní zůstal. Aby chodili lidé, a kromě toho, že se pobaví, abychom byli schopni jim i sdělit něco, co v nich zůstane i poté, co odejdou z divadla. A když si toho všeho všimne i kritická obec, tak to bude super.“ Viktorie Čermáková je ale původní profesí herečka… „To je pravda, nicméně režii, kterou posléze vystudovala na DAMU, se věnuje už poměrně dlouho. Teď jsem byl třeba v Bratislavě a viděl jsem, že i tam dělala v Slovenském národném divadle, u nás režírovala třeba v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, v Rubínu, v Divadle v Celetné, v Divadle v Řeznické, podílela se na řadě projektů, stále se hraje např. Lakomec v ND Brno nebo Africká královna v Divadle Palace v Praze.“ Konec sezóny uzavře česká premiéra hry Ludmily Ulické Ruská zavařenina, s níž se vrátí do Arény Ivan Rajmont. Ta hra byla jeho tip? „My jsme mu ji nabídli a myslím, že byl spokojen. On všechny Čechovy už dělal, takže tahle variace na Čechova ho zaujala. Ludmila Ulická se u nás ještě nehrála, i když v Rusku patří k významným spisovatelským jménům. Je to zajímavá osobnost, protože původně vystudovala biochemii a genetiku, nicméně pracovala také jako dramaturgyně v Židovském divadle. Nejprve psala pouze povídky, až v padesáti letech napsala tuto úžasnou hru, jejíž osnova stojí na příběhu Višňového sadu, ale v níž se objevují repliky ze všech Čechovových her. Nicméně nejde o nějaké opisování, protože její postavy jsou svébytné a současné. A Ivan Rajmont kdysi vytvořil radikální Máte vy osobně nějakou metu, kam byste se chtěl dostat? Nějakou cenu, hostování hostování vysněvysně ného režiséra? „Chtěl bych, kdyby naše vábení zlákalo pana režiséra Kačera, se kterým se už nějaký čas domlouváme. Chtěl bych přivést slovenského režiséra Romana Poláka, který teď ale nastupuje do Slovenského národného divadla, takže to asi nějaký čas potrvá. Moc bych stál o Mirka Krobota, ale ten je tak vytížený, že si o tom můžeme nechat zdát na nejbližších několik let (smích). Ale když nebudu uvádět další konkrétní jména, tak bych chtěl, aby se nám podařilo získat režiséry, kteří primárně staví na práci s hercem, což je v dnešní době už taky dost těžké najít. Mám strašně rád, když režisér v podstatě zmizí v inscenaci a vypadá to, že herci si to krásně sami hrají. Je to trochu klam, protože jak to přesně kdysi psal Otomar Krejča, teprve režírovaný herec sloužící inscenaci vydá ty nejkrásnější plody. A pokud se cen týče – chápu je jako ocenění naší společné práce, ať už jsou ty ceny individuální nebo kolektivní – za vše co přišlo a třeba ještě přijde budu šťastný. 3 3 Listopadová premiéra Eugène Ionesco PLEŠATÁ ZPĚVAČKA Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh. Překlad: Jiří Konůpek Režie a výběr hudby: Grzegorz Kempinsky Asistent režie: Ewa Zembok Scéna a kostýmy: Barbara Wołosiuk Světla: Marie Machowska Hudba k reklamám: Vladislav Georgiev Dramaturgie a tvorba reklamních textů: Tomáš Vůjtek Vůjtek Inspice: Vojtěch Orenič Text sleduje: Kamila Holaňová Osoby a obsazení: Moderátor a Služka Josef Kaluža Studioman Vladislav Georgiev Vlezlá postava Vojtěch Orenič j.h. Girls Tereza Tereza Dočkalová Zuzana Truplová René Šmotek Pan Smith Marek Cisovský Paní Smithová Tereza Cisovská Pan Martin Michal Čapka Paní Martinová Petra Kocmanová Velitel požárníků Albert Čuba Uvedení hry Eugena Ionesca Plešatá zpěvačka v Komorní scéně Aréna podpořilo statutární statut ární město Ostrava finanční dotací v rámci projektu Partnerství – Partnerstwo Projekt Partnerství je zaměřený v souladu s dlouhodobou koncepcí Komorní scény Aréna, příspěvkové organizace, na posilování vzájemných společenskokulturních styků navázaných mezi spřízněnými profesionálními divadly v sousedních státech, v tomto případě v Polsku. Nejedná se jen o vzájemnou výměnu představení, ale o hlubší spolupráci, zahrnující výměny i realizačních týmů (režisér, scénický a kostýmní výtvarník, realizátor hudební složky). Na inscenaci Plešatá zpěvačka se podílel realizační tým Slezského divadla v polských Katovicích. PREMIÉRA V SOBOTU SOBOTU 17. LISTOPADU 2012 V 18.30 HODIN 4 4 Vezměte kruh a polaskejte se s ním a zvrhne se vám v bludný kruh. EUGÈNE IONESCO (1912 - 1994) se stal jedním ze zakladatelů absurdního divadla již svou prvotinou, „antihrou“ Plešatá zpěvačka, kterou napsal v roce 1948. Inspirací mu byly jazykové učebnice, z nichž se učil angličtinu. Vyprázdněné fráze z konverzační příručky daly vzniknout bezobsažným a fantasmagorickým promluvám, jimiž se častují dva středostavovské páry manželů Smithových a Martinových. Jejich absurdní dialog je tragikomickým přiznáním naší neschopnosti cokoli smysluplného sdělit. Režisér Grzegorz Kempinsky (1965) toto téma tvořivě rozvíjí a s monotypythonovskou urputností zkoumá míru banality, která zamořila naše životy. Vznikají tak vtipné a herecky velmi vděčné situace, v nichž se zrcadlí ubohost současného mediálního světa i jeho vděčných konzumentů. Dobře se tedy bavme a věřme, že to nejsme my, komu se smějeme. Jediné slovo vás může uvést na cestu, druhé vás zmate, třetí ve vás vyvolá paniku. Počínaje čtvrtým je to už naprostý zmatek. E. Ionesco: Střípky deníku 5 5 Připadala jsem si jak Večerníček, který se ocitl v thrilleru Rozhovor s Terezou Cisovskou Rozhovor s TEREZOU CISOVSKOU Po dvou letech se vracíš z mateřské – chce se ti? Nebo bys raději zůstala u dětí? „Ne, vůbec ! Já bych pracovala pořád a v kuse, kdyby to šlo! Mě divadlo chybí !“ Jak komplikované je být mámou dvou dětí, zároveň herečkou s, řekněme, nestandardní nestandar dní pracovní dobou a s manželem rovněž hercem? „Jak si to domluvíš a zařídíš, tak to máš. Je to cena za to, že chceš mít děti i práci. Ale je fakt, že ta logistika kolem je to nejnáročnější, to mě vyčerpává nejvíc, takže když už je vše zorganizované a zařízené, pak už je to pohodička a já si jdu do divadla odpočinout (smích). Děti jsou ale společenské, mají rády kolem sebe nové podněty a lidi, takže to zvládají bez problémů.“ děti neodkládala, protože já jsem kariéru zas tak rozjetou neměla. Spíš jsem čekala na ty tzv. mateřské pocity, jakože už to chci, na nějaké znamení „seshora“. Ale nic nepřicházelo. Takže nakonec rozhodly praktické okolnosti, že mám muže, který chce dítě, že mám maminku, která chce být babičkou, že mám práci, mám byt, tak nebudu čekat, až něco z toho krachne a bude to problém. Nakonec při čekání na první dítě přišla i opravdová touha po něm.“ Máš pocit, že jsi se s mateřstvím coby herečka změnila? „Já jsem si toho nebyla vědoma, ale všimli si toho lidé kolem a upozornili mě na to. Je to zřejmě spojeno se změnou pohledu na svět obecně, který se pak projevuje i v práci. Mám pocit, že se na jevišti méně stydím, že mi mateřství dodalo sebevědomí. Což je zvláštní, protože jako sebevědomá matka roku se fakt necítím (smích). Ale zřejmě hraje roli vědomí, že pokud bych zklamala jako herečka, tak pořád mám ještě i jinou úlohu v životě.“ Mě přijde, že na sebevědomí na jevišti nabral i tvůj manžel… „U něj je to spojeno i s jiným přerodem, ale rodina ho velice posílila – má se o co opřít, má co budovat a jde mu to úžasně, protože on je doma ten praktický, který má své „hospodářství“ pod kontrolou.“ Děti byly racionální rozhodnutí nebo se tzv. přihodily? Přeci jen, poněkud brzdí brzdí kariéru… „To první bylo hodně chtěné a trvalo to déle, než jsme čekali, takže pak to bylo velké štěstí a radost. A to druhé přišlo dřív, než jsem se stačila nadechnout (smích). A kvůli práci jsem 6 6 Promítlo se něco z tvého privátního privátního života do některé z tvých rolí či naopak? „Právě zase při tom Rackovi, protože Máša ve hře se vdá a otěhotní. Tu roli jsem nazkoušela bezdětná a dost dlouho ji hrála jako těhotná. Když to začalo být nebezpečné, předala jsem ji kolegyni. Pak jsem přišla z mateřské, inscenace se ještě pořád hrála a já se do ní vrátila. Máša se během hry stane matkou a já se jí stala také. A na jevišti se silně projevilo to, že tu zkušenost najednou mám. Poskytla mi spoustu konkrétních detailů pro fyzické jednání na scéně, které by mě před tím nenapadly, a které herci na jevišti hrozně pomůžou. Tam jsem poprvé pocítila tu změnu, o níž jsme se bavily, a na kterou mě lidi začali upozorňovat – že jsem jiná než před mateřstvím.“ V Aréně už jsi na svůj mladý věk poměrně dlouho, nějakých dvanáct let. Ke které které roli v tomto divadle se pojí tvoje nejsilnější sentimentální vzpomínka? „Tu mám spojenu s Mášou z Racka, po které se jmenuje má první dcera. Ale je fakt, že jméno Máša jsem měla v hlavě dlouho, protože když jsme se s Markem dali dohromady, tak jsme si vzali kočku z útulku s tím, že to bude Máša, ale nakonec z toho byl kocour Janusz. Nicméně Máša mě „neopustila“ a když jsme se bavili na téma jména pro naše dítě, které jednou budeme mít, tak bylo rozhodnuto, že to bude buď Josefína nebo Máša. No a pak to bylo jednoduché – generálkový týden, já těhotná a zkouším roli Máši, takže už nebylo úniku (smích). Konečně, z Racka jsme čerpali i u druhé dcery a pojmenovali jsme ji Nina podle Mášiny „velké kamarádky“ Zarečné (smích). A taky mám velmi sentimentální vzpomínky na svou úplně první inscenaci v Aréně, což byl Prorok Ilja, která je, myslím, nezapomenutelná pro všechny, kteří se jí účastnili. A musím říct, že bych si tu inscenaci dala ráda znovu, protože tehdy jsem byla, mírně řečeno, úplně mimo (smích). Nezkušená, svázaná zábranami, čímž jsem tu příležitost nevyužila tak, jak jsem mohla. Ale to si říkám s každou novou rolí – škoda, že jsem to, co vím teď, nevěděla už tenkrát a tudíž to nepoužila!“ Jak jste se vlastně sblížili s Markem? Při nějaké roli? „My jsme byli kolegové, kteří se spolu vůbec nebavili, přestože jsme spolu hráli už v několikáté inscenaci. Marek mě absolutně nevnímal a pak mi s odstupem času řekl, že jsem mu byla dokonce protivná, a proto se mnou nekomunikoval. Ale on byl v té době taky hodně mimo, takže těžko říct (smích). A naše sblížení? Tím jsme oba trošku zaskočili sami sebe. Oba zbytečně moc přemýšlíme a to nám občas brání ve spontaneitě… no a dostali jsme se do situace, kdy tělo zvítězilo nad duchem (smích) a to nám asi pomohlo, jinak bychom se k sobě možná ani nedostali (smích). Takže takhle jsme se překvapili, konečně „uviděli“, poznali a pak už jsme se nikdy nerozloučili.“ To zní jako z nějakého filmu, takže mě napadá – kdyby tvůj život měl vypadat jako scénář scénář filmu, které by jsi zvolila? „První, co mě napadlo, je Život je krásný s Robertem Benignim, ale samozřejmě bez té války na konci.“ S Markem nyní partneříš i v právě zkoušené Plešaté zpěvačce, hrajete pana a paní SmitSmit hovi, kteří začínají hru tím, že večeří večeří a vedou spolu „duchaplnou“ konverzaci. Jak vypadají večeře pana a paní Cisovských? „O tom bych snad ani nemluvila, protože my večeříme zásadně u televize a tam si moc nepopovídáš.Takže nuda. Proto mi to zatím přijde od nás i při tom zkoušení děsná nuda a říkám si – koho to bude zajímat? (smích).“ 7 7 Plešatá zpěvačka není lehký text – jak se cítíš v klasice absurdního dramatu? Je taková hra pro herce vlastně vlastně zajímavá? „Jenom mi tím připomínáš, jak se toho strašně bojím. Teď se snažím být v pracovním procesu, kdy neřeším, vypínám paniku a snažím se být v klidu. Ale je fakt, že toho textu se bojím od samého začátku a je mi jasné, že ta panika ještě přijde. Protože absurdní drama je pro mě vyšší level dramatiky, tak musí být dokonale zvládnuto to klasické psychologické hraní, aby se dálo zvládnout to další. Kladu si spousty otázek, bojuji s tím. Nechci být mimo žánr a také nechci jen prázdnou formu – a jak z toho ven zatím nevím (smích).“ Od toho je tam režisér, ne? Jak si vlastně s Grzegorzem Kempinským – a nejen po jazyjazy kové stránce - rozumíte? „Jazykově to zvládáme, jsme přeci jen skoro všichni z česko-polského pomezí. A co bychom nezvládli, tak na to máme asistentku. A pracovně? Myslím, že si rozumíme, Grzegorzovi důvěřuji, protože pracuje stylem, na který jsme v Aréně zvyklí, není to formální režie, která opomíjí herce. Nicméně text Plešaté zpěvačky vyžaduje určitá specifika, je absurdně pokřivený a tomu musí být přizpůsobena i režie. Já jen doufám, že vše správně pochopím a tedy správně zahraju (smích).“ Ivan Krejčí prezentoval Plešatou zpěvačku jako hru, v jejíž hlavní roli je blábol… „No, taky tam celou dobu na jevišti blábolíme (smích). Ten text je stále aktuální, protože všichni používáme vyprázdněné fráze, které nic neznamenají. Používáme je, protože kolikrát vlastně nemáme co říct anebo skrýváme to, co chceme říct doopravdy. Myslím, že každý v tom najde kousek sebe, zamyšlení nad tím, jak moc blábol „pomáhá“ našim vztahům a životům. Ale hlavně by to měla být sranda! Diváci by se měli pobavit a pak se třeba trochu zamyslet. A můžou se těšit na opět sexy Alberta, sexy girls and boy a na to, že uvidí najednou hned několik žánrů dohromady. Můžu prozradit, že když přijdou, tak vymění jeden večer u televize ve svém obýváku za televizní večer v Aréně (smích).“ Jak se zkoušení absurdního titulu odrazilo na tvém psychickém rozpoložení? Cítíš se absurdně? „Zatím moc ne, chtěla bych víc (smích). Musím říct, že od totálního souznění s rolí tě ten soukromý život poněkud odvádí. Mívala jsem ráda, když jsem si roli, kterou jsem právě zkoušela, užívala i v osobním životě a bavilo mě, jak mi ho ovlivňovala. Jenže teď po zkoušce musím vše střihnout a začít fungovat prakticky, jako máma a manželka… Ale možná to je to, co to absurdní drama vyžaduje – najednou umět něco rozjetého střihnout a přehodit se úplně někam jinam. Ale když tak nad tím teď přemýšlím, tak je fakt, že jsem tu absurditu pociťovala pár týdnů nazpět, kdy jsem zároveň s Plešatou zpěvačkou zkoušela v Národním divadle moravskoslezském muzikál Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. A když jsem střídala tyto dva tolik odlišné žánry, když jsem ze čtené zkoušky absurdní hry skočila do nácviku choreografií na baletním sále, tak jsem si chvílemi připadala jako blázen a tedy velmi absurdně (smích). Asi jako Večerníček, který se ocitne v thrilleru (smích).“ 8 8 Do Arény se vždycky zatraceně těším! Rozhovor s režisérem Grzegorzem Kempinskym tohoto souboru. A tak jsem štastný, že mohu pracovat právě zde, protože ho považuji za jeden z nejlepších v Česku a také za jeden z nejlepších, ve kterých jsem kdy měl možnost pracovat – a že jsem jich už poznal hodně.“ V KSA zkoušíte v rámci Projektu Partnerství, což je českočesko-polská divadelní divadelní spolupráce mezi AréArénou a Teatrem Śląskiem. Jak jste se vlastně do Arény a vůbec do Ostravy dostal? Sledoval jste místní divadelní dění? „Před několika lety jsem přečetl několik českých her a zatoužil v Česku pracovat. To byl asi ten prvotní impuls. A protože jsem v angažmá v Teatru Śląskiem, tak jsem se dohodl s naší paní ředitelkou, že bychom vzájemnou geografickou blízkost měli využít pro nějakou spolupráci. Pak jsem před třemi lety přijel na Ost-ra-var, kdy jsem vůbec netušil, s jakými divadly se setkám, ale zajímalo mě, jaká je ostravská „nabídka“. A prvním divadlem, do kterého jsem vstoupil, byla Aréna a první člověk, kterého jsem potkal, byl Ivan Krejčí. A nejen, že se mi líbila ta inscenace, ale předvším jsme okamžitě nalezli společnou řeč my dva spolu. Zjistili jsme, že máme stejné názory na divadlo, na způsob, jak ho dělat a brzy jsme se začali v našich divadlech pravidelně navštěvovat a postupně to celé nějak přirozeně vyplynulo ve fakt, že tady teď zkouším.“ Viděla jsem vás na představení představení i v jiných divaddivadlech– –jak se vám líbí ta dnešní divadelní Ostrava? lech „Standard ostravského divadla je vysoký. Samozřejmě ne všechny inscenace, které jsem měl možnost shlédnout, byly podle mého gusta, nicméně musím říci, že vše, co jsem viděl v Aréně, mě pokaždé přesvědčilo o skvělé úrovni Jak se vlastně v Polsku pohlíží na současné české divadlo, jakou má u vás pověst? „Myslím, že se o něm ví velice málo. A i když jsme si geograficky tak blízko, tak více se v Polsku ví například o divadle německém, ale to není divu, protože německé divadlo mělo na to polské historicky velký vliv a také současné německá dramatika je velice zajímavá. Nicméně mentálně i kulturně jsme si určitě bližší s vámi než s Němci a to je jeden z důvodů, proč jsem přijel. I když němčinu ovládám mnohem lépe, než češtinu, táhlo mě to k vám.“ Znáte současnou českou dramatiku? „Ta je určitě mnohem zajímavější, než ta polská. V Polsku vyšly dvě antologie současných českých her a díky nim teď třeba vím, že bych chtěl dělat Drábkovy Akvabely, Příběhy obyčejného šílenství Petra Zelenky nebo Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí. Ale asi to bude problém, protože my máme jiný pohled na hrdiny. Vy disponujete barevnější škálou, u nás jsou postavy buď černé nebo bílé. A s tím by asi měli Poláci problém a zřejmě by je to neoslovilo. Asi bude potřeba nějaký čas, než si naše publikum zvykne na jemné české nuance. Protože české hry, které se u nás inscenovaly, nebyly dobře udělané a tudíž správně nezafungovaly. A také je potřeba mít na to dobře připravené herce. Tudíž v tuhle chvíli nemám v Polsku divadlo, kde bych českou hru mohl bez problémů dělat.“ Jaký je váš „typ“ divadla, jaké je divadlo, které sám děláte? „Myslím, že výběr her, které jsem inscenoval je dosti eklektický, pohybuji se od klasiky po nejsoučasnější dramata, nicméně to, co mě zajímá, je relativita reality, vzájemné prolínání se reality, divadla a snu. Tím často balancuji na hranici metadivadelnosti, kdy používám prostředky, které diváky distancují a zároveň vtahují do divadelní reality. Líbí se mi typ divadla – a to, myslím, máme 9 9 s Ivanem Krejčím společné – který staví na situaci, kontextu a ne pouze textu a, samozřejmě, na hercích.“ Jak jste se dostal k nápadu vrátit se k Plešaté zpěvačce, klasice absurdního divadla, které má svůj hlavní boom už dávno za sebou? „Napadlo mě to v autě, když jsem v rádiu uslyšel zpívanou reklamu na projímadlo. Bylo to něco tak hloupého, kdy zpívali o zácpě, o střevních plynech a dalších neuvěřitelnostech. A řekl jsem si, že tenhle svět reklamy, televize a rádií je mnohem absurdnější, než to, co kdysi napsal Ionesco. Přečetl jsem si tedy znova Plešatou zpěvačku a naznal, že jde o super aktuální text o maloměštáctví, které se nám usídlilo v duších, protože jsme válcováni médii a jejich obrazy typizovaných lidí a typizovaných forem. V té záplavě nesmyslů, kterými na nás denně dotírá televize, rádia a dalších média, působí Ionescovo drama, které napsal před 70 lety, skoro jako dokumentární divadlo. Ionesco se projevil nejen jako geniální dramatik, ale také jako prorok… A tak našel Ionesco svůj nový boom, své nové, současné přečtení.“ Plešatou zpěvačku jste už dělal v Polsku. Není to nuda dělat ji znova? „Není, kdeže! Ivan Krejčí si vychoval skvělý soubor, který celou dobu intenzívně pracuje, stále postupuje vpřed bez toho, že by si herci v určité chvíli řekli – Ok, já už to mám hotovo! A v porovnání s mou polskou inscenací, která nebyla vůbec špatná a byla velmi dobře přijata, tak tam byla oproti Aréně pouze politura, jakýsi lak na povrchu, měl jsem totiž horší herce. Tady je vše mnohem bohatší, pravdivější, protože herci Arény jsou skvěle připravení nejen na tento druh práce, jako je absurdní drama, ale na jakýkoliv druh práce.“ Jak se lišily vaše původní představy před začátzačát kem zkoušení o tom, co vás v Ostravě a v Aréně čeká od toho, co tady skutečně zažíváte? „Cítím se tady fantasticky a žádná z mých obav se nenaplnila. Chutná mi vaše kuchyně, mám rád vaše pivo, máte krásné ženy a líbí se mi, jak se chováte na cestách. A vždy, když sem mám jet, tak se na to zatraceně těším. Také musím říct, že se mi s herci pracuje mnohem lehčeji a lépe, než jsem si myslel. Bál jsem se jazykové bariéry, ale jak se ukazuje, tak jsme našli společný způsob komunikace, společný jazyk, který je nad slovy. Emocionálně se chápeme perfektně a v každém okamžiku víme, o čem je řeč. A to, že občas nerozumíme nějakému slovíčku, je vedle toho vedlejší.“ Ptala se Alice Taussiková 10 10 Jsem rád, že mi fotografie zůstala pro radost Rozhovor s fotografem MARTINEM SMÉKALEM Ve vašem životopise jsem se dočetla, že jste s fotografováním začal poměrně brzy – co vás na fotografii uchvátilo? A tušil jste tehdy, že vás bude provázet celým životem? „Na počátku to bylo takové to poznávací období. Když má člověk 15, 16 až 18 let, tak se rozhlíží po světě a hledá se. A u fotografie mě už tehdy zaujalo, že výsledek byl poměrně snadno dosažitelný, i když mluvím o době sedmdesátých let, kdy technika byla na úplně jiné úrovni, než je dnes a fotograf musel zvládat mnoho technologických úskalí, rukodělných činností, práci v temné komoře. A tohle vše bylo důvodem, že to třeba některé odradilo. Mě se ale líbilo, že fotografie byla po obrazové stránce přístupná, srozumitelná, připadalo mi to jako docela snadné – člověk spojil oko, fotoaparát a objekt a už to bylo… Cesta od vjemu, od pocitu k výsledku se mi zdála schůdnější, než u jiných druhů umění. A že u fotografování vydržím až doteď, tak to jsem tehdy opravdu netušil.“ První aparát jste měl od otce – měl jste v něm nějaký vzor? „Pokud můžeme mluvit o nějaké přenosu informací z generace na generaci, tak se to týkalo spíš toho technického zázemí. Měl jsem možnost „laborování“ v temné komoře, díky otci jsem měl možnost si vše vyzkoušet, protože to základní pro zhotovení fotografií doma zkrátka bylo. Ale není divu, protože o nějakých minilabech, tiskárnách apod. nebylo tehdy ani slechu. A kdo chtěl fotografovat, musel počítat s tím, že se čas od času musí zamknout do koupelny coby provizorní temné komory a k nelibosti celé rodiny ji nějaký čas okupovat (smích). A byť to byla procedura zdlouhavá a otravná, vím o mnoha dnešních fotografech, kteří se vrací k magii červeného světýlka a k vůni vývojky v temné komoře. “ Takže máte pokračovatelku? pokračovatelku? „Je to zvláštní. Dcera fotku studuje, ale na rady moc nechodí. Občas mi některé své fotky ukáže, něco jsme dokonce třeba vyfotografovali spolu, ale ona má na fotografii už svůj hotový a pevný názor. Snad se nechce nechat ovlivňovat, nebo mě bere jako příliš věkově vzdáleného, nevím… V našem případě nejde o nějaké tvůrčí pouto, spíš jen vedle sebe paralelně fotíme a občas jeden druhému koukáme přes rameno.“ A jak se vám líbí její práce? „Musím říct, že mě někdy mile překvapí, jsou to z mého pohledu odvážné fotografické úlety, které, kdyby bylo po mém, bych nikdy takhle nevyfotil. Třeba proto, že mi na fotografii něco kompozičně vadí, technicky to třeba není úplně v pořádku, ale když se na to nezaujatě podívám, tak to nakonec přijmu i se všemi drobnými nedokonalostmi.“ A vy se také vracíte? „Já mám komoru pořád. A po nějaké době, kdy jsem fotil jen na digitál, jsme se spolu s dcerou, která studuje fotografii na ostravské univerzitě, do komory vrátili, všechno oprášili a začali ji zase využívat.“ 11 11 Vaše profesní osudy ale šly poněkud jinými cestami, než těmi fotografickými – střední škola, manuální práce, pak geologie na VŠB (a při tom Lidová konzervatoř)… Proč ne přímo obor fotografie? „Já jsem maturoval v roce 1974, což byla doba, která studiu uměleckých oborů nebyla příliš otevřená. V tehdejším Československu šlo vysokoškolsky studovat fotografii jen na FAMU v Praze a na VŠMU v Bratislavě, kde byly náročné několika stupňové přijímací zkoušky, což mě trochu odradilo. Navíc rodiče tomu rovněž nebyli nakloněni, protože studovat mimo Ostravu by pro ně znamenalo velkou finanční zátěž. Původně jsem chtěl studovat chemii, nakonec se z toho vyvinula geologie. Ale už během VŠB jsem věděl, že fotografie pro mě bude důležitá, takže jsem začal docházet na Lidovou konzervatoř, kde tehdy působil ing. Sousedík, člověk s velkým charismatem, který mě hodně ovlivnil.“ Nakonec jste ale vystudoval oba cykly Institutu tvůrčí fotografie v Opavě – měl jste tedy potřebu se ve fotce „profesionalizovat“? „profesionalizovat“? „Je fakt, že jsem nepřestal doufat, že bych své znalosti ve fotografii nějakým smysluplným způsobem mohl využít. A párkrát se i naskytla příležitost, ať ještě během studia Institutu, tak po jeho dokončení, věnovat se fotografii profesionálně. V té době jsem už ale byl ve zralém věku, měl jsem rodinu a díky finanční situaci jsem si to zkrátka nemohl dovolit. Nemohl jsem si dovolit opustit geologii a začínat někde od začátku za pár korun. Ale musím říct, že některým kamarádům, původně fotoamatérům se ten sen splnil, stali se profíky. Ale to, co nás tehdy spojovalo, to nadšení a radost z focení, se u nich postupně vytratilo. Protože jen nepatrné množství z nich mělo po každodenní fotografické práci chuť ještě ve volném čase vzít fotoaparát a fotit si jen tak pro radost. A tak splněné přání stát se fotografem jim nakonec zadusilo tu radost. Takže jsem rád, že mě fotografie pro radost zůstala.“ V Institutu tvůrčí fotografie jste začal studovat už coby hotová fotografická individualita díky své dlouholeté předchozí praxi. Nedocházelo ke střetům hotové osobnosti s osobnostmi pedagogpedagog gů, kteří vás třeba chtěli formovat cestami, cestami, které vám nevyhovovaly? „Nevím, jaká situace tam panuje dnes, ale já byl studentem Institutu hned po jeho založení na počátku 90. let. Tehdy tam byla velice otevřená atmosféra, která umožňovala velkou tvůrčí svobodu. A jedním z velkých přínosů byl neustálý kontakt s ostatními, konfrontace se spolustudenty, což byli v té době především lidé středního věku, pokročilí fotoamatéři, mladých středoškoláků tam bylo minimum. Naše studijní skupina, se jako první na ITF dopracovala k magisterskému absolutoriu v době, kdy většina z nás studentů už dávno překročila střední věk a tak naši skupinu někteří ironicky nazývali „gerontologický kroužek“ (smích). Tito první magistři fotografie pak založili fotografickou skupinu MILAN a uspořádali několik kolektivních výstav v Česku i v zahraničí.“ Jaké je vaše „civilní“ zaměstnání? Poskytuje vám nějakou inspiraci pro fotografování? „Pracuji v malé firmě, která se zabývá geologickým průzkumem kontaminovaných území z hlediska vlivu na životní prostředí. A co se týče té inspirace – to jste mě odhalila, protože to skutečně tak funguje (smích). Často se dostáváme do tzv. brownfieldů, což jsou opuštěná území poničená průmyslovou výrobou, a to jsou místa, kde lze najít úžasné pohledy či objekty. Takže do některých se vracím a fotím, ale ne vždy to je možné, protože mnoho těchto areálů je přísně střeženo jako třeba areál bývalé rafinérie Ostramo.“ 12 12 Jak vypadá vaše cesta za fotkou? Jste typ, co má popo řád foťák po ruce, „kdyby náhodou“ anebo jde o cílené „výpravy“? „Já používám oba dva způsoby. Aparát, v tomto případě digitál, mám stále u sebe, je výjimkou, že bez něj odejdu z domu. Třeba právě teď, jsem měl strach, zda nepřijdu na náš rozhovor pozdě, protože když jsem šel před chvílí z práce, tak jsem na ulici uviděl zajímavý moment a zkrátka jsem musel běžet a vytotit to (smích). Druhý způsob je, kdy mi na motivu té fotky hodně záleží, pak volím jinou techniku, fotím na film s klasickým vyvoláváním a ta práce je pomalejší, příprava náročnější. Je to, jak jste říkala, výprava za fotkou na určité místo. Na tom je zajímavé to, že dané místo třeba zahlédnu letmo, když třeba projíždím kolem tramvají a říkám si - tam se musím vrátit až na to bude čas. Ale mnohdy, když pak na dané místo s celou fotografickou výbavou dorazím, se stane, že už to „jaksi není ono“, že to kouzlo okamžiku je pryč, vyprchalo a důvod zachytit vyhlédnuté místo už zkrátka není. Pak zklamaně odcházím hledat dál.“ Jako kluk jste začínal s fotografiemi romantických zasněžených lesů za Ostravou – nemáte chuť se tam tam někdy vrátit a na chvíli si odpočinout od průmyslové krajiny a města? „Nemám (smích). V městském prostoru opoužívaném a opotřebovaném lidmi, je pro mě taková vizuální nabídka, že jsem zde z fotografického hlediska šťastný. Kdysi před lety, kdy byl ještě prales Mionší pro turisty uzavřeným územím, jsem se tam dostal díky svému příteli, fotografovi lesů. Hrozně jsem se těšil, představoval neprostupný prales, ale jako fotograf jsem byl zklamán a dost těžce jsem tam hledal motivy pro fotografování. Poetika krásných barevných kalendářů s líbivými přírodními motivy je mi vzdálená (smích).“ „To je milé, že si to takhle interpretujete, ale nebylo to původním záměrem. Já jsem si slovo „věcnosti“ vymyslel, chtěl jsem, aby už z názvu bylo patrné, že tento soubor je zaměřen jen a jen na předměty, na žádné z fotek se totiž neobjevují lidé. Spíše jsem měl trochu obavy, že to bude vykládáno jako „věcný“ přístup k realitě, ale názvem jsem chtěl jen podtrhnout spojitost tohoto fotografického souboru s věcmi, které v něm hrají hlavní roli.“ Znáte prostor foyer KSA? Těšíte se na své fotky tam? „Těším se velmi. Jednak proto, že je to hezký, skvěle vyřešený interiér, ale také si cením renomé toho výstavního prostoru. Pokud někde vystavují jednou paličkované krajky, příště obrazy, jindy lepené modely letadel a pak třeba fotografie, tak má dané místo docela jiný „zvuk“, než když jde o výstavní prostor, který má nějaký koncept a kde někdo zodpovědně vybírá co bude vystaveno a ví proč. V takovém prostředí jako KSA je pak čest vystavovat.“ Soubor „Věcnosti“, který vystavujete v Aréně, zobzob razuje buď staré, odložené věci, věci z výloh bazarů nebo předměty někde v krajině – co se vám na nich líbí, čím vás inspirují, proč je vlastně fotíte? „Když procházím krajinou nebo městem, tak mi padne do oka mnoho předmětů. A proč zrovna vyfotit právě je? Pravděpodobně tam zafunguje nějaká představa, potlačené přání, nebo symbol možná i ve smyslu pana Freuda (smích). A také kouzlo tajemství.“ Věcnosti – je to trochu podobné se slovem „věčnosti“ – má to nějakou souvislost s tím, že již vyhozené věci, které dosloužily, které někdo dal do bazaru nebo něně kam pohodil, vy vyfotíte v nových souvislostech a tím je tedy „recyklujete“ „recyklujete“ a vytváříte jim další – díky fotkám – věčný život? 13 13 ARÉNA ZVÍTĚZILA Úspěšná a oceňovaná inscenace S nadějí, i bez ní opět prokázala své kvality, když zvítězila na 12. ročníku Festivalu divadel Moravy a Slezska a získala jeho Hlavní cenu. Porota festivalu DMS své rozhodnutí odůvodnila takto: „Nejlepší inscenace festivalu vzrušujícím způsobem promluvila o naší historii 20. století. Tvůrcům se podařilo vyjádřit mravmravní velikost člověka v těžké historické situaci. I politické téma, které není podáno didakticky, je dnes aktuální, zvláště když jde o divadlo zaměřené na mládež.“ Blahopřejeme Blahopřejeme ! 14 14 Advent v Aréně s Vánoční hrou Pomalu se blíží čas adventních nedělí a tedy doba, kdy se v Komorní scéně Aréna dostává na repertoár oblíbená Vánoční hra. Nejinak tomu bude i letos a proto věříme, že využijete mimořádnou příležitost, která se koná pouze jednou ročně, kdy se lze s touto inscenací na jevišti Arény setkat. Vánoční hra je stálou součástí repertoáru v adventním čase již třetím rokem, a protože se těší přízni publika malých i velkých diváků, je tedy ideálním představením pro celou rodinu. Ve vtipně rozehraném příběhu sledujeme ďábelskou intriku, která má lidem znemožnit, aby poznali, kdo se jim to v Betlémě vlastně narodil. Intrikánští čerti však nakonec ostrouhají a nám lidem se narodí Ježíšek. Tentokrát se Vánoční hra bude hrát v pondělky 3., 10. a 17. prosince vždy od 9 hodin dopoledne a v neděle 9. 9 a 16. prosince vždy od 17 hodin. hodin T omáš Vůjtek VÁNOČNÍ HRA aneb O tom slavném narození Jakpak by se to mohlo přihodit, že já bych syna měla porodit? Režie a výprava: Martin Františák Hudba: Vlastík Šmída Osoby a obsazení: Mamka, Marie Taťka, Josef Děcko, Anděl, Michal, Gabriel Luciper, Baltazar Satan, Melichar Tereza Dočkalová Vladislav Vladislav Georgiev Tereza Cisovská Josef Kaluža Belzebub, Kašpar Albert Čuba Marek Cisovský Smrt, Císař Alena SasínováSasínová-Polarczyk Hříšná duše, První radní, První pastýř Dušan Škubal Hříšná duše, Druhý radní, Druhý pastýř René Šmotek Hříšná duše, Třetí radní, Třetí pastýř Michal Čapka Televizní bavič Vojtěch Orenič j.h. 15 15 Hledáte tip na originální vánoční dárek? Pak využijte široké nabídky předplatného do Komorní scény Aréna a darujte svým blízkým zážitek krásného večera. Vybírat můžete z následující nabídky: sobotní předplatné, předplatné jehož první představení se uskuteční až v lednu (cena za 4 tituly 720 Kč + 2 kupóny á 60 Kč, studentská sleva 480 Kč + 2 kupóny á 60 Kč) kupónové kupónové předplatné, poskytující nebývalou variabilitu volby (kupónová knížka s 8 kupóny v ceně 800 Kč nebo 4 kupóny v ceně 400 Kč nabízí možnost navštívit až 8 vybraných představení - stačí pouze v předprodeji vyměnit kupón za platnou vstupenku. Kupónové předplatné je přenosné a lze použít i několik kupónů k nákupu vstupenek na jedno představení) dárkové poukázky na představení dle Vašeho výběru . Nekupujte svým blízkým předměty, kupte jim emoce! Ručíme za to, to, že u nás budou v dobré společnosti… 16 16
Podobné dokumenty
9 2013 - Východočeské divadlo Pardubice
s PETROU TENOROVOU a HONZOU MUSILEM, kteří
v tomto legendárním muzikálu ztvárnili hlavní
role, aby se s vámi podělili o svou osobní zkušenost. Pohled herce na vlastní práci je samozřejmě
zcela jiný...
InterLeader® InterLeader®
firem. Hosté z řad zajímavých osobností dávají programu švih a činí jej velice atraktivním.”
David Brož, generální ředitel, Velux ČR a SR
„Linde Gas se dlouhodobě účastní akcí pořádaných Inventou a...
PM5 2014 - PragMoon
áme to již jen pár krůčků k novému roku. Stále si ještě obtížně zvykáme na další čísla, neboť rokem 2012 mělo všechno
skončit. Inu, co se dá dělat. Budeme muset dál žít, pracovat, milovat se a douf...
Cvičné texty
Honci se ubírají svou cestou a mlatec povídá vlkovi v pytli:
„Už jsou pryč, dál tě už neponesu.“
„Dobře, tak mě pusť.“
Pustil mlatec vlka a vlk řekl: „Vyhládlo mi v tvém pytli - teď tě, mlatče,
sež...
panny Prsaté. Pravým prstem přejel přes poštěváček první prsaté
Pitomče!!“ „Příště posychruj práškama proti početí, plavovlásko.“ Příjemný prožitek přebyla
příšerná panika. „Pojď, probereme případné problémy.“ „Početí?“ pronesl pan Prcatý.
První prcek přišel po...
Leták - Hypermarkety
pěstoval už ve starověkém Egyptě, jak dokazuje jeho vyobrazení
v jednom z dochovaných chrámů
v Karnaku. Řečtí lékaři zase salátu
připisovali blahodárný účinek na
spánek. Jako pokrm jej milovali
i Ř...
Příručka studenta v.p.TC
- místa, kde se užívá alkohol, drogy nebo místa kde se provozuje gambling, nemorální činnosti je možné
navštívit pouze s vědomým souhlasem vedoucího v.p.TC
- v denním rozvrhu je vedoucím v.p.TC urč...
příloha č1 - Komorní scéna Aréna
nápadité režie se skromně skrývají za hereckými výkony,… v divadelním kontextu se
prosadilo originální, tematicky aktuální dramaturgií a skvěle disponovaným hereckým
souborem.
V dramatické soutěži ...