Snažím se smířit s faktem, že nejsem ani trochu

Konečně černochem
Celý život se nějak snažím srovnat se skutečností, že nevypadám jako černoch, a proto
mě taky nikdo za černocha nepovažuje. A to přesto, že jinak od útlého dětství vykazuji
snad všechny představitelné znaky černošství… s výjimkou toho jediného, který je
z nějakého zvláštního důvodu pokládán za nejpodstatnější.
Rychle běhám, daleko skáču. Můj přístup k životu je nenapravitelně romantický, silně
emotivní, občas až přecitlivělý. Miluji tanec a lenošení. V koupelně před zrcadlem zpívám
Killing Me Softly do tuby od zubní pasty s takovým prožitkem, že se zpravidla rozpláču.
Nosím dlouhá trička, která si nikdy nezastrkuji do kalhot. Anglicky mluvím způsobem,
který je pro většinu bílých Američanů obtížně srozumitelný. Jediné, čeho se mi zoufale
nedostává, je barevně kompaktní, teple tmavá pokožka.
Moje maminka by vám mohla potvrdit, že jsem už jako malé dítě musel navštěvovat
psychiatra, který si se mnou trpělivě povídal celé hodiny a snažil se mi vysvětlit, jak jsou
věci na světě (často nespravedlivě) zařízeny. S pomocí silných prášků a protahovacích
cviků nakonec doktoři mou obsesi zastavili… přesněji, domnívali se, že zastavili.
Nyní se ovšem ukázalo, že to, co pokládali za definitivní, bylo pouze jakousi remisí, v níž
má touha nikoli být černochem (v tomto punktu jsem nikdy nezapochyboval), ale být za
černocha považován, byla vytěsněna do tmavších koutů mysli, ale nikdy úplně nezmizela.
Brzy po příletu do New Yorku tak vše, co jsem léta potlačoval, vybublalo na povrch
s novou silou.
Nedivte se tomu, prosím. Když ubytujete „vyléčeného“ alkoholika v expediční místnosti
firmy Budvar a nedáte mu několik dní napít, můžete se taky dočkat drobné regrese…
Takže se denně zastavuji a otáčím na ulicích, okouním v metru, v obchodech
s černošskou obsluhou (tedy prakticky ve všech) natahuji komunikaci ad absurdum, což
se v mém případě týká každé anglické komunikace přesahující třicet vteřin… a občas na
černochy dokonce i nenápadně sahám. V případech, že jsem při takové činnosti odhalen,
rychle tasím naučenou frázi, že u nás, v Evropě, se černoši osahávají pro štěstí. (Tady
aspoň vidíte, jak vznikají různé předsudky a falešné představy Američanů o životě za
Velkou Louží.)
A minulý týden jsem tomu všemu nasadil korunu, když jsem vyrazil na koncert velké soulhopové hvězdy, Mary J. Blige. Mary je krásná černoška s velkými rty a velkým zadkem.
Podobných stvoření byla plná Madison Square Garden, kde byli od první do poslední
minuty všichni na nohou, přestože je hala kompletně vybavená sedačkami. A já se
v tomto punktu nijak nelišil. Podvědomě jsem vytušil, že má toužebně očekávaná hodina
udeřila. Houpal jsem se v bocích až se hory zelenaly, na pokyn „shake your ass, baby“
jsem vrtěl svým nepoučitelně malým zadkem a skrze mé zoufale úzké rty se v symbióze
s tisíci hrdel draly slova a tóny písní. Jednou větou: cítil jsem se být černochem ještě
o něco víc než kdykoli předtím.
A tanečníci a pěvci rozestření všude kolem mě, vraceli mé radostné pohledy, pobaveně
reagovali na mé kuní pohyby, byl jsem jeden z nich, byl jsem černý jak bota, jako kominík,
víc než briketa… nebo… možná o trochu míň… ale nikdo kolem si toho naštěstí tentokrát
nevšiml.